Obsah. III.1. Fonologie 31 III.2. Morfologie 48 III.3. Syntax 141 III.4. Slovní zásoba 166 III.5. Metrika 189 Závěr 208 Seznam literatury 217

1

2

Obsah

Úvod

4

I. Milostné romány pozdně byzantského období

9

I.1. Původ pozdně byzantského milostného románu, látka

9

I.2. Rukopisy a jejich datace, edice

13

I.3. Charakteristika jazyka milostných románů, politický verš

15

II. Lidová řečtina pozdně byzantského období

18

II.1 Fonologie a výslovnost

18

II.2 Morfologie a syntax

20

III. Analýza jazyka románů Kallimachos a Chrysorrhoé, Belthandros a Chrysantza, Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna

31

III.1. Fonologie

31

III.2. Morfologie

48

III.3. Syntax

141

III.4. Slovní zásoba

166

III.5. Metrika

189

Závěr

208

Seznam literatury

217

3

Úvod

Předkládaná práce představuje detailní analýzu a srovnání jazyka čtyř anonymních veršovaných milostných (rytířských) románů (Kallimachos a Chrysorrhoé, Belthandros a Chrysantza, Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna) pocházejících ze 14. a 15. století. Středem mého zájmu je zejména rozbor morfologický a lexikální, do oblasti sledování byla zahrnuta rovněž fonologie a syntax. Důraz je kladen také na metriku tzv. politického verše a její souvislost s polytypií v jazyce zkoumaných textů. Východiskem a základem pro tuto práci bylo studium vývoje lidového jazyka byzantského období s důrazem na jeho pozdní fázi, jakož i studium staré řečtiny. Při zkoumání jazyka těchto literárních textů je totiž třeba mít neustále na paměti, že se nejedná o psaný záznam lidového jazyka, jak se původně domníval např. J. Psycharis,1 ale o jazyk, jehož základem je sice hovorový jazyk, ale který je, u různých autorů v různé míře, ovlivněný tradičním archaizujícím literárním jazykem. Ostatně v celém byzantském období nenalezneme dílo, o kterém by se dalo říct, že je napsáno čistě hovorovou řečí, ve všech dílech se objevují slova, gramatické tvary i syntaktická schémata, jež pocházejí z archaického jazyka. Tento stav je důsledkem diglosie2 v řeckém jazyce, která má svůj počátek již v římském období a která provázela řecký jazyk po mnoho staletí až do r. 1976, kdy došlo uznáním obecné novořečtiny (κοινή νεοελληνική γλώσσα) za oficiální jazyk ke znovusjednocení řeckého jazyka. V byzantském období diglosie znamenala existenci jazyka knižního, archaického (λόγια γλώσσα) a jazyka lidového (δημώδης γλώσσα). Většina autorů byzantského období používá archaický knižní jazyk ve snaze přiblížit se klasickým vzorům, takže v období do 11. století jsou doklady živého, mluveného jazyka vzácné - jedná se především o kroniky a životy svatých. Mezi nejvýznamnější takovéto doklady patří kronika Ioanna Malaly ze 6. století, kronika Theofana Homologeta z 8. století nebo například sborník, který pod názvem Luh duchovní (Λειµωνάριον) sestavil Ioannes Moschos (6. století). Ve 12. století psali verše 1

Kriaras, E., Ψυχάρης, Atény 1981, str. 174-175. Problémem diglosie v řeckém jazyce se zabývají mezi jinými Ch. A. Ferguson: Diglossia, Word 15, 1959, str. 325 - 340, Browning, R. 1995, str. 244 - 272 a Kriaras, E. 1974. 2

4

v tehdejším živém jazyce – ovšem vedle tradiční poezie psané archaickým jazykem Theodóros Prodromos a Manuél Glykas. Z téhož století (někdy je uváděno také 11. století) pochází epos Digenis Akritas vzniklý z kratších epických písní. Ze čtrnáctého století pochází anonymní Kronika morejská, hrdinský epos francouzských dobyvatelů Peloponésu v období po čtvrté křížové výpravě. Toto dílo je napsáno lidovým jazykem promíšeným s francouzskými prvky a s nepříliš početnými prvky jazyka archaického.3 Živý mluvený jazyk se ve větší míře v literatuře začíná objevovat ve čtrnáctém až patnáctém století, a to zvláště v poezii. Z té doby pochází pět veršovaných milostných rytířských románů psaných patnáctislabičným veršem lidové poezie - politickým veršem. Jedná se o romány Kallimachos a Chrysorrhoé,

