OBSAH ÚVOD...6 ŽIVOT Rodinné zázemí Studentská léta Pražské kulturní mise Vojenská služba Léta v cizině

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................. 6 ŽIVOT................................................................................................................ 16 Rodinné zázemí ............................................................................................................... 16 Studentská léta................................................................................................................. 20 Pražské kulturní mise ...................................................................................................... 30 Vojenská služba............................................................................................................... 34 Léta v cizině .................................................................................................................... 38 Moravské období ............................................................................................................. 47 Válečná epizoda............................................................................................................... 57 Recepce Gellnerova díla.................................................................................................. 61 PROZAICKÁ TVORBA FR. GELLNERA.......................................................... 71 Románový seriál Potulný národ ...................................................................................... 71 Tematické a žánrové členění povídkové tvorby .............................................................. 77 Výbor Cesta do hor a jiné povídky.................................................................................. 90 Problematika židovství ................................................................................................... 99 Nenaplněnost osobních životů....................................................................................... 112 Kritika společenských a politických poměrů ................................................................ 127 Společnost a umělec ...................................................................................................... 147 ZÁVĚR ............................................................................................................ 152 SUMMARY...................................................................................................... 155 PRAMENY ...................................................................................................... 157 SEKUNDÁRNÍ LITERATURA......................................................................... 159

5

ÚVOD Předkládaná disertační práce vznikla se záměrem sledovat ty oblasti tvorby Františka Gellnera, které přes soustavný zájem badatelů, editorů a nakladatelů o jeho umělecký odkaz zůstaly dosud poněkud v ústraní. Výraznou osu Gellnerovy tvorby představuje zcela oprávněně lyrika, vznikající od dob gymnaziálních studií a provázející autora celým jeho dalším uměleckým životem, pozornost si však zaslouží také pohled na Gellnerovu tvorbu žurnalistickou, na aktivity Gellnera-výtvarníka, karikaturisty a zvláště na povídky, které vznikaly v době Gellnerova působení v brněnské redakci Lidových novin. Pro uvedené obsahové zaměření práce se jako optimální jevilo její rozdělení na dvě základní části. Prvá byla věnována životním osudům autora, které byly sledovány na pozadí společenského a politického dění přelomu 19. a 20. století, a její vznik byl provázen snahou, alespoň dílčím způsobem rozkrýt to, co A. Novák1 označuje jako gellnerovskou legendu, a hledat zdroje Gellnerova tragikomického, groteskního vidění světa spojeného mnohdy s cynickou stylizací. Výraznější pozornost byla věnována Gellnerově vojenské službě, pobytům v cizině a jejich reflexi v autorových fejetonech, hlavní pozornost byla upřena na působení v brněnské redakci Lidových novin a na tvůrčí aktivity spojené s beletristickou přílohou Lidových novin Večery, v závěru pak na nejasné okolnosti Gellnerovy smrti. Závěr vstupní části práce přináší chronologický přehled Gellnerovy tvorby a její nakladatelské a literárněvědné reflexe. Výchozím materiálem se staly novinové a časopisecké články Gellnerových přátel, kolegů ze studií, spolupracovníků a uměleckých souputníků zvláště z 20. a 30. let 20. století, doplněné o informace získané z archivních zdrojů, zpracovaná a vydaná korespondence autora, jednotlivá vydání Večerů z let 1911 až 1914 a třetí díl Hýskových Spisů Fr. Gellnera.

1

NOVÁK, A. Básnický odkaz Františka Gellnera. Lidové noviny, 24. 10. 1926, str. 9.

6

Druhá část práce je zaměřena na prozaickou tvorbu autora, vzhledem k jejímu krátkému časovému rozpětí se jako optimální jevilo synchronní, tematické hledisko. Gellnerovy povídky stály dosud spíše ve stínu odborného zájmu,2 byly hodnoceny rozdílně, např. jako výsledek dennodenní žurnalistické rutiny, v níž jen občas vznikne skutečná kvalita3, nebo naopak jako nejpodstatnější, nejzávažnější část Gellnerovy tvorby po návratu z ciziny.4 Tato část práce je pokusem o detailnější pohled na prózy, v nichž Gellner zobrazil osobní, partnerský, rodinný a společenský život člověka na počátku 20. století a vznikající rozpor daný disharmonií mezi prudkými politickými a společenskými proměnami světa a zakonzervovanými maloměstskými podmínkami a poměry, v nichž se konkrétní životní osudy realizují. Východiskem se staly dílčí studie a recenze, při interpretaci povídek a v citacích byly využity texty z výboru Cesta do hor a jiné povídky (1914), který k vydání připravil sám autor, a znění textů z druhého dílu Hýskových Spisů Fr. Gellnera.

Hodnocení Gellnerovy prozaické tvorby ukazuje na nutnost jejího zkoumání z perspektivy tragiky a komiky. Texty se pohybují v prostoru komiky i tragiky a vykazují silný příklon k tragikomice s využitím ostré satiry, sarkasmu, absurdity a vyhroceného groteskna. Pozornost je nutno věnovat také prostředkům hojně zastoupené jazykové komiky a v souvislosti s tematickou komikou zvláště problematice komiky charakteru, vytváření komických postav. Při studiu problematiky komiky a tragiky je možno vyjít z poměrně obsáhlé odborné produkce české i cizí provenience. V českém prostředí je v první polovině 20. století zkoumání komična spojeno s esejistickými příspěvky trojice významných literárních osobností K. Čapka, V. Vančury a K. Poláčka, z 60. let 20. století je nutno 2

Gellnerově povídkové tvorbě se věnoval spíše okrajově Fr. Buriánek, ojedinělá je z tohoto hlediska studie J. Mourkové Gellnerova próza ve vztahu k tvorbě jeho generačních druhů z roku 1988. 3 Takto hodnotí Gellnerovu povídkovou tvorbu A. Novák, oceňuje ty povídky, v nichž se autorovi podařilo zachytit tragiku života, jako problematický vidí Gellnerův groteskní, tragikomický obraz lidské všednosti. Oceňuje zvláště povídky s židovskou tematikou, staví je na roveň povídkové tvorbě Vojtěcha Rakouse. Viz NOVÁK, A. František Gellner povídkář. Lidové noviny, 28. 8. 1927, str. 7.

7

připomenout práce O. Suse, z následného období publikace R. Pytlíka, L. Dvorského aj., v soudobé odborné produkci mají zásadní význam interdisciplinárně pojaté publikace kulturologa Vl. Boreckého, práce teatrologa Z. Hořínka zaměřené zvláště na otázky tematické komiky, groteskna a absurdity. Významné inspirační podněty při pohledu na danou problematiku nalézáme u evropských badatelů, např. u H. Bergsona, M. Bachtina, Vl. Proppa, A. Horna a dalších. Tragika a komika vzniká jako výsledek srovnání dvou základních veličin: ideálního, očekávaného, pozitivně hodnoceného stavu, který je považován za žádoucí, a reálného stavu, který se může ideálu maximálně přiblížit, ale nenaplňuje ho. Reálný stav, skutečnost se stává předmětem kritiky. Hodnocení vychází z emocí, emocionálních postojů, není však a ani nesmí být oproštěno od rozumového poznání. Uvedené srovnání reality na pozadí ideálního stavu dává vyniknout nedostatkům, které mohou mít rozmanitou podobu a které mohou být za určitých okolností vnímány jako tragické, jindy jako komické. Jednou z možných reakcí na existenci komického může být smích. Přítomnost smíchu není bezpodmínečně nutným potvrzením komiky, platí tedy, že komické nepřestane být komickým, pokud ho jako komické vnímáme, ale nepovažujeme za podstatné, abychom tento pocit manifestovali navenek smíchem. Mnohdy se nesmějeme, ale mohli či chtěli bychom se smát. Chceme-li postihnout podstatu komiky, je třeba si uvědomit, že její existence je spojena s objektem komiky, ten představuje hodnocený reálný stav, se subjektem komiky, tedy hodnotícím, a uznávanou normou, která představuje ideální stav. Neexistuje něco komického samo o sobě, objekt komiky musí být vystaven srovnání a hodnocení, subjekt hodnotí, srovnává objekt komiky s respektovanou, požadovanou normou a teprve odpovídající reakce subjektu dá vzniknout komice. A. Horn připomíná lapidární myšlenku Ch. Baudelaira: „Komické je v smějícím se, ne v objektu.” Dále toto tvrzení zpřesňuje: „Komické leží na jednu stranu v objektu smíchu (komický objekt, producent komiky, smíchu), na druhou stranu v subjektu smíchu, tedy v nás, recipientech komiky.”5 Umělecké dílo může mít jistou potenci komiky, má tedy předpoklad jevit se 4

Viz např. BURIANEK, Fr. Gellner satirik. In O české satiře. Sborník statí. Praha: SPN, 1959, str. 229– 258. 5 HORN, A. Das Komische im Spiegel der Literatur. Würzburg: Königshausen & Neumann, 1988, str. 19.

8

jako komické, avšak jeho komičnost se realizuje až při recepci díla konkrétním recipientem. Subjektem komiky, producentem komična a případně smíchu, je člověk, stejně tak je člověk objektem komiky. Komika je tedy bezpodmínečně spojena s lidským světem. H. Bergson6 připomíná, že komika neexistuje mimo sféru lidské společnosti. Jen člověk je schopen se smát a jen člověku se můžeme smát. A pokud jako komické vnímáme např. zvíře, děje se tak v těch případech, kdy jeho vzhled, gesta či mimika připomínají vzhled, gesta či mimiku lidské bytosti. Obdobně může být komická také věc, nedokonale vytvořená člověkem, nemusí však jít jen o výtvor hmotný, komické mohou být také nejrozmanitější výplody lidského mozku, byť svým tvůrcem mohly být zamýšleny zcela vážně. Objekt a subjekt komiky může za jistých okolností splynout, tento stav nastává tehdy, když subjekt komiky shledává komickým sám sebe, když se směje sobě samému, a Z. Hořínek danou situaci komentuje slovy: „Člověk je schopen smát se nejen druhým, ale i sám sobě, je schopen se smát nejen tomu, co je mu cizí, ale i tomu, co je mu vlastní. Ovšem za toho předpokladu a do té míry, že není smíchem ohrožena jeho osobní integrita.”7 Doplňme ještě, že vnímá-li subjekt jako komické něco, co je součástí jeho osobnosti, pak tuto součást sama sebe přes její nedokonalost akceptuje. Aristoteles se domnívá, že umění je založeno na napodobování a že napodobovány jsou také jednající osoby; podle toho, jací jedinci jsou napodobováni, je možno rozlišit tragédii nebo komedii. Dle jeho názoru platí, že „v této různosti rozchází se také tragedie s komedií; neboť tato chce napodobiti lidi horší než jsou nynější, ona však lepší.”8 V rozkrývání nedostatků a rozporů si je tragika a komika blízká, mají styčné body, současně však je možno stanovit zásadní odlišnosti, které jsou dány tím, jak jsou rozpory a nedostatky vnímány a jaký postoj je k nim zaujímán.

Pro tragično je typický rozpor, který se jeví jako neřešitelný nebo skutečně neřešitelným je, hrdina se však s existencí daného negativního jevu nechce a nemůže smířit. Byť mnohdy nemá šanci zvítězit, pouští se do marného zápasu s negativním 6

BERGSON, H. Smích. Praha: Naše vojsko, 1993. HOŘÍNEK, Z. O divadelní komedii. Praha: Pražská scéna, 2003, str. 205. 8 ARISTOTELES Poetika. Praha: GRYF, 1993, str. 8. 7

9

a v boji většinou fyzicky či morálně podlehne. Podstupuje osobní oběť ve prospěch lidské pospolitosti a jejích hodnot a tragično pak zobrazuje individuální důsledky vzpoury jedince vůči rozporům světa a společnosti. Obdobně tragično vzniká také jako důsledek lidského selhání, a i když si jedinec pochybení uvědomí, je již vzniklá situace definitivní, nelze ji vrátit, uvést do původního stavu nebo nějakým způsobem napravit. Pro komično jsou typické dva základní přístupy k existujícím rozporům. Komično může pracovat se zobrazením řešitelných, odstranitelných rozporů. Mnohdy je pouze ukázáno, k čemu nežádoucímu by mohlo dojít, pokud by se daný rozpor plně realizoval. Potenciální nebezpečí je nutno zastavit, odstranit, oslabit a jednou z cest k tomu je zesměšnění. Komika v tomto případě představuje jakousi hru, koketování s možnou katastrofou. Dalším případem je zobrazení takových rozporů, které jsou neřešitelné a jejichž existence je neakceptovatelná. Posláním a jedinou možností komična je v těchto případech nedostatky demaskovat, odsoudit a zesměšnit smíchem.

Tragické a komické se může vzájemně prostupovat, slučovat, pak se stáváme svědky vzniku tragikomična. To může mít podobu uměleckého díla, v němž je vážný děj spojen s komickým rozuzlením nebo v němž komický děj vyústí v tragický závěr. V literárních dějinách jsme svědky období až ortodoxního oddělování komiky a tragiky i období jejich vzájemného prostupování. Z. Hořínek posuzuje tragikomické zobrazení světa jako nejméně milosrdné vidění skutečnosti. Poukazuje na to, že prolnutí tragického a komického posiluje působení zobrazovaných nedostatků a rozporů, nedává však recipientovi možnost prožitku katarze, jak to nabízí tragika, nedává ani prostor pro vyrovnání se s nedostatky pomocí demaskování a pranýřování smíchem, jak to nabízí komika. Zanechává v něm jen pocit hořkosti a bezmoci. Jak tragické, tak i komické vidění světa má předpoklad podávat umělecky pravdivý obraz reality. E. Petrů připomíná, že v povědomí mnoha příjemců uměleckých děl přetrvává názor, že komické je zcela zákonitě přízemní, nízké, umělecky méně hodnotné, že naopak tragické je pevně spojeno s vážným, vznešeným, závažným. Autor zdůrazňuje, že „vidění komických stránek skutečnosti (hodných více či méně našeho opovržení) je vlastní literárním projevům bez ohledu na to, zda je řadíme mezi tvorbu

10

vysokou nebo nízkou, duchovní nebo profánní.” 9 Všímá si také skutečnosti, že komika v literárních dílech s sebou nese odlehčení reflexe světa, současně připomíná, že zobrazení světa může být zábavné při zachování své závažnosti.

Pro postižení podstaty komiky je nutno vymezit konkrétní projevy komiky, které bývají v odborné produkci označovány nejednotně, někdy jako druhy, formy komiky, metody komiky nebo konfigurace komiky.10 Řadí se k nim v prvé řadě humor, satira, s jistým kolísáním ironie, groteskno, absurdita a naivita. Typickým znakem je jejich vzájemné prolínání a prostupování, ve své vyhraněné podobě se vyskytují jen zřídka. Připomeňme si ještě, že používání výše uvedených pojmů je mnohdy poněkud problematické. V některých případech dochází např. k volné záměně pojmů komika a humor jako nadřazeného označení a např. pojem satira či groteskno(groteska) se využívá k označení projevů komiky i k označení žánrů.

Humor je vnímán jako reakce na takové zjištěné nedostatky, které nepovažujeme za zásadní, neohrožují jedince či lidskou pospolitost v její existenci. Nedostatky jsou odpustitelné, tolerovatelné, jsou často jen projevem drobného odchýlení od uznávané, respektované, vyžadované nebo očekávané normy, která se týká vnějších nebo vnitřních kvalit člověka, popř. jiných hodnocených objektů. V uměleckých dílech, která pracují s humorem, je autor většinou na straně objektu smíchu a tentýž postoj přijímají také recipienti. Hrdinou těchto děl bývá typ, v tragédii je naopak zdůrazněna individualita, můžeme říci, že znakem daných uměleckých děl je hledání podobnosti, zobrazení průměrného, běžného, opakujícího se. Humor často předkládá obraz nás samých, zrcadlí naše chyby a nedostatky, popř. ty naše chyby a nedostatky, které jsme ochotni sobě i světu kolem nás přiznat. Vlastní hodnocení skrze optiku humoru, tedy sebepřijetí, bývá spojováno s využitím sebeironie. Právě gesto přijetí a sebepřijetí ve spojení s humorem zdůrazňuje Z. Hořínek a doplňuje, že „přes všechny nedostatky, deformace a zvrácenosti, vůči nimž je třeba být 9

PETRŮ, E. Zrcadlo skutečnosti. Praha: ISV NAKLADATELSTVÍ, 2002, str. 150. O druzích a formách komiky hovoří např. Š. Vlašín, A. Horn, Z. Hořínek, konfigurace komiky pracuje Vl. Borecký.

10

s pojmy metody či

11

nesmiřitelný, humor přijímá lidský úděl ve světě: přijímá jej, ale je mu k smíchu. Humor je v tomto smyslu kritickým poznáním, ale též bytostnou zárukou lidské integrity.” 11 Satira představuje odmítavou, nesouhlasnou reakcí na závažné, podstatné nedostatky jedince, lidské pospolitosti, společnosti, které jsou vnímány jako zcela nepřijatelné, amorální, jsou hodny odsouzení, musí být předhozeny výsměchu, potupení. Satira často vytváří prostor pro prostupování komického a tragického, vykazuje mnohdy výrazný příklon k tragickému a dává vzniknout tragikomickému. Obdobně se v satirách může prostupovat komické a děsivé, směšné a odpudivé, mísí se smích i zloba, pochopení i nenávist, satira bývá jednostranná, nesmlouvavá, osobně zaujatá. Často pracuje s detailem, vybranou drobností, kterou zveličí a poté pranýřuje. Ironie bývá nejčastěji charakterizována jako schopnost sdělit negativní soud kladnými výrazovými prostředky, tedy vyjádřit, často navíc pomocí nonverbálních prostředků, opak vyřčeného. Rozpor mezi slovním výrazem a významem, který nese, vyvolává komický efekt. To však předpokládá, že recipient je schopen nově vzniklý význam sdělení vyvodit, odhadnout. Tak může dojít k tomu, že jisté ironické sdělení je pochopitelné jen těm, kdož znají bližší souvislosti a okolnosti, pro ostatní zůstává obsahově neutrální. Ironie je často spojována s pocitem převahy a nadřazenosti, např. K. Čapek připomíná, že „ironizujeme to, co je menší, slabší, naivnější než my, čemu se cítíme nadřazeni, nad čím se domníváme stát společensky nebo duchovně”. 12 Jako problematičtější se jeví vymezení groteskna. M. Bachtin13 v souvislosti se zkoumáním středověkého umění zdůraznil, že si groteskno všímá všeho fyzického, animálního na člověku, zaměřuje se zvláště na konzumaci jídla a pití, na všechny projevy, které provázejí trávení, taktéž na vylučování a sexualitu. Tyto banální a často tabuizované projevy našeho fyzička jsou podle Bachtina manifestováním radosti z lidské existence a věčného koloběhu přírody, jsou projevem touhy člověka žít a přežít a podílet 11

HOŘINEK, Z. Kniha o komedii. Praha: nakl. Scéna, 1992, str. 205. ČAPEK, K. O tom humoru. In Spisy XIX. O kultuře a umění III. Praha: Československý spisovatel, 1984, str. 663. 13 BACHTIN, M. François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Odeon, 1975. 12

12

se na věčném řetězci zrození, plození a umírání. Tím, že lidský jedinec konzumuje a vylučuje, zabezpečuje vlastní přežití, tím, že plodí potomstvo, zabezpečuje přežití lidské pospolitosti. Tato podoba grotesknosti jako oslava lidského fyzička dosud žije v mnohých folklorních obřadech, v našem prostředí by bylo možno připomenout obřady masopustní a některé ze zvyků velikonočních. Bachtin pracoval s pojmem lidová smíchová kultura, karnevalová kultura a poukazoval na to, že ve středověké společnosti s pevně danou společenskou hierarchií, jejíž existence byla nezpochybnitelně zdůvodňována vůlí boží, byl vytvořen prostor pro znevážení a popření existujících vztahů. Vše oficiální, kanonizované, adorované bylo v jistých okamžicích možno zesměšnit a snížit, vše ubohé a nízké bylo v jistých okamžicích pozvednuto a oslaveno. Bachtin upozorňoval na skutečnost, že slavnosti karnevalového typu měly významné, do značné míry očistné místo v životě středověkého člověka. Jejich součástí byly smíchové podoby církevních svátků a obřadů, církví více či méně tolerované a navíc posvěcené tradicí.

Jinak je groteskno vnímáno např. v německé literatuře první poloviny 19. století (Heine, Grabbe, Büchner aj.), v literatuře 20. století např. u představitelů expresionismu a existencionalismu. Groteskno se v těchto případech jeví jako reakce na svět, v němž přestaly platit základní jistoty, z něhož se ztrácí víra, jehož mravní řád je rozkolísán. Komplikovanost, rozporuplnost a chaotičnost světa může zachytit jen komedie a nejlépe pomocí groteskna, to zrcadlí anonymní, nepřehledný, zmatený, byrokracií zahlcený svět, v němž osobnosti nahrazují davy a masy, skuteční hrdinové již neexistují a nad nímž se klene groteskno jako tvář světa, který však svou tvář již definitivně ztratil. Podle F. Dürrenmatta už není možno tvořit ryzí tragédii, ale tragično je možno ještě nalézat v komedii „jako strašlivý moment, jako otevírající se propast“.14

V českém prostředí, v němž má groteskno trvale své místo, dochází k jeho dalšímu rozvoji ve výtvarném umění i v literatuře v 70. letech 20. století. Groteskno se stává prostředkem pro reakci těch umělců, kteří jsou v normalizační společnosti zbaveni

14

Citováno podle Hořínek, Z. O divadelní komedii. Praha: Pražská scéna, 2003, str. 122.

13

možnosti oficiálně prezentovat svou uměleckou tvorbu. V roce 1980 vydává J. Kroutvor v samizdatu sborník Betlém, kolem kterého se soustřeďují výtvarníci i literáti hlásící se ke grotesce, která je ve sborníku definována jako „pocit, základní zkušenost a nakonec i přesvědčení”.15 Groteska je označena jako forma bytí, jako způsob existence ve světě, který přestal být normální. Jednou z možností, jak se s tímto světem vypořádat, je smát se, avšak „smějeme se, ale humor grotesky není úlevou. Je to spíš křik, vzlykání, potlačovaný pláč, škubání rtů, křeč...“16

Absurdita je založena na výrazném vybočení z běžné logiky a reality, jako absurdní se může jevit to, co lze označit na základě dosud získaných zkušeností jako nemožné, nečekané, nerealizovatelné, nesmyslné. Absurdním se však může stát v podstatě vše, lidské jednání, činy, názory, postoje, mezilidské vztahy, city apod. Lidský život a jakékoli lidské snažení se může jevit

absurdním při uvědomění si

nevyhnutelnosti smrti a zániku. Jako vždy v případě komična dochází i při vzniku absurdity ke srovnávání a hodnocení, vlastními postoji a názory poměřujeme a hodnotíme jednání jiných. Pokud se naše názory na vhodnost řešení či konání liší od toho, co pozorujeme, a pokud navíc např. neznáme motivaci pro určité jednání, vytváří se prostor pro vznik absurdity. Ve světě, v němž neexistují jednoznačné, jediné možné a správné odpovědi na otázky, jimž je člověk v průběhu života vystavován, v němž je vše relativizováno, je absurdita něčím, čemu těžko unikáme. Ke vzniku pocitu absurdna může výrazně přispívat monotónnost, zautomatizování života, všednost a každodennost. Absurdita v sobě odráží pochybnosti o smyslu lidského života zvláště v moderní odlidštěné společnosti. I proto pracuje často záměrně s nesmyslem, cíleně, s plným vědomí důsledků. Je vlastně metaforou světa a společnosti, vlastní nepodstatnosti a bezmoci, odráží se v ní „skepse individua, slabého, bezmocného postavit se svou logikou nelogičnosti světa”.17

15

KROUTVOR, J. Škola české grotesky. Praha: BBart, 2002, str. 19. KROUTVOR, J. Škola české grotesky. Praha: BBart, 2002, str. 15. 17 LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Praha: H&H, 2003, str. 6. 16

14

Absurdity bývá v uměleckém díle dosahováno dvojím způsobem: v prvém případě je výchozím bodem normální situace, běžně existující jevy a okolnosti, ty se však postupně proměňují, často dochází k jejich výrazné kumulaci, mění se v absurdní, nesmyslné, nelogické. V druhém případě je již přímo zobrazen absurdní svět, jeho vznik a existence však nejsou nijak zdůvodněny. Některá postava či více postav si absurdnost uvědomují, nicméně změnit či opustit tento absurdní svět není v jejich silách a každý pokus o to je sebezáhubný. Postavy, které chápou existující situaci či postupně prohlédnou, se stávají vězni a mnohdy také oběťmi systému.

15

ŽIVOT Rodinné zázemí František Gellner se narodil 19. června 1881 v Mladé Boleslavi v rodině mladoboleslavských starousedlíků. Byl šestým ze sedmi dětí obchodníka Karla Gellnera a jeho manželky Gabriely, rozené Fischlové, sňatek byl uzavřen 25. 12. 1870. Ženichovi bylo podle oddacího listu v té době 23 let a nevěstě 19.18 Karel Gellner byl synem mladoboleslavského obchodníka Josefa Gelnera a Barbary Gelnerové, rozené Schindelkové. Gellnerova matka Gabriela pocházela z vážené a dobře situované mladoboleslavské obchodnické a podnikatelské rodiny, jejími rodiči byli Ezechiel Fischl a Elisabet Fischlová, rozená Neustadtlová.19

Básníkovi předci užívali jména Gelner, teprve nejmladší z dětí Karla Gellnera, dcera Alžběta, narozená v roce 1884, byla v matrice zapsána jako Gellnerová a Karel Gellner od poloviny 80. let tuto podobu svého příjmení důsledně užíval. Obměněná podoba jména mělo údajně odkazovat k německému gellen, tedy křičet, řvát, a měla manifestovat vyhraněné politické a občanské postoje svého nositele a jeho rodiny, případně měla být vyjádřením rozchodu s ortodoxním židovstvím. František Gellner však na rozdíl od svého otce užíval poměrně volně obě podoby příjmení. František Gellner pocházel z obchodnické židovské rodiny, která bývá označována jako nemajetná. Toto hodnocení finanční situace rodiny Gellnerů se opírá 18

Matrika židovské obce v Mladé Boleslavi pro léta 1840 až 1869 byla podle informací pracovníků Státního archivu v Praze zničena za okupace. Bližší informace o datech narození Gellnerových rodičů poskytují agendy ze sčítání obyvatel a agendy domovského práva. Sčítání obyvatel byla v druhé polovině 19. století provedena v letech 1857, 1869, 1880, 1890 a 1900. Data narození Gellnerových rodičů se v nich různí, někdy jsou uvedeny pouze roky narození. U Karla Gellnera je pro sčítání v roce 1857 uvedeno datum 2. 2. 1847, pro sčítání v roce 1869 se záznam nenašel, pro sčítání v roce 1880 figuruje jako rok narození 1847, pro sčítání v roce 1890 2. 2. 1848, pro sčítání z roku 1900 také 1848. U Gellnerovy matky Gabriely se při sčítání z roku 1857 objevuje údaj 27. 9. 1851, 1869 jen rok narozeni 1851, 1880 taktéž rok 1851, při sčítání obyvatel v roce 1890 se objevuje datum 28. 9. 1853, jde jistě o chybu, neboť v tomto roce se narodil bratr Gabriely Alfréd. Údaje ze sčítacích operátů poskytl Státní okresní archiv v Mladé Boleslavi, Mgr.Benešová. 19

Údaje byly získány v Matrice oddaných židovské náboženské obce v Mladé Boleslavi, sv. 1868 – roč. 1870 – str. 4 – poř. č. 230. Státní ústřední archiv v Praze, genealogickou řešerši zpracovala PhDr. Matušíková.

16

hlavně o vzpomínky Gellnerových současníků, zvláště o informace J. Macha, od něhož je s velkou pravděpodobností převzal M. Hýsek. Ti shodně upozorňovali na skutečnost, že zhruba v době Gellnerova narození prožíval jeho otec Karel

určité finanční

problémy, které souvisely s jeho snahou pomoci rodině sestry, která se ocitla ve finanční nouzi. Odlišné hodnocení majetkových poměrů rodiny Gellnerů nacházíme pouze v dopise Václava Hrubého neznámému adresátovi; V. Hrubý spolu s Fr. Gellnerem vojančil u zeměbrany v Litoměřicích a na Gellnera vzpomínal jako na výborného kamaráda a dále o něm uváděl, že „otec jeho je pokřtěný žid, má přes 100 000 jmění“.20

K uvedenému Machovu hodnocení majetkových poměrů možná přispívala také skutečnost, že Karel Gellner, majitel domu na Starém – dnes Staroměstském – náměstí v centru Mladé Boleslavi, obýval se svou rodinou několik let výměnkářské stavení v zadním traktu domu a využíval přilehlé sklady, kdežto obytné prostory v čelní části budovy pronajímal. Zůstává otázkou, zda šlo vskutku o nutnost způsobenou výrazným finančním nedostatkem nebo o projev životního stylu tak příznačného pro část židovských obchodnických kruhů, který Fr. Gellner zobrazil v některých svých povídkách, např. Konkurenti nebo Syn majetných rodičů, a který vycházel z názoru, že obchodem a podnikáním vydělané prostředky mohou být jen v minimální míře využity k osobní spotřebě, neboť je nutno je znovu investovat do nákupu zboží a rozvoje živnosti. Pronájem části domu mohl být

právě promyšleným obchodním tahem k získání

kapitálu, kterým bylo možno nemovitost dále zhodnotit. Pro druhou variantu svědčí i skutečnost, že Karel Gellner zahájil zhruba v roce 1897 rozsáhlou přestavbu celého objektu, který pocházel nejspíše z 16. století a majetkem rodiny Gellnerů se stal v roce 1859, kdy ho zakoupil Josef Gelner, básníkův dědeček.

20

HÁJKOVÁ, A. S Gellnerem na vojně. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Ročník 13/1978, 14/1979, 15/1980. Praha: Památník Národního písemnictví, 1982, str. 348.

17

Gellnerův rodný dům byl pak nedlouho poté znovu přestavován, došlo k tomu v roce 1903, přestavba probíhala podle návrhu akademického architekta Jiřího Krohy. Pro doplnění ještě uveďme, že za války byl objekt zabaven, při válečném bombardování poškozen a po roce 1945 na náklady rodiny opraven. Na domě U Gellnerů dnes najdeme pamětní desku připomínající, že jde o rodný dům básníka. Ve fejetonu O živých a mrtvých autor vzpomíná, že jako dítě snil o tom, že mu zde jednou rodáci odhalí pamětní desku. Postupně dospěl k názoru, že posmrtná sláva a obdiv ho již těšit nebude, na druhou stranu s typickou dávkou ironie konstatuje, že na domě bývala tabule s nápisem Zde se mandluje a že by ji bylo možno použít a dokonce ponechat úvodní dvě slova, takže by zhotovení pamětní desky pro rodáky nebylo takovou zátěží.

M. Hýsek připomíná, že zhruba v době Gellnerova narození přišla rodina o malou továrnu na výrobu tkanic, z níž zůstal v držení Karla Gellnera jediný stav, na němž dělník Porš s pomocnicí vyráběli galanterní zboží. Fr. Gellner postavu dělníka Porše zobrazil v básni XXVI Jako kluk nejraděj´ ze všeho ze sbírky Radosti života. Obživu pro rodinu otec Gellner z velké části zajišťoval prodejem textilního zboží na trzích a poutích. Do rodiny se přistěhoval také rozvedený bratr paní Gellnerové, který měl pomáhat své nemocné setře s oživením obchodních aktivit, nicméně tyto představy nenaplnil. Byl však další bohémskou a svéráznou osobností, která na básníka Gellnera působila svým vlivem, zájmem o literaturu a rozsáhlou znalostí antické kultury. Dá se předpokládat, že se Gellner nechal volně inspiroval osudy strýce při tvorbě povídky Hynek Rež nebo Závěť strýce Jindřicha.

František Gellner měl šest sourozenců, ze sedmi dětí však dospělosti dosáhly jen čtyři, prvorozený Gustav, dále Pavel, František a nejmladší z dětí, sestra Alžběta. Gustav Gellner (8. 12. 1871 v Mladé Boleslavi – 8. 1. 1943 v Terezíně) spojil ve svém profesním životě vojenství, medicínu a vědeckou činnost. Byl vojenským lékařem, mimo jiné působil jako náčelník vojenské nemocnice v Klášterním Hradisku v Olomouci. Jeho život se uzavřel v době 2. světové války, zemřel v terezínském vězení,

18

údajně spolu se svou dcerou Lízou Dvořákovou a jejím manželem Mojmírem, vězněni byli za účast v odboji. Jeho vnučka Gabriela, provdaná Mayerová, žila v Mladé Boleslavi do své smrti v roce 2003. Výsledkem vědecké činnosti G. Gellnera, jeho specializací byly dějiny lékařství,21

byla

zvláště

studie

věnována

příčinám

smrti

vnuka

Zikmunda

Lucemburského Nemoc Ladislava Pohrobka. G. Gellner odmítal po staletí tradovaná tvrzení o tom, že Ladislav Pohrobek byl otráven a že osobou, které jeho smrt nejvíce prospěla, a měl být proto jejím osnovatelem, byl Jiří z Poděbrad. Soustředil a zhodnotil dosavadní známé názory lékařů na příčiny smrti tohoto privilegovaného pacienta a na základě zachovaných údajů o průběhu posledních dnů života Ladislava Pohrobka se pokusil stanovit diagnózu nemoci, která se pro českého krále stala osudnou. Jeho další odborné práce byly věnovány hlavně významným lékařům 15. a 16. století a aktuálním problémům vojenského lékařství.22

Bratr Pavel pokračoval v obchodnické rodinné tradici, v roce 1903 se oženil se Zdenkou Marjánkovou a v tomtéž roce na něho bylo převedeno vlastnické právo na již připomínaný dům Gellnerů. J. Mach ve vzpomínkách z roku 1924 potvrzuje, že Pavel Gellner úspěšně pokračuje ve vedení živnosti. Jeho dva synové – Pavel a Karel – projevovali umělecké sklony, Pavel studoval dějiny umění, Karel Gellner žije dosud v Mladé Boleslavi, během svého života pokračoval ve snaze Gellnerových příbuzných zpřístupňovat veřejnosti jeho umělecké dílo. Z rodinného majetku Karla Gellnera byly zapůjčeny olejomalby, kresby a osobní dokumenty pro výstavu Taky mne lákala panenka, která se uskutečnila v roce 2001 21

Podle M. Slavětínského byl G. Gellner po válce jmenován docentem in memoriam na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. SLAVĚTINSKÝ, M. Motiv dušičkový. Žurnál UP, 26. 11. 1999, str. 11. Jméno doc. G. Gellnera je uvedeno na pamětní desce obětí války a odboje v budově LF MU na Komenského náměstí č. 2 v Brně. 22 Jan Černý a jiní lékaři čeští do konce doby jagellonské. Praha: Věstník Královské české společnosti nauk, 1935. Lékaři o nemoci Ladislava Pohrobka. Praha: Spolek českých lékařů, 1935. Tomáš Jordán: K 350. výročí jeho smrti. Brno: vlastním nákladem, 1936. Životopis lékaře Borbonia a výklad jeho deníků. Praha: Česká akademie věd a umění, 1938. Profylaxe infekčních chorob v poli. Praha: 1928. KABELÍK, J. – GELLNER, G. Aktivní modifikace seroreakce na tuberkolosu. Praha: J. Kabelík, 1924.

19

v Muzeu B. Němcové v České Skalici, následně se staly základem stálé expozice, která byla zpřístupněna v květnu 2003 v mladoboleslavské galerii Sboru českých bratří. Ve vzpomínkách Gellnerových současníků a přátel je častěji připomínán bratr Gustav, který po smrti Františka Gellnera usiloval o soustředění jeho literární produkce a o její komplexní vydávání. Podle M. Hýska ho právě plukovník MUDr. et PhDr. Gustav Gellner vyzval, aby vydal Gellnerovy spisy, a v jeho práci ho spolu s Gellnerovými kolegy z brněnské redakce Lidových novin všestranně podporoval. Podle vzpomínek J. Macha také Gustav v některých případech zapisovat texty podle bratrova diktátu, údajně se tak dělo např. při vzniku první verze dramatu Přístav manželství v roce 1902. Taktéž Gellnerova povídka Právní porada se zachovala v podobě Gustavova zápisu. Podle vzpomínek Karla Gellnera mladšího znal také strýc Gustav zpaměti většinu básní svého bratra a k jejich pamětnému zvládnutí vedl svou dceru Lízu a později také vnučku Gabrielu, které musely básně recitovat při rozmanitých příležitostech, např. při společných procházkách.23

Studentská léta S Mladou Boleslaví byla spojena také studentská léta autora, v letech 1891 až 1899 studoval Gellner na tamním gymnáziu. V té době se seznámil s Josefem Machem24 (1883 – 1951), pozdějším literátem, básníkem, překladatelem, řazeným svým básnickým dílem mezi představitele tomanovsko-gellnerovské generace. Oba básníci udržovali přátelské kontakty také v následujících letech v pražském prostředí, za Gellnerova moravského období se Machovy básnické skladby objevovaly ve Večerech, zvláště v roce 1912. J. Mach patřil na počátku 20. století k bohémskému okruhu kolem J. Haška, podílel se vzniku a aktivitách Strany mírného pokroku v mezích 23

Informace poskytl Mgr. M. Horký, ředitel Muzea B. Němcové v České Skalici a kurátor výstavy obrazů, kreseb, textů a dokumentů k životu Fr. Gellnera Taky mne vábila panenka v roce 2001, na základě osobního rozhovoru s Karlem Gellnerem a Gabrielou Mayerovou. 24 Umělecké tvorbě tohoto dnes již opomíjeného literáta se věnoval v druhé polovině 20. století B. Svozil, např. sestavil výbor Života běh, Praha: Československý spisovatel, 1980.

20

zákona a je považován za autora jedné z hymen tohoto politického seskupení. V průběhu roku 1912 odjel J. Mach do Ameriky, po vzniku Československé republiky působil v diplomatických službách. J. Mach ve svých vzpomínkách uváděl, že již v kvartě (1894 – 1895) začal Gellner se spolužáky vydávat časopis Lípa a v následujícím roce časopis Lucerna, do nichž

přispíval humoristickými básněmi, např. veršovanou parodií na antickou

mytologii Bohové v exilu, a karikaturami gymnaziálních profesorů. Ve školním roce 1896 – 1897 byl časopis přejmenován na Pêle-Mêle a byly v něm uveřejněny Gellnerovy básně Hebe a Slova. V maturitním ročníku vydávali studenti časopis Mládí, v něm byly uveřejněny Gellnerovy básně Píseň dobrodruha, Reflexe a Přetékající pohár, později zařazené do sbírky Po nás ať přijde potopa, a překlad Heinovy básně Diana. Již dříve Gellner překládal Goetha a také pasáže z děl svých oblíbených filozofů, k nimž patřil např. F. Nietzsche a M. Stirner. Na počátku sexty (v září 1896) vyšla Gellnerova báseň Patnáct lahví koňaku pod pseudonymem J. Štika v 9. čísle Švandy Dudáka a Gellner měl podle vzpomínek J. Macha od Ignáta Hermanna obdržet honorář ve výši čtyř zlatek. Gellner se v době gymnaziálních studií věnoval také výtvarné tvorbě a z bývalého skladiště textilního materiálu si zřídil netypický studentský pokoj a ateliér, jehož stěny vyzdobil kopiemi časopiseckých karikatur a kresbami satanských motivů.

Již v této době se projevovala nespoutaná Gellnerova nátura, jeho snaha bránit se konvencím, bořit vžitá klišé a provokovat maloměstské usedlé občany. Je třeba připomenout, že velkým vzorem pro Gellnera byl v této oblasti jeho otec Karel, bytost velmi temperamentní a nekonvenční, jedinec vyhraněných a nekompromisních společenských a politických postojů, vášnivý socialista a debatér a stejně vášnivý návštěvník mladoboleslavských hospod. Když gymnaziální profesoři reagovali výhrůžkami na skutečnost, že si Gellner junior a spolu s ním i další spolužáci objednali a do gymnázia nechali posílat např. časopisy Moderní revue a Nový kult, a sdělovali studentům, že budou navštěvovat jednotlivé domácnosti a zjišťovat, co vlastně jejich studenti čtou, nechal se Gellner starší

21

slyšet v hostinci, hojně navštěvovaném pedagogy i katechetou, že takové nezvané hosty srazí ze schodů. Po otcově vzoru patřily návštěvy místních hostinců k častým aktivitám studenta Františka Gellnera, který tu v raném věku trénoval své pijácké a kuřácké dovednosti a byl proslaven např. svou schopností kouřit dvě cigarety současně, aby dosáhl zdvojení dávky nikotinu. J. Mach připomíná, že již v této době se dotvářela pro následující léta typická podoba Gellnerova zevnějšku. Štíhlý mladík, pečlivě oblečen, s vkusnou kravatou, narezlá hříva vlasů, modré oči, růžová pleť, na nose cvikr, plnovous a smyslné rty, tak viděl Gellnera nejen J. Mach, ale tak utkvěl v paměti z prvního setkání ve Vídni i J. S. Macharovi. V následujících letech délka vlasů i vousů kolísala, nicméně Gellnerova přirozená elegance zůstala. To potvrzují např. vzpomínky družky, později druhé manželky S. K. Neumanna Boženy Neumannové-Hodačové, podle níž Gellnerovi pro jeho stálou eleganci i v době jeho moravského působení přezdívali Pařížan. Machar se zmiňuje o setkání Gellnera s J. Vrchlickým, který byl překvapen tím, jak silně na něho působil kontrast mezi Gellnerovými dravými a nespoutanými verši a jeho zajímavým, noblesním vzhledem.

Po maturitě v roce 1899 odešel Gellner studovat do Vídně na tamní techniku, ve Vídni měl jisté zázemí, neboť tu žili jeho příbuzní, kontakty s nimi však byly sporé. Studiu se Gellner věnoval jen minimálně a výsledkem dvouletého pobytu bylo složení jediné zkoušky, a to zkoušky z kreslení. Zůstává otázkou, co přivedlo Gellnera na vídeňskou techniku, jen stěží mohla volba vycházet z uváženého vnitřního popudu čerstvého maturanta, který v době středoškolských studií jednoznačně inklinoval k umění, literárním a výtvarným aktivitám a k humanitním vědám. V básni Můj hrad se Gellner sebekriticky označil za „špatného počtáře“, vedly ho k tomu jistě i vzpomínky na gymnaziální studijní výsledky, např. v sekundě byl z tohoto předmětu hodnocen nedostatečně v pololetí a v tercii konal z matematiky opravnou zkoušku. Katastrofální výkony v této pro technické obory stěžejní disciplíně potvrzovali i příbramští pamětníci, např. Q. M. Vyskočil, kolega

22

z báňské akademie. Podle jeho vzpomínek usiloval Gellner téměř o život některým z pedagogů, když např. odmítal používat kružítko a technické nákresy zvládal jen tak od ruky. Nabízí se otázka, zda se případným, alespoň dílčím podnětem k odchodu na vídeňskou techniku nemohla stát zjitřená vlna antisemitismu, která zasáhla českou společnost právě na jaře v roce 1899 v souvislosti s tzv. hilsneriádou.

Gellner se ve Vídni dále věnoval literární tvorbě a navazoval důležité kontakty s uměleckými osobnostmi českého literárního života, z nichž některé přerostly v celoživotní přátelství. V roce 1900 poslal Gellner z Vídně korespondenční lístek S. K. Neumannovi a přihlásil se k odběru Nového kultu. Neumanna silně zaujala a v jeho paměti zůstala kresba na rubu lístku, která zobrazovala blahobytného vídeňského občana. V Novém kultu Neumann také v této době otiskl Gellnerovy verše a v roce 1901 v Knihovně Nového kultu vyšla Gellnerova básnická prvotina Po nás ať přijde potopa. Vstup tohoto díla do českého kulturního kontextu vyvolal bouřlivé reakce, tvrdým odsouzením reagoval A. Novák, ten odmítl dílo jako silácké gesto postavené na přemíře erotiky a cynismu, jako vnášení kalu ze zablácené ulice do české literatury. M. Kundera upozornil na to, že hodnocení A. Nováka je zcela přesné, že Gellner vskutku vnesl do své poezie opravdový kus nefalšovaného života i jeho odvrácenou stranu a pádný jazyk obyčejného dne. Kundera konstatoval, že pro A. Nováka se dílo vykazující dané znaky stalo objektem zdrcujícího odmítnutí, tytéž kvality díla vedou jiné kritiky k jeho ocenění. Na odmítavý postoj A. Nováka reagoval Neumann a Gellner společnými silami, Neumann v textu podepsaném jako Kozonoh ostře zaútočil na kritika a opisem ho označil za osla a bytost celoživotně poznamenanou výchovným působením matky, spisovatelky a feministky Terezy Novákové. Karikatura, kterou Gellner doplnil text, představuje A. Nováka jako jedince vykazujícího výrazné znaky demence. Fr. Gellner se ve Vídni setkal také s J. S. Macharem, Gellner první osobní setkání klade do roku 1899, měl Machara na několik minut navštívit v bance, kde byl básník zaměstnán.

23

Podle Macharových vzpomínek mělo k setkání dojít až v roce 1901. Gellnerova datace prvního setkání je pravděpodobnější, neboť podle Machara se mu Gellner představil jako začínající básník a jako student techniky, který „přišel do Vídně na nějaký týden“.25 Nicméně v roce 1901 se Gellnerův pobyt ve Vídni po řadě týdnů zde strávených chýlil ke konci. Oba spisovatelé spolu v průběhu následujících let příležitostně korespondovali a je patrné, že teprve začínající básník již známého a slavného Machara zaujal a že ten zpovzdálí sledoval jeho další umělecký vývoj. Machar připomíná dopis z Mladé Boleslavi ze srpna 1901, v němž mu Gellner děkuje za lístek, byť „obsahoval jen tři slova“,26 a prosí o zaslání případného přebytečného exempláře Macharovy nové knihy. Je možno se domnívat, že je míněna sbírka Golgata, Gellner se o žádosti o uvedenou sbírku letmo zmiňuje ve fejetonu O živých a mrtvých.27 Gellner informuje Machara také o tom, že pracuje, avšak jen s malými úspěchy, na románu. Je možno předpokládat, že Gellner míní přípravné práce na Přístavu manželství, který byl původně zamýšlen jako román, později dostal podobu dramatu. Dále Macharovi sděluje, že soustavně a s velkým zájmem sleduje jeho Konfese literáta na stránkách Času. Gellnerův zájem o toto memoárové dílo není překvapující. Machar v něm zachytil svůj život do roku 1887, zhruba do svých 23 let. Gellner se tak prostřednictvím Konfesí seznamoval s životními a uměleckými názory obdivovaného literáta, které se formovaly ve věku, v němž se právě nacházel i Gellner. Macharovy vzpomínky vznikaly v časovém odstupu, který umožnil s určitým nadhledem zobrazit a zhodnotit osobní, intimní prožitky i literární, tvůrčí život. Gellnerovi mohlo být blízké i to, že šlo o vzpomínky na svou dobu velmi otevřené a provokující. Memoáry potvrzují, že pro Machara obdobně jako pro Gellnera byla východiskem životní realita, prožitek, zkušenost, to vše prostupovalo z civilního, občanského života do života uměleckého, do literární tvorby.

