Sławomir Budziak - Země pověrčivých neznabohů Opatření Česka etiketou bašty ateismu se míjí s realitou stejně tak, jako předčasné prohlášení náboženství v západním světě za mrtvé. "Jsme nejateističtější zemí na světě" , řekla s jistým uspokojením v hlase moje kolegyně z práce tónem jimž se oznamují samozřejmé pravdy. Bylo to krátce poté, co jsem do České Republiky přijel, a v následujících letech jsem se s tímto tvrzením setkal ještě mnohokrát v různých souvislostech počínaje hospodou a konče televizní debatou. Nelze se tedy ubránit dojmu, že Češi vnímají nízkou míru religiozity jako jeden z ústředních národních rysů a svou nedůvěru k ideologiím - ať již politickým nebo náboženským - jako důležitý prvek příběhu o soudobém Česku a občas dokonce jako jakousi ctnost. Ovšem takové představy vypovídají více o subjektivním sebevnímaní, než o realitě a pohled cizince nezatíženého přijatými mýty rychle naráží na jevy stojící v rozporu s touto představou. Není pochyb o tom, že Češi jsou vlažní vůči jak církvím, tak všeobecně i vůči zavedeným náboženských formám, což se odráží v nízké a nadále klesající příslušnosti k církvím a etablovaným vyznáním. Téma víry zde nevyvolává vášně srovnatelné se sousedním Polskem, kde ještě pořád - byť sporadicky - dochází k obviněním z urážení náboženského cítění, a kde církev odehrává větší politickou a společenskou roli. Náboženství se tady také nevyskytuje v celospolečenských debatách, kromě témat církevních restitucí a islámu, i když se lze tázat, jestli je náboženství předmětem nebo pohou kulisou těchto debat. Na první pohled se tedy zdá, že Češi jsou národem zcela sekulárním. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že onen první pohled je zavádějící. Pod matným povrchem vlažné české religiozity se skrývá touha po nadpřirozenu, alternativní duchovno a také projevy pověrčivostí, jež si možná v ničem nezadají s obdobnými jevy u ostatních národů.
V co věří Češi? V této věci naštěstí nemusíme spoléhat jen na vágní dojmy. Místo toho se můžeme odkázat na existující sociologický výzkum. Řadu zajímavých dat nabízejí šetření Sociologického ústavu Akademie věd. Už jen z popisného statistického úhlu pohledu je patrné, že bychom neměli spěchat s prohlášením náboženské víry v ČR za mrtvou. Navzdory klesající příslušnosti k tradičním církvím, přetrvává v tuzemsku velký zájem o nadpřirozené jevy. Podle průzkumu Detradicionalizace a individualizace náboženství v České republice z r.2006 pokládá přes 50 procent Čechů za pravděpodobnou existenci nadpřirozené síly. 53 procent je schopno věřit věštcům. Vysoko na žebříčku se také umístila víra v horoskopy a amulety: 46 procent a 42 procent. Víc než třetina dala kladnou odpověď na otázku týkající se existence posmrtného života. Tato čísla jsou zaokrouhlena a vztahují se k respondentům, kteří na dotazy týkající se míry souhlasu s řadou výroků odpověděli „rozhodně ano“ a „pravděpodobně ano“. Ostatní náboženské představy zahrnuté v šetření jsou kupříkladu víra v účinnost modlitby (38 procent) a náboženské zázraky (27 procent). Ve srovnání s průzkumem z roku 1999 klesl počet respondentů hlásících se k výše jmenovaným názorům, a nejvíc za své vzala důvěra, jaké se těší věštci a léčitelé, kteří však mají nadále zaviděníhodně vysoké umístění v žebřícku. Podle průzkumu veřejného mínění z dubna 2015 jim důvěřuje větší procento populace republiky, než poslanecké sněmovně, za předpokladu že si můžeme dovolit takovéto žertovné
