Obsah: West Highland Way

West Highland Way - 2011

Obsah: Obsah:........................................................................................................................................................................... 1 Mapa trasy:................................................................................................................................................................ 2 1. den - 5. 8. pátek.................................................................................................................................................. 3 2. den – 6. 8. sobota.............................................................................................................................................. 4 3. den – 7. 8. neděle.............................................................................................................................................. 6 4. den – 8. 8. pondělí............................................................................................................................................ 9 5. den – 9. 8. úterý.............................................................................................................................................. 12 6. den – 10. 8. středa......................................................................................................................................... 15 7. den – 11. 8. čtvrtek....................................................................................................................................... 17 8. den – 12. 8. pátek........................................................................................................................................... 21 9. den – 13. 8. sobota........................................................................................................................................ 24 10. den - 14. 8. neděle...................................................................................................................................... 26 11. den – 15. 8. pondělí................................................................................................................................... 28 12. den – 16. 8. úterý........................................................................................................................................ 31 13. den – 17. 8. středa...................................................................................................................................... 34 14. den – 18. 8. čtvrtek .................................................................................................................................... 37 15. den – 19. 8. pátek........................................................................................................................................ 40 16. den - 20. 8. sobota...................................................................................................................................... 43 17. den - 21. 8. neděle...................................................................................................................................... 47 Další mapy:............................................................................................................................................................. 49 Náklady:.................................................................................................................................................................... 58

strana 1


Mapa trasy:

strana 2


1. den - 5. 8. pátek Do práce jsme ráno vyrazili již s batohy. Během dne jsem doladil výbavu a dokoupil závětří na vařič a kartáček na zuby. Ve tři odpoledne jsem odešel z práce a chvíli po čtvrté našel Hanku sedět v 1. terminálu letiště Ruzyně. Převážili jsme batohy a můj měl 24 kg a Hančin 17,5 kg. Popřehazovali jsme věci v batozích, aby se oba vešli do váhového limitu 22 kg. Zabalili jsme batohy do ochranné fólie a zařadili se do dlouhé fronty na odbavení. Měli tam velký nápis, že online Check-in nám ušetří spoustu času. Nepochopil jsem to, protože my jsme se odbavili přes internet a stejně jsme museli čekat ve frontě. Zatímco jsme čekali, tak se tam postavil pán s kamerou a natáčel naší frontu. Později se ukázalo, že jsme byli ten den ve večerních zprávách televize Prima (http://www.iprima.cz/videoarchiv) v reportáži o problémech s odbavením do Chorvatska a dalších jugoslávských zemí. Hanka tam nechtěla čekat a že zatím půjde koupit bagety a nějaké jídlo do supermarketu na druhém terminálu. Když jsem došel na řadu, tak pani odmítla odbavit Hanku, když tam není. Po čase Hanka dorazila, odbavila se již bez čekání a šli jsme do bezcelní zóny. Posvačili jsme, chvíli si prohlíželi halu, Hanka běhala z nervozity na záchod a pak jsme nastoupili do letadla. Vedle Hanky seděla milá pani důchodového věku, která byla aktivní cestovatelka. Intenzivně si spolu povídaly, takže jsem měl klid a Hanka nešílela ze startu letadla. Pani jela do Skotska na osm dní se zájezdem za 32 000 kč, s tím že v tom měli jen snídaně a ostatní jídlo si hradili sami. Což není málo. Jinak vyprávěla o letu balónem v Egyptě nebo letu vrtulníkem nad Kokořínskem (15 000 kč pro 3 osoby / hodinu). Hlášením v letadle nebylo vůbec rozumět, ale čekali nás jen jedny turbulence a s předstihem jsme přistáli v Edinburghu v 19:15 místního času (-1h). Batohy dorazily v pořádku a my opustili letištní halu. Hned venku před halou byla zastávka autobusu 747, který byl jednou z možností, jak bude pokračovat naše cesta. Hanka se zeptala, jak se dostaneme do města Perth a řidič autobusu nám potvrdil, že musíme přestoupit ve Ferrytoll Park&Ride, kam nás doveze. Zaplatili jsme (4,6 £/osobu) a skoro prázdným autobusem jsme v osm večer odjeli. Po mostě Forth Road Bridge jsme přejeli zátoku Severního moře a měli pěkný výhled na zajímavý vedlejší železniční most Forth Rail Bridge. Na zastávce ve Ferrytoll Park&Ride jsme se ptali nějakého personálu, jestli si myslí, že nám expresní autobus do Invernes zastaví v Newtonmore. Oni že těžko. Zvolili jsme tedy dřívější autobus jedoucí jen do Perth. Bylo teplo a slunečno, takže se nám čekalo příjemně. Autobus který přijel měl rozbitou mašinku na lístky, takže jsme jeli zadarmo. Byl to courák, ale zase za tu cenu to bylo dobrý. Ve 21:30 jsme byli v Perth. Zjišťovali jsme, zda se můžeme ještě někam hnout, ale už nic nejelo naším směrem. Nedaleko nádraží byl pěkný velký městský park. Naše kroky vedly právě tam, jelikož se to zdálo jako dobré místo na spaní. Byl pátek a veselá podnapilá mládež se tam různě družila. Zvolili jsme místo na kraji parku u zdi nějaké zahrady. Bylo to sice relativně blízko lampami osvětlené cesty, ale to bylo ideální krytí. Člověk jdoucí po cestě byl oslněn lampami a okolí se zdálo temnější a nebyli jsme vidět. Postavili jsme poprvé náš nový stan. Ačkoliv to bylo poprvé, tak je to stan jako jiné, takže jsme ho postavili bez problémů. Neočekávali jsme vítr ani déšť, takže jsme ho ani nekolíkovali.

strana 3


2. den – 6. 8. sobota Budík byl natažený na sedmou ráno, ale už před šestou hodinou jsem byl vzhůru. Kolem půl sedmé (českého času půl osmé) jsme začali balit. V parku byl klid a kolemjdoucí pejskař se nás ptal s úsměvem, zda jsme tam kempovali. V sedm ráno bylo centrum města prázdné a obchody zavřené. Vytipovali jsme dva obchody, kde by mohli mít plynové bomby a pak jsme šli na autobusové nádraží. Posnídali jsme tam čokoládové müsli a koupili si lístky na autobus do Fort William. Měli jsme to s přestupem v Tyndrum a s odjezdem v 9:50. Chvíli před devátou jsem vyrazil sám nalehko do centra v naději, že už budou mít obchody otevřeno. V rybářských potřebách měli otevřeno, ale neměli plynové bomby. Odkázali mě však do jiného obchodu, který jsem na další zeptání cestou našel. Koupil jsem dvě velké (440 g) plynové bomby. Cestou zpátky jsem ještě v malém krámku koupil česnek, citron a jablka. Z Perth jsme vyjeli na čas. Během cesty jsme koukali na pěkné kamenné stavby, pastviny s ovcemi a připadali jsme si jak ve Skotsku. Když jsme míjeli jezero Loch Earn, tak tam byly co kousek stany a také rybáři. Padla na mě trochu krize. Měl jsem děsný hlad a byl jsem unavený. Tyndrum měl být každou chvíli, tak jsem si říkal, že vydržím a na přestupu vylovím něco k jídlu z velkého batohu. Spící Hanka se probudila a říkala, že má hrozný hlad. Zastavili jsme někde na pět minut a Hanka ať to jdu vylovit z kufru autobusu. Mě se nechtělo a měli jsme tam za chvíli být. Jeli jsme dál a zdálo se to už dost dlouhé. Pak jsme zjistili, že už jsme to přejeli. Nechápali jsme, kde to bylo. Přemýšleli jsme co dál. Než se vracet, tak jsme si řekli, že bude lepší dojet do Oban na pobřeží a pak stopovat podél pobřeží do Fort William. Kousek před městem Oban byla zastávka u mostu přes zátoku, tak jsme se zeptali řidiče ohledně našeho přestupu. Zřejmě tam, kde jsme čekali pět minut, byl Tyndrum, akorát jsme tam neviděli žádné nápisy. Vystoupili jsme tedy u mostu a byla tam hned zastávka autobusu směrem přes most. Během chvilky přijel autobus do Fort William. Pan řidič byl velmi milý a i když byl z jiné společnosti než z jakou jsme přijeli, tak nás svezl zadarmo, když jsme mu ukázali naše lístky a řekli mu že jsme zaspali přestup. Pohled z autobusu na kamenný most Jeli jsme podél pobřeží a měli hezké výhledy na moře. Počasí se zhoršovalo. Mraky pokryly oblohu, ale nepršelo. Ve Fort William byl úkol číslo jedna najíst se. Popošli jsme pár metrů na kraj parkoviště a uvařili si čínské polívky. Stěžejní rozhodnutí, zda půjdeme následující den na Ben Nevis, nejvyšší horu Velké Británie s 1344 metry, jsme nějak nemohli udělat. V informačním centru předpověď počasí nebyla úplně dobrá. Konečně jsme se rozhodli, že tam nepůjdeme a vyrazíme rovnou na túru. Původní plán vyrážet z Glenfinnan Hanka chtěla pozměnit na začátek v Mallaig, který se jí hodně líbil při dřívější návštěvě Skotska. Neznal jsem to nikde, takže mi to bylo jedno, ale trochu jsem remcal, že to mohla říct dřív a nemusel jsem detailně plánovat trasu, kterou nepůjdeme. Přeci jen informace o cestách na sever od Fort William jsou hůř

strana 4

West Highland Way - 2011 dostupné a bylo pracné připravit mapy (podrobná mapa celého Skotska: (http://wtp2.appspot.com/wheresthepath.htm). Holt první den půjdeme jinou trasu a pak se napojíme na původně naplánovanou trasu. Poslední autobus do Mallaig jel před šestou večer, tak že půjdeme na stopa a když nic, tak se svezeme večer autobusem. Když jsme míjeli vlakové nádraží, tak mi to nedalo a zeptal jsem se jak jezdí vlaky do Mallaig. Když Hanka přišla ze záchodu, tak jsem jí řekl, že poslední vlak jede po desáté večer a jinak jede za půl hodiny, v 16:19 a za relativně dobrou cenu. Hanka, zřejmě obměkčena, že se podívá do Mallaig a vědoma si toho, že jsem se chtěl projet vlakem, tak souhlasila. Původně jsem chtěl jet sice vlakem z Glasgow do Fort William, ale trasa Fort William – Mallaig je také prý velmi hezká. Akorát přijel parní vláček z kterého se vyvalila horda turistů, především Indů.

Náměstí ve Fort William

Pohled z vlaku na kopec Ben Nevis 1344 m

Za chvíli přijel náš obyčejný vlak a my nasedli do pěkného a pohodlného vagonu s usměvavým průvodčím. Cestou byly nádherné výhledy a jízda stála za to. V Glenfinnan, kde jsme původně měli začínat, jsme přejeli přes pěkný a vysoký kamenný viadukt. Z dáli jsme viděli památník z devatenáctého století se sochou horala navrchu. Projeli jsme několik tunelů, přejeli několik menších mostů, měli jsme výhledy na moře a krásné zelené svahy. Projížděli jsme také vesničkou Arisaig, kde je pomník Czech War Memorial na památku československým parašutistům, kteří byli za druhé světové války v této lokalitě vycvičeni. Tento památník, zde byl umístěn v roce 2009, ale z vlaku jsme ho neviděli. V Mallaig jsme zjistili, že nám jede loď do Inverie následující den v 8:50 nebo 10:30, respektive tak nám to bylo řečeno a my tomu důvěřovali. Hanka zahlédla nápis „Traditional Fish&Chips“ (tradiční ryba s hranolky) a chtěla to. Já se jen smál, protože jsem Hance doma zpochybňoval její počty s jídlem a to, že nic nebudeme kupovat. Koupili jsme si to dvakrát. Je to sice tradiční pokrm ve Velké Británii obecně a my jsme ho jedli třeba i v Irsku, ale musím říct, že jsem tomu nijak zvlášť nepřišel na chuť. Hlavně ty hranolky mám radši v jiné podobě, než jak je dělají oni. Šli jsme si to sníst na lavičky u přístavu. Bylo tam hodně velkých racků, asi racků mořských. Pozorovali jsme je jak pokřikovali a když jim někdo něco hodil, tak se o to porvali. Byli evidentně zvyklí, že jim lidé dávají. Starší decentní pani šla po schůdkách k nám a přidržovala se zábradlí. Najednou řekla „Oh shit! Hm, it is shit.“ Bylo to v reakci na to, že šáhla na něco na zábradlí. Potom se na nás podívala a omluvila se za svůj slovník. My jsme se mohli potrhat smíchy. Nebyli jsme škodolibí, ale smáli jsme se tomu, jak to pani řekla. Přeloženo něco jako „Hovno! (Do háje!) Hm, fakt je to hovno.“ Když kousíček před námi strana 5

West Highland Way - 2011 proletěl racek, kterému asi to smažené neudělalo dobře a průjmová sprška dopadla před nás, tak už jsme se tolik nesmáli a víc koukali kolem sebe.

Oběd ve Fort William

Vlak do Mallaig

Dotěrní rackové, Mallaig

Po jídle jsme šli na nedaleký útes, kde před lety Hanka stanovala. Místo tam bylo pořád, ale již ne opuštěné. Kolem stály domy se zahradami. Kochali jsme se výhledem na městečko a maják. Když začalo pršet, tak jsme rychle postavili stan. Co by to bylo za Skotsko bez deště. Těsně než jsme dostavěli stan a já ještě upevňoval kolíky Přístav Mallaig venku, tak přestalo foukat a vyrojily se hejna muchniček. Byla to jen chvilka, než jsem zalezl, ale žraly mě hodně. Poznal jsem tedy další ikonu Skotska a to tyto otravné malé potvůrky. Hance to nedalo a začala stříkat repelent kolem sebe ve stanu. Myslel jsem, že tam snad pojdu, zatímco hmyz na to nějak zvlášť nereagoval. Já jsem se rozkašlal do doby než to vyvětralo. Byli jsme unavení a tak jsme usnuli před devátou hodinou. Podvečerní maják, Mallaig

3. den – 7. 8. neděle První probuzení a na hodinkách bylo půl šesté. To bylo dost brzo, tak jsme se zase zachumlali. Podruhé bylo půl osmé, tak jsme začali vstávat. Uvařili jsme si čínské instantní polívky k snídani. Čas byl takový, že na loď před devátou bychom museli

strana 6

West Highland Way - 2011 spěchat, tak jsme se rozhodli pro pozdější loď. Hanka si malovala maják a pak jsme sbalili stan a vyrazili do přístavu. Cestou začalo pršet. V přístavu jsme hledali, kde koupit lístky. V informačním centru nám stejný pán jako předchozí den řekl, že lodě o víkendu nejezdí. To už souhlasilo s nápisy, které jsme viděli v přístavu. Pán nicméně řekl, že je možné objednat loď a že on to zařizuje. Kapitán lodi tam seděl u ranní kávy. Zaplatili jsme, přibližně dvojnásobnou cenu než by byla ve všední den a po chvíli čekání se nalodili. Kromě nás plul ještě jeden Angličan z Newcastlu. Vypluli jsme na moře a jelikož bylo zataženo a foukalo, tak byla docela zima, ale naštěstí nepršelo.