Belthandros a Chrysantza, Flórios a

Platziaflóra, Imberios a Margaróna a Libystros a Rhodamné. Předmětem práce je rozbor jazyka čtyř z těchto pěti rytířských románů, pátý z nich, román Libystros a Rhodamné, by si z důvodu velkého rozsahu (téměř 4500 tisíce veršů) zasloužil samostatnou studii. Tyto romány jsou zvlášť vhodné pro zkoumání podoby a charakteru nově se vytvářejícího literárního jazyka vhledem k tomu, že jejich jazyk vykazuje mnoho společných rysů. Lze tedy říci, že všechny zkoumané texty jsou psány, z hlediska vývoje řeckého jazyka, v podstatě jednotným typem jazyka. Porovnáním jazyka těchto čtyř děl lze pak sledovat vývoj literárního jazyka založeného na hovorovém jazyce v rozmezí přibližně 100 let, které dělí nejstarší román, tedy Kallimacha a Chrysorrhou, od nejmladšího z nich, Imberia a Margaróny.4 Názor na charakter jazyka těchto románů se v průběhu doby měnil. Zatímco např. pro A. Koraise představoval jazyk Belthandra a Chrysantzy “nechutnou makarónštinu”,5 J. Psycharis se ve svém bádání také na základě těchto děl pokoušel nalézt doklady pro vývoj lidového jazyka.6 Psycharis dokládá, že postupem času se v dílech tohoto období vyskytuje čím dál tím více prvků hovorového jazyka. O něco později další řecký lingvista G. N. Chatzidakis prokázal, že většina změn v hovorovém jazyce odrážejících se v pozdně byzantských textech proběhla již o několik staletí dříve.7 Podrobně byly tyto rytířské (milostné) romány zkoumány z hlediska literárního i textově kritického. V řadě studií se těmito romány (ale i jinými texty pozdně byzantského období) zabývali např. australští vědci E. a M. Jeffreys (viz např. Jeffreys, E. - Jeffreys, M.: Imberios and Margarona: The manuscripts, sources and edition of a byzantine verse romance, 3

Jazykovou analýzu Kroniky morejské provedl španělský badatel J. M. Egea (viz níže). K dataci románů viz str. 13ff. 5 Srov. Kriaras, E. 1955, str. 99. 6 Psichari, J.: Essai de grammaire historique néo-grecque, I-II, Paris 1886 a 1889. 7 Chatzidakis, G. N. 1905. 4

5

Byzantion 41, ostatní viz bibliografie), kteří mimo jiné také reagovali na teorii G. Spadara (viz str. 12 a bibliografii). Romány palaiologovského období se ve své knize The Medieval Greek Romance (řec. překlad Η Ερωτική Μυθιστορία του Ελληνικού Μεσαίωνα) zabývá také Roderick Beaton.8 Z jazykového hlediska byl systematicky analyzován pouze jediný z námi zkoumaných románů. Photis Apostolopoulos se ve své dizertaci s názvem La langue du roman byzantin „Callimaque et Chrysorrhoé“9 věnoval hláskoslovnému, morfologickému, syntaktickému a lexikálnímu rozboru románu Kallimachos a Chrysorrhoé, a to v synchronní perspektivě, diachronní hledisko však téměř nebere na zřetel. Co se týče ostatních tří románů, nacházíme pouze příležitostné zmínky o jejich jazyce v dílčích lingvistických studiích (viz bibliografie), systematicky však zatím nebyly prozkoumány. Vědci se ve svých bádáních doposud věnovali spíše autorům raně byzantského období. Velká pozornost byla věnována byzantským kronikám (St. B. Psaltes, z pozdějších prací např. S. A. Sofroniu10), zvláště jazyku Malalovy kroniky.11 Syntaxí Joanna Moscha se zabývala E. Mihevc-Gabrovec,12 rozbor jazyka a stylu M. Psella provedl É. Renauld.13 Výzkum středověké fáze řeckého jazyka zůstával donedávna ve stínu, neboť zájem vědců se tradičně soustředil na období klasické a na současnou moderní řeč. Teprve od 19. stol. se v rámci zkoumání vývoje řeckého jazyka začínají lingvisté důkladněji zabývat také byzantskou řečtinou. Kromě již výše zmíněných lingvistů Psycharise a Chatzidakise se jedná také např. o práce A. N. Jannarise14 a K. Dietricha.15 Okrajově se ve své studii o vývoji řeckého jazyka zabývají středověkou fází řečtiny rovněž A. Costas16 a A. Meillet.17 První obsáhlou mluvnicí řeckého jazyka, která se věnuje také byzantskému období, je Triandafyllidisův úvod k novořecké gramatice.18 Po něm následují R. Browning, H. Tonnet a

