Obyčejové právo a meziválečná právní věda

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva

Diplomová práce

Obyčejové právo a meziválečná právní věda Jakub Sláma

Akademický rok 2014/2015

„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Obyčejové právo a meziválečná právní věda zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“

V Hradci Králové dne 23. června 2015

Jakub Sláma

-2-

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat Mgr. et Mgr. Nadě Štachové, Ph.D. za cenné rady a konstruktivní připomínky při zpracování této práce. Dále děkuji svým rodičům, kteří nemalou měrou přispěli ke všemu, čeho jsem v ţivotě dosáhl.

-3-

Abstrakt Tato práce se věnuje obyčejovému právu, jeho postavení a úloze v československé meziváleční právní vědě. Přestoţe se lze mnohdy setkat s tvrzením, ţe obyčejové právo na našem území zaniklo s účinností rakouského občanského zákoníku, můţeme najít jeho projevy a odkazy na něj i v dnešní době. Těţištěm práce je období mezi světovými válkami. První část poloţí nutný teoretický základ potřebný k porozumění obyčejovému právu jako funkčnímu celku, který bude následně propojen s konkrétními odkazy československého právního řádu na právní obyčeje. Prostor je věnován i teoretikům, kteří mají odlišný pohled na funkci tohoto pramene práva. Hlavním pramenem je dobová literatura doplněná judikaturou nejvyšších soudů. Abstract This work describes a customary law, its position and role in Czechoslovakian Law Science in the period between wars. Even though it is often stated that the customary law in our country ceased with the establishment of the Austrian Civil Code, we can still find citations and links to it today. The focus of this work is the period between the world wars. The first part is laying the essential theoretical basis required to correctly understand the customary law as a functional unit, which will then be consequently linked with the actual links to Czechoslovakian laws and legal customs. Part of the study is dedicated to theorists, who have a different opinion on the function of the law and whose main source of the law is contemporary literature supplemented by a jurisprudence of the High Court.

-4-

Klíčová slova Československo, občanské právo, obyčejové právo, právní obyčej, ústavní právo, zvyk. Key words Czechoslovakia, Civil Law, Customary Law, Legal Ordinance, Constitutional Law, Custom

-5-

Obsah Seznam pouţitých zkratek .............................................................................................. - 8 1.

Úvod........................................................................................................................ - 9 -

2.

Právní obyčej ........................................................................................................ - 12 2.1.

Definice obyčeje ........................................................................................... - 12 -

2.2.

Odlišení právního obyčeje a zvyklosti .......................................................... - 15 -

2.3.

Pohled teoretiků meziválečného období ....................................................... - 16 -

2.3.1.

František Weyr ...................................................................................... - 16 -

2.3.2.

Július Virsík .......................................................................................... - 19 -

2.4. 3.

4.

Právně-politický konflikt zákona a obyčejového práva ........................................ - 25 3.1.

Kompetentnost zákonodárce ......................................................................... - 25 -

3.2.

Pruţnost práva ............................................................................................... - 26 -

3.3.

Obyčej contra legem ..................................................................................... - 26 -

Situace po vzniku Československa ....................................................................... - 28 4.1.

Právní úprava na území Slovenska ............................................................... - 31 -

4.1.1.

Aplikace obyčejového práva ................................................................. - 33 -

4.1.2.

Recepce právního obyčeje v uherské části ............................................ - 34 -

4.2. 5.

Shrnutí ........................................................................................................... - 22 -

Shrnutí právních poměrů v Československu ................................................. - 35 -

Obyčejové právo v československé ústavě ........................................................... - 37 5.1.

Změny ve slovenské části republiky ............................................................. - 39 -

6.

Obyčejové právo ve správním právu .................................................................... - 41 -

7.

Obyčejové právo v občanskoprávních a obchodněprávních vztazích ................... - 44 7.1.

Obecný občanský zákoník ............................................................................ - 44 -

7.2.

Obecný zákoník obchodní ............................................................................. - 49 -

7.3.

Vládní návrh občanského zákoníku 1937 ..................................................... - 51 -

7.3.1.

Nutnost kodifikace ................................................................................ - 51 -

7.3.2.

Formální zakotvení obyčejového práva ve VnOZ ................................ - 52 -

7.3.3.

Pruţnost obyčejových norem ................................................................ - 54 -

7.3.4.

Odkazy VnOZ na právní obyčej ........................................................... - 56 -

-6-

7.3.5.

VnOZ a zvykové právo ve slovenské části ........................................... - 57 -

7.3.6.

Shrnutí ................................................................................................... - 58 -

8.

Mezinárodní obyčejové právo na vnitrostátní úrovni ........................................... - 60 -

9.

Závěr ..................................................................................................................... - 63 -

10.

Seznam pouţitých zdrojů .................................................................................. - 64 -

10.1.

Monografie ................................................................................................ - 64 -

10.2.

Elektronické zdroje ................................................................................... - 67 -

10.3.

Periodika ................................................................................................... - 69 -

10.4.

Legislativa ................................................................................................. - 70 -

10.5.

Judikatura .................................................................................................. - 71 -

-7-

Seznam použitých zkratek

ABGB

Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie

c. ř. š.

Zákon č. 113/1895 z.ř., o soudních řízeních v občanských rozepřích právních

NSS

Nejvyšší správní soud

OZO

Zákon č. 1/1863 z.ř., jímţto se uvádí zákonník obchodní

o. z. o.

Zákon č. 946/1811 z.ř., obecný zákoník občanský

recepční norma

Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého.

Tripartitum

Tripartitum

opus

iuris

consuetudinarii

incliti

Hungariae partiumque adnexarum VnOZ

Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937

-8-

regni

1. Úvod „Texty skýtaly vţdy větší jistotu o určitém právním poměru, neţli obyčejné právo, jehoţ sama existence mohla býti napadána. Proto se také ve všech civilisovaných státech rozvíjelo právo psané na úkor práva obyčejového, jeţ postupně kodifikováno a tím nahrazováno právem psaným.“1 Tématem mé práce je období první československé republiky a hledání obyčejových pramenů práva v této nedávné, přesto pro moderního právníka trochu neznámé době. Ne snad v tom směru, ţe by nevěděl o měnové reformě či únorové ústavě, ona neznalost mnohdy spočívá v nevědomém zlehčování faktů, jeţ se právníkovi nejeví podstatnými a které při úvahách, nebo dokonce rozpravách, nezřídka opomíná. Mojí motivací zajisté není změnit globální způsob myšlení, ale poukázat na nepatrný střípek z historie našeho právního řádu, který hrál v české právní úpravě jiţ od jejího zrodu důleţitou úlohu, a na který leckdy zapomínáme. Tím je obyčejové právo, jeţ mělo v prvních letech existence Československa větší vliv, neţ je mu obecně přisuzován. „Posluchači (nejen) českých právnických fakult pohlíţí zpravidla na obyčej, nepsaný pramen […] práva, jako na kuriózní archaický jev, jehoţ studium není třeba přehánět, neboť do moderního práva nepatří.“2 Na následujících řádcích se pokusím odpovědět na otázku, zda obyčejové právo na našem území skutečně zaniklo s účinností rakouského občanského zákoníku z roku 1811, jak se můţeme dovědět z nejednoho zdroje. Budu postupně předkládat relevantní fakta, která pozornému čtenáři, jak věřím, pomohou zorientovat se v labyrintu právních pramenů prvorepublikové právní vědy a po jejichţ zpracování bude schopen objektivně posoudit pravdivost výše uvedené teze. Jsem si vědom skutečnosti, ţe 1

BUDNÍK, Josef. Povinnost československého soudce k aplikaci obyčejového mezinárodního práva. In: Soudcovské listy. Praha: Nákladem Svazu československých soudců, 1934, roč. 15, s. 277. 2 MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5., podstatně upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 186.

-9-

potvrzení nebo vyvrácení vlivu zvykového práva na utváření československého právního řádu nemusí majoritní většina právníků vnímat jako převratný objev, přesto se o to chci na akademické půdě pokusit, a tak přispět k prohloubení poznání prvorepublikové právní vědy, to vše v měřítku diplomové práce, přestoţe si uvědomuji, ţe by si téma zaslouţilo mnohem víc. Dostávám se k poslednímu motivačnímu faktoru, kterým pro mě je ucelené zpracování této problematiky. Budu vyuţívat výhradně teoretických metod, nejčastěji pak metody historické, nezbytně doplněné metodou logickou. Hojně vyuţiji komparace, a to ve třech rovinách. Srovnávat budu českou a slovenskou právní úpravu v rámci Československa, dále československou úpravu s novodobou českou úpravou a nejčastěji samotný obyčej s psaným zákonem – to vše za pomoci jazykového, logického, autentického a teleologického výkladu. První část práce bude převáţně teoretická, kdy se pokusím vysvětlit podstatu právního obyčeje, rozdíly oproti zvyklostem a uvedu základní přístupy k právnímu obyčeji jako prameni práva. Zdaleka ne všichni teoretici mu totiţ toto postavení přiznávají. Kromě dalších právníků vyzdvihnu především přístup Františka Weyra a Júlia Virsika. Kromě toho, ţe Weyra povaţuji za nejvýznamnějšího teoretika své doby u nás a Virsik byl známou osobností slovenské scény, vybral jsem oba proto, ţe mají vzájemně opačný přístup k obyčejovému právu. Dalším důvodem je symbolické zastoupení Čecha a Slováka, jako občanů jednotného státu. Kromě teoretického základu uvedu i konkrétní případy, jak docházelo k aplikaci obyčejů. Další část práce bude historickým exkurzem do doby ČSR, který nám pomůţe zorientovat se v nejvýznamnějších událostech, které měly vliv na existenci jednotného československého státu. Jednotlivé historické události se samozřejmě budou prolínat celou prací, jejich těţiště však bude zde. Prvním československým zákonem byla tzv. recepční norma (viz níţe), která pro nás bude přechodem k poslední části, kde se budu věnovat jednotlivým

- 10 -

právním odvětvím a vlivu právního obyčeje na jejich utváření. Z veřejného práva se zaměřím na právo ústavní a správní, jeţ povaţuji z pohledu normotvorby a právní teorie za nejdůleţitější. Hlavní pozornost jsem se dále rozhodl věnovat soukromému právu, které vţdy bylo pro běţného člověka nejbliţší a nejvíce ovlivňovalo jeho kaţdodenní záleţitosti. Závěrem se chci krátce zaměřit na aplikaci mezinárodního obyčeje na vnitrostátní úrovni, a to především pro dokreslení situace, coţ by mělo napomoci získání všeobecnému rozhledu. Čtenář tak po přečtení práce získá přehled o teoretických základech obyčejového práva za ČSR, včetně základní znalosti neznámějších přístupů, a měl by být sám schopen posoudit vliv obyčejového práv v československém právním řádu a jednotlivých právních odvětví. Co se týče struktury jednotlivých kapitol, z důvodů, které později uvedu, jsem se rozhodl zaměřit se převáţně na právní poměry v české části republiky. Kaţdou kapitolu uvedu obecnými informacemi o aktuálním tématu, aby čtenář získal přehled o analyzované problematice. Následovat bude samotný rozbor a stručné shrnutí, kde zhodnotím získané poznatky. Pokud to bude vhodné, věnuji v příslušných kapitolách jednu z podkapitol i poměrům ve slovenské části. Jsem si vědom skutečnosti, ţe situace na Slovensku by si zaslouţila mnohem rozsáhlejšího zpracování. Rozhodně ji nechci ignorovat nebo přehlíţet, pouze jsem se rozhodl primárně zaměřit na českou část, jeţ je mi o něco bliţší.

- 11 -

2. Právní obyčej Jelikoţ má moje práce teoreticko – historickou povahu, rád bych hned na začátku definoval pojem právního obyčeje, který je ústředním tématem dalších kapitol. I kdyţ by se mohlo zdát, ţe není nic jednoduššího neţ definovat tento prastarý a známý institut, opak je pravdou. Názory na povahu a funkci právních obyčejů se různí mezi samotnými teoretiky a také s vývojem právní nauky. Tato kapitola se bude věnovat definici právního obyčeje, jeho odlišením od zvyklostí a jeho funkcí. Pro jednodušší porozumění začnu autory moderních učebnic, přes něţ se dostanu k prvorepublikovým právníkům. Ti měli v zásadě jasno o tom, jak obyčej vznikl, věnovali se spíše jeho postavení jako pramene práva, kde je jeho síla a závaznost často zpochybňována. Právní obyčej obecně je nejstarším pramenem práva. Větší pozornost mu začala teorie práva věnovat v římském právu.3 Od dalších právních pramenů se liší tím, ţe vzniká spontánně, nezávisle na vůli zákonodárných orgánů. Takto vzniklé pravidlo chování přijme společnost za své aţ do té míry, ţe ho uznají a vynucují státní autority. Obecně se právních obyčejů uţívalo nejvíce ve starších nebo jednodušších právních řádech, s rozmachem právní vědy jeho vliv v zásadě spíše upadal. „Primitive law is to a large extent based on such customs, while with the progress of society they tend to be displaced by express legislation and by rules elaborated by lawyers.“4 2.1. Definice obyčeje Z novodobé právní teorie zde uvedu definici obyčeje profesora Boguszaka: „Předně

je

zapotřebí

určitého

dlouhotrvajícího

faktického

masového

uskutečňování určitého chování a tomu odpovídajícího povědomí o jeho zachovávání a závaznosti. Vyţaduje se dále určitost obyčeje, tj. moţnost víceméně 3

Blíţe k tomu DOSTALÍK, Petr. Právní obyčej jako pramen práva v právu římském. Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 12 s. [cit. 1. 5. 2015]. 4 VINOGRAFF, Paul. Common-sence in law. London : Williams and Norgate, [19--], s. 149.

- 12 -

konkrétně stanovit jeho obsah. Konečně – a to je nejdůleţitější – je zapotřebí, aby státní orgány aplikovaly obyčejová pravidla a aby se uplatňovalo státní donucení při jejich porušení.“5 Z této definice vyplývají dva základní znaky obyčeje, a to, ţe musí jít o zvyk dlouhodobě zaţitý (usus longaevus) a aplikovaný, včetně moţnosti státního donucení (opinio necessitatis). Právo obyčejové bývá mnohdy nesprávně zaměňováno za právo nepsané, zatímco normativní právní akty jsou označovány za právo psané. Takové rozlišení pochází z římské pravovědy, konkrétně to byl Justinian6, kdo prohlásil právo psané za zákon a právo nepsané za obyčej. Tato zjednodušující definice je však nepřesná, jelikoţ obyčej můţe být, a v praxi často bývá, součástí soukromé sbírky nebo obdobného díla, které sice nemá povahu normativního předpisu, ale ve skutečnosti k nim veřejnost, případně i státní orgány, vzhlíţí a povaţuje je za závazné, a to pro velikost či význam jejich autorů. Jako příklad si dovolím uvést Ius civile Papirianum či Ius civile Flavianum.7 Některé z obdobných děl měly být původně vydány formou zákona, ale z nejrůznějších důvodů k tomu nakonec nedošlo. Nejpodstatnějším dílem v tomto smyslu pro nás bude tzv. Tripartitum, ke kterému se však dostanu později. Významný československý politik a absolvent brněnských práv Václav Chytil tuto argumentaci podpořil pohledem z druhé strany, podle něj nelze ani zákon svazovat psanou formou. Jako příklad uvádí historická rozhodnutí panovníků, jejichţ projevy bylo třeba pokládat za závazné, třebaţe nebyly zachyceny písemně.8 Na konci své úvahy Chytil označuje podobné rozlišování (na právo psané a nepsané) za naprosto nahodilé, vnitřně pojmově neodůvodněné a naprosto neprávnické.9 Zajímavý je pohled Knappa, jednoho 5

BOGUSZAK, Jiří. Teorie práva. Praha: ASPI, 2003, s. 48. Podrobněji HEYROVSKÝ, Leopold; SOMMER Otakar; VÁŢNÝ Jan. Dějiny a systém soukromého práva římského. Vyd. 6. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 13. 7 Blíţe k tomu SALÁK Pavel; FRÝDEK, Miroslav. Materiální prameny římského práva a jejich vliv na vznik soukromých kodifikací. Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 3-7 [cit. 26. 4. 2015]. 8 Viz CHYTIL, Václav. Nepsané právo. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno: Nakladatelství Barvič a Novotný, 1930, roč. 13, s. 3-4. 9 Viz CHYTIL, op. cit., s. 5. 6

- 13 -

z nejvýznamnějších českých právníků 2. pol. 20. století, který ve své učebnici teorie práva dodává, ţe obyčejové právo je nakonec vţdy veřejnosti sdělováno psanou formou, především soudním rozhodnutím.10 A proto, i kdyţ ve své práci budu občas rozlišovat mezi právem psaným a právem obyčejovým, vţdy je třeba mít na paměti, ţe toto rozlišení, byť pro účely této práce v zásadě vyhovující, není objektivně zcela přesné. Pod psaným právem si tak nepředstavujme pouze zákon a obyčej automaticky neřaďme pod právo nepsané. Někteří právníci, k jejichţ pohledu se přikláním i já, povaţují právní obyčej za ţivelnou formu práva, která reaguje na aktuální společenské změny lépe a pruţněji, neţ normativní právní akty. Pokud se totiţ nějaké pravidlo stane nepotřebným, z pohledu obyčejového práva ztratí závaznost a vytvoří se právo nové. Na tuto situaci však zákonodárce zpravidla reaguje se zpoţděním, proto nezřídka nastávají situace, kdy je stále účinný předpis, ačkoli je jiţ nepotřebný a z pohledu společenského vývoje neaktuální. Tento přístup a pohled na zvykové právo je jistě opodstatněný, opět je však na místě dodat, ţe není zdaleka jediným, jelikoţ mnozí teoretici s ním nesouhlasí a svoje tvrzení jsou schopni podloţit hodnověrnými argumenty. Pokud jde o pouţívání obyčejů na našem území v současnosti, právní věda v zásadě jednotně dovoluje aplikaci tohoto pramene práva, avšak pouze secundum et intra legem, tedy v mezích zákona, kdy zákon sám, vědom si potřeby upravit situaci tímto způsobem, odkáţe na zvykové právo. Podobně tomu bylo i za dob první republiky (viz níţe). To je zásadní rozdíl od dřívějšího (historického) pojetí, kdy měl obyčej postavení praeter legem, tj. bylo moţné ho uţít, pokud zákon nestanovil něco jiného. Z toho plyne, ţe obyčej v dnešní době prakticky ztratil svoji závaznost a byl nahrazen psanými normativními předpisy. Toto tvrzení však opět nelze chápat absolutně, alespoň do té míry, ţe i dnes je nutné posuzovat určité skutečnosti podle aktuální společenské situace na základě obyčejového

10

Viz k tomu KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, 247 s.

