PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR PRÁVO KATEDRA FINANČNÍHO PRÁVA A NÁRODNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ
DIPLOMOVÁ PRÁCE
OCHRANA SPOTŘEBITELE NA ÚSEKU BANKOVNICTVÍ Ing. Lenka Gregorová
2012/2013
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Ochrana spotřebitele na úseku bankovnictví“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne 27. března 2013 ---------------------------------------Podpis autorky
1
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce JUDr. Ing. Liboru Kynclovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a připomínky, kterými přispěl k jejímu vypracování.
2
Abstrakt Předmětem diplomové práce „Ochrana spotřebitele na úseku bankovnictví“ je rozbor některých aspektů ochrany spotřebitelů bankovních sluţeb souvisejících s přijímáním vkladů a poskytováním úvěrů. Na základě získaných poznatků o současné právní úpravě jsou formulována doporučení, která by mohla vést k jejímu zkvalitnění do budoucna. První dvě kapitoly jsou věnovány popisu teoretických východisek zkoumané problematiky. Třetí kapitola představuje jádro práce a je věnována rozboru vybraných nástrojů ochrany spotřebitelů v bankovnictví v České republice. Následující čtvrtá kapitola obsahuje formulaci doporučení de lege ferenda. Klíčová slova Spotřebitel, ochrana spotřebitele, banka, druţstevní záloţna, úvěr
Abstract The subject of the thesis entitled “Consumer Protection in Banking” is the analysis of certain aspects of consumer protection in banking services related to receiving deposits and providing loans. Knowledge gained on the current legal regulation leads to formulation of recommendations that could lead to its future improvement. The first two chapters describe the theoretical basis of the studied issue. The third chapter represents the core part of the work, focusing on analysis of selected tools of consumer protection in banking in the Czech Republic. The fourth chapter contains the formulation of recommendation de lege ferenda. Key words Consumer, consumer protection, bank, credit union, loan
3
Obsah ÚVOD ...................................................................................................................... 5 1
OCHRANA SPOTŘEBITELE ......................................................... 8 1.1
SOUKROMOPRÁVNÍ A VEŘEJNOPRÁVNÍ OCHRANA SPOTŘEBITELE ..... 8
1.2
ORGÁNY OCHRANY SPOTŘEBITELE ................................................. 12
1.2.1
Česká národní banka ............................................................. 12
1.2.2
Česká obchodní inspekce ....................................................... 13
1.2.3
Živnostenské úřady ................................................................ 14
1.3
SPOTŘEBITEL .................................................................................. 14
1.4
ZÁSADY OCHRANY SPOTŘEBITELE .................................................. 18
2
BANKOVNICTVÍ ........................................................................... 20 2.1
BANKA ............................................................................................ 20
2.2
REGULACE A DOHLED V BANKOVNICTVÍ ......................................... 22
2.2.1
Regulace a dohled na mezinárodní úrovni ............................ 23
2.2.2
Regulace a dohled na úrovni Evropské unie ......................... 24
2.2.3
Regulace a dohled na úrovni České republiky....................... 27
3
VYBRANÉ NÁSTROJE OCHRANY SPOTŘEBITELE
V BANKOVNICTVÍ............................................................................................ 29 3.1 3.1.1
Právní regulace reklamy ........................................................ 29
3.1.2
Zákaz nekalých obchodních praktik ....................................... 33
3.1.3
Informační povinnost bank a družstevních záložen ............... 35
3.1.4
Ochrana osobních údajů ........................................................ 37
3.2
OCHRANA SPOTŘEBITELŮ BANKOVNÍCH ÚČTŮ ................................ 41
3.3
OCHRANA SPOTŘEBITELŮ ÚVĚRŮ .................................................... 51
3.3.1
Spotřebitelský úvěr ................................................................. 52
3.3.2
Hypoteční úvěr ....................................................................... 60
3.4 4
OBECNÉ NÁSTROJE OCHRANY SPOTŘEBITELE.................................. 29
FINANČNÍ GRAMOTNOST ................................................................. 62 ÚVAHY DE LEGE FERENDA ...................................................... 65
ZÁVĚR ................................................................................................................. 70 POUŽITÉ ZDROJE ............................................................................................ 72 4
Úvod „Consumers by definiton, include us all. They are the largest economic group, affecting and affected by almost every public and private economic decision. Yet they are the only important group... whose views are often not heard.“1 Za počátek novodobé éry ochrany spotřebitele bývá povaţován projev amerického prezidenta J. F. Kennedyho z 15. března 1962, v němţ jako první politik formuloval základní principy ochrany spotřebitele. V současnosti je zakotvení ochrany spotřebitele v právních řádech všech vyspělých států světa naprostou samozřejmostí. Jednotlivé státy se sice liší svým přístupem k tomu, zda se jedná o samostatné odvětví práva, které si zaslouţí vlastní kodex, nebo zda má být představována pouze jednotlivými zákony nebo dílčími normami zakotvenými v jiných zákonech či zákonících. Panuje však shoda na tom, ţe je třeba přijmout úpravu, která zlepší postavení spotřebitelů. Potřebu chránit kupujícího před nekalými praktikami prodávajících si normotvůrci uvědomovali jiţ od počátku existence obchodních vztahů. Za počátek ochrany spotřebitele na území České republiky můţeme povaţovat zákonodárství Rakouska-Uherska, jehoţ právní normy byly po vzniku první republiky recipovány do československého právního řádu. Ačkoliv poválečný vývoj v Československu nepřál řadě odvětví, i v této době existovaly předpisy, které stanovily minimální standardy poctivého obchodování, jako hygienické standardy, standardy pro váţení apod.2 K dalšímu rozvoji ochrany spotřebitele došlo po roce 1989. Právě s koncem období komunismu a přechodem k trţnímu hospodářství se začal rozvíjet i finanční trh. S tím samozřejmě přišla i potřeba chránit spotřebitele sluţeb poskytovaných v jeho jednotlivých sektorech. Ač se to můţe zdát zvláštní, nebyla z počátku ochrana spotřebitele samozřejmostí ani pro Evropské společenství. Právě naopak, s jeho ochranou původně zakládací smlouvy vůbec nepočítaly. Přestoţe z hlediska jednoho z hlavních cílů Společenství, vytvoření jednotného trhu, má dosaţení jednotné úrovně ochrany spotřebitele velký význam. Aţ v 70. letech 20. století se začíná i tato problematika dostávat do popředí zájmů. Ovšem ani Evropské společenství, ani jeho představitelé 1
Výňatek z projevu J. F. Kennedyho k americkému Kongresu ze dne 15. března 1962. Consumer rights. [online]. Consumers International. [cit. 25.11.2012]. Dostupný z: http://www.consumersinternational.org/who-we-are/consumer-rights 2 HÁJKOVÁ, Kateřina. Historie ochrany práv kupujících. [online]. Česká obchodní inspekce. [cit. 25. 11. 2012]. Dostupný z: http://www.coi.cz/cz/o-coi/historie-ochrany-prav-kupujicich/
5
neměli v té době ţádné pravomoci. Trvalo pak ještě dalších 20 let, neţ došlo k zakotvení ochrany spotřebitele jako samostatné politiky Maastrichtskou smlouvou.3 V české odborné literatuře je ochraně spotřebitele věnována poměrně velká pozornost. O tom svědčí velké mnoţství existujících monografií, článků publikovaných v odborných časopisech a sbornících, ale i mnoţství vysokoškolských kvalifikačních prací. Většina z těchto prací se však zpravidla zaměřuje na soukromoprávní aspekty ochrany spotřebitele, jako jsou spotřebitelské smlouvy, nepřípustnost nepřiměřených ujednání v nich, moţnost odstoupení od smlouvy apod. Z dostupných děl lze jmenovat například Selucká, M.: Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Problematice veřejnoprávních nástrojů regulace se sice autoři také věnují, nikoliv však komplexně, ale spíše v rámci publikací, které pojednávají o jednotlivých nástrojích zvlášť. Za všechny například Bartík, V., Janečková, E.: Ochrana osobních údajů v aplikační praxi. Vybrané otázky. Dalším nedostatkem dostupné literatury je její převáţně jednostranné zaměření na spotřebu výrobků a zboţí. Naopak publikací, které by se komplexně věnovaly rozboru nástrojů ochrany spotřebitelů sluţeb s ohledem na zvolené téma, pak především sluţeb poskytovaných na finančním trhu, je menšina. Z dostupných děl lze jmenovat
například
Zwettlerová,
I.:
Aktuální
aspekty
ochrany
spotřebitele
v bankovnictví. V oblasti bankovních sluţeb se pak většina autorů zaměřuje především na otázky spotřebitelských úvěrů. Z odborných monografií se jimi zabývá například Dohnal, J.: Spotřebitelský úvěr: praktická příručka s příklady a judikaturou. Předloţená práce se zabývá ochranou spotřebitele na úseku bankovnictví. Volba tématu je do určité míry ovlivněna mým předchozím studiem a souvisí i s přesvědčením, ţe ačkoliv jde o vztahy, v nichţ se jedná pro náš ţivot o natolik základní komoditu, jako jsou peníze, počínají si v nich spotřebitelé často velmi neopatrně, občas lze snad říci aţ naivně. A ačkoliv kaţdý z nás dnes a denně přichází do kontaktu s bankou, nejsou si zdaleka všichni vědomi toho, jaká práva a povinnosti vůči nám banka má a kterými nástroji se lze bránit v případě, ţe tyto povinnosti nedodrţuje nebo svá práva překračuje. Diplomová práce si klade za cíl jednak přiblíţit čtenářům nástroje, které český právní řád předpokládá k ochraně slabší smluvní strany ve vztazích, kde na straně silnějšího vystupuje poskytovatel bankovních sluţeb, jednak také provést analýzu těchto nástrojů s cílem posoudit jejich účinnost a na základě získaných poznatků o současné 3
KNOBLOCHOVÁ, Věra. Vývoj ochrany spotřebitele v EU. [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu. [cit. 25. 11. 2012]. Dostupný z: http://www.mpo.cz/dokument7587.html
6
právní úpravě formulovat doporučení de lege ferenda, která by měla vést ke zkvalitnění ochrany spotřebitele v bankovnictví do budoucna. Cíl diplomové práce lze vymezit jako základní otázku: „Jsou nástroje ochrany spotřebitele v bankovnictví v České republice dostatečné?“, na kterou se v závěru práce pokusím také odpovědět. Rozsah práce mi bohuţel neumoţňuje zabývat se podrobně všemi nástroji, které zákonodárce předpokládá k ochraně spotřebitelů bankovních sluţeb. Zaměřím se proto na některé z těch, které souvisí s vedením účtů, přijímáním vkladů a poskytováním úvěrů (především spotřebitelských a hypotečních), jako třech základních a nejtypičtějších sluţeb v bankovnictví. Analýza ochrany spotřebitele de lege lata vychází z právního stavu ke dni 28. 2. 2013. Po úvodu následují dvě kapitoly, které představují spíše teoretický úvod do problematiky. V prvé kapitole je věnována pozornost otázkám ochrany spotřebitele obecně, je vymezen pojem spotřebitel. Druhá kapitola blíţe představuje oblast bankovnictví. Vymezuje pojem banky, bankovní sluţby a věnuje se téţ oblasti bankovní regulace a dohledu, která s ochranou spotřebitele úzce souvisí. Následuje kapitola třetí, která představuje jádro této práce. V ní jsou rozebrány nástroje, které jsou právem předvídány k ochraně spotřebitelů. Čtvrtá kapitola je věnována formulaci návrhů na zlepšení stávající právní úpravy ochrany bankovního spotřebitele. Poté následuje závěr. Základními vědeckými metodami, které budou v práci vyuţity, jsou analýza, syntéza, dedukce a deskripce. S ohledem na to, ţe se jedná o práci právního zaměření, budou vyuţity i metody interpretační, jako metoda výkladu jazykového, logického, systematického a historického. Na mnoha místech práce bude také provedeno srovnání české právní úpravy s úpravou obsaţenou v evropském právu, proto se v práci vyskytne i metoda komparativní.
7
1
Ochrana spotřebitele Tato kapitola je věnována teoretickému úvodu do problematiky ochrany
spotřebitele. Jsem přesvědčena, ţe ţádná práce nemůţe existovat, aniţ by obsahovala určitá teoretická východiska a definovala alespoň základní pojmy. Cílem této kapitoly je představit ochranu spotřebitele obecně, vymezit jeden ze stěţejních pojmů celé práce, a to pojem spotřebitel, a formulovat zásady ochrany spotřebitele s důrazem na spotřebu finančních sluţeb.
1.1 Soukromoprávní a veřejnoprávní ochrana spotřebitele Rozlišování soukromoprávní a veřejnoprávní ochrany spotřebitele úzce souvisí s dělením práva na veřejné a soukromé. Pro jejich odlišení vznikla řada teorií, z nichţ nejčastěji se zmiňuje teorie zájmová, mocenská a organická. Nejstarší teorií je teorie zájmová, neboli Ulpiánova, která vychází z toho, ţe veřejným právem je to, které hájí veřejné zájmy, soukromým to, které hájí zájmy soukromé. V originále řečeno „publicum ius est, quod ad statum rei Romanae spectat, privatum, quod ad singulorum utilitatem pertinet“. Ústavní soud však vyslovil názor, ţe to, ţe předpis slouţí ochraně veřejného zájmu, z něj ještě nečiní normu veřejného práva. A tím byla v podstatě vyloučena pouţitelnost této teorie. Druhou poměrně rozšířenou teorií, která však v praxi také selhává, je teorie mocenská. Podle ní je pro veřejné právo typické nerovné postavení subjektů, zatímco právo soukromé se vyznačuje jejich rovným postavením. Ve světle této teorie se pak jeví problematicky veřejnoprávní smlouvy, jejichţ subjekty jsou sice orgány veřejné moci, ale jako strany smlouvy vystupují vţdy v rovném postavení.4 Zřejmě nejspolehlivější pro odlišení práva veřejného a soukromého je pak teorie organická, která vychází z premisy, ţe pokud se subjekt stal subjektem právního vztahu z důvodu výkonu veřejné funkce, jedná se o právo veřejné, stal-li se subjektem právního vztahu nezávisle na výkonu veřejné funkce, jedná se o právo soukromé.5 Právním předpisem, který představuje základ soukromoprávní ochrany spotřebitele, je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (v práci dále označovaný jako
4
FIALA, Josef, KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 28– 30. ISBN 978-80-7380-058-1. 718 s. 5 ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 41-42. ISBN 978-80-7357-468-0. 460 s.
8
„občanský zákoník“ nebo „OZ“).6 Ten obsahuje generální definici spotřebitele a dodavatele, upravuje uzavírání spotřebitelských smluv nebo právo na odstoupení od smlouvy. Významná jsou téţ ustanovení, která zakotvují nemoţnost odchýlit se textem smlouvy od zákona v neprospěch spotřebitele, a vedle toho téţ i ustanovení jmenující ujednání, jejichţ přítomnost ve spotřebitelské smlouvě je stiţena neplatností. Určité otázky týkající se ochrany spotřebitele upravuje i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.7 Vedle úpravy nekalé soutěţe obsaţené v § 44 a následujících je ochrana spotřebitele zmiňována i v souvislosti se vznikem závazků v § 262. Nejprve v § 262 odst. 1, který stanoví, ţe dohoda, která vede ke zhoršení právního postavení strany, která není podnikatelem, je neplatná. Následně i v § 262 odst. 2, který odkazuje na úpravu ochrany spotřebitele podle občanského zákoníku nebo zvláštních předpisů vţdy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Nemohu také nezmínit skutečnost, ţe od 1. ledna 2014 dojde v soukromém právu k výrazné změně, která se dotkne téţ ochrany spotřebitele. Mám tím samozřejmě na mysli nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník8 (v práci dále označovaný jako „nový občanský zákoník“ nebo „NOZ“). Zatímco stále ještě účinný občanský zákoník v § 2 odst. 2 označuje za základní zásadu soukromého práva rovnost subjektů právních vztahů, nový občanský zákoník tuto zásadu opouští a za vůdčí princip povaţuje autonomii vůle. Vychází přitom z existence faktické nerovnost mezi subjekty práva.9 Tento odklon se zdá jako logický vzhledem k tomu, ţe na existenci faktické nerovnosti mezi subjekty je poukazováno dlouhodobě. Realizace zásady rovnosti subjektů je ve spotřebitelských vztazích totiţ ztíţena nerovným postavením dodavatelů a spotřebitelů a jejich nestejným vlivem na utváření obsahu smluv. V rámci právní úpravy spotřebitelských vztahů je tak s cílem tuto nerovnost odstranit jednostranně zvýhodňován spotřebitel, jako reálně slabší subjekt.10 S nabytím účinnosti nového občanského zákoníku dojde ale k mnohem hlubším změnám. Především zanikne
6
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 13. 2. 2013] 7 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 13. 2. 2013] 8 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 13. 2. 2013] 9 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. [online]. Vláda ČR. [cit. 27. 2. 2013]. Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 10 ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 2. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 40. ISBN 978-80-7357-473-4. 552 s.
9
obchodní zákoník v podobě, ve které je nám dosud znám, a dojde ke sjednocení úpravy smluvních závazků do jediného předpisu. Nový občanský zákoník upravuje ochranu spotřebitele v § 1810 a následujících a ve srovnání s aktuálně účinnou úpravou přináší mnohé změny. Má i vlastní definici spotřebitele, která ve srovnání se současnou úpravou představuje její sjednocení pro celé soukromé právo, a v současnosti uţívaný pojem „dodavatel“ bude nahrazen pojmem „podnikatel“. Podstata spotřebitelských smluv však zůstává nadále stejná – jedná se o smlouvy, které uzavírá podnikající osoba se spotřebitelem. Nový občanský zákoník nově zakotvuje poţadavek na jasnost a srozumitelnost všech sdělení, která podnikatel vůči spotřebiteli směřuje. A to jak právních, tak i jakýchkoliv jiných.11 NOZ také rozšiřuje informační povinnost podnikatelů. V § 1811 odst. 2 NOZ jsou vyjmenovány informace, které je podnikatel spotřebiteli povinen před uzavřením smlouvy poskytnout vţdy (na rozdíl od informační povinnosti podle § 53 OZ, kde má dodavatel povinnost poskytnout tytéţ informace jenom při uzavírání smlouvy na dálku). K tomu pak v případě smluv uzavíraných na dálku přistupují ještě zvláštní informace, jako je uvedení údaje o povinnosti zaplatit zálohu, údaj o nejkratší době, po kterou bude smlouva strany zavazovat a podobně.12 V novém občanském zákoníku je také lépe zapracován poţadavek článku 5 směrnice 93/13/EHS13, kdyţ namísto formulace „v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější“, kterou přikazuje § 55 odst. 3 OZ, v § 1812 odst. 1 obsahuje poţadavek na „výklad pro spotřebitele nejpříznivější“. Odlišně od v současnosti účinné úpravy bude upravena téţ lhůta pro odstoupení od smlouvy. Zatímco dosud je lhůta konstruována jako hmotněprávní (s výjimkou odstoupení od smlouvy o finančních sluţbách a smlouvy o dočasném uţívání ubytovacího zařízení), NOZ počítá s tím, ţe lhůta bude zachována, pokud bude odstoupení ve lhůtě předáno k přepravě. Navíc s odstoupením nesmí být pro spotřebitele spojen ani ţádný postih.14 Lhůta k odstoupení od smlouvy je podle NOZ obecně čtrnáctidenní. Zvláštní je však délka lhůty pro odstoupení od smlouvy sjednané 11
§ 1811 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. op. cit. § 1820 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. op. cit. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 27. 2. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31993L0013:CS:HTML 14 § 1818 zákona č. 89/2012 Sb. op. cit. 12
10
distančně nebo mimo prostory obvyklé k podnikání v případě, ţe spotřebitel nebyl o tomto svém právu poučen. V tom případě se totiţ prodluţuje na dobu 1 roku a 14 dní.15 Zcela nově budou v soukromém právu upraveny adhezní smlouvy. Tedy takové, u kterých spotřebitel nemá de facto moţnost podílet se na utváření obsahu. Dosud se jednalo o pojem, který byl zmiňován v § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, ale dále v něm jiţ vymezen nebyl. Adhezní smlouvy jsou přitom nejtypičtější právě pro poskytování finančních sluţeb. Nová právní úprava zavádí do soukromého práva téţ poţadavek na čitelnost a srozumitelnost doloţek uvedených ve smlouvě.16 Veřejnoprávní ochrana se od té soukromoprávní odlišuje niţší mírou aktivity samotného spotřebitele. Zatímco v případě, ţe se chce domoci ochrany cestou soukromoprávní, musí podat ţalobu k soudu, v případě veřejnoprávní ochrany takovou aktivitu vyvinout nemusí. Při zjištěném porušení zde iniciativu přebírá orgán veřejné moci. Poškozený spotřebitel ovšem do řízení téměř nemá moţnost zasáhnout. Výhodou však je, ţe tato řízení jsou zpravidla velmi rychlá. Orgány provádějící kontrolu dodrţování předpisů totiţ mají stanoveny lhůty, v nichţ musí věc vyřídit. A tyto lhůty jsou zpravidla v řádech několika dní.17 Dalším rozdílem proti soukromoprávní ochraně spotřebitele je i velká roztříštěnost právní úpravy. Ustanovení chránící spotřebitele jsou obsaţena ve značném mnoţství zákonů. Těmi nejdůleţitějšími jsou: zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 526/1992 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ačkoliv
teoreticky
ochranu
spotřebitele
lze
dělit
na
veřejnoprávní
a soukromoprávní, v praxi takto ostré dělení není dodrţováno. Příkladem můţe být § 39 15
§ 1829 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. op. cit. § 1798–1801 zákona č. 89/2012 Sb. op. cit. 17 FIALA, J., KINDL, M. a kol. op. cit. s. 493–495. 16
11
občanského zákoníku, podle kterého je absolutně neplatný právní úkon, který je v rozporu se zákonem nebo ho obchází. Ovšem neplatností není stiţen jenom rozpor s kogentní normou soukromého práva, ale i s normou veřejnoprávní. Obě úpravy se prolínají i na mnoha dalších místech právního řádu. Lze jmenovat například informační povinnost dodavatele podle § 9 zákona o ochraně spotřebitele, která se prolíná s informační povinností dodavatele podle § 53 a § 53a občanského zákoníku.18
1.2 Orgány ochrany spotřebitele S kapitolou věnovanou obecné úpravě ochrany spotřebitele souvisí i pojednání o orgánech, které mají ze zákona povinnost dohlíţet na dodrţování předpisů chránících spotřebitele. Podle § 23 zákona o ochraně spotřebitele19 jsou to Česká obchodní inspekce, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, krajské hygienické stanice, orgány veterinární správy, ţivnostenské úřady, celní úřady, Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, Česká národní banka, Státní ústav pro kontrolu léčiv, Energetický regulační úřad nebo Český telekomunikační úřad. Je samozřejmé, ţe v případě ochrany spotřebitelů bankovních sluţeb nebudou oprávněny provádět dohled všechny výše zmíněné orgány. Ovšem těm, které k tomu oprávněny jsou, jsou věnovány následující řádky. 1.2.1
Česká národní banka Zákonem č. 36/2008 Sb.20, kterým byl novelizován zákon o ochraně spotřebitele
a zákon o České národní bance21, byly ČNB svěřeny určité pravomoci v ochraně spotřebitele. S účinností od 12. 2. 2008 je Česká národní banka orgánem, který vykonává dohled nad plněním povinností subjektů podle § 23 odst. 9 zákona o ochraně spotřebitele. Dohlíţí na dodrţování zákazu nekalých obchodních praktik, dodrţování zákazu diskriminace spotřebitelů nebo plnění informační povinnosti o cenách sluţeb. Ale pouze ve vztahu k subjektům, které podléhají jejímu dohledu při výkonu činnosti, 18
SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 15. ISBN 978-80-7400-037-9. 149 s. 19 Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 7. 3. 2013] 20 Zákon č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 6. 3. 2013] 21 Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 6. 3. 2013]
12
kterou tyto subjekty vykonávají na základě povolení, licence nebo registrace. Zároveň se dohled ČNB vztahuje pouze na činnosti, které instituce vykonávají na finančním trhu. To znamená, ţe například poskytování poštovních sluţeb bankou by jejímu dohledu nepodléhalo.22 Podle § 44a odst. 1 zákona o České národní bance vykonává v oblasti ochrany spotřebitele také dohled nad dodrţováním povinností stanovených občanským zákoníkem při uzavírání smluv o finančních sluţbách uzavíraných na dálku a nad dodrţováním povinností při sjednávání spotřebitelského úvěru. Opět však pouze ve vztahu k subjektům, nad kterými je oprávněna vykonávat dohled. Navíc je zde opět zdůrazněna povinnost dohlíţet na dodrţování zákazu pouţívání nekalých obchodních praktik. V případě, ţe ČNB zjistí porušení těchto předpisů, je oprávněna subjektu, který se porušení dopustil, zakázat pokračovat v protiprávním jednání. Moţností je téţ udělit subjektu, který jednal v rozporu se zákonem, pokutu. Bohuţel však nedisponuje pravomocí k tomu, aby mohla dohlíţenému subjektu přikázat, aby poškozenému spotřebiteli nahradil způsobenou újmu. 1.2.2
Česká obchodní inspekce Je obecně orgánem, kterému náleţí dohled nad dodrţováním povinností podle
zákona o ochraně spotřebitele. Její působnost je však vyloučena v případech, kdy je podle § 23 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele k jeho výkonu oprávněn jiný orgán. V oblasti bankovnictví však vykonává dohled nad subjekty ve většině případů Česká národní banka, a proto jsou pravomoci České obchodní inspekce v této oblasti značně omezené. V případech, kdy jí náleţí výkon dohledu, zaměřuje se zejména na kontrolu dodrţování povinnosti poctivého prodeje sluţeb, dodrţování zákazu nekalých obchodních praktik, zákazu diskriminace a dalších. Podle § 19 zákona o spotřebitelském úvěru23 je také orgánem dohledu nad dodrţováním povinností plynoucích z tohoto zákona nad subjekty, nad nimiţ není oprávněna vykonávat dohled Česká národní banka (typicky tedy nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů nebo zprostředkovatelé).
