MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Osoba se zdravotním postižením jako agresor domácího násilí Diplomová práce BRNO 2016
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Mgr. Lucie Procházková, PhD.
Vypracovala: Bc. Jana Cempírková
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci diplomovou vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“
V Brně dne
Poděkování Děkuji PhDr. Mgr. Lucii Procházkové, Ph.D. za odborné vedení práce, poskytování cenných rad k práci. Mé poděkování za ochotu a vstřícnost také patří všem respondentům za jejich spolupráci a otevřenost. Dále bych ještě chtěla poděkovat celé rodině, která mi vytvářela oporu po celou dobu studia.
Obsah Úvod ........................................................................................................................ 6 1 OSOBA SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM ................................................... 8 1.1
Definice zdravotního postižení ................................................................. 8
1.2
Charakteristika vybraných druhů postižení ............................................... 9
1.3
Mentální postižení ..................................................................................... 9
1.4
Tělesné postižení ..................................................................................... 11
1.5
Kombinované postižení ........................................................................... 13
1.6
Chronická onemocnění............................................................................ 14
2 ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ ....................... 21 2.1 Vymezení pojmu domácího násilí ................................................................ 21 2.2 Znaky domácího násilí ................................................................................. 22 2.3 Formy domácího násilí ................................................................................. 22 2.4 Cyklus a příčiny domácího násilí ................................................................. 25 3 ZÚČASTNĚNÉ OSOBY DOMÁCÍHO NÁSILÍ ........................................... 31 3.1 Oběti domácího násilí .................................................................................. 31 Žena jako oběť domácího násilí ..................................................................... 32 Muž jako oběť domácího násilí ...................................................................... 33 Senior jako oběť domácího násilí ................................................................... 35 3.2 Násilné osoby ............................................................................................... 36 Muži jako násilné osoby ................................................................................. 36 Ženy jako násilné osoby ................................................................................. 37 Agrese u osob se zdravotním postižením ....................................................... 38 4 Osoba se zdravotním postižením jako agresor domácího násilí ................... 41 4.1 Cíl práce ....................................................................................................... 41 4.2 Výzkumné otázky......................................................................................... 41 4.3 Charakteristika zkoumaného vzorku ............................................................ 41 Respondent Cyril ............................................................................................ 42 Respondentka Slavomíra ................................................................................ 43 Respondentka Rudolfína ................................................................................ 43 Respondentka Josefína ................................................................................... 43
4.4
Strategie výzkumného šetření ................................................................. 44
4.5
Postup získávání dat ................................................................................ 45
4.6
INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT .................................................. 46
4.7
Systém pomoci obětem domácího násilí ................................................. 67
Závěr ..................................................................................................................... 73 ZDROJE ............................................................................................................... 75 Seznam příloh ....................................................................................................... 82 Seznam Obrázků .................................................................................................. 82
Úvod Diplomová práce se zabývá tématem domácího násilí páchané osobami se zdravotním postižením na osobách, které o ně pečují a sdílí s nimi společnou domácnost. Problematika domácího násilí lze mimo jiné uchopit z trestně právního hlediska, jelikož domácí násilí je velmi závažný trestný čin, kterého se může dopouštět jakákoliv osoba. Toto téma bylo v dřívějších dobách opomíjené a přehlížené, v některých dnešních společenských kruzích či kulturách tomu je tak i dodnes. Zásadní zvrat v České republice se stal přijetím zákona 135/2006 Sb. na ochranu před domácím násilí, který jasně hovoří o komplexním přístupu k prevenci a ochraně před domácím násilím. Zákon pomáhá propojit postupy policii, justice a sociálních služeb při řešení problematiky domácího násilí. Přestože se v dnešní době problematika domácího násilí medializuje, stále se tento jev vyskytuje a veřejnost neví, jak se zachovat v situaci, kdyby se vyskytlo v jejich blízkém okolí domácí násilí. Krom médií se snaží dostat do podvědomí veřejnosti informace o problematice domácího násilí různé neziskové organizace po celé České republice. V naší společnosti se veřejně mluví nejčastěji o domácím násilí páchaném na ženách nebo na dětech a další skupiny jsou opomíjeny. Závěrečná práce se zabývá skupinou osob, o které se příliš nehovoří, a to jsou rodinní příslušníci osob se zdravotním postižením, přičemž osoba se zdravotním postižením vykazuje známky opakovaného agresivního chování na těchto pečujících osobách. Jak již bylo zmíněno, domácí násilí je u nás považováno za trestný čin. Ale co když se tohoto činu dopouští osoba se zdravotním postižením? Jak reagovat na takovouto situaci? Zde si jako speciální andragogové musíme položit základní otázky: Jak se zachovat k oběti a jak k agresorovi? Měli bychom tento čin hlásit bezpečnostním orgánům? Důležité pro práci jak s rodinou osoby se zdravotním postižením tak i se samotným jedincem je pochopení dané situace, proč se takto agresor chová a jak se oběť cítí v těchto situacích. Jaký je mezi nimi vztah a kde může oběť hledat odbornou pomoc. Na tyto otázky se pokusíme v diplomové práci odpovědět Teoretická část práce objasňuje vysvětlení základních pojmů a je členěna do třech hlavních kapitol. První kapitola seznamuje čtenáře s osobou se zdravotním postižením, se základní charakteristikou osob se zdravotním postižením se specifiky možného
6
násilného chování těchto osob. Druhá kapitola se zabývá základní charakteristikou domácího násilí, vymezuje pojem domácí násilí, jeho formy a znaky. Závěr této kapitoly je zaměřen na cykly a příčiny domácího násilí. Třetí závěrečná kapitola teoretické části seznamuje čtenáře s aktéry domácího násilí, kterými jsou oběti a násilné osoby. Tato kapitola je rozčleněna do dvou zásadních podkapitol a to na oběti domácího násilí a násilné osoby. Závěr této kapitoly se věnuje osobám se zdravotním postižením s projevy agresivního chování. Praktická část diplomové práce si klade za hlavní cíl analýzu chování obětí domácího násilí, kdy je agresorem rodinný příslušník se zdravotním postižením. První dílčí cíl zjišťuje faktory vyvolávající ataky a strategii mechanismu reakcí oběti na domácí násilí. Druhý dílčí cíl mapuje organizace n území České republiky, která poskytují jakoukoliv podporu obětem domácího násilí. Výzkum je kvalitativní povahy, respondenti v práci vystupují oběti domácího násilí, které na nich páchá rodinný příslušník se zdravotním postižením.
7
1 OSOBA SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM Český statistický úřad v roce 2013 realizoval výzkum k přehlednému statistickému zjištění zastoupení občanů se zdravotním postižením v České republice. Z výzkumu vyplývá, že v České republice žije více než 1 milion obyvatel se zdravotním postižením tzn. více jak 10 %. Z výzkumu také vyplývá, že 58 % osob se zdravotním postižením je starších 60 let (Kotýnek, 2014). Dle Pančochy (2013) je postižení vnímáno jako fenomén, který není individuální charakteristikou jedince, ale produktem interakce mezi jeho charakteristikami a charakteristikami společnosti.
1.1 Definice zdravotního postižení Zdravotním postižení se zabývá více vědních oborů, mezi které spadá např. medicína, speciální pedagogika, psychologie, ale také oblast politiky v oblastech zdravotních, školních, sociálních nebo politika trhu práce (Procházková, 2009). Definici zdravotního postižení můžeme charakterizovat podle slovníku sociální práce od Matouška (2008 s. 255), kde definuje tento pojem jako „postižení člověka, které nepříznivě ovlivňuje jeho kvalitu života, zejména schopnost navazovat a udržovat vztahy s lidmi a schopnost pracovat.“. Podle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. chápeme zdravotním postižením „tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby.“ (Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, § 3). Definici zdravotního postižení lze uchopit i podle mezinárodněprávních dokumentů. Na této úrovni se pokusila o definici Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 1980 v dokumentu Mezinárodní klasifikace poruch, postižení a handicapů (ICIDH). Světová zdravotnická organizace vymezila tři základní pojmy: porucha (impairment) je definována jako funkční nebo orgánová ztráta či abnormalita lidského těla. postižení (disability) je omezení či ztráta člověka vykonávat určité aktivity nebo zvyklosti, které lze považovat za obvyklé, normální. handicap je potom omezení sociálního charakteru, které člověk zažívá v důsledku svého postižení. Jde tedy o dimenzi vztahu mezi zdravotně postiženým člověkem a jeho okolím.
8
Mezi výše uvedenými pojmy můžeme vidět souvislost. Z poruchy (impairment) se může rozvinout postižení (disability) a to vede k handicapu. Díky ICIDH naše společnost zaznamenala významný posun k ucelení pojmu zdravotního postižení (WHO, 2011).
1.2 Charakteristika vybraných druhů postižení Vzhledem ke zkoumanému vzorku není charakteristika jednotlivých druhů postižení kompletní. V charakteristice je zastoupeno mentální, tělesné, kombinované postižení a
závěr kapitoly je věnován osobám s chronickým onemocněním.
Charakteristiky jsou vybrány podle osob, se kterými bylo prováděno výzkumné šetření.
1.3 Mentální postižení Rozdílnost pojmu mentální postižení a mentální retardace je v literatuře zdůrazňována. Mentální postižení může být způsobeno příčinami endogenními (vnitřními), tak příčinami exogenními (vnějšími). Černá (2008) ještě označuje dělení exogenních příčin dle doby vzniku na prenatální (před porodem), perinatální (během porodu) a postnatální – (po porodu). Přestože jsou známy velká množství symptomů, jejich dělení se liší podle autorů. Většina případů nemá známou příčinu a má neurčený původ. Etiologie mentálního postižení je stále předmětem zkoumání. Kozáková (2005) píše o mentálním postižení jako o zastřešujícím termínu pro snížení inteligence, který má rozlišný etiologický podklad a zahrnuje jak mentální retardaci tak i sociálně podmíněné mentální postižení a demenci. Dle Slowíka (2007 s. 109) se jedná o jedno z nejzvláštnějších a nejodlišnějších postižení. Jeho názor poukazuje na to, že není tak obtížné zkusit se vcítit do situace člověka se sluchovým, zrakovým nebo tělesným postižením jelikož „zavázat si oči, zacpat uši nebo si sednout na ortopedický vozík nám může pomoci pochopit svět očima těchto lidí. Ale vcítění se do prožitků jedince s mentálním postižením nelze podobným způsobem simulovat.“. Mentální retardace volně přeloženo jako opoždění duševního vývoje je termínem poměrně nejednoznačným. V současnosti je pojem mentální retardace vymezovaný značným množstvím definic, jež mají společné zaměření na celkové snížení intelektových schopností jedince a snížená schopnost adaptace na sociální prostředí. Termín mentální
9
retardace se začal používat v širším měřítku po konferenci Světové zdravotnické organizace (WHO) v Miláně v roce 1959 (Valenta a kol., 2012). Definice mentální retardace dle mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů - MKN-10 je stav zastaveného nebo neúplného duševního vývoje, který je charakterizován především porušením dovedností, projevujících se během vývojového období, postihujícím všechny složky inteligence. Mentální retardace se může vyskytnout s jakoukoliv jinou duševní, tělesnou či smyslovou poruchou anebo bez nich. Jedinci mohou být postižení celou řadou duševních poruch, jejichž prevalence je tři až čtyřikrát častější než v běžné populaci (uzis.cz, 2015). Dlouhá (2011) upozorňuje, že musíme umět mentální retardaci odlišit od získaných defektů po druhém roce života, které jsou označovány za demence. V roce 1992 vstoupila v platnost 10. Revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 10), zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Ženevě. Podle této klasifikace je mentální retardace uvedena v kapitole F – Duševní poruchy, pod písmeny F70 – F79 Stupeň mentální retardace je dán orientačně výškou inteligenčního kvocientu a rozlišuje se 6 základních kategorií:
F70 lehká mentální retardace – IQ 50 – 69
F71 středně těžká mentální retardace – IQ 35 -49
F72 těžká mentální retardace – IQ 20 – 35
F73 hluboká mentální retardace – IQ do 19
F78 Jiná mentální retardace
F79 Nespecifikovaná mentální retardace (úzis.cz, 2015)
Lidé s mentálním postižením mají specifické nápadnosti v chování. Lidé s lehčími stupni obvykle vědí, jak se zachovat v běžných situacích, ale nelze od nich vždy očekávat adekvátní racionální reakci. Osoby s mentálním postižením odlišně zpracovávají informace a mají tendence k odlišnému způsobu reagování, mohou mít problémy s vyhodnocováním nových situací a aplikací pravidel. U osob s mentálním postižením není dostatečně vyvinuta schopnost sebeovládání, řídí se především emocionálními impulzy, mají zvýšenou pohotovost k afektivním reakcím, jež nezvládají adekvátně ovládat (Vágnerová, 2008).
10
Zvláště v období adolescence nebo rané dospělosti se u jedinců s mentálním postižením může vyskytovat sklon k agresivnímu chování. To se projevuje nedostatečným sebeovládáním a neschopností odhadnout vlastní fyzickou sílu a případné negativní následky. Příčinami může být dle Vágnerové (2008) narůstající stres v daném období (např. ukončení povinné školní docházky, přechod do pracovního procesu, hormonální nerovnováha atd.), negativní postoj okolí, ostrakizace, ponižování osoby s mentálním postižením, organické poškození mozku, které vede k impulzivním až útočným reakcím a různá omezení, jejichž smyslu nemůže jedinec porozumět. Agresivní chování se může vyskytovat i u jedinců, kteří se obvykle chovali bezproblémově. Agresivní jednání se může projevovat vůči zdravotnickému nebo pedagogickému pracovníkovi, kamarádovi, kolegovi z práce nebo členům rodiny. Vzácně se objevují i prvky kriminálního chování, které se projevují nevýznamnými krádežemi nebo impulzivním chováním, jež mohou mít sexuální charakter (Vágnerová, 2008).
1.4 Tělesné postižení Vítková (2006 s. 168) definuje osobu s tělesným postižením jako „ jedince, který je omezen v pohybových schopnostech v důsledku poškození podpůrného nebo pohybového aparátu nebo jiného organického poškození“. Jankovský (2006 s. 39) dodává, že tělesným postižením lze chápat „ v obecné rovině takové postižení, které se projevuje buďto dočasnými anebo trvalými problémy v motorických dispozicích člověka. Jedná se především o poruchy nervového systému, pokud mají za následek poruchu hybnosti. Můţe však jít téţ o různé poruchy pohybového a nosného (muskuloskeletárního) aparátu“. K těmto definicím se také přikládá i Vašek (2003) a dodává, že za tělesné postižení lze považovat také těžké anomálie, které se velmi nápadně diferencují od ostatních. Tyto anomálie jsou např. různé deformace a rozštěpy. K charakteristice tělesného postižení, které se vyznačuje vadami pohybového a nosného ústrojí (kosti, šlachy, klouby, svaly, cévní zásobování) a poškozením nebo poruchou nervového ústrojí projevující se narušenou hybností. K tělesnému postižení taktéž řadíme i všechny odchylky od normálního stavu těla a končetin. Tělesné postižení je obvykle zjevné a společným znakem osob s tělesným postižením je omezení pohybu (Vítková, 2006).
11
Klasifikace tělesného postižení Osoby s tělesným postižením představují rozdílnou skupinu. Odlišnosti těchto osob nejsou pouze různého stupně a různých příčin vzniku postižení, ale jsou také dány odrazem vnitřních osobnostních faktorů a vlivu vnějšího prostředí (Pančocha, 2013). Klasifikace tělesného postižení není jednotná, může se dělit podle jednotlivých přístupů odborníků k dané problematice. Renotiérová (2006) člení tělesné postižení podle doby vzniku na:
Vrozené popř. raně získané – dědičnost nebo poruchy vývoje v době prenatálním, perinatálním a raně postnatálním.
Získané - může se jednat o deformace, poúrazové stavy nebo postižení získané po nemoci Rozdílnou klasifikaci tělesného postižení zaujímá Monatová (1998). Autorka
rozděluje vady podle místa vzniku na obrny centrální a periferní, deformace, malformace a amputace. Podrobnějším členěním se zabývá Vítková (2006). Obrny centrální a periferní jsou provázané s fungováním centrální nervové soustavy a periferní nervovou soustavou. Podle rozsahu a stupně postižení rozlišujeme parézy (částečné ochrnutí) a plegie (úplné ochrnutí). Tyto obrny se dělí podle dvou hledisek. Jedním je dělení dle svalového tonu na hypertonii (zvýšený svalový tonus), hypotonii (snížený svalový tonus) a střídavý svalový tonus. Druhým způsobem členění je podle místa, které je zasaženo tato klasifikace se člení na tetra/kvadru plegie (zasaženy všechny čtyři končetiny), diplegie/diparéze (postižení zejména dolních končetin), hemiplegie/hemiparéza (vertikální ochrnutí poloviny těla, horní končetina je zde více postižena než dolní končetina), triplegie/triparéza (hemiplegie s dodatečným postižením další končetiny) a monoplegie/monoparéza (postižena je pouze jedna končetina). Tělesné postižení je často i estetický problém, který snadno vzbuzuje extrémní postoje společnosti. Osoba s tělesným postižením může být společností izolována, odmítána, může se stát terčem posměchu, šikany, nebo naopak může být více ochraňována a opečovávaná (Vágnerová 2008). Implicitní teorie osobnosti (sklon posuzovat osobnost dle jedné či několika málo vlastností) dle Hayesové (1998 in Vágnerová, 2008, s. 259) se váže na tělesné postižení, které je i estetickým handicapem a „tato ošklivost – zevnějšku i projevu – se stala příčinou generalizace v hodnocení osobnosti těchto lidí, neopodstatněného spojování tělesných nedostatků a špatných vlastností“ jako je např. zákeřné chování, zlomyslnost, zloba nebo agrese. 12
Tělesné postižení lze chápat jako náročnou životní situaci, která činí jedinci s tělesným handicapem složitější a náročnější životní podmínky. Tato situace jedince s postižením dlouhodobě zatěžuje ve všech rovinách života, zvyšuje a utváří stresové situace, zhoršuje každodenní situaci a utváří vnitřní konflikty např. srovnání životních ambic s reálnými možnostmi. Osoby s tělesným postižením mají velké množství technik vyrovnávání se s životními situacemi běžného života. Častými reakcemi je agrese a únik, které se více vyskytuje u osob se získaným postižením, jež byly zvyklí na jiné způsoby řešení problémů (Čadová a kol., 2012). Projevy agresivního řešení situací věnovala pozornost Čadová (2012). Dle této odbornice se můžeme setkat u osob s tělesným postižením s projevy verbální agrese (ironie, slovní napadání, nadávky), fyzický napadáním, sebepoškozováním, cíleném zanedbáváním sama sebe, strháváním pozornosti na sebe, jedinec očekává, že se veškerá pozornost bude vztahovat na jeho osobu a péči. Dalšími projevy je negativismus, kdy se osoba s tělesným postižením agresivně sebeprosazuje, nadměrně na sebe upoutává pozornost, nebo obviňuje okolí, lékaře, rodinu, přátelé a hledá viníka vlastní situace. Dle statistik v České republice přibývá rok co rok více než 200 osob, které se po úraze s poraněním míchy mohou pohybovat pouze pomocí invalidního vozíku. Tyto statistiky uvádějí také, že ročně ještě přibývá dalších 50 – 100 osob, které ochrnou z důsledku onemocnění nebo jiného neúrazového poškození míchy (Kábrt, 2004).
1.5 Kombinované postižení S pojmem kombinované postižení se v oblasti speciální andragogiky setkáváme velmi často. U této problematiky se můžeme setkat s nejednoznačnou terminologií. V literatuře se objevují rozličný termíny, jako jsou např. kombinované vady, těžké postižení, postižení s více vadami, souběžné postižení, hluboké postižení nebo také sdružené defekty či multihandicap. Nejednoznačnost termínů se také vyskytuje i v zahraničí, např. v anglicky mluvících zemích se používají pojmy multiple handicap, severe disabilities či multiple disabilities (Ludíková, 2005). Stručnou definici kombinovaného postižení nám nabízí Defektologický slovník: „V defektologii jde o kombinované vady, když jedinec je postižen současně dvěma nebo více vadami, např. poruchou zraku a sluchu“ (Sovák, 2000, s. 158). Kombinované postižení se projevuje řadou podob a různých stupňů závažnosti. Dopady tohoto druhu postižení se projevují závažnými obtížemi v komunikaci s okolím, v příjímání informací, ve snížené schopnosti
13
samostatného pohybu a obtížemi v psychickém prožívání (Langer, 2006). Vážnost tohoto postižení zachycuje Ludíková (2005 s. 8) dle ní „kategorie osob s kombinovanými vadami představuje ze všech úhlů pohledu nejsložitější skupinu, která ale je současně stále ještě nejméně propracovanou oblastí speciálně pedagogické teorie i praxe“. Klasifikace kombinovaného postižení se liší u jednotlivých autorů. Při klasifikaci každý z autorů upřednostňuje jiná kritéria pro hodnocení, na jejichž základě klasifikují kombinované postižení. Někteří z autorů hodnotí dle dominantního postižení. Jedním z těchto autorů je Jesenský (2000), který člení kombinované postižení na:
Slepohluchoněmota a lehčí smyslové postižení
Mentální postižení s tělesným postižením
Mentální postižení se sluchovým postižením
Mentální postižení s chorobou
Mentální postižení se zrakovým postižením
Mentální postižení s obtížnou vychovatelností
Smyslové a tělesné postižení
Postižení řeči se smyslovým, tělesným a mentálním postižením a chronickou chorobou. Klasifikace podle závažnosti postižení je mezi odborníky a speciálními pedagogy
oblíbené, ale u osob s kombinovaným postižením je velmi těžko posouditelné. Někteří autoři již naznačují upouštění od klasifikace podle druhů a stupňů postižení a spíše se zaměřují na hodnocení podle možné míry integrace dané osoby (Ludíková, 2005).
1.6 Chronická onemocnění Na závěr této kapitoly lze uvést zvláštní skupinu závažných chronických onemocnění. I když se ve velké míře odborných publikací nesetkáme s touto skupinou mezi druhy zdravotního postižení, lze ji mezi ně adekvátně zařadit. Jedná se o závažná onemocnění, která zpravidla zasahují do běžného života jedince a jeho rodiny či blízkého okolí. Jsou to onemocnění, která mění životní situaci a má různé dopady ve všech oblastech života jedince a celé rodiny. Národní rada osob se zdravotním postižením České republiky tuto skupinu chronických onemocnění nazývá vnitřní nemoci. Lze se také setkat i s pojmem vnitřní postižení (NRZP ČR, 2010).
