ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost
„Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“
Eva Ševčíková
Ochrana menšin Distanční studijní opora
Opava 2012
Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:
CZ.1.07/2.2.00/15.0173
Oblast podpory:
7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání
Datum zahájení realizace projektu:
1. 10. 2010
Datum ukončení realizace projektu:
31. 12. 2012
Název:
Ochrana menšin
Autor:
Eva Ševčíková
Vydání:
první, 2012
Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran:
91 stran
© Eva Ševčíková © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě
SLEZSKÁ UNIVERZITA V OPAVĚ
Problematika menšinových skupin Eva Ševčíková
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 Základní pojmy etnické teorie ........................................................................................ 8
1. 1.1
Pojmosloví etnikum a etnicita .................................................................................... 9
1.2
Pojmosloví národ, nacionalismus, lid, vlastenectví ................................................. 16
1.3
Pojmosloví akulturace, adaptace a etnocentrismus .................................................. 20
Literatura: ................................................................................................................................. 21 Kontrolní otázky ....................................................................................................................... 21 Modely vztahů mezi národy a státy.............................................................................. 23
2. 2.1
Vznik a zánik národů................................................................................................ 23
2.2
Základní typy modelových vztahů mezi národem a státem ..................................... 24
2.2.1
Evropský model........................................................................................................ 25
2.2.2
Americký model ....................................................................................................... 27
2.2.3
Asijský model ........................................................................................................... 29
2.2.4
Africký model .......................................................................................................... 29
2.3
Etnická skladba Evropy ............................................................................................ 30
Literatura .................................................................................................................................. 31 Kontrolní otázky ....................................................................................................................... 31 Problémy zachování a revitalizace etnické identity menšin ......................................... 32
3. 3.1
Éra etnického oživení (ethnic revival)...................................................................... 32
3.2
Jazyk a jeho role na poli revitalizace a zachování etnické identity menšin ............. 34
3.3
Příklady úspěšné revitalizace národů ....................................................................... 35
3.3.1
Gaelové..................................................................................................................... 35
3.3.2
Laponci (Sámové) v Norsku .................................................................................... 36
3.3.3
Velšané ..................................................................................................................... 36
3.3.4
Baskové ve Španělsku .............................................................................................. 37
3.3.5
Gagauzové v Moldavsku .......................................................................................... 38 4
Literatura .................................................................................................................................. 38 Kontrolní otázky ....................................................................................................................... 38 Menšiny a marginalizované skupiny ............................................................................ 40
4.
Literatura .................................................................................................................................. 43 Kontrolní otázky ....................................................................................................................... 44 Vývoj a současné problémy etnických menšin v ČR ................................................... 45
5. 5.1
Národnostní struktura Československa a České republiky ...................................... 45
5.1
Vybrané etnické menšiny v ČR – Slováci ................................................................ 52
5.2 Vybrané etnické menšiny v ČR – Poláci ........................................................................ 54 5.3
Vybrané etnické menšiny v ČR – Romové .............................................................. 58
5.4
Vybrané etnické menšiny v ČR – Němci, Židé ........................................................ 65
5.4.1
Němci ....................................................................................................................... 65
5.4.2
Židé........................................................................................................................... 69
5.5
Vybrané etnické menšiny v ČR – Ukrajinci, Rusíni, Maďaři .................................. 73
5.6
Migrace a nové etnické skupiny ............................................................................... 76
Literatura .................................................................................................................................. 78 Elektronické zdroje .................................................................................................................. 79 Základy právní ochrany menšin ................................................................................... 81
6 6.1
Mezinárodní právní rámec ochrany menšin ............................................................. 81
6.2
Ochrana práv menšin v legislativě České republiky ................................................ 82
6.3
Orgány pro záležitosti národnostních menšin v České republice............................. 84
Literatura .................................................................................................................................. 85 Kontrolní otázky ....................................................................................................................... 86 Závěr......................................................................................................................................... 87 Použitá a doporučená literatura ................................................................................................ 88 Další zdroje .............................................................................................................................. 90
5
Úvod
Problematika menšinových skupin, jak zní název těchto skript, nabývá v posledních letech na stále větší aktuálnosti a v mnoha světových politikách je na vrcholu zájmu. O to více je překvapující, což se dozvíme již na prvních stránkách, že pojem etnicita, který se v mnoha teoretických konceptech stal ústředním pojmem, byl do odborné literatury zaveden teprve v 70. letech 20. století. Určitou zajímavostí je v tomto ohledu také konstatování sociologa Maxe Webera, který ve své době popřel uznat etnické skupiny jako analytický koncept a prohlásil, že fenomény jako etnicita a nacionalismus brzy vymizí v důsledku procesů modernizace, industrializace a individualizace.1 O tom, jak hluboce se mýlil svědčí množství válek a ozbrojených střetů nejen v 90. letech 20. století, ale v rovněž v naší bezprostřední současnosti, které mají zcela etnický charakter. Pro příklady nemusíme chodit daleko, široké veřejnosti jsou jistě ze zpráv v tisku a médiích známy etnické konflikty z posledních let v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Čečensku či gruzínsko-abcházský etnický konflikt.2 Novým pojmem se tak bohužel stala jako důsledek těchto konfliktů etnická čistka, o které jsme poprvé mohli z médií slýchat právě v 90. letech. Její podobnost s genocidou3 není zavádějící, na rozdíl od ní je účelem etnické čistky nejenom odstranit určitý národ a často i veškeré připomínky jeho existence z konkrétního teritoria, zbavit se jej a tím získat nové území, které bylo tímto etnikem dosud obýváno.4 Etnické spory nemusí mít ovšem pouze tuto vyhrocenou a násilnou podobu, mohou se projevovat i nenásilnou formou, příkladem by zde mohly být např. québecké snahy o nezávislost na Kanadě. Výsostně aktuální je z hlediska sledované problematiky rovněž 1
ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita a nacionalismus: Antropologické perspektivy. 1. vyd. Praha: SLON, 2012. s.19 ISBN 978-80-7419-053-7 2 Více ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír (eds.): Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. ISBN 978-80-7325-126-0 3 Genocida – plánové vyvraždění určit etnické, náboženské nebo národní skupiny osob nebo její části, a jejím cílem je tedy národ či národy fyzicky zlikvidovat, to je vyhladit. In: NAIMARK, Norman M.: Plameny nenávisti: Etnické čistky v Evropě 20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. s. 9 ISBN 80-7106751-2 4 tamtéž, s. 9
6
pokračující a v některých oblastech zcela nový příliv pracovních migrantů směřujících převážně do Evropy a USA, kde vytvářejí nové etnické menšiny. Na druhé straně můžeme nalézt obavy plynoucí ze ztráty svébytnosti na základě probíhající evropské integrace. Ačkoli trendem evropských zemí je spolupráce na politickém, ekonomickém i kulturním poli, ozývají se hlasy mnohých Evropanů, kteří se obávají ztráty národní či etnické identity právě v důsledku kulturní standardizace, která provází těsnou evropskou integraci.5 Učební opora si klade za cíl seznámit posluchače i zájemce o tuto problematiku s etnickou teorií, s teorií menšin a jejich postavením ve společnosti. Blíže budou osvětleny faktory ovlivňující vznik a zánik národů, přiblíženy budou modely vztahů mezi národy a státy. Nedílnou součástí bude přiblížení problematiky zániku a novodobé revitalizace národů. Velký důraz je kladen na vysvětlení a přiblížení zvláštnosti historického vývoje národnostní struktury Československa a současné České republiky i s problematikou, která je s tím spjata.
5
ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita…, s. 20
7
1. Základní pojmy etnické teorie Klíčová slova objektivní a subjektivní složky etnicity, etnikum, etnická příslušnost, etnické vědomí, etnické společenství a etnické procesy, národ a jeho znaky, národnostní otázka, nacionalismus, internacionalismus, vlastenectví, lokální patriotismus
Podstatné jméno etnikum, či etnicita, adjektivum etnický či sousloví etnická menšina je možné v textech naleznout velmi často, ovšem často bez bližšího vysvětlení. Toto vedlo v minulosti a rovněž ještě dnes k mnoha zkreslením a významovým posunům. Zájem o etnické vztahy ve společnosti narůstá od 50. a zejména pak 60. let 20. století, kdy termíny jako etnické skupiny či etnicita začínají v anglofonní sociální antropologii zdomácňovat, ovšem jen málokdo se také tehdy obtěžoval s jejich definicemi.6 I z tohoto důvodů existuje velmi mnoho přístupů, které se etnicitou a etnickou problematikou zabývají. Jak konstatuje Eriksen, všechna pojetí se shodují v tom, že tento fenomén má něco společného s klasifikací lidí a skupinovými vztahy.7 Etnická problematika je mnohovrstevnatá a proměnlivá v čase. Jak již bylo výše řečeno, existuje celá řada přístupů a teoretických konceptů. Komplexně se k této problematice postavil na české úrovni Ústav pro etnografii a folkloristiku, který se pod vedením Stanislava Broučka v roce 1986 pokusil vyjasnit definice jednotlivých pojmů, které se etnické teorie dotýkají,8 a z níž jakožto základu čerpá i tento výčet pojmů.
6
ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita a nacionalismus: Antropologické perspektivy. Praha: SLON, 2012. s. 22 tamtéž 8 Brouček, S. a kol. Základní pojmy etnické teorie. Český lid, 78, 1991. 7
8
1.1
Pojmosloví etnikum a etnicita
Etnikum Stejně jako je problematické nalézt univerzální definici slova menšina, kterému se budeme ještě věnovat, je podobně obtížné najít univerzální vysvětlení slova etnikum, či přídavného jména etnický. Pojetí tohoto slova se totiž po staletí měnilo. Původně pochází z řeckého „ethnos“, které bylo nejčastěji užíváno pro označení barbarských národů, zatímco Řekové sami sebe nazývali genos Hellenon. Význam tohoto slova později přejali i Římané, kteří sami sebe označovali jako populos.9 Angličtina v tomto významu pojem převzala a používala až do poloviny 19. století, kdy dochází k určitému významovému posunu ve prospěch rasových charakteristik. Jak uvádí Eriksen (2012) ve Spojených státech amerických se termín ethnics v době 2. světové války vžil coby eufemistické označení pro Židy, Italy, Iry a další skupiny považované za méněcenné oproti dominantní skupině bílých anglosaských protestantů.10 Zájem o tento pojem a snahy o jeho definici narůstají od 60. let 20. století. V evropském pojetí převládá tendence označovat tímto pojmem kulturně definovanou a diferencovanou skupinu lidí. Etnikem rozumíme souhrn lidí, kteří mají společnou etnicitu a etnickou příslušnost, odlišnou od jiných analogických skupin. Etnikum nemusí být, a také nebývá prostorově ani organizačně homogenní. Typologické zařazení (např. jazykové) nebo jejich organizační forma (politická, teritoriální, ekonomická atd.) nejsou z tohoto hlediska podstatné. Kontinuita etnika je zaručena reprodukcí systému etnicity bez ohledu na případné změny jednotlivých etnických znaků (vývoj jazyka, vyznání, migrace atp.)11 Barth vymezuje etnikum (ethnic groups) jako populaci, která sdílí následující rysy: jedná se o populaci biologicky sebereprodukující, sdílející společné základní kulturní hodnoty, realizované ve zjevné jednotě v kulturních formách. Tato populace tvoří jedno komunikační a interakční pole, které je odlišné od jiných kategorií téhož řádu.12
9
ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír (eds.): Etnické…, s. 10 ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita…, s. 21 11 Více Brouček, S. a kol. Základní…, s. 244 12 WINKLER, Jiří a PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1997. s. 244. ISBN 80-7184-164-1. 10
9
Ve stejném významu se používá i pojem etnická skupina, který je synonymní s českým pojmem etnikum a je s ním i obsahově totožný. Označuje kulturně vymezenou entitu (odlišnou kulturně od ostatních) a její jednotlivé členy.13 Eriksen kupříkladu rozlišuje několik etnických skupin, ovšem bez nároku na úplnost:14 a) moderní přistěhovalci – etnické skupiny této kategorie jen zřídka požadují politickou nezávislost nebo vlastní stát a bývají zpravidla integrovány do systému výroby a spotřeby (př. imigranti neevropského původu v evropských městech, Hispánci v USA ad.) b) domorodé obyvatelstvo – původní obyvatelé daného teritoria, kteří v zásadě nedisponují politickou mocí a jsou jen částečně integrovaní do struktur dominantního národního státu (př. Velšané ve Velké Británii, Sámové v severní Skandinávii) c) proto-národy (etnonacionalistická hnutí) – skupiny vedené politickými lídry, odmítající žít pod nadvládou jiných a požadujících vlastní stát, tzv. národy bez státu (př. Kurdové, Sikhové, srílanští Tamilové) d) etnické skupiny v plurálních společnost – těmi se rozumí státy vzniklé v průběhu kolonialismu, obývané kulturně heterogenními populacemi. Skupiny, které tuto společnost utvářejí sice participují na jednotném politickém a ekonomickém systému, v jiných oblastech ale na sebe nahlížejí jako na výrazně odlišné (př. Keňa, Indonésie, Jamajka) e) postotrokářské menšiny (potomci otroků) – nelze je považovat za přistěhovalce, ani za domorodé obyvatelstvo. Jejich předkové byli vykořeněni ze svébytných afrických etnických skupin a „přeměněni“ v pracovní sílu. Charakteristické je sdílení historie vynuceného vytržení a utrpení.
13 14
tamtéž ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita…, s. 38-40
10
Etnicita Převážná většina vědců shledává ústředním pojmem v etnické teorii etnicitu. Jejich definic a přístupů k ní můžeme nalézt mnoho a zcela jistě přibudou v závislosti na čase ještě další. Termín jako takový se objevuje poměrně nedávno. Poprvé se objevuje v Oxford English Dictionary v roce 1972, kdy heslo vypracované Glazerem a Moynihanem bylo uvedeno „ethnicity seems to be a new term“ (termín etnicita zdá se nový). V nejobecnější rovině považujeme etnicitu za jednu ze základních charakteristik člověka jako společenské a kulturní bytosti.15 Dle českých vědců se jedná se o vzájemně provázaný systém kulturních (materiálních a duchovních), rasových, jazykových a teritoriálních faktorů, historických osudů a představ o společném původu, působících v interakci a formujících etnické vědomí člověka, jeho etnickou identitu a orientaci.16 Tento systém existuje pouze v jedinečných a historicky proměnlivých podobách. Eriksen (2012) považuje etnicitu za aspekt sociálního vztahu mezi osobami, které se pokládají za zásadně odlišné od členů ostatních skupin, jejichž existenci si uvědomují a s nimiž vstupují do kontaktu – jedná se tedy o systematické rozlišování mezi insidery a outsidery, mezi my – oni. Vnímá jí rovněž jako sociální identitu vymezenou metaforickým či fiktivním příbuzenstvím.17 Koncept etnicity předpokládá dle Roberta Moora (2003) tři faktory: 1) členství ve skupině, a to buď z vlastní volby, nebo vnějším působením, které předpokládá již výše zmíněnou existenci principu my a oni, a proto i představu o jiných skupinách 2) hledání společné identity ze strany členů skupiny, 3) vnímání toho, že jsou dané skupině ze strany jiných skupin připisovány více či méně koherentní stereotypy.18
15
Brouček, S. a kol. Základní…, s. 241 WINKLER, Jiří a PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický…, s. 276-277 17 ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita…, s. 37 18 BOLAFFI, Guido; BRACALENTI, Raffaele; BRAHAM, Peter; GINDRO, Sandro (eds.): Dictionary of Race, Ethnicity and Culture. 1. vyd. London: SAGE Publications, 2003. s. 94-99 16
11
Etnikem se tedy daná skupina stává až na základě dvojí percepce, a to v případě, kdy člen etnika identifikuje sám sebe jako jeho součást (self-perception), identifikuje se s jeho etnicitou a je takto definován členy jiných skupin (other percetion). Některé z prvků etnicity existují vůči jejich nositeli objektivně a jiné subjektivně. Mezi tzv. objektivní složky etnicity řadíme: kulturu a jazyk.19 Mezi další objektivní složky bývají zařazovány náboženství, zvyky, sdílenou historickou paměť, společné jméno (označení, ke kterému se její členové hlásí), či mýtus společných předků, který nemusí být fakticky podložený.20 Subjektivní složku etnicity představují postoje, zvyklosti či hodnotový systém. Jak je vidno, koncept etnicity je poměrně složitým problémem. Základním sporem, který se mezi vědci rozhořel již v 70. a 80. letech 20. století, bylo určení, zda je etnicita vrozenou a neměnnou charakteristikou jedince, tj. vzniká jeho narozením a zůstává po celou dobu existence, nebo se jedná o koncept proměnlivý, který vzniká teprve v průběhu života a může se v případě potřeby změnit. Zastánci prvního názoru jsou označováni za tzv. primordialisty (někdy také za esencialisty), věří, že etnicita je záležitostí vrozenou. Jejími představiteli jsou např. Walter Connor nebo Pierre van den Berghe, který usuzuje, že etnická příslušnost je hluboce zakořeněna v podstatě lidské existence.21 Druhá větev je známá pod označením instrumentalismus či konstruktivismus. Její stoupenci sdílejí názor, že etnická identita je moderním fenoménem spjatým s formováním národních států a zejména s postupným technickým a komunikačním rozvojem.22 Představiteli tohoto proudu jsou např. Benedict Anderson, Ernest Gellner. V současné době existují i další modely, které z těchto základních dvou přístupů vycházejí. Jedná se o tzv. transakcionalismus (Fredrik Barth) – základem zkoumání etnická hranice skupiny, která ji vymezuje a je smyslem její existence; institucionalismus (Donald Horowitz, Arend Lijphart) – zdůrazňující roli zastupitelských orgánů a politického systému a etnosymbolismus – vyzvedávající roli mýtů a symbolů při formování etnického povědomí (Anthony D. Smith). 19
Brouček, S. a kol. Základní…, s. 241 ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír (eds.): Etnické…, s. 10-11 21 ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír (eds.): Etnické…, s. 12-13 22 tamtéž 20
12
Etnicita a rasa Jak bylo zmíněno výše, etnicita bývá často v běžném životě zaměňována či významově splývá s poněkud zavádějícím termínem rasa. Zavádějícím z toho důvodu, že moderní genetika se tomuto označení vyhýbá.23 V minulosti ovšem byly rasové teorie velmi módní záležitostí a lidstvo se běžně rozdělovalo do čtyř hlavních ras – europoidní, negroidní, mongoloidní a australoidní. V současné době se termín rasa, ačkoli není považován za vědecký pojem, používá v jiných než genetických významech (převážně jako sociologický konstrukt). V souvislosti s problematikou etnicity se často objevuje otázka, zda je možné oddělit studium rasových vztahů od studia etnicity a etnických vztahů.24 Pierre van den Berghe se domnívá, že nikoli, neboť rasovou problematiku vnímá jako zvláštní odnož etnicity. V jiném pojetí Michaela Bantona je na etnicitu a rasovou problematiku nahlíženo rozdílně. Zatímco etnicita je z jeho pohledu vnímána jako pozitivní skupinová identifikace, rasa odkazuje k negativní kategorizaci lidí.25 S touto otázkou v poslední době nepřímo souvisí i koncept nového rasismu Martina Bakera, který již nehovoří o dědičných vlastnostech, ale o kulturních odlišnostech, které užívá k ospravedlnění hierarchického uspořádání skupin ve společnosti. Na rasu a etnicitu bychom měli dle Eriksona pohlížet jako na příbuzné koncepty, které se částečně překrývají, ovšem představy biologické či genetické jedinečnosti nejsou nutnými základy etnické identity, stejně jako idea společného kulturního dědictví není součástí rasové problematiky.26
23
Z pohledu Eriksona k tomu má tři zásadní důvody: 1) mezi lidskými populacemi docházelo a dochází k takovému křížení, že hovořit o pevných hranicích mezi rasami postrádá smysl, 2) distribuce dědičných fyzických vlastností neprobíhá po jasných liniích, 3) žádný seriózní vědec dnes nevěří, že dědičné charakteristiky vysvětlují kulturní rozdíly. Více ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita…, s. 22-28 Navíc, jak uvádí Šmíd a Vaďura, biologické studie dokazují, že zhruba 75% všech známých genů je přítomno v lidech všech ras. In: ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír (eds.): Etnické…, s. 19 24 ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita…, s.24 25 tamtéž 26 tamtéž
13
Etnická příslušnost Můžeme chápat jako sounáležitost jednotlivce s etnickým společenstvím na základě objektivních a subjektivních komponentů jeho etnicity. Etnická příslušnost bývá při sčítání obyvatelstva chápána ve třech možných významech:27 1) jako státní příslušnost (národnost), 2) kmenová příslušnost (společenství příslušníků jednoho kmene, odlišujících se od ostatních jazykem, kulturou, zvyklostmi, ekonomikou ad.) 3) etnické vědomí, tedy svobodná vůle jednotlivce
Etnické vědomí Jedná se o vědomí sounáležitosti s určitým etnickým společenstvím na základě společně sdílených objektivních složek etnicity nebo na základě rodového původu. Významná je rovněž jeho složka citová. Ve formě společenského vědomí zahrnuje názory na původ, vlast, historické osudy, či úlohu a postavení vlastního etnického společenství. V etnické teorii českých vědců zaujímá etnické vědomí nadřazené postavení nad termíny národní a částečně rovněž občanské vědomí, a to z toho důvodu, že má nejjednodušší strukturu a je jasně vymezováno na základě vědomí sounáležitosti k objektivním složkám etnicity a rodového původu.28
Etnické společenství Označení části etnika, tj. skupin osob se stejnou etnicitou, ale existujících jako součásti různých etnosociálních útvarů, majících různé formy a úrovně organizovanosti a různou organizační strukturu. Jejich hlavními charakteristikami jsou: 1) stejná etnicita všech jejich členů,
27 28
Brouček, S. a kol. Základní…, s. 241 tamtéž, s. 244
14
2) vědomí sounáležitosti jednotlivců se společenstvím i jednotlivých společenství s ostatními společenstvími téhož etnika 3) prostorová odloučenost nebo diskontinuita jednotlivých společenství29 Jako příklad v problematice etnického společenství by nám mohlo posloužit vlastní etnikum, tedy Češi. Ti obývají české země, tedy etnicky české území. Ovšem samozřejmě jsou rozmístěni jednotlivě i ve skupinách v nejrůznějších koutech světa (USA, Německo, Kanada, Jižní Amerika ad.), kde žijí v rozdílných socioekonomických i politických podmínkách. Zde vytvářejí různá a různě velká etnická společenství, jejichž hlavním společným rysem je česká etnicita jejich členů.30 Kontinuitu etnického vědomí napomáhají v tomto případě regionální a nadstátní aktivity, nejčastěji formou krajanských spolků. Etnické procesy Etnickými procesy jsou míněny všechny formy vývoje etnicity, tj. zahrnuje veškerá vývojová stádia všech druhů etnických kolektivů i jednotlivců. Za hlavní faktory, které podmiňují etnické procesy, jsou považovány:31 1) úroveň společenského systému z politického a kulturního hlediska, tedy systému, který etnické situace usměrňuje nebo řídí, event. vyvolává 2) hospodářská úroveň společenství, v němž etnické společenství existuje 3) vnější faktory – území a vztah etnického společenství k němu, přírodní prostředí, úroveň forem komunikace Etnické procesy mohou mít dvojí charakter etnoevoluční a etnotransformační. V případě etnoevolučního procesu nedochází během vývoje k žádným zásadním proměnám etnicity. U etnotransformačních procesů k takovýmto zásadním změnám působením vnitřních a vnějších faktorů na přeměnu etnicity dochází. Následkem je pak proměna etnického vědomí, doprovázená změnou etnické příslušnosti a vytvořením nového etnického společenství.
