Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Katarína Hercegová
ODDLUŽENÍ V ČR JAKO VÝRAZ MODERNÍCH TRENDŮ INSOLVENČNÍHO PRÁVA Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Smolík, Ph.D.
Katedra: občanského práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 03. 05. 2009
„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.“
V Praze dne ………..
Katarína Hercegová
……………………….............
Poděkování
Tímto bych chtěla poděkovat panu JUDr. Petrovi Smolíkovi, Ph.D. za jeho konzultace, rady a kritické připomínky.
Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................... 1 1.
2.
3.
ÚVOD DO INSOLVENČNÍHO PRÁVA......................................................................... 5 1.1.
HISTORICKÝ VÝVOJ ÚPADKOVÉHO PRÁVA NA NAŠEM ÚZEMÍ ...................................... 5
1.2.
POTŘEBA NOVÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY ................................................................................. 6
1.3.
ZAHRANIČNÍ INSPIRAČNÍ ZDROJE INSOLVENČNÍHO PRÁVA .......................................... 8
ÚVOD DO ODDLUŽENÍ.................................................................................................. 9 2.1.
ODDLUŽENÍ OBECNĚ ................................................................................................... 9
2.2.
DŮVODY ZAVEDENÍ ODDLUŽENÍ DO PRÁVNÍHO ŘÁDU ČR ........................................... 9
2.3.
ROZDÍL MEZI NÁVRHEM A KONEČNÝM TEXTEM ........................................................ 10
2.3.1.
Návrh na schválení plánu oddlužení X návrh na povolení oddlužení................ 10
2.3.2.
Rozhodování o povolení oddlužení: věřitelé X soud ......................................... 11
2.3.3.
Dlužník - podnikatel X dlužník - nepodnikatel.................................................. 12
ODDLUŽENÍ V PRÁVU ČR.......................................................................................... 13 3.1. 3.1.1.
Úpadek a hrozící úpadek ..................................................................................... 13
3.1.2.
Osobní působnost ................................................................................................ 15
3.2.
NÁVRH NA POVOLENÍ ODDLUŽENÍ ............................................................................. 17
3.2.1.
Insolvenční návrh................................................................................................. 17
3.2.2.
Formální požadavky na návrh na povolení oddlužení ......................................... 18
3.2.3.
Rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení ....................................................... 20
3.3.
PŘEZKOUMÁNÍ A POPŘENÍ POHLEDÁVEK V ODDLUŽENÍ ............................................. 22
3.4.
ZPŮSOBY ODDLUŽENÍ ................................................................................................ 23
3.4.1.
Přijetí způsobu oddlužení .................................................................................... 24
3.4.2.
Schválení oddlužení............................................................................................. 26
3.4.3.
Zrušení schváleného oddlužení............................................................................ 29
3.4.4.
Zpeněžení majetkové podstaty dlužníka .............................................................. 30
3.4.5.
Plnění splátkového kalendáře .............................................................................. 31
3.5.
4.
PŘEDPOKLADY ODDLUŽENÍ ....................................................................................... 13
SPLNĚNÍ ODDLUŽENÍ ................................................................................................. 36
3.5.1.
Osvobození dlužníka od zbytku dluhů................................................................. 36
3.5.2.
Odejmutí osvobození ........................................................................................... 39
ODDLUŽENÍ V PRÁVU SRN........................................................................................ 41 4.1. 4.1.1. 4.2. 4.2.1.
ZAŘAZENÍ ODDLUŽENÍ DO NĚMECKÉHO PRÁVA ......................................................... 41 Základní cíle oddlužení........................................................................................ 41 PŘEDPOKLADY ODDLUŽENÍ ....................................................................................... 42 Platební neschopnost a hrozící platební neschopnost .......................................... 42
4.2.2. 4.3.
TŘÍFÁZOVÁ KONCEPCE ŘÍZENÍ................................................................................... 45
4.3.1.
Fáze č. 1............................................................................................................... 45
4.3.2.
Fáze č. 2............................................................................................................... 45
4.3.3.
Fáze č. 3............................................................................................................... 46
4.4.
NOVELA ZÁKONA O INSOLVENCI Z ROKU 2001.......................................................... 46
4.4.1.
Osobní působnost ................................................................................................ 46
4.4.2.
Posečkání s placením nákladů řízení ................................................................... 46
4.4.3.
Zkrácení tzv. období nucené správy .................................................................... 47
4.5.
PRŮBĚH ŘÍZENÍ O ODDLUŽENÍ ................................................................................... 47
4.5.1.
Mimosoudní pokus o dohodu (1. fáze) ................................................................ 47
4.5.2.
Soudní řízení o oddlužení (2. fáze) ...................................................................... 48
4.5.3.
Zjednodušené insolvenční řízení (3. fáze) ........................................................... 53
4.6.
5.
Osobní působnost ................................................................................................ 43
OSVOBOZENÍ OD ZBYTKU DLUHŮ .............................................................................. 57
4.6.1.
Předpoklady osvobození ...................................................................................... 57
4.6.2.
Následky povolení osvobození ............................................................................ 58
4.6.3.
Účinky osvobození .............................................................................................. 58
SROVNÁNÍ NĚKTERÝCH INSTITUTŮ ČESKÉ A NĚMECKÉ ÚPRAVY
ODDLUŽENÍ ........................................................................................................................................... 60
6.
5.1.
KONCEPCE ŘÍZENÍ O ODDLUŽENÍ ............................................................................... 60
5.2.
OSVOBOZENÍ OD ZBYTKU DLUHŮ .............................................................................. 60
5.3.
ZPŮSOB ODDLUŽENÍ .................................................................................................. 61
5.4.
OSOBNÍ PŮSOBNOST .................................................................................................. 62
STRUČNÝ NÁSTIN ODDLUŽENÍ V PRÁVU USA ................................................... 63 6.1.
HISTORICKÝ VÝVOJ ................................................................................................... 63
6.2.
ODDLUŽENÍ FYZICKÉ OSOBY PODLE BANKRUPTCY CODE ......................................... 65
6.2.1.
Řízení podle kapitoly 7 ........................................................................................ 65
6.2.2.
Řízení podle kapitoly 13 ...................................................................................... 66
ZÁVĚR ....................................................................................................................................... 68 SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................................... 71 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ............................................................. 72 PŘÍLOHA................................................................................................................................... 76 NÁZEV DIPLOMOVÉ PRÁCE V ANGLICKÉM JAZYCE ABSTRACT KLÍČOVÁ SLOVA V ČESKÉM A ANGLICKÉM JAZYCE
Úvod V České republice dochází v posledních letech k výraznému nárůstu zadlužení domácností. Přestože prozatím nedosahuje úrovně vyspělých členských států Evropské unie, dynamika jeho růstu je výrazná. Pokračuje trend zadlužování zejména vysokopříjmových kategorií domácností. Zároveň roste i zadlužování nízkopříjmových domácností.1 Navíc stoupá počet takových, které nejsou schopné své závazky splácet, co se negativně odráží v životě osob zejména z nízkopříjmových skupin. Tuto skutečnost potvrzuje stále se zvyšující počet nařízených exekucí a jejím následkem je hrozba, že se tyto osoby dostanou do bludného kruhu dluhů a splátek, ze kterého najít cestu ven je často neřešitelným problémem. Dne 1. 1. 2008 vstoupil v účinnost mnohokrát odkládaný, ale dlouho očekávaný zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Jde o úplně novou úpravu úpadkového práva v ČR, kterou byla nahrazena předchozí, v dnešní moderní společnosti již nevyhovující úprava podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Tento zákon měl mnoho nedostatků, kvůli kterým nedokázal řešit problémy, které při úpadku osob vznikaly. Hlavními problémy ZKV se stručně zabývám v části 1.2 této práce. Cílem nové právní úpravy je odstranit tyto nedostatky a zavést nové, přednostně sanační prostředky řešení úpadku s cílem zachovat funkční subjekty v ekonomickém prostředí.2 Mezi tyto patří i úplně nový institut českého úpadkového práva - oddlužení. Skutečnost, že po úspěšném zvládnutí schváleného způsobu oddlužení může dlužník začít odznova bez dluhů a tím se obnovuje jeho koupěschopnost, je v konečném důsledku i ve prospěch věřitelů - podnikatelů, kteří tak nepřicházejí o svého potencionálního klienta. Oddlužení je již delší dobu součástí právních řádů zejména ve vyspělých státech. Z některých z nich naše právní úprava čerpala inspiraci. Mohu zmínit třeba USA, Německo, Nizozemsko, Rakousko, od roku 2005 i Slovensko. Jednotlivé právní úpravy
1
Prezentace M. Singera na téma „Zadluženost domácností v ČR podle poznatků ČNB“ v rámci Euro setkání „Život na dluh“ ze dne 25. 05. 2007. Dostupné na www: http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_p rojevy/download/Singer_20070525_zadluzenost.pdf [cit 2009-03-14]. 2 Dostupné na www: http://www.csob.cz/bankcz/cz/SME/Infoservis/Legislativa-a-pravo/Obchodnipravo/21376760.htm [cit 2009-03-06].
1
se od sebe odlišují. V některých se pod oddlužením rozumí zvláštní druh insolvenčního řízení, po absolvování kterého může být dlužník osvobozen od neuhrazených dluhů, jak je tomu například v naší právní úpravě. Jinde je oddlužení například chápáno jako institut, který nastupuje až po skončení insolvenčního řízení (např. konkursu), a představuje možnost dlužníka, aby byl osvobozen od zbytku svých dluhů. Příkladem je úprava slovenská. Každá úprava je svým způsobem specifická a přizpůsobená potřebám toho kterého státu, podstata oddlužení ale zůstává zachována. Jde o to, že dlužníku je poskytnuta možnost začít „odznovu“, bez tíže dluhů z minulosti. Při zavedení oddlužení do právního řádu bylo a je pro mnohé státy vzorem konkursní právo Spojených států amerických (bankruptcy law), které má s oddlužením již dlouholeté zkušenosti. Jelikož jsem tuto práci psala během svého studijního pobytu v Německu v rámci programu LLP/Erasmus, zabývám se blíže právě německou úpravou oddlužení, kterému se někdy říká „spotřebitelský konkurs“ (Verbraucherinsolvenzverfahren). Cílem této práce není úplné srovnání německé a české právní úpravy oddlužení. Chtěla bych se více zaměřit na českou právní úpravu, pak poukázat na základní zásady německé regulace a porovnat některé významné instituty a zejména koncepci těchto úprav. V závěrečné části práce jsem se snažila stručně nastínit zásady institutu oddlužení v právu americkém. Při psaní své práce jsem se potýkala hlavně s problémem nedostatku české literatury ohledně oddlužení. Dostupné mi byly pouze dva komentáře, poznámkové vydání důvodové zprávy insolvenčního zákona a několik odborných článků. Bohužel dnes ještě není k dispozici žádné komplexní zpracování problematiky oddlužení. O nedostatku judikatury nemluvě. Nedostatek posledních dvou zmíněných pramenů je ale při tak krátké existenci tohoto institutu zcela pochopitelný. Moje práce je psaná více v rovině teoretické, protože až postupná soudní praxe naplní některá zákonná ustanovení skutečným obsahem. Dále jsem jako problém vnímala to, že jsem část práce o německém oddlužení překládala z německého jazyka a jak je známo, němčina je pověstná svými dlouhými slovy složenými z několika samostatných slov. Oblast insolvenčního práva (a práva jako takového) je toho typickým příkladem. Aby nedocházelo k nejasnostem a nepřehlednostem v textu, snažila jsem se zachovávat jednotnost překládaných výrazů. Proto se může v některých částech práce zdát, že se často opakují ty samé výrazy.
2
Hlavními zdroji, z kterých jsem při psaní práce čerpala, byly česky psané výše zmíněné publikace z knihovny Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, různé zdroje a články na internetu a zejména německy psané publikace a komentáře z knihovny Právnické fakulty Univerzity Hamburg, ze které jsem čerpala i prameny pro poslední kapitolu o americkém oddlužení. Tato práce se skládá z úvodu, šesti kapitol, závěru, seznamu použité literatury, seznamu zkratek a přílohy. V první kapitole jsem stručně nastínila úvod do insolvenčního práva jako takového, zejména jeho vývoj na našem území a důvody potřeby jeho nedávné zásadní rekodifikace. Krátce jsem se též zmínila o zahraničních úpravách, které nám v procesu novelizace byly inspirací. Druhá kapitola pojednává o institutu oddlužení obecně. Zejména o tom, proč bylo nutno tento institut zavést do našeho insolvenčního práva a jaký vývoj oddlužení překonalo v rámci legislativních prací na novém insolvenčním zákoně, od vládního návrhu až po jeho konečné znění. Ve třetí kapitole jsem se zabývala podrobněji oddlužením podle nového českého InsZ. Kvůli přehlednosti práce jsem se snažila postupovat chronologicky, jak jednotlivé fáze řízení ve skutečnosti probíhají. Od jeho předpokladů, přes náležitosti návrhu a vysvětlení jednotlivých způsobů oddlužení, až po jeho splnění a následné osvobození od neuhrazených dluhů. Ve čtvrté kapitole jsem se věnovala německé úpravě oddlužení a následného osvobození od zbytku dluhů, které jsou upraveny v německém zákoně o insolvenci.3 Snažila jsem se hlavně objasnit základní zásady tohoto řízení a jeho specifika, neboť přestože si je naše úprava s německou blízká, zejména ve své koncepci jsou obě úpravy poměrně odlišné. Myslím konkrétně rozdělení německého řízení do třech fází a jinou konstrukci osvobození od zbytku dluhů, které zde vystupuje jako samostatné řízení. Na tyto rozdíly, případně podobnosti, jsem poukázala v kapitole páté, v rámci srovnání některých institutů a koncepcí českého a německého oddlužení. U nás je celé řízení jednoduše nazváno „oddlužení“, kdežto v německém právu používají výraz „Verbraucherinsolvenzverfahren“ neboli spotřebitelský konkurs. Pouze jeho 3
jednou
(poslední)
fází
je
skutečné
insolvenční
řízení
„Vereinfachtes
Insolvenzordnung, BGBl. I 1994 (Bundesgesetzblatt - Sbírka zákonů SRN), S. 2866.
3
Insolvenzverfahren“. Zejména touto koncepcí se obě řízení od sebe liší, a proto dochází i k rozdílům v pojmosloví. Ve své práci jsem někdy pro spotřebitelský konkurs používala pojem „oddlužení“ nebo „řízení o oddlužení“ jako označení pro celý průběh tohoto řízení podle InsO, tedy pro jeho všechny tři fáze. Při pojmech typických pro oddlužení jsem do závorky psala jejich německé znění, protože jsem někdy používala volný překlad. Chtěla jsem tím docílit lepšího pochopení německého řízení, a to zejména jeho odchylek od našeho oddlužení. Na závěr jsem ještě uvedla stručnou šestou kapitolu o americkém insolvenčním právu, zejména o řízeních, kterými fyzická osoba může dospět k oddlužení. Spojené státy americké jsou zemí, kde má oddlužení již dlouholetou tradici, která ovlivnila vývoj insolvenčního práva i v jiných státech. Proto jsem považovala za vhodné nastínit alespoň jeho strukturu a základní znaky.
4
I. KAPITOLA 1. Úvod do insolvenčního práva Z hlediska fungování právně ekonomického systému je úpadkové (insolvenční, konkursní) právo oprávněně považováno za jedno z nejdůležitějších právních odvětví. V prostředí svobodné soutěže je nutno přihlížet i k tomu, jaké možnosti nabízí ekonomický systém pro řešení situace subjektů, které v soutěžním prostředí neuspěly. Nejde jen o zachování základních práv dlužníků, ale i o ochranu práv jejich věřitelů, kteří nesou následky jejich neúspěchu.
1.1. Historický vývoj úpadkového práva na našem území Počátky vývoje řešení ekonomické krize subjektů pramení už v římském právu. Pojem „konkurs“ pochází z latinského termínu „concursus creditorum“ a naznačuje se jím, že jde o souběh věřitelů, který probíhá ve formě přihlašování pohledávek, aby bylo docíleno jejich uspokojení z konkursní (majetkové) podstaty.4 Úpadkové právo má na našem území dlouhou tradici. Už v roce 1640 ve vydání tzv. Novell byla konkursnímu řízení věnována samostatná část, která byla později publikována pod názvem Krida-Ordnung. První snahy o vytvoření samostatného konkursního řádu pozorujeme přibližně v polovině třicátých let 18. století. Měl nahradit platnost úpadkových ustanovení Novell a předpisů na ně navazujících. K jeho prosazení byl vydán reskript z roku 1750, který shrnul připomínky vídeňských orgánů. Některé normy konkursního práva obsahoval i rakousko-český směnečný řád z roku 1763, který současně unifikoval české a rakouské právo.5 Tuto etapu vývoje konkursního práva uzavřel v roce 1781 Josefínský konkursní řád, který současně započal etapu novou. Hlavním nedostatkem řízení upraveného v Josefínském konkursním řádu byla jeho nákladnost a zdlouhavost. Pokusy o reformu úpadkového práva pak vyústily ve druhé polovině 19. století v přijetí konkursního řádu v roce 1868, vyhlášeného pod č. 1/1869 ř. z. Tento konkursní řád ale neobsahoval mimokonkursní vyrovnání, které bylo v Rakousku zavedeno nařízeními z roku 1859 a zákonem č. 97 ř. z. z roku 1862. 4
SCHELLEOVÁ, I. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava: KEY Publishing s. r. o., 2007, s. 9. KOZÁK, J. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. X. 5
5
Až na počátku 20. století bylo vydáno císařské nařízení č. 337/1914 ř. z., které zavedlo řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Tato úprava tedy už zakotvovala, oproti předchozím konkursním řádům, samostatný vyrovnací řád. Rakouský konkursní řád z roku 1914 byl spolu s uherským konkursním řádem a vyrovnacími řády převzat recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. a stal se tak součástí československého právního řádu až do roku 1931, kdy nabyl účinnosti zákon č. 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí.6 Jeho hlavním přínosem bylo především odstranění dualismu na tomto poli a zavedení jednotné úpravy na celém území republiky.7 Na svou dobu to byla norma moderní a pokroková. Další vývoj českého úpadkového práva byl přerušen v roce 1951, kdy byl zákon z roku 1931 zrušen zákonem č. 142/1950 Sb. (novým občanským soudním řádem). Tento zákon zavedl institut tzv. exekuční likvidace jako exekučního prostředku spočívajícího v prodeji veškerého majetku dlužníka, který neměl povahu institutu úpadkového práva. V občanském soudním řádu z roku 1963 byl i tento institut nahrazen a byl ponechán jen jeho název. Konkursní a vyrovnací řízení bylo opětovně zavedeno do českého práva až zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Od své účinnosti až do konce roku 2007 byl celkem 29krát přímo či nepřímo novelizován, včetně změn provedených prostřednictvím nálezů Ústavního soudu České republiky.8 ZKV byl od 1. 1. 2008 nahrazen zcela novým zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Tento zákon je komplexní rekodifikací insolvenčního práva v České republice a s výjimkou nového zákoníku práce je jedinou velkou rekodifikací dokončenou za posledních více než deset let.9
1.2. Potřeba nové právní úpravy Už od počátku svého vzniku byl ZKV výrazem určité stagnace, neboť přerušení plynulého právního vývoje konkursního práva v období totalitního státu způsobilo, že obecný vývoj této právní oblasti vůbec nezasáhl náš právní řád. Přitom právě v období
6
KOZÁK, J. et. al. (viz č. 5) s. XI. KOZÁK, J. Nové úpadkové právo v České republice. Právní zpravodaj, 2008, ročník IX, č. 2, s. 1, 3-7. 8 KOZÁK, J. et. al. (viz č. 5) s. XIII. 9 RICHTER, T. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy, 2006, ročník 14, č. 21, s. 765 a násl. 7
6
tohoto přerušení došlo z hlediska obecného vývoje k tomu, že jeden vývojový stupeň byl vystřídán dalším a změny konkursního práva byly koncepční povahy.10 Základním inspiračním zdrojem ZKV byl zákon č. 64/1931 Sb. Proto není divu, že šlo od počátku o úpravu zastaralou. Zákon z roku 1931 sice představoval ve své době normu pokrokovou, neodrážel ale stav hospodářského vývoje na počátku devadesátých let 20. století, zejména co do skutečnosti, že většina konkursů se týkala dlužníků s větším počtem věřitelů. Tento fakt nebyl v ZKV co do efektivnosti konkursního řízení dostatečně zohledněn. Nedostatky ZKV se projevovaly postupně při jeho uplatňování, co bylo řešeno četnými novelizacemi. Cesta novel se však pro zásadní potřebné změny zákona ukázala nepostačující. Způsobila spíše nepřehlednost ZKV, což se negativně odrazilo i v právní praxi. Proto byl ZKV právem považován za úpravu nedostatečnou a nereagující odpovídajícím způsobem na ekonomické a společenské požadavky .11 Hlavní negativa ZKV: • Nemožnost řešit úpadek dlužníka jinak než konkursem, protože vyrovnání se prakticky nevyužívalo12 a jiné způsoby řešení úpadku ZKV neznal. • Věřitelé neměli vliv na způsob řešení dlužníkova úpadku. • Po skončení řízení zůstávaly dlužníkovi zbytkové dluhy. • Chyběl diferencovaný přístup k řešení dlužníkova úpadku, co se týče rozdílů mezi právnickými a fyzickými osobami, podnikateli a nepodnikateli a dlužníky s velkým a menším počtem věřitelů. • Nepředvídatelnost úpravy (bylo stěží vyložit ZKV bez pomoci judikatury). • Výrazná převaha řešení úpadku prostředky likvidačními (prodej dlužníkova majetku, případný zánik dlužníka) nad prostředky sanačními (dlužník pod dohledem funguje dále, splácí své závazky).13 Likvidační forma úpadku ale není vhodná pro fyzické osoby, které i po proběhlém konkursu existují dále a jejich dluhy přetrvávají. Nový InsZ by měl zejména odstranit tyto nedostatky. Jde o rozsáhlou úpravu, která zpřesňuje definice jednotlivých pojmů insolvenčního práva a tím by měla přispět 10
Srov. důvodová zpráva k návrhu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 11 Srov. důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu (viz č. 10). 12 V roce 2003 bylo vyřízeno 4639 konkursů a 24 vyrovnání (viz. důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu). 13 Přednáška Judr. Zdeňka Krčmáře na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze k tématu „Insolvenční zákon“ ze dne 29. 10. 2007.
7
k odstranění výkladových problémů, k transparentnosti celého insolvenčního řízení a k rychlejšímu a pružnějšímu vymáhání dluhů. České úpadkové právo tím reaguje na moderní vývojové trendy vyspělých západních ekonomik, v souvislosti s čímž byla Česká republika označena Světovou bankou za nejrychleji se rozvíjející zemi z hlediska právních jistot podnikatelského prostředí.14
1.3. Zahraniční inspirační zdroje insolvenčního práva Nejvýraznější inspirací našeho nového insolvenčního práva, ale i insolvenčního práva v jiných státech, se stal zákon Bankruptcy Code, vydaný v roce 1978 v USA. Principy této úpravy ovlivnily i evropské právo, zejména nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení.15 Bezprostředním inspiračním vzorem se pro právní úpravu úpadkového práva v ČR stal zákon SRN ze dne 5. října 1994 (s účinností od 1. 1. 1999), Insolvenzordnung, kterým se budu zabývat podrobněji, s cílem srovnat některé ustanovení české a německé úpravy oddlužení. Pro německé insolvenční právo samotné bylo vzorem zejména americké bankruptcy law. Kromě těchto dvou zahraničních úprav byla i rekodifikace insolvenčního práva na Slovensku zákonem č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii (s účinností od 1. 1. 2006), jistou motivací k reformě v ČR. Česká rekodifikace insolvenčního práva byla slovenským ZKR v mnoha směrech inspirována či alespoň ovlivněna.16 Na závěr můžu shrnout, že v posledních letech dochází v mnoha zemích ke změnám a rekodifikacím insolvenčního práva. Příkladem je právo německé, slovenské či české. Úprava oddlužení se stává v té či oné formě nepostradatelnou součástí těchto moderních insolvenčních zákonů.
14
Dostupné na www: http://www.csob.cz/bankcz/cz/SME/Infoservis/Legislativa-a-pravo/Obchodnipravo/21376760.htm [cit. 2009-03-06]. 15 Viz. důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu (viz. č. 10). 16 RICHTER, T. Česká rekodifikace insolvenčního práva ve svetlě její slovenské inspirace: podobnosti a rozdíly. Publikováno ve Zborníku 1. vedeckej konferencie správcov. Žilina, 2006. Dostupné na www: http://ies.fsv.cuni.cz/sci/publication/show/id/1985/lang/cs [cit. 2009-03-14].
8
II. KAPITOLA 2. Úvod do oddlužení 2.1. Oddlužení obecně Oddlužení můžeme pracovně definovat jako řízení, jež umožňuje poctivému, avšak finančně neúspěšnému dlužníku, začít znovu s čistým štítem, tedy bez zátěže minulých dluhů, které vedly k jeho úpadku. Ekonomicky lze oddlužení chápat jako pobídku k efektivní míře ekonomické činnosti insolventního dlužníka. S vidinou oddlužení je dlužník motivován k výkonu transparentní ekonomické činnosti za účelem alespoň částečného uspokojení svých věřitelů. Je mu takto zákonnou cestou umožněno zbavit se svých dluhů. Proto není veden k tomu, aby své budoucí příjmy před věřiteli skrýval, a tím se dostal do tzv. šedé ekonomiky. Alternativně lze oddlužení považovat za součást sociální politiky státu.17
2.2. Důvody zavedení oddlužení do právního řádu ČR V reakci na zvyšující se počet úpadků nepodnikatelů a zadluženost domácností (tzv. spotřebitelské úpadky) byl do insolvenčního zákona zařazen úplně nový institut oddlužení. Vyjadřuje zejména potřebu odlišovat dlužníky - spotřebitele od ostatních dlužníků a současně přizpůsobit řešení úpadku těchto osob jejich speciálním poměrům. Má tím být odstraněn stav, kdy i spotřebitelské úpadky jsou převážně řešeny konkursem, který ale, jako likvidační prostředek, není v těchto situacích vhodný. K těmto úpadkům dochází zejména v souvislosti s rozvojem splátkových (či obecněji úvěrových) obchodů, což je fenoménem dnešní moderní doby. Při jejich větším počtu představují tyto úpadky sociální problém. Je tomu tak proto, že možnosti uspokojení věřitelů jsou (se zřetelem k osobám dlužníků a jejich typovým majetkovým poměrům) při nich omezené, zvláště však proto, že spotřebitelé (úpadci) byli po skončení konkursu nepřiměřeně a dlouhodobě zatěžováni pohledávkami, které
17
RICHTER, T. (viz č. 9).