14
Definice chronického onemocnění Podle generálního ředitelství pro zdraví a bezpečnost potravin Evropské komise lze chronické onemocnění definovat jako dlouhodobé a pozvolna nastupující onemocnění, kterým ve většině případů lze předcházet změnou životního stylu tj. vyloučení nebo omezení kouření a požívání alkoholu, změna nezdravé životosprávy a aktivnější způsob života. Generální ředitelství pro zdraví a bezpečnost potravin udává jako příklad nejčastějších chronických onemocnění kardiovaskulární nemoci, rakovinu, cukrovku, chronické onemocnění dýchacího ústrojí nebo duševní choroby (Evropská komise, 2016). Česká onkologická společnost České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně charakterizuje chronická onemocnění jako vytrvalá a vleklá onemocnění, která nejsou zcela vyléčitelná a léčbou těchto onemocnění lze pouze zmírnit příznaky nebo zpomalit průběh nemoci. Chronická onemocnění se mohou vyvinout z akutního onemocnění a mohou skončit úmrtím (www.linkos.cz). Z výše uvedených definic lze usoudit, že chronické onemocnění či postižení pro jedince představuje trvalé znevýhodnění v oblastech jeho života. Vágnerová (2008)především poukazuje na psychickou stránku nemocného jedince kdy „chronické onemocnění či postižení představuje trvalé znevýhodnění. Může sice dojít ke zlepšení, resp. úpravě stavu, ale chronicky nemocného nelze nikdy zcela vyléčit, musí onemocnění přijmout jako součást své identity a musí se s ním naučit žít.“ (Vágnerová, 2008, s. 75). V současné době se nelze setkat s jednotnou klasifikací chronických onemocnění nebo komplexním přehledem všech chronických onemocnění, proto se níže v textu nacházejí jen chronická onemocnění týkající se výzkumného vzorku. Onkologické onemocnění Onkologické onemocnění též nazýváno nádorové onemocnění je choroba, u které dochází k patologickým změnám organismu jedince. Buňka jako základní stavební jednotka lidského těla se mění vlivem nejrůznějších faktorů na nádorovou buňku. Nádorová buňka se od somatické buňky liší strukturálními změnami a v kontrole růstu. Typické pro nádorovou buňku je pomalé stárnutí až ztráta buněčné smrti a nespecifický destruktivní růst. Jakmile dojde v lidském organismu k většímu nekontrolovanému hromadění takovýchto buněk, vznikne nová tkáň nádor neboli tumor (Holečková, 2011). Rozlišujeme dva druhy nádorů benigní (nezhoubné) a maligní (zhoubné). Zhoubné nádory vytvářejí druhotná nádorová ložiska, která metastázují. Nádor roste
15
nekontrolovatelně a okolní tkáně utlačuje a ničí. Výběžky nádoru společně s tkání mají podobu raka s dlouhými končetinami a (odtud odvozen název rakovina) pronikají do zdravých tkání a vytváří tak vzdálené metastáze (Křivohlavý, 2002). Příčiny onkologického onemocnění nejsou zatím zcela známy. Převážná většina odborníků připisuje příčinu tohoto onemocnění nezdravému životnímu stylu. Například Mlčák (2004) uvádí souvislost onkologického onemocnění s nadměrným opalováním, promiskuitním sexuálním chováním, nedostatkem pohybu nebo nadměrném požívání alkoholu. Další nepodmíněnou příčinu také přikládá dědičnosti genetických poruch. Většinová populace si často myslí, že onemocnění rakovinou je osud nebo věc náhody a nelze ji předvídat nebo nijak ovlivnit. Rakovinou lze dle většinové laické veřejnosti také onemocnět díky genetickým predispozicím a největší vinu připisují znečištěnému životnímu prostředí. Centrum preventivní medicíny při Ústavu preventivního lékařství lékařské fakulty Masarykovy univerzity se snaží tyto mýty popřít. Lékaři z centra preventivní medicíny udávají, že 10 % osob s nádorovým onemocněním je způsobené dědičnými faktory, zbylých 90 % je způsobeno vnějšími vlivy. Tito lékaři dále popírají tvrzení různých ekologických iniciativ, že naše životní prostředí je velmi znečištěné a způsobuje u lidí nádorová onemocnění. Dle statistiky lékařů hlavními příčinami nádorů jsou výživové faktory, kouření, nízká pohybová aktivita, konzumace alkoholu, infekce, záření, pracovní expozice a chemické škodliviny v životním prostředí. Nejvyšší podíl příčiny výskytu nádorového onemocnění představují výživové faktory z 35 % a kouření tabákových výrobků 30%. Nízká pohybová aktivita a konzumace alkoholu jsou příčinou nádorového onemocnění z 5 %. Ostatní faktory jako jsou infekce, záření, pracovní expozice nebo chemické škodliviny v životním prostředí představují nepatrnou část příčiny výskytu onkologického onemocnění (Centrum preventivní medicíny, 2016). Dle statistik z roku 2010 každoročně onemocní v České republice více než 77 000 lidí rakovinou. Dle České onkologické společnosti každý třetí obyvatel naší republiky onemocní v průběhu života nádorovým onemocněním a každá čtvrtá osoba na toto onemocnění zemře. V roce 2008 bylo v České republice evidováno více než 418 tisíc osob s diagnostikovaným onkologickým onemocněním. Dle těchto statistik na našem území zemře přes 27 tisíc osob na následky rakoviny. Z těchto statistik vyplývá ještě další dlouhodobé smutné prvenství České republiky, kdy obsazujeme 1. místo v četnosti rakoviny tlustého střeva v Evropě (www.linkos.cz).
16
Diabetes mellitus Diabetes mellitus neboli úplavice česká či cukrovka je celoživotní chronické onemocnění, které se projevuje poruchou metabolismu sacharidů. Porucha metabolismu glukózy je v případě diabetu zvýšená hladina cukru v krvi. Diabetes dělíme na základní dva typy na diabetes mellitus I. a II. Typu. U každého typu mohou nastat rozdílné situace. U diabetu I. Typu je absolutní nedostatek inzulinu a u diabetu II. typu relativní nedostatek inzulinu. Údaje z roku 2006 evidují více než 750 tisíc obyvatel naší republiky s diabetem. Tato statistika hovoří pouze o diagnostikovaných osobách, dle lékařů je mezi námi přibližně 300 tisíc lidí, kteří o svém chronickém onemocnění nevědí (www.mte.cz). U diabetu nastávají akutní komplikace, které ohrožují diabetika přímo na jeho zdraví i životě. Mezi akutní komplikace řadíme hypoglykémii nebo hyperglykémii. U hypoglykémie dochází k poklesu glykémie (krevní cukr) v organismu nemocného a to se projevuje tlukotem srdce, bledostí, pocením a třesem. Při hypoglykémii by měl být ihned nemocnému dodán přísun sacharidů např. jablko, někdy i postačí rohlík. Pakliže příznaky hypoglykémie neodezní, může u diabetika dojít ke ztrátě vědomí a je nutné volat záchrannou službu, která podá diabetiku glukagon. Opakem hypoglykémie je hyperglykémie, kdy se v těle vyskytuje zvýšené množství glykémie v organismu těla nemocného. Příčinu hyperglykémie může způsobovat přejedení, stresové hormony, nedostatečná aplikace inzulinu nebo vynechání aplikace. V tomto případě může diabetikovi pomoct pouze lékař (Rybka, 2006). Diabetes mellitus I. typu se obvykle projevuje v dětství nebo u dospívajících, v některých případech i v pozdějším věku. Diabetes vzniká selektivní destrukcí specifických B buněk vlastním imunitním systémem. Cukrovka se začne projevovat, až kdy je zničeno více ne 90 % buněk slinivky břišní, které produkují v těle inzulín. Autoimunitní proces, díky kterému dochází ke zničení B buněk je pevně zakódován v genetické informaci jedince s cukrovkou, který musí celoživotně aplikovat do těla inzulín. Jedinec s diabetem I. Typu musí provádět pravidelnou samostatnou kontrolu glykémie a dodržovat ukázněnost ve stravování. Mimo dědičné dispozice se uvádějí i podněty virových infekcí nebo chemických látek jako spouštěče diabetu I. Typu. Prvními příznaky se projevují váhovým úbytkem, únavou, častým močením a velkou žízní. Někdy je stav doprovázen nechutenstvím a může vyvrcholit až k silným bolestem břicha a zvracením. V České republice je 7 % diabetiků s tímto typem (Diabetická asociace ČR, 2014).
17
Diabetes mellitus II. typu bývá někdy označován diabetem dospělých. Vyskytuje se u převážné většiny diabetiku (cca 90 %). Tento druh se vyvíjí a projevuje až v průběhu středního či vyššího věku života jedince. Častěji se diabetes II. Typu vyskytuje u osob s obezitou, kuřáků a lidí s nízkou pohybovou aktivitou. U tohoto diabetu bývá nízká hladina inzulínu, ale také může být v normě, jenže tělo nedokáže inzulín správně zpracovávat. Toto onemocnění lze léčit perorálními antidiabetiky, které zvyšují citlivost k inzulinu. Tento druh cukrovky má velmi nenápadný a plíživý nástup a první příznaky nemocný velmi často přehlíží a k diagnostice dochází později, někdy až s příznaky pozdních komplikací. Mezi pozdní komplikace se řadí malátnost, únava, zhoršený zrak, suchá svědivá kůže, špatné hojení ran, drobné opakované hnisání kůže, ztráta citlivosti v končetinách, vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol, časté infekce močového ústrojí nebo různé cévní potíže (Rybka, 2006). Diabetes mellitus I. a II. typu jsou nejčastějšími druhy cukrovky, ale existují další formy např. Gestační neboli těhotenský diabetes, který se projevuje přibližně u 3 – 5 % žen v těhotenství. V tomto případě se jedná o poruchu glukózového metabolismu, kdy tělo nedokáže produkovat inzulín pro pokrytí matky a plodu dítěte. Větší pravděpodobnost výskytu cukrovky u těhotných žen je u žen s obezitou, těhotných ve vyšším věku (nad 30 let), u žen, které mají v rodině diagnostikován diabetes nebo u žen, kdy předchozí dítě mělo vyšší hmotnost (nad 4kg). Ve velké míře se hladina glykémie po porodu vrací do normy, ale žena je dále sledována diabetologem z důvodu možného rozvoje diabetu II. typu v pozdějším věku (Diabetická asociace ČR, 2014). Emoční prožívání nemoci Každá nemoc, choroba vyvolává určitou emocionální odezvu. Chronické onemocnění představuje závažné a dlouhodobé onemocnění, které zásadně může změnit reaktivitu a celkové ladění nemocného. „Čím více nemoc naruší život pacienta, čím více se dotkne osobně významných hodnot, tím větší ztrátu představuje a o to výraznější bude i reakce.“ (Vágnerová, 2008, s. 79). Nemoc může vyvolávat různé emoční reakce jako je strach, úzkost, smutek, truchlení, depresi, pocit bezmoci a beznaděje nebo také hněv a vztek. Strach a úzkost představují negativní očekávání nemocného, které ovlivňuje jeho vnímání. Tyto negativní reakce jsou typická odezva na uvědomění si závažnosti svého stavu a riziko vlastního ohrožení života. S těmito reakcemi se musí počítat ve všech
18
případech, nelze je považovat za nepřiměřené. Pro pacienta je důležitá podpora blízkého okolí. Chronické onemocnění znamená i ztrátu zdraví a na tento fakt pacient reaguje smutkem a truchlením. Truchlením člověk zpracovává ztrátu, se kterou se musí vyrovnat, aby nemoc mohl přijmout. Není vhodné potlačovat tyto emoce nebo je urychlovat, člověk s postižením musí umět přijmout novou identitu. V některých případech se smutek může přenést až do deprese a mohou se objevovat i suicidální tendence. U chronicky nemocného se také mohou objevit pocity beznaděje a bezmoci, nemocný ztrácí smysl života a přestává být schopen spolupracovat na léčbě nemoci (Vágnerová, 2008). Reakcí na nemoc nemusí být pouze pasivní, nemocný může pociťovat i hněv nebo vztek. Jedinec cítí nespravedlnost nad svým osudem a má negativní postoje k situaci. Tato reakce se může projevovat agresivním chováním, nemocný může mít pocit odplaty, chce potrestat domnělého viníka a těmito reakcemi odreagovává svou tenzi (Vágnerová, 2008). Shrnutí Osoba se zdravotním postižením je velmi široký pojem, se kterým se setkáváme v mnoha oborech např. v medicíně, psychologii, speciální pedagogice nebo v politice trhu práce. ICIDH značně vypomohl k uchopení významu slova zdravotní postižení pomocí vymezení tří základních pojmů porucha, postižení, handicap, které na sebe navazují. V této práci jsou charakterizovány pouze vybrané druhy postižení a to mentální, tělesné, kombinované postižení a chronické onemocnění. Mentální postižení charakterizuje jedince se sníženou inteligencí s mentální retardací, se sociálně podmíněným mentálním postižením a demencemi většinou neznámou příčinou a neurčitým původem. Lidé s mentálním postižením odlišně reagují na běžné denní situace, velmi obtížně zpracovávají nové informace a hůře se jim aplikují společenská pravidla. U osob s mentálním postižením se mohou vyskytovat neadekvátní impulzivní reakce se sklony k agresivnímu chování. Většinou se takovéto případy stávají v důsledku obranné reakce na zátěžové situace. Osoby s tělesným postižením se vyznačují poruchami pohybového ústrojí, které se projevuje narušenou hybností. Tělesné postižení mimo tělesnou schránku také ovlivňuje psychiku jedince a jeho okolí. Na osobu s tělesným postižením jsou kladeny těžší životní podmínky, kterým se snaží bránit pomocí různých mechanismů. Tyto mechanismu nemusí být vždy dobré, mohou se objevovat i negativní reakce jako je fyzické napadání nebo slovní agrese. Osoba se zdravotním postižením může mít postižení s více vadami než jednou a v této souvislosti hovoříme o kombinovaném postižení.
19
Kombinované postižení představuje velmi složitou cílovou skupinu. V poslední době se u nás velmi cílí na zdravý životní styl a předcházením nemoc. Řeč je o chronickém onemocnění, které zahrnuje nejčastěji vyskytované onkologické onemocnění nebo diabetes mellitus. Každý jedinec s chronickým onemocněním si prochází různými emočními reakcemi na fakt, že ho postihlo dlouhodobé a závažné onemocnění. Reakcemi nemocného můžou mít i podobu hněvu a vzteku.
20
2 ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ Problematika rovných příležitostí je civilizační výzvou. Společnosti, které ji nezvládnou, velmi rychle zaostanou. (Vladimír Špidla)
2.1 Vymezení pojmu domácího násilí Pojem domácí násilí je v odborné literatuře nejednoznačný, nemá přesně stanovenou definici. Světová zdravotnická organizace WHO definuje násilí jako: „úmyslné použití či hrozbu použití fyzické síly nebo moci proti sobě, jiné osobě, proti skupině či komunitě, a to síly (moci), která má, nebo s vysokou pravděpodobností bude mít, za následek poranění, smrt, psychickou újmu, poruchu vývoje či osobnosti.“ (Haškovcová, 2004, s. 13). Někteří autoři jako Ševčík a Špatenková (2011) poukazují na agresi mezi nejbližšími, že ne vždy jsou mezi manželi, partnery, rodiči nebo sourozenci láskyplné a uspokojivé vztahy. V některých případech je to právě naopak. Z jejich teorií vyplývá, že rodina je jedna z nejagresivnějších skupin ve společnosti s výjimkou armády a policie. Existuje větší možnost, že budeme zabiti, zraněni nebo fyzicky či jinak napadeni v rodinném prostředí někým, koho velmi dobře známe, než kdekoliv jinde. Domácí násilí v rodinách je nejrozšířenější formou násilí vůbec a současně i formou nejméně kontrolovanou a co týče své frekvence a závažnosti je nejvíce podceňovanou. Domácí násilí se může stát komukoliv a kdekoliv bez ohledu na věk, společenské postavení, národnost nebo povolání. Jedná se o širokosáhlý společenský problém, jenž není pouze synonymem pro týrání žen ze strany mužů, ale zahrnuje v sobě několik orientací, které se týkají např. agrese vůči mužům, seniorům, dětem apod. (Conwayová, 2007). Definici domácího násilí lze vyhledat také v důvodové zprávě k zákonu č. 135/2006 Sb. na ochranu před domácím násilí, podle které lze domácím násilím charakterizovat „opakované násilné jednání nebo opakované vyhrožování násilným jednáním, v důsledku kterého dochází nebo hrozí, že dojde, k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti, mezi osobami, které jsou či byli spolu v intimním, rodinném či jiném obdobném vztahu a žijí ve společně obývaném bytě nebo domě. „U domácího násilí můžeme jednoznačně určit osobu násilnou i osobu ohroženou.
21
Definic domácího násilí je velké množství, i když nejsou vždy zcela jednotné, mají v sobě společný základ, který spočívá v násilném jednání mezi blízkými osobami.
2.2 Znaky domácího násilí I když se v rodině mohou vyskytovat určité znaky násilného chování, nemusí se zákonitě jednat o delikt domácího násilí. Expertní skupina Aliance proti domácímu násilí (2007) definuje čtyři základní znaky, díky nimž lze snadno identifikovat a klasifikovat určité chování jako akt domácího násilí. Těmito čtyřmi základními znaky jsou: Opakování a dlouhodobost – z jednoho útoku jakéhokoli charakteru ještě nelze určit, zda jde o domácí násilí. Může to však být jeho začátek. Jednorázový spor popřípadě náhodné násilné jednání nelze označit jako domácí násilí. Eskalace – od prvotních urážek či ponižování se stupňuje k psychickému snižování lidské důstojnosti až k fyzickým útokům a závažným trestným činům, které mohou ohrozit oběť na zdraví nebo dokonce i na životě. Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohrožené a osoby násilné – role osoby násilné a osoby ohrožené se nestřídají, domácí násilí neobsahují vzájemné urážení, napadání, či fyzické útoky. Neveřejnost – povětšinou probíhá za zavřenými dveřmi bytu či domu, stranou mimo společenskou kontrolu (www.domacinasili.cz). K výše uvedeným základním čtyřem znakům připisují jiní autoři např. Králíčková (2011) další znaky, které jsou typické pro domácí násilí např. společné bydlení, blízké vztahy (převážně intimního charakteru), nesouměrnost ve vztahu (jasné rozdělení rolí), „dvě tváře“ agresora nebo nevyrovnanost oběti a její ztráta schopnosti zastavit útoky v počátku.
2.3 Formy domácího násilí Domácí násilí se vyskytuje v nejrůznějších podobách. Mezi odbornou veřejností se používají základní formy domácího násilí v podobě násilí fyzického, psychického, ekonomického, sexuálního a v novějších definicích se k těmto formám připisuje nově také násilí sociální. Všechny níže uvedené formy domácího násilí mají společný cíl a tím je zisk moci a udržet si plnou kontrolu nad obětí. Násilné osoby užívají různé druhy taktik, aby dosáhly svého cíle zisku moci a udržení kontroly nad druhým. Velmi jednoduše lze
22
přehledně znázornit podoby domácího násilí pomocí Duluthského plánu, kde je středobodem zisk moci a ovládání druhé osoby (Conwayová, 2007 s. 16).
Obr. 1 Duluthský model Fyzické násilí je nejzjevnější formou násilí, jelikož zpravidla zanechává stopy na oběti v podobě modřin, jizev, popálenin apod. Mezi projevy tohoto druhu násilí spadá bití, řezání, kousání, pálení, kopání, škrábání, svazování, trhání vlasů, ohrožování nebezpečnými předměty či zbraněmi ale také i odepírání jídla nebo spánku atd. (ACORUS, 2011). Jedná se o nejzávažnější formu domácího násilí, která přímo může vést až k usmrcení oběti. Fyzické násilí působí na psychiku oběti a z tohoto důvodu se velmi často projevuje v kombinaci s psychickým násilím (Ševčík, Špatenková, 2011). Psychické násilí bývá označováno též jako násilí citové, emocionální nebo psychologické. Oproti fyzickému násilí nezanechává viditelné stopy na oběti, a tudíž se velmi obtížně prokazuje. Z tohoto důvodu můžeme hovořit o tomto druhu násilí jako o neviditelném (Kotková, 2014). Psychické násilí se projevuje verbálně nebo neverbálně. Neverbální násilí zahrnuje ničení oblíbených věcí nebo násilím páchaném na oblíbeném zvířeti. Verbální násilí se projevuje ústními výhrůžkami, ponižováním, zastrašováním,
23
obviňováním, zakazováním, hanlivým pojmenováváním, neustálou kontrolou nebo také zpochybňováním psychického stavu oběti (Ševčík, Špatenková, 2011). U ekonomického druhu násilí se agresor záměrně snaží docílit závislosti oběti na agresorovi. Jak z názvu vyplývá, jedná se o omezování k přístupu financím, neposkytování peněz ale také znemožnění chodit oběti do práce nebo se dále vzdělávat (Marvánová-Vargová, 2008). V poslední době se objevují nové případy ekonomického násilí, kdy násilná osoba uzavře vysoké půjčky, které nezvládá splácet. Tyto půjčky jsou uzavřeny v době trvání manželství. Firmy, jež vymáhají své pohledávky, je vymáhají na ohrožené osobě, i když násilník změnil místo pobytu a není k nalezení a manželství již zaniklo (ACORUS, 2011). Sexuální násilí je také těžce rozpoznatelné a dokazatelné, protože také jako psychické násilí nezanechává na oběti zjevné stopy. Sexuální násilí se odehrává v intimním prostředí beze svědků (v některých závažnějších případech hrají děti role svědků) a ve většině případů k němu dochází mezi partnery či manželi (Střílková, Fryšták, 2009). Dle Ševčíka a Špátenkové (2011) lze předpokládat, že třetina až polovina týraných žen byla minimálně jednou svým partnerem nebo manželem znásilněna. Dále autoři poukazují, že sexuální obětí se mohou stát i muži, ale vzhledem k velké citlivosti daného problému nelze stanovit přesná data. Projevem tohoto druhu násilí je znásilnění, ponižující komentáře týkající se vzhledu oběti, nucení proti vůli jedince k sexuálním praktikám a mnoho dalších. V novějších definicích forem domácího násilí se hovoří také o násilí sociálním. Pro tento druh násilí je charakteristická izolace oběti od společnosti. Agresor zamezuje kontakt oběti s rodinou, přáteli a postupně získává absolutní kontrolu nad svou obětí. Mimo izolaci se dá zařadit mezi sociální násilí také využívání dětí jako prostředku nátlaku (Ševčík, Špátenková, 2011). V případech, kdy oběť domácího násilí ztrácí kontakt s okolním světem, nemá příliš možností prodiskutovat a srovnávat svůj problém. V takovémto případě u oběti dochází k deformaci vnímání reality a normou se poté stává to, co žije a tím je dennodenní násilí (ACORUS, 2011). Dle Kotkové (2014) lze zařadit novou formu domácího násilí a tím je stalking. Stalkingem se rozumí chronické pronásledování druhé osoby, které většinou probíhá po skončení vztahu. Hlavním znakem stalkingu je posedlost, fixace pachatele na vybranou osobu, kterou poté systematicky obtěžuje. Pachatel pronásleduje vyhlédnutou oběť SMS zprávami, telefonicky, dopisy, ponechávání vzkazů, nechtěných darů popř. se vtírá do blízkosti oběti. Tento motiv může být motivován nenávistí ale i skutečným obdivem a 24
láskou slibující změnu chování (Buskotte, 2008). Podobný jev lze najít i v zahraničí např. v Australské publikaci se nachází pojem Harassment, který v překladu znamená obtěžování. Podle australských zdrojů se obtěžování projevuje podobně jako stalking. Násilná osoba obtěžuje oběť čekáním u domu, u auta, náhlého objevení na pozemku za oknem, neustálými telefonáty, ale na rozdíl od stalkingu také odstraněním základního vybavení domácnosti. Australská legislativa nemá přesně definováno, jaké jednání lze považovat za obtěžování, které by mohlo být považováno za protiprávní (Alexander, 2002).
2.4 Cyklus a příčiny domácího násilí Domácí násilí lze považovat za nepředvídatelný jev, ale ve skutečnosti má jasný typický vzorec tzv. cyklus domácího násilí. Po prvé tento vzorec popsala Lenore Walkerová (1979), která se původně věnovala domácímu násilí z pohledu žen v roli oběti. Z tohoto důvodu její popis reflektuje dané zaměření. Později uznala, že obětí domácího násilí mohou být také muži. Tento cyklus nahlíží na kontext a dynamiku domácího násilí. Walkerová popisuje čtyři fáze domácího násilí (viz. Obr. 2.) s různým časovým intervalem délky trvání, který se při opakování celého cyklu zkracuje (Špatenková, Ševčík, 2011, s. 53).
