Obsah Úvodní promluva ..................................................................................................1 Stravování ve školní jídelně ................................................................................ 2-3 Schránka důvěry.................................................................................................. 4 Ano, plní svou funkci............................................................................................ 5 Zelené oči nelákají? .......................................................................................... 5-6 1. gynekologická prohlídka ................................................................................... 7 Celý život úplně sám .............................................................................................8 Pojetí času ...................................................................................................... 9-10 Krvavé stránky .............................................................................................. 11-15 Život je…, Pro co?............................................................................................... 16 Obličej ............................................................................................................... 17 Ruční kresba ...................................................................................................... 18 Tečka na závěr ................................................................................................... 18
Život se podobá knize. Hlupák v ní letmo listuje, moudrý při čtení přemýšlí, protože ví, že ji může číst jen jednou.
Úvodní promluva Vážení čtenáři, nenápadně a bez většího rozruchu nastartoval další školní rok a společně s ním studentský časopis Diamant. V rukou právě držíte již druhé vydání. Uplynula spousta času od nápadu, že se založí školní noviny, a teď se konečně realizuje, a to týmem, který se skládá z těchto členů: Martin Lasota, Zuzana Herblichová, Tomáš Brabec, Ondřej Žolna a Martina Staškovanová. O grafickou podobu pečuje Milan Pagáč. Tito skvělí lidé obětovali spoustu svého volného času, abyste vy, naši čtenáři, měli co číst o škole a jejich novinkách, popřípadě se pokochali tvorbou našich studentů. Proto bychom jim chtěli poděkovat a doufáme, že tento tým bude od vás dostávat nejen bohaté nápady na zlepšení školního Diamantu, ale také nové postřehy z vaší strany a různé příběhy, které by obohatily obsah těchto stránek. Rozhodně neuškodí, když budete reagovat na články, posílat dopisy nebo se jiným způsobem angažovat. Ale dost bylo slov v úvodu, a proto raději otočte stránku a přivřete oči, Diamant začíná oslňovat. Hezké čtení vám přeje Tomáš Brabec a školní redakce.
(Tak, a mám to pod čepicí)
Stravování ve školní jídelně - ROZHOVOR Ačkoliv venku svítí slunce, sedím u stolu společně s vedoucí jídelny Annou Macháňovou a s ekonomkou naší školy Jaroslavou Buzkovou. Řešíme závažnou otázku týkající se našeho stravování, která zajímá každého studenta, učitele a zaměstnance školy.
»
Už rok navštěvuji jídelnu této školy a nemohl jsem si nevšimnout, že jídelníček se
pravidelně opakuje (což je samozřejmě v pořádku kvůli daným normám), ale nejsem jediný, komu se zdá, že např. palačinky, které byly nedávno – asi před měsícem. Proč tomu tak je? Proč nejsou časové prodlevy stejného jídla delší?
«
Je zvláštní, že jste se zmínil o palačinkách, protože právě ony byly za tento rok pouze
třikrát, a to v lednu, květnu a září. Více než palačinky bývají buchtičky s krémem, po nichž bývá velká poptávka. Ale vraťme se k obecnému hledisku opakování jídel. Snažíme se je neopakovat, alespoň 2 měsíce, ale někdy se chybička vloudí i ve skladbě jídelního lístku.
»
Ze strany žáků a učitelů jsme dostali žádosti, abychom se zaměřili na polotovary, které se v
jídelně objevují. Možná je to jejich subjektivní pocit, ale polotovary můžeme si připravit doma, tak proč je máme i v jídelně?
«
Touto otázkou jste nás tak trochu zaskočili, protože bychom s vámi rádi projednali, o jaké
jídla se konkrétně jedná. Z našeho pracovního pohledu jsou polotovary rybí prsty, losos s medem a hořčicí, lososové nugety, rybí filé de lux se sýrem, šunková pizza a obalovaný sýr, který se podává pouze na večeři (z důvodu vydávacích podmínek). Ostatní jídla se připravují klasickým způsobem. Avšak když jste je zmínil, uvítali bychom, kdybyste nám poslal názory studentů, kteří by mohli konkrétně vypsat, co vnímají jako polotovary.
Přec není kuchařem každý, kdo má dlouhý nůž.
(T. Brabec, O. Žolna)
Stravování ve školní jídelně - ROZHOVOR
»
Vrátíme se ke stavbě pokrmů. Bylo by možné zařídit zpestření našeho jídelníčku? Např.
každý pátek by mohlo být něco z italské, francouzské nebo jakékoliv jiné kuchyně.
«
Domnívám se, že v tomto směru by nebyl žádný problém, kdyby se tento „upgrade“ zavedl.
Jediné, nad čím se odvážím pozastavit, je, že bychom opět uvítali vaše nápady a to z jednoho důvodu. Náš pohled (myslím tím pohled kuchařského personálu) se liší od toho vašeho, a proto netušíme, co si představíte pod pojmem cizokrajná kuchyně. Bylo by opět dobré, kdyby se udělal průzkum, co žáci chtějí a co očekávají.
»
Ke každému obědu máme buď ovoce, nebo něco sladkého, většinou však nakoupené
v supermarketu. U ovoce je jasné, že si ho nebudeme pěstovat na poli za areálem, ale pokud se jedná o sladkosti – nebylo by možné, aby bylo místo kupovaných dobrůtek něco napečené?
«
Pokud myslíte kupované horalky nebo podobné oplatky a tyčinky, tak ty zařazujeme jako
občasné zpestření, a to z důvodu, že obsahují vlákninu a sušené ovoce, které jsou uvedeny ve spotřebním koši, jenž je daný příslušnou vyhláškou a musí se dodržovat.
»
Svou poslední otázku bych chtěl zaměřit mimo oblast jídla, přestože jsme se sešli jenom
kvůli tomu. Při výdeji obědu, si jdeme pro příbor, který (alespoň na hlavní budově, nevím, jak je to jinde) je mokrý. V mnohých z nás to zanechává negativní pocit, že držíme v rukou něco, co není dvakrát příjemné. Mohly by být příbory suché?
