Odvrácená tvář německé armády. Pojetí trestu ve Wehrmachtu a Waffen-SS ( )

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Odvrácená tvář německé armády. Pojetí trestu ve Wehrmachtu a Waffen-SS (1941-1945). (Magisterská diplomová práce) Zuzana Horváthová

Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, PhD.

Brno 2013

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. ………………………… Brno, 13. 5. 2013 1

Na tomto místě bych především chtěla poděkovat PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D. za odbornou pomoc při psaní této práce. Děkuji také JUDr. Bc. Jaromíru Tauchenovi, Ph.D., LL.M. Eur.Int., a Wilfriedu Eulertovi za poskytnuté doplňující materiály, týkající se Wehrmachtu a Waffen-SS.

2

“Obyčejní lidé prostě dělají svou práci a bez nějakého zvláštního nepřátelství z jejich strany se mohou stát vykonavateli hrozného destruktivního zla.“1

1

Enigma: záhadné události - tajná společenství - nevysvětlitelné úkazy - paranormální jevy konspirační teorie. Praha: RF Hobby, 5/2011, příloha Enigma extra, s. VII. Viz téţ: MILGRAM, Stanley: Obedience to authority: an experimental view. London: Pinter & Martin, 1997.

3

Obsah Poděkování .............................................................................................................

2

Motto.......................................................................................................................

3

Úvod ........................................................................................................................

6

Kritika pramenů a literatury pouţitých v diplomové práci......................................

8

1. Důleţité mezníky v německé armádě za druhé světové války............................... 10 2. Pojetí trestu a viny................................................................................................ 15 3. Disciplína v armádě jako jeden z faktorů jejího fungování.................................. 20 3. 1

Disciplína v důstojnickém sboru........................................................ 21

3. 2

Disciplína u řadového vojska.............................................................. 23

3. 3

Kritéria pro vstup do Wehrmachtu a Waffen-SS................................ 23

4. Faktory pozitivně ovlivňující bojovou morálku................................................... 27 5. Právo se zmenšuje do té míry, o kolik se zvětšuje moc....................................... 31 5. 1

Soudy a soudní moc............................................................................ 33

5. 2

Říšský válečný soud – Reichskriegsgericht...................................... 36

5. 3

„Čestný soud Wehrmachtu“............................................................

5. 4

Lidový soudní dvůr v Berlíně – Volksgerichtshof............................ 38

5. 5

Soudy v pravomoci jednotek SS.....................................................

5. 6

Stanné soudy jako nástroj vypořádání se s dezertéry......................... 41

37

39

6. Vybrané trestné činy vojáků Wehrmachtu........................................................... 43 6. 1

Dezertér Ludwig Baumann............................................................... 43

6. 2

Generálporučík Hans hrabě von Sponeck......................................... 45 6. 2. 1 Vyjádření Ericha von Mansteina k případu hraběte von Sponeck............................................................. 48

6. 3

Generálplukovník Erwin Jaenecke................................................... 48

7. Trestní prapory Wehrmachtu a Waffen-SS.........................................................

51

7. 1

Trestní vězeňské prapory.................................................................

52

7. 2

„Probační“ prapory..........................................................................

53

7. 3

Trestní jednotka „Afrikabrigade 999“.............................................. 57

7. 4

Trestní útvary Waffen-SS................................................................. 59

4

8. Vyrovnání účtů....................................................................................................

62

8. 1

Norimberský proces s právníky........................................................ 62

8. 2

Legenda o „čistém“ Wehrmachtu jako důkaz beztrestnosti jeho členů.................................................................................................. 63

9. Závěr....................................................................................................................

70

Přílohy........................................................................................................................ 71 Prameny a literatura................................................................................................

76

Zdroje obrazové přílohy.........................................................................................

81

Seznam pouţitých zkratek......................................................................................

83

Obrazová příloha....................................................................................................... 84

5

Úvod Mým původním záměrem bylo napsat práci pojednávající o výkonu fyzického trestu v německé armádě, ale toto téma je v pramenech a literatuře poměrně tabuizované a lze jej popsat pouze na základě obecně platných, vrchním velením vydaných vyhlášek a nařízení vojenského práva, které fyzický trest zakazovaly. Zejména co se týče vztahu důstojník-podřízený a mezi vojáky navzájem. Praxe byla zcela odlišná a například při výslechu Gestapa (které je svými výslechovými postupy všeobecně známé) nebyl důvod k zápisům způsobu, jakým došlo k získání informací. Německá justice se v průběhu několika let plně podřídila duchu nacionálněsocialistického reţimu a svévolně uplatňované právo, ke kterému docházelo za války, bylo podporováno a utvářeno z nejvyšších míst stranické a vojenské hierarchie. Byli vojáci opravdu tak „zkaţení“, ţe bylo nezbytné pouţít těch nejtvrdších trestů, byť jen za malé prohřešky? Nebo se stali obětí nového řádu, který vědomě, či nevědomě podporovali? Ve své diplomové práci jsem se na výše uvedené, a mnoho dalších otázek, snaţila se zájmem odpovědět. Neodradila mne ani skutečnost, ţe veškeré archivní materiály a většina literatury jsou psány v německém jazyce. I kdyţ jsem se snaţila o co nejpřesnější překlad, mnohdy to nebylo moţné a musela jsem pouţít překlad volný (hlavně u krkolomných odborných výrazů z právní oblasti). Přiznám se, ţe tato skutečnost můţe vést k omylům a nepřesnostem způsobených jazykovou bariérou, přesto jsem se jim pokusila předejít. Vyvstává zde otázka co je vlastně Wehrmacht? Podle základní definice, v širším pojetí, je to označení německé armády Třetí říše v období druhé světové války, ale pokud si chceme vytvořit vlastní uţší názor na tuto organizaci, nemůţeme se spoléhat pouze na známé fráze. Německá společnost byla podle svých pruských tradic silně vojensky zaměřená a po první světové válce, kdy německá armáda prakticky zanikla (na základě Versailleské mírové smlouvy), bylo pro mnoho lidí nemyslitelné mít stát bez jedné z jeho nejzákladnějších sloţek. Navzdory všem meziválečným problémům vznikla nová organizace, vybudovaná na starých základech německého militarismu. Přetvořila se v giganta, který dobyl polovinu Evropy a po celou dobu války slouţil ve všech sférách jako vzor ostatním zahraničním armádám. Totální válka ale nakonec skončila totální

6

poráţkou. A německá armáda se utvořila znovu, jako fénix z popela, na stejných pruských základech a se starými tradicemi. A záleţelo na ní, jak se ke své minulosti dokáţe postavit. Obraz Wehrmachtu utvářený společností, je neustále předmětem četných historických a politických střetů. Nejrůznější témata, kterým je věnována také různá míra pozornosti jsou hnací silou těchto sporů. Je všeobecně známo, ţe jednotky SS páchaly válečné zločiny a dovedly hromadné vraţdění civilního obyvatelstva „do magické dokonalosti“ Ale uţ je méně známo, ţe se na těchto zločinech spolupodílely jednotky Wehrmachtu. Bez jejich přispění by holocaust nenabyl tak obrovských rozměrů, ještě méně víme o trestu uvnitř armády a postoj řadového vojáka pod tlakem příslušného plnění rozkazů ve většině popisů války nenajdeme. Mým záměrem bylo v několika kapitolách popsat důvody prostého vojáka, popřípadě důstojníka, které jej vedly k tomu, aby porušil vojenskou přísahu, dal přednost svým nejinternějším pocitům a hájil své názory aţ k popravčí četě. Tato diplomová práce se snaţí v obryse poukázat na fakt, ţe německý voják, zobrazený na mnoha propagandistických dobových plakátech a ve vojensky zaměřených publikacích, ve své podstatě neexistuje. Jak je patrné z kompozice, z větší části jsem se zaměřila na disciplínu a morálku vojáků, protoţe si myslím, ţe tyto dva faktory jsou základem pro rozhodnutí spáchat zločin. Pokud jiţ je spáchán, nastupuje soudní moc státu (v civilní a vojenské sloţce), aby jej podle svého uváţení a na základě uplatňovaného práva potrestala. Kde je trest, existuje i jeho náprava. Vybrané kauzy od vojáka aţ po generála předchází málo známým trestním praporům a jejich specifikaci. Závěrečné pasáţe jsem věnovala procesu s právníky a legendě o „čistém“ Wehrmachtu, jako skupinám, které necítí pocit viny za bezpráví, které se v jejich jménu vykonalo.

7

Kritika pramenů a literatury použitých v diplomové práci Klíčovou roli v této diplomové práci sehrává práce s archivními materiály, uloţenými ve Vojenském ústředním archivu v Praze2. Zde uloţené prameny nejrůznějšího charakteru jsou zařazeny v poměrně chaotických fondech, bez vzájemné posloupnosti. Jednou ze základních edic právních pramenů a dokumentů, které se vztahují k trestní justici, je práce Rudolfa Absolona, který se ve svých publikacích3 věnuje právní problematice Wehrmachtu a celkové historii německé armády jako takové, přičemţ podává ucelený pohled na německé vojenské právo, jeho výnosy a nařízení, zejména díky spolupráci s Říšskou sbírkou zákonů (Reichgesetzblatt).4 K porovnání vojenské a civilní justice jsem pouţila práci německé autorky Ilse Staff5, z české provenience mi byly nápomocny knihy Jarmily Veselé, Josefa Lepšíka a Jaromíra Tauchena.6 K dokreslení obrazu německého vojáka jsem pouţila válečné deníky a paměti Ericha von Mansteina, Heinze Guderiana a Fedora von Bocka.7 Musíme mít na paměti, ţe tyto knihy reprezentují osobní názory svých autorů a v nich uvedené informace jsou svým významem nezastupitelné, přesto bychom je měli podrobit kritickému pohledu. Svým zájmem o německé vojenství v období druhé světové války se mohu zařadit mezi tisíce autorů, kteří se tomuto období věnují. Ale je jen málo těch, kteří se věnují specifickým a neobvyklým historickým skutečnostem, přinášejícím

2

Fond RKG – Říšský válečný soud. Sdruţený fond – řada N, obsahující materiály z činnosti vojenských soudů: Německé soudy vojenské, policejní, civilní 1936-1945 a Německé divisní soudy 1939-1945. K jednotkám Waffen-SS se vztahuje ucelený fond Arb.Abt. d. W-SS (Arbeitsabteilung der Waffen-SS). 3 ABSOLON, Rudolf: Das Wehrmachtstrafrecht im 2. Weltkrieg. Sammlung der grundlegenden Gesetze, Verordnungen und Erlasse. Kornelimünster, 1958. ABSOLON, Rudolf: Sammlung wehrrechtlicher Gutachten und Vorschriften. 22 Hefte (19631984). 4 Říšská sbírka zákonů (Reichsgesetzblatt, zkr. RGBl.), dostupná online: http://alex.onb.ac.at/tab_dra.htm (stránka platná k 7. 5. 2013) 5 STAFF, Ilse: Justiz im Dritten Reich. Fischer Bücherei: Franfurt/M., 1964. 6 VESELÁ, Jarmila: Německé trestní soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava, Praha: Českomoravský kompas, 1939. LEPŠÍK, Josef: Německé vojenské trestní řízení, Praha: Českomoravský kompas, 1939. TAUCHEN, Jaromír: Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1945. Ostrava: KEY Publishing s.r.o, 2010. 7 MANSTEIN, Erich von: Ztracená vítězství. Sv. I. a II. Brno: Jota, 2007. GUDERIAN, Heinz: Vzpomínky generála. Brno: Jota, 2009. BOCK, Fedor von: Mezi povinností a pochybnostmi. Válečný deník. Brno: Bonus A, 1998.

8

nový rozměr. Na základě knihy německého historika Wolframa Wetteho8 jsem začala přemýšlet nad otázkou, jak je vlastně Wehrmacht ve společnosti vnímán, jak je pojímán jeho obraz a jestli jej nelze popsat i v jiném úhlu pohledu. Filozofický rozměr a zamyšlení se nad pojetím trestu a viny nalezneme v knize Karla Jasperse9, ale nejvíce mne zaujalo uplatňování vojenského práva a trest jako takový. Jde o neprozkoumané téma bez mystického nádechu, který je typický jak pro jednotky SS, tak pro jednotky Wehrmachtu. Publikace Guido Knoppa, Michaela Stürmera a bratrů Hartových jsou detailními sondami do fungování německé armády.10 Zaobírají se výcvikem a bojovou činností Wehrmachtu a Waffen-SS, přičemţ nesporně čerpají z osobních zápisků vojáků a vlastních deníků jednotek, aby doloţili obraz poměrů, v jakých vojáci ţili. Nevýhodou u těchto knih je, ţe tyto vzácné zdroje necitují. Německý historik Sönke Neitzel analyzoval přes 150 tisíc stránek záznamů odposlechů konverzací německých zajatců v britských a amerických zajateckých táborech v létech 1939–1945. Záznamy obsahují názory na protivníka, velitele, detaily z bojových misí a podrobnosti o zvěrstvech, kterých se sami dopouštěli nebo byli jejich svědky. Jeho kniha11 poukazuje na skutečnost, ţe čím je voják déle na frontě, tím více začíná povaţovat své zločiny za naprosto legitimní. Dokládá také, ţe příslušníci Wehrmachtu věděli o holocaustu prakticky všechno. Průkopníky v dosud málo prozkoumaných oblastech historie německé armády jsou vojenští historici, kteří působí, či působili v rámci MGFA12 ve Freiburgu. V současnosti se věnují tématu německých dezertérů13, které jsem ve své práci pouze nastínila, protoţe je natolik obsáhlé, ţe by vydalo na několik publikací. 8

WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha, 2006. JASPERS, Karl: Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. Praha2: Mladá fronta, 1991. 10 KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. STÜRMER, Michael: Německo 20. století. Praha: Svojtka & Co., 2005. HART, S. – HART, R. – HUGHES, M.: Německý voják ve 2. světové válce. Praha, 2006. 11 NEITZEL, Sönke: Odposlechy. Němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 19421945. Praha: Ikar, 2009. 12 Vojensko-historický výzkumný ústav (Militärgeschichtliches Forschungsamt). Mám zde na mysli autory jako například Wolframa Wetteho, Manfreda Messerschmidta a Gerda R. Ueberschära, jejichţ spoluprácí vzniklo mnoho velmi zajímavých publikací z dosud ne zcela probádaných oblastí. 13 BUCHHEIT, Gert: Soldatentum und Rebellion. Die Tragödie der deutschen Wehrmacht. Rastatt: Grote, 1961. BRÖCKLING, Ulrich – SIKORA, Michael (edd.): Armeen und ihre Deserteure. Vernachlässigte Kapitel einer Militärgeschichte der Neuzeit. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1998. HAASE, Norbert: Deutsche Deserteure. Berlin: Rotbuch-Verlag, 1987. WETTE, Wolfram (ed.): Deserteure der Wehrmacht: Feiglinge – Opfer – Hoffnungsträger? Dokumentation eines Meinungswandels. Essen: Klartext-Verlag, 1995. 9

9

1.

Důležité mezníky v německé armádě za druhé světové války Německá armáda byla obrovskou organizací, ve které slouţilo 18 miliónů

muţů mnoha národností a s různým přesvědčením. V podstatě to znamenalo, ţe kaţdá německá rodina měla otce nebo syna v uniformě. Co se týče vybavení a pouţívané techniky, byla nejmodernějším válečným celkem své doby, ale v důsledku zhroucení taktiky bleskové války na východní frontě od začátku zimy 1941 vzniká proces její zpětné demodernizace. Tento proces je završen rokem 1945, kdy se armáda změnila v masy dětí a starců. Militarizace německé společnosti tehdy dosáhla svého vrcholu. Existují důleţité mezníky v průběhu války, které výrazným způsobem ovlivnily postoje v německé armádě: 1. zahájení operace Barbarossa 22. června 1941 a poráţka německých vojsk u Moskvy září 1941 – duben 1942) 2. poráţka v bitvě u Stalingradu (září 1942 - únor 1943) a celkový obrat ve válce, kdy německá armáda přechází od ofenzívy k defenzívě 3. vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944, otevření druhé fronty a zničení skupiny armád Střed na východní frontě 4. atentát na Adolfa Hitlera 20. července 1944 a následné změny v důstojnickém sboru Vůdcova výzva z 30. března 1941 (tři měsíce před zahájením operace Barbarossa) určená velícím důstojníkům uvádí: „Bude to boj dvou ideologií. Drtivý soud nad bolševismem, nad tímto zločinným asociálním hnutím. Komunismus je obrovským nebezpečím pro budoucnost. Bude to vyhlazovací válka, zcela jiná neţ válka na Západě. Pro budoucnost není ţádná tvrdost dostatečně tvrdá.“14 Generál Heinz Guderian předpovídal, ţe Rusové disponují obrovským zbrojním potencionálem a aţ ho pouţijí, neodolá jim ani nejsilnější armáda světa. A pokud by nápor vydrţela, nikdy by si nedokázala podmanit tak velkého giganta, jakým Rusko bezesporu je.15

14

STÜRMER, Michael: Německo 20. století. Praha: Svojtka & Co., 2005. s. 99. KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 78. Blíţe viz: MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A, 1996. 15

10

Válka na Východě, vedená i samotným Wehrmachtem nikoli jako „normální“ válka, ale jako válka vyhlazovací, proti ideologickému a rasovému nepříteli, dala moţnost páchat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v nepředstavitelném měřítku. Odporovala platnému mezinárodnímu právu a tradičnímu kodexu vojenské cti. V této souvislosti vydalo OKW 13. května 1941 pokyn, který „rušil příslušnost vojenských soudů pro činy, spáchané civilním obyvatelstvem nepřátelské země a zároveň nařizoval vojskům, aby se sama snaţila pacifikovat místní obyvatelstvo cestou „bezohledných akcí“, „krajními metodami“ a „kolektivními násilnými opatřeními“. Dále byl rozkaz rozšířen o ustanovení, podle kterého německá vojska, která spáchala trestné činy proti sovětskému obyvatelstvu, neměla být potrestána s výjimkou případů, kdy trestu bylo zapotřebí k udrţení kázně a nebo bezpečnosti.“ Na základě tohoto pokynu byl 16. září 1941 vydán rozkaz o komisařích16, který měl být oznámen aţ na úroveň roty. Nařizoval vraţdění všech politických komisařů, které se podařilo zajmout. V praxi to znamenalo bez soudu zastřelit kaţdého podezřelého ruského zajatce. Je nanejvýš zajímavé, ţe ani jeden z hlavních velitelů armád otevřeně neprotestoval, ba ani neodmítl rozkaz vykonat. Je téţ známo, ţe někteří důstojníci odmítali předat rozkaz mezi své podřízené. Nehledě na skutečnost, ţe se šířil po celé východní frontě. Tento rozkaz platil pro všechna zde bojující vojska a byl typickým případem, kdy se důstojníci dostali do konfliktu mezi poslušností a svým vojenským uvaţováním. Existovala prý jistá nepsaná dohoda o zákazu jeho uplatňování.17 Podobně jako výše zmíněný rozkaz o komisařích, byl armádním velitelům předáván rozkaz o boji s partyzány, jednalo se však o nakládání s ţidovským obyvatelstvem jako „duchovními nositeli bolševického teroru“. V podstatě byli vojáci motivováni pomocí propagandy k extrémní brutalitě, coţ byl zároveň způsob, jak se měly potlačit jejich pochybnosti o oprávněnosti východního taţení a pocity viny z páchaných represí.18 Rozdíl mezi Wehrmachtem a Waffen-SS nebyl rozhodně tak velký, jak to na první pohled vypadá. Jednotky 16

Srov. s: Nařízením Heinricha Himmlera jednotkám SS na východní frontě, VÚA Praha, Fond Arb.Abt. d. W-SS (Arbeitsabteilung der Waffen-SS). f. 23a, 23b. 17 Viz GORŠENIN K. P. a kol.: Norimberský proces. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Díl II. Praha: Orbis, 1953. s. 372-374. 18 WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 91.

11

SS nebyly jediné, kdo se dopouštěl brutálních zločinů, ale jejich odpornost aţ krajnost řádění Wehrmacht daleko převyšovaly.19 Zprávy o statečnosti jednotek SS se ale šířily stejně rychle jako zvěsti o jejich barbarském chování k nepříteli. Páchané zločiny byly ospravedlňovány zejména přesvědčením o rasové nadřazenosti a jejich akce se zejména v letech 1941 – 1942 nijak zvlášť neutajovaly.20 Vojáci Wehrmachtu však při nich vystupovali jako diváci, fotografové a příleţitostně také jako střelci. O podobných aktivitách vypovídá záznam z konverzace zajatého velitele 53. armádního sboru generála kavalerie Edwina hraběte z Rothkirchu a Trachu (1888–1980) o jeho záţitcích v polském městě Kutno: „Velmi dobře jsem znal jednoho velitele od SS. Diskutovali jsme o různých věcech. Jednoho dne mně řekl: „Poslyš, nechceš si nafilmovat jednu z těch střeleb? Obvykle je střílíme ráno, ale pokud tě to zajímá, můţeme je postřílet i odpoledne.“ Pro něj nebylo vraţdění Ţidů a komunistů ničím mimořádným. Vojáci Wehrmachtu se na dobytých územích často bavili přihlíţením popravám.“21 Válka na Východě byla intenzivní, odehrávala se na velkém prostoru a na obou stranách fronty se usilovalo o totální zničení nepřítele. V těchto podmínkách nebylo místo pro uplatnění válečného práva.22 Během války, v souvislosti s těţkými bojovými nasazeními, postupně mizí vzájemná rivalita mezi jednotkami Wehrmachtu a Waffen-SS (hlavně mezi frontovými veliteli). S tímto faktem souvisí i postupná shoda názorů na nejvyšší velení armády. Musíme mít na paměti, ţe bylo velmi nebezpečné hovořit o jakýchkoliv pochybách o konečném vítězství, protoţe byly tyto poraţenecké řeči povaţovány za zbabělost a hraničily s velezradou.23 Bitva u Moskvy v zimě roku 1941 byla prvním velkým neúspěchem německé armády, kdy její útok nejprve uvízl v bahně a poté byl zcela zastaven 19

KNOPP, Guido: SS. Výstraha dějin. Praha: Ikar, 2004. s. 11. S blíţícím se koncem války se jednotky SS snaţily genocidu Ţidů a ruských válečných zajatců zakrýt. Na mnoha místech docházelo ke znovuotevírání masových hrobů a likvidaci těl. Tuto činnost vykonávala pracovní komanda (Projekt Sonderkomandos 1005), která byla následně také likvidována, aby vše zůstalo beze svědků (podobně jako Sonderkomanda v koncentačních táborech). 21 NEITZEL, Sönke: Odposlechy. Němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 19421945. Praha: Ikar, 2009. 22 RIPLEY, Tim: Dějiny Waffen-SS 1925-1945. Praha: Naše vojsko, 2011. s. 59. 23 KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 102-103. Srov. s NEITZEL, Sönke: Odposlechy. Němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 1942-1945. Praha: Ikar, 2009. s. 39. 20

12

vlivem extrémně nízkých teplot.24 Po tomto neúspěchu vyměnil Hitler téměř celé velení Wehrmachtu, které bylo degradováno na pouhé vykonavatele jeho rozkazů v operativně-taktické rovině.25 Následně se v letech 1942-1945 objevují trhliny v nacionálněsocialistickém

programu

obrazu

Vůdce

a

padá

mýtus

o

neporazitelnosti německého národa. Nejdůleţitějším mezníkem je zde období od září 1942 do začátku února 1943. Šestá armáda Fridricha Pauluse označovaná jako „dobyvatelka měst“, byla chloubou nacistického Německa, kterou Hitler nechal vykrvácet ve zdech Stalingradu.26 Chtěl získat město na Volze, nesoucí název samotného Stalina, za kaţdou cenu. Generalita přešla do zajetí namísto toho, aby si zachovala vojenskou čest sebevraţdou. Tato skutečnost znamenala silný otřes prestiţe armády a další prohloubení Hitlerovy nedůvěry k důstojníkům generálního štábu. Posledního velkého vítězství na Východě německá armáda dosáhla v polovině února 1943, kdy se Mansteinovým vojskům podařilo dobýt zpět Charkov a Bělgorod.27 Omezené a téměř vyčerpané lidské i materiální zdroje se musely rozdělit s otevřením druhé fronty v červnu 1944. Ke zhoršující se morálce a disciplíně mezi vojáky na frontě přispíval fakt, ţe jejich rodiny v Říši byly vystaveny systematickému bombardování ze strany Spojenců, kteří jiţ dávno získali převahu nad německou Luftwaffe. Východní fronta se ve své podstatě

24

Zimy v letech 1941-1942 jsou povaţovány za nejextrémnější v dějinách 20. století, kdy teplota v ruských stepích dosahovala aţ k -40°C. Do jaké míry měli špatně vybavení vojáci poznat, ţe „nejlepším ruským velitelem je generál mráz“ se mělo teprve ukázat. Specifické přírodní podmínky společně s několikanásobnou převahou lidí i materiálu nakonec donutily německou armádu přejít od vedení ofenzivní války k defenzivě. Někteří autoři tvrdí, ţe nebýt několika málo schopných německých generálů, mohlo zemřít daleko více lidí. Naproti tomu mohla válka skončit mnohem dříve. K vlivům počasí na bojující vojska na východní frontě viz: RAUSS, Erhard – von GREIFFENBERG, Hans – ERFURTH, Waldemar: Válka jako peklo. Němečtí generálové vypovídají o východní frontě. Praha: Naše vojsko, 2012. s. 133-162. 25 Odvolán byl velitel Skupiny armád Střed Fedor von Bock, stejně tak velitel Skupiny armád Jih Gerd von Rundstedt. Wilhelm von Leeb, velitel Skupiny armád Sever, poţádal o vystřídání sám. Mnohé z generálů zpráva o odvolání překvapila a později byla jedním z hlavních bodů jejich obhajoby při Norimberském procesu. KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 118-119. Téţ: BOCK, Fedor von: Mezi povinností a pochybnostmi. Válečný deník. Brno: Bonus A, 1998. s. 401-403. 26 K doplnění: Nařízení OKW z 12. března 1943 o prominutí kázeňských trestů a disciplinárních prohřešků vojákům, kteří se účastnili bitvy o Stalingrad, VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 64 11/15 „Bestimmungsakten, Disziplin und Rechtspflege, Militärstrafgerichtsordnung 2. Band“. f. 108-109b. Omilostnění padlých bojovníků u Stalingradu - VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), KT 62 9/19 „Herrn General – zurück an II a“, f. 107-109b. 27 HORVÁTHOVÁ, Zuzana: Podíl bývalých vyšších velitelů nacistického Německa na vývoji nového Bundeswehru. Masarykova univerzita: Filozofická fakulta, 2009. s. 21.

