ODSTOUPENÍ OD SMLUV SJEDNANÝCH SE SPOTŘEBITELEM O DODÁVKÁCH ENERGIÍ

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

ODSTOUPENÍ OD SMLUV SJEDNANÝCH SE SPOTŘEBITELEM O DODÁVKÁCH ENERGIÍ

VLASTA HLUCHÁŇOVÁ

2015/2016

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Odstoupení od smluv sjednaných se spotřebitelem o dodávkách energií“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

…………………………………………………………….. Vlasta Hlucháňová

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce doc. JUDr. Markétě Selucké, Ph.D., za cenné rady a připomínky, které mi poskytla při psaní této práce.

3

Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá právem spotřebitele odstoupit od smlouvy o dodávkách energií. Cílem práce je analyzovat související právní úpravu v občanském zákoníku a energetickém zákoně, zjistit případné nedostatky a navrhnout změny právní úpravy k zajištění vyšší ochrany spotřebitele. V práci je také provedena analýza obchodních podmínek tří vybraných dodavatelů energií za účelem zjištění, zda obchodní podmínky nějakým způsobem spotřebitele limitují v jeho právu na odstoupení od smlouvy. Práce reflektuje poznatky a zkušenosti získané během praxe ve Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace z.s. Klíčová slova spotřebitel, odstoupení od smlouvy, směrnice o právech spotřebitelů, občanský zákoník, energetický zákon, smlouva uzavřená distančním způsobem, smlouva uzavřená mimo obchodní prostory

Abstract This thesis deals with consumer law regarding energy supply contract withdrawal. Goal of this thesis is to analyze related legislation in the Civil Code and the Energy Act, found out about any shortcomings and propose legislation changes to enhance consumer protection. In order to find if terms and condition are limiting consumer right to withdrawal from energy supply contract, this thesis includes analysis of three different energy suppliers. Thesis reflects knowledge obtained during internship at Consumer Protection Association – Asociace z.s. Keywords consumer, withdraw from the contract, The Directive on Consumer Rights, The Civil Code, The Energy Act, distance contract, off-premises contract

4

Obsah

Seznam použitých zkratek.................................................................................... 7 Úvod........................................................................................................................ 8 1 Obecně k ochraně spotřebitele v českém právu ............................................ 11 1.1 Evropská unie a Česká republika ................................................................ 11 1.2 Základní pojmy............................................................................................ 14 1.2.1 Spotřebitel ............................................................................................. 14 1.2.2 Podnikatel ............................................................................................. 15 1.2.3 Spotřebitelská smlouva ......................................................................... 17 2 Odstoupení od smluv dle občanského zákoníku............................................ 19 2.1 Obecně o ochraně spotřebitelů vůči praktikám některých podnikatelů....... 19 2.1.1 Informační povinnost a zakázaná ujednání........................................... 20 2.1.2 Obecně k odstoupení od smlouvy ......................................................... 21 2.2 Odstoupení od smluv uzavřených v „kamenné“ provozovně...................... 23 2.3 Odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory ....................... 26 2.3.1 Smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory ........................................ 26 2.3.2 Povinnost poučit spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy ............... 28 2.3.3 Lhůty pro odstoupení od smlouvy ........................................................ 29 2.3.4 Nároky související s odstoupením od smlouvy .................................... 31 2.3.5 Výjimky z práva na odstoupení od smlouvy ........................................ 31 2.3.6 Problematika podomního prodeje ......................................................... 32 2.3.7 Problematika předváděcích akcí ........................................................... 34 2.3.8 Úvahy de lege ferenda .......................................................................... 36 2.4 Odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem ............................ 38 2.4.1 Smlouvy uzavřené distančním způsobem ............................................. 38 2.4.2 Práva a povinnosti stran ........................................................................ 39 2.4.3 Problematika smluv uzavřených přes internet ...................................... 40 2.4.4 Problematika smluv uzavřených po telefonu ........................................ 41 3 Právní úprava v energetickém zákoně ........................................................... 43 3.1 Energetická politika EU a základní prameny .............................................. 43 3.2 Základní pojmy............................................................................................ 45

5

3.2.1 Zákazník a spotřebitel ........................................................................... 45 3.2.2 Držitel licence ....................................................................................... 46 3.3 Obecně o ochraně spotřebitele..................................................................... 47 3.4 Výpověď a odstoupení od smluv dle energetického zákona ....................... 49 4 Revize obchodních podmínek vybraných dodavatelů energií...................... 53 4.1 Obecně o obchodních podmínkách ............................................................. 54 4.2 Bohemia Energy entity s.r.o. ....................................................................... 56 4.3 Centropol Energy a.s. .................................................................................. 59 4.4 RWE Energie, s.r.o. ..................................................................................... 61 Závěr .................................................................................................................... 65 Seznam použitých pramenů ............................................................................... 67

6

Seznam použitých zkratek

OZ / občanský zákoník

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

zákon č. 40/1964 Sb.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

energetický zákon

Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání

a

o výkonu

v energetických některých

odvětvích

zákonů

státní a

správy o změně

(energetický

zákon),

ve znění pozdějších předpisů. směrnice o právech spotřebitelů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS

a

směrnice

parlamentu a Rady 97/7/ES. SDEU

Soudní dvůr Evropské unie

7

Evropského

Úvod Na spotřebitele bývá ve vztahu k podnikateli pohlíženo jako na slabší smluvní stranu. Spotřebitel je pokládán za subjekt, jemuž je třeba poskytovat zvláštní ochranu, neboť není zcela znalý všech práv, což může být některými nepoctivými podnikateli

snadno

zneužito.

Zákonodárce

se

z tohoto

důvodu

snaží

prostřednictvím právní úpravy toto slabší postavení spotřebitele vůči podnikateli vyvážit. Spotřebitelé se však bohužel v praxi stále setkávají s nejrůznějšími triky podnikatelů, kteří zneužívají svého postavení a spotřebitele na jejich právech poškozují. Tito podnikatelé často různými způsoby právní předpisy na ochranu spotřebitele obcházejí či dokonce porušují. V této diplomové práci se zabývám právní úpravou ochrany spotřebitele v případech, kdy spotřebitel uzavřel s podnikatelem smlouvu o dodávkách energií. Zaměřuji se především na právo spotřebitele od této smlouvy odstoupit, a to jednak podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku1 a dále pak také podle ustanovení energetického zákona.2 Domnívám se, že jde o téma velmi aktuální. Z vlastních zkušeností i zpráv v médiích mohu říci, že spotřebitelé se v posledních několika letech potýkají s množstvím nabídek různých obchodních zástupců, kteří jim nabízejí změnu dodavatele energií. Často se tak děje v rámci podomního prodeje, kdy spotřebitelé nemají dostatek informací ani času, aby takovou nabídku mohli dostatečně zvážit. V návaznosti na tuto skutečnost pak neuváženě uzavírají smlouvy a potýkají se s problémem, jakým způsobem je možné takovou smlouvu ukončit. Dalším důvodem, proč považuji toto téma za stále aktuální, je i celkem hojná novelizace právních předpisů týkajících se ochrany spotřebitele, a to jak energetického zákona, tak zákona o ochraně spotřebitele.3 Cílem mé diplomové práce je uvést čtenáře do problematiky odstoupení od smluv sjednaných se spotřebitelem o dodávkách energií, analyzovat současnou právní úpravu a zjistit její případné nedostatky. V návaznosti na to navrhnout změny právních předpisů k zajištění vyšší ochrany spotřebitele a odstranění 1

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. 3 Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. 2

8

případných výkladových rozporů či kolizí s právními předpisy Evropské unie. Dalším cílem je poté zjištění, zda tři vybraní dodavatelé energií ve svých obchodních podmínkách dodržují práva na ochranu spotřebitele, jež jim ukládají právní předpisy, a to na základě provedení revize příslušných obchodních podmínek těchto dodavatelů energií. Při psaní diplomové práce využívám především metodu analytickodeskriptivní. Metodu modelu poté používám na místech, kde uvádím jednotlivé případy, se kterými jsem se setkala v praxi. Téma diplomové práce jsem si vybrala především z důvodu svého působení ve Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace z. s. (dále také jen jako „SOS - Asociace“). Jedná se o nestátní neziskovou organizaci, v rámci které je spotřebitelům poskytováno právní poradenství v oblasti občanského práva, především pak v otázkách ochrany spotřebitele. Spotřebitelé mohou využít telefonického či emailového poradenství, případně mohou přijít osobně na některou z příslušných poboček. SOS - Asociace neposkytuje spotřebitelům právní zastoupení, avšak přítomní právní poradci vždy vysvětlí spotřebiteli jeho práva a poradí další možný postup. Během svého přibližně dvouletého působení v této instituci na pozici odborného právního poradce jsem o oblasti ochrany spotřebitele získala množství znalostí, které bych chtěla při psaní této diplomové práce využít. Taktéž jsem získala poměrně dobrý přehled o konkrétních obtížích, se kterými se spotřebitelé v praxi potýkají. Na vybraných místech této diplomové práce proto také uvádím konkrétní příklady z praxe. Diplomová práce je rozčleněna celkem do čtyř kapitol. První z nich podává základní informace o vývoji institutu ochrany spotřebitele v České republice a Evropské unii a uvádí několik základních pramenů práva v této oblasti. Jsou zde také vymezeny základní pojmy potřebné alespoň pro výchozí seznámení s problematikou ochrany spotřebitele, konkrétně pojmy „spotřebitel“, „podnikatel“ a „spotřebitelská smlouva“. Druhá kapitola tvoří nejrozsáhlejší část diplomové práce. Pojednává především o jednotlivých případech, kdy může spotřebitel odstoupit od smlouvy v souladu s právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Kapitola je rozčleněna na podkapitoly, které se věnují možnostem odstoupení od smluv uzavřených v „kamenné“ provozovně, mimo 9

obchodní prostory a distančním způsobem. Taktéž se zde nacházejí mé poznatky z praxe získané během práce v SOS – Asociace a úvahy de lege ferenda. Třetí kapitola je zaměřená na právní ochranu spotřebitele zakotvenou v energetickém zákoně. V úvodu pojednává o energetické politice Evropské unie, pramenech práva a vymezuje základní pojmy, se kterými pracuje energetický zákon. Podrobně se v této kapitole věnuji ust. § 11a energetického zákona, které bylo zákonodárcem s účinností k 1. 1. 2016 novelizováno, přičemž vznikly určité rozpory v jeho výkladu. V poslední čtvrté kapitole provádím revizi obchodních podmínek třech vybraných dodavatelů energií a zjišťuji jejich soulad s právními předpisy na ochranu spotřebitele. S ohledem na rozsah této diplomové práce není možné se zaobírat každým jednotlivým ustanovením obchodních podmínek, proto se zabývám v souladu se zadáním diplomové práce především skutečností, zda obchodní podmínky zavádějí limity pro realizaci práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy. V závěru této kapitoly poté provádím zhodnocení a stručnou komparaci obchodních podmínek těchto třech vybraných dodavatelů energií.

10

1 Obecně k ochraně spotřebitele v českém právu Cílem této první kapitoly je velmi stručné nastínění vývoje právní úpravy ochrany spotřebitele, a to v České republice i Evropské unii, neboť právě unijní právo značně ovlivňuje právní úpravu institutu ochrany spotřebitele v českém právním řádu. V rámci této kapitoly jsou taktéž zmíněny některé významné právní předpisy, které s touto oblastí souvisí, a rovněž jsou vymezeny základní pojmy, tj. pojem spotřebitel, podnikatel a spotřebitelská smlouva. 1.1 Evropská unie a Česká republika Ochrana spotřebitele patří v dnešní době mezi významné politiky Evropské unie, avšak nebývalo tomu tak vždy. K harmonizaci jednotlivých právních řádů členských států Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele začalo docházet až přibližně v polovině 70. let minulého století. Základem spotřebitelské legislativy se stal tzv. Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice (dále jen „Předběžný program“), na kterém se v roce 1975 usnesla Rada tehdejšího Evropského hospodářského společenství.4 Tento program definoval několik základních práv spotřebitelů. Jednalo se o „právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, právo na ochranu ekonomických zájmů, právo na náhradu škody, právo na informace a vzdělávání a právo na zastupování“.5 Předběžný program tedy stál na počátku tvorby politiky ochrany spotřebitele, přestože prozatím nešlo o politiku samostatnou, nýbrž byla součástí jiných souvisejících politik.6 Ochrana spotřebitele, jakožto samostatná politika Evropské unie, byla zavedena až v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou.7 V současné době je ochrana spotřebitele zakotvena v primárním právu EU na několika místech. Smlouva o fungování EU v čl. 12 říká, že „Požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele budou brány v úvahu při vymezování

4

Council Resolution of 14 April 1975 on a preliminary programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 11. 2015]. 5 KOPECKÁ, Hana. Ochrana spotřebitele. EUROSKOP.cz [online]. Vláda České republiky, 2015 [cit. 9. 11. 2015]. 6 KʼnNIG, Petr a kol. Rozpočet a politiky evropské unie. Příležitost pro změnu. 2. aktualizované vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 374. 7 TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ, Jiří MALENOVSKÝ, Filip KŘEPELKA a David SEHNÁLEK. Právo Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 243.

11

a provádění jiných politik a činností Unie.“ a v čl. 169 poté uvádí postupy, jakými EU přispívá k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele.8 V čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie nalezneme ustanovení, které garantuje zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele v politikách EU.9 Při provádění ostatních politik a činností EU musí být tedy brán zřetel na požadavky, které vyplývají z ochrany spotřebitelů. Na žádném místě však primární právo nikterak samotný pojem „spotřebitel“ nedefinuje a ponechává jeho vymezení na právu sekundárním. V právu sekundárním mají z hlediska ochrany spotřebitele význam především směrnice a nařízení, neboť právě tyto právní akty jsou pro členské státy EU závazné. V oblasti ochrany spotřebitele svým počtem výrazně převažují směrnice nad nařízeními, protože „vydávání směrnic je zpravidla jedinou možnou a vhodnou formou sbližování právních předpisů členských států v oblasti občanského, resp. spotřebitelského práva.“10 Každá směrnice zakládá buď úplnou, nebo minimální harmonizaci právních řádů členských států EU. V případě užití minimální metody harmonizace mají členské státy pouze povinnost přijmout nezbytně nutný standard určený směrnicí a dále jim nic nebrání v tom, aby stanovily ve svých právních řádech i opatření přísnější (tedy chránily spotřebitele více, než EU požaduje). Naopak směrnice založená na principu úplné harmonizace nedovoluje členským státům přijmout právní úpravu, která by byla přísnější ani mírnější, než daná směrnice stanoví. Uvedené platí i v případě, že by taková vnitrostátní právní úprava 8

Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 11. 2015]. 9 Listina základních práv Evropské unie. Úřední věstník C 83/389, 30. 3. 2010. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 11. 2015]. Dostupné z: http//eur-lex.europa.eu/ 10 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 41. Z významných směrnic upravujících oblast ochrany spotřebitele lze zmínit například tyto: - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES; - Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách; - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnic 84/450/EHS, 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách).

12

znamenala vyšší standard ochrany spotřebitele. Směrnice může členským státům umožnit ponechat v platnosti nebo přijmout odlišná vnitrostátní pravidla, ale to pouze v případech, ve kterých tak směrnice výslovně stanoví. Doposud převažující metoda minimální harmonizace se ukázala jako nepříliš vhodná, neboť ze strany členských států docházelo k rozdílné aplikaci pravidel stanovených směrnicí.11 Směrnice o právech spotřebitelů (z roku 2011) proto tento koncept již opustila a řadí se mezi směrnice s úplnou harmonizací. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila v roce 2004 do Evropské unie, je nezbytné na tomto místě zmínit, že součástí českého právního řádu se tímto okamžikem stalo také unijní právo, které v oblasti ochrany spotřebitele značně ovlivnilo dosavadní českou právní úpravu. Právo EU se totiž vyznačuje aplikační předností před všemi normami vnitrostátního práva. Tato zásada přednosti byla dovozena Soudním dvorem EU v rozsudku známém jako Costa vs. Enel (6/64).12 „Český zákonodárce povinnosti plynoucí z členství v Evropské unii a ze spotřebitelského aquis provedl cestou implementačních novel v letech 2000 až 2002.“13 Do českého právního řádu byla tímto implementována řada směrnic, například do zákona č. 40/1964 Sb. byl zaveden institut spotřebitelské smlouvy.14 V současném občanském zákoníku (dále také jako „OZ“) byla poté transpozice dokončena.15 Právní úpravu institutu ochrany spotřebitele v OZ blíže rozvedu v následující

kapitole.

i veřejnoprávních

Vedle

ochrana

občanského

spotřebitele

zákoníku

upravena

také

je

soukromoprávní v mnoha

dalších

předpisech.16

11

DVOŘÁK, Jan, Jiří ŠVESTKA, Michaela ZUKLÍNOVÁ a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 288. 12 Judgment of the Court of 15 July 1964. Flaminio Costa v ENEL. Case 6/64. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 11. 11. 2015]. 13 DVOŘÁK, 2013,op. cit., s. 288. 14 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 15 DVOŘÁK, 2013,op. cit., s. 288. 16 Lze zmínit například tyto: - zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů; - zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů; - zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů; - zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

13

1.2 Základní pojmy 1.2.1 Spotřebitel Pojem „spotřebitel“ je významný nejen pro příslušná ustanovení občanského zákoníku, nýbrž pro celé soukromé právo i pro příslušné právní předpisy práva veřejného.17 Podle generální definice obsažené v § 419 OZ je spotřebitelem „každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“. Citovaná definice je výsledkem implementace směrnice o právech spotřebitelů do českého právního řádu. Vymezení pojmu „spotřebitel“ však nalezneme kromě OZ a směrnice o právech spotřebitelů také v dalších právních předpisech. Například směrnice o nekalých obchodních praktikách považuje za spotřebitele dle čl. 2 písm. b) fyzickou osobu, jež „ jedná za účelem, který nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání.“18 V zákoně o ochraně spotřebitele v § 2 odst. 1 písm. a) je spotřebitel definován v zásadě shodně jako v OZ, rozdílem je pouze skutečnost, že OZ užívá pozitivní vymezení, zákon o ochraně spotřebitele naopak negativní.19 Výklad pojmu „spotřebitel“ je také významně ovlivněn judikaturou. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci Idealservice uvedl, že pojem „spotřebitel“, definovaný v čl. 2 písm. b) směrnice 93/13/EHS20 musí být chápán výlučně jako fyzická osoba.21 Z rozsudku SDEU tedy vyplývá, že právnická osoba nemůže být považována za spotřebitele. Na druhou stranu je nutné dodat, že judikatura SDEU je dosti nejednotná a pro některé členské státy EU není přijatelné, aby byla vyloučena ochrana nepodnikatelských právnických

17

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2015 [cit. 11. 11. 2015]. S. 105. 18 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnic 84/450/EHS, 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). 19 ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 14. 20 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 21 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. listopadu 2001. Cape Snc v Idealservice Srl et Idealservice MN RE Sas v OMAI Srl. Věc C-541/99 a C-542/99.