8

Beaton, R. 1996. Apostolopoulos, Ph. 1984. 10 Psaltes, St. 1913: Grammatik der byzantinischen Chroniken, Göttingen 1913, Sofroniu, S. A. 1965: Studies in the vocabulary of early medieval Greek, with special reference to John Malalas, the Chronicon Paschale, Theophanes Confessor and the De administrando imperio of Constantine Porphyrogenitus, Phil. Diss., London 1965. 11 Viz např. Wolf, K. 1911 -12: Studien zur Sprache des Malalas: Teil, Formenlehre; II. Teil, Syntax, Munich 1911 - 1912, Merz, L. 1911: Zur Flexion des Verbums bei Malalas, Pirmasens 1911, Jeffreys, E. – Jeffreys, M. 1990: The Language of Malalas, in: Studies in John Malalas, Jeffreys, E., Croke, B., Scott, R. (eds.), Sydney 1990, 231-245, James A. 1990: The Language of Malalas I, in: Studies in John Malalas, Jeffreys, E., Croke, B., Scott, R. (eds.), Sydney 1990, 217-225. 12 Mihevc-Gabrovec, E. 1960: Études sur la syntaxe de Ioannes Moschos, Ljubljana 1960. 13 Renauld, É. 1920: Étude de la langue et du style de Michel Psellos, Paris 1920. 14 Jannaris, A. N. 1897. 15 Dietrich, K. 1898: Untersuchungen zur Geschichte der griechischen Sprache von der hellenistischen Zeit bis zum 10. Jahrhundert n. Chr., Leipzig 1898. 16 Costas, P. 1936: An Outline of the History of the Greek Language, Chicago 1936. 17 Meillet, A. 1913: Apercu d` une histoire de la langue grecque, Paris 1913. 18 Triandafyllidis, Μ. Α. 1938. 9

6

G. Babiniotis, kteří se také přehledně, i když poněkud stručně, zabývají mluveným jazykem byzantského období.19 Podrobněji se podobou byzantské řečtiny zabývá Geoffrey C. Horrocks ve své knize Greek: A History of the Language and its Speakers,20 ve které popisuje vývoj řeckého jazyka od mykénské řečtiny až po současnost. Horrocks klade důraz na řečtinu byzantského období, protože, jak sám poznamenává v předmluvě, toto období po dlouhou dobu zůstávalo stranou zájmu a „remains for many a closed book“ (str. XVI). Historii řeckého jazyka v byzantském období je věnována druhá, nejobsáhlejší část Horrocksovy knihy (kap. 7-12, str. 131-290), hovorový jazyk je popsán v 11. a 12. kapitole. Z lingvistického hlediska je nejzajímavější kapitola 11., ve které Horrocks na přibližně padesáti stranách podává výklad o nejdůležitějších fonologických, morfologických a syntaktických jevech, ke kterým ve 12. kapitole připojuje četné ukázky. Vývojem jednotlivých jazykových jevů vyskytujících se v průběhu byzantského období se ve svých monografiích zabývali především J. Humbert,21 P. Chantraine22 a P. Burguiere,23 A. Mirambel se v šedesátých letech minulého století v sérii článků zaměřil na vývoj slovesa v byzantském období.24 Až od devadesátých let minulého století se začali lingvisté více soustředit na pozdně byzantskou řečtinu, která tvoří významný přechod mezi byzantskou řečtinou a novořečtinou. Zabývají se vesměs analýzou jednotlivých jevů (viz například Giouli, P. 1995, Guilpin, P. 2002, Holton, D. W. 1993, Horrocks, G. C. 1992, Cheila-Markopoulou, D. 1999, Joseph, B. D. - Pappas P. A. 2002, Lentari, T. – Manolessou, I. 2003, Mackridge, P. 1995, Manolessou, I. – Nifadopoulos, Ch. 2000, Theofanopoulou-Kontou, D. 2000). Významný příspěvek na poli bádání o jazyce pozdně byzantských textů představuje gramatická analýza Kroniky morejské provedená španělským badatelem J. M. Egeou (viz Egea, J. M. 1988). Při jazykové analýze vycházím z úplné excerpce textů románů Kallimachos a Chrysorrhoé, Belthandros a Chrysantza, Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna, v celkovém rozsahu 6691 veršů. Analýza byla provedena na základě Kriarasovy edice (Κριαράς, Ε.: Βυζαντινά ιπποτικά μυθιστορήματα (Βασική Βιβλιοθήκη 2), Αθήνα 1955), která obsahuje texty všech čtyř zkoumaných literárních děl, včetně rukopisných variant. Při práci mi byl nepostradatelným pomocníkem zatím nedokončený slovník E.

