OBSAH: Uzávěrka dalšího čísla je 1. prosince!!! O psaní, o životě a tak vůbec aneb Jak se vylhat z nedostatku nápadů

VĚTRÁK DUBEN 2009

2

OBSAH: O psaní, o životě a tak vůbec aneb Jak se vylhat z nedostatku nápadů

Jak přežít adaptační kurz ......................... 3 Adaptační kurz z pohledu rodiče; S prací můžete počítat.............................. 5 Demokracie v ČR ..................................... 6 Co je to za člověka; Error ......................... 7 Na lince důvěry zazvonil telefon ............... 8 Osudovost! - 5. díl povídky.......................9 Síla lenosti; Tři světy .............................. 10 Trable s Múzou ....................................... 10 Byl pátek ................................................. 13 Polská krev ............................................. 14 Poezie ..................................................... 15 Zábava....................................................16

Sedl jsem si za stůl a napsal jsem: Měl jsem sen (píší to hned teď, abych vás ušetřil překvapivé pointy). Stál jsem na chodbě naší školy. Za okny byla tma, jen blikající zářivky tajemně osvětlovaly prostor přede mnou. Vykročil jsem. Kroky se dunivě rozléhaly. Najednou se vedle mě objevily dvě postavy. Draply mě za paže a táhly mě do šerých hlubin školy. ,,Už jsme začali,“ řekl jeden z mých strážců hlubokým hlasem. Po chvíli mě hodili na podlahu úzké místnosti. Proti mně se rozkládal stůl a za ním seděla celá redakce Větráku. ,,Již jsme dohodli rozsudek!“ řekl někdo z nich nepoznával jsem tváře. „Trest smrti jsme seznali jako příliš mírný.“ ,,Ale co může být horšího?“ zeptal jsem se popleteně. Podal mi papír, na němž byl napsán rozsudek. Přečetl jsem jej. ,,Ne! To ne! Jsem příliš mladý na to, abych to podstoupil znovu!!“ volal jsem na ně. Strážní mě ale chytli a smýkli mnou do vedlejší místnosti, kde mě vhodili do židle a postavili přede mě dva předměty, které dosvědčovaly, že vše myslí vážně: papír a pero. ,,Ne!“ křičel jsem zoufale. To je konec! Strážný přečetl verdikt: ,,Odsuzuje se k napsání dalšího úvodníku.“

REDAKCE: Šéfredaktor: Lukáš Senft, 4.A Grafik: Michal Barták, 4.A Kultura: Nicola Zábranská, 3.A Barbora Kohoutová, 4.BG Komentáře: Tomáš Křapáček, 3.BG Autorská tvorba: Lukáš Senft, 4.A Anna Dorňáková, 4.A Zuzana Hajná, 3. AG Lucie Pospíšilová, 2.A Veronika Králová, 3.A Alžběta Novotná, 2.A

Celý zpocený jsem se probudil. Ono není zase taková legrace vyvarovat se větám typu: ,,Tak nám skončily prázdniny,“ „Tak nám začal školní rok (případně některé roční období).“ Občas vás napadne spásný nápad, který vše ozvláštní - alespoň se to říká, mně se to už hodně dlouho nestalo. Před napsáním svého prvního úvodníku jsem dostal instrukce: ať to splňuje potřebný rozsah a ať to má myšlenku. No, s rozsahem není problém...Ale co - v životě také přijde období, kdy se zdá, že nic nedává smysl a nemá význam. Ať je tedy tento úvodník oslavou života.

Poezie: Jan Kadeřávek, 3.A Tereza Votlučková, 2.A Titulní strana: Zuzana Hajná, 3. AG Www stránky: Michal Podlaha, 3.BG Filip Dámec, 3.BG Monika Šebestiánová, 3.BG

Poté jsem si uvědomil, že ze snu jsem se sice probral, ale úvodník musím skutečně sesmolit.

Patronace: prof. Luděk Doležal prof. Iva Pavlišová

Sedl jsem si za stůl a napsal jsem: Měl jsem sen... Lukáš S.

Uzávěrka dalšího čísla je 1. prosince!!!

4

JAK PŘEŽÍT ADAPTAČNÍ KURZ Myslela jsem si, že to bude ráno jako každé jiné. Vstala jsem z postele, že se půjdu obléct, a můj pohled padnul na hodiny, které visí naproti na stěně. Zjistila jsem, že jsem vstala o hodinu dříve. V tu ránu se mi udělalo zle a lehla jsem si zpátky do postele. Pomyslela jsem si: „Tak za chvíli to začne?“ Ptáte se co? No přece můj odjezd na adaptační kurz. Aha. Asi jsem se Vám zapomněla představit. Jmenuji se Kristýna a jsem studentkou prvního ročníku Gymnázia na Evropské. „A co je adaptační kurz?“ To je pětidenní seznamovací pobyt s lidmi, s kterými strávím, jak říká můj tatínek, nejkrásnější část života. Alespoň doufám, že studium na této škole přežiji bez újmy na zdraví a vědomostech. Chápete, proč jsem trošku nervózní. Usnout se mi samozřejmě nepodařilo. Hlavou se mi honila jedna myšlenka za druhou. „Jaké to tam asi bude?“ V duchu jsem si několikrát zabalila a vybalila kufr, jestli tam mám opravdu všechno, hlavně ,,teplé oblečení“, jak nám kladli učitelé tolik na srdce, že ho nesmíme zapomenout, a jestli stylem svého oblečení zapadnu mezi své příští spolužáky. To víte, základní škola to není. Do víru mých myšlenek vtrhla má maminka. „Vstávej, je čas.“ Tak jsem tedy vstala, pomalu se šourala do koupelny a koukla do zrcadla: „Tak, holka, jdeme na to, nastala hodina pravdy. Zapadnu nebo ne?“ Po ranní hygieně jsem se oblékla a pokračoval ranní rituál. Však to znáte. „Tati, jsem ready,“ zavolala jsem na svého otce netrpělivě vyhlížejícího u auta. To víte, tátové pořád někam spěchají a nechápou patnáctileté dcery, co jim v koupelně tak dlouho trvá. Vzala jsem kufr a nastoupila. Samozřejmě, že s námi jela i moje máma, ta aby si nechala něco ujít. Musela přece vidět alespoň někoho z mé nové třídy. Asi dvacetiminutová cesta autem ke škole proběhla v klidu a duchu pouček rodičů posílajících svou pubertální dceru na týdenní výlet. Když jsem dorazila k autobusu a vystoupila z auta, moje spolužačka, ale naštěstí z vedlejší třídy - taková trempka - měla hned nejapnou poznámku na můj lodní kufr. Je fakt, že „usárna“ to nebyla, ale týden je přece dlouhá doba. Naši k autobusu šli se mnou, aby si prohlédli mé spolužáky. Trošku jsem měla malou duši, ale dopadlo to dobře.

V klidu odjeli a můj týden plný očekávání mohl začít. S holkami, ke kterým za první týden školy mám nejblíže, a s Lukášem, se kterým sedím v jedné lavici, jsme si sedli úplně dozadu v autobusu, abychom byli všichni spolu. Autobus vyjel. Po chvíli Lukáš usnul a my jsem si s holkami začaly listovat v časopise, který vytáhla Zuzka. Uprostřed byl návod ,,JAK SBALIT KLUKA“. Návod na adaptační kurz jak šitý pro nás. I když jsme si některé rady četly nahlas a opakovaly si je, abychom je náhodou nezapomněli, Lukáš, jediný zástupce mužského pohlaví v naší poslední řade, klidně spal. Asi se mu zdálo, jak ho balíme. No nevím, ale my holky jsme se od srdce zasmály. Cesta uběhla rychle. Díky „návodu“. Najednou jsme byli u cíle. Uprostřed lesů na dost opuštěném místě na nás vykukovalo několik domečků. Začali jsme nosit kufry a baťohy od chatky, kde jsme měli strávit několik nocí, doufám, že plných zážitků. Vždyť jsem na zážitkovém kurzu, ne.!? „Prostěradla budou odpoledne,“ ozvalo se do éteru. Tak jsem si neustlala a šla na oběd. Ten byl mimochodem hodně špatný. Asi jsem zmlsaná z domova, ale to jídlo bylo dost zlý. Snad prvně a naposled. Ještě že mám v kufru k oblečení přibaleno několik desítek sušenek pro případ přežití. „Kdo ví, co bude jíst naše trempistka?“ problesklo mi myslí. „Do batůžku se jí toho asi moc nevešlo.“ Vrátila jsem se do našeho nového domova a snědla sladkou tyčinku, protože jsem měla hlad. Čekala jsem na prostěradlo. Najednou se mi zastesklo po mamince. „Musím jí zavolat.“ Slíbila jsem jí to při odchodu. „Co se děje? Není zde signál. Do jaké díry jsme to přijeli? A co reklamní kampaně: JSME POSEDLÍ POKRYTÍM, NEEXISTUJE MÍSTO NA ZEMI, KDE BYCHOM VÁS NENAŠLI.“ Tyto a další myšlenky se mi honily hlavou. Jo, tak to je zážitek jako hrom. „Už to asi začíná,“ myslím si, když kráčím do učebny, kde na nás čeká program. Ano, opravdu tam na nás čekal. V danou chvíli tam byla asi jenom půlka naší třídy, ostatní na to asi… zapomněli… Po několika vyvolávání a hledání svých spolužáku po chatkovém městečku uprostřed lesů bez mobilního signálu jsme se skutečně sešli, a všichni.