Výhled na přístav Mallaig

Na lodi

Mořská zátoka, přes kterou jsme pluli

Dům v Inverie

Připravena na déšť i hmyz

Ve vesnici Inverie Hanka v zavřené hospůdce požádala o vodu a vyrazili jsme napříč poloostrovem Knoydart (mapa viz „Další mapy“ na konci). Cesta je ze začátku značena na dvou místech, takže nás to vyvedlo z vesnice do správného údolí. Prošli jsme bránou a byli jsme za vesnicí na dobře vyšlapané cestě, takže nebyl problém s absencí podrobné mapy. Ze začátku jsme šli skoro po rovině až jsme došli k jezeru Loch an Dubh Lochain. Chtěli jsme posvačit u břehu jezera, jelikož přestalo pršet. Než jsme vybalili svačinu, tak se vyrojily muchničky. Pobyt se tam stal velmi nepříjemným a tak jsme zas vyrazili s tím, že posvačíme za chůze. V dešti byly jen krátké pauzy, kdy skoro nepršelo. Na konci jezera se cesta zvedla ostřeji do svahu a my více či méně blátivou cestou necestou stoupali do sedla. Potili jsme se a pršelo, takže vlhko od všude. Hanka měla krizi, tak strana 7


Květy v dešti

Jezero Loch an Dubh Lochain

V sedle

jsem jí začal vyprávět pohádku o prasátku, co jelo na výpravu do pouště. Sedlo se blížilo pomalu, ale vidina hrany Hance vlila síly na poslední metry stoupání. Byli jsme v sedle 450 m.n.m. Vzhledem k tomu, že jsme šli od moře, s těžkými batohy a byl to náš první den túry, tak to nebylo tak lehké stoupání. Kromě deště začalo dost foukat, takže jsme se v sedle moc nezdržovali a vydali se na sestup. Návleky na boty byly hodně dobrá věc a udržely nám sucho v botách. Blátem, loužemi, kapradinami a travou jsme šli a vše bylo podmáčené. Objevila se před námi mořská zátoka Loch Hourn, u které jsme chtěli stanovat. Tento první pěší den jsme ušli 14 kilometrů.

Spokojenost i přes nepřízeň počasí

Ve Skotsku i kameny obrůstají

Na kraji zátoky stál domeček (bothy), kde se dá přespat. Taková provizorní ubytovna bez obsluhy, pro kohokoliv kdo ji chce využít. Bylo tam již dost plno a prostředí jak v prádelně, jelikož tam každý něco sušil. Za noc se platil do kasičky drobný poplatek. My jsme dali přednost vlastnímu stanu. Využili jsme chvilky bez deště a tak jsme v klidu postavili stan. Tedy v klidu od deště, zatímco se opět vyrojily hejna muchniček. Tentokrát jsem použil nově koupenou moskytiéru na hlavu. Bohužel se ukázalo, že v Čechách prodávané moskytiéry jsou dělané proti českému hmyzu a nikoliv proti miniaturním muchničkám, které prolétly oky moskytiéry.

strana 8

West Highland Way - 2011 Uvařili jsme těstoviny se sýrovou omáčkou, která byla dost mléčná, jelikož to Hanka přehnala se sušeným mlékem, ale bylo to výborný. Spousta muchniček kolem stanu a zase pršelo, takže jsme se na procházku k zátoce nehrnuli. Jako zákusek jsme si dali čokoládu Toblerone a pak kyselé žížalky. Psali jsme deníky, četli si a odpočívali ve stanu. Po čase Hanka chtěla jít na záchod a pozorovala několik muchniček v předsíňce stanu. Nechtělo se jí jít ven. Mezi mnohými výkřiky z okolí, které se čas od času ozvaly, se ozval výrazný povyk: „Millions of them!! Oh my god! Oh shit!!“. (Miliony jich!! Ó můj bože! Do háje!!). Nebylo sice řečeno čeho, ale bylo jasné, že jde o muchničky a že někdo vystrčil hlavu ven. Docela jsme se bavili občasnými více či méně zoufalými výkřiky, které se ozývaly od spolunocležníků v okolí. Hanka se nakonec vyzbrojila moskytiérou na obličej, rukavicemi, dlouhými ponožkami a odhodlala se jít na záchod. Pár kousanců dostala, ale přežila to. Před devátou večer jsme usnuli.

4. den – 8. 8. pondělí Vstali jsme před sedmou hodinou. Hanka když vstala, tak konstatovala, že předchozí den se cítila, jak kdyby ji přejel traktor, zatímco tento den jak kdyby ji přejel tank. Holt se to trochu rozleželo a kancelářský nejsou zvyklí na pohyb. Když Hanka koukla ze stanu, tak řekla, že předchozí den nebylo až tak hnusně a že naším směrem podél zátoky to vypadá nejhůř. Uvařili jsme si dvě čínské polívky k snídani. Mokré věci z předchozího dne zůstaly vlhké. Oblékat si vlhké a studené oblečení a vylézt do chladna nebyla moc lákavá představa. Byli jsme při chuti, tak jsme si uvařili ještě jednu polívku. Sbalili jsme věci a pak i stan ve chvilce bez deště. Jak jsme dobalili stan, tak začalo zas pršet. U „bothy“ se chystali na cestu tři lidi s dvěma psy. Jeden pes pohledem žadonil, aby mu někdo hodil klacek. Hodil jsem mu ho a on nadšeně pro něj běžel. Udělal jsem to asi ještě čtyřikrát a pak jsme vyrazili na cestu (mapa viz „Další mapy“ na konci).

„Kemp“ nedaleko Barisdale

„Bothy“, nocležna, vedle které jsme kempovali

Podél Loch Hourn jsme šli po široké dobře viditelné cestě. Na konci cesty byl malý domeček a my nevěděli kudy dál. Koukli jsme do mapy, kousek se vrátili a odbočili do svahu. Na cestě jsme potkali místního, který říkal že se má na další dva dny počasí vylepšit. Přes různé vlnky jsme šli stále podél pobřeží. Silný déšť se střídal se slabším deštěm. Na chvíli přestalo pršet, tak jsme udělali pauzu. Sotva jsme si nalili čaj z termosky, přišel zas silný déšť a my se vydali na cestu. Hanka říkala, že v této zátoce byla minule spousta medúz. Bohužel tentokrát se žádná neukázala.

strana 9


Vaření snídaně ve stanu

Skotská vysočina

S větrem v zádech

Podél zátoky Loch Hourn Kousek před místem zvaným Skiary na nás poprvé vysvitlo sluníčko. Když jsme se chtěli kochat, tak se zas vyrojili muchničky, takže jsme pokračovali. Cedule „Domácí sušenky“ nás nalákala a chtěli jsme si odpočinout, takže jsme sešli z cesty a odbočili k domečku Skiary. Cesta byla značená kameny pomalovanými obrázky jahod. Kamenný barák sloužící jako penzion s malou venkovní „zahrádkou“ ve skleníku. Mladá dvojice studentů nás vřele přivítala. Nabídli nám dva druhy sušenek, tak jsme si dali od každé jednu a čaj a horkou čokoládu. Přisedli jsme do „skleníku“ ke dvěma starším Španělkám z Valencie. Příjemné prostředí s pěkným výhledem na zátoku. Byli jsme rádi, že jsme si mohli na chvíli sednout, bez batohu, bez deště, tedy s deštěm, ale za sklem a bez muchniček. Sušenky byly moc dobré a horká čokoláda s marshmallowny taky. Při placení (9£) jsme se zeptali kolik stojí ubytování. Bylo to pěkné klidné místo, kde by se dalo chvíli strávit a lelkovat. Ubytování je v provozu jen od června do srpna. Nicméně cena 45£ za osobu je přeci jen dost. Pokračovali jsme dál v cestě, opět za deště, ale celkově se počasí trochu zlepšilo. Když jsme se blížili ke konci zátoky, tak tam začala asfaltová cesta. Za jednou zatáčkou jsme strnuli. Před námi stál jelen! Pásl se vedle cesty a nevšímal si nás. Pomalu jsme se přibližovali a on jen občas po očku na nás kouknul. Když jsme byli u něho tak na čtyři strana 10


Osamocený dům Runival

„Jahodami“ značená cesta

Penzion Skiary

Ve skleníku v Skiary

Rododendron na břehu

metry, tak kousek poodešel a zas se v klidu pásl. Dostali jsme se k farmě, kde se dalo také nocovat. My jsme pokračovali kousek dál k rozcestí a mostu přes řeku. Za mostem jsme u břehu řeky postavili stan po 12 kilometrech chůze. Muchničky se na chvíli vyrojily, ale zas začalo pofukovat a zmizely. Dřív než jsme zalezli do stanu, tak jsme se šli zeptat na farmu na informace ohledně naší trasy následující den. Nikdo tam nebyl a když jsme odcházeli, tak jsme potkali jednu ze Španělek, která nám řekla, že majitelé přijedou až v šest večer. Šli jsme na druhou stranu od stanu, kde bylo druhé stavení. U brány jsme se potkali asi s pošťačkou, která nic o cestách přes kopce nevěděla. V prvním domě nikdo nebyl a jen na nás štěkali dva psi. V druhém domě jsme zahlédli za oknem pani s dvěma dětma. Vykoukla z okna a poradila nám, kudy vede cesta. Vrátili jsme se do stanu a sundali ze sebe vlhké věci. Když jsem nabíral vodu na vaření z řeky, tak jsem udělal letmou hygienu a opláchl se v řece. Nebyla ani tak moc studená. Uvařili jsme rýži a česneko-kuřecí omáčku. Najedli jsme se, psali deníky, studovali mapu a polemizovali o úsecích cesty bez značené cesty na mapě. Hance se ty úseky nelíbily. Pravda je, že i na cestách bylo hodně mokro a člověk se bořil a tedy co teprve mimo cesty. Hanka vypadala trochu zničeně a začala nadhazovat něco jako odpočinkový den. Já to odmítal a trochu ji provokoval, že naopak je potřeba trochu přidat abychom se hnuli. strana 11


Jelen pasoucí se pár metrů vedle nás

Slunečná chvilka u zátoky Loch Hourn

Hanka zas něco o dovolené a podobně. Tak jsme laškovali s následujícím programem. Jak byla Hanka unavená, tak se do ní dala zima. Zalezla do spacáku a když jsem měl pocit, že usíná tak jsem do ni dloubnul. To ji nejen probudilo, ale i naprdlo. Vyskočila a pustila se do mě s vervou. Měl jsem co dělat abych se jí ubránil. Každopádně ji to zahřálo, takže ji to prospělo. Venku bylo stále nevlídně. Nějaký pán přišel a ptal se zda jsme byli v nedalekém domu ohledně placení za stanování. Řekl jsem mu, že jo, ale že tam byli akorát dva psi. Dal jsem mu pěti librovku a on že se vrátí s drobnými. Během té chvilky co jsem s ním mluvil mě muchničky pěkně poďobaly, jelikož jich tam zas byla hejna. Za chvíli pán přinesl čtyři libry nazpátek a já zas musel do hejna muchniček. Únava byla, takže jsme ulehli už po osmé večer.

5. den – 9. 8. úterý Ráno jsme vstali po sedmé hodině. Docela dlouho jsme spali a jen občas se probudili, protože byla dost chladná noc. Nic mě nebolelo, ale pravdou je, že člověk po dvou dnech s víc než 25 kily na zádech, chůzi v dešti, blátu a větru přes terénní vlnky cítil takovou celkovou únavu. Asi jsem už taky usedlá kancelářská krysa. Udělali jsme si dvě čínské polívky k snídani.

Zátoka Loch Hourn a řasy kolem

Kapradiny v lese

strana 12

West Highland Way - 2011 Potřeboval jsem na záchod, tak jsem se prodral hejnem muchniček ven. Šel jsem na boso, protože se mi nechtělo do vlhkých pohorek. Avizované zlepšení počasí jsem marně hledal. Pršelo, mraky byly nízko a viditelnost nic moc. Rozhodně to bylo horší než předchozí den odpoledne. Opět jsme řešili, co podnikneme tento den. Původní trasu s částí azimutem Hanka zavrhla. Alternativní cesta se zdála také příliš náročná i když přijatelná. Odpočinkový den s procházkou k zátoce se zdál neatraktivní s ohledem na počasí. Nebyli jsme schopni se rozhodnout, tak jsme si řekli, že tomu dáme hodinu a pak uvidíme. To byl akorát čas na jednu partii Carcassonne. Bohužel jsem prohrál 150:136. Ke konci partie na nás vysvitlo slunce. Počasí se zlepšilo.

Hanka píše deník na vycházce

Kapradí

Květena s motýlem

Zkoumal jsem bobule

Konec zátoky Loch Hourn

Čas konečného rozhodnutí nastal. Dáme si den odpočinku a užijeme si pěkného počasí u zátoky Loch Hourn. Sbalili jsme malou svačinu a vyrazili podél zátoky. Bylo tam krásně. Řasy na kamenech, okolo krásně zelené skalnaté kopce. Přírodou jsme se kochali už předešlé dny, ale přeci jen bylo to za chůze a v dešti. Tentokrát mraky byly až nad vrcholky kopců, nepršelo a neměli jsme těžké batohy na zádech. Měli jsme i pěkný výhled zpátky na zátoku kudy jsme předchozí den šli. Kochali jsme se různými detaily jako kapradinami, houbami, kytkami a podobně. Na cestě zpátky jsme se stavili v domku a zaplatili další noc. V řece jsme nabrali vodu na pití a vydali se další cestičkou. Měli jsme výhled do údolí, kam jsme měli namířeno další den. Do třetice jsme se vydali třetí cestou, strana 13

West Highland Way - 2011 kterou jsme předchozí den přišli. Byl tam penzion a inzeroval horkou čokoládu. Bylo otevřeno, nikdo vevnitř, zazvonili jsme na zvonek a nikdo nepřišel. Chvíli jsme váhali a pak se posadili. Zanedlouho přišel pán a ptal se co si dáme. Objednali jsme sendvič se sýrem, druhý s vajíčky a k tomu konvičku čaje a horkou čokoládu se šlehačkou a marshmallowny. Začali jsme hrát další partii Carcassonne. Mezi tím přišly dvě slečny. Jedna měla legrační škytavku a nemohla se jí zbavit. Sendviče byly dobrý, obzvlášť ten se sýrem.