Obr. 2 Cyklus násilí dle Lenore Walker
25
Akt domácího násilí nelze považovat za jednorázový akt. První projevy násilného chování bývají nenápadné a většina ohrožených osob nedokáže přesně určit, kdy se ve vztahu po prvé projevilo násilí. Průběh každého vztahu i násilných projevů se liší, ale i přesto můžeme stanovit společné rysy násilí, které se opakují. Období, která jsou níže více popsány, jsou díky své cykličnosti označovány jako „kruh domácího násilí“ nebo také „spirála násilí“ (Úlehlová a kol., 2009). Policejní psycholožka Ludmila Čírtková vysvětluje dynamiku domácího násilí pomocí koncepce naučené bezmoci, která byla objevena v experimentech z roku 1975 Martinem E. P. Seligmanem. V počátcích bývá oběť projevy agrese ze strany blízkého člověka zaskočena, tyto projevy neutralizuje pomocí různých mechanismů manipulace s realitou („způsobila jsem si to sama“, „to už se opakovat nebude“ atd.). V následující fázi oběť nemůže násilí nikterak kontrolovat a to má za příčiny ztrátu aktivity, motivace, ztráta sebevědomí, emocionální deficity, ale také i kognitivní distorze („Nikdo mi neuvěří“, „je to zcela normální“) (Čírtková, 2008). Fáze domácího násilí lze rozdělit dle Buskotte (2008) do tří stupňů. Prvním ze stupňů je fáze stupňování napětí. Tato fáze se vyznačuje delší dobou trvání. Ve vztahu je napjatá negativní a houstnoucí atmosféra, kdy se aktéři velmi často hádají, přičemž se agresor cítí být vyprovokován. Agresor verbálně atakuje oběť a ta se snaží vyhýbat těmto atakům a snaží se je i eliminovat v budoucnu. Oběti, které se již s touto fází setkaly, většinou napětí vycítí a snaží se, aby k vyhrocení ataku došlo v soukromí. Tím má oběť pocit, že agresorovo chování má plně pod kontrolou. Druhý stupeň se nazývá fáze exploze týrání. V této fázi nemá agresor kontrolu nad vlastním chováním, konflikt v této fázi vrcholí. Zde je jedno o jakou formu násilí se jedná, jestli jde o psychický teror nebo fyzické napadání, vždy ohrožená osoba cítí strach a je v této situaci bezmocná. Oběť se většinou nezvládne agresorovi bránit nebo se mu vzepřít (Úlehlová a kol., 2009). Poslední stupeň se označuje jako Fáze líbánek - neboli fáze „promiň miláčku“ někdy bývá i tento cyklus označován za období usmiřování nebo cyklus lásky. V této fázi agresor pociťuje vinu za své agresivní chování a týrání. Agresor se neustále snaží oběti omluvit a vše jí vynahradit dárky nebo přehnanou pozorností a něhou. Pachatel slibuje nesplnitelné, vlastní nápravu a přesvědčuje oběť o svých citech k ní. V této fázi se v poměrné části případů oběť rozhodne vyhledat pomoc a radu u blízkých popřípadě i u odborníka a v malé míře se i oběť rozhodne v této fázi odejít od agresora. Bohužel ve velké míře oběť uvěří, že se agresor změní a že se obdobná situace nikdy nebude opakovat, agresorovi opouští. Oběť se tím pádem vrací nebo zůstává u agresora a ve 26
většině případů se vše opět opakuje. Fáze líbánek se zkracuje a fáze vytváření napětí a exploze týrání se prodlužuje (Střílková, Fryšták, 2009). Většina obětí, převážně ženy, si myslí, že nezvládne a nedokáže žít bez agresora. Ve většině případů oběti hledají pomoc u svých blízkých přátel a rodičů, ti často tvrdí, že se vše časem napraví. V této fázi si oběť také svou nesnadnou situaci bagatelizuje jak sobě samotné tak i před ostatními. Oběť používá fráze typu „Máme teď akorát špatné období. Kdybych to neudělala, tak by se to nestalo, atd.“ (Buskotte, 2008). Zkoumání reálného pozadí a příčin násilí ve vztahu je velmi obtížné. Samy oběti domácího násilí ani netuší, jak a kdy všechno vlastně začalo. Stává se, že násilí udeří do doposud idylického a harmonického vztahu jako blesk z čistého nebe. Přičemž nebývá výjimkou, že tomuto chování agresora předcházela dlouhá doba psychického a verbálního násilí, teroru a ponižování (Buskotte, 2008). Příčiny domácího násilí z hlediska etiologie dle Úlehové (2009) spočívají v sociokulturních tradicích a v životním stylu dané společnosti. Dnes hovoříme o vnějších vlivech, ve starších definicích se můžeme setkat s tzv. vnitřní silou. Mezi tyto vlivy patří teorie sociálního učení, individuální faktory, sociálně-psychologické faktory, sociálně kulturní faktory nebo feministické teorie. Teorie sociálního učení považuje agresivitu jako naučenou a získanou vlastnost. Zásadním vlivem je život v primární rodině, společenské normy, osobnostní rysy, užívání alkoholu popř. jiných návykových látek nebo také vliv masmédií. Individuální faktory spočívají ve vnitřní psychice obou aktérů domácího násilí a jejich specifických osobnostních rysech. Sociálně-psychologické faktory jsou zážitky a zkušenosti, které se přenášejí z dětství až do dospělosti, které se později vyvinou v mezigenerační přenos domácího násilí. Existuje zde hypotéza mezigeneračního přenosu násilí, která se potvrzuje více u mužů v roli agresora. Sociálně kulturní faktory neboli gender teorie vnímají příčinu domácího násilí jako sociální nerovnoprávnost, která ovlivňuje rodinné vztahy. Feministická teorie považuje násilí jako prostředek k uplatnění moci a kontroly nad ženou v roli oběti. Jedná se o dlouhodobé násilí a snahu kontrolovat ženu (Úlehlová a kol., 2009). Vznik domácího násilí je dle Bednářové (2003) podmíněno více faktory a nelze stanovit jednoznačně jednu konkrétní příčinu. Vždy je domácí násilí podmíněno více
27
vlivy. Řadí mezi ně společnost, rodinnou výchovu, osobní charakteristiky násilníka a sociální situaci vyvolávající stres. Společenským vlivem lze chápat postoje společnosti a tabuizace problematiky domácího násilí nebo také patriarchální pohled na rodinu. Rodinná výchova je ovlivněna transgeneračním přenosem násilných vzorců a identifikací s agresivním vzorem chování. Do osobnostních charakteristik se řadí psychické problémy, psychiatrické onemocnění či užívání a závislost na návykových látkách. Sociální situace, které vyvolávají stres, představují často vyskytující se problémy jako je např. ztráta zaměstnání nebo finanční potíže (Bednářová, 2003). Dalším náhledem na příčiny domácího násilí se zabývá Fryšták a Střílková (2009), kdy původně první pokusy o vysvětlení příčin domácího násilí byly založeny na jednofaktorových teoriích, které jsou v současné době překonané. Mezi jednofaktorové teorie patří psychologická teorie, sociologická teorie a biologicko-genetická teorie. Psychologická teorie se zaměřuje na psychiku a osobnost agresora. Stejně jako výše uvedené osobnostní charakteristiky násilníka dle Bednářové (2003) zahrnuje psychický stav agresora, užívání návykových látek nebo duševní poruchy. Sociologická teorie je inspirována feministickým přístupem, kdy násilí spočívá v uplatněné si moci a převahy muže nad ženou. Biologicko-genetická teorie je zaměřená na obecné predispozice k agresivitě u pachatele domácího násilí. Teorie byly velmi brzy překonány, jelikož nikdy neobsahovaly specifické situace domácího násilí. Mimo jiné je v současné době snaha pojímat domácí násilí komplexněji, nikoli ne jen jako instinkt, biologický produkt nebo vliv biodromálních procesů jako je např. testosteron (Střílková, Fryšták, 2009). Jelikož jednofaktorové teorie byly velmi rychle překonány, v dnešní době jsou preferovány multifaktorové přístupy, které jsou propojeny s jednofaktorovými přístupy do integrujícího modelu. V literatuře je hojně citován kauzální model D. G. Duttona z roku 1995 (viz. Obr. 4), který pracuje se čtyřmi strukturálními rovinami zdrojů a příčin domácího násilí (Ševčík, Špatenková, 2011,s. 36).
28
Obr. 3 Kauzální model dle D. G. Duttona (1995) Makrosystémová rovina znamená, že násilí ve společnosti je podporováno a udržováno díky pohledu převládající hierarchie hodnot, která má patriarchální smýšlení a opírá se o hluboce zakořeněné přesvědčení, že společnost musí mít určitou hierarchii, kde nadvláda patří mužům. Patriarchální smyšlení se prokazuje v řadě mýtů, jež se vážou k domácímu násilí. (Muži si nesmí nechat od žen všechno líbit.) Tento systém vytváří příznivé klima pro potenciál domácího násilí (Ševčík, Špatenková, 2011). V kauzálním modelu lze vidět další úroveň a tou je mikrosystémová rovina. Mikrosystémem lze charakterizovat samotnou rodinu. Do této sociální jednotky spadají předepsané role, způsob vzájemného ovlivňování členů. Členové rodiny znají svá slabá místa, vědí, jak mohou ranit ale i utěšit, znají velmi dobře reakce a chování členů v krizových situacích. K velkým rizikům patři privátnost, která stěžuje uplatněné mechanismu sociální kontroly (Úlehlová a kol., 2009). Exosystémová rovina lze vysvětlit jako exosystém, který charakterizuje sociální a životní prostředí, širší komunitu lidí, ve které se jedinec pohybuje. Exosystém představuje předivo vztahů poutající rodinu k makrosystému. Exosystémová rovina může generovat spouštěče i tlumiče domácího násilí. Příčiny působící na rodinu mohou být např. nedostatek financí, nižší vzdělanostní úroveň, nezaměstnanost atd. (Střílková, Fryšták, 2009). Ontogenetická rovina bývá též uváděna jako individuální úroveň. Tato rovina využívá poznatků z individuálních charakteristik násilných i ohrožených osob a zkoumá jejich vzájemnou interakci. Předpokládá, že agresor prošel specifickým vývojem díky sociálnímu učení a předpokládá, že se naučil řešit náročnou a stresující situaci agresivním počínáním (Ševčík, Špatenková, 2011).
29
SHRNUTÍ Domácí násilí lze charakterizovat jako násilné opakované jednání mezi blízkými osobami sdílející jednu domácnost. Domácí násilí se může vyskytovat kdekoliv, neváže se na konkrétní specifické znaky jako je vzdělání, národnost, věk nebo společenské postavení. Domácí násilí má své čtyři základní znaky – opakování a dlouhodobost, eskalace, neveřejnost a rozdělení rolí. Tyto znaky se prolínají ve všech druzích domácího násilí, kterými jsou fyzické násilí, psychické, ekonomické, sexuální násilí a nově lze i přiřadit stalking. Domácí násilí má i svůj vlastní typický vzorec, který se nejprve projevuje hromaděním napětí, při jehož stupňování přechází do fáze exploze týrání. Po incidentu dochází mezi aktéry k usmiřování a klidovému stádiu a poté opět celý koloběh začíná od začátku. Příčiny domácího násilí jsou nejednoznačné, nelze stanovit jednu konkrétní příčinu, vždy je tento problém ovlivněn více vlivy. Častými vlivy jsou společnost a její postoje k problematice, rodinná výchova, různé životní situace vyvolávající stres a osobnostní charakteristiky jedince.
30
3 ZÚČASTNĚNÉ OSOBY DOMÁCÍHO NÁSILÍ Po vymezení základních údajů o domácím násilí a osobách se zdravotním postižení se nyní dostáváme na závěr teoretické části, která se zabývá aktéry domácího násilí. V první části kapitoly se zaměříme na osoby ohrožené domácím násilím a závěr kapitoly bude věnován násilným osobám. V odborné literatuře se příliš nevyskytuje násilná osoba se zdravotním postižením, tudíž tuto osobu si blíže popíšeme v praktické části práce. V kontextu problematiky domácího násilí se v literatuře často objevuje Stockholmský syndrom. Stockholmský syndrom je situace, kdy si oběť domácího násilí vytváří kladný vztah k agresorovi. Syndrom vzniká až ve chvíli, kdy je oběť odříznutá od společnosti. Ve vztahu se i může objevovat ze strany násilníka laskavost a náklonnost, které podněcují naději na změnu (Kotková a kol., 2014).
3.1 Oběti domácího násilí V literatuře se setkáváme s pojmenováním oběť domácího násilí nebo s pojmem ohrožená osoba. Existuje různorodý okruh osob, které jsou považovány za osoby ohrožené a stávající se obětí domácího násilí. Podle Králíčkové (2011) se obětí domácího násilí může stát kdokoliv bez ohledu na pohlaví, rasu, vzdělání či sociální postavení. Autorka považuje za nejčastěji ohrožené ženy, děti, seniory, zdravotně postižené a také cizince či uprchlíky. Podle zákona na ochranu před domácím násilím č. 135/2006 Sb. lze chápat ohroženou osobou „proti které směřuje domácí násilí ze strany násilné osoby; jedná se většinou o osobu, která společně s násilnou osobou obývá byt nebo dům, popřípadě jsou či byli spolu s násilnou osobou v intimním, rodinném či jiném obdobném vztahu.“. Jedince ohroženého domácím násilím pojímá Střílková a Fryšták (2009) jako osobu, která je ohrožena ze strany násilné osoby závažným útokem. Útokem agresor ohrožuje oběť na životě, zdraví, svobodě nebo proti její lidské důstojnosti. Autoři sestavili typologii obětí, kterou lze rozdělit podle pohlaví, vzájemného vztahu, věku, chování nebo životního stylu. Podle Alexandera (2002) koluje v Austrálii mezi laickou veřejností mýtus, že oběť domácího násilí je masochistická nebo také fanatická a násilí má ráda. Autor přikládá vinu porno průmyslu, který tento fakt ve svých videích znázorňuje. Naštěstí existuje málo důkazů pro podporu takové teorie, i když autor nepopírá, že i takové vzácné výjimky se mohou vyskytovat. Autor upozorňuje, že oběti z těchto důvodů nesetrvávají delší dobu 31
ve vztahu s násilnou osobou, důvody jsou zcela jiné odpovídající profilu oběti a zdravému rozumu. Charakteristiky ohrožených osob se v odborné literatuře poměrně shodují. Nejčastěji
se
setkáváme
s charakteristikou
osob
s nízkým
sebevědomím,
sebehodnocením, sebeúctou, oběti se domnívají, že si agresorovo chování zaslouží, že si ho sami zapříčinily a mají pocity viny za své údajné pochybení (Ševčík, Špatenková, 2011). V následujícím textu si blíže představíme nejčastěji ohrožené osoby.
Žena jako oběť domácího násilí Podle výzkumu agentury STEM jsou oběťmi domácího násilí v 95 % případů právě ženy, které jsou nejčastěji týrány svými manžely nebo partnery. Partnerským násilím dle agentury STEM trpí nejčastěji ženy mezi 25. a 40. rokem. Důvodů proč je se tomu tak děje je hned několik. Jedním z nich jsou socializační vlivy, které muže předurčují jako ochránce a živitele rodiny a role ženy v rodině je submisivní. Další vlivem jsou také biologické faktory, ženy jsou fyziologicky slabší než muži, jsou zranitelnější jak somaticky, sociálně tak i ekonomicky (Vágnerová, 2008). K submisivitě žen nabádá i naše nejstarší kniha Bible, ve které je uvedeno v jednom ze svých dopisů „žena ať se učí v tichosti a s veškerou podřízeností. Nedovoluji, aby žena učila nebo měla moc nad mužem, nýbrž má být v tichosti. Neboť první byl utvořen Adam, potom Eva.“(Bible, 2013, s. 1136). Dalším obskurním příkladem z historie je případ, který byl zaznamenán v Archivu metropolitní kapituly u sv. Víta z roku 1482, kdy žádala Dorota z Miličína u soudu o rozvod a žalobu svého muže kramáře pro ublížení sekyrou do hlavy. Muž u soudu doznal, že ženu uhodil sekyrou a také, že ji bije, ale s rozvodem nesouhlasil a chtěl nadále v manželství setrvat. Církevní soud se přiklonil na jeho stranu, rozvod se nekonal a dodal, že muž nemá ženu bít železnými nástroji, ale může ji trestat prutem, holí, důtkami nebo ji tahat za vlasy (Gjuričová in Vágnerová, 2008). V neposlední řadě je dobré upozornit na právo manžela, které v mnoha zemích panovala do druhé poloviny minulého století podle anglického soudce Mathewa Haleho. Tento anglický soudce prohlásil v 17. Století, že manžel nemůže být vinen ze znásilnění své ženy, jelikož žena vstupuje do manželství se souhlasem k pohlavnímu styku a je povinna se muži poddat. Muži byli pouze souzeni z násilného styku s ženou, která nebyla jejich manželkou (Alexander, 2002).
32
Někteří autoři jako Ševčík a Špatenková (2011) odůvodňují vysokou míru podílu žen
v roli
oběti
všeobecnými
vlastnostmi
a
charakteristikami
žen.
Hlavní
charakteristickým rysem žen je míra závislosti na partnerovi emočně i ekonomicky, ženy věří v partnerovo zlepšení, snaží se agresorovo chování omlouvat a vinu připisují alkoholu, hněvu nebo únavě. Agresivní chování snižuje ženám sebevědomí, jsou vystrašené, trpí pocitem bezmoci a bezcennosti, přičemž udržují minimální kontakty s okolím. Ženy jako oběti domácího násilí na rozdíl od jiných obětí dovedou žít dvojí život. Navenek se jeví pozitivně, optimisticky a o svém vztahu mluví jako o idylickém, ve skutečnosti ale žijí v hrůze, strachu a hněvu. Týrané ženy se nejvíce obávají, že by jim nikdo neuvěřil, bojí se reakcí okolí, mají strach z budoucnosti, že nebudou mít kam jít a ze všeho nejvíce se obávají o děti a v neposlední řadě o svůj vlastní život (Buskotte, 2008). Ve společnosti koluje mýtus, že týrané jsou ženy z nižších sociálních vrstev, ženy nevzdělané a ženy, které mají problém s návykovými látkami nebo alkoholem. Opak je ale pravdou, nejedná se pouze o ženy nevzdělané, obětí se mohou stát i ženy s vysokoškolským vzděláním nebo pracovně úspěšné ženy (Úlehlová a kol, 2009). Se zajímavým poznatkem se můžeme setkat u Kotkové (2014) podle níž ženy, které v dětství prožívaly citovou deprivaci nebo byly svědkyněmi násilí v blízké rodině si opakovaně vybírají nevhodné partnery, kteří jsou vůči nim agresivní. Tento cyklický jev může vést až ke vzniku syndromu naučené bezmoci, který popsal v roce 1992 Martin Seligman. Koncept syndromu naučené bezmoci vzniká na základě klasického podmiňování, kdy se opakující zkušenosti s násilným chováním vedou k rezignaci odporu vůči násilnému jedinci. Ohrožený jedinec není schopen se pokusit o změnu a pociťuje ztrátu kontroly nad vlastním životem.
Muž jako oběť domácího násilí V naší republice se dlouho o násilí páchaném na mužích nemluvilo, teprve až v roce 2006 tuto bariéru prolomili sociologové Jiří Buriánek a Jiří Kovařík se svým výzkumem Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Díky této publikaci se začíná u nás ve společnosti více mluvit o tomto relativně aktuálním tématu. Ačkoliv je počet mužských obětí domácího násilí výrazně nižší, než tomu je u žen, nemůžeme tento jev přehlížet a ani toto téma opomíjet. Odhady uvádějí nízké procento mezi 2 až 5 procenty mužských obětí. Jenže tyto odhady mohou být zkreslené a počty
33
mohou být mnohem vyšší. Důvodem je, že muži o násilí nemluví, mají strach z reakce svého okolí, stydí se nebo si problém ani nedokážou přiznat a řešit jej (Ševčík, Špatenková, 2011). O stigmatizaci domácího násilí páchaném na mužích ve společnosti poukazuje i starší česká lidová písnička Má roztomilá Báruško od neznámého autora, ve které se zpívá „ Jaká hanba by to byla, kdyby žena muže bila, Jaká hanba by to byla, kdyby se jí bál. Žena muže bít nemůže, protože ho nepřemůže…“ (Velkýzpěvník.cz, 2005). V tuzemské literatuře se nachází různé příčiny, ale nejprve se zaměříme na příčiny podle Lesa Davidsona, který sám zažil násilí v partnerském vztahu a je zakladatelem linky pomoci pro muže, kteří se stali obětí domácího násilí. Možnými příčinami agresivity žen může být premenstruační syndrom nebo poporodní deprese. Další příčiny mohou být stejné jako u ženských obětí rodinných život, vzory v rodině nebo stres v zaměstnání. Novinářka Victorie Freedman v roce 1995 citovala Lesa Davidsona „ Vyděsilo mě, a stále mě děsí, co dokážou muži dělat ženám. Ale před pár lety se mi začali ozývat i muži. Vím, že se tomu těžko věří. Společnost staví muže do rolí, v nichž není místo pro oběti. Uhodí-li žena muže, společnost ji omlouvá. Ale když muž uhodí ženu, hned je to násilník. Ženy působí mužům zranění většinou zezadu do ramen, zejména kuchyňským náčiním, například nožem nebo nůžkami. Lijí jim horkou tekutinu do klína. Hodně útoků míří do oblasti genitálií.“(Conwayová, 2007, s. 39). V českých médiích se v roce 2013 objevil příklad domácího násilí páchaném na muži prostřednictvím televizního vysílaní v publicistickém pořadu Na vlastní oči. V pořadu vystupoval český filmař a dokumentarista Karel Kopš, který vypráví svůj životní příběh muže oběti domácího násilí ze strany manželky. V reportáži zaznívají pocity a emoce, které muž během několika let zažíval. Muž také odpovídá na velmi častý dotaz, proč se nebránil stále se stupňujícím útokům. Ve většině případů bývá muž (oběť) tělesně zdatnější než žena (pachatelka) jako tomu bylo i v případě pana Kopše, z odpovědi vyplynula obava fyzickému ublížení ženě a strach z reakce společnosti i zasahujících orgánů (v tomto případě policie České republiky). Tuto reakci potvrzuje i prezidentka Bílého kruhu bezpečí v podobě příkladu z praxe, se kterým se setkala, doplňuje tuto situace častou výpovědí mužských obětí, že ženy se nemlátí (nova.cz, 2013).
34
Senior jako oběť domácího násilí Další skupinou ohrožených osob, na kterou bychom neměli zapomínat, jsou senioři. Problematice týrání starších osob je věnováno mnohem menší množství publikací než násilí páchané na dětech a tím pádem se dá toto téma považovat za více problematické k jeho odhalení. V této práci se zaměříme pouze na násilí páchané rodinnými příslušníky a opomineme téma násilí páchané ošetřujícím personálem, které se vyskytuje většinou ve zdravotnických a sociálních zařízení. Podle Úlehlové (2009) nejrizikovější skupinou mezi seniory jsou ženy vdovy ve věku mezi 70 a 80 lety, senioři s nižším vzděláním, majetnější senioři a hlavně také starší osoby s postižením a se ztrátou soběstačnosti. Podle výzkumů se u seniorů nevyskytuje často násilí mezi partnery, ale objevuje se mezigenerační násilí ze strany dětí, pravnoučat či jejich partnerů. Senioři tuto skutečnost skrývají před okolím buď s pocitu hanby, že špatně vychovali své děti a jak by na to reagovalo okolí nebo v důsledku své nemoci (demence) nejsou již schopni rozpoznat násilné chování a řešit tuto situaci. Navíc i přes agresi cítí emocionální pouto ke svému rodinnému příslušníkovi a ve velké míře jsou na nich i různým způsobem závislý (Ševčík, Špatenková, 2011). Senioři se mohou stát obětí všech forem domácího násilí (viz. Kapitola 2.3 Formy domácího násilí). Poměrně častou formou u osob seniorského věku je násilí ekonomické, kdy agresor zneužívá oběť o její finanční úspory, cenné věci nebo majetek. U této kategorie se také setkáváme se specifickou formou pasivního násilí. Pasivní násilí představuje zanedbávání seniora, který je závislý na pomoci druhých. K základním projevům se řadí zanedbávání osobní hygieny, lékařské péče a neposkytování stravy a léků v dostatečné míře (Úlehlová a kol., 2009). V literatuře se můžeme také setkat s fenoménem domácího násilí páchaném na dětech např. u Vágnerové v publikaci Psychopatologie pro pomáhající profese, kde je tento jev označován jako Syndrom CAN – syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (Vágnerová, 2008). Z andragogického hlediska není tato problematika zásadní. Zásadní také není téma osoba se zdravotním postižením v roli oběti domácího násilí, jelikož se diplomová práce zaměřuje na pravý opak, kdy je osoba se zdravotním postižením pachatelem domácího násilí. Někteří autoři například Ševčík a Špatenková (2011) se zabývají i domácím násilí na LGBT osobách a na Masarykově univerzitě se zabývá Možíšová (2013) výzkumem násilí v lesbických vztazích.
35
3.2 Násilné osoby Ucelený jednotný popis násilné osoby domácího násilí nelze přesně definovat. Násilnou osobou neboli agresorem se může stát kdokoliv bez ohledu na pohlaví, věk, vzdělání či sociální postavení. Střílková a Fryšták (2011) definují násilnou osobu, jako jedince, který svým chováním ohrožuje jiného člověka na životě, zdraví a svobodě. Násilná osoba žije s ohroženým jedincem ve společné domácnosti a dodržoval či dodržuje s obětí intimní vztah nebo je s ní v rodinném či jinak blízkém vztahu. Agresor může pocházet z různých sociální, ekonomický či náboženských skupin. Chování útočníka má dvě strany, které se projevují rozlišností chování na veřejnosti a doma. Agresora lze charakterizovat jako chorobně žárlivého, impulzivního, s nízkým sebevědomím nebo s problémy s návykovými látkami a alkoholem (Ševčík, Špatenková, 2011). Králíčková (2010) charakterizuje osobnost agresora dominancí, přehnanou kontrolou a potřebou moci. Popisuje ho jako jedince vycházející z patriarchální rodiny s nevhodnými reakcemi na stresové a zátěžové situace. Příčiny agresivního násilného chování proti jiné osobě Špatenková (2011) shledává v těžkém dlouhodobém stresu, partnerských neshodách, zdravotních problémech, poruchách osobnosti, frustraci jedince, problémy s alkoholem a drogami, ve vzorech a modelech chování, identifikací se s agresorem z dětství, v boji o moc nebo také ve velké toleranci společnosti k násilí.