9
v konkursu nebyly uspokojeny.18 Dlužníkům tak nebylo umožněno „začít odznovu“, ale ze skončených konkursů často vycházeli s vidinou celoživotního splácení.19 Tomu by mělo být zabráněno novým institutem osvobození od placení zbytku dluhů pro ty dlužníky, kteří splní veškeré povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dalším impulsem pro zavedení oddlužení je snaha vyhnout se doplňkovým jevům, které zadlužení spotřebitelů s sebou přináší. Jde zejména o shánění prostředků v zóně šedé ekonomiky, dlouhodobou nezaměstnanost a čerpání sociálních dávek. Tyto jevy se negativně odráží v celé společnosti. Proto je nutností nejen prevence, ale i existence vhodných právních nástrojů k řešení těchto problémů.
2.3. Rozdíl mezi návrhem a konečným textem Hlava V části druhé InsZ, ve které je upraveno oddlužení, byla v průběhu legislativního procesu mezi prvním a druhým čtením vládního návrhu InsZ20 (dále jen „vládní návrh“) značně změněna, a to komplexním pozměňujícím návrhem, schváleným Ústavněprávním výborem PSP ČR dne 26. 1. 2006. Šlo o koncepční úpravu, která podstatně změnila charakter oddlužení. Důvodová zpráva proto ne vždy odpovídá schválenému konečnému znění InsZ. Zde uvádím pouze nejdůležitější změny v institutu oddlužení v porovnání s vládním návrhem InsZ.
2.3.1. Návrh na schválení plánu oddlužení
X návrh na povolení
oddlužení Oddlužení bylo původně koncipováno jako alternativa reorganizace,21 tedy jako řízení, ve kterém dlužník předkládá svým věřitelům plán oddlužení, o němž věřitelé hlasují obdobně jako o reorganizačním plánu.22 Původně by tedy dlužník nepodával pouze návrh na povolení oddlužení, ale návrh na schválení plánu oddlužení, který by musel podle § 392 odst. 1 písm. d) 18
Srov. důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu (viz č. 10). ZAHUMENSKÝ, T. Kdo se dočká oddlužení aneb nová úprava insolvence. Via Iuris [online]. 2007 [cit. 2009-03-07]. Dostupné na www: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=192. 20 Vládní návrh insolvenčního zákona. Sněmovní tisk 1120/0. 21 Reorganizace je jeden ze způsobů řešení úpadku podle hlavy II druhé části InsZ. Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (§ 316 odst. 2 InZ). 22 RICHTER, T. (viz č. 9). 19
10
vládního návrhu obsahovat plán oddlužení. Tato koncepce řízení o oddlužení byla v konečném textu InsZ úplně změněna. Za touto změnou stojí předpoklad, že většina dlužníků - spotřebitelů nebude schopna samostatně vypracovat a prosadit plán svého oddlužení a odborná pomoc při této činnosti by byla spojena s náklady, které by byly pro dlužníky ve většině případů příliš vysoké. Jak podle vládního návrhu, tak podle vyhlášeného znění se návrh na oddlužení podává povinně na formuláři. Oproti vládnímu návrhu je konečná úprava oddlužení co do předkládané dokumentace podstatně jednodušší, pro dlužníky - spotřebitele ale pořád celkem složitá.23
2.3.2. Rozhodování o povolení oddlužení: věřitelé X soud V původním znění InsZ měli věřitelé právo hlasovat o tom, zda souhlasí s plánem oddlužení (§ 401 odst. 2 vládního návrhu). Až pak mohl insolvenční soud rozhodnout o tom, zda plán oddlužení schvaluje (§ 400 odst. 1 vládního návrhu). V konečném textu InsZ bylo věřitelům odejmuto právo rozhodovat o tom, zda k oddlužení dojde, či nikoli.24 Rozhodnutí o povolení oddlužení činí pouze insolvenční soud (§ 397 odst. 1 InsZ). V této změně vládního návrhu oddlužení se odráží úvaha, že věřitelé by jen málokdy měli motivaci k tomu, aby dlužníku oddlužení umožnili.25 V podstatě oba z možných způsobů oddlužení (podle konečného textu) jsou za jistých okolností pro věřitele méně výhodné než konkurs.26 To je dáno už samotným cílem oddlužení. Proto je rozhodnutí o povolení oddlužení v rukou insolvenčního soudu.
23
Srov. ZÁMEČNÍK, P. Oddlužení jako řešení předluženosti. 17. 3. 2008; 00:00 SEČ, rubrika Banky. Dostupné na www: http://www.investujeme.cz/clanky/oddluzeni-jako-reseni-predluzenosti/ [cit. 2009-0310]. 24 RICHTER, T. (viz č. 9). 25 RICHTER, T. (viz č. 9). 26 Podle § 398 odst. 2 InsZ se při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu s tím, že při oddlužení (pokud InsZ nestanoví jinak) do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schváleného oddlužení. U konkursu do majetkové podstaty náleží i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (§ 205 odst. 1 InsZ). A navíc u obou způsobů oddlužení, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny stanovené povinnosti, osvobodí soud dlužníka od placení zbylé části pohledávek (§ 414 odst. 1 InsZ). Oproti oběma způsobům oddlužení, v konkursu dlužník není osvobozen od placení neuspokojených pohledávek ani po ukončení konkursu (§ 244 InsZ).
11
2.3.3. Dlužník - podnikatel X dlužník - nepodnikatel Podle vládního návrhu byla možnost podat návrh na oddlužení rozšířena (kromě dlužníků - nepodnikatelů) i na fyzické osoby - podnikatele. Kvůli přehlednosti majetkových vztahů by ale mohl návrh podat jen ten podnikatel (fyzická osoba), který nemá pracovně právní závazky a nemá více než 20 věřitelů (§ 389 odst. 1 vládního návrhu). Tato koncepce osobní působnosti byla v konečném textu omezena jen na dlužníky, kteří nejsou podnikateli (§ 389 odst. 1 InsZ). Veškeří podnikající dlužníci byli z působnosti oddlužení vyloučeni.
12
III. KAPITOLA 3. Oddlužení v právu ČR I přesto, že by mohlo ust. § 1 InsZ svým zněním zmást, je oddlužení samostatným způsobem řešení úpadku dlužníka. V ust. § 1 InsZ totiž stojí, že zákon (a) upravuje řešení úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů a zákon (b) upravuje oddlužení dlužníka. Takto stanovený předmět úpravy InsZ vymezuje oddlužení spíše jako nesamostatný institut, který může nastoupit až po některém z řádných způsobů řešení úpadku. Ust. § 4 InsZ ale jasně stanoví, že oddlužení je vedle konkursu a reorganizace jedním ze tří základních způsobů řešení úpadku. Důvodem takového oddělení oddlužení od řešení úpadku a hrozícího úpadku ostatními způsoby je zřejmě skutečnost, že cíl co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů, který je základním cílem u ostatních způsobů řešení úpadku, je v případě oddlužení modifikován, a není to jeho hlavním cílem. Účel oddlužení je spíše sociální než ekonomický.27 Hlavním cílem oddlužení je poskytnout poctivému dlužníkovi možnost oprostit se od dluhů a umožnit mu „nový začátek“. Samotné oddlužení má dvě fáze. Nejprve rozhoduje insolvenční soud o tom, zda oddlužení povolí. Ve druhé fázi se rozhoduje o způsobu, jakým oddlužení proběhne.28 V první fázi má dominantní postavení soud, protože závisí od jeho rozhodnutí, zda oddlužení proběhne či nikoliv. Při rozhodování o způsobu oddlužení se dostávají ke slovu věřitelé, neboť o tom rozhodují právě oni.
3.1. Předpoklady oddlužení 3.1.1. Úpadek a hrozící úpadek Oddlužení, jako jeden ze způsobů řešení úpadku, může být provedeno, jen pokud je dlužník skutečně v úpadku nebo mu úpadek hrozí (dále je pod pojmem „úpadek“ zahrnut i hrozící úpadek).
27 28
HAVEL, B. Oddlužení – zbraň nebo hrozba? Právní rozhledy, 2007, ročník 15, č. 2, s. 50 – 55. ZAHUMENSKÝ, T. (viz č. 19).
13
InsZ stanoví v § 3 odst. 1 okolnosti, při jejichž splnění lze předpokládat, že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost. Úpadek pro platební neschopnost může postihnout všechny kategorie dlužníků.29 Jde o situaci, kdy dlužník • má více věřitelů (alespoň dva), • má peněžité závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a • tyto závazky není schopen plnit. Musí jít o objektivní neschopnost plnit své závazky, pouhá neochota platit nebo přechodná či druhotná platební neschopnost, způsobená porušením právní povinnosti třetí osobou, není ještě znakem toho, že dlužník je v úpadku. Ust. § 3 odst. 2 InsZ obsahuje vyvratitelné domněnky existence neschopnosti dlužníka plnit své závazky. Na tuto neschopnost usuzujeme, pokud dlužník • zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (přičemž podstatná část nemusí znamenat většinu závazků, může jít i o menší část závazků, posouzení bude věcí konkrétního případu), • pokud se obecně zpožďuje s platbami o více než 3 měsíce po jejich splatnosti, • pokud exekuce nebo výkon rozhodnutí vůči majetku dlužníka ohledně některého z jeho splatných peněžitých závazků jsou bez úspěchu, • nebo když nesplnil soudem stanovenou povinnost předložit seznamy majetku a závazků podle § 104 odst. 1 InsZ. InsZ upravuje nově institut hrozícího úpadku (§ 3 odst. 4), který má být prevencí před negativními důsledky pozdního zjištění úpadku. Jde o stav dlužníka, když ještě není v úpadku, se zřetelem ke všem okolnostem ale předpokládá, že v budoucnu nebude schopen řádně a včas plnit podstatnou část svých peněžitých závazků. I hrozící úpadek postačí k zahájení insolvenčního řízení. V tomto případě může insolvenční návrh podat jen dlužník sám (§ 97 odst. 3 InsZ). Pokud jde o úpadek předlužením (§ 3 odst. 3 InsZ), může se týkat jen právnických osob nebo fyzických osob – podnikatelů. U fyzický osob – spotřebitelů není důvodem pro zahájení insolvenčního řízení.
29
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 167.
14
3.1.2. Osobní působnost Dlužník - nepodnikatel Institut oddlužení je určen pro dlužníky - nepodnikatele,30 přičemž typickým dlužníkem, pro něhož je oddlužení určeno, je dlužník - spotřebitel (zaměstnanec). Jedná se o dlužníka, jehož spotřební výdaje a příjmy nejsou vyrovnané a který není schopen splácet své závazky přijaté za účelem pořízení zejména spotřebního zboží, ale i nemovitého majetku, dovolené, telefonu, televize atd.31 InsZ jednoznačně nedefinuje pojem podnikatel a nepodnikatel. Proto nezbývá než vycházet z ust. § 2 odst. 1 obchodního zákoníku,32 podle kterého je podnikáním soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.33
Fyzické i právnické osoby Oddlužení mohou využít jak fyzické, tak právnické osoby. Rozhodné je, že musí jít o subjekt nepodnikající. Přestože v praxi půjde většinou o osoby fyzické, existuje i několik právnických osob, které by teoreticky mohly podat návrh na oddlužení. Mezi ně patří typicky společenství vlastníků bytových jednotek, obecně prospěšné společnosti, nadace či nadační fondy.34 Protože se tyto případy zdají být v praxi víceméně výjimečné, budu se ve své práci zabývat zejména oddlužením fyzické osoby - spotřebitele.
Časové posuzování dlužníka - nepodnikatele Diskutabilní se ukázala otázka posuzování fyzické osoby, která podnikala, vznikly jí početné závazky z této činnosti, a v úmyslu využití výhod oddlužení podnikat přestala a podala návrh na oddlužení. Zákon sice takový návrh výslovně nezakazuje, dává ale soudu možnost zvážit, zda tím dlužník nesleduje nepoctivý záměr a zda nejde o zneužití práva.35 Podle toho může soud návrh uznat nebo zamítnout.
30
Ust. § 389 odst. 1 InsZ. Dostupné na www: http://insolvencni-zakon.justice.cz/dluznik/oddluzeni.html [cit. 2009-02-10]. 32 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. 33 KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 858. 34 Srov. KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 859. 35 HAVEL, B. (viz č. 27). 31
15
Aby nebylo tak jednoduché tuto nedokonalost zákona zneužívat, výkladem ust. § 389 odst. 1 InsZ můžeme dospět k závěru, že dlužník – nepodnikatel, aby mohl řádně podat návrh na povolení oddlužení, nesmí mít dluhy z podnikatelské činnosti, v opačném případě by šlo o tzv. skrytého podnikatele.
Kritika Takto stanovená osobní působnost oddlužení podléhá kritice. Tím, že InsZ z ní vylučuje fyzické osoby - podnikatele, jakoby upřednostňoval motivaci ke spotřebě před motivací k přijímání podnikatelského rizika. Proto podle názoru Tomáše Richtera36 je kritérium podnikatel/nepodnikatel v této souvislosti chybné a mělo by být nahrazeno spíše kritériem fyzická osoba (oddlužení přípustné)/právnická osoba (oddlužení nepřípustné).37 Postavení fyzických osob - podnikatelů (zejména drobných živnostníků) je touto úpravou znevýhodněné. V případě svého úpadku jsou vyloučeni z oddlužení a reorganizace je pro malé podnikatele omezena v § 316 odst. 4 InsZ.38 Těmto dlužníkům pak nezůstavá jiná možnost, než si projít složitým procesem konkursu nebo za splnění podmínek využít možnost jednoduššího nepatrného konkursu.39 Proto považuji za vhodné, aby oddlužení bylo zpřístupněno i pro ty fyzické osoby - podnikatele, pro které nepřichází do úvahy reorganizace (to znamená, že jejich přístup k oddlužení by byl omezen rozsahem jejich majetku a počtem věřitelů). Splňovalo by tak více svůj základní smysl a vyjadřovalo svůj charakter jako institut insolvenčního práva vhodný pro řešení úpadku fyzických osob. Kritiku si vysloužilo též umožnění oddlužení pro jakéhokoliv nepodnikatele, tedy fyzické i právnické osoby. Je to nestandardní řešení, které by mohlo způsobit potíže, protože InsZ je nastaven spíše na obchodní společnosti a fyzické osoby, ne na nadace, spolky atd.40 Podle článku Tomáše Richtera se v diskusi nad § 389 odst. 1 InsZ nakonec podařilo identifikovat pouze jednu právnickou osobu, u níž je použití 36
JUDr. Tomáš Richter, LL.M., Ph.D., Praha, Of Counsel, Clifford Chance LLP, Praha; vyučující na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. 37 RICHTER, T. (viz č. 9). 38 Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100,000.000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru. 39 §§ 314 – 315 InsZ. 40 HAVEL, B. (viz č. 27).
16
oddlužení zdůvodnitelné. Jde o společenství vlastníků jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů.41 Kromě toho je oddlužení pro právnické osoby použitelné jen v omezené míře. Zejména způsob oddlužení plněním splátkového kalendáře je u nich jen stěží představitelný.42
3.2. Návrh na povolení oddlužení Dlužník, který chce řešit svůj úpadek oddlužením, musí podat návrh na povolení oddlužení. Jiná osoba než dlužník není oprávněna k podání tohoto návrhu. V případě, že jiná osoba podala na dlužníka insolvenční návrh, musí být dlužníku poskytnuta možnost, aby do 30 dnů ode dne, kdy mu byl doručen insolvenční návrh, podal návrh na povolení oddlužení (§ 390 odst. 1 InsZ).
3.2.1. Insolvenční návrh Insolvenční řízení je možno zahájit jen na návrh. Řízení se zahajuje dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu (§ 97 odst. 1 InsZ).43 Nejpozději současně s rozhodnutím o povolení oddlužení musí insolvenční soud rozhodnout o úpadku dlužníka.44 Když insolvenční návrh podává dlužník, který hodlá řešit svůj úpadek oddlužením, musí s ním současně podat i návrh na povolení oddlužení (§ 106 odst. 1 InsZ). O úpadku může ale soud rozhodnout i dříve, na návrh některého z věřitelů dlužníka. V tomto případě musí být pak dlužníku poskytnuta výše zmíněná třicetidenní lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení. Je to projevem nově zavedené jednotnosti insolvenčního řízení, které má dvě fáze. Soud nejdříve rozhoduje o existenci úpadku dlužníka a následně o způsobu, kterým se bude úpadek řešit. Až v druhé fázi se insolvenční řízení diferencuje podle toho, který ze způsobů řešení úpadku byl zvolen.
41
RICHTER, T. (viz č. 9). KOZÁK, J. (viz č. 7). 43 Jde o důležitou změnu oproti úpravě v ZKV, kde účinky zahájení řízení byly spojeny až s prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Podle InsZ nastávají účinky zahájení insolvenčního řízení už po doručení insolvenčního návrhu soudu, aniž by insolvenční soud rozhodl o úpadku (a to zveřejněním vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku). 44 HAVEL, B. (viz č. 27). 42
17
3.2.2. Formální požadavky na návrh na povolení oddlužení Návrh na povolení oddlužení se obligatorně podává na předepsaném formuláři45 (§ 391 odst. 2 InsZ). Náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 311/2007 Sb.46 Zákon klade na návrh přísné formální požadavky a vyplnění formuláře o osmi stranách je pro dlužníky ve většině případů náročné. I za účelem pomoci dlužníkům s těmito formalitami vznikají specializované poradny pro dlužníky.47 Také je v mezích možností vhodné vyhledat odbornou pomoc advokátů či daňových poradců. Nesplňuje- li návrh všechny náležitosti a soud vyzve dlužníka k jeho doplnění, musí jej současně poučit, jak tuto opravu provést (§ 393 InsZ). Tím se zákon snaží alespoň z části ulehčit dlužníkům podávání složitých formulářů.
Náležitosti Jako každé podání musí návrh na povolení oddlužení obsahovat obecné náležitosti podání,48 dále označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat. Kromě toho musí dlužník uvést údaje o očekávaných příjmech v následujících pěti letech a údaje o svých příjmech za poslední tři roky (§ 391 odst. 1 InsZ). Údaje o svých příjmech z minulosti musí dlužník i doložit. Své budoucí očekávané příjmy může maximálně kvalifikovaně odhadnout.
Přílohy Dlužník musí předložit seznam svého majetku a svých závazků, případně též prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil (§ 392 odst. 1 písm. a) InsZ). Šlo by zde o případ, když dlužník už dříve předkládal soudu na jeho výzvu tyto seznamy a mezitím došlo ke změnám. Vzhledem ke krátké lhůtě, kterou má soud k rozhodnutí o insolvenčním návrhu dle § 134 InsZ a lhůtě, kterou má dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení dle § 390 odst. 1 InsZ, je tato situace málo pravděpodobná.
45
Formulář je bezplatně přístupný na www stránkách Ministerstva spravedlnosti: www.justice.cz. Vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení, kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. 47 Například nově vzniklá Poradna při finanční tísni v Praze. Www stránky: www.financnitisen.cz. 48 Stanovené v § 42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 46
18
Především seznam dlužníkova majetku může být dokumentem komplikovaným. Kromě základních údajů o svém majetku a pohledávkách podle § 104 odst. 2 InsZ musí dlužník u každé položky seznamu uvést údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad obvyklé ceny majetku ke dni pořízení seznamu49 (§ 392 odst. 2 InsZ). Dále musí přiložit listiny dokládající údaje o jeho příjmech v posledních třech letech (§ 392 odst. 1 písm. b) InsZ). Mohou to být například výplatní listiny, výpisy z bankovních účtů apod. Pokud se dlužník s některým nezajištěným věřitelem dohodl, že mu bude v rámci oddlužení uhrazeno méně než 30 % jeho pohledávky, musí k návrhu připojit písemný souhlas tohoto věřitele (§ 392 odst. 1 písm. c) InsZ). Současně musí uvést nejnižší hodnotu plnění, na kterém se dohodli. Pokud jsou zde osoby ochotné zavázat se při povolení oddlužení jako spoludlužníci nebo ručitelé dlužníka, musí návrh spolupodepsat. Tato skutečnost je významnou náležitostí návrhu. Dále musí návrh podepsat i dlužníkův manžel a výslovně uvést, že s povolením oddlužení souhlasí (§ 392 odst. 3 InsZ).50 Všechny podpisy v návrhu musí být úředně ověřeny.
Návrh musí dát soudu podklad pro posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro povolení oddlužení a současně poskytnout věřitelům dostatečné informace k tomu, aby se mohli vyjádřit ke způsobu oddlužení, případně aby mohli podat námitky odůvodňující zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.51 Jednou z nejdůležitějších podmínek pro povolení oddlužení je doložení skutečnosti, že dlužník bude schopen uspokojit pohledávky svých věřitelů v požadované minimální třicetiprocentní výši.52 Ovšem pokud se dlužník s věřiteli nedomluvil na plnění nižším. Proto je nutné, aby se k tomu sám dlužník vyjádřil a uvedl přesvědčivé argumenty. Současně tím vyjádří svou představu o způsobu svého oddlužení. Tyto názory a argumenty dlužníka jsou v návrhu důležité, protože to, zda oddlužení bude
49
Ocenění znalcem se vyžaduje pouze pokud jde o nemovitost nebo o majetek, který slouží k zajištění. To neplatí, jestliže oddlužením nemůže být dotčen majetek z nevypořádaného společného jmění manželů, rozsah vyživovacích povinností dlužníka vůči jeho manželu a nezaopatřeným dětem nebo rozsah vyživovacích povinností dlužníkova manžela. 51 Viz. KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 865. 52 Třicetiprocentní hranice uspokojení pohledávky se vypočítává z celkové hodnoty pohledávky, tj. včetně jejího příslušenství. 50
19
nebo nebude povoleno, je v rukou soudu a závislé na jeho úvaze, zda v návrhu spatřuje poctivý záměr dlužníka podstoupit proces oddlužení.
3.2.3. Rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení Pokud dlužník nevezme svůj návrh zpět (§ 394 InsZ)53 a ani insolvenční soud návrh pro jeho i přes výzvu neodstraněné nedostatky neodmítne (§ 393 odst. 3 InsZ), může soud o návrhu věcně rozhodnout kladně nebo záporně. To znamená, že může návrh zamítnout nebo oddlužení povolit. Jde o rozhodnutí, které činí insolvenční soud sám a které nemůže být ovlivněno rozhodnutím věřitelů.
Zamítnutí návrhu na povolení oddlužení Insolvenční soud podaný návrh přezkoumává po materiální stránce co do kritérií přípustnosti povolení oddlužení. Tato kritéria jsou vyjádřena výčtem taxativních případů, kdy soud návrh na povolení oddlužení zamítne (§ 395 InsZ).54 Na jedné straně soud zjišťuje předpoklad dostatku finančních prostředků (resp. majetku) z hlediska, zda nezajištění věřitelé obdrží plnění minimálně ve výši 30 % jejich pohledávek (§ 395 odst. 1 písm. b) InsZ). Půjde samozřejmě jen o odhad soudu. Pokud lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že tato hranice nebude splněna, soud návrh zamítne. To ovšem jen v případě, pokud věřitelé neudělili svůj písemný souhlas s nižším než třicetiprocentním uspokojením svých pohledávek. Kromě toho se soud zaměřuje na subjektivní stránku případu. Zejména zjišťuje, zda dlužník svým návrhem na oddlužení nesleduje nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a) InsZ). InsZ v § 395 odst. 3 uvádí případy, kdy lze usuzovat na nepoctivý záměr sledovaný dlužníkem. Jde ale jen o zákonné vodítko, přičemž soud má v této oblasti poměrně širokou diskreci. Zákon poukazuje na insolvenční a trestní minulost dlužníka a jeho zástupců v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení.55 Konkrétně
53
Se zpětvzetím návrhu na povolení oddlužení spojuje InsZ v § 394 odst. 3 důsledek, že jej dlužník nemůže podat znovu. Blíže to zákon nespecifikuje. Autor tím myslel, že jej nemůže znovu podat v tomtéž insolvenčním řízení. 54 HOLEŠÍNSKÝ, P., STRNAD, M. Nové způsoby řešení úpadku dle insolvenčního zákona. Právní rozhledy, 2008, ročník 16, č. 1, s. 7 – 16. 55 Jde o zákonného zástupce u dlužníka – fyzické osoby. Pokud jde o dlužníka – právnickou osobu, jde o jeho statutární orgán nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu.
20
na to, zda neprobíhalo insolvenční nebo jiné řízení řešící úpadek těchto osob56 nebo zda tyto osoby nebyly pravomocně odsouzeny pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Co se týče případného proběhlého insolvenčního řízení, není tato skutečnost sama o sobě důvodem pro předpoklad nepoctivého záměru. Soud musí zohlednit výsledek takového řízení.57 Kromě případů uvedených v zákoně může soud zamítnout návrh pro zjištění nepoctivého záměru i z jiných nejrůznějších důvodů. Typicky jsem teorie zařazuje případ, kdy návrh na povolení oddlužení podá osoba, která má dluhy ze své bývalé podnikatelské činnosti. Předpokládá se, že soudy budou tyto návrhy zamítat právě z důvodu nepoctivosti dlužníka. Kromě nepoctivosti, pramenící zejména v dlužníkově minulosti, InsZ zohledňuje také jeho případnou okamžitou nedůvěryhodnost.58 Proto pokud dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění svých povinností v insolvenčním řízení, soud návrh na oddlužení zamítne (§ 395 odst. 2 písm. b) InsZ). Úsudek o přístupu dlužníka k řízení si soud může vytvořit například z podání učiněných dlužníkem, zejména z jejich úplnosti a včasnosti, z účasti dlužníka na nutných
jednáních
nebo
z informací
poskytnutých
soudu
předběžným
nebo
insolvenčním správcem. V § 395 odst. 2 písm. a) InsZ je obsažen ještě jeden důvod k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Je jím skutečnost, že jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu bylo již dříve rozhodnuto. Toto ustanovení vyvolalo v teorii diskuse, protože navozuje myšlenku, že oddlužení je možno podstoupit jen jednou v životě. Tento názor se ale nezdá správným. Spíše tu jde o situaci, kdy dlužník podal návrh znovu v tomtéž insolvenčním řízení a že zákon svou konstrukcí oddlužení sleduje překážky týkající se jednoho řízení.59 Pokud by bylo dlužníkovi znemožněno absolvovat oddlužení více než jedenkrát za život, bylo by to v rozporu se základními principy insolvenčního práva. Proto by mělo být zejména na posouzení soudu, jestli dlužník svým případným dalším návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr. 56
Je tím myšleno zejména řízení podle zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud například dlužník prošel řádně konkursem, není to důvod, aby soud z toho vyvodil nepoctivý záměr dlužníka. 58 HAVEL, B. (viz č. 27). 59 Více argumentů pro tento názor viz. HAVEL, B. (č. 27). Opačný názor viz. KOTOUČOVÁ, J. a kol. (č. 30), s. 880, kde je ustanovení § 395 odst. 2 písm. a) InsZ považováno za zásadu „jednou a dost“ ve smyslu, že u dlužníka, který již jednou oddlužením prošel nebo se o něj i jen pokoušel, nemůže být oddlužení na základě dalšího návrhu tohoto dlužníka povoleno. 57
21
Důležité je ještě poznamenat, že ve všech případech, kdy soud o návrhu rozhodne jinak, než že oddlužení povolí (návrh odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne), rozhodne současně o řešení dlužníkova úpadku konkursem60 (§ 396 odst. 1 InsZ), který je pro dlužníka mnohem nevýhodnější než oddlužení. Proto by dlužníci měli pečlivě zvážit případné následky podání návrhu na povolení oddlužení a přistupovat k němu zodpovědně.
