Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst

Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst

Zdeněk Měřínský – Miroslav Plaček

The Medieval Fortifications of Manorial and Episcopal Towns in Moravia The study of medieval town walls requires an interdisciplinary cooperation, and in order to follow developments it must also address the problems of the early centres. Some of these became bases for towns emerging out of the first quarter of the 13th century, while other towns were newly founded. The findings of this paper convey that stone walls were initially built only round the most important royal towns. For some time, lesser towns relied on a wooden palisade behind the moat but this element, too, was gradually replaced by masonry. The more important towns reinforced their defensive walls with towers as well as with a second circle of fortifications; by the 16th century, even a third one might have been added. Low, round bastions were a response to the use of small-calibre artillery. A system of circular earthworks was also used, although rarely (the Pernštejn family). Barbicans came to be built at the end of the medieval period. Only the main fortresses in the land – Brno, Olomouc, Jihlava and partly Uničov – acquired circular baroque bastion fortifications. Studium fortifikací měst vrcholného středověku představuje souhrn řady otázek, jejichž řešení je na moderní úrovni možné pouze za široké interdisciplinární spolupráce řady oborů společenských věd i disciplin přírodovědných a dalších metod. Jmenujme zde především studium písemných pramenů a jejich kritiku včetně ikonografických dokladů a starých plánů, poznatky zjištěné ze stavebně historických průzkumů a výzkumů archeologických i pramenů uměnovědných, jež v poslední době velmi rozmnožily a upřesnily naše znalosti, ale i studie petrografické umožňující získat další nové vědomosti o kamenných stavebních materiálech a jejich provenienci. V ojedinělých případech může být využita i dendrochronologie, analýzy pohřbených půdních horizontů včetně širších pedologických rozborů, palynologie, hydrogeologie, kvartérní geologie apod. Již F. Hoffmann zdůraznil, že při studiu městských opevnění je třeba komplexního pohledu, který postihuje i celkový vývoj měst, jejich velikost a význam, hospodářský potenciál a politickou moc i otázky vojenské, dále pak úžeji stavební vývoj atd. (Hoffmann 1965, 185). Na genezi opevnění našich středověkých měst nelze nahlížet jen z pohledu jejich vrcholně středověkého vývoje, neboť v jiných podmínkách společenských i odlišných možnostech stavebněkonstrukčních se objevují již v raném středověku ve spojitosti s rozsáhlými sídlištními aglomeracemi definovanými ve smyslu závěrů F. Hoffmanna jako tzv. prvotní města (Hoffmann 1992, 22–42), čili hradištními lokalitami, jež se již vyznačovaly řadou atributů charakterizujících jejich mimořádné mocenské postavení, hospodářský význam a s nimi spojené složitější sociální struktury i úlohou v duchovním životě společnosti. K takovým útvarům na Moravě bezesporu již od velkomoravského období náležela mikulčická a staroměstsko-uherskohradišťská aglomerace. Od 10. století se těžiště dalšího vývoje přesunuje do Hornomoravského úvalu s centrem v Olomouci, jak to dokládají v posledním více než čtvrtstoletí zde prováděné rozsáhlé archeologické výzkumy. V tomto případě již můžeme hovořit o vlastním knížecím hradu s vazbou na opevněné předhradí s tržištěm a okolní sídelní aglomeraci, která se během 1. poloviny 13. století přetváří v plně institucionální město vrcholného středověku lokované západně od původního jádra raně středověkého centra (Měřínský 2008, 8). Podobný vývoj shledáváme i v dalších údělných centrech, jako bylo Znojmo a částečně také i Brno, kde však došlo z hlediska centrálních funkcí k translaci, byť předznamenané vývojem ve 12. století. Město vrcholného středověku se vyvíjí na výhodnějším místě asi 0,9 až 1,5 km severovýchodovýchodně na plošině pozvolně se svažující od návrší Petrova (243 m n. m.) směrem k východu a vymezené na jihu ramenem Svratky zvaným Mlýnský náhon a na východě do něj se vlévající Ponávkou (srov. např. Procházka 2000, 10–44; Zapletalová 2006). Vývoj k vrcholně středověkému právně zformovanému městu pokračuje i v případě dalších hradských center, která však podle našich dosavadních poznatků nesplňovala zmíněná kritéria pro označení prvotní města. Buď další vývoj probíhal přímo v jejich prostoru jako v případě Přerova (Kohoutek 1995; 2001, 167; Procházka et alii 2006; Procházka et alii 2007, 26–68), či v bezprostřední návaznosti na předpokládaný hrad, kde příkladem může být Hodonín. Většina hradských center však nejpozději na konci 12. století zaniká a od 1. čtvrtiny 13. věku lze počítat s počátky urbanizačního procesu, u něhož stál markrabě Vladislav Jindřich (srov. Wihoda 1999), přičemž některá města jsou zakládána v jisté návaznosti na stará střediska. Většinou ale vznikají na „zeleném“, ač s lokální, nikoli urbanistickou, návazností na starší osídlení můžeme počítat. Ve vzácných případech, jako je Uherské Hradiště, se osídlení vrací zpět do míst jádra původní velkomoravské sídelní aglomerace (Doležel 2000; Procházka – Doležel 2001). Se vznikem plně institucionálních měst vrcholného středověku souvisí i fenomén jejich opevnění, a to nejen ve smyslu fortifikační funkce s různými obrannými prvky (systémy hradebních zdí s dalšími příslušnými zařízeními, příkopy, věžemi a věžicemi, bránami, barbakány, baštami apod.) a dalšími objekty, jako byly prachárny či zbrojnice. Patřila sem také úloha klášterů a dalších církevních staveb v obraně města (Razím 1996), městské hrady a tvrze (např. Plaček 1997), ale také organizace obrany spojená s městskou hotovostí či později žoldnéřskými posádkami (obr. 1), defenzivní i ofenzivní úlohou měst v obraně (Hoffmann 1965, 186; 1992, 154). Nejednalo se jenom o vnější bezpečnost měst v dobách válečných a jejich úlohu v obraně země včetně aspektů materiálních, jako bylo „týlové“ či moderně řečeno „logistické“ zabezpečení (tj. skladování a zásobování potravinami a dalšími potřebnými produkty, zejména doplňování výstroje a výzbroje, což ve velké míře záviselo na produkci městských řemesel). Důležitou roli hrálo opevnění i v rámci vnitřní bezpečnosti, neboť poskytovalo ochranu před nekalými živly a s ní spojenou kontrolu při průchodu městskými branami, dále při vybírání daní v odpovídajícím obvodu města, což posilovalo jeho ekonomiku, a konečně mělo také funkci zdravotní, neboť v době morových či jiných epidemií existovala možnost uzavřít město před vnějším světem. V neposlední řadě je to také právní aspekt, neboť fortifikace původně před vznikem předměstí vymezovala okruh platnosti městského práva, což dokládají frekventované termíny „extra muros“ a „infra muros“ (Kejř 1998, 161).

6


Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst Někdy je také městské opevnění považováno za určitý atribut charakterizující a definující spolu s dalšími udělenými právy plně institucionální město vrcholného středověku a odlišující je od útvarů stojících na nižším stupni, jako byla městečka a trhové vsi. I ty však mohly být ohrazené (třeba i propojenými ploty na koncích parcel s jednoduchými bránami v místech vjezdů) a tím způsobem právně a plošně vymezené. Později i tato většinou poddanská města, označovaná v předhusitských písemných pramenech převážně jako oppida, získávají postupně řadu práv a výsad a jsou také opevňována. Každopádně se hlavně v Německu objevují fortifikační systémy u lokalit, které ještě plně institucionálními městy nebyly a tento statut nabývají až později. Z toho J. Kejř i další badatelé vyvozují, že vlastní opevnění není jedním z atributů plně institucionálního středověkého města (Kejř 1998, 160–164, 25, pozn. č. 58) již proto, že známe četné opevněné vesnice, a to nejen v západní Evropě, ale i u nás (Bálek – Unger 1996). Mezi hlavní problémy a úkoly bádání o středověkých městských opevněních patří bezesporu otázky, kdy vznikají nejstarší fortifikace prvých zeměpanských moravských a slezských měst. Dále zůstává otázka, jednalo-li se původně o dřevohlinitá opevnění, jež nahrazovaly postupně kamenné hradby, případně v jakém časovém odstupu či zdali zděné fortifikace vznikaly již primárně a nepříliš později od předpokládaného časového období nebo roku udělení městských práv. S tím souvisí i zmínky v písemných pramenech, kde je velmi nejisté uvažovat o existenci městských hradeb z listinné formulace „infra muros“, a samostatný okruh bádání zde představují i formulářové sbírky, o nichž se ještě zmíníme dále. Od okamžiku vzniku nejstarších městských fortifikací je potom důležité sledovat jejich další rozvoj, rozšiřování a zesilování včetně vývoje jednotlivých prvků (příkopy, parkány, věže, bašty, brány a později barbakány), chronologické postavení a typologii jednotlivých prvků a objektů, a to až do doby zásadního zlomu vyvolaného první krizí pevnostního stavitelství. V průběhu 15. století ji vyvolal rozvoj těžkého dělostřelectva a vznik kvalitní pěchoty, ač náznaky máme již dříve. Vzhledem k tomu, že palné zbraně se u nás zejména v městském prostředí počaly hojněji vyskytovat již před husitskými válkami, lze předpokládat, že progresivní opevňovací systémy, jež mohly lépe odolávat těžkému dělostřelectvu, se mohly objevit již tehdy, a zejména byly velmi pružně aplikovány v jejich průběhu a nikoliv až jako jejich důsledek (Ebel et alii 1998, 72). V tomto přechodném období jsou ještě stávající opevnění zesilována jinak než zemními prvky, k jejichž prvému použití u nás dochází až na počátku 16. století (Kupka et alii 2001, 88–89), zejména potom u pernštejnských opevnění (Plaček 2002) a při přechodu k rondelovému systému. Z tohoto období máme také k dispozici prvé ikonografické doklady městských fortifikací (výjimku představuje veduta Jihlavy ve zdejším minoritském klášteře patrně z 1. třetiny 15. století; k ní srov. Měřínský 2007, 34–36, obr. 18 na s. 15). 1)

1) Předkládaná práce se zabývá fortifikacemi především zeměpanských a pouze výběrově i biskupských měst. Vznikla v rámci VZ MSM 0021 622 427.

Obr. 1 Opevnění chránilo město jak před lapky, tak armádami – vyobrazení z počátku 15. století zachycuje šturm na hradby (Bible krále Václava IV.). Podle J. Krásy (1974).

7



Městská opevnění na Moravě a ve Slezsku dlouho nestála v popředí badatelského zájmu, ač někteří místní vlastivědní pracovníci si již na počátku 20. století uvědomovali vypovídací hodnotu rychle mizejících a zanikajících městských fortifikačních systémů. Tak zdokumentoval s důrazem na nadzemní prvky znojemské opevnění A. Vrbka, uničovský fortifikační systém pojednal V. Reimer a městské brány v Krnově popsali H. Kinzer s E. Königerem (Vrbka 1924; Reimer 1926; Kinzer – Königer 1927). Našli bychom i řadu dalších podobných pojednání. Zlom v bádání však bezesporu obecně znamenaly práce D. Menclové (Menclová 1950; 1961), D. Líbala (Líbal 1960) a od 80. let minulého století se problematice městských opevnění v Čechách začal systematicky věnovat V. Razím (např. Razím 1984; 1985; 1986; 1987; 1988a; 1988b; 1991; 1994; 1995; 1996; 1998). Na Moravě se bádání o městských opevněních povzneslo na novou úroveň prací historika F. Hoffmanna Jihlavská pevnost, kde autor sledoval nejen zmínky písemných pramenů a vlastní dochované pozůstatky celé fortifikace, ale provedl i určité zobecnění svých poznatků (Hoffmann 1965). Dále se s výjimkou některých marginálií k městským opevněním a studie o brněnských městských branách z pera R. Vermouzka (Vermouzek 1974) bádání omezilo na některé obecnější závěry a údaje o městských opevněních týkající se především nejdůležitějších moravských a slezských měst, zejména městských památkových rezervací, jako je např. Jihlava, Kroměříž, Mikulov, Slavonice, Telč, Znojmo a další (srov. Novotný 1975, 96–107, 140–151, 196–205, 300–313, 336–347, 380–391). Přelom v bádání o moravských a slezských městských fortifikacích nastal až v devadesátých letech minulého století, kdy se k nim obrátila pozornost M. Plačka (Plaček – Miloš 1995; Plaček 1999a; 1999b; 1999c; 1999d; 2000; 2002). Diplomovou práci o vývoji opevnění Hranic na Moravě, Lipníka nad Bečvou, Prostějova a Přerova pak na katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci vypracoval a posléze publikoval F. Chupík (Chupík 1999a; 1999b) a celkovou bilanci dosavadního poznání městských fortifikací zejména z hlediska výsledků archeologického výzkumu prezentuje magisterská diplomová práce J. Střílkové vypracovaná na Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v roce 2003 pod názvem Přínos archeologických výzkumů k poznání opevnění středověkých měst na Moravě a ve Slezsku (Střílková 2003). Celkem registrovala dvaadvacet lokalit, kde byly provedeny archeologické výzkumy buď přímo a cíleně zaměřené na městská opevnění, či které se nějakým způsobem dostaly do kontaktu a souvislostí s nimi. Řada dalších lokalit byla pak sledována stavebně historickými průzkumy. Pomineme-li řadu předpokladů o existenci nejstarších kamenných opevnění moravských a slezských středověkých měst i některé ničím nepodložené hypotézy o jejich opevnění již při lokaci, jako uvádí například v případě Nového Jičína založeného někdy mezi léty 1267–1278 K. Kuča (Kuča 2000, 504), patří bezesporu mezi nejstarší hradby Brna, Olomouce, Znojma a Jihlavy, tedy onoho čtyřměstí nejdůležitějších a největších moravských zeměpanských měst. Přesné vročení výstavby prvých fortifikačních systémů i jejich charakter jsou však mnohdy značně nejasné, a jak upozorňuje V. Razím, datováním určitého úseku hradeb nejsme schopni postihnout vývoj celého fortifikačního systému, jedná se zde spíše o termín „post quem“, po kterém již mohl daný úsek stát (Razím 1995, 16). Právě zde je problém archeologického datování určitých úseků opevnění, pokud k němu vůbec máme dostatek průkazného datovacího materiálu a stratigrafických pozorování. Hradební systémy byly totiž budovány postupně, prioritu vždy měly ty úseky, které se nacházely na exponovaných místech a byly důležité z hlediska obrany města. V prvé nejstarší fázi budování městské fortifikace mohly být ještě propojeny valovými opevněními a palisádami, tedy dřevohlinitými fortifikačními prvky. Nevyřešenou otázkou ovšem zůstává, do jaké míry předcházely dřevohlinité obranné prvky výstavbu kamenných hradeb. Z tohoto hlediska se zdál důležitý záchranný výzkum v Brně na nároží České ul. 28 a Joštovy č. 5 v roce 1993 (Himmelová 1997, 190–191), kde byl ve východní stěně stavební jámy odkryt profil středověkého opevňovacího valu s příkopem a pravděpodobně také s palisádou ze 13. století. Val se nacházel před kontraeskarpou příkopu zčásti na kopaném sprašovém soklu, obsahoval druhotně uložený materiál z různých přemístěných vrstev včetně keramiky brněnského horizontu I.2 řazeného do 1. poloviny 13. století a pod zadními vrstvami se nacházela pec na vápno obsahující taktéž nálezy tohoto horizontu. V jižní stěně se pak nacházely pozůstatky několika fází kamenného městského opevnění (vnější zeď příkopu a část vyzděného příkopu pozdně gotického barbakánu chránícího Veselou bránu). Z nálezové situace však jednoznačně nevyplynulo, zda se jednalo o součást hradebního systému, část nejstarší fortifikace města nebo sypaný spojovací prvek opevnění mezi augustiniánským klášterem a barbakánem Veselé brány až z doby třicetileté války (Procházka 2000, 124). Další zásadní poznatky o nejstarším brněnském opevnění poskytl výzkum v Josefské ulici č. 7 v letech 1988–1992. Zde otevřená sonda č. VI dosahovala až k vnitřní líci městské hradby o šířce zhruba 2 m, která byla zapuštěna pouze mělce (70 cm) přímo do černozemní půdy s pravěkými intruzemi a podložena byla vrstvou šikmo, klasovitě na užší stranu položených kamenů. Ve zdivu se častěji vyskytují jurské vápence ze Stránské skály. Při vnitřní líci městské hradby se vytvořily vrstvy proložené maltovými výlitky s nálezy keramiky horizontu I.2, což potvrzuje výstavbu hradby ještě v polovině 13. století (Himmelová – Procházka 1993, 100). Nedaleko od tohoto místa došlo při výstavbě podchodu v Josefské ulici v roce 1984 k zachycení hradby o šířce 2,1 m, která byla založena na bázi zvýšené deprese zaplněné černozemí v hloubce 0,75 cm pod lokačním povrchem. Vnější zapuštění činilo asi 60 cm do stávajícího terénu a základový vkop porušil vrstvu s keramikou horizontu I.2 – to by spíše naznačovalo její relativně mladší postavení v rámci vývoje 13. století, neboť z vnitřní strany k ní přiléhaly vrstvy dorovnávek a odpadů z doby od přelomu 13. a 14. až do 15. století. Do navážek byly vyhřezlé maltové výlitky, které dovolují odlišit úroveň výstavby hradby a o 20 cm výše její opravu. Samo zdivo lícovaly větší lomové kameny a jádro se skládalo z 5–20 cm mocných vrstev menších a středních kamenů se silným zastoupením metabazitů a vrstev malty (Procházka 2000, 123). Poměrně zajímavá situace byla zjištěna roku 1994 v objektu brněnského biskupství (Petrov č. 8) na mírném jižním svahu jihozápadně od katedrály sv. Petra a Pavla. Nejstarší osídlení zde reprezentovala sídlištní vrstva a palisádový žlab z 2. poloviny 12. až přelomu 12. a 13. století, přičemž právě tuto vrstvu porušila městská hradba datovatelná před polovinu 13. věku. Také zde měla hradební zeď v rozšířeném předzákladu sílu asi 2,1 m a nad ním 1,8 m. Základový výkop vzhledem k místním geologickým poměrům dosahoval hloubky pouze 40 cm, ale charakter zdiva vykazoval podobné znaky jako v podchodu na Josefské ulici, snad jen s tím rozdílem, že stavební materiál obsahoval více devonského slepence typu Old Red (Procházka 1997, 186; 2000, 123).

