1 ODBORNÉ VYSVĚTLENÍ ZDRAVOTNÍCH ÚČINKŮ CO2 VANOVÝCH LÁZNÍ
POCTA BOŽÍ VODĚ Pojednání o uhličité přírodní minerální vodě v Lázních Libverda v Jizerských horách:
Chemický vzorec zjednodušeně naší minerálky: Je Ca-Na-Mg-Fe-HCO3 HCO3 –HSiO3-SiO4- Mg2+ Ca2+ Fe2+:
Podle dostupných informací zakládajících se na moderních vědeckých poznatcích a seriózním výzkumu prováděném zejm.Výzkumným ústavem balneologickým v Mariánských lázních patří voda z Kristiánova pramene v lázeňském místě Libverda svou kvalitou k významným léčebným lázeňským zdrojům v České republice. Původ minerálních uhličitých zdrojů je odvozen od vulkanické činnosti, která dala pramenům vzniknout před několika miliony lety.Chladná, perlící se, osvěžující uhličitá voda tryskající ze země je již dávno známá na evropském kontinentu.Teprve ve 14. a 15. století začínají být prameny využívány k léčebným účelům a to vůbec nejdříve v Německu, v zemi, kde má lázeňství, podobně jako u nás, velmi bohatou tradici. V německých lázních se koupele připravovaly vařením a mícháním vody jímané z pramenů. K pitným účelům se minerálka začala používat až později.Dlouhou dobu zůstával účinný faktor uhličitých pramenů neznámý. Hovořilo se o Duchu pramene, Božské síle a nepostižitelných léčivých vlastnostech vody z minerálních pramenů. Až počátkem 17.století popsal v minerální vodě Jean Babtist Helmont kysličník uhličitý v lázeňském městečku Spa jako účinnou látku, která byla na hmotné úrovni pozorovatelnou a měřitelnou kvalitou dávající pramenům jejich specifickou léčivou sílu. Profesor Benda ve svém pojednání o mechanismu působení, účincích a indikacích vodních uhličitých koupelích při lázeňském léčení uvádí jako první zdroj německy
1
2 psané Beneckeovy spisy z let 1855-1872: „Zur Therapie der Gelenkrheumatismus und der ihm verbundenen Herzkrankheiten“, kde se popisuje, že pacienti léčení v minerálních uhličitých koupelích při oběhovém zlepšení pocítili i mírnění revmatických onemocnění. Výzkum účinků pokračoval a tak byla v r.1989 na mezinárodním sympoziu v Bad Krozingen skupinou expertů stanovena indikace uhličitých vodních koupelí u kardiovaskulárních chorob.Tak se lázně, kde je přítomen zdroj uhličité minerálky, zaměřují vedle léčby pohybových chorob i na onemocnění srdce, krevního oběhu a cév. Ne jinak je tomu i v Lázních Libverda, které jsou připomínány díky svým léčivým pramenům již počátkem 14.století. První odborné uznání pochází z r.1600 díky výzkumům lékaře Dr.Kašpara Schwenckfelda, který ji doporučuje konzumovat při různých onemocněních. Svou proslulost si lázně získávají za vlády Albrechta z Valdštejna, majitele frýdlantského panství v první polovině 17.století. Zlaté časy lázeňství v Jizerských horách nastávají s příchodem šlechtického rodu Clam-Gallasů do Frýdlantu na přelomu 18. a 19. století.V letech 1783-1808 byly postaveny první klasicistní a empírové pavilony, byly objeveny a pojmenovány další prameny, postavila se kolonáda a uhličitá minerálka je stáčena do lahví a expedována pod názvem „Chabeso“ až ke svým spotřebitelům,např. až do Prahy, jako léčivá stolní voda.Od 30.let minulého století se minerálka nestáčí a čerpá se z hloubky asi 100m do zásobníků a po ohřevu slouží hlavně ke koupelím. Její význam, jako léčivé vody k pití, tím ale není nijak omezen nebo degradován. Naopak! V r.1990, kdy byla provedena opakovaná komplexní analýza doktorem Nevoralem z referenční laboratoře pro přírodní léčivé zdroje v Mariánských lázních a složení libverdské vody je klasifikováno jako přírodní, prostá, železnatá kyselka hydrogenuhličitano-hořečnatého-vápenatého typu se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité. Minerálka je hypotonická, studená a má příjemnou svěží chuť.Voda je zcela bez zápachu se železitou příchutí. Z praktického hlediska je nutné se zmínit o tom, že v kontaktu se vzduchem vypadává z roztoku železo a vytváří se nahnědlý sediment. To není nijak na závadu, i když pravou sílu vody oceníme přímo u pramene na kolonádě, kdy kyselka chutná nejlépe po ránu a je tedy vhodná k pití nalačno k posílení látkové výměny, zlepšení