Olomoucký kraj
Lidový rok na Hané
www.ok-tourism.cz
Vážení,
Me, Hanáci, me sme me! Me si po svym vedeme!
dostává se vám do rukou publikace, která si vytkla za cíl seznámit vás s tím, jaký byl a je život na Hané. Rádi bychom vám ukázali, které zvyky a tradice se zde slavily a dodržovaly, a které z nich se stále ještě drží, ať již jako svátek spojený se všemi jeho formalitami, poctami a tradicemi, nebo jen ve formě zlidovělé veselice.
Šeroká je naša Haná, samým Bohem požehnaná! Máme pola, lóky, lese, člověko se srce třese! Naše hroda, Hanák tvrdi, hnojena je mlikem, strdi! Gdo be temo nechtěl věřeť, ať se přende s nama měřeť! Až se zhlidne v našem krajo, pozná, že bel v samym rájo!
Enom jedna věc nám scházi; hádéte co? Ledi drazi! Kopce! A to není k haně, že gde néni kreť se za ně! Proto me dem s hlavó zhuro! Nemožeme za náturo, že sme pěšni – bero svědke naše oce, naše předke, na to, jak nás vechovale, dež nám v dušo ščepovale, besme bele decke svoji, věděle, zač Hanák stoji!
Haná, jako nejvýraznější národopisná oblast na Moravě, je známá již dlouhá staletí. Také dnes, kdy hranice mezi státy mizí a spolu s nimi zanikají hranice národopisných oblastí, většina lidí naší republiky ví, kde Hanou hledat. Bohužel však ani řada místních lidí netuší, jak bohatý kulturní život naši předci vedli. Samozřejmě byl naplněn především prací, ale i tak si vždy našli dostatek času na vlastní pobavení a vzájemná sousedská setkání. Hanáci byli a stále jsou lidé dobrosrdeční, družní a hrdí na svůj původ a svůj kraj. Přesvědčit se o tom můžete na lidových Dožínkách, Setkání Hanáků nebo dalších akcích, které podporujeme. Přeji vám mnoho krásných zážitků a nechť je vám náš folklor nedílným společníkem při toulkách po našem krásném regionu.
Ing. Martin Tesařík, hejtman Olomouckého kraje
Obsah Region Haná Tři králové Masopust a Vodění medvěda Sv. Blažej, Sv. Matěj, Sv. Dorota, Sv. Řehoř Období konce masopustu a předvelikonočního půstu Jak se slavily „ostatky“ a „pochovávání basy“ Popeleční středa, Půst, Smrtná neděle Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota Ježíškovy matičky v Bělkovicích-Laštanech Neděle Zmrtvýchvstání Páně, Pondělí velikonoční Jízda králů Chození s králkou, Slavnost Božího těla Filipojakubská noc, Pálení Čarodějnic, Stavění máje Sv. Barbora, Sv. Mikuláš, Sv. Lucie Štědrý den, Sv. Štěpán Hanácká svatba Přástky, Drhnutí peří, Dožatá Poutě a procesí, Hody Folklorní soubory z Ol. kraje Kultura na Hané Hanácký kroj – ženský Hanácký kroj – mužský a dětský Pravidelně konané akce
4 6 7 8 9 10 12 13 14 15 16 18 19 20 21 22 24 25 26 27 28 29 30
Region Haná
Název oblasti i pojmenování jejích obyvatel pochází nejspíše od názvu řeky Haná, zaznamenaného již ve 12. století. Již od poloviny 16. století se díky olomouckému biskupu Dubraviusovi a po něm i J. A. Komenskému šíří pojem Hané daleko za hranice našich zemí. Obyvatelé, kteří osídlovali území kolem řeky Hané, byli svými sousedy nazýváni Hanáky nebo se sami takto nazývali.
Haná se rozprostírá v rovinatém středu Moravy, přibližně mezi městy Vyškov, Prostějov, Litovel, Šternberk, Velká Bystřice, Lipník nad Bečvou, Přerov, Holešov, Kroměříž a Kojetín. Přirozené hranice tvoří na západě Drahanská vysočina, na severovýchodě Oderské vrchy, na východě vrchy Hostýnské a na jihu Chřiby. Často se hovoří o tom, že centrem Hané je město Olomouc, ale to platí pouze z hlediska demografického, protože folklor Hané se všemi zvyky a obyčeji se odehrával a předával především na venkově.
M e d veˇd
Tˇr králové Stejně jako všude v křesťanských zemích držel se tento svátek i na Hané tradičně. Tři chlapci přestrojeni za tři krále obcházejí obcí za zpěvu písně „My tři králi, my jdeme k vám, …“ . Zajímavostí je, že tato píseň sice ve všech regionech Hané stejně začínala, ale již po prvním čtyřverší se jednotlivé verze od sebe velmi odlišují. Někde zpívají celou píseň všichni králové dohromady, jinde má každý svůj vlastní part. Dnes se tento svátek drží především v obcích a městech se stále silnou křesťanskou tradicí a také tam, kde dobře pracuje některá z charitativních organizací, např. Charita Olomouc (viz. horní foto). Me tři králi deme k vám, ščesti a zdravi vinšojem vám. Ščesti, zdravi, dlóhá leta, me sme k vám přešle z daleka. Daleká je hvězda naša, do Betléma cesta naša. A te černé, na tym zado, nevestrkuj na nás brado. Slonko je teho přičina, že má tvář je opálená. Slonko, to drahy kameni, pro Kristovo narozeni! (ze Štěpánova)
K+M+B
Masopust ˇ a Vodeˇ ní medveda Po Třech králích začíná doba masopustní, což bylo období veselí a zábav. Byla to doba odpočinku od práce, vyplněná hlavně svatbami, zabijačkami a s nimi byly spojeny hromadné návštěvy a hostiny. Doba masopustní trvá od Tří králů až do Popeleční (Škaredé) středy před Velikonocemi. V průběhu masopustu chodívaly obcí, dům od domu, masopustní průvody. Průvod tvořil sbor lidí v maskách, který měl za úkol popřát hospodáři bohatou úrodu a stálé zdraví pro něj, jeho rodinu i veškeré zvířectvo jím vlastněné. Za to byli přející obdarováni domácí pálenkou, koláči, slaninou nebo jinou domácí uzeninou. Masopustní obchůzky se lišily v jednotlivých regionech jak oblečením, tak předvedeným vystoupením. Na Olomoucku, ale i jinde na Hané, jste se mohli setkat s tím, že průvod vedl medvěd s medvědářem. Maska medvěda od pradávna symbolizovala bohatou úrodu, a proto se na Hané často masopustní obchůzce říkalo „vodění medvěda“. Masopust je dnes, stejně jako dříve, především lidovou zábavou. S masopustními průvody se setkáte v Olomouci nebo v Hlásnici u Šternberka se sto osmdesáti obyvateli.