19

Browning, R. 1995, Tonnet, H. 1995: Ιστορία της νέας ελληνικής γλώσσας, Αθήνα 1995 (originál: Histoire du grec moderne, Paris 1993), Babiniotis, G. 1985. 20 Horrocks, G. C. 1997. 21 Humbert, J. 1930. 22 Chantraine, P. 1927. 23 Burguiere, P. 1960. 24 Mirambel, A. 1961, 1966 a 1967.

7

Kriarase: Λεξικό της μεσαιωνικής ελληνικής δημώδους γραμματείας (1100 – 1669), (Θεσσαλονίκη 1969-), jakož i jeho stručnější verze (Kazazis, I. N.- Karanastasis, T. A., Θεσσαλονίκη 2001 a 2003). Při analýze jsem se mimo jiné zaměřila na rozlišení archaického jazyka od jazyka živého. Konkrétní jevy nahlížím také s přihlédnutím k předchozím fázím jejich vývoje, či fázím, které vedly od archaických tvarů až k tvarům současným. I přes výskyt archaických tvarů (obsažených především v Kallimachovi) základ jazyka románů tvoří jazyk živý, kterým se v případě Kallimacha (a pravděpodobně i Belthandra) hovořilo v Konstantinopoli a v případě Imberia a Flória nejspíše na Peloponésu. V následujícím výkladu jsem zvolila toto označení: K, resp. Kallimachos (= Kallimachos a Chrysorrhoé), B, resp. Belthandros (= Belthandros a Chrysantza), F, resp. Flórios (= Flórios a Platziaflóra), I, resp. Imberios (= Imberios a Margaróna).

8

I. Milostné romány pozdně byzantského období

I.1. Původ pozdně byzantského milostného románu, látka Veršované milostné (rytířské) romány pozdně byzantského období navazují především na byzantské romány 12. století vycházející z pozdně antických milostných románů a na rytířské romány západního původu. Dále jsou tyto romány ovlivněny ústní lidovou tradicí. Autor románu Kallimachos a Chrysorrhoé znal bezpochyby Heliodorovy Příběhy aithiopské a Charitónův milostný román O věrné lásce Chairea a Kallirhoy, jak dokázal ve svém bádání H. Hunger.25 Také autor Belthandra a Chrysantzy vykazuje znalost starších řeckých románů.26 V původních románech palaiologovského období jsou zachovány prvky charakteristické pro pozdně antické a byzantské romány jako jsou pittakia (např. v Kallimachovi a Chrysorrhoe zpráva, kterou posílají králi jeho dvořané, verše 2251-2276) a ekfrasis (viz např. v Kallimachovi a Chrysorrhoe popis Dračího hradu, verše 177-209, zahrady, verše 276- 290 nebo popis Chrysorrhoy, verše 808-828, v Belthandrovi a Chrysantze např. popis Chrysantzy, 647-57, 677-719 atd.). Také schéma těchto románů zůstává tradiční: vzplanutí lásky, rozdělení milenců, zdánlivá smrt hrdiny nebo hrdinky a po různých útrapách a dobrodružstvích shledání a šťastný konec. V případě románu Kallimachos a Chrysorrhoé králův syn Kallimachos osvobozuje v Dračím hradě Chrysorrhou z moci draka, oba si přísahají lásku, avšak Chrysorrhou unáší cizí král s pomocí kouzel zlé čarodějnice, při kterých Kallimachos zdánlivě umírá (verše 1310-20). Po strastiplné pouti Kallimachos Chrysorrhou nalezne v zemi onoho krále, nechá se najmout jako pomocník zahradníka v královské zahradě a tajně se s Chrysorrhoou schází v zahradním altánu. Dvořané je spolu přistihnou, král je odsoudí, avšak nakonec jim odpouští poté, co se prokáže jejich nevina. Milenci se vracejí na Dračí hrad, kde nadále žijí šťastně. Mnohé z těchto motivů mají velmi blízko k pohádkám.27 V menší míře jsou pohádkové motivy uplatněny také v následujícím románu, v Belthandrovi a Chrysantze. Zde Belthandros potkává Chrysantzu na Hradě lásky, kde jí uděluje žezlo nejkrásnější dívky v soutěži krásek, ona mu však mizí. Belthandros po dlouhé pouti doputuje do Antiochie, stává se vazalem krále a v jeho dceři poznává Chrysantzu. Oba si po dva roky tají vzájemnou lásku, jednoho večera se však potkávají v královské zahradě a 25