srovnání. Koncepty, které se dají považovat za tradiční prvky věrouky církevních náboženství, tedy víra v nebe a peklo se sice těší menší popularitě (26 a 21 procent), ovšem jsou stabilnějsí a zaznamenaly jen malý pokles. Vyjímkou je již zmiňovaný vysoký výskyt víry v nadpřirozenou sílu, k níž se hlásí přes polovina tázaných. Tu lze ale označit za univerzální pro různé druhy náboženského smýšlení, a to nejen ty tradiční. Při četbě těchto průzkumů jeden může nevěřícně kroutit hlavou nad rozšířeným mýtem o ateistických Češích. Jediné co s ohledem na religiozitu lze na základě empirických dat s jistotou říci o Češích je, že v tuzemsku je poměrně nízký zájem o tradiční organizované církve, a také souhrnně vzato klesl počet osob hlásících se k jednotlivým naboženským představám, které však zůstávají natolik běžné, že označení Čechů za sekulární národ, natož mýtus o Česku jako baště ateismu se úplně míjí s realitou. Dvě tváře víry Různorodost, nejednotnost a neuchopitelnost nových náboženských a kvazináboženských konceptů , které zaplavily moderní popkulturu, mohou být jednou z příčin, proč si jejich vzestupu nevšímáme, anebo si je nedáváme do správných souvislostí. Ze stejných důvodů představuje jistý problém samotné souhrnné pojmenování představ a jednání, jež stojí mimo tradici a rituály tradičních církví, ale mají bez pochyby náboženskou povahu. Důležitým příspěvkem k popsání těchto jevů jsou publikace Dany Hamplové, která se zabývá fenoménem náboženských představ Čechů. Populárním a snad nejlepším termínem jak u Hamplové, tak i všeobecně v odborné literatuře je "alternativní religiozita". Sem patří mimo jiné víra v astrologii , horoskopy a nadpřirozené schopnosti věštců a léčitelů. Lze tady namítnout, že tyto jevy nejsou ničím novým a patří k dlouhodobé tradici esoteriky a okultismu. Na druhou stranu se však nedají považovat za součást hlavního proudu, a proto je také pojem „alternativní“ dosti výstižný a vhodnější, než anglický termín new spirituality, neboli nová duchovnost. Vedle alternativní religiozity existuje rovněž její tradiční podoba, jež se s ohledem na představy projevuje vírou v posmrtný život, zázraky a nadpřirozenou sílu. Náboženské koncepty se sice běžně prolínají a jistě odrážejí stejné lidské potřeby. Nicméně ono rozlišení na dva typy religiozity není pouhým umělým modelem, a statistická technika známá jako faktorová analýza tento předpoklad posiluje. Cílem faktorové analýzy je totiž odhalit hlubší a přímo neměřitelné vzájemné závislosti. Vyplývá z ní závěr, že se zde jedná o dva nezávislé a paralelní typy religiozity a dvě množiny příbuzných konceptů. V praxi to znamená, že jedinci věřící v posmrtný život s velkou pravděpodobností věří také v zázraky a s mhonem menší pravděpodobností se věnují četbě horoskopů. Existence těchto dvou dimenzí a skutečnost, že alternativa k tradičním náboženstvím získává větší zastoupení, odráží změny společnosti a jeji přechod do postmoderny. Tradiční religiozita je totiž podmíněna postavením takových institucí jako církve a také tradiční rodina, v rámci níž dochází k přenosu víry z generace na generaci. Onen přenos podle jiných sociologických průzkumů slábne. Místo toho se šíří náboženská identita, která je pojatá jako předmět jedincovy volby. Možnoti volby v dnešní, otevřenější a všelijakým vlivům vystavené české společnosti jsou pochopitelně vetší, než kdy byly, a tak si můžeme ve volnotržním duchu zvolit z pestré nabídky novodobé spirituality to, co souzní s naším subjektivním pocitem pravdy, jako třeba víru v anděly, návštěvy u kartářky apod. Všechno to hezky