25

MACHAR, J. S. Oni a já. Spisy XLVI. Praha: Aventinum, 1927, str. 213. MACHAR, J. S. Oni a já. Spisy XLVI. Praha: Aventinum, 1927, str. 214. 27 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 232. 26

24

V roce 1901 posílá Gellner Macharovi svou sbírku Po nás ať přijde potopa, kterou Machar výstižně charakterizuje slovy: „Na obálce autoportrét autorův, uvnitř obrázek jeho mladé duše.“28 Machar obdržel v roce 1903 od Gellnera také druhou sbírku Radosti života, v průvodním dopise z Příbrami v drobném náznaku Gellner potvrzoval své opakované studijní nezdary, uvažoval o ukončení svých tvůrčích uměleckých aktivit a o plánech odjet do Afriky, které jedním dechem ironizoval slovy: „Co budu v Africe dělat, ještě nevím. Bez pochyby se odeberu ke Kanibalům a dám se sežrat. Je to beztak jediný dobrý skutek, který mohu lidstvu prokázati.“29

Po delší odmlce se Gellner Macharovi ohlásil dopisem z Mnichova, dá se předpokládat, že tomu bylo v roce 1905. Gellner nejspíš nepředpokládal, že si na něho Machar ještě vzpomene, a proto se připomínal jako autor kreseb z Nového kultu a Rudých květů a autor ilustrací Havlíčkova Křtu sv. Vladimíra. Gellner vzhledem ke svému záměru odstěhovat se do Paříže žádal Machara, aby mu poslal adresu malíře Františka Kupky a doporučení k přijetí, Gellner se jistě domníval, že případné Kupkovy rady by mu mohly pomoci se v Paříži uchytit a získat potřebné zdroje obživy.

Dva roky života v habsburské metropoli umožnily, aby Gellner poznal atmosféru anonymního velkoměsta a aby se intenzivně věnoval také životu společenskému. Poznávání nočního života Vídně a všech svodů svobodomyslného životního stylu doplňovaly

návštěvy anarchistických schůzí, které vedly k tomu, že se o mladého

Gellnera začala zajímat také tajná policie a že ho i v následujících letech provázela pověst nebezpečného anarchisty, což např. komplikovalo jeho pozdější vojenskou službu. Nicméně je třeba konstatovat, že Gellnerův vztah k anarchistickému hnutí prošel zvláště v době gymnaziálních studií a v době vídeňského pobytu výraznou proměnou od mladického nadšení po spíše rezervovaný postoj. Ten byl nejspíš výsledkem střetu mezi Gellnerovým sociálním cítěním a z něho plynoucí nespokojenosti s existujícím stavem společnosti a mezi nevírou v to, že je v silách anarchismu či jiného politického hnutí 28

MACHAR, J. S. Oni a já. Spisy XLVI. Praha: Aventinum, 1927, str. 216.

25

vytvořit nosný program a realizovat ho. Gellner se o anarchistické dění zajímal i nadále, např. v době pobytu v Paříži, jeho zájem však byl směrován spíše k výrazným osobnostem rebelského typu, s nimiž autora spojovala nekonvenčnost postojů a nihilistická, cynická stylizace.

Studijní neúspěchy však Gellnera donutily, aby se z velkoměsta na Dunaji přesunul do skromnějších poměrů českých. Na podzim 1901 se zapsal jako posluchač hornického oboru Báňské akademie v Příbrami. Ani toto město nebylo bez zajímavosti a stejně jako Vídeň se silně promítlo do Gellnerovy umělecké tvorby. Příbram byla po dlouhá staletí spojena s těžbou železa a stříbra a zvláště stříbrné doly se od sklonku 18. do konce 19. století zdárně rozvíjely. V průběhu sta let se výrazně zvýšil počet obyvatel, pro přelom 19. a 20. století se uvádí počet 14 000, z toho zhruba 2000 obyvatel města pracovalo v příbramských dolech. Město se rozrůstalo, ale většinu budovaných staveb představovaly jen velmi skromné hornické domky nebo technické objekty dolů a přidružených pracovišť. Jistým kontrastem k těmto hornickým koloniím a šachetním věžím byla mariánská kaple Svatá Hora, zbudovaná podle návrhu architekta Carla Luraga, která se od doby pobělohorské postupně stávala vyhlášeným poutním místem nejen středních Čech. V Příbrami se tak na malé ploše setkávala barokní mystika a bigotnost s rozvojem průmyslového podnikání.

Třebaže velká část zisku z těženého stříbra směřovala do Vídně, oživení těžby způsobilo značný ekonomický rozvoj města, jehož pozitivním důsledkem bylo i to, že v Příbrami vzniklo několik důležitých vzdělávacích institucí, např. učitelský ústav a gymnázium. Na základě císařského dekretu datovaného 23. 1. 1849 byla na území habsburské monarchie založena dvě montánní učiliště, jedno v rakouském Leobenu, jedno v Příbrami. Přicházeli sem studenti, kteří na technických vysokých školách zvládli přípravné kurzy z matematiky a přírodních věd, a zde v prvých letech existence učiliště absolvovali dvouletou hornickou nebo hutnickou specializaci. 29

MACHAR, J. S. Oni a já. Spisy XLVI. Praha: Aventinum, 1927, str. 216.

26

Od roku 1865 neslo dosavadní učiliště označení Báňská akademie, bylo na ní možno studovat samostatně obor hutnický nebo hornický jako čtyřleté studium, případně oba obory současně po dobu pěti let. V době, kdy do Příbrami přesídlil Gellner, vrcholilo úsilí představitelů příbramské školy o to, aby akademie získala rovnocenné postavení s ostatními technickými vysokými školami mocnářství. Toho bylo dosaženo v roce 1904, tedy v roce, kdy Gellner Příbram definitivně opustil. Báňská akademie změnila dosavadní název a přijala nový – Vysoká škola báňská a získala právo udělovat svým absolventům titul Dr. mont. To se však Gellnera v žádném případě netýkalo. Gellnerův pobyt v Příbrami na akademii byl však spojen hlavně s jinými než studijními aktivitami. Q. M. Vyskočil uvádí, že Gellner se zúčastňoval přednášek většinou jen v chladných zimních měsících a místo psaní poznámek kreslil portréty a karikatury vysokoškolských pedagogů nebo spolužáků. O jeho výkonech v matematice a při rýsování jsme se zmínili již dříve. Zůstal opět, tak jako ve Vídni, u jediné zkoušky, zkoušku z lesoznalectví složil s prospěchem dobrým. Poslední záznam v jeho velmi sporé studijní dokumentaci pochází ze 17. 12. 1902, kdy měl složit opravné zkoušky, vzhledem k absenci dalších záznamů je možno se oprávněně domnívat, že je vůbec nekonal. 30

Gellner žil v Příbrami opět aktivním společenským životem. Mezi spolužáky našel spojence pro návštěvy místních lokálů, šlo hlavně o kolegy, z nichž mnozí pocházeli z majetných rodin. Těch bylo na akademii poměrně hodně, neboť příbramská škola umožňovala dobré následné profesní uplatnění a stala se do jisté míry školou prestižní. Tito mladí lidé navíc mnohdy nebyli tlačeni k tomu, aby ukončili studia v řádném čase, a měli dostatečný časový i finanční prostor pro svobodný studentský život. Ke Gellnerovým oblíbeným příbramským hospodám patřil hostinec v Pražské ulici zvaný U českého dvora neboli Kurec, v Pražské ulici nad krámkem kupce Václava 30

Vzhledem k přesunu Báňské akademie po druhé světové válce z Příbrami do Ostravy byla studijní agenda převedena do Státního archivu v Opavě, informace o studijních výsledcích Františka Gellnera zpracoval PhDr. P. Šrámek.

27

Nováka také Gellner nějakou dobu bydlel. Pamětní deska, připomínající Gellnerův pobyt ve tomto báňském městě, je umístěna od roku 1999 ve Střelecké ulici. Pevné jádro Gellnerovy společnosti utvořilo družinu tzv. Pětilitýřů, označovali se podle nádob, z nichž konzumovali pivo. V hospodě U Stočesů měli své erby, jejichž autorem byl právě F. Gellner. Do svého znaku si básník namaloval injekční stříkačku, která byla připomínkou prodělané a léčené syfilidy. Q. M. Vyskočil připomíná, že tzv. Pětilitýři byli vskutku zdatní pijáci, kteří pro zvýšení alkoholového účinku konzumovali někdy pivo lžícemi z talířů nebo pili zapálený líh. Podle vzpomínek Vyskočila patřili Pětilitýři také k těm, „kteří při obvyklé ´Semesterlied´ vstávali obyčejně až poslední, dík zcela mimořádnému počtu svých semestrů“.31 A připojme ještě, že Vyskočil si také uchoval v paměti Gellnerovu podobu z podzimu roku 1901 v kytlici jako lišáka při ´skoku přes kůži´.

Jestliže můžeme předpokládat, že vlastní studium nebylo pro Gellnera příliš zajímavé, pak lze naopak očekávat, že jeho zájem jistě vzbuzovaly studentské tradice, které byly právě v prostředí báňských škol velmi živé, ale poměrně drsné. Skok přes kůži byl studentskou nevázanou obdobou oficiální imatrikulace, můžeme říci, že šlo o jakousi variaci na karnevalové tradice a svátky bláznů. Skoku se tradičně zúčastňovali také pedagogové a báňští odborníci z praxe, ale akce se řídila specifickými pravidly, která bylo založena na tom, že odmítala běžnou hierarchii vysoké školy. I akademičtí funkcionáři se museli podrobovat hodnostářům ustanoveným pro skok, jejich vyhledávání v sobě neslo výrazné groteskní prvky, např. tzv. nadlišák byl před skokem hledán v liščích norách, rozuměj v hospodách, a měřítkem k jeho ustanovení byla prokázaná pijácká zdatnost. Tradice tohoto přijímání báňských nováčku mezi zkušené kolegy se v příbramském prostředí odvolávala na listinu Václava IV. z roku 1383, v níž panovník doporučoval pracovníkům v dolech, aby vždy jednou v roce mezi sebe slavnostním aktem přijímali začátečníky a dělili se s nimi o získané poznatky.

31

VYSKOČIL, Q. M. Franta Gellner na báňské akademii v Příbrami. Český deník, 1933, č. 1, str. 3.

28

Skok, jak již bylo řečeno, se řídil pevně danými pravidly: před tablici, tj. předsednický stůl, byli přiváděni nováčci zvaní lišáci (fuksové), celé společnosti předsedalo prezidium, k významným funkcím patřila funkce adletů, kantora a nadlišáka. Nadlišák přiváděl před tablici jednotlivé nováčky, kteří byli zkoušeni ze znalostí pivních zákonů, odpovídali na otázky a pak dostali pokyn ke skoku přes kůži, čímž vstoupili symbolicky do báňského cechu. Současně jim byl přidělen kmotr. Celou akci provázelo vydatné konzumování piva, neboť v hornickém prostředí se odnepaměti tradovalo, že po těžce vykonané důlní práci, když horníci vyfárali tzv. na den, měli smýt prach a únavu pivem, neboli mastí. Pokud se někdo při skoku dopustil nějakého prohřešku proti daným pravidlům, pak nejčastějším trestem bylo povinné vypití určitého množství piva nebo naopak konzumace teplé vody.

Součástí skoku byl také zpěv, jednou ze základních písní byla tzv. semestrovská píseň Salom. Ta se zpívala opakovaně tak, že vždy byli ke zpěvu vyzváni účastníci akce podle tzv. odsloužených semestrů, pak pokračovali ti, kteří měli za sebou semestrů více. To také vysvětluje Vyskočilovu zmínku o pozdním zpěvu Gellnerových Pětilitýřů. Vedle semestrovské písně zaznívaly na této akci vždy mnohé další a postupně vznikaly zpěvníky hornických písní. První z nich byl v Příbrami vydán roku 1915, další v letech 1922, 1931, 1936, 1939 a 1940. A právě sborníky hornických carmin obsahují jednu skladbu Gellnerovu a dvě skladby Vyskočilovy. Vyskočilovo jméno je spojeno se skladbami spíše tklivého, sentimentálního obsahu – Přijď k dolu a Kahanec na palci. Prvá z nich pracuje s milostnými motivy, je výzvou dívce, aby přišla k důlní věži za svým milým, horníkem. V druhé skladbě je kahanec v textu využit jako symbol světla, naděje a jistoty, provází horníky v mnohdy tajemných a nebezpečných štolách. V textech obou skladeb se objevuje také připomínka možně smrti, která je s hornickou profesí pevně spojena. Gellnerovo jméno se ve zpěvnících objevuje ve spojení se skladbou Snad je to přece jen možná věc. Jde o nepatrně odlišný text, který známe jako báseň XX Konečně je to možná věc ze sbírky Radosti života.32 Byla zpívána na nápěv lidové písně 32

Ve sbírkách hornických písní je uváděno následující znění textu, možno srovnat s podobou básně Konečně je to možná věc. Viz Spisy Fr. Gellnera, Díl I., str. 56.

29

Nešťastný šafářův dvoreček. Je možno se domnívat, že uvedená skladba svou ironií, záměrně manifestovaným cynismem, furiantstvím a jakoby nihilistickým přístupem k životu plně odpovídala atmosféře skoku přes kůži, který výrazně pracoval s recesí a grotesknem, kolísáním mezi tragičnem a komičnem. Ještě na současné Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě, kam byla příbramská škola přeložena po druhé světové válce, je tento Gellnerův text znám, je obsažen ve zpěvnících v Ostravě vydaných a podle ústních sdělení tamních pedagogů se dodnes při studentských akcích a při dosud každoročně konaných skocích zpívá.

Pražské kulturní mise Z příbramského vyhnanství, jak Gellnerův pobyt v tomto městě označoval S. K. Neumann, vyjížděl Gellner za kulturními a společenskými podněty do Prahy, udržoval pevné kontakty s okruhem literátů kolem S. K. Neumanna a jeho manželky Kamily. K pravidelným návštěvníkům olšanské vily, v níž stoupenci literárního anarchismu soustředění kolem Nového kultu nalézali azyl, v této době patřili zvláště K. Toman, A. P. Veselý, A. Bouček, J. Stivín, L. Freimut, J. Mach, M. Majerová, jejímž prostřednictvím se s uvedeným okruhem literátů seznámila také H. Nasková, jejíž přítel, později manžel Jan Malíř zprostředkoval její prvé kontakty s anarchistickými literáty.

Neumann ve vzpomínkách konstatoval poměrně lakonicky, že se s Gellnerem v dané době osobně sblížili, a vysvětloval to také tím, že příbramští kolegové ze studií byli dobrými kumpány pro noční pijácká povyražení, ale nemohli poskytnout Gellnerovi potřebné intelektuální a umělecky tvůrčí zázemí. I když byl Neumann ve vykreslení svého přátelského vztahu ke Gellnerovi střídmý, mezi řádky probleskuje hluboké pochopení pro komplikovanou básníkovu duši, pro jeho rebelantství, pro vnitřně ho požírající věčnou nespokojenost a kritičnost, pro Snad je to přece jen možná věc,/že já něčím budu,/do Afriky se vypravím,/dobývat zlatou rudu./ Když ze mne nebude přece nic,/ než tulák bez profese,/s šelmami budu se prohánět/divokém po pralese./Za ženu vezmu si gorilu,/snad nějak shodneme se,/srdce má divoké tak jako já,/je také bez konfese. Písně havířů a Ostraváků. Ostrava: VŠB, 1982. Nestránkováno.

30

nejen vídeňské eskapády, studijní neúspěchy a nespoutané bohémství, za než nakonec Gellner podle Neumannova názoru zaplatil zvláště hlubokým citovým zklamáním. Do zajímavé mozaiky je možno seskládat Neumannovy vzpomínky na něžné chování Gellnera k Neumannově malé dceři Kamile, obdobně pak popisuje Gellnerův vztah k druhé Neumannově dcerce Soni Neumannova družka a později druhá manželka Božena Hodačová,33 na společné návštěvy šantánu bratří Hartmannů, tančírny Olympie či Kaisrovky, na letmé, hranice důvěrnosti příliš nepřekračující a spíš v náznacích probíhající rozpravy o ženách a citech k nim nebo vzpomínky na vznik definitivní podoby Gellnerovy ilustrace pro titulní stránku Křtu svatého Vladimíra.

Právě v této době, v roce 1901, prožil Gellner citové vzplanutí k M. Majerové, která však nakonec dala alespoň oficiálně před impulsivním a nekonvenčním Gellnerem přednost J. Stivínovi, s nímž odjela z Čech. Nejprve hledali pracovní uplatnění v Bavorsku, nakonec se vrátili zpět a načas se usadili v Rokycanech. J. Stivín tu pracoval jako typograf, v Rokycanech se jim také narodil syn Pravoslav (1901). Občanský sňatek J. Stivín s M. Majerovou uzavřeli až v roce 1904.

V dopise z března 1903 Gellner hodnotil krátký, avšak asi o to intenzivnější vztah slovy: „Jediné, co by se mi mohlo vytknouti, je, že jsem s Tebou chodil, ačkoli jsem o Tvém poměru k Stivínovi dobře věděl. U cizího krbu jsem se neohříval nikdy předtím a doufám, že mi toho ani nikdy příště nebude třeba. Předsudků nijakých nemám, ale na nebezpečné cesty vábím leda ty, kteří nemají, co by ztratili. A Ty mezi tento druh lidí dokonce nepatříš.“ 34

Z Gellnerových dopisů M. Majerové se zachovalo jen torzo. Jak uvádí J. Mourková,35 byla korespondence pravděpodobně z velké části adresátkou záměrně 33

Po návratu z Francie se Fr. Gellner stal poručníkem Neumannovy nemanželské dcery Soni, původně jím byl spisovatel Josef Holý, který měl obavy z negativních reakcí úřadů, proto se poručnictví na vlastní žádost vzdal. Připomeňme jen, že v roce 1906 byl Neumann vypovězen obecním zastupitelstvem Řečkovic z obce pro veřejné pohoršování svým životem v konkubinátě. 34 MOURKOVÁ, J. Marie Majerová a František Gellner. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Ročník 13/1978, 14/1979, 15/1980, str. 335. 35 Tamtéž, str. 319.

31

zničena. Avšak i z dvaceti publikovaných dopisů, které byly zachovány a které dávají alespoň částečně nahlédnout do vztahů obou umělců v časovém období od roku 1901 do druhého pařížského období v letech 1910 až 1911, je patrno, že Gellner po rozchodu respektuje soužití M. Majerové a J. Stivína, současně však netají přetrvávající sympatie k ní, např. když píše: „Četl jsem ve fejetonu „Tráva“ a v Besídce Tvoje povídky, ale nemohu o nich vydati nestranný posudek, neboť nevím, záleží-li to na jejich literární ceně, že jsou t. č. jedinou beletrií celé světové literatury, kterou jsem s to číst.“36

(dopis nedatován, asi 1902)

Gellner také v dopisech reagoval na postoje M. Majerové k úloze ženy manželky a matky, např. v dopise z 9. srpna 1903 zpochybňoval správnost jejího rozhodnutí hledat si zaměstnání a svěřit syna do cizí péče. Jednoznačně odmítl její báseň Ukolébavka, v níž M. Majerová poněkud neuměle a s notnou dávkou sentimentu zobrazila chudou ženu fyzicky oslabenou mateřstvím. Gellner skladbu vnímal jako osobní vyznání autorky a právě kontrast mezi zobrazenou postavou básnické skladby a zevnějškem M. Majerové ho vedl k tomu, že básnické dílo označil za směšné a stroze ho odsoudil. Gellnerovy pohledy na citový vztah a manželství, jak se odrážejí ve zmíněných dopisech, ukazují, jak přesný byl postřeh K. Neumannové ve vzpomínce na básníka z roku 1927, v níž uvádí, že Gellner „dokonce měl úžasný smysl pro morálku. Básník, který opěvoval nemorálnost – byl v určitých věcech a za určitých okolností dokonce i moralizující.“37 K. Neumannová k dokreslení svého náhledu na místy velmi konzervativní, až starosvětské postoje básníka popisuje noční tah Prahou, kterého se jako matka malého dítěte zúčastnila nejspíš zcela mimořádně, neboť chtěla poznat jednu z proslavených tančíren. Když tu byla vyzvána k tanci podivně vypadajícím individuem a S. K. Neumann nezasáhl, ale naopak si celou situaci vychutnával s jistou dávkou škodolibosti, reagoval Fr. Gellner bouřlivě a dožadoval se, aby Neumann jako řádný manžel a ochránce zjednal pořádek. 36

MOURKOVÁ, J. Marie Majerová a František Gellner. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Ročník 13/1978, 14/1979, 15/1980, str. 330. 37 NEUMANNOVÁ, K. O Františku Gellnerovi. Rozpravy Aventina, roč. 3, 1927, str. 27.

32

Dopisy obsahují taktéž informace o tvůrčích aktivitách obou umělců, Gellner se v některých z nich zmiňuje o chystaných ilustracích k prózám M. Majerové, které však nebyly realizovány. V některých pasážích v dopisech z Paříže se objevují informace o společných pařížských známých obou literátů nebo o osobnostech pařížského společenského a politického dění, které našly svůj odraz v tvorbě obou autorů. Připomeňme jen, že např. postava anarchisty zvaného Libertad se objevuje v Gellnerových fejetonech a také v románu M. Majerové Náměstí republiky, přičemž každý z autorů tohoto svérázného muže, diskutéra, rebela, kterého Gellner nazval Sokratem pařížské chudiny, hodnotí poněkud jinak. O tom více v kapitolách věnovaných prozaické tvorbě autora. Vztah mezi Fr. Gellnerem a M. Majerovou měl své pokračování v době, kdy oba žili v Paříži, M. Majerová tu pobývala v roce 1906 až 1907. Když Gellner působil v Brně v Lidových novinách, často navštěvoval v Bílovicích nad Svitavou Neumanna a jeho družku Boženu Hodačovou. Zhruba v roce 1912 přijela do Bílovic také Marie Majerová a podle tvrzení B. Hodačové ji M. Majerová poslala do Brna za Gellnerem s návrhem, „aby si s ní založil domácnost“,38 když předtím neúspěšně tuto misi absolvovala H. Malířová. M. Majerová označovala své manželství s J. Stivínem jako nefunkční a zralé k rozvodu. Gellnerova reakce na uvedenou nabídku byla údajně bouřlivá a poněkud vulgární, jednoznačně však odmítavá.

38

NEUMANNOVÁ-HODAČOVÁ, B. Byla jsem ženou slavného muže. Brno: Host, 1998, str. 236.

33

Vojenská služba Na podzim roku 1904 nastoupil Gellner jako jednoroční dobrovolník k 10. pluku zeměbrany v Litoměřicích, po roční službě byl propuštěn jako svobodník. Gellnerovy zkušenosti spojené s rakousko-uherskou armádou byly nedobré, provázela ho pověst nezodpovědného a nebezpečného anarchisty a jedince krajně občansky nespolehlivého, tomu odpovídaly také postoje a jednání důstojníku vůči němu spojené se šikanováním a ponižováním. Gellner své prožitky využil ke vzniku několika fejetonů, např. Anarchista na vojně, U raportu, do vojenského prostředí nás přivádí např. také jedna z nejzdařilejších Gellnerových povídek Sebevrah Nečásek. Jeho kritické vidění armádního prostředí a nesmlouvavý výsměch namířený vůči profesním schopnostem i lidským kvalitám důstojníků ho výrazně sbližoval s tvorbou F. Šrámka, zvláště s jeho sbírkou Modrý a rudý, a s dílem J. Haška.

O Gellnerových prožitcích mezi landvéry podávají svědectví vedle Gellnerových próz také dopisy Václava Hrubého (1881 – 1910), absolventa gymnázia v Třeboni a v Jindřichově Hradci, úředníka ve službách Ministerstva financí ve Vídni, příležitostného literáta, jehož život předčasně ukončila tuberkulóza. Gellnera a Hrubého přivedla vojenská povinnost ve stejnou dobu do Litoměřic. Hrubý se jako literární postava objevuje ve fejetonu U raportu a Nadšení, naopak v dopisech V. Hrubého nalézáme zmínky o Gellnerovi. Hrubý Gellnera označoval jako svého dobrého kamaráda. Při popisu jeho vzhledu zdůrazňoval jeho subtilnost, za dominantní považoval jeho plnovous a zvláštní výraz tváře, na jehož základě přirovnával Gellnera k A. Mussetovi. Opět se zde objevila zmínka o Gellnerově plánu vydat se do ciziny, nejlépe do Austrálie.

Hrubý zobrazil Gellnera při zvládání vojenského výcviku jako jedince nešikovného, působícího komicky. A. Hájková však správně upozorňuje, že např. i z Gellnerových fejetonů poměrně jasně vyplývá, že

„šlo o jistou autostylizaci,

34

motivovanou zásadní averzí k důstojnickému šikanování a k celému systému, jejž zastupovalo.“39 Gellner si byl příliš dobře vědom toho, že se nemůže vůči soustavné šikaně bránit stížností, neboť v armádním prostředí platí, „poněvadž však na vojně se nikomu žádné bezpráví neděje, je nejlíp potrestat každého nespokojence pro zbytečné obtěžování svých představených.“40 Gellner sám v uvedených fejetonech potvrzuje, že pro něho bylo značným zadostiučiněním, pokud jeho předstíraná, nebo alespoň zdůrazňovaná nešikovnost vzbuzovala u důstojníků vztek a přiváděla je k reakcím, kterými se sami zesměšňovali před svými nadřízenými i ostatními řadovými vojáky. „Nejkrásnější příležitost k odvetě byla chvíle, kdy třeba plukovník přišel k nám na přehlídku. Kdy náš instrukční důstojník dal povel na pravo, obrátil jsem se na levo a strhl jsem s sebou půl setniny. Nadporučík i hejtman dostali pořádný nos, na mně si vylili zlost delší nesouvislou řečí, ve které mi vytýkali, že jim dělám ze setniny stádo sviní. Druhý den šel jsem k raportu a obdržel jsem čtrnáct dní kasárníka jako skromnou odměnu.“41 Gellner se záměrně stylizoval jako jedinec, na němž ztroskotává všechen důstojnický um a na němž se tříští vojenský dril, sám sebe cíleně zobrazoval jako slabý článek řetězu trvale ohrožující celek – rakouskou armádu a skrze ni i habsburskou monarchii. Jestliže měla armáda fungovat jako dobře seřízený stroj, pak jedinci Gellnerova typu, „kteří nikdy, když je ´Vergatterung´, nemohou najít své místo, při ´halt´ dělají důsledně tři čtyři kroky, když se všechno ´točí nalevo´, obracejí se s úžasnou precizitou napravo, chodí ´steif´ jako vyžehlená ´Küchenchefin´ etc.“,42 představují onen nebezpečný písek, který může způsobit jeho zadření.

39

HÁJKOVÁ, A. S Gellnerem na vojně. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Ročník 13/1978, 14/1979, 15/1980, str. 345. 40 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 174. 41 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 166. 42 HÁJKOVÁ, A. S Gellnerem na vojně. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Ročník 13/1978, 14/1979, 15/1980, str. 347–348.

35

Následující ukázka z dopisu V. Hrubého ukazuje, že Gellner byl cílem mnoha urážlivých slovních útoků, které se však nejspíš od adresáta odrážely a vracely se zpět ke svým původcům a vedly k odhalení jejich nedostatečných profesních i lidských kvalit. „Láduje-li Gellner, obrací pušku na všechny strany a prohlíží ji způsobem, jakým by asi podělaný člověk zkoumal své spodky. Celé pravé křídlo složeno je ze samých „hrdin hrdin“ (Geld der Gelden); proto zve je nadporučík „diese ekelhafte Bande“ a Gellner je její komandant. Nedávno rozčílil na půdě cúgsfíru, takže se tento dobrý muž pozdvihl k úchvatné emoci: „I hau Ihne´mit der Puške eine, ´runter, bis Sie am Kamin kleben bleiben! Sie, Zivilist...! Při obratech zůstává s podivuhodnou důsledností stát; místo co by se otočil „s děsivou rychlostí“, kterou nadporučík žádá, – hat sich wieder eine Pause gegönnt...“43

V dopise M. Majerové popsal Gellner s notnou dávkou ironie a nadsázky dramatický průběh vojenského cvičení: „Chci Ti psát, jak se mi daří na vojně. Je-li mé písmo nečitelné pro slzy, které na ně tekou, považ, že mám dnes na svědomí dvě stě lidí. Bohudík, že jsou to jen landvéři.“44 Gellner dále vysvětluje, co se vlastně stalo. Byl vyslán jako hlídka a měl přinést informaci o pohybu nepřátel na křídlech. V terénu se nezorientoval, lze předpokládat, že tak jednal zcela záměrně, a po hodině bloudění se objevil před nadřízeným bez potřebných informací a důstojník konstatoval, že „im Ernstfalle haben Sie 200 Menschen leben am Gewissen. Hätte der Feind uns aus der rechten Flanke angegriffen“.45

Zkušenosti z rakousko-uherské armády vedly Gellnera k názoru, že armádní prostředí ubíjí v řadových vojácích různých národností byť i zbytky loajality k mocnářství. Upozorňoval na to, že armáda byla založena a trvale setrvává na

43

HÁJKOVÁ, A. S Gellnerem na vojně. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Ročník 13/1978, 14/1979, 15/1980, str. 348. 44 MOURKOVÁ, J. Marie Majerová a František Gellner. In Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Ročník 13/1978, 14/1979, 15/1980, str. 336. 45 Tamtéž, str. 336.

36

hlubokém odstupu důstojníků od mužstva, projevujícím se zvláště nadřazeností a pohrdáním, ponižováním a šikanou.

Na tento stav Gellner poukazoval zvláště v souvislosti s balkánskými válkami, např. ve fejetonu Nadšení, když s obdivem sledoval boj balkánských národů proti turecké přesile a viděl v něm vzor pro středoevropské národy usilující o změnu svého politického postavení a když protikladem k odhodlání, jednotě a spojenectví jihoslovanských bojovníků mu byla atmosféra ve vojsku mocnářství podporující ulejváctví a apatii.

Gellnerovo působení u armády skončilo v roce 1905, následující léta prožil básník v cizině. Je však třeba se vrátit ještě k jedné události v jeho životě, k tomu, co S. K. Neumann a A. Heinrich označují stroze jako konflikt s rodinou. Ten musel být jednoznačně způsoben Gellnerovým životním stylem a neúspěšným studiem, popř. neúspěšným působením v armádě. K rozkolu s nejbližšími, který nejspíš Gellner očekával, a proto podle Neumannových vzpomínek do své slovní zásoby zařadil rčení „až se nás rodiče zřeknou,“46 mohlo dojít po opuštění Příbrami, po odchodu z armády, případně po ukončení studií na umělecké akademii v Drážďanech. Nicméně v roce 1908 se Gellner vrátil z Paříže domů, protože jeho otec vážně onemocněl. K setkání básníka s otcem docházelo podle vzpomínek A. Heinricha také v době, kdy Gellner působil v redakci Lidových novin. Když se v Brně zabydlel a poněkud finančně pookřál, tj. zakoupil si nové šaty, vydal se na návštěvu domů. V Mladé Boleslavi se Gellner s rodinou setkal ještě v létě roku 1914 před svým odchodem na východní frontu.

46

Jde o verš z básně Od rána dřepěl jsem vesele ze sbírky Radosti života. In GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl I. Praha: Fr. Borový, 1926, str. 54.

37

Léta v cizině Snaha studovat malířství a zcela jistě také uniknout svazujícímu a omezujícímu prostředí přivedla Gellnera nejprve v roce 1905 do Mnichova. Mnichov byl na přelomu 19. a 20. století důležitou kulturní metropolí, k čemuž přispěla soustavná kulturní politika Ludvíka I. z rodu Wittelsbachů (1786 – 1868) i Ludvíka II. Bavorského (1845 – 1886). Město se v tomto období stalo sídlem univerzity, byl podporován vznik a rozvoj muzeí i dalších kulturních a vzdělávacích institucí. Ludvík II. patřil k nejvýraznějším ctitelům R. Wagnera, a aby bylo možno kvalitně inscenovat jeho operní díla, nechal Ludvík II. vybudovat slavné divadlo v Bayreuthu. Nicméně nepřátelské postoje vůči cizincům, které dávali najevo němečtí studenti a se kterými se bylo možno setkat např. také v tisku, způsobovaly, že si Gellner ve svých vzpomínkách vybavuje, že „vymetená německá velkoměsta dělala na mě dojem neútulných bytů oněch přepečlivých hospodyněk, které ve svém boji s každým zrnkem prášku posílají své manžele s dýmkou do předsíně a nedovolují svým dětem, aby si pohrály.“47 Právě tato zobrazená konzervativnost a upjatost německého prostředí způsobila, že Gellner ještě v roce 1905 po necelých šesti týdnech pobytu Mnichov opustil a přesídlil do Paříže.48 Gellnerův pařížský pobyt byl spojen s finančními obtížemi, A. Heinrich hovořil o básníkově životě ve Francii jako „o životě zoufalé bídy“,49 údajně jen notně omezený zdroj obživy přinášela spolupráce s časopisem Cri de Paris, Rire a Le temps nouveau. Avšak jako profesně velmi úspěšné hodnotí Gellnerovo působení v pařížských časopisech J. R. Marek, když konstatuje, že Gellner „v Paříži kreslí, kreslí karikaturní ilustrace, je dessinateur, přijímaný v Rire a v Cris de Paris, což není právě nejsnadnější a znamená to uznání.“ 50 Nicméně finanční problémy způsobily, že Gellner uvažoval o dalších zdrojích obživy, za jednu z možností považoval odjezd z Evropy do Ameriky a jednal o případné 47

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 404. Údaj o šestitýdenním pobytu v Mnichově udává J. R. Marek v příspěvku Smutný cynik. Rozpravy Aventina, ročník 3, 1927/28, str. 27–28. 49 HEINRICH, A. O Františku Gellnerovi. Jak jsem ho poznal. Lidové noviny, 22. 11. 1926. 48

38

spolupráci s tamními krajanskými časopisy. Zvažovaný odjezd do zámoří a uplatnění v tomto prostředí však komplikovala skutečnost, že Gellner neuměl anglicky. T. Pavlíček 51 připomíná, že Gellner např. ještě v březnu 1911 kontaktoval České kooperativní knihkupectví v Chicagu a u redaktora K. Kratochvila zjišťoval, zda by mohl získat v krajanských listech místo jako karikaturista. Můžeme předpokládat, že odmítavé stanovisko z Chicaga bylo výrazným podnětem k definitivnímu návratu domů.

Za prvého pařížského pobytu vznikly Pařížské dopisy, soubor devíti fejetonů psaných formou dopisů, datovaných od 2. ledna do 7. března 1907 a vydávaných v Nové omladině (I. až VI.) a v Komuně (VII. až IX.). Gellnerovy Pařížské dopisy byly věnovány aktuálnímu politickému a společenskému dění ve Francii, které však bylo vnímáno v širokých evropských i mimoevropských souvislostech a srovnáváno se situací v habsburské monarchii jako celku i v českém prostředí. Gellner si pro jednotlivé dopisy vždy zvolil ústřední téma – k některým z nich se opakovaně vracel, věnoval jim hlavní prostor a závěr fejetonů pak většinou tvořil přehled až telegraficky stručných zpráv, které autor jen kuse, ale výstižně glosoval. I když se prvá léta dvacátého století vlivem následného celosvětového válečného konfliktu mohou jevit jako období relativního klidu, mnohé tehdejší události již výrazně předznamenávaly nadcházející válečný konflikt. Gellner za svého pobytu ve Francii prožíval např. období tzv. marockých krizí, ostrých konfliktů mezi Francií a Německem, které opakovaně hrozily přerůst ve válečný střet. Podnětem k nim se stalo mocenské soupeření obou velmocí o politické i ekonomické ovládnutí marockého území. Posílení francouzských pozic v severní Africe po jednáních s Anglií a Španělskem vedlo k ostrému vystoupení německého císaře Viléma II. v březnu 1905, uklidnění vypjaté situace bylo výsledkem jednání konference v Algecirasu v roce 1906. K dalšímu vyostření vztahů došlo v roce 1911, tehdy využila francouzská armáda pokusu o povstání k posílení kontroly nad marockým územím za výrazného německého nesouhlasu. 50

MAREK, J.R. Smutný cynik. Rozpravy Aventina, ročník 3, 1927/28, str. 28. O Gellnerových kontaktech s krajany v zámoří informuje T. Pavlíček ve studii Básníkovo záhadné zmizení. In Záhady českých dějin, ed. Petr Čornej, Praha: Reader´s Digest Výběr, 2005, str. 105. 51

39

Gellner věnoval v uvedených fejetonech značnou pozornost také francouzské vnitropolitické situaci, se zájmem sledoval zvláště reakce na odluku církve od státu z roku 1905 a stále probíhající diskuze o vzájemném majetkovém vyrovnání. Spornou otázkou se staly platy duchovních, rozdílné, ale bouřlivé reakce společnosti vyvolaly požadavky papeže Pia X., aby byly církvi ve Francii bezplatně poskytnuty užívané objekty po dobu 18 let. Gellner situaci ostře ironicky komentoval slovy, že se papež těmito nehoráznými nároky největší měrou zasloužil o oslabení vlivu a prestiže církve v zemi. Gellner svými fejetony mapoval soudobé francouzské anarchistické dění, aktivity socialistů a syndikalistů, referoval o nově vzniklých časopisech, např. značný prostor věnoval opakovaně časopisu L´anarchie, vzešlému z aktivit jedinců soustředěných kolem tzv. Causeries populaires. Sedmý dopis z Paříže Gellner z velké části věnoval vůdčí osobnosti listu, charismatickému Albertovi Libertadovi, kterého představil jako postrach organizátorů socialistických schůzí, kam vnikal násilím za fyzické podpory svých stoupenců, pronášel provokující proslovy a zcela záměrně vyvolával spory a bitky. K osobnosti A. Libertada se Gellner vrátil v roce 1912 ve fejetonu Sokrates pařížské chudiny, který je portrétem a současně jakoby opožděným nekrologem tohoto nepřehlédnutelného muže, jehož označení jménem antického myslitele Gellner zdůvodnil tím, že projevoval neustálou snahu „domysliti každou věc do posledních důsledků, zobraziti všechny myšlenky a dívati se na ně z různých hledisek.“52 Gellner si na Libertadovi cenil zvláště toho, že dokázal rozpoznat falešné a nereálné názory a v zárodku je potlačit a odmítnout. Gellner poznal Libertada za tzv. první marocké krize, kdy se jako reálné jevilo nebezpečí, že konflikt mezi Německem a Francií vyústí ve válečný konflikt. Mezi francouzskými dělníky se začaly šířit antimilitaristické postoje spojené s naivními představami, že když francouzští dělnícivojáci odmítnou namířit zbraň proti německým protivníkům, ti učiní totéž a k válečnému střetu nedojde. Libertad ostře vystupoval proti těmto názorům a jeho řečnické umění udělalo na Gellnera velký dojem.

52

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 333.

40

Gellner Libertada zobrazoval se značnými sympatiemi, byl mu blízký nekonvenčností a rebelstvím. Gellner se domníval – a opět s jen málo skrývaným zalíbením, že mnohé Libertadovy aktivity, provokativní vystoupení, proklamované názory a nekompromisní soudy byly spíše recesí než seriozně pojímanými politickými aktivitami. Vnímal je alespoň z části jako nevázanou, často krutou hru spojenou s výraznou a záměrně až groteskní stylizací, která byla tak typická i pro samotného Gellnera. Libertad svými politickými aktivitami i osobním životem – téměř chromý muž pohybující se pomocí dvou holí zemřel na následky zranění, utrženého při rvačce s politickými protivníky – jako by bořil hranice mezi realitou a hrou, mezi pravdou a výmyslem, mezi seriozním a komickým. Zhruba ve stejné době jako Gellner poznala Libertada také M. Majerová a nechala se jím inspirovat při tvorbě románu Náměstí Republiky. Postava Libertada tvoří protipól L. Vršina, mladého snílka toužícího po proměně světa. Majerová Libertada zobrazila jako vášnivého odpůrce státu požadujícího neomezenou svobodu, jako až nihilistického anarchistu, ale také jako do sebe zahleděného mluvku a sobce. Nicméně to, jak viděl Libertada Gellner a jak Majerová, se v podstatě příliš nelišilo. Pro Majerovou byl Libertad ztělesněním jejího nejspíš silně emotivně prožívaného zklamání z vývoje anarchismu, zatímco pro Gellnera se stal potvrzením groteskně skeptického, racionálního, nihilistického pohledu na společenskou realitu. Ve dvou dopisech reagoval Gellner na v Nové omladině probíhající diskuzi na téma Jak žít? nejprve kritickou sebereflexí životní etapy: „kdy jsem psal svoje verše“, zhodnotil ji jako přežívání v bahně: „Pil jsem, válel jsem se po škarpách a nemocnicích a byl jsem znechucen životem. Ovšem, nebylo to to nejhorší, co jsem mohl dělat. Bylo by bývalo ještě horším, kdybych byl šel vyšlapanou cestou a stal se náhončím uhlobaronů nebo dobrotivým představeným někde na šachtě.“53 V následujícím dopise hledal duchovní hodnoty, s nimž by se mohl ztotožnit, a snažil se odpovědět na otázku, zda se měl řídit Stirnerem, Nietzchem nebo Kristem. Gellner se domníval, že oba uvedení filozofové, o jejichž díla se mimochodem zajímal

53

Gellner, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 293.

41

již jako gymnazista a jejichž texty překládal, nedokázali v praktickém životě uplatnit své filozofické zásady, čímž do značné míry popřeli jejich správnost. Ostře odmítavé postoje zaujal ke křesťanství, např.: „Rozumí-li se dnes učením Kristovým pokora, odříkání a láska k bližnímu, přiznám se, že jsem ve svém životě ještě ani jednoho křesťana neviděl, ani ne mezi námi, ani ne mezi našimi protivníky.“ „V životě se nesetkáváme nikdy s křesťanstvím, nikdy s pokorou a odříkáním, nýbrž jen s pokrytectvím všech možných druhů.“54 Výsledkem hodnocení a hledání životní cesty bylo pro Gellnera přesvědčení, že: „Nemáme na vybranou v životě býti tvrdými nebo měkkými. Je nutno, abychom si zaopatřili prostředky k životu, a to jakýmkoli způsobem. Tím hůře pro nás, jsme-li nuceni bíti se o kus chleba s celým světem, zatím co obilí hnije ve stodolách.“55

V posledním, devátém dopise věnoval Gellner pozornost českým básníkům, k nimž se svou tvorbou hlásil, Havlíčkovi, Nerudovi a Macharovi. Zdůrazňoval, že ani nejlepší umělec nesmí být nekriticky obdivován, adorován, nesmí být změněn v nedotknutelný idol a modlu, byť právě česká společnost k těmto postojům silně tíhne. Dílo i životní postoje každého, i nejtalentovanějšího tvůrce mají být zkoumány a posuzovány a mohou k nim být zaujímány rozdílné, i odmítavé, nesouhlasné postoje: „Ale jednu věc vám přece musím říci předem: Přijímejte všechno, co vám podávají, i ty vaše nejmilejší knihy, s největší reservou. Čtěte Havlíčka, čtěte Nerudu, čtěte Machara, jsou to tři nejchytřejší lidé z českého písemnictví. Ale nesmí vás zarazit, zpozorujete-li, že jste v některém bodě chytřejší jak Havlíček, který, chudák, kázal zákonný odpor. Myslil, že bude-li se držet ve všem všudy zákona, nic se mu nemůže stát, nevěděl, chudák, ve své poctivosti, že ti, co drží v rukou bič zákona, nebudou se jím přece nikdy bít do vlastních hřbetů.“56

V době, kdy Gellner psal fejetony pro Lidové noviny, využil při jejich tvorbě detailní znalost francouzské či německé společenské reality zvláště tehdy, když se 54

Gellner, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 298, str. 300. Gellner, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 300. 56 Gellner, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 320. 55

42

domníval, že je nutno na pravou míru uvést šířená mylná tvrzení. Fejetonem Pařížští apači z roku 1912 reagoval na „rozmarné říkání o apačském kabaretu v Paříži“; jak doplňuje M. Hýsek v poznámkách Spisů, mělo jít o fejeton D. Prusíkové v Národní politice.57 Ten Gellnera podnítil k tomu, aby čtenářům vysvětlil, že se autorka při pobytu v Paříži nechala zmást kabaretními umělci jednoho ze zábavních podniků, které v Paříži lákají senzacechtivé cizince a v rádoby autentickém prostředí pařížské spodiny jim předvádějí údajné apačské zpěvy a tance, které mají šokovat svou „opravdovostí“ a hrubostí. Gellner v tomto fejetonu, který je sociologickou studií jedné z vrstev pařížské spodiny, vysvětluje, že se autorka v žádném případě nesetkala se skutečnými apači, ti se totiž soustavně pohybují na hraně zákona a často ho překračují, a proto nemají nejmenší zájem o svou veřejnou prezentaci. Proti „apačskému“ okouzlení autorky staví Gellner strohý obraz jedinců, kteří těží z toho, že v Paříž doslova kvete prostituce, živí se jako podvodníci, zloději a pasáci a při vzájemných střetech i půtkách s policií neváhají využít zbraně. Gellner se domníval, že řady apačů se rekrutují nejvíce z jedinců, kteří chtějí lehce a bezpracně získat obživu a v Paříži na mnoha místech viděný přepych vnímají jako něco, na co mají i bez přičinění nárok. Současně připomínal, že prostředí apačů a jejich argot inspiruje také některé současné francouzské literáty, k nimž se řadí např. písničkář A. Bruant, J. Rictus a zvláště Charles-Louis Philippe a jeho román Bubu z Montparnassu.58 Gellner si byl vědom skutečnosti, že se někteří z uvězněných a popravených apačů stávají hrdiny a mučedníky mezi chudými Pařížany, jimž mohou imponovat svou vzpourou vůči oficiální moci, nesnažil se však jejich často pohnuté osudy omlouvat, neviděl v nich nevinné oběti společnosti, chudoby a nevzdělanosti, ale jedince, jejichž mnohdy krátký život končil po zásluze tím, že „roztáhne po nich svou náručí gilotina, roztoužená vdova s jediným, ocelovým zubem“.59 57

Gellner, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 323 a 431. Z Rictusovy tvorby mohl Gellner znát např. sbírku Oslova samomluva z roku 1897 nebo Nářky z roku 1899; Ch.-L. Philippe již v době vzniku Gellnerova fejetonu nežil, zemřel v roce 1909, jeho Bubu de Montparnasse vznikl v roce 1901, byl jím inspirován E. F. Burian k vytvoření stejnojmenné opery. 59 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 329. 58

43

Ve fejetonu Kabarety z roku 1913 Gellner reagoval na proměnu českého kabaretu na počátku 20. století. Starý kabaret dle jeho názoru vystřídal nový, přičemž pod označením starý autor rozuměl „improvizované šantány po hospodách“60 na pražské periferii, v nichž hlavním nositelem zábavy byl „pražský Pepík, tančící šlapák“61. Proměna kabaretu v českém prostředí byla spojena s výrazným čerpáním podnětů z kabaretu německého, který představuje vyšší stupeň umělecké kvality. Gellner čtenáře provedl evropskými zábavními podniky tohoto typu a předložil stručné dějiny kabaretního umění. Vznik kabaretu kladl Gellner do francouzského prostředí a spojoval ho s aktivitami pařížského hostinského od Černé kočky Rudolfa Salise, v jehož podniku si umělci vystupováním a bavením hostů umořovali dluhy za nezaplacenou konzumaci. Zprvu nedostávali honorář, hosté neplatili vstupné a náklady na provozované produkce byly zahrnuty do mírně navýšené ceny nápojů. Francouzský kabaret se podle Gellnera postupně profiloval jako místo frivolní zábavy, v písních i v komických výstupech obsahově stavěl na silně zdůrazňované živočišnosti a erotičnost, na využívání dvojsmyslů a lascivních stínových obrázků a totéž manifestoval navenek dráždivými názvy typu Zrzavý měsíc či Řvoucí Alexandr. Vliv kabaretu pronikl také do malých divadel varietního typu, jejichž repertoár tvořívaly koláže z písní, tanečních čísel, recitačních výstupů nebo žertovných jednoaktovek. Za nejnižší typ francouzské lidové zábavy považoval Gellner podniky označované ve francouzském prostředí jako beulan, tomuto označení dle jeho názoru odpovídá nejlépe v českém prostředí užívaný název tingl-tangl, v nichž uměleckou produkci poloamatérské úrovně doplňují výdělečné aktivity vystupujících žen, vybírání peněz mezi hosty, společná konzumace jídla i pití, flirt a větší či menší dávka intimností. Vysoko nad francouzský kabaret stavěl Gellner kabaret německý a zdůrazňoval, že v německém konzervativním prostředí představuje kabaretní svět místo, kde zaznívají nečekaně svobodomyslné myšlenky, kde je možno se svobodně nadechnout a vyjádřit, kde je soustavně moudře a vtipně komentováno aktuální společenské a politické dění.