3

Učitelé a psychologové nám říkali různá pravidla, která musíme dodržovat v životě, při jednání s jinými, při různých hrách, co nás čekají … „Kde to vlastně jsem,“ lítá mi mojí rozervanou myslí pozorujíc některé své značně nervózní spolužáky. Najednou je přestávka. „Konečně,“ bylo slyšet ve vzduchu. A naše třída se rázem změnila na roj včeliček. Pár spolužáků vyrazilo do lesů chytat signál na své mobilní telefony a zbytek, „čistotní“, začali pátrat po prostěradlech, aby konečně v klidu mohli ulehnout do svých postýlek. Večeře. Opět vynikající, a tak jsem zase skončila na sušenkách. Konečně jsme dostali i povlečení. Čekali jsme v klidu na večerku. Po večerce určitě přijdou další zážitky. Ale nepřišly. V tom klidném čekání jsem si promítala všechny minuty celého dne, až jsem usnula. Budíček. Slunce svítí. „Oblečte se teple,“ nese se chatovou zástavbou. Nabalila jsem se do teplého oblečení, které jsem tu měla na radu učitelek, vylezu ven a polil mě vodopád potu. ,,Oblečte se teple…“ To určitě. Okamžitě jsem pádila se převléci do tílka a kraťasů. „Ještěže jsem si vzala ten velký kufr.“ Celý den jsme hráli hry – seznamovací a utužující kolektiv. A najednou tu byl večer a s ním bojovka. Byla jsem celkem vystrašená, protože byla tma a chodilo se jednotlivě a ještě bez mobilu a signálu. No horor, vlastně ne horor, ale zážitek. Když jsem přišla na řadu, byla ve mně jenom malá dušička. Šla jsem pomalu a čekala, kdo na mě odkud skočí. Najednou slyším za sebou kroky. Bála jsem se ohlédnout – určitě nějaký úchyl, ale naštěstí to byla jenom Kristýna. Má jmenovkyně a spolužáčka. Šly jsme tedy spolu. Hned nám bylo veseleji. A pravidla hry? Kašlem na ně. Tma je tma a strach je strach. Když jsme šly po dřevěné lávce, všimla jsem si, že něco leží na zemi. Začala jsem hystericky křičet: „Tam něco je, tam něco leží !“ Dál jsem se ani nepohnula. Pevně jsem svírala Kristýninu ruku a ztrácela dech. Když jsem se uklidnila, udělaly jsme dva kroky a něco mě chytlo za nohy. Obě jsme vyjekly a utíkaly pryč. Najednou jsme narazily do nechápajících učitelek, které na nás vyhrkly hádanku. Tu jsme samozřejmě neuhádly, vždyť naše myšlenky směrovaly pouze a pouze do chatky. Zkrátka do bezpečí. Šly jsme dál, kde na nás čekal ohromně kolmý kopec nahoru. Byla tma, a protože jsem neviděla na konec

a nevěděla, jak správně rozložit své neskutečně rychle ubývající síly, funěla jsem jak nějaká kobyla. Když jsem lezla už po čtyřech a konce nikde, vybafnul na mě někdo ze křoví. Šíleně jsem se lekla, zaječela a vzala nohy na ramena. Najednou bylo sil dost. Zajímavý poznatek. Nahoře mě zastavili čekající spolužáci a smáli se mému vysokému hlasu. Asi jsem vyplašila všechnu zvěř z okolního lesa. Bodejť by ne, ve sboru zpívám druhý soprán. To leknutí mi skutečně vrátilo všechny síly, neboť po večerce jsme s holkami tajně přešly ke klukům. Bylo to super. Hráli jsme na kytaru a z plna hrdla zpívali. Já jsem každou chvíli čekala, kdy nám někdo přijde vyhubovat. Nikdo nepřišel. Ani v pozdních hodinách. Myslím si, že ten večer jsme se hodně sblížili. Celý týden byl ve znamení špatného jídla, her a ponocování. No zkrátka zážitků. Za zmínku stojí návštěva zámku v Mnichově Hradišti, kdy jsem konečně mohla mluvit s maminkou a navštívit pizzerii, kde jsem nahradila sušenky něčím slaným. Ale co nás skutečně sblížilo a ukázalo naše povahy a charaktery bylo několikadenní nacvičování scénky na závěrečný večírek. O tom bych mohla napsat spíše divadelní hru. Až ji jednou napíši, doufám, že se na ni přijdete podívat, protože to byl jeden nádherný zážitek. Ani jsem se nenadála a opět v chatkovém městečku stál autobus. Můj lodní kufr byl o nějaké to kilo lehčí – sušenky prošly mojí trávící soustavou a nebylo jich málo. Cesta domů byla ještě lepší než ta první. Celou cestu jsme zpívali. Jak by ne, taky jsme hudební třída a náležitě seznámená a stmelená po týdnu adaptace. Po příjezdu už na mě čekala maminka. Se všema jsem se rozloučila a utíkala obejmout maminku. Když jsem jí vyprávěla o našem stravování, hned mě vzala do restaurace. Doma na mě ale čekalo nemilé překvapení. Šla jsem se zvážit. Čekala jsem že, když jsem celý týden skoro nejedla, že jsem zhubnula. Naopak. Přibrala jsem. To víte, sušenky. V duchu jsem chtěla být u mojí trempistky. Jestli taky ztloustla? A co na závěr? Určitě dobrou radu na to, jak přežít adaptační kurz. Ta zní: ,,Nejlepší adaptační kurz je se skvělými lidmi, bez mobilního signálu a se sušenkami v ruce.“ Kristýna Lovecká, 1.BG

4

ADAPTAČNÍ KURZ Z POHLEDU RODIČE První den – odjezd. Tak, a je pryč. Konečně si můžu odpočinout. Jak jsem se na tuto chvíli těšila. Už nemusím vstávat dřív jen kvůli tomu, abych jí namazala svačinu. Toto bude krásných pět dní. Druhý den. Ráno jdu na nákup. Koupím deset rohlíků a dva k snídani sním. Jaké je to příjemné zjištění, když po příchodu z práce najdu doma zbylých osm rohlíků, které se už z dálky smějí na můj hladový žaludek. Všechny je sním. Musím si tuto vzácnou chvíli užít, poněvadž je pro mě více než posvátná. Obyčejně, když přijdu domů, zjistím, že po ranním nákupu rohlíků tam není ani jediný a z dálky se na mě směje tak akorát peněženka. Dcera argumentuje tím, že je ve vývinu a vůbec ji nezajímá, že jsou už čtyři odpoledne a já jsem naposledy snídala. Kéž by na výlety jezdila častěji. Třetí den. Snad je v pořádku. Ozvala se mi jenom jednou, protože tam nemá signál a prý ani čas. Alespoň se nenudí. Do telefonu mi říkala, že pořád hrají různé hry nebo nacvičují písničky na jakousi scénku. Prý jim tam špatně vaří, takže se moc nenají. No, alespoň zhubne. Já jsem sama doma a nějak to přestávám zvládat. Už jsem musela poprosit sousedy, aby mi vyvenčili psa, protože jsem byla v práci moc dlouho. Všechno mám teď ,,na krku“ sama. Čtvrtý den. Začíná se mi pomalu, ale jistě stýskat. Přes den jsem vyčerpaná a unavená. Když si pozdě večer lehnu k televizi, tak mi najednou to moje dítě chybí. Nemám koho vyhánět o půlnoci od počítače a přesvědčovat ho, že už by bylo opravdu vhodné jít spát. Pořád přemýšlím o tom, co tam asi dělá, jak se má a jestli se jí po mně taky stýská. Ať už přijede domů! Pátý den – návrat. Konečně! Já jsem tak ráda, že se mi vrací. Musíme ten příjezd pořádně oslavit. Až přijdu z práce, tak jí udělám řízky s pořádnou oblohou. Chudinka malá…celý týden moc nejedla. Půjdu uklidit, aby se vrátila do pěkného prostředí. Až přijede a nají se, pustíme si nějaký film. Doběhnu pro popcorn a kofolu. Vím, že to má ráda. Moc se na ni těším a doufám, že mi už nikam neodjede.