Svátek sv. Blažeje - 3. února Sv. Blažej patří mezi ty, které věřící vzývají v různých nemocech. Proto na svátek sv. Blažeje vyráželi chlapci na obchůzky, aby lidem formou koledy popřáli mnoho zdraví. Někde chodívali pouze ve třech, jinde chodila celá třída menších školáků. Zpívali blažejské písně a za zpěv i drobné divadlo si vykoledovávali uzené maso, slaninu, klobásky a také peníze. S koledou bylo nakládáno dle místních zvyků. Někdy si ji chlapci rozdělili mezi sebe, jinde je i sebe podělil pan učitel nebo pan farář. Ale vždy byla obchůzka zakončena blažejskou hostinou. Ta se odehrávala buď ve škole nebo na faře, případně v předem dohodnuté domácnosti a byla z větší části složena z vykoledovaných dobrot.
Svátek sv. Mateˇ je - 24. února Tradice spojená se svátkem sv. Matěje byla zaznamenána především na Vyškovsku. Brzy z rána vyráželi mladší chlapci a děvčata bosi a v nočních košilkách do svých zahrad a sadů, kde krátkou říkankou prosili sv. Matěje, aby jim dopřál úrodu jejich oblíbeného ovoce. Doma je pak většinou za tento „otužilý“ čin čekala výjimečná snídaně.
Svátek sv. Doroty - 26. února Dříve se svátek sv. Doroty slavil již 6. února, dnes připadá až na 26. února. Ve starém Římě byla Dorota za svou víru trestána a na konec popravena mečem. Ještě na začátku 20. století si děti připomínaly tuto událost scénkou „chození s Dorotou“, kdy pět nebo i více dětí představovalo výjev „umučení sv. Doroty“. Jedná se o obdobu starých dorotských obchůzkových her.
Svátek sv. ˇRehoˇre - 12. brˇezna Byl to opět svátek spojený s koledováním, kdy děti v průvodu obrážely vesnicí. Za zpěvu písní, které velebily sv. Řehoře, prvního papeže toho jména, tzv. „učitele církve“, prošly děti vsí a byly obdarovány především různými laskominami nebo i penězi. Vše si pak vzájemně rozdělily. Všechny tyto svátky již povětšinou z kalendáře našeho venkova vymizely. Je to způsobeno především čtyřicetiletou vládou komunistického režimu, který se snažil vše, co bylo jen trochu spojeno s křesťanstvím, potlačit a zakázat. Je však dobře si je připomínat, abychom si byli vědomi, jak bohatý kulturní život naši předci vedli.
Období kopnˇreced-
masopustu a velikonoˇcního pus˚ tu
Velikonoce od roku 235 n. l. vždy připadají na neděli po prvním jarním úplňku. Začátek předvelikonočního půstu a doba konce masopustu se na Hané vždy prolínaly v průběhu tří dní, a to třemi dny před Popeleční (Škaredou) středou, kterou tento čtyřicetidenní půst začínal. Toto třídenní (přechodové) období se nazývalo „ostatky“ a především dospívající mládež jej prý považovala za největší svátky v roce. „Ostatky“ vrcholilo a zároveň končilo masopustní veselí a bylo tedy potřeba se ještě naposledy pořádně „vyřádit“ před dlouhou dobou půstu a pracovních povinností. Také v době „ostatků“ se všeobecně nad bujarostí veselící se mládeže přivíraly oči a činy, které by jindy vzbudily přinejmenším vlnu nevole, byly brány na milost.
Na závěr úterního veselí se „pochovávala basa“. Někde se pro tento zvyk opravdu použila basa, jinde k tomuto účelu posloužil jakýkoliv větší předmět přikrytý bílou plachtou (např. necky).Tento zvyk byl rozloučením s veselým a muzikou prosyceným masopustním obdobím a „pochováním basy“ se těm krásným časům toho roku dávalo sbohem. S basou se chodívalo smutečním průvodem opět dle zvyklostí daného regionu. Někde se vše obešlo pouze obchůzkou hospody a nejbližšího okolí, jinde se obrážela celá obec. V čele průvodu vedle basy chodil muž převlečený za kněze, který kropil „nebožku“ i účastníky pohřbu a předříkával jim. Text byl vzdáleně podobný textu při církevním pohřebním obřadu, ale posazený do recesistické roviny. Na závěr tohoto obřadu se slavnostně uzamykal sál hospody.
Jak se slavily
„ostatky“ a „pochovávání basy“
„Ostatky“ se slavily buď veřejně nebo soukromě od neděle do úterý, ale vždy měly své stárky a dospělá mládež při nich „držívala právo“. „Držet právo“ nebo také „hanácké právo“ je starý ostatkový zvyk, kdy poslední neděli před popeleční středou šla mládež požádat obecní výbor o „právo“, tedy o jakési předání policejního dohledu nad obcí pro nadcházející tři dny. Někde si obecní představitelé sami zvolili, komu právo předají, tedy kdo bude ten rok tzv. „stárkem“. Jinde si své stárky volila mládež mezi sebou sama. „Právo“ fyzicky představovala šavle bohatě ověšená stuhami. „Právo“ se přeneslo do hospody a tam se zapíchlo do stropu. Také se s „právem“ chodilo po dědině, obyčejně v pondělí, ale jsou i výjimky, kde obchůzku s „právem“ pořádali každý ostatkový den. Chodilo se vždy s muzikou (někde i v maskách) a přitom se vybíraly od občanů nejrůznější potraviny, které poté posloužily jako základ ostatkových hodů.
Pokud je zvyk spojen s všeobecným veselím, udržuje se sám. Starší jej berou jako nezanedbatelnou součást svého života a mladí jej vyhledávají a objevují. Podobně je to i s dávným obyčejem pochovávání basy. Toto lidové veselí se rok co rok koná např. v Dalově u Šternberka, ve Velkém Týnci, Horním Štěpánově a v mnoha dalších obcích Hané.
Pochovávání basy – Dalov u Šternberka Oremus, hejnohus, dálovus přátelus, bumbálkus občanus dálovus nechlaščitě gořalkus, pijte radši vínus, je to prima medicínus na špatný mužský vercajkus. Modleme se – otčenáš jenž jsi, má panenko kde jsi, když k vám přijdu, ráda jsi. Ó přijď do království mého, já ti dám onoho teho. Buď vůle tvá naplněna, ať jsi brzo naplněna, chléb vezdejší pěkně jez, mně kus špeku k němu dones. Zbav nás od žen pokušení a abychom mohli nechat pití a kouření. Modleme se – pane bože všemohoucí, basa zdechla v Olomouci. V Dalově ji odzvonili, a ve Šternberku ji pohřbili. Kněz byl z Horní Loděnice a kostelník od Sovince. A ti, co ji nesli, byli rádi, že se sešli. A vy pozůstalí, rozlučte se s basou s námi. … (v tomto okamžiku řečník, někdy i za pomoci dalších, začne číst a předříkávat aktuální text parafrázující dění uplynulého roku) Že na každém šprochu bývá pravdy trochu, netvařte se kysele, naši milí přátelé, nad tím, co zde budem číst, my se můžem i trochu splíst. Óremus – hříchy, které zde budou čteny, jsou i zčásti vymyšleny, proto doufám, milí drazí, že se nikdo neurazí.
