OMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA

MEDIÁLNÍ VÝCHOVA

JAK DOBÝT INSTAGRAM VŠE O

COCO CHANEL SOUTĚŽ

G-SHOCK

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 8, 2015 | ROČNÍK VII | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

OMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA

editorial /

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 8, ročník 7 zdarma toto číslo vyšlo v dubnu 2015 titulní strana: Michal Cimala (michalcimala.cz)

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Bavili jsme se s Michalem Cimalou (respektovaný malíř a sochař, dělal pro nás už obálku k tématu Kluci, s ukřižovaným hipsterem v botách na podpatku), co pro nás znamená byt, dům, prostě domov. Zařízení našich příbytků sice podléhá módním trendům a změnám v životním stylu, ale základ se nemění. Čtyři tlusté zdi, pevné dveře, teplo, světlo, jídlo, bezpečí, soukromí, pohodlí. Moderní jeskyně. Označení „jeskynní člověk“ věda sice nezná, zato pojem troglodyt ano, hehe. Troglodyt je řecké slovo pro prehistorického člověka žijícího v jeskyni nebo pod skalním převisem. Některé starší české encyklopedie uvádějí překlad „jamník“, protože troglodyt žil také v podzemních jámách, které buď našel, nebo si je sám vyhloubil. Jeskyně nejvíc frčely v paleolitu, tedy v době ledové, kdy se lidé živili pouze lovem a sběrem, neuměli stavět a neznali zemědělství. Ani dnes nejsou prázdné. Tři miliony Číňanů v nich bydlí. Berbeři v tuniském kraji Matmata, kde není nic než poušť, obývají podzemní domy přesně jako troglodyti. I jiní lidé v jiných končinách se z různých důvodů do jeskyní vracejí a žijí v nich velice spokojeně. Karel Čapek jednou napsal, že pro něj je domov tam, kde si může pověsit klobouk. Pro člověka 21. století je to asi hlavně místo, kde je wi-fi. A i to si moderní jeskyňáři umějí zařídit.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce [email protected] zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC [email protected] šéfredaktorka Martina Overstreet [email protected] zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda [email protected] artdirector Pasta Oner [email protected] editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

marketing a inzerce Václav Miškovský [email protected] 607 609 420 Martin Neumahr [email protected] 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWAYY ČÍSLL O 8, 20155 | R O ČNÍK VII

10 –1 3

MAILBOX

Výsledky soutěže Vans Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo 14 – 2 3

18

POP

Příběh značky Horsefeathers Business Cat Vysokoškolská pohádka: Haiku speciál Mercedes-Benz Prague Fashion Weekend Věda a popkultura jsou příliš důležité na to, aby se o sebe nezajímaly

24

24–33 TÉMA DOMOV Doživotní cela Uprchlický tábor Maringotka Iglú Cesta z jeskyně do skleněného domu a zase zpátky 34–43

SMARTBOX

Jsem z Mexika a studuju v Hradci Králové Kreativní učebnice irštiny v pěti krocích Z deníku vědce: Dobrodružství v domě hrůzy Taháky k maturitě: Dyk, Krysař Finanční gramotnost: Proč a jak si založit účet v bance Test pro studenty: Jakou máš slovní zásobu? 44–45

41

M E D I Á L N Í V Ý C H O VA

Jak dobýt Instagram 49

SOUTĚŽ

G-Shock Absolute Toughness 50–53

VŠE O

Coco Chanel 54–55

EKO

Ekologický zeměpis: Londýnská podzemní turistika 56 Nikkarin

KOMIKS

50

36

mailbox /

VÝSLEDKY SOUTĚŽĚ

CE VÝHER Jan Bartoň (vítěz soutěže o lajky)

ČÍSLO 8, 2015 | ROČNÍK VII

CE VÝHER Martina Kuchtíčková

10

CE VÝHER Nikola Logosová


11

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail [email protected] nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

Hiep Duong Chi

Elisa Speváková


CE VÝHER

12

CE VÝHER

Johana Mustacová

CE VÝHER

Barbora Janotová

Dominika Tichá Dorota Janžurová

Lenka Kratochvílová Martina Kuchtíčková


13

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

V jakém domě byste chtěli žít, kdybyste si mohli vybrat?

John Green, spisovatel

Kate Moss, modelka

Adrien Brody, herec

V Bílém. Aspoň na chvíli.

To je jedno, hlavně aby byl na mém vlastním ostrově.

Když jsem byl malý, chtěl jsem mít dům na dně oceánu. A pořád vlastně chci. Jenom na to už tak často nemyslím.

První designy vznikly při výtvarce na jedné střední škole v Britské Kolumbii. Hodně z nich bylo tzv. „na potom“, protože tři kluky, co je vymysleli, momentálně víc bavil skate, snowboard a punk než podnikání. Spolužáci, většinou synci z okolních farem, na ně hleděli jako na losery; sport si představovali trochu jinak. A taky slušné oblečení – když si jeden z trojice koupí levisky velikosti 40, stáhne je páskem a ohrne nohavice, způsobí v městečku Midway poprask.

text: M. Overstreet, art: Horsefeathers

Příběh značky

To bylo v roce 1989 a kluci se jmenovali Stewart, Joel a Hanuš. Hanuš Salz. O tři roky později se parta musí rozdělit. Škola skončila a každý míří jinam. Hanuš na gympl do Plzně, aby se zdokonalil v češtině. Tam se seznamuje s Pavlem Kubíčkem a začnou spřádat plány, jak navázat na kanadskou kapitolu, jak přivést Horsefeathers k životu. Začnou s kolekcí padesáti triček a dvou set samolepek. Většinu rozdají kámošům, něco


14

malinko prodají. Internet a mobily neexistují, začátky jsou těžké, z dnešního pohledu pochopitelně zábavné. Byznys je řízen z telefonní budky, ve které Salz vystojí důlek. Zboží se vozí ve vypůjčených autech. Ale v roce 1995 otvírají svůj první Horsefeathers obchod a to je nádherný pocit. Od roku 1997, kdy na trh uvedou první snowboardovou kolekci, následuje strmý růst značky, čímž se ale kluci nenechají zmást a dál se věnují hlavně sportům, u kterých vše začalo. Důležité je neztratit kvůli penězům hlavu. Při práci se musíte bavit, jinak ji začnete šidit. Výraz „horsefeathers“ pochází z britské angličtiny a volně přeložen znamená „nesmysl“. Jak příznačné, hehe. „Shánět materiály nebo výrobce, kteří by ušili věci podle našich návrhů, bylo v těch letech velké dobrodružství. Nechápali, co po nich chceme, z jejich pohledu nebyly lepené švy nebo větrání v podpaží ničím jiným než právě nesmyslem. Obvolával jsem nejrůznější továrny a dílny, někdy jsem se nedovolal ani na desetkrát,“ vzpomíná Hanuš. Ten „nesmysl“ trvá už 25 let. Vyrostl v živou a zdravou značku, jejíž ucelené kolekce od doplňků až po outerwear se prodávají napříč celou Evropou. My ji taky rádi nosíme.

NOFX

Future Brown

Franco Un-American

Talking Bandz

Punk rock. Hudba, která i přes na první pohled jednoduchý texty nese nějakou hlubší zprávu. MARTIN MRŇÁK, 16 LET, LIBEREC

Superkapely vznikaj proto, aby dělaly super tráčky, to dá rozum. Stejně tak je tomu v případě tohodle futuristickýho uskupení, který je složený z lidí jako: Fatima Al Qadiri, Nguzunguzu a J-Crush. Chálej! HAZNO

Ken Mode Blessed

Sophie

Požehnaná basa. Obě. Bez kytary. Nejhlasitěji pod Albiniho dohledem. Nová deska bude sukces, doslova! Mód ZabítVšechnyHned – AKTIVOVÁN!

Lemonade

WAGHISS, 22 LET, BÍLOVEC

Guerilla Toss

Mor. Nebo kult. Jak kdo chce. YAS

Trash Bed

eLKa

GT zněj, jako kdyby Die Antwoord hráli v garáži punk, lez jim z toho funk, ale pak přišli Locust a nakonec to znělo jako gay disco, u kterýho nejde dělat

Nevídané věci Rap. Dává průchod všem svým emocím, říká pravdu o okolním světě a dokáže procítit text.

Normcore je prytššššš Kolekce naskladněný v oděvních řetězcích už nic jinýho neobsahujou. Znamení, že letos v létě bude normcore každá sekretářka a každej asistent produkce. Ne ze solidarity s dělnickou třídou nebo z pohrdání „hadrama jako sociálním statusem“, ale protože tam prostě choděj nakupovat. Znamení, že je potřeba poohlídnout se po něčem jiným a na protest proti kapitalismu se začít oblíkat hezky a draze.


MATĚJ, 19 LET,

nic jinýho než moshing.

OSTROŽSKÁ NOVÁ VES NIHILISTA

Rihanna American Oxygene

KRS One

Lyrics, beat, zpěv.

a friend Na jaře mě vždycky chytne nostalgie a pouštim si tyhle starý klasiky. Mám to všechno na originálech a jsou pro mě posvátný.

KLAUDIE BÖHMOVÁ, 16 LET, SADSKÁ

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected].

PASTA

15

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Sbírka 25 haiku ze života vysokoškolačky Haiku, to je ta báseň, co má pět sedm pět slabik, tři řádky.


16

L Á I C E SP

jméno: věk: škola: obor: ročník: stav:

Haiku na ráno Už je osm ráno? Pusť mi plís horkou sprchu a kofein žilou. Ó, dneska stíhám školu, zpoždění jen pěta-dvacet minut. Chodila bych dřív, eyeliner však žádá si ruku umělce. Dneska je hezky. Vezmu si už ten letní model sněžnic jen.

Haiku o vzdělání Čím víc do školy chodím, tím víc naslouchám svým učitelům. Profesor včera řek: „Uspávám sám sebe. A co teprv vás.“ Můj oblíbený předmět je figurálka. Nazí kluci? Dík.


Ivana Antošová 20 let (rostu jako z vody!) Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury vizuální komunikace první Je to takový pokleslý, no

Prvně dostala jsem chválu v aťáku. Křísili mě tři.

V kuchyni jsou vzkazy od srdce. „Rózo, stay true believer.“

Mé nové téma pro semestr: fosfény. Čumim do slunce.

Róza umyla nádobí. Hurá, piš to též na nástěnku.

(Fosfény jsou ty haldy, co třeba vidíš, když si mneš oči.)

Na záchodě je samozřejmě umění. Kokoschka a spol.

Někteří lidé ze slunce i jedí. Tak snad neztloustnu.

Dochází však nám toaleťák. Kokoschko? Jsi v záloze.

Šéf oboru je v nemocnici. Viděl snad moje práce?

Kolejní haiku

Na obhajobu, ten uzávěr na stěně fakt moc pěkný byl.

Haiku o životě Jinak mám se fajn, dělám DÚ, jím UHO, no nejsem sladká? Někdy chci ale vypnout. Mami? Jsi tam? Chci chvíli být malá. Myslím, že na mě přichází semestrální menopauza, fuj.

Haiku o umění Byli jsme i tu Národní galerii pražskou navštívit.

Doma máme klid. Občas teče lednička – louži přeskočím.

Koukám na kresby, samé bílé čtverce. Však, hříšná, kaji se.

Založili jsme nástěnku. Dvě. Kuchyňskou a na záchodě.

Hlavní uzávěr plynu spletla jsem si s uměním. Sorry.

17

pop /

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM FOTO: MARTIN NEUMAHR, MENSA GYMNÁZIUM A MARTIN FALTEJSEK, MARTINFALTEJSEK.CZ

Mercedes-Benz Prague Fashion Weekend

„Připadá ti, že s tím nemáš nic společného? Ty prostě sáhneš do skříně a vytáhneš z ní, co já vím, třeba vytahaný modrý svetr, abys dala světu najevo, že jsi příliš povznesená nad to, co si vezmeš na sebe. A nevíš, že ten svetr není jenom modrý nebo tyrkysový nebo azurový, ale je blankytný. A také si nejsi vědoma toho, že v roce 2002 představil Oscar de la Renta kolekci blankytných šatů. Pak přišel Yves Saint Laurent se svými blankytnými vojenskými saky, a najednou se

blankytná objevila v osmi kolekcích různých módních návrhářů, prosákla do obchodních domů a odtud někam do levného textilu, kde sis ten svetr ulovila v nějakém koši s výprodejem. Nicméně ta modrá představuje miliony dolarů, nevyčíslitelnou práci, a je trochu komické, že se cítíš povznesená nad módní průmysl, a přitom máš na sobě svetr, který ti vybrali lidé v této místnosti.“

Tak poučovala svou asistentku Andreu Miranda Priestly, šéfredaktorka časopisu Runway. Ve filmu Ďábel nosí Pradu ji hrála Meryl Streep a scenárista prý postavu psal podle vzoru skutečné osoby, Anny Wintour, která už sedmadvacet let vede redakci americké pobočky Vogue.

Móda je to, co nosíme. A tím, co nosíme, o sobě vysíláme zprávu. A tytéž zprávy přijímáme od ostatních. Komunikujeme. Pro inspiraci jsme navštívili pražský fashion weekend.


18

Fotografie ve směru hodinových ručiček Daniela Pešková: Při tvorbě kolekce vycházela ze vzpomínky na domov své babičky – bezpečně známý pocit a prostor, povědomá vůně. Její šaty nesvazují, ale něžně zabalí, schovají, zahalí.

Festival módy 21.–22. března 2015 Budova bývalé Živnostenské banky v Praze 20 českých a slovenských módních návrhářů Zahraniční host: street fotograf Adam Katz Sinding Příští MBPFW se koná 3.–6. září 2015


Lukáš Macháček: Svoji kolekci uvedl hashtagy #young #street #underground #minimalism #readytowear. My vidíme inspiraci japonskými horory. Lukáš Macháček: Potrpí si na perfektní krejčovské zpracování, zároveň je trochu rebel. Tenhle model nám připomínal středověk, tajemné templáře, rytířskou romantiku. Vladimír Staněk: Všichni mu prorokují velkou budoucnost, takže vycházející hvězda. Specializuje se pouze na pánskou módu a svou kolekci nazval SEARCHINGFORLOVE.

19

pop /

TEXT: ROBERT JAWOREK FOTO: ARCHIV

Věda a popkultura jsou příliš mocné na to, aby se o sebe nezajímaly Andy Warhol a první kroky na Měsíci, ohromující fyzikální jevy ve Watchmenech, hrátky s DNA v Jurském parku, (ne)skutečné masivní červí díry v Interstellaru. Tvůrce popu věda fascinuje. Cítí ten potenciál. Oproti tomu většina vědců se popu spíše štítí. Popkultura je zábava pro masy, věda elitní klub pro vybrané jedince ČÍSLO 8, 2015 | ROČNÍK VII

20

z pravé strany Gaussovy křivky. Jasně, máme tři zábavné vědce (plus jednoho inženýra) v The Big Bang Theory, ale kolik asi skutečně existuje astronomů, kteří se orientují v módních trendech a mají rádi karaoke jako doktor Kutrapálí?