Hunger, H. 1968. Kahane, H. a R. 1983, str. 218-219. 27 Pro podrobnější rozbor viz Kriaras, E. 1955, str. 22ff. 26

9

lásku si vyznají. Stráže však Belthandra odhalí a ten aby utajil lásku ke Chrysantze, předstírá, že miluje chůvu Faidrokazu, uzavírá s ní sňatek, ale dále se tajně schází s Chrysantzou. Belthandros se obává odhalení, proto milenci tajně pouze s Faidrokazou a třemi panoši prchají do Belthandrovy vlasti. Na útěku je však zastihne bouřka a při přechodu přes rozvodněnou řeku se jejich doprovod utopí, pouze hlavní hrdinové se zachrání, ale jsou řekou rozděleni a oba se domnívají, že ten druhý zahynul (verše 1107-1202). Nakonec se šťastně setkávají a vracejí se do Belthandrovy vlasti, kde Belthandros jako následník trůnu slaví sňatek s Chrysantzou. V souvislosti s tímto románem byla v minulosti často vyslovována hypotéza o existenci západního vzoru, o který se měl tento román opírat,28 a to na základě existence některých motivů, jako je např. Hrad lásky (Ερωτόκαστρον) nebo termínů, např. λίζιος ve verši 789 z francouzského „lige“ označující vazalský vztah pána ke svému králi. Také ve jménech románových hrdinů byly hledány západní předlohy (Ροδόφιλος = Rodolphe, Βέλθανδρος = Bertrand, Φίλαρμος = Willerm).29

K dalším západním prvkům bývají

řazeny turnaje a lovy, při kterých byli používáni sokoli. Všechny tyto západní prvky však byly již v Byzantské říši známy, např. turnaje pořádal již Manuél I. a termín λίζιος se na územích ovládaných Franky objevuje od 12. stol. Motiv Hradu lásky je sice západní, ale atmosféra Belthandrova Hradu lásky připomíná spíše starší byzantské romány, konkrétně Příběhy o Hysmině a Hysminiovi Eustathia Makrembolita ze 12. stol.30 Navíc byl Belthandros silně ovlivněn milostným románem Nikéta Eugeniana O Drosille a Charikléovi. Podle Becka jsou západní prvky obsažené v Belthandrovi spíše „ozdobou“, avšak to, co v románu převládá, je byzantský způsob života a byzantský svět.31 Toto tvrzení však neplatí pro další dva romány, tedy pro román Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna. První z nich je zpracováním známého francouzského románu Fleur et Blanchefleur pocházejícího z 12. stol. Předlohou pro řecký překlad se stal italský rukopis ze 14. stol. pod názvem Il Cantare di Fiorio e Biancifiore. Italský text pronikl do řeckého prostředí nejspíše prostřednictvím italského humanisty Andrea Acciaiouliho, který navštívil peloponéské knížectví v letech 1338-1341.32 Překladatel do řečtiny ponechává jména i místa, ve kterých se děj odehrává, původní. Fiorio se stává Flórios, Biancifiore Platziaflóra, na dvou

28

Podrobně viz Kriaras, E. 1955, str. 89-94. Ibid., str. 89. 30 Ibid., str. 94. 31 Beck, H.- G. 1988, str. 207. 32 Ibid., str. 228. 29