14

osob z ochrany spotřebitele.22 Takovými právnickými osobami jsou různé nestátní neziskové organizace, obecně prospěšné společnosti, nadace, spolky apod. České právní předpisy však prozatím nepřiznávají těmto subjektům žádnou speciální ochranu jako právě spotřebitelům. Z judikatury SDEU také plyne, že za spotřebitele nelze považovat osobu, „která činí kroky směřující k zahájení podnikání, ačkoli oficiální atributy podnikatele ještě nenese.“23 Jako příklad lze uvést rozhodnutí SDEU ve věci Benincasa, ve kterém soud zdůraznil význam účelu, který spotřebitel svým nákupem sleduje, a z ochrany vyloučil fyzické osoby nakupující pro své budoucí podnikání.24 Český Ústavní soud pak judikoval, že fyzickou osobu, která vlastní podnikatelské oprávnění, avšak v daném vztahu se jako podnikatel nechová, je nutné chránit jako spotřebitele.25 Lze tedy shrnout, že za spotřebitele je považován člověk, který vstupuje do smluvního vztahu s podnikatelem či s ním za tímto účelem jedná, aniž by tak činil z důvodu své podnikatelské činnosti. Subjekt vystupující jako spotřebitel požívá zvláštní právní ochrany, neboť je považován oproti podnikateli za slabší smluvní stranu, což vyplývá například ze směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách či rozsudku SDEU v případech Océano Grupo Editorial a Salvat Editores.26 1.2.2 Podnikatel Za podnikatele je podle § 420 odst. 1 OZ považován každý, „kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku“. Není při tom podstatné, zda má daný subjekt k takové činnosti potřebné oprávnění. Ust. § 421 OZ sice presumuje, že se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo osoba, která má k podnikání živnostenské či jiné oprávnění, avšak jde o vyvratitelné právní domněnky a zákonem je tedy 22

ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 17. Tamtéž, s. 18. 24 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 3. července 1997. Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl. Věc C-269/95. 25 Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11. 26 Uvedené vyplývá z Nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. 23

15

připuštěn důkaz opaku. Na místě je také zmínit § 420 odst. 2 OZ. Zákonodárce prostřednictvím tohoto ustanovení chrání spotřebitele i v případech, kdy se spotřebitel dostává do právního styku se subjektem, pro kterého není dosažení zisku primárním cílem.27 Jedná se například o subjekty poskytující zdravotní služby či veřejnou dopravu. Z tohoto důvodu považuje OZ za podnikatele každou osobu

bez ohledu na

její soukromoprávní

či

veřejnoprávní základ.28

Za podnikatele může být tedy pokládána osoba fyzická i právnická, včetně například státu, obcí apod.29 Strany spotřebitelské smlouvy však nemusí být vždy vymezeny jako spotřebitel a podnikatel. Některé právní předpisy používají místo „podnikatele“ i jiných pojmů. Zákon č. 40/1964 Sb. užíval výrazu „dodavatel“ a vykládal jej jako „osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Směrnice o právech spotřebitelů pak pracuje s pojmem „obchodník“. Jeho definice v čl. 2 odst. 2 této směrnice však obsahově odpovídá pojmu podnikatel, který používá občanský zákoník. V tomto případě však může být rozdílnost těchto pojmů způsobena pouze ne zcela přesným překladem zmíněné směrnice. Německá verze směrnice o právech spotřebitelů totiž uvádí pojem „Unternehmer“, polská verze „przedsiębiorca“ v překladech tedy „podnikatel“. Naopak anglická verze užívá slova „trader“ a stejně tak i verze slovenská překládá tento pojem jako „obchodník“. Na osoby, které lze pokládat za podnikatele, dopadá ve vztahu ke spotřebitelům množství různých restrikcí a povinností. OZ totiž v § 433 odst. 2 uvádí vyvratitelnou domněnku, že osoba, která s podnikatelem nejedná v rámci svého podnikání, je v tomto vztahu vždy slabší stranou. Toto ustanovení je možné považovat za určitý obecný základ celé ochrany spotřebitele. Dodávám, že například Ústavní soud ve svém judikátu I. ÚS 342/09 říká, že „východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem“.30 Podnikatel je považován za stranu, která má na rozdíl od spotřebitele profesionální zkušenosti, orientuje se 27

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: Komentář. Svazek I (Obecná část).Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 958. 28 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 107. 29 ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 20. 30 Nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09.

16

v dané oblasti, má lepší znalosti práva a celkově se nachází v silnějším postavení. Občanský zákoník v § 433 odst. 1 výslovně říká, že podnikatel nesmí tohoto svého postavení v hospodářském styku a vůči slabší straně zneužít, aby tak dosáhl nedůvodné nerovnosti v právech a povinnostech ve vztahu s touto slabší stranou. Za podnikatele může tedy být pokládána osoba fyzická i právnická, včetně například státu, obcí apod. Není přitom rozhodné, zda má tato osoba k výkonu takové činnosti odpovídající oprávnění, postačuje pouze, že se soustavně chová takovým způsobem, aby dosáhla zisku. Pro účely ochrany spotřebitele však pod pojem „podnikatel“ spadá také každá osoba, která vykonává zákonem stanovenou činnost, i když jejím primárním cílem není dosažení zisku. Status podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli s sebou navíc nese množství různých omezení a povinností, které vychází z předpokladu, že podnikatel je silnější stranou ve vztahu ke spotřebiteli. 1.2.3 Spotřebitelská smlouva Vymezení spotřebitelské smlouvy nalezneme v ust. § 1810 občanského zákoníku. Zákon zde uvádí poměrně jednoduchou definici. Za spotřebitelskou smlouvu je považována taková smlouva, kterou podnikatel uzavírá se spotřebitelem. V úvodu je také na místě zmínit, že spotřebitelská smlouva se řadí mezi závazky synallagmatické, subjekty si tedy poskytují vzájemně určité protiplnění, a je dvoustranným adresovaným právním úkonem.31 Z terminologického hlediska se výraz „spotřebitelská smlouva“ nejeví jako příliš vhodný, neboť nemá označovat konkrétní smluvní typ, jakým je například kupní smlouva, nájemní smlouva, darovací smlouva apod.32 Podstatná je zde povaha subjektů (spotřebitel na straně jedné a podnikatel na straně druhé), nikoliv samotný předmět smlouvy. Za spotřebitelskou smlouvu může být tedy považována jakákoliv smlouva, kde bude na jedné straně vystupovat spotřebitel a na druhé straně podnikatel. V praxi se nejčastěji bude jednat o smlouvy kupní, dále smlouvy o zájezdu, smlouvy o dílo apod. Forma spotřebitelské smlouvy není v občanském zákoníku určena a podléhá příslušné typové smlouvě. Může být tedy 31

ELIÁŠ, Karel a kol.. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Praha: Linde, 2008, s. 316. 32 DVOŘÁK, 2013,op. cit., s. 295.

17

písemná, ústní či konkludentní.33 V případě, že by stranami nebyla dodržena zákonná forma, smlouva by byla z tohoto důvodu relativně neplatná, tj. její neplatnosti by se musela jedna ze stran dovolat, a to v obecné tříleté promlčecí lhůtě.34 Na tomto místě bych se ještě vrátila k výrazu „spotřebitelská smlouva“, o němž je v předchozím odstavci uvedeno, že není z hlediska právní terminologie příliš vhodným. Vysvětlení toho, proč zákonodárce tento výraz v občanském zákoníku přesto používá, nalezneme v důvodové zprávě.35 Důvodová zpráva v této souvislosti uvádí, že „nemíní vymýtit výraz „spotřebitelská smlouva“ z textu zákona a ani z běžného jazyka, kde se vžil, neboť taková snaha by byla zjevně neúspěšná“. Zákon č. 40/1964 Sb. totiž s tímto termínem pracoval a zvykla si na něj odborná i laická veřejnost. V současném občanském zákoníku proto zákonodárce pojem „spotřebitelská smlouva“ užívá jako legislativní zkratku pojmu „smlouvy uzavírané se spotřebitelem“. S plným zněním tohoto výrazu se můžeme setkat pouze v názvu dílu 4, hlavy I, části čtvrté OZ, který pojednává o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. V ostatních ustanoveních občanského zákoníku nalezneme pouze zmíněnou legislativní zkratku. Spotřebitelskou smlouvou je tedy taková smlouva, která je uzavírána mezi podnikatelem a spotřebitelem. Nejedná se přitom o zvláštní smluvní typ. Spotřebitelskou smlouvou může být například smlouva kupní, smlouva o zájezdu, smlouva o dílo či jakákoliv jiná i inominátní smlouva, která bude splňovat definici spotřebitelské smlouvy.

33

ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s. 316. ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 13. 35 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) , op. cit. s. 446. 34

18

2 Odstoupení od smluv dle občanského zákoníku V následující kapitole se zabývám právní úpravou ochrany spotřebitele v občanském zákoníku, právy a povinnostmi stran a především pak jednotlivými případy odstoupení od smluv uzavřených mezi podnikateli a spotřebiteli. V rámci této kapitoly také uvádím své poznatky a zkušenosti z praxe, které jsem získala během svého působení v SOS – Asociace, a představuji své návrhy na případnou změnu právní úpravy tak, aby byl zajištěn vyšší stupeň ochrany spotřebitele. 2.1 Obecně o ochraně spotřebitelů vůči praktikám některých podnikatelů Během práce v SOS – Asociace jsem se setkávala se spotřebiteli, kteří neuváženě uzavřeli smlouvu a později pak zjistili, že není natolik výhodná, jak jim podnikatel při jejím sjednávání tvrdil. Spotřebitelé si totiž až poté, co předmětnou smlouvu uzavřeli a vše si v klidu promysleli, uvědomili, že by dané zboží či službu pořídili u konkurence mnohem výhodněji. Někteří nepoctiví podnikatelé, respektive jejich obchodní zástupci, totiž využívají momentu překvapení, kdy osloví spotřebitele s nabídkou zboží či služeb, aniž by to spotřebitel v daném místě a čase očekával. Spotřebitel je pak přesvědčován ke koupi produktu, o jehož pořízení před tím nikdy nepřemýšlel, případně jej vůbec neznal. Spotřebitel nemá v daný okamžik možnost srovnání, netuší, zda se nedá daný produkt zakoupit například i v kamenném obchodě či na internetu, a to za mnohem nižší cenu. Spotřebitel je tak odkázán pouze na informace, které mu poskytne v daném okamžiku prodejce. Je zřejmé, že z tohoto důvodu mezi těmito subjekty existuje určitá asymetrie informací, kdy subjekt na jedné straně (podnikatel) má mnohem lepší informace než subjekt na straně druhé (spotřebitel).36 Právě nedostatek informací, které spotřebitel o daném produktu má, pak umožní prodejci celkem snadno přesvědčit spotřebitele k uzavření smlouvy za pro něj nevýhodných podmínek.37

36

ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 99. TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011, s. 28. 37

19

2.1.1 Informační povinnost a zakázaná ujednání Občanský zákoník z výše uvedených důvodů v § 1811 odst. 1 stanovuje, že podnikatel musí veškerá sdělení vůči spotřebiteli činit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém je sjednávána daná smlouva. V ust. § 1811 odst. 2 OZ jsou pak zakotveny základní informační povinnosti, které má podnikatel vůči spotřebiteli při uzavírání spotřebitelské smlouvy.38 Není přitom rozhodné, jakým způsobem k uzavření spotřebitelské smlouvy dojde.39 Mezi tyto povinnosti patří například povinnost podnikatele sdělit spotřebiteli svoji totožnost, cenu zboží či způsob platby, a to v dostatečném předstihu před uzavření smlouvy. Výjimkou z výše uvedené informační povinnosti jsou dle § 1811 odst. 3 OZ smlouvy uzavírané při vyřizování záležitostí každodenního života, pokud dojde bezprostředně k vzájemnému plnění, a smlouvy o dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči. Příkladem může být nákup potravin v supermarketu, kdy spotřebitel zboží u pokladny zaplatí a odnese si je domů. Ustanovení § 1820 OZ obsahuje speciální informační povinnost podnikatele vůči spotřebiteli, jestliže je mezi těmito stranami uzavírána spotřebitelská smlouva distančním způsobem či mimo obchodní prostory. Zákon zde stanovuje podnikateli povinnost sdělit spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, informace, které můžeme po obsahové stránce rozdělit do čtyř skupin, jedná se o informace „o platbách spotřebitele, o minimální závaznosti smluv, o odstoupení od smlouvy a o řešení sporů a dohledu“.40 Občanský zákoník dále vymezuje ujednání, která jsou ve spotřebitelských smlouvách zakázaná, neboť zkracují spotřebitele na jeho právech.41 Obecné vymezení nepřiměřených smluvních ujednání se nachází v § 1813 OZ.42 Demonstrativní výčet těchto ujednání je pak uveden v § 1814 OZ. Patří mezi ně například ujednání omezující či vylučující práva spotřebitele z vadného plnění. 38

SELUCKÁ, Markéta a kol. Koupě a prodej: nový občanský zákoník, společná evropská právní úprava prodeje. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, s. 10. 39 Tamtéž, s. 10. 40 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054). Komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 507. 41 TOMANČÁKOVÁ, 2011, op. cit., s. 47. 42 HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 423.

20

Spotřebitel je navíc zákonem chráněn v určitém smyslu i proti své vůli, protože pokud by se spotřebitel v předmětné smlouvě s podnikatelem některého ze svých zákonem stanovených práv vzdal, k takovému jeho počinu by se dle § 1812 odst. 2 OZ nepřihlíželo. Podstatné je také zmínit, že pokud by se objevily pochybnosti o významu některých ujednání spotřebitelské smlouvy, je třeba vždy přistoupit k výkladu pro spotřebitele příznivějšímu.43 2.1.2 Obecně k odstoupení od smlouvy Vedle již zmíněné informační povinnosti podnikatele a zakázaných ujednání ve smlouvách sjednaných se spotřebitelem, obsahuje právní úprava ještě další významný nástroj chránící spotřebitele. Tímto nástrojem je možnost spotřebitele v určitých případech od uzavřené smlouvy odstoupit. Nezbytné je však podotknout, že soukromé právo je ovládáno zásadou pacta sunt servanda.44 Smlouvy je tedy nutné dodržovat, přičemž institut odstoupení od smlouvy představuje ve vztahu k zásadě pacta sunt servanda výjimku sankčního charakteru.45 OZ v ust. § 2001 výslovně stanovuje, že od smlouvy je možné odstoupit, pouze pokud si to strany ujednají, nebo pokud tak stanoví zákon. Odstoupení od smlouvy lze definovat jako jednostranný adresovaný právní úkon, který činí strana odstupující z daného závazkového vztahu vůči straně druhé.46 Není přitom nutné, aby druhá strana s odstoupením vyslovila souhlas nebo jej musela nějakým způsobem potvrdit.47 Postačuje, že se projev vůle odstupující strany dostane do sféry strany, vůči níž je odstoupení učiněno. „V případě, kdy adresát odstoupení popírá jeho platnost a účinky, lze se domáhat vydání soudního rozhodnutí, které určí platnost odstoupení od smlouvy.“48

43

VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014), právní stav k 1. 1. 2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 98. 44 Tuto zásadu nalezneme v občanském zákoníku v § 3 odst. 2 písm. d) „daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny“ a také v § 1759 „Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva působí jen v případech stanovených v zákoně.“ 45 ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s. 293. 46 FIALA, Josef, Jaruška STAVINOHOVÁ, Jan HURDÍK, Lenka DOBEŠOVÁ a Markéta SELUCKÁ. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31. 5. 2012. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 160. 47 TOMANČÁKOVÁ, 2011, op. cit., s. 99. 48 FIALA a kol., 2012, op. cit., s. 160.

21

V důsledku odstoupení od smlouvy se závazek dle § 2004 odst. 1 OZ ruší od samého počátku, tedy ex tunc. Jestliže bylo na základě takto zrušené smlouvy již poskytnuto plnění, jedná se o bezdůvodné obohacení. Smluvní strany jsou si proto povinny svá vzájemná plnění vrátit.49 V praxi tak většinou spotřebitel vrátí prodávajícímu zboží a prodávající spotřebiteli peníze. Bohužel se však stává, že podnikatel tuto svoji povinnost nedodrží a spotřebitel se ocitne bez zboží i peněz. Blíže se této problematice budu věnovat v oddílech 2.3.4 a 2.3.7. Obecná úprava odstoupení od smlouvy je stanovena v § 2001 a násl. OZ. Odstoupit od smlouvy je dle § 2002 odst. 1 OZ možné, pokud některá ze stran poruší smlouvu podstatným způsobem. Za podstatné porušení smlouvy je považováno takové porušení, o němž porušující strana věděla již při sjednání smlouvy, a při tom byla srozuměna s tím, že pokud by druhá strana toto porušení mohla předvídat, nikdy by takovou smlouvu neuzavřela. Jedná se tedy o odstoupení sankčního charakteru.50 Jako příklad lze uvést situaci, kdy si spotřebitel zakoupil v autobazaru ojetý vůz, přičemž byl prodávajícím ujištěn, že automobil není havarovaný a je ve velmi dobrém technickém stavu. Když však spotřebitel nechal vůz prohlédnout v autorizovaném servisu, bylo zjištěno hned několik závad a také skutečnost, že automobil byl dříve havarovaný a následně neodborně opravený. Pokud by chtěl spotřebitel vůz dále používat, musel by investovat značnou částku do jeho opravy. Z uvedené situace je zřejmé, že pokud by byl spotřebitel ze strany prodávajícího seznámen se skutečným stavem automobilu, pravděpodobně by si jej nikdy nezakoupil. Odstoupit od smlouvy je také možné, aniž by přímo došlo k jejímu porušení podstatným způsobem. Podle ust. § 2002 odst. 2 OZ stačí, když jedna strana smlouvy neomylně usoudí z chování druhé strany, že smlouvu poruší podstatným způsobem a současně jí tato druhá strana na základě výzvy nedá přiměřenou jistotu. „Tentokrát ovšem nejde o sankční reakci na nastalé podstatné porušení smlouvy, nýbrž o reakci na vznik situace očekávaného podstatného porušení ve spojení s neposkytnutím dostatečné jistoty, tedy situaci důvodné obavy o realizaci plnění.“51 Jako příklad je možné uvést situaci, kdy spotřebitel uzavře 49

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004. HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 1198. 51 Tamtéž, s. 1201. 50

22

s podnikatelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem budou na míru vyrobené domovní dveře. Spotřebitel zaplatí podnikateli zálohu, domluví se, že podnikatel přijde dveře zaměřit a poté je do 1 měsíce zhotoví a instaluje. Podnikatel však ve smluveném termínu nejen nedorazí dveře zaměřit, ale zcela přestane se spotřebitelem komunikovat. Podle mého názoru pak spotřebitel může toto chování podnikatele chápat takovým způsobem, že podnikatel dveře nezhotoví a poruší smlouvu podstatným způsobem. Spotřebitel proto může od smlouvy odstoupit. Další ustanovení, na základě nichž může strana od smlouvy odstoupit, jsou v občanském zákoníku uvedena na několika různých místech, především pak v § 1829 a násl. OZ. Těmito ustanoveními se však budu podrobněji zabývat až v následujících podkapitolách. Závěrem je možné shrnout, že zákonodárce se v OZ snaží spotřebitele chránit mnoha různými způsoby. Stanovuje informační povinnost podnikatele vůči spotřebiteli, zakazuje užití některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách a umožňuje spotřebiteli v některých případech od již uzavřené smlouvy odstoupit. 2.2 Odstoupení od smluv uzavřených v „kamenné“ provozovně Na úvod považuji za podstatné určit, co vůbec výraz „kamenná provozovna“, respektive „kamenný obchod“ či „obchodní prostor“ znamená. Samotný pojem „provozovna“ není v občanském zákoníku ani dalších soukromoprávních předpisech nikterak vymezen. Definici provozovny však můžeme nalézt v ust. § 17 odst. 1 živnostenského zákona52 a z ní vyvodit, že provozovnou je takový prostor, ve kterém podnikatel vykonává svoji podnikatelskou činnost. Kamenná provozovna by tedy měla být takovým místem, na kterém může spotřebitel důvodně očekávat prodej zboží či poskytování určitých služeb. Směrnice o právech spotřebitelů pak v důvodové části v bodě 22 uvádí, že „obchodní prostory by měly zahrnovat prostory v jakékoli podobě (například prodejny, stánky nebo nákladní automobily), které obchodníkovi slouží jako trvalé či obvyklé místo jeho obchodování“. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn.

