Obsah: Poděkování......................................................................................... 4 Několik slov úvodem. .......................................................................... 5 Zápisky z cesty Jičín – Madrid 30.4. – 4.5.2007, na start „Cykloputování“ z Madridu do Jičína. .................................................. 7 Prolog pátek 4.5. Madrid – Getafe – Valdemoro. 43 km kolo, 18 km autostop, 15 km vlak ......................................................................... 12 1. etapa sobota 5.5. Valdemoro – Aranjuez 38 – Toledo 97 – Mora 135 – Madridejos 176km, 7 hod.30 min. .................................................. 15 2. etapa neděle 6.5. Madridejos – Herencia 40 km – Alcazar 53 – Pedro Muňoz 80 km – Mota del Cuervo 95 – Belmonte 111 – La Altamarcha 150 – San Lorenzo 171 – Cuenca 215km, 10 hod. 30min. ......................................................................................................... 17 3. etapa pondělí 7.5. Cuenca – Canete 78 km – Teruel (916) 158 km, 7 hod. 15 min. ................................................................................... 19 4. etapa úterý 8.5. Teruel – Corbalan - Cedrillas 36 – Allepuz 51 – Sollavientos (1507) 55 – Villaroya (1700) 69 – Fontanela 78 – Passo Pelado (1657) 87 – Cantaviera 97 – Mirambel 115 – Forcall 129 – Morella 144 km, 8 hod. 15 min. ......................................................... 22 5. etapa středa 9.5. Morella – Monroyo 28 – Calacei – Te 75 km – Mora 124 – Falset 142 – Tarragona 185km – jen 8 hod. „pěkné práce“ ......................................................................................................... 24 6. etapa čtvrtek 10.5. Tarragona – Pas Ordal (487) 74 – Castelldefels 129 – Barcelona 99 – 157 km, 7 hod. 45 min.................................... 26 7. etapa pátek 11.5. Barcelona – Mataró 38 – Sant Vicenc de Montalt 50 – Blanes 78 – Sant Feliu de Guixols 119 km, 6 hod. 20 min. ....... 28 8. etapa sobota 12.5. Sant Feliu – Palamos 18 – Palafrugell 26 – San Sebastian 31 – Pals 48 – Torroella 59 – Figueres 94 – hranice Francie 120 – Perpignan 153 – Canet - Plage (kempink) 169 km, 7 hod. 30 min.................................................................................................... 30 2
9. etapa neděle 13.5. Canet Plage Perpignan 16 – Narbonne 103 km, 5 hod. 15min. – odpočinkový den...................................................... 32 10. etapa pondělí 14.5. Narbonne – Beziers 32 – Agde 55 km, 2hod. 15 min............................................................................................... 34 11. etapa úterý 15.5. Agde – Séte 27 – Montpellier 56 – Nimes 118 – Avignon 164 km, 8 hod. .................................................................... 36 12. etapa středa 16.5. Avignon – Apt 54 – Forcalquier 97 – Montford 123 – Sisteron 145 km, 6 hod. 40 min............................................... 38 13. etapa čtvrtek 17.5. Sisteron – Tallard 39 – Embrun 86 – MontDauphin 104 – L´Argentiere 118 – Briancon 144 km, 6 hod. 30 min. 40 14. etapa pátek 18.5. Briancon – Montgenevre 21 – Susa 65 – Torino 121 – Chivasso 148 – Casale 199 km, 9 hod. ................................... 42 15. etapa sobota 19.5. Casale – Mortara 36 – Pavia 75 – Lodi 113 – Rema 132 – Chiari 170 – Cologne 180 km, 8 hod. 5 min. ................. 44 1. odpočinkový den neděle 20.5........................................................ 47 2. odpočinkový den pondělí 21.5....................................................... 48 16. etapa úterý 22.5. Cologne – Bergamo 33 – Lecco 67 – Calico 114 – hraniční přechod Švýcarsko Castasenga 150 – Casaccia 5km před sedlem Maloja 167 km, 8 hod. 40 min............................................... 49 17.etapa středa 23.5. Casaccia – passo Maloja 5 – St. Moritz 24 – Zernez 57 – Susch 64 – Martina hraniční přechod do Rakouska 103 – Pfunds 116 – Landech 149 km, 7 hod. 10 min. ................................. 50 18. etapa čtvrtek 24.5. Landeck – Imst 20 - Telfs 51 – Innsbruck 85 – Jenbach 120 – Woergl 148 – St. Johann 182 km, 8 hod. 20 min. ..... 52 19. etapa pátek 25.5. St. Johann – Lofer 26 – Bad Reichenhall 51 – Salzburg 71 – Strasswalchen 100 – Vocklabruck 135 – Wels 172 – Linz 199 – Reichenau 230 – Vyšší Brod 245 km, 10 hod. 15 min. .... 55 20. etapa sobota 26.5. Vyšší Brod – Rožumberk 9 – Český Krumlov 33 – Č. Budějovice 59 – Soběslav 99 – Radenín 122 km, 5 hod. 20 min. ......................................................................................................... 58 3
21. etapa 27.5. neděle Radenín – Mladá Vožice 26 – Vlašim 48 – Kladruby a zpět Vlašim 62 – Benešov 82 – Kamenice – Ládví 98 – Štiřín 102 – Říčany 115 – Újezd nad Lesy 130 km 5 hod. 35 min. .... 59 22. etapa pondělí 28.5. Újezd nad Lesy – Sadská 30 – Poděbrady 41 – Kopidlno 71 – Jičín 91 km, 3 hod. 35 min....................................... 60 Rekapitulace ..................................................................................... 62 Poděkování 1) Jitce, která mi cestu dovolila a ještě doladila můj program – moc mi pomáhal 2) Pavlovi Hejlovi, který mě průběžně informoval o dění v Jičíně, ve
světě, a podával zprávy o počasí, kam směřovala má cesta 3) Všem přátelům, kteří mě podporovali a povzbuzovali zprávami
SMS: od Štěpána mi pomohlo „… jsem rád, že se Ti to líbí, jen to moc nepřeháněj, cesta samotná je cílem, nejde o kilometry a průměry…“ Mirek Jiran „… už mi chybí Tvoje přítomnost, musíš jet rychle, abys už byl doma…“ Petr Vomáčko „Vidím, jak umíš užívat život …“ (moc lichotivá) 4) Nesmím zapomenout na Jičínský deník, který o mé cestě
informoval Jičíňáky 5) CS Cargo, které mě dopravilo na místo startu, tj. do Madridu,
disponentovi Jiřímu Matesovi 6) Všem, které jsem potkal a pomáhali mi navrženou trasu cesty
ještě vylepšit a zpříjemnit 7) Všem přátelům v Cologni 20. – 21.5., hlavně Anně a Giulianovi
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2007 4
4.5.- 28.5.2007 3290 km „Život je jako kniha a kdo necestuje, málo z ní přečte“. Jean Paul
Vydávám se na svoji nejdelší cestu na kole jen pro své potěšení, abych co nejvíce využil svůj volný čas, který je mi dán. Několik slov úvodem. Proč ne „po stopách Vuelty“, ale „z Madridu do Jičína“? V roce 2005 se mi podařilo splnit můj životní sen a zvládl jsem s mladším cyklistou a doprovodem 8 nejtěžších etap ve stopách cyklistického závodu v Itálii „Giro d´Italia“, za 12 dní to bylo 1394 km a nastoupáno 21 000m. Bylo to 48 hodin v sedle a průměrná rychlost činila v tak náročném terénu neuvěřitelných 29 km/hod! V loňském roce jsem společně s mladšími cyklisty z Vysokého Mýta zvládl „modifikovaný program – ve stopách Toure de France“, což je nejtěžší cyklistický závod světa. Bylo to opět 8 horských etap na území Itálie, Francie a Švýcarska v oblasti Dauphinských a Savojských Alp, kolem Mont Blancu za pouhých 8 dní to bylo 8 etap, tzn. bez žádného odpočinku jen 886 km, ale nastoupáno 23.000 m, což je možné přirovnat skoro ke třem výjezdům na kole na Mont Everest, nejvyšší bod naší planety. Denně to bylo téměř 3000m, což je u nás např. 5x Špindl – Špindlerovka. Poslední můj cyklistický sen pro letošní rok byl jet ve stopách Vuelty, což je cyklistický závod ve Španělsku, hodnocený jako třetí nejtěžší závod světa po Toure a Giru. „Bohužel“, jak říká můj tříletý vnuk Tomáš, se nepodařilo najít žádného vhodného mladšího cyklistu, který
5
by obětoval 3 týdny volného času a nemalé náklady na cestu a doprovod na Pyrenejský poloostrov. Zvolil jsem proto cestu na start do Madridu kamionem z Carga Jičín a zpět na horském kole se zátěží asi 20 kg. Jel jsem sám, abych si to užil „až do morku kostí“, mohl se zastavit, kde se mi zalíbí. Nebyl jsem však sám, neboť jsem se každý den o své zážitky dělil nejen s Jitkou, ale i s přáteli, kteří mě neustále informovali o dění doma a na dálku mě velmi podporovali. Jitka přepsané SMS zprávy denně zasílala mailem všem zájemcům.
