ZABEZPEČOVACÍ DETENCE

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

Bakalářská práce

ZABEZPEČOVACÍ DETENCE

Markéta Tošerová 2011

2

„Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma - Zabezpečovací detence zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury“. …...........................................................

3

4

OBSAH 1

ÚVOD ........................................................................................................................ 7

2

POJEM TRESTNÍCH SANKCÍ ................................................................................ 9 2.1

Pojem a účel trestu ............................................................................................. 9

2.2

Pojem ochranného opatření a jeho účel ............................................................ 10

2.3

Společné a odlišné znaky trestů a ochranných opatření ................................... 11

2.4

Druhy ochranných opatření .............................................................................. 12

2.4.1 2.4.2 2.4.3 2.4.4 2.4.5

3

4

Ochranné léčení (§99 TZ) ......................................................................... 12 Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§101 TZ) .............................. 13 Zabrání náhradní hodnoty (§ 102 TZ) ....................................................... 14 Zabrání spisů a zařízení (§ 103 TZ) .......................................................... 14 Ochranná výchova (§ 22 zákona o soudnictví ve věcech mládeţe) .......... 15

2.5

Ukládání ochranných opatření .......................................................................... 16

2.6

Zánik ochranných opatření ............................................................................... 16

ZABEZPEČOVACÍ DETENCE .............................................................................. 18 3.1

Důvody vytvoření institutu zabezpečovací detence ......................................... 18

3.2

Historie problematiky institutu zabezpečovací detence v ČR .......................... 20

3.3

Cíl institutu zabezpečovací detence ................................................................. 22

PRÁVNÍ ÚPRAVA ZABEZPEČOVACÍ DETENCE V ČR .................................... 23 4.1

Okruh osob vhodných k umístění do výkonu zabezpečovací detence ............. 23

4.2

I. kategorie – nepříčetní (trestně neodpovědní) pachatelé ................................ 25

4.3 II. kategorie – pachatelé zmenšeně příčetní nebo jednající ve stavu vyvolaném duševní poruchou ........................................................................................................ 27 4.4

III. kategorie – pachatelé oddávající se trvale zneuţívání návykové látky ...... 27

4.5

Úprava v zákoně o výkonu zabezpečovací detence ......................................... 28

4.5.1 4.5.2 4.5.3 4.5.4 4.5.5 4.5.6 4.5.7 4.5.8 4.5.9 5

Základní ustanovení .................................................................................. 28 Práva a povinnosti chovanců ..................................................................... 29 Odpovědnost za škodu .............................................................................. 31 Zdravotní péče a sociální podmínky ......................................................... 32 Zaměstnávání chovanců ............................................................................ 32 Zacházení s chovanci ................................................................................ 33 Odměny, kázeňské tresty a zabrání věci ................................................... 33 Opatření k zajištění bezpečnosti................................................................ 35 Společná a závěrečná ustanovení .............................................................. 36

ZABEZPEČOVACÍ DETENCE V ZAHRANIČNÍCH PRÁVNÍCH ÚPRAVÁCH 5

38

6

5.1

Německo ........................................................................................................... 38

5.2

Slovensko ......................................................................................................... 40

5.3

Nizozemí .......................................................................................................... 41

5.4

Dánsko .............................................................................................................. 42

5.5

Švýcarsko ......................................................................................................... 42

ZHODNOCENÍ A ÚVAHY DE LEGE FERENDA ................................................ 44 6.1

Shrnutí .............................................................................................................. 45

7

POUŢITÁ LITERATURA....................................................................................... 46

8

RESUMÉ ................................................................................................................. 48

6

1 ÚVOD Tématem této práce je - v trestněprávní oblasti - nově zavedený institut zabezpečovací detence. Jedná se o typ trestněprávní sankce, která má za cíl především ochranu společnosti před nebezpečnými osobami, u nichţ jiná opatření pozbývají účinnosti či účelnosti (jako např. ochranné léčení u nepodrobivých nespolupracujících pachatelů). Institut zabezpečovací detence se vztahuje především na vysoce nebezpečné agresory či sexuální delikventy, kteří jsou dosud zadrţováni ponejvíce v psychiatrických léčebnách. A právě zde naráţíme na zásadní rozkol, jelikoţ smyslem působení těchto zařízení je léčit nemocné, nikoli suplovat funkci věznic. V praxi tak nezřídka vznikají situace, kdy jsou personál i pacienti těchto zdravotnických zařízení vystaveni neustálé hrozbě útoku nepřizpůsobivého pachatele. Literatura uvádí, ţe veřejnost volala po zavedení nového a účinnějšího ochranného opatření jiţ řadu desetiletí. Odborníci poukazovali na neúčelnost ochranného léčení u nemotivovaných pachatelů, stejně jako na nemoţnost zdravotnických zařízení (vyplývající z jejich podstaty) poskytovat adekvátní způsob zacházení s těmito pachateli. Veřejnost citlivě a poměrně bouřlivě reaguje téţ na případy, kdy tyto nebezpečné osoby napadají personál či pacienty léčebných zařízení či dokonce z těchto zařízení vlivem snadno překonatelných bariér a absence sloţky ostrahy utíkají a stávají se tak nebezpečím pro široké okolí. Zabezpečovací detence se tak jeví jako účinný nástroj pro izolaci nebezpečných jedinců od společnosti, a zároveň pro jejich reedukaci a léčbu. Vzhledem k tomu, ţe právní úprava institutu zabezpečovací detence nabyla účinnosti 1. ledna 2009, lze tuto problematiku diskutovat především teoreticky. V současnosti v České republice existuje jen několik dílčích kniţních děl zabývající se daným tématem, proto se tato práce opírá převáţně o odborné články, zprávy a příspěvky z odborných seminářů nejen z oblasti práva, ale také zdravotnictví (speciálně z psychiatrie a klinické psychologie). Práce si dává za cíl nejen vymezit institut zabezpečovací detence jako takový, ale také jej zasadit do kontextu dalších ochranných opatření. Přiblíţí historii tohoto opatření 7

v České republice, poukáţe na různé sporné momenty zavedení institutu a kontroverzní otázky týkající se jeho praktického fungování. V neposlední řadě práce nastíní téţ zahraniční zkušenosti v oblasti dané problematiky, kterými se inspirovali čeští zákonodárci při zavádění nového institutu do českého trestního práva. V závěru budou diskutovány moţnosti a limity daného opatření, ačkoli pro adekvátní zhodnocení fungování institutu v praxi bude zapotřebí většího časového odstupu.

8

2 POJEM TRESTNÍCH SANKCÍ

2.1

Pojem a účel trestu

Trest lze chápat jako právní následek trestného činu. Vyjadřuje negativní, nejen právní, ale i etické hodnocení pachatele a jeho činu. Ukládání trestu je výlučně v kompetenci soudu, a to pouze za předpokladu, ţe soud uzná vinu pachatele. V historii se pohled na to, co je účel trestu, měnil. Za původní právní názor lze pokládat tezi, ţe trest je odplatou za trestný čin. Trestá se proto, ţe bylo spácháno zlo trest je tak soustředěn pouze na svou sankční podstatu. Tento názor reprezentuje tzv. absolutní teorie trestu. Novější myšlenkový proud poukazoval i na faktor výchovný, a sice, ţe se trestá proto, aby nebylo spácháno zlo v budoucnu. Jeho cílem tak bylo prostřednictvím terapeutického působení na pachatele navodit změnu jeho osobnosti tak, aby se v budoucnu trestné činnosti nedopouštěl. Tyto myšlenky představuje tzv. relativní teorie trestu. Moderní smíšené teorie pak usilují o sloučení odplatné i výchovné funkce trestu. Základním účelem trestu i nadále zůstává ochrana společnosti před trestnou činností pachatelů. Účelem je však také zabránit odsouzeným v páchání trestné činnosti v budoucnu.1 Samotné trestání je zaloţeno na dvou zásadách. První z nich je zásada zákonnosti, podle níţ můţe být trest uloţen jen na základě zákona. Druhou zásadou je zásada přiměřenosti trestu. Dle § 37 trestního zákona (dále jen TZ) pachateli nelze uloţit kruté a nepřiměřené sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být poníţena lidská důstojnost. Jak dále praví ustanovení § 38 odst. 1) TZ, trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závaţnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Soud musí v rámci trestního řízení poznat pachatelovu osobnost a skutečnost, jaký měla tato osobnost vliv na spáchání trestného činu. Z těchto získaných poznatků soud vysloví prognózu moţné nápravy pachatele. Soud je také povinen prozkoumat poměry pachatele (jeţ stojí mimo trestný čin). Těmito poměry jsou skutečnosti, které existují 1 Fryšták, M. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2009, s. 100103.

9

v době ukládání trestu, nikoli v době spáchání trestného činu. V této souvislosti se posuzují okolnosti, jako jsou aktuální rodinné poměry, snaha pachatele vést řádný ţivot (např. pokud prokáţe svou motivaci k protialkoholní léčbě, hodlá se zapojit do pracovního procesu apod.). Trestní zákon vychází z tzv. dualismu trestních sankcí, jimiţ jsou tresty a ochranná opatření. V následující kapitole blíţe rozebereme pojem ochranných opatření.

2.2

Pojem ochranného opatření a jeho účel

Ochranná opatření vznikla jako výsledek kompromisu mezi retribuční teorií, podle které má být trest úměrný trestnému činu, a utilitárními teoriemi, podle nichţ má pachatelův postih odpovídat jeho nebezpečnosti. Vedle klasických trestů proto byla postupně zaváděna zabezpečovací opatření, která trest doplňovala, případně nahrazovala. Tato opatření byla ukládána nebezpečným pachatelům, u nichţ do popředí vystupovala potřeba terapie, výchovy či izolace.2 Ochranná opatření lze vymezit jako trestněprávní následek (trestněprávní sankci) trestného činu nebo činu jinak trestného. Ukládá je soud v trestním řízení a státní mocí je také, případně i prostředky státního donucení, zajištěna jejich vykonatelnost. Jsou tedy vedle trestů jedním z druhů trestněprávních sankcí ukládaných dospělým pachatelům trestných činů nebo činů jinak trestných.3 Lze je uloţit nejen trestně odpovědným osobám, ale téţ osobám, které nejsou trestně odpovědné (ať uţ pro nepříčetnost či pro nedostatek věku). Ačkoli trestní zákon výslovně nestanovuje účel ochranných opatření, v § 21 zákona o soudnictví ve věcech mládeţe stojí, ţe jejich účelem je kladné ovlivnění duševního, mravního a sociálního vývoje mladistvého a ochrana společnosti před pácháním provinění mladistvými. Ochranná opatření mají výraznou ochrannou funkci. Jejich primárním účelem je ochrana společnosti před pachateli trestných činů a činů jinak trestných. Obecně se jejich ukládáním a výkonem sleduje především prevence, a je tedy namístě vyzdvihnout jejich sloţku terapeutickou, výchovnou a zabezpečovací. Pro ochranné opatření je 2 Lata, J. Účel a smysl trestu. Praha: LexisNexis CZ s.r.o., 2007, s. 100. 3 Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. Praha: Linde Praha, a.s., s. 395.

10

typické, ţe je oslaben vztah mezi opatřením a závaţností spáchaného činu, a do centra zájmu se dostává potřeba působit na pachatele.4 Konečným účelem je odstranění nebo alespoň sníţení nebezpečí dalšího porušení nebo ohroţení zájmů chráněných zákonem, ale i léčba a izolace osob nepříčetných či zmenšeně příčetných, která vystupuje do popředí právě u zabezpečovací detence,5 jak popíšeme dále.