Hedvika Ortinská, 1.BG

S PRACÍ MŮŽETE POČÍTAT „Hledáme studenty na BRIGÁDU ve dnech 10.srpna – 31.srpna 2009.“ Tak začínal inzerát visící před prázdninami na nástěnce vedle jídelny. V dalším textu se psalo, že se jedná o roznos letáků do schránek. Nenáročná práce, slušné platové podmínky, termín přesně takový, na který jsem sháněla brigádu – tak proč to nezkusit? Přesně tohle se mi honilo hlavou, když jsem 3.července posílala smsku na uvedené číslo. „Potvrzuji: S prací můžete počítat.“ Výborně, řekla jsem si a užívala si měsíc a půl domnění, že práci a následnou odměnu mám zajištěnou. Den před začátkem brigády jsem měla obdržet smsku s přesnými instrukcemi. Na mobilu mi zpráva ze známého čísla zapípala ještě o dva dny dřív. Místo bližších informací se na displeji psalo, že brigádu ruší, protože už nemají dostatek letáků. Dost dobře jsem to nechápala. Nevím, jakou řeč zaměstnavatel používal, ale pokud se nepletu, česky věta „S prací můžete počítat“ znamená, že je práce jistá. Tak co mi to tu sakra píšou? V ten večer, kdy zpráva přišla, jsem byla jako praktikantka na dětském táboře. Spolu s přítelem, se kterým jsme na brigádu chtěli jít, jsme proto co nejrychleji uložili děti a ještě plni rozčílení jsme se jali pánovi odpovědět. Když si zpětně vzpomenu na smsku, kterou jsme v tu chvíli vytvořili, řekla bych, že byla ostrá, ale pořád slušná. Pokud mě paměť nešálí, neobjevilo se v ní jediné sprosté slůvko. Brzy jsme obdrželi další textovku, ve které se nám pán omlouval a vysvětloval, že vždy naberou víc lidí, protože jim potom mnoho z nich práci odřekne. Kupodivu jsem jeho omluvu částečně chápala, ale pořád mi vadilo, že nám práci jistojistě potvrdil a neupozornil nás na možnost zrušení. Na naši další smsku reagoval telefonátem. Já zrovna předčítala pohádku, a tak mi byl hovor pouze převyprávěn. Pán se prý stále omlouval, že to nebylo fér a bla bla bla, ale že za to vlastně nemůže, že je ta krize a bla bla bla… Takže byla půlka srpna a období, během kterého jsme si měli přivydělat, se přiblížilo a my neměli vůbec nic. Večer jsme tedy strávili hledáním na internetu. Pochopitelně jsme na poslední chvíli nic nemohli sehnat. Po návratu do Prahy jsme se pokoušeli zeptat v nejrůznějších supermarketech, ale nikde nebrali. Naštěstí nás přijala vedoucí v hračkářství, ve kterém jsem dělala o rok dřív. Že to zní jako parádní prostředí? Chodit po krámě a celý den si hrát s hračkami? Pokud si tohle myslíte, je vidět, že jste nikdy o prázdninách netrávili 12 hodin v hračkářství. Ano, vyzkoušeli jsme ledajakou hračku, ale hračkářství nebylo tak velké, aby se tam člověk zabavil na půlku dne. Navíc jsme si díky úžasnému panu Srpnová krize, o které se taky zmínil, vydělali zhruba polovinu, než jsme si mohli vydělat za kratší dobu roznášením letáků. Všimla jsem si, že si číslo z inzerátu opisovali i další studenti naší školy. Moc by mě zajímalo, jestli jste dopadli podobně. Budu ráda, pokud se ozvou i ti, kteří byli napáleni na jiné brigádě. Za vaše zkušenosti budu moc vděčná. Pište na [email protected],

Veronika Králová, 3.A

5

DEMOKRACIE V ČR DEMOKRACIE NA BATERKY? Noc. 9. listopad 1989. Všude je spousta lidí, jásajících, oslavujících. Berlínská zeď, symbol bezpráví a útisku, konečně padla. Drobné postavy se snaží dostat přes tu tolik nenáviděnou bariéru. Třeba i bez důvodu. Jenom pro ten pocit, že žijí. Že jsou konečně svobodní. Vždyť dávno zapomněli, jaké to je. Přesto nemohou být spleteni, svoboda je pro člověka něco tak přirozeného jako voda nebo vzduch. Dá se bez ní vůbec žít? Najednou se to zdá tak nesnadné, skoro nemožné. Po této památné noci nabraly události rychlý spád. Necelých 8 dní trvalo, než revoluce navštívila Prahu. Byla mírná. Pokojná. Sametová... Na 17. listopadu byl naplánován sraz pražských studentů jako pietní akce k 50. výročí uzavření vysokých škol nacisty. Manifestace ale neskončila podle předpokladů na Vyšehradě, nýbrž pokračovala kolem břehu Vltavy na Národní třídu, kde byla policejními oddíly zneškodněna a násilně rozehnána. Následovaly stávky škol a divadel, desetitisícové demonstrace a generální stávka s mottem - Konec vlády jedné strany. Vzniklo tzv. Občanské forum, hnutí, které se snažilo o transformaci totalitního státu ve svobodnou republiku, vyznávající demokratické principy. V této atmosféře již pomalu vykrystalizovávaly vedoucí osobnosti celé revoluce. Na Slovensku to byl Alexander Dubček (pozdější předseda Federálního shromáždění) a v Česku disident a dramatik Václav Havel. Přišla dramatická jednání. Komunistický prezident Gustav Husák poznal, že je situace nezvladatelná, a abdikoval. Václav Havel byl 29. prosince 1989 jednomyslně zvolen prezidentem Československé federativní republiky jako kandidát Občanského foŕa. Po jeho inauguraci přišla rozsáhlá amnestie, jež je dodnes spolu s nezakázáním komunistické strany jako totalitního tělesa terčem mnohé kritiky. V představách mnohých mělo dojít k takovému malému československému ráji na zemi. Vždyť jak to zní krásně -rés publica- věc veřejná... 15. září 2009. Brífink Občanské demokratické strany. Sociální demokracie se ukázala jako velmi nestabilní partner a po názorovém saltu se rozhodla nepodpořit rozpuštění poslanecké sněmovny a ustanovení předčasných voleb. Promlouvá předseda ODS Mirek Topolánek, který se do příštích voleb vzdává svého poslaneckého mandátu: ,,Já nepředpokládám, že by tato sněmovna mohla cokoliv užitečného pro obyčejné občany udělat. Jsou to pouze komunisté, postkomunisté a bývalí komunisté.“ Co nám tedy přineslo a co vzalo těch uplynulých dvacet let? Určitě mnozí z nás přišli o iluze. Musíme si ale položit otázku, která z těch polistopadových idejí se dala opravdu naplnit. Je třeba odlišit idealistické fantazírování stimulované a rozdmýchávané nádherou silného okamžiku, kdy se všechno zdálo snadné, od skutečnosti... ,,Pravda a láska“ nezvítězila tak snadno, tak rychle, jak lid čekal, přišlo nutné vystřízlivění. A Cesta, která se zprvu zdála přímá a jasná, bez zatáček, bez stoupání, bez děr a výmolů, byla ve skutečnosti celá hrbolatá. Musela se opravit, spravit. Ta rovná stezka byla jenom idea, iluze. Po prohlédnutí nás čekalo (a ještě čeká) nepředstavitelně práce. Věřili jsme Václavu Klausovi, že nás dovede do společnosti ekonomicky stabilních západních sousedů skrz tzv. kuponovou privatizaci. To se nezdařilo. Přišla opoziční smlouva, šokující pakt Miloše Zemana a Václava Klause, dvou předsedů nejsilnějších politických stran. Díky ní získala Zemanova partaj jistotu, že ODS nevyvolá hlasování o nedůvěře vůči její chatrné vládě. Občanští demokraté na oplátku obsadí některá výnosná místa ve státní správě. Není ani třeba dodávat k jaké korupci a vzestupu klientelismu to vedlo. Předseda S.D. se snažil jakkoliv zdiskreditovat všechny své politické odpůrce. Ústava, tento zásadní pilíř demokracie, byla nejvyššími představiteli politického života až příliš často zpochybňována a pošlapávána. Hlavní morální autoritou tak stále zůstával prezident Václav Havel. V současné éře vládnou politické scéně rozbroje mezi již zmíněným Mirkem Topolánkem a předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem, jenž nejen že svrhl Topolánkovu vládu v půlce předsednictví ČR Evropské unii, ale hlavně za tento krok odmítl nést jakoukoliv zodpovědnost. Nepřišel ani s žádným konstruktivním řešením. Posledním hřebíčkem do politické rakve budiž Paroubkovo náhlé rozhodnutí nepodpořit rozpuštění Dolní sněmovny a zablokovat tak předčasné volby. Probíhají spekulace, co za jeho názorovým obratem stojí. Možný je nedostatek financí na kampaň, strach z nemožnosti během krize splnit své populistické předvolební sliby či z prohry- v listopadu je totiž dvacetileté výročí pádu komunismu. Občanům by s ním mohla dojít trpělivost... Mohla se nám tedy pouť za standardním životem západních zemí podařit lépe? Nepochybně. Ale asi i mnohem hůře. Stát se kvalitní demokracií s opravdu asertivním chováním jejích občanů trvá dlouho. Minimálně tak dlouho, jako trvala předchozí léta nesvobody. Musíme si uvědomit,že nic nelze vytvořit hned, okamžitě. Ze dne na den. Demokratizace je velmi složitý proces. A pojem demokracie neznamená jen svobodné volby a pluralitu politických stran. Demokracie je především v hlavě lidí. Je to způsob myšlení,vidění světa. Je to určitá vize, natolik odlišná od vizí všech autoritářských režimů. A právě ty nejhlubší šrámy zanechal komunismus na duších a myslích lidí, na jejich základních životních hodnotách. Proto bude tato náprava trvat ještě mnoho a mnoho let.