6
Zápisky z cesty Jičín – Madrid 30.4. – 4.5.2007, na start „Cykloputování“ z Madridu do Jičína. Původní
termín
odjezdu
v pátek 27.4. se o tři dny posunul
z důvodů
pozdní
vykládky a návratu kamionu Carga
s řidičem
Petrem
Dusbabou. V pondělí 30.4. v 8:30 hod. jsem
přijel
doprovázen
na Jitkou
kole se
zavazadly na dvůr ČSAD Jičín,
kde
se
setkávám
poprvé s řidičem, který byl zároveň mým společníkem dalších 5 dnů. Po naložení kola
a
zavazadel
a
nezbytném focení se loučím s manželkou, snad jen na 5 týdnů. Odjíždíme do Brandýsa nad Labem, kde ve skladu firmy Mitas po hodině čekání dalších skoro 6 hodin nakládací četa plnila kamion Volvo
s vlekem
300
ks
cca
převážně
velkých pneumatik pro traktory
a
stavební
stroje; největší z nich váží
až
240
Pomocníkem
kg. je
vysokozdvižný vozík a těžkou ruční práci na
7
korbě auta dělají tři Ukrajinci, kterým velí šéf nakládky. Práci vykonávají velmi pomalu a pro urychlení žádají cigarety, pivo a alkohol; asi po třech hodinách dostávají od řidiče láhev vína, kterou vypili během pár minut. Teprve v 17 hodin se vydáváme na cestu směr Rozvadov, kde je první hodinová bezpečnostní přestávka, kterou využíváme k podání teplé večeře připravené doma Jitkou (byla skvělá zrovna jako oběd). Skoro do půlnoci pokračujeme po německé dálnici na Norimberk a cestu musíme ukončit na velkém parkovacím dvoře u Kirchbergu, kde už obtížně hledáme místo pro kamion, neboť je tu asi 240 nákladních aut z celé Evropy. Odhaduji, že asi třetina jich je z Česka a 8 přímo od firmy Cargo Jičín. Poplatek činí 10 €, ale je tu dokonalé zázemí včetně sprch a podání jednoho teplého jídla. Protože druhý den, tj. 1.5. je svátek, všichni tu musí čekat celý den a teprve po 22. hodině mohou pokračovat v jízdě. Už večer před příjezdem se řidiči vysílačkami a SMS zprávami domlouvají na setkání na parkovacím dvoře a tak skoro 3 hodiny po půlnoci popíjejí pivo , vaří grog a „klábosí“ za svitu měsíce a hvězd venku na parkovišti. Vyprávějí zajímavé historky ze svých cest, většinou pomlouvají své firmy a šéfy, jen můj Petr je trochu výjimkou. Je hrdý, že pracuje u Carga, povolání je jeho koníčkem, jezdí zásadně sám po celé Evropě a někdy se vrací domů až po třech týdnech. Přitom má doma mladou ženu a dva dospívající syny; sám má 42 let. Je to pohodový člověk s maximálním pořádkem a čistotou, v kabině sedíme jen v bílých ponožkách (boty na schůdcích) a jídlo připravujeme mimo kabinu – je to jeho čistý domeček na kolečkách. Dodržuje stoprocentně nejen bezpečnostní přestávky, ale i předepsané rychlosti. (Protože dobře zná bývalé zaměstnance ČSAD Jičín, na dobrou noc ve 3 hod. připíjíme fernetem
a vypráví „historky“ z práce. Největší sympaťák
z Carga je Franta Balzar, který mi přinesl med na cestu zpět. Je úterý 1. května, svátek práce, řidiči ještě v 9 hodin většinou pospávají; po 8
snídani opět klábosí, pouštějí DVD, nahrávají kazety a CD, zábavné seriály, muziku. Já začínám psát deník, poskytuji rozhovory o svém cestování a připravuji, resp. jen ohřívám skvěle připravené jídlo na oběd a večeři. Opět je krásný slunečný den, jen vítr je trochu chladnější a odpoledne silnější. Odpoledne čtu všechen tisk, luštím křížovky a též odpočívám, abych mě síly na cestu zpět. Z horoskopu se dozvídám: „útěkem před zodpovědností nic nevyřešíte. Nyní je potřeba, abyste se tomu, co se děje, postavili čelem a ukázali, že z toho nemáte strach.“ Ano, nesmím se zaleknout náročné cesty domů nesmím utíkat před dalekou a náročnou cestou. Kolegové z Carga už mi dnes nabízejí snadný návrat z Francie či Itálie, kam se znovu vrací příští týden. Po
večeři
sledujeme v televizi MS našich v hokeji s Američany (4:3) a po
22.
hod.
můžeme pokračovat 4 hodiny v cestě a poté má být opět 11 hodin odpočinek – toto jsou pravidla pro bezpečný provoz kamionů po Evropě. Těžko asi můj řidič stihne vykládku cca 40 km jižně od Madridu ve městě Valdemoro do pátku a já sám proto nevím, zda vynechat cestu na kole do Madridu a zase zpět plánovaným směrem na jih, kde bude kamion asi 2 dny čekat. Obracím se znovu do horoskopu, kde čtu: „vaší plné seberealizaci záměrů bude bránit vaše vnitřní nejistota. Nejspíš nevíte, pro co se vlastně máte rozhodnout. Dejte na svou intuici“. Ano, rozhodnu se až v sobotu ráno. Hlavně už se těším na kolo, neboť pohybem se člověku děsně uleví…
9
Úderem 22. hodiny většina kamionů opouští střežený „autodvůr“ a my též směrem Heilbronn – Freiburg – směr Basilej a před švýcarskými hranicemi
odbočujeme
vpravo
přes
hraniční
řeku
Rýn
do
francouzského Mulhouse, kde ve 2 hodiny ráno končíme na parkovišti u benzínové stanice, které se postupně zaplňuje. Spát se ani nechce, neboť odpočatí jsme ujeli za 4 hodiny 340 km po stále méně zaplněné dálnici. Proto popíjíme plzeňské a fernet a sledujeme v kabině Goldoniho komedii „Sluha dvou pánů“ v titulní roli s M. Donutilem. Ve středu 2.5. vstávám v půl desáté, řidič Petr ještě o hodinu později. Po hygieně snídaně, luštění sudoku a malé procházky v okolí. Počasí slunečné, opět větrné, chladné. Obědváme přesně v poledne a ve 12:45 hod. pokračujeme po dálniční trase Francie Besancon – Dole, kde po 2 hodinách opouštíme dálnici a dále už jen po silnici 1. třídy s mnoha kruhovými křižovatkami, jak je Francii zvykem. Mezitím se zatáhlo a další hodinu pršelo, teplota pouhých 12°C . Za Chalon vysvitlo opět slunce a tak znovu hodinová bezpečnostní pauza, svačíme, Petr hraje karty s počítačem a já luštím další křížovky. Silnice vedoucí rovinatou krajinou je úzká, většinou kolem pole se vzrostlým obilím a louky, na nichž se pásla stáda pouze bílých krav, koz nebo ovcí., a tak mi připomíná trochu Polabí. V 17 hodin pokračuje Moulins – Montluson – Gueret, kde je opět bezpečnostní pauza. Od 20:30 – 21:15 hod. ji využíváme k lehké večeři, zprávám SMS a upřesňujeme trasu na zítra a relaxujeme. Do Madridu je to ještě 1020 km! Pokračujeme již za tmy trochu kopcovitým terénem, ale s minimálním provozem – pohoda; posloucháme DVD s Felixem Holzmannem a „Marečku, podejte mi pero“, Petr stačí za jízdy ještě číst a psát SMS nebo ovládat vysílačku – informace na kanálu č. 10 mezi českými řidiči, např. kde jsou silniční kontroly nebo pro rozptýlení, neboť řidič bývá v kamionu sám a je mu dlouhá chvíle, zvláště na dálnicích; důležité jsou též informace, kde jsou volná 10
parkoviště, zvláště v Německu. Z Gueretu jsme pokračovali po trase Bellac – Angouleme (před ním v La Rochefoucauld míjíme krásně nasvícený velký členitý hrad, kde se natáčela Angelika) – Bedenac, kde půl hodiny po půlnoci končíme v překrásném parku u benzínové stanice. Protože zde doplňujeme naftu, máme vše k dispozici zdarma včetně teplé sprchy, což rádi využíváme. Opět doplňujeme tekutiny až do druhé hodiny ranní a „jedním okem“ sledujeme komedii „Co takhle dát si špenát“. 3.5. čtvrtek - zatím co já nemohu dospat, Petr spí do 10 hodin, kdy má připravenou bohatou snídani na stolečku v parku hned vedle auta. Sluníčko příjemně hřeje a tak snídáme skoro hodinu, neboť až ve 12 hodin
můžeme
pokračovat směr
v cestě
Bordeaux
a
přiblížit se španělské hranici.
Město
jsme
objeli po moderním 3 – 4 proudovém obchvatu a dvakráte po mostech nad širokou a špinavou řekou
Garonne.
Následovalo více jak 200 km dálnice jižním směrem podél Atlantického moře s přímořskou vegetací, kde převažují piniové lesy – dlouhá, nudná „placka“ – nic pro cyklisty, i když cyklostezka vede souběžně s dvěma pruhy dálnice. Naštěstí na obloze se objevují mráčky a kabině funguje klimatizace – před Bayonne dokonce pršelo, hnědá, špinavá je proto řeka Nivé ústící do moře a po třech hodinách je povinná zastávka u moře v Bidartu (1 km na pláž), kde obědváme. V 16 hodin pokračujeme v cestě, za 15 minut nás vítá Movistar, španělský operátor, krajina i dálnice mnohem členitější a zajímavější, 11
mnoho tunelů a mostů, v samotném San Sebastianu velká výstavba obytných domů i v samotné blízkosti dálnice. Jsme v oblasti Baskicka, kde je pro kamiony zákaz jízdy v neděli jako ve většině zemí EU. Na zbytku Španělska žádná omezení nejsou. V 16:40 hod. mořský záliv s loděmi olizuje přímo naši dálnici a znovu stoupáme nahoru, kde jsou mraky. V Bilbao chvilku i opouštíme dálnici a mezi horami silničními zářezy a po mostech pokračujeme směrem Viktoria – Gasteiz národním parkem. Pohodovou cestu doplňuje pěkná muzika na CD, většinou česká, a nechybí ani skladby Tučného. Při poslechu „Tam u nebeských bran“ říkám Petrovi, že tu mi budou hrát na pohřbu. Doufám, že mě žádný blázen „nesestřelí“ při zpáteční cestě na kole domů. Znovu si uvědomuji, jak je na světě krásně. I na této smysluplné cestě hledám štěstí, pro mne smysl života. Právě se raduji z pohledu na desítky točících se větrných elektráren; jako poutník na cestě světem vnímám jeho nádheru, přitahuje mě příroda, lákají mě dálky, cítím se šťastně. Bude už 19 hodin, opět bezpečnostní pauza, dnes už poslední – Madrid už jen 260 km a opustili jsme Baskicko. Pokračujeme do Burgosu a kolem 23. hodiny budeme hledat volné parkoviště před Madridem. To se podařilo ve 23:20 hod., kdy končí časový limit dnešní jízdy, tzn. celkem 9 hodin 40 km před Madridem, jehož světla už vidíme, zrovna jako žlutou kouli Měsíce. Jako vždy popíjíme a sledujeme DVD „Marečku, podejte mi pero“. Petra po jeho domácích koláčkách s jablky bolí břicho a tak už nevečeří, zatím co já jím stále. Po jedné hodině ranní usínáme. Prolog pátek 4.5. Madrid – Getafe – Valdemoro. 43 km kolo, 18 km autostop, 15 km vlak Vstávám už v 8:30 hodin, neboť máme možnost pokračovat už v 10:20 hodin a těším se na projížďku Madridem. Petr město objíždí a jede vykládat jižněji do Valdemora. V 11 hodin nasedám na kolo – bagáž 12
zůstala v kamionu a za 25 minut už jsem pohodlně na Plaza de Toros (1929) a začínám i fotit – vstup do býčí arény. Projíždím po širokých bulvárech, většinou pruhy pro bus a taxi, po pěších
zónách
a
po
parcích.
Jsem
neskonale rychlý – nestačí ani houkající sanitky či policejní vozy. Pro
třímilionové
město s obrovským provozem je to kolo úžasné a vše snadno dostupné. Mám dostatek času, a tak vidím více než jsem plánoval, a ještě stačím klábosit s cyklisty i těmi, co mě fotí. Šokuje mě, že většina taxíků jsou Oktávie bílé barvy a jsou jich stovky, spíš tisíce – zvláště
v centru,
kde
se
pohybují.
