Ochrana práva na respektování soukromého a rodinného života v systému Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

Ivana Roagna

Ochrana práva na respektování soukromého a rodinného života v systému Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

Lidskoprávní příručky Rady Evropy 1

Ivana Roagna

Ochrana práva na respektování soukromého a rodinného života v systému Evropské úmluvy o ochraně lidských práv Lidskoprávní příručky Rady Evropy

Rada Evropy Štrasburk, 2012

OCHRANA RESPEKTOVÁNÍ SOUKROMÉHO A RODINNÉHO ŽIVOTA

Ivana Roagna je obhájkyní a specialistkou na lidská práva a na principy právního státu. Pracovala v Radě Evropy, kde především působila jako právník v Kanceláři Evropského soudu pro lidská práva, ale také působila v OBSE v Bosně a Hercegovině. Během své praxe vypracovala v rámci projektů týkajících se soudního a vězeňského systému řadu hodnocení pro regionální pracoviště Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) v Afghánistánu. Působila jako poradce pro Radu Evropy, Mezinárodní organizaci pro migraci (IOM), Úřad OBSE pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR), Meziregionální institut OSN pro výzkum zabývající se kriminalitou a spravodlivostí (UNICRI) a Italskou ambasádu v Afghánistánu v sérii otázek týkajících se lidských práv, v otázkách dotýkajících se lidských práv, jako je nezávislost soudů, obchodování s lidmi, ochrana svědků nebo mezinárodní trestní právo. Také vypracovala řadu odborných posudků a legislativních expertíz k Moldávii, Turecku, Ukrajině a Itálii. Na žádost Rady Evropy zajišťovala vzdělávání v oblasti lidských práv pro právníky, soudce, prokurátory, policisty a aktivisty neziskových organizací jihovýchodní Evropy. V současnosti, jako hlavní specialistka vzdělávání v UNICRI, vypracovala řadu vzdělávacích programů a zajišťovala vzdělávání v oblasti evropského systému lidských práv pro osoby pocházející z Itálie, Egypta, Brazílie a Angoly a členy mírových misí OSN a EU.

Názory vyjádřené v této publikaci jsou pouze výše uvedených autorů a nečiní tak odpovědnou Radu Evropy. Neměly by být považovány za oficiální interpretaci jakéhokoliv právního dokumentu zmíněného v této příručce, která by zavazovala vlády členských států, orgány Rady Evropy či jakýkoliv orgán ustavený na základě Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Generální ředitelství lidských práv Rada Evropy F-67075 Strasbourg Cedex www.coe.int/justice ©Rada Evropy, 2012 Obálka© rolffimages – Fotolia.com Vydání první, leden 2012 Vytištěno v Radě Evropy

PŘÍRUČKY RADY EVROPY

Obsah Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech .................. 2 Úvod .................................................................................... 2 Část I – Všeobecný přehled ................................................. 2 Určení chráněných práv .................................................. 2 Spadá stížnost do rozsahu působnosti článku 8? ............ 2 Dvoustupňový test .......................................................... 2 Krok č. 1 (Článek 8 § 1) – Spadá stížnost pod některý ze zájmů chráněných článkem 8?............................... 2 Krok č. 2 (Článek 8 § 2) – Došlo k zásahu do některého ze zájmů?................................................... 2 Čtyři dimenze článku 8 ................................................... 2 Obsah pojmu soukromý život ......................................... 2 Vztahy tvořící soukromý život ....................................... 2 Právo navázat a rozvíjet vztahy s okolním světem ......... 2 Existuje právo na sebeurčení a osobní svobodu dle článku 8? Rozhodnutí o ukončení života a právo na pohřbení svých blízkých ................................................. 2 Spadá sexuální chování do působnosti článku 8? ........... 2 Mnohovrstevnatý koncept soukromého života ............... 2 Je genderová identita chráněna článkem 8? .................... 2 Existuje právo na jméno? ............................................... 2 Existuje právo na etnickou příslušnost?.......................... 2 Osobní fotografie ............................................................ 2 Právo na dobrou pověst .................................................. 2 Sbírání a uchovávaní veřejných informací ..................... 2

Soukromí na veřejnosti .................................................. 2 Prohlídky a kontroly na pracovišti ................................. 2 Existuje právo nebo povinnost být rodičem? ................. 2 Interrupce a umělé oplodnění .................................... 2 Uznání právních vazeb ................................................... 2 Dotýkají se bezpečnostní opatření přijatá státem soukromého života? ....................................................... 2 Ochrana tělesné a morální integrity ............................... 2 Vzájemné působení mezi článkem 8 a článkem 3 .......... 2 Povaha rodinného života ................................................ 2 Rodinný život dle článku 8 ....................................... 2 Je manželství a společné soužití potřebné a dostatečné pro existenci rodinného života? ................................. 2 Je krevní pouto potřebné a dostačující k založení rodinného života? ...................................................... 2 Ukončení rodinného života ....................................... 2 Založení rodinného života adopcí ............................. 2 Domov ........................................................................... 2 Je vlastnictví potřebné a dostatečné pro vytvoření domova? .................................................................... 2 Korespondence............................................................... 2 Je totožnost odesílatele a adresáta důležitá? .............. 2 Je obsah komunikace důležitý? ................................. 2 Část II – Limitační klauzule ............................................... 2 Co je zásahem do zájmů chráněných článkem 8? .......... 2 Kdo nese v případě zásahu důkazní břemeno?............... 2 Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


Je zásah odůvodněný? Obecné úvahy ............................. 2 Je zásah „v souladu s právem”? ................................. 2 Smysl „zákona“ pro účely Úmluvy ............................ 2 Praktická aplikace zásady legality ............................. 2 Náhradní péče ................................................................. 2 Monitorování korespondence vězňů a úprava jejich návštěv ............................................................................ 2 Aplikace tajných sledovacích technik............................. 2 Oprávnění policie zastavit a prohlédnout osobu ............. 2 Imigrace .......................................................................... 2 Podmínka legitimity zásahu ............................................ 2 Národní bezpečnost.................................................... 2 Veřejná bezpečnost .................................................... 2 Hospodářský blahobyt země ...................................... 2 Předcházení nepokojům a zločinnosti ........................ 2 Ochrana zdraví nebo morálky .................................... 2 Ochrana práv a svobod jiných.................................... 2 Podmínka nezbytnosti..................................................... 2 Princip proporcionality a prostor pro uvážení ................ 2 Praktická aplikace doktríny prostoru pro uvážení .......... 2 Zásah do vězňova soukromého a rodinného života ... 2 Zásah do práva na svůj obraz a dobrou pověst .......... 2 Odmítnutí vydat doklady totožnosti ........................... 2 Odebrání dětí do náhradní péče ................................. 2 Přiměřenost omezení přístupu k interrupci ................ 2 Lékařsky asistované početí ........................................ 2

Užití tajných sledovacích technik ............................. 2 Právo na poznání svého původu ................................ 2 Osvojení .................................................................... 2 Uchovávaní osobních údajů ...................................... 2 Zaměstnání ................................................................ 2 Ochrana soukromého života ...................................... 2 Ochrana životního prostředí ...................................... 2 Část III – Pozitivní závazky ................................................ 2 Ochrana soukromého života .......................................... 2 Pohlavní identita ............................................................ 2 Právo znát svůj biologický původ .................................. 2 Určení existence právních vazeb.................................... 2 Ochrana „společenského soukromého života” ............... 2 Regulace soukromého průmyslu .................................... 2 Poskytování informací ohledně nebezpečí na zdraví a životním prostředí .......................................................... 2 Alternativy k nevhodnému obydlí.................................. 2 Ochrana rodinného života .............................................. 2 Oficiální uznání rodinných vazeb ............................. 2 Ochrana rodinného života ......................................... 2 Ochrana před vnějším ohrožením ............................. 2 Ochrana domova ............................................................ 2 Ochrana korespondence ................................................. 2 Část IV – Vybrané problémové okruhy .............................. 2 Ochrana životního prostředí ........................................... 2 Článek 8 a právo na životní prostředí ........................ 2


Článek 8 a právo na zdravé životní prostředí ............. 2 Imigrace .......................................................................... 2 Vyhoštění a deportace ................................................ 2 Vyhoštění za trestní čin: „Boultifova kritéria” a jejich vývoj .......................................................................... 2 Právo imigrantů na sjednocení rodiny ....................... 2 Podmínky pro vydání povolení k pobytu a regularizace ilegálních imigrantů dlouhodobě pobývajících na území státu: je článek 8 aplikovatelný? ............................................................ 2 Souhra článku 8 a Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí .............................. 2 Rejstřík rozhodnutí .............................................................. 2

Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech Právo na respektování soukromého a rodinného života 1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.


Úvod Úkolem této příručky je poskytnout přehled působnosti článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech a nabídnout tak právníkům účinný nástroj ulehčující pochopení jak Úmluvy, tak judikatury Soudu. Protože je Úmluva součástí národních právních řádů, což je případ většiny států, je tento přístup nezbytný. Právní specialisti musí pochopit, že rozsudky Soudu nejsou jenom prostými názory, které slouží k poradním účelům nebo poslouží pouze jejich adresátům, ale je možné se jich dovolávat přímo před národními soudy, zejména když mezinárodní ustanovení mají přednost před národními zákony. Během posledních deseti let, Evropský soud pro lidská práva značně rozšířil pole ochrany článku 8. Tento vývoj je vlastní povaze daného ustanovení: článek 8 je první z práv Úmluvy, jehož hlavní vlastností je, že jeho aplikace vyžaduje nalezení rovnováhy mezi ochranou lidských práv a prostorem pro uvážení, který smluvní státy požívají. Ten může být velice široký, o to víc, že chybí evropský konsensus v otázkách, které mají hluboké sociální a kulturní konotace. Členské státy jsou proto v mnohem lepším postaveni k tomu, aby posoudily společenské potřeby v dané oblasti a patřičně na ně reagovaly. Příručka nabízí nejen obecný přehled relevantních principů vztahujících se k článku 8, zároveň pojednává o dopadu aktuálních kulturních a společenských změn na výklad tohoto ustanovení. Příručka je rozdělena do čtyř častí, z nichž každá bohatě odkazuje na základní judikaturu Soudu. Část I začíná obecným úvodem do článku 8. Poté se detailně zabývá čtyřmi oblastmi osobní autonomie jednotlivce, které jsou tímto ustanovením chráněné a které musí být vnímány a interpretovány jako autonomní koncepty. Určení rozsahu článku 8 je první fází analýzy, kterou Soud při zkoumání stížností aplikuje. Jakmile je dáno, že skutkové okolnosti případu spadají pod toto ustanovení, následuje fáze druhá. Ta je součástí části II, která především klade důraz na výjimky obsažené v limitační klauzuli. Část III pokračuje ve svém výkladu tak, že nabízí vhled do pozitivních závazků vyplývajících z článku 8, jejichž vývoj představuje jeden z klíčových faktorů evoluční interpretace Úmluvy Soudem. A konečně, poslední část IV je zasvěcena třem problematikám, které se staly předmětem narůstajícího zájmu a zároveň dotazů, které byly Soud dány do pozornosti. Dané problematiky souvisejí s právem na životní prostředí, s aplikací Úmluvy v imigračních věcech a s interakcí článku 8 s Haagskou úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Pro ulehčení čtení se text odvolává jenom na názvy jednotlivých případů, kompletní odkazy citovaných rozsudků je možné najít v rejstříku na straně 99. Všechny rozsudky vydané Soudem, stejně jako podstatný výběr rozhodnutí a zpráv, jsou publikovány v Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


databázi HUDOC, přístupné na http://hudoc.echr.coe.int/. Rozsudky označené hvězdičkou nebyly ještě v momentu psaní příručky konečné.


Část I – Všeobecný přehled Cílem zkoumaného práva je „ochrana jednotlivce vůči svévolným zásahům ze strany orgánů veřejné moci“. Tento cíl je dosažen poskytnutím ochrany čtyřem souvisejícím zájmům, které jsou součástí osobní integrity každého jednotlivce: jeho soukromý život, rodinný život, jeho obydlí a korespondence. Článek 8 je formulován obdobně jako ostatní práva chráněná Úmluvou: první odstavec konstatuje právo, na které má každý nárok, zatímco limitační klauzule, obsažená v odstavci druhém vypočítává obecné i specifické výjimky, za kterých do tohoto práva mohou státy zasáhnout. Ve většině případů sice Soud uznává legitimitu zásahu státu do práva jednotlivce, ale požaduje, aby bylo daným státem prokázáno, že opatření, kterým do daného práva zasáhl, bylo nezbytné v demokratické společnosti, jelikož odpovídalo naléhavé společenské potřebě a sdíleným hodnotám. Právě pojem nezbytnosti, jehož součástí je přiměřenost ve vztahu k sledovanému účelu, představuje pole, na kterém se nejčastěji rozhodují spory, v nichž proti sobě stojí jednotlivci a stát. Okruh tohoto bojiště se pod vlivem neustále se měnícího socio-ekonomického vývoje společnosti, během roků měnil. Právě z toho důvodu se praktická aplikace článku 8 stala náročným úkolem. Je totiž obtížné předvídat jeho implementaci v situacích, které jsou společensky kontroverzní. Vzhledem k tomu je možné říci, že čl. 8 je ze všech ustanovení Úmluvy nejvíce otevřený. Časem také prokázal svoji schopnost pojmout narůstající počet otázek a rozšířit působnost své ochrany na zájmy, jež nespadají do rozsahu žádného jiného článku. Děje se tak z části proto, že doteď nebyla ze strany štrasburských orgánů podaná jasná definice zájmů, které jsou čl. 8 chráněny. Soud se tak snaží zachovat jejich schopnost přizpůsobit se změnám ve společnosti. Čím dále tím více se však v posledních letech setkáváme s pokusy o rozšíření mandátu čl. 8 na nároky ekonomické a sociální povahy, dotýkající se sociálního zabezpečení, přístupu ke zdravotní péči a k lékům. Do dnešních dní však štrasburský soud tyto nároky neuznal. Například s odůvodněním, že čl. 8 se v případě poskytování zdravotních prostředků neuplatňuje. Stejně tak čl. 8 dle mínění Soudu neukládá státům pozitivní závazek, dle kterého by měl jednotlivec trpící vážnou afektivní bipolární poruchou obdržet bez lékařského předpisu lék, jenž by mu, bezbolestně a bez rizika neúspěchu pomohl ukončit jeho trápení.1 Nicméně Soud přijal rozšíření rozsahu čl. 8 na právo členů etnické menšiny vést tradiční způsob života2, a také rozšířil jeho působnost na právo životního prostředí v případech, v nichž je život osoby přímo ovlivněn hlukem nebo jiným druhem znečistění.3 1

Haas proti Švýcarsku

2

Věci Chapman, Coster, Beard, Lee a Jane Smith, všichni proti Spojenému království [VS].



Určení chráněných práv Z rozboru judikatury Soudu je možné dovodit, že je na stěžovateli, aby jasně určil právo, které mělo být dotčeno a přesvědčit Soud, že spadá do působnosti článku 8. Ve věci E.B. se stěžovatelce podařilo přesvědčit většinu soudců, že odmítnutí jí prohlásit za způsobilou k adopci, které se ji dostalo ze strany národních orgánu, se netýkalo jejího práva na osvojení nebo práva založit rodinu adopcí (stížnost, která by byla odmítnuta, jelikož nespadá do působností Úmluvy), ale týkalo se zásahu do jejího soukromého života, protože by nemohla pomocí adopce navázat vztahy s vnějším světem. V případě, že se stěžovatel dovolává více než jednoho práva, které spadá do působnosti článku 8, může Soud upustit od přesné specifikace dotčeného práva. Ve věci Klass Soud shledal, že do působnosti článku 8 spadá rovněž stížnost dotýkající se odposlechu a nahrávek telefonické a poštovní komunikace, jelikož se jedná o zásah do soukromého i rodinného života a korespondence.

Spadá stížnost do rozsahu působnosti článku 8? Ochrany článku 8 se dovolá jenom ta stížnost, která spadá pod některý ze čtyř zájmů chráněných daným ustanovením, tedy pod soukromý život, rodinný život, obydlí a korespondenci. Význam všech čtyř zájmů není dostatečně zřejmý a velice závisí na skutkových okolnostech daného případu. Navíc, jednotlivé zájmy spolu úzce souvisejí a často tedy jedno opatření může souběžně představovat zásah do více než jednoho zájmu. Soud se zatím vyhýbá přesnému vymezení pravidel výkladu různorodých aspektů jednotlivých zájmů, a proto postupuje případ od případu, dávajíc jednotlivým konceptům samostatný význam. Tento pružný přístup sice umožňuje Soudu vzít v potaz sociální, právní a technologický vývoj, avšak na druhé straně v některých případech ztěžuje právníkům jasné definování jejich obsahu. Nicméně rozbor judikatury a jednotlivých okolností případů poskytuje dostatečné vodítko ke správné interpretaci jednotlivých situací z pohledu článku 8 bez toho, aby článek pozbyl svůj evolutivní a dynamický charakter.

3

Hatton a další proti Spojenému království [VS] ; Powell a Rayner proti Spojenému království ; López Ostra proti Španělsku; Guerra a další proti Itálii [VS]; Taşkın a další proti Turecku.


Dvoustupňový test Při hodnocení, jestli stížnost vznáší otázku porušení Úmluvy, přistupuje Soud ke dvoustupňovému zkoumání. Oba kroky jsou vzájemně propojeny: negativní odpověď na první otázku, která má za úkol posoudit, jestli stížnost spadá do rozsahu působnosti článku 8, bude nevyhnutelně vést k ukončení zkoumání daného případu. Naopak závěr kroku č. 2, že se nejedná o zásah státu, nemusí nutně vést k ukončení zkoumání, jelikož dotčeny mohou být pozitivní závazky, jichž Stát nebyl zproštěn. Tento jasně strukturovaný přístup je Soudem aplikován pokaždé, kdy dojde k aplikaci článku 8. I když v mnoha případech Soud nerozebírá každý bod detailně, jeho přezkum stížností podle článku 8 se od tohoto schématu nikdy neodpoutává.

Krok č. 1 (Článek 8 § 1) – Spadá stížnost pod některý ze zájmů chráněných článkem 8? Za účelem posouzení aplikovatelnosti článku 8 na určitou situaci si Soud klade následující otázky:  Spadá stížnost do rozsahu působnosti článku 8? Odpověď bude záviset na tom, jestli je ve světle okolností daného případu možné dovodit, že daná situace se dotýká „soukromého života“, „rodinného života“, „obydlí“ nebo „korespondence“ ve smyslu daného ustanovení. V případě negativní odpovědí není článek 8 aplikovatelný a následné zkoumání stížnosti je zastaveno. Když Soud dojde k závěru, že článek 8 aplikovatelný je, přistoupí ke kroku číslo 2. Krok č. 2 (Článek 8 § 2) – Došlo k zásahu do některého ze zájmů? Druhý krok je dvojí; a aspekt, který se v této části stává klíčovým, závisí na tom, zda došlo nebo ne k zásahu do zmíněného práva. I v tomto případě si Soud pro dostatečné ohodnocení klade návodné otázky. Ve většině případů se bude stížnost dle článku 8 týkat souladu Úmluvy s nařízeným vyhoštěním nebo vydáním osoby, prohledáním osoby, vyšetřením nebo povinnou zdravotní léčbou nebo v obecnější rovině s nějakou aktivitou státu. Za těchto okolností bude Soud hledat odpověď pomocí následujících otázek:  Došlo k zásahu do výkonu práv chráněných článkem 8? Po kladné odpovědi následují otázky:  Je zásah v souladu s právem? Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


 Sleduje legitimní cíl?  Je nezbytný v demokratické společnosti? Jestli Soud dojde k závěru, že k zásahu do výkonu práva chráněného prvním odstavcem článku 8 nedošlo, analýza nekončí. Soud v daném případě zkoumá, jestli není dotčen pozitivní závazek Státu přijmout opatření, která zajistí dodržení závazků, které pro Stát plynou ze znění Úmluvy. Za dané situace je klíčovou otázkou:  Existuje pozitivní závazek Státu chránit dané právo?

Čtyři dimenze článku 8 Přišel čas seznámit se s praktickými vodítky, které nám pomohou při aplikaci první části dvojstupňového testu popsaného výše ozřejmit obsah čtyř dimenzí článku 8. Následující odstavce prozkoumají každou z nich ve světle štrasburské judikatury. Nejedná se však o vyčerpávající definici, ale o přehled podstatných vodítek, při jejichž čtení je nezbytné mít neustále na paměti, že Úmluva je žijícím instrumentem a společenské změny mohou časem hranice článku 8 posunout vpřed.

Obsah pojmu soukromý život Štrasburský soud zatím žádnou jasnou a přesnou definici soukromého života nepodal: dle něj se jedná o široký pojem, který vyčerpávajícím způsobem nadefinovat.4 Tento pojem je jednoznačně mnohem širší než samotný pojem intimita/soukromí a pojímá prostor, v němž si každý jednotlivec může svobodně budovat svou osobnost a rozvíjet vztahy s jinými jedinci jakož i s vnějším světem. Místo podání jasné definice soukromého života, Soud případ od případu dovodil situace, které pod tento zájem spadají. Výsledkem je spíše neurčitý koncept, který je Soudem chápán a vykládán široce. Během let tak byly pod pojem soukromý život zařazeny různorodé situace, jako právo na výběr jména, ochrana fotografie a dobré pověsti osoby, informace o původu, ochrana tělesné a morální integrity, sexuální a sociální identita, sexuální život a orientace, zdravé životní prostředí, sebeurčení a osobní autonomie, ochrana proti osobním prohlídkám a zadržení a ochrana soukromých hovorů. Navíc došel Soud k závěru, že do působnosti článku 8 spadá také uznání občanskoprávního stavu nebo způsobilosti jedince k právním úkonům a 4

Costello-Roberts proti Spojenému království.


zároveň případy dotýkající se zaměstnání:5 výpověď daná zaměstnanci pracujícímu v soukromém sektoru či pracovní omezení, které zákon ukládá bývalým členům tajných služeb, byly také chápány jako relevantní z pohledu respektování soukromého života.6 Citlivou se stala aplikace článku 8 v případech udělení státního občanství: přesto, že tohle ustanovení nezaručuje právo získat určité občanství, ve věci Genovese Soud nevyloučil, že svévolné odmítnutí žádosti o udělení státního občanství může za výjimečných okolností vyvolat otázku spadající do působnosti článku 8 Úmluvy, a to především z důvodu dopadu tohoto odmítnutí na sociální identitu jednotlivce, která spadá do soukromého života chráněného tímto ustanovením. 7 Do působnosti článku 8 spadají také neúměrné průtahy provázející registraci uzavřeného manželství.8

Vztahy tvořící soukromý život Pojem soukromého života byl Soudem vždy chápán velice široce, jakoby se jednalo o „catch-all“ klauzuli, která je schopna poskytnout ochranu i těm případům, které nespadají pod pojem rodinný život, ale jsou hodné ochrany dle článku 8. První kategorie vztahů, které jsou pojaty do tohoto konceptu, mohou být definovány jako quasi-rodinné, například:  vztah mezi pěstouny a dětmi, které mají v péči;9  vztah nesezdaných párů.10 Do nedávna vztahy mezi osobami stejného pohlaví, které měly nebo neměly dítě, nepožívaly ochrany spadající do rámce „soukromého života“ článku 8.11 V roce 2010 bylo sice Soudem upřesněno, že čl. 8 nezavazuje členské státy k právnímu uznání

5

Bigaeva proti Řecku.

6 7

Rainys a Gasparavicius proti Litvě (rozhodnutí), připomńajíc věc Sidabras a Džiautas proti Litvě (rozhodnutí). Genovese proti Maltě*, citujíc rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Karassev proti Finsku (rozhodnutí)

8

Dadouch proti Maltě.

9

X proti Švýcarsku.

10 11

Wakerfiel proti Spojenému království. Kerkhoven a Hinke proti Nizozemsku.



takových vztahů nebo k přijetí legislativy, která by ulehčovala uzavírání manželství mezi osobami stejného pohlaví, ale bylo poprvé uznáno, že vztahy homosexuálního charakteru představují jednu z forem „rodinného života“: Judikatura Soudu zatím přijala za své jenom skutečnost, že citový a sexuální vztah osob stejného pohlaví představuje „soukromý život“, ale nepotvrdila existenci „rodinného života“, a to ani v případě, že se jednalo o dlouhodobý vztah společně žijících partnerů. K tomuto závěru dospěl Soud poté, co zaznamenal, že přes narůstající tendenci evropských států právně a soudně uznávat stabilní partnerství mezi homosexuály, se jedná o oblast, v níž mají členské státy široký prostor pro uvážení […] Soud však poznamenal […] že postoj společnosti k homosexuálním dvojícím zaznamenal v členských státech rychlý vývoj. Od té doby došlo k právnímu uznání dvojic stejného pohlaví ve většině členských států [...]. Narůstající tendenci zahrnout do pojmu „rodina“ také soužití dvojic stejného pohlaví lze najít také v řadě ustanovení evropského práva […]. Ve světle tohoto vývoje Soud považuje za nepřirozené nadále zastávat názor, že oproti dvojicím opačného pohlaví se dvojice stejného pohlaví netěší „rodinnému životu“ v smyslu článku 8. Vztah stěžovatelů, spolu žijící dvojice stejného pohlaví, která žila v de facto stabilním svazku, tak dle Soudu spadá pod pojem „rodinný život“, stejně tak jako by za stejné situace spadal vztah osob opačného pohlaví.12 Naopak Soud v níže uvedených případech existenci soukromého života neshledal:  vztah mezi majitelem a jeho domácím zvířetem;13  vztah mezi osobou a jeho tělesnou schránkou (exhumace těla s cílem odebrání vzorků k provedení testu DNA za účelem zjištění příbuzenského vztahu);14  vztah založený na dopisové korespondenci mezi vězněm a adresátem jeho dopisů, který byl kontaktován s cílem zahájení kampaně ohledně vězeňských podmínek.15

12

Schalk a Kopf proti Rakousku.

13

X proti Islandu

14

Estate of Kresten Filtenborg Mortensen proti Dánsku (rozhodnutí).

15

X proti Spojenému království (rozhodnutí), 6.říjen 1982.


Právo navázat a rozvíjet vztahy s okolním světem Právo na soukromý život se nevyčerpává jenom vztahy, které již byly navázané, ale zahrnuje také možnost „rozvíjet vztahy s okolním světem“. Jedná se o ústřední pojem článku 8: v roce 1992 bylo Soudem upřesněno: Bylo by příliš restriktivní omezit tento pojem [soukromého života] na „vnitřní okruh“, v němž člověk může žít svůj osobní život, jak se rozhodne, a vyloučit z něho zcela vnější svět mimo tento okruh. 16 Toto právo navazovat kontakty s jinými osobami však má své meze. Například v případě Botta byl Soud dotázaný, zda měl fyzicky hendikepovaný stěžovatel právo přístupu na soukromou pláž. V daném případě nedisponovalo ono letovisko dle popsaných skutečností potřebným vybavením, které by umožňovalo fyzicky hendikepovaným lidem přístup na pláž a k moři tak, jak to předvídá zákon. Soud stížnost zamítl a konstatoval, že nespadá do působnosti článku 8. Byl toho názoru, že namítané právo, čili umožnění přístupu na pláž a k moři na místě, které bylo vzdálené od stěžovatelova běžného obydlí, se dotýkalo jeho mezilidských vztahů tak široké a blíže nespecifikované povahy, že neexistovala žádná přímá vazba na opatření, které měl stát uvést v život s cílem sladit opomenutí majitelů soukromých lázeňských zařízení a stěžovatelovým soukromým životem. Také v případě Friend a Countryside Alliance a další byl Soud toho názoru, že bez ohledu na pocity radosti a osobní seberealizace, které může lov stěžovateli přinést, a bez ohledu na mezilidské vztahy, které tímto způsobem naváže, se jedná o vztahy tak široké a blíže nespecifikované povahy, že zákaz lovu se nemůže přirovnávat k zásahu do výkonu práv dle článku 8. Pojem soukromého života zakotveného v článku 8, byl zpřesněn a rozšířen v roce 2009 v případě E.B. Případ se týkal svobodné učitelky homosexuální orientace, jejíž žádost o osvojení dítěte byla z důvodu její sexuální orientace zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že stížnost se netýkala práva na založení rodiny ani práva na osvojení, které Úmluva nechrání, 17 ale práva svobodných osob podat žádost o osvojení, které bylo výslovně uznáno francouzským zákonem. Uzákoněním daného práva v souladu s článkem 53 Úmluvy šla Francie nad závazky, které pro ni z článku 8 plynou, a proto mohla být stížnost přezkoumána.

16 17

Niemetz proti Německu. Fretté proti Francii (rozhodnutí).



Existuje právo na sebeurčení a osobní svobodu dle článku 8? Rozhodnutí o ukončení života a právo na pohřbení svých blízkých V roce 2002 byl Soud konfrontován s otázkou zákonného zákazu asistované sebevraždy. V dané věci Soud poprvé výslovně poukázal na osobní autonomii člověka a rozhodl o přijatelnosti stížnosti založené na článku 8. 18 Stěžovatelka trpící těžkou neurologickou poruchou, vedoucí k zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a provázenou vážným fyzickým a psychickým utrpením, se dožadovala práva zvolit si ukončení svého života s pomocí svého manžela. Z pohledu stěžovatelky bylo její rozhodnutí, jakým způsobem chce ukončit svůj život, součástí projevu jejího života, který je nepopiratelně článkem 8 chráněn. V rámci rozhodování o přijatelnosti stížnosti Soud konstatoval: Podstatou Úmluvy je úcta k lidské důstojnosti a lidské svobodě. Aniž bychom jakkoli popírali posvátnost života chráněného Úmluvou, Soud se domnívá, že právě v rámci článku 8 získává na významu pojem kvality života. V době narůstajících zdravotnických možností a prodlužující se délky života se mnoho lidí vnímá s obavami představu, že budou nuceni zůstat na živě i ve vysokém věku nebo ve stavu pokročilé tělesné a duševní zchátralosti, což je v rozporu se silným míněním o sobě a osobní identitě. […] Stěžovatelce je v daném případě zákonem znemožněno vykonat svoji volbu toho, co v jejích očích znamená ukončení nedůstojného a těžkého života. Soud nemůže vyloučit, že se jedná o zásah do jejího práva na respektování soukromého života ve smyslu odstavce 1 článku 8 Úmluvy. Do působnosti článku 8 dle Soudu spadá, bez toho aby bylo přesně určeno, jestli jde o zásah do soukromého nebo rodinného života, také právo na pohřbení svých nejbližších příbuzných.19 Přání osoby, aby byl její popel rozprášen na jejím pozemku20 a právo matky změnit příjmení vyryté na náhrobním kameni jejího mrtvě narozeného dítěte21 byly analyzovány v rámci práva na soukromý život. Zásah do soukromého i rodinného života byl shledán v případě průtahů, ke kterým došlo ze strany vnitrostátních orgánu v případě vydání rodičům mrtvoly čtyřletého dítě, které bylo po soudní pitvě.22 V jiných případech Soudu 18 19 20

Pretty proti Spojenému království. Girard proti Francii. X proti Německu (rozhodnutí).

21

Znamenskaya proti Rusku.

22

Panullo a Forte proti Francii.


postačilo vyjádření, že by daná skutečnost mohla vyvolat otázku dle článku 8 bez toho, aby upřesnil, jaký chráněný zájem by měl být dotčen: jedná se například o otázku, jestli má matka právo účastnit se pohřbu svého mrtvě narozeného dítěte, který je popřípadě doprovázen ceremonií a právo, aby byly tělesné ostatky převážené pohřebním vozidlem. 23 Obdobným případem bylo odmítnutí přesunu urny s popelem manžela stěžovatelky.24

Spadá sexuální chování do působnosti článku 8? V jednom z prvních případů řešených v 70. letech Komise blíže osvětlila rozsah působnosti práva na soukromý život. Právo na respektování soukromého života je takového rozsahu, aby jedinci zabezpečilo ochranu ve sféře, v níž se může svobodné rozvíjet a seberealizovat. Za tímto účelem by měl mít možnost navázat vztahy různého druhu, včetně sexuálních vztahů s jinými osobami.25 Toto vyjádření jasně zařazuje sexuální vztahy a sexuální chování do rámce soukromého života jednotlivce. To, že tyto otázky, které tvoří velmi důležitý a dle Soudu nejintimnější aspekt každého jednotlivce, si zaslouží nejvyšší ochrany, dokazuje i následující stručný přehled judikatury. Potřeba ochrany je natolik naléhavá, že v případě Dudgeon dospěl Soud k závěru, že již samotná existence legislativy, která trestně stíhá homosexuální jednání v soukromí mezi muži, představuje zásah do soukromého života člověka, a to i přesto, že daný člověk nebyl z trestného činu obviněn. Je však potřeba říci, že ne každé sexuální chování v soukromí požívá stejné ochrany pod článkem 8. V případě Laskey, Jaggard a Brown stěžovatelé tvrdili, že trestní stíhání a následné trestní odsouzení z důvodu ublížení na zdraví, ke kterému došlo během dobrovolného sadomasochistického chování, bylo v rozporu s článkem 8. I přes to, že Soud nezkoumal otázku, jestli chování stěžovatelů spadá pod pojem soukromý život, vyjádřil své výhrady v otázce, jestli je oprávněné rozšířit ochranu článku 8 na činnosti, kterých se účastní značný počet lidí, s možností získaní nových členů, v rámci kterých je k dispozici určitý počet speciálně vybavených pokojů a dotčeným členům jsou distribuovány četné videonahrávky. Tento přístup Soudu prošel vývojem

23

Hadri-Vionna proti Švýcarsku (rozhodnutí).

24 25

Elli Poluhas Dödsbo proti Švédsku (rozhodnutí). Brüggeman a Scheuten proti Neměcku (rozhodnutí).



v případě K.A. a A.D. V něm Soud konstatoval, že právo navázat sexuální vztahy vyplývá z práva disponovat svým vlastním tělem, které tvoří neoddělitelnou součást pojmu osobní autonomie. V tomto ohledu možnost každého jedince vést svůj život způsobem, který si zvolí, zahrnuje také možnost každého oddávat se činnostem, které jsou vnímány jako fyzicky nebo morálně škodlivé nebo nebezpečné.26 Toto prohlášení může jinými slovy naznačovat, že pojem osobní autonomie musí z pohledu výkladu zahrnovat také právo na možnost volby, co se týče vlastního těla.

Mnohovrstevnatý koncept soukromého života Judikatura Soudu rozšířila pojem soukromého života nad rámec mezilidských vztahů a vstoupila také do jiných vztahů nebo aktivit. Následující stránky poskytují v tematickém rozdělení příkladný přehled těch nejrelevantnějších.

Je genderová identita chráněna článkem 8? Pojem ochrany a respektování lidské důstojnosti a svobody by neměl smysl, kdyby jeho výklad vylučoval práva transsexuálů na osobní rozvoj a fyzickou a morální bezpečnost. Přestože čl. 8 neobsahuje právo na sebeurčení jako takové, v případě Van Kück Soud upřesnil, že by bylo v rozporu s Úmluvou nevnímat svobodu definovat sebe jako muže či ženu jako jednu z podstat sebeurčení.27 Následná změna jména a oficiálních dokladů z důvodu změny pohlaví byly Soudem podřazeny pod právo na respektování soukromého života dle článku 8 §1. 28

Existuje právo na jméno? Soud se poprvé zabýval otázkou, jestli výběr jména a příjmení spadá pod článek 8 na počátku devadesátých let. Ve věci Burghartz, která se týkala společného užívání příjmení manželky oběma manžely, Soud jasně shledal, že ačkoli čl. 8 není v dané věci explicitní, jméno jednotlivce, které slouží k jeho osobní identifikaci a prokázání rodinných vazeb, je součástí soukromého a 26 27

Pretty. Rovněž uveden vo věci Schlumpf proti Švýcarsku.

28

B. proti Francii.


rodinného života jednotlivce, z něhož je potřeba vyloučit diskriminaci založenou na pohlaví. Ve věci Guillot odmítli stěžovateli francouzské orgány zapsat jméno jeho dcery, které bylo “Fleur de Marie”. Jelikož se dané jméno nenacházelo v kalendáři. Soud v dané věci dospěl k názoru, že výběr jména dítěte je pro rodiče velice osobní a citlivá záležitost, která se dotýká jejich soukromé sféry.

