Odborová organizace jako právnická osoba

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Přemysl Bartoš

Odborová organizace jako právnická osoba

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Petr Hůrka, Ph.D. Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 5.4.2015 1

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

Přemysl Bartoš

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé diplomové práce doc. JUDr. Petru Hůrkovi, Ph.D., za připomínky a konzultace k této diplomové práci. Zároveň děkuji své rodině za podporu v průběhu mého studia.

Obsah: Obsah: ............................................................................................................................... 0 Úvod.................................................................................................................................. 1 1. Pracovní právo obecně .................................................................................................. 3 1.1 Individuální pracovní právo .................................................................................... 3 1.2. Kolektivní pracovní právo ..................................................................................... 5 2. Historické kořeny kolektivního pracovního práva........................................................ 7 2.1. Úvod....................................................................................................................... 7 2.2. Cechovní statuta a čelední řády ............................................................................. 7 2.3. Vývoj v období kapitalismu ................................................................................. 10 2.4. Vývoj po roce 1918.............................................................................................. 11 2.4.1. Funkce odborových organizací ..................................................................... 13 2.4.2. Velká hospodářská krize ............................................................................... 16 2.5. Vývoj po roce 1945.............................................................................................. 18 2.6. Vývoj po listopadu 1989 ...................................................................................... 19 3. Ústavněprávní a mezinárodní zakotvení odborové organizace v českém právním řádu ........................................................................................................................................ 21 3.1. Mezinárodní dokumenty ...................................................................................... 21 3.2. Listina základních práv a svobod......................................................................... 22 4. Legislativní proces nového občanského zákoníku se zaměřením na odborové organizace ....................................................................................................................... 27 4.2. Potřeba nové právní úpravy a přípravy na ni ....................................................... 27 4.3. Připomínkové řízení v roce 2008 ......................................................................... 29 4.3. Legislativní proces v roce 2009 ........................................................................... 31 4.4. Připomínkové řízení v roce 2011 ......................................................................... 32 4.4.1. Obecné připomínky....................................................................................... 32 4.4.2. Připomínky k obecné části návrhu ................................................................ 35 4.5. Legislativní proces v roce 2011 ........................................................................... 37 4.6. Výklad odborů ..................................................................................................... 38 5. Postavení odborů dle nové soukromoprávní úpravy a možnosti jeho výkladu .......... 39 5.1. Současná právní úprava ....................................................................................... 39 5.2. Co je spolek? ........................................................................................................ 40 5.3. Právnické osoba sui generis ................................................................................. 43 Závěr ............................................................................................................................... 46 Anotace ........................................................................................................................... 54 Summary ......................................................................................................................... 55

Úvod Odborová organizace je právnickou osobou, které český právní řád poskytuje v mnoha aspektech naprosto unikátní postavení jakožto jedinému zástupci zaměstnanců s právní osobností. Toto postavení vychází jednak z ústavního a jednak z mezinárodního zakotvení tzv. koaličního práva. Otázky co je odborová organizace, zda je pouhým spolkem a v kterých situacích se tomuto zařazení vymyká, zda je její pozice silnější než pozice klasického soukromoprávního subjektu, není příliš frekventovaným předmětem vědeckého bádání. Dosavadní studie se zabývají hlavně úlohou odborové organizace v kolektivním vyjednávání, v pracovněprávních vztazích a jejím vztahem k zaměstnanci jako jednotlivci, tj. definují tento subjekt prostřednictvím jeho funkcí, aniž by se více zabývaly samotným pojmem a jeho pozicí v systému právnických osob. Obecné systematické zařazení odborové organizace je spíše na okraji zájmu, přestože z tohoto zařazení posléze vyplývají určité limity toho, v jakém režimu odborová organizace funguje, do jaké míry se řídí určitými právními předpisy a jakými právními a případně dalšími nástroji může prosazovat své zájmy. V této práci bych se tak chtěl zabývat právě těmito otázkami a to zejména s ohledem na přelomovou změnu českého soukromého práva, která se udála vstupem nového občanského zákoníku v účinnost dne 1. 1. 2014 a která rovněž podstatný způsobem změnila i prameny předmětné právní úpravy. Zaměření této práce je tedy spíše právně teoretické nicméně s konkrétními praktickými dopady na možnosti fungování odborové organizace. Po počátečním stručném úvodu do problematiky kolektivního pracovního práva obecně je nutné se zabývat historickými kořeny odborového sdružování v Československu. Důvodem tohoto historického exkurzu není pouhý výklad

kořenů, ale pochopení

širších souvislostí, protože právě účinný občanský zákoník svým ideovým zakotvením navazuje na období, kdy se na našem území právně konstituovalo odborové hnutí a obojí tedy vychází ze stejných právních tradic. Jako v mnoha dalších oblastech i zde došlo k násilnému přerušení vývoje nástupem komunismu, který jak oblast soukromého práva, tak působení odborových organizací přizpůsobil svých ideovým východiskům, která jsou v současné době nepoužitelná, rovněž způsobil i určité změněné vnímání pojmu odborové organizace a jejích funkcí. Po roce 1989 je tak patrná snaha o návrat k předúnorové tradici, i když s určitými korektivy danými vývojem na tomto poli.

1

Dalším nepominutelným bodem je zakotvení odborové organizace v ústavním pořádku České republiky a v mezinárodním právu, přičemž nejstarší mezinárodní závazky v oblasti práva na odborové sdružování pro náš stát platí již téměř sto let. Bez těchto základů by současná právní úprava nebyla vůbec myslitelná, a jak bude uvedeno níže, velmi zasáhla i do příprav nového občanského zákoníku. Samotná příprava občanského zákoníku a následný legislativní proces byl časově velmi náročnou záležitostí a Českomoravská konfederace odborových svazů velmi aktivně připomínkovala jednotlivé návrhy. Samotný vznik současné právní úpravy a jeho geneze je tak důležitým faktorem, který může napomoci k správnému pochopení a následnému výkladu příslušných ustanovení, proto samotnému legislativnímu procesu, který trval více než deset let, bude věnována podstatná část této práce. Na to navazuje reakce a výklad současné úpravy jednotlivými subjekty kolektivního pracovního práva, které se z pochopitelné různosti zájmů jednotlivých účastníků kolektivních vyjednávání liší, přičemž největší aktivitu ve vztahu k nové právní úpravě vyvíjejí právě odborové svazy. Procesy spojené se vstupem nové úpravy odborového sdružování v občanském zákoníku v účinnost jsou stále relativně nové a nezmapované, tato diplomová práce si klade za cíl tento nedostatek alespoň částečně napravit, přičemž je nutné zmínit, že vývoj tohoto institutu stále není ukončen a i v současné době probíhá dialog v rámci tripartity, který má za cíl úpravy současné podoby příslušných zákonů.

Diplomová práce vychází z právní úpravy účinné ke dni 22. 3. 2015.

2

1. Pracovní právo obecně Odborová organizace je jedním ze subjektů tzv. kolektivního pracovního práva. Z důvodů pochopení problematiky a usazení do kontextu, je nezbytné na úvod vymezit tuto oblast pracovního práva, jeho znaky, subjekty a teprve posléze se zaměřit konkrétněji na zadané téma. Pracovní právo je možno členit, jako každé právní odvětví, nejrůznějšími způsoby1. Jedním z nich je dělení na dvě oblasti a to pracovní právo individuální a kolektivní.

1.1 Individuální pracovní právo Individuální pracovní právo je historicky starší a je velmi úzce propojeno s občanským právem. Učebnice pracovního práva hned na úvod svého výkladu uvádí: „Individuální pracovní právo vzniklo z lůna práva občanského a má také k tomuto právnímu odvětví nepochybně nejblíže.“2 Vznik pracovního práva, jak ho chápeme v současnosti, je možno datovat přibližně do 2. poloviny 19. Století. V předcházejícím období se jednalo pouze o součást práva občanského (ve formě např. smlouvy námezdní, či čeledních řádů)3. Důvody pro toto vydělení pracovněprávní problematiky byly jak sociální, tak politické. Obavy ze vzrůstající popularity sociálnědemokratických stran, případně radikálnějších levicových proudů, které měly za následek organizaci dělníků, stávky apod., vedly k tzv. politice cukru a biče, kterou se, mimo jiné, proslavil první německý kancléř a autor německého důchodového systému Otto von Bismarck. Tato politika na jednu stranu potlačovala sdružování dělnictva, na druhou stranu zaváděla do právního

1

viz. např. Galvas, M. a kol. Pracovní právo. Brno: Masarykova Univerzita, 2012. Str. 16 Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 5. Doplněné a podstatně přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 5 3 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do r. 1945. 4. Vydání. Praha: Leges, 2010, str. 199 2

3

řádu jedny z prvních ustanovení tzv. ochranného zákonodárství, které mělo regulovat pracovní podmínky a poskytovat první formy sociálního zabezpečení.4 Z výše uvedeného již je patrná provázanost individuálního pracovního práva a práva občanského. Obě dvě odvětví se zakládají z velké míry na smluvní volnosti a autonomii vůle. Dva subjekty spolu uzavřou smluvní závazkový vztah. Je zde ovšem jeden velmi podstatný rozdíl a tím je postavení stran. V občanském právu jsou si obě smluvní strany rovny a je čistě na jejich rozhodnutí, zda do toho kterého smluvního závazku vstoupí či nikoliv. V oblasti uzavírání pracovního poměru toto pravidlo platí také, avšak pouze v rovině čistě teoretické, nebudou-li brány v potaz neprávní aspekty. V praxi je evidentní, že potencionální zaměstnavatel (např. významná mezinárodní společnost s velkým počtem zaměstnanců) jistě není ve stejné pozici, jako potencionální zaměstnanec, ale jeho výchozí postavení je v drtivé většině případů mnohem silnější. Zaměstnanec vstupuje do pracovního poměru za účelem ekonomického zajištění sebe a své rodiny a tento faktor značně omezuje jeho možnost neuzavřít pracovní smlouvu, která je pro něj nevýhodná.5Tato skutečnost může být ještě umocněna dalšími sociálními či ekonomickými faktory např. velkou mírou nezaměstnanosti či nepříznivým ekonomickým či demografickým vývojem6. Aby tento nerovnovážný stav byl vyrovnán, projevuje se zde autoritativní regulace pracovního poměru ze strany státu formou legislativní činnosti a to v míře, která je nesouměřitelná s mírou regulace smluvní svobody v jiných odvětvích občanského práva.7 Stát tedy svou autoritou zaštituje každého jednotlivého zaměstnance a snaží se vyrovnat právními prostředky jeho slabší postavení. Právě tato ochranná funkce pracovního práva, jakožto jeho prvotní znak, vyděluje tuto oblast smluvních vztahů s práva občanského a zakládá celé nové právní odvětví. Výše uvedená stručná charakteristika individuálního pracovního práva byla nezbytným úvodem pro pochopení úlohy pracovního práva kolektivního.

4

Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do r. 1945. 4. Vydání. Praha: Leges, 2010, str. 285-288 5

HŮRKA, Petr et al. Pracovní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. Str. 19 viz. např. Crowley, Lizzie, Jones, Katy, Cominetti, Nye and Gulliford, Jenny. International Lessons: Youth unemployment in the global context. London: The Work Foundation, 2013. http://www.theworkfoundation.com/DownloadPublication/Report/329_International %20Lessons.pdf 7 Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 5. Doplněné a podstatně přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 8 6

4

1.2. Kolektivní pracovní právo Kolektivní pracovní právo je souborem právních norem regulujících kolektivní pracovněprávní vztahy. Jedna z definic kolektivní pracovněprávních vztahů zní: „Kolektivními (průmyslovými) pracovněprávními vztahy je třeba rozumět vztahy mezi subjekty, které hájí a zastupují zájmy kolektivů zaměstnanců, a sdruženími zaměstnavatelů, popřípadě jednotlivými zaměstnavateli, jejichž hlavním cílem je zlepšování pracovních a mzdových podmínek zaměstnanců.“8Subjekty individuálního a kolektivního pracovního práva se tedy liší. Zatímco v prvním případě je zde jeden určitý zaměstnanec, v tom druhé jde již o kolektiv zaměstnanců, který má právo uplatňovat určité požadavky vůči svému zaměstnavateli či zaměstnavatelům. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel může mít velmi vysoký počet zaměstnanců, je subjektem obou oblastí pracovního práva. Vzájemné střetávání subjektů kolektivního pracovního práva (tj. zaměstnavatelem a zaměstnanci, kteří mohou být zastupování právě např. odborovou organizací), jehož předmětem je úprava pracovních poměrů a pracovních podmínek jednotlivých zaměstnanců se nazývá kolektivní vyjednávání. Je jasné, že kolektiv zaměstnanců má v tomto případě mnohem silnější vyjednávací pozici, než jednotlivec a účelem tohoto sdružování je tak vyrovnat pozice obou stran. Nejčastějším výstupem kolektivního vyjednávání je tzv. kolektivní smlouva, která upravuje práva a povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatele, a k jejímuž dodržování se obě smluvní strany zavážou. Lze tedy konstatovat, že jsou zde dva zdroje regulace individuálního pracovního poměru, které chrání zaměstnance, aniž by on sám byl nucen k tomuto aktivně přispívat.9 Prvním zdrojem je státní regulace za pomoci legislativních kroků tj. zákonná omezení (zákoník práce, zákon o zajištění dalších podmínek BOZP atd.), druhým zdrojem jsou výstupy z kolektivního vyjednávání v podobě výše zmíněných kolektivních smluv tj. smluvní omezení. Prostřednictvím kolektivního pracovního práva se tudíž dosahuje určitého „vyrovnání“ přirozené nerovnosti smluvních stran, které stojí na počátku uzavření pracovněprávního poměru.

8

HŮRKA, Petr et al. Pracovní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. Str. 429 Opačným případem, tj. otázkou tzv. negativního koaličního práva, čímž je myšlena možnost zaměstnance, aby odmítl své zastupování odborovou organizací se zabýval mimo jiné i Ústavní soud ve svém nálezu Pl.ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 9

5

Je rovněž žádoucí zdůraznit, že v případě odborových organizací v České republice jsou jejich možnosti zastupovat své členy rozšířeny právním řádem a judikaturou i mimo oblast pracovněprávních vztahů, např. při zastupování v občanskoprávním soudní řízení,10ale i v dalších oblastech. Vzhledem k poměrně dlouhé tradici odborového sdružování na našem území se rovněž ustálila určitá odborová struktura, která se na počátku devadesátých let začala činností odborářů obnovovat, i když v unifikovanější formě, než tomu bylo před nástupem komunismu. Tuto základní strukturu popisuje Martin Šimek následujícím způsobem:„Jako základní seskupení u jednotlivých zaměstnavatelů působí odborové organizace, které se mohou a povětšinou také dále sdružují do tzv. odborových svazů. Odborové svazy mohou dále vstupovat a slučovat se do odborových centrál. Největší odborovou centrálou v České republice je v současné době Českomoravská konfederace odborových svazů“11

10

viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1087/2014: „…každé sdružení osob, které bylo zapsáno do spolkového rejstříku jako odborová organizace, je v občanském soudním řízení oprávněno na základě plné moci zastupovat účastníka řízení, který je jeho členem;“ 11 ŠIMEK, Martin. Postavení odborových organizací v pracovněprávních vztazích. eLaw – právní portál, dostupný z http://www.elaw.cz/clanek/postaveni-odborovych-organizaci-v-pracovnepravnich-vztazich

6

2. Historické kořeny kolektivního pracovního práva 2.1. Úvod Kolektivní pracovní právo v dnešním smyslu slova se začíná konstituovat v průběhu 19. století, nicméně již před tím vznikají určité instituty, které plní některé jeho funkce a na něž více či méně navazuje. Snaha člověka sdružovat se za účelem ochrany svých zájmů je člověku vlastní od počátku jeho existence a nejinak je tomu v oblasti pracovního práva. Přesto kolektivní pracovní právo vzniká později než úprava individuálních pracovněprávních vztahů (jejichž základy můžeme vypozorovat již ve starověkém Římě12) a projevuje se zejména snahou co omezit sdružování pracovníků ze strany zákonodárce. Prvním takovýmto historickým pramenem v českých zemích byl hor zákoník Václava II. z roku 1300, který zapovídal sdružování horníků.13 Tuto skutečnost však do určité míry vyrovnávala na svou dobu velmi vysoká

úroveň

v oblasti

bezpečnosti práce, mzdových přepisů a pracovní doby.14

2.2. Cechovní statuta a čelední řády Přes snahu regulovat sdružování, se objevují již průběhu středověku určité právní instituty, které sdružování určitým skupinám umožňují. V nejstarší formě se jedná o tzv. bratrstva15 . Ta ještě nemají s pracovním právem nic společného, ale jsou společným předchůdcem dalších forem sdružování, zejména cechů. Vznikala za účelem podpory svých členů, jejich členská základna a rozsah jejich působení byly však širší než u cechů.