Povolení oddlužení V případě, že insolvenční soud neshledá žádné důvody pro odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na oddlužení a ani dlužník nevezme svůj návrh zpět, soud oddlužení povolí (§ 397 odst. 1 InsZ). Odvolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné. Tím končí první fáze řízení, která je v rukou soudu, a nastupuje fáze druhá, kde již podstatným způsobem spolurozhodují věřitelé.61
V praxi bude rozhodnutí o povolení oddlužení většinou spojeno s rozhodnutím o úpadku dlužníka.62 Rozhodnutí o úpadku musí dle § 136 odst. 2 písm. a) až i) InsZ obsahovat důležité náležitosti, a to kromě výroku o zjištění úpadku dlužníka zejména ustanovení insolvenčního správce a výzvu, aby věřitelé ve stanovené lhůtě přihlásili své pohledávky. Tato lhůta činí 30 dnů (§ 136 odst. 4 InsZ).
3.3. Přezkoumání a popření pohledávek v oddlužení Po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek přezkoumá insolvenční správce podané přihlášky za účelem sestavení seznamu přihlášených pohledávek. Přihlašují se i pohledávky zajištěné, přičemž věřitel musí své právo na uspokojení ze zajištění uplatnit v přihlášce. Jinak se jeho pohledávka považuje za nezajištěnou. Na základě seznamu přihlášených pohledávek pak insolvenční soud v rámci jím nařízeného přezkumného jednání přezkoumává tyto pohledávky. Účelem je jejich zjištění nebo naopak popření. Termín prvního přezkumného jednání musí soud určit tak, aby se konalo nejpozději do 15 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek (§ 137 odst. 2 InsZ). To platí
60
Případně nepatrným konkursem dle §§ 314 – 315 InsZ, který bude v těchto případech častý. HAVEL, B. (viz č. 27). 62 Můžeme tak usuzovat z § 148 odst. 3 InsZ, čili v případech, když dlužník společně s insolvenčním návrhem podá návrh na povolení oddlužení. 61
22
v případě, že s rozhodnutím o úpadku bylo spojeno i rozhodnutí o povolení oddlužení. Jinak musí být tento termín stanoven tak, aby se přezkumné jednání konalo do dvou měsíců po uplynutí lhůty pro podávání přihlášek. Právo popírat přihlášené pohledávky co do jejich pravosti, výše a pořadí mají insolvenční správce a dlužník. Mohou též popírat nárok na uspokojení ze zajištění. Účinky popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře představují výjimku z pravidla, že popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění (§ 200 InsZ). Dle § 410 odst. 2 InsZ má popření pohledávky dlužníkem v tomto případě stejné účinky jako popření insolvenčním správcem. To znamená, že tato pohledávka nemůže být po schválení oddlužení tímto způsobem považována za zjištěnou, až dokud nenastane některá ze skutečností, s níž zákon její zjištění spojuje.63 Účinky popření pohledávky dlužníkem nastávají, jakmile se stane účinným rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vykonatelnou pohledávku může dlužník popřít jen z důvodů uvedených v § 410 odst. 3 InsZ.64 Pro uplatňování pohledávek v oddlužení a jejich přezkoumávání se užijí pravidla upravená v obecné části InsZ.
3.4. Způsoby oddlužení Po povolení oddlužení pokračuje insolvenční řízení rozhodováním o způsobu, jakým bude oddlužení provedeno. V této fázi se řízení dostává do rukou věřitelů, kteří se mohou dohodnout na jedné ze dvou variant oddlužení. Buď si vezmou stávající majetek dlužníka a ponechají mu jeho budoucí příjmy – jde o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, nebo mu nechají jeho majetek a vezmou si jeho budoucí příjmy – jde o oddlužení plněním splátkového kalendáře. Způsoby oddlužení stanovuje § 398 odst. 1 InsZ. Toto ustanovení se jeví jako kogentní, z čehož vyplývá, že si věřitelé musí zvolit jeden z daných způsobů, nemohou obě varianty kombinovat. Pokud by chtěli řešit situaci jinak, měli by se pokusit
63
Tedy její zjištění v rozhodnutí o žalobě na určení popřené pohledávky nebo marným uplynutím lhůty pro podání žaloby na popření pohledávky, pokud šlo o pohledávku vykonatelnou. 64 Jako důvod popření pravosti a výše vykonatelné pohledávky může dlužník uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.
23
s dlužníkem dohodnout mimosoudně a nepodávat návrh na zahájení insolvenčního řízení.
3.4.1. Přijetí způsobu oddlužení Volba způsobu oddlužení náleží pouze nezajištěným věřitelům. Ti o způsobu hlasují na schůzi věřitelů, kterou za tímto účelem svolává soud a která představuje základní formu hlasování.65 Mohou ale hlasovat i mimo schůzi věřitelů (§ 399 InsZ). Každý věřitel se hlasování účastní počtem hlasů dle výše jeho pohledávky, přičemž platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas. K přijetí jedné z variant oddlužení na schůzi věřitelů stačí prostá většina hlasů, a to přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů (§ 399 odst. 1 a § 49 odst. 1, též § 402 odst. 3 InsZ). K těmto hlasům se pak ještě připočítávají hlasy odevzdané korespondenční formou mimo schůzi věřitelů (§ 50 odst. 2 a § 401 InsZ). Poté, co věřitel udělil souhlas se způsobem oddlužení na schůzi věřitelů, není již oprávněn jej měnit (§ 402 odst. 2 InsZ). Korespondenčně vyjádřený hlas může věřitel změnit na schůzi věřitelů.66 Na schůzi věřitelů se dle § 399 odst. 2 InsZ musí dostavit dlužník a insolvenční správce. Usnesení o svolání schůze věřitelů se jim doručuje do vlastních rukou. Důležitá je zejména osobní účast dlužníka, který musí zodpovědět dotazy přítomných věřitelů a obhájit reálnost navrženého oddlužení.67 Pokud se bez náležité omluvy na schůzi nedostaví, má insolvenční soud za to, že vzal svůj návrh na povolení oddlužení zpět.
Hlasování mimo schůzi věřitelů O přijetí způsobu oddlužení mohou věřitelé hlasovat i mimo schůzi věřitelů. Tento způsob hlasování lze realizovat i ještě před podáním návrhu na povolení oddlužení (nebo i před podáním insolvenčního návrhu). Dlužník si tak může zajistit hlas věřitele již předem. Pokud před podáním návrhu takto hlasují všichni oprávnění věřitelé,
65
Podle § 399 odst. 3 InsZ nesvolá soud schůzi věřitelů nebo již svolanou schůzi věřitelů zruší, jestliže všichni k tomu oprávnění věřitelé hlasovali o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů. 66 POHL, T. Nová úprava insolvenčního řízení – V. část. Obchodní právo, 2008, ročník 17, č. 7 - 8, s. 2 – 14. 67 KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 896.
24
může dlužník svůj návrh na oddlužení podat soudu s již předem schváleným způsobem oddlužení.68 Aby bylo hlasování věřitele mimo schůzi věřitelů platné, musí hlasovat písemně prostřednictvím hlasovacího lístku s úředně ověřeným podpisem, ze kterého je nepochybné, pro který způsob oddlužení hlasoval. Hlasovací lístek musí být pak včas doručen dlužníku, pokud jde o hlasování před zahájením insolvenčního řízení, nebo insolvenčnímu soudu, pokud jde o hlasování po zahájení insolvenčního řízení (§ 401 InsZ).69 Takto získané výsledky hlasování se později připočítají k výsledkům hlasování dosažených na schůzi věřitelů. Svou váhou jsou oba druhy hlasování rovnocenné. K přijetí jednoho ze způsobů oddlužení stačí prostá většina hlasů nezajištěných věřitelů. Podmínkou hlasování o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů ještě před podáním návrhu na povolení oddlužení je, že dlužník poskytl věřitelům všechny informace, které uvede v budoucím návrhu na oddlužení (§ 400 odst. 1 InsZ).
Právo hlasovat o způsobu oddlužení Ještě před samotným hlasováním musí insolvenční soud rozhodnout o hlasovacím právu věřitelů. Pokud není v §§ 399 až 402 InsZ stanoveno jinak, použijí se na hlasovací právo věřitelů obdobně §§ 49 až 53 InsZ (§ 399 odst 1 InsZ). Soud musí toto právo zkoumat u každého věřitele zvlášť (§ 52 odst. 1 InsZ). Prvním krokem je vyloučení zajištěných věřitelů z účasti na hlasování.70 Právo hlasovat mají totiž pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku (§ 402 odst. 1 InsZ). Tato skutečnost vychází z předpokladu, že zajištění věřitelé mají právo na uspokojení jejich pohledávky z výtěžku zpeněžení jejich zajištění. Ani v případě, kdy zajištění je nižší hodnoty než výše pohledávky a ta z něho nebude celá uspokojena, nemají zajištění věřitelé přístup k hlasování o způsobu provedení oddlužení 68
Pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů platí obdobně pravidla pro hlasování věřitelů na schůzi věřitelů (§ 402 odst. 3 InsZ). 69 Jde- li o hlasování před zahájením insolvenčního řízení, musí být hlasovací lístek doručen dlužníku nejpozději poslední den lhůty, kterou dlužník k tomuto účelu stanovil. Jde- li o hlasování po zahájení insolvenčního řízení, musí být hlasovací lístek insolvenčnímu soudu doručen nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů. 70 Podle § 2 písm. g) InsZ je zajišteným věřitelem ten věřitel, jehož pohledávka je zajištěná majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.
25
ani v rozsahu neuspokojené části jejich pohledávky. Mělo by se tu uplatnit pravidlo vyplývající z § 167 odst. 2 InsZ, že v rozsahu rozdílu mezi výší zajištěné pohledávky a hodnotou jejího skutečného zajištění se považuje pohledávka za nezajištěnou. Pro účely zkoumání hlasovacích práv však platí, že zajištěný věřitel není oprávněn hlasovat v celé výši své zajištěné pohledávky.71 Dále zákon odnímá právo hlasovat o způsobu oddlužení osobám blízkým ve vztahu k dlužníkovi,72 a to i v případě, že mají vůči němu nezajištěnou pohledávku, kterou v insolvenčním řízení řádně a včas přihlásily. To samé platí pro osoby, které tvoří s dlužníkem koncern73 (§ 402 InsZ).
Pokud se věřitelé na schůzi věřitelů usnesou o jednom ze způsobů oddlužení, je tento výsledek pro soud v zásadě závazný a ten toto usnesení nemůže zrušit z důvodu rozporu se společným zájmem věřitelů (§ 54 odst. 1 InsZ). Při hlasování o způsobu provedení oddlužení se také může stát, že ani jeden ze způsobů nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů. To znamená, že způsob oddlužení nebude věřiteli platně svolen. V tomto případě rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud (§ 402 odst. 4 InsZ).
3.4.2. Schválení oddlužení Ani po povolení oddlužení a hlasování věřitelů o způsobu jeho provedení není ještě jisté, že oddlužení bude skutečně realizováno. Soud musí nejdříve rozhodnout o jeho schválení, nebo o případném neschválení. Toto rozhodování představuje jakési znovu zkoumání podmínek pro povolení oddlužení, do kterého se ale už mohou svými námitkami zapojit i věřitelé. Důležité jsou proto zejména ty skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu insolvenčního řízení.
Informační povinnost správce a námitky věřitelů proti povolenému oddlužení Důležitou povinností insolvenčního správce je upozornit věřitele ještě před hlasováním na schůzi věřitelů na skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 403 odst. 1 InsZ). Jeho účast na schůzi je povinná, 71
KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 899. Definice osoby blízké viz. § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 73 Koncern vymezuje § 66a ObchZ. Vzhledem k tomu, že oddlužení je možné jen u nepodnikatele, jde o méně použitelné ustanovení. 72
26
proto by tak měl učinit osobně na schůzi věřitelů. Správce se při své činnosti obvykle setkává se skutečnostmi týkajícími se majetku nebo osoby dlužníka. Proto je to právě on, kdo by měl věřitelům poskytnout objektivní informace o skutečnostech rozhodných pro rozhodování o způsobu oddlužení.74 Tato povinnost insolvenčního správce souvisí též s právem věřitelů podávat námitky proti povolenému oddlužení, které mohou být motivovány právě informacemi podanými insolvenčním správcem. Pokud se schůze věřitelů podle § 399 odst. 3 InsZ nekoná nebo jen některý věřitel hlasuje písemně mimo schůzi věřitelů, je informační povinnost správce modifikovaná co do způsobu i lhůty podání předmětných upozornění. Logicky bude mít toto upozornění písemnou, příp. elektronickou podobu, a bude následovat až po hlasování věřitelů o způsobu oddlužení, konkrétně do 3 dnů od zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (§ 403 odst. 1 InsZ). Insolvenční správce musí o zjištěných skutečnostech informovat také insolvenční soud. Budou pro něj podkladem pro rozhodování o schválení oddlužení. Právo věřitelů namítat skutečnosti odůvodňující neschválení již povoleného oddlužení soudem je pro ně velmi důležité zejména z toho důvodu, že ve fázi rozhodování o povolení oddlužení se k tomuto kroku insolvenčního soudu věřitelé nemohou vyjadřovat a povolení oddlužení je pouze v rukou soudu (není ani povoleno odvolání proti tomuto rozhodnutí). Aby se soud námitkami věřitelů zabýval a projednal je, musí být podány oprávněným věřitelem, to jest věřitelem hlasujícím o způsobu oddlužení (tedy pouze věřitelem nezajištěným), a včas.75 Jinak soud k námitkám nebude přihlížet (§ 403 odst. 2 InsZ). K projednání námitek věřitelů nařídí soud společné jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a ty věřitele, kteří podali námitky. O schválení nebo neschválení oddlužení může soud rozhodnout až po skončení tohoto jednání. Pokud věřitelé námitky nepodali, může o tom soud rozhodnout až po uplynutí lhůty k jejich podání (§ 404 InsZ).76 V obou případech tak musí učinit neprodleně.
74
KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 897. Aby byly námitky podány včas, musí být uplatněny nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě nekonání schůze věřitelů do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (§ 403 odst. 2 InsZ). 76 Lhůta k podání námitek v tomto případě končí uplynutím desátého dne po dni zveřejnění výsledků písemného hlasování o způsobu oddlužení v insolvenčním rejstříku (§ 403 odst. 2 InsZ). 75
27
Neschválení oddlužení V případě, že se soud v průběhu insolvenčního řízení dozví o skutečnostech, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a to například prostřednictvím podání od insolvenčního správce, námitek věřitelů nebo z vlastní úřední činnosti, oddlužení neschválí. Při rozhodování o schválení oddlužení jsou posuzovány v podstatě stejné skutečnosti, jako při posuzování návrhu na povolení oddlužení. Důvodem je, že se tyto skutečnosti mohly v důsledku nově zjištěných skutečností v průběhu insolvenčního řízení změnit (poctivost záměru sledovaného oddlužením, hranice třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů, případný lhostejný přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení apod.). V takové situaci současně rozhodne o řešení dlužníkova úpadku konkursem. Proti rozhodnutí, kterým soud neschválí oddlužení, je možné podat odvolání. Toto právo náleží pouze dlužníkovi (§ 405 InsZ).
Schválení oddlužení Pokud nebudou dány výše uvedené důvody pro zamítavé rozhodnutí, insolvenční soud oddlužení schválí. Toto rozhodnutí je závazné pro dlužníka i všechny jeho věřitele. Odvolání proti němu je přípustné pouze ze strany věřitele, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení a toho věřitele, jehož námitkám proti povolenému oddlužení insolvenční soud nevyhověl (§ 406 odst. 4 InsZ). Účinky schválení oddlužení nastanou okamžikem zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku (§ 407 odst. 1 InsZ). Toto datum je důležité, neboť určuje, ve kterém měsíci bude dlužník hradit první ze splátek na nezajištěné pohledávky (ovšem pokud jde o oddlužení plněné ve splátkách).77 Právní mocí rozhodnutí o schválení oddlužení se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo před jeho vydáním v dosavadním průběhu řízení (§ 407 odst. 2 InsZ). Zákon sice stanoví, že už od okamžiku povolení oddlužení má dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužník (§ 229 odst. 3 písm. d) InsZ), tyto jeho práva ale mohou být omezeny vydáním předběžného opatření soudem.
77
POHL, T. (viz č. 66).
28
3.4.3. Zrušení schváleného oddlužení V procesu oddlužení platí, že dlužník si musí jeho realizaci, vedoucí k osvobození od zbylých dluhů, svým řádným chováním a plněním svých povinností zasloužit. Proto má insolvenční soud možnost již schválené oddlužení kdykoli během jeho realizace zrušit (nejpozději do doby, než vezme na vědomí jeho splnění) a nahradit ho řešením úpadku formou konkursu. Jde o jakousi průběžnou kontrolu soudu nad plněním oddlužení. Toto rozhodnutí soudu je závažným zásahem do už probíhajícího procesu oddlužení, proto tak může učinit jen při naplnění některého ze zákonných důvodů (§ 418 InsZ): • Dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. • V průběhu oddlužení vyjde najevo, že nebude možné splnit podstatnou část splátkového kalendáře. • Dlužníkovi vznikne v době účinnosti schváleného oddlužení jeho vlastním zaviněním nový peněžitý závazek, který neuhradí ani do 30 dnů po jeho splatnosti (např. povinnost uhradit peněžitý trest, pokutu, náhradu způsobené škody). V odst. 2 je pro ulehčení presumováno dlužníkovo zavinění u peněžitého závazku, ohledně kterého byl nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce. Z těchto třech důvodů může soud oddlužení zrušit na návrh (nejspíše některého z věřitelů),78 ale i bez návrhu. • Dále soud zruší oddlužení na návrh samotného dlužníka. Soud pak nezkoumá splnění dalších předpokladů podle § 418 odst. 1 InsZ. Před vydáním rozhodnutí o zrušení oddlužení musí soud vyslechnout zejména dlužníka, a to na jednání svolaném za účelem projednání skutečností, které by mohly odůvodňovat zrušení oddlužení. K tomuto jednání předvolá také insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl (§ 418 odst. 3 InsZ). Pouze osoby účastnící se tohoto jednání mohou podat odvolání proti rozhodnutí soudu o zrušení oddlužení.
78
Právo věřitele navrhnout zrušení oddlužení není v zákoně stanoveno výslovně, ale můžeme jej dovodit z § 418 odst. 3 InsZ.
29
3.4.4. Zpeněžení majetkové podstaty dlužníka Zpeněžení majetkové podstaty dlužníka je jedním ze dvou způsobů provedení oddlužení. Má formu jednorázového vyrovnání pohledávek ze zdrojů stávajících aktiv dlužníka.79 Podle § 398 odst. 2 InsZ se při něm postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Ale na rozdíl od konkursu nenáleží v případě oddlužení do majetkové podstaty majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co soud oddlužení schválil. Tento majetek zůstává v dispozici dlužníka (§ 408 odst. 1 InsZ) a nebude v rámci insolvenčního řízení dotčen. Dlužník si tak ponechá své budoucí příjmy a též majetek, který nabude po schválení oddlužení. Ostatní majetek podléhá od schválení oddlužení dispozičním oprávněním insolvenčního správce, jehož úkolem je daný majetek zpeněžit.
Majetková podstata Aby bylo jasné, co se v rámci tohoto způsobu oddlužení bude zpeněžovat, je nutno objasnit, co může tvořit majetkovou podstatu. Jak výše uvedeno, je to jen ten majetek, který dlužník nabyl do okamžiku schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Obecně může jít o peněžní prostředky, věci movité a nemovité, podnik, soubor věcí a věci hromadné, vkladní knížky a jiné formy vkladů, různé druhy cenných papírů, obchodní podíl, dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky a jiná penězi ocenitelná práva a majetkové hodnoty (§ 206 InsZ). Nenáleží sem však majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Co patří do majetkové podstaty v konkrétním případě vymezí soud v rozhodnutí o schválení oddlužení (§ 406 odst. 2 písm. b) InsZ). Jde ale jen o majetek, který sem spadá podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o schválení, nemusí jít o konečný a závazný výčet dotčeného majetku. Rozsah majetku spadajícího do majetkové podstaty se může po schválení oddlužení ještě měnit (např. dořešením vylučovací žaloby), přičemž je důležité mít na zřeteli, že může jít jen o majetek nabytý dlužníkem do schválení oddlužení. Východiskem pro soupis majetkové podstaty insolvenčním správcem je především seznam majetku, který dlužník povinně předkládá spolu s návrhem na povolení oddlužení. Na základě tohoto seznamu správce sestaví, průběžně doplňuje a 79
KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 888.
30
upravuje soupis majetkové podstaty, z něhož pak čerpá soud při rozhodování o schválení oddlužení.80 Pro zjišťování a soupis majetkové podstaty platí obdobně § 209 a násl. InsZ. Po zpeněžení majetku správcem platí pro oddlužení právní úprava konečné zprávy a rozvrhu v konkursu (§ 408 odst. 2 a §§ 302 až 307 InsZ).
Pod zpeněžením majetkové podstaty se rozumí její převedení na peníze, včetně úplatného postoupení dlužníkových pohledávek. Věřitelský výbor spolu s insolvenčním správcem rozhodnou o způsobu provedení zpeněžení (§ 286 InsZ). Může k němu dojít veřejnou dražbou, soudní dražbou81 nebo tzv. prodejem z volné ruky (mimo dražbu). Zajištění věřitelé jsou i zde uspokojováni ze zajištění. Vyplývá to z podstaty tohoto způsobu oddlužení, i když to zde zákon výslovně nestanoví. Pokud jde o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetková hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, musí insolvenční správce poslouchat pokyny zajištěného věřitele týkající se zpeněžení. Při zpeněžení těchto hodnot postupuje správce podle pravidel pro zpeněžení v konkursu.82
Vzhledem k tomu, že právní úprava tohoto procesu je značně rozsáhlá a rozsahové možnosti mé práce omezené, zabývám se tímto oddílem stručněji. Raději bych soustředila více pozornosti na oddlužení plněním splátkového kalendáře, které je v českém právu úpravou zcela novou.
3.4.5. Plnění splátkového kalendáře Oddlužení plněním splátkového kalendáře je druhým způsobem realizace oddlužení. Jeho podstatou je, že dlužník si může ponechat svůj majetek, ale na úkor toho se musí vzdát svých budoucích příjmů v období pěti let, v průběhu kterých bude v měsíčních splátkách hradit své závazky vůči svým nezajištěným věřitelům. Tyto platby má uskutečňovat vždy k prvnímu dni v měsíci, a to ve stejném rozsahu, v jakém mohou být z jeho příjmů při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní 80
KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 889. Jde o prodej věcí podle ustanovení OSŘ o výkonu rozhodnutí. 82 Platí to pro oba způsoby oddlužení. 81
31
pohledávky.83 Pravidelné měsíční částky rozdělí mezi své nezajištěné věřitele podle poměru (výše) jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení.84 Zajištění věřitelé budou uspokojeni zpeněžením předmětu jejich zajištění. Zásadní tedy je, že majetek náležející do majetkové podstaty v době schválení oddlužení zůstává od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení v dispozici dlužníka. Též k příjmům, které dlužník získá po schválení oddlužení, má od rozhodnutí o schválení oddlužení dispoziční oprávnění dlužník. Jeho práva k těmto příjmům jsou ale omezena povinností dlužníka naložit s nimi způsobem uvedeným v soudem stanoveném splátkovém kalendáři. Pouze majetek dlužníka sloužící k zajištění nezůstává v dispozici dlužníka. Je úkolem insolvenčního správce, po schválení oddlužení tento majetek zpeněžit a výtěžek vydat zajištěnému věřiteli.85 Nejdříve však musí ověřit pravost, výši a pořadí zajištěné pohledávky.
Posuzování pětileté lhůty Diskuse vyvolala povaha stanovené pětileté lhůty pro plnění oddlužení formou splátek. Její úprava v § 398 odst. 3 InsZ se jeví jako kogentní v tom smyslu, že dlužník musí své dluhy splácet celých pět let, bez ohledu na to, že již splnil požadovanou minimální třicetiprocentní hranici. Dlužník má povinnost uspokojit své věřitele v maximální možné míře. Logickou se mi zdá proto úvaha, že pouze v případě splacení všech pohledávek nezajištěným věřitelům v plné výši (100 %) může být tato lhůta zkrácena. Spornou se pak ale stává otázka míry uspokojení těch nezajištěných věřitelů, kteří předem formou dohody s dlužníkem souhlasili, že obdrží plnění nižší než 30 % jejich pohledávky. Jde o případ, kdyby byl dlužník schopen v průběhu splácení
83
Viz. § 279 odst. 2 OSŘ. Jde např. o pohledávky výživného, pohledávky náhrady škody způsobené ublížením na zdraví nebo úmyslnými trestnými činy nebo pohledávky daní a poplatků atd. Není přitom podstatné, jestli má některý z nezajištěných věřitelů pohledávku, která by měla při výkonu rozhodnutí charakter přednostní pohledávky. Při odkazu na ně jde pouze o stanovení části dlužníkova příjmu, kterou musí použít na splátky. 84 ZELENKA, J. a kol. Insolvenční zákon: Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktual. vyd. Praha: Linde Praha a. s., 2008, s. 609. 85 Postupuje přitom obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu (§ 409 odst. 3 InsZ).
