Ochranné léčení a zabezpečovací detence komparativní analýza právního řádu ČR a Španělského království

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo Katedra evropského a mezinárodního práva

Diplomová práce

Ochranné léčení a zabezpečovací detence – komparativní analýza právního řádu ČR a Španělského království

Radim Jirků 2013/2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Ochranné léčení a zabezpečovací detence – komparativní analýza právního řádu ČR a Španělského království“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

Radim

Jirků

2

Na tomto místě bych rád upřímně poděkoval doc. JUDr. Filipu Křepelkovi, Ph.D. a Mgr. Zuzaně Durajové a za cenné rady, věcné připomínky a vstřícnost při vedení diplomové práce.

3

Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá ukládáním a výkonem ochranných opatření ochranného léčení a zabezpečovací detence. Cílem práce je tyto instituty analyzovat s ohledem na právo na osobní svobodu. V další části se pak dále zabývá analýzou institutů obdobné povahy ve španělském právním řádu a následně je komparuje.

Klíčová slova Trestní sankce, ochranné léčení, zabezpečovací detence, pachatel, duševní porucha, španělský právní řád

Abstract This dissertation deals with the imposition and execution of protective measures of protective treatment and protective detention. The aim is to analyze these two institutions regarding the right for a personal liberty. In the following part cognate institutions in the law of Spain are being analyzed and compared.

Key words Criminal sanctions, protective treatment, protective detention, offender, mental disorder, Spanish law

4

Obsah Úvod ........................................................................................................................ 7 1. Postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence jako institutů českého trestního práva ......................................................................................................... 8 1. 1. Postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence v právním řádu...... 8 1. 2. Ochranné léčení a zabezpečovací detence v systému trestních sankcí........ 9 1. 3. Zásady ukládání ochranných opatření ....................................................... 10 1. 4. Některé otázky spojené s ochranným léčením a zabezpečovací detencí ... 13 1. 4. 1. Duševní porucha ................................................................................ 14 1. 4. 2. Návyková látka .................................................................................. 14 1. 4. 3. Nepříčetnost a zmenšená příčetnost ................................................... 15 2. Ochranné léčení................................................................................................. 17 2. 1. Ochranné léčení jako nucená léčba ........................................................... 17 2. 2. Problematika lidských práv v souvislosti s nucenou léčbou ..................... 18 2. 3. Právní rámec ochranného léčení ................................................................ 21 2. 4. Podmínky ukládání ochranného léčení...................................................... 23 2. 4. 1. Obligatorně ukládané ochranné léčení............................................... 23 2. 4. 2. Fakultativně ukládané ochranné léčení .............................................. 24 2. 4. 3. Ochranné léčení ukládané mladistvým .............................................. 24 2. 5. Způsoby výkonu ochranného léčení .......................................................... 25 2. 5. 1. Ústavní forma .................................................................................... 25 2. 5. 2. Ambulantní forma .............................................................................. 27 2. 6. Typy ochranného léčení ............................................................................ 27 2. 6. 1. Ochranné léčení psychiatrické ........................................................... 28 2. 6. 2. Ochranné léčení sexuologické ........................................................... 28 2. 6. 3. Ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické ...................... 30 2. 7. Nařízení výkonu a změna způsobu výkonu ochranného léčení a změna ústavního léčení na zabezpečovací detenci ....................................................... 30 2. 8. Trvání výkonu ochranného léčení, upuštění od jeho výkonu a jeho ukončení ............................................................................................................ 32

5

2. 9. Další otázky spojené s výkonem ochranného léčení z pohledu poskytování zdravotnických služeb ....................................................................................... 34 2. 9. 1. Práva a povinnosti poskytovatele zdravotních služeb ....................... 34 2. 9. 2. Práva a povinnosti pacienta ve výkonu ochranného léčení ............... 39 3. Výkon zabezpečovací detence .......................................................................... 40 3. 1. Způsob výkonu zabezpečovací detence..................................................... 40 3. 2. Podmínky uložení zabezpečovací detence ................................................ 42 3. 2. 1. Obligatorně uložená zabezpečovací detence ..................................... 42 3. 2. 2. Fakultativně uložená zabezpečovací detence .................................... 43 3. 1. 3. Další možnosti uložení zabezpečovací detence ..................................... 43 3. 3. Trvání zabezpečovací detence a její změna na ústavní ochranné léčení ... 44 3. 4. Upuštění od výkonu zabezpečovací detence ............................................. 45 3. 5. Nařízení výkonu zabezpečovací detence, její trvání a propuštění z ní ...... 46 3. 6. Práva a povinnosti chovanců ve výkonu zabezpečovací detence .............. 47 3. Instituty odpovídající ochrannému léčení a zabezpečovací detenci ve španělském právním řádu...................................................................................... 50 3. 1. Obecně ke španělskému trestnímu právu a k jeho systému trestních sankcí ........................................................................................................................... 50 3. 2. Opatření umístění na psychiatrické klinice a umístění ve zvláštním výchovném centru ............................................................................................. 52 3. 3. Opatření umístění v odvykacím centru...................................................... 54 3. 4. Některá opatření ukládána mladistvým ..................................................... 55 4. Srovnání české a španělské právní úpravy a návrhy de lege ferenda ............... 58 Závěr ..................................................................................................................... 60 Seznam použitých pramenů .................................................................................. 61

6

Úvod Tato práce se zabývá problematikou ochranného léčení a zabezpečovací detence. Jedná se o instituty, které byly přijaty v důsledku nedostatků koncepce ukládání trestů osobám, jejichž nebezpečnost převyšuje společenskou škodlivost jejich činu. Kritické zhodnocení je na místě nejen v případě zabezpečovací detence, která je ochranným opatřením nejmladším. Cílem této práce je především analyzovat jejich právní postavení, zejména koncepci jejich ukládání a výkonu, a to s důrazem na právo na osobní svobodu a na soukromý život. Dále rozebrat instituty obdobné povahy ve španělském právním řádu a porovnat je s českou právní úpravou, a kriticky zhodnotit nedostatky ve světle cizí právní úpravy. První část práce je věnována postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence v českém trestním právu a v jeho systému trestních sankcí a některým společným otázkám obou institutům, především pak základním zásadám. Druhá část pak shrnuje základní poznatky spojené s výkonem ochranného léčení, a to ve všech jeho formách. Třetí část se pak obdobně věnuje otázkám spojeným s výkonem zabezpečovací detence. Další kapitola pak pojednává o institutech srovnatelných v právním řádu Španělského království. V poslední kapitole se věnuji kritickému zhodnocení právních úprav a právní úpravě de lege ferenda. Z důvodu omezeného rozsahu práce nebyla rozebraná nikterak do hloubky problematika ukládání a výkonu ochranného léčení a zabezpečovací detence mladistvým. V případě části zabývající se španělskou úpravou bylo s ohledem na rozsah práce její těžiště soustředěno na materii, která je odlišná od české právní úpravy.

7

1. Postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence jako institutů českého trestního práva 1. 1. Postavení ochranného léčení a zabezpečovací detence v právním řádu Ochranné léčení a zabezpečovací detence jsou instituty, které představují jedny z možných

trestněprávních

následků

protiprávního

jednání

typizovaného

v jednotlivých skutkových podstatách v části druhé trestního zákoníku. Účelem této konstrukce je udržení pořádku ve společnosti a ochrana základních hodnot a zájmů společnosti. Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právu a svobodám člověka a její státní moc má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v mezích zákona a způsoby, které zákon stanoví. Je tedy na státu, aby přijal co nejefektivnější opatření k udržení těchto hodnot.1 Následky podle první odstavce jsou obecně tzv. trestní sankce a typizovaným jednáním trestné činy, na které jsou sankce vázané. Slouží totiž obecně jako nástroje k dosažení účelu trestního práva. Bez trestních sankcí by samotný výčet trestných činů ztrácel smysl. K ochraně společnosti neslouží pouze jejich ukládání a výkon, ale i sama jejich existence, která pod pohrůžkou jejich uložení vyvíjí tlak na osoby, aby se takového konání zdrželi. Trestní sankce způsobují v různé míře újmu spočívající v omezení základní práva a svobod, a proto by jejich samotné uložení mělo být použito jako nejzazšího prostředku, kterého lze užit – tzv. ultima ratio. 2

1

Srov. čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 2 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 485.

8

1. 2. Ochranné léčení a zabezpečovací detence v systému trestních sankcí Jak bylo napsáno výše, ochranné léčení i zabezpečovací detence patří mezi tzv. trestní sankce. V českém právním řádu je jejich taxativní výčet uveden v § 36 trestního zákoníku, který je dělí na tresty a ochranná opatření, mezi které patří i ochranné léčení a zabezpečovací detence. Pro vymezení pojmu ochranného opatření, resp. ochranného léčení a zabezpečovací detence, je důležité poukázat na společné i odlišné znaky trestních sankcí. Trestní sankce jak bylo napsáno výše, představují trestněprávní následek trestného činu a mohou být ukládány pouze na základě zákona a to na základě zásady „nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege“ (není žádného trestného činu bez zákona a není trestu bez zákona) zakotvené v § 37 odst. 1 trestního zákoníku. V obecné právní rovině se jedná o projev principu legality. Uložit je může pouze soud, který dle Ústavy je jediný způsobilý rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Soudní moc také poskytují ochranu základním právům a svobodám zakotvených Listinou základních práva a svobod a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika podle čl. 10 Ústavy vázána.3 K základním odlišným znakům ochranných opatření patří zejména to, že vedle toho, že je lze uložit za trestný čin, je lze uložit i za čin jinak trestný (tzv. kvazidelikt). Tento čin naplňuje znaky jedné ze skutkových podstat vymezených v trestním zákoníku, ale relativně beztrestný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, pro nedostatek v subjektu trestného činu, subjektivní stránky trestného činu a jednání v trestním právu nebo pro nedostatek protiprávnosti činu nebo pro nedostatek potřebné společenské škodlivosti. Ochranná opatření jsou mladší, vznikly jako protiklad k trestům, které se ukládají adekvátně vzhledem k závažnosti trestného činu. U ochranných opatření ale se především hledí na nebezpečnost pachatele a osobu pachatele. Jejich 3

Čl. 4 a čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vymezují ústavní základy soudní moci.

9

intenzita je primárně určována potřebou léčby, výchovy nebo zneškodnění.4 Samo uložení by nemělo vyjadřovat negativní hodnocení jeho osoby. Mají tak ze své povahy především ryze preventivní funkci a realizuje se jimi především ochranná funkce trestního práva. Obě koncepce nakonec přetrvaly a začaly se postupně doplňovat. V současné úpravě tak ochranná opatření mohou nahrazovat nebo doplňovat trest. Projevuje se zde tedy do důsledků tzv. dualistická koncepce ukládání trestních sankcí, kdy tresty a ochranná opatření existují zaráz a lze je ukládat vedle sebe. 5 Důležitým znakem také je, jak je naznačeno výše, že hlavním účinkem uložení ochranného opatření není újma jako u trestů. Sama újma je prostředkem k dosažení cíle a je tedy pouze jeho vedlejším jevem. Je to dáno tím, a což je dalším charakteristickým znakem, že ochranná opatření jsou prostředky speciální prevence, typicky ochranné léčení. Jen zcela výjimečně působí jako prostředky generální prevence (těmi jsou některé případy zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty). Není u nich rovněž stanovena jejich délka v soudním rozhodnutí. Výčet ochranných opatření je obsažen v § 98 odst. 1 trestního zákoníku a jsou jimi vedle ochranného léčení a zabezpečovací detence také zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchovy, jejichž ukládání upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže.

1. 3. Zásady ukládání ochranných opatření Základní principy pro ukládání ochranných opatření jsou upravené v § 96 a § 97 trestního zákoníku, a to vzhledem k jejich odlišnostem v návaznosti na obecnou úpravu ukládání trestních sankcí v § 38, resp. v § 37. Zásady společné pro ukládání trestních sankcí nejsou touto úpravou dotčeny.

4

ŠÁMAL, P. Ochranné léčení a zabezpečovací detence v návrzích trestního zákoníku a problémy s tím spojené. VANDUCHOVÁ, M. GŘIVNA, T. (eds.) In: Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 342. 5 KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 961 s. 547 a 548.