Ji dá še
Období pˇredvelikonocˇ ní Popeleˇcní (Škaredá) strˇeda
Popeleční středou začíná čtyřicetidenní půst až do Velikonoc. Popeleční se nazývá proto, že křesťané v tento den přijímají od kněze popelec (křížek z popela), který značí lidskou pomíjivost. Škaredá se jí říká proto, že lidé počínali v tento den veřejné pokání a oblékali proto také smutné neboli škaredé oblečení. Tento den byl a je z celého postního období vnímán nejpřísněji a mše tohoto dne mívají nejhojnější účast, protože si většina křesťanů přichází pro svůj popelec.
Pu˚st Samotný půst vlastně trval 46 dní, ale v mnoha částech Hané byly většinou neděle z toho půstu vyjmuty. Každá postní neděle měla své jméno – Černá, Pražná, Kýchavná, Družebná, Smrtná a Květná. V době, kdy Hané „vládli“ sedláci se svými polnostmi, vyjížděli pacholci k prvnímu setí, děvčata je polévala vodou, aby prý nedřímali. To jim oni stejnou opláceli, když dívky vyrážely na první trávu.
Smrtná nedeˇ le Smrtná neděle byla a často je dodnes spojována s koncem vlády zimy a návratem teplejších a krásnějších jarních dnů. Již od pradávna se v tomto období zachovával a zachovává zvyk „vynášení smrti“. Kdy loutka, často vyrobená ze slámy, oblečená do ženských šatů a navlečena na tyč je ze vsi vynesena průvodem k nejbližšímu potoku nebo řece a tam vhozena do vody. Někde se tento obyčej koná až na poslední Květnou neděli. „Smrtka“ je vynášena i vhozena do vody za sborové recitace celého průvodu. Období předvelikonoční a velikonoční je obdobím jedněch z největších křesťanských svátků. Proto tam, kde víra lidi drží a sbližuje, je tato doba velmi znát nejen okem, ale i srdcem. Oproti tomu vynášení „smrtky“ je typickou pohanskou záležitostí, ale velmi oblíbenou již ve školkách a základních školách. S tímto obyčejem se tedy můžete setkat na konci zimy třeba v Olomouci, Přáslavicích, Šumperku, Lipové-lázních i dalších městech a obcích našeho kraje.
Smr tka
Období Velikonoc Zelený ctˇ vr tek
Z pohledu křesťanství začíná na Zelený čtvrtek velmi smutné období spojené opět s velmi přísným režimem půstu. V dnešních, již benevolentnějších dobách, je půst nahrazen „zeleným jídlem“ – špenátem, zelnými pokrmy, hrachem nebo čočkou. Hospodyně večer pekly z lepšího kynutého těsta „jidáše“ – dvojité do sebe vložené podkovy sypané solí a mákem. Ve všech kostelech v tento den umlkají zvony a říká se, že „odletěly do Říma“. Na místo zvonů nastupují hoši s hrkačkami, klapačkami nebo tragači. Chlapci několikrát denně obchází vesnicí. Za své klapání dostávají odměny od jídla až po peníze. Většinou si vše poté dělí dle předem stanovené hierarchie.
Velký pátek I v tento den pokračuje přísný půst a nekonají se bohoslužby a nesmělo se v tento den pracovat na poli ani v zahradě. Na Velký pátek se lidé chodí modlit k Božímu hrobu a ke kříži. Pro Velký pátek je také symbolem voda. Hanáci věřili, že ten, kdo se v tento den umyl v tekoucí vodě, bude celý rok zdráv.
Bílá sobota O Bílé sobotě končí postní doba a nastává zlom. Tmu a ticho v katolických kostelech střídá světlo svící, zvonění a varhany, aby myšlenka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání. Bílá sobota je ozvučena nástroji muzikantů a hlasy zpěváků na kostelních kůrech a vrcholí slavnostní atmosférou procesí a průvodu Vzkříšení. Znamená konec půstu, pečení velikonočních beránků a mazanců, poslední hrkání chlapců s koledováním, toleruje výstřelky mládeže i vycházky zamilovaných.
Nedeˇ le Zmrtvýchvstání Páneˇ Slavnost Zmrtvýchvstání Páně (též Velikonoční neděle nebo Boží hod velikonoční) je největší slavností křesťanského církevního roku, při níž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí. Na Hané se až do nástupu komunismu k moci konaly slavnosti Vzkříšení, kdy chodívaly průvody po celé obci a přifařených místech, v čele s knězem, který nesl monstranci s „nejsvětější Svátostí“ a žehnal všem věřícím. Na Boží hod velikonoční se také světily velikonoční pokrmy – beránek, mazanec, ale i vejce, chléb nebo víno. Božíhodový stůl býval vždy bohatý.
ta ta r
Ježíškovy maticˇ ky v Bˇelkovicích-Laštaˇ nech Tato obec je, mimo jiné, známá tradiční folklorní akcí Ježíškovy matičky, kdy se dvě vyvolená „poctivá“ děvčata oblékají s pomocí znalé ženy do starého hanáckého kroje. Poté odnášejí z dolanského kostela, kam jsou Bělkovice-Lašťany přifařeny, sošku vzkříšeného Spasitele a korouhvičku v průvodu, a to o Velikonocích na Bílou sobotu, aby ji na Boží hod velikonoční opětně ve stejně slavnostním průvodu přinesly z Bělkovic-Lašťan nazpět. Na hlavě mají šátek uvázaný starobylým způsobem. Tato slavnost měla na Hané nepřetržitou tradici od doby baroka až do počátku 50. let 20. století, kdy byla komunistickým režimem zakázána. Po roce 1989 došlo k jejímu obnovení a doposud se zde slaví. Jak je patrno z titulku, odehrává se tato slavnost v obci BělkoviceLašťany, ležící mezi Olomoucí a Šternberkem. Ale je určitě na místě doplnit, že obdobná slavnost „matiček“ se koná i ve vedlejších Bohuňovicích a obě obce jsou dnes s touto slavností ojedinělé nejen na Hané.
Pondelˇ í velikonocˇ ní Z církevního hlediska nemá Pondělí velikonoční větší význam než ostatní dny tohoto týdne. Slaví se zmrtvýchvstání Ježíše Krista, a to až do čtvrtka, někde do neděle, tedy do svátku Nanebevstoupení Páně. Daleko větší význam má však Pondělí velikonoční ze světského měřítka. Chlapci pletou pomlázky (na Hané se jim říká tatary) a obcházejí ženy a dívky a tímto tatarem je vyšupávají. Nesmí u toho chybět říkanka, kterých je a bylo vždy nepřeberné množství. Chlapci za svou „dobrotu“ jsou od dívek obdarováni podle místních zvyků a tradic. Avšak nikdy by nemělo chybět vajíčko. Jako symbol nového života. Pojmem se stala také moravská kraslice, která se vyráběla dle místních zvyklostí a vždy byla vrcholem velikonoční nadílky. A aby byla pravda řečena celá, je nutno dodat, že zejména na vesnicích na Hané chodí ještě dnes dívky v úterý po Velikonočním pondělí na „oplátkovou“. S tatarem nebo jen tak s pár proutky jdou poctivě oplatit všechna pondělní „utrpení“ stejnou mincí.