52

Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

23

33 Odo 1351/2004

vyložil,

že smlouva

sjednaná

ve

stánku

umístěném

na výstavišti nepatří mezi smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory.53 Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu by pak bylo možno dovodit tvrzení, že každou smlouvu uzavřenou na stánku, který je umístěn na výstavišti, je nutné pokládat za smlouvu uzavřenou v obvyklých obchodních prostorech. Podle mého názoru je však třeba každý takový případ posuzovat individuálně. Jestliže se na výstavišti konají například veletrhy zaměřené na sport a sportovní potřeby, žádného z návštěvníků nepřekvapí, když zde nalezne stánky zaměřené na prodej sportovního vybavení. Pokud by zde spotřebitel zakoupil jízdní kolo, dalo by se souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že nejde o kupní smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory. Jestliže by zde však byl spotřebitel osloven obchodním zástupcem dodavatele energií a na stánku by uzavřel smlouvu o dodávkách energií, bylo by nutné podle mého názoru tuto smlouvu považovat za uzavřenou mimo obchodní prostory podnikatele, neboť spotřebitel na tomto místě nemohl předem očekávat nabídku těchto služeb. Oporu tohoto svého předpokladu spatřuji i v judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1975/2011, ve kterém uvedl, že při posuzování toho, zda byla smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání, je rozhodující, jestli spotřebitel mohl na daném místě očekávat poskytnutí dané služby.54 V případě spotřebitelských smluv sjednaných v kamenné provozovně se uplatní obecná právní úprava odstoupení od smlouvy obsažená v § 2001 a násl. OZ, o níž jsem se zmiňovala v předchozí podkapitole. Zákonodárce nepovažuje za nezbytné chránit spotřebitele v případě nákupu v kamenné provozovně natolik silně jako je tomu u smluv sjednaných distančním způsobem či uzavřených mimo obchodní prostory. Předpokládá se, že pokud se spotřebitel vydá do kamenné provozovny, činí tak z vlastní vůle a v naprosté většině případů si je vědom, jaké zboží v ní najde. Odpadá proto moment překvapení. Spotřebitel má navíc možnost si zboží v klidu a důkladně prohlédnout, případně i vyzkoušet. Během práce v SOS – Asociace jsem se přesto setkávala se spotřebiteli, kteří se mylně domnívali, že mohou odstoupit od smlouvy uzavřené v kamenné provozovně, přestože zboží nevykazuje žádnou podstatnou vadu. Pouze si nákup 53 54

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1351/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1975/2011.

24

rozmysleli a chtěli zboží vrátit. Občanský zákoník v těchto případech sice nevychází spotřebitelům vstříc, avšak mnoho prodávajících svým zákazníkům umožňuje zakoupené zboží v určité lhůtě vrátit. Netřeba dodávat, že jde ze strany prodávajících o vstřícný přístup ke spotřebitelům, neboť tak činí nad rámec zákona. Spotřebiteli, který využije možnosti vrátit zboží zakoupené v kamenné provozovně, jsou pak buď přímo vráceny peníze, častěji však obdrží peníze na dárkové kartě pro příští nákup, případně je umožněna výměna nevyhovujícího zboží za jiný kus. Na druhou stranu se však najdou i nepoctiví podnikatelé, kteří naopak určité nemožnosti či obtíží odstoupit od spotřebitelské smlouvy uzavřené v kamenné provozovně, využívají ve svůj prospěch. Osobně jsem se setkala s případem spotřebitelky, která byla telefonicky kontaktována společností Senior Safe za účelem nabídky různých slev poskytovaných seniorům. Během telefonického hovoru vyvolal podnikatel ve spotřebitelce dojem, že se jedná o podobný projekt, jakým jsou Senior Pasy, které zaštiťuje Jihomoravský kraj. Spotřebitelku proto tato nabídka zaujala a přijala pozvání k návštěvě provozovny podnikatele, kde jí měly být poskytnuty další informace a karta k čerpání slev. O několik týdnů později se spotřebitelka do provozovny spol. Senior Safe skutečně dostavila. Přítomným prodejcem poté byla přesvědčena k podpisu smlouvy, na základě níž měla obdržet slíbené slevy. Bohužel až doma zjistila, že ve skutečnosti se zavázala k úhradě téměř 4 000,- Kč za roční užívání asistenční linky pro seniory, o což vůbec neměla zájem.55 Vzhledem k tomu, že spotřebitelka uzavřela smlouvu v kamenné provozovně podnikatele, kam přišla až po několika týdnech od telefonického pozvání, nebylo bohužel možné, aby od této smlouvy odstoupila ve lhůtě 14 dní dle ustanovení OZ. Na výše uvedenou smlouvu by bylo možné nahlížet jako na neplatnou, neboť občanský zákoník v § 583 uvádí, že pokud jedna ze stran jednala v omylu, do kterého byla uvedena stranou druhou, je takovéto právní jednání neplatné. Z popsané situace je zřejmé, že spotřebitelka byla jednoznačně spol. Senior Safe uvedena v omyl. V praxi by však bylo pro spotřebitelku prokázání takového 55

Další podrobnosti ohledně nepoctivého jednání spol. Senior Safe jsou např. zde: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/1518822; http://www.asociace-sos.cz/senior-safe-sr-o-2/; http://www.asociace-sos.cz/senior-safe-s-r-o-3/

25

jednání ze strany podnikatele velmi obtížné a případný soudní spor by pro ni nemusel dopadnout úspěšně. I přes výše popsanou situaci, kdy nepoctiví podnikatelé svým jednáním poškozují spotřebitele, se domnívám, že současná právní úprava v oblasti spotřebitelských smluv uzavřených v kamenných provozovnách je z hlediska ochrany spotřebitele dostatečná. Pokud by byla zákonodárci změněna dosavadní právní úprava v tom smyslu, že by umožňovala spotřebitelům odstoupit od smluv uzavřených v kamenných provozovnách ve lhůtě 14 dnů, jako je tomu například u smluv sjednaných mimo obchodní prostory, došlo by k nabourání principu pacta sunt servanda a tedy i smluvní jistoty stran. Spotřebitele, jakožto slabší smluvní stranu, je zajisté potřeba chránit, nicméně pouze v rozumné míře. Je třeba, aby sám spotřebitel byl obezřetný a pečlivě si vždy před podpisem každý dokument přečetl. 2.3 Odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory 2.3.1 Smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory Na rozdíl od spotřebitelských smluv sjednaných v kamenné provozovně, poskytuje zákonodárce zvláštní ochranu spotřebitelům, kteří uzavřou smlouvu mimo obchodní prostory podnikatele. Příslušná právní úprava zakotvená v občanském zákoníku vychází ze směrnice o právech spotřebitelů. Zákon smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory blíže nevymezuje, její definici však můžeme vyvodit z ust. § 1828 odst. 2 OZ a čl. 2 odst. 8 směrnice o právech spotřebitelů.56 Jedná se o spotřebitelskou smlouvu uzavřenou za současné fyzické přítomnosti spotřebitele a podnikatele v místě, které není obvyklým prostorem pro podnikatelovo podnikání.57 Typicky se jedná o smlouvy uzavřené na předváděcích akcích, smlouvy uzavřené v rámci podomního prodeje či například přímo na ulici, kde je spotřebitel osloven podnikatelem s nabídkou zboží či služeb.

56

HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 542. SELUCKÁ, Markéta; DUDOVÁ Jana; URBANOVÁ, Martina a kol. Společensko-právní aspekty ochrany spotřebitele a jeho zdraví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015, s. 69. 57

26

Dále je dle ust. § 1828 odst. 2 písm. a) OZ mezi smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory řazena smlouva, které byla sjednána v kamenné provozovně (tedy v obvyklém obchodním prostoru), avšak k jejímu uzavření došlo bezprostředně po oslovení spotřebitele podnikatelem mimo tuto provozovnu. Ustanovení je reakcí zákonodárce na obcházení zákona ze strany některých nepoctivých podnikatelů, kteří oslovovali spotřebitele na ulici, pozvali je do své kamenné provozovny a zde s nimi uzavřeli smlouvu. Spotřebitel pak od ní prakticky nemohl odstoupit, jelikož šlo o smlouvu sjednanou v kamenné provozovně, přičemž zákon dříve nijak nezohledňoval, že byl spotřebitel do prodejny vlákán.58 SDEU již v roce 1999 v rozhodnutí ve věci Travel Vac SL vs. Manuel José Antelm Sanchis59 uvedl, že za smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory je nutné považovat také smlouvu sjednanou za situace, kdy podnikatel pozval spotřebitele na schůzku konanou mimo své obvyklé prostory k podnikání a mimo místo bydliště spotřebitele.60 Kromě již výše uvedených se za smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory považuje dle § 1828 odst. 2 písm. b) OZ smlouva sjednaná během zájezdu organizovaného podnikatelem, jehož účelem je propagace a prodej zboží nebo služeb. Zákonodárce evidentně považoval za nezbytné výslovně chránit spotřebitele, kteří navštěvují předváděcí akce. Opět lze toto ustanovení pokládat za reakci na mezeru v dřívější právní úpravě, které využívali někteří pořadatelé předváděcích akcí. Na den konání předváděcí akce si přihlásili své sídlo, respektive provozovnu, přímo do prostoru, kde byla předváděcí akce pořádána. Když si poté spotřebitel nákup rozmyslel a chtěl od kupní smlouvy odstoupit, argumentovali, že to není možné z důvodu uzavření smlouvy v provozovně. Nutné podotknout, že se běžně jednalo o prostory restaurací či hotelů. Spotřebitel tedy nemohl předpokládat, že by šlo o prostor obvyklý k podnikání prodávajícího a právo na odstoupení od kupní smlouvy by mu tedy nepochybně svědčilo. Z vlastní zkušenosti však vím, že tito podnikatelé z valné většiny nárok spotřebitele na odstoupení od kupní smlouvy neakceptují, i když je oprávněný. Pouze minimum spotřebitelů je pak ochotno se pustit do soudního sporu 58

Srov. § 57 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. 4. 1999. Travel Vac SL proti Manuelu José Antelmu Sanchisovi. Věc C-423/97. 60 ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s. 388. 59

27

s ohledem na obavy z velkých časových i finančních nákladů. Výše uvedené ustanovení dává spotřebitelům větší právní jistotu v tom smyslu, že v případě uzavření smlouvy během předváděcí akce, je taková smlouva pokládána za smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory, s čímž souvisí i právo na odstoupení od této smlouvy ve lhůtě 14 dní. Právní úprava ochrany spotřebitele vychází ze směrnice o právech spotřebitelů, přičemž tato směrnice funguje na principu úplné harmonizace. Směrnice o právech spotřebitelů však v čl. 3 odst. 4 umožňuje členským státům EU, aby neaplikovali její ustanovení pro oblast smluv uzavíraných mimo prostory obvyklé k podnikání, u nichž platba učiněná spotřebitelem nepřesáhne částku 50 EUR.

Důvodem

je

omezení

administrativní

zátěže

podnikatelů,

kteří spotřebitelům prodávají zboží nebo služby nízké hodnoty.61 Směrnice o právech spotřebitelů nicméně umožňuje členským státům stanovit ve svých vnitrostátních předpisech i částku nižší než 50 EUR. Zatímco český zákonodárce se rozhodnul chránit spotřebitele, jež uzavře smlouvu mimo prostory obvyklé k podnikání, bez ohledu na výši platby, ke které se touto smlouvou zaváže, některé členské státy této možnosti využívají. Například Německo ustanovení směrnice o právech spotřebitelů neužívá pro smlouvy, u nichž plnění nepřekračuje částku 40 EUR.62 2.3.2 Povinnost poučit spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy Jak jsem již naznačila výše, v případě smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory podnikatele, je spotřebitel oprávněn dle § 1829 ve spojení s § 1818 OZ od této smlouvy v zákonem stanovené lhůtě odstoupit, a to bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce. Jelikož nelze předpokládat, že by si byl každý spotřebitel tohoto svého práva vědom, ukládá občanský zákoník v ust. § 1820 odst. 1 písm. f) podnikateli povinnost poučit spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy a uvádí, jaké informace má takové poučení obsahovat. Pokud tak podnikatel neučiní, má to pro něj nepříznivé následky v podobě prodloužení lhůty, ve které spotřebitel může od sjednané smlouvy odstoupit. Za zmínku také stojí rozsudek SDEU, 61

VEČEŘA, 2013, op. cit., s. 244. Srov. SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO. § 312 odst. 2 bod 12 Bürgerliches Gesetzbuch (BGB), ve znění pozdějších předpisů. 62

28

ve kterém soud judikoval, že smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory může vnitrostátní soud prohlásit i bez návrhu za neplatnou z důvodu, že spotřebitel nebyl podnikatelem poučen o svém právu odstoupit od předmětné smlouvy, i když sám spotřebitel neplatnost smlouvy v rámci řízení u příslušných vnitrostátních soudů nenamítal.63 2.3.3 Lhůty pro odstoupení od smlouvy Lhůta pro odstoupení od smlouvy sjednané mimo obchodní prostory činí podle § 1829 OZ 14 dní a počíná běžet ode dne uzavření smlouvy. Jestliže se však jedná o smlouvu kupní, počátek této lhůty je zákonem stanoven na den převzetí zboží. U smlouvy, jejímž předmětem je několik dodávek (více částí zboží), je rozhodným dnem pro počátek běhu lhůty převzetí poslední dodávky a u smluv s opakovaným plněním převzetí první dodávky zboží. Pokud podnikatel nepoučí spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy, prodlužuje se lhůta pro odstoupení na 1 rok. Tato lhůta navíc začíná běžet až po uplynutí původní 14denní lhůty a celkem tedy čítá 1 rok a 14 dní.64 Jestliže by se podnikatel rozhodl poučit spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy v průběhu této prodloužené lhůty, pak by měl spotřebitel možnost od smlouvy odstoupit ve lhůtě 14 dní ode dne, kdy takové poučení obdržel. Nezbytné je také uvést, že tato lhůta pro odstoupení od smlouvy se řadí mezi tzv. lhůty procesní, proto postačuje, když spotřebitel nejpozději poslední den lhůty odešle podnikateli oznámení s odstoupením od smlouvy.65 Ochrana spotřebitele se v tomto smyslu oproti původní právní úpravě zvýšila, neboť v zákoně č. 40/1964 Sb. byla lhůta pro odstoupení považována za tzv. lhůtu hmotněprávní. Oznámení o odstoupení od smlouvy tedy muselo být nejpozději poslední den lhůty doručeno podnikateli. Nutno však dodat, že dnes již zrušená směrnice č. 85/577/EHS66 považovala dle čl. 5 odst. 1 lhůtu pro odstoupení 63

Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 12. 2009. Eva Martín proti EDP Editores SL. Věc C227/08. 64 SELUCKÁ a kol., 2013, op. cit., s. 39. 65 ŠAFRA, Jan; ZEMANOVÁ Kateřina. Novinky ve spotřebitelském právu a odstoupení spotřebitele od smlouvy. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 11. 2015]. 66 Srov. Směrnice Rady (EU) č. 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory.

29

od smlouvy za zachovanou, pokud spotřebitel zaslat podnikateli oznámení o odstoupení od smlouvy i poslední den předmětné lhůty. Český zákonodárce však toto ustanovení směrnice č. 85/577/EHS do tehdy platného a účinného zákona č. 40/1964 Sb. neprovedl a poskytnul tak spotřebiteli menší standard ochrany, než byl předmětnou směrnicí vyžadován.67 Směrnice č. 85/577/EHS byla později zrušena a nahrazena směrnicí o právech spotřebitelů, v níž zůstala v čl. 11 odst. 2 pro odstoupení od smlouvy zachována výše zmíněná tzv. procesní lhůta. Jelikož směrnice o právech spotřebitelů funguje dle čl. 4 na principu úplné harmonizace, byl český zákonodárce nucen upravit dosavadní vnitrostátní právní úpravu tak, aby byla v souladu s právem EU. Do současného občanského zákoníku proto implementoval směrnici o právech spotřebitelů a mimo jiné také ustanovení, které považuje lhůtu pro odstoupení od smlouvy za zachovanou, pokud spotřebitel odeslal sdělení o uplatnění tohoto svého práva nejpozději poslední den lhůty. Spotřebitel změnou právní úpravy získal více času k uplatnění práva na odstoupení od smlouvy. Tento krok, ač se může zdát pouze jako minimální změna, na základě svých zkušeností ze SOS – Asociace vítám. Nebylo zcela neobvyklé, že spotřebitelé, kteří zakoupili zboží na předváděcí akci a následně je chtěli vrátit, se do naší poradny dostavili až po několika dnech od uzavření kupní smlouvy. Spotřebitelům jsme pak sice pomohli napsat odstoupení od smlouvy, avšak kolikrát nebylo zcela jisté, zda dopis s oznámením o odstoupení od smlouvy dorazí k podnikateli včas, tedy ve 14 denní lhůtě. Není nutné dodávat, že uplynutím předmětné lhůty právo na odstoupení od smlouvy zaniká. Z mého pohledu se mi jeví délka lhůty pro odstoupení od smluv sjednaných mimo obchodní prostory jako dostačující. Spotřebitel má během 14 dnů dostatek času si důkladně v klidu promyslet, zda chce být obsahem předmětné smlouvy vázán. Může si vyhledat nabídky jiných podnikatelů a srovnat, jestli je pro něj předmětná smlouva natolik výhodná, jak mu protistrana při jejím sjednávání tvrdila. Jestliže se jedná o smlouvu kupní, má spotřebitel také dostatek času si zakoupené zboží vyzkoušet, zdali má deklarované vlastnosti a vyhovuje potřebám spotřebitele. 67

ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s. 389.

30

2.3.4 Nároky související s odstoupením od smlouvy Jak jsem již zmiňovala v oddílu 2.1.2, odstoupením od smlouvy dochází ke zrušení závazku ex tunc a strany jsou si povinny vrátit svá vzájemná plnění. Občanský zákoník pro případ odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory výslovně upravuje postup a lhůty, ve kterých tak mají strany učinit. Spotřebitel je dle § 1831 odst. 1 OZ povinen vrátit podnikateli, nejpozději do 14 dnů od dne odstoupení, zboží, které od něj obdržel. Podnikatel je pak ve stejné lhůtě povinen vrátit spotřebiteli peníze. Jedná se přitom o všechny peněžní prostředky, které od spotřebitele na základě předmětné smlouvy přijal, tedy například i úhradu nákladů za dodání zboží. „Náklady související s vrácením zboží v důsledku odstoupení od smlouvy podle § 1829 nese spotřebitel, pokud byl poučen v souladu s § 1820 odst. 1 písm. g). V opačném případě je podnikatel povinen je uhradit podle § 1832 odst. 3.“68 Současně je však třeba také poukázat na ustanovení § 1832 odst. 2 OZ, které říká, že pokud spotřebitel zvolil jiný způsob dodání zboží než ten nejlevnější, je podnikatel povinen uhradit spotřebiteli pouze náklady tohoto nejlevnějšího způsobu dodání zboží. V souvislosti s vrácením zboží, považuji za důležité také zmínit ustanovení § 1835 OZ, které zavádí povinnost podnikatele převzít na své náklady zboží přímo v domácnosti spotřebitele, jestliže spotřebitel odstoupil od smlouvy sjednané mimo obchodní prostor, zboží podnikatel dodal do domácnosti spotřebitele a povaha zboží neumožňuje, aby jej spotřebitel zaslal podnikateli poštou. Uvedené ustanovení odstraňuje faktické omezení spotřebitelova práva na odstoupení od smlouvy a zvyšuje ochranu spotřebitele.69 2.3.5 Výjimky z práva na odstoupení od smlouvy V tomto oddílu považuji za potřebné alespoň v krátkosti uvést, že existují určité spotřebitelské smlouvy, od kterých spotřebitel nemůže ve lhůtě 14 dnů odstoupit, ačkoliv byly uzavřeny distančním způsobem či mimo obchodní prostory. Speciální právní úprava obsažená v § 1820 až 1840 OZ se totiž na tyto druhy spotřebitelských smluv nepoužije. Výčet takových smluv nalezneme v ustanovení

68 69

HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 555. SELUCKÁ a kol., 2013, op. cit., s. 42.

