Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Organizace veřejné správy
Bakalářská práce
Autor:
Antonín Dokulil Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Natália Štefanková, Ph.D.
Duben, 2015
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Břeclavi dne 16. dubna 2015
Antonín Dokulil
Poděkování Rád bych zde poděkoval vedoucí práce JUDr. Natálii Štefankové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a věcné připomínky při realizaci této práce. Děkuji také Ing. Martinu Vaculíkovi za konzultační činnost, kterou mně při její tvorbě poskytl.
Anotace: Bakalářská práce se zabývá analýzou české veřejné správy, její organizací, jakož i právními a historickými aspekty. Součástí práce je vysvětlení některých základních pojmů a principů, které mají napomoci vytvořit teoretický náhled na danou problematiku. Část věnovaná organizaci české veřejné správy je zaměřena na analýzu jednotlivých vykonavatelů veřejné správy, rozsah jejich úkolů a právních prostředků, jimiž tyto úkoly zabezpečují.
Klíčová slova:
Veřejná správa, organizace veřejné správy, státní správa, samospráva, pravomoc, působnost, Ústava České republiky.
Annotation: Bachelor’s work analyzes the Czech public administration, its organization, legal and historical aspects. Furthermore it explains the main concepts and principles to deliver a theoretical perspective on the issue as well. The part devoted to Czech public administration organization focuses on the analysis of individual subjects executing the public administration, the scope of their duties and legal means to fulfill these tasks.
Keywords:
Public administration, organization of public administration, state administration, local administration, authority, jurisdiction, Constitution of the Czech Republic.
Obsah OBSAH ...................................................................................................................................... 5 ÚVOD ........................................................................................................................................ 7 1.
VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ .......................................................................... 9 1.1 POJEM SPRÁVA, DĚLENÍ SPRÁVY ...................................................................................... 9 1.2 POJEM VEŘEJNÁ SPRÁVA, ORGANIZAČNÍ A FUNKČNÍ POJETÍ ........................................... 10 1.2.1
Pojem organizace veřejné správy ......................................................................... 10
1.3 VZTAH VEŘEJNÉ SPRÁVY MOCI ZÁKONODÁRNÉ, SOUDNÍ A VÝKONNÉ ............................ 11 2.
NOSITELÉ A VYKONAVATELÉ VEŘEJNÉ SPRÁVY .......................................... 13 2.1 NOSITELÉ VEŘEJNÉ SPRÁVY........................................................................................... 13 2.2 VYKONAVATELÉ VEŘEJNÉ SPRÁVY ................................................................................ 14 2.3 PŮSOBNOST A PRAVOMOC ............................................................................................. 16
3.
2.3.1
Působnost .............................................................................................................. 16
2.3.2
Pravomoc .............................................................................................................. 17
ORGANIZAČNÍ PRINCIPY VEŘEJNÉ SPRÁVY ................................................... 18 3.1 CENTRALIZACE A DECENTRALIZACE .............................................................................. 18 3.2 KONCENTRACE A DEKONCENTRACE .............................................................................. 18 3.3 MONOKRATICKÝ A KOLEGIÁLNÍ .................................................................................... 19 3.4 ÚZEMNÍ A VĚCNÝ PRINCIP.............................................................................................. 20 3.5 VOLEBNÍ A JMENOVACÍ PROCES ..................................................................................... 21
4.
PRAMENY PRÁVA V OBLASTI ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁV ................. 23 4.1 HISTORICKÝ VÝVOJ ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY 1918 – 1989 .................................. 23 4.2 PRAMENY PRÁVA OVLIVŇUJÍCÍ SOUČASNOU ORGANIZACI VEŘEJNÉ SPRÁVY.................. 25
5.
4.2.1
Ústavní zákony ..................................................................................................... 26
4.2.2
Běžné zákony........................................................................................................ 27
ORGANIZACE ČESKÉ VEŘEJNÉ SPRÁVY ........................................................... 29 5.1 ORGANIZACE STÁTNÍ SPRÁVY........................................................................................ 29 5.1.1
Ústřední státní správa ........................................................................................... 29
5.1.1.1
Vláda................................................................................................................. 30
5.1.1.2
Ministerstva ...................................................................................................... 31 5
5.1.1.3
Další ústřední správní úřady řízené vládou ..................................................... 32
5.1.1.4
Výkon státní správy jinými státními orgány ..................................................... 33
5.1.1.5
Státní správa vykonávaná veřejnými sbory ...................................................... 35
5.1.1.6
Další vykonavatelé státní správy s celostátní působností................................. 38
5.1.1.7
Státní správa propůjčena soukromým osobám ................................................. 40
5.1.2
Místní státní správa............................................................................................... 40
5.1.2.1
Územní orgány se všeobecnou působností ....................................................... 41
5.1.2.2
Územní správní úřady specializované .............................................................. 42
5.2 ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA ................................................................................................... 43 5.2.1
Obce ...................................................................................................................... 44
5.2.2
Kraje ..................................................................................................................... 45
5.2.3
Hlavní město Praha............................................................................................... 47
5.2.4
Dozor státu nad výkonem územní samosprávy .................................................... 48
5.3 ZÁJMOVÁ SAMOSPRÁVA A OSTATNÍ SAMOSPRÁVA ........................................................ 49 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 51 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................................. 52 SEZNAM POUŽITÝCH OBRÁZKŮ ................................................................................... 55 PŘÍLOHY ............................................................................................................................... 56
6
Úvod S termínem veřejná správa se jistě většina z nás setkává v běžném téměř každodenním životě. Někteří mají pozitivní zkušenosti spojené se vstřícným přístupem úředníků veřejné správy, ale pro mnohé z nás je kontakt s jakýmkoliv správním orgánem spíše trpkou nutností. Ať už jsou naše praktické zkušenosti s veřejnou správou jakékoliv, nikdo nemůže vyloučit, že ho veřejná správa bude provázet po celý život. I když řada právních předpisů pojem veřejná správa používá, v žádném právním předpisu její zákonnou definici nenajdeme. Vymezení obecné definice veřejné správy je dosti složitou záležitostí, především z důvodů mnohotvárnosti tohoto pojmu. Pravděpodobně nejčastěji bývá veřejná správa definována jako správa veřejných záležitostí vykonávaná ve veřejném zájmu. Cílem této práce je analýza organizace české veřejné správy, jejich právních aspektů, jakož i její činnosti a pravomoci. Práce je rozčleněna do pěti kapitol, přičemž první tři kapitoly jsou zaměřeny na obecnou teorii veřejné správy a její organizace. Poslední dvě kapitoly se zabývají již konkrétně českou veřejnou správou. V první kapitole se snažím o vysvětlení základních pojmů. Především se zde zabývám samotným pojmem veřejná správa a také jeho vztahem k moci zákonodárné, soudní a výkonné. Druhá kapitola se zabývá subjekty veřejné správy, neboť každá činnost vykonávaná v rámci veřejné správy musí být přiřazena konkrétnímu subjektu. Jsou zde rozlišeny dva typy subjektů a to nositelé a vykonavatelé. Každý subjekt veřejné správy musí mít určen rozsah svých úkolů a také stanoveny právní nástroje, pomocí kterých plnění těchto úkolů zabezpečuje. Proto jsou zde také vysvětleny pojmy pravomoc a působnost. Veřejnou správu můžeme chápat jako systém orgánů, které jsou vzájemně propojeny. Tento systém by se měl řídit určitými organizačními pravidly, které označujeme jako organizační principy veřejné správy. O těchto organizačních principech pojednává kapitola třetí. Kapitola č. 4 přináší přehled nejdůležitějších právních předpisů majících vliv na organizaci veřejné správy v České republice, přičemž se zabývá také historickými souvislostmi. Pátá nejobsáhlejší kapitola se pak pokouší analyzovat organizaci veřejné správy v české republice. Při zachycení struktury subjektů veřejné správy je zde použito tradiční
7
členění na státní správu, územní samosprávu a zájmovou samosprávu. Tomu také odpovídá členění podkapitol.
8
1. Vymezení základních pojmů Snad každý autor odborných učebnic a odborných publikací zabývajících se oblastí veřejné správy a správního práva se vždy široce zabývá samotným pojmem „veřejná správa“. Většinou se shodují v tom, že vytvořit nějakou jednoznačnou univerzální definici není jednoduchou záležitostí. Je to dáno především tím, že veřejná správa zahrnuje značně širokou oblast činností a specifických vazeb. Zákonnou definici nenajdeme ani v současném právním řádu.
1.1
Pojem správa, dělení správy
Pojem správa můžeme chápat jako soustavnou činnost vykonávanou za účelem dosažení určitých cílů. Pro členění správy v obecném pojetí je zásadním hlediskem to, zda se jedná o správu veřejných záležitostí či záležitostí soukromých. Základní rozdíl mezi správou veřejnou a soukromou můžeme spatřovat v cíli, které určitý subjekt při své činnosti sleduje. Soukromá správa sleduje individuální cíle konkrétního subjektu. Příkladem může být privátní firma usilující o maximalizaci zisku. Tato firma tedy sleduje svůj vlastní, soukromý zájem. Naopak správa veřejná sleduje svou činností uspokojení potřeb společnosti. V tomto případě mluvíme o veřejném zájmu. Příkladem veřejného zájmu může být zájem společnosti na ochraně osob a majetku, na výstavbě dopravní infrastruktury, na kvalitním vzdělávání apod. Druhý zásadní rozdíl mezi správou soukromou a veřejnou spočívá v míře právní vázanosti. U soukromé správy se předpokládá, že její nositel je volný ve svém jednání, neboť právní řád jej váže pouze negativně. Vymezuje mu tedy rámec jeho jednání tím, že určité jednání zakazuje. Naproti tomu správa veřejná je právním řádem vázána jak negativně tak pozitivně stanovením působnosti a pravomoci každému jejímu vykonavateli zvlášť.1 Správní orgány tedy mají daleko užší prostor při svém jednání oproti soukromoprávním jednáním jednotlivců. Toto vyplývá z ústavního pořádku České republiky, který stanovuje pro vztah správních orgánů a občanů k právu dvě rozdílné zásady.
1
HENDRYCH, Dušan. Správní věda: teorie veřejné správy. Praha: ASPI, 2007. s. 13. ISBN 978-80-7357-2488.
9
•
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.2
•
Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.3
Veřejná správa na rozdíl od soukromé disponuje veřejnou mocí. To znamená, že orgány veřejné správy mohou autoritativně rozhodovat o povinnostech a právech jiných subjektů.
1.2
Pojem veřejná správa, organizační a funkční pojetí
Veřejná správa bývá často definována jako správa veřejných záležitostí vykonávaná ve veřejném zájmu.4 Veřejné záležitosti nejsou přímo právně definovány. Jsou to záležitosti prospěšné pro společnost a při jejich realizaci je uplatňována veřejná moc. Veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o zákonem přiznaných právech a povinnostech subjektů, přičemž subjekty, o jejichž právech a povinnostech je rozhodováno orgánem veřejné moci, nejsou s tímto orgánem v rovném postavení a obsah rozhodnutí nezávisí na jejich vůli.5 Co se týče samotného definování veřejné správy, existuje v podstatě dvojí přístup. Při funkčním pojetí jí rozumíme určitou správní činnost, organizační pojetí se zaměřuje na systém institucí, které správu realizují.
1.2.1 Pojem organizace veřejné správy Jelikož samotný pojem organizace má mnoho významů, tak i organizaci veřejné správy je možno chápat z různých pohledů. Organizaci obecně můžeme definovat jako organizační uspořádání určitých jednotek do systému. I veřejná správa je systémem mající svoji strukturu. Ta je založena na právu. Právo ji vytváří, ruší, mění a stanovuje sankce. Právní problematika organizace veřejné správy se zaměřuje především na subjekty veřejné ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 2 odst. 3. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 3 ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 2 odst. 4. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 4 SCISKALOVÁ, Marie a Tomáš GONGOL. Základy správního práva a veřejné správy. Karviná: SU OPF, 2006. s. 10. 5 HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír Novotný. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 9. ISBN 978-80-7380-096-3. 2
10
správy, institucionální uspořádání veřejné správy do větších celků, klasifikaci vykonavatelů veřejné správy, jejich zřizování a určování jejich působnosti a pravomoci.6 Organizace veřejné správy je trvalý,
složitě
uspořádaný systém
subjektů
a vykonavatelů, realizující nařizovací, výkonnou a podzákonnou činnost zaměřenou na fungování veřejné správy. Výkon veřejné správy je tedy vždy svěřen konkrétnímu subjektu. Veřejná správa bývá členěna (popř. v sobě zahrnuje) na státní správu a veřejnou samosprávu. Podrobněji se organizací veřejné správy v ČR zabývá kapitola 5.