29
tamtéž, s. 243-244 tamtéž, s. 243 31 tamtéž, s. 242-243 30
15
1.2
Pojmosloví národ, nacionalismus, lid, vlastenectví
Označení národ pochází z latinského natio a jako termín vznikl již ve středověku, odkud byl tradován až do novověku. Překladem do jednotlivých jazyků však v různých politických a sociálních podmínkách začal nabývat odlišných významů. V angličtině 18. století například termín nation označoval všechny obyvatele, kteří žijí pod vládou jednoho panovníka a řídí se shodnými zákony. Obdobně byl termín charakterizován pouze v prvním vydání francouzské Grande Encyclopédie, v dalších vydáních byl již k této charakteristice přidán také jazyk. V německých oblastech naproti tomu byl termín národ tradičně spjat s kulturou a jazykem, případně i společnou minulostí.32 Svůj výklad termínu národ publikoval 2. polovině 17. století i český učenec Jan Amos Komenský, který definoval národ jako soubor lidí, kteří žijí na společném území, mají společné dějiny i jazyk a jsou spjati láskou ke společné vlasti.33 Národ se stal středobodem zájmu historiků a dalších vědců především v 19. století, kdy se národy jako takové teprve utvářely, takže vědecký postoj byl do značné míry ovlivněn specifickými národními poměry a postoji badatelů. Práce, které vznikaly v této době k problematice národa, lze rozčlenit do dvou hlavních proudů: 34 a) definoval národ objektivními, empiricky zjistitelnými rysy, mezi nimiž obvykle na prvním místě ve střední a východní Evropě dominovaly charakteristiky kulturní a jazykové v kombinaci s nejrůznějšími prvky dalšími – od politických vazeb přes vazu k teritoriu až po „krevní pouto“ b) definoval národ subjektivně, tedy tím, zda si určitá skupina lidí svoji příslušnost k národu uvědomuje a přeje si ji Neblahé zkušenosti s nacionalismem, které přinesla 2. světová válka, přinesly změny v přístupu ke zkoumání této problematiky. Většina badatelů se stavěla zamítavě k primordialistickému názoru, že národ je odvěkou kategorií, ale také k rasovým teoriím pospolitosti krve. Stejně tak panovala shoda, že národ nelze definovat pouze etnickými rysy (jazykem a kulturou). Národ byl v rostoucí míře uznáván za svébytnou politickou pospolitost 32
HROCH, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: SLON, 2009. s. 16 33 HROCH, Miroslav: Národy nejsou…, s. 17 34 tamtéž, s. 18-19
16
teprve v okamžiku, kdy si jeho členové jsou více či méně vědomi své sounáležitosti a považují jí za hodnotu.35 V současné době existuje široké množství přístupů k pojetí národa. Převažující tendence charakterizovat národ jako velké společenství lidí, kteří jsou navzájem spojeni kombinací několika druhů objektivních znaků (hospodářských, územních, politických, jazykových, náboženských a kulturních) a subjektivních znaků, které předpokládá národní uvědomí jejich členů. Právě národní uvědomění, či skupinové vědomí příslušnosti k národu má rozhodující význam v případech, kdy se některé objektivní znaky nevyskytují nebo jsou narušeny.36 Lid V souvislosti s problematikou národa se objevuje také pojem lid. Zvláště v německé jazykové tradici se překlad pojmu národ z latiny překrýval s tradičním německým termínem Volk, lid.37 Jeho jasné vysvětlení je složitější, existují v zásadě dva typy definic: 1) dle teritoriálních a etnických charakteristik (lid jako souhrn obyvatel určitého území, integrovaný etnicky a politicky) – typické pro etnografii 2) dle sociálních a kulturních charakteristik (lid jako nejpočetnější vrstva národa spojená s bezprostřední výrobou, neprivilegovaná, zbavená soukromého vlastnictví, s nižší vzdělaností) – typická pro marxisticko-leninskou, event. starší sociologickou teorii Obyčejně se lidem rozumí většina obyvatelstva určitého státu vymezená sociálně, kulturně a politicky, nebo většina příslušníků třídních společností bez ohledu na jejich etnickou příslušnost (např. pracující).38 Národnostní otázka V užším vymezení se národnostní otázce rozumí různé aspekty vzájemného vztahu národů, národnostních a etnických skupin a menšin uvnitř státu ( problémy státoprávní, územní, hospodářské, kulturní, jazykové ad.)
35
tamtéž, s. 21 Brouček, S. a kol. Základní…, s. 251-252 37 HROCH, Miroslav: Národy nejsou…, s. 17 38 BROUČEK, S. a kol. Základní…, s. 250 36
17
V širším pojetí se jedná o obecnou problematiku rozvoje a projevů národů, národních hnutí, národního uvědomění a národní ideologie.39 Nacionalismus Další ze základní pojmů, nacionalismus, má poněkud odlišný původ. Vznikl jako novotvar původně v politickém diskurzu, což jej zatížilo politickými i hodnotícími aspekty. Nacionalismus, označující politický či myšlenkový postoj, byl postupně zařazen do těsného příbuzenství s termínem národ, který má naopak svou genezi již v předmoderní době.40 Nacionalismus si můžeme vysvětlit jako ideologii, která staví vlastní národ na nejvyšší stupeň v žebříčku lidských hodnot a vyžaduje od všech příslušníků národa podřízení národním zájmům. Jak uvádí Jiří Kořalka, v každé národní ideologii se od počátku projevuje nerozlučný vnitřní protiklad mezi snahou o povznesení, integraci a emancipaci národa na jedné straně a národní omezeností, výlučností , uzavřeností, případně i nepřátelstvím vůči jiným, zejména sousedním národům na straně druhé.41 Obecně lze říci, že nacionalistické tendence vznikají a sílí na základě několika předpokladů:42 1) jeden národ žije v područí národa druhého nebo je jím nějakým způsobem omezován 2) příslušníci různých národů žijí na společném území, přičemž příslušníci jednoho národa požívají výhod, které jsou ostatními pokládány za neodůvodněné 3) příslušníci jednoho národa se výrazně odlišují od ostatních zvláštnostmi svého chování a způsobu života 4) dochází k nějaké náhlé změně v národnostní struktuře obyvatelstva (např. v důsledku hromadného přistěhovalectví) Jak bylo výše uvedeno, tento termín byl již od počátku spojen s určitými hodnotícími stanovisky. S těmi negativními zejména pod zkušenostech, které s sebou přinesla 2. světová válka. Teprve v průběhu 20. století se v literatuře rozšířilo hodnotově neutrální pojetí nacionalismu, které zahrnuje nejrůznější projevy národně emancipační i agresívní ideologie a 39
tamtéž, s. 254, 255 HROCH, Miroslav: Národy nejsou…, s. 17 41 BROUČEK, S. a kol. Základní…, s. 251 42 WINKLER, Jiří a PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický…, s.664 40
18
politiky u národů vládnoucích, nerovnoprávných i utlačovaných, u národnostních skupin a menšin.43 Internacionalismus Na rozdíl od nacionalismu, který ve velké míře odkazuje na emociální vazby a předsudky, internacionalismus je ideologie spolupráce a vzájemné podpory většího počtu národů či skupin příslušníků mnoha národů. Internacionalismus je ideologií racionalní, opírající se o lidské ideály a hodnoty.44 Vlastenectví S pojmem nacionalismus úzce souvisí také termín vlastenectví, který můžeme definovat jako pocit a vědomí blízkého vztahu k určitému území, společenskému a kulturnímu prostředí, v němž se člověk narodil a vyrostl, případně s nímž se ztotožnil. Jedná se např. o rodný kraj, zemi, stát. Prostředkem šíření a upevňování vlastenectví jsou vlastenecké symboly a dějinné povědomí sounáležitosti s předcházejícími generacemi.45 Vlastenectví se běžně považuje, a to na rozdíl od nacionalismu, za hodnotově kladné cítění. Za zvláštní výraz vlastenectví považujeme rovněž vztah lidí k vlasti, kterou museli z různých důvodů opustit. Míra jejich vlastenectví je ovšem proměnlivá, je závislá na mnoha faktorech (např. na stupni akulturace a asimilace s cizím prostředím, profesním zaměření apod.). Charakteristická je také určitá míra idealizace, která u jedince vzniká v interakci s cizím prostředím, a ustrnutí, kdy si jedinec zachovává představu o vlasti v takové podobě, v jaké jí opouštěl. Lokální patriotismus S významem vlastenectví souvisí v užším vymezení, tj. v regionálním a místním rámci, tzv. lokální patriotismus, který charakterizuje citový vztah ke kraji a k místu rodiště nebo působiště. Nemusí se však opírat pouze o určité území, ale také o skupiny lidí spojených určitou společenskou charakteristikou (např. profesní, stavovský)
43
BROUČEK, S. a kol. Základní…, s.251 BROUČEK, S. a kol. Základní…, s. 246 45 BROUČEK, S. a kol. Základní…, s. 255-256 44
19
1.3
Pojmosloví akulturace, adaptace a etnocentrismus
Každý jednotlivec, ať již je součástí jakéhokoli etnika, národu či jiného seskupení, žije v interakci s okolím, které jej do určité míry ovlivňuje, formuje či dokonce přetváří. adaptace V případě pojmu adaptace zabíháme tak trochu do biologie, v níž byly teorie adaptace poprvé formulovány a odkud byly postupně přeneseny do společenských věd. Z biologického hlediska se jedná o procesy a činnosti cílené k přežití a vyšší životnosti jednotlivce a druhu. Obecně lze říci, že se jedná o způsoby, jakým se jedinec, či skupina vyrovnává s jeho existenčními podmínkami. Ve společenských vědách se adaptací rozumí společenský a kulturní proces, v němž se harmonizují požadavky a aspirace jednotlivců a skupin se společenským celkem. akulturace Akulturace je proces osvojování si určité konkrétní kultury, jejich hodnot a vzorů. Současně se jedná o proces vzájemného ovlivňování a prolínání různých kultur.46 asimilace Asimilací rozumíme proces postupného včleňování jedné skupiny nebo jednoho typu kultury do jiné tak, že jedny kulturní znaky se ztrácejí a jiné osvojují. Rozlišujeme asimilaci násilnou, v níž je mocensky slabší a podřízená skupina (etnická nebo kulturní minorita, skupina imigrantů atd.) donucena přijmout a internalizovat hodnoty a kulturu dominantní sociální skupiny (např. v důsledku okupace, zotročení či prohrané války). Na druhé straně figuruje tzv. přirozená asimilace, která probíhá jako dobrovolné, vzájemné obohacování zúčastněných stran.47 etnocentrismus Tendence poznávat, hodnotit a interpretovat všechny kultury a jejich projevy z perspektivy vlastního společenství, takto bývá vymezován pojem etnocentrismus. Mnozí antropologové, sociologové a psychologové jej považují za přirozený postoj všech lidí ve známých kulturách,
46 47
BROUČEK, S. a kol. Základní…, s. 239-240 tamtéž, s. 240, 241
20
který vyplývá ze základní lidské potřeby bezpečí a řádu. Etnocentrický pohled na svět proto odmítá a zpochybňuje všechny kulturní a společenské formy, které se nějakým způsobem rozcházejí s těmi, s nimiž se ztotožňujeme. Rozlišujeme mezi tzv. umírněným etnocentrismem, který sice připisuje vlastní kultuře a všemu, co je s ní spojeno, výsadní postavení, ale zároveň připouští existenci alternativních kultur. A agresivním egocentrismem na druhé straně, který nekompromisně prosazuje naprostou nadřazenost vlastní kultury, přičemž často zcela odmítá nárok ostatních kultur na existenci v té podobě, která je jim vlastní.
Literatura: 1) ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita a nacionalismus. Praha:SLON, 2012. ISBN 978-7419-053-7 2) BROUČEK, Stanislav a kol.: Základní pojmy etnické teorie. Český lid, 1991, r. 78, č. 4, s. 237-256 3) BOLAFFI, Guido, BRACALENTI, Raffaele, BRAHAM, Peter, GINDRO, Sandro (eds.): Dictionary of Race, Ethnicity and Culture. London: SAGE Publications, 2003. ISBN 0-7619-6899-7 4) HROCH, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody: Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: SLON, 2009. ISBN 978-80-7419-010-0 5) WINKLER, Jiří a PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-164-1
Kontrolní otázky 1) Jaké znáte objektivní a subjektivní znaky etnicity? 2) Kdo je autorem konceptu nového rasismu a co nového tento koncept přináší? 3) Dokážete vysvětlit pojem nacionalismus? 21
4) Jaké znáte základní přístupy k menšinám? 5) Dokážete vysvětlit pojem národ a etnikum?
22
2. Modely vztahů mezi národy a státy
Klíčová slova vznik a zánik národů, evropský, americký, asijský a africký model, národy bez vlastního státu, etnická skladba Evropy
2.1
Vznik a zánik národů
Co je vlastně národ? ptá se Zygmunt Bauman ve svém díle Myslet sociologicky48 a konstatuje, že odpovědět tak, aby byl každý spokojen, není vlastně vůbec jednoduché. Národ v jeho pojetí je od počátku až do konce imaginární komunitou, existující pouze za předpokladu, že se jeho příslušníci duševně a citově identifikují s kolektivem, s většinou jehož členů ani nikdy nepřijdou do fyzického kontaktu. Konceptů tohoto pojmu je mnoho, stejně jako reálných národů na světě. Jejich počet je proměnlivý, neboť proces zániku a vzniku nových národů je nikdy nekončící proces. Obecně si můžeme rozdělit faktory, které jej ovlivňují. Vznik nových národů nejčastěji ovlivňují tři základní faktory:49 1) jazykový – nové národy tak vznikají nejčastěji oddělením části populace z jazykově jednotného národa, jehož příslušníci hovoří různými dialekty; nebo postupným sloučením jazykově příbuzných kmenů v jeden emancipovaný národ 2) územní – prioritní je vědomí územní svébytnosti, kdy jazykové hledisko nemusí být rozhodujícím faktorem (např. v případě geograficky izolovaného území ostrova či poloostrova, nebo nesamostatného území s dlouhodobým specifickým historickým
48
BAUMAN, Zygmunt: Myslet sociologicky: Netradiční uvedení do sociologie. Praha: SLON, 2010. ISBN 978-
80-7419-026-1 49
BAAR, Vladimír: Národy na prahu 21. století: Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava: Tilia, 2002. s. 42-44 ISBN 80-86101-66-5
23
vývojem)50 Tento typ územního národa může vzniknout i rámci již existujícího státu, touto cestou vzniká státní národ (např. Mexičané, Argentinci, Brazilci, Alžířané). 3) náboženský – tyto nové národy nejsou příliš rozšířené, od sousedních národů se odlišují pouze náboženským vyznáním (př. národ bulharských Pomáků vyznávajících islám, na rozdíl od ostatních pravoslavných Bulharů). Jen sporadicky se objevují snahy náboženského národa rovněž o jazykové odlišení, jako tomu bylo v případě bosenských muslimů, kteří se rozhodli označit variantu srbochorvatštiny s řadou turkismů a arabismů za tzv. bosňáčtinu. V případě zániku národů jsou faktory obdobné:51 V prvním případě se jedná o zánik států v důsledku jazykové asimilace. Ta může nabýt dvojí podoby: dobrovolné (dlouholetým soužitím s početnějším etnikem, př. pofrancouzštění Bretaňců) nebo násilné (v minulosti v případě Arménců v Turecku kolem roku 1918 doprovázená fyzickou likvidací). V druhém případě se jedná o slučování států u národů územního typu se stejným jazykem. Takto může vzniknout zcela nový národ na základě pohlcení či splynutí dvou či více národů. Třetím důvodem zániku se může stát masová migrace způsobená válečnými či ekologickými událostmi, která vede ve svých důsledcích ke ztrátám nejen územním, ale v postupem času může přivodit i ztrátu jazykové identity a zánik národu.
2.2
Základní typy modelových vztahů mezi národem a státem
Při formování moderních národů lze rozlišit 4 základní typy: evropský, americký, asijský a africký, přičemž poslední dva bychom mohli za současných podmínek označit za modely nestabilní. Zatímco v Evropě mnohé národy, opírající se o vlastní kulturní a národní vědomí, těžce zápasily o své politické sebeurčení, vlastní stát či autonomii, v Americe a zejm. v latinské Americe vznikaly státy bez vlastní identity. V moderních evropských dějinách bylo stěžejní otázkou vytváření národních států, v Americe jde o vytváření národů různých etnik. 50
Např. pokusy o ustavení národů moravského a slezského v České republice BAAR, Vladimír: Národy na prahu 21. století: Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava: Tilia, 2002. s. 41 ISBN 80-86101-66-5 51
24
Formování národů v Americe, stejně jako v Africe, ovlivnili Evropané, přesto na výsledný model mělo jejich působení odlišný charakter. Zatímco v Americe se Evropanům podařilo masovou imigrací vytlačit původní obyvatelstvo a prosadit svou kulturu a jazyk, v Africe mělo jejich působení jen malý rozsah. Odlišné je rovněž vědomí historické sounáležitosti, které v Evropě zahrnuje staletí, v Asii ojediněle i déle. V případě Ameriky se jedná pouze dvě staletí, u Afriky ještě méně.
2.2.1 Evropský model
Národy formující se v rámci evropského modelu se vyznačují především vědomím jazykové a kulturní sounáležitosti, společnou historií a vztahem k národním symbolům.52 Určité výjimečné postavení mezi evropskými národy můžeme zaznamenat u Švýcarů, Belgičanů, Rakušanů a obyvatel ministátů (San Marina, Andorry, Monaka a Lichtenštejnska). Především v případě Švýcarska můžeme hovořit o skutečně unikátní záležitosti, kdy je národ tvořen hned z několika jazykově i kulturně odlišných komunit. Podobně je na tom rovněž Belgie, kde je národ tvořen společně Vlámy (jazykově identičtí s Nizozemci) a Valony (jazykově identičtí s Francouzi) a rovněž německou menšinou. Jako dvojnárodní stát vystupuje rovněž Finsko, a to přestože finská menšina čítá pouhých 6% obyvatelstva.53 Rakušané jsou na druhou stranu specifičtí v tom, že se díky historickému vývoji stali národem regionálního typu (vedlejší silný národní stát Německo, jazykově má přitom němčina jednotnou podobu v Německu i Rakousku). Evropské národy jsou pokládány za nejstarší národy světa, které do své podoby z původně jazykově příbuzných kmenů krystalizovaly dlouhá staletí. Za tradiční národy s dlouhou historií státnosti jsou pokládány: Francie, Anglie, Nizozemí, Španělsko, Portugalsko, Švédsko. Druhým typem byly sjednocující se národní státy v 19. století rozdrobené do malých regionů (Německo, Itálie), jejichž obyvatelé si byli blízcí kulturou, jazykem i vědomím historické
52 53
BAAR, Vladimír: Národy…, s. 58-62 tamtéž, s. 53
25
sounáležitosti (návaznost na tradice starověké Římské říše u Itálie a Svaté říše římské u Německa). Třetí typ moderních národů vznikl v důsledku rozpadu nadnárodních, multietnických státních celků na počátku 20. století v důsledku konce první světové války (rozpadající se Osmanská říše, Rakousko-Uhersko, Rusko).