Existuje právo na etnickou příslušnost? Ochrana čl. 8 nezahrnuje jenom právo na etnickou příslušnost,29 ale také právo těch, kteří patří k určité etnické menšině, vést svůj tradiční způsob života. V případě romské stěžovatelky obývající karavan velký senát dospěl k závěru: obývání karavanu stěžovatelkou je nedílnou součástí její etnické identity jako Romky a odráží dlouholetou tradici této menšiny vést kočovný život. Tak tomu je, i když pod tlakem vývoje a různých politik nebo z důvodu vlastní volby mnozí Romové už nežijí zcela kočovně a stále více se po dlouhá období usazují na jednom místě s cílem např. usnadnit vzdělávání svých dětí. Opatření, která ovlivňují umístění karavanu stěžovatelky, tudíž mají dopad do práva na respektování jejího domova. Mají také vliv na její schopnost udržet si svou identitu Romky a vést soukromý a rodinný život v souladu s touto tradicí.30

Osobní fotografie Až do roku 2009 bylo právo na pořizování a uchovávání fotografií Soudem zkoumáno v kontextu jejich zveřejnění v tisku. 31 Pozdější stížnosti však umožnily značné rozšíření pojmu „zveřejnění“ osobních fotografií. Věc Reklos a Davourlis se týkala pořizování fotografií novorozence včetně jeho obličeje. Jednalo se o profesionálního fotografa, který byl zaměstnán soukromou porodnickou klinikou právě za účelem pořizování fotografií pro rodiče. Soud upřesnil, že již samotné pořízení fotografií cizím člověkem, aniž by došlo k jejich zveřejnění, představuje zásah do soukromého života. V daném případě byly fotografie 29

Ciubotaru proti Moldávii.

30

Chapman.

31

Von Hannover proti Německu; Sciacca proti Itálii; Mosley proti Spojenému království; Gurgenidze proti Gruzii.



pořizovány ve sterilním prostředí, kam měl přístup jenom lékařský personál kliniky. Během rozhodování, zda případ spadal pod koncept soukromého života, shledal Soud, že obrazový záznam jednotlivce odhaluje jedinečné charakteristiky a je jedním ze základních znaků osobnosti. Účinná ochrana tohoto práva tak předpokládá, že souhlas jednotlivce musí být dán již při samotném pořízení fotografie a ne jenom před jeho možným zveřejněním. K analogickému odůvodnění dospěl Soud také ve věci Georgi Nikolaishvili, kde přirovnal k veřejnému zveřejnění, vyvěšení fotografií jednotlivce na některých policejních služebnách v různých regionech země, a to z toho důvodu, že přístup k těmto inkriminovaným fotografiím měla celá společnost jako taková. V dané věci byl zásah do práva na soukromý život spatřován v tom, že na stěžovatele, který v době jejich vyvěšení nebyl objektem žádného trestního stíhání a z daného činu nebyl podezírán, mělo být nahlíženo jako na „běžného jednotlivce“, vůči němuž neměl daný zásah žádný zákonný podklad. Skutečnost, že byl stěžovatel označen za „hledanou osobu“, po které policie pátrala v souvislosti s vraždou, vedla k poškození jeho dobré pověsti, sociální identity a morální integrity, a tím došlo k zásahu do jeho práva na respektování soukromého života pod čl. 8.

Právo na dobrou pověst Soud v roce 2007 výslovně uznal aplikaci článku 8 také na ochranu dobré pověsti osoby v rozsudku32, který pro vývoj práva na respektování soukromého života představoval významný krok vpřed. Soud shledal, že reputace tvoří část osobní identity a psychologické integrity, a je proto povinností vnitrostátních soudů poskytnout tomuto právu ochranu, i když ke kritice došlo v rámci veřejné debaty33.

32 33

Pfeifer proti Rakousku. Stanovisko bylo uvedeno ve věci Petrina proti Rumunsku .


Sbírání a uchovávaní veřejných informací Do působnosti práva na soukromý život mohou spadat také informace veřejné povahy, které jsou systematicky sbírány a uchovávány veřejnými orgány. To platí ještě více v případě, že se jedná o údaje, které se dotýkají dávné minulosti osoby.34 Z konstatování Soudu je možné dovodit, že systematické sbírání a uchovávání osobních informací a údajů jednotlivce, bez ohledu na jeho souhlas, stejně jako přístup k těmto údajům, se vždy dotýkají soukromého života dané osoby, a tedy spadají pod čl. 8. Následný cíl užití těchto údajů je bezpředmětný. Mezi další příklady je možné uvést:  oficiální sčítání lidu, při kterém jsou povinně sbírány informace ohledně pohlaví, osobního stavu, místa narození, etnické příslušnosti a jiné citlivé údaje;35  zaznamenávání otisků prstů, fotografií, buněčných vzorků, DNA profilů36 a jiných osobních nebo veřejných informací policií37, i když jsou vedeny jako důvěrné;38  sbírání a uchovávaní lékařských dat a správ;39  povinnost poskytnout pro daňové účely informace ohledně osobních výdejů jednotlivce (a tedy intimní detaily ze soukromého života);40

34

Rotaru proti Rumunsku [VS]. Soud poznamenal, že skutečnosti namítané ve věci Rotaru, a teda nedostatek vhodných záruk na ochranu soukromých životů jednotlivců, byly relevantní i v čase rozsudku ve věci Asociace 21. prosince 1989 a další proti Rumunsku.

35

X proti Spojenému království (rozhodnutí), 6 říjen 1982.

36

S. a Marper proti Spojenému království [VS].

37

Murray proti Spojenému království.

38

Leander proti Švédsku.

39

Chave roz. Jullien proti Francii (rozhodnutí).



 zachycení, záznam a/nebo uchovávaní telefonních hovorů;41  systém osobní identifikace zřízen za administrativním a civilním účelem, jako například zdravotní, sociální a daňová databáze;  obrazový záznam pořízen na ulici pomocí průmyslových karet (CCTV);42  systém zachycující konverzaci mezi vězněm a jeho příbuznými ve vězeňských místnostech pro návštěvy.43 Při posuzování, jestli osobní údaje uchovávané příslušnými orgány spadají pod jeden z aspektů soukromého života článku 8, Soud bere pečlivě v potaz kontext, v rámci něhož došlo k jejich pořízení a uchovávaní, povahu uložených údajů, délku jejich archivace, způsob, jakým jsou použity, stejně jako výsledky, které z nich mohou vzejít. 44 Konec konců bez ohledu na osobní informace, které mají státní orgány v rukou, musí k nim mít osoba, jíž se dané údaje týkají, přístup v přiměřené lhůtě.45 Toto právo může být omezeno např. v případě trestního řízení vůči dotčené osobě nebo v případě potřeby zajištění spravedlivé rovnováhy mezi právy jednotlivce a zájmy osobní nebo společenské povahy. 46 Odepření přístupu k těmto informacím však v každém případě vznáší otázku spadající do čl. 8. Stejně je to v případě poskytnutí osobních informací jiným institucím nebo tisku.47 Jestli upření přístupu povede k porušení, do velké míry závisí na státem předložených tvrzeních 40

X proti Belgii (rozhodnutí).

41

Amman proti Švýcarsku.

42

Peck proti Spojenému království.

43

Wisse proti Francii.

44

S. a Marper.

45

Šestileté opoždění v udělení přistupu stěžovatele k osobní složce vytvořené tajnou službou během komunistického režimu se ukázalo jako v rozporu s čl. 8 vo věci Haralambie proti Rumunsku.

46

Uložení důkazního břemene na zásah státu do práv stěžovatele, zejména když aplikované pravidlo podléhalo utajení, se ukázalo jako rozporné s principem rovnosti ve věci Turek proti Slovensku.

47

Z. proti Finsku a M.S. proti Švédsku.


k odůvodnění rozhodnutí a zda toto odepření může být vnímáno jako nezbytné v demokratické společnosti a přiměřené sledovanému cíli.48

Soukromí na veřejnosti Při určování hranic pojmu „soukromý život“ Soud připustil existenci zóny, v níž dochází k vzájemné interakci jednotlivce s ostatními osobami, jež může spadat pod pojem soukromého života, byť k interakci dochází na veřejnosti. Při rozhodování, zda soukromý život jednotlivce je dotčen i mimo domov či soukromé prostory, bere Soud do úvahy několik faktorů. V této souvislosti může být faktorem (i když ne zcela rozhodujícím), zda taková osoba má v daném místě rozumná očekávání soukromí.49 Užití zákonných donucovacích prostředků, na jejichž základě je jednotlivec na veřejnosti povinen strpět jak osobní prohlídku, tak prohlídku ošacení a svých osobních věcí, představuje zásah do respektování soukromého života.50 Skutečnost, že k prohlídce dochází ve veřejných prostorách, nevylučuje aplikaci článku 8. Spíše naopak, Soud je toho názoru, že veřejný charakter prohlídky může v některých případech dokonce danému zásahu přitížit, a to s ohledem na ponížení a zahanbení, které vyvolá. Věci, jako jsou tašky, peněženky, osobní diáře a deníky můžou ještě navíc obsahovat informace osobní povahy, jejichž odhalení před jinými, může být pro jednotlivce nepříjemné. Ve věci Foka, v níž byl stěžovatel vystaven nucené prohlídce tašky ze strany pohraniční služby, Soud konstatoval, že  každá prohlídka jednotlivce uskutečněná orgány státu zasahuje do práva na soukromý život. Toto konstatování se však nemusí týkat cestovatelů letadlem a osob, které vstupují do některých veřejných budov, protože u nich lze předpokládat souhlas s prohlídkou, a to vzhledem k tomu, že si tento způsob cestování nebo vstup do veřejných budov vybrali. Navíc se můžou svobodně rozhodnout, jestli si věci osobní povahy vezmou sebou nebo zda odejdou a prohlídce se nepodrobí.

48 49

Segerstedt-Wiberg a další proti Švédsku. P.G. a J.H. proti Spojenému království.

50

Gillan a Quinton proti Spojenému království.



Prohlídky a kontroly na pracovišti Čím dále, tím více jsou prostory, jinak veřejné, považovány pro účely článku 8, za soukromé. Tento směr byl udán v roce 1992 ve věci Niemetz. Při zkoumání legality domovní prohlídky stěžovatelovy advokátní kanceláře Soud zamítl argumentaci německé vlády, dle níž není článek 8 aplikovatelný, protože se domovní prohlídka konala v místě výkonu stěžovatelova povolání. Štrasburský soudci v této souvislosti neshledali důvod, proč by měl pojem „soukromého života“ vyloučit profesní nebo obchodní aktivity, když je to právě na pracovišti, kde má většina lidí možnost navazovat a rozvíjet vztahy s jinými osobami. Odmítnutí ochrany, kterou článek 8 poskytuje, jenom z toho důvodu, že namítané opatření se týká obchodních aktivit, by mohlo vést k nerovnému zacházení, jelikož by byl článek 8 aplikovatelný jenom pro jednotlivce, jejichž profesní a jiné činnosti neprofesního charakteru nejsou rozlišitelné. Soud také uvedl, že v některých smluvních státech, bylo akceptováno, že slovo „domov”, které se objevuje v anglickém znění článku 8, zahrnuje obchodní prostory. Takový výklad byl shledán zcela v souladu s francouzským textem článku 8, který používá slovo „domicile“. V roce 2002 pak dle Soudu nastal čas rozhodnout, že práva garantována článkem 8 mohou být vyložena jako zahrnující právo na respektování sídla společnosti, jejich poboček či jiných obchodních prostor. Ve věci Stés Colas Est a další bylo shledáno, že k prohlídce nebytových prostor stěžovatelů došlo bez povolení, čímž došlo k zásahu do jejich „domova“. Ve věci Peev měl Soud možnost blíže definovat rozsah pojmu „soukromý život“, když zkoumal domovní prohlídku v kancelářích veřejného zaměstnance, který byl znalcem u Nejvyššího kasačního soudu, kde měl svou kancelář. Dle Soudu mohl tento veřejný zaměstnanec rozumně očekávat, že jeho pracoviště, alespoň co se týče jeho pracovního stolu a kartotéky, kde jsi uchovával osobní věci, budou považovány za jeho soukromí. Tato domovní prohlídka proto byla považována za zásah to stěžovatelova soukromého života. Obdobně byl ve věci Copland Soud vyzván vyjádřit se k neoprávněnému monitorování hovorů zaměstnanců, jejich emailů a používání internetu. Soud podotkl, že emaily zaslané z pracoviště spadají do působnosti pojmu „soukromý život“ a „korespondence“, stejně tak jako informace, které jsou získané monitorováním používání internetu na pracovišti. Jelikož zaměstnankyně nebyla předem upozorněna na to, že její komunikace může být monitorována, mohla mít rozumné očekávání soukromí ve vztahu k této komunikaci a zprávám zaslaným na přístrojích na pracovišti.


Existuje právo nebo povinnost být rodičem? Interrupce a umělé oplodnění V roce 1976 došlo ze strany Komise k rozšíření působnosti článku 8 na otázku interrupcí: […] legislativa upravující interrupci se dotýká soukromého života, jelikož během těhotenství je soukromý život ženy úzce spojen s vyvíjejícím se plodem.51 Z výkladu článku 8 není možné dovodit právo na interrupci, zákaz interrupce spadá do rozsahu práva stěžovatelek na respektování jejich tělesné a morální integrity, která je součástí pojmu „soukromý život“. K takému rozhodnutí dospěl velký senát ve svém rozsudku proti Irsku.52 Článek 8 také přiznává právo na včasný přístup ke všem dostupným vyšetřením, které jsou potřeba k diagnostice a přijetí adekvátního rozhodnutí (a požaduje skutečnou dostupnost těchto služeb); zároveň s právem na přístup k poskytnutí prenatální péče. Za tímto účelem jsou státy povinné zajistit dané lékařské služby takovým způsobem, aby se právem na respektování svobody svědomí lékařů neodepíral dotčeným ženám přístup k lékařským službám, na které mají právo.53 Interrupce se však nedotýká jenom práva budoucích matek, ale také práva budoucích otců. Štrasburští soudci v tomto směru dospěli k závěru, že právo potenciálních otců na respektování jejich soukromého a rodinného života nemůže být vykládáno tak široce, aby zahrnovalo právo být konzultován nebo právo obrátit se s otázkou interrupce, kterou hodlá jejich manželka podstoupit, na soud. K takovému rozhodnutí dospěl soud při výkladu práva na respektování soukromého života těhotné ženy jako práva, které vytlačuje jakákoli práva otce, neboť „osoba, která je graviditou primárně dotčena a rozhoduje o jejím pokračování nebo ukončení, je těhotná žena“. Toto stanovisko Soudu bude podrobně vylíčeno níže ve věci Evans. Obdobně ve věci Boso, Soud dospěl k názoru, že stížnost otce, vůči rozhodnutí jeho manželky podstoupit interrupci, které s ním jeho

51

Brüggeman a Scheuten (rozhodnutí).

52

A, B, a C proti Irsku [VS].

53

R.R. proti Polsku.



manželka neprokonzultovala, je zjevně nedůvodná, a proto byla zamítnuta.54 Zdá se, že dle judikatury rozhodnutí nebýt rodičem, v případě kde jsou ve hře zájmy obou budoucích rodičů, má převahu nad vůlí rodičem být. V případě, že je ohrožena tělesná integrita matky, převaha jejích autonomních práv je takřka automatická. Zatímco v případech interrupcí Soud práva otců podřídil těm matčiným, jeho pohled na rozhodnutí o oplodnění je jiný. Věc Evans dala Soudu možnost vyjádřit se k aplikaci lidsko-právních ustanovení na použití „nových metod reprodukce“ a k právům a vztahům, které oplodnění doprovázejí. Soud přijal v této citlivé otázce etické povahy rozhodnutí v roce 2007. V daném případě šlo o odběr vajíček z vaječníků stěžovatelky pro účely in vitro fertilizace (IVF). Stížnost stěžovatelky směrovala proti legislativě, která umožňovala jejímu bývalému partnerovi zpětvzetí jeho souhlasu s uskladněním a užitím zmražených embryí, čímž jí znemožňovala počít dítě, s nímž by si byla geneticky příbuzná. Soud ve svém rozhodnutí nejdříve upřesnil rozsah pojmu „soukromý život“, který zahrnuje také právo na respektování rozhodnutí stát se rodičem. Následně podotkl, že k oběma stranám procesu asistované reprodukce, jak k muži, tak k ženě, by mělo být přistupováno stejně, a to bez ohledu na rozsah jejich účasti na daném procesu. Uskladnění a užití oplodněných vajíček tedy vyžaduje trvalý souhlas obou zúčastněných stran. Protože nemožnost počít dítě není nevyhnutným důsledkem odnětí svobody, článek 8 není omezený, když se týká osob zbavených svobody.55 Článek 8 je aktuálně interpretován i jako zahrnující volbu, jak se stát rodičem. Ve věci Ternovszky stěžovatelka namítala, že zákon, který odstrašoval zdravotní personál od osobní asistence při porodu potenciálním odsouzením, ji prakticky znemožnil porodit doma místo v nemocnici. Soud shledal, že pojem osobní autonomie je základním principem, který stojí v pozadí výkladu záruk článku 8. Právo na rozhodnutí stát se rodičem tedy zahrnuje rovněž právo vybrat si, za jakých okolností k tomu dojde. Dle Soudu jsou pro účely článku 8 okolnosti porodu nesporně součástí jedné ze stránek soukromého života jednotlivce.

Uznání právních vazeb Soud již měl vícero příležitostí konstatovat,56 že řízení o určení otcovství spadá pod článek 8. I když již byl Soud požádán o vyjádření ve věci určení právní nebo biologické vazby mezi dítětem narozeným mimo manželství a jeho biologickým otcem, 54 55 56

Boso proti Italii (rozhodnutí). Ohledně pojmu oběť v případě ukončení těhotěnství, X proti Spojenému království (rozhodnutí), 13. květen 1980. Dickson proti Spojenému království. Viz, kromě jiného, Backlung proti Finsku; Mikulić proti Chorvatsku; Jäggi proti Švýcarsku.


odpověď ohledně působnosti článku 8 bude stejná jako v případě řízení, jehož účelem je soudní zrušení již existujících rodinných vazeb.57 Ve všech těchto případech Soud nepodřazuje dané řízení pod „rodinný život“. Právo znát svého předka je důležitou součástí osobní identity jednotlivce, a tedy spadá do působnosti pojmu „soukromý život“.58

Dotýkají se bezpečnostní opatření přijatá státem soukromého života? Opatření přijatá státem, jejichž účelem je ochrana veřejnosti před různým druhem nebezpečí, jako povinnost být v autě připoután bezpečnostním pásem nebo povinnost užívat při práci bezpečnostní zařízení, rovněž spadá do působnosti článku 8, byť jsou tato opatření ve většině případů odůvodněna limitační klauzulí.

Ochrana tělesné a morální integrity Již bylo řečeno výše, že pojem „soukromý život“ je velice široký. Dle okolností daného případu, může pod soukromý život spadat také tělesná a morální integrita jednotlivce. Vzhledem k tomu může dojít k překrývání článku 8 s článkem 3, a to zejména v případech, kdy je jednotlivec uvězněn nebo jinak zbaven osobní svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy. Nedobrovolný nebo nucený lékařský zákrok nebo vyšetření, jakkoli malý, spadá do rozsahu článku 8 na ochranu „soukromého života“. To, jestli jde o zásah odůvodněný dle odst. 2 článku, je Soudem zkoumáno ve druhé etapě. Pro jasnější přehled je možné uvést několik případů, kde právo na tělesnou a morální integritu bylo (nebo mohlo být) posuzováno pod článkem 8: podání léku vážně postiženému nezletilému dítěti v rozporu s přáním matky;59 osobní prohlídka všech návštěvníků věznice bez ohledu na existenci odůvodněného podezření ze spáchání trestného činu;60 nucené podání látky způsobující dávení podezřelému obchodníku s narkotiky s cílem získat polknutou psychotropní látku; 61 a nucené gynekologické vyšetření vězenkyně.62 Mezi

57

Rasmussen proti Dánsku.

58 59

Anayo proti Německu. Glass proti Spojenému království.

60

Wainwright proti Spojenému království (rozhodnutí).



případy duševní integrity patří například: vyhoštění duševně postižené osoby na místo, kde by neměla přístup k lékařské péči, kterou její stav vyžaduje;63 a opakované psychiatrické vyšetření, ke kterým docházelo v krátkých intervalech z důvodu spojení několika trestních řízení.64

Vzájemné působení mezi článkem 8 a článkem 3 Soud již byl vícekrát vyzván k rozhodnutí stížností, jež namítaly jak porušení článku 8, tak porušení článku 3. Vzájemnou působnost mezi těmito články odůvodňuje široký záběr soukromého života, a proto může být za určitých okolností poskytnuta ochrana dle článku 8 také v otázce podmínek detence, které nedosahují intenzity článku 3.65 Za určitých okolností také obráceně Soud po konstatování porušení článku 3, považoval za bezpředmětné zkoumání stížnosti také pod článkem 8.66 Přestože ve věci Costello-Roberts Soud nevyloučil možnost, že článek 8 může poskytnout širší ochranu než článek 3, v daném případě se přikláněl k výlučné aplikaci jenom jednoho z nich.67 Počínaje rokem 2003 začal Soud mnohem častěji zkoumat stížnosti v souvislosti s oběma ustanoveními. Tento sjednocený přístup byl poprvé přijatý ve věci M.C. proti Bulharsku. V daném

61

Jalloh proti Německu [VS]. Nakonec byla stížnost rozhodnuta s odvoláním se na článek 3 s ohledem na závažnost zákroku.

62

Y.F. proti Turecku.

63

Bensaid proti Spojenému království (rozhodnutí).

64

Worva proti Polsku (rozhodnutí). Příklady nucených psychiatrických vyšetření spadajícich do rozsahu článku 8 mohou být nalezeny ve věci Glass, Y.F., Matter proti Slovensku.

65

Raninen proti Finsku. Ve věci Florea proti Rumunsku vystavování již nemocného nekuřáka pasivnímu kouření v průběhu detence, v rozporu s vnitrostátní legislativou zavádějící oddělené prostory pro kuřáky a nekuřáky, se ukázalo jako porušení článku 3.

66

Jalloh; Yazgul Yilmaz proti Turecku, ohledně nuceného gynekologického vyšaření, které by v principu spadalo do rozsahu článku 8.

67

Ve věci López Ostra Soud zaujal jednotné stanovisko, že podmínky, v nichž stěžovatelka a její rodina žily po dobu několika let, byly velice těžké (stěžovatelka napadala nepohodlí způsobené čističkou odpadních vod nachazejíci se par metrů od jejího domova), nicméně nedosáhly minimální míry článku 3.


případě byla čtrnáctiletá dívka68 znásilněna dvěma muži. Jelikož nebyl během vyšetřování nalezen dostatečný důkaz, že stěžovatelka byla k pohlavnímu styku s obžalovanými nucena, a styk byl tedy důsledkem užití síly nebo hrozby, řízení bylo zastaveno. Stěžovatelka se v řízení před Soudem dovolávala mj. porušení článku 8 a 3. Bulharský právní řád jí podle ní a praxe neposkytují účinnou ochranu proti znásilnění a pohlavnímu zneužívání, když vyžadují důkaz o aktivním odporu během styku. Stěžovatelka rovněž namítala způsob, jakým bylo vyšetřování vedeno. Soud opětovně vylíčil, že články 3 a 8 Úmluvy nepožadují po členských státech jenom přijetí patřičné legislativy, která by byla znásilnění postihovala, ale také její aplikaci v praxi prostřednictvím adekvátního vyšetřování a postihu. I přes to, že v některých státech byl důkaz o použití síly ze strany násilníka a důkaz o kladeném odporu oběti k prokázání trestního činu požadován, nejedná se však o případ na evropské úrovni, kde byl každý odkaz na užití fyzické síly z legislativy a/nebo judikatury odstraněn. Rozhodujícím se stala nepřítomnost souhlasu a ne užití síly. Soud připomněl konsenzus, k němuž členské státy Rady Evropy dospěly v případě nutnosti postihovat nedobrovolné pohlavní akty69 a také pohled Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, že v mezinárodním trestním právu každý pohlavní styk, k němuž došlo bez souhlasu oběti je znásilněním. Soud přijal vědecký názor, dle něhož oběti sexuální agrese, zejména ty nezletilé, často na znásilnění reagují tzv. „paralyzovaným strachem“ (traumatický psychologický infantilní syndrom, který se projevuje fyzickým šokem, dezorientací a otupěním), a tedy buď se pasivně dané agresi podrobí, nebo se zachovají tak, jako by se znásilněním neměly nic společné. Soud také zdůraznil potřebu, aby právo a praxe odrážely změny společenských názorů týkající se sexuální autonomie jednotlivce a rovnosti. Jako důsledek Soud dospěl k závěru, že články 3 a 8 pozitivně zavazují členské státy kriminalizovat a účinně trestně stíhat všechny nedobrovolné pohlavní akty bez ohledu na postoj oběti. Soud také poznamenal, že existence dvou neslučitelných verzí skutečnosti - verze oběti a verze obviněných, by ve světle současných standardů mezinárodního a komparativního práva, měla vést k citlivému posouzení důvěryhodnosti jednotlivých výpovědí a ověření všech okolností daného případu, k čemu v dané věci nedošlo. Bez toho, aby se Soud vyjádřil k trestní odpovědnosti obviněných, byl toho názoru, že vedené šetření, zejména postup a přijatý přístup nedostál pozitivním závazkům, které pro Bulharsko vyplývaly z článku 3 a 8 Úmluvy, podle nichž měl být zaveden a aplikován systém důsledně postihující všechny formy znásilnění a pohlavního zneužívaní.

68 69

Minimální věk požadovaný k legálnímu pohlavnímu styku v Bulharsku. Doporučení (2002) 5 Výboru ministrů o ochraně žen před násilím.



K obdobným závěrům dospěl Soud také ve věci E.S. a další. Stěžovatelka namítala nemožnost obdržet předběžné opatření, na jehož základě by manžel (který byl později odsouzen na 4 roky odnětí svobody za týrání, násilí a pohlavní zneužívaní manželky a jejich společných dětí) byl povinen vystěhovat se z obecního bytu, který měli ve společném nájmu. Dle vnitrostátních soudů by mohla stěžovatelka iniciovat řízení k ukončení společného nájmu bytu až po obdržení konečného rozhodnutí v rozvodovém řízení. Mezi tím mohla požádat pouze o vydání předběžného opatření, na jehož základě by se její manžel musel zdržet nepřiměřeného chování. Ústavní soud konstatoval, že práva stěžovatelky nebyla dotčena, jelikož vydání daného předběžného opatření nepožadovala. Přesto tento soud dospěl k závěru, že soudy nižší instance pochybily, když nepřijaly adekvátní opatření na ochranu dětí vůči špatnému zacházení ze strany jejich otce. Závěrem ústavní soud konstatoval, že již samotné konstatování porušení práva stěžovatelů představuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění a nepřiznal jim žádné finanční odškodnění. Poté, co byla změněna právní úprava, bylo stěžovatelce vyhověno v žádostech o ochranné předběžné opatření: první, které zakazovalo jejímu bývalému manželovi vstup do bytu a druhé, které jí přiznávalo výlučný nájem daného bytu. Mezitím však byli stěžovatelé nuceni opustit svůj domov, rodinu a přátelé a dvě z dětí musely změnit školu. Až poté, co byl rozvod konečný, a rok po té, co bylo vůči manželovi za špatné zacházení a násilí podáno trestní oznámení, se mohla stěžovatelka domoci ukončení společného nájmu. Dle Soudu alternativní opatření, které navrhla Slovenská vláda (přikazující bývalému manželovi zdržet se nepřiměřeného chování) by stěžovatelům neposkytlo adekvátní ochranu vůči manželovi a otci, a tedy nepředstavovalo účinný prostředek nápravy.70 Z pohledu Soudu si povaha a vážnost obvinění, které bylo vládou uznané, vyžadovaly bezodkladnou ochranu, která jim však poskytnuta nebyla. Ve vztahu k dětem Soud uvedl, že jednoduché konstatování domácích soudů o porušení jejich práv, není možné považovat za dostatečnou nápravu škody, kterou utrpěly. Slovensko tak dle Soudu nedostálo svému závazku ochránit všechny stěžovatele od špatného zacházení, a porušilo článek 3 a 8 Úmluvy. Otázku porušení článku 3 a 8 Úmluvy může vznést také nepřiměřená délka řízení. Soudu byla ve věci Ebcin předložena násilná praxe rozšířena mezi lety 1984 a 1995 na jihovýchodě Turecka, při níž byli státní zaměstnanci terčem pouliční agrese ze strany teroristů PKK a zabiti nebo vážné zraněni. Stěžovatelka byl jednou z obětí takového útoku, když jí byla do tváře hozena kyselina. Následně byla stěžovatelka rok a půl práce neschopna a došlo k trvalému zdravotnímu poškození, jehož součástí byl i nádor na krku. Soud se rozhodl zkoumat stížnost stěžovatelky, co do závazku státu poskytnout jí ochranu a zajistit, aby osoby odpovědné za nelidské zacházení, které utrpěla, byly okamžitě předvedeny před Soud na základě článků 3 a 8 Úmluvy. Zatímco Soud uznal, 70

Proto se námitka nevyčerpaní domácích prostředků nápravy vznesená vládou ukázala jako nepodložená.


že orgány daného státu nemohou být odpovědny za jakékoli selhání přijetí adekvátních kroků pro individuální ochranu stěžovatelky (pravděpodobnost, že by státní zaměstnanci mohli být ohroženi, terčem útoku nebo zabiti na místě, které bylo terčem terorizmu, nemohla být vyloučena; stěžovatelka však nebyla veřejnou osobou a také neposkytla žádný důkaz ohledně zastrašování nebo hrozby před samotnou agresí), v případě procesních závazků státu, které jej zavazují k řádnému vyšetření skutečností a trestnímu postihu obviněných, dospěl Soud k opačnému verdiktu. S přihlédnutím ke značným průtahům trestního řízení a k celkové délce správního řízení o náhradě škody, Soud rozhodl, že Turecko nedodrželo svůj závazek poskytnout stěžovatelce přiměřenou ochranu vůči vážnému násilnému činu, čímž porušilo články 3 a 8. 71

Povaha rodinného života Na prvním místě je potřeba při zkoumání pojmu „rodinný život“ upřesnit samotný význam slova „rodina“. Pojetí užívané Soudem se během času ve shodě s postoji evropské společnosti měnilo a jeho vývoj může ve světle vyvíjejících se zvyků a obyčejů nadále pokračovat. Soud se ve své judikatuře vícekrát vyjádřil, že pojem „rodinný život“ spadající pod článek 8 se neomezuje pouze na rodiny založené na manželství a může zahrnovat i další faktické vztahy. Při rozhodování o tom, zda vztah může spadat pod „rodinný život“, může být důležitá řada faktorů včetně toho, zda pár žije společně, jaká je délka jejich vztahu, a zda projevili svou oddanost jeden druhému tím, že mají společné děti, nebo jiným způsobem.72 Přístup Soudu je v otázce rozsahu daného pojmu dosti flexibilní, a to právě s ohledem na rozmanitost forem rodinného života v členských státech Rady Evropy, stejně tak jako na důsledky krizí a na směr jejich dalšího vývoje. De facto rodinný život tak byl v rámci Úmluvy postaven na roveň vztahům formálně uzavřeným.73 S ohledem na to, že Soud při rozhodování o existenci rodinného života postupuje případ od případu, hodnotí osobní vazby mezi oběma stranami, není možné vyjmenovat všechny

71

S ohledem na působnost článků 3 a 8 Soud nepovažoval za nutné separátní vyšetření stížnosti dle článku 6 §1.

72

X, Y, a Z proti Spojenému království.

73

Schalk a Kopf proti Rakousku.



vztahy, které zakládají rodinný život. Ostatně, když daná otázka nespadá pod pojem „rodinný život“, může jí být v rámci článku 8 poskytnuta ochrana v rámci práva na respektování soukromého života.

Rodinný život dle článku 8 Za rodinný život se pro účely článku 8 považují vztahy:  mezi dětmi a jejich prarodiči;74  mezi sourozenci bez ohledu na jejich věk;75  mezi strýcem nebo tetou a jeho/jej synovcem nebo neteří;76  mezi rodiči a dětmi narozenými během druhého mimomanželského nebo cizoložného vztahu, především v případech, kde bylo otcovství určeno, a mezi osobami existují blízké osobní vazby;77  mezi adoptivními rodiči/pěstouny a dětmi.78 Rodinný život se neskládá pouze ze sociálních, morálních nebo kulturních vztahů, ale zahrnuje také zájmy peněžní povahy jako institut vyživovací povinnosti,79 dědické práva a omezení z nich plynoucí a otázky týkající se dědictví mezi blízkými příbuznými.80 Z článku 8 však nemůže být výkladem dovozena povinnost států uznat církevní sňatek nebo přijmout speciální právní úpravu, která by pro dědické účely upravovala vztah párů mimo manželství. 81 74

Marckx proti Belgii.

75

Olsson proti Švédsku; a jako dospělí Boughanemi proti Francii.

76

Boyle proti Spojenému království.

77

X proti Švýcarsku.

78

Jolie a Lebrun proti Belgii.

79

Velcea a Mazăre proti Rumunsku. Ve věci Pla a Puncernau proti Andoře Soud objasnil, ze dědická práva mezi vnoučaty a prarodiči spadají do kategorie “rodinný život”, i když testátorka zemřela před adopci svého vnoučete.

80

Merger a Cross proti Francii.


Je zajímavé, že všechny výše zmíněné vztahy byly také součástí kapitoly příručky, která pojednávala o „soukromém životě“. V závislosti na síle, povaze a charakteru osobních vazeb, jsou tyto vztahy zkoumány pod jedním ze dvou zájmů článku 8. Konečný výsledek (ochrana) tedy zůstává stejný.

Je manželství a společné soužití potřebné a dostatečné pro existenci rodinného života? Existence zákonného a ne účelového manželství postačuje na zajištění ochrany dle článku 8 všech zúčastněným: děti se stávají součástí tohoto vztahu od okamžiku narození.82 Manželství, která existují jenom na papíře nebo za peníze, a také manželství, jejichž účelem je jenom obcházení imigračních právních předpisů s cílem legalizace pobytu nebo udělení občanství pod toto ustanovení nespadají. Platné manželství je sice postačující, ale zdaleka ne nevyhnutelnou podmínkou existence rodinného života: vztah mezi matkou a dítětem vždy požívá ochrany, kterou Úmluva poskytuje, a to bez ohledu na rodinný stav stěžovatelky.83 Ve věci Johnston Soud objasnil, že i páry žijící ve stabilním svazku mimo manželství společně se svými dětmi, tvoří rodinný život. Jejich vztah se tak stává nerozeznatelný od podobné společenské jednotky založené na manželství. Obdobně není pro existenci rodinného života potřebné společné soužití.84 Dle soudu: pojem rodina, na kterém je článek 8 postaven, obsahuje také vztah mezi dítětem a rodičem i při absenci společného soužití v jedné domácnosti, a to bez ohledu na fakt, zda se jedná o dítě manželské nebo ne. K zpřetrhání takového vztahu dochází jenom ve výjimečných případech.85

81

Şerife Yiğit proti Turecku.

82

Berrehab proti Nizozemsku.

83

Marckx. Ve věci X proti Spojenému království (rozhodnutí), 1.červenec 1977, Soud nicméně dospěl k závěru, že neexistoval žádný rodinný život mezi matkou a synem, kterého dala na adopci dva roky dříve.

84

Söderbäck proti Švédsku.

85

Boughanemi.



Výjimečnými skutečnostmi, které nezbytně nevedly k ukončení rodinného života, byly shledány například: pozdní uznání dítěte jeho otcem, nezájem otce finančně dítě podporovat nebo rozhodnutí otce, který chce emigrovat do jednoho ze států Úmluvy, svěřit dítě do péče blízkých. Článek 8 může také rozšířit svou ochranu na situace, kde je navázání styku mezi dítětem a jeho opatrovníkem těžké nebo z důvodu chování jeho rodičů nemožné. V takových případech Soud posoudí existenci možného rodinného života s ohledem na současné i předchozí skutečnosti, ale také na okolnosti, jakými je povaha vztahu, který byl mezi rodiči dítěte, jejich plán na založení rodiny, okolnosti rodinné krize a citové pouto k dítěti. 86

Je krevní pouto potřebné a dostačující k založení rodinného života? Přítomnost biologické vazby mezi dítětem a jeho rodičem nezakládá ipso facto rodinný život. I přes to, že se Soud rozhodl nenásledovat přístup, který klade důraz na existenci společenské vazby, absence pokrevního pouta nevypovídá automaticky o neexistenci rodinného života. Je však pravdou, že Soud shledal existenci rodinného života mezi osobami, které nevázalo žádné pokrevní pouto, jenom v jednom případě. Jedná se o věc X, Y a Z, kde měl Soud za to, že stěžovatele - transsexuála, který se narodil jako žena a podstoupil operační změnu pohlaví, spojuje rodinná vazba k dceři, která vzešla z umělého oplodnění po dárcovství spermií. Soud své rozhodnutí postavil na skutečnosti, že stěžovatelovy vztahy nejsou nijak rozeznatelné od těch, které sdílí tradiční rodina a sám se jako transsexuální partner podílel na umělém oplodnění jako otec dítěte. Ochranu článku 8 však dle Soudu nezasluhuje pokrevní příbuzenstvo bez absence jakéhokoliv právního nebo faktického prvku, který by prokazoval existenci blízkého osobního vztahu.87 Ukončení rodinného života Jednou založené rodinné pouto může být následnými událostmi zpřetrháno, i když se tak může stát jen za výjimečných okolností. K takové skutečnosti dochází většinou v případě adopce nebo vyhoštění. Dle štrasburské judikatury se tak děje jenom za výjimečných okolností a události, jako ty následující nemohou samy o sobě a/nebo automaticky rodinný život ukončit:88 86 87

Keegan proti Irsku. G. proti Nizozemsku.