10

místech textu nacházíme toto jméno dokonce s původní koncovkou (Πλάτζια-Φλῶρε, verš 188, 1517). Otec hrdinky je římský rytíř a Flórios je synem maurského krále Filipa. Osiřelá Platziaflóra vyrůstá v paláci krále Filipa, oba hrdinové se do sebe zamilují, ale Flóriovi rodiče jejich lásce nepřejí, proto po neúspěšném pokusu Platziaflóru křivě odsoudit ji prodávají do otroctví egyptskému emirovi, kde ji Flórios vyhledá. Na konci románu maurský král a královna přijímají katolickou víru Římanů (πίστην καθολικὴν Ρωμαίων ὀρθοδόξων, verš 1841). Překladatel do řečtiny navíc román oproti předloze obohacuje novými, řeckými prvky, z kterých je zřejmé, že znal byzantská díla své doby – používá např. ekfrasis, velice častá jsou také slova složená. Rovněž rady, které dává otec Flóriovi, jenž se vydává hledat Platziaflóru (verše 1125-1162), pocházejí z řeckého díla, konkrétně z didaktické básně Spaneas.33 Podobné rady dává svému synovi také Imberiův otec v druhém z obou románů navazujících na západní vzor (verše 202-215). U tohoto románu však otázka předlohy není dodnes zcela vyřešena. Badatelé se shodují v tom, že pramenem pro řeckou verzi mohl být francouzský román Pierre de Provence et la Belle Maguelonne, jehož původní jádro pochází ze 12. stol.,34 ale nejstarší známý rukopis je však datován až rokem 1453. Tento román byl koncem 15. a začátkem 16. stol. přeložen do mnoha evropských jazyků.35 Kdy a jakým způsobem se však tato látka dostala na řecká území a z kterého jazyka překladatel čerpal, není jasné. Touto problematikou se ve svém zkoumání podrobně zabývali M. a E. Jeffreys, podle kterých je pravděpodobné, že pramenem pro řecké zpracování bylo některé starší vydání této látky v provensálštině nebo katalánštině.36 Vývojem debaty týkající se vzniku a datování překladu, jakož i srovnáním středověkého francouzského textu a řecké verze a existencí dalších možných pramenů se zabývá E. Kriaras.37 Zde také poukazuje na některé paralelní motivy vyskytující se v legendě o založení kláštera Dafni u Atén ve 13. stol. provensálskými cisterciáckými mnichy.38 Také v případě tohoto románu ponechává překladatel do řečtiny jména i místa, ve kterých se děj odehrává, původní. Maguelonne se stává Margaróna a jméno Imberios, které vzniklo nejspíše z Emperios, má svůj původ ve jménu Pierre.39 Děj se odehrává v Provenci, odkud Imberios, syn krále, odchází do světa. Po sedmi letech putování se ocitá v Anapoli (v italské Neapoli). Na hradě anapolského vládce se účastní turnaje, ve kterém vítězí a za ženu dostává dceru krále, krásnou Margarónu. Po jisté době však Imberios 33

Beaton, R. 1996, str. 131-132. Kriaras, E. 1955, str. 200. 35 Tato látka je u nás známa jako Historie o krásné kněžně Mageloně, viz Dostálová, R. 2003, str. 301. 36 Jeffreys, M. a E. 1971. 37 Kriaras, E. 1955, str. 200-209. 38 Ibid., str. 208, viz též Dostálová, R. 2003, str. 300. 39 Kriaras, E. 1955, str. 208. 34

11

touží navštívit své rodiče, vydávají se proto s Margarónou tajně na cestu. Poté, co je Imberios zajat piráty a prodán do Egypta do otroctví, doputuje Margaróna, jež se domnívá, že je Imberios mrtev, sama do Provence. Zde zakládá ženský klášter, ve kterém se stává matkou představenou. Po sedmi letech otroctví se Imberiovi podaří uprchnout a dvojice se nakonec šťastně setkává v Provenci. Tento román má mnoho společných prvků s románem Flórios a Platziaflóra. Jejich srovnáním se zabýval italský badatel G. Spadaro, kterému se podařilo prokázat, že autor řecké verze Imberia čerpal z řeckého textu Flória.40 Spadaro ve své studii poukazuje na celou řadu identických veršů,41 např. verš 231 z Imberia a Margaróny Ποτὲ θανάτου συμφοράν, ποτὲ μηδὲν φοβᾶσαι je totožný s veršem 1194 z Flória a Platziaflóry, stejně tak verš 233 z Imberia a Margaróny οὐδὲ ἰστία, οὐδὲ νερὸν, ἀλλ’ οὐδὲ ἀπὸ ξίφους je totožný s veršem 1195 z Flória a Platziaflóry, přičemž autor řecké verze tohoto románu oba tyto verše doslova převádí z italské předlohy Il Cantare di Fiorio e Biancifiore.42 O několik let později publikoval Spadaro další studii, ve které se na základě analýzy společných

prvků obou výše uvedených románů i několika dalších, mezi nimi také

Kallimacha a Chrysorrhoy a Belthandra a Chrysantzy, pokouší objasnit jejich vzájemný vztah.43 Podle jeho teorie je hlavním důvodem pro opakující se fráze nebo i celé verše nedostatek básnického talentu autorů těchto románů, který je vede k plagiátorství. Spadarovy doklady této teorie však pokládají za nedostatečné E. a M. Jeffreys,44 kteří se ve svém bádání pokusili dokázat, že prvky společné těmto románům čerpali jejich autoři z ústních vyprávění v patnáctislabičném verši.45 Je zřejmé, že autoři jak původních románů tak řeckého zpracování západních románů čerpali také z této tradice, jak ukazuje ve své studii také např. A. Stergelis na příkladu románu Flórios a Platziaflóra. Stergelis analýzou veršů, ve kterých se řecká verze liší od originálu, dokazuje, že její autor čerpal i z lidové poezie.46 Také R. Beaton připouští, že autoři románů čerpali z lidové poezie – sám uvádí příklady hemistichů i celých veršů, opírajících se o lidovou poezii,47 ze všech čtyř zkoumaných románů. Odmítá však tvrzení, že by lidová poezie byla jediným zdrojem, a sám tuto teorii doplňuje. Podle něj lze výskyt společných prvků vysvětlit snahou autorů románů pokračovat v řecké tradici “mimése”. Proto 40