8


Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst Důležité poznatky potom přinesl výzkum pod budovou Uměleckoprůmyslového muzea na Husově ul. č. 14 uskutečněný v roce 1999. Zachytil předhradební i vnější příhradební pásmo a příkop, jehož severní průběh byl z vnější strany opatřen zděnou kamennou plentou, zatímco jižní průběh příkopu byl zasekán do podložní skály. Zřetelná byla i parkánová hradba se dvěma baštami, jedna půlválcová a druhá hranolová, a část hradební zdi s archeologickými situacemi pod úrovní terénu. Mezi parkánovou hradbou a hlavní hradební zdí se nacházelo několik vrstev zařaditelných časově na základě nálezů keramiky horizontu I.2 do 1. poloviny 13. století, přičemž nejstarší z těchto vrstev porušilo základové zdivo hlavní hradby (Unger – Kos 2001, 199–200). Z přehledu archeologických poznatků o nejstarších zachycených dokladech brněnské městské fortifikace (nejnověji shrnul Kolařík 2007) vyplývá určitá nejednotnost, která může souviset s výše uvedenou fázovitostí výstavby rozsáhlých městských fortifikačních systémů, kdy mohlo docházet k použití různých stavebních technologií včetně využití jednoduchých dřevohlinitých fortifikačních prvků i k chronologickým diferencím. Tento uvažovaný vývoj také není v rozporu se závěry R. Procházky (Procházka 1985, 137; 2000, 122–124), podle něhož byl fortifikační systém budován někdy od průběhu 30. let 13. století, kdy jsou již k roku 1231 obyvatelé nazýváni „cives“ (Procházka – Doležel 2001, 33). Tehdy je dokončen osídlovací proces zhruba předchozích třiceti let a poměrně rovnoměrně osídlena celá plocha budoucího města. Již v tomto období se předpokládají počátky výstavby kamenné hradby alespoň v některých úsecích, a to na podkladě privilegia uděleného Brnu králem Václavem I. (1205–1253, král 1230) v roce 1243. V něm se hovoří o obvodu města, tj. ploše uvnitř příkopu a hradeb (Flodr 1993, 21; 1995), a lze tudíž předpokládat existenci určitého uceleného fortifikačního systému. Hradby jsou zmiňovány i k roku 1247 (Procházka 1985, 137). V prvotní podobě mělo být brněnské městské opevnění dobudováno během 2. poloviny 13. století. Naznačuje to i listina krále Václava II. (1271–1305, vláda 1283, korunovace 1297, král polský 1300) z roku 1293, kterou daroval Brnu mostní clo u města, aby mohlo opravovat své mosty, cesty, příkopy i městské zdi (Švábenský 1995, 279).

Obr. 2 Plán opevnění Brna z poloviny 17. století (rytina M. Meriana). Obr. 3 Brno od jihovýchodu na vedutě G. Houfnagela z roku 1617.

9

V tomto období tvořila podstatu fortifikace hlavní hradební zeď z lomového kamene o síle 1,6–2,1 m a výšce přes 10 m. Otázkou zůstává, zda již v tomto období existoval souvislý parkánový okruh nebo alespoň jeho zárodky. Parkánová zeď se později nacházela ve vzdálenosti 7–11 m před hlavní hradbou. V opevnění se nalézalo celkem pět bran nazvaných na severu podle ulic Veselá a Běhounská, na západě směrem ke Starému Brnu Brněnská, na jihu Židovská a na východě Měnínská, která se jako jediná dochovala dodnes (obr. 2, 3). Ta se původně nacházela při ukončení ulice Kobližné, ale vzhledem ke špatným hydrologickým podmínkám byla přemístěna na konec dnešní Orlí ulice. Do města se dalo vejít i brankou do Kobližné ulice, jež zde zůstala po přesunu hlavní brány na Orlí, a další branka, umožňující asi průchod k augustiniánům, vzniká patrně za kostelem sv. Jakuba v souvislosti s výstavbou kláštera v polovině 14. století (Vermouzek 1974, 349–350, 359–360).



Přes množství záchranných, většinou však rozsahem nevelkých výzkumů, jež byly během posledních více než třiceti let prováděny, máme dosud poměrně málo poznatků o opevnění Olomouce, která dostala městská práva někdy v rozmezí let 1239–1246 (obr. 4–6). Kdy však počala výstavba zdejšího městského opevnění a celý fortifikační systém byl dokončen po celém obvodu, dosud spolehlivě nevíme (Kubešová – Richterová 1999). Je to jistě též dáno přestavbami a úpravami průběhu hradebního okruhu, např. za jezuitským konviktem, Na Bělidlech (Kubešová-Peřinová – Richterová 1997) a pod klášterem augustiniánů, jakož i rozsáhlými zemními úpravami a planýrkami, které souvisely s výstavbou a dlouhodobým zkvalitňováním olomoucké barokní bastionové pevnosti (Líbal 1980; Dohnal 2001; Richter 1959, 126–134; Kuthan 1994, 250–251; Michna 1997). Skromné archeologické výzkumy potřebné informace ani poskytnout nemohly. V rozmezí let 1239–1246 došlo ke sloučení Předhradí – bývalého podhradí raně středověkého údělného hradu – a ploch západně od nich zahrnujících i původní trhovou osadu u svatého Blažeje v nové královské město Olomouc, jehož privilegium založené na magdeburském právu se bohužel nedochovalo (Měřínský 1989, 28). Dobroslav Líbal předpokládal, že město, které se ubránilo v letech 1252–1253 vpádu Kumánů a Uhrů krále Bély IV. (1206–1270, král 1235), muselo být již nějakým, byť jednoduchým způsobem fortifikováno (Líbal 1980, 137). První spolehlivá zmínka písemných pramenů o olomouckém městském opevnění pochází až z roku 1321 a je v ní jmenována Střední brána a most, který vedl do města přes vnější příkop poblíž kamenného mlýna (Richter 1959, 129), pokud jí ovšem již není zmínka o bráně na Konici (patrně Horní nebo Střední) v roce 1281 v nepříliš spolehlivé listině Albrechta ze Šternberka (CDM IV, 243, č. 179). Při lokaci vrcholně středověkého plně institucionálního města západně od Předhradí mělo také dojít k přesunu původního koryta Povelky, čímž se na severozápadní straně zvětšila plocha pro nově zakládané město, a zároveň tato vodoteč spoluvytvářela jeho ochranu před západním průběhem městského opevnění, kde zavodňovala příkop (Richter 1959, 124). Část z četných olomouckých klášterů spoluvytvářela obrubu opevnění, ať to byli dominikáni na Michalském vrchu nebo minorité u Panny Marie, augustiniánky u sv. Jakuba (v jižním výstupku hradeb Předhradí) nebo dominikánky u sv. Kateřiny. Další konventy k hradbám svými pozemky přiléhaly (srov. Kubešová 2005). Předhradí však zůstalo od 13. století do roku 1522 samostatnou správní jednotkou s vlastním opevněním počínajícím a končícím u hradby zeměpanského hradu. Zároveň bylo vyděleno i od samotného města (Líbal 1980, 137), které se proti Předhradí někdy v raném lucemburském období ohradilo zdí a navzájem je propojila tzv. Nová brána. Nacházela se v hranolové věži stojící na šíji obou dílů olomouckého kopce u kostela Panny Marie Sněžné a její poslední zbytky byly odstraněny v roce 1786 (obr. 4:13). Na východě pod hradem pak umožňovala vstup do Předhradí tzv. Hradská brána z konce 13. století (obr. 4:23). Ta patrně vzniká až po lokaci vrcholně středověkého města, neboť do původního předhradí raně středověkého hradu olomouckých údělných knížat se patrně vcházelo pouze od západu v místě pozdější výše zmíněné Nové brány. V roce 1967 se pak u domu čp. 814 těsně u hradu podařilo identifikovat věžovitou bránu Všech svatých, poprvé v písemných pramenech uvedenou v roce 1340, která až do zrušení zhruba v polovině 15. století směřovala z Předhradí na sever k podružnému přechodu přes rameno Moravy (obr. 4:22; Líbal 1980, 138; Bláha 1978, 73). Zachována je také věž Židovské brány za jezuitským konviktem v jižním obvodu města (obr. 4:28; Gračka 1996; k oběma Kšír 1967). Do vlastního vrcholně středověkého města lokovaného západně od Předhradí se vstupovalo pěti branami – na jihovýchodě Blažejskou (obr. 4:1), na západě Dolní (k Brnu), výše zmiňovanou Střední a Horní čili Litovelskou, na severu pak bránou Rohelskou (obr. 4:2–4, 12). Obr. 4 Rekonstrukci středověkého opevnění Olomouce vyhotovil P. Michna (Michna 1997).

10



Obr. 5 Plán opevnění Olomouce z roku 1686 (publikoval Michna 1997).

Obr. 6 Olomouc na kresbách F. B. Wernera z doby po roce 1724 (publikoval Michna 1997).

11



Relativně podrobně byla sledována fortifikace hradu na Dómském návrší, které bylo na sklonku velkomoravského období opevněno hradbou se dvěma lícními zdmi a sypaným jádrem. Poté se zde nacházel hrad olomouckých údělných knížat již nepochybně vymezený vůči ploše Předhradí. Nejpozději během 1. třetiny 13. století byl prostor hradu opevněn kamennou hradbou zděnou na maltu (Kováčik et alii 2002; Procházka et alii 2002; Zatloukal – Šlézar 2001, 229–232; Dohnal 2005). Při archeologických výzkumech v Olomouci byla také zachycena již zmíněná 2,5 m široká hradební zeď z neopracovaných zvětralých kamenů spojovaných žlutavou spíše písčitou než vápennou maltou, která oddělovala Předhradí od města. Na severu končila štíhlou hranolovou věží, k níž se připojovaly hradby Předhradí i města. Přepažení šíje vzniklo nejdříve okolo poloviny 14. století z iniciativy města a zaniklo již v 15. věku (Michna 1991; 1992, 393–394). Podobně jako v případě Olomouce nevíme mnoho o počátcích městského opevnění Znojma (obr. 7, 8). I zde došlo na konci 1. čtvrtiny 13. století k lokaci vrcholně středověkého plně institucionálního města východně od původního hradu znojemských údělných knížat a jeho rozměrného předhradí. Založení Znojma nám blíže osvětlují dvě listiny Přemysla Otakara I. (asi 1155/65–1230, markrabě moravský 1181, kníže český 1192–1193, 2. vláda 1197, král 1198, 1203, dědičně 1212). V prvé z nich z 24. července 1226 se hovoří o vůli králově vystavět město (civitas) před Znojmem, čímž je bezesporu míněn původní hrad znojemských údělných knížat s předhradím. Je zde zmiňována východní brána i městský příkop a zřetelně rozlišen výše zmiňovaný hrad – castrum – od města – civitas (Měřínský 1993, 56–57). Z údajů obou listin lze dovodit velmi rychlé vymezení nově lokovaného plně institucionálního města vrcholného středověku, a to alespoň jednoduchým fortifikačním systémem. Do něho byly už na počátku zakomponovány kláštery minoritů a klarisek před vstupem do předhradí a dominikánů na Dolní České při Střední bráně obrácené k Brnu. Hlavní hradba o síle 1,5–1,7 m a výšce asi 7 m byla stavěna již před polovinou 13. století, o čemž svědčí i archaické řešení komunikace po hradebním ochozu, kterou přerušovaly válcové (převážně) a hranolové věže. Dokončena byla v podstatě za vlády Přemysla Otakara II. (Razím 2003, 9, 21–22), ač nevíme v jaké kvalitě případně úplnosti, neboť v době interregna povolil Rudolf I. Habsburský (1218–1291, král římský 1273) použít výnos solného a moučného cla pro výstavbu hradeb Obr. 7 Rekonstrukce fortifikačního systému Znojma okolo roku 1520 (podle Razím 2003).

