ZPRAVODA J FARNOSTÍ HUSOVICE, LESNÁ A OBŘANY
SR DÍČKO ročník XV. 16. 10. 2011
4
POUŤ NA SVĚTOVÉ DNY MLÁDEŽE DO MADRIDU Naše pouť se začala rýsovat někdy v říjnu minulého roku. Asi v listopadu jsem pak došel k rozhodnutí, že vypravím vlastní autobus. Někteří bratři mě od toho zrazovali, že je to moc práce. Měli pravdu, že práce je hodně, ale ani na vteřinu jsem nelitoval, že jsme náš autobus měli. Jedním z vrcholných zážitků bylo pro mě, když lidé do autobusu nastoupili. Do té doby to bylo jen samé mailování, telefonování, takové kancelářské věci. Ale když sem do Husovic dojelo naše mohutné jednapadesátimístné vozidlo a o půl hodiny později došli lidi, nikdo nechyběl, my jsme sedli do autobusu a rozjeli se, byl jsem jako v Jiříkově vidění. A když došla zpráva, že i druhý autobus (který nabíral lidi v Liberci a v Praze) je také v pořádku na cestě, byl jsem blahem skoro bez sebe. Hned zkraje se vytvořilo pěkné společenství, které bylo stmelováno příjemnými i těmi nepříjemnými zážitky. „Vůbec jsem nezabral. Cítím se, jako by mě mlátili klackem,“ říká Ondra Macíček na německé pumpě asi ve dvě v noci. Tonda Zezula mu hned oponuje: „Ne, mě už klackem mlátili. Tohle je mnohem horší!“. Ranní zastávka – hygiena, snídaně, ranní chvály. Následovalo rozjímání v au-
Termín: 14.-23.8.2011 Počet účastníků: 100 (z toho 23 z Husovic a okolí) Průměrný věk: 23,7 let Najeto: 5513km Rozpočet: 768 536 Kč web: http://frantiskani-madrid.blogspot.com/
tobusu, které v bdělém stavu přestál málokdo, skoro všichni během tiché půlhodinky usnuli. „To nic, to se stává i v klášteřích,“ utěšuji nedospalé poutníky. V autobusu se formují skupinky – vpředu Papoušci se Štěpánem Verbíkem. Za nimi organizátorské klubko se sestrami Matyáškovými, coby satelitem. V centru autobusu byla nepřehlédnutelná partička bratří Zezulů s Julkou Tomanovou a rozhodně nelze opomenout naši hvězdnou zadní pětisedačku s nejmladšími účastnicemi – Monika, Mája, Kristýna, Danka a Monika z Bílovic. Naše první zastávka: Sept – Fons. Je to trapistický klášter, jedna z nejpřísnějších řeholí, co existují. Bratři vstávají ve 3.15 ráno a celý den se modlí a pracují, podle slavného Benediktova hesla ora et labora. Spolu s mnichy jsme prožili část mše ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie a po
SRDÍČKO
Česká vlajka a zároveň františkánský kříž – nepřehlédnutelný orientační bod naší výpravy
krátké modlitbě breviáře, nás pozvali na občerstvení. Byla dohodnutá polévka, ale bratři nezůstali nic dlužni pověstné mnišské pohostinnosti a z polévky se vyklubala hostina o třech chodech završených kafíčkem a štrůdlem. Pán Bůh jim to tisíckráte odplať! Poté se nás ujal br. Antonín, alias Filip Toman, bratranec našich Zezulů. Vyprávěl nám chviličku o mnišském životě a odpovídal na naše dotazy, ale to už jsme museli zase chvátat na další cestu. Odjížděli jsme totiž asi s půlhodinovým zpožděním a tím jsme si zadělávali na malér. Řidiči nás poněkud nervózně nabrali do busů. Trasa dlouhá, času málo, předpisy neúprosné. Pokud nestihneme být v 19.00 v cílové stanici, vypínáme motory na parkovišti a jak strávit noc bez záchodků a přístřeší, to by byl oříšek pro nejednoho skauta. Naštěstí se nás ujal sv. Antonín a tak jsme prosvištěli malebnou krajinou severního výběžku Centrálního masivu a dojeli jsme na poutní místo, kde náš zmíněný světec kdysi kázal. Šlo o Bri2