2.3

Společné a odlišné znaky trestů a ochranných opatření

Tresty a ochranná opatření vykazují několik společných rysů. V obou případech se jedná o prostředky státního donucení, které mohou ukládat pouze soudy na základě zákona, a jejichţ výkon je vynutitelný státní mocí. Společným znakem je také cíl obou sankcí. Je jím ochrana společnosti před moţnými budoucími útoky na zájmy chráněné trestním zákonem, tedy činy pro společnost nebezpečnými. Rozdíl je však ve způsobu uskutečňování tohoto cíle. V případě ochranných opatření spočívá působení na pachatele především v uplatňování reedukačních, psychiatrických, terapeutických a resocializačních prostředků a metod, stejně jako likvidace předmětů spojených s trestnými činy.6 Oběma sankcím je dále společné to, ţe pachateli způsobují určitou újmu na jeho právech a svobodách, ačkoli újma způsobená výkonem ochranných opatření není jejich funkční sloţkou, jako je tomu u trestů, ale pouze jejich nevyhnutelným účinkem. K odlišným znakům trestů a ochranným opatření náleţí zejména to, ţe při ukládání ochranných opatření není zohledňována nebezpečnost činu pro společnost, resp. je zde menší míra adekvátnosti ochranného opatření spáchanému činu.7 Uloţení ochranného opatření nevyjadřuje negativní hodnocení osoby pachatele a neobsahuje tedy morální odsouzení těch, kterým jsou ukládána. V případě ochranných opatření není (na rozdíl od trestů) uloţena délka jejich trvání. Maximální délka je stanovena pouze u ochranné výchovy, u ostatních druhů ochranných opatření závisí na výsledcích jejich působení.

4 Lata, J. Účel a smysl trestu. Praha: LexisNexis CZ s.r.o., 2007, s. 100. 5 Šámal, P., Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. In Válková, H., Stočesová, S. Detence – nový způsob ochrany společnosti před nebezpečnými pachateli? Plzeň, 2005, s. 9. 6 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 478. 7 Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. Praha: Linde Praha, a.s., s. 396

11

Druhy ochranných opatření

2.4 K

jednotlivým

druhům

ochranných

opatření

náleţí

ochranné

léčení,

zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a také ochranná výchova, jejíţ zákonné předpoklady upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeţe. Institutem zabezpečovací detence se budeme podrobněji zabývat v následujících kapitolách této práce. Na tomto místě nastíníme základní charakteristiku ostatních výše jmenovaných ochranných opatření. 2.4.1

Ochranné léčení (§99 TZ)

Soud obligatorně ukládá ochranné léčení v případech: - jestliţe pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky a soud má za to, ţe vzhledem ke zdravotnímu stavu tohoto pachatele je moţno vedle uloţení ochranného léčení uloţit trest odnětí svobody kratšího trvání (§ 40 TZ), - v případě, kdy soud upustil od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, tyto stavy si ani z nedbalosti nepřivodil sám, a soud má za to, ţe ochranné opatření zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe neţ trest, - v případech, kdy pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Soud můţe fakultativně uloţit ochranné léčení, jestliţe: - pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo - pachatel, který zneuţívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneuţíváním; ochranné léčení však neuloţí, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, ţe jeho účelu nelze dosáhnout. Uloţení ochranného léčení je moţné i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání. Ochranné léčení nelze uloţit vedle zabezpečovací detence. Smyslem ochranného léčení je především terapeutické působení na osoby, které se dopustily trestného činu nebo činu jinak trestného. Podle povahy nemoci a léčebných moţností soud uloţí ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Ústavní léčení je 12

vykonáváno ve věznicích (v případě, ţe pachateli byl vedle ochranného léčení uloţen i trest výkonu odnětí svobody) či ve zdravotnických zařízeních. Ambulantní ochranné léčení se vykoná zpravidla po nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici; jestliţe výkon ambulantního ochranného léčení ve věznici nelze uskutečnit, vykoná se aţ po výkonu trestu odnětí svobody. Nepostačí-li délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu ochranného léčení, soud můţe rozhodnout o jeho pokračování ve zdravotnickém zařízení poskytujícím ústavní nebo ambulantní péči. Soud také můţe dodatečně změnit ochranné léčení ústavní na ambulantní a naopak. Délka trvání ochranného léčení závisí na dosaţení jeho účelu, není tedy předem přesně stanovena. Zákon však vymezuje maximální délku trvání, a sice dva roky. Pokud v této době nedojde ke splnění účelu ochranného léčení, soud před skončením této doby rozhodne o jejím prodlouţení (a to i opakovaně, nejdéle však vţdy o dva roky), jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení. Od výkonu ochranného léčení soud upustí, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něţ bylo uloţeno. 2.4.2

Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§101 TZ)

Zabrání věci je ochranným opatřením majetkového charakteru. Nebyl-li uloţen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1 trestního zákona, můţe soud uloţit, ţe se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, náleţíli pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, nebo náleţí-li pachateli, od jehoţ potrestání soud upustil, nebo ohroţuje-li tato věc bezpečnost lidí či majetku, případně společnosti, anebo hrozí nebezpečí, ţe bude slouţit ke spáchání zločinu. Pokud je taková věc či jiná majetková hodnota výnosem trestného činu, můţe soud uloţit její zabrání zejména v případě, byla-li získána trestným činem nebo jako odměna za něj a nenáleţí-li pachateli. Drţí-li pachatel trestného činu, nebo i jiná osoba v rozporu s jiným právním předpisem neţ trestní zákon, věc nebo jinou majetkovou hodnotu, ve vztahu k níţ je moţno uloţit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, soud obligatorně uloţí toto ochranné opatření. V některých případech není zabrání věci z povahy trestné činnosti či z povahy věci samé vhodné. Zákon dává soudu i jiné moţnosti postupu, které zohledňují individualitu daného případu. Soud tak můţe místo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty uloţit povinnost:

13

- pozměnit ji tak, aby nebylo moţné pouţít ji ke společensky nebezpečnému účelu, - odstranit určité zařízení, - odstranit její označení nebo provést její změnu, - omezit dispozice s touto věcí nebo jinou majetkovou hodnotou a stanovit k tomu přiměřenou lhůtu. V případě, ţe by výše uvedená povinnost nebyla ve stanovené lhůtě splněna, rozhodne soud o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.

2.4.3

Zabrání náhradní hodnoty (§ 102 TZ)

Jestliţe ten, komu náleţí věc nebo jiná majetková hodnota, která by mohla být zabrána podle § 101 odst. 1, 2 TZ, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zuţitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její zabrání zmaří, anebo jestliţe zmaří trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz dle § 70 odst. 4 TZ, popřípadě zmaří zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz dle § 104 odst. 2 TZ, můţe mu soud uloţit zabrání náhradní hodnoty aţ do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty. Hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejíţ zabrání mohl soud uloţit, můţe soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. 2.4.4

Zabrání spisů a zařízení (§ 103 TZ)

Spisy s takovým obsahem, jejichţ úmyslné rozšiřování při znalosti jejich obsahu by naplňovalo znaky některého trestného činu podle trestního zákona, se podle § 101 odst. 1 TZ zaberou, jestliţe nejméně jeden kus spisu byl jiţ šířen, k šíření určen nebo připravován. Současně se zabere i zařízení pouţité nebo určené ke zhotovení takových spisů (zejména tiskárna, počítačový program, kopírovací zařízení ad.). Zabrání se vztahuje jen na kus nebo kusy spisu, které jsou v drţení osob spolupůsobících při jejich rozšiřování nebo při jejich přípravě k rozšiřování, nebo byly zveřejněny vystavením, plakátováním, předváděním nebo jiným obdobným způsobem, anebo při zásilkovém rozšiřování ještě nebyly doručeny příjemci. Zabraná věc nebo jiná majetková hodnota, zabraná náhradní hodnota, zabraný spis nebo zařízení připadá státu. 14

2.4.5

Ochranná výchova (§ 22 zákona o soudnictví ve věcech mládeže)

Toto ochranné opatření upravuje zákon č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeţe, který stanovuje, ţe soud pro mládeţ můţe mladistvému uloţit ochrannou výchovu, pokud o jeho výchovu není náleţitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níţ ţije, nebo pokud jeho dosavadní výchova byla zanedbána, nebo prostředí, v němţ mladistvý ţije, neposkytuje záruku jeho náleţité výchovy, a nepostačuje uloţení výchovných opatření (jako je např. dohled probačního úředníka, výchovné omezení apod.). Ochranná výchova potrvá, dokud to vyţaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku věku mladistvého. Vyţaduje-li to zájem odsouzeného, můţe soud pro mládeţ ochrannou výchovu prodlouţit do dovršení jeho devatenáctého roku. V případě, ţe není moţné ochrannou výchovu vykonat ihned, nařídí soud pro mládeţ do doby jejího zahájení dohled probačního úředníka. Od ochranné výchovy lze – podobně jako v případě ochranného léčení – upustit, pominou-li před jejím započetím důvody, pro něţ byla uloţena. Soud také můţe svým rozhodnutím změnit ochrannou výchovu na ústavní, případně můţe podmíněně umístit mladistvého mimo takové výchovné zařízení (přičemţ soud můţe nařídit dohled probačního úředníka či jiné výchovné opatření). Dochází k tomu v případě, ţe převýchova mladistvého pokročila do té míry, ţe lze očekávat, ţe i bez omezení, kterým je podroben během výkonu ochranné výchovy, se bude řádně chovat a pracovat, avšak dosud nepominuly všechny okolnosti, pro něţ byla ochranná výchova uloţena. Pokud však mladistvý nespolupracuje, soud podmíněné umístění mimo výchovné zařízení zruší a rozhodne, ţe výkon ochranné výchovy bude pokračovat. Obdobně soud pro mládeţ postupuje při změně ústavní výchovy na ochrannou výchovu.

15

2.5

Ukládání ochranných opatření

Trestní zákon stanovuje, ţe ochranná opatření lze ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně (např. v případě uloţení ochranného léčení jako jediného prostředku k dosaţení účelu trestního zákona v případě nepříčetného pachatele) i vedle trestu. V případě, ţe jsou vedle sebe uloţeny trest a ochranné opatření, má přednost výkon trestu. Výjimku tvoří ochranné léčení, kde je moţno toto spojit s výkonem trestu a provádět terapeutické a léčebné výkony i během výkonu trestu.8 Zákon dále uvádí, ţe je moţné uloţit více ochranných opatření – lze tak učinit v případě, ţe by uloţení jediného ochranného opatření nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a z hlediska ochrany společnosti.

2.6

Zánik ochranných opatření

Výkon ochranných opatření se nepromlčuje, nemohou být zahlazena, ani prominuta amnestijním rozhodnutím prezidenta republiky, případně individuální milostí. K výkonu se nepovoluje extradice. Od jejich výkonu můţe být upuštěno, ukáţí-li se nepotřebnými či pominou-li okolnosti, kvůli nimţ byl jejich výkon nařízen.9 Co se týká ochranného léčení, doba jeho trvání je závislá na splnění účelu tohoto léčení; o ukončení rozhoduje soud na základě lékařské zprávy. Trvání ochranného léčení můţe být ukončeno před dosaţením jeho účelu, zjistí-li se, ţe účelu nelze dosáhnout. V případě ochranného léčení i zabezpečovací detence soud kaţdých 12 měsíců zkoumá, zda trvají důvody pro jejich pokračování. Zabezpečovací detence můţe být dodatečně změněna na ochranné léčení, pominou-li důvody, pro něţ byla uloţena a jsou-li současně splněny podmínky pro uloţení ochranného léčení. Ochranná výchova u mladistvých trvá (podobně jako ochranné léčení), dokud to vyţaduje její účel, ovšem nejdéle do dovršení věku osmnácti let odsouzeného, vyţaduje-li to jeho zájem, můţe být prodlouţena aţ do jeho devatenácti let. Ochranná opatření tedy zanikají jejich výkonem, upuštěním od jejich výkonu či smrtí odsouzeného.