Členem bratrstva se mohl stát prakticky kdokoliv, účelem bratrstva bylo

udržování kultu určitého svatého, snaha starat se o duchovní potřeby člověka a: „zajištění jeho posmrtné spásy.“16 Tj. zejména vypravování pohřbů pro méně majetné

12

KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 3. dotisk prvního vydání. Praha: Beck, 1995, XXII, s. 255-258 13 HŮRKA, Petr, Věra ŠTANGOVÁ a Margerita VYSOKAJOVÁ. Pracovní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 42 14 BĚLINA, Miroslav, Ljubomír DRÁPAL, Petr HŮRKA, Jan PICHRT, Věra ŠTANGOVÁ, Martin ŠTEFKO, Petr TRÖSTER a Margerita VYSOKAJOVÁ. Pracovní právo. 4 dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, xxxv, s 24. 15 GRUBER, Josef. Průmyslová politika. Praha: Všehrd, 1922. Str. 46. 16 PÁTKOVÁ, Hana: Bratrstva ke cti božie. Poznámky ke kultovní činnosti bratrstev a cechů ve středověkých Čechách, Praha, 2000: Koniasch Latin Press. str. 104.

7

členy a účast na těchto pohřbech Bratrstva vznikala na českém území od 13. stol.17. Zhruba o století později se zde objevují cechy. Na rozdíl od bratrstev se členy cechů může stát pouze omezený okruh uchazečů, tj. příslušníci určitého řemesla. Cech rovněž plní více funkcí než bratrstvo a to zejména v oblasti hospodářské a sociální, ale i soudní a správní.18 Cech byl právnickou osobou s určitými právy a povinnostmi. Přičemž je nutné uvést, že zdrojem právní subjektivity cechu byla města,19 Městská správa potvrzovala cechovní statuta a tím vymezovala autonomii a oblast působení cechů. Velmi důležitým prvkem v cechu byla solidarita – tj. povinnost úspěšnějších a bohatších členů cechu do jisté míry zaopatřit pomocí poplatků do cechovní pokladnice ty méně šťastné (např. vdovy a sirotky po členech cechu, zajisti méně schopné členy cechu – tento postup vedl často k nivelizaci výroby).20 Cechovní statuta byl zakládající dokument cechovní organizace obsahující zárodky norem práva pracovního (pracovní doba, mzda), práva sociální zabezpečení (postup při nemoci či pohřbu, solidarita mezi členy), práva správního (ochrana domácího trhu, zajištění kvality produkce), obchodního (monopolizace výroby, určení subjektů oprávněných k prodeji), procesního (vlastní jurisdikce nad svými členy) a finančního (poplatky cechu, případně městu či panovníkovi). Je možné tedy říci, že cechy samy regulovaly zaměstnavatele (mistry) ve prospěch zaměstnanců (učedníci, tovaryši) v rámci určitého „předchůdce“ kolektivního vyjednávání v podobě zasedání valné hromady cechu, které se odehrávalo čtyřikrát ročně. Valná hromada byla nadána normotvornou a soudní pravomocí, přijímala nové mistry a volila cechmistry. např. určovala maximální počet učedníků na jednoho mistra.22

21

Statuta

Tovaryši byli

vyučenými zaměstnanci mistra na základě pracovní smlouvy. Jejich pracovní poměr

17

PÁTKOVÁ, Hana: Bratrstva ke cti božie. Poznámky ke kultovní činnosti bratrstev a cechů ve středověkých Čechách, Praha, 2000: Koniasch Latin Press. s. 104. 18 op. cit. s. 8. 19 ŠKAŘUPA, Petr. Právní aspekty cechovního zřízení v českých zemích. Praha, 2011. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra Právních dějin. Vedoucí práce Vladimír Kindl. Dostupný také z WWW: s. 176 20 Op.cit. s. 19 21 Op.cit. s. 64 an. 22 Op.cit. s. 38 an.

8

upravovala cechovní statuta. Tovaryši byli samostatnější skupinou než učedníci – postupem času dokonce mají vlastní organizace23 Po nástupu Habsburků na český trůn roste míra kontroly ze strany panovníka a autonomie cechů je omezována. Rovněž se v době absolutismu objevuje nový jev a to je snaha panovníka upravovat pracovněprávní podmínky a živnostenské právo svými nařízeními. Cechy se této legislativě musí podřídit a je jim tak ubrána část jejich pravomocí (viz. např. Řemeslnický řád z r. 154724). Dalším omezením autonomie by přímý dohled panovníka na fungování cechů v podobě rychtáře v královských městech. Krom toho se zvyšovala míra zahraničního obchodu, který cechům zdatně konkuroval. Význam cechovní zřízení ve své typické podobě se snižoval již od dob absolutismu, definitivní zánik nastal 1. května 1860, kdy vstoupil v platnost nový živnostenský řád (cís. pat. 227/1859 ř.z.)25, který liberalizoval oblast živností a tím zrušil cechovní přímus – jeden ze základních znaků cechovního zřízení.26 Na jejich místo nastoupila tzv. živnostenská společenstva27, která měla do určité míry navázat na cechovní zřízení. V této době se však již zvyšuje význam dělnictva, které má zájem realizovat své požadavky a cíle a přebírá tak iniciativu cechů. Je to dáno i přerodem tovaryšů a učedníků v tzv. dělnickou třídu spíše než v samostatné živnostníky. Dalším historickým zdrojem právní úpravy byly tzv. čelední řády, na rozdíl od cechovních

statutů

nebyly

tyto

výsledkem

aktivní

participace

subjektů

pracovněprávních vztahů, ale naopak od 16. století byly vyhlašovány zemskými sněmy a později panovníkem.28 Čelední řády upravovaly práva a povinnosti mezi hospodářem a čeledí, tj. zejména služebnictvem a pomocnými silami v zemědělství.

Tímto

způsobem bylo upraveno uzavírání námezdní smlouvy, doba jejího trvání, odměňování 23

ŠKAŘUPA, Petr. Právní aspekty cechovního zřízení v českých zemích. Praha, 2011. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra Právních dějin. Vedoucí práce Vladimír Kindl. Dostupný také z WWW: s. 44 an. 24

GRUBER, Josef. Průmyslová politika. Praha: Všehrd, 1922. Str.80.

25

Fiala, J. a kol. Živnostenské právo. Brno: Doplněk, 1993. Str. 6 ŠKAŘUPA, Petr. Právní aspekty cechovního zřízení v českých zemích. Praha, 2011. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra Právních dějin. Vedoucí práce Vladimír Kindl. Dostupný také z WWW: s. 149 27 GRUBER, Josef. Průmyslová politika. Praha: Všehrd, 1922. 181 s. 28 BĚLINA, Miroslav, Ljubomír DRÁPAL, Petr HŮRKA, Jan PICHRT, Věra ŠTANGOVÁ, Martin ŠTEFKO, Petr TRÖSTER a Margerita VYSOKAJOVÁ. Pracovní právo. 4 dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, xxxv, s 26. 26

9

apod. Čelední řády prošly dlouhým vývojem, v r. 1782 vydává Josef II. dva čelední řády – zvlášť pro venkovskou a zvlášť pro městskou čeleď29 a poslední jsou vydány pro hlavní město Prahu roku 1857 (čís. 42 z. Z.), pro Čechy roku 1866(č. 11 z. Z.), pro Slezsko 1867 (čís. 12 z. z.) a pro Moravu až 1886 (č. 53 z. z.)30, přičemž všechny byly zrušeny kompletně až v době první republiky.

2.3. Vývoj v období kapitalismu Průběh 19. století se nesl ve znamení výrazných společenských změn, jejichž součástí byl i rozvoj tzv. ochranného zákonodárství a sociální politiky. 31 Důvodů pro tyto změny bylo několik, jedním z nich byl i příliv obyvatelstva do měst (po zrušení nevolnictví) a větší zaměření na průmyslovou velkovýrobu. Přímým důsledkem byl nárůst dělnictva, které si zejména pod vlivem událostí v roce 1848 a formujícího se socialistických myšlenek a sjednocování dělnictva v západní Evropě uvědomovalo vlastní možnosti a tím pádem se stávalo potencionálním ohrožením dosavadního společenského uspořádání. Vlády na tyto změny reagovali metodou, která byla později nazvána politikou „cukroví a biče“ 32a její užití je spojeno zejména s osobou prvního německého kancléře Otto von Bismarcka33. Tato politika spočívala na jedné straně ve zlepšení podmínek dělnictva prostřednictvím výše zmíněných norem pracovního práva a sociální politiky, na druhou stranu v kriminalizaci stávek, zakládání odborových organizací a přísném dohledu nad veškerou činností dělnictva.34 Vzhledem k těmto skutečnostem byla možnost dělníků organizovat se a kolektivně vyjednávat prakticky znemožněna a to až do 90. let 19. století. Možnost užití stávky bylo povoleno zákonem č. 43 ř.z. ze dne 7. dubna 1870, respektive byly dekriminalizovány zrušením příslušných ustanovení obecného trestného zákona, jakékoliv dohody dle tohoto zákona o právu koaliční však byly bez právního účinku. Tento ústupek dělnictvu byl reakcí jednak na tzv. dělnické tábory lidu35, jednak na stupňující se konflikty, které vyvrcholily tzv. Svárovskou stávkou, která po střetu stávkujících s četnictvem skončila krveprolitím se ztrátou 29

HŮRKA, Petr, Věra ŠTANGOVÁ a Margerita VYSOKAJOVÁ. Pracovní právo, s. 43 Op.cit. 46 31 BĚLINA, Miroslav, Ljubomír DRÁPAL, Petr HŮRKA, Jan PICHRT, Věra ŠTANGOVÁ, Martin ŠTEFKO, Petr TRÖSTER a Margerita VYSOKAJOVÁ. Pracovní právo., s. 28. 32 MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 285 33 http://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_von_Bismarck 34 Viz. např. MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945., s. 246, 297 35 KVAČEK, Robert, Jozef BUTVIN, Eduard MAUR, Otto URBAN, Karel NOVOTNÝ, Jan JANÁK a Miloň DOHNAL. Dějiny Československa, s. 376 30

10

několika životů36.

V praxi byli organizátoři, stejně jako stávkující, ještě poměrně

dlouhou dobu penalizováni dle jiných ustanovení trestního zákona.37 Právní řád rovněž neznal pojem odborové organizaci, a tak se zejména dělnictvo organizovalo v tzv. dělnických spolcích dle spolkového zákona, přičemž i toto fungování bylo v maximální míře omezováno ze strany vládní moci a možnost uzavírat jménem těchto spolků např. kolektivní smlouvy byla naprosto iluzorní.38 Tato situaci se postupně zlepšovala na celostátní úrovni od 80. let 19. století, v roce 1896 vzniká samostatná odborová ústředna pro veškeré české dělníky39 jakožto odnož Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické40. O rok později bylo založeno Odborové sdružení českoslovanské. Již tady začínají pozdější rozpory, které budou jednotlivé odborové organizace oslabovat a to je tříštění sil, kdy na jedné straně vznikají odbory české a na druhé straně odbory celorakouské. Vláda na tuto rostoucí sílu sdružující se na obranu práv zaměstnanců reagovala již méně agresivně než v předešlých letech a spíše se snažila udržovat sociální smír dalším zlepšováním situace zaměstnanců41 a v tomto trendu pokračovala až do konce existence habsburské monarchie.

2.4. Vývoj po roce 1918 Československá republika byl nevyspělejším nástupnickým státem v hospodářské oblasti42 s více ne dvěma třetinami výrobní kapacity celé monarchie. Na to logicky navazovalo silné zastoupení dělnictva ve struktuře společnosti, tato velká skupina zaměstnanců však byla poměrně složitě fragmentována dle nejhrůznějších hledisek, jakými byla např. politická příslušnost či národnost. Před válkou na našem území působilo několik odborových centrál, z nichž tři největší byly Odborové sdružení českoslovanské (OSČ), Česká obec dělnická (ČOD) založená r. 1902 jako odborová centrála národních socialistů a německá Zentralgewerkschaftskommission des deutschen Gewerkschaftbundes (DGB)43. Každá z těchto centrál byla zároveň napojena

36

URBAN, Otto. Česká společnost 1848 – 1918, s. 265 an. MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945., s. 298 38 URBAN, Otto. Česká společnost 1848 – 1918, s. 344. 39 URBAN, Otto. Česká společnost 1848 – 1918, s. 554 an. 40 KVAČEK, Robert, Jozef BUTVIN, Eduard MAUR, Otto URBAN, Karel NOVOTNÝ, Jan JANÁK a Miloň DOHNAL. Dějiny Československa, s. 377 41 URBAN, Otto. Česká společnost 1848 – 1918, s. 556 an. 42 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938), s. 199 an. 43 ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. s. 13 37

11

na určitou politickou stranu. Tento fakt byl základem problému různorodých „stranických“ odborových centrál, který se objevuje celou dobu existence první republiky, stejně jako snaha ho řešit. Již v polovině roku 1917 OSČ vznesla požadavek na sjednocení odborových centrál a jednotné působení odborů44. Vzhledem k podezření ostatních odborových centrál, že tento krok má vést pouze k jejich vstřebání v rámci OSČ, byla idea sjednocování přijímána s nedůvěrou. Avšak po konci války začalo nové kolo vyjednávání mezi českými socialistickými centrálami OSČ a ČOD, přičemž příznačně probíhaly zároveň diskuze o sloučení sociální demokracie s národními socialisty.45 Problémem při vyjednávání bylo základní pojetí odborové organizace. Zatímco ČOD prosazovala její nezávislost na politických stranách, ČOD prosazovali spojení s nimi a klidně i zastoupení odborářů v parlamentu. I tato skutečnost vedla k přerušení jednání a vzájemné nevraživosti. Během těchto vyjednávání souběžně vedlo OSČ jednání s odborovými organizacemi do té doby sdružovanými v rámci celé monarchie. Tyto organizace se postupně včleňovali do OSČ na přelomu let 1918 a 1919.46 Zvláštním problémem bylo rozdělení odborů dle národnostního principu, kdy zejména německá a maďarská němčina měly vlastní organizace a organizace na Slovensku a Podkarpatské rusy nebyly ještě, vzhledem k rozvoji průmyslu, zcela organizovány 47, a proto využili nabídky včlenění do OSČ v průběhu roku 1919. Naopak německé a maďarské odbory kopírovaly zdrženlivý postoj politických prezentantů těchto menšin k nově vzniklému státoprávnímu uspořádání a proto se ke spolupráci pod vedením českých odborových centrál stavěly negativně, přičemž v prvních poválečných dnech byl tento postoj nejradikálnější, což se projevilo podporou odtržení příhraničních oblastí a jejich prohlášením za německé provincie48. Velmi pomalu se tyto hrany obrušovaly a německá menšina se více zapojovala do správy věcí veřejných. V oblasti odborového sdružování tento konstruktivní postoj projevil až v polovině 20. let.49 Ještě užší spolupráci vyvolala politická situace o deset let později, kdy se ve společném boji proti fašizujícím tendencím semkly odborové organizace české i německé. Přesto byly tyto 44

ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1.s. 14 Op. cit. s. 20 46 Op. cit. 22 47 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938), s. 44 an. 48 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938), s. 37 an. 49 ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 77 45

12

tendence velmi radikálně potlačovaný ze strany německých nacionalistických skupin a bohužel úspěšně,50 přes výzvy odborů vládě k řešení napjaté situace v pohraničí. OSČ, které bylo v úsilí o sjednocení odborových organizací nejaktivnější, si tyto skutečnosti uvědomovalo, a proto nabízelo možnost sdružování v rámci národnostních odborových organizací, které budou dohromady tvořit federaci.51 I toto pojetí německé organizace odmítaly a trvaly na své nezávislosti na českém odborovém uspořádání a na rovnoprávnosti obou ústředen. Tento postoj se změnil až po delším vyjednávání a opadnutí emocí, kdy se DGB spojilo s OSČ pod vedením OSČ na jaře r. 1927.52 Krom výše uvedených působily na území československé republiky ještě křesťanské odbory v podobě Říšské československé všeodborové komise křesťanskosociální, v jejímž rámci působil i Msgre. Jan Šrámek. Mimo jiné i tato skutečnost poukazuje na úzkou spolupráci této komise s Československou stranou lidovou.53 Kromě těchto zavedených svazů a organizací vznikají i nové, většinou úžeji profesně zaměřená odborová sdružení

nedělnického charakteru s nižším množstvím členů např.

Československý svaz úřednických a zřízeneckých organizací (téměř sto tisíc členů v roce 1921), Ústřední svaz čs. veřejných úředníků s vysokoškolským vzděláním, profesorů a soudců ( cca. devět tisíc členů) apod. Poválečná struktura odborových organizací tak v podstatě zůstávala nezměněna, přičemž je nutno konstatovat obecný nárůst odborového sdružování ve všech odvětvích. Ke cti vedení této centrály slouží, že se

snažilo zůstávat apolitické a nestát se

nástrojem ve stranických konfliktech a to přes blízký vztah k sociální demokracii. Jednotu OSČ nenarušilo ani odštěpení komunistické strany v roce 1921, i když po této události poprvé od konce války poklesl počet odborově organizovaných.

