Ukázky | Próza | Olga Walló: Muž, který polykal vítr /ukázka/
Olga Walló: Muž, který polykal vítr /ukázka/ Pikareskní román o lidech bez jasné morálky a řádu, o manipulacích tajné bezpečnosti a o směšném zápasu inteligence s emocemi.
Olga Walló: Muž, který polykal vítr
Labyrint 2012 360 stran
II
Věděla o něm jenom to, co se dočetla v jeho složce; byla náramně tenká. Ivan Doseděl, pohlaví mužské, porodní váha… Pár lékařských zpráv, pár protokolů o převzetí. Proč ho tak přešupovali sem a tam? Kojenecký ústav – Ústav pro děti od jednoho do tří let – jistě – vojenská nemocnice? – proč? – a pak byl ještě v Praze. V Krči. A než přišel sem? O jeho matce v těch papírech nebylo nic.
Jméno mu dal asi lékař, který ho odrodil, když se narodil na svatého Ivana, usoudila Ema – hm, odložené dítě. Ročník 46 a na svět přišel v Porodním sanatoriu Břevnov. Maminka se určitě nejmenovala Dosedělová. Buď měli v tom nóbl podniku bordel v lejstrech, nebo, čert ví, byli třeba diskrétní. Ema už ve své profesi slyšela všelijaké historky.
V jistém smyslu byl děťátko ideální, jako vymyšlené k tomu, aby učinilo nějakou bezdětnou dvojici na pár let šťastnou: Chlapeček zdravý, donošený, se všemi prstíky a bez smyslových vad, běloch a k tomu modrooký jak plakát na dětskou výživu Nestlé…
A přesto nešel do adopce. Ani se o tom nejednalo. V tom musí něco být…
Ema se přistihla při vjemu: Přejela si rukama přes obličej, kůže se dotkla kůže. Ruce má upracované a pleť
pod brýlemi už počíná vadnout. Napadlo ji, že je tomu něčemu vlastně vděčná.
Samozřejmě má ráda děti, jinak by si takovou práci nevybrala, ne? I když jich je tolik a jsou takové a je to už tolik let… V tomhle je k sobě Ema poctivá. Většinou je velmi těžké je mít ráda a být spravedlivá – a mít je ráda všechny stejně zkrátka nejde.
„To je prostě provoz a provoz žádá kázeň, kázeň navozuje duševní rovnováhu a ta zase zajistí spravedlivý přístup. Půjdem na to oklikou, tohle je nekvalitní populace, ale to si musíme jen myslet, všechno se nesmí nahlas, Emičko, humanita je práce“ – říkal starý tlustý pan ředitel, než ho vyhodili. Ne, nahradili. Vystřídali kádry. Ta nová na jeho místě, to bude prezent.
Ema ani neví, co se starým pánem je. Že prý už umřel? Ema mu stejně nikdy moc nerozuměla. A vlastně jí ho ani není líto. Taková trpkost nějaká v tom bude – kdyby si to přiznala. Pan ředitel byl děvkař, to se vědělo, rád si plácnul, kde bylo vystrčeno, ale na ni, na Emu, se nikdy jako na ženskou nepodíval…
Nešťastných lásek je na světě mnohem větší díl než těch druhých. Ivan celkem zaznamenal, že k němu má teta Ema zvláštní vztah. Když byl nemocný a ležel na marodce, nosila mu tam odpoledne pudink. A taky kompotované hrušky, ty má Ivan rád. Z toho však neplyne, že by jí Ivan musel nutně oplácet stejným. Na tohle on nemá zdířku. Někde v sobě má velké zásoby samostatnosti, možná se s nimi už narodil. Nebo je získal, když ležel a donekonečna se díval na matně bílý strop a kovové příčky mnoha bílých postýlek v řadě. Nikdy nebyl sám, leda sám v sobě. Brzy se to naučí i pojmenovat, ví přece, že se učí snadno. Škola je dobrá. Na vysvědčení bude mít zas samé biče odshora až dolů. Když přišel poprvé s pochvalou v žákovské knížce, kterou mu měla službu konající vychovatelka podepsat, vzala si ho teta Ema na sesternu a postavila si ho proti sobě na stoličku.