31

§ 1840 OZ. „Důvodem vynětí je nevhodnost použití nebo samostatná regulace ve zvláštních předpisech EU.“70 Jedná se například o smlouvy o zájezdu, smlouvy, jejichž předmětem je poskytování zdravotní péče, sociálních služeb, péče o děti atd. Občanský zákoník ovšem nevylučuje, aby se strany na základě vzájemné dohody pravidlům v § 1820 až 1840 OZ podřídily.71 Takováto dohoda se ovšem nesmí dle § 1812 odst. 2 OZ odchýlit od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele. Od smluv uvedených v ust. § 1840 OZ je pak také nutné odlišit smlouvy uvedené v § 1837 OZ, jako jsou např. smlouvy o dodávce novin a časopisů, o dodávce zboží podléhajícího rychlé zkáze či smlouvy o dodávce zboží upraveného dle přání zákazníka. Právní úprava obsažená v § 1820 a násl. OZ se sice na tyto smlouvy použije, ale je vyloučeno odstoupení od těchto smluv.72 Domnívám se, že důvody této právní úpravy jsou zřejmé. Například kuchyňskou linku vyrobenou na míru do domu spotřebitele by podnikatel v případě odstoupení od smlouvy těžko prodal jinému zákazníkovi. 2.3.6 Problematika podomního prodeje Na základě zkušeností získaných v SOS - Asociace mohu uvést, že v oblasti smluv uzavřených mimo obchodní prostory, se spotřebitelé nejvíce potýkají s různými nepoctivými praktikami některých podnikatelů u smluv sjednaných na předváděcích akcích a při podomním prodeji. V rámci podomního prodeje je spotřebitelům nabízen jednak nákup nejrůznějšího zboží a velmi často také změna dosavadního dodavatele energií (elektřiny a plynu). Poněvadž je tématem mé diplomové práce oblast odstoupení od smluv sjednaných se spotřebitelem o dodávkách energií, zaměřím se nyní právě na problematiku uzavírání smluv o dodávkách energií během podomního prodeje. Prodejci navštěvují spotřebitele v jejich domovech a nabízí jim změnu jejich dosavadního dodavatele energií za dodavatele jiného, pro spotřebitele údajně výhodnějšího. Nejčastějším argumentem, který tito prodejci používají a mnoho spotřebitelů na něj slyší, je, že změnou dodavatele ušetří peníze. Prodejci 70

HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 588. Tamtéž, s. 588. 72 Tamtéž, s. 588. 71

32

pak poměrně snadno vylákají od spotřebitelů faktury za platby energií u dosavadního dodavatele a výše plateb porovnají s nabídkou dodavatele, kterého zastupují. Netřeba dodávat, že vždy dospějí k závěru, že spotřebitel platí mnohem více, než kdyby využíval služeb dodavatele energií, jehož zastupují. Z faktur navíc zjistí, na jakých místech a jaké druhy energií spotřebitel odebírá. Jestliže se jim poté podaří přesvědčit spotřebitele ke změně dodavatele energií, tuto zmíněnou informaci využijí, a do smlouvy vepíší všechna odběrná místa, byť si spotřebitel myslí, že dodavatele změnil jen například pro dodávky energií do svého bytu, nikoliv také na chalupě. Nyní se dostávám k dalšímu úskalí smluv sjednávaných v rámci podomního prodeje. Spotřebitel je zpravidla zahrnut množstvím různých informací ze strany prodávajícího, kdy nemá čas si jeho nabídku promyslet a ani řádně přečíst smlouvu, kterou poté podepisuje. Spotřebitel je však pro tyto případy zákonem chráněn a může od takto uzavřené smlouvy odstoupit, a to nejen dle občanského zákoníku, ale dle také ustanovení energetického zákona. Blíže se této oblasti budu věnovat ve třetí kapitole. Podomní prodej však pro spotřebitele představuje i další rizika. Spotřebitelé totiž do svého bytu či domu vpouští cizího člověka, přičemž si neuvědomí, že by pod záminkou nabídky zboží nebo služeb mohl vykrást jejich obydlí nebo jim ublížit na zdraví. Mnoho měst a obcí proto přistoupilo k zákazu podomního prodeje na svém území. Obce nejprve regulovaly podomní prodej prostřednictvím obecně závazných vyhlášek vydávaných v samostatné působnosti dle § 10 zákona o obcích. Ústavní soud však ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/11 upozornil, že obce touto regulací překračují meze samostatné působnosti a jednají tak ultra vires.73 Ústavní soud současně v tomto nálezu poukázal na skutečnost, že obce mohou podomní prodej regulovat formou nařízení. Obce ve světle této judikatury začaly uplatňovat zákaz podomního prodeje prostřednictvím nařízení obce dle § 11 zákona o obcích74 ve spojení s § 18 živnostenského zákona. Problematika zákazu podomního prodeje se však v roce 2014 znovu dostala k Ústavnímu soudu. Krajský úřad tehdy podal návrh na zrušení nařízení obce, 73 74

Nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 19/11. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

33

kterým byl zakázán pochůzkový a podomní prodej z důvodu, že obec nemůže zakázat určité druhy prodeje mimo obchodní prostory, pokud nemá vydán dle § 18 odst. 1 živnostenského zákona tržní řád.75 Ústavní soud však v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 57/13 návrh krajského úřadu zamítnul, neboť podle jeho názoru není vydání tržního řádu podmínkou pro vydání nařízení zakazující podomní prodej.76 K zákazu podomního prodeje se také vyjádřil SDEU v případu Schmuckhandels GmbH proti Claudii Schmidt.77 Podle SDEU může stát na svém území zakázat podomní prodej, pokud tímto zákazem nebrání v přístupu na trh výrobkům pocházejícím z jiných členských států nebo neomezuje jejich přístup více, než u tuzemských výrobků. 2.3.7 Problematika předváděcích akcí Domnívám se, že samotné předváděcí akce není třeba blíže představovat s ohledem na množství zpráv, které v posledních letech o těchto akcích proběhly v médiích. I přes veškerá varování před riziky spojenými s návštěvou a nákupy na předváděcích akcích, která v médiích zazněla, je však někteří spotřebitelé stále navštěvují. Nutno dodat, že pořadatelé předváděcích akcí neustále v hojné míře porušují právní předpisy, především pak zákon o ochraně spotřebitele, což vyplývá ze závěrečné zprávy České obchodní inspekce za rok 2014.78 ČOI zveřejnila informaci, že z celkem 683 kontrol provedených na předváděcích akcích v roce 2014, bylo zjištěno porušení právních předpisů při 554 kontrolách, tedy v 81 % případů. K porušování právních předpisů ze strany pořadatelů však nedochází pouze během předváděcích akcí, ale taktéž po uzavření kupní smlouvy se spotřebitelem. Na základě svých zkušeností ze SOS - Asociace mohu říci, že spotřebitelé, kteří se rozhodli odstoupit od kupní smlouvy uzavřené na předváděcí akci, se poměrně často potýkali s nejrůznějšími problémy.

75

HODEČKOVÁ, Jana. Zákaz podomního prodeje. MODERNIOBEC.cz [online]. Profi Press s.r.o., 2013 [cit. 10. 12. 2015]. 76 Nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 57/13. 77 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 23. února 2006. A-Punkt Schmuckhandels GmbH proti Claudii Schmidt. Věc C-441/04. 78 ČOI: Pokuty pořadatelům předváděcích akcí přes 29 milionů. Tisková zpráva ČOI [online]. Česká obchodní inspekce, © 2013 [cit. 12. 12. 2015].

34

Spotřebitel například zaslal písemné oznámení o odstoupení od smlouvy doporučeným dopisem, přičemž tento dopis si prodávající buď nepřevzal či na adrese uváděné ve smlouvě prodávající vůbec nesídlil a spotřebiteli se dopis vrátil zpět. Častokrát se spotřebitelům také stalo, že prodávající si sice dopis s oznámením

o

odstoupení

i

zboží

vrácené

spotřebitelem

převzal,

avšak spotřebiteli již nevrátil finanční prostředky, přestože mu tuto povinnost ukládá § 1832 odst. 1 OZ. Domáhat se nároku soudní cestou může být pro spotřebitele mnohdy dosti komplikované, neboť některé společnosti, které předváděcí akce pořádají, mění často sídlo i název, takže nejsou dohledatelné a pohledávky jsou vůči nim v podstatě nevymahatelné, což potvrzuje i sama ČOI.79 Český zákonodárce se snaží míru ochrany spotřebitelů v oblasti předváděcích akcí neustále zvyšovat. Novelou zákona o ochraně spotřebitele80 byla zavedena povinnost prodávajícího na pozvánkách na předváděcí akci uvádět ceny zboží a služeb, za které budou na akci nabízeny. Smyslem tohoto opatření je omezení momentu překvapení spotřebitele, kdy si spotřebitel bude moci ještě před konáním předváděcí akce ověřit ceny podobných výrobků dostupných na trhu. Vzhledem k tomu, že se však předváděcích akcí účastní především senioři, nejsem si jistá, zda bude mít toto ustanovení v praxi až takový efekt. Senioři povětšinou nevyužívají internet, kde by si mohli podobné výrobky a jejich ceny vyhledat. Samozřejmě je možné, aby si předem zašli do kamenných obchodů a ceny zboží si zde zjistili. Na předváděcích akcích však prodejci nabízejí spíše zboží svých značek, které se v kamenných prodejnách ani neprodává. Ustanovení o povinnosti informovat předem o výši cen nabízených výrobků by však mohlo alespoň některé z potenciálních účastníků předem od návštěvy takové předváděcí akce odradit. Nutno také podotknout, že v poslední době pořadatelé od pozvánek zasílaných do schránek spotřebitelů spíše upouští a zvou je na předváděcí akce telefonicky.81

79

Srov. ČOI: Pokuty pořadatelům předváděcích akcí přes 29 milionů. Tisková zpráva ČOI [online]. Česká obchodní inspekce, © 2013 [cit. 12. 12. 2015]. 80 Zákon č. 378/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 81 ČOI radí: Na anonymní prodejní akce nechoďte. Tisková zpráva ČOI [online]. Česká obchodní inspekce, © 2013 [cit. 12. 12. 2015].

35

2.3.8 Úvahy de lege ferenda Na tomto místě bych se ještě vrátila k povinnosti spotřebitele vrátit podnikateli v případě odstoupení od smlouvy zboží, které od něj obdržel, a to nejpozději do 14 dnů. Na základě svých zkušeností z praxe musím podotknout, že tato zmíněná právní úprava vykazuje určité nedostatky. Mnohokrát jsem se totiž setkala s případy, kdy spotřebitel řádně a včas odstoupil od smlouvy a v souladu ustanovením OZ zaslal podnikateli zboží. Bohužel vrácení peněžních prostředků ze strany podnikatele se již spotřebitel nedočkal a ve výsledku tak přišel o zboží i peníze. Spotřebitel se svého nároku samozřejmě může domáhat prostřednictvím soudního řízení. Reálně však tak učiní pouhé minimum poškozených spotřebitelů, a to s ohledem na nemalé finanční náklady a také čas. Bylo by vhodné, pokud by zákon stanovil možnost, aby po odstoupení od smlouvy spotřebitel mohl zboží zadržet a vrátit jej až poté, co obdrží od podnikatele zpět peníze. Jsem si vědoma, že na druhou stranu by mohlo být toto ustanovení některými spotřebiteli zneužito, nicméně spotřebitel je pořád slabší stranou a pořád je z mého pohledu jednodušší, pokud případné bezdůvodné obohacení bude vymáhat podnikatel po spotřebiteli, než aby tomu bylo naopak. Jednou z možných variant by také bylo, pokud by právo spotřebitele zadržet zboží bylo vázáno například jen na zboží zakoupené na předváděcí akci, nikoliv tedy přes internet apod. V rámci novely zákona o ochraně spotřebitele bylo zákonodárcem přijato ustanovení § 20b, podle nějž prodávající nesmí během předváděcí akce nebo před uplynutím lhůty 7 dnů od uzavření smlouvy požadovat ani přijmout od spotřebitele plnění odpovídající kupní ceně nabízeného zboží či služby anebo její části. Podle mého názoru jde o poměrně silný a především účinný prostředek ochrany spotřebitele při nákupu zboží na předváděcí akci. Spotřebitel na základě tohoto ustanovení získá dostatek času si nákup promyslet a případně poté odstoupit od smlouvy. Odpadá přitom výše popisované riziko, kdy spotřebitel po odstoupení od smlouvy neobdrží od prodávajícího zpět své peníze. Při úvahách o změnách právních předpisů, které by vedly k posílení ochrany spotřebitele, je však třeba mít na paměti, že právní úprava ochrany spotřebitele v oblasti smluv sjednaných mimo prostory obvyklé k podnikání je 36

výsledkem implementace směrnice o právech spotřebitelů. Jak již bylo několikrát uvedeno, tato směrnice funguje na principu úplné harmonizace. Členské státy tedy nesmí do svých právních řádů zavádět ustanovení odchylná od ustanovení směrnice, a to ani více či méně přísná, pokud to směrnice výslovně neumožní. Z tohoto důvodu není možné do českého právního řádu zavést oprávnění spotřebitele zadržet zboží do doby, než mu podnikatel vrátí finanční prostředky. Směrnice o právech spotřebitelů totiž v čl. 14 výslovně stanovuje povinnost spotřebitele vrátit zboží nejpozději do 14 dnů ode dne oznámení o odstoupení od smlouvy a nepřipouští zde žádnou výjimku. Také soulad ustanovení zakazující prodávajícímu přijmout od spotřebitele ve lhůtě sedmi dnů od uzavření smlouvy na předváděcí akci finanční prostředky, které je obsaženo ve výše zmíněné novele zákona o ochraně spotřebitele, je nezbytné srovnat s obsahem směrnice o právech spotřebitelů. V čl. 9 odst. 3 směrnice je stanoveno, že „členské státy nebrání smluvním stranám v plnění jejich smluvních závazků během lhůty pro odstoupení od smlouvy“. Z tohoto ustanovení připouští směrnice výjimku, podle níž mohou členské státy v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory znemožnit prodávajícímu vnitrostátním právním předpisem inkasovat od spotřebitele platbu během daného období po uzavření smlouvy. Tato výjimka se však týká pouze států, které již zmíněnou právní úpravu měly obsaženu ve svých vnitrostátních právních předpisech před tím, než vstoupila v platnost směrnice o právech spotřebitelů. Předmětné ustanovení novely zákona o ochraně spotřebitele se tedy dostává do určité kolize s čl. 9 odst. 3 směrnice o právech spotřebitelů. Česká vnitrostátní právní úprava sice nebrání stranám v plnění závazků po celou lhůtu pro odstoupení od smlouvy, nýbrž jen po dobu sedmi dnů, přesto se domnívám, že by toto ustanovení mohlo zakládat rozpor se směrnicí o právech spotřebitelů.

37

2.4 Odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem 2.4.1 Smlouvy uzavřené distančním způsobem Vedle zvláštní ochrany poskytované spotřebitelům, kteří uzavírají s podnikatelem smlouvu mimo obchodní prostory, zákonodárce také chrání spotřebitele, s nimiž podnikatel sjednává spotřebitelskou smlouvu za použití prostředků umožňujících komunikaci na dálku. Takovéto smlouvy jsou uzavírány bez fyzické přítomnosti stran a z tohoto důvodu je možné je označovat jako smlouvy distanční.82 Netřeba dodávat, že právní úprava smluv uzavíraných distančním způsobem je opět výsledkem transpozice směrnice o právech spotřebitelů do českého právního řádu. Na rozdíl od původní právní úpravy v § 53 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., nynější občanský zákoník neobsahuje ustanovení, které by zahrnovalo alespoň demonstrativní výčet prostředků komunikace na dálku.83 V ust. § 1820 OZ je pouze naznačeno, že prostředkem komunikace na dálku je takový komunikační prostředek, který umožňuje uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran. V ust. § 2 písm. c) zákona č. 480/2004 Sb.84 nalezneme vymezení elektronických prostředků, přičemž jimi jsou zejména „síť elektronických komunikací, elektronická komunikační zařízení, automatické volací a komunikační systémy, telekomunikační koncová zařízení a elektronická pošta“. Z výše uvedeného lze vyvodit, že mezi smlouvy uzavřené distančním způsobem pomocí elektronických prostředků patří smlouvy sjednané například během telefonického hovoru,

prostřednictvím

emailové

komunikace

či

objednáním

zboží

z internetového obchodu prodávajícího. Miloslav Hrdlička a Slavomír Halla uvádějí, že do budoucna je nezbytné v občanském zákoníku elektronické smlouvy upravit, především pak stanovit okamžik jejich vzniku.85 Distanční smlouvy však mohou být uzavřeny i bez použití elektronických prostředků. Příkladem může být objednání zboží z katalogu prostřednictvím dopisu adresovaného prodávajícímu.