Když jsme u TBBT, musíme pochopitelně zmínit Stephena Hawkinga, ikonu vědeckého i popkulturního světa. Stephen se neštítí, Stephen to takzvaně prokouk. Kromě Velkého třesku si zahrál vlastní hologram v epizodě Star Treku, pak se nechal nakreslit do Futuramy a The Simpsons – protože kdo nebyl v Simpsonech, nic neznamená. Scénář k epizodě, kde se objeví na svém vozíku přestavěném na helikoptéru, napsala jeho dcera, Matt Groening jí to dovolil. Dále jeho hlas můžeme slyšet ve dvou skladbách Pink Floyd (v Keep Talking na desce The Division Bell a v Talkin’ Hawking na Endless River). Britská skupina je též ikonou, reprezentuje dobu, kdy rock dosáhl svého vrcholu a nic lepšího se v něm už nestane. Nedávno byl do kin uveden film o Hawkingově životě Teorie všeho, za nějž představitel hlavní role Eddie Redmayne dostal svého prvního Oscara. Nádhera! Diví se někdo, že Stephenovy knihy pojednávající o něčem tak abstraktním jako červí díry jdou na dračku? Lidi to najednou zajímá, protože to napsal ten legrační chlápek z televize, což je terčem posměchu (ještě s tím, že nedostal Nobelovu cenu) mnoha Hawkingových kolegů. Pro ně je pop něco jako prostituce a sami by se v životě takhle nezkompromitovali. Tento článek věnujeme všem, kteří se toho nebojí a statečně nám prošlapávají cestičku porozumění mezi dvěma zdánlivě neslučitelnými světy. Andyho moonwalk V polovině padesátých let minulého století se zrodil ve Velké Británii umělecký směr, který nadobro smazal hranici mezi „vysokým“ uměním a „nízkou“ zábavou. Malíři jako Richard Hamilton a Eduardo Paolozzi tehdy položili základy pop-artu. Obecně známější je jeho americká větev v čele s Andym Warholem, jehož výrazně barevné portréty Marilyn Monroe či sérii sítotisků Campbellovy polévky už viděl asi každý. Popartisté prezentovali obyčejné věci každodenní potřeby jako umělecké objekty, čímž povyšovali jejich status. Lahev coca-coly na vašem stole je jen lahev. Když ji namaluje a podepíše Warhol, máme tu umčo za miliony. V 60. letech začala v USA i v Evropě kulturní revoluce. Víte, hipíci, mírové hnutí, lidská práva, Černí panteři, feminismus. S ní šel ruku v ruce technický pokrok. Přímý přenos přistání Apolla 11 na Měsíci sledovalo 20. července 1969 v televizi více než půl miliardy lidí. V roce 1986, pár měsíců před smrtí, pak Warhol vytvořil sérii obrazů nazvaných Moonwalk, jimiž si tento přelomový okamžik připomínal. Člověka stanuvšího na Měsíci viděli ovšem lidé už


o několik generací dříve. A to díky filmovému médiu. Na samém počátku dvacátého století byli tehdejší diváci uhranuti snímkem Cesta na Měsíc francouzského iluzionisty a filmaře George Mélièse. Ten zde využil všech zkušeností ze svého původního kouzelnického povolání, a výsledkem se stal dnes právem opečovávaný umělecký klenot, vyznačující se nápaditostí a touhou překvapit formou i obsahem. Jednalo se o první vědecko-fantastický film v dějinách kinematografie a důstojného předchůdce dnešních nákladných trikových filmů. Inspirací byly Mélièsovi romány První lidé na Měsíci H. G. Wellse a Ze Země na Měsíc vizionáře Julese Verna. Ten navíc zanechal svůj otisk v reálném vesmíru, protože když se v NASA rozhodovali, jak

pojmenovat moduly Apolla 11, sáhli právě po Vernovi. Velitelský modul Apolla 11 nesl název Columbia podle děla Columbiad, kterým se v románu Ze Země na Měsíc nechala trojice odvážlivců vystřelit do vesmíru. Inspiraci uměním či popem lze nalézt i u několika dalších výprav za hranice Země. Například velitelský modul Apolla 10 byl pojmenován Charlie Brown, lunárnímu se zase přezdívalo Snoopy. Obě pojmenování vedou k postavám nesmrtelného komiksového stripu Peanuts Charlese L. Schulze. Snoopy se v něm jmenovala postava legračního bígla, nyní jméno odkazovalo k pomyslnému čmuchání modulu okolo povrchu Měsíce. Fyzika v komiksu V tvorbě superhrdinských komiksů najdeme nespočet poznatků z fyziky. Když se tvůrci filmových Watchmenů rozhodovali, jak přenést na stříbrné plátno jednu z hlavních postav, obrátili se s prosbou o radu na renomovaného fyzika

Jamese Kakaliose. Superhrdina Jon Osterman získal svou přezdívku Doctor Manhattan a superschopnosti po nešťastné příhodě ve vědecké laboratoři. Komora, v níž k incidentu došlo, odstranila síly, které drží lidské atomy a jejich jádra pohromadě. Osterman se tak de facto rozložil. Díky tomu mohl existovat mimo čas a prostor, teleportovat se či rozdělit do několika různých kopií sebe sama. V původním komiksu se energie, jež (kromě gravitace) dokáže držet vše pohromadě, nazývá „vnitřní pole“. Otázkou, zda podobná síla skutečně existuje v reálném světě, se nyní intenzivně zabývají profesionální vědci. Atomy lidského těla drží pohromadě především elektromagnetismus. Slabá a silná nukleární síla pak drží vcelku jejich jádra. Kdybychom tyto tři síly sjednotili (k čemuž bychom potřebovali trilionkrát výkonnější urychlovač částic, než byl kdy na Zemi vytvořen), dostali bychom opravdu ono „vnitřní pole“. Při jeho zrušení by se pak člověk, jak tvrdí sám Kakalios, opravdu rozložil na subatomární rovině. Jediné, v čem se filmoví Watchmeni s odbornými poznatky rozcházejí, je opětovné složení Doctora Manhattana. Zde věda musela ustoupit fikci. Schopnost teleportace lze vysvětlit jedním z fenoménů kvantové mechaniky. Jde o takzvaný tunelový jev, při němž může elektron coby základní stavební částice hmoty přeskočit z jednoho kusu kovu na druhý. A to i tehdy, pokud je od sebe odděluje vakuum. Podle Kakaliose může k tomuto jevu dojít díky vlnové povaze elektronů. Doctor Manhattan dokázal ve filmu rozšířit svou vlnovou funkci až na Mars, kde se vzápětí ocitl i on sám. Jak je to ale s tunelovým jevem ve skutečnosti? Běžně se dnes využívá při výrobě mikroskopů schopných zachytit jednotlivé atomy. Jistý kus reálné vědy tedy za touto teleportací přeci jen najdeme. James Kakalios se však v popkultuře nepodepsal pouze jako poradce filmových tvůrců. Již od dětství byl vášnivým sběratelem komiksových sešitů, což ho významně ovlivnilo při pozdějším působení na pozici profesora fyziky Minnesotské univerzity. Když přemýšlel, jak zatraktivnit studentům výuku, sáhl právě po svém oblíbeném „devátém umění“. V roce 2001 otevřel seminář nazvaný Vše, co vím o vědě, jsem poznal díky komiksům, v němž pokrýval všechna tradičně vyučovaná témata v hodinách fyziky, k ilustraci teoretických poznatků a zákonů ovšem využíval dobrodružství kreslených superhrdinů. O pět let později napsal knihu Fyzika a superhrdinové, můžete se v ní dočíst třeba to, že představy tvůrců Star Treku z šedesátých let byly již dávno překonány. Názorně si to ověříte, sáhnete-li do kapsy pro multifunkční mobilní telefon a vytočíte videohovor. Ano, tohle byla v době Star Treku ještě utopie.

21

pop /

Paleontolog Spielberg Když v roce 1993 vypustil Steven Spielberg do kin velkorozpočtový kolos Jurský park, byla to senzace. Už stejnojmenná knižní předloha, napsaná o tři roky dříve proslulým spisovatelem a filmařem Michaelem Crichtonem, zaznamenala mimořádný ohlas. Crichton uplatňoval při tvorbě své bohaté vzdělání; vystudoval medicínu na Harvardu a v Cambridgi vyučoval antropologii. Byl rovněž prvním režisérem, který použil digitální technologii CGI k vytváření speciálních efektů, a to už v roce 1973 ve svém sci-fi westernu Westworld. Film i kniha se opírají o nejrůznější reálné poznatky vědců. Když Crichton uvažoval, zda by opravdu bylo možné přivést k životu dinosaury, uchýlil se k následující hypotéze: Hmyz kousne dinosaura a nasaje jeho krev. Z ní bychom mohli získat DNA, a tak dinosaura oživit. Správnost jeho domněnky mu zpětně potvrdil americký paleobiolog George Poinar, když v roce 1992 našel zbytky nosatce uchovaného v jantaru. Jeho DNA byla stará 125 až 135 milionů let! Spielberg pak ve filmu projevil na svou dobu nezvyklý názor, že dinosauři žili v koloniích či se pohybovali ve stádech. Opíral se o práci paleontologa Jacka Hornera, který našel první důkazy sociálního chování těchto tvorů, na něž vědci dříve pohlíželi jako na samotáře. Dnes se

Horner za pomoci DNA usilovně snaží přivést k životu největší atrakci Spielbergova blockbusteru – Tyranosaura rexe. Před patnácti lety objevil se svým týmem při vykopávkách jednu jeho kostru, lokalita byla ale tehdy dostupná pouze helikoptérou, jež obří skelet nedokázala unést celý najednou. Badatelé tak museli kosti doslova rozlámat. Po jejich laboratorním rozboru se ukázalo, že obsahují zbytky krevních cév a kolagenu staré 68 milionů let. Převratné bylo i znázornění dinosaurů coby tvorů schopných vyvinout až atleticky rychlý pohyb. Tady Spielberg vycházel z poznatků paleontologa Roberta T. Bakkera. Ten ve své přelomové teorii z roku 1986 tvrdí, že dinosauři byli teplokrevní, a ne naopak, jak se předtím celý vědecký svět domníval. Kdyby byl totiž například T. rex studenokrevný, zůstal by v dešti stát na místě. Postrádal by totiž dostatek tepla pro rozpohybování svého obrovského těla. Kosmické dálnice Pohyb je také jedním z hlavních témat velkolepé podívané s názvem Interstellar, jíž si na konci minulého roku všimli i vědci a rozpoutali vášnivou debatu. Interstellar je o skupině vesmírných výzkumníků, kteří si cestování mezi planetami zkracují pomocí červích děr. Ty si můžeme

představit jako jakýsi tunel umožňující rychlé přesouvání napříč prostorem. Ačkoli se červí díry těší u autorů sci-fi velké oblibě, nikdo neví, jestli opravdu existují. Podle Einsteinovy obecné teorie relativity je jejich výskyt hypoteticky možný, žádná ale dosud objevena nebyla. Hollywoodští tvůrci se tedy pod dohledem amerického teoretického fyzika Kipa Thornea pokusili znázornit, jak by taková červí díra mohla vypadat. Thorne je v této otázce jedním z nejpovolanějších, jeho nápady jsou jako vytržené ze sci-fi románů. Už v osmdesátých letech vážně uvažoval o tom, že by vesmírná loď mohla takovým tunelem proletět. A daleko od pravdy nejspíš nebyl. Fyzikální zákony to totiž nevyvracejí, a tak je možné, že se v budoucnu podobných „kosmických dálnic“ dočkáme. Ve své knize Černé díry a zbořený čas z roku 1994 šel tento teoretik ještě dál. Zabýval se otázkou, zda by se červí díry daly využít i pro cestování časem. Veškeré znalosti pak následně zúročil během natáčení Interstellaru, který je tak jedním z vědecky nejvíc věrných počinů v dějinách kinematografie, ať si říká kdo chce, co chce. Homerova imaginace Prvním, kdo spočítal hmotnost Higgsova bosonu, byl Homer Simpson.

Co je AFO? Academia Film Olomouc. Mezinárodní festival populárně-vědeckých filmů. Pořádá jej Univerzita Palackého v Olomouci Od 14. do 19. dubna proběhne již 50. ročník. Hostem bude profesor James Kakalios, expert na superhrdinskou fyziku.


22

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM Birdman

Sloupek Ivy Antošové

REŽIE ALEJANDRO GONZÁLEZ IÑÁRRITU 2014

Buttspiration

V redakci samozřejmě věříme tomu, že sledujete vyhlašování Oscarů. A cítíme potřebu bombardovat vás tímhle snímkem i v RedWayi. Stojí to za to! Černá komedie z divadelního prostředí vypráví příběh herce, který se v minulosti proslavil „kultovními“ filmy o superhrdinovi a nyní se snaží překvapit kritiku svým divadelním debutem na Brodwayi. Zřejmě ne náhodou se Iñárritu rozhodl obsadit do hlavní role Michaela Keatona, představitele legendárního Batmana z přelomu devadesátých let. Nakonec ale ani nepůsobí jako hlavní hvězda, na zadek vás posadí výkon jeho mladšího kolegy Edwarda Nortona. Birdman možná neoslní geniální zápletkou, ale co se týče zpracování, nemá v dnešní době konkurenci. Kamera by si tak za svůj výkon zasloužila ne jeden, ale pět Oscarů.

KNIHA Příliš mnoho Kateřin JOHN GREEN KNIŽNÍ KLUB, 2015

Hlavní hrdina Colin prochází již několikátým rozchodem s již několikátou Kateřinou. I kvůli těmto zkušenostem se cítí jako každý dospívající mladík – lehce ztracený. Jeho osobní krizi navíc umocňuje fakt, že má zázračnou mysl, která je schopna pojmout obrovské množství informací. Na ty největší životní otázky ale stále hledá odpovědi. Protikladem mu je jeho přítel Hassan, který žije přítomností a budoucnost je pro něj sprosté slovo. A právě Hassan na začátku léta vytáhne Colina do světa, stovky kilometrů od domova. Příliš mnoho Kateřin je v pořadí druhý román Johna Greena. Americký spisovatel v něm na rozdíl od většiny svých knih nenaráží na životní tragédie. Občas prostě stačí strach z toho, že ztratíme své štěstí.

Je jaro, po jaru bude léto a v létě se nosej bikiny. Čím víc lidi trousej oblečení, tím víc roste jejich stres, že dva trojúhelníčky přes bradavky neskryjou dvě pneumatiky pod nima. Ženský časopisy se plní srdceryvnýma a tukyryvnýma příběhama „zhubla jsem 60 kilo za 60 minut“ a nejžhavějšíma novinkama ve cvičení: jumping, cross fit, cross hit, cross shit. (Druhá polovina časáku se zas snaží trošku oprášit sůl z otevřených krvácejících ran – i když musíš zhubnout třetinu svý váhy, seš vlastně krásná taková, jaká seš.) Lidi si máchaj botasky ve stabilo zvýrazňovačích a vylejzaj z kolejí nad ránem nad večerem běhat. Co já mám chudák dělat. Je to všude kolem mě. Svědomí mě tlačí a kalhoty možná taky trochu. Tak jo. Musela jsem tomu dát šanci. Žijem v roku booty náboženství s nejsvatější trojicí Iggy-Nicki-Kim, tak jsem si řekla, že bych měla zpevnit sedací áreu. Dřepy, potem vydřenej photoshop tvýho zadku. Našla jsem si třicetidenní výzvu, která mi slibuje udělat z půlek, který vypadaj jako volejbaláky, co ležely přes zimu ve skříni a pomalu ucházely, pořádný zralý melouny. Takový ty, co když na ně zaklepeš, zazpívaj ti v odpověď muzikál z Broadwaye. Zpočátku to šlo, očekávání bylo taky těžce při zemi, ještě někde v chloupcích koberce. Mohla jsem chodit, mohla jsem sedět, nevlahla jsem ani slanou chutí oceánu vlastních slz. Potila jsem se jako dlaně průměrnýho studenta střední školy před maturitou, to bylo ale úplně žádoucí. Nejela jsem na nic menšího než vylejvat kýble svýho potu pod okna koleje, a tím tam mimovolně pěstovat sasanky. Později jsem začala dřepy dělat přímo ve sprše, jednak voda přehlušila moje prožitý hekání à la Serena Williams, jednak jsem byla hned zase čistá a svěží jak sněženka. Jednou jsem ale vynechala. Byla jsem mimo město, vrátila se na kolej až těsně k půlnoci a už to nebylo možný. Žádná tenistka. Žádný dřepy. Postel. To měkké, teplé, ráj, hned, já navždy, dík. Chyba. Nedá se navázat. Jednou vynecháš, a tvoje stehna věděj. Tvůj Pan Hýžď ví. Propukne velká anarchistická demonstrace celýho těla, vůle spáchá harakiri a znělej vodní meloun je najednou jen letní fata morgana. Ale to nevadí. Hlavu a zadek vzhůru. Proč? Protože http://bit.ly/1Glje91. #embraceyourbutt <3

VÝSTAVA Smrt NOVÁ BUDOVA NÁRODNÍHO MUZEA 20. 3.–8. 11. 2015

Pokud jste si užili lednové téma Pohřeb, přichystalo právě pro vás Národní muzeum víc než půlroční tematickou výstavu. Mapuje pohled na smrt v průběhu času a rozdíly v jejím vnímání napříč kulturami. Expozice je rozdělena na čtyři kapitoly, každá se liší zpracováním a hlavní myšlenkou. První se zaobírá představami o vzniku života a smrt prezentuje jako součást přírodního koloběhu. Další nás seznamuje s metodami pohřbívání a drží se při tom motta „Kdo jste vy, byli jsme i my, a kdo jsme my, budete i vy“. Zbylé části výstavy zobrazují typy smrti (od válek po epidemie) a konečně i způsoby, jak se člověk vyrovnává se smrtelností. Prostě kvalitní kulturní zážitek pro všechny morbidní lidičky.