Teta Ema je krátkozraké slonbidlo. Brejlí střídavě do žákajdy a na něho a pak se rozpláče a začne ho líbat. Mumlá, že mu děkuje a ať vydrží a že je její jediná radost a celá zrudne a kape jí přitom z nosu.
„Ty brďo, ta se z tebe zesere a pochčije, mokrá je, jen tě zblejskne na chodbě, jak ty jí to děláš, ty blumo? To máš ňáký zlatý péro? Vole, že já si ho nemůžu pučit…“ – vzdychá nad ním Laco Bácsi, vytáhlý tmavohnědý kluk se zaječím pyskem.
Ivan však pero má! Už od první třídy má své plnicí pero značky Student, dostal je od tety Emy k svátku, je jenom jeho a je na ně právem pyšný. Ale za osm let svého života je už ve čtvrtém ústavu, a zjistil tudíž, že je bezpečnější na majetku nelpět.
„Já ti ho půjčím, Laco! Klidně! Ale jenom tobě!“
Laco se tehdy smál, až Ivanovi poprskal teplákovou bundu.
III
Kdo chce přežít, ten se musí vyznat. Vybudovat si a uhájit vlastní prostor, tak je to. Svět je ovšem tak těsný, že ten prostor nemusí být nutně venku, kde by s třeskem narážel na hlučné prostory jiných lidí.
Ivan se zvolna učí obracet pohled dovnitř do své hlavy. Je těžké odhadnout, co si při tom myslí – a myslí-li si cosi utvářeného. Nalézá tam – občas s pocity ne nepodobnými dobrodružnému mrazení – těžko prostupný útvar knedlíkovité hmoty. Jako každý, kdo se jej kdy pokusil nabírat formičkami kategorií, také on zřejmě zjistí, že jich pár dostal na úsvitu života vtiskem a zbaví se jich jen stěží.
Díky ranému výcviku, kterého se Ivanovi dostává péčí Heleny Mařatkové, se jednou takovou formičkou stala konfrontace tříd. Dialektika historického materialismu v něm už uvázla tak hluboko, že ani neví, jak spontánně ji používá. Jedna třída je utlačená a ta je historicky v právu. Nakonec vyhraje, ale čert ví kdy, jindy, na svatého Dyndy. Vítězství bude nutné – tudíž se za ním není třeba příliš pachtit, ne? Stejně nastane! A bude nutně dočasné, což si snad lépe nepřipouštět? A co bude pak? Chiliasmus dějin? Lidé se v tomhle zřejmě moc nevyznají, tápají tam a váznou. Ale vyznat se je důležité, protože je důležité přežít.
To tedy ano. O tom ani potom.
Že on sám, pokud někam, patří k té spodní třídě, o tom Ivan rovněž nepochybuje.
Jeho první pohled patřil rozpraskanému bílému stropu, vznášel se vysoko nad ním, v rozích byly opakovaným bílením zpola setřené nezřetelné štuky, náznak pavučin. Všechny tváře, které se u něho zastavily, se k němu skláněly dolů. A pokud ho zdvíhaly z postýlky, z kóje jemu vyhrazené, pak nikdy až na svou úroveň – nikdy až k tváři.
Pokud si vzpomíná, nebyla mu nikdy doopravdy zásadní zima a nikdy neměl doopravdy hlad. Ve světle svých pozdějších historických studií může říci, že se měl sakra dobře. Stavu svého žaludku a břicha se věnoval od svého prvého okamžiku zevrubně, s plnou a vážnou pozorností. O tom to prostě bylo. Žaludek byl odjakživa jeho nejlepší kámoš. Je jeho vlastní, nikdy mu nekecá a nehraje na něho habaďůru. Má takovou vlastnost – divnou, ale Ivan mu celkem rozumí – že pořád nějak nejde nacpat docela. On sám, Ivan, už by dávno neměl hlad, už ho ani nebavilo pořád do sebe něco loutat z protivných gumových dudlíků – ale žaludek ne aby zavrněl, protáhl se jak nasycená kočka a byl rád, že je rád! Občas potřebuje pomoct.