10

Za hlavní zásadu lze považovat zásadu zákonnosti upravenou v § 37 odst. 1 trestního zákoníku. Ta spočívá v tom, že trestní sankce lze ukládat jen na základě splnění zákonných podmínek. Je tedy součástí výše zmíněné zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, tedy žádný trestný čin bez zákona, žádný trest bez zákona, vyjádřené v § 12 odst. 1 trestního zákoníku. V návaznosti na to pak § 97 odst. 1 je pak upravena zásada zákonnosti s tím rozdílem, že je zde vysloveně napsáno, „že ochranná opatření lze uložit za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestů.“6 Je zde tedy vyzdvihnut dualismus trestních sankcí. Katalog ochranných opatření je v návaznosti na toto ustanovení obsažen hned v následujícím § 98. Lze tedy vyvodit, že systém trestních sankcí, resp. ochranných opatření, je uzavřený a nelze zde použít analogii v neprospěch pachatele, jak bylo předesláno výše.7 Zde se ještě hodí připomenout ustanovení § 3 odst. 2 trestního zákoníku, kde se uvádí, „že se o ochranném opatření rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o dané trestní sankci rozhoduje.“8 Jednou z dalších základních zásad při ukládání trestních sankcí pak je i zásada přiměřenosti neboli proporcionality. Podle § 38 trestního zákoníku je nutné trestní sankce ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Zákon také říká, že tam, kde postačí uložení trestní sankce pro pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro něho citelnější. Při ukládání trestních sankcí se taktéž přihlédne i k právem chráněným zájmů osob poškozených trestným činem. Dr. Šamal k této zásadě uvádí, že: „Tato zásada vychází z premisy, že k prvnímu zásahu státu do základních práv a svobod může dojít v případě jejich vzájemné kolize nebo v případě kolize s jinou

6

§ 97 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 497 a 498. 8 § 3 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 7

11

ústavně chráněnou hodnotou,…avšak v takovém případe je nutno posuzovat účel takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům.“ 9 U ochranných opatření je v souladu s tímto obecným přístupem upravena zásada přiměřenosti s jistými modifikacemi v § 96. Toto ustanovení říká, „že nelze ochranné opatření uložit, není-li přeměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.“10 Toto ustanovení tedy reflektuje především to, že u ochranných opatření vystupuje do popředí preventivní funkce, a to především působením terapeutické, výchovné a zabezpečovací složky. I zde se říká, že újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. K zásadě přiměřenosti při ukládání ochranného léčení podle § 38 odst. 1 a § 96 odst. 1 trestního zákoníku se vyjadřuje i judikatura. Ta říká, že: „mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné „nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to ani v ambulantní formě.“11 Toto pravidlo lze analogicky použít i na zabezpečovací detenci. V obecném přístupu k ukládání trestních sankcí je pak ještě § 37 odst. 2 trestního zákoníku zakotven zákaz krutých, nepřiměřených a ponižujících trestních sankcí. Ta je projevem zásady humánnosti trestního práva a důsledkem uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, tedy principu, který ukládá použití trestních sankcí jako nejzazšího prostředku ochrany společnosti, tedy jako výše zmíněného „ultima ratio“. Je tedy nutné použít trestní sankcí jako poslední možný prostředek k dosažení práva, tedy až po institutech jiných právních odvětví. Z tohoto zákazu dále vyplývá, že člověk nesmí být podroben trestům, které jsou 9

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 503. 10 § 96 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 11 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. Zn. 7 Tdo 98/2013.

12

svoji povahou kruté, a jejich použití je nepřiměřené vůči spáchanému činu. Taktéž nesmí být během výkonu trestních sankcí ponížena lidská důstojnost nedůstojným zacházením.12 Výčet zásad při ukládání ochranných opatření je pak doplněn i § 97 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého může být „vedle trestu obdobné povahy… ochranné opatření uloženo jen, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti.“13 Trestní zákoník dále v § 97 odst. 3 upravuje možnosti uložení více trestních sankcí vedle sebe. Jsou-li splněny k tomu podmínky, lze uložit vedle sebe několik ochranných opatření, pokud trestní zákon vysloveně nestanoví něco jiného. Takové ustanovení je obsaženo hned následovně v § 98 odst. 3, podle kterého nelze uložit ochranné léčení vedle zabezpečovací detence, což vychází i ze smyslu obou opatření, kdy zabezpečovací detenci lze uložit, nelze-li očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím ke všem okolnostem k dostatečné ochraně společnosti. Následující odstavec (§ 97 odst. 4 TrZ) pak řeší situaci, kdy je uloženo více ochranných opatření vedle sebe, které z rozličných důvodů nelze vykonávat současně. Toto ustanovení říká, že v takovém to případě soud stanoví pořadí jejich výkonu. Pokud ovšem lze dosáhnout potřebného působení na osobu, které je ochranné opatření ukládáno, a za současné patřičné ochrany společnosti jen jedním z nich, uloží se jen takové nezbytné ochranné opatření.

1. 4. Některé otázky spojené s ochranným léčením a zabezpečovací detencí Pro uvedení předmětné problematiky je žádoucí dále vysvětlit několik klíčových pojmů, které se vztahují jak ochrannému léčení, tak k zabezpečovací detenci. 12

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 499 až 501. 13 § 97 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

13

K těm nejdůležitějším nepochybně patří „duševní porucha“, „návyková látka“, „nepříčetnost“ a „zmenšená příčetnost“. 1. 4. 1. Duševní porucha Prvním tímto pojem je „duševní porucha“, který je jedním z důvodů trestní neodpovědnosti pachatele. Zákon obsahuje definiční normu v § 123, podle kterého se „duševní poruchou… rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.“14 Toto ustanovení tak zahrnuje do širšího pojmu duševní poruchy i stavy, které podle aktuální vědy do ní nelze zahrnout, ale vzhledem k vlivu na chování člověka, jeho beztrestnost a možnost ovlivnění uložením ochranného opatření, ale z pohledu trestněprávních následků jsou si velmi podobné a zákonodárce je proto zahrnul do stejné kategorie. Toto ustanovení je i v jistých ohledech velmi laxní, když do pojmu duševní poruchy zahrnuje i jiné těžké duševní a sexuální odchylky. Tato úprava je ovšem nutná, vzhledem k překotnému vývoji lékařské vědy, a k následné potřebnosti větší flexibilnosti soudního rozhodování. 1. 4. 2. Návyková látka Další problematickým pojmem může být „návyková látka“, kterou trestní zákoník v § 130 vymezuje tak, že „návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.“15 Tento výčet je demonstrativní a to vzhledem k tomu, že látky schopné nepříznivě ovlivnit psychiku člověka je nepřeberné množství a nelze je tak jednoduše pojmout do jednoho zákona. Bližší definici poskytuje zákon o návykových látkách,16 který specifičtějším způsobem vymezuje pojmy omamných a psychotropních látek. Původně ve svých přílohách uváděl i jejich seznamy, které 14

§ 123 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 130 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 16 Zákon o návykových látkách jiným způsobem vymezuje pojem „alkohol“. Pro účely trestního zákoníku je potřeba v této části vycházet z § 130 trestního zákoníku. 15

14

byly zrušeny. 17 V současné době jejich výčet obsahuje nařízení vlády o seznamu návykových látek.18 Nejproblematičtější části může být sousloví „ostatní látky“. Považují se za ně v daném kontextu nejrůznější látky běžně používané v různých odvětvích lidské činnosti, a to především ve zdravotnictví či v průmyslu, tedy látky, ke kterým většina lidí má snadný přístup, a jsou rovněž způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka a jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti anebo sociální chování.19 1. 4. 3. Nepříčetnost a zmenšená příčetnost Posledními pojmy jsou „nepříčetnost“ a „zmenšená příčetnost“. První z nich je upraven v § 26 trestního zákoníku. Za nepříčetného se považuje ten pachatel, který v době spáchání činu měl pro duševní poruchu podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost anebo ovládat své jednání. Nepříčetný pachatel není trestně odpovědný. Nelze mu tedy uložit trest. Lze mu ale uložit ochranné opatření, pokud je důvodné podezření, že pod vlivem své duševní poruchy se dopustí trestné činnosti opakovaně. Otázkou případné nepříčetností obviněného je třeba zkoumat, vzniknou-li jakékoli pochybnosti o jeho příčetnosti. Jedná se čistě o právní pojem, jehož posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení, a to na základě znaleckého posouzení z oboru psychiatrie a psychologie.20 Analogicky je v následujícím ustanovení upravena „zmenšená příčetnost“. Pachatel se zmenšenou příčetností je ten, který pro duševní poruchu, kterou v době spáchání činu trpěl, měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Rozdíl v nepříčetnosti a zmenšené 17

Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 18 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. 19 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1381. 20 CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Nepříčetný pachatel (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie). Praha : Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995. s. 8 a 9.

15

příčetnosti je tak dán intenzitou duševní poruchy a od ní odvozených rozpoznávacích schopností. Zmenšená příčetnost na rozdíl od nepříčetnosti nevylučuje trestní odpovědnost. Pouze pozměňuje možnost přístupu soudu k pachatelovi a umožňuje mu uložit ochranné opatření, pokud je pachatel na svobodě nebezpečný.

16

2. Ochranné léčení 2. 1. Ochranné léčení jako nucená léčba Jak bylo napsáno výše, ochranné léčení je ochranné opatření ukládané v trestním řízení. Smyslem ochranného léčení je umístění osob postiženými duševní poruchou nebo osob závislých na návykových látkách a to jejich umístěním ve zdravotnickém zařízení nebo ambulantní péči v něm s cílem kladně ovlivnit jejich duševní a společenský vývoj a v neposlední řadě poskytnutí ochrany společnosti před těmito osobami. Ze své podstaty se tak jedná o nucenou léčbu. Podle Listiny základních práv a svobod je osobní svoboda zaručena a jen zákon může stanovit, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. V případě, že taková detence není nařízena soudem, musí být soudu oznámena do 24 hodin, a soud o ní musí rozhodnout do 7 dnů.21 V návaznosti na toto ustanovení vyjmenovává zákon o zdravotních službách případy, kdy lze pacienta hospitalizovat bez jeho svolení, a to tehdy, pokud mu bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo ochranné léčení formou lůžkové péče, je mu nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví, anebo je mu podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu. 22 Základem pro výkon ochranného léčení je tedy pravomocné rozhodnutí soudu. Samotný trestní zákoník neupravuje přesně účel ochranného léčení, odborné publikace ovšem vyvozují, jak bylo naznačené výše, že je jím terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného prostřednictvím výše zmíněné ambulantní nebo ústavní péče, jeho vyléčení a

21

Čl. 8 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 22 § 38 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.

17

navrácení do běžného života a v konečném důsledku toho i odstranění nebezpečí dalšího ohrožení veřejného pořádku a zájmů chráněného trestním zákoníkem.23 Dalším z míněných typů je izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Tyto opatření zpravidla nařizuje zdravotnické zařízení, na které je delegována značná pravomoc, na základě které mohou tyto ústava omezovat základní práva osob. Proto zákon přesně vymezuje druhy a způsoby provedení protiepidemických opatření a osobám, kterým byla omezena tyto práva, dává možnost požádat o přezkum těchto rozhodnutí příslušný orgán veřejného zdraví. Vzhledem k důvodům, pro které byla tato úprava přijata, zákon těmto žádostem o přezkum nepřiznává odkladný účinek. Poslední forma nucené léčby, kterou zde budeme srovnávat, je obsažena v zákoně o zvláštních řízeních soudních. Tato úprava se snaží ukotvit účinné možnosti v případech hospitalizací z důvodu bezprostředního ohrožení života, či v dalších případech v zájmu umístěné osoby. Právní úprava zde ustanovuje nejrůznější garance základních práv a svobod i procesní možnosti obrany proti detenci ve zdravotnickém zařízení a to za pomocí institutů jako je důvěrník a podpůrce, provedení přezkumu zdravotního stavu nebo zdravotní dokumentace apod. a to v návaznosti na ustanovení občanského zákoníku.24 Samo řízení je zde rozděleno do dvou částí. V první se rozhoduje o přípustnosti převzetí ze zákonných důvodů, v druhém o přípustnosti dalšího držení umístěného, pokud dříve bylo vydáno rozhodnutí podle prvního typu. Tato zákonná úprava byla přijata především v zájmu zadržovaných osob.

2. 2. Problematika lidských práv v souvislosti s nucenou léčbou Detence osob ve zdravotnických zařízeních je velmi problematická. Jakákoliv detence se dotýká práva na svobodu a osobní bezpečnost zakotvené v čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech. Podle tohoto ustanovení má každý právo na 23

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1157. 24 Srov. § 107 odst. 2 nebo § 109 zákona č. 89/2012, občanský zákoník.

18

svobodu a osobní bezpečnost a nikdo nesmí být zbaven tohoto práva kromě případů stanovených Úmluvou a s řízením v souladu se zákonem dané země. Evropský soud pro lidská práva již dříve judikoval, že „svoboda“ a „bezpečnost“ musí být čteny ve vzájemném kontextu, jelikož se jedná o jediné právo. Nelze se tedy domáhat samostatně bezpečnosti podle čl. 5.25 Výjimku z práva na svobodu a osobní bezpečnost v důvodů umístění ve zdravotnických zařízeních je upraveno v písm. e čl. 5. Ten říká, že v souladu se zákonem lze držet osoby, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků. Intenzitu legálního zásahu do práva na osobní svobodu v případě detence osob duševně nemocných se Evropský soud pro lidská práva stanovil v rozsudku z 10. 6. 2010 v případu Sabeva proti Bulharsku, a to tak, že musí být spolehlivě prokázáno, že osoba je skutečně duševně nemocná, duševní porucha je takového druhu a stupně, že vyžaduje nucené držení, a oprávněnost pokračujícího držení je závislá na trvání dané poruchy.26 V případě čl. 5 Evropský soud pro lidská práva judikoval, že pro stát vyplývají z tohoto ustanovení i pozitivní povinnosti, a to, že stát má povinnost chránit svobodu svých občanů. Tedy jinými slovy stát je povinen přijmout vhodná opatření k tomu, aby nedocházelo ke zneužití výjimek z čl. 5.27 K otázce detence osob s duševní poruchou v ochranném léčení se vyjadřoval i český Ústavní soud. Podle něho „ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí 25

KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 470. 26 Tamtéž, s. 470. 27 Tamtéž, s. 472.