Navštěvuji chrám Concepcion de Nuestra Seňora, potom kulturní centrum Madridu na Plaza Colon, Plaza de Espaňa, kde se fotím s kolem u Dona Quijota na koni a Sancho Panzou na oslu, odpočívám u Paláce Reyale, kde fotím muže na koni (Reinando Isabel Segunda 13
de Borbon – 1844), za pár minut po pěší zóně jsem na Puerta de Sol, kde fotím symbol města medvěda mlsajícího arniku a na dlažbě vyznačený nultý km, kde přikládám i svůj program a kolo. Ještě rychleji přijíždím do staré části města na „Plaza Mayor“, které je obrovské
a
barevné
kavárničkami příjemných
a
restauracemi;
21°C.
přivydělává
s mnoha
Mnoho
hraním
na
lidí
je si
hudební
nástroje, jiní se převlékají za klauny nebo jen tak sedí jako sochy umazané blátem
a
po
vhození
mince
do
klobouku nebo plechovky jejich ruka pokyne jako „automatický stroj“. Je tu mnoho moderních, až exkluzivních budov a nakonec se vydávám k fotbalovému stadionu „Bernabeu“ Realu Madrid. Jízda po 6-8mi pruhovém
bulváru
je
asi
nejsilnější zážitek, a rovněž tak zpět k železničnímu nádraží, nyní
modernizovanému.To
ještě jsem netušil, že jsem ho měl použít pro cestu mimo Madrid.
Na
zjišťuji,
že
periferii
města
všechny
silnice
vedoucí z Madridu jsou jen autopisty, tzn. cyklisté je nemohou použít (jako u nás na rychlostní silnice a dálnice cyklista nesmí). Prohlídku jsem si mohl prodloužit, neboť řidič Petr mi píše, že ve Valdemoro vykládá až v pondělí ráno. A tak teprve v 17 hodin chci opustit Madrid, ale nemohu. Před nájezdem na rychlostní silnici zastavuji řidiče osobního auta, který má na střeše držáky na kola, okamžitě nakládá 14
mé kolo a odváží do města Getafe (asi na půl cestě do Valdemoro); zastavuje u vlakového nádraží a abych neplatil vysokou pokutu při požití pisty, kupuji za 1,5€ jízdenku v automatu Getafe Industrial do Valdemoro. Po 15 minutách čekání a 10 minutách jízdy komfortním vlakem
jsem
skoro
u
cíle.
Navštěvuji supermarket a zjišťuji, že není žádané sherry ani víno tinto z oblasti Barcelony a nemají ani sýr Azul. Vše ale přiveze do měsíce Petr, až pojede kolem Barcelony. Kupuji pouze pro nás na večer sýr, veku a litr červeného, a v 18:30 se s Petrem setkávám na parkovišti. Ohřívám výborné plátky s omáčkou od Jitky a přikusujeme okurky a chléb. Těším se na poslední večer s Petrem, ráno nabalím nezbytné věci a hurá na cestu. Bude to možná ještě zajímavější než jsem si myslel. Pro dnešek končím a posílám nadbytečné věci po Petrovi do Jičína. Byl skvělý, za celou dobu nepotřeboval ani mapu a tak bych s ním ještě někdy podobný výlet uskutečnil. Jsem rád, že i on byl se mnou spokojený. Valdemoro, dopsáno v 21 hod. 1. etapa sobota 5.5. Valdemoro – Aranjuez 38 – Toledo 97 – Mora 135 – Madridejos 176km, 7 hod.30 min. Vstávám už v 7:15 hod., odjíždím v 9 hod., modrá obloha, tepleji, nabalení jen nezbytných věcí, zbytek posílám kamionem do Jičína. Obtížný výjezd z města velkou oklikou a dokonce blouděním po městě díky rozporuplným informacím. Všichni totiž používají neplacenou rychlostní silnici, kam já na kole nemohu. Vysvobozuje mě cyklista, za kterým jedu asi 5 km v závěsu; do Aranjuezu je to 38 km. Jde o bývalé sídlo králů, město zahrad. Jak skvělé je, že tu mám kolo a mohu se 15
projíždět
překrásnými
zahradami s sochami.
fontánami a
Do
49
km
vzdáleného Toleda je široká silnice s malým provozem mírně
zvlněným
terénem
neobydlenou krajinou. Na 49 km jedna benzinka, několik zemědělských usedlostí, kolem vzrostlá pšenice, občas olivovníky a pokusy o vysázení stromů, spíše neobdělaná půda, keře a tráva, rozkvetlé vlčí máky podél celé cesty, teplota v Toledu 25°C.
Ob ědvám v parku
nad městem a řekou Tajo. 22:20 hod. Nemám brýle, tudíž jsem slepý, píši, i když nevím, kde jsem skončil – v Toledu to bylo super a prolítal jsem tam skoro 3 hodiny – viz program. Skoro půl hodiny jsem stoupal na náhorní planinu z Toleda. Cesta na Moru a Madridejos byla nudná – samé olivovníky nebo obilí, žádná stavení – úplná autostráda, ale s minimálním provozem a většinou příznivým větrem – ten tu má sílu. Kempink nebyl a hned první penzion „Perla“ je super a levný – jen 14€. Nákup
v supermarketu
a
skvělá
večeře – jen ty brýle mě mrzí, že nemohu Jitě včas odepsat, poslední pokus učiněn asi ve 22 hod. – snad to rozluští. Brýle zůstaly asi v kabině kamionu – pozítří musím koupit náhradní. Zatím mě štěstí a počasí přeje. Je 22:45 hodin a půjdu „na kutě“. 16
2. etapa neděle 6.5. Madridejos – Herencia 40 – Alcazar 53 – Pedro Muňoz 80 – Mota del Cuervo 95 – Belmonte 111 – La Altamarcha 150–San Lorenzo 171–Cuenca 215 km, 10 hod.30min. Vstávám v půl sedmé a před osmou už vyjíždím - opět slunečný den. Bohužel na výjezdu z města podlehnu mylné informaci místního Španěla a jedu po rychlostní komunikaci směr Cordoba, tzn. oklikou přes Hurencia do Alcazaru, což je o 20 km více. Nevadí, neboť cesta krásně
ubíhá;
silnice
má
překrásný
asfaltový
povrch
včetně
odstavného pruhu 2m širokého, což mi vyhovuje. Provoz zcela minimální, Kolem
skoro
opět
žádný.
olivy,
které
později vystřídá obilí. Ale mnoho půdy je neobděláno. Opět dost fouká, je zřejmé, proč je tu tolik větrných mlýnů.
Jsem
v oblasti
Manchy. V Alcazaru si fotím jen
další
památník
s
Donem
Quijotem na koni a Sancho Panzou na
oslu
katedrálu.
a
místní
Pokračuji
červenou nekonečně
přímou silnicí, kolem už jen vinice a vinice. Zastavuji u větrného mlýnu,
17
který je na prodej (vedle něho rajtují koně) – malý hipodrom. V Mota del Cuervo na náměstí fotím a obědvám – nádherné prostředí a ještě lepší oběd – Jity gulášek, vychlazené
pivo
a
bageta
koupená 30 m od náměstí – super. Nad městem fotím několik větrných mlýnů a poté projíždím Belmontem uličkami.
Dále
je
s mnoha
členitější výjezdy
už
a
sjezdy
a
jeho
úzkými
cesta
dlouhými –
jako
na
houpačce, ale je to zajímavější než
jízda
zvláště
v otevřené když
severovýchodu,
fouká kam
krajině, od zrovna
mířím. Zde už pěstují pouze obilí, ale většina půdy není obdělána. Ani se nedivím, když tu skoro nikdo nebydlí. Od San Lorenza vítr nahradily dlouhé táhlé kopce a krásná krajina, lesy a skály, skoro až do Cuenca, cíle dnešní cesty. Byl to překrásný náročný den; řidič Petr by řekl „krásná práce“ – ano, ve větru to byl dobrý
výkon.
Ještě
musím
vzpomenout dva okamžiky: 1) v sobotu a neděli jsem v okolí měst potkal dost cyklistů, ale převládali bikeři 2) v krajině „La Mancha“ jsem potkal turistu se psem, vypadajícího jako kovboj – cestovat zde pěšky, kdy je od vesnice či města vzdálenost minimálně 30 km, to je neskutečné. 18
Prohlédl jsem 5 penzionů než jsem uspěl, tzn. limit 20€. Všechny ostatní byly za 32 – 40 €. Rychle nakupuji večeři a spokojen odpočívám. Jako „slepec“ se Jitě pokouším napsat SMS, aby byla klidná, že ještě žiji. 3. etapa pondělí 7.5. Cuenca – Canete 78 km – Teruel (916) 158 km, 7 hod. 15 min. Vstávám
v půl
sedmé,
abych stihl do 8. hodiny vyjet se podívat na visící domy (calas colgadas),
což je nádhera. Líbí se mi více jak hodinová
projížďka
městem
včetně
náměstí „Plaza Mayor“ se starými domy s tepanými mřížemi. Jsem rád, že ještě nebyl v provozu kemp a tudíž jsem spal v penzionu „Mora“, neboť ráno jsou jen pouhé 4°C, ale když opouštím m ěsto, je už 14°C. Zprvu rovinnou krajinu
a úrodná pole kole m vystřídalo
dlouhé stoupání na náhorní plošinu, kde začínají skály a lesy a stáda pasoucích se ovcí. Silnice opět skvělá, provoz skoro žádný, tak to nazývám
„cyklistickou
dálnicí“.
Trochu sjezd a až do Canete, asi 30 km, jedu kaňonem podél řeky, mezi barevnými skalami bizarních tvarů a kvetoucími a vonícími květinami a keři. Musím stále zastavovat a 19
kochat se – je to fascinující, nádherné. Předtím ještě míjím maurskou
stavbu
(chrám)
vesničkou
s
v pozadí.
překrásnou Na
oběd
stavím na půl cesty v Canette, kde na
náměstí
(poslední
připravuji
dobroty
od
oběd Jity)
a
doplňuji tekutiny (piva o,40€, víno tinto 1€, pomerančový džus a 1,5 l minerální vody – musím pít, protože celý den praží slunce). Poskytuji
rozhovor
starostovi,
který mě pozval na kávičku po obědě. Do 14 hodin pokračuji
směr Teruel. Silnice téměř bez auta, Španělé v tomto horku asi spí a já vesele stoupám na zatím nejvyšší sedlo Puerto de Hontanar 1302 m n.m. v pohoří Sierra de Cas Cuerdas a Montes Universales – „pěkná práce“! 20
Dvanáctikilometrový sjezd s konstantním 7% spádem v protivětru, tj. o cca 850 m níže, byl dokonalý zážitek – více jak 55km/hod. jsem si netroufl. Pokračoval jsem úzkou údolní cestou podél řeky Túria pod piniemi a později rozkvetlými ovocnými stromy – idylka. Kempink je zavřený a tak opět do penzionu. Už jsem zaplatil 20€ v historickém centru, ale jsem rozpačitý, když nemohu otevřít pokoj č. 14. Žádám o pomoc domácí, starší
paní,
ale ta sdělí, že
po
schodech nemůže. Volá synovi, ale ten pokoj též neotevře. Když
mi
nabízí jiný, sociální zařízení na patře zcela nefunguje, odmítám a odcházím cca 200 m dále do jiného penzionu „Alcazaba“, kde majitel žádal 35 €, ale pomohl program mé cesty a sdělení, že v Madridu jsem platil 20€. Je mi vyhověno a mám super pokoj (pět hvězdiček) za stejnou cenu. Úspěšný je pokus o nové brýle hned za rohem, které i s pouzdrem mám za 10€ (své jsem zapomněl v kamionu). Nakupuji místní speciální šunku, olivy, víno atd. a s chutí večeřím. Večer odcházím do blízkého baru, kde chutnám místní speciality včetně tapas (stále mi nosí šunku) a pivo 1€. Konečně mohu psát SMS a tak toho využívám. Usínám až ve 23 hod.