54
U těchto nově vzniklých
národů brzy vykrystalizoval problém hranic, které se nekryly s hranicemi rozšíření národů, docházelo proto znovu k vytváření mnohonárodnostních států (Československo, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců – pozdější Jugoslávie, obnova ruského impéria v podobě Sovětského svazu). Proces vzniku nových národů probíhal i na konci 20. století, opět následkem rozpadu nadnárodních státních celků – Československa, Sovětského svazu a Jugoslávie, což je zřetelné na příkladu vzniku samostatné České a Slovenské republiky, Běloruska (nástupnický stát vzniklý rozpadem Sovětského svazu v roce 1991) či Makedonie (nástupnický stát vzniklý odtržením od bývalé Jugoslávie v roce 1991) a mnohých dalších. Ani toto ustavování nových národů ovšem neprobíhalo bez problémů a v některých oblastech jsou pozůstatky stále živé (Osetové v Gruzii, problematika Čečenska, pokus o spojení Arménů a vyhlášení nezávislosti Náhorního Karabachu a mnohé další). Druhou skupinu národů tvoří národy, kterým se nepodařilo vytvořit vlastní stát, případně jej neuhájily (i z důvodů uvedených výše). Do této kategorie náleží krizové oblasti jihovýchodní a východní Evropy, kde tento proces vzniku nových národních států není dodnes ukončen (kavkazská oblast). Z některých národů zůstaly zachovány z minulosti do dnešních dnů jen nepatrné skupiny, které se s větším či menším úspěchem pokouší o nové národní obrození (Irové, Skotové, Welšané, Frísové, Lužičtí Srbové)55 Z těchto zmiňovaných národů byli nejúspěšnější Irové, kterým se podařilo vybojovat si svůj vlastní stát nezávislý na britském společenství. Budování nezávislosti Irska bylo v minulosti doprovázeno řadou krvavých střetů, které jsou společným jmenovatelem pro další tři národy žijící v západní části Evropy, snažící se o separatismus. Jedná se o Basky, Katalánce a Korsičany, kteří sice v průběhu let získali poměrně širokou kulturní i teritoriální autonomii, ovšem s ní jsou více či méně spokojeni. I
54 55
HROCH, Miroslav: Národy…, s. 48-52 BAAR, Vladimír: Národy…, s. 58-62
26
proto např. teroristická organizace ETA (Euskadi ta Askamatasuna – Baskicko a svoboda) zůstává trvalou hrozbou.56 Poslední skupinu národů, které mohou potencionálně působit jako nestabilizující prvek, tvoří národy, které sice mají svůj vlastní státní útvar, ovšem za jeho hranicemi zůstala početná část vlastních příslušníků (Irové ve Velké Británii, Maďaři na Slovensku, Rusové na Ukrajině či v Bělorusku ad.).57
2.2.2 Americký model
Americký model vzniká v jiných podmínkách a prioritní zde není ani tak vědomí jazykové a historické sounáležitosti, jako státní území. Tmelícím prvkem se sice stal jazyk a kultura importovaná z Evropy, ovšem přizpůsobená místním podmínkám. Území bylo masivně kolonizováno, a to takřka trvalým přílivem lidí různých ras, jazyka, víry či kultury. Tímto vznikl zcela nový typ společenství, v němž barva pleti, jazyk či víra nejsou určujícími signifikantními znaky příslušnosti k národu, dominantní se až stává sebeidentifikace každého člena společnosti s národem.58 Původní obyvatelstvo bylo na severu Ameriky zatlačeno částečně do rezervací, částečně v některých oblastech zcela vyhubeno (ostrovy Karibského moře a východní části Jižní Ameriky). V posledních letech je možné se setkat s procesem nacionalizace původního obyvatelstva, které se projevuje snahami rozvíjet původní jazyky a kulturu (Aztékové, Mayové, Navahové).59
56
tamtéž tamtéž 58 tamtéž 59 tamtéž 57
27
Obr. č. 1: Formování amerického a evropského modelu FORMOVÁNÍ NÁRODŮ evropský typ většinový
americký typ menšinový
alternativa
průběh
A
KMENY
B KMENY cizí okupace
a primární imigrace dynastické státy
městské státy
kolonie
nad
nad
domorodci
domorodci
příbuz -
odlišný-
vypuzeni
podmaněni
nebo
a částečně
vyhubeni
míseni
nými
mi kmeny
kmeny
osvobození od mateřské země a nové rozhraničení národní státy
mnohonárodní
s národnostními
státy
osídlené
etnicky
menšinami
(říše)
jen
stratifikované
bez autonomie
teritorální státy
přistěhovalci sekundární imigrace
národní státy
mnohonárodní
případně
federace
teritoriální státy s dodatečnou etnickou diferenciací a mísením
s autonomními oblastmi menšin
Zdroj: WINKLER, Jiří a PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický…, s.669 28
2.2.3 Asijský model
Z hlediska možných konfliktů bývá asijský model národa považován za nejproblematičtější ze všech modelů. Také se hůře charakterizuje, neboť je u něj kladen důraz na území, především na administrativně vymezený stát, dále rovněž na jazyk a často i náboženství, historický vývoj a na malou toleranci vůči sousedům.60 Charakteristická je pro tento model teritoriální roztříštěnost etnických lokalit v důsledku migrací a změn hranic, která vyvolává spoustu problémů – označení národů může být v různých lokalitách stejné, jejich jazyky se mohou v dialektech i písmu odlišovat, stejně tak jejich náboženská víra.61 Značné povědomí národní sounáležitosti, výrazná jazyková a náboženská odlišnost od sousedů bývají hlavní příčiny otevřených konfliktů, v nichž hraje hlavní roli snaha o vytvoření vlastního státu (Kurdové, Kašmířané, Abcházové), či připojení ke stávajícímu státu, ke kterému se daná skupina hlásí. Pro asijský model je tedy typické, že jeho státy bývají multietnické s různým pohledem na problematiku menšin, zahrnující extrémy od tvrdé diskriminace až po vytváření kulturní či územní autonomie.
2.2.4 Africký model
Nejméně rozvinutý model národa, a to v důsledku zastavení procesu formování etnických skupin vpádem evropské kolonizace. Po jejím ukončení tento proces pokračoval již ve změněných podmínkách, kdy byla etnika blízce příbuzná rozdělena státními hranicemi. Ve většině případů se tak ve vymezených hranicích ocitla desítka etnik obtížně vzájemně komunikujících, z minulosti často znepřátelených s rozdílnými zvyky i kulturou. Celá situace byla navíc do jisté míry zkomplikována i importovanými prvky – křesťanstvím a islámem.62
60
BAAR, Vladimír: Národy…, s. 65-66 BAAR, Vladimír: Národy…, s. 65-66 62 tamtéž 61
29
Za těchto podmínek je nereálné vytvořit na tomto území americký (africký se formuje na základě autochtonní populace, nikoli importované) či evropský model (chybí historické tradice státnosti, povědomí národní sounáležitosti i kulturní zázemí). V současnosti se zde postupně pomalu s ohledem na ekonomické a sociální podmínky formují kmenová společenství uvnitř států a vytváří tak postupně africké národy v odlišném než evropském, americkém či asijském pojetí.63
2.3
Etnická skladba Evropy
Podle jazykového kritéria a dle četnosti lze evropská etnika rozdělit do několika skupin:64 velké národy
více než 25 mil. příslušníků
Němci,Angličané, Francouzi, Italové, Poláci, Španělé
středně velké národy
7-25 mil. příslušníků
Rumuni, Nizozemci (včetně Vlamů), Maďaři, Portugalci, Řekové, Češi, Srbové, Bulhaři, Švédové
malé národy a národnosti 1-7 mil. příslušníků
Katalánci (nedisponují vlastním národním státem), Dánové, Albánci, Chorvaté, Finové, Slováci, Norové, Galicijci (nedisponují vlastním národním státem), Irové, Slovinci, Makedonci, Litevci, Lotyši, Estonci
velmi malá etnika
do 1 mil. příslušníků
Malťané (disponují vlastním národním státem), Islanďané (disponují vlastním národním státem), Baskové, Bretonci, Velšané, Friulové, Frísové (západní, východní a severní), Aromuni,
63
tamtéž Tabulka zpracována na základě informací publikace L. Šatavy (Národnostní menšiny v Evropě), uvedená data nezahrnují evropské části bývalého Sovětského svazu. Viz ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny …, s. 12-21 64
30
Gaelové, Lužičtí Srbové, Rétorománi, Laponci, Faeřané, Ladinové, Karakačani, Meglenorumuni, Istrorumuni, Karaimové, Livové, Cornwallané a uživatelé jazyka manx, specifická etnika
rozptýleni po celé Evropě
Romové, Židé
Literatura 1) BAAR, Vladimír: Národy na prahu 21. století: Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava: Tilia, 2002. ISBN 80-86101-66-5 2) HROCH, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody: Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: SLON, 2009. ISBN 978-80-7419-010-0 3) ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita etnických menšin: Možnosti zachování a revitalizace. 2.vyd. Praha: SLON, 2009. ISBN 978-80-86429-83-0 4) ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě: Encyklopedická příručka. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Ivo Železný, 1994. ISBN 80-7116-375-9
Kontrolní otázky
1) Jaké znáte faktory ovlivňující vznik a zánik národů? 2) Jaké základní typy rozlišujeme mezi modely států a národů? Dokážete popsat rozdíly? 3) Dokážete vyjmenovat evropské národy, které bývají označovány za tradiční? 4) Znáte některé evropské národy, které neutvořily vlastní stát? 5) Umíte vyjmenovat nějaká specifická evropská etnika? V čem jejich specifičnost tkví?
31
3. Problémy zachování a revitalizace etnické identity menšin
Klíčová slova etnická menšina, etnická identita, jazyk, jazyková asimilace, jazyková revitalizace
3.1
Éra etnického oživení (ethnic revival)
Hovoříme-li o problematice zachování a revitalizace etnické identity menšin, narážíme opět na problém s pojmoslovím. Pojem etnická menšina je určitým způsobem zastřešující, mnohovýznamový a je možné najít nepřeberné množství příkladů definic. Šatava (2009) pod tímto pojmem rozlišuje 4 hlavní typy skupin:65 1) malá etnika, která nedisponují vlastním státním útvarem (např. Lužičtí Srbové, Velšané, Baskové) 2) menšina „státních národů“, žijící mimo mateřskou zemi v jiných státních útvarech (Němci v Dánsku, Maďaři na Slovensku) 3) etnická společenství postrádající znaky klasicky vyvinutých národů, tzn. teritoriální vymezenosti či standardizovaného jazyka (např. Romové, Židé mimo Izrael) 4) specifické případy stojící na hranici mezi etnickou a etnografickou skupinou (např. Kašubové v Polsku), zvláštní náboženské nebo sociální skupiny (Pomáci v Bulharsku) Nebývalý rozkvět zájmu o etnické menšiny a rozmach národních i regionálních hnutí je spjat s 60. léty 20. století. Je to jev o to zajímavější, že se tak dělo v době sílící globalizace a vzniku nadnárodních pospolitostí, které oslabovaly roli státních i národních hranic, ale také význam národní příslušnosti. V této souvislosti je možné zmínit teze o vzniku sovětského či jugoslávského národa,66 v nichž problematika menšin v oficiálních stanoviscích de facto
65 66
ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita…, s.31-32 ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita…, 11
32
neexistovala. Po rozpadu těchto nadnárodních států na počátku devadesátých let se poté národnostní problémy projevily s nebývalou intenzitou. Právě na těchto územích proběhly mnohé etnické konflikty, z nichž mnoho z nich není dosud úspěšně vyřešeno (Kosovo, gruzínsko-abcházský etnický konflikt ad.).67 O této éře nastartované v 60. letech se hovoří také jako o etnickém oživení (ethnic revival), kdy se začala aktivizovat národní hnutí i ve zdánlivě homogenních státech jako byla Francie či Velká Británie. Se stejnou silou se podobné tendence projevovaly u etnických skupin v USA, což opět popíralo tezi o tzv. tavícím kotli (melting pot)68, z nichž vystupovali Afroameričané, Indiáni se snahami o vlastní kulturní a politickou svébytnost. Mnohá hnutí, která v této éře vznikala, překvapovala svou silou a často až militantními projevy (Severní Irsko – teroristická organizace IRA, Baskicko – teroristická organizace ETA). Obrat k jedinečnosti, osobitosti, což je menšinovými etniky představováno, bývá ztotožňováno se snahami o uchování kulturních entit jako kulturního dědictví lidstva, či biodiverzity.69 V ruku v ruce se snahami o záchranu ohrožených a mizejících etnik šly i aktivity mezinárodního společenství na poli legislativy. Svědčí o tom mj. Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (Rada Evropy, 1995), garantující základní práva etnických menšin, ale také Evropská charta menšinových či regionálních jazyků (Rada Evropy, 1992). Vznikla také celá řada institucí a organizací, ať již sdružující etnické menšiny, či podporující jejich kulturní aktivity. Mezi ty nejznámější mezinárodní organizace patří: Federal Union of European Nationalities, Minority Rights Group (Londýn), European Centre for Minority Issues, Gesselshaft für bedrohte Völker (Göttingen) ad.
67
ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír (eds.): Etnické konflikty… Teorie, která vychází z představy, že příchozí kultury kolonizátorů se mísí a výsledkem je vznik kultury nové, „nadnárodní“, zahrnující prvky kultur, které do ní vstoupily 69 ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita…, s.12 68
33
3.2
Jazyk a jeho role na poli revitalizace a zachování etnické identity menšin
Problematika pojmosloví ve vztahu k etnickým menšinám se často posouvá právě k jazyku, který bývá především v evropském konceptu označován za hlavní znak etnika, pokládaný rovněž za jeho kulturní kapitál.70 Pokud se přikloníme k tomuto názoru je nutné konstatovat, že počet živých jazyků se v současnosti rychlým tempem zmenšuje. Více než desetina jazyků světa se nachází v poslední fázi své existence a dalších cca 80% je v současnosti přímo ohroženo zánikem. Předpokládá se, že v roce 2050 zůstane na světě pouze okolo 1000 živých jazyků.71 Jazyková asimilace je samozřejmě přirozeným jevem, ovšem vědci upozorňují ve 20. století na jev označovaný jako jazyková směna (language shift), kdy dochází přerušení předávání jazyka mladší generaci. Asimilační procesy potom mohou vyústit do několika podob:72 a) jazyk může zcela vymizet a bývá nahrazen jazykem kulturně dominantnějšího etnika b) jazyk je odsunut do kulturně podřadné sféry, může být užíván pouze pro speciální účely c) jazyk může být silně ovlivněn jazykem dominantnějšího etnika, a to ve slovní zásobě i struktuře d) jazyk ztrácí řadu svých charakteristických rysů vycházejících z tradiční kultury uživatelů jazyka a stane se do jisté míry imitací jazyka kulturně agresivnější populace Specifickým příkladem je potom mísení dvou anebo více jazyků, či volné přecházení mezi nimi (code-switching). Pro některé z těchto smíšenin již existuje celá řada názvů, např. spanglish (španělština/angličtina), tex-mex (texaská angličtina/mexická španělština) ad. V dnešní době, kdy se silně projevují úskalí těsné státní integrace v evropském prostoru i fenoménu globalizace, se objevují snahy o zachování či revitalizaci těchto etnicko-jazykových komunit, které by zanedlouho mohly vymizet, jako určitému prvku kulturního dědictví 70
ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita…, s.37 tamtéž, s. 41 72 tamtéž, s. 41-42 71
34
společnosti. Ve společnosti se však objevují i protichůdné názory na zachování a revitalizaci etnicko-jazykových komunit. Tito představitelé tento proces vnímají jako cizorodý prvek, jako něco nelogického a nepřirozeného. Jiné hlasy také zdůrazňují nemožnost zachránit všechny takovéto komunity a jsou proti jejich umělému udržování při životě. Etnická komunita snažící se o přetrvání a svůj další rozvoj musí jasně deklarovat znaky a atributy své specifičnosti. Rozhodující je rovněž zájem její členů zůstat svébytným celkem se specifickou kulturou a jazykem. Úsilí o zachování a další vývoj etnicko-jazykových komunit je však třeba rovněž vidět v celkovém pojetí snah o zkvalitnění lidské existence a její osobitosti v globalizujícím se světě.73 Za nejúspěšnější etnicko-jazykové revitalizace posledních let můžeme jmenovat znovunastolení hebrejštiny jako jazyka židovské populace Izraele, či příklad Gaelů, Laponců. Za úspěšné je možné označit zachování a rozšíření používání francouzštiny v Kanadě, obrození domácího jazyka domorodých Maorů na Novém Zélandu ad.
3.3
Příklady úspěšné revitalizace národů
Tak jako jsme si uvedli příklady nově formujících se národů, které postupně získaly i vlastní stát, existuje celá řada etnik, která se na druhou stranu v průběhu času propadla na okraj známosti a posléze i na pokraj vlastní existence, a to z nejrůznějších důvodů (pohlcení silnějším národem, postupná ztráta prvků etnicity). Za úspěšné pokusy na poli jejich revitalizace lze zmínit následující příklady: 74
3.3.1 Gaelové
Etnikum Gaelů, sídlící převážně v severním Skotsku, bylo ještě na konci 80. 20. století na pokraji své existence a jejich perspektiva do budoucnosti byla nejistá. Po staletí dlouhodobý jazykový i kulturní tlak dospěl až na hranice úplné asimilace. Díky zásahům „shora“ byly 73
ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita…, s. 52 ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita etnických menšin: Možnosti zachování a revitalizace. 2.vyd. Praha: SLON, 2009. s. 105-108 ISBN 978-80-86429-83-0 74
35
v posledních letech učiněny kroky k opětovnému oživování zájmů o gaelštinu a gaelské vědomí, a to především ve vzdělávací a kulturní rovině. Gaelština je také chápána jako symbol širší skotské identity.
3.3.2 Laponci (Sámové) v Norsku
Laponci (či také Sámové) se řadí k nejstaršímu etniku obývající oblasti severní Evropy. Odhaduje se, že před 10 000 lety přišli do jižních oblastí Finska, odkud pak byli postupně vytlačováni k severu. Vydělovány jsou obvykle čtyři skupiny Laponců – říční, pobřežní, horští a lesní. Tradičními zdroji obživy Laponců byl polokočovný chov sobů, lov a rybolov, později i zemědělství a oblast služeb i průmyslu. Pro své sousedy na pokročilejším stupni společenského vývoje, Nory, Švédy a Rusy, nebyli plnoprávnými partnery. Bylo na ně pohlíženo jako na svým způsobem exotickou populaci. Asimilační snahy, kterým byli Laponci po druhé světové válce, ovšem s sebou přinesly zformování samostatného laponského hnutí, které dosáhlo řadu úspěchů.75 Ve 2. polovině 20. století vyvrcholilo jejich možno nazvat národní obrození, které využívá mnohé možnosti dnešního světa. Snaha o oživení etnika Laponců, které bylo v minulosti velmi často diskriminováno, jde v ruku v ruce s podporou mezinárodní organizace UNESCO a angažují se rovněž v celosvětovém hnutí původního obyvatelstva. Tím se Laponcům podařilo nebývalou měrou zvýšit prestiž svého národa i rozšířit povědomí ve společnosti, a získat tak uznání specifických práv a problémů ze strany státních institucí.
3.3.3 Velšané
Rovněž Velšané ve Velké Británii byli až do 60. let 20. století vystaveni po dlouhodobém tlaku okolí riziku úplné asimilace. Velšané jsou podle jazykového pojetí označováni za keltskou velštinou hovořící složku populace Walesu, poloostrova situovaného západně od 75
ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě: Encyklopedická příručka. Praha: Ivo Železný, 1994. s. 215219 ISBN807116-375-9
36
Anglie a administrativně s ní většinou spojovaného. Jazyk tohoto etnika byl postupně vytlačován angličtinou, centrální orgány se v 19. století se snažily rovněž o likvidaci keltské kultury ve Walesu.76 Na základě působení širokého hnutí se podařilo nejenom toto riziko odvrátit, ale naopak zvýšit znalost jazyka prostřednictvím rozvoje školství a působení médií. Velšané se rozvíjeli nejenom na poli kulturním, ale i politickém. Velkým úspěchem jejich regionální politiky bylo bezesporu prosazení lokálního velšského parlamentu pomocí referenda v roce 1999.
3.3.4 Baskové ve Španělsku
Jako příklad jazykové revitalizace je často vnímám příklad Basků, kterým se podařil i díky významné finanční podpoře nebývalý rozkvět. K tomu přispěl především vznik autonomní provincie Euskadi (1979) na etnicko-regionální bázi, s vlastní vládou a parlamentem, v níž je baskičtina spolu se španělštinou úředním jazykem a je oficiálně podporována a rozvíjena. Původ Basků, ani klasifikace jejich jazyka nejsou doposud uspokojivě vysvětleny. Bývají spojováni se starověkými Ibery, ale i s Gruzií, či Berbery, a dokonce i s indiánskými kmeny či bájnou Atlantidou. Sami sebe někdy vnímají jako vyvolené. Toto etnikum bylo po staletí dlouhodobě vystaveno centralizačním snahám, na což reagovalo silným odporem umocňovaný výraznými etnickými vazbami i kulturní osobitostí. Výrazem jejich odporu se stala militantní organizace ETA (Baskicko a svoboda), která se často dožadovala splnění nacionalistických požadavků (především
vytvoření
samostatného baskického státu)
prostřednictvím pumových atentátů i vražd veřejných činitelů.77
76 77
ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny…, s. 319-324 tamtéž, s. 280-285
37
3.3.5 Gagauzové v Moldavsku
Velmi úspěšné na poli revitalizace národů se rovněž stalo etnikum Gagauzů, spadající do sféry turkické jazykové rodiny, žijící převážně na území Moldavska. Etnogeneze tohoto etnika není úplně uspokojivě vysvětlena. Podle některých teorií se dokonce jedná o poturčené křesťany řeckého či slovanského původu.78 V 90. letech 20. století se jim podařilo vydobýt nebývale širokou autonomii v rámci moldavského státu, zahrnující vlastní regionální vládu, parlament a podporu na záchranu a rozvoj jen ústně předávané gagauzské řeči. Jedná se o jeden z nejúspěšnějších revitalizačních úspěchů v prostoru bývalého sovětského bloku.
Literatura 1) ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita etnických menšin: Možnosti zachování a revitalizace. 2.vyd. Praha: SLON, 2009. ISBN 978-80-86429-83-0 2) ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě: Encyklopedická příručka. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Ivo Železný, 1994. ISBN 80-7116-375-9 3) ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír (eds.): Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. ISBN 97880-7325-126-0 4) GAUß, Karl-Markus: Vymírající Evropané. Praha: Vitalis, 2003. ISBN 80-7253-122-0
Kontrolní otázky
1) Dokážete vysvětlit pojem ethnic revival? 2) Jaké podoby může nabýt jazyková asimilace? 78
ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny…, s. 42
38
3) Jaká problematika či názorová diferenciace se spájí s novodobou revitalizací národů? 4) Znáte nějaké mezinárodní organizace spojující či podporující etnické menšiny? 5) Znáte nějaké úspěšné příklady na poli etnické revitalizace národů?
