UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra historie
Olomoucký arcibiskup Leopold Prečan v letech 1939—1947
Bc. Petr Kopecký
Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Jana Burešová, CSc. Obor: Historie
Olomouc 2016
Na tomto místě bych nejprve rád poděkoval prof. PhDr. Janě Burešové, CSc. za vedení práce, ochotu a pomoc při její tvorbě. Za moţnost konzultací pak děkuji prof. PhDr. Miloši Traplovi, CSc. a doc. PhDr. Karlu Konečnému, CSc. Poděkování patří i ochotným pracovníkům jednotlivých archivů a knihoven, jakoţ i mé rodině.
Prohlašuji, ţe jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě uvedených pramenů a literatury.
Ve Vidči, dne 27. dubna 2016
Bc. Petr Kopecký
Obsah
Úvod.............................................................................................................................5 1.Leopold Prečan a jeho episkopát před rokem 1939............................................12 2. Leopold Prečan a jeho episkopát v Protektorátu Čechy a Morava.................15 2.1. Územní a administrativní změny olomoucké arcidiecéze........................15 2.2. Počátky perzekuce....................................................................................17 2.3. Arcibiskup Leopold Prečan a olomoucké gestapo...................................22 2.4. Problematika vakantního arcibiskupského stolce v Praze.......................25 2.5. Odsouzení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.................................................................................................30 2.6. Pastýřský list proti bolševismu................................................................44 2.7. Protest proti boření chrámů......................................................................55 2.8. Protest arcibiskupa Prečana proti protektorátnímu školství.....................64 2.9. Prečanovo zapojení do odbojové činnosti................................................69 2.10. Poslední měsíce války a první kroky v osvobozené republice...............72 3. Leopold Prečan a jeho episkopát v třetí Československé republice.................77 3.1. Jaké povinnosti nám ukládá nově nabytá svoboda..................................77 3.2. Obnovené biskupské konference.............................................................79
3
3.3. Volby roku 1946......................................................................................83 3.4. Poválečné kontakty s Msgre Janem Šrámkem.........................................88 3.5. „Osiřelas Moravo, a stolec Metodějův zaplakal...!―................................94 4. Interpretace Prečanova episkopátu.....................................................................97 4.1. Proces proti vatikánským agentům v Československu............................97 4.2. Kritika Prečanova episkopátu během první ČSR...................................102 Závěr........................................................................................................................108 Seznam pramenů a literatury................................................................................112 Il riassunto...............................................................................................................136 Přílohy......................................................................................................................138
4
Úvod
V předloţené magisterské diplomové práci Olomoucký arcibiskup Leopold Prečan v letech 1939—1947 bych se rád pokusil o charakteristiku ţivota a díla jedné z nejvýraznějších postav českých, respektive československých církevních dějin 20. století, olomouckého arcibiskupa a moravského metropolity Leopolda Prečana (1866—1947). Ten byl během svého dlouhého pontifikátu, začínajícího jeho jmenováním na podzim roku 1923 a končícího jeho smrtí na jaře v roce 1947, účasten několika politických, společenských a kulturních změn, souvisejících se střídáním státních zřízení a prosazovaných ideologií. Po letech mládí, farní pastorace a působení na teologické fakultě či arcibiskupské konsistoři v posledních desetiletích Rakouska—Uherska a prvních krůčcích samostatného československého státu zastával úřad olomouckého arcibiskupa a moravského metropolity v první i druhé Československé republice, během německé okupace v Protektorátu Čechy a Morava a do své smrti v roce 1947 i v prvních dvou letech Československa poválečného. Cílem této práce je zmapovat činnost Leopolda Prečana právě ve dvou posledních zmíněných etapách historického vývoje českých a československých dějin, tedy období nacistické okupace a následné třetí Československé republiky. Mnoho osobností z řad katolických ordinářů první poloviny 20. století se jiţ dočkalo odborného historiografického zpracování.1 Osoba arcibiskupa Prečana však
1
Existují jiţ biografie Prečanova předchůdce i nástupce v úřadu olomouckého arcibiskupa: CINEK,
František: Arcibiskup dr. Antonín Cyril Stojan. Ţivot a dílo. Pokus o nárys duchovní fysiognomie. Olomouc 1933 a CHAROUZ, Jindřich Zdeněk: Biskup—Vyznavač Josef Karel Matocha. 1888— 1961. Olomouc 1991. Pozornost byla věnována i dalším členům episkopátu, především pak na svatovojtěšském a svatometodějském stolci: JONOVÁ, Jitka: František Tomášek, kněz, katecheta, profesor a „ilegální 5
aţ na několik dílčích studií stála doposud spíše na okraji zájmu badatelů.2 Na tuto skutečnost poprvé upozornil Jaroslav Šebek na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10.—12. září 1999,3 který zároveň přišel o několik let později s první studií, věnující se arcibiskupu Prečanovi. 4 S konstatováním dluhu české historiografie vůči Leopoldu Prečanovi, a to kvůli dosavadní absenci jeho kompletní biografie přišel rovněţ roku 2010 i Josef Harna.5 První a doposud jedinou studií, která podává celkovou charakteristiku Prečanova ţivota a episkopátu, je pak článek Víta Němce Olomoucký arcibiskup ThDr. Leopold Prečan (1866—1947). Příspěvek k historickému bádání o jedné z významných osobností v dějinách olomoucké arcidiecéze první poloviny 20. století z roku 2012, 6 jehoţ přínos tkví mimo jiné i v tom, ţe informuje o četných archivních fondech, ze kterých je moţno a nutno čerpat při bádání o Prečanově osobě. Zmínky o arcibiskupu Prečanovi je pak biskup“. Moravské působení Františka Tomáška. Uherské Hradiště 2014; Táţ: Kapitoly ze ţivota Lva Skrbenského z Hříště pohledem Svatého stolce. Uherské Hradiště 2013; Táţ: Theodor Kohn (1845— 1915). Kníţe—arcibiskup olomoucký, titulární arcibiskup pelusijský. Brno 2015; MAREK, Pavel— ŠMÍD, Marek: Arcibiskup František Kordač. Nástin ţivota a díla apologety, pedagoga a politika. Olomouc 2013. 2
Podobně jako v případě praţského arcibiskupa Karla kardinála Kašpara (1870—1941).
3
ŠEBEK, Jaroslav: Zkoumání církevních dějin v období první republiky—bílá místa a další směry
bádání. In: JAN, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10.—12. září 1999. Brno 2000, s. 69—77. 4
ŠEBEK, Jaroslav: Leopold Prečan v kontextu obrodných církevních snah, politických zápasů a
střetávání národních identit v meziválečné ČSR. In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum—očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12.—13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 140—153. 5
HARNA, Josef: Církve v první Československé republice v české historiografii. Stav výzkumu ke
konci první dekády 21. století. In: MAČALA, Pavol—MAREK, Pavel—HANUŠ, Jiří (eds.): Církve 19. a 20. století ve slovenské a české historiografii. Brno 2010, s. 145—163. 6
NĚMEC, Vít: Olomoucký arcibiskup ThDr. Leopold Prečan (1866-1947). Příspěvek k historickému
bádání o jedné z významných osobností v dějinách olomoucké arcidiecéze první poloviny 20. století. Střední Morava. Vlastivědná revue, 18, 2012, č. 34, s. 4—25. 6
nutno hledat rovněţ v publikacích slovníkového typu, představujících významné postavy dějin církve a katolicismu 19. století a 20. století,7 jakoţ i v dílech věnujících se mimo jiné církevním dějinám, a to především v první Československé republice.8 Pro sledované období let 1939 aţ 1947 je třeba rozdělit literaturu do dvou celků. Prvním z nich je historiografická produkce, zaměřená jednak na postavení české církve v době nacistické okupace9 a jednak na válečnou realitu v Olomouci a
7
Např.: BUBEN, Milan: Encyklopedie českých a moravský sídelních biskupů. Praha 2000; HANUŠ,
Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno 2005; ZEMEK, Metoděj: Posloupnost prelátů a kanovníků olomoucké kapituly od počátku aţ po nynější dobu. 2. 1658—1944. Rukopis uloţený v Státním okresním archivu Olomouc (sign. B 1726). 8
Např.: BOHÁČ, Zdeněk: Atlas církevních dějin českých zemí 1918—1999. Kostelní Vydří 1999;
HALAS, František X.: Fenomén Vatikán. Idea, dějiny a současnost papeţství. Diplomacie Svatého stolce. České země a Vatikán. Druhé, rozšířené vydání. Brno 2013; HELAN, Pavel – ŠEBEK, Jaroslav: Československo a Svatý stolec. II/1. Kongregace pro mimořádné církevní záleţitosti (1919— 1925). Výběrová edice dokumentů. Praha 2013; HELAN, Pavel—ŠEBEK, Jaroslav—ŠMÍD, Marek— PEHR, Michal: Československo a Svatý stolec. III. Diplomatická korespondence a další dokumenty 1917—1928. Výběrová edice. Praha 2015; MEDEK, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. Praha 1982; PEHR, Michal—ŠEBEK, Jaroslav: Československo a Svatý stolec. Od nepřátelství ke spolupráci (1918-1928). I. Úvodní studie. Praha 2012; SCHULZ, Jindřich (red.): Dějiny Olomouce. 2. svazek. Olomouc 2009; ŠEBEK, Jaroslav: Papeţové moderního věku. Vatikán od Pia IX. Po Františka a jeho vztah k českým zemím. Druhé, doplněné vydání. Řitka 2015; ŠMÍD, Marek: Apoštolský nuncius v Praze. Významný faktor v československo—vatikánských vztazích v letech 1920—1950. Brno 2015; ZLÁMAL, Bohumil: Příručka českých církevních dějin. VII. Doba československého katolicismu (1918—1949). Olomouc 2010. 9
Např.: HRABOVEC, Emilia: Česko—Slovensko a Svätá stolica 1938—1939. In: BYSTRICKÝ,
Valerián—MICHELA, Miroslav—SCHVARC, Michal (eds.): Rozbitie alebo rozpad? Historické reflexie zániku Česko—Slovenska. Bratislava 2010, s. 33—47; CHVATÍK, Jan: Perzekuce katolických duchovních na Moravě od počátku okupace do konce 2. stanného práva. In: FIALA, Petr—HANUŠ, Jiří (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Praha 2001, s. 55—84; LARISCH, Jan: Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravskoopavské diecéze. Frýdek—Místek—Ostrava 2005; MACHULA, Jaromír: Vatikán a Československo (1938—1948). Paměti. Praha 1998; MALÝ, Radomír: Katolíci ve stínu hákového kříţe. Frýdek— Místek 2006; STŘÍBRNÝ, Jan: Katolická církev v českých zemích v čase dvou totalit. In: JAN, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10.—12. září 1999. Brno 2000, s. 78— 115; Týţ: Katolické duchovenstvo v odboji. In: Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvků z 7
jeho okolí.
10
Druhý pak tvoří studie církevních dějin v poválečném, třetím
Československu. Dosud v mnohém nepřekonané je pro toto období dílo diplomata a katolického aktivisty Václava Vaška (1921—2009).11 Neopomenutelným zdrojem informací k arcibiskupu Prečanovi jsou pak články a rozsáhlejší studie věnované jeho příteli, předsedovi Československé strany lidové, Msgre Janu Šrámkovi (1870—1956), jehoţ ţivotní osudy uţ byly historiky zpracovány v poměrně značném rozsahu, především pak zásluhou Pavla Marka a Miloše Trapla.12 Další pouţitá literatura pak bude postupně uváděna v poznámkovém aparátu vědecké konference. Praha 1999, s. 94—97; Týţ: Církve a náboţenský ţivot za nacistické okupace. In: MACH, Jiří (ed.): Vlastenectví, církev a společnost v proměnách 19. a 20. století. Příspěvky z konference konané na počest dvoustého výročí narození vlasteneckého kněze a regionálního historika Josefa Mnohoslava Roštlapila dne 15. září 2009 v Dobrušce. Město Dobruška 2009, s.93— 142; ŠTĚPÁNEK, Zdeněk—VAŠEK, František: Perzekuce moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské, 115, 1996, č. 2, s. 275—297; Tíţ: První a druhé stanné právo na Moravě (1941—1942). Brno 2002; Tíţ: Rezistence moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské, 115, 1996, č. 1, s. 73—96; Tíţ: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939—1945). Brno 2003; ZÜCKERT, Martin—HÖLZLWIMMER, Laura (eds.): Religion in den böhmischen Ländern 1938—1948. Diktatur, Krieg und Gesellschaftswandel als Herausforderung für religiöses Leben und kirchliche Organisation. München 2007. 10
Např.: BARTOŠ, Josef: Akce Albrecht I. na střední Moravě a zdejší ţidovská komunita. Střední
Morava. Vlastivědná revue, 9, 2003, č. 17, s. 4—11; Týţ: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v létech 1939—1945. Olomouc 1997; DUDA, Pavel: Ţivot v Olomouci za okupace v letech 1939—1945. Olomouc 2012 (nepublikovaná magisterská diplomová práce); VÁLKA, Zbyněk: Olomouc pod hákovým kříţem. Olomouc 2001. 11
VAŠKO, Václav: Dům na skále. 1. díl. Církev zkoušená. 1945—začátek 1950. Kostelní Vydří 2004;
Týţ: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I.—II. Praha 1990. 12
Za všechny je moţno uvést poslední a kompletní biografii: KONEČNÝ, Karel—MAREK, Pavel—
TRAPL, Miloš: Politik dobré vůle. Ţivot a dílo msgre Jana Šrámka. Olomouc—Praha 2013. Pro vztahu s arcibiskupem Prečanem ve sledovaném období nacistické okupace pak zejména: KOUŘIL, Miloš: R. Heydrich, E. Moravec a msgre. Šrámek. Časopis Matice moravské, 119, 2000, č. 2, s. 423— 428.
8
u jednotlivých kapitol. Protoţe
je
Prečan
osobností
v odborné
literatuře
poměrně
málo
zohledňovanou, bude výzkum zaloţen především na studiu archivních a tištěných pramenů, jejichţ kompletní seznam je zařazen za vlastním textem práce. Práce čerpá především z archiválii fondu Arcibiskupství Olomouc, uloţeného olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Jedná se především o osobní a úřední korespondenci, její koncepty a záznamy o jednáních. Byť se jedná celkově o poměrně rozsáhlý fond, je zachovalost Prečanovy korespondence poměrně problematická, a to především z období nacistické okupace, kdy byl arcibiskup v podstatě internován na své vile na Svatém Kopečku a postaven pod dohled okupačních úřadů. Řada kontaktů tak byl raději vedena ústní formou či tajně. Fondu však také uškodila skutečnost, ţe byla velká část této korespondence zabavena komunistickými bezpečnostními orgány a pouţita pro potřeby vykonstruovaného procesu proti biskupu Stanislavu Zelovi (1893—1969) v roce 1950. V témţe archivu je poté umístěn i fond Arcibiskupská konsistoř Olomouc. Zde je uloţena dokumentace ke kontaktům arcibiskupa Prečana a jeho zástupců s protektorátním ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem (1893— 1945). Ta byla z velké části pořízena v říjnu 1945 pro potřeby policejního vyšetřování Prečanovy a Zelovy údajné kolaborantské činnosti během nacistické okupace. Okrajově pak bude vyuţit i fond Metropolitní kapitula Olomouc či Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříţ téhoţ archivu či fondy Okresní úřad Olomouc—venkov—presidiální spisy 1938—1945 a Farní úřad sv. Václava Olomouc Státního okresního archivu Olomouc. Tři kartony archiválií, především pak s Prečanovou pozůstalostí a
9
fotografiemi, se nacházejí i v Arcibiskupském archivu v Olomouci. Dokumenty o činnosti arcibiskupa Leopolda Prečana během druhé světové války pak shromaţďovalo i olomoucké gestapo, které na jeho jméno vedlo od roku 1939 evidenční sloţku. Ta je dnes umístěna ve fondu jemu nadřízené instituce Gestapo Brno v Moravském zemském archivu v Brně. Konfrontaci arcibiskupa Prečana s nacistickými okupanty a kolaboranty z řad českého protektorátního obyvatelstva pak dokumentují archiválie z fondů Národního archivu Praha: Moravec Emanuel, Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha. Okrajově pak bude vyuţit i fond Mimořádný lidový soud Praha Státního oblastního archivu v Praze. Napojení Prečana a jeho spolupracovníků z řad katolického kléru i laiků na protinacistické odbojové hnutí Viktoria bude moţno ověřit ve Vojenském historickém archivu v Praze. V Archivu Kanceláře prezidenta republiky se pak jedná o korespondenci mezi Prečanem a československými prezidenty, především Emilem Háchou (1872—1945) a Edvardem Benešem (1884—1948). Interpretace Prečanova episkopátu komunistickou justicí, bezpečností a propagandou
po
roce
1948
je
předmětem
některých
archiválií
Archivu
bezpečnostních sloţek Praha. Na Prečanovo jméno však spisy zaloţeny nebyly, je však často zmiňován v dokumentech k soudnímu procesu s biskupem Stanislavem Zelou. Mezi prameny tištěnými zaujímá první místo biografie Arcibiskup Dr. L. Prečan, arcibiskup olomoucký,
13
13
vydaná k výročí deseti let jeho episkopátu, se
DOKOUPIL, Antonín (P. ALBERTI): Arcibiskup Dr. L. Prečan, arcibiskup olomoucký. 10
kterou je však moţné pracovat i dílem jako se sekundární literaturou. Cenným zdrojem poznání jsou pak dobová periodika, od ordinariátního listu Acta Curiae Archiepiscopalis Olomucensis, přes Našinec, Rozsévač, po Stráţ lidu a mnohé další. Práce bude mít strukturu chronologického ţivotopisu, tedy přesněji jeho části od roku 1939 do 1947. A jelikoţ neexistuje ţádný pramen osobního charakteru, který by detailněji dokumentoval činnost Leopolda Prečana, bude kaţdá kapitola vţdy rozborem určitého problému a fenoménu, do konfrontace s nimiţ byl Leopold Prečan, a to nejen z titulu svého úřadu, postaven. Pro přehlednost budou kapitoly, čerpající z jednoho archivního kartonu, ocitovány aţ na konci textu. Pokusím se tedy o charakteristiku episkopátu olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana mezi léty 1939 a 1947, kdy byl jako uznávaný představitel římskokatolické církve vystaven konfrontaci s nacistickým a formujícím se komunistickým reţimem. Právě role církve v období nacistické okupace se dodnes stává předmětem sporů, a to hlavně v laické veřejnosti. Z komunistické propagandy padesátých let vycházející obraz římskokatolické církve jako kolaborantské organizace byl znovu oţiven především v nedávné době během projednávání zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboţenskými společnostmi, a to bohuţel i jako součást kampaně některých politických stran, které přijetí tohoto zákona nepodporovaly. Předloţená magisterská diplomová práce by tedy měla nejen částečně splnit dluh, který má česká historiografie vůči olomouckému arcibiskupu Leopoldu Prečanovi, ale rovněţ pomoci na základě studia archivních pramenů objasnit některé pro veřejnost problematické momenty z dějin církve.
Olomouc 1934.
11
1. Leopold Prečan a jeho episkopát před rokem 1939
Leopold Prečan se narodil 8. března roku 1866 ve Velkém Týnci poblíţ Olomouce do mlynářské rodiny. Po absolvování Slovanského gymnázia byl přijat ke studiu na olomoucké bohoslovecké fakultě a na formaci do kněţského semináře. 5. července 1889 byl vysvěcen na kněze. Po působení v duchovní správě byl zaměstnán v arcibiskupské konsistoři, od roku 1916 v úřadu jejího kancléře. Byl rovněţ profesorem církevního práva na teologické fakultě. Kdyţ byl roku 1917 v Římě vytvářen nový Kodex kanonického práva a jednotlivým odborníkům byly zaslány formuláře pro moţné návrhy znění některých předpisů a jejich formulací, byly právě návrhy profesora Prečana přijaty a v téměř nezměněné formě se staly součástí obecně platného zákoníku, coţ mu přineslo nesmírný respekt znalců práva, a to nejen konfesního.14 Jako spolupracovník arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana (1851—1923) byl jmenován generálním vikářem olomoucké arcidiecéze a později i sídelním kanovníkem olomoucké kapituly. Kdyţ zemřel arcibiskup Stojan, byl jeho nástupcem jmenován 10. listopadu 1923 právě Leopold Prečan. Intronizován byl 30. prosince za účasti církevních autorit i zástupců vlády. Na rozdíl od svého předchůdce však nebyl veřejně známou a činnou osobností. Brzy se nicméně stal respektovaným členem československého biskupského sboru. Od mládí jej pojilo přátelství s předsedou Československé strany lidové a ministrem Msgre Janem Šrámkem (1870—1956), díky jehoţ pomoci 14
K Prečanově právní erudici viz. MENKE, Monika: Soudnictví římskokatolické církve v českých
zemích v období kodifikovaného kanonického práva. Olomouc 2015.
12
zmenšil dopady prvorepublikové pozemkové reformy na statcích olomouckého arcibiskupství a kapituly, jeţ i tak byly zmenšeny o 92% své původní rozlohy.15 Výborně se později zapsal v římských kruzích, kdyţ ve dvacátých letech převzal symbolický i finanční protektorát nad koupí nového paláce pro potřeby praţské nunciatury.16 Byl rovněţ předsedou mohutného katolického sjezdu v Praze roku 1935. V souvislosti s jeho zásluhami byla očekávána jeho kardinálská kreace, ke které však, i přes četné intervence Jana Šrámka, nakonec nedošlo. A to hlavně kvůli úmyslu papeţe Pia XI. (1857—1939) jmenovat pro posílení národní jednoty za prvního kardinála ordináře v hlavním městě, kterým byl v té době praţský arcibiskup Karel Kašpar (1870—1941), a rovněţ kvůli skutečnosti, ţe aţ roku 1938 zemřel rezignovaný olomoucký arcibiskup a zároveň „moravský kardinál― Lev Skrbenský z Hříště (1863—1938). Byl velkým mecenášem umění, jeho sbírky dnes tvoří základ Arcidiecézního muzea v Olomouci, včetně tzv. Prečanova pokladu, objeveného v devadesátých letech v podzemí arcibiskupského paláce, kam byl uschován a zazděn po komunistickém převratu roku 1948. Rovněţ byl ctitelem hudby. Z jeho popudu a s jemu určeným věnováním sloţil Leoš Janáček (1854—1928) roku 1926
15
BUREŠOVÁ, Jana: Návrat k první československé pozemkové reformě po druhé světové válce
v mezinárodních souvislostech. In: Československá pozemková reforma 1919—1935 a její mezinárodní souvislosti. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 21. a 22. dubna 1994 v Uherském Hradišti. Uherské Hradiště 1994, s. 131—134; TRAPL, Miloš: Pozemková reforma na statcích olomouckého a praţského arcibiskupství v letech 1920—1935. In: Československá pozemková reforma 1919—1935 a její mezinárodní souvislosti. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 21. a 22. dubna 1994 v Uherském Hradišti. Uherské Hradiště 1994, s. 97—100. 16
K problematice vztahů mezi ordináři a nunciem viz. ŠMÍD, Marek: Apoštolský nuncius v Praze.
Významný faktor v československo—vatikánských vztazích v letech 1920—1950. Brno 2015.
13
monumentální Glagolskou mši.17 Rovněţ byl sponzorem staveb a oprav mnoha chrámů. Včetně kostela svatých Cyrila a Metoděje v olomoucké části Hejčín, v jehoţ kryptě byl nakonec dle svého přání roku 1947 i pohřben.18 Byl příznivcem a pokračovatelem myšlenky unionismu katolicismu s východní církví západního i východního obřadu. Symbolem tohoto spojení se staly unionistické sjezdy na Velehradě, pro jehoţ chrám získal titul menší baziliky.19 Podílel se na rozšíření činnosti Katolické akce, tedy zintenzivnění náboţenského ţivota a většího zapojení laiků do náboţenského ţivota. Sám osobně zaloţil fondy a nadace, jak na udrţování olomouckého dómu svatého Václava, tak pro podporu chudých bohoslovců či na doţití vyslouţilých arcibiskupských zaměstnanců. Měl dobré vztahy s představiteli řeholních společenství. Zaslouţil se rovněţ o povznesení církevního školství na Moravě. V tomto ohledu podporoval snahy ThDr. Augustina Štancla (1871—1962) o šíření salesiánského díla Dona Boska, jehoţ kongregace měla tvořit základ pro výchovu a vzdělání mládeţe.20 Byl rovněţ podporovatelem československých prezidentů, Tomáše Garrigua Masaryka (1850—1937) a Edvarda Beneše (1884—1948), které hostil na svých 17
ALTRICHTER, Michal: Janáček a Velehrad. In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.:
Communio ecclesiarum—očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12.—13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 187—196; VOGEL, Jaroslav: Leoš Janáček. 2. Vydání. Praha 1997, s. 315—318. 18
HUŠKA, Jakub: Duchovní odkaz arcibiskupa Leopolda Prečana—Chrám sv. Cyrila a Metoděje
v Hejčíně. KROK. Kulturní Revue Olomouckého kraje, 10, 2003, č. 2, s. 18—22. 19
GORDILLO, Maurizio: Velehrad e suoi congressi unionistici. Roma 1957; GÓRKA, Leonard:
Trvalé hodnoty velehradské tradice. Ke 100. výročí zaloţení velehradských kongresů (1907— 2007). In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum—očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12.—13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 42—57. 20
K Augustinu Štanclovi viz NĚMEC, Vít: Augustin Štancl. Kněz, katecheta, školský pracovník a
průkopník salesiánského díla na Moravě. Uherské Hradiště 2014. 14
statcích; Beneše rovněţ podpořil výrazně při jeho prezidentské volbě roku 1935. Roku 1938 navštívil naposledy Řím a Svatého Otce, aby v rámci návštěvy ad limina referoval nejen o stavu své arcidiecéze, ale i o politické situaci v Československu, připraveného výsledky Mnichovské dohody o velkou část pohraničního území.21
2. Leopold Prečan a jeho episkopát v Protektorátu Čechy a Morava 2.1. Územní a administrativní změny olomoucké arcidiecéze
Jiţ odtrţení sudetského území od Československa na podzim roku 1938, které z Olomouce udělalo prakticky hraniční město, mělo velký dopad na Leopolda Prečana jako vrchního pastýře olomoucké arcidiecéze. Předně pak v rámci vedení svěřeného území. Část olomouckého arcibiskupství se totiţ tím ocitla na území Říše. Jednalo se celkem o 291 farností, z nichţ 91 bylo převáţně českými. Tuto část arcidiecéze dostal na starost kněz vratislavské arcidiecéze Josef Martin Nathan (1867—1947), jenţ původně spravoval rovněţ tzv. komisariát ketřtský (roku 1924
21
DOKOUPIL, Antonín (P. ALBERTI): Arcibiskup Dr. L. Prečan, arcibiskup olomoucký. Olomouc
1934; NĚMEC, Vít: Olomoucký arcibiskup ThDr. Leopold Prečan (1866-1947). Příspěvek k historickému bádání o jedné z významných v dějinách olomoucké arcidiecéze první poloviny 20. století. Střední Morava. Vlastivědná revue, 18, 2012, č. 34, s. 4—25; ŠEBEK, Jaroslav: Leopold Prečan v kontextu obrodných církevních snah, politických zápasů a střetávání národních identit v meziválečné ČSR. In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum—očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12.—13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 140—153.
15
povýšený na generální vikariát), coţ bylo území, které církevně spadalo pod olomoucké arcibiskupství, ale od 18. století náleţelo politicky Prusku. Odtrţené československé farnosti získaly rovněţ status generálního vikariátu a byly Nathanem řízeny z města Branice. Arcibiskup Prečan se v této věci informoval na nunciatuře v Berlíně, která mu udělila plnou pravomoc ve zřízení správy farností mimo republiku. Prečan se rozhodl právě pro ketřského generálního vikáře Nathana, s nímţ měl do té doby vţdy výborné vztahy. Nathan byl roku 1943 jmenován pomocným biskupem olomouckým pro německá území a titulárním biskupem v Arycandě v Malé Asii jako náhrada za stále více nemocného pomocného německého biskupa Josefa Schinzela (1869— 1944). Jelikoţ ale Svatý stolec nekonzultoval s německými místy své rozhodnutí, byl činěn tlak, aby bylo Nathanovo jmenování zrušeno. Papeţ nicméně velmi chytře Nathanovi ponechal pouze titulaturu arycandskou se sídlem v Branici, čímţ nebylo potřeba jednat o státním souhlasu. Kontakt mezi těmito dvěma ordináři pak v mnohém zajišťoval olomoucký kanovník scholastik Vojtěch Tinz (1892—1959). Sloţitou pak byla i skutečnost, ţe se velká část vratislavské arcidiecéze, v jejímţ čele stál Adolf kardinál Bertram (1859—1945), nacházela na území olomouckého arcibiskupa. To však nebylo důsledkem jen Mnichovské dohody, ale nesrovnáním hranic církevních provincií s hranicemi státními ještě z dob prvorepublikových. Problémem pak byl i fakt, ţe na zabraném území měl teoreticky platit i Říšský konkordát z roku 1933. Tento stav platil i se vznikem Protektorátu, kdy na olomoucké církevní statky byla navíc uvalena nucená německá správa.22 Smutek nad politickým a společenským vývojem doby a zároveň i 22
BOHÁČ, Zdeněk: Atlas církevních dějin českých zemí 1918—1999. Kostelní Vydří 1999, s. 24—
25; GROCHOLL, Wolgang: Joseph Martin Nathan. Caritas Christi urget nos. Ţivot a dílo muţe překračujícího hranice místa a času. Opava 2002, s. 65—68. 16
povzbuzení pro věřící vyjádřil Prečan ve svém pastýřském listě O povinnostech katolíků v dnešní době z 18. října 1938.23 Ztráty, které na konci roku 1938 utrpěla olomoucká arcidiecéze, se však netýkaly jen jejího územního rozsahu. 6. listopadu totiţ zemřel český pomocný biskup olomoucké arcidiecéze Jan Stavěl (1869—1938) a na Štědrý den i rezignovaný praţský a olomoucký arcibiskup Lev kardinál Skrbenský z Hříště (1863—1938), jenţ pobýval dlouhá léta na zámku v Dlouhé Loučce. Mimo duchovní přišel jiţ 24. srpna Prečan o výborného přítele, spolupracovníka, který se podílel na přípravě katolického sjezdu v roce 1935, jímţ byl lidovecký politik a průmyslník Jan Jiří Rückl (1900—1938).