23

téma /


24

ILUSTRACE: MICHAL CIMALA


25

téma /


Dozivotni cela

Zatímco sériový vrah v USA může zažádat o podmínečné propuštění až za 447 let, norský terorista Breivik bydlí v barevně vymalované cele, formálně bez doživotního trestu. Ten totiž Norové

Pokud si představujete, že jako cela se zamřížovaným okénkem, malým nechutným záchodem a tenkou kousavou dekou, jste na omylu. Dožínkáři (jak se jim vězeňským slangem říká), kteří nepůsobí zvlášť problémovým dojmem, jsou zařazeni do první nebo druhé diferenční skupiny, kde se, na rozdíl od té třetí, můžou na své cele relativně příjemně zabydlet. Mimo klasické vězeňské postele, židle, skříňky a stolečku mohou požádat o tranzistorové rádio, těm šťastnějším je dokonce povolena i malá televize. Seriál Prison Break na něm ale asi nenaladí. Množství osobních věcí v cele je individuální, rozhoduje o něm vězeňský pedagog na základě chování každého z vězňů. Tomu, kdo vydrží vzorný, může být po několika letech povoleno opustit samotku a sdílet celu s jiným vězněm. Na návštěvě Ovšem ani sebelepší chování nevykoupí odsouzence z tvrdého vězeňského režimu. Každý všední den začíná budíčkem v šest ráno a končí večerkou v deset. Víkend se liší půlhodinovým posunem, nárok na výjimky nemá nikdo a nikdy. V prostoru věznice je povolena jedna vycházka denně, přičemž se striktně hlídá, aby nepřesáhla šedesát minut. Pod vedením vychovatele je možné dát jí dvakrát do týdne sportovní ráz. Vězni se mohou mimo kondičních a sportovních aktivit účastnit i několika vzdělávacích a zájmových kroužků. K nejčastějším patří modelářské nebo počítačové. Oblíbená je i výuka cizích jazyků, v nabídce bývá angličtina, němčina a čínština. Kapitola sama pro sebe jsou návštěvy, dožínkáře můžete přijít pozdravit pouze jednou za čtvrt roku na tři hodiny. Psychopati ven nesmějí Doživotí, jakožto nejvyšší možný trest odnětí svobody, se v České republice uplatňuje pouze tehdy, prokáže-li soud obžalovanému spáchání závažného zločinu. Mezi ně můžeme s jistotou zařadit zločiny obecného ohrožení, vlastizrady nebo teroristického útoku. Tím nejčastějším důvodem je ale vražda, i když tedy ne každá. Hlavní slovo při posuzování šance na nápravu vězně a jeho zařazení zpět do společnosti mají zpravidla psychologové. U pachatelů zvlášť brutálních a zavrženíhodných zločinů se s resocializací nepočítá prakticky vůbec.

nemají, a pokud někoho chtějí takto uvěznit, musejí mu trest co pár desítek let prodlužovat. V České republice doživotně odsouzené vězně máme, jak vypadá jejich domov? jejich přičiněním zbytečně umírali lidé po celé republice. Mezi necelou padesátkou nejstřeženějších zločinců je také jeden cizinec. Čchiou Liang-Čang si od roku 2000 odpykává svůj trest za vraždu tří čínských krajanů. Nejznámějším obyvatelem doživotní cely je Jiří Kajínek, ten jako jediný v historii dokázal uprchnout z věznice ve Valdicích a následně i z Mírova. Není vězeň jako vězeň Pohled na doživotní trest a jeho využití se mění napříč všemi státy. Když došlo v létě 2011 k teroristickému útoku Anderse Breivika, zůstalo celé Norsko jako opařené. V zemi totiž neexistuje doživotí a nejvyšším trestem je sazba 21 let. Tamní soudy ale nakonec našly způsob, jak tohoto nebezpečného psychopata izolovat od společnosti – každých 21 let udělí nový trest. Breivik neobývá celu, nýbrž tři místnosti vybavené velkou plazmovou televizí a posilovnou, ani přes tento „luxus“ mu asi není co závidět. Oproti Norsku jsou na světě státy, kde skončit za mřížemi na doživotí znamená projít očistcem a zemřít krutou smrtí. V thajských hromadných celách pochodují vězni v železných okovech a nohy jim při tom okusují potkani. Dalšími zvířecími obyvateli cel jsou švábi, což je nepříjemné, protože ve vězení neexistují postele. Spí se na holé zemi, každému odsouzenci je vyhrazen pouhý jeden metr čtvereční a roztahovat se v noci přes spící sousedy pak znamená být ubit k smrti.

Roztahovat se v noci přes spící sousedy znamená být ubit k smrti

Jde to i beze zbraní Počet doživotně odsouzených v naší zemi se v posledních letech výrazně zvedl. Ve dvou k tomu určených věznicích, kterými jsou Valdice a hrad Mírov, bydlí v současné době už 43 mužů a 3 ženy. Drtivá většina z nich spáchala minimálně jednu brutální vraždu. Najdou se ale i výjimky. Rudolf Fian a Tomáš Křepela jsou zatím posledními pravomocně odsouzenými v takzvané metanolové aféře. Nemají sice na rukou ani kapičku krve, přesto

V YKOUPENÍ Z VĚZNICE SHAWSHANK Vězeň, kterého by dnes propustili po pětadvaceti letech na svobodu, vejde do světa, kterému nebude rozumět. Internet, mobily, platební karty, bankomaty, teroristické útoky... Nic z toho svět v roce 1990 neznal. Knihovník z věznice Shawshank se v takové situaci raději oběsil. Byl institucionalizovaný. Institucionalizace je proces, kdy se tak sžijete s pravidly instituce (například vězením), že mimo ně už nejste schopni existovat.


26

téma /


kde domov muj?

Žijeme v době, kdy své domovy nuceně opouští nejvíc lidí od konce druhé světové války. Z jejich životních příběhů běhá mráz po zádech. Co je čeká

Uprchlík je osoba, která má ve své původní vlasti oprávněné obavy před pronásledováním z rasových, náboženských nebo politických důvodů, a proto hledá azyl v jiné zemi. Uprchlíkem může být i člověk, který z určitých důvodů pozbyl státní příslušnosti, která je zásadní pro možnost jeho plného zapojení do společnosti a současně základním předpokladem k nabytí celé škály lidských práv. Knižní definice uprchlíka ale zapomínají na to nejdůležitější. V první řadě je to člověk, který (už) není nikde doma. A často mu nezbývá nic než čekat, jak o jeho osudu rozhodnou ostatní. K tomuto dlouhému čekání slouží azylové domy (z řeckého asylon, útočiště). Ty nejsou v podstatě ničím jiným než uprchlickým táborem. Běženci v nich tráví až deset let, přičemž celou dobu se vše točí kolem jediné otázky – dostanou povolení k pobytu dnes, nebo až zítra? Za co nejrychlejší získání dokladů se i v České republice modlí uprchlíci ze všech koutů světa – křesťané, muslimové, hinduisté nebo buddhisté. Uprchlické tábory ale bývají až druhou zastávkou imigrantů. Vše začíná v takzvaných přijímacích střediscích, kde cizinci mimo zdravotní prohlídky podstoupí i vstupní pohovor a identifikaci totožnosti. Pokud se neprojeví větší komplikace, následuje stěhování do střediska pobytového, jak se táboru ohleduplně říká. Tolerance se nenosí Naším největším pobytovým střediskem je tábor v Kostelci nad Orlicí. Ten se v nedávné době zapsal do povědomí širší veřejnosti hlavně kvůli diskuzi o přijetí syrských uprchlíků. Podle internetových anket by s podobnou pomocí souhlasil pouze jeden z deseti českých občanů. Proč tak málo? Strach z islámského terorismu, kterého ve svůj prospěch obratně využívají někteří politici. Co naplat, že drtivá většina syrských rodin je křesťanského vyznání a utíká hlavně proto, aby uchránila děti před zuřící válkou. Podle (často silně politicky nekorektních) diskuzí na internetu křesťanství určitě jenom předstírají a všichni do jednoho jsou skrytí teroristé, kteří, až přijde jejich čas, zaútočí. Nikdo z těchto diskutérů živého uprchlíka samozřejmě v životě neviděl, natož aby s ním promluvil. Mezinárodní vesnička V Kostelci nad Orlicí čeká na udělení azylu kolem 160 lidí z Libérie, Senegalu, Dominikánské republiky nebo třeba z Kuby. Z pochopitelných důvodů k nim v posledních měsících přibyla i početná skupina Ukrajinců. Bydlí ve velkém komplexu budov se zahradou a je o ně kvalitně postaráno. Mohou například počítat s odděleným bydlením, mají k dispozici lékaře a psychology, dostávají základní hygienické potřeby. Podmínky, o kterých se uprchlíkům v jiných zemích ani nesní. Na rozdíl od přijímacího střediska zde taky platí volnější režim, uprchlíci si mohou sami vařit, povoleny jsou i vycházky, a to bez jakýchkoli kontrol. Jedním z mála pravidel, která jsou v táboře striktně vyžadována, je abstinence. Mezi tak širokou škálou národností bývá alkohol nejčastějším důvodem k rozpoutání konfliktů.

v uprchlickém táboře, jaký je tam režim, podmínky a kolik takových zařízení máme v České republice?

Domov, nový domov Nikde není psáno, že imigranti musejí trávit čekání na azyl zavření v pokoji s učebnicí českého jazyka. Po prvním roce v pobytovém středisku má každý právo zažádat si na příslušném úřadu práce o povolení k zaměstnání. Těm, kteří se tak nerozhodnou, vyplácí stát alespoň symbolické kapesné ve výši 360 korun na měsíc. Sociální integrace bývá pro uprchlíky často tím nejsložitějším. Vypořádat se se strachem z nového prostředí, jazyka a kultury se učí v uměleckých dílnách a při jiných volnočasových aktivitách. Často se také účastní kulturních akcí a jezdí na výlety. V azylovém domě pak probíhají setkání u čaje nebo sportovní akce pro děti. To, jak dobře se budou tito lidé v České republice cítit, můžeme ovlivnit i my sami. Stačí být tolerantní a pochopit, že ne každý člověk má to štěstí jako my, kteří jsme se narodili v ekonomicky a politicky stabilním státě. Furugh a Nilop Dvě sestry z Afghánistánu, které v České republice čekají s rodiči na azyl. Jejich otec je inženýr a dřív učil na kábulské univerzitě, matka architektka a také učila na univerzitě, ale pak to Talibánci zakázali. „Když přišli Talibánci, táta tomu nechtěl věřit. Nechápal, jak se to mohlo stát. Velice proti nim vystupoval, tajně učil svoje bývalé studentky a podporoval ženy, aby dál pracovaly. Talibánci zjistili, co dělá, a zavřeli ho. Po čase ho na zkoušku propustili a pak jsme utekli sem. Kdyby ho zavřeli ještě jednou, pravděpodobně by ho zabili,“ vypráví Furugh. Cesta jim trvala asi tři měsíce, přičemž neměli ani tušení, kde skončí. Rodiče zaplatili převaděčům, aby je dostali ven ze země někam do bezpečí, a dál se na nic nesměli vyptávat. Že jsou v České republice, se dozvěděli až na místě. „Celou cestu nám pořád říkali, ať jsme hlavně zticha, ať nemluvíme, byli jsme strašně vynervovaní, báli jsme se policie. Nakonec jsme tam stejně skončili, Furugh začala brečet, ale policisté byli hodní, dali nám najíst a napít, já jsem měla strašnou žízeň,“ vzpomíná na první dojmy Nilop. Po době strávené „v karanténě“, kde si děvčata připadala jako ve vězení, je čekal azylový dům. Zatímco matka snášela nové prostředí špatně, trpěla depresemi a steskem po domově, otec začal ostatní uprchlíky učit anglicky, zajímal se o možnosti jakékoli práce a posílal dcery, aby pomáhaly nově příchozím rodinám s integrací. Nakonec jako hlava rodiny rozhodl, že Česká republika bude jejich cílovou stanicí a oni zde požádají o trvalý pobyt. „Někteří zaměstnanci azylového domu se ze začátku chovali poměrně rasisticky,“ říká Nilop, ale Furugh dodává: „Ano, někteří. Většinou ale měli pochopení, naslouchali nám a byli na nás hodní.“ Obě dívky chodí do školy a spolužáci se k nim prý chovají normálně – jako ke každému jinému. Tatínek si našel práci v rádiu, matka zatím práci ve svém oboru nenašla a jinou nechce. Zatímco dívky by se do Afghánistánu už nevrátily, ani kdyby mohly, ona stále chová naději, že jednoho dne Talibán odejde a rodina se vrátí do Kábulu. „Nám se tady líbí. Po Afghánistánu se nám už nestýská. Jediné, co nám chybí, je ta bezstarostnost, s jakou jsme žili, než přišel Talibán. Už se tak často nesmějeme, nevtipkujeme,“ myslí si Nilop.

VADÍ-NEVADÍ DIVADLO ARCHA Kdybyste chtěli vidět, jak takový uprchlík vypadá, jak mluví, jak chodí, jestli má swag a co vlastně chce, musíte jít na tohle představení. Hrajou v něm. A taky starousedlíci z místa uprchlickýho tábora.


27

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV MICHALA ŠÍRKA, HEZKEY.CZ

Maringotka

Představte si ty možnosti. Prázdninová zašívárna. Celoroční byt. Pojízdný party domeček pro vás a vaše kámoše. Romantika, nezávislost a ty životní zkušenosti!

MIRAMARI DESIGN Specialisté na interiéry netypických bytových i nebytových prostor. Rozklikněte „Naše stavby“ a vypadne vám maringotka, která vypadá líp než kdejaká garsonka v paneláku.