22
Ochrana spotřebitele. [online]. Česká národní banka. [cit. 6. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.cnb.cz/cs/spotrebitel/ochrana_spotrebitele/index.html 23 Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 6. 3. 2013]
13
1.2.3
Živnostenské úřady Moţná trochu nečekaně se mezi orgány dohlíţející nad plněním povinností
plynoucích z ochrany spotřebitele na finančním trhu řadí i ţivnostenské úřady. Krajské ţivnostenské úřady jsou oprávněny provádět dohled nad reklamou, která je nekalou obchodní praktikou podle zákona o ochraně spotřebitele, v případech, kdy dohled nenáleţí Radě pro rozhlasové a televizní vysílání nebo jinému orgánu.24 Podle § 23 odst. 11 zákona o ochraně spotřebitele jsou ţivnostenské úřady také oprávněny vykonávat dohled nad dodrţováním některých povinností plynoucích z tohoto zákona při poskytování obchodu a sluţeb vedle České obchodní inspekce. Hlavně se jedná o informační povinnost včetně poskytování informací o cenách nabízených sluţeb a informací o moţnosti reklamace. Pravomoc ţivnostenských úřadů dopadá na subjekty, které v oblasti finančních sluţeb vyvíjejí svoji činnost na základě ţivnostenského oprávnění, tedy především zprostředkovatele. Podle § 68 zákona o ţivnostenském podnikání25, jsou ţivnostenské úřady a ostatní orgány, které provádějí kontrolu podle zvláštních předpisů, povinny si navzájem vyměňovat získané poznatky.
1.3 Spotřebitel Ještě v poměrně nedávné době neexistovala v českém právu jednotná definice spotřebitele. Jednotlivé předpisy, které zakotvovaly ochranu slabší strany smluvních vztahů, se lišily okruhem osob, jimţ byla jako spotřebitelům ochrana poskytována. Zatímco zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, povaţoval za spotřebitele pouze fyzickou osobu, která „v rámci uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch byl spotřebitelský úvěr sjednán“26, občanský zákoník, a zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), přiznávaly postavení spotřebitele ve smluvních vztazích i právnickým osobám. Zákon o ochraně spotřebitele tak činil výslovně v § 2 odst. 1 písmeno a), kde definoval spotřebitele jako „fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá 24
§ 23 odst. 11 zákona o ochraně spotřebitele op. cit. ve spojení s § 7 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 8. 3. 2013] 25 Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 8. 3. 2013] 26 Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 3. 11. 2012]
14
služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami“27, úprava § 53 odst. 3 občanského zákoníku pak definovala spotřebitele jako „osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“28. Občanský zákoník ovšem v § 54a odst. 4 písmeno c) od března 2006 v souvislosti s uzavíráním smluv o finančních sluţbách na dálku obsahuje ještě další definici spotřebitele. Za spotřebitele zde byla označena pouze „fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“29. Ne zcela odůvodněně tak soukromé právo obsahuje dvě vymezení spotřebitele. Zcela jednotná však nebyla definice spotřebitele ani v evropském právu. Ačkoliv většina směrnic povaţovala jiţ od počátku za spotřebitele pouze fyzickou osobu, směrnice 90/314/EHS o souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy, definovala spotřebitele pouze jako „osobu“30, z čehoţ lze dovozovat připuštění i právnické osoby jako spotřebitele. Určitou nejednotnost v přístupu ke spotřebiteli vykazuje i judikatura Soudního dvora Evropské unie (tehdy však ještě Evropského soudního dvora, dále také jako „ESD“). Ačkoliv jiţ od počátku směřovala ke striktnímu výkladu pojmu spotřebitele jako fyzické osoby, objevila se téţ některá rozhodnutí, která dávala členským státům moţnost rozšířit vnitrostátní ochranu spotřebitele i na právnické osoby (tzv. princip minimální harmonizace). Takovým příkladem je rozsudek Di Pinto31, v němţ ESD došel k závěru, ţe nelze státům bránit v rozšíření ochrany spotřebitele i na další osoby. V poslední době je moţné v legislativní činnosti EU spatřovat postupný odklon od principu minimálního standardu k principu standardu maximálního. Výslovným vyjádřením tohoto trendu je například článek 4 směrnice 2011/83/EU o právech
27
Zákon č. 634/1992 Sb. op. cit. § 53 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. op. cit. 29 § 54a odst. 4 písmeno c) zákona č. 40/1964 Sb. op. cit. 30 Čl. 2 odst. 4 směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy definuje spotřebitele jako „osobu, která si koupí nebo se zaváže, že si koupí, soubor služeb ("hlavní smluvní strana") nebo jakoukoli osobu, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb ("ostatní příjemci") nebo jakoukoli osobu, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb ("příjemce")“. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 3. 11. 2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31990L0314:CS:HTML 31 Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-361/89 Di Pinto ze dne 14. května 1991. [cit. 3. 11. 2012]. Dostupný na: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61989CJ0361:EN:PDF 28
15
spotřebitele, podle kterého členské státy nesmějí ponechat v platnosti ani zavádět ve vnitrostátním právu ustanovení odlišná od ustanovení této směrnice.32 Postupný přechod k principu maximálního standardu projevující se v legislativě EU se projevil i v naší národní úpravě ochrany spotřebitele. Od roku 2010 došlo ke sjednocení definice spotřebitele, kdy v souladu s přístupem unijním, je za něj povaţována jiţ výhradně fyzická osoba, která ve smluvních vztazích nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.33 S ohledem na význam spotřebitelské problematiky je ochrana spotřebitele součástí i nového občanského zákoníku. Definice spotřebitele je zakotvena v § 419, který říká, ţe „spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“.34 Nový občanský zákoník tak rozšiřuje ochranu spotřebitelů na jakékoliv jednání s podnikatelem, nejenom na to, které vede k uzavření smlouvy. Spotřebitel se ve smluvních vztazích stává slabší smluvní stranou hlavně kvůli tomu, ţe „z důvodu své nezkušenosti, či neznalosti není schopen konkurovat v obratnosti vyškoleným profesionálům znalým technik moderního obchodu“35, ale také tím, ţe jeho vyjednávací pozice je výrazně horší ve srovnání s vyjednávací pozicí poskytovatele. Zářným příkladem této nerovnosti jsou adhezní smlouvy, tolik typické právě pro poskytování finančních sluţeb, kde má spotřebitel zpravidla pouze dvě moţnosti, a to buď na podmínky stanovené poskytovatelem přistoupit, nebo smlouvu neuzavřít. Šance, ţe by se mohl nějak aktivně podílet na znění smlouvy, je v podstatě nulová.36 A jako taková slabší smluvní strana si tedy ochranu jednoznačně zasluhuje. 32
Čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/ES ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitele stanoví, ţe členské státy nesmí v rámci svého vnitrostátního práva ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice, včetně více či méně přísných ustanovení za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele, pokud není v této směrnici stanoveno jinak. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 3. 11. 2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2011:304:0064:0088:CS:PDF 33 I přes to, ţe ve všech právních předpisech došlo k jednotnému vymezení spotřebitele jako fyzické osoby, není zcela přesné hovořit o vzniku jednotné definice spotřebitele. Jednotlivá vymezení se totiţ liší v rozsahu činností, při nichţ je spotřebitel chráněn. Zatímco OZ v § 54a hovoří pouze o „obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“, v § 53 OZ hovoří o „obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo o samostatném výkonu povolání“. 34 § 419 zákona č. 89/2012 Sb. op. cit. 35 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. 4 Nd 226/2008. In: Nejvyšší soud ČR [cit. 15.10.2012]. Dostupný z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3934054918628832C1257A4E006776D5? openDocument&Highlight=0,spotřebitel 36 Bělohlávek, A. Ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012. s. 44–46. ISBN 978-80-7179-297-0. 595 s.
16
Vyvstává pak ale otázka, jak přísně tuto úroveň ochrany nastavit, aby nedocházelo k jejímu zneuţívání ze strany spotřebitelů. Jestliţe totiţ právní úprava bude poskytovat přílišnou ochranu, můţe to snadno vést k menší obezřetnosti a dost moţná aţ lehkomyslnosti při vstupování do smluvních vztahů. A spotřebitele, který si takto počíná, chránit nelze.37 Na základě těchto úvah došlo k vytvoření konceptu tzv. průměrného spotřebitele, který se stal měřítkem pro poskytování ochrany slabší smluvní strany. Průměrným je ten spotřebitel, který má „dostatek informací, a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory.“38 Zároveň je v této směrnici naznačeno, ţe pojem průměrného spotřebitele rozhodně není statický a jeho obsah se můţe v čase vyvíjet. Dovolím si tvrdit, ţe s tím, jak se zvyšuje informovanost jednotlivců, se bude zpřísňovat i posuzování jeho pozornosti a opatrnosti. Kvůli zúţení rozsahu ochrany spotřebitele pouze na kategorii nepodnikajících fyzických osob přišly o postavení slabší smluvní strany i ty osoby, u nichţ si lze jenom stěţí představit, ţe jsou schopny být opravdu rovnocenným partnerem oněm zkušeným a vyškoleným profesionálům. Příkladem mohou být právnické osoby, které nebyly zaloţeny za účelem podnikání, jako jsou občanská sdruţení nebo společenství vlastníků jednotek, ale i drobní podnikatelé a menší společnosti. Nemyslím si, ţe by to bylo nejlepší moţné řešení. Častokrát totiţ osoby jednající za tyto subjekty prokazatelně nedisponují dostatečnými znalostmi a zkušenostmi, coţ je dostává do postavení slabší smluvní strany, která by si zaslouţila stejnou ochranu jako spotřebitel. Ačkoliv je neustále zdůrazňováno, ţe postavení jednotlivců a právnických osob není stejné, a proto nepotřebují ani stejnou úroveň ochrany, unijní legislativa připouští, ţe i mezi právnickými osobami jsou takové subjekty, které by měly být chráněny více neţ ostatní. Hovoří konkrétně o mikropodnicích a malých a středních podnicích39, a dává pak jednotlivým členským státům moţnost zakotvit takovou právní úpravu, která 37
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. In: Nejvyšší soud ČR. [cit. 15. 10. 2012]. Dostupný z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A0266C4DD629FC68C1257A4E0066C58 1?openDocument&Highlight=0, 38 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 15.10.2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2005:149:0022:0039:CS:PDF 39 Rozlišovacím kritériem pro určení mikropodniku a malého a středního podniku je počet zaměstnanců a obrat nebo celková bilanční suma. Vymezení je obsaţeno v Doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků, malých a středních podniků. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 13. 11. 2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2003:124:0036:0041:EN:PDF
17
by s nimi zacházela stejně jako se spotřebiteli.40 Dovolím si tvrdit, ţe tím paradoxně sama EU připouští, ţe poskytování postavení spotřebitele pouze fyzickým osobám, které ještě splňují podmínku, ţe nejednají v rámci svojí podnikatelské činnosti, není vţdy dostatečné.
1.4 Zásady ochrany spotřebitele Snahy o zlepšení postavení spotřebitelů se objevují nejen na národní úrovni, ale i na té mezinárodní. Činnost mezinárodních organizací má význam především v oblasti metodiky a sjednocování úrovně ochrany spotřebitele napříč státy. Významnou je v tomto ohledu činnost Organizace spojených národů, především pak UNCTAD, neboli Konference OSN o obchodu a rozvoji. Ta vypracovala v roce 1999 soubor instrukcí nazvaný United Nations Guidelines for Consumer Protection, v němţ formulovala několik základních principů ochrany spotřebitele, které by měly státy převzít do svého zákonodárství a na nich vybudovat fungující systém ochrany spotřebitele. Podle UNCTAD těmi základními zásadami jsou: ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitelů, podpora a ochrana ekonomických zájmů spotřebitelů, přístup spotřebitelů k informacím, které jim umoţní činit informovaná rozhodnutí vzhledem k jejich individuálním přáním a potřebám, vzdělávání spotřebitelů včetně zvyšování povědomí o enviromentálních, sociálních a ekonomických dopadech jejich rozhodnutí, dostupnost efektivních prostředků nápravy, svoboda spotřebitelů sdruţovat se za účelem ochrany jejich zájmů, podpora udrţitelné spotřeby.41 Je třeba si uvědomit, ţe materiál UNCTAD byl formulován jako doporučení pro rozvoj ochrany spotřebitele napříč všemi oblastmi hospodářství, a proto ne všechny výše uvedené principy lze povaţovat za pouţitelné v rámci ochrany spotřebitele na finančním trhu. Nicméně valná většina z nich nepochybně na finanční realitu aplikovatelná je, a proto tyto zásady, s výjimkou ochrany zdraví a bezpečnosti, lze označit za výchozí principy ochrany spotřebitele na finančním trhu včetně jeho bankovního sektoru. 40
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 5. prosince 2007 o platebních sluţbách na vnitřním trhu. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13.11.2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2007:319:0001:0036:CS:PDF 41 United Nations Guidelines for Consumer Protection. [online]. UNCTAD. [cit. 11.2.2013]. Dostupný z: http://unctad.org/en/docs/poditcclpm21.en.pdf
18
Domnívám se, ţe obzvláště nezanedbatelný je význam zásady spočívající v podpoře udrţitelné spotřeby. Ačkoliv například ministerstvo financí v materiálu, kterým mapuje stav ochrany spotřebitele na finančním trhu v České republice, tuto zásadu vůbec nezmiňuje.42 V poslední době jsme totiţ svědky neustále narůstajícího zadluţení domácností a roste také počet těch, kteří nejsou své závazky schopni splácet. Důsledkem takového vývoje je pak rostoucí počet exekucí a nárůst počtu lidí, kteří se dostanou aţ na hranici chudoby. Coţ je samozřejmě neţádoucí trend, který by měl být odstraňován, a proto by měla činnost státních orgánů směřovat k podpoře odpovědného zadluţování.
42
Rámcová politika MF v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu - Příloha IV Materiál ochrana spotřebitele při poskytování finančních služeb v ČR – přehled právní úpravy. [online]. Ministerstvo financí. [cit. 17. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Ramcova_politikaMF_OSFTprilohaIV_pdf.pdf
19
2
Bankovnictví S ohledem na téma práce je třeba vymezit i pojem bankovnictví a definovat
subjekty oprávněné k poskytování bankovních sluţeb. V další části této kapitoly bude věnována pozornost také regulaci a dohledu na úseku bankovnictví, která s ochranou spotřebitele poměrně úzce souvisí.
2.1 Banka Banka je v podstatě obchodní společnost, která stejně jako ostatní sleduje jeden hlavní cíl, kterým je maximalizace zisku. Zároveň se však, ve srovnání se společnostmi působícími v jiných odvětvích, vyznačuje řadou specifik. Ať uţ je to dáno jejím významem pro ekonomiku, strukturou aktiv a pasiv nebo třeba přísnějšími pravidly podnikání.43 Banky v ekonomice nefungují samostatně, ale navzájem se ovlivňují, konkurují si. Souhrn bank, které na trhu působí, se označuje jako bankovní soustava (případně bankovní systém).44 V rámci bankovního systému můţeme ještě rozlišovat různé druhy bank. Prvním druhem jsou univerzální komerční banky a spořitelny. Na jejich činnost se vztahuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách45 a v bankovní soustavě zaujímají dominantní postavení. Typicky se vyznačují poskytováním jak komerčních (např. přijímání vkladů, poskytování úvěrů, provádění platebního styku), tak investičních (např. investování do cenných papírů) sluţeb. Pro spořitelny je pak typické zaměření spíše na drobnou klientelu.46 Z pohledu zákona o bankách se jedná o finanční instituce, které plní dvě základní funkce, jimiţ jsou přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Postupem času se ovšem okruh činností, které mohou poskytovat, výrazně rozšířil. V současnosti tak vedle dvou základních sluţeb mohou poskytovat například i sluţby spočívající v investování do cenných papírů, provádění platebního styku a zúčtování, vydávání a správě platebních prostředků, obstarávání inkasa a dalších.47 Podmínkou provozování činnosti je získání bankovní licence. Tu můţe získat pouze akciová společnost se základním kapitálem v minimální výši 500 000 000 Kč, 43
DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví. 1. vydání. Praha: VŠE, 1996. s. 11. ISBN 80-7079-079-2. 212 s. ČERNOHORSKÝ, Jan, TEPLÝ, Petr. Základy financí. 1. vydání. Praha: Grada, 2011. s. 199–200. ISBN 978-80-247-3669-3. 304 s. 45 Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 27. 2. 2013] 46 DVOŘÁK, P. op. cit. s. 46 47 § 1 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. 44
20
který je alespoň v této výši tvořen peněţitými vklady. Podle zákona o bankách je bankou i pobočka zahraniční banky, která získala licenci k výkonu činnosti od orgánu dohledu jiného členského státu (princip tzv. jednotné licence), nebo od České národní banky, jestliţe se jedná o banku se sídlem mimo území EU.48 Druhem bank jsou i banky hypoteční. Jedná se o banky ve smyslu zákona o bankách, které jsou oprávněny emitovat hypoteční zástavní listy, a mohou poskytovat úvěry, jejichţ splacení je zajištěno zástavním právem k nemovitosti ve smyslu § 28 a následujících zákona o dluhopisech.49 Dalším druhem subjektů, které v oblasti bankovnictví působí, jsou stavební spořitelny. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření50, jsou bankami i stavební spořitelny. Mohou však vykonávat pouze činnosti, které spočívají v přijímání vkladů, poskytování úvěrů a poskytování příspěvků fyzickým osobám – účastníkům stavebního spoření.51 Okruh činností, které mohou vykonávat vedle těchto hlavních činností, je omezen na ty uvedené v § 9 odst. 1 zákona o stavebním spoření. Rozdíl proti hypotečním bankám je v tom, ţe úvěr ze stavebního spoření můţe být poskytnut pouze osobě, která ukládá peněţní prostředky u stavební spořitelny, a z těchto prostředků se vytváří fond, který slouţí k poskytování úvěrů.52 V neposlední řadě na úseku bankovnictví působí také spořitelní a úvěrní družstva, jinak také označovaná jako druţstevní záloţny. Jejich činnost je upravena zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních druţstvech.53 Jako druţstevní záloţny mohou působit pouze druţstva, která získala povolení od České národní banky, a jejich činnost je zaloţena na přijímání vkladů a poskytování úvěrů jejich členům. Druţstevní záloţna musí mít alespoň 30 členů a její základní kapitál musí činit nejméně 500 000 Kč. Před podáním ţádosti o udělení povolení od ČNB musí být splacena částka 35 000 000 Kč, která je tvořena základním kapitálem, rizikovým a rezervním fondem.54 Druţstevní záloţny tak nejsou bankami a jejich činnost se nepovaţuje ani za výkon ţivnosti. Protoţe ale poskytují sluţby obdobné bankovním sluţbám a při jejich činnosti 48
§ 5c zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 28. 2. 2013] 50 Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 28. 2. 2013] 51 § 1 a 2 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb. op. cit. 52 ČERNOHORSKÝ, J., TEPLÝ, P. op. cit. s. 203 53 Zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních druţstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 28. 2. 2013] 54 § 2 odst. 1, 2, 3 zákona č. 87/1995 Sb. op. cit. 49
21
se na ně vztahují obdobné předpisy jako na činnost bank, jsou do této práce zařazeny také.
2.2 Regulace a dohled v bankovnictví Tato část kapitoly je věnována regulaci a dohledu nad bankovním sektorem. Myslím si, ţe nebudu přehánět, kdyţ tuto pasáţ uvedu tvrzením, ţe regulace a dohled mají svoji nezastupitelnou roli v ochraně spotřebitele bankovních sluţeb. Regulací se označuje vytváření a prosazování podmínek a pravidel činnosti subjektů. Na ni pak navazuje dohled, který představuje kontrolu dodrţování takto stanovených pravidel činnosti, včetně případného ukládání sankcí.55 Jejich hlavním cílem je vytvořit stabilní a fungující prostředí, které nebude náchylné k selháním a ve kterém budou na straně nabídky vystupovat pouze subjekty vyhovující alespoň minimálním standardům kvality. Spotřebitel je tak chráněn, aniţ by si to vlastně uvědomoval. Role regulace a dohledu je pak obzvláště důleţitá v bankovnictví, které se ve srovnání s dalšími sektory finančního trhu vyznačuje řadou specifik. Banky, na rozdíl od jiných subjektů působících na finančním trhu, jsou oprávněny emitovat bezhotovostní peníze, čímţ zvyšují mnoţství peněz v oběhu. Z tohoto důvodu je důleţitý zvýšený dohled ze strany centrální banky, aby toto jejich jednání bylo v souladu s jí prováděnou monetární politikou. Další zvláštností je struktura zdrojů, s nimiţ banky disponují. Převahu, a to poměrně výraznou, mají zdroje cizí nad těmi vlastními. To samozřejmě zvyšuje riziko neschopnosti banky dostát svým závazkům. A pokud by nedošlo k nastavení určitých pravidel, mohlo by se to negativně projevit v důvěře vkladatelů v celý bankovní sektor.56 Právě s moţnými negativními dopady na fungování celé ekonomiky souvisí politika označovaná jako „too big to fail“, nebo někdy téţ jako „too large to fail“. V případě, ţe by se banka dostala do úpadku, mohlo by to ohrozit celý bankovní sektor. Riziko je pak tím větší, čím větší a významnější je samotná banka. Proto přistupují vlády nebo centrální banky právě k této politice, kterou bankám zajišťují odpuštění dluhů nebo finanční injekce. Význam zvýšené regulace bankovnictví je dán i tím, ţe
55
MRKÝVKA, Petr a kol. Finanční právo a finanční správa 1. díl. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 218. ISBN 80-210-3578-1. 404 s. 56 PÁNEK, Dalibor. Bankovní regulace a dohled: Distanční studijní opora. 1. Vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2005. s. 20. ISBN 80-210-3660-5. 58 s.