2.2. Počátky perzekuce
Po 15. březnu 1939, kdy počala okupace zbytku Československa nacistickým Německem a země byla začleněna pod jeho protektorát, byla ochromena i podstatná část politického a společenského ţivota. Prvním výrazným omezením, které mělo paralyzovat protiokupační nálady v zemi, byl zákaz hromadných setkání a demonstrací. Formou projevu národní pospolitosti utlačovaného národa se stala náboţenská setkání a především pak poutě, kterých se účastnily i vyznavači nekatolických konfesí či papíroví bezvěrci. Nejznámější se stala pouť na poutní místo Vavřineček u Domaţlic v srpnu 1939, kde kázal Msgre Bohumil Stašek (1886—1948). Podobná pouť se pak konala v létě rovněţ na Svatém Hostýně, na Svatého Ducha ve Křtinách či v květnu na Svatém 23
Acta Archiepiscopalis Curiae Olomucensis, č. 12, 21. října 1938, s. 1—2. 17
Kopečku u Olomouce, přičemţ tato měla nahradit zakázané oslavy 1. máje. Nejmasovější akcí na Olomoucku, mající ukázat početní sílu českého národa a oddanost jeho elitám, byly oslavy zlatého kněţského jubilea, tedy výročí padesáti let od kněţského svěcení arcibiskupa Leopolda Prečana 5. července 1939 v Olomouci. Slavnost začala jiţ večer 4. července před arcibiskupskou rezidencí, vyvrcholila pak 5. července slavnostní mší se svěcením novokněţí olomoucké arcidiecéze a velkým průvodem, v jehoţ čele byla druţičkou nesena trnová koruna. Oslavy pak zakončila odpolední národní slavnost na orelském stadionu. 24 Tato akce, chápaná mnohými německými místy jako provokační, byla jedním z nepřímých důvodů, proč byl arcibiskup Prečan internován ve své vile na Svatém Kopečku, kterou zakoupil ve dvacátých letech a od té doby ji nákladně renovoval a vybavoval uměleckými díly.25 Druhým, a nutno říci, ţe mnohem závaţnějším důvodem, bylo jeho spojení s Janem Šrámkem. A zejména v souvislosti s Prečanovou podporou a pomocí při útěku Šrámka a spolupracovníka a pozdějšího ministra Františka Hály (1893—1952) přes Polsko do Anglie, kde se Šrámek stal předsedou obou československých exilových vlád. 6. července, po oslavách padesátiletého výročí Prečanova kněţského svěcení, měl totiţ Prečan Hálovi vystavit latinsky psané potvrzení, kterým Šrámka
24
ŠTĚPÁNEK, Zdeněk—VAŠEK, František: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939—1945)
(dále jen Trnitá cesta). Brno 2003, s. 46—47; ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 882, inv. č. 2598, sign. E3/9b, Oslava zlatého kněţského jubilea arcibiskupa Prečana (1939); ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcidiecézní rada Katolické akce Olomouc, k. 14, inv. č. 49, Oslavy 40. a 50. kněţského jubilea a sedmdesátin olomouckého arcibiskupa dr. Leopolda Prečana (1929—1939); ZA Opava, pob. Olomouc, f. Metropolitní kapitula Olomouc, k. 1229, inv. č. 5783, sign. 33/8, Oslavy ţivotních výročí a kondolence k úmrtí arcibiskupa Prečana (1929—1947); ZA Opava, pob. Olomouc, f. Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříţ, k. 3410, inv. č. 24142, sign. LŘ13/1—2, Pokyny k účasti na svěcení arcibiskupa Dr. Leopolda Prečana (1923), na oslavách jeho sedmdesátin (1936) a jeho 50ti letého kněţství (1939), účasti na jeho pohřbu (1947), zjišťování podkladů a soupisů jeho pozůstalosti a zřízení jeho náhrobku (1947). 25
U příleţitosti jubilea byla vybudována tzv. Jubilejní knihovna v arcibiskupském paláci. 18
doporučil všem případným zahraničním ordinářům jako „Svaté matce církvi oddaného kněze― a jako takovému mu měli umoţnit přístup k oltáři.26 Represe vůči obyvatelstvu a rovněţ vůči církvím a jejím představeným se zostřila s vypuknutím druhé světové války v září 1939, kdy byl pro své údajné antiněmecké výroky zatčen v rámci akce Albrecht I. Prečanův sekretář Stanislav Zela (1893—1969). Spolu s dalšími kněţími byl zatčen i další blízký Prečanův asistent Josef Glogar (1891—1969). Zela strávil podzim v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po návratu se Stanislav Zela musel pravidelně hlásit na olomouckém gestapu. Velmi pravděpodobná je v Zelově případě intervence prezidenta Emila Háchy (1872—1945) či vratislavského arcibiskupa Adolfa kardinála Bertrama. 27 Existuje i teorie o tom, ţe měl Prečan Zelu vykoupit za 100 000 korun. To se mi ovšem nepodařilo nijak potvrdit, ovšem ani vyvrátit. 28 Prečan, který uţ prakticky neopouštěl svou vilu na Svatém Kopečku, jezdil kaţdou středu odpoledne do arcibiskupské rezidence, 29 kde měl povoleno přijímat audience. Výjimečné byly rovněţ Prečanovy biskupské úkony v katedrále. Naprosto mimořádně zde dorazil 14. září 1941,30 aby za asistence královéhradeckého biskupa Mořice Píchy (1869—1956) a olomouckého světícího biskupa Josefa Schinzela (1869—1944) udělil biskupské svěcení Stanislavu Zelovi. To mělo mimo jiné slouţit i jako jakási forma Zelovy imunity, vzhledem k omezeným pravomocem reţimu při 26
TURZOVÁ, Virginie Marie: Kartouzský vězeň Mons. Jan Šrámek. Svitavy 2006. s. 89—90.
27
Viz. BARTOŠ, Josef: Akce Albrecht I. na střední Moravě a zdejší ţidovská komunita. Střední
Morava. Vlastivědná revue, 9, 2003, č. 17, s. 4—11; Týţ: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v létech 1939—1945 (dále jen Odboj). Olomouc 1997. 28
Tuto informaci bez jakéhokoli zdroje uvádí HUŇKA, Jan: Prsten věrnosti. Ţivot a utrpení
Stanislava Zely, světícího biskupa Olomouckého. Olomouc 2003. 29
Arcibiskupská rezidence i některé kanovnické domy musely poskytnout své prostory střídavě
vojsku či úředníkům. 30
Svatý stolec jmenování urychlil. 8. prosince 1941 pak z vděčnosti a s prosbou o ochranu zasvětil
Prečan arcidiecézi Neposkvrněnému početí Panny Marie. 19
perzekuci biskupů. Dohled gestapa nad Zelou a Prečanem však trval.31 Ze strachu byli proto kněţí v kuriálních aktech vyzváni, aby se během homilií a různých promluv nedotýkali oţehavých témat. Pro veřejné demonstrace zároveň neměli zneuţívat poutí, jako náhraţek za ostatní, nicméně zrušená, setkání. Rovněţ měli v říjnu 1939 z kazatelen přečíst lidem Prečanovo ujištění, ţe nemají důvod k nedůvěře k veřejným činitelům. Ti se neměli ujmout svého úřadu jako samozvanci, ale naopak pracují v důvěře v Boha. Tak měli činit i věřící a plnit svědomitě své stavovské povinnosti. Myšlenky, které jistě mohou být pokládány za jakousi servilitu reţimu, nicméně se jednalo spíše o snahu uchránit věřící před perzekucemi ze strany nacistů. Dosti moţná právě tato prohlášení mohla být jednou z podmínek ústupků pro částečné potlačení perzekuce kněţstva a v neposlední řadě i k propouštění biskupa Zely.32 Nacistické orgány se rovněţ velmi zajímaly o movitý i nemovitý majetek arcibiskupství. Několikrát byl učiněn pokus o získání dómského pokladu, v čemţ jim měl zabránit kanovník kustod Gustav Klug (1877—1948).33 Informace o existenci a především cennosti olomouckého dómského pokladu se mohla dostat do německého povědomí moţná i z okruhu kolem polního maršála Ernsta Busche (1885—1945), který hned 30. března 1939 navštívil Olomouc a její instituce i památky, včetně arcibiskupského paláce a katedrály svatého Václava, kde si měl po uvítání dómským kustodem Františkem Spurným (1867—1944) právě poklad prohlédnout, byť přesně
31
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 835, inv. č. 2576, sign. DM1can/2,
Stanislav Zela (1932—1940). 32
SOkA Olomouc, f. Farní úřad sv. Václava Olomouc, k. 7, inv. č. 130, sign. Xa,
Konzistoriální kurendy, nařízení olomoucké metropolitní kapituly, pastýřské listy, nařízení Arcibiskupského ordinariátu v Olomouci (1919—1953). 33
http://www.cdct.cz/petera/show.php?persona=1466 [cit. 20. 4. 2016]. 20
nevíme v jakém rozsahu. 34 O části dómského pokladu neměli ostatně zájem jen nacisté. Roku 1942 bylo totiţ projednáváno zapůjčení některých cenností na výstavu, která se toho roku měla konat v Římě v nově vybudovaném výstavišti EUR na oslavu dvacátého výročí Mussoliniho pochodu na Řím. Vzhledem k vývoji válečné situace však k výstavě nakonec nedošlo a ţádné předměty z Olomouce do Říma zaslány nebyly.35 Jednou z forem administrativní šikany pak byla povinná zkouška z němčiny, kterou museli povinně vykonat zaměstnanci ve státní správě a veřejně činné osoby vůbec. Mezi ty patřili i kněţí. Vzhledem k maturitě z německé jazyka a dvouletému působení v německé farnosti v Bartošovicích (okres Nový Jičín) byl Prečan, spolu s generálním vikářem Oldřichem Karlíkem (1889—1949), od této zkoušky osvobozen. Testem však potupně museli projít například sekretáři Stanislav Zela a Josef Moštěk (1913—1986) nebo téţ kanovník František Světlík (1875—1949).36
34
DUDA, Pavel: Ţivot v Olomouci za okupace v letech 1939—1945. Olomouc 2012 (nepublikovaná
magisterská diplomová práce), s. 33—34. 35
KOPECKÝ, Petr: Paramenta v historických inventářích katedrály svatého Václava v Olomouci.
Olomouc 2014 (nepublikovaná bakalářská diplomová práce), s. 14. 36
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupská konsistoř, k. 5543, sign. N4. 21
2.3. Arcibiskup Leopold Prečan a olomoucké gestapo
Olomoucké gestapo, vedené jako venkovská pobočka gestapa v Brně, mělo i své církevní oddělení, které vedli vyšetřovatelé Bankl s Brantschem. Na podzim roku 1939 si olomoucká pobočka gestapa vyţádala z Opavy personálie arcibiskupa Prečana. Nevedlo sice na jeho jméno ţádnou obsáhlou trestní agendu, přesto upozornilo na tři velmi zajímavé projevy činnosti arcibiskupa. První je drobná zmínka z prosince 1940, podle které značně finančně přispívá na katolický tisk, konkrétně na blíţe nespecifikovanou broţuru, která měla vyjít k Vánocům. Daleko závaţnějším důvodem pro sledování Prečanovy činnosti však bylo denní hlášení brněnského gestapa z 22. listopadu roku 1940, kterou později převzalo do evidence gestapo v Olomouci. Předmět tohoto hlášení je nadmíru zajímavý. 16. listopadu 1941 měl být totiţ v nočních hodinách objeven v okolí katolického kostela ve Valašském Meziříčí ručně psaný protinacistický leták, tedy nejspíše opis textu, jehoţ autorem měl být právě olomoucký arcibiskup Leopold Prečan. To mělo být patrné uţ dle oslovení „Drazí arcidiecézané―. Jeho obsah byl velmi odváţný, kritizoval totiţ německý element, který skrze „nacismus a Ďáblova syna—Hitlera měl slavit orgie a vraţdit mírumilovné národy―. Jeho vinou měl být k smrti utýrán nejvyšší duchovní pastýř kardinál Karel Kašpar. Rovněţ poukazuje na výroky prezidenta Roosevelta o záhubě křesťanství skrze Německo. Arcibiskup měl pak věřící vybídnout, aby pomocí modlitby odvrátili „nacistickou moc ďáblů―. Leták měl končit prosbou: „Bůh chraň lidi světa― a podpisem „Váš arcipastýř Prečan―. Pokud je zpráva pravdivá a Prečan byl skutečně autorem tohoto listu, lze říci, ţe se jedná o výjimečný a ojedinělý doklad o Prečanově údajné odbojové činnosti. Nepodařilo se 22
mi bohuţel najít k tomuto listu ţádné analogie. Rovněţ nevíme o bezprostředních následcích pro Prečana. Za moţnou formu potrestání však můţeme povaţovat další kauzu, kterou olomoucké gestapo v souvislosti s Prečanem řešilo. Tou mělo být odebrání čestného občanství města Olomouce, které obdrţel za své zásluhy a u příleţitosti svých sedmdesátých narozenin v roce 1936. Na základě vyhlášky zemského úřadu v Brně ze 14. srpna 1942 se k případu měl vyjádřit olomoucký magistrát, a to do 4. září. Učinil tak s dvoudenním předstihem ve zprávě pro olomoucké gestapo, ve které s odebráním čestného občanství souhlasil. Gestapo však magistrátu poslalo 5. září kupodivu své odmítavé stanovisko s poukazem na to, ţe k odebrání čestného občanství není naprosto ţádný důvod, a to vzhledem k jeho churavosti a trvalému nevystupování na veřejnosti. Celá záleţitost byla proto uzavřena. 37 Gestapo ovšem vedlo v evidenci jiţ od září Josefa Glogara, kterého označovalo za protiněmeckého šovinistu a nenávistníka, který pro svůj šovinistický plán získal i arcibiskupa Prečana.38 Pro maličkost pak evidovalo a vyslýchalo gestapo i notáře duchovního soudu Stanislava Penku (vedeného nesprávně jako Pěnka) za jeho výrok: „Prostějov není Berlín!― Tento výrok měl velmi zajímavou historii. Olomoucká konsistoř se během své naprosto běţné administrativní činnosti rozhodla o přesunutí kněze Františka Filipa z vesnice Náklo poblíţ Olomouce do Prostějova. Ten však prosil, aby tak učiněno nebylo, s tím, ţe se do města nehodí. Penka, který vyřizoval korespondenci, mu odepsal, ţe jej chápe, ale ţe je nutné poslechnout nadřízeného. Filip si měl rovněţ uvědomit, ţe kdyby byl některý státní úředník přesunut z Olomouce do Berlína, nemohl by rovněţ odmlouvat. A právě větou „Prostějov není Berlín― ho měl 37
MZA v Brně, f. Gestapo Brno, k. 135, inv. č. 3, Lepold Prečan.
38
MZA v Brně, f. Gestapo Brno, k. 316, inv. č. 4, Josef Glogar. 23
uklidnit. Jejich korespondence však brzy začalo evidovat gestapo a během zostřeného dohledu v první polovině roku 1942 celou záleţitost jako provokaci vyšetřovalo.39 Jako nejzajímavější zjištění se však jeví, ţe se v evidencích nenachází jméno biskupa Stanislava Zely, který se na gestapu měl pravidelně hlásit. Jméno arcibiskupa Prečana však nebylo prošetřováno jen na gestapu v Olomouci. Vrchní tajemník praţského gestapa, specializující se na sledování a perzekuci církví, Kurt Oberhauser (1903—1947) v sídle gestapa v Pečkově paláci 12. ledna 1942 vyslýchal těmito oslovy Ferdinanda Pokorného, kněze a misionáře, poslaného Prečanem na říšské území: „Arcibiskupa olomouckého máme jiţ od počátku v podezření z nepřátelství proti Říši a ze spojení s Londýnem. My víme, ţe si hrají do rukou se Šrámkem, on zde doma a ten druhý tam. Ale my jim tu hru šeredně překazíme. Teď jiţ chápu, proč právě on vysílá do Říše své lidi. Velice byste si pomohl, kdybyste upřímně pověděl, co Vám uloţil Váš arcibiskup, neţ jste odešel do Říše.―40
39
MZA v Brně, f. Gestapo Brno, k. 119, inv. č. 31, Stanislav Pěnka.
40
ZA v Opavě, pobočka Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 881, inv. č. 2596, sign E3/9, Osobní
spisy a věci týkající se osoby arcibiskupa Prečana. 24
2.4. Problematika vakantního arcibiskupského stolce v Praze
Vysoký katolický klérus v Protektorátu a diplomaté Svatého stolce se dostali do ostré konfrontace s představiteli okupačního reţimu v otázce jmenování nových biskupů. První takovýto spor vznikl roku 1940 z nesouhlasu německých úřadů s novým českobudějovickým biskupem, kterým po smrti dosavadního ordináře Šimona Bárty (1864—1940) jmenoval Vatikán pomocného praţského biskupa Antonína Eltschknera (1881—1961). Ten se biskupem v Českých Budějovicích opravdu nestal a řízení diecéze bylo ponecháno kapitulnímu vikáři Janu Caisovi (1878—1950). Podobná situace se opakovala o rok později v případě arcibiskupství v Praze po smrti arcibiskupa Karla kardinála Kašpara (1870—1941). V tomto případě však byli nepohodlní kandidáti násilím odstraněni. Prvním z kandidátů byl Antonín Bořek—Dohalský z Dohalic (1889—1942). Vina za jeho smrt v koncentračním táboře v Osvětimi, kam byl umístěn pro své kontakty s účastníky atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904—1942) v roce 1942, bývá připisována německému katolickému knězi a převorovi řádu maltézských rytířů Franzi Werneru Bobemu (1902—1947). Sám byl konfidentem gestapa, kterému donášel informace, kompromitující kněţstvo. Mimo jiné měl opatřit pro říšské úřady plány pravoslavného kostela v Resslově ulici v Praze, kde byli ukrýváni atentátníci, za coţ měl být odměněn částkou sto tisíc korun.41 Po smrti kardinála Kašpara mu německé úřady měly slíbit právě dosazení na
41
Viz. HAZDRA, Zdeněk: Mostem mezi dvěma světy. Osud Antonína hraběte Bořka—Dohalského
z Dohalic—šlechtice, kněze a vlastence (1889—1942). Praha 2012.
25
praţský arcibiskupský stolec. Bylo tudíţ ţádoucí, aby byl kanovník Dohalský odstraněn. O tom svědčí i skutečnost, ţe v listopadu 1942 navštívil Werner Bobe Řím a kolej Nepomucenum, kde měl poţádat o adresu krejčího šijícího kleriky pro bohoslovce. Podle pozdějšího sdělení tohoto krejčího si nechal pro sebe Bobe zhotovit celou garnituru pro biskupa. Druhou Bobeho obětí z řad praţské kapituly byla ze stejných důvodů další výrazná osobnost církevní hierarchie, a sice Otto Lev Stanovský (1882—1945). Tento mimořádně vzdělaný klerik byl v posledních letech trvání Rakouska—Uherska vychovatelem dětí nástupce trůnu Františka Ferdinanda d´Este (1863—1914), kterým musel oznámit smrt jejich rodičů. Po atentátu na Heydricha věděl o úkrytu parašutistů, později byl proto zatčen gestapem a odsouzen k smrti. Nakonec byl ale díky intervencím apoštolského nuncia v Berlíně, kterým byl Cesare Vincenzo Orsenigo (1873—1946), propuštěn. Stanovský válku sice přeţil, v prosinci 1945 však na následky krutého zacházení během věznění zemřel. Svatý stolec nicméně odmítal obsadit praţský arcibiskupský stolec německým kandidátem. Ponechal proto řízení arcidiecéze v rukou kapitulního vikáře, jímţ byl od roku 1941 děkan svatovítské kapituly Msgre Bohumil Opatrný (1880— 1965). Na tom měl částečně zásluhu i předseda československé exilové vlády v Londýně Msgre Jan Šrámek (1870—1956), jenţ u papeţe intervenoval, aby nebyly vakantní stolce obsazovány prominentními německými uchazeči. 42 V souvislosti s obsazením praţského arcibiskupského stolce je třeba zmínit dosud nezveřejněnou skutečnost, a sice, ţe mezi kandidáty na úřad praţského
42
K celé kauze viz MACHULA, Jaromír: Vatikán a Československo (1938—1948). Praha 1998, s.
39—44; ZÜCKERT, Martin—HÖLZLWIMMER, Laura (eds.): Religion in den böhmischen Ländern 1938—1948. Diktatur, Krieg und Gesellschaftswandel als Herausforderung für religiöses Leben und kirchliche Organisation. München 2007. 26
arcibiskupa byl dokonce i hrabě Pavel Huyn (1868—1946), vysoce postavený prelát, narozený ve Vídni do německy hovořící rodiny vlámského původu. Mezi léty 1904 a 1916 zastával biskupský úřad v Brně, odkud byl roku 1916 jako dostatečně radikální při zastávání prohabsburských postojů přesunut na praţský stolec. Na ten však byl nucen po vzniku republiky rezignovat. Zbytek ţivota doţil ve Švýcarsku a Itálii, kde byl nakonec i pohřben. Církevní vývoj během trvání první Československé republiky nijak neovlivňoval, byť se o něj jistě zajímal. Během okupace, a to nejpozději v roce 1942, mu měl být znovu nabídnut arcibiskupský stolec v Praze. Spojitost s osobou arcibiskupa Leopolda Prečana a olomouckým církevním prostředím obecně pak má osoba člověka, která Huyna, v té době dlícího v Římě, navštívila. Byl jím bývalý olomoucký kanovník baron Josef Grimmenstein. Tento kněz, ţijící ve třicátých a čtyřicátých letech střídavě v Římě, střídavě v léčebných ústavech v Karlových Varech či nad zámku v Bečově nad Teplou u rodiny Beaufort—Spontin, která byla pro své německé občanství a kolaboraci okupačním reţimem nucena po válce zemi opustit a majetek jí byl státem zkonfiskován, se i přes svůj vysoký věk stal spolupracovníkem nacistických okupačních orgánů a jako takový navštívil rezignovaného arcibiskupa Huyna, kterého přemlouval, aby se znovu ucházel o post praţského arcibiskupa. Sám Huyn nicméně odmítl. Grimmensteinova iniciativa však neochabla a pokoušel se v dané věci intervenovat u vatikánských kruhů, které ho ovšem rovněţ odmítly. V německých kruzích se naopak snaţil prosadit Pavla Huyna jako ideálního kandidáta poukazováním na jeho dobré vztahy k Němcům, dále na příkoří, které mu způsobil vznik Československa, a v neposlední řadě na Huynovo údajné přátelství s říšským protektorem Konstantinem von Neurathem (1873—1956). Jeho pokusy se však nedočkaly výraznější odezvy ani na straně Vatikánu, ani na straně německých úřadů. A co bylo podstatné, ani
27
u samotného bývalého biskupa Huyna. Celá záleţitost byla proto uzavřena. Zajímavým je však také Grimmensteinův vztah k jeho poslednímu kněţskému působišti, k Olomouci a k moravskému metropolitovi Leopoldu Prečanovi, který jej roku 1924 zbavil kanonikátu. Ve svých zprávách pro úřad protektora o stavu církve často zmiňuje antagonismus českých kněţí a bohoslovců vůči německému ţivlu. Za vinu to pak dává jednotlivým biskupům, tedy rovněţ Prečanovi, jelikoţ tento antagonismus je vytvářen i v olomouckém semináři. Právě Grimmenstein byl tak dle mého názoru zprostředkovaně jedním z viníků zpřísněného dohledu nad Leopoldem Prečanem.43 V této souvislosti je však nutno zmínit okolnosti, za kterých Grimmenstein olomouckou kapitulu opustil. Z arcidiecéze totiţ odcházel jako člověk velmi neoblíbený a kritizovaný pro své chování, naprosto odporující jeho duchovnímu stavu. Krom toho byl vnímán jako symbol proněmecké církevní politiky Habsburků, kteří měli prosadit jeho olomouckou prebendu. Původní záměr dvouleté dovolené byl změněn na jeho pensionování, přičemţ měl pobírat dvacet tisíc korun ročně a to z výnosů, plynoucích z kapitulních statků. Několikrát ţádal o paušální zvýšení penze či o mimořádné příspěvky na pokrytí svých, často zdravotních výdajů. Kapitula či Prečan mu zvláštní obnosy opravdu zasílali. A to zvláště poté, co se Grimmenstein obrátil na římskou Kongregaci koncilu či roku 1938 na rakouského biskupa Aloise Hudala (1885—1963), toho času rektora německé koleje u kostela Santa Maria dell´Anima v Římě, kteří se za něj přimluvili. V souvislosti s činností kanovníka Grimmensteina se jeví jako zajímavý výzkum jeho kontaktů právě s biskupem
43
NA Praha, f. Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, k. 92, inv. č. 1716, sign.
109—4/1471, Dopis J. von Grimmensteina K. H. Frankovi o situaci v katolické církvi a jmenování praţského arcibiskupa, posudek SD na J. von Grimmensteina (1942—1943).
28
Hudalem. Ten se totiţ stal, a nutno říci, ţe oprávněně, symbolem kolaborace katolického představeného s nacismem. Během své římské pastorace totiţ pomáhal nacistickým zločincům s vystavováním falešných dokladů a jejich následnými útěky. Pomocí sítě těchto tzv. krysích stezek například utekl do Jiţní Ameriky jeden z hlavních strůjců holocaustu, Adolf Eichmann (1906—1962). Hudalovo jednání vrhalo následně velký stín na celou církev. Důleţitá je však skutečnost, ţe jednal tajně a bez souhlasu představených, včetně samotného papeţe Pia XII. (1876— 1958), který Hudala brzy z jeho církevních funkcí odvolal. Mimo římských kruhů však Grimmenstein nevyuţíval jen kontaktů v Římě. Roku 1940 za jemu určenou finanční podporu intervenovalo i Ministerstvo školství a národní osvěty, jeţ jeho penzi ve výši dvacet tisíc povaţovalo za nedostatečnou a poţadovalo její zvýšení z výnosů kapitulních statků, především pak lesních ploch, které byly v zabraném sudetském území.44 Kanovník Grimmenstein můţe být proto příkladem příslušníka německé menšiny v Československu, který ve spolupráci s nacismem jako německou nacionální ideologií mohl vidět moţnost návratu k postavení před rokem 1918. S aţ překvapivou přesností pak Grimmensteinovu kolaborantskou činnost odhadl ve svých vzpomínkách bývalý lidovecký politik Mořic Hruban (1862—1945).45
44
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Metropolitní kapitula Olomouc, k. 1148, inv. č. 5646, sign. 19/14,
Josef Grimmenstein (1892—1945). 45
HRUBAN, Mořic: Z časů nedlouho zašlých. Ed. Jan DRÁBEK. Los Angeles—Řím 1968, s. 110—
112; k postoji kanovníka Grimmensteina k arcibiskupu Kohnovi viz. JONOVÁ, Jitka: Obsazování biskupských stolců v Habsburské monarchii na přelomu 19. a 20. století na příkladu olomouckého arcibiskupství po rezignaci arcibiskupa Theodora Kohna. Studia Theologica 47, 2012, č. 1, s. 40—64. . 29
2.5. Odsouzení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha
Dne 27. května 1942 byl v Praze spáchán výsadkáři Janem Kubišem (1913— 1942), Jozefem Gabčíkem (1912—1942) a Josefem Valčíkem (1914—1942) atentát na
zastupujícího
říšského
protektora
a
šéfa
RSHA—Hlavního
říšského
bezpečnostního úřadu Reinharda Heydricha (1904—1942), který následkům zranění 4. června podlehl. Období násilných perzekucí, známé jako heydrichiáda, bylo doprovázeno zavedením tzv. druhého stanného práva, které bylo odvoláno aţ 3. července. Perzekuce domnělých či reálných nepřátel reţimů a spolupachatelů atentátu vyvrcholily popravami jednotlivých osob, mimo jiné i bývalého předsedy protektorátní vlády generála Aloise Eliáše (1890—1942) či zničením celých osad a obcí, z nichţ nejtragičtější bylo vypálení vesnic Lidice a Leţáky. Perzekuci přitom neunikly ani církve. Nejhorší osud potkal církev pravoslavnou. Za ukrytí v kryptě pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje bylo popraveno mnoho duchovních této církve, včetně biskupa Gorazda II. (1879— 1942). Tento duchovní, původně katolický kněz, občanským jménem Matěj Pavlík, byl později pravoslavnou církví prohlášen za svatého.46 Smrt ve věznicích, koncentračních táborech a na popravištích našli i duchovní církve římskokatolické. Z řad vyššího duchovenstva byli jiţ výše zmíněni kandidáti na uprázdněný arcibiskupský stolec v Praze, kanovníci Bořek—Dohalský a
46
Viz rovněţ osud duchovního Vladimíra Petřka (1908—1942): ŠUSTEK, Vojtěch—Aleš, Pavel:
Zlato se čistí v ohni. O ţivotě, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr. Vladimíra Petřka, jeho rodičů a sourozenců. Praha 2008.
30
Stanovský. Vedle perzekucí vyššího duchovenstva a rovněţ problémů s personálním obsazením v jeho řadách postihly nacistické represálie všechny sloţky katolického kléru. Jen pro ilustraci zmíním za řeholníky likvidaci premonstrátského kláštera v Nové Říši, za vojenskou duchovní správu umučení brigádního generála Metoděje Kubáně (1885—1942) a závěrem salvatoriána Metoděje Jaroslava Mičolu (1911— 1942). Perzekuce se však týkaly všech skupin kléru, a to i německé národnosti, včetně kněţí v Sudetech, kde navíc platil Říšský konkordát z roku 1933. Stranou nezůstaly ani další křesťanské denominace. Perzekuce ţidovského národa a jeho víry je pak kapitolou samou o sobě. Celá česká společnost tedy byla ve velmi sloţité situaci, prosycené strachem. Opatrnost pak zachovávali i katoličtí ordináři, kteří nesli odpovědnost za ţivoty mnoha svých věřících. Kaţdý projev neochoty vůči státním úřadům mohl znamenat tvrdé postihy. Proto oficiálně nabádali ordináři věřící ke spolupráci s reţimem, nikoliv však ve formě ideologické kolaborace, ale spíše prostřednictvím tichosti, pasivity a formální poslušnosti. Jednou z forem této poslušnosti byla povinná účast na manifestačních akcích, které byly svolávány zejména v období po atentátu na Heydricha. Účastí na těchto akcích, spolu s potrestáním hlavních nepřátel a strůjců atentátu, pak bylo de facto vykoupeno následné zrušení stanného práva 3. července 1942.47 47
K pokvětnové perzekuci viz CHVATÍK, Jan: Perzekuce katolických duchovních na Moravě od
počátku okupace do konce 2. stanného práva. In: FIALA, Petr—HANUŠ, Jiří (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Praha 2001, s. 55—84; LARISCH, Jan: Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravsko-opavské diecéze. Frýdek—Místek—Ostrava 2005; Týţ: Vytrvali ve zkouškách. Martyrium P. Kamila Jaroše a P. Jaroslava Šumšala, představených Arcibiskupského kněţského semináře v Olomouci. Olomouc 2012; STŘÍBRNÝ, JAN: Katolické duchovenstvo v odboji. In: Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvků z vědecké konference. Praha 1999, s. 94—97; Týţ: Církve a náboţenský ţivot za nacistické okupace. In: MACH, 31
První velkou manifestační akcí, na které mělo obyvatelstvo demonstrovat oddanost Říši, bylo shromáţdění na Staroměstském náměstí dne 2. června, na kterém promluvil předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí (1892—1956). Hlavní postavou táborů lidu, které se konaly během června ve velkých českých, moravských a slezských městech, byl pak ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec (1893—1945).48 27. června se podobné shromáţdění, kterého se mělo zúčastnit na šedesát tisíc posluchačů, konalo i na Andrově stadionu v Olomouci. 49 Tohoto setkání se ze strachu, ale podle německého tisku z touhy po demonstraci početní převahy, účastnilo mnoho lidí z Olomouce i okolních vesnic.50 Mezi nimi i řada kněţí, kteří tak učinili na přání samotného arcibiskupa. Skupina sto padesáti z nich dokonce jako armáda čekala před shromáţděním v jedné z bočních ulic u Androva stadionu na Prečanův rozkaz.
Jiří (ed.): Vlastenectví, církev a společnost v proměnách 19. a 20. století. Příspěvky z konference konané na počest dvoustého výročí narození vlasteneckého kněze a regionálního historika Josefa Mnohoslava Roštlapila dne 15. září 2009 v Dobrušce. Město Dobruška 2009, s.93—142; ŠTĚPÁNEK, Zdeněk—VAŠEK, František: Perzekuce moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské, 115, 1996, č. 2, s. 275—297; Tíţ: První a druhé stanné právo na Moravě (1941—1942). Brno 2002; Tíţ: Rezistence moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské, 115, 1996, č. 1, s. 73—96. 48
K manifestacím a heydrichiádě viz. ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé
stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů. Svazek 2. Praha 2014. 49
VÁLKA, Zbyněk: Olomouc pod hákovým kříţem. Olomouc 2001, s. 85.
50
SOkA Olomouc, f. Okresní úřad Olomouc—venkov—presidiální spisy 1938—1945, k. 30, inv. č.
1383, 492/ Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha - vyhlášení smutku, pátrání po pachatelích, povinné hlášení osob, výjimečný stav aj.—Oběţníky, výnosy, telefonáty z května aţ července 1942 (132); SOkA Olomouc, f. Okresní úřad Olomouc—venkov—presidiální spisy 1938—1945, k. 30, inv. č. 1387, 502/ Projev ministra Emanuela Moravce v Olomouci. Zajištění účasti obyvatelstva.—Úřední záznam z 25. 6. 1942, oběţník OÚ (4). 32
Hlavním řečníkem byl Emanuel Moravec, 51 jehoţ projevu předcházela řeč šéfredaktora Lidových listů Jana Scheinosta z Prahy, kterou nicméně většina účastníků neslyšela kvůli poruše ozvučovacího zařízení. Následoval Moravcův projev, ve kterém ostatně na Scheinostovu promluvu odkazoval. Oba ve svém projevu tvrdě odsoudili československou exilovou vládu v Londýně v čele s jejím předsedou Janem Šrámkem, kteří atentát schvalovali. Tvrdé odsouzení Šrámka však započalo jiţ dříve, a to odsuzujícími a uráţejícími články v novinách. Často měly tyto články vyburcovat k tomu, aby byl Jan Šrámek zavrhnut samotnými katolíky. Šrámka tak měly představit v nejhorším světle články, které ho ukazovaly jako spojence ministra spravedlnosti exilové vlády, ţida Jaroslava Stránského (1884— 1973), prezidenta a zároveň zednáře Edvarda Beneše (1884—1948) a ateistické Moskvy. Mezi mnoţstvím článků vyniká zvláště Malý monsignore, bývalý ministr Jan Šrámek, zločinec č. 2 otištěný 19. června 1942 v Moravských novinách. Zajímavý je pro nás proto, ţe poţaduje po konzistoři církevní odsouzení Msgre Šrámka. Jedině tak má totiţ české kněţstvo získat důvěru. O tom, ţe konzistoř Šrámka odsoudila se lidé mohli dozvědět z projevu šéfredaktora Scheinosta na Andrově stadionu. Jelikoţ ale došlo k poruše techniky a projev nebyl slyšet, byl 28. června otištěn spolu s projevem Moravcovým v Českém slovu. Scheinost tak v projevu dokonce zmínil, ţe jiţ v těchto dnech je kněţím rozesílán list, jehoţ podpisem mají zavrhnout Jana Šrámka. O okolnostech vzniku tohoto listu ale aţ za chvíli. Významnou roli ve formování smýšlení katolického obyvatelstva na Moravě pak hrála kolaborantská organizace Národopisná Morava, která od března 1939 poţadovala oddělení Slovácka od protektorátního území a jeho přičlenění 51
K němu viz například PERNES, Jiří: Aţ na dno zrady. Emanuel Moravec. Praha 1997.