21
4. etapa úterý 8.5. Teruel – Corbalan - Cedrillas 36 – Allepuz 51 – Sollavientos (1507) 55 – Villaroya (1700) 69 – Fontanela 78 – Passo Pelado (1657) 87 – Cantaviera 97 – Mirambel 115 – Forcall 129 – Morella 144 km, 8 hod. 15 min. Vstávám jako obvykle v 6:30 hod. a těším se do hor. Dříve si ještě projíždím a prohlížím zajímavé město.
a
moderní
Mnoho
věží,
viadukt a kostel „San Pedro“. Musím se krotit s focením. Po opuštění města mě čeká 8 km dlouhé
stoupání
na
náhorní
plošinu
s krásnými výhledy. Předjíždím manželskou dvojici asi 50ti letých Australanů na dvojkole, která objíždí Španělsko a Francii, též měsíc. Na cestě odbočuji vlevo do staré malebné vesničky
Corbalan,
obydlené
několika
starými lidmi, kteří tu dožívají stejně jako vesnice. Počasí opět slunečné, teplé – ve výšce nad 1000 m n.m., kde jedu, je příjemně. Náročné bylo stoupání na „Pas Cedrilas“ 1600 m. n.m
ve
výšce
naší
Sněžky, 26 km následuje sjezd dolů a opět táhlé stoupání asi půl hodiny 22
do výšky 1507 m. Zde začíná národní park, ale nikdo tu nebydlí, ani zatím nejezdí. V malé vesničce Villarroya u baru vidím dvě kola jako mám já, a tak tu obědvám s dvěma Holanďany (57 let), kteří cestují po Španělsku 2 týdny – cca 80 km/den. Dnešní moji etapu jedou dva dny. Obdivují můj program, spíše vylepšený Jitou. Znovu stoupám
do
třetího
Villaroya
(1700),
někdy
sedla jen
10km/hod, ale v pohodě. Sjezd úžasný, až 60 km/hod. Zastavuji ve vsi Fontanela, kde se mi líbí kamenné domky s kostelem. Podobné je to ve vsi Mirambel, kde jedu 17 km po úzké záplatované silnici stále dolů podél říčky. Následuje opět
výborná
silnice
až
asfaltová
do
Morelly,
bohužel pouhých 15 km. Dále cestuji po širokých silnicích
s
členitým
horským terénem „Sierra de
Gúdar“
„Maestrazgo“.
a
pohoří Překonal
jsem 4 pasy, tj. průsmyky od výšky 1500 – 1701 m n.m., bylo to velice náročné, ale příjemné, počasí maximálně
přálo,
provoz
skoro žádný a tak jsem si trasu vychutnával. Přirovnal bych to 4 výjezdům z Vrchlabí přes Špindlerův mlýn na
23
Špindlerovku a zpět. Ubytoval jsem se opět v penzionu - „La Murala“, neboť kempink zde není. Ještě večer jsem se projel kolem hradu a bylo to úžasné. Zrovna tak jako večerní procházka
úzkými
uličkami,
vše
nádherně upravené, příjemné, milé. Stejně jako večerní posezení v baru v historickém centru města. Byl to další
překrásný
den
na
mém
putování zpět do Českého ráje. 5. etapa středa 9.5. Morella – Monroyo 28 – Calacei – Te 75 km – Mora 124 – Falset 142 – Tarragona 185km – jen 8 hod. „pěkné práce“ Bydlel jsem v krásném pensionu „La Muralla“ uprostřed malebného městečka, a tak jsem toho po snídani ještě využil k hodinové procházce (bez kola) ke kochání se upravenými domy, většinou kamennými, a zajímavostmi, jako jsou osvětlení, vstupní dveře s ornamenty, balkony, žaluzie, malé zahrádky v nádvořích domů „patia“, atd. Potkávají se a zdraví pouze
turisté.
v cyklistickém
jsem
Oblečen často
oslovován. Stejně tak se ke mně přidal
mladý
Australan
s manželkou, též cyklista, je na 24
cestě po Evropě letecky. Ptají se na trasu cesty, kde spím, jak se stravuji, co jím doma, co piji, kdy odpočívám. Osahávají mé nohy a žasnou. Po 9. hodině nasedám na kolo a loučím se s městečkem i pohořím „Maestrazgo“, které zůstává krásné, i když tak drsné. Včera jsem zapomněl sdělit, jak ve vyšších polohách mají podél silnic trvale zábrany proti návějím sněhu. Slunce hřálo už od rána a navíc jsem začal stoupáním do pasu (španělsky puerto)
„Torre Miro“ 1204 m
n.m., kde příjemně fouká, což potvrzují točící se vrtule desítky
větrných elektráren. Silnice vede po náhorní planině nebo klesá do skal, kolem stromy, převážně borovice, a barevné keře. Silnice se zúžila (nová vedle se staví), ale je to cyklistická fantazie, samá zatáčka. 11 km před Alcanizem se vracím na známou E 420 z Madridu a jedu přímo na jih. Teplo je však veliké, 27°C a les ů ubylo, zato více vinic, olivy a ovocné stromy. A tak úderem 13. hodiny odbočuji do malého městečka
Calaceite , kde si
kupuji grilované kuře u stánku a k tomu cervezy (=piva) a víno a v centru starého města přímo pod věží s chutí obědvám na překrásné kovové lavici a
25
odpočívám ve stínu. Všichni kolemjdoucí mě zdraví „olá“ a jeden vnucuje prospekt na maratón v Katalánsku. Přejeden si ještě dopřávám kávičku, neboť zbývá pouhých 55 km. Nebýt horka, asi bych dojel až k moři. Rychlý sjezd do Mora mi usnadnil ještě vítr v zádech, přejel jsem známou širokou řeku Ebro, na polích olivy a šafrán a již zralé třešně; nejvíc je tu ale vinic.
Malá
odpočinková
zastávka na doplnění tekutin na 142. km přišla vhod – 2 piva + 1,5 l vody. Na tržnici jsem
dostal
2
velké
pomeranče a byly výborně sladké.
Cesta
s větrem
v zádech rychle ubíhá a tak v 19:30 jsem v pobřežním městě Tarragona, aniž bych chtěl. Je to velkoměsto s obrovským provozem, což mi nevadí, neboť už mám zkušenost z Madridu. Rychle jsem se ubytoval v pensionu „Alhambra“ v samém centru města za 18€. Nakupuji večeři a vyrážím do baru na cervezu. Zde dopisuji deník, přijímám SMS zprávy a odepisuji. Těším se na zítřejší prohlídku města a koupání v moři. 6. etapa čtvrtek 10.5. Tarragona – Pas Ordal (487) 74 – Castelldefels 129 – Barcelona 99 – 157 km, 7 hod. 45 min. Úžasně pohodová byla ranní projížďka po bulvárech a pěších zónách poklidného města, kde jsem fotil zajímavé domy. Bulvár „Ramblas“ končí monumentem s vyhlídkou Středozemního
na
moře
moře).
(balkón
Nedaleko
je 26
katedrála, kde zapaluji svíčku za zesnulého Jirku Mazáčka, stejně „mladého“ jako jsem já (včera mě o jeho smrti psal Pepa Kužel).
Rozjímám
a
hledám
povzbuzení pro další cestu. Jako obvykle jsem nasedl na kolo v 8 hodin, teplota je 18°C, p říjemný vánek
od
moře.
V pohodě
opouštím město směr Barcelona po E 340, což je nádherná silnice podél moře s menším provozem, neboť souběžně vede dálnice. Silnice prochází vesnicemi a městečky, v polích jsou jen vinice. Proti předchozím dnům větší obydlenost a značný provoz. Míjím i mnoho cyklistů a předjíždím ještě dva starší. Prohodím pár slov a už mi navrhují zastávku v hospůdce na terase, kde popíjíme vínko a pojídáme tapas (chuťovky) – velmi příjemné posezení. Skoro omylem jsem
se
dostal na okraj Barcelony a
tak
jsem
se
trochu vracel na pláž Středozemního moře, což bylo 27 km. Vítr, vlny, voda nebyla moc teplá, ale po 129 km to bylo příjemné osvěžení. Nakoupil jsem předtím super jídlo a pití a tak si užívám. Po 18. hodině se v pohodě vracím do Barcelony, kde jsem se rychle a levně ubytoval, hostel „Joventut Ideal“ za 18€ se snídaní (a to jsem sám, dvojice to má 27
levnější). Vedle na pokoji bydlí sympatická Veronika z Náchodu. Ubytovna je podobná našim kolejím pro vysokoškoláky, skromná, ale čistá. V přízemí je velké internetové pracoviště obsazené mladými lidmi z celého světa. Všichni usměvaví, vstřícní, ihned navazují kontakty; mladý Polák si ode mne půjčuje šálek na víno. Ještě jdu do nočních ulic nasát atmosféru, je příjemně teplo,
procházím se
v samém centru města po bulváru „La Rambla“. 7. etapa pátek 11.5. Barcelona – Mataró 38 – Sant Vicenc de Montalt 50 – Blanes 78 – Sant Feliu de Guixols 119 km, 6 hod. 20 min. Z mnoha památek, které Jitka zná lépe, neboť tu byla nedávno 5 dní, se mi líbila bazilika
„Santa
Maria
del
Mar“
–
přirovnal bych ji k chrámu sv. Víta v Praze. Z nových staveb jednoznačně famózní Sagrada Familia od Gaudího.