8 Fryšták, M. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2009, s. 139. 9 tamtéţ, s. 149

16

Zabráním věci nebo jiné majetkové hodnoty se věci stávají majetkem státu jiţ právní mocí rozhodnutí. Obdobně je tomu v případě zabrání spisů nebo zařízení dle § 103 TZ, proto následná smrt nemá na výkon tohoto ochranného opatření vliv, pokud je rozhodnutí pravomocné. V případě, ţe rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, nelze v trestním stíhání pokračovat, a tedy věc (spisy, zařízení, náhradní hodnotu) zabrat.

17

3 ZABEZPEČOVACÍ DETENCE

3.1

Důvody vytvoření institutu zabezpečovací detence

Důvodem vytvoření institutu zabezpečovací detence je především fakt, ţe mezi pachateli ve výkonu ochranného léčení se nachází velký počet osob, které představují pro společnost značné nebezpečí. Proto jiţ několik desetiletí volali odborníci po vytvoření nového ochranného opatření, jeţ by zajistilo účinnou ochranu před mimořádně nebezpečnými pachateli, jakými jsou např. recidivující sexuální devianti či jiní agresoři. Potřebnost institutu zabezpečovací detence zdůrazňovali nejen právníci, ale také psychiatři a další pracovníci psychiatrických ústavů, kam byli a jsou tito pachatelé umisťováni k ochrannému léčení. Zdravotnický personál se při výkonu svého povolání potýkal s kaţdodenní hrozbou útoku ze strany nepodrobivých agresivních pacientů. Institut zabezpečovací detence by měl vyřešit letitý problém s výkonem ústavního ochranného léčení v psychiatrických léčebnách, kde nespolupracující, sociálně obtíţně adaptovaní a agresivní pacienti narušovali či zcela odmítali léčbu, a negativně tak působili jak na ostatní pacienty, tak i na chod celého zdravotnického zařízení.10 Nelze také opomínat skutečnost, ţe ačkoli psychiatrické léčebny disponují některými bezpečnostními prvky, jako jsou obvodové zdi, ploty či mříţe, přesto nejsou vybaveny dostatečným technickým a především personálním zázemím pro skutečnou ostrahu. Pracovníci léčeben také dlouhodobě poukazují na to, ţe tyto osoby někdy tyranizují celé oddělení, napadají personál i jiné pacienty, přičemţ agresivní útoky nezřídka končí váţnou újmou na zdraví, případně smrtí. Humanizační snahy zdravotnických zařízení v souvislosti s výkonem ochranného léčení tak paradoxně vedou k dehumanizaci v tom smyslu, ţe prostředí se stává stresujícím a nebezpečným jak pro ostatní pacientky, tak i pro personál.

10 Vantuch, P. Zabezpečovací detence, její ukládání, výkon, trvání a obhajoba obţalovaného. In Trestní právo 9/2010, s. 6.

18

V praxi navíc jako by bylo opomíjeno, ţe zdravotnická zařízení slouţí k léčbě lidí, a zdravotnický personál je kvalifikován k poskytování zdravotní péče o nemocné, nikoli k ostraze nebezpečných pacientů.11 V psychiatrických léčebnách navíc v souvislosti s trendem humanizace a liberalizace dochází k odstraňování zmiňovaných bariér. Léčebny se stávají otevřenějšími, avšak tím i zranitelnějšími z bezpečnostního hlediska. Tato skutečnost má samozřejmě přímý dopad na plnění výkonu ochranné léčby a zacházení s nebezpečnými pacienty, a v podstatě tak nahrává jejich moţným útěkům. Z otevřených oddělení totiţ mohou pacienti odejít prakticky kdykoli, a to pouze na základě svého uváţení. Avšak ani útěky z uzavřených oddělení nejsou ojedinělé. Pracovníci léčeben potvrzují, ţe k útěku často stačí pouhé vykopnutí dveří, jakoţto jediné překáţky v cestě na svobodu. Nezřídka se také stává, ţe pachatel, který je po svém útěku z výkonu ochranného léčení dopaden, je opětovně navrácen do stejného zdravotnického zařízení, tedy do prostředí, které jeho útěkovým tendencím evidentně nedokáţe účinně zabránit. Samou podstatou ochranného léčení - kromě ochrany společnosti - je také léčba pachatelovy duševní poruchy. Předpokladem naplnění jejího účelu je však spolupráce ze strany odsouzeného. A právě zde se dostáváme k zásadnímu kritickému bodu celého institutu. Vysoce nebezpečné osoby se závaţnou duševní poruchou či chorobou, jimţ se věnujeme dále v této práci, totiţ zpravidla tuto léčbu zcela odmítají, či ji svým postojem významně ztěţují. V mnoha případech se jedná o osoby sociálně nepřizpůsobivé, s nízkou frustrační tolerancí, vysokou pohotovostí k agresivnímu jednání a nedostatečně vyvinutými volními vlastnostmi, které svým chováním nejen výrazně narušují chod zdravotnického zařízení, ale působí proti léčbě jako takové. Výše uvedené okolnosti podnítily v České republice diskuzi o zavedení nového ochranného opatření, jehoţ výkon by byl uskutečňován ve speciálních zařízeních. Toto nové opatření mělo být zacíleno na vysoce nebezpečné nepřizpůsobivé pachatele, u nichţ je ochranné léčení neúčinné či neúčelné.

11 Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence? In Zdravotnictví a právo 2/2005, s. 10.

19

3.2

Historie problematiky institutu zabezpečovací detence

v České republice Prosazení nového ústavu pro výše popsanou skupinu pachatelů si na počátku devadesátých let 20. století vzala za své Psychiatrická společnost a Sexuologická společnost České lékařské společnosti. V roce 1995 zpracovalo Ministerstvo zdravotnictví projekt ochranné léčby zvlášť nebezpečných pacientů v Psychiatrické léčebně Dobřany, ten však nebyl z důvodu nedostatku finančních zdrojů realizován. Ve druhé polovině devadesátých let 20. století pak další snahy vyústily ve vytvoření mezioborové Komise ochranné léčby při Ministerstvu zdravotnictví, jejímţ hlavním cílem bylo zasadit se o vytvoření nového druhu ochranného opatření – institutu zabezpečovací detence. Obdobně byl tento záměr zpracován také v Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Během letitého období diskuzí o podobě nového institutu v trestním právu byli odborníci nuceni se vyrovnat s řadou problematických otázek. K zásadním tématům odborných diskuzí patřily zejména podmínky ukládání zabezpečovací detence, okruh pachatelů, na něţ by se mělo nové opatření vztahovat, a stejně tak i otázka dohledu nad jeho výkonem a zajištění nezávislé kontroly. V průběhu vývoje úvah o novém ochranném opatření vyvstala také zcela zásadní otázka, zda má být zabezpečovací detence zavedena jako opatření preventivní či následné. Zastánci preventivní detence podporovali moţnost uloţit toto ochranné opatření také osobám, které jsou pro svou duševní poruchu nebo chorobu obzvláště společensky nebezpečné, které však dosud buď nespáchaly ţádný trestný čin, nebo spáchaly trestnou činnost tzv. bagatelního charakteru. V obecné rovině by se jednalo o osoby, u nichţ lze důvodně předpokládat, ţe se v budoucnu dopustí závaţné trestné činnosti.12 Preventivní detenci prosazovali především lékaři (psychiatři), jeţ se často setkávají s agresory, kteří se dopouštějí ne natolik závaţné trestné činnosti, aby bylo moţno odsoudit je k dlouhodobým trestům, avšak znalecká vyšetření těchto jedinců

12 Přesličková, H.; Tomášek, J.; Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence? In Zdravotnictví a právo 2/2005, s. 13-17.

20

potvrzují nebezpečné sklony, které s vysokou pravděpodobností dříve či později skončí závaţnou trestnou činností. Odpůrci tohoto návrhu však poukazovali na to, ţe není moţné člověku, který spáchal bagatelní trestnou činnost, příp. trestnou činnost vůbec nespáchal, navrhnout tak krajní opatření, jakým je zabezpečovací detence. Zdůrazňovali, ţe není moţné navrhnout detenci člověku, který za sebou nemá kriminální anamnézu takového charakteru, ţe by byl označen jako recidivista či jako jedinec vysoce společensky nebezpečný jen proto, ţe by bylo moţné si myslet, ţe by ji mohl mít.13 Uloţením detence osobě, která nespáchala ţádný trestný čin, by došlo k porušení principů demokratického právního státu a základních lidských práv a svobod v tom smyslu, ţe by tyto osoby byly postihovány trestněprávní sankcí (byť by měla charakter ochranného opatření), aniţ by se předtím dopustily protiprávního činu. Autoři na tomto místě upozorňují, ţe pokud by bylo přípustné uloţit zabezpečovací detenci i osobě, která se dosud ţádné závaţné trestné činnosti nedopustila, nemohl by být tento institut upraven v rámci trestního práva a podmínky pro jeho aplikaci by byly zcela odlišné. Jak dále zmiňují, tato moţnost v našem právním řádu jiţ existuje, a sice v čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle něhoţ: "Zákon stanoví, ve kterých případech můţe být osoba převzata nebo drţena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin nahlášeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do sedmi dnů." Soud zde rozhoduje v rámci občanskoprávního řízení. S odkazem na zásadnu přiměřenosti se objevily téţ názory odmítající uloţení zabezpečovací detence osobám páchajícím bagatelní trestnou činnost. Ochranné opatření má odpovídat nebezpečí hrozícímu od pachatele, přičemţ právní úprava má zabezpečovat určitou míru adekvátnosti.14 Újma způsobená uloţeným a vykonaným ochranným opatřením nesmí být větší neţ nezbytná k dosaţení jejího účelu.

13 Detence – dlouholetý problém. In České vězeňství 3-4/2000, s. 23-30. 14 Císařová, D.; Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995, s. 70-71.

21

3.3

Cíl institutu zabezpečovací detence

Cílem nového ochranného opatření je ochrana společnosti před vysoce nebezpečnými osobami, které spáchaly závaţnou trestnou činnost (nebo se dopustily činu jinak trestného) a jejich duševní stav dočasně či trvale zapříčinil jejich spáchání, přičemţ tyto osoby dokazují, ţe nemají zájem podrobit se léčbě své psychické poruchy, ačkoli bez tohoto kroku je jejich další pobyt na svobodě nebezpečný. Výkon zabezpečovací detence je tedy ukládán osobám, u nichţ je reálný předpoklad recidivy trestné činnosti a u nichţ je současně velmi nízká pravděpodobnost účinnosti či účelnosti ochranného léčení. Zde se dostáváme k otázce subsidiarity zabezpečovací detence ve vztahu k ochrannému léčení. Výkon zabezpečovací detence soud uloţí jen v případě, ţe by ochranné léčení neplnilo svůj účel, tedy nevedlo k dostatečné ochraně společnosti. Podstatné je, ţe postačí pouze předpoklad neúčinnosti ochranného léčení - podmínkou tedy není předchozí uloţení ochranného léčení a selhání pachatele při jeho výkonu. Nutností však zůstává relevantní zhodnocení všech podstatných okolností, a to zejména povaha duševního onemocnění, moţnosti působení na pachatele a vlastní postoj pachatele k ochrannému léčení.15 Na rozdíl od pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody si institut zabezpečovací detence neklade za cíl působení směrem k resocializaci pachatele. U chovance detenčního ústavu se neočekává zpracování resocializačních programů, ale spíše programů sledujících dosaţení cíle, pro který byla zabezpečovací detence vyslovena. Takový program bude mít výrazně uţší zaměření především na zlepšení psychické kondice pacienta a na dosaţení ţádoucí úrovně jeho sociálního chování.16

15 Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. In Trestní právo 8/2004, s. 22. 16 Král, V. K institutu zabezpečovací detence v návrhu nového trestního zákona. (elektronický zdroj)