Příroda Skotské vysočiny u pobřeží moře

Dohraná partie Carcassonne

S horkou čokoládou

Odpočívající jelen

Dovnitř vešel kluk s velkým batohem. Z jeho rozhovoru se slečnami jsme se dozvěděli, že je Němec a asi tři dny šel, aniž by někoho potkal. Chodil mimo cesty a byl dost unavený. Další den měl cíl stejným směrem jako my, Shiel Bridge a ptal se po kempu, tak jsme mu řekli, kde se dá stanovat. Kluk odešel zastanovat, my si dali ještě jednu horkou čokoládu a další partii Carcassonne. Do třetice jsem konečně vyhrál. Zaplatili jsme 11,5 £ (sendvič 3 £, čaj 1.5 £, čokoláda 2 £) a šli se podívat k místu, kde byl předchozí den jelen. Byl tam zase! Byl krásný. Pásl se tam a koukal zase na nás. Pozorovali jsme ho a pak pokračovali dál. Cestou jsme začali diskutovat o německém klukovi. Byl zvláštní. Tak čistý jak on jsme nebyli snad ani doma než jsme vyráželi. On vypadal jak kdyby vylezl z obchodu a ne po třech dnech v mokřinách. Chtěl se zbavit odpadků, kde měl plechovky, což není moc praktické na tahání. Navíc vypadal překvapeně, když jsme mu říkali, že v kempu jsou strana 14

West Highland Way - 2011 muchničky, ostatně jako všude jinde a on se ptal, kde nejsou. Pán co obsluhoval, mu řekl, že jsou všude a že to má jedno kde je. Těžko říct kde byl a spal do té doby, že nevěděl o muchničkách a vůbec co to bylo za týpka. Zkrátka vzbuzoval trochu pochybnosti. Když jsme se vraceli podél zátoky ke stanu, tak jsme se ještě zastavili na molu kousek vedle jelena. Střídavě jsme pozorovali moře a jelena, který si lehl do trávy a odpočíval. Později, když už nám bylo chladno od sezení, tak jsme opět prošli kolem jelena a ještě chvíli ho pozorovali z blízka. Ve stanu jsme uvařili těstoviny kuře na paprice. Ochladilo se a pofukovalo, ale aspoň nelétaly ty mrňavé potvory kolem. Věci nám proschly, odpočinuli jsme si, dobře se najedli a byli v mezích možností zregenerovaní na další etapu.

Hanka s jelenem

6. den – 10. 8. středa Ráno lilo jako z konve, ostatně jako celou noc. Pohled ze stanu byl hrozný. Vyčkávali jsme a spíš zesiloval vítr, než že by se to zlepšovalo. Němec, který stanoval vedle nás, se po čase sbalil a odešel. Kolem desáté jsme se rozhodli taky sbalit, ačkoliv bylo stále velmi hnusně. Počasí v předchozích deštivých dnech se zdálo najednou jako relativně pěkné. V mezích možností jsme složili rychle stan, ať moc nezmokne vnitřní část. Hanka chtěla jít na stopa a já chtěl jít aspoň částečně naším směrem přes kopec. Nejdřív jsme šli tam, kde jsme měli horkou čokoládu a zjistili, že tam není auto, které by nás svezlo. Pak jsme šli k domu, kde jsme platili za stanování a taky nic. Víc domů tam nebylo. Hance se nechtělo, ale prosadil jsem si, že zkusíme začátek pobřežní cesty do Arnisdale. Lilo jako z konve, my šli blátem do kopce, až jsme potkali pána, kterému jsme platili za stanování. S malým traktůrkem tam asi opravoval cestu. Říkal, že hladina řek stoupla a cesta by byla jen velmi těžko průchozí. Ostatně to jsme viděli i u řeky vedle které jsme stanovali. Přes noc byla řeka asi tak dvakrát hlubší. Definitivně jsem ustoupil. Jedna ze zalitých cest Vydali jsme se po silnici s tím, že třeba přeci jen někdo pojede (mapa viz „Další mapy“ na konci). Španělky z předchozího dne byly ochotné, ale jejich mini autíčko nebylo pro nás dost velké. Řeka, která předchozí den líně přepadávala přes kameny se nyní divoce valila a kameny nebyly ani vidět. Přes terénní vlnky za stále hustého deště jsme se vzdalovali od zátoky. Bylo hodně nevlídně, ale krajina měla i tak svoji kouzelnou atmosféru. Vodu na pití jsme nabrali z jednoho z mnohých potůčků. Míjeli jsme další možnou odbočku s cestou přes hory do Shiel Bridge. Bylo vtipné, že hned asi padesát metrů za cedulí

strana 15


Z potůčků se stávaly řeky

Hanka zatím s pocitem, že pončo neproteče

s odbočkou byl brod, který by se musel brodit odhadem s vodou do půli stehen, možná i víc a byl tam celkem i proud. Jiné dny tam asi není voda ani po kolena. Pokračovali jsme po silnici a kus dál se řeka vylila i na silnici. Voda byla naštěstí jen po kotníky, tak jsme to prošli rychle v botách. Další úsek silnice zalité vodou byl mělký. Stromy podél řeky už vlastně nebyly podél, ale v ní. První vozidlo na silnici byla motorka jedoucí proti nám. Neměli jsme podrobnou mapu této silnice a tak jsme jen občas zapnuli navigaci a zjistili, že jsme 5,5 kilometrů vzdušnou Výhled na Loch Quoich čarou vzdáleni od místa, kde jsme spali. Když jsme došli k mostu, tak nás minula už dvě auta, tedy šance, že až se budou vracet, tak nás vezmou. Za mostem byl rybář s autem. Žádní turisté se sem nehrnuli v tomto počasí. Jedno auto, když se vracelo, tak nám zastavilo. Bohužel měli v zadu auta dva

Rododendrony

Odpočinek za deště

Květy s kapkami deště

strana 16

West Highland Way - 2011 velké psy, takže neměli místo. Když se pán loučil, tak řekl frázi „Have a nice day.“. V dané situaci přání hezkého dne vyznělo legračně. Později se počasí umoudřilo a už jen mžilo. Rozhlížel jsem se kolem dokola a říkal jsem, že je zajímavé, jak všude dokola je stejně šedo a mraky nízko. Hanka, že to je spíš zoufalé, než zajímavé. V mezích možností jsme se kochali výhledem na Loch Quoich, až jsme došli k přehradě.

Přehrada a stále nízké mraky

Naše útočiště před deštěm

V dáli se objevil první dům. Naše naděje v pošťačce, která se vracela, zhasla, když projela kolem nás. Hustý déšť, který nás opět smáčel, nevypadal, že skončí a měli jsme už náš kemp za sebou 15 kilometrů vzdušnou čarou. V prvním baráku nám pani nepomohla a poslala nás o míli dál. Hanka se už trápila a tak jsem jí musel chvíli přesvědčovat, že ten stan nepostavíme před dům té pani. Ono se dá ve Skotsku teoreticky postavit stan kdekoliv, ale prakticky je poměrně těžké najít nepodmáčené a aspoň trochu rovné místo. Vedle byl druhý dům a zas na dlouho poslední. Stáli tam dva pánové. Ptal jsem se jich na místo na stan. Koukali na nás a říkali, že vypadáme docela mokrý. Říkal jsem, že v tom hnusu jdeme od rána a že už jsme krapet unavený. Nakonec nám pán nabídl, že můžeme přespat u něho v místnosti, kterou rekonstruuje. Byla to prostá místnost, kde místo oken byla jen síť, ale nepršelo tam a podlaha byla z betonu a ne močál. Rozsvítil nám světlo, zapnul něco co přitahovalo a zabíjelo muchničky, zapnul malý přímotop, ke kterému se Hanka hned přivinula a byl tam dřez s horkou a studenou vodou. Byli jsme velmi spokojeni a nic na tom neměnilo, že to byla místnost, kde pán provozoval svoji řeznickou činnost. Postavili jsme stan v místnosti. Jednak aby trochu oschnul a také, že v něm si to lépe zadýcháme a tedy vyhřejeme. Uvařili jsme si večeři, rozvěšeli mokré věci a já jsem doslova vylil vodu z jedné boty. Boty asi vydržely, ale horem mi tam nateklo hodně vody. Bylo to ponaučení a návleky příště dám pod šusťáky, aby mi voda po nich netekla do návleků a do bot. Po ušlých 22 kilometrech po asfaltu v podstatě za stálého deště a střídavého větru jsme byli dost uťapkaný.

7. den – 11. 8. čtvrtek K ránu byla Hance zima, tak zneužila přímotop, zase ho zapnula a nasměrovala ho do stanu. Později jsme posnídali, sbalili a řešili jak nakombinovat věci proti dešti. Hančino nové drahé pončo z rádoby moderních kvalitních materiálů proti dešti, předchozí den proteklo, což ji dost naprdlo a taky pěkně nadávala. Litovala, že si nevzala osvědčené „JéPéčko“, tedy původně protichemický oblek z armádního obchodu, které zaručeně

strana 17


Srnky nedaleko rozvodněné řeky

Okolí naší cesty se stávalo zalesněnější

neproteče a navíc stojí jen pár korun, byť je méně elegantní. Každopádně jsme museli vyřešit co dál. Já měl dvě pláštěnky na batoh, tak jsem jí jednu dal. Svoji nepromokavou bundu jsem s ní vyměnil za její promokavou. To mělo zajistit, že Hanka bude v suchu i bez funkčního ponča. Já sázel na své zdánlivě horší pončo (z armádního obchodu za ani ne desetinu ceny Hančiného ponča z outdoorového obchodu), které ale zatím celkem obstálo a pláštěnku na batoh. Každopádně venku nepršelo. Chtěli jsme se rozloučit s naším hostitelem, ale nebyl tam a když jsem obcházel jeho barák, abych ho našel, tak na mě odněkud vyběhl pes. Štěkal, ale neútočil a v klidu jsem opustil zahradu. Po asfaltce jsme pokračovali a zbývalo nám 15 kilometrů k hlavní silnici. Bylo zataženo, ale nepršelo. Viděli jsme několik srnek pasoucích se kousek od cesty. Došli jsme k telefonní budce v lese. Nikde tady nebyl signál na mobil, takže budka je asi docela užitečná. Dál jsme minuli hotel uprostřed ničeho. Ráz krajiny byl jiný než předchozí den. Víc lesů a méně skal. Ušli jsme od rána asi 7 kilometrů a pak jsme stopnuli auto. Byl to rybář, kterého jsme viděli předchozí den kousek za mostem. Vládla u něho spokojenost s úlovkem a vracel se domů do Edinburghu. Ušetřil nám nějakých osm kilometrů chůze k hlavní silnici. Naši první etapu turistiky jsme tedy ukončili po 55 kilometrech.

Telefonní budka v lese

Stopující „bubák“

Eilean Donan Castle

strana 18

West Highland Way - 2011 Na hlavní silnici jsme stopovali a bohužel tam střídavě poletovaly muchničky. Byli jsme kousek za zatáčkou, takže ne ideální místo, ale nebylo se kam hnout. Chvíli to trvalo, ale pak nám zastavil starší francouzský pár. Měli malé auto, takže jsme se museli vmáčknout na zadní sedadla i s oběma batohy. Jeli na ostrov Skye, takže nás mohli svézt až do Kyle of Lochalsh. Podle mapy se to zdálo jako nejbližší místo větší než pár domků a tedy, že by se tam dala koupit pro Hanku obyčejná igelitová pláštěnka, u které je záruka funkčnosti. Francouzi byli z Paříže a tak jsme si povídali o Paříži, ale i o spoustě jiných věcí. Když jsme přijížděli k hradu Eilean Donan Castle, který je prý nejfotografovanějším hradem Skotska, tak se nás ptali, zda spěcháme. My že nespěcháme a nemáme nic proti pauze. Naopak, chtěli jsme se také na tento hrad podívat i když jsme to plánovali na zpáteční cestě, jelikož jsme nechtěli ztratit tenhle stop. Hrad je na ostrově a vede k němu most. Tam se už platí vstupné (6 £) a tak jsme se kochali jen výhledem z pobřeží. Frantíci šli dovnitř. Seděli jsme na kamenech, koukali na hrad a dokonce na krátkou chvíli vysvitlo sluníčko. Byl tam také český autobus, takže byla kolem slyšet čeština. Když se frantíci vrátili, tak vybalili svačinu a nabídli nám muffiny. Dobré borůvkové. Hrad je z třináctého století, respektive byl a později v osmnáctém století došlo k jeho zbourání britským námořnictvem. Na počátku dvacátého století byla ruina koupena do soukromých rukou a dle původního plánu hrad znovu vystavěn. Vzhled tedy odpovídá třináctému století, ale stavba je stará pouhých necelých sto let a majitel hradu v něm bydlí. Na tomto hradu bylo také natáčeno několik filmů jako například Jak ukrást nevěstu, Jeden svět nestačí, Past a další.

Eilean Donan Castle

strana 19

West Highland Way - 2011 Jen co jsme zas vyjeli, tak jsem zahlédl, že kousek za hradem je prodejna outdoorového vybavení. Už jsme to nechtěli na rychlo měnit a vystupovat. Mimo to vládla nedůvěra k těmto obchodům a obyčejná levná igelitová pláštěnka byla vítanějším pomocníkem. Dojeli jsme do Kyle of Lochalsh, malé vesnice na pobřeží. Hanka viděla nápis „Fish&Chips“ a bylo jasno. Udělali jsme sice změnu a Hanka si dala pečené kuře s hranolky a já kuřecí burger s hranolky, ale podstatný bylo, že jsme nemuseli vařit. Seděli jsme na lavičce s výhledem na pěkný most vedoucí na ostrov Skye. Tento půl kilometru dlouhý most v roce 1995 nahradil původní přívoz. Odpočívali jsme, kupodivu se i slunili a plánovali co dál. Pláštěnku jsme koupili (6 £), takže hlavní bod programu byl splněn. Jak jsme tak seděli, najednou se ozval hrozný rachot a nad námi prolétla stíhačka. Chvilinku na to Hanka dostala esemesku, že v jižní Anglii jsou nepokoje a rabování. Zajímavá shoda událostí. Rozhodnutí kolem našeho plánu padlo. Nebudeme se pokoušet zdolávat původně zamýšlenou trasu, ale zajedeme se podívat k jezeru Loch Ness a pak půjdeme turisticky asi nejznámější skotskou trasu West Highland Way z Fort William do Glasgow. Na té trase není tolik potoků a cesta je celkově „civilizovanější“, tedy jsou tam mosty a podobně, což by mělo zaručit průchodnost i v době zvýšených hladin. Když jsme si užili vyhlídky na zátoku a most Skye bridge, tak jsme vyrazili na stopa. Na konci vesnice jsme stáli a když nic nejelo, tak jsme koukali na krásně tmavou vodní hladinu zátoky a okolní kopce. Z boční ulice vyjíždělo auto a pani na nás mávla. Šel jsem k ní a že jede do Dornie, vesnice u hradu Eilean Donan Castle. Rádi jsme naskočili a zas kus popojeli. Pani pracovala na vojenské námořní základně odkud vyjela. Ptali jsme se ji na nepokoje v jižní Anglii a ona, že na jihu lidé protestují proti vládě, korupci a podobně. Každopádně že to je věc Anglie a Skotska se to netýká. Ti mají svoji vládu.