«
Důvod, proč je příbor mokrý, je, že ho umýváme v myčce, která nádobí úplně nevysušuje.
Proto se vám naskytují dvě možnosti: Buďto se budou pořizovat jednorázové utěrky, do nichž by se příbor utíral. Tato varianta by ale byla velmi nákladná z hlediska finančního. Každý strávník by si nosil vlastní ubrousek na vysušení příboru.
»
Děkuji za odpovědi a přeji příjemný den.
A jak to vnímáte vy? Je chod školní jídelny podle vašich představ, nebo jste pro nemalé změny? Napište své názory, které povedou k odstranění nedostatků, na e-mailovou adresu:
[email protected] (T. Brabec, O. Žolna)
Schránka důvěry Dostali jste se doma nebo ve škole do problémů? Stali jste se terčem šikany, ať už aktivní či pasivní, nebo jste se dozvěděli o šikaně vašeho spolužáka? Může se stát, že budete mít problém. Problém, který vás trápí, ale zároveň se s ním nechcete nikomu svěřit. Schránka ale není jen o šikaně a problémech. Máš připomínky? Nové návrhy, nebo nápady které bys chtěl ve škole změnit či upravit? Chceš něco sdělit panu řediteli? PIŠ! Kvůli tomu je tady schránka důvěry. Cílem je co nejvíce zjednodušit a usnadnit komunikaci s vedením školy a pomoci žákům, kteří nechtějí o svých problémech hovořit přímo. Na otázky se potom bude snažit odpovědět paní PhDr. Stanislava Podporná, školní psycholog, a Mgr. Martin Trubač, preventista soc. patologických jevů. Schránka důvěry je umístěna na stěně v přízemí školy a je tak dostupná všem žákům. Schránka je v pravidelných intervalech vybírána. Existuje ale i elektronická forma schránky důvěry na webových stránkách školy (www.voskop.cz – sekce poradenství/schránka důvěry).
NEBOJTE SE SVĚŘIT A NEBO ŘÍCT SVŮJ NÁZOR !
Člověk, který nikdy nedělá chyby, je člověk, který nedělá nic. (Theodore Roosevelt)
(Z. Herblichová)
Otázky a odpovědi. Přece jen schránka důvěry funguje! Otázka: Příští týden u nás budou třídní schůzky a mé známky nejsou, bohužel, tak skvělé, jak by si mí rodiče představovali. Už dříve jsem si ověřila, že na mé známky reagují ,,velmi zuřivě“. Poraďte mi – mám riskovat velký útok (hádku + zákazy), či jim schůzky zamlčet a riskovat všemožné zákazy? Odpověď: Jak sama uvádíte, v obou případech – přiznání i zamlčení třídní schůzky – nastanou podobné důsledky. Myslím si, že v případě zamlčení budou ale důsledky ,,bolestivější“ (postih za studijní výsledky neodpovídající představám rodičů a navíc sankce za zapírání). Bylo by tedy vhodnější konání třídních schůzek nezamlčet a pro následnou diskuzi s rodiči mít připravené argumenty o poctivé přípravě do školy – každodenní doba studia, příprava v sobotu a neděli, minimální absence, plán, jak zlepšit dostatečnou na dobrou – a ubezpečení, že berete studium vážně a chcete ho dotáhnout do konce. Přeji hodně odvahy
Zelené oči nelákají? Otázka: Je mi 18 let a jsem nespokojená s tím, že nemám doposud žádného kluka. Asi proto, že na mně opravdu nic není. Jenom moje zelené oči. Mám takovou povahu, že mluvím otevřeně o všech věcech a říkám svůj názor. Absolutně však nesnáším takové holky, které se klukům nějak vnucují. Sama bych to nedokázala. Velmi ráda si přečtu časopisy, které se týkají sexu. Ne, že bych byla nějak ,,nadržená“, ale nemohla bych přijít třeba i za nejlepším kamarádem a říci mu: ,,Pojď, mám ohromnou chuť se po dlouhé době zase milovat!“. Je to hrozné, když má člověk chuť a nemá s kým. Napište, co mám dělat?
Vše, co je v člověku krásné, je očima neviditelné.
(M. Staškovanová)
Zelené oči nelákají? Odpověď: Sexuální pud patří mezi základní lidské potřeby, to, že si občas přečtete časopis se sexuální tematikou a že máte chuť na pohlavní styk, vás jednoznačně zařazuje mezi naprosto normální lidi. Teprve kdyby tomu tak nebylo, zasluhovalo by to nějaké léčení. Na druhé straně si však musíte uvědomit, že oproti ostatním základním pudům má sexuální touha postavení trochu výjimečné. Bez vzduchu člověk vydrží několik minut, bez tekutin několik dní, bez potravy třeba i několik týdnů. Ale bez pohlavního styku? Bez toho lze opravdu vydržet třeba i celý život. Nemyslete si, proboha, že vás tedy nabádám k trvalé zdrženlivosti a celoživotní sexuální abstinenci. Chci tím jenom říci, že než naprosto neuvážený výběr sexuálního partnera, je dočasná zdrženlivost opravdu lepším řešením. Nechtěla bych se také chlubit ,,tisíci děkovnými dopisy“, ale už se nám opravdu několikrát stalo, že na dobře míněnou a uskutečněnou radu o dočasné sexuální zdrženlivosti se za nějakou dobu dostavila právě ta nejkrásnější a hory přenášející celoživotní láska. Zde se ukazuje platnost přísloví ,,za dlouhé čekání – nejlepší snídani“. Nemyslete si, že jsou na vás krásné jenom zelené oči. Váš dopis svědčí o tom, že toho krásného bude asi víc. Především pak to, čemu se tak trochu staromódně říkalo ,,slušné chování“, které však zase trochu přichází do módy. Brání v tom, abyste byla vůči chlapcům příliš vyzývavá a pěstovala sexuální styky bez náležitého výběru. V osmnácti letech opravdu ještě zdaleka není nic ztraceno, celý život máte před sebou. Až potkáte toho pravého, jistě pak budete za svou dočasnou zdrženlivost dostatečně odměněna. Zatím se můžete ve volných chvílích věnovat automanipulačnímu sexu, tedy tomu, čemu se laicky říká onanie. Tento trénink vám jednou bude k užitku, váš budoucí partner náležitě ocení, že jste svůj zdravý pohlavní pud sice nerozdávala na potkání, ale také nenechala zakrnět. Onanie byla totiž
Milování není hřích, nýbrž část našeho života.