19

existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí.“28 V souvislosti se samotnou detenci je porušeno i další právo, a to právo zakotvené v čl. 8 Úmluvy o právu na respektování soukromého života. Listinou základních práv a svobod je jeho obdoba upravena čl. 7 odst. 1. Toto ustanovení zakotvuje záruku nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. I v tomto případě půjde o zásah legální, jestliže intenzita zásahu jak do integrity člověka, tak zásahu do jejího soukromí, nepřesáhne požadavky, pro které byla přijata daná léčba. Zcela zvláštní postavení mezi lidskými právy má právo na život zakotvené v čl. 2 Úmluvy. To vychází již z jeho podstaty, protože porušení tohoto práva nelze zcela adekvátně odčinit. Jeho význam podtrhuje i to, že právo na život je zařazeno ve výčtu práv v čl. 15 odst. 2, které nelze derogovat ani v případě ohrožení státní existence. Vysoké smluvní strany nemohou od tohoto ustanovení odstoupit s jedinou výjimkou úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů. Evropský soud pro lidská práva se ve svých rozsudcích několikrát zabýval úmrtími osobami v detenci. Je zde třeba zvýšená opatrnost, jelikož osoby v detenci jsou zcela v moci státních orgánů. Stát nesmí nikoho prostřednictvím svých orgánů zbavit života. Za zástupce státu je v tomto případě považována jakákoliv osoba, jejíž jednání je přičitatelné státu. V neposlední řadě je potřeba zmínit právo obsažené v čl. 3 Úmluvy, kde je zakotvený zákaz mučení. Ten kromě samotného mučení zakazuje i jakékoliv jiné nelidské či ponižující zacházení anebo trest. Na podobném základu je i úprava obsažena v čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle které nesmí být nikdo mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení

28

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 2004, IV. ÚS 502/02.

20

nebo trestu. Na rozdíl od práva na život je zákaz mučení zcela absolutní a nelze ho tedy derogovat za žádných okolností. Vyslovený zákaz Vysoké smluvní straně odstoupit od tohoto závazku je obsažen v čl. 15 odst. 2 EÚLP. Obdobně se k absolutnosti zákazu mučení staví Úmluva proti mučení, která ve svém čl. 2. odst. 2 stanovuje, že „žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.“29 Evropská úmluva o ochraně lidských práv neobsahuje definici mučení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře přihlíží k definici obsažené v Úmluvě proti mučení, která mučení vymezuje jako „jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem․ Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.“30

2. 3. Právní rámec ochranného léčení Ochranné léčení je především institutem trestního práva, a je tedy logicky upraven hlavně v předpisech trestního práva. Základním hmotněprávním předpisem je

29

Čl. 2 odst. 2 vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 18. Srpna 1988 č. 143/1988 Sb., o Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 30 Čl. 1 odst. 1 vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 18. Srpna 1988 č. 143/1988 Sb., o Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

21

dříve citovaný trestní zákoník. Ten upravuje především základy trestní odpovědnosti a zavinění a trestní sankce. V návaznosti na trestní sankce jsou pak v § 96 a v § 97 upravené obecné zásady pro ukládání ochranných opatření, o kterých bylo pojednání v první kapitole, a konečně v § 99 pak upravuje samo ochranné léčení, základní principy jeho ukládání, typy jeho výkonu, jeho trvaní i upuštění od něj.31 Hlavním procesněprávním předpisem je pak trestní řád. V jeho třetí části hlavě XXI. oddílu sedmém je upraven výkon ochranného léčení spolu s výkonem zabezpečovací detence. Zde je upraveno nařízení výkonu, jeho změna, upuštění od něj a v neposlední řadě i propuštění a jeho ukončení.32 Podrobnější úpravu procesních postupů v neposlední řadě popisují podzákonné předpisy, jmenovitě například vyhláška ministerstva spravedlnosti o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.33 Výkon z pohledu poskytování zdravotních služeb pak upravuje především zákon o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, který je zákonem speciálním vůči zákonu obecnému zákonu o zdravotních službách. Výkon ochranného léčení při současném výkonu trestu odnětí svobody je upraven v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. Specifické zdravotní služby, jak již název napovídá, jsou takové, které nejsou prováděné často, mohou zásadním způsobem ovlivnit zdraví a způsob dotyčné osoby, a velmi často jsou zásahem do základních práv a svobod. Specifické zdravotní služby tak byly vyčleněny do samotného zákona, jehož smyslem je podrobně vymezit postupy při poskytování těchto služeb tak, aby v co největší míře nebylo možné zasahovat do základních práv a důstojnosti člověka.

31

Srov. zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Srov. zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 33 Vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1991 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. 32

22

2. 4. Podmínky ukládání ochranného léčení Jak bylo napsáno výše, ochranné léčení lze uložit jen za určitých podmínek. Ty lze definovat jako určité předpoklady, při jejichž splnění je soud povinen či oprávněn ochranné léčení uložit. Jsou upraveny v § 99 trestního zákoníku. Dle skutečností, zda jim soud ukládá povinnost jej uložit nebo mu ponechává pravomoc posoudit, zda je v daném případě ochranné léčení účelné, je lze rozdělit na obligatorní, tedy ty, při kterých soud ochranné léčení uložit musí, a fakultativní, tedy ty, kdy uložení ochranného léčení závisí na úvaze soudu. 2. 4. 1. Obligatorně ukládané ochranné léčení Obligatorní uložení ochranného léčení je upraveno v § 99 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého soud zásadně uloží ochranné léčení v případech uvedených v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1 trestního zákoníku, „nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.“34 Nestačí v tomto případě tedy jenom sama nepříčetnost, ale i odůvodněné obavy, že pachatel bude i nadále nebezpečný pro společnost. Podle § 40 odst. 2 ve spojení s odst. 1 trestního zákoníku ho soud uloží, pokud má za to, „že by vzhledem ke zdravotnímu stavu pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, bylo možno za současného uložení ochranného léčení podle § 99 dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za současného uložení ochranného léčení.“35 V takovýchto případech není soud vázán omezeními uvedeným v 58 odst. 3 trestního zákoníku pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Zákon dále uvádí případy, kdy soud může zcela upustit od potrestání. Zde je předpokladem podle § 47 odst. 1 to, že pachatel spáchal trestný čin buď ve stavu zmenšené příčetnosti, nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Soud

34 35

§ 99 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 40 odst. 2 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

23

musí být v těchto případech přesvědčený, že ochranné léčení, které zároveň musí uložit, zajistí lépe nápravu pachatele a ochranu společnosti než trest. Zcela logicky pak soud musí uložit ochranné léčení pachateli činu jinak trestného, který je pro nepříčetnost trestně neodpovědný a jeho další pobyt na svobodě je pro společnost nebezpečný. 2. 4. 2. Fakultativně ukládané ochranné léčení Podmínky fakultativního uložení ochranného léčení jsou upraveny v § 99 odst. 2 trestního zákoníku. Podle písm. a) ho může uložit pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle písm. b) pak může soud uložit ochranné léčení také i pachateli, který zneužívá návykovou látku, pokud spáchal dotyčný trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti se zneužíváním předmětné návykové látky. Soud ovšem takové opatření neuloží, pokud je vzhledem k osobě dotyčného pachatele zřejmé, že účelu takového léčení nelze dosáhnout v tomto případě dosáhnout. Jak bylo napsáno výše, podle § 99 odst. 3 může soud ochranné léčení i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání. K podmínkám ukládání ochranného léčení se vyjádřil i Nejvyšší soud, který uvedl, že pokud byl pachatel trpící duševní poruchou odsouzen k trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu, nemůže soud uložit ochranné léčení podle § 99 odst. 1 nebo 2. jako přiměřenou povinnost, nejsou-li k uložení ochranného léčení splněné zákonné podmínky. V tomto případě se jedná o obcházení zákona a soud jako přiměřenou povinnost k vedení řádného života ve zkušební době podmíněného odsouzení uložit povinnost spočívající v zajištění odpovídající psychiatrické terapie.36 2. 4. 3. Ochranné léčení ukládané mladistvým Jistou modifikací je ochranné léčení ukládané mladistvým. To je upraveno v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže, který je ve vztahu zákona speciálního 36

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. Zna. 8 Tdo 1094/2012.

24

vůči trestnímu zákoníku a trestnímu řádu. Zákon pouze uvádí, že mezi ochranná opatření, jež lze uložit za provinění, spadá i ochranné léčení. Odchylnou právní úpravu neobsahuje a tak se v jeho případě bude postupovat podle § 99 trestního zákoníku. Mladistvým lze tak uložit ochranné léčení jak obligatorně, tak fakultativně. Jisté modifikace zde bude obsahovat postup před soudem a některé konstrukce obsažené v tomto zákoně, např. trestní odpovědnost.37 Zcela odchylný postup je řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Ten je upraven v hlavě III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V tomto řízení lze taktéž uložit ochranné léčení, ale na jeho procesní stránku se užije předpisů upravujících občanské soudní řízení, resp. zákona o zvláštních řízeních soudních.

2. 5. Způsoby výkonu ochranného léčení Ochranné léčení lze vykonávat dvěma způsoby, a to ve formě ústavní nebo ve formě ambulantní. Soud o způsobu výkonu rozhodne podle povahy nemoci a léčebných možností. Způsob výkonu soud musí vždy stanovit ve výroku rozhodnutí. 2. 5. 1. Ústavní forma Ústavní formou ochranného léčení se rozumí lůžková péče ve zdravotnickém zařízení hospitalizačního typu. Tím je typicky psychiatrická nemocnice, ale ne nezbytně. Pokud soud vedle ústavního léčení uloží i nepodmíněný trest odnětí svobody, může jim být i zdravotnické oddělení příslušné věznice. Výkon ochranného léčení prováděného během výkonu trestu odnětí svobody je upraven v § 57 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody,38 a ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. 37

Srov. zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů. 38 § 57 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

25

Jak bylo zmíněno výše, byl-li vedle ústavního ochranného léčení uložen i trest odnětí svobody, ochranné léčení se vykonává zpravidla po nástupu výkonu tohoto trestu ve zdravotnickém oddělení příslušné věznice. Věznici ukládá zákon přijmout nezbytná opatření potřebná k výkonu ochranného léčení uvnitř věznice s ohledem na kapacitu věznice a podmínky věznice, tak aby s výkonem takového léčení bylo započato co nejdříve po nástupu výkonu trestu. Podmínky výkonu takového ochranného léčení jsou stanovené vyhláškou a provádí se ve formě jednodenní lůžkové péče. Samotnou organizaci ve věznici provádí vlastní řád věznice.39 Pokud nelze ústavní léčení vykonat během výkonu trestu, vykonává se ochranné léčení po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Zákon rovněž umožňuje, aby se ústavní léčení vykonalo před nástupem trestu, pokud tím lze lépe dosáhnout účelu léčení. Jestliže nedostačuje délka výkonu trestu odnětí svobody ke splnění účelu současně uloženého ochranného léčení, soud v odůvodněných případech rozhodne o jeho pokračování ve zdravotnickém zařízení hospitalizačního typu poskytující dané zdravotnické služby. Věznice má v takových to případech povinnost zavčas poskytnout potřebné informace danému zdravotnickému zařízení. Pokud je zajištěno pokračování výkonu takovéhoto léčení bezprostředně po ukončení výkonu trestu, předá Vězeňská služba po posledním dni výkonu trestu odsouzeného do tohoto zařízení. Pokud nebyl u ochranného léčení zajištěn další výkon u příslušného poskytovatele zdravotních služeb, zašle věznice zprávu o jeho dosavadním průběhu a výsledku příslušnému soudu. Obdobně bude soud postupovat i v případech, kdy během výkonu trestu odnětí svobody nebylo s ochranným léčením započato. Soud také může ústavní ochranné léčení změnit na ambulantní, pokud již není pachatel pro společnost tak nebezpečný.

39

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.

26

2. 5. 2. Ambulantní forma Ambulantní forma ochranného léčení se vykonává pravidelným docházením do lékařského zařízení bez nutnosti hospitalizace pacienta v tomto zařízení. Pokud soud s ambulantní formou léčení uloží trest odnětí svobody, ambulantní léčení se zpravidla vykonává po nástupu výkonu takového trestu ve zdravotnickém oddělení příslušné věznice, a to za předpokladu, že to umožňuje výměra tohoto uloženého trestu nebo jeho zbytku. Obdobně jako u ústavního léčení se bude postupovat i v případech, kdy nelze výkon této formy léčení vykonávat ve věznici. S ambulantní formou léčení se započne až po výkonu předmětného trest. Obdobně bude soud postupovat, nedostačuje-li délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu ochranného léčení. Soud může rozhodnout o jeho dalším pokračování ve zdravotnickém zařízení poskytujícím ambulantní péči.

2. 6. Typy ochranného léčení Trestní zákoník ani zákonná úprava na něj navazující nikterak nevymezuje samotné typy ochranného léčení. V praxi se ale léčení rozlišuje druhově a to podle okolností, pro něž bylo uloženo, a léčebných metod využitých při jejich léčbě. Můžeme rozlišit ochranné léčení psychiatrické, sexuologické, protialkoholní a protitoxikomanické. Soud při uložení ochranného léčení na základě znaleckého posudku zohlední okolnosti důvodu nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti pachatele a druh léčení následně vymezí v rozsudku. V úvahu připadají i situace, kdy soud uloží více druhů ochranných léčení, které lze vykonávat buď kumulativně v závislosti na možnostech zařízení, kde bude vykonáváno, nebo postupně v různých zařízeních. V takovém případě soud na základě doporučení odborníků určí pořadí výkonu těchto léčení.