krevního obrazu, pročištění ledvin a močových cest s hojivými účinky na zažívací ústrojí. Nicméně je v současných podmínkách uhličitá minerální voda používána ponejvíce k zevní balneaci pro její, již dnes klinicky ověřené, účinky zejména na srdce, krevní oběh a cévy. Dalšími, neméně důležitými a souvisejícími úrovněmi příznivého účinku je oblast neuro-vegetativní, resp. regulačně-řídící a v neposlední řadě je to pak dnes, vedle nejvíce civilizací postiženého ústrojí nervového, systém pohybový, tedy klouby, svalové úpony a páteř. Účinky CO2 minerální vody je zapotřebí hodnotit ve dvou časových horizontech, kdy k významným efektům dochází jednak bezprostředně v prvních minutách ve vaně a následně po koupeli a potom zejm. po absolvování série 10-12 ti dvacetiminutových sezeních s ohledem na tzv. dlouhodobou lázeńskou reakci s vytvořením dlouhodobější adaptační reakce organismu na účinky minerální uhličité vody a přeladěním vegetativního nervového systému na tzv.hospodárnější režim, nebo-li parasympatikotonii. (anabolickoregenerační klidová fáze regulace životních pochodů, která odpovídá např.stavům hojení, obnovy sil a energetických rezerv). Tento důsledek je přirovnáván k tréninkové reakci organismu na vytrvalostní zátěž s odpovídajícími změnami
2
3 v srdeční frekvenci, krevním tlaku a celkové reaktibilitě a toleranci na zátěž vč. pozitivního účinku na chronické bolestivé syndromy a poruchy prokrvení. O vodní minerální uhličité přírodní koupeli hovoříme,když obsahuje alespoň jeden gram volného oxidu uhličitého na jeden litr vody.Resorpce (vstřebání) volného oxidu uhličitého je mj. závislá na síle kožní vrstvy, na jejím prokrvení, na velikosti smáčeného povrchu, na teplotě vody, na době její aplikace, na stupni disperse oxidu uhličitého v lázni a na jeho napětí v pokožce. Bezprostředním účinkem vlivu uhličité koupele je zčervenání pokožky, což odpovídá rozšíření cév a zesílenému prokrvení doprovázenému novotvorbou kapilár.Na kůži se to projeví zčervenáním s ostrou hraniční linií, které se objevuje do jedné minuty od začátku působení koupele. V kapiláře stoupá průtoková rychlost červených krvinek, přičemž počet kapilár stoupá až na trojnásobek oproti výchozímu stavu.Tyto změny jsou ovšem patrné pouze v pokožce a svalové hlubší prokrvení tím není nijak ovlivněno. Jestliže si uvědomíme, že délka všech cév dohromady je kolem 50 000km a že kapacita cév v pokožce čítá 1,5 litru při hmotnosti kapilární sítě kolem 4 kg není divu, že cévní systém tu hraje centrální postavení a depotní (zásobní) funkce kožních cév se tu uplatňuje na principu autotransfúze (přečerpání krve) do periferie těla. V rámci kompenzačních fyziologických mechanismů organismu se na tomto ději podílí omezení útrobního prokrvení, např. v obl. trávícího ústrojí a pak vzestup cirkulujícího množství krevního objemu vlivem přítoku tkáňových tekutin s následným snížením viskozity (vnitřní hustoty) krve. Ačkoliv srdeční minutový objem (objem krve vytlačený, srdeční pumpu za jednu minutu) zprvu stoupá až o 50 % (podobně jako při běžné teplotně indiferentní koupeli) vede účinek oxidu uhličitého na periferii za krátkou dobu ke snížení cévního odporu (rozšíření cév) a tím k podstatnému snížení oběhového odporu vč. prokazatelného, pravidelně objektivizovaného poklesu systolického a diastolického krevního tlaku (příznivý vliv na hypertenzní nemoc). Současně dojde ke snížení pulsové rychlosti (sníží se tepová frekvence srdce měřitelná jako puls např. na zápěstí) a poklesu elastického odporu v aortě (srdečnice-nejsilnější céva v těle, kterou je vypuzováno největší množství krve levou komorou srdeční přímo do oběhu).Výsledkem tohoto velmi pozoruhodného děje je nakonec pro zdraví příznivé zmenšení objemové práce srdce a optimalizace jeho činnosti, které je po sérii alespoň 9 ti koupelí pak pociťované alespoň po dobu 6 ti měsíců od absolvování série léčebných koupelí. Pacienti udávají zlepšenou toleranci zátěže, zmenšení námahové dušnosti, zmenšení bolestivosti, zlepšení pohyblivosti a snížení dávek některých léků zejm. na bolest a revmatické záněty.