60

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 237. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 243.

61

44

To Gellner dokumentoval událostí zhruba z roku 1905, kdy německý císař Vilém II. dostal od rakouského vladaře darem zámek bývalé císařovny Alžběty a nechal zničit v něm objevenou sochu H. Heina. V německých kabaretech se stala doslova hitem zhudebněná báseň o básníkově putování po německých zemích, při němž Heine hledal sochy a pomníky připomínající jeho slávu. Ty sice nenachází, ale když slyší své verše mezi prostými, chudými dětmi, uklidněn se vrací do nebe. Gellner oceňoval vnější noblesu německých kabaretních umělců, která však nevede k upjatosti, pokrytectví a falešnému moralizování, a i když kabaretní tvorbu označoval jako navenek uhlazenou, nalézal i zde místo pro příjemnou rozpustilost, hravost a erotičnost, přítomnost skutečného života. V roce 1908 onemocněl Gellnerův otec a básník se vrátil na čas zpět do Čech. Již následujícího roku odjel studovat na malířskou akademii do Drážďan, přes úspěšný pobyt spojený se ziskem stipendia a udělením cen tu však nezakotvil. Podle pozdějších vzpomínek ve fejetonu O německém pohostinství a o diplomatech 62 i v tomto městě na něho silně působilo nepřátelské ovzduší, které vládlo také na umělecké akademii. Neněmečtí studenti byli svými německými kolegy přehlíženi a museli často snášet urážlivé výroky o nevhodně vysokém počtu Slovanů a židů na akademické půdě. V uvedeném fejetonu Gellner připomínal konkrétní projevy záměrné šikany, uváděl například, že všichni studenti byli přinuceni vstoupit do akademického spolku a poté neněmecké studenty jejich němečtí kolegové vyloučili, aniž by jim vrátili již uhrazené poplatky a příspěvky. To byly jistě hlavní podněty, které vedly i tentokrát k opuštění německého prostředí a k opakovanému odjezdu do Paříže. Zhruba po dvou letech, v polovině roku 1911, se Gellner definitivně vrátil do Čech.

Pobyt v Německu a ve Francii byl pro Gellnera taktéž příležitostí, aby se seznámil s novými uměleckými směry, které ovlivňovaly zvláště výtvarnou tvorbu dané doby. S. K. Neumann nicméně upozorňoval na to, že Gellner za svého pobytu v cizině výrazně dozrál jako kreslíř a karikaturista, vždyť se dokázal prosadit ve výše vzpomenutých pařížských anarchistických časopisech, avšak podle Neumanna jeho

45

malba do sebe nenasála téměř nic z nových evropských uměleckých trendů. Je možno se domnívat, že Neumann opomenul zvláště vlivy secesního malířství na Gellnerovy práce z tohoto období. Gellnerova kresba a karikaturní tvorba prošla vskutku v daném období výraznou proměnou. V raných dílech silně ovlivněných secesí převažoval pravidelně využívaný kontrast černých a bílých ploch ve spojení s liniemi, které působily v souladu se secesním vkusem výrazně dekorativně a ornamentálně. Současně v tomto období nalézáme kresby velmi prosté, vyvolávající dojem infantilnosti a naivity, jako příklad je možno uvést zobrazení Krista a satana, jež je nejspíše podobenstvím autorova věčného sváru mezi dobrem a zlem. Nejen tato kresba dává tušit, že Gellner mnohdy pracoval se symbolikou uvedených dvou základních barev, např. v ilustracích ke Křtu svatého Vladimíra je čerň spojována se zobrazením představitelů moci a zpátečnictví. Uvedené postupy byly následně vystřídány výtvarnou střídmostí, střízlivostí, příklonem k realistickému zobrazení, které lépe odpovídalo útočnému obsahu kreseb. Práce s plochou střídá využití jednoduchého obrysy kreseb doplněného o šrafování. Gellnerovy karikatury neztrácely kontakt se soudobou realitou a aktualizace zobrazovaného byla Gellnerem opakovaně využívána. Připomeňme jen, že např. postava cara v karikaturách k Havlíčkově Křtu svatého Vladimíra dostala podobu cara Mikuláše a vladař byl posazen na trůn, který zdobila dvouhlavá orlice. Gellnerovo poněkud přezíravé stanovisko ke všem „ismům“ je do značné míry pochopitelné. Jeho zdrojem může být jednak často připomínaný trvalý obdiv k české realistické výtvarné škole a dokazuje určitou konzistentnost umělcova tvůrčího postoje. Gellner se soustavně hlásil např. k malířskému dílu M. Alše a také jeho literární tvorba trvale navazovala na realistické proudy druhé poloviny 19. století a dále je rozvíjela. M. Červenka63 v souvislosti s vymezením Gellnerova postoje k poezii O. Březiny připomíná, že autor „nedůvěřuje umění vypjatě stylizovanému, významově rozvlněnému, vzdálenému faktické pravděpodobnosti,“ a toto stanovisko má u Gellnera jistě širší platnost. Další zdroj můžeme spatřovat v tom, co M. Kundera označil jako Gellnerův 62

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 398–406. ČERVENKA, M. Lyrika Františka Gellnera. In Styl a význam. Praha: Československý spisovatel, 1991, str. 52-67. 63

46

vztah k tzv. „užitému umění“.64 Kundera se domníval, že Gellner uznával právo na existenci takové tvorby, která má pevné sepětí s běžným životem, „vyrůstá z reálných forem životních projevů...toho společenského prostředí, o němž umělec mluví a k němuž se obrací,“65 odráží zkušenost širokého publika s uměleckou tvorbou a jeho představu, co uměním a uměním pochopitelným a srozumitelným je nebo by mělo být. Gellner podle Kundery odmítá takovou tvorbu, na níž „neulpěla hlína...životních asociací“. 66

Moravské období Zásluhou S. K. Neumanna, který Gellnera v roce 1911 doporučil vedoucímu redaktorovi brněnské redakce Lidových novin A. Heinrichovi, začal Gellner s Lidovými novinami nejprve externě spolupracovat jako karikaturista, a protože se osvědčil, stal se v roce 1912 stálým členem redakce s pevně stanoveným příjmem, podílel se na přípravě nedělní přílohy Večery, pravidelně psal fejetony a měl možnost tisknout na stránkách Lidových novin i Večerů své povídky.

A. Heinrich ve vzpomínkách na svého spolupracovníka uvedl, že jejich vůbec první setkání proběhlo v Praze, měla mu být přítomna také K. Neumannová, z toho můžeme usuzovat, že časově spadá nejspíše do tzv. olšanského období. Příliš otevřeným vyprávěním o vídeňském nočním životě a o vlastních erotických zkušenostech tehdy mladý Gellner Heinricha šokoval a znechutil, proto si údajně Heinrich Gellnerovo jméno i v následujících letech spojoval s nepříjemnými pocity. V roce 1911 však na něho Gellner působil jako zdravě sebevědomý muž, který znal svou cenu a byl si vědom zvláště svých kreslířských schopností, které záhy svou prací jednoznačně potvrdil. Heinrich obdivoval zvláště Gellnerovy karikatury, dokonce o něm hovořil jako o jediném skutečném českém karikaturistovi počátku 20. století.

64

KUNDERA, M. Předmluva. In Gellner, Fr. Básně. Praha: Československý spisovatel, 1957, str. 14. Tamtéž, str. 12. 66 Tamtéž, str. 14. 65

47

Heinrich přiznával počáteční obavy a napjaté očekávání, co s sebou přinese jeho rozhodnutí do redakce „přivést rozkřičeného anarchistu, který sliboval vzít si za ženu gorilu.“67 Ke zklidnění vztahů měl přispět i Gellner, když na vyjádřené pochybnosti o korektní spolupráci reagoval slovy: „Ostatně, když se dohodnete s Neumannem, proč byste měl strach ze mne?“68 Heinrich o získání Gellnera do redakce Lidových novin velmi stál, domníval se, že právě kvalitní Gellnerovy karikatury mohou napomoci naplnit jeho záměr, aby jím vedené Lidové noviny usilující o preciznost a vysokou odbornost unikly určitému nebezpečí koženosti. V té době už Heinrich pro spolupráci s Lidovými novinami získal vskutku elitní okruh literátů z Čech i Moravy, od roku 1905 systematicky budovanou rubriku fejetonu svěřil na podzim 1910 Jiřímu Mahenovi, přispíval do ní např. S. K. Neumann, K. Toman, V. Dyk, A. Sova, M. Majerová, H. Malířová, H. Vavriš aj. Prostředí brněnské redakce přinášelo Gellnerovi řadu podnětů k literární tvorbě, na stránkách Lidových novin a v příloze Večery se vedle jeho fejetonů objevovaly povídky a např. seriálový román Potulný národ. Vzhledem ke Gellnerově pověsti bohéma je jistě překvapující, že A. Heinrich o Gellnerovi mluvil jako o příkladně dochvilném a ochotném zaměstnanci a dobrém kolegovi, jedinci plném pracovního elánu a tvůrčího neklidu. Podle A. Heinricha se u Gellnera začaly projevovat prvé nepříjemné zdravotní problémy jako následek předchozího bouřlivého života, ty ho nutily ke střídmějšímu životu a omezení konzumace alkoholu i společenských kontaktů vedlo naopak ke zvýšené pracovní aktivitě. Heinrich vyjádřil také lítost nad tím, že se Gellner nevěnoval lyrice, kterou by navazoval na bohémské gesto svých prvých dvou básnických sbírek, lyrickou tvorbu vznikající v době působení na Moravě Gellner připravoval k vydání v roce 1914, k vydání Nových veršů došlo až posmrtně v roce 1919. Jak již bylo připomenuto, byl Gellner v prvých měsících své spolupráce s Lidovými novinami placen za jednotlivé odevzdané příspěvky, v roce 1912 se stal stálým členem redakce se stanoveným platem. Spokojenost s kvalitou jeho práce se 67

HEINRICH, A. O Františku Gellnerovi. Jak přišel do Brna. Lidové noviny, 29. 11. 1926. HEINRICH, A. O Františku Gellnerovi. Jak přišel do Brna. Lidové noviny, 29. 11. 1926.

68

48

odrážela také v tom, že mu byla poskytována maximální volnost v tvorbě, které se mohl věnovat podle vlastního rozhodnutí a uvážení i mimo redakci. Podnětné prostředí redakce a publikační možnosti pozitivně působily na Gellnerovu tvorbu, v níž vedle karikatur a fejetonů sehrávala významné místo také tvorba povídek. Gellnerova spolupráce s brněnskou redakcí Lidových novin trvala až do léta 1914 a přervala ji násilně mobilizace a následný Gellnerův odchod do války.

V uvedeném období – v letech 1911 až 1914 – Gellner zodpovídal za náplň poslední stránky nedělní přílohy Lidových novin Večery, podle poměrně volné domluvy s šéfredaktorem A. Heinrichem ji měl zaplnit verši a kresbami dle vlastního uvážení. Příloha Večery začala vycházet 4. února 1911, poslední číslo vyšlo 25. července 1914, neboť po vypuknutí války bylo vydávání Večerů zakázáno. U zrodu přílohy stál opět neúnavný vedoucí redaktor A. Heinrich. Když v roce 1910 získal pro vedení rubriky fejetonu J. Mahena a byl spokojen s její kvalitou, začal koncipovat podobu nedělní přílohy, která však neměla být literárním časopisem existujícím do značné míry nezávisle, naopak měla tvořit další prostor pro odlehčenější a čtivější texty, samozřejmě i pro beletrii, které by však nešly proti duchu vlastního listu. Na stránkách Večerů se setkala celá plejáda významných autorů, avšak Gellnerův podíl na jejich kvalitě je přesto výrazně patrný a neopominutelný.

Poprvé se čtenáři přílohy setkali s Gellnerovým jménem pod básní Po letech na titulní stránce Večerů 23. září 1911, od 30. září 1911 do 25. července 1914 jsou s Gellnerem spojeny zvláště stránky poslední. V některých případech expandoval Gellner i na předposlední stranu, největší rozsah mu byl poskytnut ve Večerech z 23. prosince 1911, satirická báseň O hodném Antonínu s doprovodnými ilustracemi pokryla tři závěrečné strany sešitu. V tomtéž čísle byla na titulní straně ještě umístěna Gellnerova báseň Bílé vločky padají tiše... a ilustrace pracující s betlémským motivem. Poslední stránky Večerů byly tvořeny nejčastěji básnickými texty propojenými s karikaturami, v některých případech karikaturami bez doprovodného textu, kreslenými anekdotami, někdy šlo o sled několika kreseb s povětšinou jednovětným komentářem, popř. o sled kreseb doplněných v převážné míře o dvojverší.

49

V několika případech Gellner použil své překlady z francouzské literatury, např. skladbu Pastva od F. Mistrala (21. 9. 1912), Bérangerovu píseň Můj kabát (26. 4. 1913), La Fontaineova Soudce (4. 10. 1913), Richepinovu skladbu Byli kdys... (29. 11. 1913) nebo S bohem, Zusko od A. de Musseta (31. 1. 1914). Pohled na Večery s odstupem téměř celého století ukazuje, že právě Gellnerovy práce nejlépe odolaly času, převyšují výrazně mnohé příspěvky a udivují svou aktuálností. Jsou jakousi pointou každého čísla. Zvýšený zájem o ně neměli jen čtenáři, ale také cenzura. Např. na poslední straně Večerů z 22. února 1913 zůstala jen část básně Naši záložníci, jejíž celé znění podle redakční podoby je obsaženo v prvém díle Spisů.69 Na zbylé ploše je uvedeno ZABAVENO, dá se předpokládat, že zásah cenzora nepřečkala ani výtvarná část připravované stránky. V následném čísle z 1. března 1913 Gellner reagoval na danou situaci, stránka má titulek Ke konfiskaci předešlého čísla Večerů, je tu obrázek cenzora, který tužkou stejně velkou jako on sám sráží k zemi autora se slovy: Dělej si dál svoje klykyháčky, ale nesahej mi na vojáčky. Těžko věru kousek pravdy říci, censor tě hned mikne po palici.

Ve Večerech z 10. května 1913 a z 11. října 1913 zůstala prázdná celá stránka, zabavena byla část stránky z 11. dubna 1913 a v následném čísle z 18. dubna 1913 najdeme jako reakci na cenzorův zásah mimo jiné verše: Psát a kreslit, milí strejci, to je tanec mezi vejci.

V některých případech byl Gellner karikovanými politiky nucen k opravám, dokázal tyto situace opět využít k satirickým útokům vůči stěžovatelům.

69

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl I. Praha: Fr. Borový, 1926, str. 373.

50

Např. v roce 1912 se ve Večerech z 27. 1. 1912 objevil cyklus karikatur Z moravského sněmování. V úvodní části tohoto malého cyklu zobrazil Gellner mimo jiné hraběte Seréniyho, avšak bez hlavy a pod kresbu umístil Gellner sdělení: Zásadou karikatury je vypuštění jednotlivostí bezpodstatných pro karakteristiku. V dalším čísle Večerů z 3. 2. 1912 v následující části cyklu je mezi karikovanými politiky umístěn tác s hlavou hraběte s uvedením, že jde o opravu podle příslušného paragrafu.

Ve Večerech publikoval Gellner také

povídky, humoresky a fejetony,

v některých případech pod svým jménem, v některých případech využíval pseudonymu Norbert Čížek nebo Robert Čížek. Po nástupu do Lidových novin, tedy v roce 1911, byla pod Gellnerovým jménem ve Večerech otištěna humoreska čerpající z pařížských zážitků Čokoládový dort; ale povídky Otec, Výhody nešťastné lásky a Duch Plutarchův pod jménem Robert Čížek. V průběhu

roku 1912 (od února do prosince) vycházel ve Večerech v sedmi

pokračováních Gellnerův román ve verších Don Juan. V roce 1913 se ve Večerech objevuje macharovsky laděná básnická skladba Jarní slavnost, zesměšňující pokrytecké moralizování postarších pánů, které má zastřít jejich neomalené okukování mladých dívek, humoreska Kandidatura doktora Vidučky a povídka Katonova poslední četba se jménem Fr. Gellnera a humoresky Kalokagathia, Štika a Miláčku s využitím pseudonymu Norbert Čížek.

Při pohledu na kvalitu Gellnerovy produkce pro Večery je třeba si uvědomit jednu podstatnou skutečnost. Gellner se v roce 1911 vrátil domů po zhruba šesti letech pobytu v cizině. Dění u nás sledoval, byl v kontaktu s přáteli a kolegy, navíc zkušenosti z pobytu v Německu a Francii mu dodaly jistý nadhled, na druhou stranu je však třeba připomenout, že na dlouhou dobu ztratil vskutku každodenní kontakt s domácí realitou, který je tak důležitý právě pro satiru a karikaturu. Heinrich připomínal, že Gellnerovi sice v počátcích působení v Lidových novinách chyběla detailní znalost zvláště moravské skutečnosti, ale že se s tím vypořádal tak, že hlavně v prvých týdnech reagoval na obecnější problémy, např. kritizoval poměry ve vídeňském parlamentu, zahraniční politiku Vídně apod. Gellner vyvinul velkou

51

aktivitu a dokázal se až překvapivě rychle seznámit s moravskými poměry a postupně se na ně stále více zaměřoval.

Pohled na Gellnerovu produkci ukazuje, že velice intenzivně vystupoval proti tzv. pozitivní politice. Ta pro Gellnera představovala ústupkářství a podlézavou loajalitu českých politiků vůči Vídni, směšnou českou přikrčenost, ustrašenost, věčnou ochotu ustoupit a vzdát se všech dříve proklamovaných požadavků a nároků. Ve fejetonu Politika positivní a politika katastrofální z roku 1911 Gellner proti sobě postavil dvě možné politické taktiky, typické zvláště pro politické představitele národů, které usilují o prosazení svých požadavků v rámci mnohonárodnostních státních útvarů. Politiku katastrofální Gellner vnímá jako takové prosazování zájmů, kdy jsou si političtí představitelé daného národa vědomi možných rizik a neúspěchů, přesto vystupují razantně, sebevědomě a jsou ochotni nést zodpovědnost za případná selhání a prohry. Je pro ně typická nesmiřitelnost s daným stavem, která je silnější než obava z neúspěchu a krachu politických ideálů. Pro Gellnera jsou představiteli politiky katastrofální zvláště Maďaři, kteří svou razancí v revolučním roce 1848 a ostrým tlakem na Vídeň po porážce ve válce s Pruskem (1866) prosadili zrovnoprávnění svého postavení v monarchii. Sousloví politika katastrofální se sice zprvu jeví jako pejorativní, Gellner však této politické taktice straní a s jistou dávkou hořkosti si uvědomuje, že v českých poměrech je něčím doslova nemožným.

Představitelé politiky positivní podle Gellnera v podstatě respektují daný stav, byť navenek slovně manifestují snahu po změně. Jako by se jakékoli změny báli a jako by byli ve své podstatě předem smířeni se zakonzervováním poměrů, které představují ubohou jistotu, že alespoň nebude hůře. Absolutní nedostatek odvahy k mužnému gestu, to je podle Gellnera nejvýraznější znak tohoto politického proudu. Typického představitele positivní politiky Gellner označuje jako „liberálního profesora“,70 rádoby intelektuála, který nemusí být profesorem profesí, ale vždy

70

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 358.

52

duchem, který vykazuje „vyčtelou učenost“71 použitelnou jen pro okázalou reprezentaci, rozdává rady, leccos zná, ale své znalosti neumí využít a aplikovat v reálném životě společnosti a pro její potřeby. Gellner opět neváhá přirovnat tento typ soudobého politika k renomovaným literárním kritikům, kteří dle jeho názoru sice plnými hrstmi rozdávají výtky i poučení, mají-li však sami něco realizovat, „zplodí jen pitomost“.72

Ztělesněním těchto politických postojů byl pro Gellnera zvláště dr. Karel Kramář. (Např. Politika doktora Kramáře, 2. 12. 1911; Triumf positivní politiky, 16. 12. 1911; Positivní politika, 16. 3. 1912 apod.) Gellnerovy útoky vůči Kramářovi korespondují např. se satirickými texty J. Haška v Galerii karikatur, které vycházely v Ladových Karikaturách v roce 1909 a na jejichž vzniku se Fr. Gellner také podílel dvěma karikaturami k satirickým medailonům věnovaným Ferdinandu princi Lobkovickému a dr. Chalupnému. Hašek si v Kramářově portrétu pohrává s významem slova pozitivní/pozitiv a konstatuje, že má konkrétní význam v mnoha oborech a oblastech, avšak... „ve filozofii znamená pozitiv opak toho, k čemu se dospěje myšlením, pozitivismus znamená celý filosofický směr, všude pozitiv (pozitivní) něco znamená, jenom v politice pozitivní politika neznamená nic, poněvadž filosoficky řečeno je to politika, ku které se nedospělo myšlením a přemítáním. Pozitivismus zakazuje vůbec přemýšlení, a proto dr. Kramář je zastáncem pozitivní politiky. Pozitivní politika znamená politiku, kde se nedá zhola ničeho dělati, kde situace sama o sobě jest pozitivní, jest to situace, kde dlužno pohlížeti na události tak, jak jsou, kde nelze ničeho měniti, kde možno jedině snad reorganizovati mladočeskou stranu.“73 Gellner ve Večerech ostře vystupoval proti soudobým militaristickým tendencím jednotlivých mocností (např. Nových 60.000, 16. 8. 1913), které v intenzivním zbrojení a upevňování vojenského vlivu viděly ideální způsob, jak se mohou prosadit v mezinárodní politické a ekonomické konkurenci.

71

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 359. GELLNER, Fr, Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 359. 73 HAŠEK, J. Galerie karikatur. Praha: Československý spisovatel, 1964, str. 8. 72

53

Pod jednu z karikatur ve Večerech (Válečné napjetí v Evropě, 31. 8. 1912 ), na níž je zachycena detonace vojenského objektu, Gellner umístil sdělení: „V RakouskuUhersku lítají prachárny a i prachy do povětří.“ Tato jednoduchá slovní hříčka potvrzuje, že Gellner vnímal intenzivní zbrojení jako odčerpávání prostředků, které by mohly být využity lépe a efektivněji. Autor opakovaně připomínal, že zbrojní politika mocnářství vede ke snižování životní úrovně zvláště řadového, nemajetného obyvatelstva. Ve fejetonu Nadšení z roku 1912 věnoval Gellner velkou pozornost také napjaté situaci na Balkáně, v oblasti, která byla na počátku 20. století zcela oprávněně označována jako neurotický bod Evropy. V souvislosti s děním v dané oblasti Gellner oceňoval zvláště boj balkánských slovanských národů – alianci vytvořilo Srbsko, Černá Hora a Bulharsko společně s Řeckem – proti turecké nadvládě v první z tzv. balkánských válek. Gellner neviděl v tomto vojenském střetu předzvěst válečného konfliktu světového rozsahu a dosahu, ale oprávněné vojenské vzepření se útlaku, založené na nadšení prostých obyvatel a řadových vojáků. Jejich až naivní odhodlání bojovat proti početní převaze tureckého vojska a proti zájmům země ekonomicky podstatně silnější mu bylo jakousi hojivou náplastí na hluboká zklamání, která si odnesl ze svého působení v rakousko-uherské armádě. Jako by Gellner znovu uvěřil, že všechno to vojančení, spojené s nekonečnou fyzickou námahou, únavou, drilem, riskováním, reálnou a všudypřítomnou hrozbou ztráty života, může mít smysl, je-li spojeno s nosnými ideály.

Gellner hodnotil balkánskou válku v širších evropských souvislostech a všímal si hlavně, jakou roli ve válečném konfliktu sehrávají evropské mocnosti – zvláště Anglie, Francie a Rusko. Gellner se oprávněně domníval, že uvedené nejvlivnější evropské státy podporují vojensky i finančně Turecko proto, že se obávají výraznějších změn na Balkáně, a chrání tak v prvé řadě své vlastní mocenské zájmy. Také Rakousko-Uhersko vidělo v balkánském konfliktu nebezpečný a nezdravý projev národněosvobozeneckých aktivit, kterými by se mohly inspirovat další národy v monarchii, obdobně Francii a Anglii děsilo možné infikování obyvatel kolonií a také ve vládnoucích ruských kruzích byla ještě příliš čerstvá zkušenost z rusko-japonské

54

války, kdy vojenské neúspěchy a hospodářský dopad válečného střetu vedly k propuknutí revolučních aktivit usilujících o proměnu či úplné odstranění absolutistické monarchie Romanovců. Gellner tak zběhlý v evropských dějinách při hodnocení balkánské války zapomněl, že spojení evropských velmocí s Tureckem je již vyzkoušenou a osvědčenou cestou, jak lze podle potřeby korigovat vývoj na starém kontinentě. Dělo se tak např. již v době krymské války, kdy se Anglie a Francie spojily s Tureckem, aby společnými silami zamezily vojenským úspěchům Ruska, jehož další politický vzestup odstartovaný úspěchy v napoleonských válkách byl pro zbylou Evropu nežádoucí.

Jak již bylo připomenuto, začal Gellner ve Večerech svou kritickou pozornost záhy zaměřovat na domácí dění, zvláště na jednání moravského zemského sněmu a politické aktivity jeho poslanců. Asi nejvýraznější byl Gellnerův kritický postoj k moravskému klerikalismu, který byl plně v souladu s orientací Lidových novin, naopak podle A. Heinricha byl Gellner poněkud brzděn ve svých kritických postojích

vůči sociální demokracii.

Gellnerově kritice bylo často oprávněně vystaveno podléhání představitelů brněnské radnice tlakům německého obyvatelstva a s tím spojené germanizační tendence. Velké množství Gellnerových příspěvků bylo věnováno dobovým sociálním problémům, znovu se tady potvrdilo to, co o Gellnerovi tvrdívali jeho nejbližší přátelé, totiž že jeho sociální cítění bylo opravdu výrazné a opravdové. Obraz života venkovanů i městské chudiny, žebráků, daňové zatížení a ožebračování prostých lidí, to jsou některé z nejsilnějších motivů, který z posledních stran Večerů zaznívaly trvale a opakovaně.

Kdybychom chtěli vytvořit jakýsi žebříček osobností, které Gellner slovem či obrazem karikoval, pak by včele jednoznačně stál monsignor J. Šrámek, dlouholetý organizátor křesťanskosociálního hnutí na Moravě a od roku 1907 poslanec říšské rady. Gellner postupně propracovával jeho karikaturu, záhy dosáhl toho, že byl Šrámek nezaměnitelný s ostatními politiky. Částečná deformace reálného poměru velikosti hlavy a těla, naivní výraz ve tváři, odění Šrámka do dětských punčošek, trikotu, sportovního dresu nebo obleku s komicky krátkými nohavicemi a jeho převažující zobrazování ve

55

výrazném, ale současně směšně a nekoordinovaně působícím pohybu napomohly tomu, že karikatura přesně odpovídala Gellnerovu tvrzení, že Šrámek je „čiperné mrně“. (Vzpoura monsignora Šrámka, Večery z 12. 4. 1913) Od poměrně detailně zobrazené tváře dospěl k jednoduché, spíše obrysové kresbě s výstižným zobrazením Šrámkova orlího nosu, tu doplnil o drobně působící tělo ve šrafovaném oděvu. Gellner zobrazil Šrámka např. v čele moravských klerikálů a karikaturu doplnil parafrází známé dětské básničky Bubeníček (18. 1. 1913), jindy jako Napoleona se světovládnými tendencemi (31. 5. 1913), v dalším případě doplnil Šrámkovu hlavu ptačím tělem v souladu s odsouzením aktivit představitelů klerikalismu – havranů (3. 5. 1913), případně umístil Šrámkovu sochu s motyčkou přes rameno na podstavec a reagoval tak na aktuální Šrámkovy konflikty s církevními kolegy a na jeho údajné podkopávání, rozuměj vnitřní oslabování, církevní jednoty (15. 11. 1913). Z dalších moravských osobností, s nimiž se můžeme v kritických výpadech setkat, je možno připomenout zemského hejtmana hraběte Serényiho nebo barona d´Elverta.

Znovu je třeba připomenout trvalé Gellnerovy útoky vůči dr. K. Kramářovi, jehož politické aktivity tepal soustavně a jenž mu byl synonymem pro jím odmítanou tzv. positivní politiku. Gellner zobrazoval Kramáře nejčastěji v úslužném předklonu nebo jako bezvládnou loutku, za jejíž provázky tahají mocní a vlivní vídeňští politikové. (Smířlivá nálada, 14. 9. 1912; Positivní politika, 16. 3. 1912) Mnohdy Gellner zaměřil svou pozornost podle nejnovějšího aktuálního dění, např. v roce 1914 Gellnerův zájem opakovaně směřoval k JUDr. Karlu Švihovi, významnému představiteli české strany národně sociální. Ten byl na počátku března roku 1914 na stránkách Národních listů obviněn redaktorem Hellerem, že působí jako policejní konfident pod krycím jménem Wiener. Šviha podal žalobu, ale v květnu proběhl soudní proces, v němž byl nad Hellerem vynesen osvobozující rozsudek. K poněkud překvapivému rozuzlení aféry, která výrazně pošramotila občanskou a politickou pověst dr. Švihy, došlo až po skončení první světové války, kdy se ukázalo, že Šviha nebyl policejním konfidentem, ale tajně spolupracoval s okruhem politiků

56

kolem následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, který se snažil navázat politické kontakty potřebné pro období své příští vlády a pro chystané změny v monarchii.

V několika spíše ojedinělých případech reagoval Gellner na události a poměry v české kultuře. 14. září. 1912 reagoval Gellner na smrt J. Vrchlického, ve Večerech z 12. listopadu 1912 byla Gellnerova stránka věnována šedesátinám M. Alše. Když 10. července 1913 M. Aleš zemřel, nalézáme ve Večerech z 19. července 1913 pod titulem Mrtvý mistr básnický odsudek toho, jak se společnost staví ke svým umělcům, a Gellnerovo přihlášení se k realistické tradici českého výtvarného umění a k Alšovu uměleckému odkazu. Poslední strana Večerů z 28. února 1914 byla věnována J. S. Macharovi, který oslavil padesáté narozeniny. Opět se tu plně uplatnil Gellner ironik a recesista. Při prvém nesoustředěném pohledu padne většinou čtenářův pohled na dataci 1864 – 1914, která působí dojmem, že se roku 1914 Macharův život definitivně uzavřel, teprve detailní seznámení s textem ukazuje, že jde o připomenutí básníkových abrahámovin.

Válečná epizoda Léta 1911 až 1914 představovala vyrovnané a z tvůrčího hlediska plodné a různorodé období v Gellnerově životě. Moravský pobyt násilně ukončil sarajevský atentát a vypuknutí války. Gellner narukoval 28. července 1914 v Mladé Boleslavi ke třetí setnině 10. zeměbraneckého pluku, kde se podle vzpomínek J. Macha setkal se svým bratrancem Františkem Kohnem, od něhož Gellnerova rodina získala alespoň kusé informace o posledních dnech básníka. Gellnerův zdravotní stav byl neuspokojivý, trápil ho revmatismus a bolesti páteře spojené s problémy při chůzi. Nicméně v korespondenci s rodiči, kteří byli v té době v Teplicích, se informace o zdravotních problémech neobjevují, naopak je Gellner

57

uklidňoval, že vše zvládá a je v kontaktu s bratrem Pavlem. Pohlednice s razítkem 22. srpna 1914 přináší informaci o odjezdu na východ.74 Gellner se ani nepokusil zprostit vojenské povinnosti nebo získat odklad odjezdu na základě lékařského doporučení, údajně se domníval, že ani vyjádření lékařů o neschopnosti konat vojenskou službu mu nepomůže. Fr. Kohnem potvrzovaná apatie vedla k tomu, že Gellner neusiloval o vyvázání se z vojenských povinností. Domníval se, že se opět vynoří jeho pověst anarchisty a že jako vojensky a občansky nespolehlivá osoba, která navíc v předchozích letech tepala monarchii a její válečnické snahy, nebude mít šanci prožít válku jinde než na bojišti. V rodině Gellnerů se však traduje, že jeho příbuzní usilovali o to, aby Gellner nemusel na frontu a mohl zůstat v zázemí. Hlavním iniciátorem těchto snah byl básníkův bratr Gustav, ale ani jeho osobní kontakty, byl důstojníkem, nepomohly.75

Zhruba mezi 20. až 22. srpnem 1914 odjel Gellner se svou setninou na haličskou frontu. Měl se údajně účastnit bojů u Lvova a podle informací, které získal jeho bratranec Fr. Kohn od vojáků z Gellnerovy setniny a sdělil je J. Machovi, měl být naposledy viděn poblíž Grodku. Byl prý natolik vyčerpán, že nebyl schopen chůze, údajně zůstal ležet u silnice, v místě, které bylo pod dělostřeleckou palbou, a odmítal cokoli dělat pro svou záchranu. Dalším připomínaným zdrojem informací o posledních dnech Gellnerova života byl dopis plukovního lékaře doktora Fialy z haličské fronty známým do Brna. Dr. Fiala se zmiňoval o tom, že viděl Gellnera na voze pro vojáky neschopné dalšího pochodu. Mělo se tak stát někde mezi Zamoščí a Tomaszovem. Ze zachované podoby vzpomínek obou osob neplyne, v jakém vzájemném časovém poměru byla obě svědectví.

74

PAVLÍČEK, T. Básníkovo záhadné zmizení. In Záhady českých dějin, ed. Petr Čornej, Praha: Readerś Digest výběr, 2005, str. 106 -107. 75 Informace poskytl Mgr. M. Horký, ředitel Muzea B. Němcové v České Skalici a kurátor výstavy obrazů, kreseb, textů a dokumentů k životu Fr. Gellnera Taky mne vábila panenka v roce 2001, na základě osobního rozhovoru s Karlem Gellnerem.

58

Od 13. září 1914 byl Gellner veden jako nezvěstný. T. Pavlíček 76 připomíná, že poslední, pisatelem nedatovaný lístek z fronty rodině nese sice razítko s datem 15. září, ale vzhledem ke skutečnosti, že Gellner svým nejbližším sděluje, že nepřítele dosud neviděl, musel být napsán a odeslán o několik dnů dříve. Domnívá se také, že Gellner se vší pravděpodobností zahynul při první vojenské akci, do níž byl poslán. Představu o Gellnerových prožitcích na bojišti je snad možno si alespoň částečně utvořit na základě publikovaných vzpomínek účastníků válečného konfliktu. Připomeňme alespoň, že v roce 1916 vydal své deníkové zápisky z východního bojiště Ondřej Kypr77 (21. 11. 1883 v Brně – 9. 10. 1959 v Praze), před první světovou válkou redaktor Jihlavských listů, později pardubický a pražský novinář a nakladatel. Fr. Gellner nakladatele O. Kypra znal, v Kyprově lidové knihovně zábavy a poučení vyšel v roce 1914 Gellnerův výbor Cesta do hor a jiné povídky. O. Kypr odjel na východní frontu 10. dubna 1915 a setrval zde poměrně krátce, tedy do svého zranění dne 20. června téhož roku. Kyprovy deníkové zápisky představují kusé záznamy reálných situací, obsahují navenek nepodstatné informace o přesunech vojska, o počasí, o výplatě žoldu a komplikovaném zásobování potravinami i přípravě jednotlivých pokrmů, ty jsou doplňovány o vzpomínky na domov a rodinu. Zápisky ukazují, jak obtížně se jedinec-intelektuál nepřivyklý dennodenní fyzické námaze a zvládání běžných prací spojených s pokrytím základních potřeb (strava, osobní hygiena) vyrovnává s podmínkami zákopů a bojiště.

Rodina a přátelé si uchovávali naději, že snad mohl Gellner padnout do zajetí a že se nakonec vrátí domů. Informace o jeho osudech se snažili získat rodiče a zvláště Gellnerův bratr Gustav a činili tak prostřednictvím Červeného kříže navazováním kontaktů se zajateckými tábory. Již v průběhu války se objevilo několik „zaručených“ zpráv o tom, že básník přežil a byl viděn na různých místech. Postupně se všechny ukázaly jako liché. 76

PAVLÍČEK, T. Básníkovo záhadné zmizení. In In Záhady českých dějin, ed. Petr Čornej, Praha: Readerś Digest výběr, 2005, str. 107. 77 KYPR, O. Na vojně v Karpatech a Haliči. Pardubice: Nakl. O. Kypr – Kyprova lidová knihovna zábavy a poučení, sv. 6, 1916.

59

P. Kovařík

78

připomíná, že představy o Gellnerově přežití našly svůj odraz také

v epigramu T. R. Fielda, satirika a Gellnerova pokračovatele, který Gellnera přirovnával k Janu Salvátorovi, členu habsburské dynastie, který po neshodách s císařem opustil dvorské prostředí, používal občanské jméno Jan Ort, živil se obchodem a mořeplavbou a začlenil se mezi běžné smrtelníky. Také Gellner měl žít na neznámém místě pod novou identitou, aby mohl začít znovu a snad lépe. Když S. K. Neumann v roce 1919 připravoval k vydání třetí Gellnerovu sbírku Nové verše, respektoval plně její podobu, výběr a řazení básní, jak je k vydání připravil ještě před odchodem na frontu Fr. Gellner. Neumann se sice domníval, že by sbírka měla být doplněna o některé texty, např. o skladbu Francesco Farniente, ale to, že se stále ještě nevyrovnal se smrtí svého přítele a snad si uchovával zbytky naděje v jeho návrat, způsobilo, že uvedené zásahy nerealizoval, jako by očekával, že tyto korekce bude mít možnost ještě provést Gellner sám. Na haličském bojišti první světové války se nejspíše definitivně uzavřel životní běh básníka a prozaika, o němž S. K. Neumann výstižně řekl, že „chňapla po něm válka už nám ho nevrátila“, a kterého J. S. Machar řadil „mezi ty v mládí zemřelé prince naší literatury“.79

78

KOVAŘÍK, P. Jak se básník Fr. Gellner ztratil světu i sobě. České slovo, 19. 6. 2001, str. 12. V textu je citován Fieldův epigram v následujícím znění: Ach, Franto Gellnere, byls divná muže sorta!/ Vždy přál sis, aby přišla potopa/ v ten kraj, kde vládne ruka pochopa-/ Radosti života jsi hledal v dálce/ a také jsi je našel, pad ve válce--/ Či životem kdes žiješ Jana Orta? 79 MACHAR, J. S. Oni a já. Spisy XLVI. Praha: Aventinum, 1927, str. 222.

60

Recepce Gellnerova díla Během svého života publikoval Gellner časopisecky pod svým jménem, popř. využíval pseudonymy Catilina, J. Štika, Norbert Čížek, Robert Čížek, St. Pára, případně své texty a kresby signoval monogramem F. G. Za Gellnerova života vyšly jeho dvě básnické sbírky, roku 1901 Po nás ať přijde potopa (Edice Nového kultu v Praze) a v roce 1903 Radosti života (Edice spolku literátů mladé generace Syrinx a nákladem časopisu Moderní život). V roce 1904 vyšel s Gellnerovými ilustracemi Havlíčkův Křest svatého Vladimíra (Knihovna revolucionářů, nákladem vydavatelství Nový kult za vedení S. K. Neumanna) a o rok později Paličovy sloky K. Horkého. Gellner byl autorem obálky pro Šrámkovu sbírku Života bído, přec tě mám rád, podobizny A. P. Veselého a obálky jeho sbírky Bratránci, dále vytvořil pro výbor z poezie H. Heina básníkovu podobiznu.80 V roce 1914 byl v Jihlavě u O. Kypra vydán Gellnerem sestavený výbor z dosud časopisecky publikovaných povídek Cesta do hor a jiné povídky, který obsahoval 15 próz. V roce 1919 zásluhou S. K. Neumanna vyšla u Fr. Borového (edice Červen) básnická sbírka Nové verše, tu Gellner připravil k vydání již v roce 1914 před odchodem na frontu, ale válečné události její vydání zmařily a ke čtenářům se dostala o pět let později. V roce 1924 vyšla básnická skladba označovaná jako román ve verších Don Juan, již v roce 1912 publikovaná časopisecky ve Večerech.

O soustředění a uchování Gellnerova díla a jeho zpřístupnění čtenářům se zasloužil M. Hýsek, Spisy Františka Gellnera tvořené třemi svazky byly vydány v Praze u Fr. Borového v edici Pantheon v letech 1926, 1927 a 1928. Prvý svazek mapuje Gellnerovo básnické dílo. Obsahuje skladby ze sbírek Po nás ať přijde potopa, Radosti života, Nové verše, skladbu Don Juan, další oddíl je nazván Básnická pozůstalost a je členěn do tří částí. V první (6 básní) nalézáme skladby epické, v druhé (38) skladby

61

obsahově blízké zvláště prvním dvěma Gellnerovým sbírkám, ve třetí části (80) skladby časové a příležitostné, básně s výrazným ironickým a satirickým zabarvením, z nichž mnohé byly uveřejněny časopisecky, zvláště ve Večerech. V závěru svazku nalézáme Gellnerovy překlady, zvláště z francouzské literatury (La Fontaine, A. de Musset, Béranger, A. Vacquerie, F. Mistral, J. Richepin, E. Verhaeren, A. v. Chamisso) a z literatury německé (J. W. Goethe, H. Heine), do poznámek včlenil M. Hýsek několik raných překladů, které se zachovaly v rukopisné podobě, např. překlad básně Diana (H. Heine). Druhý díl Spisů obsahuje

povídky a satiry. První oddíl zahrnuje 15 textů

zařazených do výboru Cesta do hor a jiné povídky, oddíl Povídky a satiry tvoří 33 textů. Ve třetím díle Spisů nalézáme drama Přístav manželství, román Potulný národ a fejetony členěné do dvou oddílu, prvý z nich nese označení O sobě a o umění, druhý O otázkách časových a politických a jiné feuilletony. Do oddílu nazvaného Doplňky jsou vřazeny básně obsažené zvláště v mladoboleslavských studentských časopisech. Závěr třetího dílu Spisů tvoří Hýskova vzpomínková studie František Gellner.

V roce 1927 se od 20. října do 27. listopadu v Alšově síni v Praze konala souborná výstava Gellnerových karikatur a obrazů, výstavu uspořádal Výtvarný odbor Umělecké besedy, 1. ledna 1929 byla souborná výstava obrazů a karikatur zahájena v Brně, další souborná výstava karikatur a kreseb se konala v Praze na přelomu let 1947 a 1948. Vydání Spisů Fr. Gellnera a uskutečnění souborné výstavy bylo provázeno novým oživením zájmu o Gellnerovu osobnost i tvorbu, reakcí byla řada časopiseckých a novinových článků hodnotícího i vzpomínkového charakteru, jejímiž autory byli Gellnerovi spolužáci a vysokoškolští kolegové (J. Mach, Q. M. Vyskočil) a jeho generační umělečtí souputníci a spolupracovníci (M. Majerová, K. Neumannová, S. K. Neumann, A. Heinrich aj.). Na vydání prvých dvou svazků Spisů reagoval A. Novák v kulturní kronice Lidových novin příspěvky Básnický odkaz Františka Gellnera (1926) a František Gellner povídkář (1927). V prvém z nich A. Novák ocenil kvalitativní 80

Informace o Gellnerových ilustracích k tvorbě Šrámka, Veselého a Heina jsou převzaty ze vzpomínek J. R. Marka Smutný cynik.

62

posun mezi lyrikou básnické prvotiny a Novými verši, odmítl Gellnerův bezútěšný pesimismus, nihilistické pohrdání a cynismus a současně vyslovil pochopení pro poezii napájenou temperamentem a intenzivními prožitky, která Gellnera zařadila „v ústech šosáků“81 mezi prokleté básníky a podle A. Nováka mezi lyriky z boží milosti, jehož tři svazky lyrické poezie mají trvalé místo v české literární produkci nejen dané doby. Při hodnocení povídkové tvorby Fr. Gellnera oceňoval A. Novák zvláště schopnost vytvářet plejádu rozmanitých, mnohdy nicotných postav využitím promyšlené povahokresby, ocenil texty, v nichž autor zobrazil tragiku všední reality a marnost lidského snažení, a povídky Tichý život, Životní osudy nebo Hynek Rež, kterou vymezuje jako zádumčivou romanci, přirovnává k povídkové tvorbě A. P. Čechova. Jako problematické vidí Gellnerovy povídkové pokusy o krutě groteskní zobrazování všední životní reality. Zájem o Gellnerův umělecký odkaz ožil opět po druhé světové válce. Je možno říci, že se tu objevily dvě protikladné tendence při interpretaci a hodnocení autorova uměleckého odkazu. Na jednu stranu byla v tomto období v některých případech Gellnerova tvorba vyzdvihována zvláště proto, že bylo možno upozornit na sociální akcent jeho básní i próz, důraz byl kladen na Gellnerovu protispolečenskou kritiku, která byla vnímána v prvé řadě jako kritika buržoazních poměrů a pořádků. Vl. Křivánek připomněl, že „interpretace docházela tak daleko, že shledávala v Gellnerově mladistvé spontánní revoltě již přímo postoj uvědomělého revolucionáře a v jeho poezii chtěla vidět vědomou předchůdkyni socialisticky orientovaného realistického umění...“82

V tomto duchu interpretoval Gellnerovu uměleckou tvorbu Fr. Buriánek. Domníval se, že Gellnerova kritičnost a výsměch v sobě odrážely „rozklad vládnoucího společenského řádu na přelomu dvou století“.83 Ten podle Buriánka působil na osobní život mladých lidí, kteří mohli volit mezi rezignací a přizpůsobením se existujícímu stavu, nebo mohli panujícím pořádkům čelit revoltou a politickou aktivitou. Buriánek 81

NOVÁK, A. Básnický odkaz Františka Gellnera. Lidové noviny, 24. 10. 1926, str. 9. KŘIVÁNEK, Vl. Doslov, in František Gellner Teplo zhaslého plamene. Ed. Vladimír Křivánek. Praha: Mladá fronta, 1989, str. 131-132. 83 BURIÁNEK, Fr. In František Gellner Má píseň ze sna budívá. Praha: Mladá fronta, 1955, str. 138. 82

63

odmítal vidět Gellnera jako skeptika, který nenalézá v soudobé společnosti nic pozitivního, který ztratil naději v hledání východisek. Věří naopak v to, že Gellner svou skepsi překonal tím, že „upřímně a statečně vyznává svou víru v pravdu lidu i v jeho vítězství. Skeptik přestal pochybovat a bojovník zdvihl zbraň.“84 Gellnerovo tažení do boje spojuje Buriánek zvláště s politickými satirami – ty jsou také v jím připravovaných výborech bohatě zastoupeny – Buriánek oceňuje jejich aktuálnost, vnímání českých problémů na pozadí mezinárodního politického dění, jejich sepětí s konkrétnímu osobami i událostmi. Gellnerovu tvorbu charakterizuje jako „svědectví o smutné, chaotické době před jitřní září Velké říjnové socialistické revoluce, jako bojovný hlas proti imperialismu a jeho válkám...jako vyznání víry v pracující lid, který si sám, svými činy vybojuje svobodu...“85 V roce 1952 vychází Fr. Buriánkem připravený výbor Z díla Fr. Gellnera. Obsahuje ukázky z jednotlivých básnických sbírek (71), nejrozsáhlejší oddíl výboru tvoří politicko-satirické básně (30), v menší míře je zastoupena próza povídkami a fejetony (8). Rokem 1955 je datován výbor Má píseň ze sna budívá, přinášející ukázky jen z básnické tvorby Gellnerovy. Volba textů je ve většině případů shodná s předchozím výborem, opět je nejrozsáhlejší čtvrtý oddíl, přibližující verše politicko-satirické. Od 50. let 20. století vznikaly také Buriánkovy studie věnované generaci anarchistických buřičů a zvláště Gellnerově umělecké tvorbě, monografie Bezruč– Toman–Gellner–Šrámek vychází v roce 1955, další gellnerovské studie jsou vřazeny do svazku O české literatuře našeho věku (1972), Z moderní české literatury (1980) a Z literárněvědných studií (1985). Ve studii Politická píseň generace buřičů Buriánek zdůraznil, že společenské a politické dobové souvislosti způsobily, že tvorba buřičů byla nutně zpolitizovaná a byla naplněna ostrou kritikou a destrukcí. V souvislosti s Gellnerovou tvorbou autor připomněl, že satirické vidění reality prostupovalo již jeho ranou lyriku, ale nejvýrazněji se odrazilo v tvorbě tzv. moravského období určené pro aktuální potřeby přílohy Lidových novin Večery. Buriánek se domníval, že hlavní síla Gellnera-satirika spočívá 84

BURIÁNEK, Fr. In František Gellner Má píseň ze sna budívá. Praha: Mladá fronta, 1955, str. 141.