33
k samostatnému Slovenskému štátu. V jejím čele stal Jan Úprka, syn slavného malíře Joţe Úprky (1861—1940). Vzhledem k silně katolickému Slovácku, za jehoţ mluvčího se sama Národopisná
Morava
povaţovala,
kladla
v četných
prohlášeních
a
propagandistických akcích důraz právě na katolicismus, jako moţnou symbiotickou sloţku s nacistickou ideologií. Zároveň tím sledovala cestu k příchylnosti k Tisově Slovensku, kde se katolicismus stal nástrojem propagace radikálního nacionalismu a separatismu. Její agitace se však neomezovala zdaleka jen na Moravské Slováky, své ideje, prezentované navenek oddaností k římskokatolické církvi, tak šířila i mezi Valachy a Hanáky. Především z důvodu získání prestiţe a opodstatnění svého programu proto organizace značně propagandisticky vyuţila audience svých členů u arcibiskupa Leopolda Prečana na Svatém Kopečku v květnu roku 1940. Nejzávaţnějším problémem je však skutečnost, ţe se rozhodla pozvat ministra Emanuela Moravce na slavnou slováckou pouť na poutní místo Svatý Antoníček u Blatnice. Ten pozvaní přijal a mezi tábory lidu v Olomouci a Ostravě nakonec promluvil i na této pouti.52 Mimo tvrdé represálie bylo nutné odsoudit tento atentát i propagandou a ideologicky. K tomu měly poslouţit české elity a inteligence, mezi něţ se počítalo i kněţstvo. Nejprve tak ale učinil prezident Emil Hácha (1872—1945) 53 ve svém rozhlasovém projevu dne 30. května. Sám Prečan zaslal 6. června 1942, dva dny po Heydrichově smrti, Moravcovi expres rekomando osobní soustrastný dopis k úmrtí Reinharda Heydricha a 8. června poté jménem celého ordinariátu a konsistoře 52
MEZIHORÁK, František: Hry o Moravu. Separatisté, iredentisté a kolaboranti 1938—1945. Praha
1997, s. 78. 53
K jeho osobě viz například PASÁK, Tomáš—KVAČEK, Robert: Emil Hácha (1938—1945). Praha
2007.
34
podepsal kapitulní vikář Oldřich Karlík (1889—1949) z příkazu arcibiskupa Prečana i kondolenční listinu na olomoucké radnici. Oznámení o smrti protektora pak bylo otištěno i v kuriálních aktech. Obdobné soustrasti vyjádřili i ostatní ordináři. V polovině června byl Prečan poţádán praţskou konsistoří, aby vyslal svého zástupce na schůzi protektorátních ordinářů. Ta se měla konat 16. června v arcibiskupském
paláci
v Praze
na
Hradčanech.
Zástupcem
olomouckého
arcibiskupství byl zvolen notář olomouckého církevního soudu Stanislav Penka. Ten byl s celou problematikou velmi dobře obeznámen, pročeţ býval i vyslýchán olomouckým gestapem. Praţský delegát, arcibiskupský sekretář Jan Boukal (1906— 1982) při schůzi tlumočil příkaz ministra Emanuela Moravce, jenţ si vyţádal jeho návštěvu. Při ní mu sdělil, ţe je nespokojen s nespolehlivostí českého kněţstva a jeho antagonismu vůči nacistickému reţimu. Za nejhorší pak povaţoval chování předsedy exilové vlády v Londýně Jana Šrámka. Proto vyţadoval, aby byl Šrámek paušálně církví v protektorátu odsouzen, a to nejen ordináři, ale všemi kněţími. Při neuposlechnutí vyhroţoval tvrdými represáliemi vůči kněţstvu, a to zvláště na Moravě, ze které Šrámek pocházel. Formou tohoto odsouzení měl být list, jehoţ podpisem stvrdí kněţí svou věrnost okupantům a zároveň odsoudí chování Jana Šrámka. Autorem hlavních tezí listu byl sám Emanuel Moravec, k jeho sepsání byl pak donucen praţský kapitulní vikář Bohumil Opatrný. Tento list byl právě během schůze 16. června přečten a jemně stylizačně upraven účastníky schůze. Mimo zástupců Prahy a Olomouce to byli za České Budějovice Antonín Melka (1875—1963), za Hradec Králové kanovník František Finda (1888—1948) a za brněnskou diecézi kapitulní vikář Josef Kratochvíl (1876—1968). Jednotliví zástupci ordinářů se pak rozjeli s tímto listem do svých diecézí. Stanislav Penka v Olomouci předal list Prečanovi, který měl
35
moţnost, jako hlava katolické církve u nás, jej jakkoli opravit. Úplně původní podobu listu neznáme, víme však, ţe Prečan měl údajně do pasáţí, které odsuzovaly činnost „kněze s papeţským vyznamenáním―, přímo doplnit Šrámkovo jméno. Je otázkou, proč tak učinil. Dosti moţná proto, ţe ne celý klérus musel být obeznámen s činností Jana Šrámka, a odsouzením kněze s papeţským vyznamenáním by tak vznikla deziluze, koho vlastně list odsuzuje. Takto vyznamenaných kněţí totiţ byla na území protektorátu celá řada, v neposlední řadě Prečan sám. Jistým důvodem mohla být i skutečnost, ţe by metropolita takovýmto odsouzením vlastně zpochybnil správnost papeţského vyznamenání jako takového. Jiţ 17. června byl proto opravený list vytištěn a rozeslán všem aktivním i pensionovaným kněţím, katechetům a řeholníkům. Kaţdý ordinář tak činil samostatně na území své diecéze. Pod textem listu byl připojen malý příseţný formulář, určený k vyplnění a podepsání. Tento měl být podle naznačené linky odtrhnut a ihned zaslán zpět do konsistoře. Z konsistoře byla shromáţděná prohlášení zaslána nejspíše rovnou Emanuelu Moravcovi. Pokud od některého kněze formulář dlouho nedocházel, zaslal mu konsistoř list znovu s prosbou o zaslání jeho podepsané formulářové části. Upozornila přitom na skutečnost, ţe pokud tak neučiní, jedná plně na vlastní zodpovědnost a nebezpečí. Velmi sloţitou situaci, ve které byli čeští ordináři v čele s olomouckým arcibiskupem Leopoldem Prečanem, a strach, který měli z moţných represí, nejlépe ilustruje samotný text listu: Důstojný pane! Kristus stojí nad městem a pláče: „ Ó, bys poznalo i ty, a to v tento den tvůj, co tobě u pokoji jest!“—Pláče nad městem milovaným, nad drahou vlastní! A není proto divu, ţe Jeho učedníci stejně vřelou láskou vţdy a všude milovali a milují svou 36
vlast, svůj—katolické kněţstvo se staralo vţdy nejen o věčné blaho svěřených duší, katolické kněţstvo pečovalo s horlivostí toho hodnou i o časné blaho, záchranu a zachování svého lidu. Katoličtí kněţí přes všechny nespravedlivé potupy a nezaslouţenou hanu stáli vţdy v předních řadách mezi upřímnými vlastenci. Proto obracíme se k Tobě, bratře v Kristu, v těchto osudových hodinách, jeţ rozhodnou snad navţdy o osudu, ba o bytí či nebytí milovaného národa. Měj úctu a důvěru ke svému panu státnímu presidentu a k těm, které on pověřil, aby s ním nesli velkou tíhu správy věcí našich. Vědom si své váţné odpovědnosti před bohem a před svým milovaným národem stále jasněji a určitěji hlásají a ukazují, kde jest místo našeho národa dnes i v budoucnosti, stále mocněji a důrazněji vybízejí a nabádají, abychom poctivě a otevřeně pracovali v Říši, s Říší a pro Říši, do níţ jsme se včlenili, a tak se podle sil svých upřímně přičinili o vítězství a blaho Říše a tím i vlastní. Oni jsou Tvým vzorem, oni převzali v dobách nejodpovědnějších těţký úkol na sebe vést, řídit, chránit a zachovat milovaný národ. Těchto věrných synů národa poslouchej a nedbej nikoho jiného, nedbej těch, kteří, jak nás často denní tisk varuje, ţenou svým štvaním z ciziny národ do zkázy, a třebas by to byl i kněz s papeţským vyznamenáním, monsignore Šrámek. Tak rádi bychom šli k jednomu kaţdému z Vás, milovaní bratří, stiskli Vám ruku a z plna srdce zaprosili: „Bratře, hodina jest, abychom ze sna povstali!“ proto jdi, pros, napomínej, zapřísahej, ukazuj, co milému národu jest ku prospěchu! Ve své kanceláři, při vyučování ve škole, ve společenském styku s osadníky, všude, kde můţeš, vyzývej, aby lid poslechl svého presidenta a své vlády, konej s láskou tuto váţnou povinnost kněze a pravého vlastence. Víme dobře, ţe v minulých 20 letech se mnozí tolik a tolik snaţili, aby zničili autoritu a vliv katolického kněze, coţ se jim z valné části, bohuţel, podařilo. Víme však také, ţe i dnes dobrý kněz mezi naším lidem má dosud značný vliv. Uţij tohoto
37
vlivu, vysvětluj svému lidu, jak po příkladu sv. Václava muţe zachovati svůj jazyka svou národnost v Říši, a tak si získáš nehynoucích zásluh o milovaný lid. Kdybys snad mimo očekávání této výzvy a své povinnosti nechtěl dbát a kdybys snad chtěl státi stranou a nečinně přihlíţet k přítomnému zápasu o lepší budoucnost Evropy a svého národa, věz, ţe Říše i protektorátní vláda má dosti moci a prostředků, aby toto tvé trestuhodné chování příkladně potrestala. V Olomouci 16. června 1942. † Leopold arcibiskup olomoucký Oddělitelný formulář, který měl být zaslán zpět do konsistoře, pak měl následující znění: Tento přípis se zasílá všem kněţím světským v duchovní správě i katechetům, v činné sluţbě i na odpočinu, jakoţ i všem kněţím řeholním. Kaţdý potvrdí vlastnoručně, ţe přípis obdrţel a přečetl a toto potvrzení ihned zašle arcibiskupské konsistoři v Olomouci. Potvrzení Potvrzuji, ţe jsem přijal list nejdůst. pana arcibiskupa ze dne 16. června 1942, čís. 9505 kons., jeho obsah vzal na vědomost a ţe se podle něho zařídím. V..............................................................dne..........................................................1942 .............................................................................. (Čitelný podpis a sluţební hodnost.)
38
Tímto listem však pokusy o církevní odsouzení Jana Šrámka neskončily. 24. či 25. června telefonoval z Prahy na olomoucké arcibiskupství ministerský rada Messany a sdělil, ţe se ministr Moravec přeje sejít před plánovaným shromáţděním na Andrově stadionu s panem arcibiskupem nebo alespoň se dvěma jeho zástupci, znalci církevního práva. Mělo by se tak stát v den sjezdu, tedy 27. června, kolem dvou hodin po obědě na později určeném místě. Předmětem jednání pak měla být osoba Jana Šrámka. Téměř obratem poţádal prostřednictvím sekretáře Josefa Moštěka arcibiskup Prečan kapitulního vikáře Oldřicha Karlíka, aby jej na této poradě zastupoval. Spolu s ním se pak schůze měl zúčastnit i předseda duchovního soudu Hudec a po zváţení i notář duchovního soudu Stanislav Penka. Ti měli Moravcovi tlumočit Prečanovu oddanost, vyslechnout jeho přání a následně podat o všem Prečanovi zprávu. Současně Oldřicha Karlíka poprosil, aby se postaral o hojnou účast českých kněţí v Olomouci na případném táboru lidu při příleţitosti Moravcovy návštěvy Olomouce. Schůze se konala ve dvě hodiny odpoledne v prvním poschodí olomouckého Národního domu. Zástupci arcibiskupa Prečana se zde setkali jak s ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem, tak jeho tajemníkem, bývalým knězem Franzem Stuchlíkem—Poschenburgem. Obsluhoval je hoteliér a restauratér, pan Pleskač, který jim podal černou kávu.54 Moravec sdělil zástupcům Prečana, ţe je nutno zakročit proti osobě Jana Šrámka. Dříve totiţ byly jeho výpady ojedinělé, nyní však jejich intenzita stoupá a Šrámek dokonce schvaluje ve svých rozhlasových řečech atentát na zastupujícího 54
V pramenech je pak učiněn přípis, ţe tak učinil „v dobré víře―. Nejspíše pro hoteliérovo
ospravedlnění před retribuční komisí v roce 1946. 39
říšského protektora Reinharda Heydricha. Jeho výroky jsou pak závaţné zvláště v době, kdy „to denně stojí tolik ţivotů―. Rovněţ poukázal na skutečnost, ţe ţádná z řádných ani emigrantských vlád nemá ve svých řadách katolického kněze, obzvláště ne ve funkci předsedy vlády. Kdyţ na ministerstvu pátrali po jeho církevní příslušnosti, zjistili, ţe přísluší právě do pravomoci olomouckého arcibiskupa jako kněz jeho arcidiecéze. Z toho důvodu tu chtěl mít znalce církevního práva, protoţe je nutno zakročit proti Šrámkovi ihned. Přičemţ dodal, ţe jelikoţ hodlá v Olomouci nocovat, bude čekat večer arcibiskupovo stanovisko. Hlavním oponentem Moravcovi byl vedoucí delegace, kapitulní vikář Oldřich Karlík, který se velmi odváţně snaţil celou záleţitost oddálit. Sdělil Moravcovi, ţe je Prečanovi celá věc velmi nepříjemná, nicméně, ţe není schopen proti Šrámkovi nikterak zakročit. A to především proto, ţe není zde vůbec známý jako kněz, ale pouze jako politik. V posledních letech zajíţděl na Olomoucko pouze soukromě na dovolenou. Před čtyřiceti lety měl údajně odejít v neshodě s olomouckým arcibiskupem, kterým byl do roku 1904 Theodor Kohn (1845—1915), poté dvacet let byl knězem brněnské diecéze a posledních dvacet let měl prakticky pracovat pouze jako politik ve sluţbách státních. Nebylo tedy dle Karlíka moţno, aby jej Prečan zbavil jakéhokoli úřadu a uţ vůbec ne papeţského vyznamenání, které mu ostatně bylo uděleno s jeho překvapením za jeho činnost pro brněnskou diecézi a druhé později, pro Československou republiku. Přesto ale Prečan vyjadřuje svoji ochotu zakročit. Kdyţ Moravec i Stuchlík poznali, ţe Prečan nebude moci zbavit Šrámka vyznamenání ani úřadů, přišli s velmi důmyslným poţadavkem. A sice suspendovat jej a divinis. To znamenalo mu v podstatě zakázat vykonávat kněţské funkce a úkony. Tento trest církevního práva, pouţívaný například papeţi na přelomu 19. a
40
20. století, kteří takto suspendovali italské kněze kvůli jejich přílišné politické aktivitě v rámci sjednoceného italského státu, zároveň ukazuje na skutečnost, ţe musel být navrhnut znalcem církevní problematiky v Moravcově okruhu, dosti moţná právě bývalým knězem Stuchlíkem. Moţnost tohoto suspendování sice Karlík potvrdil, ihned nicméně dodal, ţe třeba podkladů pro takovéto odsouzení, protoţe nikdo z kněţí včetně arcibiskupa Prečana neslyšel ţádný z Prečanových projevů, které by měly být důvodem pro takovéto církevně—právní odsouzení. Šrámek by se totiţ mohl odvolat přímo v Římě. Zároveň poukázal na fakt, ţe Prečan jako významný a uznávaný odborník církevního práva nemůţe jednat bez jasných důkazu. To uznali oba kolaboranti, načeţ slíbili opatřit tento záznam přímo u říšského protektora a následně jej na arcibiskupství zaslat. Tímto bylo jednání skončeno. Ihned 28. června pak napsal Prečan Moravcovi, ţe byl svými zástupci zpraven o mohutné manifestaci na Andrově stadionu, při které bylo odsouzeno jednání Jana Šrámka. Rovněţ sdělil, ţe je ochoten a připraven splnit svou povinnost a Šrámkovo jednání odsoudit, ale pouze pod podmínkou, ţe mu to umoţní církevní právo. Z toho důvodu potřebuje přesné fonetické znění Šrámkových řečí v londýnském rozhlase, při kterých měl schvalovat atentát na Reinharda Heydricha. Ţádný z kněţí totiţ tuto řeč nikdy neslyšel. Poţádal proto o fonetickou nahrávku této řeči jako důkaz při odsouzení v rámci církevního práva. 2.července 1942 pak zavolal Stuchlík přímo arcibiskupu Prečanovi, hovor vyřizoval biskup Zela. Stuchlík reagoval kupodivu překvapeně na písemnou ţádost Prečana o zaslání řeči Jana Šrámka v rozhlase. A tvrdil, ţe se během schůze před setkáním na Andrově stadionu o ničem takovém nemluvilo. Pokoušel se jistě zvrátit arcibiskupovu ţádost. Ten totiţ ve svém dopise Moravcovi doslova hovoří o nutnosti zvukového záznamu. Po schůzi v Národním domě se ale nejspíš Moravec se
41
Stuchlíkem domnívali, ţe stačí přepis, který by logicky mohl být velmi neautentický. Telefonát byl ale nakonec přece jen končen Stuchlíkovým slibem, ţe nahrávka zaslána bude. Kauza Šrámek byla pro arcibiskupa Prečana oficiálně ukončena telefonátem z 3.
července
1942,
kdy
se
spojil
Moravcův
sekretář
Franz
Stuchlík
s arcibiskupovým sekretářem Stanislavem Zelou a precizní němčinou mu sdělil, ţe po dohodě s říšským protektorem je uţ na církevní odsouzení Šrámkova jednání pozdě a ţe vše přechází pod pravomoc českého národního soudu. Tomu budou doručeny i údajné nahrávky Šrámkových rozhlasových projevů. Je tedy velmi reálné, ţe nahrávky těchto řečí ministerstvo vůbec nemělo, a proto celou akci zrušilo výmluvou na neaktuálnost a nepotřebnost církevního odsouzení Šrámka. Zároveň byl 3. červenec dnem ukončení stanného práva a obdobím cíleného a bezprostředního trestání kohokoli, kdo měl byť jen náznak viny na atentátu na zastupujícího říšského protektora či jej schvaloval. I z toho důvodu uţ proto nebylo potřeba takto váţně vůči Šrámkovi zakročit. 55
55
Pro celou kapitolu jsem čerpal z následujících archiválií, které byly pořízeny z velké části na
podzim 1945, kdy měl být Prečan spolu Zelou vyšetřování retribučními soudy. Vina se jim však neprokázala a u Mimořádného lidového soudu v Olomouci jiţ ani nejsou evidování. ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 1115, inv. č. 2704, sign. I1, Styk ordinariátu a arcibiskupů a představiteli státní moci, státní nařízení, zprávy o pruském kulturním boji, projednávání kongruového zákona, účast duchovních na volbách, kandidatura duchovních ve volbách do sněmoven, odluka církve od státu a církevně—politické záleţitosti (1938—1946); ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupská konsistoř Olomouc, k. 5543, sign. N4. Celá kauza jiţ byla do určité míry některými badateli zpracována, prvně KOUŘIL, Miloš: R. Heydrich, E. Moravec a msgre. Šrámek. Časopis Matice moravské, 119, 2000, č. 2, s. 423—428. Poté v pracích Miloše Trapla, včetně nejaktuálnější KONEČNÝ, Karel—MAREK, Pavel—TRAPL, Miloš: Politik dobré vůle. Ţivot a dílo msgre Jana Šrámka. Olomouc—Praha 2013 či jako součást SCHULZ, Jindřich: Dějiny Olomouce. 2. svazek. Olomouc 2009, s. 228—229. Získané informace byly poté převzaty i ostatními autory, například HALAS, František X.: Fenomén Vatikán. Idea, dějiny a současnost papeţství. Diplomacie Svatého stolce. České země a Vatikán. Druhé, rozšířené vydání. 42
Na tomto místě je nutné se ještě zastavit u osoby Moravcova osobního tajemníka a šéfa kabinetu, odpadlého kněze Franze Stuchlíka (1906—?), jehoţ znalosti církve byly pro ministra Moravce velmi cenné. Sám Stuchlík, narozený ve Vídni, měl být jiţ jako německý farář v Číţkovicích na Litoměřicku členem SdP. Roku 1939 měl kněţskou sluţbu ukončit a stát se univerzitním knihovníkem v Praze, kde se staral o fond zabavených zakázaných knih. Během války přijal druhé příjmení Poschenburg. Měl se stát členem SS a později hlavním poradcem Emanuela Moravce, pro kterého mimo jiné pořádal četné večírky. Za svou kolaborantskou činnost, a dle výslechů svědků, kteří jej označovali za „prase― či „opilce―, i za krádeţe chrámových uměleckých památek, byl lidovým soudem v Praze roku 1947 odsouzen k osmnácti letům vězení, se započtením vazby od května 1945. Byl uvězněn v Plzni, neúspěšně poţádal roku 1948 o propuštění. Učinil tak znovu roku 1955, kdy mu jiţ bylo vyhověno. Jeho stopa se tím však ztrácí, neboť uprchl do Německa.56
Brno 2013; ŠEBEK, Jaroslav: Papeţové moderního věku. Vatikán od Pia IX. po Františka a jeho vztah k českým zemím. Druhé, doplněné vydání. Řitka 2015. 56
SOA Praha, f. Mimořádný lidový soud Praha, LS 1142/46, Franz Stuchlíík—Poschenbug. 43
2.6. Pastýřský list proti bolševismu
Počátek roku 1943 znamenal zásadní zvrat ve vývoji bojů druhé světové války. 2. února totiţ Rudá armáda drtivě porazila německá vojska v bitvě u Stalingradu, o který se sváděly boje jiţ od léta roku 1942. Toto vítězství však neznamenalo jen dílčí úspěch, nicméně trvale zastavilo postup nepřítele směrem na východ a naopak jej donutilo k rychlému ústupu. Výrazné oslabení, které pro Německo a celou Osu tato poráţka znamenala, se však nacistická propaganda snaţila všemoţnými způsoby zatajit. Zároveň, podobně jako v případě schvalování atentátu na Reinharda Heydricha exilovou vládou v Londýně, měla být do společnosti zaseta nenávist vůči nepříteli, v tomto případě bolševickému Rusku. Nejznámějším produktem protibolševické propagandy se pak stala Česká liga proti bolševismu, zaloţená na počátku roku 1944 a spadající do kompetence ministerstva školství a lidové osvěty Emanuela Moravce. Liga šířila protibolševické nálady různými způsoby, od pořádání výstav po vydávání letáků, z nichţ nejznámějším se stal plakát s vyobrazením Praţského hradu, na který seshora sahá rudý přát se srpen a kladivem. K tomu byl připojeno upozornění: „Zachvátí—li Tě, zahyneš!― Pod to pak někteří s notnou dávkou humoru připisovali: „My se nebojíme, my tam nebydlíme!― Nástrojem protibolševické propagandy se však brzy stala i římskokatolická církev. Odsouzení bolševismu jako zhoubné a nepřátelské ideologie ze strany katolických ordinářů mělo být především postaveno na přirozené neslučitelnosti komunistického učení s křesťanstvím. Nejpozději 15. června 1943 proběhla porada zástupců církve se zástupci německých úřadů. Té musely předcházet porady či korespondence mezi jednotlivými
44
ordináři, aby při této schůzi mohly být prezentovány určité závěry vzniklé na základě dohody církevních představitelů. Dochovaný zápis, pořízený během setkání či bezprostředně po něm, je co do jmen účastníků velmi nekonkrétní. Po porovnání s dalšími archiváliemi se však domnívám, ţe se schůze uskutečnila v Prečanově vile na Svatém Kopečku, popřípadě v arcibiskupském paláci, a byl jí účasten přímo Leopold Prečan, velmi pravděpodobně za přítomnosti
někoho ze svých
spolupracovníků (dosti moţná se jednalo opět o Stanislava Penku). Problémem je však identita osoby, která za Prečanem přijela tlumočit poţadavky nacistických úřadů. V dalších dopisech mezi jednotlivými ordináři se pak často hovoří o jistém „panu B―. Popřípadě panu „von B. a jednou dokonce „von Bauer―. Podle mého názoru se mohlo jednat o Bruna Theodora Eduarda von Bauera (1883—po 1943). Bauer byl dědicem brněnské rodiny velkoobchodníků a průmyslníků ve vlnařství a cukrovarnictví, jejíţ členové byli roku 1867 povýšení do šlechtického stavu. Vlastnil velkostatek s pivovarem v obci Jehnice u Brna. Zde byl rovněţ mezi léty 1912 a 1922 starostou, poté se odstěhoval do Vídně. Během okupace se vrátil a vstoupil do sluţeb říšského protektora a SD, Bezpečnostní sluţby v Praze. Zde měl podávat informace o činnosti církve v protektorátu, v Bratislavě a ve Vídni, a to především pro své kontakty v tamních církevních kruzích. Jeho jméno se proto jeví v souvislosti s vyjednáváním s ordináři v čele s Leopoldem Prečanem jako velmi pravděpodobné.57 Mezi projednávanými tématy byly nejzávaţnější dva problémy, se kterými se museli ordináři ve vztahu k propagandě vyrovnat. Prvně to byl problém účasti katolíků, či přímo kněţí a biskupů v Kuratoriu pro výchovu mládeţe v Čechách a na 57
Blíţe k jeho rodině viz SMUTNÝ, Bohumír: Brněnští podnikatelé a jejich podniky. 1764—1948.
Encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno 2012.
45
Moravě. Organizace, zaloţená v květnu roku 1942, měla na starosti mimoškolní péči o mládeţ a především její výchovu v duchu národního socialismu. Je moţno říci, ţe v mnohém měla tato organizace nahradit vliv římskokatolické církve a jejích organizací (byť postupně rušených) na výchovu mládeţe v křesťanském duchu. Ordináři pomoc této organizaci odmítli jako nemoţnou. Pokud tak někdo z věřících chtěl činit, tak pouze samostatně a na vlastní zodpovědnost. Své rozhodnutí mimo jiné ilustrovaly i citáty, které měli někteří vedoucí této organizace pronést na adresu církve, jako: „Kristus neţil, kněţí jsou podvodníci― či „Tento papeţ je poslední. Po vítězné válce se zavřou semináře, kněţí vymřou a po církvi je veta.― Předmětem schůze však byl nátlak, velmi pravděpodobně opět ze strany Emanuela Moravce, případně přímo od zastupujícího říšského protektora, kterým byl do druhé poloviny srpna strůjce heydrichiády Kurt Daluege (1897—1946), a sice aby katolická církev odsoudila bolševismus jako hlavní státní ideologii nepřátelského státu. Bylo usneseno, ţe tak nebudou muset činit jednotliví kněţí ve svých kázáních. Von Bauer navrhl sepsání nového pastýřského listu proti bolševismu. Alternativou pak mělo být znovuvydání pastýřského listu československých biskupů z roku 1936, či encykliky Divini Redemptoris papeţe Pia XI. (1857—1939) z roku 1937. Arcibiskup však argumentoval proti tomuto počinu, a to hned několika způsoby. Předně viděl ve vydání takovéhoto pastýřského listu v takovéto době čistě politický akt. Dále upozornil na skutečnost, ţe bolševismus není jediným nepřítelem náboţenství, či na neopodstatněnost takovéhoto činu, jelikoţ pro vydání pastýřského listu musí vţdy být nějaký důvod, příleţitost. To bezpochyby souvisí s pravidlem, dle kterého vznikaly pastýřské listy při příleţitosti určitého křesťanského svátku či slavnosti a v návaznosti na ně se teprve věnovaly určitým tématům. Mimo upozornění na blíţe nespecifikované problémy s „poniţující censurou v Hradci
46
Králové― byl zmíněn poslední, v mnohém geniální argument, který mohl vydání listu oddálit či znemoţnit. A sice skutečnost, ţe protektorátní ordináři nemohou v takovéto věci jednat bez usnesení představitelů římskokatolické církve přímo v Třetí říši, a je proto nutno počkat na jejich stanovisko. Čas měl být získán jistě i tvrzením, ţe příprava pastýřských listů je vţdy dlouhodobá. Prečan tak moţná doufal, ţe by velké oddálení vydání pastýřského listu mohlo znamenat jeho úplné zrušení pro neaktuálnost. Von Bauer jiţ musel kontaktovat zástupce Prahy a Brna, tedy kapitulní vikáře Bohumila Opatrného a Josefa Kratochvíla. Ti byli ochotni takovýto pastýřský list podepsat pod podmínkou, ţe by tak učinil arcibiskup Prečan s královéhradeckým biskupem Mořicem Píchou, jehoţ návštěvu měl von Bauer naplánovanou ihned po návštěvě Prečana v Olomouci. Jednání neskončilo jednoznačným rozhodnutím. Prečan se měl poradit s ostatními ordináři a von Bauer si měl přijet pro odpověď na počátku července. Von Bauer zdůrazňoval vydání pastýřského listu, a to pod hrozbou moţné msty ze strany okupačních orgánů. Sám von Bauer však dle Prečana působil dojmem člověka, který měl svědomí a hlavně strach, zda vše správně vyloţil, a o to, aby jeho jednání nemělo neblahé důsledky. O dalších krocích se pak Prečan poradil s biskupem Nathanem, generálním vikářem pro sudetskou část olomoucké arcidiecéze, sídlícího v Branici. Ten na audienci, konající se 26. června 1943 v podstatě potvrdil Prečanův argument o nutnosti konzultování vydání takového listu s biskupy německými. Zvláště, kdyţ je Prečan hlavou arcidiecéze, která má část svých far na území říše a naopak některé říšské farnosti zasahují na území olomouckého arcibiskupství. Podstatná část jednání pak probíhala mezi Prečanem a královéhradeckým biskupem Mořicem Píchou, kterého měl rovněţ von Bauer ve věci pastýřského listu původně navštívit. Maje však cestu do Vídně k vídeňskému arcibiskupovi Theodoru
47
Johannu kardinálu Innitzerovi (1875—1955), poslal za sebe k Píchovi praţského kapitulního vikáře Bohumila Opatrného a právního zástupce JUDr. Emila Sobičku (1906—?) rovněţ z Prahy. Ten měl mimo jiné Píchu zpravit o výsledku Prečanova jednání s Bauerem a reakci na toto jednání z nejvyšších míst. Mělo být uznáno, ţe je potřeba zvláštního souhlasu říšských biskupů. Ten měl vznést buď osobně arcibiskup Prečan, popřípadě vratislavský arcibiskup Adolf kardinál Bertram (1859—1945). Plénum, na kterém tak mělo být učiněno, pak měla být tzv. Fuldská konference. Jednalo se německou biskupskou konferenci, zaloţenou roku 1867. Bavorští biskupové však účast na této konferenci odmítali, a proto se od roku 1873 scházeli v bavorském Freisingu. Roku 1933 se však obě platformy spojily v centrální poradní sbor, zasedající ve Fuldě, symbolicky u hrobu svatého Bonifáce (672/675—754), prvního mohučského arcibiskupa a patrona celého Německa. Roku 1938 byli součástí této konference i biskupové z Rakouska. Předsedou této konference, a tudíţ hlavou katolické církve v celé Říši, byl právě kardinál Bertram z Vratislavi. Vyjednávání nutnosti koordinace činů biskupů v protektorátu s činy biskupů v Německu znamenalo vlastně jakési, byť třeba jen formální, znovuzačlenění domácí církevní hierarchie do církevních struktur v Německu. Jednalo se však o zajímavý anachronismus, sahající vlastně hluboko aţ do středověku, přesně k roku 1344, kdy bylo praţské biskupství, které do té doby podléhalo pravomoci arcibiskupa v Mohuči, povýšeno na samostatné arcibiskupství. Velmi zajímavá je pak další paralela, vedoucí do roku 1848 a k úvahám o sjednocení německých států dle koncepce Velkého či naopak Malého Německa. Toho roku se sešla i první německá biskupská konference v bavorském Würzburgu. Přední místo v ní zaujal tehdy ještě salzburgský, později praţský arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberg (1809—1885). Českou část monarchie pak olomoucký arcibiskup
48
Maxmilián Josef kardinál Sommerau—Beckh (1769—1853), jenţ měl během zasedání výsadní postavení. 58 Zpět ale ke konferenci v německé Fuldě, která se měla konat během srpna roku 1943 a která měla odsoudit bolševismus za celý episkopát a vydat pokyny pro „podřízené diecéze―. Byť JUDr. Sobička, jenţ mimochodem označuje Prečana velmi příhodným termínem „Moravský pán,― naznačil, ţe i kdyby se biskupové ve Fuldě nedohodli, bylo vše vyřešeno na nejvyšších říšských místech. Jednání ve Fuldě se však protahovala, z části i kvůli faktu, ţe odsouzení bolševismu bylo projednáváno s mnoha církevními subjekty. O netrpělivosti německých úřadů svědčí fakt, ţe jiţ 6. července navštívil von Bauer znovu Olomouc a jednal s Prečanem, či spíše s jeho zástupci o vydání pastýřského listu, jehoţ vydání měl přímo iniciovat říšský protektor osobně. Protiargumentem bylo poukázání na to, ţe arcibiskup sám můţe sepsat pastýřský list pouze týkající se věrouky a z toho pramenící nutnost konzultace celé věci s Fuldskou konferencí, kde měl Prečan svého zástupce biskupa Josefa Nathana. Bylo však nutné, aby ţádost podal sám arcibiskup. Ten ovšem na porady zván nebyl. A i kdyby Prečan do Fuldy opravdu přijel, nebylo by vhodné, aby ze své iniciativy předloţil návrh tak závaţného pastýřského listu, navíc vnuceného z nejvyšších říšských míst. Von Bauer proto doporučil obrátit se s celou záleţitostí na kardinála Bertrama, aby Prečana zastoupil. O nutnosti rychlého vyřízení a zároveň nedočkavosti říšských úřadů svědčí fakt, ţe 20. července navštívil von Bauer i biskupa Píchu, u kterého urgoval vydání celého listu, a to i bez souhlasu Fuldy. Pícha proto poţádal Prečana o navrţení tématu tohoto listu, přičemţ se dle něj mohl týkat například „bezboţectví 58
K Fuldské konferenci viz BORUNSKÝ, Lukáš: Vztahy mezi Vatikánem a Německem v letech
1933—1945. Olomouc 2010 (nepublikovaná bakalářská diplomová práce).