3
4
Pokud bychom shrnuli bezprostřední účinky vanové uhličité lázně na srdečně-cévní systém, tak se jedná o následující efekty: Přestavba a zmnožení kapilární sítě. Urychlení krevního proudu v kapilárách. Změna příčného průměru-zlepšení tkáňového prokrvení. Termoregulační změny-potlačení stimulace chladových a zesílení stimulace tepelných receptorů. Pokles tělesné teploty až o1 st.C.(příznivé pro celkovou regeneraci organismu). Snížení periferního cévního odporu-pokles celkového TK a tím příznivé ovlivnění hypertenzní choroby vč. snížení srdečního pulsu-ekonomizace a zlepšení srdeční práce. Bezprostředně po koupeli krevní tlak opět stoupá, ale pozor, zde je nutné respektovat velmi důležitý fakt, kterým je tzv. krátkodobá lázeňská reakce, kdy pokud se po koupeli zachová náležitý klid, jehož potřeba je vyvolána tzv. trofotropní fází organismu, podobnou nutnosti relaxace po tréninkové dávce např. ve fitness nebo posilovně ( projeví se to ospalostí, únavou a poklesem svalového tonu), krevní tlak zůstává pod výchozí hodnotou zjištěnou před koupelí. Po koupeli má člověk relaxovat ve fyzickém klidu aby v tělo dozněly účinky minerální uhličité lázně .Popisovaná trofotropní fáze reakce těla na koupel je proces, který nelze naprogramovat, urychlit, nebo obejít tak, jako nelze poručit vodě v řece aby tekla opačně nebo aby slunce místo na východě vycházelo na západě.Musí se prostě akceptovat. Časový interval této reakce je v rozmezí 2-3 hodin. Až pak dochází k odeznění pocitu ospalosti, únavy a ochabnutí kosterního svalstva. Je tedy rozumné absolvovat uhličitou koupel nikoliv na začátku léčebného dne, ale na jeho konci s tím, že ideální je, aby po ní mohli zejm. více oslabení a nemocní pacienti déle odpočívat a na koupel pak navazovalo období odpoledního klidu, které je stále v mnoha léčebnách na světě doporučováno a je také respektováno.Je to naprosto logické, když si uvědomíme, k jak závažným změnám během koupele v organismu dochází a kolik energie to také lidské tělo stojí, než se s účinky koupele vyrovná a adaptuje se na ní. Současně s poklesem periferního cévního odporu, jemuž odpovídá měřitelný pokles krevního tlaku dochází i k poklesu hladin hormonů
4
5 dřeně nadledvin - adrenalinu a noradrenalinu, čímž je zdůrazněn protistresový účinek uhličitých lázní. Jako velmi specifický účinek uhličitých koupelí je popisován stimulační účinek na tepelné receptory s potlačením citlivosti receptorů na chlad. Stimulace tepelných receptorů s násl. vznikem pocitu tepla je navíc provázena rozšířením cév a zčervenáním pokožky a tak se za relativně nižší teploty lázně (32-34 st.C.) rozšíří cévy s následným zvětšením prokrvením tkání jako by byl ve vodě teplé 43 st.bez nepříjemných projevů opaření a přehřátí. Právě rozšíření cév a sekundární prohřátí organismu vlivem oxidu uhličitého umožní snést nižší teplotu vody než je teplota jádra lidského těla. Navíc teplota vody 43 st. C už organismus tepelně zatěžuje, ale voda o teplotě 32-34 st.C.naopak podmíní snížení spotřeby kyslíku a působí relaxačně, sedativně. Samotný oxid uhličitý působí na dráždivost nervové soustavy tlumivě, snižuje se rychlost vedení vzruchu v nervové buňce.Tato vlastnost je specifická pro oxid uhličitý jako takový. Jako „příznivý výsledek lázeňské léčby“ popsaný v závěrech propouštěcích zpráv lázeňských sanatorií, resp.konstatování objektivního zlepšení zdraví pacientů je odvozeno z objektivního dlouhodobého účinku uhliči- tých koupelí na lidský organismus a lze ho popsat jako: 1.Pokles systolického krevního tlaku 2.Pokles pulsové frekvence a prodloužení plnící fáze srdce-prodloužení diastoly. 