22
jako extrémně ziskové odvětví láká řadu nových podnikatelů, kteří by do něj rádi vstoupili pouze za účelem dosaţení zisku na úkor stability banky.57 2.2.1
Regulace a dohled na mezinárodní úrovni Vzhledem ke stále silnějšímu trendu posilování spolupráce na nadnárodní úrovni
je třeba začít přehled úpravy regulace a dohledu v bankovnictví právě na mezinárodní úrovni. Jiţ dávno nepostačí zaměřit se pouze na národní legislativu. Ta má totiţ často svoje kořeny někde jinde. Basilejský výbor pro dohled v bankovnictví Z hlediska vývoje nové legislativy v oblasti dohledu nad bankovnictvím je velmi významná činnost Basilejského výboru pro dohled v bankovnictví58, který vytváří standardy, instrukce a doporučení v oblasti obezřetného podnikání. Ačkoliv jeho závěry nejsou závazné a ani sám Basilejský výbor nedisponuje ţádnou legální silou k jejich prosazení, jednotlivé státy je na základě uzavřených dohod implementují do svých právních řádů.59 Z jeho dílny pochází standardy kapitálové přiměřenosti, dohledu a transparentnosti v bankovnictví, známé téţ jako basilejské kapitálové dohody. První z nich, označovaná také jako Basel I, vznikla v roce 1988 a jejím cílem bylo zvýšit stabilitu bankovního systému. Uţ koncem 90. let 20. století začal Basilejský výbor pracovat na revizi původní smlouvy. Jejím výsledkem se stala Nová basilejská kapitálová dohoda, známá spíše pod názvem Basel II.60 Vznik třetí basilejské dohody je vlastně reakcí na světovou finanční krizi a obrovské potíţe, které bankovnímu sektoru přinesla. Basel III si především klade za cíl posílení stability a odolnosti bankovního odvětví proti finančním šokům. Dosáhnout se toho snaţí jednak posílením standardů, které zavedl uţ Basel II, jednak zaváděním nových opatření. Termín pro počátek
57
Tamtéţ, s. 20 Anglicky Basel Comitee on Banking Supervision vznikl v roce 1974 a působí v rámci Banky pro mezinárodní platby. Je tvořen zástupci orgánů zabývajících se dohledem v bankovnictví 27 států světa, jimiţ jsou Argentina, Austrálie, Belgie, Brazílie, Kanada, Čína, Francie, Německo, Hong Kong, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Korea, Lucembursko, Mexiko, Nizozemí, Rusko, Saudská Arábie, Singapur, Jiţní Afrika, Španělsko, Švédsko, Turecko, Velká Británie a USA. Status pozorovatele je přiznán Evropské centrální bance, Evropské komisi, Institutu pro finanční stabilitu, Mezinárodnímu měnovému fondu a Evropskému orgánu pro bankovnictví. Fact Sheet – Basel Comitee on Banking Supervision. [online]. Bank for International Settlement. [cit. 30. 11. 2012]. Dostupný z: http://www.bis.org/about/factbcbs.htm 59 History of the Basel Commitee and its Membership. [online]. Basel Commitee on Banikng Supervision. [cit. 30. 11. 2012]. Dostupný z: http://www.bis.org/bcbs/history.pdf 60 Tamtéţ [cit. 30. 11. 2012] 58
23
postupné implementace byl stanoven na 1. ledna 2013 s tím, ţe celý proces má být ukončen k 1. lednu 2019.61 2.2.2
Regulace a dohled na úrovni Evropské unie Jak bylo zmíněno jiţ výše, předpisy z dílny Basilejského výboru nejsou závazné
pro nečlenské státy, coţ je vlastně většina států EU včetně České republiky. Na tomto místě však nastupuje legislativní činnost Evropské unie, která se velmi výrazně inspiruje právě v basilejských dohodách. Ovšem to neznamená, ţe by EU začala vydávat sekundární akty aţ poté, co vznikla první basilejská dohoda. Naopak, snahy o harmonizaci pravidel regulace a dohledu začaly jiţ předtím. První harmonizační směrnice vznikla uţ v roce 1973. Jednalo se o směrnici, která se snaţila o odstranění omezení svobody volného usazování a volného poskytování sluţeb bank a jiných finančních institucí.62 Následovalo vydání tzv. první bankovní směrnice 77/780/EHS, která stanovila minimální poţadavky na banky (ve směrnici označované jako úvěrové instituce), které chtějí zakládat pobočky v jiných členských státech EU, neţ je jejich sídlo. Zároveň stanovila národním orgánům bankovního dohledu povinnost spolupracovat při provádění dohledu tím, ţe si vzájemně poskytují informace, které jsou nezbytné pro sledování likvidity a solventnosti bankovních institucí.63 Následovala směrnice z roku 1989, která se zabývala strukturou vlastních zdrojů bankovních institucí.64 V roce 1989 vznikla ještě další směrnice, která měla velký význam pro oblast dohledu v bankovnictví, tzv. druhá bankovní směrnice. Navázala na předcházející směrnice s tím, ţe jejím cílem bylo odstranit zbývající překáţky na cestě k jednotnému trhu. Navíc zavedla novinku v podobě uznávání licencí pro banky udělených v jednom státě i v ostatních státech Společenství.65 Třetí směrnicí
61
Basel III: A global regulatory framework for more resilient banks and banking systems. [online]. Banking Committee on Banking Supervision. [cit. 30. 11. 2012]. Dostupný z: http://www.bis.org/publ/bcbs189.pdf 62 Směrnice Rady 73/183/EHS ze dne 28. června 1973 o odstranění omezení svobody usazování a volného pohybu sluţeb pro samostatnou činnost bank a jiných finančních institucí. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 30. 11. 2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1973:194:0001:0010:EN:PDF 63 První směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 30. 11. 2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31977L0780:EN:HTML 64 Směrnice Rady č. 89/299/EHS ze dne 17. dubna 1989 o vlastním kapitálu úvěrových institucí. In: EURLex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 5. 12. 2012]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1989:124:0016:0020:EN:PDF 65 Druhá směrnice Rady 89/646/EHS ze dne 15. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu. In:EUR-Lex [právní
24
z roku 1989 je směrnice týkající se ukazatelů kapitálové přiměřenosti úvěrových institucí.66 Na tomto místě se začíná projevovat vliv činnosti Basilejského výboru na tvorbu legislativy v EU. Obě naposledy zmiňované směrnice totiţ implementují do unijního práva principy, které jsou zakotveny v první basilejské dohodě. Dalšími významnými předpisy unijního práva jsou dvě směrnice z roku 1992, směrnice o dohledu nad úvěrovými institucemi na konsolidovaném základě67 a směrnice o sledování a kontrole velké úvěrové angaţovanosti úvěrových institucí.68 V roce 1993 byla na úrovni EU přijata také směrnice o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí.69 Díky tomu, ţe první ze směrnic vznikla jiţ v roce 1973 a uváděné směrnice byly často novelizovány, přistoupilo Společenství k vytvoření jediné směrnice, která pravidla plynoucí z těchto směrnic zpřehlednila a zapracovala do textu jediného dokumentu, a to bankovní směrnice 2000/12/ES.70 Na ni pak navázala směrnice o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a obezřetnostním dohledu nad touto činností.71 Následovala směrnice 2002/87/ES o doplňkovém dozoru, která byla reakcí dohledu na nový trend na finančním trhu, kterým je vytváření finančních skupin, které
informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 1. 12. 2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31989L0646:EN:HTML 66 Směrnice Rady 89/647/EHS ze dne 18. prosince 1989 o ukazatelích kapitálové přiměřenosti úvěrových institucí. In. EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 3. 3. 2013]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1989:386:0014:0022:EN:PDF 67 Směrnice Rady 92/30/EHS ze dne 6. dubna 1992 o dohledu nad úvěrovými institucemi na konsolidovaném základě. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 3. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1992:110:0052:0058:EN:PDF 68 Směrnice Rady 92/121/EHS ze dne 21. prosince 1992 o sledování a kontrole velké úvěrové angaţovanosti úvěrových institucí. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 3. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1993:029:0001:0008:EN:PDF 69 Směrnice Rady 93/6/EHS ze dne 15. března 1993 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 30. 11. 2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31993L0006:CS:HTML 70 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000 přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32000L0012:CS:HTML 71 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/46/ES ze dne 18. září 2000 o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnostním dohledu nad touto činností. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32000L0046:CS:HTML
25
poskytují sluţby napříč jednotlivými sektory finančního trhu, jejichţ činnost bylo třeba regulovat.72 Přijetí druhé basilejské kapitálové dohody, Basel II, se na úrovni EU projevilo přijetím dvou směrnic, 2006/48/ES a 2006/49/ES, které představovaly novelu bankovní směrnice a směrnice o kapitálové přiměřenosti. Směrnice 2000/12/ES, 2006/48/ES a 2006/49/ES jsou souhrnně označovány jako balíček CRD I (zkratka plynoucí z anglického označení Capital requirements directive).73 V roce 2009 byl přijat tzv. druhý legislativní balíček CRD II, který je tvořen směrnicemi 2009/111/ES, 2009/27/ES a 2009/83/ES. Jejich cílem bylo zvýšení důvěry v bankovní sektor prostřednictvím stanovení přísnějších pravidel v oblasti kvality kapitálu bankovních institucí, zvládání rizika likvidity. Opatření stanovená těmito směrnicemi měla být do národních právních řádů EU transponována do konce roku 2010.74 V roce 2010 pak vznikla další směrnice 2010/76/EU, označovaná jako CRD III. Vzhledem k tomu, ţe byla přijata po vypuknutí světové finanční krize, bylo jejím hlavním cílem zavést do bankovnictví takové mechanismy, aby se obdobné krizi a následkům, které pro bankovní sektor měla, podařilo v budoucnu předcházet. 20. července 2011 byl představen legislativní balíček CRD IV, který fakticky představuje způsob, jak do unijní legislativy, resp. národních právních řádů členských států EU, implementovat pravidla obsaţená v Basel III. Proti konstrukci předchozích balíčků týkajících se poţadavků kapitálové přiměřenosti dochází ke změně. Zatímco dříve byla přijímána výhradně v podobě směrnic, balíček CRD IV je tvořen směrnicí o kapitálové přiměřenosti a nově i nařízením, které má zajistit jednotnou úpravu ve všech členských státech. Ve směrnici je upraven přístup k činnosti bank a obchodníků s cennými papíry, dále svoboda usazování a svobodný pohyb sluţeb, dohled, kapitálové rezervy, corporate governance a v neposlední řadě také sankce. V nařízení jsou upravena pravidla pro kapitál, likviditu, cizí zdroje a úvěrové riziko.75 CRD IV deroguje
72
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/87/ES ze dne 16. prosince 2002 o doplňkovém dozoru nad úvěrovými institucemi, pojišťovnami a investičními podniky ve finančním konglomerátu a o změně směrnice Rady 73/239/EHS, 79/267/EHS, 92/49/EHS, 92/96/EHS, 93/6/EHS a 93/22/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/78/ES a 2000/12/ES. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32002L0087:CS:HTML 73 Capital Requirements Directive: legislation in force. [online]. European Commission. [cit. 8. 12. 2012]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/internal_market/bank/regcapital/legislation_in_force_en.htm 74 Tamtéţ [cit. 8. 12. 2012] 75 HUSTÁK, Zdeněk, MIKULÁŠ, Ondřej. Návrh nové evropské úpravy obezřetnostních pravidel pro banky a obchodníky s cennými papíry - CRD IV. [online]. www.epravo.cz. [cit. 15. 12. 2012]. Dostupný
26
směrnice 2006/48/ES a 2006/49/ES.76 Je zřejmé, ţe EU se snaţí tímto posílit svůj vliv na národní úpravu bankovního dohledu. Nařízení jsou totiţ přímo pouţitelná a znamená to zavedení určitých standardů do národního práva. Do nařízení byla vtělena ta opatření, na jejichţ přesném dodrţování v jednotlivých státech má EU největší zájem. Za zmínku ještě stojí skutečnost, ţe nařízení ve svém čl. 3 stanoví, ţe tímto není vyloučena moţnost institucí, na které nařízení dopadá, drţet větší mnoţství kapitálu, neţ jim ukládá nařízení, stejně jako přijímat přísnější opatření. Evropský orgán pro bankovnictví Evropský orgán pro bankovnictví, zkráceně EBA, zahájil svoji činnost poměrně nedávno. Byl zřízen nařízením č. 1093/2010 s účinností od 1. 1. 2011 a nahradil tak Evropský orgán bankovního dohledu. Hlavní motivací pro reorganizaci dohledu nad finančním trhem v EU byla finanční krize, která tyto snahy ještě zesílila.77 V souladu s nařízením, kterým byl orgán EBA zaloţen, se jeho činnost zaměřuje především na sjednocování pravidel regulace a dohledu v bankovnictví v členských státech EU. Cílem je dosáhnout stanovení rovných podmínek pro finanční instituce na celém unijním trhu ve snaze zvýšit kvalitu finanční regulace a zlepšit fungování trhu. Vedle toho se EBA zaměřuje i na zvyšování ochrany spotřebitelů. Jejím cílem je zejména zvyšování průhlednosti a spravedlivého fungování trhu se spotřebitelskými finančními produkty nebo sluţbami v rámci celého jednotného trhu.78 2.2.3
Regulace a dohled na úrovni České republiky Vzhledem k vysokému stupni integrace České republiky do mezinárodních
struktur a velkému vlivu, zejména evropského práva na českou legislativu, promítla se výše uvedená opatření jiţ i do českého práva. Nicméně pro komplexnost textu je nezbytné uvést i české právní normy týkající se dohledu nad finančním trhem. Pravidla obezřetného podnikání jsou upravena vyhláškou ČNB 123/2007 Sb., o pravidlech z: http://www.epravo.cz/top/clanky/navrh-nove-evropske-upravy-obezretnostnich-pravidel-pro-banky-aobchodniky-s-cennymi-papiry-crd-iv-76280.html 76 New Proposals on Capital Requirements (CRD IV Package). [online]. European Commission. [cit. 15. 12. 2012]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/internal_market/bank/regcapital/new_proposals_en.htm 77 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1093/2010 ze dne 24. Listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 7. 12. 2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:331:0012:0047:CS:PDF 78 Pracovní program orgánu EBA na rok 2013. [online]. European Banking Authority. [cit. 28. 2. 2013]. Dostupný z: http://eba.europa.eu/documents/Work-Programme2013/EBA_2012_00240000_CS_TRA.aspx
27
obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních druţstev a obchodníků s cennými papíry. Pro oblast bankovnictví je zmocnění ČNB k vydání této vyhlášky obsaţeno jednak v zákoně o bankách, jednak v zákoně o spořitelních a úvěrních druţstvech. Česká národní banka Je orgánem, kterému přísluší vykonávat dohled nad finančním trhem v České republice. Původně byl dohled nad finančním trhem rozdělen podle sektorů mezi více subjektů. Dohled nad bankami vykonávala ČNB uţ předtím, ale s účinností zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem, od 1. dubna 2006 získala pravomoc výkonu dohledu i nad pojišťovnami a subjekty poskytujícími penzijní připojištění (převzala tak agendu Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění Ministerstva financí), kapitálovým trhem (namísto Komise pro cenné papíry) a nově téţ i nad druţstevními záloţnami (převzala tak agendu Úřadu pro dohled nad druţstevními záloţnami).79 Česká národní banka vykonává také dohled nad pobočkami zahraničních bank, institucemi elektronických peněz a pobočkami zahraničních institucí elektronických peněz, vydavateli elektronických peněz malého rozsahu, platebními institucemi, poskytovateli platebních sluţeb malého rozsahu a nad bezpečným fungováním bankovního systému.80 Dohledem se pak ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o České národní bance rozumí činnosti, které zahrnují rozhodování o ţádostech o udělení licencí, kontrolu dodrţování podmínek stanovených v licencích, kontrolu dodrţování příslušných právních předpisů, získávání informací od dohlíţených subjektů, ukládání sankcí a opatření k nápravě a řízení o správních deliktech a přestupcích.
79
Integrace dohledu nad finančním trhem – praktické informace. [online]. Česká národní banka. [cit. 28. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/tiskove_zpravy_cnb/2006/060328_integrace_prakt_info.html 80 § 44 odst. 1 písmeno a) zákona č. 6/1993 Sb. op. cit. ČNB vykonává dohled i nad subjekty působícími v oblasti pojišťovnictví, na kapitálovém trhu, zpracovateli tuzemských bankovek a mincí, nad fungováním platebních systémů a činností jiných osob, které mají registraci nebo povolení podle zvláštních předpisů.
28
3
Vybrané nástroje ochrany spotřebitele v bankovnictví Hlavní část této práce je věnována analýze vybraných nástrojů ochrany
spotřebitele souvisejících se dvěma základními činnostmi vykonávanými bankami a spořitelními druţstvy, a to přijímáním vkladů a poskytováním úvěrů. Při analýze nástrojů ochrany spotřebitelů úvěrů bude v rámci kapitoly věnována pozornost především otázkám spotřebitelských a hypotečních úvěrů jako dvou nejčastějších druhů, které se však ve vztahu ke spotřebitelům vyznačují naprosto rozdílnou úrovní ochrany.
3.1 Obecné nástroje ochrany spotřebitele První část této kapitoly se věnuje obecným otázkám ochrany spotřebitele v bankovnictví, tedy nástrojům, které jsou společné spotřebě všech výše zmiňovaných bankovních sluţeb. Nejprve bude rozebrána právní úprava reklamy, následuje rozbor úpravy zákazu klamavých a agresivních praktik. Důleţitým nástrojem ochrany spotřebitelů v bankovnictví je také povinnost zachovávat bankovní tajemství a chránit osobní údaje. I těmto otázkám je věnována pozornost v textu této kapitoly. 3.1.1
Právní regulace reklamy Reklama se stala naprosto běţnou součástí našeho kaţdodenního ţivota. A dá se
říci, ţe se stala nejběţnějším komunikačním kanálem, jehoţ prostřednictvím poskytovatelé nabízejí svoje sluţby. Jejím cílem je co nejvíce zaujmout potenciální zákazníky, proto je vţdy na místě očekávat určitou úroveň reklamního přehánění a nadsázky.81 Ovšem i přesto je třeba stanovit určitá pravidla, která by při boji o klienty měla být respektována. Reklama totiţ významným způsobem zasahuje do ekonomických zájmů subjektů, ať uţ vede k uzavření smlouvy, nebo ne.82 Způsobilé přivodit újmu jsou pak zejména reklamy klamavé a srovnávací, které jsou povaţovány za příklady nekalosoutěţních praktik. Právní úpravu nekalé soutěţe v českém právu nalezneme v obchodním zákoníku. Ovšem ten vlastní definici reklamy neuvádí, je proto třeba si pomoci definicí obsaţenou v jiných právních předpisech.
81
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006. In: Nejvyšší soud ČR. [cit. 20. 1. 2013]. Dostupný z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/1631F50BEE9DF4C8C1257A4E0067BD3 6?openDocument&Highlight=0, 82 Bod 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 27. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 20. 1. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2006:376:0021:0027:CS:PDF
29
V českém právu existují definice dvě. První z nich je obsaţena v zákoně č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy83, druhá pak v zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání84. Při bliţším prozkoumání obou definic zjistíme, ţe se liší, a to poměrně výrazně. Zatímco reklama podle zákona o regulaci reklamy slouţí k podpoře podnikatelské činnosti a její prezentování veřejnosti nemusí být zpoplatněno, reklama podle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání se vyznačuje úplatným charakterem. Jejím cílem je propagace poskytování zboţí nebo sluţeb za úplatu, ale nemusí slouţit jenom k podpoře podnikatelské činnosti. Definice klamavé reklamy je uvedena v § 45 odst. 1 obchodního zákoníku. Rozumí se jí „šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži nebo hospodářském styku prospěch na úkor jiných soutěžitelů, spotřebitelů nebo dalších zákazníků.“85 Definici srovnávací reklamy pak najdeme v § 50a obchodního zákoníku. Podle odst. 1 je jí taková reklama, „která výslovně nebo nepřímo identifikuje jiného soutěžitele anebo zboží nebo služby nabízené jiným soutěžitelem“. Přípustná je jenom tehdy, jestliţe není klamavá, neuţívá klamavé obchodní praktiky, srovnává pouze zboţí nebo sluţby, které uspokojují stejné potřeby nebo slouţí ke stejnému účelu, objektivně porovnává charakteristické, důleţité a především ověřitelné znaky, nevede k vyvolání nebezpečí záměny, nezlehčuje nepravdivými údaji jiné soutěţitele, nevede k nepoctivému těţení z dobré pověsti a nedochází v ní k nabídce zboţí nebo sluţeb představujících napodobeniny nebo reprodukce jiných výrobců.86 Stejně jako v mnoha dalších oblastech práva, i v otázkách regulace reklamy se projevily unifikační snahy. A protoţe původně rozdílná úroveň právní regulace reklamy v jednotlivých státech byla překáţkou pro budování jednotného trhu v rámci EU, podléhá v současnosti regulace reklamy vysoké úrovni harmonizace. V současnosti je 83
§ 1 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb. za reklamu označuje „oznámení, předvedení či jinou prezentaci šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky“. op. cit. 84 § 2 odst. 1 písmeno n) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, za reklamu označuje „jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo obdobnou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, s cílem propagovat dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.“ In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 15. 2. 2013] 85 § 45 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. op. cit. 86 § 50a odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. op. cit.
30
úprava obsaţena ve směrnici 2006/114/ES o klamavé a srovnávací reklamě. Ta uvádí vlastní definici klamavé reklamy, která se od té české liší.87 Definice klamavé reklamy obsaţená v obchodním zákoníku vychází z toho, ţe tato reklama můţe zjednat podniku prospěch na úkor spotřebitele. V porovnání s definicí uvedenou ve směrnici však zuţuje okruh případů, na které můţe tato úprava dopadnout. Podle směrnice totiţ stačí, aby na základě údajů v reklamě bylo pravděpodobné, ţe ovlivní chování osob, kterým je určena nebo které můţe zasáhnout. Navíc z ustanovení obchodního zákoníku není jasné, jestli se klamavost vztahuje pouze na obsah sdělení nebo i na formu, jako je tomu ve směrnici. Jestliţe by se podnikatel dopustil jednání, které je v rozporu s ustanovením o zákazu klamavé reklamy, můţe se spotřebitel nebo jiná osoba, jíţ byla touto reklamou způsobena újma, domáhat nápravy u soudu. Navíc se můţe stát, ţe se podnikatel jedinou reklamou můţe dostat jak do rozporu s ustanovením obchodního zákoníku, tak i některou veřejnoprávní úpravou a můţe mu tak být uloţena sankce podle dvou různých předpisů. Další úprava reklamy je obsaţena v jiţ zmiňovaném zákoně o regulaci reklamy. Podle § 2 odst. 1 písmeno b) zákona o regulaci reklamy se zakazuje reklama, která by byla nekalou obchodní praktikou podle zvláštního předpisu (o nekalých obchodních praktikách je pojednáno dále v textu). Kromě toho je zakázána téţ reklama, která se snaţí propagovat zboţí, sluţby nebo hodnoty, které jsou v rozporu s právními předpisy, reklama zaloţená na podprahovém vnímání, skrytá reklama a také reklama nevyţádaná, pokud vede k výdajům adresáta nebo ho obtěţuje.88 Reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí ani podporovat chování ohroţující zdraví, bezpečnost osob nebo majetku nebo ţivotního prostředí.89 Je-li šířena společně i s jiným sdělením, musí být od něj zřetelně oddělena.90 Odpovědnost za obsah reklamy, pokud byla zpracována pro potřeby jiné osoby neţ zpracovatele, nesou zpracovatel i zadavatel společně a nerozdílně.91 Jestliţe orgán dozoru shledá, ţe se reklama dostala do rozporu
87
Čl. 2 písmeno a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES, podle kterého je „klamavou reklamou každá reklama, která jakýmkoliv způsobem, včetně předvedení, klame nebo pravděpodobně může klamat osoby, kterým je určena nebo které zasáhne, a které pro svůj klamavý charakter pravděpodobně ovlivní jejich ekonomické chování, nebo která z těchto důvodů poškodí nebo může poškodit jiného soutěžitele“. op. cit. 88 § 2 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb. op. cit. 89 § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb. op. cit. 90 § 2 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb. op. cit. 91 § 6b odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb. op. cit.
31
s právními předpisy, je oprávněn nařídit ukončení nebo odstranění takové reklamy, navíc můţe uloţit i pokutu.92 Nad rámec obecné regulace jde pak právní úprava reklam nabízejících spotřebitelské úvěry.93 V tomto případě jsou zvláštní povinnosti stanoveny v zákoně o spotřebitelském úvěru. Podle § 4 musí reklama, která nabízí jeho poskytnutí nebo zprostředkování a zároveň obsahuje údaj o nákladech, obsahovat jasným, zřetelným a výstiţným způsobem (za ten se podle Přílohy 1 k zákonu povaţuje reprezentativní příklad) údaje o: roční procentní sazbě nákladů, výpůjční úrokové sazbě, společně s údaji o všech poplatcích, které jsou s úvěrem spojeny, celkové výši spotřebitelského úvěru, výši jednotlivých splátek a celkové částce splacené spotřebitelem, době trvání spotřebitelského úvěru, ceně a výši případné zálohy, je-li spotřebitelský úvěr uzavřen ve formě odloţené platby za zboţí nebo sluţby, povinnosti
uzavřít
smlouvu
o
doplňkové
sluţbě
související
se
spotřebitelským úvěrem, např. pojištění, jestliţe je její uzavření podmínkou pro získání spotřebitelského úvěru za nabízených podmínek a náklady na uzavření nelze určit předem.94 Pokud se však jedná o spotřebitelský úvěr poskytovaný jenom v podobě přečerpání splatného na poţádání nebo do 3 měsíců, musí být v reklamě povinně uvedeny pouze údaje o výpůjční úrokové sazbě společně s údaji o všech poplatcích, které jsou se spotřebitelským úvěrem spojeny, a o celkové výši úvěru.95 § 17 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se pak týká reklamy, v níţ by byl spotřebitelský úvěr nabízen zprostředkovatelem. V tomto případě musí být v reklamě obsaţena informace o rozsahu zprostředkovatelova oprávnění, především údaj o tom, zda svoji činnost vykonává pro jednoho, více nebo ţádného věřitele.
92
§ 7c odst. 1, § 8 a § 8a zákona č. 40/1995 Sb. op. cit. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 20. 1. 2013] 94 § 4 ve spojení s Přílohou 1 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 95 Příloha 1 odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 93
32
Speciální ustanovení, které se týká reklamy, obsahuje i zákon o bankách. Je jím § 41m odst. 3, podle kterého banky v reklamě nesmí vyuţívat rozdílů pojištění pohledávek z vkladů mezi členskými státy EU. Nad dodrţováním povinností vyplývajících ze zákona o regulaci reklamy dohlíţí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a krajské ţivnostenské úřady.96 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vykonává dozor nad reklamou, která je šířena v rozhlasovém a televizním vysílání a v audiovizuálních mediálních sluţbách. Krajským ţivnostenským úřadům přísluší výkon dozoru nad reklamou v ostatních případech. Podle § 19 ZSÚ jsou k dohledu nad dodrţováním ustanovení zákona oprávněny Česká národní banka, jestliţe se jedná o subjekty, nad nimiţ je oprávněna vykonávat dohled, a Česká obchodní inspekce v ostatních případech. Zákon o spotřebitelském úvěru je tak ve věcech dohledu nad reklamou lex specialis k zákonu o regulaci reklamy. Domnívám se, ţe rozdělení dohledových pravomocí v reklamě mezi čtyři různé orgány působí spíše velmi nepřehledně. I vzhledem k tomu, ţe je upraveno ve třech různých předpisech. Často se téţ pravomoci jmenovaných orgánů překrývají a k tomu ještě přistupuje úprava podle obchodního zákoníku, kde se spotřebitel můţe domáhat nápravy pouze soudní cestou. To podle mě výrazně komplikuje moţnost a především sniţuje ochotu spotřebitelů uplatňovat u příslušného orgánu podání, kterými by mohli upozornit na porušování zákonů týkajících se reklamy. 3.1.2
Zákaz nekalých obchodních praktik Samozřejmě i s nabízením bankovních produktů souvisí zákaz nekalých
obchodních praktik, který je stanoven zákonem o ochraně spotřebitele. Podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je za nekalou obchodní praktiku povaţováno jednání, při kterém podnikatel poruší poţadavky na poskytování odborné péče a spotřebitel by v důsledku tohoto jednání mohl učinit rozhodnutí, které by jinak neučinil. Nekalými praktikami jsou zejména praktiky klamavé a agresivní. Klamavou je obchodní praktika, při které je uţit nepravdivý údaj, údaj sám o sobě pravdivý, který je ovšem vzhledem k okolnostem, za nichţ byl uveřejněn, schopen uvést spotřebitele v omyl, opomenutí uvést důleţitý údaj, který lze na podnikateli spravedlivě poţadovat, případně jeho uvedení nesrozumitelným nebo nejednoznačným způsobem, je-li výrobek nebo sluţba prezentována způsobem, který je 96
Subjektů, které podle § 7 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb. vykonávají dozor nad reklamou, je více, ale ve vztahu k regulaci reklamy na bankovní produkty jsou zmiňovány pouze tyto dva. op. cit.