1.3
Vztah veřejné správy moci zákonodárné, soudní a výkonné
Vzájemný vztah mezi veřejnou správou a mocí zákonodárnou, soudní a výkonnou určuje Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) tím, že každou z těchto činností dává do souvislosti s určitou institucí. Protože tyto činnosti se mohou částečně překrývat, je daleko pohodlnější uskutečnit jejich vymezení na základě institucí, které jsou vykonavateli. Vztah mezi správou a zákonodárstvím spatřujeme zejména v tom, že zákonodárství je veřejné správě nadřazeno, neboť pro ni vytváří právní rámec formou zákonů. Mimo to se na tvorbě zákonů podílí samotná veřejná správa ať už přímo nebo nepřímo. Zákonodárná iniciativa je přiznána podle ústavy i vládě. Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku7. Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně. Z Ústavy má v ČR oprávnění přijímat zákony pouze Parlament. U vztahu soudnictví a veřejné správy můžeme spatřovat některé shodné znaky. Obě tyto činnosti mají povahu výkonnou a ve vztahu k zákonodárné moci to jsou činnosti nižší. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.8 Nezávislost spočívá v tom, že soudy jsou vázány pouze zákony. Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.9 Naopak veřejná správa provádí zákony osobami, které nejsou nezávislé. 6
POMAHAČ, Richard a Olga VIDLÁKOVÁ. Veřejná správa. Praha: C.H.Beck, 2002. s. 371. ISBN 80-7179748-0. 7 ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 41 odst. 2. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 8 ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 81. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 9 ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 82 odst. 1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html
11
Nejvyšším výkonným orgánem je vláda. Vláda je řídícím orgánem v hierarchické soustavě správních úřadů jako vykonavatelů státní správy a má vůči jiným subjektům pravomoc omezenou na formy stanovené právním řádem. Vykonává ale též činnosti, které nejsou typicky správní, a tudíž zcela nepodléhají zásadě legality správy (zejména politické vedení správy, utváření vnitřních směrů politiky a vnějších vztahů státu aj.).10
10
PIKOLA, P., J. BORSKÁ a R. KORCOVÁ. Správní právo prakticky. Praha: CZU, 2014. s. 13. ISBN 978-80213-2503-6.
12
2. Nositelé a vykonavatelé veřejné správy Ve veřejné správě je možno rozlišovat dvě skupiny subjektů. Jsou to jednak subjekty veřejné správy, vystupující jako nositelé, jednak různé úřady (orgány), chápány jako vykonavatelé veřejné správy.
2.1
Nositelé veřejné správy
Podle obecného organizačního pravidla musí jakákoliv organizovaná činnost příslušet určitému subjektu. Tím se stává tento subjekt jejím nositelem a zároveň odpovědným za její realizaci. Tímto pravidlem se řídí i veřejná správa, podle které je každá činnost ve veřejné správě přiřazená konkrétnímu subjektu s ohledem na jeho působnost a pravomoc. V podstatě jde o propojení dvou aspektů veřejné správy, totiž materiálního (úkoly) a formálního (organizační struktura).11 Subjekty veřejné správy jsou tedy stát a ty právnické nebo fyzické osoby, kterým ústava nebo zákon přisuzuje právo být nositelem veřejné správy. Dříve se subjekty veřejné správy členily na stát, veřejnoprávní korporace, veřejné ústavy, podniky a fondy. V poslední době se však mezi tyto subjekty řadí také osoby soukromého práva, kterým to stanovuje zákon.
Subjekty veřejné správy: •
Stát
•
Veřejnoprávní korporace
•
Veřejné ústavy a podniky
•
Fyzické a právnické osoby soukromého práva
Stát je právnickou osobou veřejného práva a nejdůležitějším nositelem veřejné správy.12
Veřejnoprávní korporace jako samostatný právní subjekt vzniká ze sdružení osob. Mají omezenou subjektivitu danou příslušným zákonem a to v rozsahu potřebného k plnění určitých veřejnoprávních funkcí. 11
HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecní část. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 96. ISBN 978-80-7179254-3. 12 HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecní část. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 100. ISBN 978-80-7179254-3.
13
Veřejné ústavy jsou organizační jednotky, které uskutečňují nový veřejný účel nebo budou naplňovat veřejný účel doposud uskutečňovaným jiným subjektem veřejné správy.13 Disponují destinatáři a jsou organizovány na hierarchickém principu.
Veřejné podniky jsou jakékoliv podniky, nad nimiž může veřejná moc přímo nebo nepřímo vykonávat rozhodující vliv vlastnictvím takového podniku, svou finanční účastí v něm nebo pravidly, jimiž je řízen.14
Fyzické a právnické osoby soukromého práva jsou osoby, kterým je zákonem přenesena nebo propůjčena jistá působnost a pravomoc. Dále jsou to osoby, které byly založeny za účelem poskytování obecně prospěšných služeb a cílů (nadační fondy, obecně prospěšné společnosti).
2.2
Vykonavatelé veřejné správy
Orgán (oprávněný zástupce), který vykonává a jedná jménem subjektu veřejné správy, se pokládá za jeho vykonavatele. V oblasti veřejné správy se v této souvislosti objevuje pojem úřad, který je v Ústavě ČR (čl. 79) spojen s přívlastkem správní. Často bývá pojem správní orgán a správní úřad zaměňován, respektive ztotožňován. Zjednodušeně lze rozdíl pochopit z obrázku níže. Obrázek č. 1 – Základní rozdělení správních orgánů
Správní orgány
Správní orgány úředního typu (správní úřady)
Správní orgány neúředního typu
Zdroj: PRŮCHA, Petr. Správní právo. 2007. s. 127 13
HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecní část. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 104. ISBN 978-807179-254-3. 14 ISAP. Databáze závazných termínů. isap.vlada.cz. [online]. [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: https://isap.vlada.cz/Dul/zavaznet.NSF/641ce013e116e9ef80256db8004c0a08/b7a5304b2a624ddf802568ab0036 ff8b?OpenDocument
14
Jak vyplívá z obrázku, jsou správní orgány tvořeny správními orgány úředního typu, k nimž patří převážná část státní správy (např. obecní nebo krajské úřady) a správními orgány neúředního typu, mezi které naopak patří převážně orgány samosprávy (např. zastupitelstvo obce či kraje). Vykonavatelé státní správy jsou především orgány státu označované jako správní 15
úřady. Tito se dále dělí na dvě základní skupiny, přímí a nepřímí vykonavatelé státní správy.
Přímí vykonavatelé státní správy - jedná se především o tzv. organizační složky podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.16 Jsou to tedy ministerstva, jiné ústřední správní úřady (např. Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Český statistický úřad), správní úřady s celostátní působností podřízené ministerstvům (Česká obchodní inspekce, Česká správa sociálního zabezpečení), veřejné sbory (ozbrojené sbory – Policie ČR, neozbrojené sbory – Správa požární ochrany), správní úřady mimo soustavu státní správy (např. Úřad pro ochranu osobních údajů, Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání) a územní odborný správní úřad (např. celní správa, plavební správa).17
Nepřímí vykonavatelé státní správy – jsou to orgány právních subjektů jiných než stát. Těmto orgánům je na základě zákona delegována (přenesena nebo propůjčena) pravomoc pro výkon státní správy. Nejdůležitější formou delegace výkonu státní správy na jiný subjekt veřejné správy je přenesená působnost vykonávaná orgány obcí a krajů jako územních samosprávných celků.18 Článek 105 Ústavy stanoví, že výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. Z území obce či kraje, na které zákon delegoval výkon státní správy, se stává správní obvod.
Nepřímí vykonavatelé státní správy jsou tedy: -
obecní úřad nebo jiný orgán obce
-
krajský úřad nebo jiný orgán kraje
-
regiony soudržnosti
SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 202. ISBN 987-80-7357382-9. 16 SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 203. ISBN 987-80-7357382-9. 17 HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 143. ISBN 978-80-7357-458-1. 18 HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 147. ISBN 978-80-7357-458-1. 15
15
2.3
Působnost a pravomoc
Ve správním právu musí mít každý subjekt popř. vykonavatel veřejné správy stanoven rozsah svých úkolů, které má řešit v určitém územním prostoru (vymezit jejich působnost) a právní prostředky, jimiž zabezpečí plnění těchto úkolů (pravomoc). I v nálezu Ústavního soudu č. 150/01 nalezneme rozlišení mezi působností a pravomocí, kde se říká, že pravomoc státního orgánu je třeba chápat jako samostatnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence (působnost) jsou již zcela konkrétním věcným vymezením otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci.
2.3.1 Působnost Působností správního orgánu se označuje předmět, obsah a rozsah jeho činnosti, tj. okruh otázek, které daný správní orgán projednává, rozhoduje a realizuje, a za jejichž řešení odpovídá.19 Jinak řečeno, působnost neurčuje, co přesně daný úřad koná, ale do kterých společenských vztahů může zasahovat. Pro dostatečné vymezení působnosti je potřeba určit, na jakém území a v jakých záležitostech bude správní orgán působit. Působnost tedy můžeme zpravidla dělit na věcnou a územní. Působnost se z hlediska věcného rozlišuje na všeobecnou a dílčí. Všeobecná správní působnost znamená, že na určitém území se koncentruje výkon veřejné správy v zásadě u jednoho vykonavatele.20 Nutno podotknout, že v reálné správní praxi se orgány v této podobě nevyskytují. Za orgány s všeobecnou působností jsou tedy považovány ty, které se vyznačují širokou věcnou působností zasahující do různých rezortů (např. krajský úřad). U dílčí věcné působnosti se nejdříve veřejné úkoly rozdělí mezi určitá odvětví veřejné správy dle jejich druhové příbuznosti (např. finance, zdravotnictví) a následně jsou tato odvětví dle zákona přiřazena k určitým správním úřadům (např. ministerstvo práce, úřad práce, katastrální úřad), které působnost v tomto okruhu vykonávají. Působnost územní má důležitý význam pro posouzení, zda správní orgán, který je oprávněn a povinen realizovat svoji pravomoc, tak vykonává v rámci působnosti celostátně, regionálně či místně. V praxi pak dochází ke kombinaci obou dvou působností.21 19
PRŮCHA, Petr. Správní právo, obecná část, MU Brno: Doplněk Brno, 2007. s. 124. ISBN 978-80-210-427. HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecní část. Praha: C. H. Beck, 2012. s . 110. ISBN 978-80-7179254-3. 21 HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír Novotný. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 9. ISBN 978-80-7380-096-3. 20
16
2.3.2 Pravomoc Pravomoc definujeme jako právní prostředek, kterým správní orgán získává oprávnění vykonávat veřejnou moc. Tato pravomoc je správním orgánům svěřována výhradně zákonem nebo na jeho základě. V oblasti veřejné správy se pravomoc uskutečňuje zejména22:
-
vydáváním nařízení
-
vydáváním správních aktů
-
uzavíráním veřejnoprávních smluv
-
výkonem rozhodnutí (exekucí)
-
správním dozorem
22
HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecní část. Praha: C. H. Beck, 2012. s . 112. ISBN 978-80-7179254-3.
17
3.
Organizační principy veřejné správy Organizace veřejné správy se řídí podle určitých organizačních pravidel, která mají
velký význam pro její výstavbu. Tato organizační pravidla nazýváme základními organizačními principy. Jsou to doporučení pro institucionální i funkční utváření organizace založená na ověřených a úspěšných postupech organizování nejen ve veřejné správě, ale i ve správě soukromé.23
3.1
Centralizace a decentralizace
Oba tyto principy se týkají oblasti řízení, kdy se rozhodovací pravomoci delegují po vertikální linii na správní jednotky. Centralizace veřejné správy představuje soustředění moci u nejvyššího organizačního článku. Pro centralizovanou soustavu je tedy typické, že existuje soustava vzájemných vztahů mezi celkem a jeho částmi, kdy vyšší orgán je oprávněn zasahovat do celé působnosti podřízených orgánů.24 Ve veřejné správě je zpravidla moc soustředěna v rukou státu. Oproti tomu u decentralizovaného systému veřejné správy je část výkonu originárního subjektu (státu) přenesena na samostatné subjekty odlišné od státu, včetně pravomoci a odpovědnosti. Dalším typickým znakem tohoto principu je vysoká samostatnost jeho prvků, které svou činnost vykonávají podle právního řádu, nikoliv podle vnitřních předpisů státních orgánů. Stát vystupuje u těchto samostatných právních subjektů pouze jako kontrolní orgán, který dohlíží na dodržování zejména právního řádu či hospodaření.
