Zabezpečovací detence

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

Diplomová práce

Zabezpečovací detence Kamila Kačerová 2008/2009

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Zabezpečovací detence zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“ ……………………………………. -1-

Chtěla bych poděkovat MUDr. Jiřímu Švarcovi, Ph. D. za konzultaci, MUDr. Slavoji Brichcínovi, JUDr. Olze Galové a JUDr. Jiřímu Kučerovi za ochotné zodpovídání mých dotazů. -2-

OBSAH:

1. ÚVODEM .................................................................................................................... 5 2. PŘÍNOS ZABEZPEČOVACÍ DETENCE ............................................................... 8 2. 1. Proč ochranné léčení nestačí?.............................................................................. 8 2. 2. Adepti pro zabezpečovací detenci ......................................................................... 8 2. 3. Zabezpečovací detence z pohledu psychiatrie a psychologie ............................. 10 2. 3. 1. Základní pojmy .......................................................................................... 11 2. 3. 2. Poruchy intelektu - mentální retardace ..................................................... 12 2. 3. 3. Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek ......................................................................................................... 13 2. 3. 4. Sexuální poruchy........................................................................................ 14 2. 3. 5. Znalecké posudky v oblasti sexuologie ...................................................... 15 3. PRÁVNÍ ÚPRAVA INSTITUTU ZABEZPEČOVACÍ DETENCE V ČESKÉ REPUBLICE ............................................................................................................ 18 3. 1. Historie úpravy v České republice ...................................................................... 18 3. 2. Zabezpečovací detence v českém právu .............................................................. 20 3. 3. Úprava v současném trestním zákoně ................................................................ 21 3. 4. Výkon zabezpečovací detence ............................................................................. 22 3. 4. 1. Základy právního předpisu ........................................................................ 22 3. 4. 2. Práva a povinnosti chovanců ..................................................................... 23 3. 4. 3. Odpovědnost .............................................................................................. 27 3. 4. 4. Zdravotní péče a sociální podmínky .......................................................... 28 3. 4. 5. Zaměstnávání chovanců ............................................................................. 30 3. 4. 6. Zacházení s chovanci ................................................................................. 30 3. 4. 7. Odměny a kázeňské tresty .......................................................................... 31 3. 4. 8. Opatření k zajištění bezpečnosti ................................................................ 33 3. 5. Pachatelé umísťovaní do detenčních ústavů ..................................................... 34 3. 5. 1. Pachatelé nepříčetní - trestně neodpovědní............................................... 36 3. 5. 2. Pachatelé se zmenšenou příčetností nebo jednající ve stavu vyvolaném duševní poruchou ..................................................................................... 37 3. 5. 3. Pachatelé trvale zneužívající návykové látky............................................. 37 3. 5. 4. Mladiství pachatelé .................................................................................... 38 4. ZABEZPEČOVACÍ DETENCE V EVROPĚ ........................................................ 39 4. 1. Německo .............................................................................................................. 39 -3-

4. 2. Slovensko ............................................................................................................. 41 4. 3. Nizozemí .............................................................................................................. 42 4. 4. Dánsko ................................................................................................................. 43 4. 5. Švýcarsko ............................................................................................................. 43 5. DETENČNÍ ÚSTAVY .............................................................................................. 45 5. 1. Detenční ústavy v zahraničí ............................................................................... 45 5. 1. 1. Německo .................................................................................................... 45 5. 1. 2. Nizozemí ..................................................................................................... 46 5. 1. 3. Rakousko .................................................................................................... 46 5. 2. Charakter českého detenčního ústavu ............................................................... 47 6. NÁZORY NA ZABEZPEČOVACÍ DETENCI ..................................................... 50 6. 1. Názor lékařů z oboru sexuologie ........................................................................ 50 6. 2. Názor soudců ....................................................................................................... 51 6. 3. Názor veřejnosti .................................................................................................. 53 7. ZMĚNY V ČESKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU V SOUVISLOSTI SE ZAVEDENÍM ZABEZPEČOVACÍ DETENCE ............................................................................ 54 7. 1. Změny trestního zákona související se zabezpečovací detencí .......................... 54 7. 2. Změny trestního řádu související se zabezpečovací detencí .............................. 55 7. 3. Změny zákona o soudnictví ve věcech mládeže související se zabezpečovací detencí ................................................................................................................ 57 7. 4. Změny zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky související se zabezpečovací detencí ......................................................................................... 57 7. 5. Změny dalších zákonů související se zabezpečovací detencí ............................. 59 8.

REKODIFIKACE

ČESKÉHO

TRESTNÍHO

PRÁVA

HMOTNÉHO

A PROCESNÍHO ................................................................................................. 61 8. 1. Nový trestní zákoník ............................................................................................ 61 8. 2. Nový trestní řád ................................................................................................... 64 9. ZKUŠENOSTI Z PRAXE ........................................................................................ 67 9. 1. Kazuistika ............................................................................................................ 67 9. 2. Další návrhy na uložení zabezpečovací detence ................................................ 72 10. ZÁVĚREM .............................................................................................................. 74 11. SUMMARY ............................................................................................................. 75 12. POUŽITÁ LITERATURA..................................................................................... 78

-4-

1. ÚVODEM Má diplomová práce se zabývá dnes velmi aktuálním tématem, kterým je druh ochranného opatření, a to zabezpečovací detencí. Úprava tohoto nového institutu je účinná od 1. ledna 2009, proto lze na tuto materii pohlížet zatím převážně jen teoreticky. Z těchto důvodů jsem při zpracovávání problematiky čerpala převážně z časopiseckých článků odborníků, ať již z oboru zdravotnictví nebo práva. V dnešní době se s knižními díly v českém jazyce, která by se věnovala vyloženě jen institutu zabezpečovací detence, můžeme setkávat pouze sporadicky. Přínos pro mě představovaly převážně písemné konzultace s MUDr. Jiřím Švarcem, Ph. D. Cíl mé diplomové práce spočívá převážně v přiblížení zabezpečovací detence a nutnosti vzniku tohoto institutu, nejen z pohledu práva, ale i z pohledu odborníků z řad lékařů, kteří s pachateli, jimž by v dnešních podmínkách mohla zabezpečovací detence být uložena, pracují již několik desítek let. Mým úmyslem je taktéž poukázat na praktické využití zabezpečovací detence. Zabezpečovací detence by měla přinést novou skladbu péče o duševně narušené pachatele. Doposud se využívalo jen institutu ochranného léčení, ať už ústavního nebo ambulantního. Jenže odborníci se potýkali s nechutí pacientů se léčit. Ti většinou znemožňovali další postupy, odcházeli z ústavů, nedocházeli do ambulancí a nebrali snahu odborníků vůbec v potaz. Nutno podotknout, že výkon ochranného léčení není upraven zákonem. Jeho ukládání je upraveno pouze v zákoně č. 140/1961 Sb., trestním zákoně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), popř. v zákoně č. 218/2003, o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů. Jeho započetí a ukončování (upuštění) je upraveno v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Neexistuje tudíž žádný speciální právní předpis, který by se zabýval podrobnostmi, ať už se zaměříme na práva nebo povinnosti pacientů nebo průběh léčby: ani trestní zákon, ani trestní řád, ani zákon o péči o zdraví lidu neříkají, jak by mělo být ochranné léčení vykonáváno. Problém tedy nastává, když je třeba řídit se všemi platnými zákony, zejména zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, zákonem č. 48/1977 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a dalšími, které však problém neřeší specificky. Výkon ochranného léčení by měl být upraven zákonem - stejně jako např. výkon trestu, výkon detence. Vláda ČR uložila dne 21. 9. 2005 ministrům spravedlnosti -5-

a zdravotnictví předložit věcný záměr zákona o výkonu ochranného léčení do konce roku 2005. Věcný záměr byl připraven, později i zákon v paragrafovaném znění, a stal se součástí vládního návrhu zákona o specifických zdravotních službách. Jeho platnost byla plánována na 1. 1. 2009, ale díky situaci ministerstva zdravotnictví je stále v připomínkovém řízení a jeho platnost je tohoto času v nedohlednu. Podle mého názoru je důležité, aby pachatel, kterému je uloženo ochranné léčení s touto procedurou v nejlepším případě souhlasil nebo se jí aspoň po nějaké době podvolil. Není na místě ukládat toto opatření tomu, kdo o odbornou lékařskou pomoc a péči nestojí, protože tím by se přece ochranné léčení úplně míjelo účinkem. Ukládání ochranného léčení každému pachateli závažnějších trestných činů nemá v určitých případech vůbec smysl, pokud pachatel nehodlá spolupracovat. Proto považuji zabezpečovací detenci za velký pokrok v problematice izolace nebezpečných jedinců od společnosti. Zabezpečovací detence tak vyhovuje požadavkům „uvěznění“ pachatele a zároveň jeho léčení a výchově. „Tento institut má být určen pro nebezpečné agresivní a sexuální delikventy, kteří léčbu maří, odmítají, nebo ji nejsou vůbec schopni absolvovat. Hlavním posláním ústavu bude ochrana společnosti před tímto druhem nebezpečných a obtížně ovlivnitelných jedinců, a to na dobu neurčitou a nezbytnou.“1 Ústavy zabezpečovací detence nebudou obyčejnými ústavy jako doposud, ale budou představovat jakýsi přechodný nebo spojovací článek mezi věznicí a ústavy pro výkon ochranného léčení. Svoje síly při práci s jedinci, jimž bylo uloženo ochranné opatření, spojí jak zdravotnický personál, tak i sociální pracovníci a vězeňská služba. Výkon ochranného léčení je svěřen buď věznicím, pokud je ochranné léčení uloženo vedle trestu odnětí svobody, nebo psychiatrickým léčebnám. Hlavním kamenem úrazu je však fakt, že ve většině věznic nelze ochranné léčení vykonat, protože zde absentují nezbytné podmínky. Věznice nebyly původně koncipovány pro výkon ochranných léčení a ani zde neexistuje žádné přesvědčení, které by se snažilo změnit nynější stav. Ano, veřejnost, a nejen odborná, volá po izolaci nebezpečných pachatelů a jejich následnou léčbu, ale ve speciálních zařízeních, protože se zde jedná o úplně jiný druh odsouzených. V nynějších psychiatrických léčebnách nenalezneme žádnou ostrahu nebo jiná technická zařízení, která by poskytovala dostatečnou ochranu před pachateli. Jde většinou o jednodušší bezpečnostní opatření. Z uvedeného tedy vyplývá, že pachatel, 1

Zvěřina, J. Brichcín, S. Co lze očekávat od zabezpečovací detence?. Psychiatrie pro praxi, 2008, č. 9, s. 47.

-6-

který spáchal například majetkový trestný čin a je následně odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody ve věznici, je střežen mnohem více než nějaký sexuální deviant, agresor nebo jinak psychicky narušený člověk, jenž může být, a většinou také bývá, pro okolí daleko nebezpečnější. Personál psychiatrických léčeben tvoří zdravotníci a chybí zde složka ostrahy. Ta je za těchto okolností ovšem nezbytná.2 Tuto situaci by právě měly změnit nové detenční ústavy. U vzniku myšlenky zavedení nového institutu zabezpečovací detence se odborníci snažili vyřešit i otázku, zda se bude jednat o preventivní nebo ochranné, tedy následné, opatření. První varianta detence by se týkala i osob duševně nemocných nebo obzvláště nebezpečných pro společnost. Nebylo ovšem nutné, aby dané osoby již spáchaly nějaký trestný čin. Zde by postačovalo jen důvodné podezření, že by k takovéto závažnější trestné činnosti dojít mohlo. S tímto řešením však vyvstává mnoho složitějších otázek, jako například okolnosti, za jakých se bude pachatel „obyčejné“ trestné činnosti povinen podrobovat lékařskému vyšetření, kdy bude možné zabezpečovací detenci navrhovat, koho bude možné do ústavů poslat a za jakých okolností, a tak dále.3 Proto se v nynější úpravě objevuje druhý typ, tedy ochranný, kdy trestní právo chrání společnost před nebezpečností pachatele závažné trestné činnosti. Pachatel je izolován od okolí, zároveň je však na něj působeno léčbou a výchovou. Za daných okolností je nemyslitelné postihnout tímto opatřením někoho, kdo ještě takovouto trestnou činnost nespáchal. Detence se ukládá až poté, co osoba projevila svůj sklon k závažnému protiprávnímu chování a také pokud dala najevo odůvodněnost obav, že by u ní mohlo docházet k recidivě.

2

3

Přesličková, H. Tomášek, J. Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2, s. 10. Přesličková, H. Tomášek, J. Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2, s. 13.

-7-

2. PŘÍNOS ZABEZPEČOVACÍ DETENCE 2. 1. Proč ochranné léčení nestačí? Ochranné léčení představovalo do přijetí novely stávajícího trestního zákona jedinou možnost, jak ochránit společnost před nebezpečnými pachateli s psychickými poruchami, kteří nespolupracují, jsou sociálně těžce přizpůsobiví a často i jedinci agresivní. Toto opatření bylo ukládáno na základě ustanovení § 72 trestního zákona. Systém ukládání tohoto opatření je nedostatečný. Stále častěji se totiž v naší společnosti objevují jedinci postižení duševní poruchou nebo sníženou rozpoznávací složkou, kteří představují vysoké nebezpečí pro okolí a u kterých existuje vysoká pravděpodobnost recidivy závažné trestné činnosti. Svou roli zde hraje nízká nebo dokonce v některých případech nulová efektivita ochranného léčení. „Příčiny tohoto stavu mohou být různé. Jde především o problém léčitelnosti daného duševního onemocnění v konkrétních případech, motivace pacienta k léčbě, účinnost jednotlivých léčebných, terapeutických programů, adekvátní délka léčby…“4 Navíc zde musím zmínit, že změnou trestního zákona, o kterou se postarala část druhá zákona o výkonu zabezpečovací detence, se do ustanovení § 72 odst. 6 trestního zákona dostal dovětek, že ochranné léčení lze ukládat pouze na omezenou dobu, a to maximálně na dva roky, samozřejmě není vyloučeno jeho prodlužování na návrh zdravotnického zařízení. Z toho také vyplývá, že ukládat ochranné opatření takto nebezpečným pachatelům již nemá své opodstatnění a k ochraně společnosti by se v těchto případech mělo využívat právě nového institutu zabezpečovací detence. Nové ochranné opatření zabezpečovací detence by mělo představovat subsidiární možnost k ochrannému léčení. To znamená, že bude ukládáno pouze v případech, kdy ochranné léčení nebude evidentně dostačovat k dosažení kýženého výsledku. Ochranné léčení v těchto případech tedy selhává a stává se neúčinným a neúčelným. Nedostačuje pro ochranu společnosti v zamýšlené míře. Na rozdíl od ochranného léčení, které může být ukládáno širšímu okruhu jedinců, představuje zabezpečovací detence opatření ultima ratio, krajní prostředek. Proč ochranné léčení nestačí by mělo vyplynout z celé mé práce. Konkrétní důvody lze nalézt snad v každé kapitole, proto je na tomto místě již nebudu rozebírat.

2. 2. Adepti pro zabezpečovací detenci Projednávání

a

následnému

zavedení

nového

ochranného

opatření

zabezpečovací detence pomohly i případy násilných trestných činů provedených 4

Firstová, J. Zabezpečovací detence pro ochranu společnosti. České vězeňství, 2008, č. 2, s. 23.

-8-

pachateli, kteří uprchli z psychiatrických léčeben, kde se podrobovali ochrannému léčení. Odborníci a zdravotníci se zde potýkali s jejich nevolí se svým stavem něco dělat a snahami o útěky. V této části mé práce bych chtěla připomenout několik případů nebezpečných pachatelů, u kterých se uložené ústavní ochranné léčení zjevně minulo s účinkem. Nejednou se snažili uprchnout z psychiatrických zařízení a páchali trestnou činnost dál. Kdyby v té době již existoval institut zabezpečovací detence, myslím, že by někteří z těchto pachatelů skončili v ústavech pro výkon zabezpečovací detence. Podle mého názoru je nejznámějším pachatelem, který se dopustil trestného činu po útěku z psychiatrické kliniky, Roman Fron, nebezpečný sexuální deviant a násilník. Ten utekl spolu s dalšími dvěma pacienty z Psychiatrické léčebny v Kosmonosech v září roku 2005. První pachatel se přihlásil na policii hned druhý den a třetí den byl chycen druhý uprchlík. Fron však stále unikal. Jednalo se o jeho již třetí útěk z tohoto zařízení. Na útěku spáchal Roman Fron další násilný trestný čin, a to znásilnění. Jeho obětí se stala dvacetiletá žena z Prahy. Díky skvělému popisu, který tato žena poskytla, policisté zjistili, že jde právě o uprchlého Romana Frona. Když byl tento pachatel za krátko dopaden, pokusil se na policejní služebně o poškození sebe sama mlácením hlavou o zeď, dokud nebyl náležitě uklidněn personálem a přivolaným lékařem. Okamžitě byl obviněn ze znásilnění a maření úředního rozhodnutí. Poté Roman Fron spáchal ve vazební věznici sebevraždu. Případem, který v roce 2001 zahýbal veřejným míněním byl útěk nebezpečného sexuálního devianta Josefa Tichého (43 let), pacienta psychiatrické léčebny v Bohnicích v Praze, který v minulosti napadl více než dvacet dívek a několik chlapců. V roce 1990 mu byl soudem uložen trest odnětí svobody na deset a půl roku a ochranná ústavní sexuologická léčba. Tento pachatel uprchl v průběhu lékařského ošetření. Naštěstí jej policisté dopadli hned druhý den. Josefu Tichému se od tohoto prvního incidentu podařilo utéct z psychiatrických léčeben ještě sedmkrát. V listopadu téhož roku spáchal taktéž sebevraždu. V srpnu roku 2003 uprchl z psychiatrické léčebny v Kroměříži paranoidní schizofrenik Marcel Kerouš. Pacientovi bylo teprve 25 let. Byl umístěn do této léčebny, protože zavraždil svou matku mačetou a následně zranil i otce. Soud ho nemohl potrestat, pouze uložil ochranné opatření, protože pachatel byl v době páchání trestného činu nepříčetný. Tento pachatel byl dopaden hned druhý den. Na případ, který se stal v květnu roku 2003 si bezesporu vzpomene každý. Psychiatra docenta Karla Hynka napadl mačetou v ordinaci jeho vlastní pacient Michal -9-

Ulom, kterému bylo tehdy 31 let. Podle znalců trpí vážnou duševní poruchou s bludy a sexuální deviací - homosexuální pedofilií a sadismem. Michal Ulom právě kvůli jeho problémovým sexuálním představám začal psychiatra Hynka navštěvovat. Postupem času však začínal mít dojem, že mu psychiatr nechce pomoci, ale spíše ublížit, proto se rozhodl na lékaře zaútočit mačetou. Útok si dlouho dopředu připravoval a několik dní nespal. Docent Hynek byl těžce zraněn na hlavě a na obou rukách, kterými se bránil útokům. Po několika náročných operacích již nebyl v bezprostředním ohrožení života. Nikdy však nebude moci hýbat prsty na obou rukách krom ukazováčků a palců. Michal Ulom o útoku na svého psychiatra uvedl: "Pamatuji si, že všude byla krev a docent se mě ptal: Co jsem vám udělal? Vím, že jsem použil mačetu, že to směřovalo svrchu dolů, ale kolikrát, to nevím. Myslím, že jsem pak usínal, ale cítil jsem úlevu." Dále uvedl, že svého činu nikdy nelitoval a litovat ani nebude, spíše se vyjádřil k tomu, že lituje, že svého lékaře nezranil více nebo dokonce nezabil. Ale dodal: „Ležel na zemi, bylo mi ho líto. Měl jsem ho i trochu rád.“ Pachateli

Michalu

Ulomovi

byla

soudem

nařízena

ochranná

léčba

v psychiatrické léčebně v Kosmonosech, protože jeho pobyt na svobodě byl jednoznačně pro společnost velmi nebezpečný. Psychiatr Hynek s tímto opatřením však nesouhlasil, protože si byl dobře vědom, že z těchto zařízení není problém uprchnout. Současně vytkl vládě, že nebyla schopna zřídit detenční ústavy, které již delší dobu slibovala. Na těchto názorných příkladech jsem chtěla ukázat, že psychiatrická zařízení nestačí k „udržení“ těchto často velmi nebezpečných pachatelů dál od společnosti, pro kterou představují hrozbu. I když naštěstí byli tito výše zmínění pachatelé téměř ihned dopadeni, nelze tuto situaci pokládat za uspokojivou. Je jasné, že institut zabezpečovací detence je nezbytným pro budoucí ochranu společnosti od nejnebezpečnějších násilníků, agresorů a sexuálních deviantů.

2. 3. Zabezpečovací detence z pohledu psychiatrie a psychologie Jak je patrno, že zabezpečovací detence se týká pachatelů trpících duševní poruchou nebo zneužívajících návykové látky. Jedná se proto o problematiku, kterou se zabývají obory medicíny - především psychologie a psychiatrie. Hned na počátku mé práce bych proto chtěla vysvětlit některé základní pojmy a přiblížit tak některé duševní poruchy, které by se mohly u pachatelů, zařazovaných do ústavů pro výkon zabezpečovací detence, projevovat. - 10 -

Duševní poruchy, zapříčiňující ve většině případů pachatelovo nežádoucí a nebezpečné chování, se zařazují podle klasifikace MKN, která obsahuje následující oddíly: F00 - F09: organické duševní poruchy včetně symptomatických, F10 - F19: poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek, F20 F29: schizofrenie, poruchy schizotypální a poruchy s bludy, F30 - F39: afektivní poruchy (poruchy nálady), F40 - F48: neurotické, stresové a somatoformní poruchy, F50 - F59: syndromy poruch chování, spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory, F60 - F69: poruchy osobnosti a chování u dospělých, F70 - F79: mentální retardace, F80 - F89: poruchy psychického vývoje, F90 - F98: poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání. Z nich forenzně významné, disponující k protispolečenskému chování, jsou nejvíce F6 poruchy osobnosti, F2 (psychózy), F0 organické poruchy, F3 poruchy nálady (míněno jen mánie). Většina poruch se může vzájemně kombinovat. Všechny tyto poruchy se mohou kombinovat s užíváním omamných a psychotropních látek (F1) a mentální retardací. Rozhodla jsem se v mé práci věnovat pouze některým z nich.

2. 3. 1. Základní pojmy Pachatelé, jimž je ukládána zabezpečovací detence, se často vyznačují vyšším stupněm agresivity a sklonu k násilí. Obecnou definici agresivity bychom však těžko hledali. Většinou je definována jako „manifestní pozorovatelné chování vedené úmyslem poškodit jiný organismus (člověka nebo zvíře) anebo neživotný předmět.“5 Agresivní chování se většinou dá popsat jako určité epizody - každá má svůj začátek, krátký průběh a jasný konec (např.: rvačka, vražda…). Dalším pojmem je pojem násilí (violence). Je plně zaměnitelný s agresí, ale využívá se pouze pro popis interakce mezi lidmi, kdežto obecnější pojem agrese se používá i v zoologii, biologii a jinde. S pojmem násilí se tradičně setkáváme v oblasti kriminologie, sociologie, politiky a v obdobných odvětvích. Odborníci vytvořili i klasifikaci agrese, se kterou se můžeme setkat u pachatelů trestné činnosti: a) predátorní - agrese většinou plánovitá, bez emočního zapojení, primární motivací bývá zisk - nejtypičtěji u profesionálních vrahů a lupičů, kterým slouží toto chování jako zdroj obživy, ale i u psychiatrických pacientů

5

Höschl, C. Libiger, J. Švestka, J. Psychiatrie. Druhé, doplněné a opravené vydání, Praha : Nakladatelství TIGIS, spol. s r. o., 2004, s. 166.