skloubíme s konzumním stylem života, postaveným na užívání technologických výdobytků, za které vděčíme moderní vědě. Tolik statistický pohled. Ve skutečnosti není třeba sahat k průzkumům a jejich rogorizním metodám, abychom spatřili náznaky toho, že česká společnost je méně ateistická a sekulární, než se jí běžně přisuzuje. Český magický realismus Známý polský spisovatel Mariusz Szczygieł ve své knize „Udělej si ráj“ líčí Čechy jako národ svým způsobem zoufalý. Místo kdysi vyplněné vírou v Boha, je dnes prázdné. Kultura odehrává roli jakéhosi antidepresiva a smích vyhání strach z onoho pocitu prázdna. Szczygełův výklad je přesvědčivý už jen díky svým literárním kvalitám, české nebe však není úplně vybydlené. Nehledě na to, že touha po nadpřirozenu a transcendentnu přítomná v nemalé části české populace je prokázána statistickými průzkumy, je rovněž viditelná pouhým okem v různých patrech veřejného života. Pro vnějšího pozorovatele vybaveného stereotypní představou o pragmatických nebo dokonce přízemních češích je zarážející, jak často se setkává s projevy iracionality. Je předmětem poněkud subjektivního uvažování, kde nakreslíme tlustou čáru mezi nadřazenou kategorií iracionality a podřazenou kategorií náboženského myšlení a o přináležitost jednotlivých jevů se můžeme přít. Je spiklenecká mentalita projevem náboženského myšlení? A víra v únosy mimozemšťany? A co vize nového všemocného světového řádu nebo bláznivé ezoterické proudy v módní vlně vnitřního růstu a sebevývoje? Jsou to jen výplody populární kultury a nekritického myšlení, nebo spíše novodobá religiozita? Kde je ta hranice? Takové otázky odráží konceptualní problémy sociologů náboženství a také pomáhá pochopit, jak nástup alternativní religiozity mohl uniknout naší pozornosti právě pro svou neuchopitelnost. Mnohé iracionální názory lze však bez větších pochybností zařadit do náboženské anebo kvazináboženské oblasti. Zdá se, že rozhodující jsou zde dvě věci. První se týká povahy daného přesvědčení. Jedná se o dočasný závěr, který jsme schopni odhodit, dostaneme-li se k lepším informacím? Nebo veříme bez ohledu na protiargumenty, neboť chceme věřit? Za druhé, jakou potřebu naplňuje taková představa? Hovoříme jen o blátivém myšlení a bažení po tajemstvích nebo o něčem, co nám poskytuje pocit bezpečí a kontroly a navíc ucelený obraz světa? Je zde možné vystopovat příslib jiného světa a touhu po něčem co přesahuje náš pozemský život? Zodpovězení těchto otázek může pomoci v určení zda se jedná o kvazináboženský, popřípadě přímo náboženský jev či nikoliv. Veřejná sféra v České republice často vybízí k takovým úvahám. Pomíjím zde již zmíněnou popularitu věštců a kartářek nabízejících vhled do našich osudů nebo rostoucí popularitu alternativních léčebných metod, jež si získaly oblibu mezi běžnými Čechy, bez ohledu na bizarnost a občas škodlivost svých postupů. Touze po duchovních zážitcích se nekladou meze, což dokladá mohutná přítomnost zájemců na ezoterických veletrzích nebo přednáškách samozvaných šamanů typu pana Jaroslava Duška. Tyto podivnosti sice uvádí v úžas, ale nešokují toho, kdo se smířil se skutečností, že tuzemská společnost zkrátka není úplně sekulární. Jeden by však předpokládal, že na druhé straně pomyslné demarkační čáry je odborná veřejnost a intelektuální kruhy, které představují protiváhu proti tomuto živlu. Nadpřirozené síly však občas nachází živnou půdu také na prominentních místech.