ještě před čtyřiceti lety považována za něco zdraví škodlivého, před dvaceti lety za zdraví neškodnou, ale teprve v poslední době platí za aktivitu prospěšnou a blahodárnou. (M. Staškovanová)
První gynekologická prohlídka Dotazů ve školních schránkách důvěry je v posledních měsících pomálu, a tak jsme vybrali některé problémy vašich vrstevníků z publikace ,,Červené uši“, později Červenání (společně s Pavlem Malúšem), celkem 5 sešitů, výběr nejzajímavějších dotazů a odpovědí ze stejnojmenného rozhlasového pořadu. Dr. Radim Uzel
Otázka: Je mi 16 let, jsem panna a ještě jsem nikdy nebyla u gynekologa. Nebyl ani důvod, nikdy jsem neměla žádné problémy. Maminka mi ale říkala, že mám nejvyšší čas na první prohlídku. Řekněte mi, prosím, kdy musí nejpozději dívka navštívit gynekologickou ordinaci, když nemá žádné potíže? Můžete mi podrobně popsat, jak taková první gynekologická prohlídka probíhá? Odpověď: V 16 letech je gynekologická prohlídka vhodná zejména proto, aby se dívka ujistila, že je opravdu v pořádku. I když menstruace chodí pravidelně a dívka nemá vůbec žádné potíže, je tato prohlídka důležitá z hlediska psychologického. V tomto věku by však každé takové rozhodnutí mělo být naprosto dobrovolné, proto nemůže dívku ke gynekologickému vyšetření nikdo nutit. Má to zkrátka všechno sama ve vlastních rukou a měla by se naučit samostatnému rozhodování. Velice rád vzpomínám na svůj pobyt v Dánsku, kde školní sexuální výchova umožnila dívkám jakousi exkurzi do gynekologické ordinace, kde jim paní doktorka předvedla, jak se gynekologická prohlídka provádí a všechno demonstrovala na nafukovací figuríně. Všechna děvčata aspoň na vlastní oči viděla, že se nejedná o nic hrozného. Gynekologické vyšetření se provádí prstem zavedeným do pochvy, v případě panenské blány, když je otvor prostupný jenom na špičku prstu, je možno vyšetřovat také prstem zavedeným do konečníku. V žádném případě se nejedná o proceduru bolestivou, může být maximálně pouze trochu nepříjemná. Jsem však přesvědčen o tom, že ordinace zubního lékaře přináší také nepříjemnosti, ale přesto to člověk nakonec zvládne.
(M. Staškovanová)
Celý život úplně sám Otázka: Víte, ohromně moc, vážně moc miluji jednoho kluka, Gila. Je německým zpěvákem a je mu 16 let. Jeden problém, asi dost velký, je ale v tom, že jsem taky kluk. Je mi 16 a asi 2 roky o sobě vím, že v sexuální orientaci asi nejsem tak úplně normální. Při onanii si skoro vždycky představuji nějakého hezkého kluka, většinou Gila. Ne, že by se mi nelíbila představa sexu s hezkou holkou, ale tohle mě vzrušuje daleko víc. Kromě toho, že vlastně ani nevím, jestli jsem bisexuál nebo homosexuál, trápí mě ještě jedna věc. Je to asi dost trapné, taky se mi o tom těžce píše, ale já toho kluka, Gila, vážně miluji. Nejenom pro to, jak vypadá, ale i pro jeho skvělou povahu, duši. Na druhou stranu samozřejmě vím, že nemám nejmenší šanci, ale aspoň si to zatím namlouvám. Nevím, co bych jinak dělal. Taky mě dost trápí, jak to mám říct rodičům a známým, jestli jim to mám vůbec říct. Už teď vidím, že na to nemám dost odvahy, na to, abych je takhle ranil. Prostě už nevím, co mám dělat. Zatímco všichni kluci vesele randí, já musím na to, jestli mám nějakou holku, lhát. Dovedu si docela dobře představit vztah s dívkou, ale bojím se, vlastně ani nevím čeho, asi toho, aby pak nevyšlo najevo, že jsem i na kluky. V nějakém časopise jsem četl, že pro homosexuály (a bisexuály) existují tři možnosti – buď se prostě otevřeně přiznají svému okolí, nebo se budou chovat normálně a budou nějaký ten vztah tajit, anebo budou žít celý život asexuálně a budou si energii vybíjet někde jinde, v nějaké jiné oblasti. Na to první nemám, to vím a pochybuji, že bych zvládl i tu druhou možnost, takže asi budu muset zůstat celý život úplně sám. Já už prostě nevím, jak dál? Vážně bych to chtěl moc říct aspoň mým nejbližším, ale pak už by mě asi nebrali za ..normálního“ člověka, což mě mrzí. Odpověď: Ze všech uváděných možností je samozřejmě nejlepší ta první: homosexualitu prostě přiznat sobě i svému okolí. Všichni naši homosexuální pacienti a posluchači se zcela jednoznačně shodují na tom, že když dokázali uskutečnit tento rozhodující životní krok, rázem, z nich spadly veškeré předcházející obavy a oni se cítili jako znovuzrození. Naštěstí dnes žijeme ve společnosti, která homosexualitu nejenom se trestá, ale je k ní až na několik zabedněnců, náboženských fanatiků a poslanců parlamentu docela tolerantní. Přiznejme si, že jste se už prostě takový narodil a nikdo na tom nedokáže nic změnit. (M. Staškovanová)
Pojetí času Pojem „čas“ je předmětem nespočetně mnoha studií. Ať už z matematického, fyzikálního nebo filozofického hlediska. Světoví odborníci rozlišují několik typů času: pojmový čas, fyzikální nebo-li relativistický čas, termodynamický čas, fyziologický nebo-li biologický čas a čas vnímaný, tedy psychologický. Už sám fakt, že hovoříme o těchto různých typech času, je podle mě důkazem, že ve skutečnosti nevíme, co to čas je. Pokusme se tedy definovat jednotlivé z nich. Pojmový čas je časem ,,euklidovského vesmíru“, ve kterém čas probíhá nebo plyne absolutně nezávisle od toho, co se odehrává v prostoru. Představme si místnost, ve které na zdi visí dřevěné hodiny. Do této místnosti vstoupí dva lidé. Hodiny ukážou, že uběhla hodina, bez ohledu na to, zda tito lidé zůstanou sedět, budou se procházet po místnosti, hovořit, nebo místnost opustí. Podobně se ,,euklidovský prostor“ chápe jako nějaká krabice, kam se můžou nebo nemusí umístit předměty, ale ten prostor v každém případě existuje. Rozměry místnosti zůstanou stejné, jaké byly před vstupem lidí, i poté, co odešli. Pokud se to pokusím shrnout, pojmový čas se vztahuje k času vytvořeným naším myšlením, který nemusí nutně odpovídat skutečnosti. Obě teorie relativity, které poprvé zformuloval Einstein, odhalily omyl spočívající v pojetí pojmového času tím, že ukázaly, že prostor nemůže existovat bez hmoty. Je to tedy hmota a nakupená energie, která vytváří prostor a pokud neexistuje prostor, neexistuje ani čas. To je to, co se víceméně rozumí pod pojmem relativistický čas.