3.2
Koncentrace a dekoncentrace
I když tyto principy úzce souvisí s principy centralizace a decentralizace, je nutno je od sebe odlišit. Koncentrace či dekoncentrace se týkají prostorového organizačního členění veřejné správy při změně správní agendy v rámci jednoho organizačního systému veřejné správy. Toto se projevuje jednak v horizontálním, a jednak ve vertikálním smyslu.
HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 118. ISBN 978-80-7357-458-1. 24 HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír Novotný. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 20. ISBN 978-80-7380-096-3. 23
18
U koncentrace veřejné správy je plnění úkolů soustředěno do rukou určitého orgánu, v rámci organizační struktury jediného subjektu veřejné správy. Tímto principem lze dosáhnout snížení nákladů v důsledku zjednodušení organizačně technického a personálního zabezpečení. Dekoncentrace je procesem opačným, tedy rozdělení úkolů v rámci jedné organizační struktury mezi více orgánů.25 U tohoto principu lze předpokládat větší odbornost řídících pracovníků a jednoduší řízení. Rozdíl mezi vertikální koncentrací a dekoncentrací souvisí s delegováním pravomocí na vyšší (popř. nejvyšší) či nižší úroveň. Mezi těmito úrovněmi je pak vztah nadřízenosti a podřízenosti (ústřednímu úřadu je podřízen dekoncentrovaný orgán s celostátní působností).26 Zatímco koncentrace a centralizace mají v této líni v podstatě stejný význam, je potřeba si uvědomit odlišnost mezi dekoncentrací a decentralizací. U decentralizace působí delegovaná jednotka samostatně, u dekoncentrace je pravomoc delegována na nižší složky stejného organizačního systému při zachování hierarchického principu nadřízenosti a podřízenosti. Horizontální koncentrace znamená soustředění veškerých úkolů správy na stejné úrovni do jednoho úřadu, zatímco horizontální dekoncentrace se projevuje opačně rozdělením úkolů do více úřadů na stejné úrovni.27 Jako příklad horizontální koncentrace můžeme uvést vznik ministerstva informatiky v roce 2003, které kromě jiných úkolů převzalo také agendu spojů a komunikací od ministerstva dopravy a spojů (nyní ministerstvo dopravy). U tohoto samého příkladu si lze ukázat i horizontální dekoncentraci, kdy v roce 2007 došlo ke zrušení tohoto ministerstva a jeho úkoly převzaly ministerstvo vnitra, ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo průmyslu a obchodu.
3.3
Monokratický a kolegiální
Monokratický a kolegiální princip úzce souvisí s personálním složením orgánů veřejné správy, jenž přijímají rozhodnutí. Charakteristické pro monokratický princip je, že rozhodovací pravomoc přísluší jediné fyzické osobě (např. ministr pro celé ministerstvo). Ta sice může do rozhodovacího
25
SCISKALOVÁ, Marie a Tomáš GONGOL. Základy správního práva a veřejné správy. Karviná: SU OPF, 2006. s. 21. 26 HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír Novotný. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 21. ISBN 978-80-7380-096-3. 27 HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 122. ISBN 978-80-7357-458-1.
19
a řídícího procesu zapojit své podřízené pracovníky (např. ředitele odborů ministerstva), přesto odpovědnost za činnost tohoto správního orgánu nese pouze sama. Monokracie může být absolutní v rámci celé soustavy nebo omezená v rámci jednotlivého úřadu nebo funkční úrovně.28 Typické uplatnění tohoto principu je ve státní správě (např. ministerstva, ústřední orgány státní správy). Naproti tomu je kolegiální orgán tvořen více osobami, přijímající rozhodnutí usnesením, které vzešly z hlasování tohoto orgánu. To tedy předpokládá stanovení a následné dodržování procedurálních pravidel (např. stanovení minimálního počtu přítomných členů) potřebných k přijetí rozhodnutí. Kolegiální orgány působí na všech úrovních veřejné správy, ať už na nejvyšší úrovni (vláda), tak i na úrovních poradních orgánů (např. legislativní rada vlády), tak i na úrovních nižších (např. zastupitelstvo obce).
3.4
Územní a věcný princip
Jak už název těchto principů napovídá, mají správní orgány vymezenou působnost a kompetenci dle územního hlediska nebo obsahové stejnorodosti. Územní princip představuje stav, kdy působnost správního orgánu nebo správního úřadu je výlučně nebo převážně určována územním hlediskem, které vede k soustředění veškeré nebo převážné části správní agendy v určitém územním celku do jedné správní organizační jednotky (úřadu).29 Podle míry územní působnosti je možné rozlišovat orgány s celostátní působností, mezi které patří ústřední orgány státní správy (např. ministerstva) a na orgány místní správy vykonávající působnost v zákonem stanovených územních obvodech. V určitých případech je ovšem nutné přihlížet k jiným atributům než je administrativní členění státu a to, brát v úvahu specifické úkoly těchto orgánů (např. správy národního parku mají vymezenou působnost na tyto parky). U věcného principu je zásadním kritériem pro členění veřejných institucí míra jejich specializace. Podle úrovně specializace tak rozlišujeme instituce se všeobecnou působností nebo instituce specializované. Příkladem orgánu veřejné správy se všeobecnou působností je krajský či obecní úřad. Tyto orgány řeší především otázky komplexního charakteru. Naopak orgány specializované se zabývají určitými úkoly v konkrétní oblasti veřejné správy. Jako příklad zde můžeme uvést katastrální či finanční úřady.
28
HALÁSKOVÁ, Martina. Veřejná správa v České republice. Opava: Slezská univerzita. 2013. str. 20 HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 120. ISBN 978-80-7357-458-1.
29
20
3.5
Volební a jmenovací proces
Na základě těchto principů se ustanovují jednotlivé osoby do funkcí. Nelze ovšem zaměňovat kolegiální orgány s orgány volenými a orgány monokratické s orgány jmenovanými, i když povaha orgánů do značné míry předurčuje způsob ustanovování osob do těchto funkcí.30 Pokud ustanovuje do funkce jediná osoba zpravidla nadřízený správní úřad (např. ministr vnitra jmenuje policejního prezidenta), jedná se o princip jmenovací. Jako možnou výhodu zde můžeme předpokládat odpovídající odbornost jmenované osoby, za podmínky, že proběhlo řádné výběrové řízení. V praxi je ovšem tento princip snadno zneužitelný. Volební princip je oproti předešlému principu demokratičtější a to z důvodu, že ustanovení do funkce je výsledkem projevené vůle většiny. Typickým příkladem je volba orgánů samosprávy (např. volba členů do krajského zastupitelstva).
Na organizačním diagramu státní správy můžeme nejlépe vidět protikladné uplatnění těchto principů. Obrázek č. 2 – Protikladné uplatnění principů
Použité principy
STÁTNÍ SPRÁVA
SAMOSPRÁVA
Věcný
Územní
Koncentracedekoncentrace
Decentralizace
Jmenovací
Volební
Monokratický
Kolegiální
Zdroj: Sciskalová, Marie a Tomáš Gongol. Základy správního práva a veřejné správy. s. 22 HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 124. ISBN 978-80-7357-458-1.
30
21
Můžeme tedy říci, že výše popsané principy mají povahu obecných zásad a v praxi se zpravidla nikdy neuplatňují v čisté podobě. V praxi je totiž potřeba použít kombinaci principů v závislosti na konkrétních oblastech veřejné správy a jejich součástí, jejím uspořádání, historickým tradicím země a řadě dalších okolností. Znalost těchto principů, jejich výhod i limitů dává možnost volby té organizační struktury, která je z hlediska potřeb veřejné správy jako celku a jejich jednotlivých oblastí optimální.31
31
MATES, Pavel a Miloš MATULA. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Praha (VŠE - Fakulta národohospodářská) s. 60. ISBN 80-7079-753-3.
22
4.
Prameny práva v oblasti organizace veřejné
správ I když cílem této kapitoly je představit právní předpisy, které zásadně ovlivňují současnou veřejnou správu v rámci její organizace, přesto považuji za vhodné zařadit i podkapitolu věnující se nejdůležitějším právním normám, které nejvíce ovlivnily organizaci veřejné správy, a to od doby vzniku samostatného československého státu až do pádu komunistického totalitního režimu.
4.1
Historický vývoj organizace veřejné správy 1918 – 1989 Z obav, aby nenastal v nově se formujícím československém státu bezprávní stav,
vstoupil v platnost narychlo připravený text prvního zákona státu tzv. recepční zákon, který byl později publikován pod č.11/1918 Sb. Touto právní normou došlo jednak k převzetí rakouského a uherského právního řádu, tak i veškerých státních a obecních samosprávných úřadů. Nejvyšším orgánem moci se stal v prvních popřevratových týdnech Národní výbor, který si v krátké době podřídil většinu veřejné správy i další součásti mocenského aparátu.32 Již 2. listopadu vydává Národní výbor zákon č. 2/1918 Sb.33, kterým se formovala ústřední státní správa. V důsledku rozdílného správního systému v zemích ČSR byl přijat v r. 1920 společně s ústavou republiky zákon č.126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, který měl unifikovat veřejnou správu v ČSR. Republika měla být rozdělena na župy řízené župními úřady v čele s župany. Tento zákon měl ale v českých zemích mnoho odpůrců a proto vstoupil v platnost v r. 1923 pouze na Slovensku. Pokud měl tedy župní zákon sjednotit veřejnou správu, paradoxně jí ještě více roztříštil. Unifikace správy byla tedy více než kdy jindy nezbytná. Proto byl přijat zákon č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy, s platností od r. 1928. Tímto aktem vznikly čtyři zemské obvody a to země Česká (Čechy), Moravskoslezská (Morava a Slezsko), 32
MATES, Pavel a Miloš MATULA. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Praha (VŠE - Fakulta národohospodářská) s. 15. ISBN 80-7079-753-3 33 Zák. č. 2/1918 Sb., jimiž se zřizují nejvyšší správní úřady ve státě československém. Tímto zákonem bylo zřízeno dvanáct nejvyšších orgánů státní správy (v dalších dnech byl jejich počet ještě rozšířen), později přejmenovány na ministerstva.
23
Slovenská (Slovensko) a Podkarpatoruská (samosprávné území Podkarpatské Rusi). Státní správu v jednotlivých zemích vykonávaly zemské úřady. V období mezi Mnichovem a okupací Československa v tzv. druhé republice v souvislosti s přijetím ústavního zákona č. 299/1938 Sb. o autonomii Slovenskej krajiny a ústavního zákona č. 328/1938 Sb. o autonomii Podkarpatské Rusi, dochází de facto k rozpadu Československé republiky. Kromě ústřední vlády, která plnila zároveň funkci vlády pro české země, byly také zřízeny vlády slovenská a podkarpatoruská.34 Po skončení druhé světové války byly podle představy komunistického zahraničního odboje v čele s Klementem Gottwaldem, dřívější územní samosprávy nahrazeny soustavou národních výborů tvořenou zemskými, okresními a místními národními výbory. Tato představa byla realizována v podobě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 18/1944 Úř. Věst., o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění. Podle tohoto dekretu se stávají prozatímně národní výbory vykonavateli jak státní správy, tak i samosprávy, kdy o ukončení přechodného období rozhodne řádně zvolené Národní shromáždění.35 Po komunistickém puči v únoru roku 1948 tzv. Vítězném únoru převzala komunistická strana Československa veškerou moc ve státě. Přijetím ústavy Československé republiky č. 150/1948 Sb. (označovanou jako Ústava 9. května) dochází ke změně postavení národních výborů. Ta podle čl. X. zařadila národní výbory do soustavy zastupitelských sborů jako nositele a vykonavatele státní moci v obcích, okresech a krajích a strážcem práv a svobod lidu a orgány jednotné lidové moci.36 Ústavou 9. května tak dochází ke zrušení územních samospráv s výjimkou komunálního vlastnictví. Tím, že byl v republice intenzivně budován socialismus, je dalším mezníkem v organizačním vývoji veřejné správy přijetí nové ústavy, kterou se mění název republiky na Československá socialistická republika. Tato ústava, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů jako ústavní zákon č. 100/1960 Sb., přesně specifikovala národní výbory jako orgány státní moci a správy. Přijetím ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci ve znění ústavního zákona č. 125/1970 Sb. došlo ve správě ke změně především na úrovni ústřední. Byly vytvořeny tři relativně samostatné systémy státní správy s vlastní působností 34
MATES, Pavel a Miloš MATULA. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Praha (VŠE - Fakulta národohospodářská) s. 20. ISBN 80-7079-753-3 35 ČESKO. Ústavní dekret presidenta republiky č. 18 ze dne 4. prosince 1944 o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění. In: Úř. věst. čsl. 1944, čl. 5. Dostupný také z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-43 36 HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 115. ISBN 978-80-7357-458-1.