˚
Jízda králu˚ (Honˇení krále)
Jízda králů je stará lidová slavnost. Dodnes neznáme její původ. Na Moravě se tradice jízdy králů udržuje už jen na moravském Slovácku a na Hané, i když byla dříve hojně rozšířena po celé České republice. Jízda králů se koná v období letnic, neboli svatodušních svátků. Dříve se konala na svatodušní pondělí, asi od poloviny minulého století se přesunula na svatodušní neděli. Samotné jízdě předchází mnoho dní příprav. Nejprve se ze středu mladých chlapců (ve věku 15–18 let) vybere představitel krále. Dále se doplní jeho družina, která jej bude doprovázet, chránit a za něj vybírat dary. Král je vždy oblečen v ženský bílý šat, na hlavě mívá korunu, v ústech drží růži a bývá posazen na nejhezčího koně. Jeho kůň je veden a on sám se nesmí v průvodu ničeho účastnit. Vše za něj obstarává jeho družina. Tento průvod dnes jen projíždí svou vesnicí a vybírá peníze a různé pamlsky od přihlížejících. Ale ještě před několika desítkami let vyjížděl prů-
vod i do okolních vesnic. A nezřídka se stalo, že se potkal s družinou krále ze sousední obce. V tuto chvíli docházelo k velmi ostrým střetům, kdy se jednotlivé družiny snažily nejen svého krále ochránit, ale zároveň zajmout krále ze sousedství. Pokud se jim to podařilo, musela rodina svého krále vykoupit a celé obci to vyneslo řádnou ostudu. Dokonce tyto střety bývaly i velmi krvavé. Asi nejznámějším a nejkrvavějším střetem v historii jízd je tzv. „Bitva čtyř králů“. Došlo k tomu, když se v roce 1819 na lověšických pastvinách setkaly průvody obcí Lověšice, Horní Moštěnice, Bochoř a Šířava (první a poslední obec jsou dnes částmi Přerova). Odvěká rivalita mezi obcemi vedla k tomu, že se vytvořily dva zhruba stejné tábory: na jedné straně stáli Moštěničtí a Lověšičtí, na druhé straně Bochořští a Šířavští. Obě strany vyzvaly tu druhou k vydání králů a opuštění pastvin. Jelikož ani jedna neměla k něčemu takovému chuť, následovala srážka, při níž byly použity těžké hole, nože, šavle a patrně i ostrá střelba ze starých ceremoniálních pušek. Z 80 „bojovníků“, kteří se jí zúčastnili, jich 8 padlo na místě, z 20 těžce raněných jich později zemřelo ještě 5. Asi 40 dalších lidí bylo zraněno lehce. Střet měl za následek zákaz určitých zvyklostí spojených s jízdami králů (například nošení tasených šavlí). Jízdy králů patří bezesporu mezi tradiční skvosty hanáckých slavností a zvyků. Na Hané se konají v Doloplazech, Chropyni a v Kojetíně a stojí za to alespoň jednou za život tuto atmosféru zažít od rána až do večera.
Chození s králkou FilPipáleonjaí kCˇuabroskdáeˇ jnnicoc (Královnicˇ ky) Dívky měly svou verzi „jízdy králů“. Nepoužívaly při ní žádného svezení a také se nevydávaly mimo vlastní ves. Samy si mezi sebou zvolily krále a královnu, které nastrojily do krásného královského úboru. Ke královně se přidala i hezky nastrojená družina jejích pobočnic, které nesly nad královnou baldachýn a společně obcházely vesnicí. Chodily dům od domu, zpívaly, předříkávaly básničky a v některých oblastech Hané i předváděly malé taneční vystoupení. A stejně jako chlapci při jízdě králů, tak i královničky si vykoledovávaly peníze nebo různé potraviny. Jako lidový obyčej již tento zvyk vymizel. Jen občas jej vzkřísí některý dětský folklórní soubor a předvede v rámci různých oslav.
Slavnost Božíhoteˇlateaˇ lakrve Páne)ˇ (slavnost
Datum slavnosti se řídí datem Velikonoc příslušného roku. Nedělí seslání Ducha Svatého končí doba velikonoční. Následuje neděle Nejsvětější Trojice a čtvrtek po ní je vyhrazen slavnosti Božího těla a krve Páně. Mše svatá má slavnostní charakter. Podle místních zvyklostí bývá mše svatá zakončena buď adorací před vystavenou Svátostí oltářní nebo je monstrance s Eucharistií nesena v průvodu z kostela. Na čtyřech předem stanovených a upravených místech se koná krátká pobožnost. Tato místa tvořily většinou „domácí“ oltáře umístěné nejčastěji v průjezdech selských statků. Hospodáři, u nichž se konala tato božítělová zastavení, si to pokládali za velikou čest. Průvod Božího těla nese často prvky jisté okázalosti, ať už je to nesený baldachýn nebo družičky v bílých a růžových šatičkách sypající okvětní lístky. Boží tělo je každoroční křesťanskou slavností a slaví se pravidelně ve všech farnostech nejen na Hané.
- Staveˇ ní máje
Pálení čarodějnic se odehrává v noci z 30. dubna na 1. května. Jedná se o velmi starý a dodnes živý lidový zvyk a zvláštní svátek. Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. Na ochranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech zapalovaly ohně. Postupem času se z těchto ohňů stávalo „pálení čarodějnic“. Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala se do výšky. Kvůli zajištění mládí a plodnosti nebo prostě jen tak pro důkaz odvahy se přes ohně skákalo. Již od devatenáctého století se v předvečer prvního května stavěly máje. Někde se stavěly společné máje, většinou na prostranství před hospodou, jinde bylo k vidění po dědině májí hned několik. Vršek máje vždy tvoří krásně opentlený věnec. A tento věnec i celou máj bylo a je nutné dobře hlídat. Protože kdyby se podařilo „nájezdníkům“ z vedlejší vsi věnec ukrást nebo dokonce máj skácet, byla by to pro její hlídače velká ostuda na několik let. Při těchto nájezdech i obranách často docházelo k velmi tvrdým i krvavým střetům. Stavění i bourání máje je společenská událost, u které nesmí chybět muzika, dobré jídlo a pití. Máj se kácí předposlední nebo poslední květnovou neděli. Kromě velkých obecních májí stavěli zamilovaní chlapci před domy svých dívek menší máje. Májí vyjadřovali dané dívce lásku a zároveň dávali ostatním mládencům jasně najevo „tady už je zadáno“. Pálení čarodějnic je přetrvávající obyčej, se kterým se setkáte takřka všude. Ve městech i na vesnicích. Stavění májí dnes, stejně jako před lety, patří mezi každoroční slavnosti většiny obcí. Avšak řada zvyklostí s tím spojených již bohužel nenávratně vymizela a ze stavění a kácení máje se stala běžná vesnická zábava.