Kdo se napije, musí si odkrknout, čím dřív, tím líp, aby nezdržoval sestřičky. Takové odkrknutí je věc ryze sociální. Kdyby to Ivan nechal jen na něm, na svém žaludku, až se mu uráčí, to by to… Ivan nevěděl, jak by to dopadlo, ale rozhodně se bál riskovat. Chtěl být milé batole. Už v postýlce se dokázal hezky usmát. Vidíš něco jiného než strop, roztáhneš pysky. Třeskutě brzy se dovtípil, že se nesmí usmívat vždy a na každého, musí si vybírat. Protože úsměv není jen naučený reflex, je to… důležitá věc. Později, až přijdou
slova, ji nazve zbraň a štít.
Protože Ivan nemá na starosti jen sebe, ale taky svůj žaludek. A ten je trochu prevít, pořád je v něm jakoby prázdno. Jako by v něm dokonce trošku foukalo.
„Protahuje! Tady protahuje!“ – říkala jedna z těch bab, pro které neměl jméno, když kolem klecovitých postýlek šmejdily s hadrem na holi čpícím dezinfekcí. Možná byla docela mladá, ale věk těch druhých se Ivan naučí rozeznávat, teprve až sám začne stárnout. Koště mělo dlouhou násadu, a když baba odešla, nezůstala ventilačka pod vysokým stropem nikdy otevřená. Dezinfekce se válela při zemi. Vzduch nad ní měl texturu i příchuť odstáté mrkvové kaše. Okna byla taky bílá, zabílená do nebetyčné výše, nebylo jimi vidět nic. Z ventilačky – pokud byla otevřená – občas padal dolů studený pramínek vzduchu a stál za zkoumání. Šel nasávat, očichávat, chutnat i polykat. Ivan po něm dychtivě natáčel bradu, lapal ho a posílal dolů svému žaludku. Bavili se tím oba, spolknutý vzduch šimral.
Vlevo i vpravo od něho se to občas zamlelo, ležely tam řady jemu podobných, sem tam se neslo kníkání, málokdy opravdový pláč.
„Ty děcka ani moc neřvou, voni vědí, že jim to nejni nic platný…“
První pravdy jsou nezlomně jednoduché. Dítě fixuje oči na kliku od okna. Je masivní, pěkně zakroucená, zajímavá. Bylo by dobré ji uchopit a ocumlat. Pořádně vychutnat mosaz. Jenom je daleko. Dítě natahuje všechny čtyři packy, otvírá ústa, jazyk prokmitává, v koutku se objeví slina. Možná má anděla strážného: Místo deprivačního syndromu z nedostatku podnětů si rozvíjí schopnost imaginárního uspokojení.
Na jazyku cítí chuť kovu. Nebo aspoň cítí nějakou chuť, takovou nějakou studeně vlezlou.
Slyší v sobě souhlasné zamlaskání. Jeho žaludek soudí, že činí dobře.
IV
Je výhodné být hodný. Žádá to ovšem schopnost orientace. Číst je například dobře. Kdo vidí Ivana s knížkou, ten ho chválí. Málokdo čte, i teta Ema spíš plete, než aby četla. Je to tedy činnost vzácná a výlučná. A přitom – jak Ivan zjistí, jen co zvládne první písmenka – snadná a zábavná!
A co je špatně v očích tet? Helena Mařatková, soudružka ředitelka, se snaží nad rámec úvazku. Probrala jim už ústavní – věru nepříliš rozsáhlou – knihovnu, a vyřadila spoustu nevhodných svazků.