22

4 PRÁVNÍ ÚPRAVA ZABEZPEČOVACÍ DETENCE V ČESKÉ REPUBLICE

4.1

Okruh osob vhodných k umístění do výkonu zabezpečovací

detence V předchozích kapitolách jsme uvedli, ţe jiţ před rokem 1990 se mezi odbornou veřejností objevovaly poţadavky na vytvoření nového druhu ochranného opatření, jeţ by se vykonávalo ve zvláštním ústavu, v němţ by byli umístěni pachatelé, kteří vzhledem k charakteru a závaţnosti své duševní poruchy představují pro společnost mimořádné nebezpečí. Těmito osobami jsou nejčastěji vysoce nebezpeční agresoři a sexuální devianti, u nichţ lze na základě vyšetření duševního stavu oprávněně předpokládat, ţe se v budoucnu dopustí závaţné trestné činnosti. Zabezpečovací detence představuje velmi hluboký a zásadní zásah do základních lidských práv a svobod. Jedná se o krajní opatření, ke kterému se lze uchýlit pouze v případě, ţe ochranu společnosti nelze zajistit jinak (zejména ochranným léčením). Zásadním kritériem pro uloţení tohoto opatření se tak stává míra nebezpečnosti, kterou pachatel představuje pro společnost. Ta je určena především závaţností a nebezpečností činu, kterého se pachatel dopustil. Toto velmi přísné opatření je navíc ukládáno na dobu neurčitou, a proto jeho uloţení přichází v úvahu pouze v případech, kdy je spáchán trestný čin závaţného charakteru vykazující vysokou míru nebezpečnosti pro společnost. Otázka vymezení okruhu osob, kterých se má zabezpečovací detence týkat, byla od počátku jednou z nejzásadnějších. Obecně se jedná o pachatele, kteří spáchali trestný čin nebo se dopustili činu jinak trestného, jejichţ společenská nebezpečnost je vysoká a jejich duševní stav trvale či dočasně způsobil a způsobuje, ţe se takové trestné činnosti dopustili, resp. dopouštějí. Zároveň je u nich vysoká pravděpodobnost recidivy trestné činnosti. Často jde o osoby sociálně nepřizpůsobivé, v podmínkách ochranného léčení nespolupracující a mnohdy také agresivní. Jedná se však i o skupinu pacientů trpících 23

závaţnou duševní poruchou či chorobou, jejíţ léčitelnost je za současných podmínek nemoţná, nebo alespoň pochybná. Z pohledu psychiatrie se jedná především o osoby se závaţnou duševní chorobou (např. z okruhu psychotických onemocnění), osoby mentálně retardované, sexuálně deviantní, osoby s těţkou poruchou osobnosti či zneuţivatele návykových látek (toxikomany a alkoholiky). Nezřídka se jedná o kombinaci několika typů odchylek a anomálií (např. intelektově podprůměrný sexuálně deviantní jedinec s poruchou osobnosti).17 Z hlediska společenských kritérií lze vymezit dvě základní skupiny osob. Jsou jimi vrazi, kteří mají v ţivotní historii násilnou trestnou činnost (i vraţdu) a kteří jsou posouzeni jako nebezpeční – konkrétně pak: vrazi s diagnózou sexuálního sadismu (a jeho variant), patologické sexuální agresivity – bez předchozí recidivy. Dále se jedná o vrahy s diagnózou defektní či hraničně defektní inteligence – bez předchozí recidivy. Patří sem i vrazi recidivisté s rysy anetičnosti a explozivity, a ostatní vrazi, kteří se v minulosti dopustili násilí a jsou posouzeni jako nebezpeční. Druhou skupinu tvoří sexuální devianti, u nichţ opakovaně selhala ochranná léčba. Jsou jimi patologičtí agresoři – recidivující pachatelé sexuálního násilí, pachatelé pohlavního zneuţívání – více neţ dvakrát v minulosti trestaní bez efektu ochranného léčení a sexuální delikventi s organicky podmíněnou poruchou osobnosti, bezvýsledně léčenou.18 Ze všech těchto jedinců můţeme vymezit tři hlavní kategorie osob vhodných k umístění do zabezpečovací detence. První skupinu tvoří osoby, které spáchaly čin pro společnost vysoce nebezpečný, avšak nelze je stíhat pro nepříčetnost. Do druhé skupiny patří pachatelé, kteří se v době spáchání trestného činu nacházeli ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Do třetí skupiny spadají pachatelé, jeţ zneuţívají návykové látky a kteří pod jejich vlivem nebo v souvislosti s jejich zneuţíváním opakovaně spáchali závaţnou trestnou činnost. Nyní se podrobněji zaměříme na jednotlivé kategorie.

17 Zvěřina, J.; Brichcín, S. Co lze očekávat od zabezpečovací detence? In Psychiatrie pro praxi 9/2008, s. 47-48. 18 Stoţický, P. Zabezpečovací detence z pohledu znalce i pracovníka ÚpVZD. Vězeňská sluţba ČR, Vazební věznice a Ústav pro výkon zabezpečovací detence, Brno.

24

4.2

I. kategorie – nepříčetní (trestně neodpovědní) pachatelé

Soud obligatorně uloţí zabezpečovací detenci pachateli, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, pokud jsou zároveň splněny další tři podmínky: a) pachatel se dopustil činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závaţného činu, b) pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný a c) nelze očekávat, ţe by uloţené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a moţnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Zásadní okolností je v tomto případě shledání pachatele nepříčetným, a tedy trestně neodpovědným. Takového pachatele nelze trestně stíhat, a tudíţ mu uloţit trest. Lze mu však uloţit ochranné opatření, které má – s ohledem na vysokou nebezpečnost této osoby – zajistit dostatečnou ochranu společnosti. Nepříčetností dle § 26 TZ je chápán stav, ve kterém dotyčný pro duševní poruchu, která je přítomná, v době spáchání trestného činu nemůţe buď rozpoznat, ţe jeho jednání je protiprávní, anebo nemůţe své jednání ovládat. Změnou oproti předchozí právní úpravě je skutečnost, ţe nepříčetný pachatel není schopen buď rozpoznat protiprávnost svého jednání, nebo takové jednání ovládat. Postačí tedy nedostatek jedné z těchto schopností. Duševní porucha vyvolávající stav nepříčetnosti můţe nabývat různých podob. Můţe být přechodná, déletrvající či trvalá. Samotná duševní porucha není důvodem nepříčetnosti, pokud v konkrétním případě v době spáchání trestného činu nevyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací.19 Otázka nepříčetnosti je sice otázkou právní, avšak povaha této otázky vyţaduje, aby její posouzení vycházelo z poznatků psychiatrie. Rozhodování o uloţení zabezpečovací detence bude klást zvýšené nároky na znalecký posudek o duševním stavu pachatele ve smyslu poskytnutí dostatečného podkladu k rozlišení případů, kdy bude vhodné uloţit ochranné léčení, a těch, kdy by ochranné léčení nevedlo k dostatečné ochraně společnosti a kdy je tedy namístě uloţit zabezpečovací detenci.

19 Císařová, D.; Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995, s. 25.

25

Přibrán bude znalec z oboru psychiatrie, případně bude-li se jednat o objasnění skutečnosti zvlášť důleţité, budou přibráni znalci dva. Kromě posouzení duševního stavu pachatele by měl znalecký posudek zodpovědět dvě otázky prognostického charakteru, či k jejich zodpovězení poskytnout podklady. První otázka se týká toho, zda je pobyt pachatele na svobodě v důsledku jeho duševního stavu nebezpečný (je-li tedy nebezpečí, ţe se na svobodě dopustí závaţnější trestné činnosti). Druhá otázka spočívá v posouzení, zda by k dostatečné ochraně společnosti vedlo uloţení ochranného léčení.20 Nebezpečností pachatele na svobodě však bude potřeba se zabývat i v případech, kdy pachatel trpí či trpěl duševní poruchou, která ovšem k nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti nevedla. V praxi bude hodnocení této vlastnosti zločinců svěřováno převáţně psychiatrům, sexuologům a psychologům.21 Bude-li třeba posoudit, zda lze dosáhnout ochrany společnosti uloţením ochranného léčení nebo zda je třeba uloţit zabezpečovací detenci, měla by být jako znalec přibrána osoba s praktickými zkušenostmi s výkonem ochranného léčení, nejlépe z prostředí zdravotnických zařízení, kde jsou ochranná léčení vykonávána. Toto téma je dlouhodobě diskutováno řadou odborníků, kteří kriticky hodnotí dosavadní praxi, kdy se znalecké posudky opírají pouze o několikahodinové pozorování dotyčného pachatele, nikoli o dlouhodobější exploraci. Přitom experti se shodují na tom, ţe k vypracování kvalifikovaného znaleckého posudku je zapotřebí soustavnější pozorování osoby pachatele. Pouze tak bude moţno zjištění ohledně duševního stavu pachatele zasadit do kontextu stávajících podmínek v zařízeních, kde se ochranná léčení vykonávají, a posoudit, zda lze jejich prostředí, reţim, léčebné postupy a celkové moţnosti pokládat za záruku ochrany společnosti ve vztahu k danému pachateli.

20 Přesličková, H.; Tomášek, J.; Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. In Trestní právo 9/2004, 13. 21 Zvěřina, J.; Brichcín, S. Co lze očekávat od zabezpečovací detence? In Psychiatrie pro praxi 9/2008, s. 47-48.

26

4.3

II. kategorie – pachatelé zmenšeně příčetní nebo jednající

ve stavu vyvolaném duševní poruchou Obligatorně uloţí soud zabezpečovací detenci pachateli, který spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, pokud současně upustí od potrestání. Zmenšenou příčetností se dle nové právní úpravy rozumí stav, ve kterém byla v důsledku duševní poruchy v době spáchání trestného činu podstatně zeslabena (sníţena) schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost tohoto činu nebo ovládat své jednání. Okolnost, ţe je trestný čin spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti, nevylučuje trestní odpovědnost, nicméně ji sniţuje a je důvodem pro zvláštní postup vůči pachateli. I v tomto případě se rozhodování soudu v otázce, zda pachateli uloţit zabezpečovací detenci, musí opírat o znalecký posudek. Rozlišení plné a zmenšené příčetnosti spočívá v intenzitě – tedy do jaké míry dokáţe pachatel rozpoznat protiprávnost svého jednání či do jaké míry je schopen své jednání ovládat. Soud můţe fakultativně uloţit zabezpečovací detenci pachateli, jenţ spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, přičemţ pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný a zároveň nelze očekávat, ţe by ochranné léčení splnilo svůj účel. V tomto případě soud posuzuje také další okolnosti vztahující se k osobě pachatele, jeho dosavadnímu ţivotu a jeho poměrům. Takovému pachateli soud zároveň uloţí trest.

4.4

III. kategorie – pachatelé oddávající se trvale zneuţívání

návykové látky Soud můţe fakultativně uloţit zabezpečovací detenci pachateli, který se oddává zneuţívání návykové látky při splnění dalších zákonem předepsaných podmínek. Pro vymezení této skupiny pachatelů je podstatné, ţe jde o osoby, které se trvale oddávají zneuţívání návykové látky, jde tedy o chorobný návyk, nikoli např. o příleţitostnou opilost. Trestný čin musí být pachatelem spáchán pod vlivem návykové látky či v souvislosti s jejím zneuţíváním - pachateli tudíţ musí být prokázána příčinná souvislost mezi zneuţíváním návykové látky a spáchaným trestným činem. Zákon tedy dovoluje uloţit zabezpečovací detenci i pachateli, který nebyl v době činu pod vlivem 27

návykové látky, ale jeho trestná činnost (závaţná) byla zřejmým důsledkem jejího zneuţívání. Stav pachatele způsobený návykovou látkou nemusí dosahovat stupně nepříčetnosti ani zmenšené příčetnosti, postačí ovlivnění návykovou látkou i v menší intenzitě.22 Zákon u těchto pachatelů nevyţaduje, aby jejich pobyt na svobodě byl nebezpečný. Nutnou podmínkou je však jejich předchozí trestná činnost. Tyto osoby tudíţ můţeme charakterizovat jako recidivisty, kteří páchají trestnou činnost v rámci zneuţívání návykové látky (ať jiţ pod jejím vlivem či v souvislosti s jejím zneuţíváním), a kteří spáchali v minulosti alespoň dva zvlášť závaţné zločiny a byli za ně jiţ dvakrát odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok. Jelikoţ se jedná o recidivisty alkoholiky či toxikomany, je vysoce pravděpodobné, ţe jim spolu s uloţenými tresty bylo uloţeno také ochranné léčení, které se však ukázalo nanejvýš neúčinné. Z tohoto důvodu bude soud při rozhodování o uloţení zabezpečovací detence přihlíţet k dosavadnímu postoji pachatele k ochrannému léčení.