32
splátkového kalendáře uhradit částku vyšší, než je nejnižší hodnota plnění, na které se věřitel s dlužníkem dohodli.86 Přikláním se k názoru, že by měli být tito věřitelé v případě, že by to bylo v možnostech dlužníka, uspokojeni i nad míru plnění, na kterém se jako na nejnižší hodnotě plnění s dlužníkem dohodli podle § 393 odst. 1 písm. c) InsZ. V souhlasu, který věřitel dlužníku dává, se uvádí právě „nejnižší“ hodnota plnění, na kterém se věřitel s dlužníkem dohodl. Ze znění tohoto ustanovení proto vyplývá, jakoby se vlastně dohodli na nižší hranici povinného minimálního uspokojení než je zákonných 30 %. Pokud by zákonodárce chtěl říci, že se dlužník s věřitelem domluví na přesné částce nižší než 30 % věřitelovi pohledávky, dosažením které by byl tento věřitel v oddlužení uspokojen, neobsahoval by zřejmě InsZ výraz „nejnižší“ hodnota plnění.87 Proto pokud by byl dlužník schopen splatit více, než je minimální hranice, na které se s věřitelem dohodli, měl by mít věřitel na toto vyšší plnění nárok (jinak by to zřejmě bylo v případě, kdyby se přímo domluvili na konkrétní částce, která věřiteli postačí a sám věřitel by neměl zájem na vyšším plnění své pohledávky). Vzhledem ke znění § 406 odst. 3 písm. a) InsZ by měla být dle mého názoru určující pětiletá doba splácení, ne domluvená míra uspokojení nezajištěných věřitelů. Řešení této otázky v praxi bude především věcí insolvenčního soudu.88
Příjmy dlužníka a splátky dle splátkového kalendáře Rozhodnutí, kterým soud schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře, obsahuje kromě jiných náležitostí i označení příjmů, ze kterých má dlužník (podle stavu ke dni vydání rozhodnutí) uhradit první splátku, termín úhrady této splátky a též způsob
86
K takové situaci by mohlo dojít i v případě realizace oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty. Zde se nabízí otázka, zda musí být zpeněžen majetek i k zajištění peněžních prostředků pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nad rámec plnění, které je uvedeno v souhlasu uděleném těmito věřiteli. 87 Tuto formulaci obsahuje § 392 odst. 2, § 406 odst. 2 písm. c) nebo § 406 odst. 3 písm. c) InsZ. 88 V úvahu by přicházela ještě taková konstrukce, že dlužník by od počátku realizace oddlužení formou splátek začal poměrně splácet pohledávky všech nezajištěných věřitelů. Když by se dostal na hranici minimálního uspokojení těch věřitelů, kteří souhlasili s mírou jejich uspokojení nižší než 30 %, přestal by dále plnit na tyto pohledávky a příjmy by rozděloval ostatním nezajištěným věřitelům až do doby, než by u všech dosáhl hranici uspokojení 30 % (tím by vlastně splnil jednu z podmínek oddlužení, a to povinné minimální uspokojení všech nezajištěních věřitelů). Pokud by ale ještě neuplynula lhůta pěti let plnění splátkového kalendáře, splácel by poté dále poměrně pohledávky všech již minimálně uspokojených nezajištěných věřitelů. A to tedy i těch, kteří souhlasili s nižším než třicetiprocentním uspokojením.
33
výpočtu částky, která z těchto příjmů zůstane dlužníku (§ 406 odst. 3 InsZ). Jde zřejmě o příjmy, které by měl dlužník získat jako první po schválení oddlužení. Příjmy dlužníka k uhrazení první splátky stanoví soud na základě údajů, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení. Ve výroku rozhodnutí o schválení oddlužení uvede soud jmenovitě nezajištěné věřitele a u každého uvede v procentech částku, kterou z každé splátky dlužník uhradí na účet každého z nich.89 Určí tak na základě podílu pohledávky nezajištěného věřitele na celkové sumě přihlášených nezajištěných pohledávek.90 Není možné stanovit konkrétní částky, protože budoucí příjmy dlužníka se mohou měnit. Výpočet konkrétních částek a samotná realizace splácení je pak už na dlužníkovi, což může být pro laika dosti složité. Výše částky, kterou bude dlužník takto rozdělovat mezi své nezajištěné věřitele, se řídí §§ 277 až 279 OSŘ (provádění srážek ze mzdy). Určí se na základě výpočtu částky, která musí dlužníkovi každý měsíc z jeho příjmů zůstat. Výpočet této částky je poměrně složitý, proto uvedu jen jeho základní principy. Základem je čistá mzda dlužníka, od které se musí odečíst základní částka.91 Výsledek se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi vyjádřenou v celých korunách. Výsledek se vydělí třemi. Takto získaná částka se připočte k základní částce a dostaneme výslednou sumu, která musí dlužníkovi z jeho příjmů zůstat. Zbytek se rozdělí mezi věřitele. Tento výpočet se ale týká pouze příjmů jako je mzda, plat nebo obdobný příjem.92 Pokud má dlužník příjmy z několika zdrojů, musí provádět splátky ze všech těchto příjmů. Získá- li dlužník příjem, který nemá charakter mzdy (např. příjem z titulu dříve uzavřené kupní smlouvy, výhry ze soutěží a loterií apod.), zpravidla se bude tento příjem celý rozdělovat mezi věřitele (popř. v rozsahu tří pětin), protože nebude podléhat pravidlům pro výpočet exekučních srážek ze mzdy.93
89
Dlužník provádí platby přímo na účty věřitelů. Pouze u sporných pohledávek splácí dlužník částky připadající na jejich uspokojení k rukám insolvenčního správce. Ten je pak vyplatí dotčenému věřiteli nebo poměrně rozdělí mezi ostatní věřitele podle výsledku přezkoumání pohledávky (§ 411 odst. 2 InsZ). 90 KOZÁK, J. et. al. (viz č. 7) s. 585. 91 Způsob výpočtu základní částky upravuje nařízení č. 595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách. Tvoří ji součet dvou třetin nezabavitelné částky na osobu dlužníka a jedné čtvrtiny nezabavitelné částky na každou osobu, které je dlužník povinen poskytovat výživné (nezaopatřené děti, manžel/ka). Zohledňují se přitom částky životního minima a částky normativních nákladů na bydlení. 92 Mezi příjmy obdobné mzdě můžeme zařadit např. důchody, náhrady mzdy, nemocenské, ošetřovné, stipendia, odstupné, podporu v nezaměstnanosti aj. 93 Srov. KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 889 – 890.
34
Povinnosti dlužníka po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře Poté, co insolvenční soud schválí oddlužení plněním splátkového kalendáře, začíná dlužník podléhat celé řadě povinností stanovených v § 412 InsZ. Už od podání návrhu na povolení oddlužení musí v rámci insolvenčního řízení vystupovat aktivně a svým chováním nezavdat soudu důvod k zamítnutí jeho návrhu nebo k případnému pozdějšímu neschválení oddlužení. Toto platí i po schválení oddlužení. Aby úspěšně zdolal pětiletou lhůtu, v rámci které musí svým nezajištěným věřitelům pravidelně poskytovat splátky dle splátkového kalendáře, a splnil tak oddlužení, musí k tomu plnit ještě další povinnosti: • Musí vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost (udržet si zaměstnání) a v případě, že je nezaměstnaný, měl by o získání příjmu usilovat. V rámci toho by neměl odmítat každou splnitelnou možnost si příjem obstarat (např. nabídky z úřadu práce). Tato povinnost je v podstatě základem schopnosti dlužníka pravidelně plnit splátkový kalendář. • Pokud v tomto období zdědí nebo získá darem určitý majetek, musí jej zpeněžit a výtěžek, tak jako i jiné mimořádné příjmy (např. z loterie, z prodeje svého majetku), použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Pokud by bez souhlasu insolvenčního správce přijetí daru nebo dědictví odmítl, byl by tento jeho právní úkon neplatný (§ 412 odst. 3 InsZ). Zákon tím chce omezit možnost dlužníka zkrátit své věřitele. • Musí bez zbytečného odkladu hlásit každou změnu svého bydliště (nebo sídla) a zaměstnání, a to insolvenčnímu soudu, správci a věřitelskému výboru. • Subjektům uvedeným v předchozím bodu musí pravidelně (vždy k 15. lednu a k 15. červenci) předkládat přehled svých příjmů za uplynulých šest kalendářních měsíců. • Nesmí zatajovat své příjmy a na žádost musí předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání splátkového kalendáře. • Ani jednomu ze svých věřitelů nesmí poskytovat zvláštní výhody. • Nesmí přijímat nové závazky, které nebude schopen v době jejich splatnosti splnit. Výčet těchto povinností zřejmě nebude taxativní. Určitě existují i jiné povinnosti, jejichž porušením by mohl dlužník zpochybnit svou schopnost řádně splnit
35
podmínky oddlužení. Např. povinnost neporušovat právní předpisy, včetně nepáchání přestupků a trestných činů. Dohled nad plněním všech těchto povinností dlužníka, jakož i nad řádným splácením splátkového kalendáře, vykonává insolvenční správce. O výsledcích své činnosti pravidelně informuje insolvenční soud a věřitelský výbor. Pokud bychom vycházeli z § 36 odst. 2 InsZ, měl by tak činit nejméně jednou za tři měsíce. Pokud by dlužník porušoval své povinnosti, mělo by to za následek zrušení schváleného oddlužení soudem a současné prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
3.5. Splnění oddlužení Po naplnění procesu oddlužení, tj. po realizaci všech úkonů, které jsou součástí schváleného způsobu oddlužení, vezme insolvenční soud na vědomí jeho splnění rozhodnutím (usnesením), proti kterému není odvolání přípustné. Právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí (§ 413 InsZ). InsZ však upravuje ještě některé další úkony, které mohou nastat po skončení insolvenčního řízení jako úkony navazující. Splnění oddlužení nastává u každého způsobu oddlužení naplněním jiných skutečností. Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty lze považovat za splněné poté, kdy insolvenční správce zpeněžil majetek dlužníka náležející do majetkové podstaty, sestavil konečnou zprávu, která byla schválena, a soud na jejím základě vydal rozvrhové usnesení, jenž bylo následně splněno.94 U oddlužení plněním splátkového kalendáře bude trvat podstatně delší dobu, než bude soud moci konstatovat splnění oddlužení, a to pět let. Jde o zákonnou lhůtu, během které musí dlužník plnit splátkový kalendář.
3.5.1. Osvobození dlužníka od zbytku dluhů Pokud bylo oddlužení splněno a dlužník řádně a včas splnil všechny povinnosti z oddlužení, může soudu po skončení insolvenčního řízení navrhnout, aby jej osvobodil od placení zbytku jeho dluhů (rozhodná je zejména míra uspokojení dlužníkových věřitelů). Tato skutečnost bude zřejmě i základní motivací dlužníka, aby proces
94
Srov. KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 952.
36
oddlužení podstoupil.95 Můžeme říct, že jde vlastně o „oddlužení“ v užším slova smyslu. Toto dlužníkovo právo je nárokové96 a soud mu jej může přiznat jen na návrh a po jeho slyšení.97 Nedochází k němu automaticky rozhodnutím, kterým insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Teprve až při rozhodování o osvobození dlužníka od zbytku jeho dluhů se soud zabývá tím, jestli byly splněny podmínky pro oddlužení v užším slova smyslu. V případě, že insolvenční soud dlužníkovi osvobození nepřizná, může se proti takovému rozhodnutí odvolat pouze dlužník. Pokud soud dlužníkovi osvobození přizná, přísluší právo odvolat se proti takovému rozhodnutí každému jednotlivému věřiteli, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena (§ 416 odst. 2 InsZ). Může jít tedy pouze o věřitele, který byl účastníkem insolvenčního řízení.
Pohledávky, od placení kterých je dlužník osvobozen Dlužník je osvobozen od placení pohledávek, které byly zahrnuty do oddlužení, a to v rozsahu, v němž v rámci oddlužení nebyly uspokojeny. Jde tedy o části pohledávek do oddlužení přihlášených, ale ne zcela splacených. Kromě přihlášených pohledávek je dlužník osvobozen i od pohledávek těch věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli (resp. mohli) učinit. Dále se osvobození vztahuje na věřitele, k jejichž pohledávkám se v oddlužení nepřihlíželo.98 Dlužník je též osvobozen vůči ručitelům nebo jiným osobám, které měly pro tyto pohledávky vůči dlužníkovi právo postihu. Osvobozena je ale pouze osoba dlužníka, nároky věřitelů vůči spoludlužníkům či ručitelům dlužníka zůstávají osvobozením nedotčeny.99 Zajištěných věřitelů se osvobození týká stejně jako věřitelů nezajištěných. Na druhé straně se ale osvobození nikdy nevztahuje na závazky dlužníka ve formě peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která mu byla uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin. To samé platí pro pohledávky na náhradu škody 95
HOLEŠÍNSKÝ, P., STRNAD, M. (viz č. 54). HAVEL, B. (viz č. 27). 97 Právo dlužníka podat návrh na osvobození od placení zbytku svých dluhů není ze zákona omezeno žádnou lhůtou. Předpokládá se, že dlužník tento návrh ve vlastním zájmu podá co nejdříve. Jinak toto právo dlužníka jako takové podléhá promlčení. 98 Jde např. o pohledávky, které byly do insolvenčního řízení přihlášeny opožděně (§ 173 InsZ), pohledávky, které byly zjištěny tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky (§ 178 InsZ) nebo pohledávky popřené co do pravosti (§ 198 InsZ). 99 Srov. KOTOUČOVÁ, J. a kol. (viz č. 29) s. 958. 96
37
způsobené úmyslným porušením právní povinnosti (§ 416 odst. 1 InsZ). V obou případech jde o mimosmluvní závazky dlužníka způsobené jeho úmyslným zaviněním.
Co znamená osvobození od placení pohledávek Znění ust. § 414 InsZ není zcela jasné z hlediska toho, co vlastně znamená, že dlužník je osvobozen od placení svých pohledávek. Zřejmě ale nepůjde o zánik těchto nesplacených pohledávek, ale pouze o zánik jejich vymahatelnosti. Tyto pak zůstávají věřitelům dále ve formě naturální obligace a dlužník proto nemá povinnost je plnit.
Osvobození při nesplněných podmínkách I v případě, že dlužník nesplní řádně všechny podmínky oddlužení (platí u obou způsobů oddlužení), může soud udělat výjimku a dlužníka od zbytku jeho dluhů osvobodit. Jde konkrétně o případ, kdy nedojde k předpokládanému minimálnímu uspokojení věřitelů, tedy když nezajištění věřitelé obdrží méně než 30% hodnoty jejich pohledávek nebo neobdrží nejnižší hodnotu plnění, na které se s dlužníkem dohodli. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se však nesmí stát, že nebude splněna podstatná část splátkového kalendáře. To by musel insolvenční soud schválené oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs (§ 418 odst. 1 písm. b) InsZ). I zde platí, že soud dlužníka od dluhů osvobodí, jen pokud to dlužník sám navrhne. Kromě toho musí dlužník prokázat, že podmínky oddlužení nesplnil kvůli okolnostem, které sám nezavinil (např. ztráta příjmů z důvodu dlouhodobé nemoci, hospitalizace apod.). Aby soud mohl v tomto případě osvobození přiznat, musí být též splněna podmínka, že nezajištění věřitelé obdrželi v oddlužení alespoň částku, kterou by dostali, kdyby byl dlužníkův úpadek řešen konkursem (§ 415 InsZ). V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře tedy půjde o to, aby dlužník prokázal, že hodnota jeho majetku, jehož se oddlužení netýkalo, byla menší než hodnota jeho příjmů, z nichž byl plněn splátkový kalendář.100 Všechny tyto skutečnosti musí prokázat sám dlužník při soudním slyšení, což bude, zejména u poslední z podmínek, značně složité. Soud svým rozhodnutím v tomto případě ale dlužníka neosvobodí od všech jeho dluhů, ale pouze od nesplacených pohledávek zahrnutých do oddlužení (tedy do
100
ZELENKA, J. a kol. (viz č. 84) s. 634.
38
insolvenčního řízení řádně přihlášených a zjištěných). Pohledávky uvedené v § 414 odst. 2 InsZ zde tedy do osvobození zahrnuty nejsou.101
3.5.2. Odejmutí osvobození Ani po osvobození od placení zbytku dluhů nemá dlužník ještě úplně vyhráno. Soud má k dispozici tříletou lhůtu k sledování osoby dlužníka, během které může osvobození svým rozhodnutím dlužníku odejmout. Může tak učinit v případě, že vyjde najevo, že soud schválil oddlužení nebo přiznal osvobození na základě podvodného jednání dlužníka, nebo v případě, že dlužník poskytl v průběhu oddlužení některým věřitelům zvláštní výhody (§ 417 odst. 1 InsZ). V obou případech tak soud učiní pouze na návrh některého z věřitelů dotčených přiznáním osvobození, a to pouze pokud věřitel nemohl takovou námitku uplatnit ještě před přiznáním osvobození (§ 417 odst. 1 InsZ). Kromě odejmutí osvobození rozhodnutím insolvenčního soudu (jde o rozhodnutí konstitutivní), zná InsZ ještě odejmutí automatické (resp. zánik osvobození ze zákona, § 417 odst. 2). Dochází k němu v případě, že dlužník je v tříleté lhůtě od přiznání osvobození pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým je zpětně podstatně dotčeno schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, anebo jím byli poškozeni dlužníkovi věřitelé. V § 417 odst. 2 InsZ není uvedeno, že by insolvenční soud měl v tomto případě o odejmutí osvobození vydat rozhodnutí. Z formálních důvodů ale takové deklaratorní rozhodnutí asi bude muset být vydáno. A to i z toho důvodu, že insolvenční soud se musí tímto případem zabývat (i bez návrhu), neboť musí posoudit, jestli spáchaný trestný čin podstatně ovlivnil oddlužení. A jestli tomu tak je, deklarovat tuto skutečnost a současně zánik osvobození dlužníka svým rozhodnutím. Odejmutí osvobození se v obou případech netýká těch věřitelů, kteří se na příčinách odejmutí sami podíleli. Ti ani nadále nemohou od dlužníka požadovat splnění jejich pohledávek. V tomto případě insolvenční soud vždy uvede ve výroku svého
101
Opačný názor viz. KOTOUČOVÁ, J. a kol. (č. 29) s. 960. Zde je uvedeno, že i přes absenci výslovného odkazu na užití § 414 odst. 2 InsZ lze mít za to, že se osvobození i v tomto případě vztahuje i na v tomto ustanovení uvedené pohledávky (tj. pohledávky, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a pohledávky, které jejich věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili, ačkoli tak měli, resp. mohli učinit). Rozhodující bude i v tomto případě soudní praxe.
39
rozhodnutí, vůči kterým věřitelům zůstává osvobození i nadále účinné (§ 417 odst. 3 InsZ). Pro ostatní věřitele je zánik nebo odejmutí osvobození podstatnou změnou co do možnosti opětovného vymáhání jejich pohledávek. Marným uplynutím tříleté lhůty zaniká možnost soudu zrušit přiznané osvobození a možnost jeho zániku ze zákona a dlužník je od svých dluhů osvobozen s konečnou platností.
Když vezmeme v úvahu, že dlužník musí s návrhem na oddlužení uvést údaje o svých příjmech za poslední tři roky, pak musí v období pěti let splácet splátkový kalendář (samozřejmě pouze v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře) a ještě po splnění oddlužení má soud v průběhu tří let možnost dlužníku odejmout osvobození od placení zbytku dluhů nebo toto může zaniknout ze zákona, dospějeme k závěru, že dlužník je sledován v období jedenácti let. Oddlužení v případě plnění splátkového kalendáře je tedy dlouhou kapitolou v životě dlužníka, který se jej rozhodne podstoupit. Z časového hlediska je oddlužení zpeněžením majetkové podstaty výrazně jednodušší.
40
IV. KAPITOLA 4. Oddlužení v právu SRN 4.1. Zařazení oddlužení do německého práva Dne 1. ledna 1999 nabyl v SRN účinnost nový zákon o insolvenci,102 který s sebou přinesl nové instituty, a to spotřebitelský konkurs (část devátá, §§ 304 až 315 InsO, Verbraucherinsolvenzverfahren) a osvobození od zbytku dluhů (část osmá, §§ 286 až 303 InsO, Restschuldbefreiung). Podle původního návrhu mělo být oddlužení fyzických osob realizováno pouze na základě řízení o osvobození od zbytku dluhů, které mělo následovat po standardním insolvenčním řízení (Regelinsolvenzverfahren). To ale bylo kritizováno, protože standardní řízení bylo koncipováno zejména pro potřeby úpadku společností, nikoli fyzických osob. V rámci legislativního procesu byl proto institut osvobození od zbytku dluhů doplněn o úpravu nového speciálního typu insolvenčního řízení, určeného pro kategorii dlužníků - spotřebitelů.103 Tomu odpovídá i umístění těchto institutů v InsO. V části osmé je upraveno osvobození od zbytku dluhů a až za ním, v části deváté, následuje úprava spotřebitelského konkursu. To nasvědčuje tomu, že pokud by byl úpadek fyzické osoby řešen v rámci jiného druhu insolvenčního řízení, než spotřebitelského, může být tato osoba přesto osvobozena od zbylých pohledávek.
4.1.1. Základní cíle oddlužení Ust. § 1 InsO stanovuje obecně cíle insolvenčního řízení. Tyto dva základní cíle představují v trochu modifikované podobě i cíle spotřebitelského konkursu. Věta prvá tohoto ustanovení klade jako základní cíl insolvenčního řízení poměrné uspokojení věřitelů dlužníka zpeněžením jeho majetku a rozdělením výnosu mezi věřitele. Podle § 1 věty druhé InsO je novým, pro oddlužení nejdůležitějším cílem, možnost pro poctivého dlužníka, aby byl osvobozen od zbytku dluhů a opět tak získal majetkovou svobodu.104
102
Insolvenzordnung (viz č. 3) LAROCHE, P. Entschuldung natürlicher Personen und Restchuldbefreiung nach deutschem und niederländischem Recht. Aachen: Shaker, 2003. s. 6. 104 Srov. FOERSTE, U. Insolvenzrecht. Mnichov: C. H. Beck, 2008, s. 4, 11. 103
41
Nejdříve byly tyto cíle chápány tak, a to i v rozhodovací činnosti soudů, že jsou seřazeny podle priority a že aspoň určité uspokojení věřitelů je podmínkou následného osvobození. Právě tento názor byl překážkou přístupu k spotřebitelskému konkursu pro zcela nemajetné dlužníky, pro které bylo uspokojení jejich věřitelů zpeněžením jejich majetku jako cíl nedosažitelné a jejich hlavním záměrem bylo osvobození od dluhů. Přesto nový InsO zvyšuje šance věřitelů na uspokojení i v případech nemajetných dlužníků, protože tito mají během tzv. období nucené správy (Treuhandphase) povinnost vykonávat výdělečnou činnost (§ 295 odst. 1 bod 1 InsO) a tak získávat příjmy, které se pak rozdělí mezi věřitele. Proto pokud by bylo z důvodu nedostatku majetku zahájení řízení odmítnuto, nedostalo by se věřitelům vůbec žádného uspokojení a tak by tato koncepce byla v konečném důsledku v rozporu se zájmy věřitelů. Po dlouhých diskusích zvítězil proto doslovný výklad textu § 1 InsO, který svým zněním nenechává prostor pro závěr, že zákonodárce by chtěl nadřadit uspokojení věřitelů nad osvobození od dluhů. Toto by muselo být v zákoně blíže určeno, zejména stanovením minimální hranice uspokojení, dosažení které by již dlužníka opravňovalo k osvobození od dluhů (v ČR musí být nezajištění věřitelé uspokojeni do výše 30 % jejich pohledávek, pokud se dlužník s věřitelem nedomluvili na plnění nižším). Uspokojení věřitelů a osvobození od dluhů jsou v řízení o oddlužení vzájemně propojeny a mohou být uskutečněny jen společně a současně. Jinak jsou oba tyto instituty chápány jako samostatné a rovnocenné cíle řízení.105
4.2. Předpoklady oddlužení 4.2.1. Platební neschopnost a hrozící platební neschopnost Podle § 16 InsO může být insolvenční řízení zahájeno pouze pokud je dán některý z důvodů zahájení insolvenčního řízení (dále jen „insolvenční důvod“). Toto ustanovení platí i pro spotřebitelský konkurs (srov. § 304 odst. 1 InsO). Insolvenční důvod je v rámci řízení o oddlužení zkoumán poprvé až v třetí fázi řízení, ale o tom se zmíním dále ve své práci. Ust. § 17 odst. 1 InsO upravuje platební neschopnost (Zahlungsunfähigkeit) jako jediný všeobecný insolvenční důvod, který postačuje pro každého navrhovatele a
105
Srov. KÖHLER, M. Entschuldung und Rehabilitierung vermögensloser Personen Verbraucherinsolvenzverfahren. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003, s. 194-198.
im
42
každý druh insolvenčního řízení.106 Dlužník je platebně neschopný, když není schopen plnit své splatné peněžité závazky. To se předpokládá, pokud zastaví své platby. Domněnky neschopnosti plnění peněžitých závazků jsou v našem právu stanoveny podrobněji (srov. § 3 odst. 2 InsZ). Na rozdíl od české právní úpravy, InsO nestanoví jako podmínku mnohost věřitelů a nestanoví ani jak dlouho musí být závazky dlužníka po lhůtě splatnosti, aby již šlo o platební neschopnost. U nás tato lhůta činí 30 dnů. Německý zákonodárce tuto lhůtu nezavedl úmyslně, protože tím nechtěl ohrozit cíl včasného zahájení řízení. Pouhé přechodné zastavení plateb nezakládá platební neschopnost.107 Pokud návrh na oddlužení podává sám dlužník, postačuje jako insolvenční důvod i hrozící platební neschopnost (§ 18 InsO, drohende Zahlungsunfähigkeit). I tento důvod postačuje pro každý druh insolvenčního řízení. Jde o případ, když v době podání návrhu je dlužník sice ještě schopen platit své splatné pohledávky, je ale zároveň pravděpodobné, že nebude schopen plnit své již existující v budoucnu splatné závazky.108 V českém právu jde v tomto případě o hrozící úpadek. V německém právu se nepoužívá pojem úpadek jako synonymum pro platební neschopnost. Ust. § 19 InsO pak ještě upravuje předlužení (Überschuldung), které odůvodňuje zahájení insolvenčního řízení jen u právnických osob. Pro spotřebitele proto insolvenčním důvodem není.