64

v tom, že demaskuje „autority pohledem zdola, pohledem plebejce“86 a postihuje je v celistvosti, s jejich nedostatky, v jejich všednosti, malosti a vytváří jim prostor pro to, aby sami odkryli svou skutečnou podstatu tím, co sdělují a jak to sdělují a jak je sdělované v souladu s tím, co konají. Buriánek upozorňoval v souvislosti s generací buřičů na silný antimilitaristický akcent, ve Šrámkově tvorbě z prvního desetiletí 20. století nalézal projevy, které výstižně označoval jako „ironický akord švejkovské vojenské oddanosti“.87 Podstatu jevu vymezil jako schopnost vyjádřit nenávist a pohrdání projevem bezbřehé poslušnosti, loajality a oddanosti, připomeňme, že často spojené s předstíranou naivitou a hloupostí. Podle Buriánka tyto tvůrčí postupy krystalizovaly v tvorbě J. Haška, je však nutno připomenout, že své místo našly jak v Gellnerově poezii, např. v básni Zpěv zahraničně politický,88 tak v Gellnerově próze, např. v povídce Sebevrah Nečásek nebo ve fejetonech z vojenského prostředí. A jejich odraz nalézáme taktéž v soukromé korespondenci autora.

Ve studii K typologii české povídky z počátku XX. století označil Buriánek Gellnera a Haška jako nejvýznamnější představitele humoristického a satirického žánru povídkové tvorby daného období, pro které byl příznačný postupný posun „od objektivního popisu skutečnosti přes humornou, a tedy subjektivnější polohu až k útočné satiře a groteskní nadsázce“.89 V souvislosti s Gellnerovou prozaickou tvorbou zdůrazňoval využití parodických postupů. Zásadní význam pro sledování komiky v Gellnerově díle má studie Gellner satirik. Využití satiry Buriánek spojoval s odmítavým postojem básníka k soudobé společnosti a nalézal ji již v prvých sbírkách Gellnerovy lyriky, její jen omezený výskyt v tomto období tvorby Buriánek vysvětloval tím, že soustředění se na vlastní prožitky zklamání a deziluze nevytvářelo prostor pro nesmiřitelnou protispolečenskou kritiku. 85

BURIÁNEK, Fr. In František Gellner Má píseň ze sna budívá. Praha: Mladá fronta, 1955, str. 142-143. BURIÁNEK, Fr. Z literárněvědných studií. Praha: Československý spisovatel, 1985, str. 114. 87 BURIÁNEK, Fr. Z literárněvědných studií. Praha: Československý spisovatel, 1985, str. 100. 88 Srovnejme např. verše: My chceme se co Češi věrní,/ v boj jdouce jako na výlet,/ pod prapory, kde orli černí,/ dát rozsekat a rozstřílet. Gellner, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl I. Praha: Fr. Borový, 1926, str. 307.

86

65

Naopak výrazné satirické vidění je podle Buriánka typické pro Gellnerovu tvorbu v tzv. moravském období, neboť právě tvorba podřízená základnímu požadavku žurnalistiky, tedy aktuálnosti, vytváří pro realizaci satiry vhodné podmínky. Buriánek neopomíjel ani prozaickou tvorbu a upozorňoval na dosud nedoceněné umělecké kvality povídek a „jejich dosud rovněž neurčené místo ve vývoji české prózy před první světovou válkou“.90

Významný výbor z Gellnerovy básnické tvorby byl vydán v roce 1957 pod názvem Básně, k vydání ho připravil a rozsáhlou předmluvu napsal M. Kundera. Jestliže Fr. Buriánek vnímal Gellnerův občanský, politický a umělecký vývoj jako cestu od mladického příklonu k anarchismu k uvědomělému zápasu o proměnu společnosti v sepětí s levicovými společenskými silami a proudy, pak Kundera chápal básníkovo zrání jako pohyb do jisté míry opačným směrem a s odlišnými mezními body. Gellner podle Kundery urazil cestu od počátečního, zvláště anarchismem napájeného přesvědčení, že svět lze změnit, pokračoval skrze hlubokou skepsi z domácích poměrů a z „pivního sociáldemokratismu,“91 spojeného však dosud s nadějí na možnost útěku z neutěšené reality, až ke konečné deziluzi nad světem jako celkem a dospěl k poznání, že utéci není kam, že útěk je marný. Výbor z Gellnerovy poezie Kundera rozčlenil do pěti oddílu, prvý tvoří 18 skladeb ze sbírky Po nás ať přijde potopa, které byly doplněny o čtyři skladby z pozůstalosti, které s danou sbírkou spojuje doba vzniku i tematika veršů. Ze sbírky Radosti života bylo vybráno 27 skladeb, k oddílu Nové verše bylo přičleněno 9 skladeb z pozůstalosti, např. Otec a syn a Francesco Farniente, kterou chtěl k Novým veršům vřadit již S. K. Neumann při posledních úpravách před vydáním sbírky. Čtvrtý oddíl tvoří 8 politických satir z Gellnerovy poezie publicistické a poslední čtyři skladby tvořící oddíl Výpravné básně výbor uzavírají.

89

BURIÁNEK, Fr. Z literárněvědných studií. Praha: Československý spisovatel, 1985, str. 123. BURIÁNEK, Fr. Gellner satirik. O české satiře. Sborník statí. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959, str. 255. 91 KUNDERA, M. Předmluva. In Gellner, Fr. Básně. Praha: Československý spisovatel, 1957, str. 8. 90

66

K 50. výročí úmrtí Fr. Gellnera v roce 1964 byl vydán výbor Verše, editorem a autorem doslovu byl Vl. Justl. Publikace obsahuje v kompletní podobě prvé dvě Gellnerovy básnické sbírky. Výbor Verše z roku 1981 opět uspořádal Vl. Justl, doslov napsal B. Svozil. Obsahuje kompletní podobu sbírek Po nás ať přijde potopa, Radosti života a Nové verše a v oddílu Dodatek básně z pozůstalosti. Výbor V tvou korunu, živote, v němž je zastoupena básnická tvorba trojice Gellner, Toman, Šrámek, byl vydán v roce 1989, editorem byl Vl. Binar. Publikace byla určena pro potřeby doporučené četby studentů středních škol. Jednotlivé oddíly věnované básnickým osobnostem jsou uvedeny stručnými medailony, kniha je doplněna o studii Básníci života a vzdoru Vl. Binara. Gellnerova tvorba – oddíl je nazván Přetékající pohár – je prezentována ukázkami z jeho tří lyrických sbírek, z Po nás ať přijde potopa 17 skladeb, Radosti života 15, Nové verše 12. Básnická pozůstalost ani politické satiry nejsou zastoupeny. B. Svozil, který se podílel na vzniku dříve uvedených výborů, připravil dále v roce 1967 k vydání výbor z Gellnerových próz pod názvem Tichý život a jiné prózy. Povídky, črty, fejetony. B. Svozil do prvního oddílu výboru zařadil texty reflektující Gellnerův pobyt v Paříži a k nim přidal fejeton Anarchista na vojně, uvedené prózy spojuje do jisté míry problematika anarchismu. Dále do výboru vřadil 15 povídek a 6 fejetonů, které jsou věnovány otázkám umělecké tvorby. Výbor je doplněn úvodním slovem B. Svozila. V roce 1974 vychází pod názvem Radosti života další výbor B. Svozila z Gellnerovy poezie, vedle úvodní studie editora Zpověď dítěte svého věku a přehledu životopisných dat je doplněn o ukázky ze vzpomínek Gellnerových současníků a z dobových kritik. Cenná je také studie o výtvarné tvorbě, zvláště o karikaturách autora, O Gellnerovi kreslíři J. Skarlantové. O deset let později vychází výbor Hořká láska, který B. Svozil označil jako pokus o reprezentativní výbor z Gellnerovy milostné lyriky. Výbor zahrnující 31 básní je

67

zdánlivě překvapivě doplněn o kresby výtvarníka Miroslava Váši (1920 – 1996)92, aby byl naplněn záměr edice Bohemia, nalézat vnitřně spřízněné literární a výtvarné tvůrce a vytvářet prostor pro setkání jejich tvorby přes rozdílnost doby, v níž díla vznikla. Autorem doslovu k výtvarné části publikace je J. Oldřich. Z gellnerovských studií B. Svozila připomeňme Pokus o portrét Františka Gellnera (Tvář reality, 1986), uvedený text je obsažen také jako doslov ve výboru Verše z roku 1981, uspořádaném Vl. Justlem V roce 1987 byl vydán prvý gellnerovský výbor připravený Vl. Křivánkem Teplo zhaslého plamene, věnovaný jen básnickému dílu autora a obsahující 80 skladeb. Je rozdělen do tří oddílů, první obsahuje intimní lyriku s prvky deziluze a revolty, druhý skladby s epickým jádrem, třetí skladby bilancující život a pracující se vzpomínkami. Básně jsou vybrány ze sbírky Po nás ať přijde potopa, Radosti života, Nové verše, část ukázek představují básně z pozůstalosti. Výbor je doplněn o doslov Vl. Křivánka a ilustrace J. Istlera. Další Křivánkův výbor Vášeň, co do rána zchladne z roku 2002 obsahuje 56 básnických skladeb ze sbírek Po nás ať přijde potopa (18), Radosti života (23), Nové verše (7) a básně z pozůstalosti (8) doplněné o Gellnerovy kresby. V. Křivánek je autorem studie František Gellner (Býti básníkem v Čechách, 1999) a Dva portréty. František Gellner, Karel Toman. (Česká literatura na předělu století, 2001).

Z dalších gellnerovských studií zásadního významu připomínáme studie M. Červenky František Gellner a šantánová píseň (Symboly, písně a mýty, 1966) a Lyrika Františka Gellnera (Styl a význam, 1991); J. Holého Básník v hospodě (Možnosti interpretace, 2002); J. Mourkové Gellnerova próza ve vztahu k tvorbě jeho generačních druhů (Buřiči a občané, 1988). Zčásti byla zpracována také Gellnerovy korespondence J. Mourkovou (Marie Majerová a František Gellner) a A. Hájkovou (S Gellnerem na vojně). 92

Miroslav Váša (1920–1996) studoval od roku 1939 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, původně byl přijat do ateliéru Zdeňka Kratochvíla, který jako ilustrátor a karikaturista spolupracoval souběžně s Gellnerem s redakcí Lidových novin. K dalším učitelům M. Váši patřil např. i Fr. Tichý.

68

V posledním desetiletí 20. století vzniklo několik výborů z Gellnerovy tvorby. Nakladatelství Jota v Brně vydalo v roce 1992 (2004) Drobky z Františka Gellnera a v následujícím roce 1993 (2004) Druhé drobky z Františka Gellnera, bohužel bez uvedení editora. V prvém výboru jsou vedle básní ze tří Gellnerových lyrických sbírek a z básnické pozůstalosti zastoupeny deseti texty také autorovy prózy. Druhý výbor je koncipován obdobně, ukázky z prozaické tvorby a žurnalistiky jsou členěny do oddílu Povídky a satiry a Fejetony. Poslední oddíl nazvaný ve shodě s tituly obou výborů Drobky o Františku Gellnerovi tvoří ukázky ze vzpomínek Gellnerových současníků. V roce 1992 vydává nakladatelství VOLVOX GLOBATUR Povídky, obsahující tytéž prózy, které tvořily Gellnerem sestavený svazek Cesta do hor a jiné povídky z roku 1914. Výbor z Gellnerovy lyriky Vzdušné vidiny vyšel v roce 1998 v nakladatelství Vodnář, editorsky ho připravila I. Rystonová a Vl. Kvasnička. Podnět ke vzniku výboru vzešel z aktivit výtvarné skupiny Ryston – klub, jehož počátky sahají do 50. let 20. století. Členy skupiny spojuje zájem o figurální kresbu a malbu. 42 básní ze sbírek lyrické poezie a z pozůstalosti a sedm překladů (Goethe, Heine, Musset) je doplněno o kresby členů výtvarné skupiny a o dva volné grafické listy. V následujícím roce vychází v nakladatelství Maťa, v edici Miniatury, výbor Radosti života, obsahující Gellnerovy kresby a doplněný o poznámky a doslov Vl. Justla. Jde o přetisk Justlovy edice v Odeonu z roku 1981. V roce 2002 vyšel v nakladatelství Ad Fontes v Blansku jen ve 150 výtiscích výbor Po nás ať přijde potopa! Radosti života, k vydání připravil a doslovem O srdci, o poháru, který přetéká, a o vyhořelém citu vybavil Miloš Pohorský. V roce 2003 v nakladatelství LEVNÉ KNIHY v Edici českých autorů Gellnerovy Povídky a svazek zahrnující básnickou tvorbu pod titulem Po nás ať přijde potopa! Radosti života, Nové verše, Don Juan.

V roce 2001 u příležitosti 120. výročí narození a 100. výročí vydání Gellnerova básnického debutu Po nás ať přijde potopa se konala v Muzeu B. Němcové v České Skalici výstava Taky mne lákala panenka. Název dostala podle jedné z méně známých

69

básní z pozůstalosti. Výstava se zaměřila zvláště na dosud málo prezentované oblasti Gellnerovy tvorby. Přiblížila návštěvníkům Gellnerovy olejomalby a pastely vzniklé zvláště za drážďanského i pařížského pobytu, průřez celoživotní tvorbou kreseb a karikatur a rukopisy básnických textů. Muzeum při přípravě expozice spolupracovalo s potomky básníka, zvláště s K. Gellnerem a G. Mayerovou. V roce 2003 byla otevřena poměrně skromná stálá expozice František Gellner – obrazy v galerii Sboru českých bratří v Mladé Boleslavi. Většinu exponátů opět poskytli Gellnerovi příbuzní. L. Kunderu inspiroval Gellnerův život ke vzniku scénáře k televizní inscenaci Radosti života, o bouřlivých reakcích zástupců Svazu spisovatelů po jejím uvedení v roce 1984 a dalších osudech díla, jehož filmová podoba byla na nátlak oficiálních představitelů kulturního dění zničena, se zmiňuje J. Holý ve studii Básník v hospodě.93

Gellnerova tvorba inspirovala také některé české písničkáře, patří k nim např. Jiří Dědeček, Jan Burian, který zhudebnil Gellnerovu báseň Konečně je to možná věc (Radosti života), Pepa Nos Babičku Málkovou (Večery, 11. 1. 1913), Jaromír Nohavica báseň Drobky pod stůl hází nám osud (Radosti života). Také ve skladbě Maturitní práce na téma: Česká poezie 19. a 20. století, která je známa i pod názvem Básníci chlípníci, věnoval Nohavica Gellnerovi několik veršů.94 Skladba Miluju severní nebe byla v repertoáru rockové kapely Katapult, na nosičích skupiny Visací zámek najdeme zhudebněnou báseň Perspektiva (Po nás ať přijde potopa) a Všichni mi lhali (Radosti života).

A závěrem ještě doplňme, že M. Tichý a Z. Moravec, kteří se ve hvězdárně v Kleti zabývají měřením přesných poloh malých těles sluneční soustavy, po Gellnerovi pojmenovali asteroid 8222/1996 OX, objevený uvedenými badateli 22. 7. 1996.95

93

HOLÝ, J. Básník v hospodě. In Možnosti interpretace. Praha: Periplum, 2002, str. 28–41. ...František Gellnerů/ byl přítel kelnerů/ studoval baňu/ a kašlal na ňu/ měl vlasy z rzi/ byl velmi drzý/ život bral hopem/ všeho byl schopen... www.nohavica.cz 95 http.//planetky.astro.cz 94

70

PROZAICKÁ TVORBA FR. GELLNERA

Románový seriál Potulný národ Po návratu z ciziny a navázání spolupráce s brněnskou redakcí Lidových novin v roce 1911 se Gellner-literát a výtvarník stal také novinářem, práce v redakci Lidových novin mu přinesla stabilní finanční zabezpečení a tím i podmínky pro výraznou profesní realizaci. Gellnerova tvorba pro Lidové noviny i pro přílohu Večery reagovala na aktuální potřeby listu a vznikala jistě mnohdy pod časovým tlakem, přesto se dá předpokládat, že Gellner tvořil s ambicemi neslevit jako karikaturista ze svých výtvarných kvalit, stejně tak vytvářet fejetony, které by přesahovaly hranice a potřeby aktuální publicistiky, a nabídnout čtenářům kvalitní beletrii. Inspirativní a v pozitivním slova smyslu konkurenční atmosféra redakce vedla Gellnera k tomu, že se vedle vymezených povinností – zabezpečení poslední stránky Večerů a psaní fejetonů – věnoval také soustavně povídkové tvorbě a v roce 1912 publikoval v Lidových novinách román na pokračování Potulný národ a ve Večerech román ve verších Don Juan. Prostor pro tvůrčí aktivity a kontakty s výraznými osobnostmi a s okruhem kvalitních spolupracovníků byly jistě pro Gellnera výzvou, na niž chtěl adekvátním způsobem odpovědět. Již 27. září 1911 se v Lidových novinách objevil prvý Gellnerův fejeton O vědecké hodnotě umělecké tvorby, 23. září vyšla ve Večerech Gellnerova báseň Po letech a 11. listopadu 1911 byla na stránkách přílohy Večery otištěna povídka Otec. Vedoucí redaktor Lidových novin A. Heinrich kladl na jedné straně důraz na kvalitní a přesné zpravodajství, ale současně vytvářel v listu nezanedbatelný prostor pro beletristické žánry. Zaměřil se jednak na fejeton a soustřeďoval kolem Lidových novin autory, kteří byli schopni naplnit jeho náročné požadavky. K Heinrichovým přednostem patřilo to, že si uvědomoval, že nemůže osobité, kreativní umělce uzavřít v redakci, ale že jim musí pro jejich tvorbu poskytnout volnost a hodnotit je jen podle kvality odvedené práce. Platnost této zásady si ověřil v případě S. K. Neumanna a za obdobných

71

podmínek – po jakési zkušební době v druhé polovině roku 1911– pracoval v Lidových novinách také Gellner. Přes existenci široce kulturně laděné přílohy Večery Heinrich prosazoval, aby se i v Lidových novinách pravidelně prezentovala současná česká poezie a próza i překlady světové literatury. Pod čarou Lidových novin se vedle fejetonů objevovaly dosud netištěné básně a původní povídky, za jejichž ideální rozsah považoval Heinrich dvě stě řádek.96 Silnou tradici mělo v Lidových novinách také beletristické čtení na pokračování a bylo vnímáno jako jeden z účinných prostředků vedoucích k posilování zájmu o list a ke zvyšování počtu jeho předplatitelů. K pravidelnému zařazování románů na pokračování docházelo v Lidových novinách již od roku 1894, tištěny byly zvláště překlady z angličtiny, francouzštiny nebo ruštiny. O promyšlené obchodní taktice představitelů Lidových novin svědčila také skutečnost, že mnohé z románů byly bezprostředně po ukončení otiskování v listu vydány vlastním nákladem knižně. Na tuto tradici navázal po nástupu do Lidových novin také A. Heinrich. Když na konci roku 1905 začalo jeho zásluhou a v jeho péči vycházet vedle odpoledního vydání Lidových novin také vydání ranní, zachoval zařazování románu na pokračování i na poměrně malé ploše raníku, který čítal jen čtyři strany. Heinrich se jistě oprávněně domníval, že rubriky tohoto typu zvyšují čtivost listu, zájem o něj a jsou důležitým předpokladem pro to, aby se Lidové noviny nestaly listem malé skupiny intelektuálů, ale aby si budovaly širokou čtenářskou základnu. I na počátku 20. století vycházely v Lidových novinách jako čtení na pokračování mnohé překlady, ale Heinrich měl zvláště zájem o původní českou tvorbu. Z období před první světovou válkou stojí za připomenutí z původní produkce pro Lidové noviny úspěšná protihabsburská satira Hugo Vavrise František Lelíček ve službách Sherloka Holmese

z roku 1907, z válečných let Dykův satirický román

Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, alegorie na politickou situaci v monarchii, jehož vydávání bylo v roce 1915 zásahem censury zastaveno.

96

Viz PERNES, J. Svět lidových novin. 1893–1993. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993, str. 62.

72

Také vznik Gellnerova románu Potulný národ, který vycházel v sobotním vydání listu od srpna do října roku 1912 a kromě zařazení do třetího dílu Hýskových Spisů Františka Gellnera z roku 1928 se nedočkal knižního vydání, je tedy pevně spjat s Lidovými novinami. Pro Gellnera byla práce na románu Potulný národ jistě příležitostí přiblížit českému čtenáři německé a francouzské prostředí, které detailně poznal za svých dlouholetých pobytů v cizině. Vzpomínky na Paříž využil Gellner také ve značné míře v epické básni Don Juan, ta vycházela ve Večerech od února do prosince 1912, zčásti tedy souběžně s románem. Jestliže zpravodajství Lidových novin přibližovalo zahraniční dění z oficiální stránky, pak Gellner mohl nabídnout zasvěcený pohled do specifických zákoutí, do málo známého prostředí, mohl těžit ze znalosti periferie evropských velkoměst, zvláště Paříže, a života jedinců na okraji společnosti. Zvláště pobyt v Paříži byl dobrou příležitostí k poznání rozmanitých osudů lidí nejrůznějších národností, kteří do francouzské metropole přijížděli z celé Evropy z nejrozmanitějších důvodů, mnohdy existenčních. Román byl pro autora do značné míry také příležitostí k rekapitulaci a zpětnému, hodnotícímu pohledu na vlastní život a na léta strávená v cizině. Ústřední postavou románu Potulný národ je básník Konrád Vodrazil, postava blízká lyrickému básníkovi Augustinu Klokanovi z povídek Obchod s mrtvolami a Čokoládový dort a vybavená řadou autobiografických znaků, což M. Hýska vedlo ke konstatování, že „je to práce pro svou dobu dokumentární, při které je při jednotlivých osobách, zejména při hrdinovi, možno ukazovat prstem.“97Postava Konráda Vodrazila je specifická v tom, že sice prochází celým příběhem, tvoří osu románu a váže na sebe postavy ostatní, současně však zůstává v kontrastu s nimi, i s postavami více méně epizodickými, jakoby nehotová, jen načrtnutá. Recipient není seznámen s Vodrazilovým původem, rodinným zázemím, s dosavadními životními osudy, je to jedinec bez minulosti, a jak se ukáže, také bez budoucnosti, žije a existuje jen v konkrétním čase příběhu. Na rozdíl od ostatních postav chybí v souvislosti s Vodrazilem i pro Gellnera tak typické drobné, ale výstižné prvky popisu. Vodrazil představuje poutníka, který 97

HÝSEK, M. František Gellner. In GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 446.

73

putuje zvláště proto, aby se jeho cesta mohla, mnohdy zdánlivě zcela nahodile, protnout v jistých časových a prostorových souřadnicích s cestami postav stejně rozmanitých osudů, různých životních zkušeností, odlišného věku, původu či životních cílů, jejichž poznání Vodrazil recipientům zprostředkovává. V úvodní kapitole je Vodrazil představen jako kolega nonkonformních umělců různých dob a národností, ale je současně zdůrazněno, že jeho buřičství nemůže disponovat rozletem tvůrců velkých literatur, ale má zákonitě nádech české pivní malosti. V ironicky laděných pasážích je přibližován Vodrazilův životní styl a způsob získávání prostředků k životu. Tyto pasáže působí jako parodie životopisných studií a snad i patetických nekrologů a Vodrazil je v nich v heroickém duchu zobrazen jako jedinec, který se sice plně ztotožnil s biblickou představou práce jako trestu, ale který ani v nejmenším „nemínil nijak trpěti za vinu našich prarodičů“98 a snažil se svou životní praxí dokazovat pravdivost novozákonní teorie o ptactvu nebeském, kterému bůh nedá zahynout hladem. Způsoby získávání peněz jsou zobrazovány parodováním odborného stylu a přejímáním termínů např. z ekonomie a historie. Jedinci, kteří opakovaně podléhají Vodrazilově drzosti a nesmlouvavé slovní agresi a poskytují mu nenávratné půjčky, jen aby se ho zbavili, jsou označeni jako poplatný lid středověkého vládce, vymáhání půjček a okamžitá vydání jsou zdůvodňována jako pozitivní příspěvek k rychlejšímu oběhu peněz a napomáhání ekonomické prosperitě. V následných kapitolách je zachycena Vodrazilova cesta do Paříže, existenční obtíže provázející jeho tamní pobyt a osudy rozmanitých jedinců, které přivádí Vodrazilovi do cesty náhoda. V jedenácté, závěrečné kapitole románu, v níž jsou rekapitulovány životní osudy většiny postav a v níž se objevuje informace o Vodrazilově sebevraždě, je citován údajně v pozůstalosti mrtvého nalezený text Veselý koník. Ten představuje velmi lehce dešifrovatelnou alegorii, zobrazuje několik událostí z dětství a mládí koníka – Vodrazila, a aniž by byla odstraněna nezakořeněnost postavy, předkládá prožitky spojené s postupnou deziluzí, se ztrátou náboženské víry, víry v čistý milostný

vztah

a

v možnost

naplnění

života.

V souvislosti

s připomínanými

98

GELLNER, Fr. Spisy Františka Gellnera. Díl III. Praha: Nakl. Fr. Borový, 1928, str. 65.

74

autobiografickými prvky textu je nutno doplnit, že se v něm objevuje také drobná zmínka o delikátním pobytu v nemocnici. Koník, o němž se dozvídáme, že „smál se stále – alespoň málokdy se přihodilo, abys byl jinak přistihl jeho rty než roztaženy úsměvem“99, svůj život dobrovolně končí a zanechává po sobě zprávu: „Oběsil jsem se a radím každému, kdo to čte, aby učinil totéž.“100

Paralelně s Vodrazilovým osudem je v románu zobrazován životní běh Ondřeje Vlčka, s jehož dosavadním životem je recipient seznámen v retrospektivní třetí a čtvrté kapitole románu. Životní cesty obou postav se opakovaně protnou a znovu rozdělí. Vlčkův vstup do příběhu současně ukazuje, že Gellner pomocí této postavy záměrně přináší dvojí pohled na lidskou existenci a konfrontuje možnosti, jak lze život naplnit. Vlček nejprve prochází tragickým vztahem k židovské dívce, která spáchá sebevraždu pod vlivem výčitek svědomí, že při sbližování s Ondřejem překročila hranice dobové morálky. Poté Vlček odchází ze studií, po návratu domů umírá jeho otec, příbuznými je připraven o dědictví, a aby unikl vojenské povinnosti, odchází do ciziny, kam ho následuje vdaná žena, do níž se v rodné vsi zamiloval. Založí rodinu a žije zdánlivě všední, obyčejný život, zatímco Vodrazil zůstává bezstarostným bohémem, ale i věčným ztroskotancem, který po nuceném návratu domů ztrácí definitivně smysl své existence. K dalším zdařile zobrazeným postavám románu patří doktor Binder, slabošský, dobrosrdečný muž, který není schopen čelit Vodrazilovým opakovaným finančním požadavkům a stává se jeho nedobrovolným pražským mecenášem. Případně potomek sesazeného dahomejského krále princ Uidialilid, který žije z rozhodnutí francouzské vlády zcela zapomenut v Paříži a smutek ze ztráty domova a kontaktů s nejbližšími překonává v muzeu u dřevěných sošek dahomejských vladařů. Z dalších postav připomeňme alespoň podivínského, z renty žijícího Američana, hotelového podomka Viktora, ruské dívky Soňu a Pašu nebo konzervatoristku Madelénu. Gellner při tvorbě románu, který je členěn do jedenácti kapitol, kombinoval využití paralelního kompozičního principu s principem řetězovým. To mu umožnilo volně, bez výrazných kauzálních vazeb rozvíjet vyprávění, v němž jsou jednotlivé, často 99

GELLNER, Fr. Spisy Františka Gellnera. Díl III. Praha: Nakl. Fr. Borový, 1928, str. 153 GELLNER, Fr. Spisy Františka Gellnera. Díl III. Praha: Nakl. Fr. Borový, 1928, str. 159

100

75

zcela autonomní, vzájemně rovnocenné a uzavřené epizody řazeny v chronologické posloupnosti, místy záměrně a funkčně narušené retrospektivními pasážemi. V kontrastu s kompozičně pevně stavěnými kapitolami stojí rozvolněná kompozice románu jako celku. Gellnerův text nezapře inspiraci humoristickým románem, byť se v něm opět prolíná komično s tragičnem a komika se realizuje zvláště využitými prvky hořkého groteskna. Inspiraci humoristickým románem dokládá také základní téma putování. Poměrně dobrodružnou pouť z Prahy do Paříže a zpět absolvuje ústřední hrdina Vodrazil v blíže neurčeném čase, jde o cestu, podnětem k níž se stala Vodrazilova neudržitelná finanční situace, která se však jejím uskutečněním nijak nezměnila. Jde o groteskní cestu v kruhu, jejíž působivost však Gellner ke škodě věci oslabil tím, že Vodrazilovu životní pouť uzavřel jeho dobrovolnou smrtí a nenechal naplno vyznít její marnost a zbytečnost. Ve shodě se žánrovými zákonitostmi humoristického románu autor výrazně posílil epizodičnost textu, což plně odpovídalo potřebám četby na pokračování a umožňovalo podle aktuální potřeby upravovat rozsah textu. Právě závěrečná kapitola, zčásti rekapitulující osudy jednotlivých postav, se jeví v kontextu díla jako nadbytečná, narušuje kompoziční soudržnost textu jako celku.

76

Tematické a žánrové členění povídkové tvorby V letech 1911 až 1914 vytvořil Gellner necelých padesát povídek. Vznikly v poměrně krátkém časovém období, z tematického hlediska jsou však různorodé, v jejich rámci můžeme rozlišit několik tematických okruhů, i když si současně uvědomujeme, že následně uvedené členění je do jisté míry zjednodušující a některé texty vymezené hranice stanovených tematických skupin překračují.

K neopominutelné, byť nepříliš početné skupině próz patří ty, v nichž se autor zabýval problematikou židovství. Přinášejí pohled na život drobných židovských obchodníků a jejich rodin, autor zvažoval možnosti asimilace, reagoval i na základě autopsie na projevy antisemitismu nebo na myšlenky sionismu. Využíval hojně vlastní prožitky a získané životní zkušenosti i to, co bychom mohli označit jako paměť rodiny, generace a národa. Texty odrážejí hluboké znalosti dějinných souvislostí židovstva v českém prostředí, vykazují až znaky dokumentu, současně si povídky tohoto tematického zaměření udržují vysokou uměleckou kvalitu. Z žánrového hlediska můžeme hovořit o psychologických povídkách (Starosta náboženské obce, Konkurenti, Přemysl Otakar a nevinná panna), ojediněle je zastoupena humoreska (Závěť strýce Jindřicha, Kalokagathia). Gellnerův pohled na židovskou minoritu vykazuje některé shodné rysy s povídkovými prózami K. Poláčka. A. Hájková zdůraznila zvláště při hodnocení Poláčkových Povídek izraelského vyznání z roku1926, že autor dle jejího soudu zdařile „charakterizuje Židy jako obchodníky, lidi rodinné, příbuzenské a společenské.“101 A. Hájková oceňuje autorovu schopnost až do nejmenších detailů odpozorovat a poté adekvátním způsobem využít pro potřeby textu poznané zvyky, životní postoje i charakterové vlastnosti drobných židovských živnostníků. Uvedené Poláčkovy povídky zachycují v převažující míře pomocí dialogu postav nebo výseku z něho zcela běžné situace všedních dnů. Např. povídku Trápení se švadlenou tvoří litanie paní Blumenstrausové, její stížnost na švadlenu, která není 101

HAJKOVÁ, A. Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha: Academia, 1999, str. 53.

77

ochotna přešívat jedny šaty podle téměř denně se měnícího vkusu zákaznice. Ve Vypravování pana Freudenfelda o svatbě pana Paškese je zachycena slovní ekvilibristika vypravěče, svatební obřad je nejprve vylíčen paní Schmausové

jako

nákladná a ohromující společenská událost a po vstupu pana Schmause do rozhovoru a po projeveném nepřátelství vůči otci nevěsty se téměř nepozorovaně a plynule mění v popis nedůstojného „škandálu“. Poláček využívá hojně židovský žargon silně čerpající z němčiny a jidiš. Tyto jazykové prostředky u Gellnera nenacházíme. Ve většině případů zobrazují Poláčkovy povídky banální komické situace, v nichž se zdařile odhaluje skutečná osobnost aktérů. Obdobný postup se uplatňuje také u Gellnera, jeho pohled na životní banalitu však mnohdy získává tragický rozměr, neboť autor ukazuje, jak se často v životě banalita proměňuje v jev zcela zásadní. Poláček zdařile tvořil komické postavy z židovských středních a nižších vrstev, a jak zdůraznila A. Hájková,102 zařadil k nejtypičtějším projevům židovstva pevnou rodinnou

soudržnost,

náboženskou

vlažnost,

avšak

současně

silný

židovský

konservativismus, neschopnost vzepřít se přímo cizímu člověku a jeho útokům i proměnlivost životních postojů a názorů v závislosti na vzniklé situaci. Výše uvedený výčet typických projevů židovských obchodníků a příslušníku jejich rodin můžeme bez sebemenší změny použít pro Gellnerovy prózy s vymezenou tematikou, které předcházejí Poláčkovu ranou povídkovou tvorbu zhruba o jedno a půl desetiletí. Zatímco však uvedené rané Poláčkovy texty působí do jisté míry prvoplánově a anekdoticky a zůstávají u humorně smířlivého obrazu lidské nedokonalosti, je možno konstatovat, že Gellner v nepoměrně menším počtu textů postihl specifika židovské minority a proměny jejího životního stylu v širších společenských a dějinných souvislostech.

Základ další skupiny tvoří zvláště prózy, jejichž hlavní hrdinové – muži – žijí osamělým, staromládeneckým životem, který se stává jejich životní volbou. Příklon k tzv. tichému životu je projevem hluboké rezignace, nevíry v kvalitní citový život.

102

HÁJKOVÁ, A. Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha: Academia, 1999, str. 53–54.

78

V těchto prózách se autor kriticky zamýšlí nad hodnotou lidských citů, milostných vztahů, lásky, manželství a rodiny. V uvedené skupině textů nalézáme také vyhroceně kritický a odmítavý pohled autora na svět žen, zvláště na představitelky měšťanských vrstev a intelektuálky, popř. na feministky. Nevíra v možnost kvalitního manželství, které by nebylo založeno na vzájemném potlačování svobodné realizace životních cílů, pak u některých mužských postav vede k cynickému odmítání partnerské a otcovské odpovědnosti. Základem této skupiny próz jsou povídky Tichý život a Výhody nešťastné lásky, jejich básnickou paralelu tvoří zvláště Pokoj s nábytkem ze sbírky Nové verše, z dalších připomeňme např. povídku Otec, Marta, Zaviněná krída, humoresky Štika, Pan oficiál se žení, Miláčku, Právní porada, Miltiades, vítěz marathónský, Sociální a psychologický rozbor staromládenectví aj.

Třetí skupinu představují zvláště prózy ostře tepající společenské a politické poměry nejen v habsburské monarchii a odrážející vypjatou situaci v období těsně před vypuknutím první světové války. Připomeňme alespoň satiru Povídka s rodozpytem, poměry v rakousko-uherské armádě zobrazující povídku Sebevrah Nečásek, humoresku Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo nebo mystifikaci Politická kariéra Juliána Čtveráka. Volněji s tímto okruhem souvisejí také humoresky, které s komickým a ironickým nadhledem zobrazují typické představitele českých měšťanských kruhů v jejich sebestřednosti, malosti a omezenosti tzv. pivního vlastenectví (Cesta do hor, Cesta okolo půl světa za 14 dní aj.). V těchto Gellnerových prózách nalézáme již jen ojediněle odraz autorových postojů k anarchismu, s nímž bývá často spojován. Gellnerův příklon k anarchistickému hnutí potvrzuje ve vzpomínkách J. Mach a klade tuto názorovou etapu na konec 90. let 19. století, tedy na závěr básníkových gymnaziálních studií v Mladé Boleslavi. Tehdy se Gellner J. Machovi jevil jako „velký anarchista, a to taky jeden z těch pravých“.103 Období Gellnerova příklonu k tomuto hnutí však bylo bezesporu poměrně krátké a nejspíše kulminovalo za básníkova vídeňského pobytu. S. K. Neumann sice připomíná, 103

MACH, J. Gellnerova prvotina. Lidové noviny, 1929, č.617, 628, 634.

79

že se Gellner ve vídeňském prostředí zúčastňoval schůzí tamních anarchistů české národnosti, ale podle jeho názoru „sám anarchistou nebyl: jejich společenská kritika mu nebyla proti mysli, ale jejich svobodářským iluzím se smál. František Gellner byl především strohý a skeptický racionalista s dobrým srdcem a silným cítěním sociálním...“104 A. Novák vnímal Gellnerův příklon k anarchismu obdobně: „výbojné gesto anarchistovo bylo vlastně jen honosným projevem neohrožené lásky k vnitřní svobodě.“105 Ve shodě s výše uvedenými skutečnostmi je i konstatování J. Holého v souvislosti s básnickou tvorbou, že „některé texty uveřejněné v prvních sbírkách můžeme ještě vyložit v intencích anarchismu, který byl Gellnerovi zřejmě hodně blízký.“106 Současně připomíná, že Gellnerův vztah k anarchismu byl nejspíš podstatně umírněnější než u Neumanna, Tomana a Šrámka, a předpokládá, že v době vzniku prvých dvou básnických sbírek byl Gellnerův postoj k anarchismu již spíše rezervovaný. J. Holý se taktéž domnívá, že Gellnera na anarchismu lákala hlavně provokativní negace a destrukce, že však Gellnerův racionální a až skeptický náhled na společenskou a politickou realitu se dostával do zásadního střetu s anarchisty proklamovanou ideou tvoření nové, lepší společnosti. Sám Gellner svůj vztah k anarchismu zhodnotil lakonicky: „Myslil jsem, že jsem anarchista, ale byl jsem jen skeptik a kritik.“107 Výše uvedený vývoj potvrzuje také Gellnerova publicistická tvorba. Letmé zmínky o anarchistických aktivitách, které jsou vnímány jako již uzavřená kapitola básníkova života, se objevují ve fejetonech Anarchista na vojně

a § 222. a 9.

v souvislosti s Gellnerovou vojenskou službou, kdy jeho nástupu u domobrany v Litoměřicích předcházelo zaslání zpráv o anarchistické činnosti v době vídeňských studií a reakcí nadřízených bylo soustavné šikanování autora. A pokud se např. Gellner v Pařížských dopisech věnoval zobrazování a hodnocení prostředí anarchistických 104

NEUMANN, S. K. O Františku Gellnerovi. Trochu vzpomínek. Literární rozhledy, roč, XII, 1927/28, č. 3-4, str.71. 105 NOVÁK, A. Básnický odkaz Františka Gellnera. Lidové noviny, 24. 10. 1926, str. 9. 106 HOLÝ, J. Možnosti interpretace. Praha: Periplum, 2002, s. 33. 107 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 193.

80

časopisů a schůzí, pak k tomu byl víc než zájmem o další rozvíjení vlastní anarchistické činnosti veden skutečností, že právě v jejich okruhu nalézal nepřehlédnutelné individuality, osobnosti, které ho inspirovaly k tvůrčím aktivitám. Poslední tematickou skupinu představují texty, v nichž se Gellner nechal inspirovat světem umění a postavením umělce v soudobé společnosti. Poznání uměleckého prostředí a osobní zkušenosti umělce, pro něhož byla literární a výtvarná tvorba současně zdrojem obživy, inspirovaly autora ke vzniku próz reflektující tyto skutečnosti. K uvedenému okruhu textů přiřazujeme např. humoresky Obchod s mrtvolami, Čestný dar, Estét, Inzerát aj.

Z hlediska žánrů jsou v Gellnerově prozaické tvorbě vedle psychologických, satirických povídek hojně zastoupeny humoresky. V psychologických povídkách zobrazujících tragické osudy hrdinů (např. Přemysl Otakar a nevinná panna, Sebevrah Nečásek) autor usiluje o autentičnost a věrohodnost příběhu, ale současně se brání tomu, aby zobrazený příběh působil srdceryvně a sentimentálně. Má mít podobu jakoby objektivního sdělení, k němuž musí recipient zaujmout stanovisko sám. V textech se uplatňuje přímý vypravěč, neboť využitá ich-forma napomáhá požadované autentičnosti a věrohodnosti příběhu, současně se přímý vypravěč stává postavou díla, které další postava sděluje svůj životní příběh (Přemysl Otakar a nevinná panna) nebo líčí osudy jiných hrdinů (Sebevrah Nečásek). Přímý vypravěč se mění v naslouchající já a další z postav v prožívající a sdělující já. Přímý vypravěč tak ve shodě s názorem M. Červenky108 zosobňuje a naplňuje literární funkci pozorovatele, pro něhož je typické, že je vybaven vysokou mírou vnímavosti, důvěryhodnosti a současně s tím také odpovídající mírou bezmoci nebo neschopnosti jakýmkoli způsobem zasahovat do sdělovaného běhu věcí. V povídce Přemysl Otakar a nevinná panna je navíc tragičnost příběhu záměrně odlehčována využitím naivních vzpomínek z doby dětství.

108

ČERVENKA, M. Významová výstavba literárního díla. Praha: Univerzita Karlova, 1992, str. 106.

81

Recepci povídky Sebevrah Nečásek umocňuje napětí, které vzniká tím, že desátník popisující průběh šikanování, jež dohnalo vojína Nečáska k sebevraždě, straní Nečáskovým nadřízeným, sebevraha odsuzuje a považuje ho za slabocha. Ono zmíněné napětí

plyne

z toho,

že

recipient

pociťuje

rozpor

mezi

sdělením

postavy

a předpokládaným postojem přímého vypravěče a snad i autora k zobrazené události. V souvislosti s Gellnerovou lyrikou upozornil M. Červenka109 na zobrazování zážitků v podobě vzpomínek a na jejich dvoustupňové využití, do vstupní vzpomínky je vkládána vzpomínka další, časově ještě vzdálenější, tak je manifestován časový i emocionální odstup od reprodukovaných událostí. Tohoto postupu však Gellner nevyužíval jen v lyrice, ale také ve výše uvedených povídkách. V povídce Sebevrah Nečásek je výchozí vzpomínkou zobrazení vypravěčova narukování a do této vstupní rámcové situace je vloženo desátníkovo vzpomínání na Nečáskovu sebevraždu. Obdobně v povídce Přemysl Otakar a nevinná panna je vzpomínka na komplikovaný odjezd z Vídně a pobyt v hostinci při čekání na vlak doplněna o vyprávění židovského muže, vzpomínajícího na události tzv. hilsneriády. Na rozdíl od lyrických básní volil Gellner v případě povídek v jejich závěru návrat do výchozí vypravěčské situace, tím posílil kompoziční sevřenost textu.

Gellnerovy humoresky představují čtenáři všední, banální, mnohdy až trapně úsměvné příhody ze života s výraznou pointou, k vypointování může být využita i anekdota (např. v humoresce Sport a zdraví). Jejich děj se odehrává zvláště v českém maloměstském prostředí, i když mohou čtenáře přivést i do Vídně (např. v humoresce Právní porada), případně do Paříže (např. Čokoládový dort). Děj je zasazen povětšinou do středostavovských domácností, úřadů, obchodů, kaváren, hostinců apod. Ústředními postavami jsou často důstojníci, úředníci, advokáti, zkrachovalí studenti, drobní obchodníci, lakomé manželky držící své muže pod pantoflem, jedinci usilující o politickou kariéru apod.

109

ČERVENKA, M. Lyrika Františka Gellnera. In Styl a význam. Praha: Československý spisovatel, 1991, str. 5267.

82

Postavy se vyznačují komickými rysy, jejich komičnost mnohdy posiluje volba jmen a příjmení, postavy vykazují výrazně propracovanou charakteristiku, jsou čtenáři přibližovány kusým, ale navýsost výstižným popisem se zdůrazněním drobného detailu, který poutá pozornost a je často zveličen. Je možno se domnívat, že Gellner využíval v těchto případech zkušeností, které získal jako výtvarník při tvorbě karikatur, a že Gellnerova snaha směřovat i v uměleckém textu až ke karikatuře ukazuje, jak se umělecká tvorba výtvarníka a spisovatele trvale prostupovala a vzájemně ovlivňovala. Gellnerovy humoresky mohou být vnímány jako texty, které

přinášejí jen

idylický, dobromyslný a smířlivý humor, ale autor s jejich pomocí dokázal současně s lehkým nadhledem výstižně zobrazovat mnohé neduhy české společnosti – nebo alespoň některých vrstev – a zvláště konfrontovat proklamované ideály, mravní zásady a cíle s jejich reálným naplněním v každodenním životě. V textech využívajících komična jsou hojně zastoupeny parodické a mystifikační postupy. Parodovány jsou v některých případech žánry, zvláště pohádka (např. Povídka s rodozpytem, Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo), případně konkrétní literární dílo (Cesta kolem světa za 80 dnů – Cesta okolo půl světa za 14 dní; Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha – Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo), stejně

tak jsou parodovány např.

konkrétní vědecké teorie, soudobá filozofická učení a jejich tvůrci a představitelé, politické programy a proklamace, předvolební vystoupení kandidátů, vzdělávací programy a metody uplatňované v tehdejším školním prostředí apod.