„Uspořádáme brigádu, vyhodíme všechen ten marast!“ – prohlásila nadšeně – „sběr starého papíru je povinnost nové doby! Aspoň získáte body do soutěže!“
Knihy ležely na zemi, starší kluci je na kolečku vyváželi do sběrny. Dali jim za ně peníze, ale nesměli si je nechat. Vychovatel šel s nimi a strčil si peníze do kapsy. Zbylo jim jen potvrzení, kolik stromů tím zachránili. Docela je tím nasrali, Ivan to chápe.
Sám cítí trpkost, byť z jiného důvodu. Většinu těch knížek ještě nestačil přečíst! Pokládal je za jisté; uvěřil, že o ně nikdo jiný nestojí a že na něho počkají. Teď po nich zbývá jen dusná vůně prachu a spousta místa v policích. Podobá se prázdnu v jeho žaludku.
Nasucho polkne a přešlápne na prahu. Možná příliš okatě, Helena si ho všimla.
„A ty nebuď smutný“ – řekne tomu blonďatému vzorňáskovi, té tiché vodě – já vím, máš rád knížky, to je pěkné, ale těchhle není škoda! To byly buržoazní kýče! Ty knihy lhaly, víš? Schválně lhaly, aby nám škodily! A to je špatné, víš? Byly už staré! Teď máme nové! Uvidíš, brzo dostaneme spoustu nových. A nevymyšlených, takových těch, co jim můžeš věřit!“
„To je stejně fór, že za ně dávaj love…“ – prohlásil zadumaně Laco.
„Starej papír, fajn! Kdyby nám ten vocas furt nevlál za zadkem…“ – Helena se horlivostí nezná. Chodí se svými chovanci debatovat i po večeři, kdy by jí měl už správně nějakej vošoust hřát nohy a voni by měli lego paradýso. Tak se k její snaze staví Laco Bácsi; vyjádřil se ovšem poněkud drsněji.
Soudružka ředitelka zbožňuje hrůzy války, mluví o nich s milostným zalíbením.
„Vy nevíte, jak jste šťastní, že žijete v míru, vy si to štěstí nezasloužíte, vy jste se o mír nepřičinili, vy si ho musíte zasloužit! Vy nevíte, kolik toho lidé vytrpěli, abyste vy si mohli takhle žít! Mezi námi žili hrdinové, trpěli, nezradili, mučili je, umírali, umřeli – hlavně sovětští lidé, ti trpěli úplně nejvíc, za nás za všechny trpěli… statečně a… a zarputile…“
Helena není velká řečnice a ani posluchače v opraných teplácích rozsazené v kruhu kolem ní na prkenné podlaze to moc nebere. Válka byla, než se narodili, od té doby je údajně všechno jiné, svět je teď v zásadně jiném skupenství, jako by pukl ledový pancíř, prýštila živá voda…
Ivan si není jistý, zda nespí, místnost se s ním kolébá a pluje. Večer se protahuje, někdy už je docela obtížné sedět, jak se víčka klíží.
„Kdo se narodil před Vítězným únorem, nemá šanci, děti, nemá šanci“ – opakuje jim ošklivá žena trpělivě a fakticky –
„Ti už zemřou zatíženi zlem, své zátěže se nezbaví, každá snaha je marná… Ti šťastní z vás vyrostou do nového světa…“
Ivan se aspoň opírá o zeď. Teď nespí, jeho žaludek v něm zatrnul a vzlykl, Ivan ho dobře slyšel. V duchu počítá. Zas jednou má smůlu, přišel na svět moc brzo. Tahá za kratší konec. Je to jen o prsa, ale přece – dobré polovině z těch povadlých tváří kolem něho holt navždy ujel vlak.
Škaredá žínka v tom má jasno: Před tím velikým předělem žili lidé v zlém a heroickém světě, plném bludů a nepřátel. Jen v málu z nich plápolal plamínek, blikala hvězdička, hořela jiskřička – slovní spojení jsou natolik ustálená, že si Ivan ty nevýslovné hrdiny představuje jako bludičky na močále. Cosi jako zakleté víly.