Čas ubíhá různě, podle toho s kým. (W. Shakespeare)
(Obr.: villassol.com)
(M.Lasota)
Pojetí času Třetí typ času, termodynamický, je založený na poměrně nové koncepci, která je připisována belgickému fyzikovi a nositeli Nobelovy ceny Iľjovi Prigoginovi. Prigogin spojil tento typ času s procesem chemických reakcí. Víme, že každá výměna energie, každá chemická reakce má nevyhnutelně za následek tvorbu entropie – degradované formy energie, které se nijakým způsobem nedají využít. Podle Prigogina je termodynamický čas ve skutečnosti synonymem tohoto procesu chemické reakce. Jestli by někdo určitou reakci zmrazil, čas by přestal plynout. Tento model času je absolutně odlišný od předešlých dvou časů, protože jak o něm přemýšlím, znamená to, že čas neexistuje. Je to stejná konvence jako čas ukazovaný hodinami. Hodiny žádný čas neprodukují. Můžeme sledovat pohyb ručiček na ciferníku, ale sám o sobě je čas něco relativního a subjektivního. Fyziologický a psychologický čas jsou typy času úzce spojené s Prigoginovými myšlenkami, ale s rozdílem, že se výrazněji týkají živých bytostí. Pokud jde o termodynamický čas, ten je možný zobrazit v kontextu běžné chemické reakce, odehrávající se in vitro (=uvnitř ). Fyziologický čas je časem, v průběhu kterého se odehrávají biologické procesy. Tento pojem biologického času objevil biolog a fyzik Pierre le Comte du Nouy. V průběhu I. sv. války ošetřoval raněné a všiml si, že se ty samé zranění hojí různými rychlostmi v závislosti od věku pacienta. Pomocí matematického vzorce odvodil, že pro živé bytosti neběží čas jednotně, jak je tomu třeba při fyzikálních jevech, např. při oběhu Země okolo Slunce. Z toho vyvodil závěr, že každá lidská bytost má svůj vlastní čas. Na konci práce, kterou věnoval tomuto problému, Le temps et la vie (Čas a život), si Pierre le Comte du Nouy klade otázku, jestli život nakonec není, analogicky podle teorie relativity, jen určitou deformací časoprostoru. Psychologický čas je popisován v mnoha studiích. Dokazuje se v nich, že naše vnímání času závisí na počtu zážitků, které dokážeme registrovat. Pokud bychom měli zůstat v místnosti, kde se absolutně nic neděje a neměli bychom přitom na porovnání časový rámec, neměli bychom jasnou představu o plynutí času. Zdálo by se, že čas plyne velmi pomalu, nebo velmi rychle. Tedy to, co našemu času dává rytmus, je ve skutečnosti vývoj událostí přístupných našemu vědomí. Proto se může zdát, že čas plyne pomalu, když na něco čekáme, a velmi rychle, když dochází k silné stimulaci.