33
schopen vyvolat záměnu s výrobkem nebo sluţbou jiného podnikatele, a nejsou-li dodrţovány závazky plynoucí z kodexu chování, k nimţ se podnikatel zavázal, jestliţe tento závazek lze jednoznačně ověřit a poskytovatel sám deklaruje, ţe se k jeho dodrţování zavázal.97 Zákon o ochraně spotřebitele potom v Příloze 1 uvádí obchodní praktiky, které jsou za všech okolností povaţovány za klamavé. V následujících řádcích představím demonstrativní výčet těch klamavých praktik, s nimiţ je moţné se setkat i v bankovnictví. Jedná se o situace, při kterých: podnikatel prohlašuje, ţe se zavázal dodrţovat určitá pravidla chování, typicky nejrůznější etické kodexy, nebo ţe jím byla tato pravidla schválena, přestoţe tomu tak není, nepravdivě uvádí, ţe sluţba bude poskytována pouze po určitou dobu nebo pouze po určitou dobu bude poskytována za určitých podmínek, s cílem přimět spotřebitele k okamţitému jednání bez poskytnutí potřebné lhůty k informovanému rozhodnutí, uvádí jako přednost jím nabízené sluţby právo, které spotřebiteli náleţí přímo ze zákona, propaguje ve sdělovacích prostředcích svoje sluţby způsobem, z něhoţ nemusí být patrné, ţe se jedná o placenou reklamu, nebo učiní nepravdivé prohlášení, ţe má v úmyslu ukončit činnost, nebo alespoň přemístit svoji provozovnu.98 Vedle klamavých obchodních praktik jsou poskytovatelům sluţeb zapovězeny i praktiky agresivní. Obchodní praktika je podle § 5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele agresivní, jestliţe s přihlédnutím ke všem okolnostem výrazně zhoršuje postavení spotřebitele. Především svým obtěţováním, donucováním, případně i pouţitím síly nebo nepatřičným ovlivňováním. Pro posouzení jsou rozhodující kritéria jako načasování, místo a doba trvání praktiky, způsob jednání s ohledem na výhruţnost a uráţlivost, vědomé vyuţití nepříznivé situace spotřebitele, nepřiměřené překáţky pro uplatnění práv spotřebitele a v neposlední řadě hrozba protiprávním jednáním. I v případě agresivních obchodních praktik zákon uvádí ty, které jsou za agresivní povaţovány za všech okolností. Opět uvádím příkladný výčet těch, s nimiţ se můţe setkat spotřebitel sluţeb v bankovnictví. Jedná se zejména o činnosti, při kterých poskytovatel: 97 98
§ 5 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb. op. cit. Příloha 1 zákona č. 634/1992 Sb. op. cit.
34
prostřednictvím reklamy nabádá děti, aby ke koupi produktu přesvědčily dospělou osobu, vytváří ve spotřebiteli dojem, ţe nemůţe opustit dané místo nebo provozovnu bez toho, aby uzavřel smlouvu, nebo opakovaně
činí
spotřebiteli
nevyţádané
nabídky
prostřednictvím
komunikačních prostředků, typicky telefonicky, faxem, pomocí elektronické pošty nebo jiných prostředků, s výjimkou situací, kdy se jedná o vymáhání splatné pohledávky.99 3.1.3
Informační povinnost bank a družstevních záložen Za jeden ze základních principů ochrany spotřebitele vůbec je povaţován přístup
spotřebitelů k informacím, které jim umoţní činit kvalifikovaná rozhodnutí s ohledem k jejich osobním preferencím a potřebám. Jedním z hlavních problémů ve vztahu poskytovatele a spotřebitele je ovšem informační asymetrie, která se většinou projevuje právě v neprospěch spotřebitele. Zákonodárce se snaţí tuto nerovnost alespoň částečně korigovat, a proto mají poskytovatelé bankovních sluţeb zákonem stanovenu informační povinnost. Jednak je to povinnost ve vztahu k orgánu bankovního dohledu, tj. České národní bance, jednak informační povinnost přímo ke klientům. A právě tu lze označit za další nástroj ochrany spotřebitele v bankovnictví. Informační povinnost je zákonem stanovena jak bankám, tak i spořitelním a úvěrním druţstvům. V zákoně o bankách je vymezena v § 11 a § 11a. § 11a odst. 9 je pak zmocňovacím ustanovením, které dává České národní bance pravomoc k vydání vyhlášky, která upřesňuje obsah, periodicitu, strukturu a lhůty, ve kterých mají být informace uveřejňovány. Konkrétně se jedná o jiţ zmiňovanou vyhlášku ČNB č. 123/2007 Sb. Tato vyhláška zároveň upřesňuje podmínky pro plnění informační povinnosti druţstevních záloţen. Podle § 11 zákona o bankách musí být spotřebitelé informováni o podmínkách, za kterých banka poskytuje svoje produkty. V její provozovně by tedy měly být v písemné podobě a v českém jazyce dostupné informace o podmínkách pro přijímání vkladů, poskytování úvěrů a dalších obchodů a sluţeb a údaje o účasti v platebním systému. Informace o pravidlech tohoto platebního systému jsou banky povinny poskytnout na ţádost. Při poskytování sluţby, která spočívá v přijímání vkladů, musí být spotřebitel informován také o tom, ţe se na něj vztahuje pojištění pohledávek 99
Příloha 2 zákona č. 634/1992 Sb. op. cit.
35
z vkladů, případně dalších systémů pojištění vkladů, jestliţe existují a banka je na nich účastna, o výši pojistného plnění a způsobu, jakým lze uplatnit nárok na výplatu.100 Vzhledem k povaze druţstevních záloţen jsou tyto informace poskytovány jako poučení uchazeče o členství ve spořitelním a úvěrním druţstvu. Poskytované informace se týkají stanov, obchodních podmínek, práv a povinností, které ze členství plynou, podmínek pojištění vkladů, poskytování úvěrů a dalších činností, které je druţstevní záloţna oprávněna vykonávat. O změnách těchto informací je povinna včas informovat. Informace musí být poskytnuty v písemné podobě v českém jazyce, případně v jazycích států, na jejichţ území působí.101 Vedle informací o podmínkách pro přijímání vkladů musí být spotřebitelé informování i o ceně nabízených sluţeb v souladu s § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Banka nebo spořitelní a úvěrní druţstvo tak musí spotřebitelům umoţnit předem, tedy před uzavřením smlouvy, seznámit se s cenou zvoleného produktu včetně případných poplatků souvisejících se zaloţením a vedením účtu. Zákon o bankách ukládá bankám povinnost vytvořit účinný postup pro řešení stíţností klientů. A o tom, ţe je tento postup vytvořen, musí srozumitelně, písemně a především česky spotřebitele informovat ve svojí provozovně. Obdobnou povinnost stanoví zákon v § 12 zákona o spořitelních a úvěrních druţstvech i druţstevním záloţnám. Domnívám se, ţe pro to, aby spotřebitel mohl dostatečně posoudit, zda svěří svoje peníze konkrétní bankovní instituci, měl by si být schopen učinit i představu o jejím finančním zdraví. Samozřejmě k tomu, aby dohlíţela na stabilitu bankovního sektoru, je zde Česká národní banka, která je v kaţdém případě povolanější a lépe odborně způsobilá situaci posoudit. Nicméně i veřejnosti by měly být poskytovány některé, alespoň základní údaje, které by jí umoţnily přizpůsobovat rozhodnutí situaci banky. Takovými údaji jsou podle § 11a zákona o bankách údaje o sloţení akcionářů, o konsolidačním celku, jehoţ je banka součástí, údaje o činnosti a v neposlední řadě i o finanční situaci. Povinně jsou uveřejňovány i údaje o tom, jak banka nebo pobočka zahraniční banky plní povinnosti vyplývající z pravidel obezřetného podnikání. Obdobně dopadá informační povinnost i na pobočky zahraničních bank. Informační povinnost je stanovena i druţstevním záloţnám. Podle § 7b zákona o spořitelních a úvěrních druţstvech musí uveřejňovat údaje o sobě, členech s kvalifikovanou účastí a o členech s dalším vkladem, o činnosti, o finanční situaci a o struktuře konsolidačního 100 101
§ 11 odst. 1 a 2 zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. § 4 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb. op. cit.
36
celku, je-li jeho součástí. Vedle toho je povinna uveřejňovat i údaje o plnění pravidel obezřetného podnikání. Spořitelny, stavební spořitelny a hypoteční banky jsou bankami ve smyslu zákona o bankách, proto se na ně vztahuje úprava informační povinnosti obsaţená v tomto zákoně. Neplnění výše uvedených povinností je nedostatkem v činnosti banky nebo druţstevní záloţny, za který jí můţe být Českou národní bankou uloţena sankce podle § 26 odst. 1 zákona o bankách, resp. podle § 28 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních druţstvech, v podobě povinnosti zjednat nápravu porušení zákona.102 3.1.4
Ochrana osobních údajů Subjekty působící v bankovnictví sbírají a evidují o klientech k provádění svých
činností značné mnoţství osobních údajů. Banky k tomu opravňuje § 37 odst. 2 zákona o bankách, který jim přímo stanoví povinnost o fyzických osobách zjišťovat a zpracovávat
osobní
údaje
včetně
rodného
čísla,
které
jsou
nezbytné
k bezproblémovému provádění bankovních obchodů. Naopak je výslovně zakázáno sbírat všechny citlivé údaje103. Právní úprava na tomto místě jednoznačně sleduje ochranu zájmů bank s tím, ţe získané údaje mají slouţit k tomu, aby bankovní obchody byly prováděny bez nepřiměřených právních a věcných rizik pro banku.104 Zákon o bankách sice moţnost získávat osobní údaje limituje tím, ţe se můţe jednat pouze o údaje, které jsou pro posouzení rizik relevantní. Ovšem bliţší vymezení toho, co ještě je a co uţ není relevantním údajem, nám neposkytuje. Další ustanovení, kterým zákon opravňuje banky a druţstevní záloţny ke shromaţďování osobních údajů, je § 41c odst. 3 zákona o bankách.105 Ten v souvislosti s identifikací fyzické osoby pro účely výplaty náhrady z Fondu pojištění vkladů poţaduje, aby evidovaly jméno, příjmení, adresu, rodné číslo, jestliţe nebylo přiděleno, pak datum narození, případně identifikační číslo. 102
Ve smyslu § 26 odst. 3 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb. se nedostatkem v činnosti rozumí porušení nebo obcházení tohoto zákona, za který můţe být bance uloţena Českou národní bankou sankce podle § 26 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. Obdobně je pak definován nedostatek v činnosti druţstevní záloţny podle § 28 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb. op. cit. 103 . Ve smyslu § 9 zákona č. 100/2001 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, se citlivým údajem rozumí údaj, který vypovídá o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboţenství a filozofickém přesvědčením, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním ţivotě subjektu údajů. Za citlivý údaj je povaţován i biometrický údaj. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 22. 2. 2013] 104 § 37 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. 105 Podle § 14 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních druţstvech se ustanovení zákona o bankách týkající se práv a povinností bank vyplývající ze systému pojištění pohledávek z vkladů vztahují i na druţstevní záloţny. op. cit.
37
Vedle zákona o bankách opravňuje banky a druţstevní záloţny ke shromaţďování osobních údajů i zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.106 Za účelem identifikace klienta, fyzické osoby, jsou oprávněny zjišťovat jméno, příjmení, rodné číslo, jestliţe nebylo přiděleno, tak datum narození, místo narození, trvalý nebo jiný pobyt a státní občanství.107 Podle § 7 odst. 2 písm. c) zákona č. 253/2008 Sb. je banka nebo druţstevní záloţna povinna identifikovat klienta vţdy, má-li být proveden obchod, jehoţ částka převyšuje 1 000 EUR, a kromě toho také při vzniku obchodního vztahu mezi bankou a klientem a při uzavření smlouvy o účtu. Identifikace u fyzických osob probíhá tak, ţe se identifikační údaje zaznamenají, ověří se jejich shoda s předloţeným průkazem totoţnosti, zaznamená se druh a číslo průkazu, stát, případně orgán, který průkaz vydal, a doba jeho platnosti. Zároveň se ověřuje i shoda podoby.108 Za podmínek uvedených v § 9 odst. 1 zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu je povinná osoba oprávněna pořizovat i kopie nebo výpisy z dokladu totoţnosti.109 Banky a druţstevní záloţny ovšem nemohou se získanými údaji zacházet libovolně, mají povinnost je chránit a vztahuje se na ně povinnost zachovávat bankovní tajemství. Bankovnímu tajemství podléhají bankovní obchody, peněţní sluţby, údaje o stavu na účtech a stavu depozit. Obdobně jsou druţstevní záloţny povinny chránit před zneuţitím údaje o svých členech a jejich obchodech s nimi.110 To však neznamená, ţe by bylo bankovní tajemství neprolomitelné. Taková striktní ochrana bankovního tajemství by mohla být aţ nebezpečná a v určitých případech by mohla napomáhat porušování právních předpisů. Proto existují v zákoně vyjmenované případy, v nichţ je prolomení bankovního tajemství přípustné.111
106
Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 10. 3. 2013] 107 § 5 odst. 1 zákona 253/2008 Sb. op. cit. 108 § 8 odst. 2 písmeno a) zákona č. 253/2008 Sb. op. cit. Jestliţe za klienta jedná zmocněnec, provádí se identifikace zmocněnce obdobně za současného předloţení plné moci. Pokud za klienta jedná zákonný zástupce, provede banka nebo druţstevní záloţna identifikaci zákonného zástupce s doloţením identifikačních údajů zastoupené osoby. 109 Toto ustanovení představuje výjimku z § 15a odst. 2 zákona č. 238/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, ţe kopie občanského průkazu je moţné pořizovat jenom s prokazatelným souhlasem občana, kterému byl vydán. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 10. 3. 2013] 110 § 38 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. a § 25b odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb. op. cit. 111 § 38 odst. 3–11 zákona č. 21/1992 Sb. a § 25b odst. 3–9 zákona č. 87/1995 Sb. op. cit.
38
Banky jsou zároveň subjekty, které zpracovávají a shromaţďují údaje podle zákona o ochraně osobních údajů.112 Limit shromaţďování a zpracovávání údajů je uveden i v § 5 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Podle něj je správce povinen stanovit účel, pro který jsou údaje zpracovávány, prostředky a způsob zpracování, zpracovávat pouze přesné údaje, které získal v souladu s tímto zákonem, shromaţďovat údaje pouze ke stanovenému účelu a v rozsahu, který je k naplnění tohoto účelu nezbytný, uchovávat získané údaje pouze po nezbytnou dobu, zpracovávat je v souladu s účelem a shromaţďovat je otevřeně, to znamená, ţe nesmí být získávány pod záminkou jiného účelu. V neposlední řadě nesmí být sdruţovány osobní údaje, které byly shromáţděny k rozdílným účelům. Obecně je podle tohoto zákona moţné shromaţďovat osobní údaje pouze se souhlasem klienta, nicméně existují i výjimky. Jednu z nich je moţné vztáhnout právě i k bankovnictví, protoţe podle § 5 odst. 2 písmeno a) zákona o ochraně osobních údajů je moţné zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, jestliţe je to nutné ke splnění zákonné povinnosti správce. Právě k plnění této povinnosti vznikly úvěrové registry. Ty shromaţďují osobní údaje, k čemuţ musí pochopitelně existovat zákonné oprávnění. Podle § 38a odst. 1 si mohou banky za účelem obezřetného výkonu své činnosti mezi sebou vyměňovat informace o bankovním spojení, identifikačních údajích majitelů účtů a záleţitostech, které vypovídají o bonitě a důvěryhodnosti klientů. Ochrana takto získaných údajů je zajištěna jednak tím, ţe osoba, která údaje spravuje, je povinna drţet je v tajnosti a bránit jejich zneuţití, a jednak tím, ţe se na takto získané údaje vztahuje povinnost zachovávat bankovní tajemství. Je samozřejmé, ţe spotřebitelé si mohou vzít úvěr i od nebankovního poskytovatele, coţ by znamenalo, ţe banka stejně není schopna zcela objektivně posoudit závazky spotřebitele. Proto vznikly i nebankovní registry a databáze, které ale mohou údaje o spotřebitelích zaznamenávat pouze s jejich souhlasem. Navíc je souhlasem subjektu údajů podmíněna i moţnost výměny informací mezi registry navzájem.113 Souhlas je ovšem často zajištěn klauzulí uvedenou ve všeobecných obchodních podmínkách, které se stávají součástí smlouvy. Poměrně významná je také otázka, kdy by měly být údaje o osobě do registru zaneseny. Údaje o klientech jsou zapisovány jiţ ve chvíli, kdy je podána ţádost
112
Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 11. 3. 2013] 113 K tzv. úvěrovým registrům. [online]. Česká národní banka. [cit. 24. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/faq/k_tzv_uverovym_registrum.pdf
39
o poskytnutí úvěru114, coţ je i v souladu s výkladem pojmu klient, jak ho podává ČNB.115 Naopak za zcela nepřípustnou povaţuji praxi, kdy jsou zpracovávány jiţ údaje osob, které ţádají pouze poskytnutí informací o produktech banky.116 V souladu s § 11 zákona o ochraně osobních údajů musí být samozřejmě subjekt údajů informován o tom, ţe jsou tyto údaje zpracovávány, o rozsahu a účelu zpracování a o osobách, které je budou zpracovávat a kterým budou zpřístupněny. Osoba, jejíţ údaje mají být zpracovávány, musí být téţ poučena o tom, zda je poskytnutí takového údaje dobrovolné nebo povinné a o následcích jeho neposkytnutí.117 Jako problematická se mi jeví situace v případě, ţe nedojde k poskytnutí úvěru z rozhodnutí banky. Neexistuje totiţ zákonem stanovená povinnost informovat spotřebitele o důvodech odmítnutí ţádosti o úvěr – na rozdíl od podnikajících fyzických osob a osob právnických, které ţádají o poskytnutí úvěru v souvislosti se svojí podnikatelskou činností, které mohou po bance poţadovat vysvětlení negativního hodnocení. Zákon pro fyzické osoby podobnou moţnost vůbec nenabízí.118 Spotřebitel, jestliţe má zájem na tom, aby znal důvody neposkytnutí úvěru a zjistil, jaké údaje jsou o něm v pouţitém rejstříku evidovány, musí vyuţít postup podle § 12 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Je to jediná moţnost, kterou mu zákon dává k tomu, aby zjistil, případné negativní informace, které o něm byly zaneseny do registru, a případně se mohl domáhat jejich změny nebo výmazu, jsou-li nepravdivé. K výkonu dohledu nad dodrţováním povinností, které bankám a spořitelním a úvěrním druţstvům plynou ze zákona o bankách, resp. zákona o spořitelních a úvěrních druţstvech, je oprávněna Česká národní banka. Ta tak můţe zjednat nápravu v případě, ţe porušují povinnosti plynoucí ze zachovávání bankovního tajemství. Další institucí, na kterou se spotřebitelé mohou obrátit v případě porušování zákona o ochraně osobních údajů, je Úřad pro ochranu osobních údajů.
114
Tamtéţ [cit. 24. 2. 2013]. ČNB ve vztahu k posouzení bonity vztahuje označení klient i na osobu, která vede jednání o poskytnutí sluţby, a to i v případě, ţe k jejímu poskytnutí nakonec nedošlo. K pojmu „klient“ z hlediska bankovního tajemství. [online]. Česká národní banka. [cit. 24. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/faq/k_pojmu_klient_z_hlediska_bankovniho_taj emstvi.pdf 116 BARTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi. Vybrané otázky. 3. vydání. Praha: Linde, 2013. s. 16. ISBN 978-80-86131-96-2. 311 s. 117 § 11 odst. 1, 2, 3 zákona č. 100/2001 Sb. op. cit. 118 Srov. § 11 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb. a § 7b odst. 11 zákona č. 87/1995 Sb. a § 9 odst. 4 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. Shodně k této problematice téţ BARTÍK, V., JANEČKOVÁ, E. op. cit. s. 29 115
40
3.2 Ochrana spotřebitelů bankovních účtů Tím naprosto nejběţnějším produktem, se kterým se při činnosti banky můţeme setkat, je zřejmě bankovní účet. Ostatně, pro naprostou většinu dospělé populace je jeho zaloţení nutností. V předchozím textu jiţ byla věnována pozornost informační povinnosti bank a druţstevních záloţen. V následujícím textu se zaměřuji na další nástroje, jejichţ prostřednictvím je spotřebitel chráněn od prvních kontaktů s bankou aţ po rozhodnutí svůj účet zrušit a přesunout jej do jiné banky. S vedením účtu velmi úzce souvisí i provádění platebního styku. Banky, pobočky zahraničních bank a spořitelní a úvěrní druţstva patří typicky mezi instituce, které jsou oprávněny poskytovat platební sluţby jako podnikání podle zákona o platebním styku.119 Platební sluţbou se obecně rozumí vloţení a výběr hotovosti a převod peněţních prostředků.120 Poskytovatel je povinen před uzavřením smlouvy o jednorázové platební transakci seznámit spotřebitele srozumitelně a v jazyce státu, v němţ je platební sluţba nabízena, nebo v jazyce, na kterém se dohodnou, s údaji, které jsou nezbytné k provedení platebního příkazu, s maximální lhůtou k provedení sluţby, s výší úplaty za provedení sluţby a v případě potřeby jej informovat o referenčním nebo směnném kurzu.121 Informační povinnost má poskytovatel i v případě, ţe jsou sluţby poskytovány na základě rámcové smlouvy.122 Zákon o platebním styku, ve srovnání se zákonem č. 124/2002 Sb.123, zavedl mnoţství veřejnoprávních i soukromoprávních nástrojů, které s účinností od 1. 11. 2009 posílily ochranu spotřebitelů platebních sluţeb. Z hlediska veřejnoprávních nástrojů ochrany jsou důleţitá ustanovení § 19–22 zákona o platebním styku. Platební instituce je povinna chránit jí svěřené prostředky za účelem provádění platebních transakcí tak, aby bylo zajištěno, ţe budou spotřebitelům v případě neprovedení transakce vráceny. Ochrana se projevuje tím, ţe instituce musí tyto peníze drţet odděleně od jejích vlastních peněţních prostředků a prostředků jiných osob s výjimkou těch, které jí byly svěřeny za stejným účelem. Moţné je, aby je uloţila na samostatný účet u jiné finanční
119
§5 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [informační právní systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 18. 2. 2013] 120 § 3 odst. 1 zákona č. 284/2009 Sb. op.cit. 121 § 79 odst. 2 zákona č. 284/2009 Sb. op. cit. 122 § 80–85 zákona č. 284/2009 Sb. op. cit. 123 Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněţních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), ve znění účinném do 31. 10. 2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 18. 3. 2013]
41
instituce, která podléhá dohledu srovnatelnému s dohledem ČNB, nebo je investovala do likvidních aktiv s nízkým rizikem, pokud nebudou nepředány příjemci nebo jinému poskytovateli. Tato povinnost můţe být nahrazena sjednáním pojištění, které zajistí vyplacení částky odpovídající výši svěřených prostředků v případě, ţe platební instituce nebude schopna je vyplatit sama. Svěřené prostředky jsou chráněny i v případě vydání rozhodnutí o úpadku. Podle § 22 zákona o platebním styku je insolvenční správce povinen prostředky, které byly instituci svěřeny za účelem provedení platební transakce, vrátit uţivatelům. Musí proto uveřejnit na území kaţdého státu, v němţ platební instituce prováděla svoji činnost, výzvu, aby se uţivatelé, kteří svěřili takovéto instituci prostředky k provedení transakce, o ně přihlásili, včetně upozornění o následcích případů, kdy tak neučiní. Obdobné povinnosti jsou stanoveny i institucím elektronických peněz v souvislosti s přijetím peněţních prostředků, proti kterému měly být vydány elektronické peníze, nebo které jí byly svěřeny k provedení platební transakce.124 Vedle těchto povinností ale existují v zákoně o platebním styku i ustanovení soukromoprávní povahy, která upravují práva a povinnosti stran vyplývající ze smlouvy o platebních sluţbách. Neplatností je stiţena taková dohoda, která se odchyluje od zákona, ačkoliv to zákon zakazuje, nebo toto odchýlení přesahuje zákonem dovolené meze. Odchýlení ve prospěch slabší strany je moţné vţdy, naopak v její neprospěch jenom za určitých podmínek.125 § 75 odst. 3 zákona o platebním styku vyjmenovává ustanovení, od kterých je moţné se odchýlit dohodou, s výjimkou případů, kdy je druhou smluvní stranou spotřebitel nebo drobný podnikatel. Jedním z ustanovení, u kterého je vyloučeno, aby si spotřebitelé a drobní podnikatelé sjednali od zákona odlišnou úpravu, je § 77 odst. 1. Spotřebitel je chráněn tím, ţe poskytovatel nemůţe poţadovat úplatu za splnění povinnosti, kterou mu zákon ukládá. Výjimka je povolena pouze v případech, ve kterých to zákon připouští, za podmínky, ţe sjednaná úplata je přiměřená skutečným nákladům. V souvislosti s tímto ustanovením vyvolala v době přijetí zákona o platebním styku velkou diskusi otázka bezplatného poskytování informací o platebních transakcích126, typicky v podobě výpisu z účtu. Podle zákona musí existovat alespoň jeden základní způsob (obvykle uváděný ve všeobecných smluvních podmínkách), jímţ jsou spotřebitelům zdarma 124
§ 52d–52g zákona č. 284/2009 Sb. op. cit. BERAN, J., DOLEŢALOVÁ, D. op. cit. s. 344–345 126 Tím se rozumí plnění informační povinnosti poskytovatele vůči plátci a příjemci o provedených platebních transakcích podle § 90 a 91 zákona č. 284/2009 Sb. 125
42
poskytovány informace o platebních transakcích. Ostatní způsoby mohou být zpoplatněny. Nepostačí, existuje-li jeden způsob poskytování informací, který není zpoplatněn, avšak nebyl ve smlouvě se spotřebitelem sjednán. Můţe se jednat například o situace, kdy poskytovatel informuje klienty zdarma ve formě e-mailu, ale ve smlouvách s nimi sjednává jako základní způsob zasílání poštou, které je zpoplatněno. V případě, ţe spotřebitel bude chtít dostávat informace i jiným způsobem nebo častěji, neţ je základní způsob, můţe po něm poskytovatel poţadovat úplatu.127 Během trvání smluvního vztahu má poskytovatel řadu informačních povinností, mimo jiné i povinnost informovat plátce po přijetí platebního příkazu a po provedení platební transakce. Nemusí jej však informovat o těchto platbách jednotlivě, jestliţe bude následně informován v souvislosti s informační povinností plynoucí z provádění rámcové smlouvy. Pokud jsou prováděny platební transakce na základě rámcové smlouvy, má poskytovatel informační povinnost uţ před jejím provedením, kde musí plátce informovat mimo jiné i o maximální lhůtě pro provedení transakce.128 K ochraně spotřebitelů slouţí zajisté i stanovení lhůt, ve kterých musí být uskutečňovány převody peněţních prostředků. Od okamţiku, kdy přijme platební příkaz, má poskytovatel plátce povinnost zajistit, aby byla tato platba připsána na účet poskytovatele příjemce nejpozději do konce následujícího pracovního dne. V určitých případech, které jsou vyjmenovány v § 109 odst. 2 a 3 zákona o platebním styku, si mohou uţivatel a poskytovatel dohodnout lhůtu delší buď o 1, nebo o 3 dny. Jedná se zejména o případy, kdy je v rámci transakce prováděna ještě směna měn nebo je podán platební příkaz v papírové podobě. K zajištění toho, aby spotřebitelé nebyli ponecháni na vůli platebních institucí a doba mezi podáním platebního příkazu a připsáním platby se zbytečně neprotahovala, je stanovena lhůta i pro poskytovatele příjemce, v níţ musí prostředky připsat na jeho účet. Je povinen tak učinit bezprostředně poté, co jsou prostředky připsány na jeho účet. Jestliţe byla platba provedena v jiné měně, neţ je měna členského státu EU, prodluţuje se lhůta do konce následujícího pracovního dne.129 Výše uvedené ovšem neplatí, jestliţe platební transakce probíhá mezi plátcem a příjemcem, kteří mají společného poskytovatele a platby jsou prováděny v české měně na území České republiky. V tomto případě musí být prostředky připsány na účet 127
Výkladová stanoviska k vybraným ustanovením zákona o platebním styku. [online]. Česká národní banka. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/pravni_predpisy/vykladova_stano viska/download/vykladova_stanoviska_zakona_o_plat_styku_k_20130213.pdf 128 § 86–89 zákona č. 284/2009 Sb. op. cit. 129 § 109–110 zákona č. 284/2009 Sb. op. cit.