12


Obr. 8 Kavalírní pohled na Znojmo z roku 1729 ze sbírky Dismase z Hofferů (Archiv města Brna).


(Vaníček 2002, 363; Krejčíková 1985, 152–158). Raný vznik fortifikace naznačuje i stavební typ Dolní či Vídeňské brány, který D. Menclová považovala za relativně starý prvek náležející 13. století, snad ještě z doby Přemysla Otakara II. (Menclová 1950, 208–209). Jedná se o městskou bránu s průjezdnou hranolovou věží přiloženou zvenčí k hlavní hradbě a chráněnou z jedné strany vysokou boční věží, která byla do hradby vetknuta (obr. 7:3). Analogie k tomuto typu brány nacházíme v dolnorakouském Marcheggu založeném právě Přemyslem Otakarem II. (asi 1233–1278, markrabě moravský a mladší král 1247, vévoda rakouský a štýrský 1251, král český 1253, 1276 ztráta rakouských zemí) roku 1268 (Kuthan 1991, 175–187). Tam však měly flankující věže, stejně jako v Čáslavi okrouhlou podstavu. Inspiraci obou realizací však zřejmě představuje Vídeňská brána v Hainburgu. Bývá sice někdy kladena do období Přemyslova panování, ale utváření a použití bosovaného zdiva ukazuje více na štaufskou provenienci, ať přímou za nucené správy po dočasném vypuzení Friedricha II. Bojovného (vévoda štýrský a rakouský 1230–1246) v letech 1236–1239, nebo zprostředkovanou dokonce již v době panování vévody Leopolda VI. (1176–1230, vévoda štýrský 1194, vévoda rakouský 1198). Rovněž v nedalekém Drosendorfu byl typ brány chráněné bočními hranolovými věžemi použit nejpozději v polovině 13. století (Reichhalter et alii 2000, 82) a podle A. Klaara již okolo jeho počátku (Klaar 1983). Význam Znojma podtrhlo nejen zřízení parkánu na nejvíce ohrožených stranách, ale i to, že tři hlavní brány dostaly v pozdním středověku barbakány a vznikl třetí hradební okruh (obr. 4:d). Jeho hradba, založená po polovině 15. století do valu před příkopem, byla vybavena drobnými půlválcovými baštami. Jediný modernější prvek představovala dělová (bateriová) věž, jíž byl třetí pás ukončen nad údolím Gránického potoka (obr. 4:15). Ve snížené podobě se dochovala dodnes, i když její původní vzhled setřela přestavba pro obytné účely. O stagnaci významu města od 17. století vypovídá skutečnost, že zde nevznikl pás barokní fortifikace. Relativně četné veduty města dokládají pouze stavbu dvou bastionů na ohrožených nárožích.

13



Důvodem vzniku města Jihlavy byl objev stříbrných rud v období let 1234–1240 (obr. 9, 10). Proto král Václav I. získal zpět osadu Starou Jihlavu v místech brodu tzv. Haberské cesty přes řeku Jihlavu i s dalším zbožím, jež předtím obdržel nově založený tišnovský klášter (CDB III, 353–356, č. 200; srov. Měřínský 1977). S rozvinutím intenzivní těžby stříbra vzniklo po roce 1240 na široké ostrožně nad ostrým zářezem říčky Jihlávky, která u Staré Jihlavy ústí do Jihlavy, a Koželužským potokem horní město. Jeho lokace bývá spojována s mincmistrem králů Václava I. a Přemysla Otakara II. Eberhardem (Hoffmann 1980; srov. Hrubý et alii 2006); bylo obdařeno horním a městským právem, jehož zárodky sahají již k roku 1249 (Hoffmann 1959; 1968, 114–115; Kejř 1998, 152–154, 180). Jihlava tak vlastně nevzniká, tak jako v mnoha jiných případech v pravém slova smyslu na „zeleném drnu“ (srov. Richter 1975, 249). Je pokračováním staré tržní osady u kostela sv. Jana Křtitele při brodu přes řeku Jihlavu. Nové sídliště využilo místo výhodnější z vojenského, bezpečnostního a prostorového hlediska. Těžba probíhající na jeho ploše způsobila určitou živelnost počáteční fáze, což se však v půdorysné osnově nové lokace neprojevilo (Měřínský 1977, 123; 1989, 28; 1993, 58). Bohatá ložiska stříbra i výhodná poloha Jihlavy na dálkové komunikaci, jež od pravěku spojovala Podunají s Polabím a poté Vídeň a Kremži s Prahou, ji učinily jedním z nejdůležitějších královských měst nejen na Moravě, ale v celém českém státě. Její význam díky vysokému hospodářskému potenciálu nepoklesl ani po útlumu těžby stříbra, jenž započal již koncem 13. a pokračoval různými katastrofami 14. věku, až se uzavřel po velkých záplavách v roce 1376. Překotný vývoj města předpokládal i rychlý vznik jeho fortifikačního systému. František Hoffmann, který se podrobně zabýval otázkami vzniku, osudů a stavebního vývoje jihlavské pevnosti, rozdělil středověký vývoj opevnění města do čtyř etap – počátky ve 13. století, 14. století s typickými útvary hranolových věží, husitské války se zdokonalením fortifikace novými prvky a (údajně) prvými náznaky bastionové soustavy, doba poděbradská a jagellonská, v níž hranolové věže byly nahrazeny půlválcovými věžicemi (baštami) a v jejímž závěru dostávají brány barbakány (Hoffmann 1965). Mnohé otázky kolem počátků jihlavského opevnění zůstávají však nadále otevřeny. František Hoffmann předpokládal, že město muselo být opevněno již velmi brzy po založení, a to nejen kvůli možnému napadení nepřítelem, ale zejména pro ochranu značných hodnot plynoucích z těžby drahých kovů (Hoffmann 1965, 189). Na základě formuláře notáře Jindřicha z Isernie (ke sbírce např. Razím 1991, tam další literatura), jenž působil v přemyslovské kanceláři, se dlouho soudilo, že existence hradeb je v Jihlavě doložena již v 70. letech 13. věku. Do té doby je totiž kladena písemnost, podle níž měl král odpustit na čtyři roky berni, aby Jihlavané mohli opravit a postavit opevnění. Hoffmann z toho vyvodil, že již v tomto období došlo ke komplexní výstavbě opevnění s hlavní hradbou, parkánovou zdí a příkopem včetně věží (Hoffmann 1965, 190).

Obr. 9 Rekonstrukce opevnění Jihlavy v polovině 15. století (podle Hoffmann 1992).

14


Obr. 10 Pohled na Jihlavu od jihozápadu před rokem 1597; do dřeva vyryl J. Willenberger.


Avšak výsledky záchranného archeologického výzkumu v prostoru jihlavské radnice v roce 2004 odkryly zřejmě pozůstatky lehce opevněného dvora z doby založení města, který mohl poskytnout určitou ochranu pro vytěžené stříbro, jeho zpracování a snad i zmincování části drahého kovu (např. Hejhal et alii 2006, 192–205; Hrubý et alii 2006; Huňáček 2006). Prvou, patrně poněkud chaotickou etapu výstavby města ukončil v roce 1270 Přemyslem Otakarem II. vydaný nejstarší stavební řád v našich zemích, jenž formálně reguloval plánovitost budování nového města. V době vydání tohoto privilegia byl již fortifikační systém ve stavbě, v jaké kvalitě, však dosud nevíme. Můžeme předpokládat, že regulace zástavby města po vydání stavebního řádu s výstavbou zděného opevnění a jeho dokončením souvisela. Výstavbu kamenného městského opevnění v Jihlavě nelze tedy asi spojovat s nelogickým zněním „jihlavské“ listiny Jindřicha z Isernie (RBM II, 1039–1040, č. 2400; Razím 1991, 173), nýbrž až s určitou konsolidací poměrů ve městě. V prvé fázi můžeme počítat pouze s jednoduchou hradební zdí bez parkánu a dalších opevňovacích prvků. Tuto hypotézu potvrzují i poznatky získané při archeologických výzkumech na několika místech středověkého jádra města (viz článek Z. Měřínského v tomto sborníku). Záchranné archeologické výzkumy v historickém jádru Jihlavy bezesporu přispěly k poznání počátků fortifikace města. Důležité bylo rozpoznání nejstaršího horizontu z doby lokace, jenž vznikl po odlesnění a spálení dřevin na ploše města a charakterizuje ho podzolová půda s výraznou příměsí uhlíků. Keramikou je předběžně datován před polovinu 13. věku. Otázkou zůstává funkce palisády odkryté při výzkumu v minoritském klášteře, neboť by bylo třeba získat poznatky o tomto způsobu opevnění i v jiných úsecích fortifikace. Hypoteticky lze uvažovat, že nejstarší opevnění tvořil příkop a val s palisádou (Samek 1999, 69) vystřídaný kamennou hradbou, ale těžko lze z toho vyvozovat, že se stavbou zděného opevnění se začalo až koncem 13. století a že se tato situace může odrážet ve výše zmiňované písemnosti z formulářové sbírky Jindřicha z Isernie (Zatloukal 1996, 17; 1999, 415–416). Dosavadní poznatky naznačují, že kamenná fortifikace Jihlavy, která celkově měřila přibližně 2140 m (podle Z. Jaroše – Jaroš 1993, 14 – dokonce s hlavní hradbou o délce 4880 m, což je zjevně omyl; srov. Vondrák 1994, 217), vzniká, či lépe řečeno je dokončována nejpozději na počátku poslední třetiny 13. století a souvisí s konsolidací stavební činnosti dané i regulemi Přemysla Otakara II. z roku 1270. Mocnost hlavní hradby se pohybovala od 2,2 do 2,4 m, někde, jako například v minoritském klášteře a Kosmákově ul. (č. 45) ji rozšířil na 2,8 m předzáklad (jinak dosahoval pouze 0,1 až 0,2 m). Síla parkánové hradby činila v ulici Matky Boží zhruba 0,9 až 1,1 m a v Křížové ulici č. 14 pouze 0,8 m. Šířka samotného parkánu se pohybovala do 16 m. Hlavní hradba byla založena velmi mělce (0,35 až 0,4 m – Palackého ul. č. 46 a č. 53) nebo chyběl jakýkoliv základový žlab (Kosmákova ul. č. 45 a 43) a stabilitu hradby zajišťovala její vlastní hmotnost. Zdivo tvořil většinou lomový či sbíraný kámen (rula, žula) spojovaný písčitou maltou různé kvality, přičemž líce nadzemního zdiva jsou pravidelně řádkované a výplň tvoří různorodý drobný sbíraný kámen. Předzáklady jsou nelícované. Technika výstavby parkánové hradby je obdobná, v lících je spojována nekvalitní písčitou maltou a jádro tvoří výplň z velkých kamenů kladených nasucho nebo na jílovitou hlínu (ul. Matky Boží). Nedlouho po lokaci – v poslední třetině 13. věku – je možno doložit i příhradební osídlení, a to třeba kamenný nebo s větší pravděpodobností v prvním podlaží hrázděný dům na kamenné podezdívce v Palackého ul. č. 46 a dále objekt ve Věžní ul. č. 1. Intenzivní hospodářské využití prostoru u hradby je archeologicky doloženo od konce 13. století v Křížové ul. č. 14 a již v průběhu 2. poloviny 13. věku v Čajkovského ul. č. 37 (srov. článek Z. Měřínského v tomto sborníku).

15



K zajišťování stavebního materiálu je v případě ruly pro 2. polovinu 13. století předpokládána těžba a především sběr přímo na území města. Pro 14. století, kdy spotřeba stavebního materiálu roste, jsou využívány i okolní zdroje a intenzivně je sbírán kámen z okolních polí či přímo v údolích pod skalními výchozy. Při stavbě jihlavských hradeb se uplatnil hlavně nekvalitní sbíraný kámen, většinou ruly a migmatity z prostoru na východ od města (Dvořák et alii 1998, 317). Analogickou situaci fortifikace nově založeného města v časném období existence lze najít v dolnorakouském Marcheggu, který roku 1268 v rovině Moravského pole (Marchfeld) při pravém břehu řeky Moravy založil Přemysl Otakar II. (obr. 11). Velkorysé založení Marcheggu naznačuje, že na exponovaném místě měl panovník mimořádný zájem urychleně vytvořit silnou pevnost. Na rozdíl od jiných případů, kdy se s výstavbou opevnění města začalo s odstupem od založení (srov. Razím 1995, 15–16), kamenná fortifikace v Marcheggu je součástí lokace a vyměření areálu, aniž se čekalo, až celá plocha bude osídlena a zastavěna a fundace bude hospodářsky úspěšná (Kuthan 1982, 256–257; 1991, 173–187). Po dostavbě patrně v průběhu 14. století se městské opevnění Jihlavy skládalo ze dvou zdí – hlavní a parkánové. Dosud nezodpovězenou otázkou pak zůstává, kdy hlavní hradbu zpevnily válcové a ojediněle i hranolové věže, parkán potom nevelké půlválcové bašty. Teoreticky nelze vyloučit, že některé okrouhlé věže hlavní hradby mohou souviset ještě s dobou Přemysla Otakara II., jak ukazují analogie například ze Znojma, Kolína a Písku, nemluvě o soudobých válcových bergfritech. Na raný vznik znojemských věží poukazujeme výše. Na druhé straně však právě příklad opevnění Marcheggu ukazuje, že zpočátku s jistou pravděpodobností stála pouze hlavní hradba, která kromě bran ještě nebyla vybavena jinými fortifikačními prvky. Obranný systém města doplňovaly také sakrální objekty, jež hlavně v počátečních stadiích měst představovaly jedny z mála zděných objektů. Obrannou funkci naznačují přímo či nepřímo i prameny písemné. Avšak názor, že církevní stavby významnou měrou přispívaly k obranyschopnosti měst, a to záměrně volenou strategicky výhodnou polohou v rámci městského organismu přímým začleněním do městských fortifikací, nebo dokonce uzpůsobením k aktivní obraně (srov. Hoffmann 1992, 312, 318), není bez výhrad (Razím 1996, 151). Situování sakrálních souborů mohlo mít funkci symbolické ochrany, jejich význam z vojenského hlediska však nelze přeceňovat. Tento princip lze rovněž postihnout i ve středověké Jihlavě, a to již v její lokační fázi, kdy se zde při hradbách nacházel farní kostel sv. Jakuba a kláštery minoritů a dominikánů (srov. Kuthan 1982, 228–232; 1994, 155–166; Samek 1999, 85, 91–92, 99–101). Obr. 11 Zbytky Vídeňské brány v Marcheggu v roce 2003 (foto M. Plaček).