Most Skye bridge

Stopování u hradu Eilean Donan Castle

U hradu, na ne moc dobrém místě, jsme stopovali dál. Bylo to pěkné stopovat s výhledem na hrad. Nebylo to naštěstí až tak dlouho a zastavilo auto. Byl tam jen jeden pruh, takže auto co jelo za ním, nechápalo a až později ho objelo. Pán jel do Edinburghu a tak že nás sveze do Invergarry. Byl to manažer ambulantního střediska. Povídali jsme si o festivalu v Edinburghu, který tam probíhá celý srpen, stěžoval si na cenu benzínu (skoro stejná jak u nás – 1,36 £), odhadl průměrnou mzdu ve Skotsku na 22 000 £ ročně (tedy dvojnásobná oproti Česku), povídal o Austrálii, kde má bratra a tak různě. Když nás vysadil, tak nám dal vizitku a řekl, že když budeme mít problém sehnat ubytování v Edinburghu, tak ať mu zavoláme. V době festivalu se totiž toto půl milionové město rozroste na milion až milion a půl lidí a je téměř nemožné sehnat ubytování. strana 20


Popošli jsme za křižovatku a než jsem si stačil odskočit, tak nám zastavil pán s malým náklaďákem. Jel do Inverness, takže nás mohl hodit až do našeho cílového místa pro tento den, do Drumnadrochit. Pán jel hodně svižně, byl nervózní a jak se naskytla možnost, tak překračoval rychlost. Byl prý unavený z práce a spěchal domů. V té rychlosti jsem ho nechtěl rozptylovat a navíc nevypadal moc naladěně, tak jsme skoro nepokecali. Ke všemu to byl zřejmě typický Skot ze západu, takže jsem mu skoro nerozuměl. Kochali jsme se pohledem na jezero Loch Ness, podél kterého jsme jeli i když hlavně jsem sledoval cestu před námi a jak rychle jede. Byli jsme rádi, když jsme vystoupili. U nedaleké benzínky jsme nabrali vodu. Pak jsme našli pěkný trávník s několika lavičkami (picknic area) a rozhodli se, že tam postavíme stan. Bylo to blízko silnice, ale očekávali jsme v noci klid.

8. den – 12. 8. pátek Ráno jsme se sbalili a vyrazili nejdříve do centra vesnice. Bylo to na druhou stranu než k hradu Urquhart Castle. U informačního centra bylo ještě zavřeno, ale využili jsme otevřených veřejných záchodků. Obešli jsme postupně obě centra věnovaná lochneské příšeře Nessie. Nechtěli jsme jít dovnitř, ale Hanka hledala místo, kde si minule koupila dva plyšáky lochnesky. Nic jí to ale nepřipomnělo. Vrátili jsme se k informačnímu centru a zaujal nás výlet lodí po jezeře. Bylo teprve půl deváté, tak jsme na půl hodiny zalezli do kavárny. Chtěl jsem testnout skotské pivo, ale pani mi omluvně řekla, že pivo čepují až od dvanácté hodiny v poledne a že po ránu moc pivo nepijí. Tak jsme si dali dvě horké čokolády opět s marshmallowny.

Jezero Loch Ness a hrad Urquhart Castle

Kapitán naší lodi

Po deváté otevřeli informační centrum a my si koupili lístky na plavbu po jezeře Loch Ness na desátou hodinu. Při čekání jsme studovali informace o West Highland Way (WHW). Přijela dodávka a nastupovalo se. Tedy my museli dát batohy do info centra, protože na loď se brát nesměly. Popojeli jsme do přístavu a přestoupili na malou lodičku. Když jsme vypluli, tak kapitán lodi a kormidelník v jedné osobě mávl rukou. Okolní kachny vzlétly do vzduchu a přistávaly na loď. Chodily kolem nás a očekávaly krmení, jelikož je náš kapitán pravidelně krmil. Tentokrát nic nedostaly. Pluli jsme po

strana 21

West Highland Way - 2011 jezeře a kapitán vyprávěl. Na sonaru nám ukazoval tvar dna jezera, které jde po stranách velmi strmě do hloubky a pak je celé dno v podstatě rovné v hloubce přibližně 230 metrů. Sedimenty se usadily a vytvořily rovné dno. Lochnesku jsme neviděli, ale pěkné kopce kolem a propluli jsme kolem hradu Urquhart Castle, respektive jeho ruin. Nějací Angličané se ptali, kdo zničil ten hrad. Pan kapitán jim s takovým potutelným úsměvem řekl, že právě Angličané. Bylo to přátelské, ale přeci jen je jasné, že Skoti asi z historických důvodů nemají Angličany až tak moc rádi. Dodávka nás dovezla zpátky k informačnímu centru a my si vyzvedli batohy.

Pohled z lodi na hrad Urquhart Castle

Pohled ze silnice na hrad Urquhart Castle

Pěšky jsme vyrazili k hradu, který je asi 2 kilometry z centra vesnice. Když jsme přicházeli k hradu, tak jsme měli na něho pěkný výhled od silnice. Výhled je jen pro pěší a z auta není vidět. Přímo u hradu bylo obří parkoviště a přes křoviska tam nebyl žádný výhled na hrad. K hradu se chodilo někde tunelem, takže pokud člověk nezaplatil (7,20 £), tak nic neviděl. My jsme byli spokojeni s výhledem od silnice a tak jsme šli na stopa. Měli jsme štěstí a byli jsme tam o chvilku dřív než jiná dvojice Čechů. Bylo tam totiž jediné místo na stopování u výjezdu z parkoviště a to ještě hodně blbé a nepřehledné. Některá auta tam málem bourala i bez rozptylování stopaři.

Okolí jezera Loch Ness

Hlavní ulice ve Fort William

Štěstí nám přálo a jeden pán, co vyjížděl z parkoviště, nás vzal. Sice jel jen do 10 mil vzdálené vesnice, ale podstatné bylo, že jsme se hnuli z toho blbého místa na stopování. Pán byl dřevorubec a měl rád whisky. Když jsme říkali, že jsme z lodě neviděli

strana 22

West Highland Way - 2011 lochnesku, tak říkal, že si musíme příště s sebou vzít lahev whisky a pak ji určitě uvidíme. Vysadil nás u hostelu a zastávky autobusu. Přehledné ideální místo na stopování. Bohužel nikdo nestavěl. Zatáhlo se a ochladilo. Dalo by se říct, že jsme byli zmrzlí jak hovno, když po víc jak hodině jsme stáli stále na stejném místě. Přijížděl autobus jedoucí do Fort William. My jsme vyměkli a mávli na něj. Vyhřátý autobus a pěkné výhledy na Loch Ness jsme si tentokrát užili víc, než když jsme stejnou cestu projížděli s nervózním řidičem v opačném směru. Ve Fort Augustus jsme si opět prohlédli řadu zdymadel pro lodě, tvořící zajímavou kaskádu. Když jsme přijížděli do Fort William, tak jsme z autobusu koukali po ubytování a všude, s výjimkou jednoho domu, byly cedule obsazeno. Z autobusáku jsme tedy vyrazili rovnou k tomu jedinému volnému. Vypadalo to luxusně a pani nám řekla cenu 70 £ za pokoj pro dva se snídaní. To Hanka na „konci“ WHW byla vyšší cena než jsme původně chtěli za nocleh dát. Šli jsme se ještě podívat po okolí, ale všude bylo obsazeno a nechtělo se nám to už dál řešit a obíhat celé město. Vrátili jsme se a vzali ten pokoj i přes vyšší cenu. Byl pěkný s hezkou koupelnou na pokoji i když jen se sprchovým koutem.

Kamenný kostel ve Fort William

Dům kde jsme spali

Vyrazili jsme do informačního centra a koupili si mapu na trasu WHW (4,95 £). Prohlédli jsme si kostel, který byl přeci jen jiný než kostely u nás díky zdem z kamene. Nakoupili jsme v Tescu a jelikož pršelo, tak jsme jedli bagetu s pomazánkou v podloubí. Smáli jsme se tomu, že sice spíme v pokoji za sedmdesát liber, ale jíme bagetu na stojáka v podloubí jak nějací bezdomovci. Když polevil déšť, tak jsme po hlavní ulici vyrazili k oficiálnímu konci trasy WHW. Na lavičce tam seděla socha unaveného turisty s jednou botou zutou a mnoucí si chodidlo. Mimo to tam byla cedule s informačním textem. Jelikož je obecně doporučováno chodit tuto trasu z Glasgow do Fort William, tak je konec ve Fort William, ale pro nás to byl naopak začátek. Viděli jsme akorát přijít tři kluky s batohy, kteří se fotili se sochou. Dva z nich už dost pajdali a vypadali, že závěr cesty byl pro ně dost těžký. Vrátili jsme se na pokoj a prošli tak, náš první kilometr WHW, jelikož jsme bydleli na trase. strana 23


Na pokoji jsme si uvařili večeři, dali si po týdnu naši první sprchu a zalezli si pod peřinu. Psali jsme deníky a lelkovali. Zkrátka užívali si pohodlí, které zas na týden nebudeme mít.

9. den – 13. 8. sobota Vstali jsme před osmou hodinou a šli dolů na snídani. Jídelna s osmi stoly a jídlem a pitím. Já měl na úvod hnědé cornflakes lupínky a Hanka kaši porridge. Pak jsme měli talíř plný smažených věcí jako vajíčko, rajče, slaninu a klobásku. Tahle smažená kombinace byla stejná jako v Irsku. K tomu jsme měli tousty, džus, čaj a pak jsme si dali kiwi, banán a mandarinku. Zkrátka jsme se příjemně nafutrovali. Venku sice mírně pršelo, ale krásně svítilo sluníčko a budilo to dojem hezkého počasí.

Začátek výstupové trasy na Ben Nevis

Jezero Lochan Lunn Da-Bhra v pozadí

Jedna z krátkých zastávek

Slunce občas přerušilo déšť

Sbalili jsme se a zaplatili. Naše túra začala na 95. míli trasy WHW (mapa viz „Další mapy“ na konci). Čekal nás kousek po silnici ven z města. Sluníčko se vytratilo a déšť zhoustnul. Troška váhání, ale po jedné odbočce jsme uhnuli z hlavní silnice. Matoucí bylo, že na odbočce byl kemp a ten tam neměl být, respektive měl být až o odbočku později podle mapy. Šli jsme dál s tím, že to když tak někde nablížíme, ale ukázalo se, že jdeme po správné cestě. Stoupali jsme do kopce a Ben Nevis, nejvyšší hora Velké Británie, nebyl strana 24

West Highland Way - 2011 vůbec vidět. Dobře, že jsme se rozhodli tam nejít, ani při této druhé možnosti. Když jsme vystoupali asi o 300 metrů výš, tak se trochu zvedly mraky a bylo vidět dolní část Ben Nevisu a údolí. Byl znát zásadní rozdíl mezi touto nejznámnější trasou a tím co jsme šli na Knoydartu. Cesta široká, značená, mosty přes potoky, občas dřevěné schody a také odpadky podél cesty. Taková civilizovaná turistika oproti severnější oblasti. Nevím, proč je doporučováno tuto trasu chodit obráceně, ale důsledkem toho bylo, že v půli dne jsme potkávali vlnu turistů jdoucích proti nám. Převážně jednodenních turistů jdoucích na lehko, ale i pár na těžko jdoucích turistů. Tahle vlna se přes nás převalila někde kolem 88. míle trasy.

Ovečka s černou hlavou

Pěkné chomáče kapradiny

Na sestupu k jezeru Loch Leven

Vesnice Kinlochleven v údolí

I přes mraky a déšť byly krásné výhledy kolem a občas se někde ukázala skulina, kterou prosvítalo slunce. Pohledem na jezero Lochan Lunn Da-Bhra skončilo hezčí počasí a zase se zatáhlo a rozpršelo. Dostavovala se trochu únava. Bohužel ve Skotsku moc nejde dělat pauzy. Jak se člověk zastaví, tak začnou létat muchničky. Minuli jsme čtyři odpočívající Čechy. Holka v kraťasech byla poštípaná nejen na nohách, ale i v obličeji. Asi to už neřešila. Řekli jsme si, že dojdeme někam na 85. míli a tam postavíme stan. Došli jsme k ruině baráku, která je na 85. míli. Nebylo to tak zlé s našimi silami, tak jsme si řekli, že popojdeme k druhým ruinám, které jsme viděli před sebou na svahu. Nalevo před námi byl pěkný kopec Stob Ban s vrcholem ve výšce 999 metrů. Chvíli na něj svítilo slunce a pak se vše zahalilo do dalšího intenzivnějšího deště. Kousek za druhými ruinami byla již vidět hrana, za kterou podle mapy bylo klesání údolím až k vesnici Kinlochleven. Když to

strana 25

West Highland Way - 2011 mělo být už jen dolů, tak Hanka řekla, že půjdeme. Mírně jsme klesali a pak se vedle nás ukázalo kousek jezera Loch Leven. Celá cesta byla po kamenech, takže nás už celkem bolely chodidla. Nepotřebovali jsme do vesnice a tak jsme úsek cesty pro tento den zakončili na pěkném plácku v lese, pár set metrů před vesnicí, na 81. míli trasy. Tento den jsme ušli 22 kilometrů po kamenech. Po večeři jsme mlsali bonbonky a hráli Carcassonne. Byli jsme docela uchození a navíc venku zas lilo, takže jsme již stan neopustili.

10. den - 14. 8. neděle Probudili jsme se do hustého deště. Nejdřív to vůbec nevypadalo dobře, ale pak se objevily pauzy v dešti. K snídani byly opět čínské polívky, tentokrát s bagetou. Po snídani, když byla pauza v dešti, tak jsme sbalili. Přestalo i foukat, takže mě dost žraly muchničky. Poskakoval jsem, mával rukama a byl stále v pohybu při balení stanu, ale přesto jsem měl zalezlé muchničky v očích, uších a štípaly jako divé. Hanka používala kus síťoviny ze stanu jako moskytiéru, která měla menší oka než česká moskytiéra a byla tak chráněna. Rychle jsme vyrazili (mapa viz „Další mapy“ na konci), abychom se jich zbavili.