- 11 -

b) ideologická - zde roli hmotný zisk nehraje - vyvražďování etnických skupin nebo menšin, vandalismus fotbalových fanoušků c) agrese pod vlivem alkoholu a drog d) impulzivní - bez jakéhokoliv plánování a bez motivace na zisk e) agrese pod vlivem halucinací, bludů a jiných psychotických příznaků6

2. 3. 2. Poruchy intelektu - mentální retardace Intelekt a inteligence člověka je velmi důležitá pro možnost reagovat na své okolí. Inteligence představuje určitou psychickou schopnost člověka adaptovat se na nové problémy a podmínky života. Odborníci na danou problematiku se shodují, že se jedná o rozumovou schopnost, charakterizovanou zvládnutím abstraktního myšlení, utvářením soudů, schopností správně používat již získané vědomosti a znalosti, porozumět situaci a správně na ni reagovat a adaptovat se a úsudkem dojít k novým poznatkům, ale také schopnost správného určení podstatných souvislostí a vztahů, pomocí nichž řešíme nové problémy a orientujeme se v nastalých situacích. Intelektové schopnosti lze změřit pomocí celé řady různých testů, kterými získáme tzv. inteligenční kvocient (IQ). Tato veličina je poměrně stálá. Mentální retardace je stav, kdy se duševní vývoj jedince zastaví nebo zcela nedovrší. Jedinec, který trpí touto duševní poruchou má většinou omezené možnosti pochopit a vysvětlit relativně jednoduché věci, má jednoduchý a úzký způsob myšlení a reprodukování událostí, není schopen si uvědomovat nebezpečí, které ostatní lidé snadno vidí a rozpoznají, chybí mu kritický náhled na věci, je velmi sugestibilní a umí využívat pouze naučené soudy. Tato porucha je zapříčiněna různými příčinami - jak genetickými, prenatálními nebo poškozením při porodu a poškozením mozku v ranější fázi vývoje do dvou let věku dítěte (potom se již jedná o demenci). Mentální retardace se vyznačuje IQ od 69 a méně. Dělí se přitom na lehkou (IQ 50 - 69), středně těžkou (IQ 35 - 49), těžkou (IQ 20 - 34) a hlubokou (IQ 20 a méně). Skupina mentálně retardovaných představuje v populaci jen 3%, a to 1,5 až 2krát častěji u mužů než u žen. Pokud se jedná o pachatele trestného činu, který se vyznačuje určitým stupněm mentální retardace (většinou středně těžká a lehká), „rozpoznávací a zejména ovládací schopnosti hodnotíme jako podstatně snížené až vymizelé, pokud se na trestné činnosti významně podílela složka afektivní nebo pudová. Diagnostikování lehké mentální 6

Höschl, C. Libiger, J. Švestka, J. Psychiatrie. Druhé, doplněné a opravené vydání, Praha : Nakladatelství TIGIS, spol. s r. o., 2004, s. 167.

- 12 -

retardace neznamená automatické přiznání snížené nebo vymizelé zodpovědnosti za spáchaný trestný čin.“7

2. 3. 3. Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek „Druhá polovina 20. století je negatině poznamenána rozšířením zneužívání všech druhů návykových látek, včetně alkoholu…. Ohrožení se netýká jen samotného zdraví, ale projevují se i důsledky v oblasti sociální a společenské (ekonomické ztráty, rozvody, kriminalita atd.)“.8 Psychoaktivní látkou je podle MUDr. Babiakové látka, která má určitý vliv na psychickou činnost člověka, ve smyslu vyvolání závislosti. Tato závislost může být psychická, která se projevuje nutkáním drogu vzít k nabuzení příjemného psychického stavu nebo k zabránění vzniku naopak nepříjemných pocitů, pokud si danou látku jedinec neaplikuje (úzkost, pokles nálady, podrážděnost, agresivita, apatie, otupělost…). Druhou formou je závislost fyzická. Vyznačuje se rozvojem nežádoucích tělesných změn a příznaků po vysazení této látky. Ve většině případů se jedná o vegetativní symptomy (křeče, bolesti nebo různé záchvaty). Je obecně známo, že psychická závislost zpravidla přetrvává u závislých jedinců mnohem déle než je to tak u závislosti fyzické. Syndromy spojené s užíváním psychoaktivních látek jsou akutní intoxikace, což je přechodný stav, který následuje bezprostředně po užití látky, vedoucí k poruchám na fyziologických, psychických nebo behaviorálních funkcích. Dalším je škodlivé užívání, které je dlouhodobé, spojené s poškozením zdraví, buď somatickým (hepatitida), nebo psychickým (deprese po těžké opilosti). Syndrom závislosti je seskupení různých příznaků (behaviorálních, kognitivních a fyziologických), který se vyvine při užívání látky. Jedinec si jí nemůže odpustit a trpí silnou touhou po této látce. Aplikace je pro závislého prioritou. Dalším syndromem spojeným s užíváním psychoaktivních látek odborná literatura jmenuje odvykací stav a odvykací stav s deliriem. První případ se u závislého jedince projeví, pokud náhle užívání látky vysadí nebo prudce sníží jinak obvyklou dávku. Synonymum pro tento stav je abstinenční syndrom. Druhá varianta je již kvantitativní změnou vědomí doprovázenou halucinacemi a třesem. Delirium může mít dvě podoby, a to abstinenční (po vysazení látky), nebo toxické. Často se při těchto

7

8

Pavlovský, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada Publishing, spol. s r. o., 2001, s. 76. Radimský, M. a kol. Psychiatrie I. Třetí přepracované vydání, Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1997, s. 134.

- 13 -

stavech dostavuje úplná nebo ostrůvkovitá amnézie. Známé jsou i psychotické poruchy (tzv. toxické psychózy), reziduální psychotické poruchy nebo amnestický syndrom. Podle mého názoru přestavuje zneužívání návykových látek v dnešní době velký problém. Osobně se s takovými lidmi setkávám docela často a myslím, že nejsem výjimkou. Po ulicích vídáme lidi, často mladé, kteří propadají alkoholu, marihuaně, ale i tvrdším drogám. Při studování spisu, jenž se zabýval trestnou činností nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, jsem narazila na výpověď šestnáctileté dívky. Figurovala zde jako svědek a zmínila se, že si nitrožilně aplikuje pervitin již několik let. Bylo to překvapující, protože ta dívka měla doma dobré zázemí a byla finančně zajištěná. Nad tímto problémem bychom se měli všichni pozastavit a ptát se: jak odradit mladé lidi od této hrozby? Jak jim pomoci? Jak je motivovat k řádnému životu? Bohužel si mnoho lidí myslí, že je to problémem jen sociálně slabších skupin, což ale není pravda.

2. 3. 4. Sexuální poruchy Sexuální poruchy se dělí na tři velké skupiny. První skupinou jsou poruchy označované jako sexuální dysfunkce, kam řadíme například předčasnou ejakulaci, nedostatek

sexuální

slasti

a

odpor

k sexu

nebo

hypersexualitu.

Z hlediska

psychopatologického jde o poruchy kvantitativní. Jedinci s těmito poruchami však nebývají pro společnost nebezpeční. Stejně tak nepředstavují hrozbu pro své okolí jedinci s poruchami pohlavní identity. Pod tento pojem zařazujeme transsexualizmus, transvestitizmus a poruchu pohlavní identity v dětství. V těchto případech jde o nesoulad mezi biologickým pohlavím a uvědomováním si příslušné role (příslušnost k jednomu pohlaví). Poslední skupinu tvoří poruchy sexuální preference (parafilie). „Parafilie představují anomálii sexuálně motivačního systému (SMS) s odlišným nasměrováním nebo přemístěním erotického zájmu, a to již od úvodní erotické aktivace.“9 Jejich charakteristickým rysem je především fakt, že jedinci trpící tímto druhem poruchy jsou sexuálně přitahováni k neobvyklým objektům nebo činnostem. Podle odborníků do této skupiny spadají jakékoliv sexuální fantazie, impulzy nebo praktiky, které jsou neobvyklé, neboli deviantní. Synonymy pro parafilie je taktéž sexuální aberace, perverze, úchylnosti nebo sexuální deviace. V tomto případě se jedná o kvalitativní poruchy sexuálního pudu.

9

Brichcín S. Sexuální poruchy. In Höschl, C. Libiger, J. Švestka, J. Psychiatrie. Druhé, doplněné a opravené vydání, Praha : Nakladatelství TIGIS, spol. s r. o., 2004, s. 599.

- 14 -

Parafilie můžeme dělit na parafilie v objektu, které představují sexuální aktivity a fantazie se zvláštním nebo nelidským objektem (fetišizmus, gerontofilie, nekrofilie, zoofilie…), a na parafilie v aktivitě, kde nejdůležitější roli hraje lidské snění a chování se orientuje na interakci s eroticky nepřipraveným partnerem nebo na vzájemné pokořování (voyerství, exhibicionizmus, sadizmus, žiletkářství, masochizmus…). Samozřejmě, že ne všichni jedinci trpící tímto druhem poruchy představují pro společnost nebezpečí. Proto se zaměřím výhradně na ty druhy parafilií, u kterých hrozí riziko pro okolí. Jedinci trpící pedofilií jsou sexuálně přitahování dětmi obvykle předpubertálního nebo raného pubertálního věku. Ve většině případů se pedofilie vyskytuje jen u mužů. Jedná se o poruchu, která má ráz celoživotního zaměření. Pedofilie představuje závažnou poruchu, zvláště pokud se objeví u jedince ve spojení s patologickou sexuální agresivitou nebo sadismem. Další nebezpečnou skupinou poruch je sadomasochizmus, který se projevuje preferencí sexuální aktivity zahrnující omezování osobní svobody, působení bolesti nebo pokořování. Nejdůležitější roli zde hraje agrese. Odlišnou formu představuje agresivní (útočný) sadizmus, kdy agresivní sadista brutálně napadá oběť. Jako vzrušivé elementy vnímá negativní reakce své oběti, jako je například strach, odpor, utrpení a hrůza. Primárním cílem tedy není dosažení pohlavního styku s obětí, ale její zraňování, týrání. Často se brutalita útoků s postupem času zvyšuje a může se stát, že nakonec vyústí v sexuálně motivovanou vraždu. Žiletkáři jsou řazeni také do skupiny útočných sadistů, avšak ti představují daleko menší hrozbu pro společnost. Žiletkář je muž, který poškozuje svrchní oděv žen z nutkavé sexuálně abnormní motivace. O patologickou sexuální agresivitu se jedná v případě, kdy pachatel útočí na ženy s cílem dosáhnout pohlavního styku. Agresivní chování se v tomto případě zaměřuje jen na jediný cíl, a to dosáhnout pohlavního styku. Poruchy zařazované do této skupiny se nemusejí vykytovat izolovaně, ale mohou se různě kombinovat a střetávat.

2. 3. 5. Znalecké posudky v oblasti sexuologie Výše zmíněné poruchy se stávají předmětem znaleckého zkoumání v oblasti soudní sexuologie. Znalecké posudky se v tomto případě shodují po formální stránce s posudky psychiatrickými. Samozřejmě se zde posouvá předmět zkoumání více do oblasti sexuálního vývoje jedince a jeho partnerských vztahů. Podrobně se znalci

- 15 -

zaměřují i na tělesné vyšetření pachatele a vyplňování sexuologických dotazníků a testů. Součástí posudku bývá i vyšetření falometrické nebo falopletyzmografické.10 „Skutečnost, že se v sexuologickém znaleckém posudku velmi intenzivně zabýváme sexuálním životem posuzovaného a jeho sexuální motivací, nám nesmí dát zapomenout na to, že musíme posuzovat osobnost pachatele komplexně, protože sexualita je nedílnou součástí jeho osobnosti propojenou s ostatními vzorci chování a s jeho charakterovými rysy.“11 Znalci se při zkoumání jedince často potýkají s problémem vůbec danou poruchu odhalit. Při znaleckém vyšetření se porucha nemusí projevit a pachatelé často svou poruchu skrývají nebo simulují jinou. Je proto nutné přistupovat k vyšetření velmi důkladně. Znalecký posudek může mít tři druhy závěru. Pachatel je postižen poruchou sexuální preference v případě, že spáchal sexuální trestný čin a následně mu byly zjištěny klinické příznaky. Druhým výsledkem je bez pochyb u pachatele zjištěna porucha sexuální preference a nezáleží na tom, zda mu bude jednání prokázáno nebo ne. Posledním závěrem je fakt, že pachatel netrpí touto poruchou bez ohledu na to, zda mu bude jednání sexuálně motivované prokázáno nebo ne. V tomto případě se jedná o pachatele třeba i bez jakékoliv duševní poruchy. Sexuální delikt není nikde jako pojem vyložen. Jsou to především takové trestné činy související s pohlavním vzrušováním pachatele - př.: znásilnění, pohlavní zneužívání, soulož mezi příbuznými, ale také omezování osobní svobody, ublížení na zdraví, vražda, ohrožování mravnosti, kuplířství atd. Znásilnění není trestným činem neobvyklým. Můžeme se s ním setkat docela často. Celostátním průzkumem bylo zjištěno, že celkem 11, 2 % žen bylo někdy násilím přinuceno k pohlavnímu styku. V současnosti však většina těchto trestných činů zůstává nenahlášena. Pachatelem znásilnění bývá muž ve věku do třiceti let a velkou roli zde hraje také alkohol, který figuruje ve více než polovině těchto případů. Ovšem jen malé procento znásilnění je páchána pachateli trpícími sexuální poruchou. Sexuálně motivovaná vražda má jen tři druhy scénáře. V prvním případě je oběť napadena nebo zabita a teprve poté s ní pachatel sexuálně manipuluje. Druhá varianta znamená pro oběť napadení, týrání a sexuální zneužití, usmrcena je až následně. 10

falometrie, falopletyzmografie - diagnostická metoda sloužící k potvrzení nebo vyvrácení podezření, že posuzovaný trpí poruchou sexuální preference, spočívá v měření změn objemu penisu či prokrvení vulvy v závislosti na sexuálních podnětech různého charakteru (fotografie, videozáznamy, audioukázky…) 11 Procházka L. in Pavlovský, P. a kolektiv Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada Publishing, spol. s r. o., 2001, s. 126.

- 16 -

Posledním případem je situace, kdy je oběť usmrcena po znásilnění jako svědek deliktu. Pachateli těchto sexuálně motivovaných vražd bývají jako v případě výše uvedených znásilnění také muži do třiceti let. Trestný čin pohlavního zneužívání zahrnuje různá sexuálně motivovaná jednání pachatele, kterým obtěžuje děti před pubertou, v pubertě nebo na dospívajících. Důležitou roli zde hraje vymezení věkové hranice oběti, která je stanovena na dovršení 15. roku života. „Soudně sexuologická praxe se často zabývá případy obvinění z pohlavního zneužívání v rodinách. U pohlavního zneužívání dětí před pubertou lze u pachatelů ve většině případů očekávat pedofilní orientaci. U dětí v pubertě a dospívajících zjišťujeme pedofilní orientaci v menšině případů. Nejčastěji je obviněn nevlastní otec nezletilé dívky (12 až 15 let). V těchto případech se jedná často o náhražkové sexuální chování člověka dissociálního, mentálně retardovaného nebo zneužívajícího alkohol či jiné psychotropní látky. Zdá se, že většina případů pohlavního zneužívání dětí zůstává utajena a nenahlášena.“12

12

Pavlovský, P. a kolektiv Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada Publishing, spol. s r. o., 2001, s. 139.

- 17 -

3. PRÁVNÍ ÚPRAVA INSTITUTU ZABEZPEČOVACÍ DETENCE V ČESKÉ REPUBLICE

3. 1. Historie úpravy v České republice Historie právní úpravy institutu zabezpečovací detence sahá až do sedmdesátých let minulého století, kdy se odborníci z oboru psychiatrie pokoušeli prosadit změnu tehdejšího ochranného léčení nebo vznik úplně nového opatření. Mnoho let však byly tyto názory odborné veřejnosti přehlíženy. Zlom nastal až v devadesátých letech minulého století. Do boje za prosazení projektu speciálního ústavu pro nebezpečné pachatele se zapojují výbory Psychiatrické a Sexuologické společnosti České lékařské společnosti. Zástupci těchto výborů vyjednávali dokonce i s představiteli tehdejších ministerstev (vnitra, zdravotnictví, spravedlnosti). Většinou úspěšně, na poli základních otázek a problémů panovala vzácná shoda. Když ale tyto myšlenky měly vést k ustavení mezirezortní expertní komise, nadšení náhle opadlo a nikdy k tomuto kroku nedošlo. Diskutovaným problémem při zvažování vytvoření nové sítě speciálních zařízení pro výkon zabezpečovací detence bylo řešení otázky, jaký resort bude za činnost a fungování odpovídat. V úvahu přicházel resort zdravotnictví, spravedlnosti a vnitra. Ale který se toho nakonec bude ochoten ujmout? Kdo bude odpovědný za zřizování detenčních ústavů? Kdo bude dohlížet a kontrolovat jejich činnost? Kdo bude zajišťovat ostrahu? Kdo bude odpovědný za zdravotní péči o pachatele? V tehdejší době se k dané problematice vyjádřil tiskový mluvčí ministerstva spravedlnosti Vladimír Voráček: „Zdravotnictví stále volá: My nejsme bachaři, nemůžeme je hlídat. My voláme: Nejsme zdravotníci, nemůžeme je léčit. Vnitro volá, že s tím nemá nic společného.“ Přijatý zákon o výkonu zabezpečovací detence nakonec rozhodl o tom, že detenční ústavy budou spadat do působnosti vězeňství. K tomu se vyjádřil počátkem roku 2005 1. náměstek generální ředitelky Vězeňské služby České republiky plk. PaedDr. Bohuslav Burkiewicz: „Diskuse o tom, zda detenční ústav má být v působnosti zdravotnictví, nebo justice, přesněji v působnosti vězeňství, skončily. Rozhodla o tom vláda svým usnesením č. 78 ze dne 19. ledna 2005. Se zřízením detenčního ústavu můžeme nesouhlasit, polemizovat, oponovat, diskutovat, ale to je asi tak vše. Práce na vybudování prvního českého detenčního ústavu jsou v plném proudu a jakékoli další diskuse jsou zbytečné.“ V první polovině devadesátých let se řešení této otázky ujímá ministerstvo zdravotnictví, které vytváří již konkrétní záměr vytvořit speciální zařízení pro - 18 -

ochrannou léčbu společensky zvlášť nebezpečných pachatelů v psychiatrické léčebně Dobřany. K uvedení záměru do praxe však nedošlo z důvodů nedostatku financí. V rámci tohoto projektu byly vypracovány celkem čtyři varianty možných řešení.13 První návrh předpokládal kapacitu pouze 50 lůžek rozdělených do 4 stanic. První z těchto stanic by zahrnovala celkem 15 míst a fungovala by pro diagnostické a léčebné pobyty pacientů s dosud nevyřešenou diagnostickou problematikou. Druhá by měla stejnou kapacitu a byla by používána k léčbě pacientů s ochrannými sexuologickými léčbami při zvláště závažných sexuálních deviacích. Třetí stanice by měla být určena k léčbě zvláště nebezpečných pacientů s poruchami chování u poruch osobnosti s asociálními projevy. V poslední stanici by bylo možno umístit celkem pět neklidných a nepodrobivých pacientů v jednolůžkových pokojích. Zde by probíhala intenzivní péče a léčba. Druhá varianta vázala svou existenci na vybudování speciálního centra s kapacitou 60 lůžek rozdělených do pěti stanic. Třetí varianta operuje s rekonstrukcí pavilonu a s kapacitou až 80 lůžek, taktéž rozdělenou do několika stanic. Jedna stanice by byla koncipována pro diferenciálně diagnosticky problematické pacienty, dvě další by sloužily pro sexuologické ochranné léčby. Následující dvě stanice by se zaměřovaly na pacienty s psychiatrickou léčbou a poslední stanice by tvořila jednotku intenzivní péče. A konečně poslední možnost počítá také s kapacitou 80 lůžek. Tento návrh se zabývá řešením problematiky nepřizpůsobivých pacientů a ochrannými léčbami. Lze předvídat, že určitá část pacientů, umístěných do tohoto zařízení, po určité době pobytu bude schopna dokončit léčbu v otevřených podmínkách. Konec devadesátých let byl výrazně ovlivněn Centrem pro rozvoj péče o duševní zdraví, který se prosazování detence začalo věnovat velice intenzivně. Jeho největším úspěchem bylo sestavení pracovní skupiny z odborníků na danou problematiku. Ta se nakonec přerodila v mezirezortní Komisi ochranné léčby (KOL) při ministerstvu zdravotnictví. V roce 1999 najmenoval tehdejší ministr zdravotnictví Ivan David členy KOL. Sešli se zde zástupci ministerstva zdravotnictví, vnitra, spravedlnosti, školství, mládeže a tělovýchovy, práce a sociálních věcí, dále zástupci Vězeňské služby, společností ČLS J. E. Purkyně, Všeobecné zdravotní pojišťovny, ale také zdravotního personálu, kteří zjišťují péči v průběhu ochranného léčení.

13

Přesličková, H. Tomášek, J. Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2, s. 11.

- 19 -

Komise ochranné léčby se zabývala vznikem a budoucí úpravou institutu zabezpečovací detence, ale i projektem nových pavilonů tzv. diferencovaného ochranného léčení v psychiatrické léčebně Brno - Černovice, kde by se podle myšlenek KOL mohl v budoucnu vybudovat i detenční ústav. Samotný návrh byl zpracován kolektivem vedení této léčebny v roce 2001 z podnětu ministerstva zdravotnictví a po projednání v Komisi pro ochranné léčení. Podle něj měly v areálu léčebny Brno Černovice

vyrůst

pavilony

psychiatrického,

sexuologického,

protialkoholního

a protitoxikomanického ochranného léčení. Ministerstvo

spravedlnosti

při

předkládání

návrhu

zákona

o

výkonu

zabezpečovací detence počítalo se vznikem dvou detenčních ústavů, a to ve Vidnavě na Jesenicku a v části vězeňské nemocnice Vazební věznice Brno. Ve Vidnavě mělo být využito bývalého kněžského semináře a obyvatelé této obce vyjádřili s tímto záměrem souhlas v místním referendu. Detenční ústav v této lokalitě by měl být otevřen až v roce 2011, pro tento rok však svou činnost zahájí dva ústavy, a to Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno (k 1. 1. 2009) a Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava (první pololetí roku 2009). O problematice ústavů se zmíním níže.

3. 2. Zabezpečovací detence v českém právu Zabezpečovací detence podle české úpravy představuje tzv. klinický model (The Clinical Model), který se vyznačuje zejména důrazem na duševní stav jedince a jeho léčbu a odbornou lékařskou péči a pomoc. Druhým, protikladným modelem je tzv. ochranný (Community Protection Model), jehož hlavním úkolem, jak vyplývá již z názvu, je ochrana společnosti před nebezpečnými pachateli.14 Pokud chceme zabezpečovací detenci zařadit do systému sankcí, patří mezi ochranná

opatření.

„Ochranná

opatření

představují

samostatnou

kategorii

trestněprávních sankcí v širším smyslu a jsou, stejně jako tresty (tedy sankce v užším slova smyslu) jedním z prostředků státního donucení, jímž se realizuje základní, tj. ochranná funkce trestního práva (§ 2 trestního zákona)“15 Ochranná opatření mají s tresty společné body, ale nacházíme i rozdíly. U ochranných opatření nehraje roli uznání pachatele vinným, ale určující je jeho nebezpečnost pro společnost. Ve většině případů není pachatel ani trestně odpovědným 14

Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 317. 15 Kratochvíl, V. a kolektiv Trestní právo hmotné - Obecná část. Třetí přepracované a doplněné vydání, Brno : Masarykova univerzita, 2003, s. 477.