(M. Lasota)
Tvorba našich studentů Povídka od Tomáše Brabce: Krvavé stránky Nad oprýskanými dveřmi starého anglického knihkupectví, které mělo za týden slavit své sto desáté jubilejní výročí od samého vzniku, zazvonil malý, rzí nahlodaný, zvoneček. Do útulné místnosti, kde se již několik desetiletí vznášelo aroma dobových listů a řádků, vešel muž jménem Joseph Owen. Tento tři-a-třicátník nechal bez povšimnutí zavřít za sebou dveře a rozhlédl se. Velmi dobře věděl, že kdyby poprosil své přátele, aby mu doporučili nějaký krámek s prodejem knih, kde by si koupil něco, u čeho by trávil víkend na chatě, byly by to samé moderní obchodní domy, o které vůbec nejevil zájem. To, co ho tolik lákalo a proč byl právě tady, bylo, že tyto knížky ležící na zaprášených policích z dob, kdy je autoři nejprve napsali vlastní rukou a pak se tiskly. Představa píšícího muže při svíčkách, mu naháněla mrazení na zátylku. Tvořící mysl a obratná ruka s husím brkem skládaly řádky, o které v pozdějších letech lidé jevili velký zájem. „Přejete si něco?“, ze zadní části krámku, která byla oddělená moly prožranou záclonou, vyšel dlouhovlasý stařec opírající se o napůl shnilou hůl. Svým téměř slepým zrakem se podíval na svého zákazníka a usmál se bezzubými ústy. „Ano,“ vykoktal ze sebe Joseph. Byl mírně rozrušený ze stařecké tváře, která vypadala, že má stejný počet let jako jeho knížky, možná i více. „Přál bych si nějakou knížku, u které by se dobře trávil víkendový čas.“ „Máte někoho přesně na mysli?“ „Ne.“ „Hm.“ Stařec se zahloubal. Joseph na něm viděl, jak usilovně přemýšlí o výběru. Po dvou minutách, kdy si Joseph myslel, že se ocitl v časovém zastavení, se prodavač konečně pohnul. „Mám pro Vás přesně, co potřebujete.“ Vzal si z rohu dřevěný žebřík a opřel si ho o masivní knihovnu. S mrštností, jakou by nikdo od člověka v jeho věku nečekal, si vylezl na tři schůdky a rozsvítil si malou lampičku připevněnou ke stropu. Její sotva viditelné světlo osvítilo hřbety různě velikých a barevných knih. „Knihu, kterou vám nabídnu, přinesla před padesáti lety jedna žena.“ Prsty, které připomínaly seschlé větvičky, se dotkly vybrané knihy a vzaly ji. Pak stařík slezl dolů a položil černou vazbu na zaprášený pult. „Pamatuji, že tehdy byla oblečená celá v černém. Tak jako ta knížka. Zřejmě se stala vdovou a vše, co patřilo jejímu muži, muselo pryč.“ Joseph se zadíval na černé desky a okamžitě cítil, že to je ta pravá. Působila na něj jako magnet. Bez jediného mrknutí oka si na ni díval a neposlouchal stařecký monolog. „Měla roztřesený hlas a třepaly se jí ruce. Snažila se mi vnutit tuto knihu, o níž jsem nevěděl, že vůbec existuje. Původně jsem ji nechtěl koupit, ale po hodině jejího neustálého přemlouvání jsem nakonec svolil a koupil ji s cenou, kterou si nezaslouží ani ten nejhloupější příběh. Hodně jsem na tom vydělal, protože jsem tu ženu ošálil a nabídl jí pouze deset liber. Neměla potuchy o pravé ceně tohoto pokladu.“ „Četl jste ji?“, vyhrkl ze sebe zničehonic Joseph, který stále sledoval tu knížku. „Já? Ne.“ Stařec se zasmál a jeho smích spíše zněl jako zvuk skřípání zrezivělých pantů. „Od samého začátku, kdy se tento unikát dostal do mé sbírky, mi něco říkalo, abych do těch stránek nenahlížel. Jsem silně pověrčivý, a když mi instinkt radí, abych se zachoval zbaběle, poslechnu ho.“ Krabatým jazykem si olízl vysušené rty. „Tak co, vezmete si ji?“ „Ano.“
Povídka od Tomáše Brabce: Krvavé stránky Slunce zacházelo za lesnatý kopec, když Joseph Owen dorazil ke srubu, který patřil kdysi jeho otci. Po smrti svého jediného rodiče zdědil tuto dřevěnici, v níž rád trávil své víkendy. Už se nemohl dočkat, až usedne do pohodlného křesla a na tváři bude cítit teplo vycházející z kamenného krbu. Při světle plamenů si bude číst právě novou knihu. Terénní Land Rover zaparkoval několik stop od vchodu. Vystoupl z něj a zadíval se směrem k jezeru. Zalitoval, že ve vodě nežijí žádné ryby, protože si rybaření oblíbil od minulých prázdnin, když byli ve Finsku u podobného jezera jako bylo toto. S rozhodnutím, že příští rok vysadí pár malých rybiček, otevřel kufr a vytáhl z něj všechna zavazadla. Byla těžká, a tak byl rád, když je položil, aby mohl odemknout. Zrezivělý klíč, který měl schovaný pod prasknutým květináčem, zastrčil do klíčové dírky a s obtížemi, jež byly způsobeny zpuchřelými dveřmi, odemkl. Jakmile otevřel, vyvalil se na něj mrak prachu. Rozkašlal se, až mu slzely oči. Téměř oslepen vlastními slzami došel k okenicím, které rovněž otevřel. Konečně interiér srubu začal dostávat tu barvu, jakou si pamatoval. Při „oživování“ vnitřku si vzpomněl na okamžik, kdy toto stavení viděl poprvé. Bylo mu teprve sedm let, a pokud měl dobrou paměť, z kalendáře se na něj díval listopad. Tenkrát seděl u okna a vyhlížel otce, protože jeho a sestru čekalo překvapení. Tehdy, aby neměl pocit, že čas ubíhá velmi pomalu, pozoroval zbarvené listí, které se někdy odpoutalo od stromu pod náporem ledového větru. O půl šesté, kdy už padla tma, uviděl sedmiletý Joseph Owen reflektory známého auta. V pyžamu s potiskem pestrobarevných autíček a trepkami v podobě oblíbeného medvídka stál na chodbě a vyhlížel svého otce, který zaparkoval před domem. Když vypnul motor auta, nechal ho odemčené a vešel dovnitř, kde uviděl syna. Usmál se. „Josephe, běž se okamžitě převléct. Musíme co nejdříve vyrazit.“ Malý Joseph přikývl a už byl zpět v bytě. Jediným skokem zdolal vzdálenost mezi sebou a sestrou, jež byla hluboce zahloubána do nějakého romantického dopisu, který jí poslal o dva roky starší chlapec, s nímž se setkala na táboře. „A nezapomeňte si vzít pláštěnky. Začíná tam poprchávat.“ Stačil křiknout za ním otec. Během minuty byl Joseph převlečený z pyžama do džín a mikiny. Na tuto svou „rychlopřevlékačku“, jak tomu s oblibou říkal, byl velmi hrdý. Stačilo si vzít křiklavě červenou pláštěnku a gumáky a mohl jít. Podíval se ještě na sestru, která taky nijak neotálela, protože byla stejně zvědavá jako on. S plamínky plné nedočkavostí, jež jim panovaly v očích, vyběhli z bytu a otec za nimi zamkl. Nastoupili dozadu do auta a čekali, až otec nasedne a nastartuje. Když konečně vyjeli, zapnul táta topení, což dokonale Josepha uspalo. Na žádný kousek jejich prvotní cesty se nepamatoval, protože se probudil, až byli na místě. S oblibou vzpomínal na velké kulaté reflektory, které si otec vypůjčil od známého, aby mohl dodat své nově koupené nemovitosti to čarovné kouzlo, jež obklopovalo srub a přírodu kolem něj. Tehdy byl malým klukem a za tu dobu uběhlo spoustu času, aby zapomněl. Avšak nestalo se tak, protože tato vzpomínka byla velmi hluboko zarytá do jeho mysli. Od prvního setkání s dřevěným srubem jej dělilo dlouhých dvacet šest let. Teď tu stál a byl unesený tou magickou vůní pilin, která se tu zachovala. Stále byl v mysli jinde, když položil batoh, kde měl oblečení a jídlo, na zem a přešel ke krbu. Kamna byla vychladlá a Josephovy ruce zatoužily po teplu, jež by to tu bylo romantičtější. Nakoukl do košíku, kde měl pokaždé trochu dřeva. Teď tam nic nebylo. Se zklamaným povzdechem a nechutí z toho, že bude muset naštípat alespoň trochu topiva, se chopil sekerky, která stála v tmavém koutě, a vyšel ven. Za dobu, co byl uvnitř srubu, se příroda viditelně změnila.