30

Český právní řád se na domy na kolečkách (tzv. mobilní domovy) netváří moc vlídně. Legální řešení, jak maringotku obývat „jen tak“, v podstatě neexistuje. Z pohledu stavebního úřadu je vše, v čem se dá přespat, objektem k bydlení, takže po vás budou hned vyžadovat stavební povolení. Pro další, pokud maringotku nepostavíte na vlastním pozemku, ale chcete ji mít třeba u rybníka, musíte na obecní úřad. Připravte se na splnění protipožárních a jiných bezpečnostních podmínek plus zájem policie, protože zřeknout se dobrovolně výhod placení nájmu, komunálního odpadu, teplé vody, elektřiny a vysokorychlostního internetu je podezřelé a bůhví, co za tím je. Neskrýváte něco? Jak chodit na záchod Dejme tomu, že si to fakt oběhnete, že vaši touhu po svobodě a dobrodružství nic nezastaví. První, čím se zřejmě budete zabývat, je záchod. Téma, které se na příslušných DIY diskuzních fórech probírá shora zdola. Splachovací pochopitelně nebude, to byste museli budovat žumpu, což je projekt, od kterého vzhledem k nutnosti dalších povolení a náročnosti realizace doporučujeme upustit. Takže sucháč. Chemický záchod používaný do obytných přívěsů se zdá jako řešení, ale pozor, obsah budete muset někam odvážet a taky to trochu popírá vaše souznění s přírodou. Kromě prostého rýče, kterým venku vyhloubíte jamku a to, co jste do ní udělali, jím zase přikryjete, je největším hitem takzvaný piliňák. Venku nebo i uvnitř maringotky postavíte suchý záchod s vyjímatelnou nádobou a místo spláchnutí do něj hodíte pár hrstí suchých pilin. Ušetříte tak vodu, které budete mít vždycky málo, a zabráníte šíření zápachu. Piliny seženete na pile, když pěkně poprosíte, dají vám je zadarmo. Přibližně jednou za týden budete muset záchod vynést. Už dopředu je dobré vědět kam. Nelze to jen tak rozhazovat po okolí, že. O odběr projevují zájem lidi, co mají kompost, budete je muset vyhledat a taky se naučit manipulaci s odpadovou nádobou. Teprve když člověk čte všechny ty návody a přesné technologické postupy, uvědomí si, jak bezstarostný život nám poskytuje keramická mísa se splachovadlem. Jak se mýt a jak svítit V „marině“ nebo „gotce“, jak svému obydlí říkají zasvěcenci, lze vybudovat jednoduchou sprchu. Vodu budete vypouštět otvorem v podlaze přímo pod maringotku a nemusíte se bát, že by ji země nestačila pojmout. Tolik vody mít nikdy nebudete, haha. Abyste se zbytečně nedřeli s kanystry, rozdělte si vodu na pitnou a užitkovou. Na mytí a přeprání trička stačí nachytat nějakou do sudu nebo, když je hezky, budiž vaší koupelnou rybník či řeka. Z toho plyne, že pokud chcete žít jako moderní divoch, ale zároveň nechcete smrdět jako tchoř, musíte při volbě místa myslet především na blízkost vodního zdroje. (Úplně u břehu to ale taky není ono – moc komárů.) Asi nebudete chtít vstávat a chodit spát se slepicemi, na to jste se přírodě vymkli už příliš z rukou. Jak si posvítit? Tady technologie nabízejí mnoho vynikajících a zábavných řešení. Pokud nechcete investovat tisíce korun do solárního panelu nebo trakční baterie (což při pouze občasném pobytu

nedoporučujeme – oboje vám totiž někdo hned ukradne), pořiďte si kromě baterky a pořádné čelovky svítící diodové pásky. Můžete je stříhat nůžkami a lepit, kam chcete. Vypadá to senzačně. Svoje kouzlo má i petrolejka, svíčky používejte jen výjimečně, raději spíš vůbec, riziko požáru je obrovské. Držte se, zima přichází! Zde musíme ocitovat Čáryse, bikera, gymnastu, horolezce, provazochodce, snb jezdce a vůbec všestranného sportovce, který si život v maringotce zamiloval natolik, že se vzdal pohodlí svého městského bytu a rozhodl se pro zimní dobrodružství: „Už nějakej ten den je pěkně pod nulou, popíšeme si tedy modelovou situaci. Dovalíš v minus patnácti do gotky, samozřejmě je už pozdě večer, neboť po práci jsi byl plavat nebo lézt po stěně, a tak je tu veliká potřeba co nejrychlejc to vytopit a jít spát. Okej, venku štípe mráz, ty odemykáš dveře a jsi in. Okamžitě startuješ svíčku a jdeš rozdělat oheň. Oheň je první pravidlo! Ať už jsi přijel rozvařenej, nebo zmrzlej, oheň je základ, oheň je domov. Musíš rychle vytvořit teplo, jinak zpocenej zatuhneš, dostaneš zápal plic a umřeš. Kamna startujou hned. Tuhle jsem musel sundat z komína stříšku proti větru, protože v noci se spustil tak děsnej vichr, že všechen kouř hnal zpátky dovnitř a my se málem udusili. Po půl hodině je maringotka stále vymrzlá. Po další půlhodině je tam na triko. Za další půlhodinu větráš a svlíkáš se do trenek. Venku je noc a minus dvacet. Musíš ale asi tak po čtyřech hodinách přikládat. Já chodím spát v jednu, přikládám ve čtyři nebo v pět, v sedm vstávám. Ale i když zaspím a nepřiložím, je tam ráno kolem pěti stupňů, což je pohoda proti tomu, jak je venku. Nicméně jsem to vypimpil, aby ještě lépe bylo. Sehnal jsem třicet šamotových cihel, v perfektním stavu a zadarmo, a obložil kamna. Situace je o poznání lepší. Večer zatopíš, na noc přiložíš a jdeš spát. Předtím ještě na kamna postavíš velkej hrnec vody, kterej jednak funguje jako další akumulátor tepla, jednak se máš ráno – v příjemných patnácti stupních – čím umejt. Další zlepšení: maringotku jsem zvenčí obložil štípaným dřevem a zevnitř pokryl stěny koberci a dekami. Z hodně tlusté deky jsem vyrobil závěs na dveře a na okna pořídil hustý závěsy. Velice to pomohlo. Velkým problémem je voda, která přes den, když nejsem doma, zmrzne. Myslel jsem, že na sprchu budu muset zapomenout, ale zjistil jsem, že se to dá. Akorát je po sobě potřeba vytírat, jinak by tam ráno bylo kluziště. Vlastně jediný, co je silně nepohodlný, je dlouhá cesta do práce. Na kole je šílená kosa, ale zas ty rána, kdy vstaneš do bílýho ticha, nikde nikdo, jenom stopy zvěře, naštípeš si v klidu dříví, uděláš čaj, pak trochu slackline nebo gymnastiku potrénuješ… To je boží. Kvůli tomu se mi tam dobře žije.“ Královna mezi maringotkami Tu navrhnul Michal Šírek z designového studia Hezkey. Obliba bydlení buď v pojízdných, nebo natrvalo postavených maringotkách stoupá. Důvodem je nejen touha po romantice a nezávislosti, ale i bytová politika státu a nízké příjmy mladých lidí.

DOMY ZE SLÁMY A HLÍNY Tak se jmenuje poměrně aktivní web, kde se bydlení v maringotce též věnují. V diskuzi se od mnoha zkušených obyvatel dozvíte nejen, co budete k pohodlnému životu potřebovat a kolik to bude stát, ale i pozoruhodné detaily. Například co si počít s divočáky, kteří si o váš dům přicházejí v noci drbat hřbet.


31

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Nejvzacnejsi dum na zemi

Navzdory tomu, že je iglú přímo ikonická stavba, kterou pozná každé malé dítě, ho na vlastní oči viděl málokdo. Myslím pravé iglú, ne to, co jste si jednou zkoušeli postavit na zahradě. Na celém světě ho obývá už jen

Nejdéle mu prý trvá udupat základnu, samotná stavba už jde rychle. Bloky dlouhé přibližně jeden metr, široké padesát a silné dvacet centimetrů vysekává z pevného sněhu sekyrkou a přiřezává pilou. Pak je staví kolem sebe, škvíry ucpává volným sněhem. Takové nouzové iglú je malé jako kupka sena, člověk v něm jen sedí a čeká, až se to venku přežene. Rodinné iglú je proti němu obrovské a staví se mnohem důkladněji. Ideálním stavebním materiálem je takzvaný stoletý sníh, hrubý a krystalický, k jehož hledání muži používají primitivně vyrobenou sondu. Opět staví zevnitř, a aby vznikla samonosná klenba, bloky z vnitřní strany mírně přiřezávají. Vchod někdy tvoří malý tunel položený pod úrovní podlahy iglú, což brání přístupu studeného vzduchu, nebo „dveře“ ze sněhového bloku, kůže či kožešiny. V takovém domě bydlí spolu se svými psy až desetičlenná rodina. Většina dnešních Inuitů viděla iglú buď jako děti, nebo vůbec. Hladomory a epidemie zkrouhly jejich počet na pár stovek, proto jim začátkem šedesátých let kanadská vláda vystavěla osady v závětrných zálivech a postupně je v nich usídlila. To byl konec tradičního způsobu života Inuitů, kdy kočovali po ledových pláních tundry za zvěří. Osady se rozrostly v malá

pár inuitských rodin v Kanadě a zkušený lovec, zastižen daleko od domova bouří, ho postaví za dvacet minut. Vlastním dechem, lojovou svíčkou nebo olejovou lampou pak vnitřek vytopí na příjemných 5 °C.

městečka, jejichž obyvatelé žijí v teplých rodinných domcích vybavených pračkami, ledničkami, a hlavně televizemi. Jejich školy se podobají péčí a kvalitou výuky našim evropským. Jsou v nich knihovny, tělocvičny, bazény, městečka mají kulturní střediska, radní pořádají kurzy pro dovzdělávání dospělých, úřady jsou vybaveny počítači. Přesto jen malé procento Inuitů dokončilo střední školu a plného univerzitního vzdělání údajně zatím nedosáhl nikdo. Kulturní přerod se nedaří také proto, že s pračkami, ledničkami a televizemi přišly civilizační návyky, které jsou pro Inuity zhoubné. Především alkoholismus, kouření (už od dětského věku) a špatná životospráva. Nezaměstnanost je mezi nevzdělanou populací obrovská, stejně tak počet sebevražd. Mladou generaci ničí bezcílnost, nulová životní perspektiva a deprese. Lovce, dříve zvyklé neustále zápasit s přírodou o přežití, náhlá nečinnost doslova zabíjí. Mimochodem, jestli byla někdy pravda, že jejich předci měli desítky (někdy se udávají i stovky) výrazů pro sníh, oni znají nanejvýš čtyři.

THE RESIDENTS ESKIMO Eskymáčtí lovci věří, že lebka novorozence ukrytá v koženém váčku u pasu je chrání před zlými duchy, kteří maří lov a schválně vedou lovce na tenký led. Krádeže novorozených dětí jsou poměrně časté, proto eskymácké matky nosí děti ve dne v noci pod kožešinou na hrudi a v prvních týdnech raději moc nespí. Kritiky i fans ceněná deska americké skupiny čerpá z temné eskymácké mytologie, vrcholem je píseň (nářek) eskymácké ženy, které se ztratilo dítě a ona se obává, že je ukradl lovec.


32

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Cesta z jeskyne do skleneneho domu a zase zpatky Naši prapředci v jeskyních začínali, lepší úkryt příroda nenabízela. Jedním z dnešních trendů jsou sice ze všech stran prosklené domy, které takřka nepozorovaně přecházejí v zahradu-lesopark, ale v uzavřených kamenných jeskyních je pořád živo. Tři miliony Číňanů v nich bydlí. Ve španělské Grenadě je V jeskyni je uloženo cosi prapůvodního, kolektivní vzpomínka lidstva na dávné počátky dějin. Psychicky naše domovy vnímáme pořád stejně, jsou to naše úkryty před nepříznivým počasím, vetřelci a temnými silami. Domov je bezpečí čtyř stěn a pevných dveří. Skleněné domy jsou překrásné, ale když se v noci vzbudíte, podezřelé vlnění keřů a podivné hry stínů, které jsou najednou tak blízko, mohou vzbuzovat úzkost, o dlouhodobém nezvyku na ze všech stran prosklenou koupelnu ani nemluvě. Člověk je jeskynní tvor. Dlouho se před přírodou musel chránit, ohrožovala ho, a teprve teď, když nad ní zvítězil, si může dovolit luxus její ochrany a návratu do její náruče. Se vší technologickou výbavou a věděním, co má k dispozici, je i život uprostřed divočiny příjemný a pohodlný. Hlavní město bídy Tak se dlouho říkalo městu Matera na jihu Itálie, kde Mel Gibson natočil svůj slavný a nevkusný krvák Umučení Krista. Jeskyně do měkké horniny tufu zde hloubili lidé už před třemi tisíci lety, v raném středověku je obývali poustevníci a mniši. Spolu s nimi jeskyně poskytovaly útočiště nejchudším vrstvám obyvatelstva, například pastevcům, kteří v nich žili se svými hospodářskými zvířaty. Ti se zde udrželi až do konce druhé světové války, v polovině padesátých let se o místo začala zajímat italská vláda a dvacet tisíc obyvatel přestěhovala do vesnických domů s lepšími hygienickými podmínkami. Opuštěné jeskyně přilákaly pašeráky drog, zbraní a lidí, mafie do nich uklízela mrtvá těla, skrývaly se zde osoby na útěku před zákonem. Aby úřady dostaly oblast znovu pod kontrolu, začaly jeskyně nabízet k pronájmu. Zpočátku se do toho nikdo nehrnul, až v devadesátých letech se zde usadila berlínská umělkyně Margareta Bergová a vybudovala v Mateře unikátní ubytovací zařízení s osmnácti pokoji a velkou společenskou místností. Zavedení elektřiny, vody a podlahového vytápění stálo několik milionů eur. Návštěvník však nesmí být civilizačními výdobytky rušen, proto jsou před ním pečlivě ukryty v hornině, jejíž každý kus byl vrácen na své místo. Vybavení je jednoduché, vany kamenné a zdi holé, jedna noc exkluzivní romantiky ovšem stojí stejně jako pokoj v Hiltonu, tedy asi 200 eur.

obývají travellers a neohippies, v kalifornském Big Sur existuje uzavřená komunita „jeskyňářů“, do které její členové, původní zestárlí hipíci, umělci a výstřední milionáři, přibírají nově příchozí jen výjimečně. V jeskyních najdeme školy i luxusní hotely.

po tekoucí vodě ani vytápěné podlaze netouží. Proč taky, když na rozdíl od venkovního vedra je uvnitř stabilně příjemných 20 °C. První usedlíci sem přijeli v devadesátých letech na vlně raveu a free tekna. Někteří zůstali, živí se pololegální výrobou a prodejem suvenýrů nebo jako pouliční umělci v níže položených turistických městečkách. Moc toho nepotřebují. Pěstují zeleninu, chovají kozy, vodu vozí z veřejné studny pod kopcem. Někteří si pořídili solární panely, většina ale svítí petrolejem a ručně vyrobenými svíčkami. Mobily s připojením na net mají všichni, wi-fi je dole ve vesnici. Městská správa z jejich přítomnosti sice není nijak nadšená, na druhou stranu je ani nevyhání. Vesničané si na ně zvykli, jeskyňáři jim občas vypomohou drobnou brigádou, sousedské vztahy jsou zde dobré. Nehledě na to, že coolness „moderních divochů“ přitahuje pozornost novinářů, televizních a filmových štábů, proudí do kraje i turisté, fotografové, kulturní antropologové nebo třeba sociologové. Ti všichni podporují obchod a zvyšují místním životní úroveň. Brzy to tady dopadne jako v berlínském Kreuzbergu. O jeskyně už projevuje zájem finančně zajištěná „bohéma“ z reklamního průmyslu a showbyznysu. Každý kreativní ředitel a hudební producent by chtěl mít víkendové sídlo v jeskyni, je to nové must-have. Jenže těch vhodných k obývání je málo a většinou už jsou obsazené, ke slovu tedy přichází „neviditelná ruka trhu“ a grenadští politici už vymýšlejí zákon, jak jeskyně zprivatizovat a výhodně rozprodat či pronajmout. Travellers budou muset Sacromonte opustit a najít si jiný domov.

Útěk od civilizace Globální tuláci obývající jeskyně na kopci Sacromonte ve španělské Grenadě

POSLEDNÍ POKUŠENÍ JEŽÍŠE KRISTA Režisér Martin Scorsese natočil v okolí města Matera takovou verzi Ježíšova života, že vyvolala náboženské nepokoje, křesťanští fundamentalisté vyhrožovali bombovými atentáty v kinech a v celé řadě zemí včetně USA bylo promítání filmu zakázáno. Nicméně získal Oscara, dva Zlaté glóby a my ho řadíme k tomu nejlepšímu, co kdy v kinematografii na biblické téma vzniklo.


33

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV SUSAN DE LA PAZ

Nezisková organizace YFU (Youth for Understanding) vznikla v USA v roce 1951 z přesvědčení, že mezinárodní výměna mládeže může přispět k míru, větší toleranci, porozumění a přátelství mezi kulturami. Posláním YFU je rozvíjet mezikulturní porozumění, vzájemnou úctu a sociální odpovědnost

prostřednictvím studijních výměnných pobytů pro mládež, rodiny a komunity. Více informací o studiu v zahraničí nebo hostitelském programu najdeš na www.yfu.cz nebo [email protected].

Jsem z Mexika, studuju v Hradci Králové Komenský rozdělil vzdělání na čtyři stupně, předškolní, základní, střední a vysokoškolské. Pátý stupeň nazval apodemií, a kde mohl, zdůrazňoval jeho význam. Apodemie je cestování za poznáním. My tomu věříme, proto děláme tuto rubriku. Devatenáctiletá Susan de la

Paz je z Mexika, z města Monterey, které je hodně blízko hranici s USA. Před sedmi měsíci přijela studovat k nám do České republiky. Bydlí ve vesnici Čeperka u Hradce Králové, kam chodí do školy. A zázrak – už mluví docela dobře česky.