Nakonec jsem zvěčnil na objednávku Jity mrakodrap „Torre Agbar“, i když bylo obtížné najít dobrou pozici. Před obědem opouštím hlavní město, které
28
jsem na kole opravdu vychutnal a bylo to rychlejší než jezdit taxíkem. Jel jsem na severovýchod těsně po pobřeží moře, místy jen 50 m od prázdných pláží, koukajíc na mořské vlnky. Silnice je frekventovaná hlavně cyklisty a vede hustou zástavbou. Jezdí tu i velké skupiny, starší většinou na horských kolech. U jedné z hospod na mě silně volají, abych zastavil, a zvou na tapas, víno, kávu. Jsou
to
čtyřicátníci,
velice
příjemní
s nimi
příjemně
trávím volný čas, který mám (poslali
Jitce
domů
foto
internetem) na cestu mi dávají svoji cyklostravu. Stále hezčí je pobřeží Costa Brava a tak na 62. kilometru zastavuji na pláži. Kolo
je
pod
deštníkem
maminky Holanďanky, která vše hlídá a já se rochním ve Středozemním moři – úplná idylka. Dnes fouká méně než včera, 27°C ve stínu, je to pohádka. Mám se lépe, než si zasloužím. Ochutnávám španělské lahůdky a hlavně výborné levné víno a relaxuji. Dnes asi daleko nedojedu, nevadí, není kam spěchat, raduji se z překrásného dne, co mi byl dán, a využívám ho na maximum. Kolem 17. hodiny mi to nedalo, sbalil jsem se a pokračoval v cestě, abych zítra překročil hranice Francie, ale není to vůbec důležité, třebas už se neprobudím, ale žiju to na 100%. Poslal jsem
29
pozdrav do Aquacenta, kterému dlužím za svou rehabilitaci, zvláště po úrazu na „Králi Šumavy“ v roce 2005. Krátká zastávka v Tossa del Mar a poté úzká asfaltka zcela bez provozu se vine nahoru a dolů asi 300 m po skále nad mořem a slunce už zapadá. Setkal jsem se zde s dvěma Švýcary – cyklisty – a jsou zrovna jako já nadšeni tou krásou přímořské vegetace - žádná auta – super. Nádherný byl sjezd do Sant Feliu, kde jsem se ubytoval v pensionu „Geis“ za maximální cenu, tj. 20€ - dobré. 8. etapa sobota 12.5. Sant Feliu – Palamos 18 – Palafrugell 26 – San Sebastian 31 – Pals 48 – Torroella 59 – Figueres 94 – hranice Francie 120 – Perpignan 153 – Canet - Plage (kempink) 169 km, 7 hod. 30 min. Obloha ráno jako vždy čistá, modrá, slunečno. Po Barceloně už nemusím baziliky, kostely a radnice, jsou skoro všude krásné zrovna jako u nás doma, ale vychutnávat chci přímořskou vegetaci a super silničky, které mi doma někdy chybí. Hlavně se však chci potkávat s lidmi a mluvit s nimi – to je to nejzajímavější. Přesto jsem se
zastavil
v blízkém
Palamosu, brzy ráno, neboť jsem vyjel o půl hodiny dříve než obvykle – už mě lákají zase hory na přechodu do Francie. V Palafrugellu jsem dostal nabídku na vyhlídku na moře s majákem a nejhezčí pláž na 30
Costa Brava 2x5 = 10 km, což jsem přijal. Španěl Josef Ventura pracuje pro italskou firmu a tak jsme si příjemně pohovořili. Potvrdil to, že Španělé vstupem do EU se mají moc dobře. Sám to vidím mimo jiné ve velkolepé výstavbě silnic a dálnic na své cestě. Změnil jsem na jeho doporučení méně frekventovanou silnici za delší a hezčí na Pals, kde jsem se projížděl úzkými uličkami mezi kamennými domy. Je tu moc příjemně a tak se tu „družím“ a dalšími cyklisty Španělska. Vzdaluji se od moře do vnitrozemí směr Figueres. Zde políčka ve vodě, neboť tu roste rýže, dále dozrávající pšenice a ječmen, který už sklízejí. Sady hrušní a jabloní – velmi úrodná půda. Z domova mi vyčítají, že moc spěchám. Je to jen mořský vánek, který mě vytlačuje ze Španělska do Francie. Na oběd zastavuji ve Figueres, kde překvapuje, kolik je tu Afričanů a jak mnoho se tu mluví rusky. mladé
Oslovil dívky
jsem a
dozvídám se, že jsou jen turistky a přiletěly ze Sibiře podívat do muzea Dalího,
Salvádora které
jim
pomáhám najít (díky svému resp.
programu, přípravě
od
Jitky). Když horko zesláblo, pokračoval jsem po pěkné silnici na hranice Francie, odkud byl už silný provoz aut až do Perpignanu a krajnice pro mé kolo zdaleka ne tak kvalitní jako ve Španělsku. 31
Ubytování v hotelu bylo nad můj stanovený limit, tak jsem pokračoval asi 16 km k moři, kde jsem poprvé stavěl stan v městečku Canet – Plage. Ve velikém kempu samé obytné přívěsy a stany pouze dva – já a vedle sympatičtí Holanďané, kteří mi poskytli stoleček, židličku atd. Kemp za 10€. Sladká Francie, země Galského kohouta, nejvíce fascinující je ono „savoir vivre“ – umění žít, užívat si života, pohostinná otevřená země, kde nejsou špinavé továrny ani nebezpečná předměstí, ale dobrá vína a dobré sýry. 9. etapa neděle 13.5. Canet Plage Perpignan 16 – Narbonne 103 km, 5 hod. 15min. – odpočinkový den Poprvé po týdnu na obloze mraky a tak odpočívám a přemýšlím, zda zůstat v neděli u moře, jak jsem původně chtěl, anebo využít pro cestování pokračovat
příjemného v cestě.
počasí
a
Sousedící
Holanďané balí a tak je následuji. Vracím se do Perpignanu a prohlížím si památky – nejprve aukční síň dámského oblékání ve Francii, poté pevnost „Le Castilett“, tzv. „Mořskou lóži“ (Loge de la Mer), katedrálu St.Jean a v pravé poledne usedám na Náměstí republiky k nedělnímu obědu – půlka grilovaného kuřátka, olivy, sýr a skvělé víno. Stále zataženo, ale teplo. Toulám se uličkami, ale na konverzaci ve francouzštině to není a tak raději nasedám na kolo a pokračuji 32
v cestě směr Narbonne. Kolem silnice je středomořská
vegetace,
cypřiše,
tamaryšky, pinie. Nejvíce je tu však vinic! Díky souběžné dálnici je provoz na pěkné silnici malý. Už v 17 hodin jsem dosáhl Narbonne a vzhledem k nejistému počasí jsem
dal
přednost
ubytování
pod
střechou. Stavím proto u Formule 1 (levné ubytovny pro diváky sportovních podniků, otevřeny až od 17 hodin), kde chtěli za lůžko 29€, což bylo nad limit. V sousedním hotelu (který je na poutači inzerován jako „levný“) chtějí 90€ a tak se okamžitě vracím, co jsem včera ušetřil, to dnes přidávám. Recepční mluví pouze francouzsky, zprvu odmítá vzít mé kolo do hotelu a ještě nemá drobné (na 50€!!). Místo klíčů či karty mi na fakturu vytiskla pouze kódy pro vstup do budovy a na pokoj, tzn. bez brýlí jsem vyřízen (i která
je
mimo
v noci na toaletu, pokoj,
nesmím
zapomenout kód, tzn. vzít fakturu a brýle, jinak spím na chodbě). Volný čas
věnuji
projížďce
po
tomto
vinařském městě, prohlížím krásné památky – katedrálu a baziliku, ale neumím je vyfotit, jak jsou rozměrné. Nakupuji dobroty na večeři, to znamená, že „lukulské hody“ započaté obědem dlouho pokračují. Volný čas jsem věnoval jak údržbě kola a svého těla, tak i
„velkému prádlu“. Zvykám si na Francii, avšak
s láskou a radostí vzpomínám na Španělsko nad láhví dobrého červeného skoro do 23. hodiny. 33
10. etapa pondělí 14.5. Narbonne – Beziers 32 – Agde 55 km, 2hod. 15 min. Vyjíždím před osmou hodinou do zamračeného dne a bohužel po hodince jízdy musím navléci pláštěnku, abych za deště dojel do Beziers, kde si stačím projet staré město, ale zesilující déšť mě zahnal do kavárny, kde si dávám svou nejdražší kávu v životě za 1,70€! Mělo
to
barmanka
však
výhodu,
znající
protože
italštinu
mi
poradila, jakou cestu zvolit do Montpellieru – jednoznačně podél moře na Sete, které již znám. Nasedl
jsem
na
kolo
a
pokračoval za drobného, ale teplého
deště,
který
však
značně zhoustl u moře v Agde a ještě se přidala bouřka. Tak jsem cestu opět přerušil a raději se předčasně ubytoval v hotelu „La Galiote“, neboť by byla škoda nevychutnat si tu nádheru pod tamaryšky a cypřiši a celou středomořskou
vegetací
za
příznivějšího
počasí. Vždyť nikam nespěchám a jsem „pánem svého času“. Jsem asi jediný host hotelu a tak jsem usmlouval ubytování ze 45€ na 28€ za noc. Odpoledne déšť ustal a tak jsem
využil
hospůdek
čas
k návštěvě
a ochutnal
rybářských
jejich speciality a
výborné červené víno. Líbily se mi úzké uličky,
34
hlavní památkou je tu kamenná katedrála „Saint Etienne“, na níž je přímo „nalepen“ hotel, ve kterém jsem spal. Mezitím se vyčasilo a tak trochu lituji, že jsem možná měl pokračovat v cestě; vysvitlo slunce, ale zesílil vítr. Připravuji si kotlety s bramborovou
kaší
a
čerstvým
salátem + červené (Le vin du Patron). Menu v mém hotelu, resp. jeho restauraci, nabízejí za 19,5€. Jako zajímavost uvádím, že je tu dost mužů tmavší pleti (Afričané z bývalých kolonií), kteří při setkání kromě podání ruky se 4x políbí. Naposledy jsem to viděl v Gruzii v Tbilisi.
Večeři
jsem
si
připravoval jako obvykle sám a byla následující: slivovice od Mirka Jirana, šunka, olivy, bageta, 7 plátků
vepřové
kýty,
vařený brambor, rajčatový salát, francouzské víno a máčené piškoty v čokoládě – asi za čtvrtinu ceny oproti hotelu, ale více a lépe. Dostal jsem mnoho zpráv SMS, které mě těší. A těším se na zítra – hlavně aby nebyl silný vítr jako dnes odpoledne. 35
11. etapa úterý 15.5. Agde – Séte 27 – Montpellier 56 – Nimes 118 – Avignon 164 km, 8 hod. Maximálně odpočatý jsem už po sedmé hodině pokračoval po zcela rovné, přímé silnici do Séte těsně podél prázdných pláží za silných poryvů bočního větru, na což jsem byl upozorněn už večer Jitkou (SMS), z druhé strany jsou většinou jen písečné duny. Příjemná byla ranní projížďka a zastávka v rybářském městě Séte, kde jsem zavzpomínal
na náš
pobyt před jedenácti roky při návratu
z Gibraltaru.