Povídka od Tomáše Brabce: Krvavé stránky Slunce již zapadlo a hustá mračna, jež tu před pár minutami ještě nebyla, potáhla celou noční oblohu. Měsíc a hvězdy byly schovány před Josephovými zraky. Kdesi v dáli se zablýsklo a o chvíli se k němu donesl hrozivý zvuk hromu. Náhlé světlo, které ho málem oslepilo, bylo znamením, že pokud si nepospíší se sekáním dřeva, zmokne. Sešel dva schůdky a rozsvítil venkovní lampičku, kterou přivrtal před dvaceti lety s mírnou pomocí svého otce. Jakmile se lampička rozsvítila, během jednoho okamžiku uviděl, jak ji obkličují noční tvorové. Komáři, můry a mušky nesmyslně naráželi do skla a po každé se neškodně odrazili, aby mohli opět narazit. Další zahřmění přineslo s sebou pár ledových kapek, které se při dopadu na Josephovu tvář roztříštily a zastudily. S rozhodnutím, že nechce zbytečně zmoknout, přešel k tlustému špalku a vedle něj si dal pár polínek, s nimiž počítal do krbu. Při sekání se v mysli zahloubal nad dnem, kdy se z lesa skutálel právě tento špalek, na němž teď dělal, alespoň si to myslel, tak nepohodlnou a namáhavou práci. Nemýlil se, když si odvážil tvrdit, že to bylo 13. prosince, den jeho narozenin. Věděl to přesně, protože každé své narozeniny trávil zde a sám. Joseph se nad tou myšlenkou uchechtl, protože svým způsobem nikdy neslavil sám. Společnost mu dělal jeho oblíbený přítel Jack Daniels, kterého dokázal ještě ten den vypít do dna. Onehdy to nebylo jiné. S téměř polovinou v láhvi vyšel ven, aby si mohl ulevit. Při močení se mírně zakymácel a své nohavice pokropil kapkami své tělní tekutiny. Hlasitě nad tím zaklel a zapnul si své kalhoty z ovčí kůže. Při vracení do teplého příbytku zaslechl jakýsi zvuk. Otočil se a zjistil, že pochází z lesa. S přimhouřenýma očima opatrně kráčel směrem k lesnaté pasti. S obavami, že z hustých křovisek na něj vyskočí dravá zvěř za účelem, aby se nasytila jeho střevy, zahalekal. Ozvěna jeho hlasu se nesla pár metrů a pak utichla. Když se rozhodl, že se obrátí a vydá se zpět, z čistajasna se z kopce přikutálel velký pařez a najel na jeho nohu. Palčivá bolest, kterou pocítil, ho uvedla do stavu naprosté střízlivosti. Byl to nejrychlejší způsob, jaký znal. Třetí zahřmění a náhlý prudký liják donutily Josepha, aby narychlo posbíral hromádku naštípaného dříví, a utekl do srubu, kde našel teplé útočiště. Během pár kroků, jež ho dělily od úkrytu, dokázal zmoknout, takže když zavřel za sebou dveře, odtékal z jeho šatů pramínek vody. Joseph se vysvlékl do trenýrek, které jako jediné neutrpěly vodní újmu, a mokré šatstvo dal ke zdím krbu, aby se co nejrychleji vysušily. Pak přešel ke dřevěnému stolu, kde byl oharek skoro vyhořelé svíčky. Stála tu ještě z minulého víkendového pobytu. Jediným škrtem sirky zapálil malé dřívko a přiložil jej k ohořelému knotu. Ten lehounce vzplál a malý plamínek, který prozářil nepatrně místnost, zatřepotal se z důvodu, že na něj Joseph dýchl. Potom, co ucítil mírné teplo, přiklekl ke krbu a hodil do něj pár topůrek. Jako malý chodil k pionýrům, takže s ohněm si věděl rady. Dalo se říct, že s ním prakticky vyrůstal. Po dvou minutách vstanul od krbu a spokojeně se podíval na své hořící dílo. Kromě pálícího se dřeva tam spatřil také noviny, které zapálil jako první, aby celkový oheň dobře rozhořel. Ještě dřív, než plápolající papír se změnil v pouhý popílek, si Joseph všiml velkého černým inkoustem vytištěného nadpisu na titulní straně: Americký občan poprvé zdolal Měsíc. Tímto starým titulkem se mu rozvířily vzpomínky na svého otce, který patřil k několika miliónům lidí, kteří nepřetržitě sledovali celkový děj dobývání vesmíru ze strany USA. Joseph se usmál nad představou, jak by se jeho táta tvářil, kdyby viděl, co pálí jeho syn. Zřejmě by zuřil, protože on takovéto věci bral smrtelně vážně.