V humoresce Sport a zdraví je parodováno sokolské hnutí a Tyršovy představy o oživení antických a renesanční ideálů o souladu krásy duše a těla a o jejich spojení s národními cíli. Skrze emotivní vzpomínky přímého vypravěče je recipient seznamován s životními osudy „věhlasného pěstitele sportu“110 Otokara Kuželky, jehož výročí smrti vypravěč připomíná. Naivita vypravěče prostupující zobrazování Kuželkových sportovních činů je zdrojem komična, které má v tomto případě blízko ke komice neporozumění.111 110

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 39. Hledání zdroje komiky v neporozumění sobě samému, vedoucímu k přecenění vlastních schopností, sil a možností uplatnění, a v neporozumění světu, vedoucímu k mylnému vnímání postavení jedince ve 111

83

Kuželkovy jednotlivé výkony v rozmanitých sportovních odvětvích jsou zobrazovány s pedantickou přesností a jsou provázeny bezmezně nekritickým obdivem vypravěče, vybaveného značnou dávkou naivity, která – jak již bylo připomenuti – v tomto případě posiluje komičnost textu. To vede ke skutečnosti, že pateticky zabarvené sdělení o údajně heroickém sportovním činu je vypravěčem okamžitě, zcela bezelstně, pointováno informací o zdravotních problémech, které výkon provázely. A tak se čtenář dozví, že Otokar přeplaval třikrát dokola rybník „za dvě hodiny 18 minut a 33 ½ vteřiny, načež zmodral a zůstal na nábřeží bez ducha ležet.“112 Při jízdě na kole zažije pád, při fotbale mu protihráč poláme nohu, při hromadném pádu při sáňkování je mu „rozšlápnut“ obličej. Potřeba další kumulace gradujících sportovních počinů a zdravotních poškození je saturována sdělením o Kuželkově sňatku a o následném zapojení rodiny do sportovních aktivit, avšak s ještě horšími, tragickými následky: „Ve stáří dvou let drželi ho (rozuměj syna) v zimě pod pumpou, aby se náležitě otužil. Následkem toho ochrnula dítěti levá část těla. Kromě toho oněmělo. Bohudík si nebožátko vzal všemohoucí k sobě.“113 Lyžování Otokara a jeho ženy končí tak, že tři dny nezvěstná manželka po nalezení přichází v důsledku omrzlin o nos a prsty. Gellner si úspěšně poradil i se závěrem humoresky. Na rozdíl od J. Haška, jehož obdobně budované parodie opakovaně končí umístěním hlavního hrdiny do blázince, tedy potvrzením, že hrdinovo jednání je zcela nesmyslné a patologické, nechal Gellner Kuželku při sportovních aktivitách zahynout. Nadšený sportovec Otokar se vydává zdolat ledovec, s odstupem třiceti kroků ho následuje na vrchol pomstychtivá tchyně, a když se po třech dnech objeví v údolí, sděluje, že se zeť zabil při pádu do propasti. Využití symboliky čísel (tři, třicet) a práce s třístupňovou gradací je zopakována a za Otokarem se vydávají postupně tři záchranné výpravy: „První byla smetena lavinou, druhá se ztratila v horách a dva její členové skončili sebevraždou, třetí přinesla konečně do údolí Kuželkovu pravou nohu, která při pádu zůstala viset na skalním útesu.“114 Tím společnosti, bývá spojováno s Platonem. Viz např. HORN. A. Das Komische im Spiegel der Literatur. Würzburg: Königshausen und Neumann, 1988, str. 21– 40. 112 GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 41. 113 GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 44-45. 114 GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 46.

84

se sled absurdních situací konečně uzavírá a vše subjektivně hodnotící vypravěč vyjadřuje hlubokou lítost nad smrtí zdravého a nadějného příslušníka národa. Vypravěčovo lpění na představě o Kuželkově heroismu znovu potvrzuje, že Gellner v textu záměrně pracoval s dvojicí komických postav, jednou z nich je fanatický sportovec a druhou vypravěč – jeho obdivovatel, který tu představuje tu část společnosti, která je ochotna a schopna uvěřit halasně proklamovaným, často falešným ideálům. Text je zakončen anekdotou o kobyle, kterou sedlák učil nežrat a která v okamžiku úspěchu, tedy když přečkala celý den bez potravy, zemřela. Tím je definitivně zpochybněna představa, že je možno sportem trvale a úspěšně posilovat zdraví.

Autor v prózách bohatě využívá jazykovou komiku. Pomocí cíleně volených jazykových prostředků buduje komičnost postav konfrontací proklamovaných životních – osobních i pracovních – cílů, mravních zásad a hodnot s jejich konkrétní každodenní realizací. Komického efektu autor zdárně dosahuje vytvářením výrazného kontrastu mezi obsahem sdělení a jazykovými prostředky ke sdělování využitými. V některých případech záměrně kontrastuje mluva jednotlivých postav s jejich sociálním postavením, vzděláním a prostředím, v němž žijí. Pomocí bohatých, květnatých promluv, inklinujícím ke knižnosti, patosu, frázovitosti a falešnému sentimentu jsou vyjadřovány skutečnosti zcela banální, nepodstatné a plytké a tato banalita se stává ještě markantnější. V textech dochází ke střetu mezi záměrně vytvářeným vysokým stylem a všedností zobrazeného, recipient má vzniklý rozpor odhalit a vnímat ho jako jeden z projevů falše a lži. Gellnera přitahuje zvláště fráze svou snahou manipulovat a předstírat, pomocí fráze mluvčí v textech zastírají neznalost, duševní omezenost, neschopnost vytvářet si vlastní názory, umět je obhájit a stát za nimi. Gellner často pracuje s tzv. politickou frází, která je pevnou součástí slovníku aktivních politiků, ale i jedinců, kteří za rozmanitých okolností vstupují do politického a společenského dění na nejrůznějších úrovních. V prozaických textech je opakovaně zachycován průběh schůzí, jejichž součástí je např. předvolební boj kandidátů. Ti své agitační promluvy budují právě pomocí frází a snaží se využitím v běžných životních

85

situacích stále opakovaných, a proto povědomých, ale zcela vyprázdněných promluv navodit pocit vzájemného porozumění mezi mluvčím a posluchači a získat jejich důvěru. U některých případech zobrazuje Gellner postavy, u nichž vstupuje fráze z veřejné zóny do jejich privátního života, slouží jim zvláště k vytváření falešného, vylepšeného obrazu sebe samého, kterým si zvyšují sebevědomí a chtějí zapůsobit i na nejbližší okolí. Gellner si byl jistě vědom, že lživost fráze je jen těžce doložitelná, neboť na sebe často bere podobu zformulované moudrosti a tradovaného poznání, a že snad jediným způsobem, jak je možno vliv fráze podstatným způsobem oslabit, je zesměšnit ji, a činil tak soustavně.

K posílení komičnosti postav je v textech hojně využita komika jmen. Její vznik bývá výsledkem vzájemného působení několika faktorů spojených s nositelem jména (jeho vzhled, profesní zařazení, sociální status, charakterové vlastnosti) a se samotnými použitými jmény. Ideální podmínky pro vznik komična nastávají zvláště tehdy, pokud dochází ke střetávání nesourodých, disharmonických prvků, které působí vzájemně kontrastně a nepatřičně. Vhodně zvolené jméno napomáhá charakterizovat jednotlivé vystupující postavy, posiluje jejich směšnost, evokuje představy o jejich vzhledu nebo aktivitách (Kleofáš Nudle, metař Proutek) nebo o vlastnostech a typických činnostech nositele (Čtverák, Flik, Hvízdálek;. nadšený sportovec z humoresky Sport a zdraví nese v souladu se svou celoživotní sportovní vášní jméno Otokar Kuželka).

V některých případech je využita určitá symboličnost jména. V humoresce Kandidatura doktora Vidučky, zobrazující snahu dobře situovaného advokáta prosadit se v politice, je hlavním podněcovatelem a organizátorem všech politických aktivit Vidučkův zaměstnanec, který se na jednotlivých předvolebních akcích přiživuje. Asi nás neudiví, že se jmenuje Jan Matěj Krk, vždyť je opravdu krkem, který pomyslně otáčí hlavou, když manipuluje svým šéfem a ždímá ve svůj prospěch jeho peněženku.

86

Autor často záměrně kombinuje taková křestní jména a příjmení, která tvoří nezvyklá, a tím komická spojení. Mnohdy jde o vznešeně znějící křestní jméno – v řadě případů vnímané jako jméno cizího původu – a o ryze české příjmení, které se významově vztahuje k věcem a jevům zcela banálním, všedním, každodenním. Nebo naopak je neutrální křestní jméno spojeno s pozornost budícím příjmením. Gellner pracuje také s typickými židovskými jmény, když zobrazuje prostředí židovských obchodníků. Příkladem nesourodých pojmenování postav je např. literární badatel a znalec umění Josef Ypsilon Škrundle, jehož druhé jméno tvoří název písmene a příjmení působí značně kakofonicky, politička Klementina Sopálková-Vyzvonilová, důstojný měšťan Peregrin Vobloha, rada Leodegar Slabý, o politickou kariéru usilující Kleofáš Nudle, vychytralý solicitátor Jan Matěj Krk nebo mladý spisovatel Ondřej Salámek. Jméno postavy, jak ukazují i předchozí příklady, často kontrastuje se sociálním statutem svého nositele. Děje se tak často u představitelů dobře situovaných občanů, u představitelů inteligence, jejichž vzdělanost a kultivovanost autor rád zpochybňuje i využitím komického jména. Nadějný docent na české univerzitě, nositel Nobelovy ceny a kandidát mladočechů ve volbách do parlamentu se jmenuje Julián Čtverák (Politická kariéra Juliána Čtveráka) a jeho příjmení ve čtenáři evokuje spíše představu taškáře, šibala a šprýmaře než zodpovědného politika, který by ve Vídni důsledně hájil české zájmy. V humoresce Životní osudy vystupuje profesor Ladislav Střapatý, v humoresce Pan oficiál se žení paní profesorová Klotásková, gymnaziální profesor řečtiny Vosmahlík je jednou z ústředních postavu humoresky Kalokagathia a jeho kolega, profesor přírodopisu PhDr. Josef Kuřátko, má sice ve shodě se svou badatelskou specializací zvířecí jméno, avšak v podobě zdrobnělé, která asociuje bezbranné, slabé mládě a kontrastuje se skutečností, že jeho nositelem je dospělý, samostatný muž, který by měl jako pedagog působit důstojně a disponovat odpovídající dávkou autority. Se zvířecími jmény se setkáváme i v dalších prozaických textech: v humoresce Čokoládový dort vystupuje Augustin Klokan, postavu téhož jména pak najdeme v humoresce Obchod s mrtvolami. V humoresce Cesta okolo půl světa za 14 dní se

87

vedle Cyrila Vopičky objevuje Method Ploutev, v humoresce Štika vystupuje záletný a ve svých citech vášnivý generální inspektor pojišťovny Karel Drak. Obdobně zdrobnělá podoba křestního jména již dospělého hrdiny povídky Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo je v rozporu s tím, že on sám sebe vnímá jako neohroženého bojovníka za odstranění všech zlořádů soudobého světa, ale na druhé straně zdůrazňuje Vojtíškovu až dětskou naivitu, která prostupuje jeho názory i činy. Nevzhledný mladý obchodník se směšně špatnou výslovností Isidor Křinč je svým okolím ironicky označován jako Isidórek. Gymnazista Aškenes z humoresky Kalokagathia, o němž se dovídáme, že „nebyl jistě krasavec. Hlavu měl poněkud šišatou a na ni husté jako smola černé vlasy a ta hlava byla zasazena nějak hluboko mezi ramena, tak že se její nositel zdál přihrblým...jedináček pana Aškenesa chodil po špičkách, jako nemocné kuře“,115 je důsledně nazýván zdrobnělinou svého jména Maxánek. A obdobně v humoresce Smysl života je hýčkaný mladý muž Ferdinand Hvízdálek nazýván Ferdáček.

S notnou dávkou hravosti přistupoval autor k tvorbě jmen postav, které měly svůj reálný předobraz většinou v dosud žijících nebo nedávno zemřelých jedincích, významných myslitelích a učencích. Gellner využil tzv. klíčový princip, pro který je typické zobrazování známých osobnosti pod obměněným jménem, to může vzniknout např. jednoduchou, lehce odhalitelnou záměnou hlásek či slabik jména původního, nebo tvořením méně průhledných přesmyček, opisem originálního jména, překladem jména apod. Autor nejednou vytváří tzv. mluvící jména, drobné, hutné charakteristiky postav odrážející současně autorův postoj k danému jedinci. V povídce Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo se objevují zmínky o německém filozofovi Hegelovi a vzápětí o mysliteli, k jehož učení zaujímá Vojtíšek jednoznačné stanovisko, když konstatuje: „Neodpírati zlu jest příliš málo. Je nutno zlu odpírati dobrem.“116 Z citace je jistě patrno, že osobou, jejíž učení Vojtíšek posouvá k absolutní dokonalosti, je Lev Nikolajevič Tolstoj, který v Gellnerově textu disponuje jménem

115 116

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 98. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 199.

88

Fjodor Osipovič Gromkopiščev, jménem významově odkazujícím ke gromko/silně, hlasitě, zvučně a k piščev, piščat/pištět, kňourat, kvičet. Obdobným způsobem je utvořeno jméno dalšího z filozofů, jehož učení Vojtíšek shrnuje do tvrzení, že „člověk má zničiti svou vůli, aby se stal dokonalým“.117Arthur Schopenhauer se tedy skrývá pod jménem Agesilus Pippermann, přičemž anglické piper je možno přeložit jako pištec, hudec, dudák. Myslitel, lidumil a zakladatel instituce Všelidská Vzájemnost, s nímž se Vojtíšek neúspěšně snaží setkat, je pojmenován Ioë Kafra O´Brickberry. Jeho první křestní jméno je nejspíš netradičně zapsané jméno Joe, další odkazuje ke slovesu kafrat (vést hloupé, nudné řeči, tlachat o něčem) a příjmení je snad možno vnímat jako slovní hříčku (cihla, kostka/bobule) typu kulatý čtverec nebo čtvercový kruh, tedy jako protimluv, nesmysl. Máme prostě co do činění s nějakým Pepkem tlachajícím nesmysly. V humoresce Obchod s mrtvolami se hovoří o žijícím francouzském romanopisci, který je vybaven jménem Trnc-d´Oseille. Opět je tu využito nelibozvučnosti souhláskové skupiny v prvé části jména. Výraz oseille pak ve francouzštině znamená šťovík, slovo je součástí také některých francouzských frazeologismů s významy obelhávat někoho, vykládat nesmysly. V nespisovné mluvě (argotu) může být synonymem českého výrazu „prachy“ nebo může označovat spoře oděnou tanečnici nebo zpěvačku nevalné kvality.

Autor pracuje často se jmény nelibozvučnými, v nichž se ve velké míře objevují souhláskové skupiny (např. škr, kř, nč, št, tr), častá je frekvence např. souhlásek r, ř, č, š, ty evokují rachocení, řinčení, chrastění nebo podobné, povětšinou nepříjemné zvuky. Jde např. o příjmení Škrundle, Škrundlíková, Křápal, Zábler, Křinč aj. Významově se často používaná jména vztahují k věcem a jevům bezcenným, nehodnotným, vzbuzujícím pohrdání, až opovržení. Např. jméno Škrundle může významově odkazovat ke slovu škrundál (tedy škrpál, nekvalitní, zničená bota ) nebo škrunda (tedy lakomec), popřípadě škrundat se (tedy šourat se), popř. škrundat (ve významu kručet v břiše, ve vnitřnostech). Příjmení Křápal souvisí významově s křápat 117

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 198.

89

(tedy chřestit, rachotit, tlouct něčím a současně způsobovat nepříjemný zvuk), výrazem křápy můžeme označit dřeváky nebo sešlapané boty, výrazem křáp nekvalitní věc, nefunkční aparát. Poměrně četná jsou příjmení tvořena výrazy označujícími části lidského těla, např. Jan Matěj Krk, případně pojmenovávajícími část těla spojenou s nějakým tělesným neduhem, např. Eliáš Žáha. Obdobně bývá příjmení tvořeno výrazy k označení pokrmů, např. Kleofáš Nudle, Ondřej Salámek, plodiny, např. Hynek Rež, truhlář Kadlátko (označení švestky) nebo rozmanitých jevů ze světa přírody, např. metař Proutek, Eman Vobloha. V povídce Čestný dar je výskyt komických jmen zvlášť výrazný, hovoří se zde o zemřelém spisovateli Bořivoji Mrkninadrátovi, jehož příjmení tvoří výzvová větná konstrukce zachovávající syntaktické vztahy a odkazující také k frazeologismu mrkat na drát, tedy divit se, vykuleně hledět. Naopak mladý adept literárního umění je pojmenován s využitím zdrobněliny Ondřej Salámek. Jméno v textu vystupujícího uznávaného japonského autora vzniklo kombinací zeměpisného názvu a latinské podoby spojení oroduj za nás a tím vzniklo pojmenování Yokohamy Orapronobu.

Výbor Cesta do hor a jiné povídky V roce 1914 sestavil Fr. Gellner ze své dosavadní povídkové tvorby výbor Cesta do hor a jiné povídky a ten byl téhož roku vydán u Ondřeje Kypra v Jihlavě jako třetí svazek Kyprovy lidové knihovny zábavy a poučení.118 Gellner je také autorem ilustrace na obálce knihy a je možno předpokládat, že provedl grafickou úpravu publikace, neboť ta vykazuje shodné rysy např. s grafickou úpravou Paličových slok Karla Horkého, které Gellner ilustroval a graficky upravil v roce 1905. Opět byly využity secesně působící ornamentální lišty tvořené geometrickými a rostlinnými motivy, které jsou umístěny nad tituly jednotlivých povídek. 118

Ondřej Kypr (1883–1959) působil v letech 1909 až 1914 jako redaktor Jihlavských listů a nakladatel. V Kyprově lidové knihovně zábavy a poučení a Knihovničce českého venkova byly v Jihlavě vydány před první světovou válkou práce např. Z. M. Kuděje, J. S. Karase, K. Judy. V poválečných letech přesunul Kypr své nakladatelské aktivity do Pardubic a do Prahy.

90

Výbor obsahuje 15 próz, a i když neznáme přesné okolnosti jeho vzniku, můžeme předpokládat, že poměrně malý rozsah výboru stanovil nakladatel tak, aby se publikace rozsahem shodovala s jeho ostatní předválečnou nakladatelskou produkcí. Prózy byly až na jedinou výjimku publikovány v letech 1911 až 1913 v Lidových novinách a v jejich příloze Večery pod pseudonymem Norbert Čížek nebo Robert Čížek, některé z nich pod autorovým jménem, případně byly označeny iniciálami F.G.119 M. Hýsek provedl srovnání textů a na jeho základě konstatoval, že Gellner při přípravě knižního vydání povídek provedl jen drobné, zvláště pravopisné a tvaroslovné zásahy a odstranil tiskové chyby.120

Sestavení výboru bylo pro Gellnera možností rekapitulovat povídkovou tvorbu spojenou s tzv. moravským obdobím, v němž se autorovy umělecké aktivity v souladu s potřebami Lidových novin soustředily zvláště na tvorbu karikatur a epických, často satirických

básní

pro

nedělní

přílohu

Večery,

na

produkci

žurnalistickou,

představovanou fejetony, a současně také na tvorbu povídek. Z necelých padesáti povídkových textů, vzniklých v poměrně krátkém časovém období, vybral Gellner zmíněných patnáct tak, že zůstal zachován široký tematický záběr a rozptyl v prostoru tragiky i komiky s častým prolínáním obou poloh. Názvy většiny povídek se vztahují k ústřední postavě příběhu, jsou tvořeny jmény postav nebo vymezují jejich rodinné, případně sociální postavení (např. Marta, Miltiades, vítěz marathónský, Otec, Pan oficiál se žení aj.), představují do jisté míry portrétní studie jedinců, ve svém souhrnu pak výbor tvoří přesně do sebe zapadající mozaiku, která je odrazem maloměšťácké společnosti – nebo alespoň některých jejích vrstev – na přelomu století. Zastoupené povídkové texty i humoresky zobrazují všední, banální, mnohdy až trapně působící příhody z každodenního života nijak výjimečných jedinců, představitelů spořádaných středostavovských kruhů. Pomocí pro humoresky typického, zdánlivě 119

Ve Večerech byly otištěny v roce 1911 prózy Otec (Robert Čížek), Výhody nešťastné lásky (Robert Čížek), v roce 1913 Štika (Norbert Čížek), Kalokagathia (Norbert Čížek), Katonova poslední četba (František Gellner); ostatní v Lidových novinách s iniciálami F.G., povídka Konkurenti nebyla časopisecky publikována.

91

idylického, dobromyslného a smířlivého humoru dokázal autor s lehkým nadhledem, ale i s patřičnou razancí výstižně pojmenovat mnohé neduhy české společnosti, např. konfrontovat proklamované ideály a mravní normy s jejich reálným naplněním v běžném životě. Dochází k využití parodických postupů a časté je použití výrazné pointy, přičemž vypointován může být příběh jako celek i jednotlivé drobné situace. Děj próz je zasazen ve většině případů do českého prostředí – výjimku tvoří dva texty inspirované antikou, Miltiades, vítěz marathónský a Katonova poslední četba, dále povídka Marta, odehrávající se v Drážďanech, v humoresce Můj společník z cest je zčásti děj lokalizován do Bavor a Solnohradska – do středostavovských domácností, úřadů, obchodů, kaváren a hostinců a hlavními aktéry šedivě všedních událostí jsou nejčastěji drobní úředníci, vojáci a důstojníci, obchodníci, studenti či dobře situované maloměstské paničky. Promyšlené využití časoprostoru způsobuje, že jednotlivé texty navozují pocit ubíjející malosti a stísněnosti, vyvolávají dojem, že v zobrazeném prostoru maloměsta, v němž se téměř zastavil čas, je možno jen přežívat. V úvodní Cestě do hor pracuje Gellner s obrazem české kotliny neprodyšně sevřené pásem hor, které symbolizují nepřátelství, nebezpečí a ohrožení, i v dalších textech se většinou pohybujeme v konzervativním a zakonzervovaném prostředí maloměsta, v prostředí neumožňujícím změny a obávajícím se jich. Postavy se pohybují v prostoru úzce vymezeném a sevřeném několika body, mezi nimiž se odehrávají jejich životy, realizující se ve stereotypních, nepřirozených cyklech, životy až nápadně si podobné a neměnící se ani střídáním generací.

Vstup do české reality se děje skrze úvodní humoresku, podle níž dostal celý soubor svůj název – Cesta do hora a která má ve výboru zcela zásadní, klíčový význam. V počátečních pasážích textu, které jsou apoteózou piva, jeho konzumentů a konzumace samé, je příběh lokalizován zhruba do Gellnerova rodného kraje kusým sdělením, že hrdina příběhu Eman Vobloha v místních hospůdkách konzumuje vedle 120

M. Hýsek zařadil kompletní výčet textových úprav do oddílu Poznámky v druhém díle Spisů Fr. Gellnera (str. 453 – 456).

92

plzeňského také malorohozecké a klášterské pivo. Ocitáme se tedy v oblasti Českého ráje, který je rájem i proto, že tu na rozdíl od jiných, vzdálenějších končin teče kvalitní pivní mok, neboť „Čechovi menšího sebezapření je třeba k pobytu mezi odvěkými německými nepřáteli než v kruhu bratří Slovanů, kteří však o dobrý doušek špatně mají postaráno“.121 V úvodu humoresky je zachycena jen zdánlivě nepodstatná epizoda, která je zobrazena také na jediné Gellnerově ilustraci k výboru, umístěné na obálce knihy. Skrze ni je možno se dobrat nejen významu uvedené humoresky, ale i vyznění výboru jako celku. Zachycuje výlet otce Peregrina Voblohy s malým synem Emanem za město, při němž otec synovi ukazuje s příslušným komentářem alespoň směr, kterým leží Plzeň a Praha – centra českého kvalitního pivovarnictví. Daná scéna je parodickou aluzí na pověsťové látky o příchodu Slovanů a velebení české země praotcem Čechem z nedalekého Řípu, jehož radost z dostatku strdí a mléka střídá Voblohova spokojenost se zemí oplývající pivním mokem. Gellner tak konfrontuje to, jak sebe sama vidí nebo jak by sebe aspoň chtěla vidět obrozeneckými ideály ovlivněná česká společnost, s tím, jaká opravdu je. Pivo a jeho kult prostupují celým textem, ve spojení s pivem se objevují citově zabarvené výrazy a slovní spojení. Synonymem výrazu pivo je např. spojení dobrý doušek, naše várka, boží slad; hospoda je označena jako útulná hospůdka, oblíbená místnost, také pozemské kraje a podsvětí jsou označeny jako žížnivé údolí a věčná várka. Úvod textu obsahuje etymologický rozbor slov pivo a voda, jehož závěrem je tvrzení, že slovo pivo obsahuje týž kmen jako sloveso píti, což svědčí o moudrosti starých Slovanů, kteří správně usoudili, že pivo je od toho, aby se pilo, ale voda že se má používat ke zcela jiným účelům. V textu jsou zobrazeny životní osudy dobře situovaného měšťana Emana Voblohy, je zmapována jeho životní pouť doslova od první orosené sklenice k té poslední, od útlého dětství po zralou dospělost. Na malé ploše jsou zdůrazněny klíčové momenty Emanova žití, situace důsledně spojené s pivem a jeho konzumací, tedy jevy zdánlivě nepodstatné, ty však postupně získávají na významu a v závěru příběhu se

121

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 5.

93

ukáží být zásadní a klíčové. To, co recipient mohl zprvu vnímat jako banální, se proměňuje v bazální. Eman jako literární postava neprochází žádným výrazným vývojem, jen v závěru tělesnou proměnou v závislosti na chátrajícím zdraví, jeho charakter je neměnný, to z Emana spolu ještě např. se směšným příjmením Vobloha činí komickou figurku, utápějící se v banalitě všednosti. Z ní hledá Eman vytržení stejně banálními a nicotnými činy, jako je kouření spojené s dovedností „polykat kouř i pouštět nosem i dělat kolečka122 nebo jako jsou vyjížďky s truhlářem a výrobcem rakví Kadlátkem po v okolí konaných pohřbech, při nichž „pomáhali pozůstalým truchlícím zapíjet smutek. Když pak byli pod obraz boží, vlezli si na pohřební vůz, přikryli se černou plachtou a černě přistrojení koně jeli s nimi do města cestou necestou, jak sami chtěli, a příšerný průvod ten naplňoval hrůzou i ranní chodce.“123 Eman zůstává trvale pevně zakořeněn v maloměstském prostředí a uvězněn v životním stereotypu vymezeném prostorem mezi domovem a hospodou, mezi starostlivou manželkou a veselými kumpány, mezi doma pečlivě vařenými pokrmy a tekoucím pěnivým mokem. Úrodné končiny, v nichž Eman žije, kontrastují s oblastí hor, které jsou naopak charakterizovány jako neradostné území chudoby, bídy a děsivé abstinence. Z těchto končin pochází Emanova manželku, dcera evangelického pastora. Tak jako kontrastuje úrodná pahorkatina Českého ráje s horskými hřebeny na vzdáleném obzoru, tak stejně propastný je rozdíl mezi Emanem a jeho ženou i mezi hodnotami, které vyznávají. Jsme svědky Emanových opileckých eskapád a jeho postupného tělesného chátrání a příběh ústí v překvapivou pointu: Eman nemocí změněn v nemohoucí trosku je svou ženou odvezen do obávaných horských končin. Dosavadní hlava rodiny, furiantský manžel, který žil zcela po svém, nenechal se nikým omezovat a odmítal i jen vyslechnout ženiny námitky a rady, se mění v bezmocnou bytost, je transportován na voze zabalen v peřinách a na manželčina rozhodnutí reaguje jen pokorným „jak chceš, maminko!“124 V humoresce s jen navenek jemným a dobromyslným humorem tu a tam 122 123

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 7. GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 11–12.

94

prostoupeným ironií je zobrazeno ono české pivní vlastenectví, kterým se asi příslušníci českého národa snaží uvést v život Havlíčkovo přání, aby nám občas také něco z huby do oudů a hlav přešlo. Velkohubost, furiantství, nechuť vnímat realitu, nalhávání si bludů, přesvědčení, že vše dopadne podle našich představ bez nejmenšího přičinění, nevůle ke kázni, to jsou vlastnosti, kterými autor vybavil Emana i ostatní štamgasty místních hospod. Skrze rozšafné vyprávění prosvítá obraz lidského života, který byl prožit zdánlivě bouřlivácky, ale ve skutečnosti prázdně. Pití a ulejváctví jsou vnímány jako hrdinství. Když Eman pociťuje prvé zdravotní problémy způsobené alkoholismem a své nateklé nohy obouvá do bačkor, neboť všechny páry bot jsou příliš úzké, sděluje ostatním, že „vrazilo se mi pivo do noh“,125 a ironicky je komentováno to, že to Eman říká „s radostnou pýchou, že dovedl udržet v slávě rodinnou tradici“.126 Autor v souladu se zákony humoresky nemoralizuje, nekáže, nepoučuje, předkládá věrohodný popis existence jedince, který zastupuje určitou sociální vrstvu. Dokáže pracovat s vhodně zvoleným drobným detailem, jímž postihuje podstatné. Ironizování panující morálky i laxní víry není vedeno mravoučnými cíli, spíše jen snahou s odstupem mapovat existující stav. Když na návštěvu k Emanovi přijíždí jeho tchán, evangelický kněz, Eman se v hospodě svým známým snaží vysvětlit, že evangeličtí kněží nemusí dodržovat celibát a že jeho žena pochází z řádného manželského lože. Nikoho však toto vysvětlování nezajímá, spojení kněz a jeho dcera nepohoršuje ani neudivuje, v daných končinách „vousy již spíš leckomu se zdály neobvyklými,“127 neboť i v místních katolických poměrech snad každý zná nějakého potomka katolických kněží. Rozvernost, slastná lenivost a touha po rozkoši, tak vidí autor onen pivní ráj na pohled, nad nímž se klene jako pivní pěna shovívavá tolerance ke všemu a všem. A tento ráj zabydlují hrdinové následujících povídek se svými všedními, radostnými či tragickými osudy. Protipól nejen úvodní povídky představuje v povídkovém výboru předposlední text Katonova poslední četba, až pateticky laděný hold antickému mysliteli, filozofovi 124

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 14. GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 13. 126 GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 12. 125

95

Katonovi, který v okamžiku poznání, že se není schopen vyrovnat se zánikem římské republiky a s úpadkem dosavadních občanských svobod, zvolil dobrovolnou smrt – sebevraždu. Její vykonání autor zobrazil jako projev neomezené svobody a síly jedince, který se za žádných okolností nemíní vzdát práva zcela podle své vůle nakládat s tím nejcennějším, co má, tedy se svým životem. Katonova vnitřní vyrovnanost doprovázející odchod

z tohoto

světa

plyne

z pevného

přesvědčení

o

nezpochybnitelnosti

proklamovaných i žitých etických zásad. Text se opírá o autorovu rozsáhlou znalost antických dějin a filozofie, jejímž dokladem jsou jen jakoby mimoděk uváděné zmínky o významných filozofických dílech nebo názorech myslitelů (např. drobná poznámka o Sokratově postoji k sebevraždě nebo o názorech Platona na existenci duše), a představuje nostalgický pohled na společnost v jedné z již definitivně uzavřených etap vývoje evropské historie. Gellner v povídkovém výboru zobrazil soudobý svět a společnost, s jejímž fungováním nebyl a nemohl být spokojen, a proti němu postavil s jistou dávkou nostalgie zobrazený antický svět. Zachytil až příliš často jen s drobnými obměnami prožívané, stereotypně se opakující příběhy a jejich aktéry, zesměšnil je a jejich životní hodnoty a cíle odmítl. Texty prostupuje hořké poznání absurdity lidské existence. Gellner nepředkládal příčiny nedostatků ani možné způsoby nápravy, neboť v možnosti nápravy nevěřil. Hrdiny povídek přivedl do světa, v němž žít ztratilo smysl i proto, že tu chybějí skutečné hodnoty a řád, s nímž by bylo možno se ztotožnit, a odsoudil je k přežívání bez možnosti hledat a nalézat východisko z daného stavu.

Gellnerova básnická tvorba je při vřazování do kontextu české literatury stavěna do vývojové linie, na jejímž počátku stojí K. Havlíček Borovský, následuje J. Neruda a J. S. Machar. Obdobně i pohled na Gellnerovu povídkovou tvorbu a výbor Cesta do hor a jiné povídky nabízí prostor pro komparaci s prozaickou tvorbou J. Nerudy, zvláště s Povídkami malostranskými.

127

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 10.

96

Oba povídkové výbory jsou si blízké nejen počtem zařazených textů a jejich rozsahem, spojuje je zvláště zobrazení městského prostředí, které do značné míry unifikuje obyvatele a narušuje jejich bezprostřední kontakt s přírodou. Neumožňuje vnímat neustálou proměnu krajiny i životního rytmu v závislosti na střídání ročních období a na neustálém koloběhu zrození a zániku. Rytmus venkovského života je vystřídán rytmem města, založeném zvláště na cyklu týdnů s proměnami všedních, pracovních dnů a dnů svátečních. Neruda i Gellner zdařile zobrazují prostředí, na jedné straně malostranskou idyličnost, na druhé straně stísněnost tzv. „venkovského“ malého města, do něhož vsazují příběhy s jejich aktéry, mnohdy představujícími nepřehlédnutelné, bizarní figurky. K nim patří např. Nerudův doktor Kazisvět nebo pan Rybář, postavy tvořené s notnou dávkou jemného porozumění a soucitu s jejich osudy, a Gellnerův O. Kuželka, E. Vobloha nebo strýc Jindřich, postavy karikované. Neruda zobrazil v Povídkách malostranských život části české metropole, která si podržela provinční charakter a představovala uzavřenou, izolovanou lokalitu. V povídkách, v nichž se vypravěč ve vzpomínkách vrací do dětství, dýchá na recipienty atmosféra Malé Strany v „předbřeznovém“ období, další texty reflektují realitu Malé Strany poloviny 19. století. Malost poměrů, projevující se vládnoucími předsudky, konzervativním setrváváním na životním stylu i názorech, je na mnoha místech autorem ironizována, nicméně ve svém celku přes záblesky deziluze představuje uzavřený svět Malé Strany v Nerudově zobrazení bezpečné zázemí a místo až idylického klidu. Také Gellner lokalizuje jednotlivé příběhy, odehrávající se zhruba o půl století později, do maloměstských

poměrů,

v nichž

se

stereotypně

odvíjejí

osudy

postav

v zakonzervovaných cyklech, bez možnosti změn a pohybu. Na pozadí probíhajících prudkých proměn evropské společnosti je však česká provinčnost vnímána jako výrazně negativní jev, jako nežádoucí a nebezpečný anachronismus. Zachycení židovské minority spojuje Gellnerovy prózy s povídkami V. Rakouse. Oba autoři zobrazují ty židovské vrstvy, které sice tvoří zvláště svou vírou a životním stylem kompaktní, svébytnou a zčásti uzavřenou pospolitost, současně však jazykově splývají s českým prostředím.

97

Na rozdíl od Gellnerova maloměsta předkládá V. Rakous obraz života ve středočeských polabských vesničkách, v nichž židovské rodiny obklopuje majoritní křesťanská společnost za oboustranná tolerance. V povídkovém cyklu Modche a Rézi z výboru Vojkovičtí a přespolní dokumentuje přátelské vztahy manželů Korefových a jejich křesťanských sousedů i skutečnost, že sousedka v židovské rodině šábesuje a je např. detailně obeznámena s přípravou košer pokrmů. Pouze v povídce Když se okna tloukla... se objevuje zmínka o Rézině panickém strachu z vytloukání oken v židovských obydlích, aniž by podstata obav byla blíže vysvětlena. Pro většinu próz V. Rakouse je typická smírnost a sentiment, prosté a až naivně přímočaré

zobrazování

běžných

situací,

bezkonfliktních

mezilidských

vztahů

a úsměvných nedostatků vystupujících hrdinů. Vedle humoristicky laděných próz však můžeme v Rakousově povídkové tvorbě nalézt i texty, které

pomocí zdařilé

psychologické drobnokresby přesvědčivě zobrazují bolestné vnitřní prožitky, např. smutek při vzpomínce na dávno zemřelého otce v povídce Rozsvítil a byl v kostele. Ostře kritický pohled do vlastních řad přináší povídka Fechtem u židovských milionářů, zobrazující neúspěšné pokusy zástupce charitativního spolku získat mezi nejbohatšími židovskými podnikateli finanční prostředky pro pomoc potřebným. V těchto případech se Rakousova tvorba nejvíce přibližuje tvorbě Gellnerově a společně předznamenávají kritický pohled na maloměstský svět a na jeho neblaze deformující vliv na lidské osudy ve vrcholných prózách K. Poláčka. Zobrazování obludné absurdity doby, marnosti a zmarněnosti lidských osudů, odhalování a pomocí groteskní hyperboly rozbíjení falešných ideálů a společenských iluzí, kterým se daří zvláště v konzervativních maloměstských kruzích, potvrzuje výrazné souvislosti mezi povídkovou tvorbou Fr. Gellnera a J. Haška.

98

Problematika židovství Pohled na Gellnerovu reflexi židovského světa je o to zajímavější, že poskytuje – vzhledem ke Gellnerovu židovskému původu – pohled zevnitř a současně je do jisté míry kuriózní tím, že byl Gellner opakovaně některými vrstevníky označován za antisemitu. K nim patřili také lidé Gellnerovi velmi blízcí, např. Arnošt Heinrich, šéfredaktor brněnských Lidových novin, v nichž Gellner působil v letech 1911 až 1914, M. Hýsek a jeho celoživotní přítel básník S. K. Neumann. A. Heinrich označil Gellnera jako antisemitu na základě jeho četných slovních útoků a zcela nepřiměřených reakcí, které podle jeho vzpomínek doprovázely mnohé debaty a rozpravy básníka s jeho redakčními kolegy a známými, v nichž přicházely na pořad dne aktuální politické, ekonomické a společenské problémy. A. Heinrich např. připomínal, že Gellner šokoval své okolí, když při debatách o silném poněmčení Židů v Brně přišel okamžitě s provokativním návrhem, jak situaci řešit: tím mělo být „několik pěkných pogromů“.128 Heinrich poukazoval také na četné Gellnerovy útoky vůči Ervínovi Taussigovi, židovskému futuristickému básníkovi. Taussig byl Gellnerem tepán nejen pro manifestované židovství, ale i za příklon k futurismu, o jehož přínosu soudobému umění Gellner zásadně pochyboval. S. K. Neumann ve vzpomínkách na Gellnera připomíná četné bouřlivé debaty vedené v olšanské vile, v nichž Gellner „Žid bez vyznání, byl antisemitou dosti zatvrzelým“.129 Neumann se Gellnerovy razantní protižidovské výpady snažil vysvětlit a jakoby zmírnit tvrzením, že Gellnerův kritický vztah k židovstvu vycházel z odsouzení těch nejzámožnějších židovských vrstev, jejich podnikatelských aktivit a nekalých cest k maximálnímu zisku. Možná se tak dělo při osobních debatách obou básníků, uvedené postoje do jisté míry mohly v této podobě korespondovat s Gellnerovým silně vyhroceným sociálním cítěním, v Gellnerově tvorbě však pro tato tvrzení nenajdeme podstatné opory.

128

HEINRICH, A. O Františku Gellnerovi. Politik, antisemita, rváč a ledacos. Lidové noviny, 6. 12. 1926. 129 NEUMANN, S. K. Vzpomínky. Praha: Svoboda, 1948, str. 110.

99

Gellnerův kritický postoj, jak se odráží v povídkové tvorbě a fejetonech, zasahoval židovskou komunitu jako celek a nejčastěji mířil právě do řad drobných židovských obchodníků, tedy k vrstvám, z nichž básník vzešel a které také nejlépe znal. Gellnerovo detailní poznání židovského prostředí i s jeho zákonitě se projevujícími nedostatky vedlo k tomu, že autor ve svých prózách zdařile zobrazil židovskou mentalitu, zvláště prokreslil postavy drobných židovských obchodníčků, jejich neustálé a mnohdy marné, ba až sebezničující usilování o výdělek za každou cenu a o porážku konkurence, jejich hamižnost, lstivost využívanou k mnohdy ne zcela legálně získanému výdělku, sveřepost a houževnatost.

Připomeňme znovu, že Fr. Gellner vyrůstal v rodině silně asimilované, v rodině s dominantním, poněkud výstředním a bohémským otcem, ale byl taktéž ovlivňován širší rodinou, z níž zvláště prarodiče z matčiny strany byli představitelé konzervativního životního stylu v souladu s židovskými náboženskými tradicemi. Fr. Gellner se ve svém osobním životě i v umělecké tvorbě vyrovnával s židovstvím a s problematikou asimilace, stanoviska k dané problematice zformuloval ve svých fejetonech, zvláště ve fejetonu Židovská otázka (1904) a Vliv a zvyklosti středoevropských židů (1912), odraz nalezly také v povídkové tvorbě, např. v povídce Starosta židovské obce, Konkurenti, v humoresce Kalokagathia aj. Gellner upozorňoval na skutečnost, že židovské obyvatelstvo nemá zájem na zdůrazňování své náboženské či etnické odlišnosti, většinou usiluje o jakési specifické splynutí s majoritní společností. Ona specifičnost spočívá v tom, že k výraznému přizpůsobování se životnímu stylu majority dochází podle Gellnera zvláště v oblastech, které úzce souvisejí s podnikatelskými a obchodními aktivitami. Židovští obchodníci a podnikatelé jsou k tomu vedeni mnohdy zcela pragmatickými cíli – přizpůsobení se většině má zvyšovat vzájemnou důvěru mezi majoritou a minoritou a má posilovat rozvoj podnikání a obchodu. Gellner připomínal, že naopak ve sféře osobní, rodinné zůstává židovská komunita pevně semknuta, sňatky mimo židovské prostředí jsou podle Gellnera poměrně řídké. Rodina sehrává v židovském prostředí významnou úlohu a představuje silné

100

zázemí a jistotu. V židovské minoritě se stále udržuje určitá míra opatrnosti a nedůvěry v majoritu, snaha zachovat si pevné zázemí, jistotu v osobní, intimní sféře.

Gellner si uvědomuje, že asimilace je procesem probíhajícím dvěma směry. Jedinec usiluje o splynutí s majoritní společností a ta ho musí přijmout. Hlavní problém procesu asimilace nevidí autor ani tolik v židovském obyvatelstvu, ale naopak v české majoritní společnosti. Ta asimilační tendence Židů vnímá jako samozřejmou nutnost, ale současně stále bedlivě střeží hranici mezi oběma světy a příslušnost jedinců k nim. Využívá každý možný podnět k tomu, aby i při případném pochybení jedince odsoudila celek, aby se na základě ničím nepodloženého přesvědčení o své mravní převaze nad minoritu povznesla a vykázala židovstvo ze svého středu. Je možno předpokládat, že se uvedené Gellnerovy postoje takto zformovaly pod vlivem události, která proběhla v době, kdy byl Fr. Gellner studentem posledního ročníku mladoboleslavského gymnázia, tedy v roce 1899. Onou událostí je tzv. hilsneriáda.

29. března 1899 byla zavražděna Anežka Hrůzová z Malé Věžnice. Dívka se stala obětí násilí cestou domů z Polné, kde pracovala. Její tělo bylo nalezeno 1. dubna 1899, tedy na Bílou sobotu, a neslo stopy ran způsobených nejspíše kameny, na hrdle měla řeznou ránu. Již 4. dubna 1899 byl pro podezření z vraždy zatčen Leopold Hilsner z Polné. Tím začala událost, která do českých dějin vstoupila jako tzv. hilsneriáda. Podezřelý Leopold Hilsner, mladík židovského původu, byl v témže roce souzen v Kutné Hoře, byl shledán vinným a odsouzen k trestu smrti. Vzhledem k četným nejasnostem Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni rozsudek zrušil, další proces se konal následujícího roku v Písku. L. Hilsner byl opět odsouzen k trestu smrti, vzhledem k obrovské kampani, která celý případ provázela, nebyl rozsudek proveden. V roce 1901 byl Hilsnerovi trest zmírněn na doživotní žalář, ve vězení Hilsner strávil 19 let a roku 1918 byl propuštěn. Hilsnerův případ a údajná rituální vražda, při níž měl vrah získat krev mladé dívky pro rituální obřady, vyvolaly velkou pozornost a vedly k vyostřeným protižidovským postojům, k protižidovským demonstracím a nepokojům v českém

101

i moravském prostředí a k soustředěnému protižidovskému útoku v tisku. Proti falešnému výkladu zabití mladé ženy se stavěli představitelé židovských kruhů a snažili se čelit prudké vlně antisemitismu. O případ v Polné se zajímal také T. G. Masaryk, ten se v závěru roku 1899 setkal s dr. A. Bulavou, autorem jednoho z posudků o provedené pitvě A. Hrůzové, a se zástupcem Česko-židovské obce dr. A. Zuckerem. Masaryk se také do Polné inkognito vydal. Získané informace ho vedly k názoru, že je nutno případ revidovat a znovu řádně prošetřit. Masaryk byl vystaven četným útokům v tisku i bojkotu přednášek vysokoškolskými studenty, kteří se ztotožnili s panujícím názorem, že nevíra v rituální vraždu a Hilsnerovu vinu je v prvé řadě popřením české jednoty a vlasteneckých ideálů. Hilsneriáda, lépe řečeno její dopad na životní osudy židovského obyvatelstva, našla nejvýraznější umělecký odraz v Gellnerově povídce Přemysl Otakar a nevinná panna z roku 1912. Děj psychologické povídky umístil autor do vídeňské kavárny, v níž se u jednoho stolu setkal vypravěč čekající na vlak společně se svým známým, ve Vídni působícím redaktorem Cífkem, s náhodným hostem, kterého zaujala česky vedená debata spolustolovníků. Přihlásil se k nim jako ke svým krajanům, ale vzápětí společný původ zpochybnil doplněním toho, že je Žid. V dále se rozvíjejícím hovoru jsou objasňovány životní osudy neznámého muže: Vnitřní prožitky dítěte, které vyrůstalo v asimilované rodině a až do nástupu do školy vlastně netušilo nic o svém židovském původu a slovo Žid používalo spolu se svými kamarády jako nadávku. Teprve vykázání z hodin křesťanské věrouky definitivně potvrdilo jeho jinakost. Recipientovi jsou v retrospektivním vyprávění předkládány prožitky chlapce, který se niterně zcela ztotožnil s českou společností, stal se velkým obdivovatelem českých dějin, zvláště slavného krále Přemysla Otakara II., na němž mu imponovalo, že na rozdíl od postav z židovské dějepravy byl aktivním, úspěšným hrdinou, byť se jeho životní běh uzavřel na bojišti a byl provázen zdrcující porážkou. Gellner působivě zobrazil naivní nadšení dítěte, které je okouzleno bohatostí jistě pateticky podávaných příběhů z českých dějin, které však kontrastovaly se stereotypním obrazem židovské minulosti, v níž „vždy se opakovala tatáž věc: Židům se dobře vedlo,

102

domácí obyvatelstvo závidělo jim jejich poklady, vtrhli do židovského města, loupili a vraždili. Ani jediné jméno neuvízlo člověku v hlavě“. V představách dítěte tedy nebyly osobnosti českých dějin „ustrašení ubožáci, kterým chátra brala peníze a jež vraždila, nýbrž smělí hrdinové, kteří šli v zápas s celým světem. A když podlehli přemoci, byla jejich záhuba ještě rekovnou.“ 130 Využití dětské naivity a zjednodušeného vidění a hodnocení reality zabraňuje tomu, aby tragický příběh o ztrátě identity a vyhnanství sklouzl k sentimentu. V úvodní části textu převažuje pásmo vypravěče jen střídmě prostupované promluvami postav. Recipient je svědkem vypravěčova rozhořčení, které je způsobeno zmeškáním vlaku, jsou mu tak objasněny okolnosti, za nichž se vypravěč ocitl v pozdních večerních hodinách ve vídeňské kavárně a setkal se s židovským mladíkem. Ten je popsán následovně: „Na Žida nevypadal. Rty měl ovšem trochu větší a hodně červené. Jinak na jeho vzhledu nebylo nic nápadného. Byl drobné postavy, obličej měl snědý a pravidelný, malý nos, hnědé vlasy a světlý knír, nepřistřižený ani ne nakroucený.“ Nabízí se tu srovnání s tím, jak je pamětníky zaznamenána podoba Fr. Gellnera. J. Mach vzpomíná na Gellnera jako na mladíka „růžolícího, s krásnými plavými vlasy a s pěkně semknutými, smyslně plnými rty.“

131

Q. M. Vyskočil hovoří

o tom, že ho zaujal „ štíhlý mladík nápadně růžové tváře, se světlým plnovousem.“

132

Shodné znaky mezi zobrazením postavy a podobou autora je patrná. Nejrozsáhlejší část textu je tvořena pásmem postavy, jde o souvislé vyprávění, vzpomínání židovského mladíka. Tím, že vypravěč do textu nevstupuje, zbavuje se – jistě záměrně – možnosti sdělené komentovat. I závěr textu přináší je kusé sdělení o tom, že vypravěč s redaktorem opouštějí kavárnu o zavírací hodině a poslední tu zůstává židovský mladík se sklenkou koňaku. Osud židovského mladíka – a nejen jeho – není vypravěčem hodnocen, nevíme, jaký postoj k němu zaujal. Recipientovi je předložen dramatický příběh, k němuž musí zaujmout stanovisko zcela sám.