Bylo by laciné vysmívat se pomatenému Petru Hájkovi. Je však třeba podotknout, že vnější pozorovatel českých poměrů kroutí nevěřícně hlavou nad tím, že tento vrcholný představitel spiklenecké mentality a tmářství, popírač evoluce a kazatel apokalypsy mohl být tiskovým mluvčím a blízkým spolupracovníkem prezidenta republiky. Je pravda, že Hájek se jeví jako jakási ojedinělá deviace veřejného života, ale onen vnější pozorovatel postupně naráží na další takové anomálie. Sem patří podpora, které se dostalo transpersonální psychologii Stanislava Grofa v odborné literatuře v tuzemsku. Mudr. Grof, vzděláním psychiatr a od šedesátých let působící v USA proslul svým průzkumem změněných stavů vědomí a řadou excentrických výroků o možnostech odpoutat se od těla a cestovat prostorem a časem. Rebel Grof považuje poznání získané pomocí ztotožnění se s kosmickým vědomím za rovnocenné poznatkům konvenční vědy. Navzdory šílenosti a nefalzifikovatelnosti svých tvrzení se setkává s jistým ohlasem v odborné literatuře a samotný autor byl navíc oceněn nadací Václava a Dagmar Havlových Vize 97 s podporou vědeckého pracovníka Ivana Havla, šéfredaktora časopisu Vesmír. Lze se přít o to, zda ti kteří Grofovi poskytují prostor sdílejí jeho představy nebo spíše podlehli duchu postmoderny, je však jasné, že samotné Grofovy názory patří do náboženské sféry. Neposkvrněné dotykem nadpřirozena nejsou ani statní instituce či veřejnoprávní média. Pozornost českých skeptiků ze sdružení Sysifos na sebe před pár lety strhlo Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, které podpořilo částkou 29 milionů projekt „Zařízení pro usnadnění detekce osob za překážkou“, bizarní pavědecký výzkum s použitím paranormálních schopností a neexistujícího hydroidního záření. Jak Český rozhlas ,tak i Česká televize se v minulých letech podíleli na propagaci astrologie a rozmanitých nevysvětlitelných jevů, čímž opakovaně získali recesistické ocenění za šíření pavědy a matení veřejnosti. Těžko říci, v jaké míře vysílání odrážely názory redaktorů těchto médií a v jaké míře vycházely z předpokladu o stavu mysli publika, představují však povedené příspěvky k diskuzi o tom, čemu všemu lidé věří. Seznam nositelů ceny Bludného balvanu je opravdovou encyklopedií soudobých bizarností. Překvapený západ aneb naivní víra v konec víry Zde je na místě zeptat se, jaké závěry vyplývají na jedné straně z čísel a průzkumů na téma české religiozity a na straně druhé z projevů náboženského a kvazináboženského smýšlení. V posledích letech se postupně do povědomí dostává fakt, že duchovní život Čechů je přece jen trochu složitější, než zaběhnuté představy o něm, a tak se čas od času dozvídáme z tisku o pozoruhodné oblibě kartářek či alternativních terapií. Nemělo by nás to však nějak udivovat s ohledem na fakt, že nedostatek kritického myšlení proniká také do odborných a vědeckých sfér či kulturních elit. Iracionalita má jako každý jiný rozšířený fenomén dopad na společnost a stojí za to zamýšlet se nad tím, v jaké míře je sloučitelná s moderní společností, a které její projevy mohou být hrozbou. Dělící čára přitom nemusí probíhat mezi náboženstvím a ateismem, což nejlépe dokládá fakt, že k nejpřednějším českým popularizátorům vědy a řečníkům racionality patří astronom a astrofyzik a zároveň křesťan Jiří Grygar a také pedagog, přírodovědec a římskokatolický kněz Marek Vácha. Na druhou stranu mohou víra a iracionalita představovat riziko jak tomu je v případě antivakcinační vlny, zaplavení populární kultury přívalem paranoidních konspiračních představ, nemluvě o v anglosaských
zemích – zejména v USA – sílícím kreacionismu, náboženském hnutí, které zpochybňuje pilíř moderní biologie (teori evoluce), a velmi mohutně prosazuje pavědu. Zde platí aforismus „spánek rozumu plodí nestvůry“. V neposlední řadě je dlužno zmínit fakt, že nábožentsví, které v České republice v té či oné podobě přetrvává je vlastně normální. Bylo by naopak naivní si představovat, že by česká společnost mohla být izolovaným ostrůvkem. Stejně tak byl by bludný, před pár desetiletími panující dojem, že je víra na sestupu. Z této iluze nás měla probudit už kauza Salmana Rushdieho a také růst hnutí New Age v minulém století, ale uvědomění přišlo až v době rozmachu islámu v Europě. Je dobře možné, že i nejracionálnější z nás se musí smířit s tím, že víra je jakousi antropologickou konstantou, a že – jak zní známá citace - je omyl myslet si, že když lidé nebudou věřit v Boha, nebudou věřit v nic, ba naopak budou věřit v cokoliv. Sławomir Budziak