88

Boughanemi.


   

rozvod;89 rozpad společného života také v případě vyhoštění;90 rozhodnutí o svěření dítěte do péče;91 adopce.92

Založení rodinného života adopcí Věc Wagner a J.M.W.L. nastolila otázku uznání cizího rozhodnutí o osvojení ve prospěch svobodné adopční matky. Od vydání daného rozhodnutí se adopční matka k dívce chovala jako by byla její vlastní. Lucemburské soudy však zamítly výkon daného zahraničního rozhodnutí, když dle tamní právní úpravy nebyla pro svobodné osoby adopce přípustná. Dle Soudu tak daným zamítnutím došlo k „zásahu“ do práva na respektování rodinného života. Pole Soudu panoval v Evropě v dané otázce konsenzus, když ve většině členských států Rady Evropy byla pro svobodné osoby adopce bez jakýchkoli omezení přípustná. Jelikož má v daných věcech přednost nejlepší zájem dítěte, Soud shledal, že vnitrostátní soudy nemohly bezdůvodně přehlédnout právní stav, který byl založen na platném rozhodnutí cizí země a který odpovídal rodinnému životu ve smyslu článku 8. Národní soudy tak nemohly bezdůvodně odmítnout uznat rodinné vazby, které de facto pojily stěžovatelku a její dítě. Ty si zasluhovaly plné ochrany.

Domov Dle článku 8 má pojem domov autonomní povahu, což znamená, že posouzení, zda dané obydlí bude „domovem“ ve smyslu Úmluvy, bude záležet na skutkových okolnostech daného případu. Dle definice Soudu bude domovem většinou místo, kde

89

Berrehab; Hendriks proti Nizozemsku.

90

Yousef proti Spojenému království.

91

Margareta and Roger Andersson proti Švédsku.

92

X proti Spojenému království.



osoby trvale bydlí nebo ke kterému mají dostatečné a trvající vazby. 93 Jelikož se dle mínění Soudu obě oficiální verze Úmluvy v tomhle bodě liší ("home/domov” je termín používaný anglickou verzí, zatímco francouzská verze užívá širší konotace "domicile/obydlí”), rozhodl se Soud pro výklad mnohem extenzivnější.94 Pod tento pojem spadá:  domy na prázdniny, druhé domovy a také hotely poskytující dlouhodobé ubytování;95  dlouhodobé obývání domu patřícího do vlastnictví jiné osoby;96  obývání sociálního bytu stěžovatelem, který dle vnitrostátního práva již pozbyl právo k jeho užívání; 97  obchodní prostory v případě absence rozdílu mezi kanceláří jednotlivce a jeho soukromým obydlím nebo mezi soukromou a podnikatelskou činností;98  sídlo společnosti, pobočky či jiných obchodní prostory;99  netradiční obydlí jako karavany a jiné se zemí pevně nespojené příbytky;100  životní podmínky jednotlivce (společně spadají pod pojem soukromý, rodinný život a domov).101 Pro účely článku 8 se za domov nepovažuje:

93

Prokopovich proti Rusku (rozhodnutí); Gillow proti Spojenému království (rozhodnutí); McKay-Kopecka proti Polsku (rozhodnutí).

94

Niemietz proti Německu.

95

Demades proti Turecku (rozhodnutí).

96

Menteş a další proti Turecku (rozhodnutí).

97

McCann proti Spojenému království.

98

Niemetz.

99

Stés Colas Est a další proti Francii..

100 Buckley proti Spojenému království; Chapman. 101 Moldovan a další proti Rumunsku (č. 2).


 prádelna náležící do spoluvlastnictví majitelů bytů a sloužící k občasné využití;102  umělcova šatna;103  samotný pozemek, na kterém vlastník praktikuje nebo umožňuje vykonávat sport, v daném případě hon. 104 Některé otázky dotýkající se práva dané obydlí užívat, jako vyvlastnění nebo výška nájmu bude Soud zkoumat pod článkem 1 Protokolu č. 1, a tato příručka se tak nimi nezabývá.

Je vlastnictví potřebné a dostatečné pro vytvoření domova? Aby byla stížnost zkoumána pod článkem 8, není nezbytné ani postačující prokazovat vlastnictví k danému domovu, dokonce může jít i o bydlení, které bylo postaveno nelegálně. 105 Když se však stěžovatel domáhá ochrany „domova“, ve kterém nikdy nebo téměř nikdy nebydlel, nebo který nebyl po značnou dobu obýván, jsou vazby k tomuto vlastnictví natolik oslabeny, že nemohou spadat pod článek 8.106 V tomto smyslu Soud upřesnil, že možnost zdědit majetek nezakládá dostatečně konkrétní vazbu, dle níž by dané vlastnictví mohlo být považováno za „domov“. 107 Není ním ani úmysl, postavit dům na pozemku, o němž stěžovatel tvrdí, že tam má kořeny.108

102 Chelu proti Rumunsku. 103 Hartung proti Francii (rozhodnutí). 104 Friend and Countryside Alliance a další proti Spojenému království (rozhodnutí). 105 Buckley, Prokopovich. 106 Andreou Papi proti Turecku (rozhodnutí). 107 Demopoulos a další proti Turecku [VS]. 108 Loizidou proti Turecku.



Korespondence Právo na respektování korespondence chrání důvěrnost soukromé komunikace mezi lidmi a zaručuje právo na nepřerušovanou a necenzurovanou komunikaci s jinými osobami. Pro posouzení, zda se jedná o zásah do toho práva, nezáleží na tom, jak je zásah malý, a proto je poskytovaný stupeň ochrany značně vysoký: již otevření jednoho dopisu bude zásahem.109 S ohledem na technický vývoj byl výklad Soudu slova korespondence pojat skrze evolutivní interpretaci. Kromě tradičních dopisů zahrnuje pojem „korespondence“ pro účely článku 8 také:  předešlé formy elektronické komunikace jako dálnopis;110  telefonické hovory111 a záznamy o učiněných hovorech jako den a délka hovoru či vytočené číslo;112  pagerem zanechané vzkazy;113  elektronické zprávy (e-maily) a informace o navštívených webových stránkách;114  soukromá rádiová komunikace,115 k níž nedošlo na veřejné frekvenci všem dostupné;116  odposlech komunikace učiněné během pracovní činnosti nebo z obchodních prostor; 117 109 Narinen proti Finsku. 110 Christie proti Spojenému království. 111 Klass; Malone; Margareta a Roger Andersson. 112 P.G. a J.H. 113 Taylor-Sabori proti Spojenému království. 114 Copland proti Spojenému království. 115 Camenzind proti Švýcarsku. 116 B.proti proti Švýcarsku (rozhodnutí). Podobně ve věci Muscio proti Itálii (rozhodnutí), Soud objasnil, že i když obdržení “spamů” do elektronické pošty představuje zásah do práv na respektování soukromého života, uživatelé e-mailu, kteří jsou napojeny na Internet, jsou si vědomi vystavení riziku, že takové zprávy dostanou. 117 Kopp proti Švýcarsku; Halford proti Spojenému království.


 zadržení elektronických dat během prohlídky právní kanceláře;118  zadržení balíku celním úřadem.119 Skutečnost, že se odposlech týkal komunikace učiněné z pracovních telefonů, které patří zaměstnavateli, není pro účely aplikace článku 8 relevantní.120

Je totožnost odesílatele a adresáta důležitá? I když je právo na respektování korespondence zaručeno všem, totožnost těch, do kterých práva bylo zasaženo, je pro určení, zda byl zásah dle odst. 2 přípustný, důležitá. Tato otázka bude řešena níže. V obecné rovině privilegované komunikace jako ty mezi advokátem a klientem požívají značnou ochranu. V závislosti na daných okolnostech bude jednoduchá výměna dopisů mezi jednotlivci bez ohledu na to, jestli je odesílatel nebo adresát ve výkonu trestu odnětí svobody, požívat stejný stupeň ochrany.121 Je obsah komunikace důležitý? Obsah korespondence není pro posouzení zásahu důležitý:122 ochrana článku 8 se týká spíše prostředků a způsobu jako obsahu samotné komunikace. Tvrzení státu, že se daný telefonický hovor týkal trestné činnosti, a tedy nemůže požívat ochrany dle článku 8, jsou tak pravidelně zamítané. Tyto skutečnosti však mohou hrát roli při aplikaci limitační klauzule.

118 Wieser a Bicos Baeiligungen GmbH proti Rakousku. 119 X proti Spojenému království (rozhodnutí), 12.říjen 1978. 120 Halford. 121 Silver a další proti Spojenému království. 122 Frérot proti Francii.



Část II – Limitační klauzule V případě, že stížnost spadá do rozsahu aplikace čl. 8, pokračuje Soud v jejím zkoumání dle konkrétních bodů. Znění odst. 2 čl. 8 umožňuje detailní posouzení stížnosti bod za bodem. Kladná odpověď na otázku:  Došlo k zásahu do některého ze zájmů chráněných čl. 8? bude nevyhnutně vést k otázkám následujícím:  Je zásah v souladu s právem?  Sleduje legitimní cíl?  Je nezbytný v demokratické společnosti? I přes to, že Soud tímto způsobem zkoumá každou stížnost namítající porušení čl. 8, dle skutkových okolností daného případu se nemusí nutně každý bod podrobit detailní analýze.

Co je zásahem do zájmů chráněných článkem 8? Demonstrativní seznam aktivit považovaných za zásah do práva do chráněných práv:  odebrání dítěte jeho rodině a umístnění do náhradní ústavní nebo pěstounské péče; 123  osobní a domovní prohlídky;124  telefonní odposlech125 a v obecné rovině odposlech jakékoli komunikace bez ohledu na užité prostředky;126  neumožnění vysídleným osobám vrátit se do jejich příbytků;127  zastavení a/nebo kontrola korespondence vězňů;128 123 Olsson. 124 Murray proti Spojenému království; Chappell proti Spojenému království, Funke proti Francii. 125 Klass. 126 Bykov proti Rusku, věc týkajíci se nahrávání rozhovorů na dálku pomocí rádiem ovládaného zařízení. 127 Kypr proti Turecku [VS].


 sběr a uchovávaní osobních údajů jednotlivce;129  rozhodnutí týkající se obecního plánování;130  vyhošťovací příkazy;  udržování v platnosti legislativy, která zasahuje do soukromého života stěžovatele;131  pochybení přijmout náležitá opatření zavádějící soudní příkazy, jejichž cílem je ochrana před násilníkem; 132  odvolání úředníka z funkce na základě důvodů týkajících se jeho soukromého života;133  televizní šíření fotografií obviněného se souhlasem policie;134  přítomnost zápachu ze skládky komunálního odpadu nacházející se v bezprostřední blízkosti cely vězně; 135  pořizování fotografií nově narozeného dítěte bez předcházejícího souhlasu rodičů a zadržování negativů;136  absence předpisů zajišťujících poskytnutí odškodnění za ujmu na zdraví způsobenou pochybením lékaře státní nemocnice;137 128 Campbell a Fell proti Spojenému království . 129 Leander. 130 Buckley. 131 Schonenberger and Durmaz proti Švýcarsku; Norris proti Irsku. 132 A proti Chorvatsku. 133 Özpınar proti Turecku. 134 Toma proti Rumunsku. 135 Brânduşe proti Rumunsku. 136 Reklos and Davourlis proti Řecku.. 137 Codarcea proti Rumunsku.



 neúčelnost řízení ohledně přístupu k osobnímu spisu tajných služeb;138  nucený lékařský zákrok i přes nesouhlas stěžovatele a v rozporu s jeho kulturním přesvědčením, jež se váže k jeho etnickému původu;139  nepovolený přístup k osobním, zejména lékařským údajům;140  zápis jména do evidence úpadců;141  nemožnost domoci se vyškrtnutí ze seznamu osob trvale pobývajících na daném místě;142  zamítnutí žádosti o znovuvystavení143 nebo navrácení osobních dokladů jednotlivce;144  vyhoštění usazeného přistěhovalce.145

Kdo nese v případě zásahu důkazní břemeno? Je na stěžovateli, aby Soudu prokázal, že došlo k zásahu do jeho práv chráněných čl. 8. Nicméně se nemusí jednat o přímý důkaz, který by zásah prokázal. To znamená, že již samotná existence legislativy umožňující namítaný zásah společně se skutečností, že stěžovatel o ní věděl, může postačovat k tomu, aby Soud bez jakéhokoli přímého důkazu shledal, že k danému zásahu došlo. Jinými slovy je možné říci, že udržování v platnosti právní úpravy, je s určitou pravděpodobností k prokázání porušení Úmluvy

138 Haralambie. 139 Matter proti Slovensku a V.C. proti proti Slovensk.u . 140 I. proti Finsku. 141 Albanese, Vitiello a Campagnano proti Itálii. 142 Babylonová proti Slovensku. . 143 M. proti Švýcarsku. 144 Smirnova proti Rusku. 145 A.A. proti Spojenému království.


postačující. Jinak je pro stěžovatele, který neutrpěl žádnou materiální újmu nebo jemuž následkem výkonu namítané legislativy vznikla újma morální, velice těžké unést důkazní břemeno. To platí zejména v případě použití operativně pátrací techniky k tajnému sledování, jejíž použití je ze samé podstaty věci velmi obtížné prokázat, zejména v dané době a pro osoby, které jsou sledovány. Jelikož mohou v takovém případě stěžovatelé namítat pouze určité podezření ze sledování jejich osoby, kde jediným důkazem je existence legislativy, která tyto zásahy umožňuje, bude Soud odůvodněnost dané stížnosti posuzovat ve světle souhrnu všech okolností daného případu, zejména se zaměřením na možnost, že tyto tajné pátrací techniky byly v případě stěžovatele použity. Neomezí se tak jenom na zkoumání přímých důkazů, jelikož je ve všeobecnosti velice těžké až nemožné takové důkazy opatřit.146 Ve svém hodnocení bere Soud v potaz také dostupnost vnitrostátních prostředků nápravy. Jejich absence ve spojení s podezřením a obavou široké veřejnosti ohledně zneužívání pravomocí tajné služby, spustí kontrolní mechanizmus Soudu i v případě, že pravděpodobnost tajného sledování je v daném případě malá. Za určitých okolností, postačí k tomu, aby se Soud daného případu chopil, prokázání určité pravděpodobnosti zásahu. Napadení samotné „existující právní úpravy“, které neodporuje ustanovení článku 34, jenž obecně zakazuje jednotlivcům namítat in abstracto porušení Úmluvy (zákaz actio popularis), byla úspěšná v případech, kdy se tvrzený zásah dotýkal mimořádně důležité oblasti života jednotlivce, jako je oblast sexuální. Ve věci Norris Soud shledal, že již samotná existence zákona, který trestně postihuje homosexuální chování, představuje zásah do zájmu chráněného článkem 8 – i když stěžovatel nebyl za takové chování nikdy stíhán nebo odsouzen – jelikož nutí dotčenou osobu modifikovat své chování, které tvoří intimní a důležitý aspekt osobnosti nebo ho vystavuje možnosti trestního postihu.

Je zásah odůvodněný? Obecné úvahy Poté, co došlo ze strany orgánů veřejné moci k zásahu do jednoho ze zájmů čl. 8, je úkolem Soudu posoudit, jestli je tento zásah dle odst. 2 ospravedlnitelný. Jelikož limitační klauzule za určitých podmínek umožňuje omezení práv, které Úmluva poskytuje, rozsah její působnosti musí být přísně vymezen. Soud tedy přijal mnohem striktnější přístup: výčet výjimek je taxativní a jejich výklad je rigorózní.147 V souladu se všeobecnou zásadou, jednomyslně potvrzenou štrasburskou judikaturou, musí být každé

146 Věc Kennedy proti Spojenému království, ve níž Soud opětovně připomenul přístup a principy uvedené původně ve věci Klass a Malone. 147 Sidiropoulos proti Řecku.



omezení ochrany práv, které Úmluva garantuje, výslovně samotnou Úmluvou zmocněné nebo ospravedlněné. V souladu s článkem 18 mohou být omezení využita k účelům, pro něž byla přijata.

Je zásah „v souladu s právem”? Druhá fáze testu, v níž se zkoumá oprávněnost zásahu, počíná prokázáním právního základu daného zásahu. Jestliže k zásahu došlo v souladu se zákonem, namítané chování neodporuje čl. 8 (i když v pozdější fázi testu nemusí být považován za nezbytný nebo přiměřený). V opačném případě porušuje tvrzený zásah Úmluvu a Soud již další podmínky nezkoumá. Toto kritérium je společné všem kvalifikovaným právům a to i přes to, že anglická verze článků 9 až 11 si zvolila formulaci “prescribed by law/na základě zákona” namísto “in accordance with law/v souladu se zákonem”. Přesto Komise a Soud danému rozdílu nikdy nepřipisovaly konkrétní relevanci;148 oba výrazy jsou považovány za rovnocenné o to více, že francouzská verze užívá bez jakéhokoli rozdílu znění “prévue par la loi”. Soulad zásahu se zákonem zkoumá Soud v tříetapovém testu, v němž jsou vyhodnocované skutečnosti:  existence zákonného podkladu ve vnitrostátním právu,  přesnost a určitost jeho znění a  sledovaný cíl. Smysl „zákona“ pro účely Úmluvy Skutečnost, že daný zásah musí mít nezbytně základ ve vnitrostátní právní úpravě, je obsažena v samotné zásadě legality neboli zákonnosti. Když není názor Soudu v silném rozporu se stanovisky soudů národních, musí být daný zákon Soudem posouzen ve světle vnitrostátního výkladu.149 Tato zdrženlivost Soudu pramení ze skutečnosti, že otázky znění vnitrostátních zákonů se toliko týkají jenom skutkových okolností dané věci. Soud toto kritérium vykládá široce a oprávněnost zásahu může být založena jak na národní právní úpravě, tak na jiném prameni, jako je kodex profesního chování, nepsané zásady common law, předpisy Evropské Unie nebo mezinárodní, dvoustranné nebo mnohostranné, smlouvy. Naopak dostatečný zákonný podklad ve smyslu

148 Sunday Times proti Spojenému království. 149 Roche proti Spojenému království [VS].


odst. 2 čl. 8 postrádají: předpisy správní povahy, výnosy, nařízení a jiné prameny práva charakterizované vysokou mírou flexibility, možností při jejich aplikace užít široké uvážení, jejich nezávaznost či nepřístupnost.150 Na druhém místě Soud zkoumá obsah daného zákona, oblast, kterou upravuje, jakož i počet a postavení těch, kterým je adresován. Účelem je vyhodnocení jeho přesnosti a určitosti. Tento aspekt může být definován jako požadavek „přístupnosti” daného zákona. Na jedné straně musí norma upravovat specifickou situaci dané věci, na straně druhé, z pohledu subjektivního, musí být občan dostatečně informován o tom, jaké právní normy jsou, za určitých okolností na případ aplikovatelné. 151 Třetí aspekt, který je přímo spojen s těmi předešlými, vyžaduje předvídatelnost následků určitého chování jednotlivce: každý jednotlivec by měl mít možnost upravit své chování v souladu s ustanoveními zákona. Je samozřejmostí, že hledání jistoty nemusí vést ke striktní rigiditě při tvorbě právních textů. Zákony často užívají termíny, které jsou více méně nejasné, a proto je jejich výklad a aplikace otázkou praxe. Konec konců zákon, který orgánům veřejné moci přiznává diskreční pravomoc, musí také určit cíl, který dané orgány při své volbě sledují, aby každá taková volba mohla být posouzena a potenciálně prohlášena ultra vires. Popsaná analýza byla zvláště přítomna v určité kategorii případů, předně v těch, které se týkaly opatření péče o děti, korespondence vězňů, tajného sledování a nedávných imigračních případů.

Praktická aplikace zásady legality Následující stránky poskytují příkladný přehled způsobu, jakým Soud v případech, kde se zabývá řadou substantivních problémů, zásadu legality aplikuje.

Náhradní péče Státy jsou tradičně vybaveny speciální legislativou dotýkající se náhradní péče. Proto se často nestává, že by stížnost vznesená před Soudem namítala absenci právního základu. To samé však nelze nemůže říct o námitkách, které poukazují na absenci určitosti a přesnosti platné právní úpravy. Vnitrostátní zákon je nejčastěji napaden z důvodu své přehnané nejasnosti co do

150 Shimovolos proti Rusku. 151 Malone.



rozsahu a významu pravomocí svěřených orgánům sociálních péče. Ty mohou odebrat dítě z péče rodičů nebo rozhodnout o jeho náhradní péči.152 Ve věci Olsson byla namítaná právní úprava, která umožňovala odebrání dětí do náhradní péče kvůli „nedostatku péče“ a „z důvodu jiné okolnosti vlastní dané rodině”. Soud projevil jistou zdrženlivost k předloženým argumentům, dle nichž i normy vyjádřené „víceméně obecně“ mohou uspokojit požadavek legality, zejména když široké pravomoci sociálních pracovníků mohou účelně vyvážit příslušné procedurální záruky, a to jak na úrovni správní tak soudní. Ve věci T.P. a K.M. Soud vzal navíc v potaz stupeň nebezpečí újmy, která dítěti hrozila před samotným zásahem veřejných orgánů. Soud v daném případě specifikoval potřebu přednosti účinné ochrany dítěte, která by mohla být nepatřičně zmařena, kdyby nebyly příslušné orgány nadány pravomocí zasáhnout jenom v situacích konkrétní a aktuální újmy.

Monitorování korespondence vězňů a úprava jejich návštěv Monitorování korespondence vězňů vznáší otázky, které se dotýkají jak veřejné bezpečnosti, tak ochrany základních práv jednotlivce. Jelikož je korespondence s osobami v detenci používána jako základní prostředek pro komunikaci s vnějším světem, každé její narušení může zasáhnout do jejich osobní sféry. V souladu se zásadou zákonnosti byl Soud vyzván vyjádřit se ve dvou podstatných otázkách: povaha zákonného podkladu, který dané monitorování umožňuje a jeho dostatečná určitost. K porušení zásady zákonnosti došlo ve věci Silver a další, která se týkala monitorování korespondence vězňů, jež bylo pro účely vězeňské služby upraveno správním nařízením Ministerstva vnitra. Soud byl toho názoru, že i když většina omezení do korespondence vězňů odpovídá oficiální zákonné úpravě, zásah, který je založen na interních neveřejných předpisech nebo směrnicích adresovaných ředitelům věznic, které nemají sílu zákona, je neslučitelný s požadavky článku 8. Naopak ve věci Enea153 Soud shledal porušení čl. 8 ze strany Itálie, když italská právní úprava, konkrétně zákon o výkonu odnětí svobody, na základě něhož byla monitorována korespondence stěžovatele, nestanovila délku období, po které může být korespondence monitorována, či důvody, které ji mohou ospravedlnit. Daný zákon také neuváděl s dostatečnou jasností rozsah a způsob výkonu diskrece svěřené orgánům veřejné moci, čímž neposkytl ani minimální stupeň ochrany, kterou vláda práva v případě ochrany proti svévoli vyžaduje.

152 Eriksson proti Švédsku. 153 Viz také věc William Faulkner proti Spojenému království.


Co se týče přístupnosti a předvídatelnosti práva, byla stěžovateli někdy namítána také nemožnost přizpůsobit své chování předmětné regulaci, když danému zákonu nemohli porozumět nebo se s ním obeznámit. Ve výše zmíněné věci Silver Soud konstatoval porušení čl. 8 s odůvodněním, že orgány veřejné moci své konání odvozovaly od nařízení a směrnic, které vězňům nebyly přístupné, a zároveň jim neposkytly dostatečný přehled o omezeních, které na jejich chování aplikovaly. Obdobně byla nedostatečnou shledána právní úprava výkonu trestu odnětí svobody v řadě stížností proti Polsku, která počítala s automatickou cenzurou korespondence vězňů a dostatečně neuváděla způsob jejího výkonu orgány veřejné moci.154 V daném případě příslušná ustanovení nečinila v případě cenzury žádný rozdíl mezi různými kategoriemi osob, s nimiž si vězni korespondovali. V důsledku toho byla předmětem cenzury také korespondence obsahující individuální podání vězňů ke komisi nebo soudu. Krom toho absence procesních záruk stála v cestě opravným prostředků a příslušné orgány nebyly povinny podložit sledování formálním a odůvodněným rozhodnutím.155 Soud tuto zásadu v roce 2009, kdy se poprvé zabýval zásadou lékařského tajemství ve vězení, rozšířil také na komunikaci mezi odsouzeným pacientem a jeho lékařem, jež byla zadržována a kontrolována vězeňským lékařem.156 Ve věci Gülmez senát jednohlasně rozhodl, že došlo k porušení článku 8. V daném případě právní úprava, která umožňovala omezit návštěvy vězně, přesně neuváděla přečiny a sankce, které by takové rozhodnutí o omezení doprovázely, nebyla dostatečně určitá a přesná na to, aby vězni poskytla vhodnou ochranu proti svévolným zásahům do jeho práva na respektování rodinného života.

Aplikace tajných sledovacích technik Užití tajných sledovacích technik je předmětem narůstajícího počtu stížností. Technický vývoj v této oblasti přinutil Soud přizpůsobit tradiční zásady odst. 2 čl. 8 důmyslným metodám zásahů do soukromého života. V roce 2010 vydal Soud svůj první rozsudek, v němž se v kontextu trestního vyšetřování zabýval sledováním pomocí systému GPS. 157 Ve svém hodnocení Soud 154 Niedbala proti Polsku; Mianowski proti Polsku. 155 Salapa proti Polsku. 156 Szuluk proti Spojenému království.



zdůraznil rozdíl mezi opatřeními, kterých bylo v daném případě použito, a méně dotěrnými pátracími technikami vizuálního nebo zvukového charakteru, vůči kterým je aplikace záruk volnější. Z pohledu štrasburské judikatury je důraz především kladen na nezbytnost vyloučení zneužití těchto praktik. Každá vnitrostátní úprava ve věci tak musí být natolik určitá, aby z ní bylo jasné, za jakých okolností jsou orgány veřejné moci oprávněny tato opatření použít. Kromě tohoto požadavku byly Soudem formulovány i následující minimální záruky. Vnitrostátní právní úprava musí určit: okruh trestních činů, které mohou použití daných prostředků odůvodňovat, subjektivní omezení určitého okruhu osob, maximální délku monitorování, kontrolu daného systému, pravidla nakládání, sdílení a uchovávání obdržených informací, opatření, která musí být při poskytování těchto informací třetím osobám přijata, okolnosti, za nichž mohou být dané informace zlikvidovány.158 Zároveň je potřeba zajistit ex ante nebo ex post facto soudní nebo jinou skutečně (objektivně a subjektivně) nestrannou kontrolu celého systému, orgánem, který by byl fakticky i hierarchicky na orgánu, který daná opatření přijímá, nezávislý a zároveň by byl nadán pravomocí ověřit pravost a důvěrnost obstaraných záznamů. V případě, že vnitrostátní právní úprava jeden ze zmíněných prvků opomene, Soud přistoupí k přezkumu národní judikatury, která by mohla být pro zajištění ochrany jednotlivců relevantní. Za všech okolností je však přístup Soudu přísný, jelikož doplnění národní úpravy soudní cestou nemůže zhojit všechny podstatné mezery relevantních zákonných ustanovení.159

Oprávnění policie zastavit a prohlédnout osobu Ve věci Gillan a Quinton byl Soud vyzván vyjádřit se k donucovacím prostředkům, k jejichž užití byla policie na základě protiteroristického zákona nadána. Na základě zákona mohla policie zastavit a provést prohlídku jakékoli osoby, na jakémkoli místě a to bez upozornění, bez ohledu na to, jestli měla důvodné podezření ze spáchání zločinu, jenom z toho důvodu, že uniformovaný příslušník policie to „pro účely prevence předcházení teroristickým útokům“ považoval za vhodné. Dle Soudu široká míra diskrece, kterou daná legislativa poskytovala jak ve smyslu oprávnění k takové prohlídce, tak ve smyslu její aplikace v praxi, postrádala dostatečné právní záruky proti zneužití. Předně Soud poznamenal, že oprávněnost takového zásahu dle 157 Uzun proti Německu. 158 Weber a Saravia proti Německu (rozhodnutí); Asociace pro evropskou integraci a lidská práva a Ekimdzhiev proti Bulharsku; Liberty a další organizace proti Spojenému království. 159 P.G. and J.H.


právní úpravy nebyla podmíněna nezbytností zásahu ale jeho vhodností. I když bylo povolení daného zásahu podmíněno jeho předchozím i opakovaným potvrzením, ve skutečnosti byl daný souhlas ode dne vyhlášení daného zákona pravidelně „v rotaci“ obnovován. Přítomnost nezávislé kontrolní instituce nebyla v tomto případě relevantní, jelikož ta nebyla nadána pravomocí zrušit nebo změnit dané schvalovací rozhodnutí, ale toliko poskytnout zprávu o způsobu, jakým byla ve všeobecnosti daná úprava aplikována. Nejvíce znepokojující byla široká diskrece, kterou byli příslušníci policie zákonem nadáni, když jejich rozhodnutí zastavit a prohlédnout danou osobu, bylo založeno toliko na jejích „předtuše“ nebo „profesionální intuici“. Nebyli tak nuceni prokázat existenci jakéhokoli odůvodněného podezření ze spáchání trestného činu či sebemenší subjektivní podezření vůči osobě, která byla předmětem jejich zásahu. Jedinou podmínkou, kterou zákonná úprava požadovala, byl cíl prohlídky, a tedy snaha najít věci, které by svou povahou mohly být k teroristickým útokům užity. Jelikož cílem bylo najít takové předměty (které byly vymezeny způsobem, že mnohé z nich mohl mít u sebe kterýkoli chodec), příslušník policie nemusel mít ani důvodné podezření ohledně jejich přítomnosti. Ve světle statistik, které prokazovaly, v jaké míře jsou daná opatření ze strany příslušníků policie prováděna, Soud shledal, že napadaná právní úprava neukládala oprávněným osobám dostatečná omezení a neposkytovala záruky proti zneužití, čímž nesplňovala požadavky zákonnosti dle článku 8.

Imigrace V posledních letech byl Soud vyzván přijmout rozhodnutí o zákonnosti a procesní správnosti rozhodnutí v imigračních věcech. Dle Soudu národní právní úprava nemůže uspokojit požadavek „v souladu se zákonem“, když umožňuje orgánům moci výkonné rozhodovat případ od případu, zda uplatní nebo ne důležité procedurální záruky. Tento princip byl zakotven ve věci Liu a Liu. V dané věci požívaly orgány veřejné moci extrémně širokou pravomoc při rozhodování o vyhoštění cizince. Dle mínění Soudu primární vazbou mezi výjimkami v odstavci 2 čl. 8 a imigračními předpisy je existence účinné soudní kontroly rozhodnutí o vyhoštění, která jsou přijata orgánem moci výkonné. Odůvodnění daných opatření a možnost domoci se soudního přezkumu je tak pro splnění podmínky legality základní. Tenhle přístup Soudu byl přijat ve věci G.C., kde byl příkaz k vyhoštění vydán na základě obyčejné „vážné hrozby pro národní bezpečnost“, která spočívala jenom v přítomnosti stěžovatele, a to bez jakéhokoli odkazu na skutkové okolnosti případu.



Podmínka legitimity zásahu Poté, co Soud shledal zákonnost daného zásahu, zkoumá legitimitu sledovaného cíle. I když jsou cíle v odstavci 2 taxativně vyjmenované, stalo se, že Soud přihlédl k jiným než takto vyjmenovaným cílům. Ve věci Nnyanzi se Soud uspokojil s tím, že udržení a aplikace imigračních kontrol představovaly legitimní důvody pro stěžovatelčino vystěhování ze Spojeného království zpátky do Ugandy. Navzdory výjimkám se znění Úmluvy snaží postihnout všechny základní zájmy státu, které mohou být dotčeny, z nichž každý je vyjádřen široce. Podmiňují každé právo s výjimkou zájmu na hospodářském blahobytu země. Z procesního hlediska je rolí státu stanovit, který cíl je daným zásahem sledován. V zásadě to Soudu postačuje, což znamená, že klíčovou roli při zkoumání zásahu, který sleduje daný cíl, hraje jeho nezbytnost a přiměřenost. Mezi legitimní cíle vyjmenované v článku 8 a interpretované Soudem patří:

Národní bezpečnost Cílem státu je ochrana před rizikem újmy, která by mohla být způsobena chováním vnitřních nebo vnějších nepřátel – jako například vládního převratu nebo ozbrojeného útoku na demokratický systém. Toto ustanovení bylo připomenuto v několika stížnostech, které se týkaly tajného sběru informací o určité osobě nebo tajných monitorovacích praktik, které byly považovány za nezbytné pro zamezení hrozeb, jež byly odvozeny z teroristických aktivit nebo důmyslných forem špionáže.160 Toto odůvodnění nebylo podpořeno ve věci Smith a Grady, týkající se méně příznivého zacházení s homosexuálními zaměstnanci britské armády. Veřejná bezpečnost Tento cíle byl zřídka uplatněn jako samotný. I v případě, že tomu tak bylo, se Soud opřel i o jiné, současně působící důvody jako národní bezpečnost či předcházení nepokojům a zločinnosti. Veřejná bezpečnost byla jádrem rozsudku Komise ve věci X a Y proti Švýcarsku, které se týkalo omezování rodinného života v detenci. Obdobně ve věci Buckley Soud akceptoval veřejnou bezpečnost jako důvod ospravedlňující odmítnutí britských orgánů povolit stěžovatelce obývat na jejím vlastním pozemku

160 Klass; Leander.


karavan. Obdržení takového povolení by mohlo narušit bezpečnost silničního provozu, jelikož vstup na její pozemek vedl přímo ze silnice.

Hospodářský blahobyt země Dobrá správa veřejných financí se stala hlavním předmětem početných stížností, které se týkaly místní bytové a demografické politiky. Příkladem vznesení tohoto legitimního cíle ze strany státu je věc Gillow: bytová omezení v Guernsey byla odůvodněna naléhavou potřebou udržet populaci v mezích, které by byly slučitelné s vyrovnaným hospodářským rozvojem daného teritoria. Regulace trhu práce z důvodu hustoty zalidnění území města byla považována za legitimní důvod pro vyhoštění marockého státního příslušníka, který se rozvedl s nizozemskou občankou.161 V každém případě není vždy jednoduché určit rozdíl mezi soukromými a veřejnými zájmy ekonomické povahy. Příkladem může být věc Hatton a další, kde sice byl zvýšený počet nočních letů ospravedlněn příznivými ekonomickými důsledky plynoucími z lepšího dopravního systému, ale kolektivní zájem zde byl nutně a hluboce propojen se zájmy leteckých společností. Předcházení nepokojům a zločinnosti Jedná se o dvojí zájem, jelikož zahrnuje dva rozdílné koncepty. Předcházení nepokojům, které je jedním z nejčastěji užívaných cílů, zahrnuje znepokojující situace, jež jsou odvozeny od individuálního nebo kolektivního chování, které ohrožuje pokojný život společnosti. Ve vztahu ke „zločinné“ složce tohoto cíle, je potřeba učinit rozdíl mezi předcházením a odhalováním trestných činů. Opatření, která stát přijme, je možné odůvodnit jedině v případě, že jejich cílem je předcházení zločinnosti. Poté, co byl trestní čin spáchán, se stát může opřít o jiná zdůvodnění. Nicméně rozdíl může být v praxi malý. Příkladem je věc S. a Marper, kde byl Soud názoru, že sběr vzorků DNA a otisků prstů sloužil účelu prevence kriminality, ale byl s ohledem na sledovaný cíl nepřiměřený. V případech trestního vyšetřování Soud obecně odmítá přijmout oprávněnost chování příslušníků policie, které je založeno na chybných přesvědčeních nebo zjevně špatných domněnkách, kterým se v případě obezřetnosti mohlo a mělo předejít.162 161 Berrehab. 162 Keegan proti Spojenému království.



