Obsah Unitářských listů BŘEZEN 2011

Obsah Unitářských listů

BŘEZEN 2011 TEXTY

RUBRIKY

Kaplička v krajině: Co vlastně dnes uctíváme? 5 Iva Fišerová

Krajina jako duchovní dědictví

10

Petr Samojský

Umět se přirozeně nadechnout... 14 Rozhovor s Ing. arch. Michalem Kohoutem

Projekt Krajina jako duchovní dědictví

20

Kristýna Ledererová Kolajová

Projekt Krajina jako duchovní dědictví – akce, kterých se můžete v rámci projektu již nyní zúčastnit 23

Slovo na cestu Slovo k zamyšlení Verše k zamyšlení Meditace Pozvánka do Teplic Dětská stránka Letem unitářským světem Události, komentáře Unitářský receptář Humor solí života

3 4 9 26 27 28 31 33 34 35

Redakce

Uvítání dospívajících

30

-if-

Sčítání lidu

32

Miloš Hlávka

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Místní skupině unitářů v Liberci, Místní skupině unitářů v Teplicích. Názory v příspěvcích našich členů nemusí vyjadřovat názor redakce. Uzávěrka příspěvků vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na adresu [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Petr Samojský; POU: Eva Pivcová, Kateřina Samojská; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Petr Samojský. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Jazyková korektura: Miloš Hlávka. Registrace: MK ČR E 13407.

www.unitaria.cz

SLOVO NA CESTU

K

auza louckého kláštera poblíž Znojma před pár lety vzbudila živý zájem médií a odborné veřejnosti. Jakoby se tam střetly dva světy: duchovní a světský, to na první pohled. Ale také svět rozjímání, klidu a úcty na straně jedné, a svět zábavy a sebestřednosti na straně druhé. Na titulní stránce tohoto čísla vidíme ilustraci tohoto setkání dvou světů. Samozřejmě nelze než chápat důvody pro rozšiřování měst; nepotřebné a zastaralé musí ustoupit novému, to je zákon vývoje. Ale přece jen ta otázka tane na mysli: pokud bychom chápali krajinu jako duchovní dědictví, jednali bychom stejně? – Petr Samojský

Unitářské listy • Březen 2011

3

SLOVO K ZAMYŠLENÍ

www.unitaria.cz

Zdraví je stav citové, tělesné a duchovní harmonie.

Člověk není ostrov: jeho zdraví se odvíjí od harmonických ztahů k lidem a zemi.

Nežijeme odděleni od svého prostředí, žijeme v něm a ono žije v nás. – Sedmá generace, společensko-ekologický časopis, 2010/4, str. 12

4


www.unitaria.cz

KAPLIČKA V KRAJINĚ: CO VLASTNĚ DNES UCTÍVÁME? Rev. Mgr. Iva Fišerová Motto: Historik, profesor V. V. Štech, poukázal na jeden vzácný jev: „V českém baroku opustila vrcholná česká sochařská tvorba přeplněné interiéry kostelů a průčelí paláců a našla své další uplatnění ve volné přírodě české krajiny. V 19. století pak zřizováním množství křížů, soch světců, drobných kapliček a výsadbou pamětních lip v tomto duchu pokračovala lidová zbožnost, která však touto činností strukturu krajiny nenarušovala, nepřetvářela, ale naopak doplňovala a umocňovala.“ – Za starou Prahu, 2010/1, příloha (str.1) Co to je, co na nás dýchne, když jdeme cestou, která nás dovede ke kapličce? Zastavíme se, někdy pravda se zastavíme jen pohledem, náš zrak spočine tu na místě, kterého se dosud dotýká s láskou ruka člověka, tu na ruině, nesoucí někdy nejen známky času, ale i ruky člověka, který se jí dotkl s neláskou. Místo má však téměř vždy dosud svůj zvláštní půvab. A i když nejsme křesťané, něco se nás zde dotýká i po staletích od vzniku těchto drobných staveb... Co zde prožívali naši předci? K čemu se zde modlili? A proč dnes přes veškerou svou krásu působí kaplička často osaměle? Ještě před padesáti – šedesáti lety jste našli v kapličce sošku světce, kříž, ale také právě čerstvé květiny ve džbánu. Kaplička bývala rámována nejčastěji lipami či duby, poskytujícími stín k odpočinku za letního horkého dne. Žnec se cestou z pole zastavil a oddychl si, pasačka se opřela o kmen a nechala husy oštipovat trávu podél cesty. Člověk doposud krajinu navštěvuje. Dosud buď za prací, tak jako dříve, ale dnes docela jiným způsobem. Jeho noha se země nemusí ani doUnitářské listy • Březen 2011

5

www.unitaria.cz

tknout. Sedí vysoko ve svém mega-stroji, vybaven navigačním zařízením, které mu ukazuje hranice pozemku, který obdělává. Anebo člověk přijde za potěšením, protože bez přírody člověk žít neumí. A ani nemůže. Kapličku si člověk po cestě vyfotografuje a pak se možná ještě jednou se zalíbením doma podívá na svůj pěkný snímek. Nemíním to nějak staromilecky. Pokouším se znovu si představit to, co člověku poskytovalo kotvu v životě. Když se žnec či někdo jiný u kapličky zastavil, a to i v jiné dny než jen při pouti, spočinul zde. Člověk sem patřil. Jeho místo bylo součástí existence. Kapličku zde postavil většinou z vděčnosti. Člověk ctil, že jsou síly, které ho přesahují. Někdy se nám to v současnosti zdá až nepatřičné, s jakým respektem člověk dříve Boha bral. Přirozeně, neměl tolik znalostí a vzdělání. Měl však zkušenosti, které jsme my, díky technickému pokroku, již ztratili. Člověk byl také vystaven prožitkům vzájemnosti, když se musela na některé polní práce sejít celá rodina, aby práci zvládla. Mám také na mysli být v každodenním životě vystaven přírodním živlům, zakoušet svou závislost na nich při štípání dříví, při setbě, při sklizni. Život měl svá tajemství, která člověk ctil. Člověk byl mimoto vystaven také prožitkům krásy v přírodě, ze které se, přes těžkost jeho práce, rodila jeho láska k ní. Všechna lidová tvorba nám přináší půvabné obrazy člověka v rámci existence. Svět člověka byl jednotný. Pro svou víru měl člověk různá připomenutí, kterými propojoval své nitro s vnějším světem. Kupříkladu kapličku, jako připomínku posvátného, člověk vtělil do světa, který obýval, byla součástí každodenního. Součástí života. Člověk věřil, že svatí chránili jeho život a krása její architektury i jejího místa znovu a znovu zvala k prosbě i díkům na rtech. Nedávno jsem se musela začít nahlas smát při své cestě autobusem. Naskytl se mi pohled na rozvodnou skříň na pokraji pozemku. Ta skříň měla architektonickou podobu kapličky. A měla krásné glazované tašky a byla vyvedena do detailu. Opravdu mne to pobavilo, jakou péči věnoval stavebník této drobné stavbě. Teprve později jsem si uvědomila důležitou souvislost, kterou bych asi zaznamenala dříve, kdybych byla muž. Poněvadž téměř každý muž ví, že této rozvodné skříni, tomuto připojení domu na elektřinu se říká – kaplička! Jaké se nám nabízí krásné srovnání: kaplička našich předků, skýtající ochranu transcendence, útočiště ducha, krásné místo ke spočinutí 6


www.unitaria.cz

v lůně přírody; a kaplička s rozvodnou skříní, poskytující energii pro dům! Bez elektřiny by dům dnes těžko žil. Zažili jste to určitě na vlastní kůži, co všechno nemůžete dělat, když vám nejde elektřina. Nejen, že si mnozí neuvaříme, také se mnozí neohřejeme, často ani neumyjeme, když budeme mluvit jen o nejzákladnějších potřebách. Avšak my jsme svůj život učinili na energii ještě daleko závislejší. A teď nemyslím jen elektrickou energii, ale také plyn a ropu. Vezměte si, jak často a jak daleko se pohybujeme na rozdíl od člověka, který žil ve své vesnici a párkrát za život se vydal na cestu – a to ještě většinou za rodinou – na křtiny, na svatbu a na pohřeb. Náš svět se radikálně zvětšil v tom, jak je nám dostupný, a zároveň se zmenšil, jak člověk tráví více času na cestách a není se svými blízkými – a často ani kolegy – v přímém kontaktu. Nemluvě o živlech, před kterými ho s výjimkou hurikánů a povodní, chrání vyhřívaný dopravní prostředek či vytápěný obchod anebo nákupní centrum. Spotřebováváme spousty energie na každý náš pohyb, ať už žijeme ve městě nebo na venkově, spotřebováváme spoustu další energie na všechny přístroje a pomůcky: počítače, pily, mixéry, CD a DVD přehrávače, ledničky, mrazničky, televize, mobily, digitální fotoaparáty a kamery, šroubováky a vrtačky, úsporné žárovky i dobíječky, vysavače, plynové a elektrické kotle, – no mohli bychom pokračovat snad téměř do nekonečna. A to si musíme ještě zkusit představit to obrovské množství energie potřebné pro stroje ve všech továrnách, to obrovské množství energie pro hromadnou dopravu, všechny nemocnice a další lékařská zařízení včetně farmaceutického průmyslu... vidíte, jak je náš život doslova na energii závislý? Nedivím se tedy, že muži užívají pro připojení domu na elektrickou síť výraz kaplička. Vlastně je to na místě, protože způsobem života energii uctíváme. Bez ní by náš život nebyl možný. Kam se ale podělo to, co nás přesahuje? Kde je posvátné? Kam se podělo naše místo v existenci? Co nás tedy ochraňuje? ČEZ to asi nebude, že? Zdá se, že ani vláda... Až si příště zapnete nějaký ten přístroj nebo nástroj, či otočíte ventilem na topení, pojedete někam, vzpomeňte si, že ta energie, ten pohon, nevzniká samočinně. Dotýkáme se krajiny násilnicky, drancujeme z její krásy, chceme zdroje přírody proto, abychom si stále více usnadňovali život. Jde totiž jen o usnadňování našeho života. O určité pohodlí, které užíváUnitářské listy • Březen 2011