Muži jako násilné osoby Mezi rizikové faktory u domácího násilí se u mužů často objevuje zkušenost z dětství, kdy muž sám byl svědkem nebo dokonce i obětí domácího násilí. Tato zkušenost značně ovlivňuje muže, který se může identifikovat se svým otcem a z role oběti se náhle stane agresor (Vágnerová, 2008). Na transgenerační přenos násilí provedlo občanské sdružení Rosa, které se zabývá domácím násilím páchaném na ženách, průzkum násilí a dalších negativních jevů v původní rodině agresora. Z jejich průzkumu z roku 2014 vyplynulo, že negativní jevy v původní rodině agresora byly přítomny u necelých 60 procent. U 24,19 % případů bylo zjištěno přítomné domácí násilí v původní rodině agresora a 35,74 % agresorů vykázalo známky negativního prostředí v původní rodině (časté hádky, rozvod, zneužívání alkoholu, přítomnost drogové závislosti, atd.). Tato statistika je veřejně dohledatelná ve výroční zprávě občanského sdružení Rosa z roku 2014 (Hronová, 2015). 36
K tomuto tvrzení se přidává i Špatenková (2011) a navíc dodává silnou, majetnickou a žárlivou povahu, vyznavače „tradičních“ hodnot a rozdělení genderových rolí, muže s násilnickými sklony, vykazující problematické sexuální chování, muže s dvojí tváří, chovající se neadekvátně svému věku a nejsou schopní převzít odpovědnost. Muži, kteří se chovají jako malé děti, a nejsou schopni převzít odpovědnost, bývají pasivní, závislí a vyžadují, aby o ně bylo pečováno, a ze svých činů obviňují druhé. Majetničtí a žárliví jedinci reagují agresivně, když mají pocit, že se jejich partnerce nebo matce věnuje pozornost jiný muž. Vyznavači „tradičních“ hodnot a rozdělení generových rolí mají pocit, že mají právo bít ženy a být jim nadřazený ve všech situacích. Pokud se u mužů projevují násilnické sklony, akceptují násilí jako adekvátní způsob řešení všech problémů. Problematické sexuální chování se v tomto kontextu projevuje vnímáním sexuálního aktu jako zdroje moci, při němž se buduje nadřazenost a dominance. Muži s „dvojí tváří“ jsou na jedné straně pozorní, starostliví ale na druhé straně se projevuje agresivita, vztek, despotičnost nebo nenávist (Ševčík, Špatenková, 2011).
Ženy jako násilné osoby O ženách jako agresorkách se literatura příliš nezmiňuje. Jedna z autorek, která neopomíjí ženy jako agresorky je Čírtková (2011), která se zmiňuje o agresi žen z policejní praxe a praxe ze sdružení Bílý kruh bezpečí, kde zkoumala vzorce chování násilných žen na svých partnerech či manželích. Ženy se prosazují převážně psychickým násilím, převažuje psychické vydírání, očerňování muže, odepíráním komunikace a společenského života. Muž se tak stává závislý a žena se může v takovéto fázi dopouštět relativně často i fyzickým útokům, které se postupně stávají běžnější. Naopak sexuální násilí se u ženských agresorek relativně nevyskytuje. Pro ženy agresorky je typické převrácené domácí násilí tzn. že žena provokuje k incidentům, a nakonec obviňuje svou oběť z domácího násilí a vyhledává nebo vyhrožuje policií a pomocí poradenských organizací. U žen také převládá ekonomické násilí v podobě devalvace muže, ignorování potřeb a odebírání finančních zdrojů nebo majetků (Čírtková, 2011). Z výzkumu Buriánka a Kovaříka (2006) vyplývá agresivita českých žen z žárlivosti, zneužívání drog nebo nadměrného požití alkoholu a v menší míře jsou ženy agresivní díky nespokojenosti ve vztahu a se sexuálním životem. Ženy se projevují
37
agresivně i na veřejnosti a používají formu psychického násilí. Nejčastěji ženy mužům vyhrožují a sprostě je dehonestují. Ženy se dopouštějí násilí v různé intenzitě a v různé frekvenci. Útoky žen nebývají často fyzické, podceňuje se jejich tělesná konstituce, ale pokud žena zaútočí, její útoky by se neměly podceňovat. Často ženy používají při útoku nějaké předměty, jsou zdatné v házení různými předměty, kterými mohou partnera zranit jak uvádí příklad výpovědi ženy agresorky „Švihla jsem po něm žehličku, samozřejmě že by rozpálená, zrovna jsem žehlila“. Útoky žen se také projevují modřinami, škrábancemi nebo zraněními smyslových orgánů. Jak je výše uvedeno ženy ve větší míře oproti mužům užívají více zbraně, které jsou běžně dostupné např. kuchyňský nůž, nůžky, vařící voda nebo rozpálený olej (Ševčík, Špatenková, 2011).
Agrese u osob se zdravotním postižením V literatuře se spíše setkáváme s pojmem problémové chování, dříve se užívalo pojmů abnormální, odchylné, dysfunkční nebo nepřizpůsobivé chování. Problémové chování lze definovat jako „kulturně abnormální chování takové intenzity, frekvence nebo trvání, že může být vážně ohroženo fyzické bezpečí dané osoby nebo druhých, nebo chování, které může vážně omezit používání běžných komunitních zařízení nebo může vést k tomu, že dané osobě do nich bude odepřen přístup“ (Emerson, 2008 s. 13). Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo ve spolupráci s Ivanou Janišovou manuál průvodce s dobrou praxí Práce s klientem s rizikem v chování. V této publikaci se uvádí nejčastější příčiny problémového chování agrese a násilí, ničení majetku, pokusy o sebepoškozování nebo sebevraždu, výhružky, vykonávání tělesných potřeb na veřejnosti, chování bez sexuálních zábran, zneužívání návykových látek, plivání, rozmazávání exkrementů nebo jejich ukládání do oděvů, zastrašování, křivé obviňování, obtěžování nebo krádeže (Janišová, 2008). Emerson (2008) k tomu dodává destruktivní chování, rituály, nepřizpůsobivost, toulání, konflikty s okolím nebo toulání. Možné příčiny problémového chování u osob se zdravotním postižením Janišová (2008) přehledně znázornila do tabulky (viz. níže). Důsledky problémového chování dělí na tři základní zdroje. Jedním ze zdrojů mohou být mezilidské příčiny, kam spadá např. strach, kultura, víra, nízké sebevědomí. Dalším ze zdrojů mohou být vnější příčiny, které představují okolní prostředí a poslední zdroj problémového chování může být vnitřní
38
příčiny působící na jedince a to je např. závislost, vedlejší účinky medikamentů, bolest,…
Obr. 4 Možné příčiny problémového chování (Janišová, 2008 in mpsv.cz, s. 14) Zdravotní postižení lze také chápat jako těžkou životní situaci. Zátěžová situace vyvolává u všech jak u jedinců se zdravotním postižením tak i bez, stav nadměrného zatížení či ohrožení celkového tělesného a duševního stavu. Existují čtyři základní druhy zátěže: frustrace, stres, deprivace a konflikt (Vágnerová, 2008) Jaro Křivohlavý (1994) sestavil stupnici těžkých životních situací, které navozují u člověka stresovou situaci. Stupnice je ohodnocena maximálním číslem 100, který znamená nejtěžší zátěž. V této stupnici je na vrcholu s číslem 100 smrt manžela nebo manželky, druhé místo na stupnici s číslem 73 je rozvod a s číslem 63 rozchod manželů. Další dvě místa s číslem 63 představují smrt blízkého člena rodiny a vězení, dále následuje lehčí nehoda nebo choroba s číslem 53, a pro některé může být stresující uzavření sňatku, které se na této stupnici prezentuje s číslem 50. Stres je nadměrná zátěž, kdy je člověk vystavován vysokému tlaku. Stres byl již definován v roce 1920 filozofem Canonem, který poukázal, že stres může vyvolat útěkovou či útočnou reakci (Křivohlavý, 1994). Frustrace je závažný stav při neuspokojování základních lidských potřeb. Frustrace nastává teprve tehdy, když podmínky a okolnosti brání nebo znemožňují
39
uskutečnění cíle. Pokud má frustrace dlouhodobý charakter, může se z ní stát deprivace nebo-li strádání (Jeklová, 2006). Frustrace a konflikty se řadí mezi denní mrzutosti, které ruší pocit pohody, ale nepředstavují závažný zátěžový faktor. Konflikt má negativní vliv pouze tehdy, když jedinec není schopen ho řešit a má dlouhodobý charakter. Z určitých okolností může takovýto konflikt působit jako stresující faktor (Vágnerová, 2008). SHRNUTÍ: V domácím násilí figurují hlavně dva subjekty a to oběť domácího násilí též používán termín ohrožená osoba a agresor nebo-li násilná osoba. Obětí domácího násilí se může stát kdokoliv bez ohledu na věk, vzdělání, pohlaví nebo sociální postavení. Nejčastějšími oběťmi jsou ženy. Z převážné většiny jsou ženy obětmi domácího násilí ze strany partnera nebo manžela. Nejčastějšími důvody se uvádějí, že ženy jsou v partnerské roli submisivní, fyziologicky slabší, emočně a ekonomicky závislé na partnerovi či manželovi. Přesto se obětí mohou stát i muži, sice je ten výskyt podstatně menší než oběti žen. Muži bývají týráni svými manželkami nebo partnerkami. Muži se bojí o svém problému hovořit, mají pocit, že zklamali v roli muže, stydí se a bojí se reakce okolí. Obětí se stávají také senioři, ti jsou naopak více oběťmi svých dětí nebo pravnoučat. U těchto obětí převažuje ekonomické násilí, ale lze se také v hojné míře setkat s pasivní formou zanedbávání péče o seniora. Stejně jako u oběti, tak i u násilné osoby nehraje roli věk, vzdělání, pohlaví atd. Muži jako agresoři domácího násilí jsou charakterizování jako majetnický, žárlivý jedinci, kteří vyžadují pozornost a péči. Na muže působí i transgenerační přenos, kdy se v jeho primární rodině vyskytovalo domácí násilí nebo určité negativní společenské jevy. Ženy jako agresorky se projevují zejména v psychickém násilí, fyzické útoky se projevují minimálně. Pro ženy je typické převracení domácího násilí, kdy žena provokuje k incidentům a poté obviňuje oběť z domácího násilí. Agrese se může také projevit u osob se zdravotním postižením, jelikož postižení či nemoc je náročná zátěžová situace, který se snaží bránit i negativními mechanismy jako je agrese, vztek, hněv atd.
40
4 Osoba se zdravotním postižením jako agresor domácího násilí Výzkumná část této práce se zabývá otázkou domácího násilí páchané osobami se zdravotním postižením na rodinných příslušnících nebo osobách sdílející jednu domácnost. Práce se zabývá oběťmi domácího násilí jejich zkušenostmi a vyrovnáváním se s tímto negativním jevem ze strany blízké osoby se zdravotním postižením.
4.1 Cíl práce Hlavním cílem diplomové práce je analýza chování obětí domácího násilí, kdy je agresorem rodinný příslušník se zdravotním postižením.
Dílčí cíl zjišťuje faktory
vyvolávající ataky a strategii mechanismu reakcí oběti na domácí násilí. Druhý dílčí cíl mapuje organizace na území České republiky, která poskytují jakoukoliv podporu obětem domácího násilí.
4.2 Výzkumné otázky Pro naplnění cílů diplomové práce byly formulovány tyto výzkumné otázky: Jaké okolnosti mohou vyvolat agresi u osob se zdravotním postižením, která vede k domácímu násilí rodinného příslušníka? Jaká byla reakce oběti na agresi ze strany rodinného příslušníka se zdravotním postižením a jak tuto situaci hodnotí s odstupem času?
4.3
Charakteristika zkoumaného vzorku Výzkumný soubor tvoří 4 osoby z toho tři ženy a jeden muž. Kritéria pro výběr
respondentů bylo, aby se jednalo o osoby starší 18ti let, které žijí nebo žili ve společné domácnosti s osobou se zdravotním postižením. Další závaznou podmínkou bylo, aby osoba se zdravotním postižením vykazovala dlouhodobé stále opakující se projevy násilného chování vůči respondentovi, které se dá klasifikovat jako domácí násilí. Výzkumný soubor byl vybrán pomocí metody prostého účelového výběru, který spočívá ve výběru mezi potencionálními účastníky, kteří jsou vhodný pro účast ve výzkumu, seznámení s tématem a souhlasí se spoluprací na výzkumu. Tato metoda byla použita pomocí techniky sněhové koule. Technika sněhové koule nabaluje účastníky
41
výzkumu podle doporučení předchozích respondentů. Tato technika neutváří reprezentativní vzorek, ale přináší náhled do problematiky (Vojtíšek, 2012). Nejprve byla oslovena rodina, kde se vyskytovalo domácí násilí ze strany osoby se zdravotním postižením, kde tento problém rodina řešila s širším okolím. Tato rodina byla kontaktována s prosbou podílení se na výzkumu. Rodina poukázala na ženu, se kterou jsou v kontaktu, kde se jev domácího násilí ze strany osoby se zdravotním postižení taktéž vyskytoval. Žena ochotně souhlasila s účastí na výzkumu a nabídla další možné respondenty. Poskytla kontakt na pracovnici v sociálních službách, jež pracuje s klienty se zdravotním postižením. Žena se domnívá, že dva klienti byli umístěni do zařízení sociálních služeb z důvodu agresivního chování v rodinném prostředí. Tato domněnka se nakonec potvrdila a pracovnice v sociálních službách pomohla ke kontaktu s rodinami, které byly ochotny se také zapojit do výzkumu. Bohužel během realizace výzkumu došlo v jedné z rodin k úmrtí rodinného příslušníka. Z těchto pochopitelných důvodů rodina nakonec svou účast ve výzkumu odmítla. Posledního respondenta do výzkumu sama doporučila pracovnice jedné z organizací, která byla oslovena v rámci dílčího cíle 2 mapování organizací pomáhající obětem domácího násilí. Pracovnice nejprve kontaktovala svého klienta, zda by byl ochoten se podílet na výzkumu diplomové práce na toto téma. Klient poradenského střediska se po oslovení ochotně zapojil do práce a přispěl svou osobní zkušeností do výzkumného šetření. Během studentské praxe došlo k setkání s klientem v zařízení sociálních služeb, který vykazoval známky agresivního chování vůči rodině. Členové této rodiny byli osloveni a podrobně seznámeni s výzkumem diplomové práce. Nakonec nedošlo k vzájemné spolupráci a ani jeden ze členů rodiny nepřijal možnost stát se účastníky výzkumu. Níže si více představíme účastníky rozhovorů, kteří si aktivně zapojili do výzkumu na téma Osoba se zdravotním postižením jako agresor domácího násilí.
Respondent Cyril Muž 50 let, ženatý. Pracuje jako manipulační dělník, žije v družstevním bytě 3+1 společně s ženou (52let), je otcem dvou dětí syna (28 let) a dcery (25 let). V době incidentu respondent bydlel střídavě u svých rodičů v rodinném domě. Rodinný dům obýval se svou matkou a se zdravotně postiženým otcem. Otec pana Cyrila se dlouhodobě léčil s chronickým onemocněním (diabetes mellitus 2. typu). Mimo chronické
42
onemocnění se stal muži pracovní úraz, při kterém došlo k ochrnutí jedné horní končetiny a amputaci článků prstů na druhé horní končetině. V závěru života se u muže objevil karcinom tlustého střeva.
Respondentka Slavomíra Žena 65 let, vdova, invalidní důchodkyně. Nyní žije sama v družstevním bytě 3+1. Paní Slavomíra je matkou jediného syna (27let) s mentálním postižením. Žena je od roku 2013 vdova, její manžel zemřel ve věku 72 let po cévní mozkové příhodě. Syn je jediným dítětem respondentky. Již v dětství se u syna projevovaly poruchy chování (záškoláctví, drobné krádeže, užívání alkohol a tabákových výrobků). Syn byl po nějakou dobu umístěn v zařízení pro výkon ústavní výchovy.
Respondentka Rudolfína Žena 51 let, rozvedená, v době realizace výzkumu vedená v evidenci Úřadu práce. Žena žije sama v pronajatém bytě 2+1, je matkou tří dětí, dvou dcer (32 a 30 let) a jednoho syna (26 let). Starší dcera žije s vlastní rodinou několik let v zahraničí. Žena se rozvedla v době, kdy syn procházel obdobím dospíváním. Syn má diagnostikovanou mozkovou obrnu a přidružené lehké mentální postižení. Syn se pohybuje pomocí mechanického invalidního vozíku a nyní je klientem týdenního stacionáře a o víkendech či svátcích pobývá v bytě s matkou popřípadě s matkou u prarodičů.
Respondentka Josefína Žena 60 let, vdaná, administrativní pracovnice. Žije na malé obci v rodinném domě společně s manželem. Kolem rodinného domu má rodina několika hektarovou zahradu s vinohrady. Rodina k tomu ještě vlastní rozmanité množství hospodářských zvířat (kozy, prasata, drůbež, králíky). Žena má dvě děti syna (35 let) a dceru (32 let). Děti žijí ve svých domácnostech vzdálených několik desítek kilometrů. Paní Josefína je jednou rozvedená a v předchozím manželství předčasně porodila chlapce, který těsně po porodu zemřel. Nyní žije s druhým manželem, u kterého se projevují chronická onemocnění. Manžel paní Josefíny má diabetes mellitus 2. typu a dvakrát byl již léčen s onkologickým onemocněním.
43
4.4
Strategie výzkumného šetření Pro naplnění cílů byla zvolena kvalitativní metoda výzkumného šetření.
Kvalitativní výzkum lze charakterizovat jako výzkum, který se provádí intenzivně v terénu s lidmi, situace jsou obvykle přirozené. Hlavním cílem kvalitativního výzkumu je popis subjektu v daném prostředí nebo v dané situaci a jak se tento subjekt chová. Výzkumník je v osobním kontaktu s respondenty a to napomáhá k rozvedení nejasných otázek, popř. doplnění dalšími otázkami. Výzkumník se během své práce snaží pochopit aktuální situaci, vytvořit podrobný popis všeho co vypozoroval a zaznamenal. Tento druh výzkumu bývá obohacen o přepisy terénních poznámek z pozorování či rozhovoru, fotografie, videa nebo audiozáznamy popř. osobní komentáře a ostatní materiály, které přibližují zkoumaný subjekt. Výhodou je zisk dat hloubkového popisu daného případu či problematiky (Hendl, 2012). Výzkumné šetření je provedeno pomocí individualizovaného rozhovoru s oběťmi domácího násilí páchané osobami se zdravotním postižením. Výzkumník pracuje v terénu a v osobním kontaktu s výzkumným vzorkem, snaží se proniknout co nejhlouběji do zkoumaného problému. Tato technika napomáhá výzkumníkovi usměrňovat průběh rozhovoru a zaznamenávání pozorování vnějších reakcí dotazovaného (Gavora, 2010). Pro
tento
výzkum
byl
vybrán
fenomenologický
druh
rozhovoru.
Fenomenologický rozhovor se skládá ze tří částí, které se vzájemně propojují. Mezi rozhovory by měla být prodleva třech až sedmi dnů. První část se zaměřuje na historii života informanta. Cílem prvního rozhovoru je zjištění biografických informací nebo zkušeností dotazovaného. Druhá část se skládá z rozhovoru, který se zabývá podrobnější zkušeností a rekonstruuje zkušenosti jedince ve vztahu k tématu. Rozhovor může analyzovat současnost i minulost respondenta. V poslední třetí fázi dochází k reflexi dosavadních zkušeností respondenta (Hendl, 2012). Pro tuto diplomovou práci byly stanoveny tři okruhy rozhovorů, které jsou rozvětveny základními otázkami, směřujících k dosažení cílů. Schéma rozhovorů a otázek je následující: Základní informace o respondentovi Jaký je vztah mezi zúčastněnými osobami a jaký je zdravotní stav agresora? Vyskytovalo se prvky agresivního chování nebo domácí násilí v primární rodině oběti? Projevy domácího násilí a chování oběti Jak se projevovaly ataky? (vznik, příčiny, jaké druhy se vyskytovaly) Docházelo k atakům pod vlivem alkoholu popř. drog?
44
Jak oběť bezprostředně reagovala na ataky? Omluvil se pachatel za své činy, sliboval nápravu svého chování? Retrospekce událostí Byla oběť závislá na pachateli domácího násilí? Byla oběť v kontaktu s okolím, řešila nějak problém výskytu domácího násilí?
4.5
Postup získávání dat Často se hovoří o značné nervozitě prvního rozhovoru při jeho vedení, dokonce
se doporučuje provést nejprve cvičný rozhovor. V případě této práce došlo pouze k fiktivnímu rozhovoru z důvodu nedostatku dalších respondentů. Fiktivní rozhovor se konal s ženou, která má zkušenosti s agresivním chováním svého otce (bez zdravotního postižení) se kterým již několik let neobývá společnou domácnost. Vzhledem k citlivému tématu jakým domácí násilí beze sporu je, je důležité navození správné atmosféry pro získání potřebných informací. Veškeré rozhovory byly provedeny v soukromí bez asistence další osob v domácím prostředí respondentů. Domácí prostředí navozuje respondentům pocit jistoty, bezpečí a soukromí. Před zahájením rozhovorů byli všechny zúčastněné osoby seznámeny s tématem a obsahem diplomové práce. Respondenti byli také poučeni o možné prospěšnosti získaných dat, o jejich dobrovolnosti a možnosti kdykoliv rozhovor ukončit nebo neodpovídat na položenou otázku, na kterou nechtějí z jakýchkoliv důvodů odpovídat. Rozhovory probíhaly ve třech fázích. Před samostatnými rozhovory byly stanoveny základní otázky, směřující ke splnění dílů diplomové práce (viz. kapitola 4.4 Strategie výzkumného šetření). První fáze zahrnovala rozhovory, zaměřující se na obecné seznámení se s životem respondentů. První rozhovor měl za cíl zjistit bližší informace o životě respondentů a jejich blízké rodině. Tyto rozhovory trvaly kolem 30 minut. Druhé rozhovory se uskutečnily v rozmezí 3 – 5 dní od předcházejících délka těchto rozhovorů byla kolem 45 minut. Tato fáze se zaměřovala na popis mechanismu projevů agrese rodinného příslušníka se zdravotním postižením, na příčiny docházelo ataků, a popis bezprostředních reakcí obětí. Poslední třetí fáze měla za cíl analýzu současného stavu a retrospektivní pohled oběti na předchozí zkušenosti. Závěrečné rozhovory trvaly okolo 30 minut. Všechny rozhovory byly zaznamenány na záznamovém zařízení (diktafon). Veškeré audionahrávky byly přepsány do textu, doslovné přepisy jsou bezpečně uloženy
45
na dvou místech (osobní počítač a externí úložné zařízení). Výzkumník se zavázal, že doslovné přepisy a audionahrávky poslouží pouze k interpretaci dat a tyto texty ani nahrávky nebudou nikde uveřejněny pro zachování bezpečnosti a anonymity respondentů. Veškeré pořízené materiály související s rozhovory, které by mohly ohrozit bezpečnost a anonymitu respondentů budou do dvou let zničeny. Na důvěrnost při kvalitativním výzkumu poukazuje Švaříček (2014), kdy badatel by neměl zveřejňovat žádné informace, které by vedly k i identifikaci účastníka výzkumu. Pokud výzkumník nemůže zaručit, že nedovede zachovat anonymní identitu informantů, neměl by publikovat svou výzkumnou práci. Výzkumník by neměl sdělovat nikomu ani kolegům, nadřízeným či jiným účastníkům informace, které by vedly k odhalení identity (Švaříček, Šeďová, 2014). Mapování center na území celé České republiky bylo provedeno pomocí internetového vyhledávání. V internetovém prohlížeči pomocí webové stránky google.cz byly zadány hesla domácí násilí, intervenční centrum a pomoc obětem domácího násilí. Po důkladném prozkoumání mnoha webových stránek byly zjištěné informace přepsány na papír a rozděleny podle krajů. Následně byla zřízena emailová schránka pro sběr dalších informací o zkušenostech organizací s danou problematikou. Poté byly organizace ze seznamu osloveny emailem nebo telefonicky s dotazem, zda se setkaly s domácím násilím, kdy je nebo byl agresorem jedinec se zdravotním postižením. 4.6
INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT Získaná data jsou na základě specifických příběhů rozděleny v kapitole do čtyř
částí. Každá část se věnuje konkrétnímu respondentovi. Respondenti jsou pro zachování anonymity označovány fiktivními
jmény jako v předcházející
kapitole (4.3.
Charakteristika zkoumaného vzorku). Taktéž jména, která jsou uvedena v přímých citacích, jsou pozměněna. Jména, která ve svých výpovědích použili respondenti jsou nahrazeny jmény podle rostlin. Pro přehlednost aktérů domácího násilí jsou v úvodní části popsány základní údaje o oběti i agresorovi.