27

2. 6. 1. Ochranné léčení psychiatrické První skupinou je ochranné léčení psychiatrické, které se uloží pachatelům trestných činů (nebo činů jinak trestných), kteří se jich dopustili v souvislosti s duševní poruchou. Jak bylo naznačeno výše, výklad pojmu duševní poruchy je značně problematický, nehledě na to, že pod samotným pojmem duševní porucha, tak jak ho znají odborníci, se nachází nepřeberné množství poruch. Léčbu je tak nutné indikovat v závislosti na diagnostice a samotné psychiatrické léčení nelze jednoznačně shrnout. 2. 6. 2. Ochranné léčení sexuologické Ochranné léčení sexuologické připadá v úvahu v těch případech, kdy pachatel spáchal sexuálně motivovaný trestný čin pod vlivem poruchy sexuální preference. Hned první úskalí tkví v tom, jak vymezit „sexuální normality“, u kterého odborná veřejnost uvádí, že „ze sexuologického hlediska za normální považovat takové konsenzuální (souhlasné) sexuální aktivity, které se odehrávají mezi psychosexuálně a somatosexuálně dostatečně zralými a pokrevně v přímé línii nespřízněnými partnery, a jež nevedou k jejich psychickému nebo tělesnému poškození.“40 Jedná se o definici velmi vágní a ani sama vědecká obec neví, jak přesně vymezit, což již sexuálně normální není, a co je již poruchou sexuální preference. Mezinárodní zdravotnická organizace poruchy sexuální preference (tzv. parafilie) rozděluje do 10 skupin, mezi které patří fetišismus, fetišistický transvestitismus, exhibicionismus, voyerismus, pedofilie, sadomasochismus, mnohočetné poruchy sexuální preference, poruchy sexuální preference NS a jiné poruchy sexuální preference (např. frotérství, nekrofilie, zoofilie, vyvolávání mozkové anoxie pro větší intenzitu sexuálního vzrušení, apod.).41 40

WEISS, P. Sexuální deviace. 1. Vydání. Praha : Nakladatelství Portál, 2002. s. 29 Světová zdravotnická organizace. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10). (překlad z anglické verze ÚZIS ČR). Aktualizovaná verze k 1. 4. 2015 [cit. 7. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html/ 41

28

Ochranné léčení sexuologického typu lze uložit samozřejmě jak v ústavní, tak ambulantní formě. O kritériích, která by měly být vzaty v potaz v případě o rozhodování nebezpečnosti sexuálního delikventa, se rozepisuje i odborná literatura. Patří mezi ně: „přítomnost poruchy sexuální preference, věk do 35 let s výjimkou pedofilů, kteří jsou nebezpeční doživotně, chybějící nebo špatně fungující partnerský vztah, již jeden nebo více sexuálních deliktů v anamnéze, mentální defekt, přítomnost disociální poruchy osobnosti nebo smíšené poruchy osobnosti s disociálními rysy (a) soustavné nadměrné užívání alkoholu (zneužívání jiných návykových psychotropních látek se u sexuálních deliktů často neuplatňuje).“42 Odborné publikace ovšem i upozorňují, že „deviantní sexuální chování ještě nemusí nutně signalizovat přítomnost deviace a normální chování ještě není dostačujícím důkazem sexuální normality.“43 Ke zmenšení možnosti recidivy a k větší šanci k návratu k normálnímu životu je možné využít u mužů, jež se v minulosti dopustili sexuálně motivované trestné činnosti, institutu terapeutické kastrace. Jedná se o velký zásah do tělesné integrity, proto zákon k jejímu provedení vymezuje přesně specifikované požadavky. Zákrok lze provést pouze na základě písemné žádosti pachatele samotného pachatele, které mu je více jak 25 let, dopustil se sexuálně motivované trestné činnosti, je u něh odborným vyšetřením zjištěna existence sexuální deviace a další léčebné metody jsou neúspěšné. Jelikož se jedná o preventivní zásah, je nutný vzhledem ke stavu pachatele předpoklad, že se v budoucnosti dopustí další takové činnosti. Písemnou žádost musí pachatel podat svobodně a o všech okolnostech zákroku a případných následcích musí být srozuměn. Pokud je pachatel ve výkonu ochranného léčení nebo zabezpečovací detence, vyžaduje se k ochraně jeho zájmů kladné stanovisko odborné komise a souhlas soudu. Zákrok

42

PAVLOVSKÝ, P., a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. 4. Aktualizované vydání. Grada., 2012, s. 190. 43 WEISS, P. Sexuální deviace. 1. Vydání. Praha : Nakladatelství Portál, 2002. s. 29

29

musí být proveden jen ve zvlášť odůvodněných případech, kdy je například vhodný dlouhodobý útlum sexuální aktivity.44 2. 6. 3. Ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické Poslední dva druhy ochranného léčení jsou namířené proti pachatelům trestné činnosti, kteří se jí dopouštějí pod vlivem návykových látek nebo v pod vlivem závislosti na nich. Úskalí při výkladu pojmu návykové látky jsme již probrali. Jistým vodítkem může být klasifikace Mezinárodní zdravotnické organizace, která poruchy způsobené s užíváním návykových látek člení dle jejich druhu na ty způsobená alkoholem, opioidy, kanabinoidy, sedativy anebo hypnotiky, kokainem, halucinogeny a jinými psychoaktivními substance.45 Za zmínku stojí i fakt, že nejčastějšími trestnými činy pod vlivem návykových látek je trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 201 trestního zákoníku) a trestný čin opilství (§ 201a trestního zákoníku).46

2. 7. Nařízení výkonu a změna způsobu výkonu ochranného léčení a změna ústavního léčení na zabezpečovací detenci Výkon ochranného léčení nařizuje podle § 351 odst. 1 trestního řádu předseda senátu dotyčnému zdravotnickému zařízení předmětného typu, v němž má být ochranné léčení vykonáno. Jak bylo napsáno výš, v případech kdy ochranné léčení bylo uloženo vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, může předseda senátu nařídit, aby toto léčení bylo vykonáváno během výkonu příslušného trestu odnětí

44

Srov. § 17 až 20 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. 45 Světová zdravotnická organizace. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10). (překlad z anglické verze ÚZIS ČR). Aktualizovaná verze k 1. 4. 2015 [cit. 7. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html/ 46 Srov. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2010; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2011; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2012; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2013; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2014.

30

svobody. Je zde ovšem předpoklad, že v příslušné věznici jsou k výkonu takového léčení dány podmínky. Pokud je osoba, které byl výkon ochranné léčení uložen, při pobytu na svobodě nebezpečná pro své okolí, musí nařídit předseda senátu bezodkladně její dodání do příslušného zdravotnického zařízení. Jedná-li se o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, požádá předseda senátu o zařízení dopravení odsouzeného příslušného velitele nebo náčelníka. V opačných případech, kdy osoba, které byl výkon ochranného léčení uložen, není nebezpečná svému okolí, jí může předseda senátu poskytnout vhodnou lhůtu k obstarání jejích záležitostí před nástupem do výkonu. Předseda senátu rovněž požádá zdravotnické zařízení, aby oznámilo příslušnému soudu, který ochranné léčení uložil, kdy bylo s výkonem ochranného léčení započato. Současně požádá toto zařízení, aby okresnímu soudu, v jehož obvodě se ochranné léčení vykonává, podalo neprodleně zprávu, jestliže pominou důvody pro další trvání ochranného léčení. K nařízení výkonu ochranného léčení předseda senátu pro potřeby zdravotnického zařízení připojí znalecký posudek, opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu odsouzeného, pokud v průběhu trestního řízení byly opatřeny. Soud může podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku změnit ústavní ochranné léčení na ambulantní a naopak. Podle stejného ustanovení může soud rovněž změnit ochranné léčení na zabezpečovací detenci a to, jsou-li dány podmínky podle § 100 odst. 1 a odst. 2. Bez splnění těchto podmínek může soud změnit ochranné léčení na zabezpečovací detenci, jestliže „uložené a vykonávané ochranné léčení neplní svůj účel nebo nezajišťuje dostatečnou ochranu společnosti, zejména v případě, že pachatel utekl ze zdravotnického zařízení, užil násilí vůči zaměstnancům zdravotnického zařízení nebo jiným osobám ve výkonu ochranného léčení nebo opakovaně odmítl

31

vyšetřovací nebo léčebné výkony či jinak projevil negativní postoj k ochrannému léčení.“47 Změna způsobu výkonu ochranného léčení upravuje v trestním řádu § 351a. Ten říká, že „o změně způsobu výkonu ochranného léčení na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává.“48 Toto ustanovení dále uvádí, že obdobně bude soud postupovat i v případě změny ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Zde zákon uvádí, že pouze na návrh zdravotnického zařízení nebo státního zástupce. U takovéto osoby, u níž má ke změně dojít, musí být naplněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence. Navíc dle průběhu dosavadního léčení musí být zřejmé, že dosavadní léčení nevede ke splnění svému účelu, a je důvodně zřejmé, že zabezpečovací detence by mohla tyto předpoklady naplnit lépe. Dále se předpokládá, že tato změna je žádoucí i v rámci lepší ochrany společnosti. Proti oběma rozhodnutím je podle odst. 2 stejného ustanovení přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

2. 8. Trvání výkonu ochranného léčení, upuštění od jeho výkonu a jeho ukončení Trvání ochranného léčení upravuje § 99 odst. 6. Podle tohoto ustanovení léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta. Pokud nebude v této době léčba řádně ukončena, je dotyčné zdravotnické zařízení, ve kterém léčení probíhá, povinno podle § 353 odst. 1 trestního řádu nejméně dva měsíce před uplynutím předmětné lhůty od počátku výkonu ochranného léčení podat návrh na jeho prodloužení. Soud pak může před skončením této lhůty rozhodnout o jejím prodloužení, nejdéle ovšem znovu na dvě léta. Toto rozhodnutí tak soud může 47

§ 99 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Více k dané problematice v Šámal, P. a kol. Trestní řád III. § 315 až 471. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 3976 a násl. 48

32

vydávat opakovaně, nejdéle vždy na dobu dalších dvou let. Co se týče opakovaného prodlužování, zákon zde omezení nezná. Podle § 99 odst. 7 trestního zákoníku „soud od výkonu ochranného léčení upustí, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něž bylo uloženo.“49 Podle § 352 trestního řádu musí o upuštění rozhodnout stejný soud, který ochranné léčení uložil. Soud rozhoduje na návrh státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, zákon ovšem připouští i zasedání bez takového návrhu. I proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Samotné propuštění z ochranného léčení a jeho ukončení upravuje § 353 trestního řádu. To ukládá povinnost zdravotnickému zařízení, ve kterém je ochranné léčení vykonáváno, podat návrh na propuštění z léčení okresnímu soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává, jakmile bylo dosaženo účelu tohoto léčení. Návrh na ukončení ochranného léčení zdravotnické zařízení podá taktéž, zjistí-li, že jeho účelu nelze dosáhnout podle § 99 odst. 6. V návrhu na propuštění z ochranného léčení nebo jeho ukončení (a stejně tak i v návrhu na jeho prodloužení) musí zdravotnické zařízení popsat průběh a výsledek ochranného léčení a uvést důvody navrhovaného postupu, včetně návrhu na případné uložení dohledu nad chováním osoby, na níž je vykonáváno ochranné léčení. Soud o těchto skutečnostech musí předmětné zdravotnické zařízení předem poučit. O propuštění osoby z ochranného léčení, o jeho ukončení, včetně případného uložení dohledu nad ní, může soud znovu rozhodnout návrh státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, nebo také může rovněž rozhodnout i bez návrhu. Soud rozhoduje vždy bez zbytečného odkladu ve veřejném zasedání. Rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává. I proti rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

49

§ 99 odst. 7 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

33

2. 9. Další otázky spojené s výkonem ochranného léčení z pohledu poskytování zdravotnických služeb Pod samotným pojmem „výkon ochranného léčení“ se rozumí poskytovaní zdravotních služeb, jejichž účelem je zlepšování zdravotního stavu pacienta a jeho posuzování reálně hodnotit důsledky svého chování a tím mu umožnit návrat do normálního života, tzv. resocializace. S tím zcela i prevence dalšího spáchání trestného činu způsobené okolnostmi, pro něž bylo toto léčení uloženo. V neposlední řadě je pak důležitá i dočasná izolace osoby, vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a její společenskou nebezpečnosti.50 Výkon těchto služeb je spojen s pravomocným rozhodnutím soudu. Jak bylo napsáno výše, jedná se tedy o nucenou léčbu, kterou lze vykonávat i bez souhlasu pacienta v mezích zákona. Úprava výkonu ochranného léčení z pohledu poskytování zdravotnických služeb, je upravena v zákoně o specifických zdravotních službách, přesněji v jeho hlavě VI. Ten je ve vztahu zákona zvláštního k obecnému, kterým je zákon o zdravotních službách. Princip subsidiarity je vysloveně uveden v § 2 odst. 2 zákona o specifických. V obecné rovině se ustanovení zákona o zdravotních službách použije tam, kde chybí zvláštních ustanovení zákona o specifických zdravotních

službách.

Přesto

je

použití

u

ochranného

léčení

trochu

komplikovanější, a to vzhledem k tomu, že se jedná o trestní sankci. Zde tedy bude mít přednost ustanovení trestního zákoníků a principů, na kterých stojí. Mimoto nelze použít ustanovení zákona o zdravotních službách, které by odporovaly účelu ochranného léčení.

2. 9. 1. Práva a povinnosti poskytovatele zdravotních služeb Jak bylo řečeno výše, ochranné léčení se vykonává ve zdravotnických zařízeních, který poskytují daný typ zdravotních služeb. V souvislosti s tímto jsou tito poskytovatelé zdravotních služeb v prvé řadě povinni zajistit ochranné léčení 50

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o specifických zdravotních službách.