13

zhroutila poté, co se Rudé armádě 22. června 1944 podařilo v rámci operace Bagration zničit skupinu armád Střed polního maršála Busche.28 Celková situace na frontách i mimo ně, vedla k radikalizaci názorů uvnitř armády. Od uchopení moci nacisty byli političtí odpůrci nacionálněsocialistického reţimu důsledně pronásledováni a zbavováni moci. Wehrmachtu se tato skutečnost přímo netýkala, protoţe byl vnímán jako tzv. „druhý pilíř státu“ (vedle NSDAP). Od počátku ale mezi Adolfem Hitlerem a armádou existovalo jisté napětí, vyplývající z jeho nedůvěry k vysokým důstojníkům generálního štábu, protoţe opakovaně vyjadřovali pochybnosti nad strategií a způsobem vedení válečných operací. Toto napětí postupně vygradovalo aţ k pokusu o atentát a snaze převzít moc.29 Na jednu stranu byli vojáci vděční za obnovení německé branné moci, ale na druhou stranu si nepřáli, aby kdokoliv bez patřičného vojenského vzdělání zasahoval do kompetencí armády. Odvolání, přeloţení „z neschopnosti“, či odeslání do tzv. „Vůdcovy zálohy“ s sebou nesla kritiku z řad takto postiţených vojáků, ale nikdy nepřerostla do krize reţimu. Jedině atentát na Hitlera z 20. července 1944 měl povahu politické protireţimní akce, která způsobila v armádě rozkol.30 Důsledkem bylo zejména posílení mocenského vlivu jednotek SS na úkor Wehrmachtu, jehoţ vysocí představitelé byli nahrazeni důstojníky, kteří byli k reţimu loajální. Jedna skupina plně souhlasila s atentátem a veřejně se stavěla proti Vůdci, i proti válce jako takové (kromě stíhaných důstojníků sem patřili například důstojníci zajatí v Rusku, dezertéři a opozice). Druhá skupina s atentátem vnitřně souhlasila, přesto se v duchu prusko-německé tradice drţela vojenské přísahy a pokračovala v poslušném plnění rozkazů. Třetí skupina důrazně atentát odsuzovala a jeho účastníky povaţovala za zrádce, kteří zároveň pošpinili čest armády.

28

Polní maršál Ernst Busch (6. 7. 1885-17. 7. 1945) působil u Skupiny armád Střed aţ do svého odvolání v červnu 1944. 29 K tomuto tématu například viz: HOFFMANN, Peter. Claus Schenk von Stauffenberg: ţivotopis. Praha: Academia, 2010. KNOPP, Guido: Atentáty na Hitlera. Praha: Ikar, 2007. BUCHHEIT, Gert: Soldatentum und Rebellion. Die Tragödie der deutschen Wehrmacht. Rastatt: Grote, 1961. 30 WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 141.

14

2.

Pojetí trestu a viny Jsou lidé, kteří přiznávají vinu a sami sebe nevyjímají, ale je i mnoho těch,

kteří se povaţují za nevinné a prohlašují za viníky ty druhé. Nemají vědomí společné odpovědnosti, jen politicky nečinně přihlíţí, pracují a jednají ve slepé poslušnosti. V jistém smyslu slova jsou odcizeni politické realitě, snaţí se s ní vypořádat tím nejlepším způsobem, aby nepozbyli svých osobních výhod. Nebo naopak se s touto realitou sţívají ve slepém nadšení a v ochotě se obětovat. Co se skrývá za touto poslušností? Je zde myšlen jedinec, který poslouchá pokyny druhého, i kdyţ s ním zjevně nesouhlasí. Lidé přestanou cítit odpovědnost za své vlastní činy a místo toho cítí jen odpovědnost k autoritě (nadřízený důstojník, nacionálněsocialistický reţim atd.). Člověk se zříká sám sebe, své vlastní vůle a stává se nástrojem někoho jiného. Důsledkem takového působení je vlastní svědomí, které v jiných podmínkách tuto činnost usměrňuje, do jisté míry je (popřípadě zcela) potlačeno.31 Za zločin můţe být potrestán pouze jednotlivec, ať uţ se ho dopustil sám, nebo měl spolupachatele, kteří jsou vedeni k odpovědnosti, kaţdý jednotlivě podle míry své účasti. Je všeobecně lidské, ţe se obviněný snaţí hájit, ať uţ je obviněn právem, či neprávem. Vina se stává prostředkem politiky. Osoby, které z vlastního vnitřního přesvědčení odmítají činy jako je krádeţ, vraţda a útok na druhé, pokud jsou pod vedením silné autority, mohou provádět tyto úkony s relativní lehkostí. Nejzřetelněji můţeme pozorovat autoritativní vlivy v působení nacistického reţimu na masy obyvatelstva. Myšlení a jednání lidí se změnilo natolik, ţe byli ochotni zavést Německo znovu do světové války. Hitler dal lidem naději, čímţ připoutal masy k reţimu, potom z nich udělal zločinné komplice a nakonec jim vnutil strach. Aby se toto pouto přetrhlo, byla nutná a nevyhnutelná zkušenost zničených armád, hořících měst a přicházející odplaty.32 Bez okruhu svých nejbliţších spolupracovníků by toho ovšem nebyl schopen. Pokud je za svůj prohřešek někdo trestán, zdaleka to neznamená, ţe je vinen. Systém vojenské justice a vydané zákony a nařízení včetně jejich následných úprav byly poměrně pruţné a volně uchopitelné, proto existovala celá škála 31

Bliţší rozbor lidské poslušnosti viz: MILGRAM, Stanley: Obedience to authority: an experimental view. London: Pinter & Martin, 1997. 32 KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 102.

15

vysokých trestů, byť za malá provinění. Justice sledovala jiné zájmy, neţ bylo spravedlivé posouzení vojákova prohřešku. Vina můţe být chápána čtyřmi způsoby: 1.

Kriminální vina, kdy zločiny spočívají v objektivně prokazatelných činech, které porušují jednoznačné zákony. Instancí je soud, který ve formálním postupu spolehlivě zjistí skutkovou podstatu a aplikuje na ni zákony. Důsledkem je trest.

Jeho hlavní metody (uvěznění, tělesný trest a trest smrti) se od dávných časů prakticky nezměnily. Trest smrti a tělesný trest se přestaly v průběhu dějin pouţívat a v mnoha zemích byly zrušeny. S válkou se opět objevují a s blíţícím se koncem je trestů smrti vynášeno nejvíc. Skutečným motivem jejich zavádění jsou politické důvody, protoţe hrozba vysokého trestu můţe odradit potencionální zločince a opozici, čímţ vláda demonstruje svoji faktickou moc. Tělesný trest je pouţíván pouze jako donucovací, či zastrašovací prostředek (například výslechy osob zadrţených Gestapem). Hlavním cílem potrestání je odplata, zneschopnění, zastrašení a náprava (odstrašující příklad33), přičemţ se poměr těchto čtyř prvků mění podle historického období a území, kde je trest vykonáván.

2.

Politická vina spočívá v činech státníků a v příslušnosti k určitému státu, v jejímţ důsledku musím nést následky činů tohoto státu, jehoţ moci jsem podřízen. Instancí je moc a vůle vítěze, ve vnitřní politice stejně jako v zahraniční. Ke zmírnění zvůle a násilí dochází díky uznávání norem přirozeného a mezinárodního práva. Například dodrţování/porušování Ţenevské konvence při nakládání se zajatci apod.

Z politické viny je nutné se zodpovídat, důsledkem je nutná náprava a také ztráta nebo omezení politické moci. V případě událostí, které byly rozhodnuty válkou, můţe být pro poraţené důsledkem zničení, deportace, nebo v nejhorším případě vyhlazení. Nejlepším příkladem je řešení ţidovské otázky. Za zločiny, spáchané jménem německé říše, je kaţdý Němec volán ke společné zodpovědnosti. Do kategorie politické viny tudíţ zahrnujeme Norimberský proces, ve kterém byl spatřován začátek nové podoby uspořádání 33

Typickým odstrašujícím příkladem jsou na stromech oběšení domnělí partyzáni, kolaboranti, či dezertéři s destičkou kolem krku, která uvádí důvod jejich exekuce.

16

světa. Byla to reakce na dosud nevídaný rozměr a kvalitu spáchaných zločinů a zcela právem je povaţován za jeden z hlavních mezníků na poli mezinárodního práva.34 Na základě obnovy Německa probíhala těsně po válce také tzv. denacifikace, která měla za cíl očistit veřejný ţivot, místní správu, školství a kulturu od bývalých aktivních nacistů. Konkrétní průběh ve spojeneckých okupačních zónách stanovily předpisy a nařízení vojenských guvernérů, z čehoţ vyplývá odlišný rozsah a účinnost. V americké zóně fungoval přísný kategorizační systém. Denacifikace zde byla zastavena v březnu 1948. V britské a francouzské zóně neprobíhala důkladně, americký systém byl přijat aţ roku 1947. Nejrozsáhleji probíhala v zóně sovětské (1945 – únor 1948), kde došlo ke změně majetkových poměrů (pozemková reforma a znárodnění velkých průmyslových podniků).35 Další fáze denacifikace společnosti proběhla v 60. letech minulého století, kdy vystoupili synové proti svým otcům a s morálním opovrţením se jich ptali, jak je moţné, ţe v demokratickém reţimu mohou na odpovědných místech rozhodovat lidé s temnou, ne-li kriminální minulostí. Toto pozdější vyrovnávání se s minulostí vlastně bylo morálně generační reakcí na nedostatečnost původního vyrovnání se s minulostí v rovině trestněprávní, politické a ideologické.36

3.

Vina morální je určována činy kaţdého jedince, které vykonává, ať jsou to činy politické nebo vojenské. Zločin zůstává zločinem, i kdyţ je vykonán na základě rozkazu. Nelze se odvolávat na skutečnost, ţe „rozkaz je rozkaz“. V tomto případě je instancí vlastní svědomí. Je to vnitřní proces, který má ve větší míře důsledky i ve světě. Morálně vinen se můţe cítit ten kdo byl loajální k reţimu.

Typickým příkladem morální viny je výpověď Ericha von Mansteina před Norimberským tribunálem, kde odůvodňoval svou neúčast na atentátu z 20. července 1944: „Ţádný z vyšších velitelů přece nemůţe očekávat od svých vojáků, ţe poloţí ţivoty za vítězství, a sám zároveň pracovat pro urychlení poráţky.“37

34

HORVÁTHOVÁ, Zuzana: Podíl bývalých vyšších velitelů nacistického Německa na vývoji nového Bundeswehru. Masarykova univerzita: Filozofická fakulta, 2009. s. 6. 35 KOSTLÁN, Antonín a kol.: Dějiny Německa. Praha: Ivo Ţelezný, 2000. s. 134-135. 36 PŘIBÁŇ, Jiří: Vyšetřování nekončí. Zapomeneme?, s. 2. Článek z 1. 3. 2012, dostupný on-line: http://iforum.cuni.cz/IFORUM-1447-version1.pdf (stránka platná k 7. 5. 2013). 37 KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 177.

17

Odvolával se také na neporušitelnou vazbu k vojenské přísaze, stejně jako ostatní vysocí armádní důstojníci. Dovolím si uvést ještě jeden konkrétní případ morální viny. Poručík Heinz Drossel, který byl před válkou studentem práv, měl jako soudní důstojník na starosti 561 vojáků zkušebního praporu. Popisuje ojedinělý případ, kdy byl jeden voják popraven za to, ţe se nechtěl vzepřít svému přesvědčení. „Pamatuji si na jednoho mladého, asi dvacetiletého Vídeňáka, který po třech dnech u bojové roty přišel za svým velitelem a předal mu svojí zbraň s odůvodněním, ţe nechce a nebude střílet na lidi. Šel by proti svému svědomí a s válkou nechce mít nic společného. Hodiny jsem se ho snaţil přesvědčit, aby si svůj čin rozmyslel a vyhnul se tak popravě. Uţ jenom kvůli jeho matce. Vţdyť nikdo nemůţe hlídat, ţe střílí do vzduchu. Odpověděl mi, ţe by jí nemohl přijít na oči s vědomím toho, ţe na lidi střílel, a ţe jeho rozhodnutí určitě pochopí. Byl jsem s ním aţ do jeho zastřelení.“38 Do trestní jednotky se zřejmě tento mladík dostal díky odsouzení za „zatvrzelé odmítání vojenské sluţby v době války“ a své názory nezměnil ani před popravčí četou. Je otázkou, jak velké takové přesvědčení muselo být, aby jej dovedlo tak daleko. Nebo zda nezvolil smrt z jiného důvodu. Například se mohl dozvědět skrze polní poštu o špatných zprávách z domova, které pro něho mohly znamenat velký psychický otřes, spojený s válečnými hrůzami a frontovým nasazením a s tím spojeným neobvyklým chováním. Aby Němci zmírnili svou morální vinu (jako národ i jako jednotlivci), vytvořili tzv. „tlustou čáru za minulostí“, ale jak známo, dějiny si nikdy za sebou ţádnou tlustou čáru udělat nenechají. Vyrovnávání se s minulostí lze pojmout čtyřmi liniemi: odpustí se vše a nezapomene nic; odpustí i zapomene se vše; neodpustí a nezapomene se nic; neodpustí se nic a zapomene vše.39 V první linii lze za jistých podmínek odpustit jednání z dob války (například působení ve Wehrmachtu, Hitlerjugend apod.), ale na toto období by se nemělo zapomenout a je třeba jej připomínat mladší generaci, aby se historie neopakovala. Druhá linie souvisí s denacifikací, kdy byla snaha odpustit, zapomenout a začít znovu, ale systém nebyl důsledný. Třetí model se nejvíce ujal ve stíhání válečných zločinců, 38

KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 220-221. Srov. s: Generálové Wehrmachtu 4, „Hnutí odporu“, stopáţ 30:48. Dostupné z: www.youtube.com/watch?v=DXXsLRNrnLI (stránka platná k 7. 5. 2013). 39 PŘIBÁŇ, Jiří: Vyšetřování nekončí. Zapomeneme?, s. 2-3. Článek z 1. 3. 2012, dostupný online: http://iforum.cuni.cz/IFORUM-1447-version1.pdf (stránka platná k 7. 5. 2013).

18

kdy spolupracuje justice s institucemi pracujícími na principu historické paměti.40 V poslední linii se na vše zdánlivě zapomnělo, a proto se také nic neodpouští. Například vojáci SS nejsou bráni jako váleční veteráni, ač se tohoto statusu domáhají a dezertéři (zejména ti, kdo se postavili nacistické ideologii) jsou i 60 let po válce bráni jako zrádci vlastního národa.41

4.

V případě metafyzické viny existuje jistá solidarita, v jejímţ důsledku je kaţdý spoluodpovědný za všechno bezpráví, obzvlášť za zločiny, k nimţ dochází v jeho přítomnosti (nebo s jeho vědomím). Člověk je spoluviník, jestliţe se nesnaţil zločinu zabránit. V tomto případě je vinen způsobem, který nelze právně, politicky a morálně postihnout.42 Z metafyzické viny vyplývá proměna vnitřního jednání jedince, kdy se snaţí vyrovnat s vlastním pocitem viny (často hluboce věřící).

Wehrmacht spáchal bezpočet zločinů, ale zdaleka ne všichni jeho příslušníci byli zločinci. Nemůţeme uplatňovat kolektivní vinu, proto nezbývá nic jiného neţ se zabývat odpovědností jednotlivců. Vojáky ale nelze dělit na „dobré“ a „zlé“.43 Například Johannes Blaskowitz, velitel okupační armády v Polsku, protestoval proti jednání jednotek Waffen-SS a Einsatzgruppen na polském území: „Jiţ na počátku války některé z nich znervózňovalo nakládání s obyvatelstvem obsazených území. „Je zcela zavádějící vyvraţďovat desetitisíce Ţidů a Poláků, jak se to děje nyní [...] Násilné činy proti Ţidům, které se dějí před očima veřejnosti, nevyvolávají u zboţných Poláků jen odpor, ale i velkou lítost [...] Armáda pociťuje k jednotkám SS a policie střídavě odpor a nenávist. Kaţdý voják je znechucen zločiny, které v Polsku páchají občané

Říše a zástupci státní moci.“44 Díky

tomuto memorandu byl terčem ostré kritiky a podezříván ze změkčilosti. O tři měsíce později byl ze své funkce odvolán.

40

Takovou institucí je například Centrum Simona Wiesenthala zabývající se současně dokumentací holocaustu i vyhledáváním nacistických zločinců. 41 Blíţe viz: www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/rakousko-rehabilitovalo-dezertery-zwehrmachtu _144521.html (článek z 22.10.2009, internetová stránka platná k 7. 5. 2013). 42 JASPERS, Karl: Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. Praha2: Mladá fronta, 1991. s. 25-30. 43 KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 177. 44 Memorandum generálplukovníka Johannese Blaskowitze z února 1940, na které Adolf Hitler reagoval tvrzením, ţe ve válce se nemohou pouţívat metody Armády spásy. STÜRMER, Michael: Německo 20. století. Praha: Svojtka & Co., 2005. s. 93.

19

3.

Disciplína v armádě jako jeden z faktorů jejího fungování Německá armáda měla v období druhé světové války přísný systém

vojenského soudnictví, který tvrdě trestal i malé prohřešky. Udrţovala tak pořádek, kázeň a bojovou výkonnost – typické znaky tradičního pruského vojenství. Disciplína byla všeobecně uznávána za základní a výborný předpoklad vojenské síly. Pokud byl někdo trestán, ocitl se „na okraji společnosti“. Dostatečně robustní systém fungoval pouze za předpokladu neustálých vítězství. Jakmile byla armáda konfrontována s první poráţkou dalekosáhlého významu, konkrétně s bitvou u Stalingradu v září 1942 – únoru 1943, vojenskou disciplínu začal ovlivňovat strach, extrémy nacistické ideologie a kruté zacházení s obyvatelstvem okupovaných území. Zabezpečení kázně a pořádku bylo nezbytným předpokladem správného a efektivního fungování německé armády, aby mohla plnit cíle a úkoly, které na ni byly kladeny společností. Před tímto datem bylo povaţováno její chování za korektní

a

legitimní,

přestoţe

se

jiţ

v roce

1939

objevily

náznaky

nedisciplinovanosti u jednotek bojujících v Polsku. Například 12. pěší divize Wehrmachtu hlásila v září tohoto roku 17 případů projednávaných vojenským soudem. Tento počet neustále narůstal, takţe v říjnu bylo hlášeno 32 případů a v listopadu dokonce 63. V prosinci 1939 a v lednu 1940 bylo projednáváno v průměru 50 případů porušení vojenského trestního práva.45 Podobné informace se můţeme dozvědět také v přehledu denních událostí 6. armády ze dne 10. 12. 1942: „Polní četnictvo armády provedlo 74 zatčení. Ten den bylo vyneseno 6 rozsudků válečného soudu. Vcelku však byl stav kázně vzhledem k podmínkám uspokojivý.“46 Mnoho mladých muţů, kteří byli povoláni na základě branné povinnosti, nepokládalo svoji sluţbu za narušení občanských svobod. V očích většiny Němců byla armáda čestnou a hrdou institucí, takţe kaţdý, kdo se stal její součástí se těšil vysokému společenskému uznání a poţíval řady výhod nepřiznávaným civilnímu obyvatelstvu. Bylo povaţováno za čestné plnit povinnost vůči státu a lidu. V průběhu války, a nejvíce s jejím blíţícím se koncem, vystupují do popředí problémy s kázní, které jsou spjaty s celkovým poměrně negativním postojem 45 46

STONE, David: Hitlerova armáda 1939-1945. Praha: Volvox Globator, 2012. s. 103. KLUGE, Alexander: Zkáza 6. armády. Praha: Naše vojsko, 1970. s. 155.

20

vojáků, jejich chutí a představami o vojenské instituci jako takové. V uţším slova smyslu, na vznik kázeňských přestupků má vliv i necitlivý přístup některých velitelů k podřízeným, nesprávná a nedůsledná kontrolní činnost47 a mnohdy nezájem o ţivot vojáků, v době jejich osobního volna, coţ v podstatě platí dodnes. Za povšimnutí stojí fakt, ţe největší problémy s disciplínou měly jednotky nasazené na východní frontě a jejich prohřešky neměly ţádný vliv na jednotky bojující na západě a v severní Africe. Mezi všemi frontami existují obrovské rozdíly. Válka na Východě byla od počátku válkou vyhlazovací a z toho vyplývá i chování německých jednotek, které měly daleko větší „volnost“ neţ vojáci na jiných bojištích. Zatímco zločiny jako vraţdy, znásilňování, mučení atd., páchané ozbrojenými silami v Polsku, Sovětském svazu a na Balkáně zůstávají ve velké míře bez povšimnutí, přečiny potencionálně sniţující bojeschopnost byly velmi přísně trestány. Koncem války psychologický dopad trestu překonávala pouze hrůza ze zajetí nepřítelem.48 Naproti tomu na západní frontě bylo jakékoliv podobné jednání bráno jako poškozování dobrého jména armády a důsledně uplatňované tvrdé tresty měly za úkol těmto excesům zabránit.

3. 1

Disciplína v důstojnickém sboru Od německých důstojníků se očekávalo, ţe svým muţům půjdou

příkladem jak svým chováním a jednáním, tak bojovým duchem, a všeobecně na ně byly kladeny daleko větší poţadavky neţ na prosté vojáky. Základním předpokladem kvalitního důstojníka byla autorita. Nacionálněsocialistický reţim odstranil sociální bariéry v kariérním postupu, proto bylo moţné, aby se kaţdý voják mohl stát důstojníkem, pokud prokáţe svou politickou spolehlivost a

47

Mám na mysli důstojníky, kteří vydávali rozkazy pouze od mapového stolu a neměli úplný přehled o stavu bojeschopných jednotek. V souvislosti s kolapsem východní fronty v konečné fázi druhé světové války docházelo velmi často k operativní reorganizaci jednotlivých sborů. Po lidské i materiální stránce vyčerpané roztroušené jednotky se dávaly dohromady především kvůli potřebám jejich dalšího bojového nasazení. Stávalo se, ţe velitelé počítali na mapovém stole s jednotkami, které dávno neexistovaly (ukázkovým příkladem jsou Hitlerovy rozkazy k obraně Berlína před Rudou armádou v roce 1945). 48 Strach z mučení sovětskými vojsky byl tak silný, ţe zejména příslušníci Waffen-SS raději spáchali sebevraţdu, neţ aby padli do rukou nepřítele. Vrchní velení vyuţívalo tento strach a zároveň podporovalo udělování vysokých trestů za jakýkoliv prohřešek, protoţe oba tyto faktory zajišťovaly udrţení bojové kázně a bojeschopnost jednotek aţ do samého konce, přičemţ nebudou uvaţovat o moţnosti se vzdát.

21

schopnost samostatně jednat, bez ohledu na prostředí, ze kterého vzešel.49 Základní vojenský výcvik rozvíjel velitelské schopnosti rekrutů, takţe kaţdý musel znát a vyplnit úkoly svého nadřízeného. Toto jednoduché pravidlo zajišťovalo zástupné velení v případě, ţe odpovědný důstojník padl. Právě osvědčení se v boji mohlo skýtat moţnost kariérního postupu. Propaganda v tomto směru nezůstávala pozadu a na nové moţnosti reagovala četnými náborovými plakáty vyzývající mladé schopné muţe ke vstupu do armády. V průběhu války se například konaly besedy civilního obyvatelstva s drţiteli Ţelezného kříţe, které měly v podstatě stejný úkol. Právo se uplatňovalo stejnou měrou na důstojníky i řadové vojáky. Všeobecně platí, ţe čím vyšší hodnost člověk zastával, tím větší měl pravomoc a sní spojenou zodpovědnost, coţ se odráţelo na způsobu výkonu a udělení trestu. Mladí lidé vyrůstající v období rozmachu nacionálního socialismu, kteří vstupovali do armády nejčastěji, měli o okolním světě jen malé povědomí. Jakmile byli konfrontováni s novým prostředím daleko od domova, často vystaveni vysoké fyzické a psychické zátěţi, jejich ţebříček hodnot, chování a jednání se naprosto změnili. Důstojníci se po vpádu německých vojsk do Sovětského svazu stali „nedostatkovým zboţím“. Tento problém souvisel s pojetím německé taktiky operativního boje, kdy důstojník velel svým muţům z předních linií. Také byli častým terčem nepřátelských odstřelovačů. Nejjednodušším řešením bylo nenahrazování padlých frontových důstojníků absolutními důstojnickými nováčky z kadetních škol. Narušila by se soudrţnost jednotky a navíc neměl nováček potřebné frontové zkušenosti. Pokud to situace vyţadovala, byli řadoví vojáci povyšováni do důstojnických hodností, aby zacelili mezery ve velitelském sboru, ač neabsolvovali povinné důstojnické kurzy.50 Jejich smýšlení se značně lišilo od důstojníků z klasických pruských vojenských rodin, kteří prošli nejvyšším vojenským vzděláním.