130

GELLNER, FR. Spisy Františka Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 14. MACH, J. Gellnerova prvotina. Lidové noviny, 1929. 132 VYSKOČIL,Q. M. Franta Gellner na báňské akademii v Příbrami. Český deník, 1. 1. 1933. 131

103

Obraz hilsneriády osudově zasahující do života židovského obyvatelstva Gellner v povídce výstižně vyjádřil pomocí tří větných celků bez uvedení konkrétních míst, dat a jmen: „Ztratila se křesťanská panna. Bylo zjevno, že ji Židi zadělali do macesů. Mladý nadějný advokát se chopil lidové pověry, vystoupil jako obhájce ohrožených dívek, udělal si jméno a založil politickou budoucnost.“133 Spojení „křesťanská panna“ převzal autor z dobového tisku, takto byla zavražděná Anežka Hrůzová poprvé označena v Katolických listech v dubnu 1899. Byl tak zdůrazňován kontrast mezi zabitou dívkou, která byla popisována jako bezchybná bytost, pilná, pracovitá mladá žena, příkladná křesťanka, dokonce se ve spojení s jejím jménem objevila formulace „ubohá mučednice z Malé Věžnice“, a Leopoldem Hilsnerem, v očích veřejnosti odsouzeníhodným Židem, spíše tulákem a podivínem bez stálé práce, kterého i v dospělosti živila matka. Zmínky o zadělání zemřelé do macesů zaznívalo v

četných dobových

posměšných protižidovských popěvcích a bylo reakcí na rozšířený a trvale posilovaný názor, že se Anežka Hrůzová stala obětí rituální vraždy, při níž byla záměrně získána krev zavražděné. Toto stanovisko ještě posilovala neodborná tvrzení lékařů, kteří prováděli první ohledání těla a místa nálezu zemřelé a konstatovali, že na místě vraždy zůstalo podezřele málo krevních stop. Místo hledání odborného zdůvodnění, proč nedošlo přes poranění hrdla k masivnímu krvácení, se chopili rychle se šířících báchorek. Právě protokoly o ohledání těla a o pitvě zemřelé se staly sporným bodem procesu s Hilsnerem a byly opakovaně napadány a zpochybňovány. Následná zmínka o mladém ctižádostivém advokátovi se se vší pravděpodobností vztahuje k JUDr. Karlu Baxovi (1863 – 1938), ten od června 1899 zastupoval matku zavražděné Marii Hrůzovou. Bylo mu v té době 37 let a jeho politická kariéra se slibně rozvíjela, byl poslancem českého sněmu, v následujících letech se stal také poslancem říšské rady, primátorem hlavního města Prahy a předsedou ústavního soudu.

Autor v následných vzpomínkových pasážích nechává hrdinu povídky popisovat protižidovské útoky, jejichž výsledkem se stal definitivní odchod hrdiny a jeho rodičů

133

GELLNER, FR. Spisy Františka Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 148.

104

z Čech do Vídně, odchod ze země vnímané jako domov do cizoty a samoty bez vazeb a zázemí, odchod motivovaný touhou po bezpečí a klidu, zachování života. Gellnerovi se zdařilo vytvořit obraz jedince zcela vykořeněného a osamoceného, který se cítí být izolován od židovské komunity i české společnosti. Od židovského světa ho odděluje jeho vlastní vnitřní přesvědčení, že se se svými soukmenovci míjí, že jim není schopen porozumět, od českého světa, který ho stále přitahuje, ho izoluje bolestivý prožitek, který ho vede k názoru, že „nevinná panna leží mezi námi...“134 V názvu povídky figuruje vedle sebe nevinná panna a vladař Přemysl Otakar II., první jako symbol tragického podnětu k nucené emigraci, druhý jako symbol češství a vztahu k zemi, kterou hrdina nuceně opouští. Dnes se můžeme jen dohadovat, nakolik byla volba tohoto přemyslovského panovníka záměrná, avšak vzhledem k tomu, že se Gellner zdatně orientoval v české minulosti a dějinách židovstva u nás, můžeme předpokládat, že volba osoby Přemysla Otakara II. jako zbožňovaného hrdiny měla posílit tragičnost a současně paradoxnost životních osudů asimilovaného Žida.

V našem povědomí je Přemysl Otakar II. vnímán jako významný panovník, vladař podporující kolonizaci a s tím spojené zakládání nových obcí a měst, budování hradů a klášterů, tedy posilování centrální královské moci, jako dobyvatel nových území, šiřitel víry mezi pohany a adept na císařskou korunu. Na druhé straně je však jeho vláda spojena se značným omezením dosavadních svobod židovského obyvatelstva žijícího v českém království, byť byl tento proces nastartován již na samém počátku 13. století. V roce 1215 proběhl IV. lateránský církevní kongres, jehož výsledkem bylo rozhodnutí o realizaci úplné segregace židovských obyvatel v křesťanských zemích. Židé měli nadále žít jen ve vymezených částech měst, tím byl položen základ pro pozdější ghetta. Měli také povinnost nosit speciální označení, např. součásti oděvu stanoveného typu, čepice, klobouky s bambulí, ale i např. žluté nášivky a stuhy na svrchním šatě. Židům byla sice zaručena náboženská svoboda, právo konat bohoslužby

134

GELLNER, FR. Spisy Františka Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 14.

105

a pohřbívat zemřelé na židovských hřbitovech, avšak do té doby svobodní lidé se stali poddanými krále, byli mu přímo podřízeni a platili za povolení usadit se v zemi a za příslib ochrany. Tyto daňové odvody židovského obyvatelstva představovaly stálý a nemalý tok finančních prostředků do panovníkovy pokladny. Nadále platila nařízení, která židovskému obyvatelstvu znemožňovala provozování řemesel, a tak

zdrojem

obživy zůstával v omezené míře obchod a zvláště peněžní služby, jejichž poskytování a zisk

z nich

vyvolávaly

nepřátelskou

atmosféru

ve

společnosti

jako

celku

a protižidovské nálady. Přemysl Otakar II. vydal v době své vlády Statuta Judaeorum, ve 32 paragrafech byl vymezen vztah mezi panovníkem a židovským obyvatelstvem. Vedle již zmíněných ustanovení bylo rozhodnuto, že útok proti židovskému obyvatelstvu a majetku bude posuzován jako ohrožení královské komory. Za zabití Žida hrozilo zabavení majetku, za zranění vysoká pokuta, za zhanobení hřbitova smrt a za poškození synagogy pokuta. To vedlo k tomu, že vláda Přemysla Otakara II. představovala pro židovskou minoritu období relativního klidu, i když se dá předpokládat, že Přemysl Otakar II. usiloval o zamezení možných střetů zvláště proto, aby zabezpečil hospodářský rozvoj království a upevnil panovnickou moc. Zásahy do postavení Židů byly prováděny i ve staletích následujících. Připomeňme alespoň, že za vlády Karla IV. vstoupila v platnost opatření vedoucí ke snížení počtu židovských rodin v zemi, vláda Lucemburků je spojena s mnoha protižidovskými útoky, za nejhorší středověký pogrom proti židovskému ghettu v českém prostředí je považován pražský pogrom z roku 1389. V polovině 17. století byl výrazně omezen počet lokalit, v nichž se mohlo židovské obyvatelstvo usazovat. V první polovině 18. století za vlády Karla VI. neblaze zasáhl do života židovské komunity tzv. familiantský zákon, podle něhož se mohl vždy jen nejstarší syn oženit a založit rodinu. Toto opatření mělo vést ke snížení počtu židovského obyvatelstva, ale bylo rozmanitým způsobem obcházeno i proto, že bylo v zásadním rozporu s židovskou tradicí. Tzv. translokační reskript pak stanovil, že židovské obyvatelstvo má být izolováno od obyvatelstva křesťanského. V městském prostředí to představovalo další soustředění do uzavřených židovských čtvrtí a na venkově mnohdy nucené stěhování židovských rodin na vykázaná místa.

106

K zásadním pozitivním změnám v postavení Židů došlo teprve v souvislosti s vydáním tolerančního patentu a na něho navazujících doprovodných nařízení a s revolucí v roce 1848. Konečně ústava z roku 1867 potvrdila občanskou rovnost židovského obyvatelstva. To vedlo mnohdy k názoru, že revoluce v roce 1848 přinesla v českém prostředí zlepšení životních podmínek jen Židům.

Motivy hilsneriády využil Gellner také ve své satirické tvorbě spojené s Lidovými novinami, přesněji s nedělní přílohou Večery. V satirické básni Strašný sen pátera Šrámka u příležitosti kijevského procesu (1913), která nezapře inspiraci Havlíčkovým Křtem svatého Vladimíra lokalizací děje a využitím obdobných jazykových prostředků, zvláště silným příklonem k hovorovosti, Gellner pranýřuje na odiv stavěnou bezúhonnost a mravopočestnost pravověrného katolíka Šrámka a jeho klidný spánek narušuje nočními můrami, z nichž nejděsivější je ta o ztrátě poctivosti, jejíž „vlastnictví“ však básník ironizuje. ...Zdálo se mu, že ho židi/chytli, popíchali,/krev chytali, pili, též ji/ do macesů dali./ Panen dnes již tolik není/ jako bylo dříve,/ bída však je o mládence,/totiž o poctivé. 135

V satirické básni Ctěná redakce z roku 1902, která je reakcí na útoky vůči V. Dykovi, se mluvčí hlásí do lupičské roty, kterou kolem sebe Dyk údajně soustřeďuje. Gellnerovým doporučením k přijetí je bohatá anarchistická aktivita, o níž má mít přehled a písemné záznamy i vídeňská policie. Za vhodného člena označuje také Masaryka, neboť „spolu s Baxou mnoho se loni zabývali vraždami“.136

Ve fejetonu O živých a mrtvých (1912) připomíná Gellner incident, který nastal při pohřbu matky J. S. Machara. Část přítomných křičela za průvodem větu: Oběste ho, Hilsnera! L. Hilsner se samozřejmě pohřbu neúčastnil, slovní útok byl směrován na přítomného Masaryka a Gellner ho komentuje slovy. „Hilsner na pohřbu ovšem nebyl,

135 136

Večery, příloha Lidových novin, 18. 10. 1913. GELLNER, FR. Spisy Františka Gellnera. Díl I. Básně. Praha: Fr. Borový, 1926, str. 293–294.

107

seděl v kriminále, ale za rakví šel profesor Masaryk a klerikálové by byli raději viděli Hilsnera v průvodu a Masaryka v kriminále.“137

Vraťme se ještě jednou ke Gellnerově údajnému antisemitismu. Ze vzpomínek jeho současníků víme, že byl vůči židovské komunitě velmi kritický. Nicméně byl-li Gellner nesmiřitelný ke všem slabinám a chybám společnosti jako celku, pak ani jeho původ ho nemohl odvrátit od stejně kritického a zdánlivě nemilosrdného a mnohdy nespravedlivého hodnocení prostředí, z něhož vzešel. J. Rulf138 v souvislosti s uměleckou tvorbou K. Poláčka vyslovil názor, že autoři židovského původu se mnohdy při složitém vyrovnávání se svým židovstvím dostávají až k mezním postojům, oscilují mezi zlobnou nenávistí a hluboce vnímanou láskou ke svým kořenům. A právě oba tyto extrémní postoje nalézáme také u Gellnera. Nenávistný odsudek a výsměch prostupoval jeho četné, jistě mnohdy nekorigované nebo záměrně provokující cynické náhledy vyslovované více méně v soukromí, naopak hluboký vztah k židovské komunitě a porozumění jejím specifikům je zakotveno v povídkové tvorbě. Gellner svým osobním životem negoval většinu hodnot, na nichž byla založena existence židovské komunity a židovských obcí. Připomeňme alespoň, že přes vysokou prestiž rodiny v židovském prostředí žil sám a rodinu nezaložil. Zcela odmítal dobročinnost a tvrdil, že lidé poskytující almužnu tak činí buď proto, že se chtějí zbavit výčitek svědomí z toho, že majetek získali nečistým způsobem, nebo proto, že jsou změkčilí a nedokážou odmítnout často mazané prosebníky. Přitom v židovských obcích bylo považováno za bezpodmínečně nutné, aby majetné rodiny přispívaly na chod obce a sociálních institucí, k nimž patřila např. pohřební bratrstva, která se zaměřovala i na finanční výpomoc rodinám, jež ztratily svého živitele. Gellner citlivě vnímal, jistě s rozporuplnými pocity, jak slábnou židovské tradice a víra. V povídce Starosta náboženské obce, která měla být inspirována životními osudy autorova dědečka, zobrazil starého Šimona Mendla, která se stal starostou obce jen proto, že nikdo mladší a schopnější nebyl ochoten se úřadu ujmout. Mendl prožil své dětství v nejen rozlohou omezeném prostoru ghetta, nadechl se prvních doušků svobody 137 138

GELLNER, FR. Spisy Františka Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 234. RULF, J. Literáti: příběhy z dvacátého století. Praha, Litomyšl: Paseka, 2002.

108

po zrušení Židy omezujících opatření, využil situace k nákupu nemovitosti mimo ghetto, jeho život se však zásadně nezměnil. Ale již další generace se začala vymaňovat ze zaběhnutého pořádku a postupně na židovské tradice rezignovala a vnuci své židovství dokonce chápou jako něco, co omezuje možnosti jejich společenského prosazení. Pohled na svazky Starého zákona v Mendlovi vzbuzují smutný pocit, že „nevinně prolitá krev, ponižování, život bez práva a beze cti, nic z toho neochromilo moc svaté knihy. Ale budova na ni položená se začínala hroutit pod prvním mírným dechem svobodného života.“139 Obdobně rozlišný pohled generací na možnosti profesního uplatnění přináší povídka Konkurenti. Jejími hrdiny jsou vzdálení příbuzní téhož příjmení Sami Pinkus a starší Zélik Pinkus, ti si ze svých téměř sousedících krámků vidí doslova do talíře, neustále sledují, jak si konkurent vede, a snaží se jeho případný obchod zmařit. Životy obou obchodníků řídí léty ustálený cyklus trhů a jarmarků v okolních obcích, kam dojíždějí. Životní nejistota a obava ze špatných časů je vede až k chorobné šetrnosti. Gellner dokázal plně v souladu s potřebami poutavosti textu využít do detailu odpozorované zvyky a typické jednání trhovců, např. vyvolávací formule jednotlivých prodejců, drobné postřehy týkající se galanterního zboží, i charakterové vlastnosti drobných židovských obchodníků. Ti se doslova plahočí z místa na místo v libovolnou roční dobu, aby vydělali pár haléřů, které okamžitě znovu investují do nákupu zboží. Vypomáhají si drobnými podvody, lstmi, čelí obdobně nekalým praktikám svých zákazníků. Obchodu musí být podřízeno vše, v rodině Sami Pinkuse mu věnuje všechny síly a čas nejen Sami, ale i jeho žena. Ta po návratu z jednoho z trhů onemocní a zemře. Matčina smrt s sebou nese úplný rozklad rodiny: „...děti z ní sice mnoho zaživa neměly, nevypravovala jim pohádky, neučila je písničkám, nemazlila se s nimi, ani se příliš nestarala o jejich vzhled, ale přece jenom dodávala domovu jakýsi ráz spořádané domácnosti...,“140 spojený s odchodem rychle se osamostatňujících dětí z domova, k němuž je náhle již nic nepoutá. Když Sami onemocní a nemůže vést živnost, řeší obchodní záležitosti nejstarší syn. Zisk z prodeje části zbytečně nahromaděného zboží použije jako věno pro jednu ze sester, v jejíž rodině Sami dožívá. Léta praktikovaná 139 140

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 264. GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 58.

109

vysilující, ale málo efektivní obchodní taktika se v očích mladé generace jeví jako nevýhodná, zničující a přežitá a z této perspektivy pak i Samiho život jako zmarněný. Gellner se vysmíval často používané strategii jednání v duchu zásady nenarazit a nedostat se do konfliktu, ale současně s uličnicky souhlasným úsměvem zobrazoval jedince, kteří zdánlivě trpně snášejí ústrky a jakoby šikanu svého nežidovského okolí a čekají, až přijde vhodný okamžik odplaty. A tak v humoresce Kalokagathia obchodník s galanterním zbožím Aškenes, otec málo úspěšného gymnazisty Maxe, ve svém krámku s úsměvem vítá paní profesorovou Vosmahlíkovou, která vždy před placením zjišťuje, že zapomněla peněženku, a nechává si útratu zapsat na pomyslný, podle jejího názoru však neexistující účet. Profesor Vosmahlík, Maxův třídní učitel, chlapce nutí, aby si po vyučování doplňoval chabé znalosti a zásadní poznatky mu vtlouká do hlavy opakovanými výklady i pádnou rukou. Vosmahlíkovo doučování není motivováno snahou chlapci pomoci, pedagog zcela samozřejmě očekává vděčnost otce Aškenese a současně si dokazuje svou nadřazenost, studenta ponižuje a dává mu najevo opovržení. Obrannou reakcí jsou Maxánkovy utajené odvetné akce, namířené proti bytostem ještě slabším, než je on sám, např. „se mu podařilo zabodnout kočce jehlici do ocasu nebo nasypati dvouletému Vosmahlíčkovi prášek pro svrbění za košilku“.141 Po složení maturitní zkoušky usměvavý Max přináší s pocitem zadostiučinění Vosmahlíkovi účet s urgencí, aby profesor vzniklý dluh okamžitě vyrovnal. Jestliže autor v humoresce připomíná, že „kalokagathie je souhrn mužských ctností, kde podle řeckého názoru výtečné vlastnosti ducha se pojí s krásným zevnějškem,“142 je nutno konstatovat, že takto vymezeného ideálu ani jedna z postav nedosahuje a text i jeho název vyznívá jako ironický úšklebek.

O pochybnostech Gellnera o možnosti asimilace Židů jsme se již zmínili. Obdobně Gellner odmítal sionismus, jehož základy byly položeny zhruba v době básníkova narození, posilovány a rozšiřovány zvláště po vydání Herzlova spisu Židovský stát a v souvislosti s konáním prvého sionistického kongresu v roce 1897 v Basileji. 141 142

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 106. GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 106.

110

Gellner snahy židovstva vytvořit židovský stát v původní vlasti předků odmítal, neboť se domníval, že za nimi stojí skupiny jedinců, kteří chtějí v nově vytvořeném státě získat ekonomickou a politickou moc. V připomenuté povídce Přemysl Otakar a nevinná panna se dostává otázka sionismu také na přetřes. Redaktor Cífka vnímá usilování o obnovu palestinské vlasti jako důležitý ideál židovského národa, jeho židovský spolubesedník sionistické snahy odmítá a nevidí rozdíl mezi životem „pod tureckou vládou nebo pod rakouskou“. 143 Gellnerovy postoje byly mnohdy až bolestně vyhraněné, krutě cynické, provokující, neboť i tak je možno reagovat na situace a problémy, z nichž společnost, jejíž součástí jsme, nezná východiska. Souvisely jistě velkou měrou s Gellnerem často využívanou bohémskou, rebelskou a kverulantskou stylizací. Kdybychom však u Gellnera sveřepě trvali na nálepce antisemity, museli bychom pokračovat a připomenout např. jeho nesmiřitelný antiklerikalismus, trvale útočil vůči křesťanství či jiným náboženstvím, slovo církev pro něho bylo synonymem pro nestydatou touhu po vlivu a majetku. Gellner se projevoval taktéž jako misogyn, vždyť kdo z českých autorů tak sžíravě zobrazoval středostavovské paničky jako přiživující se vychytralé bytosti neschopné citu. Zesměšňoval feminismus a sarkasticky se dožadoval toho, aby společnost ze všech sil pomohla v realizaci feministických požadavků na samostatnost žen, jen tak budou mít muži konečně klid a zbaví se zatěžující povinnosti o ženy pečovat. Gellner byl však také a v prvé řadě nemilosrdným posměváčkem, který kritizoval, znevažoval a karikoval vše a všechny a také a nejostřeji sám sebe.

143

GELLNER, FR. Spisy Františka Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 14.

111

Nenaplněnost osobních životů Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře! Ostatně, je mi to jedno, s kým. Chci se zas opít! chci se zas opít! Chci se zas opít šampaňským!!! (Ožeň se, bratře, Radosti života)

Významnou skupinu textů představují v Gellnerově povídkové tvorbě ty, které jsou věnovány problematice rodiny, manželství, milostných vztahů či citových vazeb. Kriticky je zobrazováno zvláště manželské soužití, které je viděno jako ubíjející existence jedinců, kteří zůstávají – přes život v páru – osamoceni, nespokojeni a silně zklamáni z nenaplněných očekávání. Gellner ve svých prózách s uvedenou tematikou vytvořil zdařilé psychologické studie staromládenectví, zobrazil stereotypní, monotónní život mužů středního věku, nejčastěji úředníků a důstojníků, kteří uvízli v pasti samoty a ztratili chuť cokoli na svém životě změnit. K ulpění v samotě přispívá zčásti také jejich sociální postavení, jsou finančně zabezpečeni a k založení rodiny je na rozdíl od drobných obchodníků a řemeslníků nenutí potřeba zabezpečit plynulý chod živnosti ani se zajistit na stáří.

Povídka Tichý život je zasazena do blíže nevymezeného časového výseku všedního života úředníka Kotka a jeho kolegy Viznara. Autor v textu zdařile využil kondenzace prostoru a času, ze života obou hrdinů vybral několik nosných, ale odlišných, postavu výrazně charakterizujících detailů, jimiž postihl stereotypnost a monotónnost jejich žití. Každodenní, nepodstatné situace vtěsnal mezi úřad, pokoj v podnájmu a hostinec. Do tohoto šedivého bezčasí zasadil konkrétní událost – Kotkův zmarněný pokus o navázání citového vztahu a o případnou ženitbu, který má přes svou banálnost, směšnost a až trapnost realizace zásadní význam pro celý další hrdinův život. Kotek s Viznarem představují dva výrazné protiklady, v textu je konfrontován Viznarův bezstarostný životní nadhled, radostné požitkářství doplněné o pracovní laxnost, s životním postojem jeho kolegy Kotka, který představuje jedince uzavřeného,

112

tichého, svědomitého. I když ho jeho povolání nijak neuspokojuje, nedokáže ho odbývat, neboť „při jakékoli nedbalosti měl pocit, že někoho okrádá.“144 Pocity nepatřičnosti ho provázejí i tehdy, když mimo dobu potřebnou ke konzumaci pokrmů setrvává v hospodě u piva nebo sleduje karbaníky. Klid a rovnováhu nalézá jen ve svém bytě, v němž tráví celé hodiny sám. Žije obklopen všedností a nudou, ze které není schopen se vymanit, vzdát se svých podivínských rituálů. Jeho typickou činností je pak polehávání na pohovce a koukání do stropu spojené se zjištěním, že „oko v stálé změně zachycuje obrazy týchž věcí.“145 Viznar se ho občas pokouší zlákat k nějaké aktivitě, ale „hrozilo-li vážné nebezpečí, že by měl něco neobvyklého učinit, shledával obratně všechny možné výmluvy.“146 A je to také Viznar, kdo Kotka přesvědčuje o tom, že by se měl oženit, doporučuje mu vhodnou partii a domluví Kotkovu návštěvu v rodině. Ten se však ve stanovenou dobu nedostaví, protože „bylo mu odporno vetříti se mezi neznámé lidi, kteří si ho budou prohlížet jako zvíře vystavené na trhu.“147 Po čase Kotek projeví zájem o mladou prodavačku, ale po několika setkáních nerozhodný a stále váhající Kotek zhodnotí vznikající vztah jako něco nepatřičného, a když se dívka na následné domluvené setkání nedostaví přesně, využívá Kotek situaci a bleskově mizí domů. A pak dál vysedává v hostinci, občas sleduje hráče karet, poslouchá stokrát slyšená vyprávění a žije svůj tichý život. Komickou variaci životních osudů úředníka Kotka a jakoby potvrzení, že v prostředí zakonzervovaného maloměsta se i lidské osudy jen stereotypně opakují, představuje humoreska Pan oficiál se žení, jejíž titul můžeme vnímat jako parodování pro daný žánr příznačných názvů, ve svém konečném vyznění působí ironicky, neboť i v tomto případě snaha maloměstských paniček oženit oficiála končí naprostým debaklem. I oficiál Popraš zprvu koketuje s představou sňatku, ale vždy, když má dojít k setkání s možnou snoubenkou, ztrácí odvahu a raději opakovaně uniká do důvěrně známého a domáckého prostředí náleven, aby i nadále „náležel k oněm spolehlivým 144

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 241. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 244 146 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 244. 147 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 246. 145

113

besedníkům, kteří bývají v hospodě první a jsou tak zdvořilí a dobře vychovaní, že nikdy nerozbíjejí společnost, to znamená, že se zvedají od stolu poslední; krom toho nevyhledávají jiných zábav a marností světských, jsou vždy na povědomém místě k nalezení a tím tvoří jaksi pevnou osu společnosti, což pro živnost hostinskou je neocenitelným požehnáním.“148 Prvá, rozsáhlejší část humoresky zobrazuje Poprašův již zažitý životní styl s neměnnými rituály, vyprávění plyne pomalým, záměrně rozvláčným tempem, dominují charakterizační a popisné pasáže. Způsob vyprávění je plně v souladu se zobrazovaným monotónním tokem času a neustálým opakováním nicotných událostí v cyklu dnů a týdnů. V druhé části nabývá text na svižnosti, do kontrastu s šedivým bezčasím a neměnným koloběhem zažitých situací je postavena ojedinělá událost, která sice zčeří jednolitou hladinu staromládeneckého života, ale nemá šanci trvale narušit dosavadní životní styl. Změněné tempo vyprávění koresponduje se zobrazenou zápletkou a přesně zrcadlí zbystřenou mysl a překvapivě pohotové činy oficiála Popraše, který veden pudem sebezáchovy hledá způsoby, jak by unikl dohazovačským záměrům svého okolí, aby mohl dál v klidu a beze změn žít v malém prostoru, který vymezuje „byt zrovna uprostřed mezi kanceláří, hospodou a kavárnou.“149 Podobným samotářem je i důstojník Julian Vobora, staromládenecký hrdina povídky Výhody nešťastné lásky, zobrazující drobný úsek Voborovy dovolené, návštěvu dávného přítele. Setkání po letech s malířem Křtinským se nechtěně stává hořkou konfrontací dávných snů a současné životní reality. Sňatek Křtinského s krásnou a zámožnou ženou dával naději, že ztráta existenčních problémů a vytvoření rodinného zázemí umělci poskytne podmínky pro realizaci tvůrčích cílů. Umělecké tvorbě se však nevěnuje, nemá motivaci k soustavné umělecké práci. Zpohodlněl ve zlaté kleci a trvalou výmluvou pro nicnedělání je mu tvrzení, že právě žena a její pokleslý umělecký vkus v něm ubíjejí jakoukoli tvořivost. Není schopen nic ve svém životě změnit, vlastně o to ani nestojí, neboť nemá chuť ani odvahu odejít a vzdát se získaného přepychu. Zůstává zahleděn do sebe samého a ubezpečuje se ve falešné představě, že 148 149

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 124. GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 129.

114

někdo jiný maří jeho nezměrný talent. Zklamaný Vobora pokračuje ve své cestě do rodné vsi k sestře, aby alespoň tady nalezl zázemí a nefalšované city .

Hrdinové uvedených próz – Kotek, Popraš a Vobora – zvolili osamělý život. Kotek a Popraš žijí osaměle proto, že v sobě nenašli ani odvahu navázat skutečný vztah. Vobora sice několik vztahů prožil, ale zpětně své postoje k bývalým partnerkám vidí a hodnotí takto: „Každá věděla předem, že po ní přijde jiná na řadu, jak osud určí, snad to bude blondýnka, snad bruneta, možná že tlustá, možná že štíhlá, veliká či malá, co tomu nudnému chlapovi přijde pod ruku.“150 Vzpomínkami Vobory prostupují letmé návraty k jedinému opravdu hodnotnému citu, hodnocenému slovy: „miloval jsem kdysi taky jako blázen“,151 o němž se dovídáme jen tolik, že skončil rozchodem, a obraz dávného přítele, který spáchal z nešťastné lásky sebevraždu. To jsou v titulu uváděné výhody nešťastné lásky, způsobující celoživotní nevíru v kvalitní a hodnotný cit a bezpečně chránící před případným sňatkem a založením rodiny. Uvedené postavy nalézají relativní klid a spokojenost jen tehdy, když se vzdají všech osobních očekávání, když rezignují na partnerské, milostné a zčásti i na rodinné vztahy. Řešením pro ně je útěk, útěk před city a prožitky, a sveřepé ujišťování se na příkladech jiných, že právě volba samoty je volba správná.

Přesvědčení o nemožnosti žít v kvalitním vztahu a manželském svazku vede mužské hrdiny často k až cynickému postoji k partnerkám a k odmítání zodpovědnosti za následky milostných vztahů. Osobní život je důsledně spojován s nevyhnutelnou deziluzí, lišící se jen okamžikem, kdy ji jedinec prožije. Může nastat v mládí (povídky Děti, Marta), ale stejně tak ji ve zralém věku prožívá doktor Kostka, hlavní postava povídky Otec. V textu jsou paralelně zobrazeny životní osudy a postoje dvou Kostkových dospělých synů, které otec zprvu hodnotil prizmatem celoživotně dodržovaných, obecně přijímaných mravních norem. Souhlasil s jednáním staršího syna, který opustil univerzitu, když s ním otěhotněla dcera jeho bytné, oženil se, a aby 150 151

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 82. GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 82.

115

zabezpečil rodinu, našel si úřednické místo. Kostka považoval jeho rozhodnutí za správné a čestné, ale při setkání s ním pociťoval smutek, když viděl „dětskou a ustaranou tvář svého syna“ a „snachu, v jejímž obličeji se počaly již objevovati četné vrásky.“152 Kostkovo pobouření naopak vyvolaly informace o poněkud volném milostném životě mladšího syna, nadějného mladého lékaře a začínajícího vědce. Otcův požadavek, aby syn přehodnotil své životní postoje, narazil na razantní odmítnutí, Petr se nemínil vázat, svým příležitostným partnerkám nic nesliboval a odmítal případné úvahy o společné budoucnosti. Pohled na život Petr definoval takto:„Dívám se na ledacos jinak než ty, ale vědomě nikomu neubližuju a nikomu nic neberu...až na tu čest a to je, věř mi, často velice pochybný statek...“153 V závěru příběhu dospěl doktor Kostka k šokujícímu poznání, že souhlasí s Petrovým pragmatickým přístupem, a hierarchie jeho dosud pevných mravních zásad se hroutí: „Když pak vlak se hnul, starý doktor Kostka viděl ještě dlouho před svým duševním zrakem štíhlou a elegantní postavu svého syna mávajícího na pozdrav kloboukem. A v jeho srdci se rozhostila tichá radost a otcovská hrdost, které se zhrozil.“154 V humoresce Právní porada autor zdařile zobrazil existující mužskou solidaritu, která se projevuje zvlášť silně v okamžicích, kdy se muž dozvídá, že jeho milostný život přinesl nežádoucí následky. Text je opět vystavěn s využitím dvou do sebe vložených vzpomínek. Vstupní rámcovou situaci představuje popis vypravěčových recesistických hříček. Nemajetný student v době, kdy mu dojdou peníze a nemůže trávit dny návštěvami kaváren, přichází do náhodně vybraných domů, ptá se po smyšlených osobách a navazuje rozhovory, při nichž pro vlastní pobavení blafuje. Tak se setkává s JUDr. Hormanem, a aby zdůvodnil svou přítomnost v domě, žádá ho o právní poradu v případě sporu o paternitu. Postarší advokát se s vypravěčem dělí o své zkušenosti se ženami a s plozením dětí, vzpomíná na svou studentskou láskou, která se provdala za zámožného radu a o jejímž synovi Horman konstatoval: „A kluk vypadal jako já. I ten

152

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O Kypr, 1914, str. 24. GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 28. 154 GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypr, 1914, str. 29. 153

116

nos měl po mně.“155 Advokátův rychlokurz deziluze končí poněkud cynickým doporučením, aby se mladík paternitní žalobě nebránil a uznal otcovství, vždyť „to máš jedno. Máš-li se starat teď o cizí děti nebo až se oženíš, jako tam ten blbec...156

Někteří Gellnerovi hrdinové, nevěřící v možnost vytvořit hodnotný milostný vztah a prožít relativně šťastné manželství, hledají a nalézají citové zázemí v rodině, z níž vzešli. Vzniká tu jistý rozpor – rodinný život je pro manželskou dvojici často až nesnesitelné břímě, pro děti – i v době jejich dospělosti – je však původní rodina zdrojem celoživotní jistoty a trvalého pocitu štěstí. Symbolem rodinné jistoty bývá zvláště v povídkách z prostředí drobných obchodníků, často židovských, matka (např. povídka Konkurenti, Hynek Rež), i když její možnosti věnovat se dětem jsou vzhledem k nutnosti spolupodílet se na chodu živnosti a finančním zabezpečení výrazně omezeny. Vzpomínky na domov často vyvolávají v hrdinech próz silný stesk, ale současně víru v celoživotní citovou vazbu, jsou podobné pociťovaným prožitkům lyrického subjektu v básni Psaní, když „čet ty těsné, rázovité řádky své příliš starostlivé matky.“157

V Gellnerových textech nalézáme spíše jen ojediněle zobrazení pozitivně vnímaného vztahu některého z rodičů k dětem. Výjimkou je již uvedená povídka Otec nebo povídka Hynek Rež s postavou milující a starostlivé ovdovělé matky. V některých prozaických textech ze středostavovského prostředí se setkáváme s postavami matek, jejichž vztah k potomkům je až patologicky ochranářský, omezující (např. Smysl života). Již dříve jsme se zmínili, že se motiv návratu do rodného domu objevuje např. v povídce Výhody nešťastné lásky, obdobně se invalida Hynek Rež ve stejnojmenné povídce vrací ke své sestře, vdově s pěti dětmi, aby jí pomohl s financováním domácnosti. Nalézá zázemí a novou životní náplň, když obchoduje na jarmarcích a skrze synovcovy učebnice oprašuje dávné znalosti latiny a vrací se k téměř zapomenutým duševním hodnotám. V závěru textu provázíme při cestě za obchodem 155

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový,1927, str. 434. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový,1927, str. 434. 157 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl I. Praha: Fr. Borový, 1926, str. 89. 156

117

spokojeného Hynka Reže, který „seděl zabalen do plachty vysoko na bednách na Abelesově voze, který zvolna sjížděl po silnici, a v prvním svitu jitřním četl nahlas probouzejícím se stromům dva tisíce let stará slova slavného vojevůdce.“158

V povídkách s motivy lásky a manželství předkládá Gellner svůj vyhraněný pohled na svět žen, v prozaických textech zobrazuje zvláště ženy ze středostavovských kruhů (např. Pan oficiál se žení, Kandidatura doktora Vidučky, Štika, Maloměstská intrika aj.), židovské ženy z rodin drobných obchodníků (Kalokagathia, Konkurenti aj.) nebo ženy prostého původu, služebné, sklepnice (Marta, Studentská láska, Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo – postava Matyldy). Gellnerovou básnickou tvorbou prostupují i ženy z nejnižších společenských vrstev, ženy ulice. Jsou pevnou součástí světa, v němž se lyrický subjekt pohybuje trvale osamocen, v němž se nevytvářejí pevné mezilidské vazby. Všechna ta hospodská setkání jsou letmá a pomíjivá, stejná jsou i spojení erotická. Ženy, s nimiž lyrický subjekt tráví chvilky v objetí ve skrytých zákoutích města nebo v postelích pochybných hodinových hotýlků, nemají většinou jméno, nemají ani tvář, jen tělo, náruč a klín. Jsou však zobrazeny s notnou dávkou něhy a lyrický subjekt pociťuje intenzivní prožitek vděku za hřejivou náruč v okamžicích roztoužení nebo hlubokého smutku. Dokáže soucítit s jejich osudem a vykreslit drobný detail s nimi spojený, který je natolik šokujícím zobrazením bídy, že na něj nelze zapomenout. Připomeňme např. obraz chudě oděné dívky za mrazivého dne v básni Když skutečnost mou nezlomila bytost ze sbírky Radosti života: ...že na svém těle měla jednu pouze / v takové zimě – jednu sukýnku. ...ve sněhu čeká, do dálky se dívá, / prokřehlá zimou v jedné sukýnce.159

Naopak hrdinkami značné části povídek a humoresek jsou ženy pocházející z dobře situovaných měšťanských poměrů. Gellner je až na výjimky (tou je např. postava Lidušky z povídky Děti) vnímá jako bytosti neschopné skutečných citů, jako zhýčkané panenky, které umí vyšívat, chodit na procházky nebo do společnosti a dožadovat se nových šatů a klobouků. Jako svobodné i vdané představují 158 159

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 330. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl I. Praha: Fr. Borový, 1926, str. 59.

118

v Gellnerových očích břemeno, celoživotně zatěžující jejich mužské protějšky, nejprve otce a poté manžely. Gellner se domnívá, že „je mnoho mužů, kteří by s ženami rádi měnili. Nebylo by to tak špatným, naučit se trochu domácím pracím a hře na piáno, pak by si člověka vzala nějaká dáma v zajištěném postavení a s nároky na pensi. Dopoledne bych něco dobrého uvařil a odpoledne bych se trochu napudroval před zrcadlem a navoněl, pak bych si vzal svůj klobouk s rajčími péry a šel bych hrát tennis.“160 Autor vystupoval velmi razantně vůči feminismu, zesměšňoval proklamované požadavky na rovnoprávnost žen s muži, jako by v nich viděl jen další, zcela jednostranný tlak žen na zvýhodnění jejich už tak výhodného postavení. V povídkách vystupující feministky se dovolávají práv, ale podle Gellnera nemají zájem o to, aby převzaly povinnosti, např. zodpovědnost za své hmotné zabezpečení, které zůstává podle autora plně na muži. V povídce Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo se hrdina Vojtíšek setkává v elektrice s dámou ozdobenou znakem feminismu: „vůz byl přeplněn a mezi osobami, které byly nuceny stát, byla také dáma, na jejíchž prsou skvěl se malý bronzový pantoflíček, odznak to bojovného sdružení za rovnoprávnost žen,“161 která se snaží zapojit spolucestující do debaty o rovnoprávnosti pohlaví, ale setkává se s nezájmem nebo ostrými odmítavými útoky. Jen Vojtíšek se dámy zastává a sám se také k feminismu hlásí slovy, v nichž vyjadřuje své vlastní, jak se záhy ukáže, velmi naivní chápání feministických tendencí: „Pánové!“ pravil, „ani nevíte, jak neprozřetelně jednáte proti vlastnímu prospěchu, když se stavíte proti myšlenkám, které, ať s vaším svolením nebo proti vaší vůli, konečně přece jen zvítězí. Právě ony společenské vrstvy, ke kterým náležíte, získají zrovnoprávněním žen velice mnoho. Ženy vaše půjdou jako vy za svojí prací, nebudou se jen starat o nejnovější módy a o vydávání peněz. A v případě rozluky manželství nebudou od vás žádati, abyste jim stanovili stálý důchod, jako se až dosud podle zákona děje...“ 162

160

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 381. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 212. 162 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 213. 161

119

Autor vzniklou situaci řeší tak, že nechá dámu s pantoflíčkem, pro kterou jsou Vojtíškovy pohledy na postavení ženy zcela šokující, aby Vojtíška zpolíčkovala a poté z elektriky uraženě vystoupila.

V souvislosti s feminismem je nutno připomenout, že terčem Gellnerova satirického útoku se ve fejetonu s mystifikačními prvky Politická kariéra Juliána Čtveráka (1912) stala také spisovatelka a politička B. Viková-Kunětická. Její politické aktivity v roce 1912 Gellner sledoval a jako žurnalista komentoval, nevíme, zda a případně nakolik byl seznámen s její uměleckou tvorbou. B. Viková-Kunětická je považována za výraznou představitelku českého feminismu na přelomu 19. a 20. století a na počátku 20. století, i když např. P. Horská163 se domnívá, že se Viková sama k feminismu nehlásila a své aktivity prezentovala jako snahu prosadit se v české politice, dosud zcela ovládané muži. Dá se nicméně předpokládat, že např. její názory, že vzdělaná žena má právo na své profesní uplatnění, ale že není v jejích silách, aby současně s profesí v plné šíři zvládala i péči o domácnost a děti, nemohly být pro Gellnera stravitelné. Jisté shody by oba literáti a žurnalisté mohli dosáhnout snad jen v pozitivním přístupu k balkánské válce. Velmi podnětné pohledy na osobnost autorky přináší R. Pynsent164, jeho rozbor povídkové tvorby, žurnalistických a politických aktivit Vikové-Kunětické dává tušit, v čem tkví hlavní třecí plochy názorů obou literátů. Pynsent zdůrazňuje, že Viková jako žurnalistka, politička i literátka zaměřovala svou pozornost na středostavovskou ženu, viděla ji jako bytost, která se nachází v horší situaci než ženy dělnického či rolnického původu. Ty jsou totiž podle Vikové pevně spjaté s vrstvami, z nichž pocházejí, a zapojení do pracovních aktivit mimo sféru domova dává jejich životu smysl a společenské ohodnocení. Pynsent zdůrazňuje, že Viková vidí naopak ženy středostavovské „jako měšťanky, které žijí v zdegenerovaném, dusném ovzduší moderních měst“ bez možnosti naplnění vlastních životních cílů. A tato stanoviska jsou v příkrém rozporu s postoji Gellnerovými. 163

HORSKÁ, P. Naše prababičky feministky. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 112. PYNSENT, R. Neplodní „Staří mládenci“ jako výplod feministické ideologie Boženy Vikové Kunětické. In Slovo a smysl/ Word&Sense. Praha: KCLLV FF UK, 2004, str. 66-88. 164

120

V politice, žurnalistice i literární tvorbě představuje podle R. Pynsenta Viková patetickou feministku nacionalistického ražení, silně věřící „v téměř mystickou roli kolektivu žen v národním těle“

165

a oslavující ženu jako matku, která naplněním

mateřství plní v prvé řadě úkol národní. Současně R. Pynsent upozorňuje na autorčin antisemitismus a připomíná, že se v její literární tvorbě projevuje např. v českém prostředí silně zažité stereotypní vybavování postav židovského původu výrazně negativními vlastnostmi. Při hodnocení literární produkce autorky zaměřuje Pynsent

pozornost na

komickou povídku Staří mládenci, v níž Viková překvapivě otevřeně zobrazila na postavách tří bratří sexuální úchylku, tzv. fetišismus, a závěrem Pynsent konstatuje, že „Viková vůbec psala otevřeně o věcech, o nichž slušný spisovatel nepsal, natož spisovatelka.“166 I když se odvaha rozkrývat to, co společnost považovala zvláště v sexuální rovině za tabu, odrazila v tvorbě obou autorů, zůstala Viková pro Gellnera bytostí z politického, ale pravděpodobně i z hlediska uměleckého neakceptovatelnou.

Vraťme se znovu ke Gellnerovu vidění a zobrazování žen a připomeňme, že v povídkách se objevují ženy nevěrné, nevzdělané, hloupé, do sebe zahleděné, kladoucí důraz na svou prezentaci ve společnosti, snobské, pokrytecké apod. Autor skrze svou povídkovou tvorbu nechává zaznít názor, že manželství a založení rodiny nevede k smysluplnému zhodnocení lidského života, k odstranění tíživé samoty a prázdnoty. Naopak nekvalitní vztah prohlubuje vnitřní nespokojenost jeho aktérů. Manželský život autor vnímá – což je samozřejmé – z perspektivy muže a to ho vede opakovaně k vyjádření názoru, že právě ženská malost, plytkost a sveřepá snaha budovat bezpečné hnízdo, která u žen tak často vyvolává chorobnou lakotu, nejvíce ohrožuje existenci kvalitního života v páru. Zkarikovaný obraz ženy, jejíž lakota je téměř nezměrná a vede až k ponižování manžela, najdeme v humoresce Kandidatura doktory Vidučky. Ústřední postavou je dobře situovaný advokát, který se rozhodne usilovat o politickou kariéru. Jeho lakotná 165

PYNSENT, R. Neplodní „Staří mládenci“ jako výplod feministické ideologie Boženy Vikové Kunětické. In Slovo a smysl/ Word&Sense. Praha: KCLLV FF UK, 2004, str. 69.

121

žena ho překvapivě podpoří, neboť si uměla spočítat, že „kandidatura nemohla nijak podlomiti soukromý blahobyt rodiny“, a přes potřebné výdaje se přenesla pomocí představy, že je nutno něco „obětovat na oltář veřejných zájmů, zvláště když z budoucnosti svůdně kynulo nepodceňovatelné společenské povýšení“.167 Péči paní Vidučkové o domácí pokladnu autor vykresluje následovně: „...bděla ostražitě nad příjmy svého manžela, odnášela večer co večer z kancelářské pokladny do bytu veškeré peníze a dívala se žíznivému solicitátoru panu Krkovi tak důkladně na prsty, že by nemohl při nejlepší vůli zdefraudovat ani pětku.“168 Doktor Vidučka je nucen, pokud nechce chodit s prázdnou kapsou jako žebrák, svou finanční situaci řešit postupně propracovanou metodou, která přináší alespoň dílčí úspěchy: „nepatrné obnosy na víno a pro strýce příhodu, které si pan advokát schovával do podšívky svého klobouku, nebyly by se cítily jistými ve svém úkrytu, kdyby paní Vidučková nebyla časem nad slabostmi svého chotě a pána zamhouřila oko.“169

Obraz rázné, rozhodné a pragmaticky jednající manželky nalézáme také v povídce Zaviněná krída, která zachycuje zápas o vlastnictví obchodní živnosti mezi manželskou dvojící, Isidorem Křinčem a jeho ženou Rózou. Isidor převzal obchodní živnost po svém dosavadním zaměstnavateli. Oženil se s ženou o něco starší a založil rodinu. Přes získané zkušenosti není schopen úspěšně podnikat, je zprvu zahleděn do své představy o dobře situovaném obchodníkovi, a je-li z dosahu manželky, užívá si nad poměry. Jezdí sice pilně po trzích a jarmarcích, ale nedokáže dosti razantně čelit podvodům a vymáhat dluhy u svých zákazníků a ostatních obchodníků. Když Isidor vyčerpá úvěr a není ho schopen včas splácet, následuje konkurs a soud pro zaviněný úpadek. Po návratu z vězení ho vítá nad obchodem nová firemní tabule se jménem jeho ženy Rózy. Gellner v této povídce zobrazuje nelítostné jednání, které proniká i mezi jedince, kteří spojili své životy manželským slibem a zavázali se spolu prožívat dobré i zlé. 166

PYNSENT, R. Neplodní „Staří mládenci“ jako výplod feministické ideologie Boženy Vikové Kunětické. In Slovo a smysl/ Word&Sense. Praha: KCLLV FF UK, 2004, str. 86. 167 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 268. 168 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 263. 169 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 263.