ve-la-Gaillarde, klášter našich bratří. Původně jsme tam naplánovali zastávku jen tak do počtu, ale když jsme místo spatřili na vlastní oči, zůstali jsme údivem stát. Je to takové oblastní poutní místo, něco jako náš Vranov, nebo Křtiny. Místo nabité neuvěřitelně silnou atmosférou, která sama zve k modlitbě. V Brive jsme odsloužili mši a honem zalehli – zítra nás čeká brzké vstávání. Holky přespaly v poutním přístřešku, zatímco kluci spali poblíž na loučce ve stanech. Další den nás čekaly Lurdy. Ležely přímo na naší trase, takže by byl hřích se tam nezastavit. O Lurdech asi ví každý více, než by se slušelo zde v článku porozprávět, proto jen podotknu, že šlo o velice milé zpestření naší cesty. Slavili jsme mši v kryptě růžencové baziliky, vydatně se napili vody ze zázračného pramene a po shlédnutí několika obchůdků s náboženskými předměty různorodé hodnoty se vydali na další cestu. Když jsme pak autobusem stoupali nahoru do Pyrenejí, mnoho lidí se zájmem fotilo tamní masivy přes okénko autobusu a žasli nad jejich krásou. Já jsem jim ale sliboval, že naše cílová stanice – Valle di Ordesa y Monte Perdido, toto všechno předčí. V duchu jsem ale lehce pochyboval, jak může být něco ještě výrazně krásnějšího, než co nám skýtaly výhledy ze silnice plné serpentin. Do cílové stanice jsme dojeli až za večerního šera. Pan kempař nás ubytoval na roztomilých teráskách a kuchyňská sekce ještě hrdinně uvařila teplé jídlo v tvrdě improvizovaných podmínkách, takže se vydávalo až za hluboké tmy. Všichni měli ale v dilematu hladový nebo nevyspalý jasno. Šlo se na večeři.
ZPRAVODAJ FARNOSTÍ HUSOVICE, LESNÁ A OBŘANY
Všechny turistické příručky, všichni horští vůdcové a veškerá horalská moudra praví, že se má ráno do hor vyjít brzy, aby se toho hodně stihlo a vyhnulo se polednímu vedru. Věděli jsme to. Ale považte, je možné budit se brzy ráno po nočním přejezdu a krátkém nočním občerstvení sil v Brive? Raději nepřepnout strunu! A tak se stalo, že než jsme měli mši, posnídali, pobalili se a dostali se autobusem na začátek túry, hodinky už ukazovaly poledne. Rozdělili jsme se na více skupinek, z nichž jedny šly údolím podél řeky a druhé si vyšly na úbočí a viděly údolí krásně seshora. Co nám ale Pán nabídl za scenérie, to rozum nechápal a srdce nepobralo. Nad údolím se tyčily majestátní štíty Pyrenejí a dole v údolí tekla malebná řeka Rio Arazas tvořící různé tůňky a vodopády. Moc jsem se na toto místo těšil a nebyl jsem ani v nejmenším zklamán. Po návratu z túry jsme nad sklenicí piva �losofovali, jak je tu krásně a pod vedením Jakuba Zezuly husovického jsme se hecovali, jestli je vlastně nutné do