- 14 -

práva (zde uvedu příklad Nejvyššího soudu ČR, který se snaţí sjednocovat soudní výklad pojmů, které je nutné posuzovat aktuálně a jejichţ význam se s časem mění), předně se pak domnívám, ţe se obyčej mnohdy můţe stát prvotním impulzem směrem k zákonodárci, aby normativně upravil určitou situaci. Můţeme si přestavit jakoukoli oblast společenského ţivota upravenou psanou zákonnou normou. Postupem času se pojmům uţívaným v tomto zákoně začne přisuzovat jiný význam, a to na základě změn a obecně přijímaných hodnot ve společnosti. Na situaci můţe reagovat soud, který při své rozhodovací činnosti definuje daný pojem a jehoţ definice se stane závaznou pro další státní orgány. Později při novelizaci má moţnost upravit po novu situaci i sám zákonodárce. V popsané situaci tak sice nedochází k aplikaci právních obyčejů, ale lze spatřovat jejich existenci ve společnosti a působení na zákonodárnou, případně soudní činnost. Uvedenou situaci lze názorně spatřit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který v nedávné době definoval mnoţství menší neţ malé11 v souvislosti s drţením omamných a psychotropních látek. Tento pojem není nikterak statický, ale mění se s časem, ve kterém je vykládán, a to podle významu přiřknutým aktuálním společenským vývojem.12 2.2. Odlišení právního obyčeje a zvyklosti Od právního obyčeje (tj. zvykového práva) je třeba důsledně odlišovat zvyklost, neboli usanci. Oba pojmy jsou si velmi podobné, avšak zvyklost postrádá jeden ze základních znaků obyčejového práva, jímţ je autoritativní donucení. Zvyklost je tak toliko návyk konat konkrétní věc určitým způsobem. Pokud tak činitel nekoná, nehrozí mu za to ţádný autoritativní postih. V případě, ţe by stejným způsobem porušil obyčejové právo13, byl by vystaven státnímu

11

Stanovisko NS ČR sp. zn. Tpjn 301/2013. Viz k tomu VICHEREK, Roman. Mnoţství větší neţ malé, aneb kolik je moţné drţet omamných a psychotropních látek pro vlastní potřebu. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 21. 7. 2014 [cit. 26. 4. 2015]. 13 rozuměj téţ zvykové právo 12

- 15 -

donucení.14 Toto rozlišení je třeba mít na paměti, je nezbytným ke správnému porozumění dalšímu textu. Zároveň NSS upozornil i na nutnost skutečně dlouhodobého uţívání. Pokud chybí aspekt dlouhodobosti, třebaţe je zvyk státně vynucovaný a sankciovaný, stále se jedná jen o zvyklost.15 V situaci, kdy bude zvláště třeba dbát důsledného rozlišení těchto pojmů, na to v textu znovu upozorním. 2.3. Pohled teoretiků meziválečného období Jak jsem uvedl výše, názory na význam a funkci obyčejového práva se měnily nejen s osobností interpreta, ale i s ohledem na dobu a aktuální vývoj právní nauky. Od této chvíle se jiţ definitivně přesunu do období mezi světovými válkami, kde leţí těţiště mé práce, a začnu se zabývat dobovou situací z pohledu tehdejších

právníků

a

celé

společnosti.

„Nejběţnější

formulace

znaků

[obyčejového práva] je taková, ţe tu budou normy rovnocenné zákonu, kdyţ určitý obyčej (chování) se vyskytuje v určitém kruhu lidí po drahnou dobu a je tu opinio necessitatis, t. j. přesvědčení, ţe jde o pravidlo závazné.“16 Důleţitým je rozdíl mezi normotvornými subjekty tvořícími právo. Zatímco zákonné právo je právem vydaným politickou autoritou, právo obyčejové je právem lidovým, na státě nezávislým, prýštícím z národního přesvědčení a dokonce právem mimostátním.17 2.3.1. František Weyr Z právních teoretiků si dovolím uvést na prvním místě dílo Františka Weyra, a to nejen proto, ţe se jedná o představitele fakulty18, kde mám i já tu čest 14

Viz k tomu např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. Rv I 6/24 (povinnost udrţovat chodník před nemovitostí je zvykem, právem nevynutitelným a tudíţ nesankciovatelným) nebo rozhodnutí NS ČR sp. zn. Rv I 794/21 (pojem „drahocených věcí“ je nutné vykládat objektivně, ne podle zvyklostí konkrétní společenské třídy). 15 Srovnej nález NSS č. 2080. 16 HÁCHA, Emil; HAVELKA, Jiří. Slovník veřejného práva československého. Svazek II., I aţ O. Brno: Polygrafie, 1932, s. 1043. 17 Viz CHYTIL, op. cit., s. 6. 18 František Weyr. Masarykova univerzita: Filozofická fakulta [online]. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, © 2001 [cit. 11. 4. 2015].

- 16 -

studovat, ale hlavně proto, ţe jde i v národním měřítku o natolik důleţitého právníka, ţe si rozhodně naši pozornost zaslouţí. František Weyr je v podstatě jediným představitelem brněnské právní školy, jemuţ se povedlo komplexně zformovat normativní filosofii. Jeho přínos je naprosto klíčový nejen pro naší právnickou fakultu, ale především poloţil základ pro následný rozvoj normativní teorie.19 Kromě funkce děkana právnické fakulty a rektora Masarykovy univerzity se Weyr významně zabýval vědeckou a později politickou činností.20 Z našeho pohledu je důleţité, jak Weyr nahlíţí na vztah teorie práva a sociologie s historií, jelikoţ ten odráţí jeho pohled na právní obyčej. Právní nauka by měla být ryzí, pozitivistická a oproštěna od subjektivních pocitů a hodnot, třebaţe jinak úctyhodných a ušlechtilých. Weyr nepovaţoval právní obyčej za pramen práva postavený na roveň normativním právním aktům. Pojmem obyčejové právo označoval skutečné chování lidí, které mělo mít asi stejný význam a právní relevanci jako právní cit nebo usance.21 „Obyčej je […] pramenem v tom smyslu, ţe ten, kdo chce za účelem aplikace správně interpretovati normu, která se odvolává na obyčej, musí tento obyčej znáti. S hlediska tohoto zdá se pak, ţe celá norma prýští z obyčeje jako pramene svého. Správnou jest však konstrukce jiná. Z obyčeje nemůţe se státi nikdy právo, kdyţ nepředpokládáme normu, která se na něj odvolává. Tato norma je nezbytným důvodem poznání, ţe obyčej (= určité chování) má býti.“22 Existence obyčeje je tak závislá a svou závaznost odvozuje od právní normy, jeţ vznikla jako úmysl zákonodárce. „Jeden normotvůrce musí býti podřízen druhému, v daném případě tvůrce norem obyčejových normotvůrci positivnímu.“23 Obyčej nemůţe tuto normu nijak měnit ani derogovat. „Positivní norma můţe delegovati obyčej ke 19

BANOVSKÝ, Robert. Norma a normativita v brněnské právní škole [online]. Brno, 2007 [cit. 5. 4. 2015]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 20 Blíţe k tomu ŠVADLENOVÁ, Martina. František Weyr (*25. 4. 1879 -+29. 6. 1951) . In:Akademický bulletin [online]. Praha: Akademie věd České republiky, 2010 [cit. 1. 5. 2015]. 21 Převzato od WEYR František. Základy filosofie právní, Brno: Nakladatel A. Píša – knihkupec, 1920, 244 s. 22 WEYR, Základy filosofie právní, op. cit. s. 98. 23 WEYR, František. Teorie Práva. Brno-Praha: Nakladatelství ORBIS, 1936, s 210 – 211.

- 17 -

tvorbě obyčejových norem po případě i k derogaci svého vlastního obsahu, ale nikoliv naopak, coţ znamená právě nadřízenost positivního práva ve srovnání s právem obyčejovým.“24 Podle Weyra platí to, co vysloví norma. S námitkami kritiků, kteří poukazovali na přílišný formalismus, se vypořádal s poukazem na skutečnost, ţe právní věda musí být ryzí a v tomto směru prosta vlivu dalších odvětví a skutečností či myšlenkových pohnutek, byť jinak ušlechtilých. Pokusy povýšit obyčej na formální pramen práva25 Weyr shledává v jádru nesmyslnými, leč pochopitelnými, kdyţ poukazuje na lidské myšlení, které se zabývá raději skutečnostmi neţ abstrakcemi. Takový pohled je jistě racionální a opodstatněný, zároveň mu však lze namítnout ignorování zásadního faktu, ţe právo je společenskou vědou,26 tedy odvětvím závislým na existenci a vývoji společnosti. Je tak otázkou, do jaké míry můţe být ona norma skutečně ryzí a oproštěna od všech vlivů společnosti. Jestliţe budeme právo chápat jako statický jev, který se nebude ohlíţet na okolnosti a vývoj prostředí, ve kterém se uplatňuje, vystačíme si s psaným zákonem. Pokud naopak připustíme fakt, ţe právo a společnost jsou na sobě vzájemně závislé, bude o mnoho snazší akceptovat právní obyčej jako znak a ukazatel společenského vývoje. Vše, co Weyr napsal o obyčeji, platí stejnou mírou o všech dalších skutečnostech, mimo půdu pozitivního práva, na které se právní řády odvolávají. „Tyto představy nesmí se však vydávati za právo, kdyţ současně přisuzujeme tutéţ vlastnost normám, vycházejícím od státu.“27 Za vrchol podobné roztrţitosti označuje Weyr dílo Ehrlicha28, podle kterého nelze najít opravdové právo v právních předpisech, nýbrţ v obyčejném ţivotě. Na příkladu pořízení pro případ 24

WEYR, Teorie Práva, op. cit. s. 211. Srovnej JELLINEK, Walter: Gesetz, Gesetzesanwendung und Zweckmässigkeitserwägung: zugleich ein System der Ungültigkeitsgründe von Polizeiverordnungen und -verfügungen ; eine staats- und verwaltungsrechtliche Untersuchung, Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1913, 375 s. 26 Právo je obecně pokládáno za společenskou vědu, třebaţe někteří právníci s tím nesouhlasí, jelikoţ zároveň vykazuje znaky přírodních věd. 27 WEYR, Základy filosofie právní, op. cit., s. 100. 28 Srovnej EHRLICH, Eugen: Grundlegung der Soziologie des Rechts, München : Verlag von Duncker & Humblot, 1913, 409 s. 25

- 18 -

smrti Ehrlich vysvětluje, ţe ani v tomto případě není rozhodující zákoník, ale pořizovatel by si měl vyjít mezi lidi a zjistit, jakým způsobem se skutečně závěti pořizují. Podle Weyra vychází toto myšlení z egoistických či altruistických pohnutek, tedy aby byl výsledek v souladu se zájmem interpreta, případně s jeho morálkou a mravním cítěním, které však v praxi nejsou v souladu s oním ryzím právem. Tento Weyrův přístup lze povaţovat za jeden ze základních pohledů na obyčejové právo. Ze stejných úvah vycházel i jiţ zmiňovaný profesor Chytil.29 2.3.2. Július Virsík Absolvent práv v Bratislavě, Július Virsík, se ve svých úvahách o novokantizmu v právní filosofii30 zabýval samotnou platností obyčejového práva, na které nazírá jako na plnohodnotné odvětví práva, který je přímo podřazeno pojmu „právo“. Je tak jeho součástí a je nutné na něj nahlíţet jako na druh práva, na který se tak automaticky musí vztahovat všechna pravidla platící pro právo, a to bez výjimek. Při této příleţitosti autor zároveň upozorňuje na, ve své době často mylný, význam pojmu obyčejového práva, jak mu ho připisovali doboví právníci, kdyţ zaměňovali, podobně jako dnes, pojem obyčejové právo za právo nepsané, a naopak právo psané za zákon. Takový pohled měl například Hexner či Somló.31 V předchozí kapitole jsem se problematikou psaného a nepsaného práva také zabýval, a to z hlediska formy, jakou bylo publikováno. Podle Virsíka však není rozhodující, zda je obsah práva daný zákonem, ale zda je normativita obsahu práva dána ústavněprávním předpisem, nebo ne. Například ustanovení článku 1 zákona č. 1/1863 z.ř.,32 jímţ se uváděl obchodní zákoník účinný do roku 1950, tak autor nepovaţuje za obyčejové právo, a to právě proto, ţe je zakotvené v obchodním zákoníku. K problematice obchodních zvyklostí a jejich vztahu 29

Podrobněji CHYTIL, op. cit. s. 1-26. VIRSÍK, Julius: Obyčajové právo a formálna definícia práva, In: Všehrd: list Spolku českých právníků Všehrd v Praze. Praha: Všehrd, 1933, roč. 15, s. 8. 31 Viz k tomu HEXNER, Ervin Paul. Zvykové právo v Československej republike, Bratislava: Kníhtlačiareň Ján Pocisk a spol., 1926, s. 3. 32 čl. 1: o věcech obchodních, pokud zákoník tento ţádného ustanovení neobsahuje, průchod mají obyčejové obchodní a, kdyţ těch není, obecné právo občanské 30

- 19 -

k obyčejovému právu se dostanu později. Obecně však z Virsíkova přesvědčení vyplývá, ţe zákonným odkazem na obyčej se tento stává nepsaným zákonem, coţ je v tomto případě pojem odlišný od obyčeje. Virsík tak přišel s jiným kritériem poznání obyčeje co by pramene práva. Za zamyšlení stojí úvaha, jak by posoudil situaci, pokud by obyčej odkazoval na ustanovení psaného zákona. Podle uvedené argumentace by pak musel být tento zákon povaţován za právní obyčej. Taková situace se dnes modernímu právníkovi jeví jako absurdní, ale moţná si ji lze představit na konci 19. století v Uherských zemích, kde psaný zákon rozhodně neměl primát nad právem zvykovým (viz níţe). Další otázkou, jíţ se autor zabývá, je, jak vůbec můţe na půdě práva vznikat normativní pravidlo chování, které svoji normativitu neodvozuje z ústavních předpisů. Jedním ze základních ústavních pravidel by totiţ měla být právě pravidla, která určují pravidla pro vznik zákonů v dané společnosti. Můţe tedy vzniknout platné normativní pravidlo, které nevychází z ústavního předpisu? Weyr33 se domnívá, ţe taková norma nemůţe vzniknout, resp. ţe tu vţdy musí být nějaký ústavní základ, na jehoţ základě obyčejové pravidlo vznikne. Jak se však domnívá Virsík, v takovém případě se nemůţe jednat o ryzí obyčej. Otázka tak stále zůstává stejná: „můţe, a jak můţe vzniknout právo mimo ústavní hierarchii norem, nebo dokonce proti ní?“34 Významný německý právník a filozof Max E. Mayer byl názoru, ţe obyčejové právo vzniká při soudní praxi, a to opakovaným soudním výrokem.35 S tímto výrokem však nelze souhlasit, alespoň ne bezvýhradně, jelikoţ soudce sám v našem kontinentálním systému právo netvoří, ale aplikuje. Musí tu tak existovat jakýsi obyčej uţ před samotným rozhodnutím, na jehoţ základě soudce rozhodne spor v souladu s touto normou. V případě, ţe by tomu bylo jinak, ad 33

Viz WEYR, Filosofie právní, op. cit. s. 98. VIRSÍK, op. cit. s. 10. 35 Viz MAYER, Max Ernst. Rechtsphilosophie. 2. vyd. Berlin: Verlag von Julius Springer, 1926, s. 60. 34

- 20 -

absurdum by tento postup vedl k absolutní libovůli soudce. Toho ale de jure nevede k rozhodnutí libovůle, nýbrţ potřeba aplikovat platné právo podle nejlepšího vědomí a svědomí. Virsík dále upozorňuje na další moţný přístup, podle něhoţ musí být před samotným sporem objektivně dané, která strana má pravdu a jak má soudce rozhodnout. Soud poté aplikací platného práva dojde k výsledku, který by mělo (alespoň teoreticky) být moţné předem očekávat. Kaţdý další arbitr pak podobný spor rozhodne podobně, pokud ne, musí se vypořádat s otázkou, proč tak neučinil. Opět se však nelze domnívat, ţe soudce nové právo stvořil – soudce aplikoval na základě platného práva jinou normu, ať uţ odvozující normativitu z ústavy, či z obyčejového práva. Dochází tak k závěru, ţe ani soudcovské právo není způsobilé spolehlivě odpovědět na otázku vzniku právního obyčeje. 36 Pokud se však právník nechce spokojit s vysvětlením, ţe vznik obyčejového práva je metajuristickou záhadou, nemůţe nechat otázku vzniku obyčeje nevyřešenou, a to ne jen pro vlastní uspokojení, ale především kvůli právní jistotě a správnému řešení v případě kolize psaného zákona a obyčeje. Domnívám se, ţe obecně lze připustit vznik právního obyčeje, byť pravidlo jeho vzniku není dáno ústavním předpisem. K takovému závěru mě vede pohled na právo jako na společenské odvětví, které je třeba přirozeně korigovat. Pokud zákonodárce není schopen společenský vztah přesvědčivě a včas upravit, zastoupí místo zákona obyčej, který není výsledkem vůle zákonodárce, ale kterému rozumím jako společenskému jevu. Jde o institut, který si společnost vytváří podle potřeby nezávisle na cílené normotvorbě. Také Virsík nabízí v závěru své práce jednoduché a účelné řešení. Právní norma má podle něj za účel uspořádat lidské jednání, a jakmile přestane normovat lidské chování, musí jako právní norma odpadnout, odumřít sama od sebe – a otázka obyčejového práva je hned lépe řešitelná, neboť takto budeme chápat

36

VIRSÍK, op. cit. s. 10.

