Orbis pictus Na konci předchozí kapitoly pohltil družiníky koberec, který se od této chvíle bude nazývat Koberec. Je to totiž velmi důležitý koberec, tenhle Koberec. Co přesně se při tom pohlcení stalo, to je otázka pro teoretiky magie a filosofy; je však pravděpodobné, že kdyby někdo v ten večer sestoupil do skladu galerie, našel by tam přinejmenším elfku Dalii. Nebo alespoň její tělo. Leč nepředbíhejme; navíc to stejně není důležité, protože nikdo nepřišel. Všichni – Derek, Elanor, Stefan, Martis, pan Koburger i Moony∗ – byli totiž až po uši v Koberci. Družiníci celkem bystře postřehli, že neznámé krajiny, ve kterých se ocitli, velmi nápadně připomínají obrazy, které si před chvílí prohlíželi v galerii. Poté, co byli nuceni přestat se snahami najít nějaký rám, zpod kterého by mohli vyklouznout zpátky do Parletu, absolvovali nedobrovolnou exkurzi pralesy a pouštěmi autorské fantazie. Ztratili se ve Ztracencích, utíkali před hydrou lezoucí z horského jezera, spatřili výbuch Mirellina poháru v Ďáblových skalách a mnoho dalšího. Teze, které vymýšleli, byly den ode dne odvážnější, komplikovanější a vzdálenější řešení, které by je z této šlamastyky bylo dostalo. Nakonec, za hrozné bouřky a vyčerpáni na pokraj svých sil, nalezli azyl ve strašidelném zámku. Podle všeho se nacházel někde v Ďáblových skalách a umělec, který jej zachytil na plátno, byl podle Dereko∗ Člověk,
který do skladu eskortoval Daliu. On a Koburger byli zpočátku od družiníků odděleni, ale později se s nimi setkali.
109
vých vzpomínek jakýsi elf, kterého krátce po dokončení obrazu prohlásili za nesvéprávného a zavřeli do vězení, kde rychle a bídně pošel. K nesvéprávnosti nakonec neměli daleko ani družiníci, a k bídnému pojití stejně tak. V zámku se setkali s jedním jediným člověkem, paní Valdemarou, která se stala jejich hostitelkou a o které měli i ti největší optimisté pochyby, že je živá. Také zde narazili na stopy a vzkazy od Koburgra a Moonyho. Postupně začali rozkrývat tajemství, které zámek svíral ve svém nitru – zdálo se, že sídlo je prokleté kvůli nějakému nepovedenému experimentu, který tu provedl jeho předcházející majitel. Další důležitou osobou, či spíše osůbkou, přitom podle záznamů neznámého alchymisty byla jakási holčička. Družiníci ji nakonec našli v hradní kapli, černovlasou a bledou a mrtvou a ve skleněné rakvi. Neměla v ústech ani jablíčko, ani kolem plačící trpaslíky, zato měla v kapli skryté dva lokaje. Když se družiníci pokusili s rakví manipulovat, lokajové vyskočili ze zdí a všechny je zabili. Smrt byla vysvobozením. Družiníci se probudili namačkaní společně s Moonym a Koburgrem na jedné hromadě ve sklepě galerie. Derek pod kabátem našel něco velmi zajímavého, ale o tom a dalších věcech se bude pokračovat až za chvíli. Z předchozího je pochopitelné, že Příběh nebyl konzistentně odvyprávěn. Zachovalo se jen několik výkřiků, které budou seřazeny zhruba chronologicky a opatřeny komentářem.
Bloudění v obrazech Ztracence jsou v reálné geografii vesnička na pokraji Blatných plání, to jest kdesi ve střední Tarii. Jak už název napovídá, družiníci se zde ztratili. Ne že by nemohli Ztracence najít; oni nedokázali odejít. Každý nový pokus vynesl malé moudro, jako tato: Dostavník přijíždí, KDYŽ JE TO POTŘEBA. Cesty se nevrací, to LIDÉ se vrací. Když chceš odněkud odejít, musíš se ROZLOUČIT.
110
Při cestě mezi blaty se družiníci v panice skryli před podezřelými a potenciálně lido- a hobito-žravými domorodci, kteří procházeli kolem. K jejich smůle družiníkům nezbylo než se schovat do okolních bažin. Někteří∗ vyvázli jen s mokrou zadnicí, jiným se vedlo hůře. Nejbídněji dopadl Derek, který v bažině utopil botu a málem i sebe. Záchranná akce se sice zdařila, avšak nepříjemně se protáhla. Stefan: Než se vyplácáme, dorazí z vesnice ti chlapi. Martis: Budou předpokládat, že už jsme za kopečky. Navíc jsou unavení z lovu, který byl IMHO úspěšný. Stefan: To možná, ale my jsme na cestě jen chvíli, nemůžeme být daleko. Jde o to, jestli budou mít motiv. Ale mně přišli úchylní dost. Martis: To máš pravdu - lidské maso je prý dobré...