Viz Spadaro, G. 1975. Ibid., str. 308-323. 42 Ibid., str. 308. 43 Spadaro, G. 1977-78. 44 Viz např. Jeffreys, E. - Jeffreys, M. 1983, str. 327. 45 Ibid., str. 333. 46 Stergelis, A. 1967, str. 420-423. 47 Beaton, R. 1996, pozn. 51, str. 328. 41

12

také, jak již bylo uvedeno na počátku této kapitoly, autoři při skládání veršů čerpali z děl svých předchůdců. Poněvadž však vytvářeli díla založená na současném jazyce, včleňovali do svých děl také prvky z tradiční lidové poezie a již existujících textů sepsaných v tomto jazyce.48

I.2. Rukopisy a jejich datace, edice

Vznik všech čtyř veršovaných románů, které jsou předmětem analýzy, je kladen do 14.-15. stol. Většina badatelů se shoduje v tom, že nejstarší z těchto děl je Kallimachos a Chrysorrhoé brzy následovaný Belthandrem a Chrysantzou. Podle P. Agapita je však Belthandros a Chrysantza starší, ve své studii klade jeho vznik již do let 1270-1290, tedy do počátku vlády Palailogovců.49 Oba tyto romány jistě vznikly před polovinou 14. století, jak lze usoudit z alegorické básně ze 14. stol. Eis tén sófrosynén Theodóra Meliténióta, ve které jsou obě tato díla připomínána, E. Jeffreys klade dobu vzniku Kallimacha a Chrysorrhoy do let 1310-1340.50 Román Flórios a Platziaflóra nelze s přesností datovat, ale soudí se, že překlad byl pořízen v 2. polovině 14. stol. nebo začátkem 15. stol.51 Také dobu vzniku Imberia a Margaróny nelze určit s přesností (viz výše), badatelé obvykle kladou dobu vzniku tohoto románu do 15. století, a to do její 1. poloviny, tedy před pád Konstantinopole.52 Co se týče oblasti, ve které měly tyto romány vzniknout, H. Humbert ve svém bádání usuzuje, že román Kallimachos a Chrysorrhoé byl napsán v Konstantinopoli,53 ke stejným závěrům dochází L. Garland také v případě Belthandra a Chrysantzy.54 Oba překlady západních románů vznikly s velkou pravděpodobností na územích ovládaných Franky, nejspíše na Peloponésu.55 Všechny čtyři milostné romány jsou anonymní. Pouze v případě románu Kallimachos a Chrysorrhoé lze z epigramu Manuéla Fila s velkou pravděpodobností vyvodit,

48

Ibid., str. 231ff. Srov. Agapitos P. 1993, str. 128ff, podle něj je román Libystros a Rhodamné, který je obvykle považován za 3. nejstarší, nejstarším z těchto původních milostných románů a vznikl již v letech 12401260. 50 Beaton, R. 1996, str. 142, Jeffreys, E. 1993, str. 313. 51 Ibid., str. 181. 52 Viz např. Kriaras, E. 1955, str. 211. 53 Humbert, H. 1968, str. 405-422. 54 Garland, L. 1989, str. 87-95. 55 Beaton, R. 1996, str. 183. 49

13

že by autorem mohl být Andronikos Komnénos Dukas Palaiologos, synovec císaře Michaéla VIII.56 Román Kallimachos a Chrysorrhoé (řecký název Τὸ κατὰ Καλλίμαχον καὶ Χρυσορρόην ἐρωτικὸν διήγημα)