- 21 -

právo dynamicky a ne staticky, jako ho chápe normativní teorie, která je nucená připustit absurdum, ţe stát se mění při kaţdé změně zákona, nebo práva vůbec, a to právě proto, ţe nemá smysl pro dynamickou stránku práva.37 Podobně se ke vzniku obyčeje vyjádřil Radbruch,38 jeden z nejvýznamnějších právních filozofů 20. století, který připisuje právní normě smysl jen tehdy, dokud plní svůj účel. V momentě, kdy účelu pozbude, přestává být normou a stává se suchou literou. Vrací se tak vlastně zpět k teleologickému výkladu, kterého musel za první republiky podle Virsíka vyuţívat i soudce (třeba ţe ne výslovně), jinak by kaţdé jeho rozhodnutí bylo v rozporu s psaným právním pořádkem znamenalo revoluci proti tomuto pořádku. Oba teoretici potvrzují moji tezi o vniku obyčeje, kterou jsem formuloval v předchozím odstavci – obyčej supluje roli zákonodárce, případně psaných norem tam, kde pozbyly svého smyslu nebo kde dokonce vůbec formálně nevznikly. 2.4. Shrnutí O původu obyčejového práva tak existuje několik teorií. Například zakladatel ryzí nauky právní a jeden z nejslavnějších evropských meziválečných odporníků mezinárodního práva,39 Hans Kelsen, ho nebral v potaz, zaobíral se jím jen jako historickým útvarem práva. V moderním státě toto zvykové právo ustoupilo a bylo nahrazeno vědomě tvořeným státním právem.40 S jeho přístupem by jistě nesouhlasili představitelé německé historické školy, která prohlásila, ţe pokud nemá být pozitivní právo odsouzené k zániku a má si zajistit trvalé uplatnění ve společnosti, musí být vytvořeno na základech obyčejového práva.41 „Being based

37

VIRSÍK, op. cit., s. 11. Srovnej RADBRUCH, Gustav. Grundzüge der Rechtsphilosophie. Leipzig: Verlag von Quelle & Meyer, 1914, 215 s. 39 Viz PEROUTKA, Ferdinand. Právo a případ Kelsenův. In: Přítomnost. Praha: Fr. Borový, 1936, roč. 8, s. 691. 40 Viz KELSEN, Hans. Hauptprobleme der Staatsrechtslehre: Entwickelt aus der Lehre vom Rechtssatze. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1923, s. 98. 41 Blíţe k tomu PUCHTA, Georg Friedrich. Das Gewohnheitsrecht. Erlangen: Palm’schen Verlagsbuchhandlung, 1828, 234 s. 38

- 22 -

on national character and on the opinions of the people, customs was regarded by them as the outward expression of latent principles which were sure to be more in keeping with the notions of justice ingrainded in a given society than the artificial creations of statecraft or of scientific jurisprudence.“42 Nerozlučný vztah práva zákonného a obyčejového v tomto smyslu popsal i Karol Rebro, bývalý rektor Univerzity Komenského v Bratislavě a významný slovenský právník, jehoţ myšlenkami se budu zabývat i v dalších částech práce. Podle něj bez objasnění problému vzniku obyčejového práva není moţné uspokojivě odpovědět na teorii právních pramenů a naopak, pokud chceme rozlišit prameny práva, musíme se nějak vypořádat s právem zvykovým.43 Druhým pohledem je zakotvení v ústavě, případně v zákonných předpisech tak, jak psal Weyr. Zde lze namítat, ţe pokud obyčej odvozuje normativnost z ústavy, a contrario se nemůţe jednat o obyčej. Třetím východiskem jsou soudci a jejich právotvorná činnost. Základním principem na našem území je však zásada, ţe soudce právo netvoří, ale nalézá, proto ani tento přístup neposkytuje věrohodnou odpověď. Poslední moţností zůstává chápání práva jako ţivého organismu, který se neustále mění, roste a zaniká. Na určitém území je pak moţné ho ústavně kodifikovat, kdyţ kodifikovaný ústavní předpis odvozuje svoji normativitu právě od obyčeje. S tímto přístupem se ale nikdy neztotoţnila a pravděpodobně ani neztotoţní právní věda, která by tak musela přiznat i v našem kontinentálním prostředí primát obyčejového práva. V této kapitole jsem definoval obyčejové právo, odlišil ho od zvyklostí a nabídl několik přístupů k jeho původu a síle jako pramene práva. Nepodařilo se mi však věrohodně prokázat legitimitu k jeho aplikaci, kdyţ se tato otázka stala spíše filosofickou a velmi subjektivní, závislou na právním citu konkrétní osoby interpreta. Přestoţe se právníci nedokáţou shodnout, kde se obyčejové právo 42

VINOGRAFF, op. cit., s. 149. Viz REBRO, Karol. Juliánova nauka o práve obyčajovom. Bratislava: Právnická fakulta Slovenskej univerzity v Bratislavě, 1944, s. 9. 43

- 23 -

vzalo, faktem zůstává, ţe ať uţ to bylo kdekoli, na našem území bylo a ovlivňovalo místní právní prostředí. Já sám právo vnímám jako ţivý organismus, většinou moţný chápat jako společenskou vědu (byť s některými přírodními zákonitostmi), která ţije svým vlastním ţivotem a logicky se musí s časem měnit a vyvíjet. Přestoţe je pravidlem, ţe právní předpisy mají formálně jasně stanovený počátek a konec účinnosti, bylo by naivní domnívat se, ţe takto uměle stanovené lhůty skutečně kopírují reálnou situaci, kdy právo vzniklo a kdy naopak vyšlo z uţívání. Tomu se samozřejmě vymykají nejrůznější technické předpisy, které však povaţuji za jakousi nadstavbu, kterou si můţeme v moderní době dovolit, ale která nebyla předmětem prvotních kodifikací na našem území. Obyčejové právo tak povaţuji za prvotní motivaci a základní stavební kámen pro vznik normativních právních předpisů, podobně jako Fajnor se Zátureckým, spoluautoři Komentáře k československému obecnému zákoníku, kteří na zvykové právo nazírali jako na souhrn právních pravidel prýštících ze všeobecného přesvědčení.

44

Přestoţe si

Záturecký byl vědom nesporných výhod při aplikaci obyčejového práva a sám poukazoval na komplikace, které způsobuje změna práva psaného, ve své práci uznal jeho nadřazenost nad právem obyčejovým a to primárně kvůli právní jistotě, kterou psané právo poskytuje větší měrou.45

44

Viz FAJNOR, Vladimír; ZÁTURECKÝ, Adolf. Právo platné na Slovensku a Podkp. Rusi. In: ROUČEK František, SEDLÁČEK Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl prvý, (§§ 1 aţ 284). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 60. 45 Viz ZÁTURECKÝ, Adolf. Duplicita práva v Československej republike. In: Časopis učené společnosti Šafaříkovy, Bratislava: Nákladem učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, 1930, ročník 4, s. 65.

- 24 -

3. Právně-politický konflikt zákona a obyčejového práva Třebaţe je zvykové právo předmětem vědeckého bádání jiţ od počátků římské pravovědy a vystřídalo se kolem něj mnoho významných osob i směrů, všechny je lze rozdělit do několika základních teorií, které je svým způsobem sjednocují.46 Rebro47 ve svém pojednání o obyčejovém právu formuloval argumenty reagující na poměr zákona a právního obyčeje z právně-politického hlediska. V této kapitole si dovolím rozvést jeho úvahu a seznámit čtenáře s otázkami, které i dnes povaţuji za aktuální. Vţdy uvedu argument pro a proti, rád bych nechal na čtenáři, aby si udělal vlastní obrázek a moţná našel pravdu někde uprostřed. Otázka postavení obyčejového práva nebyla nikdy spolehlivě vyřešena, proto ani já nenabízím jedno konkrétní řešení. 3.1. Kompetentnost zákonodárce V dalších kapitolách se budu v zásadě zabývat tím, jak ten který zákon, případně zákonodárce, upravuje postavení a úlohu právního obyčeje coby pramene práva. Základní otázka by však měla být: je zákonodárce oprávněn vyjadřovat se k postavení a síle jednotlivých pramenů práva? Otázka poměru mezi zákonným a obyčejovým právem by moţná měla být řešena na úrovni teorie právní vědy a nemá být ponechána na vůli zákonodárce. Rebro se zde zamýšlí nad kompetencí zákonodárce upravovat nebo nějakým způsobem omezovat obyčejové právo. Pokud obyčej chápeme jako institut vytvořený společností nezávisle na vůli zákonodárce, reaguje tímto společnost sama na aktuální problémy a otázky, které je potřeba vyřešit. Obyčej vzniká spontánně a je jakýmsi automatickým regulátorem společenských vztahů, který ke svému fungování nikterak nepotřebuje zásahů zákonodárné moci. Dochází zde tak ke konfliktu psaného zákona a zvykového práva jako právních pramenů co do jejich důleţitosti. Tento argument se snaţí minimálně poloţit rovnítko mezi zákon a obyčej. Snaţí se tak 46

CHYTIL, op. cit., s. 2. Viz REBRO, Karol. Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka. In: Všehrd: list Spolku českých právníků Všehrd v Praze. Praha: Všehrd, 1938, roč. 19, s. 156. 47

- 25 -

posílit pozici zvykového práva, čímţ by však jistě došlo ke sníţení právní jistoty. Na druhou stranu je na místě připustit, ţe pro některé oblasti se jeví účelnější úprava formou zvykového práva, na místo psaných zákonů. 3.2. Pruţnost práva „Druhý veľmi uţívaný argument zástancov práva obyčajového proti zákonnému je t. zv. pruţnost práva obyčajového.“48 Společnost se neustále vyvíjí a jak jsem psal jiţ v úvodu práce, bylo by naivní věřit, ţe zákony budou vţdy aktuální a zákonodárce bude stíhat patřičně na vše reagovat. Jediným relevantním pramenem z tohoto pohledu tak bude obyčejové právo, které dokáţe na tyto změny nejspolehlivěji a nejrychleji reagovat. Oponovat však lze tvrzením, ţe i změna obyčeje vyţaduje delší časový úsek. Naproti tomu změna zákona můţe být otázkou několika dní. Obyčej jako takový obvykle nepůjde změnit ze dne na den. Při jeho aplikaci tak bude soudce nucen zkoumat, zda je zvyková norma stále stejná, nebo jestli se v mezidobí nezměnila. Pokud jeden soudce sezná, ţe došlo ke změně, a druhý soudce tohoto názoru nenabude, značně to omezí právní jistotu adresátů. I kdyţ je obyčejům obecně přiznávána pruţnost, opět to nelze tvrdit vţdy. Proti tomu stojí psaný zákon, jehoţ změna je formálně jasně stanovena a s nímţ zákonodárce nemůţe mít při aplikaci potíţe. Popsaná výhoda se však můţe stejně rychle stát nevýhodou a protiargumentem, pokud zákonodárce nebude o svoje normy náleţitě pečovat a nechá je zastarávat. Za takového stavu opět pravděpodobně upřednostníme obyčej, jehoţ vývoj se zastavit nedá. 3.3. Obyčej contra legem Jako třetí argument uvádí Rebro situaci, kdy „zákon nielen, ţe nedáva ustanovenia na zmenené a nové pomery, [...] on tieţ často zastará a stane se tak jeho úprava nevhodnou a nespravedlivou.“49 Obyčejové právo má plnit funkci uvedenou v předchozím bodě. Pokud ji plní, bude docházet k situacím, kdy zákon 48 49

REBRO, Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka, op. cit., s. 205. REBRO, Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka, op. cit., s. 205.

- 26 -

sám jiţ bude zastaralý a neúčelný. Legitimně vytvořený právní obyčej se tak dostane do postavení contra legem, coţ je jev neţádoucí. I v tomto případě lze namítat jednostrannost uvedeného argumentu. Skutečnost, ţe zákon zastarává, ještě neznamená, ţe jediným moţným řešením je uplatnění obyčeje contra legem. Reálně si lze představit situaci, ţe dojde k malé úpravě zákona, jeţ bude mít zcela zásadní vliv na jeho celkovou podobu. Takovéto „menší“ úpravy se mohou dít zároveň se změnou obyčejů, a k celému problému tak nemusí nikdy dojít. Několik ojedinělých případů, kdy se tak stane, pak z globálního hlediska nelze povaţovat za relevantní ukazatel toho, ţe systém nefunguje. Dále se dá diskutovat o tom, do jaké míry je aplikace obyčeje contra legem skutečně neţádoucí. V Uhrách takový přístup po staletí fungoval, pokud mělo za první republiky dojít ke spojení dvou odlišných právních řádů, moţná mohla tato funkce obyčeje v některých oblastech zůstat zachována. Přesto ţe tento jev byl přijímán teoretiky převáţně negativně, faktem je, ţe je výsledkem společenského vývoje a společnost sama ho z nějakého důvodu vytvořila.

- 27 -

4. Situace po vzniku Československa V následující kapitole krátce shrnu výchozí postavení nově vzniknuvšího Československa, jehoţ pochopení je nezbytné pro porozumění dalších oblastí, jimţ se budu v této práci věnovat. Dále naváţu na první československý zákon, který recipoval dosavadní rakouskou a uherskou právní úpravy a tím zabránil vytvoření právního vakua. Budu se věnovat zvlášť právnímu řádu v české a slovenské části, jelikoţ tyto byly před vznikem republiky značně odlišné. Jak se brzy

dozvíme,

na

Slovensku

docházelo

k aplikaci

obyčejového

práva

nesrovnatelně častěji, neţ v Čechách, proto na vhodném místě zároveň vysvětlím, jakým způsobem bylo toto právo aplikováno. „Léta 1918 – 1938 označujeme jako období první československé republiky. Šlo o období relativně krátké, nicméně velmi dynamické, mnohdy značně rozporuplné. Vývoj republiky byl ovšem jak politicky, tak ekonomicky, ale i vojensky zásadně ovlivňován celkovou situací v Evropě.“50 Československá republika se stala uhelným kamenem nového pořádku ve střední Evropě. Zásluhou ministra zahraničí dr. Beneše se povedlo spojit ČSR, Jugoslávii a Rumunsko v tzv. Malou dohodu. Ministr hrál ve střední Evropě uţ tak vůdčí roli a toto ji ještě posílilo. Nový československý stát se podílel na konsolidaci Rakouska i Maďarska, významnou úlohu sehrál i v rozhovorech na půdě Společnosti národů.51 To je jen příkladný výčet úspěchů nového státu. Vytvoření jednotného státu Čechů a Slováků bylo nejen občany Československa vnímáno jako obrovský úspěch. „Nelze nepřipomenout postavu Tomáše Garrigue Masaryka. Jeho úvahy o sociálním státu, o odrakouštění, o spravedlivé společnosti pomohly tehdejšímu Československu projít poválečnou krizí s úspěchem. Tento úspěch ovšem nebyl jen úspěchem ideovým. Připomeňme si i tehdejšího ministra financí Aloise Rašína, jehoţ koncepce měnové reformy pomohla zahladit ekonomické rány způsobené 50

VOJÁČEK Ladislav; SHELLE Karel. České právní dějiny. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 290. 51 Viz VAŠEK, Adolf Emil. Československá republika, její vznik a vývoj do r. 1924. Brno: Nákladem vydavatelstva sborníku příruček „Časem a prostorem“ v Brně, 1924, s. 22-24.

- 28 -

válečným stavem.“52 Kromě oslav se však Československo muselo vypořádat s několika obtíţnými situacemi, z nichţ některé přetrvaly aţ do konce republiky. Nejpalčivějším tématem byly pravděpodobně odpor národnostních menšin a tlaky okolních států.53 My se však zaměříme na jiný úkol, kterým bylo vytvoření jednotného právního řádu, primárně však zajištění fungování právního státu ihned po převratu. „Rozhodujícím dnem pro další osud českého a slovenského národa se pak stal 28. říjen 1918, kdy Národní výbor v Praze definitivně vyhlásil samostatný československý stát. Národně-osvobozenecký boj vyvrcholil, Rakousko-Uhersko začalo mizet z mapy Evropy.“54 Ke vzniku státu došlo v podvečer vyhlášením zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého (dále jen „recepční norma“). Tuto recepční normu připravoval narychlo a údajně ještě při pobytu ve vězení55 pozdější ministr financí Alois Rašín. Pro zachování právního státu a fungování správních orgánů byly nejdůleţitější čl. 2 a čl. 356 recepční normy. „Recepční zákon, jak se díky uvedeným ustanovením tento zákon začal brzy označovat, tedy přebíral uherský a rakouský právní řád a uherskou a rakouskou veřejnou správu.“57 Zaručoval kontinuitu a recipoval veškerý obsah rakouského, resp. uherského práva.58 Československo se však nestalo úplným sukcesorem rakousko-uherského systému, převzalo jen právní normy a to ještě dočasně. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud opakovaně toto judikovaly, kdyţ 52

GAJDŮŠKOVÁ, Alena. Jak Vzniklo Československo na základě společného úsilí demokratů. parlamentnilisty.cz [online]. Publikováno 30. 10. 2013 [cit. 13. 5. 2015]. 53 Viz PEKAŘ, Josef. Dějiny Československé. Praha: Nákladem historického klubu v Praze-I., Klementinum, 1922, s. 186-198. 54 VOJÁČEK; SCHELLE, České právní dějiny, op cit., s. 288. 55 BALÍK, Stanislav. Postavení a úloha advokacie v českých zemích. Brno: 2015 [cit. 10. 3. 2015], Seminář. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. 56 čl. 2: veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti; čl. 3: všechny úřady samosprávné, státní a ţupní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení. 57 VOJÁČEK Ladislav, SHELLE Karel. Právní dějiny na území Slovenska. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing, 2007, s. 211–212. 58 Viz HORÁK, Jaroslav. První československá ústava 1920 a její význam pro současnost. Brno, 2001. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.