Samozřejmě že domorodci byli zcela neškodní, ale paranoia a traumatizující zážitky hluboce otřásly soudností družiníků. Derekem navíc otřásl ještě fakt, že s sebou nemá svůj meč† a že se ušpinil. Jeho frustrace se ventilovala v podobě verbálních útoků na méně postiženou část družiny. Stefan: Derek mi leze na nervy - sotva mu trochu otrnulo, už má blbý kecy. Elanor: Jó! Jen si počkej do další bažiny!
Zámek v Ďáblových skalách Družiníci dorazili k zámku a byli vpuštěni dovnitř. Po širokém schodišti pokrytém vysokým kobercem k nim kráčí paní Valdemara. Je krásná. Má alabastrově bílou pleť, plné rty a nádherné vlasy, černé jako havraní peří. Její dmoucí se ňadra svírá rudý korzet a dlouhá sukně se za jejíma dokonalýma nohama vlní jako závoj v oknech samotného pekla. Martis: Vlaďka Tepeška. ∗ Zejména †=
ti venkovského původu, kteří věděli, co to je bahno. truhličku, pozn. hlasu ze záhrobí.
111
Družiníci se před jídlem umyli. Koupelna je každému přidělena zvlášť a podle představ, pouze Martis a Stefan sdílejí jednu dohromady. Martis si fantazíruje zlatem vyloženou vanu, Stefan minimalistickou funkčnost. Dojde k interferenci? Stefan o koupelně: To nechci vidět co tam budeme mít my. Já bych chtěl asi koupelnu, koupelnovitou koupelnu.
Hostina, kterou Valdemara dobrodruhy uctila, byla velkolepá a jako skoro vše v tomto divném kraji přesně podle představ. Družiníkům už trochu otrnulo a začali si na zázraky rychle zvykat. Martis u večeře: Skoro mě zklamalo, že to jídlo nepřiletělo.
A začali mít roupy. . . Martis: Mohl bych čistě profesně zkusit svést Valdemaru.
Následujícího dne Valdemara zmizela a družiníci už ji nikdy neviděli. Nezbylo než pátrat v zámku na vlastní pěst. Postřehy, které se uchovaly: Ve vstupním sále je bronzová socha muže. Je na něm něco divokého, téměř vlčího. Rozmalovaný obraz, znázorňuje krajinu před bouří. Notový stojan, lidová hobití píseň pro loutnu. Leonka? Někdo ji pořád hledá, chce ji někam ukrýt. Něco jako laboratoř a ordinace! Deníku psaný podle všeho dítětem. Obrázky husopasky. Poznámky o šílených pokusech, úvahy o stavech blízkých smrti, pak nějaké záznamy o pacientce - četná povrchová zranění, zhmožděniny, páteř...?, vnitřní krvácení...
V zámku jsou slyšet různé zvuky. Hlasy mrtvých. Šeptání větru. Kvílení pitomosti volající až do nebes. Srdeční ozvy. Následuje jeden z vyslechnutých rozhovorů, spadající do kategorie „hlasy za rohem�:
112
hlas hlas hlas hlas hlas
č.1: č.2: č.1: č.2: č.1:
Chystám pro ni bezpečný úkryt. Ale před čím? Před tímhle světem. Ale kde? Tady nahoře...
Zápis v laboratorním deníku: Mám takový škaredý pocit, že jsem něco pokazil. Zatím nevím co a proč, ale...cítím se divně. Všechno je tady divné. Jiné, nezvyklé. V celém zámku. Někde jsem při rituálu asi udělal chybu. No nevadí, jdu to napravit, svět se kvůli tomu nezboří.
Začíná jít do tuhého. Družiníci jsou pronásledováni přízraky a hlasy minulosti. A nejsou sami. V jednom deníku nalezli čerstvý vzkaz od Koburgra a Moonyho. Byli jsme tady, slyšeli jsme vás, snažili jsme se vás dohnat ale ztratili jste se nám, snad se ještě shledáme. Něco se blíží. K.
A další. . .
Někdo tu obchází, nemůžeme tu zůstat, počkejte tu na nás. K.
Družiníci prchají. Neustále a před čímkoliv. Prchají před hlasy, před duchy, před alchymisty a před bronzovým mužem. Na toho ovšem zabírá rafinovaná léčka: schovat se za dveře. Stefan o bronzovém muži: Moc mu to nemyslí.
Jinak je ovšem situace beznadějná. Nic nezůstává na svém místě, každá procházka je náhodná. Martis: Jenže tady nemůžeme z ničeho nic vyvozovat, což je na nic. Je na nic být honěn v terénu který se průběžně mění. Pokud mu utečeme - kam?