82

SELUCKÁ a kol., 2013, op. cit., s. 21. HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 524. 84 Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 85 Srov. SELUCKÁ a kol., 2013, op. cit., s. 22. 83

38

2.4.2 Práva a povinnosti stran Práva a povinnosti stran spotřebitelské smlouvy uzavřené distančním způsobem jsou do značné míry totožná jako u smluv sjednaných mimo obchodní prostory. Speciální ustanovení týkající se distančních smluv nalezneme v § 1824 až 1827 OZ. Tato ustanovení pojednávají zejména o specifických povinnostech podnikatele poskytovat spotřebiteli určité údaje při sjednávání smlouvy za pomoci prostředku komunikace na dálku. Především bych zde zmínila ust. § 1824 OZ, v němž zákonodárce omezuje informační povinnost podnikatele vůči spotřebiteli, kdy umožňuje poskytnutí některých informací až v době plnění, a to v případě, že povaha prostředku komunikace na dálku neumožňuje poskytnout spotřebiteli všechny zákonem požadované údaje.86 Občanský zákoník při tom taxativně vymezuje informace, které musí podnikatel poskytnout spotřebiteli za každých okolností, jsou jimi např. totožnost podnikatele, označení zboží, jeho cena apod. Na tomto místě bych také zmínila rozhodnutí SDEU ve věci C-49/11.87 SDEU se v něm zabýval otázkou, zda došlo ke splnění informační povinnosti vůči spotřebiteli tím, že podnikatel zpřístupnil informace pouze prostřednictvím hypertextového odkazu na své internetové stránky. SDEU zde dospěl k závěru, že takovýto postup podnikatele nesplňuje požadavky stanovené tehdy platnou směrnicí č. 97/7/ES,88 neboť informace nejsou tímto způsobem podnikatelem „poskytnuty“, ani spotřebitelem „obdrženy“.89 Zmíněná směrnice byla sice již zrušena a nahrazena směrnicí o právech spotřebitelů, avšak tento judikát lze stále považovat za aktuální. Spotřebiteli, který uzavřel distanční smlouvu, náleží stejně jako v případě smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, právo od této smlouvy odstoupit, a to ve lhůtě 14 dní dle § 1829 občanského zákoníku. Strany jsou si poté povinny vrátit svá vzájemná plnění. Ohledně podrobností týkajících se lhůt pro odstoupení od smlouvy, nároků souvisejících s odstoupením od smlouvy a výjimek z práva odstoupit od smlouvy bych zde odkázala na informace uvedené v oddílech 2.3.3, 86

HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 526. Rozsudek soudního dvora (třetího senátu) ze dne 5. července 2012. Content Services Ltd proti Bundesarbeitskammer. Věc C-49/11. 88 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. 89 Rozsudek SDEU, věc C-49/11. 87

39

2.3.4 a 2.3.5 této diplomové práce. Zmíněné oddíly se sice týkají problematiky odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory, avšak uvedené skutečnosti platí obdobně i pro smlouvy uzavřené distančním způsobem. 2.4.3 Problematika smluv uzavřených přes internet Mezi nejčastěji sjednávané smlouvy za pomoci užití elektronických prostředků komunikace na dálku můžeme zajisté řadit smlouvy uzavírané přes internet. Na základě zkušeností získaných v SOS – Asociace bych zde mohla uvést nejrůznější potíže, se kterými se spotřebitelé při nákupu zboží přes internet setkávají. V tomto oddíle se však zaměřím na prodávající a problémy, které jim naopak způsobují někteří ne zcela „féroví“ spotřebitelé. Jak jsem již mnohokrát uváděla, OZ umožňuje spotřebitelům odstoupit od kupní smlouvy ve 14 denní lhůtě ode dne dodání zboží, a to bez jakékoliv sankce. Někteří spotřebitelé tohoto svého práva zneužívají. Typicky se jedná o nákup a následné odstoupení od kupní smlouvy, jejímž předmětem je sezonní zboží, jako například fotoaparáty či navigace. Spotřebitelé dané zboží používají během své dovolené a následně je před uplynutím 14 denní lhůty pro odstoupení od smlouvy vrátí prodávajícímu. Použité zboží pak již prodávající nemůže jiným zákazníkům znovu nabízet jako nové a je nucen je prodávat se slevou. Ze znění § 1833 OZ vyplývá, že podnikateli nepřísluší vůči spotřebiteli právo požadovat náhradu za užívání daného zboží, neboť jde o riziko, které podnikatel nese s tím, že uzavírá smlouvu distančním způsobem (příp. mimo obchodní prostory).90 Spotřebitel však podnikateli odpovídá za snížení hodnoty zboží, které vzniklo tím, že s ním nakládal jinak, než způsobem, který odpovídá jeho povaze a vlastnostem. To však neplatí, pokud spotřebitel nebyl o této skutečnosti poučen v souladu s § 1820 odst. 1 písm. f) OZ. Soudní dvůr EU se k problematice zneužití práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy vyjádřil v rozsudku ve věci C-489/07.91 SDEU uvedl, že „prodávající nemůže požadovat od spotřebitele kompenzační náhradu za užívání zboží nabytého na základě smlouvy uzavřené na dálku v případě, 90

HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 561. Rozsudek soudního dvora (prvního senátu) ze dne 3. září 2009. Pia Messner proti Firma Stefan Krüger. Věc C-489/07. 91

40

že spotřebitel ve stanovené lhůtě uplatní své právo odstoupit od smlouvy“. SDEU však současně připouští možnost uložit spotřebiteli povinnost zaplatit podnikateli kompenzační náhradu za užívání daného zboží, pokud tak spotřebitel činil v rozporu se zásadami občanského práva, jako jsou například zásady dobré víry a bezdůvodného obohacení. SDEU sice podnikatelům umožňuje uplatňovat vůči spotřebitelům náhradu škody, avšak v praxi bude zřejmě pro podnikatele dosti složité prokazovat absenci dobré víry spotřebitele apod.92 2.4.4 Problematika smluv uzavřených po telefonu Dalším, taktéž poměrně častým způsobem uzavírání distančních smluv, je jejich sjednání prostřednictvím telefonického hovoru. Spotřebitelé bývají dle mých zkušeností ze SOS – Asociace telefonicky kontaktováni za účelem nabídky na zasílání nejrůznějšího zboží či poskytování služeb. Občanský zákoník v § 1825 ukládá podnikatelům pro tyto případy zvláštní informační povinnost, kdy mají podnikatelé spotřebitelům na začátku hovoru o sobě sdělit základní údaje a účel hovoru. Tato informační povinnost se uplatňuje vedle informačních povinností podle § 1811, 1820 nebo 1824 OZ.93 Zákon se tedy snaží spotřebiteli zajistit již od zahájení hovoru určitou ochranu, kdy by měl mít spotřebitel hned na počátku možnost hovor ukončit, pokud o nabídku podnikatele nemá zájem. Někteří podnikatelé jsou však se svojí nabídkou neodbytní a velmi přesvědčiví, přičemž využívají skutečnosti, že spotřebitel nemá během hovoru čas zvážit všechny okolnosti a výhodnost prezentované nabídky zboží či služby. Spotřebitelé se také čas od času nechají zlákat tím, že jim podnikatel nabídne bezplatné zaslání vzorku daného zboží. První zásilka pak skutečně zdarma být může, ovšem poté spotřebitelé začnou dostávat další, za které je nutné zaplatit. V určitých případech je na takové situace možné vztáhnout ustanovení § 1838 OZ a pokládat zboží za neobjednané plnění s možností si jej bezplatně ponechat. Problém však je určitá nejistota, kdy si sám spotřebitel již přesně nepamatuje, co řekl podnikateli během telefonického hovoru, a zda se náhodou nezavázal

92

NOVÁKOVÁ, Tereza. Ochrana spotřebitele – náhrady podnikatele při odstoupení od smluv uzavíraných distančním způsobem. epravo.cz [online]. © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 22. 5. 2014 [cit. 1. 2. 2016]. 93 HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 528.

41

k pravidelnému odběru daného zboží. Spotřebitel navíc nemá v ruce nic, na základě čeho by zjistil skutečný obsah takto ústně sjednané smlouvy. Řešení uvedených obtíží se vyskytlo v návrhu novely občanského zákoníku, kterou předložilo v srpnu roku 2014 Ministerstvo spravedlnosti ČR.94 Podle zmíněného návrhu sice stále bylo možné, aby podnikatel uzavřel se spotřebitelem smlouvu prostřednictvím telefonického hovoru, avšak spotřebitel by byl takovou smlouvou vázán až poté, co by mu podnikatel danou nabídku písemně potvrdil a spotřebitel by ji podepsal či svůj písemný souhlas s nabídkou odeslal zpět podnikateli. Velmi se přikláním k tomu, aby se podobné ustanovení do občanského zákoníku dostalo a zabránilo tak nepoctivým podnikatelům dopouštět se výše zmíněných aktivit. Dodávám, že zavedení zmíněné právní úpravy by nebylo v rozporu se směrnicí o právech spotřebitelů, neboť ta v čl. 8 odst. 6 členským státům umožňuje stanovit, aby byl spotřebitel smlouvou uzavřenou po telefonu vázán až po jejím podpisu nebo odesláním písemného souhlasu.

94

Pracovní verze návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Česká-justice.cz [online]. Media Network s.r.o., 2016 [cit. 1. 2. 2016].

42

3 Právní úprava v energetickém zákoně Tato třetí kapitola pojednává o ochraně spotřebitele, kterou nalezneme v energetickém zákoně (dále také jako „EZ“). Cílem této kapitoly je jednak analyzovat práva spotřebitele, které mu EZ poskytuje, a to především právo na odstoupení od smlouvy a výpověď smlouvy. Dále je to pak také zvážení, zda daná právní úprava chrání spotřebitele v dostatečné míře, a pokud by tomu tak nebylo, tak navržení možné změny současné právní úpravy. Před samotným výkladem o právní úpravě ochrany spotřebitele v EZ však nejprve v podkapitole 3.1 v krátkosti představuji energetickou politiku Evropské unie a několik základních pramenů práva v oblasti energetiky. 3.1 Energetická politika EU a základní prameny Vedle politiky ochrany spotřebitele, o níž jsem hovořila v první kapitole této diplomové práce, je jednou z dalších velmi významných politik EU energetika. „Ačkoli energetické otázky provází EU a Evropská společenství již od samého počátku, energetiku jako samostatnou politiku poprvé oficiálně zmiňuje a smluvně zakotvuje až Lisabonská smlouva ve článku 194 Smlouvy o fungování EU.“95 Do té doby patřila energetická politika mezi tzv. komunitární politiky a byla určitým způsobem formována prostřednictví některých jiných unijních politik, jako například politikou ochrany hospodářské soutěže či právě politikou ochrany spotřebitelů.96 Ve zmíněném čl. 194 Smlouvy o fungování EU (dále jen „SFEU“) si Evropská unie pro oblast energetiky stanovuje několik cílů, a to konkrétně zajištění fungování trhu s energiemi, bezpečnost dodávek energie v rámci EU, podporu úspory energií, rozvoj nových obnovitelných zdrojů energie a propojení energetických sítí. Díky ratifikaci Lisabonské smlouvy se energetická politika stala součástí primárního práva EU.97 Vedle toho patří energetika dle znění čl. 4 SFEU mezi oblasti s tzv. sdílenou pravomocí, což znamená, že EU sdílí svoji pravomoc v oblasti energetiky s jednotlivými členskými státy. „EU v této oblasti 95

HOFBAUEROVÁ, Jitka. Vybrané aspekty energetické politiky. EVROPSKEHODNOTY.cz [online]. Evropské hodnoty o.s. [cit. 3. 2. 2015]. 96 KOVAČOVSKÁ, Lenka. Liberalizace vnitřního trhu s elektřinou a zemním plynem jako prostředek zajišťování energetické bezpečnosti EU. In: Současná Evropa[online]. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze. 2011, č. 1, s. 64 [cit. 3. 2. 2016]. 97 VÍCHA, Ondřej. Základy horního a energetického práva. Vydání první. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 97.

43

může zasahovat pouze v případě, že bude schopna jednat účinněji než členské státy.“98 Nicméně je nezbytné poznamenat, že již před ratifikací Lisabonské smlouvy měla EU v rámci energetického sektoru nemalé pravomoci, které jí byly uděleny například ve spojitosti s aktivitami v oblasti společného trhu či vnějších energetických vztahů.99 Pokud jde o sekundární energetické právo, bylo na úrovni EU přijato množství právních předpisů upravujících jednotlivé oblasti, jakými jsou vnitřní trh s elektřinou a plynem, energetická bezpečnost, podpora obnovitelných zdrojů energie apod.100 EU využívá k formování vnitřního trhu s elektřinou a plynem několik různých nástrojů, přičemž jedním z nich je politika ochrany spotřebitele, prostřednictvím níž se EU snaží zajistit bezpečnost dodávek energií, jejich kvalitu, umožnit spotřebitelům svobodně si zvolit svého dodavatele zemního plynu či elektřiny, jednoduše a bezplatně dodavatele změnit apod.101 V této souvislosti je třeba uvést dvě významné směrnice týkající se ochrany spotřebitele v oblasti dodávek elektřiny a zemního plynu, které byly EU přijaty v roce 2009 jako součást tzv. třetího liberalizačního balíčku:102 -

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES,

-

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/73/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 2003/55/ES. Ustanovení výše zmíněných směrnic byla do českého právního řádu

transponována prostřednictvím zákona č. 211/2011 Sb.,103 který novelizoval energetický zákon a také další související zákony (např. zákon o ochraně 98

Tamtéž, s. 98. ČERNOCH, Filip; ZAPLETALOVÁ, Veronika. Energetická politika Evropské unie. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 32. 100 VÍCHA, 2015,op. cit., s. 99. 101 KOVAČOVSKÁ, 2011, op. cit., s. 70 a 75. 102 Tzv. třetí liberalizační balíček obsahuje dvě směrnice a tři nařízení, které upravují vnitřní trh s elektřinou a zemním plynem a přístup na tento trh. Tento balíček měl završit celý proces liberalizace trhu s elektřinou a plynem v EU. 103 Zákon č. 211/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 99

44

spotřebitele). Nejednalo se samozřejmě o první transpozici unijních směrnic do EZ. Jak již bylo naznačeno výše, EU se dlouhodobě snaží o postupné vytvoření jednotného trhu s elektřinou a plynem, pro který budou platit společná pravidla.104 Z tohoto důvodu byl již dříve prostřednictvím novel zakotven do EZ obsah některých v minulosti přijatých unijních předpisů souvisejících s liberalizací trhu s elektřinou a plynem, ochranou zákazníků apod. Z hlediska ochrany spotřebitelů však považuji zmíněnou novelu za jednu z nejvýznamnějších a podrobněji se budu zabývat některými ustanoveními, jež do českého práva přinesla, v podkapitole 3.3. Co se týká pramenů energetického práva v ČR, je nezbytné zmínit, že kromě výše uvedeného energetického zákona, existuje v této oblasti množství různých dalších zákonů a vyhlášek Energetického regulačního úřadu, Ministerstva průmyslu a obchodu či Ministerstva pro místní rozvoj.105 V této 3. kapitole diplomové práce se však zaměřím pouze na energetický zákon a ochranu spotřebitele v něm obsaženou. 3.2 Základní pojmy 3.2.1 Zákazník a spotřebitel Energetický zákon v § 2 odst. 2 písm. a) bodu 17 uvádí, že v elektroenergetice se za zákazníka považuje „osoba, která nakupuje elektřinu pro své vlastní konečné užití v odběrném místě“. V plynárenství je pak dle § 2 odst. 2 písm. b) bodu 25 EZ zákazníkem „osoba, která nakupuje plyn pro své vlastní konečné užití v odběrném místě“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákazníkem může být osoba fyzická i právnická, přičemž spotřebitel je v určitém smyslu skryt za pojem „zákazník“ a tvoří jeho podmnožinu. Samostatnou definici spotřebitele EZ neuvádí, avšak pokud na nějakém místě hovoří o zákazníkovi a při tom za něj považuje pouze spotřebitele, nikoliv každého zákazníka, užívá EZ spojení „zákazník v postavení spotřebitele“. EZ pro zákazníka v postavení spotřebitele vymezuje v některých případech speciální ochranu, kterou se budu podrobněji zabývat

104

ZDVIHAL, Zdeněk. K vybraným aspektům některých opatření na ochranu zákazníka v rámci trhu s elektřinou a plynem. Právní rozhledy. 2015, roč. 23., č. 10, s. 348. 105 např. zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energií, ve znění pozdějších předpisů či vyhláška ERÚ č. 280/2007 Sb., o provedení ustanovení energetického zákona o Energetickém regulačním fondu a povinnosti nad rámec licence, ve znění pozdějších předpisů.

45

v následující podkapitole. Pro lepší srozumitelnost budu dále používat namísto pojmu „zákazník v postavení spotřebitele“ pouze „spotřebitel“. Za zmínku podle mého názoru ještě stojí ustanovení směrnice č. 2009/72/ES v čl. 3 odst. 7 a směrnice č. 2009/73/ES v čl. 3 odst. 3, která stanovují členským státům povinnost vypracovat definici pojmu „zranitelný zákazník“. Takovému zákazníkovi by pak měla náležet zvláštní ochrana, např. bude možné zakázat odpojení plynu těmto zákazníkům v kritických situacích. Český zákonodárce však prozatím pojem „zranitelný zákazník“ nikterak nevymezil. Zdeněk Zdvihal k tomu ve svém článku uvádí, že „bude obtížné při respektu k zásadě nediskriminace (ostatních) účastníků trhu nalézt adekvátní definici, když reálně bude možné uvažovat snad pouze o osobách fyzických.“106 Podle mého názoru lze s tímto tvrzením souhlasit, je možné, že právě tato skutečnost je jedním z důvodů, proč se zákonodárce vymezení pojmu „zranitelný zákazník“ prozatím vyhýbá. 3.2.2 Držitel licence Dalším z pojmů, který je nezbytný vymezit pro účely této kapitoly diplomové práce, je pojem „držitel licence“. Energetický zákon tento pojem nikterak přímo nedefinuje, avšak z textu zákona je zřejmé, že se jedná o fyzickou či právnickou osobu, které byla udělena licence na výrobu, distribuci, obchod s elektřinou či plynem apod. Licence uděluje na základě žádosti Energetický regulační úřad (dále také jako „ERÚ“) při splnění stanovených podmínek a zaplacení správního poplatku. ERÚ zveřejňuje přehled subjektů, kterým udělil licenci na svých webových stránkách a především v Energetickém regulačním věstníku.107 Energetický zákon pak stanovuje držitelům jednotlivých licencí různá práva a povinnosti, mezi něž se řadí i povinnosti související s ochranou zákazníka.

106 107

ZDVIHAL, 2015, op. cit., s. 348. Srov. http://www.eru.cz/cs/licence/informace-o-drzitelich

46

3.3 Obecně o ochraně spotřebitele Podle mého názoru nejvýznamnější ustanovení upravující ochranu spotřebitele nalezneme v § 11a energetického zákona. Jak jsem již naznačila výše, existence tohoto ustanovení je výsledkem transpozice směrnice č. 2009/72/ES a směrnice č. 2009/73/ES do českého právního řádu prostřednictvím zákona č. 211/2011 Sb. Ustanovení § 11a EZ zakotvilo především povinnost držitelů některých licencí informovat zákazníky o změně cen za dodávku elektřiny či plynu (dále také jako „energie“) nebo změně jiných podmínek související s těmito dodávkami, a dále také právo spotřebitele odstoupit od smlouvy o dodávce elektřiny či plynu uzavřené mimo obchodní prostory. Až do konce roku 2015 nedošlo ve znění § 11a k žádné výraznější změně. K 1. 1. 2016 však nabyl účinnosti zákon č. 131/2015 Sb.,108 který § 11a EZ významně novelizoval. V následujícím textu se proto budu zabývat aktuálním zněním § 11a EZ, tedy zněním k 1. 1. 2016, případně na některých místech provedu komparaci se zněním původním, tedy zněním platným do 31. 12. 2015. V souladu s ustanovením § 11a odst. 1 EZ má držitel licence na výrobu či obchod s elektřinou nebo plynem vůči svým zákazníkům informační povinnost.109 Podle znění EZ účinného k 1. 1. 2016 je držitel licence povinen uveřejnit a oznámit svým zákazníkům prokazatelným způsobem zvýšení cen dodávek elektřiny nebo plynu nebo změny jiných podmínek dodávek těchto komodit, a to nejpozději 30. den přede dnem jejich účinnosti. Oznámení nemusí být učiněno prostřednictvím samostatného dopisu adresovaného zákazníkovi. Podle Důvodové zprávy k návrhu novely EZ postačuje, aby byl zákazník o těchto skutečnostech informován např. v zaslaném vyúčtování za dodané energie.110 Bohužel je třeba říci, že tato nová právní úprava sice zlepšuje informovanost zákazníka, nicméně je však podle názoru Energetického regulačního úřadu v rozporu se směrnicí č. 2009/72/ES a směrnicí č. 2009/73/ES. Obě tyto směrnice 108

Zákon č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 109 Pozn. Je patrné, že tato povinnost se vztahuje ke všem zákazníkům, tedy nejen ke spotřebitelům. 110 Důvodová zpráva k zákonu č. 131/2015 Sb., změna energetického zákona a dalších souvisejících zákonů.