Ochrana zdraví nebo morálky Tako jako v bodě předešlém i tento cíl kombinuje dva samostatné zájmy. Zdraví zasahuje do individuální sféry jednotlivce, zatímco ochrana morálky byla obvykle vykládána jako synonymum morálky sexuální. Z judikatury Soudu vyplývá, že morálka může zahrnovat jak etická pravidla celé společnosti jako takové, tak citlivost určitých společenských skupin, jakými jsou například školáci. Ve věci Dudgeon163 se Soud věnoval otázce trestního postihu sexuálních styků mezi dospělými muži a to s jejich souhlasem a v soukromí, odmítl přijmout tvrzení, že kriminalizace takového chování může sloužit k ochraně morálních zásad. K opačným závěrům však dospěl ve věci Laskey, Jaggard a Brown, v níž s ohledem na možné tělesné následky sadomasochistických praktik upřednostnil zájem na ochraně zdraví osob. Ochrana práv a svobod jiných Tento dosti rozsáhle formulovaný cíl zahrnuje širokou škálu situací. Po mnoha pokusech se z něj stala otevřená klauzule, díky níž bylo možné ospravedlnit vícero zásahů, které doposud nebyly jasně definovány. Příkladem může být případ Chappell, v němž Soud rozšířil výjimky obsažené v odstavci 2 na ochranu práv duševního vlastnictví. Úspěšná byla také ochrana práv a svobod jiných, která ospravedlňovala rozhodnutí odebrat dítě od rodičů.164 Především byla štrasburským soudem přijata formulace „nejlepší zájem dítěte”, která se stala základním jádrem rozsudků, i když tento pojem není součástí článku 8.

Podmínka nezbytnosti Zákonnost a legitimita však samy o sobě nezaručují, že daný zásah bude dle článku 8 ospravedlnitelný. Opatření bude muset projít testem nezbytnosti, který obsahuje několikačetnou analýzu. Pojem „nezbytnost” užívaný Úmluvou symbolizuje napětí vytvořené rozpory mezi jednotlivcem a společností. Při hodnocení podmínky nezbytnosti, která je úzce spojena s testem přiměřenosti může Soud svoji kontrolu rozšířit nad rámec dotčeného práva a hodnotit samotnou demokratickou podstatu žalovaného státu, při níž sleduje

163 Stejná metda byla později potvrzena v rozsudku ADT proti Spojenému království. 164 Margareta a Roger Andersson.


indikátory, jako je pluralismus, tolerance, liberálnost, rovnost, svoboda, právo na spravedlivý proces, svoboda projevu, shromažďování a náboženská svoboda.165 Štrasburský soud stejně jako v jiných případech pojem nezbytnost jasně nedefinoval, a proto užívá dosti složitý a vyvážený pojem. Nezbytné není synonymem slova nevyhnutelné a v tomto kontextu nemá také flexibilitu výrazů jako „užitečně“, „rozumné“, nebo „žádoucí“.166 Přehled judikatury Soudu ukazuje, že čím důležitější jsou práva Úmluvy, tím více musí být důvody ospravedlňující daný zásah přesvědčivé. Proměnnou, která je pro posouzení přetrvávající nezbytnosti rovněž brána v potaz, je plynutí času. Ve věci Luordo Soud shledal, že i po čtrnácti letech, byla rovnováha mezi obecným zájmem dostát svým závazkům vůči věřitelům a právem stěžovatele na respektování jeho korespondence narušena a není více nezbytné podrobovat jeho korespondenci kontrole ze strany konkurzního správce. Přestože se v subsidiárním systému založeném Úmluvou státům přiznává variabilní prostor pro uvážení k užití prostředků, kterými chtějí daný cíl dosáhnout, poslední slovo však má Evropský soud pro lidská práva, který zhodnotí, jestli byl zásah v demokratické společnosti nezbytný a přiměřený sledovanému cíli a potřebě společnosti.

Princip proporcionality a prostor pro uvážení Doktrína prostoru pro uvážení zakotvuje také princip proporcionality. První použitý pojem je tak mnohem širší a představuje „soustavu“ (pozn. překl. “frame of reference”), v jejímž rámci je možné přistoupit k různým stupňům soudního přezkumu. Tato stupnice intenzity začíná „přezkumem rozumnosti“ (pozn. překl. “rationality review”), 167 kde je pro národní řídící orgány postačující prokázat existenci rozumného podkladu k tomu, aby byla inkriminovaná legislativa potvrzena. Dále pokračuje mnohem přísnějšími stupni přezkumu, kde musí být prokázán “naléhavý zájem státu”, nebo “vážné důvody”, které by odůvodnily vnitrostátní opatření.168 Volnost, která je národním orgánům ponechaná, závisí jak na Evropského soudu, tak na 165 Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku. 166 Handyside proti Spojenému království. 167 Rasmussen proti Dánsku. 168 Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království.



národních soudech. Co se týče Soudu, lze říci, že jeho koncepce širokého prostoru pro uvážení je srdcem principu subsidiarity Úmluvy, dle něhož jsou vnitrostátní orgány obecně v lepší pozici, aby vyjádřily svůj názor na nezbytnost a přiměřenost určitých opatření v dotčeném kulturním a socio-ekonomickém kontextu, zejména v případě politik v otázkách morálně kontroverzních nebo v těch, které se dotýkají ekonomického vývoje dané oblasti. 169 V případech, kde není možné mezi členskými státy Rady Evropy najít konsenzus, ať už jde o důležitost dotčeného zájmu, nebo o nejlepší prostředky užité k ochraně, zejména když se jedná o různé morálně citlivé nebo etické otázky, je prostor pro uvážení mnohem širší. Naopak, v případech, kdy je možné určité regulační opatření nebo politiku považovat za “společnou” nebo “evropskou”, bude daný prostor pro uvážení užší. Ve většině případů jsou státy, užívající prostor pro uvážení vyzvány zajistit spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými soukromými/veřejnými zájmy a právy, které Úmluva zaručuje. Jelikož je proporcionalita součástí jak požadavku nezbytnosti, tak prostoru pro uvážení, každý zásah do výkonu práv zaručených čl. 8 musí být v tomto smyslu posouzen. V zásadě každý zásah, který je omezen ve své aplikaci a následcích a který obsahuje záruky proti zneužití, není posouzen jako nepřiměřený.170 Věc Ernst a další171 nabízí zajímavý příklad rozsudku, který je založen na principu proporcionality. Případ se týkal čtyř novinářů, kterým byly ve spojení s podezřením soudců z prozrazení důvěrných informací tisku prohledány kanceláře a domovy. Dle Soudu byly příkazy k prohlídce velice široké („prohledat a zadržet každý dokument nebo objekt potřebný pro vyšetřování”) a vůbec nepodávaly informace o probíhajícím vyšetřování jako místa, která mají být prohledána nebo věci, které mají být zadrženy. Navíc stěžovatelé, kteří nebyli obviněni z žádného trestního činu, nebyli vůbec obeznámeni s důvody prohlídky. Dané prohlídky tak nemohly být přiměřené sledovanému legitimnímu cíli. Kdykoli byly před Soud vzneseny nové otázky morální nebo etické povahy, byl Soud připraven přiznat dotčenému státu významný prostor pro uvážení. Ve věci Evans, která již byla zmíněna výše, byl prostor pro uvážení rozšířen do takých rozměrů, aby bylo porušení Úmluvy vyloučeno. Naopak široký prostor pro uvážení byl státem překročen ve věci S. a Marper. V daném případě byla národní úprava odběru a uchovávaní vzorků a profilů DNA natolik široká, že Soud shledal, že ze strany Spojeného království došlo k porušení. Ve věci Elli Poluhas Dödsbo nebyl stěžovatelce povolen transfer ostatků jejího manžela na rodinný 169 Handyside; Rees proti Spojenému království. 170 M.S. proti Švédsku. 171 Ernst a další proti Belgii.


hřbitov s odůvodněním, že právo na „pokojný odpočinek”, které bylo zaručeno příslušným zákonem, musí být respektováno. V daném případě byl Soud toho názoru, že národní orgány, vyvažujíc zájem jednotlivce a roli společnosti na zajištění posvátnosti pohřebního místa, jednaly v mezích širokého prostoru pro volné uvážení, který jim byl poskytnut. Je nutno říci, že hranice prostoru pro uvážení z velké části závisí od zájmů, které jsou ve hře: čím více se budou dotýkat základních hodnot a aspektů soukromého života, tím menší je pravděpodobnost, že Soud přizná širokou volnost uvážení.

Praktická aplikace doktríny prostoru pro uvážení Následující stránky poskytují příkladný výčet způsobů, jakým byl „prostor pro uvážení“ Soudem vykládán a aplikován v případech, kde se rozhodovalo o meritu.

Zásah do vězňova soukromého a rodinného života Soud je přesvědčen, že určitý stupeň kontroly styků vězňů s vnějším světem, a to v jakékoli podobě, je nezbytný. Zásahy s tímto cílem tak automaticky nepředstavují porušení Úmluvy. Nicméně, postavení jednotlivce nemůže odůvodnit ztrátu všech jeho základních práv, a proto je potřeba dodržet rovnováhu mezi protichůdnými zájmy. Ve věci Dickson byla vězenkyni odepřena možnost počít dítě za pomoci asistované reprodukce, čímž došlo k zásahu do její vůle mít dítě. Co se týče styků s rodinami, podrobil Soud každou cenzuru objektivním faktorům indikujícím přiměřenost daného opatření: povaha spáchaného trestného činu,172 rozsah zásahu,173 důležitost zájmu, který je ve hře.174 Za tímto účelem byl veliký důraz přiznán právu vězně komunikovat se svým advokátem, které je důležitou součástí práva na obhajobu, které může být omezeno jen ve velice výjimečných případech.175 Obdobně je tomu tak v komunikaci s odborným lékařem, v případě vězně, jehož zdravotní stav je v 172 Messina (č. 2) proti Itálii. 173 Jankauskas proti Litvě, o rozsáhlé cenzuře vězenské korespondence 174 Ploski proti Polsku. Porušení Úmluvy vyplývající z odmítnutí vyhovění stěžovatelce v otázce dočasného povolení zúčastnit se pohřbu rodičů. 175 Erdem proti Německu, kde Soud uznal, že ve vztahu k protiteroristickým opatřením mají státy široký prostor k uvážení.



ohrožení, kdy správná adresa, odbornost a dobrá vůle tohoto odborníka nejsou zpochybněny.176 Soud připustil, že neomezené množství balíku může vězeňské službě způsobovat značné logistické problémy. Omezení spočívající v možnosti obdržet jenom jeden balík každých šest měsíců tak dle Soudu nenarušovalo přirozenou rovnováhu mezi zájmem na ochranu bezpečnosti a právem vězně na styk s vnějším světem, čímž splnilo požadavky článku 8. 177

Zásah do práva na svůj obraz a dobrou pověst Při posuzování nezbytnosti a přiměřenosti při pořizování fotografií orgány veřejné moci Soud bere do úvahy také skutečnost, jestli měla dotčená osoba či situace soukromý nebo veřejný charakter a jejich využití. Tak tomu bylo ve věci Friedl týkající se oprávnění pořizovat fotografie během demonstrace. Obrazové záznamy, které orgány veřejné moci pořídily, mohou být ukázány třetím osobám jenom pro účely trestního vyšetřování. 178 Předmětem věci Craxi, která se týkala odposlechu telefonních hovorů, byly takto obdržené informace pojednávající o soukromém životě stěžovatele, poskytnuty médiím. Publikace, vysílání pomocí televize nebo jiných prostředků může být přípustné jenom v případě, že dotčená osoba k tomu dala souhlas nebo je její identita utajena.179 Přezkum Soudu je mnohem svědomitější, když jsou ve hře údaje citlivé povahy jako lékařské zprávy, jejichž důvěrnost je základním aspektem pacientova práva na soukromý život. Jejich neoprávněné poskytnutí během soudního řízení představuje porušení článku 8.180 Ve věci Petrina se Soud měl vyjádřit ke sporu, v němž národní soudy usoudily, že svoboda projevu má přednost před právem stěžovatele na dobrou pověst. Stížnost byla podána politikem, který byl novinářem satirikem zobrazen jako spolupracovník bývalých bezpečnostních služeb státu - Securitate. Tato tvrzení byla později uvedena také v článcích publikovaných v jednom ze satirických deníků. Národní soudy zprostily odpovědného novináře viny, když dle nich měla daná kritika jenom „obecný a blíže 176 Szuluk. 177 Případy Poltoratskiy, Kuznasov, Nazarenko, Dankevich, Aliev, Khokhlich, všichni proti Ukrajině. 178 Doorson proti Nizozemsku. 179 Peck. 180 L.L. proti Francii.


neurčený“ charakter. Stěžovatelovy občanské žaloby byly rovněž zamítnuty. Soud byl toho názoru, že předmět dané diskuse – přijetí legislativy, která umožňuje odhalit jména bývalých spolupracovníků Securitate, medializované a veřejností se zájmem sledované téma, bylo pro rumunskou veřejnost značně důležité. Spolupráce politiků s Securitate byla v kontextu historie Rumunska velice citlivým společenským a morálním tématem. I přes satirický charakter týdeníku, v němž byly články publikovány, svojí povahou mohly stěžovatele urazit, jelikož nebyl dostupný žádný důkaz, který by jeho členství v dané organizaci potvrdil (a ve skutečnosti bylo později prokázáno, že se Securitate nikdy nespolupracoval). S ohledem na to, že sdělení obsažené v článcích byla jasné a přímé, bez jakékoli přítomnosti ironie nebo humorného prvku, nebylo možné odkázat na „nadsázku” nebo „provokaci”, k níž se mohou novináři v kontextu svobody tisku uchýlit. Soud tak shledal, že článek bez jakéhokoli faktického základu zkreslil realitu. Obvinění stěžovatele, že byl členem skupiny, která během bývalého režimu užívala jako policejní politický nástroj represe a teror, zatímco žádný zákon, který by veřejnosti zpřístupňoval spisy Securitate přijat nebyl, vyložil Soud jako překročení přijatelných mezí umožněné národními soudy novinářům.

Odmítnutí vydat doklady totožnosti Ve věci M. proti Švýcarsku bylo Senátem jednohlasně rozhodnuto, že odmítnutí švýcarských orgánů vydat nový cestovní doklad občanu Švýcarska, který žil v Thajsku, se záměrem donutit ho pro účely trestního vyšetřování k návratu do země původu, neporušilo stěžovatelovo právo dle článku 8. Stěžovatel, který již několik roků pobývá společně se svou thajskou partnerkou a třemi dětmi v Thajsku, požádal švýcarskou ambasádu o obnovení cestovního dokladu, aby se mohl oženit a zapsat své děti, zažádat o příspěvek na děti k invalidnímu důchodu, který již pobíral, a aby mohl být hospitalizován k provedení chirurgického zákroku. Jelikož bylo vůči němu ve Švýcarsku vedeno trestní řízení pro podvod, jeho žádost byla zamítnuta. Místo toho mu byla poskytnuta propustka, která umožňovala jeho přímý návrat do Švýcarska. Rozhodujíc o „nezbytnosti” takového zásahu a jeho přiměřenosti, Soud shledal, že odmítnutím se do Švýcarska vrátit, se stěžovatel úmyslně snažil vyhnout trestnímu stíhání. I když mají státy široký prostor pro uvážení, jestli budou určitou osobu podezřelou ze spáchání trestného činu trestně stíhat nebo ne a jaké vyšetřovací a donucující prostředky budou užity, Soud byl toho názoru, že švýcarské orgány svá rozhodnutí odůvodnily a vysvětlily, proč byla přítomnost pana M. ve Švýcarsku s ohledem na řádný průběh trestního řízení nezbytná. Také přesvědčivě prokázaly, že stěžovatelem poskytnuté lékařské zprávy nebyly dostačující k prokázání existence závažných zdravotních důvodů, které by mu bránily v cestě do Švýcarska, jakýmkoliv způsobem by byla uskutečněna. Navíc Soud poznamenal, že opatření, které švýcarské orgány přijaly, bylo šetrnější než jiné způsoby, kterými ho rovněž mohly přinutit ke spolupráci v Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


daném vyšetřování. Předně mohlo jít o vydání mezinárodního zatykače s žádostí o extradici, které by nevyhnutně vedlo k jeho detenci na území Thajska. S ohledem na důležitost veřejného zájmu postavit před soud pachatele podezřelé z trestné činnosti a na podrobnou odůvodněnost rozhodnutí švýcarských orgánů byla dle Soudu pro účely článku 8 spravedlivá rovnováha dodržena.

Odebrání dětí do náhradní péče Prostor pro uvážení, kterým státy v oblasti ochrany práv dětí disponují, byl historicky dost široký. Důvodem je především složitá a citlivá povaha těchto otázek a skutečnost, že státy mají pro přijetí přiměřeného rozhodnutí lepší postavení. 181 Soudci ve Štrasburku již byli mnohokrát vyzváni k přijetí rozhodnutí v případech, které se týkaly nařízení odebrání dítěte do náhradní péče a procesních práv dotčených osob. Dle Soudu by tato opatření měla zásadně představovat dočasné řešení v souladu s primárním cílem udržet kontakt dítěte s jeho biologickými rodiči. 182 Z tohoto pohledu tak mají státy povinnost pravidelně zkoumat, jestli podmínky náhradní péče nadále trvají, a tak aktualizovat posouzení situace dané rodiny. 183 Primárním cílem je tedy sjednocení rodiny, a proto musí být každé omezení styku nebo komunikace mezi členy rodiny ospravedlněné závažnými důvody.184 Přísná omezení mohou být ospravedlnitelná jenom naléhavou potřebou v nejlepším zájmu dítěte.185 Přiměřenost omezení přístupu k interrupci Zajímavý pohled na test proporcionality a prostor pro uvážení v případě interrupcí poskytlo rozhodnutí ve věci A., B. a C. proti Irsku. Velký senát s ohledem na extrémní citlivost morálních a etických otázek, které téma interrupce vyvolává a na důležitost veřejného 181 Scozzari a Giunta proti Itálii [VS]. 182 Olsson. 183 K.A. proti Finsku. 184 Kutzner proti Německu. 185 Gnahoré proti Francii.


zájmu, který je ve hře, přiznal státům zvlášť široký prostor pro uvážení, který má určit, jestli byla spravedlivá rovnováha dodržena mezi veřejným zájmem na ochranu práva na život nenarozeného dítěte, které je zakotveno v irském právu, a namítanými právy první a druhé stěžovatelky na respektování jejich soukromého života dle čl. 8 Úmluvy. Existence evropského konsenzu v přístupu k interrupcím z mnohem obsáhlejších důvodů než těch, které předvídá irská úprava (ohrožení života matky včetně pokusu o sebevraždu), nebyla důvodem pro zúžení prostoru pro uvážení, jelikož Soud poznamenal, že první stěžovatelka měla přístup k interrupci ze zdravotního důvodu v přibližně čtyřiceti členských státech a druhá stěžovatelka ve třiceti pěti členských státech. K tomuto rozhodnutí Soud dospěl poté, co připomněl své stanovisko ve věci Vo, dle něhož s ohledem na neexistenci evropského konsenzu ohledně vědecké a právní definice počátku lidského života, když je nemožné odpovědět na otázku, jestli je nenarozené dítě „osobou“ ve smyslu článku 2, je tato otázka součástí prostoru států pro uvážení. Práva embrya a budoucí matky jsou vzájemně propletena. Při chránění práv nenarozeného dítěte musí stát užít svého prostoru pro uvážení také na protichůdná práva těhotné ženy. Většina soudců měla za to, že i když se může zdát, že národní úprava většiny členských států vyřešila konflikt mezi právy a zájmy, které jsou ve hře rozšířením přístupu k interrupci, nemůže být tento konsenzus pro soudní přezkum otázky, zda namítaný zásah do přístupu k interrupcím jenom pro zdravotní důvody odpovídá spravedlivé rovnováze mezi konkurujícím zájmy, tím rozhodujícím faktorem. Nic na tom nemění ani evolutivní interpretace Úmluvy. Se zřetelem na to, že ženy v Irsku mají možnost, aniž by porušily zákon, vycestovat za účelem interrupce do jiného státu a pro tyto účely také obdržet v Irsku příslušné informace a lékařskou péči, Soud shledal, že zákaz podstoupit ze zdravotních důvodů na území Irska interrupci, je založen na silných morálních hodnotách irského lidu ohledně způsobu života a přiznané ochrany práva na život nenarozeného dítěte, který v tomto směre rozšiřuje prostor irského státu pro uvážení. Třetí stěžovatelka namítala selhání Irska přijmout prováděcí zákon k článku ústavy povolujícímu interrupce, zejména zavést proceduru, v níž by bylo posouzeno, zda měla na legální interrupci z důvodu ohrožení svého života nárok. Podle Soudu nejistota pramenící z neexistence zákonné úpravy, která by toto ústavní právo provedla, představuje zjevný nesoulad mezi teoretickým právem na legální interrupci v případě ohrožení života ženy a skutečnou aplikací tohoto práva a vedla k porušení článku 8.

Lékařsky asistované početí Ve věci S.H. a další byly nejdříve senát a posléze velký senát konfrontovány s omezením, jež se dotýkalo omezení přístupu k lékařsky asistovanému početí, kterého se domáhaly osoby toužící se stát rodiči. Stížnost byla podána dvěma páry rakouské národnosti, které chtěly využít techniky in vitro fertilizace (IVF) při použití darovaného vajíčka a darovaných spermií. Obě možnosti však dle platného rakouského zákona o oplodnění byly zakázaný, když použití darované spermie k oplodnění bylo Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


povoleno jenom v případě, že je spermie přímo vnesena do dělohy ženy (in vivo umělé oplodnění). V roce 2010 dospěl senát k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8. V roce 2011 velký senát daný rozsudek třinácti hlasy proti čtyřem zrušil. Velká část rozsudku se věnuje stanovení prostoru pro uvážení, které státy požívají v případě regulace umělého oplodnění. Soud byl toho názoru, že i když členské státy Rady Evropy mají jasnou tendenci povolovat ve své legislativě dárcovství pohlavních buněk pro účely IVF, nemůže být řečeno, že tento rodící se konsenzus je založen na ustálených zásadách. Dle Soudu tento konsenzus spíše odráží určité stadium vývoje odvětví práva, které je zvláště dynamické, což žádným způsobem nezužuje rozsah prostoru pro uvážení. To je zejména pravdou v případě rakouské společnosti, pro kterou je IVF zákrok citlivou morální otázkou. K podpoře svého výkladu dané otázky Soud také uvedl, že s ohledem na dárcovství vajíček relevantní právní úprava dostupná v evropském měřítku buď vůbec o dané otázce nepojednává neboť stejně jako evropská směrnice upravující zavedení bezpečnostních opatření pro dárcovství lidských buněk výslovně ponechává dotčenému státu možnost rozhodnout o užití zárodečných buněk. Štrasburský soud přihlédl k vůli státu sladit touhu po zpřístupnění lékařského asistovaného početí na jedné straně s obavu velké části společnosti z role a možností moderní reprodukční medicíny a poznamenal, že Rakousko umělé oplodnění úplně nezakázalo (namítané postupy, každý samostatně, byly ve skutečnosti dle rakouského práva povoleny) a párům, které chtěly právem nepovolené metody využít, nebylo zakázáno za účelem podstoupení léčby neplodnosti vycestovat do zahraničí. Skutečnost, že jakkoli Rakousko zakázalo užití darovaných spermií a vajíček za účelem IVF, povolilo dárcovství spermií pro in vivo umělé oplodnění, čímž prokázalo péči, s jakou k této problematice přistupovalo v zájmu o sladění společenské reality s principiálním postojem. Závěrem Evropský soud pro lidská práva posoudil argument veřejného zájmu, kterým Rakousku odůvodnilo zákaz užití darovaných spermií a vajíček pro IVF:  ochrana ženy, jelikož dárcovství vajíček může vést k vykořisťování a ponižování žen, zejména těch, které pocházejí z ekonomicky slabších sociálních vrstev;  rozštěpení mateřství, jelikož IVF může vést ke vzniku neobvyklých rodinných vazeb, které jsou charakterizované nesouladem mezi společenskou a biologickou skutečností, zejména rozštěpení příbuzenského poměru z matčiny strany na aspekt genetický, aspekt „donošení dítěte“ a možná také aspekt společenský;  zájem dítěte; a konečně  potřeba předcházení eugenickému výběru (zneužití těchto praktik). Závěrem


Evropský soud pro lidská práva připomenul skutečnost, že Úmluva musí být vždy vykládána a aplikována ve světle aktuálních skutečností […] I když v daném případě nedošlo k porušení článku 8, Soud poznamenal, že daná oblast, která je v neustálém vývoji a prochází zvláště rychlým vědeckým a právním vývojem, vyžaduje po státech Úmluvy neustálý přezkum.

Užití tajných sledovacích technik Pravomoci tajných služeb sledovat občany jsou Úmluvou tolerovány jedině v případě, že jsou striktně nezbytné k ochraně demokratického zřízení. Dle Soudu je monitorování korespondence, pošty a hovorů za výjimečných podmínek nezbytné v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti a/nebo k předcházení nepokojům a zločinnosti. K tomu, aby byl zásah v souladu s Úmluvou, musí existovat účinné záruky proti zneužití. I když státy požívají v případě prostředků tajného sledování značnou diskreci, jejich užití je předmětem kontroly. Nezbytné garance, které zaručují soulad s článkem 8, se dle okolností každého případu, jako jsou povaha, rozsah a délka trvání daných opatření, důvody jejich užití, orgány veřejné pomoci, které jsou oprávněny je povolit, vykonat a kontrolovat, jako i druh opravného prostředku, který národní právo předvídá, mohou měnit. Ve věci Klass Soud musel rozhodnou, jestli německá právní úprava, která s cílem chránit národní bezpečnost a předcházet nepokojům a zločinnosti, povolovala otevírání korespondence a odposlech hovorů, porušila práva stěžovatele, když neobsahovala účinné záruky proti možnému zneužití. S ohledem na nezbytnost ochrany Soud shledal, že i když je soudní kontrola sledování žádoucí, svěření dohledu nad těmito činnostmi parlamentnímu výboru a nezávislé komisi představovalo dostatečné záruky proti zneužití. Tyto dva orgány byly dle Soudu nezávislé na orgánech veřejné moci, které danou činnost prováděly, a jejich pravomoci dostatečně umožňovaly účinnou a průběžnou kontrolu. Soud uzavřel, že s ohledem na technický pokrok sledovacích a špionážních technik jako i rozvoj terorismu v Evropě, německý systém dohledu uspokojil požadavky článku 8. Právo na poznání svého původu Je třeba dodržet spravedlivou rovnováhu mezi právem na poznání svého původu a právem na přezkum zákonné domněnky otcovství ve světle biologických důkazů. Ve věci Mizzi představovala dle Soudu nemožnost opětovné obnovy šestiměsíční lhůty k tomu, aby mohl stěžovatel podat žalobu na popření otcovství, právo které nabyl až dlouho po narození dítěte v důsledku novelizace zákona, příliš radikální zásah, který navíc nebyl „nezbytný v demokratické společnosti”. Dle Soudu potenciální zájem Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


osoby Y. těžit z „postavení” dítěte stěžovatele nemůže převýšit stěžovatelovo legitimní právo mít alespoň jednu příležitost popřít své otcovství dítěte, které dle vědeckých důkazů, které údajně obdržel, není jeho vlastní. Dle Soudu skutečnost, že stěžovatel nebyl nikdy oprávněn otcovství popřít, nebyla přiměřená sledovanému cíli. Rovnováha, která tak měla být dodržena mezi obecným zájmem na ochranu právní jistoty rodinných vazeb a právní jistoty stěžovatele, tak nebyla spravedlivá. Ve věci Mikulić Soud podtrhnul základní princip nejlepšího zájmu dítěte, který mají mít vnitrostátní orgány na zřeteli, když rozhodují o určení otcovství. Národní procedura, která byla stěžovatelce v dané věci dostupná, nedodržela spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatelky včasně poznat, kdo je jejím otcem, a právem jejího domnělého otce nepodstoupit testy DNA, když ji ponechala ve stavu pokračující nejistoty ohledně její osobní identity. Ve věci Odièvre byl Soud vyzván přezkoumat pravidla upravující důvěrnost narození, která zamezovala stěžovatelce, kterou matka zůstávající na požádání v anonymitě dala do náhradní péče, získat informace o její skutečné rodině. Jelikož se dozvěděla o existenci svých vlastních bratrů, podala žádost o odtajnění důvěrných informací, které se týkaly jejího narození a povolení obdržet kopie jakýchkoli dokumentů, veřejných záznamů nebo rodných listů. Dle vnitrostátní právní úpravy však žádné takové informace obdržet nemohla, jelikož je podání žádosti o odtajnění údajů identifikujících skutečnou matku nepřípustné, pakliže byla důvěrnost založena již při narození. S otázkou takového typu byl Soud konfrontován poprvé. Musel tak porovnat víceré protichůdné zájmy. Při svém rozhodování Soud shledal, že většina členských států nemá legislativu, která byla obdobná té, jež platila ve Francii, a která jednou provždy znemožnila možnost určit příbuzenský vztah k biologické matce, pakliže ta odmítla prozradit svou identitu. Soud také poznamenal, že některé země neukládají skutečným rodičům povinnost oznámit jejich identitu při narození dítěte. V jiných zemích byly zase případy opuštění dětí, které podnítily debatu ohledně práva na anonymní porod. Ve světle různorodosti praxe, kterou je možné mezi jednotlivými právními systémy a tradicemi najít a skutečnosti, že děti bývají opuštěny, Soud dospěl k názoru, že při rozhodování o přijatelných opatřeních, která mají zaručit práva garantována Úmluvou, musí být státům ponechán široký prostor pro uvážení. Soud také shledal, že žádost stěžovatelky nebyla zcela ignorována, když měla přístup k neidentifikačním údajům o své matce a skutečné rodině, které jí umožňovaly najít určité kořeny takovým způsobem, aby byla zajištěna ochrana zájmů třetích osob. V neposlední řadě je nutno vzít v potaz také skutečnost, že vnitrostátní úprava chránící možnost anonymního porodu ulehčila hledání informací o biologickém původu jednotlivce vytvořením Národního výbor na přístup k informacím o osobním původu, prostřednictvím něhož mohla stěžovatelka žádat odhalení matčiny identity, ke kterému by byl dán její souhlas. Dle Soudu tak francouzská právní úprava dodržela rovnováhu a zajistila dostatečný poměr mezi protichůdnými zájmy. Nedošlo tedy k porušení článku 8 a Francie dle


soudu také nepřekročila hranice prostoru pro uvážení, kterou měla s ohledem na komplexní a citlivou povahu otázky přístupu k informacím o skutečném původu, práva znát svoji osobní historii, otázky výběru mezi skutečnými rodiči, skutečnými rodinnými vazbami a adoptivními rodiči.

Osvojení V rozsudku Negrepontis-Giannisis Soud kritizoval široký prostor pro uvážení, který aplikovalo Řecko při zamítnutí uznání nezrušitelné adopce dospělé osoby strýcem, a to na základě náboženského postavení posledně jmenovaného. Soud shledal porušení článku 8 a poznamenal, že ustanovení, na kterých Kasační soud zasedající v plénu založil své odmítnutí žádosti, byly církevní povahy a datovaly do sedmého a devátého století. Mniši se mohou v Řecku ženit od roku 1982 a žádná právní úprava jim nezakazuje adopci. V daném případě bylo povolení k adopci vydáno v roce 1984, když již byl stěžovatel zletilý. Rozhodnutí bylo platné 24 let a adoptivní otec projevil vůli mít legitimního syna, který by jednou zdědil jeho majetek. Dle Evropského soudu pro lidská práva zamítnutí uznání adopce stěžovatele v Řecku neodpovídalo nevyhnutelné společenské potřebnosti a nebylo přiměřené sledovanému cíli. Uchovávaní osobních údajů Zápis osobních údajů do vnitrostátní databáze pachatelů není v rozporu s Úmluvou, a to ani v případě, že je tento zápis automatický a údaje jsou užity pro účely policejních orgánů. Ve věci Gardel Soud potvrdil své přesvědčení, dle něhož preventivní cíl databáze pachatelů sexuálních trestních činů, do které byly jejich osobní údaje zaznamenány poté, co byli za znásilnění mladistvého odsouzeni k trestu odnětí svobody na minimálně 15 let, mohl státu sloužit jako způsob dostání svým závazkům na ochranu zranitelné skupiny osob před obzvlášť trestuhodnými formami zločinnosti. Délka uchovávání daných údajů byla Soudem shledána přiměřená sledovanému cíli. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel měl možnost se účinně domáhat jejich výmazu a jejich konzultace podléhala přísným podmínkám a zároveň závazku mlčenlivosti, Soud jednomyslně uzavřel, že rovnováha dodržená mezi veřejnými a soukromými zájmy, které byly ve hře, byla spravedlivá, a tedy k porušení článku 8 nedošlo. Ve věci S. a Marper, o které již bylo pojednáváno výše, Soud jednomyslně rozhodnul, že Spojené království nedodrželo spravedlivou rovnováhu a překročilo přijatelný prostor pro uvážení. V daném případě se Soud soustředil na přezkum „nezbytnosti“, která je součástí prostoru pro uvážení. Po komparaci právních řádů jednotlivých států Rady Evropy, Soud Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


poznamenal, že jedině Anglie, Wales a Severní Irsko, byly zeměmi, které povolovaly neomezené uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků a DNA profilů jakéhokoli jednotlivce, bez ohledu na věk podezřelého (ne odsouzeného) ze spáchání trestního činu zapisovatelného do rejstříku trestů. Kdyby bylo použití moderní technologie v boji s kriminalitou povoleno za jakoukoli cenu a nebyl by důsledně vyvážen možný prospěch z jejich rozsáhlého užití a zájem na ochranu soukromého života, ochrana, kterou článek 8 poskytuje, by byla v nepřijatelné míře oslabena. Dle štrasburského soudu každý stát, který namítá, že je průkopníkem v rozvoji dané oblasti, nese také zvláštní odpovědnost za nastavení správné rovnováhy v tomto ohledu. Pozornost Evropského soudu pro lidská práva upoutala blanketní a nerozlišující povaha pravomoci uchovávat dané údaje. Ve skutečnosti mohl být materiál uchováván bez ohledu na povahu nebo závažnost trestného činu, z jehož spáchání byla osoba podezřelá, bez ohledu na věk podezřelého. Doba uchovávání byla neomezena a navíc existovaly jen omezené možnosti, jak osoba zbavená obvinění může dosáhnout odstranění údajů z databáze nebo zničení příslušného materiálu. Soud také přezkoumal vztah mezi daným opatřením a zásadou presumpce neviny: i když uchovávání osobních údajů nemůže být stavěno na roveň vyslovování podezření, pocit stěžovatelů, že s nimi není zacházeno jako s nevinnými, je ještě posílen skutečností, že jejich údaje jsou uchovávány neomezeně dlouho, stejně jako údaje odsouzených. Zvláště znepokojivé to bylo v případě mladistvých (jímž první stěžovatel byl), z důvodu jejich specifické situace a důležitosti jejich vývoje a integrace do společnosti. Zvláštní pozornost tedy zasluhuje ochrana mladistvých, před jakoukoli ujmou, která by jim takovým uchováváním osobních údajů po zproštění obvinění, mohla být způsobena. Souhrn těchto závěrů dovedl Soud k rozhodnutí, že namítané uchovávání představovalo nepřiměřený zásah do práv stěžovatelů na soukromý a rodinný život, a tak nebylo nezbytné v demokratické společnosti.

Zaměstnání V roce 2010 byl Evropský soud pro lidská práva konfrontován s řadou otázek, které se týkaly propuštění osob ze zaměstnání z důvodů týkajících se jejich soukromého života. Ve věci Obst byl stěžovatel Ředitelem personálních vztahů pro Evropu v odboru veřejných vztahů mormonské církve, ve věci Schüth byl stěžovatel varhaníkem a vedoucím pěveckého sboru katolické farnosti a ve věci Özpınar byla stěžovatelka soudkyní. V prvních dvou stížnostech byla výpověď ze zaměstnání založena na cizoložství, v té poslední na osobních a odborných aspektech (stěžovatelce byl vyčítán blízky vztah s právníkem, jehož klientům se dostalo příznivého rozhodnutí, pozdní příchody do práce a nevhodné oblečení a líčení). Ve všech stížnostech se rozhodlo na základě přiměřenosti a dodržení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatelů na respektování jejich soukromého života dle článku 8 a právy, které na základě Úmluvy požívá katolická a mormonská církev.