Proč sis vybrala Českou republiku? Protože mi bylo už osmnáct, měla jsem menší výběr zemí. V nabídce byla Argentina, Brazílie, Chile, několik států v USA, Francie, Německo a Česko. Chtěla jsem někam daleko, hodně daleko, právě třeba do Evropy. A taky jsem se chtěla naučit nový jazyk. Francouzky už trochu umím, německy jsem se učila dva roky. Takže zbylo Česko. Rozhodně něco novýho a hodně odlišnýho od Mexika.

anglicky, takže zezačátku to pro mě tady bylo dost těžký. Česky jsem neuměla, v Mexiku jsem nenašla nikoho, kdo by mě učil, a do anglický konverzace se tady nikomu moc nechtělo. Možná to ale není obecně česká vlastnost, vycházím jen ze zkušenosti s mou hostitelskou rodinou a spolužáky. Řekla bych, že určitě víc sportujete. Jste zvyklí chodit na procházky a nejezdíte pořád autem, využíváte i vlaky a autobusy. My v Mexiku jezdíme všude autem.

A v čem jsou ty největší rozdíly mezi Čechy a Mexičany? Lidi jsou tady hrozně uzavření, což možná není úplně špatně. V Mexiku mám hodně kamarádek, ale kdybych potřebovala, většina z nich by mi asi nepomohla. Tady člověk rovnou ví, na čem je, s kým může počítat a s kým ne. Pak mám pocit, že Češi mají strach mluvit

Když jsi vystoupila v Praze na letišti, jaké to bylo? Když jsem poprvé uviděla svoji rodinu, tak jsem je chtěla automaticky pozdravit jako hug and kiss, protože tak jsem na to zvyklá, ale z jejich pohledů jsem pochopila, že to tady takhle neděláte. Přijde mi divný, že svojí kamarádce neříkáte „miluju tě“ a „chybíš mi“. Mám pocit,


34

že nemusíte člověka znát tak dobře nebo tak dlouho, abyste mu takové věci mohli říkat. No a když jsme jeli z letiště do Čeperky, což trvalo dvě hodiny, tak moje rodina pořád mluvila a mluvila a já jsem si připadala blbě, protože jsem jim nerozuměla. Co chceš dělat, až dostuduješ? V Mexiku mám střední školu už dokončenou, takže až ji ukončím i tady, to bude v červenci, tak pojedu domů a půjdu na univerzitu. To povolání se myslím řekne právník. A jak se ti líbí čeští kluci? Máme pěkný kluky? Jo, ale jsou bojácní nebo mají strach mluvit anglicky. Ale hned první měsíc mi holky ze třídy řekly, že nějaký kluci ze školy říkali, že jsem hezká a že by se mnou chtěli mít rande

nebo tak něco. Ale nikdy se mě na to nezeptali a ani mě nepozdravili. Poprvý, kdy jsem mluvila s klukem ze třídy, bylo na školním plese. Chtěla jsem tancovat. Sice nevím, jak se tancuje česky, ale to bylo jedno, prostě jsem chtěla na parket. Tak jsem začala mluvit postupně se všema klukama a ptala se jich, jestli si se mnou zatancujou, a oni, že jo, ale já jsem musela být ta, co mluví první. V Mexiku je to ale něco naprosto jinýho! Kluci chtějí mít rande se všema holkama a nestydí se zeptat. Co říkáš na českou kuchyni? Vyhovuje ti? Miluju ji! Ale ostatní studenti mi říkali, že je to možná kvůli tomu, že moje babička z hostitelské rodiny je dobrá kuchařka. Podle mě to tak není, já totiž miluju všechno jídlo. Až přijedu do Mexika, tak bych ráda uvařila něco českého, ale asi neseženu stejné ingredience. Myslím, že některé země jsou dobré na víno, jiné na sýry a jiné zase na čokoládu. Česko je uprostřed Evropy, tak je tu dobrý všechno. Co ti chutná nejvíc? Všechno, ale nejvíc knedlíky. A navštívila jsi tady nějakou mexickou restauraci? V Hradci je jedna restaurace, která je z poloviny mexická a z poloviny italská. Ale vždycky když tam jsem, dávám si italský jídlo. V mojí hostitelské rodině mají všichni rádi mexický jídlo, ale já radši vařím mexický jídlo doma, než jím v restauraci. Byla jsi už v Praze? Jo. A ještě tam pojedu příští měsíc asi třikrát, protože mám schůzku s agenturou YFU, a taky za mnou přijede moje kamarádka z Mexika, takže pro ni pojedu na letiště. Co se ti tam nejvíc líbí? Architektura. Možná v Mexiku máme taky něco takovýho, ale ne v mým městě. Taky, že je pro vás normální jet metrem, vlakem, tramvají a autobusem. Líbí se mi chodit po městě a nevyužívat auto. Je to úplně jiný pocit, jiný druh zážitku.


Co jsi o Česku věděla, než jsi sem přijela? Nic moc. Jenom, že už nejste Československo. Protože pokaždý, když jsem někomu řekla, že pojedu do Česka, tak se hrozně divili a ptali se, kde to je, a po chvíli mě začali opravovat, že je to Československo. Tvoje první slovo v češtině? Před odletem se mě jedna kamarádka ptala, jak se u vás mluví, jestli anglicky nebo jak. Říkala jsem, že česky, a ona se mě zeptala, k čemu mi taková řeč bude, když se s ní mluví jenom v jedné zemi. A taky, co budu dělat, když neumím říct ani slovo. Tak jsem na Google překladači hledala, jak se řekne „ahoj, jak se máš“ a další základní věci. Pak jsem se jí šla pochlubit, že už něco umím. Místo „ahoj“ jsem řekla „aoh“ a místo „jak se máš“ zase „hak se mas“ a ona byla nadšená, že jsem se naučila česky. A když jsem to potom řekla svojí host rodině, smáli se a říkali, že máme ještě hodně práce. Já jsem se chtěla trochu připravit, ale na internetu jsem nic nenašla. Líbí se ti nějaký český kapely? No, já mám ráda některý písničky, ale nevím od koho jsou a jak se jmenujou. Většinou je slyším někde v rádiu. Ptala jsem se svojí host sestry, od koho to je, a ona vždycky, že až přijdeme domů, tak mi to řekne, ale pak na to vždycky zapomeneme, takže neznám názvy a nic. Máte každá svůj pokoj? Ano. Myslím, že je to dobře, protože máme čas, kdy jsme spolu, a čas, kdy si každá děláme svoje. Kdybychom byly pořád spolu, tak by to asi nedopadlo nejlíp, protože jsme každá úplně jiná. Pro mě by to byl nezvyk, protože v Mexiku mám taky sestru a taky máme každá svůj pokoj. Jak žije tvoje rodina v Mexiku? No, máme dům a myslela jsem, že je normálně velký, ale když to porovnám s domy tady, tak je vlastně obrovský, protože máme tři patra. Jedno je moje, druhé sestry a třetí rodičů.

a vlastně skoro každý styl. Já miluji tanec! Taky jsem čtyřikrát týdně chodila na jógu. Chtěla jsem začít tancovat i tady, jenže většina kurzů začala už o prázdninách a když jsem přijela, bylo už plno. A když jsem chtěla tancovat párové tance, řekli mi, že si s sebou musím někoho přivést. Takže to nevyšlo, i když jsem se snažila. Jógu cvičím doma, kurz je tady jenom jeden, jednou týdně, v Hradci, pozdě večer, do Čeperky už pak nic nejede. Myslela jsem, že začnu běhat, ale zatím na mě byla venku moc velká zima. Začnu, až se oteplí. Ale moje host rodina ráda hraje golf, tak s nima chodím a je to zábava. Jak tě přijali spolužáci? První asi čtyři měsíce to bylo dobrý, protože jsem nemluvila česky a asi pět lidí ze třídy mluví dobře anglicky. S nima jsem se bavila a začala chodit ven. Ale nevím proč, když jsem chtěla začít mluvit česky, tak oni nechtěli a mluvili na mě pořád jenom anglicky. Vysvětlovala jsem jim, že potřebuju konečně začít, a oni, že dobrý. A začali chodit ven beze mě. Přestali mě zvát, abych šla s nimi, a mně bylo trapné se ptát proč. Říkala jsem si, že se to změní, že to bude lepší. Pak byly vánoční prázdniny a všechno bylo v pohodě, protože jsem byla jen se svojí host rodinou. Když jsem se vrátila do školy, nic lepší nebylo. Snažila jsem se mluvit česky a spolužáci už se mnou nechtěli mluvit ani v angličtině. Byli hrozně jiní, změnili se, ale já jsem chtěla, aby mě měli rádi, tak jsem se s nima každý den snažila navázat konverzaci a nakonec jsem z toho byla už jenom unavená a zklamaná. A jeden den už jsem to nemohla vydržet a řekla jsem mojí rodině, že to ve škole nesnáším a že lidi tam jsou na mě milí, protože jsem výměnný student, ale nechtějí se se mnou bavit. A potom jsem měla seminář s YFU a řekla jsem jim, že nechci chodit do školy. Ale oni mě uklidňovali, že všechno bude lepší a že se nemám snažit, aby mě měli všichni rádi. Tak jsem je poslechla a hledala jsem jenom jednu nebo dvě holky, se kterýma bych se mohla bavit. A pomohlo to. Fakt. Je to lepší.

Sportuješ? V Mexiku jsem hodně tancovala hip hop, salsu

35

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: ELISA SPEVÁKOVÁ, ELISA-SPEVAKOVA.TUMBRL.COM

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Irština Fascinace keltskou kulturou je u nás už taková klasika. Pořádají se festivaly, spousta kapel hraje středověkej folk s píšťalama a jednou z nejoblíbenějších zábav lidí kolem dvacítky je běhat po louce s dřevěným mečem, pít medovinu a dávat si přezdívky jako Glaigteacht nebo Lúmensíelmen. Keltských jazyků v současnosti aktivně přežívá jenom pár a irština je z nich nejpopulárnější. Nejspíš i proto, že z ní docela dost vycházel Tolkien.

ej d í v o p #1 Oodu vEtou! cel h As i ve vš ec te m at ic ky. o/ čn em e te dy an za m e, tý ol os šk t pr pi s čt eš ve e od po vě dě Ab y Te nh le ča so , na kt er ý lz oj de ti to . „y es “, ne pr tu jo u ot áz ky eš is kn ex ře ch cí ny ti ič ja zy gl u. an to vě ně ce lo u yž v ho di od po ví da t ne . Je nž e kd ot ož e ta to ys l, m us íš é si tu ac i, pr ní m ěl o sm dn vá žá čo v vi ne oc pr an o/ t á, je st li si s pt da ví ze o po ně kd eš od pi l“. Kd yž se tě Ir sk y ne m ůž u. jo „n tu is bo ek ou uš e ne ex „k ou pi l“ ne ít zn to de eš sl ov a je dn od bu ůž m vě ď m sa m o; ne ka čk u, od po liš no st í ta jd e tí m pá de ko up il žvej od es h ov íc sl dn h zá sa ní ir sk ýc ě ze vš ec h Pr oc vi čo vá A to je je št ta k od bý t. pr os tě je n jš í. ne jn ev in ně

#2 ObrN se

trpElivost vÝslovnos í, t je zlo Pr ak ti ck y ka žd ej , kd o př ijd e po za ra zí u je pr vé v ži vo jí to tá ln ě an tě do st yk u ar ch is ti ck s an gl ič ti no ne m á ta k ší é vý sl ov no u, se le ný vý jim ky st i. D ob rá a ří dí se po zp že tě ch pr av rá va je , že dl e ně ja ký ta ir sk á id el js ou tu ch pr av id el ny a ob ča s V zá kl ad ě . Šp at ná zp je to sl uš ný jd e o to , že rá va je , ro de ir št o. in a od liš uj a tv rd ý, a vě e dv a dr uh tš in a so uh y sa m oh lá se lá se k se vy pí sm en ka . k, m ěk ký sl ov uj e po dl Tř eb a so uh e to ho , ja k lá sk a „d h“ ja ko „c h“, vy pa da jí ok se m ez i m ěk al e m ez i tv ol ní ký m rd a ým a ja ko „j sa m oh lá sk le te ch pr av “. N aš tě st í am a čt e op is ná re fo pr ob ěh la v rm a, kt er á zn ak ů; so uč pa de sá tý ch ir št in u zb av as ný sl ov o ila sp ou st y „a e“ se tř eb př i za ch ov zb yt eč ný ch a př ed tí m án í st ej né ps al vý sl ov no st o „a ed he a“ „p rí om hf he i. Po řá d ná , sa m oz ře jm id hm ea nn ac m vš ak zů st ě h“, co ž zn am al y la hů dk zh ru ba ta kh en y ja ko á le : pr ýv ‘a jm „v ýk on ný ře el ac h. Sr an di te l“ a čt e da ! se to


36

k, e C í n v lo s D o h #3 Zyabudeš íš p s tad t a ov b e R t o p y k l u b a t

m ob íh al y bě he tím co jin de pr , kt er ý se ře do vě ku . Za on st íp ze př a ívá n ež př př ed po en a“ lts ký ch ja zy ků řá d hr om ad y vý ra z ja ko „ž Gr am at ik a ke irš tin a m á po I ta k zá kl ad ní ac í re fo rm y, a. ov ov uš li sl st od y je dn , am to ho st al et í zje t a m ěn it vý zn be an “, po dl e ně ko m bi no va he an “ ne bo „m „b , n“ ea m ůž ou vz áj em „b ja ko at d. žk u, čí sl ov ku ík la d př el ož it úk on y, m ůž em e na př jm en o, př ed lo m at em at ic ké as tň ov ac í zá ln í sa da pr o iá ivl př ec te n ty p sp na a e ně dn m es je př na va zu je íh o. To hl e je ek – ex is tu je u tě ch čí sl ov vš eh o os ta tn ni ál ní ní ge tá at čí ov po in o pr sc Kd yž už js m e de fa št ě jin á ka , kt er ej bu tá ní lid í, a je řá da ný ho ja zy jin á pr o po čí , lo gi ck y us po e. ho ím ní hč ex le pl od m vy so ce ko ni c, tro ch u to by l To lk ie n. No lin gv is ty, ja ko

#4 Kamará dy

si hledej d odmatur Rív, než ujou Vě tši na sta rob ylý ch etn ick ýc h jaz yk ů na Zá pa dě mě při šlo vy tla čo vá la po do bn ej os ud ní a po tom , po ku – ne jdř ív d se do mo rod ců ná vra t na výs lun m po da řilo pře žít í, ča sto za po mo , za se po stu pn ej ci sp ec iál ně na vrž Irš tin a ne ní výj im en ýc h vlá dn ích ko u. Vě tši na os pro gra mů . tro va sic e ml uv í sa kra zá lež et, ab an gli ck y, irs ká y jaz yk pře dk ů ne vlá da si ale dá vá vym řel ; i v Du bli nu tak ce du le, na zá pa dn ím po bře ží jso na raz íte na dv ojj u do ko nc e ob las az yč ný a v so uč as no sti ti, kd e se an gli ck je irš tin a so uč ás y ne ml uv í vů be c, tí po vin ný ch šk oln Stu die nic mé ně ích ma tur it. uk az ujo u, že sp ou sta stu de ntů ryc hle za po me ne po slo že ní zk ou (ja ký šo k!) , tak že šk y irs ky za se jes tli si ch ce š s vrs tev ník am a. Ne ně ký m po ke ca t, ž vyr os tou , od ejd hle de j me zi ou na ve jšk u a irš tin u an gli čti no u z Th na hra dí ka lifo rns e Big Ba ng Th eo ko u ry.

síš u m ž u ž y d K 5 # oj p a z , t nadáva ii z a t n a f ov á ny – ta m ní lid pu št ěn ý ko ře vá , zd al ek a ěr ně pe vn ě za bý m k po ta á to m už st í hr do sv ět ě, a ja k ro zd íl Irs ká ná ro dn ov al ej ší m na na dá va t. Na tří k ne jza ch uč it se v ně m na je sl oves no st pa ka . zy át ja ia vy hr no u“ do st ud á ká žo u kr ás ně ne jle pš í „b ra sl ov a zn am en s tím Iro vé do or t“, kt er á do An gl ič an ů si da ch fa ný ár án op „F ch ze … frá í od su do vn at si sl re po ag ho ně pa si vn ě ůs ob , ja k ně ko uj íc í Co tře ba kr ás es en ě je to zp ov še m ná sl ed kr ea tiv ity je dl ou ho“? Př en eš em uj ol st ch s ce vr ť ná „A kt eř í ut eč ný m dá le , a tě m , m da le ko . Sk as po ň ať ná s m ilu jí ře kn ěm e ně ka í ná s m ilu jí, ať jim ob rá tí eř e, kt dc i, sr „T : tí rá ba ob ne jim yž rč en í/m od lit kd tí. A h sr dc e ob rá aj í.“ ť to ho , že ku lh ne m ilu jí, ať Bů ha l an ca t.“ „A po zn al i po dl e je m n- ith e an di ab ho go yc is ab ú th t ca ko tn ík y, an . e ie ith po ez to hl e: „G o nje pr ak tic ky Ha ha ha ! Ne bo ďá be l.“ To už ko čk u ať sn í tu a a čk ko í tě sn


37

smartbox /

TEXT: ROMAN FOJTÍK FOTO: ROMAN FOJTÍK, PROFIMEDIA.CZ

Z deníku vědce To byl jednou jeden dům. Dům téměř na spadnutí, jehož majitel byl přesvědčen o tom, že mladá rodina, která si za ním postavila domek a začala kolem jezdit autem, na něm způsobuje poruchy, závady a škody. A tak tomu zamezil. Kolem svého domu uzavřel cestu, a tím rodině velice zkomplikoval život. Jak to v podobných případech bývá zvykem, sousedé se dali do soudního sporu.