24
a odpovědností, které se i nadále řídily principy socialistické výstavby včetně vedoucí úlohy strany.37 Dalším důležitým právním předpisem, který se váže k této době je zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústř. orgánů státní správy ČSR, kterým se budu věnovat níže. V oblasti organizace potom doznala veřejná správa do pádu komunismu už jen malých kosmetických změn, které už nepatří svou důležitostí do této podkapitoly. Ještě je potřeba říci, že organizace veřejné správy byla v době totality vytvářena na principu vysokého stupně centralizace.
4.2
Prameny práva ovlivňující současnou organizaci veřejné správy Právní řád ČR vychází z několika druhů právních pramenů platných v České
republice. V první řadě se jedná o vnitrostátní právní předpisy, dále mezinárodní normativní smlouvy38, které jsou zároveň v mnoha případech pramenem vnitrostátního práva a se vstupem ČR do EU také právní předpisy Evropských společenství.39 Mezi nejdůležitější prameny v oblasti organizace veřejné správy v ČR patří bezpochyby vnitrostátní právní předpisy, a proto se zaměřím výhradně jen na ně. Jelikož se vnitrostátní právní předpisy vyznačují rozdílnou právní silou a cílem této kapitoly je vytvořit přehled nejdůležitější právních předpisů upravující organizací veřejné správy, budu se v následujícím textu zabývat pouze nejvyšší úrovní, tedy ústavními a běžnými zákony. •
Ústava České republiky (zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
•
ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (zákon č.347/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
•
zákon o zřízení ministerstev a jiných ústř. orgánů státní správy ČR (zákon č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
•
Zákon o krajích (zákon č. 129/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
•
Zákon o obcích (zákon č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 116. ISBN 978-80-7357-458-1. 38 Podle ustanovení článku 10 Ústavy ČR jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Pokud stanoví mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. 39 Smlouvou č. 44/2004 Sb. m. se ČR zavazuje, že ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány Společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu. 37
25
•
Zákon o hlavním městě Praze (zákon č. 131/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
4.2.1 Ústavní zákony Ústavní základy v české veřejné správě tvoří nejen Ústava ČR, jakožto nejvyšší právní předpis, ale i ústavní zákony40 a Listina základních práv a svobod (dále jen LZPS). Na prvním místě je nepochybně Ústava ČR (dále jen Ústava) ze dne 16. prosince 1992, která vstoupila v platnost 1. ledna 1993 a byla publikována ve Sbírce zákonů pod č.1/1993 Sb.. Ústava neřeší organizaci veřejné správy jako celek, ale nalezneme v ní řadu jednotlivých ustanovení vázajících se k této oblasti. Tato ustanovení jsou buď právoplatná nebo dále upravována zákony. První z těchto ustanovení nalezneme již v hlavě první čl. 2, který stanovuje činnost státní moci. Dále je nutno uvést čl. 8, který zaručuje právo na samosprávu územních samosprávných celků. Ustanovení v hlavě třetí upravují moc výkonnou, kdy zvláště důležitým se zde jeví čl. 79 odst. 1 regulující způsob vytváření správních úřadů.41 Právní úprava územní samosprávy je obsažena v hlavě sedmé, konkrétně v čl. 99 až čl. 105. Významná jsou zejména ustanovení o tom, že ČR se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky (čl. 99), kdy stát může zasahovat do činnosti obcí a krajů jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a to způsobem stanoveným zákonem (čl. 101 odst. 4), a že výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon (čl. 105).42 Také některá ustanovení LPS úzce souvisí s veřejnou správou jako např. čl. 2, kdy státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (orgány veřejné správy) a každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (adresát veřejné správy). Jak již bylo uvedeno výše, s organizací veřejné správy přímo souvisí ústavní zákon č.347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Dle tohoto ústavního zákona bylo na území ČR
vytvořeno 14 vyšších územních samosprávných celků
(příloha č. 2), jejichž hranice lze měnit pouze zákonem. Současně došlo ke změně v Ústavě a to ve čl. 99, ve kterém bylo upřesněno, že vyšší územní samosprávné celky budou
Čl. 9 odst.1 Ústavy ČR nám říká, že Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 49. ISBN 987-80-7357382-9. 42 HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 136. ISBN 978-80-7357-458-1. 40 41
26
označovány jako kraje. Tento ústavní zákon byl již dvakrát novelizován, ale vždy šlo pouze o korekturu názvů některých krajů.43
4.2.2 Běžné zákony V oblasti veřejné správy existuje velké množství zákonů, které se ve větší či menší míře váží k její organizaci. Proto se zde budu zabývat pouze těmi nejdůležitějšími, které mají na organizaci veřejné správy nejzásadnější vliv. Prvním tímto zákonem je zákon č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o zřízení ministerstev a jiných ústř. orgánů státní správy ČR, často označován jako tzv. kompetenční zákon. I přesto, že vstoupil v platnost takřka před půl stoletím, je stále po mnoha změnách překvapivě účinný. Tento zákon obsahuje úplný výčet ministerstev a dalších ústředních orgánů státní správy, stanovuje okruh jejich působnosti a zásady, kterými se musí řídit. V květnu 2000 byl přijat základní balík zákonů tvořících v právní rovině páteř I. fáze reformy územní veřejné správy44, mezi které patří výše zmíněné zákony o krajích, o obcích a o hlavním městě Praze. Základním právním předpisem, jenž upravuje postavení a činnost krajů, je zákon č.129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), který vstoupil v platnost 15. 5. 2000. Účinnost je datována k 12. 11 . 2000, tedy v den, kdy se konaly první volby do krajských zastupitelstev. Zákon o krajích je členěn na obecná ustanovení dle hlavy I, hlava III upravuje působnost kraje, orgány kraje se zabývá hlava IV, orgány zastupitelstva a rady upravuje hlava V, hlava VI se věnuje dozoru, kontrolu výkonu samostatné a přenesené působnosti nalezneme v hlavě VII a konečně hlava VIII upravuje vztah ministerstev a vlády k územním samosprávným celkům. Obdobně jako zákon o krajích tak i zákon č. 128/2000 Sb., o obcích upravuje v souladu s ústavní úpravou postavení obce. Oba tyto zákony si jsou ve své podstatě podobné. Vznik tohoto zákona byl zapříčiněn několika skutečnostmi. Jednak bylo potřeba provést soulad s hlavou VII Ústavy a tím, že ČR přijala Evropskou chartu místní samosprávy a také přizpůsobit zákon této mezinárodní smlouvě. Tato charta vstoupila v platnost v ČR 1. září 1999. Zdůrazňuje dvě základní výchozí teze: místní společenství jsou jedním z hlavních
43
Při první novelizaci byl změněn název Budějovického kraje na Jihočeský kraj, Jihlavského kraje na Vysočinu, Brněnského kraje na Jihomoravský kraj a Ostravského kraje na Moravskoslezský kraj. Při druhé novelizaci (č. 135/2011 Sb.) byl pouze změněn název kraje Vysočina na Kraj Vysočina. 44 KOUDELKA, Zdeněk. Samospráva. Praha: Linde Praha a.s., 2007. s. 21. ISBN 978-80-7201-665-5.
27
základů demokratického systému a právo občanů podílet se na řízení veřejných záležitostí je jedním z demokratických principů, jež jsou uznávány všemi členskými státy Rady Evropy.45 Specifické postavení má hlavní město ČR Praha, na kterou se nevztahují výše uvedené zákony (o krajích, o obcích), ale přímo ji upravuje zákon č. 131/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o hlavním městě Praze. Tento zákon upravuje postavení hlavního města Prahy jako hlavního města ČR, kraje a obce a dále postavení městských částí.46
45
EPRÁVO. Evropská charta místní samosprávy. epravo.cz [online]. [cit. 2015-03-25]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/evropska-charta-mistni-samospravy-13600.html 46 ČESKO. Zákon č. 131 ze dne 13. dubna 2000 o hlavním městě Praze. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000, § 1,č l. 1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=131.
28
5. Organizace české veřejné správy Organizaci veřejné správy můžeme chápat jako jistý systém orgánů, které jsou vzájemně propojeny určitými vazbami. Tento systém se řídí organizačními principy. Typickými organizačními principy jsou princip centralizace a decentralizace, koncentrace a dekoncentrace apod. Podrobněji se organizačními principy ve veřejné správě zabývala kapitola č. 3. Systém organizace veřejné správy se vytváří na základě těchto pravidel (principů). Jak již bylo zmíněno veřejnou správu realizují jednotlivé subjekty. Podle těchto subjektů ji můžeme obecně dělit na státní správu, veřejnou samosprávu a ostatní veřejnou správu.
5.1
Organizace státní správy
Státní správa je nedílnou součástí veřejné správy. Jedná se o veřejnou správu vykonávanou státem. Představuje jednu z forem činnosti státu, a to formu, jejímž posláním je realizace výkonné moci státu.47 Struktura vykonavatelů státní správy je poměrně široká. Státní správu vykonávají jednak subjekty, které mají celostátní působnost. Ty můžeme označit jako ústřední orgány státní správy. Státní správa je také realizovaná subjekty, jež mají omezenou místní působnost. Tyto subjekty bývají nazývány územními orgány státní správy.
5.1.1 Ústřední státní správa Výkon státní správy je realizován soustavou ústředních správních úřadů. Tyto správní úřady vykonávají působnost na celém území státu a nejsou podřízeny žádnému dalšímu správnímu úřadu. Jsou to tedy přímí vykonavatelé veřejné správy mající působnost a pravomoc po celém území státu. Právním základem činnosti ústředních správních úřadů (ústředních orgánů státní správy) je Ústava a zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Vymezuje rámcově činnost těchto orgánů, zejména vlády a ministerstev, jejich
47
PRŮCHA, Petr. Správní právo, obecná část, MU Brno: Doplněk Brno, 2007. s. 59. ISBN 978-80-210-427.
29
vzájemné vztahy a možnosti spolupráce. Působnost ministerstev a jiných správních úřadů je upravena pouze zákonem. Také jejich zřízení je možné jen zákonem.
5.1.1.1
Vláda
Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.