2.4.1. Funkce odborových organizací Vznik ČSR vedl k větší možnosti obyvatel účastnit se správy věcí veřejných a jednou z těchto možností bylo i členství v odborové organizaci, neboť tyto byly poprvé v historii brány jako rovnocenný partner zaměstnavatelských organizací. 54 Tohoto

50

ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 125 51 Op. cit. s. 26 52 Op. cit. s. 78 53 Op. cit. s. 37 54 Op. cit. s. 48

13

svého vlivu využívaly převážně v oblasti sociální, mzdové a pracovní, neboť konec války byl obdobím sociální krize v celé Evropě. ČOD tak již na konci roku 1918 předkládalo požadavky v oblasti délky pracovní doby, minimálních mezd či práce mladistvých. OSČ zase kladlo důraz na socializaci podniků, toto téma bylo taky velmi častým předmětem diskuzí. Nutno podotknout, že v optice OSČ se počítalo se socializací jen některých podniků a to za náhradu, revoluční násilný převrat by jednoznačně odmítán.55 Vláda nastoupivší v polovině roku 1919 se k zestátnění přihlásila, nicméně praktický postup v této věci oddalovala. Naprosto novým a klíčovým institutem byly kolektivní smlouvy, které za první republiky byly velmi široce využívány, již v roce 1919 sjednaly odborové organizace 1 087 kolektivních smluv v 46 802 závodech.56 A jejich další pozornost se soustředila právě na sociální dialog se zástupci zaměstnavatelských organizací a vládou. Je zde znatelný posun od nátlakových akcí typu stávky (ač tento přístup nebyl nikdy plně opuštěn) k dialogu se zaměstnavateli. Důležitým mezníkem v odborářské historii je založení Komunistické strany československé v květnu 1921. Tato vyvíjela velkou snahu k aktivizaci dělnictva a získání odborových organizací pro svou ideologii již od počátku. Největší zastoupení měli komunisté v OSČ, jejich snaha získat pozice ve vedení na VII. všeodborovém sjezdu v r. 1922 však selhala a reakcí na tento neúspěch byla rezoluce z celostátní konference, která v podstatě ukládala setrvat v OSČ a trvale působit na její členy a získávat je pro revoluční myšlenky a zároveň nabourávat činnost centrály, což usnadní její rozkol a přechod ke komunistické ideologii.57 Reakcí na toto jednání bylo vyučování vedením ČOI těch členů, a i celých odborových svazů, které se neřídili interními předpisy a stanovami ČOI.

Velmi podobný vývoj zažívaly i další větší

odborové centrály v ČSR. Celá tato situace vyvrcholila založením centralizované komunistické odborové centrály jménem Mezinárodní všeodborový svaz (MVS), který se stal součástí Rudé odborové internacionály.58 Právě tato silná centralizace a naprosté podřízení se zájmům komunistické strany bez ohledu na zájmy odborářů vedlo

55

ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 51 56 Op. cit., s. 55 57 Op. cit,, s. 72 58 Op. cit., s. 75

14

k pozdějšímu úbytku členů a celý rozkol vyvrcholil 1929 odvoláním celého vedení a dosazením Antonína Zápotockého, který započal éru bolševizace odborů59, politiku velkých gest a komunistické propagandy spíše než praktické odborové činnosti v rámci sociálního dialogu. Tyto fáze byly občas prostřídány etapami vřelejších vztahů vůči ostatním odborovým centrálám a výzvami k jednotě, což byl však většinou jen manévr k získání popularity či většího vlivu a proto tyto výzvy zůstávaly bez odezvy. Roku 1925 byl v Československu zaveden tzv. Gentský systém (není bez zajímavosti, že příslušný zákon byl schválen již r. 1921, nicméně prováděcí legislativa byla vydána až v průběhu roku 1924)60. Tento systém vedl k většímu propojení státu a odborových organizací, na které byly přenášeny některé veřejnoprávní úkoly tj. výplata podpory v nezaměstnanosti svým členům. Kritici tohoto zákona považovali toto řešení za snahu státu omezit svou odpovědnost za nezaměstnané61, problémem byli také občané, kteří nebyli odborově organizováni. Na druhou stranu pozice odborů tímto krokem posílila, stejně jako funkce kolektivních smluv. Velmi důležitým tématem bylo rovněž otázka mzdové politiky. Řešení této problematiky nebylo jednoduché, na jednu stranu zde byla snaha o co nejvyšší zvýšení mezd, ale toto zvýšení zas nemělo dosáhnout takové intenzity, aby vedlo ke zdražování, zároveň musely být brány v potaz odlišnosti jednotlivých průmyslových odvětví a žádné univerzální řešení tak nebylo možné.62 Odborové organizace se při prosazování svých cílů dávali přednost konstruktivním diskuzím před nátlakovými akcemi, na druhou stranu případy snižování mezd či dalších výhod bylo velmi často důvodem k vyhlášení stávek. Většina těchto případů končila kompromisním řešením s ústupky obou stran. Tento přístup byl terčem kritiky nově vzniklé komunistické strany, která neholdovala kompromisním řešením. Těmito prohlášeními si vysloužila odpor odborových předáků 59

ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 93 60 Gentský systém - poskytování podpor v nezaměstnanosti prostřednictvím odborových organizací, kterým stát na tyto účely poskytuje příspěvek. Více např. RÁKOSNÍK, Jakub. Odvrácená tvář meziválečné prosperity: nezaměstnanost v Československu v letech 1918-1938. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2008, 461 s. ISBN 978-80-246-1429-8. 61 Viz. např. Interpelace poslance Josefa Tesky z 9. zasedání Poslanecké sněmovny r. 1924: „Zavedení gentského systému podstatně znamená, že se polovina nákladu na podpory nezaměstnaných přesouvá na odborové organisace čili na dělníky, kteří budou nuceni zajišťovati si podpory pro nezaměstnanost přiměřeně zvýšenými příspěvky. Při tom zkracuje zmíněný zákon dobu státního příspěvku na 4, po případě jen na tři měsíce v ruce, aniž se lze jakkoliv nadíti, že by aspoň odborové organisace při novém, beztak enormním zatížení byly, zejména s počátku, nad to ještě s to, aby samy déle podporu vyplácely. “ 62

ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 69

15

jiných politických směrů, kteří upozorňovali na deklarovanou snahu komunistů o odborovou jednotu, ale faktickou snahu vnášet do odborových centrál rozkol. Z těchto sporů sociáních demokratů a komunistů později těžili extrémistické směry na pravici zejména v podobě nacistické DNSAP63

2.4.2. Velká hospodářská krize Nástup ekonomické krize v Československu byl postupný a pomalejší, její průběh byl nerovnoměrný a ještě více zvýraznil hospodářské rozdíly mezi středozemními a pohraničními regiony. Toto bylo ještě umocněno tím, že do Německa krize dorazila dříve a dříve rovněž odezněla. Německá menšina tak v době vrcholné krize u nás (1933) viděla ekonomický růst v Německu a i tato skutečnost výrazně ovlivnila její postoj k Hitlerově politice. 64 Odborové centrály vyplácely v rámci Gentského systému desítky milionů korun z vlastních fondů, každá z nich zároveň přicházela s vlastními způsoby řešení hospodářské situace státu. Ač šlo o velmi tvrdou zkoušku sociálního systému, stát ve spolupráci s odbory víceméně úspěšně obstály. Přesto politická situace státu nebyla příznivá a jako reakce na to předáci osmi odborových organizací zastupujících 80% odborově organizovaných podepsali prohlášení o koordinaci společného postupu. Přesto se ukázalo, že již bylo pozdě. V době tzv. Druhé republiky byli do odborových organizací dosazeni vládní komisaři, kteří zajišťovali kontrolu státu nad odbory a navíc postupně byly odborové ústředny nuceny ke spojování a snižování počtu, tento proces byl ještě urychlen německou okupací.65 V podstatě šlo o stejný případ jako u politických stran, kde výsledným útvarem v procesu sjednocování bylo Národní souručenství (NS)66. V případě odborů byla zaštiťující organizací Národní odborová ústředna zaměstnanecká – NOÚZ. Tato byla zřízena výměrem ministerstva vnitra č. 15 858 z r. 1939.67 V prvních etapě její existence navrhovali někteří členové souručenství začlenit odbory do souručenství a zbavit je tak samostatnosti. Po dohodě však byla NOÚZ uznána jakožto samostatný

63

ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 94 64 Ibidem 98 65 Ibidem s. 135 an. 66 Více viz. MARŠÁLEK, Pavel. Protektorát Čechy a Morava: státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945, s. 109. 67 , Ladislav, Karel SCHELLE a Ja . ývoj soukromého práva na zemí českých zemí: II. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 871

16

vrcholný útvar sjednoceného odborového hnutí v protektorátu,68přičemž však o personálních otázkách rozhodovala vláda a zasahovalo do nich i NS. Vzhledem k tomuto „postátnění“ byla odborová centrála ústředna nucena převzít i oficiální státní politiku a do určité míry i stát se „hlásnou troubou“ nacistické propagandy v řadách dělnictva a centrem realizace státní politiky v oblasti zaměstnanosti dělnictva. Toto chování bylo ještě umocněno strachem vedení odborů, že při nedostatečné loajalitě bude centrála zrušena.

Zároveň takovéto chování budilo odpor u řadových členů, kteří

reagovali např. neplacením členských příspěvků,69 či vystoupením z organizace, nejčastěji však pouhou celkovou pasivitou. Tyto tendence omezování autonomie odborů a potlačování funkce ochrany zájmů zaměstnanců na úkor zájmů výroby byly umocněny zákazem stávek v létě 193970, jmenováním členů závodních rad či pracovní povinností. Vrcholem pak bylo dosazení německého zmocněnce do centrály v r. 1941 a příprava na sjednocení s Německou pracovní frontou. Hlavní úlohou odborů se tak stalo udržování klidu a dodržování řádného chodu práce. V podstatě šlo o politiku cukru a biče, kterou nastolil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, šlo o politiku, kdy určité sociální výhody byly kompenzovány tvrdými represivními opatřeními, přičemž s vývojem druhé světové války tato represe byla stupňována za účelem udržení výroby a kompenzace válečných ztrát. Krom výše uvedených negativních jevů tak např. byly navyšovány důchody, zlepšováno sociální zabezpečení dělníků apod. 71. Přes oficiální postoj odborů k Třetí říši a servilnost jejich vedení probíhala mezi řadovými odboráři poměrně intenzivní odbojová činnost v rámci celostátních odbojových organizací72. Rovněž exilová vláda v Anglii od r. 1943 začala rýsovat plán poválečného uspořádání, jehož součástí mělo být jednotné odborové uspořádání – Revoluční odborové hnutí s Ústřední radou odborů jakožto svým řídícím orgánem (ÚRO).73

Základy této

organizace začaly vznikat už ve druhé polovině války v rámci odbojové činnosti, kdy v závodech vznikaly revoluční závodní rady a v r. 1945 vznikl i ideový a akční 68

ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 136 69 Op. cit.. s 144 70 Op. cit. s. 140 71

VINTER, Jan. Reinhard Heydrich: Ekonomický manipulátor. Mesec.cz. 2006. Dostupné také z WWW http://www.mesec.cz/clanky/reinhard-heydrich-ekonomicky-manipulator/ 72 Např. Petiční výbor věrni zůstaneme či Ústřední vedení odboje domácího 73 ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 153

17

program. Významnou roli sehrály odbory pod vedením vojenského štábu ÚRO, kdy vytvářely v závodech střediska odporu.

2.5. Vývoj po roce 1945 Poválečné období bylo ve znamení konstituování nov organizační struktury odborových organizací se základem v revolučních závodních radách, přičemž tento institut nebyl v československém právním řádu zakotven a proto se používal analogicky zákon č. 330/1921 Sb.74 a později z dekretu prezidenta republiky č. 104/1945, o závodních a podnikových radách75, který jim poskytoval značné pravomoci i v otázkách hospodářských, při „očistě“ závodů a podniků před kolaboranty a příslušníky nepřátelského režimu a při následné správě takovýchto podniků. Tyto pravomoci znamenaly velkou moc těmto radám a celému Revolučnímu odborovému hnutí (ROH). ROH bylo do našeho právního řádu zaneseno zák. č.

144/1946 Sb., o jednotné

odborové organizaci76. I tento zákon označoval v § 1 odborovou organizaci za sdružení zaměstnanců ve formě spolku s dobrovolnou účastí. Vzhledem k politické a společenské situaci získali v hnutí převahu komunisté, kteří naplno využili jeho potencionál k prosazení svého programu.77 Odbory přitom zůstávaly ve své válečné podobě tj. přísně centralizované, zajímavá je i podobnost ve velmi vstřícném vztahu k vládě, se kterou nyní odbory spolupracovali a v některých okamžicích dokonce působily jako akcelerátor některých vládních kroků, čímž již naplno vstoupili do politického boje v zájmu komunistické strany (takovým krokem bylo kupříkladu rozsáhlé znárodňování). Odbory díky zákonu 144/1946 Sb. získaly rovněž zákonodárnou iniciativu a měli své zástupce i v centrálních orgánech státy, ve všech veřejných organizacích a dokonce i bankovních institucích. Po únoru 1948 se odbory v podstatě staly součástí vládní moci a tato situace trvala během celého období komunistické nadvlády s výjimkou několika měsíců v období tzv. Pražského jara, kdy je možné sledovat určitou snahu o

74

ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 159 75 Československo. Dekret prezidenta republiky č. 104 ze dne 24. 10. 1945. In: Sbírka zákonů a nařízení republiky československé. 1945. Částka 47, s. 281 – 288. Dostupné také z WWW: < http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=104&r=1945> 76 Československo. Zákon č. 144 ze dne 16. 5. 1946. In: Sbírka zákonů a nařízení republiky československé. 1946. Částka 59, s. 1023 - 1025. Dostupný také z WWW: 77 ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 161

18

rozhodování a vedení nezávisle na vůli strany, nicméně i tyto naděje byly zmařeny 21. srpnem 1968 a do listopadu 1989 tedy odbory plní spíše reprezentativní funkci v područí komunistické strany. Tento stav ještě utvrdila nová úprava v zák. č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů základních organizací Revolučního odborového hnutí78, který obsahoval pouhá tři ustanovení a v podstatě jen delegoval právní úpravu na usnesení IV. všeodborového sjezdu o závodních výborech základních organizací Revolučního odborového hnutí, které bylo přílohou zákona. Tato právní úprava byla platná až do roku 1991.

2.6. Vývoj po listopadu 1989 Zásadní změnou po samotové revoluci byl zánik ROH, a to usnesením mimořádného všeodborového sjezdu ze dne 2. 3. 1990, ten rovněž schválil princip nástupnictví vznikajících nových odborových organizací.79 Legislativně byla tato situace upravena zákonem č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli (tzv. zákon o pluralitě odborů). Ten ve svých 6 ustanoveních upravoval „odstátnění“ odborových organizací, přechod práv a povinností z ROH na ně (zde se víceméně uplatnil princip kontinuity s výjimkou veřejnoprávních funkcí odborů např. v oblasti pojištění či rozhodovací pravomoci) a jejich vzájemné poměry zejména při uzavírání kolektivní smlouvy. Významným bylo rovněž nabytí účinnosti zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a rovněž novely zákoníku práce zejména č. 3/1991 Sb. (která rušila zák. č. 37/1959) a 74/1994 Sb. Pojem odborové organizace nebyl výše uvedenými změnami jakkoliv akcentován, ale spíše byly upravovány práva a povinnosti, postavení v sociálním dialogu apod. Tuto situaci změnil zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Ten v ustanovení § 1 uváděl: „Občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové organizace (dále jen "sdružení") a sdružovat se v nich.“ Tímto ustanovením byla tedy odborová organizace postavena naroveň výše uvedených sdružení a její další úprava byla s nimi shodná, pokud nebyla vytvořena speciální úprava jiným právním předpisem či mezinárodní smlouvou. Novelou zákona č.

78

Československo. Zákon č. 37 ze dne 8. 7. 1945. In: Sbírka zákonů republiky československé. 1959. Částka 18, s. 107 - 108. Dostupný také z WWW: < http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=37&r=1959> 79 MAZÁNKOVÁ, Ivana. Učební text č. 3 v rámci projektu „Posilování sociálního dialogu – služby pro zaměstnance“. Praha: JENA, Jesenické nakladatelství, 2010, s. 12

19

300/1990 Sb. byl doplněn §9a, který upravoval, která ustanovení zákona 83/1990 Sb. dopadají na odborové organizace obdobně, a která se na ně vůbec nevztahují. Velmi přesně je problematika ukotvení odborové organizace v systému práva shrnuta následným způsobem: „Zákonná úprava vzniku odborových organizací a organizací zaměstnavatelů jako právnických osob by mohla být v tomto směru vhodným vodítkem a počátkem dalších právních i věcných úvah, které by dbaly fundamentálního soukromoprávního charakteru těchto společností, jenž lze vhodným způsobem skloubit s veřejným pořádkem i s ostatními veřejnými zájmy státu, jak to dosvědčuje případ dvou uvedených společností.“

80

Tato možnost však nebyla naplněna a dlouhou dobu pojem

odborové organizace zůstával nerozvíjen, bez jakýchkoliv náznaků možného dalšího vývoje. Základním problémem je, že se změnou politického režimu nastaly změny, které oslabily právní postavení odborových organizací v tom smyslu, že postupně přicházely o své veřejnoprávní funkce a staly se tak skutečně subjekty na úrovni „obyčejných“ sdružení. Tato skutečnost však mnohdy nebyla ze strany odborových centrál akceptována a ve spojení s absencí zájmu o větší systematizaci či vyjasnění pojmu odborová organizace vedla k tomu, že odborové organizace resp. oborové svazy se samy ujaly výkladu tohoto pojmu a to pochopitelně se snahou o co nejextenzivnější výklad. Naproti tomu sami mnozí autoři upozorňovali, že: „Pojem odborová organizace také postrádá definici svého významu“81 a za pravdu jim dávala i judikatura.82 Z těchto kořenů úpravy odborové organizace vyrůstaly i ustanovení nového občanského zákoníku.