46
Respondent Cyril (50 let) – oběť domácího násilí ze strany otce s tělesným postižením a diabetem Respondent Cyril je muž, který se stal obětí domácího násilí ze strany svého otce, o kterého s matkou pečoval v domácím prostředí. V době, kdy pečoval o otce, řešil manželskou krizi a obýval v domě rodičů. Respondent v době, kdy docházelo k nejintenzivnějším atakům, měl syna přibližně ve věku mezi 16 až 18 lety a dceru mezi 13 až 15 lety, kteří žily s manželkou. V době školních prázdnin a víkendů trávil veškerý čas s dětmi nebo ženou. Pan Cyril je menší obézní postavy a naopak jeho otec byl vysoký urostlý muž vážící přes 120 kilogramů. Respondent se jeví jako tichý pořádkumilovný plachý muž ve středních letech. Sám sebe charakterizuje jako introvertního neambiciózního muže, který má nade vše rád svou ženu a děti. Jelikož se u agresora jednalo o získané postižení, respondent byl dotazován na chování svého otce před úrazem. Pan Cyril popsal primární rodinu před úrazem jako patriarchální se silnou dominancí otce, který v době před úrazem nikdy fyzicky nenapadl matku ani sestru, toto tvrzení popsal následovně „tak táta byl hlava rodiny jako no, živil nás, ale nikdy mámu ani ségru neuhodil, to zase jako ne. Jen zkrátka muselo bejt po jeho a my ho všichni doma poslouchali, ale to tenkrát bylo jako normální.“. Pan Cyril vypověděl, že od otce v dětství byl fyzicky trestán, ale všechny rány byly výchovné, v těchto případech se nejednalo o domácí násilí „Nikdy mě jako kluka nebil bez důvodu, vždycky to byly jako výchovný facky, který jsem si zasloužil. Dělali jsem kraviny s kámošema…“. Muž si není vědom domácího násilí nebo projevů agresivního chování mezi prarodiči. K těmto projevům nedocházelo ani nedochází v manželství či jiných dřívějších vztazích. Pan Cyril neshledal pravidelný impuls, který vedl agresora k útokům. Respondent vypověděl, že útočník si vyhledával stále nové záminky k atakům pana Cyrila i jeho matky. Zprvu se u agresora objevovalo psychické násilí na matce, manželce agresora. V tuto dobu žil pan Cyril s vlastní rodinou mimo dům rodičů, ale pravidelně rodiče navštěvoval a pomáhal matce s péči o otce. V této době se začalo rozvíjet fyzické týrání matky a psychickému napadání pana Cyrila, který tuto situaci popsal jako velmi bezradnou, kdy ho otec slovně napadal „Byl jsem tam jako dennodenně, máma mi každej den zoufale volala o pomoc. Nevěděla si s ním jako rady ale to já jako taky ne no… Po
47
každý když jsem tam přišel tak mi jako sprostě nadával, urážel mě jo a vydíral, kde jako jsem, že ho nemám rád, kde se jako flákám a tak.“. Po několika měsících docházelo k oslabování vztahu v manželství a na nátlak otce i matky se pan Cyril odstěhoval k rodičům. Po nastěhování se agrese ze strany otce se zdravotním postižením stupňovala a psychický i fyzický stav pana Cyrila se zhoršoval. Respondent trpěl nedostatkem spánku a odpočinku z důvodu nočních ataků ze strany otce „…tak jsem se vůbec jako nevyspal, každej den ráno jsem vstával do práce jo. A to otec klidně řádil jako i do čtyř do rána a schválně mě budil, mlátil dveřma,….“ Spánková deprivace se podepisovala i na pracovní výkon v zaměstnání respondenta „Tenkrát jsem měl naštěstí ještě dobrýho kolegu, to jsem nemusel řídit a moch se trochu cestou vyspat. Ale i tak to na mojí práci bylo poznat a dělal jsem šílený boty…“ Pan Cyril veškeré problémy s otcem před veřejností tajil. O tom co se mu a jeho matce dělo u rodičů věděla částečně jenom jeho manželka. Před kolegy v práci, dětmi či přáteli o ničem nehovořil. Jediný komu se s matkou svěřili, byla sestra pana Cyrila. Ta ovšem nevěřila jejich vypravování, jelikož při její návštěvě se otec choval bez projevů agrese. Návštěvy v rodině nebyly časté, sestra pana Cyrila bydlela v 200 km vzdáleném městě a navštěvovala rodinu přibližně 1x za měsíc. Sestra agresora navštěvovala rodinu pouze při zvláštních událostech (svátky, narozeniny, výročí atd.). Respondent uvedl, že otec při návštěvách převedl roli agresora na jeho stranu a sám se stavěl do role oběti. Obviňoval pana Cyrila a jeho matku z nedostatečné péče, stěžoval si na bolesti, které zjevně nepociťoval „furt si stěžoval, že mu nedáváme pořádně najíst, že se o něho nestaráme, že s ním necvičíme a… a jak ho to pak strašně bolí a že má strašný bolesti, a že se ani nevyspí a tak no. Furt ze sebe dělal strašnýho chudáčka.“. Pana Cyrila i jeho rodiče navštěvovala také dcera se synem. Při prvních návštěvách, které byly přibližně 1x týdně agresor nejevil známky agresivního chování vůči panu Cyrilovi a jeho matce. Později však agresor psychicky oba před dětmi napadal. U pana Cyrila docházelo dlouhodobě k psychickému týrání, které se projevovalo dle výpovědi převážně z urážek, obtěžování v nočních a brzkých ranních hodinách, přehnané žádosti o dopomoc při sebeobsluze nebo zdravotnické péči. Otec pana Cyrila napadal i pomocí předmětů. Házel po něm předměty z domácnosti, ničil soukromé fotografie nebo oblíbené předměty. Agresor na pana Cyrila nepoužil přímou formu fyzického násilí, kdy by ho udeřil nějakým předmětem nebo ho sám udeřil, ale fyzicky ho zatěžoval svou vahou při pomoci se sebeobsluhou. Agresor neměl dostatek pohybu a 48
docházelo u něho k otokům dolních končetin, které mu působili obtíže v chůzi „… celý dny se válel v posteli nebo seděl u televize tak měl jako dost voteklý nohy, měl je jak dvě bandasky jo. To mu dělalo jako problém chodit, tomu jako věřim, že nesimuloval, že ho to jako muselo bolet…“ Respondent dále popisuje péči o otce, jak mu dopomáhal při chůzi. Popisuje, že agresor mu tuto péči značně stěžoval nadbytečným opíráním a působením tlaku proti pomáhajícímu směru. „A teď si jako představte, že musíte tomu sto kilovýmu chlapovi, no von měl víc než sto kilo jo, ale tak to vemte jo. Teď mu musíte pomoct vstávat, nebo když to bylo nejhorší ho podpírat při chození a von vám ani trochu nepomůže jo, nesnaží se vám to jako ulehčit, naopak se o vás podpírá jak o hůl nebo šel proti mně protitlakem a schválně mě táhl na zem a já se s ním přetahoval.“. Respondent společně s matkou po určité době zajistili pro agresora jednou týdně pomoc pečovatelské služby s žádostí o hygienu. Zdravotní sestra pravidelně navštěvovala rodinu a pomáhala s běžnou hygienou, která zahrnovala holení, pedikúru, manikúru a velké koupání. Koupání probíhalo pomocí vanového zvedáku, čímž se rodině výrazně ulevilo od fyzické zátěže, která byla spojována s pomocí agresorovi při hygieně. K agresivním projevům otce pana Cyrila nedocházelo pod silným vlivem alkoholu. Agresor konzumoval denně pivo, přibližně jedno, dvě jedenáctistupňová lahvová piva. Konzumace tvrdého alkoholu byla vyloučena. Z výpovědi respondenta však vzešlo, že ataky byly vyvolány nedostatkem piva požadované značky a počtu stupňů nebo požadovaná značka cigaret. Reakce pana Cyrila na útoky byla proměnlivá. V prvních měsících, kdy nebydlel s rodiči, se aktivně slovně bránil atakům otce, snažil se ho usměrnit a jeho chování omlouval zdravotním stavem. Očekával brzkou nápravu chování, agresivní projevy přisuzoval obranným reakcím na nemoc a bolest projevující se postupně po úraze. Po několika letech agresivní ataky otce pana Cyrila začaly být častější, hrubější a vůči matce se projevovalo fyzické násilí. Pan Cyril se v tuto dobu nastěhoval k rodičům za účelem odlehčení těžké situace jeho matky. Respondent se domníval, že bude v rodině působit jako tlumivý element a bude otce usměrňovat v jeho agresivním chování. Pan Cyril nejprve ignoroval psychické ataky ze strany svého otce, ale později začal slovně reagovat a bránit se útokům. Respondent se domnívá, že tímto počinem vše zhoršil a dodal agresorovi nový impuls pro útoky. Pan Cyril se snažil slovně svému otci oponovat, hádal se s ním a snažil se neužívat vulgarismů. Neurážel agresora, snažil se mu vysvětlit, co dle něho dělá špatně, co se mu a jeho matce nelíbí a žádal ho, aby matku fyzicky nenapadal. Po těchto slovních reakcí 49
pan Cyril vyhledával manuální práce na zahradě a kolem rodinného domu „Ale když toho bylo na mě vždycky moc, tak jsem se sbalil a šel jsem ven třeba štípat dříví, zpravovat plot, makat na zahradě, sekat trávu a tak jako. To mi ze všeho nejvíc pomáhalo, kolem baráku si vždycky nějakou práci najdete. Tam jsem to ze sebe všechno krásně jako vybušil, a když bylo nejhůř a nešlo nic dělat nebo byla zima, tak jsem se tam taky zašíval. Udělal jsem si tam v kůlně takovou svou trucovnu, tam jsem si dal vizoura, vyřval jsem se, vyvztekal a mohl pokračovat.“. Ze zpětného pohledu by pan Cyril na svých reakcích příliš neměnil, jen lituje svého rozhodnutí se nastěhovat k rodičům na úkor svých dětí. Dále poznamenal, že mohl být v reakcí na otce přísnější a neústupnější. Bezprostředně po útocích ani po delší době si respondent není vědom otcovi lítosti nad agresivním chováním ani nezaznamenal žádnou omluvu či slib nápravy agresivního chování. Pan Cyril si není vědom, že by byl na svém otci v době, kdy docházelo k agresivním atakům, finančně, emočně či materiálně závislý. Žil v domácnosti s agresivním otcem kvůli matce, která by nebyla schopná agresivního muže opustit. Pan Cyril se necítil nikdy v životě izolován od společnosti, pouze v době, kdy žil s agresorem a matkou cítil izolaci od vlastních dětí. Respondent měl příležitosti, kdy si mohl říct o pomoc, ale problém s otcem nikdy s žádnými odborníky ani poradenskými zařízeními neřešil. Problematika domácího násilí se u pana Cyrila vyřešila neléčeným onkologickým onemocněním u agresora, který později na následky neléčené nemoci zemřel v nemocničním zařízení. Shrnutí pana Cyrila Pan Cyril je mužskou obětí domácího násilí ze strany otce s chronickým onemocnění a získaným tělesným postižením. V rodině respondenta se dříve nevyskytovalo násilné chování, agresivní chování respondent nezažil ani v partnerských vztazích. U pana Cyrila se jednalo o psychické násilí, které se projevovalo urážkami, vulgarismy, obtěžování respondenta v nočních hodinách, odpírání odpočinku a přehnané žádosti o dopomoc při sebeobsluze. Agresor fyzicky napadal matku respondenta a fyzicky zatěžoval pana Cyrila při pomoci s chůzí, kdy se o něho přílišně opíral a strhával ho k zemi. Útoky otce pod vlivem alkoholu nebo drog pan Cyril vyloučil. Respondent reagoval na ataky ze strany otce se zdravotním postižením slovním oponování, snažil se se svým otcem jednat diplomaticky bez užití vulgarismů či urážek. Agresorovi dával zpětnou vazbu jeho chování a bez větších emocí vysvětloval své pocity a přání ohledně 50
změn v chování. Po neúspěšných pokusech o nápravu chování agresora pan Cyril vyhledával manuální práci na zahradě. Respondent si není vědom, že by se otec někdy někomu omluvil za své chování nebo sliboval změnu v podobě lepšího zacházení s členy rodiny. Pan Cyril nebyl v době agresivního chování na svém otci žádnou formou závislý. Respondent doposud nevyhledal žádnou odbornou pomoc. Po celou dobu, kdy docházelo k útokům, měl možnost se obrátit na okolí, nebyl nikterak izolován od společnosti. Domácí násilí v jeho případě skončilo až po smrti agresora.
51
Respondentka Slavomíra (65 let) oběť domácího násilí ze strany syna s mentálním postižením
Paní Slavomíra je invalidní důchodkyně, která se stala společně s manželem obětí domácího násilí ze strany svého syna s mentálním postižením. Syn je jediné dítě respondentky, které vychovávala společně s manželem, který před třemi lety zemřel. Syn respondentky má mentální postižení, které mu bylo diagnostikováno ve školním věku. Chlapec se během dospívání dopouštěl krádeží, měl problémy s neomluvenými absencemi ve škole a závislostním chováním na tabákových výrobcích a alkoholu. Z těchto důvodů chlapec pobýval určitou dobu v zařízení pro výkon ústavní výchovy. Paní Slavomíra nerada škatulkuje svého syna jako mentálně postiženého, označuje jeho zdravotní postižení jako „mírné zbrždění“ oproti většinové populaci. Respondentka se nesetkala s projevy agresivního chování u rodičů či v partnerských vztazích. Respondentka popsala, že se synem byli obtíže již v průběhu, kdy se vzdělával na základní škole. Kvůli záškoláctví a dalším výchovným problémům syn pobýval určitou dobu v zařízení pro výkon ústavní výchovy. Paní Slavomíra se domnívá, že pobytem v tomto zařízení se chování u syna zhoršila. Syn se zde seznámil a spřátelil s jinými jedinci s poruchami chování, se kterými byl v kontaktu i po návratu domů. Matka se domnívá, že syn začal jednat pod vlivem staršího kamaráda.„…párkrát byl v polepšovně, a myslím si, že tím to jako bylo vo dost horší. Tam pochytil strašný věci od těch zmetků, tam byli strašný sígři. Von tam vůbec nepatřil. Se tam vlastně poznal s Tulipánem, toho asi znáte ne, ten tady bydlel vodsaď kousek a ten ho strašně stáhnul.“ Rodiče se snažili omezit styk syna s přáteli, které poznal v zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo s chlapci, kteří by podle jejich názoru mohli ohrožovat synovu výchovu. I přes tyto snahy se syn paní Slavomíry stýkal s těmito osobami. Základní školu syn paní Slavomíry ukončoval v sedmém ročníku ve věku 16 let bez další návaznosti ve vzdělání nebo pracovním uplatnění. Agresor po ukončení vzdělávání zůstal v domácnosti s rodiči. Otec agresora pracoval v uranových dolech, později kdy byl agresor plnoletý, odešel do starobního důchodu. Syn trávil veškerý volný čas doma u televize nebo s kamarády v jejich domácnostech popřípadě svůj čas trávili bezcílně na ulici. Paní Slavomíra nezná přesnou příčinu agresivních útoků ze strany syna. První projevy se vyznačovaly drobnými slovními potyčkami z důvodu špatného vyspání agresora, nedostatku oblíbených cukrovinek v domácnosti. Vztek u agresora vyvolával
52
také pes vyžadující jeho pozornost a péči. Postupem času docházelo k zhoršování situace v rodině. Agresor se projevoval častějšími výbuchy vůči matce a otci. Užíval nadávky, ničil zařízení v domácnosti a projevoval fyzickou agresi vůči domácímu mazlíčkovi. K eskalaci tlaku násilí mezi zúčastněnými docházelo v době, kdy se syn osamostatňoval a našel si ubytování s přáteli na místní ubytovně. Rodina agresorovi vypomáhala materiálně i finančně s osamostatněním. Agresor však kladl na rodinu velké finanční nároky. Syn paní Slavomíry vymáhal po rodině finanční hotovost i za cenu užití psychického a fyzického násilí. Respondentka se však domnívá, že útoky byly částečně iniciovány přáteli agresora spojené s konzumací alkoholu „Nejhorší bylo, když už se vodstěhoval, tam se trochu vopil nebo si zakouřil a hned neměl peníze. To si za námi vždycky došel no. …To byly naše nejhorší spory a kor když se do toho napil… mě to no to jako připadalo, že by ho někdo poslal pro ty peníze. Ale tak to von nikdy nepřiznal.“. Paní Slavomíra popsala psychické útoky v podobě hlasitých nadávek a vulgarit po celém panelovém domě, kde respondentka bydlí „to bylo slov a vyrválu vždycky když ho to chytlo. Ten to všecko bral hlava nehlava, se s tím vůbec nepáral, o jeho slovníku bych se ani raději nevyjadřovala, to byl samej kokot ču… pí… no a tak jako. To byl vždycky rachot po celým paneláku“. Na agresorovo chování si sousedé pravidelně stěžovali, zanechávali respondentce vzkazy na dveřích, na nástěnce nebo v poštovní schránce. Jednoho dne nakonec vznikla vlastníky bytových jednotek petice na zákaz vstupu agresora do panelového domu „ …dokonce tady sepsal petici a rozeslal to po všech vchodech, aby sem měl Fíkus zákaz vstupu. A vůbec mu nebylo blbý to dát i mě do schránky…“. Slovní útoky agresora doprovázelo také fyzické napadání respondentky a jejího muže. Manžela paní Slavomíry jednou agresor fyzicky napadnul, že muž musel vyhledat lékařskou pomoc. „on když se Fíkus naštve tak se vším tříská a mlátí všechny hlava nehlava. Kór mýho mužskýho, toho jednou tak majznul, až jsem s ním musela k doktorovi“. Lékař muži diagnostikoval lehčí otřes mozku. Přestože lékař zná rodinné poměry a potíže, které má respondentka a její muž se svým synem, rodině nikdy nenabídl možnosti odborné péče. Jedinou pomoc lékař nabízí ve formě farmakoterapie syna tlumivými léky „Tak on mu píše nějaký léky na zklidnění, ale když on si na to potom zakouří nebo napije tak to asi nemá žádnej význam.“. Agresor je kuřák, konzumuje ve větší míře alkohol a příležitostně si zakouří i marihuanu. Paní Slavomíra popsala nejčastější projevy ataků pod vlivem alkoholu a marihuany. 53
Reakce respondentky na útoky byly různé. Z počátku, když žili s agresorem ve společné domácnosti, se snažila se synem komunikovat, uklidňovat situaci a s mužem se stavěli do pasivní role. Později, když syn žil mimo domácnost ho respondentka ani její muž nechtěli nepouštět do domu. Agresor se dostal do společných prostor, kde se snažil dobít do domácnosti za pomocí násilí. Pokud mu nebyl umožněn přístup do společných prostor, kde by se dostal k bytu rodičů, rozbil u vchodových dveří skleněnou výplň „Kolikrát jsme ho ani nepustili do baráku, tady kopal do dveří nebo dole vymlátil ty skleněný dveře.“ Agresor se domáhal různými způsoby dostat do bytu respondentky i za pomoci pokusu o žhářství „…jednou se nám tady pokusil i zapálit rohožku s botníkem, aby jsme mu votevřeli. Ono to jako dost rychle chytlo, to ta černá stěna venku je ještě vod toho“. Po ničení majetku ve společenských prostorách panelového domu byli vždy zavoláni sousedy policisté. Respondentka dále dodává, že někteří sousedé volají policii, jakmile jejího syna zahlédnou v blízkosti panelového domu. Pakliže byla přivolána policie k zásahu na syna respondentky, došlo k vzájemné komunikaci mezi oběťmi a policisty. Policisté respondentce a jejímu manželovi vždy objasnili, proč přijeli zasahovat. Respondentka jim vypověděla informace o synovi. „No tak jako oni se vždycky vyptávali, co se tu děje, a že jedou na udání vod sousedů. Tak jsem se jim vždycky omluvila, vysvětlila jsem jim jakej kluk je a oni to už potom věděli, to už pak nijak neřešili.“ Přivolaná hlídka respondentce při každém incidentu, ke kterému byla povolána, nabízela pomoc. Policisté mohli začít jednat pouze tehdy, když by respondentka nebo její muž podali na syna trestní oznámení. Respondentka po jednom incidentu přijala nabídku pomoci od policie a sepsala s nimi trestní oznámení na syna. Toto rozhodnutí si přes noc rozmyslela a následný druhý den na policii obvinění proti svému synovi stáhla. „Jednou když mi ruply nervy, ale to toho bylo na mě ten den moc, tak jsem to s nima sepsala, ale to byla blbost. Jsem nemohla kvůli tomu ani v noci spát, pořád jsem nad tím přemejšlela no a ráno jsem tam hnedka šla zpátky a stáhla jsem to.“. Podle respondentky si agresor nepamatoval většinu svých útoků vůči ní a jejímu manželovi. Po vystřízlivění agresora mu respondentka připomínala jeho chování v předchozí večer. Agresor se matce omlouval za své chování, které si nepamatoval. Omlouval se pouze matce, nikoliv otci. Útočník dále sliboval své matce nápravu, že nebude konzumovat alkohol a nebude kouřit marihuanu „…no jéžiš von si to kolikrát ani nepamatoval, co dělal. Jsem mu to musela říct, co se tu dělo. No a pak se mi omluvil a sliboval, že už nebude pít a že nebude hulit tu maryjánu…“.
54
Respondentka necítila finanční nebo materiální závislost na svém synovi. V případě paní Slavomíry se jednalo o finanční a materiální závislost agresora na oběti. V otázce emoční závislosti na synovi s mentálním postižením si respondentka nebyla zcela jistá. Své pocity by nenazvala závislostí, ale přirozenou vazbou mezi matkou a synem „ tak je to můj syn, mám ho ráda ať už je jakej chce. Na to sem nic nemění.“. Paní Slavomíra po celou dobu měla blízký kontakt s okolím, necítila žádnou izolaci od společnosti. Běžně se pohybovala po městě mezi známými lidmi, na které se mohla kdykoliv obrátit s prosbou o pomoc při obtížích spojené s domácím násilím ze strany syna. Respondentka vypověděla, že veškeré záležitosti, které se děly v její domácnosti řešila se svou sestrou, která bydlí v sousedním domě. Paní Slavomíra dále řešila svůj problém s praktickým lékařem, ke kterému dochází celá rodina. Výsledkem pomoci praktického lékaře bylo předepsání tlumivých léku pro syna. Jinou další odbornou pomoc respondentka nevyhledala. Ze zpětného hlediska by paní Slavomíra příliš ze svých reakcí neměnila, pouze by se snažila důrazněji zabránit styku syna s jeho přáteli a pokusila se změnit rozhodnutí poslání syna do zařízení pro výkon ústavní výchovy, aby nedošlo k seznámení s jinými mladistvými delikventy a odpozorování nežádoucích patologických jevů. V současné době se situace v rodině uklidnila, změna nastala však po několika letech až po smrti manžela paní Slavomíry. Od této doby se v domácnosti neobjevují žádné psychické ani fyzické útoky. Manžel respondentky zemřel po cévní mozkové příhodě. Shrnutí paní Slavomíry Paní Slavomíra je vdova a zároveň matka syna s mentálním postižením, který vůči ní a jejímu manželovi vykazoval několik let známky domácího násilí. V respondentčině životě se nikdy dříve neobjevily žádné známky domácího násilí. První projevy se začaly objevovat až u jejího syna v období dospívání. Zpočátku docházelo k slovním urážkám způsobeným nedostatkem spánku agresora nebo nedostatku oblíbených potravin v domácnosti. K nejvyššímu nárůstu násilí docházelo v době osamostatňování agresora, kdy se stěhoval z domácnosti respondentky za svými přáteli na ubytovnu. Ataky se nejčastěji projevovaly v důsledku nedostatku financí nebo nedostatečného materiálního zajištění agresora. Ataky byly ve velké míře pod vlivem alkoholu nebo marihuany. Mimo psychické násilí agresor užíval i fyzickou sílu proti respondentce a jejímu manželovi. Po jednom útoku musel muž vyhledat lékařskou pomoc. Agresor demoloval zařízení 55
domácnosti a společných prostorů v panelovém domě, kde respondentka bydlí. Vlastníci bytových jednotek iniciovali petici na zákaz vstupu agresorovi do společných prostor panelového domu. Respondentka reagovala na ataky ze strany syna slovním uklidňováním a utěšováním agresora. Po odstěhování syna z domácnosti, kdy stále rodinu navštěvoval a útočil na ni, se respondentka snažila zamezovat vstup synovi do bytu. Na syna byla sousedy často přivolávána policie, která respondentce a jejímu muži nabízela pomoc. Respondentka nikdy pomoc nepřijala, pouze jednou respondentka sepsala trestní oznámení na syna, které později stáhla. Podle paní Slavomíry si syn nebyl vědom většiny svých agresivních útoků z důvodu jednání pod vlivem omamných látek. Respondentka synovi připomínala jeho jednání, za které se ji omlouval a sliboval nápravu v podobě abstinence. Paní Slavomíra nebyla na synovi finančně ani materiálně závislá. Respondentka byla v kontaktu se společností, u které nevyhledávala odbornou pomoc. Pomoc ji poskytoval pouze lékař v podobě tlumivých léků pro syna a sestra, které se vyzpovídávala se svými problémy. Agresorovo chování se změnilo před třemi lety po smrti manžela paní Slavomíry, od té doby nedošlo k žádným závažným útokům.