Tomáš Křapáček, 3.BG 6

CO JE TO ZA ČLOVĚKA? 25. 9. 2009 přijel do České republiky Svatý Otec. „No a co? To zas bude výdajů! Bomba! To si zase počtu…,“ a dalších různorodých reakcí. O tom, kde byl, co řekl, že po něm lezl pavouk, víme už od médií hodně! Já bych vám chtěla přiblížit, jak na mě toto setkání s ním a s mládeží ve Staré Boleslavi zapůsobilo a proč bylo tak výjimečné. V neděli večer začínal předprogram pro mládež. Jelo se mnou mnoho kamarádů s odlišnými názory na život, víru a samotného papeže. To ovšem vůbec nevadilo, právě naopak! Celou noc jsme tzv. bděli, tancovali, přemýšleli, zpívali, povídali si a pili horký čaj. Pohlcovala nás nepopsatelná atmosféra. Všichni jako bychom se už dobře znali a byli tu pro krásnou společnou věc.:) Působilo zde nadšení, radost a to, čemu se říká láska. Každý tu našel něco, co mu chybělo. Po mrazivé noci jsme se vydali před hlavní podium a zvědavost i očekávání nás sžíralo. A pak přijel…Obyčejný, starý, unavený muž, který svým úsměvem připomínal snad roztomilého králíka, ale přece…přece ho davy lidí tak vítaly, chtěly ho vidět zblízka. Proč? Přitahuje. Je v něm jiskra. Staří ho mají rádi, mladí ho milují. Srdce objímající všechny: mladé, staré, choré, ubohé, pronásledované. Avšak jeho mysl není ani ve vysokém stáří unavená. Ve svém nitru je stále mladý, plný nadšení, plný krásných slov a činů, po nichž touží každý člověk. A to nám zde toho slunečného dne, na svatého Václava, díky němuž zůstáváme o den déle doma, předal. Odjížděli jsme fyzicky totálně vyčerpaní, ale uvnitř se nám chtělo lítat.:)

Alžběta Novotná 2.A

ERROR! Slyšeli jste to? Bomba...Prásk...Ticho... Jo v hlavě došlo ke zkratu - ERROR! ,,Hele vidíš? Schovej se!“ ,,NE!“ Prudké vylití sklenice, bosé kroky nadnášející se rychlostí po koberci, vánek sklouzl po nahém boku - kusy látky dopadly na zem. Prsty polámaly trávu - ,,ODPUST - Chci jen taky, víš?“ Kap, kap, kap... - ironický smích: „Nachladíš se.“ „Nech mě tu, chci!“ Skok k blesku, ruce pozvednutý - jsem volně volná, možná krásná. „Divá Báro, vrať se!“ „Proč? Jsou úžasný a zábavný.“ Kap, kapy, kap - hraju si Vámi na jazyku. „DÍKY.“ Jemnost z přírodního zdroje, vůně jak po tělovým mlíku. Tragická hořkost stýká do hlíny, chytám endorfiny - a zas... Prásk...Bomba radosti v duši...Ticho....NÁDHERNOST „Blázníš? Budeš mít zápal plic.“ Ne možná zápal bláznovství... „Chtěli jste taky, co?“ Ticho.... „To dělaj ty šedivý vlasy. Mně se slepily kapkami...mám je spontánnější...vesele slepený...Nechci smutně upravený! Chci vesele spontánní... Alžběta Novotná, 2.A

7

Z MATURITNÍCH SLOHOVÝCH PRACÍ

Na lince důvěry zazvonil telefon... Na lince důvěry zazvonil telefon. „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ „Dobrej. Prosim vás, kdy jede první autobus do Brna?“ „To jste si asi spletl číslo, tady je linka důvěry.“ „ Dyť já vim, jste bezplatný, tak volám vám? Tak co ten autobus?“ „Omlouvám se, my nepodáváme informace tohoto typu. Přejete si ještě něco jiného?“ „ Já chci vědět, kdy mi jede autobus, to snad je takovej problém?“ „Bohužel ano. Na shledanou.“ „Ty krá...,“ ale Anna rychle zavěsila. Dřív ji tahle práce bavila a teď, ze dne na den... a kvůli hlouposti. Rozešla se přece ona s ním, to ona chce, aby se vystěhoval, jenže... Na lince důvěry zazvonil telefon „Dobrý den, jak vám mohu pomoci? Haló? Haló!“ Sedmdesát procent volajících bere linku důvěry jako zábavné ukrácení dlouhé chvíle a polovina z nich okamžitě zavěsí, to věděla, už když nastupovala, ale dnes se rozzlobila víc než kdy jindy. Byla unavená. A bolela ji hlava. Prostě si na něj zvykla. I na to, že mu každé ráno dělá snídani a připravuje oblečení. A že ho málem za ruku vodí do práce a odpoledne na něj čeká přede dveřmi, protože nerad chodí domů sám. Ale dělat mámu doma i v práci... Na lince důvěry zazvonil telefon. „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ „Dobrý den, táta mě zmlátil! Co mám dělat?“ „Jsi ještě doma?“ „Ne, já volám z budky.“ „Jak tě zmlátil?“ „No...dal mi pohlavek!“ „Pohlavek...“ „Jo, ale nezaslouženě! Já jsem mu jenom nadrobila do klávesnice! Teda, klávesnice od počítače. Von vždycky vyšiluje kvůli úplný blbosti a já to pak vodnášim!“ „Aha...tak víš co? Běž domů a zkus si o tom s tatínkem promluvit. Ŕekni, žes to neudělala schválně a že...“ „Tak jo. Já už se stejně nezlobim. Nashle.“ Děti. Vždycky mají pocit, že jsou v právu. a když nejsou, tak jako by byly. Petr děti chtěl, ale Anna by nebyla schopná starat se o malý řvoucí zázrak a k tomu dělat maminku Petrovi. On žil s matkou do dvaatřiceti. připoutala ho k sobě tak, že po její smrti nedokázal vést svůj vlastní život a upnul se na první ženu, kterou potkal. Na Annu. Na lince důvěry zazvonil telefon. „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ „Dobrý den, já vím, že to není úplně vhodný, ale naši to neberou a já se fakt nemůžu vzpomenout. nevíte náhodou, kdo napsal Paní Bovaryovou?“ „Cože?“ „Paní Bovaryovou, tu knížku. My píšem test a neví to vůbec nikdo.“ „Test, jo? A to voláš na linku důvěry? Tak holt budeš mít jednu otázku špatně!“ Práskla s telefonem, ani nečekala na odpověď. Paní Bovaryová...ta už to s manželem taky nemohla vydržet. Na rozdíl od ní Anna nechtěla být nevěrná, to ne, neuměla lhát a snad by to ještě Petrovi sama řekla. I když Petr by na ni nedokázal ani zakřičet. Vysvětlovala mu, že ženská se občas potřebuje pohádat. Vybrečet. jenom se na ni díval a pak jí dal sedmikrásku. Vrazila mu tenkrát facku. Jen tak, aby věděla, co udělá. Neudělal nic, jenom... Na lince důvěry zazvonil telefon. „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“