- 29 -

byly vznášeny nároky, aby ČSR plnilo závazky vzniklé za rakousko-uherského mocnářství.59 „[Č]eskoslovenský stát vznikl z vlastní vůle a zároveň proti vůli ústředních velmocí, zejména Rakousko-Uherska, ţe tedy v tomto smyslu nemůţe býti československý stát povaţován za nějakého sukcesora rakousko-uherského mocnářství, ve kterého by se toto bylo tím či oním způsobem změnilo a to tak, ţe by identita změnivšího se státu byla zachována. Politicky znamenal tedy vznik československého státu a ostatních nástupních států úplné zničení a zánik bývalé monarchie.“60 „Ze závazků, vzniknuvších před 28. říjnem 1918 proti bývalému c. k. eráru, nelze ţalovati erár Československé republiky.“61 Výjimku netvořili ani příslušníci ozbrojených sil či jiné osoby ve sluţebním poměru. „Stát československý nevstoupil jiţ pouhou skutečností, ţe vznikl na území býv. mocnářství rakousko-uherského, v majetkově-právní závazky bývalého mocnářství vůči osobám, jeţ k němu stály ve veřejném poměru sluţebním.“62 Zákonodárným orgánem v českých zemích byl Národní výbor. Na Slovensku se konalo 30. října 1918 shromáţdění ustavující Slovenskou národní radu. Byla přijata Martinská deklarace, která „anulovala sepětí Slovenska s Uherskem a vyhlásila slovenský národ jako čiastku rečove i kultúrno historicky jednotného česko-slovenského národa. Zároveň se deklarovalo právo slovenského národa na sebeurčení a nezávislost.“63 Vojáček a Schelle se, po zváţení všech okolností, domnívají, ţe pokud jde o jednání v Martině a Martinskou deklaraci, ani v nejmenším tehdy nikdo neuvaţoval o recepci uherské administrativy, naopak, deklarace měla znamenat definitivní rozchod s Maďary a sjednocení Čechů a Slováků ve společném státě.64 Navzdory jejich přesvědčení však faktem zůstává,

59

Např. Váţný 353, Váţný 3008, Bohuslav 1041. WEYR, František. Sukcesorství československého státu a recepční zákon č. 11 z r. 1918. In: WEYR František. Časopis pro právní a státní vědu. Brno: Tiskové podniky Globus, roč. 11, 1938, s. 2. 61 Rozhodnutí NS ČSR sp. zn. Rv I 587/19. 62 Nález NSS č. 11322 63 KRÁKORA, Pavel; KOPEČEK, Pavel. Dějiny Československa 1918-1992. Praha:Epocha, 2006, s. 6. 64 Viz VOJÁČEK; SCHELLE, Právní dějiny na území Slovenska, op. cit., s. 211. 60

- 30 -

ţe recepční norma převzala na území Slovenska a Podkarpatské Rusi celou soustavu platného uherského práva, i kdyţ takové ustanovení nikde ve svém textu výslovně neobsahuje (situaci rozeberu v dalších částech práce).65 Československo tak bylo formálně jednotným státem s jednotnou vládou a všemi náleţitostmi, jeţ jsou pro existenci státu z mezinárodního hlediska nezbytné. Znovu připomínám, ţe se nový stát nestal nástupcem RakouskaUherska, a to ani v případě právního řádu. Ten recipoval rakouské normy na základě svého vlastního zákona, nikoli z důvodu nástupnictví. V mladé republice však zůstalo po celou její existenci mnoho jiných nevyřešených záleţitostí. Takovou bylo například postavení Slovenska, kdyţ tato otázka nebyla ústavně vyřešena ani do zániku první republiky, nebo jiţ uvedené politické komplikace. Největším problémem z pohledu mé práce ovšem byl vzniklý právní dualismus. „Vzhledem k značně odlišnému právnímu a právnímu vývoji v Předlitavsku a Zalitavsku,

který

vrcholil

po

rakousko-uherském

vyrovnání,

byly

do

Československa převzaty dva značně odlišné právní a správní systémy. V nově vzniklém státě se tak hned od počátku vytvořil právní dualismus. I kdyţ autoři recepčního zákona slibovali, ţe se bude jednat o stav přechodný, další dvacetiletý vývoj ukázal, ţe zejména v oblasti právního řádu k unifikaci na území československého státu nedošlo, takţe z provizoria se pro meziválečné období stal trvalý stav.“66 4.1. Právní úprava na území Slovenska Přestoţe si tato práce neklade ambice podrobně vylíčit právní poměry na slovenském území, povaţuji za nutné čtenáře alespoň přiblíţit k tamním poměrům, coţ pomůţe lépe pochopit odlišnost české a slovenské právní úpravy. V uherských zemích před koncem světové války byly hlavními prameny práva

65

Viz LUBY, Štefan. Obyčajové právo a súdna prax. Bratislava: Nákladom Právnickej fakulty Slovenskej univerzity v Bratislave, 1939, s. 20. 66 VOJÁČEK; SCHELLE, Právní dějiny na území Slovenska, op. cit., s. 212.

- 31 -

obyčeje a zákony, případně vládní či ministerská nařízení. Zejména v oblasti soukromoprávních vztahů byl právní obyčej zcela dominantním. Pravděpodobně nejvýznamnější sbírka, jeţ zachycuje právní obyčeje uţívané v uherské části monarchie, je Tripartitum opus iuris consuetudinarii incliti regni Hungariae partiumque adnexarum (dále jen „Tripartitum“), pocházející z 15. století. Autorem byl Štefan z Vrbcova a jeho soukromé dílo bylo na slovenské části uţíváno po celou dobu trvání republiky. „Tripartitum bylo sice potvrzeno sněmem uherským i králem uherským, ale k potvrzující listině královské nebyla přivěšena královská pečeť a listina ani vůbec nebyla jako král. dekret vyhlášena. Proto Tripartitum se nestalo zákonem, ale bylo ho obecně uţíváno při soudech, ba některé pozdější zákony se výslovně na Tripartitum odvolávají a tak Tripartitum nabylo v Uhrách platnosti práva obyčejového.“67 Jednalo se tedy o jednu ze soukromoprávních kodifikací, o kterých jsem psal hned v první kapitole. Přesto, ţe formálně neměla podobu zákona, byla tak aplikována. I kdyţ je Tripartitum beze sporu kvalitním dílem, jeho vliv na právní ţivot společnosti měl postupně slábnout, a to ne jen s ohledem na stáří kodifikace, ale hlavně s přihlédnutím k potřebám moderní doby. Celkovou snahou byla modernizace uherského práva a oslabování postavení obyčejů reprezentujících do jisté míry právní nejistotu. Na počátku 20. století vznikl nový pramen práva, tzv. kuriální decízie, jejíţ formou vydávala královská kurie rozhodnutí, jeţ měla povahu normativních právních aktů. Prostor pro uplatnění obyčejových norem se tím začal výrazně sniţovat. Soukromé právo tak bylo určováno obyčeji a touto soudní praxí. Kromě soudní praxe docházelo ke sjednocování i na půdě speciálních senátů, jejichţ rozhodnutí byla v zásadě závazná i pro soudy.68 Po revoluci z let 1848 – 1849 vzrůstala potřeba kodifikace občanského práva. „V době Bachovského absolutismu začal i v uherské části monarchie platit rakouský Všeobecný občanský zákoník z roku 1811, […] většina maďarských úředníků a soudců jej 67 68

HÁCHA; HAVELKA, op. cit. s. 1048. Viz VOJÁČEK; SCHELLE, Právní dějiny na území Slovenska, op. cit., s. 187-190.

- 32 -

povaţovala za vnucený, cizorodý prvek a nejevila příliš ochoty dobře jej poznat a aplikovat.“69 Občanské právo tak aţ do rozpadu Uher nebylo jednotně kodifikováno, vycházelo z mnoha předpisů a i nadále z obyčejů. Recepce rakouského všeobecného občanského zákoníku (blíţe k tomu v kapitole věnované občanskému právu) nebyla vnímána jako nejlepší volba, proto začaly práce na jednotném občanském zákoníku, který se měl stát moderní kodifikací spojující do té doby všechny prameny práva určující uherské soukromoprávní dění. Do vypuknutí světové války se však nový zákoník nestihl schválit, zůstalo pouze několik dílčích předpisů. 4.1.1. Aplikace obyčejového práva Jak jsem slíbil v úvodu této kapitoly, v tomto bodě pohovořím o aplikaci obyčejového práva ve slovenské části Československé republiky. Moţnost vykládat obyčejové právo měl kaţdý, podobně jako u práva psaného (ve formě zákona). Samozřejmě zásadní úlohu měl v tomto směru soud, jehoţ výklad zvykového práva měl vţdy největší význam. V některých případech bylo moţné vyuţít i autentický výklad, a to pokud na obyčej odkazoval zákon nebo decízie, teoreticky i v případě, kdy na uţití zvykového práva odkazuje sám obyčej. Ve srovnání s právem psaným v zákonné formě je výklad obyčejů jiný. Nelze ho povaţovat za jednodušší nebo sloţitější, jelikoţ na jedné straně mohou být jeho ustanovení nejasná a neurčitá, ale na druhou stranu lze obyčej vykládat pruţně a s ohledem na konkrétní situaci, nehrozí zde přepjatě formalistický výklad jako u psaných zákonů. Nejjednodušší je samozřejmě situace, kdy je obyčej psaný, byť ne formou zákona, jako u Tripartita. Taková pravidla mohou být interpretována v zásadě stejně jako psaný zákon, od něhoţ se psaný obyčej fakticky liší jen minimálně. Do ústavy v roce 1920 platila u obyčeje stejně jako u psaného zákona

69

VOJÁČEK; SCHELLE, Právní dějiny na území Slovenska, op. cit., s. 190.

- 33 -

zásada iura novit curia.70 K situaci po roce 1920 se dostanu v kapitole věnované ústavnímu právu. K prolomení zásady znalosti obyčejového práva docházelo v situacích, kdy se lišilo zvykové právo podle oblasti, v níţ bylo vykládáno. V takovém případě se jeho existence musela před soudem dokazovat. Zajímavým příkladem nám můţe být rozhodnutí NSS o významu pojmu statek v Soběsukách v 19. století.71 Za důkaz mohlo slouţit cokoli, čím šlo existenci obyčeje věrohodně prokázat (nejčastěji soudní rozhodnutí, ale i výslech úředníků či občanů). Podle konkrétní situace se dokazovala buď existence zvykového pravidla, nebo jeho neexistence a neplatnost. Soudce neměl povinnost zkoumat, zda se obyčejové pravidlo nepříčí jinému obyčeji postavené hierarchicky nad ním. Jelikoţ ve slovenské části měl obyčej derogační moc vůči zákonu, nemusel soudce přihlíţet ani k němu. Jedinou povinností v tomto směru tak bylo samotné prokázání existence obyčejové normy.72 4.1.2. Recepce právního obyčeje v uherské části Třebaţe recepční norma o recepci obyčejového práva mlčela, jeho recipování do právního řádu slovenské části Československa je nepochybné. Jediným argumentem odpůrců zvykového práva byla absence odpovídajícího ustanovení. S takovým tvrzením se lze lehce vypořádat s poukazem na účel a smysl zákona, kterým nepochybně bylo zachování tehdejšího právního pořádku s několika jmenovitými výjimkami potřebnými pro novou formu státu. Najvyšší súd tento fakt podepřel svým rozsudkem,73 kde vyjádřil přesvědčení, ţe i kdyţ autor recepční normy myslel především na rakouské země 70

Viz LUBY, 1939, op. cit., s. 63. Viz nález NSS č. 4114. 72 Viz LUBY, 1939, op. cit., s. 64. 73 Rozhodnutí NS ČSR sp. zn. Rv I 997/24 71

- 34 -

a otázku Slovenska shrnul pojmem „Československo“ a zmínkou o ţupních úřadech, ustanovení o zákonech v čl. 2 je nutné vztáhnout i na právní obyčej.74 Pokud by tomu tak nebylo, ad absurdum by na slovenské části nastala situace, kdy by od účinnosti recepční normy prakticky neexistovalo soukromé právo. Pojem zákona je tak v tomto případně nutné vykládat jako právní normu, jeţ působí formou obyčeje nebo psaných zákonů. Stejné přesvědčení vyjádřil Rouček, podle něhoţ se sluší pojmem zákony v čl. 2 recepční normy rozuměti právní normy obecně, psané i nepsané.75 S jeho názorem se bez dalšího ztotoţňuje současná právnička Miriam Laclavíková, kdyţ jako další argument k recipování obyčejů přidává zamezení vzniku anarchie na území Slovenska a Podkarpatské Rusi.76 Její názor dále podpořil ve své práci Horák, kde prohlásil, ţe v zásadě ani jedno ustanovení recepční normy nemohlo být vykládáno doslovně, proto i v tomto případě musíme chápat pojem normy obecně.77 Právní věda tak zaujala v zásadě jednotné stanovisko k recepci zvykového práva ve slovenské části republiky, které se za posledních 80 let nijak nezměnilo78 a bylo takto přijímáno i soudní mocí.79 Stejně tak i po roce 1918 trvala derogační moc obyčeje nad psaným zákonem. Tu zrušila aţ ústava z roku 1920, která stanovila pravidla pro vznik právních norem (viz níţe). Pakliţe se recipovala uherská právní úprava, mohl právní obyčej derogovat i zákon československý.80 4.2. Shrnutí právních poměrů v Československu Jak se mi snad podařilo vysvětlit, po vzniku Československa panovala jiná právní situace v české a slovenské části. Zatímco v Českých zemích platily 74

K tomu srovnej kapitolu Obyčejové právo v československé ústavě ROUČEK; SEDLÁČEK, 1935, op. cit., s. 28. 76 Viz LACLAVÍKOVÁ, Miriam. Právna obyčaj – prameň práva na území Slovenska v období medzivojnovej ČSR. In: Historia et theoria iuris. 2010, roč. 2, č. 4, s. 23. 77 Podrobněji HORÁK, Ondřej. Zákon a rozhodnutí (k problematice tvorby práva v meziválečné právní vědě). Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 5 [cit. 29. 4. 2015]. 78 Viz ZÁTURECKÝ, Duplicita práva v Československej republike, op. cit., s. 65. 79 Kromě jiţ zmiňovaných např. nález NSS č. 15 781. 80 Viz LUBY, 1939, op. cit., s. 20-21. 75

- 35 -

rakouské předpisy a většina právních odvětví byla kompletně upravena nebo kodifikována, čímţ se hodně zúţil prostor pro uplatňování právních obyčejů, na území Slovenska tomu bylo přesně naopak. Zvykové právo tam mělo mnohem silnější postavení a například v oblasti občanského práva si ho udrţelo aţ do konce první republiky. „Převzetím právního dualismu Rakouska – Uherska bylo […] uvedeno v ţivot dvojí občanské právo; […] na území dříve uherském zásadně platilo právo obyčejové a jen některé oblasti občanského práva byly upraveny samostatnými zákony.“81 Na následujících řádcích se tak budu věnovat vlivu obyčeje jako pramene práva v Československu, de facto se však bude jednat především o českou část, jelikoţ odvětví, na něţ se zaměřím, na Slovensku neprocházely ţádným zásadním vývojem nebo obměnami. Pokud přesto budu povaţovat za nezbytné vyjádřit se k situaci ve slovenské části republiky, čtenáře na to upozorním.

81

ROUČEK; SEDLÁČEK, 1935, op. cit., předmluva.

- 36 -

5.

Obyčejové právo v československé ústavě Cílem mé práce je zhodnotit vliv obyčejového práva na právní řád první

Československé republiky. Pokud tomu mám dostát, nemohu začít jinde, neţ u ústavního práva a obou československých ústav. „Ústavní listina jako základní organisační zákon státu liší se jak svým obsahem, tak i disposicí látky velmi od jiných zákonů.“82 Odkazovala-li by ústava na zvykové nebo obyčejové právo, bylo by to rozhodně základním argumentem při posuzování vlivu tohoto právního pramene na společnost. Za trvání první republiky nabyla účinnosti nejdříve tzv. prozatímní ústava, jeţ vyšla pod č. 37/1918 Sb., mnohem důleţitější však byla ústavní listina Československé republiky publikovaná zákonem č. 121/1920 Sb. „Dne 29. února 1920 dostalo se Československé republice definitivní ústavy. Měla být náhradou za prozatimní ústavu z 13. listopadu 1918 se všemi jejími novelami. Vypracovalo ji revoluční Národní shromáţdění. Proto byla dílem jen Čechů a Slováků, kteří byli chápáni jako jeden národ.“83 Prozatímní ústava, jak sám název napovídá, slouţila jen dočasně a zřídila nejvyšší státní orgány. Neměla ambice upravovat lidská práva či definovat právní prameny. Ústavní listina z roku 1920, účinná od 6. března, uţ byla mnohem fundovanějším dílem. Ani v tomto dokumentu však nenalezneme přímý odkaz na uţití právních obyčejů. Relevantními jsou z mého pohledu § 1, 6, 98 a 102.84 Všechny mluví o zákonech a zákonodárné moci, kterou vykonává Národní shromáţdění. Je bez pochyb, ţe obyčej nevzniká z vůle zákonodárného orgánu, a i 82

WEYR, František; NEUBAUER, Zděněk. Ústavní listina československé republiky, její znění s poznámkami. Praha-Brno: ORBIS, 1931, s. 6. 83 TOBOLKA, Zdeněk. Jak vznikla ústava Československé republiky z roku 1920. Praha: ČS. sociální demokracie, 1946, s. 7. 84 §1 odst. 1 a 2: Lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé. Ústavní listina určuje, kterými orgány svrchovaný lid si dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo. Ona také vytyčuje meze, jichţ tyto orgány nesmějí překročiti, aby se nedotkly ústavně zaručených svobod občanských. §6 odst. 1: Moc zákonodárnou vykonává pro celé území Československé republiky Národní shromáţdění, skládající se ze dvou sněmoven: sněmovny poslanecké a senátu. §98 odst. 1: Veškeří soudcové vykonávají svůj úřad neodvisle, jsouce vázáni jen zákonem. §102: Soudcové mají právo, řešíce určitou právní věc, zkoumati platnost nařízení; při zákoně mohou jen zkoumati, byl-li řádně vyhlášen.