49

Podobným způsobem dosáhl vysoké vojenské hodnosti Napoleon Bonaparte ve francouzské armádě (v poměrně mladém věku). 50 Výchova a postupy důstojnického sboru z 15.2. 1945 (Erziehung und Haltung des Offizierkorps), VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 23 4/26 „Geheim Bekanntzugebende Erlasse usw.“ Spisy 11. 8. 1936 – únor 1945.

22

3. 2

Disciplína u řadového vojska Kázeň zastávala důleţitou roli také při formování pěchotních jednotek

Z osobních zápisků jednoho německého vojáka se můţeme dozvědět o udrţování kázně mezi muţstvem: „Naše jednotka měla k dispozici malý dům, kterému nikdo neřekl jinak neţ „psírna“. Slouţil pro potrestané vojáky, kteří zde byli upoutáni řetězy k dřevěnému kůlu, s rukama svázanýma za zády. Trávili zde běţně několik hodin ve stoje poté, co absolvovali 36 hodin nepřetrţitého tvrdého výcviku“.51 Další kuriózní případ se stal během cvičení tankových jednotek na Krymu na jaře 1942: „Henry Metelmann v důsledku lehkováţné jízdy s tankem Panzer 38(t) uvízl v bahně. Za to, ţe musel poţádat svého nadřízeného o pomoc při vyprošťování, byl potrestán třídenním uvězněním ve stáji. Ještě před vykonáním trestu si na příkaz svého velitele musel nasadit na hlavu papírovou čepici, mezi nohama přidrţovat klacek a pobíhat před nastoupenou rotou se slovy: „Já jsem malý tank, který uvízl v bahně!“52 Trest s psychologickým dopadem je v literatuře zcela opomíjen, ale dle mého názoru byl v armádě výše uvedený způsob dvojího trestu zcela běţný. Psychologické dopady trestů za menší přestupky měly udrţet bojovou morálku a měly zdůraznit věrnost vojáka ke svým spolubojovníkům. Zároveň zvyšovaly jejich vzájemnou soutěţivost (nikdo nechce být „tím posledním a slabým“), tudíţ i zvýšit bojeschopnost jednotky.

3. 3

Kritéria pro vstup do Wehrmachtu a Waffen SS Na začátku války byla vstupní kritéria poměrně přísná, s přibývajícími

ztrátami na lidských ţivotech se zmírňovala, aţ ve svém důsledku neexistovala vůbec. Při výcviku nováčků byl zpočátku kladen důraz na vyřazování neschopných nebo nezodpovědných, protoţe tyto vlastnosti mohly budoucí jednotku na bojišti dost váţně poškodit a způsobit velké ztráty na ţivotech. Po jeho výrazném omezení se od těchto pravidel upustilo. Německá armáda byla na počátku války sloţena z důkladně vycvičených, fyzicky zdatných, motivovaných a 51

HART, S. – HART, R. – HUGHES, M.: Německý voják ve 2. světové válce. Praha: Svojtka & Co., 2006. s. 24. 52 Tamtéţ. s. 43.

23

sebevědomých vojáků, pod kvalitním velením. Nejfanatičtějšími bojovníky byli mladí nacisté, ale všeobecně nepatřili k těm, kteří přeţívali nejdéle. Nejlepším důkazem jsou jednotky Waffen-SS, které se prezentovaly jako elita armády, ale při svém prvním bojovém nasazení v Polsku utrpěly těţké ztráty vlivem svého nacionálněsocialistického zápalu a nedostatečně připravených bojových operací. Ve svých počátcích se musely Waffen-SS spoléhat na výcvik Wehrmachtu, jehoţ členové je od počátku vnímali jako konkurenci. Tyto dva subjekty si vzájemně nedůvěřovaly, ačkoliv podle směrnice OKW ze 17. září 1938 měly jednotky SS, přiřazené pod velení Wehrmachtu stejná práva a povinnosti jako řadoví vojáci. Později byl výcvik Waffen-SS natolik náročný, ţe kaţdý třetí uchazeč neuspěl. Výsledkem byli fyzicky i emocionálně vyspělí vojáci pohrdající hodnotou lidského ţivota a schopní absolutního bojového nasazení.53 V průběhu války se upustilo od principu „čisté německé armády“, protoţe byli stále častěji povoláváni muţi z anektovaných, či okupovaných území. Nejprve byli přijímáni dobrovolníci z tzv. rasově přijatelných oblastí (severské státy, Belgie a Nizozemí). Později se nábor rozšířil do zemí původně označených za oblasti rasově/etnicky nevhodné, aţ nakonec do německé armády vstupovali i někteří váleční zajatci ruského původu.54 Bez výjimek nesměli slouţit v armádě Ţidé (i „poloviční“) a Cikáni. V poslední fázi války jsou do armády přijímáni lidé, kteří se předtím neosvědčili. To znamená, ţe měli kriminální minulost, nedostačující zdravotní stav, byli „politicky nespolehliví“ nebo nesplňovali „rasové poţadavky“.55 Poté, co se lidské zdroje Třetí říše zcela vyčerpaly, byli do armády povoláváni mladí chlapci od deseti let věku a staří lidé do šedesáti let. Prakticky kaţdý muţ, který byl v té době schopen drţet zbraň. Vytvářely se jednotky „Volkssturm“, jejichţ nasazení v boji bylo zcela zbytečné. Nedostatečně vybavení a vycvičení, se zastaralou výzbrojí a nízkou morálkou, mohli tito „vojáci“ za cenu vysokých ztrát

53

McNAB, Chris: Druhá světová válka v datech. SS 1923-1945. Základní skutečnosti a údaje o Himmlerových oddílech SS. Praha: Svojtka & Co., 2010. s. 58. 54 Tyto jednotlivce neněmeckého původu slouţící v armádě nelze zaměňovat s národnostními „cizineckými legiemi“, utvářenými zcela záměrně. Slouţily jako samostatné jednotky a formace Waffen-SS převáţně na východní frontě, koncem války také v Německu. Blíţe viz: STONE, David: Hitlerova armáda. Vojáci, výzbroj a organizace. Praha: Volvox Globator, 2012. s. 77. 55 Nejznámější v tomto směru jsou brigády „Dirlewanger“ a „Kaminski“, sloţené z kriminálníků, pytláků, asociálů a vojáků z trestních praporů. Specializovaly se na protipartyzánský boj. Počínaly si s takovou brutalitou, ţe ji odsuzovali i příslušníci tradičních a elitních útvarů Waffen-SS (divize Leibstandarte, Das Reich, Totenkopf a Wiking).

24

spojenecké armády zbrzdit, nikoliv zastavit. Tyto jednotky znamenaly poslední pokus Německa zvrátit vývoj válečných událostí. Úpadkem přijímacích kritérií v důsledku nedostatku lidských zdrojů klesala i kvalita a profesionalita vojska56. Armáda z období posledních měsíců války se zcela odlišovala od té, která se formovala na jejím počátku. Drastická opatření a její celková proměna byla vzhledem k situaci nevyhnutelná. Od jednotek mladíků, prahnoucích po dobrodruţství a starců, kteří drţeli zbraň naposledy v první světové válce se očekávalo, ţe zastaví příliv spojeneckých vojsk. Armáda měla vytrvat na všech frontách aţ do úplného konce a proti Spojencům, pronikajícím do srdce Německa si počínala aţ překvapivě dobře. Nízká morálka vojska a problémy s kázní navyšovaly statistiky trestných činů. V prosinci 1939 proběhlo 12 853 válečných soudů. V říjnu 1944 se jejich počet zvýšil na 44 995. V období druhé světové války bylo v průměru popraveno kaţdý měsíc nejméně 100 vojáků za neuposlechnutí rozkazu nadřízeného a stejný počet za dezerci.57 Za lehké prohřešky proti německému vojenskému řádu58 mohl být voják potrestán celou škálou trestů, od pozdrţení výplaty ţoldu popřípadě jeho sníţení, domácího vězení v kasárnách (Stubenarrest), aţ po ztrátu hodnosti a uvěznění (Gefängnis). Německý trestní zákoník rozděloval trestné činy na zločiny, přečiny a přestupky. Pro jejich rozdělení bylo stěţejní, jaký trest za určitý trestný čin hrozil. Závaţnější nebo opakované prohřešky mohly být potrestány vojenským vězením (zřízeném v polních podmínkách nebo v příslušném vojenském okresu), popřípadě těţším vězením - káznicí (Zuchthaus). Za většinu těţkých provinění byl udělován trest smrti, který mohl být změněn na dlouholetý pobyt v pevnostním vězení (Festungshaft) nebo nucené práce s nasazením v trestním táboře (Feldstraflager). Pobyt v pevnosti a pracovní nasazení se v podstatě trestu smrti vyrovnaly, ale utrpení trvalo déle. Kriminální statistika v pokynech OKW z 20.

56

Zrušily se výjimky z vojenské povinnosti např. pro otce-ţivitele s početnou, na něm závislou rodinou, či pro posledního přeţivšího syna. 57 Statistiky viz: STONE, David: Hitlerova armáda 1939-1945. Praha: Volvox Globator, 2012. s. 105. 58 Směrnice pro výkon trestu odnětí svobody ve Wehrmachtu (Richtlinien für die Vollstreckung von Freiheitsstrafen in der Wehrmacht) - VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), KT 62 9/19 „Herrn General – zurück an II a“, f. 39/19-6. f. 39/09-1 aţ 39/19-4. Srov. s jejím návrhem: VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 64 11/15 „Bestimmungs Akten, Militärstrafgesetzbuch B. Nr. 14g“. f. 37-57.

25

června 194159 udává větší míru udělování pevnostní vazby důstojníkům oproti poddůstojníkům a muţstvu. Měli vyšší postavení a s tím související větší odpovědnost, přebírali často odpovědnost za jednání svých podřízených. Svým chováním měli jít důstojníci příkladem, proto pokud byli odsouzeni, tak přísněji. Záleţelo ovšem na druhu prohřešku. Výjimkou nebylo ani dlouhodobé věznění v koncentračním táboře, či nařízení popravy bez soudu po pouhém souhlasu říšského vůdce SS a šéfa německé policie Heinricha Himmlera. Dalším běţným trestem za těţké zločiny bylo převelení k trestnímu praporu (Strafbataillon). Jednotky formované v tyto prapory byly určeny k plnění nejobtíţnějších a nejnebezpečnějších bojových úkolů. V podstatě se jednalo o sebevraţedné mise, jejichţ jediným účelem bylo „odčinění vojákova trestu“. Vojáci v těchto praporech byli povaţováni za nečestné a dle toho s nimi bylo zacházeno. Čest sobě i své jednotce mohli vrátit projevem hrdinství na bojišti. Pokud přeţili, mohli se ke své původní jednotce vrátit.

59

Ze 462 pravomocně odsouzených bylo tímto trestem odsouzeno 50 důstojníků (10,8%). Naproti tomu z 3469 poddůstojníků skončilo v pevnosti 49, tj. 1,4% a 69 vojáků z počtu 22679 (0,3%). VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 27 R5/12 „Prüfung No. 0024 Anlageheft zu BD/IIa Nr. 119/39g Kdos“. f. 163.

26

4.

Faktory pozitivně ovlivňující bojovou morálku V jakékoliv armádě se na udrţení bojové morálky vţdy pečlivě dbalo,

protoţe velení si plně uvědomovalo fakt, ţe vycvičená jednotka s vysokým stupněm sebekázně dosahuje těch nejlepších výsledků. V tomto případě mají nezastupitelnou roli podpůrné sluţby a materiální zabezpečení. Voják na frontě je spokojen s vědomím, ţe má na další den co jíst, bude v suchu a teple. Pro vojáka v zázemí, ale tyto věci byly poměrně běţné, proto hledal jiné moţnosti k vyuţití svého osobního volna. Nasazení na frontě bylo spojeno z řadou negativních skutečností, kterým se předcházelo pravidelným přesunem jednotek do zázemí, kde měli vojáci načerpat nové síly a jejich jednotka se mohla reorganizovat, případně doplnit ztráty. Neustálá přítomnost smrti, nedostatek spánku, jídla a celkové nepohodlí spojené s extrémním počasím, všudypřítomnými parazity a neustálými přesuny pozic vyţadovaly od vojáků na frontě, aby ze sebe vydali maximum. Fyzická a psychická odolnost musela být samozřejmostí, proto jim mělo zázemí poskytnout vše potřebné k regeneraci ztracených sil. Jedním ze základních pozitivních faktorů je dovolená.60 Průměrný německý voják se vracel k rodině minimálně jednou ročně (na rozdíl od Britů či Američanů, kteří své blízké často neviděli celá léta).61 Na odpočinek byly vysíláni jednotlivci, i celá druţstva. Německé frontové jednotky z východní fronty se často posílaly na

území

okupované

Francie,

která

slouţila

jako

zotavovna

Wehrmachtu.62 Přímořská letoviska jim nabízela potřebný klid a klima, které postrádaly na východě. Svůj volný čas vojáci vyplňovali návštěvami kin, kaváren a barů, ve velké míře také nevěstinců. Mohli si vybírat z rozmanitých druhů zábavy a věnovat se celé řadě svých zájmů, například sportu. Stejně jak se dovolenky mohly vydávat, mohly se i rušit (například díky plánovaným bojovým operacím). V tomto případě byl voják povinen se co nejdřív

60

Vojáci Wehrmachtu měli nárok na 2 týdny dovolené za rok a v případě potřeby rekonvalescence po zranění nebo náhlého úmrtí v rodině jim bylo přiznáno dalších 21 dnů. Stávalo se také, ţe někteří vojáci nebyli přes 2 roky doma. V tomto případě dostávali při udělování dovolenek přednost, stejně jako muţi s rodinami a vojáci, dlouhodobě nasazení na frontě. 61 HART, S. – HART, R. – HUGHES, M.: Německý voják ve 2. světové válce. Praha: Svojtka & Co., 2006. s. 15. 62 Vojáci, kteří vykonávali svoji sluţbu na tomto území, proţívali válku úplně z jiného pohledu. O hrůzách východní fronty si mohli udělat představu na základě filmových týdeníků a rozhovorů se zde odpočívajícími jednotkami. Jaké byly důsledky těchto představ předkládám v kapitole 6.1 Dezertér Ludwig Baumann.

27

dostavit ke svému útvaru. Pokud tak neučinil, mohl být odsouzen k trestu smrti za zběhnutí. Můţeme se také setkat s případy, kdy se vojáci v důsledku dlouhodobého odloučení nejsou schopni vrátit do civilního prostředí, které mnohdy povaţují za nepřátelské a skutečný domov vidí ve své jednotce. Cítí se být provázáni se svými kamarády, s nimiţ společně sdílejí veškeré útrapy, a kteří jsou jim ve válce blíţ neţ vlastní rodina. Existují i tací, kteří se nedokáţou smířit s odloučením od domova. V tomto případě je pro ně (a pro všechny vojáky vůbec) důleţitá polní pošta. Systém funkce polní pošty, rozdělení poštovních útvarů a nařízení pro doručování zásilek, jakoţ i psychologický dopad jejího správného fungování by vydal na samostatnou práci. Proto se zde o ní zmíním jen okrajově, pouze jako o doplňující informaci k této kapitole. Válečné zásilky nebyly označovány adresou jednotky. V podstatě to ani nebylo moţné, protoţe doručení trvalo v průměru dva týdny a vojenské útvary se neustále přesouvaly. Navíc se vyskytovaly často v neosídlených místech, kam nevedla

ani

silnice.

Kaţdá

jednotka

měla

přiděleno

pětimístné

číslo

(Feldpostnummer), které se v průběhu války několikrát změnilo (z důvodu utajení).63 Pošta k doručování vyuţívala všech moţných dopravních prostředků. Zatímco zásilky určené pro vojáky na východní frontě putovaly převáţně vlakem, zásilky pro jednotky v severní Africe se přepravovaly lodí a letadlem. Nejdůleţitější funkcí polní pošty je bezesporu propojení vojáků s domovem na velké vzdálenosti. Tento pozitivní psychologický aspekt významnou měrou přispíval k posílení jejich morálky. Také nemuseli být konfrontováni s civilním prostředím, které jim občas přišlo cizí, přesto se díky dopisům „ocitli doma“. I přes kontrolu vojenských zásilek64 jde o jeden z velmi významných pramenů k dějinám německé armády (spolu s válečnými deníky), hlavně díky osobním názorům pisatelů, kteří se přímo a zcela otevřeně zmiňují o svých záţitcích. K dalším pozitivním faktorům můţeme zařadit podpůrné sluţby a materiální zabezpečení armády, které měly na starosti zásobovací oddíly. 63

http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Soldat/Feldpost-R.htm (stránka platná k 7. 5. 2013) V náhodné kontrole zásilek byla sledována bojová morálka jednotek, přičemţ informace o vojenských záleţitostech byly cenzurovány. Vojáci měli přísně zakázáno posílat „vojenské suvenýry“ (zejména zbraně a munici). Při obrovském objemu polní pošty nebylo moţné kontrolovat kaţdý dopis z fronty. Pokud byl zachycen dopis obsahující projevy defétismu a vyjadřující nedůvěru v konečné vítězství německé říše, popřípadě s jinými postiţitelnými informacemi, mohl být voják konfrontován s vojenskou justicí. Případ SS-Schütze Leopolda Bolbechera, souzeného za kritiku poměrů v německé armádě (rozvracení branné moci) viz: VÚA Praha, Fond Arb.Abt. d. W-SS (Arbeitsabteilung der Waffen SS), f. 82-86. 64

28

K hlavním a nejvíce ceněným surovinám patřily pohonné hmoty, střelivo a proviant. Polní pekárna a polní kuchyně byly mnohdy tím „nejvíce střeţeným pokladem“ kaţdého útvaru. Jídlo je důleţitým předpokladem přeţití kaţdého člověka. Jak je důleţité obstarávání v době jeho nedostatku dokládá následující citát: „Přísun potravin pod stanovenými normami způsobil, ţe si jeho nedostatek vojáci museli kompenzovat sami. Počátkem února 1944 vojáci 101. praporu těţkých tanků SS v jedné vesnici našli a zabili prase. Neţ jej stačili upéct, museli opustit svojí pozici kvůli útoku sovětských tanků T-34. Během tohoto přesunu stihli prase zabalit do celty a připevnit za věţ svého stroje. Ani útok nepřítele nezpůsobil, ţe by zbytečně přišli o tak vzácný úlovek“.65 Nízká morálka jde ruku v ruce s poráţkou po poráţce a německý voják nebojoval za západní kulturu, ani za stranu a svoje ideály, ale o svůj holý ţivot. Mladí muţi si přinesli určité postoje a návyky z domácího prostředí, které byly sjednoceny uniformitou armády. Pocit stálého ohroţení, vojenský reţim a nepřítomnost zázemí, smrt blízkých lidí, nejen rodinných příslušníků nebo ztráta všech morálních i společenských hodnot, se nemalou měrou promítly do duše milionů lidí. Z toho plynou neţádoucí a situaci neodpovídající reakce. Neméně důleţitou roli sehrával psychologický aspekt války. S extrémními podmínkami se vojáci vyrovnávali jak mohli, zejména díky svépomocně vyrobeným součástem výstroje, popřípadě kořistními doplňky. Všeobecně byl ruský voják na zimu lépe oblečen i vyzbrojen neţ jeho německý protivník. Kvalita německých uniforem a výstrojních součástek se během války rapidně zhoršila. Dalším psychologickým aspektem bylo nasazení ruských tanků T-34 a KV-1 v počáteční fázi války. V podstatě se vedla válka na poli technologických inovací a jejich praktického vyuţití v boji. Německá technická dokonalost se střetávala s ruskou jednoduchostí. Harry Mielert se zmiňuje o psychologickém vlivu nedostatku munice: „Ti, kterým došlo střelivo, se brání polními lopatkami a paţbami svých zbraní. Kdyţ vojákovi dojdou náboje, je to stejné jako kdyby zůstal sám. Náboje mu dodávají sebevědomí a pocit bezpečí. A pokud jej nemá, stává se z něj štvané zvíře.“66 Způsob boje, který němečtí vojáci aplikovali na nepřátelích Třetí říše, se promítal i

65

HART, S. – HART, R. – HUGHES, M.: Německý voják ve 2. světové válce. Praha: Svojtka & Co., 2006. s. 44. 66 Tamtéţ. s. 30.

29

do způsobu zacházení v případě jejich zajetí. Hlavně na východní frontě jednotkám SS (oproti vojákům Wehrmachtu) hrozilo mučení nebo pomalá smrt.

30

5.

Právo se zmenšuje do té míry, o kolik se zvětšuje moc. Pro název této kapitoly jsem zvolila jeden z Tacitových výroků.

Domnívám se, ţe plně vystihuje její obsah. „Pokud se ptáme, co znamenal nacionální socialismus pro právo, tak musíme odpovědět: právní barbarství, právní nejistotu, bezpráví a konečně zločiny dosud nepoznané míry a hrůzy. A všechny spáchali nositelé státní moci s tím, ţe se jedná o právo. Na jedné straně zneuţili nacisté od počátku německé soudce a právníky jako nástroje k prosazení svých zločinných cílů a na straně druhé se soudci a právníci nechali také sami zneuţít.“67 Základem německého vojenského trestního práva je první trestní zákoník německé Říše z roku 1872, jehoţ výrazné obměny nastaly teprve po konci první světové války. Právo v meziválečném období prošlo dalšími změnami, coţ dokládá příručka Strafrecht der deutschen Wehrmacht vydaná v roce 193568, tedy v období zavedení branné povinnosti. Obsahuje vojenský trestní řád, sluţební nařízení a právní postupy k prosazování trestního práva. Během let 1939-1945 můţeme pozorovat mimořádně rychlý rozvoj vojenského trestního práva, kdy byla nařízení upravována a doplňována pro potřeby války a válečného nasazení. Většina archivního materiálu k tomuto tématu je neuspořádaná a chaotická. Z mnoţství roztroušených vyhlášek bylo nejdostupnějších asi 135 textů včetně instrukcí později vynesených úprav a doplňků, které vybralo Oddělení centrálního vyhledávání69 (ZNS) Spolkového archivu v Cáchách-Kornelimünsteru podle předem stanovených objektivních kritérií a shrnulo je do základních pravidel vojenského práva Wehrmachtu, jeţ sepsal Rudolf Absolon70. Za zmínku stojí zde obsaţené vyhlášky Vrchního

67

WEINKAUFF, Hermann: Die deutsche Justiz und der Nationalsozialismus. Ein Überblick. Stuttgart: Deutsche Ver.-Anst., 1968; LAUFS, A.: Rechtsentwicklungen in Deutschland. 5. vydání. Berlin, New York: Walter de Gruyter Verlag, 1996. s. 370. Převzato z: TAUCHEN, Jaromír: Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1945. Ostrava: KEY Publishing s.r.o, 2010. s. 7. 68 Strafrecht der deutschen Wehrmacht. Militärstrafgesetzbuch, Militärstrafgerichtsordnung, Strafvollstreckungsvorschrift für die Wehrmacht, Militärrichterdienststrafordnung, Disziplinarstrafordnung für das Heer. München und Berlin: C. H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung, 1935. 69 Oddělení centrálního vyhledávání (Das Bundesarchiv Abteilung Zentralnachweisstelle) vzniklo po skončení druhé světové války, poté, co se veškerá dochovaná personální evidence bývalého Reichswehru a Wehrmachtu přesunula z Dortmundu do Cách. Roku 1955 došlo ke sloučení s centrálním Spolkovým archivem, protoţe byly veškeré materiály vojenské provenience zahrnuty pod jeho správu. K 31. prosinci 2005 (60 let po skončení války a 50 let po integraci archivu) byl tento úřad zrušen. 70 ABSOLON, Rudolf: Das Wehrmachtstrafrecht im 2. Weltkrieg. Sammlung der grundlegenden Gesetze, Verordnungen und Erlasse. Kornelimünster, 1958.

31

velitelství armády vypovídající o změnách pojetí práva a vnitřní struktury Wehrmachtu nejen v souvislosti s blíţícím se koncem války. Tehdejší právní normy se od těch dnešních liší jak zpracováním, tak pouţitím, coţ znesnadňuje orientaci i zkušeným právníkům. Německá justice měla zcela odlišný názor na „řádný výkon spravedlnosti“. Nesčetněkrát záleţelo na vlastním výkladu soudce a celkové povaze zločinu. Z vojenských trestněprávních zákonů, předpisů, postupů a nařízení příslušných ozbrojených sil vychází také zvláštní soudy SS, soudy policejních sborů a německého „Volkssturmu“. Tyto instituce se specializovaly na řešení trestních provinění jim odpovídajících jednotek. Můţeme se setkat s případy, kdy byl člen Waffen-SS dočasně převelen pod jednotky Wehrmachtu. V tomto případě se na něj vztahovala soudní pravomoc Wehrmachtu a nikoliv soudů SS. Vrchní velitelství armády (OKW) a pozemního vojska (OKH) 13. května 1941 vydala „Nařízení o soudní pravomoci“ (Verordnung über die gerichtliche Zuständigkeit), které zaručovalo, ţe zločiny německých vojáků na sovětském civilním obyvatelstvu nebudou trestně stíhány.71 V praxi to znamenalo, ţe pokud vojáci Wehrmachtu společně s SS „Einsatzgruppen“ a jednotkami Waffen-SS se spolupodíleli na holocaustu, nebyli nijak právně stíháni a pro nacionálněsocialistický reţim v tomto případě neexistoval zločin. Přesto je nepopiratelné, ţe hlavním strůjcem byly jednotky SS, jejichţ zásahová komanda pracovala s neskutečnou přesností a pečlivostí. Bez přispění Wehrmachtu by masové vyvraţďování Ţidů nenabylo tak velkého rozsahu.72 Výše zmíněné nařízení dokládá „dvojí metr“ spravedlnosti uplatňované v německé armádě. „Patnáct tisíc jejích příslušníků bylo sice odsouzeno polními soudy k smrti, leč desetitisíce dalších případů legalizovaných zločinů zůstaly

Rudolf Absolon byl vedoucím ZNS. Ve svých publikacích se věnuje právní problematice Wehrmachtu a celkové historii německé armády jako takové. V rámci úřadu ZNS spravoval a třídil informace pro potřeby stíhání válečných zločinců a téţ se podílel na řešení právní problematiky statutu vojáka z povolání pro kadety vojenských škol zmrzačené během posledních měsíců války. Spolkové zákony těmto lidem neumoţňovaly pobírat invalidní důchod i několik desetiletí po válce, proto se tato kauza řešila ve spolupráci s Bundesarchivem. Blíţe viz článek z 3. září 1979, Der Spiegel, č. 36/1979. Dostupné online: http://www.spiegel.de/spiegel/print/d-39909552.html (stránka platná k 18. 12. 2012). 71 KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 138. 72 Tamtéţ. s. 149.