34

mimo výkon trestu odnětí svobody, pokud jsou oprávnění poskytovat zdravotní služby v oboru, do jehož náplně tyto činnosti patří. Takovýto poskytovatel zajišťující ochranné léčení formou lůžkové nebo ambulantní péče může vedle práv stanovených zákonem o zdravotních službách oprávněn odmítnout přijmout pacienta k výkonu tohoto léčení jen, jestliže by přijetím pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení. Ochranné léčení, které se vykonává vedle výkonu trestu odnětí svobody, se zpravidla uskutečňuje ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby, jak bylo napsáno výše. Předpokladem je, že pro poskytování zdravotních služeb jsou splněny podmínky stanovené zákonem o zdravotních službách. Tyto zdravotnické zařízení Vězeňské služby jsou součástí věznice.51 Podle písm. a) odst. 1 § 85 může poskytovatel, který zajišťuje ústavní ochranné léčení mimo výkon trestu odnětí svobody výjimečně zakázat konkrétní návštěvu u pacienta, nebo předávání korespondence pacientovi, a to v případech, kdy je důvodné podezření, že by tyto skutečnosti mohly narušovat individuální léčebné postupy stanovené pacientovi. Taktéž může poskytovatel z výše uvedeného důvodu kontrolovat balíky posílané pacientovi. Důvody, které k těmto zákazům nebo kontrole vedly, musí být vždy zaznamenané do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi. Z výčtu zákazů uvedených v písm. a) odst. 1 § 85 jsou v zákoně vysloveně vyjmuty návštěvy právního zástupce pacienta nebo zástupce organizace poskytující poradenství pacientům a používání telefonu anebo prostředků písemného styku při komunikaci s těmito zástupci. Odst. 2 § 85 dále uvádí, že nepřípustné rovněž je omezení korespondence nebo její kontrola „mezi pacientem a soudem ustanoveným opatrovníkem, právním zástupcem pacienta, zástupcem organizace poskytující poradenství pacientům, orgány veřejné moci, Veřejným ochráncem práv, diplomatickou misí nebo konzulárním úřadem cizího státu, anebo mezinárodní organizací, která 51

Srov. zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.

35

podle mezinárodní úmluvy, jíž je Česká republika vázána, je příslušná k projednávání podnětů týkajících se ochrany lidských práv.“52 Zákon v tomto ustanovení vysloveně uvádí, že tato korespondence se adresátovi odesílá a pacientovi doručuje neprodleně. Podle písm. b) odst. 1 § 85 může poskytovatel dále nepovolit pacientovi krátkodobé opuštění zdravotnického zařízení. Podle písm. c) téhož ustanovení pak dále může požadovat doprovod orgány státní policie ČR, pokud se jedná o pacienta, jehož účast při soudním jednání poskytovat musí zajistit, a který by mohl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu být nebezpečný sobě nebo svému okolí, nebo hrozí-li jeho útěk. Poskytoval těchto zdravotních služeb je dále povinen zajistit, aby nově příchozí pacient do léčení byl „prokazatelně seznámen se svými právy a povinnostmi souvisejícími s poskytováním zdravotních služeb ve zdravotnickém zařízení při výkonu ochranného léčení, s předpokládanou dobou léčení a možností změny formy zdravotní péče podle § 83 odst. 1, v níž je ochranné léčení vykonáváno, dále s individuálním léčebným postupem, s vnitřním řádem zdravotnického zařízení lůžkové péče, pokud podání těchto informací nevylučuje jeho zdravotní stav.“53 O těchto úkonech je poskytovatel zdravotních služeb povinen pořídit záznam a založit ho zdravotnické dokumentace pacienta, jejíž nedílnou součástí se stane. Kromě podpisu pacienta a zdravotnického pracovníka, který podává informace, zde zákon požaduje i podpis svědka, který se předávání informací zúčastní. Povinnosti podávat pacientovi další informace o jeho zdravotním stavu nebo navržených zdravotních úkonech podle zákona o zdravotních službách tím není dotčen. Pacient má v mezích zákona možnost se rozhodovat se o navržených individuálních postupech, mezi kterými může volit. Jelikož se jedná o nucenou léčbu, nemůže ji ale odmítnout jako celek. Do

52

§ 85 odst. 2 zák. č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů 53 § 85 odst. 2 zák. č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů

36

dokumentace se rovněž zaznamenávají i případné nesouhlasy pacienta s navrženými postupy. Tyto postupy rovněž bude analogicky činit i zdravotnické oddělení příslušné věznice, kde probíhá výkon ochranného léčení během výkonu trestu odnětí svobody, pokud předpisy upravující chod takového oddělení v rámci zajištění pořádku ve věznici nestanoví něco jiného. Větším rozdílem mezi právy poskytovatele zdravotních služeb mimo výkon trestu odnětí svobody a při výkonu trestu odnětí svobody bude představovat možnost povolit pacientovi krátkodobého povolení opustit zdravotnické zařízení. Možnost opuštění věznice se zcela logicky řídí naprosto jiným režimem, který ponecháme stranou. Poskytovatel zdravotních služeb může pacientovi povolit krátkodobé opuštění zdravotnického zařízení na základě jeho žádosti o propustku (a to jak písemné, nebo ústní, o které se učiní záznam), která musí obsahovat důvody pro toto opuštění, dobu, o kterou žádá, a adresu místa, kde by se měl nacházet v tomto čase. Dotyčný poskytovatel může pacientovi vystavit propustku po posouzení jeho zdravotního stavu. Zákon pro toto vystavení předpokládá stabilizovaný stav pacienta a předpoklad, že v průběhu jeho setrvání mimo zdravotnické zařízení nedojde k jeho změně, hlavně změně chování, pro který byl přijat do tohoto zařízení, a že nebude v rozporu s účelem léčby, pro který byl přijat. Krátkodobé opuštění taktéž nesmí být v rozporu s individuálními léčebnými postupy. Případné odmítnutí o vystavení propustky, se opět stane součástí zdravotnické dokumentace, a musí obsahovat odůvodnění, proč zdravotnické zařízení propustku odmítlo vystavit. Z důvodu případného zbytečného zahlcení zdravotníků propustkami pacientů zákon uvádí pro případnou novou žádost alespoň sedmi denní odstup od původní žádosti. Poskytovatel zdravotních služeb může další vystavení propustky, pokud pacient v souvislosti s posledním krátkodobým opuštěním zdravotnického zařízení nesplnil své povinnosti, typicky je to nedodržení místa pobytu jim určeného v žádosti o vydání propustky.

37

Pokud pacient závažný způsobem narušuje individuální léčebný postup, který mu navrhl poskytovatel zdravotních služeb, u kterého byl výkon ochranného léčení mimo výkon trestu odnětí svobody nařízen, může tento poskytovatel podat soudu návrh na změnu formy ochranného léčení, a to z ambulantní forma na ústavní, případně změnu ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci. V těch případech, kde je ochranné léčení poskytováno vedle výkonu trestu odnětí svobody, podává obdobný návrh soudu na změnu způsobu výkonu analogicky ředitel příslušné organizační jednotky Vězeňské služby. Poskytovatel zdravotních služeb, který zajišťuje léčení mimo výkon trestu odnětí svobody, je dále povinen oznámit soudu, který toto ochranné opatření nařídil, že nemůže zajistit přijetí pacienta do ochranného léčení z důvodu překročení kapacity svého zařízení. Součástí tohoto oznámení musí být i odůvodnění o odmítnutí, tedy že kapacita zařízení je překročena, a sdělení případného předpokládaného termínu přijetí potenciálního pacienta. Mezi další oznamovací povinnosti poskytovatele zdravotních služeb mimo výkon trestu odnětí svobody soudu je oznámení, zda pacient v době určené soudem nenastoupil k rádnému výkonu ochranného léčení, případně zde se se ze zdravotnického zařízení vzdálil bez propustky, analogicky pokud překročil dobu určenou propustkou nebo se nedostavuje pravidelně do zdravotnického zařízení při výkonu léčení v ambulantní formě. Dále je zákon uvádí povinnost poskytovatel uvědomit soud o změně formy zdravotní péče přeložením na jiné pracoviště v daném zařízení nebo do úplně jiného zdravotnického zařízení odlišného původního poskytovatele, v těch případech, kdy u pacienta došlo ke změně zdravotního stavu a nová hospitalizace nesouvisí nařízeným ochranným léčením. Pokud má dotyčný pacient i opatrovníka, dotyčný poskytovatel uvědomí rovněž i konkrétního opatrovníka. Všechny tato uvedená oznámení musí učinit poskytovatel nejpozději do dvaceti čtyř hodin od rozhodné skutečnosti, která k dané situaci vedla.

38

2. 9. 2. Práva a povinnosti pacienta ve výkonu ochranného léčení Kromě povinností vyplývající pro pacienta ze zákona o zdravotních službách stanovuje § 88 zákona o specifických zdravotních službách další povinnosti. Obecná úprava v zákoně o zdravotních službách tím není dotčena a použije se ji, pokud zákon o specifických zdravotních službách neupravuje dotyčná práva a povinnosti odchylně.54 Mezi povinnosti pacienta podle výše zmíněného ustanovení patří se podrobit individuálnímu léčebnému postupu stanovenému pro daný typ ochranného léčení, včetně všech zdravotních výkonů, které jsou jeho součástí. Tím ovšem není dotčeno výše zmíněně právo vybrat si z několika alternativ, pokud existují. Tím ovšem není dotčeno právo pacienta odmítnout jednotlivé zdravotní úkony, které jsou navržené během ochranného léčení, ale nesouvisí s danou léčbou. Pacient je dále povinen se podrobit na základě odůvodněného požadavku ošetřujícího lékaře osobní prohlídce. Ta může být navržena v zájmu zajištění jeho bezpečnosti a bezpečnosti jiných pacientů. Typicky se jedná o případy, kdy se předpokládá, že pacient má u sebe předmět, který je v rozporu s vnitřními předpisy zdravotnického zařízení, v případě byl pacientovi zakázán v rámci jeho individuálního léčebného postupu. Předmětnou prohlídku musí vždy vykonat t osoba stejného pohlaví. Taktéž je povinen umožnit zaměstnancům určených poskytovatelem kontrolu svých osobních věci. Jak v případě osobní prohlídky, tak kontroly osobních věcí, je poskytovatel povinen o jejich postupu v těchto případech, a případných následných opatřeních učinit, záznam do zdravotnické dokumentace pacienta.

54

Srov. § 28 až 42 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.

39

3. Výkon zabezpečovací detence 3. 1. Způsob výkonu zabezpečovací detence Zabezpečovací detence se vykonává ve zvláštních ústavech, ve kterých jsou uskutečňovány nejrůznější psychologické, léčebné, pedagogické a případně další doprovodné programy pro zde umístěné osoby, jež jsou nebezpečné společnosti. Tyto detenční ústavy jsou střeženy Vězeňskou službou a jako takové jsou její organizační jednotkou.55 Ze své podstaty tak má toto opatření hybridní povahu, jelikož kloubí jednak represivně-izolující elementy vězeňských zařízení, jednak léčebně-rehabilitativní elementy ochranného léčení.56 Zákon osoby v jejím výkonu označuje jako chovance a to v návaznosti zejména na to, že na rozdíl od ochranného léčení jsou zde potlačené léčebné prvky. Tyto ústavy byly zřízeny po roce 2008 jako reakce na pokračující humanizaci psychiatrických nemocnic a jako potřeba vyčlenit pacienty, jenž by v nových podmínkách byl nebezpeční jiným pacientů. Původně bylo počítáno s větší kapacitou, od které bylo nakonec upuštěno. I tak není kapacita těchto zařízení v současné době naplněna.57 V roce 2010 8 lidí, 2011 již bylo 16 lidí, 2012 bylo v detenčních ústavech 32 chovanců, 2013 pak počet zvolna stoupl na 36, až nakonec v roce 2014 stoupl počet k číslu 40. Za zmínku stojí i fakt, že z konečného počtu chovanců v roce 2014 byly pouze 3 ženy. V současné době tak funguje ženské oddělení pouze ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně.58

55

Srov. zákon č. 555/1992, o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 56 VÁLKOVÁ, H. Zabezpečovací detence – nový prostředek k ochraně před zvlášť nebezpečný-mi pachateli? (Právní rozhledy 21/2007, s. II). 57 Srov. důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. 58 Srov. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2010; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2011; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2012; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2013; Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2014.

40

V případě zabezpečovací detence je základním cílem ochrana společnosti za současného terapeutického a výchovného působení na osoby v jejím výkonu. Osoby, které jsou umisťovány do těchto zařízení, jsou zpravidla jedinci nespolupracující, velmi často odmítající předešlou nařízenou léčbu, případně též jedinci prakticky neléčitelní. Je tak smyslem výkonu tohoto ochranného opatření reedukace či a resocializace. Z toho vyplývá zejména fakty, že tyto ústavy jsou zařízeními především reedukačními, na rozdíl od ochranného léčení, jež probíhá ve zdravotnických zařízeních. Především s ohledem na skutečnost, že zabezpečovací detence je de facto časově neomezená, je kladen důraz na zvláštní péči pro tyto osoby, a to především ve formě již zmíněných léčebných a dalších programů, jejichž cílem je vytvořit podmínky pro snížení nebezpečí recidivy a působením na ně, aby přijali potřebnou léčbu, a tím napomohly k jejich dalšímu možnému přeřazení do ochranného léčení. 59 Zabezpečovací detence by tedy měla být v těchto případech ukládána jako nejzazší možnost – ultima ratio.60 Obdobně jako v případech detence osob ve zdravotnických zařízeních se judikatura Evropského soudu pro lidská práva staví k detenci osob ve vězeňském zařízení. I zde je zvláště velká obezřetnost kladena na úmrtí ve výkonu trestních sankcí z důvodu toho, že osoba se nachází zcela v moci státních orgánů. Stejně tak je postupováno v případech posuzování práva na soukromí či zásahů do integrity. Paralelně zasluhuje pozornost i aplikace čl. 3 Úmluvy. Pod zákazem mučení je zde totiž stanoven i zákaz jakéhokoliv nelidského nebo ponižujícího zacházení i obdobného trestu. Již Ústavní soud se vyjádřil, že zabezpečovací detence představuje mimořádně razantní zásah do lidských práv, srovnatelný jedině s uložením výjimečného trestu odnětí svobody.61 Jak bylo napsáno u ochranného léčení, podle Úmluvy o ochraně proti mučení není bolest a utrpení 59

KALVODOVÁ, V., KUCHTA, J., ŠKVAIN, P. Zákon o výkonu zabezpečovací detence. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2014. s. 2 a 3. 60 ŠKVAIN, P. Vývoj institutu zabezpečovací detence v Německu ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 12. 2009. Trestněprávní revue 11-12/2013. Str. 251. 61 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 02. 2012, III. ÚS 2453/11.