Svátek sv. Barbory - 4. 12. Počátkem adventního času přichází svátek sv. Barbory. Na Hané je dodnes asi nejvíce spjat s vkládáním „barborek“ do vody, aby do Vánoc rozkvetly. Někde se Barborou děti strašily, jinde se na ni děti naopak těšily. Tradovalo se, že na sv. Barboru spustí sv. Petr z nebe žebřík, Barborky po něm sestoupí a hodným dětem nadělí dárky.
Svátek sv. Mikuláše - 6. 12. Tradiční mikulášské obchůzky v předvečer svátku sv. Mikuláše existují již dlouhou řadu let. Na severozápadní Hané (mezi Olomoucí, Uničovem a Litovlí) děti věděly, že 5. prosince Mikuláš nakupuje dárky na jarmarku v Litovli a potom je rozváží po okolních obcích. Proto děti před své domy nahrabávaly závěje nebo narafičily kameny, aby až sv. Mikuláš pojede na saních kolem, tak se zvrhl a nadílku jim vysypal před dům. Ve starých klášterních školách navštěvoval sv. Mikuláš žáky a zkoušel je z jejich znalostí. Z tohoto zvyku vznikly dnešní mikulášské obchůzky, kde hlavní postavou je velký Mikuláš s berlou a jeho doprovod tvoří zlobivý čert a klidný a vyrovnaný anděl. Zajímavou postavou při mikulášské obchůzce na Kojetínsku byl „pók“. Byla to bíle oblečená postava, která když Mikuláš hovořil s dětmi, tak „pók“ vlezl pod stůl a píchal šídlem hlavně mladá děvčata. Sem tam si za to vysloužil i pěkný kopanec.
Svátek sv. Lucie - 13. 12. Svatá Lucie byla ochránkyní před čarodějnictvím, přesto svým chováním a vzezřením vyvolávala strach a hrůzu. Na Hané se postava „Lucky“ měnila od vesnice k vesnici. Někde byla za zlou a podlou osobu, která si vybírala zvláště venku se pohybující dospívající mládež a tu „trýznila“ za pomoci vařečky. Jinde naopak platila za postavu velmi užitečnou, která vtrhla do domu a začala všude smýčit a uklízet. V dobách platnosti juliánského kalendáře byl 13. prosinec nejkratším dnem v roce, proto se nám dodnes zachovala známá pranostika „Sv. Lucie noci upije, ale dne nepřidá.“ Většina těchto svátků, tradic a pranostik je dodnes známá. Nepotkat s dětmi sv. Mikuláše se svými pomocníky nebo nemít ve váze větvičku barborky, no řekněte, byl by to advent?
ˇ rý den - 24. 12. Šted Na tento den se vždy těšily nejvíce děti, i když držet půst, aby viděly zlaté prasátko, se jim nikdy moc nechtělo. Časem i tento zvyk vymizel nejen u dětí, ale i u dospělých. Zůstává pravdou, že jak za starých časů, tak i dnes se nikdo na Štědrý den nepřejídá. Ještě na začátku dvacátého století se v těch chudších rodinách na štědrovečerním stole objevovala polévka, krupice, koláče a ovoce. V těch bohatších rodinách již krupici nahrazovali rybou. Dnešní štědrovečerní stůl bývá velmi podobný ve všech rodinách – rybí polévka, smažený kapr s bramborovým salátem a ovoce s vánočním cukrovím. Od devatenáctého století se z Německa k nám rozšířil zvyk strojení vánočního stromečku a ani na Hané tomu nebylo jinak. Dárky dříve odrážely více potřeby rodiny, jen u malých dětí i jejich přání. Zde se vývoj posunul více do roviny přání než nutných potřeb rodinného šatníku. I tak byl, a snad i do budoucna vždy bude, Štědrý den poklidným, svátečním a teplem rodinného krbu prosyceným dnem a večerem, kdy všichni se na sebe usmívají a tolerují věci jindy netolerovatelné.
ˇ ána - 26. 12. Svátek sv. Štep Někde již na Štědrý den, jinde až na Štěpána se chodívalo na koledu. Štěpánská koleda byla výjimečná především tím, že na ni chodívali kromě mládeže i starší lidé. A za své koledování dostávali koláče, ovoce nebo i peníze. Štěpánských koled a říkání je spousta. Ale přeci jen jednu krátkou méně známou koledu stojí za to si připomenout. „Voní tady uzenina, už ju vídám hle z komína, kdyby byla v zelú, snědl bych ju celú.“ Vánoční doba trvala od Štědrého dne až do Tří králů, ale příchod nového roku (Silvestr) se na Hané dříve nikdy neslavil.
Š á te cˇ e k
ˇ e ln e d vi ra p e n ly a n o k Zvyky, které se v pru˚bˇehu celého roku
Hanácká svatba
Svatba na Hané byla považována snad za nejdůležitější či nejvýznamnější událost v životě. Byl to okamžik, kdy se dívka stávala ženou a chlapec mužem neboli přecházeli oba ze stavu panenského do stavu manželského. S tím také souvisela změna v odívání. Co nosili svobodní mládenci a svobodné dívky, nesměli nosit ženatí muži a vdané ženy. Dříve se svatba slavila několik dní (zpravidla tři). Sňatek se nesměl uzavírat v adventu a půstu, protože to bylo proti církevnímu řádu. Podle lidové pověry (svatba v máji, do roka máry) nebylo dobré, aby se manželství uzavíralo v měsíci květnu. Také práce na poli zabraňovaly tomu, aby se svatby konaly v čase těmto pracím určeném. Nejčastěji se tedy konaly po žních a v době masopustu, tedy před zahájením polních prací. Nevěsta byla oděna ve sváteční kroj. Měla přes sebe přehozenou úvodnici. Zvláštní pozornost se věnovala úpravě hlavy. Nevěsta měla na hlavě pantlék (pokrývka hlavy nevěsty a jejích družiček, vyrobená z lepenky a bohatě zdobená, zakončená červenými stuhami, které sahaly až do pasu – z pentlí je odvozen název této součásti svatebního kroje), což byla nejdůležitější součást svatebního kroje. Ženich měl na sobě zástěru a šáteček z ženského kroje. Nevěsta i ženich měli svoje řečníky.
