občasník - lanškrounská farnost červen/červenec – 2005
číslo: 46
ročník. VIII.
Vážení čtenáři, blíží se doba prázdnin a dovolených. Blíží se i doba, kdy děti budou odjíždět na tábory nebo k dědečkům a babičkám. Doba, kdy pod okny domů bude poněkud rušněji a ve školní brašně bude na zapomenuté svačině hodovat někdo jiný. Vysokoškoláci budou hledat brigády nebo dodělávat nějakou tu zkoušku. Řidiči budou muset být mnohem ostražitější, protože provoz bude hustší. Děti nebudou vyjídat jídelny, ale domácí stoly, a tak ženy pečující o děti budou pilnější než kdy jindy. Doma, v kancelářích nebo provozech budou teploty šplhat ke třicítce. Prázdniny znamenají pro rodiče i děti rekreaci a odpočinek, období, kdy si člověk naplno užije volného času. Hrady, zámky, lesní pěšiny, tábořiště a koupaliště všeho druhu se zaplní lidmi. Houbaři si naplno vychutnají své úlovky, ovšem jen pokud padne nějaká ta oblačnost s hojným deštěm. Cyklisté se budou prohánět po polních cestách i asfaltkách a budou polykat kilometry cest. Ti usedlejší pánové budou zpoza slunečníků a s chladným půllitrem těmto sportsmenům alespoň pohledem fandit. Někteří lidé vyrazí za hranice naší republiky, budou objevovat jiné kraje a užijí si slané vody a ostrého slunce. Jiní se zase budou prát s kompasem, mapou a krmelcem v hustém lese, kolem kterého už třikrát prošli a pokaždé jiným směrem. Každý si dobu odpočinku prožije po svém. Přejeme Vám, aby tato doba byla příjemná a bez rizik, aby tato doba byla šťastně strávená a abyste mohli načerpat jen samé povzbudivé zkušenosti a navázali nová přátelství. redakce SV
Od společné dovolené očekávají členové rodiny každý něco jiného Alexandra Havlicová
Od společné dovolené si členové rodiny často slibují odlišné zážitky, a proto by měli o svých přáních všichni zavčas hovořit. Cílem dovolené není zruinovat rodinnou pokladnu a neznamená to ani, že se rodiče nechají manipulovat někdy až nereálnými přáními dětí. Dotaz: Pracující muži to mají, myslím, jednoduché, ti totiž s nastávající dovolenou opustí svoje pracoviště a kolegy. My, ženy v domácnosti a od rodiny, neopouštíme ani pracoviště ani kolegy, nýbrž s rodinou, o kterou celý rok pečujeme, jedeme na dovolenou. Děti jsou všude kolem, hlídáme je, staráme se o jejich oblečení, jídlo, často i o program. To je dovolená? Odpočinek nikde! Jak si co nejlépe odpočinout případně i na takové dovolené? (I. K., Plzeň) Odpověď MUDr. ALEXANDRY HAVLICOVÉ, Křesťanská poradna Plzeň: Rodinná dovolená může být velmi příjemným obdobím, plným odpočinku a radostných zážitků. Pokud se na ni ovšem dobře připravíme! Už samotná změna každodenního zaběhlého režimu totiž znamená něco zcela mimořádného. Otec rodiny není v práci. Má zajisté čas podle svých možností a schopností přispět k hladkému průběhu společně strávených chvil. Mnoho mužů má dar plánovat zábavné a smysluplné aktivity, a navíc se prakticky podílet na jejich uskutečnění. Tatínkové se stávají hybnou silou prázdninových výletních a cestovatelských projektů. O ženách je zase známo, že jsou díky smyslu pro detail obvykle schopné věnovat pozornost několika věcem najednou. Problémy ale nastávají tam, kde partneři nedokážou svých předností využít nebo prosazují své zájmy na úkor toho druhého. Od společné dovolené si členové rodiny často slibují odlišné zážitky, a proto by měli o svých přáních všichni zavčas hovořit. Cílem dovolené není zruinovat rodinnou pokladnu a neznamená to ani, že se rodiče nechají manipulovat někdy až nereálnými přáními dětí. Pokud je žena celoročním každodenním shonem unavená, neměla by to před rodinou skrývat. Naopak je dobré, aby svá očekávání a potřeby ostatním klidně, věcně a otevřeně sdělila. Pokud žije s představou, že musí vystupovat v roli univerzální rodinné služky, vyvařovat všem jejich oblíbená jídla a být neupravená, napůl zhroucená a napjatě kontrolující, zda jsou dětičky a manžel spokojeni, navíc marně čekající na uznání své práce, je sama strůjkyní své zkázy. Děti můžeme poměrně brzy, někdy už i v předškolním věku, pověřovat všelijakými úkoly, úměrnými jejich věku a chápání. O prázdninách to u ratolestí školního věku platí dvojnásob! Některé činnosti, které nedělaly během školního roku, jsou pro ně i zajímavou zábavou a přispějí k rozvoji jejich schopností a samostatnosti. Požádat manžela o konkrétní pomoc v konkrétní situaci je užitečnější než pak adresovat na jeho hlavu déšť pro něj nepochopitelných výčitek. Součástí dobrých příprav na dovolenou je taktéž účelné plánování. Pokud zůstáváme doma, je třeba vědět, co budeme který den podnikat. Určitě není nutné, abychom byli čtyřiadvacet hodin spolu. Zatímco si například táta s dětmi vyjde na procházku nebo za sportem, maminka získá prostor k odpočinku dle libosti. Starší děti pomohou s úklidem nebo přípravou oběda či večeře, což pro ně může být i zábavné. Jestliže rodina někam společně cestuje, každý její člen by měl mít připravený seznam všech věcí, které bude potřebovat. Podle něj pak sám balí své zavazadlo a nese za něj po dobu cestování vlastní odpovědnost! Dobré je a čas ušetří, pokud se balení na cestu učí hodně malé děti za asistence starších sourozenců a maminka je nakonec jen zkontroluje. A ještě jedna rada na závěr: celá rodina si moc užije, když některý večer zůstanou rozhlas i televize vypnuté a všichni si zahrají nějakou hru.