4.5

Úprava v zákoně o výkonu zabezpečovací detence

Zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZVZD), byl přijat s účinností ke dni 1. ledna 2009. Institut zabezpečovací detence je v současnosti upraven samostatným zákonem, coţ je s ohledem na ostatní ochranná opatření jistě významným legislativním počinem. Zákon o výkonu zabezpečovací detence je členěn do 21 částí, přičemţ část I. upravuje výkon zabezpečovací detence, následující části změny jednotlivých zákonů a poslední XXI. část přechodná a závěrečná ustanovení. V této práci se vzhledem k jejímu omezenému rozsahu zaměříme na rozbor části I. 4.5.1

Základní ustanovení

Zabezpečovací detence je vykonávána v ústavech pro výkon zabezpečovací detence, které jsou zřízeny podle zvláštního právního předpisu. Správa ústavů po dlouhých diskuzích nakonec připadla Vězeňské sluţbě ČR, coţ je dle mého názoru velmi vhodné řešení vzhledem k jejím zkušenostem se zacházením s vysoce nebezpečnými chovanci.

22 Císařová, D.; Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995, s. 81.

28

Do výkonu zabezpečovací detence se dle § 2 odst. 1 ZVZD umisťují osoby jen na základě soudního nařízení. S ohledem na zásadu přiměřenosti je kladen důraz na to, aby byl výkon zabezpečovací detence proveden způsobem, který respektuje lidskou důstojnost chovance, je adekvátní osobě chovance a omezuje účinky zbavení svobody, čímţ však nesmí být ohroţena společnost. Smyslem a cílem výkonu zabezpečovací detence je ochrana společnosti, rovněţ však i terapeutické a výchovné působení na chovance. Během pobytu v ústavu mají chovanci právo na zajištění základních potřeb (např. strava, ubytování, ošacení). Výkon zabezpečovací detence je zajištěn zvláštní ostrahou a léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy, které vedou odborní zaměstnanci z oboru psychologie, speciální pedagogiky ad. Zákon umoţňuje téţ spolupráci s dalšími subjekty, jako jsou např. církve. K zajištění efektivního fungování ústavu vydává jeho ředitel rozhodnutí, pokyny a také vnitřní řád, kterým se určuje denní rozvrh chodu ústavu. Dozor nad chovanci, ostrahu ústavu, kontrolu zásilek došlých chovancům a eskortní sluţbu zajišťuje Vězeňská sluţba ČR. Při umístění do ústavu musí být dle § 4 odst. 1 ZVZD chovanec prokazatelně seznámen se svými právy a povinnostmi, s vnitřním řádem ústavu a právem podávat návrhy na propuštění ze zabezpečovací detence či změnu na ochranné léčení. Toto poučení musí být provedeno způsobem adekvátním rozumovým schopnostem chovance, tak aby je mohl pochopit. 4.5.2

Práva a povinnosti chovanců

Znění § 7 ZVZD zaručuje rovná práva všem chovancům ústavu. Mají moţnost se přímo podílet na fungování ústavu prostřednictvím předkládání návrhů a připomínek řediteli ústavu. Mohou přijímat a posílat listovní zásilky, avšak Vězeňská sluţba je oprávněna jejich obsah kontrolovat, případně i zadrţet. Ředitel ústavu můţe také rozhodnutím vymezit okruh osob, s nimiţ je chovanci zakázáno komunikovat. Zákon však demonstrativně uvádí výčet osob, vůči kterým nelze toto omezení uplatňovat (např. soudem ustanovený opatrovník chovance, obhájce oprávněný chovance zastupovat, orgány veřejné moci a další subjekty). Chovanec, který neumí nebo nemůţe číst nebo psát, má právo na poskytnutí pomoci s vyřízením korespondence. Chovancům je také k dispozici ústavní telefon a za určitých podmínek mohou vyuţívat i ústavní internet. Nejsou však oprávněni drţet a pouţívat v ústavu vlastní

29

mobilní telefon či jiné komunikační prostředky. Stejně jako listovní komunikace i telefonní kontakt chovanců podléhá kontrole Vězeňské sluţby. Co se týká osobních návštěv, chovanci je mohou přijímat nejméně dvakrát týdně po dobu nejméně dvou hodin, přičemţ návštěvní hodiny blíţe vymezuje vnitřní řád ústavu. Tomuto reţimu nepodléhají návštěvy advokátů, soudem ustanovených opatrovníků, duchovních a úředních osob. Vyţaduje-li to zdravotní stav chovance, některým osobám můţe být kontakt s ním zamezen. Návštěvy jsou limitovány počtem zúčastněných osob - zpravidla mohou chovance navštívit nejvýše čtyři osoby najednou (včetně nezletilých dětí, které se však návštěvy mohou zúčastnit pouze v doprovodu dospělé osoby), nestanoví-li ředitel ústavu jinak. Návštěvy probíhají zpravidla pod dohledem Vězeňské sluţby, případně odborného zaměstnance ústavu, avšak od tohoto opatření lze v konkrétních případech upustit. Chovanci mají také právo na poskytování duchovních sluţeb, mohou se účastnit náboţenských obřadů konaných přímo v ústavu. Mimo svých duchovních potřeb mohou chovanci saturovat také své kulturní potřeby. K tomuto účelu je zřízena ústavní knihovna, kde si mohou chovanci půjčovat knihy a tisk, mohou hrát společenské hry, případně se věnovat jiným aktivitám. Ústav provozuje téţ prodejnu, kde si mohou chovanci doplňkově dokupovat potraviny či věci osobní potřeby. Jednou za tři měsíce můţe chovanec přijmout balíček s potravinami a věcmi osobní potřeby (s omezením do pěti kilogramů). Prádlo, oděv, obuv, knihy či věci potřebné např. ke vzdělávání můţe chovanec přijímat neomezeně. Kontrolu nad obsahem balíčků opět přebírá Vězeňská sluţba, jeţ je oprávněna zabavit předměty, které odporují účelu zabezpečovací detence, nebo které není dovoleno drţet (především věci ohroţující ţivot a zdraví). K uplatnění svých práv mohou chovanci dle § 15 odst. 2 ZVZD podávat stíţnosti a ţádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení, přičemţ k těmto účelům mohou vyuţívat právní pomoci svého obhájce či advokáta. Během výkonu zabezpečovací detence jsou však některá práva a svobody chovancům omezeny či zcela odebrány. Jedná se o právo na stávku, práva související s jejich členstvím v politických stranách, politických hnutích a jiných sdruţeních, právo podnikat nebo vykonávat jinou hospodářskou činnost, právo svobodné volby lékaře a zdravotnického zařízení. Nemohou také zakládat politické strany, politická hnutí či jiná sdruţení, ani vykonávat volené a jiné veřejné funkce. 30

Zákon vymezuje v § 17 téţ základní povinnosti chovanců. Jsou jimi především povinnost zachovávat ustanovení vnitřního řádu ústavu, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské sluţby a odborných zaměstnanců. Jsou povinni účastnit se programů, do nichţ byli zařazeni a plnit úkoly z nich vyplývající - především podrobovat se léčebnému detoxikačnímu programu, pokud jim byl indikován. Chovanci musejí šetrně zacházet s ústavním majetkem a svěřenými věcmi, dodrţovat zásady slušného chování, dodrţovat předpisy a pokyny k ochraně bezpečnosti a zdraví. Dále jsou chovanci povinni podrobit se osobní prohlídce, kterou však musí vykonávat osoba stejného pohlaví. Musí také zaměstnancům umoţnit kontrolu svých osobních věcí, podrobit se preventivní lékařské prohlídce, neprodleně oznámit své onemocnění či zranění, dodrţovat zásady hygieny. Chovanci nesmějí vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, nesmějí uţívat léčiva, která nebyla indikována lékařem. Dále nesmějí vyrábět či přechovávat předměty, které by mohly být pouţity k ohroţení bezpečnosti osob a majetku či útěku, nebo by svou povahou mohly obecně narušovat pořádek. Chovancům je téţ zakázáno přechovávat či distribuovat tiskoviny či jiné materiály propagující národnostní, etnickou, rasovou, náboţenskou či sociální nesnášenlivost, hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka, násilí a hrubost. Nesmějí hrát hry o peníze, věci nebo sluţby, tetovat sebe nebo jinou osobu, úmyslně se poškozovat na zdraví, kouřit mimo vymezené prostory. 4.5.3

Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za vzniklou škodu se dle § 18 ZVZD řídí obecnými právními předpisy. Chovanec, který v ústavu pracuje, odpovídá za škodu, kterou způsobil Vězeňské sluţbě zaviněným porušením povinností při plnění pracovních povinností, pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s plněním těchto úkolů, dle zvláštních právních předpisů jako zaměstnanec v pracovním poměru. Úklidové práce v ústavu či podobné provozní práce nebo pracovní terapie chovanců nejsou z hlediska odpovědnosti za škodu povaţovány za plnění pracovních úkolů. Za škodu způsobenou chovanci při plnění pracovního úkolu, případně za pracovní úraz, odpovídá dle zvláštního právního předpisu Vězeňská sluţba ČR. Zákon dále stanovuje, ţe způsobil-li chovanec zaviněným porušením povinnosti stanovené ZVZD škodu na majetku státu, se kterým hospodaří Vězeňská sluţba, a výše

31

škody nepřesahuje 10 000 Kč, rozhodne o povinnosti nahradit škodu ředitel ústavu. Proti tomuto rozhodnutí můţe chovanec do tří dnů od jejího oznámení podat stíţnost, o níţ rozhoduje generální ředitel Vězeňské sluţby, případně jím zmocněný podřízený. Není-li vzhledem ke svým sociálním poměrům chovanec způsobilý škodu uhradit, můţe ředitel ústavu (na základě předchozí ţádosti chovance) tuto povinnost k náhradě škody zcela či zčásti prominout. 4.5.4

Zdravotní péče a sociální podmínky

Právo na zdravotní péči patří k základním právům chovanců. Zdravotní péče je chovancům poskytována na základě smluvního vztahu se zdravotnickým zařízením nebo Vězeňskou sluţbou. Poskytování stravy a základních prostředků osobní hygieny upravuje § 20 ZVZD. Pro kaţdého chovance musí být rovněţ zajištěno lůţko, ţidle a prostor pro uloţení osobních věcí, a dále také adekvátní oděv. V rámci dodrţování duševní hygieny je chovancům zabezpečena denně osmihodinnová doba ke spánku. Je také vymezen čas pro osobní hygienu, úklid a stravování, vycházku a osobní volno. Chovancům, kteří nemají vlastní finanční zdroje, je jednou měsíčně poskytováno sociální kapesné ve výši nejméně 100Kč. Zákon pamatuje také na rozvoj a vzdělávání chovanců. § 22 ZVZD umoţňuje chovancům, u nichţ jsou pro to předpoklady, získat základní, případně i střední vzdělání. Mladistvým chovancům, kteří neukončili úspěšně základní vzdělání, se vţdy umoţní, aby toto vzdělání získali. 4.5.5

Zaměstnávání chovanců

ZVZD upravuje také zaměstnávání chovanců. Těm z nich, kteří nejsou zařazeni do programu s pracovní terapií, lze na vlastní ţádost umoţnit honorovanou práci v ústavu. Zaměstnávání chovanců je tak zcela dobrovolné. Systém odměn je analogický s odměňováním odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. Vykonávaná práce musí být samozřejmě adekvátní zdravotnímu stavu a celkové způsobilosti chovance. Zákon výlučně stanovuje, ţe chovanci nesmějí pracovat s omamnými či jinak škodlivými látkami. Běţná provozní činnost, na níţ se chovanci podílejí, se však do pracovní doby nepočítá. Tyto činnosti jsou chovanci povinni provádět bez nároku na honorář.