47

totiž v příloze I odst. 1 písm. b) vyžadují, aby byli zákazníci informováni o každém úmyslu dodavatele změnit smluvní podmínky. Vztahovat informování zákazníka pouze ke zvýšení cen je dle ERÚ v rozporu s uvedenými směrnicemi. Podotýkám, že ačkoliv ERÚ během legislativního procesu na tuto skutečnost upozorňoval, byla novela EZ přesto v této podobě přijata.111 Jestliže držitel licence zvýší cenu dodávek elektřiny či plynu nebo změní smluvní podmínky, vzniká zákazníkovi dle § 11a odst. 5 EZ právo odstoupit od smlouvy o těchto dodávkách. Toto své právo musí zákazník uplatnit nejpozději 10. den přede dnem zvýšení cen nebo změny smluvních podmínek. Pokud však držitel licence neoznámí chystané zvýšení ceny nebo změnu smluvních podmínek v souladu s ust. § 11a odst. 1 EZ a nepoučí zákazníka o jeho právu na odstoupení od smlouvy, je zákazník oprávněn odstoupit od smlouvy do 3 měsíců ode dne zvýšení ceny nebo změny smluvních podmínek. Zákazník nesmí být dle § 11a odst. 6 EZ za uplatnění svého práva na odstoupení od smlouvy nikterak sankcionován. Nezbytné je však dodat, že zákazníkovi nesvědčí právo na odstoupení od smlouvy vždy. Zákazník nemá právo odstoupit od smlouvy, jestliže by se jednalo o zvýšení regulované složky ceny, daní a poplatků, a také v případě změny smluvních podmínek z důvodu jejich uvedení do souladu s obecně závazným právním předpisem. ERÚ ve svém stanovisku dané ustanovení komentuje následovně: „Daně a poplatky nemají vliv na „sjednanou“ cenu, takže je to nadbytečné. Pokud jde o změny smluvních podmínek vyplývající ze změny právních předpisů, myslíme, že i takové změny mohou být tak významného charakteru, aby zákazník měl mít možnost odstoupit, respektive nelze mu paušálně tuto možnost vyloučit.“112 Podle mého názoru je toto stanovisko ERÚ opodstatněné a v případě novelizace EZ by bylo vhodné zvážit úpravu tohoto ustanovení. V souvislosti s odstoupením od smlouvy dle § 11a odst. 5 EZ bych na tomto místě zmínila jeden nedostatek v ustanovení § 11a odst. 6 EZ. První věta předmětného paragrafu zní: „Odstoupení podle odstavce 3 je účinné k poslednímu dni kalendářního měsíce, ve kterém bylo doručeno příslušnému držiteli licence, 111

Stanovisko ERÚ ke všem pozměňovacím návrhům ke Sněmovnímu tisku č. 351/0. eru.cz [online]. © 2014 Energetický regulační úřad, publikováno 6. 2. 2015 [cit. 10. 2. 2016], s. 53. 112 Tamtéž, s. 55.

48

neurčí-li zákazník pozdější den účinnosti odstoupení.“. Zmiňovaný odst. 3 však neupravuje odstoupení, nýbrž podmínky, za kterých může spotřebitel smlouvu vypovědět. V původním znění § 11a EZ (před novelou přijatou zákonem č. 131/2015 Sb.) obsahoval odst. 4 stejnou právní úpravu jako nynější odst. 6. Tento odst. 4 správně odkazoval na odst. 3, který upravoval možnost odstoupení zákazníka při zvýšení ceny nebo změně smluvních podmínek. Při přípravě textu novely zákonodárce vložil do § 11a některé nové odstavce, přičemž ty stávající přečísloval. Nicméně již zapomněl upravit znění současného odst. 6 takovým způsobem, aby opět odkazovalo na odstavec s odstoupením při zvýšení ceny nebo změně smluvních podmínek. Podle mého názoru by tedy věta první odst. 6 měla odkazovat na odstavec 5. Za dobu svého působení v SOS – Asociace jsem se setkala s mnoha případy, kdy spotřebitelé neuváženě změnili svého dodavatele energií (především v rámci podomního prodeje). Občanský zákoník i energetický zákon v těchto případech sice umožňují spotřebiteli odstoupit od smlouvy, avšak za předpokladu, že odstoupení bude učiněno v zákonem stanovených lhůtách. Pro spotřebitele, kteří v daných lhůtách z nejrůznějších důvodů od smlouvy neodstoupili, a přesto by chtěli svůj smluvní vztah ukončit, aniž by za to byli nějakým způsobem finančně sankcionováni, představuje ust. § 11a odst. 5 EZ určitou „záchrannou cestu“. Postačí, když počkají, až držitel licence, buď zvýší cenu za odběr elektřiny či plynu nebo provede změnu smluvních podmínek. Nezbytné je také dodat, že energetický zákon v § 11a upravuje určitý minimální standard práv zákazníka a není vyloučeno, aby si strany sjednaly další případy, kdy může jedna ze stran (případně i obě) od uzavřené smlouvy odstoupit.113 3.4 Výpověď a odstoupení od smluv dle energetického zákona Energetický zákon ve znění platném do 31. 12. 2015 umožňoval dle § 11a odst. 2 spotřebiteli odstoupit od smlouvy o dodávkách energií bez jakékoliv sankce v případě, že tato smlouva byla sjednána mimo prostory obvyklé k podnikání. Oznámení o svém úmyslu odstoupit od smlouvy musel spotřebitel odeslat držiteli

113

Výkladové stanovisko ERÚ č. 1/2012 - k předmětu úpravy ustanovení § 11a odst. 3 až 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), s. 7.

49

licence, se kterým smlouvu uzavřel, nejpozději 5 dnů před zahájením dodávek elektřiny či plynu. Ustanovení § 11a odst. 2 taktéž odkazovalo na užití § 57 zákona č. 40/1964 Sb., jež se týkalo odstoupení od spotřebitelské smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání. Poté, co nabyl účinnosti současný občanský zákoník, se začaly objevovat mezi odbornou veřejností rozdílné názory na výklad, respektive užití § 11a odst. 2 EZ. Tomáš Liškulín ve svém článku mimo jiné uvedl, že „ustanovení § 1829 odst. 1 písm. c) NOZ se vztahuje jak na pravidelnou a opakovanou dodávku zboží, tak i na poskytování služeb, spotřebitel má podle mého názoru právo od smlouvy o dodávce energií odstoupit do 14 dnů ode dne počátku dodávání energií“.114 Ustanovení § 11a odst. 2 EZ se tak za této situace stalo podle jeho názoru nadbytečným, neboť občanský zákoník jej „pohltil a rozšířil“. Nezbytné je podotknout, že názor Liškulína nebyl ojedinělým a ze strany některých dodavatelů energií byl dokonce v praxi uplatňován.115 Někteří jiní právníci však s tímto výkladem nesouhlasili. Například Tomáš Palla uvádí, že dle OZ „má spotřebitel v případě spotřebitelské smlouvy o dodávkách energií uzavřené distančním způsobem či mimo obchodní prostory právo od smlouvy odstoupit ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření smlouvy, nikoliv od dne uskutečnění první dodávky.“.116 Svůj názor Palla opírá především o ustanovení čl. 9 odst. 2 směrnice o právech spotřebitelů, která stanovuje právo spotřebitele odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory, jejímž předmětem jsou mimo jiné dodávky plynu či elektřiny, a to ve lhůtě 14 dnů ode dne, kdy byla smlouva uzavřena. V případě smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory má tak spotřebitel právo odstoupit ve lhůtě do 5 dnů před zahájením dodávek dle § 11a odst. 2 EZ a ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření smlouvy dle § 1829 OZ. Já sama bych

se

přiklonila

spíše

k druhému

prezentovanému

názoru,

i

když

pro spotřebitele o něco méně příznivějšímu, a to s ohledem na nezbytnost eurokonformního výkladu českého práva.117

114

LIŠKULÍN, Tomáš. Vybrané otázky ohledně poskytování dodávek energií dle NOZ. epravo.cz [online]. © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, [cit. 15. 2. 2016]. 115 PALLA, Tomáš. Jak je to s odstoupením od spotřebitelských smluv o dodávkách energií. epravo.cz [online]. © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, [cit. 15. 2. 2016]. 116 PALLA., 2014, op. cit. 117 Srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/2010.

50

Podle ustanovení § 11a odst. 2 EZ, ve znění novelizace provedené zákonem č. 131/2015 Sb., je spotřebitel oprávněn od smlouvy o dodávce energií uzavřené mimo obchodní prostory nebo distančním způsobem odstoupit ve lhůtě 14 dní ode dne jejího uzavření. Ustanovení § 11a odst. 2 EZ zde také odkazuje na užití zvláštního zákona, tj. občanského zákoníku. Z novelizovaného znění i související důvodové zprávy je zřejmé, že se zákonodárce snažil uvést § 11a odst. 2 EZ do souladu s právní úpravou v OZ a především do souladu s požadavky směrnice o právech spotřebitelů.118 Přesto však tato nová právní úprava vykazuje určité nedostatky, zvláště pak ve spojení s § 11a odst. 3 EZ. Zmíněné ust. § 11a odst. 3 EZ umožňuje spotřebiteli vypovědět smlouvu o dodávce energií uzavřenou distančním

způsobem

nebo

mimo

prostory

obvyklé

k podnikání,

a to bez jakékoliv sankce ve lhůtě do 15. dne po zahájení dodávky elektřiny či plynu. Není při tom rozhodné, zda byla tato smlouva uzavřena na dobu určitou nebo neurčitou. Výpovědní lhůta poté činí 15 dní a její počátek je stanoven od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výše zmíněný odst. 2 a odst. 3 § 11a EZ lze vykládat podle názorů odborné veřejnosti dvěma různými způsoby.119 Sama bych se přiklonila k takové interpretaci, podle níž spotřebitel může odstoupit od smlouvy o dodávkách energií uzavřené distančním způsobem či mimo obchodní prostory ve lhůtě 14 dnů po podpisu smlouvy. Tato lhůta se při tom může, ale také nemusí překrývat se lhůtou v délce 15 dní od zahájení dodávek, ve které má spotřebitel právo smlouvu vypovědět. Jestliže dodavatel například zahájí dodávky energií 5 dnů po podpisu 118

Důvodová zpráva k zákonu č. 131/2015 Sb., změna energetického zákona a dalších souvisejících zákonů. 119 Zaměstnanec ERÚ, JUDr. Jiří Procházka, se kterým jsem věc konzultovala, uvedl, že je možné předmětná ustanovení vykládat následovně: Podle první varianty výkladu může spotřebitel odstoupit od smlouvy o dodávkách energií uzavřené distančním způsobem či mimo obchodní prostory ve lhůtě 14 dnů (dle OZ), a to kdykoliv od podpisu smlouvy až po zahájení dodávek energií. Ve lhůtě do 15. dne po zahájení dodávek energií pak může spotřebitel smlouvu vypovědět dle ust. § 11a odst. 3 EZ. Dodávám, že původní právní úprava umožňovala spotřebiteli odstoupit nejpozději do 5 dnů před zahájením dodávek energií, přičemž současné znění zákona žádný takový limit nestanovuje. Podle druhé varianty výkladu může spotřebitel odstoupit od smlouvy o dodávkách energií uzavřené distančním způsobem či mimo obchodní prostory ve lhůtě 14 dnů po podpisu smlouvy (dle OZ). Po uplynutí této lhůty pro odstoupení a před okamžikem zahájení dodávek energií, kdy spotřebitel může dle § 11a odst. 3 EZ následně smlouvu v 15 denní lhůtě vypovědět, existuje určitý mezičas, který zákon nikterak neupravuje. Spotřebitel během této doby nemůže od smlouvy odstoupit, a pokud chce svůj smluvní závazek s dodavatelem bez jakýchkoliv sankcí ukončit, musí čekat na zahájení dodávek energií od tohoto dodavatele a následně smlouvu vypovědět.

51

smlouvy, bude spotřebitel moci smlouvu vypovědět i od ní odstoupit. Může ovšem také nastat situace, kdy dodavatel zahájí dodávky energií například až 2 měsíce po podpisu smlouvy. Spotřebitel bude moci dle mého názoru od takové smlouvy odstoupit ve lhůtě 14 dní po jejím podpisu, následně bude plynout určitý mezičas, kdy nebude možné ani odstoupit ani smlouvu vypovědět. Až po zahájení dodávek pak bude moci spotřebitel smlouvu vypovědět v souladu s ust. § 11a odst. 3 EZ. Právě tato druhá uvedená situace se mi nejeví z hlediska ochrany spotřebitele jako příliš šťastná. Na tomto místě je také třeba poukázat ještě na další nedostatek současné právní úpravy, který v praxi spotřebitelům komplikuje možnost vypovědět smlouvu dle § 11a odst. 3 EZ.120 Energetický zákon ani jiný právní předpis neukládá dodavatelům povinnost informovat spotřebitele, v jakém okamžiku došlo k zahájení dodávek od tohoto daného dodavatele. Běžný spotřebitel se tedy nedozví přesný okamžik, ve kterém došlo ke změně dodavatele, což mu značně znesnadňuje smlouvu vypovědět. Spotřebitel si může poskytnutí této informace vyžádat například od operátora trhu, avšak je otázkou, kolik spotřebitelů bude v praxi natolik aktivních a znalých, aby tímto způsobem postupovalo. Lze tedy uzavřít, že novelou EZ účinnou k 1. 1. 2016 došlo sice ke správné transpozici čl. 9 odst. 2 písm. c) směrnice o právech spotřebitelů do českého právního řádu, avšak současně vznikly výkladové rozpory v ust. § 11a odst. 2 ve spojení s § 11a odst. 3 EZ, o kterých jsem hovořila výše. Zákonodárce sice spotřebiteli umožnil v patnáctidenní lhůtě po zahájení dodávek energií bez jakékoliv sankce vypovědět smlouvu o těchto dodávkách, avšak obsah daných ustanovení zákona bohužel neformuloval zcela jasně a správně. Zmiňovaná ustanovení tedy bude nutné do budoucna novelizovat, rozdílné výklady sjednotit a dát na jisto, v jakém období může spotřebitel od smlouvy odstoupit. Současně by podle mého názoru mohla být zákonem zavedena povinnost dodavatelů energií oznamovat spotřebitelům v dostatečném předstihu, v jakém okamžiku zahájí dodávky a spotřebitel tak bude mít možnost případně smlouvu včas vypovědět dle § 11a odst. 3 EZ.

120

Zmíněný problém a možné řešení mi nastínil JUDr. Jiří Procházka, zaměstnanec ERÚ.

52

4 Revize obchodních podmínek vybraných dodavatelů energií V této čtvrté kapitole se zabývám souladem obchodních podmínek tří dodavatelů energií, resp. držitelů licencí na obchod s elektřinou a plynem, s právními předpisy, konkrétně občanským zákoníkem a energetickým zákonem. Záměrně jsem vybrala tři dodavatele, kteří mají poměrně velký počet zákazníků a na trhu tak zaujímají významné postavení.121 Jedná se o společnosti RWE Energie, s.r.o., Bohemia Energy entity s.r.o. a Centropol Energy, a.s. Ze svých zkušeností z praxe v SOS - Asociace vím, že poslední dva jmenovaní dodavatelé uzavírali se spotřebiteli prostřednictvím svých obchodních zástupců smlouvy o dodávkách elektřiny a plynu v rámci podomního prodeje. Z mého pohledu se mi proto jeví jako zásadní, aby spotřebitelé, kteří se nechají při podomním prodeji zlákat k uzavření takové smlouvy, byli řádně seznámeni se všemi právy, která jim ze zákona náleží. Nic se však nemění na skutečnosti, že i dodavatelé energií, kteří se spotřebiteli nesjednávají smlouvy prostřednictvím podomního prodeje, musí ve svých smlouvách a obchodních podmínkách dodržovat veškeré zákonem stanovené náležitosti. V následujícím textu uvedu alespoň několik obecných informací týkajících se obchodních podmínek (dále také jako „OP“) a dále se pak budu věnovat přímo jednotlivým smlouvám a OP vybraných dodavatelů energií. Jelikož je nemožné se s ohledem na rozsah této diplomové práce zaobírat každým jednotlivým ustanovením smlouvy a obchodních podmínek, zaměřím pouze na ustanovení, která jsou pro spotřebitele nejvýznamnější. Budu se zabývat skutečností, zda jsou OP řádně včleněny do smlouvy a pro spotřebitele tedy závazné, dodržením informační povinnosti stanovené dodavatelům vůči spotřebiteli, zda je spotřebitel řádně poučen o svém právu na odstoupení od smlouvy, způsobem sdělování zvýšení ceny či změny obchodních podmínek spotřebiteli, smluvní pokutou a její výší a celkovou přehledností a srozumitelností smlouvy i OP pro spotřebitele.

121

Katalog dodavatelů elektřiny a plynu. cenyenergie.cz [online]. NetBrokers Holding [cit. 28. 2. 2016].

53

4.1 Obecně o obchodních podmínkách Právní úprava OP je zakotvena v ust. § 1751 až 1753 OZ. Definici pojmu „obchodní podmínky“ zde nenalezneme, ale je možné říci, že OP jsou nepřímá smluvní ujednání. Znění OP sice není vtěleno do vlastního textu smlouvy, avšak pokud smluvní strany projeví shodnou vůli se jimi řídit, obsah OP se pro ně stává závazným stejně jako samotná smlouva.122 „Zákon vyžaduje k tomu, aby se obchodní podmínky staly součástí smlouvy, minimálně odkaz ve vlastní smlouvě, připojení obchodních podmínek nebo seznámení druhé strany s nimi.“123 Za odkaz tedy není považováno pouhé zveřejnění OP či jejich vystavení v provozovně podnikatele, odkaz na OP musí být obsažen přímo v dané smlouvě.124 Spotřebitelům (ale i dalším subjektům) poskytuje v § 1753 OZ zákonodárce ochranu vůči překvapivým ujednáním v OP. Ustanovení OP, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je považováno za neúčinné, pokud jej sama tato strana výslovně nepřijala. Zákonodárce tímto reaguje na skutečnost, že spotřebitelé častokrát nečtou OP, čehož potom někteří podnikatelé zneužívají a do OP začleňují ustanovení, se kterými by spotřebitel za normálních okolností nesouhlasil. Speciální ochrana je pak zákonem poskytována spotřebiteli, se kterým podnikatel uzavírá tzv. formulářovou smlouvu, tedy smlouvu, jejíž obsah je již předem dán a podnikatel do ní pouze doplňuje některé údaje (jako označení smluvních stran, cenu apod.). Jestliže podnikatel použije při uzavírání smlouvy se spotřebitelem formulář, dle § 1798 odst. 2 OZ se má za to, že jde o smlouvu sjednanou adhezním způsobem.125 Ustanovení § 1799 OZ v této souvislosti uvádí, že doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky mimo vlastní text smlouvy, je platná, pouze pokud byla slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo význam doložky musela znát.

122

UKLEIN, Petr. Obchodní podmínky aneb dobrý sluha, ale zlý pán? epravo.cz [online]. © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 14. 7. 2015 [cit. 1. 3. 2016]. 123 HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 153. 124 Tamtéž, s. 154. 125 Tamtéž, s. 152.