1
Ze soukromé kroniky jedné farnice … 1. pokračování vzpomínek - O BOŽÍM TĚLE
O KVĚTINOVÉ VÝZDOBĚ Když už jsem v těch vzpomínkách, vynořují se mi z paměti i krásné průvody BOŽÍHO TĚLA z mého dětství. Konaly se v Plzni. Procházelo se celou městskou čtvrtí či farností, od krásně vyzdobeného oltáře k dalšímu. Zdá se mi, že průvody byly mohutnější než pozdější celoměstské prvomájové. A ještě plno lidí bylo v oknech a na balkonech domů a na chodnících. Když procházel kněz s monstrancí, lidé se klaněli a klekali před Nejsvětější svátostí. Národ ještě nebyl ve své většině ateistický. Ale do srdcí lidí vidí jen Bůh. Ne už tak pěknou vzpomínku mám na průvod v roce 1951 v Praze před kostelem Nejsvětějšího Srdce na Vinohradech. Vládlo napětí, neboť všude kolem bylo plno divných pánů v civilu i policajtů. K ničemu nedošlo, ale nálada dobrá nebyla. Zato tady v Lanškrouně v roce 1968 průvod Božího Těla procházel po Jiráskově náměstí od jednoho oltáře k druhému, břízky voněly, hudba hrála, sbor pěl, lidé zpívali, družičky sypaly z košíčků před nesenou monstrancí. Vše bylo důstojné a radostné i dojemné po dlouhých letech zákazu. Dojmy se mi slily dohromady, tak už nevím, jak to bylo dál. V roce 1969 ještě uvolnění trvalo, ale už se asi vyjít s průvodem z kostela nesmělo. Je krásné, že dnes se průvody konají nejen ve Vatikáně za vedení papeže, ale i u nás v mnohých farnostech. Úcta ke svátostnému Kristu, Chlebu života či Nejsvětější svátosti se jistě může prokazovat mnohými způsoby, skrytými i zjevnými. Ty skryté se odehrávají v srdcích. Při modlitbě a adoraci před svatostánkem či před vystavenou Nejsvětější svátostí, při slavení mše svaté. Letošní rok vyhlásila církev Rokem eucharistie. I v občanské sféře se roky „něčeho“ vyhlašují a lidé se tím obvykle zabývají, aby „něco“ vylepšili. Je nám nabízena příležitost velkého daru a milosti od Boha, možnost „najít v EUCHARISTII pramen a vrchol svého života“, jak řekl Jan Pavel II. Viditelný způsob chvály pak farnost vyjadřuje KVĚTINOVOU VÝZDOBOU obětního stolu, kde kněz při mši svaté chleba a víno v TĚLO A KREV PÁNĚ proměňuje. Tělo Páně se ale též uchovává ve svatostánku na oltáři v presbytáři. Věříme ve stálou přítomnost Krista ve svatostánku. Obětní stůl máme vždy krásně vyzdobený. Mladé ženy, které aranžují květiny do váz, to umí vkusně, krásně, moderně. Radost se dívat. Ale svatostánek tam vzadu v presbytáři na hlavním oltáři je obvykle holý, opuštěný a smutný. Ženy prý mají málo květin, nikdo jim je do kostela nepřinese. V květinářství pokaždé kupovat je moc drahé. Že by už zanikly zahrádky, odkud jsem dostávala před lety květiny na výzdobu já, nebo všechny ty hodné paní zahradnice odešly už zdobit nebeský trůn? Náhradnice nejsou? A přesto je tu JEDNA SVÁTOST – TA PROMĚŇOVANÁ PŘI MŠI na obětní mense i UCHOVÁVANÁ VE SVATOSTÁNKU – SVÁTOST OLTÁŘNÍ, ŽIVÝ KRISTUS – tam i zde. Malý František, pasáček fatimský, chodil ke svatostánku těšit Krista, protože byl smutný, že k němu přicházelo do kostela málo lidí. Naše ženy, když mají při růženci před sebou ten holý oltář, kde je ve svatostánku „odložený“ svátostný Kristus, aspoň mu projevují úctu slovy: „Velebena budiž bez ustání Nejsvětější svátost oltářní!“. Našim milým bližním vyjadřujeme svou náklonnost, lásku i úctu o slavnostních příležitostech, narozeninách a svátcích květinami a dárky. Ale v našem kostele necháváme svatostánek s naším nejvzácnějším Přítelem i o jeho svátcích bez vnější známky naší úcty. Opravdu letos jsme pro Něho neměli kytičku ani o slavnosti Těla a Krve Páně. Bohužel je to i známka naší lhostejnosti, nedostatku lásky k Tomu, který by měl být středem toho nejdražšího na světě. Je mi z toho moc smutno. A nejen mně. ODPUSŤ NÁM, PANE! H. Králíková