49
z východu―, coţ by odkazovalo na nedávno vydaný pastýřský list biskupů německých. Celou záleţitost vyřizoval jménem biskupa Píchy opat strahovského kláštera Stanislav Bohuslav Jarolímek (1900—1951), který Prečana navštívil na Svatém Kopečku 23. a 31. července. Při těchto schůzích bylo projednáno vydání pastýřského listu týkajícího se všeobecně věrnosti ve víře. Tento list pak měla pro nejlepší znalost poměrů vypracovat praţská konsistoř. O bezvýchodné situaci, ve které arcibiskup Prečan byl, svědčí skutečnost, ţe von Bauer měl opatu Jarolímkovi sdělit, ţe pokud ordináři nevydají list proti bolševismu, tvrdě zasáhnou proti kněţím, a to především ve vedení olomoucké arcidiecéze. Prečan měl být ponechán stranou, a to především pro jeho stáří a moţnost vzdálení od svého úřadu. Trest však měl postihnout jednak generálního vikáře Oldřicha Karlíka, dále olomouckou kapitulu, arcibiskupské statky, statky řeholních řádů a řády jako takové. Vyhroţováno však bylo především tvrdými represáliemi proti biskupu Zelovi, který „beztoho uţ ví, jak je v táboře.― S podporou Hradce Králové i Brna byl proto v Praze vypracován koncept pastýřského listu, který byl schválen jak Prečanem, tak jeho poradcem a autorem mnohých Prečanových pastýřských listů, profesorem teologie olomoucké teologické fakulty Bedřichem Vaškem (1882—1959). Samotný list pak byl datován k 15. srpnu 1943, čímţ měla být nejspíše splněna podmínka vydání listu u příleţitosti svátku či slavnosti. Ten den je totiţ slaveno Nanebevzetí Panny Marie, od roku 1950 poté vyhlášeno za dogma. V kostelích olomoucké arcidiecéze však byl čten aţ v neděli 19. září. O odmítavém vztahu arcibiskupství k tomuto listu však svědčí fakt, ţe nebyl otištěn v ordinariátním listu Acta Curiae Archiepiscopalis Olomucensis. Věřící tedy s jeho obsahem mohli být srozuměni pouze během jedné neděle. A právě nedostatečný účinek tohoto pastýřského listu mohl byl záminkou pro
50
otištění jeho částí v Lidových listech 8. prosince 1943. Byly součástí článku s názvem „Český episkopát proti bezboţectví z Východu― s podtitulem „Za koho mluví
pan Beneš
v Moskvě?― Článek, odsuzující
Edvarda
Beneše jako
„nesvéprávnou propagační figurkou ve hře demokraticko—sovětských zájmů,― byl reakcí na Benešovo vyjednávání spojenecké smlouvy mezi exilovou vládou v Londýně a Moskvou, která byla nakonec podepsána 12. prosince téhoţ roku. Otištěné pasáţe pastýřského listu pak měly ilustrovat nejen náhled katolických ordinářů, ale především drtivé většiny českého národa na bolševické Rusko. Komunismus byl odsouzen jako zrůdná ideologie, vraţdící miliony lidí nejen v zemích Sovětského svazu, ale například i během španělské občanské války (1936—1939). Bylo přitom poukázáno na křesťankou víru českého národa, který „vášnivě lpí na své evropské tradici― v kontrastu s „nevěrcem Benešem― a „bolševickým barbarstvím.― Ordináři v čele s Leopoldem Prečanem se přitom měli při psaní tohoto listu zaštiťovat autoritou papeţe Pia XI. a právě Pius XI. a jeho encyklika Divini Redemptoris (s podtitulem O bezboţném komunismu) se stala hlavní inspirací pastýřského listu protektorátních ordinářů proti bolševismu. Encyklika, vydaná 19. března 1937 v Římě a v českém překladu prof. Bedřicha Vaška o rok později i v češtině, reagovala především na hrůzy španělské občanské války a odsoudila komunismus, jehoţ ideálem je beztřídní společnost, jako zhoubnou ideologii, stavící celý svět pouze na existenci hmoty a rozkládající křesťanskou společnost zavrhováním nadějí na posmrtný ţivot, svobody, duchovní podstaty člověka, mravů, lidské důstojnosti, rodičovské autority či vlastnických práv. Navazovala tak na oficiální postoje církve ke komunismu, které byly deklarovány jiţ pontifiky Piem IX. (1792—1878) a Lvem XIII. (1810—1903).
51
První polovina pastýřského listu byla jakousi výzvou k posílení víry na základě Kristových kázáních, spisů svatého apoštola Pavla či starozákonní knihy Job. Jsou zde rovněţ zmíněny osudy křesťanského náboţenství během jeho trvání, jeho vztah k vědě či umění. Křesťanská víra pak je dle listu „nejbezpečnějším stráţcem dobré pověsti, neúčinnější ochranou soukromého majetku, nejbezpečnější oporou státního pořádku a nejsilnější zárukou čistoty a mravnosti, a tím také nejlepší ochranou člověka, rodiny a společnosti―. Následuje výčet nepřátel této víry. Prvními měli být Ţidé, pohané a špatní křesťané. Hlavními protivníky víry v době moderní pak byla především francouzská revoluce, osvícenství 18. století a falešné zboţňování techniky devatenáctého století―. Ve dvacátém století se pak objevil nepřítel nový—bezboţectví z Východu. Jeho kritika je pak vlastně citací z výše zmíněné encykliky papeţe Pia XI. S prosbou o ochranu svatého Václava, zemských patronů a především Matky Boţí, Panny Marie, jeţ ostatně „sama zničila všecky herese na celém světě―, list končí. Této ochraně jsou pak svěřeny nejen rodina, domovina, ale i všichni, kdo bojují spravedlivý boj. Při zveřejnění pastýřského listu byly okolnosti jeho dlouhého vznikání pochopitelně známy jen okruhu kolem jednotlivých katolických ordinářů
a
příslušným státním místům, která si jej vynutila. Zároveň je třeba zmínit, ţe toto vyjádření nebylo zdaleka jediným, která byla ze strany církve a elit obecně proti komunismu pronesena. Během léta 1943, v době, kdy probíhala jednání ohledně vzniku českého pastýřského listu, byl šířen v českém tisku i pastýřský list kyjevského pravoslavného arcibiskupa Panteleimona Rudyka (1898—1968) o krveprolévání během sovětské nadvlády nad Ukrajinou. Není proto zároveň vyloučeno, ţe byl tento pastýřský list značným signálem pro do té doby váhající ordináře u nás.
52
Rovněţ máme zachovánu první formu odporu proti chování římskokatolické církve v čele s arcibiskupem Prečanem během nacistické okupace. Je jím německy psaný anonymní dopis, s pouţitím vulgarismů označují církev za kolaboranty s nacistickým reţimem. Prezidenta Emila Háchu, protektorátního ministra Emanuela Moravce, říšského ministra Karla Hermanna Franka (1898—1946), místodrţícího říšské ţupy Sudety Konrada Henleina (1898—1945), jeho zástupce Hermana Neuburga (1910—1979), německého ministra vnitra a od srpna 1943 říšského protektora v Čechách a na Moravě Wilhelma Fricka (1877—1946), německého lékaře Heinze Zeisse (1888—1948), mnichovského arcibiskupa Michaela kardinála von Faulhabera (1869—1952), vídeňského arcibiskupa Theodora Johanna kardinála Innitzera (1875—1955), litoměřického biskupa Antonína Aloise Webera (1877— 1948), královéhradeckého biskupa Mořice Píchu (1869—1956), praţského kapitulního vikáře Bohumila Opatrného (1880—1945), brněnského kapitulního vikáře Josefa Kratochvíla (1876—1968) a rovněţ arcibiskupa v Olomouci Leopolda Prečana za nacistické lupiče a bandity, na nichţ bude Stalinem vykonána krvavá odplata. Lze tedy velmi předpokládat původ tohoto listu v komunistickém prostředí.59 Pastýřský list proti bolševismu byl jedním z nejvýraznějších projevů katolické církve během okupace, který byl chápán často jako podpora nacistického Německa. Skutečnost, ţe byl zaměřen právě proti bolševickému nepříteli, velmi negativně ovlivnila poválečnou interpretaci Prečanova episkopátu, jelikoţ byl list vyuţit pro podporu tvrzení o údajné Prečanově kolaborantské minulosti. Dlouhé vyjednávání,
59
Všechny dokumenty k vydání listu v ZA Opava, p. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 887,
sign. E3/11, inv. č. 2602, Pastýřské listy olomouckých arcibiskupů 1820—1950. Pro přehlednost textu jsem si dovolil zařadit celkovou citaci aţ na závěr.
53
snaha o poukázání na právní neplatnost a celková neochota ordinářů tento list vydat však svědčí spíše o opaku. Vydaný text, který byl vlastně znovuoţivením encykliky z roku 1937, byl pak výsledkem kompromisu či spíše strachem z represí vůči kněţím a národu vůbec. Podobně jako při listu, odsuzujícím Jan Šrámka, tak i v tomto případě se velmi angaţoval ministr Emanuel Moravec. Ten si měl k sobě sezvat zástupce jednotlivých ordinářů a nutit k vydání právě prohlášení proti bolševismu. Zde se údajně projevila odvaha biskupa Stanislava Zely, který měl ministrovi vyjádřit nesouhlas církve odvětit známým Kristovým výrokem: „Coţ jest Boţího—Bohu, coţ císařovo—císaři.― Toto jeho odváţné jednání však rozčílilo jak Moravce, tak jeho tajemníka Stuchlíka, a mohlo být jedním z reálných důvodů pro ovlivňování arcibiskupa Prečana pod výhruţkami perzekuce právě biskupa Zely v pozdějších letech okupace.60
60
Státní oblastní archiv Praze, fond Mimořádný lidový soud Praha, Ls 1142/46, František Stuchlík—
Poschenburg. 54
2.5.
Protest proti boření chrámů
Prakticky současně s odsouzením bolševismu jako vůdčí ideologie jedné z hlavních nepřátelských mocností bylo projednáváno i veřejné odsouzení dalších spojeneckých států. Důvodem byl další obrat v průběhu bojů druhé světové války. V květnu 1943 totiţ spojenecká vojska s převahou zvítězila v bojích v Tunisku, čímţ byla uzavřena válka v Africe. Zároveň se Spojenci připravovali na vylodění u břehů Sicílie a jiţní Itálie, které by znamenalo otevření druhé západní evropské fronty, a citelně by tak oslabilo německé a italské síly. Invazi na Sicílii, ke které došlo 10. července 1943, však předcházelo rozsáhle bombardování sicilských a německých měst americkými a britskými leteckými jednotkami. O zintenzivnění leteckých útoků na území Německa a Itálie, spolu s nutností ukončení války formou bezpodmínečné kapitulace zemí Osy, bylo rozhodnuto jiţ v lednu téhoţ roku na konferenci v marocké Casablance, na které se sešli zástupci Velké Británie (Winston Churchill) a Spojených států amerických (Franklin Delano Roosevelt). Boje na jihu Evropy spolu s bombardováním německých a italských měst, které v podstatě přiblíţilo bitevní nebezpečí i do prostoru střední Evropy, byly dalším důvodem pro veřejné odsouzení válečného nepřítele ze strany respektovaných institucí. Záminkou pro to, aby se účastníkem této kampaně stala i římskokatolická církev, byla skutečnost, ţe při spojeneckém bombardování byla poničena celá řada kostelů a dalších církevních staveb. Symboly těchto bojů se pak staly dva chrámy v Německu, slavná románská katedrála Panny Marie v Cáchách a monumentální gotická katedrála svatého Petra v Kolíně nad Rýnem, a dva chrámy na Sicílii, vzácná normansko—arabská katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Palermu a katedrála stejného zasvěcení v Messině,
55
nedávno opravená po ničivém zemětřesení, které roku 1908 postihlo právě okolí měst Messina a Reggio Calabria v tenké úţině, oddělující Apeninský poloostrov a Sicílii. Nabízela se tedy unikátní příleţitost, kdy by mohla římskokatolická církev veřejně odsoudit západní spojence, a být tak zneuţita pro potřeby propagandy Třetí říše. 9. července 1943 byl proto kapitulním vikářem Bohumilem Opatrným jménem Kapitulní konsistoře v Praze „z velmi váţných důvodů― arcibiskupu Prečanovi zaslán text, určený pro Lidové listy, ve kterém protektorátní ordináři měli odsoudit bombardování a záměrné ničení chrámů ze strany Spojenců.61 Zároveň se omluvil, ţe celou záleţitost nekonzultoval dříve a ţe nenechal o této věci rozhodnout „ty, jimţ náleţí právem iniciativa,― s důrazem na nutnost rychlého vyjádření. Téměř s určitostí lze říci, ţe i v tomto případě byl na vikáře Opatrného vyvíjen nátlak ze strany ministra Emanuela Moravce. 13. července byl elaborát článku s Prečanovým souhlasem a drobnými stylistickými opravami zaslán zpět do Prahy a připraven k publikování. Text s názvem Projev všech ordinářů Protektorátu Čechy a Morava k ničivému bombardování katolických chrámů byl uveřejněn v Lidových listech v neděli 18. července 1943 jako první a hlavní článek na titulní straně. V čele s Leopoldem Prečanem v něm podepsaní ordináři 62 odsuzují ničení katolických svatyní především na území Německa a Itálie, které však podle nich není jen ničením umělecky hodnotných staveb, nýbrţ i křesťanských hodnot a křesťanství jako takového. Zároveň vyjadřují obavu ze zničení Říma s bazilikou svatého Petra a volají 61
Kauza byla velmi krajově zmíněna například v pracích: VÁLKA, Zdeněk: c.d., s. 95 an; jakoţ i
spolu s listem proti bolševismu v BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939—1945. Druhé vydání. Praha 2000 v kapitole Kolaboranti bez vlivu. 62
Po Dr. Leopoldu Prečanovi byli v následujícím pořadí uvedeni: královéhradecký biskup Dr. Mořic
Pícha, budějovický kapitulní vikář Msgre Jan Cais, brněnský kapitulní vikář Msgre dr. Josef Kratochvíl, praţský kapitulní vikář Msgre dr. Bohumil Opatrný a generální vikář české části diecéze leitmeritzské (litoměřické) Msgre Josef Kuška. 56
po ukončení této bezohlednosti: „Katolické chrámy—toť klenotnice—důkaz velikosti a hloubky katolické církve, výraz zboţné, vírou proniknuté duše. Proto zničení kaţdého tohoto uměleckého skvostu raní pro vše krásné nadšenou duši a zabíjí duchovně kaţdé zboţné srdce. A dnes ničivá zášť řádí hrůzným způsobem v těchto nenahraditelných krásách katolického umění a zbavuje statisíce věřících moţnosti, aby mohli obcovati sluţbám Boţím. Přes 130 nádherných chrámů v Německé říši obráceno v prach, několik set kostelů váţně poškozeno. A jaké spousty působí nenávistné bomby v překrásných katedrálách uměním proslulé Itálie. Ničivá zloba se nespokojila s objekty vojenskými v Evropě, ale obrátila se nevybíravě proti nevinným, bezbranným lidem a nešetří ani domů Boţích. Poučilo nás o tom zničení překrásných dómů v Kölnu nad Rheinem a Aachenu 63 a katedrál v Messině a Palermu. V ničení chrámů, oltářů a nenahraditelných stavitelských a jiných památek církevních nevidíme ţádný projev rytířství a síly, nýbrţ největší stupeň bezohlednosti vůči katolickému náboţenství a kultuře prastaré Evropy. Srdce se svírá úzkostí a strachem, kdyţ pomyslíme na krásy věčného Říma, jemuţ se vyhroţuje týmţ smutným osudem...“64 Vyjádření ordinářů přidávají na důleţitosti jistě i dva články nacházející se v dolní části titulního listu. Jednak jde o článek s názvem Český protest proti ničivému
leteckému
teroru
z pera
některého
novináře
z
redakce
listu.
Jde o poděkování za vyjádření solidarity katolických ordinářů s německými a italskými „obránci Evropy,― které je však zároveň i vyjádřením názoru většiny české společnosti, jeţ je z osmdesáti procent katolického vyznání. Zvláště poslední věta pak uznává nejen hodnotu výše zmíněného vyjádření, ale i mimořádné postavení katolické církve v české společnosti: „A protoţe pak je nutno v českém kněţstvu viděti velmi podstatnou část české inteligence, jest otevřený a spontánní projev 63
Tyto dva chrámy jsou pak v pravém horním rohu listu i vyobrazeny na malých fotografiích.
64
Lidové listy, 18. července 1943, r. 24, s. 1. 57
českých ordinářů činem, jehoţ důleţitost je rovnocenná s kaţdou jinou velkou sluţbou pro vlastní národ.“ 65 Aby bylo ukázáno širší spektrum českých elit, odsuzujících spojenecké bombardování Německa a Itálie, byl hned vedle otištěn článek historika Josefa Šusty (1874—1945),66 původně určený pro Národní politiku, s názvem Veliký památník národní minulosti. Šusta se v něm věnoval především symbolice a důleţitosti zničeného svatopetrského dómu v Kolíně nad Rýnem, byť z odborného hlediska povaţoval za závaţnější zničení historicky cennějších, románských kolínských chrámů svatého Martina, svatých Apoštolů, svatého Gereona či kostela Santa Maria in Kapitol. V dómu však viděl nejen architektonický a umělecký skvost, ale i významný symbol německého národa, dostavěný jako memento slavné císařské historie německého státu během jeho sjednocování v 19. století. Jeho dvě vysoké věţe pak přímo označil za „monumentální vykřičník vůle německého lidu ke společnému dílu národnímu, posvěcenému velikou minulostí.― Romantická dostavba, byť provedená dle objevených původních středověkých plánů, pak měla být vzorem pro dostavbu katedrály v Praze, posvěcené odkazem svatého Václava a císaře Karla IV. Soubor těchto tří článků, v čele s vyjádřením ordinářů, byl tedy jasným odsouzením spojeneckých náletů na Německo a Itálii a nehledě na skutečné ztráty během tohoto bombardování byl zneuţitím respektovaných národních elit a stimulací veřejného mínění měl pomoci nacistické propagandě na území protektorátu. Daleko závaţnějším a propagandou rovněţ vyuţitým spojeneckým válečným aktem však bylo bombardování Říma 19. července 1943, tedy den po té, co vyšly Lidové listy s vyjádřením katolických ordinářů. Nejvíce poškozeny byly čtvrti 65
Tamtéţ.
66
Josef Šusta byl během okupace přinucen vstoupit do Ligy proti bolševismu a jako takový byl na
konci války obviněn z kolaborace. Svůj ţivot ukončil sebevraţdou 27. května 1945. 58
nacházející se v severovýchodní části města, především dělnické San Lorenzo v blízkosti areálu římské univerzity La Sapienza, vybudovaného v rámci fašistické stavební kampaně ve třicátých letech ve stylu tzv. italského racionalismu. Symbolem bombardování centra katolické církve se však bezesporu stala papeţská bazilika Svatého Vavřince za hradbami (San Lorenzo fuori le Mura), která dala název celé čtvrti San Lorenzo. Význam tohoto chrámu spočíval nejen ve skvělé románské architektuře, ale i ve skutečnosti, ţe byl jedním ze sedmi hlavních římských poutních kostelů a jednou z bazilik s papeţským trůnem. Zároveň byl místem posledního odpočinku pěti papeţů a především prvomučedníků svatého Štěpána a svatého Vavřince.67 Kolem baziliky se pak rozprostíral hlavní římský hřbitov Cimitero del Verano. Události následující po zničení této kultovní a zároveň velmi chudé části města jsou pak hlavně v italském povědomí starší generace neodmyslitelně spjaty s osobou papeţe Pia XII. (1876—1958), který krátce po útoku San Lorenzo navštívil. Slavná fotografie papeţe, stojícího uprostřed velkého davu Římanů a v podstatě přímo v troskách baziliky v místě dopadu bomby, a modlícího se s rozepjatýma rukama směrem k nebi, se stala aţ ikonickou.68 Rovněţ bombardování Říma se jevilo ihned jako vhodný objekt nacistické propagandy, která jej obrátila ve svůj prospěch. Například v Lidových listech bychom našli celé spektrum odsuzujících vyjádření. Od článků, které jej označují za „jednu z nejtěţších morálních poráţek nepřítele―, aţ po anekdoty, které zase v ničení
67
Roku 1954 zde byl pochován i jeden z nejvýznamnějších italských politiku poválečné éry Alcide de
Gasperi (1881—1954). K problematice v italském prostředí viz BLET, Pierre: Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů. Olomouc 2001; FATTORINI, Emma: Italia devota. Religiosità e culti tra Otto e Novecento. Roma 2012 68
V místech události byla později vztyčena socha, věrně zobrazující Pia XII. při modlitbě za záchranu
Říma. Do povědomí se událost dostala i z toho důvodu, ţe se stala předmětem literárního či například hudebního zpracování. 59
chrámů viděly „úpravu stavebních parcel pro další synagogy―. 69 V tomto případě však uţ nebylo vynucováno oficiální vyjádření představených katolické církve. Bezesporu proto, ţe zmíněné univerzální vyjádření k boření chrámů vyšlo v Lidových listech prakticky současně a nevědomky se startem bombardérů, směřujících na Řím. Je velmi zajímavé sledovat téměř bezprostřední, avšak anonymní rekce části veřejnosti na protest ordinářů proti spojeneckému bombardování. A to především proto, ţe se jednalo o první vyjádření, které se prostřednictvím tisku dostalo k široké veřejnosti, zatímco odsouzení exilové vlády v čele s Janem Šrámkem v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha bylo určeno pouze kněţím a prohlášení proti bolševismu bylo čteno ve formě pastýřského listu věřícím na mši pouze jednu neděli. Máme zachovány celkem čtyři formy nesouhlasu s vyjádřením katolických ordinářů a adresovaných arcibiskupu Prečanovi jako prvnímu mezi nimi.70 Nejmírněji působí anonymní dopis z 20. července 1943. Jeho autor se s pomocí biblických citátů snaţí charakterizovat těţkosti tehdejší doby a v souvislosti s bombardováním kostelů poukázat na chrámy jako na jakési pouhé modly vytvořené lidskýma rukama a jako takové Bohem zavrhnuté jiţ ve starozákonních textech. Důleţitost pak dle slov svatého apoštola Pavla vidí v tom, ţe chrámem Boţím má být sám člověk. Zajímavé také je, ţe autor není jednoznačným příznivcem ani jedné z válčících stran, vše posuzuje pouze na náboţenské platformě. A právě moţnou příchylnost k jednotlivým státním celkům Prečanovi vyčítá. Především proto, ţe se na konci třicátých let olomoucké arcibiskupství finančně výrazně podílelo na budování pevnostního systému na obranu republiky,71 především proti Německu, nyní však Německo brání. 69
Lidové listy, 22. července 1943, r. 24, s. 1—2.
71
Prečan skutečně poukázal na stavbu pevnostního systému kolem Československa 250 000 korun. 60
I přes kritiku, která je v dopise čitelná, není moţno autorovi upřít slušnost ve vyjadřování, kultivovanost, náboţenskou oddanost a především
pak úctu
k arcibiskupskému stolci, kterou ostatně na začátku psaní sám proklamuje. O poznání kritičtěji pak vyznívá dopis z 18. července, který přišel z Čakovic u Prahy. Jeho autor podle svého vyjádření poprvé v ţivotě, a především ze strachu o svoji rodinu, píše jako anonym a uvádí, ţe se představí aţ při případné poráţce Němců. Předmětem jeho kritického vyjádření je pak skutečnost, ţe ordináři odsoudili ničení kostelů Spojenci, avšak nijak se nepostavili proti zničení kostela v Lidicích.72 Dále odmítá tvrzení, ţe by výše zmíněné ničení bylo ze strany Britů a Američanů úmyslné. Za tuto leţ pak má být katolická církev v budoucnu Bohem potrestána, a to především proto, ţe bude vyuţita v nacistické propagandě proti Spojencům. Text pak zakončuje politováním arcibiskupa Prečana pro jeho zbabělost. Třetí anonym byl napsán provokativně černou a červenou barvou na výtisk praţského týdeníku A—Zet, ve kterém byl rovněţ 19. července zveřejněn protestní text ordinářů z Lidových listů pod názvem Odsouzení britského teroru. Odstavec s tímto prohlášením je celý přepsán slovy: „Odsuďte kaţdý teror.“ Jedna část novin je pak popsána úryvky z Markova evangelia o vyslání učedníků. Kritika celé církve a především jejich představených za odsouzení spojeneckých náletů a zároveň kolaboraci s nacistickým reţimem je pak jasně vyjádřena slovy: „Spoutání ducha, rasismus, hrůzy nacismu, vraţdy nevinných ţen a dětí, podvody a satanášství Vás, nástupce apoštolů mučedníků nedojímají? Kámen, pravda krásný, ale mrtvý bráníte? Zpozdilci—jste jenom brouci hrobaříci v mršině katol. církve. Vůbec církve náb. prokazují dnes sterilní funkci v ţivotě společnosti. Tyjete z vlád. reţimů—třeba je představován Antikristem. Nelze Vám, duchovní otcové, papeţem počínaje,
72
Autor píše Litice. 61
předsevzíti hromadně a solidárně risiko mučedníků??? Jde o kaţdou hodinu, o kaţdou válku, kaţdé zlo. Otevřte koncent. tábory.“ V tomto listě pak není Prečan přímo osloven, je tedy moţné, ţe mu byl aţ následně poslán některým z ordinářů. Vzhledem k praţskému původu týdeníku proto můţeme uvaţovat o prostředí praţské svatovítské kapituly. Poslední, v tomto případě německy psaný anonym, je pak nejradikálnější, a to minimálně v pouţitých výrazech. Uţ v úvodu označuje české duchovenstvo za „odporné a hnusné bandity v sutanách a spojence nacistických bestií.― Vyčítá církevním představeným kolaboraci s reţimem, a především pak přihlíţení jeho zrůdnostem, jako vraţdění nevinných (přímo zmiňuje Pečkův palác, sídlo praţského gestapa) či například orgie s nezletilými českými prostitutkami v německých nevěstincích. Silně pak kritizuje i papeţe Pia XII., stojícího „na špici českých, německých a italských banditů v sutanách.― Podporu Spojencům pak autor či autoři vyjadřují provoláním slávy Stalinovi, Churchillovi a Rooseveltovi. Ke které názorové skupině se hlásí, pak můţeme usuzovat například z toho, ţe Stalinovo jméno je oproti ostatním zvýrazněno a navíc opatřeno třinácti vykřičníky.73 Mimo protestní hlasy z řad protektorátních příslušníků je pak nutno zmínit i skutečnost, ţe Prečanovo vyjádření ke spojeneckému boření chrámů zaznamenala i československá exilová vláda v Londýně, nejspíše prostřednictvím rozhlasu. V záznamech Ministerstva vnitra o činnosti některých významných osob v protektorátu a jejich moţné proněmecké činnosti je uvedeno, ţe podepsal prohlášení
o
„barbarském
ničení
evropské
kultury
anglo—američany.―
74
Do kontrastu s tím je pak dáno bombardování Anglie, kterému se Prečan nijak
73
Všechny archiválie k protestu proti boření chrámů jsou uloţeny v ZA Opava, pob. Olomouc, f.
Arcibiskupství Olomouc, k. 880, inv. č. 2596, sign. E3/9, Osobní spisy a věci týkající se osoby arcibiskupa Prečana (1933—1943). 74
NA Praha, f. Ministerstvo vnitra—Londýn, k. 319, sign. 2—90/9771. 62
nepostavil. Čeští ordináři jsou pak porovnáni s holandskými biskupy a jejich pastýřským listem proti krutému zacházení se Ţidy z roku 1942. Jedná se v tomto případě o první jasnou zmínku o sledování činnosti arcibiskupa Prečana exilovou vládou, a především pak jejím předsedou, Janem Šrámkem. Zdali Šrámek uţ v Londýně věděl o přípisu kněţím z roku 1942, odsuzujícím exilovou vládu, prezidenta Beneše a především jeho samotného a o pastýřském listě proti bolševismu z roku 1943, přesně nevíme, byť je to velmi pravděpodobné. Tato skutečnost totiţ do jisté míry bude formovat vztah obou kněţí, jeţ se znali jiţ od dětských let, v době poválečné.