Za
městem v mořských zátokách sleduji plameňáky. Jak jsem se začal
vzdalovat
od
začaly
opět
vinice
moře, pro
muškátová vína. Na 41. kilometru mě předjíždí osobní auto tak blízko, že si sklopí boční zrcátko a roztrhne mi boční brašnu na kole. Řidič ihned zastavil, stále se omlouval, ale já jsem rád, že žiji a kolo je též v pořádku. Byl to ale šok. V brašně
se
mi
rozbily
náhradní brýle, které jsem si koupil před týdnem. Vypsal mi šek na 100€ a vyměnili jsme si vizitky. Pokračuji do Montpellieru,
kde
poprvé
vidím starý most, o kterém jsem se kdysi učil na stavební fakultě v předmětu mostní inženýrství. 36
Kromě justičního paláce tu jsou krásné domy na samém vršku města, které je na skalním výběžku. Město má mnoho věží a tak jsem tu
pobýval dost dlouho (výstavní síň „Carré Sainte Anne“), nakonec se v bance pokouším o výměnu šeku, ale marně. Mám vizitku viníka a tak se prostřednictvím úředníka domlouváme po telefonu všichni tři. Asi po čtvrthodinovém čekání, když jsem pohrozil policií, viník běží k bance a z bankomatu mi předává 150€ - za zdržení a škody, které mi způsobil. Tvrdí, že spěchal do nemocnice a byl značně unavený. Já byl rád, jak to nakonec pro mě dopadlo. Za městem zastavuji ve vilové čtvrti a pod olivovníky už v pohodě obědvám a těším se na další pokračování do Nimes. Po obědě jsem ještě opravil první defekt (trn) výměnou duše. Silnice je po obou stranách skoro stále lemována vzrostlými platany a v polích jsou jen vinice a zase vinice. Projížďka městem je sice dlouhá,
ale
mnoho
zajímavého 37
nenacházím. Vysoký a obrovský je chrám „St. Perpetue“ na centrálním náměstí, uvnitř chvíli rozjímám o Francouzi, který mě dopoledne skoro „sestřelil“ – to bylo moje štěstí v neštěstí. Jeho byl problém, že byl unavený či ospalý, ne můj. Silnice do Avignonu je nejvíce frekventovaná, opět olivovníky a vinná réva. Teprve před cílovým městem je táhlé dlouhé stoupání a poté nádherný sjezd přes řeku Rhone po mostě Evropa do Avignonu, papežského města. Ubytoval jsem
se
v hotelu
Central
za
25€
a
spokojeně nakupuji největší laskominy, které mám rád – šunka, olivy, víno, sýr Gorgonzola. Večer jdu na noční vycházku oslavit krásný šťastný den – co chybělo? Málo. Zítra budu pokračovat do hor po trase Tour de France. Ráno si ještě dopřeji toulky městem. 12. etapa středa 16.5. Avignon – Apt 54 – Forcalquier 97 – Montford 123 – Sisteron 145 km, 6 hod. 40 min. Vstávám již v 6 hodin a brzy vyjíždím
na
pohodlnou
projížďku překrásným městem (zavazadla
jsem
ponechal
v hotelu). Kromě papežského
paláce objíždím staré hradby kolem celého města, mnoho kostelů, část starého
mostu
Benezet,
jen
s jednou věží „Tour de Philippe“.
38
Poseděl jsem v zahradě poblíž
hotelu,
nespěchám
a
nikam musím
sdělit, že už jsem si zvykl na Francii a cítím se tu dobře, resp. je fajn, že tu můžu být. Ranní slunce hřeje, málo lidí – asi je pro Francouze brzy – 9 hodin. Na cestu dnes ideální počasí, slabý jihozápadní vítr, teplota 20°C. Směrem do hor provoz zeslaboval, ustupovaly vinohrady, nahradily je ovocné sady, obilí a výše skály a lesy kolem cesty do Aptu. Potkávám mnoho cyklistů, většinou asi penzistů. Je patrné, že dnes jedu na jedné z etap Tour de France. Všichni se zdravíme, usmíváme, pohoda. Dobře jsem poobědval, abych zvládl kopce, které mě odpoledne čekají. Hřeben jsem překonal ve Forcalquieru a byl to skvělý terén TdF, jedinečné, skoro samí cyklisté. Super silnička, velmi členitá. Stejně krásný byl i sjezd do údolí Chaterau – Arnouz. Zajímavé jsou skály u Montfordu, zrovna jako samotná stará ves vysoko na kopci
vlevo.
Jsou
to
zachovalé románské vesnice,
kde
se po staletí nic neměnilo. Ubytování hotel
Tivoli,
25€.
39
13. etapa čtvrtek 17.5. Sisteron – Tallard 39 – Embrun 86 – MontDauphin 104 – L´Argentiere 118 – Briancon 144 km, 6 hod. 30 min. Vstávám opět v 6 hodin a těším se na další horskou etapu po tzv. Napoleonově cestě. Za chladného rána s vysokou oblačností se mi snadno stoupalo do Gapu (743 m n.m.), ležícího na trase Grenoble – Nice. Na
široké
silnici
souběžné s dálnicí jelo tolik aut asi jako cyklistů – málo.
Při
cestě
jen
ovocné sady převážně broskvoní s ochrannými sítěmi a kolem hory a hory. Silnice se také nazývá „Route des Fruits“ a též „Villages Perches“. 16 km před Gapem mi francouzský cyklista doporučil odbočku na Tallard a jet po trase
TdF
18.7.2007.
Výhodou tu jsou pruhy pro cyklisty
podél
silnice
–
paráda. Na 58. km se napojuji na N94 z Gapu a sluníčko hřeje. Zastavuji u jezera „Lac de Serre Poncon“, další,
následují lákají
mě
kempinky, ale co tam budu dělat? V pohodě sjíždím
už
za
silnějšího provozu do Embrunu, kde 40
v maximálním klídku obědvám u turistického byra (stará budova), vyhřívám se na sluníčku a posiluji se litrem výborného Merlotu. Klid a pohoda zde přímo čiší a tak si je vychutnávám, není kam spěchat. V Mont – Dauphin začíná francouzský národní park; hory, které z loňského
znám „Ve
stopách TdF“. Do Argentiere
proti
proudu řeky, kolem louky, skály. Výjezd do sedla asi 1400 m nebyl těžký, ale sjezd a dojezd do Brianconu ležícího v 1204 metrech proti poryvům větru byl děsivý. Celá etapa byla skvělá, pohádková, až na posledních 12 km. Nesehnal jsem levnější ubytování a tak
pojedu
do
kempu cca 5 km před město, kam jsem
se
obtížně
předtím dostával.
Je však ještě brzy a tak
si
prohlížím
město, vyjel jsem na strmý, asi 1 km dlouhý kopec až ke starému opevnění. Zde kromě TdF se jede 24.5., tj. za týden, etapa „Giro d´Italia“. Správcová kempu mluví německy a tak jsem se nechal pozvat na večeři – s poplatkem za ubytování platím 14€. Při rozhovoru pro mě bylo nejzajímavější, proč se Francouzka učila německy. Zdarma mohla studovat němčinu, neboť za účelem 41
zlepšení francouzsko – německých vztahů studium platila německá vláda. Jak málo, nebo jak neradi mluví Francouzi jiným jazykem,
to
jsem
se
přesvědčil například i včera při hledání ubytování – v pěti hotelích
nikdo
nemluvil
italsky, a přitom je to do Itálie pouhých 13 km. 14. etapa pátek 18.5. Briancon – Montgenevre 21 – Susa 65 – Torino 121 – Chivasso 148 – Casale 199 km, 9 hod. Noc byla velmi teplá – výška 1200 m, ale vítr ustal až nad ránem. Je krásný slunečný den a jsem rád, že spím v přírodě u řeky a ze stanu vidím ještě sníh na vrcholcích hor. Z kempu stoupám 21 km na pas Montgenevre (1880) a je to paráda. Nedivím se, že tudy vede jak TdF, tak i Giro d´Italia. Úžasný výhled na Alpy, nejvyšší vrchol „Chamerton“ 3300 m. Dlouho jsem se tu rozhlížel, než jsem se spustil dolů do Itálie na hraniční přechod Montgenevre, ale nikde to není napsáno. Je 9:15 hod., teplota 12°C. Sjezd údolím „Valle di Sussa“ j e přenádherný, členitým terénem s malým provozem, silnička vinoucí se v zářezu ve skále nad hlubokým údolím a přede mnou stále zasněžený vrchol „Roca Melone“, více jak 3500 m vysoký. Úderem 12. hodiny zastavuji na oběd a v pěkném prostředí parku jím a hlavně jsem nucen mluvit s lidmi, kteří sedí na okolních lavičkách a sami mě zvědavě oslovili. 42
Ti, co jen poslouchají, mi nakonec přijdou přátelsky podat ruku a popřát
šťastnou
cestu.
Dokonce dostávám vizitky a pozvání na příští návštěvu i s manželkou, po více jak 2000 km si tu připadám už jako doma a po skvělém obědě zakončeném výborným vínem musím
bohužel
pokračovat
směr Torino. Ale těším se moc, každý kilometr je pro mě nádherný, opět nové pohledy, nové zážitky, před Torinem je frekvence větší, ale i zde potkávám cyklisty. Je stále tepleji,
nad horami
opar, asi 26°C. pro cyklisty je pohyb po městě ideální, všude mají přednost, jsou nejrychlejší. Jel jsem po pěší zóně dlouhé více než kilometr, samé kavárničky a luxusní obchody. Před královským palácem mě oslovují cyklisté a jeden jako
stejně jsem
„mladý“
já
nabízí
doprovod po městě a to lze
stěží
odmítnout.
Prima chlápek nevěří, že
jsem
ráno
vyjel
z Brianconu. Zve mě na kávu a sendviče a na co mám chuť. Poté jedeme spolu po památkách a nakonec podél řeky Pádu krásnou cyklostezkou 43
mě vyvádí za město, kam směřuji. Ještě foto u moderního monumentu legendárního
italského
cyklisty
Fausto Copiho a už se musím rozloučit, neboť mě ještě čeká asi 50 km údolím řeky Pádu, kde pěstují pouze rýži až do cíle cesty Casale, což byla rovina jako u nás v Polabí.
Ubytoval
jsem
se
v hotelu „Leon d´Oro“ – Zlatý lev za 30€. Stmívá se, a tak navzdory vyšší ceně se rozhoduji okamžitě, už chci v pohodě odpočívat. Byl to opět super den, skvělá cesta až do Torina, v podvečer za chládku s minimálním provozem už trochu nuda podél rýžových polí. Po večeři jdu do kavárny na centrálním náměstí Mazzoni, 5 minut od hotelu, je to luxus, ale dnes si ho zasloužím (včetně cukroví), dopisuji deník, na což díky rozbitým brýlím nevidím, ale je mi dobře, příjemný teplý večer. Do hotelu se vracím po půlnoci. Těším se na zítra, kdy asi večer dorazím ke svým velmi dobrým přátelům, které znám již 40 let, do vesnice Cologne u Brescii. 15. etapa sobota 19.5. Casale – Mortara 36 – Pavia 75 – Lodi 113 – Rema 132 – Chiari 170 – Cologne 180 km, 8 hod. 5 min. Vstávám bohužel už v 5:40hod., nemohu dospat a přitom není kam spěchat, protože do Cologne chci dojet až večer, kam tuto zprávu slíbil telefonicky vyřídit včerejší přítel z Torina. 5:50 hod.: píši si předběžné posouzení dvou třetin dosavadní cesty: na kole 93 hod., ujeto 2176 km z předpokládaných 3160, 14 dní, půl dne odpočinku, tzn. 155 km/den, průměrně 6,5 hodiny denně, 44
průměrnou rychlostí 23 km/hod. Kvalitnější silnice, menší provoz, příznivý vítr, nedodržování předpisů (předjíždění stojících aut – plynulá jízda, dle možností i na červenou, využívání pruhů pro taxi, autobusy, cyklostezky atd.). Kamionem tam
4,5 dne (méně než pět dní),
odpočinkový den nebyl zatím nutný, pouze půl dne – déšť. Plánuji jeden den zastávku u přátel v Cologni – určitě (neděle 20.5.). Jen využívám každý den, který je mi dán, odpočívat budu v Jičíně, resp. „až tady nebudu“. Přitahuje mě příroda, proto víc fotím hory, skály, cesty, než pamětihodnosti – dělám to, co se mi líbí, jsem svobodný člověk. Dokud mám síly, chci ještě cestovat, zbytek života ale strávím asi doma, s Jitkou v Jičíně. Nemohu dospat a tak píši (P.S. Jita by řekla „samé blbosti“). Zakoupil jsem telefonní kartu, abych se poprvé spojil „živě“ s domovem, resp. synem Pavlem a tříletým vnukem Tomášem. Bylo to velmi milé, když pozdravil svého dědu. Ještě nebylo půl osmé, když jsem pokračoval směr Milano a teploměr už ukazoval 19°C, op ět úrodnou Pádskou nížinou, znovu pole rýže, ale také kukuřice a obilí stejně jako u nás v Polabí. Pro cyklisty moc fádní, zvláště pro mě, který má rád kopce a hory, i když jsem rodák z Polabí, o to více si vážím Jičína a jeho okolí, opravdový ráj. .Na oběd jsem města
přijel
do
Pavia,
starobylého znovu
přes
největší řeku Itálie, Pád. Je velmi široká, ale mnoho vody v ní nebylo. Jako zajímavost musím 45
uvést, že potkávám i školáky, a to je sobota. Zde chodí do školy 6 dní v týdnu, ale v létě mají
3
prázdniny. mě
velké
měsíce Překvapilo množství
cyklistů a v samotném centru, kde obědvám, spousta zaparkovaných kol. Na teploměru je 27°C, a tak obligátní oběd – šunka, mortadela, sýr gorgonzola a ementál, černé masité olivy, rajčata, chléb a dobré červené – vždy 1 litr (dobře mi to pak šlape). Při trvajících 27°C pokra čuji do města
Lodi, kterému jako
symbol vévodí Vittorio Emanuele II. Odpočívám ve stínu a popíjím.