Farní knihovna - být či nebýt …. Před časem jsme s manželkou navštívili některé z vás a požádali o podpis na arch týkající se možného zřízení farní knihovničky v pastoračním centru naší farnosti. Vycházeli jsme z předpokladu, že farnost je jisté společenství lidí, které sdílí nejenom podobné duchovní hodnoty a podobné prostory, ale které by mělo mít i nějaký společný literární fond, ze kterého by mohlo vybírat. Po zkušenostech z jiných farností jsme nabyli dojmu, že lanškrounské farnosti toto chybí. Viděli jsme, jakým způsobem je to vedeno a organizováno v České Třebové, stejně tak nedávno ve Vysokém Mýtě, kde existuje možnost výpůjčky po mši svaté a nebo i v jiných farnostech, kde jsou farní knihovničky běžné. V našem návrhu, který podepsalo padesát lidí z farnosti během jednoho dne a který podepsal i samotný pan farář, ačkoli jeho představa je poněkud odlišná, se hovořilo o tom, že by knihy byly umístěny v pastoračním centru, aby byly k dispozici lidem, kteří se tu po nedělní mši zastaví. Také bylo uvedeno, že knižní fond by byl obnovován a ročně objednáváno 20 - 30 nových knih. Vzhledem k příjmům farnosti (viz. únorové číslo Svítání) jsme předpokládali, že tato záležitost farnost finančně nijak výrazně nezatíží. Stejně tak jsme předpokládali, že organizačně to nebude náročné, protože po mši svaté se lidé v pastoračním centru stejně scházejí a tedy pokud by někdo z pověřených otevřel knihovničku a zase zavřel, tak by to nebylo vůbec personálně náročné nebo zatěžující. Jistě, existují často zmiňované argumenty, že podobně byly k dispozici videokazety a že se ztratily a nebo nebyly vráceny. Ano, ale právě proto, že u toho nebyl někdo, kdo by to ohlídal a dohlédl na to, kdo si půjčuje a kdo vrací a zanesl do sešitu… Takový sešit a knihovnička jsou běžnou a nejjednodušší praxí nejenom v katolických farnostech. A proč jsme dělali tuto podpisovou akci pro knihovničku v pastoračním centru? Aby byla vidět validita zájmu o tuto věc a aby bylo zřejmé, že lidé o něco mají zájem a chtějí to podpořit. Pokud bychom přišli jen se slovním návrhem, tak to upadne pravděpodobně v zapomnění. Také nelze bagatelizovat těch padesát podpisů lidí z farnosti. Věříme a doufáme v to, že každý se tam podepsal dobrovolně a svéprávně a chtěl podpořit dobrou věc. Během sbírání podpisů jsme zaznamenali v obecné podobě různé ohlasy lidí na tento návrh a ty byly předány pastorační asistence M. Wendligové. Vyjadřovali se jak mladé rodiny
2
s dětmi, které by uvítaly možnost zápůjčky různých knížek, tak i lidé důchodového věku. Ta možnost, že by bylo možné využít společného farního fondu byla pro mnohé velmi přijatelná. Snad jen v jednom případě jsme zaznamenali logický postřeh, zda tam bude dost místa, což je samozřejmě pravda, ale je-li to pastorační místnost, tak věříme, že pastorace a knihy k sobě tak nějak patří a místo se někdy v budoucnu najde. A proč knihy? Zvlášť když bylo možné na pastorační radě slyšet že lidé nečtou jako jeden z hlavních protiargumentů? Ano, právě proto, že lidé nečtou! Právě proto, že je doba uspěchaná, že je doba lákavá na jednoduchá řešení, že je doba účelová a tržní, kdy odlišit pravdu od polopravdy nebo lži není tak jednoduché. Lidé se stávají úspěšnými a sečtělými odborníky ve svých oborech a zaměstnáních, věnují mnoho času svým osobním záležitostem, studují jazyky, starají se o své rodinné zázemí. Mediální svět a svět reklamy se stává pozlátkem, které se na nás hrne ze všech stran a snaží se urvat náš zájem, sledovanost, počet hlasů… A knihy? Jistě, nejsou tak zábavné, teatrální a přitažlivé. Ale obsahují něco, co člověku umožňuje objevit vlastní osobitost, objevit myšlenky, které mu nikdo nemusí opakovaně servírovat přímo do tváře. Člověka to učí přemýšlení, uvažování, tvorbě vlastního pohledu a současně jej to nenásilně