38

Věda je opravdu skvělá. Nepoznané věci jsou všude kolem nás. Vše se dá vždy zlepšit. Občas je ale nutné sestoupit z oblaků bádání a zapojit se do praktických věcí tak, aby věda pomohla pravdě.

Byl jsem osloven, abych v soudně znaleckém posudku dokázal, jaký vliv má doprava na dům rozčileného pána. Sundal jsem bílý plášť, opustil laboratoř a vydal se do skutečného světa mezi skutečné lidi. Kdybych býval věděl, co mě čeká, vzal bych si místo modelu „science casual“ montérky a gumáky. Dům totiž nebyl jen tak obyčejný dům, byl to dům hrůzy.

Dobrý den, máte sklep? A mohla bych ho vidět? Na pozvání ke vstupu jsme museli chvíli počkat, majitel byl právě zaneprázdněn drobnou hádkou se sousedy. Popravdě, stačilo mi vidět objekt zvenku, a dovnitř se mi už ani moc nechtělo. Začal jsem tedy fotit poruchy a tvářit se velice zaneprázdněně, jenže nakonec jsem tomu přece jen neunikl a dovnitř jsem musel. Naštěstí jsem s sebou měl staršího kolegu, jehož jsem použil

JMÉNO: Ing. Roman Fojtík, Ph.D.

ápady Nejlepší nve van ě. dostávám himedes! Jako Arc

jako návnadu. Já jsem se dál věnoval práci a on, chudák, byl vyzván, aby se zatím posadil. Místnost pro přijímání návštěv připomínala skladiště komunálního odpadu a věřte, že by zde nepomohl ani protichemický oblek. Po chvíli přišla i nabídka kávy, ale nějak jsme neměli chuť. Po krátké debatě, kdy jsme se od majitele brlohu dozvěděli, jak mu sousedé chtějí shodit dům na hlavu, jsem se zeptal, jestli se mohu podívat do sklepa. Otázka to byla logická, protože mnoho prasklin zdiva je způsobeno poruchami v základech, kterým se nejvíce přiblížím právě ve sklepě, přesto jsem ji klást raději neměl. Sklep byl kamenný klenbový, a především plný vody, splašků nebo co já vím. Nebylo to pěkné, světlo tam nesvítilo, ale já do toho samozřejmě vlezl. Po tomto vynikajícím zážitku přišla na řadu střecha, další z mých chybných rozhodnutí. Čekal jsem dvacet minut, než Herodes vyklidil zabarikádovaný vstup, za nímž se nacházelo shnilé schodiště. Samozřejmě jsem na ně vstoupil a samozřejmě jsem se propadl. Ten den mě už nemohlo překvapit nic. Měření seismických vibrací způsobených dopravou jsem nakonec ani neprovedl, přestože by to bylo dobré. Majitel je


VĚK: 32 let ZNAMENÍ: Lev OBOR: statika, dynamika, experimentální měření

však odmítal zaplatit, tak jsem přistoupil rovnou k závěrečným výpočtovým metodám. Jak stanovit, zda kolem projíždějící auto mohlo způsobit praskliny na domě? Zvolil jsem následující postup: Když budu vědět, jakou rychlostí se přenášejí seismické vlny od dopravy do objektu a porovnám to s rychlostí vlny, která může porušit zdivo, dozvím se možná pravdu. Na základě znalosti přibližné místní geologie bylo zjištěno, že k poškozování docházet může, ale kromě průjezdu k sousednímu rodinnému domku vede okolo domu ve vzdálenosti čtyř metrů ještě místní komunikace, po které jezdí nákladní auta. Závěr byl tedy takový, že od auta sousední rodiny poruchy nastat mohou, ale výrazně větší poškození způsobuje doprava po místní komunikaci a nejvýznamnější vliv na ně má naprosté zanedbání údržby objektu. Poprvé u soudu Hlavně že jsem neseděl na lavici pro obžalovaného. Probíhalo to docela klidně. Soudkyně byla šikovná a pohledná, což mě dost překvapilo. Do té doby jsem měl představu, že u soudu pracují pouze dámy jako Konstance Krutá ze Simpsonů. Když jsem byl

PRACOVIŠTĚ: VŠB-TU Ostrava, Fakulta stavební, Katedra konstrukcí VŠTE České Budějovice, Katedra stavebnictví STAV: čerstvě rozveden

předvolán, abych podal odborné vysvětlení, naše oči se střetly, paní soudkyně se zakoktala a pak jsme se na sebe usmívali jako dvě sluníčka. Na víc už si nevzpomínám. Kromě práce musí vědec i odpočívat Občas člověk nestíhá a nosí si práci domů. A tady je nutné nastavit si a dodržovat jistá pravidla. Jedním z nich je absolutní přednost Ligy mistrů UEFA. Kdykoli se hraje Liga mistrů, zahazuji vše, i kdyby hořelo, a jdu se dívat. Většinou si i vsadím, aby to bylo napínavější. Je to takový světlý bod a jistota v naší nejisté době, tradici jsem zavedl již v prvním ročníku na vysoké škole. Na kolej jsem se tenkrát nedostal, ještě se dvěma dalšími nešťastníky jsem tedy bydlel na docela drsné ubytovně. Vždy, když se hrála Liga mistrů, jsem byl pozván svým otcem na večeři a fotbal. I když jsem tenkrát sport v televizi nesledoval a vyznával raději aktivní účast, bylo to pro mě vysvobození z pekla. Po nějaké době se mi to ale zalíbilo a teď bych se fotbalu v televizi nevzdal ani za nic. Dnešní citát zní „hlad je převlečená žízeň a pivo je tekutý chléb“. Poprvé jsem ho slyšel od svého kamaráda Jiřího.

39

smartbox /

TEXT: BARBORA GENSEROVÁ ILUSTRACE: ADÉLA PŘADKOVÁ

Viktor Dyk: Krysař Anarchističtí buřiči • přelom 19. a 20. století • silné ovlivnění anarchismem • autentické prožitky autorů • hovorový, vulgární jazyk • písňovost veršů, málo metafor Viktor Dyk • básník, prozaik, dramatik, politik • krátká, úsečná poezie plná ironie • dílo: – Válečná tetralogie – Zmoudření Dona Quijota – Krysař • podle středověké pověsti • pohádkové motivy, symbolismus (postava ďábla, kouzelná píšťala, tajemná země) • archaický jazyk, častá inverze • kritika lidských vlastností • zdůraznění významu lásky

Taháky k maturitě

Krysy nemá skoro nikdo rád. Oproti tomu vysoké, hubené chlapy s výraznýýma očima zbožňuje kdekdo, obzvlášť teda holky. Je to současný ideál mužskéé krásy, že? Vidíte, jak jsme vlastně staromódní, protože tento typ bychom našli už v německé pověsti ze 13. století. No jo, jenže komu by se chtělo číst německy, ještě k tomu jazykem 13. století. Od toho tady máme Viktora Dyyka (jo, vzdáleného příbuzného Vojty Dyka), který byl tak zlatý, že nám příběh o Krysaři sepsal tak, aby se dal číst. S Dykem jsou i krysy hezčí.

Lidi jsou krysy Viktor Dyk je spojen s anarchistickými buřiči. Netančil sice pogo (ale kdyby v té době existovalo, určitě by to dělal), ovšem i tak způsoboval ve společnosti rozruch. Hlavně tím, jak kdeco kritizoval, od divadla až po Masaryka. Mezi hlavní znaky jeho tvorby patřily ironie a satira, a kdyby mohl používat Facebook, určitě by flejmoval a trolil. Na druhou stranu, jeho pravděpodobně nejznámější dílo tyhle prvky nenese. I když se soustředil hlavně na poezii, lidé ho znají (pokud ho vůbec znají) právě jen díky Krysaři. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař Hanzovní (čti obchodní) město Hameln má pověst počestného společenství slušných lidí. Je však zamořeno krysami, které obyvatele otravují víc než špatné svědomí. Proto se městským konšelům náramně hodí, když k nim přijde tajemný cizinec (ten vysoký fešák) s nabídkou, že je nepříjemných hlodavců zbaví. Pánové přijmou a za vykonané služby mu přislíbí vcelku velký obnos peněz. To, s čím si hamelnští nevědí rady, krysař obstará za pár chvil. Ještě předtím se však stihne zamilovat do krásné mladé Agnes. Ta má ale přítele. Kristiána. Zatím je nechme na pokoji a podívejme se, v čem spočívá krysařovo tajemství úspěchu


40

deratizace. Má magickou píšťalu, jejíž zvuk přitahuje všechny živé tvory tak, že jej slepě následují. Stačí pár tichých tónů, a hlodavci jej následují ven z města na horu Koppel, odkud poslušně popadají do propasti, která ústí do země Sedmihradské. Money, money, money Od krys je pokoj, teď už jen dojít pro peníze, za Agnes a hotovo. Krysař zajde do hospody, sedí v klidu v rožku a pije své víno. Na druhé straně lokálu popíjejí ctihodní pánové, kteří mu slíbili výplatu. Nikdo z města se je neodváží v takovou chvíli obtěžovat, ale krysař je už tak jako tak považován za podivína, takže mu vůbec nevadí, když se na něj ostatní dívají jak hlupák na dveře. Zvedne se a jde k panskému stolu požádat o výplatu. Jenže od pánů by se mohli i čeští právníci učit; prohlásí smlouvu za neplatnou, řeknou, že žádná smlouva vlastně není, že krysař se zahnáním krys neměl žádnou velkou práci, a proto si částku, o které byla řeč na začátku, nezaslouží. A že kdyby se chtěl k těm penězům dostat, potřeboval by pomoc samotného pánaboha. „Netřeba boha, pomohu si sám.“ Krysař se chce konšelům pomstít, ale pak si uvědomí, že díky lásce k Agnes je lepším člověkem, a plány odloží. Dokonce odmítne

spojení s ďáblem, který mu o pár dní později u stolu v hospodě nabídne své služby. Má Agnes, to mu stačí. Řeka je přítel Agnes je chudák holka, taky to nemá lehké. Miluje krysaře a rozchod s Kristiánem komplikuje fakt, že s ním čeká dítě. Když nevíš, jak dál, skoč do řeky a spáchej sebevraždu. Aspoň Agnes to tak udělala. A její máma, když zjistila, co se stalo, se zbláznila. V krysaři tyto události způsobily velkou vnitřní změnu. Je z něj zase ten podivný cizinec jako na začátku, už nemá být pro co dobrý ani důvod tlumit zvuk píšťaly. Nadechne se a z plných plic začne pískat. Teď už za tím zvukem nejdou jen krysy. Jdou všichni obyvatelé Hamelnu. Krysař jde první, míří na horu Koppel, k propasti, k cestičce do Sedmihradska. Nad propastí se zastaví, ale lidé jdou dál. Jeden po druhém vstříc smrti. Podivný cizinec za nimi nakonec vykročí taky, i se svou píšťalou. Jen dva lidé zůstali ve městě. První je hloupý rybář Sepp Jörgen, který všechno pochopí až o den později, a proto na něj píšťala neúčinkovala. Druhé je malé dítě, které ještě neumí chodit, tedy nemohlo krysaře následovat.

smartbox/finanční gramotnost

PENÍZE... A KAM S NIMI? Dnes jsou možnosti pro ukládání peněz takřka bezbřehé. Mít účet v bance se zdá vlastně přirozené – na netu nakupuje čím dál víc lidí, při placení kartou v obchodě člověk zase nemusí hledat drobné, provedené úhrady vidí přehledně v internetovém bankovnictví a o každé platbě mu přijde esemeska. (Kéž by mi mobil zavibroval pokaždé, než dám vyprat kalhoty se zastrčenou stokorunou!) Průměrná částka placená kartou v posledních letech klesá, uživatelé ji používají nejen při velkých nákupech, ale platí jí třeba i za zmrzlinu nebo sendvič. S rozšiřováním platebních technologií a zvyšujícím se počtem terminálů se dá čekat, že bude klesat dál. Jistý pokrokový kněz ve Švédsku dokonce nechal terminál nainstalovat do kostela, protože bezhotovostní Švédové mu neměli jak jinak předat milodary. Založ si zdarma bankovní účet Téměř každá banka dnes nabízí studentům účty zdarma, některé přidají i pár vychytávek navíc. Třeba stickerku na mobil nebo, což je asi


TEXT: MAREK TESAŘ, TESTER ČESKÉ SPOŘITELNY ILUSTRACE: ANNA MALÁ

Ještě docela nedávno si lidé ukládali peníze nanejvýš do matrace. V 19. století se v českých zemích začaly rozšiřovat záložny a spořitelny a s nimi přišly vkladní knížky, které byly velmi oblíbené až do přelomu tisíciletí. užitečnější, zvláštní podúčet pro peníze, které nechcete utratit hned při první nákupní horečce. Mít vlastní účet je pohodlné, a někdy dokonce nutné, peníze z brigády už jen málokde dávají v hotovosti. S účtem FRESH budete mít kapesné, výplaty i úspory na svém účtu vždy a všude pod kontrolou. Více informací najdete na www.csas.cz/mladi.

FRESH ÚČET

JAK SI ÚČET ZALOŽÍTE

Co vše získáte zdarma • Vedení účtu a všechny příchozí platby • Přístup k účtu 24 hodin denně přes počítač nebo mobil (SERVIS 24) • Každý měsíc až 2 výpisy z účtu • Každý měsíc 2 výběry z bankomatů České spořitelny • Platební kartu Visa Classic s vámi vybraným obrázkem • Podúčet na peníze, které nelze vyčerpat platební kartou. V případě potřeby si je kdykoli převedete zpět na běžný účet.

• Navštivte kteroukoli z našich více než 680 poboček. • Přineste s sebou: – studenti pod 18 let – občanský průkaz nebo rodný list (nutná je návštěva s rodičem) – studenti nad 18 let – občanský průkaz (a pokud je vám více než 21 let, tak i potvrzení o studiu)

41

smartbox/test

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK ILUSTRACE: ANIČKA TROUSILOVÁ

Svět strašně pokročil. Jazyková zásoba neodvratně přichází o slova, kterým ještě před třiceti lety nebyl problém porozumět. Na druhé straně spousta nových slov přibývá. Učitele jsme vyzkoušeli v minulém čísle, dnes jste na řadě vy, studenti. Znáte význam těchto třiceti slov? Podle češtinářů prý ani moc ne a pozor, někdy jsou správně i dvě možnosti.