- 20 -

nebo jedná ve zmenšené příčetnosti. Odlišnost od trestů je tedy nasnadě - soud, který ukládá opatření, se neřídí materiální stránkou trestného činu, ale obecně nebezpečností odsuzovaného pro společnost a potřebou ho izolovat, zabránit mu v páchání dalších trestných činů a současně potřebou ho léčit a zajistit mu odbornou péči. Účelem zabezpečovací detence je samozřejmě ochrana společnosti před pachateli nejzávažnějších trestných činů, u kterých hrozí recidiva a není možná jejich náprava. Nutno zdůraznit, že zde nejde o potrestání nebo odplatu za spáchané zlo, protiprávní stav, ale hlavně o prevenci před pácháním dalších trestných činů pachatelů, nejdůležitější roli tu tedy hraje ochrana společnosti, ochrana před nebezpečnými pachateli. Ochrana, která tu fungovala doposud v podobě ochranného léčení v mnohých případech nedostačovala, vznikla zde proto nutnost reagovat na potřeby moderní doby. Ta

si

čím

dál

častěji

nedokázala

poradit

s naprosto

nepřizpůsobivými

a nenapravitelnými pachateli stále brutálnějších trestných činů.

3. 3. Úprava v současném trestním zákoně Zabezpečovací detence je nyní upravena v hlavě šesté části první trestního zákona spolu s dalšími ochrannými opatřeními, které naše právo zná. Konkrétně se jedná o § 72a trestního zákona. České soudy ukládají zabezpečovací detenci obligatorně nebo fakultativně. Soudce má povinnost uložit detenci v případě, když upouští od potrestání (§ 25 odst. 2 trestního zákona) za situace, kdy pachatel spáchá úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let, ale ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Zároveň je splněn předpoklad, že by zabezpečovací detence zajišťovala ochranu společnosti lépe než ochranné léčení. Soud také obligatorně umisťuje do detenčního ústavu pachatele činu jinak trestného, který by za běžných okolností naplňoval znaky trestného činu zvlášť závažného16. Tento pachatel však není pro svou nepříčetnost trestně odpovědný. Jeho pohyb na svobodě se jeví jako nebezpečný a zároveň nelze očekávat, že by ochranné léčení splnilo svůj účel lépe než zabezpečovací detence. Soud ale může uložit zabezpečovací detenci i s ohledem na svou vlastní úvahu, tedy fakultativně. Při úvaze o tomto opatření se zaměřuje především na osobu pachatele a na jeho dosavadní životní styl, ale i na jeho osobní poměry. Možnost soudu uložit detenci je zákonem poskytnuta, pokud pachatel spáchá úmyslný trestný čin, za který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let. Pachatel tento čin 16

§ 41 odst. 2 trestního zákona

- 21 -

musí spáchat ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je pro společnost nebezpečný a ochranné léčení by zde nemohlo splnit svůj účel. Zabezpečovací detence může být uložena buď samostatně nebo vedle trestu. V české úpravě je detence časově neomezená, žádným způsobem není limitovaná. Trvá tak dlouho, dokud trvají důvody pro zadržování a izolování pachatele od společnosti, tedy tak dlouho, dokud je pro společnost nebezpečný. Zákon stanoví povinnost soudu přezkoumávat minimálně každoročně (u mladistvých každých 6 měsíců), zda ještě stále trvají důvody pro zadržování pachatele v detenčním ústavu. Pokud soud zjistí, že důvody, které zde existovaly při ukládání zabezpečovací detence odpadly, a zároveň ale jsou naplněny podmínky pro uložení ochranného léčení, může soud změnit toto opatření na ochranné léčení. To však záleží na úvaze soudu.

3. 4. Výkon zabezpečovací detence Výkon zabezpečovací detence se bude řídit speciálním zákonem, který nabyl účinnosti 1. 1. 2009. Jedná se konkrétně o zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, ze dne 19. 3. 2008 (dále jen „zákon o výkonu zabezpečovací detence“). Prioritou samozřejmě setrvává ochrana společnosti a terapeutické a výchovné působení na osoby nacházející se ve výkonu zabezpečovací detence prostředky uvedenými v tomto a v dalších zvláštních právních předpisech. Výše zmíněný zákon o výkonu zabezpečovací detence je členěn na několik části, z nichž nejdůležitější pro náš rozbor je ta první, jenž upravuje samotný výkon. Další části se zabývají změnami dotčených zákonů.

3. 4. 1. Základy právního předpisu Zabezpečovací detence se od 1. 1. 2009 tedy vykonává ve specializovaných ústavech pro výkon zabezpečovací detence zřízených podle zvláštního právního předpisu, zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů.17 Tyto ústavy se zvláštní ostrahou spravuje Vězeňská služba České republiky (dále jen „Vězeňská služba“). Využívá se v nich léčebných, psychologických,

vzdělávacích,

pedagogických,

rehabilitačních

a

činnostních

programů. Zákon o výkonu zabezpečovací detence využívá v celém svém textu pojem „chovanec“, kterým označuje osobu ve výkonu tohoto opatření. Chovancem se osoba 17

konkrétně se jedná o § 2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona

- 22 -

stává jen na základě rozsudku soudu. Po dobu strávenou v ústavu musí být chovancům zaručen takový způsob zacházení, že v žádném případě nenarušuje lidskou důstojnost a přizpůsobuje se individuálním potřebám konkrétního chovance. Zároveň má chovanec právo na zajištění základních potřeb (např. stravování, ošacení, ubytování…). Ředitel ústavu vydává k zajištění správného a efektivního chodu ústavu rozhodnutí a pokyny, dále potom vnitřní řád ústavu. U něj je však vyžadován předchozí souhlas generálního ředitele Vězeňské služby. Podstatnou roli hraje samozřejmě i personál působící v ústavech. Jednak jsou zde zaměstnáni odborní zaměstnanci (zejména psychologové, speciální pedagogové a další odborníci), kteří se starají o duševní stránku chovance, ale také zaměstnanci Vězeňské služby, jejichž úkolem je vnější a vnitřní ostraha, dozor nad chovanci, kontrola došlých zásilek, eskortní služba a další obdobné úkony. Při zajišťování plnění účelu zabezpečovací detence může Vězeňská služba spolupracovat i s jinými subjekty na základě dohody - v úvahu přicházejí různé církve a organizace. Řekla bych, že svěření správy detenčních ústavů do správy Vězeňské služby je nejvhodnějším řešením. Správnou volbou je samozřejmě také dělení úkolů mezi zaměstnance Vězeňské služby a zdravotnický personál. Odborníci z řad psychologů a psychiatrů a další specialisté se již nemusejí zabývat problematikou bezpečnosti uvnitř ani vně ústavu, kontrolou chovanců a obdobnými záležitostmi a mohou se plně věnovat své práci s chovanci. V tomto spatřuji pozitivum, které by mělo vést k lepší péči o pachatele, kterým byla uložena zabezpečovací detence, a zároveň k ochraně společnosti bez trhlin v podobě méně chráněných ústavů zabývajících se ochranným léčením.

3. 4. 2. Práva a povinnosti chovanců Všem chovancům se zaručují stejná práva bez rozdílu a možnost vyjadřovat se ke svému pobytu v detenčním ústavu ve formě připomínek a návrhů adresovaných řediteli ústavu. Podle mého názoru je toto ustanovení důležité pro spolupráci s chovancem a pro řádný průběh jeho léčby. Chovanec tak může dát najevo svůj pozitivní nebo negativní postoj ke zvolenému postupu, který se týká programu sestaveného konkrétně pro jeho pobyt v ústavu. Chovancům je zajištěno zachovávání jejich práv, pokud si jejich omezení nebo zbavení nezpůsobí sami (kázeňské tresty) nebo pokud omezení je potřebné k zajištění účelu zabezpečovací detence. Tato omezení nebo dokonce zbavení určitých práv obsahuje § 16 zákona o výkonu zabezpečovací detence. Při umístění chovance v ústavu - 23 -

je vyloučeno zejména právo na stávku, práva související s členstvím v politických stranách, hnutích a sdruženích, právo podnikat nebo vykonávat jinou hospodářskou činnost, právo vykonávat volené a jiné veřejné funkce a další obdobná práva. V souvislosti s ochranou práv chovance je on sám oprávněn podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení. Vězeňské službě je uložena povinnost neprodleně informovat soudem ustanoveného opatrovníka, ředitele ústavu, státního zástupce, soudce, Veřejného ochránce práv nebo orgán, který provádí kontrolu ústavu, pokud chovanec vznese žádost o rozmluvu s daným subjektem. Rozmluva musí být umožněna v ústavu. Neopomenutelné a nezpochybnitelné je právo chovance na poskytování právní pomoci obhájcem nebo advokátem oprávněným ho zastupovat, které je taktéž zákonem o výkonu zabezpečovací detence zaručeno. V zákoně o výkonu zabezpečovací detence je upravena problematika korespondence. Jako v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, i zde je nutné počítat s jistými omezeními, především její kontrolou. Úprava v tomto případě se téměř neliší od úpravy obsažené v zákoně č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Chovanci mají právo přijímat, ale i odesílat korespondenci. Ta však může být kontrolována Vězeňskou službou. V určitých případech může ředitel ústavu rozhodnout, že korespondence určená určité osobě nebo odeslaná určitou osobou, nebude předána. Chovanec však s tímto opatřením musí být seznámen. Vězeňská služba disponuje možností korespondenci v určitých případech i zadržet (např.: podezření z páchání trestné činnosti). Za žádných okolností však nelze omezit nebo kontrolovat korespondenci mezi chovancem a určitými institucemi uvedenými v zákoně o výkonu zabezpečovací detence. Jedná se o subjekty, které se mohou účastnit na ochraně práv chovanců, tedy například obhájce, soudem ustanovený opatrovník, Veřejný ochránce práv, orgán veřejné moci, atd. Pokud hovořím o přijímání a odesílání korespondence, mohu také na tomto místě zmínit úpravu přijímání balíčků. „Chovanci se umožňuje jedenkrát za tři měsíce přijímat balíček s trvanlivými potravinami a věcmi osobní potřeby do hmotnosti 5 kg. Předání balíčku je možné i při návštěvě cestou přítomného zaměstnance Vězeňské služby, který zkontroluje jeho obsah. Vzhledem k možnosti nákupů v ústavní prodejně (§ 13 - doplňkové nákupy) se předpokládá, že balíčky budou zasílány při příležitosti

- 24 -

zejména narozenin, jmenin a Vánoc.“18 Balíčky taktéž podléhají kontrole zaměstnanců Vězeňské služby. Bez jakýchkoliv omezení však může chovanec přijímat balíčky, které obsahují prádlo, oděv, obuv, knihy a tiskoviny a věci potřebné k realizaci příslušného programu nebo potřeby k dalšímu vzdělávání nebo zájmové činnosti. Zaměstnanci Vězeňské služby ovšem na druhou stranu odeberou ze zásilek věci, které by mohly ohrozit život nebo zdraví nebo věci zakázané mít u sebe v ústavu. Užívání ústavního telefonu nebo jiných ústavních komunikačních prostředků není ve většině případů nijak omezeno, se souhlasem ředitele ústavu existuje i možnost využívání ústavního internetu. Chovanec však ke komunikaci nesmí využívat vlastní telefon, vysílačku nebo jiné komunikační prostředky. Vězeňská služba se seznamuje s obsahem rozhovorů pomocí odposlechu a je oprávněna pořizovat si také záznamy. V určitých případech je však odposlech vyloučen (např. pokud se jedná o rozmluvu mezi chovancem a obhájce nebo advokátem). O všech telefonátech a souvisejících úkonech vede ústav evidenci. Chovanci mají také nárok na přijímání návštěv. Zákon o výkonu zabezpečovací detence stanoví jeho minimální rozsah. Ten je stanoven na dvě návštěvy týdně vždy nejméně po dobu dvou hodin. Určité návštěvy, taxativně vyjmenovaných v daném ustanovení, tomuto limitu nepodléhají. Samozřejmě zde také existuje možnost omezit nebo úplně vyloučit návštěvu určité osoby, pokud to vyžaduje zdravotní stav chovance. O opatření musí být chovanec okamžitě informován. Najednou mohou navštívit chovance maximálně čtyři osoby, nestanoví-li ředitel ústavu jinak. Na průběh návštěvy zpravidla dohlíží Vězeňská služba nebo jiný odborný zaměstnanec. Jestliže však během návštěvy dojde k narušení klidu nebo pořádku závažným způsobem nebo je ohrožen život a zdraví osob v ústavu, návštěva je okamžitě přerušena nebo ukončena. Není rozhodující, kdo tento stav způsobil, jestli chovanec nebo osoba, jenž ho navštívila. Nezastupitelné místo má v systému zaručovaných práv v průběhu zabezpečovací detence i poskytování duchovních služeb, k čemuž jsou oprávněny pouze registrované církve a náboženské společnosti uznané k výkonu tohoto podle zvláštního právního předpisu.19 Tento předpis využívá legislativní zkratku „církev“. Chovanci se mohou dobrovolně účastnit společných náboženských obřadů.

Ředitel ústavu disponuje

oprávněním v odůvodněných případech porušení povinností odepřít chovanci duchovní 18

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 55. 19 Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů.

- 25 -

službu. Podrobnosti o dobách konání duchovních obřadů a pravidlech poskytování duchovních služeb upravuje vnitřní řád ústavu. Protože chovanci nemohou opustit ústav a uspokojovat své kulturní potřeby, snaží se jim zákon o výkonu zabezpečovací detence alespoň poskytnout nějakou náhradu ve formě práva půjčovat si knihy a tiskoviny z ústavní knihovny, půjčovat si a hrát společenské hry a využívat další prostředky pro kulturní vyžití, které ústav nabízí. Toto ustanovení mi připadá velmi příhodné. Jak praví staré přísloví - „kdo si hraje, nezlobí“. Nechci snad nějak tuto problematiku zlehčovat, ale myslím, že pro člověka je důležité, aby se věnoval nějakým zájmovým činnostem nebo uspokojoval své duševní potřeby. Podle mého názoru by uspokojování kulturních potřeb mohlo mít pozitivní vliv na chování, ale i léčbu chovanců. „V odůvodněných případech může povolit ředitel ústavu, aby chovanec používal v ústavu vlastní věc, zejména takovou, která příznivě ovlivní jeho zdravotní stav nebo přispěje k zlepšení atmosféry v ústavu (hudební nástroj, sportovní náčiní apod.), pokud to nebude na úkor ostatních chovanců a nenaruší se režim v ústavu.“20 Ústav je také povinen umožnit chovanci úschovu jeho vlastních peněz. Zákon o výkonu zabezpečovací detence ovšem neupravuje pouze oprávnění chovanců. Jak jsem zmínila již výše, zakotvuje i omezení nebo úplně vyloučení uplatňování a využívání některých práv neslučitelných s pobytem v ústavu. Podstatnou roli hrají také zákazy a povinnosti chovanců, aby byl zajištěn řádný a klidný průběh pobytu v ústavu.

Zákonodárce v prvních dvou odstavcích ustanovení § 17 určuje

povinnosti chovanců a v dalším odstavci vyjmenovává zákazy. Předpis chovance nutí k obvyklým závazkům, jakými jsou například klasické dodržování a zachovávání ustanovení vnitřního řádu ústavu, plnění pokynů a příkazů zaměstnanců Vězeňské služby a odborných zaměstnanců, povinnost účastnit se programů, do nichž byl chovanec zařazen a plnit úkoly s tím spojené, dodržovat zásady slušného chování a jednání, dodržovat předpisy a pokyny k ochraně bezpečnosti a zdraví a šetrně zacházet se svěřenými věcmi. „Zákon stanoví chovanci povinnost účastnit se programů, do nichž byl zařazen, a plnit úkoly z nich vyplývající. Děje se tak na základě doporučení odborníků, protože pasivní pobyt chovance v uzavřeném ústavu by nepřispěl ke splnění účelu zabezpečovací detence (vzbudit v chovanci rozhodnutí

20

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 54 - 55.

- 26 -

podrobit se ochrannému léčení), naopak by ho od takového cíle vzdaloval a jeho zdravotní stav by ohrožoval.“21 Další odstavec chovanci ukládá povinnost podrobit se osobní prohlídce v zájmu zajišťování vnitřního pořádku ústavu a odběr věcí, které by narušovaly účel výkonu zabezpečovací detence (samozřejmě osobou stejného pohlaví), stejně tak povinnost podrobit se preventivní periodické, mimořádné a výstupní lékařské prohlídce. Zaměstnancům Vězeňské služby je umožněna kontrola osobních věcí. Chovanci musí strpět úkony potřebné k jejich identifikaci, dodržovat zásady hygieny. Dále to je povinnost oznamovací, ať už se jedná o neprodlené oznamování svého onemocnění nebo zranění nebo okolností, které mohou způsobit ohrožení bezpečnosti jak chovanců, tak ústavu. Chovanci tak činí zaměstnancům Vězeňské služby. Chovancům je zakázáno vyrábět, přechovávat nebo konzumovat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky, užívat léčiva bez indikace nebo souhlasu lékaře ústavu a úmyslně poškozovat své zdraví. Chovanci nesmějí vyrábět nebo přechovávat předměty, které by mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví kohokoliv v ústavu, propagovat jakoukoliv nesnášenlivost,hrát hry o peníze, služby nebo jiné věci. Dále je například stanoven zákaz tetovat sebe nebo jiného chovance, kouřit mimo vymezené prostory a obdobně. Pokud se však chovanec nedokáže zdržet konání takových úkonů, které jsou zakázány, nebo nedokáže dodržovat své povinnosti, může Vězeňská služba v nezbytném rozsahu použít prostředky povolené zákonem o výkonu zabezpečovací detence nebo jiným zvláštním právním předpisem, jen pokud nedostačuje předchozí výzva nebo napomenutí. Zaměstnanci Vězeňské služby však musejí využívat tyto prostředky

přiměřeně

s přihlédnutím

k osobě

chovance

a

jeho

rozumovým

schopnostem.

3. 4. 3. Odpovědnost Zákon o výkonu zabezpečovací detence se nevyhnutelně musí také zabývat odpovědností za škodu způsobenou během výkonu tohoto opatření. Pokud není stanoveno jinak, tak se tato odpovědnost řídí občanským zákoníkem (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,

ve znění pozdějších předpisů), stejně tak i její

podmínky pro uplatňování.

21

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 56.

- 27 -

Chovanec odpovídá Vězeňské službě za škodu, kterou jí způsobil při plnění pracovních úkolů zaviněným porušením povinností nebo v přímé souvislosti s tímto plněním. Nutno podotknout, že za plnění pracovních úkolů se, pokud se jedná o odpovědnost za škodu, nepovažují práce při úklidu, obdobné práce potřebné k zajištění běžného chodu detenčnímu ústavu a pracovní terapie. „Způsobil-li chovanec zaviněným porušením povinnosti stanovené tímto zákonem škodu na majetku státu, se kterým hospodaří Vězeňská služba, a výše škody nepřevyšuje částku 10 000 Kč, rozhodne o povinnosti nahradit škodu ředitel ústavu. Důvodem navrhované úpravy je snaha o rychlejší, jednodušší a hospodárnější postup při řešení běžných škod malého rozsahu zapříčiněných zaviněným porušením povinností stanovených zákonem o výkonu zabezpečovací detence. (Jedná se o osvědčený a řadu let používaný institut převzatý ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Pokud škoda nebude takto uhrazena dobrovolně, bude se postupovat soudní cestou, tj. podáním žaloby na náhradu škody.“22 Na druhou stranu také Vězeňská služba odpovídá za škodu způsobenou při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s plněním. Obdobně odpovídá Vězeňská služba chovancům při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Dále potom za škodu způsobenou na odložených věcech a při odvracení škody. Odpovědnost jak chovanců, tak i zaměstnanců Vězeňské služby se řídí zvláštními právními předpisy vztahujícími se na zaměstnance v pracovním poměru.

3. 4. 4. Zdravotní péče a sociální podmínky Chovanci mají právo na zdravotní péči garantovanou v rozsahu a za podmínek stanovených ve zvláštních právních předpisech.23 Musíme ale také brát ohled na omezení vyplývající z účelu zabezpečovací detence a zdůraznit, že ústavy nejsou koncipovány jako léčebny ani jako zdravotnická zařízení. Zdravotní péče je v ústavech většinou zajišťována na základě smluvního vztahu se zdravotnickým zařízením. Ústav pro výkon zabezpečovací detence chovancům obstarává základní sociální podmínky. Co se pod tímto výrazem rozumí určuje § 20 zákona o výkonu zabezpečovací detence. Jde zejména o opatření, která jsou nezbytná pro za těchto podmínek normální „fungování“ člověka při pobytu v ústavu pro výkon zabezpečovací 22

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 56 - 57. 23 Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

- 28 -

detence. Na prvním místě je bezpochyby zmíněna pravidelná strava, samozřejmě je nutné přihlížet ke zdraví a věku chovanců a případně vynaložené energie v práci. Taktéž jsou poskytovány základní prostředky osobní hygieny a zabezpečeno lůžko, židli a prostor pro uložení osobních věcí. Chovancův oděv musí odpovídat povětrnostním podmínkám a musí dostatečně chránit jeho zdraví. Každý může nosit svůj vlastní oděv, pokud splňuje podmínky stanovené zákonem o výkonu zabezpečovací detence (především hygienická nezávadnost). V případě, že tento vlastní oděv nevyhovuje, je chovanec nucen odevzdat ho do úschovy ústavu a používat oděv, obuv a prádlo ústavní. Ústav také dbá o každodenní osmihodinovou dobu ke spánku v době nočního klidu, dobu potřebnou k osobní hygieně, úklidu a stravování. Každý chovanec má právo na nejméně jednohodinovou vycházku a přiměřené osobní volno. „Chovancům, kteří jsou bez finančních prostředků, se poskytne sociální kapesné ve výši 100 Kč za období jednoho kalendářního měsíce. Těchto prostředků mohou využít zejména k doplňkovým nákupům v ústavní prodejně.“24 Ústavu je stanovena povinnost vyrozumět bez odkladu osobu určenou chovancem při jakékoliv změně nebo události související s daným chovancem. K ulehčení budoucího samostatného života na svobodě a k vytvoření vyhovujících podmínek slouží sociální služby, které poskytují příslušné orgány veřejné správy. Chovancům, kteří jsou schopni, jak po stránce inteligenční, tak po stránce zdravotní, zvládnout základní, v některých případech i středoškolské vzdělání, musí být ústavem umožněno účastnit se příslušného vzdělávacího programu nebo jiných forem vzdělávání. Není vyloučena také možnost zvyšování si kvalifikace. Mladistvému chovanci, který ještě nedokončil základní vzdělání se získání tohoto vzdělání umožní vždy. „…vzdělávání lze považovat za jednu z významných forem resocializace, respektive sociální

rehabilitace směřující k žádoucí společenské adaptaci. Cíle

základního vzdělávání jsou stanoveny v § 44 školského zákona a není pochyb o tom, že u nedospělých chovanců (s neukončeným vývojem) může sehrát jejich pravidelné výchovně vzdělávací působení důležitou kultivační a resocializační roli.“25

24

25

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 57. Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 57.