63
2.8. Protest arcibiskupa Prečana proti protektorátnímu školství
Nejvýznamnějším
oficiálním
protestem
proti
nacistickým
praktikám
v Protektorátu, jehoţ autory byli katoličtí ordináři v čele s arcibiskupem Leopoldem Prečanem, byl dopis státnímu prezidentovi Emilu Háchovi, ve kterém byla vyjádřena kritika školského systému na území Protektorátu a potlačování náboţenské výchovy. 16. srpna 1943, tedy necelý měsíc po zveřejnění protestu ordinářů proti bombardování chrámů a ihned den po přečtení pastýřského listu proti bolševismu, zaslal arcibiskup Prečan jménem všech ordinářů Háchovi dopis, tedy stíţnost současně s prosbou o pomoc. Pro argumentaci arcibiskupa Prečana bylo vţdy typické stavět vše na solidním právním základu. Coţ je navíc v tomto případě vzhledem k původní právní praxi Prečana i Háchy pochopitelné. Prvním bodem je porušování zákona o vyvěšování kříţů ve školních třídách a respektování náboţenské podstaty svatováclavské tradice, která nemá být chápána čistě jako projev nacionalismu. Dle Prečana byly tyto dva závazky zakotveny v zákonech druhé republiky, zřízením protektorátního zřízení však platit nepřestaly a jejich porušování je tedy stále trestné. K takovémuto porušování, jakoţ omezování a dušení křesťanské duše v národě hlavně na školách, však dochází. Toto omezování a utlumování mělo mít nejrůznější podoby, od úmyslného posunutí známek z náboţenství na vysvědčení aţ na poslední místo a nepočítání těchto známek do celkového průměru, přes sníţení počtu vyučovacích hodin náboţenství v první a druhé třídě obecné školy, zrušení povinné výuky na středních školách (a to i přes ţádost episkopátu o změnu), všemoţné
64
utlačování katechetů, sundávání kříţů ze stěn (které navíc mělo být deklarováno na schůzi středoškolských profesorů v Praze v březnu 1943, kde měly být kříţe označeny za „haramburdí―), aţ po nezahrnutí či přímo zákaz církevních dějin v rámci výuky dějepisu nebo zákaz distribuce náboţenského tisku do škol. Nejsilnějším momentem dopisu je však podle mého názoru jeho druhá polovina, ve které Prečan velmi odváţně odkazuje na vynucený protest proti boření chrámů: „Právem se rozhořčuje kulturní a křesťanský svět nad zbytečným a bezdůvodným ničením křesťanských chrámů. Ale co jest toto ničení hmotných chrámů, které se dají znovu postaviti, proti ničení duchovních chrámů—proti ničení křesťanského ducha v mládeţi! Tento chrám jednou zničený, křesťanský duch jednou zapuzený, velmi těţko se dá znovu postavit. Namnoze se to nikdy nepodaří. K čemu budou křesťanské chrámy, kdyţ nebude křesťanů?“ 75 Slova, která jistě pramenila z arcibiskupova vlastního přesvědčení, ale dílem jistě i rostoucího pohoršení nad stále častějším zneuţíváním jeho jména všech ordinářů pro potřeby nacistické propagandy. Za silně inspirující můţeme povaţovat také výše zmíněný anonymní dopis, který přišel Prečanovi jako kritika jeho vyjádření proti spojeneckému bombardováním s teologickým poukazem na zásadní rozdíl mezi chrámem, jako hmotnou stavbou, a člověkem, jako chrámem duše. S prosbou o vyjádření však prezidentská kancelář zaslala 26. srpna Prečanovu stíţnost ministru školství a lidové osvěty Emanuelu Moravcovi, do jehoţ rezortu měla spadat problematika, která byla v dopise rozebírána. Moravce musel obsah dopisu jistě pobouřit. Vadila mu jednak skutečnost, ţe se „církevní kníţe― ozval aţ roku 1943, byť nepravosti trvají jiţ od počátku protektorátního zřízení, a jednak skutečnost, ţe se na něho samotného od počátku jeho mandátu nikdo z katolických
75
NA Praha, f. Moravec Emanuel, k. 71, sign. 39—8/1—17. 65
představených neobrátil. Mimo jiné viděl v načasování arcibiskupovy stíţnosti pokus o zneuţití politické situace, tedy jiţ čtyři roky trvající války. Moravcův elaborát, který byl prezidentu zaslán 2. září, měl poslouţit jako jasná odpověď na arcibiskupův dopis. Jednalo se o podrobný rozbor kaţdého problému, na který bylo Prečanem poukázáno. Podobně jako při vyřizování odsouzení exilové vlády či bolševismu byla pouţita pečlivá právní argumentace. Dle Moravce jsou svatováclavská víra a tradice Velkoněmeckou říší plně respektovány a křesťanský duch ve školách utlačován rozhodně není. Jedním z hlavních ministrových argumentů byla skutečnost, ţe současný školský systém vychází jednak ze školství rakouského, které podle zákona z roku
1869
deklarovalo
školu
jako
nekonfesní,
a
jednak
ze
školství
prvorepublikového, které od roku 1922 uznávalo výuku náboţenství pouze jako volitelnou. Nemohou tedy být vznášený poţadavky na povinnou výuku náboţenství. Případné známky z náboţenství pak nemohou být počítány do průměru, jelikoţ by tím děti, které tento předmět navštěvují, byly ve výhodě proti dětem, které do náboţenství zapsány nejsou. Náboţenství pak není jediným předmětem, který není do průměru počítán. Ministr rovněţ popírá utlačování katechetů. Absenci církevních dějin pak vysvětluje současnou mimořádnou situací, kdy je výuka dějepisu omezena obecně, a to z důvodu čekání na nové učebnice. Podle Moravce jsou případné změny ve školství pouze administrativního charakteru a případné a zdánlivé omezení náboţenství není úmyslné, nýbrţ je součástí celkových změn, které jsou nutné kvůli začlenění státu do Velkoněmecké říše a stávající válečné situaci. Stranou nezůstává ani stíţnost Prečana na údajný zákaz vyvěšování kříţů v učebnách. Tento fenomén dle Moravce není cílený, ale jen respektuje nařízení, dle kterého má být na zdi v přední části pověšen obraz Adolfa Hitlera vedle s portrétem prezidenta Emila Háchy, aby bylo ţákům zdůrazněno propojení Německa a Protektorátu Čechy a
66
Morava. Tato zeď má pak být bez dalších ozdob a úprav. Závěry zmiňované schůze středoškolských profesorů pak sice Moravec neztotoţňuje s výnosy svého ministerstva, nicméně odmítá, ţe by „haraburdím― byly míněny kříţe. Jednalo se například o stará tabla, která měla ze stěn s portréty Vůdce a prezidenta zmizet. Vinu za moţné nešíření křesťanského tisku pak nevidí na své straně, nýbrţ na straně příslušných zájemců, kteří případná periodika nenahlásili do seznamu tiskovin, které měly být schváleny pro distribuci do škol. Emanuelu Moravcovi rovněţ neunikla zmínka o porovnání školského systému s bořením chrámů. Velmi lakonicky celou kauzu okomentoval slovy, ţe „mezi oběma komplexy není věcného spojení―. Na závěr pak striktně zdůrazňuje, ţe pokud údajně vláda nedbá slova biskupů, nemá býti zapomínání, ţe „se vláda musí zabývati skutečnostmi, a nikoli církevně filosofickými spekulacemi.― Prečanova stíţnost poté putovala na nejvyšší místa, s určitostí víme, ţe minimálně k rukám Karla Hermana Franka, v té době německého státního ministra pro Čechy a Moravu, kterému jej zaslal šéf prezidia školství Moravcova ministerstva Hans Heckel. Při vyřizování je třeba zmínit znovu aktivitu ministrova osobního tajemníka Franze Stuchlíka. Závěrem lze konstatovat, ţe Prečanovy, byť velmi odváţné výtky byly ignorovány a Moravcovými argumenty dementovány. Je však zajímavé, ţe stíţnost Prečana, jako mluvčího episkopátu, nebyla zdaleka jediná, která na ministerstvo školství a lidové osvěty přišla. K odsunutí známek z náboţenství na poslední místo se totiţ vyjádřilo dopisem negativně Národní souručenství ve Valašských Kloboukách, které svou prosbu zaslalo nejprve ministerstvu zemědělství a lesnictví, které vedl původně komunista a posléze agrárník Adolf Hrubý (1893— 1951), jehoţ kabinet se s důvěrou, ţe bude tamnímu hluboce věřícímu lidu
67
vyhověno, na Moravce 1. března roku 1944 písemně obrátil.76 Prečan mínil hlavně vyuţít Háchova vlivu, aby bylo zastaveno odkřesťanštění společnosti. Byť není prokázáno, ţe by se arcibiskup Prečan někdy s prezidentem Háchou osobně setkal, můţeme předpokládat, ţe měli mezi sebou kladný vztah a chovali k sobě úctu. Uţ jen proto, ţe oba byli původní profesí právníci, na akademické úrovni se tedy mohli znát jiţ z období první republiky. Dále je neopominutelný aspekt Háchy jako praktikujícího katolíka a dle mne i skutečnost, ţe oba muţi, v podstatě z akademického prostředí, zastávali dva významné úřady (navíc po svých společensky značně oblíbených předchůdcích) a bez nadsázky se jednalo, kdyţ pomineme ideologické kolaboranty na vysokých vládních postech, o dvě nejvýše postavené osoby české národnosti v rámci Protektorátu. Toto postavení však oběma vyslouţilo v poválečných letech v některých kruzích pověst kolaborantů. Oba si během okupace vyměňovali gratulace k různým výročím77 a Prečan se na Háchu často obracel, například prostřednictvím P. Jaroslava Šumšala (1905— 1942) za znovuotevření kněţského semináře. Mise byla úspěšná a přímo Neurathem bylo povoleno zřídit seminář (ne však vysokoškolskou fakultu, ty byly zakázány) v prostorách kapitulního děkanství i včetně kaple v Erbovním sále. Profesoři ze zrušené teologické fakulty však měli zákaz vyučovat, a tak se na intelektuální formaci mladých seminaristů podíleli hlavně olomoučtí dominikáni a kapucíni.78
76
NA Praha, f. Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, k. 49, inv. č. 709, sign. 110—4/560.
Stíţnost olomouckého arcibiskupa na omezování křesťanské výchovy v protektorátních školách. 77
AKPR Praha, k. 285, inv. č. 1593/C, sign. D299/47, Leopold Prečan.
78
ŠTĚPÁNEK, Zdeněk—VAŠEK, František: Trnitá cesta, s. 40, 94.
68
2.9. Prečanovo zapojení do odbojové činnosti
Dodnes ne zcela objasněnou je účast arcibiskupa Prečana v odbojových strukturách. Vzhledem k jeho věku a podlomenému zdraví je však neţ o aktivní účastí nutno uvaţovat například spíše o materiální či jen morální podpoře odboje. Arcibiskup Prečan byl nicméně po válce prezentován jako člen odbojové skupiny Viktoria či Victoria. Celostátní organizace, jejíţ jádro mělo být utvořeno z katolických aktivistů kolem šéfredaktora olomouckého Našince Josefa Řezníčka (1906—1942), který byl popraven během heydrichiády v Kounicových kolejích v Brně roku 1942, měla mít na starosti sabotáţe a zpravodajskou činnost. Jedním z hlavních členů olomoucké pobočky této organizace měl být právě Prečan pod číslem 2305 a měl mít na starosti organizování a agitační činnost v kléru a přípravu ideologické revoluce; kromě něj bychom našli v seznamech členů třeba dvě významné postavy premonstrátského řádu, strahovského opata Stanislava Bohuslava Jarolímka (1900—1951) či svatokopeckého probošta a bývalého starostu Svatého Kopečka Jůlia Půdu (1881—1956). Oba pak měli ve svém domovském klášteře mít na tajném místě ukrytou vysílačku, která je spojovala se Šrámkem v Londýně, Půda měl pak na starosti kontakty s úřady. Z prostředí olomoucké církve měl být členem kanovník František Světlík (1875—1949), 79 ten měl pod číslem 2419 na starosti organizování a politickou činnost mezi klérem pro socialistickou revoluci, včetně obecně podpůrné činnosti. U Prečana se mi osobně jeví jako nejpravděpodobnější finanční pomoc. Toto 79
Ke kanovníku Světlíkovi viz MAREK, Pavel—TRAPL, Miloš: Mons. František Světlík (1875—
1949). Nástin ţivota a díla katolického politika a novináře. Rosice u Brna 2001.
69
je ovšem velmi těţko průkazné. Především z toho důvodu, ţe se dá předpokládat tajné financování, které nebylo nikterak zaneseno do účtů (oficiální přípis nějaké větší částky jsem nenašel). Dá se nanejvýš uvaţovat o moţných únicích při větších vydáních, určených pro arcibiskupovu domácnost či provoz arcibiskupské rezidence. Je pravdou, ţe k takovýmto velkým vydáním během války, a zvláště jejích posledních let skutečně docházelo. Například během roku 1944 mělo být poukázáno dohromady asi půl milionu korun na zálohu pro koberce do arcibiskupské rezidence. Další částky pak putovaly na stejný účel i poslední válečný rok. Ţe by však tato či jiná velká vydání nějak souvisela s moţnou podporou odboje, je velmi nejisté a jedná se o záleţitost, která bude i do budoucna stěţí prokazatelná, a i přes důkladný průzkum odbojové skupiny Victoria. Zároveň by takováto velká vydání nemusela nutně znamenat finanční úniky. Je pravdou, ţe Prečan byl pověstný svým sběratelstvím uměleckých děl. Mimo tuto zálibu však velké nákupy mohly zároveň odráţet arcibiskupův strach z blízké smrti a skutečnosti, ţe by se značný finanční obnos z jeho pozůstalosti dostal do rukou Němců. 80 Protinacistická
činnost
Victorie
byla
nicméně
často
a
mnohými
zpochybňována a dle mínění příslušných institucí vznikla aţ po válce. Je nicméně pravdou, ţe nikdy nedosáhla velkého respektu širokých vrstev či vládních elit. Pro získání dobrého postavení poţádalo proto Ústředí odbojové skupiny Victoria Prečana, aby 14. července 1946, kdy ho navštívil v jeho rezidenci prezidentský pár, přivítal Edvarda Beneše jménem Victorie a její olomoucké oblasti P—38a a to jako bratr pod evidenčním číslem 2305. I dnes panují určité pochyby o reálné existenci této odbojové skupiny, které vyjádřil naposledy profesor Josef Bartoš, ale zároveň s poukazem na skutečnost, ţe 80
VHA Praha, f. Domácí odboj, sign. 88/1/9; VHA Praha, f. 37, sign. 91/3/858. 70
je skupina stále velmi málo probádaná. 81 Je tedy brzy na jasné závěry. V kaţdém případě je dosti reálná Prečanova činnost jako svorníku agitace mezi klérem. S jeho odbojovou činností by pak jistě tím pádem souvisel i výše zmíněný protihitlerovský list z Valašského Meziříčí.
81
Viz BARTOŠ, Josef: Odboj, s. 51—52. 71
2.10. Poslední měsíce války a první kroky v osvobozené republice
Závěr války Prečan pak proţil jiţ téměř v úplné izolaci. Od dubna roku 1944 pak byli kněţí nuceni se na dvou místech v Olomouci účastnit prací na vybudování protileteckých krytů, které prováděla olomoucká stavení firma Kylián. Kněţí měli pracovní dny pondělí a středu. Tito byli rozděleni do velkých pracovních skupin, hlavní tvořili členové dominikánského a kapucínského řádu, či kněţského semináře, v níţ bychom našli i pozdějšího praţského arcibiskupa Františka kardinála Tomáška (1899—1992). Prečan sám, především kvůli věku, a s ním velká část konsistoře byli osvobozeni. Kryty pak byly vyuţity spíše aţ ke konci války, během osvobozovacích bojů, roku 1944 ani počátkem roku následujícího totiţ Olomouc bombardována nebyla. Smutný osud nicméně potkal Moravskou Ostravu, za jejíţ oběti bombardování dal Prečan slouţit zádušní mše. O bezpochyby pro Prečana nejzajímavější události roku 1944 nás informuje jeden z vězňů koncentračního tábora Dachau, jiţ zmíněný P. Ferdinand Pokorný. Ten byl spolu s dalšími umístěn v tzv. Pfarrerblocku, tedy speciální části pracovního tábora, určené kněţím, s reţimem, kterým byl pouze v některých ohledech mírnější neţ v blocích ostatních. Nicméně ani zde nechybělo kruté zacházení ze strany dozorců. Jedním z jakýchsi privilegií byla i moţnost psaní korespondence. Ta však byla značně omezená a navíc kontrolovaná, a proto se vězni snaţili osobní psaní vynášet tajně. Při odhalení zaplatili někteří z vězňů i ţivotem, jako například kněz Karl Schrammel (1907—1945) z Nového Jičína. Jeden z vězňů, olomoucký dómský vikář a pozdější generální a kapitulní vikář Josef Glogar (1891—1969), přišel s odváţným nápadem, a sice zaslat 72
arcibiskupu Prečanovi k jeho jmeninám, 15. listopadu 1944, a zároveň dvacátému prvnímu výročí jeho arcibiskupského úřadu, blahopřání. Ve spolupráci s dalšími vězni byl tajně sepsán list, který byl ozdoben obrázkem olomouckého dómu svatého Václava a Svatého Kopečka, ze kterého vyrůstala slovanská lípa s listy, jejichţ počet odpovídal Prečanovu věku. Nade vším byl vymalován arcibiskupův znak. Pod kabátem pak dopis tajně odnesl P. Josef Beneš (1905—1979), profesor v Jičíně, který jej na plantáţích předal známému civilistovi slovinského původu, který jej odevzdal na poštu do Mnichova. Adresován byl jistému panu Belţíkovi v Olomouci, ten jej osobně zanesl biskupu Zelovi, který předal blahopřání samotnému Prečanovi. List, který byl nicméně opravdu blahopřáním a neznepokojoval nemocného Prečana popisem krutostí koncentračního tábora, byl datován k 28. říjnu 1944 a podepsalo se pod něj padesát jedna vězňů. Podobnou cestou pak Prečan 2. prosince pisatelům srdečně a s díky odpověděl. Arcibiskup všechny ujistil, ţe na ně myslí ve svých modlitbách. Zároveň nechal mezi jmenovanými pozdravovat i kněze, o kterém jsem se jiţ zmínil při ţádosti o obnovu kněţského semináře, P. Jaroslava Šumšala (1905— 1942). Nemohl však vědět, ţe jiţ před dvěma roky zemřel v Osvětimi.82 Válka skončila pro Olomouc definitivně ukončením posledních bojů 9. května 1945. Jiţ značně nemocný arcibiskup Prečan proţil konec válečného běsnění na Svatém Kopečku, který ustupující německá armáda začala 6. června ostřelovat a mimo jiné váţně poškodila svatokopeckou baziliku. Podrobnou zprávu o posledních válečných dnech na Svatém Kopečku sepsal Josef Moštěk. Pro arcibiskupa Prečana byl připraven plán útěku z jeho svatokopecké vily, pro jeho pobyt měly být upraveny fary v Dolanech a ve Velké Bystřici, původně se 82
O osudech kněţí v Dachau, jakoţ i odeslání gratulačního listu Prečanovi viz POKORNÝ,
Ferdinand: V městě Satanově. Vzpomínky z let 1941—1945. Velehrad 1948.
73
uvaţovalo i o Chropyni či Cholině. Z vlastního Prečanova rozhodnutí, a to i kvůli svému zdraví, Kopeček neopustil. Odmítl strávit noc z 5. na 6. května ve sklepním krytu, který byl po něj vytopen na přijatelnou teplotu a byla v něm připravena postel. Místo toho vyuţil svou pracovnu v přízemí vily. Z oken pak sledoval spolu s dalšími poţár svatokopeckého chrámu, zasaţeného německými střelami. Ten se rozšířil i na střechu, přičemţ naprosto poškodil věţe chrámu. Hasičské práce organizoval probošt Jůlius Půda (1881—1956), OPraem. Pro Prečana musel být pohled na hořící baziliku utrpením. Jednak byl Prečan po narození zasvěcen právě Panně Marii Svatokopecké. A jednak i proto, ţe kdyţ ve věku devíti let onemocněl tyfem, poslala maminka Jenovéfa v noci posla na Svatý Kopeček, aby za malého Leopolda byla slouţena mše. Chlapec se uzdravil a dá se říci, ţe Prečanova láska k tomuto poutnímu místu i skutečnost, ţe zde strávil posledních dvacet let svého ţivota, pramenily jiţ z dětství.83 Právě k Panně Marii se Prečan modlil i během poţáru, ničícího baziliku. Jako zásah shůry pak musel působit náhlý déšť, který se v noci spustil a pomohl uhasit poţár. Právě tento moment měl zásadní důleţitost, jelikoţ hasící práce nebyly dostatečné, protoţe lidé měli k dispozici prakticky jen nádoby na vodu. Můţeme proto spekulovat, zdali by se bez náhlého deště podařilo vůbec kostel zachránit. Další den uţ však strávili v krytu. O půlnoci navštívili vilu ruští vojáci, které nechal Prečan pohostit. Počáteční radost z osvobození však zkazila skutečnost, ţe dva z nich arcibiskupovi odcizili zlaté hodinky a další cennosti. Jak později zjistili, mělo se jednat o poměrně běţnou praxi. 23. května pak Národní výbor na Svatém Kopečku stvrdil, ţe je arcibiskup Čechem. Učinil tak přípisem na Prečanovu všeobecnou občanskou legitimaci, která mu byla vystavena protektorátními úřady 3. června 1942. Ta mimo základních údajů 83
DOKOUPIL, Antonín (P. ALBERTI): c.d., s. 18an.
74
obsahovala i Prečanovu aktuální fotografii či otisk palce pravé ruky. Zároveň měla při případné kontrole usnadnit arcibiskupovu identifikaci. Jako zvláštní znamení je v ní totiţ zmíněna skutečnost, ţe Prečanovi chybí první články dvou prstů levé ruky. Tento Prečanův hendikep měl původ uţ v jeho dětství. Od mala totiţ projevoval zájem o vše technické. Jako pětiletý mlynářský synek strčil prsty levé ruky do mlýnského soukolí a to mu je přimáčklo. Zranění pak vedlo k amputaci některých článků.84 Doloţku o vhodném občanství však nedostali někteří jeho blízcí zaměstnanci. Dopisem ze 14. července 1945 totiţ poţádal svého sekretáře Josefa Moštěka, aby se stal jeho majordomem. Mělo se tak stát pouze na přechodnou dobu, dokud si Prečanův dlouholetý domovník německého původu Leopold Obermüller nevyřídí československé státní občanství. 13. května nechal v katedrále svatého Václava slouţit děkovnou mši za ukončení války a osvobození, 17. května se opak konala pietní vzpomínka za oběti války. K podobným obřadům, jakoţ i modlitbách vyzval jednotlivé kněţí a všechny věřící. Jako nejstarší z ordinářů pak poslal oficiální zdravice prezidentovi a členům vlády. V pozdravu, určeném předsedovi vlády a zároveň olomouckému rodákovi Zdeňku Fierlingerovi (1891—1976), pak dal ujištění, ţe se katolíci budou podílet na budování budoucnosti státu. V odpovědi to předseda náleţitě ocenil, jakoţ i účast katolíků („osvědčené sloţky tohoto boje―) a dalších věřících na boji proti nacistům. Pro svůj zdravotní stav se nemohl zúčastnit audience ordinářů u prezidenta Edvarda Beneše, která se konala 20. června 1945 a následovala po ní i audience a řešení oţehavých otázek na Ministerstvu školství a národní osvěty o den později. Na
84
Tamtéţ. 75
obou schůzkách Prečana zastupoval biskup Stanislav Zela. Na další audienci na ministerstvu školství v říjnu roku 1946 pak generální vikář Oldřich Karlík. O jeho pozici i v osvobozeném Československu svědčí třeba i to, ţe byl na jaře a v létě roku 1946, kdy se slavilo první výročí osvobození, zván na různé oslavy či ţádán o příspěvky do sborníků a podobně. Olomouckých oslav 8. května 1946, jakoţ i následné recepce v Národním domě, se za něj zúčastnil biskup Stanislav Zela. Pozoruhodné však bylo, kdyţ ho v červenci 1946 poprosilo Krajské vedení Svazu přátel SSSR v Olomouci, aby přispěl svým textem do série článků Proč jsem přítelem Sovětského svazu. Velmi chytře v něm arcibiskup vzpomněl na svého strýce Antonína, který se před mnoha lety odstěhoval do Ruska a stal se tam ředitelem gymnázia. Zmínil tedy svůj rodinný vztah k Rusku, nikoliv však k Sovětskému svazu či k jeho vůdčí ideologii. Uznal ale, ţe jeho vztah byl zesílen „neocenitelnými zásluhami rudé armády o naše národní a státní osvobození―. 85 V diplomatické společnosti byl Prečan stále velmi respektovanou personou, o čemţ svědčí i fakt, ţe on sám či jeho nejbliţší spolupracovníci obnovili nejrůznější společenské akce, které běţně pořádali před rokem 1939 a na které byli běţně zváni představitelé politického i kulturního ţivota. Ke konci roku 1945 tak například byly jeho jménem rozeslány pozvánky na tradiční hon na jelena v arcibiskupských lesích, symbolicky první v osvobozené zemi. Pozvání obdrţeli mimo jiné i velvyslanec Spojených států amerických Laurence Adolph Steinhardt (1892—1950) či tehdejší ministra a pozdější československý prezident, armádní generál Ludvík Svoboda (1895—1979).86
85
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 881, inv. č. 2596, sign. E3/9, Osobní
spisy a věci týkající se osoby arcibiskupa Prečana (1944—1948). 86
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 1115, inv. č. 2704, sign. I1,
Styk ordinariátu a arcibiskupů a představiteli státní moci, státní nařízení, zprávy o pruském kulturním 76
3. Leopold Prečan a jeho episkopát v třetí Československé republice 3.1. Jaké povinnosti nám ukládá nově nabytá svoboda
První poválečné měsíce byly dobou euforie z konce válečného strádání, dobou trestání nacistických zločinců a kolaborantů, ale zároveň i dobou hledání vlastní identity a zápasu o politické a kulturní směřování národa a státu. Arcibiskup Prečan, poţívající velké váţnosti v nově osvobozené republice, se rozhodl vyjádřit k aţ často bezobsaţnému a tak lehce zneuţitelnému pojmu svoboda. Během léta totiţ začal uvaţovat o vydání pastýřského listu, který by jednak měl dát jakýsi praktický návod věřícím, usměrnit mnohdy radikální vášně ve společnosti a zároveň navenek reprezentovat stanovisko církve k dané době. Obrátil se proto v srpnu na profesora teologie olomoucké fakulty Bedřicha Vaška (1882—1959), který mu jiţ mnohokrát předtím koncoval pastýřské listy, aby vytvořil i list nový, aktuálně se vyjadřující k soudobému vývoji společnosti. Výsledkem byl pastýřský list s názvem Jaké povinnosti nám ukládá nově nabytá svoboda, který vyšel 8. září o svátku Narození Panny Marie. Děkoval v něm za konec šest let trvajícího válečného běsnění a konec vlády mocnosti, zaloţené na ideologii národního socialismu, jejímţ cílem bylo vymýtit vedle ţidovství i křesťanské náboţenství, a to všemi moţnými prostředky. Nově nabytou svobodu však máme chápat jako Boţí dar, který však není jen právem, ale i povinností. Věrnost Bohu je pak těţší zachovat právě v době svobody, kdy člověk velmi snadno propadne pýše, protoţe Boha nepotřebuje. V dobách svobody tak podle něj zklamalo daleko více lidí, zatímco v dobách útlaku si lidé víru spíše zachovali. A boji, projednávání kongruového zákona, účast duchovních na volbách, kandidatura duchovních ve volbách do sněmoven, odluka církve od státu a církevně—politické záleţitosti (1938—1946). 77
právě moţný úpadek, pramenící z pýchy, je velkým rizikem vydobyté svobody. List dále zdůrazňuje nutnost společnosti, postavené na morálních a mravních zásadách, pramenících z Desatera. Vyjadřuje obavu z odstranění náboţenské výchovy ze škol, které je vyţadováno některými kruhy. Obrací se i k mládeţi, dívky si mají zachovat čistotu a stydlivost, chlapci pak mladistvou statečnou duši. Mimo to vyzdvihuje zásadní význam správně fungující rodiny pro společnost. Upozorňuje také na potřebu kvalitního tisku. Varuje před nebezpečím dalších veřejných vlivů, rozhlasu či politických názorů, které do nás bijí „jako vlny přílivu do skály―. Závěrem pak vyzývá k solidárnosti se slabšími. Bylo vţdy zvykem a v určitých obdobích í spíše povinností, ţe pastýřské listy vycházely i v němčině. S koncem války a odsunem německého obyvatelstva však vznikl zásadní problém. Nešlo pouze přeloţit český pastýřský list do němčiny, a to pro naprosto rozdílné poměry českého a německého obyvatelstva. Druhou variantou by bylo vydat zvláštní pastýřský list, speciálně pro Němce. Třetí moţností bylo počkat na vyjádření a pastýřský list biskupů z Fuldy. Čtvrtá, list zatím nevydat v ţádné podobě. Kvůli stálým zmatkům v tom, jak vlastně bude s Němci naloţeno a snad i z opatrnosti, aby nebylo vydání zvláštního listu povaţováno za náklonnost k Němcům, kteří byli hlavními nepřáteleni svobodného národa, nakonec došlo na moţnost poslední.87
87
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 887, sign. E3/11, inv. č. 2602, Pastýřské
listy olomouckých arcibiskupů 1820—1950. 78
3.2. Obnovené biskupské konference88
Největšími poradními schůzemi českého episkopátu, řešícími problémy poválečného Československa a římskokatolické církve, byly biskupské konference uskutečněné v letech 1945 a 1946 v Olomouci. Jednalo se o první takovéto oficiální porady od roku 1937. Místem konání byla zvolena Olomouc, ktferá byla jednak povaţována za jakési pomyslné centrum katolické církve a jednak za sídlo nejstaršího ordináře a všemi velmi váţeného arcibiskupa Leopolda Prečana. Ten byl i organizátorem a čestným předsedou konferencí. Jeho sjezdové povinnosti nicméně často plnil jeho spolupracovník, biskup Stanislav Zela. Faktickým předsedou konferencí pak byl královéhradecký biskup Mořic Pícha. První konference probíhaly 13.—15. listopadu v arcibiskupské rezidenci. Zástupci se mimo jiné zabývali vydáním společného pastýřského listu (který nakonec vyšel v adventní době a v mnohém se podobal Prečanovu pastýřskému listu ze září 1945), moţnou pomocí internovaným biskupů Jánu Vojtaššákovi (1877—1965) ze Spiše, Antonínu Aloisi Weberovi (1877—1948) z Litoměřic a praţskému pomocnému biskupovi Janu Remigerovi (1879—1959), organizací bohoslovců a kněţí a jejich účasti v národních výborech a v Národním shromáţdění, řešením 88
Všechny archiválie jsou uloţeny v ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc: k. 1328,
inv. č. 2816, Organizační záleţitosti, pozdravné adresy a korespondence o biskupských konferencích v Olomouci (1945); k. 1328, inv. č. 2817, Texty referátů přednesených na biskupských konferencích v Olomouci (1945); k. 1328, inv. č. 2818, Protokol z biskupských konferencí v Olomouci (1945); k. 1328, inv. č. 2819, Memoranda vládě ČSR z biskupských konferencí v Olomouci (1945); k. 1328, inv. č. 2820, Organizační věci, pozdravné adresy a korespondence o biskupských konferencích v Olomouci (1946); k. 1328, inv. č. 2821, Papeţský list, věnovaný účastníkům biskupských konferencí v Olomouci (1946); k. 1328, inv. č. 2822, Texty referátů přednesených na biskupských konferencích v Olomouci (1946); k. 1328, inv. č. 2823, Protokol z biskupských konferencí v Olomouci (1946).