42

4 Jho A) část postroje tažných zvířat B) těžký úděl C) boží trest 5 Lítý A) leštěný B) tekutý C) zuřivý

6 Nýčko A) teď, nyní B) temeno hlavy C) páka železniční výhybky 7 Nádavkem A) navíc B) ve zlém C) žít z milodarů 8 Nasnadě A) jak si lze snadno domyslet, odvodit B) mlčky C) jakkoli 9 Mimoděk A) mimovolně B) bez rozmyšlení C) nezištně 10 Potutelný A) starozákonní B) poťouchlý C) kořeněný 11 Arci A) úřad B) ovšem/zajisté C) ale 12 Bezuzdný A) prázdný B) volně se potulující C) nezřízený, nezkrotný 13 Nabíledni A) v poledne B) kamenitý břeh řeky, kde se bělilo prádlo C) na první pohled jasné


29 Omšelý A) mlhavý, nejasný B) opotřebovaný, sešlý C) porostlý mechem

16 Zemitý A) přízemní B) hliněný C) jadrný, přírodní, poněkud obhroublý (člověk)

30 Lkát A) naříkat B) tajit pravdu C) pomlouvat

17 Zavilý A) zarytý, urputný B) stočený do sebe C) poškozený, porouchaný 18 Toliko A) jenom B) tolik C) stejně jako 19 Bryskně A) výstižně B) vtipně C) prudce

20 Žírný A) úrodný B) velmi rozlehlý C) kyselý 21 Titěrný A) otravný B) miniaturní C) kosmetický 22 Ztepilý A) luční B) urostlý C) dávný 23 Osnovat A) tkát pavučinu B) tkát na tkalcovském stavu C) plánovat 24 Svízel A) potíž, soužení B) bylina C) náhoda 25 Vystříhat se A) vyhnout se B) proniknout C) dostat se z problémů 26 Tklivý A) spolehlivý B) nudný C) přehnaně cituplný 27 Jihnout A) dojímat se B) řídnout C) mrznout

Řešení: 1 B; 2 B; 3 B; 4 AB; 5 C; 6 A; 7 A; 8 A; 9 A; 10 B; 11 B; 12 C; 13 C; 14 A; 15 B; 16 C; 17 AB; 18 A; 19 C; 20 A; 21 B; 22 B; 23 C; 24 AB; 25 A; 26 C; 27 A; 28 C; 29 B; 30 A

3 Chřípí A) sípavý dech B) nosní dírky C) dřevěné třísky

15 Chřadnout A) tkát len B) uvadat, slábnout C) praskat

20 bodů a více: Výborně, asi hodně čteš a koukáš i na jiné filmy než současné blockbustery. Opravdu široká slovní zásoba (od archaismů po nekonvenční češtinu) je privilegium náležící elitě.

2 Brojit A) slétat se do úlu B) útočit, napadat C) brousit, ostřit

28 Sinalý A) oschlý B) arabský C) bledý

20 až 5 bodů: Ale jo, furt dobrý, jak říkali bratři Mašínové. A podle toho, k jakému z referenčních čísel se tvůj výsledek blíží, je to dobré víc či míň.

1 Bodrý A) bodavý (hmyz) B) veselý, dobrosrdečný C) barevný

14 Venkoncem A) zcela, úplně, naprosto B) obráceně C) zdlouhavě

5 bodů a méně: Kniha. Předmět, který prodávají v obchodech. Vezmeš ho do ruky, otevřeš a čteš. Jednoduše – zleva doprava a pořád dolů. Knihy vycházejí dokonce už i v elektronické podobě, takže nemusíš obracet stránky. Pokud celý svůj život strávíš jako podřízený, nebudeme se divit, jo?

OTÁZKY PRO STUDENTY

43

mediální výchova /

TEXT: MICHELLE LOSEKOOT

15 tipů jak dobýt Instagram M ic h e lle L o se ko o t

kn iž n í b lo g g e rka , pub lic istka ruzo va p a n d a . b lo g sp o t. c z

S o c iá ln í sítě a n o vá m é d ia rn í akad em ie kurz po řá dá Lite rá se ko ot ve de jej M ic he lle Lo 9. kv ětna 20 15 , Pr ah a Na Pa nkrá ci 42 0/54 ce na: 10 00 Kč

ar t- ca m pus. cz př ih lá ška na w w w.


44


45

solidarita /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: MARTINA KOLAŘÍKOVÁ

SUICIDE ANGELS Tuhle jsem na Facebooku zahlídla pěknou fotku. Byla na ní postel, povlečení s Bartem Simpsonem, v posteli kluk a kolem něj tři rozesmáté potetované mladé ženy. Jedna z nich se natahuje pro helikoptéru nahoře na skříni, kluk se jí pokouší stáhnout kalhotky a celé


46

Pomáhají Poutají pozornost Boří předsudky

to vypadá na slušně se rozjíždějící mejdan. Akorát že fotka není žádná ulepená domácí produkce, ale práce profesionála. Co to je? Reklama na další e-shop s hadrama, hračkama, ložním prádlem nebo „designem z dovozu“?

Kluk se jmenuje Fanda, je mu sedmnáct a už šest let bojuje s leukemií. Po poradě s jeho sestrou mu Suicide Angels přijely zpestřit den focením, chtěly mu udělat radost a vyjádřit respekt nad tím, jak statečně svůj úděl zvládá. Totiž – průměrně zdravý mladý člověk si zdraví neváží, nepředstavuje pro něj žádnou hodnotu, a proč by taky mělo, když nemá srovnání, jinou zkušenost, ještě ho pořádně nic nebolelo? Takový člověk vnímá svoje běžné problémy jako nesmírně závažné a fotka Fandy je zde proto, aby se to trochu vyrovnalo. Neboť by mohlo být hůř. Mohli byste taky denně žít s vědomím, že možná brzy zemřete, a ještě jste si ani nic neužili. Jak nespravedlivé, že? Ale koho obvinit, koho nenávidět, komu si stěžovat a po kom požadovat omluvu za to, že jste dostali rakovinu? Myslím, že je dobré podívat se na věci, které nás momentálně trápí, i z této perspektivy. Jak jsem brzy zjistila, fotka vyvolala i jiné emoce a interpretace. Prostituci, porno, „nevkusné honění lajků“ nebo feministicky mravokárné „ponižování žen“. Zdálo se mi, že z některých diskutujících mluvila čirá závist, což mě pobavilo. No fakt, jestli Suicide Angels dokážou, aby zdravý teenager záviděl nemocnému s leukemií, je to na článek. Armáda „sebevražedných andílků“ čítá kolem osmdesáti potetovaných a jinak alternativně vyhlížejících členek, s nimiž spolupracuje asi desítka fotografů. Po celé republice pak dělají následující věci. Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích Suicide Angels nafotily kalendář ve stylu pin-up girls a výtěžek z jeho prodeje (70 000 Kč) darovaly hospicu, což je zařízení, kde umírají lidé, u nichž medicína vyčerpala všechny možnosti léčby, a jejich další pobyt v nemocnici je proto zbytečný. Hospice jsou místa, o kterých zdraví lidé neradi slyší, neradi na ně myslí a rozhodně je dobrovolně nenavštěvují. Podle toho taky vypadá jejich financování. Každá koruna dobrá.


Andělé bez křídel To je název občanského sdružení, které založily dvě mámy z Děčínska a sběrem víček dokázaly dát dohromady přes půl milionu korun na dobročinné účely. Kdybyste nevěděli, na jakém principu je sběr založen (já to nevěděla), tak čistá víčka od PET lahví vykupují firmy na zpracování plastů. Suicide Angels přispěly Andělům bez křídel na pomoc hendikepovaným dětem, peníze získaly z charitativního bazaru a prodeje dalšího kalendáře. Sbírka věcí pro dítě ze Slovenska Mladou matku týral její partner, ze dne na den skončila téměř bez prostředků na ulici. Suicide Angels zorganizovaly pomoc a během několika dní odešly na Slovensko dva balíky s oblečením a potřebami pro mimino. Fanda Fandovi nechybějí peníze ani láska. Má dobré zázemí, milující rodiče a sestru. Fotky, které s ním Suicide Angels přijely nafotit, vyjadřují běžné klukovské sny a přání, které se ovšem s leukemií naplňují jen těžko. Proč to všechno? Třeba kvůli budování občanské společnosti, ne? Tu naše země postižená morální bídou potřebuje jako sůl. V prostředí složeném ze samých asociálů se citový chlad a nezájem o cokoli jiného než vlastní prospěch stává i pro nás normou. Už jsme si na to tak zvykli, že si ani neuvědomujeme, jak špatně se nám takhle žije. Druhý důvod: Vylepšení veřejného obrazu pokérovaným lidem. Protože je pořád dost těch, kteří na ně koukají jako na líné a špinavé feťáky. A netýká se to jen malých měst a starších lidí, i v Praze je mladých konformistů až moc. Třetí: Snad vám už někdy někdo pomohl. Jestli ne, určitě k tomu jednou dojde. Je to hezký pocit. Ještě

hezčí ale je, když už jste na tom sami tak dobře, že můžete pomoct někomu jinému. Taky vám tak roste zdravé sebevědomí. Co je to za název, kdo to vymyslel? Zakladatelkou projektu je Věra, učitelka angličtiny na volné noze, matka dvou kluků, milovnice deathcore, metalcore a tetování, pořadatelka hudebních akcí a redaktorka hudebně-lifestylového časopisu. Vystudovala mediální komunikaci a chce se stát terapeutkou. Hledala způsob, jak se věnovat charitě smysluplnějším a osobnějším způsobem než jen poslat někam DMS. Shodou mnoha okolností a přičiněním mnoha lidí vzniklo něco výjimečného – nezisková modelingová agentura. Andílci jsou zde pro lidi v životních situacích tak těžkých, že je často provázejí i myšlenky na sebevraždu, odtud tedy Suicide. Pomáhají, poutají pozornost a boří mýty o charitě, modelingu a nakonec i o tom, jak vypadá a co dělá „slušný člověk“. Kdo se může stát sebevražedným andělem? Každá holka s alternativním vzhledem, tedy potetovaná, s dready, barevnými vlasy, piercingem a tak dále. Jak jste už asi pochopili, nemusí mít míry modelky a nemusí být klasicky krásná. Zajímavá ano. Věra vítá především ty, které samy už nějakou tou zatěžkávací životní situací prošly. To je základem pro hlubší empatii vůči potřebným. Pokud nic z toho nemáte, ale projekt se vám líbí a cítíte spříznění, můžete se zapojit i jinak. Přijít s nápadem, komu pomoci a jak to udělat, aby u toho byla i zábava a celé to vypadalo dobře. Kontakt na Věru najdete na webu suicideangels.eu.

47

solidarita /


48

soutěž /

VYHRAJ LEGENDÁRNÍ HODINKY JAK NA TO? 1) Běž na Facebook (facebook. com/redwaymag) a v albu Soutěž G-Shock si prohlédni všechny barevné kombinace modelu. Soustřeď se i na vzory a celkové vyznění stejně jako na nejmenší detaily ciferníku. 2) V albu najdeš šablonu. Stáhni ji nebo obkresli přes monitor a navrhni svůj model hodinek tak, aby zapadl do kolekce. 3) Návrh nám v co nejvyšším rozlišení pošli na [email protected]. Nezapomeň připsat adresu, jinak nesoutěžíš! Soutěž končí 5. května ve 24.00.

Pro výherce vybrané redakcí


Pro výherce s největším počtem lajků

CO ZA TO? Dva výherce vybírá redakce, třetím se stane ten, jehož návrh získá v albu Soutěž G-Shock největší počet lajků. Výhru pak obdrží na uvedenou kontaktní adresu.

49

vše o /

TEXT: MARTIN HRADECKÝ, ELLE FOTO: ARCHIV

Coco Chanel Hned na začátku si musíme ujasnit jednu věc. Móda JE umění. Teď možná spousta z vás kroutí hlavou, protože co jako má být uměleckého třeba na hadrech z oděvních řetězců nebo vašeho oblíbeného skate shopu. Nic, zhola nic. Jenže o těch se právě nebavíme. Řeč je o módě vysoké, chcete-li „haute couture“ (ót kutýr, abychom všichni vypadali, že víme), konkrétně ve spojení s tou Francouzkou, jejíž jméno jste už určitě zaslechli. Kdyby ne, museli byste žít minimálně na Marsu. Malé černé, Chanel No 5, kalhotový kostým, pruhované tričko, Karl Lagerfeld, to všechno jsou její módní „vynálezy“.


50

Bez nich by současná móda – i ta z obchoďáku a ze skate shopu – těžko vypadala tak, jak ji známe. Ano, pokud byste měli vyjmenovat pět, možná i jen tři největší osobnosti módního průmyslu, Coco Chanel by mezi nimi rozhodně byla. Ovlivnila nejen podobu toho, co nosíme, ale i ženu jako takovou, její postavení ve společnosti, sebevědomí a právo oblékat se zrovna tak pohodlně a funkčně jako muž. A když jsme u toho, ovlivnila i muže, hlavně ty, co se motali v její blízkosti, hehe. „Abyste mohla být nenahraditelná, musíte být výjimečná,“ říkala. No to je přeci jasné. Jenže se to lépe řekne, než udělá. Abyste se zapsali do historie, musíte vytvořit něco, co předtím ještě nikdo ani náznakem neukázal. V tom je svět haute couture obsazený špičkovými návrháři neúprosný – buď přinesete naprosto nový pohled na věc, který bude zároveň duchaplný a snese nejpřísnější estetická měřítka, nebo tady nemáte co pohledávat. Ti nejvýjimečnější z výjimečných pak dokážou svým pohledem způsobit kulturní a společenskou revoluci. Jako právě Coco. Současná móda má taky svoje hrdiny, jsou tu Marc Jacobs, Vivienne Westwood, Alexander McQueen nebo Raf Simons, ale s ní se měřit nemohou – vyjmenujete u každého z nich alespoň jednu srovnatelně ikonickou věc, jakou navrhla ona? Asi ne, co. Ale to, že nevznikají, není tak úplně jejich vina. Je to mimo jiné i dobou, ve které žijeme. Je moc rychlá, lidé nemají čas zrát, nemají čas na nic (nebo to aspoň tvrdí). Když Madonna upadne na pódiu, za tři vteřiny o tom ví celý svět, i obyvatelky domova důchodců na předměstí Osla. A za další tři vteřiny už o tom zase nikdo neví. Věci trvají okamžik, oka-mžik. A my spěcháme, ženeme se za nimi, chceme pořád nové a nesmějí být drahé nebo jinak těžce dostupné. „Žijete jen jednou, tak by s vámi měla být zábava.“ Gabrielle Bonheur Chanel se narodila v dobré zemi a do dobré doby. Na přelomu 19. a 20. století je v pokrokové Francii přáno odvážným nápadům, malým revolucím a velkým objevům. Tohle tvrzení ale zatím berme s rezervou, protože zpočátku to s Coco nijak růžově nevypadalo. Narodila se pradleně Jeanne a pouličnímu prodejci Albertovi, kteří nezvládali vydělat dostatek peněz pro sebe,


natož pro svoje děti. Socky, řeklo by se dnes. Přesto měla tato konstelace na Coco a její budoucnost minimálně jeden absolutně nezpochybnitelný vliv. Otec na tržištích prodával spodní prádlo a pracovní oděvy, takže Coco se díky kočovnému životu trhovců odmalička seznamovala s francouzskými městy a kraji, ale především neustále přicházela do styku s procesem tvorby a následným prodejem oblečení, i když vzhledem k sortimentu, který její tatínek na stánku nabízel, v jeho nejsurovější podobě. Ptáte se, co si pozdější zakladatelka jednoho z nejslavnějších módních domů mohla vzít