- 37 -

kdyţ mu někteří teoretici přiznávají sílu a postavení srovnatelnou se zákonem, nelze ho za zákon zaměňovat. Zákonem se ve formálním smyslu rozumí norma vydávaná zákonodárným orgánem. „Tam pak, kde vedle psaného práva zná právní řád také ještě právo zvykové, jest zákon charakteristickým výrazem pro normu práva psaného.“85 Z toho, za pouţití jazykového a logického výkladu, vyplývá, ţe ústava neodkazuje na právní obyčej, ale zákony, coby výsledek normotvorby zákonného orgánu. „Keď ústavná listina tak striktne obmedzuje normotvornú moc Stálého Výboru Národného shromaţdenia a vlády, nebolo by mysliťelné, aby nejasným spôsobom uznala právny prameň tak dôleţitý, jakým je zvykové právo.“86 S tím naopak nesouhlasí Laštovka87, který se domníval, ţe ústava nechtěla řešit platnost obyčejového práva a zahrnula tento institut pod pojem zákon. Rozlišuje dále období před a po účinnosti ústavy. Otázka platnosti obyčejového práva zůstala podle Laštovky ve stejném stavu, v jakém se nacházela v den účinnosti ústavy. Změnila se však situace ohledně utváření nových obyčejů, které ústava prakticky zavrhla, kdyţ jedinou právotvornou kompetenci přiznala zákonodárnému sboru. Platnost obyčejového práva do účinnosti ústavy tak mohla být i nadále velkým teoretickým sporem, zatímco o utváření nových obyčejových norem se po roce 1920 jiţ nedalo mluvit. Dosavadní obyčeje, přiznáme-li jim sílu zákona, tak zůstaly podle Laštovky v platnosti. Laštovkův pohled shledávám z uvedených právníků nejpřesvědčivějším, a to opět s odkazem na povahu a smysl ústavních ustanovení. Ústava jistě nechtěla sprovodit z právního ţivota doposud platné a uţívané právní obyčeje a nastolit tak právní anarchii v oblastech, které byly do té doby upraveny pouze zvykovým právem. Tuto myšlenku více rozvedu v následující podkapitole. Zřejmou snahou legislativy bylo postupné kodifikování a slaďování obou právních řádů formou 85

HOETZEL Jiří; WEYR František. Slovník veřejného práva československého. Svazek 5., U aţ Ţ. Brno: Rovnost, 1948, s. 579. 86 HEXNER, op. cit., s. 15. 87 Viz LAŠTOVKA, Karel. Obyčejové právo ve správním právu. In: HÁCHA, Emil; HAVELKA, Jiří. Slovník veřejného práva československého. Svazek II., I aţ O. Brno: Polygrafie, 1932, s. 10491050.

- 38 -

psaných norem. Ideálním prostředkem k dosaţení takového cíle se mi jeví právě ústava, která ponechá v platnosti doposud platná pravidla, ale která zároveň stanoví postup, jakým utvářet pro příště platné právní normy. Z předchozích odstavců je patrné, ţe v ústavě přímý odkaz na obyčejové právo nenajdeme, vyjma situace, kdy na právní obyčej odkáţe zákon. Formálně tak ústava s existencí obyčejového práva nadále nepočítala, ale fakticky ho k fungování nového státu alespoň dočasně potřebovala. Tento přechodný stav nakonec vydrţel téměř celá dvě desetiletí aţ do konce republiky. 5.1. Změny ve slovenské části republiky Podle Lubyho,88 významného slovenského právníka zabývajícím se občanským právem, nebylo historicky obyčejové právo na Slovensku hierarchicky podřízené ani ústavě. Z toho důvodu ho nemohl zrušit ani orgán v postavení ústavního soudu. Co do soudní kompetence mohl tento toliko deklarovat, zda došlo ke změně ústavy. Bylo to totiţ právě zvykové právo, které v Uhrách tvořilo a měnilo ústavu. V kapitole věnované recepci obyčejového práva na Slovensku jsem psal o postavení obyčejů a jejich derogační moci vůči psaným zákonům, dokonce i československým. Toto právní panství zvykového práva formálně skončilo s účinností nové ústavy. Ta zamezila dalšímu vzniku obyčejových norem.89 Navzdory tomu, ţe v ústavě odkaz na obyčej hledáme marně, Hexner90 se domnívá, ţe ústava uznala doposud existující obyčeje mlčky. Tento názor však nepodpírá ţádným relevantním argumentem, vyjma faktu, ţe je to jediné východisko k zachování alespoň nějaké soukromoprávní úpravy. Kromě této výjimky došel k přesvědčení, stejně jako většina jeho soudobých teoretiků, ţe ústava obyčejové právo jako primární pramen práva zavrhla. V jiţ zmíněném 88

Viz LUBY, 1939, op. cit., s. 50. Viz LUBY, 1939, op. cit., s. 21. 90 Srovnej HEXNER, op. cit., s. 4. 89

- 39 -

rozsudku ze 14. října 1924 se dle Lubyho Najvyšší súd spíše přiklonil k myšlence, ţe na českém území mínila ústava zákonem pouze právo psané, kdeţto na Slovensku jím měla na mysli i právo obyčejové.91 Fakticky tak byla uznána platnost obyčejů recipovaných recepční normou, a to aţ do účinnosti ústavní listiny. Otázka jejich platnosti i po nabytí účinnosti ústavy zůstala sporná, vznik nových obyčejů byl však formálně vyloučený. V dalších částech práce se mimo jiné budu věnovat tomu, jestli tento formální stav odpovídal skutečnosti.

91

Viz LUBY, 1939, op. cit., s. 24.

- 40 -

6. Obyčejové právo ve správním právu Po ústavním právu jsem se rozhodl zaměřit na právo správní, jehoţ úkolem je regulovat společenské vztahy vznikající při realizaci veřejné moci ve státě. Obyčejové právo hrálo v minulosti ve správním právu důleţitou úlohu, jelikoţ ne vţdy existovala zákonná úprava, a tak se bez něj veřejná správa neobešla. „Právo obyčejové hrálo značnou roli i v právu správním. Jest to buď právo obecné pro celé státní území platné nebo právo partikulární. Sem zejména náleţejí tak. zv. observence (zvyklosti), tj. právní normy práva obyčejového, jeţ vznikly v obci nebo určitém kruhu interesentů. Zpravidla tu jde o skupinu interesentů, kteří mají podíl na uţitcích na př. obecního statku nebo jsou povinni nésti nějaké břemeno na př. udrţování silnice, kostela a pod. (tak zv. konkurence). A tu se můţe vyvinouti v této skupině konkurentů obyčejové právo o tom, jak kdo z interesentů má přispívati k nákladům resp. se účastniti v uţitcích.“92 Právě zde se však jednalo o jiţ zmiňovanou situaci partikulárního práva, kde neplatí zásada iura novit curia, a bylo nutné dokazovat existenci zvykového práva. Pokud tak navrhovatel neučinil, nemohl být úspěšný.93 Od obyčeje je nutné odlišovat praxi správních úřadů (stejně jako soudů), která se nestává obyčejem, ale můţe ukazovat na jeho existenci. Na dalších řádcích se pokusím odpovědět na otázku role obyčejového práva ve správním systému Československa při činnosti správních orgánů. Mayer byl názoru, ţe existence obyčeje jako samostatného pramene je ve správním právu právního státu nepřípustná. Pokud jiţ došlo k situaci, ţe stát zřídil pro styk s občany úřední orgán a úřednictvo, měl vztahy mezi nimi upravit zákonem závazným pro celý úřednický aparát. Úředníci se pak nemohou řídit ţádnými obyčejovými normami, jejichţ původ je navíc nejasný a nemá mnoho společného se státní mocí. Hier gibt es kein selbstverständliches Recht der

92 93

HÁCHA; HAVELKA, op. cit., s. 1046. Viz k tomu nález NSS č. 15781.

- 41 -

ausführenden Behörden, durch ihre Übung Lücken auszufüllen.94 „Ovšem Mayer vylučuje pouze vznik nového práva obyčejového, naproti tomu připouští jednat t. zv. zděděné zvykové právo, jeţ přešlo stejně jako starší zákony do našeho právního řádu z doby policejního státu, jednak tak zv. observance čili zvyklosti místní.“95 Podobné přesvědčení vyjádřili Hatschek s Kurtzigem, kteří Mayera doplnili v myšlence, ţe pokud zákon nějakou povinnost úředníka vůči občanům výslovně nestanoví, je toto úmyslem zákonodárce a nelze tuto mezeru svévolně vyplňovat právem obyčejovým, vyjma místních zvyklostí.96 Takové vyplňování mezer (pokud je to potřebné) připouští Fleiner. Dodává však, ţe se musí jednat výlučně o mezery, v ţádném případě obyčej nesmí derogovat zákon.97 Jedná se o princip, který jsem nastínil v předchozí kapitole a kterému se budu věnovat i v rámci občanského práva. Proti takovému smýšlení se ostře ohradila řada teoretiků,98 kteří odkazují na stálost státního práva, která ospravedlňuje vznik obyčejů a je zároveň garantem právní bezpečnosti. Veškerá zákonná ustanovení vylučující vznik zvykového práva jsou pak v zásadě absolutně neplatná. Je patrné, ţe na územích rakouské části monarchie vznikl o roli obyčejového práva při výkonu státní správy spor, který nelze ani dnes jednoduše vyřešit. „Spor měl pro český národ význam zejména pro otázku, zda němčina stala se právním obyčejem státní řečí čili nic.“99 Tehdejší právní věda se nakonec spíše přiklonila k myšlence, ţe obyčejové právo jako primární pramen práva ve veřejném sektoru neexistuje, byť je občas fakticky vyuţíváno v situacích, na něţ právní úprava

94

Převzato od HÁCHA; HAVELKA, op. cit., s. 1046 – 1047. HÁCHA; HAVELKA, op. cit., s. 1047. 96 Blíţe k tomu HATSCHEK, Julius; KURTZIG, Paul. Lehrbuch des deutschen und preussischen Verwaltungsrechts. 5. und 6. verbesserte Aufl. Leipzig: A. Deichersche Verlagsbuchhandlung Dr. Werner Scholl, 1927, 477 s. 97 Blíţe k tomu FLEINER, Fritz. Institutionen des Deutschen Verwaltungsrechts. 6. neubearb. Aufl. Tübingen: Verlag von J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1928, 449 s. 98 Převzato od HÁCHA; HAVELKA, op. cit., s. 1047-1048. Zejména JELLINEK, Walter. Verwaltungsrecht. Berlin: Verlag von Julius Springer, 1928, 549 s. 99 HÁCHA; HAVELKA, op. cit., s. 1048. 95

- 42 -

státní nestačí. Není mu však přiznána derogační moc a nemůţe nikdy stát contra legem.100 Tento přístup navíc podpořila ústavní listina z roku 1920, která přiznává normativní povahu jen zákonům v pravém slova smyslu, vyjma zvykového práva, jehoţ platnost byla obecně uznána jiţ před účinností ústavy. Obyčejové právo tak i ve správním právu postupně pozbývalo svého významu a bylo vydáno na pospas zákonodárné činnosti, která ho postupně stále více omezovala. I nadále však existovaly oblasti, převáţně na slovenské části, kde právní věda, byť nerada, musela zvykovému právu primát přenechat.

100

Podrobněji HÁCHA; HAVELKA, op. cit., s. 1046-1050.

- 43 -

7. Obyčejové právo v občanskoprávních a obchodněprávních vztazích Občanské a obchodní právo tvoří oblast, po jejíţ kodifikaci společnost dlouhá staletí prahla a kterou i já povaţuji za zásadní, pokud jde o běţné mezilidské vztahy nebo obecně o právní úpravu společenských poměrů. Jelikoţ se jedná o soukromoprávní odvětví, vzniká zde zároveň největší prostor pro uplatnění rozličných právních pramenů, mimo jiné právě i obyčejového práva. 7.1. Obecný občanský zákoník Jednoznačně nejvýznamnějším občanskoprávním předpisem na našem území v době

Československé

republiky

byl

recipovaný

rakouský

Allgemeines

bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (dále jen „ABGB“) z roku 1811, který Československo převzalo na

základě recepční normy. „Po dobu delší neţ sto let přirozeně na jeho znění byly provedeny opravy, neţ přece toto dílo zákonodárné osvědčilo se dílem velice dobrým, coţ opětně bylo zdůrazněno při stoletém jeho jubileu.“101 Obecný občanský zákoník (dále jen „o. z. o.“) upravoval občanské vztahy pouze v české části, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo v této oblasti recipováno obyčejové právo, které bylo povaţováno za hlavní pramen práva.102 To bylo čerpáno převáţně z jiţ uvedeného Tripartita. O. z. o. tak ve slovenské části republiky fakticky nebyl recipován, avšak přesto zde mohla některá jeho ustanovení nabýt platnosti, a to přičiněním obyčejového práva, na jehoţ základě mohlo postupem času dojít k jejich aplikaci.103 Z vyhlašovacího

patentu

ABGB,

účinného

po

celou

dobu

trvání

Československé republiky, vyplývalo104, ţe účinností nového zákoníku pozbývá platnosti veškeré doposud platné obecné právo. Jednalo se o úplnou abrogaci a 101

NOVÁK, Karel a kol. Obecný občanský zákoník platný v zemi české a moravsko-slezské se zákony doplňujícími. Praha: Nákladem Spolku českých právníků "Všehrd", 1947, s. III. 102 Viz ROUČEK; SEDLÁČEK, 1935, op. cit., s. 61. 103 Blíţe k tomu nález NSS č. 5131. 104 císařský patent z 1. června 1811, č. 946 Sb. z.s.

- 44 -

projev kodifikačního principu po vzoru Justiniánské kodifikace, která se měla týkat naprosto všech pramenů práva, včetně obyčejů.105 Obyčejové právo tak mělo, při nejmenším v české části republiky, jako pramen práva formálně zaniknout. Smyslem této kapitoly je dokázat, ţe ačkoli je dnes mnohými teoretiky zánik uplatňování obyčejů spojován s nabytím účinnosti ABGB, skutečnost byla jiná a samotný obecný občanský zákoník obsahoval ustanovení odkazující na uţití obyčejového práva, byť ho formálně zavrhl. První odkaz na uţití obyčejového práva spatřuji hned ve výkladových pravidlech o. z. o. „Pouţívá-li se zákona, nesluší mu dávati jinaký smysl, neţ jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova.“106 Podle Sedláčka107 zde nastává problém při interpretaci a aplikaci, kdy není jasné, zda se dotyčná ustanovení musí vykládat podle významu, který by jim přisoudil zákonodárce v době vydání předpisu (1811), nebo naopak v kontextu doby, kdy soudce práva aplikuje. Například zboţné odkazy v § 685 o. z. o. je nutné vykládat s ohledem na význam v době, kdy zákon nabyl účinnosti, na rozdíl od slušného zacházení mezi manţely, upraveného v § 90 o. z. o.,108 které je z povahy věci nutno chápat s poukazem na aktuální vývoj společnosti. Pojem slušné zacházení tak byl vykládán s ohledem na to, jak ho obecně chápala veřejnost, jeho výklad prýštil z obecného přesvědčení, coţ je jedna z definic, kterou jsem v úvodní kapitole pouţil pro výklad obyčejového práva.109 Adresát normy (případně soudce) se při interpretaci musí rozhodnout, zda pojem vyloţit autenticky, podle významu přisuzovaného v době nabytí účinnosti zákona, nebo s ohledem na aktuální význam. Jestliţe se rozhodne pro aktuální význam, musí

105

Viz ROUČEK; SEDLÁČEK,1935, op. cit., s. 63 §6 o. z. o. 107 Viz ROUČEK; SEDLÁČEK, 1935, op. cit., s. 137. 108 § 685: Odkázal-li pořizující někomu tu neb onu věc z pozůstalosti a práva k ní se vztahující, nějakou malou odměnu čeledi, aneb něco na skutky náboţné, můţe odkazovník odkazů těchto ţádati ihned, jiných odkazů však teprve za rok po smrti pořizujícího. § 90: Zejména jsou oba manţelé rovnou měrou zavázáni, povinnost manţelskou konati, věrni sobě býti a slušně spolu zacházeti. 109 Viz kapitola Právní obyčej 106

- 45 -

zároveň tento nalézt. K obojímu rozhodování se uţije právního obyčeje, tedy ustáleného a ve společnosti vynutitelného způsobu chování v obdobných případech. § 10 o. z. o. stanoví, ţe k zvyklosti lze přihlíţet jen tam, kde se jí zákon dovolává. Toto ustanovení na první pohled vypadá jako odkaz na právní obyčej, který můţe slouţit k vyplnění mezer. Ve skutečnosti však § 10 o. z. o. jen rozšiřuje jiţ uvedený § 6. „Nesmieme zameniť tieto právne normy s právnými zvykmi, ktoré majú síce právnu relevanciu, nie sú však právnými normami.“110 Nejedná se zde o zvykové právo, nýbrţ jen o návyk konat konkrétní věc určitým způsobem (např. místo obvyklé, obvyklé znamení atd.), který slouţí k výkladu psaného práva, ne k jeho změně nebo zániku. Za poznávací znamení pro rozlišení zvyklosti a zvykového práva nám můţe poslouţit existence sankce nebo státního donucení v případě porušení ustáleného pravidla chování. V tom byl podle Rauschera111 zásadní rozdíl mezi rakouským a uherským právem, kde měl naopak obyčej vliv na vznik, změnu a vývoj práva psaného. Nemoţnost záměny zvyklosti za zvykové právo dokládá i rozhodnutí nejvyššího soudu z roku 1893, kdy tento rozhodl, ţe i kdyţ je v místě obvyklé, ţe ti, kdoţ přebírají správu pozůstalosti, pohostí smuteční hosty, nelze z toho odvodit zvykové právo, podle něhoţ by náklady tohoto pohoštění mohly být připočítány k nákladům v místě obvyklého přiměřeného pohřbu.112 K tomu soud došel aplikací § 549 ve spojení s § 10 ABGB113. Pokud tedy správce smutečné hosty nepohostí, jedná sice v rozporu se zavedeným zvykem, ale hosté se pohoštění nemohou úspěšně proti jeho vůli domáhat, jelikoţ povinnost pohostit zákon nestanoví.