56
Respondentka Rudolfína (51 let) oběť domácího násilí ze strany svého syna s tělesným a mentálním postižením Respondentka Rudolfína je žena, jež se stala obětí domácího násilí, kdy agresorem byl její syn s tělesným a mentálním postižením. Respondentka je rozvedená a mimo syna má ještě další dvě dcery ve věku 30 a 32 let, které mají vlastní rodinu a žijí ve vlastních domácnostech. V době nejintenzivnějších útoků žila respondentka ve společné domácnosti s manželem synem a mladší dcerou, která v této době studovala vysokou školu a domu dojížděla na víkendy. K těmto atakům ze strany syna se zdravotním postižením docházelo v období synova dospívání. Starší dcera bydlela v pronájmu s přítelem a později v zahraničí, kde žije do dnes. Paní Rudolfína se projevuje jako velmi tichá, introvertní milá žena s láskou k rodině. Respondentka z dětství vnímala silnou dominanci svého otce vůči matce. Otce popsala jako přísného a nesmlouvavého muže, který při výchovných trestech používal fyzickou sílu „tatínek on byl takovej přísnej ale to jako nebylo nic násilnýho to bych neřekla, že to bylo jako to nějaký násilí, byl takovej přísnej, nesmlouvavej a občas nám dal řemenem“
Výchovné tresty se týkali pouze dětí, otec nikdy neuhodil matku
respondentky „… ale maminka ta ho musela poslouchat, když něco řekl tak to muselo být. Ale nikdy ji nebil.“. S manželem měla paní Rudolfína zpočátku kladný vztah, oceňoval její péči a starost o syna, ale postupem času, kdy se začaly zvyšovat synovi nároky, se začalo manželství rozpadat „…ale tím, že byl syn postiženej tak tím jak by zmagořil, ale ke mně se choval dobře, to uznával, že se starám o syna. Jen občas měl takový výbuchy.“ Manžel neunesl veškerý tlak z práce, roli otce dítěte s postižením a nedostatek volného času s ženou „No tak celkově toho na něj bylo moc, práce do toho postiženej kluk do toho nebyla pak na nic chuť, protože jsem byla vyčerpaná…“. Manžel paní Rudolfíny nikdy fyzicky nenapadl syna, ale v době puberty mezi nimi docházelo k častým slovním konfliktům „…tak chlap se s ním nemazal, jednal s ním jako kdyby nebyl na vozejku. Ale to, nikdy ho neuhodil to ne jako. Jak bych to řekla, no byli jak dva kohouti na jednom smetišti.“. Rozpad manželství byl dle paní Rudolfíny zapříčiněn chováním syna v období dospívání, kdy se syn upjal na matku a vyžadoval její pozornost. V období dospívání docházelo u agresora k stupňování nároků a výbuchů vzteku. Například když si chtěla 57
respondentka odpočinout od všední péče a trávit čas s manželem na společné dovolené, syn náhle onemocněl a dovolená se musela zrušit „…trpěl náš osobní život s manželem jestli víte. Pak nemůžete jet pořádně ani na dovolenou. Kluk se na mě upnul a i když už ho mohly třeba pohlídat dcery, že jsme chtěli jet s manželem na dovolenou, tak to prostě nešlo. Najednou horečky, kašel, protivnost a takový nějaký manýry.“ Podobné situace se u syna paní Rudolfíny dostavovaly, když měla na delší dobu opustit domácnost nebo chtěla věnovat svůj čas i ostatním členům rodiny „A vlastně to samý se stalo, když holka měla promoce, taky jsem tam nemohla, to až zvracel“. Bývalý manžel dával ženě ultimáta ve výběru péče o syna nebo udržení manželství. Žena se v tomto případě rozhodla pro péči o syna. Další obtíží u agresora bylo usínání. Od matky vyžadoval každý večer společnost v posteli a vypravování příběhů nebo četbu literatury dokud neusne. Tuto pozornost vyžadoval do 19 let a paní Rudolfínu tato činnost velmi vyčerpávala. Pakliže odešla dříve od syna než usnul, aby odbourala tento zvyk, agresor slovně útočil, používal vulgarismy a vyhrožoval suicidálním chováním. K tomu se přidávaly údery do stěny, která rozděluje agresorův pokoj od ložnice sousedů. Agresor se zabýval vlastní životní situací a hledal příčiny a viníky svého postižení. Nejčastějším viníkem byla právě matka, kterou neustále obviňoval z nedostatečné péče a zanedbání péče v postnatálním období. Útočník vyhledával informace na internetových stránkách, příkladem paní Rudolfína uvedla, že ji syn obvinil za pochybení ve zdravotní péči nebo zanedbání péče v prenatálním období „Vždycky si našel nějaký články na internetu a podle nich mě odsuzoval. Že je prej na vozejčku kvůli mně, protože jsem ho nechala vočkovat pak, že jsem tu nemoc nepodchytila nebo že jsem pila v těhotenství a furt něco.“. Paní Rudolfína nebyla nikdy od syna fyzicky napadena, jeho vztek se projevoval pouze psychickým násilím a fyzickými útoky na vybavení domácnosti, které úmyslně poškozoval „jako Petrklíč se vztekal, rozmlátil skříň, ale to spíš ubližoval sám sobě. Mlátil do všeho pěstí nebo najížděl vozejkem do nábytku nebo drbal stěnu. To tady vidíte, ještě do teď to tady mám po něm zdemolovaný třeba tady lednice jak je promáčknutá…“ Ataky syna byly také umocňovány finanční stránkou rodiny. Respondentka po rozvodu zůstala sama se synem v pronajatém bytě bez zaměstnání pouze s příjmy ze sociálních dávek od státu a výživného od manžela. Nemohla si dovolit nakupovat veškeré nadstandartní vybavení, přístroje, oděvy nebo potraviny, které po ní syn vyžadoval. Syn často vyžadoval po matce nové elektronické přístroje jako je mobilní telefon, počítač nebo 58
play station. Žena se snažila vyhovět nárokům a požadavky shánělo po známých a bazarech. Pořízená elektronika byla zjevně velkým problémem, jelikož syn vyžadoval dokupování dalších komponentů a softwarového vybavení, které nebylo snadno dostupné. Dále po rozvodu paní Rudolfína zůstala bez osobního automobilu, který patřil manželovi a pomocí něhož syna vozili na rehabilitace do vzdálenějšího rehabilitačního střediska nebo k lékaři. Nový osobní automobil si respondentka nemohla dovolit a syna dopravovala k lékaři nebo do rehabilitačního střediska veřejnou dopravou či ambulantní dopravou zajištěnou lékařem. Tato snížení ze standardu, který měla paní Rudolfína se synem, dokud žila ve společné domácnosti s manželem, se podepsala na psychice agresora, který nedokázal snížit své nároky. U agresora takto docházelo k častějším výbuchům vzteku a obviňování matky z odchodu otce nebo nedostatku financí. Toto náročné období se projevilo i na zdraví paní Rudolfíny, která měla bolesti zad a migrény „zůstala jsem sama se synem, kterej měl čím dál větší afekty. Byla jsem dost v koncích, protože jsem nevěděla kudy kam. Začala jsem mít i zdravotní potíže se zádama, migrény, stres a tak.“. V období, kdy syn procházel pubertou a paní Rudolfína i rozvodovým řízením, respondentka zhubla více než dvacet kilogramů. K útokům agresora nedocházelo pod vlivem omamných látek, alkohol se v domácnosti nacházel velmi zřídka. Pouze jednou syn paní Rudolfíny vypil více než půl láhve rumu, kterou doma našel. Po konzumaci se neobjevovali žádné prvky agresivního chování, ty následovaly až druhý den. Po probuzení z alkoholického opojení, bylo agresorovi značně nevolno a své obtíže projevoval nadávkami vůči matce a destruktivním chováním „…to se usmíval, blábolil ale druhej den nastalo peklo. To mu bylo zle, zvracel jak no víte jak to bývá jo, no a spadnul hnedka z vozejku a bylo vymalováno. To bylo šílený ráno, to už jako raději nikdy víc.“ Paní Rudolfína reagovala na synovi útoky relativně pasivně. Při prvních náznacích se snažila ataky nevnímat a ignorovat veškeré počáteční nadávky a urážky. Jindy reagovala tak, že se synovi omlouvala, snažila se ho utěšit nebo se ho snažila uplácet oblíbenou cukrovinkou „Jsem se snažila všemožně, to mi bylo kolikrát prd platný. Ale jinak pro tyto případy jsem pro něj měla vždycky v zásobě kinder vajíčko nebo kinder čokoládku a to docela zabíralo.“. Pakliže nepomáhala oblíbená cukrovinka, paní Rudolfína se snažila být na syna důslednější a občas neunesla tlak a se synem se ostře hádala. Později však hádek litovala a v ústraní plakala. Emotivní chování odůvodňovala
59
hormonálními výkyvy kolem menstruačního cyklu nebo špatnému dávkování tlumivých léků. Syn paní Rudolfíny nikdy vůči ní ani otci neprojevil lítost a nikdy se za své agresivní chování neomluvil a ani nesliboval nápravu. Respondentka pociťovala určitý druh závislosti na synovi se zdravotním postižením, jenž projevoval určité známky domácího násilí. Žena byla závislá na financích, které získávala ve spojitosti se zdravotním postižením syna. Emočně je paní Josefína stále závislá na svém synovi, ale její vztah a přístup k synovi se značně změnil. Žena začala vyhledávat po určité době péči psychologa, kterému se svěřovala se svými rodinnými potížemi (agresivita u syna se zdravotním postižením, rozpad manželství a omezený kontakt s dcerou v zahraničí). Odbornou péči u psychologa začala vyhledávat až poté, co se svěřila své starší sestře. Paní Rudolfína měla po celou dobu, kdy pečovala o svého zdravotně postiženého syna, značně omezený kontakt s okolím. Převážnou většinu času trávila doma se synem a nepřijímala návštěvy. Po dlouholeté spolupráci s psychologem došlo u ženy ke zvýšení sebevědomí a vnímání vlastních potřeb. Velkou oporou paní Rudolfíně byla taktéž sestra a mladší dcera. Po několika rozhodnutích společně s rodinou se rozhodla synovi zajistit umístění v nedalekém týdenním stacionáři. Z počátku cítila respondentka stesk a pocity viny. Později si však uvědomila, že daná situace je pro ni i pro jejího syna ta správná. Chování jejího syna se i umístěním do týdenního stacionáře zlepšilo. Zpočátku se projevoval agresivně i v zařízení sociálních služeb, ale díky přístupu zaměstnanců se jeho chování dle respondentky značně zlepšilo a v dnešní době dochází mezi nimi k občasným slovním potyčkám, které by neoznačovala jako násilné. Destruktivní chování agresora zcela přešlo. Žena se v současné době cítí po psychické i fyzické stránce velmi dobře. Paní Rudolfína lituje, že rozhodnutí o umístění syna do zařízení poskytující sociální služby nepřišlo již dříve. Nyní má jistotu, že ona i syn budou mít mnohem lepší vztahy a o syna je dobře postaráno. Shrnutí paní Rudolfíny Paní Rudolfína se stala obětí domácího násilí páchaným synem s tělesným a mentálním postižením. S domácím násilím se dříve v partnerských nebo jiných vztazích nesetkala. V dětství vnímala otcovo dominantní postavení v rodině, kde docházelo k fyzickým trestům dětí za pomocí řemene. Bývalý manžel paní Rudolfíny míval časté 60
konfrontace se synem, chlapce však nikdy neudeřil. Syn se příliš upjal na svou matku a vyžadoval její pozornost a péči. Paní Rudolfína neměla dostatek odpočinku, svůj veškerý čas věnovala synovi. Pakliže chtěla odjet na dovolenou, syn náhle onemocněl, nebo pokud chtěla svůj čas věnovat jiné osobě. Projevy domácího násilí se u jejího syna začaly objevovat v době dospívání, které přispělo i k rozpadu manželství. Útoky syna se projevovaly výbuchy vzteku, změnami nálad, obviňování z nedostatečné péče, z nedostatku financí nebo také obviňování respondentky ze zdravotního postižení syna. Paní Rudolfína nebyla nikdy fyzicky napadena, syn míval destruktivní chování, přičemž ničil vybavení pronajatého bytu. V souvislosti s péčí a agresivitou syna měla žena i zdravotní potíže. Zdravotní komplikace řešila analgetiky a tlumivými léky. K útokům ze strany syna na invalidním vozíku nedocházelo pod vlivem alkoholu ani jiných omamných látek. Syn se projevil agresivně až v po alkoholovém stavu, kdy mu bylo značně nevolno. Paní Rudolfína řešila celou situaci každé ráno dávkou Neurolu. Bezprostřední reakci na útoky žena řešila uplácením oblíbenou cukrovinkou. Pokud cukrovinka nezabrala, bývala matka přísnější a se synem se hádala. Těchto slovních potyček litovala a v ústraní plakala. Agresor se nikdy paní Rudolfíně za své chování neomluvil a ani nesliboval nápravu v lepší chování. Žena byla závislá na příjmech, které dostávala od státu na péči o syna. Paní Rudolfína měla velmi omezený styk se společností, většinu času trávila doma se synem. Později na doporučení sourozence začala vyhledávat odbornou pomoc u psychologa. Nakonec došlo k částečnému osamostatnění syna se zdravotním postižením, který navštěvuje týdenní stacionář v blízkosti bydliště respondentky. U Agresora se již neprojevuje destruktivní chování.
61
Respondentka Josefína (60 let) oběť domácího násilí ze strany manžela s chronickým onemocněním Respondentka Josefína je administrativní pracovnice, která se chystá v létě roku 2016 o odchodu do starobního důchodu. Žena žije společně s manželem v rodinném domě v obci o velikosti přibližně 1 200 obyvatel. Paní Josefína je po druhé vdaná. Z prvního vztahu měla syna, který zemřel po porodu. Nyní má dvě dospělé děti syna 35 let a dceru 30 let. Její manžel má po několik let diagnostikovaný diabetes mellitus 2. typu a dvakrát diagnostikované onkologické onemocnění. Respondentka by se popsala jako klidná bezkonfliktní žena, která touží po odpočinku. K domácími násilí docházelo v partnerském vztahu mezi respondentkou a jejím současným manželem. V době realizace výzkumu již po několik měsíců nedocházelo k projevům agresivního chování v rodině. Respondentka se však domnívá, že se vše může kdykoliv změnit, obzvláště v době, kdy odejde z práce do starobního důchodu a bude s manželem doma. Odchod do penze má paní Josefína naplánovaný na srpen roku 2016. U rodičů či prarodičů paní Josefíny nedocházelo k prvkům agresivního chování. Její otec byl dominantní přísný, ale spravedlivý muž, který byl pár let uvězněn v koncentračním táboře. I matka si zažila nepříjemné události druhé světové války a nikdy své děti neudeřila. Respondentka si myslí, že válka mohla rodiče poznamenat v pohledu na život. Rodiče paní Josefíny těžce nesli větší změny. Problém nastal, když si s druhým manželem začala stavět vedle jejich domu vlastní dům. Otec byl přísný na jejího manžela a nechtěl jim vypomáhat. „Děda, teda jako můj táta nebyl moc nadšenej, že jsem si našla chlapa z Ostravska a začali jsme tu stavět. Pro něj to byla rána, myslel si, že mi jednou přenechá jejich dům. Dával to Narcisovi značně najevo, dost se spolu hádali.“. Neshody mezi ní a rodiči ustali po narození dětí. Paní Josefína si myslí, že manžel měl svérázné neadekvátní výchovné metody. Nijak mu nezasahovala do jeho výchovných metod, jelikož se domnívala, že jako pedagog na základní škole ví, jak správně výchovně působit na děti. S odstupem času, ale vnímá, že děti mohly být oběťmi násilí „Teď zpětně to vnímám úplně jinak, když si vezmu, co si musely děcka prožít.“ Paní Josefína si je vědoma, že děti měly a možná doposud stále mají psychická traumata. Syn ve 35 letech má obtíže s navazováním vztahů „…Kluk je pořád takovej uťáplej, bojí se holek. Nejde mu se s žádnou pořádně seznámit.“ a dcera měla problémy s pomočováním ještě v době, kdy navštěvovala základní školu „ ta měla dlouho problémy s počůráním. Ještě ve dvanácti se v noci počůrávala. Jednou se jí to 62
stalo dokonce na návštěvě u tety, jako u švagrové od manžela...“. I když se manžel paní Josefíny projevoval agresivně vůči dětem, mezi sebou neměli žádné konflikty. O všech projevech, kterých se dopouštěl manžel na dětech příliš neví. Respondentka byla mnohem více zaměstnaná než muž, jež podle ní dokázal ukrývat dvojí tvář. První tvář paní Josefína popsala jako profesní, kdy by nikdo nepovažoval pedagoga za násilnou osobu a druhou tvář jako pedantského otce a manžela se sklony k agresi. Děti respondentky se relativně brzy odstěhovaly z domácnosti a doposud domácnost příliš nenavštěvují. Žena si není vědoma, že by vůči ní muž používal nějaké techniky manipulace nebo se vůči ní projevoval agresivně do doby, dokud neonemocněl. Jakmile se u jejího manžela objevil tumor na močovém měchýři, změnil se jeho přístup k dětem. Byl na ně velmi milý, laskavý, slovně jim odkazoval majetky a snažil se je zasvětit do práce na rodinném hospodářství. Paní Josefína starostlivě o muže pečovala a věnovala mu veškerý svůj volný, někdy i pracovní čas. Po několika operacích a léčebných procesech se muž plně uzdravil. S uzdravením se razantně změnilo mužovo chování. Začal přemýšlet nad vlastním životem, litoval se, zabýval se sám sebou a stavěl se stále do role těžce nemocného jedince. Do domácnosti musely být zakoupeny zdravotnické pomůcky „…to jsme museli domu nakoupit různé zdravotní pomůcky jako třeba měřič tlaku, bažanta, pánské inkontinenční pomůcky a tak dále.“. Agresor má velkou zásobu léků a farmaceutických přípravků, na jejichž množství upozorňuje „Pořád má ještě kolem postele rozházených spousty krabiček od léků a vitamínů a každý ráno to zobe a upozorňuje kolik toho má. Já ani nevím na co všechno to vlastně má.“ Muž vyžadoval stejnou péči a pozornost, která mu byla věnována v období nemoci a léčby. Žena musela vykonávat těžkou manuální práci místo muže a dopřávat mu péči „ to jsem kolem něho musela pořád dokola skákat, všechno mu nosit až pod nos, dělat za něj těžkou práci na poli, tahat kanystry s vodou“ Agresor neustále respondentce připomínal a zveličoval svůj zdravotní stav „Pořád mluvil o tom jak je těžce nemocnej, jak se mu to vrátí a že je moje povinnost se o něho starat“. Jakmile respondentka nevyhověla manželovým nárokům a požadavkům, docházelo k výhrůžkám a urážkám. Agresor vyhrožoval ženě zablokováním účtu a fyzickými tresty. Psychické útoky na paní Josefínu byly na denním pořádku. Agresor měl ranní rituál, že vstával s ženou ve stejnou hodinu, i když šel do práce mnohem později a již po probuzení na ženu útočil „no on se mnou i vstával, aby mě mohl peskovat, diktovat mi co všechno dělám špatně nebo nedělám, řval na mě, že je v baráku bordel a já nevím co ještě.“. Žena má psychicky náročnou práci, každý měsíc musí vytvářet měsíční uzavírky 63
v zaměstnání a do práce i z práce chodila značně vyčerpaná. Mezitím byl muž již doma a odpočíval po pracovním dni „…když jsem přišla z práce to on už byl zase doma, pěkně ve svém křesílku a odpočíval po obědě.“ Po pracovní době však paní Rudolfína neměla žádný odpočinek, začínala jí tzv. „druhá směna“, kdy se musela starat o manžela a značné hospodářství „V baráku neuklizeno, všechno co si vzal tak nechal tam, kde mu to vodpadlo od rukou a já to po něm musela uklízet. No pak jsem musela jít zase poklízet králíky, nakrmit zvířata a jít dělat na zahradu“. Paní Josefína se z rozsáhlé zahrady vracela, až když se stmívalo, kdy musela jít připravovat teplou večeři a občasné pohoštění pro návštěvy. Agresor se ve svém volném čase zabývá výrobou vinných nápojů a destilátů, kvůli kterým domácnost navštěvují často hosté. Manžel paní Josefíny se věnuje hostům a ta je po celý večer obsluhuje a po odchodu vše uklízí. Agresor se před veřejností dle výpovědi paní Josefíny stavěl do role těžce nemocného, doprošoval se lítostí a pomoci, přestože byl plně soběstačný a zdravý. Respondentka se snažila do domácnosti zavést zdravý životní styl založený na lepším stravování, aby nedocházelo k oslabení organismu nebo k návratu nemoci. Jenže tento fakt agresor odmítal akceptovat. Výbuchy vzteku se projevovaly, když se v chladničce nenacházely oblíbené uzeniny „Řval tu na mě, když v lednici neměl klobásky nebo aspoň tu slaninu.“. Agresor odmítal dodržovat léčebný režim a změnu ve stravovacích návycích. Paní Josefíně vyhrožoval a nadával, pokud nebude nakupovat potraviny, které si přeje. Velmi často poukazoval na platové ohodnocen paní Josefíny a snažil se ji stále přesvědčovat, že se s ním má nejlépe „Vyhrožoval, že odejde a že mi barák spadne na hlavu, že jen díky němu se netopím v dluzích a mám se dobře, že bych se s žádným jiným chlapem tak neměla“. K fyzickému napadení u paní Josefíny nikdy nedošlo, agresor pouze vyhrožoval, že ženu uhodí. Muž ženě dokonce vyhrožoval podpálením rodinného domu nebo otrávením půdy, pakliže ho neuvede jako spolumajitele nebo majitele všech nemovitostí „…řval po celým dvoře, že vykluče všechny hlavy a postříká to kyselinou.“. Respondentka na tyto podmínky a výhružky nepřistoupila. K atakům manžela paní Josefíny nedocházelo pod vlivem většího objemu alkoholu nebo jiných omamných látek. K agresivnímu chování docházelo pouze tehdy, když muž k alkoholu nedostal uzeninu, slané pochoutky a nebyl obsluhován. Bezprostřední reakce respondentky byly různé, někdy se snažila přehlížet a neposlouchat mužova slova a činy, někdy respondentka pilně plnila všechna přání. Jindy dávala mužovi za pravdu, i když s jeho názory či argumenty nesouhlasila. Reakce byly 64
závislé na psychickém stavu a momentálním rozpoložením. Zřídka paní Josefína manželovi oponovala, jelikož tím se situace vždy více vyhrocovala „To když jsem se mu snažila oponovat, tak to bylo mnoho násobně horší, to bylo jako přilívat olej do ohně.“. Častá reakce respondentky byla únik. Žena vyhledávala místa, kde mohla být sama. Nejčastěji žena utíkala na zahradu nebo ke zvířatům. Velmi se také těšila každé ráno do náročného záměstnání. Agresor se omlouval za své činy pouze tehdy, když viděl na paní Josefíně značnou únavu a vyčerpání a nechuť k sexu „…občas se i omluvil, ale to nebylo často. To on nikdy neuzná svou vlastní chybu, chyby dělají všichni ostatní kolem jen ne on. A když už se jako omluvil, tak byl najednou jak beránek a já už věděla, co chce a o co mu jde.“. Paní Josefína je na agresorovi finančně závislá, vlastní jeden společný bankovní účet ke, kterému má omezený přístup. Materiálně je naopak manžel závislý na své ženě, jelikož veškeré vybavení a nemovitosti mimo osobní automobil je ve vlastnictví paní Josefíny, které zdědila po svých rodičích. Nejedná se o majetek nabytý společným úsilím v době manželství a agresor si právně tyto hmotné statky nemůže nárokovat. Paní Josefína byla po celou dobu, kdy docházelo k incidentům v kontaktu s okolím. V jejich domácnosti se často pořádaly rodinné oslavy a jejich domácnost navštěvovali také hosté za účelem konzumace domácích alkoholických nápojů. Situace se v rodině zlepšila, když agresorovi po druhé při běžné kontrole lékaři objevili nový nález na močovém měchýři. Nádor v druhém případě byl benigní a došlo k rychlému odstranění bez vedlejších následků. Dle respondentky si muž uvědomil svůj reálný zdravotní stav a její rady. Paní Josefína ještě před výskytem druhého útvaru v močovém měchýři kontaktovala blízké centrum pomoci obětem domácího násilí, se kterým je do dnes v kontaktu. Paní Josefína s manželem po operaci na doporučení pracovnice centra obětem domácího násilí začali navštěvovat manželskou poradnu, která napomáhá k udržení harmonie ve vztahu. Agresor svůj vztek a sklony k násilnému chování projevuje vůči svým dětem. Ty však rodinu navštěvují jen zřídka, přibližně 1x měsíčně. Shrnutí Josefína Paní Josefína je žena, která je obětí domácího násilí ze strany manžela s chronickým onemocněním. Manžel respondentky má diagnostikovaný diabetes mellitus 2. typu a dvakrát se u muže projevilo onkologické onemocnění močového měchýře. Manželský pár žije v rodinném domě a vlastní hospodářská zvířata a několikahektarová 65
pole s vinohrady. U rodičů paní Josefíny nedocházelo k projevům agresivního chování, její otec se jevil přísně a dominantně. Manžel respondentky měl s jejím otcem časté konflikty. Manžel vykazoval agresivní chování už vůči dětem, které by se ze zpětného pohledu respondentky dalo považovat za domácí násilí. V této době respondentka však nepociťovala žádné projevy násilí vůči její osobě. Žádné tyto projevy nepociťovala do doby, dokud manželovi lékaři nediagnostikovali onkologické onemocnění. Muž se z onkologického onemocnění po nějakém čase vyléčil, avšak jeho chování se razantně změnilo. Agresor vyžadoval stejnou pozornost a péči jako v období nemoci a rekonvalescence. Jeho nároky se stále stupňovaly a dožadoval se jich výhružkami a urážkami paní Josefíny. Žena byla zastrašována fyzickými tresty a odpíráním finančních prostředků. Respondentka měla psychicky náročnou práci, po které ji čekala další práci doma kolem hospodářských zvířat a rostlin. Následně ji čekala další práce v domácnosti a kolem manžela a jeho přátel. Agresor se před veřejností stavil do role těžce nemocného a vyžadoval jejich pozornost, soucit a lítost. Paní Josefína se vždy snažila vyhovět jeho požadavkům, snažila se dbát o jeho zdraví, ale manžel tuto nabídku nebyl schopný akceptovat a nedodržoval omezení spojená s jeho nemocí. Agresor po ženě dožadoval přepsání vlastnictví nemovitostí pod pohrůžkami zničení či znehodnocení nemovitostí, které respondentka zdědila po rodičích. K útokům nedocházelo pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. Paní Josefína reagovala na mužovi ataky pasivně, snažila se nevnímat jeho slova. Další reakcí bylo vyhovění agresorovým požadavkům a přikyvováním jeho argumentům nebo únik do zaměstnání či za prací na hospodářství. Respondentka se pokusila občasně oponovat, ale tím se situace vždy zhoršila. Muž se ženě za své chování omluvil pouze tehdy, když měl zájem o intimnější kontakt. Paní Josefína je finančně závislá na svém manželovi, po celou dobu, kdy docházelo k útokům na její osobu, nebyla izolována od společnosti. U muže se po delší době objevil další nález na močovém měchýři, který byl odoperován. Žena vyhledala pomoc v lokálním středisku pomáhající obětem domácího násilí. Začala s manželem navštěvovat manželskou poradnu a jejich vztah se výrazně zlepšil. Muž se sice dál zabývá vlastním zdravotním stavem a vyžaduje péči, ale jeho výbuchy vzteku a agrese vůči ženě pominuly.