80

TELEC, Ivo. K pojetí společností občanského a spolkového práva. Právní praxe v podnikání: měsíčník Komory komerčních právníků ČR, Praha: Bonus, 1998, roč. 7, č. 2, s. 1-11. ISSN 1210-4043. 81 ŠIMEK, Martin. Postavení odborových organizací v pracovněprávních vztazích. eLaw – právní portál, dostupný z http://www.elaw.cz/clanek/postaveni-odborovych-organizaci-v-pracovnepravnich-vztazich 82 Viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2013, sp. zn.: 21 Cdo 390/2012: „I když pojem odborové organizace není v právním řádu definován, je zřejmé, že odborové organizace mají za cíl prosazovat hospodářské a sociální zájmy zaměstnanců a že jsou oprávněny jednat (také) v pracovněprávních vztazích.“

20

3. Ústavněprávní a mezinárodní zakotvení odborové organizace v českém právním řádu Právní úprava odborové organizace tj. koaliční svoboda je od 1. 1. 2014 upravena v občanském zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb), nahradila tak starou úpravu nacházející se v zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Právo sdružovat se je však jedním ze základních lidských práv a proto je jeho úprava zakotvena i v dokumentech nejvyšší právní síly – v ústavních předpisech. Jakým způsobem je toto zakotvení provedeno, bude popsáno v následujícím textu. Koaliční svoboda tj. „…právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.83“ se nachází v Listině základních práv a svobod, v hlavě čtvrté v čl. 27. Nutno dodat, že pod tímto pojmem se rozumí jak sdružování zaměstnanců, tak sdružování zaměstnavatelů. Tato svoboda byla zaručena již v československé ústavní listině z r. 1920, v Ústavě 9. května, krom toho je zakotvena v mnoha dokumentech mezinárodního práva, ke kterým se náš stát v průběhu 20. století připojil a vznikla mu tím povinnost promítnout tyto závazky do svého právního řádu.

3.1. Mezinárodní dokumenty Závazek zajištění svobody odborového sdružování se nachází již v preambuli ústavy Mezinárodní organizace práce z roku 1919 (zák. č. 217/1921 Sb.). Dále jsou odborové organizace tímto dokumentem zmocněny např. podílet se na výběru delegátů a odborných poradců pro schůze Valného shromáždění (čl. 389) či podávání stížností na členské státy k Mezinárodnímu úřadu práce (č. 409). Právě dokumenty MOP jsou klíčovými prameny konkrétní mezinárodní úpravy pracovního práva včetně práva koaličního a Československo, jako zakládající člen této organizace, přistoupilo k drtivé většině těchto mezinárodních závazků. Klíčovou úpravou odborového sdružování je Úmluva č. 87, o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (Freedom of Association and Protection of the Right to Organise Convention) z roku 1948 (zák. č. 489/1990 Sb.). V tomto dokumentu jsou vytyčeny základní standardy, které musí členský stát v této oblasti respektovat a to:

83

Pavlíček V. a kol.: Ústavní právo a státověda, II.díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, str. 628

21

1. Právo zaměstnanců a zaměstnavatelů ustavovat organizace podle vlastní volby a stát se jejich členy v souladu s podmínkami určenými vlastními stanovami, aniž by podléhaly předchozímu schvalování ze strany státu. 2. Právo svobodně vypracovat stanovy a administrativní předpisy, svobodně volit své zástupce, organizovat své záležitosti a svou činnost, formulovat svůj program činnosti. 3. Veřejné orgány se musí zdržet jakéhokoli zásahu, který by omezoval toto právo a zabraňoval jeho zákonnému provádění. 4. Organizace nepodléhají rozpuštění nebo zastavení činnosti administrativní cestou. 5. Organizace mají právo ustavovat federace a konfederace a stát se jejich členy s právem stát se členy mezinárodní organizace zaměstnanců nebo zaměstnavatelů.84 Při procesu vzniku občanského zákoníku odborové centrály v několika případech argumentovali právě touto úmluvou za účelem změny úpravy postavení odborové organizace. Dalšími významnými dokumenty MOP je rovněž Úmluva č. 98, o právu se organizovat a kolektivně vyjednávat (470/1990 Sb.) Určitá základní úprava této problematiky v mnoha významných mezinárodních dokumentech, mezi nejvýznamnější je možné zařadit např. Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Na závěr je ještě vhodné doplnit, že tyto dokumenty zakotvují určité závazné standardy, které však umožňují poměrně volnou interpretaci a nechávají tak na jednotlivých státech, jakým způsobem požadované normy vtělí do svých právních řádů. Nejedná se tedy o striktní přesný „návod“, jakým způsobem má stát postupovat při zakotvení či úpravě příslušných práv.

3.2. Listina základních práv a svobod Všechna výše uvedená ustanovení vyjadřují v podstatě stejnou myšlenku a to právo všech osob sdružovat se k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a to nezávisle na státu, aniž by z tohoto vyplývaly účastníkům jakékoliv postihy či diskriminace. Z koaliční svobody kromě samotného práva sdružovat se vyplývá rovněž i právo na svobodné vyjednávání v rámci sociálního dialogu a to i ve formě určitých 84

Doc. JUDr. Jan Pichrt, Ph.D. v Bělina, M. a kol. Pracovní právo, Praha: C. H. Beck 2012, s. 599, ISBN 978-80-7400-405-6, str. 458

22

nátlakových metod (zejména v podobě práva na stávku).85 Důvodová zpráva Listiny uvádí, že sdružovací právo je speciálním ustanovením ve vztahu ke čl. 21 tj. právu podílet se na správě veřejných věcí.86 Z tohoto se dá vyvodit, že odborová organizace ač je spolkem soukromoprávní povahy, má určité veřejnoprávní funkce v ochraně zájmů svých členů – zaměstnanců (tento výklad byl značně omezen po vydání nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., který korigoval možnosti veřejnoprávního působení odborové organizace, avšak i přesto odborové centrály stále tyto funkce v určitém smyslu naplňují v rámci působení zejména v rámci tripartity). Výše uvedené zákonitosti se promítly do čl. 27 v následujícím znění: Čl. 27 (1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. (2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. (3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých. (4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Již první slovo čl. 27 – „Každý“ určuje, že právo sdružovat se nenáleží pouze určité skupině obyvatel, ale naopak každému lidskému jedinci bez ohledu na to, zda se hodlá sdružovat za účelem ochrany zaměstnanců, či zaměstnavatelů.87 Dle § 3025 občanského zákoníku se stanovení tohoto zákona o právnických osobách a spolku použijí na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů přiměřeně, přičemž ustanovení občanského zákoníku neříkají nic o tom, že by zakladatelé právnické osoby či spolku 85

Pavlíček V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. Díl 2, Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha: Linde, 2002, s. 235 86 Op. cit. s. 356 87 Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s.. 2012, s. 594

23

museli být nutně občany. Dále jistě stojí za zdůraznění právo na svobodné sdružování – právě zdůraznění svobodné volby má eliminovat snahy zakotvit povinnou účast v odborové organizaci či jiném soukromoprávním sdružení. Jiným případem je sdružování ve stavovských komorách, které plní i určité veřejnoprávní funkce. Větší pravomoci jsou v tomto případě vyrovnány větším propojením s veřejnou mocí. Nezávislost na státu uvedená v první větě čl. 2 je vyjádřením privilegovaného postavení odborové organizace oproti jiným spolkům či právnickým osobám 88. Toto výsadní postavení jednoho typu sdružení zaměstnanců není automatické, Úmluva č. 87 ve svých ustanoveních hovoří vždy o organizacích zaměstnanců a zaměstnavatelů. Zajímavé je, že tento nesoulad zdůrazňující jednoho z aktérů kolektivního vyjednávání se vyskytuje v Listině, ale prováděcí zákon tj. zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, v původním znění opět hovořil jak o odborových organizacích, tak o organizacích zaměstnavatelů.89 Odborové organizace jsou tak vedeny v tzv. evidenčním režimu. Odborová organizace vzniká ohlášením příslušnému orgánu veřejné moci a tento má pravomoc pouze zkontrolovat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady a posléze ji zaevidovat. Jakékoliv posuzování či správní posouzení, zda odborová organizace vznikne, je nepřípustné. Zápis tedy nemá konstitutivní, ale pouze deklaratorní povahu. Zároveň je však nutno zdůraznit, že nezávislost na státu se neprojevuje absolutně. Odborová organizace má povinnost splnit vnitrostátní požadavky, které jí určuje zákon. Nemůže mít např. sídlo mimo území České republiky (viz. nález. Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 337/9690). Dosavadní judikatura rovněž omezila možnost soudu zkoumat skutečné důvody vzniku odborové organizace, či zda tato naplňuje skutečně činnost odborové organizace (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn: 26 Cdo 1087/2014)91. Jinak řečeno za odborovou organizaci může být označeno mnoho

88

Pavlíček V. a kol.: Ústavní právo a státověda, II.díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, str. 628 89 Pavlíček V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. Díl 2, Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha: Linde, 2002, s. 237 90 Česko. Ústavní soud. Usnesení Ústavního soudu č. 337 [ze dne 4. března 1997].In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, I. díl, sv.7, č. 6, roč. 1997 - Ke svobodě sdružování podle čl. 20 a 27 Listiny základních práv a svobod. Dostupný také z WWW: < http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-337-96>. 91 „„Rozhodne-li se sdružení osob, evidované Ministerstvem vnitra jako odborová organizace, že převezme zastoupení svého člena v občanském soudním řízení ve smyslu ustanovení § 26 odst. 1 a 6 o. s. ř., je ze shora uvedeného zřejmé, že soud při zkoumání podmínek pro výkon této její zástupčí činnosti nesmí (není oprávněn) posuzovat ani to, jaké jsou skutečné zájmy sdružení, ani okolnost, jaká naplňuje

24

subjektů, z nichž některé neplní funkce, které přísluší odborové organizaci, nicméně soud nemá možnost upřít jí proto práva náležející odborové organizaci. Právě otázka evidenčního či registračního principu byla poměrně významným tématem při tvorbě nového kodexu soukromého práva, a na něj navázaných předpisů v otázkách zápisu spolků a odborových organizací. Ve finále v podstatě nedošlo k zásadní změně v základním pojetí registračního principu u spolků a výjimky u odborových organizací, tato úprava však byla vtělena do nového zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících. V současné době je dokončován vládní návrh s novou speciální úpravou evidence odborových organizací mimo rámec obecného spolkového rejstříku (více viz kapitola 5.3. této práce). Nepřípustné je omezování počtu odborových organizací u jednoho zaměstnavatele. Stát může zákonem určit mechanismy rozhodování či reprezentace zaměstnanců v případě více odborových organizací( a také tak činí viz. §24 a 286 zák. 262/2006 Sb., zákoníku práce), ale samotný jejich počet omezovat nelze. Tento zákaz platí jak pro stát, tak pro zaměstnavatele, stejně jako povinnost přistupovat ke všem odborovým organizacím rovnocenně. Tím se má zabránit vzniku určitých „protekčních“ odborových organizací, které budou zvýhodňovány zaměstnavatelem na úkor ostatních a jako protislužbu nebudou plnit svoji úlohu při ochraně práv zaměstnanců v případech, kdyby to bylo v rozporu se zájmy zaměstnavatele. Ohledně odst. 3 čl. 27 je vhodné dodat, že na toto ustanovení navazuje čl. 44 Listiny: „Zákon může … omezit …příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud souvisí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.“92Jinak omezení zákonem za účelem veřejného pořádku, mravnosti apod. je typickým typem omezení, které má zabraňovat prosazování postavení odborových organizací ad absurdum. Listina tak navazuje na dobu před nadvládou komunistického režimu. V období komunismu existovaly tzv. jednotné odborové organizace, ale její funkce vycházela z úplně odlišného ideového rámce než koncepce předúnorové a polistopadové. Jeden

kriteria činnosti odborových organizací. Směrodatná je tu pouze skutečnost, že jde o právnickou osobu, která byla evidována příslušným ministerstvem jako odborová organizace; ““ 92 Pavlíček V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. Díl 2, Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha: Linde, 2002,, str. 631

25

z komentářů Listiny k tomuto uvádí: „Prostor pro hájení hospodářských a sociálních zájmů tak mizí, neboť byl domněle smazán rozdíl mezi státem jako zaměstnavatelem a státem jako veřejnou mocí93.“ Po sametové revoluci se tedy projevuje snaha navrátit se k původní koncepci odborových organizací nezávislých a jasně oddělených od veřejné moci, jejich pluralismu a jasně určené pozici účastníka sociálního dialogu zastupujícího práva zaměstnanců. Otázkou však zůstává, do jaké míry se tato proměna pojetí odborové organizace dokázala prosadit mimo právní normy, tj. v obecném vnímání pojetí odborové organizace samotnými jejími členy. Stále zde ve velké míře převažuje snaha vnímat tuto entitu jako právnickou osobu na pomezí mezi soukromým a veřejným právem, kdy má naplňovat určité veřejnoprávní úkony, které příslušejí státní moci. Toto pojetí je nejlépe ilustrováno argumentací Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, o kterém rozhodl Ústavní soud ČR svým nálezem

Pl.ÚS 83/06, který byl následně

publikován pod č. 166/2008 Sb. Ústavní soud v tomto nálezu mimo jiné uvádí: „Model, použitý v České republice, s exkluzivním postavením odborové organizace nacházíme především v posttotalitních zemích jako pozůstatek minulosti.“94 Problémem tohoto modelu je právě určitý problém s chápáním postavení odborové organizace, která má snahu ovlivňovat i procesy v oblasti pracovněprávních vztahů, které se nacházejí mimo oblast její působnosti, této snaze bylo právě předmětným nálezem do velké míry zabráněno vhledem k její nulové opoře jak v ústavních, tak mezinárodních právních normách. K veřejnoprávním funkcím odborové organizace dále soud uvádí: „K přenesení výkonu státní správy na odborové organizace – s výjimkou kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (viz níže) – přitom není žádný rozumný důvod. Nelze argumentovat ani reprezentativní funkcí odborů, jestliže odborová organizovanost je okolo 30 % a u řady zaměstnavatelů odborové organizace nepůsobí vůbec.“95 Přes tento nález jsou zde stále patrné snahy ze strany organizací zastřešující odborové organizace změnit současný koncept právního zakotvení tohoto pojmu.