110

HEXNER, op. cit., s. 11-12. Viz RAUSCHER, Rudolf. § 10. Právo slovenské. In: ROUČEK; SEDLÁČEK, 1935, op. cit., s. 161. 112 Viz GLASER, Julius; UNGER, Josef; Walther v. Josef. Sammlung von civilrechtlichen Entscheidungen des K.K. Obersten Gerichtshofes. Wien : Druck und Verlag von Carl Gerold’s Sohn, 1897, č. 14638, s. 134. 113 § 10 ABGB: Ke zvyklostem hleděti se můţe jen tehda, kdyţ se k nim táhne zákon. § 549 ABGB: Jedno z břemen na dědictví záleţejících jest také náklad na pohřeb, učiněný dle toho, jak v místě obyčej jest, a dle stavu i jmění zemřelého. Zákon hovoří o břemeni pohřbu, břemeno pohoštění smutečních hostů výslovně neuvádí. Jedná se pouze o zvyklost v pravém slova smyslu. 111

- 46 -

V ustanoveních sedmnácté hlavy druhého oddílu o. z. o., pojednávajících o smlouvách a právních jednáních, najdeme další odkazy na právní obyčej. Konkrétně se jedná o § 863 odst. 2 (Pokud se týče významu a následků činů a opominutí, jest hleděti ke zvyklostem a obyčejům poctivého obchodu) a § 914 (Při výkladu smluv nesluší lpěti na slovním znění výrazu, nýbrţ jest vyšetřiti úmysl stran a rozuměti smlouvě tak, jak toho ţádá obyčej poctivého obchodu). Oba tyto odkazy na právní obyčej byly do ABGB přidány císařským nařízením č. 69 Ř.z. ze dne 19. března 1916 (tzv. III. dílčí novela) a oba mají stejný význam, kdyţ jediný rozdíl je v tom, ţe § 863 hovoří o projevech účastníků, zatímco § 914 je nutné spojovat s konkrétní smlouvou. Pro účely mé práce však není tak podstatná interpretace obou přidaných odstavců, jako samotné zakotvení a přímý odkaz v textu předpisu na právní obyčej. Zákonodárce tím dal adresátům normy najevo, ţe si je vědom důleţitosti a nenahraditelnosti tohoto právního pramene, a to minimálně v oblasti upravující soukromá právní jednání, která rozhodně neustále prochází obměnami a kterou je vhodné upravit právě odkazem na zvykové právo. Kritický čtenář můţe namítat, ţe se nejedná o právní obyčej v pravém slova smyslu, ale jen o zvyk ve smyslu § 10 o. z. o.. I kdyţ lze spatřit určitou podobnost s tímto ustanovením, domnívám se, ţe nejde o stejný pojem. Zvyklosti ve smluvním právu vznikají totiţ opakovaným uţíváním a po zaţití a ustálení praxe byly uplatňovány i před soudy, byť nejsou psaným právem. Právě kritérium vynutitelnosti povaţuji v pochybách za rozhodující znak, který mě vede k uznání existence obyčejové normy. Naplněním těchto znaků tak vzniká právní obyčej v pravém slova smyslu, alespoň z pohledu mého a pohledu teoretiků, jejichţ myšlenkami jsem svůj pohled na začátku této práce podloţil. Na druhou stranu se však nebojím přiznat, ţe mnozí teoretici by toto za obyčej nikdy nepovaţovali, jelikoţ i takto vzniknuvší obyčej odvozuje svoji normativitu od zákonného předpisu, tedy psaného práva, které vdechlo právu nepsanému ţivot. ABGB, respektive o. z. o., se v úvodních ustanoveních pokusil zrušit platnost obecného práva a sním i obyčejů, coţ se do jisté míry zdařilo. Ona míra je

- 47 -

dokonce taková, ţe aţ do dnes nemá mnoho právníků sebemenší problém s prohlášením, ţe obyčejové právo fakticky v roce 1811 na našem území zaniklo. Mojí ambicí byla snaha o věrohodné prokázání skutečnosti, ţe tomu tak úplně nebylo a snaha zákonodárce nemohla být zcela úspěšná, jelikoţ zvykové právo vţdy mělo a má svůj prostor mezi prameny práva, přestoţe se ho právní vědě povedlo výrazně zúţit. Přesně formulovaná litera zákona nám sice dává relativně větší právní jistotu, ale některé situace musí být, byť mnohdy jen sekundárně, upraveny zvykovým právem. O tom svědčí i jednotlivá ustanovení zákona č. 113/1895 Z.ř. o soudních řízeních v občanských rozepřích právních (dále téţ c. ř. s.), platného na našem území aţ do konce roku 1950, která se v případě neexistence jiných pramenů odvolávají právě na obyčeje (např. § 560, § 573)114. Zvláště bych chtěl poukázat na větu první § 271 téhoţ zákona: Právo v některém jiném státním území platné, práva obyčejová, výsady a stanovy potřebují důkazu jen potud, pokud soudu jsou neznámy. Civilní řád soudní nabyl účinnosti 1. 1. 1898, tedy téměř 80 let po ABGB, který měl obyčejové právo zrušit. Přesto i tento novější předpis na obyčej odkazuje, dokonce z dikce § 271 c. ř. s. vyplývá, ţe jejich existenci není třeba dokazovat, coţ jen potvrzuje moji tezi o nemoţnosti úplného vypuštění tohoto právního pramene. Pokud ho přesto formálně zatratíme, společnost ho sama kvůli svým potřebám vzkřísí. Esinger115 k § 271 c. ř. s. dodává, ţe poměr obyčejového práva k výkladu a soudní aplikaci zákona je nepochybný. Soudní praxe podle něj sama přispívá k tvorbě zvykového práva, zároveň je ale způsobilá jí zamezit. Podle Esingera je to právě soudní moc, která má právo konstatovat existenci

114

§ 560 odst. 2: Není-li takové úmluvy, musí výpověď státi se tam, kde předpisy o tom vydanými nebo, nebylo-li by předpisů takových, kde zvláštním místním zvykem pro vyklizení předmětů najatých nebo pachtovaných ustanoveny jsou jisté dny roku s určitými lhůtami výpovědními, před vypršením času pro to ustanoveného. § 573 odst. 2: Není-li nájemní nebo pachtovní čas ještě prošlý, tedy čas pro odevzdání nebo převzetí budiţ ustanoven podle zvláštních předpisů o lhůtách k vyklízení, a jestliţe by takových předpisů nebylo, podle zvyků místních. 115 Převzato od TUREČEK, Josef. Zvykové právo v procesním řízení. In: Právník. Praha: Nakladatelství jednoty právnické – Knihtiskárna Dr. Ed. Grégr a syn v Praze, 1927, s. 242–247.

- 48 -

obyčejového práva – nikoli moc zákonodárná, jak se myslně snaţí dokázat právní věda. To je důvodem, proč obyčejové právo můţe působit přes výslovný zákonný zákaz. Zákaz má totiţ zavazující moc jen potud, dbají-li ho směrodatné orgány. „Není objektivně bezpečné garancie pro jeho trvalou, bezvýjimečnou platnost.“116 Derogativně vůči zákonu působí skutečná moc společenských poměrů, opírajíce se o všeobecný názor občanů a trvalý odchylný výkon mezi občany samotnými, případně úřady. S tím nepřímo souhlasí Tureček, kdyţ v reakci na Eisingera cituje argument, ţe „derogativní obyčejové právo by se mohlo utvořiti jen tím, ţe by stráţci zákona, soudy, nešetřily stanoveného práva.“117 Eisinger dále upozorňuje na nebezpečí záměny soudcovského uváţení za obyčejové právo.118 Uváţení soudce, byť s přihlédnutím k zavedené praxi a místním poměrům, není a nevytváří základ pro zvykové právo. Přikazuje-li zákon soudci uváţit situaci podle vlastního přesvědčení, je to účelný způsob k vyplnění zákonných mezer, slouţící mimo jiné k odstranění přílišné kazuistiky zákona. 7.2. Obecný zákoník obchodní „Úloha obchodních zvyklostí v obchodním právu značně přesahuje význam zvyklostí v obecném občanském právu. Velmi jasně to formuloval právě rakouský obchodní zákoník[.]“119 Obecný zákoník obchodní (dále jen „OZO“) byl uveden zákonem č. 1/1863 Ř.z. ze dne 17. prosince 1862. Hned první článek značně posiluje úlohu právních obyčejů v obchodních věcech. Těchto se má vyuţít vţdy, pokud nelze aplikovat přímo ustanovení OZO. V případě, ţe nebude obyčejů, pouţije se aţ na třetím místě o. z. o.. Jelikoţ na našem území byla dualistická právní úprava, docházelo k situacím, kdy se na smluvní jednání v případě obchodně-právního vztahu pouţilo právního obyčeje, zatímco v občanskoprávním vztahu byla stejná smlouva upravena výhradně normativním právním 116

TUREČEK, op. cit., s. 243. TUREČEK, op. cit., s. 246. 118 Podrobněji TUREČEK, op. cit., s. 245. 119 PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl, A. Doplněk k prvému a druhému dílu: novelizace obchodního zákoníku - zák. č. 142/1996 Sb. a zák. č. 94/1996 Sb. ; : B. Obchodní závazkové vztahy - paragraf 261-408. Praha: Linde, 1996, s. 459. 117

- 49 -

aktem. Tento jev přibliţuje Kubeš120 na příkladu trhové smlouvy, upravené v o. z. o. § 1053 a násl., v OZO články 337 a následujícími. Zatímco v prvním případě se pouţije výhradně ustanovení o. z. o., v obchodně-právním vztahu se ve spojitosti s článkem 1121 pouţije primárně úprava obchodní, na mezery v zákonné úpravě se pouţijí sekundárně pravidla obyčejová a aţ terciárně, pokud nebude obyčejů, budou uţita ustanovení občansko-právní. Opět zde chci poukázat na rozdílnost pojmů obchodního obyčeje ve smyslu OZO a zvyklosti v kontextu novodobé právní úpravy. Zatímco obchodní zvyklost dnes chápeme jako zavedenou praxi stran, která není ničím významnějším neţ pouhým návykem konat určitým způsobem, obchodní obyčej v OZO byl skutečným normativním pramenem práva. Rozdíl zde není v sankciovatelnosti (i zavedená praxe stran v dnešní době je vynutitelná), ale tkví převáţně v normativnosti. Zavedená praxe stran můţe být při nejlepším povaţována za individuální právní pramen mezi konkrétními obchodními partnery, který nikdy z povahy věci nebude mít normativní povahu. Normativním je naopak obyčej ve smyslu článku 1 OZO, kde nejde o zavedenou praxi, ale regulérní pravidlo chování, sankciované a uţívané dlouhodobě, postavené zákonu na roveň. V souvislosti s obchodním zákoníkem chci zmínit ještě důleţitá výkladová ustanovení. „Soudce, an jednání obchodní posuzuje a vykládá, má vyzpytovati vůli smluvníkův a nemá se vázati na doslovný smysl slova. Co se dotýče toho, jaký význam a účinek má konati a opominuti, přihlédati sluší ke zvykům a obyčejům, jeţto v obchodu platí.“122 Tato pravidla úlohu obyčejového práva ještě posilují. Nejvyšší soud však opět opakovaně poukazoval na nebezpečí záměny zvyklosti a

120

Viz ROUČEK František; SEDLÁČEK Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 aţ 1089). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 725-739. 121 čl. 1 OZO: U věcech obchodních, pokud zákonník tento ţádného ustanovení neobsahuje, průchod mají obyčejové obchodní a, kdyţ těch není, obecné právo občanské. 122 čl. 278 a čl. 279 zákona č. 1/1863 Ř.z.

- 50 -

zvykového práva.123 Pokud měl čtenář u o. z. o. pocit nepatrnosti vlivu zvykového práva, ustanovení OZO by ho měla přesvědčit o opaku. „Normy písaného práva priamo uznávajú normy zvykového práva pre určité konkrétne právné obory.“124 Obyčejové právo mělo v obou odvětvích svoje místo, a to aţ do konce roku 1950, kdy oba předpisy pozbyly účinnosti. Třebaţe obchodní právo upravovalo obchodněprávní vztahy a občanské právo primárně vztahy občanskoprávní, tato odvětví od sebe nebyla oddělena, naopak, v mnohém se překrývala. Ostatně, v našich podmínkách si takovou úpravu můţeme snadno představit i dnes. Pokud měl právní obyčej v obchodním právu výše popsaný vliv, musíme si objektivně připustit, ţe nepochybně formoval i vztahy občanskoprávní, ať uţ se tomu zákonodárce snaţil jakkoli zabránit. 7.3. Vládní návrh občanského zákoníku 1937 Nově vzniknuvší Československá republika byla právním státem a kromě toho se stala vzorem demokracie pro zbytek světa po několik následujících let. Kodifikace občanského práva tak měla být jen otázkou času. Vládní návrh nového československého občanského zákoníku, který měl sjednotit právo v českých zemích i na Slovensku (dále téţ „VnOZ“) byl připraven v roce 1937, tedy aţ těsně před vypuknutím 2. světové války, v jejímţ důsledku se jiţ nestihl schválit. Nezávisle na této skutečnosti nás však podoba návrhu občanského zákoníku posune dál v cestě za pochopením úlohy obyčejového práva v tehdejší společnosti. 7.3.1. Nutnost kodifikace Na tomto místě chci krátce zmínit německého profesora A. F. J. Thibauta, který za jediné moţné východisko z roztříštěnosti německého práva a výrazné absence právní jistoty povaţoval jednotnou kodifikaci, která poloţí jednotný 123

např. Rozhodnutí R I 989/24: Zvyk, jenţ se vyvinul u obchodníků v létech 1919 a 1920 v tom směru, ţe se zásilky všeobecně pojišťovaly proti krádeţi, není obyčejovou normou dle čl. 1 obch. zák., nýbrţ obchodní zvyklostí dle čl. 279 obch. zák. 124 HEXNER, op. cit., s. 13.

- 51 -

základ, zvýši právní jistotu a povede k vyrovnání rozdílů mezi jednotlivými územními oblastmi. Proti tomu se ostře ohradil profesor práv v Berlíně F. C. von Savigny125, kdyţ se neztotoţnil s myšlenkou společného německého práva ani s obecnou kodifikací kdekoli jinde ve světě. Právo je podle jeho názoru různé pro kaţdý národ, stejně jako další prvky určující jeho existenci. Dále ho není moţné rozumově obsáhnout a vyjádřit formou kodifikace, jelikoţ „[v]zniká teda právo predovšetkým mravom […], t. j. vnútornou, tajne pôsobiacou silou a nie ľubovôlou zákonodárců.“126 Důraz má být kladen na obyčejové právo jako pramen práva, namísto zákona vyjadřujícího libovůli zákonodárce. Situace v Československu byla nápadně podobná situaci německé. Mohl se zde rozhořet podobný spor. Samotná kodifikace občanského práva však probíhala bez výraznějších potíţí, minimálně v tom směru, ţe byla obecně přijímána odbornými kruhy i širší veřejností. Jak konstatoval Rebro127 a jak je vidět i dnes, právní vývoj dal v zásadě za pravdu teorii Thibauta a myšlence jednotné kodifikace, o nutnosti kodifikace občanského práva v Československu nebylo třeba debatovat. 7.3.2. Formální zakotvení obyčejového práva ve VnOZ Rebro128 se v úvahách o obyčejovém právu ve vládním návrhu zabýval mimo jiné jeho postavením. Došel k závěru, ţe co do právního pohledu zákon a obyčejové právo stojí vedle sebe a na sobě nezávisle. To však obyčejové právo automaticky nezahrnuje do pozitivního systému práva státního. Takový názor lze podepřít důvodovou zprávou k VnOZ129, která zřetelně odděluje pojmy zákon, předpis, a ustanovení. Pod pojmem zákon míní pouze ustanovení, jímţ toto

125

Převzato od REBRO, Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka, op. cit., s. 157 126 REBRO, Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka, op. cit., s. 157. 127 Viz REBRO, Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka, op. cit., s. 157. 128 Blíţe k tomu REBRO, Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka, op. cit., s. 158. 129 Podrobněji Senát národního shromáţdění. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Národní shromáţdění ČSR. Senát, 1937, s. 245.