Čepice jako měřítko pro velikost klouzka

Asi po sto metrech jsme došli na silnici a po ní na kraj vesnice Kinlochleven. Okrajem jsme ji obešli a začali stoupat. Čekalo nás na úvod stoupání asi pětiset metrů. Lilo a Hanka, dle něčí rady, dávala průchod svým emocím, což se projevovalo tím, že čas od času zvolala „Zkurvené počasí!“. Stoupali jsme kolem několika velkých trubek vedoucích vodu na protější kopec.

Vřes a potůčky na každém kroku

Stoupání po „Ďablových schodech“

strana 26

West Highland Way - 2011 K našemu překvapení se mraky rozestoupily a najednou půlka oblohy byla vymetená a vysvitlo sluníčko. Byla to příjemná změna. Hned vedle silnice jsme našli velikého klouzka. Hanku mrzelo, že jsme ho tam museli nechat. Přeci jen houby se vaří dlouho a nevěděli jsme, kolik máme ještě plynu na vaření. Sem tam trochu sprchlo, ale celkově bylo stále hezky. Vystoupali jsme na hranu a objevilo se před námi údolíčko, které jsme měli projít napříč a jehož protější strana byla pojmenována „Ďáblovy schody.“ Sešli jsme asi 150 výškových metrů a zase je zpátky nastoupali. Těžko říct z čeho vznikl ten název, ale nebyly tam žádné schody a ani to nebylo nějaké obtížné stoupání. Chtěli jsme si dát vrcholovou prémii, výborné čokoládové muffiny. Spustil se však déšť, tak jsme zas zvedli batohy na záda a dali se na sestup do údolí k Altnafeadh. Nic významného, jen tři domy u silnice.

Údolí z vrchu „Ďablových schodů“

Štít Stob Dearg 1022 m – pohled z údolí

Hanka dost překvapeně koukala na silnici a říkala, že tady před tím žádná silnice nebyla. Čekaly nás tři míle podél silnice do Kingshouse. Svítilo na nás sluníčko a z údolí napravo bylo krásně vidět, jak se k nám rychle blíží vodní stěna deště. Za chvíli déšť přešel přes nás, ale rychle to odeznělo. Hotel v Kingshouse se zvětšoval a zvětšoval, až jsme byli u něho. Vedle hotelu je louka, kde se dá volně stanovat a my jsme tam ukončili naší cestu. Byla to 72. míle trasy a tento den jsme ušli 15 kilometrů, což byla kratší vzdálenost, ale zas větší převýšení.

Vodní stěna blížící se k nám údolím

„Vesnice“ Kingshouse – 4 domy

Louka byla podmáčená, ale nějaké trochu suší místo jsme si našli. Chvíli, než jsme dostavěli stan, se zase silněji rozpršelo. Rychle jsme věci hodili do stanu, dovypnuli

strana 27

West Highland Way - 2011 šnůry stanu a zalezli do něj. Od té doby, silněji nebo slaběji, ale v podstatě stále pršelo. Ještě že jsme cestou nabrali vodu a mohli si uvařit večeři. Těstoviny se sýrovou omáčkou a k tomu zbytek pokrájeného čedaru a tři stroužky česneku. Chtěl jsem si jít odskočit a umýt ešusy, ale spustil se hodně intenzivní slejvák, který změnil moje priority. Trval docela dlouho. Nakonec se ale přeci jen objevila krátká pauza v dešti, tak jsem mohl ven si odskočit a umýt ešusy. Než jsem je domyl, tak zas začalo pršet. Rychle jsem se schoval. Do konce dne to nebylo jiné. Stále pršelo s občasnými krátkými pauzami.

11. den – 15. 8. pondělí Ráno bylo tradiční. Lilo jako z konve a foukal vítr. Člověk si už začínal zvykat, ale stejně to nepotěšilo. Posnídali jsme müsli a sušené meruňky. Někdy kolem osmé hodiny byla pauza v dešti, tak jsme sbalili. Rozpršelo se opět dřív, než jsme dobalili stan. Prošli jsme kolem hotelu Kingshouse a po chvíli přešli rušnou silnici A82 (mapa viz „Další mapy“ na konci). Stoupali jsme pozvolna do kopce. Hanka měla nějakou krizi a nemohla se rozejít. Když jsme míjeli lyžařské středisko Glencoe Mountain Resort, tak Hanka začala, že má hlad a že bychom mohli zajít na něco k jídlu a kafe. Nechtělo se mi zastavovat sotva jsme se rozešli. Byl to trochu boj, ale pokračovali jsme dál. Slíbil jsem Hance horkou čokoládu a toust v cíli naší etapy pro tento den, který byl vzdálený 20 kilometrů. Pak jsem slevil na o 5 kilometrů bližší místo. Žádná jiná místa s civilizací na trase nebyla. Za pomoci sušenek jsme zvládli úvodní a skoro jediné stoupání do slíbené prémie. Čekalo nás už jen pozvolné klesání a rovina. Nejtěžší na tomto úseku je to, že cesta je tak blbě kamenitá, že z toho bolí chodidla.

Ranní střídavé počasí

Místo naší první pořádné pauzy

Chvíli za vrcholem se vyčasilo, svítilo sluníčko a byly krásné výhledy. Na jednom mostu jsme si dokonce mohli udělat normální pauzu, což byla vůbec první taková pauza během našeho pobytu ve Skotsku. Sedli jsme si na zem, něco málo pojedli a odpočívali. Bylo to krásné být chvíli bez deště, muchniček a batohu na zádech. Potkávali jsme tu méně lidí, než v předešlých úsecích. Přešli jsme další most Ba Bridge, vedoucí přes řeku Ba River. Byl docela silný protivítr, tak jsem šel první a rozrážel vzduch. Když jsme šli podél lesa, nedaleko jezera Loch Tulla, tak jsem zastavil a ukázal Hance dva klouzky. Hanka nadšeně pobíhala kolem a hledala další. Tentokrát, že je tu nenecháme. Pokračovali jsme dál a klouzci by se tu dali sekat srpem. Skoti prý vůbec nesbírají houby,

strana 28


Krajina se spoustou zelených boulí takže rostou hned vedle cest. Nevěděli jsme kam s nimi, tak jsme je sbírali do kšiltovky. Ta byla brzo plná a další jsme už nebrali, protože na jednu večeři jich již bylo dost. Když jsme přecházeli most Victoria Bridge a hotel Inveroran, slíbená prémie, byl na dohled, tak už naše chodidla docela protestovala. Poslední trochu utrápené metry a zalezli jsme do hotelu, který je na 62. míli. S úlevou jsme shodili batohy a posadili se ke stolu. Pani přišla a co že si dáme. Konečně byl čas na pintu skotského piva Tennent’s (2,95 £). (Jednotka pint, v Čechách známá také jako pinta, se dle země, století a skupenství látky výrazně mění. Rozptyl je přibližně mezi 450 ml a 1950 ml. Každopádně pravděpodobně pro pivo, Skotsko a dnešní dobu je pint = 568 ml.) K tomu jsem si dal toust se sýrem čedar a rajčaty. Hanka si dala jen toust se sýrem a cibulí a upíjela z mého piva. Když jsme to dojedli, tak si Hanka radši dala další toust se sýrem a šunkou než čokoládu. Oba jsme byli spokojeni a příjemně si odpočinuli. Zaplatili jsme (dohromady 11,95 £), rozloučili se a pokračovali dál. Čekali nás už jen 2,5 míle, ale přes kopec.

Hanka se svými houbami

Řeka Ba River

Já se svojí pintou

Když jsme kus nastoupali do kopce, tak jsme zjistili, že Hance ulétlo její pončo z batohu. Hanka říkala, že ho musíme najít, protože jim ho chce v prodejně omlátit o hlavu. Sundal jsem batoh a běžel zpátky dolů. Byl docela silný vítr, tak jsem ho chtěl najít dřív, než to odletí někam daleko. Zelená barva ponča na zelených kopcích nebyla dobrá pro hledání, strana 29

West Highland Way - 2011 ale naštěstí jsem ho našel asi o 200 metrů zpátky ležet na cestě. Když jsme vyšli na vrchol, tak jsme měli moc hezké výhledy. Na jedné straně jezero Loch Tulla a na druhé straně údolí, kam jsme směřovali. Chvíli jsme se na vrcholu zdrželi u kamenné mohyly.

Počasí se střídalo, ale celkově bylo hezky Na sestupu dolů jsme hledali nějaké místo na spaní, ale nic jsme nenašli. Hned na kraji vesnice Bridge of Orchy, která má asi šest domů, jsme našli pěkný trávník s lavičkami. Bylo to hned vedle hlavní atrakce tohoto místa, kamenného mostu přes řeku. Ideální místo na spaní s pěkným výhledem. S Hankou jsme se neshodli kam postavit stan. Buď do vlhka nebo do svahu. Pak jsme se dohodli na kompromisním místě, trochu z kopce a trochu vlhko. Já jsem stavěl stan, zatímco Hanka čistila houby. Bylo to neuvěřitelné. Pohled od stanu na most v Bridge of Orchy My měli postavený stan a venku bylo hezky a bez muchniček. Mohli jsme vařit venku, psát deník na lavičce, slunit se, prostě být venku. Najednou nastal ohlušující rámus a když jsem vzhlédl k obloze, tak se těsně nad námi prořítila stíhačka, která se obrátila na pravý bok a v pravotočivém výkrutu zaletěla za zalesněný kopec, kde se nám ztratila z dohledu. Byl to jen velmi krátký mžik, kdy jsme ji mohli vidět. Podruhé ve Skotsku jsme viděli nízký přelet stíhačky, ale tentokrát letěla přímo nad námi a bylo to výrazně hlučnější. Jeden skotský učitel angličtiny mi říkal, že nejděsivější je, když je člověk na svahu kopce a ta stíhačka proletí pod ním. To jsme ale my nezažili. Hodinu jsme vařili houby, pak jsme uvařili těstoviny a omáčku. Dobré bylo, že jsme měli pořád první plynovou bombu. Bylo to jednak tím, že jsme pořád vařili ve stanu, kde je menší spotřeba plynu než venku a i tím, na poslední chvíli koupeným, závětřím, které také snižuje spotřebu. Toto místečko na necelé 60. míli trasy bylo pro nás naprosto úžasné a po náročných 20 kilometrech Velký kozák u parkoviště strana 30

West Highland Way - 2011 příjemnou oázou odpočinku. Krásný den vyšel akorát na svátek Hanky. Po jídle, chvíli před tím než zapadlo slunko, jsme se šli projít. Hotel, pár domků, silnice a to je vše co tu člověk najde. Respektive na trávníku vedle hotelového parkoviště jsme našli velkého kozáka a pár malých. Nechali jsme je tam s tím, že si je další den, až půjdeme na stopa, vezmeme. Délka naší dovolené už nedovolala projít celou trasu WHW, takže jsme se rozhodli, dalších 20 mil trasy odstopovat do Inverarnan.

12. den – 16. 8. úterý Celou noc nepršelo. Byla to první noc bez deště. Když jsme začali balit stan, tak začalo lehce poprchávat. Vyrazili jsme na stopa a cestou sebrali kozáky, které jsme objevili předchozí den. Místo na stopování bylo v pohodě a přehledné. Provoz na silnici po ránu moc nebyl, zatáhlo se, střídavě pofukovalo nebo létaly muchničky. Naše nadšení opadávalo a začínala nám být zima. Když jsme tam byli asi půl hodiny, tak šla kolem dvojice a ptali se, kam máme namířeno. Říkali, že jedou stejným směrem a že za deset minut jede tím směrem vlak. Dali nám jízdní řád, který už nepotřebovali. Další vlak jel za čtyři hodiny. Chvíli jsme váhali a pak vyměkli a šli na vlak. Do kopce jsme šli svižně a přišli na nádraží akorát, když přijel vlak na nástupiště. Vlak jel jen do Crianlarich, což byly dvě třetiny naší cesty, ale lepší něco než nic. Bylo v něm teplo. Vlak jede na trase z Bridge of Orchy do Crianlarich souběžně s pěší trasou WHW a tak jsme si těchto 14 mil trasy prohlédli trochu zrychleně z vlaku. Měli jsme pěkné výhledy, ale tím že se pěší trasa proplétá mezi silnicí a železnicí, tak je to trochu méně atraktivní úsek na pěší turistiku. Což byl důvod, proč jsme vybrali tuto část k zrychlenému přesunu. Cestou byla jediná zastávka vlaku v Tyndrumu a pak už jsme vystupovali. Cesta trvala necelou půl hodinu.

Jezero Loch Lomond

My a v pozadí jezero Loch Lomond

Zjišťovali jsme vlak do Inveranan, odkud jsme chtěli jít dál pěšky, ale žádný tam nejel. Šli jsme stopovat na silnici hned vedle nádraží. Celkem rychle nám zastavil pán s dcerou, kteří jeli do Glasgow. Měli s sebou roztomilého, trochu už šedivého oříška, který mi seděl na klíně. Běžná konverzace, z které jsme se dozvěděli, že dcera má kamarádku v Čechách a týden u ní byla. V rámci společenské konverzace jsem se chtěl zeptat, jak se jmenuje jejich pes. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a zeptal se, jak se jmenuje tenhle „puppy“. Anglické slovo „puppy“ je jedno z mých oblíbených slov. Asi díky frázi z filmu Piráti

strana 31

West Highland Way - 2011 z Karibiku, ale není moc použitelné. Vlastně jsem to slovo použil asi poprvé v životě. Pán že se pejsek jmenuje „Mili“ a pak dodal, že mu je devět let. Nepřikládal jsem význam tomu, že mi říká i věk psa. Šest mil cesty uteklo velmi rychle a my jsme minuli most, kde jsme chtěli vystupovat. Kousíček za mostem nám pán zastavil u kraje, rozloučili jsme se a byli jsme na 40. míli trasy WHW. Cestu jsme si tedy celkově zkrátili o 20 mil. Lidé si tam fotografovali Beinn Glas Falls, vodopád v mracích, který vypadal stejně jako vícero jiných, které jsme už cestou viděli. Přešli jsme most, na chvíli posvačili a vyrazili na další část cesty. Bylo teprve deset hodin. Zpětně jsme se bavili o naší debatě v autě a Hanka se mě ptala, co znamená „puppy“. Řekl jsem jí, že to znamená štěňátko. V tom mi došlo, proč mi pán říkal, že tomu psovi je devět let a že to bylo trochu nevhodné použití tohoto slova u šedivého postaršího psa. Hrozně jsme se tomu smáli a cestou jsme si to občas připomněli vyřknutím „Hello puppy.“, což je fráze z Pirátů z Karibiku, který oba dobře známe. Pravda je, že ve skutečnosti v tom filmu je fráze „Hello Poppet.“, ale díky tomu, že jsme tomu v originále nerozuměli tak dobře, tak máme s tou filmovou scénou spojenou frázi, která tam holt ve skutečnosti není.