Povídka od Tomáše Brabce: Krvavé stránky Cosi v krbu prasklo a z ohně vypadl žhavý uhlík, který udělal do krbové rohože černou tečku. Při pozorování, jak uhlík doutná, si náhle vzpomněl na knihu, kterou si dneska koupil. Přešel k batohu a rozepnul kapsu, v níž měl čerstvý literární úlovek. Joseph si prohlédl černé desky a přečetl si název knihy, který byl pozlacen. Záhadná žena. Po zjištění, jak se ta kniha jmenuje, se ho zmocnila zvědavost. Otočil knihu hřbetem k sobě a podíval se na autora. Nikdo tam neměl své jméno, což Josephovi připadalo divné, protože kdyby on byl spisovatelem, přál by si aby to všichni věděli. Joseph si sedl do proutěného pohodlného křesla, jež si nechal udělat na zakázku, a otevřel knihu na první stránku a dal se do čtení. Jakmile s tím začal, ihned pocítil, že od těch stránek nedokáže odtrhnout oči, dokud si ji nepřečte celou. Při vnímání textu, který ho natolik uchvátil, si začal dělat v mysli poznámky. Tento postup se naučil ve škole, kde po něm a jeho přátelích chtěli učitelé, aby si dělali hrubý obsah. Po dvou přečtených knihách, které patřily do seznamu povinné četby, si Joseph osvojil mnemotechnickou pomůcku, podle níž si pokaždé řídil. Co se týkalo příběhu, který právě četl, po deseti stránkách mu bylo jasné, že klíčovou roli má žena v černém. Joseph se na chvíli odtrhl od řádků a snažil se vybavit si onu záhadnou ženu. Nedělalo mu to velké potíže, neboť autor knížky věděl, co dělá. Svou hlavní postavu popsal velmi dokonale. Světle hnědé vlasy dosahovaly jemně opálených ramen, zelené oči, které dokázaly vyvolat v osamělém muži chtíč, a okouzlující úsměv s odzbrojujícím účinkem. Tři základní věci, již si Joseph všiml poprvé na neznámé ženě. Joseph přešel z představy tváře na představu těla. Jeho fantazie se rozběhla na plné obrátky. Měla menší postavu, štíhlou, tak trošku drobnou. Joseph se více soustředil a z mysli mu vytanula její ňadra, která zdobila její hrudník. Krásně pevná prsa, jichž by se rád dotkl, se objevila společně se siluetou nahé ženy vystupující z temné mlhy. Jedním slovem byla krásná, a kdyby opravdu žila, chtěl, aby se stala jeho dívkou. Joseph se zasmál nad slovním spojením, které ho napadlo ve spojitostí s postelí. Vražedná sexy kočka. Kdesi v dáli se ozvalo vlčí zavytí a Joseph sebou polekaně trhl, čímž se odpoutal od fantazírování a vrátil se zpět do reality. Znovu nahlédl na řádky a vůbec si nevšímal malých neškodně tikajících hodin. Bylo půl jedné, když konečně Josepha začala pomalu přepadávat ospalost. Protřel si svá ztěžklá víčka. Nesmí usnout, protože tento zajímavý příběh, kde se vyskytovala záhadná žena, která ráda připravovala své oběti o život podříznutím hrdla, stál za hřích ponocování. Avšak po dvaceti minutách, během níž přečetl dalších deset stránek, usnul. Ještě dříve, než zavřel oči a tvrdě vplul do říše snů, cítil, jak upustil knihu, která tlumeně dopadla na zem. Joseph se s trhnutím probudil. Kolem něj bylo ticho a tma. Zatímco v krbu ještě lokálně zářilo pár míst rudým světlem, oharek od svíčky již dávno dohořel. S úmyslem, že zapálí novou svíčku a při malém plamínku dočte tu knihu, se zvedl z proutěného křesla a došel k dřevěné skříňce, kde měl uschovány sirky a svíčky. Vrzavým pohybem otevřel dvířka a vzal jednu dlouhou sněhově bílou svíčku a zapálil ji pomocí zápalky. Jakmile se opět ve srubu objevilo světlo, všiml si, že knížka, již pustil pár sekund před svým usnutím, zmizela. Se zvláštním pocitem se rozhlédl kolem sebe a spatřil ji. Vypadala přesně, jak si ji vysnil. Byla to ta záhadná žena, která dostala hlavní roli v té malé černé knížečce.