93

Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s.. 2012, s. 591 94 Česko. Ústavní soud. Nález Ústavního soudu č. 116 [ze dne 12. března 2008].In: Sbírka zákonů, České republika. 2008, částka 37, s. 1410-1504. Dostupný také z WWW: < http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-83-06_1>. s. 70 95 Op. cit. s. 78

26

4. Legislativní proces nového občanského zákoníku se zaměřením na odborové organizace 4.2. Potřeba nové právní úpravy a přípravy na ni Vstup nového občanského zákoníku v účinnost od 1. 1. 2014 byl největší změnou v oblasti českého soukromého práva přinejmenším za posledních 50 let. Plány na tuto změnu vznikly již po změně režimu na začátku devadesátých let. Původní občanský zákoník z r.1964, jež se naprosto vymykal evropské tradici soukromého práva, byl konstruován pro jinou dobu a pro jiné státoprávní uspořádání, než je liberální demokracie a oblast soukromého práva upravoval jen částečně, přičemž jednotlivé instituty byly členěny do množství jednotlivých zákonů. Ač více než třicetkrát novelizován, zůstával stále na ideových východiscích, která neodpovídala současnému stavu evropského soukromého práva96, a proto bylo rozhodnuto o vypracování kompletně nového kodexu, který se navrátí k původním tradicím středoevropské právní vědy a kompletně upraví celou oblast soukromoprávní, velmi brzy po pádu komunistického režimu.97 Prvním krokem bylo přijetí rozsáhlé novely zák. č. 509/1991 Sb., která byla v podstatě dočasným a nouzovým řešením, které mělo umožnit funkce některých právních institutů v nové společenské situaci zejména v oblasti obchodního práva. Brzy se objevily nedostatky tohoto rychlého a nepříliš propracovaného řešení. Přestože tato novela byla skutečně jen udržovací a provizorní, nebyla ve svém rozsahu nikdy překonána. Návrhy nového občanského zákoníku se v 90. letech objevily dva. První z dílny profesorů V. Knappa a K. Planka dosáhl dokonce paragrafového znění, ale práce na něm ustaly vzhledem k rozdělení federace. Druhý návrh v polovině 90. let nebyl doveden ani do stádia věcného záměru.98 Práce na třetím návrhu začaly na počátku roku 2000 a 18. dubna 2001 byl usnesením vlády č. 345 schválen věcný záměr.99 V něm se v bodě 7. 3. deklaruje snahu o vytvoření komplexní úpravy právnických osob v jednom 96

Česko. Sněmovní tisk č. 362/0, část č.1/2 VI.n.z. – občanský zákoník – EU ze dne 26. 5. 2011. Str.534 DVOŘÁK, Jan, Jiří ŠVESTKA, Michaela ZUKLÍNOVÁ, Karel BERAN, David ELISCHER, Ondřej FRINTA, Dita FRINTOVÁ, Petr LIŠKA, Alena MACKOVÁ, Monika PAUKNEROVÁ, Stanislav PLÍVA, Josef SALAČ, Petr ŠUSTEK, Alexandr THÖNDEL, Michal TOMÁŠEK, Alena WINTEROVÁ a František ZOULÍK. Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, ISBN 978-80-7478326-5. s. 91 an. 98 Česko. Sněmovní tisk č. 362/0, část č.1/2 VI.n.z. – občanský zákoník – EU ze dne 26. 5. 2011. Str.536 99 Dostupný z WWW: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/vecny_zamer_OZ_2000.pdf> 97

27

kodexu a omezení stávající duplicity úprav v jednotlivých zákonech. V bodě 7.4.1 se uvádí: „Občanský zákoník zakotví společný a obecný právní režim pro právnické osoby strukturované podle korporativního i podle nadačního principu, použitelný subsidiárně pro všechny právnické osoby toho či onoho typu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.“ Je zde tedy daná jasná hierarchie, kterou předchozí úprava buď postrádala, nebo bylo víceméně nejasná, kdy je určena obecná úprava a na ni navazují speciální úpravy u konkrétních právnických osob. Hned v následujícím bodě 7.4.2 je zakotveno právo odborových organizací na volný vznik, který se tak bude vymykat obecnému registračnímu principu právnických osob a bude respektovat mezinárodní úpravu tohoto institutu. V celém věcném záměru jde o jedinou konkrétní zmínku o úpravě odborové organizace. Dále je pouze uveden záměr zrušit zákon č. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů a úpravu spolků vtělit do občanského zákoníku (bod 7.5.1), přičemž spolkem se rozumí právnická osoba korporačního typu (bod 7.5.). Ve věcném záměru je tedy úprava odborové organizace prakticky neřešena, spíše jde jen o naznačení systematiky právnických osob, ze kterého lze vyvodit její budoucí postavení. První verze návrhu občanského zákoníku je veřejnosti představena 17. 5. 2005 a je předložena k veřejné diskuzi100. V důvodové zprávě je kritizováno dosavadní rovné právní postavení fyzických a právnických osob, které popírá reálný stav, kdy člověk disponuje jistými nezadatelnými právy již ze své podstaty (antropocentristické pojetí). Právo tak fyzickým osobám právní osobnost přiznat musí, zatímco právnickým osobám přiznat může, neboť tyto jsou pouze umělými výtvory sloužícími k potřebám člověka (viz. str. 13 návrhu). Ohledně odborových organizací zde byla pouze zanesena výjimka z registračního principu v § 100 (str. 67) s odkazem na toto právo zakotvené v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána. Podrobnější úprava, kterou se měl řídit režim odborových organizací, zde uvedena není. V druhé verzi návrhu z května roku 2007 už se objevuje v oddílu pojednávajícím o účelu právnických osob § 120, který ve finální verzi zákona vůbec není. Toto ustanovení zní: "Podrobnosti o právních poměrech právnických osob zakládaných za účelem činnosti politické, náboženské, anebo za účelem činnosti spočívající v podnikání stanovují zvláštní zákony. Totéž platí pro odborové organizace a organizace zaměstnavatelů." Důvodová zpráva nějak nerozvádí, jaký zvláštní zákon by měl režim 100

Dostupná z WWW: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/OZ_verze_2005.pdf>

28

odborové organizace upravovat, faktem je, že později byla upřednostněna jednotná úprava vtělená přímo do občanského zákoníku. Tato verze byla dána do připomínkového řízení, kde byla předložena jak expertům z řad odborné společnosti, tak široké veřejnosti. Návrh v té době obsahoval 2 745 paragrafů.

4.3. Připomínkové řízení v roce 2008 Veřejnost se mohla k návrhu zákona vyjadřovat v období od 5. 6. 2008 do 29. 8. 2008. Této možnosti využila mimo jiné i Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS), která podala velké množství připomínek a stala se tak jedním z nejaktivnějších subjektů z řad veřejnosti, který se k návrhu vyjadřoval101. Téměř čtyři desítky pouze k obecné části zejména k pojmosloví, míře konkrétnosti použitých termínů, rovnosti subjektů, nadbytečnosti některých ustanovení zejména z ustanovení z ústavněprávních, a výkladu norem. Velká část připomínek se rovněž vztahovala ke snaze o vytvoření speciální právní úpravy pro odborové organizace, která by byla odlišná od obecné úpravy spolků. Většina nebyla brána jako relevantní a ustanovení zůstala v nezměněné podobě. Jen zásadních připomínek podala Českomoravská konfederace odborových svazů 137. Nejvíce připomínek bylo k obecné části (43), kde bylo vyhověno v 11 bodech a to zejména vytvořením ustanovení v účinné právní úpravě označeným jako § 3025 zavádějícím určitý speciální režim odborových organizací související s výše uvedenou ústavní a mezinárodní úpravou, dále byla navržena nová úprava u § 39 v případě uzavírání pracovních smluv nezletilými. Bylo také vyhověno zavedení výjimky pro odborové organizace ohledně jejich názvu, která v souladu s Úmluvou o svobodě sdružování a ochraně práva se odborově sdružovat umožňuje užít název zaměstnavatele, aniž by byl potřeba jeho souhlasu (viz. str. 124). Rovněž byl brán v potaz návrh ČMKOS na zvláštní právní úpravu odborové organizace vůči spolku dle § 191 an. návrhu zákona v souladu s úmluvami MOP. Námitku s podobným obsahem podalo do připomínkového řízení i ministerstvo vnitra.102Tyto výjimky se promítly v konečné verzi občanského zákoníku v § 3025 odst. 1. Ve vypořádání připomínek ministerstvo spravedlnosti k tomuto uvádí, že návrh v nezměněné formě by nebyl v rozporu 101

Česko. Vypořádání připomínek ze dne 12. 1. 2009. Přílohy návrhu občanského zákoníku č. j. 66/09 pro jednání vlády 27. 4. 2009. 102 Česko. Vypořádání připomínek ze dne 12. 1. 2009. Příloha V. b k návrhu občanského zákoníku č. j. 66/09 pro jednání vlády 27. 4. 2009. Str. 136

29

s mezinárodními dokumenty, nicméně z důvodu právní jistoty bude vhodnější toto explicitní vyjádření vztahu odborové organizace a spolku103. K obecné části závazkových vztahů bylo 40 připomínek, zde byla převážně kritizována nejasnost pojmů, jazyková podoba jednotlivých ustanovení či duplicita. Ministerstvo vyhovělo námitkám v této části v v 17 případech přičemž, až na úpravu srážek ze mzdy, kterou připomínkovalo i ministerstvo práce a sociálních věcí, se jednalo spíše o úpravy technického rázu. Dále se ČMKOS vyjadřovala také k oblasti deliktů ze závazků (18 připomínek zejména k ochraně zaměstnanců), rodinnému právu (11), dědictví (7) a nájmu (8) atd. Z celkového počtu 468 připomínek jich ČMKOS podala 138 připomínek, které byly označeny jako zásadní, přičemž je nutno uvést, že některé připomínky obsahovaly v některých případech několik bodů. Dále je v rámci meziresortního připomínkového řízení nutné zmínit i přípis Českomoravské konfederace odborových svazů.104 Ta v tomto dokumentu vytýkala zakotvení pracovní smlouvy v návrhu zákona. Tato dvoukolejnost by mohla vést k nejasnostem ohledně toho, kterými ustanoveními se má pracovní smlouva řídit. Příslušné ustanovení bylo posléze z návrhu vypuštěno. Dále byla zdůrazněna nutnost novelizace zákoníku práce a zároveň zakotvení speciálních ustanovení, která budou do určité míry korigovat znění občanského zákoníku v rámci pracovněprávních vztahů. Toto se týká zejména autonomie vůle a dispozitivního charakteru některých ustanovení v oblasti závazků. Dále stanovisko obsahuje výzvu ke koordinaci změn v zákoníku práce a návrhu občanského zákoníku v rámci zvýšení právní jistoty a vzájemné harmonizace.

Obecně je vyčítáno jazykové zpracování a pojmosloví návrhu, příliš

silné zaměření na relativní neplatnost a vágnost některých pojmů, což v důsledku může vést ke snížené vymahatelnosti práva a negativním dopadům na občany. Konfederace navrhuje konkrétnější úpravu některých institutů v kodexu za účelem zvýšení právní jistoty. Kritizována je rovněž absence doprovodného zákona, která má znemožňovat projednání návrhu vzhledem k chybějící úpravě změn např. vůči zákoníku práce105. Problémy v souladu s mezinárodním právem byly řešeny výše (§ 3025 občanského

103

Česko. Vypořádání připomínek ze dne 12. 1. 2009. Příloha V. b k návrhu občanského zákoníku č. j. 66/09 pro jednání vlády 27. 4. 2009. Str. 138 104 Česko. Vypořádání připomínek ze dne 12. 1. 2009. Příloha V. a1 k návrhu občanského zákoníku č. j. 66/09 pro jednání vlády 27. 4. 2009. Str. 34 an. 105 op. cit. str. 40 - 41

30

zákoníku). Většina připomínek nebyla akceptována z důvodu z možného narušení celkové koncepce návrhu, jak je uváděno v předkládací zprávě.106

4.3. Legislativní proces v roce 2009 Návrh byl v Lednu 2009 předložen vládě a ta o něm rozhodla 27. dubna usnesením č. 510107. Dle tohoto usnesení měl být vypracován konečný návrh vlády a ten měl být předložen poslanecké sněmovně. Tak se i stalo a návrh byl předložen 7. 5. 2009, přičemž poslancům byl rozeslán jako tisk č. 835 dne 22. 5. 2009 108. Vzhledem k demisi vlády byl však legislativní proces v tomto stadiu přerušen.109 Idea nového občanského zákoníku však nebyla definitivně ukončena. Po další revizi ze strany odborné veřejnosti v rámci rektifikačních komisí prošel návrh druhým připomínkovým řízením ze strany veřejnosti, které již trvalo standardních 30 dní v průběhu Ledna 2011. Tento upravený návrh předložený veřejnosti obsahoval 3020 ustanovení. O nutnosti zajištění mírnějšího režimu pro vznik odborových organizací se mluví již v obecné části důvodové zprávy.110 Oproti původní verzi přibyl § 2967, ten ve svém prvním odstavci stanoví: „Ustanovení tohoto zákona o právnických osobách a spolku se nepoužijí na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů v tom rozsahu, v jakém to vylučuje právní předpis upravující svobodu sdružování a ochranu práva se odborově sdružovat.“ Na rozdíl od konečné verze (§ 3025 občanského zákoníku) zde tedy přetrvává pojetí, že občanský zákoník upraví problematiku v rámci spolků, pokud nebude stanoveno jinak jiným právním předpisem. Důvodová zpráva je v tomto ale konkrétnější, než její předešlá verze a k výše uvedenému ustanovení uvádí, že tímto speciálním předpisem má být zákon č.489/1990 Sb. tj. Úmluva o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (č. 87), která byla do československého právního řádu zařazena sdělením 106

Česko. Vláda. Předkládací zpráva ze dne 12. 1. 2009. Příloha návrhu občanského zákoníku č. j. 66/09 pro jednání vlády 27. 4. 2009. Str. 8. Dostupné také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpldetail?pid=RACK7FBDNWL3 > 107 Česko. Vláda. Usnesení vlády ze dne 27. dubna 2009 č. 510 k návrhu občanského zákoníku. Dostupné také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK7FBDNWL3 > 108 Česko. Poslanecká sněmovna. Tisk č. 835 dne 22. 5. 2009. Dostupné také z WWW: < http://psp.cz/sqw/tisky.sqw?O=5&T=835> 109 Šlo o vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka 24. března 2009. Následně byla 8. května jmenována úřednická vláda Jana Fišera 110 Česko. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Leden 2011. Ministerstvo spravedlnosti. Str. 72 Dostupná také z WWW:

31

ministerstva zahraničních věcí pod nadepsaným číslem.111 Výše uvedená formulace tedy není příliš vhodná, protože vytváří dojem existence určitého speciálního zákona, který má upravovat režim odborových organizací, přičemž žádný takový zákon neexistuje, ale je zde pouze mezinárodní smlouva. Konečná verze tento rozpor odstranila ustanovením o použití občanského zákoníku jen v rozsahu: „…v jakém to neodporuje jejich povaze zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů podle mezinárodních smluv.“ Žádné další podstatné změny v návrhu nebyly v oblasti odborové organizace přijaty.

4.4. Připomínkové řízení v roce 2011 4.4.1. Obecné připomínky Českomoravská konfederace odborových svazů podala do druhého připomínkového řízení více než 80 připomínek a to ke všem oblastem návrhu včetně dědění, rodinného práva a civilních deliktů. Své stanovisko rovněž zveřejnila na svých internetových stránkách.112 Co se týče obecného vyjádření k návrhu občanského zákoníku, jde v podstatě o opakování připomínek z roku 2008. Kritizováno bylo zejména nepředložení návrhu zákona o změně zákonů v souvislosti s přijetím občanského zákoníku, vzhledem k tomuto nebylo jasné vymezení jasných hranic mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem.113 Skutečnost, že doprovodné zákony nebyly k dispozici, skutečně nestavěla budoucí příjemce norem do příjemné pozice, neboť se tito mohli vyjadřovat pouze k materiálu, který mohl být právě prostřednictvím těchto doprovodných zákonů ještě poměrně podstatně změněn, bohužel ani v dalších fázích schvalovacího procesu tento rozpor nebyl uspokojivě vyřešen. Takováto situace by dle odborových centrál mohla vést ve finále k oslabení pozic zaměstnanců a narušení právní jistoty vzhledem k proklamované autonomii vůle a vágnosti některých ustanovení v návrhu. Dále je poukazováno na možnou protiústavnost, která může být způsobena předpokladem výkladu neurčitých právních pojmů za pomocí judikatury, přičemž vzhledem k době

111

Op. ci. str. 563 Viz. http://www.cmkos.cz/uvodni-strana/2865-3/stanovisko-ceskomoravske-konfederace-odborovychsvazu-k-navrhu-obcanskeho-zakoniku 113 Česko. Zásadní připomínky – obecně k návrhu OZ. Vypořádání připomínek ze dne 11. 4.2011. Přílohy návrhu občanského zákoníku č. j. 342/11 pro jednání vlády 18. 5. 2011. Str. 6-7 Dostupné také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK8CMJSJ3I > 112

32

vytvoření judikatury může být toto natolik zdlouhavý proces, že může vést jednak k narušení demokratického a právního státu114 a jednak může být v rozporu s čl. 95. Ústavy, které zdůrazňuje vázanost soudce zákonem, případně mezinárodní smlouvou. Otázkou je, zda tento rozpor skutečně dosahoval takové intenzity. Dle autora této práce je nutné přihlédnout ke kontextu, v jakém byl zákon přijímán a k oblasti, kterou upravuje respektive k její šíři. Vzhledem k rozsáhlosti této změny bylo nutno počítat s těmito komplikacemi, přičemž se nezdá, že potencionální nebezpečí z nich pramenící bylo naplněno. Jako v předešlém připomínkovém řízení je návrhu dále vytýkáno jazykové zpracování, přetrhání kontinuity a nejasné vymezení veřejného a soukromého práva. Nově je zde však poukázáno, že nejasnost, neurčitost a obtížná aplikovatelnost v oblasti odborového sdružování je způsobena tím, že adresát musí pro správné pochopení a užití normy navrhovaného kodexu tuto normu aplikovat v souladu s Úmluvou mezinárodní organizace práce č. 87 a sám musí poměřovat, zda to které ustanovení občanského zákoníku je či není v rozporu s tímto mezinárodním dokumentem, který navíc není v návrhu konkrétně zmíněn a příjemci tak nemusí být jasné, o kterých mezinárodních smlouvách se v příslušném ustanovení hovoří. Vzhledem ke komplikovanosti takového postupu vyžadovala ČMKOS vytvoření pozitivní úpravy vztahující se jak k odborovým organizacím, tak k organizacím zaměstnavatelů jako právnickým osobám sui genesis.115 Toho by mělo být dosaženo: „… převzetím úpravy obsažené ve zrušeném zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.“ Je poměrně zajímavé zpětně sledovat argumentaci ČMKOS, která nejdříve obhajovala převzetí původní právní normy, která označuje odborové organizace za sdružení, a když je toto převzetí zákonodárcem odmítnuto, a je stanovena nová norma, která však v podstatě nabízí kvalitativně stejný způsob řešení, tak ČMKOS začíná prosazovat ideu odborové organizace jakožto osoby sui generis (více viz. následující kapitola). V Dalších bodech byla odmítána nová terminologie a kritizována absence zhodnocení dopadů regulace – povinného bodu dle legislativních pravidel vlády. K návrhu na včlenění stávající právní úpravy do nového občanského zákoníku se rovněž přihlásila i