32

v důsledku libovůle velení nepotrestány.73 Armáda připouštěla neoprávněné akce proti jednotlivcům povaţovaným za pouhé „podlidi“ a vytvářela vhodnou pojistku, která umoţňovala vyţadování přísné bojové kázně“74. Ze záznamu rozhovoru generála Wilhelma von Thomy a generála tankových vojsk Heinricha Eberbacha, který byl pořízen během jejich zajetí v anglickém Trent Parku75, se můţeme dozvědět o drastickém zacházení s civilním obyvatelstvem. Také je ukázkovým příkladem válečné beztrestnosti uplatňované na východní frontě. „V jednom stavení v Alexandrovce seděli v jediné vytopené místnosti kapitán, nadporučík a několik poddůstojníků. Kapitán vytáhl pistoli se slovy: „Nemůţu se koukat na ty vesnické ksichty“ a zastřelil sedláka, kterého předtím pozval do místnosti. Jeho manţelka seděla s dětmi na peci. Kapitán dál nechtěl poslouchat jejich pláč, a proto nařídil nadporučíkovi, aby ji zastřelil. Poté stáhli z pece dívku a jejího desetiletého bratra, také je na místě zastřelili. Navíc našli na peci dvouměsíční nemluvně, které shodili na zem, dupali po něm a pak je vyhodili ven do sněhu. Poslal jsem tam válečný soud (Thoma) a kapitán před ním prohlásil: „Ty, co jsme zastřelili, nebyli lidmi. Vůdce přece řekl, ţe Rusové nejsou lidi a patří mezi zvěř. Ţalobu pro vraţdu odmítáme.“ Válečný soud vynesl jeden trest degradace a doţivotní káznice, pro ostatní několik let káznice. Rozsudek jsem nepodepsal, protoţe jsem poţadoval pro oba hlavní aktéry trest smrti zastřelením, a to vlastní jednotkou, kterou tato událost pobouřila. Hitler ovšem rozsudek nepotvrdil, namísto toho zařadili oba dva do trestné roty!“

5. 1

Soudy a soudní moc Z všeobecného hlediska byl německý stát v organizační rovině formálně

oddělen od nacionálněsocialistické strany. Do jeho organizační struktury však pronikali straničtí funkcionáři, v jejichţ rukou se hromadily jednotlivé úřady nejrůznější povahy. Došlo k jeho úplnému ovládnutí a podřízení nacistické 73

Srovnání nabízí Zpráva z 29. září 1942 o střílení ruského civilního obyvatelstva příslušníky Wehrmachtu a jejich zločiny. VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 54 13/23 „Ausführungsbestimmungen, Erlasse usw. durch OKW, OKH, OKM“. 74 MÜCKE, Pavel: „Stali se jeho obětí...“ O Hitlerovi a jeho armádě. in: Soudobé dějiny, r. 14/2007, č. 1-2, s. 150. K disciplíně v armádě viz 3. kapitola. 75 NEITZEL, Sönke: Odposlechy. Němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 19421945. Praha: Ikar, 2009. Srov. s: KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 168169.

33

diktatuře. Německá justice se tak dostala do politické sféry vlivu a jejím postupným podřízením byly legitimizovány všechny události, k nimţ došlo před vypuknutím války, jakoţ i v jejím průběhu76. Při rozhodování se soudci měli primárně řídit pouze Vůdcovou vůlí a nacionálněsocialistickou ideologií a na základě toho provádět výklad právních norem. K tomu, aby soudce plnil co nejlépe své povinnosti pramenící z jeho funkce, bylo nutné pro tuto pozici vybírat pouze přesvědčené nacisty77. Před německými vojenskými soudy často stanuli vojáci obvinění z porušení vojenského zákoníku. V prvních dvou letech války jich bylo 89% odsouzeno. Důstojníkům byla jejich pochybení tolerována (23% zproštění obvinění).78 S postupem války se tresty zpřísňovaly. Nacistický reţim zavedl nejasně definovaný zločin „podkopávání bojového ducha“, který se rovnal vraţdě, zběhnutí, homosexuálnímu styku, či útoku na hodnostně vyššího důstojníka. Vojenská trestní soudní pravomoc byla v Třetí říši upravena vojenským trestním řádem (Militärstrafgerichtsordnung) z 1. prosince 189879. Tento řád zaváděl systém tří instancí: 1.

Válečné soudy (Kriegsgerichte)

Byly tříčlenné, ale rozšiřovaly se na pětičlenné, pokud rozhodovaly o těţkých zločinech, za které hrozil trest smrti, či doţivotní káznice. Dále se dělily na soudy niţší (okresní, brigádní) a vyšší (krajské, divizní). 2.

Vrchní válečné soudy (Oberkriegsgerichte)

Rozhodovaly o odvolání z rozsudků soudů první instance, oproti soudům první instance byly vţdy pětičlenné. 3.

Říšský válečný soud (Reichskriegsgericht), jeţ rozhodoval o revizi z rozsudků vrchního válečného soudu.80

76

TAUCHEN, Jaromír: Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1945. Ostrava: KEY Publishing s.r.o, 2010. s. 30. 77 Tamtéţ. s. 35. 78 HART, S. – HART, R. – HUGHES, M.: Německý voják ve 2. světové válce. Praha: Svojtka & Co., 2006. s. 11. 79 Jeho znění je otištěno ve vyhlášce z 29. září 1936 (RGBl. I, s. 751). Následné změny nalezneme v RGBl. I, s. 993 (nařízení z 24. července 1938) a v RGBl. I, s. 369 (nařízení z 16. února 1939). Viz téţ: Strafrecht der deutschen Wehrmacht. Militärstrafgesetzbuch, Militärstrafgerichtsordnung, Strafvollstreckungsvorschrift für die Wehrmacht, Militärrichterdienststrafordnung, Disziplinarstrafordnung für das Heer. München und Berlin: C. H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung, 1935. 80 LEPŠÍK, Josef: Německé vojenské trestní řízení, Praha: Českomoravský kompas, 1939. s. 71. Viz téţ VÚA Praha, Německé soudy vojenské, policejní, civilní 1936-1945, řada N.

34

Soudy první a druhé instance nebyly soudy stálé. Svolával je příslušný velitel (velitelé, určeni říšským ministrem války), přičemţ takto svolaný soud měl připojen název příslušného vojenského útvaru, podřízenému jeho osobě. Pravidla a postupy při vojenském soudním líčení byly podobné jako u soudů civilních, jen byly upraveny pro potřeby armády a v době války se samozřejmě zpřísnily. „Adolf Hitler spatřoval hlavní úkol práva a justice v první řadě v ochraně národního společenství. Podle nacistické ideologie se pachatel porušením zákona neprovinil pouze proti jednotlivci, ale proti celému společenství, z něhoţ byl vyloučen za vědomé vyhýbání se plnění svých povinností“81. Vojenským soudům podléhají vojáci a úředníci branné moci, lodní personál a osoby, které slouţily na lodi ve válečném stavu, váleční zajatci a vojáci cizích států, kteří spolupracovali s německou brannou mocí; osoby německé i cizí státní příslušnosti (vojenské i civilní) pro trestné činy zemězrady, obírání mrtvých, nemocných a raněných na bojišti během války (MStGB, §160) a pro trestné činy proti vojskům a jejich příslušníkům, či úředním nařízením, spáchané na území obsazeném německými vojsky (MStGB, §161).82 Maximálním uloţitelným trestem, v civilním i ve vojenském právu, byl trest smrti. Trest smrti byl vykonáván od 30. let 20. století různými způsoby. V civilním prostředí se pouţívalo stětí (na základě § 13 trestního zákona). Díky Zákonu o ukládání a výkonu trestu smrti z 29. března 1933 (RGBl. I., s. 151) se mohl provádět oběšením. Vojenské trestní právo ukládalo trest smrti zastřelením, u ţen pouze stětím (§ 103 KStVO83, 17. srpna 1938). Dále byla vydána celá řada trestních zákonů, odvolávajících se na mimořádné válečné okolnosti a na oběti německých vojáků na evropských bojištích. Rozšířila se také ustanovení týkající se vlastizrady a zemězrady.84 Zatímco během první světové války bylo popraveno 48 vojáků, v letech 1939-1945 se počet popravených navýšil na 13-15 tisíc.85 Tento nárůst souvisí 81

TAUCHEN, Jaromír: Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1945. Ostrava: KEY Publishing s.r.o, 2010. s. 30. 82 Tamtéţ, s. 74. 83 Tajný výnos ze 4. března 1943 umoţňoval trest smrti oběšením, coţ bylo pro vojáky citelně poniţující. Kriegsstrafverfahrensordnung – vojenské trestní nařízení. ABSOLON, Rudolf: Das Wehrmachtstrafrecht im 2. Weltkrieg. Sammlung der grundlegenden Gesetze, Verordnungen und Erlasse. Kornelimünster, 1958. s. 171-172. 84 TAUCHEN, Jaromír: Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1945. Ostrava: KEY Publishing s.r.o, 2010. s. 96. 85 STONE, David: Hitlerova armáda. Vojáci, výzbroj a organizace. Praha: Volvox Globator, 2012. s. 105.

35

s politizací systému vojenské justice, která vyuţívala široké škály trestů, za něţ mohl být udělen dlouholetý ţalář nebo trest smrti. Mezi nejčastější patřily dezerce, sebepoškozování, zbabělost před nepřítelem, nedovolené vzdálení se od útvaru nebo útok proti nadřízenému. Erich von Manstein ve svých pamětech uvádí, ţe se nikdy u potvrzení rozsudků smrti nespokojil pouze s hlášením svého armádního soudce, ale vţdy nahlíţel do soudních spisů. Právo je velmi pruţné a záleţí na jeho výkladu, proto plně souhlasil s rozsudkem pro dva vojáky svého sboru, kteří znásilnili a zabili starou ţenu, naopak se snaţil zastat vojáka potrestaného za zbabělost. Tento voják byl v polském taţení vyznamenán Ţelezným kříţem, ale po návratu na frontu ztratil v boji nervy a uprchl, čímţ si jako jediný ze své jednotky zachránil ţivot. „Potvrzení rozsudku smrti jsem v takových případech na 3-4 týdny odloţil. Pokud se dotyčný v té době osvědčil v boji, potom jsem rozsudek zrušil. Kdyţ však znovu selhal, nabyl rozsudek platnosti. Z vojáků, kterým jsem poskytl zkušební lhůtu, v budoucnu pouze jeden přeběhl k nepříteli. Všichni ostatní se buď osvědčili, nebo padli jako svědomití vojáci v těţkých bojích“86.

5. 2

Říšský válečný soud – Reichskriegsgericht Říšský válečný soud vznikl 1. října 1936 jako nejvyšší soudní tribunál

Wehrmachtu. Stal se přímým nástupcem císařského vojenského soudu v BerlíněCharlottenburgu z dob Výmarské republiky.87 Zaručoval jednotnost výkladu vojenského trestního práva, přičemţ měl v pravomoci rozhodovat v případu velezrady, vlastizrady, vojenské zrady a špionáţe a to v paragrafech, které neměl v kompetenci Lidový soudní dvůr. Přesněji podle § 55 (KstVO) byl RKG příslušný v první a poslední instanci88 v případech velezrady (MStGB §§ 80-84), zemězrady (MStGB §§89-92), válečné zrady (MStGB §§ 57, 59 a 60). Dále řešil případy rozvracení branné moci a poškozování jejích prostředků (MStGB § 143a), dezerce a jiné trestné činy politického, či vojenského charakteru. Jeho rozhodnutí bylo závazné pro vojenské soudy niţší instance a podle § 327 trestního řádu nešlo 86

MANSTEIN, Erich von: Ztracená vítězství. Sv. I. Brno: Jota, 2007. s. 324-325. PEŘINOVÁ, Lenka: Sonda do materiálů Říšského válečného soudu z let 1939-1945. Brno: Univerzita obrany, 2002. s. 10. 88 Podle nařízení z 16. února 1939 (RGBl. I, 369) jsou říšskému válečnému soudu navrhovány běţným sluţebním postupem ty případy (v první a poslední instanci), které obsahují obţalobu pro zločiny, za něţ hrozí trest smrti nebo doţivotní káznice. Blíţe viz: LEPŠÍK, Josef: Německé vojenské trestní řízení, Praha: Českomoravský kompas, 1939. s. 75-77. 87

36

uplatnit řádné opravné prostředky (právní stíţnost, odvolání a revize). Tresty smrti udělené tímto soudem byly vykonávány nejčastěji v Berlíně-Plötzensee, v káznicích v Brandenburgu a Halle; od srpna 1943 také v Torgau-Fort Zinna, kam se říšský soud přesunul kvůli nárůstu spojeneckých náletů na Berlín Skládal se ze tří (od listopadu 1941 ze čtyř) senátů, v nichţ vţdy zasedal předseda senátu, dva soudní úředníci RKG a dva důstojníci. V lednu 1945 byly senáty zmenšeny na tzv. malé senáty, sestavené ze tří členů. Po celou dobu fungování soudu ve zvláštních případech ještě zasedal devítičlenný „velký senát“. Poslední činnost Říšský válečný soud vykazoval ještě 10. dubna 1945. O týden později se jiţ přesouval z Torgau přes Dráţďany a Prahu k Pasovu. Některé jeho tajné spisy byly spáleny, ale většina byla nalezena a zachycena československými partyzány na zámku Kundratice, z tohoto důvodu je dnes fond RKG uloţen ve Vojenském ústředním archivu v Praze.

5. 3

„Čestný soud Wehrmachtu“ Takzvaný „Čestný soud Wehrmachtu“ (Ehrengericht der Wehrmacht) byl

jednorázově ustaven na přání Adolfa Hitlera od 2. srpna do září 1944. Měl za úkol vyloučit z armády vojáky, kteří byli zatčeni v souvislosti s atentátem na jeho osobu 20. července 1944. Obvykle podobné záleţitosti spadaly do kompetence Říšského válečného soudu, ale díky Hitlerově nedůvěře ve vojenské soudnictví byla soudu pravomoc odňata s odvoláním na výjimečné okolnosti. „Čestný soud“ neměl nic společného s klasickým soudem a jeho právní kvality byly více neţ pochybné. Nesměl obviněným klást otázky ani vyslýchat případné svědky, musel se rozhodovat pouze na základě podkladů předloţených gestapem. Předsedal mu polní maršál Gerd von Rundstedt, ţalobci byli šéf RSHA SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner a šéf gestapa SS-Gruppenführer Heinrich Müller. Přes 50 generálů a důstojníků generálního štábu, včetně polního maršála Erwina von Witzlebena, bylo potupně vyloučenö z řad Wehrmachtu na základě § 416 (MStGB)89, tudíţ jejich případ velezrady převzal Lidový soudní dvůr v Berlíně.90 89

Pravomoc zabývat se trestnými činy vojáků přebírá soud civilní, byl-li soudem vojenským vysloven trest propuštění ze sluţby nebo vystoupil-li viník v důsledku trestu z branné povinnosti. LEPŠÍK, Josef: Německé vojenské trestní řízení, Praha: Českomoravský kompas, 1939. s. 104. 90 KNOPP, Guido: Atentáty na Hitlera. Praha: Ikar, 2007. s. 306-307. Srov. s: BARNETT, Correlli: Hitlerovi generálové. Brno: Jota, 1997. s. 229.

37

Se vší pravděpodobností by se „Čestný soud Wehrmachtu“ zabýval i případy polních maršálů Erwina Rommela a Günthera von Kluge, pokud by nespáchali sebevraţdu (Rommel příkazem, Kluge dobrovolně).

5. 4

Lidový soudní dvůr v Berlíně – Volksgerichtshof Tento soud nepatřil k organizaci vojenských soudů, protoţe byl soudem

civilním. Ale je zde uveden jako zvláštní instance, jeţ měla demonstrovat sílu nacionálně-socialistického reţimu vůči bývalým příslušníkům Wehrmachtu, kteří se přímo účastnili atentátu na Adolfa Hitlera 20. července 1944 a vůči důstojníkům, kteří byli této akci nápomocni. Lidový soudní dvůr byl zřízen 24. dubna 1934 na základě zákona o změnách v předpisech trestního práva a trestního řádu.91 Měl status zvláštního soudu, tzn. měl omezené pole působnosti zaměřené pouze na politicky motivované trestné činy. Na základě zákona z 18. dubna 1936 (RGBl. I, s. 369) se stal soudem řádným, s plnými pravomocemi. Nacisté v něm spatřovali prostředek, jak se vypořádat s nepřáteli uvnitř státu, proto měl na starosti případy velezrady (§ 8084) a zemězrady (§ 89-92).92 Počátkem války se jeho kompetence rozšířily i na posuzování případů poškozování branných prostředků, ohroţení branné moci, špionáţe a dezerce. Po roce 1941 byl vnímán jako nástroj teroru uvnitř nacionálněsocialistického státu. Často zmanipulované rozsudky obsahovaly všechny náleţitosti a řádné zdůvodnění, coţ bylo výsledkem německé systematičnosti a pečlivosti. Například náklady na popravu odsouzeného dostali jeho příbuzní vyúčtovány do posledního feniku.93

91

Gesetz zurÄnderung von Vorschriften des Strafrechts und des Strafverfahrens aus dem 24.April 1934 (RGBl. I, s. 341-345). 92 Velezrada a zemězrada vojáků a válečných zajatců byla v pravomoci Říšského válečného soudu (RKG). Bylo poměrně časté, ţe obvinění byli propuštěni z armády na základě rozhodnutí RKG a šetření se ujal Lidový soudní dvůr, jako v případě „spiklenců z 20. července 1944“. Velezradou je myšleno jednání, namířené proti vlastnímu státu s cílem dosáhnout revolučního státního převratu násilnými prostředky. Rozpětí trestu se pohybovalo od jednoho roku káznice aţ po trest smrti; postupem času se uděloval pouze trest smrti. Zemězrada je útok na mocenské postavení státu ve vztahu k ostatním státům tj. snaha předat zahraniční vládě písemnosti, nákresy a zprávy, které měly být z důvodu obrany země drţeny v tajnosti. Udělován byl pouze trest smrti. 93 Na některé úkony byl stanoven pevný poplatek např. za uloţení trestu smrti 300 říšských marek. Zpoplatněna byla doba strávená ve vazbě, výkon trestu, obhájce i poštovné. VLČEK, Lukáš: Lidový soudní dvůr v Berlíně – Volksgerichtshof – a jeho historie. In: Securitas imperii č. 18, Praha: ÚSTR, 2011, s.153 a s.167. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitasimperii/no18/144-167.pdf

38

Zřízením „Vrchního říšského státního zastupitelství při Lidovém soudním dvoru“ se plně oddělil od Říšského soudu. Do této doby zastupoval úřad ţalobce Říšský soud v Berlíně. Jako důkaz rovnoprávnosti měli jeho soudci právo nosit červené taláry, coţ bylo dříve výsadou pouze Říšského soudu. V hlavním líčení rozhodovaly pětičlenné senáty, mimo hlavní líčení pouze tříčlenné. Členové soudu byli jmenováni říšským kancléřem na návrh říšského ministra spravedlnosti. Prezident, předsedové senátů a soudní radové byli jmenováni na doţivotí a čestní soudci na pět let, přičemţ od roku 1942 bylo povinné jejich členství v NSDAP. Post prezidenta soudního dvora se stabilizoval aţ s nástupem Otto Georga Thieracka 3. června 1936. Nejvíce se do fungování soudu promítlo předsednictví Rolanda Freislera (1942-1945).94 Lidový soudní dvůr byl rozpuštěn 20. října 1945. Za dobu svého působení vynesl nejméně 5279 rozsudků smrti (33,6% odsouzených), různě vysoké tresty odnětí svobody tvořily 58,3%, osvobozeno bylo 8,1%.95

5. 5

Soudy v pravomoci jednotek SS Stejně jako se Waffen-SS vyčleňovaly z pravomocí armády, ač s ní

formálně spolupracovaly, tak i soudy jednotek SS měly vlastní systém trestání svých příslušníků. Nejdůleţitější institucí zde byl Hlavní soudní úřad SS (Hauptamt SS-Gericht) se sídlem v Mnichově, v čele s generálporučíkem (SSGruppenführerem) Paulem Scharfem.96 Původně se tento úřad nazýval jen SS-Gericht a byl podřízen Hlavnímu úřadu SS (SS-Hauptamt). V souvislosti s nárůstem členské základny Schutzstaffeln se osamostatnil a přejmenoval. Hlavní motivací pro jeho zaloţení byla potřeba vyjmout jednotky SS z pravomocí vojenské i civilní legislativy, coţ se povedlo jen částečně, protoţe s nimi vojenský právní řád po úpravě a nově vydaných nařízeních počítal. Paul Scharfe se k výlučnému postavení vyjádřil následovně: U vojenských soudů byla většina nákladů hrazena vojenskou justiční správou. Viz LEPŠÍK, Josef: Německé vojenské trestní řízení, Praha: Českomoravský kompas, 1939. s. 105. 94 Roland Freisler (30. 10. 1893 Celle – 3. 2. 1945 Berlín) byl známý jako „nejkrvavější“ a nejobávanější soudce nacistického reţimu. 95 LEPŠÍK, Josef: Německé vojenské trestní řízení, Praha: Českomoravský kompas, 1939. s.155. 96 SS-Gruppenführer Paul Scharfe (6. 9. 1876 Gdaňsk – 29. 7. 1942 Starnberg). jeho úřad převzal 15. srpna 1942 SS-Obergruppenführer Franz Breithaupt. McNAB, Chris: Druhá světová válka v datech. SS 1923-1945. Základní skutečnosti a údaje o Himmlerových oddílech SS. Praha: Svojtka & Co., 2010. s. 37-41.