V obou případech Federální pracovní soud podtrhl, že nároky mormonské a katolické církve v oblasti manželské věrnosti byly v rozporu se základními zásadami právního systému. Co se týče pana Obst, který o svém cizoložství dobrovolně církev informoval, dal Soud za pravdu vnitrostátním rozhodnutím, dle kterých bylo propuštění nezbytným opatřením k ochraně věrohodnosti církve s ohledem na funkci, kterou stěžovatel zastával. Skutečnost, že po důsledném přezkumu rovnováhy, přisoudily německé soudy větší váhu zájmům mormonské církve než zájmům pana Obst, nepředstavuje porušení Úmluvy. Závěr, že pan Obst nebyl objektem nepřijatelných závazků, byl přiměřený. Jelikož vyrůstal v prostředí mormonské církve, měl nebo mohl být si při podpisu pracovní smlouvy vědom důležitosti, kterou pro jeho zaměstnavatele představuje manželská věrnost a neslučitelnost jeho mimomanželského poměru s narůstajícími závazky loajality, ke kterým se vůči církvi s ohledem na funkci kterou zastával, zavázal. Naopak ve věci pana Schüth, Soud shledal, že vnitrostátní orgány omezily své zdůvodnění na skutečnost, že stěžovatel nepatřil do skupiny zaměstnanců, kde by chování, kterého se stěžovatel dopustil, mělo za následek propuštění ze zaměstnání. I přes to, že jeho funkce nebyly spojeny s poradenstvím, vedením nebo s katechizmem, byly dle vnitrostátních soudů natolik spojeny s hlásáním katolické církve, že by jeho další zaměstnávání mohlo ohrozit vážnost farnosti. Národní soudy se také vůbec nezmínily o de facto rodinném životě pana Schüth nebo o právní ochraně, kterou tento zájem požívá. Dle pohledu štrasburského soudu tak zájmy církve jako zaměstnavatele nebyly vyvažovány právem stěžovatele na respektování jeho soukromého a rodinného života, ale jedině jeho zájmem udržet si dané zaměstnání. Zatímco Soud přijal tvrzení, že podpisem pracovní smlouvy se pan Schüth zavázal respektovat povinnost loajality vůči katolické církvi, která do určité míry omezila jeho právo na respektování soukromého života, nemohl být jeho podpis smlouvy vykládán jako jeho zřejmý osobní závazek žít v případě rozvodu nebo odloučení v zdrženlivosti. Německé pracovní soudy přiznaly jen okrajovou roli skutečnosti, že případ pana Schüth nebyl medializován a že se stěžovatel po čtrnácti letech působnosti ve farnosti nesnažil zpochybňovat postoj katolické církve. Skutečnost, že zaměstnanec, který byl propuštěn církví jako zaměstnavatelem, má jenom omezené možnosti najít si jiné zaměstnání, však důležitá byla. Zejména je tomu tak v případě, kdy je charakter povolání natolik specifický, že je pro zaměstnance velice těžké až nemožné najít si novou práci mimo církev. Stejně tomu bylo v případě pana Schüth, který teď na poloviční úvazek pracuje na protestantské farnosti. Evropský soud pro lidská práva k dané věci poznamenal, že pravidla protestantské církve ohledně zaměstnávání hudebníků umožňují zaměstnat osobu, která není příslušníkem protestantské církve jenom ve výjimečných případech a v rámci druhého úvazku. Ve světle toho, co bylo řečeno výše, Soud jednomyslně rozhodnul, že Německo nezachovalo spravedlivou rovnováhu mezi právy pana Schüth a právy církve jako zaměstnavatele. Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


Ve věci paní Özpınar bylo propuštění ze zaměstnání přijato za situace, kdy bylo ve hře také její právo na dobrou pověst. I když se může mít za to, že legitimní cíl zásahu (který představovalo propuštění a ne kritika jejího chování jako soudkyně) mohl být s ohledem na výkon funkce soudkyně a povinnosti, které z něj plynou, ospravedlněn ochranou nezávislosti soudců a vážnosti jejich rozhodnutí, Soud shledal, že šetření, které v daném případě proběhlo, nedoložilo obvinění, která byla vůči ní vznášena. Navíc přihlíželo k různým aktivitám stěžovatelky, které nesouvisely s její profesní činností. Naopak stěžovatelce během řízení nebyly přiznány žádné právní záruky. Ty pro ni v daném řízení byly stěžejní, jelikož propuštěním automaticky ztratila právo vykonávat jiné právnické povolání: jelikož byla paní Özpınar před Radou slyšena až v momentě, kdy namítala své propuštění a zároveň vůbec neobdržela zápis ze šetření nebo zápis výpovědí svědků, Soud rozhodl, že zásah do stěžovatelčina soukromého života nebyl přiměřený sledovanému cíli.

Ochrana soukromého života Ve věci Hatton a další Soud dospěl k názoru, že základní práva stěžovatelů na odpočinek a spánek během noci jsou součástí soukromého života dle článku 8. Rozsudek senátu, který shledal porušení článku 8, byl velkým senátem zrušen. Dle senátu zavedením regulačního rozpisu nočních letů v roce 1993 stát nedostál svému závazku zachovat spravedlivou rovnováhu mezi ekonomickými zájmy Spojeného království a účinným výkonem práv stěžovatelů na respektování jejich domova a soukromého a rodinného života. Velký senát však shledal, že poruchy spánku, na něž stěžovatelé upozorňovali, nepředstavovaly stejný zásah do zájmu chráněného soukromým životem jako trestní opatření v případě Dudgeon, aby odůvodnily zúžení prostoru státu pro uvážení. Štrasburský soud poukázal na dva aspekty přezkumu, který musí provést v případech týkajících se rozhodnutí ovlivňujících životní prostředí. Nejdříve je nutno zkoumat substantivní část rozhodnutí vlády, které musí být v souladu s článkem 8. Za druhé, je potřeba zkoumat procedurální aspekt s cílem ověřit jestli byly při rozhodování o činnostech dostatečně brány v potaz zájmy jednotlivců. Otázka prostoru pro uvážení byla řešena ve spojení se skutkovými okolnostmi daného případu: v případech dotýkajících se životního prostředí, která spadají do působnosti článku 8, bere Evropský soud pro lidská práva do úvahy všechny procedurální závazky, včetně druhu politiky a rozhodnutí, která jsou ve hře, rozsahu, ve němž byly postoje jednotlivců (včetně stěžovatelů) brány během rozhodovacího procesu v potaz, a dostupné procedurální záruky. V dané věci postavil Soud na misku vah legitimní právo státu brát při přijímání svých politik ohled také na ekonomické zájmy země jako celku, těžkosti určit nakolik po přijetí regulačního rozpisu nočních letů došlo ke zvýšení hluku během noci, pozornost věnovanou dotčeným


osobám, přijetí mechanizmu, který by zkoumal následky daného rozpisu letů, všeobecný ekonomický přínos nočních letů a možnost dotčených jednotlivců zasažených tímto opatřením danou oblast opustit. Závěrem evropský soud rozhodl, že příslušné orgány nepřekročily prostor pro uvážení při snaze dodržet spravedlivou rovnováhu mezi právem dotčených jednotlivců na respektování jejich soukromého života a domova a konkurujícími zájmy jiných a společnosti jako celku, čímž nedošlo k porušení článku 8.

Ochrana životního prostředí Rozsah, v jakém státy požívají prostor pro uvážení ve věcech dotýkajících se životního prostředí jako takového a práva na zdravé životní prostředí především, závisí zejména na povaze práva, které bylo předmětem zásahu a jeho důležitosti pro stěžovatele. Oba faktory hrají při aplikaci limitační klauzule článku 8 klíčovou roli, když se státy snaží o dosažení (spravedlivé) rovnováhy mezi protichůdnými zájmy. Jinými slovy je možné říct, že štrasburský soud bude zkoumat, jestli stížnost souvisí s všeobecním aspektem (jako je právo na respektování obydlí) nebo zasahuje do intimnější sféry jednotlivce (jako právo na tělesné a duševní zdraví). Třebaže byl Soud zdrženlivý při upřednostnění jednotlivce vůči společnosti v první skupině případů, v případě zásahu do práv skupiny druhé nejen zúžil prostor pro uvážení vnitrostátních orgánů, nýbrž provedl i podrobný přezkum způsobu, jakým vnitrostátní orgány vyhověly pozitivním závazkům, které pro ně z článku 8 vyplývají. Ve většině případů nejsou všeobecné důvody jako hospodářský blahobyt země k ospravedlnění zásahu postačující, ledaže by státy prokázaly, že není dostupný žádný jiný zásah, který by byl méně škodlivý. V rozsudku Powell a Rayner stěžovatelé namítali přehnanou míru hluku, která souvisela s provozem letiště Heathrow. Dle oficiálních měření byl dům prvního stěžovatele vystaven jenom slabé míře hluku. Farma druhého stěžovatele, nad níž byl vysoký letový provoz během den, zatímco během noci byl minimální, se nacházela v oblasti vysoké míry hluku. Stěžovatelé na základě článku 8 Úmluvy namítali, že v důsledku vysoké míry hluku během letového provozu letiště Heathrow se stali oběťmi neoprávněného zásahu Spojeného království do práv zaručených článkem 8. Dle Evropského soudu pro lidská práva, […] V obou případech, byť ve zřetelně odlišné míře, hluk vycházející z letadel na letišti Heathrow měl nepříznivý dopad na kvalitu soukromého života a půvab domova u obou stěžovatelů. Navzdory tomu, že je existence velikých mezinárodních letišť umístěných i v městských oblastech s vysokou mírou zalidnění v ekonomickém zájmu země a vnitrostátní orgány odpovědné za kontrolu, tlumení a odškodňování přijaly postupně řadu opatření ke zmírnění a eliminaci hluku z letadel na letišti Heathrow a v jeho okolí, evropský soud jednohlasně rozhodnul, že Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


vláda Spojeného království nepřekročila míru uvážení nebo nenarušila spravedlivou rovnováhu dle článku 8. Naopak, v případě López Ostra Soud shledal porušení článku 8, když stát nedodržel spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na hospodářském blahobytu města Lorca a právem stěžovatelky na účinný výkon jejích práv. Stěžovatelka namítala, že přijetím rozhodnutí o vybudování čističky městský úřad nemohl ignorovat její práva na respektování obydlí a soukromého a rodinného života. Navíc jí za způsobené následky neposkytnul náhradu.


Část III – Pozitivní závazky Základním cílem článku 8 je ochrana jednotlivců před svévolnými zásahy ze strany orgánů veřejné moci. Článek 8 se však nespokojí jenom s uložením povinnosti zdržet se takových zásahů. K této primární negativní povinnosti může být přidružen také pozitivní závazek, jemuž musí stát vyhovět, aby zajistil účinné respektování soukromého nebo rodinného života. Děje se tak čím dále, tím častěji, neboť si je veřejnost vědoma svých práv vůči státu a toho, co oprávněně může od vnitrostátních orgánů očekávat. Je tomu tak o to více, že s narůstající dostupností informací o mnoha otázkách se každý jednotlivec může obeznámit s novými technickými a vědeckými objevy. Evropský soud pro lidská práva se pozitivními závazky dle článku 8 poprvé zabýval v roce 1997, ve věci Marckx. Dle Soudu slovo „respektování“ obsažené v prvním odstavci článku 8 poukazuje na existenci pozitivních závazků států. Ze samotné povahy tohoto ustanovení je však těžké dané závazky dovodit. Státy jsou proto limitační klauzulí oprávněny k užití širokého prostoru pro uvážení. K samotnému omezení práv přiznaných článkem 8 může sice dojít jenom v případě splnění podmínek stanovených odstavcem 2, ale také samotný pojem „respektování“ je poněkud neurčitý, hlavně když má být zdrojem pozitivních závazků. Posledním, ale ne nejméně důležitým bodem je skutečnost, že většina stížností v rámci článku 8 se dotýká situací, v nichž je stát nucen rozhodnout o sporech mezi jednotlivci nebo skupinami jednotlivců. V takových případech Evropský soud pro lidská práva jednoduše rozhodne, že stát nedostál svému závazku dodržet spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy, čímž porušil Úmluvu. Jenom ve výjimečných případech přesně určí, která opatření měla být přijata s cílem „chránit“ účinné užívání stěžovatelova práva ve věci. Sféra ochrany článku 8 se tak s vývojem judikatury stává mnohem komplexnější a zahrnuje závazek států Úmluvy zabezpečit ochranu rizik vyplývajících ze vztahů mezi jednotlivci (v protikladu k vztahům mezi jednotlivci a státem). Ve světle toho, co bylo řečeno výše, pokrývá následující analýza všechny čtyři zájmy působnosti článku 8.

Ochrana soukromého života Povinnost chránit sexuální sféru jednotlivce a jeho mezilidské vztahy je jedním z pozitivních závazků plynoucích z článku 8. Splnění takového závazku vyžaduje na prvním místě kriminalizaci spáchaných činů, které narušují základní hodnoty a důležité



aspekty soukromého života jednotlivce.186 Výklad tohoto závazku však nemůže vyloučit poskytnutí civilních prostředků nápravy v případě existence trestního postihu a dokonce v případech, kdy jsou ve hře práva dětí a jiných zranitelných osob.187 Pozitivní ochranu požívají také tělesná a morální integrita, které jsou součástí soukromého života. Rozhodnutí nepostihovat osoby odpovědné za fyzický a slovní útok na stěžovatelku společně s její de facto nemožností podat soukromé žaloby bylo dostačující pro rozsudek ve věci Janković o porušení pozitivního závazku státu dle článku 8. Ve věci Tysiąc byl štrasburský soud konfrontován s následky aplikace zákona, který umožňoval interrupci jenom v případě ohrožení života nebo zdraví matky. Jelikož jí lékaři odmítli učinit terapeutický potrat, stěžovatelka po porodu oslepla. Soud shledal, že došlo k porušení článku 8, protože Polsko nedostálo svému pozitivnímu závazku „ochránit stěžovatelčino právo na respektování soukromého života v kontextu sporu, jestli měla mít k terapeutickému potratu přístup”. Tento závazek chránit ukládá státům Úmluvy povinnost přijmout úpravu, podle níž by nemocnice - soukromé i veřejné, musely zavést účinný mechanizmus na zajištění respektování tělesné integrity svých pacientů. Souhlas pacientů, založený na plném pochopení a vědomí následků zákroku, musí předcházet jakémukoli lékařskému zákroku, který je vykonán. 188 Absence odpovídajících zákonů, které by účinně chránily před zásahy do reproduktivního zdraví příslušníků zranitelné etnické menšiny (romská menšina) byla dostatečným důvodem k rozsudku o porušení pozitivních závazků státu ve věci V.C. Stížnost, první ze série stížností podaných ženami, které si prošly stejnou zkušeností, se týkala násilné sterilizace romské ženy poté, co ve veřejné nemocnici porodila své druhé dítě. Jak potvrzovala její lékařská dokumentace, těsně před přistoupením k císařskému řezu, zatímco měla porodní bolesti a každé tři minuty kontrakce, byla ze strany lékařského personálu vyzvána k podpisu jedné větu v jejím lékařském záznamu, a to „žádost k provedení sterilizace”. Bylo jí řečeno, že podpis je nevyhnutelný, protože bude v případě dalšího těhotenství ona i dítě v nebezpečí. Podepsala, i když nerozuměla, co sterilizace znamená a jaké jsou její důsledky. Její následné domáhání se náhrady škody byly vnitrostátními soudy opakovaně zamítáno. Kromě shledání porušení 186 Věc X a Y proti Nizozemí se týkala omezení práva oběti zahájit trestní stíhaní vůči podezřelému ze sexualního násilí na neplnoleté dívce, které bylo více jak šestnáct let (což je věk tvořící hranici legálního pohlavního styku), která nebyla z důvodu mentálního postižení schopna vyjádřit svou vůli v tomto ohledu. 187 Stubbings proti Spojenému království. 188 Codarcea.


článku 3 – kdy postup, kterého byla stěžovatelka objektem, dosáhl takového stupně intenzity, jenž spadal do jeho rozsahu – Soud rovněž rozhodnul, že Slovensko porušilo svůj závazek podle článku 8, když nezajistilo, aby byla reproduktivnímu zdraví romské stěžovatelky věnována dostatečná pozornost. Při svém rozhodování Soud připomněl, že jak Komisař pro lidská práva při Radě Evropy, tak Evropský výbor proti rasizmu a intoleranci (ECRI), poukazovali na vážné nedostatky legislativy a praxe v oblasti sterilizace na Slovensku a poznamenali, že romská komunita, těžce znevýhodněna ve většině oblastí života, byla těmito nedostatky mnohem více dotčena. K obdobným závěrům dospěli i znalci ustanoveni slovenskou vládou, kteří přijali doporučení s ohledem na proškolení zdravotního personálu zaměřeným na romskou menšinu. Co se týče stěžovatelky, štrasburský soud rozhodnul, že skutečnost, že bylo v jejím lékařském záznamu odkázáno na její etnický původ bez jakéhokoli dalšího upřesnění, svědčí o určitém mínění personálu nemocnice, jakým způsobem má být nakládáno se zdravím stěžovatelky jako Romky.

Pohlavní identita Pozitivní ochrana osobní identity prošla značným vývojem zejména s ohledem na pohlavní identitu transsexuálů. Poprvé se Soud vyjádřil ve stížnosti, jež byla podána transsexuálem, který podstoupil lékařskou změnu pohlaví z ženy na muže a kterého nový stav nebyl právně uznán. Jednalo se o věc Rees. Stěžovatel namítal, že článek 8 požaduje po vládě změnit nebo alespoň označit matriční záznamy takým způsobem, aby obsahovaly jeho změnu pohlaví a aby byl vydán nový rodný list, který by tuto změnu pohlaví reflektoval. S odkazem na vědecké pochybnosti v příslušné oblasti a na rozdíly v právní úpravě a praxi mezi členskými zeměmi, štrasburský soud konstatoval, že prozatím je potřeba ponechat na odpovědném státě otázku, do jaké míry může vyhovět zbývajícím požadavkům transsexuálů a že v každém případě nemůže být článek 8 vykládán tak, že členským státům ukládá povinnost změnit, i jenom částečně, jejich matriční záznamy. Skutečnost, že mnohé země (včetně Spojeného království) v praxi akceptovaly pohlavní sebeurčení a také přijaly určité kroky k tomu, aby zmírnily nevýhody plynoucí z absence právního uznání, byla Soudem vzata na vědomí. K odlišné situaci Soud dospěl ve věci B. proti Franci, kde bylo odmítnutí ze strany státních orgánů uvést záznamy v matrice do souladu se stěžovatelčiným novým pohlavím, shledané v rozporu s článkem 8, vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka každodenně prožívala různé těžkosti z důvodu neustálé nutnosti poskytovat osobní údaje, a to i přes to, že francouzský systém měl být během života dotčené osoby neustále aktualizován. Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


Úmluva je nicméně žijícím instrumentem. A proto nemůže být překvapením, že se postavení Soudu v tak citlivé a kontroverzní otázce změnilo. Ve věci I. proti Spojenému království a věci Goodwin s ohledem na vývoj vědeckých poznatků a mezinárodní praxe, společně s potřebou soudržnosti právních úprav a také berouc v potaz narůstající těžkosti, kterým jsou jednotlivci kvůli nemožnosti oficiálně se domoci uznání změny pohlaví, Soud uzavřel, že státy již nemohou nadále tvrdit, že záležitost spadá do jejich prostoru pro uvážení. Jediný prostor, který jim zůstal, je spjat s procedurou uznání těchto změn. Také uznání práva na proplacení nákladů operativní změny pohlaví nemůže být podmíněno důkazem terapeutické nezbytnosti dané operace.189 V každém případe však uložená omezení, jako je dodržení čekací lhůty před podstoupením operativní změny pohlaví z důvodu úsilí o uznání proplacení nákladů nemůžou být mechanicky aplikovaná. Ve skutečnosti pokud je doba k promyšlení, zda zákrok podstoupit v poměru k věku stěžovatele příliš dlouhá, tato žádost by ve skutečnosti mohla poškozovat svobodu na určit své pohlavní identity.190 Porušení pozitivních závazků plynoucích z článku 8 vůči právům stěžovatelů může také pramenit z mezery v příslušné legislativě. Jednalo se o stěžejní bod diskutovaný ve věci L. proti Litvě. Zatímco litevské právo zakotvovalo právo transsexuálů na operativní změnu pohlaví, stejně jako právo na úřední změnu pohlaví, nebyl přijat prováděcí zákon, který by tento operativní zákrok na celkovou změnu pohlaví upravoval. Žádné lékařské zařízení tak pro dotčené osoby nebylo snadno přístupné nebo dostupné. Následkem toho se stěžovatel nacházel v pozici předoperačního transsexuála, který již podstoupil částečnou operativní změnu pohlaví a který si již mohl požádat o úřední změnu pohlaví, ale do doby než bude operativní změna dokončena, nemohlo být změněno jeho rodné číslo, ze kterého bylo jeho původní pohlaví zřejmé. Proto byl v některých situacích svého soukromého života, jako např. pracovní příležitosti nebo cestování do zahraničí stále považován za ženu. Z pohledu Soudu se důsledkem této mezery v právní úpravě stěžovatel nacházel v nejistém postavení ohledně svého soukromého života a uznání své pravé identity. Zatímco rozpočtová omezení ve veřejném zdravotnictví mohou odůvodnit počáteční průtahy k provedení práv transsexuálů dle občanského zákoníku, čtyři roky byly shledány jako neúměrné. S ohledem na malý počet dotčených osob dospěl Soud k názoru, že zátěž kladena na rozpočet státu by neměla být příliš finančně náročná, a tedy došlo k porušení článku 8 Úmluvy. 189 Van Kück proti Německu. 190 Schlumpf proti Švýcarsku.


Právo znát svůj biologický původ Ve věci Gaskin určil Soud vůdčí principy ve vztahu k přístupu k informacím týkajícím se původu jednotlivce: každý by měl mít přístup k informacím o jeho identitě jako individuální lidské bytosti. V daném případě se stěžovatel domáhal vůči místním orgánům veřejné moci náhrady škody z důvodu zanedbání, které se mu dostalo během pěstounské péče. Jeho žádost o nahlédnutí do úředních záznamů vedených o jeho osobě byla zamítnuta z důvodu jejich důvěrnosti. Po potvrzení daného rozhodnutí během odvolání, přijaly příslušné orgány rozhodnutí o zpřístupnění daných záznamů stěžovateli za podmínky, že osoby, jejichž vyjádření byly obsahem záznamů, budou souhlasit, k čemuž nedošlo. I když podle Soudu příslušné orgány svým rozhodnutím legitimní cíl sledovaly, Soud se domníval, že Osoby v postavení stěžovatele mají životní zájem chráněný Úmluvou na obdržení informací nutných k poznání a pochopení svého dětství a raného vývoje. Při vyvažování zájmů „informátorů“ na ochranu jejich anonymity Soud shledal, že vytvoření nezávislého orgánu, který by takovéto žádosti posuzoval, by mohla být jednou z cest, kterou by Spojené království dostálo svému pozitivnímu závazku plynoucímu z článku 8 Úmluvy. I přes to není právo na přístup dle článku 8 absolutní. Proto Soud ve věci Gaskin přijal rozhodnutí ve prospěch stěžovatele až po důkladné analýze a poměření příslušných veřejných zájmů.

Určení existence právních vazeb Ve věci Krušković byl Soud konfrontován s nemožností stěžovatele domoci se určení otcovství z důvodu jeho pozbytí způsobilosti k právním úkonům. Dle vnitrostátní právní úpravy mohly příslušné orgány vyzvat stěžovatelova opatrovníka ke schválení prohlášení otcovství, což neučinily. Také orgán sociální péče, na němž byl stěžovatel plně závislý, mohl učinit kroky k tomu, aby stěžovateli v jeho pokusech o prohlášení otcovství pomohl. Z důvodu, že v daném případě nebyla žádná z těchto variant využita, se stěžovatel sám nemohl domoci zahájení daného řízení. Jedinou možností pro stěžovatele bylo podání návrhu na zahájení občanskoprávního řízení. To ale mohlo být provedeno jen orgánem sociální péče, čímž by se stěžovatel dostal do postavení obžalovaného, i když to byl právě on, kdo požadoval uznání otcovství. Orgán sociální péče však vůbec nebyl povinen takové řízení zahájit, na jeho vyjádření nebyla stanovena žádná lhůta a ani stěžovatel ho svojí výzvou k takovému kroku nemohl přimět. Dva a půl roku se tak stěžovatel nacházel v právním vakuu, když jeho výzvy byly ignorovány. Štrasburský soud nepřijal Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


odůvodnění vlády, že se jednalo o nejlepší zájem jak otce, který měl životní zájem na určení pravdy o svém biologickém otcovství, které je důležitým aspektem jeho soukromého života, tak o nejlepší zájem dítěte. Soud proto konstatoval porušení článku 8 Úmluvy.

Ochrana „společenského soukromého života” Ve věci Von Hannover191 byl Soud vyzván rozhodnout, zdali publikování několika fotografií z běžného soukromého života veřejných osob (konkrétně princezny Caroline z monacké rodiny) může představovat porušení práv článku 8. Soud dospěl k závěru, že je povinností států dbát na to, aby práva osob, které spadají pod jejich jurisdikci, byly třetími osobami, včetně novináři, respektována. Soud uvedl, že stěžovatelka nezastávala žádnou oficiální funkci v Monackém knížectví nebo v jeho jménu a fotografie se týkaly pouze jejího soukromého života, a to i přes to, že byly pořízeny na veřejných místech. Ačkoliv byly pořízeny paparazzi, bez jejího vědomí nebo souhlasu, Soud dospěl k názoru, že ochrana soukromého života přesahuje soukromý rodinný kruh a zahrnuje také společenský rozměr. I veřejně známa osoba musí mít možnost „legitimně očekávat“ ochranu respektování svého soukromého života. Dle Soudu tak Německo mělo povinnost upravit legislativu s ohledem na rozdíl mezi „významné osobnosti současné společnosti”, jejichž soukromý život má být chráněn jenom v rámci soukromé sféry a „relativně“ známé osoby veřejného dění, jako byla stěžovatelka, které požívají rozsáhlejší ochranu. Ve věci Mosley však Soud neshledal porušení článku 8, i když byla ve hře publikace článků, fotografií a videí týkajících se sexuálních aktivit stěžovatele. Soud upřesnil, že daného ustanovení nelze interpretovat ve smyslu, aby média měla povinnost předem o publikaci informovat dotčené osoby.

Regulace soukromého průmyslu Podle článku 8 mají státy povinnost nejenom poskytnout dostatečnou ochranu právům jednotlivců, ale také zajistit, aby užívání práva nebylo chováním nebo činností třetích osob rušeno. Většina případů podle čl. 8 se v tomto ohledu namítala údajnou poškozující industriální činnost a následné dobrovolné nebo náhodné emise nebezpečných látek do okolního prostředí. Ve věci 191 Další dva případy od stejného žadatele, týkajíci se odmitnutí neměckého soudu zakázat další zverejnění dvoch fotek vyobrazujících stěžovatele a jeho rodinu na dovolené, byly otevřené před velkým senátem v čase psaní tohoto dokumentu.


Fadeyeva stěžovatelka žijící v městském bytě nacházejícím se v ochranné sanitární zóně ocelárny, upozorňovala, že průmyslná činnost, k níž v blízkosti jejího domova docházelo, ohrožovala její život a zdraví. Zároveň namítala neschopnost příslušných orgánů zajistit jí jiné bydlení (přestěhovat ji), čímž dle ní došlo k porušení pozitivního závazku státu plynoucího z článku 8. Na základě údajů, které předložily vnitrostátní orgány, Soud poznamenal, že koncentrace některých škodlivých látek ve vzduchu daného okolí daleko přesáhla „maximální povolené normy” stanovené ruskou legislativou. Poté, co se stěžovatelka snažila domoci přestěhování soudní cestou, byla zapsána na „všeobecný čekací seznam“, i když měla dle Soudu právo být na „přednostním čekacím seznamu“. Podle Soudu došlo k porušení článku 8, jelikož žalovaný stát nezajistil spravedlivou rovnováhu mezi obecnými zájmy společnosti a účinným užíváním práva stěžovatelky na respektování jejího domova a soukromého života. I když to nebyl stát, který měl povinnost kontrolovat nebo řídit dané ocelárny, Soud byl toho názoru, že v případech dotýkajících se životního prostředí může být odpovědnost státu založena na absenci regulace soukromého průmyslu. Pokud znečisťující činnost porušuje vnitrostátní právní úpravu, je obtížné odůvodnit provoz trvající nelegální činnosti z důvodu státního nebo všeobecného ekonomického zájmu.192 Průtahy při vyhodnocování dopadů na životní prostředí, mohou také založit odpovědnost státu.193 V tomto ohledu štrasburský soud nepřijal názor, že vědecká nebo technologická nejasnost určitých operací může ospravedlnit opožděné přijetí účinných a přiměřených opatření, jejichž cílem je prevence vzniku vážných a neodvratných škod na životním prostředí. Proto soudci jasně potvrdili, že princip obezřetnosti,194 jehož cílem je zajištění vysokého stupně ochrany zdraví, bezpečí spotřebitelů a životního prostředí, musí mít převahu.195

192 Guerra a další a López Ostra. 193 Giacomelli proti Itálii, kde studie dopadu na životní prostředí byla provedená 7 let po uvedení do provozu továrny na třídení specialního odpadu (rovněž nebezpečného) i přes to, že zákon nařizoval provést tuto studii ještě před zahájením provozu továrny. 194 Princíp byl jasně formulován v Prohlášení z Ria v roce 1992 a je vnímán jako součást acquis communautaire. 195 Tătar proti Rumunsku. Případ se týkal vypouštění do okolního prostředí nebezpečných chemických látek používaných k těžbe vzácnych kovů.



Poskytování informací ohledně nebezpečí na zdraví a životním prostředí Ve věci Guerra a další Soud dospěl k závěru o porušení práva na soukromý a rodinný život na základě článku 8, když shledal, že stát neposkytl místnímu obyvatelstvu informace o rizikových faktorech a způsobech, jak jim předcházet v případě nehody v blízké chemické továrny. Stěžovatelé o tyto informace výslovně požádali příslušné místní úřady. Avšak ty byly poskytnuty až po ukončení průmyslné produkce. Právo na informace o životním prostředí a obzvláště právo být informován o rizicích, která se dotýkají určité oblasti, byly ústřední ve věci Öneryıldız proti Turecku. Jak senát, tak i velký senát byl toho názoru, že je postačující zkoumat stížnost jenom optikou článku 2 Úmluvy. Neposkytnutí informací o dopadech jaderných testů na zdraví vojáků, kteří jim byly vystaveni, vedlo k různým závěrům ohledně porušení článku 8. Ve věci McGinley a Egan stěžovatelé namítali porušení svého práva na respektování soukromého a rodinného života, když jim nebyly zpřístupněny informace o stupni radiace na Vánočním ostrově. Jejich stížnost byla zmítnuta. Dle štrasburských soudců stát dostál svému pozitivnímu závazku vyplývajícímu z článku 8, když zajistil adekvátní mechanizmus, který umožňoval osobám podílejícím se na nebezpečných činnostech (jako jsou jaderné testy), přístup ke všem relevantním a náležitým informacím. Skutečnost, že této možnosti stěžovatelé nevyužili, nemůže zakládat odpovědnost státu, který tak neporušil pozitivní závazek článku 8. Věc L.C.B. se týkala dopadu těchto testů na zdraví veteránů a jejich potomků žijících na Vánočním ostrově. V daném případě stěžovatelka tvrdila, že bylo povinností státu z vlastní iniciativy její rodiče varovat a monitorovat její zdravotní stav ještě před tím, než jí byla diagnostikována leukémie. I když Soud v zásadě nevyloučil možnost přezkumu podle článku 8, samotný přezkum dle článku 2 byl postačující. Ve věci Roche bývalý voják tvrdil, že jeho zdravotní potíže, vysoký krevní tlak, hypertenze, bronchitida a astma, byly důsledkem jeho účasti na testech yperitu a nervového plynu, které byly prováděny pod záštitou britských ozbrojených sil. Příslušný soud (Pension Appeal Tribunal), který rozhodoval o stěžovatelově žádosti o invalidní důchod, však zhodnotil, že žádný spolehlivý důkaz neprokazuje příčinnou souvislost mezi danými testy a nemocemi, na které stěžovatel poukazoval. Všechny prostředky „lékařské“ i „politické“, které stěžovatel k prokázání uplatnil, však vedly jenom k částečnému odhalení informací. Nedostatek informací byl způsoben také skutečností, že rozsáhlé epidemiologické studie daných testů byly zahájeny až deset let poté, co stěžovatel začal pátrat po důkazech a podal stížnost k Soudu. Ten poznamenal, že stěžovatelova nejistota ohledně toho, jestli nebyl během své účasti na chemických testech vystaven nebezpečí na zdraví, ho vystavila značné úzkosti a tlaku. Dle Soudu absence povinnosti informovat dotčené osoby, skutečnost, že k odhalení dopadů došlo postupně a i čtyři roky poté nebylo ukončeno, společně s tím, co bylo


uvedeno výše, vedlo ke zjištění o porušení článku 8. Podle Soudu Spojené království nedostálo svému závazku zajistit účinnou a dostupnou proceduru, která by stěžovateli zpřístupnila všechny důležité a podstatné informace, které by jak jemu, tak soudu příslušnému rozhodnout o jeho žádosti o invalidní důchod, umožnily vyhodnotit všechna rizika, kterým by mohl být během účasti na testech vystaven. Pozitivní závazek poskytnout informace o nebezpečných činnostech se vztahuje také na jednotlivce, kteří jsou nuceni žít na určitém místě, jako například vězni. Ve věci Brânduşe se Soud musel vypořádat se stížností vězně, který byl vystaven znečistěnému ovzduší a šířícímu se zápachu z již uzavřené skládky komunálního odpadu, která se nacházela asi 20 metrů od věznice. Tato bývalá skládka byla provozována společností, která podléhala kontrole města. I přes to, že neexistovala žádná souvislost mezi poškozením zdravotního stavu stěžovatele a blízkostí věznice a skládky odpadu, se Soud rozhodl danou stížnost zkoumat v rámci 8. Poznamenal, že ve světle závěrů environmentálních studií a délky doby, po kterou byl stěžovatel danému znečistění vystaven, byly kvalita stěžovatelova života, jeho blahobyt a konec konců i soukromý život dotčeny způsobem, který nemohl být jenom důsledkem jeho odnětí svobody. Článek 8 byl v daném případě aplikován i z toho důvodu, že se stížnost netýkala jenom podmínek detence, ale zejména jediného „životního prostoru“, který stěžovatel během roků strávených za mřížemi měl. Odpovědnost Rumunska za porušení článku 8 byla založena na pěti bodech:  společnost, která skládku provozovala, byla pod kontrolou města, které tak bylo přímo odpovědné za vzniknutý zápach;  i když byla skládka oficiálně v provozu jenom pět let, dle provedených důkazů ji následně užívaly soukromé osoby; příslušné orgány tak dostatečně nezajistily její uzavření;  absence řádného zmocnění k provozu skládky i jejího uzavření, které bylo městem tolerováno, bylo protiprávní;  předběžné studie posuzující dopad na znečištění, které měly být vedeny ještě před samotným povolením k provozu skládky, byly ve skutečnosti provedeny až tři roky po jejím uzavření, a to také až po požáru, který ji zasáhl;  bylo prokázáno, že daná činnost nebyla v souladu s požadavky na ochranu životního prostředí předvídanými vnitrostátní legislativou, a zároveň způsobovala takovou míru znečištění ovzduší zápachem, která nebyla pro obyvatelé dané oblasti přijatelná.



Alternativy k nevhodnému obydlí V případě, že jsou podmínky využití určité oblasti pro životní prostředí škodlivé a způsobují jak silné znečistění, tak zdravotní problémy osobám zde žijícím nebo škodu na jejich obydlí, mají státy povinnost přestěhovat všechny dotčené osoby tak, aby jim zajistily ochranu jejich soukromého a rodinného života. Jednou z možností je také snaha přijmout opatření ke snížení znečištění na přijatelnou míru. Opomenutí přestěhovat nebo zavést nápravná opatření vede k porušení článku 8.196

Ochrana rodinného života Pokud jde o rodinný život, poukazuje judikatura na dva hlavní druhy závazků, které pro stát vyplývají z článku 8. Prvním je závazek oficiálně uznat rodinné vazby, tím druhým je ochrana rodinného života. Následující stránky poskytují přehled těchto závazků.