43
příjemce nejpozději do konce pracovního dne, v němţ došlo k přijetí platebního příkazu. Lhůta můţe být o 1 den delší, jestliţe transakce zahrnuje směnu měn.130 V § 112 jsou upraveny lhůty pro připsání peněţních prostředků při vkladu hotovosti na účet spotřebitelem nebo drobným podnikatelem. Jestliţe se jedná o vklad v měně členského státu EU, ve které je veden i účet, musí být prostředky připsány okamţitě poté, co je poskytovatel obdrţí. A od toho okamţiku musí být uţivateli také k dispozici. V případě, ţe je vklad v hotovosti uskutečněn v měně, ve které je účet veden, ale jedná se o měnu jiného neţ členského státu EU, musí být prostředky připsány nejpozději následující pracovní den opět s tím, ţe jsou spotřebiteli od toho okamţiku také k dispozici. Dalším nástrojem ochrany spotřebitele, který si zcela jistě zasluhuje pozornost, je odpovědnost poskytovatele za platby, k jejichţ provedení nedal uţivatel souhlas, tedy neautorizoval je. Poté, co uţivatel oznámí poskytovateli neautorizovanou platební transakci, je poskytovatel povinen uvést platební účet do stavu, ve kterém by byl, kdyby platba nebyla provedena, nebo vrátí částku transakce včetně úplaty a ušlých úroků, jestliţe není moţné účet uvést do původního stavu. To vše ovšem pouze v případě, ţe za ztrátu, která z této platby vyplynula, neodpovídá spotřebitel. S tím souvisí stanovení maximálních částek, za které nese při neautorizovaném pouţití platebního prostředku odpovědnost spotřebitel. Podle § 116 odst. 1 zákona o platebním styku odpovídá spotřebitel za ztrátu do výše 150 EUR, jestliţe byla způsobena pouţitím ztraceného nebo odcizeného platebního prostředku, nebo jeho zneuţitím v případě, ţe spotřebitel nezajistil ochranu bezpečnostních prvků. Samozřejmě v případě, ţe byly tyto ztráty způsobeny spotřebitelovým podvodným jednáním nebo hrubým porušením povinností, nese ztrátu v plné výši sám. Je také moţné, ţe spotřebitel řádně oznámil ztrátu, odcizení nebo zneuţití platebního prostředku a přesto došlo ke ztrátě peněz, případně poskytovatel nezajistil přístup k prostředkům oznámení těchto skutečností. V takovém případě nese odpovědnost za neautorizovanou platbu v plné výši poskytovatel. Postavení spotřebitelů posiluje i převrácení důkazního břemene. V případě, ţe uţivatel tvrdí, ţe platbu neautorizoval, nebo ţe platební transakce byla provedena nesprávně, leţí důkazní břemeno na poskytovateli platebních sluţeb. Ten je podle § 120 odst. 1 povinen doloţit, ţe byl dodrţen postup umoţňující ověření podání platebního
130
§ 111 zákona č. 284/2009 Sb. op. cit.
44
příkazu a ţe provedená transakce byla správně zaznamenána, zaúčtována a nebyla ovlivněna technickou poruchou nebo jinou závadou. K uplatnění svých práv, která plynou z výše uvedených situací, mají spotřebitelé stanovenou lhůtu. Jsou povinni oznámit provedení neautorizovaných nebo nesprávně provedených plateb bez zbytečného odkladu poté, co se o tom dozvěděli. Nejpozději však do 13 měsíců ode dne, kdy byly peněţní prostředky odepsány z platebního účtu. Výjimku představují situace, kdy poskytovatel neposkytl nebo nezpřístupnil informace o provedené transakci v rozporu s povinnostmi, které jsou mu zákonem stanoveny.131 Zákon o platebním styku ve srovnání s jeho předchůdcem, tj. zákonem č. 124/2002 Sb., výrazně přispěl ke zlepšení postavení spotřebitelů tím, ţe rozšířil informační povinnosti poskytovatelů platebních sluţeb. Rozsáhle jsou v něm upraveny nejenom předsmluvní informační povinnosti, ale i poskytování informací během trvání smluvního vztahu.132 Navíc zákon upravuje i povinnosti poskytovatele při změně nebo výpovědi rámcové smlouvy včetně výpovědních lhůt a přiměřenosti případné úplaty, kterou by musel spotřebitel při výpovědi smlouvy platit.133 Myslím si, ţe by pro čtenáře mohlo být zajímavé a doufám, ţe i přínosné, jestliţe se na tomto místě zaměřím na to, zda existují právní prostředky ochrany spotřebitele, jako uţivatele platebních sluţeb, v situaci, kdy špatně zadal číslo účtu příjemce platby. Určitě to znají mnozí z nás, stačí chvilka nepozornosti, spěch nebo se prostě zamyslet nad něčím jiným a chyba je na světě. A v případě, ţe je s tím spojen převod většího obnosu peněz, můţe to být i pořádná nepříjemnost. Při podrobnějším prostudování zákona o platebním styku bohuţel zjistíme, ţe v něm ţádný účinný prostředek nápravy obsaţen není. Zákon totiţ obsahuje nástroje pro situace, ţe byla provedena platba, kterou odesílatel peněţních prostředků neautorizoval. Coţ na tento případ nedopadá. V případě plateb, k nimţ dal uţivatel souhlas, tj. autorizovaných plateb, můţe ţádat navrácení odeslaných peněţních prostředků pouze v případě, ţe v době autorizace nebyla stanovena přesná částka platební transakce a současně částka provedené platební transakce převyšuje částku, kterou se zřetelem ke všem okolnostem mohl očekávat. Toto ustanovení dopadá na případy transakcí, které inicioval příjemce. Typickým příkladem je souhlas plátce se strţením zálohy za 131
§ 121 zákona č. 284/2009 Sb. op. cit. Ve srovnání se zákonem č. 124/2002 Sb., kde byla informační povinnost poskytovatele platebních sluţeb zakotvena pouze v § 7, jsou v současnosti účinném zákonu o platebním styku informační povinnosti upraveny v § 79–93. 133 § 97–97 zákona č. 284/2009 Sb. op. cit. 132
45
ubytování nebo u opakovaných inkas.134 Coţ jsou situace, které se od té modelové výrazně liší. V lepším případě se můţe stát, ţe zadané číslo účtu neexistuje a platba se vrátí odesílateli zpět. Bohuţel, nastat můţe i opačný případ. Pak bude poskytovatelem příjemce částka v souladu s příkazem připsána. První moţností je zrušit podaný platební příkaz dříve, neţ bude proveden. Ale ne vţdy spotřebitel tuto moţnost má. Zákon o platebním styku totiţ počítá s tím, ţe přijatý135 platební příkaz je zásadně neodvolatelný, není-li stanoveno jinak136. Je tedy nutné reagovat co nejrychleji a zrušit podaný platební příkaz předtím, neţ bude přijat, pokud si spotřebitel s poskytovatelem nesjednali moţnost zrušit jiţ přijatý platební příkaz. Jestliţe není moţné platební příkaz odvolat a došlo k připsání platby na účet příjemce, je podle § 119 odst. 2 zákona o platebním styku platební instituce povinna vyvinout úsilí, které lze na ní spravedlivě poţadovat k dosaţení toho, aby došlo k navrácení částky dané transakce. Většinou instituce plní tuto povinnost tím, ţe zprostředkuje kontakt mezi plátcem a příjemcem v podobě ţádosti o vrácení neoprávněně přijatých peněţních prostředků.137 Ovšem nejedná se podle mého názoru o nástroj nijak účinný. Jde pouze o výzvu a stále je jen na vůli majitele účtu, na který byla platba připsána, zda peněţní prostředky vrátí nebo nikoliv. Jak je uvedeno v § 77 odst. 1, nesmí instituce poţadovat za splnění této povinnosti ţádnou odměnu. § 119 odst. 2 však dává moţnost, aby si platební instituce se spotřebitelem sjednala přiměřenou úplatu za vrácení peněz. Jestliţe nedojde k dobrovolnému vrácení připsaných peněz, má spotřebitel jiţ jedinou moţnost, a to domáhat se vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku cestou soukromoprávní ţaloby. K podání ţaloby je samozřejmě nutné znát subjekt, vůči kterému se spotřebitel bude domáhat vydání bezdůvodného obohacení. V tomto případě existuje zákonná moţnost prolomení bankovního tajemství. Podle § 38 odst. 6 zákona o bankách je banka povinna, a to i bez souhlasu klienta, sdělit 134
BERAN, J., DOLEŢALOVÁ, D. op. cit. s. 488–490. Podle § 104 odst. 1 zákona o platebním styku je platební příkaz přijat okamţikem, kdy jej poskytovatel plátce obdrţí buď přímo od plátce, nebo z podnětu plátce. Podle odst. 2 v případě, ţe se plátce a poskytovatel dohodnou, ţe provedení transakce započne v určitý okamţik, v okamţik, kdy budou splněny určité podmínky, nebo na konci určitého období, je okamţikem přijetí platebního příkazu takto určený okamţik. § 104 odst. 3 zákona hovoří o případech, kdy přijetí příkazu připadne na dobu, která není provozní dobou poskytovatele. Pak platí, ţe byl přijat na začátku příští provozní doby. Podle odst. 4 se za příkazy přijaté na začátku příští provozní doby povaţují i ty příkazy, které poskytovatel obdrţel po okamţiku před koncem provozní doby, na němţ se s uţivatelem dohodl. op. cit. 136 Výjimky z neodvolatelnosti přijatého příkazu stanoví § 106 odst. 2–5 zákona č. 284/2009 Sb. op. cit. 137 Výzva neoprávněnému příjemci platby. [online]. Česká spořitelna, a.s. [cit. 18. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.csas.cz/banka/menu/cs/banka/nav00306_jaknato_platba_chybny_ucet?_redir=true 135
46
osobě, která prokáţe, ţe v důsledku vlastního chybného úkonu utrpěla škodu a ţe bez těchto údajů se nemůţe účinně domoci svého práva na vydání bezdůvodného obohacení, údaje o svém klientovi, jako jsou číslo účtu, identifikační kód banky a identifikační údaje o klientovi, který je majitelem účtu. Banka však za poskytnutí těchto údajů můţe poţadovat náhradu věcných nákladů.138 Protoţe subjekty, které mohou provádět sluţby platebního styku, mohou být i druţstevní záloţny, na které se zákon o bankách nevztahuje, je třeba hledat úpravu umoţňující prolomení tajemství v zákoně o spořitelních a úvěrních druţstvech. Naprosto totoţná povinnost jako pro banky je ve vztahu k druţstevním záloţnám zakotvena v § 25b odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních druţstvech. Je samozřejmé, ţe zde pro vydání bezdůvodného obohacení běţí promlčecí lhůta. Subjektivní lhůta činí dva roky a počíná dnem, kdy se poškozený dověděl, ţe došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Objektivní lhůta je 3letá, v případě, ţe se jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení, je lhůta delší, a to10letá.139 Nabízí se ovšem otázka, koho lze ještě za klienta ve smyslu § 38 povaţovat. Pokud se jedná o osobu, jejíţ právní vztah k poskytovateli sluţeb stále trvá, do interpretačních potíţí se zřejmě nedostaneme. Ovšem můţe nastat i situace, kdy se osoba ve chvíli, kdy jsou na její účet peníze připsány, rozhodne ukončit s bankou smluvní vztah a účet zrušit. A tím za sebou v podstatě „zamést stopy“. Lze pak stále ještě mluvit o klientovi? Domnívám se, ţe z hlediska účelu zákona, který se tak snaţí dát spotřebiteli moţnost domoci se vydání peněz, které si jiná osoba ponechala bez právního titulu, zřejmě ano. Obdobné stanovisko zaujala i ČNB, podle které je za klienta povaţována nejenom osoba, jejíţ smluvní vztah k bance stále trvá, ale i taková osoba, která měla k bance vztah v minulosti.140 Myslím si, ţe z obdobného důvodu by bylo vhodné vykládat i pojem účastníka druţstevní záloţny šířeji, tedy nejen jako současného, ale i minulého. Pro případ neschopnosti banky nebo druţstevní záloţny dostát svým závazkům z přijatých vkladů existuje další nástroj chránící spotřebitele, a to pojištění pohledávek 138
Například Česká spořitelna a.s. si za poskytnutí údajů o klientovi podle § 38 odst. 6 zákona o bankách účtuje přibliţně 300 Kč. Sazebník České spořitelny, a.s., pro bankovní obchody část: IX. Ostatní bankovní služby. Účinný od 1. 1. 2007. [online]. Česká spořitelna. [cit. 13. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.csas.cz/static_internet/cs/Obchodni_informaceProdukty/Sazebnik/Historicke_sazebniky/Prilohy/saz_sk_09_20070101.pdf 139 § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb. op. cit. 140 K pojmu „klient“ z hlediska bankovního tajemství. op. cit.
47
z vkladů.141 Pojištění vkladů můţe plnit dvě hlavní funkce. Jednak na něj lze nahlíţet jako na nástroj zajištění finanční stability, který má zabránit tzv. runu na banku, tedy hromadným výběrům vkladů v případě, ţe se rozšíří nepříznivé zprávy o finanční situaci banky. A druhou funkcí, která je vzhledem k tématu této práce významnější, je ochrana vkladů klientů při nesolventnosti banky.142 Povinné pojištění vkladů143 v českém právu existuje jiţ od roku 1994, kdy na základě zákona č. 156/1994 Sb.144, kterým byl novelizován zákon o bankách, vznikl Fond pojištění vkladů. Původní označení pojištění vkladů bylo pak novelou zákona o bankách č. 319/2001 Sb. upraveno na přesnější pojištění pohledávek z vkladů.145 Od svého zavedení do dnešní podoby prodělal systém pojištění vkladů řadu změn, které se týkaly nejenom výše poskytovaných náhrad, ale i okruhu osob, jimţ výplata náhrad náleţí. V původní podobě byly pojištěny pouze vklady fyzických osob. A v případě insolventnosti banky jim bylo vyplaceno pouze 80 % vkladu, nejvýše však 100 000 Kč.146 Postupně došlo k navýšení limitu pojištěného plnění, a to na 90 % vkladu, nejvýše ale 25 000 EUR, pro všechny vklady jednoho klienta u jedné banky.147 V současnosti je ochrana, kterou zákon poskytuje, výrazně vyšší. Opět byl navýšen limit pojistného plnění, tentokrát jiţ na 100 %, s maximální částkou výplaty 100 000 EUR. Dále se rozšířil i okruh osob, jimţ jsou náhrady poskytovány. V současnosti jsou to vedle fyzických osob i osoby právnické. Pojištěny jsou vklady včetně úroků, které jsou vedeny jako kreditní zůstatky u tuzemských bank, stavebních spořitelen nebo druţstevních záloţen, a to jak v české, tak i v cizí měně. Z tohoto systému pojištění jsou naopak vyloučeny vklady bank, tuzemských i zahraničních, finančních institucí, zdravotních pojišťoven a státních
141
Vkladem se podle § 1 odst. 2 písmeno a) zákona č. 21/1992 Sb. rozumí svěřené peněţní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu. op. cit. 142 PETRJÁNOŠOVÁ, Boţena. Bankovnictví II. 1. vydání. Brno: Masarykova univezita, 2005. s. 32. ISBN 80-210-3523-4. 94 s. 143 § 41–41o zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. 144 Zákon č. 156/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 9. 2. 2013] 145 BAKEŠ, Milan a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 497. ISBN 97880-7400-440-7. 549 s. 146 ŠULCOVÁ, E. Deposit Guarantee Schemes. In: Dny práva – 2010 – Days of Law. [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010 [cit. 9. 2. 2013]. ISBN 978-80-210-5305-2. Dostupný z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/prispevky/04_finance/Sulcova_Eva_(4195).pdf 147 PETRJÁNOŠOVÁ, B. op. cit. s. 33
48
fondů. Stejně tak nejsou pojištěny ani pohledávky ze směnek a ostatních cenných papírů. Podmínkou pro výplatu pojistného plnění je identifikace vkladatele.148 Náhrady vkladů jsou vypláceny automaticky, jestliţe je Fondu pojištění vkladů oznámeno Českou národní bankou, nebo v případě, ţe se jedná o pobočku zahraniční banky, která je zde připojištěna, pak jejím národním orgánem dohledu, ţe daný pojištěný subjekt není schopen dostát svým závazkům vůči klientům. Den, kdy je Fondu toto oznámení doručeno, je označován za rozhodný den a je určující pro poskytnutí výplaty náhrad. Od tohoto dne začíná běţet lhůta 20 pracovních dní pro výplatu. Ve zcela výjimečných případech a po předchozím souhlasu České národní banky a ministerstva financí je moţné, aby tato lhůta byla prodlouţena o dalších 10 pracovních dní.149 Pro účely výplaty náhrady se sčítají všechny vklady jednoho vkladatele vedené u jedné instituce včetně vkladů, které jsou vedeny na účtech dvou a více osob, a to podle stavu, který je na daném účtu ke dni, kdy jsou Fondu oznámeny potíţe banky se solventností. V případě vkladů, které jsou vedeny na účtech náleţejících více spoluvlastníkům, připadá na kaţdého z nich stejná částka, ledaţe by prokázali částku jinou. Jestliţe jsou na jednom účtu evidovány prostředky více osob, je pro účely výpočtu náhrady banka povinna předloţit Fondu rozčlenění podle jednotlivých osob a částek, které na kaţdého z nich připadají. Náhrada se těmto osobám poskytuje tak, jako by měly u banky kaţdý svůj vlastní účet. Je-li vlastník peněţních prostředků odlišný od majitele účtu, výplata směřuje k vlastníkovi peněţních prostředků.150 Jak bylo řečeno výše, jsou u Fondu pojištění vkladů pojištěny pouze vklady vedené u tuzemských bank, případně poboček zahraničních bank, které se rozhodly připojistit. To ale neznamená, ţe by klienti zahraničních bank chráněni nebyli. Systém pojištění vkladů je totiţ velmi propracovaný a funguje i ve všech vyspělých státech světa. Vklady u bank působících v rámci EU jsou pojištěny v zemi, kde sídlí mateřská banka. Obdobně se systém pojištění státu sídla vztahuje i na klienty bank, které sídlí mimo území EU.151 Fond pojištění vkladů poskytuje náhrady ze svých vlastních zdrojů. Ty získává především z příspěvků od účastníků pojištění vkladů. Dalšími zdroji jsou výnosy 148
§ 41c zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. § 41d zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. 150 § 41e–41f zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. 151 Kde je pojištěno. [online]. Fond http://www.fpv.cz/cs/kde-je-pojisteno.html 149
pojištění
vkladů.
49
[cit.
9.
2.
2013].
Dostupný
z:
z investování, návratné finanční výpomoci a výtěţky z ukončených insolvenčních a likvidačních řízení. Jestliţe prostředky fondu nedostačují, obstará si je na trhu.152 Systém pojištění vkladů existuje v rámci celé Evropské unie a je upraven několika směrnicemi. Systém pojištění vkladů zavedla směrnice 94/19/ES153, výše pojistného plnění a lhůta plnění byly do současné podoby stanoveny směrnicí 2009/14/ES154, která směrnici z roku 1994 novelizovala. V současnosti tak v rámci celé EU funguje jednotný limit pojistného plnění a povinnost bankovních institucí vklady pojistit. Vedle systému povinného pojištění, které existuje ve všech státech Evropské unie, zavedly některé státy ještě moţnost dobrovolného pojištění vkladů.155 Je však moţné, ţe místo zvýšení ochrany spotřebitelů by se mohlo jednat spíše o ukazatel finančního zdraví, protoţe zájem o vyšší pojištění by mohly projevit spíše rizikovější subjekty. Z pohledu spotřebitele je jistota, ţe dostane za všech okolností svoje vloţené peníze zpět, jistě velmi lákavá. Moţná by dokonce ocenili i vyšší limit pojistného plnění. Myslím si však, ţe je třeba zamyslet se i nad moţnými negativy. V případě, ţe mají spotřebitelé naprostou jistotu, ţe se jim vloţené prostředky vţdy vrátí, sniţuje se opatrnost při výběru vhodné bankovní instituce, která se můţe projevovat i ignorováním příznaků jejího špatného finančního zdraví. Tento jev bývá v teorii nazýván jako morální hazard.156 Na evropské úrovni vznikl poţadavek na ještě jeden nástroj, který má za úkol spotřebitelům usnadnit kontakty s bankou, především pak mobilitu účtů mezi jednotlivými bankami, a proto si myslím, ţe jej lze téţ povaţovat za jeden z nástrojů ochrany spotřebitele. V roce 2008 vypracoval Evropský výbor pro bankovnictví soubor
152
§ 41c a § 41i zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 9. 2. 2013]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31994L0019:CS:HTML TOMÁŠEK, M. Evropský systém ochrany bankovního klienta. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2001. s. 49. ISBN 80-246-0263-6. 143 s. 154 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/14/ES ze dne 11. března 2009, kterou se mění směrnice 94/19/ES o systémech pojištění vkladů, pokud jde o výši pojištění a lhůtu k výplatě. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 9. 2. 2013]. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:068:0003:0007:CS:PDF 155 Einlagensicherung der privaten Banken. Informationen für Privatkunden. [online]. Bankenverband. [cit. 9. 2. 2013]. Dostupný z: https://bankenverband.de/publikationen/verbraucher/shopitem/bdaae7889a7d717a18c4eead35583890 156 Morální hazard je pojem, který se pouţívá pro označení situace, za níţ se subjekt, který je před rizikem chráněn, chová jinak, neţ by se choval v situaci, kdy by byl riziku vystaven. Subjekty mají přirozeně tendenci moţné riziko podceňovat. URBAN, Jan. Morální hazard v manažerském odměňování. [online]. www.motiv8.cz. [cit. 18. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.motiv8.cz/management/moralni-hazard-v-manazerskem-odmenovani.html 153
50
společných zásad pro převod bankovního účtu.157 V České republice byly tyto zásady zpracovány Českou bankovní asociací a vtěleny do Standardu ČBA č. 22158, který je účinný od 1. 11. 2009, a dosud se k jeho dodrţování zavázalo 19 bank působících v tuzemsku.159 Standardy mobility se vztahují pouze na běţné účty při převádění trvalých příkazů k úhradě a souhlasů s inkasem do jiné banky. Podmínkou je, ţe spotřebitel převede všechny trvalé příkazy a souhlasy s inkasem do nové banky. Zároveň s tím můţe spotřebitel ţádat také zrušení běţného účtu vedeného u banky původní. Standard stanoví povinnosti pro banku, v níţ má spotřebitel dosud svůj účet veden, ale i pro banku, do které má být účet převeden. Předně musí obě banky poskytovat spotřebiteli informace o rozdělení činností souvisejících s převodem mezi původní banku, novou banku a samotného spotřebitele, časový rozvrh převodu a především informaci o tom, zda bude tento proces nějak zpoplatněn. Navíc jsou obě banky povinny poskytnout spotřebiteli potřebnou součinnost se změnou. V případě, ţe se spotřebitel setká v bance, která se zavázala dodrţovat Standard č. 22, s jednáním, které je s ním v rozporu, má moţnost podat podnět bance k vnitřnímu prošetření a banka je povinna se tímto podnětem zabývat. Jestliţe nebude spotřebitel spokojen s řešením podnětu nebo bude banka pokračovat v jednání, které je v rozporu se Standardem, můţe spotřebitel podat oznámení kanceláři ČBA.160
3.3 Ochrana spotřebitelů úvěrů V rámci této podkapitoly bude věnována pozornost nástrojům ochrany spotřebitelů při uzavírání smluv o poskytnutí úvěru. Kapitola mapuje nástroje ochrany od poskytnutí předsmluvních informací aţ do chvíle, kdy smluvní vztah mezi spotřebitelem a poskytovatelem zanikne. V první části je věnována pozornost ochraně spotřebitelů spotřebitelských úvěrů, ve druhé pak nástrojům ochrany spotřebitelů úvěrů hypotečních.