Madridu jezdit, že tady je docela dobře. Že si tu můžeme Svatého otce pustit na velkoplošné obrazovce a netrápit se v davu, vedru a dusnu. Ten večer nastal nepříjemný zvrat událostí. Volali jsme totiž do českého centra do Madridu, kde jsme chtěli spát. A zjistili jsme, že došlo ke strašné komunikační chybě. „Nemůžeme vás přijmout. Opravdu to nejde. Přijeďte až v pátek, jak zněla dohoda,“ odříkával hlas P. Vítka Zatloukala, jakoby nad námi vynášel ortel. Já jsem měl totiž za to, že dohoda byla na čtvrtku. Až do této chvíle všechno vycházelo podle plánu, všechno šlo jako na drátkách. „S Francouzi jsem se dohodl, se Španěly jsem se dohodl a s našimi se nedohodnu,“ naříkal jsem si. Problém by nebyl tak veliký, kdyby nás nebylo 100 a kdybychom na jeho řešení měli více, než 20 hodin a my nebyli od Madridu 500km. Zkoušeli jsme obvolávat kláštery v okolí Madridu, ale marně. Když jsme s problémem srozuměli poutníky, nastalo povstání vedené
Naše stanoviště na letišti v Madridu 3
SRDÍČKO
Jakubem Zezulou soběšickým (měli jsme s sebou dva Jakuby Zezuly) a bratry Papouškovými. Chtěli do Madridu. Ne do Avily, ne do Alcaly, ale do Madridu. A já jsem jim rozuměl, jen jsem s tím nemohl nic dělat. Nakonec jsme se rozhodli pro noční přejezd – místo spaní v klidu v Madridu. Pátek byl rozchod po Madridu, který večer vyvrcholil křížovou cestou se Svatým otcem. Většina z nás viděla jen na některou z velkoplošných obrazovek, modlitba byla rušena častými přesuny účastníků, napomínáním těch, kteří clonili a ponoření do modlitby bylo znesnadněno i jazykovou bariérou. Přesto šlo o velice hluboký moment. Zejména bral dech zpěvák, který zpíval jakýsi orientální nářek ve velice syrovém stylu. Ten projev byl daleko výmluvnější, než symfonické vložky mezi jinými zastaveními. Na cestě zpět se zpozdila skupinka s Ondrou Macíčkem, kteří měli co dělat, aby se vyhnuli násilnému střetu s protestujícími, o kterých tolik psala média. Protestující byli profíci z různých zemí. Údajně se bouřili proti příliš velikým nákladům spojeným s návštěvou Jeho svatosti, jak Španělé Benedikta XVI. titulují. Ovšem si nevšimli, že z veřejných zdrojů na akci nešlo ani euro – většinu zaplatili účastníci, značnou částku věnovali sponzoři a něco málo dotáhla Madridská arcidiecéze. Co se dělo dále, nechám vyprávět naši účastnici Kristinu Boháčovou: „V sobotu se františkáni rozdělili. Jedni šli na českou mši, poté rychle na letiště, zajistit místo a informovat druhou skupinku, jak se věci mají. Druzí se dopravili hned ráno do parku poblíž letiště, kde slavili svou mši a vyčkávali pokynů k rychlému přesunu. 4
Ano, vybrala jsem si variantu B :) Vybalili jsme karimatky, dozásobovali se v blízkém supermercadu (mohu to skloňovat?), slavili mši na květináčích obklopeni ze všech stran paneláky (ale pozor - vkusnými španělskými paneláky). Přidávali se k nám místní, zpívali a poté nám ukázali svou štědrost, vstřícnost a lásku. Fakt. Leželi jsme tam tak 3 hodinky. Během té doby se u nás zastavilo bezpočet babiček, které táhly láhve s vodou a ledem, buchty, které se neustále ptaly, jestli máme všeho dost, jestli nepotřebujeme jídlo (my, s plnými taškami ze supermercada :)) a v neposlední řadě ti, kteří nám nabízeli sprchu. Po jednom takovém pozvání, kdy se hledali 2 kluci a 2 holky, jsem se přihlásila. (Tady nemusí číst ti, kteří se umyli až doma a celou sobotu strávili přesunem na letiště :)) Vyjeli jsme výtahem do krásného a vkusného bytu, kde nám byla k dispozici koupelna (ach!), poté jsme si sedli do obýváku, kochali se fotogra�emi a přemýšleli o tom, jestli má každá madridská rodina fotku s králem a královnou... (hlava této naší hostitelské rodiny byla šéfem královské ochranky :)) Umytí, voňaví a spokojení jsme se dívali na televizi, kde bylo neustále plno záběrů na letiště. Letiště, kde se vznášel prach, kde proudily davy, které pomalu začínalo praskat ve švech :), kam silně pražilo a kam se mi v tu chvíli fakt nechtělo. Rodina nás ještě pohostila skvělými specialitami (nepamatuju si názvy, ale bylo to dobrý a osvěžující :)); neboť nejspíš tušili, že následujících 24 hodin pro nás bude dost vysilujících.