122

Jejich postoje a jednání jsou odrazem absentujících citů, vždyť vstup do manželství není pro Isidora završením existující lásky, ale představuje jen stroze racionální akt vedoucí k utvoření rodinného zázemí s příslušným servisem a získání další síly pro obchod. V okamžiku nouze jedná manželka tak, aby zachránila sama sebe i dítě a získala převahu. Svého muže vítá po návratu z vězení jako ten, kdo je nyní silnější, kdo se zmocnil vlády nad rodinným majetkem. A Isidorovi nezbývá, než aby „svěsil hlavu. Viděl, že jeho sláva je u konce. A toho dne neosmělil se ani požádati svou paní o desetník na cigárko. K tomu ponížení došlo až nazítří.“170

Kritický a skeptický pohled na kvalitu manželského soužití přenáší autor i do minulosti, dokonce do doby antické, která byla i pro mnohé Gellnerovy současníky synonymem vzdělanosti, kultivovanosti a vzorem pro politický i občanský život. I Gellner ve své lyrice nechal v několika případech, např. v básni Vzpomínka, zaznít slova obdivu a touhy „po zlatém slunci pradávného Řecka“, kde „stálo za to život prožíti“.171 Próza Miltiades, vítěz marathónský s podtitulem Antický námět v moderním zpracování představuje vlastně skeč, v níž jsou popsány poslední chvíle před odchodem Miltiada do boje s Peršany na marathónském poli. Úvodní část textu tvoří stručné uvedení do historických souvislostí: Miltiades je představen jako statečný a schopný řecký vojevůdce a vítěz v boji s Peršany v roce 490 před Kristem. Vypravěč pak objasňuje čtenáři, že pro postavu Miltiadovy manželky, o níž nenašel informace v odborné literatuře, použil údajně zcela náhodně vybrané jméno Klió.172 Následně pak přemítá, zda jméno zvolil vhodně, a případným kritikům volby oponuje tím, že mohl vybrat i nejslavnější antické ženské jméno – Xantipa. Následují kusé scénické poznámky a poté dialog Miltiada a Klió, jehož podstatu tvoří spor manželské dvojice. Klió je nespokojena s tím, že manžel opět míní opustit domov, a vyčítá mu jeho častou nepřítomnost. Miltiades oponuje, že athénská obec je 170

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 177. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl I. Praha: Fr. Borový, 1926, str. 48. 172 Výběr jména však není zcela náhodný, Kleió (s variantou Kleó, latinsky Clio) byla podle mytologie dcerou boha Dia a bohyně Mnémosyny, byla múzou dějepisectví a jako bohyně umění měla inspirovat tvůrce ke vzniku čtivých, s literárními ambicemi vzniklých odborných děl. 171

123

ohrožena a on musí do boje, ale neobstojí, je mu rázně připomenuto: „Předevčírem jsi také přišel až ráno!“173 V tomto duchu se nesou i další manželčiny repliky, a tak na Miltiadovu hlavu následně padá vlna výčitek. Když manželce vysvětluje, že se do Olympie vydal, aby dbal o svou zdatnost, Klió konstatuje, že výsledkem byl jen chrapot a kašel, k čemuž přispěla zásadní měrou skutečnost, že nedal na její rady a nevzal si teplé prádlo. Obdobně je mu vyčteno pití piva, kouření, které špiní záclony, nedostatečné příspěvky na domácnost, které způsobují, že Klió musí nosit čtyři roky týž klobouk, nezabezpečení letního bytu aj. Když Klió pláčem prosadí svou a manžel slíbí, že zůstane doma, žena toho pohotově využívá a chystá se na návštěvu k přítelkyni. Heroismu zbavený Miltiades má doma hlídat děti a krmit je kaší. V tom se objeví posel se zprávou, že se perský vladař Darius vylodil v Atice. Miltiades odchází do boje provázen manželčinými radami, že má boj jen sledovat zpovzdálí, netlačit se do prvních řad a vrátit se raději bez štítu než na něm. Předchozí výčet banálních záminek manželského sporu snad dostatečně ukázal, že se Gellner v textu jistě zcela záměrně dopouštěl mnoha anachronismů a soudobé středoevropské reálie přenášel do antického Středozemí. Klió je autorem vybavena týmiž vlastnostmi a znaky, kterými podle autora disponují i mnohé ženy v jeho současnosti. Vedle sebe jsou tu postaveny ideály a potřeby řecké polis, pro které musí být za vypjatých okolností obětováno pohodlí, osobní zájmy i lidské životy, a přízemní, malicherné a sobecké požadavky jedince. Kliina omezenost a hloupost je o to výraznější a nabývá až groteskní podoby, že ji autor zobrazuje na pozadí nadcházejícího vojenského střetu Atén s útočící územně a počtem obyvatel mnohem větší říší perskou. Ve hře je nejen vítězství, nebo porážka, ale především další existence svobodného a nezávislého městského státu a zachování dosažené demokracie, vzdělanosti a kultury. Vzhledem k tomu, že Gellner-publicista v době vzniku uvedeného textu soustavně upozorňoval na blížící se válečný konflikt, se nabízí otázka, zda výše připomenuté anachronismy a záměrné stírání rozdílů mezi antickým Řeckem a Evropou na počátku 20. století nemají vést ke vzniku paralely, zda Kliina přízemnost a heroismu

173

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 73.

124

zbavená Miltiadova podoba nemají být varováním před omezeností autorových současníků, kteří

také mnohdy řeší problémy teplého prádla a špinavých záclon,

zatímco jim již za zády

rachotí zbraně a chystá se zásadní vojenský konflikt.

Z nastíněného zorného úhlu bychom mohli Gellnerův text vnímat i jako záměrně provokující a varovné groteskní zobrazení toho, jaký by mohl být vývoj antické společnosti, kdyby se lidé dané doby chovali stejně jako Gellnerovi současníci.

V povídce Děti, v psychologické studii krutého setkání s nemocí a smrtí dítěte, nalézáme zcela výjimečně pozitivní pohled na ženu z měšťanských kruhů. To může být dáno i skutečností, že hlavní hrdinkou příběhu je žena velmi mladá, spíš ještě dívka, která prochází krutou deziluzí. Ústřední postava povídky Lidka je dcera penzionovaného rady. K ní se také vztahuje tvrzení „Měla děti ráda.“,174 kterým povídka začíná. Aniž by čtenáři bylo vysvětleno, kdo má pozitivní vztah k dětem, provádí nás vypravěč úvodními pasážemi, v nichž uvažuje o roztomilosti dětí a mláďat, jimiž jsou tyto bytosti vybaveny proto, aby jim dospělí neubližovali, ale aby je naopak zahrnovali péčí a láskou. Následně je nám představena slečna Lidka, která z oken rodičovského domu pozoruje chudobné děti zaměstnanců cihelny. Děti jsou zobrazeny jako malí rošťáci, na něž jejich rodiče nemají čas, a tak mohou poměrně svobodně objevovat okolí svého domova a přírodu a věnovat se činnostem, které jsou pro děti z tzv. lepších rodin zapovězeny. Roztomilost dětí a idyličnost dětského dovádění jsou posíleny výběrem jazykových prostředků, jako synonymum pro slovo dítě/děti je použit obrat drůbež (šel se rovněž podívat k oknu, co zase ta drůbež dole před domem provádí), děcka (děcka nejsou pouze cihlářů), otrhaná drobotina (poznává každého jedince z otrhané drobotiny), bosé junáctvo od dvou do šesti let (na samém pokraji srázu shromáždilo se osmahlé a bosé junáctvo od dvou do šesti let), sedmiletý muž (Bohoušek byl přímý

174

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 303.

125

sedmiletý muž), mladý pán (ukázal ovšem mladý pán i méně příjemné stránky své povahy). Zobrazení šťastného, idylického dětského dovádění zahrnuje zhruba dvě třetiny textu. Obrazy koupání malé holčičky v dřevěném sudu, hra chlapce, Lidkou zvaného hříbek, s pískem a cihlářskou hlínou, koupání děti v tůni atd. jsou řazeny bez kauzálních nebo časových souvislostí. Jsou vymezeny jen jakoby místem, odehrávají se v Lidčině zorném poli, v prostoru, který může sledovat ze svého okna, před nímž sedí s vyšíváním a od něhož občas po náhodném zvukovém podnětu pozvedne zrak. Teprve závěrečná část povídky má pevnější, dynamičtější dějovou stavbu. Zlomem je informace o Lidčině svatbě a o stěhování k manželovi do vilky v tovární zahradě. Chybí jí i byť nepřímá společnost dětí, a proto její zájem upoutá syn vrátného. Když se Lidka dozví, že je souchotinář, začne mu denně posílat jídlo. Obavy, že se hoch o příděl jídla musí dělit s ostatními členy početné rodiny, ji vedou k rozhodnutí, že chlapec bude docházet do domu. Jeho stále se zhoršující zdravotní stav postupně začíná Lidku děsit a nakonec se před nemocným, již umírajícím chlapcem schovává. Poslední záchvat kašle postihne hocha v Lidčině domě a on krátce poté umírá. V textu jsou zdařile zobrazeny prožitky mladé, citlivé ženy, prvé projevy mateřského pudu. Lidka se dosud setkávala jen se s radostným životem dětí a střet s krutou realitou nemoci a smrti je pro ni příliš děsivý. Chlapec tělesně chátrá a úporný, „srdcervoucí kašel“ znemožňuje jeho komunikaci s okolím. Lidka se snaží pomoci, současně si uvědomuje, že není schopna odvrátit blížící se smrt. I přes poskytovanou pomoc prožívá vnitřní muka a vyčítá si, že selhala, neboť „...mladá paní dala si ve svém pokoji židli co nejdál ode dveří a hleděla se zabavit tím či oním. Ale mimoděk s úzkostí počala naslouchat, až se ozvaly známé chorobné zvuky, které bodaly jako ostré nože. Ale podívat se nešla.“175 Gellner nechal mladou hrdinku své povídky projít tvrdou a bolestivou deziluzí, která podle jeho názoru představuje nevyhnutelnou součást každého lidského života, nechal hrdinku získat neblahou životní zkušenosti a poznat, ještě dříve než se sama stala matkou, že svět dětí není jen idylickým světem her a veselí, že mateřství s sebou nese

175

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 311.

126

vedle okamžiků štěstí a vnitřního naplnění i chvíle hluboké bolesti a nenahraditelných ztrát. Životní realita je podle Gellnera

tíživá a nebezpečí

lidského selhání

všudypřítomné. Zobrazený příběh mladé ženy dává plně zapravdu pregnantnímu Šaldovu konstatování, že Gellner „z voňavek nepoužíval žádné jiné než jodoformu.“176

Kritika společenských a politických poměrů Králové, ministři, tribuni lidu znají nejlépe národa bídu. Důmyslně ji přetřásají a dle sil svých si od ní pomáhají. (Politické resumé)

Mezi Gellnerovými prózami nalézáme texty, které jsou ostře kriticky namířeny proti společenským a politickým poměrům v monarchii jako celku a v českém prostředí zvláště. Z hlediska žánrů sem zařazujeme satirické povídky a humoresky, které tepají nesvobodu, cenzuru, klerikalismus i tmářství, zneužívání panujících politických a společenských poměrů ambiciózními byrokraty, neschopnost poslanců, kteří zastupují zájmy českých voličů v říšské radě i zemském sněmu. Autor vyhraněně kriticky reagoval na postupující válečné přípravy, na postoje a aktivity představitelů českého politického života k sílícímu zbrojení (např. Politická kariéra Juliána Čtveráka). V uvedených textech se setkáváme s parodickými postupy a výrazným využitím nadsázky (např. parodování pohádkových textů v Povídce s rodozpytem).

Povídka s rodozpytem je ostrou, velmi aktuální satirou na politické poměry rakousko-uherské monarchie, oficiálně navenek vykazující znaky monarchie konstituční, ve skutečnosti setrvávající u modelu byrokratického státního celku, s maximem moci v rukou panovníka, jehož osoba je podle ústavy svatá a nedotknutelná. 176

ŠALDA, F. X. Představitel generace a představitel mezigenerace. Zápisník 5, 1933, č. 11-12, str. 348.

127

Text je silně inspirován pohádkou a současně pohádkové postupy paroduje. V úvodu autor využívá klasických pohádkových prostředků ke kusému vymezení místních a časových souvislostí: „Byla jednou jedna mocná říše.“ To je dále rozvíjeno až k absurdnímu sdělení: „Její území se rozkládalo od východu k západu a od severu na jih.“177 Politické poměry v zemi jsou satiricky definovány takto: „Vládl tam moudrý panovník za pomocí dvou sněmoven. Členy horní sněmovny jmenoval sám a dolní rozpouštěl jeho ministr, jakmile se odvážila hlasovat jinak, než mu bylo po chuti.“ A uvedené sdělení je shrnuto lapidárním a ironickým: „Byla to zkrátka konstituční monarchie.“178 Pohádková idyličnost a harmoničnost záměrně prostupuje celou povídkou a je dále posilována výběrem odpovídajících jazykových prostředků, např. volbou konstantních přívlastků: monarchie se pyšní nejen odvážnými reky a moudrým vladařem, ale také dobrými zákony, které dokazují vyspělost říše. Dobrými zákony jsou myšleny paragrafy o urážce Veličenstva, které chrání čest a nedotknutelnost vladaře a členů panovnického rodu nejen současných, ale i zemřelých až k zakladatelům dynastie. Případný postih za porušení zákonů je opět vymezen pohádkově eufemisticky: „Tomu, kdo se takto provinil, byly ostříhány vlasy a vousy, oblékli ho do trestaneckých šatů a aspoň dvanáct měsíců lepil kornouty.“179To přinášelo dobrodiní chudákům bez domova, kterým morální zásady zabraňovaly krást a podvádět, ale právě existující zákon jim dával naději, že přečkají zimu se základním zaopatřením ve státních věznicích. Existence uvedených zákonů využívají ambiciózní státní návladní, ve snaze vysloužit si přízeň mocných usilují o objevení hříšníků, aby dosáhli jako odměnu za svou aktivitu kariérního postupu. Z urážky panovnického rodu jsou obviněni vědci za zveřejněné výsledky bádání, která jsou nevzdělanci neschopnými chápat je v historických a společenských souvislosti interpretována jako pobuřující a znevažující panovnický rod. S gradující nesmyslností odsouzení badatelů je současně posilována paradoxnost situace zvyšováním odměny pro denuncianty.

177

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str.154. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 154. 179 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 155. 178

128

V samém závěru státní zástupce, kterého autor umístil do malého venkovského města, nevydrží tlak manželky toužící po postupu a obviní z urážky panovnického rodu místního učitele, když v učebnici jím napsané objeví tvrzení, že „opice je zvíře nehezké...vzbuzuje v nás odpor.“180 Protože je návladní darwinista, dochází na základě „vědecky podložené a zcela logické úvahy“ k závěru, že když všichni lidé pocházejí z opice, vzešel z ní i panovnický rod, označení prapředka za nehezkou bytost je urážkou dynastie. Návladní je za bravurní čin odměněn místem na právnické fakultě na stolici přirozeného práva. Ale právě darwinismus návladního vyvolá bouři, dochází k převratu a vladař povolá novou vládu, která předchozí plejádě absurdností nasazuje korunu tím, že prohlásí opice za privilegované bytosti, kterým je poskytnuto totéž postavení, „jaké měli ve starém Egyptě krokodýlové“.181

Ke Gellnerovým ostře kritickým prozaickým textům patří bezesporu politická satira s prvky groteskna a využívající mystifikační postupy Politická kariéra Juliána Čtveráka s podtitulem List z kroniky budoucnosti, v níž jsou aktuální události z let 1907 až 1912 přeneseny na počátek 30. let 20. století, tedy vzhledem k době vzniku textu do budoucnosti. Text současně ukazuje, jak autor dokázal předvídat další evropský vývoj i vzrůstající česko-německé problémy, jak tvořivě pracoval s fakty, která se mu stávají inspirativním podnětem k tvůrčí hře. Uvedený text byl v době svého vzniku vnímán z žánrového hlediska jako fejeton, představoval kritickou reflexi dobového politického a společenského dění, tím naplňoval požadavek aktuálnosti. Realizována je i pro fejeton typická lehkost a hravost zpracování. Současně posíleným využitím příběhovosti, mystifikačních prvků, prostupováním jednotlivých podob komična a zvláště absencí u fejetonu tak akcentovaného autorského subjektu hranice publicistického stylu výrazně překračoval. Pro dnešního recipienta se staly odkazy ke konkrétním událostem a představitelům politického dění již sotva postřehnutelné, např. je dnes málo průhledná záměrná kombinace skutečných a smyšlených jmen jednotlivých postav. Zachováno však zůstává Gellnerovo mistrné 180 181

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 157. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 157.

129

zobrazení zákulisí politického dění, to povyšuje text na nadčasové a stále platné sžíravé svědectví o jedincích, kteří pronikli mezi politické špičky a sveřepě se drží dobytých pozic. Žánrové začlenění textu se postupem času relativizovalo a proměňovalo, zachována však zůstala kvalita textu, do popředí vystoupila útočnost satiry, absurdita a nesmiřitelnost groteskna.

Je možno předpokládat, že ke vzniku prózy Politická kariéra Juliána Čtveráka s podtitulem List z kroniky budoucnosti, jejíž děj je zasazen do let 1930 až 1932 a v níž jsou zobrazeny okolnosti provázející doplňovací volby po náhlé smrti poslankyně Klementiny Sopálkové-Vyzvonilové, vedly dva přímé podněty. Próza je datována rokem 1912 a právě v tomto roce bylo ženám povoleno členství v politických stranách a spolcích a proběhly doplňovací volby ve volebním okrese Mladá Boleslav – Nymburk, tedy v Gellnerově rodišti. Ale vraťme se o několik let zpět: V roce 1905 byly započaty přípravy nového volebního zákona pro Předlitavsko a jeho vznik byl spojen s nadějemi, že se uzavře období nerovného a nevšeobecného volebního práva. Víra ve změny se týkala jednak dosavadního daňového cenzu, zvýhodňujícího zámožnější voliče, a zvláště nerovnosti z hlediska pohlaví. Volili jen muži a nepočetnou výjimku tvořily ženy, na jejichž jméno byly v zemských knihách zapsány velkostatky, protože však ženy neměly právo vstupovat do volebních místností, museli za tyto majitelky nemovitostí volbu provést pověření muži, tzv. plnomocníci. Skupina českých pokrokových žen v čele s Františkou Plamínkovou (1875 – 1942) založila Výbor pro volební právo žen, jeho aktivity podpořila např. i Alice Masaryková. Výbor vydal prohlášení, ve kterém apeloval na mužskou část společnosti a připomínal, že již v době národního obrození byly české ženy rovnocennými partnerkami v zápase o povznesení českého jazyka, vědy a kultury. Výbor na základě toho předpokládal, že širší mužská veřejnost, zvláště čeští intelektuálové, podpoří požadavek, aby se ženy dočkaly aktivního volebního práva. Nicméně volební zákon o volbách do říšské rady, který vstoupil v platnost v lednu roku 1907, ustanovil, že aktivní volební právo mají pouze muži starší 24 let a pasivní volební právo muži od 30 let, volební právo nebylo přiznáno ženám

130

a vojákům. I nadále platil census pobytu, volič musel bydlet nejméně jeden rok v obci, v níž měl volit. Po tomto neúspěchu se členky Výboru rozhodly pro jinou taktiku a využily jisté nedokonalosti v existujících zákonech. Jestliže nová zákonná norma z roku 1907 vymezila zcela jednoznačně, kdo disponuje aktivním a pasivním volebním právem pro volbu do dolní sněmovny říšské rady, pak např. v té době dosud platný zákon z roku 1861 o kandidátech do zemského sněmu se o pohlaví adepta nezmiňoval. Od roku 1873, kdy došlo ke zrušení nepřímé volby do dolní sněmovny říšské rady, existoval samostatný volební předpis pro volby do říšské rady, předpis pro volby do zemského sněmu a předpis pro volby do obcí. Dá se předpokládat, že absence údaje o pohlaví kandidáta byla způsobena tím, že tvůrci zákona v době jeho vzniku s kandidaturou žen vůbec nepočítali. A právě této situace bylo využito. V roce 1908 kandidovala do českého zemského sněmu v jednom z pražských obvodů Karla Machová, mandát však nezískala. Následně v roce 1912 kandidovala za Národní stranu svobodomyslnou Božena Viková-Kunětická (1862 – 1934), spisovatelka a politička. I když ve volbách zvítězila, odepřel jí místodržitel pro Čechy hrabě Thun vystavit poslanecký certifikát a zdůvodňoval to právě skutečností, že došlo ke zneužití mezery v zákonech. Byť v konečném výsledku neúspěšné volební snažení B. Vikové-Kunětické neuniklo autorově pozornosti. Odmítavé stanovisko k uvedené političce a k „nešťastné mladoboleslavské volbě“ autor vyjádřil ve fejetonu Na vlastní obranu z roku 1912,182 v němž zpochybnil právo žen zúčastnit se voleb. Gellnerův rezervovaný postoj vůči provolebním aktivitami části českých žen a následná argumentace v uvedeném textu mají však slabá místa. Gellner právo žen na účast ve volbách zpochybňuje tvrzením, že i když on sám volebním právem disponuje, zatím ho vzhledem k pobytům v cizině a k nesplnění pobytového cenzu nemohl nevyužíval. Ironicky připomíná, že přes neúčast ve volbách nemá pocit, že o něco podstatného přišel. Je však rozdíl mezi tím, když je jedinci jisté občanské právo zcela

182

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 376.

131

upřeno, a tím, když je mu přiznáno, ale on se z nejrůznějších důvodů rozhodne ho nevyužívat. Kandidatura B. Vikové-Kunětické byla pro Gellnera však nepřijatelná i proto, že politička patřila k mladočechům, kteří v té době hlasovali pro nové branné předlohy a souhlasili s hledáním dalších česko-německých kompromisů. Gellner se domníval, že právě vášně kolem průběhu mladoboleslavských voleb poněkud zastínily tento podle Gellnera neblahý politický vývoj. Gellnera neobměkčily ani často zaznívající názory, že „v dnešním parlamentě nemohou ženy nic zkazit“ nebo že „jsou prý v parlamentě lidi, kteří mají méně politického rozumu než paní Viková-Kunětická!“183 V souladu s neustále zdůrazňovaným odmítavým postojem k feminismu a s nesmlouvavou kritičností vůči měšťanským, středostavovským ženám autor své stanovisko ke vstupu žen do politiky a ke kvalitám kandidující spisovatelky vyjádřil právě sarkastickým zobrazením smrti paní Klementiny Sopálkové-Vyzvonilové, kterou vybavil navíc posměšným příjmením, odkazujícím k typické ženské žvanivosti a neschopnosti udržet jazyk za zuby: „Vzácná tato pracovnice v rozkvětu své duševní krásy byla sklácena do hrobu způsobem nanejvýš tragickým. Připevňovala si jehlicí klobouk a propíchla si hlavu skrz naskr.“ 184 Tento obraz přihlouplé ženy, která nezvládne ani tak jednoduchý úkon, jakým je nasazení klobouku, ještě rozvinul tím, že ji vybavil nedůvtipností, tzv. dlouhým vedením, když líčení pokračovalo: „Zajímavo je, že ničeho nepozorovala a ještě druhou jehlici si do hlavy vrazila. Potom teprve klesla mrtva k zemi.“185

Dalším konkrétním podnětem ke vzniku uvedeného textu byla jistě celková společenská a politická atmosféra v monarchii i v celé Evropě, která souvisela s rostoucími přípravami na možný válečný konflikt mezi zeměmi Trojdohody a Trojspolku a s probíhajícími konflikty na Balkáně. Prudce se zvyšující výdaje na zbrojení (v Rakousku-Uhersku se odhaduje navýšení v letech 1908 až 1913 o 15%,

183

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 379–380, 381. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 317. 185 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 317. 184

132

v Německu o 70% a ve Francii až 85%) ovlivňovaly životní úroveň obyvatel a válečné přípravy se odrážely v panující atmosféře. Společenská a politická realita přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století byla přenesena na samý počátek třicátých let a v textu se prolínají fiktivní postavy se skutečně existujícími politiky dané doby (např. K. Kramář, J. V. Klofáč, kníže Hochenburger aj.), případně jsou reálně existující osoby skryty za fiktivní jméno (B. Viková-Kunětická jako K. Sopálková-Vyzvonilová). V úvodní části fejetonu je rok 1930, v němž se doplňovací volby mají odehrát, ironicky charakterizován jako doba „obdivuhodného rozpětí vojenského v našem mocnářství. Všechny rakouské vody hemžily se dreadnoughty, pancéřovými loděmi, křižáky, podmořskými čluny, torpédovými lodicemi a torpédoborci...aeroplány lítaly od pevnosti k pevnosti...prachárny létaly také, ale do povětří, a vojenskou službu musil vykonávat každý, starý, mladý, mrzák nebo zdravý.“186 Připomeňme, že obdobné pohledy na zbrojení a jeho důsledky se objevují také v Gellnerových karikaturách ve Večerech. Např. zmínky o létajících prachárnách a penězích, které létají do vzduchu, najdeme u karikatury ve Večerech z 31. srpna 1912 (Válečné napjetí v Evropě). Ve stejně ironickém duchu se nese i zobrazení prudkého poklesu životní úrovně a z toho plynoucího důsledku, že nejperspektivnějším se v dané době stává povolání exekutora. Autor v povídce dále rozvíjí motiv válečných příprav a nechává v roce 1930 předložit říšské radě nové vojenské předlohy, které obsahují vedle návrhů na posílení válečného loďstva a dělostřelectva také návrh na zvýšení kontingentu nováčků. Inspirací pro toto opatření byl autorovi jistě již připomenutý nový branný zákon schválený v létě roku 1912 a uzákoňující stoupající počet odvedenců na dalších deset let dopředu.187

186

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 367. V textu se objevuje spojení „vody se hemžily křižáky“. Homonymum křižák v jednom z významů označuje menší motorovou loď s kabinami. Zůstává však otázkou, zda v tomto případně nedošlo k mylnému zaměnění slov křižák a křižník, tedy vyzbrojená válečná loď, původně plachetnice schopná křižovat vodní kladinu, tj. plout klikatou dráhou proti větru a tím ho maximálně využívat. SSJČ, Praha: Academia, 1989, 2. svazek, str. 467–468. 187 Je možno srovnat s texty uveřejněnými ve Večerech v letech 1912 až 1913. Např. Branné předlohy (Večery z 15. 6. 1912), Rekrutská (Večery z 5. 10. 1912), Nových 60.000 (Večery z 16. 8. 1913).

133

Aby schválení daných předloh proběhlo bez problémů, povolává „dlouholetý a osvědčený předseda ministerstva království a zemí na říšské radě zastoupených kníže Hochenburger“188 k audienci doktora Karla Kramáře a jeho prostřednictvím doporučuje českým poslancům v říšském sněmu vhodnou taktiku, která by pro Čechy neměla neblahé následky. Připomeňme, že kníže Hochenburger je taktéž reálná postava, tento politik byl ministrem spravedlnosti ve vládě hraběte Karla Stürgkha, která byla jmenována v listopadu 1911. Jako ministr spravedlnosti měl ve své kompetenci státní správu a zodpovídal za průběh voleb. Autor v těchto pasážích zesměšňuje po roce 1910 silně uplatňovanou snahu Vídně omezit národnostní problémy v říši a také případné konflikty česko-německé, aby mohly být všechny síly napřeny k zahraniční politice a válečným přípravám. Tomuto možnému napětí mezi jedním z národů monarchie a jejím nejvýznamnějším vojenským spojencem měly zabránit opakované tzv. dohovory českých a německých politiků, které jsou v povídce komentovány knížetem Hochenburgem takto: „Je snad něco špatného v tom, když vám stále radím, abyste se smířili s Němci? Copak vám na tom záleží, postoupíte-li jim Prahu a Plzeň? Menšiny v české provincii jste jim již dali, no a zbořil se proto svět? Až se s nimi dokonale vyrovnáte, pak zbaveni vší zbytečné přítěže budete moci volně kráčeti od úspěchu k úspěchu.“189 Hrabě také tvrdí, že se Čechům vyplatí případná projevená loajalita, a jako důkaz trvalého oceňování loajálních národů v monarchii uvádí zcela zmatečně příklad Maďarů v roce 1848. Ve svém rozhorlení přidává hrabě další notně zmatená tvrzení a osočuje české politiky z protivídeňských aktivit. Doktor Kramář však vždy jeho slova uvádí tzv. na pravou míru a tím odhaluje pasivitu českých politiků, např. když snaživě připomíná, že poslanec Choc nikdy neprovolával slávu Hohenzollernům, Klofáč nevystoupil s kritikou Vídně za konfliktu se Srbskem, ale že všichni vždy jen mlčeli a přikyvovali. Kramář je však i tak rozhovorem dostatečně zpracován a poskytnutá doporučení předává

188 189

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 368. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 368 – 369.

134

ostatním českým politikům, kteří připravují doplňující volby. Ti ho uklidňují slovy: „Buďte bez starosti, z nás nikomu nic nenapadne, my dělat nic nebudeme!“190 Ostře satirické zobrazení doktora Kramáře jako osoby projevující bezmeznou, otrockou poslušnost vůči Vídni se u Gellnera neobjevuje poprvé, o satirických výpadech vůči K. Kramářovi a tzv. positivní politice jsme se již zmiňovali v souvislosti s Gellnerovou tvorbou pro Večery.

Věnujme nyní uvedené povídce pozornost z hlediska syžetu. V úvodní pasáži textu je představen mladý a nadějný vědec docent Julián Čtverák, který se habilitoval spisem Kůň v slovanském bájesloví a poté v roce 1930 vydal dílo Světový mír nyní a v budoucnosti, za něž mu byla udělena Nobelova cena. Poté následuje rozbor politické a ekonomické situace v roce 1930 a již připomenutá rozprava Karla Kramáře a hraběte Hochenburgera a následné Kramářovo setkání se zástupci české politické scény. Při rozmluvě s nimi je připomenuta nebohá Klementina Sopálková-Vyzvonilová a okolnosti její smrti a recipientovi je tak objasněno, proč dochází k přípravě zmiňovaných doplňovacích voleb. Politici se shodnou na kandidatuře docenta Juliána Čtveráka, neboť „neohrožený bojovník za světový mír“ je za dané situace nejlepším politickým adeptem. A J. Čtverák vskutku ve volebním klání zvítězí. V roce 1932 však akceleruje dlouholeté nepřátelství mezi Německem a Anglií a propukne válka, „která zachvátila téměř celou Evropu“.191 Julián Čtverák odchází na frontu, velí šedesáti mužům a vede je do útoku. Vraťme se nyní – možná zdánlivě nelogicky – k jeho jménu. Již dříve bylo připomenuto, že příjmení Čtverák je komickým, tzv. mluvícím jménem, které má významově blízko k výrazům šibal, šprýmař. Recipient si v této souvislosti jistě klade otázku, kdy Julián šprýmoval. Když vytvářel spis o nutnosti zachování světového míru a přebíral Nobelovu cenu? Nebo nyní, když aspiruje stát se válečným hrdinou? Autor ironizuje vojenskou aktivitu českých bojovníků. Juliánův naivní podiv nad tím, že muži jeho setniny odmítají bojovat, způsobuje jeho smrt:

190 191

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 370. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 373.

135

„Za chladného březnového jitra postupovala setnina proti nepříteli. Julián Čtverák utíkal po ztuhlých hroudách a potom sebou hodil na zemi. Ke svému překvapení však zpozoroval, že nikdo za ním neběžel. Vstal tedy a rozhlížel se rozpačitě na všechny strany. V tom padla rána, Julián Čtverák se svalil na hřbet a bylo po něm.“192 Hořce satirický pohled na budoucnost Evropy autor završuje závěrečnou pasáží, v níž je recipient informován o tom, že Juliánovo jméno bylo vytesáno do pískovcového pomníku, který na místě bitvy nechal umístit Vilém Chrabrý, vítěz válečného konfliktu. Záměrná volba jména shodného se jménem německého císaře potvrzuje recipientovo tušení, že Gellner učinil možným vítězem celoevropského konfliktu nejkonzervativnější evropské mocnosti. Již výše bylo připomenuto, že autor v textu využil groteskno, které se realizuje zvláště tak, že autor nechává před recipientem defilovat zkarikované, panoptikální postavy disponující politickou mocí nebo jí podléhající. Recipientovi je postupně představen zmatený kníže Hochenburger, který si plete loajalitu s odbojem, pokorný a vlastní vůle zbavený K. Kramář, lebku si propichující roztržitá Klementina SopálkováVyzvonilová a naivní, nebo možná naopak vychytralý, zvláště slovy za mír bojující válečný hrdina J. Čtverák. Svět politiky je podle autora světem deformovaným, řídícím se vlastními, absurdními pravidly, která nemají oporu v reálné skutečnosti. Pomyslný průvod politických neumětelů se stává o to děsivějším, že jejich činy a rozhodnutí ohrožují společnost tím, že ji přivádějí k válečnému konfliktu, o němž navíc autor předpokládá, že přinese porážku těm evropským mocnostem, které vnímá jako svobodnější a demokratičtější. Předpokládaný výsledek válečného střetu s sebou nese nebezpečí dalšího zakonzervování stávajících politických poměrů. Gellner v textu zobrazil společnost jako nebezpečný mechanismus, který se vymyká možnosti řídit ho a kontrolovat. Spojil tu směšné s děsivým a tím naplnil podstatu groteskna.

V uvedené próze vnímá Gellner válečný konflikt přinejmenším evropského rozměru jako očekávaný, a jak bylo řečeno, odhaduje jeho výsledek. Gellnerovy postoje 192

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 373.

136

k možným válečným střetům mohou být do jisté míry překvapující, neboť ho spolu s dalšími představiteli anarchobohémy máme tendenci vnímat jako rozhodného antimilitaristu, případně i pacifistu. Gellner podrobil nejednou ostré kritice intenzivní zbrojení na počátku 20. století, k tomuto kritickému postoji ho vedlo zvláště jeho vyhrocené sociální cítění a životní zkušeností podložené přesvědčení, že náklady na zbrojení zatěžují řadové obyvatelstvo a neblaze působí na životní úroveň společnosti. Ve fejetonu Požehnání míru však současně odmítl bezbřehý pacifismus a vyslovil názor, že některé evropské politické rozpory nejsou jinou než vojenskou cestou v blízké době a potřebným způsobem řešitelné. Takto vnímal zvláště přetrvávající konflikty Německa s Dánskem a Francií, které hodnotil jako dozvuky válečných střetů v procesu sjednocování německého území. Příkladem vojenského konfliktu posunujícího existující společenský a politický vývoj kupředu je mu probíhající balkánská válka. Pozitivně hodnotil, že „nebyli to králové, kteří přinutili svůj lid k válce, ale byl to národ, který vyzval krále do boje za svobodu.“193 Ironicky působící název fejetonu může svádět k domněnce, že Gellnerovo přitakání válce ve vyhrocených situacích je v textu jedním z prostředků uplatňované komiky, nejspíše tendencí mystifikační. Není tomu tak, s výjimkou do jisté míry ironického názvu v tomto textu komično zcela absentuje, Gellnerovy úvahy o stavu evropské politiky jsou předkládány věcně a s rozvahou, chybí tu i jindy tak často a výrazně uplatňovaný sklon k záměrné provokaci čtenáře. V Gellnerově uvažování o optimálním výsledku válečného střetu nalézáme výrazný vliv autorova evropanství. Gellner vnímal Evropu jako svůj potenciální životní prostor, řadu let se pohyboval mimo české území a dokázal profesně obstát v německém i francouzském prostředí. Silně tu jistě působil také Gellnerův židovský původ a zvláště osobní zkušenost z hilsneriády, při níž si ověřil, že soužití české majority s asimilovanými Židy může zcela nečekaně a zásadním způsobem narušit řada nepředvídatelných okolností. Určitá míra Gellnerovy nezakotvenosti, pravděpodobně 193

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 387.

137

i záměrně budované, současně autora zbavuje nebezpečí patriotismu a nacionalismu a jeho nadhled nad evropským děním ho vede k vyslovení názoru, že případné vítězství tzv. centrálních mocností nepředstavuje ideální perspektivu.

S kritickým pohledem na společenské a politické poměry monarchie úzce souvisí Gellnerovo nesouhlasné vidění stavu rakousko-uherské armády, s níž měl autor neblahé osobní zkušenosti získané v době vojenské služby v letech 1904 až 1905, kdy sloužil u zeměbrany v Litoměřicích. Zajímavý pohled na Gellnera-vojáka poskytují také dopisy Václava Hrubého, s nímž se autor spřátelil v době vojenské služby. Byla jim věnována pozornost v kapitolách o Gellnerově životě. Kritika vojenské mašinérie a panujících vztahům mezi řadovými vojáky a velícími důstojníky našla svůj odraz ve fejetonech Anarchista na vojně a U raportu, zvláště pak v jedné z nejhodnotnějších autorových povídek Sebevrah Nečásek. Přímý vypravěč stručně seznamuje čtenáře v úvodu textu s okolnostmi, za nichž byl povolán ke cvičení ve zbrani. Následující čtyři týdny má strávit spolu se starými mazáky ve skladu uniforem a čas si krátí vyprávěním. Námětem jednoho z hovorů mezi vypravěčem a desátníkem se stává hejtman Knauer. Desátník o něm hovoří jako o „našem dědkovi“ a upřesňuje, že „je to hodný člověk, ale má smůlu. Co tu jsem, už se mu dva zabili.“194 Informace o sebevraždách vojáků vypravěče zaujmou a desátník mu líčí příběh vojína Nečáska, s nímž se osobně v kasárnách setkal. Na Nečáska si pamatuje jako na nemotorného mladíka, kterému činil vojenský výcvik potíže. Také jeho vzhled nevzbuzoval sympatie: „měl dlouhé, velké ruce jako opice a obličej jako z hlíny“, neuměl se svým okolím navázat kontakt: „Nemluva, ani za halíř vtipu...Kdyby byl se kluk tomu aspoň smál, byl by měl vyhráno. Ale byl to takový prosím-tě-strč-do-mne.195 To vše vyvolává značnou nelibost nadřízených i ostatních vojáků, kteří spolu s Nečáskem doplácejí na nespokojenost a případný vztek velitelů. Ale desátník to smírně komentuje: „No, dnes to nechodí na vojně jako kdysi, hlavy nikomu neutrhnou, uhodit

194 195

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 16. GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 18-19.

138

nikdo nesmí a nadávat vlastně taky ne. Ale nemůže nikdo od nás žádat, abychom zacházeli s lidmi jako guvernantky.“196 Následující text tvoří volně za sebou řazené promluvy, odlišené využitými jazykovými prostředky, které pronášejí rozmanití mluvčí, jejich adresátem je Nečásek a jejich obsah tvoří nevybíravé slovní útoky vůči vojínovi. Z rozhořčených promluv nadřízených se např. dovídáme, že po jednom z konfliktů je Nečáskovi zakázáno přijmout návštěvu – děvče, které s ním čeká dítě. Dívčino těhotenství se stává záminkou k zesměšňujícím slovním útokům, v nichž ostatní vojáci zpochybňují Nečáskovo otcovství a vysmívají se jeho neschopnosti užívat si tělesných slastí bez následků. Po dalším konfliktu hrozí hejtman Nečáskovi exemplárním trestem apod. Jednoho dne se Nečásek po rozkaze vydává do města a večer se vojáci v kasárnách dozvídají, že se utopil u jezu. Nečáskova pohřbu se zúčastňuje jen otec, který „nebrečel, chtěl jen, aby mu dali jeho civilní šaty.“197 Desátník Nečáskovo řešení situace hodnotí jako slabost, když v úplném závěru povídky konstatuje: „To víte, jsou lidi, jednoho dne si řeknou, že to nevydrží, a je s nimi konec. Ale kdo chce, přelouská všechno. Nevydrželi jsme to my? A hleďte, už to nebude tak dlouho trvat, jako to trvalo. A pak s bohem, kasárny!...Ach, jen co tu budou aspoň vánoce!“198 Již dříve bylo připomenuto, že působivost tohoto textu je umocňována tím, že desátník vypravující Nečáskův příběh stojí jednoznačně na straně důstojníků a hejtmana, který je údajně „dobrák, jakých je málo“.199 Postava desátníka plní funkci prožívajícího já a právě jeho smířlivý postoj k armádní mašinérii má tendenci recipienta provokovat. Vysoká míra sugestivity a s tím spojená autentičnost posiluje svědectví o tragickém osudu řadového vojáka. Přímý vypravěč nehodnotí Nečáskův osud, nevyslovuje se k němu, ale přesto, možná právě proto, recipient vnímá rozpor mezi tím, jaké postoje zaujímá k příběhu postava vyprávějícího desátníka, on sám nebo jaké postoje předpokládá u vypravěče, popř. u autora. 196

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 17. GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 21. 198 GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava. Nakl. O. Kypra, 1914, str. 21. 197

139

Připomeňme znovu, že Fr. Buriánek nalézal v tvorbě buřičů „ironický akord švejkovské vojenské oddanosti,“200 kterou definoval jako schopnost vyjádřit nenávist k projevům bezbřehé poslušnosti, loajality a oddanosti a pohrdání jimi. Gellnerovo využití uvedeného jevu je umocněno, je využito specifickým způsobem. Např. ve Šrámkových básních ironizuje projevy loajality a tím odhaluje její falešnost a pouhé předstírání sám lyrický subjekt. V Gellnerově textu tak nečiní ani vypravěč, ani vzpomínající desátník, desátníkova loajalita je upřímně prožívaná, pocity pohrdání s bezmeznou oddaností armádním systémem zdeformovaného jedince se mohou realizovat až mimo text, v prožitcích recipienta.

S využitím odlehčeného humoru a úsměvného pochopení pro lidské omyly se Gellner vyjadřuje ke stavu soudobé evropské společnosti v humoresce Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo. Tato humoreska představuje silně parodický text tepající naivní představy mladých lidí o reálnosti pozitivních proměn světa, ve které autor také, zvláště v době gymnaziálních studií, věřil. Text je výsměchem anarchismu, soudobým filozofickým učením, naivním představám o důležitosti a využitelnosti mnohdy encyklopedického akademického vzdělání pro uplatnění v životní praxi. Text je budován volným řazením situací, což umožňuje použitý motiv cesty za poznáním. Má do jisté míry groteskní vyústění, neboť žádného poznání, rozumějme zmoudření, prohlédnutí, nebylo dosaženo, jde o marnou cestu v kruhu.

Ústřední postavou humoresky je mladík Vojtíšek, venkovský chasník a rozumbrada, snílek a idealista, který v sobě nese četné znaky českých Honzů, Quijotů a

všech

mladých

nadšenců

propadajících

politickým

a

filozofickým

vizím

a idealistickým představám, s jejichž pomocí je dle jejich názoru možno změnit svět. Marnost jejich snů a zbytečnost vynaložených snah zobrazuje autor s humorným pochopením a ironickým nadhledem, kterým čas od času pronikne ostrý satirický šleh vůči politickému systému, politikům a jejich praktikám.

199 200

GELLNER, Fr. Cesta do hor a jiné povídky. Jihlava: Nakl. O. Kypra, 1914, str. 20. BURIÁNEK, Fr. Z literárněvědných studií. Praha: Československý spisovatel, 1985, str. 100.

140

Text je také humornou polemikou s ideály anarchismu, s myšlenkami feministického hnutím, s filozofickým učením např. L. N. Tolstého aj. V samém závěru textu se vypravěč přihlásil k myšlence J. W. Goetha: „Ukřižujte každého snílka v jeho třicátém roce! Neboť dožije-li se většího stáří, stane se ze snílka darebák.“201

Recipient provází Vojtíška na cestě z rodné vsi do světa, který chce Vojtíšek poznat, ale především změnit. Autor k sobě volně řadí v chronologickém sledu jednotlivé epizody, které se odehrávají na rozmanitých, blíže neurčených místech a do nichž volně vstupují jednotlivé postavy, tak jak to umožňuje právě použitý motiv cesty. Vojtíšek se při svém putování domovem i cizinou setkává s nepochopením, jeho představy dobra a mravnosti jsou konfrontovány s tvrdou realitou života a v této konfrontaci neobstojí. V samém závěru putování se Vojtíšek po nezdařeném pokusu o atentát vydá koupit nové šaty a při pohledu do zrcadla zjistí, že má na hlavě lysinu. Vypravěč tu nechá Vojtíška stát a prožívat zděšení z toho, že naivní a rebelské mládí již uplynulo, a čtenářům doporučí, aby si jeho životní osudy domysleli podle svého, neboť on se musí věnovat psaní dalšího textu. Vojtíškova cesta je cestou po slepé koleji, cestou v bludném kruhu, na rozdíl od pohádkových hrdinů nedojde štěstí a poznání a vypravěč může jen ironicky konstatovat, že „se obohatil zase mnohými cennými zkušenostmi. Ukradli mu uzlík, dostal něco falešných peněz...“202

Povídka Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo je členěna do šesti části, které jsou označeny čísly a doplněny podtituly, z nichž každý je tvořen vždy několika, nejčastěji pěti až sedmi, převážně jmennými konstrukcemi, jimiž mají být postiženy klíčové události dané části příběhu. Uvedená podoba použitých nadpisů evokuje spíše odborný styl, předstíraná akribie působí komicky, neboť přehnaná stručnost a parodovaná hutnost vyjádření vede ke vzniku nesmyslů i tím, že dochází k vytržení jednotlivých informací z kontextu 201 202

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 225. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 189.

141

a k jejich nelogickému spojování. Např. část podtitulu Vliv branné předlohy na předčasný konec dvou uzenek se vztahuje k části textu, v němž se Vojtíšek po protiválečném, avšak neúspěšném vystoupení na schůzi rozhodne odejít do ciziny a před opuštěním vlasti raději sní dvě uzenky, které by mu mohli jako nebezpečný kontraband zabavit příslušníci pohraniční stráže. V podtitulech se vedle sebe objeví vznešené, odborné i všední: Hospodinův hněv a kloubový revmatismus. (str. 155) Chemie a sardinky. (str. 169) Nebo dramaticky lakonické: Sám! (162) Zrazen (str. 155).

Autor zahajuje povídku využitím postupu in medias res, v úvodní části je čtenář seznamován s vnitřním monologem Vojtíška, který začíná lapidárním sdělením, že „Svět je špatný,“203a pokračuje výčtem všech neduhů, které podle Vojtíškova soudu svět a lidstvo sužují. Vnitřní monology a v dalších částech povídky následně na veřejnosti pronášené úvahy a proslovy odrážejí Vojtíškovu prostoduchost, naivitu, sklon k falešnému, zbytečnému patosu, zjednodušující vidění světa a idealistické představy o možnostech změny a zlepšení lidstva. Fráze, slova a slovní spojení zcela vyprázdněného obsahu prostupují těmito částmi textu a autor takto paroduje jak vystoupení a proslovy politiků a veřejně činných jedinců, tak např. jazyk vědeckých pojednání. Fráze v promluvách postav odhalují neznalost toho, o čem se snaží postavy hovořit. Stávají se důkazem duševní omezenosti, přetvářky a lži, jsou i projevem mylně zvolené životní cesty. Vojtíšek využívá fráze ve velké míře nejen v oficiální komunikaci, např. při politických debatách na schůzích, ale také např. v hospodské rozmluvě, dokonce v „nejintimnějších“ situacích, ve vnitřních monolozích, tedy tehdy, když jakoby rozmlouvá sám se sebou. V textu je patrná inspirace pohádkou a současně dochází k jejímu soustavnému parodování. Vojtíšek se vydává z domova do světa a autor sahá po typických pohádkových rekvizitách, matka Vojtíška vybaví ranečkem plným buchet, oba rodiče ho doprovodí za humna a hoch se vydá za nejbližší kopec. Cestou je svědkem pranice mezi trojicí mužů a veden ideály vyčtenými z čítankového textu o chrabrém Heřmanovi

203

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 184.