Stav fortifikace města v 1. třetině 15. století zachycuje freska v chóru kostela konventu minoritů zobrazující přepadení Jihlavy v noci z 19. na 20. února 1402 (srov. Štěpán 1992; Měřínský 2007, 34–36). Pokud je pro dobu 1. třetiny 15. století alespoň v základním schématu tato veduta v minoritském kostele autentická, byla v tomto období již středověká etapa městské fortifikace s výjimkou barbakánů uzavřena. Za současného stavu bádání musíme tedy opustit starší předpoklad F. Hoffmanna, že ve 14. století představují typický stavební útvar městského opevnění hranolové věže, které jsou až v poděbradském a jagellonském věku nahrazeny půlválcovými baštami, a nepochybně i tezi o vzniku prvých náznaků bastionové soustavy za husitských válek (Hoffmann 1965). Do města se vstupovalo třemi hlavními branami – Špitálskou na severu od Prahy, Brtnickou na jihu od Znojma a Vídně a Matky Boží na západě od Pelhřimova a Tábora. Dvě menší – Křížová na severu a východní Česká – směřovaly první na Polnou, druhá na Velké Meziříčí a Brno. Všechny brány uváděné již v nejstarších městských knihách (od roku 1359) doplnily na sklonku středověku barbakány. Podle M. Meriana (Merian 1650, mezi s. 101–102) se táhl zhruba od jihovýchodu na úrovni kostela sv. Jakuba po obvodu města na jihu, západě a severu až za Křížovou bránu ještě třetí pás fortifikace (obr. 12). Ta byla podle jeho plánu opatřena sypanými bastiony. Od Brtnické brány po Špitálskou zesilovaly tento pás ještě válcové věže, půlválcové bašty a jeden hranolový výstupek. Pouze v prudkém svahu za kostelem sv. Jakuba tvoří na Merianově plánu třetí linii palisáda. Je možné, že vznikla již během 16. století a teprve později byla modernizována sypaným bastionovým opevněním. Již ve středověku platila Jihlava za kvalitní pevnost, k čemuž přispívalo zdokonalování opevnění v průběhu 14. a 15. století, přiměřený lidský potenciál, znalosti náročných technických prací prvotního převážně hornického obyvatelstva, jeho vybavení a schopnost zacházet s válečnými stroji. Dostatečné hospodářské zdroje dovolily v době válečného ohrožení zaplatit i žoldnéřskou posádku (srov. Hoffmann 1965, 192, 194). Pozoruhodným opevněním disponovalo nevelké královské město Jemnice. V písemných pramenech se objevila roku 1227 jako město („civitatem in Jamnic“; CDB II, 303–304, č. 305), když Přemysl Otakar I. pověřil správce bítovské provincie Petra prodejem lovětínského újezdu louckému klášteru. Utržené peníze měl užít na stavbu jemnického zděného opevnění – muro forti. Analýza problematiky přinesla úvahu, že listinou měla být institucializována osada v Podolí a práva se přenesla na město lokované na výběžku náhorní planiny na protějším břehu Želetavky až za vlády Přemysla Otakara II. (Plaček 2007). Na relativně

16


Obr. 12 Pohledový plán Jihlavy na rytině M. Meriana z poloviny 17. století.


nevelké ploše bylo vyměřeno město s poněkud předimenzovaným tržištěm se zástavbou po jeho třech stranách. Na východě ho vymezoval rozměrný blok domů. Možnou absenci tohoto bloku v počátcích města předpokládá Z. Měřínský (Měřínský 1997, 183), ale doklady pro to nemáme. Z východní, nejsnáze přístupné, a proto nejvíc ohrožené strany chránil město hrad se třemi nárožními věžemi, na němž se koncem 13. století uvádějí purkrabí (obr. 13). V roce 1295 to byl Tymo a roku 1298 předek pánů z Bučovic Jan z Benešova (Plaček 2001, 277–280). Předhradí se táhlo k severu až k Velké (Horní, východní) bráně situované zhruba uprostřed mezi hradem a severovýchodním nárožím městského opevnění. K této bráně se sbíhaly cesty od Drosendorfu, Znojma a Moravských Budějovic. Druhá brána zvaná Dolní nebo též Malá stála v severozápadním cípu města. Od ní klesala cesta úbočím k brodu či mostu přes Želetavku do Podolí, kde se teprve větvila. Jiné brány město nemělo a v počátcích města chyběl i kostel. Proto Sv. Jakub v Podolí sloužil jako farní až do roku 1658 (Smutný 1997, 695). Ve městě stála nejprve kaple a v poslední čtvrtině 14. a počátkem 15. století k ní přistavěli filiální kostel sv. Stanislava (Samek 1999, 48). Historické jádro o ploše necelých 7 ha zato dosud ze značné části obepíná dvojitý prstenec hradeb. Hlavní hradba o tloušťce 1,25–1,6 a výšce 6–6,4 m (bez parapetu) byla původně jednoduchou zdí postrádající další prvky. Dokonce i Velká brána pravděpodobně a Malá (Dolní) brána určitě byly jen kulisové, neměly tedy ráz věží. Nálezy keramiky v dřívějším hradním parkánu svědčí o existenci jemnické hlavní hradby, která je s parkánovou zdí hradu provázaná, ve 14. století (Poláček 1991). Zděné opevnění už v roce 1327 nepřímo potvrzuje velké privilegium krále Jana Lucemburského pro Jemnici – „in castellacionem alicuius turrium ciuitatis“ (CDM VI, 254, č. 325). Hrad vznikl zřejmě dřív než zděná fortifikace města a jeho založení připisujeme Přemyslu Otakaru II., který často spojoval hrady s městy, jen v tomto konkrétním případě bylo zvoleno ojedinělé schéma s okrouhlými věžemi. Dokončení hradu Václavem II. by vysvětlilo relativně pozdní zmínky o jemnických purkrabích a také město už zřejmě překonalo problémy zárodečné fáze. Definitivní zformování města souviselo se stavbou hlavní hradby, jež podle říms oblouku Malé branky mohla začít s dokončením hradu, a zmíněným velkým privilegiem ji dovršil král Jan. Když na počátku 14. století páni z Lichtenburka získali Bítov do dědičné lenní držby, provinční správu převzal jemnický hrad. Protože Jemnice byla v bítovské provincii jediným zeměpanským městem, stala se přirozeně jejím hospodářským centrem a její význam vzrostl. Přesto, snad také kvůli nevelké ploše města, nebyl do roku 1455 v Jemnici klášter. Teprve tehdy vznikl františkánský konvent při kostele sv. Víta na kopci mimo město (Foltýn a kol. 2005, 329–331). Další zesílení fortifikace představuje parkánová hradba, která byla zbudována dodatečně. Alespoň pro to svědčí vazba vysoké podkovovité věže na jihu, jejíž podoba ji rámcově řadí na přelom 14. a 15. století. Ještě mladší je hranolová bašta na severu a vícebokou baštu v severovýchodním nároží řadí střílny s oboustranně rozevřenými špaletami do samotného konce středověku. Z něho patrně pocházejí barbakány obou bran, které se dochovaly ve vzácné úplnosti – u Horní brány polovina okrouhlého, u Dolní brány trojúhelný (obr. 14). Parkán o šířce 4–10 m obíhaly ještě dva příkopy. Málo obvyklá byla linie rondelové fortifikace, kterou před hradem zřídili patrně Pernštejnové v letech 1525–1530 (Zatloukal 1997). Protože okrouhlý barbakán Velké brány zapadá do rytmu polohy dvou rondelů, je možné, že v této podobě vznikl až za Jana z Pernštejna. Tím byl vývoj jemnického opevnění ukončen (Plaček 1999d).

17



Obr. 13 Rekonstrukce opevnění Jemnice okolo roku 1530 (podle Plaček 2007).

Obr. 14 Barbakán Malé (Dolní) brány v Jemnici od severovýchodu v roce 1984 (foto M. Plaček).

18


Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst Město Uničov bylo založeno pravděpodobně již v roce 1213. V roce 1223 potvrdil totiž král Přemysl Otakar I. uničovským měšťanům práva, která před deseti lety udělil jeho bratr markrabě Vladislav Jindřich lokátoru Dětřichovi. Okrouhlý půdorys města měl nepravidelné lichoběžníkové náměstí s užší severní stranou, z jehož rohů vycházely ulice, které se patrně napojovaly na obvodovou komunikaci vně města. Konstrukce hradeb prvně připomínaných k roku 1327 není známa. Předtím lze oprávněně předpokládat opevnění valem s palisádou a předloženým příkopem. Průchod hradbami zajišťovalo pět bran – na severu Šumvaldská, dochovaná Medelská brána na severozápadě, na jihozápadě Litovelská, Brníčská na východě a Vodní branka na jihu. Západně od náměstí se nachází farní kostel Nanebevzetí Panny Marie datovaný do období počátku 14. století. Jižně od náměstí stával minoritský klášter založený počátkem 14. věku, snad spojený s klášterem klarisek a prvně připomínaný u Tomáše Pešiny z Čechorodu k roku 1330 (Michna 1976, 188; 1980, 161). Hlavní hradba byla v 15. století posílena v hustém sledu oblými baštami (34) a k profilu opevnění přibyla parkánová hradba (Chupík 1999c). Před brány předstoupily barbakány. Třetí okruh s hranolovými dělovými věžemi(!) přibyl až v poslední čtvrtině 16. století (obr. 15).

Obr. 15 Plán Uničova v polovině 17. století na rytině M. Meriana.

Zformování Uherského Hradiště na ostrově sv. Jiří mezi rameny řeky Moravy je díky existenci tzv. zakládací listiny bezpečně vročeno do roku 1257. Původ obyvatel ze dvou trhových vsí poddaných dvěma různým vrchnostem, tedy cisterciáckému klášteru Velehrad a králi, se v ortogonálním půdorysu pozoruhodně odrazil dvěma tržišti spojenými ulicí, v níž symptomaticky vznikl radní dům, a dvěma stejnojmennými hlavními branami. Farní správa zůstala u staroměstského kostela sv. Michala v rukou cisterciáků, jediný kostel sv. Jiří ve filiálním postavení stál na „kunovickém“ tržišti (Procházka – Sulitková 1984, 49–53). Do města bylo možno vstoupit ještě dvěma podružnými branami a fortnou. Zpočátku bylo město opevněno dřevěnou stěnou. Mezi léty 1315 a 1342 dokládají písemné zprávy stavbu zděné hradby. Archeologicky se nejlépe podařilo datovat Staroměstskou bránu pomocí vrstvy s keramikou ze 14. století nasedající na její předzáklad (Procházka – Sulitková 1984, 50). Veduty a plány od konce 16. do poloviny 18. století zobrazují opevnění jediným okruhem hradby, ve které kromě branských věží stály čtyři věže a dvě bašty, z nichž se zčásti zachovala jediná (obr. 16, 17). Za předhusitské lze považovat nanejvýš polovinu z nich (Mitáček – Procházka 2007, 71; Rašticová – Čoupek 2007, 103–106). To značí jisté zpevňování fortifikace v pozdním středověku a pravděpodobně jednoduché provedení původní hradby 1,4–2 m silné. Důležitou složkou obrany byla síť říčních ramen, lagun a močálů, díky níž dokázalo Hradiště vzdorovat několika obléháním za česko-uherských válek poděbradské doby. Další posílení obranyschopnosti přinesl až věnec bastionové barokní fortifikace, jenž obklopil město v 17. století.

19

Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst Obr. 16 Uherské Hradiště od jihovýchodu na dřevorytu J. Willenbergera z konce 16. století.

Obr. 17 Kavalírní pohled na Uherské Hradiště od severu překreslený podle olejomalby ve Slováckém muzeu (datován do roku 1670).

20



Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst Uherský Brod byl vysazen na svažité terase nad říčkou Olšavou zhruba ve stejné době jako Uherské Hradiště a jako město se připomíná v roce 1271 a 1272, kdy mu král udělil hlubčické právo (Kohoutek 1996). Vyznačuje se pravidelným vyměřením struktury ulic kolem původně téměř čtvercového tržiště, farní kostel sv. Jana Křtitele stál v jihovýchodním cípu města (obr. 18). Hradby přibližně 1,7 m silné uzavírají plochu 29 ha. Po zmíněném Marcheggu představuje Uherský Brod největší fundaci krále „železného a zlatého“. Protože měl být rovněž pevností chránící Moravu proti ohrožení z Uher, dalo by se předpokládat, že se jako v Marcheggu hradby stavěly ihned po založení města. Nemáme však pro to potřebné doklady ani výsledky archeologických výzkumů, kritičtí badatelé se tématu raději vyhýbají a L. Hosák o existenci zděných hradeb ve 13. století výslovně pochyboval (Zemek 1972, 54–55). Pouze V. Růžička (1961) se ve svém rukopise pokusil stavbu hradeb odvážně datovat do počátků města, které i s hradem na severním obvodu dokonce posunul do románského období. Hrad se však připomíná až roku 1338 a při výkopech pro vodojemy byly ve spodních vrstvách nad podložím nalezeny groše Václava II. (Plaček 1997, 201). K hradu se nepochybně připjala městská fortifikace už v prvotní podobě, ale zřejmě nikoliv zděná. Příkop a vně vyhozený val patrně zůstaly i po výstavbě hradby. Pokud bychom usuzovali z kamenořezu nejvíce autenticky dochovaných hradebních úseků (na jihu), kterému mimochodem přikládají podstatnou vypovídací schopnost rakouští kolegové, opravdu by na první pohled připomínal románský způsob zdění, ovšem stejně tak až dobu Karla IV. Tomu by nasvědčovalo i velkorysé osvobození města od berní na sedm let (320 hřiven), kterým město v roce 1362 obdařil markrabě Jan Jindřich („ad profectum seu bonum“; CDM IX, 211, č. 287), možná na získání prostředků pro dostavbu hradeb. Do města vedly čtyři brány ve věžích, z nichž se dochovala pouze severní – Prakšická. Hradišťská brána k západu, Nivnická (Dolní) k jihu a Těšovská k východu byly sice zbořeny, ale J. Kučera jejich popis a vyobrazení publikoval (Kučera 1903, 143–148). Zmínil též dva pahýly okrouhlých věží v nárožích severního úseku a třetí zachytil stabilní katastr na jihozápadním zlomu. Stopy případné věže na nároží jihovýchodním by bylo třeba ověřit. V pozitivním případě byla připojena dodatečně, to by patrně platilo i pro zbývající věže. Byl by to určitý doklad zlepšování fortifikace, kterým je nepochybně rozsáhlý obdélný bolverk na nejvíce ohrožené severní straně. Zbudovali ho zřejmě páni z Kunovic okolo roku 1570 a procházela jím přeložka cesty. Ve dvou nárožích dosud stojí okrouhlé bašty přibližně o průměru 7 m. Shrneme-li dosavadní poznatky, lze konstatovat užití velmi frekventované jednoduché hradby. Absence parkánu a barbakánů – prosté předbraní měla jen Nivnická brána – dokládá skromnou ekonomickou sílu města. Jeho vysazení bylo víc důsledkem přání panovníka než zralé úvahy a area města nebyla plně zastavěna až do 20. století.