66
4.7
Systém pomoci obětem domácího násilí Druhým dílčím cílem je mapování organizací poskytujících odbornou péči obětem
domácího násilí. Podle zákona o sociálních službách 108/2006 Sb. Nabízí pomoc osobám ohroženým násilným chováním intervenční centrum. Jedná se o službu sociální prevence a je poskytována ambulantní, terénní i pobytovou formou. Ze zákona musí tuto službu poskytovat každý kraj (zákon o sociálních službách, 2006). V České republice se nachází 32 středisek intervenčních center, z toho je 18 základních organizací a zbylých 14 center jsou detašovaná pracoviště. Nejširší pokrytí intervenčních center v rámci krajů má Středočeský kraj, kde se nachází celkem 8 pracovišť intervenčních center. V Mladé Boleslavi lze najít dokonce dvě pracoviště intervenčních center, detašované pracoviště intervenčního centra Respondeo a intervenční centrum Jekheteni Luma. Intervenční centrum Jekheteni Luma se specializuje na klienty ze sociálně slabších rodin a na romské etnikum. Jekheteni Luma také jako jediné intervenční centrum nabízí své ambulantní služby i v sobotu. Všechny ostatní intervenční centra nabízí ambulantní služby pouze ve všední pracovní dny. Druhé nejširší pokrytí intervenčních center se nachází v Jihomoravském kraji, kde se nachází 5 pracovišť. V Jihomoravském kraji službu intervenčních center nabízí obecně prospěšná společnost SPONDEA, která má hlavní sídlo a intervenční centrum v Brně. Další intervenční centra SPONDEA nabízí v Břeclavi, Veselí nad Moravou, Hodoníně a ve Znojmě. Za zmínku stojí také Karlovarský kraj, který je rozlohou třetí nejmenší kraj České republiky (rozlohu má menší pouze kraj Liberecký a Praha) a s nejmenší hustotou obyvatel nabízí ve svém kraji 3 pracoviště intervenčních center. Intervenční centra Karlovarského kraje se nachází v okresních městech Sokolov, Karlovy Vary a Cheb. Pomoc mohou oběti domácího násilí hledat v občanských poradnách. V roce 1997 v České republice vznikla asociace občanských poraden. Občanské poradny poskytují nezávislé odborné a bezplatné sociální poradenství a upozorňují státní a místní orgány na nedostatky v legislativě a na opomíjené problémy občanů. Občanské poradny nabízí odborné poradenství v 18 právních oblastech, mezi které patří např. ústavní právo, trestní právo, občanské soudní řízení, základní práva České republiky i Evropské unie, oblast rodiny a mezilidských vztahů, majetkoprávní vztahy nebo také sociální pomoc a mnohé jiné. Asociace občanských poraden sjednocuje 38 občanských poraden a dalších 76 detašovaných pracovišť a kontaktních míst po celé České republice. Celý seznam
67
intervenčních center i občanských poraden z Asociace občanský poraden nalezneme v příloze. Níže v textu budeme hovořit o občanských poradnách, zmiňovány budou pouze ty, které spadají do sítě Asociace občanských poraden (asociace občanských poraden). Jihomoravským kraj byl bohatý na síť intervenčních center, ale oproti tomu občanské poradny z Asociace občanských poraden poskytují po celém Jihomoravském kraji pouze dvě občanské poradny a to v Brně a Kyjově. Naopak Moravskoslezský kraj poskytuje své služby v 6 poradnách, která mají dále 2 detašovaná pracoviště a 3 kontaktní místa. Podobně rozsáhlou síť poraden poskytuje kra Vysočina, ta ve svém kraji nabízí 6 občanských poraden s 6 kontaktními centry. Mimo intervenční centra a občanské poradny máme v České republice širokou síť neziskových organizací pomáhající obětem domácího násilí. Nejznámější organizací u nás je Bílý kruh bezpečí, který je na našem území již 25 let. Bílý kruh bezpečí poskytuje obětem trestných činů zdarma právní, psychologické a sociální poradenství. S oběťmi pracují především právníci, psychologové a sociální pracovníci. Bílý kruh bezpečí je zapsán v Registru poskytovatelů sociálních služeb MPSV dle zákona č. 206/2006 Sb. A v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů Ministerstva spravedlnosti podle zákona č. 45/2013 Sb. Bílý kruh bezpečí má registrované 3 sociální služby – službu odborného sociálního poradenství, službu intervenčního centra a službu telefonické krizové pomoci.(Bílý kruh bezpečí). Službu odborné sociální pomoci Bílý kruh bezpečí poskytuje v 9 pobočkách po celé České republice. Centrála se nachází v hlavním městě Praha a ostatní pobočky nalezneme v Brně, Českých Budějovicích, Jihlavě, Liberci, Olomouci, Ostravě, Pardubicích a v Plzni. V Ostravě se nachází pobočka, poskytující službu intervenčního centra. Dále Bílý kruh bezpečí disponuje službou telefonické krizové pomoci, která má pracoviště na utajené adrese a poskytuje nepřetržitou bezplatnou pomoc (Bílý kruh bezpečí). V Jihomoravské kraji nalezneme občanské sdružení Persefona, které pomáhá obětem domácího násilí, ale také poskytuje služby osobám s potížemi se zvládáním agrese. Persefona nabízí komplexní péči obětem domácího násilí a sexuálního zneužívání v celém Jihomoravském kraji. Persefona sídlí v Brně a své služby také nabízí ve vybrané dny v Ivančicích, Slavkově u Brna, Tišnově a v Židlochovicích (Persefona). Dále v Jihomoravském kraji nalezneme pod Znojemskou oblastní charitou službu krizové pomoci Tereza. Tereza poskytuje pomoc obětem domácího násilí službou
68
sociálního poradenství v terénní a ambulantní formě na Znojemsku (Tereza – krizová pomoc Znojmo). V Moravskoslezském kraji lze najít poradnu Slezské diakonie ELPIS. Poradna ELPIS poskytuje bezplatné odborné sociální poradenství, podporu a pomoc obětem a svědkům domácího násilí. Poradny ELPISu se nachází v Třinci, Ostravě a v Bruntále (Slezská diakonie). Na území Čech, se v jihočeském kraji nachází sociálně psychologické centrum Arkáda. Hlavní pobočku sociálně psychologického centra nalezneme v Písku. Druhý kontaktní místo Arkády se nachází v Milevsku. Cílovou skupinou Arkády jsou osoby starší 16 let v kritických situacích, kterou představuje mimo jiné i domácí násilí. Arkáda dále poskytuje Linku důvěry nebo Program následné péče. Program následné péče zahrnuje sociálně právní poradenství, psychoterapii zaměřenou na stabilizaci klientova emočního prožívání, párovou nebo rodinnou terapii a skupinová setkání. Arkáda cílí i na žáky a studenty základních a středních škol, pomocí primárních preventivních programů, které se mimo jiné zabývají i problematikou domácího násilí (sociálně psychologické centrum Arkáda). V České republice dále existují organizace, které se specializují na domácí násilí páchané na ženách, to představuje např. občanské sdružení Rosa nebo obecně prospěšná společnost proFem. Obě neziskové organizace sídlí v hlavní městě Praha. ProFem mimo sociální poradenství poskytuje služby intervenčního centra v Příbrami, Berouně a v Benešově. I když hlavní cílovou skupinou proFem jsou ženy, nedopouští se diskriminace na základě pohlaví a své služby intervenčního centra nabízí také i mužům (proFem, 2016). Občanské sdružení rosa poskytuje ženám odborné sociální poradenství a také pobytovou službu formou azylového domu. Azylový dům občanského sdružení Rosa má pro lepší zabezpečení a anonymitu klientek utajenou adresu (Rosa, o. s.). Na našem území se nachází ještě další neziskové organizace poskytující péči obětem domácího násilí. Ostatní organice, které zde nejsou zmíněné, si čtenář může vyhledat v příloze, kde jsou rozděleny intervenční centra, občanské poradny a neziskové organizace podle krajů s odkazy na internetové stránky pro bližší individuální seznámení s organizací. Mimo výše uvedené organizace se mohou oběti obracet na policii České republiky buď osobně, nebo na telefonním čísle 158. Policie poskytuje pomoc všem, kdo se na ně obrátí, může řešit problémy v rodinných vztazích, ale pouze pokud v rodině dochází k protiprávnímu jednání, kterým domácí násilí bez pochybu je. Policie může tento fakt 69
řešit, ale pouze tehdy, když přijme ústně nebo písemně trestní oznámení. Ve stejném případě se oběti mohou také obrátit i na městskou policii na čísle 156 (Bílý kruh bezpečí). Pomoc obětem domácího násilí poskytují také krizová centra. Krizová centra poskytují ambulantní nebo pobytovou službu osobám, které se nacházejí v situacích ohrožení života nebo zdraví a přechodně nemohou svou nepříznivou situaci řešit vlastními silami. Seznam kontaktu na krizová centra lze dohledat na webových stránkách www.help24.cz. Pomocnou ruku obětem domácího násilí nabízejí linky důvěry. Linky důvěry jsou snadno dostupné, umožňují bezprostřední kvalifikovaný kontakt pomoci klientům v tíživé situaci. Klientům linek důvěry je zachovávaná plná anonymita. Seznam linek důvěry v celé České republice je dostupný na webových stránkách České asociace pracovníků linek důvěry (www.capld.cz). Shrnutí Na území celé České republiky se nachází množství organizací pomáhající obětem domácího násilí. Každý kraj je zastoupen minimálně jedním intervenčním centrem. Nejrozsáhlejší síť intervenčních center nabízí středočeský kraj. Oběť domácího násilí může vyhledat odbornou pomoc také v občanských poradnách. Asociace občanských poraden sdružuje 38 kmenových poraden a dalších 76 detašovaných pracovišť nebo kontaktních míst po celé České republice. Na našem území poskytuje odbornou pomoc obětem domácího násilí 25 let organizace Bílý kruh bezpečí, který má celkem 9 poboček. Oběti domácího násilí mohou pomoc vyhledat také u Policie České republiky, Městské policie, v krizových centrech nebo na linkách důvěry. Analýza zkušeností Organizace ze seznamu v příloze byly všechny osloveny s dotazem, zda se někdy během svého fungování setkaly s případem domácího násilí, kdy pachatelem byla osoba se zdravotním postižením. V převážné většině organizace odpovídali, že nemohou poskytnout odpověď buď z důvodu dodržování mlčenlivosti, nebo protože pracují pouze s oběťmi domácího násilí a bližší informace o pachatelích jako je zdravotní postižení nesledují. Některé organizace přiznávají, že neví, zda se může u osob se zdravotním postižením jednat o domácí násilí, nebo se jedná čistě o projev nemoci. Např. pracovnice z jednoho intervenčního centra odpověděla: „U osob, které vážně onemocněli např. onkologicky nemocní – musíme vědět z krizové intervence, že agrese může souviset 70
s onemocněním a je to jeden z přirozených procesů vyrovnání se s nemocí.“ Jiný případ popisuje pracovnice rodinu, kde docházelo k týrání matky a dcery, ale nakonec celou situaci omlouvá nižší mentální úrovní klientek i agresora a domnívá se, že šlo o problém v komunikaci “v naší praxi se nesetkáváme příliš s násilnou osobou, která má nějaký handicap. Asi také záleží na typu postižení. Měla jsem zde například, matku s dcerou, které byly týrány manželem. Celá rodina však měla nižší intelekt a ve výsledku situace vypadala spíše, že mají problém v komunikační úrovni.“ Zajímavý případ se stal ve Středočeském kraji, kdy pracovnice jednoho centra popisovala případ ženy, která se na ně obrátila s prosbou o pomoc před násilím ze strany svého muže na invalidním vozíku. Pracovnice podala hlášení policii České republiky, která tvrzení ženy vyvrátila. Avšak sociální pracovnice nedokázala odpovědět, podle čeho policie stanovila závěr, že v domácnosti nedocházelo k domácímu násilí. Pouze konstatovala, že se žena na jejich organizaci opětovně neobrátila. Další reakci poskytla sociální pracovnice z jihomoravského kraje, která se setkala s případem, agrese u osoby se zdravotním postižením, ale tento jev by neklasifikovala jako domácí násilí „…člověk se zdravotním postižením byl agresivní vůči blízkým, v těchto případech bych to však neidentifikovala jako domácí násilí.“ Některé organizace potvrdily klienty, kteří se staly oběťmi domácího násilí ze strany osoby se zdravotním postižením. Pracovníci organizací ale dodávají, že se s takovými případy setkávají ojediněle. Opakem je ale občanská poradna ze Zlínského kraje, kde pracovníci potvrdily nedávné tři případy. V jednom případě agresorem byl muž po cévní mozkové příhodě, a u dvou dalších případů byli agresory neslyšící muži. V jedné z občanských poraden se setkali pracovníci s domácím násilím, kdy agresor byl vozíčkář a trestného činu domácího násilí se dopouštěl na svých dětech. Ve výše zmíněných případech převážně figurují v roli agresorů muži, ale na jižní Moravě se vyskytl i případ agresorky s poruchami autistického spektra, která vykazovala známky domácího násilí vůči své pečující sestře. Některé organizace potvrdily, že se s tímto případem nebo více případy setkaly, ale nemohou poskytnout více informací o druzích zdravotního postižení nebo vztahu mezi aktéry domácího násilí, jelikož jsou vázáni slibem mlčenlivosti. Na závěr je dobré zmínit, že se i pracovníci mohou setkávat s velmi zajímavými až kuriózními případy v problematice domácího násilí spojených s osobami se zdravotním
postižením.
Například
se
pracovnice
jedné
organizace
setkala
s problematickým případem, jenž nemohla posoudit, zda se u její klientky jednalo o 71
domácí násilí ze strany partnera na invalidním vozíku nebo představu spojenou s jejím duševním onemocněním. „vzpomínám si na kazuistiku jedné naší klientky, která zažila domácí násilí ze strany svého invalidního partnera upoutaného na vozík. Sama trpěla paranoidní schizofrenií a případ byl komplikovaný.“. Shrnutí Organizace pomáhající obětem domácího násilí se občas setkávají s případy, kde figuruje osoba se zdravotním postižením s agresivními projevy. Někteří zaměstnanci toto chování přisuzují reakcím na zdravotní postižení, jiní by zase osobu se zdravotním postižením nepovažovali za agresora domácího násilí. Jsou i tací pracovníci, kteří se s tímto jevem setkali a osobu se zdravotním postižením považovali za agresora domácího násilí, avšak těchto případů evidují velmi málo.
72
Závěr Tato diplomová práce je zaměřená na velmi citlivé téma, neboť se zabývá domácím násilím páchané osobami se zdravotním postižením na osobách, které o ně pečují. Čtenáři se snaží přiblížit chování osob ohrožených domácím násilím, které žijí ve společné domácnosti s osobou se zdravotním postižením. Tento jev je neviditelný, nepopsaný, ale přesto existuje. Práce nemá za úkol patologizovat zdravotně postižené osoby, ale má tendence poukázat na jev, který je v České republice opomíjen. Pečující osoby jsou důležité nejen pro osobu se zdravotním postižením, ale hrají významnou úlohu v roli sociálního zabezpečení České republiky obecně. Proto je zarážející, že z výsledku výzkumu nevyplynula žádná organizace zaměřující se na tuto problematiku. Práce je rozdělena na dvě části na teoretickou část a empirickou. V teoretické části jsou prezentovány všeobecné poznatky o domácím násilí, základní charakteristika osoby se zdravotním postižením a typologie osob ohrožených domácím násilím a pachatelů domácího násilí. Empirická část se věnuje samotné realizaci výzkumného šetření za pomocí kvalitativního výzkumu. Fenomenologický rozhovor rozkrývá poznatky, které mají tendence rozcházet se s poznatky teoretickými. Při výzkumu došlo k zjištění určitých odlišností mezi pachateli a oběťmi ve výzkumu a těmito aktéry uváděných v odborné literatuře. Případy respondentů jsou značně specifické a velmi individuální. Ve třech případech ze čtyř měly oběti kontakt s okolím a nebyly nijak izolování od společnosti. V některých případech i blízké okolí vědělo, že dochází v domácnosti k násilnému chování, ale nikdo z laické veřejnosti obětem neposkytl ani nenabídl pomoc. Pouze v jednom případě byla nabídnuta pomoc oficiální instituce Policie České republiky. Ve druhém případě si o odbornou pomoc zažádala sama oběť, kdy kontaktovala zařízení poskytující pomoc obětem domácího násilí. V literatuře odborníci např. Ševčík a Špatenková (2011) hovoří o finanční, materiální nebo emoční závislosti oběti na pachateli domácího násilí. Z výzkumu vyplynulo, že u obětí, které byly týrány osobami se zdravotním postižením, tomu může být naopak, tedy agresor je závislý na oběti. Shoda s literaturou je však charakteristika oběti domácího násilí, které se vykazují nízkým sebehodnocením, sebevědomím, submisivitou anebo pocity viny apod. Kotková (2014) zdůrazňuje transgenerační přenos domácího násilí a přenos citové deprivace z dětství, který se později projevuje ve výběru partnerů nebo přejímání vzorce
73
chování oběti. Někteří respondenti vykazovali tyto známky a poukazovali minimálně na dominanci otce v postavení rodiny. Oběti domácího násilí ze strany rodinného příslušníka se zdravotním postižením se nejčastěji setkávali s psychickým násilím, které bylo v některých případech s kombinací fyzickým a ekonomickým násilím. Sexuální násilí se sice nepotvrdilo, avšak tak malý výzkumný vzorek není dostatečně reprezentativní, nemůžeme ho zcela vyloučit. V jednom z případů se oběť setkala se stalkingem. Agresoři se zdravotním postižením poukazují na svůj zdravotní stav a vyžadují pozornost, lítost a péči i v oblastech, ve kterých jsou plně soběstační. Útoky se stávají i pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek. Někteří agresoři se za své chování omlouvají a slibují nápravu agresivních projevů vůči oběti, jiní se obětem v žádném případě neomlouvají a nepřiznávají chybu. Oběti převážně reagují pasivně. Snaží se vyhovět agresorovým požadavkům, nevyhledávají konflikty, snaží se o klidné prostředí, které by nemělo provokovat pachatele domácího násilí k dalším útokům. Utíkají také před konfliktními situacemi a vyhledávají pracovní prostředí, při kterém mohou v danou chvíli zapomenout na agresora a jeho chování. Jiní se schovávají v ústraní, kde potají pláčou a přemýšlí nad svou situací. Vyhledávají blízké přátelé nebo rodinu, kterým se mohou svěřit se svou situací, avšak příliš nevyhledávají odborníky, kteří se zabývají pomocí obětem domácího násilí. Oslovení odborníci na tuto problematiku reagovali nevěřícně, respektive zpochybňovali, zda agresivní projevy osob se zdravotním postižením se dají klasifikovat jako projevy domácího násilí. Odborníci polemizují, zda takové chování není pouze reakce na zdravotní stav jedince. Avšak domácí násilí má svá specifika, která nelze zpochybňovat. Důvody pro agresi mohou být sice různé, ale dopady na oběť jsou stejné. Odpovědi odborníku by tedy nemělo být přecházení, ale práce s tímto tématem. Veškeré zjištěné okolnosti mohou být právě důvodem ke změně vnímání sociálních pracovníků, speciálních pedagogů, andragogů nebo ostatních pracovníků pracující s osobami se zdravotním postižením a oběťmi domácího násilí.
74
ZDROJE Literatura ALEXANDER, Renata. Domestic violence in Australia: the legal response. 3rd ed. Sydney: Federation Press, 2002, xix, 191 p. ISBN 1862874255. BEDNÁŘOVÁ, Zdena, a kol. Domácí násilí manuál ke kurzům. Psychologické centrum Acorus, 2005, 126 s. BURIÁNEK, Jiří a Jiří KOVAŘÍK. Domácí násilí - násilí na mužích a seniorech. Vyd. 1. Praha: Triton, 2006. ISBN 80-7254-914-6. BUSKOTTE, Andrea. Z pekla ven: žena v domácím násilí. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2008, 176 s. ISBN 9788025117866. CONWAY, Helen L. Domácí násilí: příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č. 135/2006 Sb. platným od 1. ledna 2007. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007, 158 s. ISBN 9788000015507. ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie: speciální pedagogika osob s mentálním postižením. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2008, 222 s. ISBN 9788024615653. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Moderní psychologie pro právníky: [domácí násilí, stalking, predikce násilí]. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008, 150 s. ISBN 9788024722078. DLOUHÁ, Jana. Úvod do psychopedie: učební text pro studenty bakalářských oborů speciální pedagogiky. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011, 94 s. ISBN 9788074351228. EDELSBERGER, Tomáš, SOVÁK, Miloš, EDELSBERGER Ludvík. Defektologický slovník. 3. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2000, 418 s. ISBN 8086022765. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. 2., rozš. české vyd. Brno: Paido, 2010. ISBN 9788073151850. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Manuálek o násilí. Vyd. 1. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2004, 83 s. ISBN 807013397.
75
HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 9788026202196. HOLEČKOVÁ Petra, Obecné informace pro pacienty: Rakovina žaludku, Praha: Liga proti rakovině,2011, 16 s. JANKOVSKÝ, Jiří. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením: somatopedická a psychologická hlediska. 2. vyd. Praha: Triton, 2006, 173 s. ISBN 8072547305. JESENSKÝ, Ján. Základy komprehenzivní speciální pedagogiky. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2000, 275 s. ISBN 8070411961. KOTKOVÁ, Martina. Domácí násilí v kontextu rodiny a práce. Vyd. 1. Brno: Spondea, 2014, 127 s. ISBN 9788026071914. KOZÁKOVÁ, Zdeňka. Psychopedie: Texty k distančnímu vzdělávání v rámci kombinovaného studia. Vyd.1. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 74s. ISBN 80244-0991-7 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, Eva ŽATECKÁ a Radovan DÁVID. Právo proti domácímu násilí. Vyd. 1. V Praze: C.H.Beck, 2011, xiii, 139 s. ISBN 9788074003813. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie nemoci. Vyd. 1. Praha: Grada, 2002, 198 s. ISBN 8024701790. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994. Pro vaše zdraví. ISBN 807169-121-6. LANGER, Jiří: Problematika péče o osoby s kombinovaným postižením. In: Kolektiv autorů: Základy speciální pedagogiky. Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Olomouc, 2006 LUDÍKOVÁ, Libuše. Kombinované vady. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, 140 s. ISBN 8024411547. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008, 271 s. ISBN 9788073673680.