3.Vzestup minutového objemu o 30-50% 4.Vzestup systolického objemu 5.Pokles celkového periferního oběhu a ulehčení srdeční práce. Tyto dlouhodobé účinky jsou výsledkem komplikovaného procesu přelaďování vegetativního nervového systému během balneoterapeutického pobytu a jsou projevem popudové a adaptační terapeutické reakce organismu, která probíhá v časově rozděleném procesu a je provázená často kolísavými pocity zhoršení ve smyslu lázeňských krizí krátkodobého a střednědobého charakteru, než se léčebný proces stabilizuje a cca po 6 ti týdnech od započetí balneoterapie způsobí dlouhodobější zlepšení zdravotního stavu, charakterizovaného jako již zmíněný dlouhodobý účinek léčebný uhličitých koupelí. Proč je reakce a účinek vlivu lázeňské léčby tak různorodý je dáno individuální reaktibilitou každého jednoho organismu.Každý člověk reaguje na uhličité koupele a na ostatní lázeňské procedury, pokud jde o čas a subjektivní pocity, různě, protože nejsme stejní. Velmi přesvědčivé a potěšující jsou výsledky studie německého fyziologa N.Tiedta, který ve své práci: „Physiologische und pathophysiologische CO2 –Wirkungen“ z r.1990 uvádí, že za fyziologických podmínek má oxid uhličitý stimulující účinky na dýchání a je jedním z mediátorů v oblasti mikrocirkulace, což má revoluční význam v terapeutickém uplatnění uhličitých koupelí za patologických podmínek, tedy v efektivním léčení nejen pacientů po infarktu myokardu, s ischemickou chorobou srdce, s uzávěrovou chorobou cév dolních končetin a poruchami prokrvení, ale i u nemocných s revmatickými a degenerativními chorobami. Zvl. významné je zjištění, že u kardiologických pacientů vlivem nárůstu kožního prokrvení se zpětným působením na hemodynamické parametry významně stoupá srdeční výdej při snížené
5
6 tepové frekvenci přírůstkem systolického objemu, i když systolický krevní tlak klesá.Tyto změny lze zřetelně prokázat ještě 30 minut po koupeli. Tento jev se popisuje jako TRÉNINKOVÝ EFEKT CO2 koupele a je velmi významným faktorem v léčbě pacientů s ischemickou srdeční chorobou a po infarktu myokardu.Jeho příznivý efekt je tím vyšší, čím více se respektuje nutná doba fyzického klidu po koupeli. Pokud pacient po koupeli vstane dříve, než uplyne náležitá doba vegetativně-hemodynamického vyladění, tj dříve než po 20-ti minutách, tréninkový efekt se bohužel ruší, nebo je nedostatečný. Při ortostatickém zatížení (postavení pacienta z lehu) dochází k poklesu krve a zmenšení zvětšeného systolického objemu.Dalšími významnými objevy v účinku uhličité koupele jsou změny v plazmatické viskozitě a hematokritu (antitrombotický –patologickému srážení krve zabraňující efekt).To vede k zákonitému zlepšení tkáňové perfúze díky zlepšní reologických vlastností krve.Tento efekt není možné nalézt u žádné jiné lázeňské terapie a je pro CO2 koupel jedinečným. Šterc, Bzdová a Kolesár ve své práci: “Unterschiedliche Nierenreaktion auf kurzfristige Kohlensäurebad in der Vanne..“ publikované v německém fyzioterapeutickém věstníku prokázali při koupeli v uhličité lázní s teplotou mezi 34-36 st.C. vzestup diurézy, vzestup kreatininové clearance a osmoticky aktivních látek vč. sodíku a draslíku, kde sodíkový iont převažoval jako měřítka správné funkce ledvin vedoucích také ke zmenšování otoků. Na zákl. uvedených vědeckých závěrů lze proto podstatně rozšířit indikační spektrum chorob, které lze prostřednictvím uhličitých koupelí efektivně léčit.Mezi hlavní indikace patří kromě zmíněné hypertenzní choroby, ischemické choroby srdce, stavech po infarktu myokardu a spastické angíně pectoris také chlopenní vady srdce, dále spastická bronchitida, vegetativní dystonie,hyperurikemie, poruchy ledvin, degenerativní kloubně-páteřní onemocnění, vertebrogenní syndromy a v neposlední řadě i onemocnění neurologická. Možnost komplexně léčit v Lázních Libverda onemocnění nejen oběhového, ale i pohybového aparátu dává Perle Jizerských hor, jak se Lázním Libverda říká, skutečný punc jedinečnosti a výjimečnosti mezi ostatními lázněmi. Jizerskohorské lázničky se navíc mohou pochlubit i nevšední přírodou a výbornými klimatickými podmínkami vč.rozsáhlých možností sportovního, turistického a rekreačního využití. Podle dostupných pramenů sestavil Dr.Tomáš KILIAN, 1. června 2004
6
7
V průběhu uhličité koupele krevní tlak významně klesne, ale po ukončení koupele se v krátké době prudce zvedá k výchozí hodnotě.V této následné fázi je proto nutné zůstat v klidu minimálně 20 minut a dopřát tělu tento čas, aby se s tímto výkyvem tlaku vyrovnalo a došlo k jeho přirozenému poklesu.