- 52 -

pojmenování přiřkne ústava. Předpisem jsou myšleny zákony a nařízení. Ustanovení bez dalších dodatků pak zahrnuje vše, včetně práva obyčejového. V první polovině 20. století se, stejně jako dnes, uplatňovala zásada lex posteriori derogat legi priori. Nové kodifikace rušily ty předchozí, případně stanovily podmínky, za kterých se starší předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení ponechají v platnosti. Bylo tomu tak u německého BGB, rakouského ABGB, italského Code civile i francouzského Code civil. VnOZ nebyl výjimkou a podobné ustanovení obsahoval v článku II: Zároveň pozbývá účinnosti právo občanské dosud platné v československé republice, čítajíc v to právo obyčejové, nechť se podává z rozhodnutí soudních či z jiných pramenů, pokud není dále ustanoveno něco jiného. Mohlo by se tak zdát, ţe účinností nového zákona pozbude obyčejové právo svého významu a z právního ţivota na našem území se zcela vytratí. Stejně tak měla pozbýt závaznosti i dobová ustálená judikatura v této oblasti. Nelze si nepovšimnout výrazné podobnosti s ustanoveními, jimiţ se uváděl v platnost ABGB. Pozorný čtenář si klade otázku, proč VnOZ ruší to, co uţ jednou zrušil ABGB. Rozumnou odpovědí můţe být tvrzení, ţe obyčejové právo a jeho roli nikdy zcela zrušit nelze a snaha VnOZ je jen dalším naivním pokusem. Situaci však není moţné takto zjednodušovat, je třeba si uvědomit, ţe na slovenské části Československa ABGB de facto nikdy neplatil a VnOZ měl být první občanskoprávní kodifikací, jeţ měla soubor zvykových norem i v této oblasti zrušit. „O osude dosiaľ platného práva obyčejového, a ide skoro výlučne o Slovensko a Podkarpatskú Rus, je teda týmto jasne rozhodnuté. Právo obyčajové vlastné, i t. zv. stála súdna prax stratí svoju zaväzujúcu moc a bude vystriedané novým občianskym zákoníkom.“130 Články V – VIII úvodních ustanovení však obsahují výjimky, kterých se derogace netýká. Pro moje účely jsou stěţejní články VII a VIII. Článek VII hovoří o jiných odvětvích, kdy, pokud nevyplývá z VnOZ jinak, jejich ustanovení zůstávají nedotčena. Chápeme-li pojem ustanovení ve smyslu důvodové zprávy, jak jsem vysvětlil výše, týká se to i obyčejového práva. 130

REBRO, Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka, op. cit., s. 159.

- 53 -

Čl. VIII k výjimkám přidává dalších 22 bodů, jeţ nezřídka označuje téţ jako ustanovení (ustanovení o věcech, ustanovení o vyvlastnění, ustanovení o zastavení). Pokud při interpretaci těchto odstavců vyuţijeme důvodové zprávy a pojem ustanovení nahradíme zvyklostí nebo právním obyčejem, zvláště na slovenské části republiky se dostanu do kolize s tím, co zákonodárce napsat chtěl a co skutečně napsal. Rebro se domníval, ţe se nejednalo o úmysl, nýbrţ nedopatření, které by pravděpodobně bylo později, v případě nabytí účinnosti zákona, novelizováno. Tento závěr je nanejvýš logický a já se s ním plně ztotoţňuji. 7.3.3. Pruţnost obyčejových norem Povaţuji však za nesporné, ţe zákonodárce zamýšlel nechat obyčejové normy v platnosti, byť moţná ne do míry, která vyplývá z jazykového výkladu. Z formulace článku VIII nepochybně vyplývá záměr řídit se i nadále obyčejovým právem v situacích, na které výjimka dopadá a které byly doposud zvykovým právem regulovány. Rebro131 se domnívá, ţe tím není nijak omezena materiální stránka obyčejů, které se tak mohou časem měnit. To se ale týká pouze dispozitivní části normy, hypotéza musí zůstat stejná. Na příkladu typické normy to lze vysvětlit takto: v případě situace A (hypotéza) se adresát musí řídit pravidlem B (dispozice), jinak nastane C (sankce). Předpokládáme-li obyčejovou normu, která nabyla v Československu účinnosti na základě recepční normy, můţe tedy být její dispozitivní část měněna, aniţ by to mělo vliv na platnost obyčeje jako celku. Tak teoreticky šlo obejít ústavu a měnit do jisté míry obyčejové normy i po účinnosti nového ústavního předpisu, ovšem pouze v dispoziční části, celková konstrukce musela být zachována. Pro změnu hypotézy by jiţ nešlo primárně uţít obyčejových pravidel, ale bude třeba vycházet z § 3 a 4 VnOZ, jimiţ se stanovuje postup vytvoření nových právních norem. Tím sice v zásadě není vyloučen vznik další obyčejové normy, tato však jiţ bude nová a 131

Blíţe k tomu REBRO, Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka, op. cit., s. 161-162.

- 54 -

nebude svoji platnost odvozovat od recepce v roce 1918. Samostatnou otázkou ale zůstává vznik obyčeje z pohledu ústavního. Zabýval jsem se jím v příslušné kapitole, zde tak jen pro přehlednost odkáţi na majoritně přijímané východisko, totiţ, ţe vznik obyčejových norem, byť v souladu s paragrafy 3 a 4 VnOZ, byl moţný jen do 6. března 1920. Rebro ve své práci dále poukázal na názor Lubyho132, který povaţoval aplikaci obyčeje v době první republiky za vtěsnávání principů současného ţivota do formy vytvořené v kulturním a sociálním tisíciletí uherské doby. Samotný pojem zvyklosti je pojmem neprávnickým, jeho obsah je dán sociálními skutečnostmi. Obyčejové právo se stalo statickým pojmem, kdyţ ho recepční norma zbavila moţnosti další evoluce. Změnu výkladu zvyklosti (tj. obyčejové – dispozitivní části normy) nepovaţuje za změnu normativní, pouze ontologickou, která vychází z potřeb ţivota společnosti. Ontologický vliv ţivota nemůţe být povýšen nad normativní, a jelikoţ právo je regulátorem ţivota, nemůţe mít změna sociálních poměrů vliv na změnu obyčejové normy. Zvykové právo tak zůstalo po roce 1918 ve stavu z doby recepce a zastarávalo tak rychleji neţ běţné zákonné normy. Oba autoři pohlíţí na moţnost změny obyčejových pravidel ve světle VnOZ z jiného úhlu. Lubyho pohled půjde logickým výkladem jen těţko zpochybnit, přesto se osobně přikláním spíše na stranu Rebra a k jeho pohledu na postavení zvykového práva ve VnOZ, včetně moţnosti změn v dispozitivní části norem. Právě tato část totiţ obyčej tvoří, pokud by byla neměnná, obyčej ztratí svůj význam a stane se rigidním a zcela nepotřebným inominátním pramenem práva. Z povahy zvykové normy je nepochybné, ţe se bude v závislosti na čase a společenském vývoji měnit. Samotná existence obyčejové normy nutně předpokládá moţnost její změny, „lebo pruţnosti a autonomnej formálnej

132

Srovnej LUBY, Štefan. Dynamika ţivota a statika súkromého práva. In: Všehrd: list Spolku českých právníků Všehrd v Praze. Praha: Všehrd, 1935, roč. 16, s. 342-350.

- 55 -

zmenieľnosti zbavená norma obyčejového práva je anomáliou.“133 Pokud jsem tak výše dokázal existenci těchto norem ve vládním návrhu, a contrario je nemoţné vyloučit změnu jejich dispozice. 7.3.4. Odkazy VnOZ na právní obyčej VnOZ obsahuje jako všechny podobné předpisy pravidla pro správnou aplikaci a interpretaci, a to hned v hlavě první. Kromě § 3 a § 4 je významný § 5 (zákonné předpisy se mění nebo zrušují jen zákonem) a § 7 (na zvyklosti lze hleděti jen v těch případech, kdy se jich zákon dovolává). Na § 7 je nutno nahlíţet podobně jako na § 10 o. z. o., jedná se opět o zvyklost, tj. opakované nenormované chování, nikoliv o právní obyčej. § 5 povaţuji za ustanovení, které formálně znemoţňuje vznik právního obyčeje contra legem. Zákon totiţ zrušení zákonného předpisu dovoluje pouze zákonem. Pakliţe je na základě ústavy zákon jediným formálním pramenem práva, nemůţe ho právní obyčej nikdy zrušit. Zároveň z pohledu VnOZ nelze bez dalšího připustit závaznost právního obyčeje ani praeter legem, neboť v takových případech, pokud by se objevila mezera v právní úpravě, bude soudce postupovat podle výše zmíněných § 3 a 4. „S hladiska pozitívnepravného systému je tu situácia jasná; o nejakej autonomnej sile, záväznej moci obyčajového práva secundum legem, t j. o nejakej zvláštnej pozitivite obyčajoveprávnych noriem secundum legem nemôţe byť reči, ak chceme zostať na pôde toho istého pozitívneho právneho systému.“134 Rebro uzavírá svoje pojednání tím, ţe VnOZ se staví k obyčejovému právu hodně nepříznivě. Zvykové právo zde nemá výrazné postavení ani jako podpůrný pramen práva. Jedinou další zmínku v VnOZ lze nalézt v § 947 (Pachtýř hradí ze svého opravy, které mu ukládají hraditi zvyklosti při takových smlouvách pachtovních). Z důvodové zprávy135 ovšem vyplývá, ţe ani toto ustanovení nebylo myšleno jako odkaz na normativní obyčej, nýbrţ jen na místní zvyklost ve smyslu § 7 VnOZ. 133

LUBY, 1939, op. cit., s. 25. REBRO, Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka, op. cit., s. 203. 135 Viz Senát národního shromáţdění. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Národní shromáţdění ČSR. Senát, 1937, s. 355. 134

- 56 -

Jazykovým výkladem ale ke stejnému názoru nedojdeme, jelikoţ v této podobě se jedná o normativní pravidlo, jehoţ nedodrţení bude porušením zákona a bude podléhat příslušným sankcím. 7.3.5. VnOZ a zvykové právo ve slovenské části Jak jsem popsal výše a jak vyplynulo i z přístupu Nejvyššího soudu, obyčejové normy na slovenské části po účinnosti ústavy postupně zastarávaly, čímţ se soukromoprávní kodifikace i v této části republiky začala jevit nezbytnou. V této podkapitole se budu věnovat postavení Slovenska ve VnOZ, resp. zamýšlenou změnou právního řádu, osudem lidového práva a budoucností zvykových norem. Komisi pověřené sestavením kodifikace bylo zprvu doporučeno, aby zrevidovala o. z. o. a přihlíţela při tom k občanskému právu platnému na Slovensku. Ze slovenské strany však chyběl výraznější tlak na tvůrce návrhu, proto se tam slovenské poměry promítly jen poskromnu. Počítalo se s odstraněním základních institutů, coţ byla dílem vina absence protestních hlasů slovenských právníků, kteří je tak nedokázali prosadit do nové kodifikace, dílem samotné komise, která si patrně neuvědomovala skutečnou rozdílnost právních úprav. Dluţno však poznamenat, ţe ne všem právníkům byla situace lhostejná. Kromě Lubyho publikoval na toto téma svůj názor i jiţ několikrát citovaný Záturecký, kdyţ poukazoval na nutnost připravit kodifikaci postupně a s ohledem na místní poměry toho kterého kraje.136 Pokud mělo skutečně dojít ke sladění obou právních řádů, bylo nutné hledat kompromis mezi obyčejem a soudní praxí na straně jedné a psanými zákony po vzoru rakouského práva na straně druhé. Jestliţe se ve VnOZ zvykové právo omezilo jen na několik málo zmínek výše popsaných, bylo to důsledkem přehlíţení slovenských poměrů a absence vůle nalézt skutečný konsenzus.137 136 137

Viz ZÁTURECKÝ, Duplicita práva v Československej republike, op. cit., s. 65-67. Viz Luby, 1939, op. cit., s. 25-26.

- 57 -

Svým obsahem se osnova nepřibliţovala k doposud uţívanému obyčejovému právu a zaváděla mnoho významných změn v uţívaných právních institutech. Na některých místech návrh kodifikační komise bezohledně odstraňoval instituty, které zvykové právo v souladu s potřebami společnosti budovalo po staletí. Tento přístup pravděpodobně plynul ze špatně a nedůsledně organizované činnosti kodifikační komise, moţná i z nepříliš velkého zájmu veřejnosti. 7.3.6. Shrnutí Obyčejové právo je, myslím, nutné vţdy posuzovat ve vazbě na normy zákonné. Jak ukázala historie, zvykové normy se dokázaly (byť ne vţdy efektivně) obejít bez existence norem psaných ve formě zákonů. Psaný zákon však ke své efektivnosti mnohdy potřebuje zvykové práva, na jehoţ aplikaci se sám odvolává a jehoţ aplikace mu dodává na pruţnosti a věrohodnosti. Podle účinných právních předpisů bylo pro československého soudce závazné v soukromoprávních vztazích toto hierarchické uspořádání pramenů práva: ústava, psaný zákon, kuriární decízie, obyčejové právo vzniklé do účinnosti ústavy z roku 1920 (včetně práva vzniklého později v souladu s ústavou) a na posledním místě morální pravidla, případně jednotlivé zvyklosti (nemajíc povahu zvykové normy). Soudy byly československými státními orgány, proto i na slovenské části musely tuto hierarchii dodrţovat. Přesto však v praxi docházelo k případům, kdy se i proti vůli zákonodárce tvořily právní obyčeje, jeţ byly soudy aplikovány namísto psaných zákonů, například s odkazem na povahu a smysl zákonného ustanovení.138 VnOZ vnímám jako pokus zcela se odloučit od obyčejového práva, byť s malými výjimkami. Z pohledu dnešního moderního člověka se nejednalo o nic neznámého, vţdyť dnes podobný přístup vidíme v mnoha právních řádech a systém v zásadě funguje. V první polovině 20. století se ale situace výrazně lišila. VnOZ měl kodifikovat soukromé právo dvou, do té doby velmi odlišných, 138

Viz LUBY, 1939, op. cit., s. 113-114.

- 58 -

právních řádů. V tomto směru je, myslím, rozumné ztotoţnit se s názorem Lubyho, kdy je při takto zásadní kodifikaci nutné hledat rozumný kompromis a střední cestu. I kdyţ obyčejové normy od ústavy z roku 1920 postupně zastarávaly, zamýšlená změna by byla stále velmi výrazná a v případě schválení VnOZ a následném nabytí účinnosti se domnívám, ţe by na slovenské části republiky došlo přinejmenším k velkým potíţím a sporům v souvislosti s aplikací nového zákoníku. Z pohledu české veřejnosti naopak VnOZ hodnotím jako dílo v zásadě zdařilé. Komise pokračovala dál v trendu omezování obyčejového práva, moţná se ho snaţila úplně přehlíţet. Jak se však ukázalo ve finální podobě návrhu z roku 1937, ani po téměř dvaceti letech snahy se právníci nedokázali shodnout na podobě, kde by obyčej neměl ţádný vliv. Konečná podoba návrhu paradoxně formálně obyčejovému právu přisoudila silnější postavení, neţ bylo zamýšleno, coţ jsem vysvětlil v úvodu kapitoly. Závěrem k VnOZ musím konstatovat, ţe ačkoli lze problematiku obyčejového práva v soukromém právu zjednodušit tvrzením, ţe u nás zaniklo jiţ v roce 1811, je toto tvrzení nepřesné a zkreslující, jelikoţ náš právní řád se bez jeho existence neobešel do konce Československé republiky a de facto ho vyuţíváme v některých oblastech aţ dodnes.

- 59 -

8. Mezinárodní obyčejové právo na vnitrostátní úrovni V této kapitole se budu zabývat mezinárodním obyčejovým právem aplikovaným československými soudy na vnitrostátní úrovni. Nebudu rozebírat poměr práva mezinárodního a vnitrostátního, zaměřím se pouze na projevy obyčejového práva, a to jen v poměru k občanům, případně cizím státním příslušníkům, nikoliv mezi státy navzájem. Na rozdíl od vnitrostátních právních řádů, mezinárodní právo bylo na počátku 20. století tvořena převáţně obyčeji, jeţ byly nejdůleţitějšími právními prameny. To pramenilo jednak z relativní mladosti mezinárodního práva jako odvětví vůbec, druhak z neochoty států podřizovat se vůli a vlivu jiných subjektů. K pojmu mezinárodního obyčejového práva je hned na začátku nutné konstatovat, ţe se ve své definici liší od práva vnitrostátního. Na mezinárodním poli chyběl aspekt donucení při porušení závazků, a to v psané i nepsané formě. V dnešní době sice mezinárodní společenství disponuje několika donucovacími prostředky, v čase před druhou světovou válkou zde však nebyly a jejich absence je zpětně hodnocena jako jeden z klíčových faktorů vedoucích k vypuknutí války. Dobovou mezinárodní obyčejovou normu tak můţeme charakterizovat jako pravidlo zavedené a uţívané mezi subjekty mezinárodního práva, které je jimi obecně přijímané a chápané jako nezbytnost, a to buď výslovně, nebo konkludentně. Tyto normy zprvu formovaly jen dvoustranné vztahy mezi státy. Nejasnosti mohly vznikat, na rozdíl od práva psaného, při posuzování, zda subjekt mezinárodního práva (tehdy v zásadě jen stát) souhlasil s obyčejovým pravidlem či nikoli. Východiskem byla podle Budníka výborná znalost historie.139 Budník140 na poli mezinárodního práva rozlišuje mezi právem psaným a nepsaným. Psané právo ztotoţňuje s právem smluvním, vzniklé konsenzem mezi státy, zatímco právo nepsané povaţuje za obyčej. Pro naše účely je toto rozdělení 139 140

Viz BUDNÍK, op. cit., s. 277. Podrobněji BUDNÍK, op. cit., s. 276-286.