114

Česko. Zásadní připomínky – obecně k návrhu OZ. Vypořádání připomínek ze dne 11. 4.2011. Přílohy návrhu občanského zákoníku č. j. 342/11 pro jednání vlády 18. 5. 2011. Str. 6-7 Dostupné také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK8CMJSJ3I >. s. 8 115 Op. cit. s. 15

33

odborová centrála umělců - Konfederace umění a kultury (KUK) a to svou vlastní jedinou připomínkou k návrhu.116 Celé výše uvedené vyjádření bylo ze strany ministerstva odmítnuto s oprávněnou argumentací,

že

všechny

uvedené

nesrovnalosti

již

byly

řešeny

v prvním

připomínkovém řízení v roce 2008. V rámci obecných připomínek se k problematice sdružování rovněž vyjádřila Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů (KZPS), která vizitovala sjednocení úpravy spolků do jednoho obecného typu s tím, že: „Nelze slučovat do stejného pojmu skutečně zájmová sdružení chovatelů či pěstitelů se zaměstnavatelskými a odborovými svazy, které plní (byť v omezené míře) některé funkce státu.“117 Návrh zákona počítal pouze s vytvořením svazů jako svazů spolků, přičemž i proti označení spolek KZPS vystupuje vzhledem k jeho údajnému až pejorativnímu významu. Je otázkou, jaké funkce státu byly v této poznámce myšleny. Přinejmenším nálezem ústavního soudu 116/2008 Sb. ze dne 12. Března 2008 byly tyto možnosti odborů ve vztahu k zaměstnavateli značně omezeny. Řešením by dle stěžovatele mělo být, i s ohledem na údajnou kazuičnost a omezenou možnost úpravy činnosti ve stanovách, vytvoření samostatné speciální korporace s označením svaz. Detailnější popis tohoto institutu připomínka neobsahuje a návrh byl odmítnut. Opět je zde ovšem patrná snaha vydělit jak odborové organizace, tak svazy zaměstnavatelů z obecného spolkového režimu a narušit tak jednotný systém, který občanský zákoník zavádí a který byl následně tak pozitivně hodnocen. Průnikem postojů obou výše uvedených konfederací je stanovisko Svazu průmyslu a dopravy. Ten v rámci svých obecných připomínek k návrhu požaduje: 1) převzetí stávající právní úpravy ze zákona č.83/1990 Sb., o sdružování občanů se stejným odborový) svaz do skupiny korporací dle návrhu KZPS 3) neužívání výrazu spolek se stejnou argumentací, jakou předložil KZPS.118 Obecně je tedy možné říci, že v rámci obecných připomínek byl návrh na sjednocení úpravy do několika univerzálních typů právnických osob, z nichž budou vydělovány určité výjimky oběma účastníky sociálního dialogu odmítnuti. Z jejich argumentace je 116

Česko. Zásadní připomínky – obecně k návrhu OZ. Vypořádání připomínek ze dne 11. 4.2011. Přílohy návrhu občanského zákoníku č. j. 342/11 pro jednání vlády 18. 5. 2011. Str. 6-7 Dostupné také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK8CMJSJ3I >. s. 41 117 Op. cit. s. 29 118 Op. cit. str. 31 an.

34

patrné, že jejich pozice by měla mít významnější právní postavení než „obyčejný“ spolek, což je způsobeno zejména mezinárodním zakotvením práva zaměstnanců a zaměstnavatelů na sdružování. Tuto argumentaci předkladatel odmítl s tím, že určité významnější postavení těchto subjektů je zakotveno v mezinárodních dokumentech a protože návrh občanského zákoníku s tímto není v rozporu, není nutné ho jakkoliv upravovat směrem k větší specifikaci svazů jako zaměstnanců, tak zaměstnavatelů. Vyjádření této myšlenky je v podstatě vyjádřením celého problému s chápáním pojetí odborové organizace v současné době. Nelze říci, že by odborová organizace měla dle současné či předešlé právní úpravy suplovat v nějakých činnostech stát (jako tomu byla např. za první republiky prostřednictvím Gentského systému) a tím pádem je z čistě systematického hlediska, přes své vyšší právní zakotvení v ústavě a mezinárodních dokumentech, na stejné úrovni jako sdružení uvedená v předmětné námitce. Nicméně tato skutečnost je ze strany odborových organizací přijímána velmi negativně, neboť tyto považují svou působnost za mnohem širší, než jak ji chápe zákon a chtějí ji tudíž převést i do právních norem. Zároveň je z těchto připomínek jasně patrný klíčový problém celé diskuze nad pojetím odborové organizace, tj. nepochopení nutnosti oddělení organizací zaměstnanců a zaměstnavatelů od státu a jejich nezávislost na něm. Přes poměrně dlouhou dobu mezi pádem komunistického režimu a přijetím nového občanského zákoníku zde toto oddělení bohužel stále není součástí obecného povědomí o této problematice.

4.4.2. Připomínky k obecné části návrhu Největší část připomínek ČMKOS (více než třicet) se týkala obecné části návrhu. Kromě opakování výhrad z roku 2008 se tato odborová centrála odvolává na znění Úmluvy MOP č. 87, přičemž doslova uvádí toto: „….úmluva zakotvuje právo zaměstnanců a zaměstnavatelů zakládat své organizace a sdružovat se zcela svobodně bez jakýchkoliv omezení ze strany státních orgánů, pouze na základě své svobodné vůle a bez předchozí autorizace.“119. Takováto interpretace není zcela přesná, v úmluvě zakotveno právo ustavovat organizace zaměstnavatelů a pracovníků bez předchozího ohlášení a na to navazuje čl. 3 odst. 2, kterým se stanoví, že veřejné orgány se zdrží

119

Česko. Zásadní připomínky – obecná část § 1 - 598. Vypořádání připomínek ze dne 11. 4.2011. Přílohy návrhu občanského zákoníku č. j. 342/11 pro jednání vlády 18. 5. 2011. Str. 101 Dostupné také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK8CMJSJ3I >

35

jakéhokoliv zásahu, který by omezoval toto právo nebo zabraňoval jeho zákonnému vykonávání. Tyto organizace mají rovněž právo samy si organizovat svou správu a činnost a vypracovat si pravidla prostřednictvím stanov (čl. 3odst. 1). Není zde tedy absolutní autonomie odborových organizací, která by ostatně nebyla v demokratickém právním státě ani možná, ale pouhý závazek neomezovat výkon tohoto práva a povinnost poskytnout těmto organizacím určitou míru samostatnosti a možnost samosprávně si určovat jejich cíle a postupy (čl. 3 odst. 2, čl. 8 odst. 2). V čl. 8 se rovněž uvádí: „Při vykonávání práv, která jsou jim přiznána touto úmluvou, musí pracovníci, zaměstnavatelé a jejich příslušné organizace, tak jako jiné osoby a organizované kolektivy, dbát zákonnosti.“ Úmluva tedy definuje práva a povinnosti obou stran poměrně vyrovnaně. Dle ČMKOS by aplikace spolkové úpravy na odborové organizace mohla být v rozporu s výše uvedenými ustanoveními a požadovala proto úpravu, která bude jasně definovat, že určité principy spolkového práva, které by omezovaly autonomii shromažďovacího práva zakotvenou v mezinárodní úpravě, se nebudou na odborové organizace vztahovat. Tento požadavek byl brán v potaz a §2967 odst. 1 (v současném znění § 3025 odst. 1), a následně byl přeformulován do následujícího ustanovení: „Ustanovení tohoto zákona o právnických osobách a spolku se použijí na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů přiměřeně jen v tom rozsahu, v jakém to neodporuje jejich povaze zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů podle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které upravují svobodu sdružování a ochranu práva svobodně se sdružovat.“ Toto znění bylo ze strany odborů akceptováno a zůstalo neměněno i ve finální podobě zákona. Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů z tohoto ustanovení vyvodila, že odborové organizace a zaměstnavatelské svazy jsou subjekty sui genesis a proto by měli být kompletně upraveny tímto způsobem.120 Tento návrh byl odmítnut. Je otázkou, zda § 2967 skutečně zakládá novou právnickou osobu svého druhu. Pokud by tomu tak bylo, bylo by to proti základní systematice návrhu občanského zákoníku, což by jistě nebylo záměrem navrhovatele. Z této poznámky KZPS je evidentní, že jak odborové centrály, tak zaměstnavatelské svazy se snaží vydělit ze samotného pojetí jakožto spolku a to i za cenu do určité míry upraveného výkladu určitých ustanovení, přestože nová verze 120

Česko. Zásadní připomínky – obecná část § 1 - 598. Vypořádání připomínek ze dne 11. 4.2011. Přílohy návrhu občanského zákoníku č. j. 342/11 pro jednání vlády 18. 5. 2011. Str. 102. Dostupný také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK8CMJSJ3I >

36

zohledňující mezinárodní závazky naprosto odpovídá objektivním potřebám zákonné úpravy v rámci návrhu. Na výše uvedený problém se zvláštní úpravou, který byl vyřešen úpravou ustanovení § 2967, upozorňovalo v rámci svých připomínek i ministerstvo vnitra.121 To na jednu stranu v obecné rovině prosazovalo zachování registračního principu, neboť opak by vedl k velmi chaotické situaci v otázkách vzniku spolků, zejména ve vztahu ke třetím osobám, na druhou stranu si uvědomovalo nutnost speciální úpravy pro odborové organizace, přičemž užívá stejné argumenty jako ČMKOS v předchozím případě, přičemž ale do této výjimky zahrnuje i sdružení zaměstnavatelů. Další námitkou bylo, že dosud není jasné, který orgán by měl spravovat tento spolkový rejstřík, přičemž při návrhu řešení těchto problémů musí být přihlíženo k velkému počtu adresátů v podobě právnických osob, které tato úprava ovlivní. ČMKOS se dále vyjadřovala ke všem oblastem návrhu včetně rodinného či dědického práva a oblasti závazků, nicméně tyto připomínky neměli žádnou spojitost s problematikou odborových organizací.

4.5. Legislativní proces v roce 2011 Po ukončení připomínkového řízení a vypořádání připomínek byl návrh předložen legislativní radě vlády a následně zaslán do vlády. Tento návrh měl 3028 paragrafů, některá ustanovení měla dvě verze a bylo na politickém rozhodnutí, které znění bude vybráno, přičemž vláda měla k dispozici doporučení legislativní rady. Vláda návrh schválila usnesením č. 357122 dne 18. května 2011 a poslala do legislativního procesu. Poslanecké sněmovně byl předložen 26. května a následující den byl rozeslán poslancům jako sněmovní tisk č. 362123. K projednání by přikázán ústavněprávnímu výboru, ten ho svým usnesením z 21. října 2011 doporučil ke schválení s určitými pozměňovacími návrhy, které se však netýkaly problematiky odborové organizace. Stejně tak toto téma nezaznělo ani v rozpravě během druhého čtení 25. října, ani v pozměňovacích návrzích. Ve třetím čtení 9. listopadu byl návrh zákona schválen 121

Česko. Zásadní připomínky – obecná část § 1 - 598. Vypořádání připomínek ze dne 11. 4.2011. Přílohy návrhu občanského zákoníku č. j. 342/11 pro jednání vlády 18. 5. 2011. Str. 98. Dostupný také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK8CMJSJ3I > 122 Česko. Vláda. Usnesení vlády ze dne 18. 5. 2011 č. 357 k návrhu občanského zákoníku. Dostupné také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK8CMJSJ3I > 123 Česko. Poslanecká sněmovna. Tisk č. 362 dne 27. 5. 2011. Dostupný také z WWW: < http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw?O=6&T=362>

37

usnesením č. 839124. Do senátu byl postoupen 3. ledna 2012 jako tisk č.259/0, garančním výborem byl stanoven Ústavně-právní výbor a dále návrh projednávali Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku a Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Ústavně-právní výbor doporučil vrátit návrh Poslanecké sněmovně s jedním pozměňovacím návrhem125. Naopak Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu doporučil jeho schválení ve znění postoupeném poslaneckou sněmovnou a Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku nepřijal žádné usnesení. Na plénu byl návrh projednáván 25. ledna, přičemž Senát k němu nepřijal žádné usnesení. Prezidentem byl podepsán 20. 2. a ve sbírce vyhlášen 22. 3.2012 pod číslem 89/2012 Sb. Dalším krokem bylo schválení doprovodné legislativy, v oblasti odborového sdružování zejména zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a zákona č.303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Tyto zákony byly schváleny poslaneckou sněmovnou 8. 8. 2013, senátem 12. 9. a vyhlášeny ve Sbírce zákonů v částce 116 dne 30. 9. 2013.

4.6. Výklad odborů Po vstupu zákona v platnost ministerstvo spravedlnosti pořádalo mnohé semináře a vzdělávací kurzy zejména pro úředníky a zaměstnance veřejné správy, zajišťovala analýzy, výkladová stanoviska a posudky od expertních skupin a spustilo internetový portál informující o změnách v soukromoprávní oblasti. Veškeré výše uvedené kroky měly zajistit co nejhladší vstup nového občanského zákoníku v účinnost 1. 1. 2014. Oblast odborových organizací však téměř nebyla těmito materiály řešena či vykládána. Této skutečnosti využily samy odborové centrály k tomu, aby v rámci svých interních materiálů podaly vlastní právní výklad nové zákonné úpravy, který by umožnil extenzivnější výklad pojmosloví a celé systematiky, jenž by umožnil výhodnější postavení odborových organizací v českém právním řádu oproti dosavadní právní úpravě, a to přes zjevnou kontinuitu zákona v této oblast (více viz následující kapitola).

124

Ze 154 přítomných hlasoval pro návrh 92 poslanců, proti 35 a zdrželo se 27 (z čehož 24 byli poslanci ČSSD) 125 Tímto návrhem bylo v § 3081 číslo „2014“ nahradit číslem „2016“.

38

5. Postavení odborů dle nové soukromoprávní úpravy a možnosti jeho výkladu 5.1. Současná právní úprava Od 1. 1. 2014 se zákonem upravujícím problematiku odborové organizace stal občanský zákoník. Jako první kodex u nás uvádí v ustanoveních § 15 – 20 všeobecná ustanovení ohledně osob.

126

V otázce úpravy právnických osob obecně zdůrazňuje důvodová

zpráva antropocentrické pojetí nového kodexu, tj. nerovné právní postavení člověka a právnické osoby pramenící z jejich přirozené odlišnosti (jak uvádí tato zpráva, právní osobnost člověka právo uznat musí, právní osobnost právnické osoby uznat může; právnické osoby slouží lidem k uspokojování jejich zájmů). Toto různé pojetí osob vzbudilo množství reakcí a diskuzí, naopak pozitivně byla přijata jasná systematika včetně obecné úpravy soukromoprávních právnických osob, neboť tato chybějící úprava bylo v minulosti brána za velký hendikep způsobující roztříštěnost předmětné úpravy.127 Právní úprava týkající se odborů v novém kodexu není nějak rozsáhlá a odborová organizace je výslovně zmíněna jen ve dvou ustanoveních v části páté – ustanovení společná, přechodná a závěrečná a to v § 3025 a 3046. Paragraf 3046 je typickým přechodným ustanovením, které pouze určuje platnost a právní úpravu organizací vzniklých před 1. 1. 2014: „Odborová organizace, organizace zaměstnavatelů včetně organizací mezinárodních a jejich organizační jednotky evidované podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, se považují za odborové organizace, organizace zaměstnavatelů, mezinárodní odborové organizace a jejich pobočné organizace podle tohoto zákona.“ Klíčovým je právě § 3025 v následujícím znění: (1) Ustanovení tohoto zákona o právnických osobách a spolku se použijí na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů přiměřeně jen v tom rozsahu, v jakém to neodporuje jejich povaze zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů podle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které upravují svobodu sdružování a ochranu práva svobodně se sdružovat.