7

www.unitaria.cz

ní energií sebou nese. Avšak tyto přírodní zdroje mizí nenávratně a člověk se musí vzpamatovat a změnit svůj přístup. Stavba krásných rozvodných kapliček to nezachrání. Krajinu člověk potřebuje ke svému životu nezbytně, kdyby měl žít jen ve městě, zahyne. Krajina dotýkaná člověkem s úctou a pokorou, mu nabízí malebnou symbiózu. Když člověk ponechá krajině její půvab a charakter, ona mu tuto ohleduplnost navrátí ve své úrodě. Nabídne mu místo k prožívání sounáležitosti. Nejen sounáležitosti fyzické. Poněvadž krajina člověku také nabízí svou malebnou krásu. Ta je božím darem. Tu nám nabízí ze své podstaty, která je božská. Je stejně božská jako podstata naše i podstata naší planety Země, Slunce i vesmíru, všeho projeveného. Až se nám znovu zachce užívat pohodlí, obraťme svou pozornost k božské podstatě existence a nahlédněme své malicherné potřeby z hlediska věčnosti. Neboť jak říkají tato slova: „Zdraví je stav citové, tělesné a duchovní harmonie. Člověk není ostrov: jeho zdraví se odvíjí od harmonických vztahů k lidem a zemi. Nežijeme odděleni od svého prostředí, žijeme v něm a ono žije v nás.“ Každý z nás je živým aktivním prvkem tkáně života, kde je vše na sobě závislé. Proto také na každém z nás záleží, neboť jsme každý spolutvůrcem této tkáně, spolutvůrcem vývoje, budoucnosti. Zároveň se tím vědomě do tkáně života znovu zapojujme a nacházíme tak opětovně své místo v existenci. Své místo v řádu věcí.

8


www.unitaria.cz

VERŠE K ZAMYŠLENÍ

MÁJ Karel Hynek Mácha

Hluboko pod námi krásný dol, temné jej hory broubí kol, Lesů věnec objímá. Jasné jezero dřímá u středu kvetoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, dále zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá, až posléz v bledé jasno splyne. Bílé dvory u velkého kolu sem tam jezera broubí břeh. V jezeru bílých ptáků sbor, a malých člunků rychlý běh, až kde jezero v temno hor v modré dálce se níží.

Jak by asi Mácha popsal naši českou krajinu dnes? Našli bychom ještě vůbec takový kout čisté přírody, jaký popsal?


9

www.unitaria.cz

KRAJINA JAKO DUCHOVNÍ DĚDICTVÍ Rev. Dr. Petr Samojský 13. 2. 2011 Když vyslovím slovo „krajina“, obvykle si pod tím pojmem představíme nějakou část přírody, nějaké území. Třeba rozložitou plochu s lesem, potokem, údolím a líbeznou vesničkou. Jenže krajina je úhrn všeho, co ji na určitém území vytváří, není to jen krásný kout přírody, ale i město, dálnice nebo třeba smetiště. Krajina tedy není „ta část za naším městem“, ale i území našeho města je částí krajiny. Dnešní člověk je ale spíš uvyklý právě na to rozdělování území na krajinu a nekrajinu. Když jedu autem z centra města, projíždím ulicemi a předměstími, pomalu město opouštím, ale to ještě nejsem v krajině, říkám si, protože tady jsou ty předměstské satelity, sídelní kaše se vším, co k ní patří, pak rozsáhlé haly skladišť a nákladových terminálů, sem tam nějaká ta továrna a výrobní haly a rozsáhlé nákupní zóny, propojené pavučinami nesrozumitelných silnic. A až pak, když tohle všechno cestou z města mineme, máme pocit, že se před námi otevřela skutečná krajina. Je to ale jen úhel pohledu. Protože stačí pohlédnout z dostatečné výšky a dálky a uvidíme, jak jsou obce a města zasazené v krajině, tedy jak jsou nedílnou částí krajiny. To znamená, že krajina není tam, někde v dálce, ale že právě teď, míněno kdykoliv, jsme v krajině. Krajina je zkrátka kdekoliv, v jakémkoliv místě, všude tam, kde jsme. To není ale jediná iluze, které jako lidé vůči krajině podléháme. Také si dělíme krajinu na územní celky, do krajů a států, jsme uvyklí uvažovat o „své“ krajině a poměřovat ji s „cizími“ krajinami. Tím tak německá, polská nebo africká krajina nejsou „naše“. Ač je to v zásadě pouze svědectví o lidské malosti, zůstaňme při tom a soustřeďme se v našem dalším uvažování na „naši“, českou krajinu. Jako občané našeho státu cítíme se být vlastníky naší české krajiny. Zažili jsme už mnohokrát v minulosti těžké boje o hranice naší krajiny; jsme na svou krajinu hrdí, zkrátka proto, že je naše. Je to naše dědictví! Zdědili jsme ji po našich předcích, po dlouhých řadách generací těch, kteří v naší krajině žili před námi. Jejich otisky můžeme cítit v krajině – a tak i v sobě, protože krajina je částí nás. Vyrostli jsme v naší krajině, naše krajina nás vychovala, formovala, a proto je to naše dědictví. Krajina je našim dědictvím fyzickým, což představuje všechno viditelné a hmatatelné v krajině. Krajina je ale také našim dědictvím duchovním. To představuje ten symbolický odkaz našich předků, kteří do naší krajiny poprvé 10


www.unitaria.cz

vešli, dokázali v ní přežít, své místo v ní si vybojovat, krajinu zabydlit a své obydlí v ní obhájit. Až k těmto dávným předkům, Keltům, Germánům a především Slovanům, se vážou naše kořeny. Pokud se shodneme na tom, že naše krajina je našim dědictvím, pak teprve přichází zajímavá otázka. Co s tím naším dědictvím děláme? Jak se k němu stavíme, jak s ním zacházíme? Zdá se to být otázka ponejvíce abstraktní a řečnická. Protože co mohu já dělat s krajinou? Do jaké míry mohu já rozhodovat o svém dědictví, kterým krajina je? O tom přeci rozhodují druzí! Odborníci, lidé vyškolení, zkušení profesionálové, a také ti, kdo části krajiny vlastní. To znamená městské a obecní úřady s jejich územními plány, architekti, majitelé pozemků, investoři a developeři. V jejich rukou je moc, oni rozhodují za nás, ale i za krajinu. Pro dnešní dobu je typický postoj ke krajině v duchu klausovské filozofie: nechť rozhoduje volný trh, ať si každý staví co chce kde chce, nic nechránit a nekorigovat. A tak developer si říká: „Je zájem o tu či onu stavbu, postavím ji tedy tak a tam, kde to přinese největší zisk.“ A architekt si říká: „Když to klient chce, tak mu to postavím.“ A městský úřad si říká: „Nové projekty nám přinesou peníze, a určitě je přínosnější zastavěný pozemek, než pozemek nevyužitý.“ A všichni si říkají: „Já přece nemůžu rozhodovat o tom, co do krajiny patří a co ne, já jen odpovídám na objektivní potřeby druhých a profesionálně zpracuji zakázku.“ A tak není autority, která by uvažovala o krajině v širších souvislostech jako o našem dědictví. A taky kdo by o tom vlastně měl rozhodovat? „To by byla totalitní diktatura,“ myslí si každý, „lépe je nechat tomu volný průběh.“ A tak si všichni zúčastnění jako Pilát myjí ruce. Proto jsme dnes svědky toho neuvěřitelného tempa šíření betonu do volného prostoru. A ty i já si ruce myjeme také, protože si říkáme, co já s tím zmohu? Co bych já konkrétně mohl dělat? Tento přístup se ale samozřejmě nevztahuje jen na krajinu. Zkuste u svého lékaře pohovořit o osobních problémech a otázkách, pozvěte na kafe poštovní doručovatelku, prodavače z místního supermarketu, uklízečku nebo úředníka z obecního úřadu. Oni pro vás přece nepracují proto, aby s vámi navázali osobní vztah, abyste se hlouběji znali. Naopak, vy je vůbec nezajímáte, a nakonec ani vy se nezajímáte o ně. Každý jen profesionálně zpracovává své zakázky, plní své úkoly, každý je jen kolečkem v soukolí společnosti. Každý si zkrátka dělá to své a necítí se odpovědný za širší souvislosti a globální následky svého bytí. Náš pohled se ale musí změnit, pokud se na krajinu začneme dívat skutečně jako na naše dědictví, pokud připustíme, že za krajinu odpovídáme společným dílem. Představme si, že nám vzdálený příbuzný odkáže rozsáhlou nemovitost. Co s tímto dědictvím uděláme? Vzdáme se veškeré kontroly nad ním, necháme odborníky, aby s domem udělali cokoliv podle svého uvážení? Nebo ho necháme svému osudu, nebo ho necháme napospas, aby si ho třeba sousedé rozebrali na stavební materiál? Ta samá otázka pro nás platí, jestliže chápeme krajinu jako naše dědictví,