79
omezování svobody duchovních správců na Slovensku, duchovní péčí v Sudetech, církevním školstvím, výukou náboţenství, organizacemi katolické mládeţe, Katolickou akcí, vydáním nového katechismu a reprintu Nového Zákona, katolickým politickým i nepolitickým tiskem, Charitou, staroslovanskými bohosluţbami či římskou českou kolejí Nepomucenum v Římě. Vnější výstupy z této konference měl pak na starosti osobně arcibiskup Prečan. A to jak zaslání listu prezidentu Edvardu Benešovi s vyjádřením úcty a oddanosti a poţehnáním pro jeho práci, pod který se podepsali kromě Prečana i biskupové Pícha a Karol Kmeťko (1875—1948) z Nitry, tak děkovný a pozdravný telegram papeţi Piu XII. Bezpochyby nejdůleţitějším dokumentem, který vzešel z těchto porad, byl Pamětní spis katolických biskupů čsl. Vládě Československé republiky. Na začátku tohoto memoranda nejprve vyjádřili, podobně jako prezidentu Benešovi, i vládě svou oddanost. Zároveň však museli poukázat na těţkosti dané doby, které znepokojovaly jak je, tak všechny věřící katolíky. První paragraf se týkal jejich nesouhlasu s vydáním zákona o postátnění škol. V druhém pak děkují za vynětí církevních statků z konfiskačního zákona, zároveň ale prosí, aby toto pravidlo platilo i pro majetky, spravované během okupace Němci a Maďary. Dalším bodem kritizovali mnohdy nelidské a nekřesťanské zacházení právě s Němci a Maďary při odsunech. Zároveň vyjádřili stálou potřebu německých a maďarských duchovních v církevní správě osvobozeného Československa. V posledních třech bodech pak ţádali o svobodu vydávání katolického tisku, nezahrnutí nedělí a zasvěcených svátků do seznamu pracovních dní (a to i pro armádu) či volnost působení organizací katolické mládeţe a Charity. V podobném duchu a za účasti téměř stejných ordinářů se pak konala přesně
80
za rok, mezi 12. a 14. listopadem 1946, konference druhá. Její program byl daleko obsáhlejší, bylo předneseno přes dvacet referátů, které se týkaly vydání společného pastýřského listu, návrhu nového školského zákona, zákonu o svátcích a památných dnech, vojenské duchovní správy, demoralizace a rozvratu rodinného ţivota, boje proti náboţensky nepřátelskému rozhlasu, vývoji pravoslaví na Slovensku, Charity, pastorace v pohraničí, nedostatku kněţí, podpory katolických misií, zřízení ústřední správy církevního majetku v diecézích, vydání nového katechismu, studia laických katechetů na teologických bohosloveckých fakultách, zvýšení kultu blahoslavené Zdislavy a svatého Prokopa, římského Nepomucena či například kladného vyjádření k účasti církve na dvouletého plánu. Prečanovým jménem byly zaslány Svatému Otci, prezidentu Benešovi, předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi (1896—1953), ministru školství Jaroslavu Stránskému (1884—1973) či Janu Šrámkovi pozdravné listy. Zasedáním pak byl přítomen i papeţský internuncius Saverio Ritter (1884—1951) se svým sekretářem Raffaelem Fornim (1906—1990). Byl opět vydán Pamětní spis katolických biskupů čsl. Vládě Československé republiky, ve kterém na úvod poděkovali za ochotu při znovu obsazení dlouho vakantního praţského arcibiskupského stolce arcibiskupem Josefem Beranem (1888—1969). Předmětem pak byla nespokojenost ordinářů s připravovanými zákony, které se týkaly školské reformy. Vedle toho kritizovali porušování nedělního klidu, jakoţ i úmysl zrušit zasvěcené svátky: Zjevení Páně 6. ledna, Nanebevstoupení Páně, Boţího těla, Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna, Neposkvrněného početí 8. prosince, sv. Petra a Pavla 29. června a rovněţ zrušení památných dnů sv. Cyrila a Metoděje 5. července a sv. Václava 28. září. Posledním bodem pak bylo odsouzení snah o konfiskaci církevního majetku. V této věci jiţ Prečan intervenoval osobním
81
listem vládě z března téhoţ roku. Konkrétně se jednalo o vynětí majetku premonstrátu v Teplé, benediktýnů v Broumově, cisterciáků v Oseku a Vyšším Brodě, německých rytířů v Bruntále a majetku arcibiskupství ve Vratislavi. Ty měly být konfiskovány kvůli faktu, ţe byly během války spravovány osobami německé národnosti a především proto, ţe řada z nich byla kolaboranty s nacismem. Prečan však první důvod odmítl, jelikoţ církevní majetek je podřízen církvi, mezinárodnímu subjektu. Druhý, tedy spojitost některých řádových představených s Němci, povaţoval za lţivý. Demonstroval svůj názor na případu německých rytířů. Podobnou nótu zaslala i Apoštolská nunciatura. V případě německých rytířů však byly intervence nakonec neúspěšné a jejich majetek byl ministerstvem zemědělství, vedeným slovenským komunistou Júliem Ďurišem (1904—1986), zkonfiskován.89
89
srov. JANIŠOVÁ, Milena—KAPLAN, Karel (eds.): Katolická církev a pozemková reforma 1945—
1948. Dokumentace. Brno 1995, s. 62—63.
82
3.3. Volby roku 194690
Významnou událostí, která rozdělila tehdejší československou společnost a zároveň znamenala poslední velké veřejné vystoupení arcibiskupa Prečana, byly československé parlamentní volby, které se konaly v neděli 26. května 1946. Jednalo se jak o první volby poválečné, tak zároveň, aţ do roku 1990, o poslední volby svobodné, zaloţené na systému soutěţe politických stran. Volit bylo moţno jen strany Národní fronty, jejíţ součástí bylo celkem osm stran. V českých zemích měli voliči na výběr z Komunistické strany Československa, Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a Československé sociální demokracie. Na Slovensku to pak byly Demokratická strana, Komunistická strana Slovenska, Strana slobody a Strana práce. 91 Mimo hlasovací lístky patřící některé z těchto stran pak voliči mohli pouţít i tzv. bílé neboli prázdné lístky, kterými mohli v podstatě vyjádřit svůj nesouhlas s Národní frontou a její politikou. Jako kaţdým volbám, tak i těm roku 1946, předcházela rozsáhlá propagační a agitační kampaň jednotlivých stran. Často ale nebyla zaloţena jen na pozitivním představení vlastní strany, ale spíše na tvrdém odsouzení a hanobení kandidujících protistran. Součástí této volební kampaně se stal rovněţ pastýřský list arcibiskupa Prečana O volební povinnosti katolíků vydaný 14. května 1946 a ve většině chrámů čten týden před volbami, tedy 19. května 1946. Ve volebním právu vidí pro katolíky povinnost. Arcibiskup, byť nejmenoval konkrétně komunistickou stranu, ve svém 90
Všechny archiválie jsou uloţeny v ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 887,
inv. č. 2602, sign. E3/11, Pastýřské listy olomouckých arcibiskupů (1820—1950). 91
Strany jsou uvedeny sestupně podle jejich pozdějšího volebního zisku. 83
listu varuje před tím, aby lidé nezvolili kandidáty těch stran, které se podílejí na odkřesťanštění společnosti. V Československu konkrétně návrhem na postátnění školství, zabírání církevního majetku a zrušení některých svátků. V mnohém tak kopíruje poţadavky vznesené vládě episkopátem po konferenci z listopadu roku 1945. Věřící tak měli ze své morální křesťanské povinnosti volit stranu, která přirozeně bránila jejich křesťanské zásady a náboţenský ţivot jako takový. K vydání pastýřského listu přesvědčily Prečana nejen podobné aktivity ordinářů v jiných zemích či samotného papeţe Pia XII., ale skutečnost, ţe nejprve přišel s nápadem, aby byl vytvořen podobný text, šéfredaktor Dobrého pastýře P. Rudolf Schikora. Ten byl autorem výzvy, která měla být otištěna právě v tomto kněţském periodiku a následně kněţími přečtena věřícím. Ten se však nejprve poradil s Prečanem, poprosil o schválení textu, popřípadě o Prečanův vlastní elaborát. Prečan text povolil, nejprve se poradil s profesorem Bedřichem Vaškem o věroučné podstatě textu. To jistě i proto, aby nedošlo jasnou politizací k porušení tzv. kazatelnicového zákona, tedy zákazu, aby se duchovní během promluv vyjadřovali k politické situaci. Po uváţení pak Prečan vydal sám pastýřský list. Moţná ani sám arcibiskup netušil, jakou vlnu odporu tím spustí, a to nejen z řad komunistických ateistů, ale i katolíků, sympatizujících s komunistickou stranou, či přímo kněţí, kteří vstoupili do komunistické strany. Mediálně zneuţitým pak byl případ kněze Bohuslava Černockého (1902—1984), pozdějšího děkana vyšehradské kapituly a člena sdruţení Pacem in terris. Tito příznivci komunistické ideologie totiţ pochopili pastýřský list jako jasný útok proti své straně a rovněţ jako příkaz katolíkům volit stranu lidovou. Strach to byl skutečně oprávněný, protoţe volil—li by teoreticky kaţdý katolík lidovou stranu, s přehledem by tato takovéto
84
volby vyhrála.92 21. května se konala porada zástupců komunistické strany za Olomoucký a Ostravský kraj se sekretářem Oldřichem Karlíkem v arcibiskupské konsistoři. Ten měl zástupce ubezpečit, ţe poslední pastýřský list neměl být útokem proti jedné ze stran Národní fronty ani propagovat stranu druhou. Církev za to měla respektovat kněze v řadách komunistické strany a naopak komunisté kněze jako jedny z oběti nacistického teroru.93 Proti Prečanovi se nicméně velmi rychle ohradila radikální komunistická propaganda, která však ze strachu o své katolické voliče volila zpočátku v některých případech mírnější tón. První byl lokální plátek komunistické strany Stráţ lidu, který 23. května jako první přišel s informací o poradě zástupců arcibiskupství s komunisty. Co je však podstatné, otiskl v rámci článku text Moravcem vynuceného přípisu kněţím z roku 1942, který odsuzoval jednání Jana Šrámka v londýnské exilové vládě a zavazoval kněţí k věrnosti Říši. Mírným tónem sice autor článku uznával, ţe arcibiskup jistě nebyl tehdy autorem oněch slov, stejně jako nebyl autorem lidoveckých výkladů svého nynějšího pastýřského listu k volbám. Nicméně tímto otištěním započala rozsáhlá komunistická propaganda vůči osobě Leopolda Prečana, který byl od té doby prezentován jako kolaborant s nacistickým reţimem. Mnohem radikálnější však byly letáky a také deník komunistické strany v Ostravském kraji nazvaný Nová svoboda, který opět, tentokrát dokonce ve fotokopii originálu, otiskl znovu list proti Šrámkovi. I kdyţ se měl arcibiskup vymlouvat, ţe nebyl autorem slov tohoto listu, jeho oběť neměla být ničím v porovnání s ukřiţováním Jeţíše Krista a mnoha tisíci umučených komunistů, bez 92
Osvobozený Našinec,79, 25. května 1946, č. 11, s.1—2.
93
Stráţ lidu, 23. května 1946, s. 1. 85
jejichţ oběti by ani pan arcibiskup dnes neměl svobodu. Nejradiálnější formu pak měl leták, jehoţ jedna polovina byla tvořena přepisem větší části protišrámkovského listu a druhá článkem Arcibiskup Prečan a nacismus! Jaká je křesťanská tvář olomouckého arcibiskupa Prečana? Text tohoto článku komentuje vedle přetištěný list z roku 1942 a srovnává utrpení prvních křesťanů s utrpením komunistů. Výslovně kolaborantskou činnost arcibiskupa Prečana pak ilustruje za vše mluvící citát: „První křesťané pro pravdu a svobodu umírali—arcibiskup Prečan na úkor svobody tloustl!“ K těmto periodikum a letákům byla velmi často přiloţena přihláška do komunistické strany a rovněţ agitační leták s velkou číslicí 1 (číslo komunistické strany během voleb) a s nápisem Poctivý křesťan—dobrý Čech volí kandidátku Komunistické strany Československa. Komunistická strana se tak měla stát nositelkou a ochránkyní jak českého vlastenectví, tak křesťanské víry a tímto způsobem si získat co nejširší spektrum voličů. Kritika arcibiskupova volebního pastýřského listu však neměla pouze formy ostrého oportunismu ze strany komunistů. Dochovaly se i dva dopisy, jednou od věřícího z Brna, kterému se mimo jiné nelíbilo, ţe Prečan oslovil své věřící v listě potupně jako arcidiecézany, a podruhé od věřícího ze Zlína, který zase tvrdil, ţe Kristus při zakládání církve nevěděl o budoucí existenci komunistů či lidovců. Oběma společně pak vadí Prečanovo údajné postavení věřících, kteří nevolí lidovou stranu, mimo církev jako důsledek těţkého hříchu. Stěţí se dá říci, ţe by byl pastýřský list arcibiskupa Prečana jistě jednostrannou agitací pro volbu lidové strany. Je však pravda, ţe by touto cestou mohl sledovat oslabení komunistů, a to nejen v rovině politické. Jeho činnost tak koresponduje naprosto s oficiální politikou Svatého stolce a papeţe,94 který ostatně
94
Postoj katolické církve k volbách je nám nejblíţe práce PETRANSKÝ, Ivan A.: Katolícka cirkev na 86
podobně vystoupil i během parlamentních voleb roku 1946 či poté v roce 1948, během nichţ byl rozhodnut exkomunikovat všechny, kdo by volili komunisty, čímţ poskytl logicky podporu křesťanské demokracii. Svou neústupnost pak projevil i vydáním exkomunikačního dekretu všem členům komunistických stran. Mimo jasně zřetelnou neslučitelnost komunismu s křesťanstvím pak chování papeţe výrazně ovlivnily nejen historické zkušenosti s komunistickou proticírkevní politikou, ale především jeho osobní zkušenost, kdy mu jako nunciovi v Mnichově během chaotického stavu, vzniklého vyhlášením Bavorské sovětské republiky rad roku 1919, přímo hrozilo smrtelné nebezpečí.95 Rovina negativní zkušenosti s radikální formou komunismu a jeho anticírkevních tendencí pak mohla ovlivnit i arcibiskupa Prečana. V dubnu roku 1937, mimo jiné po vydání výše zmíněného listu proti bolševismu československými ordináři, přišlo totiţ Prečanovi upozornění od jistého Františka Kozubíka z Bratislavy, kterého si měli najmout „mezinárodní lupiči komunisté―, aby arcibiskupa Prečana zabil. Objednaný vrah, který jiţ měl údajně pro stranu udělat více podobných činů, Prečana prosil, aby v přestrojení emigroval, nebo, jak nabízel objednavatel vraţdy, sloţil do 6. května sto tisíc korun jako výkupné za svůj ţivot. Odmítal totiţ Prečana zabít, avšak zároveň poţádal o potvrzení, ţe předal zprávu, týkající se případné poţadované kauce. Vzhledem k tomu, ţe autor uvedl svou adresu a ţádost o peníze, mohlo se s velkou pravděpodobností jednat spíše o podvod a snahu o obohacení.96
Slovensku a parlamentné voľby v roku 1946. Politické vedy, 3, 2000, s. 5—42. 95
Ke vztahu církve a komunismu viz téţ CHENAUX, Philippe: Katolická církev a komunismus
v Evropě (1917—1989). Od Lenina k Janu Pavlu II. Praha 2012. 96
Tyto pokusy byly během Prečanova úřadu velmi časté. Od drobných ţádostí o podporu aţ po
nabídku jistého amatérského archeologa, který ve dvacátých letech Prečanovi za 25 000 000 korun slíbil sdělit místo uloţení ostatků svatého Metoděje. 87
Roku 1938 poté přišel další, tentokráte jinak anonymní dopis olomouckých komunistů, kteří chtěli po plánované vraţdě Hitlera zneškodnit i sluţebníky Boţí a sluţebníky burţoazie. Po zavedení lidové fronty bez lidovců a lumpů měli v plánu zabít kardinála Kašpara, arcibiskupa Prečana, ministra Šrámka či kanovníka Světlíka, který jen předstírá přátelství se SSSR.97
3.4. Poválečné kontakty s Msgre Janem Šrámkem
Komplikovanou kapitolou závěru Prečanova ţivota pak byl jeho vztah k předsedovi exilové vlády a dávnému příteli Janu Šrámkovi.
98
Teoretická
komplikovanost vztahů byla způsobena protišrámkovským listem z roku 1942, který Prečan pod nátlakem vydal, jakoţ i pastýřským listem proti bolševismu či protestu proti boření chrámů Spojenci. Téměř určitě věděl Šrámek o existenci těchto Prečanových, byť vynucených, dokumentů. Věděl—li o nich jiţ v Londýně, můţeme s jistotou říci pouze o tom posledním. Je třeba na úvod ještě zmínit, ţe naposledy byl Prečan se Šrámkem před válkou v kontaktu v září 1938, kdy mu referoval o neuspokojivém politickém vývoji, a prokazatelně dopisem z 26. března 1939, kdy ho zpravil o konci Národního 97
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 1715—1716, inv. č. 3727, sg. PR1,
Úřední korespondence sekretariátu arcibiskupa Prečana—zprávy o stavu farností, všeobecné záleţitosti arcidiecése, společenský styk (1937—1938). 98
Na komplikovanost vztahů obou přátel mnohokrát upozornil Miloš Trapl, naposledy v KONEČNÝ,
Karel—MAREK, Pavel—TRAPL, Miloš: Politik dobré vůle. Ţivot a dílo msgre Jana Šrámka. Olomouc—Praha 2013. 88
sjednocení a především o svém zdravotním stavu, zhoršeném infekcí a rozbitím nosu po pádu v loţnici. Zároveň v něm slíbil Prečanovi podat bliţší informace při osobní schůzce. Nezúčastnil se však ani velkolepých oslav Prečanova zlatého kněţství 5. července 1939. Jeho zástupce František Hála mu pak dovezl od arcibiskupa dobrozdání, které mělo slouţit pro jeho léčebnou cestu, z níţ se nakonec vyklubala cesta do emigrace.99 Šrámek, těšící se po návratu do vlasti 10. května 1945 velké úcty, se v roce 1945 doţíval právě sedmdesátých pátých narozenin. V létě roku 1945 Prečan dostal od přípravného Výboru pro oslavu 75. narozenin náměstka předsedy vlády Mons. Dr. Jana Šrámka, kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu se však z oslav v Praze omluvil. K přátelství se Šrámkem se pak veřejně Prečan přihlásil na počátku července, kdy se součástí jubilejního sborníku Mandatář národa, věnovaného Janu Šrámkovi, stala jeho zdravice s názvem Krajanovi a spolurodáku. V něm jednak vítá Šrámka ve vlasti, vyzdvihuje jeho zásluhy, ale především připomíná vydání doporučujícího listu z léta 1939, který poté Šrámek pouţil při svém útěku. Z textu je pak patrno, ţe Prečan o Šrámkově a Hálově úmyslu emigrovat nevěděl. Tedy přesněji předpokládal pouze léčebnou cestu.100 Arcibiskup Prečan však jiţ během května 1945 Šrámka kontaktoval (dopisem či telegramem), přivítal ho v osvobozené vlasti, poděkoval za vše, co pro národ a republiku vykonal, a zároveň ho pozval k sobě na Svatý Kopeček. Šrámek ve své 99
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 1115, inv. č. 2704, sign. I1,
Styk ordinariátu a arcibiskupů a představiteli státní moci, státní nařízení, zprávy o pruském kulturním boji, projednávání kongruového zákona, účast duchovních na volbách, kandidatura duchovních ve volbách do sněmoven, odluka církve od státu a církevně—politické záleţitosti (1938—1946). 100
Mandatář národa. Studie a projevy k 75. narozeninám Msgre. Dr. Jana Šrámka, předsedy vlády
ČSR v zahraničí. Ed. Ivo DUCHÁČEK. Praha 1946.
89
odpovědi z 31. května poděkoval a zároveň pro špatný zdravotní stav a pracovní povinnosti politoval, ţe nebude moci v brzké době Prečana navštívit. Návštěvu Olomouce však slíbil a rovněţ se těšil, aţ s Prečanem budou „vykládať―. Je velmi zajímavé, ţe se podoba tohoto dopisu nelišila tolik od korespondence, kterou zasílal Šrámek Prečanovi před rokem 1939, tedy s oslovením „Vzácný přáteli― a podpisem „Tvůj Jan―. Příleţitost k návštěvě Olomouce se Šrámkovi naskytla během července a srpna 1945, kdy vrcholily oslavy jeho jubilea. Zvláště na Moravě byla pořádána především lidoveckými organizacemi celá řada připomínkových akcí. Sám Šrámek navštívil během své triumfální cesty na Moravu Velehrad, Brno, Nový Jičín či na závěr Valašské Meziříčí. Plánovaného vyvrcholení oslav 14. srpna v Olomouci se však Šrámek nezúčastnil. Skutečnost, ţe vynechal město, které bylo nedaleko jeho rodného Grygova a zároveň vedle Brna hlavním lidoveckým centrem, byla při nejmenším zaráţející. A to i proto, ţe v Olomouci sídlil právě jeho dlouholetý přítel, arcibiskup
Leopold
Prečan.
Ten
mu
v dopise 16. července poblahopřál
k narozeninám a opět jej pozval do své rezidence. V Olomouci pak byly Šrámkovy oslavy spojeny i se slavením prvních ţní v osvobozené republice. Arcibiskup při této příleţitosti uspořádal ve svém paláci, jehoţ čelní zeď byla vyzdobena mohutnými iniciálami Jana Šrámka, recepci, ke které byl sezván prakticky celý diplomatický sbor, v čele se sovětským velvyslancem Valerianem Alexandrovičem Zorinem (1902—1986). Hlavním hostem měl však být sám oslavenec. O tom svědčí i skutečnost, ţe zdravice, kterou Prečan vítal hosty, byla sepsána přímo pro Šrámka. Arcibiskup v ní svého dávného přítele vítal zpět na Hané a děkoval mu za jeho práci v exilové vládě. Řeč však musela být rychle přepsána a místo pasáţí, které Šrámka přímo oslovovaly, bylo vše čteno ve třetím pádu. Šrámek totiţ svou návštěvu
90
Olomouce narychlo zrušil. Učinil tak telegramem den před oslavami, který poslal Prečanovi. Šrámek, který se na návštěvu mimořádně těšil, se Prečanovi omluvil, ale jelikoţ opět onemocněl a ulehl na lůţko, nemohl přijet osobně, a tak za sebe poslal ministra pošt Františka Hálu. Prečanovi však slíbil, ţe navštíví arcibiskupa a poté i rodný Grygov, jen co se uzdraví. Je otázkou, jak na celou situaci arcibiskup Prečan reagoval. Víme, ţe 23. srpna zaslal Šrámkovi dopis, podle všeho první takto osobní po osvobození. Můţeme se domnívat, ţe arcibiskup pociťoval jakousi nejistotu ve Šrámkově vztahu k němu, která se jeho neúčastí na olomouckých slavnostech ještě zvýšila. S rozpaky, jak začít list, však pouţívá tradiční a dříve uţívané oslovení „Převzácný příteli!―. Rozhodl se tak se slovy: „Doufám, ţe mnoholetá láska mezi námi nezrezavěla ani Tvým pobytem v zámořské dálavě, ani Tvým jedinečným vzestupem k vrcholu zásluhou o naši milou vlast a o zajištění její šťastné budoucnosti.“ Mimo poblahopřání ke Šrámkovým politickým úspěchům děkuje i za zaslání dárku, v té době vzácných a nedostatkových doutníků. Ptal se na Šrámkův zdravotní stav a zároveň popisoval své svízele, a to i ty, které proţil během války. Šrámka pak opětovně a s netrpělivostí opět pozval do své vily, kde mu měl Prečan sdělit a vysvětlit své ţivotní osudy, a to především z období války. Mimo to Šrámka stručně zpravil o oslavách jeho jubilea v rezidenci. V odpovědi, která přišla aţ 31. října, Šrámek vyjádřil své pochopení pro arcibiskupovo trápení. Sám pak Prečanovi napsal pár informací o přípravách školského zákona a otázal se na zásahy hnězdenského a poznaňského arcibiskupa Augusta kardinála Hlonda (1881—1948) na československém území. S vyjádřením spokojenosti s lepšícím se arcibiskupovým zdravotním stavem, o němţ se doslechl, psaní uzavřel. Kdyţ mu Prečan 26. listopadu odpověděl, informoval ho nejen o biskupských konferencích v Olomouci, z nichţ vzniklé memorandum Šrámkovi
91
zaslal, ale, ve spojitosti s kardinálem Hlondem, i o problematice farností česko— polského pomezí. Na závěr pak politoval smutného osudu poslance Martina Mičury (1883—1946), odvlečeného pro svou údajnou kolaborantskou činnost do Sovětského svazu. Prečan zůstal po válce nejen podporovatelem Jana Šrámka, ale i lidové strany jako takové. Za jeho morální a zároveň i materiální podporu mu jménem Šrámkovým poděkoval František Hála 30. listopadu 1945. Toho pak společně s poslancem a ministrem zdravotnictví Adolfem Procházkou (1900—1970) 8. prosince téhoţ roku hostil Prečan při příleţitosti Krajského sjezdu lidové strany ve své vile na Svatém Kopečku i olomouckém paláci. Kdyţ během pobytu Procházka onemocněl angínou, Prečan mu ihned zajistil ošetřovatelky, zdravotníky a lékaře.101 Předmětem korespondence mezi dávnými přáteli se v roce 1946 stala Šrámkova ţádost o poskytnutí arcibiskupského loveckého zámečku v beskydské Bílé při hranicích se Slovenskem. O moţnost pobytu v této vilce se Šrámek informoval jiţ 18. února. Prečanovo vyjádření bylo kladné, během roku, a zvláště v létě pak Šrámek i s Hálou navštívili Bílou několikrát. Zajímavé však je, ţe Šrámek, touţící zároveň po dovolené na Moravě a zároveň po návštěvě arcibiskupa, tato dvě přání nespojil a přes četná Prečanova pozvání nestrávil volné chvíle právě v jeho vile na Kopečku. Zde jiţ ostatně za první republiky pobýval téměř kaţdé léto.102 Přátelství, které oba muţe pojilo, pak Šrámkovi bylo nápomocno i při rychlém vyřešení nutného povolení pro účast kněţí v národních výborech či v jeho
101
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 1115, inv. č. 2704, sign. I1,
Styk ordinariátu a arcibiskupů a představiteli státní moci, státní nařízení, zprávy o pruském kulturním boji, projednávání kongruového zákona, účast duchovních na volbách, kandidatura duchovních ve volbách do sněmoven, odluka církve od státu a církevně—politické záleţitosti (1938—1946). 102
NA Praha, f. Šrámek Jan, ThDr., k. 6, sign. 9—1/71/14.
92
případě přímo v Ústavodárném Národním shromáţdění. Povolení dostal Šrámek prakticky ihned během své telefonické ţádosti po volbách na konci května 1946. Koncem roku pak kontakty ztrácely na intenzitě, dílem kvůli Šrámkově pracovnímu vytíţení, dílem kvůli stále se zhoršující mu zdravotnímu stavu arcibiskupa Prečana. Gratulační telegramy však byly zasílány stále. Kdyţ arcibiskup Leopold Prečan 2. března 1947 zemřel, zaslal Šrámek kapitule kondolenci. Zaráţející však bylo, ţe se nezúčastnil jeho pohřbu, který se konal 8. března. Naopak opět vyslal jako svého zástupce ministra Hálu. Jistou dobu panovaly pochyby, zda Šrámek vůbec zaslal dávnému příteli alespoň smuteční věnec. Na krátkém videu, pořízeném na Prečanovu pohřbu, je však v úseku, kdy bylo pro veřejnost vystaveno Prečanovo tělo v prosklené rakvi v Trůnním sále olomoucké rezidence, vidět mezi věnci na čestném místě právě ten od Jana Šrámka. Ten se se svým věnováním na stuze: „SVÉMU VZÁCNÉMU PŘÍTELI MONSGRE. DR. J. ŠRÁMEK“ s dávným přítelem rozloučil a zároveň potvrdil jejich přátelství, nezkaţené Prečanovou komplikovanou činností během válečných let.103 Na tomto místě je nutno zmínit rovněţ, jak dobré vztahy měl Prečan s prezidentem Edvardem Benešem a jeho chotí, které hostil jiţ před rokem 1939. Kdyţ 14. července 1946 prezidentský pár znovu navštívil Olomouc, byl jejich hlavním hostitelem právě Prečan. Ten na výpravu čekal v patře paláce. Kdyţ Beneš vystoupil po slavnostním schodišti aţ k sousoší svatých Cyrila a Metoděje, údajně rozpřáhl ruce a při jejich skládání hlasitě zvolal: „Pane arcibiskupe!“ a po Prečanově úkloně srdečně pokračoval: „Děkuji Vám, pane arcibiskupe za Vaše krásná slova a jsem rád, ţe mohu u Vás se zdrţet. Prodělali jsme všichni těţké časy a všechno jsme šťastně překonali. Mohu Vám říci, pane arcibiskupe, ţe všecko je dobré
103
https://www.youtube.com/watch?v=XpI9CwWI3dg (stopáţ 00:14) [cit. 20. 4. 2016]. 93
a bude dobře. Ještě jednou Vám srdečně děkuji.“ O průběhu návštěvy pak Prečan den poté informoval písemně i Šrámka. Prečanovými hosty pak byl prezidentský pár i při aktu obnovení olomoucké univerzity v únoru 1947, ovšem bez samotného, jiţ značně nemocného, Prečana. Zdravici za něj přečetl biskup Stanislav Zela. 104
3.5. „Osiřelas Moravo, a stolec Metodějův zaplakal...!“
Těmito slovy katolického kněze a básníka Františka Stříţovského (1888— 1952) začíná elegická báseň oplakávající smrt arcibiskupa Leopolda Prečana, který zesnul 2. března 1947 o půl páté ráno ve své vile na Svatém Kopečku, zaopatřen svátostmi
a obklopen nejbliţšími spolupracovníky z řad kněţí. Jeho stav se
zhoršoval od 19. února, kdy uţ neměl ani dosti síly, aby se zúčastnil mše svaté s udělováním popelce. Musel se jiţ omluvit z účasti na oslavách znovuotevření olomoucké univerzity v únoru 1947. Přesto si o průběhu celé slavnosti nechal podrobně referovat. Jeho tělo bylo předáno k balzamování a následně bylo vystaveno v prosklené rakvi v Trůnním sále arcibiskupského paláce. Ve čtvrtek 6. března a v pátek 7. března v stanovených hodinách v době mezi 10:00—12:00 a 14:30—17:00 jej navštívily zástupy věřících. 104
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 1115, inv. č. 2704, sign. I1,
Styk ordinariátu a arcibiskupů a představiteli státní moci, státní nařízení, zprávy o pruském kulturním boji, projednávání kongruového zákona, účast duchovních na volbách, kandidatura duchovních ve volbách do sněmoven, odluka církve od státu a církevně—politické záleţitosti (1938—1946).
94
Samotný pohřební obřad se uskutečnil v sobotu 8. března, tedy v den, kdy by se Prečan doţil osmdesáti jedna let. V devět hodin ráno vyšel průvod z rezidence do dómu svatého Václava, kde slouţil mši nuncius Saverio Ritter, kázání měl brněnský biskup Karel Skoupý a v čele průvodu potom stanul praţský arcibiskup Josef Beran. Průvod o asi pěti stech kněţích a několika tisících věřících se pak vydal na tříkilometrovou cestu ke kostelu svatého Cyrila a Metoděje v Hejčíně, jehoţ byl Prečan hlavním donátorem a v jehoţ kryptě byl dle svého přání v poslední vůli z roku 1933 pochován. Následně bylo místo jeho odpočinku opatřeno sarkofágem, jehoţ autorem byl olomoucký akademický sochař Julius Pelikán (1887—1969). Pohřbu se zúčastnili zástupci církví, obcí, spolků, univerzit a společenských institucí. Nechyběli rovněţ zástupci vlády, náměstek předsedy vlády, národní socialista Petr Zenkl (1884—1975), komunistický poslanec Viliam Široký (1902—1971) a za lidovce ministr pošt František Hála a ministr zdravotnictví Adolf Procházka. Většina vzácných hostí byla jiţ 7. března ubytována v pokojích arcibiskupského paláce.105 Prečanův pohřeb, v mnohém mající důstojnost a lesk posledních rozloučení jeho aristokratických předchůdců, je zároveň moţno vnímat jako jednu z posledních velkých manifestačních akcí před uchopením moci komunisty v roce 1947. Prozatímním správcem arcidiecéze, tedy kapitulním vikářem, byl zvolen biskup Stanislav Zela; zároveň bylo očekáváno jeho jmenování arcibiskupem, některé noviny dokonce otiskovaly jeho fotografii s nadpisem Nový moravský arcibiskup. Jedním z kandidátů byl i děkan teologické fakulty a profesor obnovené olomoucké univerzity, profesor František Cinek (1888—1966).106 Pro oba kandidáty mluvila ve prospěch jejich perzekuce nacistickými úřady. V březnu následujícího 105
Osvobozený Našinec z období 4.—9. března 1947
106
K němu viz ŠKRÁŠEK, Josef: Dělník na cyrilometodějské líše. Ţivot a dílo preláta ThDr.
Františka Cinka. Olomouc 1996. 95
roku však papeţ Pius XII. jmenoval novým arcibiskupem dalšího profesora a zároveň předválečného děkana olomoucké teologické fakulty Josefa Karla Matochu (1888—1961). Uţ tehdy se projevil vliv čerstvě vítězné komunistické strany, pro kterou byl Matocha přijatelným kompromisem, na celou společnost a rovněţ na její společenský a náboţenský ţivot a církevní denominace v čele s nejsilnější církví římskokatolickou. S odkazem na zesnulého arcibiskupa Prečana trefně charakterizoval těţkosti této doby, formované nástupem komunistické ideologie k moci, Josef Moštěk ve svém vzpomínce na předposledního moravského metropolitu, určené pro náboţenský týdeník Rozsévač ze dne 29. února 1948: „Náš arcipastýř Leopold nás opustil před rokem. Diecése je uţ rok osiřelá. A dnes, kdy jsou jí odnímány statky, kterých nabyla ze zboţných odkazů a věnování a které jí právem náleţely, dnes, kdy po dlouhé válce nastal mír, který není mírem, dnes, kdy nápor bezboţectví se snaţí zviklat naše věrné katolíky, prosíme úpěnlivě, aby nám dobrotivý Pán Bůh poslal na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje nového arcipastýře, který by vládl pevnou rukou a měl srdce a ducha Stajanova a Prečanova!“107 Mimořádný význam Prečanovy osobnosti dokazuje například i velké mnoţství kondolencí, zaslaných především kapitule. Mezi těmi, které byly zaslány ze státních míst, vyniká jistě telegram od Msgre Jana Šrámka, který byl „hluboce zarmoucen úmrtím svého vzácného přítele od malička a z nejlepších Moravanů doby.“ Mimo kondolenční lístky a telegramy od představitelů katolické církve však soustrast projevili zástupci nejrůznějších konfesí. Mimo jiné i vyznamenání z nejčestnějších, od Ţidovské náboţenské obce v Kroměříţi či Olomouci, jejíţ představitelé konstatovali, ţe „úmrtím Jeho Eminence ztrácí i naše obec člověka,
107
Rozsévač, r . VII , 29. února 1948. 96
který vţdy dokázal své pochopení a soucit v ţidovských otázkách.“108 Smrtí arcibiskupa Prečana však jeho příběh zdaleka nekončí. Jak uvidíme v následující kapitole, jeho osoba byla součástí proticírkevní propagandy nového reţimu, mající rozličné formy, od novinových článků aţ po rozsáhlé politické procesy proti nepřátelům reţimu.