54

V opačném případě je včleňovací doložka neplaná, obchodní podmínky se nestávají součástí smlouvy a pro strany nejsou závazné.126 S ohledem na výše uvedené je možné říci, že před samotným posuzováním obchodních podmínek podnikatelů (v tomto případě dodavatelů energií), je nejprve nutné zjistit, zda jsou tyto OP vůbec součástí dané smlouvy a budou tedy strany zavazovat. Vedle toho je také třeba vzít v úvahu znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 týkající se smluvní pokuty a zásady poctivosti ve spotřebitelských smlouvách.127 Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru, že „v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).“ Smluvní pokutu proto nelze se spotřebitelem sjednat v rámci obchodních podmínek, ale musí být přímo součástí smlouvy, kterou spotřebitel podepisuje. Ústavní soud v tomto nálezu taktéž specifikoval zásadu poctivosti, která se „projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru.“ Podle Ústavního soudu tato zásada taktéž dopadá na aplikaci OP. Smlouvy i obchodní podmínky, jejichž revizi se budu věnovat, mají všechny výše uvedené společnosti zveřejněny na svých internetových stránkách.128 Energetický zákon totiž v § 11a odst. 1 stanovuje držitelům licence povinnost uveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup uplatňované podmínky a ceny dodávek elektřiny a plynu pro domácnosti či podnikající fyzické osoby, při roční spotřebě plynu do 630 MWh a odběr elektřiny z hladiny nízkého napětí. Všechny tyto společnosti také používají formulářové smlouvy, k nimž jsou připojeny obchodní podmínky. V následujících podkapitolách se pak již blíže zabývám obchodními podmínkami jednotlivých dodavatelů energií.

126

HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 346. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. 128 www.bohemiaenergy.cz; www.centropol.cz; www.rwe.cz 127

55

4.2 Bohemia Energy entity s.r.o. Podle informací uvedených na internetových stránkách společnosti Bohemia Energy entity s.r.o. (dále jen „Bohemia Energy“), může spotřebitel sjednat smlouvu o dodávkách energií s touto společností prostřednictvím telefonického hovoru, online (vyplněním formuláře) či přímo v sídle společnosti v Praze. O uzavírání smluv v rámci podomního prodeje se Bohemia Energy nezmiňuje, na internetu je však možné dohledat komentáře spotřebitelů, kteří tento způsob sjednávání smluv potvrzují.129 Nejprve je třeba určit, zda jsou OP platnou součástí smlouvy.130 Ustanovení odkazující na OP se nachází v samém závěru smlouvy, nad místem, kde spotřebitel připojuje svůj podpis. Spotřebitel je v něm mimo jiné upozorněn na skutečnost, že OP jsou nedílnou součástí smlouvy a svým podpisem stvrzuje, že se seznámil s jejich zněním. Obchodní podmínky jsou pak na internetových stránkách spol. Bohemia Energy umístěny společně se smlouvou v jednom dokumentu. Spotřebitel je tedy v souladu s ust. § 1799 OZ se zněním OP řádně seznámen a OP jsou proto platnou součástí sjednávané smlouvy. Občanský zákoník v ust. § 1822 vyžaduje, aby smlouva uzavřená distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory obsahovala i údaje sdělené spotřebiteli před jejím uzavřením, tzn. údaje dle § 1811, 1820, 1824, 1826 nebo 1828 OZ.131 Ve

smlouvě spol. Bohemia Energy nalezneme ustanovení,

ve kterém je spotřebitel poučen o svém právu odstoupit od této smlouvy ve lhůtě 14 dnů, pokud byla smlouva uzavřena mimo obchodní prostory. Vzhledem k tomu, že z internetových stránek Bohemia Energy je patrno, že smlouvu je možné sjednat i distančním způsobem, postrádám zde také poučení spotřebitele o možnosti odstoupit i v tomto případě. V příslušných obchodních podmínkách (část K bod 3) je však již poučení o odstoupení od smlouvy kompletní. Spotřebitel je informován o svém právu odstoupit od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory i distančním způsobem. Ostatní údaje, které zákon vyžaduje, nalezneme v OP či přímo ve smlouvě (např. dobu trvání závazku, způsob platby). 129

například zde: http://www.vasestiznosti.cz/stiznost/7990/neuznane-odstoupeni-od-smlouvy; http://www.vasestiznosti.cz/stiznost/8288/podomny-prodej-dodavek-plynu-elektriny 130 Všeobecné obchodní podmínky platné a účinné od 1. 1. 2016. bohemiaenergy.cz [online]. Bohemia Energy entity s.r.o., © 2016 [cit. 3. 3. 2016]. 131 HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 515.

56

Ve smlouvě je také zakotvena smluvní pokuta ve výši 6 050,- Kč postihující spotřebitele, který by neumožnil spol. Bohemia Energy provést proces změny dodavatele ve sjednaném termínu. Smluvní pokutu v téže výši by spotřebitel hradil také v případě, že by porušil svoji povinnost umožnit dodávky energií po dobu trvání závazku. Tím se dle části H bodu 7 OP rozumí skutečnost, že spotřebitel nesjedná po dobu účinnosti smlouvy jiný smluvní vztah s jiným dodavatelem energií. Toto ustanovení považuji pro spotřebitele za dosti významné, neboť spotřebitel je tímto určitým způsobem limitován v případě, že by chtěl změnit dodavatele energií ještě v době trvání smlouvy se spol. Bohemia Energy. Spotřebitel by byl nucen hradit zmíněnou smluvní pokutu a případná změna dodavatele by tak pro něj v konečném důsledku nemusela znamenat úsporu (za nižší cenu dodávek elektřiny či plynu), nýbrž náklady navíc na úhradu smluvní pokuty. Přesto však spotřebitel může v některých případech svůj smluvní vztah s dodavatelem předčasně ukončit, aniž by musel hradit smluvní pokutu. Například dle § 11a odst. 5 EZ může spotřebitel odstoupit při zvýšení ceny energií nebo změně smluvních podmínek, a to bez jakékoliv sankce. Ustanovení o smluvní pokutě je však plně v souladu se zákonem i judikaturou, neboť se nachází přímo ve smlouvě, kterou spotřebitel podepisuje, a může se tedy s jeho obsahem seznámit. V části K obchodních podmínek jsou uvedeny jednotlivé způsoby ukončení smlouvy. Spotřebitel může odstoupit od smlouvy v případě podstatného porušení povinností ze strany dodavatele a dále také pokud byla smlouva uzavřena distančním způsobem či mimo obchodní prostory. V tomto směru pak OP odkazují na použití ustanovení energetického zákona a občanského zákoníku. Ohledně délky lhůty pro odstoupení od smlouvy a okamžiku jejího počátku je spotřebitel informován přímo ve smlouvě, přesto bych však uvítala, pokud by spol. Bohemia Energy spotřebitele znovu náležitě poučila i na tomto místě. Dalším způsobem, jakým je možné smlouvu ukončit, je výpověď. V případě výpovědi smlouvy na dobu určitou, je nutné, aby spotřebitel o svém úmyslu smlouvu vypovědět písemně informoval dodavatele nejpozději 3 měsíce před uplynutím doby, na kterou byla smlouva uzavřena. Pokud tak spotřebitel neučiní, smlouva se automaticky prodlužuje o dobu, na kterou byla sjednána. Požadavek na oznámení výpovědi nejpozději 3 měsíce předem se mi zdá poměrně 57

přísný, byť s ohledem na OP ostatních dodavatelů není neobvyklý. O právu spotřebitele smlouvu vypovědět v souladu s § 11a odst. 3 EZ se obchodní podmínky bohužel nezmiňují, nicméně je nutno dodat, že právní předpisy nevyžadují, aby dodavatel o tomto právu spotřebitele informoval. Výjimkou je smlouva sjednaná na dobu neurčitou. Při uzavření takové smlouvy by měl dodavatel v souladu s § 1811 odst. 2 písm. g) OZ spotřebiteli sdělit podmínky ukončení závazu, tedy i právo spotřebitele smlouvu vypovědět dle § 11a EZ. Jelikož je možné smlouvu se spol. Bohemia Energy sjednat i na dobu neurčitou, postrádám v OP příslušné poučení spotřebitele. Informace o možnosti spotřebitele odstoupit od smlouvy v případě změny OP či zvýšení ceny dodávek energií, jsou skryty v části P obchodních podmínek. Spotřebitel je zde v souladu se zákonem poučen o svém právu odstoupit od smlouvy. Nelze však souhlasit se zněním ust. bodu 1 části P, podle nějž dodavatel oznamuje spotřebiteli změnu OP takovým způsobem, že novelizované OP zveřejní na svých webových stránkách. Stejným způsobem pak dodavatel dle bodu 8 části P oznamuje spotřebitelům zvýšení ceny. Jak jsem již zmiňovala v předchozí kapitole, energetický zákon požaduje, aby držitel licence uveřejnil a oznámil svým zákazníkům prokazatelným způsobem zvýšení ceny dodávek a změny smluvních podmínek. Pouhé zveřejnění informace o změně OP či zvýšení cen na webových stránkách dodavatele nelze dle mého názoru považovat za jejich oznámení v souladu s požadavky zákona. Nepředpokládám, že by v praxi spotřebitelé pravidelně kontrolovali internetové stránky dodavatele s cílem zjistit případnou změnu OP či zvýšení ceny. Nehledě na to, někteří spotřebitelé, především pak senioři, nemají přístup k internetu a o změnách by se tedy vůbec nedozvěděli. Z těchto důvodů je třeba, aby dodavatel o změnách OP i zvýšení ceny informoval spotřebitele např. v zaslaném vyúčtování, jak také uvádí důvodová zpráva.132 Na základě výše uvedeného je zřejmé, že smlouva o dodávkách energií a související obchodní podmínky spol. Bohemia Energy vykazují určité nedostatky. Za nejzávažnější z nich považuji jednak dosti nepřehledně koncipované poučení spotřebitele o jeho právech na odstoupení od smlouvy dle 132

Důvodová zpráva k zákonu č. 131/2015 Sb., změna energetického zákona a dalších souvisejících zákonů.

58

§ 1829 a násl. OZ a dále pak zcela chybějící poučení o možnosti smlouvu vypovědět dle § 11a odst. 3 EZ. Před podpisem smlouvy s touto společností by měl také spotřebitel zvážit výši smluvní pokuty, kterou by musel hradit v případě předčasného přechodu k jinému dodavateli energií. 4.3 Centropol Energy a.s. Stejně jako spol. Bohemia Energy, také spol. Centropol Energy sjednává smlouvy o dodávkách energií se spotřebiteli na svých pobočkách, mimo obchodní prostory nebo distančním způsobem, kdy může spotřebitel vyplnit on-line smlouvu přímo na webových stránkách spol. Centropol Energy. Právní vztahy mezi spol. Centropol Energy a spotřebiteli jsou upraveny smlouvou a souvisejícími obchodními podmínkami.133 Obchodní podmínky jsou v souladu s § 1799 OZ součástí smlouvy, neboť závěrečná ustanovení smlouvy spotřebitele na tuto skutečnost upozorňují a spotřebitel svým podpisem potvrzuje, že OP obdržel a seznámil se s jejich obsahem. Ustanovení smlouvy dokonce obsahují výčet názvů jednotlivých článků OP a rámcově tedy spotřebitele s OP seznamují. Dodávám, že na internetových stránkách spol. Centropol Energy jsou smlouva i OP obsaženy v jednom společném dokumentu a spotřebitel tedy nemůže OP přehlédnout. Vedle smlouvy a OP jsou v témže dokumentu na internetových stránkách spol. Centropol Energy uveřejněny také předsmluvní informace pro zákazníky spotřebitele, a to na samostatném listu, který spotřebitel podepisuje. Jsou zde zahrnuty všechny údaje, které mají být spotřebiteli v souladu s OZ poskytnuty, jako např. identifikační údaje dodavatele či právo na odstoupení apod. Pokud se zaměřím na právo na odstoupení od smlouvy, spotřebitel je na jednom místě poučen o možnosti odstoupit od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, distančním způsobem a také při zvýšení ceny dodávek či změně OP. Spotřebitel je také seznámen se svým právem smlouvu vypovědět dle ust. § 11a odst. 3 EZ a je poučen o lhůtách, ve kterých tak musí učinit. Součástí těchto předsmluvních informací je i formulář pro odstoupení od smlouvy. Postačuje, aby jej spotřebitel

133

Obchodní podmínky dodávky a smlouva o poskytování služeb. centropolenergy.cz [online]. CENTROPOL ENERGY, a.s. [cit. 4. 3. 2016].

59

v případě potřeby pouze vyplnil a zaslal na adresu dodavatele. Tento způsob poskytnutí

informací

spotřebitelům

hodnotím

velmi

kladně,

především

pro celkovou přehlednost všech pro spotřebitele nejpodstatnějších informací a možnosti velmi jednoduchého odstoupení pomocí formuláře. Nezbytné je zmínit, že spol. Bohemia Energy taktéž poskytuje spotřebitelům formulář pro odstoupení od smlouvy, ten však není spotřebiteli předkládán spolu se smlouvu a OP, nýbrž je pouze umístěn na internetových stránkách společnosti. Pro spotřebitele bez přístupu k internetu je tedy využitelný jen s obtížemi. V obchodních podmínkách spol. Centropol Energy v čl. III pak nalezneme způsoby, jakými je možné smlouvu o dodávkách energií ukončit. Opětovně jsou zde uvedeny informace o právu na odstoupení od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, distančním způsobem, při zvýšení ceny dodávek nebo změně OP. Dále je také spotřebitel oprávněn odstoupit, pokud dodavatel porušil smlouvu podstatným způsobem (např. bezdůvodně ukončil dodávky energií). Vedle toho může spotřebitel smlouvu vypovědět. Jestliže byla sjednána smlouva na dobu určitou, je dle čl. III odst. 8 OP spotřebitel povinen svůj úmysl smlouvu vypovědět písemně oznámit dodavateli nejdříve 6 měsíců a nejpozději 3 měsíce před uplynutím doby trvání smlouvy. V opačném případě se smlouva prodlužuje na dalších 12, případně 36 měsíců. Z uvedeného je zřejmé, že ustanovení o výpovědi jsou velmi podobná jako v případě spol. Bohemia Energy, spotřebitel je však navíc limitován okamžikem, ve kterém nejdříve může svůj úmysl smlouvu vypovědět dodavateli oznámit. OP spol. Bohemia Energy tento limit nestanovují. Poslední způsobem, jakým je možné smlouvu dle OP se spol. Centropol Energy ukončit, je prostřednictvím vzájemné dohody mezi spotřebitelem a dodavatelem. OP nespecifikují jednotlivé případy, kdy může být taková dohoda uzavřena, pouze hovoří o důvodech zvláštního zřetele. Podle mého názoru půjde např. o situaci, kdy spotřebitel prodá nemovitost, ve které se nachází odběrné místo, do něhož spol. Centropol Energy dodává energie. Podobně v tomto případě postupuje i spol. Bohemia Energy, která však ve svých OP hovoří o možnosti odstoupení spotřebitele bez nároku dodavatele na smluvní pokutu.

60

V závěru smlouvy společnosti Centropol Energy se nachází ustanovení o smluvní pokutě. Na rozdíl od smlouvy spol. Bohemia Energy je zde smluvní pokuta v několika různých výších, a to např. za uzavření smlouvy s jiným dodavatelem v době trvání smlouvy se spol. Centropol Energy (4 000,- Kč), neposkytnutí součinnosti potřebné pro dokončení procesu změny dodavatele (3 000,- Kč) atd. Ustanovení o smluvní pokutě je však s ohledem na judikát Ústavního soudu, který jsem zmiňovala v podkapitole 4.1, platnou součástí smlouvy a pro spotřebitele je tedy závazné. Je třeba, aby spotřebitel tyto skutečnosti ještě před uzavřením smlouvy zvážil, a případně se obrátil na jiného dodavatele. Ohledně zvýšení cen nebo změny OP je dodavatel dle čl. VII odst. 1 OP povinen informovat spotřebitele jednak prostřednictvím svých webových stránek a dále také některým ze způsobů doručování podle čl. VI odst. 1. Zmíněný článek uvádí hned několik způsobů doručování, a to dopisem, datovou schránkou, faxem, e-mailem či SMS zprávou. Tento způsob oznamování zvýšení cen či změny OP je dle mého názoru v souladu se zákonem. Závěrem je možné říci, že z mého pohledu poskytuje spol. Centropol Energy spotřebitelům všechny podstatné informace v celkem přehledné a srozumitelné formě. Vyzdvihnula bych především předsmluvní informace, které se nacházejí na samostatném listu, který je spotřebiteli předložen k podpisu. Stejně tak kladně hodnotím způsob, jakým je spotřebitelům poskytnut formulář pro odstoupení od smlouvy. 4.4 RWE Energie, s.r.o. Společnost RWE Energie, s.r.o. (dále jen „RWE“) je dodavatelem plynu i elektřiny. Na svých internetových stránkách má zveřejněny smlouvy a obchodní podmínky, a to pro každou z těchto komodit zvlášť. V rámci této diplomové práce se zaměřím pouze na smlouvu a OP týkající se dodávek elektřiny. Smlouva a OP pro dodávky plynu se liší pouze nepatrně a není dle mého názoru třeba provádět další samostatnou revizi těchto dokumentů. RWE nabízí několik produktových řad dodávek elektřiny a pro každou z nich má zveřejněnu samostatnou smlouvy

61

i OP. Pro účely této diplomové práce jsem zvolila produktovou řadu „RWE Elektřina Standard“.134 Stejně jako u předchozích společností se nejprve zaměřím na to, zda jsou obchodní podmínky platně včleněny do smlouvy. Ve smlouvě spol. RWE se nachází ustanovení, které uvádí, že dodávka elektřiny se uskutečňuje v souladu s obchodními podmínkami č. 04/2014. Zákazník podpisem této smlouvy stvrzuje, že se s OP seznámil, porozuměl jim a akceptuje je. Obchodní podmínky č. 04/2014 se nachází v samostatném dokumentu na webových stránkách společnosti. Z uvedeného je zřejmé, že OP jsou platnou součástí smluvního vztahu spotřebitele s dodavatelem a spotřebitel se může se zněním OP řádně seznámit. Domnívám se však, že by OP mohly být přímo součástí dokumentu, ve kterém se nachází smlouva a spotřebitel je nemusel zvlášť dohledávat. Předpokládám však, že RWE předkládá OP spotřebiteli při uzavření smlouvy a spotřebitel se s OP může seznámit. Součástí smlouvy je také dvoustránková listina obsahující informace pro spotřebitele. V ní se nachází veškeré údaje, které má podnikatel sdělit spotřebiteli dle § 1822 odst. 1 OZ. Zmínila bych zde především informace týkající se odstoupení od smlouvy. Spotřebitel je poučen o všech případech, kdy může od smlouvy odstoupit, konkrétně tedy při podstatném porušení povinností ze strany RWE, dále při zvýšení ceny nebo změně smluvních podmínek nebo pokud byla smlouva uzavřena distančně či mimo obchodní prostory. Spotřebitel je také seznámen se svým právem smlouvu vypovědět dle § 11a odst. 3 EZ. Součástí listiny s informacemi pro spotřebitele je stejně jako u spol. Centropol Energy formulář pro odstoupení od smlouvy, který může spotřebitel vyplnit a odeslat dodavateli. Obchodní podmínky spol. RWE jsou oproti OP předchozích dodavatelů nejlépe čitelné a přehledné. V čl. 8 nalezneme způsoby ukončení smlouvy, a to prostřednictvím výpovědi smlouvy, dohodou nebo odstoupením od smlouvy. Smlouva spol. RWE je sjednávána pouze na dobu neurčitou, v OP se 134

Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny - RWE elektřina Standard. rwe.cz [online]. RWE Energie s.r.o. [cit. 4. 3. 2016]. Obchodní podmínky sdružených služeb dodávky elektřiny č. 04/2014. rwe.cz [online]. RWE Energie s.r.o. [cit. 4. 3. 2016].