32

4.5.6

Zacházení s chovanci

Chovanci jsou v ústavu zařazováni do jednotlivých skupin, přičemţ určující je zejména jejich pohlaví, věk, zdravotní stav, charakteristiky osobnosti a předchozí trestná činnost. K tomuto účelu je ustanovena komise z řad odborných zaměstnanců ústavu (dva lékaři – z toho jeden psychiatr, dále psycholog, speciální pedagog a právník), která po zváţení jednotlivých charakteristik konkrétních chovanců je zařadí do jednotlivých skupin. Chovanci jsou poté povinni účastnit se programů, do nichţ byli vybráni. Jedná se o programy léčebné, psychologické, vzdělávací, pedagogické, rehabilitační a činnostní. Program obsahuje konkrétně formulovaný cíl působení na chovance, metody zacházení s chovancem směřující k dosaţení tohoto cíle a způsob hodnocení. Odborná komise pak pravidelně kaţdé tři měsíce vypracuje zprávu o stavu chovance, kde zhodnotí účinek dosavadních programů a zaměří se téţ na prognózu jeho dalšího vývoje. Ve spolupráci s odbornou komisí ředitel ústavu sleduje vývoj chování chovance a posuzuje téţ podmínky pro navrţení změny zabezpečovací detence na ochranné léčení, případně zda jsou splněny podmínky k propuštění chovance ze zabezpečovací detence. 4.5.7

Odměny, kázeňské tresty a zabrání věci

Spolupracujícím chovancům, kteří projevují zodpovědný přístup k plnění stanovených povinností, lze udělit odměnu, a to ve formě pochvaly, veřejné pochvaly nebo veřejného poděkování. Další formou odměny můţe být mimořádné prodlouţení doby návštěv či jiná osobní výhoda, případně věcná či peněţitá odměna aţ do výše 1000Kč. Na druhé straně jsou postihovány kázeňské přestupky, které představují porušení základních povinností chovanců. Vůči těmto přestupkům lze uplatnit kázeňské tresty, jimiţ jsou napomenutí, veřejná důtka, odnětí osobní výhody udělené podle § 27 písm. c), nebo propadnutí věci. Pokud však samotným projednáním kázeňského přestupku s chovancem lze dosáhnout jeho nápravy, kázeňský trest se neuloţí.

33

§ 29 ZVZD taxativně vymezuje, ve kterých případech lze uloţit kázeňský trest propadnutí věci. Konkrétně se jedná o tyto případy: a) jde-li o věc, jíţ bylo pouţito ke spáchání kázeňského přestupku, b) která byla určena ke spáchání kázeňského přestupku, c) kterou chovanec získal kázeňským přestupkem nebo jako odměnu za něj, nebo d) kterou chovanec nabyl za věc uvedenou pod písmenem. Kázeňský trest propadnutí věci lze uloţit samostatně nebo s jiným kázeňským trestem, náleţí-li věc pachateli kázeňského přestupku. Vlastníkem propadlé věci se stává stát. Tento trest však nelze uloţit, pokud by vzhledem k vyšší hodnotě věci bylo vyslovení jejího propadnutí v nápadném nepoměru k povaze kázeňského přestupku. Pokud nebylo rozhodnuto o propadnutí věci, lze rozhodnout o tom, ţe se dle § 30 ZVZD taková věc zabírá: a) náleţí-li pachateli, kterého nelze za kázeňský přestupek stíhat nebo kázeňsky potrestat, nebo b) vyţaduje-li to bezpečnost osob nebo majetku, pořádek v ústavu, či jiný obecný zájem. Vlastníkem zabrané věci se – stejně jako v případě propadnutí věci – stává stát. V obou případech musí být o rozhodnutí chovanec písemně vyrozuměn. Co se týká kázeňské pravomoci nad chovanci, vykonává ji jednak generální ředitel Vězeňské sluţby, a dále ředitelé jednotlivých ústavů. Ti dále k výkonu kázeňské pravomoci mohou zmocnit zaměstnance Vězeňské sluţby. Chovanec má právo do tří dnů ode dne oznámení rozhodnutí o uloţení kázeňského trestu podat proti němu stíţnost. Odkladný účinek má jen stíţnost proti uloţení kázeňského trestu propadnutí věci. Uloţením kázeňského trestu se vyřizují také jednání, která mají znaky přestupků, pokud byly spáchány během výkonu zabezpečovací detence. Uloţením kázeňského trestu chovanci se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.

34

4.5.8

Opatření k zajištění bezpečnosti

Ředitel ústavu je povinen přijmout taková opatření, která zajistí bezpečnost chovanců i jiných osob přítomných v ústavu. Pro případ akutního neklidu, se kterým je nutné vzhledem k charakteru chovanců počítat, je moţno po nezbytně nutnou dobu umístit chovance do izolační místnosti, která je vybavena tak, aby co nejvíce omezila moţnosti sebepoškození. Izolační místnost musí splňovat specifické nároky, jimiţ jsou rozměry místnosti (plocha nejméně šest metrů čtverečních), dále musí být osvětlena přirozeným i umělým světlem, musí být větratelná, s moţností vytápění a nezbytným vybavením připevněným nábytkem a lůţkovinami. Dále musí mít také oddělené sanitární zařízení. Chovanec pobývající v izolační místnosti musí být pravidelně lékařsky kontrolován, a to ihned po umístění do izolační místnosti a následně nejméně jedenkrát za 24 hodin. Během pobytu v izolační místnosti je také sledován kamerovým systémem a paralelně je rovněţ vedena písemná dokumentace. O uţití tohoto akutního krizového opatření musí být neprodleně vyrozuměn státní zástupce, který vykonává dozor nad výkonem zabezpečovací detence. V případě, ţe chovanci byl ustanoven opatrovník, zajistí se vyrozumění této osoby. Mimo pobyt v izolační místnosti lze vyuţít i jiných omezovacích prostředků. Jsou jimi pobyt na uzavřeném oddělení, omezení pohybu chovance prostřednictvím ochranných pásků či manuálního drţení, nebo akutní parenterální podávání psychofarmak. O moţnosti pouţití omezovacích prostředků jsou chovanci při přijetí do ústavu poučeni. S ohledem na Listinu základních práv a svobod zákon demonstrativně vymezuje podmínky, za nichţ lze omezovacích prostředků pouţít. Je moţno tak učinit jen v případě, ţe nelze pouţít jiných mírnějších prostředků. O pouţití omezovacích prostředků souvisejících se zdravotním stavem chovance rozhoduje lékař. V ostatních případech náleţí rozhodnutí řediteli ústavu, případně jím pověřenému zaměstnanci. O pouţití všech omezovacích prostředků se vyhotovuje písemná dokumentace. Omezovací prostředky lze pouţít v rozsahu a po dobu nezbytně nutnou. Při kaţdé kontrole chovance proto musí být vţdy vyhodnoceno, zda je nutné jejich dalšího pouţití, anebo zda postačí pouţití jiných vhodných prostředků. Pouţití omezovacích prostředků nevylučuje moţnost návštěv.

35

4.5.9

Společná a závěrečná ustanovení

Rozhodnutí vydané dle ZVZD se oznámí osobě, jíţ se týká. V případě, ţe je proti takovému rozhodnutí přípustná stíţnost, je osoba vyrozuměna písemně. Stíţnost proti rozhodnutí má odkladný účinek pouze tehdy, jestliţe tak ZVZD výslovně stanoví. K rozhodování o ţalobách proti rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské sluţby je příslušný krajský soud, v jehoţ obvodu má sídlo ústav, ve kterém bylo napadené rozhodnutí vykonáno. Stíţnost proti rozhodnutí odborného zaměstnance ústavu či zaměstnance Vězeňské sluţby vyřizuje do 30 dnů ode dne jejího doručení ředitel ústavu. O stíţnosti proti rozhodnutí ředitele ústavu rozhodne do 30 dnů ode dne jejího doručení generální ředitel Vězeňské sluţby, případně jím zmocněný zaměstnanec Vězeňské sluţby, pokud ZVZD nestanoví jinak. Osoby ve výkonu zabezpečovací detence podléhají evidenci. V ní jsou obsaţeny jednak údaje umoţňující určení totoţnosti chovance, údaje převzaté z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení oznámených Vězeňské sluţbě, a dále údaje o průběhu a výkonu zabezpečovací detence, včetně údajů o přesném místě a době, kdy taková osoba vykonávala zabezpečovací detenci. Zpracování osobních údajů upravuje zvláštní právní předpis. Ke zpracování osobních údajů v této evidenci není zapotřebí souhlasu osoby, jíţ se údaje týkají. Vězeňská sluţba taktéţ nemá povinnost informovat osobu, jíţ se údaje týkají, o obsahu své evidence. Co se týče délky uchovávání těchto údajů, § 39 odst. 2 písm. d) uvádí, ţe osobní údaje se v evidenci uchovávají do doby, neţ osoba, jíţ se údaje týkají, dovrší či by dovršila věku 80 let. V případě, ţe by u této osoby došlo ke změně na ochranné léčení, případně by byla z výkonu zabezpečovací detence propuštěna, se tyto údaje uchovají nejméně po dobu deseti let od provedené změny. Vězeňská sluţba dle § 39 odst. 3 poskytuje údaje z evidence orgánům činným v trestním řízení, soudům a státním zastupitelstvím při výkonu jejich další působnosti. Dále také orgánům veřejné správy a Rejstříku trestů, pokud je potřebují pro svou činnost. Tyto údaje mohou být poskytnuty i jiným osobám, pokud na poskytnutí informace osvědčí právní zájem a jejímu poskytnutí nebrání zvláštní právní předpis.