Oficiální uznání rodinných vazeb Soud využil skutečnost, že projednával stížnost ohledně dopadů na rodinný život určitých aspektů belgické právní úpravy, která se dotýkala nemanželských dětí, aby mohl upřesnit, že když státy ve své vnitrostátní právní úpravě zavádějí systém, který je aplikovatelný jenom na určité rodinné vazby, jako ty, které jsou mezi svobodnou matkou a jejím dítětem, musí jednat takovým způsobem, aby dotčeným osobám umožnil vést normální rodinný život. Jak to předvídá článek 8, respektování rodinného života zahrnuje v očích Soudu také existenci vnitrostátních právních záruk, které umožňují integraci dítěte do rodiny již od jeho narození. V této souvislosti má stát po ruce několik možností, avšak právo, které neodpovídá těmto požadavkům, porušuje odstavec 1 článku 8 i bez toho, aby ho bylo nutné zkoumat dle odstavce 2.197

196 Dubaska a další proti Ukrajině. 197 Marckx.


Potvrzujíc, že právo na rodinný život přesahuje za hranice oficiálních vztahů a legitimních rodinných uspořádání, Soud zdůraznil, že jen samotné přijetí zákona, který splňuje požadavky článku 8, není postačující. Stejně důležitá je jeho aplikace a jeho výklad. Zatímco mají vnitrostátní soudy povinnost národní právo vykládat v souladu s Úmluvou, odpovědnost státu bude na místě jenom v případě, když při výkladu dojde k zjevnému pochybení. Jinými slovy, stát bude odpovědný, když posouzení skutkového a právního stavu vnitrostátními soudy, bude zjevně nerozumné nebo svévolné nebo ve zjevném rozporu se základními principy Úmluvy. Naopak k porušení článku 8 nedojde, když je zásah založen na potřebě chránit společenskou realitu před čistě teoretickou biologickou skutečností.198 Štrasburská judikatura však připouští výjimky. Ta nejdůležitější z nich je součásti rozsudku z roku 1997.199 Dle Soudu odmítnutí právně uznat existenci vazeb mezi „dítětem, které bylo počato pomocí umělého oplodnění dárcovstvím” a jeho otcem, transsexuálem, který podstoupil operaci změny pohlaví z ženy na muže a který byl partnerem matky, nepředstavovalo porušení článku 8. Soud však v daném případě připustil, že Úmluva jako živoucí instrument a vývoj společenského vnímaní otázek transsexuality, mohou časem beze všeho vést ke změně jeho názoru. Ve skutečnosti s rozsudky ve věcech I. a Goodwin Evropský soud pro lidská práva už změnil svůj postoj v otázce právního uznání změny pohlaví pro účely sňatku, když shledal, že vnitrostátní právní úprava, která uznává jenom „biologické“ pohlaví určené při narození, porušuje právo na uzavření manželství. Pozitivní závazek respektovat rodinný život implikuje ne jenom možnost uznání rodinných vazeb, ale také opak, tedy že žádná z dotčených osob nebude k uznání nucena. Jinak řečeno, domnělý otcové, kteří se snaží popřít otcovství k dítěti a vyvrátit tak zákonné domněnky nebo jejich předešlá určení o otcovství, (v daném případě z důvodu nového biologického důkazu, který v čase uznání nebyl použitelný nebo přístupný) tak musí mít možnost tak učinit.200

198 Yousef proti Nizozemsku. 199 X, Y a Z proti Spojenému království [VS]. 200 Phinikaridou proti Kypru; Shofman proti Rusku.



Ochrana rodinného života Jednou založen, rodinný život může být přerušen jenom za výjimečných okolností. To však samozřejmě neznamená, že Úmluva zakazuje rozchody nebo rozvody. Naopak, snaží se omezit situace, které narušují vztah rodič-dítě. Příslušná judikatura v tomto směru stanovuje různé povinnosti, včetně pozitivních, které zavazují státy. Ty mají většinou procesní povahu a souvisejí s procesem, během něhož byli členové rodiny od sebe odtržení, s výkonem rozhodnutí o svěření do péče a o styku, stejně tak jako s opatřeními, které ulehčují následné sloučení rodiny.201 Součástí procesních závazků je také právo na soudní přezkum skutkových okolností přiznání rodičovské odpovědnosti, které musí být přístupné každému bez rozdílu. 202 Každé rozhodnutí o odebrání dítěte z péče rodičů, o svěření do péče nebo o adopci představuje vážný zásah do rodinného života ve smyslu článku 8, a to zejména v případě, že jeho následky jsou neodstranitelné. Právě proto klade Soud patřičný důraz na proceduru přijímání rozhodnutí, i když samotná Úmluva nevyjmenovává žádný specifický procedurální požadavek. Ustáleným principem však je, že rodiče musejí být takového procesu účastni, ať už se jedná o řízení správní nebo soudní. Je klíčové, aby byly jejich zájmy vzaty v potaz a poměřeny protichůdnými. Způsob jejich součinnosti není stanoven, stejně tak jako jejich míra účasti, jelikož oba tyto faktory podstatně závisí od vážnosti namítaného opatření.203 Jedině za výjimečných okolností, jako je například potřeba bezodkladného zásahu k ochraně práv dítěte nebo když osoby o něj pečující představují bezprostřední hrozbu, bude dle Soudu nepřítomnost pečujících osob během řízení v souladu s článkem 8. V takových případech je nezbytné Soud přesvědčit o tom, že vnitrostátní orgány mohly správně zhodnotit, že existovaly okolnosti, které odůvodňovaly náhlé odebrání dítěte z péče rodičů bez předešlého varování nebo konzultace. Ještě před tím, než štrasburský soud přistoupí k přijetí rozhodnutí, je kladena pozornost na to, zda stát pečlivě posoudil dopad, který náhradní péče může na rodiče a dítě mít a jestli byla zkoumány i jiná alternativní řešení.204 V každém případě však musí být rozhodnutí o odebrání dítěte z péče rodičů 201 Olsson. 202 Zaunegger proti Německu. 203 Sahin proti Německu [VS]. 204 Venema proti Nizozemsku.


považováno za dočasné a zastaveno jakmile to okolnosti povolí. Navíc každé takové dočasné opatření musí být aplikováno ve shodě s primárním cílem, kterým je sloučení rodičů s dětmi. Příslušné orgány mají již od počátku náhradní péče a v narůstající tendenci povinnost přijmout opatření, jejichž cílem je ulehčení sloučení rodiny, jakmile to bude možné. Tato povinnost však musí být vždy poměřována s povinností zvažovat nejlepší zájem dítěte.205 Pozitivní závazek chránit rodinný život zahrnuje také povinnost ulehčit styk se sourozenci, kteří byli od rodiny odloučeni na základě rozhodnutí soudu. Zejména v případě, kdy soud přijal rozhodnutí ex offo. Ve věci Mustafa a Armagan Akin Soud shledal, že udržování vazeb mezi dětmi je příliš důležité na to, aby bylo ponecháno jenom na vůli rodičů, a to zejména v případě, kdy je prokázáno, že jeden z rodičů tomu brání. Nakonec nedostatek odůvodnění vnitrostátních soudů (včetně soudu kasačního), v otázce proč byli sourozenci odděleni a proč žádost stěžovatelů o úpravu styku byla zamítnuta, společně s neschopností příslušných soudců najít vhodnou náhradní dohodu k zajištění pravidelného styku mezi sourozenci, vedl Soud k rozhodnutí o porušení článku 8 Úmluvy. Při svém rozhodování Soud zdůraznil důležitost, se kterou musí být hleděno jak na nejlepší zájem dítěte (v řízeních o náhradní péči), tak na to, aby bylo dítě samé vyslyšeno: dle Soudu tribunál v Ödemiş, nejenom že nehleděl na mínění dětí, ale také opomněl podložit své rozhodnutí důkazy, jako byly psychologické nebo jiné odborné posudky, a to navzdory skutečnosti, že byl stěžovateli informován, že daná situace jim způsobila psychické problémy. Státy mohou být odpovědny také v případě, že neprovedou výkon soudních rozhodnutí o svěření do péče nebo o právu na styk. Jedná se o typický případ, kdy jeden z opatrovníků nebo z prarodičů výkonu takového práva druhého rodiče brání a stát výkon takového rozhodnutí soudu nezajistí. Postoj Soudu je v takovém případě dost umírněný: i když uznává existenci pozitivního závazku státu v dané oblasti, tato povinnost dle něj není absolutní a je potřeba ji poměřovat s „nejlepším zájmem dítěte“ a právy, které mu článek 8 Úmluvy přiznává. Každopádně jestliže vnitrostátní orgány přijaly všechna opatření, která od nich mohla být s ohledem na okolnosti každého případu rozumně očekávána, aby při výkonu rozhodnutí dosáhly součinnosti rodičů, nedošlo dle Soudu k porušení článku 8. Ve všech zmíněných případech hraje důležitou roli čas, jelikož každá lhůta má pro dotčené osoby nezvratné následky.206 A to zejména v případě, kdy členové rodiny nemají žádnou možnost rozvíjet své vztahy, 205 K. a T. proti Finsku [VS]. 206 Pawlik v. Poland; Zwadka v. Poland; Bove v. Italy; Reigato Ramos v. Portugal.



například když orgány sociální péče nevyvíjejí žádnou snahu k ulehčení sloučení rodiny nebo v případě omezení opatrovníkova práva na styk. Taková omezení mohou svědčit o záměru vnitrostátních orgánů spíše posílit vztahy dítěte k náhradní rodině, než jej opětovně sloučit s rodinou vlastní. Takový přístup je ve zjevném rozporu s pozitivními závazky vyplývajícími z článku 8.207 Jestli však od rozdělení uběhla značná doba, může zájem dítěte, aby nedošlo k opětovné změně jeho rodinné situace převážit nad zájmem rodičů na sjednocení.208 Státy jsou povinné chránit rodinný život pokaždé, kdy je článek 8 aplikovatelný. Ve věci Moretti a Benedetti Soud shledal porušení pozitivního závazku státu v tom, že žádost stěžovatelů o adopci dítěte, které u nich bylo umístěno hned po narození, na období pěti měsíců nebyla zkoumána důsledně a v co nejkratší lhůtě před tím, než bylo dítě prohlášeno za vhodné pro adopci a jiná dvojice byla vybrána.

úkolem nahrazovat hodnocení vnitrostátních orgánů ohledně opatření, která měla být přijata při ochraně zájmu dítěte svým vlastním, štrasburští soudci shledali, že konstatovaná pochybení, ke kterým během řízení před vnitrostátními orgány došlo, měla přímý dopad na rodinný život stěžovatelů. Pozitivní závazky jsou často přítomny také v případech, které se týkají mezinárodních únosů dětí a imigrace. S ohledem na jejich alarmující nárůst, stejně jako komplexní následky, které mají z pohledu mezinárodního práva, je o těchto případech pojednáváno níže v části Erreur ! Source du renvoi introuvable.. Ačkoliv podle Soudu není jeho

Ochrana před vnějším ohrožením Dle článku 8 mají vnitrostátní orgány povinnost dbát na to, aby byla zajištěna náležitá ochrana soukromého a rodinného života jednotlivců, a to včetně případů, kdy potenciální ohrožení pochází přímo z rodiny a může tak být považováno za „soukromou věc”.209 Ve věci Bevacqua a S. stěžovatelé namítali, že Bulharské orgány nezajistily respektování jejich soukromého a rodinného života v těžké situaci, která byla způsobena rozvodem paní Bevacqua a chováním jejího manžela, které dnem, kdy podala vůči jeho agresi trestní oznámení, nabralo na intenzitě. Dle Soudu bylo posuzování daného sporu jako „soukromé věci“ neslučitelné s

207 R. v. Finland. 208 K.A. 209 E.S. další proti Slovensku.


povinností státních orgánů chránit rodinný život stěžovatelů. Skutečnost, že národní soudy okamžitě nepřijaly rozhodnutí o předběžné náhradní péči, a to za situace, která měla především škodlivý dopad na zájmy dítěte, stejně jako nedostatečná opatření přijatá jako reakce na chování bývalého manžela stěžovatelky, vedla k rozhodnutí o porušení článku 8 Úmluvy v dimenzi rodinného života. Oba aspekty článku 8, soukromý i rodinný život byly společně Soudem zkoumány ve věci A. proti Chorvatsku, kde Soud dospěl k porušení článku 8, když národní orgány opomněly vykonat řadu opatření, která byla nařízena soudem během řady řízení s cílem chránit stěžovatelku před manželem (veteránem, který trpěl post-traumatickým stresem, paranoií, úzkostí a epilepsií) nebo zajistit léčbu jeho duševní poruchy, která stála za jeho násilným chováním. Odmítnutí vnitrostátních orgánů přijmout nové ochranné opatření, které jí mělo chránit před pronásledováním nebo obtěžováním na základě toho, že neprokázala existenci okamžitého ohrožení jejího života, představovalo porušení zmíněného článku. K porušení Úmluvy došlo také v případě pochybení vnitrostátních orgánů při zajištění ochranného léčení násilnického člena rodiny. Jednalo se o věc Hajduová, kde stěžovatelka hledala útočiště pro sebe a své děti poté, co byla na veřejnosti napadena a ohrožována na životě svým bývalým manželem. Poté, co byl její manžel propuštěn z nemocnice bez toho, aby podstoupil požadovanou léčbu, se výhružky začaly opakovat. Vnitrostátní soudy následně zamítly stížnost stěžovatelky, že její manžel nebyl léčen. Štrasburský soud, odvolávajíc se na povinnost Slovenska chránit tělesnou a duševní integritu jednotlivců, zejména těch, kteří jsou ve zranitelném postavení, shledal porušení článku 8 Úmluvy jak z pohledu soukromého, tak rodinného života. I když bývalý manžel stěžovatelky ji v období po propuštění z nemocnice nenapadl, její strach z toho, že své výhružky uskuteční, byly odůvodněné. Krom toho, vnitrostátní orgány pochybily, když nezajistily jeho umístnění do léčebného ústavu. Považujíc internet za nástroj, který s ohledem na svůj anonymní charakter, může být snadno užit pro kriminální účely a majíc na paměti neštěstí sexuálního zneužívaní dětí je dle Soudu jedním z pozitivních závazků státu povinnost zavést takový systém ochrany mladistvých, aby se nestali terčem pedofilů. Ve věci K.U. proti Finsku Soud dospěl k závěru, že stát nedokázal ochránit soukromý život stěžovatele, když neexistoval právní rámec, který by uváděl do souladu důvěrnost poskytovatelů internetových služeb s předcházením nepokojům nebo zločinnosti a ochranou práv jednotlivců, důvěrnost daných služeb převážila nad tělesním a morálním zájmem nezletilého dítěte.



Ochrana domova O dodržování pozitivních závazků ve vztahu k domovu, se Soud vyjádřil jen v několika málo stížnostech, které mu byly předneseny. Ve většině těchto stížností byl namítán zásah do domova jednotlivce ze strany třetích osob nebo orgánů veřejné moci. Pohled Soudu je však zcela jasný v případě domovních prohlídek: není jeho úkolem zkoumat obsah zákonů a národních politik, i když má jejich aplikace za následek znemožnit příslušníkům národnostních menšin žít dle jejich tradic a zvyků.210 Je možné potvrdit, že státy nemají povinnost přijmout určitou bytovou politiku. Při rozhodování stížností založených na zásahu třetích osob do obydlí se Soud ztotožnil s několika situacemi, které mohou vést k porušení pozitivních závazků států. Jedná se o:  Lhostejná aplikace práva. Ve věci Novoseletskiy nebyl Soud přesvědčen, že vnitrostátní soudy příslušné v dané věci, využily během tří let trvajícího řízení ohledně nájemního práva všechny jim dostupné prostředky k ochraně stěžovatelova soukromého a rodinného života. Soud byl především překvapen skutečností, že vnitrostátní soudy zamítly stěžovatelovu žalobu na náhradu škody z důvodu, že „náhrada morální újmy není v případech nájemních sporů zákonem upravena“. V daném případě však stěžovatelův návrh přesáhl vztah nájemce-vlastník, když byla jeho žaloba založena na újmě, která mu vznikla v důsledku nemožnosti prodloužit daný nájemní vztah. Nedostatek spatřoval Soud také v tom, že se vnitrostátní soudy vůbec nezabývaly zákonností vstupu do bytu během stěžovatelovy nepřítomnosti. I když byla důležitost této skutečnosti jasná a nesporná,  Neodůvodněné prodlužování lhůty výkonu rozhodnutí o vlastnickém nebo užívacím právu. Ve věci Surugiu shledal Soud obzvláště znepokojujícím fakt, že i přes každodenní zásahy do práva stěžovatele na nerušené užívání domova ze strany jeho sousedů, jim byla uložena pokuta za správní přestupek až rok a půl poté, co bylo jejich vlastnické právo zrušeno.  Absence státního dozoru (popsaného ve vnitrostátní právní úpravě) v oblasti bytového fondu. Ve věci Novoseletskiy, která již byla zmíněna výše, stěžovatel získal byt, který však nebyl obyvatelný. Vlastník a správce bytového fondu neprovedl žádné potřebné práce s cílem co nejdříve opravit zjištěné škody, ani nepodnikli kroky, které by vedly k určení, k čemu došlo, a postihu osob odpovědných za vážné zničení této části bytového fondu. Na rozdíl od věcí López Ostra a Hatton a další, stěžovatelka ve věci Moreno Gómez namítala, že její právo na respektování domova bylo ze strany státních orgánů porušeno jejich pasivním přístupem, když nepřijaly vhodná opatření proti hluku z

210 Chapman.


nočních barů a diskoték, které se nacházely v okolí domu stěžovatelky a podstatně snižovaly příjemný požitek z bydlení. Tato nečinnost stěžovatelce během několika let způsobila podstatné problémy se spánkem. Ve svém rozhodnutí dospěl Soud nejenom k porušení článku 8 Úmluvy, ale také přijal zásadu, dle které právo na ochranu domova dle článku 8 neznamená „jenom právo na jednoduchý fyzický prostor, ale také právo na nerušené užívaní tohoto prostoru“. Toto užívání může být narušeno jak fyzickými nebo tělesnými zásahy, tak hlukem, výpary, zápachem nebo jinými formami zásahů. Soud poznamenal, že městská rada noční bary povolila i přes to, že dle expertízy, kterou sama žádala, byla „akustická saturace“ produkovaného hluku výrazně vyšší než povolují zákonem určené limity. Dle štrasburského soudu tak městská rada nedostála pozitivním závazkům, které pro ni z článku 8 plynou. Úsilí, které musí členské státy vynaložit, aby uspokojily pozitivní závazky vyplývající z článku 8 Úmluvy ve velké míře, závisí na konkrétních okolnostech daného případu. Je proto těžké jednoznačně stanovit práh platný pro každou situaci. Základními faktory pro určení odpovědnosti státu se zdají být jak délka, tak intenzita vystavení hluku nebo zápachu. Ty mají také přednost před úvahami týkajícími se obtížnosti daného úkolu, jako jsou například otázky automobilového provozu a dodržení spravedlivé rovnováhy mezi stejně důležitým zájmem účastníků silničního provozu a zájmem obyvatel dané čtvrti. 211 V roce 2005 přijal štrasburský soud rozhodnutí v důležité věci týkající se Romů.212 Kromě porušení jiných článků Úmluvy, Soud zkoumajíc životní podmínky stěžovatelů s ohledem na pojmy soukromý a rodinný život a domov shledal, že Rumunsko porušilo také článek 8 Úmluvy, když násilné útoky, ke kterým v daném případě došlo, nebyly odsouzeny. V příslušné věci došlo rozvášněným davem (kterého součástí byli také příslušníci místní policie) k zabití třech Romů a následnému zničení čtrnácti romských příbytků. V důsledku toho se zhoršily podmínky, v nichž byli poté nuceni žít. Romové, vyhnáni ze své obce a svých příbytků, byli nuceni žít, a někteří stále žijí, v přeplněných a nevhodných podmínkách (ve sklepech, kurnících a stájích), neustále mění adresu, stěhují se k přátelům nebo příbuzným do extrémně přeplněných podmínek. V otázce, jestli vnitrostátní orgány přijaly adekvátní kroky k ukončení zásahů do práv stěžovatelů, Soud kromě jiného poznamenal, že 211 Deés proti Maďarsku. 212 Moldovan a další.



 přes to, že se vypalování domů stěžovatelů účastnili také zástupci státu, nedošlo ze strany prokuratury k jejich trestnímu stíhání, čímž bylo znemožněno vnitrostátním soudům rozhodnout o odpovědnosti a následném trestu;  vnitrostátní soudy pod dlouhá léta odmítaly stěžovatelům přiznat náhradu materiální škody, která jim vznikla zničením jejich majetku a nábytku;  až deset let po události jim byla přiznána náhrada škody za zničené příbytky, ne však za ztracený majetek;  součástí soudních rozsudků vůči obžalovaným vesničanům byly také diskriminační poznámky týkající se romského původu stěžovatelů;  žádosti stěžovatelů o přiznání nemajetkové újmy byly soudem prvního stupně zamítnuty s odůvodněním, že dané události – vypálení jejich příbytku a zabití některých rodinných příslušníků – svou povahou morální újmu nezpůsobuje;  poté, co jedna ze stěžovatelek podala žádost o přiznání výživného na dítě, jehož otec byl během událostí zaživa upálen, jí krajský soud přiznal částku ve výši jedné čtvrtiny minimální mzdy a rozhodl tuto částku snížit na polovinu z důvodu, že událost byla zesnulou obětí vyprovokována;  tři domy nebyly vůbec zrekonstruovány a další tři jsou neobyvatelné; a  většina stěžovatelů se do vesnice nevrátila a žijí roztroušeni po Rumunsku a Evropě. Z pohledu Soudu tyto prvky ve svém souhrnu svědčí o všeobecném postoji části rumunských státních orgánů, který vyvolal pocit nejistoty pociťovaný stěžovateli po incidentech a který zasáhl do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života a domova. S ohledem na přímé následky činů zástupců státu na práva stěžovatelů má Soud za to, že vzniká odpovědnost vlády za následné životní podmínky stěžovatelů. Soud uzavřel, že postoj a opakované selhání státních orgánů ukončit porušování práv stěžovatelů, představovaly závažné porušení článku 8 pokračujícího charakteru.

Ochrana korespondence Součástí práva vězně na respektování korespondence dle článku 8 Úmluvy je také právo na poskytnutí nezbytných psacích potřeb. Toto pravidlo bylo docela jasně stanoveno ve věci Cotlet, ve které měl vězeň na vnitrostátní úrovni právo jenom na dvě obálky zdarma za měsíc, což pro potřeby jeho komunikace se štrasburským Soudem nepostačovalo. Soud obdržel více jiných dopisů, v nichž stěžovatel Soud informoval o nemožnosti získat obálky jiných vězňů. Ve světle těchto výjimečných okolností a s ohledem na to, že žádosti stěžovatele byly opakovaně zmítány, Soud rozhodnul, že státní orgány nedostály svému závazku dodat stěžovateli všechen potřebný materiál umožňující korespondenci se Soudem, čímž porušily článek 8. To však neznamená,


že vězni disponují neomezeným právem na výběr psacích potřeb nebo že by všechna jejich korespondence měla být hrazena státem. I přes to by však zásahy neměly svou povahou prakticky právo na korespondenci znemožňovat. Pozitivní závazky se tak vztahují také na potřebu zamezit takovým zásahům do soukromé korespondence.213

213 Craxi proti Itálii (č 2).



Část IV – Vybrané problémové okruhy Následující část příručky se zabývá aplikací článku 8 Úmluvy na tři vybrané problematiky – životní prostředí, mezinárodní únosy dětí a imigraci. Jejich výběr je odůvodněn narůstajícím počtem stížností, které stojí za znepokojením Soudu v dané oblasti.

Ochrana životního prostředí Článek 8 a právo na životní prostředí Porušení článku 8 bylo namítáno již ve více stížnostech dotýkajících se životního prostředí. Ne každé zhoršení životního prostředí však představuje porušení daného článku: žádné právo na ochranu přírody není součásti práv a svobod zaručených Úmluvou. Ve věci Kyrtatos Soud poznamenal, že Článek 8 ani žádný jiný článek Úmluvy neposkytuje obecnou ochranu životního prostředí; jsou to jiné mezinárodní instrumenty a vnitrostátní legislativa, které jsou pro dané případy použitelnější. Toto prohlášení, které nadále platí, naznačuje potřebu přijmout obezřetný přístup k ochraně práva na životní prostředí. Z předmětné judikatury Soudu lze na prvním místě dovodit, že ochrana životního prostředí představuje obecný zájem, který může odůvodnit zásah do výkonu jistých práv a svobod, které jsou Úmluvou zaručeny. Jedná se však také o zájem individuální. Můžou tak nastat situace, kdy práva Úmluvou zaručená, předně ta, které jsou součástí článku 8, byla v důsledku špatných podmínek porušeny. Ve vztahu k prvnímu aspektu Soud souhlasí s tím, že státy užívají široký prostor pro uvážení, když poměřují mezi požadavky všeobecného zájmu společnosti a těmi na ochranu základních práv jednotlivce. Vnitrostátní orgány tak nebudou muset poskytnout „dostatečné“ odůvodnění zásahu, což znamená neexistenci méně zasahujících prostředků k dosažení sledovaného cíle. Společný zájem v oblasti životního prostředí tak představuje legitimní cíl ospravedlňující individuální omezení práv zaručených článkem 8. Ve věci Buckley si stěžovala britská občanka romského původu žijící společně se svými třemi dětmi v karavanech umístěnými na jejím vlastním pozemku. Rodina sestry stěžovatelky obdržela dočasné povolení k umístnění na


vedlejším pozemku obytné jednotky, která pozůstávala ze dvou karavanů. Stěžovatelka tak zpětně požádala o pozemkové úpravy s cílem umístit na jejím pozemku i třetí karavan. Její žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že mj. taková úprava jejího pozemku by zasáhla do vesnického charakteru okolní krajiny, čímž by byla v rozporu s cílem místních pozemkových úprav, který měl chránit vesnici před každou ne nevyhnutelnou úpravou. I když jsou plány pozemkových úprav měst a vesnic součástí výkonu diskreční pravomoci s cílem aplikovat politiku schválenou v zájmu celé společnosti, Soud uznal, že vnitrostátní orgány užívají široký prostor uvážení k určení, která politika je ta nejlepší nebo která opatření jsou ta nejvhodnější pro územní rozvoj dané oblasti.

Článek 8 a právo na zdravé životní prostředí I když Úmluva výslovně nepřiznává právo na zdravé a klidné životní prostředí, v případě, že je jedinec přímo a vážně dotčen hlukem nebo jiným druhem znečištění, může být článek 8 aplikovatelný. Aby tomu tak bylo, musí mít zásah přímo vliv na stěžovatelův domov, rodinu nebo soukromý život. Ve věci Fadeyeva Soud shledal, že každý škodlivý zásah do životního prostředí musí dosáhnout určité míry závažnosti, aby byl článek 8 dotčen. Ohodnocení dané minimální míry je relativní a velice citlivé na okolnosti každého případu, když závisí na intenzitě a délce zásahu jako i jeho tělesných a duševních důsledcích. V potaz může být brán také všeobecný kontext životního prostředí. Stížnost nemůže být pod článkem 8 Úmluvy obhájitelná, pokud byl namítaný zásah nepatrný v porovnání s ekologickými hrozbami, které jsou vlastní životu v každém moderním městě. Aby stížnosti dotýkající se zásahů do životního prostředí spadaly do působnosti článku 8, musí být prokázán jednak aktuální zásah do privátní sféry stěžovatele a zároveň musí být prokázána skutečnost, že minimální míry závažnosti bylo dosažena. Ve věci Moreno Gómez stěžovatelka namítala porušení práva na respektování soukromého života v tom, že její noční spánek byl v průběhu několika let rušen právě nečinností městských orgánů Valencie, které nepřijaly vhodná opatření k zajištění nočního klidu. Dle Soudu žila stěžovatelka v oblasti, která byla nesporně vystavena nočnímu hluku, zejména o víkendech, a proto shledal, že město tolerovalo, ba dokonce přispělo, k opakovanému porušování pravidel, které samo přijalo. Jelikož intenzita hluku během noci překročila povolenou míru, každodenní život stěžovatelky byl narušen. Soud tak dospěl k závěru, že Španělsko nedostálo svému závazku zajistit právo stěžovatelky na respektování jejího domova a soukromého života, čímž porušilo článek 8 Úmluvy. Samotné obecné zhoršení životního prostředí není postačující, aby mohlo založit odpovědnost státu pod článkem 8. Ve věci Kyrtatos vnitrostátní orgány nerespektovaly dvě soudní rozhodnutí, která rušila stavební povolení. Budovy, které tak byly Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


postaveny v blízkosti pozemku stěžovatelů, způsobily destrukci tamního životného prostředí a zasáhly jejich život. Soud v daném případě odlišil dva aspekty. Zatímco tvrzení, že městskou výstavbou došlo ke zničení bažinného habitatu, který byl v blízkosti jejich bydliště a oblast, ve které se nacházelo jejich obydlí, ztratila na své kráse, byly zamítnuty, Soud konstatoval, že závažný zásah do životního prostředí může ovlivnit blahobyt osoby a znemožnit ji užívat svého domova takovým způsobem, že může dojít k zásahu do jejího soukromého a rodinného života bez toho aby bylo ohroženo jejich zdraví. Aby mohl být článek 8 aplikován, je potřeba prokázat existenci škodlivých následků, které zasahují do sféry soukromého a rodinného života jednotlivce. V daném případě Soud rozhodl, že zásahy, ke kterým z důvodu urbanizace dané oblasti, v sousedství stěžovatelů došlo, nedosahovaly takové míry závažnosti, aby mohly být pro účely článku 8 použity.214 Odmítnutí vnitrostátních orgánů respektovat soudní rozhodnutí, která chránila právo stěžovatelů na respektování jejich soukromého a rodinného života, může vznést otázku odpovědnosti dle článku 8, jelikož zcela zbavuje účinku procesní záruky, které stěžovatelé měli. Takové bylo ve zkratce konstatování Soudu ve věci Taşkın. Stížnost se týkala činnosti akciové společnosti, která obdržela povolení k těžbě zlata pomocí určitého toxického postupu. Soud konstatoval porušení, jelikož rozhodnutí vnitrostátních soudů, kterými byla zrušena povolení, a to z důvodu ohrožení zdraví, ohrožení znečištění podzemních vod a zničení místního ekosystému, nebyla vykonána ani po přímé instrukci Ministra životního prostředí a lesů.

Imigrace Aplikace článku 8 na imigrační věci má zvláštní důležitost. Kontinentální Evropa a obzvlášť její hranice se za poslední léta staly cílovou destinací masového přílivu pracovních a nucených imigrantů. Ti svými stížnostmi k Soudu, dotýkajícími se jejich postavení, podnítili vývoj lidsko-právní úpravy. Soud tak tváří v tvář značnému počtu stížností, které se dotýkaly postavení dlouhodobě pobývajících cizinců, rozšířil rozsahu působnosti článku 8, a postupně tak přiznal lidskoprávní aspekt i těmto situacím. To mělo zřejmý dopad na podmínky legálních i ilegálních imigrantů žijících v členských státech Rady Evropy. S ohledem na to, že v posledních letech mnoho evropských států usilovalo o omezení jak práva na vstup, ale také a především práva na úpravu pobytového postavení jednotlivce v cizí zemi, postoj Soudu v dané věci tak nabírá ojedinělého zájmu. Odráží 214 Neschopnost vymoci rozhodnutí ohledně uzavření hlasitého počítačového klubu fungujícího vedle stěžovatelova bytu vedlo k porušení čl. 8 v případě Mileva a další proti Bulharsku.


tak podstatné změny, kterými společnost z důvodu příchodu nových aktérů prochází. První rozhodnutí Komise dotýkající se aplikace článku 8 na dané případy jasně poukázalo na to, že žádná stížnost namítající popření sloučení rodiny v hostitelské zemi nemůže být přijata, jelikož se od cizinců očekávalo založení rodiny v zemi původu a ne v hostitelské. 215 Koncept rodinného života se během let v duchu Úmluvy jako živoucího instrumentu vyvíjel a rozšířil také na mnoho imigračních otázek, které byly z politických důvodů původně mimo rámec Úmluvy.216 Vývoj koncepce rodinného života je pro účely této práce zajímavý právě s ohledem na skutečnost, že se Úmluva stala nástrojem ochrany dlouhodobě pobývajících rezidentů druhé generace, imigrantů, kteří se již buď v hostitelské evropské zemi narodili, nebo do ní přijeli během dětství a do země původu se nikdy nevrátili.

Vyhoštění a deportace Úvodním prohlášením, které Soud v imigračních věcech připomíná, obecně uznává „právo státu regulovat vstup, pobyt a vyhoštění cizinců, a to v souladu s ustáleným mezinárodním právem bez toho, aby byly dotčeny závazky, které pro něj vyplívají z mezinárodních úmluv.“217 Rozbor judikatury, zejména té nedávné, která je rozebrána níže, poukazuje na to, že Soud chce být v daných případech slyšen, zejména v těch, které se dotýkají pobytu a vyhoštění. V roce 1991 byl Soud poprvé vyzván vypořádat se s otázkou vyhoštění cizince dle článku 8. 218 Bylo to však až deset let později, kdy Soud na základě tohoto ustanovení dovodil povinnost států umožnit sloučení rodiny pro člena žijícího v cizině.219 Nedávné rozsudky ukazují, že Soud zvyšováním ochrany práv imigrantů dospěl do nové fáze. Prvním příkladem tohoto trendu je věc Slivenko a další, která se týkala těžkého postavení ruské menšiny v Pobaltských zemích. Stěžovatelé, bývalý příslušník vojska Sovětského svazu a jeho rodina, žili většinu svého 215 X a Y proti Lichtenštejnsku (rozhodnutí). 216 Odkaz na azylové právo. 217 Tato formulka byla poprvé použita v rozsudku Moustaquim proti Belgii. 218 Moustaquim. I přes početná odsouzení stěžovatele, Soud dospěl k závěru, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva stěžovatele být se svými rodiči a sourozenci, všemi narozenými v Belgii. Téměř ve stejném čase ve věci Cruz-Varas proti Švédsku Soud rozšířil extrateritoriální aplikaci článku 3 uznanou ve věci Soering také na vyhoštení a deportaci cizinců. 219 Sen proti Nizozemsku.



života v Lotyšsku. Poté, co byla jejich žádost o oprávnění k pobytu dle rusko-lotyšské smlouvy z roku 1994 o odchodu vojsk zamítnuta, napadli své vyhoštění před Evropským soudem. Dle judikatury, která byla v době rozhodování dostupná, v případě vyhoštění celé rodiny nebylo možné konstatovat, že došlo k zásahu do jejich společného rodinného života. I přes to soud rozhodnul, že vyhoštění představovalo porušení článku 8 Úmluvy, jelikož došlo k rozpadu jejich soukromého života a domova. Protože stěžovatelé byli vyhoštěni ze země, kde navázali již od narození, osobní, sociální i ekonomické vazby, které tvoří soukromý život každé lidské bytosti […], Soud může pouze shledat, že vyhoštění stěžovatelů z Lotyšska představuje zásah do jejich „soukromého života“ a „domova“ dle znění článku 8 odstavce 1 Úmluvy […]. Dotčené osoby nemohly namítat existenci „rodinného života” ve vztahu k prarodičům první stěžovatelky, neboť se jednalo o osoby, které nebyly součástí jádra rodiny, ani na ní plně závislí členové. Tvrzení stěžovatelů tak nebyla dostatečně prokázána. Tento rozsudek omezil pojem rodiny na to, co bylo stále definováno jako „základ“ nebo „jádro rodiny“, které tvoří manželé a nezletilé děti. Na druhé straně však byla ochrana poskytována článkem 8 rozšířena na všechny osobní, sociální a ekonomické vazby, které tvoří život každé lidské bytosti. Rozhodnutí o vyhoštění mohou být například založena pouze na skutečnostech, se kterými stěžovatel nebyl seznámen, které jsou „důvěrné“ nebo které nejsou součástí kontradiktorního řízení před nezávislým orgánem nebo soudem, jenž je schopen účinně posoudit důvody vyhoštění a všechny relevantní důkazy a v případě potřeby omezit užití důvěrných informací. V takových případech Soud rozhodne o porušení principu zákonnosti, který je součástí odstavce 1 článku 8, a to z toho důvodu, že právo neposkytuje ochranu proti svévoli orgánů veřejné moci.220 Stejný závěr by byl přijat v případě, že by vnitrostátní soudy přistoupily jenom k formálnímu přezkumu rozhodnutí o vyhoštění cizince.221

220 Dle Soudu byla národní legislativa v rozporu s principem vlády práva, když byl prostor pro uvážení udělený exekutivě neomezený - Musa a další proti Bulharsku; Lupsa proti Rumunsku; Kaya proti Rumunsku; C.G. a další proti Bulharsku. 221 Kaushal proti Bulharsku.