76
MLČÁK, Zdeněk, 2004. Psychologie zdraví a nemoci. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta. ISBN 80-7368-035-1. MONATOVÁ, Lili. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. 2. rozš. vyd. Brno: Paido, 1998, 85 s. ISBN 8085931605. PANČOCHA, Karel. Postižení jako axiologická kategorie sociální participace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 219 s. ISBN 9788021063440. PIPEKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3. přeprac. a rozš. vyd. Brno: Paido, 2010, 401 s. ISBN 9788073151980. PROCHÁZKOVÁ, Lucie. Podpora osob se zdravotním postižením při integraci na trh práce. Brno: MSD, 2009, 170 s. ISBN 9788073920944. RENOTIÉROVÁ, Marie a Libuše LUDÍKOVÁ. Speciální pedagogika. 4. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 313 s. ISBN 8024414759. RYBKA, Jaroslav. Diabetologie pro sestry. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, 283 s. ISBN 8024716127. SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika: prevence a diagnostika, terapie a poradenství, vzdělávání osob s různým postižením, člověk s handicapem a společnost. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 160 s. ISBN 9788024717333. STŘÍLKOVÁ, Patricie a Marek FRYŠTÁK. Vykázání jako prostředek ochrany před domácím násilím. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2009, 91 s. ISBN 9788074180200. ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011, 186 s. ISBN 9788073676902. ŠVARCOVÁ-SLABINOVÁ, Iva. Mentální retardace: vzdělávání, výchova, sociální péče. Vyd. 4., přeprac. Praha: Portál, 2011, 221 s. ISBN 9788073678890. ŠVAŘÍČEK, Roman a Klára ŠEĎOVÁ. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vydání druhé. Praha: Portál, 2014. ISBN 9788026206446.
77
ÚLEHLOVÁ, Dagmar. Problematika domácího násilí pro zdravotnické pracovníky. Vyd. 1. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně, 2009, 116 s. ISBN 9788070135020. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 4., rozš. a přeprac. Praha: Portál, 2008, 870 s. ISBN 9788073674144. VALENTA, Milan. Mentální postižení: v pedagogickém, psychologickém a sociálněprávním kontextu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 349 s. ISBN 9788024738291. VARGOVÁ, Branislava, Dana POKORNÁ a Marie TOUFAROVÁ. Partnerské násilí. Vyd. 1. Praha: Linde, 2008, 159 s. ISBN 9788086131764. VAŠEK, Štefan. Základy špeciálnej pedagogiky. 1. vyd. Bratislava: Sapientia, 2003, 210 s. ISBN 8096879707. VÍTKOVÁ, Marie. Somatopedické aspekty. 2., rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2006, 302 s. ISBN 8073151340. Bible: český studijní překlad. 3. souborné vyd., (2. vyd. bez poznámek). Praha: KMS, 2013, 1198 s. ISBN 9788086449944. Internetové zdroje 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí [on-line]. 2013 [cit. 2015-12-01]. Dostupné z <www.http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html.>. ACORUS. Formy domácího násilí. [on-line]. 2011 [cit. 2016-01-17]. Dostupné z http://www.domacinasili.cz/formy-domaciho-nasili/>. ASOCIACE OBČANSKÝCH PORADEN. Poradny. [on-line].
[cit. 2016-24-02].
Dostupné z
. BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ. Kontakt. [on-line]. 2009 [cit. 2016-24-02] Dostupné z
CENTRUM PREVENTIVNÍ MEDICÍNY PŘI ÚSTAVU PREVENTIVNÍHO LÉKAŘSTVÍ LF MU. Příčiny rakoviny. [on-line]. 2016 [cit. 2016-01-05]. Dostupné z 78
. ČESKÁ ONKOLOGICKÁ SPOLEČNOST ČESKÉ LÉKAŘSKÉ SPOLEČNOSTI JANA EVANGELISTY PURKYNĚ. Slovníček. [on-line]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z . ČESKÁ ONKOLOGICKÁ SPOLEČNOST ČESKÉ LÉKAŘSKÉ SPOLEČNOSTI JANA EVANGELISTY PURKYNĚ. Česká republika a rakovina v číslech. [on-line]. 2016 [cit. 2 016-01-05]. Dostupné z . DIABETICKÁ ASOCIACE ČR. Co je diabtes. [on-line]. 2014 [cit. 2016-01-10]. Dostupné z . DUNDÁČKOVÁ, Eva. Aliance proti domácímu násilí. [on-line]. 2007 [cit. 2016-0115]. Dostupné z . EVROPSKÁ KOMISE. Závažná chronická onemocnění – politika. [on-line]. 2016 [cit. 2016-01-03]. Dostupné z . JANIŠOVÁ, Ivana. Práce s klientem s rizikem v chování [on-line]. 2008 [cit. 2016-1223]. Dostupné z JEKLOVÁ, Marta; REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. In Syndrom vyhoření [online]. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí o.p.s., 2006 ISBN 80-86991-74-1. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z . KÁBRT, Bohumil. Svaz paraplegiků – Výroční zpráva za rok 2003. [on-line]. 2004 [cit. 2015-12-08]. Dostupné z .
79
KOTÝNEK, Josef. V ČR byl zdravotně postižený každý desátý. [online]. 2014 [cit. 2015-11-07] Dostupné z < http://www.statistikaamy.cz/2014/04/v-cr-byl-zdravotnepostizeny-kazdy-desaty/>. MTE. Co je to diabetes mellitus (cukrovka). [on-line]. 2014 [cit. 2016-01-09]. Dostupné z . PERSEFONA. O nás. [on-line] [cit. 2016-01-09]. Dostupné . PROFEM. Intervenční centrum proFem. [on-line] [cit. 2016-03-03]. Dostupné z . ROSA-OS. Naše služby. [on-line] [cit. 2016-03-05]. Dostupné z . SLEZSKÁ DIAKONIE. Obtížné životní situace – rodina, děti. [on-line] [cit. 2016-0309]. Dostupné z . SOCIÁLNĚ PSYCHOOGICKÉ CENTRUM ARKÁDA. Pomoc lidem v krizi. [on-line] [cit. 2016-03-10]. Dostupné z . OBLASTNÍ CHARITA. Tereza- krizová pomoc – Znojmo. [on-line] [cit. 2016-03-11]. Dostupné z . VELKÝ ZPĚVNÍK. Má roztomilá Báruško. [on-line]. 2005 [cit. 2016-01-25]. Dostupné z . VOJTÍŠEK, Petr. Výzkumné metody: Metody a techniky výzkumu a jejich aplikace v absolventských pracích vyšších odborných škol. [on-line]. 2012 [cit. 2016-01-29]. Dostupné z . Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách [on-line]. 2006 [cit. 2015-11-08]. Dostupné z .
80
Zákon č. 135/2006 Sb. na ochranu před domácím násilím. [on-line]. 2007 [cit. 2016-0121]. Dostupné z .
81
Seznam příloh 1. Seznam center, která poskytují podporu obětem domácího násilí v České republice
Seznam Obrázků Obrázek č. 1 Duluthský model …………………………………..23 Obrázek č. 2 Cyklus násilí dle Lenore Walker…………………...25 Obrázek č. 3 Kauzální model dle D. G. Duttona ………………...29 Obrázek č. 4 Možné příčiny problémového chování……………..39
82
Příloha 1
POMOC OBĚTEM DN V LIBERECKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM Intervenční centrum Liberec Tel.: 482 311 632 [email protected], www.cipslk.cz
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Liberec: Tel.: 485 152 070 www.d-os.net ; [email protected] Občanská poradna Frýdlant v Čechách: Tel.: 775 077 234 www.d-os.net ; [email protected] Občanská poradna Jablonec nad Nisou: Tel.: 485 152 070, 775077618 www.d-os.net ; [email protected] Občanská poradna Česká Lípa: Tel.: 774 116 779 www.d-os.net ; [email protected] Občanská poradna Nový Bor Tel.: 485 152 070 www.d-os.net ; [email protected] Občanská poradna Jilemnice Tel.:774 496 261 www.d-os.net ; [email protected] Občanská poradna Turnov Tel.:485 152 070, 608 477 657 www.d-os.net ; [email protected]
OSTATNÍ Poradna pro oběti trestných činů Bílého kruhu bezpečí Liberec Tel.: 485 150 707, 605 952 852
POMOC OBĚTEM DN V ÚSTECKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM Občanské sdružení SPIRÁLA Te.: 472 743 835, 475 603 390 www.spirala-ul.cz, [email protected]
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Děčín Tel.:412 517 368 [email protected] Občanská poradna Most Tel.:417 638 955, 721 258 865 [email protected], www.most.diakonie.cz Občanská poradna Rumburk Tel.: 412 384 745, 412 332 774 [email protected] Občanská poradna Šluknov Tel.:739 841 280 [email protected] Občanská poradna Teplice Tel.:477 070 007, 720 995 180 [email protected]
POMOC OBĚTEM DN V KARLOVARSKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRA Intervenční centrum v Sokolově Tel.: 359 807 001, 736 514 095 [email protected] Intervenční centrum Karlovy Vary Tel.: 359 807 001, 736 514 095 [email protected] Intervenční centrum Cheb Tel.: 359 807 001, 736 514 095 [email protected]
OBČANSKÉ PORADNY KSK Centrum Karlovy Vary o.p.s. Tel.: 603 322 094 www.kskcentrum.cz, [email protected] KSK Centrum Horní Slavkov Tel.: 603 322 094 www.kskcentrum.cz, [email protected] KSK Centrum Kynšperk nad Ohří Tel.: 605 295 009 www.kskcentrum.cz, [email protected] KSK Centrum Habartov Tel.: 724 756 565 www.kskcentrum.cz, [email protected] KSK Centrum Aš Tel.: 354 524 272 www.kskcentrum.cz, [email protected]
POMOC OBĚTEM DN V PLZEŇSKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRA Intervenční centrum Plzeňského kraje Tel.: 777 167 004 (pohotovost), 731 433 013 http://www.dchp.cz/intervencni-centrum/ , [email protected],
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Rokycany Tel.: 373 728 536, 775 720 492 [email protected], www.rokycany.diakonie.cz Poradna pro občany v nesnázích Klatovy Tel.: 734 393 161 [email protected]
OSTATNÍ Poradna Bílého kruhu bezpečí Te.:377 637 695, 773 551 311 [email protected], [email protected], www.bkb.cz/kontakt/ceska-republika/plzen/ Poradna poskytuje svým klientům v případě potřeby terapeutický program (max. 10 terapeutických sezení, bezplatně). Centrum sociálních služeb Tachov Odborné sociální poradenství obětem domácího násilí Tel.: 777 483 083 [email protected]
POMOC OBĚTEM DN V JIHOČESKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM Intervenční centrum České Budějovice Te.: 603 281 300, 386 323 016 [email protected], www.charitacb.cz Intervenční centrum Strakonice Tel.: 731 619 844 [email protected] , www.charitacb.cz Intervenční centrum Tábor Tel.: 731 619 842 [email protected], www.charitacb.cz
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna při Jihočeské rozvojové Tel.:606 720 095, 387 222 838 [email protected] Občanská poradna Tábor Tel.:732 485 038 [email protected], www.charitacb.cz Občanská poradna Krebul - Prachatice Tel.: 388 424 196, 723 123 093 [email protected], www.krebul.cz Občanská poradna Krebul - Vimperk Tel.: 723 123 093 [email protected], www.krebul.cz
OSTATNÍ Poradna Bílého kruhu bezpečí České Budějovice Tel.: 387 200 094, 734 479 644 [email protected] Poradna poskytuje svým klientům v případě potřeby terapeutický program (max. 10 terapeutických sezení) bezplatně Arkáda sociálně psychologické centrum o.s. - Písek Tel.: 382 211 300 [email protected], www.arkadacentrum.cz/ Arkáda sociálně psychologické centrum o.s. - Milevsko Tel.: 382 521 300 [email protected], www.arkadacentrum.cz/
POMOC OBĚTEM DN VE STŘEDOČESKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM Zařízením sociální intervence Kladno tel.: 312 292 333, 605 765 883 www.zsi-kladno.cz, [email protected], [email protected] Intervenční centrum Respondeo - Nymburk Tel.:325 511 148, 775 561 844 [email protected], www.opnymburk.cz/intervencni-centrum/ Intervenční centrum Respondeo - Mladá Boleslav Tel.: 775 561 881, 775 561 845 [email protected] , www.opnymburk.cz/intervencni-centrum/ Intervenční centrum Respondeo - Kolín Tel.: 776 561 895, 775 561 845 [email protected] , www.opnymburk.cz/intervencni-centrum/ Jekhetani Luma intervenční centrum Mladá Boleslav Tel.: 774 607 840, 777 107 951 [email protected], www.luma-mb.cz Intervenční centrum ProFem - Příbram Tel.:774 433 034 [email protected], [email protected], www.profem.cz Intervenční centrum ProFem - Beroun Tel.:774 433 034 [email protected], [email protected], www.profem.cz Intervenční centrum ProFem - Benešov Tel.:774 433 034 [email protected], [email protected], www.profem.cz
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Diakonie Střed - Čáslav Tel.: 327 314 379 [email protected] Občanská poradna Respondeo - Nymburk Tel.: 325 511 148, 731 588 632 [email protected], www.opnymburk.cz Občanská poradna Benešov Tel.: 734 168 982 [email protected] Občanská poradna Remedium - Beroun Tel.: 722 654 523 [email protected], www.remedium.cz
Občanská poradna Brandýs nad Labem – Stará Boleslav Tel.: 775 561 848 [email protected], www.opnymburk.cz Občanská poradna Čelákovice Tel.: 775 561 848 [email protected], www.opnymburk.cz Občanská poradna Proximasociale - Dobříš Tel.: 241 770 232 [email protected], www.proximasociale.cz Občanská poradna Kolín Tel.: 327 314 379, 739 385 545 [email protected] Občanská poradna Městec Králové Tel.:731 588 632 Občanská poradna Pečky Tel.: 775 561 846 [email protected] Občanská poradna Poděbrady Tel.: 731 588 632 [email protected] Občanská poradna Votice Tel.: 734 516 733 [email protected]
POMOC OBĚTEM DN V HLAVNÍM MĚSTĚ PRAHA INTERVENČNÍ CENTRUM Intervenční centrum Praha 3 Tel.: 281 911 883, 734 510 292 [email protected], http://www.csspraha.cz/24828-intervencni-centrum-pomocobetem-domaciho-nasili Intervenční centrum Praha 8 Tel.: 281 861 580, 281 911 883 [email protected], www.intervencnicentrum.cz
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Praha 1 Tel.: 222 310 110 [email protected], www.oppraha1.wz.cz Občanská poradna Společnou cestou Praha 2 Tel.:223 011 642 [email protected], www.spolcest.cz Občanská poradna REMEDIUM Praha 3 Tel.: 272 743 666, 605 284 737 [email protected], www.remedium.cz Občanská poradna Praha 6 Tel.: 222 310 110 [email protected], www.oppraha1.wz.cz Občanská poradna PROXIMA SOCIALE – Praha 12 Tel.: 241 770 232 [email protected], www.proximasociale.cz Občanská poradna Praha 17 Tel.:223 011 642 [email protected], www.spolcest.cz
OSTATNÍ Poradna BKB Praha Tel.: 257 317 100 [email protected], www.bkb.cz/kontakt/ceska-republika/praha/ ProFem o.s. – Praha 5 Linka právní pomoci ženám obětem domácího násilí Tel.: 608 222 277 [email protected]
Rosa, o.s. – Praha 4 centrum pro týrané a osamělé ženy Tel.: 241 432 466, SOS linka – 602 246 102 [email protected] Poradna Magdala Praha 2 Tel.: 251 552 790, NONSTOP linka pomoci: 737 234 078 http://praha.charita.cz/sluzby/magdala/, [email protected] Psychosociální centrum ACORUS Praha 7 Centrum pro pomoc obětem domácího násilí Tel.: 283 892 (nonstop krizová linka,) [email protected], www.acorus.cz/ Diakonie Českobratrské církve evangelické, Středisko křesťanské pomoci v Praze SOS centrum Tel.: 222 514 040, 777 734 173, 608 004 444(nonstop help linka) [email protected], [email protected]
POMOC OBĚTEM DN V HRADECKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM Intervenční centrum ADRA Hradec Králové – Pyramida pomoci a rozvoje Tel.:495 262 214, 606 824 104 [email protected] Intervenční centrum Hradec Králové Tel.:495 530 033, 774 591 383 [email protected], www.charitahk.cz
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Hradec Králové Tel.: 734 734 818 [email protected] Občanská poradna Rychnov nad Kněžnou Tel.: 775 475 796 [email protected], www.oprk.cz Občanská poradna SOROPO Jičín Tel.: 736 472 676 [email protected] Občanská poradna Náchod Tel.: 734 370 960 [email protected]
OSTATNÍ NOMIA Hradec Králové Poradna pro oběti domácího násilí Tel.:606 824 104 [email protected], www.nomiahk.cz/
POMOC OBĚTEM DN V PARDUBICKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM SKP Centrum, o.p.s. Pardubice Tel.: 466 260 528 [email protected], www.skp-centrum.cz
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Hlinsko Tel.:777 306 998 [email protected], www.mostlp.eu/obcanska-poradna/ Občanská poradna Chrudim Tel.: 469 319 700 [email protected] Občanská poradna Pardubice Tel.: 466 989 574 [email protected], www.obcanskaporadnapardubice.cz Občanská poradna Polička Tel.: 461 723 758 [email protected] Občanská poradna Ústí nad Orlicí Tel.:465 520 520 [email protected] Občanská poradna Česká Třebová Tel.: 465 520 520 [email protected] Občanská poradna Králíky Tel.: 465 520 520, 734 281 415 [email protected] Občanská poradna Lanškroun Tel.: 465 520 520, 734 281 415 [email protected] Občanská poradna Litomyšl Tel.: 461 723 758, 731 604 683 Občanská poradna Vysoké Míto Tel.: 468 003 465, 734 281 415 [email protected]
OSTATNÍ Poradna Bílého kruhu bezpečí Pardubice Tel.: 732 923 462 [email protected]
POMOC OBĚTEM DN V KRAJI VYSOČINA INTERVENČNÍ CENTRUM Intervenční centrum kraje Vysočina - Jihlava Tel.: 606 520 546, 567 215 532 [email protected], www.intervencni-centrum.cz
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Havlíčkův Brod při Oblastní charitě Havlíčkův Brod Tel.: 569 425 630, 777 736 048 [email protected] Občanská poradna Jihlava Tel.: 567 330 164 [email protected], www.obcanskaporadna.cz Občanská poradna Nové Město na Moravě Tel.: 566 616 121 op@ portimo.cz Občanská poradna Pelhřimov Tel.: 565 327 110, 720 417 850 [email protected], www.pelhrimov.charita.cz Občanská poradna Třebíč Tel.: 568 845 348, 724 304 718 [email protected], www.optrebic.cz Občanská poradna Žďár nad Sázavou Tel.: 566 520 165, 728 518 290 [email protected] Občanská poradna Bystřice na Pernštejnem Tel.: 566 688 227 op@ portimo.cz Občanská poradna Dačice Tel.: 567 330 164 www.obcanskaporadna.cz, [email protected] Občanská poradna Moravské Budějovice Tel.: 777 720 165 [email protected], www.optrebic.cz Občanská poradna Světlá nad Sázavou Tel.: 777 736 048 [email protected]
Občanská poradna Telč Tel.: 567 330 164 [email protected], www.obcanskaporadna.cz Občanská poradna Velké Meziříčí Tel.: 721 137 458 [email protected]
OSTATNÍ Poradna Bílého kruhu bezpečí Jihlava Tel.: 606 631 551 [email protected]
POMOC OBĚTEM DN V JIHOMORAVSKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM SPONDEA Intervenční centrum Brno Tel.: 544 501 121, 739 078 078 [email protected] Poradna Intervenčního centra v Břeclavi Tel.: 544 501 121, 739 078 078 [email protected] Poradna Intervenčního centra ve Veselí nad Moravou Tel.: 518 323 639, 739 078 078 [email protected] Poradna Intervenčního centra v Hodoníně Tel.: 544 501 121, 739 078 078 [email protected] Poradna Intervenčního centra ve Znojmě Tel.: 544 501 121, 739 078 078 [email protected]
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Brno Tel.: 545 241 828, 545 241 828 [email protected], http://www.poradnabrno.eu/ Občanská poradna KROK Kyjov Tel.: 518 324 557, 518 324 557 [email protected]
OSTATNÍ Persefona o. s. Brno Komplexní pomoc obětem domácího násilí Tel.:545 245 996, 732 534 024 [email protected], www.persefona.cz Poradna Persefony o.s. v Ivančicích Tel.:545 245 996, 732 534 024 [email protected], www.persefona.cz Poradna Persefony, o.s. ve Slavkově u Brna Tel.:545 245 996, 732 534 024 [email protected], www.persefona.cz Poradna Persefony, o.s. v Tišnově Tel.:545 245 996, 732 534 024 [email protected], www.persefona.cz
Poradna Persefony, o.s. v Židlochovicích Tel.:545 245 996, 732 534 024 [email protected], www.persefona.cz SPONA Rodinná politika Blansko Pomoc obětem domácího násilí tel.: 516 411 410, 732 872 692 [email protected] Diecézní charita Brno – Oblastní charita Hodonín Charitní poradna Hodonín Tel.: 972 633 578, 731 425 497 [email protected] Oblastní charita Znojmo Tereza – pomoc obětem domácího násilí Tel.: 515 223 088, 736 529 292 [email protected], www.znojmo.charita.cz Poradna Bílého kruhu bezpečí Brno Tel.: 541 218 122, 732 842 664 bkb.brno@bkb,cz, [email protected]
POMOC OBĚTEM DN VE ZLÍNSKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM Centrum poradenství pro rodinné a partnerské vztahy, p. o. Zlín Tel.: 577 210 809, 777 219 150 [email protected], www.centrum-poradenstvi.cz Centrum poradenství pro rodinné a partnerské vztahy, p. o. Kroměříž Tel.: 573 340 131, 775 760 789 [email protected] Centrum poradenství pro rodinné a partnerské vztahy, p. o. Uherské Hradiště Tel.:572 555 330, 775 760 785 [email protected] Centrum poradenství pro rodinné a partnerské vztahy, p. o. Vsetín Tel.: 571 818 515, 608 885 027 [email protected]
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Uherské Hradiště Tel.: 572 540 723 [email protected], www.uhradiste.charita.cz Občanská poradna Pod křídly Valašské Meziříčí Tel.: 571 629 068 [email protected], www.podkridly.cz/poradna Občanská poradna Vsetín Tel.: 774 262 243 [email protected], www.vkci.cz Občanská poradna STROP Zlín Tel.: 571 110 896 [email protected], www.strop-zlin.cz
POMOC OBĚTEM DN V OLOMOUCKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM Středisko sociální prevence Olomouc, Tel.: 585 754 736, 774 406 453 [email protected], www.ssp-ol.cz
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna SPOLEČNĚ – JEKHETANE Šumperk Tel.: 725 101 815 [email protected]
OSTATNÍ Poradna Bílého kruhu bezpečí Olomouc Tel.: 858 423 857, 732 700,533 [email protected], [email protected]
POMOC OBĚTEM DN V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI INTERVENČNÍ CENTRUM Intervenční centrum BKB Ostrava tel.:597 489 207 [email protected], www.bkb.cz/kontakt/ceska-republika/ostrava/ Intervenční centrum Havířov Tel.: 596 611 239, 739 500 634 [email protected], www-ostravahavirov.webnode.cz
OBČANSKÉ PORADNY Občanská poradna Bohumín při Charitě Bohumín Tel.: 596 016 715, 739 002 717 [email protected] Občanská poradna při Centru nové naděje Frýdek-Místek Tel.: 558 629 223, 773 173 604 [email protected] Občanská poradna Karviná Tel.: 734 645 272 [email protected], www.slezskadiakonie.cz Občanská poradna Nový Jičín [email protected] Občanská poradna Opava při Charitě Opava Tel.: 553 616 437, 731 316 552 [email protected], www.charitaopava.cz Občanská poradna Ostrava – Jekhetane Tel.: 596 113 890, 602 248 693 [email protected], www.jekhetane.cz Občanská poradna Havířov- Šumbark Tel.: 734 864 124 [email protected] Občanská poradna Ostrava Tel.: 734 645 275 [email protected], www.slezskadiakonie.cz Občanská poradna Kopřivnice Tel.:555 709 403, 777 735 555 [email protected] Občanská poradna Příbor Tel.:556 709 403, 777 735 555
OSTATNÍ Poradna Bílého kruhu bezpečí Ostrava Tel.: 597 489 204, 731 306 411 [email protected] ELPIS Bruntál odborné sociální poradenství Tel.: 595 532 035, 736 757 505, 731 514 702 [email protected] ELPIS Ostrava odborné sociální poradenství Tel.: 734 645 275 [email protected] ELPIS Třinec odborné sociální poradenství Tel.: 558 320 300, 605 205 142 [email protected], [email protected]