41

vzniklé v důsledku uložených zákonných sankcí klasifikována jako mučení. Náhrady za bolest, jež je způsobena uložením trestu, a zdržení konání se takové chování, se tak zadržovaný nemůže domáhat. Je tím myšlena především psychická újma způsobená izolací dotyčného, nejedná se tak o fyzickou bolest způsobenou nepřiměřeným zásahem. Obzvláště velká újma je způsobena faktem, že zabezpečovací detence je ukládána na dobu neurčitou. V důsledku toho bylo přijato ustanovení, které zakotvuje kontrolu trvání podmínek vždy nejpozději do jednoho roku, u mladistvých pak do půl roku.

3. 2. Podmínky uložení zabezpečovací detence Stejně jako v případě ochranného léčení, i u zabezpečovací detence můžeme rozlišovat podmínky uložení na obligatorní a fakultativní. 3. 2. 1. Obligatorně uložená zabezpečovací detence Obligatorní uložení zabezpečovací detence je upraveno v § 100 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého soud uloží zabezpečovací detenci v případech vymezených v § 47 odst. 2 tamtéž, kdy soud za současného upuštění od potrestání, uloží zabezpečovací detenci pachateli, který „spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence (§ 100), kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest.“62 Soud dále musí uložit toto ochranné opatření v těch případech, kdy pachatel činu jinak trestného, který by v případě trestného činu naplňoval znaky zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a současně je jeho pobyt na svobodě natolik nebezpečný, že ochranné léčení by bylo nedostačujícím 62

§ 47 odst. 2 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

42

prostředkem k jeho nápravě a k ochraně společnosti. Zákon zde uvádí předpoklad, že by „uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.“63 3. 2. 2. Fakultativně uložená zabezpečovací detence Fakultativní ukládání zabezpečovací detence je upravena v § 100 odst. 2 trestního zákoníku. Ten povoluje soudu uložit zabezpečovací detenci ve dvou případech dle jeho zvážení. V prvním případě může soud uložit zabezpečovací detenci podle písm. a) stejného ustanovení pokud pachatel spáchal „čin jinak trestný ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.“64 V druhém případě pak může podle písm. b) téhož ustanovení uložit zabezpečovací detenci pokud „pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zločin, ač již byl pro zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dva roky, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení.“65 V těchto ustanoveních je tedy patrná analogie s ustanoveními o fakultativním ukládání ochranného léčení.

3. 1. 3. Další možnosti uložení zabezpečovací detence Možnosti způsobu výkonu zabezpečovací detenci při výkonu jiného trestu upravuje trestní zákoník v § 100 odst. 3. Stejně jako v případě ochranného léčení i zde může soud zabezpečovací detence uložit samostatně, při upuštění od potrestání nebo i vedle trestu. Pokud je zabezpečovací detence uložena vedle 63

§ 100 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů § 100 odst. 2 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 65 § 100 odst. 2 písm. b) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 64

43

nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykonává se na rozdíl od ochranného léčení zpravidla po jeho výkonu (případně jiném způsobu jeho ukončení). Pokud je takový trest nepodmíněného odnětí svobody uložen během výkonu zabezpečovací detence, její výkon se na dobu výkonu tohoto trestu přerušuje. Po jeho skončení se opět pokračuje ve výkonu dříve zahájené zabezpečovací detence. Uložení zabezpečovací detence při upuštění od potrestání je upravena v § 47 odst. 2 trestního zákoníku a je rozebrána výše. Obdobně jako v případě ochranného léčení se bude postupovat v případě zabezpečovací detence ukládané mladistvým. Zabezpečovací detence ovšem nelze uložit v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, tak jako v případě ochranného léčení.66

3. 3. Trvání zabezpečovací detence a její změna na ústavní ochranné léčení Trvání zabezpečovací detence sleduje podle § 357 odst. 1 trestního řádu okresní soud, v jehož obvodu se dotyčný ústav pro výkon zabezpečovací detence nachází. Ty jsou v současné době pouze dva, a to Vazební věznice a Ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno a ústav při Věznici Opava. Logicky tedy soudy, které sledují výkony zabezpečovací detence, jsou Městský soud v Brně a Okresní soud v Opavě. Ty sledování výkonu tohoto ochranného opatření vykonávají na základě vyžádaných zpráv od výše zmíněných věznic. Zabezpečovací detence, jak bylo popsáno výše, není časově omezena. Podle zákona potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti. Zákon ovšem soudu ukládá povinnost nejméně jednou za 12 měsíců od zahájení zabezpečovací detence, nebo předchozího rozhodnutí o jejím trvání, přezkoumat, zda důvody pro

66

Srov. zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů.

44

něž byla uložena i nadále trvají. U mladistvých je tato lhůta pak stanovena na 6 měsíců. 67 Pokud tyto důvody pominou, a jsou zároveň splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení, může soud podle ustanovení § 100 odst. 6 trestního zákoníku dodatečně zabezpečovací detenci změnit na ústavní ochranné léčení. O této změně výkonu rozhoduje podle ustanovení § 355 trestního řádu ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se ústav pro výkon zabezpečovací detence, v němž je vykonávána, nachází, tedy výše zmíněné dva soud. Proti rozhodnutí těchto soudů je i zde přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

3. 4. Upuštění od výkonu zabezpečovací detence Soud podle § 100 odst. 7 trestního zákoníku od výkonu zabezpečovací detenci upustí, pokud před jejím započetím pominou okolnosti, pro něž byla uložena. Rozhodne o něm podle § 365 odst. 1 trestního řádu „soud, který zabezpečovací detenci uložil, a to ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce nebo osoby, které byla zabezpečovací detence uložena, anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.“68 Soud také může upustit od výkonu v případech uvedených v ustanovení § 365 odst. 2 trestního řádu, pokud je podle písm. a) odsouzený vydán, nebo má být vydán, do cizího státu nebo předán cizímu státu podle zákona mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.69 Dále pak podle písm. b) pokud je cizinci uložen, nebo má být uložen, trest vyhoštění podle trestního zákoníku. Zákon v odst. 3 pak upravuje situaci, kdy nedojde k vydání odsouzeného do cizího státu, k jeho předání nebo k jeho vyhoštění, anebo vrátí-li se v těchto případech znovu tato osoba na území ČR, a to tak, že soud znovu rozhodne, že se zabezpečovací detence vykoná. 67

§ 100 odst. 5 Trestního zákoníku a § 357 odst. 1 Trestního řádu. § 365 odst. 1 zák. č. 141/1969 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 69 Srov část V. hlavy II. zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních 68

45

3. 5. Nařízení výkonu zabezpečovací detence, její trvání a propuštění z ní Ustanovení o nařízení výkonu zabezpečovací detence mají analogickou konstrukci s ustanoveními o nařízení ochranného léčení. Ve stručnosti tedy rozhodnutí o nařízení výkonu zabezpečovací detence zašle předseda senátu, který ji uložil, podle § 354 trestního řádu ústavu pro výkon zabezpečovací detence, v němž má být toto ochranné opatření vykonáno, a to bezprostředně poté, co se předmětné rozhodnutí, podle kterého má být detence vykonávána, stalo vykonatelným. K tomuto nařízení musí předseda senátu připojit pro potřeby znalecký posudek o zdravotním, opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu osoby, které byla uložena zabezpečovací detence. Pokud je osoba, které byla tato detence uložena, na svobodě, vyzve ji předseda senátu současně k tomu, aby k výkonu zabezpečovací detence nastoupila. Pokud se výrok o uložení tohoto opatření, které nebyl uložen vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, stane se vykonatelným až na základě rozhodnutí odvolacího soudu, nařídí výkon detence u obviněného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu ihned při vyhlášení tohoto rozhodnutí. O nařízení výkonu musí vždy rovněž vyrozumět okresní soud, v jehož obvodu se daný ústav nachází. Obdobně jako u ochranného léčení bude postupovat předseda senátu i v případech, kdy by dotyčná osoba byla při pobytu na svobodě nebezpečná pro sebe nebo své okolí, popřípadě jsou důvodné obavy, že by takováto osoba uprchla, tedy nařídí její bezodkladné dodání do nařízeného ústavu. Stejně jako u ochranného léčení v opačných případech může soud poskytnout odsouzenému přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí. Zde ovšem zákon zná lhůtu, která činí jeden měsíc od nabytí právní moci výše uvedeného rozhodnutí. Naprosto identický postup sdílí nařízení výkonu zabezpečovací detence s nařízením výkonu ochranného léčení, pokud se jedná o příslušníka ozbrojených

46

sil nebo bezpečnostního sboru v činné době. I zde předseda senátu požádá příslušného velitele nebo nadřízeného. Předseda senátu dále podle 354 odst. 4 „požádá ústav pro výkon zabezpečovací detence, aby oznámil soudu, který zabezpečovací detenci uložil, kdy bylo s výkonem zabezpečovací detence započato. Zároveň požádá ústav pro výkon zabezpečovací detence, aby okresnímu soudu, v jehož obvodě se zabezpečovací detence vykonává, podal neprodleně zprávu, jestliže pominou důvody pro další trvání zabezpečovací detence.“ 70 O dalším trvání zabezpečovací detence nebo o propuštění z ní rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu se ústav nachází, obdobně jako u ochranného léčení, a to na návrh ústavu pro výkon zabezpečovací detence, státního zástupce nebo osoby, již byl výkon tohoto opatření uložen, anebo i bez tohoto návrhu. Rozhodoval-li soud na žádost chovance, může dotyčný znovu podat návrh až po uplynutí šesti měsíců, neuvede-li důvody nové. I zde je proti takovému rozhodnutí přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.71

3. 6. Práva a povinnosti chovanců ve výkonu zabezpečovací detence Práva a povinnosti chovanců jsou upravená v hlavě II zákona o výkonu zabezpečovací detence. Chovancům zejména přísluší právo podílet se na řešení otázek souvisejících s jejich pobytem v ústavu předkládáním návrhů a připomínek řediteli ústavu. Zákon také v návaznosti na základní lidská práva uvádí, že všem chovancům se za podmínek stanovené zákonem zaručují stejná práva a těmto právům je zaručena i ochrana. Osoby, které přicházejí do styku s těmito chovanci, jsou dle zákona povinny pečovat o zachovávání těchto práv. Chovancům je v prvé řadě zaručeno právo na poskytování právní pomoci obhájcem nebo advokátem oprávněným ho zastupovat, případně musí dotyčný 70

§ 354 odst. 4 zák. č. 141/1969 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 71 Více k dané problematice v ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád III. § 315 až 471. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 3997 a násl.

47

ústav umožnit přístup k chovanci, jenž není plnoletý, zaměstnanci obce s rozšířenou působností zařazenému pověřeného zajišťováním sociálně-právní ochrany dětí. Ani v případě obhájce, ani zaměstnance výše zmíněného úřadu, se návštěvy se nezapočítají do doby návštěv podle § 10 odst. 1. Mezi další práva, která chovancům přísluší je přijímání a odesílání korespondence (§ 8), užívání telefonu a dalších komunikačních prostředků (§ 9), přijímání návštěv nejméně dvakrát týdně vždy nejméně po dobu dvou hodin (§ 10), právo na poskytování duchovních služeb (§ 11), právo na uspokojování kulturních potřeb, a to zejména půjčováním knih a tiskovin z ústavní knihovny a hraním společenských her a využíváním dalších prostředků pro kulturní vyžití, které jsou v ústavu pro tyto účely k dispozici (§ 12), k doplňkovým nákupům v ústavní prodejně (§ 13) a příjímání balíčků (§ 14). Tyto práva mohou být v zákonných mezích a odůvodněných případech omezeny nebo odepřeny. Vězeňská služba také může v zákonných mezích kontrolovat jejich výkon.72 Zákon v návaznosti na práva chovanců vymezuje i jejich povinnosti v detenčních ústavech. Chovanci jsou „povinni podrobit se nezbytným omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu zabezpečovací detence, nebo která nemohou být vzhledem k jejímu výkonu uplatněna.“73 Jedná se o ty práva a povinnosti, jejichž prolomení je nutné v rámci řádné výkonu ochranné opatření a udržení pořádku. Zákon hned v dalším ustanovení uvádí demonstrativní výčet. Chovanci nemohou zejména „uplatňovat právo na stávku, práva související s jejich členstvím v politických stranách, politických hnutích a jiných sdruženích, právo podnikat nebo vykonávat jinou hospodářskou činnost, právo svobodné volby poskytovatele zdravotních služeb a

72

Srov. § 6 až 18 zákona č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů 73 § 16 odst. 1 zák. č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

48

zdravotnického zařízení, právo zakládat politické strany, politická hnutí a jiná sdružení, právo vykonávat volené a jiné veřejné funkce.“74

74

§ 16 odst. 2 zák. č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

49

3. Instituty odpovídající ochrannému léčení a zabezpečovací detenci ve španělském právním řádu 3. 1. Obecně ke španělskému trestnímu právu a k jeho systému

trestních sankcí Současný trestní zákoník Španělského království měl do značné míry podobný osud jakou současný český zákoník. Původní trestní zákoník vešel v dobách diktatury Primo de Ribery a po konci španělské občanské války v prvních letech frankistické diktatury byl pouze novelizován. Ten platil i po skončení diktatury v roce 1975 s hlubokými novelizacemi, z nichž nejvýznamnější byla přijata již v roce

1973,

provázená

postupnými

společenskými

změnami,

které

předznamenávaly konec diktatury. Další z novelizací, jež byla důležitá k přerodu španělského trestního práva, byla přijata v roce 1978 s přijetím nové Ústavy. Ta mimo jiné říká, že „tresty omezující (osobní) svobodu a ochranná opatření jsou nasměrována na reedukaci a resocializaci a nemůžou byt založené na nucených pracích“75 Ústava z roku 1978 také zrušila trest smrti. Trestní právo tak ztratilo svůj původní represivní charakter. Současný španělský trestní zákoník byl přijat až na sklonku roku 1995, stejně jako v případě českého tedy skoro 20 let po konci diktatury. Konstrukce základních práva a svobod je dosti podobná jako v případě České republik. Katalog lidských práv a svobod je obsažen v části první španělské ústavy. Taktéž Španělské království je vázáno Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod a dalšími smlouvami na ochranu lidských práv, například výše zmíněnou Úmluvou proti mučení.76 Španělské právo trestní sankce dělí na trestné činy („delitos“) a poklesky („faltas“), které jsou obdobou českých přestupků. Není zde tedy obdoba českého správního práva trestního. Oba typy mají vymezené své skutkové podstaty a v druhé knize trestního zákoníku. Při ukládání trestu soud přihlédne k tomu, že se 75 76

Čl. 25 odst. 2 Constitución Española (BOE núm. 311, de 29/12/1978) Srov. čl. 10 až 55 tamtéž.