157
Pracovní dokument útvarů Komise: Konzultace o bankovních účtech. [online]. Evropská komise. [cit. 11. 2. 2013]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/consumers/consultations/bank_accounts_consultation2012_03_20_cs.pdf 158 Standard České bankovní asociace č. 22: Mobilita klientů – postup při změně banky. [online]. Česká bankovní asociace. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: https://www.czech-ba.cz/data/articles/down_7109.pdf 159 Standard č. 22 – Přehled přistupujících bank. [online]. Česká bankovní asociace. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: https://www.czech-ba.cz/data/articles/down_7110.pdf 160 Standard České bankovní asociace č. 22: Mobilita klientů – postup při změně banky. op. cit. [cit. 11. 3. 2013]
51
3.3.1
Spotřebitelský úvěr Úvěry se staly základním hnacím motorem ekonomik a především pak úvěry
spotřebitelské zaujímají významný podíl na celkovém zadluţení domácností.161 Ke zlepšení ochrany spotřebitelů spotřebitelských úvěrů v České republice přispělo i přijetí „nového“ zákona o spotřebitelském úvěru162, který rozšířil okruh případů, na které se vztahuje ochrana podle tohoto zákona tím, ţe zvýšil horní hranici poskytnutého úvěru z 800 000 Kč na 1 880 000 Kč.163 Velká pozornost v souvislosti s ochranou spotřebitelů je věnována zejména otázkám
sjednávání
spotřebitelského
úvěru.
Zákon
pro
poskytovatele
a zprostředkovatele zakotvil rozsáhlé předsmluvní informační povinnosti. Výčet všech údajů, se kterými musí mít spotřebitel moţnost se v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy seznámit, je uveden v Příloze 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Příkladně lze uvést povinnost informovat o druhu spotřebitelského úvěru, věřiteli, celkové výši úvěru, době trvání, úrokové sazbě, celkové částce, která musí být splacena, RPSN, o případné povinnosti sjednat doplňkovou smlouvu, o právu na okamţité a bezplatné vyrozumění o výsledku vyhledávání v databázi pro účely posouzení úvěrové schopnosti, pokud došlo k zamítnutí ţádosti, době, po kterou je věřitel vázán předsmluvními informacemi apod. Tyto a další informace musí být spotřebiteli poskytnuty v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo předtím, neţ spotřebitel učiní závazný návrh smlouvy. Zároveň všechny takto poskytnuté informace musí být stejně výrazné. Údaje, které věřitel poskytuje navíc, musí být uvedeny v samostatném dokumentu.164 V případě, ţe je spotřebitelský úvěr sjednáván na ţádost spotřebitele prostředky komunikace na dálku, které neumoţňují, aby byly předsmluvní informace poskytnuty výše uvedeným způsobem, musí je poskytnout bezprostředně po uzavření.165 Jestliţe je úvěr sjednáván prostřednictvím zprostředkovatele, má tyto povinnosti zprostředkovatel (s výjimkou prodávajícího nebo poskytovatele sluţeb, který jedná jako zprostředkovatel vázaného spotřebitelského úvěru). Nestačí však informace jenom poskytnout, podle § 5 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba mu je i náleţitě vysvětlit. Cílem této úpravy je 161
ZWETTLEROVÁ, Ingrid. Aktuální aspekty ochrany spotřebitele v bankovnictví. 1. vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2009. s. 60. ISBN 978-80-7418-009-5. 138 s. 162 Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nahradil zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. 163 § 1 odst. 2 písmeno e) zákona č. 321/2001 Sb. a § 2 písmeno e) zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 164 § 5 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 165 § 5 odst. 4 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit.
52
umoţnit spotřebiteli posoudit, zda nabízený produkt skutečně odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá pro smlouvu písemnou formu a musí v ní být obsaţeny informace podle Přílohy 3 zákona. Zásadně se jedná o obdobné informace, které musí být spotřebiteli poskytnuty jiţ v rámci předsmluvních jednání. Navíc musí smlouva obsahovat poučení o právu na bezplatné obdrţení výpisu z účtu v podobě tabulky umoření, údaj o lhůtách a podmínkách splacení úroku, informace o postupu v případě ukončení smluvního vztahu, poučení o moţnosti řešení sporů mimosoudní cestou prostřednictvím finančního arbitra a označení příslušného orgánu dohledu. V případě, ţe by smlouva nebyla uzavřena písemně, neobsahovala zákonem poţadované informace a nebyla spotřebiteli poskytnuta alespoň v jednom vyhotovení a spotřebitel by tuto skutečnost uplatnil u věřitele, předpokládá se, ţe je úvěr od počátku úročen diskontní sazbou, která byla platná v době uzavření smlouvy. Coţ je úrok, který by byl pro spotřebitele jednoznačně velmi výhodný vzhledem k velmi nízkým diskontním sazbám, které ČNB dlouhodobě vyhlašuje. Navíc ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr budou neplatná.166 Povinnosti poskytovat spotřebitelům takto obsáhlé informace před uzavřením smlouvy (spolu s náleţitým vysvětlením) a povinnost vtělit je i do samotné smlouvy o úvěru povaţuji za velmi dobrý krok. Jsou to často právě nedostatečné informace nebo jejich nedostatečné pochopení, které spotřebitelům neumoţňují porovnat nabídky jednotlivých věřitelů a kvalifikovaně se tak rozhodnout. Navíc jsem přesvědčená, ţe povinnost uvést orgán, jehoţ dohledu subjekt podléhá, a informaci o moţnosti mimosoudního řešení sporů, povede ke zvýšení vymahatelnosti práv spotřebitelů a minimalizaci praktik, které jsou v rozporu se zákonem. Alespoň tím, ţe se mezi spotřebiteli zvýší povědomí o orgánech, u nichţ mohou uplatňovat svoje podání. Krokem, který musí podle zákona o spotřebitelském úvěru předcházet uzavření smlouvy, je hodnocení úvěrové schopnosti spotřebitele. Ačkoliv by se nám z pozice banky mělo zdát jako samozřejmé poskytovat úvěry pouze osobám, které je budou schopny splácet, v minulosti to samozřejmost nebyla. Ostatně důkazem toho je i nedávná finanční krize, která začala jako důsledek neschopnosti amerických spotřebitelů splácet hypotéky, které jim i přes jejich špatné úvěrové hodnocení banky
166
§ 8 zákona 4. 145/2010 Sb. op. cit.
53
poskytovaly.167 Stejně tak nám připadá samozřejmé, ţe sami spotřebitelé budou schopni zodpovědně posoudit, zda je moţné, aby si v jejich současné finanční situaci vzali úvěr a zda budou v budoucnu schopni splácet vzniklé závazky. Bohuţel, z tohoto přesvědčení nás musí vyvést údaje o uvalených exekucích a osobách, které nejsou schopny své závazky splácet.168 Banky mají obecně povinnost postupovat při výkonu své činnosti obezřetně, především pak takovým způsobem, který nepoškozuje zájmy vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohroţuje stabilitu banky.169 Domnívám se, ţe pod toto ustanovení lze subsumovat i povinnost banky provádět hodnocení úvěrové způsobilosti u ţadatelů o úvěr. Pokud by totiţ byly úvěry poskytovány osobám, které by nebyly schopny závazkům dostát, vliv této situace na stabilitu banky by byl velmi výrazný. Obdobná povinnost je stanovena i druţstevním záloţnám v § 1 odst. 5 písmeno b) zákona o spořitelních a úvěrních druţstvech.170 I zákonodárce si je vědom výše zmiňovaných nešvarů, coţ se projevilo ve zvláštní úpravě těchto povinností ve vztahu k poskytování spotřebitelského úvěru. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před poskytnutím úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. A to jednak na základě informací, které mu poskytne sám spotřebitel, a je-li to nutné, můţe vyuţít i informací, které jsou uvedeny v některé z databází, které umoţňují posouzení úvěrové schopnosti. Lze se domnívat, ţe informace obsaţené v příslušném úvěrovém rejstříku budou k posouzení vyuţity vţdy, protoţe s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu poskytovatel nejedná s odbornou péčí, jestliţe se spokojí pouze s domněnkami zaloţenými na ústních informacích poskytnutých spotřebitelem.171
167
Krize nestandardních hypoték v USA – týká se i Evropy? [online]. Zpravodaj o finančních sluţbách. [cit. 5. 3. 2013]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/internal_market/finservicesretail/docs/finfocus/finfocus4/finfocus4_cs.pdf 168 JOHÁNEK, Tomáš. Za růstem počtu exekucí stojí nezodpovědnost dlužníků. [online]. Komora exekutorů České republiky. [cit. 5. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.ekcr.cz/1/monitoring-tisku/255realit-za-rustem-poctu-exekuci-stoji-nezodpovednost-dluzniku-28-1-2010?w= 169 § 12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. op. cit. 170 § 1 odst. 5 písmeno b) zákona č. 87/1995 Sb. op. cit. 171 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. In: Nejvyšší soud ČR. [cit. 6. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D834806BE62C4DA1C1257A4E0068A97 E?openDocument&Highlight=0,
54
Novelou172 účinnou od 25. 2. 2013 bylo pak do odstavce 1 doplněno, ţe věřitel smí úvěr poskytnout pouze tehdy, je-li po posouzení zřejmé, ţe spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Navíc subjekt, který poruší povinnost posoudit s odbornou péčí úvěrovou schopnost ţadatele o spotřebitelský úvěr, se dopouští správního deliktu, za který mu můţe být Českou národní bankou uloţena sankce ve výši aţ 20 000 000 Kč.173 Vzhledem k povinnosti obezřetného podnikání stanovené pro banky a druţstevní záloţny je tato úprava novinkou spíše pro nebankovní poskytovatele. Vedle toho je však stanovena i spotřebitelům povinnost poskytnout pravdivé informace. Tím, ţe spotřebitel neposkytne poţadované informace, uvede informace hrubě zkreslené nebo zamlčí podstatné údaje, se můţe dopustit aţ trestného činu úvěrového podvodu.174 Právě proto, ţe často byli věřitelé při posuzování vhodnosti ţadatele odkázáni pouze na pravdivost údajů, které jim poskytl, se v posledních letech v bankovnictví významně rozvíjí jiţ zmiňované úvěrové registry. Registrem, který shromaţďuje informace o spotřebitelích v bankovnictví, je Bankovní registr klientských informací, spravovaný společností Czech Credit Bureau, která je právnickou osobou, na níţ má podíl pět největších bank působících na území ČR.175 Často je zdůrazňován význam těchto registrů pro banky (případně nebankovní instituce), které tak mají k dispozici věrohodné údaje o klientech, tak i pro spotřebitele, kteří jsou pak lépe chráněni před nebezpečím neschopnosti dostát závazkům a moţnosti propadnutí se do dluhové pasti. Vznik úvěrových registrů přispěl k tomu, ţe nyní uţ banka při svém rozhodování není závislá pouze na informacích od ţadatelů, ale existuje určitá databáze, která zahrnuje údaje o dané osobě. Na jejich základě je pak příslušná ţádost o úvěr posouzena a následně buď schválena, nebo zamítnuta. Registr eviduje nejenom platební morálku spotřebitelů, ale také rostoucí závazky u bank a podobně.176 V současné době existují v České republice celkem čtyři úvěrové rejstříky. Vedle Bankovního registru klientských informací je to také Nebankovní registr klientských informací, Solus
172
Zákon č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 5. 3. 2013] 173 § 20 odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 174 § 211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 5. 3. 2013] 175 CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s. [online]. CBCB. [cit. 24. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.cbcb.cz/cz/cbcb-czech-banking-credit-bureau-a-s--1404041448.html 176 KUČERA, Petr. Význam pozitivních registrů v době finanční krize roste. Bankovnictví. 2009, roč. XVI, č. 2, s. 20-21. ISSN 1212-42
55
a Centrální registr úvěrů vedený Českou národní bankou, který však shromaţďuje údaje o podnikajících fyzických osobách a osobách právnických. Jestliţe je důvodem pro neposkytnutí úvěru výsledek vyhledávání v databázi, je věřitel povinen o tomto výsledku spotřebitele informovat a poskytnout mu údaje o pouţité databázi.177 Zřejmě to však neznamená, ţe by měl tuto povinnost pouze v případech, kdy k zamítnutí ţádosti došlo jenom na základě vyhledávání v rejstříku, a jiný zdroj informací nebyl pouţit.178 O údajích, které jsou o spotřebiteli v rejstříku uvedeny, jej ale informovat nemusí. A pokud by spotřebitel chtěl znát důvody neposkytnutí, musí se obrátit na příslušný rejstřík se ţádostí o poskytnutí informací podle zákona o ochraně osobních údajů. Domnívám
se,
ţe
z hlediska
moţnosti
získat
věrohodné
informace
o spotřebitelově finanční situaci, splatných závazcích a jeho platební morálce lze na úvěrové registry nahlíţet jednoznačně pozitivně. Věřitel se tak můţe kvalifikovaně rozhodnout, zda lze bez rizik úvěr poskytnou nebo zda existuje nebezpečí, ţe spotřebitel nebude schopen závazkům dostát. Myslím si, ţe to je cesta, kterou lze zabránit situacím, při kterých spotřebitelé „vytloukají klín klínem“, tedy případům, kdy se nedostatek peněţních prostředků na zaplacení splátky úvěru snaţí řešit dalším úvěrem, coţ je samozřejmě vrhá do stále hlubší dluhové pasti. Povinnost s odbornou péčí posoudit vhodnost spotřebitele je pak významná především ve vztahu k nebankovním poskytovatelům úvěrů, kteří často nedbali rizikového profilu ţadatelů a poskytovali úvěry i osobám, které je nebyly schopny splácet. Zároveň si však dovolím tvrdit, ţe neustálým zpřísňováním povinností věřitelů před poskytnutím úvěrů vlastně dochází k přenášení odpovědnosti za jejich osobní finance ze spotřebitelů na věřitele. Myslím si, ţe sám spotřebitel, pokud je osobou s plnou způsobilostí k právním úkonům, by měl být téţ schopen posoudit, zda si můţe úvěr dovolit, nebo ne. A ve chvíli, kdy si odpoví kladně, měl by nést zodpovědnost za přijatý
závazek.
Samozřejmě
tím
nechci
zpochybňovat
význam
posuzování
úvěruschopnosti spotřebitelů v ochraně spotřebitele. Ale pokud se budou spotřebitelé cítit příliš chráněni, nebude je to nutit jednat opatrně a věnovat větší pozornost svým finančním rozhodnutím.
177 178
§ 9 odst. 4 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. op. cit., s. 108.
56
Po dobu trvání spotřebitelského vztahu má věřitel povinnost v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat s dostatečným předstihem informovat spotřebitele o změnách výpůjční úrokové sazby, jinak je taková změna vůči spotřebiteli neúčinná.179 Zákon upravuje i moţnost smluvní vztah ukončit. Spotřebitel má právo do 14 dnů ode dne uzavření od smlouvy písemně odstoupit. Jestliţe mu ve smlouvě nebyly poskytnuty výše uvedené informace, tak do 14 dnů ode dne, kdy věřitel tuto svoji povinnost dodatečně splnil. Jedná se o lhůtu procesněprávní, takţe odstoupení nemusí věřiteli v této lhůtě dojít, ale postačí, pokud bude odesláno. Tím to samozřejmě nekončí, spotřebitel si nemůţe ponechat peníze, které mu byly věřitelem půjčeny, a je povinen do 30 dnů ode dne odstoupení věřiteli zaplatit jistinu a úrok, na který by mu jinak vznikl nárok za období ode dne čerpání do dne, kdy je jistina zaplacena. Věřitel však uţ nemá právo poţadovat ţádné další plnění s výjimkou náhrady nevratných poplatků, které v souvislosti s úvěrem zaplatil orgánům veřejné správy. Současně se smlouvou o spotřebitelském úvěru zanikne i smlouva o doplňkové sluţbě, jestliţe byla na smlouvu o úvěru navázána.180 To ovšem neznamená, ţe by došlo k zániku všech smluv, které byly sice uzavřeny v souvislosti se smlouvou o úvěru, ale primární motiv jejich uzavření byl jiný (například smlouva o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla).181 Dalším způsobem, kterým můţe být smluvní vztah ze strany spotřebitele ukončen, je výpověď. Takto je oprávněn ukončit úvěr, který byl sjednán na dobu neurčitou. Důleţité je, ţe výpověď smlouvy nesmí být zpoplatněna. Spotřebitelský vztah pak končí buď okamţitě, nebo po uplynutí výpovědní lhůty, která nesmí být delší neţ 1 měsíc.182 Na rozdíl od odstoupení od smlouvy není upravena forma, kterou by jej spotřebitel mohl uskutečnit. Samozřejmě však lze pouze doporučit formu písemnou, která je v případě sporu průkaznější. Další moţností, jak lze ukončit smluvní vztah, je předčasné splacení úvěru. Pak má spotřebitel právo na sníţení celkových nákladů na úvěr o výši úroku a další náklady, které by byl povinen splatit, kdyby byl úvěr čerpán po smluvenou dobu. Z předčasného splacení náleţí věřiteli náhrada nutných a objektivně vynaloţených nákladů, které mu v souvislosti s ním vznikly.183 Často docházelo k situacím, ţe byl spotřebitel za předčasné splacení úvěru „potrestán“ uloţením poplatku, který měl věřiteli 179
§ 7 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. § 11 odst. 1–5 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 181 WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. op. cit. s. 137 182 § 12 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 183 § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 180
57
kompenzovat ušlý zisk způsobený předčasným splacením. To ovšem zákon o spotřebitelském úvěru odstranil, kdyţ předpokládá jenom úhradu nutných a účelně vynaloţených nákladů. Navíc limituje i výši této náhrady na 1 % z předčasně splacené výše úvěru, pokud mezi sjednáním a předčasným splacením uplynul alespoň rok. Pokud to byla doba kratší, můţe náhrada dosahovat nejvýše 0,5 %.184 Zákon umoţňuje předčasně ukončit smluvní vztah i věřiteli. Pro tento jeho úkon je však stanoven poţadavek na písemnou formu a zákon mu stanoví minimálně dvouměsíční výpovědní lhůtu.185 Pokud si to věřitel a spotřebitel dohodnou ve smlouvě, můţe věřitel z objektivních důvodů ukončit oprávnění spotřebitele čerpat úvěr. O tom však musí být spotřebitel informován předem. Není-li to moţné, pak bezprostředně po ukončení.186 Zákon o spotřebitelském úvěru upravuje i povinnosti zprostředkovatelů při uzavírání smluv. Postavení spotřebitele je posíleno tím, ţe odměnu zprostředkovateli lze zaplatit
aţ
poté,
co
bude
spotřebitel
písemně
informován
o
výsledku
zprostředkovatelské činnosti. Tím se zamezí situacím, kdy „zprostředkovatel“ inkasuje odměnu, ale ke sjednání úvěru pak uţ nedojde. Pro účely výpočtu RPSN je zprostředkovatel povinen informovat spotřebitele o výši provize, pokud ji má platit spotřebitel. Smlouva uzavřená se zprostředkovatelem musí být písemná s výslovným uvedením práva na odstoupení. Jestliţe tyto podmínky nesplňuje, je neplatná. I od smlouvy o zprostředkování lze písemně odstoupit, a to do 14 dní v případě, ţe ještě nedošlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Okamţikem odstoupení se ruší i doplňková sluţba, která byla na smlouvu o zprostředkování navázána.187 Novelou zákona o spotřebitelském úvěru účinnou od 25. 2. 2013 se ochrana spotřebitelů ještě zpřísnila. Především bylo vyloučeno zajištění úvěru směnkou nebo šekem. To je krok, který ke zvýšení ochrany spotřebitele velmi přispěje. Ačkoliv se povědomí o tom, ţe pro uplatnění nároku ze směnky není nutná kauza, zvyšuje, stále si toho nejsou všichni spotřebitelé dostatečně vědomi. Za případnou škodu, která vznikne pouţitím směnky
nebo
šeku,
odpovídají
věřitel
a zprostředkovatel
společně
a nerozdílně. Nově také nelze zajistit spotřebitelský úvěr věcí, jejíţ hodnota je ve zjevném nepoměru k hodnotě závazku.188 Dalším výrazným přínosem novely je 184
§ 15 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb. a WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. op. cit. s. 158 § 12 odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 186 § 13 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 187 § 17–17b zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 188 § 18 a 18a zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 185
58
odstranění jedné z velmi rozšířených praktik, kterou bylo pouţívání telefonní komunikace s vyšší neţ běţnou cenou pro sjednání nebo zprostředkování úvěru. Tedy linky, kde cena hovorného činí i několik desítek korun za minutu. Takový hovor mohl trvat i několik hodin a na konci telefonátu spotřebiteli stejně úvěr poskytnut nebyl.189 Výše uvedená novela odstraňuje jedny z nejrozšířenějších praktik, kterými věřitelé zneuţívali svého postavení vůči spotřebitelům. Postup zákonodárce, kterým došlo k postavení těchto praktik mimo zákon, podle mého názoru výrazně napomůţe posílení postavení spotřebitelů a zvýší jejich ochranu. Dohled nad dodrţováním povinností plynoucích ze zákona o spotřebitelském úvěru vykonávají Česká národní banka a Česká obchodní inspekce. Při porušování ustanovení zákona se tak mohou spotřebitelé buď obrátit na ČNB, jestliţe se porušení dopustila banka nebo spořitelní a úvěrní druţstvo, nebo na ČOI v případě, ţe se porušení dopustil nebankovní subjekt. Určitým negativem právní úpravy je skutečnost, ţe ani jeden z těchto orgánů není oprávněn přikázat věřiteli, který porušuje zákon a způsobil tím spotřebiteli škodu, aby mu tuto škodu nahradil. Mohou jim pouze přikázat, aby porušování zanechali, případně jim uloţit pokutu nebo jiné opatření k nápravě.190 Pokud se však chce spotřebitel domoci náhrady způsobené újmy, musí se obrátit na soud. Určitou moţnost, jak dosáhnout odškodnění podstatně rychlejší cestou, představuje finanční arbitr. Řešení sporů ze spotřebitelských úvěrů totiţ spadá do jeho působnosti a finanční arbitr je oprávněn instituci, proti které spotřebitelova stíţnost směřuje, uloţit povinnost uhradit spornou částku.191 Dovolím si uvést ještě jednu poznámku k novele zákona o spotřebitelském úvěru. V čl. I bodu 10 reaguje i na další z poměrně aktuálních a dlouhodobých problémů spotřebitelských smluv, kterým je uvádění důleţitých informací ve smlouvě nebo ve všeobecných obchodních podmínkách drobným a špatně čitelným písmem. S účinností od 1. 1. 2014 má být taková praktika zakázaná. Zákon však stále neřeší přípustnost rozhodčích doloţek ve spotřebitelských smlouvách, přestoţe právě pro ně jsou velmi typické. Objevily se však návrhy, které poţadovaly úplný zákaz jejich sjednávání ve spotřebitelských smlouvách.192
189
§ 18 b zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. § 19–21 zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 191 § 1 a § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 15. 3. 2013] 192 DOHNAL, Jakub. Spotřebitelský úvěr: Praktická příručka s příklady a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2011. s. 59–61. ISBN 978-80-87212-76-9. 128 s. 190
59
3.3.2
Hypoteční úvěr Z působnosti směrnice 2008/48/ES o spotřebitelském úvěru byly mimo jiné
vyloučeny úvěry zajištěné hypotékou nebo jiným srovnatelným způsobem.193 Tento přístup pak přejal i český zákonodárce, kdyţ podle § 2 písmeno a) zákona o spotřebitelském úvěru jsou z působnosti zákona vyloučeny úvěry na bydlení se zajištěním pohledávky zástavním právem k nemovitosti.194 Jediná právní úprava hypotečních úvěrů je tak obsaţena v zákoně o dluhopisech. Domnívám se však, ţe se vedle spotřebitelských úvěrů jedná o natolik významný úvěrový produkt, kterým se spotřebitelé zadluţují ve výrazně vyšších částkách i na několik desítek let (dokonce aţ 40 let)195, ţe si zaslouţí minimálně stejnou pozornost věnovanou právní úpravě postavení slabší smluvní strany jako úvěr spotřebitelský. V českém právu tak fakticky neexistuje ţádný právní předpis, který by hypotečním bankám nebo zprostředkovatelům hypotečních úvěrů ukládal povinnost poskytovat spotřebitelům předsmluvní informace, stanovil standard pro informace uvedené ve smlouvě a podobně. Přitom nelze zpochybnit, ţe tato nerovnost v právech spotřebitelů je neopodstatněná. Vzhledem k tomu, jak výrazně se liší nabídky jednotlivých hypotečních bank, je poskytnutí informací a moţnost spotřebitele posoudit jednotlivé nabídky pro výběr té nejvhodnější klíčové. V porovnání se spotřebitelským úvěrem nejsou zákonem stanoveny ani ţádné zvláštní poţadavky na informace uveřejňované v reklamě. Ve srovnání s reklamou nabízející poskytnutí nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru se v reklamách na úvěry hypoteční setkáme pouze s údajem o nejniţší úrokové sazbě, který ovšem není doplněn dalšími údaji, které by ukazovaly skutečné náklady. Údaj o nejniţší úrokové sazbě můţe do určité míry působit spíše zavádějícím dojmem a myslím si, ţe spotřebitel by měl mít moţnost posoudit, zda je nabídka skutečně tak výhodná, jako ji představuje reklama, jiţ v této fázi. Jak jsem jiţ zmiňovala, zákon nevymezuje ţádné informace, které by měly hypoteční banky nebo zprostředkovatelé hypotečních úvěrů spotřebitelům před uzavřením smlouvy poskytnout. Absence zákonné úpravy je v tomto případě alespoň zmírněna činností bankovních asociací na české i mezinárodní úrovni. Standard pro 193
Čl. 2 odst. 2 písmeno a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 15. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2008:133:0066:0092:CS:PDF 194 § 2 písmeno a) zákona č. 145/2010 Sb. op. cit. 195 Hypotéka na stavbu či rekonstrukci. [online]. Hypoteční banka. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: https://www.hypotecnibanka.cz/hypoteky/hypoteka-na-stavbu-ci-rekonstrukci/
60
poskytování předsmluvních informací je zakotven v Kodexu, který se stal součástí Evropské úmluvy o dobrovolném kodexu chování pro poskytování předsmluvních informací pro úvěry na bydlení uzavřené v březnu 2001. Kodex pak podpořila i Evropská komise svým doporučením 2001/193/EK.196 Přistoupení k němu však bylo ponecháno na principu dobrovolnosti. Aţ v roce 2005 se k němu přihlásila Česká bankovní asociace a následně se jej zavázalo dodrţovat 14 jejích členů.197 Snahu o vytvoření jednotných pravidel pro poskytování předsmluvních informací lze hodnotit jednoznačně pozitivně. Bohuţel se domnívám, ţe absence zákona, tedy závazné právní úpravy, nepředstavuje nejvyšší záruku dostatečné úrovně ochrany spotřebitelů. Tím, ţe je přistoupení ke Kodexu zaloţeno na dobrovolnosti, je také samozřejmě moţné, aby se hypoteční banka sama rozhodla, ţe jej dodrţovat přestane. Bylo by proto velmi vhodné, aby došlo k vtělení předsmluvní informační povinnosti i do zákona. Kvůli tomu, ţe se zákon o spotřebitelském úvěru nevztahuje na úvěry hypoteční a jediná zvláštní úprava je obsaţena v zákoně o dluhopisech, neexistuje ani výslovně vyjádřený poţadavek na posuzování schopnosti splácet úvěr s odbornou péčí. Nicméně se domnívám, ţe se na posuzování úvěrové schopnosti spotřebitelů – ţadatelů o úvěr vztahuje povinnost vtělená do § 12 odst. 1 zákona o bankách, podle kterého mají povinnost postupovat při výkonu své činnosti obezřetně, zejména provádět obchody tak, aby nebyla ohroţena návratnost vkladů a bezpečnost a stabilita banky. Nelze opomenout ani skutečnost, ţe zákonodárce nijak nelimituje sankce, které můţe věřitel spotřebiteli uloţit při předčasném splacení úvěru. Přitom se můţe jednat i o částky v řádech několika set tisíců, coţ podle mého názoru můţe spotřebitele od takového kroku často odradit. Věřitel by měl mít právo na náhradu určitých nákladů, které mu v souvislosti s předčasným splacením úvěru vzniknou. Ale zároveň se domnívám, ţe by měl být zákonem stanoven určitý limit takové náhrady, přinejmenším vyjádřený poţadavkem na náhradu pouze nutných nákladů.