126

Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Woters Kluwer, a.s., 2014, s. 90 127 Op. cit., s. 102

39

(2) Odborová organizace, organizace zaměstnavatelů a jejich pobočné organizace vznikají dnem následujícím po dni, v němž bylo doručeno příslušnému orgánu veřejné moci oznámení o jejich založení. Jak bylo uvedeno výše, provázely vznik tohoto ustanovení poměrně intenzivní diskuze zejména mezi Českou konfederací odborových svazů a ministerstvem spravedlnosti, přičemž většina výtek ze strany odborů byla odmítnuta. Systematicky zde nebyly zavedeny žádné dramatické změny a z velké části bylo navázáno na předchozí právní úpravu, tj. pojem odborové organizace není nikde jasně definován, je zde pouze ono negativní vymezení použití spolkové úpravy, ze kterého se dá vyvodit, že odborová organizace je spolkem, který však do určité míry podléhá zvláštní právní úpravě. Velmi podobná byla úprava dle zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, kde byl tento institut definován jako občanské sdružení, byť s relativně samostatnou úpravou128. V podobném duchu hovoří důvodová zpráva, která neuvádí žádnou zmínku o speciálním vymezení subjektivity odborové organizace. Odborové organizace se samy ve svých materiálech definovaly: „… jako občanská sdružení zaměstnanců.“129 Problémem je, že vstupem občanského zákoníku v platnost se stala veškerá judikatura a předešlé výklady práva nepodstatnými a jedinými zdroji k výkladu právních norem je text tohoto zákoníku, důvodová zpráva případně výkladová stanoviska autorů či ministerstva. Z tohoto stavu pramení velmi široká škála právních názorů od nejrůznějších subjektů ke všem v normě obsaženým institutům, přičemž vytvoření užšího uceleného náhledu na jednotlivé problematiky bude vyžadovat delší časový úsek a celý takto vytvořený výklad bude potvrzen až rozhodováním soudů. Přesto již vzniká diskuze na téma odborové organizace jako právnické osoby svého druhu.

5.2. Co je spolek? Tento pojem je definován v § 214 občanského zákoníku: (1) Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm. 128

JEMELKA, Luboš. Zákon o sdružování občanů, zákon o právu shromažďovacím, zákon o právu petičním: s komentářem. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007, s.9 129 viz. např. MAZÁNKOVÁ, Ivana. Učební text č. 3 – Odborová organizace a odborová práva. Praha: ČMKOS 2010, s. 7

40

(2) Vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu. Definice je tedy záměrně poměrně široká, aby dokázala obsáhnout velké množství potencionálních subjektů, které se budou řídit spolkovou úpravou. Důvodová zpráva uvádí, že: „ … institucionální úprava spolků bude zahrnuta do kodifikace jako úprava obecně aplikovatelná na veškeré právnické osoby typu korporace tam, kde speciální zákony o jejich právních formách nestanoví odchylky.“ Toto konstatování tedy jen utvrzuje současný nejasný stav, kdy není nikde explicitně konstatováno, že odborová organizace je spolkem, ale ani neexistuje právní definice toho, čím tento subjekt tedy je. Dále důvodová zpráva k tomuto uvádí, že odborové organizace mají právní povahu spolků. Jde tedy jen o určité zúžení systematického zařazení, kdy můžeme tušit určité hranice právní úpravy, nicméně snaha o jejich exaktní vymezení je spíše tápáním ve tmě a to přinejmenším do doby, kdy zákonodárce či výklad soudů tento pojem osvětlí lépe, než v současnosti dostupné právní prameny. Přesto se o bližší ohraničení pojmu odborové organizace můžeme pokusit. Základní pojmové znaky spolku odborová organizace beze sporu má, tj. společný zájem, samospráva, dobrovolnost členství a oddělení majetku spolku.130 Komentář uvádí možné dělení spolků na spolky obecné (§214 – 302) a spolky zvláštní, tj. odborové organizace a organizace zaměstnavatelů (§ 3025).131

Některé komentáře k těmto

zvláštním spolkům připojují i právnické osoby zřízené pro zastoupení tuzemských zájmů v zahraničí.132 Komentář zákona upozorňuje na nejasnost, kdy není zřejmé, která zákonná ustanovení se na úpravu předmětné problematiky použijí, právě kvůli abstraktnímu výrazu přiměřeně, který obecně v každé právní normě je pojmem velmi subjektivním a nezaručujícím jednotný výklad. Z tohoto problému vzniká otázka, v jakých situacích se ještě má vycházet ze spolkové úpravy a kdy už je tato úprava v rozporu s povahou

130

Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Woters Kluwer, a.s., 2014, s. 657 131 Op. cit. s. 662 132 Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 -654). Komentář. 1. vydání. Praha: C:H:Beck, 2014, 1095

41

odborové organizace.133 Tento problém je odvislý od chybějící pozitivní definice odborové organizace, kterou neobsahuje ani český právní řád, ani příslušné prameny mezinárodního či evropského práva.

Tuto skutečnost reflektuje komentář

konstatováním, že „je každý výklad odst. 1 nutně pohybem na hodně tenkém ledu…“134 Nicméně vzhledem k možnosti vzniku pobočné odborové organizace a dalších obecných znaků opět dochází k výše naznačenému, tj. že existence odborové organizace je v rámci českého právního řádu možná pouze v právní formě spolku, přičemž není možné, vzhledem k současnému nedostatečnému množství právních pramenů, určit, která ustanovení o právnických osobách na ni nedopadají. Vzhledem k těmto nekonkrétnostem je výklad v komentáři uzavřen shrnutím, že současný stav právní úpravy je komplikovaný a nesrozumitelný pro běžné příjemce těchto norem, přičemž ani odborníci si nemohou být jisti jejich výkladem, to vede ve výsledku ke zhoršení faktického postavení těchto organizací. Řešením je buď počkat na vytvoření příslušné judikatury, či konkretizace předmětných pojmů v rámci novely zákona. Přesto však tyto vady, dle autora, nedosahují takové intenzity, aby norma byla v rozporu s Úmluvou o svobodě sdružování. Zároveň je jistě dobré připomenout, že absence této definice není v českém právním řádu ničím novým a skutečnost, že tato definice zde chyběla téměř 15 let, nevedla k větším problémům s fungováním předmětných organizací, tj. bylo by jistě příhodné mít vytvořený určitý jednotný výklad pojmu odborové organizací a oblastí ve kterých je na tyto nutné nahlížet jako na spolky, nicméně se nejedná o natolik akutní problém, aby nemohl být vyřešen postupem času v rámci judikatury. Akutní zásah zákonodárce ve formě změn současné právní normy tak dle názoru autora této práce není nutný. Komentář Petra Lavického uvádí, že vzhledem k tomu, že právní úprava nezohledňuje odlišnosti odborového sdružování od sdružování spolkového, bude záležet na stanovách odborových svazů, jak se s touto situací vypořádají.135 Dále však konstatuje: „To však nic nemění na skutečnosti, že jsou tyto organizace v zásadě spolky soukromého práva

133

Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol.Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Woters Kluwer, a.s., 2014, s. 1332 134 Op. cit. s.1332 135 Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 -654). Komentář. 1. vydání. Praha: C:H:Beck, 2014, s. 1094.

42

(jejich zvláštním druhem), což je přístup obvyklý i v dalších evropských zemích (např. Švýcarsku, Nizozemí či Německu).“136

5.3. Právnické osoba sui generis ČMKOS v rámci přechodu na novou právní úpravu vydala pro odborové organizace na podzim roku 2013 sérii metodik, které měly zajistit lepší orientaci adresátů v dané oblasti. Jedna z těchto metodik uvádí: „Nový občanský zákoník tak přiznává ve svém § 3025 odst. 1 odborovým organizacím postavení právnické osoby svého druhu (sui generis) odpovídající jejich specifické povaze zástupců zaměstnanců vymezené v mezinárodních smlouvách…“137 Paradoxní je, že před vydáním těchto metodik ČMKOS ve svém týdeníku pojímala odborovou organizaci jakožto spolek138 a ještě ve fázi projednávání návrhu žádala převzetí dosavadní právní úpravy, která odborové organizace označovala za sdružení a fakticky je tak hodnotila shodně se stávající právní úpravou. Někteří odborníci používají kompromisnější označení „spolky sui generis“.139 Náhled na odborovou organizaci touto optikou se rovněž objevil např. v pozměňovacím návrhu poslance Jana Chvojky k návrhu zákona o statusu veřejné prospěšnosti, který však nakonec nebyl schválen.140 Základní otázkou, na kterou bude v následujícím období hledána odpověď, tedy je, zda je odborová organizace právnickou osobou sui generis, respektive zda míra, kterou se její právní úprava odlišuje od obecné právní úpravy spolků dosahuje takové intenzity, že již nelze mluvit o specifickém typu spolku, ale o úplně nové právní entitě vymykající se systematice nového občanského zákoníku. Ustanovení §2 odst. 2 nového občanského zákoníku stanoví:

136

Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 -654). Komentář. 1. vydání. Praha: C:H:Beck, 2014. s.2307 137 Metodika ČMKOS k nové úpravě postavení, práv a povinností odborových organizací od 1. ledna 2014. Praha: ČMKOS 2013, s. 3 138 HORECKÝ, Jan; STRÁNSKÝ, Jaroslav. Nový občanský zákoník. Právní postavení odborových organizací. Sondy Revue, Praha: SONDY, s.r.o., 2013, XXIII, č. 5, s. XVII - XX. ISSN 1802-906X. 139 VÁCHA, Jan. Odborová organizace v područí právní úpravy v novém občanském zákoníku. In: Pracovní právo 2013: pracovní právo a nový občanský zákoník: sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Zámecký hotel Třešť 2.–4. října 2013. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 1 CDROM. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 97 140 Česko. Poslanecká sněmovna. Pozměňovací návrh č. 7188 ke sněmovnímu tisku 989/0 dne 22. 4. 2013 . Dostupný také z WWW: < http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?T=989&O=6>

43

„(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“ Z důvodové zprávy k občanskému zákoníku jasně vyplývá záměr zákonodárce sjednotit strukturu právnických osob a jasně a přehledně tento systém uspořádat podle jednotlivých pojmových znaků, přičemž z určitých obecných typů právnických osob budou vydělovány speciální případy. Představa, že by zákonodárce v tomto jasně strukturovaném systému chtěl úplně vydělit určitou oblast, tudíž není příliš pravděpodobná, pro tento názor svědčí rovněž snaha respektovat ustanovení mezinárodního práva dopadající na úpravu odborových organizací a plně se jimi řídit. Úmluva č. 87 v čl. 3 konstatuje, že veřejné orgány se zdrží jakéhokoliv zásahu, který by omezoval toto právo nebo zabraňoval jeho zákonnému vykonávání. Nicméně není zde žádné omezení státu v tom smyslu, že by nemohl určit formu, jakou toto právo smí být vykonáváno (tj. v případě České republiky forma spolku). Mezinárodní ochrana v tomto smyslu rozhodně není nějak restriktivní.141 Bez ohledu na výše uvedené skutečnosti je v současné době vládou projednáván návrh zákona o evidenci odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, který vznikl na půdě ministerstva práce a sociálních věcí v reakci na jednání Rady hospodářské a sociální dohody ČR (tripartity)142 k této problematice. Zákon je speciálním zákonem k zákonu o veřejných rejstřících a upravuje evidenci sdružení jak zaměstnanců, tak zaměstnavatelů. V důvodové zprávě k tomuto návrhu se uvádí: „Odborové organizace a organizace zaměstnavatelů jsou dle nové právní úpravy považovány za právnické osoby sui generis, na které se dle § 3025 občanského zákoníku ustanovení o právnických osobách a spolcích použijí přiměřeně v tom rozsahu, v jakém to neodporuje jejich povaze zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů podle mezinárodních smluv. Odlišný charakter odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, vycházející především z jejich specifické činnosti, vyžaduje a zdůvodňuje potřebu jiného zacházení,

141

KNEBL, Pavel. Nový občanský zákoník - co dal a co vzal v oblasti sdružování a kolektivního vyjednávání. Mzdová účetní, Olomouc: ANAG, s.r.o., 2014, č. 2, s. 25. ISSN 1211-1430. 142

„Tripartita je společným dobrovolným vyjednávacím a iniciativním orgánem odborů, zaměstnavatelů a vlády České republiky.“ Více viz. ŠIMEK, Martin. Postavení odborových organizací v pracovněprávních vztazích. eLaw – právní portál, dostupný z http://www.elaw.cz/clanek/postaveni-odborovych-organizaci-v-pracovnepravnich-vztazich

44

a to i při zapisování do veřejného rejstříku.“143 Tato argumentace téměř kopíruje výše uvedené výklady odborových ústředen, je zde tedy patrné poněkud odlišné směřování právní úpravy než byl záměr původního zákonodárce (který koncipoval nový občanský zákoník) související se změnou vlády, a to ve prospěch zvláštního postavení odborových organizací. Je tedy velmi pravděpodobné, že další vývoj v této problematice bude velmi silně propojen právě s tím, jaká bude finální verze návrhu tohoto zákona a zda se vůbec stane součástí českého právního řádu. Na jednu stranu by jeho schválení přispělo k ujasnění definice pojmu odborové organizace, na druhou stranu dle autora této práce nelze říci, že by toto vyjasnění bylo, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, v souladu se systémovým postavením odborové organizace, které zde bylo již před účinností občanského zákoníku a tento ho pouze převzal. ČMKOS dlouhodobě podporuje přijetí výše uvedené normy, neboť zákon 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob rovněž zařazuje odborové organizace pod pojem spolek (tj. jsou zapisovány do spolkových rejstříků viz. §125 tohoto zákona), a tím oslabuje vnímání odborové organizace jako právnické osoby svého práva. Je faktem, že nová úprava požaduje po odborových organizacích hrazení soudních poplatků a je časově náročnější, přičemž tímto je limitována možnost kolektivního vyjednávání. Na druhou stranu je otázkou, zda je nutné tuto problematiku upravovat kompletně novým zákonem a nestačilo by pouhé doplnění stávající normy.144 Obecně je problémem, že od platnosti předmětné normy tuto problematiku vykládaly především samy odborové organizace a to způsobem, který by maximalizoval, zcela pochopitelně, užitek pro ně samotné. Objektivní stanovisko však do dnes nebylo v předmětné věci představeno.

143

Česko. Vláda. Důvodová zpráva ze dne 12. 1. 2015. Příloha návrhu zákona o evidenci odborových organizací a organizací zaměstnavatelů a o změně zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob č. j. 20/15. Str. 16. Dostupné také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=KORN9R9JDXGI > 144 Více viz. PRUDÍKOVÁ, Dana. Co přinesl první rok aplikace nového občanského zákoníku. In Sborník přednášek z odborné konference Právo ve veřejné správě 2014. Atlas consulting, spol. s r. o.. Hradec Králové: 2014.

45

Závěr Problematika odborových organizací je tématem, které se v zájmu právní vědy objevuje zejména skrze své funkce v pracovněprávních vztazích a v sociálním dialogu, přičemž z hlediska definice pojmu stále čeká na zevrubnější výklad, který do dnešních dnů nebyl přesvědčivě podán. Tato skutečnost je dána i tím, že se nejedná o problematiku, která by byla obecně považována za atraktivní pro vědecké zpracování, což je dáno mnoha faktory mimo jiné i snižující se odborovou organizovaností zaměstnanců. Paradoxně se tak hlavním vykladačem v této oblasti stávají samy odborové centrály, které pochopitelně preferují svůj úhel pohledu rozšiřující pravomoci odborových organizací a posilující jejich postavení, přičemž tento pohled je následně součástí politické činnosti zástupců zaměstnanců. V odborových organizacích samotných přežívá vnímání sebe sama jakožto určité veřejnoprávní entity s výjimečným postavením, přičemž toto vnímání pramení jednak z privilegovaného postavení odborové organizace na poli subjektů chránící zájmy zaměstnanců v českém pracovním právu (např. oproti radě zaměstnanců), ale rovněž z předlistopadové úpravy, kdy stát a odbory tvořily jednu monolitickou strukturu a odbory tak plnily některé veřejnoprávní funkce. Toto pojetí však bylo proti smyslu odborových organizací a vytvářelo dis balanci v pracovněprávních vztazích. Současná právní úprava, stejně jako úprava polistopadová, však již nemá nic společného s tímto pojetím, ale naopak je založena na soukromoprávní koncepci odborů a i ústavní soud, jak výše dokládám, tuto koncepci jasně podpořil. Odborové organizace se však stále brání označení za „pouhé“ spolky, které jsou v právní systematice na stejné úrovni jako např. zahrádkářské spolky či ochotnické divadelní soubory, toto pojetí jim přijde jako umenšování jejich skutečného postavení, nicméně v této práci docházím k závěru, že odborová organizace spolkem je, ač má určité zvláštní znaky vymykající se obecné úpravě. Tato odlišnost však nedosahuje takové intenzity, aby zakládala nový subjekt v systematice právnických osob. Odborová organizace má sice určité privilegované postavení zejména v oblasti jejího vzniku, možnosti omezování její činnosti a v oblasti zastupování zaměstnanců, nicméně vzhledem k pojmovým znakům a funkci se v systému právnických osob zakotveném občanským zákoníkem jedná o spolek. Pokud zde má fungovat určitý systém

46

právnických osob, který zde konstituoval občanský zákoník, musí být všechny právnické osoby nahlíženy prostřednictvím tohoto systému a v souladu s ním, aby tento vůbec mohl řádně plnit své funke. Pokud se tak stane, tak právě prostřednictvím této systematiky lze lépe chápat postavení jednotlivých právnických osob v systému, možnosti jejich využití a zároveň limity, které jejich pojmové zařazení vytváří. Snaha získat statut osoby sui generis pro odborovou organizaci, či výklady tuto možnost ospravedlňující jsou spíše než právním výkladem de lege ferenda určitou prestižní zejména politickou záležitostí, kdy se odborové organizace snaží získat „lepší“ postavení, aniž by zde byly reálné či akutní důvody pro zavedení této změny. Práva a povinnosti odborových organizací jsou jasně stanoveny zákonem či stanovami a změna pojmosloví v tomto smyslu nic převratného nepřinese a naopak dojde k zbytečnému „zaplevelování“ nově poměrně jasně nastaveného systému neurčitými právními pojmy a neohraničenými právnickými osobami, přičemž pojmové zařazení těchto subjektů se bude nacházet mimo systém v určitém „právním vakuu“. Tento stav je ještě zvýrazněn skutečností, že za celou dobu trvání předešlé právní úpravy (tedy více než 10 let) zástupci odborových organizací nikdy nepřišly s jasným názorem, že jsou entitami sui generis a tento nápad se objevil teprve se současným občanským zákoníkem, který přitom, až na názvosloví, do velké míry přebírá pojetí předmětné zákonné regulace z dosavadní právní úpravy. Je tedy otázkou, zda má smysl tento nově ustavený sjednocený a jasně definovaný systém právnických osob, který přinesl občanský zákoník, systém, který byl vyžadován a který je v současnosti všeobecně kladně hodnocen, opět rozrušovat a stanovit nové entity s nejasným zařazením a vracet se tím opět do stavu, který předcházel současnou soukromoprávní úpravu této oblasti. Dle mého názoru je toto postup kontraproduktivní, který z podstaty nemůže přinést žádné výrazné pozitivní změny, ale naopak vnáší více nejasností do právního řádu. Na rozdíl od jiných oblastí soukromoprávní úpravy, kde jsou požadavky na změnu právní úpravy akutnější, v oblasti vymezení pojmu odborové organizace nehrozí žádné škody v případě, že se výklad bude ponechán doktríně a judikatuře, která se postupně vyvine, není proto důvod hned po vstupu nové úpravy v účinnost měnit a konkretizovat jednotlivá ustanovení navíc evidentně na nátlak jedné určité zájmové skupiny a naprosto bezkoncepčně, navíc pokud by se do zákona začalo zasahovat tímto způsobem, není jisté, kde tyto zásahy skončí.