vzdělává. V době, kdy na zahrady máme sekačky, na nádobí myčky, na dopravu auta a na praní prádla pračky se neskutečným způsobem uvolnila kapacita člověka pro myšlenkový a též duševní rozvoj. Problém je ale v tom, že lidé dají přednost něčemu jinému. Věřící člověk toho paradoxně nejvíce znal jako dítě, protože chodil do náboženství. S přibývajícím věkem se tyto znalosti ztenčují. Je to tak správně? Ve zdravotnictví existuje jakási představa o celoživotním vzdělávání a nyní je to dokonce včleněno již do zákonné normy a počtu kreditních bodů, které je třeba „posbírat“ za určité časové období. Člověk je nucen se vzdělávat a mít přehled v oboru, protože svět kolem se vyvíjí a bylo by nepatřičné zůstat pozadu. V oblasti náboženské jde vidět obrovský handicap. Církev se snaží zaujmout okolní svět, ale její „preference“ jdou poměrně dolů. V náboženské oblasti je dobře vnímaná veřejností charitativní činnost a to ostatní je vnímáno spíše jako nutný folklór. Věřící člověk by ale měl vyváženě věřit v soupodstatnost těchto věcí a vědět, proč dělá to či ono. Nejde o církev, o tradice generací, ale čistě a obyčejně o život člověka před Bohem, před lidmi… Jako se každý osobně jedinečně rodí, tak i osobně umírá. Člověk není automaticky začleněn do „vlaku na věčnost“, pokud si plní jen své církevní povinnosti. Tak jednoduché to není a ani nebylo. Lidské myšlení se formuje a je formováno. Proto existuje nejenom zkušenost, ale i vzdělávání ve formě knih nebo přednášek. Každý to jistě zná ze školy. Principy jsou podobné. Je současný člověk 21. století v obecně katolické farnosti dostatečně vzděláván a nebo nikoli? A nebo přesněji, má tu možnost být vzděláván? Kdysi pan Tuháček psal článek o srozumitelnosti některých výrazů a slovních obratů ve mši svaté. Myslím, že trefil hřebíček na hlavičku. Člověku nestačí jen výrazy používat, ale vědět co znamenají. Stejný postup uvažování uplatňoval již i Jan Ámos Komenský vyhnaný ve své době z našich českých luhů a hájů. I on věřil v to, že memorování, automatické učení něčeho nepochopeného k ničemu nevede, ale dojde-li k ozřejmění vnitřního smyslu, pak hojný užitek pro duši sklízíme… Takže lidské myšlení dělá člověka člověkem, rozvíjí rozum i vztahy. V naší farnosti máme vzdělaného pana faráře a také pastorační asistentka si dokončuje studia na teologické fakultě. Předpokládám tedy, že nejde jen o to apelovat na lidi například ve smyslu, když někdo něco chce, tak si to sežene, ale je třeba vzdělanost rozvíjet a podporovat. V církevních dějinách byly doby, kdy vzdělanost byla potlačována a regulována a ne každý mohl mít tu knihu, kterou zrovna chtěl, nehledě na to, že knihy byly velmi drahé. Leckdy byli lidé i pronásledováni, mučeni a nebo vyháněni kvůli vlastnění Bible nebo nějakých tzv. neschválených spisů. Dnes je doba jiná. Na trhu je záplava publikací všeho druhu. Ovšem křesťanskou literaturu v každém nenajdete a pokud ano, může se často také jednat o individuální alternativy, různá pojetí a nebo dokonce věci, které křesťanství vnitřně zpochybňují a paralyzují. Jednou slečnou jsem byl ujištěn, že je dostatek kvalitní literatury, jak ve zdejších knihkupectvích, tak i v městské knihovně. Společně se ženou jsme udělali menší průzkum a zjistili, jak se ostatně dalo předpokládat, že to není až tak pravda, což nám potvrzují i lidé, kteří si knihy pravidelně půjčují nebo shánějí. V městské knihovně se jistě dají nalézt i zajímavé knihy, ale v tzv. náboženské literatuře tam figuruje něco jen přes stovku publikací, které jsou k dispozici náhodnému čtenáři. Ovšem asi jedna třetina se týká jiných náboženských proudů a některé publikace jsou i naprosto zavádějící. Z Karmelitánského nakladatelství, které je tak obsáhlé tam byla k dispozici jediná štíhlá knížka Svět