11

www.unitaria.cz

nám svěřenou hodnotu. A pokud za krajinu máme každý svůj díl odpovědnosti, pak nám naše mytí rukou nebude nic platné. Svým způsobem je proto i pro nás aktuální Ježíšovo podobenství z Matoušova evangelia (Mt 25:14-30) o pánu, který při odjezdu na cesty svěřil svůj majetek v hřivnách svým služebníkům. Každý s nimi hospodařil podle svého uvážení. Po návratu pán pochválil toho, který hřivny investoval a pánovo jmění zmnožil. Ztrestal však toho, který hřivny opatrně uschoval a vrátil je pánovi v původním počtu. Matouš nehovoří o další variantě, tedy že další služebník by třeba hřivny utratil, ztratil nebo prohrál v kostkách. A to je vlastně případ náš, co se týče krajiny. Pravda, my ji „investujeme“, ovšem především v prospěch náš vlastní a na úkor krajiny samé. Tu zastavujeme zcela podle svých představ a zcela podle svých potřeb, s minimálním ohledem na potřeby krajiny, třeba z hlediska její autoregulace, i všeho živého v ní. Krajina o sobě nerozhoduje, a nemá žádný hlasovací mandát. My prostě rozhodujeme o ní bez ní. A nebojíme se ani žádného pána, který by jednoho dne přišel a chtěl by naše chování zúčtovat. Nicméně soudit nás budou přinejmenším budoucí generace, a také krajina sama, prostřednictvím námi zničeného životního prostředí. Snad jsou to naivní a až příliš silná slova? Protože jak už jsme řekli, jakou mám já sám moc změnit stav věcí, jak mohu změnit postoj veřejnosti, národa a celého lidstva ke krajině? Ano, jsme bezmocní, pokud se tak vnímáme. Ale to jen ilustrují slova francouzské spisovatelky Anais Nin, která řekla: „Nevnímáme věci takové, jaké jsou. Vnímáme je jako takové, jací jsme my.“ Zvláštní myšlenka. A hned tu mám jeden příklad, který ji ilustruje! Jeden chlapec se nerad díval na své fotografie. Připadal si ošklivý a tlustý. Dnes se diví sám sobě, když se na ty samé fotografie dívá, protože na nich vidí hezkého, normálního chlapce. To je to: nevnímáme věci takové, jaké jsou, jejich objektivní realitu. Vnímáme je jako takové, jací jsme my. S krajinou je to stejně tak. Vnímáme ji podle toho, co je v našem nitru. Extrémní formu toho vidíme v duševní diagnóze schizofrenie nebo anorexie. Naše všední podléhání nejrůznějším předsudkům, iluzím a sebeklamům ale nikdo diagnostikovat nedokáže... Tak jako ten chlapec, můžeme ale nalézt pravdivější pohled na realitu, a to platí i o našem vnímání krajiny. Nabízím vám teď tři principy, které vám mohou pomoci vnímat krajinu jinak; snad pravdivěji, hlouběji a intenzivněji. 1. Chápat krajinu jako posvátný chrám boží Jsou místa, kterým se člověk spíš vyhne, a jsou místa, která jsou pro něj posvátná. I to je svým způsobem iluze, protože posvátné je každé místo, každá část krajiny, stejně jako je posvátný život každého člověka – pokud to tak dokážeme cítit. Jak se člověk staví ke krajině, je dokladem jeho vztahu k vesmíru a k Bohu. Člověk si staví chrámy, aby v nich Boha uctíval. Ale někdy zapomíná na to, že tím největším chrámem je příroda sama, tedy krajina. Celý svět je vlastně krajinou, a jako takový je projevem boží tvořivosti. Obraťme se do svého nitra a přezkoumejme svůj vztah k Bohu. Jak se projevuje v našem životě, v našich 12


www.unitaria.cz

hodnotách, v našem přístupu k druhým, k přírodě, ke krajině? Bylo by bláhové a marné apelovat na kohokoliv, aby začal krajinu vnímat úctyplně a choval se v ní jinak – bez hlubšího porozumění širším souvislostem. Je však moudré a nanejvýš potřebné apelovat na sebe navzájem, abychom měnili sebe sama a prohlubovali průběžně právě to porozumění širším souvislostem. I k tomu nakonec slouží naše unitářské společenství. 2. Chápat krajinu jako duchovní dědictví Dokladem současného postoje lidí ke krajině je krajina sama, její stav, vzezření, situace našich měst i naší přírody. To ilustruje pravou podstatu našeho postoje, jak krajinu vnímáme. Stačí tedy rozhlédnout se po naší české krajině, po betonových předměstích, sebestředných novostavbách v historických centrech měst, sídelní kaši satelitních obcí, abychom získali obrázek o nás samých: takoví jsme my, to je vnější zpodobnění našeho nitra! A toto zanecháme budoucím generacím jako dědictví naší doby, pokud v našem chování něco nezměníme. Pokud se budeme cítit jako opravdoví dědici generací předcházejících, pokud naše národní dědictví, do kterého počítáme i krajinné území, budeme chápat jako dar, který nám byl od nich předán, pak k němu zkrátka nemůžeme být lhostejní a nemůžeme dopustit jeho ztrátu nebo devastaci. 3. Cítit ke krajině úctu Naše domovy, ať ve městě, na vsi nebo na samotě, naše domy nebo byty v bytových domech, jsou zasazeny v krajině. Krajina je naším nejpravějším domovem. Dokážeme jít být vděčni za její pohostinnost? Je to také věc cti a úcty k našim předkům, ke všem, kteří se starali o to, aby ze své země vydobyli pro sebe živobytí, a aby po nich zem zůstala plodná i pro ty, kteří přijdou po nich. Naši předkové nám v krajině zanechali otisky, krajina je nositelkou těchto otisků, je nositelkou našeho národního dědictví. I za to jsme k ní povinnováni úctou. Pokud k někomu nebo k něčemu chovám úctu, pak moje chování vůči tomu druhému nemůže být bezohledné, hrubé, sobecké nebo kruté. Platí to o druhém člověku, platí to o živé přírodě, ale platí to i „neživých“ věcech. Platí to i o krajině. I krajinu vnímáme podle toho, jací jsme, a tak se k ní pak chováme! Tyto tři principy nás mohou provázet v našem každodenním životě, i v rozhodování kterou občanskou iniciativu podpořit, jaké straně dát svůj hlas a čemu věnovat svůj volný čas. Nechť se nám daří chápat krajinu jako posvátný chrám boží, jako naše společné duchovní dědictví – v úctě, s úctou a ve jménu úcty k životu, přírodě, krajině a Bohu.