39
4. Menšiny a marginalizované skupiny
Klíčová slova menšina, etnická menšina, národnostní menšina, sociální exkluze, marginalizace
Pokud bychom svému okolí položili otázku „Co si představujte pod pojmem menšina?“, zcela jistě bychom obdrželi spoustu odpovědí, které by se odlišovaly a přesto by byly správné. Pod pojmem menšina si můžeme představit nejenom komunity Vietnamců, Romů, Řeků, Slováků, ale také osoby handicapové, sociálně slabé, seniory, drogově závislé, bezdomovce, náboženské skupiny a mnohé další. Příslušnost jedince k určité skupině jej začleňuje do konkrétních společenských struktur, které v dané společnosti vytvářejí menšinová nebo většinová uskupení. Kritéria menšinovosti přitom mohou být různého druhu (věk, pohlaví, náboženské vyznání, sexualita, sociální status, politická orientace ad.) Každý tedy náleží k nějaké menšině, či dokonce několika. Je zde ovšem důležité podotknout, že nejenom početně slabší skupiny osob jsou považovány za menšiny (minority), také skupiny osob, které nejsou v dominantním postavení se mohou stát za určitých podmínek menšinou. Jedná se o tzv. sociologické menšiny. Typickým příkladem sociologické menšiny je postavení osob černé pleti v Jižní Africe v období apartheidu, kteří přestože byli početně silněji zastoupeni, se fakticky nalézali v postavení menšiny.79 O tom, že tato problematika je obtížná, svědčí i řada pokusů o sestavení obecné, univerzální definice slova menšina. Jsou to pokusy činěné ve vědecké sféře, ale rovněž v rámci mezinárodních organizací, mezi nimiž můžeme jmenovat Společnost národů či OSN. Právě na půdě OSN byl učiněn pravděpodobně nejucelenější pokus o definici menšiny, kterou navrhl zvláštní zpravodaj Fracesco Capotorti ve své Studii o právech osob patřících k etnickým, náboženským a jazykovým menšinám a která zní následovně: „skupina početně menší vůči zbytku populace státu, v non-dominantním postavení, jejíž členové, kteří jsou občany státu, disponují etnickými, náboženskými nebo jazykovými charakteristikami, které je odlišují od zbytku populace a ukazují, i když jen implicitně, pocit solidarity, zaměřený k zachování jejich 79
FOREJTOVÁ, Monika: Mezinárodněprávní ochrana menšin. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2002. s. 15 ISBN 80-7082-843-9
40
kultury, tradic náboženství nebo jazyka.“80 I tato definice má ovšem řadu kritiků, kteří jí vytýkají především zúžení pojmu menšina na občany státu. To znamená, že do ní nelze zahrnout např. osoby migrující, cizince, utečence ad.81 Ucelená a všeobecně přijímaná definice pojmu menšina tak dosud schází. Jak konstatuje Forejtová, důvodem mohou být typy a potřeby jednotlivých menšinových komunit, které jsou natolik rozdílné, že nalezení všeobecné klauzule, v níž by byla tato diverzita obsažena, je pravděpodobně nereálné. Dalším důvodem poté může být i trvalá neochota některých zemí takovouto definici vůbec přijmout.82 S pojmem menšina se pojí i jeho užívání ve spojitosti s jazykem, náboženstvím, etnikem či národností. Takto se hovoří o jazykových, náboženských a v posledních letech především o etnických či národnostních menšinách. I jejich konkrétní vysvětlení se neobejde bez problémů, a to především u dvou posledně zmíněných. Etnické menšiny jsou obecně složeny z jednotlivců spojených dohromady různými vazbami – rasou, národností, kulturou, náboženstvím ad. Miroslav Hroch vidí rozdíl mezi etnickou a národnostní menšinou v tom, že příslušníci etnické menšiny neřeší menšinovou situaci budováním vlastní národní pospolitosti a identity, byť se o to mnozí intelektuálové z jejich řad pokoušejí. Daří se jim však uplatňovat nároky na ochranu vlastního jazyka, kultury, zvyklostí, případně i jistý stupeň autonomie. Předpokladem je také ochota a někdy i možnost vlastní jazyk a kulturu utvářet, kodifikovat, konzumovat. Příkladem jsou Bretonci, Frísové či Lužičtí Srbové. Národnostní menšinou označuje takové menšiny, jejichž příslušníci se začnou považovat za součást národa, který žije za hranicí státu, v němž tvoří menšinu. Jejich jazyk byl kodifikován na půdě onoho „mateřského národa“, jehož kulturu přijímají a sdílejí.83 Obecně řečeno slovy Deklarace o právech osob patřících k národnostní nebo etnické, náboženské nebo jazykové menšině (1992), národnostní menšina patří k politicky zformované, dospělé komunitě, žijící na území jiného státu, jež je považována za národ na rozdíl od ostatních etnických menšin.84 Existují ovšem i přístupy o extenzivní výklad pojmu národnostní menšina, který by v sobě zahrnoval všechny zmíněné menšinové kategorie, tedy jazykové, náboženské i etnické. Termín národnostní menšina ovšem bývá vykládán v mnoha pojetích a de facto s liší stát od 80
tamtéž, s. 27 FOREJTOVÁ, Monika: Mezinárodněprávní ochrana ... s. 27 82 tamtéž, s. 31 83 HROCH, Miroslav: Menšiny jako předmět komparativního studia. In: SOUKUPOVÁ, Blanka a kol: Úvod do antropologie etnických menšin. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 14-15 ISBN 978-80-87398-17-3 84 FOREJTOVÁ, Monika: Mezinárodněprávní ochrana ... , s. 22 81
41
státu. Dokonce ani Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin tento základní termín, jež obsahuje v názvu blíže nevysvětluje. V České republice je pojetí národnostní menšiny vyjádřeno v tzv. menšinovém zákoně (zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů) S menšinou a jejím nejčastěji neprivilegovaným postavením ve společnosti souvisí pojem marginalizace či sociální vyloučení (exkluze). Ačkoli je pojem marginalizace a především sociální exkluze používán ve společnosti poměrně nově, mechanismy, které tyto pojmy popisují, provází člověka odnepaměti. Jak popisuje Mareš, odsouvání určitých osob a sociálních skupin na okraj společnosti (marginalizace) či mimo ni (exkluze) představovalo vždy pro společnost mechanismus společenské kontroly, jímž společnost zajišťovala konformitu svých členů. Představovala jakousi sankci uplatňovanou proti všem, kdo zpochybňoval a narušoval její řád, a to často i preventivně.85 V minulosti se o preventivní vyloučení jednalo např. při pogromech na Židy, kteří byli označováni za původce morových epidemií, dále při honu na čarodějnice a v posledních desetiletích zatýkání a internace tzv. asociálů a potenciálních protivníků v koncentračních táborech nacistické třetí říše.86 Vylučování a marginalizovaní ovšem nebyli v minulosti pouze ti, kteří by nějakým způsobem narušovali její řád svým jednáním či smýšlením, ale také svou odlišností, ať již se jednalo o „cizince“ (jinověrce, heretiky), či jinak odlišné osoby (fyzicky či psychicky handicapovaní, nemocní), anebo osoby bezectné (prostitutky, kati, pohodní, hrobaři ad.) Sociální exkluze i marginalizace je rovněž neblahým fenoménem v současné společnosti, byť její podoby nabývají jiných forem. Již se nejedná tak jako v minulosti o usmrcení, vyhnanství či stigmatizaci (uříznuté ucho pro zloděje, špičatý klobouk pro Židy ad.). V dnešní společnosti se jedná o vyloučení z ekonomického života (nezaměstnanost, omezený přístup vyloučených na trh práce), z obvyklého životního standardu dané společnosti, z politické participace a dalších oblastí života jedince či skupiny. Tímto vyloučením vede cesta k chudobě a sociální či kulturní izolaci.87 Ve výčtech vylučovaných či marginalizovaných se v současnosti objevují nejčastěji nezaměstnaní, extrémně chudí lidé, etnické skupiny, osoby trpící určitým druhem závislosti, 85
MAREŠ, Petr: Marginalizace, sociální vyloučení. In: SIROVÁTKA, Tomáš (ed.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, 2002. s. 10 ISBN 80-2102791-6 86 tamtéž, s. 10 87 tamtéž, s. 15
42
nedostatečně vzdělaní lidé či lidé žijící na okraji společnosti. Mohou jimi ale stejně tak být duševně nemocní, psychicky či fyzicky handicapovaní, homosexuálové, osamělé matky, staří lidé. Jedním z největších rizik a důsledků vyloučení je odcizení hodnotám majoritní společnosti a v krajním případě i ghettoizace. Dle expertních odhadů z roku 2006 existovalo v České republice na 300 sociálně vyloučených lokalit s více než 80 tisíci obyvateli, přičemž tento jev má narůstající tendence.88 Typickým předobrazem těchto lokalit jsou domy s nevyhovujícími hygienickými podmínkami, častým jevem je závislost na alkoholu, gamblerství, či drobná kriminalita.
Literatura
FOREJTOVÁ, Monika: Mezinárodněprávní ochrana menšin. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2002. ISBN 80-7082-843-9 SIROVÁTKA, Tomáš (ed.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2791-6 SOUKUPOVÁ, Blanka a kol: Úvod do antropologie etnických menšin. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2011. ISBN 978-80-87398-17-3 KAJANOVÁ, Alena – URBAN, David – DAVIDOVÁ, Eva –– ELICHOVÁ, Markéta: Sociální práce s etnickými a menšinovými skupinami: Etnické, marginální a rizikové skupiny. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2009. ISBN 978-80-7394-181-9
88
KAJANOVÁ, Alena; URBAN, David: Sociální exkluze a kultura chudoby, sociálně vyloučené lokality. In: Sociální práce s etnickými …, s. 56
43
Kontrolní otázky
1) Existuje v současnosti univerzální definice pojmu menšina? Pokud ano, jaká? 2) Dokážete vysvětlit rozdíl mezi etnickou a národnostní menšinou? 3) Jakou podobu měla sociální exkluze či marginalizace v minulosti? 4) Kdo je v současnosti ohroženou skupinou, které se může dotknout sociální exkluze či marginalizace? 5) Jaké jsou příčiny sociální exkluze?
44
5. Vývoj a současné problémy etnických menšin v ČR
Klíčová slova národnostní struktura ČSR, národnostní struktura ČR, autochtonní menšiny, „nové“ národnosti, migrace, Poláci, Slováci, Židé, Romové, Ukrajinci, Rusové, Němci, Rusíni, Maďaři
5.1
Národnostní struktura Československa a České republiky
Založení Československa v roce 1918 deklarovalo společné soužití Čechů a Slováků, založené na právu sebeurčení každého z nich. První československá republika (1918-1938) ovšem nebyla jen státem Čechů a Slováků, ale rovněž dalších národnostních menšin, které představovaly 30% veškerého obyvatelstva89 a které republiku utvářely a ovlivňovaly jeho vývoj. Zejména národnostní menšiny Němců, Poláků a Maďarů se prezentovaly vysoce vyvinutým národním vědomím.90 Také nelze opomenout oblast Podkarpatské Rusi, která byla nedílnou součástí Československa se zvláštní samosprávou až do roku 1938, kdy byla obsazena Maďarskem a poté v roce 1945 připojena k Sovětskému svazu. Vznik Československa byl provázen ideou národnostního státu, což se odrazilo i v jeho legislativním rámci. Příznivé podmínky pro rozvoj národnostních menšin byl položen již v ústavě z roku 1920. V ústavním zákonu č. 121/1920 Sb. byla otázka národnostních menšin řešena v duchu saintgermainské smlouvy, kterou Československo podepsalo 10. září 1919. V ní se mj. zavázalo poskytovat všem obyvatelům úplnou a naprostou svobodu jejich života a respektovat jejich svobody bez ohledu na jejich původ, státní občanství, jazyk, rasu nebo náboženství a zároveň na sebe vzalo rozsáhlé závazky, pokud jde o československé občany
89
KOCIÁN, Jiří: Československo – Stát Čechů a Slováků. In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-19481989 90 SULITKA, Andrej: Národnostní menšiny v České republice. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. s. 55-56 ISBN 80-7178-285-8
45
náležejícím k etnickým, náboženským nebo jazykovým menšinám.91 Zásady jazykového práva byly stanoveny zákonem č. 122/1920 Sb., který stanovil, že v soudních okresech, které obývá více než 20% státních občanů jiného než československého jazyka, byly státní orgány povinny přijímat podání v jejich jazyce a v něm, kromě jazyka československého také odpovědět. Rovněž vyučování ve školách zřízených pro národnostní menšiny se mělo dle tohoto zákona provádět v jejich jazyce, a to samé se týkalo i kulturních organizací.92Tzv. první československá republika připouštěla i národnostně orientované politické strany a zástupci některých těchto stran byli také členy vlády.93 Situace u všech národnostních menšin ovšem nebyla stejná, což do jisté míry vykresluje přijetí zákona č. 117/1927 Sb., O potulných cikánech, který se vztahoval na kočovné i po cikánském způsobu žijící Cikány. Ten umožňoval pořizovat zvláštní policejní soupisy kočovného a do jisté míry i usedlého cikánského obyvatelstva, kterému vydával tzv. cikánské legitimace. Ani silně zastoupená německá menšina nebyla s národnostní politikou mladého státu spojena. Problémy se objevovaly již od počátku vzniku Československa, do nějž německá menšina nechtěla být integrována a neúspěšně se pokusila vytvořit samostatné německé provincie (Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmenwaldgau) s cílem připojit je k Rakousku a Německu. Problémy v soužití německé menšiny v Československu byly přiživeny agresívní politikou Adolfa Hitlera a eskalovaly na konci třicátých let ve faktickém zániku první československé republiky. Odtržení pohraničních území, uskutečněné na základě Mnichovské dohody v září 1938, provázel okamžitý odchod početné části českého, židovského, ale také romského obyvatelstva z těchto oblastí do vnitrozemí.94 Po zániku tzv. druhé republiky a vynuceném začlenění jejího zbytku do německé říše ve formě Protektorátu Čechy a Morava (březen 1939) byla nastolena na tomto území říšská legislativa, v níž dominoval především zákon na ochranu německé krve a německé cti včetně prováděcích nařízení. V jeho důsledku byli Židé pronásledováni a vražděni. Stejnou mírou bylo postiženo i romské etnikum. Nacistické „konečné řešení“ židovské (i romské) otázky fyzicky zlikvidovalo většinu židovského i romského obyvatelstva 91
MIKULE, Vladimír: Národnostní menšiny v České republice pohledem českého práva. In: GABAL, Ivan a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě: Konflikt nebo integrace. 1. vyd. Praha: G plus G, 1999. s. 50-51 ISBN 80-86103-23-4 92 MIKULE, Vladimír: Národnostní menšiny…, s. 53 93 tamtéž, s. 54 94 DAVIDOVÁ, Eva – KAJANOVÁ, Alena – URBAN, David: Národnostní složení České republiky a dřívějšího Československa. In: Sociální práce s etnickými a menšinovými skupinami: Etnické, marginální a rizikové skupiny. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2009. s. 18 ISBN 978-80-7394-181-9
46
českých zemí. V koncentračních a vyhlazovacích táborech zahynulo téměř 80 tisíc Židů a na 6 tisíc Romů, kteří byli v českých zemích před válkou trvale usazeni již po několik staletí. Podle prvních poválečných údajů z roku 1945 zpracovaných ze sumářů vydávaných potravinových lístků, žilo v Československu 7 760 tisíc Čechů, 2 908 tisíc Slováků, 63 000 obyvatel ukrajinské a ruské národnosti, 82 000 Poláků, 475 000 Maďarů, 2 843 tisíc Němců a 55 152 obyvatel jiné a neudané národnosti. Z celkového počtu cca 14 miliónů obyvatel patřilo 25% k jiným národnostem. Předválečná národnostní skladba Československa byla poznamenána především odtržením Podkarpatské Rusi, genocidou Židů a Romů, válečnými ztrátami na životech, emigrací i válečnými běženci různých národností. 95 Po skončení druhé světové války stálo obnovené Československo na prahu velkých migračních pohybů, které naprosto zásadním způsobem změnily národnostní i etnické složení republiky. Osoby německé a maďarské národnosti, pokud neprokázaly, že zachovaly věrnost republice – ztratily na základě dekretů prezidenta republiky československé státní občanství a staly se na území Československa cizinci. Zároveň jim byl konfiskován majetek a drtivá většina Němců byla odsunuta do Německa. Tento transfer uskutečněný na základě Postupimské dohody ( čl. XIII.) v letech 1945 až 1947 představoval vysídlení více než 2,9 milionů Němců. V letech 1948-1949 tak dle oficiálních údajů v českých zemích pobývalo kolem 170-180 tisíc Němců.96 Pokus prosadit rovněž odsun Maďarů nebyl úspěšný, a proto snahy omezit vliv maďarské menšiny probíhal v rovině reslovakizace a jeho přesunu do vyprázdněného českého pohraničí.97 Tato uvolněná území byla postupně dosídlována jednak Čechy z vnitrozemí, ale také Slováky a skupinami, které sem přicházely v rámci státem organizované reemigrace a repatriace z Bulharska, ze zemí bývalé Jugoslávie, z Maďarska a Rumunska (př. volynští Češi, rumunští Češi z Banátu, rumunští Slováci z rumunského Rudohoří).98 Etnická struktura českých zemí byla rovněž ovlivněna spontánní i řízenou migrací slovenských Romů, kteří zde přicházeli za prací a lepšími bytovými podmínkami. Usazovali se nejenom v pohraničí, ale také ve velkých městech a průmyslových oblastech.
95
NOSKOVÁ, Helena: Národnostní složení v Československu. In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-19481989 96 STANĚK, Tomáš: Němci (kultura, školství, nacionalismus) In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-19481989 97 MIKULE, Vladimír: Národnostní menšiny…, s. 56 98 DAVIDOVÁ, Eva – KAJANOVÁ, Alena – URBAN, David: Národnostní složení…, s. 19-20
47
Československá ústava z roku 1948 se k národnostní otázce postavila svérázně. Postavení národnostních menšin a jejich příslušníků vůbec neupravovala a zrušila dosavadní úpravu jazykového práva. Vzhledem k celkové proměně československé společnosti, v níž se podíl menšin výrazně snížil ze zhruba 36% před podzimem roku 1938 na 6% v roce 1948, bylo považováno za dostačující, když ústava zaručila obecně všem občanům rovnost před zákonem, právo na vzdělání, právo na práci a ostatní práva sociální.99 Změnu národnostní struktury Československa dokládá rovněž první poválečné sčítání obyvatelstva z roku 1950, které potvrdilo ustavení homogenního národa, tvořeného z 93,4% československým obyvatelstvem.100 Původně nejpočetnější německou menšinu odsun radikálně početně zmenšil a diasporizoval. V důsledku dekretů prezidenta republiky byla navíc zbavena všech politických práv, včetně občanství a majetkových práv. Polská menšina byla soustředěna především v oblasti Těšínska. S dalším jinonárodním obyvatelstvem, většinou slovanského původu, se na území Čech a Moravy takřka nepočítalo. Jednak pro malou početnost (Bulhaři, Lužičtí Srbové), jednak z důvodů politických (Rusové, Ukrajinci, Chorvati). Novou příchozí skupinou se stali Řekové, kteří se na území Československa dostali po roce 1948 v důsledku zahraniční československé politiky, která společně s dalšími státy sovětského bloku podporovala řecké komunistické povstalce a poskytovala jim všestrannou podporu a pomoc.101 V Československu podle výsledků sčítání lidu z roku 1950 žilo celkem 12 338 450 obyvatel. Z toho 8 383 923 Čechů (67,9%) a 3 240 549 (26,3%) Slováků, 367 733 obyvatel maďarské národnosti (3,6%), 165 117 (1,3%) obyvatel německé národnosti, 70 816 obyvatel polské národnosti (0,6%), 67 615 (0,6%) obyvatel ukrajinské a ruské národnosti a 40 889 (0,3%) obyvatel ostatních a nezjištěných národností. Také zde žilo asi 100 000 Romů, kteří byli početně zahrnuti mezi příslušníky slovenské, maďarské a české národnosti. Při sčítání se nevykazovala rusínská národnost. Rusíni byli přiřazeni k ukrajinské národnosti, anebo se hlásili k slovenské národnosti, případně také k ostatním a nezjištěným. 102
99
MIKULE, Vladimír: Národnostní menšiny…, s. 56 DAVIDOVÁ, Eva – KAJANOVÁ, Alena – URBAN, David: Národnostní složení…, s.21 101 NOSKOVÁ, Helena: Národnostní politika. In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-1948-1989 102 NOSKOVÁ, Helena: Národnostní složení…, s. 24-25 100
48
Sčítání vycházelo z poměrně vágního vymezení národnosti, kde nebyl rozhodujícím mateřský jazyk, ale nabízelo se volné rozhodování o národnosti na základě volby a inklinace k některé z národností. Určitý posun v potřebách národnostních menšin lze nalézt v ústavní listině z roku 1960 (č. 100/1960 Sb.), v níž bylo stanoveno, že občanům maďarské, ukrajinské a polské (tedy s výjimkou německé) národnosti zabezpečuje stát všechny možnosti a prostředky ke vzdělání v mateřském jazyce a kulturnímu rozvoji. Současně byla výslovně zaručena rovnoprávnost všech občanů bez zřetele na národnost a rasu.103 Dalším ústavním zákonem o postavení národnostní v ČSSR (č. 144/1968 Sb.) z roku 1968 bylo vysloveno zabezpečení možností všestranného rozvoje pro maďarskou, ukrajinskou, polskou i německou menšinu. O všech těchto zákonných opatřeních je ovšem možné říci, že jejich praktické naplnění pokulhávalo. Po celé období trvání monopolu komunistické strany nedošlo k podrobnější úpravě postavení národnostních menšin. Vycházelo se z předpokladu, že i bez této úpravy zajišťuje socialistická republika podmínky a prostředky pro rozvoj jejich vlastních forem a způsobů života.104 Z vývoje struktury národnostních a etnických menšin na území českých zemí v letech 1950 – 1991 jsou zřetelné některé tendence. Jedná se především o plynulý nárůst českého a slovenského obyvatelstva a současně úbytek příslušníků autochtonních, tj. původních, menšin – Němců a Poláků. Především německá menšina byla poznamenána vysokou úmrtností, která nebyla vyvažována přirozeným přírůstkem, neboť zde po odsunu setrvávaly převážně starší ročníky. Rozhodující byly také emigrace mladších příslušníků do Německa v rámci stmelování rodin. V obou případech byl pokles zapříčiněn také příklonem k české národnosti. Výrazný byl také nárůst počtu příslušníků menšin, které se vytvořily v důsledku masivní imigrace ze Slovenska (zejm. Romů a Slováků). Ti v českých zemích hledali nejenom lepší bytové podmínky, ale také snazší získání práce a lepší sociální postavení. Romové se v průběhu let 1950 až 1989 stali v českých zemích dokonce druhou nejpočetnější menšinou, přestože za národnost nebyli považováni až do roku 1990, kdy statut národnosti získali.105
103
MIKULE, Vladimír: Národnostní menšiny…, s. 57 MIKULE, Vladimír: Národnostní menšiny…, s. 57 105 DAVIDOVÁ, Eva – KAJANOVÁ, Alena – URBAN, David: Národnostní složení…, s. 24 104
49
Významným přelomem ve vývoji problematiky národnostních menšin a etnických skupin znamenal rok 1989. Základním přístupem se stalo respektování identity všech etnik a podpora jejich společenských, politických a kulturních aktivit.106 Důležitým bodem bylo v roce 1991 přijetí Listiny základních práv a svobod, která se stala součástí ústavního pořádku a byla založena na ideách demokratického právního řádu. Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se mj. zaručovala všestranný rozvoj, zejména právo se společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyce a sdružovat se v národnostních sdruženích.107 Změněný postoj se promítl i do koncepce sčítání lidu v roce 1991, kdy po dlouhém období nerespektování etnických specifik byla možnost přihlásit se k romské, rusínské a židovské národnosti. Novým jevem byla rovněž možnost přihlásit se k moravské a slezské národnosti, ačkoli toto obyvatelstvo nelze z hlediska Listiny základních práv a svobod vnímat jako příslušníky národnostní menšiny. V tomto případě se spíše jedná o výraz národnostního cítění v pravém slova smyslu a reakci na zpolitizování otázky územněsprávního uspořádání České republiky.108 Možnost přihlásit se k romské národnosti nebylo v roce 1991, ani v následujících letech (2001 a dle předběžných výsledků 2011) sčítání lidu Romy z mnoha důvodů využito a nadále deklarovali národnost českou, slovenskou či maďarskou. Mezníkem ve změně národnostní skladby přineslo také nové vnitrostátní uspořádání, tedy rozpad Československé federativní republiky a vznik samostatných republik, české a slovenské k 1. 1. 1993. Od 90. let narůstá v České republice počet cizinců (cizích státních příslušníků), kteří zde přicházeli nejčastěji za prací a lepšími životními podmínkami. Týká se to zejména Ukrajinců, Rusů, Bulharů a Vietnamců. V nových migračních vlnách přicházeli rovněž imigranti z Bosny a Hercegoviny, Moldavska a Kazachstánu. Na důležitosti rovněž nabývala problematika běženců (ze zemí bývalé Jugoslávie, Arménie, Gruzie, Čečenska, Indie a dalších), kteří se zde snažili získat azyl. Mezi lety 2001 – 2008 pokračoval rostoucí trend týkající se počtu cizinců legálně usazených v České republice. Ten kulminoval v roce 2009, kdy v souvislosti s ekonomickou krizí a 106
tamtéž MIKULE, Vladimír: Národnostní menšiny…, s. 59 108 ŽÁČEK, Rudolf: Národnostní menšiny v životě českého státu. In: Machačová, Jana – Matějček, Jiří (eds.) Národnostní menšiny a jejich sociální pozice ve střední Evropě: Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 5.-6.10.1999 ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea, 199. s. 14 ISBN 80-86224-10-4 107
50
pokračující recesí, začaly počty cizinců žijících na území ČR meziročně klesat.109 K poslednímu říjnu roku 2010 tak bylo na českém území evidováno celkem 425 568 cizinců, což představuje 4% celkové populace České republiky. Nejvíce jsou zastoupeni občané Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu, Ruska, Polska a také Německa.110 Česká republika se v současnosti řadí k národnostně homogenním státům v Evropě. Podle posledních úplných výsledků sčítání lidu z roku 2001 se k české národnosti hlásí 90,5% veškerého obyvatelstva. Obecně lze konstatovat, že nadále dochází k oslabování tradičně zastoupených menšin (německé, polské, slovenské), a zvyšování podílů nových národností (ruské, ukrajinské, vietnamské). Obr. č. 2: Obyvatelstvo dle národnosti podle výsledků sčítání lidu v letech 1921 – 2001 Obyvatelstvo dle národnosti podle výsledků sčítání lidu v letech 1921 - 2001 národnost Rok sčítání
Počet obyvatel celkem 1)
česká
moravská
slezská
19213)
10 005 734
6 758 983
.