7
8
Historie pramenů Pověsti o uzdravujících vlastnostech libverdského pramene se časem donesly až na drážďanský dvůr saského panovníka a kurfiřta Augusta I., který si roku 1583 nechal z Libverdy dovézt několik soudků léčivé vody. V roce 1593 zkoumal vlastnosti libverdského pramene Paul Luther, syn známého náboženského reformátora a jeho osobní lékař. Sám Luther uznal léčivé schopnosti a nechal vodu pravidelně do Drážďan dovážet. Později si tuto zázračnou vodu nechal posílat také syfilidou trpící Albrecht z Valdštejna, od roku 1622 majitel Frýdlantského panství.
První zpráva o léčivosti pramene byla vypracována v roce 1601, učinil tak fysikus města Hirschbeku, slezský lékař Caspar Schwenkfeld, který ji na základě svých výzkumů doporučoval konzumovat při různých onemocněních. Ve své zprávě uvádí, že zdejší pramen minerální vody s léčivými účinky byl znám již od konce 14.století a hejnickými poutníky nazýván "Boží voda" nebo "Bierwasser" či "Bierborn". Pramen byl opatřen obrubou z dutého lipového kmene. Na základě tohoto hodnocení se stala základem koupelí tehdejších majitelů panství. V roce 1784 byla provedena minerální analýza původního libverdského pramene, a to doktorem.Josephem Heinrichem Bauerem. Na základě této analýzy bylo zahájeno zasílání léčivé vody, stáčené do lahví, do Prahy pod obchodním názvem „Chabeso“ (což byl nealkoholický nápoj na bázi kyseliny mléčné s přísadou ovocných šťáv pocházejících z Tyrol). V Praze byla prodávána v domě č.p. 555 v Jesuitengasse, dnes č.p. 160, stojící přímo na Královské cestě na rohu Karlovy a Husovy ulice. Zpráva z roku 1785 uvádí: "Voda má blahodárný účinek na mozek, nervovou soustavu, povzbuzení ducha, zrychlení tepu, oživení činnosti tělesných orgánů a odstraňuje nepořádek v nervovém systému." V roce 1785 byl odkryt nový mohutný pramen, který byl nazván "Stahlbrunn", podle zjevně železité vody a který je totožný s dnešním Mariánským pramenem. Téhož roku byl podroben chemickým zkouškám nejstarší pramen, tedy Boží voda (patrně též podle zakladatele lázní zvaný Christiansbrunnen). Ten byl opatřen malou kamennou krytou stavbou. V roce 1794 byl však zaplaven divokou vodou, zkalen a stal se nepoužitelným. Následně byl zasypán. V letech 1786, 1793, 1805 a 1818 byly podchyceny další prameny pojmenované po členech rodiny Clam-Gallasů, které vyvěraly přímo u lázeňských budov. Tak
8
9 vznikly prameny Mariin, Vilemínin (1805), Josefínin (1805), Eduardův (1818), Bierbon a Hubertův. Filosof a lékař z Bíliny, F. A. Reusse, roku 1811 zevrubně analyzoval libverdskou vodu a konstatoval, že má stejné složení jako voda tehdy prvořadých světových lázní v belgickém Spa. Analýza libverdské vody v roce 1990, provedená Referenční laboratoří pro přírodní léčivé zdroje v Mariánských lázních, ji klasifikuje jako přírodní, prostou, železnatou kyselku hydrogenuhličitano-hořečnato-vápenatého typu se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité. Minerálka je hypotonická, studená a má příjemnou svěží chuť. Voda je zcela bez zápachu se železitou příchutí. Poslední dva lázeňské prameny, Kyselka a Nový vrt, byly navrtány 1952.
9