13

www.unitaria.cz

ROZHOVOR

UMĚT SE PŘIROZENĚ

NADECHNOUT... Rozhovor Kristýny Ledererové Kolajové s architektem Michalem Kohoutem o krajině a duchovních inspiracích Michal Kohout (*1964) po ukončení studia na FA ČVUT (1988) organizoval doškolovací kurzy pro mladé architekty. V době popřevratové vyučoval na FA ČVUT v ateliéru A. Šrámkové. Od roku 2007 vede tamtéž ateliér (s D. Tichým) a výuku programu Soubory staveb na ústavu urbanismu. Od roku 1995 společná kancelář se Z. Jiranem, v rámci které se podílel na vzniku více jak 30 staveb, z nich některé byly oceněny v rámci přehlídek české architektury. V posledních letech se věnuje převážně stavbám pro bydlení a urbanismu a to formou návrhu, výuky i výzkumu. Pracuje rovněž v nakladatelství Zlatý řez, kde spoluedituje stejnojmenný časopis a řadu průvodců po moderní architektuře České republiky. Své motto pro tvůrčí práci nalézá ve slovech Josefa Kroutvora: „Člověk transcenduje už svou pouhou biologickou existenci. Není třeba oddělovat ducha od přírody, stačí vnímat, chápat, naladit se, porozumět. Příroda není nic jiného než plynulé pokračování bytí, vývoj ke kosmické harmonii. Celé Malichovo dílo je pokus o vyrovnání, udržení stability. Tato pokora není sentiment. Malich harmonizuje moderní konflikt člověka s přírodou a přírody s civilizací. Ne obsah, symbol či program, ale přímo forma upozorňuje člověka na to, že spoluúčast na dění přírody je tím nejrozumnějším ekologickým postojem. Dohoda s živly je možná a nutná. Objekt, který energeticky ruší, nemůže být ani krásný. Pochopme to: devastace přírody úzce souvisí s devastací morální.“ Jaký obraz, představa, se Vám, výtvarně nadanému člověku, vybaví první před očima, když uslyšíte sousloví „krajina jako duchovní dědictví“? Automaticky se mi vybaví pohled na Zemi z vesmíru. Nejširší možný 14

pohled na krajinu, jaký je mi ještě uchopitelný. Může podle Vašeho názoru člověk dnešní doby vnímat volnou krajinu jako bezprostřední a přirozenou součást svého duchovního Unitářské listy • Březen 2011

www.unitaria.cz

života? A je to dnes vůbec žádoucí, není či nebude to brzy anachronismus? Duchovní aspekt je – jak věc chápu – přirozenou součástí čehokoliv, co se nalézá v projeveném světě. Jsou jen věci, ve kterých vnímáme tento aspekt ze své osobní nebo obecně lidské perspektivy intenzivněji. A krajina je z lidské perspektivy pro vnímání tohoto aspektu zvláště příznivé měřítko i prostředí. Také jsou časy, kdy tento aspekt vystupuje zřetelněji, či naopak, kdy se od něj lidé více odvracejí. Takovou nepříznivou dobou je v životě jednotlivce i celých civilizací okamžik, kdy člověk získává pocit, že něco s konečnou platností pochopil, či že světu rozumí natolik, že s ním může manipulovat bez pokory. Ono „poručíme větru dešti“. Ztráta pokory znamená nejen ztrátu vědomí, že při veškerých možných znalostech a výpočtech (například statických či statistických) se proti nástrahám světa nemohu zcela zabezpečit a možnost chyby, zkratu, či krachu nemohu nikdy bezezbytku vyloučit, ale také ztrátu schopnosti otevřít se nekonečné rozmanitosti tvoření. Dopředu vím, jak to má být, aniž bych se na to materiálu, místa či jiných okolností nejprve zeptal. Pracuji mechanicky. Ztrátu schopnosti chápat, že to, co vytvářím (dům, oběd, účes, tón, báseň, Unitářské listy • Březen 2011

dálnici nebo třeba most), při veškerém vlastním úsilí v podstatě vůbec nevytvářím. Že se to spíše jenom tak nějak děje. Mimořádně nadaní lidé to dost často přirozeně vnímají. Antonín Dvořák například údajně hovořil o tom, že mu jeho symfonie diktuje Pánbůh přímo do ucha. My méně nadaní pro samou lopotnost tento živý kontakt s realitou často nevnímáme, a tak to Pánubohu trochu kazíme. Prostě ten diktát píšeme na čtyři mínus, nebo na pětku. Naučit se zapisovat tento diktát na jedničku a vpisovat ho do tváře naší krajiny čímkoliv, co v ní dělám, a tím, jak se v ní chovám, nemůže tedy proto být nikdy anachronismem, protože je to v každé době a každému člověku tím nejpřirozenějším. S tím souvisí i následující otázka. Měla by se lidská společnost na počátku 21. století snažit nějakým způsobem pečovat o duchovní dědictví v krajině přirozeně obsažené či do ní během historie lidmi vkládané? Nebo je lepší (přirozenější) pasivní přístup - nechat vývoj běžet vlastní cestou? Nechat vývoj běžet vlastní cestou a pasivita – jak tomu slovu obvykle rozumíme – jsou dvě diametrálně odlišné věci. Umět se přirozeně nadechnout a vydechnout, umět dívat se a vidět, jsou z jistého 15

www.unitaria.cz

pohledu velmi aktivní činnosti. Přitom ale zase: kdo je tím aktivním činitelem? Jsem to já, nebo tím jenom v sobě zametám cestu nějaké obecné tvůrčí Síle? Z mého pohledu budeme nejlépe pečovat o duchovní dědictví v krajině, budeme-li krajinu a svět okolo nás i v nás nepředpojatě pozorovat a chovat se v nich co nejpřirozeněji v tom nejširším slova smyslu, jakého jsme schopni. V dnešní době zasahuje západní společnost, do níž nyní počítám i naši republiku, další vlna zájmu o vědění, duchovní i estetické nauky národů Východu, zejména Japonska, Číny (mám na mysli například feng šuej a podobně), kde se krajina, příroda, jejich principy, zákonitosti utváření i fungování mnohem výrazněji než v historickém vývoji naší části světa promítaly a promítají do běžného života lidí včetně uspořádání interiérů obydlí a úpravy jejich okolí. Je podle Vás správné tuto svým způsobem módní vlnu podporovat a spolu s ní přejímat také nám a našemu způsobu uvažování v mnoha ohledech dosti vzdálené duchovní i estetické principy? Nebo bychom se měli spíše držet podstaty našeho historicko-geografického vývoje? Jak se na tuto problematiku díváte? 16

Ona móda, o které hovoříte, je možná jen povrchním projevem něčeho mnohem závažnějšího. Možná, že jako lidé stojíme před problémy, při jejichž řešení budeme muset přirozeně spojit naše zkušenosti. Východ převzal či přebírá naši techniku a vědu, proč bychom se my nemohli poučit z toho, do čeho investovali své přirozené úsilí ve snaze poznat svět a zorientovat se v něm lidé v Číně, Japonsku, Indii, Austrálii, Africe, Americe, nebo třeba na Blízkém východě? Už jenom to, že je to dnes vůbec možné, mě nutí zamyslet se, není-li to z nějakého důvodu prospěšné, či dokonce nutné. To neznamená, že bychom měli zapomenout, kdo jsme. Že jsem něčí syn, ještě nevylučuje, že jsem i něčí otec, manžel či bratranec atd. To, že jsem se narodil v Podolí a mou rodnou řečí je čeština, ještě neznamená, že nejsem Evropan nebo světoobčan. Dokonce bych řekl, že je to právě naopak: jedna role mě učí chápat správně tu druhou. Lidská citlivost a vnímání trvalých hodnot nejsou nijak diametrálně vzdálené nebo nesouměřitelné. Oč je mi vzdálenější japonská zahrada či krajina na čínském obraze než impresionisté, holandská krajina na Brueghelových obrazech, pravoslavné ikony? Copak se umíme skutečně vžít do myšlení a cítění vlastních kulturních tradic? Kdo Unitářské listy • Březen 2011

www.unitaria.cz

z nás opravdu chápe a prociťuje renesanci, baroko, gotiku? Ale nechci zastírat ani obtížnost mnohočetnosti těchto vztahů: druhý „otec“ už pro dítě nemusí být tak významný jako ten první a třetí už bude spíše strýčkem. Už z pohádek víme, že není macecha jako matka. Vždy bych měl vědět, co je blíže a co dál. Co znám bezprostředně a co zprostředkovaně. Kdo jsem a do čeho se – třeba i v dobré víře – stylizuji. Nedá mi to, abych v tomto rozhovoru nevyužila Vaší profese architekta. Může architekt svou tvorbou nějakým způsobem posilovat význam duchovních hodnot krajiny? A nemám teď na mysli stavby veřejného zájmu, například sakrální architekturu, ale spíš projektování „obyčejných“ obytných budov ve městě i na venkově. Ptám se proto, že při pohledu na většinu nových staveb této kategorie nalézám jako divák-kolemjdoucí nějaké jejich harmonické propojení s okolním prostředím včetně místní krajiny jen velmi zřídka a většina stavebníků pravděpodobně takový aspekt ve svém místě k životu asi ani vědomě nehledá. Mýlím se? Máte stejnou, nebo jinou zkušenost? V naší kanceláři jsme měli výjimečnou příležitost navrhnout a postavit kostel (technicky vzato se Unitářské listy • Březen 2011