Z vlezlých mlh se obvykle vynořili nepřátelé (měli dlouhé pláště, přilby a motorky se sajdkárou), lapili bludičku a vyslýchali ji:
„Kdo jsi?“
„Bludička…“
„Lžeš!“
První rána. Bludička to nebude, vždyť plive zuby.
„Jsi víla! Přiznej se! Kde jsou ty druhé?“
Následuje zálibný popis mučení:
„A teď si představte takové trhání nehtů… a to je ještě maličkost! To je teprve začátek!“
Víly možná nic nebolí, jinak by to přece nevydržely! Správná víla vydrží, neřekne, neprozradí soubludičku, dlouze hnisavě chcípá v chladnoucí louži krve a žlutavých zvratků, rozbitými dásněmi chlemtá vlastní moč, ale neřekne. A kdyby řekla, bude bezectná. Všechny víly za jednu, jedna víla za všechny. Být beze cti, být zrádce je vytřeštěně hrůzný způsob negace.
„Vy si neumíte představit, jaké máte štěstí, a ani si je nezasloužíte“ – zopakuje tiše preceptorka a pak rychle směřuje k úskočnému závěru – „nevážíte si toho, že už je všechno jinak, že už máme jiné hodnoty!
Já tady mám kázeňskou knihu, tady je všechno zapsáno, za přestupek jednotlivce pyká celý pokoj! Nemyslete si, že to nevím! A co nevím, to si zjistím! Mohla bych vám rovnou strhnout body, ale to by bylo moc snadné. Já to samozřejmě vím, ale teď to chci slyšet od vás – kdo to byl?“
Už nedřímá nikdo, i Laco Bácsi pozdvihl přivřená víčka.
„Kdo z vás se pokusil prodat Olega Koševého?“
Ivan svírá chřípí. Houf středně umytých děcek v pološpinavých šatech přirozeně mírně páchne, zvlášť když byl k večeři hrách, ale teď nabývá loňský vzduch docela jiného valéru; smrdí průserem. Ač skutková podstata hříchu většině uniká. Jaký Oleg, doprdelepráce? Jen Ivan tuší, že půjde o knihu.
„A Mladou gardu? A Temno? A…“ – Ivan slyší, jak ředitelce přeskočí hlas nefalšovanou hrůzou – a Zemi, kde zítra znamená včera, a Komunistický manifest?“
Hrůza doznívá v tichu.
„Uvědomujete si vůbec…“ – hlas dospěl na okraj vyslovitelného a zajíkl se.
„To není jen krádež, to je – to je…“ – Ubohé Heleně vyskočí na jazyk slovo „rouhání“. Najednou neví, co s ním.
„Vy víte, kdo to byl! Ten, kdo to spáchal, je nepřítel nás všech! A vy ho kryjete!“
Teď už je mlčení odolné a posupné.
„Styďte se! To je falešná solidarita!“
Na jazyku chutná maličko po mědi.
„Já teď na pět minut odejdu na chodbu. A vy ty prašivé ovce mezi vámi donuťte, ať se přiznají.“
Dveře za ní zaklaply. Ticho je zvukotěsné. Nehezká žena se vrací.
„Tak znova. Já vám to vyložím. Vy si pletete pojmy. Jde o blaho celku“ – říká docela vlídně a rozhlíží se po nich s prosebným úsměvem – „kdo teď vstane a řekne, kdo to byl, nebude udavač! Bude hrdina!“
A tehdy se to Ivanovi stane poprvé. Udělá se mu zkrat. Všechno zmodrá. Vidí sám sebe, jak vstává a jde k té ženě – není velká, nemusí se ani vytáhnout na špičky – a dává jí facku, pěknou, dvojitou, dlaní a pak hřbetem ruky. Plesk prořízne ticho jako skalpel vřed.
Pořád je ticho. Ivan to ticho slyší a teprve pak se lekne. Dosud se opírá o stěnu, zkřížené nohy má zdřevěnělé, vedle něho leží na hřbetě Laco. Nestalo se nic. Ivan s nevírou hledí na svoje ruce. Jestli se něco stalo – přísahal by, že stalo! – nikdo to neviděl…