8

„Čau Sašo, toho medvěda jsem nakonec dal Táně, tak ti jenom volám...“ „To jste si asi spletl číslo, tady je linka důvěry.“ „Co?“ „Linka důvěry, asi jste se dovolal na špatné číslo.“ „Jé pardon, já se hrozně omlouvám. Teda, to je trapný. Fakt se moc omlouvám!“ „Nic se nestalo, na shledanou.“ „Na shledanou.“ A pořád si potřeboval povídat. Vyprávěl jí, co dělal v práci, vyprávěl jí o svojí matce, a když už ho nic nenapadalo, vymýšlel si nekonečné pohádky. V kuchyni, v koupelně, mluvil k ní skrz dveře od záchodu, když se oblékala, když se svlékala, v posteli... Teď bude v posteli sama. Představila si nekonečné večery, kdy bude bezcílně přecházet po bytě, chvíli si číst, chvíli se dívat na televizi, chvíli čekat, jestli někdo nezavolá. To bude...to bude...fajn? Na lince důvěry zazvonil telefon. „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ „Dobrý den, prosim vás, já...mně umřel křeček a rodiče jsou v práci a babička je u doktora a já....já se bojim. Prosim vás, nebolelo ho to?“ „Tvoje problémy bych chtěla mít, sakra!“ zaječela Anna vztekle a třískla sluchátkem zpátky do vidlice. Na lince důvěry zazvonil telefon. A Anna plakala. Noemi Štěpánová

OSUDOVOST 5. díl povídky s nejasným koncem Otevřu oči a pohledem zavadím o šmouhu na stropě. Přetočím se na bok, ale usnout už se mi nepodaří. Je 2. března, první den jarních prázdnin. Mohla bych teď být s mamkou a bráchou v příjemném penzionu v Krkonoších nebo s holkama v Jizerkách. Vzpomínám si, jak jsem před dvěma měsíci váhala mezi těmito možnostmi. Nakonec jsem se rozhodla pro kamarádky, protože jsem se mamce nedokázala zmínit o objeveném katalogu, a ani ona o něm nic neřekla. S Renčou, Dančou a Péťou jsme tedy vybraly místo a objednaly si pokoj. Všechno vypadalo ideálně až do pátku, kdy se mi udělalo zle a rtuť na teploměru vyletěla k 38. Hned ten den mě máma vyhnala k doktorce, která mi diagnostikovala ošklivou virózu. Rozhodla jsem se, že i kdyby mi přes víkend bylo sebehůř, budu se tvářit, jako by mi už bylo dobře. Bohužel mi včera ráno bylo tak zle, že jsem svůj stav zakamuflovat nemohla, a tak jsem jen poslala smsku holkám, ať si to užijou. A tak tu teď ležím a přemýšlím, jestli je nějaká naděje prázdniny si aspoň trochu užít. Najednou mě přepadne nezkrotná žízeň. Zvednu se, abych se došla do kuchyně napít, a v tu chvíli si uvědomím, že tyhle prázdniny ideální rozhodně nebudou. Znovu se totiž ozvou nemocí rozbolavělé svaly a bolest hlavy. Připadám si jak mrzák, když se cestou do kuchyně musím opírat o zdi, ale sklenice džusu za to stojí. Nevím, jestli za to můžou vitamíny nebo zbavení se jednoho problému (žízně), ale cítím se o trochu líp = zpátky jsem schopná dojít bez přidržování. Na chodbě narazím na bráchu, který mě informuje, že jde ven s kamarády. Přepadnou mě výčitky svědomí. Kdybych byla zdravá a rozhodla se jet s ním a mámou, nemusel se teď nudit doma a snažit se najít zábavu. Místo toho mohl sjíždět kopce na lyžích a užívat si volno.Když se ale podívám ven z okna a vidím, jak kvapem odchází, napadne mě, že si asi naplánoval náhradní (možná i lepší) program. Sotva znovu ulehnu do postele, zapípá mi na mobilu MMS. Je to fotka holek na lyžích. Doprovází ji přání brzkého uzdravení. Usměju se, odpovím a natáhnu se pro Dančinu knížku. Tedy knížku – jde o rukopis, který chce nabídnout nakladatelství, a my jí s holkami máme říct, jestli se o to má vůbec pokoušet.

9

Upřímně se směju už po přečtení několika prvních vět. Příběh začíná na dětském táboře a bezelstnost těch prťat je skutečně k popukání. „Do dvojic, seřaďte se do dvojic. A teď všichni společně přejdeme silnici,“ řeknu desetičlenné skupince předškolních dětí, která se ne a ne utišit. „Dávejte pozor, ať nevběhnete do silnice nebo neztratíte ty míče,“ okřiknu je znovu, protože si cestou podél silnice neustále hází s míči, které si s sebou nesou na hry. „Paní učitelko, paní učitelko!“ slyším malou Agátku a vzápětí se kolem mě kutálí dolů z kopce červený míč. Nemá cenu za ním běžet, kutálí se moc rychle. „Dobře ti tak, měla sis ho lépe hlídat,“ zaslechnu hlas druhé praktikantky Zdeny. „Do dvojic, seřaďte se do dvojic. A teď všichni společně přejdeme silnici,“ řeknu desetičlenné skupince předškolních dětí, která se ne a ne utišit. „Dávejte pozor, ať nevběhnete do silnice nebo neztratíte ty míče,“ okřiknu je znovu, protože si cestou podél silnice neustále hází s míči, které si s sebou nesou na hry. „Chytej!“ „Pozor, ať ho nepřejede auto,“ křičí Agátka na kluka, kterému přihrávala červený míč. Ten ale míč nechytne, a tak se míč setká tváří v tvář s koly vozu. Ten sice nejede rychle, ale přesto po setkání s ním míč ztratí svůj původní tvar. „Nemáte si házet u silnice,“ zaslechnu hlas druhé praktikantky Zdeny, která ze země zvedá přejetou placku. „Do dvojic, seřaďte se do dvojic. A teď všichni společně přejdeme silnici,“ řeknu desetičlenné skupince předškolních dětí, která se ne a ne utišit. „Dávejte pozor, ať nevběhnete do silnice nebo neztratíte ty míče,“ okřiknu je znovu, protože si cestou podél silnice neustále hází s míči, které si s sebou nesou na hry. Krátce poté přeletí červený míč přes plot na zahradu, kolem které právě procházíme. „Tak teď jen doufej, že bude někdo doma a ten míč nám podá,“ řekne druhá praktikantka Zdena Agátce, která míč přes plot hodila, a zazvoní. Když nikdo neotevře, zkusí to znovu, ale neúspěšně. Otevřu oči a přemýšlím nad snem, který se mi právě zdál. Nepřekvapuje mě, co se v něm objevilo, vzhledem k tématu, které jsem měla před očima těsně před spaním. Zaráží mě ale skutečnost, že se můj sen zopakoval třikrát, měl podobný průběh a dopadl v podstatě stejně. Že by se mi moje podvědomí snažilo rozluštit hádanku, kterou se už dlouho zabývám? Přemýšlela jsem totiž o tom, jestli člověk může ovlivnit svůj osud nebo ho má předurčený. Chtěl mi tedy sen naznačit, že osudovost existuje? Uvědomuju si, že tuhle záhadu nevyřeším, a tak se rozhodnu alespoň podívat do snáře a rozluštit jednotlivé prvky. Hned první bod mě potěší – hrající si děti značí, že mě čeká rozmnožení majetku. Silnice - budeš kráčet svěží k cíli. Doufám, že to znamená brzké uzdravení. A cíl? Úspěšný konec školního roku? Míč vidět s ním hrát jiné - jsi sportovec, tělem i duchem. Na tom taky něco bude. Když se ještě dozvím, že červená značí štěstí v milostné záležitosti, usměju se a s vykládáním skončím. Znovu se ozve bolest v krku, a tak si jdu do lékárničky pro pastilky. Tady zjistím, že už žádné nemáme, a tak se pořádně obléknu a dojdu si do nedaleké lékárny pro nové. Na zpáteční cestě zaslechnu tlumený hlas bandy kluků. Víceméně bez zájmu k nim nasměruju pohled a čeká mě šok. V kroužku sedí Radek a právě potahuje z cigarety. Podle čichu navíc poznám, že se nejedná o tabák. Sedí asi pět metrů ode mě a já přemýšlím, co teď. Jít tam a ponížit ho před kamarády? Nebo se vrátit domů? Nakonec se rozhodnu pro druhou možnost. Ulehnu do postele, ale pořád mám před očima Radka s jointem. Věřím, že se nehodilo, abych vtrhla do skupinky, ale teď přemýšlím, co dál. Nechci, aby brácha pokračoval. Ale jak to vyřešit? Mám to říct mámě nebo si promluvit přímo s Radkem? Za kým má Viola zajít? Za mámou nebo rovnou za bráchou? O tom, jak se bude příběh dál vyvíjet, rozhodnete Vy. Svůj hlas pro jednu z možností pošlete na [email protected]. Veronika Králová, 3.A