jednalo o komunitní centrum s kaplí). Obytné a rodinné domy navrhujeme vcelku běžně. Přestože není sporu, že se jedná na mnoha úrovních o zcela jiné stavby, z hlediska nejvnitřnějšího obsahu v tom nevidím rozdíl. I zakladatel moderní architektury Le Corbusier hovořil o tom, že „dům je chrám rodiny“. Ale běžní stavebníci opravdu duchovní aspekty ve svém životě příliš nevnímají, a tudíž je nehledají ani ve svých obydlích, alespoň ne v nějaké viditelné, institucionalizované, všeobecně sdílené formě. Asi to bude souviset s tím, že naše kostely – ostatně jako náš Čapkův sál – v neděli také zrovna nepraskají ve švech. Člověk nachází, co hledá. Jak praví lidová moudrost: „Jakej šel, takovou našel.“ To ale neznamená, že nás tyto věci v životě nedoprovázejí. Někdo si myslí, že podstatou obchodu je výhradně výměna zboží, jiný ho chápe i jako mezilidský kontakt a rozvíjení důvěry. Jablka padala ze stromu dávno před Newtonem, ale až Newton pojmenoval tento aspekt skutečnosti způsobem, který svět oslovil natolik, že ho hromadně přijal. Možná, že lidé čekají, až je něco osloví, možná jsou ohlušeni všemi těmi pokusy je oslovit. Možná se nám materiálně daří tak dobře, že nechceme vidět pomíjivost naší existence. Možná se duchovní aspekt 17

www.unitaria.cz

našich životů, historicky „přehrává“ z role určité útěchy v nesnázích do role nepohodlného mementa mori. Asi tak, jako se herec musí časem „přehrát“ z prvního milovníka do dědkovských rolí. Zmínil jste Čapkův sál v Unitarii. Vím, že jste se podílel na jeho znovuoživení na začátku letošního roku. Čím lze dosáhnout toho, aby takový prostor působil na návštěvníky příjemně, až jakousi domácí atmosférou, ale zároveň mu nechyběly ani určité slavnostní akcenty, které prozrazují, že je určený především duchovním účelům? Čapkův sál, jak známo, už delší dobu stojí a v rámci jeho letošního znovuoživení, jako místa konání pravidelných nedělních shromáždění, se tam v podstatě jen přestavěl nábytek. Při výrazně omezeném rozpočtu se muselo vyjít s málem. Hlavní snahou bylo vyhovět potřebám upraveného průběhu obřadu Darovaný pozemek a zachovat jeho důstojnost v improvizovaných kulisách, aniž by bylo nutné něco předstírat či kašírovat. Bude-li do budoucna vůle zachovat setkání v těchto prostorách, bude asi nutné přistoupit k trvalejším úpravám. Časem nám asi začne být víc a víc zřejmější, že dnešní stav je, přes veškerou snahu, přeci jenom určité provizorium. 18

Pravděpodobně máte nějakou oblíbenou stavbu z dějin architektury, která Vám připadá jako ideálně navržená a postavená v kontextu okolní krajiny a jejího genia loci. Která to je a proč? Hodně na mě zapůsobil například Lesní hřbitov ve Stockholmu od Erika Gunnara Asplunda ze 40. let 20. století. A to i napodruhé, kdy jsem ho snad po dvaceti letech navštívil znovu, pln velkých očekávání. Půvab tohoto souboru spočívá v jeho nepatetické monumentalitě, která je zároveň zcela přirozená a civilní. Podobně na mě působí lidová architektura – stavby, které přirozeně vyrůstají z místa i potřeby. Kde se autor neprosazuje ani neexhibuje – ostatně ho většinou ani neznáme. A je jedno, potkámli je v jižních Čechách, na Vysočině nebo v Bretani. Na závěr dovolte dvě otázky osobnějšího rázu: – Doplňujete si Vy svou energii v krajině, nebo preferujete jiné způsoby, pokud potřebujete určitou duchovní očistu či doplnění sil? Ráno běhám v Riegrových sadech. To je malý ostrov „přírody“ v městské krajině. A také místo s jedním z nejkrásnějších výhledů na pražské panorama. Jsem dosti Přístupová cesta městský člověk a teprve v pokročiUnitářské listy • Březen 2011

www.unitaria.cz

lém věku jsem zjistil, jak osvěžující je slyšet každé ráno zpívat ptáky i bzučet hmyz, cítit vůně i pachy rostlin, pozorovat hrající si psy (a občas jimi být i pokousán), pociťovat chlad, teplo, vítr i déšť. Dokonce s časem v tomto směru zjišťuji, že „čím hůře, tím lépe“.

– Kdybyste měl uvést jedno jediné místo (bez ohledu na jeho dostupnost) na Zemi, které je Vám z hlediska jeho duchovních hodnot nebo vnitřního náboje, energetického působení a podobně obzvláště milé, které by to bylo a proč? Jednou na jaře jsem šel z Jarova (to je před Vraným) po hraně vltavského kaňonu až na Závist a mohu to každému vřele doporučit. Je tam světlý listnatý les, nezastavěný horizont, dramatická krajina se skalami. Vše, co člověka obvykle místně či časově ukotvuje, je najednou méně zřetelné. Jeden neví, je-li v kulturní krajině středních Čech, nebo někde v divočině, je-li přelom 20 a 21. století, úsvit věků, nebo naopak doba postcivilizační. Nakonec dojdete k valům starého oppida na Závisti. Děkuji Vám za rozhovor


19

www.unitaria.cz

PROJEKT

KRAJINA JAKO DUCHOVNÍ DĚDICTVÍ PhDr. Kristýna Ledererová Kolajová Krajina. Takový zvláštní fenomén. Provází každého z nás prakticky od okamžiku, kdy jako ještě docela malé miminko začíná dohlédat dál než na obličej své matky, a loučí se s námi teprve v okamžicích, kdy sami ze světa odcházíme. Celou tu dobu, po celý náš život, ji můžeme vnímat všemi smysly, jež nám jsou k dispozici. A ačkoli si to mnozí z nás neuvědomují příliš často, minimálně podvědomě všichni víme, že se bez ní nemůžeme obejít. Nejen proto, že z ní pochází všechny věci nutné k fyzickému přežití – voda, potrava a koneckonců i vzduch, který dýcháme –, ale také proto, že je zdrojem života naší duše. Moderní lidskou civilizaci doprovází mnoho jevů, které nám znesnadňují vnímat krajinu a náš život v tak bezprostředním vztahu, jak je naprosto přirozeně vnímali naši předkové, byť se jim jistě dostalo méně informací a obecného vzdělání; těmi faktory jsou například obrovský růst měst a příměstských sídel nebo virtuální světy našich interiérů: televize, kina a počítače. A ne každý z nás má čas a sílu – při současném obecně velmi rychlém tempu života, jemuž je téměř nutné se podřizovat – obnovovat pravidelně tyto dávné svazky. To, že je to škoda, však jistě nezřídka každý pocítí. Bez udržovaného pevného vztahu ke krajině nám totiž chybí důležitý zdroj pozitivní energie. Na to se sice neumírá, ale o něco rychleji stárne a schází na duchu i na těle. Něco lze nahradit kvalitní četbou, něco užíváním vitamínů, ale je to jen substituce, zažehnávající některé následky tohoto odcizování, nikoli náhrada zdroje. Obec širšího společenství českých unitářů se rozhodla nabídnout příležitost komukoliv, kdo bude mít zájem, vyzkoušet několik způsobů, jak tyto prastaré, snad lze říci i archetypální vazby mezi lidskou duší či duchovním vědomím lidských společenství a krajinou hledat a vnímat. Vznikl proto projekt nazvaný Krajina jako duchovní dědictví, určený široké veřejnosti – od dospívající mládeže po seniory. Smyslem projektu není a nemá být objevování nových míst v kulturních dějinách, ani snaha o nějaké nové přístupy k nim. Je to mnohem prostší – jeho smyslem je, řekněme možná 20


www.unitaria.cz

poněkud alegoricky, zkusit znovu prošlapat některé staré a někdy již zpola zapomenuté stezky i cestičky. Projekt je v základním schématu rozvržen do dvou let a v jejich rámci pak rozdělen na několik fází. V podstatě se dá říci, že jeho první rok, tedy 2011, je rokem přípravným, vstupním; těžištěm budou akce uskutečněné v roce 2012. Již od ledna tohoto roku běží na různých místech naší republiky úvodní třídílný cyklus přednášek, jenž se bude konat až do konce podzimu. Tyto přednášky mají případné zájemce uvést do celého projektu, proto jsou tematicky zaměřeny zejména na obecné možnosti poznání duchovního dědictví krajiny ze stop, které v ní člověk v průběhu své historie zanechává. Mohou to být stopy, jež lze číst například z archeologických nálezů, tedy z hmotných pozůstatků lidských kultur, ale i stopy v krajině, které můžeme poznávat jen z ústní tradice – legendy, mýty. Podstatná část jedné z přednášek je věnovaná také tomu, co do krajiny vkládáme do budoucna, jaké duchovní „zápisy“ po nás budou číst další generace. Na témata prezentovaná v přednáškách pak navazuje soubor tří putování po české krajině, jež by měla mluvené slovo dokreslit. Jsou to autobusové cesty s dvěma až třemi zastávkami, z nichž je nutné do cílů daných cest dojít pěšky, tedy trochu si takříkajíc na vlastní kůži prožít krásu cesty, zkusit se na pár chvil stát poutníkem a užít si bezprostřednosti krajiny. Náměty a cíle těchto putování nebyly vybírány náhodně, vždy mají zřetelné vazby ke kulturní a duchovní historii míst, které dodnes ukazují, jaké hodnoty si do nich lidé v dávných dobách promítli, které z nich vycítili, a proto je začali nějakým způsobem ctít, přetvářet, doplňovat, oživovat. Z cyklu přednášek bude vydaná útlá knížečka, jež bude k dispozici zájemcům na cestách, ale i všem dalším. Ta mimo jiné hmatatelně předznamená dění v roce 2012, jehož vrcholem bude jednodenní květnová konference Krajina jako duchovní dědictví, opět koncipovaná tak, aby byla přístupná nejširší veřejnosti, a vydání sborníku s plným zněním příspěvků. Tematicky by konference měla obsáhnout tato základní témata: archeologie a možnosti poznání duchovních odkazů v krajině, souvislost geomorfologie krajiny s její duchovní symbolikou, krajina jako umělecká inspirace. Celý projekt uzavře cyklus šesti putování (od března do října 2012), jehož jednotlivé etapy budou věnovány určitým obecným symbolům krajiny: hoře, vodě, stromům, cestám, kameni a podobně. Projekt je připravován zároveň jako upozornění na výročí významné Unitářské listy • Březen 2011