Vyhoštění za trestní čin: „Boultifova kritéria” a jejich vývoj Soudu byl již vícekrát položen dotaz, zda vyhoštění nebo deportace cizince zejména poté, co byl odsouzen za trestný čin, představuje z důvodu znemožnění společného soužití rodiny, zásah do rodinného života dotčené osoby. 222 Do roku 2003 Soud rozhodl jenom několika případů, ve kterých ve vyhoštění bránila nemožnost manželů spolu nadále žít, zvláště nemožnost manžela a/nebo dětí žít v zemi původu vyhošťované osoby. Věcí Boultif dostal Soud možnost upřesnění a stanovil vůdčí principy, dle kterých je napříště potřeba posuzovat, zda vyhoštění odsouzené osoby představuje zásah do jejího rodinného života. Soudem byly vypracovány takzvaná „Boultifova kritéria”, která představují souhrn okolností významných pro posouzení nezbytnosti rozhodnutí o vyhoštění. Obsahují:  závažnost spáchaného trestného činu;  délku pobytu v hostitelské zemi;  dobu, jež uplynula od spáchání trestného činu, a stěžovatelovo chování v průběhu této doby;  státní příslušnost zúčastněných osob;  stěžovatelovu rodinnou situaci;  zda manžel/ka věděl/a o trestném činu v době, kdy vstupoval/a do rodinného svazku;  věk dětí;  závažnost problémů, do nichž by se manžel/ka pravděpodobně dostal/a v zemi, kam má být jeho manžel/manželka vyhoštěn/a. Nejdříve Soud zkoumá, do jaké míry je trestný čin spáchaný stěžovatelem hrozbou pro veřejný pořádek a bezpečnost. Soud proto poznamenal, že před tím, než si stěžovatel odpykal trest odnětí svobody, se intenzivně připravoval na povolání číšníka a pracoval jako malíř. Jeho chování v průběhu výkonu trestu bylo bezchybné a i proto byl podmíněně propuštěn. Na své opětovné integraci do společnosti pracoval dva roky a měl také možnost pokračovat v zaměstnání, které vykonával. To zda by stěžovatelem spáchány trestný čin (loupež a škoda na majetku), vzbudil určitý strach z toho, že by v budoucnu mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek a bezpečnost, okolnosti daného případu zpochybňují. Soud následně zkoumal, jaké jsou možnosti stěžovatele a jeho manželky, švýcarské státní příslušníky, založit si rodinný život v jiné zemi. Jako první byl na 222

Moustaquim. Ve věci Cruz-Varas Soud uvážil, že oddělení od rodiny nemůže byt kladeno za vinu státu, ale samotnému stěžovateli.



místě přezkum, jestli by dvojice mohla společně žít v Alžírsku (stěžovatelova země původu). Manželka stěžovatele mluvila francouzsky a také byla v telefonickém kontaktu se svou tchýní v Alžírsku. Na druhou stranu tam však nikdy nežila, neměla s touto zemí žádné jiné vazby a nemluvila arabsky. Za těchto okolností tak nebylo rozumné od ní očekávat, že svého manžela bude do Alžírska následovat. Jinou možností byla Itálie, kde měl stěžovatel pobyt před příchodem do Švýcarska a kde také pobýval, i když nelegálně, během rozhodování svého případu před Soudem ve Štrasburku. Dle Soudu nebylo dokázáno, že by tam stěžovatel a jeho manželka mohli obdržet povolení k pobytu a vést tak rodinný život v této zemi. Protože bylo pro stěžovatele prakticky nemožné pokračovat ve svém rodinném životě mimo území Švýcarska, Soud uzavřel, že stěžovateli byl rodinný život znemožněn. Kromě toho je potřeba dodat, že v době, kdy stěžovateli nebylo prodlouženo pobytové oprávnění, představoval jenom relativně malé nebezpečí pro veřejnou bezpečnost. Rozhodnutí švýcarským orgánů tak představovalo nepřiměřený zásah do rodinného života stěžovatele, čímž došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Protože může být rodinná situace během rozhodnutí o vyhoštění nebo zákazu pobytu a rozhodování štrasburského soudu předmětem změn, Soud se ve svém rozhodování opírá o skutečnosti, které existovaly v době, kdy rozhodnutí o vyhoštění nabylo právní moci. Ve věci Onur nepředstavovalo rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele, státního příslušníka Turecka odsouzeného za krádež, porušení článku 8, když Soud shledal, že jeho britská partnerka a jejich velice malé děti mají možnost se bez jakýchkoli těžkostí usadit v Turecku. V tomto směru přestože Soud nechce podceňovat praktické těžkosti, které by stěžovatele nebo jeho partnerku mohly při usazování se v Turecku potkat, žádný z důkazu nenasvědčil tomu, že by to pro ně bylo nemožné nebo výjimečně těžké. Ve věci Omojudi Soud poznamenal, že stěžovatelova manželka byla v době, kdy opustila Nigérii dospělá, a tak by pro ni bylo možné opětovně v této zemi začít žít, kdyby se rozhodla vrátit a žít se stěžovatelem. Avšak ve Spojeném království žila 26 let a její vazby na tuto zemi jsou silné. Její dvě nejmenší dětí se ve Spojeném království narodily a žily zde celý svůj život. V jejich věku však není lehké se přizpůsobit a jejich přemístění do Nigérie by mohlo být doprovázeno značnými těžkostmi. Pro starší děti by to bylo alespoň teoreticky nemožné. Vyhoštění stěžovatele obžalovaného ze znásilnění (trestní čin, který z pohledu Soudu není tím nejzávažnějším na škále sexuálních trestních činů), které bylo spácháno poté, co stěžovatel obdržel povolení k pobytu na dobu neurčitou, nemůže být přiměřené sledovanému cíli. Soud se v daném případě opřel o argumentaci, kterou uplatnil ve věci Beldjoudi. Ve věci A.W. Khan


Soud připomněl, že závažnost trestného činu musí být vždy vyvažována souhrnem celkového chování stěžovatelů a jejich rejstříkem trestů. Tyto okolnosti jsou důležité pro posouzení, zda stěžovatel představuje pro společnost určité riziko, a mají tak stejnou váhu jako ostatní kritéria. Judikatura vážící se k problematice vyhoštění cizinců byla velkým senátem přehodnocena v roce 2006, ve věci Üner. Při rozhodování o tom, zda bylo porušeno stěžovatelovo právo na respektování rodinného života, velký senát výslovně zmínil dvě kritéria, která již byla implicitně obsažena ve věci Boultif: nejvyšší zájem a blaho dítěte, zejména závažnost obtíží, na které by pravděpodobně některé ze stěžovatelových dětí narazilo v zemi, do které má být stěžovatel vyhoštěn; a pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb s hostitelskou zemí a se zemí, kam má být stěžovatel vyhoštěn. Ve vztahu k prvnímu kritériu Soud poznamenal, že se jedná o kritérium, které je již zohledněno existující judikaturou […] a které je v souladu s Doporučením Výboru ministrů Rec (2002) 4 ohledně právního postavení osob přijatých za účelem sloučení rodiny.223 Ohledně druhého kritéria: jelikož byl stěžovatel ve věci Boultif v době svého příchodu do Švýcarska již dospělý, Soud shledal, že se „Boultifova kritéria” aplikují na případy stěžovatelů, kteří se v hostitelské zemi již narodili nebo kteří se zde přestěhovali v útlém věku. Důvody takového přístupu můžeme hledat v domnění, že čím déle žije jednotlivec v dané zemi, tím pevnější jsou jeho vazby s touto krajinou a slabší vazby se zemí původu. Zejména, když cizinec vstoupí do hostitelské země v raném dětství a v ní je také vychováván. Potřeba dostatečné ochrany soukromého života tak byla považována za nezbytnou. Zejména když ne všichni imigranti, bez ohledu na jejich délku pobytu v hostitelské zemi, mají v zemi rodinný život ve smyslu článku 8. Je tak na posouzení skutkových okolností každého případu, zda Soud, při posuzování jestli je vyhoštění v důsledku spáchání trestného činu v souladu s Úmluvou, přihlédne k aspektu sociální identity usazené osoby. 223 Parlamentí shromáždění Rady Evropy doporučilo, aby Výbor Ministrů vyzval členské státy, inter alia, aby zaručily, aby migranti narození nebo vychovávaní v hostitelské zemi nemohli být v žádném případě vyhoštěni. Štrasburský soud zamítl koncept absolutní ochrany, ale přiznává, že musí být dosaženo rovnováhy dle článku 8 a zdůrazňuje potřebu vlastního zvážení situace těch, kteří jsou v hostitelské zemi od dětství.



V následujícím rozhodnutí velkého senátu224 Soud tato kritéria dále rozvinul a shledal, že jestli je cílem kritérií vycházejících z judikatury a shrnutých v rozsudcích ve věcech Boultif a Üner ulehčit vnitrostátním soudům aplikaci článku 8 na případy vyhoštění, tak se jejich důležitost s ohledem na okolnosti daného případu nevyhnutelně mění […] V případech, jako je tento, kde vyhošťovanou osobou je mladý dospělý, který ještě nezaložil vlastní rodinu, jsou relevantní následující kritéria: povaha a závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem; délka stěžovatelova pobytu v zemi, z níž má být vyhoštěn; doba, jež uplynula od spáchání trestného činu, a stěžovatelovo chování v průběhu této doby; pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb s hostitelskou zemí a se zemí, kam má být stěžovatel vyhoštěn.225 Daný případ se týkal stěžovatele, který ve věku šesti let zákonným způsobem přijel do Rakouska. K jeho vyhoštění došlo poté, co si odpykal tříletý trest odnětí svobody. Při svém posuzování Soud upřesnil, že rozhodujícím aspektem bylo, že stěžovatel dané trestné činy spáchal jako nezletilý (mezi 14. a 15. rokem života), a že nebyly násilné povahy. Před tím, než Soud dospěl k rozhodnutí, posoudil všechna relevantní kritéria a dospěl k závěru, že i přestože vyhoštění bylo časově omezené, bylo takové opatření nepřiměřené sledovanému cíli, konkrétně „předcházení nepokojům a zločinnosti”. Protože se podle důkazů stěžovatel po svém druhém odsouzení za trestní čin, který spáchal jako mladistvý, choval náležitě, s cílem dosáhnout nápravy a opětovné integrace do společnosti, Soud od státu požadoval provedení solidních důkazu, které by podporovaly jeho tvrzení, dle nichž bylo rozumné očekávat, že se stěžovatel bude věnovat trestní činnosti a vyvolá nepokoje, čímž se stane jeho vyhoštění v demokratické společnosti nezbytné.226 Výše citované případy jasně poukazují na to, že k tomu, aby rozhodnutí o vyhoštění nebo jiný příkaz k deportaci pachatele trestného činu byl v souladu s Úmluvou, je nezbytné vzít v potaz všechny prvky a dodržet spravedlivou rovnováhu. Konečné 224 Maslov proti Rakousku [VS]. 225 Věk dotyčné osoby není uplně irelevantní při aplikaci kritérii, zejména když má být posouzena povaha a vážnost přestupku, neboť v připadech mládežnického věku by měl být zaujat mírnější postoj. Viz taky Jakupovic proti Rakousku. 226 A.A.*


rozhodnutí tak závisí na skutkových okolnostech daného případu. Příkladem může být věc Benhebba, kde byla stěžovatelova námitka soudem zamítnuta, protože přijaté opatření bylo přiměřené sledovanému cíli. Jednalo se o stěžovatele, vážného recidivistu, který byl během osmi let, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce téměř sedm let. Stěžovatel přijel do Francie, když mu byly dva roky. V této zemi žil, pracoval, dostalo se mu tam vzdělání a navázal pevné sociální a rodinné vazby. Se svou zemí původu ho již spojovala jenom národnost. Dle Soudu však pod článek 8 nespadají vztahy mezi dospělými osobami, pakliže není prokázána jiná forma závislosti, jdoucí za běžné citové vazby. I přes pevné vazby, které stěžovatele k hostitelské zemi vázaly, dospěl Soud, s ohledem na dočasnost přijatého opatření a závažnost spáchaných činů (obchodování s drogami) k závěru, že rozhodnutí o dočasném vyhoštění může být považováno za nezbytné pro předcházení nepokojům a zločinnosti. Stejným způsobem se Soud vypořádal s námitkami stěžovatele ve věci Grant. I když činy, které stěžovatel spáchal během své nezletilosti, nebyly zvláště závažné, Soud přiznal značnou váhu skutečnosti, že se stěžovatel ke své činnosti systematicky vracel. Naopak ve věci Nunez byl Soud toho názoru, že nejlepší zájem dětí musí mít přednost a k porušení článku 8 by tak vyhoštěním stěžovatelky a zákazem jejího pobytu na dva roky došlo. Případ se týkal státní příslušnice Dominikánské republiky, která přijela do Norska ve svých 22 letech. Poté, co byla vyhoštěna, se po čtyřech měsících na území Norska vrátila, a to i přes zákaz vstupu a pobytu v délce dvou let. S cílem získat povolení ke vstupu uvedla při své žádosti vědomě nesprávné údaje o své identitě, o svém předešlém pobytu v Norsku a předešlém odsouzení. Podařilo se jí také obdržet pracovní povolení, na které již neměla nárok. Jelikož na území Norska od svého vstupu pobývala a pracovala neoprávněně, nemohla rozumně očekávat, že na něm bude moci legálně zůstat. S partnerem (také z Dominikánské republiky), se kterým v Norsku žila, měla dvě malé děti. V daném případě tak Soud zkoumal zejména nejlepší zájem dětí, které měly na paní Nunez silnou vazbu, jelikož to byla převážně ona, která o ně pečovala od jejich narození až do roku 2007, kdy byly děti svěřeny do péče otce. Dle rozhodnutí vnitrostátních soudů by tak děti zůstaly v Norsku, kde se narodily a kde žije a je usazen také jejich otce. Navíc je zřejmé, že děti již dostatečně trpěly jak rozchodem rodičů a nuceným opuštěním matky poté, co byly svěřeny do péče otce, tak hrozbou, že jejich matka bude vyhoštěna. Bylo pro ně nemírně těžké pochopit, proč musely být od matky odloučeny. Také je potřeba zmínit, že paní Nunez se policii přiznala ke svému neoprávněnému vstupu do Norska, avšak příslušné orgány vydaly rozhodnutí o vyhoštění až téměř po čtyřech letech, což není možné považovat za rychlou a účinní kontrolu imigrace. S ohledem na pevné a trvající vazby dětí s matkou, na rozhodnutí o jejich svěření do péče otce, zátěž, které byly podrobeny a dobu, kterou příslušné orgány potřebovaly na přijetí rozhodnutí o vyhoštění a zákazu pobytu paní Nunez, dospěl Soud k závěru, že „s ohledem na konkrétní a výjimečné okolnosti daného případu”, by vyhoštění a zákaz vstupu na dva roky pro paní Nunez, mělo závažné Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


důsledky pro její děti. Takové rozhodnutí by neodráželo spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem na zajištění účinné kontroly imigrace a potřebou paní Nunez zůstat na území Norska a nadále se stýkávat se svými dětmi, jak to vyžaduje článek 8.

Právo imigrantů na sjednocení rodiny Úmluva výslovně nezakotvuje právo na sjednocení rodiny, také státům neukládá povinnost respektovat výběr společného místa pobytu novomanželů, či povinnost povolit sloučení rodiny na území nebo zaručit právo jednotlivce na výběr nevýhodnějšího místa pro rozvoj rodinného života.227 Ve výjimečných případech se však taková povinnost vyskytne. Pozitivní závazek státu zajistit migrantům respektování jejich práva na sloučení rodiny bude naléhavý, pakliže stěžovatel prokáže existenci nepřekonatelných objektivních překážek, které mu v realizaci rodinného života v jiné zemi brání. Při svém rozhodování bude Soud brát v potaz také důvody, které stěžovatele k opuštění jeho země původu nebo pobytu bez ostatních členů rodiny vedly: stěžejnými argumenty se staly útěk před vnitřním konfliktem a/nebo žádost o azyl.228 Požadavek, aby měla osoba žádající o sloučení s rodinou, dostatek nezávislých a pravidelných příjmů nebo aby mohla rodině, se kterou se chce sloučit, přispívat na základní obživu, nebyl dle Soudu neodůvodněný.229 První rozhodnutí, které se týkalo sjednocení (neboli sloučení) rodiny přijal Soud ve věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali. Stížnost podaly tři ženy migrantky, které již oprávněně a dlouhodobě pobývaly ve Spojeném království. Jejím manželům bylo odepřeno povolení zůstat s nimi na území Spojeného království nebo je do této země pro účely sloučení následovat. Tato opatření byla přijata v důsledku zpřísnění imigračních pravidel ze strany Ministerstva vnitra, která upravovala vstup a pobyt manžela nebo snoubence, jenž se chtěl sloučit nebo nadále pobývat s partnerkou, která měla ve Spojeném království pobyt. Před samotným zpřísněním podmínek bylo každému žadateli mužského pohlaví, který prošel jakousi zkušební lhůtou, povoleno se za tímto účelem v zemi usadit. Po změně pravidel však bylo povolení ke vstupu a pobytu vydáváno jenom rodinným příslušníkům občanů Spojeného království a manželkám imigrantů, kteří měli na území Spojeného království již 227 Gül proti Švýcarsku. 228 Tuquabo-Tekle a další proti Nizozemsku. 229 Haydarie a další proti Nizozemsku (rozhodnutí).


povolený trvalý pobyt. Hlavním argumentem, který vláda Soudu předestřela, byla skutečnost, že všechny tři stěžovatelky se mohly se svými manžely opětovně usadit v Portugalsku, na Filipínách a v Turecku, a jejich námitky se tak dotýkaly práva na výběr země stálého bydliště. I když Soud Spojené království odsoudil za zavedení diskriminace mezi manželi mužského a ženského pohlaví, porušení článku 8 neshledal. I přesto však zcela nevyloučil možnost, že by článek 8 ukládal státu v konkrétních případech povinnost povolit vstup cizince za účelem sloučení rodiny. Z toho, co bylo řečeno, je možné dovodit, že právo stěžovatele domáhat se sloučení rodiny dle článku 8 bude záviset na skutkových okolnostech jednotlivého případu, zejména na těžkostem, kterým by byly dotčené osoby vystaveny při zakládání rodinného života mimo hostitelskou zemi. Obecně je možné říci, že Soud byl vždy spíše nakloněn ochraně rodinných práv ve vztahu k vyhoštění/deportaci než ve vztahu ke vstupu na území. Takzvaný přístup „jiné země“ (pozn. překl. „l'autre pays“), (dle kterého je možné od rodiny rozumně očekávat realizaci rodinného života v jiném státě) byl velice striktně aplikován ve věci Gül, případě stěžovatele tureckého původu, který z humanitárního důvodu pobýval ve Švýcarsku. Žádost stěžovatele o sloužení s dvěma syny, kteří by ho do Švýcarska následovali, byla zmítnuta zejména z důvodu nevhodnosti jeho bydlení a nedostatku finančních prostředků k zajištění životních potřeb rodiny. Dle Soudu měl stěžovatel hlavní podíl na rozpadu rodinných vazeb, když opustil Turecko v době, kdy byly jednomu z jeho synů jenom tři měsíce. Skutečnost, že syny v poslední době navštěvoval, na druhou stranu prokazuje, že politické důvody jeho žádosti o azyl již nebyly aktuální. Nadto bylo vládou shledáno, že v souladu s dohodou o sociálním zabezpečení mezi Švýcarskem a Tureckem by mohl stěžovatel nadále pobírat invalidní důchod i po svém návratu do země původu. I když se přestěhování jeho manželky, která ho při návštěvách Turecka doprovázela, zdálo být problematičtější, nedostatek potřebné lékařské péče, které by mohla čelit, nebyl shledán. Krom toho, i když stěžovatel a jeho manželka pobývali na území Švýcarska legálně, nebyli držiteli povolení k trvalému pobytu. Ve skutečnosti tak neexistovaly žádné překážky, které by jim bránily v rodinném životě v zemi původu, kde jejich nejmladší syn vždy pobýval. I když Soud uznal složitost situace, ve které se rodina Gül nacházela, rozhodl, že Švýcarsko nezasáhlo do rodinného života stěžovatele. K porušení článku 8 tedy nedošlo. Ve věci Ahmut230 Soud shledal, že rozhodnutí otce ponechat své dítě v zemi původu, kde mu zajistil internátní školu, poukazovalo na to, že přijal všechna potřebná opatření, aby o něj bylo postaráno. Odmítnutí orgánů veřejné moci udělit mladistvému povolení k pobytu tak nepředstavovalo porušení článku 8. Pět let po rozhodnutí ve věci Gül však došlo ze strany 230 Ahmut proti Nizozemsku.



štrasburských soudců ke zmírnění jejich přístupu, když zavázali členské státy k umožnění sloučení rodiny s jejím členem žijícím v zemi původu. Ve věci Sen stěžovatelé namítali zamítnutí žádosti o povolení k pobytu jejich dcery, která tak nemohla následovat zbytek své rodiny (rodiče a dvě další děti) do hostitelské země. S ohledem na její věk v době podání žádosti, na to, že celý život žila v Turecku, kde měla pevné jazykové a kulturní vazby, a kde nadále žili její příbuzní, Soud připustil, že holandské orgány byly pozitivně zavázány k povolení soužití dívky s jejími rodiči na území Nizozemí. Přesto však existovala závažná překážka, která bránila zbytku rodiny k návratu do Turecka. První dva stěžovatelé, kteří si svůj partnerský život založili na území Nizozemí, zde již mnoho let oprávněně bydleli, a dvě z jejich tří dětí žili jenom v Holandsku, kde také navštěvovali školní zařízení. Za daných okolností tak měl zájem stěžovatele na sjednocení rodiny přednost před protichůdným zájmem státu na kontrolu imigrace. V případech sjednocení rodiny mezi dětmi a dospělými osobami, hledí Evropský soud zejména na věk dotčených dětí, jejich situaci v zemi původu a míru jejich závislosti na rodičích. Ve věci Tuquabo-Tekle, Soud rozhodl o existenci „nepřekonatelné překážky” rodinného života mimo přijímací zemi, jelikož matka žádající o sloučení s dítětem, které zanechala v zemi původu, měla ještě druhé dítě, které pobývalo a bylo vychováno v hostitelské zemi. Soud vzal v potaz těžkosti, se kterými by se druhé dítě při usazování rodiny v zemi původu setkalo, a rozhodl, že sjednocení rodiny v přijímací zemi by bylo pro vývoj rodinného života mnohem přijatelnější. V případě uprchlíků nebo jiných osob, které potřebují mezinárodní ochranu, by s žádostmi o sloučení rodiny mělo být dle doporučení Výboru ministrů Rady Evropy zacházeno „v pozitivním duchu, humánním a rychlým způsobem”. Zároveň by jim měl být dostupný nezávislý a nestranný prostředek nápravy.231 K porušení rodinného života dle článku 8 došlo také v případě aplikace uprchlických programů (pozn. řekl. „asylum programmes”), dle nichž byly z ekonomického důvodu uprchlíci rovnoměrně rozmístěni po celém území. Jejich bydliště tak bylo povinně vázáno na určitou část území, čímž jim bylo závažným způsobem znemožněno udržovat rodinné vazby.232

231 Doporučení Výboru Ministrů R (99) 23. 232 Mengesha Kimfe proti Švýcarsku.


Podmínky pro vydání povolení k pobytu a regularizace ilegálních imigrantů dlouhodobě pobývajících na území státu: je článek 8 aplikovatelný? Poslední hranicí, kterou se Soud ještě v případech imigrantů rozhodl v rámci aplikace článku 8 probádat, jsou právě podmínky vydání povolení k pobytu a regularizace ilegálních dlouhodobě pobývajících imigrantů. První oblastí, v níž Soud rozšířil aplikaci článku 8 i na tyto případy je Aristimuño Mendizabal. Stěžovatelka byla španělskou státní příslušníci, které bylo v roce 1976 uděleno ve Francii postavení uprchlíka. Po politických změnách, ke kterým došlo v její zemi původu, jí bylo toto postavení odebráno. Stěžovatelka následně na území pobývala na základě povolení k přechodnému pobytu, které bylo různě vydáváno na období od několika týdnů po jeden rok. Za období 14 let, které bylo součástí její stížnosti před Soudem, jí byl pobyt prodloužen celkem 69 krát. Nakonec obdržela pobytovou kartu (pozn. překl. carte de séjour) pracovníka členského státu Evropského hospodářského prostoru. Stížnost, která byla Soudu podána, se netýkala porušení práva na respektování rodinného života (její manžel, údajný člen baskické teroristické organizace ETA, byl vydán Španělsku), ani jejího práva zůstat ve Francii. Jejím předmětem byly podmínky vydání povolení k pobytu. Kdyby se Soud stížností zabýval v letech osmdesátých nebo devadesátých, zřejmě by byla nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae. Avšak v roce 2006 přijal Soud jiné stanovisko. Rozsudek připomíná základní myšlenku (pozn. překl. „leitmotiv”) Soudu v těchto otázkách, dle které článek 8 Úmluvy nezaručuje dotčené osobě právo na určitý druh pobytového oprávnění (trvalý, přechodný nebo jiný), a to za podmínky, že řešení, které poskytují příslušné orgány, jí umožňuje bez jakýchkoli překážek účinně vykonávat její právo na soukromý a rodinný život. Dle Soudu si stížnost zasluhovala být posouzena také z pohledu následků, které nestálá a nejistá situace, již stěžovatelka po tak dlouhou dobu poznala a která pro ni měla vážné jak materiální, tak psychické následky (prekérní a nejisté zaměstnání, sociální a finanční těžkosti, nemožnost začít podnikat). Implikace a dopady tohoto rozsudku jsou zřejmé, přestože Soud během testu přiměřenosti nepřistoupil k vyčerpávající analýze v rámci testu proporcionality, neboť případ jasně ukazoval nefunkčnost francouzského systému (zamítnutí vydání pobytové karty bylo v rozporu s komunitárním právem). Naopak ve věci Sisojeva, velký senát zamítl námitku, dle níž byla lotyšskými úřady úprava obnovitelného povolení k přechodnému pobytu nedostatečná:233 233 Stěžovatelé uvedli, že jim bylo uděleno bezpodmínečné právo na pobyt dle rusko-litevské dohody o stažení vojenských sil.



Dle výkladu článku 8 není možné zaručit právo na určitý typ povolení k pobytu jako takové. Když národní úprava předvídá několik různých typů těchto povolení, je Soud povinen zkoumat právní a praktický dopad toho povolení, které bylo v daném případě vydáno. Jestliže tohle povolení umožňuje dotčené osobě pobývat na území hostitelské země a svobodně v ní vykonávat právo na respektování jeho nebo její soukromého nebo rodinného života, přiznání takového pobytového oprávnění tak v podstatě představuje dostatečné opatření k tomu, aby byly požadavky článku 8 naplněny. V takovém případě nemá Soud pravomoc rozhodnout, které z povolení k pobytu měl dotčený cizinec spíše obdržet. Tento výběr je záležitostí vnitrostátních orgánů státu. Potenciál článku 8 zajistit legalizaci pobytu dlouhodobě pobývajícím ilegálním imigrantům ilustruje věc Rodrigues da Silva a Hoogkamer. Jedná se o typický případ ilegálního přistěhovalectví: první stěžovatelka přijela do země na základě turistického víza a zůstala i po uplynutí jeho platnosti. Poté ji následoval její syn. Ze vztahu, který měla s občanem Nizozemí, se jí narodila dcera (druhá stěžovatelka). Dcera byla uznána otcem, čímž získala holandské státní občanství. Jelikož by dle znaleckého posudku bylo pro dítě nucené opuštění Nizozemí a odloučení od otce a prarodičů z otcovy strany, velice traumatizujícím zážitkem, byla dcera po rozpadu vztahu svěřena do péče otce. Stěžovatelka si ve skutečnosti, ještě během existence vztahu opomněla upravit svůj pobyt a všechny její další pokusy obdržet povolení k pobytu byly na základě toho, že jako nelegální pracovnice neplatila daně ani příspěvky na sociální zabezpečení, zamítnuta. Dle vnitrostátních soudů hospodářský blahobyt země převážil právo stěžovatelky zůstat v Holandsku. I přes to, že byla vyzvána k opuštění země, nadále v Nizozemí pobývala, pracovala a společně s prarodiči z otcovy strany pečovala o svoji dceru. Stížností, kterou Soudu ve Štrasburku předložila, namítala, že zamítnutí povolení k pobytu by, kromě jiného, mohlo vést k odloučení s její dcerou, čímž by došlo k porušení článku 8. Dle Soudu skutečnost, že matka pečuje o své dítě, může být pro poskytnutí ochrany dle článku 8 postačující. Koncept rodinného života je spíše otázkou podstaty a ne formy (péče o dítě). Co se týče samotné podstaty věci, vyhoštění stěžovatelky, by dle Soudu mělo dalekosáhlé následky na její rodinný život s dcerou (která měla v té době jenom tři roky), a tak byl pobyt matky na území Holandska v nejlepším zájmů dítěte. Nehledě na to, že stěžovatelka pobývala na území Holandska, kde se jí narodila dcera nelegálně, hospodářský blahobyt země dle Soudu nepřevážil nad právy stěžovatelky dle článku 8. Ve svém odůvodnění Soud rozvinul určité všeobecnými faktory sloučení rodiny, obdobné těm, které se aplikují na vyhoštění a vypovězení cizinců, tzv. „Boultifova kritéria”. V imigračních případech je potřeba vzít v potaz zejména


zda rodinný život byl založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že jejich imigrační status je takový, že jejich rodinný život v dané zemi je od počátku nejistý. Jestli ano, pak bude vyhoštění člena rodiny, který je cizinec nesouladné s článkem 8 pouze výjimečně. Opakujíc, že každý kdo se nepodrobí platné právní úpravě, staví svou přítomností na území příslušné orgány státu Úmluvy před hotovou věc (pozn. překl. fait accompli), nemůže […] rozumně očekávat, že mu nebo jí bude přiznáno povolení k pobytu Soud potvrdil existenci určité odchylky. Při vyvažování jednotlivých protichůdných zájmů Soud poznamenal, že dítě bylo vychováváno svou matkou společně s prarodiči z otcovy strany, se kterými mělo velice úzké vztahy. Kdyby byla její matka vyhoštěna, bylo by pro ně nemožné udržet pravidelný styk, což představovalo závažný problém. Soudu proto pečlivě posoudil závažnost následků daného opatření na rodinný život stěžovatelky a jednomyslně rozhodnul, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby jeho matka zůstala na území Nizozemí. Důvody, které národní orgány považovaly za vyvrácené tak byly překonány.

Souhra článku 8 a Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí Jednostranné přemístění dětí do jiné země, převážně jedním z rodičů, stejně jako jejich zadržování za mezinárodními hranicemi, je aspektem, který nabývá světového charakteru. Stal se důvodem narůstající obavy, se kterou se Soud setkává čím dál, tím častěji. Protože většina států Rady Evropy je také stranou Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980 (dále jen Haagská úmluva), je Soud stále častěji vyzýván vyjádřit se k souladnosti Úmluvy s opatřeními (nebo absencí těchto opatření) přijatými s cílem dostát závazkům, které vyplývají z Haagské úmluvy. Haagská úmluva však především obsahuje procedurální ustanovení a neupravuje pravidla vztahující se k úpravě práva na péči. Jejím hlavním cílem je bojovat proti protiprávnímu přemístění nebo nenavrácení dítěte ze zahraničí, a to zajištěním bezodkladného návratu dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných, obnovením původního stavu a zajištěním, aby práva týkající se péče o dítě a styku s ním byla účinně respektována ve všech smluvních státech Haagské úmluvy. Zamezením forum shoppingu, působí pro rodiče Haagská úmluva jako odstrašujícím prostředek. I když Haagská úmluva nespadá do pravomoci Štrasburského soudu, ten je dle Úmluvy schopen posoudit, zda vnitrostátní rozhodnutí přijaté v souladu s Haagskou úmluvou je také v souladu s Evropskou úmluvou o lidských právech. Většina stížností, které před Soudem namítají porušení Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


článku 8, se týká opatření a rozhodnutí státních orgánů, která byla po únosu dítěte rodičem přijata. Absence evropského konsenzu ohledně péče a legitimity rozšířila prostor pro uvážení, který státy v dané oblasti požívají. Nicméně prostor pro manévrování (pozn. překl. „the margin of manoeuvre”), se dle závažnosti dané situace a zájmů, které jsou ve hře, mění: je větší při existenci okolností, které odůvodňují potřebu svěření dítěte do ústavní výchovy a menší když se dotýká práva na styk nebo jiných právních záruk nezbytných k ochraně práva na rodinný život. Od roku 1980 až do svého konce, zkoumala Komise jenom šest stížností, které se dotýkaly Haagské úmluvy. Z tak malého počtu stížností však není možné dovodit určitou tendenci. Judikatura dané doby však poukazuje na skutečnost, že prostor pro uvážení byl v daných věcech Komisí vykládán dosti široce. Nikdy tak nedošlo ke shledání porušení Úmluvy. Naopak početná porušení, ke kterému dospěl Soud, přispěly k vytvoření dynamické judikatury, týkající se Haagské úmluvy z roku 1980. Ta se většinou týká výkonu příkazů k návratu, práva na péči a na styk. Po rozsudku ve věci Ignaccolo-Zenide, kde Soud objasnil, že článek 8 Úmluvy má být interpretován ve světle Haagské úmluvy z roku 1980 (pakliže ji dotčený stát ratifikoval 234), dospěl Soud ve věci Bianchi k závěru, že nepřijetím adekvátních opatření, které by provedly realizaci cílů a záměrů Haagské úmluvy z roku 1980, porušilo Švýcarsko článek 8. V daném případě došlo k únosu dítěte matkou, čímž byl zamezen styk dítěte s otcem. Ve věci Monory zašel Soud až tak daleko, že zasáhl do národní aplikace Haagské úmluvy, postihujíc její chybné použití vnitrostátními orgány. Tím, že se Soud řídí ustanoveními Haagské úmluvy, i když se jí před vnitrostátními orgány nikdo nedovolával, jí Soud přiznal ústřední charakter.235 V nedávné době měl Soud mnoho příležitostí podtrhnout pozitivní závazky vyplývající z článku 8 jak v případech mezinárodních únosů dětí, tak v případech přeshraničního styku. V případech, kde státy opomněly přijmout nezbytné kroky k zajištění návratu dětí dle Haagské úmluvy nebo v případech, kde nejednaly při výkonu rozhodnutí o navrácení bezodkladně, Soud shledal porušení článku 8. Naopak námitky rodičů, dle nichž především donucovací opatření zasahovala do jejich práv na rodinný život, byly zamítnuty. Přednost dostal nejlepší zájem dítěte, princip, který je pevně zakořeněn ve štrasburské

234 Bajrami proti Albánii. 235 Iglesias Gil a A.U.I proti Španělsku


judikatuře.236 Soud se ve svém přezkumu soustředí také na procedurální aspekty, jako je rychlost jednání vnitrostátních orgánů, možnost všech zúčastněných hájit své zájmy, spravedlnost procesu, dostatečné a náležité odůvodnění zásahu do práva na rodinný život. Ty mohou být zkoumány a posteriori. Skutková podstata věci byla Soudem kritizována jenom v ojedinělých případech.237 Vůdčím se v tomto směru stal nedávný rozsudek velkého senátu Soudu ve věci Neulinger a Shuruk. Rozsudek poskytl vyčerpávající a podrobnou definici principu nejlepšího zájmu dítěte. Případ se týkal matky a jejího malého syna, který se narodil v Izraeli a který byl ve svých dvou letech matkou protiprávně z Izraele odveden. Po jejich návratu do Švýcarska se otec snažil před švýcarskými soudy o navrácení dítěte. Matka však namítala, že ona sama se do Izraele vrátit nemůže, jelikož by jí tam hrozilo trestní stíhání a odsouzení za únos. Chlapec by se tak musel do Izraele vrátit sám. Jelikož svého otce, jehož chování bylo přinejmenším problematické, neviděl již dva roky, jeho návrat by byl v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Nejvyšší spolkový soud však změnil předešlá rozhodnutí a nařídil navrácení dítěte do devíti dnů. Dle jeho názoru musejí být výjimky, které Haagská úmluva v případě navrácení upravuje, vykládány restriktivně. Navíc matka neunesla důkazní břemeno, když neprokázala, že jí v Izraeli hrozí pronásledování a nemá na živobytí v dané zemi žádné finanční prostředky. V lednu 2009 senát Soudu vydal rozsudek, kde čtyřmi hlasy proti třem shledal, že k porušení článku 8 nedošlo. Poté byla věc postoupena velkému senátu Soudu, který v červenci 2010 rozhodnutí senátu zvrátil. Ještě jednou přezkoumal skutkový stav případu a zamezil navrácení dítěte do Izraele. Čas byl v tomto případě klíčovým faktorem. Obdobně, jak je tomu v případech rozhodnutí o vydání, i tady Soud přistoupil k posouzení současného skutkového stavu a vzal v potaz zájmy a situaci stěžovatelů v momentě rozsudku, tedy téměř tři roky po rozhodnutí spolkového soudu a pět let po protiprávním únose chlapce. Při vědomí že běh času může mít v případech únosů dětí negativní a nezhojitelné důsledky, zakotvil Soud v judikatuře článku 8 požadavek na rychlost daného řízení, jak jej upravuje Haagská úmluva.238 Ve věci Neulinger a Shuruk však nic nenasvědčovalo 236 Hokkanen proti Finsku; Pini a Bertani and Manera a Atripaldi proti Rumunsku; Voleski proti České Republice; Bove, kde rozhodnutí o porušení bylo založeno buď na nedostatcích národní úpravy nebo na selhání národních orgánů, které nevyužily mechanismus Haagské úmluvy z 25.října 1980. 237 Haase proti Německu. 238 Sylvester proti Rakousku. V rozsudku Maire proti Portugalsku, Soud naznačil, že každé prodlení při vydání rozhodnutí, přesahující 6 týdnů opravňuje požádat o sdělení důvodů odkladu.



tomu, že by švýcarské nebo izraelské orgány tento požadavek nesplnily. Ve skutečnosti totiž nejvíce času trvalo rozhodování senátu a velkého senátu Soudu ve Štrasburku. Dle Soudu by však bylo nespravedlivé, kdyby stěžovatelé museli snášet následky délky jeho řízení, když ji vůbec nezavinily. S ohledem na nejlepší zájem dítěte přistoupil velký senát Soudu k přezkumu aktuální situaci dítěte a důsledky jeho případného navrácení. Došel také k závěru, že návrat do Izraele bez matky a nejasná rodinná situace v Izraeli, by pro něj měly jenom minimální přínos. Velký senát tak šestnácti hlasy proti jednomu rozhodnul, že navrácení dítěte do Izraele by nebylo v jeho nejlepším zájmu. Výkon rozhodnutí spolkového soudu by tak představoval porušení článku 8 Úmluvy. Ve svém rozhodnutí Soud také poznamenal, že v takových případech, mají vnitrostátní soudy povinnost důkladně přezkoumat celou rodinnou situaci a všechny důležité faktory, jako faktor faktický, citový, psychologický, materiální či zdravotní, a učinit vyvážené a rozumné posouzení dotčených zájmů a přitom mít neustále na paměti nalezení nejlepšího řešení pro unesené dítě v případě žádosti o jeho navrácení do země původu. V duchu věci Neulinger a Shuruk, nedospěl Soud k porušení ve věci Raban,239 když shledal správnost rozhodnutí vnitrostátního soudu, který důkladně posoudil úspěšnou integraci dítěte v zemi původu jeho matky.