50

jedná o trestný čin těžší, trestný čin méně závažný nebo poklesek (ve srovnání s českou úpravou by se jednalo o zločiny, přečiny a přestupky).77 Španělský právní řád zná i vojenský trestní zákoník, který trestné činy a tresty za ně si upravuje sám. Vzhledem k okruhu trestných činů, které vymezuje, a s osob, na které se v jeho případě předpokládají pouze tresty.78 Stejně jako český systém trestních sankcí, i ten španělský je založený na dualistickém modelu. Vedle trestů (las penas) rozeznává i ochranná opatření (las medidas de seguridad). Stejně jako v českém trestním zákoníku, i zde je ukládání ochranných opatření založeno v prvé řadě na nebezpečnosti pachatele. Zákon hned v prvním ustanovení daného oddílu říká, že ochranné opatření soud může uložit, pokud se pachatel dopustil činu typizovaného v knize druhé trestního zákona a je nebezpečí, že se stejného činu či činu jemu obdobného dopustí i v budoucnosti.79 Zároveň může uložit ochranné opatření vedle trestu, pokud ten nespočívá v omezení osobní svobody. Podle klasifikace funkce můžeme ochranná opatření dělit na opatření terapeutické, jež mají za cíl nalezení léčby pro pachatele, opatření výchovná, které mají za cíl jejich převýchovu, a opatření zajišťovací, jejichž cílem je zneškodnění či resocializace. Zákoník je ovšem rozlišuje na ty, která omezují (osobní) svobodu (medidas privativas de libertad), a ty, která nemezují (osobní) svobodu (medidas no privativas de libertad).80 Opatření omezující svobodu jsou umístění na psychiatrické klinice (el internamiento en centro psiquiátrico), umístění v odvykacím centru (el internamiento en centro de deshabituación) a umístění ve zvláštním výchovném centru (el internamiento en centro educativo especial). Mezi opatření neomezující

77

Srov. čl. 10 až 18 Ley Orgánica 10/1995, de 23 de noviembre, del Código Penal (BOE núm. 281, de 24/11/1995) 78 Srov. čl 45 až 47 Ley Orgánica 13/1985, de 9 de diciembre, de Código Penal Militar (BOE núm. 296, de 11/12/1985) 79 Čl. 95 Ley Orgánica 10/1995, de 23 de noviembre, del Código Penal (BOE núm. 281, de 24/11/1995) 80 Španělský trestní zákoník v souvislosti s trestními sankcemi používá slova „svoboda“ (libertad) ve smyslu „osobní svobody“.

51

svobodu jsou pak zákaz činnosti (la inhabilitación profesional), vyhoštění cizince nelegálně pobývajícího ve Španělsku ze státního území (la expulsión del territorio nacional de extranjeros no residentes legalmente en España), podmínečná svoboda (la liberta vigilada), rodinná péče (custodia familiar), zbavení práva řídit motorová vozidla (la privación del derecho a conducir vehículos a motor y ciclomotores) a zbavení práva držení zbraně (la privación del derecho a la tenencia y porte de armas). Trestní zákoník dává možnost soudu výše zmíněná opatření ukládat, rušit nebo jejich výkon pouze pozastavit na základě jejich výsledků. V případě uložení jakéhokoliv opatření omezujícího svobodu nebo podmíněného propuštění následujícího po trestu odnětí svobody, má soud povinnost toto rozhodnutí vždy přezkoumávat nejpozději do jednoho roku od uložení, případně posledního přezkumu. Co se týče procesní stránky ukládání ochranných opatření, s výjimkou části v trestním zákoníku chybí jejich ucelenější podoba. V případě judikatury na nejvyšší úrovni španělský Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí nejvyšších soudů jednotlivých autonomních oblasti. Aplikace základních práv je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva podobná, proto se jí zde nebudeme více věnovat.

3. 2. Opatření umístění na psychiatrické klinice a umístění ve

zvláštním výchovném centru Obdobně jako v českém právu vypadá i konstrukce odpovědnosti. Trestě odpovědné nejsou osoby, které „…v době spáchání trestného činu z důvodu vady či jiné duševní abnormality nemohli pochopit protiprávnosti svého aktu nebo jedná pod vlivem této skutečnosti (duševní vady).“81 V návaznosti na toto ustanovení čl. 101 odst. 1 uvádí, že osobám, které nejsou trestně odpovědné podle 81

Čl. 20 odst. 1 Ley Orgánica 10/1995, de 23 de noviembre, del Código Penal (BOE núm. 281, de 24/11/1995).

52

tohoto ustanovení, může soud uložit výkon ochranného opatření umístění v psychiatrické klinice. Tyto zařízení uzpůsobené pro léčení duševní nemocí a jiných abnormalit. Toto léčení lze uložit, pokud je osoba trestně neodpovědná pouze částečně. Španělské právo tak na rozdíl od toho českého neoperuje s pojmy, jako je „čin jinak trestný“ nebo „nepříčetnost“. Konstrukce je založena na tom, že osobám, které nejsou trestně odpovědné podle výčtu případů v zákoně, lze uložit ochranná opatření na základě taxativního vymezení v nich uvedených. Uložení tohoto opatření nesmí přesáhnout dobu maximální výše trestu odnětí svobody, který by v dotyčném případě mohl soud uložit, pokud by pachatel byl trestě odpovědný. Osoby v detenci v těchto zařízení nesmí opustit jejich prostor bez svolení soudce, případě před vynesením osvobozujícího rozsudku. Soud má povinnost nejpozději do jednoho roku vždy přezkoumat okolnosti, pro které byla psychiatrická léčba uložena, a to na základě zjištění správních orgánů a lékařských posudků. Osobám, kterým lze uložit opatření umístění v psychiatrické léčebně, lze uložit po zvážení jejich stavu na základě odborných posudků umístění ve zvláštním výchovném centru. Toto opatření lze dále uložit osobám, které nejsou trestně odpovědné podle čl. 20 odst. 3. Tyto osoby trpí od narození nebo dětství poruchami ve vnímání Což, utrpením změny ve vnímání od narození nebo od dětství, mají závažné zhoršení vědomí skutečnosti. Stejně jako v předešlém případě, lze podle závažnosti uložit i další ochranná opatření neomezující osobní svobodu. Stejně jako v předešlých případech, i toto opatření lze uložit osobám částečně trestně odpovědným. Na rozdíl od předchozích případů, soud musí prozkoumat okolnosti případu i po vykonání na konci každého kurzu nebo úrovně vzdělání v nich ukládaného. Samotná zřízení nemocničních zařízení pak upravuje zákon o obecném zdraví. Ten zakotvuje, že ve věcech kompetence ve zdravotnické politiky v oblasti duševní zdraví obyvatelstva, se bude konat na centrální úrovni, a to s ohledem na

53

to, aby byl snížen počet hospitalizací, a kladen důraz na domácí péči, popřípadě na ambulantní. V těchto oblastech je kompetence ponechána regionálním vládám, takže daná problematika je dosti roztříštěná a nekomplexní. Zákon ukládá ve věcech rehabilitace a resocializace osob s duševními poruchami vyvíjet soustavnou činnost ve vzájemné koordinaci se sociálními službami a to s důrazem na prevenci.82 Tyto opatření jsou tedy obdobami českého ochranného léčení uloženého v ústavní formě psychiatrického typu nebo sexuologického typu.

3. 3. Opatření umístění v odvykacím centru Obdobně jako u osob s duševními poruchami, jsou z trestní odpovědnosti podle čl. 20 odst. 2 vyjmuty osoby, které v době spáchání trestného činu jsou ve stavu kompletní intoxikace a jsou závislé na alkoholických nápojích nebo omamných, psychotropních či jiných látek s obdobnými účinky. Toto ustanovení se dále vztahuje i na osoby, které jsou pod vlivem abstinenčního syndromu na těchto látkách. Ve všech případech zákon pro toto vyjmutí požaduje, aby míra závislosti na těchto látkách zabraňoval pochopit protiprávnost činu nebo jejich vnímání reality je zdeformované tímto vlivem. Stejně jako v předešlém typu, i zde lze uložit opatření i v případě osob částečně trestně odpovědných. Z toho pravidla jsou vyjmuty osoby, které si intoxikaci dotyčnými látkami přivodili sami a to za účelem spáchání trestného činu, a jejich rozpoznávací schopnosti tedy nejsou v takové míře dotčeny. Obdobně jako v případě osob s duševními poruchami, i osobám výše popsaným lze uložit výkon ochranného opatření, a to umístěním do odvykacího centra. Soud ho může uložit, a pokud je nebezpečí, že pachatele jeho závislost bude dále ovlivňovat a dopustí se další trestné činnosti. V právní

úpravě

zcela

chybí

vymezení

vůči

opatření

umístění

v psychiatrické léčebně. Zákon tak přesně nevymezuje, které osoby kam spadají. 82

Čl. 20 Ley 14/1986, de 25 de abril, General de Sanidad (BOE núm. 102, de 29/04/1986).

54

Dle okruhu osob, kterým je ukládáno, lze vyvodit, že má některé shodné rysy s českou úpravou zabezpečovací detenci, jelikož pachatelé do nich umisťovaní, jsou hůře léčitelní. Nelze ho ovšem ukládat na delší dobu. Odvykací centra mohou být jak veřejnými institucemi, tak soukromými, pokud jsou řádně akreditované. Stejně jako v případě detence osob s duševními poruchami, i zde zákon vysloveně uvádí, že osoby nesmí opustit tato zařízení bez souhlasu soudu nebo před vynesením patřičného rozsudku. Těmto osobám lze uložit i další ochranná opatření, která ovšem musí mít charakter neomezující osobní svobodu. Typickým v těchto případech je uložení zákazu řízení motorových vozidel. Toto opatření je tak obdobou českého ochranného léčení uložené v ústavní formě protialkoholního a protitoxikomanického typu.

3. 4. Některá opatření ukládána mladistvým Podle španělského trestního zákoníku nebudu trestně odpovědní osoby mladší 18 let. Jejich trestní odpovědnost obdobně jako v českém právu upravuje samostatný zákon, kterým je zákon o regulaci trestní odpovědnosti mladistvých. Na rozdíl od toho českého ovšem opatření ukládané mladistvým upravuje zcela samostatně. Podle tohoto zákona lze posuzovat i trestní odpovědnost osob v rozmezí 18 a 21 let v zákonem stanovených mezích.83 Prvním z ukládaných opatření mladistvým je umístění do léčebného centra (internamiento terapéutico). Jedná se o internaci v odborném zařízení, ve kterém je prováděna léčba zaměřená na lidi, kteří trpí duševními poruchami nebo jinými duševními odchylkami, nebo se svých činů dopustili v důsledku své závislosti na alkoholu, drogách nebo jiných psychotropních látkách, nebo trpí poruchami vnímání, které zkreslují jeho správné vnímání reality. Jedná se tak o obdobu ústavní formy českého ochranného léčení. Na rozdíl od ochranných opatření 83

Srov. čl. 7 Ley Orgánica 5/2000, de 12 de enero, reguladora de la responsabilidad penal de los menores (BOE núm. 11, de 13 de enero de 2000).