4.2.2. Osobní působnost Fyzická osoba - nepodnikatel Po novelizaci InsO z roku 2001 mohou řízení o oddlužení absolvovat jen fyzické osoby, které nevykonávají samostatnou výdělečnou činnost (§ 304 odst. 1 InsO).109 Tyto osoby označujeme také jako spotřebitele. Jde o velmi rozmanitou škálu osob od lidí nepracujících (důchodci, nezaměstnaný, osoby závislé na sociálních dávkách a
106
EICKMANN, D., FLESSNER, A. et. al. Heidelberger Kommentar zur Insolvenzordnung (Kirchhof). 4. nově zpracované vydání. Heidelberg: C. F. Müller, 2006, s. 138. 107 WIMMER, K. Frankfurter Kommentar zur Insolvenzordnung (Schmerbach). 4. zcela přepracované vydání. Mnichov: Luchterhand, 2006, s. 233. 108 KÖHLER, M. (viz č. 105) s. 198. 109 Jde o fyzické osoby - nepodnikatele (definice podnikatele je v německém právu porovnatelná s definicí podle § 2 odst. 1 našeho ObchZ).
43
dávkách v nezaměstnanosti, studenti) až po lidi námezdně pracující (zaměstnanci, úředníci apod.).110
Fyzická osoba - bývalý podnikatel Na rozdíl od našeho práva, německý InsO výslovně myslí i na osoby, které už sice nepodnikají, ale před podáním návrhu na oddlužení samostatnou výdělečnou činnost vykonávaly. Spotřebitelské insolvenční řízení může vést i k oddlužení dluhů, které pocházejí z předchozí podnikatelské činnosti dlužníka,111 ovšem za splnění určitých zákonných podmínek. U nás tuto situaci zákon výslovně neřeší, ale výklad směřuje v neprospěch dlužníků - bývalých podnikatelů. Podmínky, po jejichž splnění se i bývalý podnikatel může oddlužit podle části deváté InsO, jsou dvě. Jeho majetkové poměry musí být přehledné a nesmí mít žádné pohledávky z pracovních vztahů. Tyto podmínky musí být splněny k okamžiku podání insolvenčního návrhu. Přehlednost majetkových poměrů dlužníka definuje § 304 odst. 2 InsO a znamená, že dlužník musí mít k okamžiku podání insolvenčního návrhu méně než dvacet věřitelů. Definice ale neobsahuje údaj o tom, v jakém časovém úseku před podáním návrhu by měl dlužník podnikat, aby spadal do této skupiny dlužníků bývalých podnikatelů. Proto by se mohlo stát, že osoba, která podnikala třeba před dvaceti lety a v době podání návrhu má přes devatenáct věřitelů, by mohla být jako adresát oddlužení vyloučena. V podobných případech je nutno přihlížet ke struktuře závazků dlužníka. Pokud je jednoznačně tvořena závazky ze spotřebitelských obchodů, je třeba respektovat smysl a účel zákona a tuto osobu považovat za spotřebitele bez ohledu na počet věřitelů. Nedostatečná přehlednost majetkových poměrů nemusí vyplývat jen z vyššího počtu věřitelů, než zákon povoluje, ale i z jiných faktorů. Jde například o situaci, když dlužník má jen málo věřitelů, kteří ale vůči němu uplatňují více sporných pohledávek. V těchto případech je vhodným řízením standardní insolvenční řízení, ne spotřebitelský konkurs.112 110
MÜLLER, W. Der „Verbraucher“ in der neuen Insolvenzordnung. Neue Zeitschrift für das Recht der Insolvenz und Sanierung. 1998/1999. Sešit 5/1999, s. 173. 111 WIMMER, K. Frankfurter Kommentar zur Insolvenzordnung (Kohte). (viz č. 107) s. 1934. 112 Srov. PREUß, N. Verbraucherinsolvenzverfahren und Restchuldbefreiung. Berlin: Erich Schmidt Verlag, 2003, s. 34.
44
Druhou podmínkou pro dlužníka - bývalého podnikatele je, že nesmí mít pohledávky z pracovních vztahů. Tento požadavek se vykládá extenzivně a těmito pohledávkami se rozumí nejen pohledávky zaměstnanců (např. nedoplatky mezd), ale i závazky s pracovními vztahy související, jako třeba nedoplatky pojistného na sociální zabezpečení nebo nedoplatky na daních z příjmu.113
4.3. Třífázová koncepce řízení Řízení o oddlužení se vyznačuje třemi na sebe navazujícími etapami. Další etapa nastane pouze tehdy, pokud ta předcházející skončí neúspěchem. Hlavním cílem této koncepce je zejména odlehčení práce soudů, ale též možnost dosažení výhodnějšího a flexibilnějšího řešení pro dlužníky a věřitele. Zde uvádím pouze stručný nástin jednotlivých fází, jejichž podrobnější analýzou se budu zabývat dále ve své práci.
4.3.1. Fáze č. 1 Prvním stupněm je mimosoudní pokus o dohodu (außergerichtlicher Einigungsversuch). Ještě předtím, než se dlužníkovo zadlužení bude řešit před soudem, musí se pokusit o dohodu (vyrovnání) se všemi svými věřiteli. Již v této fázi je pro dlužníka vhodné, aby se obrátil na tzv. způsobilou osobu nebo místo (§ 305 odst. 1 InsO, geeignete Person oder Stelle), například na poradnu pro dlužníky. Důvodem je, že pokud se dohoda s věřiteli nezdaří, musí si to dlužník nechat pro potřeby dalšího řízení potvrdit. Takové potvrzení mohou vydávat pouze výše zmíněná specializovaná místa.
4.3.2. Fáze č. 2 Druhým
stupněm
je
soudní
řízení
o
oddlužení
(gerichtliches
Schuldenbereinigungsverfahren), které pořád usiluje o dohodu mezi dlužníkem a jeho věřiteli, akorát již s asistencí soudu. InsO nazývá tuto fázi doslovně jako „soudní řízení o oddlužení“ a vymezuje ji tím od insolvenčního řízení, které představuje až třetí fázi řízení. Návrh na soudní řízení o oddlužení podává dlužník. Kromě jiných příloh k němu musí doložit plán svého oddlužení (Schuldenbereinigungsplan), ve kterém má navrhnout, jak by mělo být oddlužení provedeno. Soud pak tento plán zprostředkuje věřitelům. Pokud s ním všichni věřitelé vysloví souhlas, řízení zde končí. 113
Srov. SINZ, R., WEGENER, D., HEFERMEHL, H. Verbraucherinsolvenz und Insolvenz von Kleinunternehmern. Köln: RWS Verlag Kommunikationsforum, 2004, s. 8.
45
4.3.3. Fáze č. 3 Teprve když ani v předchozím řízení není dosažena dohoda, nebo pokud soud uváží, že plán podle všeho nebude věřiteli přijat, nastává třetí stupeň, a to zjednodušené insolvenční řízení (vereinfachtes Insolvenzverfahren). Až tato fáze představuje vlastní insolvenční řízení. Soud v této fázi už jmenuje insolvenčního správce (důvěrníka) a věřitelé musí přihlásit své pohledávky.
4.4. Novela zákona o insolvenci z roku 2001 Za krátký čas účinnosti nového zákona o insolvenci se ukázala potřeba jeho poměrně rozsáhlé novelizace. Zákon ze dne 26. 10. 2001 účinný k 1. prosinci 2001114 přinesl některé významné změny zejména v oblasti úpravy spotřebitelského konkursu. Původní systematické základy řízení zůstaly nedotčeny. Novela se orientovala pouze na zlepšení některých ustanovení, které byly předmětem kritiky. Zde bych chtěla uvést přehled nejdůležitějších změn, které se týkají zejména spotřebitelského konkursu.
4.4.1. Osobní působnost Stěžejním
úkolem
novelizace
byla
změna
okruhu
osobní
působnosti
spotřebitelského konkursu. Před novelou jej mohli využít nejen fyzické osoby spotřebitelé, ale s nimi rovnoprávně i podnikatelé, kteří v době podání návrhu vykonávali samostatnou výdělečnou činnost malého rozsahu (Kleingewerbetreibenden). Pro problémy v praxi byli podnikatelé novelou z definice § 304 InsO odstraněni.
4.4.2. Posečkání s placením nákladů řízení Tento institut je základem otevření cesty k oddlužení i pro úplně nemajetné dlužníky. Před novelou bylo podmínkou zahájení řízení složení poměrně vysoké zálohy (ve výši 2000,- až 3000,- DM), bez které byl návrh na zahájení řízení soudem odmítnut. To znamenalo, že mnozí dlužníci si kvůli nedostatku finančních prostředků oddlužení nemohli dovolit. To bylo v rozporu s jedním z hlavních cílů InsO, a to umožnit poctivému dlužníkovi osvobození od jeho dluhů. Novela proto zavedla do InsO nový § 4a, který 114
Gesetz zur Änderung der Insolvenzordnung und anderer Gesetze, BGBl. (Bundesgesetzblatt - Sbírka zákonů SRN) 2001 I S. 2710 a násl.
46
pro osoby usilující o osvobození změnil způsob hrazení nákladů řízení. Jejich placení je až do povolení osvobození od dluhů odloženo. Náklady řízení ale musí být zaplaceny následně, když už dlužník bude moci opět disponovat se svými příjmy. Posečkání s placením nákladů řízení se povoluje na návrh, k jehož podání jsou oprávněné jen fyzické osoby.
4.4.3. Zkrácení tzv. období nucené správy Dále
novela
zkrátila
lhůtu
tzv.
období
nucené
správy
dlužníka
(Treuhänderphase) v rámci procesu osvobození od zbytku dluhů ze sedmi na šest let. U nás tato lhůta činí pět let, a to je považována za lhůtu nadprůměrnou. Přestože zákonodárce zkrátil lhůtu nucené správy, šlo jen o určité kompromisní řešení, které nadále podléhá kritice, že tato lhůta je příliš dlouhá.115
4.5. Průběh řízení o oddlužení 4.5.1. Mimosoudní pokus o dohodu (1. fáze) Tato fáze oddlužení je jeho obligatorní součástí. Není sice částí soudního řízení, je ale předpokladem, bez kterého by bylo řízení před soudem nepřípustné. Z časového hlediska musí být pokus o dohodu se všemi věřiteli uskutečněn v posledních šesti měsících před podáním návrhu na zahájení řízení.116 V této etapě mohou věřitelé libovolně navrhovat výkon rozhodnutí. Stačí, aby byl jen jeden věřitel proti, a mimosoudní pokus o dohodu je zmařen.
Plán oddlužení Dlužník musí svým věřitelům předložit konkrétní plán svého oddlužení. Přijatý plán je vlastně smlouva mezi dlužníkem a věřitelem.117 Strany se mohou domluvit na čemkoli, např. na odkladu placení pohledávky, prominutí úroků, placení ve splátkách, částečné nebo úplné prominutí pohledávky atd. Vypracovat takový plán je složitým úkolem. Proto je pro dlužníka vhodné, aby vyhledal kvalifikovanou pomoc třeba poradny pro dlužníky. Aby byl dlužník schopen uspokojit všechny své věřitele, musí se
115
Srov. KÖHLER, M. (viz č. 105) s. 289-290. Srov. SINZ, R., WEGENER, D., HEFERMEHL, H. (č. 113) s. 12. 117 Dostupné z www: http://www.insoinfo.de/pages/insolvenzrecht/view.htm?abiszid=123 [cit. 2009-0214]. 116
47
tito většinou vzdát částí svých pohledávek, k čemuž konec konců dochází i v rámci soudního řízení o osvobození od zbytku dluhů. V rámci mimosoudní dohody mohou ale strany dospět k výsledku pro věřitele příznivějšímu. Přesto končí tato fáze většinou neúspěšně. Někdy ví dlužník už na začátku svých snah, že dohody nedosáhne. Proto by bylo vhodnější, aby tato fáze byla jen fakultativní součástí řízení.
Potvrzení o neúspěchu mimosoudního pokusu o dohodu K návrhu na zahájení zjednodušeného insolvenčního řízení musí dlužník doložit několik příloh (§ 305 odst. 1 bod 1 InsO). Jednou z nich je potvrzení o tom, že mimosoudní vyrovnání s věřiteli se nezdařilo. Toto potvrzení vydávají tzv. způsobilé osoby nebo místa, kterými jsou zejména poradny pro dlužníky, specializovaní notáři nebo advokáti. Co do obsahu potvrzení, musí být k němu přiložen plán oddlužení a uvedeny hlavní důvody, proč pokus o dohodu neuspěl. Pro potvrzení vydané způsobilou osobou platí presumpce správnosti. Soud pouze zjišťuje, zda tu potvrzení je a zda bylo vydáno způsobilou osobou.118
4.5.2. Soudní řízení o oddlužení (2. fáze) Pokud se dlužníkovi nepovedlo vyřešit jeho situaci mimosoudně a podal návrh na zahájení insolvenčního řízení, usiluje tato fáze ještě jednou o dohodu mezi dlužníkem a jeho věřiteli. Soud v této fázi ještě nezjišťuje existenci insolvenčního důvodu119 podle § 17 InsO. Průběh řízení je upraven v §§ 305 až 310 InsO. Smyslem je především zabránit likvidaci dlužníkova majetku a vyhnout se vyšším nákladům. Vstupem do této etapy se dlužníkovi opět otevírá možnost pokusit se o vyrovnání svých dluhů, tentokrát s pomocí soudu. Jeho pozice je ale teď příznivější v tom směru, že k přijetí plánu oddlužení postačí souhlas většiny věřitelů. Soudní řízení o oddlužení můžeme členit na tři dílčí fáze, a to na „řízení o návrhu“, „zprostředkování“ a „hlasování“.120
118
Srov. WIMMER, K. Frankfurter Kommentar zur Insolvenzordnung (Grote). (viz č. 107) s. 1950-1951. EICKMANN, D., FLESSNER, A. et. al. (viz č. 106) s. 1301. 120 Srov. VON REDEN, A. Das besondere Verfahren für Verbraucher nach der neuen Insolvenzordnung (InsO). (Disertační práce). Münster: 2000. 175 s. – Westfälische Wilhelms-Universität v Münsteri. Právnická fakulta. s. 81. 119
48
Řízení o návrhu Soudní řízení o oddlužení může být zahájeno jen na návrh (§ 13 InsO). Odkaz na § 311 v úvodní větě § 305 odst. 1 zdůrazňuje, že jde o návrh na zahájení zjednodušeného insolvenčního řízení121 (teda rovnou návrh na zahájení třetího stupně řízení). Návrh se podává písemně na jednotném formuláři. Jinak než na předepsaném formuláři návrh podat nelze.122 Musí být podán ve lhůtě šesti měsíců po neúspěšném pokusu o mimosoudní vyrovnání (srov. § 305 odst. 1 bod 1 InsO). K podání návrhu na zahájení zjednodušeného insolvenčního řízení je oprávněn dlužník i věřitel (§ 13 odst. 1 InsO). V případě návrhu věřitele by se řízení hned dostalo do třetí fáze. Aby byl jeho návrh přípustný, musí mít právní zájem na zahájení řízení a musí prokázat hodnověrnost své pohledávky a insolvenčního důvodu (§ 14 odst. 1 InsO). V případě, že návrh podal věřitel, musí soud zachovat dlužníkova práva, aby nebyl zkrácen o možnost soudního oddlužení mimo insolvenční řízení. Soud mu musí umožnit, aby sám podal návrh na oddlužení (§ 306 odst. 3 InsO). Pokud návrh podá, je od tohoto okamžiku celé řízení koncipováno tak, jako kdyby dlužník podal návrh hned od počátku. Proto platí, že se i v tomto případě musí nejdříve pokusit o mimosoudní dohodu se svými věřiteli. Tak nachází uplatnění celá devátá část InsO.123 Pokud ale dlužník návrh nepodá, řízení se bezprostředně dostává do třetí fáze – pokračuje se v zjednodušeném insolvenčním řízení. Návrh na oddlužení podaný dlužníkem, který představuje návrh na zahájení insolvenčního řízení, má automaticky za následek zahájení soudního řízení o oddlužení.124 Zákon vlastně dává dlužníku a věřitelům druhou šanci, aby našli společné, pro všechny strany přijatelné řešení situace, ušetřili si tím náklady a současně nezatěžovali soudy. Návrh musí splňovat četné obsahové požadavky, zejména co se týče příloh, které musí obsahovat. Jde zejména o tyto přílohy (§ 305 odst. 1 bod 1 až 4 InsO): 1. Potvrzení o neúspěchu mimosoudního pokusu o dohodu (viz. výše).
121
EICKMANN, D., FLESSNER, A. et. al. (viz č. 106) s. 1289. Srov. WIMMER, K. Frankfurter Kommentar zur Insolvenzordnung (Grote). (viz č. 107) s. 1949. 123 VON REDEN, A. (viz č. 120) s. 85. 124 VON REDEN, A. (viz č. 120) s. 86. 122
49
2. Návrh na osvobození od zbytku dluhů (nebo prohlášení o tom, že osvobození se nenavrhuje). 3. Seznam majetku a příjmů (dále jen seznam majetku), seznam věřitelů a seznam závazků. K seznamu majetku musí dlužník doložit ještě tzv. přehled o majetku. Jde o shrnutí podstatného obsahu seznamu majetku, kde jsou uvedeny jen jeho významné položky. Věřitelům se doručuje pouze tento přehled.125 Úplnost seznamu závazků je i v zájmu dlužníka,126 protože v případě přijetí plánu oddlužení v této fázi by ti věřitelé, jejichž pohledávky dlužník neuvedl, mohli nadále nezávisle na plánu požadovat splnění jejich pohledávek. 4. Plán oddlužení. Tento plán je nutno odlišovat od plánu, který byl základem mimosoudního pokusu o dohodu. Pokud ale tento neúspěšný plán splňuje zákonné požadavky na plán oddlužení v této fázi, může být dlužníkem použit i zde. Z praktického hlediska je ale rozumné, aby dlužník v novém plánu zohlednil skutečnosti, které byly důvodem jeho předchozího neúspěchu.127 Po obsahové stránce podléhá plán smluvní autonomii stran a soud nemá pravomoc k jeho materiálnímu přezkoumání.128
Zákonným
požadavkem
na
obsah
plánu
oddlužení je, že v něm musí být uvedeno, jestli a do jaké míry jím budou dotčeny ručení, zástavní práva a jiné záruky věřitelů (§ 305 odst. 1 bod 4 InsO). Z praktického hlediska je pro věřitele důležité, aby pro ně znamenal výhodnější řešení než případné insolvenční řízení. V praxi se vyvinuly tři základní druhy plánu, a to jednorázové platby, pevné placení ve splátkách a flexibilní placení ve splátkách, jejichž výše závisí od momentální příjmové situace dlužníka.
Podle § 306 odst. 1 InsO nerozhodne soud o návrhu, a to o návrhu dlužníka, ani věřitele, a to až do rozhodnutí o plánu oddlužení. Jde o tzv. klid řízení. Právě proto není druhá fáze ještě považována za samotné insolvenční řízení. Soud se nejdříve snaží dosáhnout dohody dlužníka s věřiteli mimo řízení, a to ve formě zprostředkování plánu
125
Srov. SINZ, R., WEGENER, D., HEFERMEHL, H. (viz č. 113) s. 24-25. Srov. VON REDEN, A. (viz č. 120) s. 91-92. 127 Srov. SINZ, R., WEGENER, D., HEFERMEHL, H. (viz č. 113) s. 26. 128 Srov. WIMMER, K. Frankfurter Kommentar zur Insolvenzordnung (Grote). (viz č. 107) s. 1954. 126
50
věřitelům, kteří pak svůj souhlas nebo nesouhlas vyjadřují hlasováním. Klid řízení, a tedy jednání o plánu oddlužení, by neměl překročit lhůtu tří měsíců. V případě, že soud kvůli nedostatečným vyhlídkám na úspěch považuje tuto fázi řízení za zbytečnou, nařídí rovnou pokračování v řízení o návrhu na zahájení insolvenčního řízení (§ 306 odst. 1 InsO). Soudní řízení o oddlužení je proto jen fakultativní a rozhodnutí o jeho uskutečnění je v rukou soudce.
Průběh soudního řízení o oddlužení (zprostředkování) Pokud je návrh podaný dlužníkem úplný, může po dobu klidu řízení začít tzv. zprostředkování. Jeho cílem je dosáhnout za pomoci soudu dohody mezi dlužníkem a jeho věřiteli, aby nemuselo dojít k insolvenčnímu řízení. Předmětem zprostředkování je plán oddlužení, který soudu předložil dlužník jako přílohu svého návrhu. Toto řízení probíhá písemně, i když v praxi by bylo vhodné, aby k projednání některých otázek plánu oddlužení bylo nařízeno ústní jednání. Zákon to ale nestanoví. Soud nejdříve doručí všem v seznamu uvedeným věřitelům plán oddlužení a přehled o majetku dlužníka. Současně je vyzve, aby se ve lhůtě jednoho měsíce vyjádřili ke všem dlužníkem předloženým seznamům (majetku, věřitelů a závazků) a zejména k plánu oddlužení. Tyto seznamy jsou uloženy u insolvenčního soudu k nahlédnutí. Pokud se věřitel v uvedené lhůtě k plánu oddlužení a seznamům nevyjádří, přiznává zákon mlčení výjimečně právní následky. V takovém případě se má za to, že věřitel s plánem oddlužení souhlasí. Na to musí být věřitelé soudem upozorněni (§ 307 odst. 2 InsO). Věřitelům je dána příležitost, aby ověřili údaje o svých pohledávkách, které dlužník uvedl v seznamu závazků, a aby je v případě potřeby doplnili. Je to důležité z toho hlediska, že soud tyto seznamy po obsahové stránce nepřezkoumává. Přitom je soud výslovně upozorní na možné právní následky opomenutí této možnosti, uvedené v § 308 odst. 3 InsO.129
129
V případě realizace plánu oddlužení nemůže věřitel, který během stanovené měsíční lhůty nedoplnil údaje o své pohledávce (ačkoli mu byl plán oddlužení doručen a jeho pohledávka vznikla ještě před uplynutím uvedené lhůty), pak po dlužníku požadovat její splnění. V tomto rozsahu pohledávka zaniká.
51
Ti věřitelé, jejichž pohledávky v seznamu uvedeny nebyly a proto jim ani nebyl doručen plán oddlužení, mohou i po uskutečnění oddlužení dále požadovat na dlužníku splacení jejich pohledávek. V případě, že během stanovené lhůty věřitelé doplní údaje o svých pohledávkách nebo odporují plánu oddlužení, má dlužník po uplynutí lhůty možnost změnit nebo doplnit plán o tyto údaje a námitky, pokud je to důležité z hlediska jeho přijatelnosti věřiteli. Takto upravený plán se v případě potřeby znovu doručuje věřitelům s výzvou, aby se k němu ve lhůtě jednoho měsíce vyjádřili (§ 307 odst. 3 InsO). Jakou roli vlastně sehrává soud v tomto řízení, kromě toho, že doručuje věřitelům podklady? Vzhledem k tomu, že zde nejde o skutečné soudní řízení, musí dohoda mezi dlužníkem a věřiteli vzniknout co možná autonomně mezi stranami. Možnost soudu do tohoto procesu zasahovat je omezená. Úkolem soudu je především napomáhat k dosažení souhlasného řešení mezi stranami a poukazovat na možné formy a podoby tohoto řešení. V rámci toho je mu dovoleno usilovat o přátelskou komunikaci mezi stranami, což soud uskutečňuje zejména telefonáty s dlužníkem a věřiteli. Cílem je zjistit, do jaké míry jsou strany ohledně plánu oddlužení ochotné uzavřít kompromis.130
Hlasování V této části řízení jde o tzv. hlasování, protože věřitelé vyjadřují soudu písemně jejich stanovisko k plánu oddlužení. V soudním řízení o oddlužení jsou dva způsoby, jak je možno dosáhnout dohody a přijmout plán oddlužení. Buď všichni věřitelé s plánem souhlasí, anebo soud nahradí za splnění zákonných podmínek souhlas jednotlivých věřitelů, kteří plán odmítli (§ 308 odst. 1 InsO). Jak jsem již výše uvedla, mlčení věřitele o jeho stanovisku k plánu je pokládáno za souhlas.131 InsO stanoví dva pozitivní předpoklady co se týče možnosti soudu nahradit souhlas věřitelů s plánem oddlužení. Ust. § 309 odst. 1 InsO vyžaduje, že s plánem musí souhlasit více než polovina všech věřitelů (tzv. Kopfmehrheit). K tomu musí součet nároků těchto věřitelů (kteří s plánem souhlasí) představovat více než polovinu
130
Srov. WIMMER, K. Frankfurter Kommentar zur Insolvenzordnung (Grote). (viz č. 107) s. 1978. JURISCH, A-V. Verbraucherinsolvenzrecht nach deutschem und U.S.-amerikanischem Insolvenzrecht. Konstanz : Hartung-Gorre Verlag, 2002, s. 63. 131
52
všech nároků všech označených věřitelů (tzv. Summenmehrheit). V tomto případě může soud na návrh věřitele nebo dlužníka nahradit námitky věřitele vůči plánu souhlasem. 132 Před rozhodnutím má být věřitel, jehož souhlas má být nahrazen, soudem vyslechnut. Aby bylo soudu ulehčeno zjišťování, musí tento věřitel prokázat důvody podle § 309 odst. 2 InsO, které podle něj brání nahrazení jeho námitek souhlasem. Až po prokázání těchto důvodů se i soud sám těmito důvody zabývá. Přijetí plánu soud konstatuje usnesením, kterým formálně ukončuje soudní řízení o oddlužení. Toto usnesení je pouhým konstatováním, nemá hmotněprávní účinky. Jestli je plán hmotněprávně účinný nebo neúčinný, se určuje podle ustanovení občanského zákoníku, protože vedle procesních účinků je přijatý plán zejména právním úkonem občanského práva hmotného.133 Přijatý plán má účinky vyrovnání podle ZPO.134 Plán oddlužení s účinky vyrovnání slouží jako exekuční titul, který umožňuje věřitelům po skončení řízení nuceně prosazovat svá práva vůči dlužníkovi.135 V případě, že se většina věřitelů a dlužník na plánu oddlužení nedohodnou a ani nemůže být odpor jednotlivých věřitelů nahrazen soudním souhlasem, pokračuje soud znovu v řízení o návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Je třeba mít na paměti, že pohledávky těch věřitelů, kteří nebyli zahrnuti do plánu oddlužení a proto nemohli k němu vyjádřit své stanovisko, trvají nadále nezměněné a věřitelé mohou požadovat jejich plnění.