39

„Příslušník SS zaujímá oproti obyčejnému straníkovi lepší pozici, coţ je dáno hlavně tím, ţe kvůli nacistickému hnutí a svým velitelům riskuje ţivot. Výjimečné postavení má samozřejmě za následek i výjimečné chování, takţe příslušníky SS nesmí soudit ţádný státní ani stranický soud, tato úloha přísluší pouze soudcům a předsedům Schutzstaffel.“97 Pod pravomoc Hlavního soudního úřadu SS spadaly všechny trestní záleţitosti příslušníků SS a policie, prováděl svá vlastní vyšetřování a řídil provoz trestných táborů SS.98 Mohl vynášet rozsudky smrti, které musel před jejich výkonem schválit říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Vzhledem k rozsahu porušování lidských práv u bojových jednotek byla měřítka zločinu podstatně zmírněna, zejména co se týče jednotek na východní frontě. Hlavní soudní úřad SS se členil na čtyři úřední skupiny (Amtsgruppen), z nichţ kaţdá měla na starosti něco jiného, od dohledu nad probíhajícími procesy aţ po organizační záleţitosti soudu. V Třetí říši fungovalo celkem 38 jemu podřízených oblastních soudů SS. Objevují se i zvláštní případy výkonu trestu smrti, které jsou společně se soubojem specifické v jednotkách SS. Souboj byl aristokratickým znakem všeobecně uznávaným jako jedno z řešení konfliktů mezi příslušníky SS.99 „Povinně volitelná“ sebevraţda byla další moţností jak si i přes spáchaný zločin zachovat čest. SS-Obersturmführer Johannes Buchold byl za zneuţívání podřízených odsouzen k trestu smrti. Do cely mu byla dána odjištěná pistole s jedním nábojem, aby se mohl vypořádat se svými zločiny. Ještě předtím neţ spáchal

sebevraţdu,

musel

„Himmlerovu

milost“

dosvědčit

podpisem

výslechového protokolu. O pozůstalé bude postaráno tak, jako kdyby zemřel v boji.100 Naproti tomu sebevraţda příslušníka Wehrmachtu byla brána jako zločin, tudíţ pozůstalí neměli nárok na vojenskou penzi. Hlavními motivy bylo zejména psychické vyčerpání v důsledku dlouhého nasazení na frontě, odloučení od domova, těţká zranění, neustálá přítomnost smrti a vystavení vojáka drsným

97

HÖHNE, Heinz: SS – Elita ve stínu smrti. Praha: Grada, 2012. s. 126. VÚA Praha, Fond Arb.Abt. d. W-SS (Arbeitsabteilung der Waffen SS). 99 Ve Waffen-SS se uplatňoval důstojnický postup zdola nahoru, kdy důstojník-čekatel musel projít klasickým výcvikem muţstva a pak své znalosti rozvíjel v důstojnických kurzech. Většina důstojníků proto pocházela z „obyčejných poměrů“, naproti tomu ve Wehrmachtu převládal elitářský systém, na jehoţ základě v důstojnickém sboru převládali potomci aristokratických rodů, kteří však své konflikty mezi sebou navzájem soubojem neřešili. Viz: RIPLEY, Tim: Dějiny Waffen-SS 1925-1945. Praha: Naše vojsko, 2011. s. 9. 100 HÖHNE, Heinz: SS – Elita ve stínu smrti. Praha: Grada, 2012. s.127. 98

40

klimatickým podmínkám. Protoţe armáda neuznávala psychické vyčerpání bojem, bylo poměrně časté, ţe byl voják označen za zbabělce a „ulejváka“.101

5. 6

Stanné polní soudy jako nástroj vypořádání se s dezertéry Čím zoufalejší byly boje na všech frontách, tím víc rostla činnost těchto

soudů. Koncem války docházelo v německé armádě k obrovskému nárůstu dezerce a „narušení obranyschopnosti“102. V listopadu roku 1943 nabyl účinnosti Hitlerův výnos o okamţitých rozsudcích bez soudního přelíčení. „Kaţdý velící důstojník a poddůstojník, popřípadě kterýkoliv odváţný muţ, má plné právo vyţadovat důsledné plnění rozkazů, dle potřeby i silou zbraní. Zejména proti muţům, kteří nechají své spolubojovníky na holičkách. Není to pouze jeho právo, ale i povinnost.“103 Přesné počty se pouze odhadují, protoţe existuje velký počet nijak nedoloţených případů, zejména koncem války. Z asi 22 000 odsouzených za tento zločin bylo 15 000 popraveno.104 Podél cest se objevovali oběšení domnělí i skuteční dezertéři, kteří měli u krku cedulky s nápisy „Jsem dezertér. Visím tady, protoţe jsem bez povolení opustil svou jednotku.“105 Jak rozsahem, tak se zřetelem na důsledky pro armádu byla dezerce ve Wehrmachtu nejpodstatnější formou odepření poslušnosti.106 Kapitán Helmut Schmidt z 249. brigády útočného dělostřelectva se střetl s válečnou justicí v dubnu 1945. Jeho brigáda prorazila sovětským obklíčením Berlína a kapitán byl vyslán do zbrojovky ve Spandau pro doplnění zásob. Neměl s sebou ţádné průvodní dokumenty (i kdyby je měl, velitel jej stejně pověřil

101

Podrobný rozbor sebevraţd příslušníků Wehrmachtu nabízí NEDOSCHILL, Jan Christof: Suizide von Soldaten der deutschen Wehrmacht 1940-1943. Erlangen-Nürnberg: FriedrichAlexander-Universität, 1997. 102 Vojenská justice postupovala s nejvyšší moţnou krutostí proti všem, kteří se jakkoliv snaţili vyhnout válce. Za tyto zločiny hrozil trest smrti, který byl v případě stanných soudů vykonáván zastřelením na místě. Dezerce byla trestána podle §69 vojenského trestního zákoníku (MStGB), viz téţ: Nařízení o jeho novém znění, říjen 1940 (RGBl. I, s. 1353). Narušení obranyschopnosti se vztahovalo na osoby, které pochybovaly o smyslu vedení války, nevěřily v konečné vítězství, popřípadě kriticky ţertovaly na adresu Vůdce. WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 153. 103 STONE, David: Hitlerova armáda. Vojáci, výzbroj a organizace. Praha: Volvox Globator, 2012. s. 106. 104 WETTE, Wolfram (ed.): Deserteure der Wehrmacht: Feiglinge – Opfer – Hoffnungsträger? Dokumentation eines Meinungswandels. Essen: Klartext-Verlag, 1995. s. 58-73. 105 HÖHNE, Heinz: SS – Elita ve stínu smrti. Praha: Grada, 2012., s.436. 106 KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 223.

41

krádeţí střeliva). Narazil na hlídku vojenské policie a po rychlém soudu byl oběšen na nejbliţším stromě.107 Polní soudy byly v kompetencích jednotek Feldjägerkorps108, jejichţ oddíly (Feldjägerkommanda), které byly sloţené z vojáků s výraznými bojovými zkušenostmi, se specializovaly na systematické vyhledávání dezertérů v týlu bojujících jednotek. Jejich dalším úkolem bylo kontrolovat dodrţování rozkazů, morálku muţstva a provádět preventivní opatření zamezující panice. Jednotky hlídkovaly na komunikacích, shromaţďovaly opozdilce a nevyuţité síly, které vracely na frontu k podpoře bojujících jednotek. Oproti vojenské policii podléhající divizi, ke které byla přidělena, měly jednotky Feldjägerkorps větší pravomoc díky přímé subordinaci OKW. Tudíţ byly oprávněny kontrolovat jakéhokoliv vojáka německé armády bez ohledu na hodnost, a to včetně WaffenSS.109

107

HART, S. – HART, R. – HUGHES, M.: Německý voják ve 2. světové válce. Praha: Svojtka & Co., 2006. s. 11. 108 Blíţ viz: UHLÍŘ, Lubomír: Myslivci v rakouské armádě. Dostupné z: www.valka.cz/clanek_10531.html (stránka platná k 10. 5. 2013) 109 Jednotky Feldjägerkorps a jiné policejní jednotky působící v armádě viz: http://www.militaryzone.cz/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2011030002 (stránka platná k 10. 5. 2013)

42

6.

Vybrané trestné činy vojáků Wehrmachtu Zde popsané případy mohou slouţit jako důkaz potlačování práv

jednotlivce na spravedlivý proces a zároveň poukazují na reálné působení právní moci v nacionálněsocialistickém reţimu. I kdyţ se můţe stát, ţe jsou příběhy vojáků vytrţené z kontextu, opak je pravdou. Zdánlivě nesouvisející kapitoly mají společný základ. Propojení vlivu soudní moci se všemi sloţkami armády se týká všech jejích hodnostních stupňů, proto jsou zde zastoupeni jak obyčejní vojáci tak vysoce postavená generalita.

6. 1

Dezertér Ludwig Baumann Ludwig

Baumann,

původem

z Hamburku,

byl

mladý

příslušník

Kriegsmarine. V červnu 1942 se rozhodl se svým kamarádem Kurtem k dezerci.110 V noci se vloupali do zbrojnice, kde sebrali dvě zbraně a poté volně opustili svou loď, kotvící v přístavu Bordeaux. Francie byla v té době klidným místem, kam jezdily na odpočinek jednotky nasazené na ruské frontě. Mladí kluci, tehdy asi dvacetiletí chtěli pouze ţít, nechtěli poloţit ţivot za věc, která se jich netýkala. Sám Ludwig Baumann tvrdí: „Proč bych měl jít do cizí země střílet lidi, kteří mi nikdy neublíţili? Uvědomili jsme si, ţe na východě se vede zločinecká válka, probíhá tam genocida ruských zajatců111, nechtěli jsme být vojáci, nechtěli jsme zabíjet." S pomocí pár francouzských přátel sehnali nákladní auto. Bez povšimnutí projeli celou Francii aţ ke švýcarské hranici, kde byli zastaveni pohraniční stráţí. Byli zatčeni bez jakékoliv známky odporu. „Našli nás podezřele rychle, i přesto, ţe jsme měli civilní oblečení. Přidali nás do skupiny Francouzů a zavedli nás k výslechu. Nastala pozoruhodná situace, šli před námi s puškami přes rameno. Po celou tu dobu jsme měli pistole v kapsách. Měli jsme moţnost střílet, ale prostě

110

Článek Larse G. Peterssona, dostupný z: www.larsgpetersson.com/military-abuse/deserters/. Také viz Generálové Wehrmachtu 4, „Hnutí odporu“, stopáţ 33:14. Dostupné z: www.youtube.com/watch?v=DXXsLRNrnLI Srov. BRÖCKLING, Ulrich – SIKORA, Michael (edd.): Armeen und ihre Deserteure. Vernachlässigte Kapitel einer Militärgeschichte der Neuzeit. Göttingen : Vandenhoeck & Ruprecht, 1998. 111 Zástupy na smrt vyhladovělých ruských zajatců mohl vidět v jednom z mnoha propagandistických týdeníků, tehdy vysílaných v kině. Na základě informací, získaných od jednotek z ruské fronty, si mohl téţ domyslet, ţe člověk není schopen přeţít -40°C na volném prostranství. Podle mého osobního názoru bych čekala dezerci spíš od frontového vojáka z Ruska, který měl určitě víc důvodů opustit armádu, neţ námořník z okupované Francie.

43

jsme to nemohli udělat! Neměli jsme ţádné dokumenty, takţe rychle zjistili, ţe jsme dezertéři, a od této chvíle naše utrpení začalo.“ Při výslechu byli oba muţi mučeni, protoţe nechtěli prozradit jména svých francouzských společníků. Dostali se před válečný soud v Bordeaux. Proces trval zhruba 40 minut. Oba mladíci byli odsouzeni k trestu smrti. Dostali se do koncentračního tábora Esterwege, umístěného v baţinách ústí řeky Emţe a odtud do nechvalně proslulé vojenské věznice Fort Zinna v Torgau.112 Zde byli nuceni sledovat popravy ostatních dezertérů. „Dodnes se mi tyto odporné vzpomínky vybavují ve snech, stejně jako zvuk okovů z cely smrti.“ Časem byl trest změněn na 12 let káznice, ale nikdo jim tuto skutečnost neoznámil. Kaţdý den se obávali, ţe můţe být jejich poslední. S řetězy na nohou i rukou takto strávili 10 měsíců. Ludwig se z věznice dostal k vojenskému trestnímu praporu113 na východní frontu. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří v těchto praporech zemřeli, jako zázrakem přeţil. Shodným případem je desátník Walter B.114, který se účastnil bitvy u Stalingradu, na jejímţ základě přehodnotil své dosavadní názory na válku a nacistický reţim jako takový. Koncem října 1942 musel být hospitalizován v polním lazaretu kvůli zánětu čelisti. Osobně si musel zvykat na neustálý křik těţce zraněných. Po dvou týdnech byl poslán na doléčení do Francie, těsně před obklíčením stalingradského kotle (jeho jednotka je později kompletně zničena). S nově sestavenou jednotkou měl být odeslán zpět na východní frontu, ale dezertoval. Ale v polovině prosince 1943 byl v Itálii zatčen během kontroly vojenské policie. Z vězení ve Florencii se mu podařilo utéct a z počátku se skrýval v klášteře. Začátkem roku 1944 se přes Mnichov vracel do Berlína, kde ţila jeho rodina. Podařilo se mu projít skrz velký počet kontrol díky obstaraným falešným dokladům a také s čestným odznakem bojovníka od Stalingradu (nošen veterány na uniformě stejně jako Děmjanský, či Krymský štít). Shodou okolností je také vojenskou policií poţádán, aby jim pomohl prohledat vlak kvůli dezertérům. Aţ do konce války se mu dařilo skrývat, ale poté se přihlásil na ruském velitelství. Pro Rusy však byla historka o dezerci nedostačující, takţe jej odeslali do 112

KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 223. 500. pěchotní probační prapor (Das Infanterie-Bataillon z. b. V. 500). Blíţ viz kapitola 7. 2 „Probační prapory“. 114 Voják si výslovně nepřál uvést své příjmení. ENGER, Michael: Die abenteuerliche Geschichte eines Wehrmachts-Deserteurs. Dostupné z: http://www.resistenza.de/index.php/widerstand/deutsche-deserteure/127-geschichte-eineswehrmachts-deserteurs (stránka platná k 10. 5. 2013). 113

44

zajateckého tábora na Ural. Zpět do Berlína se vrátil podvyţivený a těţce nemocný v září 1946. Po válce se tito dezertéři nemohli vyrovnat se svým ţivotem, s diskriminací a opovrţením.115 Nebylo lehké se znovu začlenit do společnosti. Stali se zapomenutými oběťmi pronásledování. Po celou dobu byli povaţováni za zrádce vlastního národa a zbabělce (ať uţ přeběhli k partyzánům, přidali se k hnutí odporu a bojovali proti „vlastním“ nebo sledovali jiné cíle). Bylo na ně pohlíţeno jako na odsouzené zločince. Jako "zbabělí zběhové" pociťovali svůj cejch z minulosti zejména na úřadech a při hledání práce. Aţ v roce 2002 německý Spolkový sněm těsnou většinou schválil zákon116, který zrušil usnesení soudů SS, vojenských soudů a zvláštních soudů z doby války, která se týkala dezertérů, odbojářů, odmítačů sluţby z důvodu svědomí, rehabilitoval také takzvané válečné zrádce z té doby. Byli to lidé obvinění z obchodování na černém trhu, jiného politického smýšlení, či podpory válečných zajatců a Ţidů; i na ně byly uplatňovány vojenské zákony.117

6. 2

Generálporučík Hans hrabě von Sponeck Zajímavý případ potrestání vysokého armádního důstojníka se mi podařilo

nalézt ve sloţkách Říšského válečného soudu, uloţených ve Vojenském archivu v Praze.118 Tento případ mne zaujal ze dvou hledisek. Za prvé je typickým příkladem úsloví „být ve špatnou dobu na špatném místě“, za druhé je důkazem vysoké politické hry se kterou by voják neměl mít nic společného. Také dokládá skutečnost, ţe se tresty netýkaly pouze niţších nebo základních hodností, ale postihovaly všechny vrstvy armádní hierarchie.

115

K dezerci blíţe viz WETTE, Wolfram (ed.): Deserteure der Wehrmacht: Feiglinge – Opfer – Hoffnungsträger? Dokumentation eines Meinungswandels. Essen: Klartext-Verlag, 1995. 116 Rakousko schválilo stejný zákon aţ v roce 2009. Ukončilo tak šedesát let debat, odkladů a vytáček, které obdobné snahy dosud brzdily. Blíţe viz: www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/ rakousko-rehabilitovalo-dezertery-z-wehrmachtu_144521.html (článek z 22.10.2009, internetová stránka platná k 7. 5. 2013). 117 Přepisy konkrétních případů civilního obyvatelstva a Ţidů, souzených vojenským tribunálem a také lidovým soudem viz STAFF, Ilse: Justiz im Dritten Reich. Fischer Bücherei: Franfurt/M., 1964. s. 194-257. 118 Originál rozsudku: VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 62 R9/8 „Nr. VII B, Chef-Sachen oder besondere Vorgänge für 1. Adjt.“ Spisy 1. 6. 1938 – 26. 6. 1944. f. 44. Viz příloha.

45

Generálporučík Hans hrabě von Sponeck119 byl k 10. říjnu 1941 velitelem 42. armádního sboru, který operoval v prostoru Krymu. Konkrétně měl na starosti zabezpečení Kerčského poloostrova. Události vedoucí k jeho odsouzení se seběhly ve velmi krátkém sledu. Rozkaz zakazující ústup všem jednotkám na východní frontě došel na velitelství Skupiny armád Jih aţ 30. prosince 1941120, čtyři dny po velké ruské ofenzívě, z čehoţ vyplývá, ţe s ním nemohl být obeznámen. Dva dny před tímto rozkazem třikrát ţádal Ericha von Mansteina121 o povolení k ústupu, protoţe hrozilo úplné obklíčení jeho sboru. Manstein si ve svých pamětech poznamenal: „Velitelství 11. armády nebylo ochotno (po tom všem, co muselo od vojáků vyţadovat) oţelet své vítězství v posledních okamţicích kvůli nějaké slabosti.“122 Odpovědi se von Sponeck nedočkal, proto v časných ranních hodinách 29. prosince 1941 vydal rozkaz k ústupu. Jako klasický důstojník na sebe vzal plnou odpovědnost a jednal na vlastní pěst, aby ochránil své muţe. Postavil svého velitele před hotovou věc a znemoţnil přijetí jiného řešení dané situace. Z velitelství 11. armády byl vydán protirozkaz zabraňující v ústupu, ale ten díky odpojené radiostanici nedorazil. Velitel Skupiny armád Jih, polní maršál Walher von Reichenau, následně odebral 46. divizi všechny pocty a vojákům dosaţená vyznamenání.123 Generálporučík von Sponeck byl na základě přímého Vůdcova rozkazu zbaven velení 42. armádního sboru a musel se neprodleně hlásit v Berlíně. Zde byl v lednu 1942 postaven před Říšský válečný soud. Soudní přelíčení se konalo beze svědků, obhajoba nebyla prakticky moţná, čtení obţaloby trvalo bezmála 7 hodin.

119

Hans Emil Otto, hrabě von Sponeck (12. 2. 1888 Düsseldorf – 23. 7. 1944 Germersheim) byl představitelem klasické pruské aristokracie. V armádě působil od svých deseti let (kadetka v Karlsruhe), takţe ve svém oboru nebyl ţádným nováčkem. 120 Jedná se o přímý rozkaz Adolfa Hitlera, kdy jednotky nesměly ustupovat bez jeho výslovného souhlasu. Všeobecně se mělo za to, ţe jednotka, která se pokusila ustoupit a vzdát se svého území, odmítla bojovat do „do hrdinného konce a do posledního muţe, vzepřela se přímému rozkazu Vůdce a nepodílela se na obraně německé říše před bolševismem“. 121 V té době byl velitelem 11. armádního sboru pod Skupinou armád Jih Walthera von Reichenaua a postupoval směrem na Sevastopol. Kdyby von Sponeck ustoupil příliš brzy, odkryl by celý bok Mansteinových jednotek, Rusové by se jim mohli dostat do zad a obklíčit celý 11. sbor. Ohrozil by tak veškeré operace probíhající na Krymu. Na druhou stranu se dá říci, ţe von Manstein se mohl na čas vzdát dobytí této velké ruské pevnosti a manévrovací taktikou, kterou později pouţil u Charkova roku 1943, mohl von Sponeckovi pomoci. Sám si byl váţnosti nastalé situace velice dobře vědom. Viz: MANSTEIN, Erich von: Ztracená vítězství. Sv. I. a II. Brno: Jota, 2007. s. 330333. 122 MANSTEIN, Erich von: Ztracená vítězství. Svazek I. Brno: Jota, 2007. s. 316. 123 Jednal na přímý Hitlerův rozkaz. Nařízení o ztrátě cti bylo zrušeno aţ po Reichenauově smrti nástupcem Fedorem von Bockem, 18. ledna 1942. Jde o jediný potupný rozkaz tohoto druhu, který byl ve Wehrmachtu vydán.

46

Von Sponeck měl být odstrašujícím příkladem pro všechny velitele, kteří smýšlejí o jakémkoliv podobném ústupu. Příkladem můţe být začátek roku 1943, kdy v souvislosti s obklíčením 6. armády u Stalingradu se ústup jevil jako nejlepší řešení, avšak ani generál Paulus, ani von Manstein neměli dostatek odvahy ignorovat výslovný Hitlerův rozkaz a projevit vlastní iniciativu.124 Po vynesení trestu smrti se v armádních kruzích rozhořela diskuze o oprávněnosti Sponeckova trestu, avšak kaţdý si dával pozor, aby se nedostal do konfliktu s gestapem. Po značných intervencích generálplukovníka Hasseho125, generála von Mansteina a polního maršála Fedora von Bocka byl tento trest Hitlerem změněn na 6 let pevnostní vazby ve věznici Germersheim, která spolu s Torgau-Fort Zinna platila za jedno z nejtěţších vězení. Osobně se domnívám, ţe byl trest překlasifikován na zanedbání sluţební povinnosti ve válce (MStGB126, § 62). 6. března 1942 byl von Sponeck převezen do pevnosti, ale jiţ v červenci 1944, po atentátu na Hitlera, se dostal na černou listinu podezřelých osob s kontakty na opozici. Stal se aţ příliš nepohodlným, proto si gestapo vyţádalo jeho vydání. Velitel věznice jej ale vydat odmítl, načeţ přišel 23. července osobní Himmlerův rozkaz k zastřelení. Potrestání mělo vliv i na rodinné příslušníky. Byl jim zkonfiskován majetek a manţelka byla drţena v domácím vězení. Zatímco nejstarší syn Hans Wilhelm Otto padl v bojích na Donu, druhý syn Hans Kurt, který slouţil u Luftwaffe, se doţil 88 let. Paradoxně nejmladší syn Hans-Christof byl jedním z prvních povolanců v Bundeswehru, který odmítl nastoupit vojenskou sluţbu a později působil jako diplomat ve vysokých funkcích OSN. Dodnes zastává odmítavý postoj k veškerým vojenským intervencím (například válka v Iráku).

124

LUCAS, James: Hitlerovi ţoldnéři. Praha: Naše vojsko, 2007. s. 86. Wilhelm Hasse (24. 11. 1898 Neiße – 9. 5. 1945 zajatecký tábor v Písku) Od vypuknutí války aţ do 25. ledna 1942 zastával funkci 1. štábního důstojníka (Ia) ve Skupině armád Sever. Poté náčelníkem štábu. Účastnil se bojů v Polsku a v severním Rusku. 1. února 1942 povýšen na generálmajora. V roce 1944 se vyznamenal během první fáze obranných bojů v Kuronsku. Před koncem války se jako velitel 17. armády dostal do ruského zajetí, kde posléze zemřel na následky zranění z boje. Blíţ viz: http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Personenregister/H/HasseW-R.htm (stránka platná k 2.5. 2013) 126 Militärstrafgesetzbuch – vojenský trestní zákoník. ABSOLON, Rudolf: Das Wehrmachtstrafrecht im 2. Weltkrieg. Sammlung der grundlegenden Gesetze, Verordnungen und Erlasse. Kornelimünster, 1958. s. 17. Maximálním trestem v tomto případě je 10 let pevnostní vazby. 125

47

6. 2. 1

Vyjádření Ericha von Mansteina k případu hraběte von Sponeck „Případ generálporučíka hraběte von Sponecka nám odhaluje tragický

konflikt, jenţ se u vyššího velitele mohl odehrát mezi poslušností danou přísahou a vlastním názorem o nutnosti a prospěšnosti. Vyššímu veliteli je známo, ţe v případě neposlušnosti riskuje svoji hlavu, přesto však náhle můţe stát před nutností rozhodovat proti vydanému rozkazu. Jedná se o konflikt, jenţ se v takovéto vyhrocené podobě objevuje pouze u vojáků.“ „Poté, co jsem se dozvěděl o rozhodnutí velitele sboru ohledně vyklizení Kerčského poloostrova, jeţ bylo učiněno proti výslovnému rozkazu velitele armády, jsem byl nucen zbavit generála hraběte von Sponecka velení. Nevedla mne k tomu skutečnost, ţe jednal podle vlastní vůle. Já sám jsem byl často nucen jednat proti Hitlerovým operačním pokynům, a proto jsem musel stejné právo přiznat i vyšším velitelům, kteří mi byli podřízeni. Zbavil jsem jej velení hlavně z toho důvodu, ţe jsem si nebyl jist, ţe se dokáţe vyrovnat s momentální kritickou situací.“127 Velitelství armády nevědělo o termínu soudního jednání, ani nebylo soudem dotázáno na názor ohledně Sponeckova chování, coţ vyvolalo pochyby o řádnosti a nestrannosti soudního přelíčení. „Tribunál, jehoţ členy by byli zkušení vyšší velitelé, by zcela jistě nedospěl k takovému rozsudku, jenţ vynesl soud za předsednictví Hermanna Göringa.“ [...] “Výsledkem naší intervence byla striktní odpověď polního maršála Wilhelma Keitela, který moţnost zmírnění, či omilostnění bezdůvodně a velice příkrou formou zamítl. Přece jen však Adolf Hitler rozsudek změnil.“

6. 3

Generálplukovník Erwin Jaenecke Opačným

příkladem

od

předchozí

kauzy

se

zdá

být

případ

generálplukovníka Erwina Jaeneckeho.128 Nese podobné znaky jednání armádního 127

MANSTEIN, Erich von: Ztracená vítězství. Svazek I. Brno: Jota, 2007. s. 336. Erwin Jaenecke (22. 4. 1890 Freren – 3. 7. 1960 Kolín nad Rýnem) byl důstojníkem ţenijních jednotek („Pioniere“). V únoru 1938 jmenován náčelníkem štábu velitelství technických jednotek Legie Kondor ve Španělsku. V říjnu 1940 se stal náčelníkem štábu vojenského guvernéra v Paříţi. Účastnil se bojů u Stalingradu a jako jeden z mála velitelů byl z kotle 17. ledna 1943 evakuován. O půl roku později, v pozici velitele 17. armády, měl za úkol bránit kubáňské předmostí a Krym. 128

48

příslušníka, ale bez dalekosáhlých důsledků. Také je některými důstojníky označován jako „hon na čarodějnice“. Generálplukovník Jaenecke iniciativně plánoval evakuaci Krymu v roce 1944, ačkoliv Hitler chtěl udrţet pevnost Sevastopol do posledního muţe. Jako v případě hraběte von Sponeck, tak i zde nebyl prostor pro vlastní názory. Kritika a oponentská iniciativa vyšších důstojníků byla zcela potlačena, protoţe kdo kritizoval, často o své postavení přišel. Její útlum můţeme pozorovat jiţ od roku 1942; po 20. červenci 1944 ustala v důstojnickém sboru nadobro a byla nahrazena „slepou poslušností“. Avšak nelze brát toto stanovisko plošně, protoţe němečtí vojáci byli vychováváni k útočné bojovnosti a projevu vlastní iniciativy a záleţelo na nich, do jaké míry ji projeví. Nejvyšší velení se blíţ nezajímalo o podmínky bojového nasazení, nevědělo nic o ruské zimě, ani o strádání nedostatečně vybavených vojáků. Z tohoto důvodu bylo na jednotky pohlíţeno u mapového stolu jako plně bojeschopné a také tak s nimi bylo nakládáno.129 Zajatí generálové v Trent Parku se na téma plánovaného ústupu německých jednotek v prostoru Krymu vyjadřovali následovně: „Poté, co se generálplukovník Jaenecke vrátil z Krymu, měl u Hitlera krátký a velmi vzrušený pohovor, při němţ Vůdce všechny generály vyhodil ven, včetně polních maršálů Keitela a Jodla. Pohádali se do té míry, ţe Jaenecke vyběhl z místnosti a zabouchl za sebou dveře. Venku narazil na pobočníka a řekl mu: „Řekněte Vůdci, ţe jsem odjel.“ Ten ještě chvíli čekal, ţe ho zlost přejde a vrátí se.“130 Na zpáteční cestě se Jaenecke dozvěděl o svém sesazení. Byl nahrazen náčelníkem štábu 17. armády generálem Karlem Allmendingerem a také měl výslovně zakázáno se na Krym vrátit. Válečný soud trval od počátku dubna 1944 do 30. ledna 1945.131 Vyšetřováním okolností pádu Krymu byl pověřen generální inspektor tankových vojsk Heinz Guderian132, který měl povinnost o jeho průběhu informovat Hitlera a