Obr. 18 Plán Uherského Brodu k roku 1628 (podle Kučera 1903).

21


Zdeněk Měřínský – Miroslav Plaček Do výčtu moravských královských měst patří také Litovel, jíž v roce 1291 Václav II. stvrdil práva daná „ab antiquis temporibus“ (CDM IV, 373, č. 294). Město vzniklo ve 3. čtvrtině 13. století za Přemysla Otakara II. a předcházelo mu tržní sídliště v poloze Staré město (Šlézar 2005). Také Litovel měla původní opevnění ze dřeva a hlíny a příkopy protékala voda řeky Moravy (obr. 19, 20). O vzniku kamenné hradby výmluvně hovoří listina Jana Lucemburského, který v roce 1327 osvobozuje měšťany od poplatků, aby pokračovali v sotva zahájené stavbě zdi kolem města (Samek 1999, 378). Zdá se, že historickému datování výstavby hradeb neodporují nálezy keramiky ze 14. století získané u vnitřní paty hradby v Revoluční ulici (Faltýnek – Šlézar 2006). Vzhledem k poloze měla Litovel kromě dvou vedlejších forten dvě brány hlavní – Olomouckou a Uničovskou, které byly později opatřeny předbraními. Kvůli respektování vodních toků nebyl zřízen parkán a druhý pás fortifikace představoval vnější val (a druhý příkop), který je na plánu z roku 1744 upraven do podoby barokní fortifikace. Z pozdní gotiky až rané renesance pocházelo několik zaoblených bašt, které hlavně na jihu zesílily jednoduchou hradbu (srov. Kauerová – Koudela 1998).

Obr. 19 Plán Litovle z roku 1744 (publikoval Samek 1999).

Obr. 20 Pohled na Litovel od jihu na vedutě z doby okolo roku 1730 (sbírka Dismase z Hofferů, Archiv města Brna).

22


Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst Mnohým zeměpanským městům druhého řádu nejrůznější okolnosti neumožnily vstup na ekonomické výsluní a odpovídající stavebně-urbanistický rozvoj. Navíc k nim nemáme dostatek spolehlivých informací z archeologických či architektonických průzkumů. Hodonín přes své rané vysazení zděnou fortifikaci nikdy neměl (Futák – Plaček 2008, 69) a v Ivančicích se hradby stavěly snad před koncem 14., v 15. a zřejmě ještě počátkem 16. století (Doležel 2002, 137). Velká Bíteš sice podle jména (Heinrichs) patří k fundacím markraběte Vladislava Jindřicha, ale k jejímu ekonomickému posílení došlo až na konci 14. věku, po němž je možné uvažovat o zřízení dřevozemního opevnění se třemi branami (1414), a kamenná hradba vznikla až okolo roku 1500 (Doležel 1995, 212). Velmi starou tradici – od 11. století – má hrad Podivín, ale město vysazené po translaci poblíž po polovině 13. století se v poloze často ničené nájezdy příliš nerozvíjelo a jeho hradby s hranolovými baštami a dvěma branskými věžemi zatím nelze datovat dříve než do pohusitského období (Švábenský 1997; Huleja 1997). Nejvíc záhad je spojeno s ranými Pohořelicemi. Bezpečně neznáme nejen jejich středověkou urbanistickou strukturu, ale ani rozsah. Jisté je, že ve 14. století byly plně rozvinuty a jejich hradby byly záměrně pobořeny v roce 1443 (Doležel 2000, 178; Kratochvíl 1913, 36; Moš 1998).

Obr. 21 Plán Jevíčka z počátku 18. století – sbírka F. F. v. Nicolaie (Württembergische Stadtsbibliothek, Stuttgart).

Odhlédneme-li od výše uvedených lokalit, posledním privilegovaným královským městem bylo Jevíčko (obr. 21, 22). Zaujalo místo na plochém hřbetu mezi drobnými vodotečemi, jenž určil orientaci delší osy oválného areálu. Patřilo také k dokonale vyměřeným, avšak dostatečně investičně nezajištěným městům, neboť dlouho se nestavěl městský kostel a k využití rozlehlého prostoru při Horní bráně došlo až po polovině 14. století. Také hradby města určitě nestály v počátcích lokace. Ve starších příležitostných výkopech byla na obvodu města nalezena palisáda přisypaná zevnitř hlínou a okružní příkop (Mackerle 1958, 27–28), později zdvojený. Založení se přičítá Přemyslu Otakarovi II., ale listina hlásící se k roku 1258 je středověkým falzem z 1. poloviny 14. století. Nicméně v roce 1291 Václav II. uvedl reálný rozsah soudního okrsku místního rychtáře a stvrdil již daná městská práva (CDB V/1, 253–255, č. 160). Protože od počátku 14. století bylo město ve šlechtických rukou, k opětnému rozvoji došlo až po jeho vykoupení Janem Jindřichem v roce 1364. Markrabě následně založil augustiniánský klášter a nedlouho potom

23


Zdeněk Měřínský – Miroslav Plaček došlo ke stavbě hradeb. Tvořila je jednoduchá zeď prolomená čtyřmi kulisovými branami, pouze vedle Horní (západní) stojí hranolová věž. Pochází snad z 15. století a v následujícím století byla zvýšena a upravena na zvonici. Příslušela ke kostelu sv. Mikuláše, jenž byl dlouho filiálním, neboť farním zůstal Sv. Bartoloměj, zřejmě položený při starší osadě 2 km severozápadně od města. Hradba necelé 2 m silná měla celkovou výšku včetně předprsně 6 m (Mackerle 1958, 40) a zčásti se zachovala především na západní a severní straně. Datování hradeb a jiná z uvedených tvrzení zůstávají bez výzkumů nadále nejistá. Cenná zjištění přinesly výzkumy zaniklého opevnění města Rýmařova, lokovaného v rámci kolonizace asi až ve 2. polovině 13. století na nevýrazné ostrožně nad pravým břehem Podolského potoka (obr. 23). Na jihu a zčásti na západě zajišťoval bezpečnost Rýmařova močál zavodněný bezejmenným potůčkem. Samo město má obvyklý oválný půdorys s náměstím (a radnicí) uprostřed, z něhož vybíhají ulice. Na severu stojí kostel s patrociniem sv. Michaela Archanděla, doloženým ovšem až od 17. století. Okružní ulice má dvě části – Obere a Untere Ringgasse – mezi nimiž se nachází opevněný útvar sloužící ve 14. a 15. století jako městský hrad (Goš – Karel 2002, 20–40). Z vyhodnocení archeologických výzkumů vyplývá, že byl starší než město. Ve složité stratigrafické situaci se podařilo rozlišit pět stavebních fází. Při záchranném archeologickém výzkumu v letech 1989–1991 se v prostoru na horním konci dnešní Husovy ulice (dříve Burgstadelgasse, Niedere Ringgasse) podařilo zachytit část hradební zdi s brankou. Obě fáze zdi byly založeny na původním terénu. Starší zeď měla sílu 0,97 až 1,06 m a pojena byla jílem. Podle přiléhajících kulturních vrstev ji lze zařadit do závěru 13. století a v průběhu 14. století byla zesílena o přizdívku silnou 0,5 m (Goš – Karel 1997, 152). Systematický záchranný archeologický výzkum proběhl i v prostoru bývalého Burgstadelu. Plochý výběžek ostrožny využil neznámý stavebník ke stavbě opevněného sídla. Obklopil je příkopem, jenž se ostře zahlubuje 4 až 5 m při horní šířce 11 m (na dně 2 m), a vymezil tak nepravidelný ovál o rozměrech 40×25 m (fáze I). Plochu pochopitelně devastovaly stavby z dalších fází. Do areálu se vstupovalo po úzké hlinité šíji na severozápadě a vstup chránil systém mohutných kůlů nejasné dřevěné konstrukce. K opevnění patřil také hliněný val zachovaný jen na západě. Na jižní straně se dochovala větší část čtvercové srubové stavby o půdorysu 5,4×4,6 m s otisky základových trámců z kulatiny. Sídlo bylo nepochybně starší než město a lze je datovat do doby kolem roku 1250.

Obr. 22 Pohledový plán Jevíčka z roku 1728 (sbírka Dismase z Hofferů, Archiv města Brna).

Obr. 23 Půdorys Rýmařova podle V. Goše a J. Karla (1997). 1–4: brány, 5: Hrádek, 6–8: zbytky hradby, 11–12: zbytky fortifikace na mapě z roku 1747, 14: polský plot na vedutě z roku 1693.

24


Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst Poprvé k roku 1273 se jako „civitas nostra Miglicz“ (CDB V/2, 367, č. 717) připomíná jedno z biskupských měst – Mohelnice. Půdorys města je oválný s náměstím o rozměrech 110×50 m zhruba uprostřed a kostelem sv. Tomáše z Canterbury na severní straně (obr. 24). Vyloučeno není jeho románské jádro a bývá ztotožňován s kostelem Panny Marie uváděným k roku 1247. Vedle něj těsně při městských hradbách stál původní městský hrad, roku 1302 nazývaný „castro nostri Muglicz“. V prvé fázi se snad jako v Osoblaze v roce 1275 (domus munito – CDB V/2, 453, č. 779) jednalo o palácovou tvrz sloužící ke správě a ochraně dosud neopevněné osady, která po lokaci města byla zřejmě začleněna do okruhu městské fortifikace. Městské hradby se dílem dochovaly na západním obvodu intravilánu (Štipl 2006). Jejich nadzemní část má tloušťku zhruba 1 m. Diskuse vedené o existenci hradeb k roku 1322 na základě listiny krále Jana Lucemburského jsou plané, neboť v ní o fortifikaci není zmínka (CDM VI, 156, č. 213). Původní dřevohlinitou fortifikaci mohla kamenná hradba nahradit o hodně později a půlválcové bašty byly postaveny snad až v průběhu 16. století (Samek 1999, 542–543). Právě malá tloušťka hradeb může svědčit pro jejich pozdní vznik. Z přehledu uvedených skutečností i hypotéz si jistou představu může každý učinit sám, ale několik závěrů je nepochybných. Stavba kamenných hradeb od samého počátku lokace či bezprostředně po ní probíhala jen v nejvýznačnějších královských moravských městech – např. v Brně, Jihlavě a Znojmě. V Olomouci se naproti tomu zdá, že mezi založením města a výstavbou hradeb existoval jistý časový odstup, to však může vyplývat z nedostatečné pramenné základny. V prvních fázích šlo především o jednoduchou zeď, v níž stály branské věže a patrně i několik věží hradebních. Z titulu rané lokace a okamžité či brzké výstavby hradeb můžeme tuto skupinu označit jako prvního řádu. Opevnění měst druhého řádu nejprve tvořil příkop a dřevěná stěna, kterou ve 14. a v 1. polovině 15. století nahradila většinou jednoduchá zeď, v níž stály pouze branské věže. Mnohá města se s tímto prostě provedeným opevněním musela spokojit až do zániku fortifikace. Konečně města třetího řádu byla ta, která měla fortifikace pouze ze dřeva a hlíny, nebo se ke zděným hradbám dopracovala až v 16. století.

Obr. 24 Mohelnice – výřez z mapy stabilního katastru z roku 1834 (Kuča 2000).

25


Obr. 25 Opevnění Kroměříže od severozápadu na leptu Justuse van Nypoort z roku 1691 je opatřeno rondely.

Prameny a literatura


U měst prvního a druhého řádu byly parkánové zdi a případné posílení hradeb věžemi v podstatě vždy dodatečným zkvalitněním, někdy dokonce až pohusitským. Do období válek 15. století opevnění v této podobě víceméně postačovalo a teprve po něm bylo posíleno baštami pro palné zbraně, předbraními, barbakány, ojediněle i třetím pásem hradby na starším valu a samozřejmě též druhým okruhem příkopu. Vzácná byla raně renesanční opevnění tvořená sypanými rondely a valy s patními zídkami, která realizovali Pernštejnové (Tovačov, částečně Prostějov a Jemnice) a výjimečně olomoučtí biskupové (Kroměříž; obr. 25). Relativně klidné 16. století již významnější činnost v tomto směru nepřineslo a systém barokních opevnění obdržely jen nejdůležitější zemské pevnosti Brno, Olomouc, Jihlava a Uherské Hradiště (zčásti Uničov a Litovel). Z ostatních dostaly ojedinělé prvky jen některé, např. Znojmo. Pouze do opevnění Olomouce investovala podunajská monarchie až do 19. století, kdy nabyla charakter fortové pevnosti (Kuch-Breburda – Kupka 2003). Rychlé zastarávání fortifikací většiny měst bylo spojeno se ztrátou zájmu o jejich údržbu, a protože od 19. století bránily hradby rozvoji, docházelo k jejich záměrnému ničení. Tento proces sice do určité míry pozastavila moderní památková péče, avšak v řadě případů přinesly nedávné renovace více škody než užitku. S ohledem na památkovou a urbanizační hodnotu dochovaných úseků opevnění je nutné jejich další likvidaci zabránit a postarat se o smysluplné začlenění zbytků městských fortifikací do organismu moderních měst.