“ Na letišti bylo již dost plno. Nikde ani trocha stínu, pískové podloží rozpálené jak v peci a všude prach zvířený statisíci páry bot poutníků. Do našeho sektoru nás nechtěli pustit. Byl plný. Šli jsme tedy pokorně dozadu k plotkům,
ZPRAVODAJ FARNOSTÍ HUSOVICE, LESNÁ A OBŘANY
asi 1km od pódia. To, co jsem původně vnímal jako újmu, se nakonec ukázalo velikým štěstím. V sektoru D5, kde jsme měli původně být, spali lidé doslova jako v koncentračním táboře – jeden vedle druhého. Neviděl jsem člověka, který by se nedotýkal někoho druhého. Tu noha na hlavě, tam ruka na zádech bratra nebo sestry pevných ve víře. Kdybychom přišli o 2 hodiny dříve, stihl by nás koncentrák vzdálený pitné vodě a WC. A naopak, kdybychom přišli o 2 hodiny později, stihl by nás osud lidí, kteří měli sice zaplaceno, ale z bezpečnostních důvodů nebyli připuštěni dovnitř. Těchto mi bylo obzvláště líto – přiletěli často z jiného kontinentu, aby se mohli účastnit bohoslužeb a všechno, co spatřili byl plot a za ním nepřístupný policista s pendrekem. Když jsem s nimi mluvil a hleděl na ně, tak jsem vlastní vstupenku ostentativně hodil hlídkujícímu policistovi na protest pod nohy. Pak přišla vigílie se Svatým otcem. Před odletem do Madridu jsem studoval
klimatické statistiky a dozvěděl se, že v Madridu prší během srpna průměrně jedenkrát. Letos to bylo vícekrát a Bůh ví proč, se pořádný liják strhl i v hodinu, kdy měl Kristův velekněz pronést svá slova shromážděné mládeži. Lidé, kteří se dívali na přenos, to vnímali jako negativum. Mně ale a lidem z mého okolí se déšť spíše líbil. Ano, kdyby trval o něco déle, už by šlo do tuhého, nepříjemně bychom promokli, ale takto nás pěkně stmelil a zchladil. Vnímal jsem ho jako Boží prst, který chtěl smést všechno teatrální a pompézní, čeho byla na setkání přehršel a koncentrovat pozornost na to podstatné. Navíc díky větru spadly vstupní brány a dostali se dovnitř lidé, kteří do té doby byli uvězněni venku, včetně Jakuba Zezuly husovického, který se naneštěstí vydal odpoledne ven, ale mezitím mu zahradili cestu dovnitř. Druhý den ráno jsem prožil svoje největší zklamání celého setkání. Z rozhlasu zahlásili, že se nebude rozdávat svaté přijímání. Spolkl jsem již na tomto setkání
Poslední společné foto pod Eiffelovkou 5
SRDÍČKO
mnoho hořkých pilulek, ale nechápal jsem, za co mě trestají. Nemoci k přijímání, to je trest, který se jmenuje interdikt a já netušil, proč mě stihl. Bylo mi to moc líto a postěžoval jsem si br. Filipovi do SMS. V odpověď mi přišlo: „tzn. prijal jsi ho. Ta touha je pro prijeti hlavni“. Jinak mše byla důstojná. Po mši jsem očekával veliké problémy s odchodem, ale to bylo jedno z velmi milých překvapení. Na organizaci se pokazilo mnoho, ale odchody byly k mému údivu nesmírně plynulé. Díky tomu jsme už ve 14.00 seděli v autobusu a mířili si to směrem na sever. Původně jsme chtěli jet po francouzské riviéře a udělat přestávku v Nice. Ale uvědomili jsme si, kolik lidí bude chtít jet tím směrem – Italové, Chorvati, Slováci, Poláci, Maďaři a Rakušani, odhadem asi 100 000 lidí. Proto jsme jeli raději severem. Díky včasnému odjezdu jsme stihli dokonce koupání v oceánu – v San Se-