196
Doporučení Komise 2001/193/EK ze dne 1. března 2001 o předsmluvních informacích, které mají být věřiteli poskytovány spotřebitelům při poskytování úvěrů na bydlení. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2001:069:0025:0029:EN:PDF 197 Standardy bankovních aktivit č. 18/2005 – Zásady poskytování předsmluvních informací souvisejících s úvěry na bydlení. [online]. Česká bankovní asociace. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.rb.cz/attachements/hypoteky/kodex/hypotecni-kodex.pdf
61
Za další z nedostatků v ochraně spotřebitelů hypotečních úvěrů povaţuji to, ţe jim zákonem není umoţněno podávat návrhy na řešení sporů k finančnímu arbitrovi. Hlavními důvody, které přitom mohou odradit většinu spotřebitelů od snahy domáhat se svých práv, jsou nákladnost a zdlouhavost soudního řízení. Soudy jsou také zároveň jedinými orgány, které mohou spotřebitelům hypotečních úvěrů přiznat finanční odškodnění. A podle mého názoru tento přístup spotřebitele hypotečních úvěrů značně znevýhodňuje.
3.4 Finanční gramotnost Ačkoliv se tato práce věnuje rozboru právních nástrojů ochrany spotřebitele v bankovnictví, myslím si, ţe by bylo vhodné zmínit i jeden neprávní, ovšem neméně významný nástroj, a to finanční gramotnost. Jedním z moţných směrů, kterými by se ochrana spotřebitele mohla dále ubírat, je samozřejmě neustálé zpřísňování legislativy, která by poskytovatelům těchto sluţeb stanovovala neustále přísnější povinnosti ve vztahu ke spotřebitelům. Nemyslím si však, ţe by to byl směr správný a dlouhodobě udrţitelný. Naopak, pokud se spotřebitelé cítí příliš chráněni, polevuje jejich pozornost a činí rozhodnutí, která se výrazně liší od těch, která by učinili v případě, ţe by pociťovali alespoň nějaké riziko. To pak efektivnost jejich ochrany naopak sniţuje. A ochrana spotřebitelů můţe být účinná pouze tehdy, jestliţe kvalitní legislativa bude doplněna i zodpovědným přístupem samotných spotřebitelů. Po prostudování předpisů poskytujících ochranu spotřebitelům jsem však nabyla dojmu, ţe zákonodárce (a to i pod vlivem EU) se spíše vydal cestou, kdy zodpovědnost za spotřebitelská rozhodnutí přebírají poskytovatelé sluţeb. Obávám se však, ţe příliš svazující regulace se můţe stát spíše překáţkou rozvoje a fungování finančního trhu. Nedávné měření finanční gramotnosti obyvatel ukázalo, ţe je stále obrovské mnoţství lidí, kterým chybí základní znalosti nejenom z oblasti práva, ale i celkové finanční a numerické gramotnosti.198 To jim často znemoţňuje posoudit vhodnost nabízených produktů, ačkoliv jim v souladu se zákonem byly poskytnuty všechny předsmluvní informace. Lze si lehce představit, ţe takový spotřebitel si ani poté není schopen zvolit produkt, který nejlépe odpovídá jeho potřebám a moţnostem a můţe se 198
Kvalitativní výzkum – Finanční gramotnost v ČR. [online]. STEM/MARK. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/spotrebitel/financni_gramotnost/mereni_fg_tk_2 0101213/financni_gramotnost_20101213_stemmark.pdf
62
tak snadno dostat do potíţí, ačkoliv poskytovatel splnil všechny povinnosti, které mu zákon stanoví. Účinnost ochrany spotřebitele sniţuje i neznalost orgánů a mechanismů, jejichţ prostřednictvím se mohou domáhat svých prvá. Právě z těchto důvodů se domnívám, ţe by se vzdělávání spotřebitelů mělo stát jedním ze základních principů, na nichţ ochrana spotřebitele stojí. Další důvody, které tuto moji tezi podporují, uvádí také Světová banka. Prvním důvodem je vliv rostoucího povědomí spotřebitelů o fungování finančního trhu na sniţování rizik a zvyšování stability finančního systému. Tím, ţe lépe vzdělaní spotřebitelé chrání i sami sebe proti nejrůznějším trţním rizikům, pomáhají budovat finanční stabilitu. Navíc zvyšování finanční gramotnosti má významný vliv na posilování důvěry ve finanční trh. Problémem, který se výrazně projevuje ve vztahu poskytovatelů a spotřebitelů, je informační asymetrie. Finanční instituce totiţ disponují znalostmi o produktech, které nabízejí, zatímco pro spotřebitele můţe být jejich poznání často obtíţné a poměrně nákladné, a zvyšování vzdělanosti spotřebitelů pomáhá tuto nerovnováhu odstraňovat. Třetím důvodem je podpora efektivnosti a transparentnosti fungování finančních trhů. Vzdělaní spotřebitelé jsou totiţ vybaveni znalostmi nejenom o fungování produktů finančního trhu, ale i povědomím o svých základních právech. To pak nutí poskytovatele konkurovat si kvalitou výrobků a sluţeb namísto vyuţívání nedostatečné kvalifikace svých klientů.199 Pod pojmem finanční gramotnost si můţeme představit soubor znalostí, dovedností a postojů občana, které jsou nezbytné k tomu, aby zabezpečil sebe, svoji rodinu a byl schopen aktivně vystupovat na trhu finančních produktů a sluţeb. Finančně gramotný člověk je pak schopen se orientovat v otázkách peněz a cen a dokáţe spravovat svůj osobní nebo rodinný rozpočet vzhledem k měnící se ţivotní situaci.200 Celý finanční trh, bankovní sektor nevyjímaje, prodělal v posledních letech mnoho změn a neustále se vyvíjí kupředu. S tím souvisí samozřejmě i vznik nových a často velmi komplikovaných finančních produktů, v nichţ je pro běţného spotřebitele často velmi obtíţné se vyznat. Na to se rozhodly reagovat i orgány zabývající se ochranou spotřebitele a vznikla tak Národní strategie finančního vzdělávání. Ta si klade za cíl zvyšovat finanční gramotnost obyvatelstva s hlavním zaměřením na vzdělávání ţáků 199
Why is Consumer Protection in Financial Services Important? [online]. The World Bank. [cit. 17. 2. 2013]. Dostupný z: http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/COUNTRIES/ECAEXT/0,,contentMDK:22431187~pa gePK:146736~piPK:146830~theSitePK:258599,00.html 200 Národní strategie finančního vzdělávání. [online]. Ministerstvo financí ČR. [cit. 8. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Narodni_strategie_Financniho_vzdelavani_MF2010.pdf
63
základních a středních škol. Na základě toho došlo k implementaci standardů finanční gramotnosti do vzdělávacích plánů škol. Koncepce počítá i se vzděláváním dospělé populace, které by mělo být prováděno především prostřednictvím profesních organizací a sdruţení spotřebitelů.201 K tomuto způsobu vzdělávání dospělé populace jsem však značně skeptická a nemyslím si, ţe by přitáhl pozornost širší veřejnosti. Především pak nevěřím v to, ţe by zájem o účast na nich projevily ty nejohroţenější skupiny spotřebitelů, tedy starší lidé a lidé ze sociálně slabších vrstev – třeba uţ proto, ţe se zřejmě bude jednat o kurzy, kdy účast na nich bude zpoplatněna. Navíc velkým problémem vzdělávání dospělých je často neochota a nedostatečná motivace se samostatně zapojit do dalšího vzdělávání.202
201
Tamtéţ [cit. 8. 2. 2013] Obdobné závěry plynou i ze studie Vzdělávání dospělých v ČR: Průzkum vnímání problematiky vzdělávání dospělých u laické a odborné veřejnosti. [online]. Donath-Burson-Marsteller. [cit. 13. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.msmt.cz/vzdelavani/zprava-z-pruzkumu-vzdelavani-dospelych-vcr?highlightWords=studie+problematice+vzd%C4%9Bl%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD+dosp%C4%9B l%C3%BDch 202
64
4
Úvahy de lege ferenda Dosud provedená analýza právního stavu ochrany spotřebitele v bankovnictví mi
poskytla mnoţství informací, na jejichţ základě lze najít některé slabé stránky stávající úrovně ochrany spotřebitele a formulovat doporučení, která by mohla pomoci k jejímu zkvalitnění. V této kapitole se zaměřím na formulaci návrhů moţných řešení nedostatků, které v souvislosti s ochranou spotřebitelů bankovních sluţeb v České republice shledávám. Za jeden z hlavních nedostatků ochrany spotřebitelů v bankovnictví povaţuji nedostatečnou regulaci distribuce bankovních sluţeb. K nabízení sluţeb nebo zprostředkování uzavření smluv o poskytnutí těchto sluţeb neslouţí jen reklama, ale právě i distribuce (nabízení sluţeb jejich poskytovatelem, výkon činnosti finančního zprostředkování, které spočívá v činnosti směřující k uzavření smlouvy a případně v uzavření takové smlouvy, a poskytování finančního poradenství, které můţe zahrnovat i poskytování individualizovaných doporučení).203 Český finanční trh se ve srovnání s okolními státy vyznačuje neobvykle velkým počtem registrovaných finančních zprostředkovatelů. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, můţe být i poměrně vysoká ziskovost této činnosti. Zprostředkovatelům totiţ zpravidla náleţí provize jako odměna za uzavřenou smlouvu o finančním produktu. A většinou se jedná o nezanedbatelné částky. Například provize za sjednání smlouvy o stavebním spoření nebo za zvýšení cílové částky stavebního spoření se pohybuje přibliţně kolem 1 % z cílové částky. Provize za zprostředkování uzavření smlouvy o vedení spořícího účtu se můţe pohybovat v rozmezí 150–500 Kč.204 Lze si velmi jednoduše představit, ţe vidina odměny můţe svádět k tzv. mis-sellingu, tedy nabízení produktu, který není nejvýhodnější vzhledem k potřebám spotřebitele, ale nabízí zprostředkovateli nevyšší provizi.205 Jsem přesvědčena, ţe obdobně, jako je spotřebitel chráněn při nabízení produktů prostřednictvím reklamy, musí mu být poskytována ochrana i při tomto způsobu 203
Doporučení pracovní skupiny k regulaci distribuce na finančním trhu po 2. etapě práce. [online]. Ministerstvo financí ČR. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/EXT_Doporuceni_PS-D_final_20-05-2010_pdf.pdf 204 Analýza vybraných aspektů distribuce na finančním trhu v ČR. [online]. Ministerstvo financí. [cit. 12. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Analyza_vybranych_aspektu_distibuce_na_FT_CR__MFCR_2009.pdf 205 NÁHLÍK, Aleš. Mis-selling: Jak se bránit špatným finančním produktům. [online]. www.bankovnipoplatky.com. [cit. 2. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.bankovnipoplatky.com/misselling-jak-se-branit-spatnym-financnim-produktum-finwebcz-865.html
65
nabízení bankovních produktů. Alespoň tím, ţe je budou moci nabízet nebo smlouvy o jejich poskytnutí sjednávat osoby, které disponují odbornými znalostmi a jednají se spotřebiteli s odbornou péčí. V porovnání s právní úpravou distribuce v dalších sektorech finančního trhu jsou poţadavky na subjekty distribuující bankovní produkty naprosto minimální. Fakticky je bankovnictví posledním sektorem, který nijak neupravuje povinnosti a kvalifikaci zprostředkovatelů. Produkty, jako vedení účtů, jsou nabízeny hlavně zaměstnanci bank na přepáţkách a zároveň se nejedná o ty nejrizikovější bankovní produkty. Situace je však problematičtější, pokud se jedná o distribuci úvěrů, pro které je navíc typická distribuce prostřednictvím externích subjektů. Jediným poţadavkem na distributory je povinnost získat ţivnostenské oprávnění. V případě nabízení většiny bankovních produktů postačí získat oprávnění k provozování ţivnosti uvedené pod číslem 47 v příloze č. 4 ţivnostenského zákona, tedy zprostředkování obchodu a sluţeb. Podle zákona o ţivnostenském podnikání se jedná o ţivnost volnou, k jejímuţ provozování postačuje pouze věk nad 18 let, plná způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost. Nic víc. Podmínky jsou nepatrně přísnější v případě, ţe se jedná o zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Taková ţivnost spadá mezi ţivnosti vázané, tedy k vydání ţivnostenského oprávnění je třeba alespoň nějakých odborných znalostí. Ovšem ani v tomto případě se nedomnívám, ţe by to byly znalosti dostatečné. Postačuje totiţ ukončené středoškolské vzdělání, které ale můţe být nahrazeno dokladem o absolvování rekvalifikace, nebo alespoň tříletou praxí. Opět ţádná povinnost jednat s odbornou péčí, ţádný standard pro odborné znalosti.206 Problémem regulace distribuce v bankovnictví je i neexistence jednotného registru, v němţ by byly všechny tyto subjekty zapisovány. Právnické osoby jsou sice registrovány v obchodním rejstříku, ale registrace podnikajících fyzických osob je čistě dobrovolná. To významně ztěţuje kontrolu těchto subjektů. Předběţná kontrola je skoro nemoţná, a tak jsou kontrolní orgány odkázány aţ na podání nespokojených spotřebitelů.207 Vedle obtíţného provádění kontroly nad těmito subjekty ze strany odpovědných orgánů se tím komplikuje i moţnost samotných spotřebitelů ověřit si, ţe s nimi jedná osoba, která je skutečně oprávněna danou sluţbu poskytovat.208
206
Příloha 2 zákona č. 455/1991 Sb. op. cit. Analýza vybraných aspektů distribuce na finančním trhu v ČR. op. cit. [cit. 12. 2. 2013] 208 ŠKVÁRA, Miroslav. Finanční gramotnost. 1. vydání. Praha: ČVUT, 2011. s. 141. ISBN 978-80904823-0-2. 219 s. 207
66
To je ve zřejmém nepoměru s podmínkami pro distribuci finančních produktů v jiných odvětvích finančního trhu. Například subjekty, které jsou oprávněny zprostředkovávat uzavírání pojistných smluv, musí splňovat stanovené odborné předpoklady, podmínky důvěryhodnosti a musí být zapsány do registru vedeného ČNB. Vedle toho je pro některé kategorie těchto zprostředkovatelů stanovena i povinnost pojistit se pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem činnosti a je ze zákona stanoveno, kdo jim vyplácí odměnu.209 Obdobně byly stanoveny podmínky i pro investiční zprostředkovatele. Obdobná situace jako při distribuci bankovních produktů existovala do 1. 1. 2013 i v oblasti zprostředkování penzijního připojištění (od 1. 1. 2013 nazývaného doplňkové penzijní spoření). Novelou č. 399/2012 Sb. byly do zákona č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, vtěleny poţadavky na osoby provádějící jeho distribuci. Zákon tak vyjmenovává subjekty, které jsou oprávněny vyvíjet činnost k tomu, aby zájemce měl moţnost uzavřít smlouvu s poskytovatelem penzijního připojištění, a stanoví poţadavky na odborné znalosti těchto subjektů (včetně sloţení odborné zkoušky před autorizovanou osobou). Navíc odbornými znalostmi musí být vybaveni nejenom externí distributoři, ale také jejich zaměstnanci a zaměstnanci samotné penzijní společnosti.210 Osoby provádějící zprostředkování jsou povinny jednat se zájemci s odbornou péčí a mají stanovenu i povinnost vést evidenci prováděných činností, především pak uzavřených smluv. Navíc v souvislosti s touto činností jsou zprostředkovávající osoby povinny provést záznam o jednání se zákazníkem, který musí obsahovat alespoň datum a čas komunikace, identifikaci stran a obsah. Tyto evidence jsou povinny po určitou dobu uchovávat. Myslím si, ţe právě povinnost zaznamenat a uchovat obsah komunikace posílí postavení spotřebitelů v případech, kdy bude spotřebitel namítat, ţe distributor nepostupoval s odbornou péčí. Ostatně se takový záznam můţe stát i důkazem pro samotného distributora, ţe tomu tak není. Další povinností, která by mohla vést k posílení ochrany spotřebitelů je odpovědnost za
209
§ 4–8 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně ţivnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí). In: ASPI [právní informační servis]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 4. 3. 2013] 210 § 84–87 zákona č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 4. 3. 2013]
67
škodu, která byla způsobena provozováním činnosti. Za tu odpovídají společně a nerozdílně jak penzijní společnost, tak osoba, která její sluţby zprostředkovává.211 Vedle těchto povinností zákon stanoví, ţe subjekty, které mohou být zaregistrovány, nebo kterým můţe být udělena licence ke zprostředkování doplňkového penzijního pojištění, musí být důvěryhodné a v případě právnických osob musí mít průhledný a nezávadný původ kapitálu.212 A dovolím si tvrdit, ţe to v případě osob ţádajících o ţivnostenské oprávnění, které by jim umoţnilo distribuovat bankovní produkty, není vţdy samozřejmostí. Velmi podobně upravuje poţadavky na osoby, které vyvíjejí činnost k uzavření smlouvy a které uzavírají smlouvy na účet penzijní společnosti, i zákon č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření.213 Ze snahy zákonodárce upravit poţadavky na osoby jednající se spotřebiteli, které mohou nabízet uzavření smlouvy a pak samotnou smlouvu uzavřít, lze usuzovat, ţe si je vědom nutnosti upravit nedostatky v této oblasti, a tuto snahu velmi oceňuji. Domnívám se, ţe zejména úpravu obsaţenou v zákoně 427/2011 Sb. lze povaţovat za velmi kvalitní a myslím si, ţe by se mohla stát vzorem i pro úpravu distribuce v bankovnictví. Další moje návrhy směřují k poskytování hypotečních úvěrů. Jak jsem zmiňovala jiţ v kapitole 3.3.2, ačkoliv význam hypotečních úvěrů pro české spotřebitele je stejný, moţná dokonce větší neţ je tomu u úvěrů spotřebitelských, neexistuje v českém právu (ostatně ani v tom evropském) podrobnější úprava, která by se věnovala podmínkám
jejich
poskytování.
Především
pak
předsmluvním
informačním
povinnostem nebo povinnosti provádět úvěrové hodnocení ţadatele o úvěr. Na poli legislativy EU se projevil nedostatek regulace poskytování hypotečních úvěrů v podobě vzniku návrhu směrnice o poskytování úvěrů na bydlení.214 Návrh kromě toho uvaţuje i s úpravou povinností zprostředkovatelů hypotečních úvěrů, coţ mohu vzhledem k výše uvedenému hodnotit jedině pozitivně. Poţadavky, jako bezúhonnost, odbornost nebo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem činnosti, by měly být podle mého názoru téţ samozřejmostí. Vedle toho by
211
§ 74–76 zákona č. 427/2011 Sb. op. cit. § 77–78 zákona č. 427/2011 Sb. op. cit. 213 Zákon č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 11. 3. 2013] 214 Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o smlouvách o úvěru na bydlení ze dne 31. března 2011. [online]. Evropská komise. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2011:0142:FIN:CS:PDF 212
68
měla směrnice stanovit i povinnost vytvořit rejstřík, ve kterém by byly oprávněné subjekty evidovány.215 Do doby, neţ dojde k přijetí směrnice a povinnosti transponovat ji do právních řádů členských států EU, by ale bylo vhodné podmínky poskytování hypotečních úvěrů upravit alespoň na národní úrovni. Inspirací by se nám mohla stát například německá právní úprava, která netransponovala tak doslovným způsobem směrnici 2008/48/ES, jako tomu bylo v České republice, a rozšířila tak ochranu spotřebitelů i na spotřebitele hypotečních úvěrů (tam, kde to specifická povaha hypotečních úvěrů umoţňuje).216 Na základě toho by mohlo dodatečně dojít k rozšíření věcné působnosti zákona č. 145/2010 Sb. i na úvěry na bydlení zajištěné zástavním právem. Jako mnohem vhodnější varianta se však jeví vytvoření nového zákona, který by samostatně upravoval poskytování úvěrů na bydlení. Zvlášť ţádoucí je totiţ dosáhnout stavu, ve kterém budou spotřebitelé všech úvěrů chráněni srovnatelně. Další moje doporučení směřuje k mimosoudnímu řešení sporů z hypotečních úvěrů. Jak jsem uváděla jiţ dříve, řešení sporů vzniklých z hypotečních úvěrů totiţ nespadá do působnosti finančního arbitra, ačkoliv v jiných evropských státech rozšíření jeho kompetencí i na tuto oblast není neobvyklé. Myslím si, ţe s cílem zvýšení ochrany spotřebitelů je tedy na zváţení zákonodárce, zda by nebylo vhodné svěřit finančnímu arbitrovi pravomoci i pro řešení sporů z hypotečních úvěrů. Ostatně se domnívám, ţe se nejedná o natolik nereálný poţadavek. Příkladem můţe být finanční arbitr ve Velké Británii (Financial Ombudsman Service), do jehoţ působnosti patří řešení sporů z hypotečních úvěrů jiţ dávno.217 Navíc jiţ několikrát zmiňovaný návrh směrnice o úvěru na bydlení přináší poţadavek na zřízení orgánů pro mimosoudní řešení sporů.218 A lze se s velkou pravděpodobností domnívat, ţe v našem právu se tento poţadavek projeví právě v rozšíření kompetencí finančního arbitra.