55

ukládaných dospělým zákon v případě mladistvých nerozlišuje umístění do léčebných zařízení podle toho, zda se jedná duševní poruchy a jiné duševní odchylky a léčbu ukládanou v souvislosti na závislosti na návykových látkách. Toto opatření může být použito samostatně nebo jak doplněk k jiným opatřením. Pokud se mladiství opakovaně odmítá podvolit léčbě, zákon ukládá soudu přijmout jiná opatření vhodná k řešení jeho situace. Dalším možným opatřením je ambulantní léčba (tratamiento ambulatorio). Mladiství, kterým je uloženo to opatření, je uloženo dostavovat se pravidelně do léčebného centra. Frekvence je určena individuálně podle jejich stavu. Stejně jako v předchozím případě je i toto opatření ukládáno osobám, které se dopustily protiprávního jednání v souvislosti se svoji duševní poruchou nebo jinou duševní odchylkou nebo pod vlivem závislosti na návykových látkách. Jedná se tedy o obdobu ambulantní formy českého ochranného léčení. Stejně jako v předchozím případě, i toto opatření může být použito samostatně nebo jako doplněk k dalším opatření. Obdobně tak ustanovení o ambulantní léčbě obsahuje pozitivní povinnost soudu přijmout jiné adekvátní opatření, pokud se mladistvý odmítne podvolit léčbě. Zákon o regulaci trestní odpovědnosti mladistvých upravuje i další možná opatření, která lze uložit vedle výše zmíněných opatření, anebo v méně závažných důvodech uložit samostatně, pokud k nápravě mladistvého mohou postačovat sociální a edukační programy v rámci nich uložené. 84 Jedním z takových opatření je například realizace sociálně-vzdělávacích úkolů, které lze uložit, pokud není uložen opatření podmínečné svobody nebo jakékoliv opatření detenční povahy85. Ta spočívá v ukládání a plnění specifických aktivit, jejíž smyslem je usnadnění rozvoje v sociální oblasti. Dalším možným opatřením je uložení výstrahy, spočívající hlavně v psychologickém efektu, kdy

84

Tamtéž. Mezi tyto opatření kromě výše uvedené terapeutické internace patří nařízené umístěni v centru se „uzavřeným“, „polootevřeným“ a „otevřeným“ režimem, do nichž jsou mladistvý pachatelé umístěni na základě závažnosti spáchaného činu. 85

56

zákon předpokládá, že mladistvý si bude snažit uvědomit, jaké následky by mohlo jeho další počínání mít. Zcela odlišným opatřením od českých je „život s jinou osobou, rodinou nebo ve vzdělávací skupině“. Mladistvý, kterému je uloženo, musí po dobu určenou soudem, žít v jiné sociální nebo k tomu určené vzdělávací skupině. Tu vybere soud vhodně k tomu, aby na mladistvého vhodně působila a napomohla jeho procesu socializace. Služby ve prospěch společenství (jedná se obdobu českého trestu „obecně prospěšných prací“) jsou opatřením, které se udělují se souhlasem mladistvého, a ukládané podle povahy provinění tak, aby mladistvý měl šanci své činy odčinit a uvědomit si, jaký vliv mají na společnost. Toto opatření je tedy především výchovné povahy. Mezi další opatření pak patří probační dohled, nařízená účast v denním centru, která poskytuje podpůrné edukační a socializační programy, nebo „zachování víkendu“, kdy mladistvému je uloženo zákaz vycházení o víkendech mimo výchovné programy nařízené soudem.

57

4. Srovnání české a španělské právní úpravy a návrhy de lege ferenda Co se týče srovnání české a španělské právní úpravy, stojí za povšimnutí, že španělská úprava v rámci ochranných opatření nabízí mnohem více institutů, hlavně v oblasti ochranných opatření ukládaných osobám mladším 18 let. Některá se dají vzájemně srovnat, jako v případě českého domácího vězení a španělského institutu rodinné péče. V obou případech je pachatelovi uložen nucený pobyt doma v určenou dobu, v případě Španělska ovšem dohled nad ním, a s tím i částečnou odpovědnost, přebírá jeho rodina. Jiná opatření, jako je např. realizace sociálně-vzdělávacích úkolů, obdobu v českém právu nemají. Tyto instituty by mohly posloužit jako předloha k úpravě českého práva. Na příkladu Španělska můžeme vidět, že obdobná ochranná opatření nebo alternativní tresty jsou dostatečnými trestněprávními následky a účinně slouží k nápravě pachatelů, kde trest odnětí svobody je zbytečně tvrdým prostředkem práva, a mohly by tak doplnit již zavedená ochranná opatření a alternativní tresty v českém právu. Naopak je zajímavé, že institut obdobný české zabezpečovací detenci ve Španělsku zcela chybí. Další zkoumání by jistě stálo za to, zda španělský systém je či není dostatečně efektivní. V situaci, kdy ochranná opatření i za dohledu soudu nelze uložit na dobu delší, než by činila doba trestu odnětí svobody v jiných případech, by bylo velmi inspirující zjistit, zda je takto právo dostatečně efektivní, když delší pobyt osoby nebezpečné sobě nebo svému okolí v ochranném léčení nebo v zabezpečovací detenci se supluje prostředky jiných právních odvětví. V takovém případě by se jeden stát mohl inspirovat tím druhým a přijmout ty instituty, které jsou efektivnější a hospodárnější. Zajímavá je absence i ambulantní péče coby ochranného opatření ukládaného dospělým pachatelům. Případnou ambulantní péči může soud uložit pouze jako podmínku v případě neuložení opatření omezující povahy. Chybí zde tak ochranné opatření mírnější povahy.

58

Za velmi inspirativní považuji institucializované odlišení ochranné léčby ukládané osobám s duševní poruchou či jinou duševní abnormalitou, včetně poruch sexuální preference, a léčby ukládané osobám závislých na návykových látkách. Toto dělení se mi zdá vhodným i vzhledem k odlišným požadavkům na oba dva druhy péče. Odpovídá tomu i systém zařízení, kdy odvykací centra mají volnější režim a jsou zaměřena především na sociální programy primárně určené na překonání závislosti, případnou léčbu jako takovou až jako sekundární doplněk. Myslím, že odlišná konstrukce v těchto případech by mohla být žádoucí i v tuzemské úpravě. Problematické je i vzhledem k ochraně základních práv a svobod při ochranném léčení vymezení samotného jeho účelu, na nějž je jeho výkon vázán. Ideální by bylo jeho přesné vymezení. To je ale na úrovni zákona téměř nemožné vzhledem k nepřebernému množství poruch a jiných odchylek, kterými osoby, jimž je ukládáno, mohou trpět. Také ustanovení, které by zavazovalo přesně určit účel ochranného léčení na základě znaleckých posudků v rozhodnutí o uložení ochranného léčení může být velmi zrádné, vzhledem k duševním změnám, které se mohou u některých pacientů odehrávat. Autor má za to, že by bylo žádoucí do právní úpravy vložit alespoň obecné ustanovení o účelu ochranného léčení, které by v případě rozhodování soudu pevněji stanovilo limity, a nemuselo být tak odvozováno podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, odborné literatury a praxe. S drobnými možnými změnami má autor za to, že právní úprava českého ochranného léčení a zabezpečovací detence je dobrá. Především s ohledem na zavedení

samotné

zabezpečovací

detence,

která

oddělila

„léčitelné“

„neléčitelné“ pachatele a napomohla k humanizaci psychiatrických nemocnicí.

59

a

Závěr Tato diplomová práce se zabývala instituty ochranného léčení a zabezpečovací detence. Snažila se je analyzovat a to především na odlišnou povahu obou institutů založené na odlišné nebezpečnosti pachatele. Ochranné léčení je svou povahou nucená léčba, jež se ukládá nebezpečným pachatelům se záměrem na ně terapeuticky působit a izolovat je od společnosti. Vykonává se především ve zdravotnických zařízeních. V souvislosti s tím se na ně hledí primárně jako na pacienty. Jeho cílem je terapeutické působení na pachatele tak, aby byli vyléčeni, popřípadě aby byla zmírněna ta složka jejich osobnosti, která je činila nebezpečnými pro společnost, a mohli tak být začleněni zpátky do běžného života. Zabezpečovací detence je pak opatřením, jež je ukládáno pachatelům zvláště nebezpečným, pro něž je uložení ochranného léčení nedostačujícím prostředkem, a to s ohledem především na jejich neléčitelnost, popřípadě odmítají se podvolit léčebným postupům. S tím je koncipováno i zřízení ústavů pro výkon zabezpečovací detence, které mají především vězeňskou povahu, a dozor v nich vykonává Vězeňská služba ČR. V návaznosti na to je zde odlišná i terminologie, kdy pachatele ve výkonu zabezpečovací detence zákon označuje jako chovance v souladu s terminologií uplatňovanou ve výkonu trestu odnětí svobody. Primárním účelem těchto zařízení je resocializace a reedukace s cílem docílit přerod v postoji chovance, aby přijal potřebnou péči, a tím mu napomoci s návratem do ústavního ochranného léčení. Druhou část pak představují poslední dvě kapitoly. V první z nich jsou rozebírány instituty odpovídající svými znaky českému ochrannému léčení a zabezpečovací detenci ve Španělsku. Výklad je doplněn o několik poznámek k odlišnostem španělského trestního práva. Poslední kapitola se věnuje samotnému srovnání právních úprav a nastiňuje autorův pohled na právní úpravu de lege ferenda.

60

Seznam použitých pramenů Monografie a publikace 1. CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Nepříčetný pachatel (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie). Praha : Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995. 2. KALVODOVÁ, V., KUCHTA, J., ŠKVAIN, P. Zákon o výkonu zabezpečovací detence. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2014. 196 s. ISBN 978-80-7478-604-4 3. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1687 s. ISBN 978-80-7400-365-3 4. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 961 s. ISBN 978-80-7179-082-2 5. PAVLOVSKÝ, P., a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. 4. Aktualizované vydání. Grada 2012, 232 s. ISBN 978-80-247-4332-5. 6. ŠÁMAL, P. Ochranné léčení a zabezpečovací detence v návrzích trestního zákoníku a problémy s tím spojené. VANDUCHOVÁ, M. GŘIVNA, T. (eds.) In: Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 341. ISBN 978-80-7357-365-2 7. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1464 s. ISBN 978-80-7400-428-5 8. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád III. § 315 až 471. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 936 s. ISBN 978-80-7400-465-0 9. WEISS, P. Sexuální deviace. 1. Vydání. Praha : Nakladatelství Portál, 2002. 351 s. ISBN 80-7178-634-9

61

Časopisecké zdroje 10. Šámal,

Pavel.

K úpravě

ochranného

léčení

v trestním

zákoníku.

Trestněprávní revue 4/2010. Str. 99 11. Škvain, Petr. Vývoj institutu zabezpečovací detence v Německu ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 12. 2009. Trestněprávní revue 11-12/2013. Str. 251 12. Válková, Helena. Zabezpečovací detence – nový prostředek k ochraně před zvlášť nebezpečnými pachateli? Právní rozhledy 21/2007. Str. II

Internetové zdroje 13. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2010. Dostupné

z:

http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-

servis/statistiky-a-udaje-103/statisticke-rocenky-1218/statisticke-rocenkyvezenske-sluzby/ 14. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2011. Dostupné

z:

http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-

servis/statistiky-a-udaje-103/statisticke-rocenky-1218/statisticke-rocenkyvezenske-sluzby/ 15. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2012. Dostupné

z:

http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-

servis/statistiky-a-udaje-103/statisticke-rocenky-1218/statisticke-rocenkyvezenske-sluzby/ 16. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2013. Dostupné

z:

http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-

servis/statistiky-a-udaje-103/statisticke-rocenky-1218/statisticke-rocenkyvezenske-sluzby/ 17. Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky. Ročník 2014. Dostupné

z:

http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-

servis/statistiky-a-udaje-103/statisticke-rocenky-1218/statisticke-rocenkyvezenske-sluzby/

62

18. Světová zdravotnická organizace. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10). (překlad z anglické verze ÚZIS ČR). Aktualizovaná verze k 1. 4. 2015 [cit. 7. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html/

Právní předpisy 19. Constitución Española (BOE núm. 311, de 29/12/1978). In: Boletín Oficial del Estado [cit. 26. 3. 2015]. Dostupné z: https://www.boe.es/ 20. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 17. 8. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 21. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o specifických zdravotních službách. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 17. 8. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 22. Ley 14/1986, de 25 de abril, General de Sanidad (BOE núm. 102, de 29/04/1986). In: Boletín Oficial del Estado [cit. 4. 4. 2015]. Dostupné z: https://www.boe.es/ 23. Ley Orgánica 10/1995, de 23 de noviembre, del Código Penal (BOE núm. 281, de 24/11/1995). In: Boletín Oficial del Estado [cit. 25. 2. 2015]. Dostupné z: https://www.boe.es/ 24. Ley Orgánica 13/1985, de 9 de diciembre, de Código Penal Militar (BOE núm. 296, de 11/12/1985). In: Boletín Oficial del Estado [cit. 25. 10. 2015]. Dostupné z: https://www.boe.es/ 25. Ley Orgánica 5/2000, de 12 de enero, reguladora de la responsabilidad penal de los menores (BOE núm. 11, de 13 de enero de 2000). In: Boletín Oficial del Estado [cit. 25. 10. 2015]. Dostupné z: https://www.boe.es/ 26. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 4. 4. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/

63

27. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 4. 4. 2015]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/ 28. Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 1. 3. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 29. Ústavní zákon č. 1/1993, Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 1. 3. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 30. Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 18. Srpna 1988 č. 143/1988 Sb.,

o Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či

ponižujícímu zacházení nebo trestání. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 4. 4. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 31. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 4. 4. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 32. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 4. 4. 2015]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/ 33. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 30. 8. 2014]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 34. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém].

64

Nakladatelství

C.

H.

Beck

[cit.

30.

10.

2014].

Dostupné

z:

https://www.beck-online.cz/ 35. Zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 14. 2. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 36. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 8. 1. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 37. Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a o justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 8. 1. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 38. Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 4. 4. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 39. Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 7. 9. 2014]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 40. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 30. 9. 2014]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 41. Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém].

65

Nakladatelství

C.

H.

Beck

[cit.

30.

9.

2014].

Dostupné

z:

https://www.beck-online.cz/ 42. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 7. 2. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 43. Zákon č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 1. 7. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/

Soudní rozhodnutí 44. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 2004, IV. ÚS 502/02. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 3. 4. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 45. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 02. 2012, III. ÚS 2453/11. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 2. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 46. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1094/2012. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 2. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 47. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 2. 2015]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/

66