21

www.unitaria.cz

osobnosti, básníka, myslitele a přírodovědce Henryho Davida Thoreaua, od jehož narození uplyne v roce 2012 sto padesát let. Thoreaův život i jeho dílo byly velmi těsně a z přirozené potřeby spojeny s krajinou a přírodou. Z této vrozené potřeby přírody jako prvku-místa nezbytného k životu pak zcela samozřejmě vyplynula jeho touha porozumět jí, a tak ji zároveň ochraňovat i využívat pro obohacení ducha. Kde jinde tedy vzít počáteční impulz k rozhodnutí zkusit znovu objevovat duši krajiny než v některých z jeho úvah. Zamysleme se tedy, zda bychom také někdy „Rádi ... vyrazili na cestu, kterou jsme se v tomto fyzickém světě dosud neubírali a která je dokonalým symbolem stezky, po níž kráčíme ve svém vnitřním a myšlenkovém světě.“ (H. D. Thoreau: Toulky přírodou, Praha 2010, s. 16n.) A pokud se s těmito slovy ztotožníme, není již třeba s „cestou“ více otálet! Každému, kdo by se o celém projektu chtěl dozvědět bližší a aktuální informace, je k dispozici webová stránka: www.sirsispolecenstvi.cz/krajina.htm

22


www.unitaria.cz

KRAJINA JAKO DUCHOVNÍ DĚDICTVÍ – AKCE, KTERÝCH SE MŮŽETE V RÁMCI PROJEKTU JIŽ NYNÍ ZÚČASTNIT 1. Přednáškový cyklus Tyto přednášky mají být jakousi vstupní branou celého projektu. Můžete navštívit zatím na těchto místech: Praha, Plzeň, Brno, Teplice, Liberec, Sedlčany. Přesné termíny konání lze najít na webové stránce www.sirsispolecenstvi.cz/krajina/terminy_akci.htm. Témata přednášek jsou následující: Posvátnost krajiny očima Keltů a Slovanů (Krajina a její duchovní rozměry v minulosti – archeologie) Jak se naši předci dívali na svět a krajinu, ve které žili? Jak se s ní cítili spjati, jak se jí cítili ohroženi, a jaký vztah s ní proto vytvářeli? Jak jsme na tom v tomto ohledu dnes my? Blaničtí rytíři a česká duchovní naděje (Duchovní význam krajiny – mýty a legendy) Naši předkové svou naději nacházeli a posilovali v množství legend a mýtů. I my se z nich dnes můžeme poučit! Z jakých zdrojů čerpáme naději dnes my, pro sebe, pro náš národ i náš svět? Země jako živý organismus? (Krajina v budoucnosti – perspektivy a vize) Jsou teorie, které označují naši planetu Zemi jako Gaiu, jako živoucí organismus. Je to jen mýtus, nebo je v tom kus pravdy? Zkusme se nad touto otázkou zamyslet bez předsudků.

2. Cyklus Putování za duchovními odkazy české krajiny 23. 4., sobota, téma: Archeologie – hmotná svědectví o duchovním dědictví (Cesta do jižních Čech – pravěké hradiště Třísov, hradiště a hradní zřícenina Dívčí kámen, klášter Zlatá Koruna) Unitářské listy • Březen 2011

23

www.unitaria.cz

21. 5., sobota, téma: Krajina opředená mýty a legendami (Cesta na východ Středočeského kraje – hora Velký Blaník, osídlená od keltských dob a opřádaná pověstmi od prvních dochovaných letopisů až po národní obrození; Stará Kouřim, kterou osídlili naši předci již v době kamenné a která za své jméno vděčí bájnému praotci Lechovi) 18. 6., sobota, téma: „Čtení z tváře české krajiny“ o minulosti i budoucnosti (Putování po oblasti Mostecka a Teplicka – Terezín, osudy jedné pevnosti; statek Přemysla Oráče ve Stadicích; Dubice, vyhlídka na Labe; mostecký kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž přežil zničení celého historického města a sám mu unikl jen tím, že byl doslova odvezen na jiné místo; Jezeří, kontrast barokního zámku a povrchového dolu; lázeňské město Teplice) DALŠÍ INFORMACE PRO PŘÍPADNÉ ZÁJEMCE Na cesty je možné se již nyní přihlásit, a to e-mailem: [email protected], nebo písemně na adrese Obce širšího společenství (předtištěnou přihlášku najdete vloženou v tomto časopise nebo v elektronické podobě na webové stránce www.sirsispolecenstvi.cz/krajina/kontakt. htm). Pro každou z cest bude vypraven autobus, který bude odjíždět v 9:00 ráno z prostoru autobusového nádraží v Praze-Smíchově (Na Knížecí). Návraty jsou plánovány na 18:30, opět Na Knížecí. Stanoviště odjezdů bude všem přihlášeným předem písemně upřesněno. Pro mimopražské zájemce je možné za poměrně příznivou cenu po dohodě zajistit ubytování v Praze v budově Unitaria (Karlova ulice, Praha 1). Přihláška je závazná, případnou neúčast je nutné oznámit e-mailem nebo písemně kanceláři OŠS co nejdříve, minimálně pak 14 dní před termínem cesty. Poplatek za účast je pro každou z cest stanoven na 200 Kč na osobu, v případě objednání celého třídílného cyklu bude poskytnuta sleva 20 % z celkové ceny (poplatek na celý cyklus bude tedy 480 Kč pro jednu osobu). Informace a pokyny ohledně platby Vám budou zaslány po přihlášení. V rámci prvních dvou cest je nutné počítat se dvěma (v případě třetí cesty více kratšími) pěšími výlety v celkovém rozsahu zhruba 3-6 km. 24


www.unitaria.cz

Jídlo a pití na celý den je nutné si vzít s sebou, na cestách nebude zajištěno žádné společné stravování. V ceně výletů není započten případný vstup do památkových objektů, tj. zejména pro první cestu, při níž bude navštíven klášter Zlatá Koruna, a pro třetí cestu, při níž je plánována návštěva kostelu v Mostě, je nutné počítat s dalším výdajem ve výši do cca 100 Kč. Návštěvy samozřejmě nejsou pro nikoho povinné, ale pokud byste se jich nechtěli zúčastnit, připište to prosím do přihlášky (kvůli objednávání prohlídek předem). V tomto čísle Unitářských listů naleznete také vložený leták, v němž jsou shrnuty základní údaje o celém projektu Krajina jako duchovní dědictví a který můžete, pokud Vás projekt oslovil a zaujal, dát někomu dalšímu nebo jakkoli jinak využít k propagování celé akce. V případě jakýchkoli dotazů prosím kontaktujte Obec širšího společenství českých unitářů, která projekt připravuje a pořádá, a to nejlépe na e-mailu [email protected]. Více informací o celém projektu můžete nalézt na webové stránce Obce širšího společenství: www.sirsispolecenstvi.cz/krajina.htm, kde jsou všechny údaje, zejména termíny přednášek, pravidelně aktualizovány.