4. Interpretace Prečanova episkopátu 4.1. Proces proti vatikánským agentům v Československu
Jedním z největších procesů na území komunistického Československa proti údajným nepřátelům lidově demokratickému zřízení byl proces s olomouckým světícím biskupem a bývalým sekretářem zemřelého arcibiskupa Leopolda Prečana Stanislavem Zelou a jeho společníky. Spolu s procesem proti slovenskému episkopátu v čele se spišským biskupem Jánem Vojtaššákem (1877—1965) byla velkým úspěchem spolupráce komunistického soudnictví se Státním úřadem pro věci církevní, který byl zaloţen roku 1949, a aţ do roku 1956, kdy jeho pravomoci přešly pod Církevní oddělení Ministerstva školství a kultury, byl hlavním státním úřadem na úrovní ministerstva, který prováděl veškerou církevní politiku státu. Přelom čtyřicátých a padesátých let byl obecně obdobím hledání a trestání nepřátel nového reţimu. Právě představitelé církví, jejichţ učení představovalo 108
ZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, k. 885, sign. E3/9d, inv. č. 2600,
Kondolence k úmrtí arcibiskupa Prečana; ZA Opava, pob. Olomouc, f. Metropolitní kapitula Olomouc, k. 1229, inv. č. 5783, sign. 33/8, Oslavy ţivotních výročí a kondolence k úmrtí arcibiskupa Prečana (1929—1947) 97
naprosto cizorodý prvek ve státě, zaloţeném na komunistické ideologii, byli častými oběťmi oficiálních i tajných perzekucí. Římskokatolická církev představovala nepřítele největšího, a to hned z několika důvodů. Jednak byla nejvlivnější nestátní institucí s vlivem na velkou část obyvatelstva. Zároveň měla své jasné centrum ve Vatikánu, který, ač neutrální, byl součástí západního kulturního světa. Mimo monstrózní proces s biskupem Zelou, perzekuoval reţim v mnohém řeholníky (obzvláště po Akci K v dubnu 1950) a rovněţ řadové kněţstvo. Za všechny je moţno jmenovat v poslední době doobjasněný a plně zpracovaný příběh zabití otce Josefa Toufara (1902—1950), hlavního aktéra aféry, známé jako Číhošťský zázrak.109 Největší opozici proti reţimu však mělo moţnost vytvořit vyšší duchovenstvo a ordináři. Počátkem padesátých let jiţ byla plně omezena činnost všech členů českého episkopátu, tedy praţského arcibiskupa Josefa kardinála Berana (1888— 1969), litoměřického biskupa Štěpána Trochty (1905—1974), brněnského biskupa Karla Skoupého (1886—1972), českobudějovického biskupa Josefa Hloucha (1920—1972), královéhradeckého biskupa Mořice Píchy (1869—1956) a rovněţ olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy (1881—1961), který byl vězněn v olomoucké arcibiskupské rezidenci. Politikou reţimu bylo nechat tyto ordináře většinou bez jakéhokoli vnějšího vlivu doţít v ústraní a jejich místa dočasně obsadit reţimu oddanými kapitulními vikáři, jejichţ ustanovení bylo pro státní úřady mnohem jednodušší, protoţe tak z části mohly činit i bez výslovného doporučení Svatého stolce. Ten naopak často odmítal návrhy vlády na biskupské svěcení k reţimu loajálních kněţích z kolaborantských organizací Hnutí vlasteneckých kněţí, Mírového hnutí katolického duchovenstvo či později Sdruţení katolických
109
K celému případu viz DOLEŢAL, Miloš: Jako bychom dnes zemřít měli. Drama ţivota, kněţství a
mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Pelhřimov 2012.
98
duchovních Pacem in terris. Zároveň byli perzekuování dva hlavní představitelé protikomunistického křídla lidové strany, Jan Šrámek (1870—1956) a František Hála (1893—1952), kteří se po únorovém převratu pokusili neúspěšně o emigraci a podobně jako biskupové doţili internaci. Upevnění reţimu si ţádalo zkonstruovat politický proces, ve kterém by byli zástupci římskokatolické církve odsouzeni, a zároveň tento proces dostatečně propagandisticky zneuţít pro celospolečenské oslabení pozic církve a náboţenství obecně. Pro svůj značně kritický postoj ke komunistickému reţimu byl za obětního beránka vybrán generální vikář a světicí biskup olomoucké arcidiecéze Stanislav Zela. Ten byl létě roku 1950 zatčen, obviněn a během procesu, trvajícího od 27. listopadu do 2. prosince 1950, odsouzen spolu s osmi dalšími kněţími, opatem břevnovského benediktýnského kláštera Janem Anastázem Opaskem (1913—1999), opatem premonstrátského kláštera Bohuslavem Stanislavem Jarolímkem (1900— 1951), kanovníky svatovítské kapituly Josefem Čihákem (1880—1960), Otakarem Švecem (1888—1958), Jaroslavem Kulačem (1887—1970), ředitelem Katolické akce
Antonínem
Mandlem
(1917—1972),
prvním
sekretářem
praţského
arcibiskupství Janem Boukalem (1906—1982) a salesiánem Václavem Mrtvým (1907—1976). Předmětem obţaloby bylo ohroţení republiky a především mírového stavu. Ten měli narušovat špionáţí pro Vatikán, který byl ve spojení s imperialisty. Jedním z předmětů ţaloby na biskupa Zelu byla jeho údajná kolaborantská činnost během nacistické okupace. S pouţitím často vynucených frází a výpovědi, kterou měl učinit po výslechu na Státní bezpečnosti 9. října 1950, pak měl Zela doznat svou spoluprácí s členy církevního oddělení olomoucké gestapa, Brantschem a Banklem. Doznal, ţe byť byl původně v září 1939 zatčen a internován v táborech
99
Dachau a Buchenwald, byl díky intervencím generálního vikáře pro sudetské území Josefa Nathana a pozdějšího míšeňského biskupa Heinricha Wienkena (1883—1961) osvobozen. Wienken byl během druhé světové války prostředníkem mezi Fuldskou konferencí a německými úřady. Díky jeho diplomacii se tak podařilo vyjednat zřízení jiţ zmíněného speciálního kněţského bloku v koncentračním táboře v Dachau. Zela přiznal pomoc gestapu, a to zejména v období heydrichiády, kdy měl podávat informace o pravoslavné církvi či sektě Synů Jezu Krista. Přímo Zelovou vinou tak měla být smrt několika duchovních těchto a jiných církví. Soudci pak přímo zkoumali vztah Leopolda Prečana ke gestapu, vládě a okupantům obecně. Zela tak musel vypovědět, ţe Prečan o jeho spolupráci věděl a souhlasil s ní. Se stáními institucemi pak měl výborné vztahy. Pro potřeby soudu byla zabavena i korespondence mezi Prečanem, Háchou a dalšími představiteli státní moci. Zela, jako autor konceptů mnoha arcibiskupových listů, pak všechny listy musel veřejně identifikovat. Mimo jiné i po atentátu na Heydricha měl na ţádost gestapáka Bankla s Prečanem sepsat výzvu věřícím k loajalitě k Říši, která měla být otištěna v kuriálních aktech. Měl pak být i zástupcem Prečana při schůzi s Moravcem, na které řešili moţnou pomoc německým válečným uprchlíkům. Rovněţ doznal, ţe byl pro tyto delikty souzen olomouckým lidovým soudem v roce 1946, po intervencích advokáta Aloise Vykopala bylo však vyšetřování zastaveno. Spolu s Prečanem se pak snaţili o vynětí majetku kolaborantů z řádu německých rytířů z konfiskačního zákona. Se současným arcibiskupem Matochou se pak měli dopustit finančních machinací a špionáţí i narušování mírového stavu. Jedním ze svědků pak byl i Josef Moštěk, který měl potvrdit Zelovo docházení na gestapo, které se po jeho vysvěcení na biskupa stalo úkolem právě pro
100
Moštěka.110 Prečan se Zelou pak měli lhát během vyšetřování lidovým soudem a skrývat zaměstnance gestapa. Obhájce Šlajs pak přímo uvedl: „Pokud jde o Zelovu spolupráci s gestapem, nebudiţ přehlédnuto, ţe Zela přijal tuto funkci na přání arcibiskupa Prečana přesně v intencích známé vatikánské podpory nacistického reţimu“111 Stanislav Zela byl nakonec shledán vinným a odsouzen ke dvaceti pěti letům odnětí svobody a pokutě sto tisíc korun. Jednalo se, po odsouzení k doţivotnímu vězení pro Jana Anastáze Opaska, o druhý nejtvrdší trest v celém procesu. Roku 1969 byl rozsudek nad ním zrušen v plném rozsahu. Zela však toho roku, 6. prosince zemřel. Odsouzení biskupa Stanislava Zely, a to i částečně za jeho spolupráci s olomouckým gestapem během nacistické okupace, které rovněţ mělo představit jako kolaboranta i zemřelého arcibiskupa Prečana, mělo velký vliv na chápání episkopátu moravského metropolity. Dá se pouze spekulovat, doţil—li by se Leopold Prečan pronásledování církve v prvních letech trvání komunistického Československa, zda by se stal hlavní obětí podobného procesu, či spíše by byl pro svůj případný vysoký věk internován. To, ţe byl Prečanův nejbliţší spolupracovník, biskup Zela, vybrán za jakéhosi obětního beránka a spolu s ním de facto odsouzen posmrtně i arcibiskup Leopold Prečan, svědčí o potřebě komunistů nejen veřejně zavrhnout stále oblíbeného zemřelého olomouckého arcibiskupa, ale zároveň
110
ABS, V—3881 MV, Stanislav Zela; ABS, V—7875 MV, Josef Moštěk.
111
Proces proti vatikánským agentům v Československu. Biskup zela a společníci. Ministerstvo
spravedlnosti Praha 1950, s.167; O Prečanově údajném kolaborantství hovoří téţ publikace Zrada Vatikánu a biskupů. Praha 1949; HUB, František: Vatikán a vysoká hierarchie proti naší lidově demokratické vlasti. Praha 1951. 101
zdiskreditovat olomoucký stolec svatého Metoděje a jeho tehdejšího nástupce, arcibiskupa Josefa Karla Matcohu. 112
4.2. Kritika Prečanova episkopátu během první ČSR
Procesem se Stanislavem Zelou v roce 1950, ve kterém bylo poukázáno na údajnou spolupráci arcibiskupa Prečana s nacistickým reţimem, neskončila propagandistická kampaň, která proti němu byla vedena, a to především komunistickým tiskem. V první polovině padesátých let jiţ uplynulo téměř deset let od konce druhé světové války. Poukazování na údajné spojenectví katolických představených s nacistickým okupačním reţimem tak částečně pozbylo na účinnosti. Většina z nich totiţ buď byla odsouzena, ţila v internaci nebo uţ jednoduše zemřela. V letech 1952 a 1953 se začaly ve Stráţi lidu objevovat články, kritizující Prečanův rozmařilý ţivot za první republiky. Důvod, proč začaly právě v této době vycházet články podobného charakteru, je těţké přesně určit. Jednak tu je permanentní proticírkevní politika a propaganda komunistické strany, která jen potřebovala nabrat nové podoby, tedy kritizovat další nešvary katolické církve. V té
112
K problematice církve v padesátých letech viz mimo jiné KAPLAN, Karel: Stát a církev v
Československu v letech 1948—1953. Brno—Praha 1993; VAŠKO, Václav: Dům na skále. 1. díl. Církev zkoušená. 1945—začátek 1950. Kostelní Vydří 2004; Týţ: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I.—II. Praha 1990.
102
byl zároveň sváděn boj mezi kněţími loajálními k reţimu a kněţími pasivními či přímo negativistickými. Podle mého názoru zde však mohlo jít ještě o jeden silný moment. V době, kdy totiţ začaly vycházet první články, odsuzující arcibiskupův rozmarný ţivot a utrácení velkého mnoţství peněz během první republiky, tak právě byla, byť tajně, připravována měnová reforma, která vešla v platnost 1. června 1953. Mimo definitivní ukončení pozůstatků poválečného přídělového systému a černého trhu však pro všechny občany představovala znehodnocení měny. Byla tedy i jednou z účinných zbraní proti některým údajným přeţivším boháčům, ţivnostníkům a lidem, kteří měli jednoduše našetřeny větší úspory. Je proto moţné, ţe propagandistické zavrţení rozmařilého kapitalismu Masarykovy první republiky a s ním i nákladného ţivota církevní aristokracie, se mohlo jevit jako velmi účinné. Posledním dílkem propagandistické skládanky pak mohl být vrcholící proces kolektivizace československého venkova a boj proti sedlákům a statkářům. Hlava olomoucké arcidiecéze, tedy instituce vlastnící i po pozemkových reformách, provedených během první republiky, značné mnoţství zemědělské půdy, mohla tak být i z tohoto důvodu jedním z třídních nepřátel. Prečan tak mohl být paradoxně kritizován jako kapitalista a zároveň i jako feudál. K tomuto obrazu zároveň přispíval fakt, ţe právě v případě arcibiskupa Prečana se na dlouho dobu vţilo naprosto ahistorické označení kníţe či aristokrat. Ekvivalent má v rámci Evropy snad jen s arcibiskupy v Salzburgu, kteří uţívali kníţecího titulu aţ do roku 1951. Dalším argumentem by mohla být snaha o případné odrazení moţných protestních akcí uskutečněných k výročí třiceti let od jmenování Prečana arcibiskupem olomouckým roku 1923. Poslední a zcela prozaickou variantou je i skutečnost, ţe právě v letech 1952 a 1953 byla důkladně prozkoumána arcibiskupova
103
korespondence a účetnictví z období první republiky, na něţ jednotlivé články odkazují a jejichţ autoři museli příslušné archiválie dobře znát. S prvním, a dluţno říci, ţe poměrně podrobným článkem, přišla 1. srpna 1952 Stráţ lidu. Ten nesl název Hýřili, utráceli—ţili z potu a práce a měl ukázat především kontrast mezi obrovskými vydáními arcibiskupa Prečana za umělecká díla, lahůdky, luxusní cukroví (které zhotovovala k tomu určená cukrářka), likéry, víno, maso, ryby, jiţní ovoce či pobyty v lázních a na druhé straně nízkými mzdami zaměstnanců na jeho statcích a rovněţ směšně malými almuţnami, které někdy rozdával. Prečan, který měl byl hnán touhou koupit si kníţecí titul, pak měl většinu vydání směřovat na své sílo na Svatém Kopečku. Šťastnou budoucnost pak viděl autor článku v dětech bývalých arcibiskupových zaměstnanců, které mají dnes moţnost pracovat na společných druţstevních lánech v Olomouckém kraji. Rozmařilost jeho a celé církve během republiky pak ilustruje následující citát: „V kapitalistické republice tatíčka Masaryka přímo před jeho očima—kořistili kapitáloví vydřiduši na kaţdém kroku, přičemţ nebylo ţádného rozdílu v tom, zdali nosili naţehlená saka z anglické látky nebo černé hávy kněţské hierarchie.“
113
Nutno připomenout, ţe se článek opírá o v podstatě přesná čísla, coţ dokazuje, ţe jeho autor musel mít přístup do arcibiskupského archivu. Cifry jsou však vyuţity naprosto účelově. Byť uvádějí pravdivé částky, zaplacené za provoz Prečanovy domácnosti, tak v souvislosti s jeho charitou a vyplácením mezd uţ nijak nezmiňují Prečanovy nadační fondy, například pro staré lesní dělníky na Valašsku či arcibiskupovy mimořádné odměny zaměstnancům, jakoţ i pomoc při hledání zaměstnání a podobně. V pořadí druhý příspěvek se pak objevil jiţ 5. září 1952 pod názvem Psík jim
113
Stráţ lidu, 1. srpna 1952, s. 2. 104
byl milejší neţ člověk. Jak uţ název napovídá, měl být Prečanovi milejší jeho psík neţ lidé. A to proto, ţe měl dostat v červnu 1938 od pána obojek za 88 korun, zatímco ţebrákům bylo vyplaceno jen 58 korun, přičemţ osobní vydání činilo 31 000 korun. Arcibiskup Prečan byl označovaný za „největšího vykořisťovatele na Olomoucku―. O chod jeho domácnosti se pak staralo celkem sedmnáct lidí v čele s líbeznou důvěrnicí a klíčnicí, která byla první dámou u dvora. Jeho nákladný ţivotní styl byl dán opět do ostrého kontrastu s nuzotou obyčejných lidí. Kdyţ pak mělo být jeho zaměstnancům vyplaceno více peněz, tak „pěstěnými prsty, zdobenými kníţecími brilianty, vyťukával arcibiskup dr. Prečan svou nervositu na desce přepychového pracovního stolu.“ 114 Měl zároveň zapomenout na citát z Matoušova evangelia, ţe není moţno slouţit Bohu a zároveň mamonu. Je zde zmíněna i finanční podpora německého červeného kříţe roku 1941, údajná recepce pro nacistické důstojníky v dubnu 1939 či výdaje za koberce a obrazy, zakoupené v letech 1943 a 1944, které učinil, kdyţ poznal, ţe se blíţí konec války a zároveň nevěřil protektorátní měně. Vláda lidu ale měla skoncovat se všemi vydřiduchy navţdycky. 3. ledna 1953 pak přišla Stráţ lidu s článkem, opět odsuzující kapitalismus první republiky a zároveň znova srovnávala Prečanovy celkové osobní výdaje s dary pro potřebné. Takovýmto velkým výdajem měla být recepce pro prezidenta Edvarda Beneše a jeho choť roku 1937 za 37 000 korun, které měl být přítomen i ministr Černý, na „jehoţ rukou lpí krev dělníků, zabitých jeho ţoldákem generálem Syrovým, fašistou prvního řádu.― 115 Vydání je porovnáno s poukázanými 15 korunami jedné chudé matce čtyř dětí. Obsahem článku Blahoslavení chudí apoštolové ze 6. ledna pak byl podrobný 114
Stráţ lidu, 5. září 1952, s. 3.
115
Myšleni jsou ministr vnitra Josef Černý (1885—1971) a armádní generál Jan Syrový (1888—
1970), ministr národní obrany a pozdější předseda vlády druhé republiky. 105
rozbor Prečanovy aktivity při koupi paláce pro praţskou nunciaturu na ţádost nuncia Pietra Ciriaciho (1885—1966) ve dvacátých letech. Ta byla zčásti důvodem pozdější nucené rezignace praţského arcibiskupa Františka Kordače (1852—1934) pro jeho nesouhlas s tím, aby zaplatil nový palác pro potřeby nunciatury právě český episkopát. Prečan se proto ujal celého podniku, měl tak činit z chorobné ctiţádosti a s touhou zavděčit se Vatikánu. I tento článek odkazuje na výbornou znalost archiválií z arcibiskupského archivu. Poslední a v mnohém nejoriginálnější článek pak vyšel 3. dubna 1943 opět ve Stráţi lidu pod názvem Vlci v rouše beránčím. Rozebírá některé stinné stránky, především
olomouckých
církevních
dějin,
a
postupné
nabývání
majetku
arcibiskupstvím a kapitulou. Ty vyvrcholily ve 20. století, kdy měl jednak arcibiskup František Saleský kardinál Bauer (1841—1915) ţehnat rakouským zbraním během první světové války. Církev rovněţ měla místo staveb nemocnic dávat předost budování hostinců, a to i v době moru. Olomoučtí arcibiskupové, nejbohatší osoby na Moravě, se pak měli hlavně starat o pohodlí své a svých vzácných černých koní andaluského plemene, kteří byli jednou do roka převezeni do Olomouce, aby zde táhli od rezidence k dómu zlatý kočár s arcibiskupem. Takovéto praktiky pak měly trvat i v první republice. Opět drobná almuţna kontrastuje například s vydáními za cigarety značky Egypt z roku 1937. Arcibiskup Prečan pak měl mít neustále k dispozici ve sklepích padesát hektolitrů vína či desítky kilogramů zvěřiny v lednicích. Rok 1948 ale znamenal konec podobných snah o vykořisťování a zbídačování lidu. Vztah církevní hierarchie k věřícím a formu nízké propagandy, která byla při proticírkevní politice pouţívána, pak dokumentuje obskurní závěrečné konstatování: „Ne, ne, chudý človíčku, nechtěj, aby se Ti dobře vedlo na této zemi. Nezáviď, nebuď chtivý! O to lépe Ti bude po smrti. Zde v tomto
106
slzavém údolí (...), zde jen se pokorně modli, navštěvuj kostel a ve víře v konečnou spravedlnost líbej kříţ, z kterého pravděpodobně, nemáš—li ji dosud, chytíš od jiného nešťastníka infekci tuberkulosy nebo jiné nakaţlivé nemoci. Tak to chtěla mít církevní hierarchie zařízeno pro všechny časy.“ 116
116
Stráţ lidu, 3. dubna 1953, s. 4. 107
Závěr
Předloţená magisterská diplomová práce měla být pokusem o charakteristiku episkopátu olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana v letech 1939 aţ 1947. Toto období je jednak závěrem jeho dlouhého ţivota, zároveň však důleţitým mezníkem jeho biskupského úřadu, který významně ovlivnil interpretace jeho osoby v pozdějších letech. Krom některých dalších, dílčích otázek, měla za cíl především objasnit jeho postoj k nacistickému okupačnímu reţimu během druhé světové války. Osobě arcibiskupa Prečana však aţ na výjimky byla věnována spíše menší pozornost ze strany historiků. Přínos práce tkví nejen v potřebě doplnit poznání o jeho osobě v české historiografii, ale má současně přispět i k bádání o osudech katolické církve během druhé světové války. Doposud byla jeho činnost během okupace hodnocena třemi různými způsoby. Od krajně vyhraněného předobrazu arcibiskupa Prečana jako kolaboranta, který byl vytvořen komunistickou propagandou na konci čtyřicátých a na počátku padesátých let 20. století pro potřeby vykonstruovaných proticírkevních procesů, přes konstatování jisté laxnosti a toleranci vůči Němcům, které bylo uţíváno komunistickým tiskem ještě před vítězstvím v parlamentních volbách na jaře roku 1946 a později uchopením moci v roce 1948 a zároveň i v některých novějších studiích (Detlef Brandes), aţ po snahu o pochopení a představení Prečana jako oběti nacistického nátlaku (Miloš Kouřil, Miloš Trapl). Na základě závěru této práce se musím přiklonit k poslednímu pohledu na arcibiskupovu činnost. Sporné okamţiky Prečanova episkopátu a zároveň hlavní důvody pro dřívější interpretaci jeho osoby jako aktivního spolupracovníka
108
s nacismem a domácími protektorátními úřady, jako vydání „protišrámkovského― přípisu kněţím z roku 1942, protestu proti bombardování chrámu Spojenci či podepsání pastýřského listu proti bolševismu z roku 1943 hodnotím na základě pramenů jako akty, uskutečněné pod nátlakem ze strany protektorátních úřadů a jejich představitelů a zároveň kvůli strachu z perzekuce obyvatelstva v případě jeho nesouhlasu. Zároveň byla zneuţita osoba arcibiskupa Prečana jako významné národní a kulturní autority, čímţ mělo být dosaţeno stimulace veřejného mínění protektorátního obyvatelstva. Zatímco okolnostem vydání listu proti Msgre Janu Šrámkovi se jiţ někteří autoři věnovali, důvody pro sepsání protestu proti boření chrámů a pastýřského listu proti bolševismu z roku 1943 by měly rozebrány v této práci poprvé. Kolaborantskou minulost arcibiskupa je dle mého názoru třeba odmítnout i s poukazem na skutečnost, ţe byl na jeho jméno veden spis u olomouckého gestapa. Podle něj pak měl být mimo jiné i autorem protihitlerovského letáku, vylepeného v blízkosti kostela ve Valašském Meziříčí. Aktivní kontakty s reţimem pak logicky vyvrací i fakt, ţe se roku 1942 jednalo o odebrání jeho čestného občanství města Olomouce, které získal roku 1936. Dosud nereflektovaný je pak rovněţ jeho odváţný protest proti praktikám protektorátního školství. Jen částečně objasněnou však stále zůstává jeho činnost v organizovaném protinacistickém odboji. Tento nedostatek však bohuţel souvisí s minimem dosud shromáţděných pramenů a existujících titulů odborné literatury o odbojové skupině Victoria. Je proto úkolem do budoucna pokusit se zrekonstruovat nejen Prečanovu účast a roli v této skupině, ale vůbec prokázat, zdali bylo zmíněné uskupení aktivní jiţ během války, či bylo vytvořeno dodatečně. Je na druhou stranu nepopiratelné, ţe v mnohém byl arcibiskup Prečan
109
ušetřen tvrdým represím, které se nevyhnuly řadovému kněţstvu. Prostředí koncentračních táborů je bezpochyby v ostrém kontrastu s jeho vilou na Svatém Kopečku, kde proţil prakticky celou válku, a to i poslední dva roky ţivota. Nedomnívám se ale, ţe by jeho „pohodlí― bylo vykoupeno úmyslnými ústupky vůči reţimu. Předně zde hrál jistě roli jeho vysoký věk, a tedy i skutečnost, ţe by po jeho případném brzkém úmrtí byl na olomoucký stolec prosazován německý kandidát a stejně jako v případě Prahy by kvůli neochotě Svatého stolce nový arcibiskup nebyl jmenován a arcidiecéze by tak spravoval kapitulní vikář. Dalším faktorem je i jakási všeobecná imunita biskupského sboru, pramenící z oficiálních styků mezi Vatikánem a Německem. Opomenout však také nelze ani to, ţe byl Prečan jedním z nejvýše postavených nekolaborujících Čechů v rámci Protektorátu, který měl navíc značný respekt jako neoficiální hlava římskokatolické církve u nás. Perzekuce takovéto osobnosti, byť by byla sebevíce ideologicky a propagandisticky podpořená, by mohla vzbudit velký odpor, a to nejen v řadách věřících. Důleţité pak jistě byly i arcibiskupovy přátelské vztahy s prezidentem Emilem Háchou, který se ostatně pokusil několikrát zmírnit nacistickou proticírkevní politiku. Perzekuce arcibiskupa Prečana tedy nespočívala ani tak ve fyzickém omezování, jako spíše v psychickému teroru a neustálém tlaku ze strany protektorátních a říšských úřadů. Mezi květnem 1945 a březnem 1947 se arcibiskup těšil velké podpoře i uznání. O čemţ svědčí téţ přízeň prezidenta Edvarda Beneše nebo i pouhý fakt, ţe přestal být on i biskup Stanislav Zela vyšetřováni retribučními soudy. Svými jasně deklarovanými i skrytými kritikami politického, společenského či kulturního vývoje v třetím Československu (zacházení s Němci, zákon o státní škole či konfiskace církevního majetku, spravovaného za války osobami německé či
110
maďarské národnosti), které vycházely z jeho osobního křesťanského přesvědčení, církevního úřadu a v neposlední řadě téţ právního vzdělání, však zároveň kritizoval sílící komunistickou ideologii a její politické představitele. Právě tyty aktivity byly nejen důvodem pro kritiku Prečanovy osobnosti ze strany komunistického tábora, ale rovněţ základem pro často nesprávnou interpretaci jeho osoby i v pozdější době. Byť některé otázky dosud čekají na upřesnění a na některé nebude moţná uspokojivě odpovězeno nikdy, věřím, ţe se mi podařilo v mnohém prokázat, ţe je nutné olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana a jeho činnost během nacistické okupace vnímat pozitivně a tak přispět k upravení dosud velmi rozšířených představ o univerzálně kladném postoji římskokatolické církve a jejich představených k nacistické totalitě. Zároveň by se však nemělo jednat o jakousi patetickou generalizaci, jelikoţ se, jak bylo v práci zmíněno, našly i v řadách věřících či samotných duchovních jedinci, jejichţ činnost během okupace směřovala k úmyslné a osobní kolaboraci s nacistickým reţimem. Zde zpracovaný úsek Prečanova episkopátu však představuje pouhý zlomek v ţivotě tohoto moravského metropolity. Rád bych proto, aby se mohl stát základem pro vytvoření jeho, dosud neexistující, celkové biografie, jejíţ příprava by měla být tématem a náplní mé zamýšlené doktorské dizertační práce. Mimo průzkum fondů, uloţených v tuzemských archivech, by poté bylo zajímavé a přínosné pokusit se najít příslušné dokumenty, spjaté s arcibiskupem Prečanem, i ve Vatikánských archivech. Krom klasického archivního výzkumu se poté nabízí moţnost zakomponovat do výsledků bádání i záznam rozhovoru s dosud ţijícími členy Prečanovy rodiny.
111
Seznam pramenů a literatury
Prameny archivní
Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc (ZA Opava, pob. Olomouc)
-fond Arcibiskupství Olomouc
k. 835, inv. č. 2576, sign. DM1can/2, Stanislav Zela (1932—1940).
k. 879—881, inv. č. 2596, sg. E3/9, Osobní spisy a věci týkající se osoby arcibiskupa Prečana (1914—1932/1933—1943/1944—1948).
k. 882, inv. č. 2598, sign. E3/9b, Oslava zlatého kněţského jubilea arcibiskupa Prečana (1939).
k. 885, sign. E3/9d, inv. č. 2600, Kondolence k úmrtí arcibiskupa Prečana.
k. 887, inv. č. 2602, sign. E3/11, Pastýřské listy olomouckých arcibiskupů (1820—1950).
k. 904—905, inv. č. 2606, sign. E6, Zprávy o stavu diecéze do Říma papeţi a do Vídně císaři (relatio ad limina) a návštěvy arcibiskupů v Římě (1823— 1933/1934—1948).
k. 986—987, inv. č. 2617, sign. E16, Bohusluţby na dómě v Olomouci a v ostatních kostelích v olomoucké arcidiecési, apoštolské práce, církevní zpěv (1903—1937/1938—1950).
k. 1112—1116, inv. č. 2704, sign. I1, Styk ordinariátu a arcibiskupů a představiteli státní moci, státní nařízení, zprávy o pruském kulturním boji, projednávání kongruového zákona, účast duchovních na volbách, kandidatura duchovních ve volbách do sněmoven, odluka církve od státu a
112
církevně—politické záleţitosti (1901—1925/1926—1936/1937/1938— 1946/1947—1950).
k. 1328, inv. č. 2816, Organizační záleţitosti, pozdravné adresy a korespondence o biskupských konferencích v Olomouci (1945).
k. 1328, inv. č. 2817, Texty referátů přednesených na biskupských konferencích v Olomouci (1945).
k. 1328, inv. č. 2818, Protokol z biskupských konferencí v Olomouci (1945).
k. 1328, inv. č. 2819, Memoranda vládě ČSR z biskupských konferencí v Olomouci (1945).
k. 1328, inv. č. 2820, Organizační věci, pozdravné adresy a korespondence o biskupských konferencích v Olomouci (1946).
k. 1328, inv. č. 2821, Papeţský list, věnovaný účastníkům biskupských konferencí v Olomouci (1946).
k. 1328, inv. č. 2822, Texty referátů přednesených na biskupských konferencích v Olomouci (1946).
k. 1328, inv. č. 2823, Protokol z biskupských konferencí v Olomouci (1946).
k. 1706—1718, inv. č. 3727, sg. PR1, Úřední korespondence sekretariátu arcibiskupa Prečana—zprávy o stavu farností, všeobecné záleţitosti arcidiecése, společenský styk (1923—1940).
k. 1732, inv. č. 3732, sign. PR6, Rukopisy kázání a jiných prací (cca 1910— 1930).
k. 1819, inv. č. 3983, Tisky biskupských konferencí (1849—1946).
inv. č. 265, Záznamní kniha o činnosti a návštěvách arcibiskupů olomouckých (1896—1950).
inv. č. 267—268, Záznamní kniha návštěv v arcibiskupské residenci v Olomouci (1922—1926/1926—1934).
113
inv. č. 269, Záznamní kniha hostí u obědů pořádaných arcibiskupem Prečanem o církevních a státních svátcích (1936—1939).
inv. č. 270, Kniha podpisů návštěvníků arcibiskupské residence v Olomouci (1945—1947).
inv. č. 3727, Zlomky korespondence sekretariátu (1942—1947).
-fond Arcibiskupská konsistoř Olomouc
k. 5543, sign. N4, Pronásledování za okupace.
-fond Metropolitní kapitula Olomouc
k. 1229, inv. č. 5783, sign. 33/8, Oslavy ţivotních výročí a kondolence k úmrtí arcibiskupa Prečana (1929—1947).
k. 1148, inv. č. 5646, sign. 19/14, Josef Grimmenstein (1892—1945).
-fond Arcidiecézní rada Katolické akce Olomouc
k. 14, inv. č. 49, Oslavy 40. a 50. kněţského jubilea a sedmdesátin olomouckého arcibiskupa dr. Leopolda Prečana (1929—1939).
-fond Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříţ
k. 658, inv. č. 6580, sign. C14/34, Inventura, separace a projednání pozůstalosti po arcibiskupu Prečanovi, v tom téţ soupis inventáře, mj. i soupisy knih a majetku ve vile na KOPEČKU (1947—1948).
k. 3037, inv. č. 22779, sign. Úč47, Správa arcibiskupského majetku a projednání pozůstalosti arcib. Prečana (1941—1948).
k. 3410, inv. č. 24142, sign. LŘ13/1—2, Pokyny k účasti na svěcení arcibiskupa Dr. Leopolda Prečana (1923), na oslavách jeho sedmdesátin 114
(1936) a jeho 50ti letého kněţství (1939), účasti na jeho pohřbu (1947), zjišťování podkladů a soupisů jeho pozůstalosti a zřízení jeho náhrobku (1947).
Státní okresní archiv Olomouc (SOkA Olomouc) -fond Farní úřad sv. Václava Olomouc
k. 7, inv. č. 130, sign. Xa, Konzistoriální kurendy, nařízení olomoucké metropolitní kapituly, pastýřské listy, nařízení Arcibiskupského ordinariátu v Olomouci (1919—1953).
-fond Okresní úřad Olomouc—venkov—presidiální spisy 1938—1945
k. 30, inv. č. 1383, 492/ Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha - vyhlášení smutku, pátrání po pachatelích, povinné hlášení osob, výjimečný stav aj.—Oběţníky, výnosy, telefonáty z května aţ července 1942 (132).
k. 30, inv. č. 1387, 502/ Projev ministra Emanuela Moravce v Olomouci. Zajištění účasti obyvatelstva.—Úřední záznam z 25. 6. 1942, oběţník OÚ (4).
inv. č. 91, sign. Vb, Zřízení kaple v Erbovním sále kapitulního děkanství a udělení mešního indultu pro tuto kapli (1942).
Arcibiskupský archiv v Olomouci (AO) -fond Leopold Prečan
k. 43—45.