A v kapli už čeká. . . Malá černovlasá holčička Eleonora de Intralbrua Valdemara.
Ano. Právě ona.
113
Zametání Zde příběh odehrávající se v obrazech končí. Jak bylo slíbeno, vrátíme se nyní k Derekovi a jeho kabátu. Něco v něm našel, vzpomínáte? Nějaké desky se štůskem dřevorytů, zachycující vybíjení posledních draků prvními Carradovci. Autorem je jakýsi Albrecht Pflegenheimer.
Pieta Když zjistili, že jsou zase zpátky Po návratu z obrazů. . . v galerii, měli z toho všichni velkou Stefan: Až potkáme Sluncáky, tak nevím radost. Ta jim vydržela jen dokud jestli se jim vrhnu se nevydrápali zpátky do skladu. Na kolem krku nebo jestli Koberci, teď už tichém a klidném, po nich... Elanor: A OBEJMU ležela bezvládně elfka Dalia. Tvář ALDUSE! měla staženou v bolestném šklebu a hlavu spálenou na holou kost. Byla mrtvá.∗ To je ale patálie, zanaříkal Koburger. Teď tu mám navíc ještě mrtvolu. Kefer mě přetrhne! Drsná doba vyžaduje drsná řešení. Družiníci přislíbili Koburgrovi, že jej těla zesnulé nenápadně zbaví. Tak milou Daliu naložili do truhly a vykydli někam za hřbitov, naneštěstí přímo na hlavu nějakému bezdomovci, a tak ji ani nestihli zahrabat.
Moony mluví Pohřbem, či lépe řečeno odklizením Dalie to však neskončilo. Družiníci o celém incidentu mlčeli jako hroby, ale Koburgerův známý Moony nesl prožitá traumata o poznání hůře. V hospodách Starého ∗ To
je sporné. Družiníci ji za mrtvou pokládali a jako s takovou s ní naložili, ale když o tom o několik dní později Stefan mluvil s Grapem, elf to zpochybnil. Tak či tak Dalia byla jediná, kdo za výlet do obrazů zaplatil skutečným životem.
114
města se oddával alkoholu a vykládal neuvěřitelné historky o tom, co Koberec dokáže. Zbývalo jen doufat, že Moonyho nikdo nebude brát vážně. Tato naděje se ukázala být lichou. Koburger byl záhy poctěn návštěvou dvou uhlazených elfů, kteří projevovali podivuhodnou starost o jeho bezpečnost. Tázali se, zdali jej poslední dobou neobtěžovala nějaká podezřelá individua z řad umělců, a jestli se u něj v galerii čistě náhodou nedělo něco zvláštního. Dá se vlastně říct, že svým chováním se nepřímo vydávali za vyšetřovatele, ale když Koburger zjistil, že nemají pověření od soudu, odmítl jim cokoliv sdělit a bez milosti je vyhodil. Nebral ovšem podezřelé návštěvníky na lehkou váhu a okamžitě vzkázal lidem od pana Manuciho. Sešli se u něj ve skladu galerie a Stefan byl vyslán, aby informoval Grapa, hlavního tvůrce Koberce.∗ Od něj se dozvěděl, že i Grapus obdržel nedávno návštěvu – dva nepříliš zkušené obchodníky s uměním, kteří projevovali zájem o jeho tvorbu. Vystupovali ale tak nezasvěceně, že je mistr okamžitě odmítl. Koburger prohlásil, že od skladu se nehne ani na krok, dokud si Koberec Grapus neodnese osobně. Když se dalšího dne pozdě v noci probral z bezvědomí, zjistil, že galerii může s klidným svědomím opusKoburger vzkazuje: tit. Koberec byl pryč a Koburgrovi Měl jsem velice zbyly jen nejasné vzpomínky na to, zajímavou návštěvu. jak otevírá dveře jakýmsi pozdním Prosím přijďte co návštěvníkům. Hned ráno zburcoval nejdřív. Grapa i družiníky.
Slunce útočí Ti ale také nemají na růžích ustláno. V dílně U druhé hlavy se totiž objevil sabotér. Přišla na to Elanor ve chvíli, kdy si ve Woodagovi Znovuzrozeném přečetla překvapivá odhalení: Woodagovi kněží jsou banda plesnivých dědků. Hadi smrdí. Svatý duch? Hada puch! a podobně. Se vzrůstající panikou zjistila, že invektiva jsou v textu roz∗A
Daliina (teď už bývalého) partnera, což věci nijak neulehčovalo.