- 29 -

3. 4. 5. Zaměstnávání chovanců Zákon o výkonu zabezpečovací detence mimojiné stanoví podmínky pro zaměstnávání chovanců. To se ale týká pouze takových chovanců, jenž nejsou zařazeni do programu s pracovní terapií. Nutno podotknout, že práce není v ústavu pro výkon zabezpečovací detence povinností každého chovance, ale je zprostředkována pouze těm, kteří si podali žádost. Nabídnutá práce musí odpovídat zdravotnímu stavu a způsobilosti chovance. Práci chovanci vykonávají výhradně v ústavu. Za provedenou práci náleží chovanci odměna, která se řídí zvláštními právními předpisy upravujícími pracovní odměňování osob umístěných v ústavu zařazených do zaměstnání ve výkonu odnětí trestu svobody.26 Tato odměna je zajišťována ústavem. Pracovní podmínky se řídí zvláštními právními předpisy vztahujícími se na zaměstnance v pracovním poměru. V tomto případě, pokud jde o chovance, jsou nutně nastavena omezení. Jednak ta, která vyplývají z účelu a smyslu zabezpečovací detence, a poté ta, která mohou ohrozit nebo vyvolat nebezpečí újmy na zdraví nebo majetku především zákaz práce chovanců s omamnými nebo psychotropními látkami, jedy nebo obdobnými látkami.

3. 4. 6. Zacházení s chovanci S chovanci v ústavu odborní zaměstnanci většinou nepracují individuálně (pokud se nejedná o jeho zdravotní stav), ale využívají k tomu vytvořené skupiny. Rozřazováním chovanců do skupin je pověřena zvláštní odborná komise, jmenovaná ředitelem ústavu, složená z odborných zaměstnanců ústavu. Tato komise přihlíží především k pohlaví chovanců, jejich věku, zdravotnímu stavu, charakteristice osobnosti a trestné činnosti. Pokud má být chovanec přiřazen k určité skupině, musí komise brát v úvahu i jeho stanovisko. „Při zařazování chovanců do skupin je nutno dbát na maximální vyloučení nebezpečí rizikových faktorů plynoucích ze stupně narušení chovanců, a to s přihlédnutím k jejich kriminální minulosti. Je nutné mít na zřeteli, že se bude často jednat o osoby hodnocené jako vysoce nebezpeční agresoři a sexuální devianti, u nichž lze na základě vyšetření duševního stavu oprávněně předpokládat, že se mohou dopustit závažné trestné činnosti.“27 26

§ 33 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. 27 Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 58.

- 30 -

Konkrétní možné činnosti ve skupinách můžeme nalézt v léčebných, psychologických,

vzdělávacích,

pedagogických,

rehabilitačních

a

činnostních

programech. Pokud je však chovanec umístěn do programu se zdravotní péčí, je povinen se této péči podrobit. Zde jsou vyloučeny úkony, které lékař vyloučí. V žádném případě nelze nařídit takový zákrok, který by ovlivnil život chovance zásadním způsobem (například kastrace). Každý program v sobě zahrnuje dosažení určitého cíle, tedy působit nějakým způsobem na chovance a stimulovat ho konkrétním daným směrem, který je určován právě konkrétním programem. Chovanec, v případě, že existuje možné zařazení do více skupin, si může vybrat jemu vyhovující skupinu a program. Komplexní zpráva slouží jako pomůcka, která je zpracovávána za účelem zjištění fungování a efektivity programů každé tři měsíce v průběhu výkonu zabezpečovací detence v ústavu. Na vypracování se podílí komise složená z odborných zaměstnanců ústavu (dále jen „odborná komise“). Zaměřuje se především na budoucí vývoj stavu chovance z hlediska změny zabezpečovací detence na ochranné léčení a úspěšnost výkonu zabezpečovací detence. Pokud odborná komise zjistí, že důvody, pro které byla danému chovanci nařízena zabezpečovací detence, již pominuly, vypracovává se zvláštní podrobná zpráva, která se předkládá řediteli ústavu s doporučením na propuštění chovance ze zabezpečovací detence nebo na změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení. V případě, že ředitel souhlasí, podá neprodleně návrh okresnímu soudu v obvodu, kde chovanec zabezpečovací detenci vykonává, a vyrozumí taktéž příslušného státního zástupce. Jakmile však ředitel je odlišného názoru a se zprávou se neztotožní, je povinen zaslat danou zprávu odborné komise s vlastním stanoviskem okresnímu soudu, v jehož obvodu se nachází ústav pro výkon zabezpečovací detence.

3. 4. 7. Odměny a kázeňské tresty Z logiky věci vyplývá, že pokud jsou stanoveny určité povinnosti a zákazy, musí být vypracován také systém trestů. Je jasné, že pouhé trestání za prohřešky nestačí a je třeba chovance pozitivně motivovat a vést k dobrovolnému plnění povinností. Jinak by výkon zabezpečovací detence nebyl možný a ani účelný. Nejprve bych se chtěla zmínit o odměnách, představujících příznivé následky pro chovance, kteří se svým chováním a jednáním snaží přistupovat k výkonu zabezpečovací detence a jim stanoveným povinnostem a práci kladně a zodpovědně a kteří spolupracují s odbornými zaměstnanci a zaměstnanci Vězeňské služby. Odměnu - 31 -

lze udělit v následujících formách - může jít o pochvalu, veřejnou pochvalu nebo veřejné poděkování, mimořádné zvýšení doby trvání návštěv v kalendářním měsíci nebo jiná osobní výhoda, anebo věcná nebo peněžitá odměna až do výše 1000 Kč. Na druhou stranu je nutné odradit chovance od páchání kázeňských přestupků. V zákoně o výkonu zabezpečovací detence se jimi rozumí zaviněné porušení základních povinností chovance, kterými jsem se zabývala výše. Za tento kázeňský přestupek může být uložen kázeňský trest, předtím však musí být chovanci umožněno, aby se k celé věci vyjádřil. Trest nelze uložit, pokud nebyly dostatečně zjištěny veškeré okolnosti přestupku a prokázáno zavinění na straně chovance při jeho jednání. Situaci, kdy chovanec spáchá ve výkonu zabezpečovací detence čin, který má znaky přestupku, lze vyřešit také uložením kázeňského trestu. V žádném případě to však neznamená, že pokud znaky skutku odpovídají trestnému činu, že by bylo možno řešit věc jinak než trestním stíháním. Kázeňské tresty zákon o výkonu zabezpečovací detence vyjmenovává taxativním výčtem. Jedná se o napomenutí, veřejnou důtku, odnětí osobní výhody udělené jako výše zmíněná odměna, odnětí možnosti účastnit se kulturní nebo společenské akce v ústavu a propadnutí věci. Současně však musíme respektovat určitá omezení v ukládání těchto trestů. Napomenutí nelze uložit vedle veřejné důtky a samotný trest se neukládá, pokud se jeví jako dostatečné jeho projednání s chovancem. Pokud uplynula od spáchání konkrétního přestupku doba delší než jeden rok, kázeňský trest se taktéž neuloží. Zákon o výkonu zabezpečovací detence stanoví výčet věcí, o kterou může při kázeňském trestu propadnutí věci jít. Pokud nebylo rozhodnuto o propadnutí věci, lze rozhodnout o jejím zabrání. Zákon taktéž stanoví okruh objektů. Vlastníkem se však, jak se dá předpokládat, v obou případech stává stát. Kázeňská pravomoc je svěřena do rukou generálního ředitele Vězeňské služby a ředitelům ústavů pro výkon zabezpečovací detence. Toto řešení není jedinou možnou variantou. Kázeňskou pravomoc mohou vykonávat i jiní zaměstnanci Vězeňské služby, potřebují k tomu však zmocnění generálního ředitele Vězeňské služby nebo s jeho souhlasem ředitele ústavu. Proti uloženému kázeňskému trestu lze samozřejmě podávat opravné prostředky. Chovanci mají k dispozici stížnost, kterou musejí podat do tří dnů ode dne oznámení rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Odkladný účinek má tato stížnost pouze v případě ukládání propadnutí věci. O stížnosti rozhodne do pěti pracovních dnů ode dne jejího doručení ředitel ústavu nebo k tomu zmocněný

- 32 -

zaměstnanec Vězeňské služby. O stížnosti proti rozhodnutí ředitele ústavu rozhoduje ředitel Vězeňské služby.

3. 4. 8. Opatření k zajištění bezpečnosti „Toto ustanovení ukládá obecnou povinnost řediteli ústavu přijmout taková opatření, která zajistí bezpečnost chovanců i dalších osob přítomných v ústavu, včetně zaměstnanců, kteří v ústavu pracují. Jedná se nejen o zajištění bezpečného běžného chodu ústavu, ale mimo jiné o zajištění bezpečnosti v mimopracovní době, při předcházení mimořádným událostem apod.“28 Ústav je povinen zabezpečit takové podmínky fungování tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost chovanců, zaměstnanců, ale i příchozích osob, a nebylo narušeno plnění programů. Zákon o výkonu zabezpečovací detence upravuje tzv. akutní krizové opatření. Chovanec je za podmínek zde stanovených - bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiného umístěn na základě rozhodnutí odborného zaměstnance do izolační místnosti s vybavením omezujícím možnost sebepoškozování. Přemístěn je pouze na dobu nezbytně nutnou. Izolační místnost musí odpovídat požadavkům, které na ni klade zákon o výkonu zabezpečovací detence (výměra, druh osvětlení, vytápění,…). Pokud je chovanec umístěn do takovéto místnosti, musí se podrobit mimořádné lékařské prohlídce, zároveň nejméně každých 24 hodin lékař zhodnotí zdravotní stav chovance a zda trvají důvody, které odůvodňují další trvání izolace. Odborní zaměstnanci na chovance dohlížejí ve zvýšené míře za účelem jeho zklidnění a utlumení jeho agresivity. Zároveň provádějí kontrolu zaměstnanci Vězeňské služby. Ti k tomuto úkolu mohou využít i kamerového systému. O uložení akutního krizového opatření musí ústav neprodleně informovat státního zástupce vykonávajícího dozor nad výkonem zabezpečovací detence a opatrovníka, je-li soudem chovanci ustanoven. O průběhu opatření se vede podrobná dokumentace. V nezbytně nutných případech je povoleno užít k ochraně chovance, ale i jiných osob, omezovacích prostředků, kterými je pobyt na uzavřeném oddělení, umístění chovance v izolační místnosti (ta musí splňovat podmínky zmíněné výše), omezení chovance

v pohybu

prostřednictvím

ochranným

pásů,

omezení

chovance

prostřednictvím manuálního držení zaměstnancem a akutní parenterální podávání psychofarmak, pokud se nejedná o léčbu na žádost chovance, nebo dlouhodobou léčbu psychiatrické poruchy. 28

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 61.

- 33 -

„Použití omezovacích prostředků je opatření výjimečné, ke kterému lze přistoupit jen v nezbytně nutných případech. Omezovací prostředky je možné použít, jestliže byly jiné možnosti vyčerpány bez dosažení kladného výsledku. Jejich použití je přípustné pouze tehdy, když nelze nalézt odstranitelnou příčinu chování chovance a v situacích, kdy je riziko z jeho chování velmi vysoké.“29 Zákon o výkonu zabezpečovací detence tedy jasně stanoví, za jakých okolností lze omezovacích prostředků použít. Jasně z ustanovení vyplývá jejich použití jako ultima ratio, tedy když ostatní prostředky selhávají. O aplikaci omezujících opatření se neprodleně vyhotovuje zápis a vyrozumívají se státní zástupce a opatrovník, stejně jako v případě akutního krizového opatření. Pokud jsou omezovací prostředky vůči chovanci užity po delší dobu, je nutné zajistit, aby byl pravidelně kontrolován lékařem a musí být přijata opatření, aby si chovanec sám neublížil nebo nebyl zraněn. V tomto případě mu však i nadále musí být umožněna osobní hygiena. Použití prostředků neznamená automaticky zákaz návštěv, právě naopak, někdy může právě návštěva napomoci ke zklidnění chovance. Omezovací prostředky lze použít pouze v nezbytně nutném rozsahu a po nezbytně nutnou dobu. O možnosti využití omezovacích prostředků je nutné upozornit chovance při přijímání do ústavu k výkonu zabezpečovací detence.

3. 5. Pachatelé umísťovaní do detenčních ústavů Všeobecně lze říci, že osoby, zařazované do ústavů pro výkon zabezpečovací detence,

jsou

většinou

jedinci

nespolupracující,

nepodrobiví,

sociálně

těžce

maladaptované a agresivní, kteří odmítají ochranné léčení a nemají chuť se jí podrobit. Poté sem budou začleňováni pachatelé stižení nevyléčitelnou nebo velmi těžce léčitelnou duševní chorobou. V našich podmínkách musí jít vždy o osobu duševně nemocnou nebo narušenou, která má sklony k recidivě. Jedinci, umísťovaní do ústavů pro výkon zabezpečovací detence, musejí pro společnost představovat hrozbu. Zákonodárce byl nucen stanovit určitou míru nebezpečnosti daného pachatele pro své okolí, která je většinou spojována se závažností a nebezpečností konkrétního protiprávního jednání, tedy trestného činu. Zabezpečovací detence se uplatňuje tedy jen v případech, kde se jedná o závažnější trestnou činnost, která představuje pro společnost vysokou nebo obzvláště vysokou míru nebezpečnosti. Tyto okolnosti však musíme řešit ve spojitosti s nebezpečností pobytu pachatele na 29

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 61.

- 34 -

svobodě. To znamená, že daná osoba musí spáchat závažnější trestný čin a zároveň musí jeho pobyt na svobodě představovat do budoucna hrozbu pro společnost. Pokud zde existuje důvodná obava, že pachatel spáchá stejně závažný nebo ještě závažnější trestný čin znovu - samozřejmě pod vlivem duševní poruchy nebo v souvislosti s ní, lze bezpochyby usuzovat, že jeho pobyt na svobodě nepřijatelný opravdu je. Okruh osob, které je možné umístit do detenčního ústavu, je odbornou veřejností většinou rozdělován na tři velké skupiny. Jsou to nepříčetní pachatelé, pachatelé se zmenšenou příčetností nebo jednající pod vlivem duševní poruchy a pachatelé zneužívající jakoukoliv návykovou látku. Při předkládání návrhu změny trestního zákona a zákona o výkonu zabezpečovací detence odborná veřejnost probírala i záležitost tzv. preventivní detence. „Teoreticky by se mohla týkat osob, které se dopustily trestné činnosti bagatelního charakteru, avšak zároveň je u nich predikováno páchání závažné trestné činnosti. Ani v tomto případě však není podle expertů vhodné uvažovat o možném uložení zabezpečovací detence, a to zejména vzhledem k obecné zásadě přiměřenosti.“30 Z uvedeného vyplývá, že budou kladeny vysoké nároky na znalecké posudky týkající se zdravotního stavu pachatele trestné činnosti. Znalci budou nuceni určovat hranici, která povede mezi pachateli, kterým soud ukládá zabezpečovací detenci a jedinci, kterým bude uloženo pouze ochranné léčení. K tomuto účelu bude přibírán minimálně jeden, lépe však dva znalci z oboru psychiatrie. Zpracovaný znalecký posudek by měl reagovat na dotazy soudu, zda je pachatelův pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný a jestli postačí uložení ochranného léčení k ochraně společnosti před jedincem stiženým duševní poruchou. Jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence, bude toto ochranné opatření ukládáno osobám nebezpečným pro své okolí. Důvodová zpráva přihlíží k odborným poznatkům z oborů zabývajících se těmito jedinci a snažil se příkladmo vyjmenovat tyto pachatele: 1) vrazi, kteří mají v životní historii předchozí násilnou trestnou činnost (i vraždu) a kteří jsou posouzeni jako nebezpeční - konkrétně: a) vrazi s diagnózou sexuálního sadismu (a jeho variant), patologické sexuální agresivity - bez předchozí recidivy, b) vrazi s diagnózou defektní či hraničně defektní inteligence - bez předchozí recidivy, 30

Stožický, P. Ústav pro výkon zabezpečovací detence - Okruh osob vhodných k umístění. České vězeňství, 2006, č. 1, s. 9.

- 35 -

c) vrazi - recidivisti s rysy anetičnosti31 a explozivity, d) ostatní vrazi, kteří mají v minulosti násilí a jsou posouzeni jako nebezpeční. 2) Sexuální devianti - multirecidivisti - u nichž prokazatelně opakovaně selhala ochranná léčba, konkrétně: a) patologičtí agresoři - recidivující pachatelé pohlavního násilí, b) pachatelé pohlavního zneužívání - více než dvakrát v minulosti trestaní bez efektu ochranného léčení, c) sexuální delikventi s organicky podmíněnou poruchou osobnosti, bezvýsledně léčenou. „Stručně řečeno, český detenční ústav bude určen nejnebezpečnějším z nebezpečných pachatelů, jejichž trestná činnost je popisována nejen čísly paragrafů, ale i psychiatrickými diagnózami.“32 Tyto obecně lze říci agresory (ať už sexuální nebo jiné) nejsou obyčejné psychiatrické léčebny nebo další zdravotnická zařízení schopny udržet v tamějších podmínkách. Pachatelé často terorizují ostatní duševně nemocné, kteří se zde podrobují určité terapii a léčbě, často dobrovolně a ve spolupráci s odborníky. Z těchto léčeben utíkají a poté se dopouštějí často i závažnější trestné činnosti.

3. 5. 1. Pachatelé nepříčetní - trestně neodpovědní Tuto první skupinu představují pachatelé, kteří spáchali čin vysoce nebezpečný pro společnost, nelze je však za tento čin odsoudit, neboť nejsou trestně odpovědní - jde o pachatele nepříčetné. Nepříčetnost je psychický stav, ve kterém pachatel páchající protiprávní čin není schopen rozpoznat nebezpečnost svého chování nebo ho nedokáže ovládat. Tomuto jedinci tedy chybí rozpoznávací nebo ovládací schopnost. První složkou se rozumí schopnost jedince chápat důsledky svého konání a druhou složkou je schopnost pachatele své jednání ovládat. Ke konstatování nepříčetnosti postačí, pokud absentuje alespoň jedna z těchto složek. Duševní poruchou se v tomto případě rozumí nejen duševní nemoc, ale i hluboká porucha vědomí, mentální retardace nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Pokud se jedná o tuto první skupinu, soud ukládá zabezpečovací detenci obligatorně. Musejí však být splněny všechny předepsané podmínky uvedené v ustanovení § 72a odst. 1 trestního zákona.

31 32

anetičnost - extrémní bezcitnost, krajní emoční plochost, také absence soucitu Bajcura, L. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 2, s. 25.

- 36 -

3. 5. 2. Pachatelé se zmenšenou příčetností nebo jednající ve stavu vyvolaném duševní poruchou Druhou skupinu můžeme pomyslně rozdělit na část pachatelů, jimž soud ukládá zabezpečovací detenci obligatorně a na část, které je ukládána fakultativně a záleží čistě na posouzení situace soudem. Soud je povinen uložit zabezpečovací detenci pachateli, který splňuje podmínky pro zařazení do této skupiny, pokud ale současně upustí od potrestání. Zmenšená příčetnost není v platných předpisech nikde definována, na rozdíl od nového trestního zákoníku. Ten ji definuje v ustanovení § 27 a to následovně - kdo pro duševní poruchu v době spáchání trestného činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný. Zmenšená příčetnost je tedy stavem, kdy intelektuální a volní schopnosti jsou u pachatele v různé intenzitě oslabeny nebo sníženy. Skutečnost, že pachatel spáchal trestný čin právě ve stavu zmenšené příčetnosti, ještě neznamená automatické vyloučení jeho trestní odpovědnosti. Pouze soud nezvolí klasický postup vůči pachateli, ale uchyluje se ke zvláštnímu jednání. Důležitý je dopad z hlediska užití trestu nebo ochranného opatření. Zmenšená příčetnost je kategorií právní, soud si zde v každém případě vyžádá znalecký posudek. Soud ale může zabezpečovací detenci v rámci této skupiny uložit i fakultativně, a to pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Zároveň musí být splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 72a odst. 2 trestního zákona. Tomuto pachateli soud bude ukládat zabezpečovací detenci spolu s trestem.

3. 5. 3. Pachatelé trvale zneužívající návykové látky Pachatelé spadající do třetí a poslední skupiny se oddávají zneužívání návykové látky. Pod jejím vlivem poté následně páchají závažnější trestnou činnost nebo ji páchají opakovaně v souvislosti s jejím zneužíváním. V tomto případě soud zabezpečovací detenci ukládá fakultativně, samozřejmě musí být také splněny zákonem uložené podmínky. Důležité je jednání pachatele, které musí být spojeno se zneužíváním návykové látky. Postačí i menší ovlivnění, pachatelův stav nemusí dojít až na hranici zmenšené příčetnosti nebo nepříčetnosti. Je tedy nasnadě, že půjde o jedince, kterým bylo uloženo ochranné léčení již v minulosti, možná i opakovaně. Soud ukládá ochranné opatření vedle jiného trestu. Třetí skupina je podle MUDr. Slavoje Brichcína a doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny tou nejproblematičtější. Lidé, kteří trvale užívají drog, a alkoholici tvoří dosti početnou skupinu v naší populaci. Existuje zde reálné nebezpečí, že by ústav pro výkon - 37 -

zabezpečovací detence mohli zahltit. Proto se oba odborníci shodují na tom, že by bylo vhodné tyto delikventy umisťovat do specializovaných zařízení.

3. 5. 4. Mladiství pachatelé Ochranné opatření zabezpečovací detence lze samozřejmě od 1. 1. 2009 uložit i mladistvému pachateli. Zákon o výkonu zabezpečovací detence mění znění § 21 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) - dále jen „zákon o soudnictví ve věcech mládeže“, kde mezi ochranná opatření zařazuje právě tento institut. Odstavec druhý uvedeného ustanovení zároveň stanoví, že se zabezpečovací detence bude ukládat podle trestního zákona. Již delší dobu se stále více setkáváme s brutálními vraždami, které páchají mladí lidé, blízcí věku mladistvích nebo dokonce mladiství. Často zde hrají roli jen menší částky peněz nebo nějaká pouliční zábava různých part, kdy jsou okrádáni bezbranní staří lidé pro pár stokorun nebo „jen pro zábavu“ zmlácen a ukopán nějaký bezdomovec. „Vraždy jsou prováděny s nebývalou brutalitou a nápadná je citová chladnost pachatelů a netečnost ke spáchanému činu. Tito lidé se dopouštějí vražd bez citové odezvy a jejich vztah k činu je zcela pragmatický. Jde o jedince, kteří nemají úctu k životu druhého, ale ani obavu o vlastní život.“33 Ne všichni odborníci však s možností ukládat zabezpečovací detenci i mladistvým souhlasí. Poukazují na to, že mladistvým by se spíše měla ukládat ochranná opatření mírnější. Evidentně se musí klást důraz na jejich dospívání a výchovu. Jenže co dělat, když mladistvý pachatel vykazuje známky sexuálních nebo psychických poruch? Podle mého názoru by se v tomto případě mělo přistoupit k takovémuto sice razantnějšímu, ale účinnějšímu prostředku, protože těžko říci, jestli bychom se poté nesetkali s dotyčným mladistvým pachatelem u soudu znovu, tentokráte již plně trestně odpovědným, který může mít na svědomí mnohem více závažnějších trestných činů díky tomu, že byla podceněna léčba v jeho mládí. Pokud se s účinnou léčbou začne dříve, hlavně u mladistvých, existuje větší šance na pachatelovu resocializaci a možnost návratu do normálního života.

33

Vobora, A. a kol. lékařů. Komu detenční ústavy?. České vězeňství, 1994, č. 3, s. 31.