62

proto nachází pouze ustanovení o možnosti ji vypovědět ve výpovědní době 3 měsíce. Dohodou je možné smlouvu ukončit, pokud spotřebitel doloží, že ukončuje odběr elektřiny z důvodu změny bydliště, převodu nemovitosti apod. Právo na odstoupení pak náleží spotřebiteli v případě podstatného porušení smlouvy dodavatelem. OP se již znovu nezmiňují o dalších možnostech odstoupení ze strany spotřebitele, kromě případu zvýšení ceny nebo změny OP (dle čl. 4 odst. 4.5 a čl. 12 odst. 12.10). Důvodem je pravděpodobně skutečnost, že se dané OP použijí také pro smluvní vztah mezi dodavatelem a podnikatelem. Vzhledem

k tomu,

že

spotřebitel

obdrží

veškeré

potřebné

informace

na samostatné listině, o níž jsem hovořila výše, nevidím v tomto způsobu úpravy OP problém. Způsob oznamování změny OP a cen dodavatelem je v OP vymezen poněkud nejasně. RWE dle čl. 12 odst. 12.10 OP může spotřebitele o těchto změnách

informovat

kteroukoli

z dohodnutých

forem

(vč.

elektronické

komunikace a webových stránek), případně též telefonicky, přičemž RWE je oprávněna toto vyrozumění spojit i s jiným úkonem (např. vyúčtováním). Není tedy zřejmé, jakou formu nakonec RWE v praxi využije. S ohledem na požadavky § 11a odst. 1 EZ a předchozí výklad je v pořádku, aby byl spotřebitel informován např. v zaslaném vyúčtování. Pouhé uveřejnění informace o změně či zvýšení cen na webových stránkách však nelze pokládat za řádné oznámení zákazníkům. Smlouva spol. RWE stejně jako smlouvy ostatních dodavatelů obsahuje ustanovení zakotvující smluvní pokutu. Spotřebitel je povinen hradit smluvní pokutu např. v případě, že neposkytne řádnou součinnost k zahájení dodávky elektřiny, předčasně ukončí smlouvu a nebude respektovat sjednanou výpovědní dobu, změní dodavatele (vyjma případů, kdy je k tomu oprávněn ze zákona). Výše smluvní pokuty činí 1 000,- Kč. Pro zajímavost dodávám, že smluvní pokuta pro zákazníka – podnikatele činí 5 000,- Kč. Spotřebitel je ustanovením o smluvní pokutě vázán, neboť je platně včleněno přímo do smlouvy o dodávce elektřiny. Z uvedeného je také zřejmé, že výše smluvní pokuty je v porovnání s ostatními dodavateli (tzn. Bohemia Energy a Centropol Energy) jednoznačně nejnižší.

63

Na základě výše uvedeného je možné uzavřít, že smlouva ani OP spol. RWE nevykazují žádné zásadní nedostatky, které by nějakým způsobem poškozovaly spotřebitele. Ze všech tří porovnávaných dodavatelů energií bych označila OP spol. RWE za nejpřehlednější. Vyzdvihnout je také možné samostatný list s informacemi pro spotřebitele o všech pro něj důležitých skutečnostech. Jediný nedostatek shledávám ve způsobu informování spotřebitele o změně OP a zvýšení cen, který není ze znění obchodních podmínek zcela jasný. Závěrem této kapitoly je možné říci, že během revize vybraných ustanovení smluv a obchodních podmínek spol. Bohemia Energy, Centropol Energy a RWE jsem až na výjimku nezjistila žádné výrazné pochybení, kterým by docházelo ke krácení práv spotřebitele. Zmíněnou výjimku představují obchodní podmínky spol. Bohemia Energy, ke kterým jsem měla několik výhrad. Postrádala jsem zde poučení spotřebitele o právu vypovědět smlouvu v souladu s § 11a odst. 3 EZ. Dále bych si dokázala představit celkově lepší, přehlednější zpracování OP, tak aby se v nich spotřebitel mohl lépe orientovat. Bohemia Energy také oproti dalším dvěma dodavatelům neposkytuje spotřebiteli vybrané informace na samostatném listu, nýbrž je má pouze včleněny do smlouvy a OP. Taktéž smluvní pokuta u této společnosti je bohužel nejvyšší. Naopak jako nejpřehlednější se mi jevily OP a informace poskytované spotřebiteli od spol. RWE. Stejně tak spol. Centropol Energy poskytuje spotřebiteli veškeré zákonem požadované údaje, pouze však v OP a informacích pro spotřebitele užívá drobnější, pro některé spotřebitele hůře čitelné písmo. Lze tedy uzavřít, že při výběru dodavatele energií by se spotřebitelé neměli řídit pouze cenami dodávek daných komodit, což dle mých zkušeností bohužel často činí, nýbrž také obsahem smluv a OP jednotlivých dodavatelů, které mohou vypovídat o jejich serióznosti. Spotřebitelé by měli minimálně zvážit ustanovení týkající se smluvních pokut, a to s ohledem na případnou budoucí potřebu změnit dodavatele energií.

64

Závěr Cílem této diplomové práce bylo analyzovat současnou právní úpravu ochrany spotřebitele související s jeho právem na odstoupení od smlouvy o dodávkách energií. Dále také zjistit možné nedostatky dané právní úpravy v občanském zákoníku a energetickém zákoně a v návaznosti na to navrhnout příslušné změny za účelem zvýšení ochrany spotřebitele, odstranění výkladových rozporů či kolize s unijním právem. V neposlední řadě bylo taktéž smyslem této diplomové práce, na základě revize obchodních podmínek tří vybraných dodavatelů energií, zjistit, zda tyto obchodní podmínky nelimitují spotřebitele v jeho právu na odstoupení od smlouvy. V rámci diplomové práce bylo zjištěno, že zákonodárce chrání spotřebitele,

jakožto

slabší

smluvní

stranu,

mnoha

různými

způsoby.

V občanském zákoníku za tímto účelem stanovuje informační povinnost podnikatele vůči spotřebiteli, ve spotřebitelských smlouvách zakazuje užití některých ujednání, které by byly v neprospěch spotřebitele, a zakládá právo spotřebitele ve vymezených případech odstoupit od smlouvy bez jakékoliv sankce. Energetický zákon taktéž umožňuje spotřebiteli ve stanovených případech odstoupit od smlouvy a také smlouvu vypovědět. Opět bez možnosti podnikatele postihnout spotřebitele za uplatnění těchto práv. Spotřebitelé se v praxi při odstoupení od smlouvy potýkají s různými obtížemi. Některé z těchto obtíží lze řešit změnou právní úpravy, jindy je na místě pouze

doporučit

vyšší

obezřetnost

spotřebitelů

při

uzavírání

smluv,

neboť smyslem zákona není postihnout každou jednotlivou situaci. Spotřebitele je sice nutné chránit, avšak pouze v rozumné míře. V souladu se stanovenými cíli diplomové práce bylo poukázáno na některé nedostatky právní úpravy v občanském zákoníku, v zákoně o ochraně spotřebitele a energetickém zákoně a navrženo přijetí příslušných změn. Ve druhé kapitole byly navrhnuty změny týkající se ochrany spotřebitele obsažené v občanském zákoníku. Jednalo se například o návrh na zavedení ustanovení, které by určilo, že spotřebitel je smlouvou sjednanou s podnikatelem v rámci telefonického hovoru vázán až poté, co by podnikatel nabídku písemně potvrdil a spotřebitel by

65

ji podepsal či svůj písemný souhlas s nabídkou odeslal zpět podnikateli. V téže kapitole bylo také upozorněno na pravděpodobnou kolizi § 20b zákona o ochraně spotřebitele se směrnicí o právech spotřebitelů. Nejslabším místem zkoumané právní úpravy byl shledán § 11a energetického zákona v kapitole třetí, a to pro existenci výkladového rozporu. De lege ferenda bych proto navrhla předmětnou právní úpravu novelizovat takovým způsobem, aby bylo dáno najisto, kterou ze dvou možných variant výkladu v praxi užívat. Vedle toho by měla být podle mého názoru zakotvena povinnost dodavatele informovat spotřebitele o přesném okamžiku zahájení dodávek, aby spotřebitel mohl v případě potřeby smlouvu včas vypovědět dle ust. § 11a odst. 3 energetického zákona. Ve čtvrté kapitole této diplomové práce byla provedena revize obchodních podmínek třech dodavatelů energií se zaměřením na práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy. Vůči některým ustanovením předmětných smluv a obchodních podmínek dodavatelů bylo možné mít jisté výhrady, zejména pak u spol. Bohemia Energy, která dle mého názoru nedostatečně poučuje spotřebitele o jeho právech. Kromě této skutečnosti však nebylo zjištěno žádné jiné závažné pochybení ze strany dodavatelů, kterým by docházelo ke krácení práv spotřebitelů. Je možné tedy uzavřít, že v úvodu stanovené cíle se podařilo v této diplomové práci naplnit. Zjištěné nedostatky současné právní úpravy ochrany spotřebitele v občanském zákoníku, energetickém zákoně a zákoně o ochraně spotřebitele a navržené změny je možné do budoucna využít při přípravě novel těchto právních předpisů. Poznatky o právech spotřebitelů na odstoupení od smluv o dodávkách energií v této práci uvedené může taktéž využít odborná veřejnost a případně i samotní spotřebitelé, kteří takovou smlouvu uzavřou.

66

Seznam použitých pramenů Monografie, publikace a články 1.

ČERNOCH, Filip; ZAPLETALOVÁ, Veronika. Energetická politika Evropské unie. Vyd. 2. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 140 s. ISBN 97880-210-6676-2.

2.

DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří; ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, 429 s. ISBN 978-80-7478-325-8.

3.

ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Praha: Linde, 2008, 1391 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

4.

FIALA, Josef; STAVINOHOVÁ, Jaruška; HURDÍK, Jan; DOBEŠOVÁ Lenka a SELUCKÁ, Markéta. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31. 5. 2012. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 965 s. ISBN 978-80-7357-948-7.

5.

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2014, 1317 s. ISBN 978-80-7400-535-0.

6.

KOVAČOVSKÁ, Lenka. Liberalizace vnitřního trhu s elektřinou a zemním plynem jako prostředek zajišťování energetické bezpečnosti EU. In: Současná Evropa. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze. 2011, č. 1, s. 64. ISSN: 1804-1280.

1.

KʼnNIG, Petr a kol. Rozpočet a politiky evropské unie. Příležitost pro změnu. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 2009, 630 s. ISBN 978-80-7400-011-9.

2.

ONDŘEJ, Jan a kol. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele. Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 365 s. ISBN 978-80-7400-446-9.

3.

SELUCKÁ, Markéta a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1.

67

4.

ŠAFRA, Jan; ZEMANOVÁ Kateřina. Novinky ve spotřebitelském právu a odstoupení spotřebitele od smlouvy. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 11. 2015].

5.

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: Komentář. Svazek I (Obecná část).Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 1667 s. ISBN 978-80-7478-370-8.

6.

TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011, 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2.

7.

TOMÁŠEK,

Michal,

Vladimír

TÝČ,

Jiří

MALENOVSKÝ,

Filip

KŘEPELKA a David SEHNÁLEK. Právo Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, 494 s. ISBN 978-80-87576-53-3. 8.

VEČERKOVÁ, Eva; SELUCKÁ, Markéta; DUDOVÁ Jana, URBANOVÁ, Martina. Společensko-právní aspekty ochrany spotřebitele a jeho zdraví. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2015, 299 s. ISBN 978-80-210-8050-8.

9.

VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014), právní stav k 1. 1. 2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, 268 s. ISBN 978-80-87576-34-2.

10. VÍCHA, Ondřej. Základy horního a energetického práva. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 228 s. ISBN 978-80-7478-919-9.

11. ZDVIHAL, Zdeněk. K vybraným aspektům některých opatření na ochranu zákazníka v rámci trhu s elektřinou a plynem. Právní rozhledy. 2015, roč. 23., č. 10, s. 348. ISSN: 1210-6410. Právní předpisy 1. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 2. 2016] 2. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 11. 2015]. 3. Zákon č.458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 2. 2016]

68

4. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 2. 2016] 5. Zákon č. 378/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2016] 6. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 1. 2016] 7. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 12. 2015] 8. Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2015]. 9. Zákon č. 211/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 2. 2016]. 10. Zákon č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2016]. 11. SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO. Bürgerliches Gesetzbuch (BGB), ve znění pozdějších předpisů. In: JURIS [právní informační systém]. Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz, © 2016 [cit. 19. 12. 2015].

Dostupné

z:

http://www.gesetze-im-

internet.de/englisch_bgb/index.html 12. Listina základních práv Evropské unie. Úřední věstník C 83/389, 30. 3. 2010. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 11. 2015]. Dostupné z: http//eur-lex.europa.eu/

69

13. Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 11. 2015]. 14. Council Resolution of 14 April 1975 on a preliminary programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 11. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/?uri=CELEX%3A31975Y0425(01) 15. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 3. 2016]. 16. Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 11. 2015]. 17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnic 84/450/EHS, 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 11. 2015]. 18. Směrnice Rady (EU) č. 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 12. 2015]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/ 19. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 12. 2015]. Judikatura česká 1. Nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 57/13. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/

70

2. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2015]. 3. Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 13. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 4. Nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 19/11. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 8. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 5. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 11. 2015]. 6. Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 2. 2016]. 7. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 20. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/9CDCDA2DD D4AB2F5C1257A4E00690643?openDocument&Highlight=0, 8. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1975/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 11. 2015]. 9. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1351/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 11. 2015]. Judikatura evropská 1. Rozsudek soudního dvora (třetího senátu) ze dne 5. července 2012. Content Services Ltd proti Bundesarbeitskammer. Věc C-49/11. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 12. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX% 3A62011CJ0049 2. Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince. 2009. Eva Martín proti EDP Editores SL. Věc C-227/08. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 12. 2015]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A62008CJ0227 3. Rozsudek soudního dvora (prvního senátu) ze dne 3. září 2009. Pia Messner proti Firma Stefan Krüger. Věc C-489/07. In: EUR-lex [právní informační

71

systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 2. 2016]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A62007 CJ0489 4. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 23. února 2006. A-Punkt Schmuckhandels GmbH proti Claudii Schmidt. Věc C-441/04. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 12. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri= CELEX%3A62004CJ0441 5. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. listopadu 2001. Cape Snc v Idealservice Srl et Idealservice MN RE Sas v OMAI Srl. Věc C-541/99 a C-542/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 11. 2015]. 6. Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 3. července 1997. Francesco Benincasa v Dentalkit Srl. Věc C-269/95. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 14. 11. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX% 3A61995CC0269 7. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. 4. 1999. Travel Vac SL proti Manuelu José Antelmu Sanchisovi. Věc C-423/97. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 12. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX% 3A61997CJ0423 8. Judgment of the Court of 15 July 1964. Flaminio Costa v ENEL. Case 6/64. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit.

11.

11.

2015].

Dostupné

z:

http://eur-lex.europa.eu/legal-

content/EN/TXT/?uri=CELEX:61964CJ0006

Články z internetu 1. HODEČKOVÁ, Jana. Zákaz podomního prodeje. MODERNIOBEC.cz [online]. Profi Press s.r.o., 2013 [cit. 10. 12. 2015]. Dostupné z: http://moderniobec.cz/zakaz-podomniho-prodeje/

72

2. HOFBAUEROVÁ,

Jitka.

Vybrané

aspekty

energetické

politiky.

EVROPSKEHODNOTY.cz [online]. Evropské hodnoty o.s. [cit. 3. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.evropskehodnoty.cz/vybrane-aspekty-energetickepolitiky-eu/ 3. KOPECKÁ, Hana. Ochrana spotřebitele. EUROSKOP.cz [online]. Vláda České

republiky,

2015

[cit. 9. 11.

2015].

Dostupné

z:

https://www.euroskop.cz/8969/sekce/ochrana-spotrebitele/ 4. NOVÁKOVÁ, Tereza. Ochrana spotřebitele – náhrady podnikatele při odstoupení od smluv uzavíraných distančním způsobem. epravo.cz [online]. © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 22. 5. 2014 [cit. 1. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ochranaspotrebitele-nahrady-podnikatele-pri-odstoupeni-od-smluv-uzaviranychdistancnim-zpusobem-94071.html 5. UKLEIN, Petr. Obchodní podmínky aneb dobrý sluha, ale zlý pán? epravo.cz [online]. © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 14. 7. 2015 [cit. 1. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ obchodni-podminky-aneb-dobry-sluha-ale-zly-pan-98405.html

Jiné prameny 1. ČOI: Pokuty pořadatelům předváděcích akcí přes 29 milionů. Tisková zpráva ČOI [online]. Česká obchodní inspekce, © 2013 [cit. 12. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.coi.cz/predvadeci-akce-pokuty-29-mil.-nc1354/ 2. ČOI: Pokuty pořadatelům předváděcích akcí přes 29 milionů. Tisková zpráva ČOI [online]. Česká obchodní inspekce, © 2013 [cit. 12. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.coi.cz/predvadeci-akce-pokuty-29-mil.-nc1354/ 3. ČOI radí: Na anonymní prodejní akce nechoďte. Tisková zpráva ČOI [online]. Česká obchodní inspekce, © 2013 [cit. 12. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.coi.cz/coi-radi-na-anonymni-prodejni-akce-nechodte-nc1079/ 4. Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2015 [cit. 11. 11. 2015]. 598 s. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/home/zakony-a-stanoviska/texty-zakonu

73

5. Důvodová zpráva k zákonu č. 131/2015 Sb., změna energetického zákona a dalších souvisejících zákonů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2016]. 36 s. 6. Katalog dodavatelů elektřiny a plynu. cenyenergie.cz [online]. NetBrokers Holding [cit. 28. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.cenyenergie.cz/katalogdodavatelu/ 7. Pracovní verze návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Česká-justice.cz [online]. Media Network s.r.o., 2016 [cit. 1. 2. 2016]. 112 s. Dostupné z: http://www.ceska-justice.cz/wpcontent/uploads/2014/08/Navrh_zmen_NOZ.pdf 8. Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny - RWE elektřina Standard. rwe.cz [online]. RWE Energie s.r.o. [cit. 4. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.rwe.cz/formulare/ 9. Stanovisko ERÚ ke všem pozměňovacím návrhům ke Sněmovnímu tisku č. 351/0. eru.cz [online]. © 2014 Energetický regulační úřad, publikováno 6. 2. 2015 [cit. 10. 2. 2016]. 312 s. Dostupné z: http://www.eru.cz/-/stanoviskoeru-ke-vsem-pozmenovacim-navrhum-ke-snemovnimu-tisku-351-0 10. Obchodní

podmínky

dodávky

a

smlouva

o

poskytování

služeb.

centropolenergy.cz [online]. CENTROPOL ENERGY, a.s. [cit. 4. 3. 2016]. Dostupné

z:

https://www.centropolenergy.cz/data/soubory/smlouva-o-

poskytovani-sluzeb_012016_opd_plna-moc_sml_info.pdf 11. Obchodní podmínky sdružených služeb dodávky elektřiny č. 04/2014. rwe.cz [online].

RWE

Energie

s.r.o.

[cit.

4.

3.

2016].

Dostupné

z:

http://www.rwe.cz/stavajici-zakaznici/ceniky/ 12. Všeobecné obchodní podmínky platné a účinné od 1. 1. 2016. bohemiaenergy.cz [online]. Bohemia Energy entity s.r.o., © 2016 [cit. 3. 3. 2016].

Dostupné

z:

https://www.bohemiaenergy.cz/wp-

content/uploads/2015/07/BE-SD-OP-2016-01.pdf 13. Výkladové stanovisko ERÚ č. 1/2012 - k předmětu úpravy ustanovení § 11a odst. 3 až 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 2. 2016].

74

75

76