Skládá se z předsedy vlády,
místopředsedů vlády a ministrů.48 Jedná se o orgán státní správy s všeobecnou působností. Vláda je kolegiálním orgánem. Její rozhodování má formu usnesení. Pro přijetí usnesení je potřeba nadpoloviční většiny všech jejích členů. Vláda je odpovědná poslanecké sněmovně. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.49 Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předsedu vlády zastupuje místopředseda vlády nebo jiný pověřený člen vlády.50 V ústavě jsou rámcově vymezeny úkoly vlády. Podrobněji je potom její působnost upravena v dalších zákonech. Svoji činnost si vláda organizuje samostatně a to tak, aby byla v souladu s jejím programovým prohlášením a platnými právními předpisy. K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády. 51 Vláda nemůže nařízeními stanovit nové povinnosti. Organizační, technické a odborné zázemí vlády zajišťuje Úřad vlády České republiky, který má postavení ústředního správního orgánu. Působnost Úřadu vlády ČR je stanovena zákonem č. 2/1969 SB., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR. V čele tohoto úřadu je vedoucí Úřadu vlády ČR, kterého jmenuje a odvolává vláda. Úřad vlády v prvé řadě zajišťuje úkoly související s jednáním vlády jako je příprava schůzí, zajišťování podkladů pro jednání vlády, evidence dokumentů apod. Dále Úřad vlády ČR zajišťuje podmínky pro práci odborných útvarů předsedy vlády a členů vlády, kteří nedisponují vlastním úřadem. Je možné tedy říci, že úřad vlády vykonává zejména činnost
ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 67 odst. 1 a 2. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 49 ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 68 odst. 1,2 a 3. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 50 ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 77 odst. 1,2 a3. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 51 ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 78. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 48
30
administrativní. Úřad vlády ČR se stal ústředním orgánem státní správy na základě zákona o státní službě.52 Vláda koordinuje a řídí činnost jednotlivých ministerstev a dalších ústředních správních úřadů. Zřizuje si ke své činnosti orgány, které mají konzultační a poradní funkci. Bývají označovány jako poradní a pracovní orgány vlády (dále jen PPOV) složené z členů vlády a dalších odborníků. PPOV mohou být zřízeny jako stálé nebo dočasné orgány podle charakteru problematiky, kterou se zabývají. Předsedové PPOV mají povinnost pravidelně předkládat výroční zprávy o činnosti příslušných PPOV vládě. Činnost PPOV zajišťuje Úřad vlády ČR nebo věcně příslušné ministerstvo. Příklad PPOV je např. Bezpečnostní rada státu, Rada vlády pro záležitosti romské menšiny, Rada vlády pro lidská práva, Ústřední povodňová komise apod. (kompletní přehled PPOV je uveden v příloze č. 1)
5.1.1.2
Ministerstva
Ministerstva jsou ústřední orgány státní správy působící v jejích jednotlivých oborech. Lze je zřizovat pouze zákonem. Také jejich kompetence mohou být stanoveny jen zákonem. Ministerstva mohou vydávat vyhlášky k provedení zákona a v mezích zákona. V čele každého ministerstva je ministr, který je ústavním činitelem a je členem vlády. Ministr je jmenován prezidentem ČR. V současnosti působí v ČR tato ministerstva: •
Ministerstvo pro místní rozvoj
•
Ministerstvo životního prostředí
•
Ministerstvo práce a sociálních věcí
•
Ministerstvo vnitra
•
Ministerstvo zahraničních věcí
•
Ministerstvo obrany
•
Ministerstvo průmyslu a obchodu
•
Ministerstvo zdravotnictví
•
Ministerstvo spravedlnosti
•
Ministerstvo financí
•
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
ČESKO. Zákon ze dne 26. dubna 2002 o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). In: Sbírka zákonů České republiky. 2002. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=218&r=2002 52
31
•
Ministerstvo dopravy
•
Ministerstvo zemědělství
•
Ministerstvo kultury Ministerstva se ve výkonu své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními
vlády. Zkoumají společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek. Zpracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek, které předkládají vládě České republiky. O návrzích závažných opatření přiměřeným způsobem informují veřejnost. Předkládají za svěřená odvětví podklady potřebné pro sestavení návrhů státních rozpočtů republiky a pro přípravu jiných opatření širšího dosahu. Zaujímají stanovisko k návrhům, které předkládají vládě, pokud se týkají okruhu jejich působnosti. Připravují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, jejichž přípravu jim vláda uložila. Ministerstva si navzájem vyměňují potřebné informace a podklady. Nižší orgány státní správy jim podávají zprávy a sdělují údaje, které si příslušná ministerstva vyžadují v rozsahu nezbytně nutném pro plnění svých úkolů. Činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.53 Ministerstva mají právo zavazovat nižší správní úřady vydáváním interních předpisů nebo služebních příkazů. Vnitřní směrnice ministerstev jsou zveřejňovány ve Věstníku vlády ČR popř. ve věstníku konkrétního ministerstva. Ministerstva kontrolují a řídí činnost podřízených dekoncentrovaných správních úřadů spadajících do jejich resortu. Řídí a kontrolují také výkon státní správy prováděný krajskými úřady. Ve správním řízení rozhodují jako orgán 1. stupně nebo jako odvolací orgán.
5.1.1.3
Další ústřední správní úřady řízené vládou
Tyto správní úřady mají celostátní působnost a jsou řízeny vládou. Jejich působnost je do značné míry blízká ministerstvům. Jsou zde však jisté rozdíly. V jejich čele není ministr, ale vedoucí jmenovaný vládou, nebo na návrh vlády prezidentem republiky. Obor působnosti je užší a vztahuje se na odborně technickou
ČESKO. Zákon ze dne 8. ledna 1969 o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR. In: Sbírka zákonů České republiky. 1969. § 20 – 28. Dostupný také z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=2~2F1969&rpp=15#seznam 53
32
problematiku.54 Tyto správní úřady vykonávají speciální působnost na vymezeném úseku státní správy. Obecně upravuje postavení těchto úřadů kompetenční zákon, kde jsou také vyjmenovány. Konkrétně jejich působnost a postavení vymezují zvláštní zákony. V České republice působí tyto další ústřední orgány státní správy:55 •
Český statistický úřad,
•
Český úřad zeměměřický a katastrální,
•
Český báňský úřad,
•
Úřad průmyslového vlastnictví,
•
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,
•
Správa státních hmotných rezerv,
•
Státní úřad pro jadernou bezpečnost,
•
Národní bezpečnostní úřad,
•
Energetický regulační úřad,
•
Úřad vlády České republiky,
•
Český telekomunikační úřad,
•
Úřad pro ochranu osobních údajů,
•
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
5.1.1.4
Výkon státní správy jinými státními orgány
Za vykonavatele veřejné správy je možné v určitém slova smyslu považovat také prezidenta republiky. Prezident je hlavou státu a na výkonu státní správy se do jisté míry podílí. V tomto smyslu je nezbytné rozlišovat rozhodovací pravomoci, které nevyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády a naopak rozhodnutí, které dle ústavy tento spolupodpis vyžadují. Tyto pravomoci prezidenta jsou vymezeny Ústavou(čl. 62 a 63). Rozhodnutí prezidenta republiky z oblasti státní správy patří do skupiny druhé. A právě za tato rozhodnutí, která vyžadují kontrasignaci předsedy vlády, nebo jím pověřeného člena
HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecní část. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 119. ISBN 978-80-7179254-3. 55 ČESKO. Zákon ze dne 8. ledna 1969 o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR. In: Sbírka zákonů České republiky. 1969. § 2. Dostupný také z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=2~2F1969&rpp=15#seznam 54
33
vlády, odpovídá vláda.56 Proto nemůžeme o prezidentu ČR jednoznačně říci, že je vykonavatelem státní správy v plném významu tohoto slova s výjimkou úkonů jmenovacích, které kontrasignaci nevyžadují.57 Úkony prezidenta republiky nevyžadující spolupodpis předsedy vlády:58 •
prezident jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
•
svolává zasedání Poslanecké sněmovny,
•
rozpouští Poslaneckou sněmovnu,
•
pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
•
jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy,
•
jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,
•
odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení
•
má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního,
•
podepisuje zákony,
•
jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu,
•
jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.
Úkony prezidenta republiky vyžadující spolupodpis předsedy vlády:59 •
prezident zastupuje stát navenek,
•
sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
•
je vrchním velitelem ozbrojených sil,
•
přijímá vedoucí zastupitelských misí,
•
pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí,
•
vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu,
•
jmenuje a povyšuje generály,
ČESKO. Ústavní zákon č. 1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 63 odst. 4. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 57 HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecní část. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 141. ISBN 978-80-7179254-3. 58 ČESKO. Ústavní zákon č. 1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 62 odst. 4. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html. 59 ČESKO. Ústavní zákon č. 1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 63 odst. 14. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html. 56
34
•
propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán,
•
jmenuje soudce,
•
nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo,
•
má právo udělovat amnestii. Dalším státním orgánem, který se podílí na výkonu státní správy a přitom stojí mimo
organizační strukturu veřejné správy je Česká národní banka (dále jen ČNB). ČNB je centrální bankou státu. Působí jako správní úřad v rozsahu stanoveném zákonem. Jedná se především o udělování devizových licencí a jiných povolení a provádění kontroly plnění ustanovení devizového zákona. ČNB také vykonává dohled nad bankovní činností. Při zjištění pochybení ukládá opatření k nápravě a pokuty. ČNB je ze zákona nezávislá na pokynech vlády. Tato nezávislost není dána Ústavou ČR. Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je Bankovní rada. Ta je sedmičlenná a tvoří ji guvernér, dva viceguvernéři a další čtyři vedoucí pracovníci. Všechny členy bankovní rady jmenuje prezident na dobu šesti let. Statním orgánem podílejícím se na výkonu státní správy je také Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Úřad není podřízen žádnému dalšímu orgánu. Úřad jedná v řízení před soudy, rozhodci nebo stálými rozhodčími soudy, správními úřady a jinými orgány ve věcech, které souvisí s majetkem státu. Dále se na výkonu státní správy podílejí např. také soudy, při výkonu správy soudů.
5.1.1.5
Státní správa vykonávaná veřejnými sbory
V určitých případech mohou být vykonavateli státní správy také veřejné ozbrojené, či neozbrojené sbory, pokud tak stanoví zákon. Výkon státní správy těmito sbory se uskutečňuje především ve věcech správního dozoru, a to zpravidla příslušníky (zaměstnanci) těchto sborů, kterým zákon přímo stanoví jejich povinnosti a oprávnění.60 K takovým sborům řadíme policii, ozbrojené síly, celní správu, vězeňskou službu, vojenskou policii, sbor požární ochrany a zpravodajské orgány.61 Policie české republiky je veřejným ozbrojeným sborem s celostátní působností. Prvořadým úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku, chránit veřejný pořádek 60
HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecní část. Praha: C. H. Beck, 2012. s . 122. ISBN 978-80-7179254-3. 61 HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír Novotný. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 42. ISBN 978-80-7380-096-3.
35
a předcházet trestné činnosti. Kromě toho plní i některé jiné úkoly na úseku státní správy na základě zvláštních zákonů. Příkladem může být úsek pobytu cizinců, nebo úsek zbraní a střeliva. Úkoly policie ČR jsou taxativně vymezeny v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. V čele policie stojí policejní prezident, kterého jmenuje a odvolává ministr vnitra. Policii tvoří útvary, jimiž jsou: •
policejní prezidium České republiky,
•
útvary policie s celostátní působnost
•
krajské ředitelství policie
•
útvary zřízené v rámci krajského ředitelství.62
Útvary policie s celostátní působností zřizuje na návrh policejního prezidenta ministr. Útvary policie zřízené v rámci krajského ředitelství zřizuje na návrh ředitele krajského ředitelství policejní prezident.
Hasičský záchranný sbor je veřejným sborem, jehož hlavním posláním je chránit životy, zdraví obyvatel a majetek před požáry a poskytovat účinnou pomoc při živelných pohromách a jiných mimořádných událostech.63
Hasičský záchranný sbor tvoří: •
generální ředitelství hasičského záchranného sboru, které je součástí Ministerstva vnitra
•
hasičské záchranné sbory krajů
•
záchranný útvar
•
Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku-Místku
Hasičský záchranný sbor je jednou ze složek integrovaného záchranného systému. Hasičský záchranný sbor kraje zpracovává koncepci požární ochrany kraje, vykonává státní požární dozor, koordinuje činnosti s orgány kraje a obcemi, projednává přestupky a další
ČESKO. Zákon ze dne 17. července 2008 o Policii České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 2008. § 6 odst. 1. Dostupný také z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=273~2F2008&rpp=15#seznam. 63 ČESKO. Zákon ze dne 28. června 2000 o Hasičském záchranném sboru České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. § 1 odst. 1. Dostupný také z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=238~2F2000&rpp=15#seznam. 62
36
správní delikty na úseku požární ochrany. Záchranný útvar plní zejména mimořádné úkoly hasičského záchranného sboru a k tomu provádí výcvik. Dále provádí výuku a výcvik k získání řidičského oprávnění a zdokonalování odborné způsobilosti řidičů.64 Celní správa České republiky je soustava celních orgánů vytvořená pro oblast celnictví. Má postavení správního úřadu. Jedná se o bezpečnostní sbor, který tvoří Generální ředitelství cel, celní ředitelství a celní úřady. V čele celní správy je generální ředitel Generálního ředitelství cel. Celní orgány provádějí celní dohled a podílí se na odhalování trestných činů, přestupků nebo správních deliktů. Úkoly celní správy vykonávají celníci, kteří jsou řízeni generálním ředitelem Generálního ředitelství cel, podřízeného Ministerstvu financí.65 Vězeňská služba České republiky je správním úřadem, který spravuje a střeží vazební věznice a věznice a odpovídá za dodržování zákonem stanovených podmínek výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Spravuje a střeží ústavy pro výkon zabezpečovací detence, střeží, předvádí a eskortuje osoby ve výkonu vazby, ve výkonu zabezpečovací detence a ve výkonu trestu odnětí svobody a plní další úkoly vymezeny zákonem.66 Vězeňská služba ČR se člení na vězeňskou a justiční stráž a správní službu. Ozbrojené síly České republiky jsou veřejným sborem, který se člení na Armádu, Vojenskou kancelář prezidenta České republiky a Hradní stráž. Prezident republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. Schvaluje základní vojenské řády a jmenuje a odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Na řízení ozbrojených sil se také podílí vláda a ministerstvo obrany. Vláda na návrh ministra schvaluje operační plán ozbrojených sil, strukturu armády a koncepci výstavby armády. Ministerstvo obrany provádí kontrolu armády prostřednictvím Inspekce ministra obrany, jako nejvyššího vnitřního kontrolního orgánu. Součástí ministerstva je Generální štáb Armády České republiky.67
64 ČESKO. Zákon ze dne 28. června 2000 o Hasičském záchranném sboru České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. § 2a odst. 1. Dostupný také z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=238~2F2000&rpp=15#seznam . 65 ČESKO. Zákon ze dne 8. prosince 2011 č. 17 o Celní správě České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. §1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=17&r=2012 66 ČESKO. Zákon ze dne 17. listopadu 1992 č. 555 o Vězeňské a justiční stráži České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. §2. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=1992&cz=555 67 ČESKO. Zákon ze dne 14. září 1999 č. 219 o ozbrojených silách České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1999. §5, §6, §7. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=1999&cz=219
37
Složkou Armády je vojenská policie České republiky, která plní úkoly policejní ochrany ozbrojených sil, vojenských objektů, vojenských materiálů a ostatního majetku státu, s nímž hospodaří Ministerstvo obrany. 68 Zpravodajské služby nejsou veřejnými sbory v pravém slova smyslu, ale jsou s nimi do značné míry propojeny. Jedná se o státní orgány a jejich činnost podléhá kontrole vlády a poslanecké sněmovny. V České republice působí tyto zpravodajské služby:69 •
Bezpečnostní informační služba
•
Úřad pro zahraniční styky a informace
•
Vojenské zpravodajství
5.1.1.6
Další vykonavatelé státní správy s celostátní působností
Další doposud nezmínění vykonavatelé mají různá specifická postavení, různou působnost a na výkonu státní správy se podílí rozličnými způsoby. Některé z nich mohou mít postavení státních úřadu jiné jsou nezávislými správními úřady. Specifické postavení mají kupříkladu veřejnoprávní instituce, hospodařící s vlastními prostředky a majetkem. Sem řadíme především hromadné sdělovací prostředky Českou televizi a Český rozhlas. Jedná se instituce, které jsou kontrolovány speciálními orgány. Jedná se o Radu České televize a Radu Českého rozhlasu, jejíž členové jsou voleni Poslaneckou sněmovnou. Tyto orgány schvalují rozpočet a závěrečný účet a jmenují statutární orgány České televize a Českého rozhlasu. Zákonem byla zřízena Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta dohlíží na dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, uděluje, mění a odnímá licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání a ukládá sankce.70 Rada vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a má postavení správního úřadu s celostátní působností.