.
1930
10 674 386
7 304 588
.
1950
8 896 133
8 343 558
1961
9 571 531
1970
9 807 697
1980
slovenská
romská
ukrajinská
ruská
rusínská
15 732
.
.
.
.
103 521
7 049
3 061 369
59080 2)
.
44 451
.
.
.
.
92 689
11 427
3 149 820
65 692
5 719
.
.
258 025
.
.
70 816
13 201
159 938
19 770
11 441
9 023 501
.
.
275 997
.
.
66 540
15 152
134 143
26 554
10 095
9 270 617
.
.
320 998
.
9 794
6 619
.
64 074
18 472
80 903
26 273
9 947
10 291 927
9 733 925
.
.
359 370
.
10 271
5 051
.
66 123
19 676
58 211
18 264
21 036
1991
10 302 215
8 363 768
1 362 313
44 446
314 877
32 903
8 220
5 062
1 926
59 383
19 932
48 556
18 812
22 017
2001
10 230 060
9 249 777
380 474
10 878
193 190
11 746
22 112
12 369
1 106
51 968
14 672
39 106
69 835
172 827
20114)
10 562 214
6 732 104
522 474
12 231
149 140
5 199
53 603
18 021
39 269
9 049
18 772
19 384 19 549
polská
maďarská
německá
jiná
nezjištěná
.
2 742 669
Struktura v % % 19213)
100,0
67,5
x
x
0,2
x
x
x
x
1,0
0,1
30,6
0,6
1930
100,0
68,3
x
x
0,4
x
x
x
x
0,9
0,1
29,5
0,7
0,1
1950
100,0
93,9
x
x
2,9
x
0,2
x
0,8
0,1
1,8
0,2
0,1
1961
100,0
94,2
x
x
2,9
x
0,2
x
0,7
0,2
1,4
0,3
0,1
1970
100,0
94,4
x
x
3,3
x
0,1
0,1
x
0,7
0,2
0,8
0,3
0,1
1980
100,0
94,6
x
x
3,5
x
0,1
0,0
x
0,6
0,2
0,6
0,2
0,2
1991
100,0
81,2
13,2
0,4
3,1
0,3
0,1
0,0
0,0
0,6
0,2
0,5
0,2
0,2
2001
100,0
90,5
3,7
0,1
1,9
0,1
0,2
0,1
0,0
0,5
0,1
0,4
0,7
20114)
100,0
63,7
4,9
0,1
1,4
0,0
0,5
0,2
0,4
0,1
0,2
1)
V letech 1921 - 1950 přítomné obyvatelstvo, od roku 1961 trvale bydlící obyvatelstvo
2)
Včetně nezjištěné národnosti
3)
Na území k datu sčítání
4)
Předběžné výsledky sčítání lidu ke dni 26.3.2011
109
Cizinci: Počet cizinců – Popis aktuálního vývoje. © Český statistický úřad, 2012. Dostupné: http://czso.cz/csu/cizinci.nsf/o/ciz_pocet_cizincu-popis_aktualniho_vyvoje 110 Cizinci podle typu pobytu, pohlaví a státního občanství - k 30. 9. 2010 © Český statistický úřad, 2012 Dostupné: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/DC0053CB0B/$File/c01t01.pdf
51
x
1,7 26,0
Zdroj: Český statistický úřad, www.cszo.cz Dle uvedené tabulky lze z předběžných výsledků sčítání obyvatelstva z roku 2011 vypozorovat především výrazný propad příslušníků hlásících se k české národnosti (o 26,8 % oproti předchozímu sčítání lidu v roce 2001) a nárůst obyvatel, kteří nevykázali žádnou národnost (celkem 26% z celkového počtu obyvatel). V této kolonce se navíc ztrácejí mnohé etnické menšiny, jako jsou Makendonci, Albánci či Vietnamci, kteří navenek nevystupují v pozici národnostní menšiny.111 Získat tak skutečný obraz národnostní struktury obyvatelstva České republiky je nejen dle těchto předběžných výsledků poměrně složitá záležitost.
5.1
Vybrané etnické menšiny v ČR – Slováci
Slováci obývali české země již od založení Československa v roce 1918 a nutno poznamenat, že se zde necítili být národnostní menšinou. Do této pozice se oficiálně dostali vznikem samostatné České republiky 1. ledna 1993. Výraznější migraci Slováků do českých zemí lze vypozorovat již v meziválečném období, kdy na základě sčítání obyvatelstva z roku 1930 žilo na českém území necelých 45 tisíc Slováků. Ti zde nejčastěji mířili za prací, stejně jako v pozdějších letech. Nejsilnější přílivové vlny příslušníků slovenské menšiny jsou ovšem spjaty s poválečným obdobím. Tito nově příchozí osídlovali nejenom uprázdněné zemědělské usedlosti v českém příhraničí, ale také využívali nové pracovní příležitosti, které jim poskytovala průmyslová města severní Moravy. Ta byla výhodná svou blízkostí slovenských hranic, a možností navštěvovat tak odloučené rodinné příslušníky. Podle sčítání lidu z roku 1950 žilo v českých zemích 258 025 obyvatel slovenské národnosti, z toho asi 50 tisíc slovenských krajanů, 10 tisíc Romů a blíže neurčený počet Rusínů, Ukrajinců a Maďarů.112 Pro tyto migrační vlny byla ovšem charakteristická nestálost, kdy se mnozí příslušníci slovenské menšiny, převážně mladé generace, vraceli zpět na Slovensko bez záměru trvalého usídlení v českých zemích. Tito byli nahrazováni další vlnou tvořenou 111
SULITKA, Andrej: Národnostní menšiny…, s. 58 NOSKOVÁ, Helena: Slováci v českých zemích. In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-1948-1989 112
52
převážně tzv. náboranty s krátkodobými opakovanými pracovními smlouvami do různých průmyslových podniků a do zemědělství, v rámci uzavřených smluv o přibližných počtech slovenských dělníků dodávaných z partnerských slovenských okresů do českých okresů.113 Největší odliv příslušníků slovenské menšiny byl zaznamenán v letech 1948-1949, opětný nárůst ovšem znamenaly již léta 1950-1958, kdy se v důsledku první a druhé pětiletky počet slovenských emigrantů mnohonásobně zvýšil. Mnohá severomoravská města tak zaznamenala procentuální nárůst slovenského obyvatelstva. Jednalo se především o Ostravu, Třinec, Havířov a Karvinou, kde byla v roce 1956 dokonce založena první slovenská základní škola v českých zemích.114 Mezi další oblasti, kde se slovenská menšina usídlovala, naleží převážně oblasti severních a západních Čech – Sokolova, Karlových Var, Aše, Chomutova, Ústí nad Labem, Děčína a Mostu. V jižních Čechách se jednalo o okresy Český Krumlov, Prachatice a Kaplice, kde se slovenská menšina rekrutovala převážně z řad reemigrantů z Rumunska, Maďarska, či Sedmihradského Rudohoří. Jak již bylo výše řečeno, Slováci se v době existováni společného státu necítili být na českém území národnostní menšinou, nevyužívali s výjimkou školy v Karviné možnosti výuky v mateřském jazyce a v důsledku nestálého pobytu nelpěli na zabezpečení svých kulturních aktivit. Situace se do jisté míry změnila až federalizací v roce 1968, kdy vzniká Slovenský akademický klub (1968, později přejmenován na Matiční akademický klub) a Miestny odbor Matice slovenské (1969, později přeměněn v Klub slovenskej kultúry). V 70. a 80 letech opět vzrostl počet Slováků v České republice. Tato vlna již nebyla tolik motivována ekonomicky, do popředí se dostala možnost získat byt, stmelit rodinu a další motivace osobní a rodinné povahy. Novou možností se stalo získání kvalifikovaných míst v řídících pozicích, ve vládních, parlamentních, administrativních pozicích, ve federálních strategických podnicích ad. Tato vlna bývá někdy nazývána také jako úřednická migrace.115 Tím se ustavila početná slovenská menšina v hlavním městě Praze, kde převládali především příslušníci slovenské inteligence. Tato skupina napomohla ke kompletaci sociální struktury
113
NOSKOVÁ, Helena: Slováci…, s. 16 tamtéž 115 Slovenská národnostní menšina. http://web2006.vlada.cz/scripts/detail.php?id=16157 114
©
53
Vláda
ČR
2009-2012.
Dostupné:
slovenské menšiny a zároveň vyslala podněty k organizování kulturního a společenského života.116 Jestliže až do 80. let vykazovala slovenská menšina trvalý přírůstek, při sčítání obyvatelstva v roce 1991 zaznamenala pokles (oproti předchozímu sčítání v roce 1981 o necelých 45 tisíc osob), způsobený příklonem k české národnosti a procesem postupné národnostní asimilace. Na vývoj slovenské menšiny v Čechách měla rozhodující vliv nová politická situace vzniklá rozdělením Československa na dva samostatné státy k 1. lednu 1993. Slovenská menšina se rázem stala menšinou národnostní, jejíž statut do té doby neměla a byla chápána jako jeden ze státotvorných národů žijících na území národa druhého. Vyvstala tak potřeba tuto situaci legislativně ošetřit. Slováci žijící na území České republiky byli postaveni před problém volby státního občanství. Zákon o státním občanství totiž nedovoloval dvojí občanství a podmiňoval volbu jednoho zřeknutím se druhého.117 Nakolik se tato situace podepsala na celkové situaci menšiny je patrné na výsledcích sčítání lidu z roku 2001, kde bylo vykázáno celkem 193 190 občanů slovenské národnosti. Při sčítání v roce 1991 to bylo cca 314 000. Nejvíce Slováků žije dle sčítání z roku 2001 v Moravskoslezském kraji (42 357), Ústeckém (21 172), Jihomoravském (15 452), Středočeském (14 191), Karlovarském kraji (13 655) a v Praze (17 406).118 Nejvýznamnějšími organizacemi rozvíjející slovenskou kulturu a jazyk na našem území v současnosti jsou: Slovensko-český klub, Obec Slovákov v ČR, Klub slovenskej kultúry a Zväz Slovákov.
5.2 Vybrané etnické menšiny v ČR – Poláci
Dle posledního platného sčítání obyvatelstva z roku 2001 tvořila polská menšina s počtem 51 968 příslušníků po Slovácích druhou nejpočetněji zastoupenou národnostní menšinu České 116
ŠRAJEROVÁ, Oľga: Slováci v České republice. Historický pohled na Slováky v českých zemích v letech 1918-1995. In: Gabal, Ivan a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, 1999. s. 146 117 ŠRAJEROVÁ, Oľga: Slováci…, s. 148 118 Slovenská národnostní menšina. © Vláda ČR 2009-2012. Dostupné: http://web2006.vlada.cz/scripts/detail.php?id=16157
54
republiky. Oproti jiným národnostním menšinám České republiky tvoří jedině polská menšina výrazně koncentrované osídlení, a to především podél státní hranice s Polskou republikou a na historickém území Těšínského Slezska. Zastoupení má polská menšina rovněž v severočeské, východočeské a středočeské oblasti, zejména pak v Praze.119 Z historického hlediska se Poláci na Těšínsku, kde byli autochtonním obyvatelstvem, stali národnostní menšinou rozdělením někdejšího Těšínského Slezska. To po rozpadu RakouskoUherska v roce 1918 připadlo částečně nově vzniklé Československé republice a částečně Polské republice. Toto rozdělení se ovšem neobešlo bez problémů a spory o státní začlenění Těšínska poznamenaly na dlouhou dobu československo-polské vztahy. Československopolské státní hranice ve sporné oblasti Těšínského Slezska byly stanoveny až Radou velvyslanců vítězných mocností ve Spaa v roce 1920 a tento akt znamenal počátek samostatného vývoje Poláků jakožto národnostní menšiny v českých zemích. Při sčítání lidu z roku 1930 bylo zjištěno necelých 100 tisíc Poláků, žijících převážně v okresech Český Těšín, Fryštát a Frýdek. Jejich sociální struktura byla tvořena převážně dělníky a kovorolníky, zaměstnaných v dolech a hutích Ostravsko-karvinského revíru, později rovněž podnikateli a technickou inteligencí.120 Polská menšina se v meziválečném období mohla opírat o značná menšinová práva, která jim byla v Československu zaručována. To se projevilo v politické, kulturní i vzdělávací rovině. V politickém spektru se nacházely polské politické strany, např. Svaz slezských katolíků, agrární Lidová strana a Polská socialistická strana. Polští komunisté byli zastoupeni v Komunistické straně Československa. Na Těšínsku se nacházelo ve školním roce 1937/1938 90 obecných škol, 11 měšťanských škol, 72 mateřských škol, 12 živnostenských pokračovacích škol, 13 lidových hospodářských škol, reálné gymnázium ad.121 V kulturní oblasti působily na Těšínsku polské čítárny, knihovny, pěvecké sbory a četné tělovýchovné, sportovní a mládežnické organizace. Významně do života polské menšiny zasáhla vyhrocená evropská situace na konci třicátých let. Svaz Poláků v Československu, který vznikl sloučením nesocialistických polských stran, vystoupil po vzoru henleinovců s požadavkem rozsáhlé autonomie. Ačkoli československá vláda byla ochotná jednat a poskytnout polské menšině stejná práva a úpravy, které si 119
SULITKA, Andrej: Národnostní menšiny…, s. 62 BORÁK, Mečislav: Polská menšina v České republice. In: GABAL, Ivan a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě: Konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, 1999. s. 120-121 121 BORÁK, Mečislav: Polská menšina…, s. 121 120
55
vydobyli nátlakovou akcí Němci, k žádné dohodě nedošlo. Poláci si nárokovali autonomii a v Polsku se na jejich podporu rozpoutala masivní propaganda za připojení československé části Těšínska, dokonce byly organizovány bojové a diverzní výcviky československých Poláků pro případný vojenský konflikt.122 Situace byla nakonec zdánlivě vyřešena mnichovskou dohodou, jejíhož podepsání Polsko využilo k zaslání svého ultimáta československé vládě, v níž nárokovalo značnou část historického Těšínska. Ultimátu bylo počátkem října 1938 vyhověno a Polsku bylo postoupeny politické okresy Český Těšín a Fryštát, včetně několika obcí okresu Frýdek.123 V období druhé světové války bylo Těšínsko začleněno přímo do německé říše a celá oblast podrobena germanizaci, která vystavila zdejší obyvatele slovanské národnosti silné perzekuci. Právě Poláci byli touto perzekucí výrazně postiženi, museli ze svých platů odvádět dodatečné daně, byli zbaveni majetku a řady základních občanských práv. V počtech obětí se Těšínsko zařadilo mezi nejvíce postižené oblasti Československa, přičemž oběti z řad Poláků byly několikrát vyšší než u místních Čechů.124 Tato situace vyplývala i ze silného polského odbojového hnutí, které na Těšínsku vyvíjelo mimořádně silnou činnost a mělo oporu v rozvětvené základně. Vysoký počet obětí i mimořádné snahy o rozklad okupantské moci vyvolával u Poláků pocit, že jsou hodni toho, aby bylo Těšínsko ponecháno v rámci polského státu. Poválečný vývoj ovšem spěl k jinému konci, Československo bylo obnoveno v předmnichovských hranicích. Tato situace opět vyostřila situaci ve vztahu k polské menšině na tomto území a ovlivnila vývoj československo-polských vztahů. Ty byly narušovány otevřenými spory, národnostními třenicemi i drobnými pohraničními incidenty (např. rozsáhlá propagandistická kampaň za připojení Těšínska vedená z Polska, návrat českých repatriantů a přípravy k vyhoštění asi 6 000 Poláků, kteří přišli na Těšínsko v době polského záboru 19381939 i rehabilitace tzv. volkslistářů, kteří často z existenčních důvodů přijali podmínečně německou státní příslušnost, neúspěšné pokusy o obnovení činnosti polských spolků apod.).125
122
tamtéž, s. 122-123 tamtéž, s. 123 124 tamtéž, s. 123 125 JANÁK, Dušan: Polská národní menšina na Těšínsku (kultura, školství, nacionalismus). In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-kceskoslovenskym-dejinam-1948-1989 123
56
Napjatá situace byla do jisté míry uklidněna poté, co byla na zásah z Moskvy uzavřena Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci mezi ČSR a Polskem v roce 1947. Ta krom jiného upravovala
na
základě
principu
vzájemnosti
práva
polské
národnostní
menšiny
v Československu. Na základě této smlouvy vzniklo Sdružení polské mládeže a Polský kulturně-osvětový svaz (Polski związek kulturalno-oświatowy, PZKO) se sídlem v Českém Těšíně, který se na dlouhá desetiletí stal jedinou organizací sdružující Poláky v Československu.126 Po komunistickém převratu v únoru 1948 nehodlal nový režim připustit existenci samostatného politického a správního subjektu v podobě nacionálně vyhraněné menšiny orientované na Polsko a oficiálně zastupované PZKO, byl však ochoten vytvořit určitý prostor pro kulturní vyžití a v omezeném rozsahu i hospodářské aktivity polské menšiny, zajistit její zastoupení ve státní správě a menšinové školství. Postupně se rozšiřovaly možnosti a formy kulturního vyžití polských obyvatel. V září 1948 se konal první ročník horalských slavností v Jablunkově, v prosinci 1949 začal vycházet měsíčník PZKO Zwrot, v červenci 1950 bylo zahájeno polské vysílání Československého rozhlasu v Ostravě a v říjnu 1951 začala působit polská scéna divadla v Českém Těšíně.127 Co se týče početnosti polské menšiny na československém území, ta léty doznala postupného snížení. Při sčítání lidu z roku 1950 bylo zaznamenáno celkem 70 816 obyvatel polské národnosti, v roce 1960 celkem 66 540 obyvatel. V 70. a poté 80. letech se při sčítání lidu početně obyvatelstvo polské národnosti stabilizovalo na počtu 66 123 (1980).128 Co zapříčinilo postupný úbytek obyvatel polské národnosti je diskutabilní. Uvažuje se především o postupné asimilaci, důsledku reformy státní správy i celkové proměně národnostní struktury území tradičně obývaného polskou menšinou, způsobené mohutnou industrializací Ostravska a Těšínska.129 Až do změny politického systému v Československu v listopadu 1989 byla činnost polské menšiny státem kontrolována a monitorována, jediná povolená organizace PZKO byla záměrně odváděna od politické roviny a její činnost byla směřována do oblasti národopisné a kulturní.