4.5.3. Zjednodušené insolvenční řízení (3. fáze) Pokud se v předchozí fázi dlužník s věřiteli na plánu oddlužení nedomluví a ani není možno nahradit souhlas odporujících věřitelů, soud pokračuje v řízení o podaném 132
Pokud ale existuje některý z důvodů § 309 odst. 1 věta druhá InsO, nemůže soud ani za splnění výše uvedených předpokladů souhlas věřitele nahradit. Bod č. 1 stanoví, že dlužník, který s plánem nesouhlasí, nesmí být v porovnání s ostatními věřiteli na plánu oddlužení nepřiměřeně zúčastněný. Při posouzení případného znevýhodnění věřitele je soudu ponechána určitá volnost, přesné matematické výpočty podílů jednotlivých věřitelů na plánu nejsou potřebné. To, jestli je věřitel nepřiměřeně zúčastněný, se určuje v porovnání s tím, jaká je účast ostatních věřitelů, kteří jsou ve stejném právním a skutkovém postavení. Druhým negativním předpokladem je, že věřitel, kterého souhlas má být nahrazen, se tím nesmí dostat do majetkově horší pozice, než v jaké by byl při provedení zjednodušeného insolvenčního řízení a při povolení osvobození od zbytku dluhů (§ 309 odst. 1 věta druhá bod č. 2 InsO). Zjištění této skutečnosti předpokládá, že soud vytvoří určitou prognózu o budoucím vývoji soudního řízení a řízení o osvobození a získaný výsledek porovná s očekávaným výsledkem plánu oddlužení. 133 KÖHLER, M. (viz č. 105) s. 217. 134 Zivilprozessordnung (občanský soudní řád), ve znění vyhlášení ze dne 5. prosince 2005 (BGBl. I S. 3202, 2006 I S. 431, 2007 I S. 1781); vyrovnání upraveno v § 794 odst. 1 bod č. 1. 135 KÖHLER, M. (viz č. 105) s. 217.
53
návrhu na zahájení insolvenčního řízení (§ 311 InsO). O majetku dlužníka se pak koná tzv. zjednodušené insolvenční řízení, které je v zákoně upraveno jen ve čtyřech paragrafech (devátá část, třetí oddíl, §§ 311 – 314 InsO). Platí pro něj všeobecná ustanovení InsO, pokud ustanovení v tomto oddílu nestanoví jinak. Jedná se o nejasně upravené řízení, které zákonodárce koncipoval jako nouzové řešení tak, aby k němu pokud možno nedošlo. Proto předchozí fáze usiluje o přijetí plánu oddlužení, aby zabránila vstupu řízení do této fáze a docílila tím odlehčení soudů.136
Zahájení řízení K zahájení řízení není zapotřebí dalšího návrhu. Pokud jsou splněny všechny podmínky, soud sám pokračuje v řízení o již dříve podaném návrhu. Soud zahájí řízení usnesením, kterým současně vyzve věřitele, aby přihlásili své pohledávky. Soud v usnesení o zahájení řízení stanoví na rozdíl od standardního řízení jen tzv. Prüfungstermin (§ 312 odst.1 InsO). U standardního řízení se tento pojem překládá jako „druhé přezkumné jednání“, což ale v případě spotřebitelského řízení nesedí, protože tu odpadá první přezkumné jednání, tzv. Berichtstermin.137 Podle § 29 odst. 1 bod č. 2 InsO se pod výrazem „Prüfungstermin“ rozumí termín stanovený soudem pro konání schůze věřitelů, na které budou přezkoumány pohledávky přihlášené do řízení. Ust. § 311 a násl. InsO neupravují podmínky zahájení řízení, proto se aplikují všeobecná ustanovení InsO. V této fázi řízení soud poprvé zkoumá existenci některého insolvenčního důvodu ve smyslu § 16 InsO, který je podmínkou zahájení řízení. Jde o platební neschopnost a hrozící platební neschopnost. Pokud tu není žádný z těchto důvodů, soud návrh na zahájení řízení odmítne. Dále soud zjišťuje, jaká majetková podstata je k dispozici. Od novely z roku 2001 ale soud návrh i přes nedostatek majetku dlužníka neodmítne, pokud je s placením
136
HOFFMANN, H. Verbraucherinsolvenz und Restschuldbefreiung. Mnichov: C. H. Beck, 2002, s. 101. Viz. § 29 odst. 1 bod č. 1 InsO. Jde o termín stanovený soudem pro konání schůze věřitelů, na které se na základě zprávy insolvenčního správce rozhodne o dalším průběhu insolvenčního řízení. Konkrétně o tom, jestli bude podnik dlužníka zlikvidován nebo reorganizován. V spotřebitelském řízení jsou v této fázi již vyčerpány možnosti smírné dohody o oddlužení, proto nezůstává jiná možnost, než majetek dlužníka zlikvidovat.
137
54
nákladů řízení podle § 4a InsO posečkáno.138 To je zpravidla případ spotřebitelského konkursu z důvodu, aby se jej mohli zúčastnit i nemajetní dlužníci.
Majetková podstata Majetková podstata zahrnuje veškerý majetek, který dlužníkovi náleží v okamžiku zahájení řízení a který dlužník získá v průběhu řízení (§ 35 odst. 1 InsO). Tím sem spadá i zabavitelná část průběžných příjmů dlužníka až do ukončení řízení. Věci, které podle § 811 ZPO nepodléhají výkonu rozhodnutí, nespadají do majetkové podstaty (nezabavitelné věci, § 36 odst. 1 InsO).139 Dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do podstaty přecházejí na důvěrníka. V průběhu řízení platí zákaz výkonu rozhodnutí vůči majetku náležejícímu do podstaty (§ 89 odst. 1 InsO). Ust. § 88 ve spojení s § 312 odst. 1 InsO stanoví, že pokud věřitel ve lhůtě tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nebo po podání tohoto návrhu dosáhl zajištění na majetku dlužníka, který náleží do podstaty, stává se toto zajištění okamžikem zahájení řízení neúčinným. Všechna zahájená řízení týkající se majetku dlužníka jsou během trvání insolvenčního řízení přerušena. Právní úkony dlužníka týkající se věcí spadajících do podstaty učiněné po zahájení insolvenčního řízení jsou neúčinné. Všechna tato opatření mají za cíl ochranu majetkové podstaty za účelem dosažení co možná nejrovnoměrnějšího uspokojení věřitelů. Cílem řízení je zpeněžit majetek dlužníka a výtěžek rozdělit mezi věřitele. Za účelem dosažení výše uvedeného cíle ustanoví soud k okamžiku zahájení řízení tzv. důvěrníka (Treuhänder, § 313 InsO). Mezi jeho hlavní úkoly patří spravování a zpeněžení majetkové podstaty a rozdělení výtěžku prodeje mezi insolvenční věřitele.140 Oprávněním důvěrníka ale není zpeněžení věcí, na kterých váznou zástavní nebo jiná práva na oddělené uspokojení. Právo zpeněžení těchto věcí náleží jednotlivým zajištěným věřitelům (§ 313 odst. 3 InsO).
138
Podle předchozí úpravy, pokud majetek dlužníka pravděpodobně nepostačoval k pokrytí nákladů řízení a ani nebyla složena dostatečná záloha na náklady, soud návrh na zahájení insolvenčního řízení odmítl (§ 26 odst. 1 InsO před novelou k 1. 12. 2001). 139 Jde o věci, které slouží osobní potřebě nebo potřebám domácnosti dlužníka a jsou k uspokojování těchto potřeb nezbytné, například běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, věci potřebné k plnění pracovních úkolů nebo věci vysoce osobní povahy. 140 KÖHLER, M. (viz č. 105) s. 224.
55
Zpeněžení majetkové podstaty a rozdělení výtěžku mezi věřitele Zjednodušené insolvenční řízení se způsobem zpeněžení majetkové podstaty podstatně odlišuje od standardního insolvenčního řízení. Zpeněžení může být provedeno důvěrníkem nebo samotným dlužníkem.141 Zásadně je zpeněžení insolvenční podstaty úkolem důvěrníka. Činí tak obvykle formou tzv. volného prodeje. Po zpeněžení majetkové podstaty rozdělí důvěrník výtěžek dle § 187 InsO mezi věřitele. Podle § 314 InsO je na návrh důvěrníka možné tzv. zjednodušené rozdělení (vereinfachte Verteilung). To znamená, že zpeněžení majetkové podstaty nebude vůbec nebo zčásti provedeno. V tomto případě soud dlužníkovi uloží, aby ve stanovené lhůtě složil k rukám důvěrníka částku, která odpovídá hodnotě majetkové podstaty a která by jinak byla rozdělena mezi věřitele. Tato úprava předpokládá, že dlužník získá potřebné finanční prostředky zpeněžením svého nezabavitelného majetku nebo jejich poskytnutím od třetích osob (např. od rodiny). Částka získaná od dlužníka bude rozdělená mezi věřitele stejně, jako kdyby byla majetková podstata zpeněžena klasickým způsobem. Smyslem této úpravy je, kromě snížení nákladů na zpeněžení podstaty, poskytnutí možnosti dlužníku ponechat si pro něj důležité věci náležející do podstaty tak, že místo nich poskytne jiné prostředky.
Ukončení řízení Poté, co je rozdělen výtěžek vzniklý zpeněžením celé majetkové podstaty, a po konání závěrečné schůze věřitelů, soud insolvenční řízení ukončí. Pokud nebyl podán návrh na osvobození od zbytku dluhů, mohou věřitelé nadále vymáhat neuspokojené zbytky svých pohledávek (§ 201 InsO). V opačném případě následuje řízení o osvobození od zbylých dluhů.
141
VON REDEN, A. (viz č. 120) s. 146.
56
4.6. Osvobození od zbytku dluhů Řízení o osvobození od zbytku dluhů (Restschuldbefreiung) je upraveno v osmé části InsO. Jeho výhody může čerpat jen dlužník – fyzická osoba (zde bez ohledu na to, jestli jde o podnikatele či nikoli) v případě, že má za sebou již skončené insolvenční řízení, v němž nebyly uspokojeny všechny pohledávky jeho věřitelů. O návrhu na osvobození rozhoduje soud ještě před ukončením insolvenčního řízení.
4.6.1. Předpoklady osvobození Návrh Návrh na osvobození od zbytku dluhů podává dlužník spolu s insolvenčním návrhem. Musí k němu doložit prohlášení, že má určité pravidelné příjmy (např. z pracovního poměru apod.), které bude ve lhůtě šesti let postupovat stanovenému důvěrníkovi (§ 287 InsO).
„Poctivost“ dlužníka Osvobození je umožněno jen tzv. poctivému dlužníkovi (§ 1 InsO). Platí zákonná domněnka, že dlužník je poctivý a proto může být osvobozen od dluhů, pokud neexistuje některá ze skutečností uvedených v § 290 odst. 1 InsO. Osvobození od dluhů je odmítnuto, pokud: 1. byl dlužník pravomocně odsouzen za některý insolvenční trestný čin podle §§ 283 až 283c německého trestního zákoníku. 2. dlužník v posledních třech letech před podáním návrhu uvedl nesprávné údaje o jeho majetkových poměrech za účelem získání úvěru nebo plnění z veřejných prostředků. 3. bylo dlužníkovi v posledních deseti letech před podáním návrhu již osvobození povoleno nebo mu bylo odmítnuto (podle § 296 nebo 297 InsO). Jde o snahu zamezit zneužívání insolvenčního řízení jako prostředku k opakovanému oddlužení. 4. dlužník zkrátil v posledním roce před podáním návrhu uspokojení svých věřitelů tím, že neuváženě utrácel svůj majetek a oddaloval zahájení insolvenčního řízení. 5. dlužník v insolvenčním řízení porušoval svou informační povinnost a povinnost součinnosti, zejména uvedl nesprávné nebo neúplné údaje (např. v seznamech dle § 305 InsO).
57
4.6.2. Následky povolení osvobození Povolení osvobození od zbytku dluhů zakládá pro dlužníka rozsáhlé povinnosti. Jde zejména o to, že se musí vzdát zabavitelné části svých příjmů na období šesti let od zahájení insolvenčního řízení a tyto příjmy postupovat stanovenému důvěrníkovi. Ten je pak rozděluje mezi věřitele. Toto období se někdy označuje jako tzv. Treuhänderphase nebo Wohlverhaltensperiode. Kromě vzdání se příjmů je po tuto dobu dlužník povinen (§ 295 InsO): 1. vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání zaměstnání usilovat. 2. případný majetek získaný z dědictví ve výši 50 % vydat důvěrníkovi. 3. oznámit soudu a důvěrníkovi každou změnu svého zaměstnání a bydliště, nezatajovat své příjmy a majetek a na žádost poskytnout soudu nebo důvěrníkovi zprávu o své výdělečné činnosti, příjmech a majetku. 4. neposkytovat jednotlivým věřitelům žádné zvláštní výhody. 5. v případě, že vykonává samostatnou výdělečnou činnost, vyměřit platby důvěrníkovi tak, jako by vykonával zaměstnání v pracovním poměru.
4.6.3. Účinky osvobození V případě, že dlužník řádně absolvuje celý proces osvobození, tzn. že neporuší žádnou z výše uvedených povinností, osvobodí jej soud svým rozhodnutím od zbývajících neuhrazených dluhů (§ 300 InsO). Od závazků uvedených v § 302 InsO dlužník osvobozen není.142 V případě, že po osvobození vyjde zpětně najevo, že dlužník porušil některou ze svých povinností a zkrátil tím své věřitele, může soud dlužníkovi na návrh některého věřitele osvobození odejmout. Pod osvobozením dlužníka od jeho dluhů se rozumí, že tyto pohledávky i nadále existují jako naturální obligace. Dlužník je tedy může uhradit, ale věřitelé nemohou jejich splnění vymáhat. Osvobození má tento účinek proti všem věřitelům účastnících se insolvenčního řízení a i pro ty věřitele, kteří do insolvenčního řízení své pohledávky
142
Jde o závazky vzniklé úmyslným nedovoleným jednáním dlužníka, peněžité tresty a závazky z bezúročných půjček poskytnutých dlužníku k uhrazení nákladů insolvenčního řízení.
58
nepřihlásili.143 Práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka zůstávají osvobozením nedotčena. Dlužník je ale osvobozen i proti regresním nárokům těchto osob (§ 301 InsO).
143
Dostupné na www: http://www.insolvenzrecht.info/verbraucherinsolvenz/restschuldbefreiung.html [cit. 2009-04-23].
59
V. KAPITOLA 5. Srovnání některých institutů české a německé úpravy oddlužení 5.1. Koncepce řízení o oddlužení Ačkoli jsou si řízení o oddlužení podle české a německé právní úpravy svou podstatou podobná, jejich koncepce se odlišují. Nejvýraznějším rozdílem je třífázovost řízení podle InsO, přičemž naše úprava takové stupně řízení nezná. U nás je insolvenční řízení jednotné v tom smyslu, že soud nejdříve rozhoduje o úpadku dlužníka a až pak o způsobu jeho řešení oddlužením nebo některým jiným způsobem (svědčí o tom fakt, že dlužník podává návrh na povolení oddlužení společně s insolvenčním návrhem). Před povolením oddlužení není dlužník povinen usilovat o mimosoudní vyrovnání se svými věřiteli, i když možné to je a InsZ na to reaguje např. v § 400 odst. 1 nebo § 401 odst. 2. Aby měl dlužník dle německé úpravy přístup k zjednodušenému insolvenčnímu řízení, musí se nejdříve pokusit mimosoudně dohodnout se svými věřiteli a když k mimosoudní dohodě nedojde, pokusit se o dohodu ještě jednou za asistence soudu. Ještě pořád ale nejde o insolvenční řízení. Německý zákonodárce se snažil zavést prostředky, které by umožnili využít, že dlužníkem je fyzická osoba, jejíž majetkové vztahy by měly být poměrně přehledné, k docílení toho, aby samotné insolvenční řízení bylo nejzažším řešením dlužníkova úpadku. V prvních dvou fázích soud ještě nezkoumá, jestli je dlužník skutečně v úpadku ve smyslu § 16 InsO. Existenci insolvenčního důvodu zjišťuje až při přistoupení k samotnému zjednodušenému insolvenčnímu řízení. Spolu s insolvenčním návrhem nepodává dlužník ještě zvláštní návrh na povolení zjednodušeného insolvenčního řízení. Aby soud k tomuto řízení přistoupil, stačí, aby dlužník splňoval podmínky dle § 304 InsO.
5.2. Osvobození od zbytku dluhů Stejně jak se odlišuje koncepce samotného insolvenčního řízení, odchyluje se i koncepce osvobození dlužníka od placení neuhrazených pohledávek, i když jejich podstata je podobná.
60
Dle české právní úpravy podává dlužník návrh na osvobození až po skončení insolvenčního řízení poté, co řádně splnil všechny povinnosti ze schváleného způsobu oddlužení. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře je pětiletá lhůta, v průběhu které dlužník splácí splátkový kalendář, součástí řízení o oddlužení. Osvobození od zbytku dluhů je konstruováno spíše jako úkon navazující na předchozí insolvenční řízení, ne jako samostatné řízení. Dle úpravy v InsO spojuje dlužník návrh na osvobození od dluhů s insolvenčním návrhem. Soud o povolení osvobození rozhoduje ještě předtím, než ukončí insolvenční řízení. Pokud je osvobození soudem povoleno, je toto koncipováno jako samostatné řízení, které nemusí následovat jen po zjednodušeném insolvenčním řízení, ale i po jiném insolvenčním řízení, pokud dlužníkem je fyzická osoba. Výhody osvobození od dluhů zde tedy může využít větší skupina dlužníků než u nás. Řízení o osvobození od dluhů je věnovaná samostatná část v InsO. Řízení trvá šest let, v rámci kterých dlužník odevzdává své příjmy důvěrníkovi a ten je přerozděluje mezi věřitele, a kromě toho musí plnit i další povinnosti ve smyslu § 295 InsO. Až po uplynutí této lhůty v případě, že dlužník splnil řádně všechny své povinnosti, může být konečně rozhodnutím soudu osvobozen od svých dluhů. Po materiální stránce má institut osvobození od dluhů stejný charakter v českém i německém právu. Pohledávky, od kterých je dlužník osvobozen nezanikají, ale stávají se naturálními obligacemi, takže věřitelé ztrácejí možnost jejich vymáhání. Dlužník je ale po právu může nadále plnit.
5.3. Způsob oddlužení Co do způsobů provedení se oddlužení podle české a německé úpravy poměrně rozcházejí. Zatímco u nás je volba způsobu oddlužení v rukou věřitelů, dle InsO věřitelé takovou možnost nemají. Podle InsZ hlasují věřitelé o přijetí způsobu oddlužení na schůzi nebo i mimo schůzi věřitelů. Jedním ze dvou možných způsobů je zpeněžení majetkové podstaty dlužníka a druhým plnění splátkového kalendáře. Podstatné je, že mají možnost ovlivnit, jakým způsobem bude probíhat řízení podle toho, kterou variantu považují z hlediska uspokojení svých pohledávek za nejvýhodnější.
61
Věřitelé ve zjednodušeném insolvenčním řízení dle InsO nemají možnost volby způsobu oddlužení dlužníka. Toto řízení se někdy nazývá spotřebitelským konkursem, a také vykazuje základní znaky konkursu. Jeho smyslem je zpeněžení majetkové podstaty a rozdělení výtěžku zpeněžení mezi věřitele. Je sice možné, aby se dlužník s věřiteli domluvil na tzv. plánu oddlužení, což je obdobou našeho splátkového kalendáře, tento způsob ale není soudním způsobem oddlužení. Jde o mimosoudní vyrovnání dlužníka s jeho věřiteli, příp. o vyrovnání v rámci soudního řízení o oddlužení (2. fáze), které ještě není insolvenčním řízením.
5.4. Osobní působnost Podle znění § 389 InsZ může oddlužení podstoupit jen dlužník, který není podnikatelem. Tedy bez ohledu na to, jestli jde o fyzickou nebo právnickou osobu. Určujícím je, že nesmí podnikat. Už teď je ale zřejmé, že zákon je orientován spíše na fyzické osoby, zejména spotřebitele, kteří mají pravidelné příjmy jako zaměstnanci. InsZ neřeší výslovně situaci dlužníka, který v době podání návrhu na oddlužení již nepodniká, ale v minulosti vykonával podnikatelskou činnost a jeho dluhy pocházejí i z této činnosti. Interpretací zákona ale můžeme dospět k tomu, že návrhem takového dlužníka je sledován nepoctivý záměr a soud jej podle svého uvážení může zamítnout. Německý InsO upravuje problematiku osobní působnosti trochu jinak. Účastníkem spotřebitelského řízení může být jen dlužník, který je fyzickou osobou a který nevykonává a ani nevykonával samostatnou výdělečnou činnost. Znění § 304 InsO bylo změněno novelou z roku 2001, která vyloučila z osobní působnosti osoby vykonávající podnikatelskou činnost, které mohly do té doby též využít zjednodušené řízení. Na rozdíl od české úpravy, ust. § 304 InsO výslovně řeší situaci dlužníků bývalých podnikatelů. Aby jejich úpadek mohl být řešen podle deváté části InsO, musí být jejich majetkové vztahy přehledné a nemohou mít žádné závazky z pracovních vztahů. Co se týče osvobození od zbytku dluhů, je osobní působnost dle InsZ stejná jak pro oddlužení. Dle InsO je osobní působnost upravena ve prospěch všech fyzických osob, bez ohledu na to, zda podnikají. Podmínkou je, že tato osoba už prošla insolvenčním řízením (spotřebitelským nebo standardním), ve kterém nebyly splaceny všechny její dluhy.
62
VI. KAPITOLA 6. Stručný nástin oddlužení v právu USA Myšlenka oddlužení prostřednictvím insolvenčního řízení se zrodila právě v právu Spojených států amerických. Nejpozději od konce 19. století je tady institut oddlužení (discharge) neoddělitelnou součástí insolvenčního práva.144 Vývoj oddlužení měl v USA dvě důležité fáze. Tou první bylo zavedení samotného institutu oddlužení do insolvenčního práva a tou druhou zpřístupnění oddlužení pro fyzické osoby – spotřebitele (consumer bankruptcy).
6.1. Historický vývoj V rámci zabývání se vznikem a vývojem právní úpravy oddlužení v právu USA nejde nezmínit jeho kořeny v anglickém právu. Na počátku stál významný insolvenční zákon královny Anny z roku 1706, který jako první v historii zakotvil institut oddlužení. Podnětem byl rychlý hospodářský růst v Anglii, zejména v oblasti obchodu a textilního průmyslu, a s tím související zvýšení se počtu insolventních obchodníků. Na zákon královny Anny navázal v Anglii v roce 1732 insolvenční zákon krále Jiřího II., který také upravoval oddlužení. Bylo to v době, kdy sankcí za předlužení bylo uvěznění a vězení pro dlužníky byla přeplněna.145 Účelem oddlužení proto bylo zejména odlehčení věznic. Zákon krále Jiřího II. platil až do roku 1824. Právě tato právní úprava byla modelem a inspirací při zařazení tzv. insolvenční klauzule do americké ústavy.146 Myšlenka oddlužení se tedy v Americe rozšířila počátkem 19. století. Americké konkursní právo jako takové překonalo vývoj v podobě mnoha zákonů, které měly ze začátku jen krátkou dobu trvání. Jde o konkursní zákony z roku 1800, 1841 a 1867. I tyto zákony už obsahovaly zárodky oddlužení. Až v roce 1898 byl přijat konkursní zákon, který se osvědčil na dlouhá léta a byl kompletně reformován až prostřednictvím tzv. Bankruptcy Reform Act v roce 1978. Šlo zejména o potřebu přizpůsobit právní úpravu změněným společenským a hospodářským podmínkám. 144
JURISCH, A-V. (viz č. 131) s. 18. Uvěznění jako sankce za předlužení bylo v Spojeném království zrušeno až v roce 1869. 146 V anglických koloniích v Severní Americe byla přebrána anglická právní praxe, i když v jednotlivých koloniích platila rozdílná pravidla. 145
63
Dne 1. října 1979 vstoupil v USA v účinnost nový spolkový zákon Bankruptcy Reform Act.147 Tímto zákonem, který se skládal ze čtyř oddílů, bylo zcela novelizováno americké konkursní právo, a to po stránce materiální i procesní. Prvním oddílem zákona byl uveden nový Bankruptcy Code, který tvoří dodnes titul 11 v United States Code a zcela nahradil Bankruptcy Act z roku 1898. Dalšími oddíly bylo zavedeno nové složení konkursních soudů a vytvořen nový systém konkursních správců (US-TrusteeSystem).148 Bankruptcy Reform Act byl vícekrát novelizován, a to zejména v letech 1984 a 1994, přičemž jeho základní koncepce zůstala zachována. V roce 2001 byla plánovaná další významná novelizace konkursního zákona, Bankruptcy Reform 2001/2003, která se ale kvůli teroristickým útokům na Světové obchodní centrum a Ministerstvo obrany USA v této době neuskutečnila. Její realizace nastala až v roce 2005. Základem této novely byl The Bankruptcy Abuse Prevention and Consumer Protection Act (zákon proti zneužívání konkursu a na ochranu spotřebitelů), který nabyl účinnosti v říjnu 2005. Zavedl zejména tzv. test majetku dlužníka (Means-Test), kterým se určuje to, jestli může dlužník podstoupit řízení podle kapitoly 7 nebo musí absolvovat řízení podle kapitoly 13 Bankruptcy Code. Základním měřítkem je, jestli měsíční příjem dlužníka v posledních šesti měsících před zahájením řízení byl vyšší, než průměrný příjem v příslušném spolkovém státě USA (pokud byl vyšší, dlužník musí absolvovat řízení podle kapitoly 13, čili plnit splátkový kalendář). Dále bylo zavedeno povinné úvěrové poradenství pro dlužníky v úpadku (credit counseling) a ještě mnohé další změny. Odpůrci této novely říkají, že je v neprospěch dlužníků a neslučitelná s pojetím tzv. nového začátku (Fresh Start). Pravdou je, že obsahuje zejména omezení práv dlužníků a stanovuje, kdy musí dlužník podstoupit řízení podle kapitoly 13. Účelem ale je, aby bylo dosaženo alespoň určitého minimálního uspokojení věřitelů. Podle staré úpravy si mohla většina dlužníků sama vybrat způsob konkursního řízení, který se jim zdál pro ně vhodnější, a z velké části to bylo řízení dle kapitoly 7. Novela chtěla především docílit vyššího uspokojení věřitelů v konkursu. 147
Bankruptcy Reform Act ze dne 06.11.1978, Public Law No. 95-598. 92 Stat. 2549. ECKHARDT, A. Die Restschuldbefreiung. Probleme der Voraussetzungen und Rechtsfolgen der Restschuldbefreiung unter vergleichender Berücksichtigung des US-amerikanischen Rechts (Disertační práce). Köln: 2006. 290 s. – Univerzita Kolín. Právnická fakulta. Dostupné na http://kups.ub.unikoeln.de/volltexte/2006/1733/, s. 154. 148
64
6.2. Oddlužení fyzické osoby podle Bankruptcy Code Zákon Bankruptcy Code obsahuje osm kapitol. Tyto jsou ale číslovány na naše poměry nezvyklým způsobem. Zákon nemá kapitoly jedna až osm, ale kapitoly 1, 3, 5, 7, 9, 11, 12 a 13. První tři kapitoly obsahují všeobecná ustanovení, ostatní kapitoly upravují pět jednotlivých druhů konkursního řízení. Předpokladem pro oddlužení dlužníka – fyzické osoby (bez ohledu na to, jestli je spotřebitel nebo malý podnikatel), je realizace jednoho ze dvou odlišných konkursních řízení podle kapitoly 7 nebo 13 Bankruptcy Code.