ČESKO. Zákon ze dne 5. března 1992 č. 124 o Vojenské policii. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. §3. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=124&r=1992 69 ČESKO. Zákon ze dne 17. července 1994 č. 153 o zpravodajských službách České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1994. §3. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=1994&cz=153 70 ČESKO. Zákon ze dne 17. května 2001 č. 231 o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2001. §5. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2001&cz=231 68
38
Dalším vykonavatelem, který má specifické postavení je Úřad pro ochranu osobních údajů. Jedná se o nezávislý orgán, který ve své činnosti postupuje nezávisle a řídí se pouze zákony a jinými právními předpisy. Do činnosti Úřadu lze zasahovat jen na základě zákona.71 Úřad provádí dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů. Úřad řídí předseda, kterého jmenuje a odvolává prezident republiky na návrh Senátu Parlamentu České republiky.72 Státní pozemkový úřad je správní úřad s celostátní působností a je podřízen Ministerstvu zemědělství. Spravuje pozemky ve vlastnictví státu a vykonává další činnosti stanovené zákonem. Je tvořen ústředím Státního pozemkového úřadu, v jehož čele je ústřední ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr zemědělství a dále krajskými pozemkovými úřady vykonávající činnost v rámci vyšších územních samosprávných celků. Krajský pozemkový úřad řídí krajský ředitel, kterého do úřadu jmenuje a odvolává ústřední ředitel.73
Dalšími vykonavateli státní správy, které zde můžeme uvést jsou státní fondy. Jedná se o právnické osoby zřizované zákonem za účelem správy finančních prostředků, určených pro financování úkolů z určitých specifických oblastí. Jedná se například o tyto fondy:74 •
Státní fond životního prostředí (správcem Ministerstvo životního prostředí)
•
Státní zemědělský intervenční fond (správce Ministerstvo zemědělství)
•
Státní fond kultury (správcem ministerstvo kultury)
•
Státní fond dopravní infrastruktury (správcem ministerstvo dopravy)
•
Státní fond rozvoje bydlení (správcem Ministerstvo pro místní rozvoj)
•
Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie (správcem Ministerstvo kultury)
ČESKO. Zákon ze dne 4. dubna 2000 č. 101 o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. § 28 odst. 1 a 2. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=374 72 ČESKO. Zákon ze dne 4. dubna 2000 č. 101 o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. § 32 odst. 1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=374 73 ČESKO. Zákon ze dne 19. prosince 2012 č. 503 o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. §1 a 2. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=503&r=2012 74 HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír Novotný. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 48 – 49. ISBN 978-80-7380-096-3. 71
39
5.1.1.7
Státní správa propůjčena soukromým osobám
V určitých případech mohou být vykonavateli veřejného zájmu také soukromé osoby, a to jak právnické, tak i fyzické. Těmto osobám bývá svěřen výkon státní správy na některých úsecích. Mezi právnické osoby vykonávající veřejnou správu patří zejména nadace a nadační fondy. Jsou to účelová sdružení majetku zřízená a vzniklá podle tohoto zákona pro dosahování obecně prospěšných cílů. Obecně prospěšným cílem je zejména rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana přírodního prostředí, kulturních památek a tradic a rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu.75 Nadace a nadační fondy mohou být zakládány právnickými i fyzickými osobami, a to zakládací listinou, zakládací smlouvou nebo závětí. Formálně začínají existovat zápisem do nadačního rejstříku, vedeného příslušným krajským soudem. Právnickými osobami jsou také obecně prospěšné společnosti, které poskytují obecně prospěšné služby a jsou neziskové. To znamená, že případný zisk jsou povinny použít na svoji činnost, tedy na poskytování těchto služeb. Příkladem může být soukromá vysoká škola, nabízející studium všem uchazečům, kteří splní podmínky příjímacího řízení. Úkoly státní správy můžou též plnit fyzické osoby, a to nejčastěji na základě rozhodnutí příslušného státního orgánu. Jedná se o licence, akreditace, osvědčení a jiná opravňující rozhodnutí. Jako příklad můžeme uvést stanice technické kontroly, stanice měření emisí, kalibrační služby, úřední úkony lékařů apod. Dalším příkladem kdy je výkon veřejné správy svěřen fyzické osobě jsou stráže. V České republice tak působí např. lesní stráž, myslivecká stráž, rybářská stráž apod. Veřejným strážím je zákonem svěřen dozor nad dodržováním právních předpisů v určitých oblastech státní správy a ukládání a vybírání pokut za spáchané přestupky. Tyto soukromé subjekty vykonávají státní správu delegovanou a bývají označovány jako nepřímí vykonavatelé státní správy.
5.1.2 Místní státní správa Státní správa není výhradní záležitostí orgánů státu, ale ve stále větší míře se na jejím výkonu podílí také subjekty územní veřejné správy. V České republice představují územní
75
ČESKO. Zákon ze dne 3. září 1997 č. 227 o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech). In: Sbírka zákonů České republiky. 1997. §1 odst. 1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=227&r=1997
40
úroveň veřejné správy obce jako nejnižší územněsprávní jednotky a kraje jako vyšší územněsprávní celky. Je uplatňován tzv. smíšený model organizace místní veřejné správy. To znamená, že obce a kraje vykonávají vedle samosprávy také státní správu v rozsahu, ve kterém byl na ně výkon státní správy přenesen. V činnosti obcí a krajů tak rozlišujeme tzv. samostatnou působnost a přenesenou působnost. Obce a kraje tak vykonávají státní správu v rámci své přenesené působnosti. Ve výkonu státní správy na místní úrovni je potom doplňují územní (specializované) správní úřady. Podle toho se místní státní správa dělí na místní správu s všeobecnou působností a místní správu specializovanou. Místní správu s všeobecnou působností vykonávají obce a kraje. Územní specializovanou státní správu zajišťují specializované správní úřady s územní působností.
5.1.2.1
Územní orgány se všeobecnou působností
Na výkonu místní státní správy se podílejí tyto orgány: •
krajské úřady
•
obecní úřady
•
pověřené obecní úřady
•
obecní úřady s rozšířenou působností
•
újezdní úřady
Krajský úřad vykonává vedle samosprávy také státní správu v rámci přenesené působnosti. Přenesenou působnost vykonávají kraje na základě zákona o krajích a na základě zvláštních zákonů upravujících výkon státní správy v různých oblastech veřejné správy.76 Krajský úřad tvoří ředitel a zaměstnanci kraje zařazení do krajského úřadu. V čele krajského úřadu stojí ředitel. Ředitele v případě nepřítomnosti zastupuje zástupce ředitele.77 Obecní úřady vykonávají státní správu prostřednictvím svých orgánů v rámci své přenesené působnosti a to jen v zákonem stanovených případech. Obec vykonává státní správu např. na úseku požární ochrany, vnitřní správy, evidence obyvatel, ochrany půdního fondu a v dalších oblastech státní správy. Všem obcím je svěřen výkon státní správy v základním rozsahu, přičemž správním obvodem je území obce. HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír Novotný. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 54. ISBN 978-80-7380-096-3. 77 ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 129 o krajích (krajské zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §68 odst.1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=423 76
41
Pověřené obecní úřady vykonávají přenesenou působnost v základním rozsahu na území vlastní obce a navíc ještě další přenesenou působnost svěřenou jim zvláštními zákony i v dalších obcích. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností jsou obecní úřady, které vykonávají přenesenou působnost v základním rozsahu pro území dané obce. Dále vykonávají přenesenou působnost pověřeného obecního úřadu v jeho správním obvodu a dále státní správu v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony ve správním obvodu stanoveném vyhláškou.78 Výčet obcí s pověřeným obecním úřadem a obcí s obecním úřadem s rozšířenou působností je uveden v zákoně č. 314/2012 Sb.79 Újezdní úřady vykonávají státní správu na území vojenských újezdů. Jedná se o vojenské orgány podřízené ministerstvu obrany.
5.1.2.2
Územní správní úřady specializované
Jedná se o územně dekoncentrované orgány státní správy působící na základě ustanovení zvláštních zákonů na určitém vymezeném území. Tyto orgány se specializují pouze na určitý úsek státní správy, nebo jen na některé činnosti. Zřizují se tam, kde z důvodů úzké specializace není možné zajistit efektivně jejich výkon obecními nebo krajskými úřady, popř. ústředními orgány státní správy. Zpravidla jsou přímo nebo zprostředkovaně podřízeny ministerstvům nebo jiným ústředním správním úřadům. Dekoncentrované orgány státní správy tedy doplňují strukturu orgánů krajů a obcí a společně s nimi tvoří ucelený systém místní správy. V České republice působí zejména tyto specializované územní správní úřady:80 •
krajské správy sociálního zabezpečení
•
finanční ředitelství a finanční úřady
•
celní ředitelství, pohraniční a vnitrozemské celní úřady
ČESKO. Vyhláška Ministerstva vnitra č.388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Dostupná z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=0&idBiblio=53799&recShow=0&nr=388~2F2002&rpp=15# parCnt 79 ČESKO. Zákon ze dne 13. června 2002 č. 314 o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=314&r=2002 80 PRŮCHA, Petr. Správní právo, obecná část, MU Brno: Doplněk Brno, 2007. s. 179. ISBN 978-80-210-427. 78
42
•
úřady práce
•
okresní správy sociálního zabezpečení
•
územní zeměměřičské a katastrální úřady
•
krajské veterinární správy
•
krajské hygienické stanice
•
obvodní báňské úřady
•
územní vojenské správy a velitelství územní obrany
•
krajské správy, okresní ředitelství a obvodní oddělení Policie České republiky
•
inspektoráty Českého úřadu bezpečnosti práce
•
krajské, regionální a oblastní orgány specializovaných státních inspekcí (energetická, obchodní, zemědělská a potravinářská apod.)