- 38 -

4. ZABEZPEČOVACÍ DETENCE V EVROPĚ Právní úprava zabezpečovací detence v různých státech Evropy je velmi diferencovaná. Tento institut je pojímán různě. Většinou je zařazován do skupiny ochranných opatření, která se zaměřují na pachatele s duševní poruchou nebo na velmi nebezpečné pachatele představující nenapravitelnou hrozbu pro společnost. Jeho úprava je ale ovlivněna různými potřebami států a také odlišným chápáním trestání, které má své kořeny v tradicích a historii. Zabezpečovací detenci mohou pachatelé vykonávat v různorodých zařízeních. Jedná se především o věznice, často se specializovaným oddělením, psychiatrické léčebny nebo zvláštní detenční ústavy.

4. 1. Německo V Německu má zadržování nebezpečných pachatelů, zejména tedy agresorů, sadistů a nebezpečných vrahů, v ústavech podobných dnešním detenčním ústavům již dlouholetou tradici. První vlaštovkou v této problematice se stal zákon proti nebezpečným zvykovým zločincům (recidivistům) ze dne 24. 12. 1933. Zabezpečovací detence slouží jako krajní prostředek, tedy jako opatření, které je ukládáno až v poslední řadě, pokud již jiné prostředky nemají uplatnění. V Německu je zabezpečovací detence upravena v německém trestním zákoně (Sicherungsverwahrung) a je řazena mezi nápravná a zabezpečovací opatření, kterými je omezována osobní svoboda. Nápravným a zabezpečovacím opatřením však není pouze zabezpečovací detence, ale dále také další dva instituty - umístění na psychiatrickou kliniku a umístění do odvykacího léčebného ústavu. Německý trestní zákoník vychází z určitých materiálních podmínek, kterými jsou sklon pachatele k páchání trestné činnosti, závažnost této trestné činnosti a nebezpečnost pachatele pro společnost.34 Rozhodovat o nařízení nebo o trvání již nařízené zabezpečovací detence je svěřeno senátu trestního soudu. Podle dané německé úpravy lze ukládat zabezpečovací detenci obligatorně nebo fakultativně. Soudy nařizují pachateli obligatorně zabezpečovací detenci vedle trestu, pokud byl spáchán pachatelem úmyslný trestný čin, za který je odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání nejméně dvou let. Zároveň však musí být splněna alespoň jedna z následujících podmínek - buď jde o pachatele, který již byl za úmyslný trestný čin již dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok před vyhlášením 34

Hezczeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 201.

- 39 -

rozsudku za tento nový trestný čin, nebo jde o pachatele, který již vykonal trest odnětí svobody nejméně na dva roky nebo ve stejné délce vykonal ochranné léčení za jeden nebo více takových trestných činů před vyhlášením rozsudku za tento nový trestný čin. Zabezpečovací detence je ukládána fakultativně, pokud jde o pachatele, který spáchal tři úmyslné trestné činy, ale zároveň je za jeden nebo více z nich již odsouzen k trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok a je nyní znovu odsuzován za jeden nebo více těchto trestných činů k trestu odnětí svobody v trvání nejméně tří let. Při nařizování zabezpečovací detence se obdobně jako v jakékoliv jiné úpravě tohoto institutu uplatňuje zásada přiměřenosti, která je současně také jednou z hlavních zásad celého trestního práva. Uložená sankce by měla odpovídat závažnosti trestného činu spáchaného daným pachatelem, měla by se v ní odrážet nebezpečnost činu pro společnost a v neposlední řadě by se mělo přihlížet k osobě pachatele, jeho vlastnostem, chování a jiným důležitým rysům jeho osobnosti. Zabezpečovací detenci tedy nelze nařizovat, pokud zde existuje jiný prostředek, který by splnil požadovaný účel, tedy ochránil společnost před nebezpečným pachatelem. Zabezpečovací detence je v Německu usazena a dobře funguje od 30. let minulého století, a proto je plně využívána. Nedostatky již stihl vyřešit tamní ústavní soud s pomocí bohaté judikatury ostatních soudů. V roce 1998 bylo Německo otřeseno řadou případů sexuálního násilí na dětech, což mělo za následek přijetí novely současného trestního zákoníku, který navíc umožňuje uložit zabezpečovací detenci i pokud chybí předchozí odsouzení v taxativně vymezených případech. Jedná se zejména o násilné a sexuální trestné činy. Současně byla zrušena úprava časového omezení zabezpečovací detence a ta je již nyní ukládána neomezeně. Soud je však nadále povinen přezkoumávat každé dva roky trvání důvodů uložení zabezpečovací detence pro její pokračování.35 Trestní zákoník se v roce 2002 dočkal novely, která měla řešit situace, kdy se podmínky rozhodující pro uložení zabezpečovací detence, jako je například sklon k páchání závažné trestné činnosti nebo nebezpečnost pachatele, projeví až při výkonu trestu odnětí svobody. V tomto případě je soud oprávněn rozhodnout o nařízení detence až později, tedy v době, kdy se zjistí, do jaké míry je konkrétní pachatel pro společnost nebezpečný. Současně musí být splněny obecné podmínky pro její uložení.36

35

Hezczeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 202. 36 Hezczeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 202.

- 40 -

Další novela již umožňuje soudu dodatečně nařídit zabezpečovací detenci, pokud je během výkonu trestu odnětí svobody zjištěno, že pro společnost je daný pachatel nebezpečný. Opět zde ale musí být splněny obecné podmínky pro uložení tohoto opatření a dodatečná nebezpečnost se projeví při výkonu odnětí svobody uloženého za taxativně vyjmenované trestné činy. V některých zvlášť závažných případech je možné nařídit detenci i při absenci podmínek obecně nutných k jejímu nařízení.37

4. 2. Slovensko Slovensko rekodifikovalo celé své trestní právo hmotné a procesní v roce 2005 s účinností od počátku roku 2006. Výsledkem byl trestný zákon (zákon č. 300/2005 Z. z.) a trestný poriadok (zákon č. 301/2005 Z. z.), který již zná institut detence (detencia). Účel detence je samozřejmě jako v ostatních úpravách ochrana společnosti před nejnebezpečnějšími pachateli, kteří jsou umístěni ve speciálních detenčních ústavech se zvláštními léčebnými režimy. Výkon detence a dozor nad jejím výkonem je upraven v trestném poriadku. Plně se zde uplatňuje také zásada přiměřenosti, kdy se detence užije jako poslední možnost, kdy ostatní opatření selhávají. Ve slovenské úpravě je detence také neomezená, zákon však ukládá soudům povinnost nejméně každý rok na návrh detenčního ústavu nebo na žádost osoby umístěné v ústavu přezkoumávat důvody trvání další izolace pachatele od společnosti a poté rozhodnout o jejím prodloužení nebo o jeho propuštění na svobodu, pokud důvody pominuly.38 Slovenská úprava stejně tak jako naše česká rozlišuje mezi obligatorním a fakultativním ukládáním detence. Detence je ukládána při splnění následujících podmínek a v těchto třech variantách. V průběhu výkonu trestu odnětí svobody je u chovance na základě lékařského posudku zjištěna duševní porucha, která je nevyléčitelná a zároveň je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný pro okolí. Pokud jsou podmínky splněny, soud na návrh prokurátora nebo ředitele ústavu výkonu trestu rozhodne o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a nařídí přemístění jedince do detenčního ústavu. Soud může nařídit detenci také za okolností, kdy pachatel spáchal úmyslný trestný čin a odmítá ochranné léčení nebo toto ochranné opatření nemůže 37

Hezczeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 203. 38 Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 312.

- 41 -

splnit svůj účel a pachatel je pro společnost nebezpečný. V tomto případě je pachatel umístěn v detenčním ústavu až po výkonu trestu odnětí svobody. Jako poslední možnost soudu umístit nebezpečného pachatele do detenčního ústavu je nařízení detence u pachatelů zvlášť závažných zločinů spáchaných se sexuálním motivem nebo u recidivisty, který páchá zvlášť závažné zločiny. V tomto případě pachatel také nejprve musí vykonat trest odnětí svobody.39

4. 3. Nizozemí Historie zabezpečovací detence v Nizozemí sahá až do roku 1911, kdy se daný institut začal rozšiřovat. Nejprve byli pachatelé s psychickou poruchou umísťováni do státních zdravotnických zařízení na základě TBR - tzv. „detence z moci vlády“ (terbeschikkingstelling van de Regering). TBR bylo v roce 1988 nahrazeno novým institutem TBS - „detencí“ (terbeschikkingstelling), který lépe rozpracovává problematiku detence a upravuje podmínky jejího ukládání. Existují dvě možnosti nařízení TBS - buď samostatně, to v případě, kdy pachatel je trestně neodpovědný, nebo vedle jiného trestu, pokud pachatel jednal ve stavu zmenšené příčetnosti. Pachatel, jemuž má být TBS uloženo musí během páchání trestného činu trpět duševní poruchou nebo sníženou rozpoznávací složkou. Současně je možné za spáchaný trestný čin uložit trest odnětí svobody minimálně čtyři roky a detence je ukládána v souvislosti s izolací pachatele od společnosti a k zajištění veřejného pořádku nebo majetku. Nutno podotknout, že na rozdíl od jiných evropských úprav není zde rozhodující předchozí odsouzení pachatele.40 Pokud se soud rozhodne uložit pachateli toto opatření, je nutné si vyžádat znalecký posudek, který se především orientuje na osobnostní prvky pachatele. Tento posudek však nezpracovává jeden znalec, ale skupina znalců z několika různých oborů, z nichž jsou minimálně dva z oboru psychiatrie a psychologie. Jejich úkolem je zodpovědět otázky, zda je pachatel trestně odpovědný nebo jednal ve zmenšené příčetnosti, zda je pro své okolí nebezpečný nebo zda trpí nějakou duševní poruchou. Znalci se také poté vyjadřují k řešení léčby daného pachatele.41

39

Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 313. 40 Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 313. 41 Sexuální deviace - Závěrečná zpráva projektu. KAP/02/53. Praha : Poradna pro občanství/občanská a lidská práva, Velvyslanectví Nizozemského království, 2002, s. 25.

- 42 -

TBS lze uložit maximálně na dobu dvou let a poté musí dojít k přezkoumání důvodů trvání detence, kterou lze prodloužit o jeden nebo dva další roky. Pokud jde o nenásilnou trestnou činnost pachatele, lze TBS prodlužovat maximálně pouze o další čtyři roky. Na druhou stranu jestliže pachatel trestným činem zasáhl do tělesné integrity oběti, TBS je možné nařídit i na dobu neurčitou. Toto časově neomezené prodloužení se však pojí s nutností vypracovat dodatečný znalecký posudek zaměřený na duševní stav pachatele.

4. 4. Dánsko V dánském právním řádu figuruje institut preventivní detence od roku 1925, kdy se ukládala samozřejmě nebezpečným pachatelům, recidivistům a psychopatům. Výkon preventivní detence je svěřen speciálním psychiatrickým léčebnám se zvýšenou ostrahou nebo zvláštním věznicím. Preventivní detenci lze uložit jen za splnění podmínek stanovených příslušným zákonem, jenž taxativně vyjmenovává trestné činy, za které je pachatel odsuzován, dále musí představovat pro společnost zřejmé riziko a uložení detence postačuje namísto trestu odnětí svobody. V roce 1973 došlo k novelizaci a vzniku nové „zabezpečovací“ detence, která se ukládala nebezpečným pachatelům za spáchané zvlášť nebezpečné trestné činy. Dánský zákon definuje situaci, kdy je pachatel pokládán za nebezpečného pro společnost. Jde o případ, kdy se pokusil nebo alespoň hrozil spácháním trestného činu zasahujícího do tělesné integrity člověka, současně však musí hrozit recidiva u daného pachatele.42

4. 5. Švýcarsko Ve Švýcarsku se detence objevovala již od roku 1937, ale především jako preventivní opatření, které se ukládalo spíše obyčejným recidivistům než nebezpečným pachatelům. Současné pojetí detence (Verwahrung) je upraveno ve švýcarském trestním zákoníku. I nyní je však detence chápána jako opatření, které stíhá recidivisty úmyslných trestných činů, tzv. „chronické zločince“ (Gewohnheitsverbrechter) a je nařizováno místo výkonu trestu odnětí svobody, tedy ho nedoplňuje, ale kompletně nahrazuje. 43 Detence je ve Švýcarsku institutem časově omezeným. Pachatel stráví v ústavu nejméně tři roky, obecně ale dvě třetiny trestu odnětí svobody, ke kterému byl 42

Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 314. 43 Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 315.

- 43 -

odsouzen. Pokud je ale daná osoba umístěna do detence poněkolikáté, tato doba se prodlužuje na nejméně pět let. K výkonu detence jsou povolány otevřené nebo uzavřené ústavy, zařízení pro výkon vazby, protialkoholní léčebny a ústavy pro pracovní výchovu. Chovanci zde pracují a jsou jim přidělovány úkoly, které musejí vykonávat. Pokud se pachatel osvědčí a koná svoje povinnosti bez problémů, může danou práci vykonávat i mimo prostory daného ústavu, kde je umístěn. Druhá varianta detence ve Švýcarsku je určena pachatelům s duševní poruchou. Tyto osoby samozřejmě nejsou umístěni ve výše uvedených ústavech, ale ve specializovaných ústavech, které zajišťují chovancům řádnou odbornou péči a lékařský dohled nad jejich stavem. Švýcarská ústavněprávní úprava tohoto institutu však zná i detenci časově neomezenou, ale jen za situací, kdy pachatel sexuálního nebo násilného činu je pro společnost velmi nebezpečný a neexistuje zde možnost léčení nebo napravení. K rozhodnutí soudu je zde nutný znalecký posudek, který potvrzuje dané vlastnosti pachatele, zpracovaný nejméně dvěma odborníky z konkrétně dotčených oborů.

- 44 -

5. DETENČNÍ ÚSTAVY

5.1. Detenční ústavy v zahraničí Česká republika nehodlala vymýšlet úplně novou koncepci detenčních ústavů. Je jasné, že se inspiruje v zahraničí, kde institut zabezpečovací detence funguje již řadu let, a to úspěšně. Objevuje se zde zjevná snaha skloubit jak finanční únosnost, tak i efektivnost a bezpečnost těchto ústavů. Pro svou práci jsem vybrala některé evropské detenční ústavy.

5. 1. 1. Německo První německý detenční ústav, o kterém se chci ve své práci zmínit je součástí komplexu městské kliniky v Arnsdorfu, kousek od Drážďan. Z uvedeného jasně vyplývá, že toto zařízení je zařízením zdravotnickým, nikoli vězením. Nicméně musejí zde fungovat bezpečnostní opatření. Areál je obehnán zdí a monitorován (v tomto případě jen zvenčí). Pokud jde o ochranu personálu, ta je v Arnsdorfu předmětem kritiky, protože zaměstnanci se mohou bránit toliko stisknutím tlačítka na hlásiči pro případ napadení, který jsou povinni nosit u sebe. Detenční ústav je vybaven nejen obvyklým technickým vybavením ústavů, ale také tělocvičnou, ale i výrobní zónou. Ubytovat tu lze až 85 pacientů, o které pečují zaměstnanci v obdobném počtu. Ostraha je zajišťována soukromými společnostmi.44 Největší forenzní klinika na území Bavorska je Forensische psychiatrische Klinik postavená poblíž města Straubing a spadá do působnosti obvodní nemocnice ve Straubingu. Jedná se o novou budovu vystavěnou na ploše o rozloze 7 ha. Tato klinika nabízí 160 lůžek pro pachatele, jimž byla uložena zabezpečovací detence, rozdělených do 12 stanic čítajících 14 - 20 pacientů. Dvě stanice jsou určeny pro schizofreniky, dvě pro těžce duševně postižené, pro mladistvé a pro pacienty do 25 let, ostatní zbývající slouží jako bezpečnostní a přijímající stanice. Pacienti jsou následně rozdělováni do dvou skupin - alkoholici spolu s drogově závislými a psychicky narušení. Areál kliniky zahrnuje objekt určený pro centrální diagnostiku a kanceláře, ubytovny, ale také zóny pro pracovní a sportovní terapie, vycházky (park s rybníkem). V prostoru kliniky můžeme nalézt i plavecký bazén a výrobní objekty. Co se týká bezpečnosti, je celý pozemek oplocen a obehnán bezpečnostní zdí.45 44 45

Bajcura, L. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 2, s. 25. Sejrek, F. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 3, s. 30.

- 45 -

5. 1. 2. Nizozemí Forensisch psychiatrisch Institut de Rooyse Wissel (forenzní psychiatrický institut) se nachází ve městě s názvem Venray. Rozkládá se na ploše o rozloze téměř 5 ha a svým tvarem připomíná nepravidelný pětiúhelník. Stejně tak jako klinika ve Straubingu zahrnuje tento areál administrativní budovy, ubytovny, ale i prostory pro pracovní a sportovní terapie a vycházky a dále výrobní halu. Můžeme zde nalézt i zahradnictví a sportovní hřiště. Institut je bezpečnostně zajištěn podobně jako již zmiňovaná klinika ve Straubingu a pojme celkem 158 pacientů, včetně 30 pacientů ambulantních. Zařízení je rozděleno na stanice, které se po dvou spojují do jednotek jednotka intenzivní péče, jednotka stabilizace, jednotka s programem zacházení, rehabilitační jednotka a resocializační jednotka. Stanic se v komplexu nachází celkem 11, vždy s 10 až 11 pacienty. Druhým nizozemským institutem o rozloze 6 ha je Forensische psychiatrische Klinik (forenzní psychiatrická klinika) vybudovaná v Nijmegenu. Klinika je schopna pojmout okolo 200 pacientů rozdělených do dvou skupin - s psychiatrickými problémy a s poruchou osobnosti. Pacienti jsou po 10 seskupeni do 20 stanic.Bezpečnost i struktura areálu je víceméně shodná jako v předchozím zařízení.46

5. 1. 3. Rakousko Původně gotický hrad, postavený ve druhé polovině 14. století, ve městě Göllersdorf byl využíván přes 130 let jako vězení, dnes již slouží k výkonu zabezpečovací detence. Pacienti bydlí na pokojích zkonstruovaných pro dvě až pět osob. Celkem tento ústav pojme okolo 130 osob, kterým bylo uloženo toto opatření, vždy se ale jedná o pachatele označované jako nepříčetní. Odborní zaměstnanci spolu s ostrahou a technickým personálem čítají kolem 140 osob. Kladné hodnocení získal tento ústav za rozhodnutí zaměstnat pro výkon režijních prací méně narušené jedince bez psychiatrických obtíží. Nalezneme zde prostranství pro pracovní terapii a sportovní a oddychovou činnost. Každý člen personálu u sebe bezpodmínečně nosí hlásič pro případ napadení pacientem.47 Přímo ve Vídni můžeme narazit na detenční ústav Mittersteig, který se skládá ze dvou částí - jedné na okraji a druhé v centru města. Na rozdíl od předchozího institutu, do tohoto zařízení se dostávají pachatelé příčetní. Ti musejí být schopni podstupovat se specializovanému zacházení. „Systém péče začíná podrobným vstupním posouzením, 46 47

Sejrek, F. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 3, s. 31. Biedermannová, E. Zabezpečovací detence: rakouská zkušenost. České vězeňství, 2008, č. 1, s. 8 - 9.

- 46 -

které trvá zhruba šest týdnů jehož výstupem je stanovení diagnózy a dalšího postupu zacházení a případného určení dalšího pobytu v některé ze specializovaných věznic.“48 Poté je pachatel zařazen do konkrétního programu, který vyhovuje právě jeho osobnosti. Pobyt je většinou zakončen podmíněným propuštěním. Zároveň jsou propuštěnému uloženy celkem přísně podmínky a povinnosti, jenž musí dodržovat.

5. 2. Charakter českého detenčního ústavu Jak jsem již zmínila výše, ochranné opatření zabezpečovací detence bude vykonáváno ve speciálních ústavech pro výkon zabezpečovací detence se zvláštní ostrahou

a s léčebnými,

psychologickými,

vzdělávacími,

pedagogickými,

rehabilitačními a činnostními programy. Hlavním záměrem detence se jeví vzbudit v pachateli chuť podrobit se léčení a spolupracovat s odborníky. Chovanec by si měl uvědomit svou odchylku a nebezpečnost pro společnost. Měl by se zamyslet nad svým chováním a postoji a pokusit se to změnit. Pokud se toto podaří, umožňuje platný trestní zákon změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení.49 Ochranné léčení může být z ústavního následně změněno na ambulantní. Proto je velmi důležité, aby chovanci (jak pachatele označuje zákon o výkonu zabezpečovací detence) byli schopni po ukončení léčby normálního plnohodnotného života. Z tohoto důvodu jsou v ústavech zavedeny zmíněné programy, které se podílejí na převýchově jedince. „Nesmí se jednat tedy o pouhou izolaci pachatele za účelem ochrany společnosti, ale o komplex odborných aktivit směřujících k úspěšné reedukaci, resocializaci jedince.“50 Stejně tak jako u jiných trestů nebo ochranných opatření, i u zabezpečovací detence platí zásada, že u každého individuálního nebo resocializačního programu je nutné určit konkrétní cíl. Až následně se volí a vymezují pracovní, vzdělávací, speciálně výchovné nebo zájmové aktivity. Jako příklad mohu uvést terapeutické postupy v rámci speciálních výchovných aktivit - např. sociální výcvik, psychoterapie, arteterapie nebo muzikoterapie. Zájmové aktivity je možné provádět individuálně nebo skupinově a dělí se na aktivity estetickovýchovné (čtenářské, hudební, výtvarné, apod.) nebo sportovní (tělocvična, posilovna, běh, relaxační cvičení, atd.). Důležitou roli zde hraje bezpečnost. Ta je v českých podmínkách zajišťována zaměstnanci Vězeňské služby a dalšími opatřeními, například kamerovým systémem, oplocením, obezděním areálu, atd. V některých evropských zemích však existuje ještě jiná možnost zajišťování bezpečnosti, a to výhradně mechanickými a elektronickými 48

Biedermannová, E. Zabezpečovací detence: rakouská zkušenost. České vězeňství, 2008, č. 1, s. 9. § 72a odst. 6 trestního zákona. 50 Firstová, J. Zabezpečovací detence pro ochranu společnosti. České vězeňství, 2008, č. 2, s. 27. 49

- 47 -

zařízeními. Lidská ostraha v tomto systému vůbec nefiguruje. Pro Českou republiku tato možnost představuje neúměrně vysoké náklady a náročnost. Nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že fungující detenční ústavy jsou umístěny v areálech věznic, využívat zaměstnanců Vězeňské služby je logické, hospodárné a ekonomicky výhodné. Chod detenčního ústavu obstarávají administrativní pracovníci, zaměstnanci zabývající se údržbou areálu a tzv. hotelovými službami (do těchto služeb jsou zařazovány práce v kuchyni, prádelnách apod.). Odborný personál, který bude pracovat s chovanci, odpovídá charakteru detenčních ústavů - odborná veřejnost je často označuje jako reedukační ústavy nezdravotnického charakteru. Z uvedeného vyplývá, že osoby do ústavů umístěné nespolupracují a poměrně často léčbu sabotují nebo odmítají. V některých krajních případech nelze poruchu pachatele vyléčit vůbec. Tomu musí také odpovídat přístup odborného personálu a lékařů. „… na rozdíl od výkonu ochranného léčení

by

v tomto

případě

měli

biologickými,

psychoterapeutickými

a socioterapeutickými metodami spíše doplňovat proces sociálního učení, které bude v ústavu praktikováno.“51 V těchto zařízeních by měli být zaměstnáni vysoce kvalifikovaní odborníci z řad psychiatrů, sexuologů, neurologů, ale i psychologů, speciálních pedagogů, sociologů a dokonce i teologů, kteří mají zkušenosti se zacházením s duševně narušenými pachateli trestné činnosti. Odborná veřejnost se také pozastavuje nad problémem postdetenční péče. Zákon o výkonu zabezpečovací detence se o ničem podobném nezmiňuje. U některých chovanců je však nemyslitelné jeho okamžité propuštění rovnou na svobodu. Tato situace by se měla řešit tak, že pachateli bude nejprve změněna zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení, následně na ambulantní a teprve po celé této proceduře bude možno ho propustit rovnou na svobodu. Tento postup se nejeví jako nejvhodnější řešení, také nemá žádný podklad v zákoně, ale odborníci se shodují na tom, že propuštění jedince z ústavu pro výkon zabezpečovací detence rovnou do normálního světa a života by mělo být pozvolné. Objevuje se také myšlenka, že by mohla být vytvořena síť specializovaných zařízení, která by podávala pomocnou ruku právě osobám propuštěným ze zabezpečovací detence a svými programy jim pomáhala připravit se na budoucí život na svobodě. S obdobnými institucemi se můžeme setkat již dnes. Jsou jimi tzv. „Domy na půli cesty“, které pomáhají se zařazením do společnosti různým okruhům osob trpícími závažnějšími problémy.