10

SÍLA LENOSTI Je jedno, zda za tím vězí test, uzávěrka Větráku nebo hořící ubrus, vždy se snažím odkládat přípravy nebo uskutečnění čehokoliv na poslední chvíli. Vlastně nesnažím, ale vždycky to tak dopadne, bez ohledu na množství času, stupeň únavy nebo počet členů rodiny, kteří na mě halekají buď „nakrm kočky“ nebo „uklidni se“ (to když ve vzteku mlátím věcmi o stůl…důvod, proč můj mobil vypadá tak trochu jako steak nastříkaný stříbřenkou). Na druhou stranu má i tahle otravná a tragická vlastnost své světlé stránky. Ono se sice říká, že v ohrožení života člověk dokáže cokoliv, ale při povinnosti udělat něco, do čeho se člověku ani trochu nechce, to platí mnohem víc. Akorát s tím rozdílem, že dokáže všechno KROMĚ věci, kterou má za povinnost. Mohla bych to napsat matematickým vzorcem…nějak jako „množina R kromě…“…ale nenapíšu. Minule jsem totiž dostala pětku z matematiky, přestože jsem měla řádek 1. BB1 ; /BB1/ = 4 cm zcela nepochybně správně. Pětky by se měly dávat jen ve dvou případech, a to a) když student nenapíše zhola nic, b) když papír znehodnotí, sní nebo zapře. Ale zpět k … no k tomu, o čem jsem mluvila předtím. Například minule, když jsme měli psát test z dějepisu, jsem si v tom strašlivém stresu nalakovala nehty, zašila punčochy a dokonce (!!!) jsem vysypala letité drobky z klávesnice, což už bylo moc i na mě. Až někdy kolem půlnoci jsem nabyla dostatek odvahy a ospalosti k tomu, abych začala luštit nečitelné poznámky a dospěla k závěru, že se nikdy nestanu novokřtěncem a že snacha Rudolfa II. přežila pád z nevím kolikátého patra (bytelná to žena), aby mohla být následně rozčtvrcena, což už teda nepřežila. Mohla žít dodnes. Svět je krutý. Teď je 23:06 a na mě z čerstvě umyté (!!!) obrazovky bliká sloupek, který je delší, než jsem zamýšlela. Původně jsem chtěla napsat jen stručnou a úsečnou větu o tom, že mě nic nenapadá, ale bohužel pro vás to dopadlo tak, jak to dopadlo, a pokud jste nezemřeli a žijete dodnes, tak moc dobře víte, jak to dopadlo. Ale dalo se to čekat.

Zuzana Hajná, 3.AG

TŘI SVĚTY Říká se, že pokaždé, když se člověk rozhoduje, co udělá, když vítr plánuje, odkud bude vanout a slunce přemýšlí, zda dnes vyjde, nebo to tentokrát nechá na měsíci, existuje někde ve vesmíru svět, kde se to stane jinak. List nespadne na pavučinu a nezničí tak pavoukovo celoživotní dílo, mladý malíř nesmaže obrázek na rohu učebnice dějepisu a stane se slavným, dívka se rozhodne jet výjimečně metrem a potká tam svou životní lásku. Je mnoho věcí, detailů i velkých rozhodnutí, které se mohly stát jinak, nebo dokonce nestát vůbec. Já vím, teď se jistě směješ a říkáš si, že to není možné, protože takových světů by muselo být neskutečně mnoho. I já si to kdysi myslela... dřív... Už dávno jsem na ten sen zapomněla. Z původní panické hrůzy pronásledující mě na každém kroku se stala jen jakási skrytá hrozba, která v tvém objetí mizela do neznáma. Dnes je ale zpátky, stejně silná jako tenkrát, a ty tu nejsi, abys ji zahnal. Marně se snažím přesvědčit, že tvá cesta s tím nemá nic společného, stejně jako barva tvého auta.Nic nepomáhá . Proto jsem se rozhodla ti to říct: Byl pátek odpoledne, poslední hodina. Vyběhla jsem ze třídy přesně se zvoněním a ve chvíli, kdy jsem dorazila ke skříňce, vyšel na chodbu i on. Se svými kamarády se smál nějakému vtipu, který slyšeli při hodině. Byl tak roztomilý. Ty jeho vlasy padající do čela, oči s veselými jiskřičkami a úsměv... Napomenout se, abych na něj přestala tak hloupě civět nemělo smysl, už dávno jsem totiž zjistila, že si obvykle ani nevšimne té malé holky stojící kousek od něj. A tak jsem ho mohla pozorovat , jak si ze skříňky vyndává bundu, obléká se, zamyká. Otáčel se k odchodu, a já měla pocit, že si konečně všiml mé přítomnosti. Pokusila jsem se usmát, něco říct, cokoliv. Ale věděla jsem, že to nedokážu, jako vždycky, a týden se pak budu připravovat na další příležitost, kterou zase pokazím.

11

Ten večer jsem měla opravdu mizernou náladu, jako každý pátek. Představa, že ho celý víkend neuvidím mě děsila, stejně jako vědomí, že až v pondělí skončí naše odloučení, bude to pro mě ještě mnohem horší. Vidět ho, trpět, doufat, že brzy odejde, a pak, když to udělá, hledat ho celý den jen abych mu mohla být nablízku, to mě ničilo víc, než si kdokoliv dokázal představit. A bohužel nebyl nikdo, kdo by mi v mém trápení pomohl. Kamarádka vyrazila do kina se svým novým objevem, sestra se vyvalovala na posteli a telefonovala. Dokonce i naši spolu v obýváku u televize zamilovaně cukrovali. Jen já jsem si šla brzy lehnout, aby se mi o lásce aspoň zdálo. A takhle to dopadlo: Je stále pátek, těsně před koncem hodiny. Zase sedím v lavici a čekám, až zazvoní, zase běžím ke skříňce, zase sleduju, jak odchází. Ale tentokrát jdu za ním. Nevšímá si mě, dokud nedojdeme k východu. Tam mi jako správný gentleman podrží dveře. Když se míjíme, na chvíli se díváme jeden druhému do očí. Chci něco říct, cokoliv, alespoň děkuju, ale nedokážu to. Nakonec se ode mne odvrací, mám pocit, že se tváří trochu zklamaně. Dívám se na něj a z očí mi tečou slzy. Když vybíhá na přechod, zahlédnu v zatáčce zelené auto. Nestíhá zabrzdit, ačkoliv se řidič snaží. Ozve se rána, přední sklo auta je celé rozmlácené a všude stříká krev. Jeho krev. To není možné. Tohle se přece nemohlo stát doopravdy, je to jistě jen sen. Sen, ze kterého se brzy probudím. Ale rudé skvrny na mé bílé bundě vypadají skutečně. Stejně jako křik lidí okolo, jako houkání sanitky, jako vyděšený výraz ve tváři řidiče. Ale to není možné, prostě není. Takové věci se stávají, ale jiným lidem, daleko odsud, ne mým přátelům. Ne jemu. Kde je ten pohled, co jsme si vyměnili ve dveřích?Je to sotva pár vteřin. Svět by se neměl měnit tak rychle. Ne takové zásadní změny. Musí to jít vrátit, nějak. Abych mu mohla říct, co cítím. Abych zjistila, co cítí on.Prosím… A byl tu další pátek. Martina stála u své skříňky a čekala. Čekala na něj, až ho znovu uvidí a přesvědčí se, že se jí to jen zdálo. Jak byla ráda, když mohla opět vidět ty jeho vlasy, oči, úsměv. Když se otočil k odchodu, vyrazila za ním.U východu jí podržel dveře jako správný gentleman, podívali se na sebe, ona sklonila hlavu, on se otočil a odcházel. Přemýšlela, jestli to má udělat. Přece, byl to jen sen, nic reálného. Ale... „Počkej!“ Zastavil se přímo před přechodem. „Nemáš na něco chuť?“ Chvíli to vypadalo, že neodpoví, že půjde dál a zničí celý její život jedním pohybem. Přesně tím, kterého se nejvíc bála a kvůli němuž nechtěla dávat své city najevo. Najednou si přála, aby i tohle byl jen sen, ze kterého se probudí. Sen, který navždy zůstane snem, tak jako všechny ty, které se jí zdály předtím. Pak se otočil. Usmíval se. Cítila se náhle volnější než všichni ptáci létající po obloze. Po dlouhých minutách se konečně dokázala nadechnout, knedlík, měsíce usazený v jejím krku, rázem zmizel. Taky se usmála. Až když přišel blíž, všimla si zeleného auta projíždějícího za jeho zády přes přechod. Katka Hanušová, 3.BG TRABLE S MÚZOU Když jsem ztratila múzu - totiž Múzu (byla na to jedno velké písmenko vždycky dost alergická), věděla jsem, že jsem namydlená. Není Múza, nejsou nápady. Je sice fakt, že věčně chodila pozdě, čímž mi značně ztěžovala veškerou práci, ale vždycky nakonec dorazila alespoň s jedním použitelným námětem. Jenže tentokrát nastal den uzávěrky a já neměla ani slovo. Než jsme se poprvé setkaly, představovala jsem si múzy jako vysoké blondýnky v bílých řeckých šatech. Byla by to mladá dáma, která ráda konverzuje na rozličné druhy témat, přičemž se velmi způsobně vyjadřuje. Umělcům pak sametovým hlasem našeptává nápady do ucha – pochopitelně ve spánku – jak se na správnou múzu sluší. První setkání s mojí Múzou se rozhodně nevyznačovalo spánkem ani sametovým hláskem a už vůbec ne způsobným vyjadřováním. Vlastně se to stalo před několika lety na toaletách jednoho obchodního domu v Praze. Vycházela jsem zrovna z kabinky a přímo před mýma očima se protější záchodová mísa sama spláchla, a vzápětí z ní vylezla malá, hubená postava. Potom si vyhrnula rukáv svého zářivě červeného sáčka a párkrát klepla na obrovské trojúhelníkové hodinky, které měla připnuté na pravačce. „Zase se zpožďujou. O pět minut. Jestli tohle