47

Nutnost zvláštní úpravy odborové organizace oproti obecné spolkové úpravě je dána jejím účelem, tj. obrana zaměstnanců nezávislá na státu či zaměstnavatelích. Jak je doloženo v třetí kapitole této práce, Česká republika je vázána množstvím mezinárodních dokumentů v oblasti ochrany odborových organizací, sama možnost svobodného a nezávislého působení odborů garantuje v rámci ústavního pořádku. Žádný z výše uvedených subjektů kolektivního pracovního práva nezpochybňuje vysokou úroveň ochrany odborových organizací a ani zde není pozorována snaha jakýmkoliv způsobem tento dosažený stupeň ochrany koaličního práva snižovat. Za této situace tudíž

není

nutné

posilovat

postavení

odborových

organizací

ještě

dalším

nadstandardním způsobem, tj. jejich vyčleněním z obecného systému právnických osob a vytvoření zvláštní kategorie typu „svaz“, jak bylo navrhováno ještě v rámci připomínkového řízení k návrhu občanského zákoníku. Z výše uvedených připomínek je patrné, že ač je občanský zákoník revolučním počinem na poli soukromého práva na našem území, v oblasti odborových organizací zásadní změna není patrná a obecná úprava v podstatě zůstává na stejném principu, to ovšem nic nemění na nových možnostech interpretace těchto norem v kontextu této nové právní úpravy. Otvírá se zde nová možnost nechat tuto právní regulaci, aby byla sama dotvořena doktrínou a judikaturou, bez akutních zásahů ze strany zákonodárce ještě předtím, než vůbec bude využit plně potenciál výkladu. Právní úprava v oblasti odborových organizací skýtá právě možnost, aby byla sama dotvořena, aniž by tím hrozilo odepření spravedlnosti jejím adresátům. Proto se spíše přikláním k možnosti minimálních legislativních zásahů do této oblasti, která, jak z výše uvedeného vyplývá, tyto ani nějak aktivně nevyžaduje.

48

Seznam použité literatury a pramenů Knižní publikace: GALVAS, Milan, Zdeňka GREGOROVÁ, Dana HRABCOVÁ, Jana KOMENDOVÁ a Jaroslav STRÁNSKÝ. Pracovní právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 752 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 483. ISBN 9788021058521 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. 5., dopl. a podstatně přeprac. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, xxxv, 599 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-405-6 MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. přeprac. vyd. Praha: Leges, 2010, 640 s. Student (Leges). ISBN 9788087212394. HŮRKA, Petr. Pracovní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 559 s. ISBN 978-80-7380-316-2. FIALA, Josef. Živnostenské právo. Brno: Doplněk, 1993, 146 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 83. ISBN 8085765225. GRUBER, Josef. Průmyslová politika. Praha: Všehrd, 1922. 181 s. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2., přeprac. vyd., (v nakl. Academia vyd. 1.). Praha: Academia, 1994, 471 s. ISBN 802000243x. KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1 PÁTKOVÁ, Hana. Bratrstvie ke cti Božie: poznámky ke kultovní činnosti bratrstev a cechů ve středověkých Čechách. Vyd. 1. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 2000, 213 s. Clavis monumentorum litterarum, 5. ISBN 8085917661 WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století. Praha: Nákladem České akademie Císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. 976s. Dostupný také z WWW: ČAPKA, František. Odbory v českých zemích v letech 1918-1948. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 288 s., [9] s. obr. příl. ISBN 9788021047976. VOJÁČEK, Ladislav, Karel SCHELLE a Jaromír TAUCHEN. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 621-1026. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 427. ISBN 9788021060050. URBAN, Otto. Česká společnost 1848 – 1918. 1. vydání. Praha: Svoboda, 1982, 690 s.

49

Jan JANÁK a Miloň DOHNAL. Dějiny Československa. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 564 s. ISBN 80-04-21070-8. KVAČEK, Robert, Jozef BUTVIN, Eduard MAUR, Otto URBAN, Karel NOVOTNÝ, KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). 2., opravené vyd. Praha: Libri, 2003, 571 s. ISBN 80-7277-195-72. MARŠÁLEK, Pavel. Protektorát Čechy a Morava: státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2002, 347 s. ISBN 80-246-0302-0. PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. 1. úplné vyd. Praha: Leges, 2011, 1119 s. Student (Leges). ISBN 9788087212905. PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. dopl. a podst. rozš. vyd., aktualiz. dotisk podle stavu k 1.1.2003. Praha: Linde, 2002, 1164 s. Zákony komentáře (Linde). ISBN 8072013912. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv, 906 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 9788073577506. DVOŘÁK, Jan, Jiří ŠVESTKA, Michaela ZUKLÍNOVÁ, Karel BERAN, David ELISCHER, Ondřej FRINTA, Dita FRINTOVÁ, Petr LIŠKA, Alena MACKOVÁ, Monika PAUKNEROVÁ, Stanislav PLÍVA, Josef SALAČ, Petr ŠUSTEK, Alexandr THÖNDEL, Michal TOMÁŠEK, Alena WINTEROVÁ a František ZOULÍK. Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, ISBN 978-80-7478-326-5. RÁKOSNÍK, Jakub. Odvrácená tvář meziválečné prosperity: nezaměstnanost v Československu v letech 1918-1938. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2008, 461 s. ISBN 978-80-246-1429-8. Odborné články, příspěvky ve sbornících, elektronické zdroje a akademické práce: ŠKAŘUPA, Petr. Právní aspekty cechovního zřízení v českých zemích. Praha, 2011. 175 s. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra Právních dějin. Vedoucí práce Vladimír Kindl. Dostupný také z WWW: TELEC, Ivo. K pojetí společností občanského a spolkového práva. Právní praxe v podnikání : měsíčník Komory komerčních právníků ČR, Praha: Bonus, 1998, roč. 7, č. 2, s. 1-11. ISSN 1210-4043. VINTER, Jan. Reinhard Heydrich: Ekonomický manipulátor. Mesec.cz. 2006. Dostupné z:http://www.mesec.cz/clanky/reinhard-heydrich-ekonomicky-manipulator/ DEJMKOVÁ, Hana. K některým otázkám vzniku odborových organizací: K účasti odborové organizace při rozvázání pracovního poměru. Časopis pro právní vědu a praxi.

50

Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2013, č. 2, s. 165-178. ISSN 2336-517X. KOSTADINOVOVÁ, Ilona. Odborová organizace jakožto občanské sdružení alias spolek po rekodifikaci soukromého práva v České republice. In: Pracovní právo 2013: pracovní právo a nový občanský zákoník: sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Zámecký hotel Třešť 2.–4. října 2013. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 1 CD-ROM. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 466. ISBN 978-802-1067-189. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/pracpravo2013/files/PracovniPravo2013.pdf KNEBL, Pavel. Nový občanský zákoník - co dal a co vzal v oblasti sdružování a kolektivního vyjednávání. Mzdová účetní, Olomouc: ANAG, s.r.o., 2014, č. 2, s. 25. ISSN 1211-1430. ŠIMEK, Martin. Postavení odborových organizací v pracovněprávních vztazích. eLaw – právní portál, dostupný z http://www.elaw.cz/clanek/postaveni-odborovych-organizaciv-pracovnepravnich-vztazich GALVAS, MILAN. O některých pracovněprávních důsledcích Nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. Brno : 2008, dostupný z http://www.law.muni.cz/edicni/Pracovni_pravo2008/files/galvas.html JOUZA, Ladislav. Zákoník práce po nálezu Ústavního soudu. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze,. ISSN 12106348 Judikatura: Česko. Ústavní soud. Usnesení Ústavního soudu č. 337 [ze dne 4. března 1997].In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, I. díl, sv.7, č. 6, roč. 1997 Ke svobodě sdružování podle čl. 20 a 27 Listiny základních práv a svobod. Dostupný také z WWW: < http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-337-96> Česko. Ústavní soud. Nález Ústavního soudu č. 116 [ze dne 12. března 2008].In: Sbírka zákonů, České republika. 2008, částka 37, s. 1410-1504. Dostupný také z WWW: < http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-83-06_1>. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2013, sp. zn.: 21 Cdo 390/2012 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn./č. j.: 26 Cdo 1087/2014 Právní normy, legislativní dokumenty: Česko. Sněmovní tisk č. 362/0, část č.1/2 VI.n.z. – občanský zákoník – EU ze dne 26. 5. 2011. Dostupný také z WWW: .

51

Česko usnesení vlády České republiky ze dne 18. dubna 2001 č. 345, k návrhu věcného záměru občanského zákoníku (kodifikace soukromého práva). Dostupný také z WWW: < http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/9A9EE9AC86032767C12571B60 06CFB12> Česko. Vypořádání připomínek ze dne 12. 1. 2009. Přílohy návrhu občanského zákoníku č. j. 66/09 pro jednání vlády 27. 4. 2009. Dostupný také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK7FBDNWL3> Česko. Předkládací zpráva ze dne 12. 1. 2009. Příloha návrhu občanského zákoníku č. j. 66/09 pro jednání vlády 27. 4. 2009. Dostupná také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK7FBDNWL3> Česko. Usnesení vlády ze dne 27. dubna 2009 č. 510 k návrhu občanského zákoníku. Dostupné také z WWW: < https://apps.odok.cz/kpldetail?p_p_id=material_WAR_odokkpl&p_p_lifecycle=2&p_p_state=normal&p_p_mo de=view&p_p_resource_id=downloadAttachment&p_p_cacheability=cacheLevelPage &p_p_col_id=column1&p_p_col_count=3&_material_WAR_odokkpl_attachmentPid=KORN97AQ8HBZ> Česko. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Leden 2011. Ministerstvo spravedlnosti. Str. 563 Dostupné také z WWW: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova_zprava__leden_2011_.pdf> Česko. Zásadní připomínky – obecně k návrhu OZ. Vypořádání připomínek ze dne 15. 4.2011. Přílohy návrhu občanského zákoníku č. j. 342/11 pro jednání vlády 18. 5. 2011. Dostupný také z WWW: Stanovisko ČMKOS k návrhu občanského zákoníku ze dne 2. 2. 2011. Dostupný také z WWW: < http://www.cmkos.cz/uvodni-strana/2865-3/stanovisko-ceskomoravskekonfederace-odborovych-svazu-k-navrhu-obcanskeho-zakoniku > Československo. Dekret prezidenta republiky č. 104 ze dne 24. 10. 1945. In: Sbírka zákonů a nařízení republiky československé. 1945. Částka 47, s. 281 – 288. Dostupné také z WWW: < http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=104&r=1945> Československo. Zákon č. 144 ze dne 16. 5. 1946. In: Sbírka zákonů a nařízení republiky československé. 1946. Částka 59, s. 1023 - 1025. Dostupný také z WWW: Československo. Zákon č. 37 ze dne 8. 7. 1945. In: Sbírka zákonů republiky československé. 1959. Částka 18, s. 107 - 108. Dostupný také z WWW: < http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=37&r=1959>

52

Česko. Zákon č. 89 ze dne 3. 2. 2012, občanský zákoník. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. Částka 33, s. 1026 - 1368. Dostupný také z WWW: < http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89> Česko. Zákon č. 304 ze dne 12. 9. 2013, o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. In: Sbírka zákonů České republiky. 2013. Částka 116, s. 3501 - 3522. Dostupný také z WWW: < http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2013-304> Československo. Zákon č. 304 ze dne 27. 3. 1990, o sdružování občanů. In: Sbírka zákonů Československé federativní republiky. 1990. Částka 19, s. 366-369. Dostupný také z WWW: < http://www.podnikatel.cz/zakony/zakon-c-83-1990-sb-o-sdruzovaniobcanu/uplne/ >

Česko. Zákon č. 2 ze dne 16. 12. 1992, Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. Částka 1, s. 17 - 23. Dostupný také z WWW: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-2>

53

Anotace Tato práce se zabývá odborovou organizací z pohledu typologie právnických osob, tj. snaží se popsat znaky odborové organizace jakožto právnické osoby a její zařazení v systému práva. Tento úhel pohledu na předmětnou problematiku nebyl dodnes příliš prozkoumán, tradičněji je na odborové organizace nahlíženo zejména prostřednictvím jejich funkcí či úlohy v sociálním dialogu, přitom základní otázka co vlastně odborová organizace je z hlediska typu právnické osoby, nebývá příliš akcentována. Kvalifikace pojmu odborové organizace je založena na několika východiscích, z nichž každému je věnována jedna část této práce. Prvním je vymezení pojmu kolektivního pracovního práva, který je s pojmem odborové organizace velmi úzce propojen, dále je zde poměrně obsáhlý historický exkurz, který umožňuje lepší pochopení kořenů současného chápání této problematiky. Dalším důležitým aspektem je právní úprava zakotvená v mezinárodních dokumentech, které zajišťují ochranu práva sdružovacího a konkretizují, co do této oblasti spadá. Tato ochrana se přirozeně promítá i do ústavního pořádku České republiky. V současnosti je rovněž velmi důležitý proces vzniku nového občanského zákoníku, který se stal klíčovou normou pro regulaci odborových organizací, a které se samy velmi aktivně podílely prostřednictvím svých připomínek na konečném znění této normy. Současné pojetí odborové organizace a jeho možné výklady tvoří poslední část práce, přičemž je nutné konstatovat, že i v současné době (tj. na začátku roku 2015) probíhá velmi dynamická diskuze ohledně toho, který pohled na odborové organizace bude brán jako závazný a nelze proto určit jedno závazné pojetí. Tento úkol nyní stojí před soudy, které budou příslušné normy vykládat, před zákonodárcem, pokud se rozhodne konkretizovat obecná ustanovení a rovněž před vědeckou obcí, která může nastínit možnosti výkladu pojmu odborová organizace.

54

Summary This thesis analyzes position of trade unions as legal entities, i.e. trying to describe the features of a trade union as a legal entity and its position in the legal system. Study of trade unions from this point of view hasn’t been explored too much, trade unions are traditionally seen through their functions as a subject of the social dialogue, yet the basic question of what a trade union actually is in terms of the type of legal entity, is not clear. Qualification of trade union as a legal entity is based on several aspects, each of whom is dedicated to one part of this work. The first chapter deals with definition of collective labor law, which is closely linked with a term trade union. Next part is relatively extensive historical excursion, which allows a better understanding of roots of the current understanding of this topic. Another important aspect of the legal regulation are international instruments, which protect the right of association and concretize particular aspects of this area. This protection is also reflected in the constitution of the Czech Republic. Recently new Civil Code, which has become a key standard for the regulation of trade union organizations, came into force and it is very important to understand the legislative process of this act in which delegates of trade unions were very actively involved through their comments and point of view on the final text of the act. The last part of this text shows current concept of trade unions and its possible interpretations, also it must be noted that even at present (i.e. at the beginning of 2015) runs a very dynamic discussion about which view on the trade unions will be taken as binding, so we cannot therefore specify at the moment anything more than just possible ways of understanding. It’s a task for judicial system to interpret the right way to describe the trade union as a legal entity. It’s a task for legislature, if it decides to concretize the general provisions in their legal regulations and also for jurisprudence, which can outline the possibilities of interpreting the concept of a trade union.

55

Klíčová slova: odborová organizace spolek právnická osoba

Keywords: trade union association legal entity

56