bastianu. Sice na samotné koupání jsme měli pouhé půl hodiny, ale po dvou dnech pečení se ve vlastní šťávě působil oceán nesmírně blahodárně. Ze San Sebastianu jsme přes noc dojeli do Paříže. V Paříži jsme dali rozchod a každý se podíval, kam chtěl. Eiffelova věž, Louvre, Notre-Dame, prostě Paříž toho skýtá více než dost na celý týden a my jsme měli pouhopouhých 9 hodin! Den jsme završili mší svatou v arménském kostele. Nepodařilo se nám totiž sehnat mši u katolíků, proto jsme se utekli, kam se dalo, a Arméni nás neuvěřitelně bratrsky přijali. Pak už následovala jen cesta domů, šťastný návrat. Po cestě se naštěstí nikomu nic nestalo, �nančně jsme vyšli, spoustu jsme toho zažili a ve víře jsme se posilnili. Celkově pouť hodnotím velice pozitivně. Hodně lidí si cestu chválilo, někteří byli přímo nadšení. Bohu díky! bratr Bonaventura, OFM
NANEBEVZETÍ PANNY MARIE Do nebe vzata Boží Matička, bohatá ctnostmi, na zemi chudičká, pro její dobrotu si Ji Bůh vyvolil, by Boží Syn s ní v rodině žil.
My všichni Ji ze srdce vroucně milujeme, za všechnu Její přízeň mockrát děkujeme, a víme, že: „Nám Matičko vždy pomáháš, upravit a vylepšit ten úděl náš!“
Celý svůj život prožili spolu, od narození až k utrpení a bolu, a když Pán Ježíš na kříži umíral, Marii – největší důkaz své lásky nám odevzdal.
Syn Tvůj Matko Boží – do nebe Tě vzal, pro Tvou lásku – Tobě čest a chválu vzdal, Královnou Tě Trojjediný Bůh v nebi korunoval; Královno nebes spanilá... Maria Matko naše přemilá... Drahoslava Štefková
Matka Boží Jeho prosbám srdce otevírá, Láskyplným pohledem ho provázívá, přijala poslání a lásku, kterou jen k Ježíši živila, na všechny lidi na světě ji rozšířila. 6
ZPRAVODAJ FARNOSTÍ HUSOVICE, LESNÁ A OBŘANY
FARNÍ DEN NA LESNÉ V nedělní odpoledne 19. 6. 2011 budila louka za Duchovním centrem oprávněnou pozornost kolemjdoucích. Odehrávalo se zde slavnostní farní setkání, kdy společenství, scházející se na mši svaté se také schází jako „rodina“, aby si přítomní mohli společně více popovídat, více se poznat, více toho spolu zažít. Program farního dne byl pestrý, od živé hudby přes kosmonautiku a další, završen oblíbenou tombolou. Bylo pamatováno na všechny generace, od dětí (soutěže a trampolína),
po starší – točená kofola, guláš, pivo, zkrátka co má kdo v oblibě, též přednášky a promítání fotogra�í ze života farnosti. Byl prostor jak na hovory duchovní, tak na nezbytný humor a lidská setkání. Také zde bylo možné milé setkání jak s oběma kněžími, tak i se sestřičkou Margitou ve větším časovém prostoru, než obvykle. Sblížení a prohloubení společenství se na farním dni podařilo a kdo nestihl přijít, má tu možnost opět příští rok. ara