Obával se druhého Stalingradu, proto vytvořil plán na evakuaci Krymu, čímţ se dostal do konfliktu s Hitlerem. Po skončení války se dostal do ruského zajetí a za válečné zločiny byl v Sevastopolu odsouzen na 25 let vězení Byl propuštěn v roce 1955. 129 OVERY, Richard: Výslechy. Nacistická elita v roce 1945 v rukou spojenců. Praha: BB Art, 2004. s. 230-233. 130 NEITZEL, Sönke: Odposlechy. Němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 19421945. Praha: Ikar, 2009. s. 351-352. 131 Hitlerův rozkaz o zahájení vyšetřování generálplukovníka Jaeneckeho z 14. 6. 1944 - VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 62 R9/8 „Nr. VII B, Chef-Sachen oder besondere Vorgänge für 1. Adjt.“ Spisy 1. 6. 1938 – 26. 6. 1944. f. 55. 132 Je známo, ţe nesouhlasil se zvěrstvy, která páchaly jednotky SS, odmítl vykonávat rozkaz o komisařích a nebyl ţádným způsobem zapojen do spiknutí 20. července 1944. I kdyţ byl oddaným

49

vyšetřujícího soudce RKG Dr. Lattmanna. „Hitler jako obvykle hledal obětní beránky za různé ústupy a kapitulace během uplynulé zimy. Kromě jiných činil za ztrátu Krymu odpovědného generálplukovníka Jaeneckeho, přičemţ jeho podezření byla posílena vyjádřeními vysokých stranických funkcionářů. Nějaká oběť za Krym prý padnout musí.. Vzhledem k jeho náladě mohlo pomoci jen zdrţování vyšetřování, ale Jaenecke si na mou pomalou metodu stěţoval. Jsem však přesvědčen, ţe jsem mu ke konečnému osvobozovacímu rozsudku pomohl spíš, neţ kdybych po ukvapeném vyšetřování přednesl výsledky v nevhodný okamţik.“133 Během vyšetřování slouţil Jaenecke v záloze a po vynesení rozsudku 31. ledna byl definitivně propuštěn ze sluţby. Ještě předtím, na začátku roku 1944, byl kontaktován důstojníky podílejícími se na červencovém spiknutí. V červenci 1944 byl proto několik hodin vyslýchán gestapem. Sönke Neitzel uvádí, ţe těch několik málo dopisů z Jaeneckeho pozůstalosti nepůsobí dojmem ani zvlášť realistického přehledu o strategické situaci, ani o opozičním smýšlení byť v jakýchkoliv náznacích.134

stoupencem reţimu, dokázal se velmi ostře pohádat s Hitlerem kvůli jeho zbytečným zásahům do armádních operací. Z toho vyplývá, ţe se svým postojem a názory snaţil hájit také jednání generálplukovníka Jaeneckeho. Blíţ viz: BUCHERT, Viliam a kol.: Figury na válečné šachovnici. Brno: Host, 2006. s. 33-34. Také: Vrchní velení OKW na základě výše zmíněného Hitlerova rozkazu uděluje generálplukovníku Guderianovi plnou moc a pokyny k vyšetřování 15. 6. 1944. Tamtéţ, f. 56. 133 GUDERIAN, Heinz: Vzpomínky generála. Brno: Jota, 2009. s. 335-336. 134 NEITZEL, Sönke: Odposlechy. Němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 19421945. Praha: Ikar, 2009. s. 579.

50

7.

Trestní prapory Wehrmachtu a Waffen-SS Na základě četby knihy pojednávající o trestní jednotce135, jejíţ vypovídací

a historická hodnota není příliš vysoká, jsem dospěla k názoru, ţe všeobecné povědomí o trestních praporech není rozšířené. Snad kaţdý je zná, ale nikdo o nich nic neví. Proto jsem se snaţila získat co nejvíce informací (99% z nich bylo v německém jazyce). Asi nenaleznu lepší příklad odvrácené tváře Wehrmachtu neţ právě v níţe uvedených kapitolách. Téma trestních praporů německé armády je velice opomíjené a dostupné informační zdroje se o nich zmiňují jen velmi málo. V tomto směru se zdá být nejuţitečnějším a vzácným pramenem osobní korespondence a deníky muţů, kteří v těchto praporech slouţili a dočkali se konce války. Obrazová dokumentace nijak nezaostává. Fotografie byly pořizovány většinou pro soukromé účely a jsou zcela bez vlivu nacistické propagandy, protoţe zobrazovaly obraz německého vojáka v úplně jiném světle. Ač bylo ze strany reţimu bráněno vzniku podobné dokumentace, některé snímky se přesto zachovaly. Trestní prapory jsou ukázkovým příkladem odvrácené tváře Wehrmachtu. Kaţdá armáda měla své vlastní způsoby nápravy svých členů, kteří se provinili proti uznávanému řádu. V souladu s právními normami a celým armádním systémem bylo nutné vyuţít kaţdého dostupného zdroje, proto bylo z vojenského a společenského hlediska zcela nepřípustné, aby byli odsouzení vojáci uzavíráni do nápravných zařízení, zatímco jejich kolegové, kteří se ničím neprovinili, bojovali a umírali při nasazení na frontě. Základním pravidlem utváření trestních praporů bylo jejich okamţité vyuţití pro potřeby bojujících vojsk na nejnebezpečnějších úsecích fronty. Tyto jednotky měly za úkol plnit ty nejobtíţnější rozkazy a mnoho mladých muţů zemřelo v prakticky sebevraţedných misích, kde měli šanci na odčinění trestu a opětovné získání své cti. Z toho vyplývá, ţe se nacistický reţim vypořádal s lidmi, kteří se společensky a morálně provinili. Na jedné straně jim udělil podle svého mínění adekvátní trest za jejich zločin. Na druhé straně vyuţil tento „odpad společnosti k ochraně jejich slušných kamarádů“, zároveň byl vyřešen problém s jejich obţivou. Mám zde na mysli katastrofální nedostatek potravin jako jeden z hlavních důsledků průběhu války, jak pro vojsko, tak pro 135

HASSEL, Sven: Legie prokletých, Olomouc: Votobia, 1996.

51

civilní obyvatelstvo. Většina zemědělské produkce byla určena pro armádu. Ta se navzdory tomu snaţila vyuţít kaţdé příleţitosti k pokrytí svých nedostatků. Z tohoto důvodu byly statisíce válečných zajatců (zejména na východní frontě) odsouzeny k smrti hladem, protoţe nebyli uznáváni za rasově rovnocenné a podle nacistického smýšlení si zaslouţili smrt. V době, kdy nebylo nazbyt ani munice, se tento způsob exekuce zdál být tím nejlepším řešením. U odsouzených byla situace prakticky stejná. Reţim se nehodlal starat o „příţivníky a ulejváky“, takţe pokud zemřeli v trestních praporech, prokázali Třetí říši dvojí sluţbu. Mezi řádky se dá vyčíst, ţe padli v hrdinském boji na obranu a ochranu tisícileté říše před „východoasijskými hordami“, coţ splňovalo Hitlerovu hlavní představu v tom smyslu, ţe pokud voják nosil uniformu německé armády a padl, měl padnout právě tímto způsobem. Většina armád pod kterými trestní jednotky působily, je povaţovala za obětovatelné. K tomu přispívala i jejich pochybná bojová motivace a různorodé sloţení. Po roce 1943 byly tyto útvary nasazovány například na obranu důleţitých pozic aţ do posledního muţe nebo v protipartizánských operacích. Rozlišujeme dva druhy trestních jednotek podle typu uděleného trestu, ale svým charakterem a zařazením jsou v podstatě totoţné.

7. 1

Trestní vězeňské prapory Trestní vězeňské prapory (Feldstrafgefangenen-Abteilungen)136 byly

všeobecně zavedeny roku 1942. Byli do nich zařazováni vězni s nepodmíněným trestem odnětí svobody. Komu byl udělen trest delší jak tři měsíce, měl povinnost slouţit v těchto speciálních vězeňských jednotkách Wehrmachtu. Výjimky nebyly povolovány. Hlavními důvody pro vznik těchto jednotek byla velká přeplněnost věznic, nejen vojenských, ale i civilních. Dále pak vysoké ztráty na východní frontě. Většina těchto jednotek doplnila totálně zničenou 6. armádu, jejíţ původní jádro zemřelo ve zdech Stalingradu a pouhý zlomek se dostal do ruského zajetí.137 136

Blíţe viz http://www.lexikon-der-wehrmacht.de (stránka platná k 2. 1. 2013). Přibliţný počet vojáků, kteří skončili v zajetí je 91 000. Údaje v literatuře se značně liší, ale jedno tyto hodnoty mají společné; ukazují, jaké katastrofální ztráty utrpěla 6. armáda ve stalingradské bitvě, přičemţ musím podotknout, ţe se dlouho po ukončení druhé světové války vrátilo zpět necelé 2,5% vojáků z celkového počtu 230 000 muţů, kteří bitvu zahájili. 137

52

V březnu roku 1943 bylo bez výjimky nasazeno na východní frontě 19 útvarů, přičemţ do konce války se jejich počet zvýšil na 22. Tyto sbory svým počtem vojáků dvojnásobně převyšovaly „probační“ útvary (viz následující kapitola). Do trestních jednotek byli často zařazováni i civilní vězni, kteří splňovali podmínky pro zařazení do pěších praporů. Jeden trestní vězeňský útvar se skládal z pěti rot, z nichţ tři roty tvořili odsouzenci

z věznic

(Gefängnis),

jednu

rotu

vězni

z trestního

tábora

(Feldstraflager) a jedna rota pocházela z káznice (Zuchthaus). Jejich vyuţití v rizikových oblastech bylo hlavním důvodem pro nasazení v „partyzánsky zamořených prostředích“. Tyto jednotky se uplatnily také jako jednotky stavební. Náplní činnosti byla především stavba silnic a jejich manipulace 138, zakládání minových polí, popřípadě jejich zneškodňování. Pokud voják prokázal své kvality a dobré chování po dobu od tří do devíti měsíců, mohl být z trestního praporu propuštěn (vojáci se mohli vrátit ke svým původním jednotkám). V případě, ţe byl ohodnocen jako opakovatelně nenapravitelný, mohl skončit v trestním táboře, kde jej čekala jistá smrt. Příslušníci trestních jednotek dostávali menší příděly potravin neţ klasické jednotky Wehrmachtu. Z toho vyplývá, ţe se kvůli hladu mnoţily nejrůznější krádeţe. Společně s dalšími přestupky, jako například svévolné vzdálení se (MStGB139, § 64), si vojáci svojí sluţbu u těchto jednotek nedobrovolně prodluţovali.

7. 2

„Probační“ prapory Takzvané „probační“ prapory vznikly na základě nárůstu počtu

odsouzených za lehké trestné činy a trestů podmínečných. Během devítiměsíční přestávky v polním francouzském taţení byla většina takto odsouzených vojáků potrestána vězením, v pozdějších fázích války pro ně našla armáda jiné uplatnění. Největším problémem byly krádeţe, rabování, vyhýbání se vojenské sluţbě,

138

V obdobích, kdy se ruské planiny měnily v bahno nebo v zimních podmínkách s velkým mnoţstvím sněhu, byla jejich činnost nesmírně důleţitá. Bahnitý terén znemoţňoval účelné a rychlé přesuny jednotek, zejména těch motorizovaných. Těţké německé tanky měly oproti ruským T-34 uţší pásy, coţ je v tomto období dělalo téměř nepohyblivými. V územích s řídkou sítí zpevněných cest se vyuţívalo narychlo postavených silnic z dřevěných kůlů, přičemţ mohly být tyto stavby po průjezdu hlavních svazů rozebrány a postaveny jinde. 139 ABSOLON, Rudolf: Das Wehrmachtstrafrecht im 2. Weltkrieg. Sammlung der grundlegenden Gesetze, Verordnungen und Erlasse. Kornelimünster, 1958. s. 18.

53

svévolné vzdálení od jednotky, opilství a jiné přestupky.140 Škála takovýchto přečinů je obrovská. Vojáci často podávali stíţnosti na neoprávněnost a nepřiměřenost svého trestu. Na frontu byli odesláni aţ po zplnomocnění rozsudku. V důsledku těchto stíţností a mnoţství odsouzených byly od roku 1941 zřizovány „probační“ prapory (Bewährungsbataillonen).141 Slovo „probační“ lze nahradit ekvivalentními výrazy zkušební, podmínečné, či osvědčovací. Z toho vyplývá i povaha těchto jednotek, kdy se měli vojáci „osvědčit“ na frontě. Stačila jim pouze fyzická a psychická zdatnost, aby zvládli nasazení pěchotní jednotky v boji. V průběhu války se nároky na „osvědčení“ postupně sniţovaly. V archivních materiálech Říšského válečného soudu (Reichkriegsgericht, 142

RKG

) jsem se setkala s výrazy jako „osvědčen na frontě“, „část trestu odpykána

frontovým nasazením“ nebo s kombinací podmínečného trestu a frontového nasazení (pokud dotyčný neprokázal své kvality v boji, poté jej čekal dlouholetý těţký ţalář atd.). U „probačních“ praporů existovala moţnost odpuštění výkonu sluţby v této jednotce (většinou u nejméně závaţných prohřešků). Pokud voják nebyl prominentně omilostněn přímo, mohl doufat v kladné rozhodnutí soudního tribunálu, ale musel splňovat těchto 7 podmínek: 1. Ze svého činu vyvodil důsledky (přiznání bylo bráno jako polehčující okolnost), choval se tak, jak mu bylo stanoveno a nebyl dříve trestaný za závaţné zločiny. 2. Trestný čin se neopakoval a nebyl zaloţen na charakterových vadách (násilnické sklony, sexuální úchylky atd.). 3. Odsouzený musel prokázat upřímnou touhu postavit se nepříteli a svou vůli v písemné ţádosti stvrdil podpisem. 4. Musel být příslušníkem Wehrmachtu, brancem, nebo splňovat veškerá kritéria pro vstup do armády. 5. Minimální délka odpykaného trestu byla 6 měsíců. 6. Musel být způsobilý a dále uplatnitelný pro potřeby pěchotního praporu. 140

VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 27 R5/12 „Prüfung No. 0024 – Anlageheft zu BD/Iia Nr. 119/39g. Kdos.“ f. 39. 141 Blíţe viz http://www.lexikon-der-wehrmacht.de (stránka platná k 2. 1. 2013) 142 Například viz VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), KT 62 9/19 „Herrn General – zurück an II a“, f. 39/19-6.

54

7. Odsouzení vykonávající trest v civilních nápravních zařízeních a příslušníci vězeňských trestních útvarů Wehrmachtu museli projít přezkoušením ve vojenské věznici v délce trvání jednoho měsíce. První „probační“ jednotka, 500. pěchotní prapor (Das Infanterie-Bataillon z.B.V. 500), vznikla 1. dubna 1941 v durynském Meiningenu (IX. vojenský okruh). V základním ustanovení z 21. prosince 1940 bylo uvedeno, ţe sluţba v trestním praporu „je stejně tak počestná jako u kaţdé jiné jednotky“ („Ehrendienst ist wie jeder andere Wehrdienst“) a v ţádném případě nemá charakter trestního vězeňského praporu. Snaţila se uplatňovat přísnější kázeňské normy, protoţe jiţ podmínečný trest byl klasifikován jako trest. Vojáci tohoto praporu nosili označení běţné pěchoty, mohly jim být dokonce udělovány odznaky za útočný boj zblízka nebo za zranění. Dovolenky se přidělovaly aţ po frontové zkušenosti. Na začátku východního taţení byl prapor zařazen pod LII. armádní sbor 17. armády generála von Stülpnagela. Během bojů v Haliči byl nasazen na nejtěţších úsecích fronty. Minimálně 13 důstojníků stálého personálu143 bylo vyznamenáno Rytířským kříţem. V říjnu 1941 se účastnil bojů o Charkov, o rok později na Kavkaze.144 Koncem války bojoval pod 1. tankovou armádou v Tatrách a na Moravě. Základním rysem tohoto praporu bylo, ţe se skládal z 80% z degradovaných důstojníků a poddůstojníků. Do konce války slouţilo u tohoto praporu asi 82 000 muţů. Přesný počet obětí v trestních jednotkách není znám, ale odhaduje se, ţe v průměru kaţdý druhý padl. Osazenstvo praporů tvořili vojáci různých druhů vojsk ze všech tří sloţek armády. V roce 1941 vznikly prapory č. 540, 550, které byly nasazeny na východní frontě. Později ještě přibyly prapory č. 560, 561 a 491. Počet jednotek se zvýšil díky přeměnám na prapory granátníků sloţených ze tří střeleckých, jedné motorizované a jedné štábní roty. O výše zmíněných sborech si dovolím uvést podrobnější informace k celkovému dokreslení charakteru a sloţení trestních praporů.

143

Stálý personál jsou velící důstojníci, kteří byli k trestním praporům přiděleni, ač nebyli nijak trestáni. Plnili roli vězeňských dozorců. 144 Podrobnější informace o jeho nasazení viz: http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Gliederungen /Bewahrungseinheiten/IB500.htm (stránka platná k 2. 1. 2013)

55

540. pěchotní prapor (Das Infanterie-Bataillon z.B.V. 540)145 vznikl 1. prosince 1941 ve Fuldě (IX. vojenský okruh). Roku 1942 jako součást jednotky „Wünnenberg“ v rámci divize SS „Polizei“ se podílel na obklíčení 2. ruské úderné armády pod velením generála Vlasova. 15. října téhoţ roku byl přejmenován z pěchotního praporu na granátnický. Od ledna 1943 podléhal XXVI. armádnímu sboru, přičemţ u Leningradu utrpěl těţké ztráty. V roce 1945 kapituloval společně s 18. armádou generála Boege v Pobaltí. Velmi zajímavý je seznam trestů členů této jednotky (stav k 18. 2. 1943): 8 dezertérů, 20 muţů potrestaných za neoprávněné vzdálení, 4 za zbabělost před nepřítelem, 8 muţů za protivení se branné moci, 13 za útok na nadřízeného, 5 za neuposlechnutí rozkazu nadřízeného, 8 za opuštění stráţního stanoviště, 3 za zneuţití výkonu sluţby, 54 muţů za majetkové trestné činy, 5 za §175 (MStGB) – smilstvo mezi muţi, 6 za jiné morální poklesky, jeden pro opilství a 10 za nespecifické přestupky. Z celkového počtu 145-ti muţů byl jeden důstojník (§175), jeden vojenský úředník (daňové úniky) a 25 poddůstojníků. 11 z nich patřilo k námořnictvu a 26 k letectvu. 550. pěchotní prapor (Das Infanterie-Bataillon z.B.V. 550)146 vznikl 28. listopadu 1941 ve Fuldě a v rámci 3. tankové armády byl nasazen na středním úseku ruské fronty. 15. listopadu 1942 přejmenován na granátnický prapor. Na začátku roku 1944 utrpěl těţké ztráty u města Witebsk, ale jiţ v srpnu mohl být pouţit při potlačování Varšavského povstání. Na přelomu let 1944/1945 byl pouţit k obraně města Tilsit na řece Němen v Kaliningradské oblasti. 560. pěchotní prapor (Das Infanterie-Bataillon z.B.V. 560)147 vznikl 10. srpna 1942 rovněţ ve Fuldě. 15. října přejmenován na granátnický sbor. Pod velením kapitána Wernera Strecka byl o rok později vyuţíván na Kavkaze, Kubáni a u Nikopole. V červnu 1944 se podílel na bojových operacích u Bialystoku v dnešním Polsku. Konce války se dočkal pod 2. armádou Dietricha von Sauckena ve Východním Prusku. 561. pěchotní prapor (Das Infanterie-Bataillon z.B.V. 561)148 vznikl v lednu 1943 ve městě Skierniewice v Polsku. V rámci skupiny armád Střed 145

Podrobnější informace o jeho nasazení viz: http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Gliederungen /Bewahrungseinheiten/IB540.htm (všechny stránky platné k 2. 1. 2013) 146 Tamtéţ [...]/IB550.htm 147 Tamtéţ [...]/IB560.htm 148 Tamtéţ [...]/IB561.htm

56

bojoval u Ladoţského jezera a po svém přejmenování na granátnický prapor se přesunul k plnění nových úkolů severně od Novgorodu. Konce války se nedočkal, protoţe v prosinci roku 1944 utrpěl velmi těţké ztráty a poté byl v Kuronsku zcela zničen. Na jeho místo nastoupil 491. záloţní pěchotní prapor (Das InfanterieBataillon z.B.V. 491), který vznikl na základě nařízení OKH 2. prosince 1944. Spojené stíhací prapory Luftwaffe č. 1, 2 a 10 plus jedné roty zvláštního nasazení bojovaly v rámci X. armádního sboru skupiny armád Sever. Zcela jinou kategorií trestních jednotek byla tzv. „Afrikabrigade 999“, které je věnována následující kapitola.

7. 3

Trestní jednotka „Afrikabrigade 999“ Jednotka „Afrikabrigade 999“149 byla poměrně velkým uskupením.

Vznikla 15. října 1942 ve výcvikovém prostoru Baumholder v Porýní-Vestfálsku a zapojila se do systému probačních jednotek, pro potřeby válečného nasazení. Název se sestává z místa jejího prvního nasazení, velikosti jednotky a číslo 999 je vyjádření velké vzdálenosti od klasického číslování německých jednotek. Její členové byli dříve vyloučeni z Wehrmachtu jako „branné sluţby nehodní“150 tj. trestanci a vězni z káznic, dočasně propuštění z výkonu trestu včetně osob internovaných v koncentračním táboře „z ochranných důvodů“. Asi 70% jednotky tvořili zločinci a 30% byli lidé v opozici, pronásledovaní nacionálněsocialistickým reţimem151. Mnoho z členů „Afrikabrigade 999“ bylo trestaných z politických důvodů152 (zastoupeni téměř ve všech jednotkách č. 999). Za politicky nespolehlivé byli povaţováni komunisté, sociální demokraté, Svědkové Jehovovi (největší odpůrci vojenské sluţby) a duchovní. Veleli jim často extrémně zapálení nacističtí důstojníci a poddůstojníci, kteří vyuţívali sloţení trestních 149

Blíţ viz: http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Gliederungen /Bewahrungseinheiten/999.htm (stránka platná k 10. 5. 2013) 150 Prakticky kaţdý, kdo byl odsouzen k pobytu v káznici nebo ztratil nárok na výkon vojenské sluţby civilním soudním rozhodnutím, byl označen tímto termínem. Podle § 13 vojenského sluţebního zákona je stanovena ztráta způsobilosti k vojenské sluţbě pro ty, kteří byli odsouzeni za „podvratnou činnost“. Na základě nařízení OKW z 2. listopadu 1942 byla tato nezpůsobilost zrušena, aby mohli být trestanci nasazeni na frontě, coţ se týkalo více jak 10 000 muţů. Nesmíme však opomenout fakt, ţe zločinci, vrazi a násilníci, řádně odsouzení, si museli svůj dočasně pozastavený trest odsedět po válce. 151 Tato statistika převzata z: KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 226-228. 152 Pronásledování politických trestných činů ve Wehrmachtu, 21. 6. 1943 - VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 64 11/15 „Bestimmungsakten – Disziplin und Rechtspflege – Militärstrafgerichtsordnung 2. Band“ Spisy 1. 10. 1941 - 27. 2. 1944. f. 136-137.