51

Přesličková, H. Tomášek, J. Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2, s. 15.

- 48 -

V budoucnu by se ale podle mého názoru o tuto problematiku měl začít zajímat i stát. Osoby právě propuštěné z výkonu zabezpečovací detence, může jít i o výkon jiného trestu nebo ochranného opatření, nejsou dostatečně připraveni na realitu, která je čeká. Často v ústavech nebo vězeních stráví několik let a je jasné, že svět se za tuto dobu jistě změní. Je proto nutné připravovat je na situaci, kdy budou muset čelit záležitostem týkajících se běžného života každého, které se nám jeví jako jednoduché a jasné. To je však tím, že my se s nimi setkáváme dennodenně. Co si ale má počít ten, kdo se těmito záležitostmi nezabýval delší dobu? Kde má možnost zjistit, co je třeba si zařídit, aby mohl normálně „fungovat“? Proto považuji zřízení center za velmi důležité, ale i přínosné. Stát potom bude mít méně práce např. s nezaměstnanými nebo bezdomovci, pokud včas poskytne pomoc těmto osobám. K dnešnímu dni jsou zrealizovány dva ústavy, a to Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno a Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava. Brno své brány otevřelo již k 1. 1. 2009, v Opavě se tak předpokládá někdy v průběhu prvního pololetí roku 2009. Dohromady tyto ústavy pojmou celkem téměř 200 chovanců. Ústav v Brně má kapacitu 48 volných míst v ústavu v Opavě je připraveno dalších 150 míst. Odborníci se shodují, že celkový počet možných umístěných pachatelů by měl pro rok 2009 vystačit. Chovanci by měli být umísťováni po jednom, nanejvýše po dvou na pokoji. Z personálního hlediska je v Brně zapotřebí 39 zaměstnanců, v Opavě 56. Dohromady má tedy chod obou zařízení zajišťovat celkem 95 zaměstnanců. V této době se ale také zahajují přípravné práce na projektu nového samostatného detenčního ústavu ve Vidnavě. Zde by se mělo využít bývalého kněžského semináře. Podle původních záměrů by mohlo do této lokality být umístěno až 259 chovanců. Otevření je plánováno až na rok 2011 z důvodů časové i finanční náročnosti.

- 49 -

6. NÁZORY NA ZABEZPEČOVACÍ DETENCI

6. 1. Názor lékařů z oboru sexuologie Do své diplomové práce jsem chtěla zařadit i názory odborníků na nový institut zabezpečovací detence. Snažila jsem se kontaktovat řadu psychiatrů a psychologů ve svém okolí, často i osobně. Ve většině případů jsem se však setkávala s negativními reakcemi s odůvodněním, že nemají čas na zodpovídání otázek, že daná problematika nesouvisí s jejich profesí nebo že jde o novinku v této oblasti a nemají s detencí zkušenosti a prozatím tedy nejsou schopni odpovědět. Nakonec jsem rozeslala e-maily s dotazy několika psychiatrickým léčebnám. Odpovědi se mi však dostalo pouze z Psychiatrické léčebny Bohnice, konkrétně od MUDr. Slavoje Brichcína, vedoucího lékaře sexuologické ambulance, psychiatra a sexuologa a od MUDr. Jiřího Švarce, Ph. D., primáře ochranného léčení. Oba odborníci se shodují na tom, že současný systém ochranných opatření byl naprosto nedostačující. Sexuální delikvence je problém celé společnosti a nebyl dosud řešen. Jen v Praze jde o několik set lidí. Velkou problémovou skupinou představují v současnosti mladiství agresivní sexuální delikventi. Podle vyjádření MUDr. Slavoje Brichcína, který pro zabezpečovací detenci bojoval celý svůj profesní život (téměř 40letá praxe), je vznik tohoto nového ochranného opatření krokem kupředu. Na založení detenčních ústavů čekaly dvě generace psychiatrů a sexuologů, protože péče o aktuálně neléčitelné je ve zdravotnictví neproveditelná. Ochranné léčení a zabezpečovací detence jsou instituty nacházející se v subsidiárním vztahu, jejich úkolem je vzájemné doplňování a měly by sloužit delikventům v různých fázích jejich zájmu o změnu životního stylu. Ochranné léčení je podle těchto odborníků u sabotérů této společenské nabídky neefektivní. Pomáhá jen pacientům, kteří spolupracují a přispívají svou snahou k léčbě. K dnešnímu dni existuje řada pacientů, vykonávající ochranné léčení, kteří by do zabezpečovací detence patřili, ale není možná retroaktivita současného zákona o výkonu zabezpečovací detence. MUDr. Brichcín se proto obává, že se detenční ústavy budou zaplňovat jen velmi pomalu. Tyto obavy sdílí i MUDr. Švarc, protože „… díky přechodnému ustanovení zákona nelze přesunout do detence pacienty z ústavního ochranného léčení uloženého před 1. 1. 2009, přestože u nich ochranné léčení v civilním ústavu není dostatečné. V roce 2009 tedy nemůže do ústavu zabezpečovací detence nastoupit v ČR více než

- 50 -

několik osob.“52 MUDr. Jiří Švarc v e-mailové korespondenci odhaduje, že se do detenčních ústavů v roce 2009 nedostane více než tři pachatelé. Zároveň však dodal, že bude jenom rád, když se v odhadu bude mýlit. Za nedostatek současné legislativy považuje MUDr. Švarc i rozhodování o dalším trvání zabezpečovací detence každý rok (u mladistvých každých 6 měsíců). Tento interval se mu zdá být nesmyslně krátký. Myslí si, že soudy budou zahlceny těmito projednáváními a nebudou stíhat rozhodovat. Podle jeho zkušeností pacienti nespolupracují, dokud o ochranném opatření není pravomocně rozhodnuto a v těchto případech neočekává rozdílný postoj chovanců. Současně vidí mezeru v trestním řádu, který neřeší, jak má ústav zabezpečovací detence postupovat v případech, kdy soud v zákonné lhůtě nerozhodne o prodloužení nebo ukončení zabezpečovací detence. Z právního hlediska by oprávněným postupem bylo dokonce propuštění chovance na svobodu. Další nedostatek zákona o výkonu zabezpečovací detence vidí v tom, že zákonodárce opomněl určit, zda se výkon zabezpečovací detence vykoná až po výkonu trestu odnětí svobody, pokud toto ochranné opatření soud ukládal vedle trestu odnětí svobody. Proto také není možné stanovit, zda vůbec a jakým způsobem se výkon zabezpečovací detence započítává do délky výkonu trestu odnětí svobody. tento problém je řešen až v novém trestním zákoníku.

6. 2. Názor soudců Zajímaly mě i názory soudců Okresního soudu v Náchodě. Na mé dotazy odpověděla JUDr. Olga Galová a JUDr. Jiří Kučera. Předsedkyně okresního soudu JUDr. Olga Galová samozřejmě vznik nového institutu zabezpečovací detence schvaluje. Je toho názoru, že nebezpeční pachatelé by neměli být umísťováni do psychiatrických léčeben, zároveň však není možné je nechávat mezi obyčejnými vězni. V prvém případě existuje jisté riziko, že nebezpečný pachatel bude negativně působit na ostatní pacienty a bude tedy celkově narušovat hladký průběh léčby. Nemůžeme také vyloučit možnost, že by mohl pacienty, kteří jsou pod vlivem léků, zneužívat pro svůj vlastní prospěch. Neméně důležitá je taktéž ochrana zdravotnického personálu v léčebnách a nepřítomnost ochranných prvků proti útěkům pacientů. Ve druhém případě není možné poskytnout pachateli odbornou pomoc, léčbu a správně cílenou resocializaci během pobytu ve věznici. Je nutné také vyloučit 52

Švarc, J. Ukládání zabezpečovací detence a změny legislativy o ochranném léčení. Zdravotnické noviny, 2009, č. 5, s. 26.

- 51 -

vzájemný styk mezi nebezpečným pachatelem a ostatními vězni, protože jak je známo, tak ve věznici se mnozí méně nebezpeční pachatelé lecčemu „přiučí“. Podle podmínek, které ukládá zákon pro možnost uložení zabezpečovací detence, JUDr. Galová nepředpokládá, že by se okresní soudy s tímto institutem setkávaly. JUDr. Kučera mi svůj názor zpracoval písemně a proto ho zde doslovně cituji: „Nová právní úprava vyslyšela s mnohaletým zpožděním volání trestněprávní teorie i praxe po zákonném podkladu, který by umožňoval adekvátní zacházení mj. s pachateli závažných trestných činů, kteří jsou pro společnost nebezpeční, ale např. pro nepříčetnost nejsou trestně odpovědní nebo je na místě po výkonu trestu zabránit jejich propuštění na svobodu po dobu, kdy ohrožení společnosti ze strany těchto pachatelů trvá. Z hlediska legislativně-technického bylo v podstatě lhostejné, zda se tato potřeba uspokojí v rámci různých režimů ochranného léčení nebo bude zavedeno ochranné opatření nové - např. v podobě zabezpečovací detence, jak se nakonec stalo. Klíčový přínos je právě v tom, že je nyní možné zřídit zařízení, která umožní ruku v ruce léčbu a současně adekvátní dohled, neboť je třeba si uvědomit, že zatímco příčetný pachatel odsouzený např. na doživotí do věznice se zvýšenou ostrahou měl dosud podstatně jiné zabezpečení místa výkonu trestu než stejný pachatel, který "pouze" pro nepříčetnost nebyl trestně odpovědný, tudíž měl uloženo ochranné léčení, a byl tak v podstatě zadržován pouze v běžné psychiatrické léčebně, tedy z podstatně menším zabezpečením např. před útěkem, ačkoli nebezpečnost posledně jmenovaného pachatele rozhodně nebyla nižší, spíše naopak. Celkově lze tedy právní úpravu zabezpečovací detence vítat. S ohledem na skutečnost, že se jedná o ochranné opatření, má tento institut i tu výhodu, že jde uložit i pachatelům trestných činů, ke kterým došlo před účinností nové právní úpravy, a za splnění zákonných předpokladů umožňuje i u starších případů tam, kde je to důvodné, změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci, a tím umožnit adekvátnější ochranu společnosti. Určitý dluh nyní přetrvává v tom směru, aby se zlepšily faktické podmínky, za kterých se lze podrobovat i běžnému ochrannému léčení i v době výkonu trestu odnětí svobody. Každé léčení je totiž tím účinnější, čím dříve se s ním začne, a stávající většinová praxe (která ostatně není ani v souladu s preferovanou úpravou vztahu výkonu trestu odnětí svobody a ochranného léčení v trestním zákoně), kdy nástup ochranného léčení zpravidla až navazuje na výkon trestu odnětí svobody, není zdaleka uspokojivá.“ - 52 -

6. 3. Názor veřejnosti Ústavy pro výkon zabezpečovací detence jsou laickou veřejností taktéž vítány. Zájem o problematiku pravidelně roste, pokud uprchne nebezpečný pacient z psychiatrické léčebny a případně spáchá trestný čin, nebo pokud pachatel spáchá zvlášť závažný delikt nebo recidivuje. V těchto případech společnost dokonce volá po mnohem tvrdších trestech než po „pouhé“ zabezpečovací detenci.

- 53 -

7. ZMĚNY V ČESKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU V SOUVISLOSTI SE ZAVEDENÍM ZABEZPEČOVACÍ DETENCE Zavedení nového institutu samozřejmě s sebou přináší i nutnost změnit a aktualizovat platné a účinné právní předpisy. Všechna nezbytná doplnění a úpravy vyjmenovává část druhá až dvacátá zákona o výkonu zabezpečovací detence.

7. 1. Změny trestního zákona související se zabezpečovací detencí S účinností od 1. ledna 2009 byl do textu trestního zákona vložen již několikrát zmiňovaný § 72a, který tvoří hlavní kostru institutu zabezpečovací detence, který zní takto: (1) Soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v §25 odst. 253, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného trestného činu (§41 odst. 2), není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. (2)

Soud

může

uložit

zabezpečovací

detenci

vzhledem

k osobě

pachatele

a s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrů i tehdy, jestliže pachatel spáchal úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. (3) Zabezpečovací detenci může soud uložit samostatně, při upuštění od potrestání, anebo i vedle trestu. (4) Zabezpečovací detence se vykonává v ústavu pro výkon zabezpečovací detence s léčebnými,

psychologickými,

vzdělávacími,

pedagogickými,

rehabilitačními

a činnostními programy. (5) Zabezpečovací detence trvá, pokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud nejméně jednou za 12 měsíců a u mladistvých jednou za 6 měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají. 53

§ 25 odst. 2 trestního zákona: Soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence (§ 72a), kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest.

- 54 -

(6) Zabezpečovací detenci může soud změnit na ústavní ochranné léčení pominou-li důvody, pro něž byla uložena, a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení. (7) Od výkonu zabezpečovací detence soud upustí, pominou-li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena. Blíže jsem se této problematice věnovala v kapitole třetí - Právní úprava zabezpečovací detence v České republice (3. 3. Úprava v současném trestním zákoně). 7. 2. Změny trestního řádu54 související se zabezpečovací detencí V souvislosti se zabezpečovací detencí se také rozšiřuje řada řízení, ve kterých musí mít obviněný obhájce již v přípravném řízení - nutná obhajoba (ustanovení § 36 odst. 4 písm. f) trestního řádu) o řízení, kde soud rozhoduje o uložení nebo o změně tohoto ochranného opatření. Nové bude i ustanovení § 351a trestního řádu, které se zabývá změnou ochranného léčení. „V návaznosti na ustanovení § 72a odst. 6 trestního zákona se stanoví, že o změně ochranného léčení na zabezpečovací detenci rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává, a to pouze na návrh zdravotnického zařízení nebo státního zástupce. Nepředpokládá se, že osoba vykonávající ochranné léčení bude sama navrhovat své zařazení do výkonu zabezpečovací detence, které je přísnějším ochranným opatřením s větším omezením práv. Tím není dotčeno právo jiných subjektů obracet se v uvedeném směru se svými podněty na státního zástupce, který posoudí, zda jsou splněny zákonné podmínky § 72a odst. 6 a rozhodne o případném podání návrhu.“55 Dále se také novelizuje § 353 trestního řádu (propuštění z ochranného léčení a jeho ukončení). Samozřejmě, že pokud zákonodárce zavádí nový institut, musí se také vypořádat s pravidly pro nařizování zabezpečovací detence. K tomu mohl jednoduše využít již zrušené § 354 - § 357, které nově budou upravovat tento okruh otázek. Ustanovení § 354 trestního řádu se věnuje nařizování výkonu zabezpečovací detence a jejímu výkonu. Hlavním počátečním impulzem je zaslání vykonatelného rozhodnutí, kterým se ukládá výkon zabezpečovací detence, předsedou senátu příslušnému ústavu pro výkon zabezpečovací detence, kde má pachatel toto konkrétní ochranné opatření vykonat. Zároveň je vyzvána osoba (jen pokud je na svobodě), které byla zabezpečovací detence uložena, aby výkon opatření nastoupila. 54 55

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 66.

- 55 -

Jinak je způsob nařízení výkonu zabezpečovací detence a její výkon vesměs obdobný jako u výkonu ochranného léčení. Pokud je osoba, které byla nařízena zabezpečovací detence, stále na svobodě a představuje nebezpečí pro společnost, nebo existuje zde důvodná obava, že tato osoba uprchne, anebo je-li to odůvodněno, zařídí předseda senátu bezodkladné dodání tohoto jedince do ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Může ale pachateli také poskytnout lhůtu k obstarání si svých záležitostí. Tato doba nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy nabylo rozhodnutí o vykonání zabezpečovací detence právní moci. Předseda senátu spolu s nařízením výkonu zabezpečovací detence zasílá ústavu pro výkon zabezpečovací detence pro jeho potřeby také znalecký posudek, opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu pachatele, kterému bylo toto ochranné opatření uloženo, samozřejmě jen pokud byly tyto dokumenty během jednání pořízeny. Připojuje současně i žádost, aby byla podávána okresnímu soudu, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává, zpráva o průběhu a výsledcích výkonu zabezpečovací detence. Tato zpráva má být předkládána v termínech, které stanoví předseda senátu. Předseda senátu může také ústav, ve kterém se zabezpečovací detence bude vykonávat, požádat o oznámení soudu, jenž detenci uložil, kdy bylo s výkonem tohoto ochranného opatření započato. Zároveň se na tento ústav obrátí se žádostí, aby okresní soud, v jehož obvodě se zabezpečovací detence vykonává, neprodleně informoval o tom, že pominuly důvody pro další trvání zabezpečovací detence. Trestní zákon také předpokládá možnou změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení, z tohoto důvodu upravuje § 355 trestního řádu způsob rozhodování soudu o takovéto změně. Rozhoduje okresní soud ve veřejném zasedání, v jehož obvodu se nachází ústav pro výkon zabezpečovací detence, kde se dané ochranné opatření vykonává. Soud také může rozhodnout o upuštění od výkonu před jejím započetím, a to ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce nebo osoby, které byla zabezpečovací detence uložena, anebo i bez návrhu. V takovémto případě rozhoduje soud, který ochranné opatření uložil (§ 356 trestního řádu). Další důležitou statí v trestním řádu souvisejícím se zabezpečovací detencí je § 357 tohoto zákona. Toto ustanovení se soustřeďuje na trvání zabezpečovací detence a propuštění z ní. Je logické, že zde opět figuruje okresní soud, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává. Ten na podkladě vyžádaných zpráv od ústavu pro výkon zabezpečovací detence sleduje výkon uloženého opatření. Dále nejméně jednou - 56 -

za 12 měsíců od započetí výkonu zabezpečovací detence nebo od předchozího rozhodnutí o jejím trvání je povinen přezkoumávat důvody pro její další pokračování. Okresní soud, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává, je také příslušný k rozhodování o dalším trvání zabezpečovací detence nebo o propuštění z ní. Rozhoduje tak na základě návrhu ústavu pro výkon zabezpečovací detence, státního zástupce nebo osoby, která dané ochranné opatření vykonává, anebo i bez jakéhokoliv návrhu. Okresní soud tuto věc projednává ve veřejném zasedání. Proti rozhodnutím podle § 355 - § 357 trestního řádu je přípustná stížnost, která má ve všech těchto případech odkladný účinek.

7. 3. Změny zákona o soudnictví ve věcech mládeže související se zabezpečovací detencí V zákoně o soudnictví ve věcech mládeže došlo díky zavedení nového institutu zabezpečovací detence do právního řádu pouze ke změně § 21 tohoto zákona, který taxativně vyjmenovává všechny druhy ochranných opatření, která lze uložit mladistvému pachateli. Zabezpečovací detence je v ustanovení vklíněna hned za ochranné léčení spolu s poznámkou pod čarou, která odkazuje na § 72a trestního zákona. Jinak k žádným jiným změnám ani úpravám v rámci zákona o soudnictví ve věcech mládeže nedochází.

7. 4. Změny zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky související se zabezpečovací detencí V souvislosti s tím, že ústavy pro výkon zabezpečovací detence dostala do své správy Vězeňská služba, muselo zákonitě dojít i k radikálnějším změnám v zákoně o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o Vězeňské službě a justiční stráži“). Detenční ústavy se tak stávají organizačními jednotkami Vězeňské služby, v jejichž čele figurují ředitelé jmenovaní generálním ředitelem, který má pravomoc je také odvolávat. Zákon o výkonu zabezpečovací detence rozšiřuje nynější úkoly Vězeňské služby o správu a střežení ústavů pro výkon zabezpečovací detence, zároveň se nově náplní její práce stává mimojiné střežení, předvádění a eskortování osob ve výkonu zabezpečovací detence, vedení evidence osob pobývajících v ústavech pro výkon zabezpečovací detence a ve spolupráci s Policií České republiky se podílet na předcházení a odhalování trestné činnosti chovanců.