Povídka od Tomáše Brabce: Krvavé stránky „Zřejmě hledáš tohle, Josephe.“ Držela ji v ruce. Svým řádkovým domovem zamávala před Josephovýma očima a s úsměvem pozorovala, jak se její čtenář a obdivovatel tváří dokonale zmateně. „Proč z tebe cítím strach a nejistotu? Vždyť sis mě přál, nebo se snad mýlím? Chtěl jsi, abych nebyla pouhou figurkou ve stránkách a tvé sny se vyplnily. To proto jsem tady.“Joseph nevěřícně zavrtěl hlavou. Tohle musel být sen. Ne sen, ale noční můra, protože ten tón v jejím hlase mu napovídal, že se stane něco hrozného. Ani nevěděl, jak byl blízko pravdě. „Co se děje? Myslela jsem, že první, co uděláš, jakmile mě uvidíš, bude milostný polibek a následné milování. Přece ses chtěl se mnou milovat, nebo ne?“ Sundala si ramínka černých šatů, v nichž byla oblečená, a ony se sesunuly na dřevěnou podlahu. Nyní stála před Josephem nahá. „Takhle sis to představoval.“ Měla pravdu. Opravdu snil o tom, že ji bude líbat a přitom třímat ve svých rukou její krásně kulatá ňadra. „Tak nečekej a pojď.“ Váhavě udělal pár kroků. Jestli to byl sen, hodlal si jej užít se vším všudy. Jestli ne… jeho rozhodnutí se nezměnilo. Byl od ní dva metry, když si všiml odlesku nože, který držela v ruce. Jakmile se čepel na něj zatřpytila, okamžitě mu to došlo. Nechtěla se s ním milovat. Chtěla ho zabít. S hrůzou v očích začal před ní ustupovat. „Správně, Josephe. Jsi velmi chytrý chlapec. Jenom je škoda, že již brzy nebudeš.“ Usmála se a svým nahým tělem, jež mělo být jako lákadlo, postoupila k němu dopředu. Čepel se opět zaleskla ve světle mihotavého plamínku. Ranní paprsky zasvítily do čelního skla jedoucího auta. Sofie sjela za silnice a vydala se skrze hustě porostlý les. S vidinou, že překvapí svého bratra, se usmála a zhlasila rádio, kde hráli její oblíbenou písničku. Never gona be alone slyšela poprvé na festivalu Nickleback, kde se seznámila se svým milencem. Tedy vlastně jejím snoubencem, protože ji včera požádal o ruku. Sofie se podívala na snubák. Stále tomu nemohla uvěřit. To, že se měla stát ženou Billyho Riverse, bylo úžasné. Právě proto jela za Josephem. Chtěla mu sdělit novinu, která málem způsobila, že se její drobounké srdce málem zastavilo. Postarší auto opustilo lesík a objevilo se před srubem, kde stálo bratrovo vozidlo. Zaparkovala vedle něj a chvíli čekala s vypnutým motorem. Podívala se na srub a představila si sama sebe za deset let. To by mohli mít děti, jež by se proháněly kolem této dřevěnice se zvlhčenou trávou. Smáli by se a jejich dovádění by probudilo nevrlého strejdu Josepha, který by vyšel se zachmuřenou tváří. Sofie se bavila nad tou představou, která byla v nedohlednu, a otevřela auto. Jakmile se její boty dotkly chladné země, cítila, jak jí rosa zvlhčila povrch obuvi. Bylo to nepříjemné. Nikdy totiž neměla ráda vlhkost v botách. Znamenalo to pro ni několik hodin nesmyslného vysoušení. Se skoky jako baletka se ocitla na dřevěné verandě. Pomalu přešla ke dveřím a uviděla, že jsou pootevřené. Přiložila ucho ke skulině a snažila se zachytit těžké oddychování, které by ji vůbec neudivilo, protože Josehp byl už od mala tvrdým spáčem. Avšak žádné těžké oddychování se ze vnitřku neozývalo. Proto otevřela dveře dokořán a spatřila to, co ji poznamenalo do smrti. Její bratr, Joseph Owen, seděl ve svém oblíbeném proutěném křesle a měl podříznuté hrdlo . Krev, jež před několika hodinami sršela z rány, zaschla nebo se vsákla do oblečení.Sofie se jako zhypnotizovaná podívala do jeho očí... Byly prázdné a mrtvé. Celé tělo měl studené a tvář bílou jako zeď.Teprve po dvou minutách si Sofie Ownová, která se již neměla stát paní Riversovou, uvědomila, co se doopravdy děje. Klekla a náhle se začala smát na celé kolo Byl to smích člověka, který ztratil všechno, na čem mu záleželo. Byl to smích blázna. (Více na www.blbproblbce.bloger.cz)
Rádi bychom otiskli další básně dávného absolventa Petra Hinnera
Život je… Život je krutý, když nemáš pro co žít. Život je krutý, když nemáš s kým být. Život je krutý, když víš, že už "to" máš za sebou Život je krutý, když víš, že Ti zítra slunce nevyjde nad hlavou... Život je krutý, umí dávat, ale dokáže i brát a Ty se s ním musíš naučit pořádně prát.
Život je krásný, když máš svůj vytoužený cíl. Život je krásný, když jej chceš žít, co nejdýl. Život je krásný, i když občas s překážkama, ale ty se dají překonat pokud nezůstaneš sama Život je krásný, protože prostě je a Tobě nezbývá nic jiného než doufat v naděje A to doufat, že ty zítřky, co nás čekají, Nám ledacos krásného, ba nádherného přidají... :-)
Pro co??? Mám-li žít,tak řekněte mi pro co… Mám-li zemřít, Tak povězte mi za co??? Za všechno může láska, a to zda šťastná je, či není. To už je obrovská sázka, ve které se nevyhrává žádné jmění Přesto se dá vydolovat mnoho, city jedné osoby, a získáš lásku toho, kdo Tvé srdce „nazdobí“… (M. Lasota)
Básně Petra Hinnera
Obličej Lásko, víš co mě na Tobě upoutává? Už jenom to jméno, ... ......ová A co se týče Tvého zevnějšku, tak to jsem nevěděl do včilšku, že něco tak pěkného může existovati a při tom mojí pozornosti unikati. Ty Tvé úžasné, voňavé vlasy to je první důkaz Tvé zevnější krásy Dále mě napadají Tvé nádherné oči, ve kterých se naprosto celý svět točí a Ty se svým hlubokým pohledem dokážeš, co my ostatní nesvedem Máš taky krásné, když se směješ, líčka, která jsou patrná, jako Tvé oční víčka, když na mě mrkáš svým smyslným pohledem, já nejraději bych Tě zaplavil, "ne jedním" polibkem. Máš nádherný krček, nosiček, bradu a ouško, do kterého bych Ti nejraději šeptal - "Miluji Tě, moje myško." Máš taky úžasné a hebké rty, takové nemá žádná jiná - jedině Ty... Ty jsi kráska, Ty jsi originální na Tebe žádná jiná nemá - šance není! :-*
Běž za svým srdcem a vždy najdeš ten správný cíl.
(M. Lasota)
Tvorba našich studentů Ruční kresba Milana Pagáče
Tečka za dlouhým dnem Na závěr bychom chtěli přivítat všechny prváky a popřát nejen jim, ale i ostatním úspěšný školní rok. A tak končíme letošní první číslo školního časopisu. Doufáme, že se vám líbilo a alespoň na chvíli vás odpoutalo od stereotypních školních starostí. Děkujeme, že nás čtete. Velice rádi bychom uvítali další příspěvky, které by vedly k rozšíření obsahu časopisu. Podílejte se s námi na předvánočním čísle. Loučí se s vámi Zuzka Herblichová a celá redakce školních novin.
[email protected]