5.2
Územní samospráva
Územní samospráva je z hlediska své kapacity největší součástí systému veřejné správy v ČR. Vykonávají ji orgány jiných subjektů než státu, pokud je na ně výkon veřejné správy delegován zákonem a trvale svěřen do jejich samostatné působnosti. Územní samospráva má zásadní význam pro výkon místní a regionální veřejné správy a pro demokratické uspořádání společnosti. Její nezastupitelný význam je zdůrazněn i tím, že její právní základ je zakotven v Ústavě. Podle ústavy se Česká republika člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.81 Tento dvoustupňový systém územní samosprávy stanovený v Ústavě, jasně rozlišuje, co náleží do pravomoci kraje a co do pravomoci obce. Zastupitelstvu kraje jsou určeny kompetence a pokud jim není určitá oblast samosprávy svěřena zákonem, potom rozhodování o této oblasti náleží zastupitelstvu obce. Podle ústavy mají územně samosprávné celky právní subjektivitu, mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. 82
ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 99. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html. 82 ČESKO. Ústavní zákon č.1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, čl. 101. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html. 81
43
5.2.1 Obce Obce jsou základním územně samosprávným společenstvím občanů, které mají právo na samosprávu. Obce jsou právnické osoby, mohou tedy nabývat práva a povinnosti. Jak již bylo zmíněno, mohou vlastnit majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Právním předpisem, který upravuje postavení všech obcí je zákon č. 128/2000 Sb. o obcích. Výjimkou je hlavní město Praha, pro které platí zvláštní zákon. Obec je základní jednotkou územní samosprávy. Obce, které splňují určitá kritéria mohou být prohlášena za městys, město nebo statutární město. Zvláštní postavení pak má hlavní město Praha. Městys je historický typ obcí, kterým bylo uděleno právo pořádat výroční a dobytčí trhy. Podle současné právní úpravy je obec městysem, pokud tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. Město je obec, která má nejméně 3000 obyvatel a pokud tak stanoví předseda Poslanecké sněmovny po předchozím vyjádření vlády. Statutární města jsou města vyjmenovaná v zákoně.83 Území statutárních měst se může členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy.
Obec je samostatně spravována zastupitelstvem obce. Dalšími orgány obce jsou rada obce, starosta, obecní úřad a zvláštní orgány obce.84 Zastupitelstvo obce je složeno z členů zastupitelstva. Počet členů zastupitelstva se určuje podle počtu obyvatel a velikosti územního obvodu v rozsahu od 5 do 55 členů. Zastupitelstvo obce rozhoduje především ve věcech patřících do samostatné působnosti obce. Ve věcech patřících do přenesené působnosti rozhoduje pouze tam, kde to stanoví zákon. K platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva. Pravomoci zastupitelstva jsou uvedena v §84 a §85, zákona č. 128/2000 Sb. o obcích. Rada obce je výkonným orgánem v oblasti samostatné působnosti a ze své činnosti je odpovědna zastupitelstvu. V oblasti přenesené působnosti je rada příslušná rozhodovat, jen stanoví-li tak zákon. Připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva a zabezpečuje plnění jím přijatých usnesení. Je tvořena starostou, místostarosty a dalšími členy volenými z řad ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 128 o obcích (obecní zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §4 odst.1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=128 84 ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 128 o obcích (obecní zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §5 odst.1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=128 83
44
zastupitelů. Počet členů rady je lichý a činí nejméně 5 a nejvýše 11 členů, přičemž nesmí přesahovat jednu třetinu počtu členů zastupitelstva. Rada obce se nevolí v obcích, kde má zastupitelstvo 15 a méně členů. V tomto případě vykonává její pravomoc starosta a zastupitelstvo. Starosta je orgánem, který zastupuje obec navenek. Jeho pravomoci jsou upraveny zákonem č.131/2000 Sb. o obcích. Starosta je volen zastupitelstvem a za výkon své funkce je zastupitelstvu odpovědný. Starostu v době jeho nepřítomnosti zastupuje, jedná a rozhoduje ve všech věcech, které jsou svěřeny starostovi, místostarosta určený zastupitelstvem obce.85 V obcích, kde se nevolí rada, přebírá starosta část pravomocí, které jinak přísluší radě. Některé úkony starosty vyžadují předchozí schválení zastupitelstva nebo rady. Bez předchozího schválení jsou tyto úkony od počátku neplatné. Zastupitelstvo obce zřizuje výbory, jako iniciativní a kontrolní orgány. Každá obec musí mít vždy finanční a kontrolní výbor. Ostatní výbory zřizuje dle potřeby. Výbory plní úkoly podle pověření zastupitelstva obce a ze své činnosti mu odpovídají. Rada obce je oprávněná zřídit jako své iniciativní a poradní orgány komise. Svá stanoviska a poznatky předkládají komise radě obce. Komise je též výkonným orgánem, pokud jí byl svěřen výkon přenesené působnosti obce. Ve věci výkonu přenesené působnosti odpovídá starostovi obce. Zvláštní orgány obce bývají zřízeny na základě zvláštního zákona. Tyto orgány zřizuje starosta pro výkon přenesené působnosti. Obce s rozšířenou působností zřizují jako zvláštní orgán komisi pro sociální ochranu dětí. Dále sem můžeme řadit komisi pro projednávání přestupků, nebo povodňovou komisi.
5.2.2 Kraje Kraje jsou vyšší územní samosprávné celky. Kraj je územním společenstvím občanů, které má právo na samosprávu. Kraj je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezené zákonem a hospodaří za podmínek stanovených zákonem podle vlastního rozpočtu. Vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Kraj pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů.86 Kraje byly zřízeny ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 128 o obcích (obecní zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §104 odst.1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=128. 86 ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 129 o krajích (krajské zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §1 odst.1, 2, 4. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=423. 85
45
samosprávných celků. Jejich postavení a činnost je upravena zákonem č. 129/2000 Sb. o krajích. Kraj je samostatně spravován zastupitelstvem kraje. Dalšími orgány kraje jsou rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad. Orgánem kraje je též zvláštní orgán kraje zřízený podle zákona.87 Zastupitelstvo tvoří členové zastupitelstva, zvolení ve volbách do krajského zastupitelstva. Počet členů je 45, 55 nebo 65 v závislosti na počtu obyvatel. Zastupitelstvo rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti. Ve věcech přenesené působnosti zastupitelstvo rozhoduje, jen stanoví-li tak zákon.88 Zastupitelstvo zřizuje jako své iniciativní a kontrolní orgány výbory. Zastupitelstvo vždy zřizuje kontrolní výbor, finanční výbor a výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost. Další výbory zřizuje podle potřeby. Rada je výkonným orgánem kraje v oblasti samostatné působnosti. Při výkonu své působnosti odpovídá rada zastupitelstvu. Rada může rozhodovat ve věcech přenesené působnosti, jen stanoví-li tak zákon.89 Radu kraje tvoří hejtman, náměstek nebo náměstci hejtmana a další členové rady. Počet členů rady je 9, při počtu obyvatel kraje do 600.000 obyvatel. Při počtu obyvatel nad 600.000 je pak počet členů rady 11. Pravomoci rady jsou uvedeny v §59 zákona č. 129/2000 Sb. o krajích. Rada zřizuje jako své iniciativní a poradní orgány komise. Komise rady kraje nemůže být na rozdíl od rady obce pověřena výkonem přenesené působnosti. Komise je ze své činnosti odpovědná radě. Hejtman zastupuje kraj navenek. Je volen společně s náměstky zastupitelstvem z řad svých členů. Hejtman a náměstek hejtmana musí být občany České republiky. Odpovídají za výkon své funkce zastupitelstvu. Rada může ukládat úkoly hejtmanovi jen v rozsahu své působnosti.90 Zvláštní orgány zřizuje pro výkon přenesené působnosti hejtman, pokud tak stanoví zvláštní zákon.
ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 129 o krajích (krajské zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §1 odst. 3. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=423. 88 ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 129 o krajích (krajské zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §35 odst. 1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=423. 89 ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 129 o krajích (krajské zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §57 odst. 1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=423 90 ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 129 o krajích (krajské zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §61 odst. 1,2. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=423 87
46
5.2.3 Hlavní město Praha Praha je hlavním městem České republiky. Má postavení jak kraje, tak i obce. Je veřejnoprávní korporací, hospodaří s vlastním majetkem, má vlastní příjmy a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Území hlavního města Prahy se člení na městské části. Postavení hlavního města Prahy i jeho městských částí upravuje zvláštní zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Hlavní město vykonává samostatnou působnost v rozsahu stanoveném tímto zákonem nebo zvláštními zákony. Samostatná působnost městských částí je navíc upravena ve Statutu hlavního města Prahy. Výkon přenesené působnosti orgány hl. města Prahy upravují zvláštní zákony. Orgány městských částí vykonávají přenesenou působnost v rozsahu stanoveném zákonem o hl. městě Praze a v mezích zákona Statutem.91
Hl. město Praha je spravováno zastupitelstvem a radou hl. města. Dalšími orgány jsou primátor, magistrát a zvláštní orgány. Zastupitelstvo hlavního města Prahy se skládá z členů zastupitelstva hlavního města Prahy. Počet členů zastupitelstva hlavního města Prahy činí 55 až 70 členů.92 Rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti hlavního města Prahy. Pravomoci zastupitelstva jsou upraveny v zákoně 131/2000 Sb.93 Zastupitelstvo zřizuje jako své poradní orgány výbory. Vždy musí být zřízen finanční výbor, kontrolní výbor a výbor pro výchovu a vzdělání. Rada hlavního města Prahy je výkonným orgánem v oblasti samostatné působnosti odpovědným ze své činnosti zastupitelstvu. Rada hlavního města Prahy připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva a zabezpečuje plnění jím přijatých usnesení.94 Rada vydává v rámci přenesené působnosti nařízení. O ostatních otázkách přenesené působnosti může rozhodovat, jen stanoví-li tak zákon. Radu tvoří primátor, náměstci primátora a další členové rady. Členové jsou voleni zastupitelstvem. Počet členů je 11. Rada zřizuje komise, jako své poradní a iniciativní orgány.
HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír Novotný. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. ISBN 978-80-7380-096-3. 92 ČESKO. Zákon ze dne 13. dubna 2000 č. 131 o hlavním městě Praze. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §48 odst. 1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=131. 93 ČESKO. Zákon ze dne 13. dubna 2000 č. 131 o hlavním městě Praze. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §59 odst. 2. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=131. 94 ČESKO. Zákon ze dne 13. dubna 2000 č. 131 o hlavním městě Praze. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. §68 odst. 1. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=131. 91
47
Primátor hlavního města Prahy zastupuje hlavní město navenek. Z výkonu funkce je odpovědný zastupitelstvu. Jmenuje a odvolává ředitele Magistrátu se souhlasem ministra vnitra. Ředitel Magistrátu je odpovědný primátorovi v oblasti přenesené i samostatné působnosti. Magistrát hlavního města Prahy je orgánem, který tvoří ředitel magistrátu a další zaměstnanci. Plní úkoly v samostatné i přenesené působnosti. V čele Magistrátu je ředitel. Mezi zvláštní orgány hlavního města Prahy můžeme zařadit např. městskou policii, povodňovou komisi nebo komisi k projednávání přestupků. Orgány jednotlivých městských částí jsou zastupitelstvo městské části, rada, starosta a úřad městské části. Jejich postavení, práva a povinnosti jsou obdobná jako u orgánů hlavního města Prahy.
5.2.4 Dozor státu nad výkonem územní samosprávy Jak již bylo zmíněno, může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Dozor státu nad činností územní samosprávy je realizován rozličným způsobem. Je třeba rozlišovat, zda se jedná hospodaření samosprávy, výkon samostatné či přenesené působnosti. Dozor státu nad hospodařením samosprávných celků upravuje zvláštní právní předpis.95 V ČR jsou obce povinny dát přezkoumat své hospodaření za uplynulý kalendářní rok krajským úřadem nebo auditorem. Přezkoumání hospodaření u krajů a hlavního města Prahy vykonává ministerstvo financí. Hospodaření městských obvodů statutárních měst přezkoumává magistrát. Dozor nad výkonem samostatné působnosti je svou povahou dozorem následným. Jak obce, tak i kraje podléhají dozoru ze strany státu, zejména Ministerstva vnitra. Předmětem je dohled nad dodržováním zákonnosti, tedy souladu s právními předpisy. Při dozoru nad normotvorbou územních samospráv se ověřuje soulad obecně závazných vyhlášek se zákony. U ostatních úkonů v rámci samostatné působnosti se sleduje soulad nejen se zákony, ale také s jinými právními předpisy vydanými na základě zákona.