12

podle něj znamená opravit, tak by zasloužil pár kopanců do hlavy.“ Aby se trošku uklidnila, zapálila si cigaretu, zasazenou v neuvěřitelně dlouhé špičce a chystala se slastně vydechnout kouř, když si mě najednou všimla. Já jsem ještě pořád stála na tomtéž místě s očima tak vytřeštěnýma, že se mi bulvy skoro otíraly o skla brýlí. Slečna ze záchodu si prohrábla krátké, reflexně zelené vlasy a zářivě se na mě usmála: „Já jsem tvoje Múza. Dáš si cíčko?“ A já jí na to reagovala naprosto duchaplně slovy: „Hmb e?“ Tak nějak podobně proběhlo naše seznámení. Další schůzky se obvykle odehrávaly na záchodcích, protože múzy cestují nejraději vodovodním potrubím. Tentokrát ale minula uzávěrka i den po ní a po Múze nebylo ani vidu, ani šplouchnutí. Už jsem dávno vzdala čekání a jen jsem uvažovala, kde je jí konec, když jsem najednou uslyšela spláchnutí a hned na to přivrávorala do obýváku úplně mokrá Múza, s obrovskou boulí na čele. Vyčerpaně mi pak vyprávěla, že chtěla použít jakési potrubní zkratky, jenže se ztratila, a tak se neobjevila na toaletě mojí, ale jistého polského diplomata, ke všemu ještě ve chvíli, kdy byla obsazena. Vyděšený vlastník pak vzal první, co měl po ruce, což byla naneštěstí Bible ve velmi tvrdých deskách a mlátíce s ní Múzu do hlavy vykřikoval něco ve smyslu „Odchoditě, odchditě!“ což velmi volně znamená „Vypadni, vypadni!“ Omráčená Múza pak několik hodin bezvládně plula potrubími a následující den se pokoušela najít správnou cestu domů. „A přinesla jsem ti námět na psaní,“ prohodila už velmi unaveně „Je to támhle.“ Podívala jsem se směrem, kterým ukazovala. Na zemi tam leželo něco, co ze všeho nejvíc připomínalo mokrého, vypelichaného, mrtvého havrana. Podívala jsem se blíž a zjistila, že to je mokrý, vypelichaný, mrtvý havran. Múza si všimla mého nechápavého pohledu a vysvětlila - jako by to bylo úplně jasné: „No můžeš přece napsat nějakou hezkou básničku o tom, že přichází zima…“ Ale protože poezie nikdy nebyla mou parketou, píšu vám raději o své Múze se špatnými orientačními smysly.

Anna Dorňáková, 4.A

BYL PÁTEK Byl pátek, jelikož začíná podzim, listí padá, padá a padá. Romantické duše berou do rukou foťáky a tu krásu si zaznamenávají. Lidé, kteří mají domek se zahradou, berou do ruky hrábě a to pitomý listí hrabou na hromadu, aby to druhý den mohli dělat znovu… Po náročném týdnu plném písemek, písemek…mno a taky písemek, jsem se rozhodla zkusit všeobecnou myšlenku, že fyzická práce ulevuje od té duševní. Inspirovala mě k tomu má prababička, která ležela s bolestným výrazem na posteli a úpěla, jak nemůže na nohy a kolik má práce s tímhle šíleným barákem. Jakožto milující vnučka, která dělá ráda svým babičkám radost, protože nikdo neví, jak dlouho tu s námi ještě budou, jsem šla bojovně hrabat. Najednou vidím babičku pod stromem, jak odhazuje berličku, načež mi vytrhává z ruky hrábě a pošle mě pro pytle, že prý ona bude hrabat hromádky a já budu hromádky dávat do pytle. Trochu v šoku tedy sbírám hromady listí, kterých babička během chvilky udělá nespočet. Vysvětlení celého cirkusu se dostaví během chvilky: je to babiččin nezbedný syn a jeho rodina, které babička přivítá pyšně a s hráběmi v ruce, čímž se snaží dát jasně najevo: ,,Já ještě neumírám, nečekejte, že dostanete dědictví.“ Syn v rozpacích oznámí: ,,Hm, konečně ta mladá taky něco dělá.“ A následuje babičku, která zapomněla svou berli opřenou o strom, do domu, kde na něj čeká kafe a část babiččina důchodu, jako každý začátek měsíce. Blanka Weidnerová, 4.A

13

POLSKÁ KREV Do pražského Hudebního divadla Karlín se v září vrátila asi nejznámější česká opereta Polská krev. Opereta vznikla na základě Puškinovy povídky „Slečna selka“, libreto napsal Leo Stein a hudbu Oskar Nedbal. Premiéru měla v 25. října 1913 ve Vídni. Hlavní rolí je hrabě Boleslaw Baranski, který místo toho, aby se věnoval svým statkům, tráví čas ve varšavských salonech. To se ale odráží na jeho finanční situaci a zachránit ho může jen výhodný sňatek. Ten mu nabízí jeho kmotr Zaremba, který mu nabízí svou dceru Helenu. Ten ale odmítá a místo toho přebírá svému příteli Popielovi jeho novou lásku, primabalerínu Wandu Kvasinskou. Helena, která je uražena Bolovým chováním, se rozhodne pomstít. Rozhodne se vydávat za jeho novou hospodyni, kterou má Bolo slíbenou. Její plán je jednoduchý – chce ukázat své přednosti a hrdě odejít. Jako hospodyně pod jménem Maryna zavádí řád a práci si časem přivykne i Bolo, který se do ní zamiloval. Helena váhá, jestli má dát přednost lásce nebo své pomstě. Wanda z ní ale dostane přiznání o její pravé identitě. Ačkoli to vypadá, že se kvůli své uražené hrdosti Bolo s Helenou rozejdou, zasáhne Zaremba a vše končí happyendem. V novém karlínském nastudování se opereta dočkala několika úprav, například místo klasických operetních třech dějství a dvou přestávek je Polská krev hraná na dvě poloviny. Režie nové verze se ujal Antonín Procházka a i samotní účinkující si pochvalují smysl pro humor, se kterým nové nastudování pojal. V Polské krvi v HDK hrají: Bolo Baranski: Marian Vojtko, Martin Slavík Helena: Liana Sass, Martina Severová – Klinkovská Zaremba: Tomáš Bartůněk, Dalibor Tolaš Wanda: Andrea Kalivodová, Martina Kociánová Bronio Popiel: Bronislav Kotiš, Václav Vostarek Polská krev je klasická opereta s áriemi a tanečními variacemi, proto se asi nebude líbit každému. Přesto Polská krev patří mezi klasiku a já karlínské nastudování doporučuji.