BÁLEK, M. – UNGER, J. 1996 Ohrazené středověké vesnice na jižní Moravě, Archaeologia historica 21, 429–442 BLÁHA, J. 1978 Záchranný výzkum v Olomouci – Pekární ulici (okr. Olomouc), Přehled výzkumů 1976, 73–74 CDB II, III, V/1–2 Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae II, III, V/1–2. Friedrich, G. – Kristen, Z. – Šebánek, J. – Dušková, S. (edd.), Pragae 1912–1981 CDM IV, VI, IX Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae IV, VI, IX. Boczek, A. – Chytil, J. – Chlumecky, J. R. von – Brandl, V. (edd.), Olomucii–Brunae 1845–1875

26

DOHNAL, V. 2001 Olomoucký hrad v raném středověku (10. až 1. polovina 13. století). Olomouc DOHNAL, V. 2005 Olomoucký hrad v raném středověku (II). Olomouc DOLEŽEL, J. 1995 Ke vzniku a vývoji několika měst střední a severozápadní Moravy (Blansko, Ivančice, Tišnov, Velká Bíteš, Vyškov), Archaeologia historica 20, 201–217 DOLEŽEL, J. 2000 K městskému zřízení na středověkém Brněnsku do roku 1411, Mediaevalia archaeologica 2. Brno a jeho region, 159–259

DOLEŽEL, J. 2002 Dějiny Ivančic ve středověku. Od počátků slovanského osídlení do roku 1460. In: Čejka, J. (ed.), Ivančice. Dějiny města, Ivančice, 67–173 DVOŘÁK, J. – HORÁČKOVÁ, L. – VARGOVÁ, L. – ZATLOUKAL, R. 1999 Výzkumy v dominikánském a minoritském klášteře v Jihlavě, Pravěk, Nová řada 8/1998, 303–319 EBEL, M. – FROLÍK, J. – RAZÍM, V. 1998 Opevnění města Českého Brodu, Průzkumy památek V/2, 47–76


Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst FALTÝNEK, K. – ŠLÉZAR, P. 2006 Litovel (okr. Olomouc), Revoluční ulice, parc. č. 2/1, 2/2, 6–13, 109. Středověk. Město. Opevnění. Záchranný výzkum, Přehled výzkumů 47, 254–255

HOFFMANN, F. 1968 Epocha v bádání o velkém jihlavském privilegiu, Vlastivědný sborník Vysočiny – oddíl věd společenských V, 114–115

FLODR, M. 1993 Iura originalia civitatis Brunensis. Privilegium českého krále Václava I. z ledna roku 1243 pro město Brno. Brno

HOFFMANN, F. 1980 Mincmistr Eberhard, Pražský sborník historický XII, 70–84

FLODR, M. 1995 Privilegium města Brna z roku 1243 a jeho velké dědictví, Brno v minulosti a dnes XIII, 23–37 FOLTÝN, D. A KOL. 2005 Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri FUTÁK, P. – PLAČEK, M. 2008 Královna a králové. In: Hodonín. Dějiny města do roku 1948, Hodonín, 55–92 GOŠ, V. – KAREL, J. 1997 Středověké opevnění města Rýmařova, Vlastivědný věstník moravský XLIX, 151–157 GOŠ, V. – KAREL, J. 2002 Městský hrad v Rýmařově ve 13.–15. století, Střední Morava 15, 20–40 GRAČKA, V. 1996 Židovská brána v Olomouci. In: Památkový ústav v Olomouci 1996 (výroční zpráva), Olomouc, 69–71 HEJHAL, P. – HOLUB, P. – HRUBÝ, P. – MERTA, D. 2006 Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy (k současnému stavu poznání), In: Doležel, J. (ed.), Forum urbes medii aevi III, Brno, 190–229 HIMMELOVÁ, Z. 1997 Brno (okr. Brno-město), Česká 28 – Joštova 5. Sídliště. Středověk (13.–16. století). Záchranný výzkum, Přehled výzkumů 1993–1994, 190–191 HIMMELOVÁ, Z. – PROCHÁZKA, R. 1993 Záchranné výzkumy v Brně v roce 1990 (okr. Brno-město), Přehled výzkumů 1990, 100

HOFFMANN, F. 1992 České město ve středověku. Praha: Panorama HRUBÝ, P. – JAROŠ, Z. – KOČÁR, P. – MALÝ, K. – MIHÁLYIOVÁ, J. – MILITKÝ, J. – ZIMOLA, D. 2006 Středověká hornická aglomerace na Starých Horách u Jihlavy, Památky archeologické XCVII, 171–264 HULEJA, I. 1997 Rekonstrukce osídlení podivínského rynku od konce 17. století. In: Kordiovský, E. (ed.), Podivín. Vlastivědný sborník jihomoravského města, Mikulov–Brno, 194–202 HUŇÁČEK, J. 2006 Jihlavská radnice. Jihlava CHUPÍK, F. 1999A Čtyři pozdně středověká městská opevnění na střední Moravě – Hranice na Moravě, Lipník nad Bečvou, Prostějov a Přerov I., Střední Morava 5, č. 8, 4–16 CHUPÍK, F. 1999B Čtyři pozdně středověká městská opevnění na střední Moravě – Hranice na Moravě, Lipník nad Bečvou, Prostějov a Přerov, dokončení, Střední Morava 5, č. 9, 9–21 CHUPÍK, F. 1999C K přesnějšímu datování uničovského městského opevnění. In: Památkový ústav v Olomouci 1999 (výroční zpráva), Olomouc, 82–86 JAROŠ, Z. 1993 Gotická Jihlava. Historický kalendář gotické Jihlavy. Jihlava KAUEROVÁ, V. – KOUDELA, M. 1998 Památky staré Litovle. Olomouc

HOFFMANN, F. 1959 Jihlavské právo. Havlíčkův Brod

KEJŘ, J. 1998 Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha: Karolinum

HOFFMANN, F. 1965 Jihlavská pevnost, Historie a vojenství 2, 185–232

KINZER, H. – KÖNIGER, E. 1927 Die Jägerndorfer Stadttore und ihre Geschichte. Jägerndorf

27

KLAAR, A. 1983 Baualterpläne österreicher Städte, 5. Lieferung. Zwettl KOHOUTEK, J. 1995 Počátky města Přerova, Archaeologia historica 20, 187–200 KOHOUTEK, J. 1996 Nové poznatky o středověkém vývoji města Uherského Brodu, Archaeologia historica 21, 373–384 KOHOUTEK, J. 2001 Problematika lokalizace královského hradu a vývoje středověkého města v Přerově, Archaeologia historica 26, 155–170 KOLAŘÍK, V. 2007 Opevnění města Brna do konce třicetileté války na základě archeologických výzkumů. Brno: Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, nepubl. dipl. práce KOVÁČIK, P. – PROCHÁZKA, R. – ZŮBEK, A. 2002 Olomouc (okr. Olomouc), Václavské nám., čp. 811, parc. 24/1. Středověk. Město, parkán. Záchranný výzkum, Přehled výzkumů 42 (2001), 233–235 KRÁSA, J. 1974 Rukopisy Václava IV. Praha KRATOCHVÍL, A. 1913 Pohořelský okres. Vlastivěda moravská. Brno KREJČÍKOVÁ, J. 1985 Rudolf Habsburský a moravská města v letech interregna 1278–1283, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity – řada historická, C 32, 149–158 KŠÍR, J. 1967 Dvě neznámé a dosud existující středověké brány v Olomouci, Památková péče XXVII, 50–56 KUBEŠOVÁ, I. M. (ed.) 2005 Olomoucké kláštery. Sborník ze semináře konaného u příležitosti Dnů evropského kulturního dědictví, Olomouc 10.–11. 9. 2005. Olomouc KUBEŠOVÁ-PEŘINOVÁ, I. – RICHTEROVÁ, H. 1997 Stavebně historický průzkum věže městského opevnění v Zámečnické ulici v Olomouci. In: Památkový ústav v Olomouci 1996 (výroční zpráva), Olomouc, 85–89

Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst KUBEŠOVÁ, I. – RICHTEROVÁ, H. 1999 Městské hradby. In: Hlobil, I. – Perůtka, M. (edd.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, III. Olomoucko, Olomouc, 193–194 KUČA, K. 2000 Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl, Ml–Pan. Praha: Libri KUČERA, J. 1903 Paměti královského města Uherského Brodu. Brno KUCH-BREBURDA, M. – KUPKA, V. 2003 Pevnost Olomouc, edice Pevnosti, sv. 23. Dvůr Králové nad Labem KUPKA, V. – ČTVERÁK, V. – DURDÍK, T. – LUTOVSKÝ, M. 2001 Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri KUTHAN, J. 1982 Architektura v přemyslovském státě 13. století. In: Kuthan, J. (ed.), Umění doby posledních Přemyslovců, Roztoky u Prahy–Praha, 181–351 KUTHAN, J. 1991 Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku. Praha KUTHAN, J. 1994 Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk LÍBAL, D. 1960 Stálá opevnění doby poděbradské a jagellonské. In: Frankenberger, O. (ed.), Husitské válečnictví po Lipanech, Praha, 148–168 LÍBAL, D. 1980 Středověké opevnění Olomouce. In: Historická Olomouc a její současné problémy 3, Olomouc, 137–147 MACKERLE, J. 1958 Letopis města Jevíčka. Brno MENCLOVÁ, D. 1950 O středověkém opevnění našich měst, Zprávy památkové péče X, 193–221 MENCLOVÁ, D. 1961 Vliv husitských válek na pozdně gotickou fortifikační architekturu, Umění IX, 433–471

28

Zdeněk Měřínský – Miroslav Plaček MERIAN, M. 1650 Topographia Bohemiae, Moraviae et Silesiae. Franckfurth MĚŘÍNSKÝ, Z. 1977 Několik poznámek k počátkům města Jihlavy. In: Středověká archeologie a studium počátků měst, Praha, 122–128 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1989 Století posledních Přemyslovců na Moravě a ve Slezsku ve světle archeologických výzkumů a nálezů, Archaeologia historica 14, 19–42 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1993 Problematik der Entstehung der südmährischen Städte und deren Beziehungen zum donauländischen Gebiet. In: Marsina, R. (Hrsg.), Städte im Donauraum. Sammelband der Beiträge aus dem Symposion in Smolenice 30. 9.–3. 10. 1991 Bratislava–Preßburg 1291–1991, Bratislava, 55–62 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1997 Od připojení Moravy v rámec českého státu do válek husitských. In: Nekuda, V. (ed.), Moravskobudějovicko, Jemnicko. Vlastivěda moravská, Brno, 151–239 MĚŘÍNSKÝ, Z. 2007 Hrad Rokštejn. Dějiny, stavební vývoj a výsledky čtvrtstoletí archeologického výzkumu 1981–2006. Brtnice–Brno MĚŘÍNSKÝ, Z. 2008 Historický vývoj východní Moravy v 10.–14. století a přínos archeologie k poznání jejích dějin. In: Galuška, L – Kouřil, P. – Mitáček, J. (edd.), Východní Morava v 10. až 14. století, Brno, 7–39 MICHNA, P. J. 1976 Písemný pramen v konfrontaci s výsledkem archeologického průzkumu v Uničově (K věrohodnosti jedné zprávy Tomáše Pešiny z Čechorodu), Vlastivědný věstník moravský XXVIII, 188–195 MICHNA, P. J. 1980 Dvě sídlištní stavby z počátků lokačního Uničova, Vlastivědný věstník moravský XXXII, 161–182 MICHNA, P. J. 1991 Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1990, Vlastivědný věstník moravský XLIII, 489–496

MICHNA, P. J. 1992 Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1991, Vlastivědný věstník moravský XLIV, 386–397 MICHNA, P. J. 1997 Bastionová pevnost Olomouc. Od opevněného města k tereziánské pevnosti. Olomouc MITÁČEK, J. – PROCHÁZKA, R. 2007 Město královské. In: Uherské Hradiště, královské město na řece Moravě, Uherské Hradiště, 61–78 MOŠ, P. 1998 Vznik a počátky města Pohořelic ve světle archeologických a písemných pramenů. Opava: Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity, nepubl. bakalářská diplomní práce NOVOTNÝ, V. 1975 (ED.) Paměť měst. Městské památkové rezervace v českých zemích. Praha PLAČEK, M. 1997 Hrady v hrazených moravských městech, Archaeologia historica 22, 199–216 PLAČEK, M. 1999A Městské hradby, Prostějov. In: Hlobil, I. – Perůtka, M. (edd.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, III. Olomoucko, Olomouc, 216–217 PLAČEK, M. 1999B Městské fortifikace a projevy urbanismu na jižní Moravě. In: Chamonikola, K. – Martyčáková, A. (edd.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, II. Brno, Brno, 49–56 PLAČEK, M. 1999C Feudální sídla a městské fortifikace na Olomoucku. In: Hlobil, I. – Perůtka, M. (edd.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, III. Olomoucko, Olomouc, 132–137 PLAČEK, M. 1999D Stavebně-historický průzkum hradeb městského jádra v Jemnici, elaborát ulož. na MěÚ Jemnice. Bzenec PLAČEK, M. 2000 Urbanismus moravských měst pozdního středověku a jejich fortifikace, Archaeologia historica 25, 61–76


Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst PLAČEK, M. 2001 Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha PLAČEK, M. 2002 Pernštejnská opevnění moravských měst. In: Jurok, J. (ed.), Královská a poddanská města od své geneze k protoindustrializaci a industrializaci. Sborník příspěvků z mezinárodního odborného sympozia uspořádaného ve dnech 5.–6. října 2001 v Příboře, Ostrava–Nový Jičín–Příbor, 159–168 PLAČEK, M. 2007 K proměně osady Jemnice na královské město, Archaeologia historica 32, 93–102 PLAČEK, M. – MILOŠ, S. 1995 Fortifikační systém Hranic na Moravě, Archaeologia historica 20, 1995, 219–232 POLÁČEK, L. 1991 Archeologický výzkum v Jemnici, Naším krajem 3, 86–88 PROCHÁZKA, R. 1985 Archeologie k počátkům jihomoravských měst, Archaeologia historica 10, 133–142 PROCHÁZKA, R. 1997 Brno (okr. Brno-město), Petrov č. 8. Sídliště. Středověk. (12.–16. století). Záchranný výzkum, Přehled výzkumů 1993–1994, 186 PROCHÁZKA, R. 2000 Zrod středověkého města na příkladu Brna (K otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech), Mediaevalia archaeologica 2. Brno a jeho region, 7–158 PROCHÁZKA, R. – DOLEŽEL, J. 2001 Současný stav poznání počátků jihomoravských měst, Přehled výzkumů 42 (2000), 25–74 PROCHÁZKA, R. – DRECHSLER, A. – SCHENK, Z. 2006 Raně středověká sídelní aglomerace Přerov (8.–12. století) – současný stav poznání, Archeologické rozhledy LVIII, 668–694 PROCHÁZKA, R. – KOHOUTEK, J. – PEŠKA, J. 2007 Přerov, Horní náměstí. Od pravěkého hradiska ke středověkému městu. Archeologické památky střední Moravy, svazek 15. Olomouc