Barevné květy

Divoký kozel

Žabka na cestě

Počasí bylo docela pěkné a po chvíli se nám naskytl výhled na jezero Loch Lomond. Původně jsem si říkal, že půjdeme jen kousek a brzo se někde utáboříme. Tím, že jsme se vlakem a stopem dostali brzo na začátek trasy a Hanka byla při chuti, tak jsme si řekli, že zkusíme zvládnout celou denní trasu 14 mil, což je dost. Někde u Doune Bothy, na 37. míli, se zatáhlo a začalo pršet. Pršelo stále a cesta byla pořád nahoru a dolů, přes kameny a stromy a bylo to náročné s velkým batohem. Bylo tak hnusně, že jsme si nevšimli, že jsme na 34. míli minuli Rob Roy’s Cave, jeskyni Roba Roye McGregora. Nejznámější film ze Skotska je film Statečné srdce v hlavní roli s Melem Gibsonem. My jsme se ale pohybovali po stopách Rob Roye McGregora, o němž je film Rob Roy. Na malé skále vedle cesty se zjevil divoký kozel. Ostražitě hlídal svoji družku, stojící kousek vedle. Když se před námi objevil hotel v Inversnaid, tak jsme byli rádi. V necelé polovině cesty, naše síly a morálka upadaly a chtěli jsme si dát větší odpočinek. Hanka mě vyslala do hotelu, ať omrknu, zda tam nemají nějaké sušenky. Byl to luxusní hotel a noc tam stála od 50 £ na noc. V mezích možností jsem si očistil pohorky a vkročil na pěkný koberec v hale hotelu. Na baru jsem očumoval a sušenky tam neměli. Měli však „Fis&Chips“,

strana 32

West Highland Way - 2011 respektive objednal jsem kuřecí burger a hranolky. K tomu horký čaj na zahřátí. Čaj jsem vzal ven Hance, než udělají jídlo. Hance byla zima, tak jsme si vlezli do hotelu. Akorát udělali jídlo. Sedli jsme si do pohodlných křesel v hale a v zabláceném oblečení tam hodovali. Bylo to velmi příjemné. Zahřáli jsme se, na chvíli ulevili ramenům a nohám, získali energii na další část cesty.

Provizorní ubytovna Doune Bothy

Molo u hotelu v Inversnaid

Dál byla cesta pohodlná, bez přelézání tolika kamenů a kmenů. Místo toho zhoustl déšť a jezero, podél kterého jsme šli, nebylo vidět. Ačkoliv cesta byla v pohodě, tak v tom dešti to bylo náročné. Na 30. míli byla odbočka, u které byl nějaký bláznivý cyklista, který měl ještě za kolem malý vozík s batohem. Dále nás čekalo táhlé, víc než míli dlouhé stoupání, kdy jsme si říkali, že za zatáčkou bude vrchol a zas nebyl. Když stoupání konečně skončilo, tak pro změnu nastalo klesání přes míli. Chodidla už trpěla a zdálo se to docela dlouhé. Objevila se cedule o zákazu kempování a mapka, podle které to vypadalo, že tam kam jdeme a v naší mapě je kemp, tak se nesmí kempovat. Zaváhali jsme, ale pokračovali. Minuli jsme ubytovnu na 27. míli. Zbývala poslední míle ke kempu. Hanka se už dost trápila a chodidla jí hořela. Pomalu jsme pokračovali a dovlekli se na místo kempu. Bohužel bývalého kempu a byly tam opět cedule o zákazu kempování pod pokutou 500 £. To byla nepříjemná věc. Vedle stál dům, ale neměl zvonek, tak jsme popošli k druhému a to byla centrála ochránců téhle oblasti. Zabušil jsem a po chvíli vylezl pán. Potvrdil, že kempy byly zrušeny, protože tam lidé chlastali a dělali nepořádek. Říkal, že se musíme vrátit přes míli zpátky před ceduli o zákazu kempování. Alternativa byla vylézt do svahu a tam někde zakempovat. To bylo dost nejisté, zda tam najdeme nějaké rovné místo. Než jsem to vyřídil, tak si Hanka únavou na chvíli zdřímla opřená o informační stánek před budovou. Značení cesty WHW Nebylo nazbyt. Šli jsme zpátky. Hance odpočinek a spánek prospěly a šli jsme zas relativně normálním tempem. Hned vedle cesty byl malý rovný plácek. Moc jsme neotáleli, postavili jsme stan, udělali rychlou čínskou polívku na zahřátí a pak těstoviny s omáčkou. Na to vařit houby bylo už pozdě a nebylo sil. Stanovali jsme tedy na 27. míli

strana 33

West Highland Way - 2011 trasy a i se zacházkou jsme ušli 24 kilometrů za devět hodin. Alespoň, že na stavění stanu na chvíli přestalo pršet, protože jinak pršelo skoro celý den.

13. den – 17. 8. středa Ranní vstávání bylo trochu rozlámané, ale tento den jsme chtěli vylézt na vrchol Ben Lomond. Návrh ochránce oblasti z předchozího dne, že si můžeme u nich schovat batohy, jsme zavrhli. Nechtělo se nám bořit stan a večer ho zas stavět. Nechali jsme tedy stan postavený tam, kde byl a sbalili jen svačinu a rezervní oblečení.

Výstup na Ben Lomond

Jezero Loch Lomond

Když jsme ušli asi kilometr podél jezera, tak si Hanka uvědomila, že si zapomněla ve stanu pomádu na rty. Normální člověk by to neřešil, ale Hanka je na ni závislá. Po chvilce brblání jsem pro ni šel zpátky do stanu. Hanka pomalu šla dál a potkali jsme se kousek od centra ochránců. Zeptali jsme se na počasí a říkali nám, že máme štěstí, že by mělo být krásné počasí.

Výhled na odkrytý vrchol Ben Lomond

Dlouhý odpočinek a nabírání sil v 700 m

Vydali jsme se do strmého stoupání vysokým kapradím a trochu blátivou cestou (mapa viz „Další mapy“ na konci). Hanka měla na krku GPS navigaci. Ne, že bychom se báli bloudění, cesta je krásně viditelná, ale odpočítávala výškové metry, kterých nás čekalo bez mála tisíc. Hanka byla po předchozím dnu dost unavená a tak jsme stoupali pozvolna. Před námi byl vrchol kopce, který nevypadal tak vzdáleně. Také to nebyl ten, strana 34

West Highland Way - 2011 na který jsme šli, jak se později ukázalo. Postupně jsme byli ve čtvrtině, třetině, polovině stoupání. Když jsme byli někde kolem 500 m.n.m. tak bylo už jasné, že ten vrchol před námi je příliš blízko na to, aby to byl Ben Lomond se svými 974 metry. Foukl vítr a napravo se odkryl svah a potom i vrchol. Poloha a výška odpovídala Ben Lomondu a my jsme viděli skutečný výškový rozdíl, který nám ještě zbýval. Vypadalo to trochu děsivě vysoko. Když jsme nastoupali do 700 metrů, tak jsme udělali delší pauzu a snědli müsli v pytlíku, co jsme brali s sebou. Odpočívali jsme a koukali, jak se převalují mraky přes vrchol Ben Lomond, zatímco nad jezerem bylo krásně. Hanka nakonec pronesla, že bychom mohli prohlásit to, kde jsme za vrchol a nejít až nahoru. Říkal jsem, že nemusíme až úplně nahoru, ale že bychom mohli vylézt alespoň na vrchol té boule, na jejímž svahu jsme svačili, což bylo asi o padesát metrů výš. Souhlasila a po pauze v o něco větší pohodě jsme vylezli na vrchol boule. Tato boule se jmenuje Ptarmigan a její vrchol je ve výšce 731 metrů. Z tohoto vrcholu se nám odkryl výhled na druhou stranu a viděli jsme i druhý konec jezera Loch Lomond, tedy celé jezero. Byl tam úžasný výhled a viděli jsme zároveň jezero i Ben Lomond kousek nad sebou.

Druhý konec jezera Loch Lomond

Na vrcholu Ben Lomond 974 m

Mezi námi a hlavním závěrečným stoupáním byla mírně zvlněná cesta přes několik boulí a Hanka, že tam bychom se mohli ještě projít. Byla to hezká pasáž s jezírky a pěknými výhledy. Jak jsme tak šli, tak jsem si pomyslel, že možná nahoru přeci jen vylezeme, ale nic jsem neříkal. Jak později Hanka řekla, tak opravdu v této části již pomýšlela na vrchol. Když jsme došli k hřebeni vedoucímu už na vrchol, tak Hanka že ještě kousek popojdeme. Zbývalo vylézt dvě velmi strmé pasáže a trochu toho pozvolnějšího stoupání. Nemluvili jsme o tom, že jdeme na vrchol, ale stále jsme šli.

Panorama z vrcholu Ben Lomond – část jezera Loch Lomond

strana 35

West Highland Way - 2011 Poslední metry a byli jsme na vrcholu Ben Lomond! Hanka skákala radostí a říkala, že podala svůj životní výkon. Měli jsme za sebou náročné předešlé dny a skoro tisíc metrů stoupání na vrchol by bylo náročné i jen samo o sobě. Byli jsme na nejvyšším bodě v okolí, takže jsme měli rozhled všude kolem dokola. Přes kopce za jezerem Loch Lomond se občas prohnal nějaký déšť a byla pěkně vidět ta dešťová „záclona“ vody. U nás bylo nádherně a svítilo sluníčko. Na vrcholu byla pani kolem šedesáti a ptala se, jak vypadá ta cesta, po které jsme přišli. Řekli jsme ji, že Na sestupu z vrcholu Ben Lomond kromě horních dvou strmých pasáží je to v pohodě a jsou tam hezké výhledy. Ona na to, že to vypadá dobrodružněji, než kudy přišla a vydala se po strmé cestě dolů.

Ostrůvky na jezeře Loch Lomond

Odpočívající krávy

Kvůli Hančiným závratím jsme se na zpáteční cestu naopak vydali tou pozvolnou jednoduchou cestou, byť delší. Celkově oba máme radši nahoru jít strmější a dolů mírnější cestou. Mimo to, tady po té mírnější cestě nebyly tak pěkné výhledy a vrchol vypadal nevýrazně a nezajímavě, na rozdíl od druhé strany. Byla to jednoduchá cesta, ale bohužel víc frekventovaná, tedy upravená a víc kamenitá. Sestupovat skoro tisíc metrů po kamenech nebylo taky úplně pohodové a překonat ty strmé pasáže a jít blátem by bývalo bylo asi příjemnější. Na sestupu jsme potkali početnou židovskou skupinu na výletě. Bylo to legrační, jak byli oblečení úplně stejně jako ve městě a stoupali na vrchol černobíle oděni, v oblecích, kloboucích s vlasy do dvou „copánků“ u uší. Samozřejmě byli už zablácený, ale stoupali a dorozumívali se vysílačkami, protože jich bylo přes dvacet a byli roztahaní na několika set metrech. S jedním jsme se dali do řeči, byli z Londýna. Cestou jsme jich ještě několik potkali, co se vraceli dolů, protože s malými dětmi a v botách které měli, to nebylo reálné dostat se na vrchol. Na parkovišti u jezera jsme si oddechli a čekali nás už jen dva kilometry podél jezera ke stanu. Stan tam stále stál a my si zalezli a byli rádi, že si můžeme dát večeři a lehnout. Měli jsme za sebou 14 kilometrů dlouhý „odpočinkový“ výlet bez velkých batohů.

strana 36


14. den – 18. 8. čtvrtek Byl čas posunout se zase dál (mapa viz „Další mapy“ na konci). Díky zrychlenému přesunu o dva dny dříve jsme získali den k dobru, takže jsme mohli dát odpočinkovější den a kdykoliv se utábořit. Tedy až na to, že bylo před námi 9 mil, kde bylo zakázáno volně stanovat, což bylo nějaké nové nařízení. Naše mapa aktualizovaná v roce 2010 to nevěděla a ani brožůrka vydaná o WHW na rok 2011 nebo v informačním centru ve Fort William. Na druhou stránku na tomto úseku byly tři placené kempy, takže možnost stanovat byla i když za peníze (mapa chráněné oblasti viz „Další mapy“ na konci).

Jezero Loch Lomond a v pozadí Ben Lomond

Zvýšená hladina jezera

Po chvíli jsme došli k parkovišti, kam jsme sestoupili z Ben Lomondu a pak už nás čekal nový úsek. Cesta klikatá podél jezera a je znát, že je to již blíže civilizaci. Les je prochozenější, víc domků a různé silnice. Hance se šlo docela těžce, takže některé terénní vlnky zdolávala pomalu, ale šlapala. Po 4 mílích, na 23. míli trasy, byla první možnost stanovat. Hanka říkala, že ještě má dost sil a navíc to byl placený kemp (5 £/noc/osobu), přičemž platit se to mělo ve městečku Balmaha, které bylo dalších 5 mil před námi. Cesta dál vedla střídavě těsně podél jezera nebo podél silnice. Počasí se drželo a i když bylo oblačno, tak bylo hezky a hlavně bez deště. Na 21,5 míli jsme zašli do kempu v Cashel. Nechtěli jsme stanovat v těchto hromadných, přelidněných a civilizovaných kempech, ale měli tam značený obchůdek s potravinami. Hanka chtěla něco ne sladkého, což byl trochu problém a základem sortimentu byly sušenky a tyčinky. Nakonec jsme se zeptali na teplá jídla a měli jedno, něco neurčitého, ale dali jsme si to. Prodavačka říkala, že to bude za dvacet minut, tak jsme lelkovali venku na trávě a studovali různé letáky. Zajímavě vypadal let hydroplánem, ale cena od 99 £, zřejmě za nejkratší dvacetiminutový let, nebyla úplně levná. K jídlu jsme dostali housku, v které byly dva smažené plátky slaniny, smažené vajíčko a dvě smažené klobásky. Tedy taková jejich Pohled na jezero Loch Lomond snídaně vmáčklá do housky. Každopádně to bylo skrz památník dobré.

strana 37


Obrostlý strom

Okolí jezera

Cesta dál se vzdálila trochu od silnice a čekalo nás několik vlnek v lese, až jsme zas došli k silnici a dalšímu kempu v Milarrochy. Hanka se trochu trápila a tak, že se zeptáme, kolik stojí kemp. Cena byla 8,50 £/osobu. Nic hrozného, ale Hanka nakonec řekla, že jdeme dál, což znamenalo dojít za Balmaha, kde končila chráněná oblast a mohlo se zas volně stanovat kdekoliv.