36

V ústavu je také vedena dokumentace, která obsahuje vnitřní řád ústavu, plány programů a jejich vyhodnocení, komplexní zprávy k jednotlivým chovancům, návrhy a zprávy o chovancích podávané soudu a rozhodnutí soudu. Dokumentace dále obsahuje osobní dokumentaci chovanců včetně udělených odměn a uloţených kázeňských trestů, dokumentaci o umístění a průběhu pobytu chovance v izolační místnosti, o pouţití omezovacích prostředků. Součástí dokumentace je i kniha návštěv (úředních a ostatních), evidence uskutečněných telefonních hovorů, přehled o peněţních prostředcích, které má chovanec uloţeny v ústavu do úschovy a o jejich čerpání. V dokumentaci musí být zahrnuty téţ závěrečné komplexní zprávy o průběhu zabezpečovací detence pro navazující ochranné léčení ve zdravotnickém zařízení, avšak nesmí být dotčena ochrana citlivých dat. Součástí dokumentace je rovněţ kopie zdravotnické dokumentace, kterou na ţádost ústavu předá zdravotnické zařízení. ZVZD upravuje také dozor nad výkonem zabezpečovací detence. Dle § 40 ZVZD tento dozor vykonává krajské státní zastupitelství, v jehoţ obvodu se zabezpečovací detence vykonává. Při výkonu dozoru je státní zástupce oprávněn kdykoli navštívit místa, kde se zabezpečovací detence vykonává, nahlíţet do dokumentace a hovořit s chovanci bez přítomnosti jiných osob. Státní zástupce je také oprávněn prověřovat, zda jsou rozhodnutí Vězeňské sluţby týkající se výkonu zabezpečovací detence v souladu se zákonem a můţe od zaměstnanců Vězeňské sluţby ţádat vysvětlení, předloţení spisů, dokladů, příkazů a rozhodnutí týkajících se výkonu zabezpečovací detence. Rovněţ je oprávněn vydávat příkazy k zachování právních předpisů platných pro výkon zabezpečovací detence. Státní zástupce je oprávněn nařídit, aby osoba, která je ve výkonu zabezpečovací detence drţena nezákonně, byla ihned propuštěna. Vězeňská sluţba je povinna příkazy státního zástupce bez odkladu provést. Závěr první části ZVZD uvádí, ţe po dobu výkonu zabezpečovací detence ústav vytváří předpoklady pro plynulý přechod chovance do samostatného způsobu ţivota po propuštění z výkonu zabezpečovací detence nebo po převedení do ochranného léčení. Za tímto účelem spolupracuje s orgány poskytujícími sociální sluţby a s orgány sociálně právní ochrany dětí, zejména jim poskytuje včas potřebné informace a umoţňuje jim průběţný kontakt s chovancem.

37

5 ZABEZPEČOVACÍ DETENCE V ZAHRANIČNÍCH PRÁVNÍCH ÚPRAVÁCH Při zavádění nového ochranného opatření vycházeli čeští zákonodárci do značné míry ze zahraničních právních úprav. Institut detence je v zahraničí všeobecně chápán jako ochranné opatření, které je aplikováno u specifických skupin osob – zvláště nebezpečných pachatelů trestných činů trpících buď duševní chorobou, nebo těţkou poruchou osobnosti. Přitom však respektuje historická, demografická a právní specifika dané země a vychází z potřeb konkrétního systému trestního práva.23 Výkon detence je v zahraničí realizován jak ve věznicích či speciálních vězeňských zařízeních (např. ve Švýcarsku), kde nad odsouzenými vykonává ostrahu vězeňská sluţba, tak i v psychiatrických léčebnách (např. v Nizozemí), kde je ostraha zajišťována jiným způsobem. Ale existují i země, jako Anglie a Wales, kde jsou vyuţívány oba způsoby. Konkrétní podobu fungování institutu detence uvedeme na příkladech vybraných zemí.

5.1

Německo

Jiţ ve třicátých letech 20. století mohly německé soudy pachatelům závaţných trestných činů ukládat vedle trestu i tzv. zabezpečovací detenci (jako opatření ultima ratio). Jejím smyslem je ochrana společnosti před zvláště nebezpečnými pachateli, u nichţ jiné trestně právní prostředky selhávají. Zabezpečovací detence je v německém pojetí chápána nikoli jako odplata za spácháné trestné činy, ale jako způsob zamezení dalším trestným činům v budoucnu. Pro nařízení detence tak není rozhodující vina, ale nebezpečnost pachatele pro společnost. A je to právě snaha o eliminaci nebezpečí, co stojí v popředí ukládání zabezpečovací detence, nikoli resocializace pachatele.24 Podle § 66 německého trestního zákona (Strafgesetzbuch dále jen StGB) spadá zabezpečovací detence do okruhu nápravných a zabezpečovacích opatření, jimiţ je omezována osobní svoboda. K dalším opatřením z tohoto okruhu patří umístění na psychiatrickou kliniku a umístění do odvykacího ústavu.

23 Firstová, J. Zabezpečovací detence pro ochranu společnosti. In České vězeňství 2/2008, s. 23-27. 24 Herczeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. In Válková, H.; Stočesová, S. Detence – nový způsob ochrany před nebezpečnými pachateli? Plzeň: 2005, s. 65-71.

38

K obligatornímu nařízení zabezpečovací detence přistoupí soud, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně dvou let, ve dvou případech. V prvním případě se jedná o pachatele, který jiţ byl za úmyslné trestné činy odsouzen k trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok, ve druhém případě jde o pachatele, který za jeden či více takových činů spáchaných před vyhlášením odsuzujícího rozsudku za tento nový čin jiţ vykonal trest odnětí svobody v trvání nejméně dva roky nebo v této délce vykonal ochranné léčení. Fakultativně můţe soud nařídit zabezpečovací detenci pachateli, který spáchal tři úmyslné trestné činy, přičemţ za jeden nebo více z nich byl jiţ odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jeden rok a je znovu odsuzován za jeden nebo více těchto trestných činů k trestu odnětí svobody v trvání nejméně tří let. Zákon se opírá o materiální pojetí detence, kterou je moţno uloţit pouze tehdy, jestliţe z celkového posouzení pachatele a jeho činu vyplývá, ţe je v důsledku svého sklonu k páchání závaţných trestných činů - těch, které obětem způsobují těţké duševní či fyzické poškození, nebo které mají za následek velkou hospodářskou škodu - pro společnost nebezpečný. Materiální podmínka uloţení detence je tedy vymezena sklonem k páchání trestné činnosti, závaţností této trestné činnosti a nebezpečností pachatele pro společnost. Soud se při nařizování detence řídí zásadou přiměřenosti (§ 62 StGB), která zamezuje nařízení detence, není-li úměrná závaţnosti pachatelem spáchaného trestného činu, příp. trestným činům, jejichţ spáchání lze očekávat, jakoţ i stupni jeho nebezpečnosti pro společnost. Detenci je moţné uloţit, pokud jiný, mírnější prostředek (např. ochranný dohled), není dostačující k dosaţení sledovaného cíle, tedy ochraně společnosti. Samotný výkon detence probíhá ve věznicích nebo v samostatných odděleních věznic a řídí se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. V roce 1998 proběhla novelizace trestního zákona, jeţ umoţnila uloţit pachateli, který je odsuzován za taxativně vyjmenované násilné a sexuální delikty zabezpečovací detenci i bez předchozího odsouzení. Novela také vymezila, ţe detence je ukládána na dobu neurčitou, přičemţ soudu vyplývá zákonná povinnost kaţdé dva roky přezkoumávat, zda trvají podmínky detence. Ustanovení § 66 StGB podléhalo časté kritice, jelikoţ rozhodnutí o umístění do zabezpečovací detence mohl učinit pouze nalézací soud a to současně s výrokem o trestu. Kompromisním řešením se pak stalo přijetí § 66a StGB, podle něhoţ si můţe soud, který odsuzuje pachatele taxativně jmenovaných násilných a sexuálních trestných 39

činů vyhradit rozhodnutí o nařízení výkonu detence na pozdější dobu, pokud v okamţiku rozhodování nelze určit nebezpečnost pachatele pro společnost a zároveň ostatní podmínky § 66 jsou splněny.25 Přestoţe německá právní úprava institutu zabezpečovací detence se stala hlavní inspirací české právní úpravy, nalezneme několik odlišností. V Německu je institut detence primárně určen trestně plně odpovědným, příčetným pachatelům, kteří opětovně spáchají některý ze zvláště závaţných trestných činů, a jsou tak vysoce nebezpeční pro společnost. Osoby zmenšeně příčetné či nepříčetné jsou dle § 63 StGB umisťovány do ochranného léčení na psychiatrické klinice. Oproti tomu česká právní úprava o kategorii „multirecidivistů“ nepojednává (tedy pokud jim nebyla např. diagnostikována závaţná duševní porucha), ačkoli je vysoce pravděpodobné, ţe po vykonání trestu odnětí svobody opět zrecidivují.

5.2

Slovensko

Trestní zákon Slovenské republiky účinný od 1.1.2006 rozšiřuje okruh ochranných opatření o pojem „detencia“. Účelem umístění pachatele do detenčního ústavu je zvláštním léčebným reţimem a důslednou izolací od společnosti zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti, příp. činů jinak trestných.26 Z hlediska délky trvání výkonu zabezpečovací detence se jedná o dobu neomezenou a podobně jako v ČR se při jejím ukládání uplatní subsidiarita k ochrannému léčení. V rámci prevence zneuţívání tohoto institutu má soud zákonnou povinnost nejméně jednou ročně přezkoumávat důvodnost drţení pachatele v detenčním ústavu. K tomuto rozhodnutí je potřeba odborného lékařského posudku, na jehoţ základě soud stanoví, zda se bude ve výkonu zabezpečovací detence pokračovat, nebo zda bude odsouzený propuštěn v případě, ţe důvody detence pominuly – zde nacházíme podobnost s českou právní úpravou. Detence je ukládána především těm pachatelům, kteří během výkonu trestu odnětí svobody začnou trpět závaţnou duševní chorobou a jejichţ pobyt na svobodě je společensky vysoce nebezpečný. V těchto případech soud rozhodne o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a umístění pachatele do detenčního ústavu. K uloţení detence dále 25 Herczeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. In Válková, H.; Stočesová, S. Detence – nový způsob ochrany před nebezpečnými pachateli? Plzeň: 2005, s. 65-71. 26 Šámal, P.; Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. In Válková, H.; Stočesová, S. Detence – nový způsob ochrany před nebezpečnými pachateli? Plzeň: 2005, s. 7-26.

40

dochází, pokud se pachatel úmyslného trestného činu odmítá podrobit ochranné léčbě, nebo u nějţ je pro jeho nespolupráci ochranná léčba neúčelná, a jeho pobyt na svobodě představuje pro společnost nebezpečí. V tomto případě je pachatel umístěn do detenčního ústavu po výkonu trestu odnětí svobody.27

5.3

Nizozemí

V Holandsku se s obdobným institutem setkáváme jiţ na konci 20. let 20. století. Tehdy byl zaveden institut „detence z moci vlády“ (TBR – Terbeschikkingstelling van de Regering), který se vztahoval na trestně odpovědné pachatele, u nichţ však v době spáchání činu došlo k oslabení rozpoznávací sloţky nebo byli psychicky narušeni. Takovému pachateli mohl soud vedle trestu odnětí svobody uloţit také povinnost podstoupit léčbu ve zdravotnickém zařízení v délce dvou let, přičemţ bylo moţné tuto dobu prodlouţit na neurčito. Na konci osmdesátých let byl institut TBR nahrazen institutem „detence“ (TBS – Terbeschikkingstelling), který zpřísnil podmínky pro ukládání výkonu detence a také rozšířil práva odsouzených. Příkazu TBS můţe být pouţito pouze v případě, ţe jde o trestně neodpovědného pachatele nebo pokud byl trestný čin spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti (zde je příkaz ukládán vedle trestu). Podmínkou pro aplikaci příkazu TBS je vypracování znaleckého posudku, kdy je osobnost pachatele posuzována znalci z několika oborů (především psychiatrie a psychologie). Výkon příkazu TBS je časově omezen nejvýše na dva roky. Po uplynutí této doby dojde k přezkumu podmínek detence, která můţe být prodlouţena o jeden či dva roky. Při posuzování prodlouţení výkonu detence je kladen zřetel na charakter trestné činnosti. Pokud se jedná o nenásilný trestný čin, můţe být příkaz TBS prodlouţen nejdéle o čtyři roky. V případě činu zasahujícího do tělesné integrity a zároveň při splnění podmínky, ţe prodlouţení detence je nutné z hlediska ochrany druhých osob, je moţné prodlouţit příkaz TBS na dobu neurčitou. Samotný výkon příkazu TBS je v praxi zaloţen především na léčebných metodách z oblasti psychoterapie a psychofarmakoterapie, ale důleţitou součástí je také léčba sociální. Pobyt v ústavu je – co do omezení osobní svobody – srovnatelný s výkonem trestu odnětí svobody. Podmínky se však postupně uvolňují a v závislosti na úspěšnosti 27 tamtéţ