Trochu měním trasu do Chiari, ale už v 18 hodin dosahuji Cologne, cíle mé dnešní cesty, kde mám přátele. Jako vždy nejprve navštěvuji hřbitov, abych zapálil svíčku na hrobě svého největšího italského přítele Angela, se kterým jsem se seznámil před 40 lety na Vesuvu 46
a za týden nato náhodně setkal v sicilském Agrigentu. Naše přátelství jsme rozšířili na vzájemná setkávání pěveckého sboru, jehož byl sbormistrem, a turistů Vodních staveb Praha, kde jsem byl vedoucím odboru turistiky. Tehdy v době totality byly výměnné zájezdy jednou z mála možností, jak vycestovat do zahraničí. Večer jsem pak toto výročí
slavil
s posledním italským tohoto
žijícím
pamětníkem seznámení,
Giulianem.
Oslava
v kruhu jeho rodiny a dalších
přátel
byla
velkolepá a dlouho přes půlnoc. 1. odpočinkový den neděle 20.5. Od Jitky dostávám pokyn co nejvíce odpočívat a tak vstávám až před 8. hodinou; jdu do římskokatolického kostela na zpívanou mši a potom celý den v doprovodu Giuliana navštěvuji mnoho svých přátel v obci. Trvalo to neuvěřitelných 9 hodin a všude přátelské setkání. Všichni vzpomínali na úžasné pobyty v Praze a okolí, Českém ráji, Tatrách, Beskydech, Jižních Čechách, Karlových Varech atd., atd. Večer jsme se mnozí setkali znovu v restauraci na společné večeři
a
přejídali
znovu a
se
popíjeli,
vyprávěli
historky
z cestování
za
doby
totality,
vzpomínali
zvláště na kontroly při 47
překračování hranic a srovnávali s dnešní dobou, kdy si často neuvědomujeme, ve které zemi vlastně jsme, a stačí osobní průkaz, ani není nutný pas. Všichni mě přesvědčují, že zde musím zůstat minimálně ještě jeden den a tak nakonec s jejich návrhem souhlasím. Gervasio mi dokonce opravuje náhradní rozbité brýle a tak mohu znovu bez problémů číst a psát . 2. odpočinkový den pondělí 21.5. Po snídani jedeme pouze v pěti lidech na 50 km vzdálené jezero Lago de Garda, což po včerejším maratonu návštěv představuje skutečně
odpočinkový
den.
Městečko Sirmione, zvláště jeho historická
část
s hradem,
je
skvostem u nádherného jezera. Slavím zde 32. narozeniny syna Štěpána
a
dokumentuje
to
mnoho fotek, které jsem pořídil. Oběd
v přírodě,
kávička
v nedalekém Desenzanu, kam právě trajekt.
přijížděl Překrásný
den, 28°C, rád jsem poslal
trochu
sluníčka a pohody mému synkovi do Prahy,
alespoň
prostřednictvím SMS zprávy. 48
Poslední byla zastávka u přístavu města Sale u stejného jezera. Až po 19.
hodině
jsme
se
vrátili do Cologne, kde jsme
pokračovali
v oslavě narozenin syna Štěpána a já se loučil s přáteli. 16. etapa úterý 22.5. Cologne – Bergamo 33 – Lecco 67 – Calico 114 – hraniční přechod Švýcarsko Castasenga 150 – Casaccia 5km před sedlem Maloja 167 km, 8 hod. 40 min. Moc jsem se těšil na kolo a tak už v 7:30 vyjíždím z Cologne. Při vážení své osoby, což činí 73 kg, vážím i kolo s brašnami, a nemohu uvěřit, že je to plných 39 kg! Z toho plyne, že asi 25 kg činí zavazadla (4,5 l vína, 1 l vody, 1 l grapy + jídlo = tak mě vybavili přátelé na cestu). Do Bergama byla silnice moc frekventovaná, do Lecca již méně. Ale dále kolem jezera
Como
byli
většinou jen cyklisté – paráda,
pohoda,
v pohádce. stín,
občas
jako
Příjemný tunel,
kvetoucí zahrady, a tak brzy zastavuji na oběd. Musím co nejvíce snížit váhu zavazadel. Od Gervasia mám domácí salám jako předkrm, ohřívám králíka jako ragú a popíjím super víno od Giuliana. Za městem Calico se silnice začala vzdalovat od jezera a začala stoupat 49
do hor, což bylo dobré, neboť na teploměru už bylo 33°C ve stínu a jen slabý
vítr.
Před
Chiavennou jsem raději zastavil,
abych
doplnil
tekutiny,
tj.
iontové
nápoje, chlazené pivo a další
červené
od
Giuliana; k tomu trochu šunky, gorgonzoly, oliv a zase víno. Na 150 km překračuji hranice do Švýcarska a před sebou zasněžené špičky hor. Příjemná je cesta stále nahoru, ale ráno snad bude obloha čistá, a tak zastavuji „passo Casaccia
5 dei
km
před
Maloja“
(1460),
sedlem v osadě
kde
mám
k dispozici levný hotel „Stampa“ za 12€. Je to spíš ubytovna, ale vše
k dispozici
a
maximální
čistota; navíc jsem tu sám. 17.etapa středa 23.5. Casaccia – passo Maloja 5 – St. Moritz 24 – Zernez 57 – Susch 64 – Martina hraniční přechod do Rakouska 103 – Pfunds 116 – Landech 149 km, 7 hod. 10 min. Ráno jsem nemohl dospat, jak jsem se těšil do hor. Počasí výborné, obloha
čistá,
jak
jsem
si
přál.
Vychutnávám si cestu nahoru, po 50
krásné silnici skoro bez aut. Cyklisté také ještě nevyjeli, bylo totiž 7 hod. ráno, za 32 minut jsem byl v sedle s překrásným výhledem do údolí „Bregaglia“ a podél velkého jezera „Silvaplana“ s průzračnou vodou začal klesat
do
švýcarského
národního parku Engadin směr St. Moritz. Sluneční paprsky
rychle
ohřívají
chladný vzduch vanoucí ze zasněžených hor. V Moritzi je 15°C, sva čím, a
pak
pokračuji údolím řeky Inn obklopeném třítisícovkami do Zernezu, kde nakupuji zásoby na oběd a večeři. Eura berou, ale bohužel vrací jen švýcarské franky, taktéž ceny jsou jen ve francích, ale to mi nevadí. Obědvám u fontány a míjí mě mnoho cyklistů. V údolí je už zase moc horko. Pod stromem ořešáku odpočívám a relaxuji, ale dlouho Pokračuji
to
nevydržím. podél
řeky,
kolem skály, občas lesy, a hlavně kvetoucí a vonící louky a na nich stáda kraviček.
51
Předposlední hraniční přechod Martina do Rakouska jsem ani nezaznamenal. Pokračuji stále podél bystré řeky Inn, obklopené pohořím Engadin.
V Pfunds jsem musel opustit rychlostní silnici
vedoucí podle řeky (cyklisté tu mají zákaz) a jet vesničkami po staré silnici. První dva kilometry se mi to moc nelíbilo, ale potom to byla paráda. Trénovali tu samí cyklisté, a tak jsem se ke skupince pěti mladíků přidal. Mysleli si, že jen žertuji,
když
jedu
s nimi,
ale
když
v háku jsme
společně zdolali 35 km za hodinku, pozvali mě na pivo a „dali jsme řeč“. Protože začalo
na
horách
bouřit,
neváhal jsem a vzal luxusní „Zimer frei Haus Can“ za 25€. Všechno stihnul, včetně vyprání a prohlídky města. Večer jsem zaplavován SMS zprávami, z nichž každá mě potěšila. V noci začalo pršet a já se radoval, že nejsem v kempu, ale pod střechou v penzionu. 18. etapa čtvrtek 24.5. Landeck – Imst 20 Telfs 51 – Innsbruck 85 – Jenbach 120 – Woergl 148 – St. Johann 182 km, 8 hod. 20 min.
52
Po noční bouřce obloha modrá, příjemné ráno, a tak už před sedmou hodinou jsem pokračoval dál podél řeky Inn směr Innsbruck, jen Imstem a Telfsem se silnice vyšplhala vysoko nad řeku, ale o to byla zajímavější; skalami dočasně
(v
zářez
mezi
jednom
místě
uzavřena,
kde
horolezci uvolněné
odstraňovali kameny).