citů od P. Augustyna. Momentálně například Karmelitánské nakladatelství nabízí od tohoto autora celkem dvacet titulů. Stejně tak v nabídce stejnojmenného nakladatelství figuruje asi šest knih od Josepha Ratzingera, současného papeže. Myslím, že možnost výběru některých vhodných knih do farní knihovny by mohlo být možností, jak více lidem zprostředkovat dostupnost knih, o kterých třeba nevědí, které nejsou v knihovně, nebo které by si samostatně nepořídili. Ne každý si asi koupí obsáhlou a kvalitní obrázkovou publikaci. Ovšem farnost jako společenství by toto například mohla zajistit a tím zpřístupnit více lidem. Jedna paní se za mnou ještě dodatečně stavovala, že pokud návrh farní knihovny neprojde, že by navrhovala s manželem možnost, že by publikace mohly být po rodinách a k dispozici seznam, kde které knihy zrovna jsou… Možná trošku krkolomnější, ale přesto jsem si vážil zájmu a především snahy o to, aby ta možnost farní knihovny byla i za méně příznivých podmínek. Mnoho lidí si jistě vzpomene na dobu samizdatů, kdy lidi byli ještě vděční za literaturu a mnoho lidí má ještě knihy, které distribuoval ve své době pan Tuháček. Já osobně jsem kdysi v knihovně rodičů nalezl knihy typu - Listy Nikodémovi, Den, kdy zemřel Kristus, Velký příběh Bible, Bohatší život a některé další. Myslím, že v době, kdy se hlásala marxistická teorie pro mne tyto knihy byly zajímavější alternativou a inspirací. Dodnes si myslím, že například drobná knížečka od F. Heera – Bohatší život, neztratila nic na své aktuálnosti. A o tom to je. Knihy, stejně jako i Bible si uchovávají svá svědectví, příběhy a myšlenky na které smíme navazovat. Ne nadarmo je kniha nazývána přítelem člověka. Projednávání zmíněné možnosti farní knihovny bylo předneseno na pastorační radě 10. května (viz. zápis z PR minulé číslo Svítání). Zde byla oprášena alternativa, že by farnost mohla mít své knihy v rámci městské knihovny. Bylo to vymezené stanovisko a alternativa knih v pastorační místnosti na přístupném místě byla hned od začátku jednání viděna jako nereálná. V dané situaci to člověk bral jako rozumný kompromis, ale postupem času zjišťuji, že se mi stále vrací ta logika farní knihovny, ke které může mít člověk vztah a která může sloužit nemalému počtu lidí. Pokud se lidé sejdou v neděli po mši v pastoračním centru a uvidí, že do knihovny něco přibylo, tak automaticky sáhnou nebo si vypůjčí. Zaujme je obal, název nebo autor. Kniha je-li viděna, bude čtena. Pokud ale knihy případně budou v městské knihovně v rámci běžné výpůjčky, tak už to možná pro mnohé nebude tak lákavé a „při ruce“, jak by tomu bylo v pastoračním centru. Ten vztah bude asi jiný a lidé, kteří nám nabízeli i některé své kvalitnější knihy je tam pochopitelně nedají. A tak tímto způsobem chci poděkovat všem, kteří představu farní knihovničky podpisem podpořili a také všem, kteří si občas nějakou tu knížku přečtou. Myslím, že nejlepším způsobem jak ukončit toto psaní je citátem od Konfucia : "Slova knihy nás vždy vzruší, ale důležité je, aby nás změnila." - mk -
3
Nekritická láska versus nelaskavá kritika Existuje nekritická láska, která ani s pomocí silné optiky nevidí, či spíše nechce vidět vady na kráse milovaného. Těsně vedle stojí nelaskavá kritika, která nemůže a vlastně ani netouží vidět nic dobrého na díle či lidech, které podrobuje kritice. Svět má zalíbení v obou extrémech. Hercům, sportovcům a královnám krásy odpouští velkoryse všechny jejich poklesky, slabosti a hříchy, na církvi ovšem hledá každou sebemenší skvrnu. "Církev? Tu dobře znám. Dva tisíce roků Koniášů, nespravedlnosti a násilí." Tak promluví lidový znalec církevních dějin. Na doplňující otázku, zda zná z historie církve ještě něco nebo někoho jiného, už odpověď neuslyšíte. Více totiž nezná.