- 60 -

naprosto vyhovující, i kdyţ i na poli mezinárodního práva si jistě lze představit sepsané obyčejové právo. Jedná se však spíše o teoretickou konstrukci, neţ ţe by k takovým sepsáním skutečně docházelo. Podle Budníka mají oba právní prameny stejnou váhu, mezi oběma tedy platí zásada lex posterior derogat priori, liší se však v obtíţnosti interpretace. „[K]deţto totiţ povinnosti, vyplývající ze psaného práva, jsou poměrně snadno zjistitelny nahlédnutím do příslušných smluv, setkává se toto zjišťování při normách obyčejového práva s nepoměrnými obtíţemi.“141 Historik, profesor a děkan Právnické fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Bohumil Kučera, měl na rozlišení práva na mezinárodní scéně stejný názor. Vyzdvihoval zde úlohu právního obyčeje, který povaţoval, přes všechny snahy o kodifikaci mezinárodního práva, za jediný opravdový pramen. Srovnával ho s normami mravními a náboţenskými, kdyţ poukazoval na skutečnost, kdy hlavní motivací dodrţovat mezinárodní právo je vůle subjektů.142 Budník se dále zabýval otázkou, zda jsou československé vnitrostátní soudy povinny při své rozhodovací praxi aplikovat mezinárodní obyčejové právo. Ve svém příspěvku došel k závěru, ţe soud tuto povinnost má, ale jen v případě, kdy ho k aplikaci vede norma vnitrostátní, recipující mezinárodní obyčej. Soudce je tedy povinen aplikovat mezinárodní obyčej, pokud mu to přikazuje vnitrostátní předpis. Odkazy na mezinárodní zvykové právo v československém právním řádu rozhodně nalézt lze. Pro naše účely však musíme hledat v předpisech, jeţ jsou způsobilé ukládat povinnosti soudcům. Bude se jednat převáţně o odvětví občanského, obchodního a trestního práva. Ke stejnému přesvědčení došel Budník, kdyţ nám předkládá demonstrativní výčet sedmi zákonných ustanovení odkazujících na mezinárodní právo.143 Většina z nich odkazuje na mezinárodní zásady, zvyky a praxi. Účelem mého zkoumání není 141

BUDNÍK, op. cit., s. 276. Viz KUČERA, Bohumil. Československý právní řád a právo mezinárodní. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno: Nákladem Právnické Jednoty Moravské za pomoci České Akademie pro vědy, slovesnost a umění, roč. 4, 1923, s. 227-228. 143 Převzato od BUDNÍK, op. cit., s. 280. 142

- 61 -

popsat všechny odkazy na mezinárodní právo, ale věrohodně popsat vliv obyčejového práva na československý právní řád. Proto zde uvedu jen jeden příklad, kterým jest ustanovení o. z. o.: „Vyslancové, veřejní činovníci a osoby v jejich sluţbách postavené poţívají osvobození, zakládajících se na mezinárodním právu a na veřejných smlouvách.“144 Uvedené ustanovení recipuje mezinárodní právo pro uvedený okruh osob a ukládá soudci povinnost přiznat jim postavení dle tohoto práva. Uváţíme-li, ţe mezinárodní práva bylo reprezentováno převáţně právem obyčejovým, je toto jeden z jasných důkazů o aplikace mezinárodního obyčeje před vnitrostátním soudem. Je

pravdou,

ţe

aplikace

mezinárodního

zvykového

práva

se

v československém právním řádu omezovala v zásadě jen na cizí státní příslušníky s diplomatickou funkcí. Lze tak namítat minoritní počet podobných případů v kontextu s celkovou činností soudců při nalézání práva. Zároveň nám ale případ těchto vztahů dokazuje význam a nezbytnost obyčejového práva, bez kterého se právní řád i v této situaci jednoduše neobešel.

144

§ 38 zák. č. 946/1811 ř. z.

- 62 -

9. Závěr Při studiu československého právního řádu narazíme na obyčejové právo, které tu, byť ne tak výrazně jako například v Anglii, participuje. Konkrétním důkazem toho jsou odkazy státním orgánům (nebo soudcům) k nepsanému obyčejovému právu, kterým se musí řídit a podle kterého mají vynášet rozsudky.145 S tímto tvrzením se plně ztotoţňuji a věřím, ţe na základě předchozích řádků došel čtenář k podobnému závěru. I kdyţ se mi (stejně jako všem předchozím právním teoretikům, které jsem citoval) nepodařilo dostatečně věrohodně vysvětlit původ obyčejového práva, jeho projevy a existenci povaţuji za prokázané. Co se týče intenzity a právní síly zvykového práva, v absolutní většině myslitelných situací mělo postavení sekundárního právního pramene, coţ na jednu stranu ukazuje odklon k psaným normám, na druhou stranu je tím vyjádřena nepostradatelnost obyčejových norem v situacích, kdy nelze aplikovat normu ve formě psaného zákona. Tak tomu bylo alespoň v případě české části republiky. Ve slovenské části přetrvával vliv obyčejů po celé meziválečné období, a to téměř v konstantní míře. Proto jsem se přidrţel struktury popsané jiţ v úvodu a věnoval se převáţně měnícím se poměrům českým. V zásadě obyčejové právo platí jen, pokud ho předpis práva psaného ponechá v platnosti.146 Výjimky z tohoto pravidla jsem na několika místech uvedl. Povaţujeme-li obyčejové právo za ţivelnou formu práva, musí docházet k situacím, kdy se obyčej vytvoří navzdory zákazu vyjádřeného psanou zákonnou normou. Opět však připouštím, ţe tento závěr platí pouze v případě, kdy připustíme existenci obyčejového práva jako takového. Zda tak čtenář učiní, ponechám na jeho svobodné vůli. Svoji práci však tímto zakončuji s nadějí, ţe mu bude při bádání a konečném úsudku nápomocna.

145 146

Viz CHYTIL, op. cit., s. 1. Viz BUDNÍK, op. cit., s. 279.

- 63 -

10. Seznam pouţitých zdrojů 10.1. Monografie BOGUSZAK, Jiří. Teorie práva. Praha: ASPI, 2003, 323 s. ISBN 80-86395-74-X. HEYROVSKÝ, Leopold; SOMMER Otakar; VÁŢNÝ Jan. Dějiny a systém soukromého práva římského. Vyd. 6. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského, 1927, 656 s. Hácha, Emil; Havelka, Jiří. Slovník veřejného práva československého. Svazek II., I aţ O. Brno: Polygrafie, 1932, 1202 s. WEYR František. Základy filosofie právní, Brno: Nakladatel A. Píša – knihkupec, 1920, 244 s. WEYR, František. Teorie Práva. Brno-Praha: Nakladatelství ORBIS, 1936, 388 s. HEXNER,

Ervin

Paul.

Zvykové

právo

v Československej

republike,

Bratislava: Kníhtlačiareň Ján Pocisk a spol., 1926, 24 s. ROUČEK František; SEDLÁČEK Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl prvý, (§§ 1 aţ 284). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, 1192 s. ROUČEK František; SEDLÁČEK Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl druhý, (§§ 285 aţ 530). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, 970 s. ROUČEK František; SEDLÁČEK Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí, (§§ 531 aţ 858). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, 680 s.

- 64 -

ROUČEK František; SEDLÁČEK Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 aţ 1089). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, 866 s. ROUČEK František; SEDLÁČEK Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl pátý, (§§ 1090 aţ 1341). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1937, 1011 s. ROUČEK František; SEDLÁČEK Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl šestý, (§§ 1342 aţ 1502). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1937, 600 s. VOJÁČEK Ladislav; SHELLE Karel. České právní dějiny. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 694 s. ISBN 978-80-7380-2578. VOJÁČEK Ladislav; SHELLE Karel. Právní dějiny na území Slovenska. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing, 2007, 450 s. ISBN 978-80-87071-43-4. KRÁKORA, Pavel; KOPEČEK, Pavel. Dějiny Československa 1918-1992. Praha:Epocha, 2006, 54 s. ISBN 978-80-7425-080-4. LUBY, Štefan. Obyčajové právo a súdna prax. Bratislava: Nákladom Právnickej fakulty Slovenskej univerzity v Bratislave, 1939, 132 s. HOETZEL Jiří; WEYR František. Slovník veřejného práva československého. Svazek 5., U aţ Ţ. Brno: Rovnost, 1948, 1098 s.

- 65 -

NOVÁK, Karel a kol. Obecný občanský zákoník platný v zemi české a moravskoslezské se zákony doplňujícími.

Praha: Nákladem Spolku českých právníků

"Všehrd", 630 s. GLASER,

Julius;

UNGER,

Josef;

Walther

v.

Josef.

Sammlung

von

civilrechtlichen Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichtshofes. Wien: Druck und Verlag von Carl Gerold’s Sohn, 1897, 671 s. PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl, A. Doplněk k prvému a druhému dílu: novelizace obchodního zákoníku - zák. č. 142/1996 Sb. a zák. č. 94/1996 Sb. Obchodní závazkové vztahy - paragraf 261-408. Praha: Linde, 1996, 959 s. ISBN 80-7201-047-6. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, 247 s. ISBN 80-7179028-1. VAŠEK, Adolf Emil. Československá republika, její vznik a vývoj do r. 1924. Brno: Nákladem vydavatelstva sborníku příruček „Časem a prostorem“ v Brně, 1924, 24 s. MAYER, Max Ernst. Rechtsphilosophie. 2. vyd. Berlin: Verlag von Julius Springer, 1926, 97 s. KELSEN, Hans. Hauptprobleme der Staatsrechtslehre: Entwickelt aus der Lehre vom Rechtssatze. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1923, 709 s. PEKAŘ, Josef. Dějiny Československé. Praha: Nákladem historického klubu v Praze-I., Klementinum, 1922, 198 s. VINOGRAFF, Paul. Common-sence in law. London : Williams and Norgate, [19-], 256 s. REBRO, Karol. Juliánova nauka o práve obyčajovom. Bratislava: Právnická fakulta Slovenskej univerzity v Bratislavě, 1944, 101 s.

- 66 -

HORÁK, Jaroslav. První československá ústava 1920 a její význam pro současnost . Brno, 2001. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 92 s. WEYR, František; NEUBAUER, Zděněk. Ústavní listina československé republiky, její znění s poznámkami. Praha-Brno: ORBIS, 1931, 181 s. TOBOLKA, Zdeněk. Jak vznikla ústava Československé republiky z roku 1920. Praha: ČS. sociální demokracie, 1946, 38 s. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5., podstatně upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 551 s. ISBN 978-80-210-4474-6.

10.2. Elektronické zdroje František Weyr. Masarykova univerzita: Filozofická fakulta [online]. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, © 2001 [cit. 11. 4. 2015]. Dostupné z: https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/weyr.html BANOVSKÝ, Robert: Norma a normativita v brněnské právní škole [online]. Brno, 2007 [cit. 5. 4. 2015]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/52186/ff_b/ SALÁK Pavel; FRÝDEK, Miroslav. Materiální prameny římského práva a jejich vliv na vznik soukromých kodifikací. Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 3-7 [cit. 26. 4. 2015]. ISBN 978-80-2104990-1.

Dostupné

- 67 -

z:

http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/tvorba_prava/ Frydek_Miroslav__1152_.pdf VICHEREK, Roman. Mnoţství větší neţ malé, aneb kolik je moţné drţet omamných a psychotropních látek pro vlastní potřebu. EPRAVO.cz [online]. Publikováno

21.

7.

2014

[cit.

26.

4.

2015].

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/mnozstvi-vetsi-nez-male-aneb-kolik-je-moznedrzet-omamnych-a-psychotropnich-latek-pro-vlastni-potrebu-94705.html HORÁK, Ondřej. Zákon a rozhodnutí (k problematice tvorby práva v meziválečné právní vědě). Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 8 s. [cit. 29. 4. 2015]. ISBN 978-80-210-4990-1. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/tvorba_prava// Horak_Ondrej__1109_.pdf DOSTALÍK, Petr. Právní obyčej jako pramen práva v právu římském. Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 12 s. [cit. 1. 5.

2015].

ISBN

978-80-210-4990-1.

Dostupné

z:

https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/tvorba_prava/ Dostalik_Petr__1193_.pdf ŠVADLENOVÁ, Martina. František Weyr (*25. 4. 1879 -+29. 6. 1951). In:Akademický bulletin [online]. Praha: Akademie věd České republiky, 2010 [cit. 1.

5.

2015].

ISSN

1210-9525.

Dostupné

z:

http://abicko.avcr.cz/archiv/2001/9/obsah/frantisek-weyr-25.-4.-1879--29.-6.1951-.html

GAJDŮŠKOVÁ, Alena. Jak Vzniklo Československo na základě společného úsilí demokratů. parlamentnilisty.cz [online]. Publikováno 30. 10. 2013 [cit. 13. 5. 2015].

Dostupné

z:

http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-

- 68 -

volicum/Gajduskova-Jak-vzniklo-Ceskoslovensko-na-zaklade-spolecneho-usilidemokratu-291609

10.3. Periodika CHYTIL, Václav. Nepsané právo. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno: Nakladatelství Barvič a Novotný, 1930, roč. 13, 290 s. BUDNÍK, Josef. Povinnost československého soudce k aplikaci obyčejového mezinárodního

práva.

In:

Soudcovské

listy.

Praha:

Nákladem

Svazu

československých soudců, 1934, roč. 15, s. 276-286. TUREČEK, Josef. Zvykové právo v procesním řízení. In: Právník. Praha: Nakladatelství jednoty právnické – Knihtiskárna Dr. Ed. Grégr a syn v Praze, 1927, roč. 66, s. 242–247. VIRSÍK, Julius. Obyčajové právo a formálna definícia práva, In: Všehrd: list Spolku českých právníků Všehrd v Praze. Praha: Všehrd, 1933, roč. 15, s. 8-12. REBRO, Karol. Právo obyčajové vo vládnom návrhu občianskeho zákoníka. In: Všehrd: list Spolku českých právníků Všehrd v Praze. Praha: Všehrd, 1938, roč. 19. LUBY, Štefan. Dynamika ţivota a statika súkromého práva. In: list Spolku českých právníků Všehrd v Praze. Praha: Všehrd, 1935, roč. 16, s. 342-350. LACLAVÍKOVÁ, Miriam. Právna obyčaj – prameň práva na území Slovenska v období medzivojnovej ČSR. In: Historia et theoria iuris. 2010, roč. 2, č. 4, s. 22– 35. ISSN 1338 – 0133. Dostupné z: https://docs.google.com/file/d/0BxmzP614akbMDNjN2U0YzgtMTBhNS00YzI3LWExNWEtYjY2ZjFjODZhOTBi/edit?pli =1

- 69 -

ZÁTURECKÝ, Adolf. Duplicita práva v Československej republike. In: Časopis učené společnosti Šafaříkovy, Bratislava: Nákladem učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, 1930, roč. 4, s. 65-68. WEYR, František. Sukcesorství československého státu a recepční zákon č. 11 z r. 1918. In: WEYR František. Časopis pro právní a státní vědu. Brno: Tiskové podniky Globus, roč. 11, 1938, s. 1-7. KUČERA, Bohumil. Československý právní řád a právo mezinárodní. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno: Nákladem Právnické Jednoty Moravské za pomoci České Akademie pro vědy, slovesnost a umění, roč. 4, 1923, s. 227-244. PEROUTKA, Ferdinand. Právo a případ Kelsenův. In: Přítomnost. Praha: Fr. Borový, 1936, roč. 8, s. 691-692.

10.4. Legislativa Senát národního shromáţdění. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Národní shromáţdění ČSR. Senát, 1937, 455 s. Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 4. 2015]. Císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s., obecný občanský zákonník rakouský, ve znění k 1. 1. 1904. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 4. 2015]. Zákon č. 1/1863 Sb., jímţto se uvádí zákonník obchodní, ve znění k 30. 6. 1863. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 4. 2015]. Zákon č. 113/1895 Z.ř., ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 4. 2015].

- 70 -

Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 4. 2015]. Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvazuje ústavní listina Československé republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 4. 2015].

10.5. Judikatura Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 26. 4. 2015]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 1924, sp. zn. Rv I 6/24. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 5. 2015]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. února 1922, sp. zn. Rv I 794/21. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 5. 2015]. Rozhodnutí NS ČSR č. Rv I 997/24 ze dne 14. října 1924, č. 4260. In: VÁŢNÝ, F. Rozhodnutí nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, s. 1380-1386. Rozhodnutí NS ČSR č. R I 989/24 ze dne 16. prosince 1924, č. 4 466. In: VÁŢNÝ, F. Rozhodnutí nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, s. 1380-1386. Nález NSS č. 4 114 ze dne 2. září 1919, č. 166. In: BOHUSLAV, J. V. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, s. 301-307. Nález NSS č. 2 080 ze dne 31. března 1933, č. 10 461. In: BOHUSLAV, J. V. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha:

- 71 -

JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, Praha XII, Kanálská ul. 8, 1934, s. 534536. Nález NSS č. 15 781 ze dne 19. září 1933, č. 10 720. In: BOHUSLAV, J. V. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, Praha XII, Kanálská ul. 8, 1934, s. 1190-1191. Nález NSS č. 6 307 ze dne 19. dubna 1923, č. 2 244. In: BOHUSLAV, J. V. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, s. 916-918. Nález NSS č. 5 131 ze dne 24. března 1933, č. 10 440. In: BOHUSLAV, J. V. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, Praha XII, Kanálská ul. 8, 1934, s. 485488. Nález NSS č. 2 935 ze dne 17. června 1919, č. 134. In: BOHUSLAV, J. V. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, s. 250-252. Nález NS ČSR č. Rv I 589/19 ze dne 31. července 1919, č. 353. In: VÁŢNÝ, F. Rozhodnutí nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, s. 566-567. Nález NSS č. 11 322 ze dne 5. července 1921, č. 1041, In: BOHUSLAV, J.V. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, s. 927-929.

- 72 -

- 73 -

- 74 -