29

PROCHÁZKA, R. – KOVÁČIK, P. – ZŮBEK, A. 2002 Nové poznatky k vývoji olomouckého hradu v raném a vrcholném středověku, Archaeologia historica 27, 197–213 PROCHÁZKA, R. – SULITKOVÁ, L. 1984 Uherské Hradiště ve 13.–15. století. Sociálně ekonomická struktura, topografie. Uherské Hradiště RAŠTICOVÁ, B. – ČOUPEK, J. 2007 Pevnost Uherské Hradiště. In: Uherské Hradiště, královské město na řece Moravě, Uherské Hradiště, 103–118 RAZÍM, V. 1984 Středověké opevnění města Rakovníka, Památky a příroda 9, 84–93 RAZÍM, V. 1985 Opevnění středověkého Berouna. K problematice městské fortifikace doby posledních Přemyslovců, Umění XXXIII, 137–152

RAZÍM, V. 1996 Sakrální stavby v systému obrany středověkých měst, Archaeologia historica 21, 151–168 RAZÍM, V. 1998 Městská opevnění – smysl, východiska a zásady památkové ochrany. In: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana (Příloha časopisu Zprávy památkové péče LVIII), 16–26 RAZÍM, V. 2003 Znojmo – středověká hraniční pevnost. Nymburk RBM II Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II (1253–1310). Emler J. (ed.), Pragae 1882 REICHHALTER, G. – KÜHTREIBER, K. – KÜHTREIBER, T. 2000 Burgen Waldviertel und Wachau. St. Pölten

RAZÍM, V. 1986 K přemyslovskému opevnění města Kouřimi, Archaeologia historica 11, 255–266

REIMER, V. 1926 Mährisch Neustadt als mittelalterliche Festung. Ein Beitrag zur Geschichte der Ringstädte, Zeitschrift des Deutschen Vereins für Geschichte Mährens und Schlesiens 28, 10–26

RAZÍM, V. 1987 Nový typ městského opevnění v Čechách, Památky a příroda 12, 456–458

RICHTER, M. 1975 České středověké město ve světle archeologických výzkumů, Archeologické rozhledy XXVII, 245–258

RAZÍM, V. 1988A Kolín, Čáslav, Nymburk – městská opevnění posledních Přemyslovců v Čechách, Umění XXXVI, 309–339

RICHTER, V. 1959 Raně středověká Olomouc. Praha–Brno

RAZÍM, V. 1988B Raně gotické opevnění města Písku, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 5, 153–175 RAZÍM, V. 1991 Městské hradby a formulářová sbírka přemyslovské královské kanceláře, Archaeologia historica 16, 171–177 RAZÍM, V. 1994 Městská opevnění a památková péče, Zprávy památkové péče LIV, 141–150 RAZÍM, V. 1995 Fortifikace českých měst jako indikace jejich významu a postavení, Archaeologia historica 20, 9–22

RŮŽIČKA, V. 1961 Opevnění královského města Uherského Brodu. Rkp. uložený v SOkA Uherské Hradiště, fond Uherský Brod, i. č. 19 SAMEK, B. 1999 Umělecké památky Moravy a Slezska 2 [J/N]. Praha: Academia SMUTNÝ, B. 1997 Jemnice. In: Nekuda, V. (ed.), Moravskobudějovicko, Jemnicko. Vlastivěda moravská, Brno, 684–714 STŘÍLKOVÁ, J. 2003 Přínos archeologických výzkumů k poznání opevnění středověkých měst na Moravě a ve Slezsku. Brno: Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, nepubl. dipl. práce

Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst ŠLÉZAR, P. 2005 Předběžná zpráva o objevu „antiqua civitas“ na Starém městě v Litovli a několik poznámek k aspektům geneze města Litovle, Přehled výzkumů 46, 103–110 ŠTĚPÁN, V. 1992 Nový pohled na přepadení Jihlavy v roce 1402, Vlastivědný sborník Vysočiny – oddíl věd společenských VIII, 7–22 ŠTIPL, C. 2006 Mohelnice. Nemovité památky města a integrovaných obcí. Mohelnice ŠVÁBENSKÝ, M. 1995 K dějinám Brna v letech 1243–1411, Brno v minulosti a dnes XIII, 261–276 ŠVÁBENSKÝ, M. 1997 Počátky města Podivína a listina krále Václava II. z roku 1297. In: Kordiovský, E. (ed.), Podivín. Vlastivědný sborník jihomoravského města, Mikulov–Brno, 139–149 UNGER, J. – KOS, P. 2001 Brno (okr. Brno-město), Husova ulice č. 14. Středověk, novověk. Sídliště, fortifikace, město. Záchranný výzkum, Přehled výzkumů 42 (2000), 199–200 Befestigung von landesfürstlichen und bischöflichen mittelalterlichen Städten in Mähren

Zdeněk Měřínský – Miroslav Plaček VANÍČEK, V. 2002 Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek III. 1250–1310. Praha–Litomyšl VERMOUZEK, R. 1974 Brněnské brány, Časopis Matice moravské XCIII, 340–360 VONDRÁK, L. 1994 Opravy městských hradeb v Jihlavě (Hradby 20. století), Vlastivědný sborník Vysočiny – oddíl věd společenských IX, 215–232 VRBKA, A. 1924 Die Befestigungsreste von Znaim, Znaimer Wochenblatt 75, 32–37 WIHODA, M. 1999 Geneze městského zřízení na Moravě jako zakladatelské dílo markraběte Vladislava Jindřicha, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity – řada historická, C 45, 21–35 ZAPLETALOVÁ, D. 2006 Staré Brno a brněnská předlokační aglomerace, Archeologické rozhledy LVIII, 758–771

ZATLOUKAL, R. 1996 Nález dvou středověkých pecí typu hypocaustum v minoritském klášteře v Jihlavě, Vlastivědný sborník Vysočiny – oddíl věd společenských X, 11–34 ZATLOUKAL, R. 1997 Městský hrad v Jemnici (okr. Třebíč), Naším krajem. Vlastivědné čtení o jihozápadní Moravě 8, 69–76 ZATLOUKAL, R. 1999 Jihlava (okr. Jihlava), ulice Kosmákova 45, minoritský klášter, parcela č. 2453, Přehled výzkumů 39 (1995–1996) 415–416 ZATLOUKAL, R. – ŠLÉZAR, P. 2001 Olomouc (okr. Olomouc), Václavské nám. 3–5, parc. č. 149. Středoa mladohradištní období, vrcholný středověk, novověk. Město, sídliště, opevnění. Záchranný výzkum, Přehled výzkumů 42 (2000), 229–232 ZEMEK, M. (ED.) 1972 Uherský Brod. Minulost a současnost slováckého města. Uherský Brod

Das Studium der Befestigung hochmittelalterlicher Städte setzt eine breite interdisziplinäre Zusammenarbeit voraus. Es bedient sich schriftlicher Quellen, der Ergebnisse bauhistorischer und kunsthistorischer Forschungen und archäologischer Grabungen, der Petrographie, Dendrochronologie, Pedologie, Pallynologie, Hydrogeologie usw. Der komplexe Blick muss auch die Stadtentwicklung und Auswirkungen der Größe, der wirtschaftlichen, militärischen und politischen Macht auf die Bauentwicklung mit einbeziehen. Bereits im Frühmittelalter gab es sog. primäre Städte – zur Zeit Großmährens die Agglomeration von Mikulčice und Staré Město-Uherské Hradiště, ab dem 10.–11. Jahrhundert Olomouc (Olmütz), Znojmo (Znaim) und Brno (Brünn). Die Entwicklung zur hochmittelalterlichen Stadt betrifft auch Burgzentren, die bis Ende des 12. Jahrhunderts nicht erloschen waren (Přerov, Hodonín); in dem Urbanisierungsprozess, den im ersten Viertel des 13. Jahrhunderts Markgraf Vladislav Jindřich initiierte, entstanden die meisten Städte auf „grüner Wiese“. Mit echten Rechtsstädten hängt auch die Befestigung zusammen, die sie umschloss und nach außen hin abgrenzte, und innnerhalb welcher sich auch Klöster und Stadtburgen befanden. Eine gewisse Rolle spielten Fortifikationen auch in der inneren Sicherheit als Kontrolle und Isolierungsmöglichkeit im Fall von Epidemien. Die Stadtbefestigung und Stadtrechte charakterisierten die Rechtsstadt, obwohl auch Kleinstädte und Marktdörfer umfriedet sein konnten. Es stellt sich die Frage, wann die ersten Befestigungen der mährischen königlichen Städte entstanden, ob sie zunächst aus Holz und Lehm errichtet waren und später durch gemauerte Fortifikationen abgelöst wurden. Damit hängt auch die Problematik ihrer Erwähnung in schriftlichen Quellen, die Verbesserung der Fortifikationen durch bestimmte Elemente und Objekte (Stadtgräben, Türme, Basteien, Tore und Barbakane), deren Chronologie und Typologie zusammen. Eine Wende brachte die Entwicklung von Feuerwaffen und die Entstehung einer qualitätsvollen Infanterie zur Zeit der Hussitenkriege. Da Kanonen in Städten hergestellt wurden, ist es möglich, dass die Bürger auch entsprechende Wehrsysteme verwendeten – jedoch bis Anfang des 16. Jahrhunderts ohne aus Erde aufgeschüttete Elemente. Die Untersuchung der Stadtbefestigungen in Mähren begann um 1925, und einen Meilenstein bedeuteten nach der Mitte des 20. Jahrhunderts die Arbeiten D. Menclovás und D. Líbals. In Böhmen widmet sich der Problematik der Stadtbefestigung V. Razím. In Mähren erweiterte die Forschungen F. Hoffmann (Hoffmann 1965), später beschränkten sie sich jedoch auf allgemeinere Arbeiten über befestigte städtische Denkmalzonen (Jihlava – Iglau, Kroměříž – Kremsier, Slavonice – Zlabings, Telč – Teltsch, Znojmo – Znaim, Mikulov – Nikolsburg). An Intensität gewannen die Forschungen ab 1996 (M. Plaček, F. Chupík) und die Bilanz hauptsächlich archäologischer Grabungen zog J. Střílková (2003). Die älteste Steinbefestigung besaßen die vier größten mährischen landesherrlichen Städte Brno (Brünn), Olomouc (Olmütz), Znojmo (Znaim) und Jihlava (Iglau), wenn auch ihre genaue Datierung manchmal unklar ist, besonders wenn die Stadtmauern nicht gleichzeitig an der gesamten Umfassung entstanden sind. Sie wurden nämlich schrittweise errichtet, und zwar zunächst an den meist gefährdeten Stellen. In der ältesten Phase können die gemauerten Abschnitte durch Wälle und Palisaden verbunden sein. Es stellt sich die Frage, inwieweit die holzlehmigen Umfriedungen den Steinmauern vorangingen. Die Grabung