ČESKO. Zákon ze dne 10. června 2004 č. 420 o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí. In: Sbírka zákonů České republiky. 2004. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=4&t=480 95
48
Situace při dozoru nad výkonem přenesené působnosti je odlišná. Orgán obce či kraje je při výkonu přenesené působnosti součástí hierarchické struktury organizace státní správy. Dozorující orgán je tak v nadřízeném postavení vůči orgánu územní samosprávy. Při výkonu přenesené působnosti orgány obcí jsou dozorovým orgánem krajské úřady. Výkon přenesené působnosti krajů je dozorován věcně příslušnými ministerstvy a jinými věcně příslušnými ústředními správními úřady.
5.3
Zájmová samospráva a ostatní samospráva
Součástí veřejné správy jsou také subjekty zájmové samosprávy vykonávající veřejnou správu v rozsahu stanoveném zákonem. Mezi subjekty zájmové samosprávy patří v ČR především profesní komory s povinným členstvím. Členství v těchto profesních komorách je podmíněno splněním určitých předpokladů jako je dosažení požadovaného vzdělání, absolvování potřebné praxe, složení zvláštních zkoušek apod. Orgány komory vykonávají dohled nad kvalitou výkonu povolání. Členové komor jsou povinni platit členské příspěvky. V ČR působí tyto komory s povinným členstvím:96 •
Česká advokátní komora
•
Česká lékařská komora
•
Česká stomatologická komora
•
Česká lékárnická komora
•
Komora veterinárních lékařů české republiky
•
Česká komora architektů
•
Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě
•
Notářská komora České republiky
•
Komora daňových poradců České republiky
•
Komora patentových zástupců
•
Komora auditorů české republiky
•
Komora soudních exekutorů
HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír Novotný. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 60. ISBN 978-80-7380-096-3.
96
49
Do ostatní samosprávy bývají řazeny instituce, které vykazují pouze určité znaky samosprávy, ale v řadě věcí jsou nesamosprávné a podléhají výkonu státní správy. Příkladem mohou být veřejné vysoké školy nebo veřejné pojišťovny.
50
Závěr Cílem mé bakalářské práce byla analýza organizace české veřejné správy, jejich právních aspektů, jakož i její činnosti a pravomoci. Tato práce se pokoušela analyzovat složitý systém orgánů, které jsou vzájemně propojeny určitými vazbami, jež jsou také do značné míry komplikované. Stěžejní kapitola č. 5 se snažila zachytit jednotlivé články tohoto složitého systému, tedy konkrétní subjekty veřejné správy. Významná část práce se zabývala nejdůležitějšími vykonavateli veřejné správy, předmětem, obsahem a rozsahem jejich činnost, jakož i právními prostředky, kterými vykonavatel získává oprávnění vykonávat veřejnou moc. Jedním z úkolů bylo také vysvětlit některé důležité pojmy, se kterými se většina z nás běžně setkává, ale jen málokdo zná jejich přesný význam a obsah. Byly zde tedy vysvětleny pojmy jako je správa, veřejná správa, samospráva, pravomoc, působnost a mnoho dalších důležitých pojmů. Dalším z úkolů bylo představit právní předpisy, které zásadním způsobem ovlivňují veřejnou správu v České republice. Zvláštní důraz je zde kladen na Ústavu ČR, ústavní zákony a Listinu základních práv a svobod. Nutno podotknout, že oblast veřejné správy a její organizace je natolik široké téma, že jej není možné plně postihnout v práci tohoto rozsahu. Jsou zde tedy analyzovány pouze nejdůležitější aspekty organizace veřejné správy. Pokud by dané téma mělo být plně vyčerpáno, rozsah práce by musel být několikanásobně větší. Jako zdroje pro vypracování bakalářské práce zde byly použity běžně dostupné publikace zabývající se danou problematikou, dále zákony a jiné právní normy ovlivňující oblast veřejné správy a v neposlední řadě mi jako zdroj informací posloužily znalosti, které jsem nabyl během svého tříletého studia.
51
Seznam použité literatury Bibliografie 1. HALÁSKOVÁ, Martina. Veřejná správa v České republice. Opava: Slezská univerzita. 2013. s. 136. 2. HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecní část. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 826. ISBN 978-80-7179-254-3. 3. HENDRYCH, Dušan. Správní věda - teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 232. ISBN 978-80-7357-458-1. 4. HENDRYCH, Dušan. Správní věda: teorie veřejné správy. Praha: ASPI, 2007. s. 212. ISBN 978-80-7357-248-8. 5. HORZINKOVÁ, Eva a Vladimír NOVOTNÝ. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 234. ISBN 978-80-7380-096-3. 6. KOUDELKA, Zdeněk. Samospráva. Praha: Linde Praha a.s., 2007. s. 399. ISBN 97880-7201-665-5. 7. MATES, Pavel a Marek STARÝ. Základy správního práva, obecná část. Praha: Vysoká škola finanční a správní. 2009. s. 142. ISBN 978-80-7408-019-7. 8. MATES, Pavel a Miloš MATULA. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Praha (VŠE - Fakulta národohospodářská) s. 105. ISBN 80-7079-753-3 9. PIKOLA, P., J. BORSKÁ a R. KORCOVÁ. Správní právo prakticky. Praha: CZU, 2014. s. 111. ISBN 978-80-213-2503-6 10. POMAHAČ, Richard a Olga VIDLÁKOVÁ. Veřejná správa. Praha: C.H.Beck, 2002. s. 220. ISBN 80-7179-748-0 11. PRŮCHA, Petr. Správní právo, obecná část, MU Brno: Doplněk Brno, 2007. s. 418. ISBN 978-80-210-4276-6. 12. SCISKALOVÁ, Marie a Tomáš GONGOL. Základy správního práva a veřejné správy. Karviná: SU OPF, 2006. s. 199. 13. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 464. ISBN 987-80-7357-382-9.
Právní předpisy 1. ČESKO. Ústavní zákon č. 1 ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html. 2. ČESKO. Ústavní zákon ze dne 3. prosince 1997 č. 347 o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. In: Sbírka zákonů České republiky. 1997. Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/1997/347.html.
52
3. ČESKO. Ústavní dekret presidenta republiky č. 18 ze dne 4. prosince 1944 o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění. In: Úř. věst. čsl. 1944. Dostupný také z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-43 4. ČESKO. Zákon č. 131 ze dne 13. dubna 2000 o hlavním městě Praze. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=131. 5. ČESKO. Zákon ze dne 26. dubna 2002 o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). In: Sbírka zákonů České republiky. 2002. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=218&r=2002. 6. ČESKO. Zákon ze dne 8. ledna 1969 o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR. In: Sbírka zákonů České republiky. 1969. Dostupný také z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=2~2F1969&rpp=15#seznam. 7. ČESKO. Zákon ze dne 17. července 2008 o Policii České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 2008. Dostupný také z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=273~2F2008&rpp=15#seznam. 8. ČESKO. Zákon ze dne 28. června 2000 o Hasičském záchranném sboru České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. Dostupný také z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=238~2F2000&rpp=15#seznam. 9. ČESKO. Zákon ze dne 8. prosince 2011 č. 17 o Celní správě České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=17&r=2012. 10. ČESKO. Zákon ze dne 17. listopadu 1992 č. 555 o Vězeňské a justiční stráži České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=1992&cz=555. 11. ČESKO. Zákon ze dne 14. září 1999 č. 219 o ozbrojených silách České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=1999&cz=219. 12. ČESKO. Zákon ze dne 5. března 1992 č. 124 o Vojenské policii. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Dostupné také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=124&r=1992. 13. ČESKO. Zákon ze dne 17. července 1994 č. 153 o zpravodajských službách České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1994. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=1994&cz=153. 14. ČESKO. Zákon ze dne 17. května 2001 č. 231 o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2001. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2001&cz=231. 15. ČESKO. Zákon ze dne 4. dubna 2000 č. 101 o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=374. 16. ČESKO. Zákon ze dne 19. prosince 2012 č. 503 o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=503&r=2012.
53
17. ČESKO. Zákon ze dne 3. září 1997 č. 227 o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech). In: Sbírka zákonů České republiky. 1997. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=227&r=1997. 18. ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 129 o krajích (krajské zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=423. 19. ČESKO. Vyhláška Ministerstva vnitra č.388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Dostupná také z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=0&idBiblio=53799&recShow=0& nr=388~2F2002&rpp=15#parCnt. 20. ČESKO. Zákon ze dne 13. června 2002 č. 314 o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=314&r=2002. 21. ČESKO. Zákon ze dne 12. dubna 2000 č. 128 o obcích (obecní zřízení). In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=128. 22. ČESKO. Zákon ze dne 10. června 2004 č. 420 o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí. In: Sbírka zákonů České republiky. 2004. Dostupný také z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=4&t=480.
Judikatura 1. Nález Ústavního soudu ze dne 9. října 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01
Internetové zdroje 1. Eprávo. Dostupný z: http://www.epravo.cz 2. Informační systém pro implementaci práva EU. Dostupný z: https://isap.vlada.cz 3. Portál veřejné správy. Dostupný z: http://portal.gov.cz 4. Poslanecká sněmovna parlamentu ČR. Dostupný z: http://www.psp.cz 5. Vláda ČR. Dostupný z: http://www.vlada.cz 6. Český statistický úřad. Dostupný z: https://www.czso.cz
54
Seznam použitých obrázků Obrázek č. 1: Základní rozdělení správních orgánů……………………………………… 14 Obrázek č. 2: Protikladné uplatnění principů…………………………………………….. 21
55
Přílohy Příloha č. 1
Poradní, pracovní a jiné orgány jejichž činnost zajišťuje Úřad vlády ČR Bezpečnostní rada státu Rada vlády pro koordinaci boje s korupcí Legislativní rada vlády Rada pro udržitelný rozvoj Výbor pro Evropskou unii Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu Rada vlády pro záležitosti romské menšiny Rada vlády pro lidská práva Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů Rada vlády pro národnostní menšiny Rada vlády pro nestátní neziskové organizace Vládní výbor pro personální nominace Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky Vládní výbor pro zdravotně postižené občany Zmocněnec vlády pro lidská práva Vládní dislokační komise Vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi Rada vlády pro konkurenceschopnost a hospodářský růst Rada pro výzkum, vývoj a inovace
1
Příloha č. 2
Přehled vyšších územních samosprávných celků Územní samosprávný celek (sídlo)
Rozloha (km²)
Počet obyvatel
Vymezené území - okresy
1 259 079 Hlavní město Praha Benešov, Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Mladá 1 315 299 Boleslav, Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram, Rakovník České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, 637 300 Pelhřimov, Písek, Prachatice, Strakonice, Tábor Domažlice, Klatovy, Plzeň-město, 575 123 Plzeň-jih, Plzeň-sever, Rokycany, Tachov
Hlavní město Praha
496
Středočeský kraj (Praha)
11 016
Jihočeský kraj (České Budějovice)
10 057
Plzeňský kraj (Plzeň)
7 561
Karlovarský kraj (Karlovy Vary)
3 314
Ústecký kraj (Ústí nad Labem)
5 334
Liberecký kraj (Liberec)
3 163
Královéhradecký kraj (Hradec Králové)
4 759
Pardubický kraj (Pardubice)
4 519
Kraj Vysočina (Jihlava)
6 796
Jihomoravský kraj (Brno)
7 195
Olomoucký kraj (Olomouc)
5 267
Moravskoslezský kraj (Ostrava)
5 427
1 217 676
Zlínský kraj (Zlín)
3 963
585 261
299 293 Cheb, Karlovy Vary, Sokolov Děčín, Chomutov, Litoměřice, 823 972 Louny, Most, Teplice, Ústí nad Labem Česká Lípa, Jablonec nad Nisou, 438 851 Liberec, Semily 551 590
Hradec Králové, Jičín, Náchod, Rychnov nad Kněžnou, Trutnov
Chrudim, Pardubice, Svitavy, Ústí nad Orlicí Havlíčkův Brod, Jihlava, 509 895 Pelhřimov, Třebíč, Žďár nad Sázavou Blansko, Brno-město, Brno1 172 853 venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov, Znojmo Jeseník, Olomouc, Prostějov, 635 711 Přerov, Šumperk 516 372
Bruntál, Frýdek Místek, Karviná, Nový Jičín, Opava, Ostrava-město Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín, Zlín
Zdroj: Ústavní zákon 347/1997 Sb. a Český statistický úřad dostupný: https://www.czso.cz/
1
Příloha č. 3
Mapa územních samosprávných celků
Zdroj: http://extranet.kr-vysocina.cz/download/odbor_informatiky/lda_v4/_an/an04_uzemi.htm
1