25

MEDITACE

www.unitaria.cz

NECHŤ NÁS CHRÁNÍ

OSVOBOZUJÍCÍ SMYSL PRO HUMOR Před arogancí, pompézností a před myšlením si o sobě, že jsme důležitější, než opravdu jsme, nechť nás chrání osvobozující smysl pro humor. Když se dopustíme nedobrého zesměšňování víry ostatních lidí, nechť je nám odpuštěno. Když vyhlašujeme válku a nazýváme to mírovým úsilím, když upřednostňujeme některé jedince a nazýváme to spravedlností, když jsme lhostejni a nazýváme to tolerancí, když znečišťujeme přírodu a nazýváme to pokrokem, z takových pohnutek nechť jsme vyléčeni. Když sobě samým i ostatním namlouváme, že zlo je nevyhnutelné a dobro je iluzí, když kácíme stromy a nazýváme to rozvojem života, nechť dokážeme prozřít. Bože našich popletených, tragických, toužebných, pochybujících a rebelských životů, pomoz nám. Pomoz nám, abychom byli dobří v našich srdcích, tak jak jsme vždy toužili být. A když v našich srdcích bude tíha, nechť nás chrání osvobozující smysl pro humor. – Harry Meserve

26


www.unitaria.cz

POZVÁNKA

POZVÁNKA DO TEPLIC Milé sestry, milí bratři, po několikaměsíční činnosti v rámci místní skupiny českých unitářů v Teplicích, kdy jsme naše akce pořádali v pronajatých prostorách či venkovním prostředí, podařilo se nám vlastními silami upravit vlastní místnost, který nám poskytne v této fázi našeho působení zázemí a do budoucna i nové podmínky pro rozšiřování našich aktivit. Pro nejširší povědomí, minimálně v místě naší působnosti, to znamená zejména vytvoření oficiální adresy sídla naší místní, teplické skupiny, což bude pro další vnímání ze strany široké veřejnosti velice důležité. Akce, které do budoucna připravujeme, by totiž měly výrazně oslovovat nejen naše členy a příznivce, ale přáli bychom si, aby k nám nacházeli cestu i ti, kteří svoji cestu k duchovnímu společenství teprve hledají. Zahájení činnosti v našich prostorách bychom chtěli uskutečnit formou přátelského, neformálního setkání s vámi se všemi, kteří byste rádi při této příležitosti navštívili Teplice, seznámili se se členy naší místní skupiny a poseděli a pobesedovali v kruhu společenství, které pro tuto chvíli vytvoříme.

Naše společné setkání se uskuteční 19. března 2011 na adrese: Potěminova* 2938/2b, 415 01 Teplice od 15.00 hod. Dovolujeme si vás poprosit, abyste nám svoji účast, případně i čas příjezdu sdělili do 15. března 2011 na adresu Jiří Kloboučník, Potěminova 2938/2b, 415 01 Teplice, e-mail: [email protected], nebo [email protected], tel.: 728 662 861.

Těšíme se na setkání s vámi na severu Čech. – za místní skupinu českých unitářů v Teplicích Jiří Kloboučník *(Pozn. korektora: jedná se skutečně o ulici Potěminovu, nikoli Potěmkinovu. Mělo se jednat o ruského důstojníka, jehož jednotky vstoupily v roce 1945 do Teplic jako první.)


27

Dobrý den, milé děti, Z minulého čísla se mi dostalo ohlasu, že to pro vás pro všechny nebyl zase až tak jednoduchý úkol, zjistit jméno země (a tím i teriéra), přestože jste dostali dostatečnou nápovědu. Je to nejspíš proto, že jste se mnozí o těchto zemích ve škole ještě neučili. Tak mě napadlo, že bych vám mohla postupně pomoci nějaké ty země z naší mapy poznat. A protože jsme s tím začali přes psy, tak u psů také ještě zůstaneme. Vy už jistě dokážete vyjmenovat několik druhů psích plemen, viďte? A první, co by se nabízelo, by byl výlet do Španěl, kam by nás přivedl kokršpaněl, že? Ale tak to vás musím vyvést z omylu. Představte si, že kokršpaněl, kterému dnes většinou říkáme prostě jenom kokr, vůbec nepochází ze Španělska. Byl vyšlechtěn v Anglii a udává se, že onen kokr je odvozen z anglického slova woodcock, které znamená sluka. To je takový vodní pták, na jehož lovení se právě toto psí plemeno používalo. Jejich jméno se také dříve psalo spaniel, což se spojuje s keltským slovem span, které zase znamená – králík. Není tedy úplně jednoduché říci, jak ten kokršpaněl ke svému jménu přišel. Co je ale zajímavé, že psím plemenem bylo také vyžle. Až donedávna jsem si toto slovo spojovala pouze s hubeňoury, ale kdepak. Pan Vlastimil Styblík v Tajemství slov píše, že vyžle sice už dnes mezi psími plemeny nenajdeme, ale že dříve byli tímto slovem označováni psi sloužící hospodářům k ochraně majetku, Slovo prý má svůj původ asi v Maďarsku. Abychom se však dostali do té země, o které vám chci dnes napsat, tak se podíváme na staré plemeno, které bylo pěstováno už ve středověku v klášteře svatého Bernarda. Ano mluvíme o bernardýnech. Mají výborný čich, za příznivých podmínek cítí člověka až na vzdálenost tří kilometrů, a proto tito huňáči prosluli ve světě tím, že zachraňovali lavinami zasypané, nebo ještě bloudící pocestné ve sněhových bouřích. Legendární bernardýn, který se jmenoval Barry, zachránil v letech 1800-1812 před bílou 28

smrtí 40 lidí. Dostal se do knih a do čítanek a jeho vycpanina je dodnes chloubou muzea v hlavním městě Bernu. Na obrázcích mívají ke krku uvázaný soudeček s rumem a na zádech dečku se symbolem záchranky – červeným křížem. Tenhle kříž má také něco společného s vlajkou země, o které vám teď tady píšu, jen ty barvičky tam jsou opačně. Tato země však není proslulá jen svými bernardýny, kteří se používají k hledání zbloudilých turistů v Alpách dodnes. Z řemeslnických prací jsou velmi známé hodinky, dokonce se o přesných lidech říká, že jsou přesní jako . . . . . . . . . hodinky. Tak už víte, jaké hodinky? Chce-li mít člověk nějaký svůj poklad uschovaný co nejlépe, jistě by mu nejeden člověk doporučil, aby si uložil do . . . . . . . . . banky, neboť i bankami je tento neveliký stát vyhlášen. Mluví se v něm čtyřmi jazyky – německy, francouzsky, italsky a rétorománsky a teď už mě napadá jen jediná veledůležitá doplňující informace, a tou je proslulost místní čokolády. Ňam. Tak teď už snad všichni víme, že hodinky i banky byly míněny ty švýcarské, viďte? Ale abychom neodbíhali daleko od takového dobrého tématu, ke kterému jsme se dostali, vrátíme se ještě na chvilenku k čokoládě. Tohle slovo totiž není evropského původu, protože kakaové boby, kterých je pro výrobu čokolády zapotřebí, pocházejí z jihoamerického kontinentu. Mexické slovo cacau /kakau/ přešlo do španělštiny jako cacao /kakao/ a odtud se rozšířilo i do dalších jazyků. Aztécké slovo choco /šoko/, které znamená kakao a slovo latl, znamenající – voda, přešlo přes španělské chocolate /šokolate/ a italské slovo cioccolata /čokolata/ do různých jazyků, mimo jiné i do češtiny. Slovem čokoláda se teď míní sladká pochoutka připravená z kakaových bobů jak v pevném, tak i tekutém stavu. Už Karel Havlíček Borovský, český spisovatel 19. století, vložil ve svém dílku „Křest svatého Vladimíra“ carovi do úst promluvu ke kdysi uctívanému bohu Perunovi: „Hřmi, Perune, na můj svátek / místo kanonády, / pak si přijdi se mnou vypít / šálek čokolády.“ Tak pokud se vám podaří přesvědčit rodiče, aby vás na šálek čokolády někam vzali, zkuste si vybrat, pokud to půjde, třeba právě tu švýcarskou, a dobrou chuť. – Mína Hosenseidlová

29

www.unitaria.cz

UVÍTÁNÍ DOSPÍVAJÍCÍCH Při nedělním shromáždění Pražské obce unitářů jsme 23. ledna uvítali pět dospívajících dětí ve věku 11 až 15 let do nového programu, který je jim věnován. Poslání programu je na základě tolerance, respektu, úcty a vcítění vést dospívající, aby se učili vzájemnému porozumění a vytváření kvalitních vztahů. Mottem programu jsou Zásady výchovy dětí podle William Ellery Channinga, unitářského duchovního, který žil v letech 1780-1842: Hlavním cílem výchovy není vtisknout naše názory mladým, ale povzbuzovat jejich vlastní, nikoliv přimět je, aby se dívali našima očima, ale aby pozorovali zkoumavě a soustavně svýma vlastníma očima, nikoliv dát jim konečné množství znalostí, ale inspirovat v nich horoucí lásku k pravdě, nevázat je nějak vnějškovými pravidly, ale učit je sahat po vnitřních zdrojích, nepřipoutávat je neměnnými doktrínami k našim konkrétním názorům, ale připravit je, aby byli schopni nestranně a podle vlastního svědomí posuzovat kterýkoli předmět, o kterém rozhodují, nezatěžovat jejich paměť, ale urychlovat a posilovat jejich schopnost myslet, nenutit jim závazné předpisy, ale probouzet jejich svědomí a schopnost posuzovat, co je morální, stručně řečeno: hlavním cílem je probouzet jejich duši, vnášet porozumění, svědomí a srdce do jejich vroucího a účinného konání a podněcovat a rozvíjet jejich duševní život. Adam, Aideen, Laura, Noemi a Vítek byli do programu uvítáni členy obce a rodiči, kteří, pamětliví vlastního dospívání, přislíbili dospívající podporovat ve snaze stát se laskavými, odvážnými a čestnými mladými lidmi. Dospívající slíbili jeden druhému, že se budou navzájem podporovat být upřímní, laskaví, tolerantní a opravdoví. Malé děti přislíbily, že budou 30


www.unitaria.cz

následovat příklad dospívajících a Iva Fišerová dospívajícím přislíbila, že pro ně bude mít srdce otevřené, bude jejich laskavou přítelkyní a bude při nich stát, když budou v nejistotách, pamětlivá jejich potřeb v období velkých změn v jejich životě. Jedna z maminek již ocenila knížku norského spisovatele Josteina Gaardera Dívka s pomeranči, kterou dostali dospívající v upomínku na tento den a která mladým předestírá otázky o lidské existenci. Dospívající se již těší na další setkání, a tak jim popřejme, aby loď jejich setkávání nabrala dobrý vítr do plachet. -if-

LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM DALŠÍ OBĚŤ HOMOFOBIE V UGANDĚ Ugandský aktivista a propagátor lidských práv David Kato vedl soudní spor s ugandskými novinami, které ho označily jako homosexuála. To je součást strategie tamních homofobních sil: člověka veřejně pranýřovat a zdiskreditovat, aby ho následně jeho okolí mohlo učinit terčem osobních útoků. Ugandská unitářská společnost se připojila k místní organizaci obhajující lidská práva v odsouzení této tragické události.

POMOC BEZDOMOVCŮM V AUSTRALSKÉM MELBOURNE Unitářský sbor v australském Melbourne (Melbourne Unitarian Peace Memorial Church) již nějakou dobu vedl debatu o možnostech pomoci bezdomovcům, až nakonec dva členové se rozhodli aktivně sloužit jako dobrovolníci. Po nedělních shromážděních přijímají dary od členů a příznivců obce (šampony, zubní pasty a kartáčky, ručníky a další hygiencické potřeby, konzervy a další trvanlivé potraviny), a ty pak hromadně předávají dál do bezdomoveckého centra nebo i přímo potřebným. Je to mravenčí pomoc, dalo by se říci, ale stále rostoucí množství zásob svědčí o zájmu a dobré vůli místních členů obce.


31

www.unitaria.cz

SČÍTÁNÍ LIDU V březnu se po deseti letech opět uskuteční sčítání lidu, domů a bytů. Jak jsme si po roce 1990 již zvykli, jedna z rubrik se týká i náboženského vyznání. Její případné vyplnění (které ale není povinné) se řídí pouze přesvědčením „sčítané“ osoby, a tak není divu, že výsledky se mohou lišit od evidence samotných církví a náboženských společností. A v některých případech lze i hádat, kterým směrem. Jako jeden z příkladů uvádím Církev římskokatolickou. Ta podle kanonického práva za své členy považuje všechny, kdo v ní byli pokřtěni (přičemž křest je považován za nezrušitelné znamení „příslušnosti k Božímu lidu“). Protože v této církvi je zvykem křtít již kojence, jejichž skutečné přesvědčení se zjišťuje – mírně řečeno – jen velice těžko, je pochopitelné, že jako katolíci jsou evidováni i ti, kdo nakonec dospějí k názorům, které se s katolickou věroukou neshodují. Takže nemají sebemenší potřebu se k této církvi hlásit. A tak lze očekávat, že i letos bude počet katolíků a katoliček zjištěných při sčítání nižší než podle církevních matrik. Jiným případem jsou Svědkové Jehovovi. Tato náboženská společnost je známá tím, že ze svých řad vylučuje ty členy, kteří se nějak provinili proti jejím přísným mravním zásadám. Například ty, kdo se rozvedli. Tito lidé se však s touto vírou někdy cítí být natolik spojeni, že i přes vyloučení se k ní hlásí. Při minulém sčítání tak statistika zaznamenala zhruba o pět tisíc svědků Jehovových více než samotná členská evidence této náboženské společnosti. Je docela dobře možné, že podobné výsledky přinese i letošní sčítání. A jak dopadneme my, unitáři? O důvodech, proč by se členové a členky NSČU mohli bát či stydět ke svému vyznání přihlásit, nevím. V podstatě jediným rozumným důvodem, proč příslušnost k NSČU neuvést, je podle mého názoru případné členství ještě v jiné církvi či náboženské společnosti, což Ústava NSČU v zásadě nevylučuje (nejde-li – podle článku 8, odst. (1) – o organizaci, jejíž „ideje nebo učení jsou v rozporu s článkem 3 Ústavy NSČU“), avšak ve sčítacím archu je kolonka jen pro jedno náboženství. A dodejme, že rozhodně nebude na škodu, pokud svou příslušnost k unitářství při sčítání uvedou i příznivci (obecně lidé, kterým jsou naše ideje a principy sympatické), i když o podání členské přihlášky z nějakého důvodu ani neuvažují. – Miloš Hlávka

32


www.unitaria.cz

UDÁLOSTI, KOMENTÁŘE OBĚTI DAVŮ V JIŽNÍ INDII Na počátku byla více méně banální nehoda automobilu, který vezl účastníky osmitýdenního náboženského festivalu v v jihoindickém státě Kérala. Auto sklouzlo na prudkém svahu a převrátilo se, a když se jej lidé snažili dát zpátky na vozovku, auto sklouzlo znovu a rovnou do davu pěších. V nastalém zmatku a panice bylo ušlapáno 102 lidí, mnoho dalších utrpělo zranění. K podobným nehodám dochází poměrně často všude tam, kde se srocují velká množství lidí. Jaká to ale ironie osudu, když zmatek a panika a následně neštěstí zavládnou tam, kde by měla vládnout harmonie a soulad.

ČESNEKOVÉ ZNAMENÍ POSTMODERNÍHO SVĚTA Není česnek jako česnek – o tom měl možnost přesvědčit se každý, kdo má česnek rád jako labužník, nebo kdo jej užívá jako bylinu pro jeho štědré léčebné účinky. Český česnek, kdysi v našich krajích doslova všudypřítomný, dnes ustoupil česneku čínskému ve všudypřítomných supermarketech. Podle některých odborníků je přitom čínský česnek až pětkrát horší co do kvality! Je to dáno nesrovnatelně vyšším obsahem silic, což dodává intenzívnější chuť, a také tím, že se česnek dostane z Číny na český trh mnohdy až půl roku po sklizni, což si žádá chemickou úpravu. A tak si budeme patrně i nadále kupovat zboží nekvalitní, nezdravé a bezchutné, které na náš stůl musí putovat tisíce kilometrů, jelikož jsme v područí jakýchsi tajemných zákonů globální ekonomiky. Jelikož na poli, kde se dříve česnek pěstoval, dnes stojí překladová stanice pro import česneku z Číny. A to dá rozum, že česnek je zde jen zástupným symbolem pro některé podivnosti našeho postmoderního světa.


33

UNITÁŘSKÝ RECEPTÁŘ

ZÁZVOROVÝ ČAJ PRO CHLADNÉ DNY Ingredience: Kořen zázvoru, citrón, med. Na struhadle nahrubo nastrouháme kořen zázvoru, podle požadované síly a chuti 2–3 čajové lžičky. Zázvor přesypeme do litrové konvice či džbánku a zalijeme vařící vodou. Necháme asi 5 minut louhovat a poté přidáme šťávu z poloviny citrónu. Poté přes sítko scedíme do hrnečků a dle chuti přidáme do mírně vychladlého čaje med. Možno také přidat půl kávové lžičky mleté skořice, 10–15 zrnek kardamomu. Na co si dát pozor: nepředávkujte zázvor, čaj na jazyku chutná jemně, ale v útrobách silně prohřívá. Když kupujete zázvor, podívejte se důkladně na všechny záhyby – jestli někde není světlá nebo zelená plíseň. Med nepřidávejte do vařícího čaje, protože všechny jeho drahocenné živiny se pak ničí. Nechejte čaj trochu zchladnout. Při pití odvaru však nejezte kousky zázvoru – jeho šťáva prohřívá, ale syrové kousky mohou být příliš silné a popálit žaludeční stěnu. Čaj prohřeje celý organismus, má jemně povzbuzující účinky, mnoho zdraví prospěšných látek a pročišťuje organismus. Povzbuzuje chuť k jídlu. 34


HUMOR SOLÍ ŽIVOTA

Unitář se cítí částí krajiny i tam, kde krajinu nevidí.

„Jasně. I ty tři poslední stromy musí pryč, protože všude po těch kopcích budou domečky, aby si lidé mohli užít života v přírodě.“


35

Obsah Unitářských listů BŘEZEN 2011

Recommend Documents