6.2.1. Řízení podle kapitoly 7 Řízení podle kapitoly 7, tzv. likvidační řízení (liquidation), je vhodné pro dlužníky s nízkými příjmy, malým majetkem a poměrně vysokými dluhy,149 pokud by jim mírnější prostředky nepomohly vyřešit jejich finanční problémy. Dlužníkem v tomto řízení mohou být fyzické osoby a kapitálové a osobní společnosti. Má poměrně rychlý průběh a je výhodné co do nákladů řízení. I proto je tento druh řízení využíván ze všech nejčastěji. Jeho podstatou je zpeněžení zabavitelného majetku dlužníka za účelem uspokojení věřitelů z výtěžku zpeněžení. Výhodou pro dlužníka je, že si může ponechat své budoucí příjmy a že toto řízení mu umožňuje osvobození od většiny jeho neuhrazených dluhů. Předpokladem pro zahájení řízení je podání návrhu a dnes již také splnění podmínek tzv. testu majetku dlužníka (means–test) ve prospěch řízení podle kapitoly 7. Řízení může být zahájeno na návrh samotného dlužníka, přičemž ale dlužník nemá povinnost k podání tohoto návrhu. Jde o tzv. dobrovolná řízení (voluntary case). Řízení se zahajuje automaticky doručením návrhu soudu a zaplacením soudního poplatku, není zapotřebí rozhodnutí soudu. K návrhu dlužník přikládá seznam svých věřitelů, dluhů a podrobný soupis svého majetku. V případě návrhu dlužníka není k zahájení řízení potřebná existence insolvenčního důvodu, jako např. platební neschopnosti. Postačí, že dlužník má nesplacené závazky. Řízení ale může být zahájeno i na návrh věřitelů (zásadně společný návrh minimálně třech věřitelů dlužníka). Jde o tzv. nedobrovolná řízení (involuntary case). 149
Dostupné na www: http://public.findlaw.com/abaflg/flg-8-2a-1.html [cit. 2009-04-17].
65
V tomto případě soud přezkoumává přípustnost návrhu a existenci platební neschopnosti dlužníka a zahajuje řízení svým rozhodnutím. Na dobu řízení je jmenován správce (trustee), jehož úkolem je kromě jiného shromáždění a převzetí správy nad věcmi náležejícími do konkursní podstaty, jejich zpeněžení a rozdělení výtěžku mezi věřitele. V průběhu řízení je dlužník, resp. konkursní podstata chráněna rozsáhlým zákazem výkonu rozhodnutí (automatic stay). Po ukončení likvidace a rozdělení výtěžku mezi věřitele rozhoduje soud o udělení osvobození (discharge). Osvobozen ale může být jen dlužník – fyzická osoba, a to ne od všech svých závazků. Osvobození nepodléhají například daňové pohledávky, pohledávky výživného, studentské půjčky, náhrada škody za úmyslné porušení právní povinnosti apod. Pokud nastane některý z důvodů uvedených v zákoně, soud osvobození neudělí (nepoctivost, nedostatečná spolupráce dlužníka apod). Kromě toho soud osvobození neudělí, pokud byl dlužník již od svých dluhů osvobozen v posledních šesti letech před podáním konkursního návrhu. Na návrh správce nebo některého věřitele může soud dlužníkovi v průběhu jednoho roku osvobození odejmout, zejména pokud mu bylo uděleno na základě jeho podvodného jednání.
6.2.2. Řízení podle kapitoly 13 Řízení podle kapitoly 13 je vhodné pro dlužníky s pravidelnými příjmy, kteří mohou postupně ze svých budoucích příjmů podle soudem schváleného splátkového kalendáře (repayment plan) splatit alespoň část svých dluhů a ponechat si tak všechen svůj stávající majetek. V průběhu procesu splácení je dlužník pod ochranou a dohledem konkursního soudu (U.S. Bankruptcy Court). Podmínkou splnění splátkového kalendáře je, že věřitelé neobdrží méně, než by se jim dostalo v případě řešení úpadku podle kapitoly 7. Řízení podle kapitoly 13 je konstruováno pro fyzické osoby, které jsou spotřebitelé nebo vykonávají podnikatelskou činnost malého rozsahu. Jejich dluhy by také měly být poměrně malého rozsahu.150 Pro fyzické osoby je toto řízení alternativou k řízení podle kapitoly 7, kde mohou dlužníci jako odměnu za alespoň částečné uspokojení svých věřitelů využít výhody osvobození od zbylých závazků.
150
Ke dni podání návrhu by hodnota nezajištěných závazků dlužníka neměla být vyšší než 250.000 USD a hodnota zajištěných závazků by neměla být vyšší než 750.000 USD.
66
Zahájení řízení vyžaduje návrh, který v tomto případě může podat pouze dlužník. I zde k podání návrhu není povinen. Návrh na zahájení řízení podle kapitoly 13 ze strany věřitelů je nepřípustný. Jde proto o tzv. dobrovolné řízení, které se zahajuje automaticky doručením návrhu soudu. K návrhu dlužník přikládá všechny příslušné seznamy a též návrh splátkového kalendáře, který musí být přijat ostatními účastníky řízení a schválen soudem. Konkursní správce přezkoumává majetkové vztahy dlužníka z toho hlediska, jestli je předložený plán splátek přiměřený a proveditelný.151 Jinak má správce v porovnání s řízením dle kapitoly 7 jen omezené pravomoci a úkoly. Jeho základní funkcí je vykonávání dohledu nad průběhem řízení. Na druhé straně si ale dlužník ponechává mnohé oprávnění, například mu zůstává dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do konkursní podstaty. Na úpravu konkursní podstaty se vztahují všeobecná ustanovení, a kromě toho speciální ustanovení obsažená v kapitole 13. Podle toho sem spadá i majetek a příjmy, které dlužník nově získá v období mezi zahájením řízení a jeho ukončením. Po schválení plánu soudem, pokud v něm není stanoveno jinak, je konkursní podstata „rozpuštěna“ a majetek zůstává nadále ve vlastnictví dlužníka. Předměty sloužící k zajištění jsou ze zajištění uvolněny. Základem celého řízení je splátkový kalendář, který vypracovává a soudu ke schválení předkládá dlužník ve spolupráci se správcem a schůzí věřitelů. Zákon nestanoví žádnou minimální hranici uspokojení, kterou musí dlužník věřitelům nabídnout. Průměrné uspokojení se pohybuje kolem 10%.152 Plán splátek musí být vypracován tak, aby nepřekročil tři roky s tím, že v konkrétním případě může soud tuto lhůtu prodloužit na pět let. Po splnění splátkového kalendáře rozhoduje soud o osvobození dlužníka od jeho nesplacených dluhů. Osvobození zde podléhá jiným, mnohem mírnějším pravidlům než podle kapitoly 7, proto se někdy označuje jako „super – discharge“. Jsou do něj ale zahrnuty pouze ty pohledávky, které byly uvedeny ve splátkovém kalendáři, a to s některými výjimkami jako u osvobození podle kapitoly 7. Také je možné osvobození udělit v případě nesplnění celého plánu splátek, pokud jeho nesplnění nebylo zaviněno dlužníkem. Soud též může odejmout již udělené osvobození. 151 152
ECKHARDT, A. (viz č. 148) s. 190. ECKHARDT, A. (viz č. 148) s. 195.
67
Závěr Po dlouholeté platnosti ZKV představuje novelizace insolvenčního práva v ČR důležitý krok vpřed. Oddlužení, jako úplně nový způsob řešení úpadku, je sice jen malou kapkou v množství reformovaných ustanovení, ale za to velmi důležitou součástí reformy. Jde zejména o společenské změny, které si vyžádaly nové způsoby řešení úpadku, a to i podle toho, jestli je dlužníkem právnická nebo fyzická osoba. Jak říká název této práce, jde o moderní trend insolvenčního práva. Zákonodárce v ČR dal tomuto institutu svou vlastní podobu, přičemž se nechal inspirovat i některými zahraničními úpravami. Od původního vládního návrhu se institut oddlužení cestou početných změn ustálil do dnešní podoby. Svou koncepcí zapadá do nového InsZ jako prostředek vhodný pro řešení úpadku nepodnikatelů a jako alternativa ke konkursu. Přesto již dnes dopadá na některé části zákona kritika, která je dle mého názoru, například co se osobní působnosti oddlužení týče, celkem oprávněná. Jedná se zejména o znevýhodnění fyzických osob – menších podnikatelů, pro které v InsZ není k dispozici žádné alternativní řízení ke konkursu. Navíc jsou do působnosti oddlužení zařazeny právnické osoby, což je krokem neobvyklým. Tomuto problému jsem se ve své práci blíže věnovala v bodu 3.1.2. Problematika osobní působnosti není jedinou, která v zákoně podléhá kritice. V InsZ je více ustanovení, která jsou poměrně nejasná a u kterých zákon umožňuje různé interpretace. Jde třeba o otázku posuzování dlužníka – bývalého podnikatele nebo zcela protichůdně vykládaná otázka, jestli může jedna a ta samá osoba projít procesem oddlužení víckrát za život nebo jde o zásadu „jednou a dost“. Také problematika pětileté lhůty pro splácení splátkového kalendáře není dle mého názoru úplně dopracovaná, zejména co do otázky její kogentnosti nebo dispozitivnosti a uspokojení těch věřitelů, kteří souhlasili s nižším než minimálním zákonným uspokojením. Mnoho z těchto otázek se stalo předmětem neutuchajících diskusí, častým tématem odborných článků a podrobně zkoumanou kapitolou v komentované literatuře. Bohužel, názory a nazírání na jednotlivé problémy se v mnoha případech rozcházejí. Jde jen o názory autorů, se kterými můžeme, ale nemusíme souhlasit. InsZ ponechává insolvenčním soudům dosti širokou diskreční pravomoc. S mnohými otázkami se ale
68
soudy ještě v praxi nestřetly. Za rok účinnosti nového InsZ bylo podáno 1713 návrhů na povolení oddlužení, ale pouze 648 jich bylo povoleno.153 Proto si na odpovědi na některé nejasné otázky musíme počkat. Soudní praxe by měla do ustanovení InsZ dodat jasnost a přispět k pochopení některých nových institutů. Kritika nové úpravy oddlužení je důležitá z hlediska zamyšlení se nad tím, jak jednotlivá ustanovení asi mohou v praxi fungovat a též co do podnětů pro zákonodárce. Ale bez praxe nemůže být ani kritika úplně opodstatněná. Až čas a praxe ukážou, jestli se oddlužení osvědčí a které části ještě bude nutno dopracovat. Při zabývání se německou úpravou jsem narazila na některá ustanovení, která jsou řešena lépe než u nás. Jde například o osobní působnost oddlužení nebo jasné stanovení desetileté lhůty, po uplynutí které může dlužník oddlužení absolvovat znova. Celá konstrukce řízení o oddlužení a následného osvobození od zbytku dluhů zde svědčí výrazně ve prospěch věřitelů. Zpeněžení majetkové podstaty dlužníka a následné odevzdávání svých příjmů v průběhu šesti let jsou dle InsO předpokladem toho, aby dlužník mohl být od svých zbývajících dluhů osvobozen. Toto vede zřejmě k vyššímu uspokojení věřitelů než je tomu u nás. U nás věřitelé volí pouze jeden ze způsobů oddlužení, čili buď zpeněžení majetkové podstaty dlužníka nebo pětileté plnění splátkového kalendáře. Podmínkou pro osvobození od dluhů tedy je, že dlužník přijde buď o svůj majetek nebo o svoje příjmy. Ne o obojí, jak je tomu dle německé úpravy. Proto se mi zdá naše úprava vůči dlužníkům vstřícnější. Zapomínat ale nelze na to, že náš zákon stanoví minimální hranici uspokojení věřitelů ve výši 30 %, jinak dlužník od svých dluhů osvobozen být nemůže (výjimka § 415 InsZ). InsO takovou hranici nemá, je zase ale vůči dlužníkům přísnější co do způsobu oddlužení a proto je pravděpodobné, že věřitelé obdrží i částku vyšší, než 30 % jejich pohledávek. Podle mého názoru je naše úprava jednotná, přehledná a nezatížená množstvím odkazů na řízení o konkursu, jak je tomu v InsO. Náš zákon nestanovuje povinnost pokusu o mimosoudní vyrovnání dlužníka s věřiteli před podáním návrhu na oddlužení, jak je tomu v InsO (i když tuhle možnost předpokládá). Beztak není tato fáze v InsO blížeji upravena a v praxi se většinou nesetkává s úspěchem.
153
Dostupné na www: http://insolvencni-zakon.justice.cz/downloads/Statisticke_udaje_za_rok_2008.pdf [cit. 2009-04-27].
69
Co se týče americké úpravy oddlužení, vykazuje určité podobné znaky s naší úpravou, zejména co do způsobů oddlužení. Akorát zde jsou tyto způsoby rozděleny do samostatných kapitol, představují samostatná řízení a o způsobu oddlužení nerozhodují věřitelé. Nemají ani úplně totožnou osobní působnost. Oddlužení zde obsahuje výrazný prvek prevence, protože dlužníci musí absolvovat určitá „školení“, aby se naučili do budoucna lépe hospodařit se svým majetkem (credit counseling a debtor education). Při pohledu do nedávné minulosti oddlužení v SRN i v USA vidíme, že v obou státech se řízení ve větším rozsahu novelizovalo. V Německu zejména v roce 2001 a v USA novelou z roku 2005. Je to důkazem toho, že žádná nová (a ani starší) právní úprava není bez chyb. Proto si myslím, že i česká úprava oddlužení si časem vyžádá dopracování v některých částech. Do té doby můžeme sledovat, jak se jeho jednotlivé instituty v praxi osvědčí, jak si budou dlužníci zvykat na novou možnost zbavení se dluhů a jaké stanovisko k oddlužení zaujmou věřitelé.
70
Seznam zkratek apod. atd. ČR InsO InsZ např. ObchZ OSŘ příp. PSP resp. SRN tj. tzn. tzv. USA ust. ZKR ZKV ZPO
a podobně a tak dále Česká republika Insolvenzordnung insolvenční zákon například obchodní zákoník občanský soudní řád případně Poslanecká sněmovna Parlamentu respektíve Spolková republika Německo to jest to znamená takzvaný Spojené státy americké ustanovení zákon o konkurze a reštrukturalizácii zákon o konkursu a vyrovnání Zivilprozessordnung
71
Seznam použité literatury a pramenů Knihy, monografie, odborné práce: 1. ECKHARDT, A. Die Restschuldbefreiung. Probleme der Voraussetzungen und Rechtsfolgen der Restschuldbefreiung unter vergleichender Berücksichtigung des USamerikanischen Rechts (Disertační práce). Köln: 2006. 290 s. – Univerzita Kolín. Právnická fakulta. Dostupné na http://kups.ub.uni-koeln.de/volltexte/2006/1733/ [ke dni 23. 02. 2009]. 2. EICKMANN, D., FLESSNER, A. et. al. Heidelberger Kommentar zur Insolvenzordnung. 4. nově zpracované vydání. Heidelberg: C. F. Müller, 2006. 3. FOERSTE, U. Insolvenzrecht. Mnichov: C. H. Beck, 2008. 4. HOFFMANN, H. Verbraucherinsolvenz und Restschuldbefreiung. Mnichov: C. H. Beck, 2002. 5. JURISCH, A-V. Verbraucherinsolvenzrecht nach deutschem und U.S.amerikanischem Insolvenzrecht (Disertační práce). Konstanz: 2002. 242 s. – Univerzita Konstanz. Právnická fakulta. 6. KIRCHHOF, H-P., LWOWSKI, H-J., STÜRNER, R. Münchener Kommentar zur Insolvenzordnung. Svazek 1, § 1-102. Mnichov: C. H. Beck, 2007. 7. KIRCHHOF, H-P., LWOWSKI, H-J., STÜRNER, R. Münchener Kommentar zur Insolvenzordnung. Svazek 3, §§ 270-359. Mnichov: C. H. Beck, 2008. 8. KÖHLER, M. Entschuldung und Rehabilitierung vermögensloser Personen im Verbraucherinsolvenzverfahren. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003. 9. KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 10. KOZÁK, J. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008. 11. LAROCHE, P. Entschuldung natürlicher Personen und Restchuldbefreiung nach deutschem und niederländischem Recht. Aachen: Shaker, 2003. 12. PREUß, N. Verbraucherinsolvenzverfahren und Restchuldbefreiung. Berlin: Erich Schmidt Verlag, 2003. 13. SCHELLEOVÁ, I. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007.
72
14. SINZ, R., WEGENER, D., HEFERMEHL, H. Verbraucherinsolvenz und Insolvenz von Kleinunternehmern. Köln: RWS Verlag Kommunikationsforum, 2004. 15. WIMMER, K. Frankfurter Kommentar zur Insolvenzordnung. 4. zcela přepracované vydání. Mnichov: Luchterhand, 2006. 16. ZELENKA, J. a kol. Insolvenční zákon: Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktual. vyd. Praha: Linde Praha a. s., 2008. 17. VON REDEN, A. Das besondere Verfahren für Verbraucher nach der neuen Insolvenzordnung (InsO). (Disertační práce). Münster: 2000. 175 s. – Westfälische Wilhelms-Universität v Münsteri. Právnická fakulta.
Odborné články: 1. BOUČEK, V., KRAFTOVÁ, L. Nejambicióznější reforma. Konkursní noviny [online]. 2004, č. 14 [ke dni 26. 02. 2009] . Dostupné na www: http://www.konkursninoviny.cz/clanek.html?ida=945. 2. HAVEL, B. Oddlužení – zbraň nebo hrozba? Právní rozhledy, 2007, ročník 15, č. 2, s. 50 – 55. 3. HOLEŠÍNSKÝ, P., STRNAD, M. Nové způsoby řešení úpadku dle insolvenčního zákona. Právní rozhledy, 2008, ročník 16, č. 1, s. 7 – 16. 4. KOZÁK, J. Nové úpadkové právo v České republice. Právní zpravodaj, 2008, ročník IX, č. 2, s. 1, 3 - 7. 5. MÜLLER, W. Der „Verbraucher“ in der neuen Insolvenzordnung. Neue Zeitschrift für das Recht der Insolvenz und Sanierung. 1998/1999. Sešit 5/1999. 6. POHL, T. Nová úprava insolvenčního řízení – I. část. Obchodní právo, 2008, ročník 17, č. 3, s. 2 - 31. 7. POHL, T. Nová úprava insolvenčního řízení – V. část. Obchodní právo, 2008, ročník 17, č. 7 - 8, s. 2 – 14. 8. POHL, T. Základní principy nové právní úpravy řešení úpadku v České republice. Bulletin advokacie, 2007, č. 11, s. 19 – 37. 9. RICHTER, T. Česká rekodifikace insolvenčního práva ve svetlě její slovenské inspirace: podobnosti a rozdíly. Publikováno ve Zborníku 1. vedeckej konferencie správcov. Žilina, 2006. Dostupné na www: http://ies.fsv.cuni.cz/sci/publication/show/id/1985/lang/cs [ke dni 14. 03. 2009]. 10. RICHTER, T. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy, 2006, ročník 14, č. 21, s. 765 a násl.
73
11. ZAHUMENSKÝ, T. Kdo se dočká oddlužení aneb nová úprava insolvence. Via Iuris [online]. 2007 [ke dni 11. 02. 2009]. Dostupné na www: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=192. 12. ZÁMEČNÍK, P. Oddlužení jako řešení předluženosti. 17.3.2008; 00:00 SEČ, rubrika Banky. Dostupné na www: http://www.investujeme.cz/clanky/oddluzeni-jakoreseni-predluzenosti/ [ke dni 10. 03. 2009].
Internetové zdroje: 1. Oficiální internetová stránka Ministerstva spravedlnosti ČR. Dostupné na www: http://insolvencni-zakon.justice.cz/dluznik/oddluzeni.html [ke dni 10. 02. 2009]. 2. Oficiální internetová stránka Ministerstva spravedlnosti ČR. Dostupné na www: http://insolvencni-zakon.justice.cz/downloads/Statisticke_udaje_za_rok_2008.pdf [ke dni 27. 04. 2009]. 3. Internetová stránka epravo.cz. Dostupné na http://www.epravo.cz/top/clanky/vymahani-pohledavek-a-institut-oddluzeni55486.html?print [ke dni 27. 04. 2009].
www:
4. Internetová stránka ČSOB. Dostupné na http://www.csob.cz/bankcz/cz/SME/Infoservis/Legislativa-a-pravo/Obchodnipravo/21376760.htm [ke dni 06. 03. 2009].
www:
5. Online specializovaná advokátní poradna. Dostupné na http://www.insoinfo.de/pages/insolvenzrecht/index.htm [ke dni 14. 02. 2009].
www:
6. Internetová stránka Insolvenzrecht.info. Dostupné na www: http://www.insolvenzrecht.info/verbraucherinsolvenz/restschuldbefreiung.html [ke dni 23. 04. 2009]. 7. Internetová stránka o novém konkursním právu v USA po novele v roce 2005. Dostupné na www: http://bankruptcy.findlaw.com/new-bankruptcy-law/ [ke dni 17. 04. 2009]. 8. Oficiální internetová stránka U.S. Department of Justice (Ministerstva spravedlnosti USA). U.S. Trustee Program. Dostupné na www: http://www.usdoj.gov/ust/ [ke dni 17. 04. 2009].
Zákony: 1. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 2. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. 3. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
74
4. SRN: Insolvenzordnung, BGBl. I 1994 S. 2866 (zákon o insolvenci). 5. SRN: Gesetz zur Änderung der Insolvenzordnung und anderer Gesetze, BGBl. 2001 I S. 2710 (zákon ke změně zákona o insolvenci a jiných zákonů). Dostupné na www: http://www.bgblportal.de/BGBL/bgbl1f/b101054f.pdf [ke dni 21. 02. 2009]. 6. SRN: Zivilprozessordnung, ve znění vyhlášení ze dne 5. prosince 2005, BGBl. I S. 3202, 2006 I S. 431, 2007 I S. 1781 (občanský soudní řád). 7. USA: Bankruptcy Code, Title 11 of the United States Code (konkursní řád).
Jiné zdroje: 1. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 2. Prezentace M. Singera na téma „Zadluženost domácností v ČR podle poznatků ČNB“ v rámci Euro setkání „Život na dluh“ ze dne 25. 05. 2007. Dostupné na www: http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_proj evy/vystoupeni_projevy/download/Singer_20070525_zadluzenost.pdf [ke dni 14. 03. 2009]. 3. Přednáška JUDr. P. Smolíka, Ph.D. na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze k tématu „Oddlužení“ ze dne 06. 11. 2007. 4. Přednáška JUDr. Z. Krčmáře na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze k tématu „Insolvenční zákon“ ze dne 29. 10. 2007. 5. Vládní návrh insolvenčního zákona. Sněmovní tisk 1120/0.
75
Příloha Zákon o insolvenci (Insolvenzordnung) – vybraná ustanovení Achter Teil Restschuldbefreiung § 286 Grundsatz Ist der Schuldner eine natürliche Person, so wird er nach Maßgabe der §§ 287 bis 303 von den im Insolvenzverfahren nicht erfüllten Verbindlichkeiten gegenüber den Insolvenzgläubigern befreit.
§ 287 Antrag des Schuldners (1) Die Restschuldbefreiung setzt einen Antrag des Schuldners voraus, der mit seinem Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens verbunden werden soll. Wird er nicht mit diesem verbunden, so ist er innerhalb von zwei Wochen nach dem Hinweis gemäß § 20 Abs. 2 zu stellen. (2) Dem Antrag ist die Erklärung beizufügen, dass der Schuldner seine pfändbaren Forderungen auf Bezüge aus einem Dienstverhältnis oder an deren Stelle tretende laufende Bezüge für die Zeit von sechs Jahren nach der Eröffnung des Insolvenzverfahrens an einen vom Gericht zu bestimmenden Treuhänder abtritt. Hatte der Schuldner diese Forderungen bereits vorher an einen Dritten abgetreten oder verpfändet, so ist in der Erklärung darauf hinzuweisen. (3) Vereinbarungen, die eine Abtretung der Forderungen des Schuldners auf Bezüge aus einem Dienstverhältnis oder an deren Stelle tretende laufende Bezüge ausschließen, von einer Bedingung abhängig machen oder sonst einschränken, sind insoweit unwirksam, als sie die Abtretungserklärung nach Absatz 2 Satz 1 vereiteln oder beeinträchtigen würden.
§ 290 Versagung der Restschuldbefreiung (1) In dem Beschluss ist die Restschuldbefreiung zu versagen, wenn dies im Schlusstermin von einem Insolvenzgläubiger beantragt worden ist und wenn 1.
der Schuldner wegen einer Straftat nach den §§ 283 bis 283c des Strafgesetzbuchs rechtskräftig verurteilt worden ist,
2.
der Schuldner in den letzten drei Jahren vor dem Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens oder nach diesem Antrag vorsätzlich oder grob fahrlässig schriftlich unrichtige oder unvollständige Angaben über seine wirtschaftlichen Verhältnisse gemacht hat, um einen Kredit zu erhalten, Leistungen aus öffentlichen Mitteln zu beziehen oder Leistungen an öffentliche Kassen zu vermeiden,
3.
in den letzten zehn Jahren vor dem Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens oder nach diesem Antrag dem Schuldner Restschuldbefreiung erteilt oder nach § 296 oder § 297 versagt worden ist,
76
4.
der Schuldner im letzten Jahr vor dem Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens oder nach diesem Antrag vorsätzlich oder grob fahrlässig die Befriedigung der Insolvenzgläubiger dadurch beeinträchtigt hat, dass er unangemessene Verbindlichkeiten begründet oder Vermögen verschwendet oder ohne Aussicht auf eine Besserung seiner wirtschaftlichen Lage die Eröffnung des Insolvenzverfahrens verzögert hat,
5.
der Schuldner während des Insolvenzverfahrens Auskunfts- oder Mitwirkungspflichten nach diesem Gesetz vorsätzlich oder grob fahrlässig verletzt hat oder
6.
der Schuldner in den nach § 305 Abs. 1 Nr. 3 vorzulegenden Verzeichnissen seines Vermögens und seines Einkommens, seiner Gläubiger und der gegen ihn gerichteten Forderungen vorsätzlich oder grob fahrlässig unrichtige oder unvollständige Angaben gemacht hat.