Malý přistav v Balmaha

Naše nejhezčí stanování s výhledem na jezero

Úvod byl podél pláže a jezera. Výstup na Craigie Fort byl už dost náročný, tak jsem Hance přizvedával batoh. Ze shora byl pěkný výhled na Loch Lomond, sousední ostrůvek i zátoku s lodičkami. Balmahu jsme prošli jen okrajem a přes dost velké a zalidněné parkoviště u návštěvnického centra jsme vešli opět do lesa. Pomalu jsme stoupali a hledali místo na spaní. Našli jsme jedno, ale řešili jsme, že nemáme vodu. Chvíli jsme váhali a pak se dohodli, že Hanka tam počká s batohy a já se vrátím necelý kilometr na parkoviště a někde tam naberu vodu. Návštěvnické centrum mezi tím bohužel zavřelo (do 16:30). Šel jsem do hospody poprosit o vodu do pet lahví a ptal jsem se na kempování. Vodu mi dali a o kempování nic moc nevěděli. Vrátil jsem se k Hance, která si zatím odpočinula a snědla nějakou sladkou tyčinku plnou cukru a energie. Měli jsme vodu, ale podle mapky chráněné oblasti jsme ještě byli uvnitř oblasti. Hranice oblasti byla totožná s hranicí lesa, což bylo asi o 300 metrů dál a 60 výškových metrů. Po váhání jsme se zvedli a pokračovali v chůzi. Batoh mi trochu ztěžknul, jelikož jsem měl celkem šest litrů vody.

strana 38

West Highland Way - 2011 Byli jsme na hranici lesa a pastviny. Potkali jsme tam týpka, co se nás ptal, jak daleko to je do hospody. Když jsme mu řekli, že asi kilometr, tak se mu rozzářily oči a úsměv na tváři a byl evidentně potěšen. Byli jsme sice mimo chráněnou oblast, ale v prudkém svahu, kde se nedalo stavět stan. Nás čekalo ostré stoupání pastvinou mezi dvěma útesy směrem ke Conic Hill, místnímu vyhlídkovému kopci. Hanka pochybovala, že najdeme místo na spaní, ale já ji hecoval, že za chvíli tam bude nějaký plácek a Odpočívající ovečka ukazoval jsem na hranu kousek před námi. Byla to náhoda, ale byl tam fakt pěkný plácek na stanování. Měl jedinou nevýhodu a to že byl plný trusu od krav a ovcí. Kdyby byla krize, tak by se to dalo. Každopádně poukazoval jsem na další, pravděpodobně možná, místa na spaní a tak jsme pokračovali dál. Nabízel jsem, že Hance vezmu batoh, ale říkala, že to zvládne. O kousek dál se nám ukázalo naprosto luxusní místo. Na vršku malé boule kousek od cesty s pěkně nízkou trávou, relativně s málo bobky a naprosto úžasným výhledem na jezero Loch Lomond a na straně na kopec Ben Lomond. Od jezera jsme nastoupali 214 výškových metrů, takže jsme měli pěkný přehled po okolí. Postavili jsme stan a Hance otrnulo. Navrhla, že ještě vylezeme na vrchol Conic Hill, který byl kousek vedle nás s vrcholem ve výšce 1175 stop, tedy 361 metrů. Na lehko jsme vyrazili. Nebylo to daleko, ale bylo to strmé. Když jsme byli pod boulí, kterou jsme viděli od stanu, začali jsme stoupat ještě strměji vřesem a po skalnatém povrchu. Konečně jsme byli na vrcholu boule. Překvapením bylo, že se objevila za ní druhá a vyšší boule. Byli tam nějací lidé, takže jsme si řekli, že to Výhled ze stanu asi je ten vrchol. Seběhli jsme trochu dolů a zase se vyškrábali na vrchol boule. Před námi se objevily další dvě boule, z nichž jedna byla menší a druhá vypadala podobně vysoká. Ptali jsme se dvou Panorama od našeho stanu

strana 39


Konec vysočiny – rovina vedoucí ke Glasgow

Předvrchol Conic Hill při západu slunce

lidí, co tam byli a oni že jsou místní a že ta boule na které jsme je nejvyšší a je to Conic Hill. Od pohledu bych nepoznal, který kopec je vyšší, ale podle mapy se zdálo, že nejvyšší má být až ta čtvrtá boule. Takže jsme opět seběhli kousek dolů, vyškrábali se nahoru, seběhli dolů a vyškrábali se na čtvrtou bouli. Na vrcholu byla mohyla z kamenů a podle mapy to měla být čtvrtá boule, takže se zřejmě místní spletli a až tady jsme byli na skutečném vrcholu Conic Hill. Každopádně ať to byla kterákoliv boule, tak jsme byli na všech. Později jsem podle podrobnější mapy zjistil, že rozdíl ve výšce dvou sporných boulí byl pouhé tři metry a ta s mohylou byla opravdu vyšší. Vrátili jsme se ke stanu a ačkoliv jsme byli níže, tak jsme tam měli nejhezčí výhled na jezero. Hanka si venku malovala Conic Hill a já zatím vařil večeři ve stanu. Stan jsme měli ideálně situovaný vchodem k jezeru. Pofukoval větřík a nelétaly žádné muchničky, takže jsme měli stan otevřený dokořán a já ze stanu koukal na zapadající slunce za jezerem. Místo i počasí vyšlo skvěle. Po západu slunce a večeři jsme unaveni ulehli. Měli jsme za sebou 18 kilometrů.

Jezero Loch Lomond při západu slunce

Hanka dopisující deník ve stanu

15. den – 19. 8. pátek Noc byla nejchladnější za dobu našeho pobytu. Asi proto, že obloha byla v noci absolutně bez mráčků a navíc jsme byli na trochu větrném místě. V půl šestý jsme si uvařili čínskou polívku na zahřátí, koukli ven na jasnou oblohu s půlměsícem a zase ulehli. Svítání bylo strana 40

West Highland Way - 2011 na spadnutí a tak jsem o něco později zas vykoukl ze stanu. Slunce vycházelo za Conic Hill, takže začalo svítit na svahy druhého břehu jezera až dost pozdě. Když už dopadaly sluneční paprsky i na náš stan, tak jsme vstali. Udělali jsme si snídani a když jsme vylezli ze stanu, tak jsme koukali, že na bouli pod námi se pásly krávy. Tentokrát to byly dlouhosrsté krávy, skotský náhorní skot (Highland Cattle), tak jsem je šel fotit. Po chvíli jedna kráva vypadala namíchnutě, tak jsem se zas radši vzdálil. Přeci jen kdyby se půl tunová kráva nebo ještě o polovinu těžší býk rozhodl mě honit, tak by to byla nepříjemná věc

Ranní chomáčky nad jezerem

Skotský náhorní skot

Rozloučili jsme se s tímto úžasným noclehem a vydali se na náročné ranní stoupání pod Conic Hill (mapa viz „Další mapy“ na konci). Šlo to pomalu, ale nebylo to tak hrozné. V další části nás čekalo táhlé klesání. Celková únava na nás trochu doléhala. Uvědomil jsem si, že na konci tohoto dne budeme mít za sebou v podstatě přesně dvě třetiny WHW, 64 mil a tedy malinko přes 100 kilometrů. Bráno tedy bez odboček z trasy, které jsme podnikli. Na podporu morálky jsem říkal, že oslavíme 100. kilometr. Odhadl jsem místo, které jsem prohlásil za 100. kilometr naší cesty po WHW a zavýskali jsme si, že jsme dobrý! Když už jsme měli městečko Drymen před sebou, tak byla vidina konce naší trasy velmi blízká. Ještě jsme si udělali zacházku a Drymen obešli po oficiální trase až na 12. míli. Trasa dále pokračuje do Milngavie, předměstí Glasgow. My jsme však ukončili naší WHW cestu. Tento den jsme přidali dalších 11 kilometrů. Celkově jsme tedy ušli 64 mil, 103 kilometrů trasy WHW a dohromady s výlety kolem jsme ušli 124 kilometrů. K tomu když se přidá trasa, kterou jsme prošli na poloostrově Knoydart, tak jsme nachodili 179 kilometrů. Zašli jsme na malé náměstíčko, kde byly potraviny, pošta a hospoda se záchodem, což byly tři věci, které jsme potřebovali. Na poště nefungovala moje platební karta, tak jsem zaplatil v eurech za poštovní známky. V Intersparu jsme nakoupili svačinu na oslavu stého kilometru WHW a ukončení našeho putování. Tam už zase platební karta fungovala. Dali jsme si housky s pomazánkou, muffiny, meruňkový kompot, sýr čedar a ještě nějaké sladkosti. Hanku zajímala cena ubytování v hotelu, co stál na náměstí, ale přišlo jí blbé tam jít vzhledem k tomu, že náš vzhled neodpovídal této cenové kategorii. Mě naopak docela baví chodit do těchto hotelů a ptát se jich na něco, tak jsem šel zjistit cenu. Pokoj pro dva stál 139 £, což nebylo málo.

strana 41


Ohlednutí zpátky – Conic Hill

Hrad Stirling Castle

Vyrazili jsme na stopa. Na kraji městečka jsme se postavili na ne příliš ideální křižovatku, ale nebylo na výběr. Naštěstí celkem brzy zastavil starší skotský pár, který jel kolem Stirlingu, kam jsme chtěli. Okolí Loch Lomond měli oblíbené a jezdili tam tak co dva týdny. Popovídali jsme si o naší cestě a pak oni nám povídali o Stirlingu. Řekli nám, že se tam odehrála poslední bitva, po které byla uznána nezávislost Skotska. Ze zajímavostí tam byl hrad Stirling Castle a památník The Wallace Monument. Čímž jsme se dostali i k místu spojeném s Williamem Wallacem, hlavní postavou ze známého filmu Statečné srdce. Památník byla věž, kterou jsme viděli z dálky, jak jsme se blížili ke Stirlingu. Je možné vylézt i nahoru na vyhlídku. Bylo to velmi milé svezení.

The Wallace Monument

Vaření na pokoji

Kostel ve městě Stirling

Vysadili nás na kraji města a my šli k informačnímu centru. To bylo skoro u hradu, takže jsme stoupali dost do kopce. Ještě v Drymenu jsem koupil výhodné balení pěti litrové vody, pro případ, že nechytneme stopa a budeme vařit. Teďka mě to trochu zbytečně tížilo. Došli jsme k informačnímu centru a řekli nám, že díky festivalu v Edinburghu je Stirling taky přelidněn a levné ubytování neseženeme. Zašel jsem do vedlejšího Youth Hostelu a opravdu beznadějně plno. Byli jsme celkem unaveni a situace byla taková, že se nám ani jednomu nechtělo to nějak řešit. Nakonec jsme napotřetí společně v informačním centru získali rezervaci v relativně levném B&B (Bed and breakfast – penzion se snídaní). Díky poplatku 4 £ za zprostředkování, jsme se dostali na stejnou strana 42

West Highland Way - 2011 cenu, jako jsme spali ve Fort William. Vzhledem k situaci s festivalem to bylo asi štěstí. Došli jsme k hradu, který byl hned vedle a letmo si ho prohlídli. Bez vstupenky se nedalo skoro nikam jít, takže to bylo rychlé. Našli jsme B&B a milá pani nás ubytovala v pěkném pokoji. Měli jsme oddělené postele, což bylo pozitivní, protože u společné postele bývá jedna velká deka a my se o ni pak v noci přetahujeme. Měli jsme hlad, tak jsme si v pokoji uvařili těstoviny s omáčkou a sýrem. Po jídle a krátkém odpočinku jsme vyrazili na procházku. Začalo se zatahovat a ochlazovat. Na autobusovém nádraží jsme zjistili, že v sobotu jede první autobus do Edinburghu v 9:50 a pak co hodinu. Byli jsme unavení a tak jsme procházku moc nenatahovali a vrátili se na pokoj. Dali jsme si horkou sprchu a udělali si pohodlí v posteli. Hanka zapnula televizi a koukali jsme na nějaký sestřih britského X faktoru. Po desáté večer jsme zalehli.

16. den - 20. 8. sobota Vstali jsme před osmou hodinou na snídani. Pani nám donesla džus a lupínky s mlékem. To je dobrý základ do žaludku, než se člověk pustí do skotské snídaně. Dostali jsme čaj a opět smaženou sadu: vajíčko, rajče, slaninu a jako novinku pro nás žampiony a nějaké černé kolečko, které jsme těžko identifikovali. Asi něco jako prejt s kroupy. K tomu tousty a máslo.

Pohled z The Nelson Monument, Edinburgh

Vyhlídkové kopce hned za městem

Po vydatné snídani jsme zabalili a vyrazili na autobus. Pani u okýnka nám prodala zpáteční lístek do Edinburghu (4 £) s tím, že je levnější než jednosměrný. Tyhle slevy jsou vždycky zvláštní. Každopádně jsme byli příjemně překvapeni, jak levný ten lístek byl. Ještě že jsme nešli stopovat. To by se nevyplatilo a bylo by to komplikované vzhledem k tomu, že kolem byly hned dálnice. Opustili jsme Stirling. Mít víc času, tak bych zašel na vyhlídku na památníku, ale jinak tam moc zajímavostí na delší pobyt asi nebylo. Připomínalo nám to trochu irské město Derry. Dálnice byla celou cestu a za chvíli jsme byli v Edinburghu. Než jsme projeli uličkami, tak cesta celkově trvala skoro hodinu. Na autobusovém nádraží jsme si dali batohy do úschovny na dvanáct hodin a vyrazili do centra města. V informačním centru jsme zjistili, jak jezdí autobusy na letiště a že rozumné ubytování tady neseženeme. Čímž bylo

strana 43

West Highland Way - 2011 dáno, že přespíme na letišti. Nejdříve jsme zašli k památníku The Nelson Monument. Místo slibovalo pěkný výhled na město a okolí a chtěli jsme tam být dokud je hezké počasí. Vstupné (3 £) bylo celkem příznivé a čekalo nás 170 schodů na vrchol věže. Byl krásný výhled na Edinburgh, moře i sousední kopce. Hanka chtěla na jeden z těch kopců vylézt, tak jsme tam vyrazili. Původně to vypadalo dál, ale za chvíli jsme byli na úpatí. Byla tam dodávka s točenou zmrzlinou, tak jsme neodolali. Docela dost drahá, ale dobrá smetanová. Výstup na kopec netrval dlouho a lidí, co tam chodilo, bylo docela dost. Krásný pohled na město zas z trochu jiné strany. Bylo mi divné, proč hned vedle hradu postavili stadion, který ruší historickou část. Později jsme zjistili, že to není stadion, ale dočasné tribuny pro asi deset tisíc lidí na nádvoří hradu, kvůli festivalu.