Svatba se skládala z několika obřadních okamžiků, které proběhly před samotným sezdáním. Jedním z nich bylo žádání rodičů o ruku nevěsty. Ženich spolu s jeho mluvčím (starosvatem) a družbou přišli k domu nevěsty, kde starosvat pronesl řeč a požádal jménem ženicha o ruku nevěsty. Nevěsta odprosila rodiče prostřednictvím své mluvčí. Pak dostali ženich i nevěsta požehnání od rodičů na cestu manželskou. Po samotném obřadu se konala hostina s řadou lidových zvyků (házení peněz nevěstě do ošatky, předávání svatebního stromu, prodávání peřin a čepení nevěsty). Házení nevěstě – svatební hosté házeli do ošatky peníze, aby nevěstě a ženichovi přispěli na společné živobytí. Každý z hostů pronesl nějakou řeč, ve které sdělil, z jakého důvodu jim peníze hází. Svatební strom neboli svatební koláč byl jednou z neoddělitelných součástí hanácké svatby. Bez něj se neobešla žádná svatba, s výjimkou těch nejchudších. Nevěsta dostala koláč od své matky, někde od kmotry, jako výslužku při odchodu z domu. Někde dostával koláč i ženich, který se přiženil do statku nevěstiných rodičů. Vzhled svatebního koláče se měnil od vesnice k vesnici. Často se podle zdobení poznalo, kdo jej upekl. Jeho pečení bylo vrcholem kuchařského umění hanácké hospodyně a dokázalo ho upéct jen několik žen ve vesnici. Koláč byl symbolem blahobytu, plodnosti a štěstí. Základem koláče byla buchta z kynutého těsta. Do té se zapichovaly špejle s ozdobami různých tvarů (stromečku, ptáčka) z téhož těsta. Tyto ozdoby se pak rozdaly svatebčanům.
S va te bn í st ro m
Pˇrástky
Přástky začínaly okolo Císařských hodů a trvaly celou zimu až do Popeleční středy. Z počátku se spřádalo jen po večerech, protože v půli podzimu ještě byla spousta práce s mlácením obilí. Každý večer se scházela děvčata s kolovratem a s košíčkem lnu v některém stavení, kde měli velkou světnici. Zde si rozestavily své kolovraty do kruhu a předly len. Předlo se zpravidla celou zimu až do masopustu. Během přástek se hojně povídalo a zpívalo. Bývalo zvykem, že přadlena si mohla nechat to, co napředla přes daný úkol. Z peněz, které přadleny utržily za přízi „nad plán“, si vystrojily hostinu, na kterou si každá přadlena mohla pozvat svého vyvoleného. Všem ostatním byl vstup na hostinu zakázán.
Ko l o v
ra´ t e k
ˇ rí e p í) n ra d ( tí u Drhn
Podobně jako přástky, tak se drhlo i peří. Ženy se po večerech sesedly v jedné místnosti, braly hrst peří jednu za druhou a drhly. Malá pírka se utrhují od ostnů a každé zvlášť se klade na hromádky. Někdy se vybíral „prach“ (prachové peří), ze kterého se pak dělaly (sypaly) peřiny pro ty majetnější. Říkalo se, že při drhnutí peří se drhne nejen to peří, ale i čest a dobré jméno všech sousedů a známých.
Dožatá
Bylo to ukončení žní. Slavilo se trochu jinak oblast od oblasti. Ale pár společných rysů tyto oslavy měly. Bylo jedno, jestli se žalo na panském nebo na sedlákově, vždy se začínalo se slavením již na odchodu z pole. Šlo se buď k zámku, nebo na statek, kde se vždy přálo pánům mnoho zdraví a i nadále dobré hospodářství, odevzdaly se čerstvé věnce a začala hlavní zábava. Muzika hrála a tancovalo se a jedlo a pilo až do rána. Konzumaci a muziku při dožaté platila vždy vrchnost nebo sedláci.
Pouteˇ a procesí Církevní průvody, neboli procesí, sloužily a slouží k velebení Boha a k poděkování za odvrácení něčeho zlého nebo za získání různých milostí. Poutními místy se zvláštním významem jsou tzv. mariánská poutní místa, pouť zde směřuje na místa zjevení P. Marie či k jejímu obrazu či soše, které je obvykle přikládána nadpřirozená moc. Poutě byly neodmyslitelnou součástí života lidí na Hané již od dávných dob. Poutě s mariánskou tradicí – to byly na Hané především poutě na svatý Hostýn a Svatý Kopeček u Olomouce. Než Libavou obsadila československá a sovětská armáda, tak již od 16. století chodila procesí také do Staré Vody u Libavé. Poutníci navštěvovali kostel sv. Jakuba Většího a kapli sv. Anny. Stejně jako na všech jiných velkých poutích i zde byl závěr cesty lemován „krámky“ s pouťovým zbožím a občerstvením. Je doloženo místními kronikami, jak se celá procesí vydávala i na několikadenní pouť do Staré Vody s povozy nebo často jen pěšky. Nejnavštěvovanějším místem však je bezesporu svatý Hostýn, kam ročně ještě dnes směřuje přes čtvrt milionu poutníků z celého světa. Výčet poutních míst na Hané by byl daleko rozsáhlejší, ale my jsme se snažili vzpomenout alespoň na ta největší a nejznámější místa.
Hody Hody se slavívaly dvoje. Císařské a „malé“ hody. Až do druhé poloviny 18. století se hody slavívaly vždy po žních na podzim a to dle zvyklostí dané obce. Velmi časté byly např. Svatomartinské hody. V roce 1786 ale Josef II. vydal dekret, že se hody budou slavit oficiálně třetí říjnovou neděli. Proto jsou nazývány Císařské. Ne všude se to setkalo s příznivým ohlasem a po čase se lidé vrátili ke svým „malým“ hodům v jejich obvyklých termínech. Hody se velmi často pořádaly ke dni světce, jemuž byl zasvěcen místní kostel. A i když se v 50. a 60. letech minulého století úřady všemožně snažily hody zrušit, tak tuto lidovou zábavu si občané nikdy vzít nenechali. Zajímavé je, že na hody se nemuselo a nemusí zvát, vždy se sjedou celé rodiny i kompletní široké okolí a v tom tkví síla a tradice hodů. Hody – dříve lidová tradice, je pro současnou generaci spíše symbolem kolotočů a vietnamských obchodníků s nepotřebným zbožím. Bohužel toho tradičního ducha hodů již odvál čas. Často dnes na hodech okem ani nezavadíte o hanácký kroj nebo připomenutí některé z tradic, které se lišily obec od obce, ale na jejich dodržování se lpělo. Škoda. Ne všechno by se mělo v dnešní době řídit zákonem trhu.
Folklorní soubory é n a H a n ra u lt u K z Olomouckého kraje
Nejcharakterističtějšími znaky tradiční lidové kultury na Hané je lidový kroj a řeč.