57

jednotek a záměrně proti sobě štvali „politické vězně“ a kriminálníky. Také nesmíme opomenout lidi, kteří byli podle tehdejších měřítek reţimem chápáni jako zločinci, zejména co se týká porušování Norimberských zákonů, nezahrnujeme sem homosexuály, Ţidy, Cikány, zemězrádce a osoby bez německého občanství. Poslední a velikostí zanedbatelnou skupinou v trestních praporech č. 999 byli bývalí vojáci Wehrmachtu, kteří byli převeleni zejména z 500. pěchotního praporu (Das Infanterie-Bataillon z.B.V. 500) za „zvláštních pravidel“ (Sonderbestimmungen). Důvod těchto přesunů je nejasný. Jednotka „Afrikabrigade 999“ měla v plné síle asi 37 000 muţů, z nichţ 9000 patřilo ke stálým zaměstnancům (dozorčí personál). Od 1. ledna 1943 byla vyuţita jako okupační síla v Belgii. První bojové nasazení v síle 16 000 muţů se uskutečnilo počátkem roku 1943 v Tunisku, pod velením generálmajora Kurta Thomase.153 Pojem „trestní prapor 999“ byl rozšířen jiţ za války, ale vzhledem k velikosti této jednotky mluvíme o trestní divizi, jejíţ síla čítá 10-30 000 muţů, oproti 300-1200 muţích tvořících prapor. Armádní velení hodnotilo pouţití trestních jednotek za velmi pozitivní, v čemţ se shodlo s jejich veliteli. Avšak tento názor se v průběhu dalších bojů zcela změnil, zejména v důsledku masových dezercí. Noví rekruti, zejména aktivní odpůrci reţimu, se snaţili za kaţdou cenu pokračovat ve svém odboji, i přes hrozbu trestu smrti. Pronikli dokonce mezi nacistické důstojníky, díky čemuţ se jednotka v květnu 1943 vzdala Spojencům prakticky bez boje. Nacistický reţim reagoval hromadnými popravami zbylých příslušníků této jednotky, někteří političtí vězni byli odzbrojeni a internováni v koncentračním táboře Buchenwald. Nasazení „Afrikabrigade 999“ na východní frontě bylo velmi krátké kvůli obrovskému mnoţství přeběhlíků k Rudé armádě (přesněji dva pěší pevnostní prapory). Stavy byly doplněny o nové vojáky a jednotka se přesunula na Balkán. V Řecku a Jugoslávii se z jejích řad vyvinul aktivní odpor, kdyţ v září 1944 zahájili Falk Harnack a Gerhard Reinhardt nábor do Národního výboru Svobodné

153

2. dubna 1943 jej ve velení vystřídal generálmajor Ernst-Günther Baade (aţ do 13. května 1943), který se později vyznamenal v bojích o Monte Cassino. Zde zastřelil niţšího důstojníka SS, který mu vydal rozkaz (mimo své kompetence) a krátce nato se chtěl zbaběle urkýt v bunkru. Před trestem smrti Baadeho ochránily jen vynikající bojové výsledky. Stejné znaky nese případ tankového esa Kurta Knispela, který v Krakově v létě 1942 udeřil důstojníka Einsatzgruppe, jenţ týral sovětského zajatce. Před polním soud se také nedostal. DANIEL, Jan: Novodobí rytíři. Tanková esa 1939-1945, Válka revue, 4/2013, s. 9.

58

Německo154 a nově získaní členové se přidali k Řecké osvobozenecké armádě (ELAS). Po květnových velkých ztrátách měla „Afrikabrigade 999“ alespoň dočasně méně rizikové nasazení neţ 500. pěchotní prapor (Das InfanterieBataillon z.B.V. 500) zmíněný výše, z čehoţ plynuly i menší ztráty. S nárůstem nespolehlivosti jednotky byly k 18. září 1944 rozpuštěny záloţní oddíly. Co se týče vnitřního řádu, tak zde platily mnohem těţší podmínky neţ u běţných jednotek. Osobní korespondence byla vystavena přísnější cenzuře, poskytování zdravotní dovolené bylo také zcela jiné (oproti 500. pěchotnímu praporu). Shodnost nalezneme pouze v případě stejně malého přísunu potravin, a kromě několika výjimek se také udělovala a mohla být nošena bojová vyznamenání. Činnost „Afrikabrigade 999“ byla dvakrát zfilmována. Poprvé v produkci SRN roku 1960 jako Strafbataillon 999 a podruhé roku 1988 v produkci NDR a Vietnamu s názvem Dsungelzeit.155

7. 4

Trestní útvary Waffen-SS Rozkazem Heinricha Himmlera ze dne 31. listopadu 1941 (s platností od 1.

listopadu 1941) byly vytvořeny dvě zvláštní jednotky pro potrestané příslušníky 154

Národní výbor Svobodné Německo vznikl 12.-13. července 1943 v Krasnogorsku u Moskvy. Jeho činnost zahrnovala mimo jiné odbojové aktivity zajatých příslušníků Wehrmachtu a některých dezertérů, pod organizací a vlivem nepřátelské propagandy, proto by neměla být zahrnována do úvahy o „odporu uvnitř Wehrmachtu“. Názory na vznik a působení výboru se v armádě lišily. Na toto téma se vedly ostré diskuse. Tradiční pruské vědomí vojenské cti a věrnosti vojenské přísaze bylo velmi silné, proto převaţoval názor, ţe všichni členové výboru jsou váleční zrádci. Ti také byli v nepřítomnosti říšským válečným soudem odsouzeni k trestům smrti. ŠÍR, Vojtěch: Němci proti Hitlerovi. Válka revue, 6/2012, s. 35-37. Příklad reakce nacistického reţimu na vznik přidruţené organizace výboru ze zajatých důstojníků na východní frontě, ţaloba proti členům Svazu německých důstojníků, gen.mjr. Martinu Lattmannovi, Otto Korfesovi a gen.por. Alexandru Edlerovi von Daniels v rámci sloţky Národní výbor Svobodné Německo: VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), KT 51 13/18 „3. Senat, Geheim ü. N. f. D. Sachen 1943-1944“, f. 157-164 vč. novinových příloh. Tento pramen neobsahuje trestní řízení proti gen. Waltherovi von Seydlitz-Kurzbach. 155 Strafbataillon 999 (SRN 1960, reţie: Harald Philipp, podle stejnojmenného románu Heinze G. Konsalika) a Dschungelzeit (NDR/Vietnam) 1988, reţie: Jörg Foth. Další lieratura k tomuto tématu viz: BURCKHARDT, Hans – ERXLEBEN, Günter: Strafdivision 999. Erlebnisse und Berichte aus dem antifaschistischen Widerstandskampf. Berlin: Deutscher Militärverlag, 1965. BURCKHARDT, Hans – ERXLEBEN, Günter - NETTBALL, Kurt (edd.): Die mit dem blauen Schein. Über den antifaschistischen Widerstand in den 999er Formationen der faschistischen deutschen Wehrmacht (1942–1945). Berlin: Deutscher Militärverlag, 1965. KLAUSCH, Hans-Peter: Die Geschichte der Bewährungsbataillone 999 unter besonderer Berücksichtigung des antifaschistischen Widerstandes. 2 Bände. Köln: Pahl-Rugenstein Verlag, 1987. Tentýţ: Die 999er. Von der Brigade „Z“ zur Afrika-Division 999. Die Bewährungsbataillone und ihr Anteil am antifaschistischen Widerstand. Frankfurt am Main: Röderberg-Verlag, 1986.

59

Waffen-SS, kteří byli do této doby povinně vyloučeni z řad SS a dáni k dispozici armádě. V trestních útvarech SS platila stejná pravidla jako u trestních jednotek Wehrmachtu. Podle Hitlerova výnosu ze 7. března 1942 mohlo být trestáno smrtí záměrné poniţování, opakované zneuţívání a „bratříčkování“ mezi muţi v řadách Waffen-SS a policie. Takovéto podezřelé chování mělo být neprodleně hlášeno nadřízeným a pokud tak nebylo učiněno, hrozil obviněnému pobyt v trestním praporu.156 První jednotkou byl „Pracovní oddíl Waffen-SS“ (Arbeitsabteilung der Waffen-SS, dále jen Arb. Abt. d. W-SS) vytvořený při praporu SS vojenského cvičiště Debica (u Krakova) a druhou jednotkou byl „Probační oddíl Waffen-SS“ (Bewährungsbabteillung der Waffen-SS, dále jen Bew. Abt. d. W-SS) pro podmíněně

trestané

příslušníky SS.

Vznikl

při

záloţním

praporu

SS

„Deutschland“ v Praze-Ruzyni. V případě lehkých provinění byli příslušníci SS zbaveni hodnosti a přiděleni do Arb. Abt. d. W-SS. Po uplynutí stanovené lhůty byli přeloţeni do Bew. Abt. d. W-SS, kde mohli být za své příkladné chování rehabilitováni (pokud splnili všechny náleţité podmínky) a poté vráceni k původní jednotce. I zde platila stejná pravidla jako u Wehrmachtu. Na základě Hitlerova nařízení o rehabilitaci vojáků zvláštních/pracovních jednotek157 bylo udělováno „osvědčení“ na základě následujících podmínek: 1.

v případě úmrtí, těţce zraněných a padlých na frontě

2.

pokud se odsouzení delší dobu chovali příkladně a projevovali zvláštní odvahu v boji

3.

chování a jednání, které bylo ustanoveno zvláštním nařízením Hlavního soudního úřadu SS (Hauptamt SS-Gericht) za příkladné.

Arb. Abt. d. W-SS pod velením SS-Hauptsturmführera158 Harzera byl od jara 1942 podřízen Velitelství zásobování SS a policie pro oblasti Rusko-Střed (Nachschub-kommandantur der SS und Polizei Rußland-Mitte) v Bobruisku na území dnešního Běloruska. Vyuţíván byl především na těţké stavební práce. V důsledku posunu fronty se v roce 1943 přesunul do Bialystoku. Zde měl za úkol 156

Výnos Vůdce o vzájemném kontaktu mezi příslušníky SS a policie, VÚA Praha, Fond Arb.Abt. d. W-SS (Arbeitsabteilung der Waffen-SS), f. 3. 157 VÚA Praha, Fond Arb.Abt. d. W-SS (Arbeitsabteilung der Waffen-SS), f. 9-11. 158 Obdoba hodnostního stupně odpovídající ve Wehrmachtu hodnosti kapitána (Hauptmann).

60

vybudovat vojenské cvičiště „Boerlager“. V srpnu 1944 se přesunul do města Bereza Kartuska na území Běloruska. Následně se dostal aţ na území Protektorátu Čechy a Morava. Působil na SS cvičišti „Böhmen“ v Chlumu u Sedlčan. Během svého působení v Radíči, vzdáleném od Chlumu 4 kilometry, byl Arb. Abt. d. WSS ke dni 10. ledna 1945 zrušen. Stávající muţstvo bylo jako pracovní rota převedeno k Bew. Abt. d. W-SS, který byl umístěn rovněţ na SS cvičišti „Böhmen“. Díky působení na území Protektorátu se dochovala jeho dokumentace, dnes uloţená ve Vojenském ústředním archivu v Praze.159

159

VÚA Praha, Fond Arb. Abt. d. W-SS. Řada N, spisy 1942 – 1945. 1 karton.

61

8.

Vyrovnání účtů Kdykoliv vítězné mocnosti prohlásily poraţeného vinným, stalo se

prohlášení prostředkem politiky a jeho motivy se tak staly nečistými.160 V očích mnoha Němců byla poráţka totální katastrofou spojenou se ztrátou důstojnosti. Ze strany Spojenců docházelo k vyrovnávání účtů za zločiny, které německá armáda páchala na frontě a vojenská i civilní justice mimo ni. Veškeré poválečné úsilí vedlo k očištění německého národa od nacistické ideologie a ke snaze zapojit Německo (včetně Bundeswehru jako ozbrojené sloţky se starými tradicemi a novými názorovými proudy) do mezinárodní politiky s čistým štítem. Před mnoha lety řekl Goethe o německém národu, ţe jednoho dne dostihne svůj osud: „Sám osud je zasáhne, protoţe zradili sami sebe a nechtěli být tím, čím jsou. Je třeba litovat, ţe neznají kouzlo pravdy; a to, ţe je jim tak drahý dým a kouř nesmírného násilí, je odporné. Ţe naletí kaţdému šílenému darebákovi, který probouzí jejich nejniţší pudy, který je posiluje v jejich neřestech a učí je chápat vlastenectví jako izolaci a surovost, je ţalostné.“161

8. 1

Norimberský proces s právníky Právo je ţivým organismem. Není dogmatem, které by nebylo moţno

změnit. Následkem událostí z let 1939-1945 vznikají skutečnosti, které ospravedlňují a vyţadují pouţití neobvyklých právních norem.162 Norimberský proces byl sloţitou, ale v mnoha ohledech nezbytnou věcí. Dal podnět k vytvoření jednotného mezinárodního trestního práva, uplatňovaného stálým mezinárodním soudním tribunálem. Z historického i právnického hlediska představoval něco zcela ojedinělého. Stejně jako procesy s příslušníky armády a vojenských

organizací,

vznikl

jako

jeden

z vedlejších

procesů,

tzv.

Juristenprozess, který se uskutečnil od 5. března do 4. prosince 1947. Z vysoce postavených nacistických právníků nebyli souzeni říšští ministři spravedlnosti Franz Gürtner (zemřel v lednu 1941) a Otto Thierack (spáchal těsně po svém

160

JASPERS, Karl: Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. Praha2: Mladá fronta, 1991. s. 47. RIESS, Curt: Procesy, které vzrušily svět. Brno: Jota, 2000. s. 374. 162 GORŠENIN K. P. a kol.: Norimberský proces. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Díl II. Praha: Orbis, 1953. s. 279. 161

62

zatčení 30. 4. 1945 sebevraţdu), prezident Lidového soudního dvora Roland Freisler, jenţ přišel o ţivot při bombardování Berlína 3. 2. 1945. Za „vědomou spoluúčast na vládně organizovaném celostátním systému krutostí a bezpráví za současného porušování válečného práva a principů lidskosti, jeţ byly spáchány ve jménu práva“ byly vyřčeny čtyři rozsudky trestu smrti a stejný počet rozsudků osvobozujících. Dalších pět osob bylo potrestáno v rozmezí od pěti do deseti let.

8. 1

Legenda o „čistém“ Wehrmachtu jako důkaz beztrestnosti jeho členů Odvrácenou tvář německé armády v širším smyslu představuje tzv. legenda

o „čistém“ Wehrmachtu163, která přeţívala ve společnosti po celá desetiletí od skončení druhé světové války. V posledních letech, v souvislosti s výzkumem nově objevených pramenů, začali vojenští historici tento mýtus postupně vyvracet. Musím zde zmínit především německého historika Sönkeho Neitzela, který zpracoval materiály týkající se odposlechů zajatých německých generálů.164 Tyto materiály uloţené v britském Národním archivu mají velký význam. Hlavně proto, ţe se zajatí němečtí důstojníci celkem nerušeně, v poklidu britského panství Trent Park, vyjadřovali k nejrůznějším tématům a událostem, které se v průběhu jejich internace udály. Při klasickém výslechu by s jistotou důstojníci zapírali a záměrně lhali, jen aby se vyhnuli obvinění (zejména co se týče válečných zločinů a porušení všech mezinárodně uznávaných konvencí a dohod). Vedoucí příslušníci uţšího vojenského velení koncipovali a propagovali legendu o „čistém“ Wehrmachtu jiţ v konečné fázi války a bezprostředně po jejím ukončení.165 Rozvíjela se i přes důkladná pátrání Spojenců v souvislosti s Norimberským procesem. Ve Wehrmachtu platila zásada, ţe „prostý voják směl vědět o vojenské situaci jen tolik, kolik bylo zapotřebí k bezprostřednímu provedení jeho bojového úkolu. Také praktikovala flexibilní systém velení, který

163

Blíţe viz: WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 175-210. „Mýty o čestném Wehrmachtu“ v tisku: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/158350-fakta-zvalky-vyvraceji-myty-o-cestnem-wehrmachtu.html (stánky platné k 10. 5. 2013) 164 NEITZEL, Sönke: Odposlechy. Němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 19421945. Praha: Ikar, 2009. 165 WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 177.

63

ponechal velkou část iniciativy v rukou velitelů na niţších úrovních.166 V ţádném případě neměl prostý voják samostatně přemýšlet v širších vojenských a politických souvislostech.“167 Náhled do těchto souvislostí mohl získat pouze státem určenými způsoby, ovlivněnými německými propagandistickými zájmy. Tyto způsoby jsou následující: 1.

„zprávy Wehrmachtu“, vysílané v rozhlase

2.

proslovy vedoucích představitelů Třetí říše (rovněţ vysílané rádiem)

3.

frontové noviny, které se řídily pravidly Oddělení propagandy OKW

4.

další zdroje jako například vojenské rozkazy, či interní věstníky a oběţníky

Z výše uvedených způsobů vyplývá, jak velký vliv měl nacionálněsocialistický stát na utajování a zamlčování neţádoucích informací. Jako protipól zde vystupuje vzájemná ústní komunikace mezi vojáky navzájem, mezi vojáky a jejich rodnými příslušníky a osobní válečné deníky. Důleţitou roli hrála také polní pošta, často jediný prostředek spojení frontového vojáka s domovem, i přesto, ţe byla pod dohledem cenzury. Popravy

zastřelením,

či

oběšením

prováděné

jednotkami

SS

„Einsatzgruppen“, místními kolaboranty, či přímo jednotkami Wehrmachtu, vojáci často fotografovali.168 Vrchní velení se marně bránilo vzniku tohoto neţádoucího dokumentačního materiálu opakovanými rozkazy o zákazu pořizování fotografií.169 Zatímco se Wehrmacht snaţil ve svých zprávách, 166

Dnes se tento systém označuje jako úkolová taktika („Auftragstaktik“) Spočívá v návrhu všeobecného úkolu („Auftrag“) vyšším velitelem, který poté ponechal způsob jeho dosaţení na důstojnících v terénu. 167 WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 177, s. 179. V podstatě se dá říct, ţe čím méně voják věděl, tím lépe. Jednou z výhod bylo, ţe nemohl v případě svého zajetí předat nepříteli ţádné informace, protoţe je prostě nevěděl. Řídil se pouze rozkazy svých nadřízených (platí u poddůstojníků a řadových vojínů, protoţe důstojníci jiţ měli moţnost volby, kdy byly vydány hlavní rozkazy a záleţelo pouze na nich jakým způsobem je splní.) V rozsáhlé hierarchii armády to znamenalo, ţe se během Norimberského procesu a procesů následných většina obviněných důstojníků odvolávala na skutečnost, ţe pouze plnili rozkazy z vyšších míst a s obviněním tudíţ nemají nic společného. 168 K dokreslení viz Obrazová příloha, snímek č. 10. 169 Fotografování poprav a jakýchkoliv podobných represí bylo přestupkem proti dodrţování sluţebního tajemství (Verletzung der Schweigepflicht) a mohlo být potrestáno podle vojenského trestního zákoníku několikatýdenní káznicí, popřípadě pevnostní vazbou.

64

vojenských hlášeních, armádních denících a spisech informace o válečných zločinech zamlčovat a dbát tak na svojí „čistotu a bezúhonnost“, v materiálech SS se o událostech hovořilo s byrokratickou přesností zcela otevřeně, spolupráci s Wehrmachtem nevyjímaje.170 Ozbrojené síly měly vlastní motivy k popírání účasti na holocaustu, protoţe se vojáci obávali, ţe tak bude pošpiněna čest a dobrá pověst armády.171 S blíţícím se koncem války se jednotky SS „Einsatzgruppen“ snaţily důkladně skrýt svojí činnost (hlavně zpětnou likvidací masových hrobů), protoţe si jejich členové byli plně vědomi porušení válečných konvencí, a z toho vyplývajících následků. Také frontoví důstojníci Wehrmachtu byli ve větší míře obeznámeni s pácháním válečných zločinů na východní frontě a v některých případech se na nich přímo podíleli. Tento fakt se můţeme dozvědět například z frontové zprávy od majora Rudolfa Christopha svobodného pána von Gersdorffa172: „Během všech delších rozhovorů s důstojníky jsem byl, aniţ bych něco naznačil, dotazován na střílení Ţidů. Nabyl jsem dojmu, ţe důstojnický sbor střílení Ţidů, zajatců a politických komisařů všeobecně odmítá. V případě komisařů jiţ proto, ţe se tím výrazně posilovala averze nepřítele. Popravy zastřelením byly povaţovány za porušení cti německé armády, a především německého důstojnického sboru. Otázku zodpovědnosti za tyto činy zmiňovali dotyční důraznějším nebo mírnějším způsobem podle jejich charakteru a morálky. Je nutné konstatovat, ţe předmětné události jsou známy v plném rozsahu a ţe se o nich

v důstojnickém

předpokládali.“

sboru

na

frontě

hovoří

daleko

více,

neţ

jsme

173

Blíţe viz Strafrecht der deutchen Wehrmacht. Militärstrafgesetzbuch, Militärstrafgerichtsordnung, Strafvollstreckungsvorschrift für die Wehrmacht, Militärrichterdienststrafordnung, Disziplinarstrafordnung für das Heer. München und Berlin: C. H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung, 1935. 170 Především v tzv. „Ereignismeldungen UdSSR“ (Situační hlášení ze SSSR). Vzájemnou komparací těchto pramenů lze docílit poměrně přesné rekonstrukce tématu spolupráce jednotek SS a Wehrmachtu na válečných zločinech. 171 OVERY, Richard: Výslechy. Nacistická elita v roce 1945 v rukou spojenců. Praha: BB Art, 2004. s. 175. 172 Rudolf Christoph Freiherr von Gersdorff (1905-1980) byl typickým zástupcem pruské vojenské aristokracie. V roce 1941 působil u skupiny armád Střed jako zpravodajský důstojník (Ic) ve spolupráci s Abwehrem. Dva roky po vydání této frontové zprávy, jiţ v hodnosti plukovníka, se pokusil spáchat atentát na Hitlera. Přestoţe měl přímé vazby na „spiklence z 20. července 1944“, společně s Axelem Freiherr von Busschem a Eberhardem von Breitenbuchem se doţil konce války. 173 Válečný deník velitelství skupiny armád Střed z 9. prosince 1941. Příloha – zpráva majora generálního štábu von Gersdorffa o cestě na frontu z 5.-8. prosince 1941, in: UEBERSCHÄR, Gerd R. – WETTE, Wolfram (edd.): Der deutsche Überfall auf die Sowjetunion. „Unternehmen Barbarossa“ 1941. Frankfurt/M., 1991. Dokument č. 42, s. 344. Převzato z: WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 181.

65

V posledních měsících války vojáci zjišťovali veřejné mínění a současně propagovali úsilí vydrţet „aţ do samého konce“. Díky tomu nevznikaly masové revoluční nálady, vedoucí k rychlému ukončení války (na rozdíl od roku 1918) a Wehrmacht se tak stal důvěryhodnější institucí neţ nacionálněsocialistická propaganda. Legendu o „čistém“ Wehrmachtu spoluutvářel také jeho obraz ve všech sférách lidského ţivota. Na konci války pohlíţeli lidé na Wehrmacht velmi rozdílně. Rozhodující roli zde sehrály osobní zkušenosti. Jiný názor měl uprchlík z Východního Pruska, pro kterého byla armáda zachráncem a jiný názor měli občané německých měst a vesnic, stejně tak uprchlíci z východu, kteří byli svědky represí

a

chování

demoralizovaných

unavených

vojáků,

srovnatelných

s nepřátelskými armádami. Spousta prostých vojáků stála v opozici vůči některým svým nadřízeným, kteří bezesporu podlehli situaci posledních válečných dní a vyuţívali stanného práva, na jehoţ základě dávali svévolně popravit kaţdého, kdo byl jen trochu podezřelý (dezertéři, defétisté174 atd.) „Naproti tomu někteří důstojníci tváří v tvář zanikajícímu reţimu vyvodili ze svého chování příznačné důsledky a spáchali sebevraţdu. Pomineme-li Adolfa Hitlera, prominentní politické vůdce NSDAP a členy SS, tento způsob smrti volili také důstojníci Wehrmachtu, coţ bylo tehdy málo známo a ani dnes se o tom příliš neví.“175 Postupem času se mýtus o „čistém“ Wehrmachtu posílil a udrţoval díky všeobecnému povědomí o válečných zločinech, páchaných jménem sloţek SS. Wehrmacht byl v tomto bodě pouze armádou vyčleňující se v mezích, které armádě přísluší a veškeré jednotky SS, opředené řadou tajemství a mýtů, byly spojeny s těmi nejhoršími zločiny, které člověk na člověku kdy vykonal. Po roce 1945 se několik bývalých vysoce postavených generálů176 podílelo na vzniku memoranda „Das deutsche Heer von 1920-1945“ pro Mezinárodní soudní tribunál v Norimberku.177 Jeho vznik podnítil William James Donovan, který se pokusil poskytnout těmto důstojníkům moţnost kvalitní přípravy k procesu, coţ vedlo 174

Termín defétismus označuje poraţenecké nálady, nedostatek sebedůvěry (důvěry v konečné vítězství) a vzdávání se předem. Podle vojenského práva byl chápán jako těţký zločin s moţností udělení trestu smrti. 175 WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 295. 176 Jmenovitě: bývalý polní maršál Walther von Brauchitsch, bývalý polní maršál Erich von Manstein, bývalý generálplukovník Franz Halder, bývalý generál dělostřelectva Walter Warlimont a bývalý generál jezdectva Siegfried Westphal. 177 K tomuto memorandu blíţe viz MESSERSCHMIDT, Manfred: Vorwärtsverteidigung. Die „Denkschrift der Generale“ für den Nürnberger Gerichtshof, in: HEER, Hannes – NAUMANN, Klaus: Vernichtungskrieg, s. 531-550.