POVÍDKA Tadeáš si sedl na mohutný pařez a žíznivě se napil. Zahleděl se na cestu a pak na tátu. „Vůbec to nechápu, tati. Ušli jsme nějakých sedm kilometrů a mně bolí nohy, je mi horko, mám žízeň a jsem unavený, takže se mi skoro vůbec nechce jít dál. A včera jsme zvládli dvacet kilometrů jako nic.“ Táta se usmál: „Včera jsme nešli sami, šli jsme s celým společenstvím.“
Tadeáš zavrtěl hlavou: „No jo, ale v čem je ten rozdíl? Vždyť nám nikdo nijak nemusel pomáhat, ani nás postrkovat, ani povzbuzovat, jenom jsme prostě šli spolu.“ Táta pokýval hlavou: „Právě, šli jsme spolu - v tom je ten rozdíl - jít sám anebo s ostatními, kteří tě mají rádi a přejí ti, abys došel do cíle.“ jas
KŘÍŽE V HUSOVICÍCH DOPLNĚNÍ Ráda bych doplnila poutavé vyprávění o husovických křížích a sochách, uveřejněné v minulém čísle Srdíčka. Socha sv. Václava své bydliště „Václavák“ na rohu ulic Hálkovy a Dukelské nikdy neopustila. Při úpravách fasády domu byla přenesena na schodiště a umístěna do niky v mezipatře, odkud dále střeží všechny příchozí. mad 7
SRDÍČKO
O SVATOMARTINSKÉM VÍNĚ Blíží se opět období degustace a prodeje Svatomartinského vína z nové sklizně roku 2011. K této příležitosti sestavil František Odehnal z Brna-Soběšic, který je autorem oblíbeného průvodce Poutní místa Moravy a Slezska, tematickou brožurku. „Přál jsem si, aby se k obnovené vinařské tradici připojila také informace o jejím smyslu a především základní informace o životě velké osobnosti starověku, svatého Martina, jehož svátek byl dříve v našich zemích hojně slaven. Martinovo jméno je nyní v názvu nově vzniklé, úspěšně se rozvíjející novodobé vinařské tradice, a má tedy svou logiku poznat i jeho osobu,“ vysvětluje František Odehnal. V informačním letáku F. Odehnala je životopis světce spolu s informacemi o jeho celosvětové úctě: Ve světě je svatému Martinovi zasvěceno 4 603 kostelů a kaplí, v České republice 145. Dále je zde zmíněna historie Svatomartinského posvícení včetně receptů na martinskou husu. Jsou zde také uvedeny
odborné údaje vztahujícími se k Svatomartinskému vínu napsané hlavním sommeliérem Národního vinařského centra ve Valticích panem Ing. Markem Babiszem. Spolu s mapkami vinařských oblastí Moravy a Čech a mapkou starověké Římské říše s místy vztahujícími k životopisu sv. Martina, získá každý zájemce základní přehled o Svatomartinském víně nejen po stránce vinařské a komerční, ale i historické a duchovní. „Domnívám se, že tato informační brožurka poprvé komplexně zohledňuje již sedmiletou tradici prodeje Svatomartinského vína v České republice (od roku 2005),“ uzavírá František Odehnal. Kontakty: Ing. František Odehnal: Tel. 541 238 289 Distribuce: J. Brauner, e-mail:
[email protected] U Škrobárny 3, Dolní Kounice, tel/fax 549 241 588 - mobil: 603 247 540 Doporučená cena 3,90 Kč
SRDÍČKO – zpravodaj brněnských římsko-katolických farností Husovice, Lesná a Obřany. Vychází se souhlasem duchovních správců. Kontaktní adresa: Římsko-katolická farnost Brno-Husovice, Vranovská 103, 614 00 Brno nebo schránka Srdíčka v zadní části husovického kostela nebo e-mail:
[email protected] http://www.volny.cz/dcbl/srdicko.htm Odpovědný redaktor: Daniel Kummer NEPRODEJNÉ. Vychází pro vnitřní potřebu farností. Neprošlo jazykovou úpravou. Uzávěrka tohoto čísla byla dne 3. 10. 2011, uzávěrka příštího čísla je 25. 10. 2011. 8