115
troušena rovnoměrně a velmi nenápadně. Všechno bylo potřeba projít a pečlivě zkontrolovat. Naděje, že se podaří Woodaga Znovuzrozeného dokončit včas, se povážlivě zachvěla. Manuci zuřil a nařídil stálým zaměstnancům∗ nejvyšší bdělost. Sabotér, jeden ze sezónních dělníků, se zanedlouho prozradil sám – během přepravy záměrně zvrhl várku jemné tiskařské černi. Udělal to tak nešikovně, že si jej družiníci všimli a musel začít prchat. Stefan s Derekem sabotéra dostihli a vytřásli z něj, že se ke Druhé hlavě nechal najmout na příkaz Nicolase Jensona. Manuci běsnil. Ve vzteku do vlastního stolu kudlou vyryl slunce a za zuřivého bodání do něj vykřikoval, že tohle si Jenson odskáče. Přehnal to. Manuci si to s ním vyříká, a po svém. A taky že vyříkal. Vytáhl Jensona přímo od Zlatého slunce a seřval ho na tři doby. Kdekdo to slyšel. Zpráva o válce mezi dvěmi největšími tiskařskými dílnami se rozlétla městem jako oheň. Kdyby Manuci věděl, jak moc se mu přísaha pomsty zanedlouho vymstí, stejně by si to nerozmyslel. Když běsnění utichlo, bylo potřeba začít dělat něco konstruktivního. První prioritou byl samozřejmě Woodag Znovuzrozený, ale zapomenout se nedalo ani na slíbené dodávky pro Adu. Čtrnáct dní už uplynulo a Phoenix, který obvykle vše zařizoval, stále ležel v nemocnici. Nedalo se nic dělat, museli za něj zaskočit Martis, Stefan a Elanor. Bohužel neměli jeho kontakty ani potřebnou praxi, a tak nakonec sáhli (opět) k násilí, aby z náhodně vybraných nezávislých† podnikatelů – bratří Hlívy a Hlívy – vymámili potřebnou dávku drogy, zvané Druidova snídaně.‡ Sluší se dodat, že tentokrát zůstali převážně u nátlaku psychologického a poté, co jim byla Druidova snídaně vydána, dokonce bratrům Hlívům dobře zaplatili, čímž jim způsobili jenom další trauma. ∗ Dílna
sezónně a podle vytížení najímá výpomoc. Zaměstnanci, které známe jménem, tvoří stálé jádro, ale kromě nich se v Druhé hlavě pohybuje téměř vždy ještě někdo další. † Na Adě. ‡ Druidova snídaně má nezaměnitelný odér mokrého lesa a pozná se i podle malých modrých kousků hub obsažených ve směsi.
116
Manuci pak už nezahálel ani den. Shodou okolností věděl o jakýchsi nepříliš čistých obchodech, které byly spojeny se Zlatým sluncem, a se značnou dávkou zlomyslnosti se Jensonovi postaral o neohlášený audit. To prý jenom aby měl Nicolas co dělat, když se tak nudí. Jakkoliv měl však na Jensona vztek, byl Manuci přesvědčen, že za nečekanou provokací musí být něco víc než pouhý konkurenční boj. Pověřil proto své zaměstnance, aby několik následujících večerů sledovali lidi od Zlatého slunce. K překvapení všech bylo zjištěno, že tito se podezřele často vydávají do Starého města, vysedávají ve vinárnách, kam by předtím ani nepáchli a baví se s umělci. Jenson asi něco chystal, a nechtěl, aby mu Manuci nápad vyfoukl před nosem. Není se co divit, že pod tlakem událostí incident kolem Grapova Koberce ustoupil poněkud do pozadí.∗ Družiníci nebyli schopni vymanit se z kolotoče povinností kolem tiskárny a Grapovi účinně pomoci. Navíc ten byl podle vlastních slov přesvědčen, že Koberec již opustil hranice Parletu a další pátrání se zaměřilo pouze na odhalení viníků. Druhý pracovní týden po událostech v galerii se nachýlil ke konci, byl pátek 10. července a největší nebezpečí stran Woodaga se podařilo zažehnat. Lidé od Druhé hlavy toho měli tak akorát a nejvíce ze všech Stefan s Elanor, kteří mimo práci museli zvládat ještě školu. Semestr však právě skončil a oni se rozhodli, že mají nárok na prázdniny. Vyjednali si s Manucim čtrnáct dní dovolené a v neděli 12. července vyrazili domů, do Plotovísek.
∗ Zde
jsme k postavám trochu nespravedliví. Příčinou bylo prostě to, že po frustrujícím dobrodružství v obrazech se hráči po každém vyslovení slov „umělci�, „obrazy� nebo „Koberec� osypávali rudou vyrážkou a PJ, který původně plánoval pátrání po Koberci jako přímé pokračování Příběhu, byl nucen v zájmu zachování vlastního zdraví od tohoto záměru upustit. Že jsme nakonec o nic nepřišli, se ukáže dále.
117