Folklorní soubor Bečvánek, Přerov Cimbálová muzika ZUŠ A. Dvořáka, Lipník n. B. Dětský folklorní soubor Čekanka, Velká Bystřice Folklorní soubor Dunajec, Olomouc Dětský folklorní soubor Dunaječek, Olomouc Folklorní soubor Haná, Přerov, www.hanaprerov.cz Folklorní soubor Hanačka, Litovel, www.hanacka-litovel.cz Národopisný soubor Haná, Velká Bystřice, www.souborhana.com Hanácký folklorní soubor Hatě, Tovačov, www.volny.cz/hatetovacov Folklorní soubor Kanafaska, Velká Bystřice Hanácký soubor písní a tanců Klas, Kralice na Hané, www.volny.cz/klaskralice Dětský hanácký soubor písní a tanců Klásek, Kralice na Hané, www.volny.cz/klaskralice Hanácký folklorní soubor Kosíř, Kostelec n. H., www.kosir.unas.cz Dětský folklorní soubor Malý Kosíř, Kostelec n. H., www.kosir.unas.cz
Folklorní soubor Krajina, Olomouc, http://fskrajina.asp2.cz Dětský folklorní soubor Krušpánek, Velká Bystřice Folklorní klub Lučina a cimbálová muzika, Přerov Dětský folklorní soubor Maleníček, Lipník nad Bečvou, http://svc.hyperlinx.cz Folklorní soubor Markovice, Postřelmov, www.markovice.cz Dětský folklorní soubor Markovička, Postřelmov, www.markovice.cz Dechová hudba Moravská Veselka, Sušice u Přerova, www.moravskaveselka.cz Hanácký národopisný soubor Olešnica, Doloplazy, www.doloplazy.cz/olesnica Národopisný soubor Pantla, Náklo, www.pantla.cz Folklorní soubor Senioři Šumperk Folklorní soubor Trnka, Jeseník, www.trnka.wz.cz Národopisný soubor Týnečáci, Velký Týnec, www.velkytynec.cz Hanácký národopisný soubor Cholinka, Cholina, www.cholinka.cz Muzika Haná, Olomouc Muzika Strunky, Olomouc Folklorní soubor Valentýnek, Prostějov
V hanáckém kroji je zobrazeno bohatství kraje. Hanácký kroj se pozvolna utvářel po dvě staletí a své kořeny má v praslovanském oděvu. Ve svém vývoji prošel několika proměnami, které souvisely s přicházející módou. Některé součásti zůstaly nezměněny, jiné se tvarově či střihem přizpůsobily době. Haná byla typickou oblastí, kde se pěstovalo obilí, ale také konopí a len. Tyto rostliny byly pěstovány převážně jako zdroj materiálu pro výrobu plátna, ze kterého se šily kroje. Kolem roku 1848, který přináší velké změny hospodářské i politické, Hanáci začínají pozvolna odkládat svůj kroj, který pro ně symbolizoval nevolnictví a protože se nechtějí takto odlišovat od měšťanů. U mužů dochází ke změně rychleji než u žen. Hanácké nářečí spadá do oblasti moravských nářečí. Pračeské samohlásky „ý“ a „ú“ se na Hané mění v „é“ a „ó“. Vymezením moravských nářečí se zabýval František Bartoš ve své práci Dialektologie moravská. Vzhledem k tomu, že Haná je označení pro rozsáhlé území, podle Františka Bartoše se dělí hanácké nářečí podle dílčích oblastí na jednotlivá podřečí. Ve II. díle Dialektologie moravské uvádí podřečí: (1a. Kroměříž, Přerov; 1b. Holešov, Záhoří; 2. Přerov, Kojetín; 3. Olomouc, Šternberk, Prostějov, Vyškov; 4. Drahany; 5. Letovice; 6. Litovel, Konice, Jevíčko; 7. Zábřeh). Další podřečí již nepatří do vlastní Hané.
Hanácký kroj Ženský
K ženskému kroji patřila košile, zvaná rubáč, skládající se ze tří částí: trhačeny, rukávců a oplečí. Největší ozdobou byly rukávce. Byly vyšity „vinutým rostlinným ornamentem“. U krku se rukávce stahují do proužku, na který se připojoval límec neboli krézl, také bohatě vyšívaný. Na rukávce se ještě navléklo oplečí, které obepínalo tělo od pasu nahoru do půli zad. Vpředu byla šněrovačka a vzadu kanýr. Na zadním díle bylo oplečí bohatě vyšívané. Svrchní částí oděvu hanácké ženy byla kordulka čili živůtek, kabátek a v zimě kožich. Předchůdci kordulky byly kabátce. Ty byly šity z černého sukna a zdobeny vyšíváním. Kordulky sváteční byly různobarevné, zatímco kordulky všední byly z hrubého plátna a většinou bílé. Po zrušení nevolnictví se začaly i ženy z nižších vrstev oblékat do kordulek z dražších látek např. brokátu nebo z hedvábí. Spodní část těla zakrývalo několik spodnic, fěrtoch a fěrtůšek. Fěrtoch byla sukně, která se uvazovala v pase zezadu dopředu a šila se z bílého plátna. Pokud bylo plátno obarveno na černo, nazývala se šorec. Fěrtoch měl zadní část hustě skládanou a byl zdoben vyšívaným límcem. Pod fěrtochem byly spodnice. Fěrtůšek je název pro svrchní zástěru. Vyšíval se bílým, žlutým nebo zlatožlutým hedvábím, později i bílou bavlnkou a zdobil se různými záhyby. Fěrtůšky se také lišily podle situace, ke které se oblékaly nebo podle roční doby. O adventu a půstu se nosily fěrtůšky tmavé (např. modré), o masopustu červené a v létě byly barvy světlé. Po roce 1848 se ještě dostaly do módy zástěry tištěné. Na nohou nosily ženy střevíce, které se dělily na sváteční a všední. Letní sváteční obuví byly střevíce nízké s přezkami. Od 19. století se střevíce zbavily přezek a začaly se tvarově odlišovat. V zimě se nosily kožené boty vysoké aspoň nad kotníky. Některé ženy chodívaly často bosé, a to i v zimě, protože si střevíce nechtěly opotřebovat. K ženskému oděvu patřily také tradiční účesy a pokrývky hlavy. Svobodné ženy splétaly vlasy do copu. Vdané je stáčely kolem hlavy. Na Hané se také nosívaly čepce. Čepec zvaný gargula byl vysoký 5–7 cm, často vystlán slámou. Ženy nosívaly také šátky – lipské a turecké. Turecké šátky měly na bílém podkladu natištěny květy. Lipské šátky měly červený podklad a byly lemovány květovaným pruhem. Kolem roku 1860 přichází do módy šátky tibetové s třásněmi. Existovalo mnoho úvazů šátku (např. na ouška, do kříže, na růže, do věnca).