Díky
souběžné dálnici byl provoz minimální. Před Telfsem se mi líbil
obrovský
dvěma kopulemi,
klášter
se
ve městě
jsem kontroloval podruhé za cestu tlak v pneumatikách a bylo to téměř stoprocentní, 4.2 atmosféry namísto původních 4.5. Silnice do Innsbrucku skoro bez aut, jen
cyklisté
trénující
tu
v chládku, kolem stromy nebo vonící seno na loukách. Deset
kilometrů před Innsbruckem musím na cyklostezku, což mi nevadí. Až do samotného centra města jedu parkem a
totéž,
když
město
po
obědě
opouštím. Udivuje mě veliký počet kol a cyklistů, ale po dvou hodinách zjišťuji, kdo se tu chce pohybovat rychle a bezpečně, nic jiného mu 53
nezbývá. Tady je cyklista „pán“ a dávají mu přednost i chodci. Je nutné dodržovat cyklistické dopravní značky. Jsou tu překrásné fasády domů, lákající uličky, ale i značně turistů, nejvíce snad Japonců. Stále
podle řeky Inn, kterou mám střídavě po obou stranách silnice. Pokračuji širokým údolím směr St. Johann s přestávkami na odpočinek či focení. Na obloze přibylo oblačnosti, ale teplota 25°C, p říjemný vítr. Při focení odkládám cyklistické brýle a tentokráte se pro ně vracím 2 km nebyly. Při pomalé jízdě zpět je nacházím a mám z toho velkou radost. Bylo to už před St. Johanem, odkud přicházely černé mraky a při
dojezdu
města
do
začíná
bouřka
a
padají
první kapky. Proto beru
hned
penzion
první
v centru
„Edelweisshof“
za
25€ a jsem rád, že jsem se v pohodě vrátil
na
místo, 54
odkud jsme s Jitou přivezli mnoho pohárů a ona dokonce ten nejcennější za titul mistra světa v časovce. Odpoledne z Innsbrucku byl silný provoz a čím víc jsem se blížil k St. Johannu, tím víc ještě narůstal. 19. etapa pátek 25.5. St. Johann – Lofer 26 – Bad Reichenhall 51 – Salzburg 71 – Strasswalchen 100 – Vocklabruck 135 – Wels 172 – Linz 199 – Reichenau 230 – Vyšší Brod 245 km, 10 hod. 15 min. Raději jsem si přivstal, neboť ráno je menší provoz a za chládku se jede příjemněji, to znamená, že před sedmou hodinou v ST. Johannu opouštím komfortní penzion. Pěkná cesta, většinou kolem lesy a skály, rychle ubíhala. Asi 7 km za Loferem
však
tuto
pohodlnou silnici s mnoha tunely musím opustit
a
vystoupat na starou cestu, která je však určena jen jim. A tak se dostávám na 37 km na území Německa do obce Melleck. Stojí to více námahy, ale jsou odtud i lepší výhledy než z údolí na rychlostní komunikaci; něco za něco. Překrásná cesta lesem až do lázní Reichenhall a po 25 km se
znovu
vracím
do
Rakouska a za necelé 3 hodiny
(2hod.
49min.)
jsem byl v Salzburgu (71 km
–
pohodových).
Obloha se mezitím trochu vyjasnila. A začalo být 55
opět teplo. Do města mě přivedla opět cyklostezka – je i v tunelu – a tak
jezdit
na
rakouských
kole
v
městech
je
radost a pohoda. Byl jsem tu
nedávno
při
cestě
z Čech do Itálie a tak se spíše
jen
vozím
po
historickém centru a jen se dívám, místo abych fotil. Jita mi to asi bude vyčítat, ale už jsem takový, že se raději jen dívám. Zaujalo mě,
že
městě
průvodkyně hovořila
skupině
po
k celé
Japonců
do
malého mikrofonu a ti měli v uších poslouchali
sluchátka, a
reagovali.
Velmi snadno cyklistickou stezkou s orientací podle slunce opouštím město směr Linz. Krátká zastávka na oběd ve Strasswalchenu, kde mě oslovil místní cyklista a tak
chvíli
klábosíme
o
cestě a cyklistice. Italské víno již došlo a tak jedu na pivo; je to vůbec
možné,
že v supermarketech naše plzeňské
stojí
0,63€?
Slivovice, kterou jsem si ráno
čistil
zuby,
došla
v Itálii. Od té doby si ráno i večer čistím zuby grapou. Další cestu mi 56
zpříjemnila mladá cyklistka „na švihu“. Zastavuji skoro každé dvě hodiny v klimatizovaném supermarketu a dokupuji hlavně chlazené nápoje a ovoce. Provoz na silnici do Linze stále sílí a tak mi nezbývá než jet co nejrychleji umím. Však také dnešní průměr je zdaleka nejvyšší a to z Linze od Dunaje jsem musel 12 km stoupat až do nadmořské výšky 950 m. S chutí využívám místní kašnu s vodou k umytí a osvěžení. Na vrcholu stoupání konzultuji nejbližší cestu do Čech a tak měním původní trasu. Místo do Dolního Dvořiště jedu přes hraniční
přechod
Studánky a končím ve
Vyšším Brodě v jednom z penzionů, který čeká spíše na Rakušáky, resp. na ně čekají naše děvčata. Ve dvou penzionech jsem byl odmítnut, i když je ještě neměli obsazené. Dole v hospodě hraje místní kutálka a zpívají tam „sprostonárodní“ písničky. Ubytování mám luxusní, ale za 450 Kč (cca 17€). Překvapivě dobrá je i místní kuchyně. Při překročení posledních hranic na cestě domů v 19:30 hod. jsem dal řeč s celníky, resp. oni se mnou. V tu chvíli jsem byl opravdu moc šťastný, že jsem v Čechách, kde snad lidem rozumím nejlépe. Vzpomněl jsem na prolog v Madridu, překrásných 19 etap, šťastných 2947 km a přál si jediné – vrátit se zdráv do Českého ráje. Snad budu mít štěstí i na zbývající kilometry po Čechách.
57
20. etapa sobota 26.5. Vyšší Brod – Rožumberk 9 – Český Krumlov 33 – Č. Budějovice 59 – Soběslav 99 – Radenín 122 km, 5 hod. 20 min. Přijímám pozvání přátel Jirky a Evy na chalupě v Radeníně, poblíž Choustníku u Soběslavi; sdělují, že „přivítací výbor“ je připraven. A tak brzy ráno (opět nemohu dospat) vyrážím na jubilejní 20. etapu. Počasí po ránu je příjemné, ale zataženo. Cesta podél řeky Vltava je pohodlná.
Nepříznivé
začalo
být počasí, slabý déšť a obloha se před Krumlovem zatáhla úplně. Dokonce jsem musel přerušit cestu. Krátká prohlídka po dešti v Krumlově a za chvilku České Budějovice, opět krátká projížďka
po
městě,
ale
delší
posezení v mléčném baru, kde si dávám s chutí mnoho sladkostí, ale drahých. Zato na oběd zastavuji v Soběslavi v penzionu „Pavla“, kde nabízí levné menu. Majitelka mi však oznamuje, že bohužel mají dnes uzavřenou společnost. To mi však nevadí, neboť nevěstě vysvětluji, že mám za sebou velkou cestu a chuť na domácí kuchyni, kterou inzerují.
58
Říká, že je také vášnivou cyklistkou a abych byl obsloužen jako jejich host! Skvělé! Výborné jídlo, a tak se mám „jako na svatbě“ (líná huba, holé neštěstí)! Počasí se zcela změnilo, teplo skoro jako ve Španělsku. Co mi chybí? Nic, jen mi zbývá pár kilometrů na chalupu přátel v Radeníně, cesta stoupá lesem i mezi poli do výšky 560 m n.m. s výhledem z blízkého hradu Choustník
na celé jižní Čechy až po
hřeben Kleti a Boubín. Přátelské setkání s Evou, Jirkou a další známou Alenou, která tu též tráví víkend. Celé odpoledne sedíme na terase
v
zahradě,
popíjíme a povídáme, hlavně
o
horách,
lyžování
a
cyklistice.
Dobrá večeře a vínko je samozřejmostí
mých
hostitelů; tady se cítím jako doma. Dvacátou etapu jsem nazval „Jižní Čechy – Vltava“,
takový
poetický
název. 21. etapa 27.5. neděle Radenín – Mladá Vožice 26 – Vlašim 48 – Kladruby a zpět Vlašim 62 – Benešov 82 – Kamenice – Ládví 98 – Štiřín 102 – Říčany 115 – Újezd nad Lesy 130 km 5 hod. 35 min.
59
Téměř po prázdné silnici před 8. hodinou vyjíždím na předposlední 21. etapu nazvanou „Vysočina – Blaník“; samé lesy, zvlněný, velmi členitý terén, který mám nejraději. Brzy mě dojíždí mladý cyklista a skoro hodinu pokračujeme až do Vlašimi spolu. Když se loučíme, nutí mi banán a tyčinku na doplnění energie pro cestu do Újezdu nad Lesy, kde byl cíl dnešního dne. Vlastní nepozorností zajíždím do 7 km vzdálených Kladrub,
kde je významné rehabilitační
středisko.
V pohodě končím v rodinné vilce svého syna Pavla a vnuka Tomáše. Setkání s nimi je to nejmilejší. Po pozdním obědě jsem absolvoval společenskou návštěvu v nedalekých Jirčanech. Krátká návštěva příbuzných byla jediným nepříjemným zážitkem, což je „velká kaňka“ na této překrásné pohodové a zajímavé cestě; smutné zjištění, jak si mohou lidé závidět a ubližovat jen proto, že mají jiné názory či jiné životní hodnoty. Bylo to nepříjemné a chci na to rychle zapomenout. Ale takový je život a proto jsem nemohl vynechat v deníčku i toto zjištění. Lépe jsem se cítil opět v Újezdě v kruhu svých nejbližších u večeře nad skleničkou kvalitního vína. Ještě mám milou povinnost vyprávět na dobrou noc pohádku Tomášovi. 22. etapa pondělí 28.5. Újezd nad Lesy – Sadská 30 – Poděbrady 41 – Kopidlno 71 – Jičín 91 km, 3 hod. 35 min. Ráno lenoším s vnoučkem, nakupujeme
v
pekárně,
stavíme stan na zahradě a raduji se s ním. Čeká mě závěrečná Českého
22. ráje,
etapa
do
místa
nejkrásnějšího, které znám. Mezi přátele, na které se těším a na svou ženu, s kterou se uvidím po 4 týdnech, resp. 29 60
dnech.
Pohodová
cesta
s malou
projížďkou
po
kolonádě
v Poděbradech, oběd v Kopidlně a na zbývající kilometry odjíždím po 14. hodině. U Čejkovic na mě čeká několik kamarádů na kolech
a
manželka
S transparentem
Jitka.
Madrid
–
Jičín na kole Ivan Pírko 3.440 km. Byl to jejich odhad na základě
mé
nepřesné
informace.
Skutečnost
byla
3.290 km. Spanilou jízdou mě doprovodili před Městský úřad na
Žižkově
náměstí,
kde
čekala skupina mých pěších příznivců.
Otevření
šampaňského koupel
a
nechtěná
v místní
fontáně.
Konečně doma!
61
Rekapitulace Přehled ujetých kilometrů: Španělsko
1317
Francie
529
Itálie
508
Švýcarsko
120
Německo
25
Rakousko
448
Česko
343
Celkem
3290 km
Náklady činily celkem asi 15.000 Kč při 29 dnech, tj. cca 520 Kč/den. Ušetřil jsem za dopravu, tam kamionem, zpět kolo. Určitým příspěvkem bylo finanční odškodnění za střet s autem ve Francii – 150€. Úbytek na váze činil pouhý jeden kilogram, tj. ze 72 kg při odjezdu na 71 kg při návratu. Porovnání: 1) Tour de France i Giro d´Italia se obvykle jede 22 etap a prolog. Stejně tak moje cesta Madrid – Jičín 2) Počet km se pohybuje v rozmezí 3200 – 3400 km, já 3290 km 3) Dva dny odpočinku – já též dva dny 4) Obdobný profil tratí, některé dokonce tytéž jako TdF a Giro 5) Jediný rozdíl – profesionálové jezdí rychleji, ale: a) na uzavřené trati ve skupině s doprovodnými auty b) silniční kola váhy cca 7 kg, já na 14 kg horáku + zavazadla = 20 – 25 kg c) nemusí si vařit, prát, nakupovat, shánět ubytování atd. d) jsou o několik let mladší (asi o dvě generace).
Jičín, 9.6.2007
Ivan 62