66

k prudké roztrţce s vrchním americkým ţalobcem Robertem H. Jacksonem. Tato roztrţka jasně nastínila budoucí události vedoucí aţ ke studené válce, protoţe Donovan178 patřil k těm představitelům Spojených států, přesvědčeným o snaze získat Německo jako spojence proti Sovětskému svazu. Jiţ tehdy se Amerika obávala rostoucího vlivu Ruska. Po válce se Německo ocitlo pod sférami vlivu spojeneckých armád, které si dle vzájemných dohod jeho území rozdělily a začlenily jej pod svou správu. Právě zde se střetával kapitalismus a demokracie Západu s komunismem a autoritářstvím Východu. A byl to Adolf Hitler, který ve svém posledním monologu z 2. dubna 1945 prohlásil: „Po poráţce Říše…na světě zůstanou pouze dvě velmoci, které se budou schopny proti sobě postavit – Spojené státy a sovětské Rusko. Zákony historie i geografie přinutí tyto dvě mocnosti ke zkoušce síly, ať uţ na poli vojenském, ekonomickém, či ideologickém. Podle stejných zákonů se obě mocnosti stanou nepřáteli Evropy. A je nad slunce jasné, ţe dříve nebo později bude pro tyto mocnosti ţádoucí hledat podporu jediného velkého evropského národa, který přeţil – německého lidu!“179 Prominentní jména autorů a jejich vysoké vojenské hodnosti u výše zmíněného memoranda zajistila tomuto dokumentu uznání. Jejich tvrzení byla povýšena na úroveň dějinné pravdy.180 Norimberský proces s příslušníky generálního štábu a vrchního velitelství německé armády (1948-1949) měl za cíl tuto pravdu vyvrátit a vynést na světlo informace, které měly poukázat na fakt, ţe německá generalita není jen sbor vzdělaných a ušlechtilých muţů v uniformě, kteří nikdy nechtěli mít nic společného se záleţitostmi, z nichţ byli obţalováni. Avšak legenda o „čistém“ Wehrmachtu se upevnila také díky procesu rehabilitace a znovuzapojení bývalých nacistů do Spolkové republiky. Bývalí členové Wehrmachtu se zapojovali do nově vznikajícího Bundeswehru, protoţe nová armáda potřebovala ke svému vzniku a rozvoji vyuţít elitní vojáky s válečnou

178

William James Donovan (1883-1959) přezdívaný „Wild Bill“ patřil mezi vynikající newyorské právníky. Během druhé světové války působil v diplomatických sluţbách, v Norimberském procesu zastával funkci asistenta vrchního ţalobce Roberta H. Jacksona. Stavěl se proti obţalobě generálního štábu jako zločinecké organizace, nacistické zločiny však nepopíral. Na základě jeho vlivu tribunál stanovil, ţe generální štáb a vrchní velitelství německé armády nejsou povaţovány za zločineckou organizaci, ale pouze za „skupinu“, která ve své podstatě pojímá významem i rozsahem daleko širší okruh lidí, protoţe počet osob, proti kterým je podána ţaloba je větší neţ u říšské vlády. Individuálními procesy s důstojníky, dle názoru tribunálu, bude dosaţeno lepšího výsledku, neţ kdyby byli souzeni společně jako ostatní „organizace“. 179 STÜRMER, Michael: Německo 20. století. Praha: Svojtka & Co., 2005. s. 107. 180 WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 186.

67

zkušeností. Bylo patrné jejich postupné sniţování délky trvání trestu (pokud byli Norimberským tribunálem odsouzeni), coţ bylo způsobeno reakcí společnosti konce 40. let. V době rostoucího napětí mezi světovými mocnostmi (jak jsem jiţ uvedla výše) se Němci snaţili udělat „konečnou čáru za minulostí“ a ze strany západních spojenců tomuto procesu nebylo bráněno.

68

9.

Závěr Na kaţdé zde uvedené téma by se dala napsat samostatná obsáhlá práce.

Jejich stručným nástinem a uspořádáním jednotlivých kapitol jsem se pokusila vyloţit pojetí trestu v německé armádě za druhé světové války a ukázat obraz německého vojáka v úplně jiném světle, neţ jak je všeobecně chápán a vnímán. Za normálních okolností by vedl běţný ţivot, ale díky válce a vlivu nacistické propagandy dokázal radikálně změnit své názory a jednání, přičemţ neměl sebemenší zábrany k páchání válečných zločinů. Na druhou stranu existovali lidé, kteří své postoje nezměnili a snaţili se zůstat „normální“. Stali se tak terčem pro nacionálněsocialistický reţim a vojenský systém, kterými byli chápáni jako zrádci, odpadlíci a defétisté. S blíţícím se koncem války se zpřísňovaly také postupy soudní moci, aby se zabránilo „rostoucímu odporu a volnomyšlenkářství.“181 Ve své práci jsem se z větší části zaměřila na trestní prapory a systém vojenské justice během let 1941-1945. Jedním z důvodů byla snaha přiblíţit systém fungování, důvody zřizování praporů a jejich následné nasazení na frontě i mimo ni, protoţe se jedná ve společnosti i v literatuře o ne příliš rozšířené téma. Systém vojenské justice byl nastavený k eliminaci jakéhokoliv náznaku prohřešku proti určenému řádu. Kdo se proti němu postavil, dostal se do konfliktu s puntičkářským byrokratickým systémem, ze kterého málokdy vyšel vítězně. Co se týče Wehrmachtu, existuje všeobecně platná tendence popírat vinu za spáchané válečné zločiny. Odráţí se v nepřeberném mnoţství literatury a tisku (internet nevyjímaje). Nejvíce patrná je však ve filmu, který má vliv zejména na mladou generaci. Typické je romantizující, leckdy aţ heroizující líčení války jako velkého dobrodruţství, kdy miliony slušných mladých muţů byly zneuţity zločineckým nacionálněsocialistickým reţimem. V podstatě za všechno bezpráví, které se v té době odehrálo, můţe „démon - Hitler“. Zbavuje tak Wehrmacht viny a navléká mu pomyslné „bílé rukavičky.“182 Otřesné události východní fronty,

181

Roku 1944 začali v armádě působit tzv. NS-Führungsoffiziere, obdoba ruských politických komisařů, kteří společně s řadovými důstojníky plnili úkoly výchovy podřízených k „vůli k nevázanému ničení a k nenávisti“181. Coţ je jedním z důvodů, proč mnozí příslušníci Wehrmachtu bojovali aţ do úplného konce. 182 WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. s. 207.

69

vraţdění zajatců, masakry ţidovského obyvatelstva vyšly v plné míře najevo teprve při Norimberských procesech a společnost byla natolik šokována, ţe odmítla přijmout fakt, ţe se na těchto zločinech podíleli také vojáci Wehrmachtu. Běţně dostupné zdroje informací o německé armádě se převáţně věnují těm nejznámějším událostem, osobnostem a faktům do takové míry, ţe ji uvádí do určité

„mýtické

roviny“,

kde

německý

voják

oţívá,

hrdě

vystupuje

z propagandistického plakátu a oţívají téţ historky dávno padlých kamarádů. Představy mnoha vojáků o nich samotných a přesvědčení, ţe navzdory smrti a zkáze oni sami zůstali „slušnými“ lidmi, ovládala zejména jejich zpětný pohled po roce 1945. Jejich vzpomínky na bojová nasazení a strádání se smísily s vědomím o nezákonnosti, které chybělo nebo bylo potlačeno, aţ do představy, ţe nebyli pachateli válečných hrůz, ale oběťmi reţimu. Za slušného se prostý voják povaţoval tehdy, jestliţe pomáhal ostatním spolubojovníkům, na něţ byl sám odkázán, kdyţ uprostřed zmatku, strachu. utrpení a hrůz vykonával svou povinnost, nevyhýbal se nebezpečí a byl hrdý na svou obětavost pro kamarády v boji.183 Důleţitými proměnlivými faktory jsou zde morálka, disciplína, trest a vina, přičemţ záleţí na jejich vzájemném poměru. Záběr práce se nepřímo dotýká také poválečné éry, kdy německá veřejnost přijímala koncept neposkvrněnosti německé branné moci a došlo k zjednodušení výkladu událostí předchozích let. Postupně se také měnil postoj Spojenců vůči potrestání válečných zločinců. Podíl německých vojáků na válečných zločinech se popíral nebo zamlčoval, za viníky všeho zla byly označovány jednotky SS. Je tedy pochopitelné, ţe legenda o „čistém“ Wehrmachtu byla po dlouhou dobu kladně přijímána, nacistická minulost německých ozbrojených sil neustále vyvstává na povrch a nyní záleţí na další podrobné a usilovné práci vojenských historiků, aby tyto mýty vyvrátili. Minulost změnit nemůţeme, za to budoucnost ano, proto bychom neměli zapomenout.

183

Tamtéţ. s. 163.

70

Přílohy

71

Příloha č. 1 Přehled jednoho ze senátů Říšského válečného soudu184 o vydaných a vykonaných rozsudcích trestu smrti v období od 26. srpna 1939 do 7. února 1945

Tabulka je zajímavá zejména rozsahem prohřešků, za které mohl být a také byl udělen trest smrti. Tyto interní statistické údaje Říšského válečného soudu byly vytvořeny pro jeho potřebu a nezahrnují proto rozsudky ostatních soudů, zejména polních „létajících“ soudů, které koncem války pracovaly s takovou rychlostí, ţe o přesných statistikách hovořit nemůţeme. Skutečný počet trestů smrti je mnohonásobně vyšší.

184

VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), KT 62 9/19 „Herrn General – zurück an II a“, f. 39/19-5.

72

Příloha č. 2 Seznam rozsudků vydaných Říšským válečným soudem proti generálům Wehrmachtu (1941 - 1945)185

185

VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), KT 62 9/19 „Herrn General – zurück an II a“, f. 39/19-6. Překlad z oficiálního dokumentu.

73

Pokračování tabulky z předchozí strany:

Tato tabulka ukazuje bezpočet vysoce postavených armádních velitelů, kteří byli odsouzeni Říšským válečným soudem. Objevuje se mezi nimi i několik trestů smrti. Asi nejznámější je případ hraběte von Sponeck (6. řádek), kterému jsem se věnovala v kapitole 6. 2. Na prvním místě seznamu je generálmajor Hesse, který se von Sponecka zastával. V některých informacích jsou tabulky velmi podrobné, ale místy informace chybí. K tomu nepřispěla ani nahodilá umístění dokumentů a jejich datace v chaotickém fondu.186 Za povšimnutí stojí také řádek č. 14. Generálmajor Nikolaus Maier, který byl odsouzen na pět let pevnostního vězení a degradaci za stejný zločin jako von Sponeck. Říšský maršál Hermann Göring, který rozsudek potvrdil, v únoru 1945 pozastavil výkon zbývajícího trestu a Maier byl propuštěn od letectva187. Zmiňuji jej proto, ţe je tento případ hodně zvláštní a udělený trest za neposlušnost v poli je nejmenší; všichni ostatní byli potrestáni trestem smrti. Seznamy opomíjí vysoké představitele armády, kteří se podíleli na červencovém spiknutí, „nečteme-li mezi řádky“.

186

Doplněno také o jmenné seznamy generálů stíhaných pro korupci, defétismus, zbabělost před nepřítelem, rozvrat branné moci neposlušnost a další případy v ještě šetření - VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), KT 62 9/19 „Herrn General – zurück an II a“, f. 39/19-6. f. 39/09-8. 187 http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Personenregister/M/MaierNikolaus.htm (stránka platná k 2. 1. 2013)

74

Příloha č. 3 Rozsudek trestu smrti vynesený 27. ledna 1942 říšským maršálem Göringem nad hrabětem von Sponeck188

188

VÚA Praha, Fond RKG (1939-1945), K 62 R9/8 „Nr. VII B, Chef-Sachen oder besondere Vorgänge für 1. Adjt.“ Spisy 1. 6. 1938 – 26. 6. 1944. f. 44.

75

PRAMENY A LITERATURA Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv v Praze Fond RKG – Říšský válečný soud Fond Německé soudy vojenské, policejní, civilní 1936-1945 Fond Německé divisní soudy 1939-1945 Fond Arb.Abt. d. W-SS (Arbeitsabteilung der Waffen-SS)

Soukromý archiv Wilfrieda Eulerta Dobové právní předpisy

Strafrecht der deutschen Wehrmacht. Militärstrafgesetzbuch, Militärstrafgerichtsordnung, Strafvollstreckungsvorschrift für die Wehrmacht, Militärrichterdienststrafordnung, Disziplinarstrafordnung für das Heer. München und Berlin: C. H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung, 1935. Říšská sbírka zákonů (Reichsgesetzblatt, zkr. RGBl.), dostupné online: http://alex.onb.ac.at/tab_dra.htm (stránka platná k 7. 5. 2013). Nepublikované bakalářské diplomové práce Masarykovy univerzity GRYČOVÁ, Monika: Trestní soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. Masarykova univerzita: Právnická fakulta, 2012. HORVÁTHOVÁ, Zuzana: Podíl bývalých vyšších velitelů nacistického Německa na vývoji nového Bundeswehru. Masarykova univerzita: Filozofická fakulta, 2009.

Literatura

ABSOLON, Rudolf: Das Wehrmachtstrafrecht im 2. Weltkrieg. Sammlung der grundlegenden Gesetze, Verordnungen und Erlasse. Kornelimünster, 1958. ABSOLON, Rudolf: Sammlung wehrrechtlicher Gutachten und Vorschriften. 22 Hefte (1963-1984). BARNETT, Correlli: Hitlerovi generálové. Brno: Jota, 1997. 76

BOCK, Fedor von: Mezi povinností a pochybnostmi. Válečný deník. Brno: Bonus A, 1998. BUCHERT, Viliam a kol.: Figury na válečné šachovnici. Brno: Host, 2006. BUCHHEIT, Gert: Soldatentum und Rebellion. Die Tragödie der deutschen Wehrmacht. Rastatt: Grote, 1961. BRÖCKLING, Ulrich – SIKORA, Michael (edd.): Armeen und ihre Deserteure. Vernachlässigte Kapitel einer Militärgeschichte der Neuzeit. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1998. CITINO, Robert M.: Smrt Wehrmachtu. Německá válečná taţení v rozhodujícím roce 1942. Brno: Jota, 2009. GORŠENIN K. P. a kol.: Norimberský proces. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Díl II. Praha: Orbis, 1953. GRÜNBERG, Karol: Hitlerova černá garda. Praha: Svoboda, 1981. GUDERIAN, Heinz: Vzpomínky generála. Brno: Jota, 2009. HAASE, Norbert: Deutsche Deserteure. Berlin: Rotbuch-Verlag, 1987. HART, S. – HART, R. – HUGHES, M.: Německý voják ve 2. světové válce. Praha: Svojtka & Co., 2006. HEYDECKER, Joe J. - LEEB, Johannes: Norimberský proces. Praha: Ikar, 2007. HÖHNE, Heinz: SS – Elita ve stínu smrti. Praha: Grada, 2012. CHANT, Christopher: Hitlerovi generálové a jejich bitvy. Praha: Svojtka & Co., 1998. JASPERS, Karl: Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. Praha2: Mladá fronta, 1991. KLUGE, Alexander: Zkáza šesté armády. Praha: Naše vojsko, 1970. KNOPP, Guido: Atentáty na Hitlera. Praha: Ikar, 2007. KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. KNOPP, Guido: SS. Výstraha dějin. Praha: Ikar, 2004. KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. KOSTLÁN, Antonín a kol.: Dějiny Německa. Praha: Ivo Ţelezný, 2000. KRÁL, Václav – FREMUND, Karel (edd.): Chtěli nás vyhubit. Svaz protifašistických bojovníků. Praha: Naše vojsko, 1961. LEPŠÍK, Josef: Německé vojenské trestní řízení, Praha: Českomoravský kompas, 1939. LUCAS, James: Hitlerovi ţoldnéři. Praha: Naše vojsko, 2007. 77

LYONS, Lewis: Historie trestu. Praha: Svojtka & Co., 2004. MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A, 1996. MANSTEIN, Erich von: Ztracená vítězství. Sv. I. a II. Brno: Jota, 2007. MASSON, Phillippe: Historie německé armády 1939 – 1945. Praha: Naše vojsko, 2006. McNAB, Chris: Druhá světová válka v datech. SS 1923-1945. Základní skutečnosti a údaje o Himmlerových oddílech SS. Praha: Svojtka & Co., 2010. MESSERSCHMIDT, Manfred. Die Wehrmachtjustiz 1933-1945. Paderborn2: Ferdinand Schöningh, 2008. MILGRAM, Stanley. Obedience to authority: an experimental view. London: Pinter & Martin, 1997. NEDOSCHILL, Jan Christof: Suizide von Soldaten der deutschen Wehrmacht 1940-1943. Erlangen-Nürnberg: Friedrich-Alexander-Universität, 1997. Mikrofiš. NEITZEL, Sönke: Odposlechy. Němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 1942-1945. Praha: Ikar, 2009. OVERY, Richard: Výslechy. Nacistická elita v roce 1945 v rukou spojenců. Praha: BB Art, 2004. PEŘINOVÁ, Lenka: Sonda do materiálů Říšského válečného soudu z let 19391945. Brno: Univerzita obrany, 2002. RAUSS, Erhard – von GREIFFENBERG, Hans – ERFURTH, Waldemar: Válka jako peklo. Němečtí generálové vypovídají o východní frontě. Praha: Naše vojsko, 2012. RIESS, Curt: Procesy, které vzrušily svět. Brno: Jota, 2000. s. 353-379. RIPLEY, Tim: Dějiny Waffen-SS 1925-1945. Praha: Naše vojsko, 2011. SCHWARZER, Josef: Kdo chce válku. Praha: Naše vojsko, 1960. STAFF, Ilse: Justiz im Dritten Reich. Fischer Bücherei: Franfurt/M., 1964. STONE, David: Hitlerova armáda. Vojáci, výzbroj a organizace. Praha: Volvox Globator, 2012. STÜRMER, Michael: Německo 20. století. Praha: Svojtka & Co., 2005. TAUCHEN, Jaromír: Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933-1945. Ostrava: KEY Publishing s.r.o, 2010. VESELÁ, Jarmila: Německé trestní soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava, Praha: Českomoravský kompas, 1939.

78

WAGNER, Walter: Der Volksgerichtshof im nationalsozialistischen Staat. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1974. WETTE, Wolfram: Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha: Argo, 2006. WETTE, Wolfram (ed.): Deserteure der Wehrmacht: Feiglinge – Opfer – Hoffnungsträger? Dokumentation eines Meinungswandels. Essen: KlartextVerlag, 1995. Články z odborných periodik ČERNÁ, Dagmar: „Klaus Kastner: Národy ţalují. Norimberský proces 19451946.“ Český časopis historický, r. 105/č. 4/2007, s. 955-7. DANIEL, Jan: „Hitlerova paralelní armáda“. Válka revue extra. II. světová. Největší konflikt dějin v detailním pohledu. 3/2013. s. 6-10. Týţ: Novodobí rytíři. Tanková esa 1939-1945, Válka revue, 4/2013, s. 9. KASTNER, Klaus: „Vraţedná dýka ukrytá pod talárem právníků“: Norimberský proces s právníky z roku 1947. In: Juristische Arbeitsblätter, 1997, č. 8/9, s. 699705. Česky: Právní rozhledy, r. 7/1999, č. 4. KÖRNER, Stanislav: „Rozhodnutí padlo na Volze.“ Největší bitvy dějin. Speciální vydání Válka revue, roč. 2012, (nečíslováno) ISSN 1804-0772. s. 62-65. MÜCKE, Pavel: „Stali se jeho obětí...“ O Hitlerovi a jeho armádě. In: Soudobé dějiny, r. 14/2007, č. 1-2, s. 147-153. ŠÍR, Vojtěch: „Němci proti Hitlerovi“. Válka revue, 6/2012, s. 35-37. VODIČKA, Milan: „Největší strategický mozek války“. B/6: Šedesát let po válce. MF Dnes, 26. 4. 2005. Výběr použitých internetových zdrojů (všechny stránky platné k 10. 5. 2013) Důleţité rozcestníky: 

National Archives, Velká Británie, dostupné z: www.nationalarchives.gov.uk



Axis Biographical Research, dostupné z: www.geocities.com/~orion47/

79



The National Archives and Records Administration (NARA) USA, dostupné z: www.archives.gov



Militärgeschichtliches Forschungsamt, dostupné z: www.mgfa.de



Stránky německé armády, dostupné z: www.bundeswehr.de



Všeobecné informace o Wehrmachtu, dostupné z: www.lexikon-derwehrmacht.de



Obrazový a textový blog (netradiční vojenské fotografie), dostupný z: incredibleimages4u.blogspot.com

Odborné články: 

PŘIBÁŇ, Jiří: Vyšetřování nekončí. Zapomeneme? Dostupné z: iforum.cuni.cz/IFORUM-1447-version1.pdf



VLČEK, Lukáš: Lidový soudní dvůr v Berlíně – Volksgerichtshof – a jeho historie. In: Securitas imperii č. 18, Praha: ÚSTR, 2011. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no18/144167.pdf



PETTERSSON, Lars G.: Deserters in German army. Dostupné z: http://www.larsgpetersson.com/military-abuse/deserters/

Doplňkové internetové zdroje: 



Generálové Wehrmachtu (5-ti dílný dokumentární film): 1. díl, dostupný z:

www.youtube.com/watch?v=hnghDEVmQRU

2. díl, dostupný z:

www.youtube.com/watch?v=AxFJTBHIOo8

3. díl, dostupný z:

www.youtube.com/watch?v=6IKSfTCvdZO

4. díl, dostupný z:

www.youtube.com/watch?v=DXXsLRNrnLI

5. díl, dostupný z:

www.youtube.com/watch?v=ZupDkcPkUS8

Obrazový materiál válečných zpravodajů. Dostupný z: www.gaissmair.net/pictures.htm



Jednotky Feldjägerkorps a jiné bezpečnostní sloţky. Dostupné z: http://www.militaryzone.cz/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2011030 002

80



UHLÍŘ, Lubomír: Myslivci v rakouské armádě. Dostupné z: www.valka.cz/clanek_10531.html



Rehabilitace rakouských dezertérů. Dostupné z: www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/rakousko-rehabilitovalo-dezerteryz-wehrmachtu_144521.html



BĚLSKÝ, Petr: Osud německých a rakouských obětí nacistických válečných soudů, dostupné z: http://www.vedominaroda.cz/clanky/157osud-nemeckych-a-rakouskych-obeti-nacistickych-valecnych-soudu.html



Německo plánuje opoţděnou rehabilitaci „válečných zrádců“. Článek v Britských listech, dostupný z: http://blisty.cz/art/46821.html



Mýty o čestném Wehrmachtu, dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/158350-fakta-z-valky-vyvracejimyty-o-cestnem-wehrmachtu.html



Článek o válečných veteránech Wehrmachtu, dostupný z: www.spiegel.de/spiegel/print/d-39909552.html



ENGER, Michael: Die abenteuerliche Geschichte eines WehrmachtsDeserteurs. Dostupné z: http://www.resistenza.de/index.php/widerstand/deutsche-deserteure/127geschichte-eines-wehrmachts-deserteurs



Doplňkové informace k hraběti von Sponeck, dostupné z: http://www.chronik-horn-lehe.de/Personen/Sponeck/Sponeck.htm

Zdroje obrazové přílohy  Obrázek č. 1: fotoarchiv ČTK, http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/158350-fakta-z-valky-vyvracejimyty-o-cestnem-wehrmachtu.html

 Obrázek č. 2: http://4.bp.blogspot.com/_oIAhQMTG-dU/S54rsbpUfI/AAAAAAAADOQ/9AfIV01Ky8s/s1600-h/waffen-SS-nazi-germanyww2-second-world-war-amazing-incredible-rare-pictures-images-photos005.jpg 

Obrázek č. 3: www.bild.bundesarchiv.de (SS-Totenkopf/Demjansk)



Obrázek č. 4: http://www.fronta.cz/pics/clanky/9armee/03/zajatci.jpg

81



Obrázek č. 5: http://blog.idnes.cz/blog/8748/149025/clanok_foto_952.jpg



Obrázek č. 6: www.bild.bundesarchiv.de (sign. 101/-394-1499-06)



Obrázek č. 7: Soukromý archiv Wilfrieda Eulerta.



Obrázek č. 8: www.bild.bundesarchiv.de (sign. 101/-004-3646-07)



Obrázek č. 9: www.bild.bundesarchiv.de (sign. 101/-140-1226-06)



Obrázek č. 10: www.bild.bundesarchiv.de (sign. 101/-287-0872-28A)



Obrázek č. 11: Soukromý archiv Wilfrieda Eulerta.



Obrázek č. 12: http://www.larsgpetersson.com/military-abuse/deserters/



Obrázek č. 13: http://www.pk-deserteure.at/index.php?id=3



Obrázek č. 14: http://derstandard.at/1250691513773/Kriegsverraeter-derNS-Zeit-In-Oesterreich-fehlt-Staatsakt-zur-Rehabilitierung



Obrázek č. 15: http://www.malingesellschaft.at



Obrázek č. 16: http://www.stsg.de/cms/torgau/histort/fortzinna



Obrázek č. 17 a 21: KNOPP, Guido: Wehrmacht. Bilance. Praha: Ikar, 2009. s. 225 a 227.



Obrázek č. 18: www.bild.bundesarchiv.de (sign. 151-39-21)



Obrázek č. 19: Soukromý archiv Wilfrieda Eulerta.



Obrázek č. 20: www.bild.bundesarchiv.de (Deserteurs)



Obrázek č. 22: http://www.thelocal.de/articleImages/21789.jpg



Obrázek č. 23: http://www.historic.de/Militar/Personen/Sponeck /Graf_Sponeck.htm



Obrázek č. 24: http://www.uni-marburg.de/aktuelles/news/2010a /03265/image



Obrázek č. 25: http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Personenregister /J/JaeneckeE.htm



Obrázek č. 26: http://www.resistenza.de/index.php/widerstand/deutschedeserteure/127-geschichte-eines-wehrmachts-deserteurs



Soubor obrázků č. 27: Soukromý archiv Wilfrieda Eulerta.

82

Seznam použitých zkratek

KstVO

Kriegstrafverfahrensordnung – Vojenské (válečné) trestní nařízení

MGFA

Militärgesichtliches Forschungamt – Vojensko-historický výzkumný ústav

MStGB

Militärstrafgesetzbuch – Vojenský trestní zákoník

NSDAP

Die Nationalsozialistische Deutsche Arbeitspartei – Nacionálněsocialistická německá dělnická strana

NDR

Německá demokratická republika (DDR)

OKH

Oberkommando des Heeres – Vrchní velitelství pozemního vojska

OKW

Oberkommando der Wehrmacht – Vrchní velitelství branné moci

OSN

Organizace spojených národů

RGBl.

Reichgesetzblatt – Říšská sbírka zákonů

RKG

Reichkriegsgericht – Říšský válečný soud

SRN

Spolková republika Německo (BRD)

SS

Schutzstaffeln – Ochranné oddíly

ÚSTR

Ústav pro studium totalitních reţimů

ZNS

Das Bundesarchiv Abteilung Zentralnachweisstelle – Oddělení centrálního vyhledávání při Spolkovém archivu

83