Moravský zemský archiv v Brně (MZABrno) 115
-fond Gestapo Brno
k. 119, inv. č. 31, sign. 100—119—31, Pěnka Stanislav (1941).
k. 135, inv. č. 3, sign. 100—135—3, Prečan Leopold (1939—1942).
k. 263, inv. č. 23, sign. 100—263—23, Zlámal Bohumil (1939—1943).
k. 316, inv. č. 4, sign. 100—316—4, Glogar Josef (1939—1942).
Národní archiv Praha (NA Praha) -fond Ministerstvo vnitra—Londýn
k. 319, sign. 2—90/9771
-fond Moravec Emanuel
k. 71, sign. 39—8/1—17.
-fond Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu
k. 49, inv. č. 709, sign. 110—4/560, Stíţnost olomouckého arcibiskupa na omezování křesťanské výchovy v protektorátních školách (1943—1944).
-fond Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě
k. 92, inv. č. 1716, sign. 109—4/1471, Dopis J. von Grimmensteina K. H. Frankovi o situaci v katolické církvi a jmenování praţského arcibiskupa, posudek SD na J. von Grimmensteina (1942—1943).
-fond Šrámek Jan, ThDr.
k. 6, sign. 9—1/71/14.
Státní oblastní archiv v Praze (SOA Praha)
-fond Mimořádný lidový soud Praha 116
LS 1142/46, Franz Stuchlíík—Poschenbug.
Vojenský historický archiv v Praze (VHA Praha)
-fond Domácí odboj
sign. 88/1/9;
-fond 37
sign. 91/3/858.
Archiv bezpečnostních složek České republiky (ABS)
V—3881 MV, Stanislav Zela;
V—7875 MV, Josef Moštěk.
Archiv Kanceláře prezidenta republiky (AKPR)
k. 285, inv. č. 1593/C, sign. D299/47, Leopold Prečan.
Prameny tištěné
CEKL, Jan: Kraj, jímţ táhla válka. Děje, události a dokumenty z let 1939—1945. Olomouc 1945.
DVOŘÁČEK, Jiří (red.): Pastýřské listy. Velehrad—Roma 2001.
HALKA—LEDÓCHOWSKI, Zikmund Václav: Kniha mé ţivotní pouti. Praha 1933. 117
HOBZA, Antonín: Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha 1909.
HOFFMANN, Bedřich: A kdo vás zabije...Ţivot a utrpení kněţstva v koncentračních táborech. Přerov 1946.
HUB, František: Vatikán a vysoká hierarchie proti naší lidově demokratické vlasti. Praha 1951.
HRUBAN, Mořic: Z časů nedlouho zašlých. Ed. Jan DRÁBEK. Los Angeles— Řím 1968.
Jan Šrámek. Ţivotní data, dokumenty, vzpomínky, úvahy. Ed. František M. Ţampach. Brno 1930.
LUDVÍK, František: České katolické kněţstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek. Praha 1946.
Mandatář národa. Studie a projevy k 75. narozeninám Msgre. Dr. Jana Šrámka, předsedy vlády ČSR v zahraničí. Ed. Ivo DUCHÁČEK. Praha 1946.
POKORNÝ, Ferdinand: V městě Satanově. Vzpomínky z let 1941—1945. Velehrad 1948.
RUDOLF, Josef: Byl jsem číslem 7809. Hrůzy a zvěrstva v nacistických koncentračních táborech. Brno 1945.
ZEMEK, Metoděj: Posloupnost prelátů a kanovníků olomoucké kapituly od počátku aţ po nynější dobu. 2. 1658—1944. Rukopis uloţený v Státním okresním archivu Olomouc (sign. B 1726).
Zrada Vatikánu a biskupů. Praha 1949. 118
Periodický tisk
A—Zet
Acta Curiae Archiepiscopalis Olomucensis
Čin
Lidové listy
L´Osservatore Romano
Moravská orlice
Moravské noviny
Národní obroda
Našinec
Nová svoboda
Rozsévač
Rudé právo
Stráţ lidu
Volné slovo
Literatura ALTRICHTER, Michal: Janáček a Velehrad. In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum—očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12.—13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 187—196.
ANDRES, Jan ml.—ANDRES, Jan st.: Na hlubinu. Malířské výstavy při Akademických týdnech na Svatém Kopečku u Olomouce v letech 1938—1940. Olomouc 2014.
BAAROVÁ, Eva: „Vatikánský agent“ Stanislav Zela. Světící biskup olomoucký jako oběť politické perzekuce. Pardubice 2006 (nepublikovaná bakalářská diplomová práce). 119
BARTOŠ, Josef: Akce Albrecht I. na střední Moravě a zdejší ţidovská komunita. Střední Morava. Vlastivědná revue, 9, 2003, č. 17, s. 4—11.
BARTOŠ, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v létech 1939—1945. Olomouc 1997.
BÁRTOVÁ, Markéta—KUGLER, Pavel: Formy odboje a odporu věřících na podkladě materiálů bezpečnostních sloţek. In: TÁBORSKÝ, Jan (ed.): Semper paratus. Č. 3. Praha 2014, s. 7—51.
BENEŠ, Josef: Kaine, kde je Tvůj bratr? Praha 1971. BIFFI, Monica M.: Mons. Cesare Orsenigo nunzio apostolico in Germania (1930—1946). Milano 1997. BLET, Pierre: Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů. Olomouc 2001.
BOHÁČ, Zdeněk: Atlas církevních dějin českých zemí 1918—1999. Kostelní Vydří 1999.
BORUNSKÝ, Lukáš: Vztahy mezi Vatikánem a Německem v letech 1933—1945. Olomouc 2010 (nepublikovaná bakalářská diplomová práce).
BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939—1945. Druhé vydání. Praha 2000.
BUBEN, Milan: Encyklopedie českých a moravský sídelních biskupů. Praha 2000.
BUREŠOVÁ, Jana: Návrat k první československé pozemkové reformě po druhé světové válce v mezinárodních souvislostech. In: Československá pozemková reforma 1919—1935 a její mezinárodní souvislosti. Sborník příspěvků 120
z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 21. a 22. dubna 1994 v Uherském Hradišti. Uherské Hradiště 1994, s. 131—134.
CIGÁNEK, Radim: Politický zápas o jednotnou státní školu 1945—1949. Praha 2009.
CINEK, František: Arcibiskup dr. Antonín Cyril Stojan. Ţivot a dílo. Pokus o nárys duchovní fysiognomie. Olomouc 1933.
ČECHUROVÁ, Jana—RANDÁK, Jan: Základní problémy studia moderních a soudobých dějin. Praha 2014.
ČVANČARA, Jaroslav: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc. 2. 1941-1943. Praha 2003.
DAWSON, Christopher: Bohové revoluce. Praha 1997.
DOKOUPIL, Antonín (P. ALBERTI): Arcibiskup Dr. L. Prečan, arcibiskup olomoucký. Olomouc 1934.
DOLEŢAL, Josef: Český kněz. Praha 1931.
DOLEŢAL, Miloš: Jako bychom dnes zemřít měli. Drama ţivota, kněţství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Pelhřimov 2012.
DUDA, Pavel: Ţivot v Olomouci za okupace v letech 1939—1945. Olomouc 2012 (nepublikovaná magisterská diplomová práce).
FATTORINI, Emma: Italia devota. Religiosità e culti tra Otto e Novecento. Roma 2012.
121
FLOSMAN, Martin: Padre a Rebe. Vojenští duchovní československé zahraniční armády u Tobruku a Dunkerque. Praha 2015.
FRIEDLÄNDER, Saul: Pius XII. a třetí říše. Praha 1967.
GORDILLO, Maurizio: Velehrad e suoi congressi unionistici. Roma 1957.
GÓRKA, Leonard: Trvalé hodnoty velehradské tradice. Ke 100. výročí zaloţení velehradských kongresů (1907—2007). In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum—očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12.—13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 42—57.
GRÉZL, Jiří: Činnost Mimořádného lidového soudu v Olomouci 1945. Šumperk 2007.
GRIECH—POLELLE, Beth A.: Bishop von Galen. German Catholicism and National Socialism. New Haven 2002.
GROCHOLL, Wolgang: Joseph Martin Nathan. Caritas Christi urget nos. Ţivot a dílo muţe překračujícího hranice místa a času. Opava 2002.
GRUCLICH, Rudolf—SMRČKA, Jakub: Sudetoněmečtí katolíci jako oběti nacismu. Brno 2002.
HALAS, František X.: Fenomén Vatikán. Idea, dějiny a současnost papeţství. Diplomacie Svatého stolce. České země a Vatikán. Druhé, rozšířené vydání. Brno 2013.
HANUŠ, Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno 2005.
122
HARNA, Josef: Církve v první Československé republice v české historiografii. Stav výzkumu ke konci první dekády 21. století. In: MAČALA, Pavol—MAREK, Pavel—HANUŠ, Jiří (eds.): Církve 19. a 20. století ve slovenské a české historiografii. Brno 2010, s. 145—163.
HAZDRA, Zdeněk: Mostem mezi dvěma světy. Osud Antonína hraběte Bořka— Dohalského z Dohalic—šlechtice, kněze a vlastence (1889—1942). Praha 2012.
HELAN, Pavel – ŠEBEK, Jaroslav: Československo a Svatý stolec. II/1. Kongregace pro mimořádné církevní záleţitosti (1919—1925). Výběrová edice dokumentů. Praha 2013.
HELAN, Pavel—ŠEBEK, Jaroslav—ŠMÍD, Marek—PEHR, Michal: Československo a Svatý stolec. III. Diplomatická korespondence a další dokumenty 1917—1928. Výběrová edice. Praha 2015.
HLAVAČKA, Petr: Kněţská nemocenská pokladna v Československu (1924— 1948) a její hlavní protagonisté. Brno 2013 (nepublikovaná rigorózní práce).
HRABOVEC, Emilia: Česko—Slovensko a Svätá stolica 1938—1939. In: BYSTRICKÝ, Valerián—MICHELA, Miroslav—SCHVARC, Michal (eds.): Rozbitie alebo rozpad? Historické reflexie zániku Česko—Slovenska. Bratislava 2010, s. 33—47.
HRBÁČOVÁ, Jana: Středověká slonovina ze sbírky olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana. Zprávy památkové péče. Časopis státní památkové péče, 66, 2006, č. 4, s. 341—344.
HŘEBÍČEK, Marek: Pronásledování římskokatolické církve za totality. Olomouc 2012 (nepublikovaná magisterská diplomová práce).
123
HUŇÁČEK, Zdeněk—JOŢÁK, Jiří—KROUPA, Vlastimil: Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha 1988.
HUŇKA, Jan: Prsten věrnosti. Ţivot a utrpení Stanislava Zely, světícího biskupa Olomouckého. Olomouc 2003.
HUŠKA, Jakub: Duchovní odkaz arcibiskupa Leopolda Prečana—Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně. KROK. Kulturní Revue Olomouckého kraje, 10, 2003, č. 2, s. 18—22.
CHAROUZ, Jindřich Zdeněk: Biskup—Vyznavač Josef Karel Matocha. 1888— 1961. Olomouc 1991.
CHENAUX, Philippe: Katolická církev a komunismus v Evropě (1917—1989). Od Lenina k Janu Pavlu II. Praha 2012.
CHVATÍK, Jan: Perzekuce katolických duchovních na Moravě od počátku okupace do konce 2. stanného práva. In: FIALA, Petr—HANUŠ, Jiří (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Praha 2001, s. 55—84.
JANIŠOVÁ, Milena—KAPLAN, Karel (eds.): Katolická církev a pozemková reforma 1945—1948. Dokumentace. Brno 1995.
JONOVÁ, Jitka: František Tomášek, kněz, katecheta, profesor a „ilegální biskup“. Moravské působení Františka Tomáška. Uherské Hradiště 2014.
JONOVÁ, Jitka: Kapitoly ze ţivota Lva Skrbenského z Hříště pohledem Svatého stolce. Uherské Hradiště 2013.
JONOVÁ, Jitka: Názory na svátost biřmování a slouţení mše sv. čelem k lidu v korespondenci M. Píchy, L. Prečana a S. Braita. Studia Theologica 31, 2008, č. 1, s. 56—65. 124
JONOVÁ, Jitka: Obsazování biskupských stolců v Habsburské monarchii na přelomu 19. a 20. století na příkladu olomouckého arcibiskupství po rezignaci arcibiskupa Theodora Kohna. Studia Theologica 47, 2012, č. 1, s. 40—64.
JONOVÁ, Jitka: Studium moravských alumnů v Římě ve vztahu k papeţské koleji Nepomucenum v první polovině 20. století. In: PARMA, Tomáš (ed.): Česká kolej v Římě. Od Bohemica k Nepomucenu. 130 let existence české kulturní a vzdělávací instituce Kostelní Vydří 2014, s. 201—232.
JONOVÁ, Jitka: Theodor Kohn (1845—1915). Kníţe—arcibiskup olomoucký, titulární arcibiskup pelusijský. Brno 2015.
KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948—1953. Brno— Praha 1993.
KLENOVSKÝ, Jaroslav—Papoušek, Miroslav: Ţidovská obec v Olomouci. Historie, osobnosti, památky. Olomouc 1998.
KMOŠENA, Jakub: Postavenie katolíckej cirkvi v Slovenskej republike 1939— 1945. Praha 2010 (nepublikovaná bakalářská diplomová práce).
KOCOUREK, Rostislav: Svět ţaluje v Norimberku. Praha 1946.
KOCHÁNEK, Martin: České katolictví mezi dvěma totalitami (1945—1948). České Budějovice (nepublikovaná magisterská diplomová práce).
KONEČNÝ, Karel—MAREK, Pavel—TRAPL, Miloš: Politik dobré vůle. Ţivot a dílo msgre Jana Šrámka. Olomouc—Praha 2013.
KONÍČEK, Jiří (ed.): Katolická církev v období rozpadu Československa 1939— 1945. Sborník ze stejnojmenné konference Cyrilometodějské teologické fakulty
125
Univerzity Palackého, Katolíckej univerzity v Ruţomberku a Společnosti pro dialog církve a státu. Olomouc 2009.
KONÍČEK, Jiří: Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Církevně-politický vývoj v letech 1918—1993. Druhé, upravené vydání. Olomouc 2005.
KOPECKÝ, Petr: Paramenta v historických inventářích katedrály svatého Václava v Olomouci. Olomouc 2014 (nepublikovaná bakalářská diplomová práce).
KOROLEVSKY, Cyril: Metropolitan Andrey (1865—1944). Lviv 1993.
KOUŘIL, Miloš: Dějiny olomoucké arcidiecéze. Stav a perspektivy. In: JAN, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10.—12. září 1999. Brno 2000, s. 49—52.
KOUŘIL, Miloš: R. Heydrich, E. Moravec a msgre. Šrámek. Časopis Matice moravské, 119, 2000, č. 2, s. 423—428.
KRÁČMAR, Jiří: Akce Albrecht 1939. Štěpánov 2015, s. 62—70.
KRATOCHVÍL, Antonín: Ţaluji. III. Cesta k Sionu. Praha 1990.
KŘEN, Jan—LAUROVÁ, Jaromíra—LISÝ, J.—WOHLGEMUTHOVÁ, Renata: Náboţenství, církve, klerikalismus a naše dějiny. Praha 1962.
KUKÁNOVÁ, Zlatuše: Edvard Beneš a římskokatolická církev. In: TÁBORSKÝ, Jan (ed.): Semper paratus. Č. 2. Praha 2014, s. 7—65.
126
KUKÁNOVÁ, Zlatuše: Kardinálský klobouk pro Karla Kašpara. Paginae historiae. Sborník Národního archivu 15, Praha 2007, s. 165—211.
KUKÁNOVÁ, Zlatuše: Od toleranci k nepřátelství. Diplomatické vztahy Československa s Vatikánem 1945—1950. In: TÁBORSKÝ, Jan (ed.): Semper paratus. Č. 3. Praha 2014, s. 52—88.
LARISCH, Jan: Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravsko-opavské diecéze. Frýdek—Místek—Ostrava 2005.
LARISCH, Jan: Vytrvali ve zkouškách. Martyrium P. Kamila Jaroše a P. Jaroslava Šumšala, představených Arcibiskupského kněţského semináře v Olomouci. Olomouc 2012.
LIHANOVÁ, Veronika: Pribinove slávnosti v Nitre v roku 1933. In: HASAROVÁ, Zuzana—MIKULÁŠOVÁ, Alena—PALÁRIK, Miroslav (eds.): Vox discipuli historiae V. Nitra 2015, s. 81—103.
LÖFFLER, Petr (ed.): Bischof Clemens August Graf von Galen. Akten, Briefe und Predigten, 1933—1946. Mainz 1988.
MACHULA, Jaromír: Vatikán a Československo (1938—1948). Paměti. Praha 1998.
Malé dějiny Olomouce. Ostrava 1972.
MALÝ, Radomír: Církevní dějiny. Olomouc 2001.
MALÝ, Radomír: Katolíci ve stínu hákového kříţe. Frýdek—Místek 2006.
MAREK, Pavel (ed.): Jan Šrámek. Kněz. Státník. Politik. Olomouc 2004.
127
MAREK, Pavel: Jan Šrámek a jeho doba. Brno 2011.
MAREK, Pavel: Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918—1924). Brno 2005.
MAREK, Pavel—ŠMÍD, Marek: Arcibiskup František Kordač. Nástin ţivota a díla apologety, pedagoga a politika. Olomouc 2013.
MAREK, Pavel—TRAPL, Miloš: Mons. František Světlík (1875—1949). Nástin ţivota a díla katolického politika a novináře. Rosice u Brna 2001.
MEDEK, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. Praha 1982.
MENKE, Monika: Soudnictví římskokatolické církve v českých zemích v období kodifikovaného kanonického práva. Olomouc 2015.
MEZIHORÁK, František: Hry o Moravu. Separatisté, iredentisté a kolaboranti 1938—1945. Praha 1997.
NĚMEC, Vít: Augustin Štancl. Kněz, katecheta, školský pracovník a průkopník salesiánského díla na Moravě. Uherské Hradiště 2014.
NĚMEC, Vít: Olomoucký arcibiskup ThDr. Leopold Prečan (1866—1947). Příspěvek k historickému bádání o jedné z významných osobností v dějinách olomoucké arcidiecéze první poloviny 20. století. Střední Morava. Vlastivědná revue, 18, 2012, č. 34, s. 4—25.
NOVOTNÁ, Šárka: Moravský večerník za druhé heydrichiády a osobnost šéfredaktora Františka Komůrky. Olomouc, 2011 (nepublikovaná bakalářská diplomová práce).
128
NOVOTNÝ, Vojtěch: Odvaha být církví. Josef Zvěřina v letech 1913—1967. Praha 2013.
OLSZAR, Henryk: Duchowieństwo katolickie diecezji śląskiej (katowickiej) w Drugiej Rzeczypospolitej. Katowice 2000.
PALKOVIČ, Milan: Proticírkevní poúnorová opatření; jejich dopad na olomouckou arcidiecézi a její představitele—biskupy. Střední Morava. Vlastivědná revue, 8, 2002, č. 15, s. 41—54.
PASÁK, Tomáš—KVAČEK, Robert: Emil Hácha (1938—1945). Praha 2007.
Pastýřské listy 1945—2000. Arcidiecéze praţská. Kostelní Vydří 2003.
PAVLÍČEK, Václav: Dějinná paměť, právo a doba nesvobody. In: DEJMEK, Jindřich—LOUŢEK, Marek (eds.): Nacistická okupace. Sedmdesát let poté. Sborník textů. Praha 2009, s. 45—72.
PEHR, Michal: Obraz KSČ v lidoveckém tisku druhé poloviny 30. let na příkladu publicistiky Lidových listů. In: KOCIÁN, Jiří—PAŢOUT, Jaroslav— RÁKOSNÍK, Jakub (eds.): Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu. Dokořán, sv. 8, 2011, s. 15—29.
PEHR, Michal—ŠEBEK, Jaroslav: Československo a Svatý stolec. Od nepřátelství ke spolupráci (1918-1928). I. Úvodní studie. Praha 2012.
PERNES, Jiří: Aţ na dno zrady. Emanuel Moravec. Praha 1997.
PETRANSKÝ, Ivan A.: Katolícka cirkev na Slovensku a parlamentné voľby v roku 1946. Politické vedy, 3, 2000, s. 5—42.
129
PHAYER, Michael: The Catholic Church and the Holocaust, 1930—1965. Indianapolis 2000.
Proces proti vatikánským agentům v Československu. Biskup Zela a společníci. Praha 1950.
POJSL, Miloslav: Olomouc. Biskupské rezidence. Velehrad 2010.
POJSL, Miloslav: Počátky církevní správy na Moravě, biskupství a arcibiskupství v Olomouci. Uherské Hradiště 2015.
POKÁRKOVÁ, Pavla: Katolická církev na Uherskohradišťsku v období Protektorátu Čechy a Morava. Brno 2015 (nepublikovaná bakalářská diplomová práce).
PREČAN, Vilém: Slovenský katolicizmus pred februárom 1948. Bratislava 1961.
REITOR, Georg: Svědek víry v koncentračním táboře. Pater Richard Henkes, mučedník blíţenské lásky. Olomouc 1991.
ŘEHÁK, Tadeáš: Bohuslav Stanislav Jarolímek. Opat strahovského kláštera. Praha 1991.
SHKAROVSKIJ, Michail: Die Kirchenpolitik des Dritten Reiches gegenüber den orthodoxen Kirchen in Osteuropa (1939—1945). Münster 2004.
SCHULZ, Jindřich (red.): Dějiny Olomouce. 2. svazek. Olomouc 2009.
SMUTNÝ, Bohumír: Brněnští podnikatelé a jejich podniky. 1764—1948. Encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno 2012.
130
STEHLÍK, Eduard: Páter Method. Ţivotní příběh generála duchovní sluţby Msgre Methoděje Kubáně. Praha 2006.
STRATIL, Václav: Akademické týdny na Moravě. Vzpomínka i podnět. Olomouc 1998.
STŘÍBRNÝ, Jan: Katolická církev v českých zemích v čase dvou totalit. In: JAN, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10.—12. září 1999. Brno 2000, s. 78—115.
STŘÍBRNÝ, JAN: Katolické duchovenstvo v odboji. In: Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvků z vědecké konference. Praha 1999, s. 94—97.
STŘÍBRNÝ, Jan: Církve a náboţenský ţivot za nacistické okupace. In: MACH, Jiří (ed.): Vlastenectví, církev a společnost v proměnách 19. a 20. století. Příspěvky z konference konané na počest dvoustého výročí narození vlasteneckého kněze a regionálního historika Josefa Mnohoslava Roštlapila dne 15. září 2009 v Dobrušce. Město Dobruška 2009, s.93—142.
SVOBODA, Oldřich (ed.): Češi v Opavě a na Opavsku 1938—1945. Brno 2003.
ŠEBEK, Jaroslav: Leopold Prečan v kontextu obrodných církevních snah, politických zápasů a střetávání národních identit v meziválečné ČSR. In: AMBROS, Pavel (ed.): Fórum Velehrad I.: Communio ecclesiarum—očištění paměti. Sborník příspěvků z vědeckého semináře (12.—13. března 2007) katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP a Centra Aletti v Olomouci. Olomouc 2007, s. 140—153.
ŠEBEK, Jaroslav: Mezi kříţem a národem. Politické prostředí sudetoněmeckého katolicismu v meziválečném Československu. Brno 2006.
131
ŠEBEK, Jaroslav: Od konfliktu ke smíření. Česko—německé vztahy ve 20. století očima katolické církve. Kostelní Vydří 2013.
ŠEBEK, Jaroslav: Papeţové moderního věku. Vatikán od Pia IX. Po Františka a jeho vztah k českým zemím. Druhé, doplněné vydání. Řitka 2015. (104-106)
ŠEBEK, Jaroslav: Zkoumání církevních dějin v období první republiky—bílá místa a další směry bádání. In: JAN, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10.—12. září 1999. Brno 2000, s. 69—77.
ŠKRÁŠEK, Josef: Dělník na cyrilometodějské líše. Ţivot a dílo preláta ThDr. Františka Cinka. Olomouc 1996.
ŠMÍD, Marek: Apoštolský nuncius v Praze. Významný faktor v československo— vatikánských vztazích v letech 1920—1950. Brno 2015.
ŠMÍD, Marek: Nepřítel: První republika. Radikalizace skupiny českých katolických intelektuálů v letech 1918—1938. Chomutov 2012.
ŠMÍD, Marek: Obtíţné zakotvení lidovců v politickém systému první ČSR. Parlamentní volby v roce 1925 a Československá strana lidová. Soudobé dějiny, 20, 2013, č. 4, s. 559—581.
ŠTĚPÁNEK, Zdeněk—VAŠEK, František: Perzekuce moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské, 115, 1996, č. 2, s. 275— 297.
ŠTĚPÁNEK, Zdeněk—VAŠEK, František: První a druhé stanné právo na Moravě (1941—1942). Brno 2002.
132
ŠTĚPÁNEK, Zdeněk—VAŠEK, František: Rezistence moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské, 115, 1996, č. 1, s. 73—96.
ŠTĚPÁNEK, Zdeněk—VAŠEK, František: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939—1945). Brno 2003.
ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů. Svazek 2. Praha 2014.
ŠUSTEK, Vojtěch—Aleš, Pavel: Zlato se čistí v ohni. O ţivotě, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr. Vladimíra Petřka, jeho rodičů a sourozenců. Praha 2008.
TRAPL, Miloš: Monsignore Jan Šrámek. Olomouc 1995.
TRAPL, Miloš: Obrana demokracie a český politický katolicismus v letech 1935—1938. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Historica, 20. Praha 1979, s. 89—112.
TRAPL, Miloš: Pozemková reforma na statcích olomouckého a praţského arcibiskupství v letech 1920—1935. In: Československá pozemková reforma 1919—1935 a její mezinárodní souvislosti. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 21. a 22. dubna 1994 v Uherském Hradišti. Uherské Hradiště 1994, s. 97—100.
TRAPL, Miloš: Politický katolicismus a Československá strana lidová v Československu v letech 1918—1938. Praha 1990.
TURZOVÁ, Virginie Marie: Kartouzský vězeň. Mons. Jan Šrámek. Svitavy 2006.
VÁCLAVÍK, David: Náboţenství a moderní česká společnost. Praha 2010. 133
VALASEK, Emil: Der Kampf gegen die Priester im Sudetenland 1938—1945. Eine Dokumentation. Königstein 2003.
VÁLKA, Zbyněk: Olomouc pod hákovým kříţem. Olomouc 2001.
VAŠKO, Václav: Dům na skále. 1. díl. Církev zkoušená. 1945—začátek 1950. Kostelní Vydří 2004.
VAŠKO, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I.—II. Praha 1990.
VODIČKOVÁ, Stanislava: Střet idejí—křesťané v protinacistickém odboji. Formy odboje na příkladech duchovních a laiků. In: HAZDRA, Zdeněk (ed.): Válečný proţitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací. Sborník příspěvků ze sympozia k 70. výročí vypuknutí druhé světové války. Praha 2009, s. 51—66.
VOGEL, Jaroslav: Leoš Janáček. 2. Vydání. Praha 1997.
ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938—1945). Praha 2001.
ZLÁMAL, Bohumil: Příručka českých církevních dějin. VII. Doba československého katolicismu (1918—1949). Olomouc 2010.
ZÜCKERT, Martin—HÖLZLWIMMER, Laura (eds.): Religion in den böhmischen Ländern 1938—1948. Diktatur, Krieg und Gesellschaftswandel als Herausforderung für religiöses Leben und kirchliche Organisation. München 2007.
ŢÁČEK, Jan: Jan Šrámek—spoluviník katastrofy 1945—1948. In: MAREK, Pavel (ed.): Jan Šrámek. Kněz. Státník. Politik. Olomouc 2004, s. 231—238. 134
Internet PETERA, Václav: Géniové církve a vlasti. In: http://www.cdct.cz/petera/. [cit. 20. 4. 2016]
https://www.youtube.com/watch?v=XpI9CwWI3dg (stopáţ 00:14) [cit. 20. 4. 2016].
135
Il riassunto
Questa tesi è la parte della biografia di Monsignore Leopold Prečan (1866— 1947), che fu fra gli anni 1923 e 1947 il arcivescovo di Olomouc nell´allora Repubblica Cecoslovacchia. Descrive e spiega le sue attività dal 1939 al 1947, dunque sia all´inizio le sue attività durante la seconda guerra mondiale e l´occupazione nazista del stato boemo, sia il suo posto nel secondo dopoguerra e nel periodo del potere crescente del partito comunista, fino alla sua morte nel 1947. Non omette anche le interpretazioni posteriori del suo episcopato, soprattutto degli anni cinquanta. Nonostante la sua persona sia stata molto interessante ed importante per la storia moderna della Repubblica Ceca, non esistono finora le ricerche storiografiche complesse della sua vita. Il lavoro esce dall´immagine di Prečan, secondo cui questo metropolita di Moravia attivamente collaborava con i rappresentanti del regime nazistico. A base dele ricerche delle fonti degli archivi della chiesa e anche dello stato chiarisce le azioni discutibili di Prečan. Corregge questa immagine e lo dimostra come l´uomo molto rispettato ma anche anziano, che sotto pressione e per paura delle repressioni contro i sacerdoti e tutti i fedeli doveva ufficialmente tollerare il regime d´occupazione e anche firmare le dichiarazioni pro—tedesche, per esempio contro il Governo in esilio della Cecoslovacchia Londra con il suo primo ministro Monsignore Jan Šrámek (1870—1956), che era anche un amico di lunga durata del arcivescovo; contro il bolscevismo o contro i bombardamenti delle chiese in Italia e Germania dagli Alleati. Presenta anche i suoi tentativi della resistenza agli occupanti, per esempio i suoi collegamenti con i gruppi di resistenza ceca, le lamentele contro l´ordinamento scolastico non cristiano, i contatti con i prigioneri nel campo di 136
concentramento di Dachau, la produzione i volantini antinazisti, l´uso dei cavilli legali durante le trattative dei vescovi con i collaborazionisti o l´importanza delle relazioni con il presidente Emil Hácha (1842—1945) per l´attenuazione delle reppresioni contro la chiesa e tutto il popolo. La sua buona reputazione dopoguerra, anche come il capo della chiesa nello stato che stava contro i nazisti e come l´amico con il presidente Edvard Beneš (1884—1948), fu deformata dalla propaganda comunista a causa della sua lettera pastorale prima del´elezioni parlamentari nel 1946, in cui ha condannato, ma indirettamente, Il Partito Comunista di Cecoslovacchia. È morto nel 1947 a la sua persona fu usata come la dimostrazione della collaborazione fra la chiesa e i nazisti durante i processi politici contro la chiesa, soprattuoto contro il vescovo ausilliare di Olomouc e il segratrio di Prečan Stanislav Zela (1893—1969), negli anni cinquanta per screditarla nell´allora società. Questa opera, che segue il periodo difficile del arcivescovo Prečan durante della durata della dittatura del nazismo e della preparazione del totalitarismo del comunismo, è contemporaneamente il fondamento per la sua biografia completa futura.
137
Přílohy
S maminkou a starší sestrou.
Jako bohoslovec.
138
Jako nový arcibiskup olomoucký a metropolita moravský s papežským nunciem Francescem Marmaggim (1870—1949) roku 1923.
139
Ve své pracovně v olomouckém arcibiskupském paláci.
140
Na portrétu od malíře Františka Ondrúška (1861—1932) z roku 1926.
141
Při otevření chaty Leopoldka pod Velkou Stolovou v Beskydech 27. července 1926. Po Prečanově levici stojí Msgre Jan Šrámek a mezi nimi vzadu generální vikář ThDr. Oldřich Karlík.
Zleva: Msgre Jan Šrámek, pařížský arcibiskup Jean kardinál Verdier (1864—1940), papežský legát, Jan Jiří Rückl a ThDr. Leopold Prečan před olomouckou arcibiskupskou rezidencí během Verdierovy cesty na Moravu v rámci katolického sjezdu v roce 1935. 142
Arcibiskup Prečan s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem na kroměřížském zámku roku 1929.
Arcibiskup Prečan s prezidentem Edvardem Benešem a jeho chotí na kroměřížském zámku roku 1937.
143
Oslava výročí padesáti let od kněžského svěcení arcibiskupa Prečana, 4. a 5. července 1939.
144
Biskupské svěcení Stanislava v olomoucké katedrále.
145
Zely
dne
14.
září
1941
Prečanova občanská legitimace z období Protektorátu Čechy a Morava.
146
V zahradách svatokopecké vily. Současný stav budovy.
147
Chrám Navštívení Panny Marie osvobozovacích bojích v květnu 1945.
148
na
Svatém
Kopečku
po
Smuteční věnec od Msgre Jana Šrámka, vystavený vedle Prečanovy rakve v Trůnním sále arcibiskupské rezidence, 8. března 1947.
149
Rakev s tělem arcibiskupa Prečana vystavená v Trůnním sále arcibiskupského paláce v Olomouci a vezená v pohřebním průvodu do chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně.
150
Chrám sv. Cyrila a Metoděje v olomouckém Hejčíně se sarkofágem arcibiskupa Prečana v kryptě.
151