O květinách a kompostu Je-li církev zahradou, která byla vyprojektována a založena Božím Synem, je v pozemském putování obhospodařována lidskými zahradníky zasaženými dědičným hříchem. Jedni z nich vypěstovali krásné trávníky, druzí zasadili ušlechtilé stromy plné kvalitního ovoce, další upravili pohodlné chodníky nebo doplnili okrasné skalky a záhony plné květin. Našli se ale i tací, kteří v Boží zahradě vybudovali kompost. Vstoupí-li do takové zahrady člověk, který hledá krásu, duchovní úrodu, klid pro duši, posilu pro věčnost a smysl pro řád, nalezne to, co hledá. Na každém místě může objevovat nové, lidským zahradníkem zaseté, ale Boží vláhou zúročené a zušlechtěné výhonky. Vstoupí-li však do takové zahrady vepř, proběhne jí úplně celou bez povšimnutí a namíří si to rovnou ke kompostu. Hledání dobra a krásy přispěje k radosti a pokoji lidské duše. Když Ježíš hovořil u studny se Samařankou, znal všechny její hříchy, a přesto na ní ocenil hlavně to jedno pozitivní. Její dobrou odpověď na svoji otázku... O radostech lidské duše s Maxem Kašparů, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
převzato z www.pastorace.cz
Slavnostní předání rodinného domova v Žichlínku Vše se podařilo na výbornou, lidé se rozešli, aby se zase někdy při podobných významných příležitostech mohli setkat.... Velký dík patří všem, kteří se na zajišťování průběhu této akce podíleli.
foto: mk
4
Víra každého člověka by měla projít určitou konverzí Věra Luxová vzpomíná v rozhovoru na manžela – politika. Magazín ChristNet http://www.christnet.cz/magazin/mag.asp?clanek=2330 + clanek=2332 Jan Uhlíř Na návštěvu k Luxům jsem přišel pozdě. Když jsem přispěchal k brance jejich domku ve Dvořisku u Chocně, přiřítil se k plotu tvor, který nápadně připomínal maxipsa Fíka. Zděšeně jsem od branky uskočil, ale brzy jsem pochopil, že zvíře mě chce přivítat. Než mi přišla paní domu za chvíli otevřít, tak už jsme se seznámili a přátelsky se hladili. Jeden můj známý, učitel teologie, takovým tvorům říká "pes po konverzi". A tak hned u dveří bylo téma rozhovoru nasnadě - konverze a spiritualita lásky. Jak právě žijete? Myslím, že se nám žije pěkně. Všichni se snažíme vzájemně si pomáhat, děti už jsou dospělé a musím říct, že jsou pro mě velkou oporou. Kolik dětí s Vámi ještě bydlí a co Vaše děti dělají? Doma jsou ještě čtyři děti, ale všechny studují, rozutekly se do Olomouce a do Brna. Pouze nejmladší Liduška je doma, studuje gymnázium. Jak se v mládí formovala vaše víra, byla jste vrostlá do církve, nebo jste prožila jakousi konverzi? Jsem z věřící rodiny - řekla bych, že to byla spíše tradičně věřící rodina. Víru jsem přijala prostřednictvím rodičů, jak to bývá zvykem, když se rodiče modlí a chodí do kostela. Ve věku čtrnácti, patnácti let, kdy člověk začíná přemýšlet o životě, tak každý musí projít určitou konverzí a najít si svůj vztah s Bohem. Opravdu uvěřit - osobně. Tu víru, kterou dostal, posílit svým rozhodnutím, nebo tím, že prožije vztah s Bohem úplně nějak jinak. Myslím, že víra každého člověka by měla projít určitou konverzí. Já jsem měla to štěstí, že v těch mých čtrnácti letech ve farnosti vzniklo určité společenství mládeže a scházeli jsme se samozřejmě tehdy tajně. Hledali jsme smysl života a setkávali jsme se nad Písmem. Trochu neuměle jsme Písmo rozebírali, vždycky jsme si řekli, kdo si připraví témátko či výklad - jenom takový laický. Tím jsme se povzbuzovali a hledali jsme jiný vztah k Bohu než ten čistě teoretický. My jsme opravdu chtěli poznat, že víra je hlavně život, že to je praktický život. Měli jsme velké sny a plány, jak budeme žít společně - protože jsme se měli přirozeně rádi - v nějaké vesnici, samostatně, kde si jako první křesťané budeme pomáhat. Vybírali jsme si i místo, kam se všichni přestěhujeme, kde budeme soběstační - tím, že si něco vypěstujeme, něco vyrobíme... Bylo to nádherné období a to společenství pokračovalo dál, i přesto, že někteří ze společenství odcházeli, jiní přicházeli. Mezitím jsme zakládali rodiny. Byli jsme samozřejmě otevření i k jiným společenstvím, která byla tady v okolí - v Ústí nad Orlicí, v Letohradě, v Pardubicích. Byl to velký dar pro moji víru a to společenství trvá stále, rodiny, které z toho potom vznikly, se i potom navštěvovaly a pomáhaly si. Co pro Vás znamenalo setkání s hnutím Fokoláre? S tím jsme se setkali až v pozdější době. Tato spiritualita nám přišla velmi blízká, byl