126
BORÁK, Mečislav: Polská menšina…, s. 124 JANÁK, Dušan: Polská národní… In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-1948-1989 128 viz obr.č. 2: Obyvatelstvo dle národnosti podle výsledků sčítání lidu v letech 1921 – 2001 129 BORÁK, Mečislav: Polská menšina…, s. 125 127
57
Tato situace doznala změn až změnou politických poměrů, která měla vliv i na život polské menšiny v Československu a později České republice. Po listopadu 1989 vznikla nová organizace Rada Poláků v ČSFR (1990). V roce 1993 byl ustaven Kongres Poláků ČR, který se stal střešní organizací polských aktivit a do jehož výkonného orgánu se přetransformovala Rada Poláků. Kongres Poláků zastupuje polskou národnostní menšinu ve vztahu k majoritní společnosti, orgánům státní správy a samosprávy i sdělovacím prostředkům.130 Současně koordinuje činnost polských spolků působících v České republice , jež se v něm sdružují a jejichž počet se po roce 1989 navýšil. Vznikaly nové a některé byly obnoveny, např. Sdružení polských učitelů, Svaz polských novinářů, Sdružení polské mládeže, Matice školská ad. Jediná organizace, která v minulosti jako jediná (povolená) sdružovala polskou menšinu, PZKO, pokračuje ve své činnosti i v současnosti a s 16 tisíci členy je nejpočetnější organizací sdruženou v Kongresu Poláků.131 Co se týče početního vývoje polské menšiny, dle výsledků sčítání lidu z let 1991 (59 383 obyvatel polské národnosti), 2001 (51 968) i předběžných výsledků z roku 2011 (39 269), pokračuje trend úbytku obyvatelstva polské národnosti. Tento trend může být do jisté míry ovlivněn možností přihlásit se od roku 1991 opět ke slezské národnosti, asimilačními tendencemi, ale také migrací způsobenou výstavbou uhelných dolů na Karvinsku, či ekologicky necitlivým způsobem těžby uhlí vedoucí k likvidaci celých obcí obývaných tradičně Poláky.132
5.3
Vybrané etnické menšiny v ČR – Romové
V rámci současné České republiky se romské etnikum řadí, navzdory statistikám, mezi početně nejvíce zastoupené minority. Svou převažující částí je však také minoritou nejvíce problematickou, pokud se jedná o společenskou integraci a vzájemné soužití v rámci majoritní společnosti, a to přesto, že na našem území je tato menšina usazena již několik staletí. 130
Polská národnostní menšina. Vláda http://web2006.vlada.cz/scripts/detail.php?id=16124 131 tamtéž 132 BORÁK, Mečislav: Polská menšina…, s. 126
58
ČR
©
2009-2012
Dostupné
z:
Historie Romů je z velké části rekonstrukcí, neboť svou historii nezapisovali a hmotných památek se zachovalo minimum. Více se o nich dozvídáme jen z kusých a zlomkovitých zápisů v nejrůznějších kronikách, ediktech či nařízeních. Nejinak je to rovněž s historií Romů v českých zemích. Obecně Romové pocházejí s největší pravděpodobností z Indie, odkud odešli v průběhu 10. století v několika migračních vlnách různé intenzity. Putovali přes Persii, Turecko na Balkán a odtud dál do Evropy, kde jsou zaznamenáni od 13. století. Další silná vlna postupovala severem Afriky přes Gibraltar do Španělska a odtud opět do střední Evropy.133 V Evropě byli Romové zpočátku vítáni, přinášeli zprávy o vzdálených zemích a byli považováni za kajícné, kteří na sebe vzali tíhu putování, aby v duchu křesťanských tradic odčinili hříchy svých předků. Brzy však začali být pronásledováni nejenom církví, ale i společností samotnou. Bylo jim podsouváno čarodějnictví, bezvěrectví, špionáž, loupežnictví, ale také nekalá konkurence středověkých řemeslnickým cechům. Tvrdý postup vůči Romům na pomezí eliminace (vyhánění) a násilné asimilace se tak táhne jako nit celými dějinami až do 20. století, kdy pronásledování vrcholí ve vyhlazovací politice třetí říše. 134 Teprve v posledních desetiletích můžeme v přístupu společnosti vidět změnu přístupu, ať se jedná o zajištění základních politických práv či pokusům o větší integraci do majoritní společnosti. První zmínky o Romech na českém území spadají do období vrcholného středověku. Často se v souvislosti s prvním údajem o pohybu Romů u nás hovoří o Dalimilově kronice, kde se nachází záznam z roku 1242 o Kartasiech pohanských, tatarských zvědech, kteří byli velmi nezvykle a výstředně oblečeni. Doloženým důkazem je ovšem až zápis z popravčí knihy pánů z Rožmberka z roku 1399, v němž uvádí ve výčtu lupičů také „cikán černý, Ondřejův pacholek.“135 Také v českých zemích začali být Romové záhy pronásledováni, svědčí o tom mj. mandát císaře Ferdinanda I., kterým se zakazovalo trpět je v českém království. Při zastižení měly být jejich skupiny zbavovány zbraní a hnány od vesnice k vesnici až za hranice království. Represálie vůči tomuto etniku kulminovaly v 17. století a 18. století, kdy se Leopold I. a později Karel VI ve svých výnosech snažili tvrdě potlačit jakýkoli výskyt Romů na svém území. Dekrety z roku 1697 a 1701 byli romští kočovníci a tuláci prohlášeni za
133
SEKYT, Viktor: Odlišnosti mentality Romů a původ těchto odlišností. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. s. 69 134 SEKYT, Viktor: Romové. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. s. 120 ISBN 80-7178-648-9 135
HOLOMEK, Karel: Romská menšina v České republice. In: Gabal, Ivan a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě: Konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, 1999. s. 154
59
psance (vogelfrei) a postaveni mimo zákon. Přivolaní vojáci a další pronásledovatelé je směli dokonce při organizovaných štvanicích beztrestně zabít a po zadržení předávat muže nejbližším hrdelním soudům. Ženy s odrostlými chlapci trestat uříznutím ucha, vymrskáním okolo šibenice a následným vyhoštěním. Na základě císařského dekretu z roku 1706 byly navíc u hraničních cest a průsmyků v českém království vztyčovány tabule s nápisy proti vstupu Romů s připojeným zobrazením muže, který visel na šibenici, a ženy a chlapce s uřezanýma ušima.136 S rozdílným přístupem se můžeme setkat v období vlády Marie Terezie (1740-1780), která volila již méně represivní přístup. Za jejího působení a vlády jejího syna, Josefa II., však byli Romové vystaveni silné asimilaci, byl jim zakázán kočovný způsob života a děti měly být násilím odloučeny od rodičů a pravidelně chodit do školy. 137 Romové se tak v průběhu času stali etnikem na okraji společnosti, bezectnými lidmi, kteří byli tvrdě pronásledováni. To sice na jedné straně utužilo vzájemné vazby komunity, ale na druhé straně zevšeobecněl jejich pocit vyloučení z majoritní společnosti. Situace do jisté míry doznala změn v 1. polovině 20. století se vznikem samostatného Československa, které bývá v meziválečném období vnímáno jako stát s optimálně nastavenými právy a postavením národnostních menšin.138 Co se týče romského etnika, jejich postavení se vznikem republiky v mnohém zlepšilo, ovšem i v období existence tzv. první republiky byli perzekuováni. Výrazem jejich pronásledování se stal zákon č. 117/1927 Sb., o potulných cikánech, jehož ustanovení byla v rozporu s ústavně zaručenou rovnoprávností všech občanů a administrativními prostředky diskriminovala nejen tzv. potulné cikány.139 Ovšem v meziválečné Evropě se nejednalo o něco zase tak výjimečného. Předlohou československému zákonu byla kupříkladu francouzská legislativní norma o kočovnících z roku 1912 společně s bavorským zákonem „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926.140 Na základě československého zákona o potulných cikánech byla vedena evidence všech osob, které byly označeny za potulné cikány nebo osoby žijící po cikánském způsobu. Osoby, na něž se zákon vztahoval, byly charakterizovány jako „cikáni z místa na místo se toulající a jiní 136
NEČAS, Ctibor: Romové v Čechách a na Moravě (1740-1945) Brno: Matice moravská, 2005. s. 22 ISBN 8086488-20-9 137 HOLOMEK, Karel: Romská menšina…, s. 154 138 MIKULE, Vladimír: Národnostní menšiny…, s. 54 139 DAVIDOVÁ, Eva: Romská menšina v České republice. In: Sociální práce s etnickými a menšinovými skupinami: Etnické, marginální a rizikové skupiny. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2009. s. 39 140 Dějiny Romů. ©2010 Dostupné z: http://www.rommuz.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=320&Itemid=25&lang=cs
60
tuláci práce se štítící“. Takto označeným osobám byly vydávány cikánské legitimace, obsahující mj. osobní data, popis osoby a otisky prstů.141 Jedním z výrazných ustanovení tohoto zákona bylo rovněž vyhlášení některých regionů a obcí, kam nesměli Romové vkročit. I přes tato omezení se v první československé republice dařilo do jisté míry romské etnikum integrovat do společnosti. Před rokem 1938 žilo v Československu asi 70 - 100 000 Romů. Podle sčítání provedeného v letech 1922 -1924 bylo na území Československa zaznamenáno celkem 56 266 Romů, z toho v Čechách 579 osob a na Moravě a ve Slezsku 2 139 osob. Zbývající počet připadl Slovensku, kde žila většina Romů. Situace byla také odlišná ve způsobu života. Zatímco moravští Romové žili polousazeně nebo usazeně koncentrováni v romských osadách na jihovýchodě Moravy, tak čeští Romové téměř bez výhrady kočovali a byli také početně slabší skupinou. Jednotlivé skupiny Romů byly doplněny maďarskými Romy žijícími na jihu Slovenska a Sinty (němečtí Romové), kteří se zdržovali v německy mluvícím prostředí v severních Čechách popř. v dalších místech obývaných německy mluvícím obyvatelstvem.142 Krátce po nástupu Hitlera k moci v Německu se projevy jeho rasové politiky začaly odrážet i na situaci v tehdejším Československu, kam se začaly uchylovat první skupiny Romů z Německa. Tento proud ještě více zesílil po mnichovské dohodě, na jejímž základě přicházeli do českého vnitrozemí Romové ze Sudet a později i z osamostatněného Slovenska. Přesuny romské populace se stupňovaly natolik, že poskytly záminku k mimořádným protiromským opatřením. Krátce před ustanovením Protektorátu Čechy a Morava bylo přijato vládní nařízení z 2. března 1939 ustavující kárné pracovní tábory sloužící k pracovnímu nasazení a výchově asociálních živlů. O koho se konkrétně jednalo přinášel předpis ministerstva vnitra o táborech z konce roku 1939: „Jsou to práceschopní potulní cikáni a jiní tuláci stejným způsobem žijící, řemeslní žebráci a osoby žijící ze žebroty, řemeslní hazardní hráči, notoričtí zahaleči, povaleči a osoby žijící z nečestných výdělků vlastních nebo jiných mužů.“143 Jednalo se o dva táborové komplexy, jeden v Čechách v Letech u Písku a druhý na Moravě v Hodoníně u Kunštátu. Jejich přeměna v cikánské tábory byla završena rokem 1942, kdy bylo vydáno nařízení o potírání cikánského zlořádu, na jehož základě byl proveden soupis cikánů,
141
tamtéž tamtéž 143 NEČAS, Ctibor: Romové na Moravě …, s. 248 142
61
cikánských míšenců a osob potulujících se po způsobu cikánském.144 Oběma tábory prošlo v letech 1942 a 1943 na 3 tisíce Romů, z nichž byli mnozí transportováni do dalších nacistických koncentračních táborů Ravensbrücku, Buchenwaldu a zejména do AuschwitzBirkenau, kde byl přímo zřízen tzv. cikánský tábor. Záhubu zde našla většina transportovaných Romů. Druhá světová válka s sebou přinesla téměř úplné vyvraždění Romů v Čechách a na Moravě. Nacistickou genocidou bylo zahubeno 90% původního romského obyvatelstva v českých zemích, z původního romského etnika zůstalo naživu jen necelých 600 mužů a žen. Poválečné období tvoří ve vývoji romského etnika na našem území téměř samostatnou kapitolu. Většina přeživších autochtonních Romů, ať již z řad českých a především moravských, olašských a ze skupiny Sintů, se asimilovala. Rok 1945 a především další léta byla charakteristická silným přílivem romských migrantů ze Slovenska, kteří hledali v českých zemích nové zdroje obživy i nový domov. Přicházeli zejména do pohraničí, odkud bylo odsunuto německé obyvatelstvo, a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy. Jednalo se o usedlé Romy ze východoslovenských osad, pouze asi 10% přistěhovalců představovali kočovní olašští Romové v typických vozech či maringotkách tažených koňmi.145 Po roce 1948 došlo k formálnímu zrovnoprávnění Romů (byl zrušen diskriminační zákon č. 117/1927 Sb.) před zákonem, přesto je představitelé komunistického režimu odmítli uznat za svébytnou národnostní menšinu a dál byli považováni za svéráznou etnosociální skupinu, která žije v bídě a na okraji společnosti vinou předcházejících vykořisťovatelských systémů.146 Vzhledem k početnímu nárůstu v důsledku vysoké natality i pokračujícího přílivu dalších skupin se komunistický režim začal romskou problematikou v 50. letech intenzivně zabývat. Cílem se stala státem řízená asimilace, a to prostřednictvím zapojení do pracovního procesu, školní docházky u dětí a celkovým povznesením sociální úrovně. Výrazem těchto změn bylo přijetí zákona č. 74/1958 Sb., o povinném usazení kočujících osob. Na základě tohoto zákona a soupisu romského obyvatelstva z roku 1959 bylo pod trestem vězení nařízeno všem trvale neusazeným osobám přihlásit se v místě pobytu a bylo jim zakázáno volně se 144
tamtéž, s. 263 PAVELČÍKOVÁ, Nina: Romská otázka v českých zemích. In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-19481989 146 tamtéž 145
62
stěhovat bez souhlasu příslušného národního výboru. Ten jim měl poskytnout ubytování a zaměstnání a dohlížet na jejich „převýchovu".147 To postihlo především kočující skupiny olašských Romů, kterým tak byl zpřetrhán jejich dosavadní život. Jako problematické se ovšem brzy ukázalo nalézt romským migrantům vhodné ubytování, ve starých částech měst tak začala vznikat romská ghetta s mizernými hygienickými podmínkami, a v důsledku chabé evidence se nepodařilo zajistit ani pravidelnou školní docházku u dětí. Pokud již byly romské děti vzdělávány, často byly přeřazovány do zvláštních škol nebo docházku nedokončily, čímž se jejich kvalifikace a celková úroveň nezvyšovala, a žili tak opět na okraji společnosti. Komplikované se rovněž ukázalo soužití s majoritní většinou, Romové si jen velmi těžko zvykali na městské prostředí průmyslových center. Tento přechod z často izolovaných osad do městského prostředí byl spojen s přetrháním tradičních rodových vazeb uvnitř romské komunity i navenek. Ve snaze odstranit izolaci romského etnika spojenou s nárůstem ghett ve městech bylo v roce 1965 přijata koncepce tzv. rozptylu obyvatel z „míst nežádoucího soustředění“. Akce ovšem nebyla organizačně zvládnuta, některá česká města odmítala přijmout další romské obyvatelstvo, a během dvou let zcela ztroskotala. Důsledkem těchto státních zásahů, které nerespektovaly specifiku způsobu života i kulturní systém romského etnika, byl paradoxně vznik nových míst nežádoucího soustředění, např. sídliště Chánov – Rudolice u Mostu, na Slovensku Luník IX. v Košících nebo tzv. Černé město – Dužavská Cesta u Rimavské Soboty.148 Teprve v důsledku politického uvolnění se v roce 1968-1969 aktivizovala romská inteligence, která iniciovala vznik samostatné organizace Svaz Cikánů-Romů, která na široké platformě (hospodářská, kulturní, osvětová činnost) spojovala romské etnikum a zastupovala je navenek. V důsledku nastoupeného kurzu normalizace byla ovšem její existence v roce 1973 pozastavena. Jako záminka byla uváděna skutečnost špatného hospodaření, ve skutečnosti se jednalo o snahu zastavit sílící tlak na uznání romské národní svébytnosti. Sedmdesátá léta přinesla také zmírnění násilné asimilace a její nahrazení koncepcí společenské integrace. Cíl byl ovšem prakticky stejný, jen za použití jiných forem, zejm. cestou materiálních a sociálních výhod, které ve svém důsledku prohlubovaly nesoběstačnost a závislost Romů na
147 148
PAVELČÍKOVÁ, Nina: Romská otázka… DAVIDOVÁ, Eva: Romská menšina…, s. 43
63
státu, kteří i nadále žili na okraji společnosti, do níž se nedokázali společensky ani kulturně začlenit. Změna politického zřízení v listopadu 1989 přinesla mnohé změny i pro romské etnikum. V průběhu let 1945 – 1989 se stali Romové druhou nejpočetněji zastoupenou menšinou žijící na našem území, v odhadovaném počtu 220-250 tisíc.149 Co se týče pozitivních změn, bylo romské etnikum konečně uznáno za svébytnou národnostní menšinu, bylo jí umožněno rozvíjet jazyk a kulturu, vydávat své tiskoviny a knihy v romštině, zakládat politické strany i jiné organizace, získat vyšší vzdělání. Toto ovšem využila pouze úzká vrstva romské menšiny, která byla v 90. letech zasažena převážně nezaměstnaností a dalšími sociálněekonomickými problémy. Mezi nejvážnější problémy, se kterými se romská menšina potýká, je tradičně vysoká nezaměstnanost. Před revolucí Romové zastávali převážně nekvalifikovaná pracovní místa, po kterých po revoluci klesla poptávka. Současně se Romové začali potýkat s diskriminací v případě žádosti o zaměstnání u soukromých firem. Někteří Romové tuto situaci řešili nelegální prací či odchodem do ciziny, které proběhly v několika vlnách s cílovými zeměmi Velká Británie, Kanada ad. S nezaměstnaností úzce souvisí problematika vzdělání. Obecně se lze setkat s názorem, že Romové nepřikládají institutu školy přílišnou hodnotu a důvěru.150 Častým nešvarem v oblasti vzdělávání se stalo nadměrné přeřazování romských dětí do zvláštních škol. Za hlavní příčinu neúspěšnosti bývá pokládáno neporozumění českému jazyku, špatná adaptace na školní režim, nesoustředěnost, špatná komunikace s malou slovní zásobou a neschopností se vyjádřit.151 Je vcelku pochopitelné, že při výše nastíněné problematice, se romská menšina ocitá stále na okraji společnosti, čemuž odpovídá nejen jejich bytová situace, ale i celkový zdravotní stav. Podle posledních platných výsledků sčítání lidu z roku 2001 a předběžných výsledků sčítání lidu z roku 2011 je u romské menšiny patrný trend, kdy se ke své národnosti nehlásí. V roce 2001 se k romské národnosti přihlásilo 11 746 obyvatel České republiky, v roce 2011 dokonce pouze 5 199. Přetrvávajícími důvody mohou být přetrvávající obavy z diskriminace, neidentifikace s romskou menšinou, nebo také skutečnost, že Romové nepřikládají národnosti
149
DAVIDOVÁ, Eva: Romská menšina…, s. 46 KAJANOVÁ, Alena; URBAN, David: Sociálně zdravotní situace Romů v ČR v současnosti. In: Sociální práce s etnickými a menšinovými skupinami: Etnické, marginální a rizikové skupiny. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2009. s. 48 151 tamtéž, s.48 150
64
až takový význam. Nikdy netvořili samostatný národ a svou náležitost spojují spíše s rodinou. Nejčastěji se tedy přiklání k národnosti české, případně slovenské nebo národnost neudávají.
5.4
Vybrané etnické menšiny v ČR – Němci, Židé
Z hlediska postavení národnostních menšin v České republice zaujímají Němci i Židé s ohledem na historické souvislosti jejich přítomnosti v prostoru českých zemí specifické místo. Židé žijí v českých zemích dokonce více než tisíc let. První obecně přijímaná písemná památka dokládající jejich přítomnost na českém území je zpráva židovského kupce a diplomata Ibrahima Ibn Jakuba, který někdy v letech 965-966 navštívil střední Evropu, v níž zaznamenal přítomnost Židů v Praze.152 Po staletí je na historickém území zemí českých usazena rovněž německá menšina, jejichž počátky jsou spjaty s vnější kolonizací českého území ve 13. století.
5.4.1 Němci
Po rozpadu rakousko-uherské monarchie a vznikem nástupnických států, v našem případě Československa v roce 1918, se otevřela poměrně palčivá otázka dalších osudů a vývoje zde žijících etnických společenství. V případě Němců v českých zemích, kteří netvořili sídelně integrované, sociálně, kulturně a politicky homogenní společenství, převládla při vzniku Československa snaha oddělit se od státu a přičlenit jeho okrajová území k tzv. německému Rakousku, respektive v jeho rámci přímo Německu. Ačkoli byly tyto snahy a pokusy oddělit pohraniční území neúspěšné, v celém meziválečném období se v tomto prostředí prosazovaly odstředivé tendence, což bylo příčinou různých napětí a konfliktů.153 Podíl Němců byl na celkové skladbě obyvatelstva státu velmi výrazný. Podle výsledků sčítání lidu z roku 1921 představovala německá menšina více než třímilionové společenství, což bylo 152
PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001. s. 11-12 ISBN 80-85924-33-1 STANĚK, Tomáš: Německá menšina v českých zemích v letech 1918-1989. In: GABAL, Ivan a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě: Konflikt nebo integrace. 1. vyd. Praha: G plus G, 1999. s. 97 153
65
v souhrnu cca 30% veškerého obyvatelstva nově vzniklého státu. Představitelé státu si proto byli vědomi nutnosti zabezpečit německé menšině rovnoprávnost a získat si ji pro konstruktivní spolupráci, aby bylo možné zajistit stabilitu i další životaschopnost Československa. Ústavou z roku 1920 a právním řádem bylo nejenom německé, ale všem menšinám žijícím na území Československa, zajištěna rovnost před zákonem, menšinová ochrana, možnosti hospodářského a veřejného uplatnění i rozvoj kulturního života. V okresech s nejméně 20% podílem německého obyvatelstva fungovala na základě jazykového práva z roku 1920 faktická dvojjazyčnost, byly zakládány školy s německým vyučovacím jazykem.154 Postupně se aktivizovaly i německé politické strany – agrárníci, sociální demokraté, křesťanští demokraté – kteří se pokoušeli o povznesení německého obyvatelstva a zajištění národnostních požadavků. Ačkoli obecný přístup k německé menšině byl založen na demokratických principech, docházelo v praktickém životě k řadám nedorozumění, konfliktům i drobné diskriminaci. Postavení německé menšiny působilo v společenském i politickém životě značné napětí, které se začalo stupňovat zejména v 30. letech v souvislosti s hospodářskou krizí, která vážně zasáhla tzv. oblast Sudet, a Hitlerovým uchopením moci v Německu. Přímým nástrojem agresivní a demagogické Hitlerovy politiky v Československu se postupně stala Henleinova Sudetoněmecká strana (Sudentendeutsche Partei –SdP), jejíž stupňující se požadavky na autonomii a později radikální iredentu německy osídleného území vedly ve svém důsledku až k Mnichovské dohodě v září 1938, úplnému odtržení pohraničních oblastí a postupnému rozbití Československa. Rozporný historický vývoj německé menšiny v českých zemích pokračoval i po druhé světové válce, kdy v souladu s postupimskou dohodou bylo v letech 1945-1947 německé obyvatelstvo z českých zemí vysídleno. Již v květnu 1945 začal spontánní divoký odsun motivovaný touhou po odplatě, doprovázený značným násilím i oběťmi na životech. Současně bylo německé obyvatelstvo postiženo restrikcemi v občanskoprávní, politické, sociální i kulturní sféře, a de facto tak byli vyloučeni z normálního života. Hlavní fáze tzv. organizovaného odsunu spadá do roku 1946, kdy bylo z poválečného Československa do sovětské a americké okupační zóny v Německu odsunuto cca 2 milióny Němců. V dalším období pak pokračovaly tzv. dodatečné odsuny v rámci slučování rodin. V menších 154
tamtéž, s. 97-98
66
transportech se oficiálně jednalo o více než 18 tisíc Němců.155 Celkově bylo vysídleno na 2,9 milionu Němců.156 Po skončení hlavní fáze hromadného vysídlení zbylo podle odhadů v Československu v roce 1947 asi 250 000 osob, z toho přes 25 000 na Slovensku, na které bylo nahlíženo jako na příslušníky německé národnosti.157 Jejich existenční podmínky byly i nadále velmi obtížné, část z nich byla nuceně přesídlena do vnitrozemí. Tento rozptyl byl motivován nejenom z důvodů zajištění pracovních sil do dolů, průmyslových a zemědělských podniků, ale také snahou roztříštit případnou koncentraci německého etnika a přispět tak ke snadnější asimilaci. Podmínky německé menšiny se časem konsolidovaly, přesto autentický vývoj jejich národního života byl znemožněn totalitním charakterem Československa po převratu v roce 1948. Postupně se tak začaly objevovat skutečnosti (rozptýlené osídlení, neúplná sociální skladba, nepříznivá struktura co do věku a pohlaví), které následně podmínily vývojové anomálie německého etnika.158 Podle sčítání lidu z roku 1950 deklarovalo německou národnost 159 938 přítomného obyvatelstva. Německá menšina ovšem postupně ztrácela soudržnost a v důsledku pokračující asimilace se její specifické rysy postupně stíraly a vytrácely. To ostatně potvrdilo i sčítání obyvatelstva z roku 1961, které potvrdilo trend úbytku německé menšiny o 0,4% (134 143) oproti předchozímu stavu. Teprve demokratizační proud konce 60. let v Československu s sebou přinesl zákonnou úpravu o postavení národnostních menšin č. 144/1968, která zrovnoprávnila německou národnostní menšinu jako zvláštní etnické společenství. Současně tato doba měla vliv i na její aktivizaci, která se projevila v roce 1969 založením Kulturního sdružení občanů ČSSR německé národnosti (KSONN). Další velmi výrazný úbytek německé menšiny zaznamenala sčítání z let 1970, kdy bylo zjištěno 80 903 obyvatel hlásící se k německé národnosti, a 1980, kdy počet obyvatel propadl dokonce až na počet 58 211. Jednalo se o důsledek vystěhovalectví, které bylo ovšem ze strany československých úřadů brzděno, emigrace, pokračující asimilace i početního úbytku, způsobeného nepřirozenou demografickou situací
155
STANĚK, Tomáš: Německá menšina…, s. 104 STANĚK, Tomáš: Němci (kultura, školství, nacionalismus). In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-19481989 157 tamtéž 158 STANĚK, Tomáš: Německá menšina…, s. 105 156
67
německé menšiny (ve věkové kategorii nad 50 let se v 60. letech nacházelo téměř 46% všech obyvatel německé menšiny).159 Společenské změny po roce 1989 výrazně ovlivnily i vývoj německé menšiny, která se v demokratickém prostředí výrazně aktivizovala. Svědčí o tom celá řada nových organizací, svazů, které si kladly za cíl nejrůznější aktivity, ať již se jednalo o snahu nového konstituování německé menšiny, všestrannou podporu jejích aktivit, ale taky snah o politickou, občanskou a kulturní rehabilitaci československých občanů německé národnosti, kteří byli v minulosti protiprávně postiženi.160 Původně jediná organizace sdružující německou menšinu, Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti (KSONN), která v minulosti svou činnost rozvíjela pod dohledem komunistické strany, prošla vnitřní očistou a je dodnes aktivní (pod názvem Kulturní sdružení občanů německé národnosti v ČR). Eviduje 28 základních organizací s více než 2 000 členy, svoji osvětovou činnost prezentuje ve čtrnáctideníku Prager Volkszeitung a podílí se na vysílání Českého rozhlasu v němčině. 161 V 90. letech rovněž došlo uvnitř německé menšiny ke snahám určitým způsobem se konsolidovat, překonat roztříštěnost a jednotně vystupovat navenek pod jedinou zastřešující organizací, což při jednáních vedlo k výrazným střetům především se zástupci Kulturního sdružení, které jednání opustilo a vystupuje samostatně. V roce 1992 vznikla z iniciativy zástupců samostatných regionálních svazů druhá velká organizace s názvem Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien), která v současnosti zastřešuje 22 samostatně registrovaných svazů, včetně jejich 30 regionálních organizací. Počet členů se pohybuje kolem 5 800.162 Ačkoli změna společenských poměrů německé menšině umožnila její všestranný rozvoj a přinesla prostor pro otevřený dialog, početní zastoupení německé menšiny nadále klesá. Sčítání lidu z let 1991 přineslo výsledek o 48 556 obyvatelích německé národnosti, poslední platné výsledky sčítání lidu z roku 2001 počet 39 106.