30


Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst in Brno (Brünn) an der Ecke der Česká- und Joštova-Straße löste das Problem nicht, der Befund war nicht eindeutig. Die Grabung in der Josefská-Straße bestätigte den Aufbau der Befestigungsmauer in der Mitte des 13. Jahrhunderts, an der benachbarten Unterführung war die Stadtmauer etwas jünger. Dagegen wurde auf dem Petrov-Hügel eine Palisadenrinne aus der 2. Hälfte des 12. bis zur Wende des 12./13. Jahrhunderts festgestellt, die vor der Mitte des 13. Jahrhunderts durch die Befestigungsmauer gestört worden war. Die Zusammensetzung der Fortifikation legte die Grabung in der Husova-Straße frei: Stadtgrabenmauer mit zwei Basteien hinter dem gemauerten Graben und Hauptbefestigungsmauer aus der Mitte des 13. Jahrhunderts. R. Procházka ist der Meinung, dass das Befestigungssystem ab den 1230er Jahren nach der Besiedlung der Fläche der Innenstadt errichtet wurde und eine gewisse Uneinheitlichkeit wohl mit den einzelnen Bauphasen zusammenhängt. Bereits im Privileg von König Wenzel I. aus dem Jahre 1243 ist von einer Stadtumfassung die Rede, was als Umfassung der Stadt duch einen Graben und eine Stadtmauer interpretiert wird. Die erste Befestigung (eine 1,6–2,1 m dicke und über 10 m hohe Mauer mit 5 Toren) wurde in der 2. Hälfte des 13. Jahrhunderts fertig gebaut. Relativ wenig wissen wir über die Befestigung von Olomouc (Olmütz), das seine Stadtrechte in der Zeitspanne von 1239–1246 erhielt. Diese geringen Kenntnisse sind auch auf den Umbau des Befestigungsgürtels und ausgedehnte Erdarbeiten bei der Errichtung der barocken Basteifestung zurückzuführen. Bald wurde das ältere Suburbium der frühmittelalterlichen Teilfürstenburg und die Besiedlung westlich davon mit der königlichen Stadt Olomouc (Olmütz) vereinigt. In den Jahren 1252–1253 erwehrte sich die Stadt dem Angriff der Kumanen und Ungarn und muss also eine Befestigung besessen haben. Die Stadtmauern werden im Jahre 1231 erwähnt, das Tor bereits 1281. Intra muros gab es vier Klöster, und die Stadt selbst war von der Vorburg durch eine Mauer getrennt; die gegenseitige Kommunikation ermöglichte das sog. Neue Tor. Vom Osten führte ein Burgtor in die Vorburg, im Norden steht bis heute der Torturm Allerheiligen und im Süden das Judentor; die eigentliche Stadt war durch fünf Tore zugänglich. Der Domhügel war bereits in großmährischer Zeit befestigt, später stand dort die Burg der Olmützer Teilfürsten, die spätestens ab dem ersten Drittel des 13. Jahrhunderts eine gemauerte Befestigung besaß. Ab dem 17. Jahrhundert war Olomouc (Olmütz) die größte Festung in den tschechischen Ländern. Im Fall der Stadt Znojmo (Znaim), die 1226 bei der Teilfürstenburg gegründet wurde, ist ein baldiger Aufbau einer einfachen Befestigung wahrscheinlich. Die Hauptbefestigungsmauer von 1,5–1,7 m Dicke und 7 m Höhe mit Walzentürmen und ein Paar prismatischen Türmen wurde bereits vor der Mitte des 13. Jahrhunderts errichtet und unter Přemysl Otakar II. beendet. Das Untere oder Wiener Tor schützte von der Seite ein hoher Seitenturm (Analogien im österreichischen Drosendorf und mit runder Basis in Marchegg). Die Bedeutung von Znojmo (Znaim) verlangte eine Verstärkung der Fortifikation mit einem Stadtgraben und im Spätmittelalter mit Barbakanen und einem dritten Befestigungsgürtel. In der Barockzeit entstand dagegen in Znojmo (Znaim) keine neue Befestigungsanlage. Jihlava (Iglau) entstand nach der Entdeckung der Silbererzlager in den Jahren 1234–1240 auf einem strategisch günstigen Felsvorsprung über dem kleinen Fluss Jihlávka und erhielt das Berg- und Stadtrecht. Die schnelle Entwicklung und der sich aus dem Abbau von Edelmetallen ergebende Reichtum setzt auch einen baldigen Aufbau der Stadtbefestigung voraus. Als 1270 Přemysl Otakar II. die Bauordnung erließ, wurde die Befestigung schon erbaut. In der ersten Phase ist mit einer einfachen Stadtmauer zu rechnen, was auch Ergebnisse archäologischer Grabungen bestätigen. An dem ehemaligen Minoritenkloster stand die Befestigungsmauer auf einer holzkohlereichen Schicht, die das Ergebnis der Waldrodung war, es gab dort aber auch Spuren einer Palisadenrinne einer wohl älteren Befestigung. Die älteste Befestigung bestand wahrscheinlich aus Graben und Palisade, die durch eine gemauerte Befestigung abgelöst wurde. Die letztgenannte entstand spätestens am Anfang des letzten Drittels des 13. Jahrhunderts und ihre Beendigung hängt mit der Bauordnung Přemysl Otakars II. zusammen. Die Hauptbefestigungsmauer mit Fundamenten war 2,2–2,4 m dick, die Zwingermauer 0,8–1,1 m und der Stadtgraben war 16 m breit. Eine Analogie zu der Fortifikation der neu gegründeten Stadt stellt Marchegg dar, das im Marchfeld durch Přemysl Otakar II. gegründet wurde und von dessen Interessen die sofort errichtete Befestigung zeugt. Die Iglauer Befestigung erhielt im Verlauf des 14. Jahrhunderts einen Graben, unklar ist die Datierung der Türme der Hauptbefestigungsmauer (einige vielleicht ins 13. Jahrhundert) und der abgerundeten Basteien des Stadtgrabens. Im Verteidigungssystem der Stadt spielten auch Klöster eine Rolle. Den Stand der Stadtbefestigung im 1. Drittel des 15. Jahrhunderts zeigt das Fresko im Chor der Minoritenkirche (Überfall von Jihlava – Iglau – im Jahre 1402). Die Stadt hatte damals drei Haupttore (Spital-, Brtnicer- und Mutter-Gottes-Tor) und zwei kleinere Tore, und bis auf eines wurden sie bei der Stadterweiterung im 19. Jahrhundert abgerissen. Der dritte, frühneuzeitliche Befestigungsgürtel wurde in den Jahren 1645–1647 mittels Basteibefestigung modernisiert, die weiter verbessert und nach 1783 schrittweise entfernt wurde. Eine interessante Befestigung hatte die königliche Stadt Jemnice (Jamnitz). Die 1227 erwähnte Stadt war eine Gemeinde in Podolí, und unter der Regierung Přemysl Otakars II. wurde sie auf dem Plateau auf dem gegenüberliegenden Ufer der Želetavka neu gegründet. Ihre Fläche von 7 ha grenzte eine Doppelbefestigung ab, und auf der zugänglichen Ostseite schützte die Stadt ab 1295 eine Burg mit drei Ecktürmen (beendet unter Wenzel II.). Daneben befand sich das Große (Obere) Tor, das Untere (Kleine) Tor stand am gegenüberliegenden Ende der Stadt. Da die Stadt anfangs keine eigene Kirche hatte, diente die St. Jakobskirche in Podolí eine Zeitlang als Pfarrkirche. Die Hauptbefestigungsmauer von 1,25–1,6 m Dicke war einfach, mit der Stadtgrabenmauer der Burg verbunden, und auch die Tore waren nur Öffnungen in der Mauer. Eine gemauerte Befestigung gab es schon 1327 und wohl an der Wende des 14. und 15. Jahrhunderts wurde sie mit einer Stadtgrabenbefestigung verstärkt. Aus dem Ende des Mittelalters stammen selten erhaltene Barbakane und die nordöstliche Eckbastei. Eine ungewöhnliche Linie der Rondellbefestigung vor der Burg errichteten wohl die Pernsteiner in den Jahren 1525–1530. Damit war die Entwicklung der Jemnicer Befestigung abgeschlossen. Die älteste mährische Stadt Uničov (Mährisch Neustadt) gründete 1213 Markgraf Vladislav Jindřich. Den rundlichen Grundriss umgab eine Fortifikation mit 5 Toren, ursprünglich ein Wall nebst Palisade und vorgeschobenem Graben; die Befestigung wird zum ersten Mal im Jahre 1327 erwähnt. Danach wurde sie durch eine Stadtgrabenbefestigung verstärkt und im 15. Jahrhundert wurden 34 runde Basteien in dichter Aufeinanderfolge erbaut. Anschließend wurden Barbakane errichtet und Ende des 16. Jahrhunderts noch ein dritter Befestigungsgürtel mit kantigen Kanonentürmen.

31



Die Gründung von Uherské Hradiště (Ungarisch Hradisch) wird in das Jahr 1257 datiert und ist durch die Verdoppelung der Marktplätze bemerkenswert. Die ursprünglich hölzerne Einfriedung wurde ab 1315 schrittweise durch eine gemauerte Befestigung von 1,4–2 m Dicke ersetzt, die von zwei Haupttoren und zwei Nebentoren durchbrochen war. Veduten und Pläne zeigen weitere vier Türme und zwei Basteien, die Hälfte davon stammt aus dem Spätmittelalter. Die Wehrfähigkeit stärkte im 17. Jahrhundert eine zusätzliche Basteibefestigung. Uherský Brod (Ungarisch Brod) wurde auf einer abgesenkten Terrasse über der Olšava ungefähr in derselben Zeit wie Uherské Hradiště gegründet, und im Jahre 1272 erhielt es das Hlubčicer (Leobschützer) Recht. Die ca. 1,7 m dicke Befestigungsmauer umschließt eine Fläche von 29 ha (die größte Fundation Přemysl Otakars II. in unseren Ländern). Im Jahre 1338 wird die Burg erwähnt (sie existierte bereits am Anfang des 14. Jahrhunderts), welcher sich die erste Stadtbefestigung anfügte. Daraus erhielt sich ein Teil des Grabens und Walls, die gemauerte Befestigung mag wohl nach der großzügigen Befreiung von Steuern im Jahre 1362 beendet worden sein. In die Stadt führten vier turmartige Tore und an den Ecken standen runde Türme. Die letzte Verbesserung der Befestigung stellte das rechteckige Bollwerk an der Nordseite aus der Zeit um 1570 dar. Eine einzige Befestigungslinie hatte auch Litovel (Littau), dessen Rechte 1291 durch Wenzel II. bestätigt wurden. Die ursprüngliche Umfriedung bestand aus Holz und Lehm, und der Aufbau der Steinmauer wird mit 1327 datiert. Am Ende des Mittelalters wurde sie im Süden mit mehreren runden Basteien verstärkt. Mit Rücksicht auf seine Lage zwischen den Marcharmen hatte Litovel ein Olmützer Tor, ein Uničover Tor sowie zwei Pforten. Einen Stadtgraben gab es nicht, und der Außenwall wurde in eine Barockfortifikation umgestaltet. Die letzte privilegierte Stadt war Jevíčko, das zu den perfekt vermessenen Städten Přemysl Otakars II. gehörte. Die Stadtbefestigung stand sicherlich nicht seit seinen Anfängen, und ältere Grabungen legten hinter dem (später verdoppelten) Ringgraben eine Palisade frei. Lange gab es auch keine Stadtkirche, und als Pfarrkirche diente wohl die St. Bartholomäus-Kirche, 2 km von der Stadt entfernt. Die Entfaltung der Stadt erfolgte erst nach der Mitte des 14. Jahrhunderts, als das Augustinerkloster und wohl auch eine einfache Befestigungsmauer entstand (Dicke 2 m, Höhe 6 m, vier Kulissentore). Die Befestigungsmauer erhielt sich teilweise im Westen und Norden. Relativ gut erforscht ist die fast verschwundene Befestigung der Stadt Rýmařov (Römerstadt), die sich der Burg aus der Mitte des 13. Jahrhunderts anschloss. Archäologische Grabungen erfassten eine 0,97–1,06 m dicke Befestigungsmauer aus dem Ende des 13. Jahrhunderts, die im 14. Jahrhunderts durch eine Anmauerung von 0,5 m verstärkt worden war. Im Jahre 1273 wird die Bischofsstadt Mohelnice (Müglizt) erwähnt, in welcher 1302 eine Burg stand, die nach der Stadtgründung in die Stadtbefestigung eingegliedert wurde. Die Holz-Lehm Befestigung ersetzte viel später, wohl erst im 16. Jahrhundert, eine Mauer mit Halbwalzenbasteien (teilweise erhielt sie sich im Westen). Der Bau der Steinmauer fand in den Anfängen der Städte nur in den bedeutendsten – Brno (Brünn), Znojmo (Znaim) und Jihlava (Iglau) statt. Die Einfriedung der anderen bildeten ein Graben und eine Palisadenwand, die durch eine meist einfache Mauer, in der nur Tortürme standen, ersetzt wurden. Eine Zwingermauer und Mauertürme waren die nachträgliche Verbesserung, manchmal erst nach den hussitischen Kriegen. Nach den Kriegen im 15. Jahrhundert erschienen Basteien für Feuerwaffen sowie Barbakane, selten auch eine dritte Mauerzone. Die Herren von Pernštejn verwendeten im 16. Jahrhundert Schüttwälle mit Rondellen, und vollständige Barockbefestigungen erhielten nur die wichtigen Landesfestungen. Als Festung blieb nur Olomouc (Olmütz), die durch ein Fortsystem modernisiert wurde.

32

Zdeněk Měřínský – Miroslav Plaček Bildbeschreibungen

Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst Abb. 1 Die Befestigung schützte die Stadt sowohl vor Dieben als auch vor feindlichen Truppen – die Abbildung vom Beginn des 15. Jahrhunderts zeigt einen Ansturm auf die Befestigung (Bibel von König Wenzel IV.). Nach J. Krása (1974).

Abb. 10 Blick auf Jihlava (Iglau) von Südwesten vor dem Jahr 1597; Holzschnitt von J. Willenberger.

Abb. 2 Plan der Befestigung Brünns aus der Mitte des 17. Jahrhunderts (Stich von M. Merian).

Abb. 12 Ansichtsplan von Jihlava (Iglau) auf einem Stich M. Merians aus der Mitte des 17. Jahrhunderts.

Abb. 3 Brünn von Südosten auf der Vedute G. Houfnagels aus dem Jahre 1617.

Abb. 13 Rekonstruktion der Befestigung von Jemnice (Jamnitz) um 1530 (nach Plaček 2007).

Abb. 11 Reste des Wienertors in Marchegg im Jahr 2003 (Foto M. Plaček).

Abb. 4 Die Rekonstruktion der mittelalterlichen Befestigung von Olomouc (Olmütz) stammt von P. Michna (Michna 1997).

Abb. 14 Barbakane des Kleinen (Unteren) Tors in Jemnice (Jamnitz) von Nordosten (Foto M. Plaček, 1984).

Abb. 5 Plan der Befestigung von Olomouc (Olmütz) aus dem Jahre 1686 (herausgegeben von Michna 1997).

Abb. 15 Plan von Uničov (Mährisch Neustadt) in der Mitte des 17. Jahrhunderts auf einem Stich M. Merians.

Abb. 6 Olomouc (Olmütz) auf den Zeichnungen von F. B. Werner aus der Zeit nach 1724 (herausgegeben von Michna 1997).

Abb. 16 Uherské Hradiště (Ungarisch Hradisch) von Südosten auf dem Holzschnitt J. Willenbergers vom Ende des 16. Jahrhunderts.

Abb. 7 Rekonstruktion des Befestigungssystems von Znojmo (Znaim) aus der Zeit um 1520 (nach Razím 2003).

Abb. 17 Blick von Norden auf Uherské Hradiště (Ungarisch Hradisch) mit Kavalieren, gezeichnet nach dem Ölgemälde im Museum der Mährischen Slowakei (datiert 1670).

Abb. 8 Blick auf Znojmo (Znaim) mit Kavalieren aus dem Jahre 1729 aus der Sammlung Dismas von Hoffer (Archiv der Stadt Brünn). Abb. 9 Rekonstruktion der Befestigung von Jihlava (Iglau) in der Mitte des 15. Jahrhunderts (nach Hoffmann 1992).

33

Abb. 18 Plan von Uherský Brod (Ungarisch Brod) im Jahre 1628 (nach Kučera 1903). Abb. 19 Plan von Litovel (Littau) aus dem Jahre 1744 (publiziert durch Samek 1999).

Abb. 20 Blick auf Litovel (Littau) von Süden auf einer Vedute aus der Zeit um 1730 (Sammlung Dismas von Hoffer, Archiv der Stadt Brünn). Abb. 21 Plan von Jevíčko (Gewitsch) vom Beginn des 18. Jahrhunderts – Sammlung F. F. v. Nicolai (Württembergische Stadtbibliothek, Stuttgart). Abb. 22 Ansichtsplan von Jevíčko (Gewitsch) aus dem Jahre 1728 (Sammlung Dismas von Hoffer, Archiv der Stadt Brünn). Abb. 23 Grundriss von Rýmařov (Römerstadt) nach V. Goš und J. Karel (1997). 1–4: Tore, 5: Burg, 6–8: Reste der Stadtmauer, 11–12: Reste der Befestigung auf einer Karte von 1747, 14: Palisade mit Flechtwerk auf einer Vedute von 1693. Abb. 24 Mohelnice (Müglitz) – Ausschnitt aus der Karte des Urkatasters von 1834 (Kuča 2000). Abb. 25 Die von Nordwesten gesehene Befestigung von Kroměříž (Kremsier) ist auf einer Radierung von Justus van Nypoort aus dem Jahre 1691 mit Rondellen versehen.

Opevnění moravských zeměpanských a biskupských středověkých měst

Recommend Documents