z toho, že se několik let koukala jenom na montérky a spoďáry pro dělníky? Možná víc, než by si jeden pomyslel, ale o tom později. Už tak drsný život se brzy ještě zkomplikoval. Když bylo Gabrielle dvanáct, matka zemřela na silnou bronchitidu a otec Albert neměl jinou existenční možnost, než poslat ji a její dvě sestry do kláštera ve střední Francii. Impulzivní a nezkrotné Gabrielle začaly pod nadvládou jeptišek zlé časy. Klášterní řád je nesmlouvavý, zarputile neměnný a pro bystré živé dítě zoufale nepodnětný. Gabrielle snila o otci, vyprávěla ostatním, že odešel do Ameriky hledat

práci a brzy se pro ni vrátí. Opakovala to tak dlouho, až tomu sama uvěřila, chránila se tak před beznadějí, že by v klášteře musela zůstat až do dospělosti. Vymýšlela si i jiné historky, aby se odlišila od ostatních chovanek, a ani v dospělosti se nebála upravit realitu. Tvrdila například, že jí byly teprve dva roky, když matka zemřela, čímž se udělala rázem o deset let mladší. Údajně jí na to skočili i úředníci, a tím pádem i její první životopisec. Bravo, madame Coco! V klášteře se vyučila švadlenou, to směle považujme za nejlepší rozhodnutí jejího života. Zaměstnání šičky jí ovšem přišlo nudné a málo výdělečné, takže si stále ještě jako Gabrielle začala vydělávat jako barová a varietní tanečnice, která si pracovní oblečení neobléká, ale spíš svléká. Zde, ve francouzských šantánech, tančírnách a varieté, taky najdeme původ jména Coco, s největší pravděpodobností vzniklo z tehdy velmi populární kabaretní písně Ko Ko Ri Ko. Coco si jej ponechala i poté, co se od kariéry varietní umělkyně odstřihla. Nebyla moc úspěšná, uměla sice docela dobře zpívat, ale neodpovídala dobovému ideálu krásy, příliš štíhlá, s malými ňadry a spíš zajímavým než klasicky krásným obličejem. Naučila se však hovořit (nemyslím tím flirtovat) a vůbec dobře vycházet s muži. Rovnoprávnost, jak ji známe dnes, tenkrát neexistovala. Ženy byly dobré do kuchyně a do postele, jinak se nepředpokládalo a ani nežádalo, aby mluvily či se jinak projevovaly. „Dívka by měla vědět dvě věci: kdo je a co chce.“ Coco se stala přítelkyní a časem i milenkou Étienna Balsana, dědice textilní továrny, čímž se před ní rozevřel svět luxusu a velkého bohatství. Kdo by s tím měl problém, že? Zamilovaný Étienne ji téměř denně zahrnoval vším, po čem vždy toužila – šaty z nejdražších látek, doplňky z exotických materiálů a diamanty zasazenými do vzácných kovů. Coco si jich nejen užívala, ale zároveň je i pečlivě studovala. Život na Étiennově venkovském sídle byl rozkošně bezstarostný. Coco vstávala v poledne, pak se s přáteli nasnídala, potom vyjížďka na koni, oběd a společnost, pak večeře, alkohol a další společnost… Bylo to krásné, Étienna ovšem nemilovala, spíš ho jen dobře snášela. A tak do jejího života vstoupil další muž, Balsanův dobrý kamarád – kapitán Capel. Ten Coco

51

vše o /

majetnicky ubytoval v centru Paříže a s patřičnou parádou ji uvedl mezi vyšší střední třídu, což se dosud spíše vesničance Chanel moc líbilo. Později tento Angličan zafinancoval i otevření jejích prvních butiků a údajně to byl právě on, kdo v začátcích nejsilněji ovlivnil celkovou image značky, stejně jako vůni a flakon legendárního Chanelu No 5. Capel nebyl Coco nikdy věrný, a dokonce se oženil s anglickou aristokratkou. Přesto se Coco ocitla na absolutním citovém dně, když se její milý po devítiletém vášnivém vztahu zabil v autě. Ostatní však v jejím smutku paradoxně našli radost. Čím víc truchlila, tím víc a kreativněji se upínala k práci. Debutovala v roce 1910 jako designérka dámských klobouků a záhy začala sklízet stále výraznější úspěchy. Se začátkem první světové války se v životě Francouzů mnoho změnilo. Muži odešli bojovat, ženy zůstaly samy. Jejich oblečení dosud vyžadovalo pomoc buď služebné, nebo manžela – korzet si samy nezašněrovaly. Ale peněz na personál najednou nebylo. Ani na jiné věci. Coco si jako první ze všech spočítala, že honosné komplikované róby z drahých látek už nebudou na pořadu dne. Ani nebyly k sehnání, válečné zásobování vázlo. A tak sáhla po tom, čeho bylo všude dost – po bavlně a žerzeji, používaných na pánské spodní prádlo. Pamatujete, čím se živil její otec? Francie byla šokována, a když se Coco prošla v jednoduchých úpletových šatech po pláži, lidé se jí smáli. Coco se smála s nimi. Vytáhla na světlo pruhované tričko, součást námořnické uniformy, a vystavila je ve výloze „luxusního oblečení určeného pro volný čas a sport“. Za chvíli v nich chodila půlka Paříže. Ženy, které teď musely zastat ledajakou práci, přišly rychle na chuť i kalhotovému kostýmu, přestože na ně ctihodní starci na ulici plivali a hrozili holí. V kalhotách se na kole jezdí mnohem líp než v dlouhé sukni a na kole toho stihnete víc, než když chodíte pěšky. To byla revoluce.


52

Po válce, v roce 1918, dobyla Coco Chanel módní i geografické centrum Paříže, když v čísle popisném 31 na proslulé rue Cambon otevřela první módní dům nesoucí její jméno. Tady byly Francouzky opět u vytržení, protože Coco prodávala celý styl, od šatů přes klobouky a doplňky až po šperky a vůně. Nabízet takto kompletní módní „balík“ dosud nikoho nenapadlo, a přitom taková blbost, že?

charismatickému Rusovi prostě nedokázala. Našla v něm dokonale spřízněnou duši, oba toužili bourat společenské konvence, on hudbou, ona módou. Na nějakou dobu vytvořili všude vítaný, i když ne tak zcela oficiální pár. Přibližně do té doby spadá i další důležitý milník její kariéry – v roce 1921 byla na trh konečně uvedena jedna z nejslavnějších vůní světa, Chanel No 5. Ne, nepřeháníme to s jejím významem ani trochu, stačí si vzpomenout na několik uživatelek této směsi citronů, mýdla, květů a třešní, která Coco vracela zpět do dětství a klášterního dospívání. Marilyn Monroe, která chodila do postele oblečená jen v pár kapkách čísla pět, Catherine Deneuve, její mladší herecká kolegyně Nicole Kidman a nekonečné zástupy dalších žen. Naposledy se nad Chanelem No 5 loni sešli megalomanský režisér Baz Luhrmann (Moulin Rouge, Velký Gatsby) a supermodelka Gisele Bündchen, aby spolu natočili velkolepou ódu na vůni jako prostředek dodávající ženám svobodu, sílu, nezávislost a sexuální neodolatelnost. Koukněte se na YouTube. O Chanelu No 5 by se dalo mluvit dlouhé a dlouhé hodiny, tak barvitý a dramatický má tento parfém osud. Snad jako žádný jiný. My to ale uzavřeme tím, jak prostě vznikl jeho název. Podle čísla jednoho ze vzorků, ze kterých Coco vybírala tu pravou vůni. „Číslo pět,“ odpověděla zkrátka na otázku, jak vybraný parfém hodlá pojmenovat. Až zase jednou budeme do vesmíru vystřelovat odkaz lidstva jiným civilizacím, podle mě by tato zlatavá tekutina neměla ve výběru chybět.

„Je čas na práci a je čas na lásku. Žádný jiný čas neexistuje.“ Někdy na jaře 1920, kdy už je Coco Chanel skutečnou superstar a na ostatní módní návrháře se dívá z patřičné výšky, potkává osudovou lásku, ruského hudebního skladatele Igora Stravinského. Jeho rodina v tu dobu hledala v Paříži útočiště a Coco se jim rozhodla pomoci, protože vyhýbat se

„Nejodvážnější věc je myslet sám za sebe. Nahlas.“ V polovině dvacátých let navazuje Coco další ze svých osudových vztahů, tentokrát bohužel destruktivní, zničující. Nejen že se čím dál častěji sjíždí morfiem a pořádá vyhlášené kokainové večírky, v jejichž souvislosti dostává její umělecké křestní jméno další rozměr, ale zároveň se

dostává mezi anglickou aristokracii, která ji v této její zálibě podporuje. Kokain byl tehdy k dostání v lékárnách jako nevinné povzbuzovadlo a výborné anestetikum, když vás bolel třeba zub. O problémech se závislostí se nic moc nevědělo, nikdo to neřešil. Coco, už tak poněkud psychicky rozhašená, se seznamuje s Hughem Grosvenorem, vévodou z Westminsteru, který ji zahrnuje nejen mileneckou pozorností

v roce 1939 zavřít své butiky s odůvodněním, že móda není pro válku stvořená, čímž víc než tři tisíce jejích zaměstnankyň ztratilo ze dne na den práci. Následně byla obviněna ze špionáže ve prospěch Němců, v Berlíně se opakovaně setkala s Himmlerem, ale nakonec byla za záhadných okolností všech obvinění zbavena. Proslýchá se, že se tak stalo na základě přímluvy samotného Winstona

a nákladnými dary, ale taky názory idiota, rozuměj především protižidovskými a homofobními. Nebudeme zabíhat do detailů výroků, které Coco v té době ke zděšení mnohých vypouští z úst, ale rovnou přeskočíme několik let. A zjistíme, že antisemitsky a pronacisticky se slečna Chanel chovala i za druhé světové války. Nejprve nechala

Churchilla. Ať to bylo, jak bylo, temný stín nacistické kolaborace už nad Coco zůstal nekompromisně rozprostřený a víme, že některé zámožné Židovky by z tohoto důvodu dodnes nepřekročily práh obchodu s monogramem CC ani přes svou nafintěnou mrtvolu. Na prodeji ani na renomé značky se však tento fakt nijak významně nepodepsal.


„Módu si můžete koupit, ale styl už musíte mít.“ Po válečné ostudě se Coco zcela pochopitelně stáhla do ústraní, konkrétně do dobrovolného exilu ve Švýcarsku. Nelízala si tam ale rány, ani neplakala sama nad sebou, jen se ještě hlouběji ponořila do módního návrhářství. V těsně poválečné době totiž musela čelit nejen své nedávné kontroverzní minulosti, ale především tlaku ze strany svých mužských kolegů s velkými návrhářskými jmény. Christian Dior, Cristóbal Balenciaga a další se domnívali, že všeobecně smutnou a unavenou poválečnou ženu udělají šťastnou, jedině když zdůrazní její přednosti a zabalí ji od hlavy až k patě do těch nejdražších a mnohdy i nejtěžších materiálů. Coco ale, jak už víme, šla naprosto jinou cestou – zcela novátorskou a zatím neprošlapanou. Myslela na ženu jako bytost, která chce být krásná a elegantní, ale zároveň svobodná, aktivní a samostatná. Šaty nesmějí bránit v pohybu, jejich oblékání nemůže trvat půl dne a údržba by měla být také snadná. Její první poválečná kolekce byla v Paříži sice odmítnuta, zato v Británii a Americe jí tleskali, co jim ruce stačily. Zemřela 10. ledna 1971 v pařížském hotelu Ritz, který tak milovala. Prý byla nešťastná ve své panovačné osamělosti, neměla rodinu, děti, přátele. Tak už to s některými génii chodí. Možná proto tak často ukazovala módnímu světu vztekle vztyčený prostředník. Dovolit si to mohla, minimálně vzhledem k nadčasovému dílu, které po sobě zanechala. Coco Chanel není jen odvaha a revoluce, Coco Chanel je především trvalá platnost, konstanta, s níž se každý módní návrhář musí sám poměřovat.

53

eko /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: ARCHIV

Ekologický zeměpis Londýnská podzemní cyklistika Cesty na Mars se pořád oddalujou, na Měsíci nikdo nebyl už skoro půl století a k nejbližší známé exoplanetě by zatím nedoletěla ani Enterprise. Nezbývá nám než se naučit žít s tím, co máme – chovat se k Zemi tak, aby ještě chvíli vydržela.


54

Tady u nás je to vlastně docela jednoduchý – žijeme v mírným pásmu, netopíme se v odpadcích, z kohoutků nám teče pitná voda a večer si nemusíme zapalovat ohníček, abychom neumrzli. To je v podstatě luxus pro většinu světové populace zcela nedosažitelný. Každý měsíc se proto podíváme na jedno místo na světě, kde jsou lidi nuceni vypořádávat se s ekologickými problémy po svým, a řekneme si, co můžem udělat pro to, abychom podobný věci nemuseli brzo řešit sami. Tam, kde jsou kola v ulicích k ničemu Existujou města, kde je cyklistika formou MHD. V Amsterdamu nebo v Kodani to funguje tak, že kola jsou na ulicích volně k zapůjčení; je potřeba akorát zaplatit a včas ho vrátit. Výsledkem jsou metropole plný mladých hipsterů na kole, a tím pádem čistší vzduch (možná trošku zamořenej pocitem sebeuspokojení, jako v tý epizodě v South Parku). Jenže Amsterdam i Kodaň mají výhodu v tom, že leží na placce; zkuste jezdit na kole po Žižkově, a zjistíte, že v některých městech to takhle fungovat nemůže, pokud neděláte závodně cyklokros. A pak jsou samozřejmě místa, kde vám vyjet na kole nikdo nezakazuje, ale člověk by musel být sebevrah, protože všechny silnice jsou už


dávno plný (a vašich pár desítek kilo v konfrontaci s autem moc neobstojí). Třeba Londýn. Kde v roce 2013 zemřelo 489 cyklistů. Designéři z ateliéru Gensler věří, že našli ideální řešení – a porota soutěže London Planning Awards jejich nápad ocenila jako nejlepší konceptuální projekt. Vlastně jde o geniálně jednoduchou věc: londýnský metro nevyužívá sto procent svojí kapacity, což znamená, že v podzemí existuje celá řada vybudovaných tunelů, kde se nic neděje. Projekt pod názvem „London Underline“ navrhuje přetvořit je v síť cyklostezek a pěších zón. Cyklisti by tak byli chráněni před auty i počasím, což je v Anglii (podle našeho názoru) docela plus. Součástí London Underline by měly být i podzemní kavárny (protože hipsteři), obchody a další příslušenství. Povrch cyklostezek je navíc udělanej tak, aby přetvářel kinetickou energii v elektřinu. Díky tomu by v podzemí měla být i wi-fi, protože hipsteři. Jenom jestli je nápad umístit cyklisty pod povrch města zrovna to nejlepší řešení. Ať radši uhnou auta! Londýn tenhle problém řeší už delší dobu; kola ve městě zažívají boom a čím dál víc lidí je vnímá jako relevantní, nejekologičtější a za určitých okolností

i nejrychlejší způsob přepravy, kterej navíc supluje sportovní aktivitu, takže si cyklista může ve svojí tabulce Foglarova Modrého života odškrtnout rozcvičku pokaždý, když jede ráno do školy. Jenže argumentů proti Underline je celá řada, přičemž pár jich pochází přímo z cílové komunity. Někteří podotýkají, že podobná zpráva se objevila i loni – Norman Foster tehdy navrhl projekt SkyCycle, čili síť cyklostezek zavěšených ve vzduchu. Od té doby o tom nikdo neslyšel. Designéři z Gensler oponujou, že Underline nepočítá s novou výstavbou; cílem je využít tunely, který už pod městem existujou, jenom s nima nikdo nic nedělá. V diskusních fórech britských serverů se zase objevujou názory typu: „Londýn je krásný město, proč bychom měli jezdit pod zemí? Ať tam strčí auta a nechají nám volnější silnice!“ Mulcahey tvrdí, že ať už projekt Underline dopadne jakkoli, návrh může být začátkem malé dopravní revoluce, prý se mu už ozývají zástupci jiných měst z celého světa. Lidi na kolech jezdit zkrátka chtějí, takže stejně nezbývá nic jinýho než přijít na co nejlepší způsob, jak jim to pohodlně umožnit.

55

OMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA: DOMOV TÉMA

Recommend Documents