(2) Der Antrag des Gläubigers ist nur zulässig, wenn ein Versagungsgrund glaubhaft gemacht wird.
§ 291 Ankündigung der Restschuldbefreiung (1) Sind die Voraussetzungen des § 290 nicht gegeben, so stellt das Gericht in dem Beschluss fest, dass der Schuldner Restschuldbefreiung erlangt, wenn er den Obliegenheiten nach § 295 nachkommt und die Voraussetzungen für eine Versagung nach § 297 oder § 298 nicht vorliegen. (2) Im gleichen Beschluss bestimmt das Gericht den Treuhänder, auf den die pfändbaren Bezüge des Schuldners nach Maßgabe der Abtretungserklärung (§ 287 Abs. 2) übergehen.
§ 292 Rechtsstellung des Treuhänders (1) Der Treuhänder hat den zur Zahlung der Bezüge Verpflichteten über die Abtretung zu unterrichten. Er hat die Beträge, die er durch die Abtretung erlangt, und sonstige Leistungen des Schuldners oder Dritter von seinem Vermögen getrennt zu halten und einmal jährlich auf Grund des Schlussverzeichnisses an die Insolvenzgläubiger zu verteilen, sofern die nach § 4a gestundeten Verfahrenskosten abzüglich der Kosten für die Beiordnung eines Rechtsanwalts berichtigt sind. § 36 Abs. 1 Satz 2, Abs. 4 gilt entsprechend. Von den Beträgen, die er durch die Abtretung erlangt, und den sonstigen Leistungen hat er an den Schuldner nach Ablauf von vier Jahren seit der Aufhebung des Insolvenzverfahrens zehn vom Hundert und nach Ablauf von fünf Jahren seit der Aufhebung fünfzehn vom Hundert abzuführen. Sind die nach § 4a gestundeten Verfahrenskosten noch nicht berichtigt, werden Gelder an den Schuldner nur abgeführt, sofern sein Einkommen nicht den sich nach § 115 Abs. 1 der Zivilprozessordnung errechnenden Betrag übersteigt. (2) Die Gläubigerversammlung kann dem Treuhänder zusätzlich die Aufgabe übertragen, die Erfüllung der Obliegenheiten des Schuldners zu überwachen. In diesem Fall hat der Treuhänder die Gläubiger unverzüglich zu benachrichtigen, wenn er einen Verstoß gegen diese Obliegenheiten feststellt. Der Treuhänder ist nur zur Überwachung verpflichtet, soweit die ihm dafür zustehende zusätzliche Vergütung gedeckt ist oder vorgeschossen wird. (3) Der Treuhänder hat bei der Beendigung seines Amtes dem Insolvenzgericht Rechnung zu legen. Die §§ 58 und 59 gelten entsprechend, § 59 jedoch mit der Maßgabe, dass die Entlassung
77
von jedem Insolvenzgläubiger beantragt werden kann und dass die sofortige Beschwerde jedem Insolvenzgläubiger zusteht.
§ 295 Obliegenheiten des Schuldners (1) Dem Schuldner obliegt es, während der Laufzeit der Abtretungserklärung 1.
eine angemessene Erwerbstätigkeit auszuüben und, wenn er ohne Beschäftigung ist, sich um eine solche zu bemühen und keine zumutbare Tätigkeit abzulehnen;
2.
Vermögen, das er von Todes wegen oder mit Rücksicht auf ein künftiges Erbrecht erwirbt, zur Hälfte des Wertes an den Treuhänder herauszugeben;
3.
jeden Wechsel des Wohnsitzes oder der Beschäftigungsstelle unverzüglich dem Insolvenzgericht und dem Treuhänder anzuzeigen, keine von der Abtretungserklärung erfassten Bezüge und kein von Nummer 2 erfasstes Vermögen zu verheimlichen und dem Gericht und dem Treuhänder auf Verlangen Auskunft über seine Erwerbstätigkeit oder seine Bemühungen um eine solche sowie über seine Bezüge und sein Vermögen zu erteilen;
4.
Zahlungen zur Befriedigung der Insolvenzgläubiger nur an den Treuhänder zu leisten und keinem Insolvenzgläubiger einen Sondervorteil zu verschaffen.
(2) Soweit der Schuldner eine selbständige Tätigkeit ausübt, obliegt es ihm, die Insolvenzgläubiger durch Zahlungen an den Treuhänder so zu stellen, wie wenn er ein angemessenes Dienstverhältnis eingegangen wäre.
§ 296 Verstoß gegen Obliegenheiten (1) Das Insolvenzgericht versagt die Restschuldbefreiung auf Antrag eines Insolvenzgläubigers, wenn der Schuldner während der Laufzeit der Abtretungserklärung eine seiner Obliegenheiten verletzt und dadurch die Befriedigung der Insolvenzgläubiger beeinträchtigt; dies gilt nicht, wenn den Schuldner kein Verschulden trifft. Der Antrag kann nur binnen eines Jahres nach dem Zeitpunkt gestellt werden, in dem die Obliegenheitsverletzung dem Gläubiger bekanntgeworden ist. Er ist nur zulässig, wenn die Voraussetzungen der Sätze 1 und 2 glaubhaft gemacht werden. (2) Vor der Entscheidung über den Antrag sind der Treuhänder, der Schuldner und die Insolvenzgläubiger zu hören. Der Schuldner hat über die Erfüllung seiner Obliegenheiten Auskunft zu erteilen und, wenn es der Gläubiger beantragt, die Richtigkeit dieser Auskunft an Eides Statt zu versichern. Gibt er die Auskunft oder die eidesstattliche Versicherung ohne hinreichende Entschuldigung nicht innerhalb der ihm gesetzten Frist ab oder erscheint er trotz ordnungsgemäßer Ladung ohne hinreichende Entschuldigung nicht zu einem Termin, den das Gericht für die Erteilung der Auskunft oder die eidesstattliche Versicherung anberaumt hat, so ist die Restschuldbefreiung zu versagen. (3) Gegen die Entscheidung steht dem Antragsteller und dem Schuldner die sofortige Beschwerde zu. Die Versagung der Restschuldbefreiung ist öffentlich bekanntzumachen.
78
§ 300 Entscheidung über die Restschuldbefreiung (1) Ist die Laufzeit der Abtretungserklärung ohne eine vorzeitige Beendigung verstrichen, so entscheidet das Insolvenzgericht nach Anhörung der Insolvenzgläubiger, des Treuhänders und des Schuldners durch Beschluss über die Erteilung der Restschuldbefreiung. (2) Das Insolvenzgericht versagt die Restschuldbefreiung auf Antrag eines Insolvenzgläubigers, wenn die Voraussetzungen des § 296 Abs. 1 oder 2 Satz 3 oder des § 297 vorliegen, oder auf Antrag des Treuhänders, wenn die Voraussetzungen des § 298 vorliegen. (3) Der Beschluss ist öffentlich bekanntzumachen. Gegen den Beschluss steht dem Schuldner und jedem Insolvenzgläubiger, der bei der Anhörung nach Absatz 1 die Versagung der Restschuldbefreiung beantragt hat, die sofortige Beschwerde zu.
§ 301 Wirkung der Restschuldbefreiung (1) Wird die Restschuldbefreiung erteilt, so wirkt sie gegen alle Insolvenzgläubiger. Dies gilt auch für Gläubiger, die ihre Forderungen nicht angemeldet haben. (2) Die Rechte der Insolvenzgläubiger gegen Mitschuldner und Bürgen des Schuldners sowie die Rechte dieser Gläubiger aus einer zu ihrer Sicherung eingetragenen Vormerkung oder aus einem Recht, das im Insolvenzverfahren zur abgesonderten Befriedigung berechtigt, werden durch die Restschuldbefreiung nicht berührt. Der Schuldner wird jedoch gegenüber dem Mitschuldner, dem Bürgen oder anderen Rückgriffsberechtigten in gleicher Weise befreit wie gegenüber den Insolvenzgläubigern. (3) Wird ein Gläubiger befriedigt, obwohl er auf Grund der Restschuldbefreiung keine Befriedigung zu beanspruchen hat, so begründet dies keine Pflicht zur Rückgewähr des Erlangten.
§ 302 Ausgenommene Forderungen Von der Erteilung der Restschuldbefreiung werden nicht berührt: 1.
Verbindlichkeiten des Schuldners aus einer vorsätzlich begangenen unerlaubten Handlung, sofern der Gläubiger die entsprechende Forderung unter Angabe dieses Rechtsgrundes nach § 174 Abs. 2 angemeldet hatte;
2.
Geldstrafen und die diesen in § 39 Abs. 1 Nr. 3 gleichgestellten Verbindlichkeiten des Schuldners;
3.
Verbindlichkeiten aus zinslosen Darlehen, die dem Schuldner zur Begleichung der Kosten des Insolvenzverfahrens gewährt wurden.
§ 303 Widerruf der Restschuldbefreiung (1) Auf Antrag eines Insolvenzgläubigers widerruft das Insolvenzgericht die Erteilung der Restschuldbefreiung, wenn sich nachträglich herausstellt, dass der Schuldner eine seiner Obliegenheiten vorsätzlich verletzt und dadurch die Befriedigung der Insolvenzgläubiger erheblich beeinträchtigt hat.
79
(2) Der Antrag des Gläubigers ist nur zulässig, wenn er innerhalb eines Jahres nach der Rechtskraft der Entscheidung über die Restschuldbefreiung gestellt wird und wenn glaubhaft gemacht wird, dass die Voraussetzungen des Absatzes 1 vorliegen und dass der Gläubiger bis zur Rechtskraft der Entscheidung keine Kenntnis von ihnen hatte. (3) Vor der Entscheidung sind der Schuldner und der Treuhänder zu hören. Gegen die Entscheidung steht dem Antragsteller und dem Schuldner die sofortige Beschwerde zu. Die Entscheidung, durch welche die Restschuldbefreiung widerrufen wird, ist öffentlich bekanntzumachen.
Neunter Teil Verbraucherinsolvenzverfahren und sonstige Kleinverfahren Erster Abschnitt Anwendungsbereich § 304 Grundsatz (1) Ist der Schuldner eine natürliche Person, die keine selbständige wirtschaftliche Tätigkeit ausübt oder ausgeübt hat, so gelten für das Verfahren die allgemeinen Vorschriften, soweit in diesem Teil nichts anderes bestimmt ist. Hat der Schuldner eine selbständige wirtschaftliche Tätigkeit ausgeübt, so findet Satz 1 Anwendung, wenn seine Vermögensverhältnisse überschaubar sind und gegen ihn keine Forderungen aus Arbeitsverhältnissen bestehen. (2) Überschaubar sind die Vermögensverhältnisse im Sinne von Absatz 1 Satz 2 nur, wenn der Schuldner zu dem Zeitpunkt, zu dem der Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens gestellt wird, weniger als 20 Gläubiger hat.
Zweiter Abschnitt Schuldenbereinigungsplan § 305 Eröffnungsantrag des Schuldners (1) Mit dem schriftlich einzureichenden Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens (§ 311) oder unverzüglich nach diesem Antrag hat der Schuldner vorzulegen: 1.
eine Bescheinigung, die von einer geeigneten Person oder Stelle ausgestellt ist und aus der sich ergibt, dass eine außergerichtliche Einigung mit den Gläubigern über die Schuldenbereinigung auf der Grundlage eines Plans innerhalb der letzten sechs Monate vor dem Eröffnungsantrag erfolglos versucht worden ist; der Plan ist beizufügen und die wesentlichen Gründe für sein Scheitern sind darzulegen; die Länder können bestimmen, welche Personen oder Stellen als geeignet anzusehen sind;
2.
den Antrag auf Erteilung von Restschuldbefreiung (§ 287) oder die Erklärung, dass Restschuldbefreiung nicht beantragt werden soll;
3.
ein Verzeichnis des vorhandenen Vermögens und des Einkommens (Vermögensverzeichnis), eine Zusammenfassung des wesentlichen Inhalts dieses Verzeichnisses (Vermögensübersicht), ein Verzeichnis der Gläubiger und ein Verzeichnis der gegen ihn gerichteten Forderungen; den Verzeichnissen und der
80
Vermögensübersicht ist die Erklärung beizufügen, dass die enthaltenen Angaben richtig und vollständig sind; 4.
einen Schuldenbereinigungsplan; dieser kann alle Regelungen enthalten, die unter Berücksichtigung der Gläubigerinteressen sowie der Vermögens-, Einkommens- und Familienverhältnisse des Schuldners geeignet sind, zu einer angemessenen Schuldenbereinigung zu führen; in den Plan ist aufzunehmen, ob und inwieweit Bürgschaften, Pfandrechte und andere Sicherheiten der Gläubiger vom Plan berührt werden sollen.
(2) In dem Verzeichnis der Forderungen nach Absatz 1 Nr. 3 kann auch auf beigefügte Forderungsaufstellungen der Gläubiger Bezug genommen werden. Auf Aufforderung des Schuldners sind die Gläubiger verpflichtet, auf ihre Kosten dem Schuldner zur Vorbereitung des Forderungsverzeichnisses eine schriftliche Aufstellung ihrer gegen diesen gerichteten Forderungen zu erteilen; insbesondere haben sie ihm die Höhe ihrer Forderungen und deren Aufgliederung in Hauptforderung, Zinsen und Kosten anzugeben. Die Aufforderung des Schuldners muss einen Hinweis auf einen bereits bei Gericht eingereichten oder in naher Zukunft beabsichtigten Antrag auf Eröffnung eines Insolvenzverfahrens enthalten. (3) Hat der Schuldner die in Absatz 1 genannten Erklärungen und Unterlagen nicht vollständig abgegeben, so fordert ihn das Insolvenzgericht auf, das Fehlende unverzüglich zu ergänzen. Kommt der Schuldner dieser Aufforderung nicht binnen eines Monats nach, so gilt sein Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens als zurückgenommen. Im Falle des § 306 Abs. 3 Satz 3 beträgt die Frist drei Monate. (4) Der Schuldner kann sich im Verfahren nach diesem Abschnitt vor dem Insolvenzgericht von einer geeigneten Person oder einem Angehörigen einer als geeignet anerkannten Stelle im Sinne des Absatzes 1 Nr. 1 vertreten lassen. Für die Vertretung des Gläubigers gilt § 174 Abs. 1 Satz 3 entsprechend. (5) Das Bundesministerium der Justiz wird ermächtigt, durch Rechtsverordnung mit Zustimmung des Bundesrates zur Vereinfachung des Verbraucherinsolvenzverfahrens für die Beteiligten Formulare für die nach Absatz 1 Nr. 1 bis 4 vorzulegenden Bescheinigungen, Anträge, Verzeichnisse und Pläne einzuführen. Soweit nach Satz 1 Formulare eingeführt sind, muss sich der Schuldner ihrer bedienen. Für Verfahren bei Gerichten, die die Verfahren maschinell bearbeiten und für Verfahren bei Gerichten, die die Verfahren nicht maschinell bearbeiten, können unterschiedliche Formulare eingeführt werden.
§ 305a Scheitern der außergerichtlichen Schuldenbereinigung Der Versuch, eine außergerichtliche Einigung mit den Gläubigern über die Schuldenbereinigung herbeizuführen, gilt als gescheitert, wenn ein Gläubiger die Zwangsvollstreckung betreibt, nachdem die Verhandlungen über die außergerichtliche Schuldenbereinigung aufgenommen wurden.
§ 306 Ruhen des Verfahrens (1) Das Verfahren über den Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens ruht bis zur Entscheidung über den Schuldenbereinigungsplan. Dieser Zeitraum soll drei Monate nicht überschreiten. Das Gericht ordnet nach Anhörung des Schuldners die Fortsetzung des Verfahrens über den Eröffnungsantrag an, wenn nach seiner freien Überzeugung der Schuldenbereinigungsplan voraussichtlich nicht angenommen wird.
81
(2) Absatz 1 steht der Anordnung von Sicherungsmaßnahmen nicht entgegen. Ruht das Verfahren, so hat der Schuldner in der für die Zustellung erforderlichen Zahl Abschriften des Schuldenbereinigungsplans und der Vermögensübersicht innerhalb von zwei Wochen nach Aufforderung durch das Gericht nachzureichen. § 305 Abs. 3 Satz 2 gilt entsprechend. (3) Beantragt ein Gläubiger die Eröffnung des Verfahrens, so hat das Insolvenzgericht vor der Entscheidung über die Eröffnung dem Schuldner Gelegenheit zu geben, ebenfalls einen Antrag zu stellen. Stellt der Schuldner einen Antrag, so gilt Absatz 1 auch für den Antrag des Gläubigers. In diesem Fall hat der Schuldner zunächst eine außergerichtliche Einigung nach § 305 Abs. 1 Nr. 1 zu versuchen.
§ 307 Zustellung an die Gläubiger (1) Das Insolvenzgericht stellt den vom Schuldner genannten Gläubigern den Schuldenbereinigungsplan sowie die Vermögensübersicht zu und fordert die Gläubiger zugleich auf, binnen einer Notfrist von einem Monat zu den in § 305 Abs. 1 Nr. 3 genannten Verzeichnissen und zu dem Schuldenbereinigungsplan Stellung zu nehmen; die Gläubiger sind darauf hinzuweisen, dass die Verzeichnisse beim Insolvenzgericht zur Einsicht niedergelegt sind. Zugleich ist jedem Gläubiger mit ausdrücklichem Hinweis auf die Rechtsfolgen des § 308 Abs. 3 Satz 2 Gelegenheit zu geben, binnen der Frist nach Satz 1 die Angaben über seine Forderungen in dem beim Insolvenzgericht zur Einsicht niedergelegten Forderungsverzeichnis zu überprüfen und erforderlichenfalls zu ergänzen. Auf die Zustellung nach Satz 1 ist § 8 Abs. 1 Satz 2, 3, Abs. 2 und 3 nicht anzuwenden. (2) Geht binnen der Frist nach Absatz 1 Satz 1 bei Gericht die Stellungnahme eines Gläubigers nicht ein, so gilt dies als Einverständnis mit dem Schuldenbereinigungsplan. Darauf ist in der Aufforderung hinzuweisen. (3) Nach Ablauf der Frist nach Absatz 1 Satz 1 ist dem Schuldner Gelegenheit zu geben, den Schuldenbereinigungsplan binnen einer vom Gericht zu bestimmenden Frist zu ändern oder zu ergänzen, wenn dies auf Grund der Stellungnahme eines Gläubigers erforderlich oder zur Förderung einer einverständlichen Schuldenbereinigung sinnvoll erscheint. Die Änderungen oder Ergänzungen sind den Gläubigern zuzustellen, soweit dies erforderlich ist. Absatz 1 Satz 1, 3 und Absatz 2 gelten entsprechend.
§ 308 Annahme des Schuldenbereinigungsplans (1) Hat kein Gläubiger Einwendungen gegen den Schuldenbereinigungsplan erhoben oder wird die Zustimmung nach § 309 ersetzt, so gilt der Schuldenbereinigungsplan als angenommen; das Insolvenzgericht stellt dies durch Beschluss fest. Der Schuldenbereinigungsplan hat die Wirkung eines Vergleichs im Sinne des § 794 Abs. 1 Nr. 1 der Zivilprozessordnung. Den Gläubigern und dem Schuldner ist eine Ausfertigung des Schuldenbereinigungsplans und des Beschlusses nach Satz 1 zuzustellen. (2) Die Anträge auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens und auf Restschuldbefreiung gelten als zurückgenommen.
Erteilung von
(3) Soweit Forderungen in dem Verzeichnis des Schuldners nicht enthalten sind und auch nicht nachträglich bei dem Zustandekommen des Schuldenbereinigungsplans berücksichtigt worden sind, können die Gläubiger von dem Schuldner Erfüllung verlangen. Dies gilt nicht, soweit ein Gläubiger die Angaben über seine Forderung in dem beim Insolvenzgericht zur Einsicht
82
niedergelegten Forderungsverzeichnis nicht innerhalb der gesetzten Frist ergänzt hat, obwohl ihm der Schuldenbereinigungsplan übersandt wurde und die Forderung vor dem Ablauf der Frist entstanden war; insoweit erlischt die Forderung.
§ 309 Ersetzung der Zustimmung (1) Hat dem Schuldenbereinigungsplan mehr als die Hälfte der benannten Gläubiger zugestimmt und beträgt die Summe der Ansprüche der zustimmenden Gläubiger mehr als die Hälfte der Summe der Ansprüche der benannten Gläubiger, so ersetzt das Insolvenzgericht auf Antrag eines Gläubigers oder des Schuldners die Einwendungen eines Gläubigers gegen den Schuldenbereinigungsplan durch eine Zustimmung. Dies gilt nicht, wenn 1.
der Gläubiger, der Einwendungen erhoben hat, im Verhältnis zu den übrigen Gläubigern nicht angemessen beteiligt wird oder
2.
dieser Gläubiger durch den Schuldenbereinigungsplan voraussichtlich wirtschaftlich schlechter gestellt wird, als er bei Durchführung des Verfahrens über die Anträge auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens und Erteilung von Restschuldbefreiung stünde; hierbei ist im Zweifel zugrunde zu legen, dass die Einkommens-, Vermögens- und Familienverhältnisse des Schuldners zum Zeitpunkt des Antrags nach Satz 1 während der gesamten Dauer des Verfahrens massgeblich bleiben.
(2) Vor der Entscheidung ist der Gläubiger zu hören. Die Gründe, die gemäß Absatz 1 Satz 2 einer Ersetzung seiner Einwendungen durch eine Zustimmung entgegenstehen, hat er glaubhaft zu machen. Gegen den Beschluss steht dem Antragsteller und dem Gläubiger, dessen Zustimmung ersetzt wird, die sofortige Beschwerde zu. 4§ 4a Abs. 2 gilt entsprechend. (3) Macht ein Gläubiger Tatsachen glaubhaft, aus denen sich ernsthafte Zweifel ergeben, ob eine vom Schuldner angegebene Forderung besteht oder sich auf einen höheren oder niedrigeren Betrag richtet als angegeben, und hängt vom Ausgang des Streits ab, ob der Gläubiger im Verhältnis zu den übrigen Gläubigern angemessen beteiligt wird (Absatz 1 Satz 2 Nr. 1), so kann die Zustimmung dieses Gläubigers nicht ersetzt werden.
Dritter Abschnitt Vereinfachtes Insolvenzverfahren § 311 Aufnahme des Verfahrens über den Eröffnungsantrag Werden Einwendungen gegen den Schuldenbereinigungsplan erhoben, die nicht gemäß § 309 durch gerichtliche Zustimmung ersetzt werden, so wird das Verfahren über den Eröffnungsantrag von Amts wegen wieder aufgenommen.
§ 312 Allgemeine Verfahrensvereinfachungen (1) 1Öffentliche Bekanntmachungen erfolgen auszugsweise; § 9 Abs. 2 ist nicht anzuwenden. 2Bei der Eröffnung des Insolvenzverfahrens wird abweichend von § 29 nur der Prüfungstermin bestimmt. 3Wird das Verfahren auf Antrag des Schuldners eröffnet, so beträgt die in § 88 genannte Frist drei Monate. (2) Die Vorschriften über den Insolvenzplan (§§ 217 bis 269) und über die Eigenverwaltung (§§ 270 bis 285) sind nicht anzuwenden.
83
§ 314 Vereinfachte Verteilung (1) Auf Antrag des Treuhänders ordnet das Insolvenzgericht an, dass von einer Verwertung der Insolvenzmasse ganz oder teilweise abgesehen wird. In diesem Fall hat es dem Schuldner zusätzlich aufzugeben, binnen einer vom Gericht festgesetzten Frist an den Treuhänder einen Betrag zu zahlen, der dem Wert der Masse entspricht, die an die Insolvenzgläubiger zu verteilen wäre. Von der Anordnung soll abgesehen werden, wenn die Verwertung der Insolvenzmasse insbesondere im Interesse der Gläubiger geboten erscheint. (2) Vor der Entscheidung sind die Insolvenzgläubiger zu hören. (3) Die Entscheidung über einen Antrag des Schuldners auf Erteilung von Restschuldbefreiung (§§ 289 bis 291) ist erst nach Ablauf der nach Absatz 1 Satz 2 festgesetzten Frist zu treffen. Das Gericht versagt die Restschuldbefreiung auf Antrag eines Insolvenzgläubigers, wenn der nach Absatz 1 Satz 2 zu zahlende Betrag auch nach Ablauf einer weiteren Frist von zwei Wochen, die das Gericht unter Hinweis auf die Möglichkeit der Versagung der Restschuldbefreiung gesetzt hat, nicht gezahlt ist. Vor der Entscheidung ist der Schuldner zu hören.
84
Název diplomové práce v anglickém jazyce Discharge in the Czech Republic as an aspect of modern trends in bankruptcy law
Abstract Am 1. Januar 2008 ist in der Tschechischen Republik eine neue Insolvenzordnung in Kraft getreten. Dieses Gesetz hat ein neues Institut in das tschechische Insolvenzrecht eingeführt – die Möglichkeit der Schuldbefreiung. Die Arbeit beschäftigt sich mit der Regelung der Schuldbefreiung insbesondere in Tschechien und Deutschland. Die ersten drei Kapitel widmen sich kurz der historischen Entwicklung des tschechischen Insolvenzrechts, den Gründen seiner Reform und vor allem der tschechischen Schuldbefreiung. Das vierte Kapitel befasst sich mit der Grundstruktur der Schuldbefreiung in Deutschland. Das folgende Kapitel vergleicht einige Elemente der beiden Regelungen. Das letzte Kapitel behandelt kurz die US – amerikanische Schuldbefreiung, die die Inspiration für die tschechische und auch deutsche ist. Es zeigt sich, dass es in der neuen tschechischen Regelung ein paar Bestimmungen gibt, die nicht ganz klar sind und die man auf verschiedene Weise interpretieren kann. Die Lösung dieser Unklarheiten kann die gerichtliche Praxis oder die künftige Novellierung bringen. Wie ein Beispiel können auch die ausländischen Regelungen dienen.
Klíčová slova v českém a anglickém jazyce oddlužení, insolvenční zákon, úpadek discharge, bankruptcy act, bankruptcy