MUDr. Olga Gimunová, Ph.D KARIM FN Brno, LF MU
Podle Theodora Billrotha jeden z nejvíce prakticky zaměřených humanistů 19. století.
Narozen v roce 1822 jako čtvrtý syn v rodině barona
Jana von Mundyho na hradě Veveří u Brna. Jeho otec Jan Mundy, syn Viléma Mundyho, byl na Moravě usazený textilní magnát a šlechtic, majitel mnoha statků a panství. Vilém Mundy přišel na Moravu jako chudý soukenický tovaryš, ale během 20 let nesmírně zbohatl díky výrobě jemného textilu.
Jaromír zahájil studia na brněnském gymnáziu. Poté absolvoval filozofii a nastoupil ke studiu teologie. V té době ale stále přetrvával u něho zájem
o medicínu a začal pravidelně navštěvovat nemocnice. Pro jeho vzpurnost jej otec poslal do vojenské služby. Nastoupil jako kadet k 49. pluku ve Vídni.
Jako nadporučík odešel na italskou frontu a zúčastnil
se celého tažení v letech 1848-49. Žalostný stav raněných a problémy s jejich evakuací z italských bojišť přispěly k jeho budoucí snaze založit organizované sanitní služby. Právě na italských bojištích je možno sledovat počátky dobrovolné sanitní služby v tehdejší rakouské monarchii.
V druhé polovině 18. století se v Rakousku věnuje větší
pozornost vojenskému zdravotnictví. Roku 1784 byla totiž Josefem II. založena Vojenská lékařská akademie (Josefinum) ve Vídni sloužící k výchově vojenských chirurgů. A to na podnět tehdejšího hlavního vojenského chirurga Brambilly. Zanikla roku 1874. Obecně pro evropské armády byl charakteristický hluboký despekt vojenských velitelů k životu a zdraví nižších tříd.
V necelých třiceti letech byl povýšen na hejtmana a
přeložen k 6. pěšímu pluku do Haliče. V roce 1855 Jaromír Mundy opustil aktivní vojenskou službu a ve svých 33 letech zahájil studium medicíny na univerzitě ve Würzburgu, kde byl promován doktorem lékařství. V roce 1859 jako vojenský lékař po bitvě u Solferina poznává Henry Dunanta, s nímž sdílí společné myšlenky jak pečovat o raněné.
Založen roku 1863 (na popud Dunanta a jeho kolegů). První Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných v
polních armádách podepsána zástupci zplnomocněných států dne 22.8.1864. Úmluvu do konce roku 1864 ratifikovalo 10 států včetně Rakouska. V roce 1866 probíhala na českém území válka pruskorakouská. Na rozdíl od Pruska Rakousko plně přistoupilo k Ženevské úmluvě až po prohrané bitvě u Hradce Králové. A v roce 1897 v Rakousku- Uhersku působilo roztříštěně 10 pomocných národních společností Červeného kříže.
Již v roce 1866 se zapojuje do práce prvního lazaretu
Maltézského řádu. Jako plukovní lékař severní armády působil na bojišti u Hradce Králové v roce 1866. Pracoval v polní nemocnici č. 38 v Pardubicích a po prohrané bitvě řídil evakuaci raněných. Prosadil využití železnice k přepravě raněných od Hradce Králové do civilních nemocnic. Jako lékař viděl největší problém v rychlé dopravě raněných (nejen vojáků, ale i civilistů) z bojiště do polních obvazišť a lazaretů a také v udržení nezbytné hygieny.
(Georg Bleibtreu)
Jako lékař pomáhal v prusko-francouzské válce 1870 - 1871,
srbsko-turecké válce 1876 - 77 a rusko-turecké válce 1877 1878. Doktor Mundy však jako lékař a humanista nezabezpečoval jen zdravotní službu protiturecké koalice, ale jako člen Červeného půlměsíce organizoval a osobně působil v několika nemocnicích osmanské armády. Proslul jako iniciátor a propagátor myšlenky sanitních vlaků. Mezi válkami se snažil organizovat zlepšení péče o duševně nemocné. Pro pařížskou světovou výstavu roku 1867 nechal zbudovat vzorový dům pro duševně nemocné.
V roce 1867 Mundy vedl rakouskou delegaci na první
konferenci Červeného kříže. Snažil se přesvědčit rakouské politiky o významu připojení k Ženevské úmluvě, navrhoval založení záchranné služby ve Vídni i reformu zdravotní služby armády.
V roce 1869 přednesl na mezinárodním kongresu
pomocných spolků svou vizi, aby v době válečných konfliktů v maximální míře zajišťovaly vojenskou sanitní službu na bojištích právě řády německých a maltézských rytířů. Návrh byl přijat a stanovená povinnost sanitní služby byla pro oba řády závazná až do roku 1918.
V roce 1872 byl Jaromír Mundy jmenován profesorem
vídeňské univerzity, kde přednášel na lékařské fakultě organizaci vojenské sanitní služby. Roku 1881 založil první relativně rychlou zdravotní pomoc (Vídeňská dobrovolná záchranná společnost) v Rakousku - Uhersku. Stalo se tak po požáru Ringtheatru.
Trpěl maniodepresivní psychózou. Ve svých aktivních fázích byl však nesmírně zdatným
organizátorem. Jeho životní přínos pro vojenskou medicínu byl stejně významný jako přínos řady jeho známějších vídeňských kolegů… Svůj život však zakončil sebevraždou 2. srpna 1894.