Bolo Marian Vojtko s Wandou Andreou Kalivodovou

Nicola Zábranská, 3.A

POLSKÁ KREV Operetní díla bývají mnohdy podceňována, po letech útlumu, jenž způsobil nástup „modernějších“ muzikálů, se ale opět vracejí na českou divadelní scénu. Po úspěšné Čardášové princezně uvedlo Hudební divadlo Karlín letos v září další dílo světové operety, Polskou krev od Oskara Nedbala. Oskar Nedbal, český skladatel (a dirigent a violista), zažíval největší úspěch v centru rakousko-uherské monarchie ve Vídni, kde vznikla jeho nejznámější díla, operety Vinobraní, Polská krev, či balety Z pohádky do pohádky a Princezna Hyacinta. Po vzniku Československa a navrácení zpět do rodné vlasti čekala Nedbala řada potíží, které ukončil odchodem do Slovenského národního divadla v Bratislavě. Ani tam jej ale potíže neopustily a Oskar Nedbal ukončil svůj život na Štědrý den roku 1930 skokem z okna z budovy divadla v Záhřebu. Současná inscenace HDK se drží klasického nastudování, scéna nevyniká ničím nepatřičným, dýchá z ní atmosféra staré dobré monarchie, což se týká hlavně prvního dějství, kdy se děj odehrává na plese ve Varšavě (Polsko). Ve druhém dějství se ocitneme na statku hraběte Baranskeho, na následné oslavě dožínek. Jestliže kostýmy v první části nazveme klasicky plesovými, v druhé části je musíme nazvat typickými venkovskými kroji. Přes počáteční problémy s ozvučením hry (nejvýraznější byl nefugující mikrofon u Mariána Vojtka) a přes „inovátorské prvky“, které se snažili hru zmodernizovat a přiblížit ji nám, mladým divákům, inscenaci hodnotím velmi kladně, všechna umělecká čísla byla na vysoké úrovni, skoro bych se nebála použít pojmu „Gesamtkunstwerk“. A pokud někteří z vás stále nevědí, o jaké operetě je to vlastně řeč, texty nejslavnějších písní operety jsou i jim dozajisté známé; Blondýnky sladké (jsou vždy můj svět, když jsem jim blízko, již hořím hned...) či Jste kavalír, to vím (že k vám se nehodím, služka jsem pouhá přec, divná by to byla věc...).

Barbora Kohoutová, 4.BG

14

ŘÍJEN

SVOBODA

Bílo… Tajemství hniloby se skrylo… Stromy zelenožluté… Období zlé a kruté… Ničí životy a živo…

Být orlem – co si létá – Být orlem – co se vznáší – Být orlem – co každé ráno vzlétá a vítr ho dál zanáší… Býti orlem svobodným, co má svoji volnost – Chci být něčím podobným – To by byla hodnost…!

Zima a ten chlad… Ptáčci už nemají hlad… Nemají žízeň… Smutek a trýzeň… Poslední kuřátko a krásné…píplo! Únavou a samotou chcíplo… Bílo…a sněhová vločka… Zemře každý, každý se dočká!!! Anna Krahulcová, 4.A ......................................................... V následujících řádcích dáváme tentokrát prostor i těm, kteří chtějí vyjádřit svou (ne)spokojenost s časopisem…

Teď už orlem jsem – a chci být jím dále! – Jen tak vyletět si ven… Svoboda! - Navždy! – Stále!! J.Kadeřávek, 3.A

NADECHNOUT SE Nadechnout se vybrečet Amazonku cítit se líp

Trapné verše tu čítám, V mdlobách se při tom zmítám, Souhrn ubohostí to jest, Sjezd nezářících hvězd, Pamatuji si však dobu, Kdy měl větrák vznešenou róbu, Kdy měl ducha, hlubší myšlenky, Bez odkazů na krajky a halenky.

Pousmát se pak aspoň na chvilinku zkusit zas žít Odpoutat se být zase volná Rozhodnout se mám-li být svolná

Tak co,Lucko, jak se ti opisuje z netu? Doufám, že ti nevadí, Že to sem pletu, Ale všichni ti na to kadí, Na každou přepsanou větu…!

Nadechnout se vysušit Amazonku cítit se líp

……………………………………...

Pousmát se a už ne jen na chvilinku umět zas žít

Na vítězném náměstí nastupuje Jirka, Ten,co nenávidí Mirka, Och, tak dlouho jsem se mu chtěla podívat na zoubek, Je to opravdu on,můj milovaný Paroubek!!! Stojí tam tak sám, Koukám,snad ani nedýchám A v tom se odhodlám, Zvednu se a jdu k němu A prostě ho jen tak objímám, Věnuji se pouze tomu vjemu, Okolní svět ten já nevnímám….

TICHÉ SNĚNÍ Skrz špinavé okno hledím a pořád se ptám, proč nevím co tohle všechno mělo znamenat a proč je lepší lásku nehledat Po ránu projdu trávou mokrou vítr si hraje s mojí loknou a ranní rose tiché snění mám snad prosit o odpuštění

Jirko!!! – Ano? Ano,ty jseš..! Ach ano, jsi to Ty, Anno?! - Ano,jsem to já, Jiří! Úsměvy teď oba hýří….

Snažím se obejmout mohutný strom tvůj hlas ve mně zní jako zvon a pavouk už sítě spřádá tvou lásku si kdosi žádá

……………………………………….. Jako pedagog budoucí, Myslím,že není žádoucí, dělat ze sebe moderní trosky… Na co máte ty své růžové mozky? Na okrasu? Vždyť nejsou vidět… Nechápu to, mám se stydět?

Bosá zlehka našlapávám po sobě stopy zanechávám a zase to tiché snění že kromě nás už nikdo není Skrz špinavé okno hledím a stále ještě nevím co tohle všechno mělo znamenat a proč je lepší lásku nehledat

Konzumní globalizovaná společnost se mi hnusí, naléhá na člověka, až ho udusí… Co kdybyste se víc než módou prohrabovali přírodou, více knihy četli, méně do osudů lidských se pletli? Anna Krahulcová, 4.A

Tereza Votlučková, 2.A

15

POBOČKY MĚSTSKÉ KNIHOVNY Michle, Krč, Novodvorská Máte bajky od Ezotopa? ................................................................... Něco o jinduismu, totiž jundaismu. ................................................................... Máte od Wilda Obraz dobrmana Graye? ................................................................... Našla byste mi Povídky malostranského Nerudy? ................................................................... Máte od Cervantesa bitvu u Lamanče? ................................................................... Něco o hundaismu nemáte? ................................................................... Od Čapka knihu Válka s noky. ................................................................... Robinson Hood ................................................................... Něco o smetanové revoluci. ................................................................... Pomůžete mi najít knihu Hoši od Boží řeky? ................................................................... Nějaké dívčí romány od Foglara, entetuelně od Rudolfa Foglara. ................................................................... Máte Utrpení mladého Fausta? ................................................................... Prosím vás, potřebuji něco, kde by byli architekti, sochaři... prostě účinkující ve 20. století. ................................................................... Z besedy: „MY máme doma psa, je to rasa buldozer...“

A: Dobrý den, máte knihu „Média“? B: O jaká média má jít konkrétně? A: Ta co napsal Euripidés. ................................................................... A: Dobrý den, já bych chtěla něco vo tom Řecku. B: Myslíte průvodce? A: Ne román. B: A víte autora? A: Ten vod Ho, Ho, Ho... B: Aha, myslíte Homéra. A Ílias nebo Odyseia? A: A kterej je lepší? ................................................................... A: Já bych chtěla Bídníky. B: Myslíte od Victora Huga? A: Ne, ty jiný. B: Ale Bídníky už nikdo jiný nenapsal. A: Ale jo... B: A nemyslíte beatnickou literaturu? A: Já nevím. B: No třeba Kerouack „Na Cestě“ a tak? A: Jó, to bude vono, to říkali. ................................................................... Dobrý den, já bych chtěl půjčit Kytici od Karla Hynka Máje. ................................................................... Dobrý den, manželka by chtěla toho Egypťana Sihánuka... ...................................................................

V každé větě se skrývá jméno spisovatele Kovboj zatočil provazem nad hlavou, aby za letu mělo co největší rozsah, a laso letělo dobrých dvacet metrů. b) Teta má chalupu na Šumavě. c) Hovězí maso vaříme dvě hodiny, než je uvařené. Všechny děti ve třídě napsaly do diktátu ve slovním spojení „tyger bengálský“ jedno „e“ navíc, myslely, že je to cizí slovo. e) Kino Svět láká fanoušky Harryho Pottera na půlnoční premiéru nového dílu. f) Ty levné boty jsem koupila ve výprodeji. g) Mapa velitele byla dost nesrozumitelná. h) Honzo, laď si ty housle někdy jindy! i) Stařecký sněm, co váhavě zvedal ruce, upoutal pozornost kolemjdoucích. j) Včera se našel ve sněhu golem. k) Mé klíče chrání pouzdro. l) Bez ručníku se nikdy nikdo dobře neosuší. m) Co oko nevidí, srdce nebolí. n) Musíš se prohrabat mnoha šeky, abys našel ten můj. o) Na horách byla strašná prča, pekáč nám na sjezdovce prasknul. p) A co na to řekne Ruda? q) Na zledovatělém svahu se lyžařce moc nedařilo. r) Pavel došel nakoupit chleba a rohlíky. a)

d)

a) Halas, b) Mácha, c) Sova, d) Erben, e) Světlá, f) Tyl, g) Pavel, h) Zola, i) Němcová, j) Hugo, k) Čech, l) Bezruč, m) Cook, n) Hašek, o) Čapek, p) Neruda, q) Hus,r) Baar sestavila 2. A

16