Mužský Součástí mužského kroje byla košile. Všední košile je bílá z konopného plátna. Ve svátek se na košili nasazovala tenčice z jemného plátna. Další součástí oděvu byly gatě. Ty všední sahaly jen ke kolenům. Kolem roku 1830 se začaly nosit dlouhé plátěné gatě „drlavice“. Kalhoty se lišily barvou (červenice a žlutice) a tvarem (úzké a baňaté). Měly vyšívaný poklopec a k tělu je přidržoval pás z kůže zdobený vyšíváním, flitry či vybíjením. Pás byl velice drahý, a proto se nosil jen v neděli nebo ve svátek. K tomu se nosily gatě kožené. Ke kroji nesporně patřila kordula (vesta). Podle lokality se lišila svou barevností a bohatostí vyšívaní. Při slavnostních příležitostech oblékali Hanáci dlouhý plášť. Svůj vzor měl v anglickém kabátu. Nosíval se jen přehozený a pod krkem sepnut sponou. Rukávy se navlékaly pouze ve vážných chvílích, např. při pohřbu. V zimě přišel na řadu „ocáskový“ kožich, který byl sešit ze dvou ovčích kůží, na kterých zůstala na spodní části kabátu kůže z nohy a ocasu. Tento druh kožichu byl velice těsný a oblékal se přes hlavu. Nosívaly se také kožichy dlouhé, které sahaly do půli lýtek. Svobodní muži chodili převážně bosky. Jen v zimě si obouvali kožené boty. Do 18. století se chodilo v nízkých střevících s přezkami. Začátkem 19. století přicházejí do módy vysoké kožené boty, na podpatcích s podkovami. Do bot se obouvaly plátěné punčochy „podléčke“. V létě patřil muži na hlavu klobouk. Ten vlivem módy i věkem majitele často měnil svoji podobu. Nejvíce zdobené klobouky nosili svobodní mládenci. Nejčastější ozdobou bývala ptačí péra. V zimě se nosily čepice, které podle tvaru a materiálu měly různé názvy, např. beranice, sobolovica, schořovica, vydrovka, aksamitka. Muži nosili krátce zastřižené vlasy nad čelem, vzadu zůstávaly dlouhé. Vousy si holili břitvou po vzoru měšťanů.
Dˇetský
Novorozenci měli dlouhé košile ke kotníkům zvané kytlice nebo bunda. Na hlavičku se dětem nasazovala krásně vyšívaná čepička, na níž bývaly červené mašle, které chránily dítě před uhranutím. Do pěti let nosily děti košile s baňatými rukávy. Od pátého roku oblékaly děti kroj, který vypadal stejně jako u dospělých, jen nebyl tolik zdobený.
folklorem, krásnými kroji, tancem i zpěvem, samozřejmě i dobrým jídlem a pitím) • „V zámku a podzámčí“, Přerov (folklorní festival) • Hanácké pupek světa, Velká Bystřice (amfiteátr a Zámecké náměstí)
• Chropyňské hody, Chropyně
červenec
Prakviodnealnnˇeé akce leden
duben
• Hanácký ples, Olomouc
• Slet čarodějnic, Náklo-Mezice (tradiční lidová veselice s programem pro kostýmované účastníky (průvod, soutěže, volná zábava)
únor • Hanácký bál, Litovel • Masopustní veselí, Velká Bystřice • Masopust, Přerov
březen–duben • Honění Jidáše, Prostějov (tradiční velikonoční obchůzka chlapců ze souborů Klásek a Kláseček z Kralic na Hané) • O hanáckyho kohóta (přehlídka dětí ve zpěvu lidových písní v Prostějově) • Vynášení Smrtky, Příkazy (Skanzen lidové architektury v Příkazích) • „Ježíškovy matičky“, Bělkovice-Lašťany
březen • Tovačovské fěrtóšek, Tovačov (soutěžní přehlídka dětských hanáckých souborů) • „Jaro Hané“, Prostějov (oblastní přehlídka dětských souborů)
květen • Slavnost kroje, Velká Bystřice (květnová neděle v krojích) • „Zpěváček 2011“, Velké Losiny (celostátní soutěž dětských zpěváků lidových písní) • Sečeni lóke, Velká Bystřice (posečeme lóku, zazpíváme a dáme si zaslouženou snídani) • Sečeni lóke, Pivín • Sečeni lúke, Velký Týnec (setkání přátel lidové kultury při společném sečení louky u mohyly na Hradisku) • Hanácké slavnosti, Chropyně
červen • Záhorské slavnosti, Lipník n. B. • Kralecky klebete, Kralice na Hané (zámecký park, pro všechny, kdo se chtějí potěšit
srpen–září • „Lidový rok“, Velká Bystřice (folklorní festival se koná v amfiteátru i na Zámeckém náměstí)
• Jízda s králem, Náklo-Mezice (tradiční zvykoslovná akce, která je realizována ve dvou částech – dopolední obchůzka s Králem po obci a odpolední průvod se slavnostním předání krále rodičům a prezentace zúčastněných souborů.) • Jízda králů, Doloplazy u Olomouce • Folklorní hodové slavnosti, Troubky nad Bečvou • Svatojakubské hody, Lipník nad Bečvou • Hody, Němčice nad Hanou
srpen • Svatovavřinecké hodové slavnosti ve středověkém duchu, Přerov (tradiční řemeslný jarmark, dobová hudba, tance šerm, kejklíři, hry pro děti i dospělé, občerstvení, průvod s příjezdem družiny krále Přemysla Otakara II, ohňová show) • Štěpánovské hody sv. Vavřince, Štěpánov u Olomouce • Mariánská pouť, Uničov • Hlavní pouť na sv. Hostýn • Mezinárodní folklorní festival „Šumperk“, Šumperk • Dožatá – Domlácená, Pivín (jak vypadaly žně postaru, si můžete připomenout na této folklorní slavnosti) • Hanácké slavnosti, Náměšť na Hané
září • Prostějovské hanácké slavnosti, Prostějov (folklorní festival národopisných souborů hanáckého regionu, konaný u příležitosti tradičních prostějovských hodů s bohatým řemeslnickým jarmarkem a doprovodným programem) • Tradiční hody sv. Václava, Pňovice
říjen • Ke kořenům, Velký Týnec (přehlídka interpretů lidové hudby) • Mezecky dochařeni, Náklo-Mezice (Keltský svátek „Samain“ v hanáckém provedení – vzpomínkový večer na keltské tradice, které se svým způsobem dochovaly do současnosti – tradiční lidová veselice s programem pro kostýmované účastníky (průvod, soutěže, volná zábava)
prosinec • Adventní posezení – FS Klas, Kralice na Hané (kulturní dům) • Vánoční posezení u cimbálu, Troubky n. B. (kulturní dům) • Adventní koncert, Velký Týnec, Velká Bystřice (tradiční koncert adventních písní, pastorel a koled v podání Hanáckého mužského sboru Rovina a jeho hostů) • Štěpánské koledování, Velká Bystřice
Vydal: Olomoucký kraj, Jeremenkova 40a, 779 11 Olomouc, 2011 E-mail:
[email protected], www.kr-olomoucky.cz Tel.: 585 508 111, Fax: 585 508 832, 1. vydání Design: m-ARK Marketing a reklama s.r.o., Železniční 4, 779 00 Olomouc, tel.: 585 104 212, www.m-ark.cz Foto: m-ARK, Lucie Bukvová, Charita Olomouc, Petr Vaněk, archív obce Horní Štěpánov Text: m-ARK Použitá literatura: „Lidová píseň, zvyky a tradice na Hané a jejich využití u dětí na 1. stupni ZŠ“, Ivana Melhubová, r. 2009, Diplomová práce, „Rok na Hané“, Jan Vyhlídal, r. 1906, „Tak u nás bývávalo“, Jiří Kráčmar, r. 2004 Dialektologie moravská: nářečí hanácké a české, F. Bartoš, r. 1895 Mapa: Machovský mapy s.r.o. ISBN 978-80-87535-22-6