Rejstřík rozhodnutí

Pro další informace prosím navštivte on-line databázi HUDOC: http://hudoc.echr.coe.int

Rozhodnutí jsou citována společně s datem vydání rozsudku, případně rozhodnutí. Je-li v textu odkazováno jak na rozsudek, tak na rozhodnutí, jsou v seznamu uvedena obě data.

A A, B a C proti Irsku (VS), 16. prosinec 2010 23, 56

239 Žádost stěžovatele o postoupení velkému senátu, výjimečně podorována oběma státy (Německo a Spojené království, které poukázaly na důležité následky pozitivních povinností a na možnou inkompatibilitu s Haagskou úmluvou), byla zamítnutá.


A. proti Chorvatsku, 14. říjen 2010 39, 78

A.A. proti Spojenému království, 20.září 2011* 40, 91 A.W. Khan proti Spojenému království, 12. leden 2010 89 Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, 28.květen 1985 51, 93 ADT proti Spojenému království, 31. červenec 2000 49 Ahmut proti Nizozemsku, 28.listopad 1996 94 Albanese, Vitiello a Campagnano proti Itálii, 23.březen 2006 40 Aliev proti Ukrajině, 29.duben 2003 53 Amman proti Švýcarsku, 16.únor 2000 20 Anayo proti Německu, 21.prosinec 2010 25 Andreou Papi proti Turecku (roz.), 26.prosinec 2002 35 Aristimuño Mendizabal proti Francouzsku, 17.leden 2006 95 Asociace 21.prosince 1989 a další proti Rumunsku, 24.květen 2011 19 Asociace pro evropskou integraci a lidská práva a Ekimdzhiev proti Bulharsku, 28.červen 2007 46

Benhebba proti Francii, 10.červenec 2003 91 Bensaid proti Spojenému království (roz.), 25.leden 2000 26 Berrehab proti Nizozemsku, 21.červen 1988 31, 33, 48 Bevacqua a S. proti Bulharsku, 12.červen 2008 78 Bianchi proti Švýcarsku, 22.červen 2006 98 Bigaeva proti Řecku, 28.květen 2009 11 Boso proti Itálii (roz.), 5.září 2002 24 Botta proti Itálii, 24.únor 1998 14 Boughanemi proti Francii, 24.duben 1996 30, 31, 32 Boultif proti Švýcarsku, 2.srpen 2001 87, 89, 90, 97 Bove proti Itálii, 30.červen 2005 77, 99 Boyle proti Spojenému království, 9.únor 1993 30 Brânduşe proti Rumunsku, 7.duben 2009 39, 76, 77 Brüggeman a Scheuten (roz.) proti Německu, 19.květen 1976 16, 23

Buckley proti Spojenému království, 26.srpen 1996 34, 35, 48, 83

B B. proti Francouzsku, 25.březen 1992 17, 67 B. proti proti Švýcarsku (roz.), 27.listopad 1995 36 Babylonová proti Slovensku, 20.červen 2006 40 Backlung proti Finsku, 6.červenec 2010 25 Bajrami proti Albánii, 12.prosinec 2006 98 Beard proti Spojenému království (VS), 18.leden 2001 9 Beldjoudi proti Francii, 26.březen 1992 89

Burghartz proti Švýcarsku, 22.únor 1994 17 Bykov proti Rusku (VS), 10.březen 2009 38

C

C.G. a další proti Bulharsku, 24.duben 2008 87 Camenzind proti Švýcarsku, 27.únor 1985 36 Campbell a Fell proti Spojenému království, 28.červen 1984 39 Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


Chapman proti Spojenému království (VS), 18.leden 2001 9, 18,

Dudgeon proti Spojenému království, 22.říjen 1981 16, 49

34, 79

Chappell proti Spojenému království, 30.březen 1989 38, 49 Chave roz. Jullien proti Francii (roz.), 9.červenec 1991 20 Chelu proti Rumunsku, 12.leden 2010 34 Christie proti Spojenému království (roz.), 27.leden 1994 36 Kypr proti Turecku (VS), 10.květen 2001 38 Ciubotaru proti Moldova, 27.duben 2010 18 Codarcea proti Rumunsku, 2.červen 2009 39, 66

Copland proti Spojenému království, 3.duben 2007 23, 36 Costello-Roberts proti Spojenému království, 25.březen 1993 11, 26

Coster proti Spojenému království (VS), 18.leden 2001 9 Cotlet proti Rumunsku, 3.červen 2003 81 Craxi proti Itálii (č. 2), 17.červenec 2003 53, 82 Cruz-Varas proti Švédsku, 20.březen 1991 86, 87

D Dadouch proti Maltě, 20.červenec 2010 12 Dankevich proti Ukrajině, 29.duben 2003 53 Deés proti Maďarsku, 9.listopad 2010 80 Demades proti Turecku (roz.), 24.srpen 1999 34 Demopoulos a další proti Turecku (VS), 1.březen 2010 35 Dickson proti Spojenému království, 18.duben 2006 24, 52 Doorson proti Nizozemsku, 26.březen 1996 53 Dubaska a další proti Ukrajině, 10.únor 2011 73

E E.B. proti Francouzsku, 22.leden 2008 9, 14

E.S. a další proti Slovensku, 15.září 2009 28, 78 Ebcin proti Turecku, 1.únor 2011 28 Elli Poluhas Dodsbo proti Švédsku, roz. 2.září 2004, rozsudek 17.leden 2006 15, 52 Enea proti Itálii (VS), 17.září 2009 44 Erdem proti Německu, 5.červenec 2001 53 Eriksson proti Švédsku, 22.červen 1989 43 Ernst a další proti Belgii, 15.červenec 2003 51 Evans proti Spojenému království (VS), 10.duben 2007 24, 52

F Fadeyeva proti Rusku, 9.červen 2005 70, 84 Florea proti Rumunsku, 14.září 2010 26 Foka proti Turecku, 24.červen 2008 22 Frérot proti Francii, 12.červen 2007 37 Fretté proti Francii (roz.), 12.červen 2001 14 Friedl proti Rakousku, 26.leden 1995 53 Friend a Countryside Alliance a další proti Spojenému království, 24. listopad 2009 14, 35 Funke proti Francouzsku, 25.únor 1993 38


G G. proti Nizozemsku, 8.únor 1993 32 G.C. proti proti Bulharsku, 24.duben 2008 47 Gardel proti Francouzsku, 17.prosinec 2009 60 Gaskin proti Spojenému království, 7.červenec 1989 68-69 Genovese proti Maltě*, 11.říjen 2011 12 Georgi Nikolaishvili proti Gruzii, 13.leden 2009 18 Giacomelli proti Itálii, 2.listopad 2006 71 Gillan a Quinton proti Spojenému království, 12.leden 2010 22, 46

Gillow proti Spojenému království, roz. 9.prosinec 1992, rozsudek 24.listopad 1986 33, 48 Girard proti Francii, 30.červen 2011 15 Glass proti Spojenému království, 9.březen 2004 26 Gnahoré proti Francii, 19.září 2000 56 Goodwin proti Spojenému království (VS), 11.červenec 2002 67, 74

Gurgenidze proti Gruzii, 17.říjen 2006 18 Grant proti Spojenému království, 8.leden 2009 91 Guerra a další proti Itálii (VS), 19.únor 1998 9, 71 Guillot proti Francii, 24.říjen 1996 17

Gül proti Švýcarsku, 19.únor 1996 92, 93, 94 Gülmez proti Turecku, 20.květen 2008 45

H

Haas proti Švýcarsku, 20 janiver 2011 8 Haase proti Německu, 8.duben 2004 99 Hadri-Vionna proti Švýcarsku (roz.), 2.květen 2006 15 Hajduová proti Slovensku, 30.listopad 2010 78 Halford proti Spojenému království, 25.červen 1997 36 Handyside proti Spojenému království, 7.prosinec 1976 50 Haralambie proti Rumunsku, 27.říjen 2009 21, 39 Hartung proti Francouzsku (roz.), 13.listopad 2009 35 Hatton a další proti Spojenému království (VS), 8.červenec 2003 9, 48, 63, 80 Haydarie a další proti Nizozemsku (roz.), 20.říjen 2005 93 Hendriks proti Nizozemsku, 8.březen 1982 33 Hokkanen proti Finsku, 24.srpen 1994 99

I, J

I. proti Finsku, 17.červenec 2008 40 I. proti Spojenému království (VS), 11.červenec 2002 67, 74 Iglesias Gil a A.U.I proti Španělsku, 29.duben 2003 98 Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, 25.leden 2000 98 Jäggi proti Švýcarsku, 13.červenec 2006 25 Jakupovic proti Rakousku, 6.únor 2003 90 Jalloh proti Německu (VS), 11.červenec 2006 26 Jane Smith proti Spojenému království, 19.leden 2001 9 Jankauskas proti Litvě, 24.únor 2005 53 Janković proti Chorvatsku, 5.březen 2009 66 Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


Johnston proti Irsku, 18.prosinec 1986 31 Jolie a Lebrun proti Belgicku, 14.květen 1986 30

K

L. proti Litvě, 11.září 2007 68 L.C.B. proti Spojenému království, 9.červen 1998 72 L.L. proti Francii, 10.říjen 2006 54 Laskey, Jaggard a Brown proti Spojenému království (roz.), 18.leden 1995 16, 49

K. a T. proti Finsku (VS), 12.červenec 2001 76 K.A. proti Finsku, 14.leden 2003 55, 77 K.A. a A.D proti Belgii (roz.), 15.září 2003 16 K.U. proti Finsku, 2.prosinec 2008 79 Karassev proti Finsku (roz.), 12.leden 1999 12 Kaushal proti Bulharsku, 2.září 2010 87 Kaya proti Rumunsku, 12.říjen 2006 87 Keegan proti Irsku, 26.květen 1994 32 Keegan proti Spojenému království, 18.červenec 2006 49 Kennedy proti Spojenému království, 18.květen 2008 41 Kerkhoven a Hinke proti Nizozemsku, 19.květen 1992 12 Khokhlitch proti Ukrajině, 29.duben 2003 53

Leander proti Švédsku, 26.březen 1987 20, 39, 48 Lee proti Spojenému království (VS), 18.leden 2001 9 Liberty a další organizace proti Spojenému království, 1.červenec 2008 46 Liu a Liu proti Rusku, 6.prosinec 2007 47 Loizidou proti Turecku, 18.prosinec 1996 35

Klass proti Spojenému království, 22.září 1993 9, 36, 38, 41,

M

Kopp proti Švýcarsku, 25.březen 1998 36 Kuznasov proti Ukrajině, 29.duben 2003 53 Krušković proti Chorvatsku, 21.červen 2011 69 Kutzner proti Německu, 26.únor 2002 55

M. proti Švýcarsku, 26.duben 2011 40, 54-55 M.C. proti proti Bulharsku, 4.prosinec 2003 27 M.S. proti Švédsku 21 M.S. proti Švédsku, 27.srpen 1997 51 Maire proti Portugalsku, 26.červen 2003 99

48, 58

Kyrtatos proti Řecku, 232.květen 2003 83, 84

L

López Ostra a Hatton proti Španělsku, 9.prosinec 1994 9, 27, 64, 71, 80

Luordo proti Itálii, 17.červenec 2003 50 Lupsa proti Rumunsku, 8.červen 2006 87

Malone proti Spojenému království, 2.srpen 1984 36, 41, 43 Marckx proti Belgii, 13.červen 1979 30, 31, 65, 74


Margareta a Roger Andersson proti Švédsku, 25.únor 1992 33, 36, 50

Maslov proti Rakousku (VS), 23.červen 2008 90 Matter proti Slovensku, 5.červenec 1999 26, 40 McCann proti Spojenému království,13.květen 2008 34 McGinley a Egan proti Spojenému království, 9.červen 1998 72 McKay-Kopecka proti Polsku (roz.), 19.září 2006 33 Mengesha Kimfe proti Švýcarsku, 29.červenec 2010 95 Menteş a další proti Turecku (roz.), 9.leden 1995 34 Merger a Cross proti Francouzsku, 22.prosinec 2004 30 Messina (č. 2) proti Itálii, 28.září 2000 52 Mianowski proti Polsku, 16.prosinec 2003 44 Mikulić proti Chorvatsku, 7.únor 2002 25, 59 Mileva a další proti Bulharsku, 25.listopad 2010 85 Mizzi proti Maltě, 12.leden 2006 58 Moldovan a další proti Rumunsku (n° 2), 12.červenec 2005 34, 80

Monory proti Rumunsku a Maďarsku, 5.duben 2005 98 Moreno Gómez proti Španělsku, 16.listopad 2004 80, 84 Moretti a Benedetti proti Itálii, 27.duben 2010 77 Mosley proti Spojenému království, 10.květen 2011 18, 70 Moustaquim proti Belgicku, 18.únor 1991 86 Murray proti Spojenému království, 28.říjen 1994 20, 38 Musa a další proti Bulharsku, 11.leden 2007 87 Muscio proti Itálii (roz.), 13.prosinec 2007 36 Mustafa a Armagan Akin proti Turecku, 6.duben 2010 76

N

Narinen proti Finsku, 1.červen 2004 35 Nazarenko proti Ukrajině, 29.duben 2003 53 Negrepontis-Giannisis proti Řecku, 3.květen 2011 60 Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku (VS), 6.červenec 2010 99, 100

Niedbala proti Polsku, 4.červenec 2000 44 Niemetz proti Německu, 16.prosinec 1992 14, 22, 34 Nnyanzi proti Spojenému království, 8.duben 2008 47 Norris proti Irsku, 26.říjen 1988 39, 41 Novoseletskiy proti Ukrajině, 22.únor 2005 79 Nunez proti Norsku, 28.červen 2011 91, 92

O

Obst proti Německu, 23.září 2010 61, 62 Odièvre proti Francii (VS), 13.únor 2003 60 Olsson proti Švédsku, 24.březen 1988 30, 38, 43, 55, 75 Omojudi proti Spojenému království, 24.listopad 2009 89 Öneryıldız proti Turecku, 30.listopad 2004 71 Onur proti Spojenému království, 17.únor 2009 89 Özpınar proti Turecku, 19.říjen 2010 39, 40, 61, 62, 63

P, Q, R Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


P.G. a J.H. proti Spojenému království, 25.září 2001 21, 36, 46 Panullo a Forte proti Francouzsku, 30.říjen 2001 15 Pawlik proti Polsku, 19.červen 2007 77 Peck proti Spojenému království, 28.leden 2003 20, 53 Peev proti Bulharsku, 26.červenec 2007 23 Petrina proti Rumunsku, 14.říjen 2008 19, 54 Pfeifer proti Rakousku, 15.listopad 2007 19 Phinikaridou proti Kypru, 20.prosinec 2007 75 Pini a Bertani a Manera a Atripaldi proti Rumunsku, 22.červen 2004 99 Pla a Puncernau proti Andorre, 13.červenec 2004 30 Ploski proti Polsku, 12.listopad 2002 53 Poltoratskiy proti Ukrajině, 29.duben 2003 53 Powell a Rayner proti Spojenému království, 21.únor 1990 9, 64

Pretty proti Spojenému království, 29.duben 2002 14, 16

Prokopovich proti Rusku (roz.), 8.leden 2004 35, 36 R. proti Finsku, 30.květen 2006 77 R.R. proti Polsku, 26.květen 2011 23 Raban proti Rumunsku, 26.říjen 2010 100 Rainys a Gasparavicius proti Litvě (roz.), 22.leden 2004 12 Raninen proti Finsku, 16.prosinec 1997 26 Rasmussen proti Dánsku, 28.listopad 1984 25, 51

Rees proti Spojenému království, 17.říjen 1986 51, 67 Refah Partisi (Parti de la prosperite) proti Turecku, 13.únor 2003 50

Reigato Ramos proti Portugalsku, 22.listopad 2005 77 Reklos a Davourlis proti Řecku, 15.leden 2009 18, 39

Roche proti Spojenému království (VS), 19.říjen 2005 42, 72

S S. a Marper proti Spojenému království (VS), 4.prosinec 2008 20, 49, 52, 60

S.H. a další proti Rakousku (VS), 3.listopad 2011 57 Sahin proti Německu (VS), 8.červenec 2003 75 Salapa proti Polsku, 19.prosinec 2002 45 Schalk a Kopf proti Rakousku, 24.červen 2010 13, 29

Schlumpf proti Švýcarsku, 8.leden 2009 17, 68 Schonenberger a Durmaz proti Švýcarsku, 20.červen 1988 39 Schuth proti Německu, 23.září 2010 61, 62 Sciacca proti Itálii (roz.), 4.září 2003 18 Scozzari a Giunta proti Itálii (VS), 13.červenec 2000 55 Segerstedt-Wiberg a další proti Švédsku, 6.červen 2006 21 Sen proti Nizozemsku, 21.prosinec 2001 86, 94 Şerife Yiğit proti Turecku, 2.listopad 2010 31 Shimovolos proti Rusku, 21.červen 2011 42 Shofman proti Rusku, 25.listopad 2005 75 Sidabras a Džiautas proti Litvě (roz.), 21.říjen 2003 12 Sidiropoulos proti Řecku, 10.červenec 1998 41 Silver a další proti Spojenému království, 25.březen 1983 37, 44

Slivenko a další proti Lotyšsku, 9.říjen 2003 86


Smirnova proti Rusku, 24.červenec 2003 40 Smith a Grady proti Spojenému království, 27.září 2009 48 Söderbäck proti Švédsku, 28.říjen 1998 31 Soering proti Spojenému království, 7.červenec 1989 86 Stés Colas Est a další proti Francii, 16.duben 2002 22, 34 Stubbings proti Spojenému království, 22.říjen 1996 66 Estate of Kresten Filtenborg Mortensen proti Dánsku (roz.), 15 mai 2006 13 Sunday Times proti Spojenému království, 26.duben 1979 42 Surugiu proti Rumunsku, 20.duben 2004 79 Sylvester proti Rakousku, 24.duben 2003 99 Sisojeva a další proti Lotyšsku (VS), 15.leden 2007 96 Szuluk proti Spojenému království, 2.červen 2009 45, 53

T, U, V

T.P. a K.M. proti Spojenému království (VS), 10.květen 2001 44 Taşkın a další proti Turecku, 10.listopad 2004 9, 86 Tătar proti Rumunsku, 27.listopad 2009 71 Taylor-Sabori proti Spojenému království, 22.říjen 2002 36 Ternovszky proti Maďarsku, 14.prosinec 2010 24 Toma proti Rumunsku, 24.únor 2009 39 Tuquabo-Tekle a další proti Nizozemsku, 1.prosinec 2005 93, 94

Turek proti Slovensku, 14.únor 2006 21 Tysiąc proti Polsku, 20.březen 2007 66 Uner proti Nizozemsku (VS), 18.říjen 2006 89, 90

Uzun proti Německu, 2.září 2010 45 V.C proti Slovensku, rozhodnutí 16.červen 2009, rozsudek 8.listopad 2001* 40, 66

Van Kück proti Německu, 12.červen 2003 17, 68 Velcea a Mazăre proti Rumunsku, 1.prosinec 2009 30 Venema proti Nizozemsku, 17.prosinec 2002 79 Vo proti Francii, 8.červenec 2004 56 Voleski proti České Republice, 29.červen 2004 99 Von Hannover proti Německu, rozhodnutí 8.červenec 2003, rozsudek 24.červen 2004 18, 70

W, X, Y, Z Wagner a J.M.W.L proti Lucembursku, 28.červen 2007 33 Wainwright proti Spojenému království (roz.), 13.prosinec 2005 26 Wakerfiel proti Spojenému království, 1.říjen 1990 12 Weber a Saravia proti Německu (roz.), 29.červen 2006 46 Wieser a Bicos Baeiligungen GmbH proti Rakousku, 16.říjen 2007 36 William Faulkner proti Spojenému království, 4.červen 2002 44

Wisse proti Francouzsku, 20.prosinec 2005 20 Worva proti Polsku (roz.), 16.květen 2002 26 X proti Německu (roz.), 10.březen 1981 15 X proti Belgii (roz.), 7.prosinec 1982 20 X proti Islandu, 4.březen 1976 13 Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech


X proti Spojenému království (roz.), 12.říjen 1978 36 X proti Spojenému království (roz.), 13.květen 1980 24 X proti Spojenému království (roz.), 1.červenec 1977 31, 33 X proti Spojenému království (roz.), 6.říjen 1982 13, 20 X proti Švýcarsku, 10.červenec 1978 15, 30 X a Y proti Lichtenštejnsku (roz.), 14.červenec 1977 85 X a Y proti Nizozemsku, 26.březen 1985 66 X a Y proti Švýcarsku, 3.říjen 1978 48

X, Y a Z proti Spojenému království (VS), 22.duben 1997 29, 32, 74

Y.F. proti Turecku, 22.červenec 2003 26 Yazgul Yilmaz proti Turecku, 1.únor 2011 26 Yousef proti Nizozemsku, 5.listopad 2002 74 Yousef proti Spojenému království, 30.červen 1992 33 Z proti Finsku, 25.únor 1997 21 Zaunegger proti Německu, 3.prosinec 2009 75 Znamenskaya proti Rusku, 2.červen 2005 15 Zwadka proti Polsku, 23.červen 2005 77


Rejstřík rozhodnutí [automatic] A A, B a C proti Irsku, 110 A. proti Chorvatsku, 85, 110 A.A. proti Spojenému království, 43, 110 A.W. Khan proti Spojenému království, 110 Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, 55, 110 ADT proti Spojenému království, 53, 110 Ahmut proti Nizozemsku, 102, 110 Albanese, Vitiello a Campagnano proti Itálii, 110 Aliev proti Ukrajině, 110 Amman proti Švýcarsku, 21, 110 Anayo proti Německu, 26, 110 Andreou Papi proti Turecku, 37, 110 Aristimuño Mendizabal proti Francouzsku, 110 Asociace 21.prosince 1989 a další proti Rumunsku, 110 Asociace pro evropskou integraci a lidská práva a, 49, 110 B

B. proti Francouzsku, 111 B. proti proti Švýcarsku, 111 Babylonová proti Slovensku, 43, 111 Backlung proti Finsku, 26, 111 Bajrami proti Albánii, 107, 111 Beard proti Spojenému království, 111 Beldjoudi proti Francii, 111 Benhebba proti Francii, 111 Bensaid proti Spojenému království, 28, 111 Berrehab proti Nizozemsku, 33, 111 Bevacqua a S. proti Bulharsku, 111 Bianchi proti Švýcarsku, 111 Bigaeva proti Řecku, 12, 111 Boso proti Itálii, 111 Botta proti Itálii, 111 Boughanemi proti Francii, 32, 111 Boultif proti Švýcarsku, 111 Bove proti Itálii, 111 Boyle proti Spojenému království, 32, 111 Brânduşe proti Rumunsku, 42, 111 Brüggeman a Scheuten, 17, 24, 111 Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech

СЪВЕТ НА ЕВРОПА, НАРЪЧНИЦИ ПО ПРАВАТА НА ЧОВЕКА

Dadouch proti Maltě, 12, 112 Dankevich proti Ukrajině, 113 Deés proti Maďarsku, 88, 113 Demades proti Turecku, 36, 113 Demopoulos a další proti Turecku, 38, 113 Dickson proti Spojenému království, 26, 113 Doorson proti Nizozemsku, 58, 113 Dubaska a další proti Ukrajině, 80, 113 Dudgeon proti Spojenému království, 113 E E.B. proti Francouzsku, 113 E.S. a další proti Slovensku, 113 Ebcin proti Turecku, 113 Elli Poluhas Dodsbo proti Švédsku, 113 Enea proti Itálii, 113 Erdem proti Německu, 57, 113 Eriksson proti Švédsku, 47, 113 Ernst a další proti Belgii, 56, 113 Estate of Kresten Filtenborg Mortensen proti Dánsku, 14, 122 Evans proti Spojenému království, 113

Buckley proti Spojenému království, 37, 111 Burghartz proti Švýcarsku, 111 Bykov proti Rusku, 41, 112 C C.G. a další proti Bulharsku, 94, 112 Camenzind proti Švýcarsku, 39, 112 Campbell a Fell proti Spojenému království, 42, 112 Chapman proti Spojenému království, 112 Chappell proti Spojenému království, 41, 112 Chave roz. Jullien proti Francii, 112 Chelu proti Rumunsku, 37, 112 Christie proti Spojenému království, 38, 112 Ciubotaru proti Moldova, 112 Codarcea proti Rumunsku, 43, 112 Copland proti Spojenému království, 38, 112 Costello-Roberts proti Spojenému království, 11, 112 Coster proti Spojenému království, 112 Cotlet proti Rumunsku, 112 Craxi proti Itálii, 89, 112 Cruz-Varas proti Švédsku, 93, 112 D

F 2

ЗАЩИТА НА ПРАВОТО НА ЗАЧИТАНЕ НА ЛИЧНИЯ И СЕМЕЙНИЯ ЖИВОТ

Fadeyeva proti Rusku, 113 Florea proti Rumunsku, 28, 113 Foka proti Turecku, 113 Frérot proti Francii, 40, 114 Fretté proti Francii, 15, 114 Friedl proti Rakousku, 114 Friend a Countryside Alliance a další proti Spojenému království, 114 Funke proti Francouzsku, 114 G G. proti Nizozemsku, 34, 114 G.C. proti proti Bulharsku, 114 Gardel proti Francouzsku, 114 Gaskin proti Spojenému království, 114 Genovese proti Maltě, 12, 114 Georgi Nikolaishvili proti Gruzii, 114 Giacomelli proti Itálii, 77, 114 Gillan a Quinton proti Spojenému království, 23, 114 Gillow proti Spojenému království, 36, 114 Girard proti Francii, 16, 114 Glass proti Spojenému království, 27, 114

Gnahoré proti Francii, 60, 114 Goodwin proti Spojenému království, 114 Grant proti Spojenému království, 114 Guerra a další proti Itálii, 9, 114 Guillot proti Francii, 115 Gül proti Švýcarsku, 100, 115 Gülmez proti Turecku, 115 Gurgenidze proti Gruzii, 19, 114 H Haas proti Švýcarsku, 8, 115 Haase proti Německu, 107, 115 Hadri-Vionna proti Švýcarsku, 16, 115 Hajduová proti Slovensku, 115 Halford proti Spojenému království, 39, 115 Handyside proti Spojenému království, 54, 115 Haralambie proti Rumunsku, 22, 115 Hartung proti Francouzsku, 115 Hatton a další proti Spojenému království, 9, 115 Hendriks proti Nizozemsku, 35, 115 Hokkanen proti Finsku, 107, 115 I, J 3


I. proti Finsku, 43, 115 I. proti Spojenému království, 74, 115 Iglesias Gil a A.U.I proti Španělsku, 107, 115 Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, 115 Jäggi proti Švýcarsku, 26, 115 Jakupovic proti Rakousku, 98, 116 Jalloh proti Německu, 27, 116 Jane Smith proti Spojenému království, 116 Jankauskas proti Litvě, 57, 116 Janković proti Chorvatsku, 116 Johnston proti Irsku, 116 Jolie a Lebrun proti Belgicku, 116 K K. a T. proti Finsku, 83, 116 K.A. a A.D proti Belgii, 116 K.A. proti Finsku, 60, 116 K.U. proti Finsku, 86, 116 Karassev proti Finsku, 12, 116 Kaushal proti Bulharsku, 94, 116 Kaya proti Rumunsku, 94, 116 Keegan proti Irsku, 34, 116 Keegan proti Spojenému království, 53, 116 Kennedy proti Spojenému království, 44, 116

Kerkhoven a Hinke proti Nizozemsku, 13, 116 Khokhlitch proti Ukrajině, 116 Klass proti Spojenému království, 116 Kopp proti Švýcarsku, 39, 116 Krušković proti Chorvatsku, 117 Kutzner proti Německu, 60, 117 Kuznasov proti Ukrajině, 116 Kypr proti Turecku, 41, 112 Kyrtatos proti Řecku, 117 L L. proti Litvě, 74, 117 L.C.B. proti Spojenému království, 117 L.L. proti Francii, 58, 117 Laskey, Jaggard a Brown proti Spojenému království, 117 Leander proti Švédsku, 21, 117 Lee proti Spojenému království, 117 Liberty a další organizace proti Spojenému království, 49, 117 Liu a Liu proti Rusku, 117 Loizidou proti Turecku, 38, 117 López Ostra a Hatton proti Španělsku, 117 Luordo proti Itálii, 117 4


Mizzi proti Maltě, 118 Moldovan a další proti Rumunsku, 37, 118 Monory proti Rumunsku a Maďarsku, 118 Moreno Gómez proti Španělsku, 118 Moretti a Benedetti proti Itálii, 118 Mosley proti Spojenému království, 19, 118 Moustaquim proti Belgicku, 118 Murray proti Spojenému království, 119 Musa a další proti Bulharsku, 94, 119 Muscio proti Itálii, 39, 119 Mustafa a Armagan Akin proti Turecku, 119 N Narinen proti Finsku, 38, 119 Nazarenko proti Ukrajině, 119 Negrepontis-Giannisis proti Řecku, 119 Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, 119 Niedbala proti Polsku, 48, 119 Niemetz proti Německu, 14, 119 Nnyanzi proti Spojenému království, 119 Norris proti Irsku, 42, 119 Novoseletskiy proti Ukrajině, 119 Nunez proti Norsku, 119

Lupsa proti Rumunsku, 94, 117 M M. proti Švýcarsku, 43, 59, 117 M.C. proti proti Bulharsku, 117 M.S. proti Švédsku, 22, 56, 117 Maire proti Portugalsku, 108, 117 Malone proti Spojenému království, 117 Marckx proti Belgii, 32, 118 Margareta a Roger Andersson proti Švédsku, 118 Maslov proti Rakousku, 98, 118 Matter proti Slovensku, 28, 43, 118 McCann proti Spojenému království, 36, 118 McGinley a Egan proti Spojenému království, 118 McKay-Kopecka proti Polsku, 36, 118 Mengesha Kimfe proti Švýcarsku, 103, 118 Menteş a další proti Turecku, 36, 118 Merger a Cross proti Francouzsku, 118 Messina (č. 2) proti Itálii, 57, 118 Mianowski proti Polsku, 48, 118 Mikulić proti Chorvatsku, 26, 118 Mileva a další proti Bulharsku, 92, 118 5


O, P Obst proti Německu, 119 Odièvre proti Francii, 119 Olsson proti Švédsku, 32, 119 Omojudi proti Spojenému království, 119 Öneryıldız proti Turecku, 78, 119 Onur proti Spojenému království, 119 Özpınar proti Turecku, 42, 120 P.G. a J.H. proti Spojenému království, 23, 120 Panullo a Forte proti Francouzsku, 120 Pawlik proti Polsku, 120 Peck proti Spojenému království, 21, 120 Peev proti Bulharsku, 120 Petrina proti Rumunsku, 20, 120 Pfeifer proti Rakousku, 20, 120 Phinikaridou proti Kypru, 82, 120 Pini a Bertani a Manera a Atripaldi proti Rumunsku, 120 Pla a Puncernau proti Andorre, 120 Ploski proti Polsku, 57, 120 Poltoratskiy proti Ukrajině, 120 Powell a Rayner proti Spojenému království, 9, 120

Pretty proti Spojenému království, 15, 120 Prokopovich proti Rusku, 36, 120 R R. proti Finsku, 120 R.R. proti Polsku, 25, 120 Raban proti Rumunsku, 120 Rainys a Gasparavicius proti Litvě, 12, 120 Raninen proti Finsku, 28, 120 Rasmussen proti Dánsku, 26, 55, 120 Rees proti Spojenému království, 55, 121 Refah Partisi (Parti de la prosperite) proti Turecku, 121 Reigato Ramos proti Portugalsku, 121 Reklos a Davourlis proti Řecku, 121 Roche proti Spojenému království, 45, 121 S S. a Marper proti Spojenému království, 21, 121 S.H. a další proti Rakousku, 121 Sahin proti Německu, 82, 121 Salapa proti Polsku, 48, 121 Schalk a Kopf proti Rakousku, 13, 31, 121 Schlumpf proti Švýcarsku, 18, 74, 121 Schonenberger a Durmaz proti Švýcarsku, 121 6


Schuth proti Německu, 121 Sciacca proti Itálii, 19, 121 Scozzari a Giunta proti Itálii, 60, 121 Sen proti Nizozemsku, 93, 121 Şerife Yiğit proti Turecku, 33, 121 Shimovolos proti Rusku, 46, 121 Shofman proti Rusku, 82, 121 Sidabras a Džiautas proti Litvě, 12, 121 Sidiropoulos proti Řecku, 45, 122 Silver a další proti Spojenému království, 39, 122 Sisojeva a další proti Lotyšsku, 122 Slivenko a další proti Lotyšsku, 122 Smirnova proti Rusku, 43, 122 Smith a Grady proti Spojenému království, 122 Söderbäck proti Švédsku, 33, 122 Soering proti Spojenému království, 122 Stés Colas Est a další proti Francii, 37, 122 Stubbings proti Spojenému království, 72, 122 Sunday Times proti Spojenému království, 45, 122 Surugiu proti Rumunsku, 122 Sylvester proti Rakousku, 108, 122

Szuluk proti Spojenému království, 48, 122 T T.P. a K.M. proti Spojenému království, 122 Taşkın a další proti Turecku, 9, 122 Tătar proti Rumunsku, 78, 122 Taylor-Sabori proti Spojenému království, 38, 122 Ternovszky proti Maďarsku, 122 Toma proti Rumunsku, 42, 123 Tuquabo-Tekle a další proti Nizozemsku, 100, 123 Turek proti Slovensku, 22, 123 Tysiąc proti Polsku, 123 U, V Uner proti Nizozemsku, 123 Uzun proti Německu, 49, 123 V.C proti Slovensku, 123 Van Kück proti Německu, 74, 123 Velcea a Mazăre proti Rumunsku, 32, 123 Venema proti Nizozemsku, 83, 123 Vo proti Francii, 123 Voleski proti České Republice, 107, 123 7


Von Hannover proti Německu, 19, 123 W Wagner a J.M.W.L proti Lucembursku, 123 Wainwright proti Spojenému království, 27, 123 Wakerfiel proti Spojenému království, 123 Weber a Saravia proti Německu, 49, 123 Wieser a Bicos Baeiligungen GmbH proti Rakousku, 39, 123 William Faulkner proti Spojenému království, 48, 123 Wisse proti Francouzsku, 123 Worva proti Polsku, 28, 124

X proti Belgii, 21, 124 X proti Islandu, 14, 124 X proti Německu, 16, 124 X proti Spojenému království, 14, 21, 25, 33, 35, 39, 124 X proti Švýcarsku, 13, 32, 124 X, Y a Z proti Spojenému království, 81, 124 Y.F. proti Turecku, 27, 124 Yazgul Yilmaz proti Turecku, 28, 124 Yousef proti Nizozemsku, 81, 124 Yousef proti Spojenému království, 35, 124 Z proti Finsku, 124 Zaunegger proti Německu, 82, 124 Znamenskaya proti Rusku, 16, 124 Zwadka proti Polsku, 124

X, Y, Z X a Y proti Lichtenštejnsku, 93, 124 X a Y proti Nizozemsku, 124 X a Y proti Švýcarsku, 52, 124

8

Ochrana práva na respektování soukromého a rodinného života v systému Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

Recommend Documents