159
STANĚK, Tomáš: Německá menšina…, s. 105 GÖTZE, Andreas: Německá menšina v České republice po roce 1989. In: GABAL, Ivan a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě: Konflikt nebo integrace. 1. vyd. Praha: G plus G, 1999. s. 110 161 Německá národnostní menšina. © Vláda ČR 2009-2012 Dostupné: http://web2006.vlada.cz/scripts/detail.php?id=16122 162 tamtéž 160
68
5.4.2 Židé
Zvláštní místo patří židovské komunitě, jejíž příslušníci se v současné České republice nevymezují jako národnostní menšina, ale jako náboženské a kulturní společenství. Co se týče vzniku Československa v roce 1918 přístup k jejímu založení byl u židovského obyvatelstva rozporuplný. Většina Židů žijících v českých zemích byla bilingvní a považovala Rakousko-Uhersko za svůj stát. K českým státotvorným ambicím se Židé stavěli velmi rezervovaně až otevřeně nepřátelsky.163 Málo známým faktem je ovšem skutečnost, že židovští dobrovolníci bojovali v českých legiích, a podle svědectví T.G. Masaryka velmi podstatnou roli v zápase o samostatnost sehráli rovněž američtí Židé, potomci emigrantů z Čech a Moravy, kteří pomohli Masarykovi získat podporu prezidenta Woodrowa Wilsona, přízeň tisku a důvěru amerických bank.164 Čeští Židé se nacházeli v poněkud rozpolceném stavu již před první světovou válkou. Příčinou nebyl pouze dualismus jazykový, ale hlavně nesourodost tendencí uvnitř židovských náboženských obcí a oslabení tradičních struktur. Někteří Židé církev opustili nebo konvertovali k jinému náboženství, jiní odmítali náboženskou ortodoxii s cílem začlenit se do české společnosti (česko–židovské hnutí), jiní rozvíjeli myšlenku sebeurčení židovského národa a jeho nároku na vlastní zemi (sionisté). Další byli spjati s německým prostředím, bez valného zájmu o české prostředí jako celku. V období fungování tzv. první republiky zažili Židé v Československu nebývalý politický i společenský rozkvět. Především česky hovořící Židé plně využili všech možností, které jim mladý stát poskytoval, a již v roce 1919 fungovala celá řada organizací. Jednalo se např. politickou organizaci Svaz Čechů-Židů v Republice československé, Akademický spolek Kapper, Sionistická organizace ad. Významným krokem na cestě k politickým právům bylo založení Židovské strany Československa ve zmiňovaném roce 1919, která působila na regionální i parlamentní úrovni. Neméně významnou složkou života je kulturní a společenská oblast, kde působila celá řada židovských umělců, spisovatelů, publicistů (Richard Weiner, Jiří Orten, Karel Poláček, Norbert Frýd, Jiří Weil, Egon Hostovský a mnoho dalších). Nelze
163 164
PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů…, s. 514 tamtéž, s. 514-515
69
opomenout ani velmi podstatnou náboženskou oblast, která byla reprezentována židovskými náboženskými obcemi. V roce 1926 bylo ustavena zastřešující Nejvyšší rada svazů Náboženských obcí židovských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.165 Československo bývá označováno za první evropskou zemi, která uznala Židy jako národ. Skutečnost však byla složitější, neboť československá ústava nevyjmenovávala konkrétní národnosti, ani je blíže nespecifikovala. Existovala zde však možnost pro každého prohlásit se za člena židovské národnostní skupiny, např. ve volbách či při sčítání lidu.166 Tohoto práva bylo využito při sčítání obyvatelstva v roce 1921, kdy se celkem 14,6% Židů přihlásilo k židovské národnosti, téměř 50% Židů se přiklonila k československé národnosti a necelých 35% Židů k národnosti německé.167 V Československé republice podle výsledků žilo v roce 1921 přibližně 375 tisíc osob židovského vyznání - v českých zemích to bylo přibližně 125 000, na Slovensku 140 000 a na Podkarpatské Rusi 110 000 Židů. V roce 1930 se přihlásilo k židovskému vyznání 356 830 občanů (v českých zemích 117 551, na Slovensku 136 737 a v tehdejší Podkarpatské Rusi 102 542). Přes 200 tisíc občanů uvedlo rovněž židovskou národnost.168
Situace se pro židovské obyvatelstvo zcela kategoricky změnila ve druhé polovině 30. let. Po odtržení pohraničních oblastí v důsledku mnichovské dohody začali ze Sudet do českého vnitrozemí přicházet židovští uprchlíci. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 začaly platit na jeho území tzv. norimberské zákony. Podle nich byl považován za Žida ten, kdo pocházel nejméně ze tři židovských prarodičů. Zákon rozlišoval rovněž míšence I. a II. stupně, pokud byl členem židovské náboženské obce nebo židovským dítětem manželským či nemanželským, narozeným po 15.9.1935.169 Současně byl zakázán manželský i nemanželský styk Židů s říšskými občany, který byl roven zločinu. Židé v Protektorátu začali být postupně společensky diskriminováni a zbavováni práv (od září 1941 museli všichni Židé starší 6 let nosit zvláštní označení – Davidovu hvězdu s německým nápisem Jude) i majetku (arizace). Situace v Protektorátu vedla ke smíru mezi znepřátelenými proudy uvnitř židovské společnosti, spory českých asimilantů i sionisté se staly bezvýznamnými.
165
PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů…, s. 339 tamtéž, s. 525 167 tamtéž, s. 135 168 KREJČOVÁ, Helena: Židé a antisemitismus. In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-1948-1989 169 PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů…, s. 340 166
70
Až do konce roku 1941 byla německými úřady podporována emigrace Židů, na níž dohlížela v Praze v roce 1939 zřízená pobočka Ústředny pro židovské vystěhovalectví (Zentrallstelle für jüdische Auswanderung). Říšské úřady se tak zbavovaly nechtěného živlu a navíc se zmocňovaly veškerého židovského majetku, který museli Židé odevzdat, aby se ze země dostali. Touto cestou se podařilo zachránit pouze 25 727 osob,170 neboť mnohé země se pod nejrůznějšími záminkami bránily přílivu židovských uprchlíků. Vedle toho existovala také nebezpečnější a povětšinou strastiplná ilegální emigrace, jejímž cílem se stala především Palestina. Velmi smutný úkol připadl židovským obcím, které ihned po okupaci musely vést evidenci svých členů a postupně všech Židů podle definice norimberských zákonů. Tyto evidence poté byly zneužity jako podklad pro deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů v letech 1941-1945. Zrůdnost nacistického režimu se projevila i ve skutečnosti, že se židovské obce, resp. Židovská náboženská obec v Praze, které byli všichni Židé a židovské organizace od roku 1940 podřízeni, v podstatě podílela na vlastní likvidaci, neboť musela rozesílat povolání do transportu a zajišťovat jeho hladký průběh.171 Nacistické "konečné řešení židovské otázky" si v Protektorátu Čechy a Morava vyžádalo téměř 80 tisíc lidských životů.172 Po válce se život židovského obyvatelstva jen velmi pomalu vracel k normálnímu životu. Počet Židů žijících v Československu po válce lze jen těžko odhadnout, neboť mnozí z nich nechtěli na svůj původ upozorňovat. Odhady se pohybují kolem počtu 55 tisíc Židů, z toho 30 tisíc na Slovensku.173 Reprezentantem židovské komunity a jejích zájmů se po válce stala obnovená Rada židovských náboženských obcí (RŽNO). Ta se v prvé řada starala o návrat zdecimované pospolitosti do života, ale také si vytkla cíle směřující k odčinění křivd z doby okupace, oživení židovských náboženských obcí a záchranu kolektivního i individuálního židovského majetku.174 Právě otázka za války zabaveného židovského majetku se stala nejenom zdrojem antisemitských reakcí, ale také desítky let trvajících sporů, které nebyly mnohdy dodnes uspokojivě vyřešeny. Paradoxní byla rovněž situace Židů hlásících se před
170
PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů…, s. 344 FRANKL, Michal: Židovské obce mezi Skyllou a Charybdou. © 2011 Dostupné: http://www.holocaust.cz/cz/history/jew/czech/communities 172 FRANKL, Michal: Epilog. © 2011 Dostupné: http://www.holocaust.cz/cz/history/jew/czech/communities 173 KREJČOVÁ, Helena: Židé a antisemitismus. In: Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 ©2006 [online]. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-1948-1989 174 tamtéž 171
71
válkou k německé či maďarské národnosti, kteří byli po návratu z koncentračních táborů vystaveni ze strany společnosti stejné perzekuci a restrikcím jako Němci a Maďaři. Komunistický převrat v únoru 1948, rozladění z přístupu k národnostní otázce i zabavenému majetku v nových poměrech, ale taky snaha začít jinde a silná myšlenka sionismu, to byly hlavní motivy první velké emigrační vlny (1945-1950) čítající na 25 tisíc Židů, směřující převážně do západních a zámořských zemí (Anglie, USA, Kanada ad.) a Palestiny (Izraele). Vstřícný přístup ze strany československého státu k židovské emigraci ovšem trval jen do roku 1950, kdy bylo vystěhovalectví zastaveno. Tento obrat byl ovlivněn zahraničněpolitickým vývojem a především orientací Československa na Sovětský svaz. Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 usiloval Sovětský svaz o jeho začlenění do sféry svého vlivu. Poté co se ukázalo, že se Izrael vydá cestou demokracie, změnily se vztahy Československa nejenom k samotnému Izraeli, ale i k vlastnímu židovskému obyvatelstvu, na které bylo pohlíženo s nedůvěrou až nepřátelstvím. Vyvrcholením tohoto přístupu se staly v 50. letech politické procesy s antisemitským podtextem, z nichž nejznámějším byl proces s tzv. protistátním centrem čele s generálním tajemníkem Rudolfem Slánským. Tento postoj k židovské komunitě v Československu setrval až do roku 1989. Komunistická moc zasáhla i do náboženské oblasti, do vedení obcí byli dosazeni komunisté, RŽNO se stala nástrojem přímé politické moci.175 Podle zjištění Úřadu pro vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu dokonce prováděla Stb v 70. a 80. letech důslednou evidenci osob židovského původu, které mohly být nositeli „prosionistických idejí“.176 Situace pro židovskou komunitu doznala změn až demokratizací společnosti na přelomu 80. a 90. let. Po 23 letech byly v roce 1990 obnoveny diplomatické vztahy s Izraelem, v Československu a později v samostatné České republice bylo Židům v plné míře zajištěny veškeré svobody a práva, včetně práva náboženského. V současné době působí v rámci židovské komunity a rovněž jako její reprezentant Federace židovských obcí, která vznikla v roce 1991 transformací původní RŽNO. Zastřešuje činnost a fungování deseti samostatných židovských obcí se sídlem v Praze, Liberci, Děčíně, Ústí nad Labem, Teplicích, Karlových Varech, Plzni, Brně, Olomouci a Ostravě. V rámci těchto židovských obcí je registrováno na 3000 členů, v ostatních židovských spolcích přibližně 2 175 176
PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů…, s. 355 tamtéž
72
000 dalších. Odhaduje se, že v České republice dnes žije 15 – 20 000 Židů, avšak většina z nich není registrována.177
5.5
Vybrané etnické menšiny v ČR – Ukrajinci, Rusíni, Maďaři
Na rozdíl od výše popsaných etnických menšin (Poláků, Židů, Romů), které lze považovat za autochtonní (původní) etnické menšiny, žijící na našem území dlouhá staletí, Ukrajinci, Rusíni, Maďaři, ale také Rusové, jsou etnickými menšinami novodobými. V minulosti tvořily poměrně málo početné skupiny, které se na našem území zformovaly především po vzniku samostatného Československa v roce 1918. Můžeme je tedy označit za menšiny alochtonní, vzniklé v důsledku migrace, přistěhovalectví. Co se týče ukrajinské menšiny, ta se v prostoru českých zemí v malém měřítku roztříštěně nacházela již na přelomu 19. a 20. století. Tvořili ji především haličtí Ukrajinci, kteří zde v rámci Rakousko-Uherska přicházeli za prací i studiem. Centrem jejich migrace se stala Praha a Moravská Ostrava a zajímavostí je, že zde již před první světovou válkou založili pobočku lvovské kulturně osvětové instituce Prosvita.178 Rozsáhlá vlna ukrajinské emigrace je spojena se vznikem Československa v roce 1918. V podmínkách demokratického československého státu se život ukrajinské národnostní menšiny vyvíjel příznivě. Svědčí o tom mj. založení a fungování několika ukrajinských vysokých škol (ukrajinská univerzita, vysoký pedagogický institut a umělecká akademie v Praze, ukrajinská polytechnika v Poděbradech). Rozvíjelo se však nejenom školství na všech stupních, ale také kulturní, vědecký a společenský život. V mnoha městech existovaly samostatné ukrajinské spolky, bylo provozováno ukrajinské muzeum, divadlo a v rámci ukrajinské emigrační poezie se hovoří o tzv. pražské škole.179 Situace se pro ukrajinskou menšinu výrazně zhoršila německou okupací, kdy byly ukrajinské spolky rušeny a školy fungovaly jen omezeně. Podmínky se ovšem nezlepšily ani po válce 177
Statistika. © 2010 - FEDERACE ŽIDOVSKÝCH OBCÍ V ČR. Dostupné: http://www.fzo.cz/o-nas/statistika/ SULITKA, Andrej: Národnostní menšiny v České republice. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. s. 66 179 ZILYNSKYJ, Bohdan; KOČÍK, René: Ukrajinci v České republice. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. s. 83 178
73
v obnoveném Československu. Roky 1945 a 1948 byly výraznými mezníky v dalším vývoji ukrajinské menšiny u nás. Od května 1945 část ukrajinské emigrace odcházela do americké okupační zóny z odůvodněnou obavou z Rudé armády, která zajišťovala odvlečení příslušníků ukrajinské inteligence do Sovětského svazu a jejich následnou perzekuci.180 Zanikly rovněž zbylé ukrajinské školy a likvidovány byly postupně všechny národnostní spolky a instituce. Nový prostor pro rozvoj ukrajinské menšiny nastal až po roce 1989, kdy mj. začala působit Ukrajinská iniciativa v České republice, která se svou činností snažila navázat na tradice Ukrajinců v českých zemích před druhou světovou válkou. Období po roce 1989 je rovněž charakteristické příchodem nové vlny Ukrajinců do Československa a později České republiky, kteří zde přicházeli nejčastěji za prací s cílem zlepšit finanční podmínky svých rodin. Na rozdíl od tradiční skupiny Ukrajinců, kteří žijí v českých zemích desítky let a disponují ve většině případů českých občanstvím, nová skupina Ukrajinců o zisk občanství neusiluje a využívá povolení ke krátkodobému či dlouhodobému pobytu, příp. ilegality. Míra jejich zapojení do struktur tradičního ukrajinského menšinového života je minimální.181 Podle posledních platných výsledků sčítaní z roku 2001 žije v České republice 22 112 osob hlásících se k ukrajinské národnosti. Podle vlastních odhadů menšiny je však počet vyšší, kdy tradiční skupinu Ukrajinců tvoří přibližně 10 000 osob, nová imigrační vlna zahrnuje 15 - 20 000 osob, přičemž počet zahraničních pracovníků se odhaduje až na 50 000 osob. Hlavními místy usídlení jsou Praha, Karlovy Vary, Děčín, Brno, Přerov a Ostrava.182 Problematika osudů Rusínů na našem území je zvláštním fenoménem a bezprostředně souvisí se založením Československa v roce 1918, kdy se součástí nového státu stala rovněž Podkarpatská Rus. Právě občané Podkarpatské Rusi, kteří měli až do roku 1945 československé občanství, často migrovali za prací a lepšími podmínkami do okolních koutů státu, kde byli označováni jako Rusíni. Šatava (1994) uvádí, že se jedná o příslušníky osobité větve ukrajinského etnika, stejně tak se můžeme setkat s názorem, že z historického i etnografického hlediska netvoří Ukrajinci a Rusíni dvě rozdílné národnostní menšiny, neboť se jedná o jednu a tatáž menšinu (Sulitka, 1998). Na druhou stranu sami Rusíni, kteří žili ve větší koncentraci převážně na severovýchodním Slovensku, se po roce 1991 dobrovolně 180
SULITKA, Andrej: Národnostní menšiny v České republice. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. s. 67 181 ZILYNSKYJ, Bohdan; KOČÍK, René: Ukrajinci v České …, s. 85 182 Ukrajinská národnostní menšina. Vláda ČR (c) 2009-2012. Dostupné: http://web2006.vlada.cz/cz/pracovni-aporadni-organy-vlady/rnm/mensiny/ukrajinska-narodnostni-mensina-16159/
74
přihlásili k rusínské národnosti a oživili tak úvahy o možnosti vytvoření specifického rusínského národa.183 Jejich snahy byly podpořeny vznikem organizace Rusínská obroda, která akcentuje samostatný rusínský národnostní program, včetně snah o kodifikaci rusínštiny do podoby spisovného jazyka.184 Nejvýznamnější organizací, která se v současnosti na našem území zabývá podporou a rozvojem rusínské identity, společenskými a kulturními aktivitami i aktuálními problémy je Společnost přátel Podkarpatské Rusi. Podle sčítání obyvatelstva z roku 2001 žije na našem území 1 109 osob hlásících se k rusínské národnosti. Podle kvalifikovaných odhadů je jejich počet mnohem vyšší, zhruba 10 000 osob, které žijí rozptýleně v Praze, v severních Čechách a na severní Moravě. V malém počtu také ve střední a na jižní Moravě.185 Utváření maďarské menšiny na našem území lze rovněž sledovat v souvislosti se vznikem Československa v roce 1918, kdy začali přicházet do Prahy i jiných větších měst Maďaři ze Slovenska i Podkarpatské Rusi. Podle výsledků sčítání obyvatelstva z roku 1921 tvořilo maďarskou menšinu 7 tisíc osob maďarské národnosti. Výrazný příliv Maďarů do Československa nastal po druhé světové válce. Tento příliv byl ovlivněn především snahou rozptýlit koncentraci maďarské menšiny na Slovensku, a proto byli Maďaři nuceně vysídleni do Čech do oblastí, kde zaplňovali prázdná místa po odsunutých Němcích. Podle kvalifikovaných odhadů se mělo jednat až o 45 tisíc osob.186 Mnozí se v českých zemích usídlili na trvalo, ovšem řada z nich se po zmírnění poválečných restrikcí zaměřených vůči maďarskému etniku vrátila po několika letech opět na Slovensko. Ve statistickém zpracování při sčítání obyvatel se tato násilná migrace výrazněji neprojevila, výsledky sčítání z roku 1950 hovoří o 13 201 osobách, které se hlásily k maďarské národnosti. Nejvyššího početního nárůstu zaznamenalo maďarské etnikum dle oficiálních statistik při sčítání obyvatelstva z roku 1991, kdy bylo zaznamenáno 19 932 osob maďarské národnosti, což představovalo 0,2% obyvatelstva tehdejšího Československa. V následujících letech lze pozorovat výrazný pokles počtu obyvatel maďarské národnosti. V letech 2001 se počet
183
ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě: Encyklopedická příručka. Praha: Ivo Železný, 1994. s. 57-
58 184
SULITKA, Andrej: Národnostní menšiny v České republice. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. s. 63 185 Rusínská národnostní menšina. Vláda ČR (c) 2009-2012. Dostupné: http://web2006.vlada.cz/cz/pracovni-aporadni-organy-vlady/rnm/mensiny/rusinska-narodnostni-mensina-16151/ 186 SULITKA, Andrej: Národnostní menšiny…, s. 60
75
propadl o téměř pět tisíc (14 672) a podle předběžných výsledků z roku 2011 dokonce jen 9 049. Příslušníci maďarské menšiny žijí v současnosti rozptýleně po celém území České republiky, největší zastoupení mají v Severočeském a Moravskoslezském kraji, v Praze, následuje kraj Plzeňský, Východočeský, Jihomoravský a Jihočeský. Zastřešující organizací aktivit maďarské národnostní menšiny u nás je Svaz Maďarů žijících v českých zemích, který byl založen v roce 1990 v Praze a pomáhá k rozvoji plnohodnotného společenského i kulturního života maďarské menšiny u nás.