to konkrétní život a žití jednotlivých vět z Písma, které Chiara dává na každý měsíc. Ale i vzájemná láska bratrská, to, jak je důležité mít Ježíše uprostřed - "kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed" - tento příslib naplnit. Ten je uskutečnitelný jenom tehdy, když lidé jsou ve vzájemné lásce - tak tam může být Pán mezi nimi. A řada dalších věcí - vidět Ježíše jako Boha v tom druhém, nesetkávat se s ním jenom v eucharistii, ale i v bratru, ve Slově - v Písmu. A především život vzájemné lásky a neustálé sjednocování se - ne to, co chci já, ale umět se sjednotit s druhým - samozřejmě po hranici hříchu či svědomí. Když jsme poznali tyto myšlenky Chiary Lubichové, přišlo nám to známé - vždyť my jsme právě tohle chtěli, takhle my jsem chtěli žít - a ono už je to vyzkoušené. Přišlo nám nádherné, že to funguje, že je tu někdo, kdo je daleko více napojený na Boha a skrze Ducha svatého objevuje novou cestu. Pro nás v tomhle životě (podle zásad Chiary) bylo nejdůležitější to, že i člověk v manželství může žít naplno pro Boha. Do té doby život, který byl považovaný za nejtěsnější spojení s Bohem, byl pro lidi zasvěceného života, pro kněze nebo řeholníky. Přišlo nám jako úžasné, že i pro laiky je tu cesta, která je vyzkoušená. Začali jsme se scházet v tomto duchu, a to přes výborného kněze P. Pilíka, který se na počátku volnějších let (Pražského jara) sešel s Chiarou Lubichovou a začal zde působit jako prostředník. Proto jsme se také chtěli dostat do bližších kontaktů, do Říma, zúčastnit se velkých setkání s Chiarou Lubichovou. To se nám ale podařilo až v roce 1989, těsně před revolucí, kdy jsme dostali "výjezdní doložku". Zanechali jsme doma 5 dětí a já jsem čekala šesté (když jsme zde nechali oněch 5 dětí, pak nebyl problém vyjet...) Oficiálně jsem jeli na výlet za poznáváním Itálie. Byli jsem na velkém setkání v Římě s Chiarou pro manželské páry. Byl to pro nás ohromný zážitek a dalo nám to velký náboj. Spiritualita jednoty a vzájemné lásky nás velmi oslovila a my jsme si ji zvolili jako duchovní cestu. Každý samozřejmě sám za sebe - je to vždycky rozhodnutí osobní. Vždy nám tato spiritualita pomáhala a pomohla nám i v těch nejtěžších chvílích - jak v údobí angažování se v politice, tak když potom přišla zkouška nemoci.
5
Hrál u Vašeho manžela fokolarínský důraz na angažovanost ve společenských záležitostech roli při jeho rozhodnutí vstoupit do politiky? Určitě ne. Pro nás to bylo hledání Boží vůle. Samozřejmě, že to také souvisí s fokolarínskou spiritualitou, ale pro nás to nejdůležitější - v každém rozhodování - bylo najít Boží vůli, Boží plán s námi, s naším životem. Když člověk dostává určité dary či hřivny pro svůj život, tak by si je neměl nechat pro sebe. Tím prvním impulsem bylo to, že se otevřel prostor vstoupit do politiky - řekla bych z "Boží režie", protože naše přirozená touha to určitě nebyla. Bylo to pro mě i pro Josefa velmi těžké, když se mu podsouval kariérismus. Na začátku společenských změn jsme cítili, že chceme přispět k budování svobodné společnosti. Josef pracoval v zemědělském družstvu a samozřejmě i tam byl aktivní. V tu dobu už měl postavení jako hlavní zootechnik. Tehdejší předseda v něho měl důvěru, znal i jeho odborné schopnosti, umění komunikovat s lidmi a řídit práci. Byl zřejmě tak rozumný, že mu tuto funkci nabídl - byl hlavním zootechnikem, pak i místopředsedou zemědělského družstva. On by asi srdcem a duší zůstal mezi zemědělci, protože to byla práce, která ho bavila. Ale už v prosinci 1989 byl kooptovaný do Federálního shromáždění. Když se pak na jaře roku 1990 připravovaly volby, tak tam už bylo rozhodování, zda do voleb kandidovat. Tehdy jsme cítili, že jestli bude zvolený, tak to bude v jiné režii než naší, protože on byl neznámý člověk a o politiku jsme se do té doby příliš nezajímali. Takže to bylo spíš hledání Boží vůle. Samozřejmě, že ne jenom tak, že bychom se o tom doma radili, ale hledali jsme také v této věci světlo. Jak Josef často vzpomínal, tak to byl právě P. Pilík, se kterým se snažil všechna tato rozhodnutí probírat. Asi to nejzásadnější bylo pak na podzim 1990 před sjezdem lidové strany, kdy kandidoval na předsedu a já tehdy cítila, že ta volba absolutně nemá šanci. Nakonec byl Josef zvolený, i když kandidátů bylo několik. Velmi intenzivně si pamatuji na to, že když se ho pak ve zprávách televizní reportér ptal, co to pro něj znamená, tak