215
Tamtéţ, čl. 21 SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO. § 491 a následující BGB ve znění oznámení ze dne 2. 1. 2002 (BGBl. I S. 42, ber. S. 2909, 2003 I S. 738), naposledy změněn zákonem ze dne 20. 2. 2013 (BGBl. I S. 277) m.W.v. 26. 2. 2013. [online]. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: http://dejure.org/gesetze/BGB 217 About us. Key facts. [online]. Financial Ombudsman Service. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.financial-ombudsman.org.uk/about/index.html 218 Tento poţadavek je vznesen v článku 25 návrhu směrnice o úvěru na bydlení. op. cit. 216
69
Závěr Tato diplomová práce byla věnována analýze ochrany spotřebitele na úseku bankovnictví v České republice. Jedná se o problematiku, která je díky neustále rostoucímu významu bank a dalších subjektů poskytujících bankovní sluţby velmi aktuální, a její význam pro praktický ţivot kaţdého z nás je nezanedbatelný. O tom, ţe se jedná o vztahy, které jsou sloţitější nebo moţná významnější, neţ je tomu u spotřeby ostatního zboţí a sluţeb, můţe svědčit to, ţe se přísnější reţim ochrany spotřebitelů v určitých případech vztahuje i na některé podnikatelské subjekty, ačkoliv je dlouhodobě zdůrazňováno, ţe „obyčejné“ fyzické osoby a podnikatelé nejsou ve stejném postavení, a proto si nezaslouţí ani stejnou úroveň ochrany. Obecně lze říci, ţe hlavním problémem ochrany spotřebitele, se kterým se ovšem potýká české právo jako celek, je roztříštěnost úpravy do značného mnoţství předpisů, coţ běţným spotřebitelům výrazně komplikuje orientaci v ní. Jako poměrně matoucí se pro spotřebitele můţe jevit také rozdělení pravomocí vykonávat dohled nad dodrţováním povinností plynoucích z jednoho právního předpisu mezi několik různých subjektů. Na základě poznatků získaných v průběhu tvorby práce lze téţ konstatovat, ţe se jedná o oblast velmi proměnlivou. Coţ je další faktor, který můţe spotřebitelům ztěţovat moţnost orientace. V souvislosti s neustálým zpřísňováním předpisů o ochraně spotřebitele se však nemohu zbavit pocitu, ţe místo stanovování určitých mantinelů chování se zákonodárce místy snaţí zákonem suplovat opatrnost, kterou by měl uzavírání smlouvy o finančních sluţbách věnovat sám spotřebitel. A to nepovaţuji za nejlepší řešení. Vzhledem k omezenému rozsahu, který mi diplomová práce ke zpracování tohoto tématu poskytla, byly v průběhu psaní jejího textu analyzovány pouze některé nástroje, které souvisí s ochranou spotřebitelů bankovních účtů a úvěrů, ačkoliv jsem si vědoma toho, ţe škála sluţeb nabízených bankami můţe být výrazně širší. Cíl práce byl v úvodu vymezen v podobě základní otázky, na kterou je v tuto chvíli moţné odpovědět. Na základě provedeného rozboru právní úpravy si myslím, ţe s určitými drobnými výhradami lze konstatovat, ţe ochrana spotřebitele v bankovnictví dosahuje velmi dobré úrovně, ovšem pouze v případě některých sluţeb. Velmi pozitivně hodnotím změny, ke kterým došlo na poli poskytování spotřebitelských úvěrů. Naopak podle mého názoru naprosto nedostatečná úprava ochrany spotřebitelů hypotečních úvěrů je aţ zaráţející. Další výtkou, kterou lze směrem k zákonodárci učinit, je fakt, ţe 70
téměř všechny změny, které se v českém právu ve vztahu k ochraně spotřebitele dějí, jsou důsledkem povinnosti harmonizovat právo s legislativou Evropské unie. Naopak snahy českých zákonodárců jsou v této oblasti naprosto minimální. Vedle nedostatků při poskytování hypotečních úvěrů povaţuji za další nedostatek ochrany spotřebitelů v bankovnictví v podstatě neexistující regulaci distribuce sluţeb. Jedná se totiţ o činnost, které je spojena s poměrně velkou ziskovostí, coţ láká ke vstupu do tohoto odvětví řadu subjektů. Zároveň však, ve srovnání s distribucí sluţeb v ostatních sektorech finančního trhu, zde téměř neexistují poţadavky na kvalifikaci těchto osob, poţadavky na odbornost jednání a podobně. Jak se ovšem zdá, je si tohoto nedostatku vědomo i samo ministerstvo financí, o čemţ svědčí příprava návrhu zákona o finančních zprostředkovatelích. S kvalitou ochrany spotřebitelů ale souvisí i jejich schopnost dostupných nástrojů efektivně vyuţívat. Je totiţ moţné neustále zpřísňovat zákony poskytující spotřebitelům ochranu, ale stále je to spotřebitel, který má ve svých rukách definitivní rozhodnutí, jestli do právního vztahu vstoupit a smlouvu uzavřít. A pokud k uzavírání smluv přistupuje lehkomyslně nebo se rozhodne do smluvního vztahu vstoupit i přesto, ţe nemá dostatečné znalosti, aby jeho vhodnost posoudil, je jeho ochrana dost obtíţná. Se schopností vyuţívat poskytnuté úrovně ochrany tak souvisí i určitá celková vzdělanost, která spočívá nejenom ve finanční gramotnosti, ale i gramotnosti numerické, informační nebo právní. Cestou, kterou by se měla ochrana spotřebitelů v bankovnictví, ale nejen v něm, vydat, je neustálé zvyšování této vzdělanosti. Ostatně, rozvíjení finanční gramotnosti se stalo povinnou součástí vzdělávacích plánů pro základní a střední školy, ovšem je tu stále obrovská skupina osob, kterou zvyšování finanční gramotnosti zcela minulo. A je zcela na nich samotných, aby si chybějící znalosti nějak na vlastní náklady doplnili. A to, obávám se, k velkému zvýšení vzdělanosti zřejmě nepovede.
71
Použité zdroje 1. Knižní a časopisecké zdroje 1. BAKEŠ, Milan a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-440-7. 549 s. 2. BARTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi: vybrané otázky. 3. vydání. Praha: Linde, 2013. ISBN 978-80-86131-96-2. 311 s. 3. BĚLOHLÁVEK, A. Ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7179-297-0. 595 s. 4. BERAN, Jiří, DOLEŢALOVÁ, Daniela a kol. Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-369-1. 676 s. 5. ČERNOHORSKÝ, Jan, TEPLÝ, Petr. Základy financí. 1. vydání. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3669-3. 304 s. 6. DOHNAL, Jakub. Spotřebitelský úvěr: Praktická příručka s příklady a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2011. ISBN 978-80-87212-76-9. 128 s. 7. DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví. 1. vydání. Praha: VŠE, 1996. ISBN 80-7079-079-2. 212 s. 8. FIALA, Josef, KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-058-1. 718 s. 9. KUČERA, Petr. Význam pozitivních registrů v době finanční krize roste. Bankovnictví. 2009, roč. XVI, č. 2. ISSN 1212-42 10. MRKÝVKA, Petr a kol. Finanční právo a finanční správa 1. díl. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3578-1. 404 s. 11. PÁNEK, Dalibor. Bankovní regulace a dohled: Distanční studijní opora. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80-210-3660-5, 58 s. 12. PETRJÁNOŠOVÁ, B. Bankovnictví II. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80-210-3523-4. 94 s. 13. SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-037-9. 149 s.
72
14. ŠKVÁRA, Miroslav. Finanční gramotnost. 1. vydání. Praha: ČVUT, 2011. ISBN 978-80-904823-0-2. 219 s. 15. ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. ISBN 978-80-7357-468-0. 460 s. 16. ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 2. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. ISBN 978-80-7357-473-4. 552 s. 17. TOMÁŠEK, M. Evropský systém ochrany bankovního klienta. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0263-6. 143 s. 18. WACHTLOVÁ, Lucie, SLANINA, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-118-5. 346 s. 19. ZWETTLEROVÁ, Ingrid. Aktuální aspekty ochrany spotřebitele v bankovnictví. 1. vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2009. ISBN 978-80-7418-009-5. 138 s. 2. Legislativa Evropské unie 1. Doporučení Komise 2001/193/EK ze dne 1. března 2001 o předsmluvních informacích, které mají být věřiteli poskytovány spotřebitelům při poskytování úvěrů na bydlení. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské
unie.
[cit.
11.
3.
2013].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2001:069:0025:0029:EN:PDF 2. Doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků, malých a středních podniků. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace
Evropské
unie.
[cit.
13.
11. 2012].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2003:124:0036:0041:EN:PDF 3. Druhá směrnice Rady 89/646/EHS ze dne 15. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu. In:EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie.
[cit.
1.
12.
2012].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31989L0646:EN:HTML 4. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 7. 12.
73
2012].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:331:0012:0047:CS:PDF 5. První směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie.
[cit.
30.
11.
2012].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31977L0780:EN:HTML 6. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000 přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupný z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32000L0012:CS:HTML 7. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/46/ES ze dne 18. září 2000 o přístupu
k
činnosti
institucí
elektronických
peněz,
o
jejím
výkonu
a o obezřetnostním dohledu nad touto činností. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32000L0046:CS:HTML 8. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/87/ES ze dne 16. prosince 2002 o doplňkovém dozoru nad úvěrovými institucemi, pojišťovnami a investičními podniky ve finančním konglomerátu a o změně směrnice Rady 73/239/EHS, 79/267/EHS, 92/49/EHS, 92/96/EHS, 93/6/EHS a 93/22/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/78/ES a 2000/12/ES. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupný z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32002L0087:CS:HTML 9. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 15.10.2012]. Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2005:149:0022:0039:CS:PDF
74
10. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 27. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace
Evropské
unie.
[cit. 20.
1.
2013].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2006:376:0021:0027:CS:PDF 11. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 5. prosince 2007 o platebních sluţbách na vnitřním trhu. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13.11.2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2007:319:0001:0036:CS:PDF 12. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace
Evropské
unie.
[cit. 15.
3.
2013].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2008:133:0066:0092:CS:PDF 13. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/14/ES ze dne 11. března 2009, kterou se mění směrnice 94/19/ES o systémech pojištění vkladů, pokud jde o výši pojištění a lhůtu k výplatě. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace
Evropské
unie.
[cit.
9.
2.
2013].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:068:0003:0007:CS:PDF 14. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/ES ze dne 25. října 2011 o právech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie.
[cit.
3.
11.
2012].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2011:304:0064:0088:CS:PDF 15. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 27. 2. 2013]. Dostupný z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31993L0013:CS:HTML 16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace
Evropské
unie.
[cit.
9.
2.
2013].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31994L0019:CS:HTML 17. Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro 75
publikace
Evropské
unie.
[cit.
3.
11.
2012].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31990L0314:CS:HTML 18. Směrnice Rady 92/121/EHS ze dne 21. prosince 1992 o sledování a kontrole velké úvěrové angaţovanosti úvěrových institucí. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 3. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1993:029:0001:0008:EN:PDF 19. Směrnice Rady 92/30/EHS ze dne 6. dubna 1992 o dohledu nad úvěrovými institucemi na konsolidovaném základě. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 3. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1992:110:0052:0058:EN:PDF 20. Směrnice Rady 93/6/EHS ze dne 15. března 1993 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 30. 11. 2012]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31993L0006:CS:HTML 21. Směrnice Rady 73/183/EHS ze dne 28. června 1973 o odstranění omezení svobody usazování a volného pohybu sluţeb pro samostatnou činnost bank a jiných finančních institucí. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské
unie.
[cit.
30.
11.
2012].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1973:194:0001:0010:EN:PDF 22. Směrnice Rady 89/299/EHS ze dne 17. dubna 1989 o vlastním kapitálu úvěrových institucí. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie.
[cit.
5.
12.
2012].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1989:124:0016:0020:EN:PDF 23. Směrnice Rady 89/647/EHS ze dne 18. prosince 1989 o ukazatelích kapitálové přiměřenosti úvěrových institucí. In. EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace
Evropské
unie.
[cit. 3. 3.
2013].
Dostupný
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1989:386:0014:0022:EN:PDF 3. Zákony České republiky 1. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 13. 2. 2013]
76
2. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 13. 2. 2013] 3. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 13. 2. 2013] 4. Zákon č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 6. 3. 2013] 5. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 6. 3. 2013] 6. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 7. 3. 2013] 7. Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 8. 3. 2013] 8. Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 8. 3. 2013] 9. Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 3. 11. 2012] 10. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 2. 11. 2012] 11. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 27. 2. 2013] 12. Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 28. 2. 2013] 13. Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 28. 2. 2013] 77
14. Zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních druţstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 28. 2. 2013] 15. Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 15. 2. 2013] 16. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 20. 1. 2013] 17. Vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních druţstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25. 2. 2013] 18. Zákona č. 100/2001 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 22. 2. 2013] 19. Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 10. 3. 2013] 20. Zákon č. 238/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 10. 3. 2013] 21. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 11. 3. 2013] 22. Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [informační právní systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 18. 2. 2013] 23. Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněţních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), ve znění účinném do 31. 10. 2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 18. 3. 2013]
78
24. Zákon č. 156/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 9. 2. 2013] 25. Zákon č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 5. 3. 2013] 26. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 5. 3. 2013]. 27. Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 15. 3. 2013] 28. Zákon č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích
zprostředkovatelích a samostatných
likvidátorech pojistných událostí a o změně ţivnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí). In: ASPI [právní informační servis]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 4. 3. 2013] 29. Zákon č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 4. 3. 2013] 30. Zákon č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 11. 3. 2013] 4. Zahraniční legislativa 1. SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO. BGB ve znění oznámení ze dne 2. 1. 2002 (BGBl. I S. 42, ber. S. 2909, 2003 I S. 738), naposledy změněn zákonem ze dne 20. 2. 2013 (BGBl. I S. 277) m.W.v. 26.02.2013. [online]. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: http://dejure.org/gesetze/BGB 5. Soudní rozhodnutí 1. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. 4 Nd 226/2008. In: Nejvyšší
soud
ČR
[cit. 15.10.2012].
Dostupný
z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3934054918628832C 1257A4E006776D5?openDocument&Highlight=0,spotřebitel
79
2. Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-361/89 Di Pinto ze dne 14. května 1991.
[cit.
3.
11.
2012].
Dostupný
na:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61989CJ0361:EN:PDF 3. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. In: Nejvyšší
soud
ČR.
[cit.
15.
10.
2012].
Dostupný
z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A0266C4DD629FC6 8C1257A4E0066C581?openDocument&Highlight=0, 4. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006. In: Nejvyšší
soud
ČR.
[cit.
20.
1.
2013].
Dostupný
z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/1631F50BEE9DF4C 8C1257A4E0067BD36?openDocument&Highlight=0, 5. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. In: Nejvyšší
soud
ČR.
[cit.
6.
3.
2013].
Dostupný
z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D834806BE62C4DA 1C1257A4E0068A97E?openDocument&Highlight=0, 6. Elektronické zdroje 1. About us: Key facts. [online]. Financial Ombudsman Service. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.financial-ombudsman.org.uk/about/index.html 2. Analýza vybraných aspektů distribuce na finančním trhu v ČR. [online]. Ministerstvo
financí.
[cit.
12.
2.
2013].
Dostupný
z:
http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Analyza_vybranych_aspektu_distibuce_na_F T_CR_-_MFCR_2009.pdf 3. Basel III: A global regulatory framework for more resilient banks and banking systems. [online]. Basel Committee on Banking Supervision. [cit. 30. 11. 2012]. Dostupný z: http://www.bis.org/publ/bcbs189.pdf 4. Capital Requirements Directive: legislation in force. [online]. European Commission.
[cit.
8.
12.
2012].
Dostupný
z:
http://ec.europa.eu/internal_market/bank/regcapital/legislation_in_force_en.htm 5. CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s. [online]. CBCB. [cit. 24. 2. 2013]. Dostupný
z:
http://www.cbcb.cz/cz/cbcb-czech-banking-credit-bureau-a-s--
1404041448.html 80
6. Consumer rights. [online]. Consumers International. [cit. 25.11.2012]. Dostupný z: http://www.consumersinternational.org/who-we-are/consumer-rights 7. Doporučení pracovní skupiny k regulaci distribuce na finančním trhu po 2. etapě práce.
[online].
Ministerstvo
financí.
[cit.
11.
3.
2013].
Dostupné
z:
http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/EXT_Doporuceni_PS-D_final_20-052010_pdf.pdf 8. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. [online]. Vláda ČR. [cit. 27. 2. 2013]. Dostupný
z:
http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-
zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 9. Einlagensicherung der privaten Banken. Informationen für Privatkunden. [online]. Bankenverband.
[cit.
9.
2.
2013].
Dostupný
z:
https://bankenverband.de/publikationen/verbraucher/shopitem/bdaae7889a7d717a18 c4eead35583890 10. Fact Sheet – Basel Comitee on Banking Supervision. [online]. Bank for International Settlement. [cit. 30. 11. 2012]. Dostupný z: http://www.bis.org/about/factbcbs.htm 11. HÁJKOVÁ, Kateřina. Historie ochrany práv kupujících. [online]. Česká obchodní inspekce. [cit. 25. 11. 2012]. Dostupný z: http://www.coi.cz/cz/o-coi/historieochrany-prav-kupujicich/ 12. History of the Basel Commitee and its Membership. [online]. Basel Commitee on Banking
Supervision.
[cit.
30.
11.
2012].
Dostupný
z:
http://www.bis.org/bcbs/history.pdf 13. HUSTÁK,
Zdeněk,
MIKULÁŠ,
Ondřej.
Návrh
nové
evropské
úpravy
obezřetnostních pravidel pro banky a obchodníky s cennými papíry - CRD IV. [online].
www.epravo.cz.
[cit.
15.
12.
2012].
Dostupný
z:
http://www.epravo.cz/top/clanky/navrh-nove-evropske-upravy-obezretnostnichpravidel-pro-banky-a-obchodniky-s-cennymi-papiry-crd-iv-76280.html 14. Hypotéka na stavbu či rekonstrukci. [online]. Hypoteční banka. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný
z:
https://www.hypotecnibanka.cz/hypoteky/hypoteka-na-stavbu-ci-
rekonstrukci/ 15. Integrace dohledu nad finančním trhem – praktické informace. [online]. Česká národní
banka.
[cit.
28.
2. 81
2013].
Dostupný
z:
http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/tiskove_zpravy_cnb/2006/060328_integr ace_prakt_info.html 16. JOHÁNEK, Tomáš. Za růstem počtu exekucí stojí nezodpovědnost dlužníků. [online]. Komora exekutorů České republiky. [cit. 5. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.ekcr.cz/1/monitoring-tisku/255-realit-za-rustem-poctu-exekuci-stojinezodpovednost-dluzniku-28-1-2010?w= 17. K pojmu „klient“ z hlediska bankovního tajemství. [online]. Česká národní banka. [cit.
24.
2.
2013].
Dostupný
z:
http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/faq/k_pojmu_klient_z_hle diska_bankovniho_tajemstvi.pdf 18. K tzv. úvěrovým registrům. [online]. Česká národní banka. [cit. 24. 2. 2013]. Dostupný
z:
http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/faq/k_tzv_uverovym_regis trum.pdf 19. Kde je pojištěno. [online]. Fond pojištění vkladů. [cit. 9.2.2013]. Dostupný z: http://www.fpv.cz/cs/kde-je-pojisteno.html 20. KNOBLOCHOVÁ, Věra. Vývoj ochrany spotřebitele v EU. [online]. Ministerstvo průmyslu
a
obchodu.
[cit.
25.
11.
2012].
Dostupný
z:
http://www.mpo.cz/dokument7587.html 21. Krize nestandardních hypoték v USA – týká se i Evropy? [online]. Zpravodaj o finančních
sluţbách.
[cit.
5.
3.
2013].
Dostupný
z:
http://ec.europa.eu/internal_market/finservicesretail/docs/finfocus/finfocus4/finfocus4_cs.pdf 22. Kvalitativní výzkum – Finanční gramotnost v ČR. [online]. STEM/MARK. [cit. 10. 3.
2013].
Dostupný
z:
http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/spotrebitel/financni_gramo tnost/mereni_fg_tk_20101213/financni_gramotnost_20101213_stemmark.pdf 23. NÁHLÍK, Aleš. Mis-selling: Jak se bránit špatným finančním produktům. [online]. Bankovnipoplatky.com
[cit.
2.
3.
2013].
Dostupný
http://www.bankovnipoplatky.com/mis-selling-jak-se-branit-spatnym-financnimproduktum-finwebcz-865.html 82
z:
24. Národní
strategie
finančního
vzdělávání.
[cit. 8. 2. 2013].
[online].
Ministerstvo
financí.
Dostupný
z:
http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Narodni_strategie_Financniho_vzdelavani_M F2010.pdf 25. Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o smlouvách o úvěru na bydlení ze dne 31. března 2011. [online]. Evropská komise. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2011:0142:FIN:CS:PDF 26. New Proposals on Capital Requirements (CRD IV Package). [online]. European Commission.
[cit.
15.
12.
2012].
Dostupný
z:
http://ec.europa.eu/internal_market/bank/regcapital/new_proposals_en.htm 27. Ochrana spotřebitele. [online]. Česká národní banka. [cit. 6. 3. 2013]. Dostupný z: http://www.cnb.cz/cs/spotrebitel/ochrana_spotrebitele/index.html 28. Pracovní dokument útvarů Komise: Konzultace o bankovních účtech. [online]. Evropská
komise.
[cit.
11.
2.
2013].
Dostupný
z:
http://ec.europa.eu/consumers/consultations/bank_accounts_consultation2012_03_20_cs.pdf 29. Pracovní program orgánu EBA na rok 2013. [online]. European Banking Authority. [cit. 28. 2. 2013]. Dostupný z: http://eba.europa.eu/documents/Work-Programme2013/EBA_2012_00240000_CS_TRA.aspx 30. Rámcová politika MF v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu - Příloha IV Materiál ochrana spotřebitele při poskytování finančních sluţeb v ČR – přehled právní úpravy. [online]. Ministerstvo financí ČR. [cit. 17. 2. 2013]. Dostupný z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Ramcova_politikaMF_OSFTprilohaIV_pdf.p df 31. Sazebník České spořitelny, a.s., pro bankovní obchody část: IX. Ostatní bankovní služby. Účinný od 1. 1. 2007. [online]. Česká spořitelna. [cit. 13. 3. 2013]. Dostupný z:
http://www.csas.cz/static_internet/cs/Obchodni_informace-
Produkty/Sazebnik/Historicke_sazebniky/Prilohy/saz_sk_09_20070101.pdf 32. Standard č. 22 – Přehled přistupujících bank. [online]. Česká bankovní asociace. [cit. 11. 3. 2013]. Dostupný z: https://www.czech-ba.cz/data/articles/down_7110.pdf 83
33. Standard České bankovní asociace č. 22: Mobilita klientů – postup při změně banky. [online].
Česká
bankovní
asociace.
[cit.
11.
3.
2013].
Dostupný
z:
https://www.czech-ba.cz/data/articles/down_7109.pdf 34. Standardy bankovních aktivit č. 18/2005 – Zásady poskytování předsmluvních informací souvisejících s úvěry na bydlení. [online]. Česká bankovní asociace. [cit. 11.
3.
2013].
Dostupný
z:
http://www.rb.cz/attachements/hypoteky/kodex/hypotecni-kodex.pdf 35. ŠULCOVÁ, E. Deposit Guarantee Schemes. In: Dny práva-2010-Days of Law. [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010 [cit. 9.2. 2013]. ISBN 978-80-2105305-2.
Dostupný
z:
http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/prispevky/04_finance/Sulc ova_Eva_(4195).pdf 36. United Nations Guidelines for Consumer protection. [online]. UNCTAD. [cit. 11.2.2013]. Dostupný z: http://unctad.org/en/docs/poditcclpm21.en.pdf 37. URBAN,
Jan.
Morální
www.motiv8.cz.
[cit.
hazard 18.
v manažerském 2.
odměňování.
2013].
[online].
Dostupný
z:
http://www.motiv8.cz/management/moralni-hazard-v-manazerskemodmenovani.html 38. Výkladová stanoviska k vybraným ustanovením zákona o platebním styku. [online]. Česká
národní
banka.
[cit.
20.
2.
2013].
Dostupný
z:
http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/pravni_pred pisy/vykladova_stanoviska/download/vykladova_stanoviska_zakona_o_plat_styku_ k_20130213.pdf 39. Výzva neoprávněnému příjemci platby. [online]. Česká spořitelna. [cit. 18. 2. 2013]. Dostupný
z:
http://www.csas.cz/banka/menu/cs/banka/nav00306_jaknato_platba_chybny_ucet?_ redir=true 40. Vzdělávání dospělých v ČR: Průzkum vnímání problematiky vzdělávání dospělých u laické a odborné veřejnosti. [online]. Donath-Burson-Marsteller. [cit. 13. 3. 2013]. Dostupný
z:
http://www.msmt.cz/vzdelavani/zprava-z-pruzkumu-vzdelavani-
dospelych-v-
84
cr?highlightWords=studie+problematice+vzd%C4%9Bl%C3%A1v%C3%A1n%C3 %AD+dosp%C4%9Bl%C3%BDch 41. Why is Consumer Protection in Financial Services Important? [online]. The World Bank.
[cit.
17.
2.
2013].
Dostupný
z:
http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/COUNTRIES/ECAEXT/0,,conten tMDK:22431187~pagePK:146736~piPK:146830~theSitePK:258599,00.html
85