41

léčby a spolupráci pacienta můţe dojít i k propuštění na svobodu. K tomuto je však moţné dospět postupně – nejdříve je pachatel propuštěn na svobodu dočasně na přesně vymezenou dobu, která se postupně prodluţuje, nebo můţe být propuštěn na zkušební dobu, přičemţ současně je mu uloţen dohled odborného personálu. Je však zřejmé, ţe část odsouzených není schopna samostatného ţivota ve společnosti, a proto se vytvářejí i další zařízení následné péče, která mají slouţit jako podpůrné kliniky k zajištění výkonu TBS (jedná se např. o tzv. domy na půl cesty). Aktuální otázkou je problematika odsouzených, u nichţ byla léčba ukončena, avšak bez úspěchu. Z tohoto důvodu připravuje Ministerstvo spravedlnosti Nizozemského království novou koncepci dlouhodobého pobytu pacienta ve výkonu příkazu TBS.28

5.4

Dánsko

Přibliţně ve stejné době, kdy byl v Nizozemí zaveden institut „detence z moci vlády“ (TBR), vznikl také v Dánsku institut tzv. preventivní detence. Následná novelizace vymezila podmínky pro jeho ukládání. Detenci bylo moţné uloţit nebezpečným recidivistům. Tzv. nebezpečným pachatelem se dle dánského trestního zákona rozumí pachatel, který spáchal, hrozil spácháním či se pokusil spáchat trestný čin zasahující do tělesné integrity člověka a současně u něj hrozí recidiva. Dostáváme se tedy k otázce preventivní detence, kterou je v Dánsku moţné uloţit za splnění určitých podmínek. Pachatel musí být shledán vinným za pokus nebo dokonání trestného činu vraţdy, loupeţe, znásilnění, únosu nebo ţhářství. Dále se hodnotí také typová závaţnost spáchaného činu a předchozí spáchaná činnost. Přitom uloţení detence namísto trestu odnětí svobody musí být dostatečným opatřením z hlediska nebezpečí, které pachatel představuje pro společnost.

5.5

Švýcarsko

S právní úpravou detence se ve Švýcarsku poprvé setkáváme v trestním zákoně z roku 1937. Tehdy se jednalo o preventivní opatření, které mohlo být uloţeno recidivistům, a sice na dobu neurčitou, a které tak nahrazovalo výkon trestu odnětí svobody. Na počátku sedmdesátých let došlo k novelizaci švýcarského trestního zákona, 28 Šámal, P.; Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. In Válková, H.; Stočesová, S. Detence – nový způsob ochrany před nebezpečnými pachateli? Plzeň: 2005, s. 7-26.

42

detence však byla i nadále ukládána především recidivistům – pachatelům méně závaţné trestné činnosti. V současnosti je detence (Verwahrung) ukládána pachatelům, kteří spáchali více úmyslných trestných činů a vykonali za ně trest odnětí svobody v trvání nejméně dvou let, nebo byli místo výkonu trestu odnětí svobody umístěni jiţ jako tzv. chroničtí zločinci do detence, a během posledních pěti let od svého konečného propuštění spáchali nový úmyslný trestný čin, na základě kterého lze dovodit jeho sklon k páchání trestné činnosti. Tehdy můţe soud nařídit umístění pachatele do výkonu detence místo výkonu trestu odnětí svobody. Švýcarský trestní zákon umoţňuje nahradit detencí trest odnětí svobody, čímţ se odlišuje od rakouského a německého pojetí, kde výkon detence navazuje na výkon trestu odnětí svobody. Délka výkonu detence je vymezena dvěma třetinami trestu odnětí svobody, který výkon detence nahrazuje, nejméně však na tři roky. Jestliţe jiţ není nutné další trvání detence, můţe být odsouzený po uplynutí minimální doby trvání detence podmíněně propuštěn za současného uloţení ochranného dohledu. V případě selhání pachatele a jeho opětovného umístění do detence se uvedená minimální doba prodluţuje na pět let. K výkonu detence slouţí ve Švýcarsku otevřené a uzavřené ústavy, v nichţ má pachatel povinnost vykonávat přidělenou práci. V určitých případech je odsouzeným povoleno pracovat i mimo ústav pro výkon detence. Detenci je dále moţné uloţit také pachateli, který v souvislosti se svým duševním stavem spáchal trestný čin ohroţený trestem odnětí svobody a v důsledku své duševní poruchy významně ohroţuje bezpečnost společnosti. I zde je nutné podrobit danou osobu znaleckému posudku, na jehoţ základě soud rozhodne o umístění do detence. Pokud tak však soud učiní, zároveň s tím rozhodne i o odloţení výkonu uloţeného trestu odnětí svobody.

43

6 ZHODNOCENÍ A ÚVAHY DE LEGE FERENDA Právní úpravu institutu zabezpečovací detence v ČR povaţuji za poměrně zdařilou. Přesto bych se na tomto místě chtěla zastavit u některých sporných momentů a kontroverzních otázek dané problematiky. Jako nedostatek české právní úpravy institutu zabezpečovací detence povaţuji skutečnost, ţe se nevztahuje na kategorii příčetných pachatelů „multirecidivistů“, jako je tomu např. v německé právní úpravě. Ne vţdy jsou u těchto pachatelů splněny všechny podmínky pro uloţení doţivotního trestu, a proto je potřeba počítat s jejich dřívějším či pozdějším propuštěním na svobodu, a tedy i s vysoce pravděpodobnou recidivou. Dle mého názoru nelze nadále přehlíţet tuto kategorii pachatelů, kteří s velkou pravděpodobností po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody spáchají další závaţný trestný čin. Oproti tomu u skupiny mladistvých pachatelů, kde je naopak uplatnění zabezpečovací detence moţné, není dle mého názoru tento krok zcela vhodný, jelikoţ neodpovídá moderním poznatkům z oboru vývojové psychologie a pedopsychiatrie. Co se týká samotného výkonu zabezpečovací detence v oblasti zaměstnávání chovanců, domnívám se, ţe stávající právní úprava umoţňující toliko dobrovolné zaměstnávání, není plně vyhovující. Osobně povaţuji pravidelný pracovní reţim za zcela zásadní z hlediska resocializace chovanců. Zcela nedořešenou zůstává otázka postdetenční péče a s tím související téma dlouhodobé sociální izolace chovance po propuštění z výkonu zabezpečovací detence. V tomto ohledu se jeví podnětnou holandská právní úprava, která tuto situaci řeší komunitní postdetenční péčí či fungováním domů na půli cesty. V České republice zaznamenávám citelný nedostatek podobných zařízení. Zavedení institutu zabezpečovací detence a jeho samostatnou právní úpravu celkově hodnotím jako významný legislativní počin. Domnívám se, ţe by bylo velmi vhodné vytvořit rovněţ samostatnou právní úpravu také pro výkon ochranného léčení, jejíţ neexistence se v praxi projevuje znatelným deficitem.

44

6.1

Shrnutí

S účinností od 1. 1. 2009 byl do systému českého trestního práva zaveden nový institut zabezpečovací detence, jehoţ prostřednictvím se tak po mnohaletých diskuzích podařilo rozšířit okruh ochranných opatření v České republice. Institut zabezpečovací detence je upraven samostatným zákonem – zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tento legislativní počin se jeví jako velmi významný, jelikoţ řeší otázku vysoce nebezpečných pachatelů trestných činů či činů jinak trestných, u nichţ se uloţení ochranného léčení v praxi ukazuje jako neefektivní. Tato práce nastínila vývoj úvah a historii vzniku nového ochranného opatření, věnovala se rozboru aktuální právní úpravy a pokusila se tento institut zasadit do kontextu ostatních ochranných opatření. Rovněţ byl proveden exkurz do vybraných zahraničních právních úprav. V závěru byly diskutovány sporné otázky dané problematiky.

45

7 POUŢITÁ LITERATURA Knižní díla: Císařová, D.; Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995. Fryšták, M. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2009. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. Praha: Linde Praha, a. s., 2005. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2003. Lata, J. Účel a smysl trestu. Praha: LexisNexis CZ s. r. o., 2007.

Sborníky: Válková, H.; Stočesová, S. Detence – nový způsob ochrany společnosti před nebezpečnými pachateli? Trestněprávní, trestněpolitická a kriminologická perspektiva. Plzeň: Právnická fakulta ZČU v Plzni, 2005.

Odborné přednášky a semináře: Stoţický, P. Zabezpečovací detence z pohledu znalce i pracovníka ÚpVZD. Vězeňská sluţba ČR, Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence, Brno.

Články z odborných časopisů: Firstová, J. Zabezpečovací detence pro ochranu společnosti. České vězeňství, 2008, č. 2. Přesličková, H.; Tomášek, J.; Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestní právo, 2004, č. 8. Přesličková, H.; Tomášek, J.; Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestní právo, 2004, č. 9. Přesličková, H.; Tomášek, J.; Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence? Zdravotnictví a právo, 2005, č.2.

46

Vantuch, P. Zabezpečovací detence, její ukládání, výkon, trvání a obhajoba obţalovaného. Trestní právo, 2010, č.9. Zvěřina, J.; Brichcín, S. Co lze očekávat od zabezpečovací detence? Psychiatrie pro praxi, 2008, č. 9.

Elektronické zdroje: Král, V. K institutu zabezpečovací detence v návrhu nového trestního zákona (online).

(cit.

2010-10-17).

Dostupné

z:

http://ipravnik.cz/cz/clanky/trestni-

pravo/art_3757/k-institutu-zabezpecovaci-detence-v-navrhu-noveho-trestnihozakona.aspx

Zákony: Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Zákon č. 129/2009 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe

47

8 RESUMÉ Since January 1, 2009 the Czech criminal justice system introduced a new security detention system, through which, after many years of discussions, the range of protective measures in the Czech republic have extended. The security detention institute should solve the old problem with protective inpatient treatment in psychiatric hospitals, where patients did not cooperate, they were difficult to cope with, aggressive, patients who completely refused treatment and reacted negatively to both other patients and the operation of the entire hospital. As a result, experts have been pointing out for many years, the inexpediency of protective treatment for unmotivated offenders, as well as the inability of health facilities (due to their nature) to provide an adequate way of dealing with these offenders. Therefore, for several decades, experts have called for the creation of a new security protection, which would provide extremely effective protection from dangerous offenders, such as recurrent sexual deviants or other aggressors. This is a type of criminal sanction, which is primarily intended to protect society from dangerous persons, for whom other measures lose effectiveness or efficiency (such as protective therapy for uncooperative offenders). The security detention institute is governed by a separate Act. Act No. 129/2008 Coll.. dealing with detention and amending some related acts. This legislative act seems to be very significant because the issue deals with highly dangerous criminals and other criminal offenses, for which the imposition of compulsory treatment in practice proves to be ineffective. The priority of this Act is to protect not only society but also the therapeutic and educational activities for persons placed there for security detention. We can define three categories of offenders from a group of persons suitable for placement in security detention. The first group consists of persons who have committed an act, which was highly dangerous for the society but cannot be prosecuted for insanity. The second group includes patients who were at the time of offense at the state of insanity or diminished caused by mental disorder. The third group consists of offenders who use addictive substances and who under the influence of or in connection with drugs abuse, repeatedly committed serious crimes. These people also show that they do not want to undergo treatment of their mental disorders, although without undergoing this treatment, their presence in society is highly dangerous. Security detention system is imposed to persons for whom there is a realistic possibility of recurrence of crime and where there 48

is also a low probability of efficacy of effectiveness of protective treatment. This thesis describes the development history of thinking and protective measures in The Czech republic, devoted to analysis of current legislation and tried to put the institute into context with other protective measures. The work also focused on foreign experience in the issue, which was inspired by Czech lawmakers in introducing a new institute in the Czech criminal law. In conclusion, controversial issues were discussed, although it will take a long time for an adequate assessment of operation.

49