on odpověděl: "Kříž". To jsme cítili oba stejně, protože když jsem se to dozvěděla, tak jsem pocítila velkou bolest a smutek. Bylo to nabídnutí mého muže pro tuto situaci, pro věci veřejné, protože už tehdy jsem cítila, že to není věc, která by mohla přinést jenom to dobré. Oba jsme cítili, že to bude služba, tak by člověk politiku měl chápat. Jak Váš manžel snášel urážky a špínu ze strany politických konkurentů? To je otázka, na kterou se mi vždycky těžko odpovídá, protože manžel doma tyto věci vůbec nerozebíral a já jsem se o nich dozvěděla dost pozdě, a to ne od něho, ale přes noviny. Já jsem vlastně noviny moc nesledovala, protože jsem měla informace z první ruky. A tak jsem se to dozvěděla až později a velmi mě to překvapilo a ranilo. A navíc jsem viděla, že Josef o tom se mnou ani nechce mluvit. Byly i jiné věci – takové to jemné, ironické pošťuchování mezi politiky. To mě samozřejmě velmi mrzelo, protože jsem v tom nemohla nic dělat. Ale Josef to spíše přehlížel a neustále si zachovával svoji důstojnost tím, že nevracel výpady a snažil se třeba v televizních diskusích působit na oponenty argumentačně a zachovat si slušnost. To ho stálo hodně sil a energie a samozřejmě hodně času při přípravě těchto debat. Vždycky se připravoval velmi poctivě, měl řadu podkladů, které si samozřejmě nechával zpracovávat od různých odborníků. Měl dar tyto věci rychle vstřebat a pak s konkurenty debatovat na argumentační úrovni. Když jsem pak o tom spolu hovořili, tak vím, že ho spíš trápilo to, že se s tím nedokázal vyrovnat takovým způsobem, jak by si on představoval, jak by bylo ideální. Aby miloval lidi, kteří ho osočovali a napadali. Nejvíce ho vždy mrzelo, že se přes to nedokáže přenést takovým způsobem, aby to v něm nezanechalo určitou vztahovou bariéru. To je asi něco nadlidského. Mohla byste něco říci o spirituálním životě vašeho manžela? My jsme se vlastně poznali skrze společenství, takže naše duchovní cesta byla svázaná se společenstvím i s životem hnutí Fokoláre. Josef měl velkou příležitost být s knězem, který se velmi zajímal o mládež - P. Karlem Výprachtickým, který zprvu působil v Zámrsku (u Chocně), a protože se za ním "táhla" mládež, tak byl přeložený do Nekoře - a odtud manžel pochází. A samozřejmě tam měl zase kolem sebe kupu mladých a i Josefův život byl silně spjat s P. Výprachtickým. Byl to úžasný člověk, širokého srdce, lásky, porozumění. My jsme se poznali vlastně skrze něho - protože když nám ho vzali ze Zámrsku, tak jsme ho jeli navštívit do Nekoře, a tam jsme se zase poznali s dalšími mladými lidmi. Začali jsme jezdit na společné zpívané mše - to nás kolem sedmnácti, osmnácti hodně drželo. Náš duchovní život byl hlavně založený na setkávání se ve společenství. Hledali jsme samozřejmě i každý sám svůj vztah s touto spiritualitou a já jsem cítila, že ne všechno je pro Josefa tak jednoznačně přijatelné, zvláště myšlenka jednoty. Sjednotit se a být v postoji lásky vůči bližnímu je důležitější než třeba prosadit i nějakou věc, o které si myslím, že znám lepší řešení, která ale nabourá vztah. To jsou věci, zvláště pro člověka, který má v sobě individualismus a jasné názory, těžko přijatelné, zvláště v mladším věku. Umět se shodnout s ostatními na nějaké věci. Já jsem velmi ocenila to, že Josef, když poznával hnutí Fokoláre a necítil se jím být hned od počátku tak oslovený, mně dával obrovský prostor a pomáhal mi, třeba hlídal děti, abych mohla jít na setkání . Já jsem byla samozřejmě dětmi svázaná, ale on mi v tom dával svobodu. Až v pozdější době, když poznával všechny ostatní lidi, prožil "konverzi" - ne vůči Bohu, ale vůči této spiritualitě. Snažili jsme se žít život v duchu Fokoláre jako rodina, sdílet si zkušenosti se Slovem života. Vždycky jsme se večer sešli a každý říkal, co se mu podařilo, jaké měl zkušenosti se Slovem života, bylo to moc milé. Například děti - které měly samozřejmě mezi sebou také rozepře - když si vzpomněly, že mají mít rády bratra , tak mu daly třeba čokoládu... Doba s dětmi byla nádherná v tom, že rodina byla hodně pohromadě. Mohla jsem být 16 let s dětmi doma a předávat jim víru, ale děti jdou zase vlastní cestou a mají zase svoji vlastní konverzi - a myslím, že to tak je správné.
Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: textové korektury:
Jana a Mirek Kuťákovi Olga Skalická
( Lidická 823, LA )
6
Tel.: 465 325 166, 602 828 751
miro.kutak@tiscali .cz