- 57 -

Pro příslušníka Vězeňské služby je povinností jednat s pachateli, kterým bylo uloženo ochranné opatření zabezpečovací detence, vážně a rozhodně, respektovat jejich práva, zabraňovat jejich krutému nebo důstojnost ponižujícímu zacházení s chovanci i mezi nimi navzájem a působit k naplňování výkonu zabezpečovací detence. Příslušník Vězeňské služby je dále povinen zakročit v mezích stanovených zákonem o Vězeňské službě a justiční stráži a dalšími obecně závaznými právními předpisy, pokud osoba ve výkonu zabezpečovací detence páchá trestný čin nebo existuje-li zde důvodné podezření z jeho páchání, pokud tato osoba maří účel výkonu ochranného opatření anebo pokud narušuje pořádek nebo ohrožuje bezpečnost ve vymezených prostorách nebo při předvádění a eskortách těchto osob. Do tohoto ustanovení byl včleněn nový odstavec, podle kterého musí příslušník Vězeňské služby i mimo službu provést služební zákrok nebo jiné potřebné opatření, za situace, kdy chovanec páchá trestný čin, jímž bezprostředně ohrožuje život, zdraví nebo majetek. Zakročení musí být provedeno taktéž v souladu a v mezích stanovených v zákoně o Vězeňské službě a justiční stráži a dalších obecně závazných právních předpisech. Změny se taktéž týkají oprávnění příslušníků Vězeňské služby. Ti mohou požadovat vysvětlení i po chovanci, který může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestné činnosti páchané v průběhu výkonu ochranného opatření, ale i k vypátrání chovance prchajícího z výkonu zabezpečovací detence. Jedinec, který vysvětlení podává má právo na právní pomoc advokáta. Rozšířen o osoby ve výkonu zabezpečovací detence je také okruh osob, u kterých je příslušník Vězeňské služby oprávněn provádět osobní prohlídky a další obdobné úkony, jakými jsou například snímání daktyloskopických otisků a pořizování obrazových záznamů. V ústavech pro výkon zabezpečovací detence se používá zabezpečovací technika. Tou se podle ustanovení § 16b odst. 2 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži rozumí technické prostředky, zařízení a jejich soubory používané k předcházení nebo zamezení ohrožení života a zdraví osob nebo k zabezpečení ochrany majetku a vyhledávání radiotelekomunikační techniky v objektech a zabránění následné nedovolené komunikaci osob ve výkonu zabezpečovací detence. V žádném případě však nesmějí být porušena práva a svobody zaručené ústavou. Zákon o výkonu zabezpečovací detence upravuje používání donucovacích prostředků, pokud se to jeví jako nezbytnost při zajišťování pořádku a bezpečnosti. Příslušník Vězeňské služby je oprávněn je použít proti chovancům, kteří ohrožují život nebo zdraví, úmyslně poškozují majetek nebo násilně se snaží mařit účel zabezpečovací detence nebo narušují pořádek ve vymezených prostorách. Za situace, kdy osoba, které - 58 -

je uložena zabezpečovací detence, je předváděna mimo ústav pro výkon zabezpečovací detence, lze donucovacího prostředku užít i pokud nejsou podmínky výše uvedené splněny, ale jen pokud je to opravdu nevyhnutelné. Příslušník je taktéž oprávněn použít střelnou zbraň, aby zamezil útěku chovance z ústavu nebo při eskortě. Stejně jako se vede evidence osob ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody, tak se vede i evidence osob, které se nacházejí ve výkonu ochranného opatření zabezpečovací detence. Novelizovaný § 23a zákona o Vězeňské službě a justiční stráži stanoví, co by měla evidence obsahovat (údaje převzaté z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení oznámených Vězeňské službě, údaje umožňující určení totožnosti každé osoby ve výkonu zabezpečovací detence a údaje o průběhu výkonu tohoto opatření). Osobní údaje chovanců se v evidenci uchovávají do doby, než osoba, jíž se tyto údaje týkají, dovrší nebo by dovršila 80 let, nejméně však 10 let od propuštění takové osoby ze zabezpečovací detence. Odstavec třetí tohoto ustanovení vymezuje okruh subjektů, kterým je Vězeňská služba oprávněna poskytovat informace z této evidence. „Také v ústavu pro výkon zabezpečovací detence bude moci Vězeňská služba požádat o zásah Policii České republiky, jestliže vznikne mimořádná situace a Vězeňská služba nebude schopna zajistit pořádek a bezpečnost v ústavu vlastními prostředky.“56

7. 5. Změny dalších zákonů související se zabezpečovací detencí Zákon o výkonu zabezpečovací detence mění i mnoho dalších důležitých zákonů. Jejich změnám se však nebudu věnovat dlouze, protože to povětšinou bývají jen nepatrné úpravy, často pouze vsunutím několika slov. Část šestá zmiňovaného zákona se zabývá změnou zákona o státním zastupitelství57, která rozšiřuje výkon dozoru státního zastupitelství nad dodržováním právních předpisů v ústavech, kde se zabezpečovací detence vykonává. Na zařízení, kde se vykonává ochranné opatření zabezpečovací detence se nově vztahuje i působnost Veřejného ochránce práv, která spočívá především v působení směrem k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v zákoně o Veřejném ochránci práv58, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, ale chrání i před nečinností. Tím tedy přispívá k ochraně základních práv a svobod. „Vzhledem k tomu, že 56

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 69. 57 zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů 58 zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů

- 59 -

působnost Veřejného ochránce práv se vztahuje na všechna zařízení, ve kterých je omezována osobní svoboda, a takovým místem jsou i ústavy pro výkon zabezpečovací detence, doplňuje se ustanovení o působnosti Veřejného ochránce práv o zařízení, ve kterém se vykonává zabezpečovací detence.“59 Veřejný ochránce práv je dále oprávněn provádět systematické návštěvy míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí nebo v důsledku závislosti na poskytované péči, s cílem posílit ochranu těchto osob před mučením, krutým, nelidským, ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením. Těmito místy se nyní díky novelizaci myslí i ústavy pro výkon zabezpečovací detence. Za podrobnější zmínku také stojí změna zákona o státní sociální podpoře60, kde v ustanovení § 7 je přepracován odstavec 10, který zakotvuje, že osoba, která je ve výkonu ochranného opatření zabezpečovací detence, se nepovažuje za osobu společně posuzovanou po uplynutí prvního kalendářního měsíce trvání ochranného opatření zabezpečovací detence. Nutno dodat, že institut osoby společně posuzované hraje v tomto případě důležitou roli při určování nároku a výše státní sociální podpory. Z dalších zákonů, které jsou měněny zákonem o výkonu zabezpečovací detence mohu zmínit například zákon o péči a zdraví lidu (zákon č. 20/1960 Sb.), zákon o veřejném zdravotním pojištění (zákon č. 48/1997 Sb.), občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), zákon o církvích a náboženských společnostech (zákon č. 3/2002 Sb.), zákon o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb.) atd. Zákon o výkonu zabezpečovací detence obsahuje i přechodné ustanovení, které se váže k části třetí tohoto zákona, tedy ke změně trestního řádu. Stanoví, že výkon dosud nevykonaného ochranného léčení, které ale bylo uloženo před nabytím účinnosti tohoto zákona, se dokončuje podle dosavadních právních předpisů.

59

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 69. 60 zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů

- 60 -

8.

REKODIFIKACE

ČESKÉHO

TRESTNÍHO

PRÁVA

HMOTNÉHO

A PROCESNÍHO

8. 1. Nový trestní zákoník Dne 27. 1. 2009 podepsal prezident republiky Václav Klaus nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.), který se připravoval mnoho let. Nový trestní zákoník nahrazuje nynější trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.). Účinným by se právní předpis měl stát 1. 1. 2010. Do této doby by však mělo podle slibů ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila dojít k novelizaci (např.: opětovné upravení hranice trestní odpovědnosti ze 14 na 15 let). Podle nynějších dohadů by se však jeho účinnost měla posunout o pár měsíců. Návrh nového trestního zákoníku schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dne 11. 11. 2008 ústavní většinou 120 hlasů. Proti návrhu hlasovalo pouhých 23 poslanců. Senát Parlamentu České republiky jej poté schválil 8. 1. 2009. I když mnozí poslanci i senátoři s některými ustanoveními nového právního předpisu nesouhlasili, nechtěli zablokovat již dlouhá léta připravovanou rekodifikaci českého práva hmotného a nakonec hlasovali pro návrh. I samotný prezident Václav Klaus podepisoval zákon s výhradami, které vévodí snižování trestní odpovědnosti. Svůj vlastní názor prezident zpracoval a sepsal na svých vlastních oficiálních webových stránkách.61 Vedoucím autorského týmu trestního zákoníku se stal prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D., který v současné době působí na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na katedře trestního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Působí také jako předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky v Brně. Nejzajímavější na zpracovávání nového trestního zákoníku je fakt, že byl návrh tohoto zákona předložen k vyjádření a připomínkování veřejnosti. „Z 330 připomínek zaslaných občany bylo zapracováno celkem 27 podnětů,“ uvedla mluvčí ministerstva spravedlnosti Zuzana Steinerová. Nový trestní zákoník zahrnuje několik změn oproti stávajícímu trestnímu zákonu. Především rozšiřuje základnu trestných činů a seskupuje je do třinácti hlav, které svým pořadím lépe odpovídají důležitosti chráněného objektu (na prvním místě zde stojí samozřejmě život a zdraví, svoboda a na konci jsou zařazeny trestné činy vojenské a trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy - poslední 61

www.klaus.cz

- 61 -

uvedené samozřejmě nejsou méně závažné, ale jsou „odsunuty“ na závěr kvůli zanedbatelnému výskytu). Zákon nově dělí trestné činy na přečiny a zločiny, jejichž znaky definuje - přečiny jsou nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, za které tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí maximálně tří let, zločiny pak tvoří zbytek. Snížení věkové hranice trestní odpovědnosti nakonec bylo prosazeno na 14 let. Jak jsem již zmínila, ministerstvo spravedlnosti počítá do data účinnosti s novelizací. Veřejnost přivítala zejména zvýšení horní hranice trestů odnětí svobody za nejzávažnější trestné činy z 15 na 20 let a zvýšení horní hranice výjimečného trestu odnětí svobody z 25 na 30 let při současném zachování doživotního trestu odnětí svobody. Nový trestní zákoník postihuje i tzv. stalking (zlovolné a úmyslné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které může ohrozit i její bezpečnost a snižuje kvalitu jejího života - obecně tedy jakékoliv pronásledování oběti). Dále počítá se zabezpečovací detencí, ochranným opatřením pro nebezpečné pachatele - zejména sexuální devianty, agresory a psychopaty. Nový trestní zákoník obsahuje § 100, který se věnuje zabezpečovací detenci. Ze zmíněného § 100 vyplývá, že nová úprava zabezpečovací detence s plánovanou platností od 1. 1. 2010, se moc nemění. Odstavec 262 rozvádí podmínky uložení tohoto institutu poněkud lépe než je tomu u nynější úpravy. Výrazným nedostatkem nynější úpravy je (jak již bylo zmíněno u názoru MUDr. Švarce), že zákonodárce v žádném zákoně nestanovil pravidla výkonu, pokud byla zabezpečovací detence uložena spolu s nepodmíněným trestem odnětí svobody. To bude v budoucnu řešit § 100 odstavec 3 trestního zákoníku. Ten stanoví, že výkon ochranného opatření se vykonává až po výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho jiném ukončení. V případě, kdy byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v době výkonu zabezpečovací detence, její výkon se na dobu výkonu takového trestu odnětí svobody přerušuje a po skončení výkonu trestu se pokračuje ve výkonu zabezpečovací detence. Zabezpečovací detenci může lze ukládat samostatně, při upuštění od potrestání, anebo vedle trestu. 62

Soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže a) pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, nebo b) pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro zvlášť závažný zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení.

- 62 -

Podle mého názoru je nový trestní zákoník jistě pokrokem v oblasti trestního práva hmotného. Plně souhlasím s novými skutkovými podstatami, které postihují stalking, který představuje v dnešní době již dost velký problém. Myslím, že s nadměrným obtěžováním se setkává značné množství lidí, často si to ani neuvědomují. Tento nově vykonstruovaný trestný čin by měl zabránit gradaci tohoto obtěžování v násilí nebo dokonce vraždu oběti, což se v některých případech stále častěji stává. Oběť se do přijetí nového trestního zákoníku neměla jak bránit, dokud nedošlo k nebezpečnějšímu jednání pachatele než je „pouhé“ obtěžování telefonáty a textovými zprávami nebo pronásledování po ulicích. Nový trestní zákoník definuje stalking neboli trestný čin nebezpečného pronásledování (§ 354) takto: (1) Kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, nebo e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři roky bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) vůči dítěti nebo těhotné ženě, b) se zbraní, nebo c) nejméně se dvěma osobami. Schvaluji také vyšší trestní sazby za trestné činy, které představují velkou hrozbu pro společnost a zvednutí horní hranice u výjimečného trestu. Přínosem je také systematika nového trestního zákoníku. Obecná část zůstává vesměs stejná jako ve starém doposud platném trestním zákoně. Úplnou novinku představuje hlava VIII. obecné části, v níž nalezneme vyložené veškeré sporné pojmy objevující se v trestním zákoníku (§ 110 - § 139). Nový trestní zákoník zavádí ve své zvláštní části kolem 60 nových skutkových podstat, které jsou spolu se stávajícími nově rozčleněny do třinácti hlav, které jsou nově - 63 -

seřazeny podle důležitosti ochrany konkrétního objektu. Od jedenácté hlavy trestní zákoník řeší trestné činy proti brannosti, vojenské, válečné a proti lidskosti a míru. Nelze samozřejmě říci, že zločiny proti lidskosti a míru by snad představovaly zanedbatelné trestné činy, je tomu právě naopak, jsou to jedny z nejtragičtějších, ale jsou řazeny právě až na konec zákona, protože se v naší společnosti již tyto trestné činy moc často neobjevují. Samozřejmě na prvním místě stanuly trestné činy proti životu a zdraví. Hlava druhá upravuje trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství, hlava třetí trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a hlava čtvrtá trestné činy proti rodině a dětem. Teprve další hlavy se zabývají trestnými činy proti majetku a trestnými činy hospodářskými. S touto systematikou se již lépe dokážeme ztotožnit. S tímto se však bude pojit problém najít vůbec dané ustanovení, protože se skutkové podstaty různě přesouvají někdy dokonce i do jiných hlav. Ale tento problém vyvstává samozřejmě při každé změně zákona. Zkušení advokáti a soudci se však dokáží na tuto změnu rychle adaptovat a překlenout ji.

8. 2. Nový trestní řád V oblasti trestního práva procesního prozatím existuje pouze věcný záměr trestního řádu, který by měl v budoucnu nahradit v dnešní době platný a účinný trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.). S paragrafovým zněním se předběžně počítá na počátku roku 2010. Je víceméně jasné, že současný trestní řád potřebuje přepracovat, protože původní koncepce vznikla, stejně tak jako trestní zákon, v roce 1961. Po roce 1989 se trestní proces již neslučoval s podmínkami nově vzniklého demokratického právního státu a tržního hospodářství. Nutno dodat, že těmto podmínkám nevyhovovala většina tehdejších platných zákonů. Proto se nejprve přistupovalo k přepracování nebo novému vypracování stěžejních a nejdůležitějších právních problémů a institutů. Do větších kodifikací, jakou je i trestní právo hmotné a procesní, se proto radikálně zasahovalo pouze ve formě novel. Rekodifikace trestního práva hmotného by měla zefektivnit celý průběh trestního procesu a vytvořit optimální rovinu spolupráce mezi orgány činnými v trestním řízení. Trestní proces by se měl zrychlit a hlavně zjednodušit. Je totiž nutné, aby se zkrátila doba mezi spácháním trestného činu a potrestáním pachatele. Nový trestní řád by měl rozšířit i práva poškozených trestnou činností. Orgány činné - 64 -

v trestním řízení budou povinny poskytovat poškozeným informace o probíhajícím šetření a procesu a obdrží také informace o organizacích, které pomáhají obětem trestných činů. Poškozený také bude moci nově požadovat také morální zadostiučinění a bezdůvodné obohacení (krom nynější náhrady škody). Zcela novým prvkem v kontinentálním trestním právu bude tzv. soukromá žaloba. Tento postup bude moci využít poškozený v případech, kdy u spáchaného trestného činu bude zájem soukromý převyšovat zájem veřejný (např. pomluva, porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti, poškozování spotřebitele atd.). S novou koncepcí se také pojí nově přiznaná práva poškozeného pro tento druh žaloby. Poškozený bude mít právo nahlížet do spisů, opatřovat si podklady a materiály, ale rovněž ve spolupráci se státním zástupcem požadovat po policejním orgánu provedení určitých úkonů. Věcný záměr trestního řádu zavádí další nový institut, a to tzv. spolupracujícího obviněného. Tento pachatel se musí ke spáchanému trestnému činu, který je mu kladen za vinu doznat, a vypovídat k němu. Státní zástupce takového pachatele sice obviní, ale v obžalobě může uvést, že se jedná o spolupracujícího obviněného. Pokud daná výpověď pomůže ve značnější míře k objasnění trestné činnosti, může soud využít svého moderačního práva a snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Využívat tohoto institutu se bude spíše v oblasti závažnějších trestných činů. Věcný záměr trestního řádu navazuje na nový trestní zákoník a je chápán jako jeden celek. Nová kodifikace bude také zajišťovat plnění všech závazků v trestněprávní oblasti, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv a dalších dokumentů. Bude vyjadřovat soulad vnitrostátní právní úpravy s právními předpisy Evropské unie a přihlížet k relevantním doporučením a stanoviskům Rady Evropy. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil uvedl, že kromě zkrácení trestního řízení se ministerstvo snaží o větší přehlednost, srozumitelnost a vnitřní logiku tohoto zákona. Rozšiřuje také způsoby obrany a škálu práv pro poškozené a oběti trestných činů. V rámci co největší operativnosti a rychlosti trestního řízení nově zavádí např. institut tzv. spolupracujícího obviněného nebo tzv. dohodu o vině a trestu. Je jasné, že rekodifikace trestního práva procesního je nevyhnutelná. Podle názorů některých soudců, s nimiž jsem měla možnost hovořit, bude však trestní řízení probíhat podle starých pravidel ještě dlouhou dobu, i kdyby došlo k přijetí nového trestního řádu. Bylo mi řečeno, že některé případy v oblasti soukromého práva se řeší stále podle staré úpravy občanského soudního řádu, i když nyní je již stará úprava neúčinná a novelizovaná. Orgány činné v trestním řízení mají naučené určité postupy - 65 -

a ocitají se v zajetých kolejích. Bude pro ně jistě složité se těchto zvyků zbavit a nahradit je novými postupy.

- 66 -

9. ZKUŠENOSTI Z PRAXE Bude jistě zajímavé v následujících měsících sledovat, jak je nový institut zabezpečovací detence uváděn v život a jestli opravdu bude plnit takovou funkci, kterou její prosazovatelé a tvůrci předpokládají. A nejen ti, ale také celá společnost. Tuto problematiku jsem měla možnost přes e-mailovou korespondenci konzultovat s MUDr. Jiřím Švarcem, Ph. D., znalcem v oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a sexuologie. Pan doktor Švarc je primářem ochranného léčení Psychiatrické léčebny Bohnice, vedoucím oddělení soudní psychiatrie a psychologie IPVZ (Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví) a členem výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky.

9. 1. Kazuistika MUDr. Jiří Švarc mi poslal kazuistiku jednoho případu, kde sám jako znalec navrhoval zabezpečovací detenci. Tento pachatel byl nakonec odsouzen k doživotnímu trestu, protože podle posudku si plně uvědomoval své protiprávní jednání, i když je mentálně retardovaný (případ Mariána R.).

Skutkový stav: Dne 8. 2. 2008 ve 20.45 oznámila zdravotní sestra Jarmila z Psychiatrické léčebny (PL) Kosmonosy na linku 158 požár odpadkového kontejneru umístěného pod přístřeškem v areálu léčebny. Sestra Jarmila později vypověděla, že viděla pod kontejnerem rozdělaný oheň a u hořícího kontejneru křepčící muž sledoval kymácející se a pohybující se kontejner a přisunoval k němu další kontejnery. Policejní hlídka pokračovala v hašení příručním hasicím přístrojem. Po uhašení požáru si všimla, že v roztaveném kontejneru je ohořelé lidské tělo. Bylo zjištěno, že se jedná o Viléma T. (*1954), který byl toho dne propuštěn (s hotovostí 24.027 Kč) z ústavního sexuologického ochranného léčení z pavilonu, před nímž kontejner stál. Totožnost potvrdila sestra Jarmila (obličej nebyl ohněm příliš zasažen) i systém AFIS. V době ohledávání již byl v Mladé Boleslavi hlídkou městské policie zadržen Marián R. (*1967), který se toho dne nevrátil z pracovní terapie na oddělení, přestože měl nařízeno do PL Kosmonosy ochranné léčení ústavní sexuologické. Byla u něj mj. nalezena peněženka s hotovostí 23.500 Kč, výplatní lístek k penzi na jméno Vilém T. a také jeho hodinky, řetízek a bunda. Mariánovi R. bylo sděleno obvinění z trestného činu vraždy dle § 219/1 trestního zákona (později i odst. 2) a byl vzat do vazby.

- 67 -

Marián R. při výsleších uvedl, že vraždu nespáchal, Viléma T. nezná, jeho věci a peníze našel, hodinky a řetízek dostal od neznámých osob. Zajištěné peníze dle svého tvrzení vydělal. S obviněným byla špatná komunikace, stále opakoval, že ničemu nerozumí, ale v okamžiku, kdy se jednalo o peníze, tak velmi zřetelně rozuměl sdělovaným obsahům, uměl i počítat a "svůj" majetek verbálně bránil. Při výsleších byl Marián klidný, ale zdráhal se spolupracovat při jakýchkoli vyšetřovacích úkonech. Řada svědků z řad pacientů i personálu léčebny vypověděla, že Marián R. byl agresivní, měl spory s pacienty i s personálem, odcizoval věci a bil pacienty, zveličoval svá postižení, při konfrontaci jeho prohřešků vždy dělal, že ztratil paměť. Znal zavražděného Viléma T., sedávali spolu a povídali si včetně inkriminovaného dne. Na oděvu Mariana R. (resp. Viléma T.), hodinkách a některých bankovkách byla zjištěna krev a DNA Viléma T. Příčinou smrti Viléma T. bylo udušení kouřovými plyny, dále byla zjištěna tržně zhmožděná rána čela s korespondujícím krevním výronem a krevní výron v okolí jazylky (úder, tlak ruky, náraz na hranu kontejneru?) a další krevní výrony na hrudi. Byly provedeny vyšetřovací pokusy, kdy byl především zkoumán mechanizmus dopravení těla do kontejneru a jeho následné zapálení. V takové důkazní situaci bylo jedinou nadějí obhajoby prokázat nepříčetnost obviněného. Ke zkoumáni duševního stavu byli přibráni znalci MUDr. Švarc, MUDr. Leblová a PhDr. Goldmann. Obviněný však s námi nespolupracoval, domáhal se odchodu a dokonce nás ohrožoval pohybem po cele. Přesto jsme nenavrhli pozorování duševního stavu v ústavu podle § 116/2 trestního řádu, neboť Marián R. byl hospitalizován v PL Kosmonosy 10x v letech 1983-1993, následovalo 10 VTOS a poté opět trvale hospitalizován od roku 2003 do zadržení (s výjimkou 2letého VTOS).

Z anamnézy: Marián R. pobírá plný invalidní důchod z psychiatrické indikace. Tělesně netrpí žádným vážnějším onemocněním. Od 17 let je zbaven způsobilosti k právním úkonům. Poprvé byl hospitalizován v PL Kosmonosy v roce 1983 po zranění vlastním otcem, byla mu uložena ústavní výchova, která nebyla realizovaná, neboť posuzovaný byl v roce 1984 zbaven způsobilosti k právním úkonům a matkou vzat zpět domů. Současným opatrovníkem je MěÚ Kosmonosy, neboť matka neplnila funkci opatrovníka (fyzicky napadla Mariána v léčebně poté, co jí nebyly vydány jeho peníze). V dokumentaci PL Kosmonosy je zmíněno agresivní chování posuzovaného, jeho nepodrobivost, odmítání medikace, okrádání spolupacientů, agravace mentálního - 68 -

defektu, vyhrožování sebepoškozením a zabitím personálu, podezření ze znásilňování pacientek. V léčebně začal být považován za "nepropustitelného

chronika". Medikaci

dlouhodobě odmítal proto, že v minulosti měl po vyšších dávkách neuroleptik expyramidové projevy a dystonie. Při jakémkoli pokusu o medikaci (vč. např. karbamazepinu) předvedl dramatické nežádoucí účinky a přiměl žurnálního lékaře medikaci vysadit. Nakonec každý ošetřující lékař na pokus o medikaci rezignoval. Antiandrogenní medikace ani kastrace mu nabízena nebyla, neboť nebyl považován za sexuálního devianta. Byl však považován za potenciálně nebezpečného a proto byl částečně omezován v délce vycházek (nutnost pravidelného hlášení), i když neměl kázeňské problémy a dodržoval režim. Spíše však v posledních letech nespolupracoval.

Předchozí znalecké posudky: 1) Ochranné léčení sexuologické vykonával Marián na základě posudku MUDr. M. a MUDr. V. z roku 1993. Marián byl tehdy stíhán pro řadu násilných trestných činů: znásilnil svou vlastní sestru, oloupil mentálně postiženého pacienta, znásilnil mentálně postiženou pacientku v areálu PL Kosmonosy, oloupil pacienta. Posuzovaný se znalkyněmi

komunikoval

plynně,

všem

srozumitelně

vyhrožoval.