The Nelson Monument na kopci

Město Edinburgh a hrad

Hanka chtěla pořád k moři a podle mapky měli v Edinburghu dokonce pláž, tak jsme se tam vydali. Chtěli jsme se také svézt patrovým autobusem a tak jsme nastoupili na patrový autobus číslo 26, který jede na pláž. Kochali jsme se výhledem ze shora a když jsme viděli pláž, tak jsme vystoupili. Pláž Portobello byla dlouhá a docela dost lidí tam bylo. Hrál se tam plážový volejbal, byla tam stezka pro cyklisty a bruslaře, lidé se opalovali nebo si hráli v písku a ve vodě bylo jen velmi málo lidí. Měli jsme hlad, tak jsme si koupili nějaké jídlo a jedli ho s výhledem na pláž. Procházkou po písku jsme se dostali skoro na konec pláže, kde se chystala svatební dvojice k focení. Chvíli jsme to pozorovali. Slečna se přezula ze střevíčků do pruhovaných bílo červených holinek. Bral jsem, že se přezula, aby se jí lépe chodilo po písku a že to přikryje šaty. Naopak, sedla si na židli, vyhrnula sukni a fotila se. Dominantou byly tedy holinky a pak šaty zmuchlané v klíně, připomínající sebraný padák po seskoku. Vypadalo to, že manžela k focení ani nepotřebuje. Manžel měl pěkný kilt a celkově vypadal sympatičtěji než nevěsta. Společné fotky byly takové, že mžourali do sluníčka. Pak se rádoby nenuceně procházeli po pláži. Pozoroval jsem to s úžasem a říkal jsem si, že přesně takhle bych nechtěl, aby focení vypadalo, ať svatební nebo jiné. Šli jsme zas na autobus a svezli se dalším patrovým autobusem do centra. Edinburgh je asi půl milionové město, které celý srpen pořádá festival a ve městě je v tu dobu dvakrát až třikrát tolik lidí. Podle toho to tedy vypadá. Centrum je totálně přelidněné a jsou na ulici různá vystoupení. Indiáni tam hráli písně, pán žongloval se sekerami a při tom stál na nestabilním válečku a další. Proplétali jsme se davem k hradu. Když jsme se tam dostali, tak dovnitř nepouštěli lidi a naopak, ty co tam byli, tak vyháněli. Ptali jsme se o co jde a že tam bude The Royal Edinburgh Military Tattoo Ceremony v půl osmé. Nevěděli jsme co to je za ceremoniál, ale brzy vyhnali i nás, protože vyklízeli nejen strana 44


Pláž Portobello

Hanka si máchá nohy

Památník Scott Monument

nádvoří hradu, ale i okolní ulice. Když jsme byli na odchodu, tak kolem nás projela početná kolona autobusů, v kterých byly jednotlivé vojenské hudební soubory na ceremoniál. Začala se tam tvořit obrovská fronta lidí, kteří šli na ceremoniál. Když jsme minuli překupníka lístků a pro zajímavost se zeptali, kolik stojí, tak řekl 35 £ a že vystoupení trvá hodinu a půl. Šli jsme dál, ale Hanka začala, že by to mohlo být hezké. Já jsem se pro to nenadchnul, ale na druhou stranu proč ne. Hanka šla k bankomatu vybrat peníze a já zatím monitoroval překupníky. Nějaká babka prodávala lístek a oni ho odkoupili za 15 £. Následně se tam objevily dva lístky vedle sebe, každý za 25 £. Ani ne půl minuty než Hanka přišla, tak ty lístky někdo koupil. Čekali jsme na další lístky, jestli se objeví. Další lístky, dva vedle sebe, tentokrát každý za 70 £. Dostali se mi do ruky a viděl jsem, že původní cena byla 55 £. Odmítli jsme je, že jsou moc drahé. Čas se krátil a lístky vedle sebe nebyly. Nakonec jsme koupili dva lístky, které byly ve stejné sekci, ale o několik řad a sedadel od sebe (sekce 2, lístky M3 a Q19). Lístky nabízeli za 30 £ a to byla i jejich původní cena.

Skotští dudáci přichází …

… a odchází do hradu

Zařadili jsme se do fronty a pomalu postupovali zase k hradu. Když jsme se dostali na tribunu, tak jsme viděli to množství sedadel. Tribuna byla dělená na sedmnáct sekcí a každá měla přibližně 25 řad a 25 sedadel v řadě. Sekce byly do podkovy a my jsme byli u kraje. Slavnost začala krásným nástupem skotských dudáků. Mělo to atmosféru, když strana 45

West Highland Way - 2011 vycházeli z hradu. Po té následovaly vojenské sbory dalších zemí jako brazilské, holandské, německé, australské a další. Bylo to prokládáno různými kulisami a soutěží dvou skotských posádek, kdy museli několikrát rozložit dělo přenést ho a zase složit. Jak se zešeřilo, tak barevně nasvěcovali hrad a sem tam byl ohňostroj. Začalo poprchávat a chvíli i hustěji pršet, což bylo takové dotvoření skotské atmosféry. Na závěr ceremoniálu se sešly všechny sbory a hrály společně. Znělo to úžasně. Stovky hudebníků. Hráli nějaké známé písničky a lidé zpívali. Na hymnu se všichni postavili a potom se chytali za ruce a pohupovali do rytmu. Chytil jsem se také sousedů, ačkoliv jsem netušil, co hrají a proč to dělají. Sbory jednotlivých zemí odcházely, až tam zůstal jen skotský. To bylo kolem sta dudáků. Dudy zněly krásně. Skoti jako jediní neodešli pryč, ale vešli do hradu.

The Royal Edinburgh Military Tatto Ceremony Slavnost skončila a kolem 10 000 diváků se valilo z hradu. My jsme odbočili do vedlejší ulice a prošli se ještě krátce městem. Měli jsme hlad, tak jsme zašli do McDonald’s. Pak jsme vyzvedli batohy z úschovny, chvíli před jedenáctou večer. Autobus na letiště jezdí až skoro do půlnoci co deset minut, takže jsme na zastávce bez problémů nastoupili hned do autobusu. Na rozloučenou jsme se projeli opět double deckerem, patrovým autobusem, a během půl hodiny jsme byli na letišti. Prohlédli jsme si letištní halu a nenabízela žádné dobré místo na spaní, navíc tam bylo dost světla a rušno. Cestou k letišti Hanka viděla nějaké možná přívětivé křovíčko na spaní. Vydali jsme se tedy ven z haly a podél silnice kousek zpátky. Křoví, které viděla, bylo příliš husté a blízko silnic, tak jsme pokračovali dál. Na trávníkách se honili zajíci. Místo to bylo rušné vedle silnice, ale asi se naučili, že auta jim neublíží a v klidu tam vegetovali. Když viděli nás, tak zmizeli. Pěkný a relativně krytý trávník byl za jedním osvětleným billboardem. Byla tam jednosměrná silnice, takže nám stačilo krytí z jedné strany. Bylo to však trochu z kopce, tak jsme si řekli, že zkusíme ještě něco kousek dál a když tak se vrátíme. Došli jsme k památníku s nějakým velkým letadlem. Vedle něho byl průsek v křoví Hanka se skotskými muzikanty s trávníkem a na rovince. Bylo to pěkné strana 46

West Highland Way - 2011 místo, které nebylo moc vidět přes nasvícené letadlo. Postavili jsme stan a chvíli před půlnocí ulehli. Bylo to pohodlné místo na trávníku a určitě to dávalo větší šanci na kvalitní spánek než v letištní hale. Na druhou stránku se ukázalo, že je přeci jen trochu hlučné. Silnice vedle by nevadila, ale relativně blízko popojížděla letadla, jejichž motory byly dost hlučné. Hanka si vzala špunty do uší a já jsem s tím až takový problém neměl a usnul.

17. den - 21. 8. neděle Vstal jsem kolem sedmé hodiny a kolem vládl klid. Tedy v duchu letiště, takže jezdily kolem autobusy a auta, ale žádní lidé kolem nechodili a nezdálo se, že by nás někdo chtěl vyhazovat. Ještě jsme chvíli leželi a pak jsme si uvařili k snídani naši poslední várku čínských polívek. Když jsme balili stan, tak jsme již nebyli krytí tmou a nasvíceným letadlem, takže na nás lidé koukali z autobusů. Popošli jsme zpátky na letiště a po chvíli se tam rozsvítilo číslo přepážky na odbavení. To proběhlo rychle, naše batohy měly 16,5 kg a 15 kg. Na lehko jsme zašli do kavárny a za drobné si koupili kafe a horkou čokoládu. Seděli jsme tam, psali deníky a čekali, až se přiblíží čas odletu. Před jedenáctou jsme prošli všemi kontrolami a byli u brány odletu. Hanka zas trochu plašila, takže stále odbíhala na záchod. V poledne jsme se odlepili od země a vznesli do vzduchu. Hanka to nenesla zrovna nejlépe, ale už to bylo i horší. Vyprávěl jsem ji zas nějakou pohádku o prasátku, ale stejně mě nevnímala. Když jsme se dostali nad mraky, tak se Hanka začala trochu uklidňovat a když zhasnul nápis „připoutejte se prosím“ a mohla si pustit hudbu do sluchátek, tak už bylo o dost lépe.

Poslední noc u letiště

Řídící věž

Letištní hala

Vedle nás seděl Skot, který si četl bibli a zdálo se, že mu létání taky nedělá úplně dobře. Po nějaké době se s ním dala Hanka do řeči a ukázalo se, že si bibli četl jen tak a létání mu nevadí. Povídali si o Skotsku a o tom proč letí do Prahy a já měl klid. Psal jsem deník. Dvě a půl hodiny utekly rychle a my jsme měkce přistáli na Ruzyni po třetí hodině českého času. Zavazadla dorazila také bez problémů a my jsme vyšli ven. Byl to docela teplotní šok a připadali jsme si jak kdybychom přijeli do tropů. Teplota byla kolem dvaceti pěti stupňů, což se nedalo srovnávat se Skotskem. Ukázali jsme pánovi, který

strana 47

West Highland Way - 2011 seděl vedle Hanky, kde je zastávka autobusu, pomohli mu koupit lístek a šli na naší zastávku. Autobusem, metrem a následně vlakem jsme se dostali zas domů, do Černošic, kde skončila naše „West Highland Way“.

strana 48


Další mapy:

Mapa Velké Británie a Severního Irska

strana 49


3. den – 7.8.: Trasa z Inverie přes poloostrov Knoydart, 14 km (čtverec=1 km) strana 50


4. den – 8.8.: Trasa podél Loch Hourn, 12 km (čtverec = 1 km)

strana 51


Červeně původně zamýšlená trasa, modře zacházka pěší a stopem (čtverec = 10 km) 6. den – 10.8.: Pěšky (k stanu), 7. den – 11.8.: Pěšky (k ruce) a pak dvakrát stopem

strana 52


4. den – 8.8.: Trasa podél Loch Hourn, 12 km (čtverec = 1 km)

Mapa celé trasy WHW

8. část mapy: Fort William – 85. míle

strana 53

7. část mapy: 85. míle – Kingshouse hotel

6. část mapy: Kingshouse hotel – Bridge of Orchy


strana 54

3. část mapy: Inverarnan – Rowardennan

2. část mapy: Rowardennan – Drymen


strana 55


13. den – 17.8.: Trasa na vrchol Ben Lomond, 14 km (čtverec = 1 km)

strana 56


Informační cedule chráněné oblasti – zákaz kempování mimo oficiální placená místa

strana 57


Náklady: Kurz: 1 libra (£) = 27,9 Kč Celkem Co Letenka P raha-E dinburgh Cestovní pojištění Jídlo z Čech Ostatní náklady (ubytování, doprava, jídlo a další) Celkem

Kolik Kč 8 417 580 750 8 187 17 934

Doprava Odkud Edinburgh (letiště)

Kam Ferrytoll Park&Ride

Ferrytoll Park&Ride Perth Fort William Mallaig Loch Ness Loch Ness Youth Hostel Bridge of Orchy Stirling Edinburgh MHD Edinburgh (cent rum)

Perth Fort William Mallaig Inverie Fort William Crianlarich Edinburgh Edinburgh (letiště)

Celkem

Cena £ Cena Kč Poznámka 4.6 128 autobus č. 747 autobus s rozbitým 0 0 automat em na lístky 24.7 689 autobus (3:15 h) 10.4 290 vlak (1:20 h) 10 279 loď (všední dny levnější) 12 335 vy hlídková loď (1 h) 10.4 290 autobus 3.7 103 vlak (27 minut) 4 112 autobus (1 h) 1.3 36 autobus 2x patrový 3.5 98 autobus (airlink) 2 397 Kč

Ubytování Kde Perth Mallaig Loch Hourn Kinloch Hourn Kingie Drumnadrochit Fort William Kinlochleven Kingshouse Bridge of Orchy Ptarmigan Lodge Balmaha Stirling Edinburgh Celkem

Cena £ Cena v Kč Poznámka noc/osobu 0 V městském parku 0 Na útesu na kraji města 0 U ubytovny (nedaleko Baris dale) 1 28 U mostu, 2 noci 0 V řeznické místnosti 0 U laviček na trávníku 35 977 Ben View Guest House (se snídaní) 0 V lese 0 Vedle hotelu 0 Vedle mostu 0 V lese, 2 noci 0 Na s vahu kopce Conic Hill 34.5 963 B&B (se snídaní) 0 Na trávě vedle letiště 1 967 Kč

strana 58


Ostatní Za co Zabalení bat ohu na letišti Ruzyně 1.5 l vody Palička česneku, citron, 3x jablko Malá plynová bomba (230 g) Velká plynová bomba (440 g) Hork á čokoláda v kelímku Fish&Chips (smažená ryba a hranolky) Mapa West Highland Way Vstupné na The Royal Edinburgh Military Tattoo Ceremony Úschovna zavazadel - Edinburgh, velká přihrádka na 12h Vstupné na Nelsonův Památník

Cena 95 Kč 1£ 1.54 £ 4.5 £ 6.5 £ 1£ 5.8 £ 4.95 £ 30 £ 7£ 3£

Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák Vytištěno: 25. května 2012 Email: [email protected] Web: http://between.wz.cz Copyri ght © Karel Mezihorák 2011

strana 59

Obsah: West Highland Way

Recommend Documents