142

z Bubna pomáhá muži, který musí odolávat přesile. Zachrání ho, a když se jejich cesty rozdělí, zjistí Vojtíšek, že postrádá hodinky. V následné části povídky se Vojtíšek dostává do města a zúčastňuje se veřejné schůze lidu, na níž se představují dva protikandidáti – Kleofáš Nudle a Emerich Dlabal, do rozpravy se zapojuje také Vojtíšek, ale je posluchači vyhozen z okna. Protože se drží zásady, že doma nikdo není prorokem, opouští vlast a vydává se do ciziny, do blíže neurčené země. Vzhledem k tomu, že je tamní vladař charakterizován jako ten, kdo potřebuje mnoho dreadnoughtů, dá se předpokládat, že jde o narážku na intenzivně zbrojící Německo. Následuje setkání Vojtíška s mluvící, ale nahluchlou ještěrkou, které představuje asi nejabsurdnější pasáž textu. Ve městě se Vojtíšek setkává s prostitutkou Matyldou a rozhodne se, že ji převychová. Jeho výchovné i vzdělávací pokusy končí fiaskem a jsou parodickým zobrazením soudobého vzdělávacího systému, který nepřipravuje jedince pro život, ale je založen na předkládání množství nezáživných a nudných pouček a pravidel, které je nutno se naučit zpaměti, ale jejichž pochopení není vyžadováno. Poté se zklamaný Vojtíšek vydává lodí na ostrov, na němž žije profesor Ioë Kafra O´Brickberry, k setkání s ním nedojde, nicméně Vojtíškovy pohledy na základní filozofické problémy byly čtenáři představeny již ve třetí kapitole při hospodské rozmluvě s tajemným mužem v haveloku. Zklamaný Vojtíšek připravuje atentát, chce zničit budovu parlamentu. Útok se nezdaří a Vojtíšek je ponechán svému osudu. V povídce se uplatňuje autorský vypravěč, v několika případech se vypravěč obrací ke čtenáři, oslovuje ho a s ironickým odstupem a nadhledem komentuje např. dosavadní i další vývoj děje a jakousi svévolnou manipulaci s postavami. V druhé části povídky Vojtíšek přemítá o lásce k vlasti a v závěru úvahy pronáší: „...Co je to krajan? Co cizinec? Jsme všichni lidé, bratři a sestry. Vlastenectví je láska k tolika a tolika čtverečním kilometrům. Je to švanda!“ To je doplněno vypravěčovým komentářem: „Podotýkám, že Vojtíšek věděl, kolik má vlast čtverečních kilometrů. Mne však v zeměpisných otázkách opouští paměť a naučný slovník nemám po ruce. Čímž se pokládám za omluvena.“204

204

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 193–194.

143

Obdobně v závěru povídky vypravěč komentuje své rozhodnutí ponechat příběhu zcela otevřený konec: „Spanilomyslná čtenářko a drahý čtenáři! Měl jsem v proudu svého vyprávění a zvláště v této kapitole několikráte příležitost zbavit vás i sebe svého hrdiny a zakroutit mu krk. Mohl jsem ho na kousky roztrhat předčasným výbuchem, mohl jsem ho předati katu nebo mu uštědřiti doživotní žalář a deportaci. Mohl jsem ho nechat umřít hladem nebo puknutím srdce – úmyslně, jak jste zajisté pozorovali, jsem se tomuto rozřešení vyhnul... Život člověka je splývající proud, události napohled velké jsou vklíněny v jiné, které se nám zdají směšnými. Jaképak zakončování?...205 Tyto vypravěčovy vstupy působí komicky svou nečekaností a překvapivostí, současně jsou jedním z projevů autorovy záměrné hry s příběhem i postavami, záměrně je tak oslabován, relativizován fiktivní svět uměleckého díla. Parodičnost a ironičnost textu je posilována také tím, že zvláště Vojtíškovy úvahy a promluvy jsou vedeny vytříbeným spisovným jazykem s četnými knižními prvky, jsou prostoupeny frázemi a mechanicky přejatými, ale ne vždy adekvátně zvolenými a pochopenými pasážemi z vědeckých děl. Ve Vojtíškových úvahách o společnosti dominují obraty typu: lid úpící v tmách neuvědomělosti; hrdinové lásky, kteří nasycovali hladové; práce pro blaho celku; je příhodná chvíle rosou lásky svlažiti vyprahlá srdce; jdi a nehřeš více atd. Obdobně promlouvá např. také zbitý chudák z úvodní části povídky, když děkuje Vojtíškovi za pomoc a vzápětí ho zbavuje hodinek: „Těžce mě stíhá osud a do mého srdce v právě uplynulých okamžicích počalo se vkrádati roztrpčení proti veškerému lidstvu, ba i šílená myšlenka pokoušela v mé duši zachytiti kořeny, ta totiž, že dobro vůbec neexistuje.“ 206 Právě ona knižnost projevu, která je v zásadním rozporu se sociálním statutem mluvčího a která kontrastuje s banálností toho, o čem se hovoří, je zdrojem komického vyznění textu. Komičnost je posilována např. také tím, že z kontextu vyplývající vulgarismy jsou přetlumočeny pomocí silně eufemistických opisů. Komicky současně působí skutečnost, že např. sdělení, které je možno jadrně a stručně vyjádřit užitím zhruba čtyř 205 206

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 224. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 189.

144

slov, je nahrazeno komplikovaným, vědeckou definici připomínajícím a současně ji parodujícím opisem: „...neustále svému přímluvčímu radil, aby se odebral v místo, kam vstup již z technických důvodů je nemožný, nemluvě ani o jiných závadách pro existenci a důstojnost lidskou.“207

Uvedená skupina textů přináší autorův kritický pohled nejen na oficiální politickou scénu a představitele politické moci, ale také na všudypřítomnou českou sebezahleděnost, omezenost, nevzdělanost. Gellner kritizuje zvláště malost poměrů, neochotu poznávat nové a čerpat z tohoto poznání podněty ke změně a zkvalitnění života a stavu společnosti. Často se vysmívá sveřepě udržované představě, že jen české je dobré, ba nejlepší. Hrdinové humoresek se hlásí k češství a slovně proklamují svou ochotu přinášet oběti pro svou vlast, děje se tak však tehdy, kdy svá slova nemusejí uvádět v život. Děj textů je mnohdy umístěn do prostředí českých hospůdek, v nichž vládne pivní vlastenectví. V hojné míře se uplatňuje jazyková komika, při výstavbě postav vnitřní i vnější komika, komika charakteru.

Nejvýraznějším textem pracujícím s danou tematikou je humoreska Cesta do hor, zařazená Gellnerem jako úvodní text do stejnojmenného povídkového výboru. Obdobné motivy se objevují i v humoresce Cesta okolo půl světa za 14 dní, v níž Gellner použil formu dopisu, jehož pisatelem je Method Ploutev a adresátem továrník J. C. Blíženec, který si právě léčí v Karlových Varech nemocné ledviny. Ploutev, který dosud odmítal cestovat a neodjížděl na letní byt z obavy, že ho ve volné přírodě „mohou mouchy a komáři uštípat,“208si náhle při hospodských debatách připadá nepatřičně. Setkává se s lidmi zcestovalými a jeho neschopnost zapojit se do výměny zkušeností z pobytů v cizině v něm vyvolává pocit méněcennosti. Proto se rozhodne pro nabídku cestovní kanceláře, která umožňuje během 14 dnů poznat řadu zemí, a volbu zdůvodňuje slovy: „zamlouvalo se mi to už pro nepatrnou ztrátu času. Kdyby bylo těch čtrnáct dní nejhůře, jsou to přece jen dva týdny, a kdyby to byl i očistec, tak se to přetrpí.“209 207

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 188. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 372. 209 GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 375. 208

145

Grotesknost jedné z nejzdařilejších komických postav je posilována tím, že Ploutev předem zaujímá jednoznačný postoj ke všemu, co ho na cestách čeká. Neustále demonstruje přesvědčení, že vycestováním z českého území opouští kultivovaný svět a vydává se mezi necivilizované barbary, vrcholem jejichž omezenosti je skutečnost, že neznají plzeňské. Zážitky z cest se smrskávají jen na přezíravé hodnocení pokrmů a nápojů a pronášenými soudy Ploutev dokazuje vlastní nevzdělanost a buranství. Jeho tupá povýšenost je nezlomná a zpět domů se vrací utvrzen v názoru, „že kdyby byl zůstal doma, taky by nebyl nic ztratil.“210 Ploutev i Blíženec žijí v symbióze s pivní sklenicí, a pokud jim konzumace piva začne přinášet zdravotní potíže, hledají stejně jako Eman Vobloha z Cesty do hor všemožné výmluvy, jen aby nemuseli změnit životní styl a dosavadní životosprávu. Když Emanova otce, hospodského štamgasta, raní mrtvice, je prostě jen konstatováno, že již nebyl nejmladší. Blížencovy ledvinové neduhy jsou opět bagatelizovány a Ploutev v dopise známého ujišťuje, že se mu z úst renomovaného lékaře dostalo potvrzení, že zánět ledvin může vzniknout z nachlazení „nebo z otravy krve, když má někdo na noze zatržený nehet a oblékne si černé ponožky.“211 Již z názvu humoresky je patrno, že Gellner použil oblíbený motiv cesty, nepřehlédnutelná je i inspirace Cestou kolem světa za 80 dní, v níž Verne postavou Philease Fogga parodoval uhlazené anglické gentlemany, jejich lpění na zažitých stereotypech a tradicích. Fogg se vyznačuje koženou pedanterií, s níž realizuje den co den na minuty rozpracovaný a neměnný program, vždy ve stejný okamžik opouští dům a „svým pravidelným krokem, který vyťukával vteřiny jako kyvadlo astronomického orloje,“212 se vydává do klubu. Jeho upjatost je tak výrazná, že vede Foggova nového francouzského sluhu k radostnému zvolání: „To se mi líbí! To je něco pro mne. S panem Foggem si budeme dokonale rozumět! Takový domácký a přesný člověk! Pravý automat! Nu což, já se nehněvám, že mám sloužit automatu!“213 Cesta kolem světa, na niž se Fogg vydává po uzavření sázky, že zrealizuje v Morning Chronicle uveřejněný harmonogram putování, se stává šancí ke změně. Foggova zásada, že nic 210

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 380. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 372. 212 VERNE, J. Cesta kolem světa za 80 dní. Praha: Ivo Železný, 1991, str. 41. 211

146

nepředvídatelného neexistuje, že každou situaci je možno vyřešit při zachování klidu logickou úvahou a racionálním postojem, dostává povážlivé trhliny a zásadní podíl na Foggově proměně, na polidštění automatu, má cit, láska. Se stejnou sveřepostí, s níž se Fogg drží zásady o neexistenci nepředvídatelného, lpí Method Ploutev na svém názoru, že není lepší a kvalitnější země než jeho domovina. Trmácení se po světě je pro něho na rozdíl od Fogga zcela promarněným časem, během kterého nic nepochopil, nepřekročit hranice svého myšlení, poznání. Zrealizoval groteskně bludnou cestu v kruhu, aby se vrátil zpět ke spokojenému tupému přežívání v malosti české kotliny, k celoživotnímu uvěznění v přezíravosti vůči všemu cizímu, novému.

Společnost a umělec Názory na umění, zvláště na literaturu a výtvarnou tvorbu, zformuloval Fr. Gellner ve fejetonech, povídkách, humoreskách a črtách. Nejdůležitější fejetony vztahující se k dané problematice tvoří oddíl O sobě a umění ve třetím dílu Spisů Fr. Gellnera, povídky, humoresky a črty zásadního významu jsou obsaženy v druhém dílu Spisů, jde např. o texty Obchod s mrtvolami, Estét, Vzpomínky z ateliéru, Inserát aj.

Ani v těchto textech nezapře Gellner svou autorskou osobnost, mísí objektivní kultivovaný pohled na umění posílený jeho vzděláním, čtenářskou i diváckou zkušeností a vlastní tvorbou, pobyty v cizině a z toho plynoucí orientací v evropském umění jako celku s vypjatými emotivními, mnohdy záměrně provokujícími polemickými soudy. Opět často ironizuje, jizlivě se vysmívá, zesměšňuje a znevažuje vše, co podle jeho názoru nedosahuje potřebné kvality nebo vzniká ne z nutkavé potřeby tvořit, ale jako výraz povrchní touhy po sebeprosazení. Proto asi čtenáře nepřekvapí, že ve vztahu k umění, zvláště k literatuře, je Gellnerovi výchozí Nietzscheho myšlenka, že „zahálka je počátkem vší duševědy,“214 přičemž duševědu nahrazuje pojmem lyrika. 213 214

VERNE, J. Cesta kolem světa za 80 dní. Praha: Ivo Železný, 1991, str. 11. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 176.

147

Gellner odmítá vnímat umělce jako elitu společnosti, je mu cizí adorace a nedotknutelnost oceňovaných tvůrců. I v případě autorů, jejichž uměleckých kvalit si hluboce váží, nezaujímá nekritický postoj, ale snaží se o objektivní hodnocení umělecké tvorby i občanských postojů. Např. K. Havlíčka Borovského přiřazuje k tvůrcům, „u nichž jejich životní dílo, nadání, občanské ctnosti a naprostá bezúhonnost pojí se v krásný celek...v posledních sto letech se zrodil u nás jeden muž toho druhu,“215 ale současně upozorňuje na jeho osudný omyl, chybný, naivní předpoklad, že se zákonnou cestou a využitím soudní moci může tvůrce domoci práva na svobodnou publicistickou a uměleckou tvorbu. Gellner správně usuzuje, že je-li tvorba některého umělce vnímána jako nepohodlná a ohrožující vládnoucí moc, je proti němu využito libovolných, i nezákonných prostředků, proti nimž není obrany. Vnímání umělců jako národních pěvců a nositelů kulturních hodnot a tradic, jak je to prezentováno zvláště ve školní výuce, vytváří podle Gellnera poněkud nepřesnou, jednostrannou představu o postavení umělce ve společnosti, a jak ironicky autor dodává, vyvolává u mnohých mladých lidí snahu vstoupit na literární Parnas. Tyto mladické básnické pokusy přirovnává k dětským infekčním nemocem, jimiž musí projít v období puberty velká část populace. Mnozí jedinci prožívají jakési nepotlačitelné nutkání sdělit světu své pocity a prožitky, nicméně většina z nich buď naštěstí postupně zjistí, že pro tyto kreativní aktivity nemá dost nadání, nebo se nechá zlákat jinými, finančně zajímavějšími činnostmi. Vlastní životní zkušenosti spojené hlavně s pobytem v cizině a výrazná sociální vnímavost vedly Gellnera k tomu, že se také soustavně zamýšlel nad problémy hmotného zabezpečení umělců. Během několika let, kdy se živil jako karikaturista pro francouzské časopisy, se přesvědčil, že umělecká tvorba až na malé výjimky nepřináší tvůrcům dostatečné finanční zabezpečení. Umělci proto musí mít k zajištění obživy občanská povolání a jako ideální se jeví, jestliže vykonávané povolání alespoň částečně souvisí s uměleckými aktivitami. Podle Gellnera neplní svou funkci umělecké, tedy spisovatelské spolky, které se, což je sice chvályhodné, zaměřují na podporu vydávání literárních děl, ale sociální problémy zcela opomíjejí. Občasné udělení peněžité ceny 215

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 230.

148

nebo subvence nic trvale neřeší a stává se v českém prostředí spíše zdrojem závisti a svárů. Zvláště začínající autoři mají velké problémy se prosadit, neboť zájem nakladatelů o soudobou českou literaturu je minimální. Gellner připomíná, že celá řada literárních děl vskutku zásadního významu pro český kulturní život byla vydána zásluhou literárních spolků a často na vlastní náklady autora. Literáti se mohou dočkat alespoň malých honorářů, pokud spolupracují s humoristickými časopisy, popřípadě nalézají obživu jako překladatelé. Umělec, zvláště výtvarník, musí mít tedy i jakési minimální obchodnické a podnikatelské sklony, aby svou tvorbu dokázal prosadit, zpeněžit nebo aby získal práci na zakázku. V roce 1912 se v souvislosti se smrtí J. Vrchlického v českém prostředí opět rozvířila debata o hmotném zabezpečení umělců a o odpovídajícím postoji společnosti k tvůrcům uměleckých hodnot. I když Gellner dokázal často razantně vstoupit do debaty, jejíž téma ho zajímalo, zaujal v této situaci naopak rezervovaný postoj. Domníval se, že je nanejvýš přehnané a falešné, když právě tento literát, který působil jako univerzitní profesor, tajemník Akademie a člen panské sněmovny, je prezentován jako příklad nuzujícího umělce, a že vznášené požadavky umělců pak vyznívají jako zcela neoprávněné. Obraz literátů, který třou bídu s nouzí, vytvořil Gellner zdařile v humoresce Obchod s mrtvolami. Děj umístil do vinárny, kde se setkáváme s lyrickým básníkem Augustinem Klokanem, postavou s výraznými autobiografickými rysy. Dozvídáme se o něm, že jeho ctižádostí je napsat „dvě, tři básničky do roka, které staří, plešatící hoši s vlhkým zrakem přednášívali po hospodách, když táhlo k ránu.“216 Augustin přežívá ve své chudobě jen proto, že má dostatek drzosti, výmluvnosti a vemlouvavosti k tomu, aby z návštěvníků lokálu vyloudil půjčky, které jsou však vždy nenávratné. Při pokusu získat nějaký obnos od doktora Šustery, vydavatele literárního měsíčníku, je Augustin stroze odmítnut a je mu dáván za vzor nedávno zemřelý básník Hoblar. Pro doktora Šusteru byl příkladem taktního člověka, neboť dokázal prosedět celý večer nad malým pivem, nikdy si nestěžoval, že má hlad či žízeň. Aniž by nevhodně obtěžoval okolí, věnoval se

149

umělecké tvorbě, propracoval se k tuberkulóze a předčasné smrti. Ostatní mladí umělci, svědci vzniklého konfliktu, na Šusteru útočí výčitkami, že se autor pro vydavatele, kritiky a literární vědce stává zajímavý teprve po své smrti: „Ale když takový chuďas natáhne brka, tak se slétnete hned všichni jako supi a hlásíte se o dědictví. Mrtvému nesmí potom nikdo zkřivit ani vlásku na hlavě. To by byl oheň na střeše. Mrtví jsou totiž příjemní lidé. Nejedí ani nepijí, do ničeho nemluví. A trochu toho pochybného potěšení z nesmrtelnosti jim každý rád dopřeje.“217 Po odchodu hostů po zavírací hodině se alkoholem zmoženému a usínajícímu Augustinovi zjevuje ve snu obyvatel olšanského hřbitova, básník Hoblar. Jeho zhmotnění a výskyt v hostinci je sice zdůvodněn využitým snovým motivem, nicméně setkání bytostí z tak rozdílných světů působí komicky i tím, že je oběma aktéry vnímáno jako zcela samozřejmé. Vzniklá komičnost je dále posilována i blahosklonným nadhledem zemřelého básníka na pozemské dění, jehož smysluplnost se jeví z perspektivy věčnosti jako silně problematická. Augustin Klokan zemřelého kolegu informuje o jeho nečekané slávě. Zatímco se Hoblar za svého života nedočkal hmotného ani společenského ocenění, po smrti se stal objektem zájmu a po vydání sbírky básní se nyní připravují do tisku i jeho dopisy. Duch zemřelého, který při své pozemské pouti poznal jen nedostatek, hořce konstatuje, že se jako básník nebyl schopen uživit, ale nyní vydávání jeho děl a bádání nad jeho tvorbou i soukromím, které označuje jako přičichávání ke špinavému prádlu, přináší solidní obživu dvaceti uměleckým kritikům a univerzitním docentům. Závěrem Hoblar konstatuje, že největším uměním je umřít včas, případně reálně zvážit možnosti a zvolit bez sentimentu nejvýhodnější řešení. Fiktivní svět uměleckého textu se propojí s existující realitou, když Hoblar jako příklad takového pragmatického životního postoje označí ve Vídni působícího J. S. Machara. Náhled na to, jak se v českých podmínkách mnohdy proměňuje vztah k autorovi v době jeho života a po smrti, vyslovil Gellner také ve fejetonu O živých a mrtvých. Za příklad mu opět slouží Machar a Gellner ukazuje, jaké postoje zaujímá k Macharovi 216 217

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 179. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl II. Povídky a satiry. Praha: Fr. Borový, 1927, str. 180.

150

soudobá kritika a veřejnost jako celek. Machar je vystavován četným ostrým útokům, v humoristických časopisech je jeho jméno obměňováno do ostře posměšného J. S. Mrcha, je mu vyčítán život ve Vídni, mnohé jeho nesmlouvavé pohledy na českou politiku i umění. Gellner se však domnívá, že tyto velmi vyhrocené odsudky Macharových politických postojů, aktivit i umělecké tvorby budou na autora dopadat jen po dobu jeho života, kdežto po jeho smrti budou mnohdy titíž lidé Machara oslavovat a s teatrálními gesty želet jeho odchodu jako nenahraditelné ztráty pro český národ a jeho kulturu. Uvedené jednání vnímá jako pokrytectví. Gellner si uvědomuje, že „takových lidí, u nichž jejich životní dílo, nadání, občanské ctnosti a naprostá bezúhonnost pojí se v krásný celek, je strašně málo, a ti se stanou národními svatými.“218 Kvalitní tvorbu je nutno ocenit a ocenit ji včas: „Živému je možno škodit, ale mrtvému nelze prokázati žádnou službu...Vyplní-li se naděje lidí zbožných a slavný muž přijde do nebe a stane se po trudné své životní pouti účasten věčných radostí, nedotkne se ho asi příliš ani chvála ani hana pozemšťanů. Stejně v pekle, tahají-li ho čerti žhavými kleštěmi za ucho, nerozveselí ho zpráva, že se Akademie rozhodla vydat jeho souborné spisy.“219

Gellner se zamýšlel nad vztahem mezi literární tvorbou a vědeckou činností. Literární tvorbu, zvláště epiku, klade na roveň vědecké činnosti. Poukazuje na to, že mnohá odborná díla, např. historické monografie, dosahují uměleckých kvalit, vrcholná díla literární se mnohdy stávají psychologickou a sociologickou sondou do určitého období, do života společenské vrstvy a názorových postojů dané doby a jedinců. Tak např. Gellner vyzdvihuje Carlyleovy dějiny francouzské revoluce a Flaubertovu Paní Bovaryovou jako příklad odborně kvalitního a současně poutavého zobrazení bouřlivé revoluční epochy a naopak detailní zpodobení života měšťanské společnosti v době poklidné, bez historických zvratů. Obdobně pak díla slavných malířů, např. Michelangela nebo Rembrandta, vnímá jako vysoce poučený příspěvek k dobovému rozvoji studia anatomie a antropologie. 218 219

GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 230. GELLNER, Fr. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. Praha: Fr. Borový, 1928, str. 228.

151

Závěr Předkládaná práce je dílčím příspěvkem ke zkoumání tvorby Fr. Gellnera. Vychází z respektování názoru, že nejpodstatnější, a proto dosud odbornou veřejností nejreflektovanější součástí autorovy tvorby je lyrika, která tvoří i z časového hlediska základní osu a spojnici celého umělcova díla. Snaha rozšířit pohled na Gellnerův umělecký odkaz vedla k zaměření se na prozaickou tvorbu, vznikající v letech 1911 až 1914, představovanou seriálovým románem Potulný národ a povídkami, na v delším časovém rozpětí vznikající publicistiku a dílčím způsobem na autorovu tvorbu karikaturní.

Umělecký život Fr. Gellnera je rozdělován do dvou tvůrčích období, jako hranice mezi nimi je vnímán Gellnerův návrat z ciziny a zahájení spolupráce s brněnskou redakcí Lidových novin. Mnohé pohledy samotného autora na rané mládí a komplikovaný život v cizině vzbuzují dojem, že mezi jednotlivými etapami umělcova života existuje výrazný předěl a že tzv. moravské období bylo spojeno s trvalou proměnou nejen autorova životního stylu, ale zvláště uměleckých východisek. M. Červenka na základě studia Gellnerovy lyriky existenci výrazného mezníku v tvorbě relativizuje a odmítá „platnost banálního příběhu o protikladu neplodného flákačství mladistvých let a zmoudřelé tvořivosti roků pozdějších“.220 M. Kundera vnímá situaci po autorově návratu do vlasti jako přípravu pro nový tvůrčí vzmach. Vidí v něm období vnitřního soustředění, poznávání a pozorování, „období gruntovní přestavby nitra, jehož objektivy byly dosud instalovány směrem do vlastních hlubin, zatím co nyní budou muset být všechny obráceny ven.“221 Rokem 1911 se značně změnilo Gellnerovo profesní uplatnění a v závislosti na této skutečnosti do jisté míry i životní styl, redakční povinnosti před autora postavily nové pracovní úkoly, tvořivé prostředí redakce se zdravě konkurenční atmosférou bylo jistě silnou inspirací. Nezanedbatelný byl však i gradující společenský a politický vývoj 220

ČERVENKA, M. Lyrika Františka Gellnera. In Styl a význam. Praha: Československý spisovatel, 1991, str. 52. 221 KUNDERA, M. Předmluva. In František Gellner Básně. Praha: Českosl. spisovatel, 1957, str. 23.

152

Evropy i světa, šlo však o výraznou proměnu vnětextových skutečností. Gellnerova tvorba však i při bližším pohledu na prózu i publicistiku vykazuje přes soustavný vnitřní vývoj znaky silné kompaktnosti. Nejen lyriku, ale i prozaickou tvorbu

prostupuje

„vědomí absurdity lidské existence“,222 posilované opakovaným zobrazováním malosti poměrů, ty předznamenávají i malost lidských životů, životů zmařených, prostoupených planými nadějemi i falešnými ideály, jejichž protagonisté jsou proto odsouzeni k zákonité deziluzi. Právě nicotnost poměrů, v nichž se stereotypně odvíjejí osudy postav bez možnosti změn a pohybu, je v Gellnerově tvorbě soustavně vystavována kritice, neboť na pozadí probíhajících prudkých proměn evropské společnosti je česká provinčnost

vnímána jako výrazně negativní jev, jako nežádoucí a nebezpečný

anachronismus. Pro Gellnera a jeho generaci bylo typické usilování o sblížení literatury a osobního života umělce a jejich vzájemné prostupování, téhož jsme svědky i u autorů, na jejichž tvorbu Gellner cíleně navazoval, např. u Havlíčka a v rané lyrice Macharově. B. Svozil se domnívá, že v Gellnerově tvorbě, zvláště v lyrice, převažuje až zpovědní charakter jeho veršů a že básník „pojímá ve své poezii svět jako jakési jeviště svého osudu.“223 Je třeba připomenout, že také prozaické dílo Gellnerovo vykazuje pevné sepětí s životní zkušeností umělce, s konkrétními prožitky, s dobovými událostmi nebo děním, které ovlivnilo osudy autorovy širší rodiny, jejich využití v umělecké tvorbě však není cílem, nýbrž jen prostředkem k osobitému zobrazení existence jedince ve společnosti na prahu 20. století.

Gellnerova tvorba se pohybuje v prostoru komiky i tragiky s preferováním tragikomična. Při využívání komična autor neváhá vstupovat až do mezních poloh a v textech tvoří krutě satirické, sarkastické a nelítostně groteskní obrazy mnohdy trapných životních situací. Potvrzuje se, že pro Gellnera je typická vypjatě groteskní cynická, provokativně nihilistická stylizace, hra, balancování na hraně mezi vážným a směšným, zásadním a banálním, podstatným a nicotným. Gellner zdařile buduje

222 223

ČERVENKA, M. Lyrika Františka Gellnera. In Styl a význam. Praha: Čs. spisovatel, 1991, str. 66. SVOZIL, B. Doslov. In Gellner, Fr. Verše. Praha: Čs. spisovatel, 1980, str. 195.

153

komické situace, bohatost

situační komiky posiluje prací s komickými postavami

a jazykovou komikou. Při zobrazování tragických osudů autor usiluje o autentičnost a věrohodnost sděleného, nevyhýbá se lehké melancholii a nostalgii, ale cíleně čelí falešnému patosu a sentimentalitě. V básnické i prozaické tvorbě je snaha po navenek objektivním zobrazení naplňována např. zachycením zážitků jako vzpomínek, přičemž vstupní vzpomínka je vkládána do další vzpomínky, časově ještě vzdálenější. Takto není manifestován jen časový odstup od zobrazovaného, ale v prvé řadě odstup emocionální.

Gellnerovo umělecké dílo jako celek je možno vnímat jako „absolutně svobodné stanovisko člověka, který hledí přímo do tváře tragické podstatě lidského bytí a nenalhává si, že by jakákoli naděje měla jinou než relativní platnost“.224

224

ČERVENKA, M. Lyrika Františka Gellnera. In Styl a význam. Praha: Čs. spisovatel, 1991, str. 67.

154

SUMMARY

The presented doctoral thesis with the title Tragedy and Humour in Works of František Gellner originated with the intention of monitoring those areas of the Gellner's works that remained untouched despite continuous interest of researchers, editors and publishers in his artistic legacy. The most important part of the Gellner’s work is made up of lyric poetry that he was creating from his secondary school studies and that followed the author throughout all his artistic life. The Gellner’s journalistic works are also worth attention as well as his fine arts, and particularly his short stories that originated in 1911 to 1914 when Gellner was active in the Brno editorial office of Lidové noviny. The artistic life of František Gellner is usually divided into two periods, with the borderline of Gellner's return from abroad in 1911. The following period is often considered to be a completely new phase, typical for change of lifestyle as well as artistic sources. After 1911, Gellner changed his profession and the editorial duties meant new work tasks for the author, and Gellner was strongly inspired by the creative environment of the editorial office and healthy competition. At the same time, the social and political development in Europe and the whole world culminated. However, the mentioned changes meant change of the extra-text realities. The view of the Gellner’s prose and publishing works confirms that the author’s works are compact despite the continuous inner development. Not only the lyric poetry, but also his prose is touched with the feeling of absurdity of human existence. Gellner is successful in showing vacuity of life, stereotypes of fortunes, impossibility of any change, and he criticizes the state. His critical fortunes are very knife-edged because with the view of rapid changes of the European society he perceives the Czech provinciality as a negative phenomenon, as unwanted and dangerous anachronism. Gellner uses humour as well as tragedy in his works and prefers tragicomic atmosphere. The Gellner’s humour is typical for using critical situations and creation of cruelly satiric, sarcastic and unmercifully grotesque pictures of embarrassing life situations. It is proved that grotesque, cynical, provoking stylization is typical for Gellner as well as

155

cruel play. In showing tragic fortunes, the author seeks authenticity and likelihood of stories and evades pathos and sentimentality. Gellner’s journalistic work is a significant testimony about the state of the Czech as well as European society before WWI and his short stories rank him among the leading authors of the genre.

156

PRAMENY GELLNER, František 1926 Básně. Spisy Fr. Gellnera. Díl I., ed. Miroslav Hýsek (Praha: Fr. Borový) 1957 Básně, ed. Milan Kundera (Praha: Československý spisovatel) 1914 Cesta do hor a jiné povídky (Jihlava: nakl. O. Kypr) 1924 Don Juan (Praha: Holubice: Čin) 1992 Drobky z Františka Gellnera (Brno: Jota) 1993 Druhé drobky z Františka Gellnera (Brno: Jota) 1984 Hořká láska, ed. Bohumil Svozil (Praha: Československý spisovatel) 1955 Má píseň ze sna budívá, ed. František Buriánek (Praha: Mladá fronta) 1936 Muž s rostoucím srdcem, ed. Matěj Teichman (Přerov: Matěj Teichman) 1919 Nové verše (Praha: Fr. Borový) 1901 Po nás ať přijde potopa (Praha: Nový kult) 2002 Po nás ať přijde potopa! Radosti života, ed. Miloš Pohorský (Blansko: Ad Fontes) 2003 Po nás ať přijde potopa! Radosti života, Nové verše, Don Juan (Praha: Levné Knihy KMa, Edice českých autorů) 1992 Povídky (Praha: Volvox Globator) 2003 Povídky (Praha: Levné Knihy KMa, Edice českých autorů) 1927 Povídky a satiry. Spisy Fr. Gellnera. Díl II., ed. Miroslav Hýsek (Praha: Fr. Borový) 1928 Přístav manželství, Potulný národ, Feuilletony. Spisy Fr. Gellnera. Díl III., ed. Miroslav Hýsek (Praha: Fr. Borový) 1974 Radosti života, ed. Bohumil Svozil (Praha: Československý spisovatel, Klub přátel poezie) 1981 Radosti života, ed. Bohumil Svozil (Praha: Odeon) 1999 Radosti života, ed. Vladimír Justl (Praha: Maťa) 1989 Teplo zhaslého plamene, ed. Vladimír Křivánek (Praha: Mladá fronta) 1967 Tichý život a jiné prózy, ed. Bohumil Svozil (Praha: Odeon) 1989 V tvou korunu živote, ed. Vladimír Binar (Praha)

157

2002 Vášeň, co do rána zchladne, ed. Vladimír Křivánek (Praha: Dokořán) 1964 Verše, ed. Vladimír Justl (Praha: SNKLU) 1980 Verše, ed. Vladimír Justl (Praha: Československý spisovatel) 1998 Vzdušné vidiny, ed. Ida Rystonová, Vladimír Kvasnička (Praha: Vodnář) 1952 Z díla Františka Gellnera, ed. František Buriánek (Praha) HAŠEK, Jaroslav 1964 Galerie karikatur. Spisy J. Haška, svazek 8. (Praha: Československý spisovatel), ilustrace Fr. Gellner HAVLÍČEK Borovský, Karel 1953 Kniha veršů (Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění) 1904 Křest svatého Vladimíra (Praha: St. K. Neumann) 1985 Křest svatého Vladimíra, ed. Mojmír Otruba (Praha: Odeon) HORKÝ, Karel 1905 Paličovy sloky (Rokycany: tisk J. B. Zápotočný), ilustrace a grafická úprava Fr. Gellner [KOL. AUTORŮ] 1927 Katalog k Souborné výstavě karikatur a obrazů malíře Františka Gellnera. (Praha: Umělecká beseda). POLÁČEK, Karel 1995 Povídky pana Kočkodána, Povídky izraelského vyznání (Praha: Nakladatelství Fr. Kafky) RAKOUS, Vojtěch 1992 Modche a Rézi (Praha: Petrlíč) 1986 Vojkovičtí a přespolní, ed. Mojmír Otruba (Praha: Československý spisovatel, edice Slunovrat) [SERIÁLY b.j.] Večery: beletristická příloha Lidových novin (Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany) 1911, 1912, 1913, 1914.

158

SEKUNDÁRNÍ LITERATURA ABRAMS, Lynn 2005 Zrození moderní ženy. Evropa 1789 / 1918 (Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury) ADLER, Bruno a kol. 1990 Boj o Polnou (Polná: Linda) ARISTOTELES 1993 Poetika (Praha: GRYF) BACHTIN, Michail 1975 François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (Praha: Odeon) BERGSON, Henri 1993 Smích (Praha: Naše vojsko) BORECKÝ, Vladimír 2000 Teorie komiky (Praha: Hynek) 2005 Imaginace, hra a komika (Praha: Triton) BRIKCIUS, Eugen 1997 „Předmluva“, in Hašek, Jaroslav: Jen pro dospělé muže! (Praha: Hynek), str. 5–13. BURIÁNEK, František 1955 Bezruč – Toman – Gellner – Šrámek (Praha, Čs. spisovatel) 1959 O české satiře (Praha: Státní pedagogické nakladatelství) 1972 O české literatuře našeho věku (Praha: Československý spisovatel) 1985 Z literárněvědných studií (Praha: Československý spisovatel) CZECH, Jan 1994 Znění ticha (Praha: Pražská scéna) ČAPEK, Karel 1984 „O humoru“, in Spisy XVII. O kultuře a umění I. (Praha: Československý spisovatel), str. 50–54. 1984 „O tom humoru“, in Spisy XIX. O kultuře a umění III. (Praha: Československý spisovatel), str. 661–664.

159

ČERNÝ, Bohuslav 1999 „Vražda v Polné“, in Hilsneriáda (Polná: nakl. Linda), str. 15–121. ČERVENKA, Miroslav 1966 Symboly, písně a mýty. Studie o proměnách českého lyrického slohu na přelomu století (Praha: Čs. spisovatel) 1991 „Lyrika Františka Gellner“, in Styl a význam (Praha:Československý spisovatel), str. 52–67. 1992 Významová výstavba literárního díla (Praha: Univerzita Karlova) ČORNEJ, Petr a kol. 2001 Česká literatura na předělu století (Jinočany: H&H) DVORSKÝ, Ladislav 1984 Repetitorium jazykové komiky (Praha. Novinář) HÁJKOVÁ, Alena 1972 Humor v próze Vladislava Vančury (Praha: Academia) 1985 Komika jako nástin kritiky maloměšťáctví v díle Karla Poláčka (Praha: Academia) 1999 Knížka o Karlu Poláčkovi (Praha: Academia) 1982 „S Gellnerem na vojně“, in Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Ročník 13/1978, 14/1979, 15/1980 (Praha, PNP), str. 342–354. HOLÝ, Jiří 1986 „František Gellner: Radosti života“, in Milan Zeman a kol.: Rozumět literatuře. Interpretace základních děl české literatury. (Praha: SPN), str. 183188. 2002 Možnosti interpretace (Praha: Periplum) HORN, András 1988 Das Komische im Spiegel der Literatur (Würzburg: Königshausen & Neumann) HOŘÍNEK, Zdeněk 1992 Kniha o komedii. (Praha: nakl. Scéna) 2003 O divadelní komedii (Praha: Pražská scéna)

160

HOZÁK, Jan 1999 „Hilsneriáda v českém tisku“, in Hilsneriáda (Polná: nakl. Linda), str. 157–186. HÝSEK, Miloslav 1928 „František Gellner“, in František Gellner: Přístav manželství, Potulný národ, Feuilletony. Spisy Fr. Gellnera. Díl III. (Praha: Fr.Borový), str. 435–450. CHALUPECKÝ, Jindřich 1992 Expresionisté (Praha: Torst) CHARLE, Christophe 2004 Paříž na přelomu století. Kultura a politika fin de siecle. (Brno: Barrister&Principal) JEDLIČKOVÁ, Alice 1993 Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy. (Jinočany: H&H) JUSTL, Vladimír 1964 „Doslov“, in František Gellner: Verše, ed. Vladimír Justl (Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění), str. 124130. JANÁK, Jan 1989 Dějiny správy v českých zemích v letech 1848–1918 (Brno: UJEP) [KOL. AUTORŮ] 1997 Židé – dějiny a kultura (Praha: Židovské muzeum) [KOL. AUTORŮ] 1999 Hilsneriáda /K 100. výročí 1899 – 1999/ (Polná: Linda) KOVTUN, Jiří 1994 Tajuplná vražda: případ L. Hilsnera (Praha: Sefer) KROUTVOR, Josef 2002 Škola české grotesky (Praha: BBart) KŘIVÁNEK, Vladimír 1999 Býti básníkem v Čechách (Praha: Univerzita Karlova)

161

KUNDERA, Milan 1957 „Předmluva“, in František Gellner:

Básně

(Praha: Československý

spisovatel), str. 7–26. KYPR, Ondřej 1916 Na vojně v Karpatech a Haliči. (Pardubice: Nakladatel O. Kypr; Kyprova lidová knihovna zábavy a poučení, sv.6.) LEDERBUCHOVÁ, Ladislava 2003 Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. (Praha: H&H) MACHAR, J. S. 1927 „Básník František Gellner“, in Oni a já. Spisy XLVI. (Praha: Aventinum), str. 213–222. MOURKOVÁ, Jarmila 1988 „Gellnerova próza ve vztahu k tvorbě jeho generačních druhů“, in Buřiči a občané (Praha: Československý spisovatel), str. 38–56. 1982 „Marie Majerová a František Gellner“, in Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Ročník 13/1978, 14/1979, 15/1980, str. 319– 341. MERHAUT, Luboš 1994 Cesty stylizace (Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR) NEUMANN, S. K. 1948 „Trochu vzpomínek“, in Vzpomínky. Spisy X. (Praha: Svoboda), str. 103– 113. 1948 „Přednáška“, in Vzpomínky. Spisy X. (Praha: Svoboda), str. 114–124. NEUMANNOVÁ, Božena 1998 Byla jsem ženou slavného muže (Brno: Host) PAPOUŠEK, Vladimír 2004 Existencialisté. Existenciální fenomény v české próze dvacátého století. (Praha: Torst)

162

PĚKNÝ, Tomáš 1993 Historie židů v Čechách a na Moravě (Praha: Sefer) PERNES, Jiří 1993 Svět Lidových novin 1893–1993. (Praha: Nakl. Lidové noviny) PEŘINA, Josef 2004 „Obraz Žida a Němce v humoreskách Karla Tůmy Z českých mlýnů“, in Perla v hrubé kazajce. Sborník příspěvků z konference věnované drobné próze druhé poloviny 19. století (Klatovy: Městská knihovny Klatovy), str. 27–32. PETRŮ, Eduard 2002 Zrcadlo skutečnosti (Praha: ISV) PODLEŠÁK, Jan 2004 „Svět českých vesnických židů v díle Vojtěcha Rakouse“, in Perla v hrubé kazajce. Sborník příspěvků z konference věnované drobné české próze druhé poloviny 19. století (Klatovy: Městská knihovna Klatovy), str. 65–68. POLÁČEK, Karel 1961 O humoru v životě a umění (Praha: Československý spisovatel) PYNSENT, Robert B. 1997 „Obchod a smyslnost. České spisovatelky a židé okolo přelomu století“, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity XLV, řada literárněvědná, č. 43 (Brno: Masarykova univerzita), str. 23–39. 2004 „Neplodní ,Staří mládenci´jako výplod feministické ideologie Boženy Vikové Kunětické“, in Slovo a smysl / Word&Sense. Časopis pro mezioborová bohemistická studia, roč.1, č.1 (Praha: Katedra české literatury a literární vědy FF UK), str. 66–88. PYTLÍK, Radko 1982 Malá encyklopedie českého humoru (Praha: Československý spisovatel) RULF, Jiří 2002 Literáti: příběhy z dvacátého století (Praha, Litomyšl: Paseka) SHAPIRO, Lawrence E. 1998 Emoční inteligence (Praha: Portál)

163

SKARLANTOVÁ, Jana 1974 „O Gellnerovi kreslíři“, in František Gellner: Radosti života (Praha, Československý spisovatel), str. 123–133. 1985 „František Gellner“, in Karel Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra (Praha: Odeon), str. 163 STICH, Alexander 1996 Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (Praha: Torst) STUCHLÍKOVÁ, Iva 1998 Úvod do psychologie emocí (České Budějovice: Jihočeská univerzita) 2002 Základy psychologie emocí (Praha: Portál) SUS, Oleg 1963 Metamorfózy smíchu a vzteku (Brno: Blok) SVOZIL, Bohumil 1980 „Doslov“, in František Gellner: Verše, ed. Bohumil Svozil (Praha: Československý spisovatel), str. 189–204. 1981 „Doslov“, in František Gellner: Radosti života, ed. Bohumil Svozil (Praha: Odeon), str. 135-139. 1986 Tvář reality (Praha: Československý spisovatel) 1979 V krajinách poezie (Praha: Československý spisovatel) VANČURA, Vladislav 1972 Poznámka o humoru, in Řád nové tvorby (Praha: Svoboda) VAŠÍČEK, Petr 1999 „Lékařské aspekty tzv. hilsneriády“, in Hilsneriáda (Polná: nakl. Linda), str. 187–188. VLAŠÍN, Štěpán 1997 Slovník literární teorie (Praha: Československý spisovatel)

164

ČASOPISECKÉ ČLÁNKY BENEŠ, Luděk Gellnerovy kresby jsou ceněny až dnes, řadu let po jeho smrti. Boleslavský deník, 2001, ročník 9, č. 130, str. 22. DOLEŽAL, Daniel 50 osobností z dějin Příbrami 1216 – 1996. František Gellner, básník. Příbramský deník, 1996 (19961014) František Gellner, bohém, který prožil část života i v Příbrami. Mladá fronta Dnes, 2001 (20010509), ročník 12, č. 107, str. 6. DYK, Viktor Radosti života. Moderní revue, 1903, č. XIV, str. 562–563. FIDLER, Jan František Gellner má v galerii stálou expozici. Mladá fronta Dnes, 2003 (20030523) František Gellner nebyl jen básník. Mladá fronta Dnes, 1997 (19970524) FRANZ, Jan František Gellner. Akord 1931, str. 275–278. HÁJKOVÁ, Jaroslava Gellnerovy povídky. Literární noviny, 1992, ročník 3 , číslo 24, str. 5. HÁSEK, Jindřich František Gellner prolétl Příbramí jako kulový blesk. Příbramský deník, 1999 (19990624) HEINRICH, Arnošt O Františku Gellnerovi. (Jak jsem ho poznal. Jak přišel do Brna. Politik, antisemita, rváč a ledacos. Jak se bavil a jak odešel.) Lidové noviny, 22. 11. 1926, 29. 11. 1926, 6. 12. 1926, 13. 12. 1926. HORA, Přemysl Viktor František Gellner. Ateliér, 2001 (20010927), ročník 15, č. 19, str. 4. HÝSEK, Miloslav Fr. Gellner, dramatik. Cesta VII, č. 36, 1924/1925, str. 569–570.

165

JIREŠ, Roman František Gellner oslovil také Katapult. Mladá fronta Dnes, 2001 (20010521) JIŘINA, Čeněk Zapadlé jiskry. Lidové noviny, roč. XXVIII, 1. 11. 1920, str. 1–2. KLUSÁČEK, Oldřich

ŠICHA, Jan

Psát a kreslit, milý strejci, to je tanec mezi vejci. Labyrint revue, 1994, ročník 1, č. 2, str. 20. KOVAŘÍK, Petr Jak se básník František Gellner ztratil světu i sobě. České slovo, 2001, ročník 93, č. 142, str. 12 (20010619) KOVÁŘ, Jaroslav Mladoboleslavské mládí Fr. Gellnera. Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků v Ostravě, roč. IV, 1982. KUNDERA, Milan František Gellner. Kultura č. 5, 15. 6. 1961. LEONIER, M. Fr. Gellner. Kalendář českožidovský, 1918–1919, str. 30–31. MAHEN, Jiří O Josefu Machovi. Panorama, 1932, č. 9, str. 153–154. MACH, Josef Gellnerova prvotina. Lidové noviny, 1924, č. 617, 628, 634. Kreslířské počátky Františka Gellnera. Literární noviny, 1950, str. 54. Z posledních dnů Františka Gellnera. Lidové noviny, 1932, č. 281. MAJEROVÁ, Marie Francesco Farniente. Kmen II, 1928, č. 6, str. 117–119. MAJEROVÁ, Marie Olšanská vila a okruh autorů kolem ní. Večerní Praha, 9. 6. 1955. MAREK, Josef Smutný cynik. Rozpravy Aventina, ročník III, 1927/1928, č. 3 a 4. NEUMANN, S. K.

166

O Františku Gellnerovi. Trochu vzpomínek. Literární rozhledy XII., 1927–1928, č. 3–4, str. 71–72 a 181–182. NEUMANNOVÁ, Kamila O Františku Gellnerovi. Rozpravy Aventina, ročník III, č. 27/28. NOVÁK, Arne Z nejnovější české poezie. Rozhledy, 1902, č. XII, str. 491. Básnický odkaz Františka Gellnera. Lidové noviny, 24. 10. 1926, str. 9. František Gellner povídkář. Lidové noviny, 28. 8. 1927, str. 7. NOVOTNÝ, Miloslav František Gellner, karikaturista. Českožidovský kalendář 1932-33, 166–167. PÍŠA, Vladimír Teplo tekutého pramene. Tvar, 1997, ročník 8, č. 11, str. 21. MUSIL, Jiří Gellner byl nesporně liberální kosmopolita. Proglas, 1999, ročník 10, č. 5–6, str. 29–32. [SERIÁLY b.j.] Pražské výstavy. Výstava obrazů a karikatur Františka Gellnera. Lidové noviny, roč. XXXV, 2. 11. 1927, str. 7. SLAVĚTÍNSKÝ, Milan Gustav Gellner, osobnost neprávem opomíjená. Hanácké noviny, ročník 9, č. 69, 5. 6. 1998, str. 13. Motiv dušičkový. Žurnál UP. Týdeník UP v Olomouci, 26. 11. 1999, str. 10. ŠALDA, F. X. Představitel generace a představitel mezigenerace. Šaldův zápisník 5, 1932– 1933, č. 11–12, str. 345–356. TRÄGER, Josef Osobnost Františka Gellnera. Českožidovský kalendář 1929-30, str. 12–16. VESELÝ, A. František Gellner, básník a karikaturista. Moravskoslezský sborník II, 1919. VYSKOČIL, Q. M. Franta Gellner na báňské akademii v Příbrami. Český deník, 1. 1. 1933.

167