Znalkyně

diagnostikovaly poruchu osobnosti, imbecilitu a patologickou sexuální agresivitu. Následkem těchto poruch shledaly zcela vymizelé ovládací schopnosti, které navíc hodnotily an block a nezabývaly se jednotlivými trestnými činy. Znalkyně sice přidaly úvahy o tom, že Marián R. není nemocný v pravém slova smyslu a měl by být umístěn v ústavu sociální péče - jde však o logické rozpory alibisticky změkčující závěry... 2) V r. 1994 znalci MUDr. S., MUDr, D. a prof. PhDr. V. ve věci loupežného přepadení důchodce a vyhrožování shledali agravaci a zachovalé rozpoznávací a pouze snížené ovládací schopnosti. Odsouzen byl ke 3 a půl letům odnětí svobody. 3) Nejpodrobnější byl znalecký posudek vypracovaný prof. MUDr. R., MUDr. P. a PhDr. N. v roce 1997, kdy byl Marián obviněn ze znásilnění 13leté holčičky, kterou 1 km od léčebny brutálně několik hodin svázanou znásilňoval, škrtil a vyhrožoval jí nožem. Se znalci nespolupracoval, primitivně simuloval duševní poruchu, takže nemohlo být provedeno znalecké vyšetření. Bylo však provedeno falografické vyšetření, které prokázalo heterosexuální orientaci a známky nepreferované sexuální agresivity. Znalci diagnostikovali, že nejde o sexuální deviaci, ale o poruchu osobnosti, intelekt v pásmu debility, ale dobrou sociální kompetenci. Znalci poukázali na opakovanou programovou a plánovitou trestnou činnost, z níž je zřejmé, že obžalovaný si - 69 -

uvědomuje protiprávnost svého chování a chápe smysl trestního řízení a je schopen se hájit. Byl odsouzen k 6 a půl letům odnětí svobody, proti rozsudku velmi účelně protestoval i bez advokáta. Podle hlášení Vězeňské služby 17.11.1997 (po vyhlášení rozsudku) Marián R. napadl příslušníka při otevírání mříže úderem pěstí do obličeje a pokračujícím útokem. 4) V roce 2004 napadl dívku před střední školou v Mladé Boleslavi a znalec MUDr. M. shledal poruchu osobnosti (impulzivní, agresivní) a intelekt v pásmu slaboduchosti až debility; ovládací i rozpoznávací schopnosti plně zachované. 5) Velmi cenný byl znalecký posudek doc. B. z ledna 2008, neboť osobní vyšetření znalcem proběhlo krátce před vyšetřovanou vraždou, a to z iniciativy posuzovaného, který se obrátil na soud s návrhem na vrácení způsobilosti k právním úkonům. Tehdy ochotně odpovídal na otázky znalce, uvedl mu svou anamnézu, byl hovorný, psychopatologii mimo poruch intelektu znalec nezaznamenal a konstatoval, že na ústavní prostředí je dobře adaptován, má sociální dovednosti a schopnost nakládat s menším finančním obnosem a doporučil změnit zbavení způsobilosti na omezení. Pro středně těžkou mentální retardaci není schopen řady jiných právních úkonů. Podle znalce není schopen plnohodnotné účasti na jednání soudu, ale je schopen pochopit význam doručeného rozsudku. (Tento zjevný rozpor byl způsoben pravděpodobně tehdejší snahou znalce nekomplikovat soudní jednání přítomností posuzovaného, ovšem při soudním jednání o vraždě advokát o tomto závěru znalce diskutoval několik hodin.)

Závěry našeho znaleckého posudku Obviněný není postižen jinými poruchami, než poruchou osobnosti (dissociální, impulsivní) a lehkou mentální retardací. Z těchto poruch plyne zvýšená agresivita. Závislost na omamných a psychotropních látkách ani sexuální deviace nebyly zjištěny. V době činu nebyly schopnosti obviněného rozpoznat nebezpečnost jeho jednání ničím sníženy. Schopnosti ovládat jednání byly mírně sníženy v důsledku poruchy osobnosti a mentální retardace. Obviněný je schopen chápat smysl trestního řízení. Jeho hodnotová orientace je jednoduchá, materiální, zaměřená na bezprostřední uspokojení primitivních pudů. Agrese je prostředkem, kterým obviněný tyto potřeby uspokojuje. Motiv jednání byl pravděpodobně zištný. Na stresové situace reaguje obviněný agresí. Není schopen navázat hodnotné vztahy a prognóza jeho resocializace je krajně nepříznivá. Znalci nenavrhují uložení ochranného léčení, neboť toto již je uloženo v ústavní formě. Znalci navrhují uložit zabezpečovací detenci (bude-li to již v době rozhodování - 70 -

soudu možné), neboť vzhledem k dosavadnímu neúspěšnému působení ochranných léčení na osobu pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení ústavní vedlo k vyléčení či dostatečné ochraně společnosti. Posuzovaný neumožnil znalcům standardní osobní ambulantní vyšetření, to však v tomto případě neznemožňuje jeho znalecké posouzení. Znalci však mají k dispozici řadu předchozích psychiatrických znaleckých posudků a zejména chorobopis PL Kosmonosy, který poskytuje dostatečné podklady pro zpracování znaleckého posudku, neboť jeho duševní stav byl v ústavu 12 let pozorován (1983-2008 s přestávkami na výkony trestu). Bylo by zbytečné nařizovat další pozorování duševního stavu v ústavu.

Jednání soudu Krajský soud soudil Mariána R. podle § 219 trestního zákona, nikoli jen podle odst. 1 (sazba 12-15 let), ale i podle odst. 2 písm. b (vražda zvlášť surovým způsobem) a písm. h (vražda loupežná nebo zakrývající jiný trestný čin), za což hrozí i výjimečný trest. Navíc byl souzen jako zvláště nebezpečný recidivista dle § 41/1 trestního zákona, u nějž lze horní hranici trestu zvýšit o třetinu (tedy i za vraždu kvalifikovanou podle 1. odstavce by mu hrozilo 20 let namísto 15) a soud nesmí podkročit polovinu zvýšené sazby. Advokát neměl jinou obhajobu než napadat psychiatricko psychologický znalecký posudek: znalci vycházeli jen z písemných materiálů, ke spolupráci při vyšetření nepřizvali advokáta. Při jednání soudu se Marián vyjadřoval jen "Já tomu nerozumím, já tomu nerozumím." Krajský soud odsoudil Mariána R. (zatím nepravomocně) k doživotnímu trestu odnětí svobody.

Závěry Kazuistika popisuje pachatele sexuálních i nesexuálních brutálních trestných činů, které páchal opakovaně vzdor léta trvajícímu ústavnímu ochrannému léčení: loupeže a znásilnění završil loupežnou vraždu. Budoucnost zpochybnila původní diagnózu "patologická sexuální agresivita", kvůli které se ocitl v ústavním ochranném léčení sexuologickém. Ochranné léčení bylo opakovaně přerušováno výkony trestu, až byl nakonec odsouzen k výjimečnému doživotnímu trestu. Kazuistika demonstruje nutnost ústavu zabezpečovací detence, kde by měl být takový pachatel umístěn, když ochranné léčení evidentně nechránilo dostatečně společnost. Kazuistika poukazuje i na zodpovědnost při znaleckém posuzování a možné dalekosáhlé důsledky zjištění nepříčetnosti u takového pachatele: znalkyně shledaly nepříčetnost a navrhly ochranné léčení i přes zjištění, že "není nemocný v pravém slova - 71 -

smyslu". Kazuistika chce poukázat na důležitost každého znaleckého závěru: v tomto trestním řízení byl podrobně studován posudek o způsobilosti k právním úkonům a byly rozebírány závěry znalce, že "není schopen plnohodnotné účasti na jednání soudu a je schopen pochopit význam doručeného rozsudku."

9. 2. Další návrhy na uložení zabezpečovací detence Podle informací od primářky sexuologického oddělení Fakultní nemocnice u Svaté Anny v Brně MUDr. Petry Sejbalové navrhovala ona sama nebo jiný kolektiv znalců od začátku roku uložení zabezpečovací detence celkem ve třech případech. Ve dvou případech půjde o úplnou nepříčetnost, ale pachatelé ještě nejsou odsouzení. Třetím takto nebezpečným pachatelem je mladý muž z Koryčan na Kroměřížsku. Jedná se o 27letého muže, který v květnu minulého roku brutálně napadl svou matku, kterou málem zabil. Pro jeho nepříčetnost bylo zastaveno trestní stíhání. Jedinec trpí těžší mentální retardací. Znalci se shodli ve svém posudku na tom, že by tento pachatel měl být umístěn do ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Zlínská pobočka krajského soudu v Brně nakonec odborníkům dala za pravdu. Soud rozhodl o uložení ochranného opatření zabezpečovací detence a umístění pachatele do ústavu pro výkon zabezpečovací detence v komplexu Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno. Mladík z Koryčan by se tak měl stát jeho prvním chovancem. Rozsudek však není ještě pravomocný. Institut zabezpečovací detence se do povědomí mnoha lidí dostal také díky případu Antonína Nováka. Novák je třiačtyřicetiletý občan Slovenské republiky, který v květnu minulého roku v Havlíčkově Brodě zneužil a poté zavraždil devítiletého Jakuba Šimánka. Podle jeho výpovědi již před Jakubem oslovil asi dvacet jiných chlapců, naštěstí bezúspěšně. Přitahovali ho malí chlapci, údajně kvůli jejich „čistotě a nezkušenosti“. V osudový den si pedofilní vrah přivedl malého Jakuba k sobě na ubytovnu a tam ho brutálně znásilnil. Vše si fotil a nahrával na videokameru. Protože mu chlapec pohrozil, že vše řekne doma, Novák se lekl a na cestě z Havlíčkova Brodu ho v lese uškrtil. Jeho tělo zahrabal v lese. Poté se přestěhoval na ubytovnu v Kolíně a již si vyhlížel další oběť. Naštěstí pro chlapce policie Nováka zatkla právě v den, kdy ho chtěl kontaktovat. Novák byl obžalován z vraždy a znásilnění. Věc se projednávala u Krajského soudu v Hradci Králové od 18. 2. do 20. 2. 2009, kdy padl rozhodující rozsudek. Během přelíčení se obžalovaný k činu doznal, ale odmítl vypovídat. Státní zástupkyně Hana - 72 -

Flídrová navrhovala pro vraha doživotí. V průběhu hlavního líčení se promítali také fotografie a videozáznamy, které Novák pořídil. V tento den mohla jednání přihlížet jen hrstka novinářů. Nutno připomenout, že Nováka již v červenci roku 2000 slovenský soud uznal vinným z pohlavního zneužívání chlapce a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 4 a půl roku. Zároveň mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení. Za sexuální trestné činy byl na Slovensku již odsouzen třikrát před tímto skutkem. Když se v březnu roku 2004 dostal opět na svobodu, přestal se léčit a nenacházel se tudíž pod dohledem lékařů. Podle nejnovějších znaleckých posudků trpí Novák homosexuální pedofilií, jeho náprava je nereálná, představuje hrozbu pro společnost a měl by být od ní izolován. Obhájci Antonína Nováka Rudolfu Fori již nezbylo moc prostoru pro obhajobu. Jednání obžalovaného bylo nepochybně prokázáno. K tomuto řekl: „Jako obhájce mám těžký úkol, musím shledat jednání mého klienta vysoce společensky nebezpečné, ale rozhodl se podstoupit kastraci. Lékaři na Slovensku zanedbali jeho léčbu a pochybili i další. Chci požádat, aby soud rozhodl o spravedlivém trestu.“ I jako člověk, který by měl svého klienta obhajovat, nechal se Fori slyšet, že kdyby u nás bylo možné uložit trest smrti, jistě by ho Novák dostal. Proto se taktéž přikláněl k doživotnímu trestu. Krajský soud nakonec odsoudil Antonína Nováka k výjimečnému trestu doživotí. Trest si odpyká v nejtěžší věznici se zvýšenou ostrahou. Pokud by se někdy v budoucnu dostal z vězení, na svobodu se nikdy nedostane, protože v tomto případě ho čeká výkon zabezpečovací detence v detenčním ústavu. Předseda senátu Petr Mráka to odůvodnil tím, že takový člověk by se už nikdy neměl dostat do kontaktu s dětmi. Odsouzenému navíc uložil soud trest vyhoštění a zároveň přiznal rodinným příslušníkům náhradu škody. Rozsudek není dosud pravomocný.

- 73 -

10. ZÁVĚREM Ve své diplomové práci jsem se věnovala zabezpečovací detenci. Pokusila jsem se přiblížit danou problematiku z hlediska právního, ale i z pohledu psychologie a psychiatrie. Snažila jsem se zanalyzovat nově vzniklý zákon o výkonu zabezpečovací detence, který upravuje především práva a povinnosti chovanců a zaměstnanců Vězeňské služby. Tento zákon však skýtá řadu sporných ustanovení nebo zde takové ustanovení zcela chybí. Jedná se především o přechodné ustanovení, které výslovně říká, že výkon dosud nevykonaného ochranného léčení, které bylo uloženo před nabytím účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. To znamená, že pachatele, kterému bylo nařízeno ochranné léčení před 1. 1. 2009, nelze přesunout do ústavu zabezpečovací detence, i přesto, že by to jeho nebezpečnost a stav vyžadoval nebo odůvodňoval. Dále zákon o výkonu zabezpečovací detence neobsahuje žádné pravidlo stanovící pořadí výkonu zabezpečovací detence a trestu odnětí svobody, pokud jsou pachateli trestné činnosti uloženy zároveň. MUDr. Jiří Švarc považuje lhůtu na přezkoumávání trvání důvodů pro výkon tohoto ochranného opatření za zbytečně krátkou a domnívá se, že soudy budou mít problémy s řešením těchto případů. Tyto sporné otázky však bude nezbytné v praxi řešit a podle potřeby bude zákonodárce donucen zákon o výkonu zabezpečovací detence novelizovat a upravit. Praxe teprve ukáže, jestli je daná problematika dostatečná. Je také možné, že se objeví další nedostatky, se kterými prozatím nikdo nepočítal a nepředpokládal jejich vznik, tudíž se jimi zákonodárce při vytváření zákona o výkonu zabezpečovací detence nezabýval. Další diskuzi vyvolává také otázka postdetenční péče, která není zatím nikde řešena. Propuštěný chovanec z ústavu pro výkon zabezpečovací detence bude pravděpodobně přemístěn nejprve do ústavního a následně do ambulantního ochranného léčení, protože jeho okamžité propuštění na svobodu se nejeví jako vyhovující a správné. Pachatel by podle slov odborníků nemusel být schopen fungovat v obyčejném normálním životě jako ostatní lidé. O tento problém by se měl podle mého názoru začít zajímat stát, aby předešel negativním projevům nedostatečné péče o propuštěné chovance (především nezaměstnanost a nová kriminalita). Dostatečným řešením by bylo vybudování sítě specializovaných center pro pomoc těmto lidem. Na zavedení institutu zabezpečovací detence a na zřízení příslušných ústavů pro jeho výkon čekali odborníci mnoho let. Toto řešení izolace nebezpečných pachatelů je jistě krokem dopředu v moderním českém trestním právu. Souhlasná stanoviska zaznívají z řad právníků, lékařů, ale i laické veřejnosti. - 74 -

11. SUMMARY My thesis deals with today’s very actual topic - protective detention - which is a kind of a protective measure. In fact, the protective detention is a new kind of the protective measure in the Czech criminal law. For many years, a number of psychiatrists, psychologists, sexologists and even lawyers had attempted its initiation. The purpose of the thesis is to introduce the idea of the protective detention and the necessity of its origination, not only from the law point of view but even from the point of view of an amount of the doctors who have been working with offenders, who the protective detention could be applicable for, for tens of years. My intention is also to point out the practical use of the protective detention. The history of the protective detention legal regulation dates back to the seventies of the last century when the experts from the psychiatric field tried to implement either a change in preventive treatment of that time or the creation of a completely new measure. However, the opinions of expert public were disregarded for many years until the breakthrough in nineties. The regulation of this institute has been valid only since the 1st January, 2009. Therefore, it is possible to regard this matter only in a theoretical way. Since the Czech Republic is not experienced enough in this kind of issue, the legislator had been inspirited mainly by foreign countries, especially European ones, where similar regulations had been applied before and had been in operation with success and no difficulties. The protective detention should bring along a new structure of the care of the offenders with various mental disorders. Till the implementation of this institute, only the institute of the preventive treatment, either ambulatory or institutional, was in use. Consequently, the experts had to face generally very negative attitude of the patients to the treatment - they often rejected any treatment, did not come to the special institutions and made the effort of the experts impossible or rather ignored it. It is essential to point out, there is no special legal enactment which would concentrate on particular details, either the patients rights and obligations or the process of the treatment itself. It is necessary the offender imposed the preventive treatment to agree with it and it is not advisable to impose the treatment to the patients who are not interested in the special medical treatment, otherwise, the preventive treatment would not take effect. To impose the preventive treatment to every offender who had committed serious crime does not have any sense. In particular, if the person does not will to cooperate. Therefore, I consider the protective detention a huge progress mainly in the issue of the - 75 -

isolation of the dangerous individual from the society. The protective detention meets the requirements of the offender’s “imprisonment” and at the same time, his or her treatment and education. The negotiation and consequent implementation of the protective detention was supported even by the cases of violent offences committed by the offenders who had escaped out of special institutions, where they had undergone preventive treatment and afterwards, they still continued the criminal activity. This institute is intended especially for aggressors and sexual deviants, who are unwilling to undergo the treatment, reject it or are not able to undergo it at all. The main purpose will be the public protection from this kind of dangerous and uncontrollable individuals for the inevitable and indefinite period of time. The institutions of the protective detention will not be just common institutions; they will represent a temporary point or a connection between prison and the mentioned institutions. That means that the medical staff, social workers and even prison staff will cooperate while working with the offenders who were imposed the preventive treatment on. The execution of the preventive treatment can be implemented either by prison, in case the preventive treatment is imposed next to the imprisonment, or in psychiatric hospitals. However, the main problem is the fact that in the majority of the prisons the preventive treatment is not possible as the conditions necessary for its execution are absent there. The origin purpose of the prisons was not to execute the preventive treatment and at the moment, there is still not any strong conviction which would try to change their current condition. Yes, it is true that not only experts but even the society insist on isolation of dangerous offenders and their following treatment but only in special institutions, not in prison, as they are completely different kind of convicts. In our current psychiatric hospitals, there we cannot find any special security or other technical equipment which would provide them with efficient protection from the offenders.

They are usually provided only with very simple security devices.

Therefore, it is obvious that the offender who committed, for instance, acquisitive offence, and was consequently sentenced to the imprisonment, is under much bigger control than any offender who committed a sexual crime, aggressor or any other offender with strong mental disorder, who can be and usually even is much more dangerous for the society. The psychiatric hospitals staff consists especially of health workers but the security part is usually missing. However, it is just the security which is necessary in most of these cases. The new detention institutions should change this problematic situation. - 76 -

The protective measure of the protective detention is to be executed in special detention institutions with special security and even with medical, psychological, educational, pedagogical, rehabilitative and activity programmes. The main purpose of the detention is to awake the will of the offender to undergo the treatment and cooperate with the experts. Nowadays, there have been two protective detention institutions - one Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno and Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava. Brno opened its gates already on the 1st January, 2009, in Opava, they are supposed to open in the first half year of 2009. The origin of the idea to implement a new institution of protective detention was connected with the problematic question which the experts were trying to solve whether the measure should be only preventive or rather protective. The first possibility would include even the mentally ill, mainly those dangerous for the society. However, it would not be necessary the mentioned individuals to commit some crime. A reasonable suspicion that the crime could be committed would be enough. This solution is connected even with more complicated questions, for instance, under which circumstances the offender of the “common” criminal activity will be obliged to undergo medical examination, when it is be possible to suggest the protective detention, who and under which circumstances they could be sent to the “institution” etc. Therefore, in the current amendment, there appears the second type - the protective one – when the criminal law protects the society from dangerousness of the offender of the serious criminal offence. Although the offender is isolated from the society, he is still positively influenced by proper treatment and education. Under these circumstances, it is unthinkable to apply this regulation on somebody who has not committed this kind of criminal activity yet. The detention is imposed after the person shows any tendency to commit a serious crime or if he or she provides us with reasonable concern about his or her possible crime recurrence.

- 77 -

12. POUŽITÁ LITERATURA -

Höschl, C., Libiger, J., Švestka, J. Psychiatrie. Druhé, doplněné a opravené vydání, Praha : Nakladatelství TIGIS, spol. s r. o., 2004.

-

Herman, E., Praško, J., Seifertová, D. Konziliární psychiatrie. Praha : MEDICAL TRIBUNE CZ, s. r. o., 2007.

-

Práško, J. a kol. Psychiatrie pro střední zdravotní školy. Praha : Nakladatelství Informatorium, spol. s r. o., 2003.

-

Radimský, M. a kolektiv autorů Psychiatrie I. Třetí přepracované vydání, Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1997.

-

Radimský, M. a kolektiv autorů Psychiatrie II. Druhé přepracované vydání, Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně, 2001.

-

Malá, E., Pavlovský, P. Psychiatrie. Praha: Nakladatelství Portál, s.r.o., 2002.

-

Kratochvíl, V. a kolektiv Trestní právo hmotné - Obecná část. Třetí přepracované a doplněné vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2003.

-

Jelínek, J. Trestní zákon a trestní řád - Poznámkové znění s judikaturou. 25., aktualizované vydání. Praha : Nakladatelství Linde, 2007.

-

Jelínek, J. a kolektiv Trestní právo hmotné - Obecná část a Zvláštní část. Třetí přepracované a aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde Praha, a. s., 2008.

-

Jelínek, J. a kolektiv Trestní právo procesní. První vydání, Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2007.

-

Rozum, J., Zeman, P., Přesličková, H., Tomášek, J. Vybrané problémy sankční politiky. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2005.

-

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon Komentář - I. díl (§ 1 - § 90). 6., doplněné a přepracované vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2004.

-

Pavlovský, P. a kolektiv Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada Publishing, spol. s r. o., 2001.

-

Marková, E., Venglářová, M., Babiaková, M. Psychiatrická ošetřovatelská péče. Praha : Grada Publishing, spol. s r. o., 2006.

Články z odborných časopisů

-

Zvěřina, J. Brichcín, S. Co lze očekávat od zabezpečovací detence?. Psychiatrie pro praxi, 2008, č. 9. - 78 -

-

Přesličková, H. Tomášek, J. Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2.

-

Firstová, J. Zabezpečovací detence pro ochranu společnosti. České vězeňství, 2008, č. 2.

-

Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12.

-

Stožický, P. Ústav pro výkon zabezpečovací detence - Okruh osob vhodných k umístění. České vězeňství, 2006, č. 1.

-

Bajcura, L. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 2.

-

Vobora, A. a kol. lékařů. Komu detenční ústavy?. České vězeňství, 1994, č. 3.

-

Hezczeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8.

-

Sexuální deviace - Závěrečná zpráva projektu. KAP/02/53. Praha : Poradna pro občanství/občanská a lidská práva, Velvyslanectví Nizozemského království, 2002.

-

Sejrek, F. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 3.

-

Biedermannová, E. Zabezpečovací detence: rakouská zkušenost. České vězeňství, 2008, č. 1.

-

Švarc, J. Ukládání zabezpečovací detence a změny legislativy o ochranném léčení. Zdravotnické noviny, 2009, č. 5.

Internetové zdroje

-

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících

zákonů

[citováno

5.

2.

2009].

Dostupný

z:

http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126. -

Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku [citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/soubor.aspx?id=47438.

-

Věcný

záměr

zákona

o

trestním

řízení

soudním

(trestní

řád)

[citováno 5. 2. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=4980&d=281460. -

Věcný záměr zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) - hlavní principy navrhované

rekodifikace

trestního

práva

procesního

[citováno

5. 2. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=4980&d=281460.

- 79 -

Právní předpisy v aktuálním znění

-

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č.40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

- 80 -