5.6
Migrace a nové etnické skupiny
Pod pojmem migrace rozumíme stěhovaní obyvatelstva z místa na místo, z jedné země do druhé. Jedná se o záležitost starou jako lidstvo samo (židovské hledání země zaslíbené, migrující tlupy sběračů a lovců za potravou a dle ročního období atp.), stejně jako další související jevy – emigrace (opuštění země původu a přestěhování do jiné země) a imigrace (opakem emigrace, velmi často označováno jako přistěhovalectví, usazování obyvatel přicházející z jiných krajů, států). Odhaduje se, že asi 2% světové populace jsou neustále v pohybu, tedy migrují odněkud někam nebo jsou na útěku. Mimo svou mateřskou zemi, jejíž mají občanství nebo se tam narodili, žije cca 125 milionů lidí a každý rok přibývají další 4 miliony. 187 Důvody pro opuštění rodného kraje bývají rozmanité, nejčastěji se setkáváme z důvody náboženskými, rasovými, politickými, ekonomickými (touha po lepší životní úrovni, vzdělání). Právě ekonomicky motivovaná migrace, podmíněná především výraznými rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi, je v současnosti hlavní příčinou migrujícího obyvatelstva. Česká republika zůstává i přes tato konstatování národnostně homogenním státem, kde národnostní menšiny tvoří přibližně 5% obyvatelstva. Je to dáno především historickými příčinami – holocaustem, odsunem Němců z tzv. Sudet, desítky let trvajícím komunistickým režimem izolující obyvatelstvo od okolního světa i rozpadem Československa na dva samostatné státy. Po roce 1989 se Česká republika stala v převážné míře tranzitní zemí, přes 187
ŠIKLOVÁ, Jiřina: Připravme se na cizince. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. s. 39
76
kterou přecházelo migrující obyvatelstvo dál na Západ do ekonomicky vyspělejších zemích, do Německa, Švýcarska, Rakouska aj. Jednalo se především o migranty z Rumunska a občany bývalé Jugoslávie, zejména Bosny a Hercegoviny. V posledních letech se tento trend mění a Česká republika se stává zemí imigrační, cílovou. Svědčí o tom mimo jiné statistiky z let 2006-2008, kdy Česká republika zaznamenávala dynamicky vysoké meziroční přírůstky zejména ekonomicky motivované migrace.188 Od roku 2009 lze sledovat potupný pokles přílivu nových cizinců, který je vysvětlován především současnou světovou ekonomickou krizí. Cizince v České republice je možné rozdělit do dvou hlavních skupin. První tvoří ti, kteří již získali české státní občanství (a tudíž se neobjevují nadále jako cizinci v oficiálních statistikách), a ti, kteří české občanství dosud nemají a případně o něj ani neusilují. Velké množství cizinců zde ovšem žije také nelegálně a jejich počty lze jen obtížně odhadnout. Odhady hovoří o desetitisících až statisících, některé udávají počet srovnatelný s počtem cizinců, kteří jsou v České republice legálně (cca půl milionu).189 Početně nejvýznamnější skupiny cizinců pobývajících v České republice se dlouhodobě nemění a jsou tvořeny především občany pěti zemí, a to Slovenska, Polska, a z tzv. třetích zemích (zemí mimo EU) se jedná o občany Ukrajiny, Vietnamu a Ruska. S výraznějším odstupem poté následují občané Moldávie, USA a Mongolska.190 Největší podíl cizinců žije v Praze, kde činí až 10% obyvatelstva hlavního města. Mezi nové etnické menšiny můžeme po roce 1989 považovat např. výrazně početně zastoupenou vietnamskou komunitu a komunitu muslimskou.
188
V roce 2005 Česká republika evidovala celkem 278 312 cizinců s povoleným pobytem, během následujících tří let počet cizinců vzrostl téměř o 160 tisíc a na konci roku 2008 dosáhl počtu 438 301 osob s přechodným či trvalým pobytem. K 31.12. 2010 V České republice legálně pobývalo 425 301 cizinců. Zdroj: Usnesení vlády České republiky ze dne 4. ledna 2012 č. 6 k Postupu při realizaci aktualizované koncepci Koncepci integrace cizinců – Společné soužití v roce 2012. Dostupné:http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/0E0030F05E/$File/USNESEN%C3%8D_VL%C3%81DY_%C4 %8CR_ze_dne_4.1.2012_%C4%8D._6_k_Postupu_p%C5%99i_realizac.pdf 189 BABICKÁ, Karolína: Cizinci v České republice. In: SCHEU, Harald Christian (ed.): Migrace a kulturní konflikty. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011. ISBN 978-80-8728407-0 s. 180 190 tamtéž
77
Tabulka č. 3: Cizinci podle státního občanství zastoupeni nejpočetněji v jednotlivých krajích ČR (stav k 31. 12. 2010)
Zdroj: Český statistický úřad, www.cszo.cz
Literatura
ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-285-8 ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-648-9 ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě: Encyklopedická příručka. Praha: Ivo Železný, 1994. ISBN 80-7116-375-9 GABAL, Ivan a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě: Konflikt nebo integrace. 1. vyd. Praha: G plus G, 1999. ISBN 80-86103-23-4 SCHEU, Harald Christian (ed.): Migrace a kulturní konflikty. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011. ISBN 978-80-8728407-0 78
PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001. ISBN 8085924-33-1 NEČAS, Ctibor: Romové v Čechách a na Moravě (1740-1945) Brno: Matice moravská, 2005. ISBN 80-86488-20-9 NEČAS, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. 5. dopl. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. ISBN 80-244-0497-4 PAVELČÍKOVÁ, Nina: Romové v českých zemích v letech 1945-1989. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. ISBN 80-86621-07-3 ZILYNSKYJ, Bohdan: Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1918-1945 (1994). Praha: X – Egem, 1995. ISBN 80-85395-90-8 STANĚK, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948-1989. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. ISBN 80-85241-29-3 BORÁK, Mečislav: Historie a současnost československo-polských vztahů a polská menšina v Československu v zrcadle polského tisku na Těšínském Slezsku v letech 1989-1992. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2011. ISBN 978-80-7248-5734 KOVÁČ, Dušan: Dějiny Slovenska. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-099-9
Elektronické zdroje
www.rommuz.cz (Muzeum romské kultury) www.jewishmuseum.cz (Židovské muzeum v Praze) www.holocaust.cz www.cszo.cz (Český statistický úřad) http://web2006.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/historie-asoucasnost-rady-15074/ (Vláda ČR, Rada vlády pro národnostní menšiny)
79
http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-1948-1989 Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 [online] (Československo – Stát Čechů a Slováků a národnostních menšin)
Kontrolní otázky
1) Které významné mezníky vedly ke změně národnostních poměrů v 20. století v Československu a České republice? 2) Jaká národnostní menšina je v současné době v České republice nejvíce početně zastoupena? 3) Dokážete vyjmenovat autochtonní menšiny Československa? 4) Popište situaci národnostních menšin v předválečném Československu. 5) Dokážete vysvětlit rozdíly mezi pojmy migrace – imigrace – emigrace?
80
6 Základy právní ochrany menšin
Klíčová slova Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin, Evropská charta regionálních či menšinových jazyků, bilaterální smlouvy, Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, menšinový zákon
Rámec právní ochrany postavení menšin v České republice je rozvíjen ve dvou stupních. Je tvořen jednak mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a vnitřními legislativními opatřeními, které tento rámec dotváří.
6.1
Mezinárodní právní rámec ochrany menšin
Práva národnostních menšin z mezinárodního pohledu upravují především dva dokumenty Rady Evropy. Jedná se o Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin a Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků, kterou Česká republika ratifikovala v roce 2006. Charta zavazuje státy k přijetí opatření na ochranu regionálních či menšinových jazyků, které současně definuje, a na ochranu práva občanů tyto jazyky užívat např. při styku s úřady, ve školách a v médiích. Co se týče Rámcové úmluvy o ochraně národnostních práv, ta byla Českou republikou ratifikována v roce 1997. Úmluva stanovuje základní principy zacházení s národnostními menšinami, přičemž se snaží o vyvážení poměru mezi ochranou lidských práv na jedné straně a zachování státní suverenity na straně druhé. Současně zavazuje státy, aby zajistily ve svých vnitrostátních právních předpisech nejen ochranu národnostních menšin jako celku, a také práva a svobody příslušníků těchto menšin, která jsou úmluvou prohlášena součást
81
mezinárodní ochrany lidských práv, což znemožňuje státům obvinění z vměšování se do jejich vnitřních záležitostí. Legislativa Evropské unie práva národnostních menšin zvlášť neupravuje. Jednou z mála oblastí, která se práv příslušníků národnostních menšin dotýká a která je legislativou Evropské unie upravována, je zásada nediskriminace. Ochrana před diskriminací a podpora rasové a etnické rovnosti je explicitně obsažena ve Směrnici EU č. 2000/43/ES, jíž se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ.191 Právní ochrana národnostních menšin zaujímá významné místo rovněž v bilaterálních smlouvách České republiky a sousedních států, v nichž se závazky vztahují k postavení slovenské, německé, polské národnostní menšiny. Jedná se kupř. o Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci (zákon č. 235/1993 Sb.), Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Polskou republikou o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci (zákon č. 416/1992 Sb.), Dohoda mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Polské republiky o kulturní a vědecké spolupráci, anebo Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (zákon č. 521/1992 Sb.)
6.2
Ochrana práv menšin v legislativě České republiky
Ochrana menšinových práv v České republice je zakotvena v následujících dokumentech. Předně se jedná se o Ústavu České republiky (zákon č. 1/1993 Sb.) a Listinu základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.), která je součástí českého ústavního pořádku. Listina základních práv a svobod zaručuje všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku rodu nebo jiného postavení (čl. 2 odst. 1). Současně stanovuje, že každý má právo se svobodně rozhodnout o své národnosti a
191
Zpráva o situaci národnostních menšin za rok 2001. Úřad vlády České republiky, Rada vlády pro národnostní menšiny, s. 15
82
že se zakazuje jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřujícího k odnárodňování (čl. 3 odst. 2). Práva národnostních a etnických menšin blíže specifikuje hlava třetí, v níž se výslovně hovoří o tom, že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Kromě toho Listina základních práv a svobod zaručuje občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Další práva příslušníků národnostních a etnických menšin jsou uvedena v článku 25 odst. 2, kde je zaručeno právo na vzdělání v jejich jazyku, právo užívat jejich jazyka v úředním styku, právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. Tato práva jsou konkrétně rozvedena v tzv. menšinovém zákoně (zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů). Menšinový zákon upravuje práva příslušníku národnostních menšin a působnost ministerstev, jiných správních úřadů a orgánů územních samosprávních celků ve vztahu k nim. Přináší vymezení základních pojmů, jako je národnostní menšina (což nezahrnuje ani Rámcová úmluva o ochraně národnostních práv, viz výše) či příslušník národnostní menšiny, tedy pojmů, jejichž bližší vysvětlení postrádáme v mnoha právních úpravách. V pojetí menšinového zákona se národnostní menšinou rozumí: společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.192 Důvodová zpráva k výše uvedenému zákonu vyjmenovává národnostní menšiny žijící na území České republiky, kterými jsou menšiny: bulharská, chorvatská, maďarská, německá, polská, rakouská, romská, rusínská, ruská, řecká, slovenská a ukrajinská. Dále je v této zprávě uvedeno, že na území České republiky žijí i další etnické a národnostní skupiny, avšak nejedná se o menšiny, neboť jejich příslušníci nejsou občany České republiky – jde např. o Vietnamce, či Rumuny.193 Jako příslušník národnostní menšiny je v menšinovém zákoně charakterizován občan České
192
§ 2 odst. 1 zákona č. 273/2001 Sb, o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů TOMÁŠKOVÁ, Petra: Právní rámec problematiky migrantů a menšin. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. s. 33 193
83
republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován z a příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.194 Zákon současně stanovil, že vláda zřizuje jako svůj poradní a iniciační orgán pro otázky týkající se národnostních menšin a jejich příslušníků – Radu vlády pro národnostní menšiny a vymezil její působnost (§ 6 odst. 3, 4, 5). Zákon také stanovil zmocnění vládě, aby nařízením stanovila podmínky a způsob poskytování dotací na aktivity národnostních menšin.195
6.3
Orgány pro záležitosti národnostních menšin v České republice
V rámci ústřední orgánů, otázkami národnostních menšin se v Poslanecké sněmovně zabývá stálý Podvýbor pro národnostní menšiny Výboru petičního. Jeho jednání se jako hosté zúčastňují také zástupci jednotlivých národnostních menšin. V rámci Senátu se otázkám národnostních menšin věnuje Výbor petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu. Jako pracovní a
poradní orgán vlády České republiky byl ve smyslu § 6 odst. 3
menšinového zákona zřízena Rada vlády pro národnostní menšiny. Členy Rady jsou na jedné straně zástupci ministerstev (Ministerstvo financí, Ministerstvo kultury, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo zahraničních věcí), dále zástupce Kanceláře prezidenta republiky, zástupce kanceláře Veřejného ochránce práv a zmocněnec vlády pro lidská práva, na druhé straně zástupci jedenácti národnostních menšin -bulharské, chorvatské, maďarské, německé, polské, romské, rusínské, ruské, řecké, slovenské a ukrajinské.196 Dalším specifickým poradním a pracovním orgánem vlády je také Rada vlády pro záležitosti romské komunity, která primárně napomáhá integraci Romů do společnosti. Zástupci národnostních menšin mají podobně jako v poradních orgánech vlády své zastoupení v poradním sboru Ministerstva kultury pro národnostní kulturu, ale také v poradním sboru 194
§ 2 odst. 2 zákona č. 273/2001 Sb, o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů Zpráva o situaci národnostních menšin za rok 2001. Úřad vlády České republiky, Rada vlády pro národnostní menšiny, s. 15 196 Zpráva o situaci národnostních menšin za rok 2001. Úřad vlády České republiky, Rada vlády pro národnostní menšiny, s. 26 195
84
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pro národnostně menšinové školství.197 Dočinění s otázkou národnostních menšin má rovněž Veřejný ochránce lidských práv i Prezident republiky, který komunikuje s představiteli organizací národnostních menšin.198 Na úrovni veřejné správy platí v souladu s ustanovením § 17 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích ve znění pozdějších předpisů, že v obci, v jejímž územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 10 % občanů hlásících se k národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny. Obdobně, dle § 78 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, se v kraji, v jehož územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 5 % občanů hlásících se k jiné národnosti než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny.199
Literatura
ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-648-9 Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2010. Úřad vlády České republiky, Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny. Praha 2011 Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2001. Úřad vlády České republiky, Rada vlády pro národnostní menšiny. Praha 2002 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Zákon č. 273/2001 Sb, o
právech příslušníků národnostních menšin a o změně
některých zákonů http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/yyborysamospravy/vybory-samospravy-16055/
197
tamtéž, s. 29 tamtéž, s. 30 199 http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/yybory-samospravy/vybory-samospravy16055/ 198
85
Kontrolní otázky
1) Dokážete vyjmenovat základní dokumenty mezinárodního práva, které ovlivňují ochranu menšin v České republice? 2) Který zákon se výlučně týká ochrany menšin na našem území? 3) Jak je definována národnostní menšina v českém právním rámci? 4) Znáte některé ústřední orgány, které se věnují problematice menšin u nás?
86
Závěr
V předložené studijní opoře věnující se problematice menšinových skupin se posluchači měli možnost seznámit s obecnými teoretickými východisky etnické teorie jako takové a základním pojmoslovím, které je s touto problematikou spojeno. Právě pojmosloví se stává v problematice menšinových skupin velkým úskalím, neboť vysvětlení jednotlivých základních pojmů existuje nepřeberné množství. Jak jsme si ukázali na příkladu pojmu menšina, shoda na všeobecné, univerzální definici nebyla dosud nalezena, ačkoli proběhly mnohé pokusy na akademické půdě i na půdě mezinárodních organizací. Důraz byl rovněž položen na vysvětlení modelových vztahů mezi státy i na vysvětlení etnického složení Evropy. Poukázáno bylo rovněž na trend posledních desetiletí, který zahrnuje nebývalý zájem o etnické skupiny, které do dnešní moderní, globalizací zatížené společnosti navrací pocit jedinečnosti a osobitosti. Velká pozornost byla dále upřena nejen na historický exkurz do národnostního složení Československa se všemi výraznými mezníky, které měly zásadní vliv na jeho proměnu, ale také na národnostní složení Československa a České republiky, které prošlo výraznou změnou po roce 1989, resp. po roce 1993. Prostor byl věnován charakteristice i vývoji vybraných národnostních menšin včetně nástinu jejich základní právní ochrany. Všem posluchačům i zájemcům o toto téma přejeme, aby jim poznatky a informace výukové opory sloužily ku prospěchu při studiu. Je však důležité neopomenout rozvíjet poznatky a zajímat se o nové informace z této oblasti, která se stále dynamicky rozvíjí.
87
Použitá a doporučená literatura
1) BAAR, Vladimír: Národy na prahu 21. století: Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava: Tilia, 2002. ISBN 80-86101-66-5 2) BOLAFFI, Guido, BRACALENTI, Raffaele, BRAHAM, Peter, GINDRO, Sandro (eds.): Dictionary of Race, Ethnicity and Culture. London: SAGE Publications, 2003. ISBN 0-7619-6899-7 3) BORÁK, Mečislav: Historie a současnost československo-polských vztahů a polská menšina v Československu v zrcadle polského tisku na Těšínském Slezsku v letech 1989-1992. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2011. ISBN 978-80-7248-5734 4) BROUČEK, Stanislav a kol.: Základní pojmy etnické teorie. Český lid, 1991, r. 78, č. 4, s. 237-25 5) ERIKSEN, Thomas Hylland: Etnicita a nacionalismus. Praha:SLON, 2012. ISBN 978-7419-053-7 6) FOREJTOVÁ, Monika: Mezinárodněprávní ochrana menšin. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2002. ISBN 80-7082-843-9 7) GABAL, Ivan a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě: Konflikt nebo integrace. 1. vyd. Praha: G plus G, 1999. ISBN 80-86103-23-4 8) GAUß, Karl-Markus: Vymírající Evropané. Praha: Vitalis, 2003. ISBN 80-7253-122-0 9) HROCH, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody: Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: SLON, 2009. ISBN 978-80-7419-010-0 10) KAJANOVÁ, Alena – URBAN, David – DAVIDOVÁ, Eva –– ELICHOVÁ, Markéta: Sociální práce s etnickými a menšinovými skupinami: Etnické, marginální a rizikové skupiny. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2009. ISBN 978-80-7394-181-9
88
11) KOVÁČ, Dušan: Dějiny Slovenska. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-099-9 12) MACHÁČOVÁ, Jana – MATĚJČEK, Jiří (eds.) Národnostní menšiny a jejich sociální pozice ve střední Evropě: Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 5.-6.10.1999 ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea, 1999. ISBN 80-86224-10-4 13) NAIMARK, Norman M.: Plameny nenávisti: Etnické čistky v Evropě 20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. s. 9 ISBN 80-7106-751-2 14) NEČAS, Ctibor: Romové v Čechách a na Moravě (1740-1945) Brno: Matice moravská, 2005. ISBN 80-86488-20-9 15) NEČAS, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. 5. dopl. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. ISBN 80-244-0497-4 16) PAVELČÍKOVÁ, Nina: Romové v českých zemích v letech 1945-1989. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. ISBN 80-86621-07-3 17) PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001. ISBN 8085924-33-1 18) PETRÁŠ, René – PETRŮV, Helena – SCHEU, Harald Christian (eds.): Menšiny a právo v České republice. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2009. ISBN 978-80-87284-00-1 19) SCHEU, Harald Christian: Ochrana národnostních menšin podle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-632-5 20) SCHEU, Harald Christian (ed.): Migrace a kulturní konflikty. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011. ISBN 978-80-8728407-0 21) SIROVÁTKA, Tomáš (ed.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2791-6 22) SOUKUPOVÁ, Blanka a kol: Úvod do antropologie etnických menšin. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 14-15 ISBN 978-80-8739817-3 89
23) STANĚK, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948-1989. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. ISBN 80-85241-29-3 24) ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita etnických menšin: Možnosti zachování a revitalizace. 2.vyd. Praha: SLON, 2009. ISBN 978-80-86429-83-0 25) ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě: Encyklopedická příručka. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Ivo Železný, 1994. ISBN 80-7116-375-9 26) ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-285-8 27) ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.) : Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-648-9 28) ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír (eds.): Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. ISBN 97880-7325-126-0 29) WINKLER, Jiří a PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-164-1 30) ZILYNSKYJ, Bohdan: Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1918-1945 (1994). Praha: X – Egem, 1995. ISBN 80-85395-90-8
Další zdroje 31) www.rommuz.cz (Muzeum romské kultury) 32) www.jewishmuseum.cz (Židovské muzeum v Praze) 33) www.holocaust.cz 34) www.fzo.cz (Federace židovských obcí ČR) 35) http://www.landesversammlung.cz/ (Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) 90
36) www.kulturverband.com (Kulturní sdružení občanů německé národnosti v ČR) 37) www.drom.cz (Drom, romské středisko Brno) 38) www.polonica (Kongres Poláků v České republice) 39) www.cszo.cz (Český statistický úřad) 40) www.migraceonline.cz 41) www.mezikulturnidialog.cz 42) www.cizinci.cz 43) http://web2006.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/historie-asoucasnost-rady-15074/ (Vláda ČR, Rada vlády pro národnostní menšiny) 44) http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-1948-1989 Slovníková příručka k čs. dějinám 1948-1989 (Československo – Stát Čechů a Slováků a národnostních menšin)
91