se nám dochoval v jediném rukopise, který je datován

rokem 1520. Tento rukopis je pod názvem Codex Lugdunensis caligeranus uložen v knihovně v Leidenu. Román se skládá z 2607 veršů. Kriarasovo vydání tohoto románu, ze kterého čerpáme, se opírá o vydání S. Lambrose z roku 1880.57 Z roku 1956 je zatím poslední vydání Kallimacha a Chrysorrhoy, a to péčí M. Picharda.58 Také román Belthandros a Chrysantza (Διήγησις ἐξαίρετος Βελθάνδρου τοῦ Ρωμαίου) o délce 1348 veršů se dochoval pouze v jediném rukopise (Codex Parisinus graecus 2909) pocházejícího nejspíše ze 16. stol.,59 jenž je uložen v Paříži. Kromě Belthandra a Chrysantzy tento rukopis obsahuje některé další texty ze 14. a 15. stol., které jsou složeny v jednodušším jazyce, jímž se psalo především na Krétě a na Dodekannésu. Tento román byl poprvé vydán v roce 1880 péčí E. Legranda,60 ke kterému Kriaras ve svém vydání přihlíží.61 Další román, Flórios a Platziaflóra (Διήγησις ἐξαίρετος ἐρωτικὴ καὶ ξένη Φλωρίου τοῦ πανευτυχοῦς καὶ κόρης Πλάτζια Φλώρης), se dochoval ve dvou rukopisech. První z nich, Codex Londinensis (L), pocházející z 2. pol. 15. stol., se nachází v Britském muzeu v Londýně. Na základě tohoto rukopisu pořídil v roce 1917 D. C. Hesseling kritické vydání obsahující úvod, poznámky a stručný slovníček na konci textu. Druhý rukopis románu - Codex Vindobonensis theol. Gr. 244 (V) - byl sepsán kolem roku 1550 a nyní se nachází ve vídeňské knihovně. O tento rukopis se opírají starší vydání tohoto románu (E. Bekkera z roku 1845, D. Mavrofrydise z roku 1866 a W. Wagnera z r. 1870). E. Kriaras ve svém vydání tohoto textu čerpá z obou těchto rukopisů, za hlavním textem uvádí také některé zásahy Mavrofrydise, Hesselinga a Wagnera. Poslední z románů, Imberios a Margaróna (Διήγησις ἐξαίρετος ἐρωτικὴ καὶ ξένη Ἰμπέριου τοῦ θαυμαστοῦ καὶ κόρης Μαργαρώνης), obsahuje podle Kriarasova vydání pouhých 893 veršů. Dochoval se ve čtyřech rukopisech pocházejících ze 16. stol., které obsahují celý text nebo jeho části. Nejstarší z těchto rukopisů - Neapolitanus gr. 251-

56

Dostálová, R. 2003, str. 293. Lambros, S.: Collection de romans grecs en langue vulgaire et en vers, Paris 1880. 58 Pichard, M: Le roman de Callimaque et de Chrysorrhoé: texte établi et traduit, Paris 1956. 59 Srov. Sigalas, A. 1956, str. 5. 60 Legrand, E.: Bibliotheque grecque vulgaire, I, Paris 1880. 61 Viz Chatzijiakoumis, Μ. Κ. 1977, str. 224-227.

57

14

zároveň obsahuje nejúplnější text Achilleidy. Na základě oxfordského rukopisu (Oxoniensis miscellaneus gr. 287) obsahujícího 806 patnáctislabičných veršů vydal Imberia a Margarónu S. Lambros.62 Další verzi tohoto románu skládající se z osmiseti čtrnácti patnáctislabičných veršů nacházíme ve vídeňském rukopise (Vindobonensis theologicus gr. 297). Tuto verzi vydal r. 1874 W. Wagner.63 Čtvrtý rukopis, nacházející se ve Vatikánu (Vatican Palatinus gr. 426), uchovává jednak na listech 65r-72v část románu, která odpovídá veršům 415-824, a jednak na listech 73r-93v větší část textu (verše 36-824). Tento rukopis byl použit poprvé při Kriarasově vydání z roku 1955. Kriaras zároveň čerpal i z ostatních tří rukopisů. O popularitě tohoto románu v 16. stol. svědčí nejen to, že se zachoval v několika verzích, ale také to, že byl jako jediný ze středověkých románů převeden do rýmované verze a v Benátkách byl několikrát počínaje rokem 1543 vydán jako lidový tisk.64

I.3. Charakteristika jazyka rytířských románů, politický verš

Jak bylo řečeno v úvodu, jazyk rytířských románů bývá charakterizován jako jazyk, jehož základ tvoří hovorová řeč tehdejší doby, který je však zároveň promíšen s prvky tradičního archaizujícího literárního jazyka. Jací autoři a z jakého důvodu začali ve 14. století ve větší míře při skládání svých veršů upřednostňovat tento jazyk? Podle R. Browninga byly první pokusy používat v literatuře hovorový jazyk učiněny autory, kteří byli vzděláni v archaizující literární tradici. Např. o Androniku Palaiologovi je známo, že kromě románu Kallimachos a Chrysorrhoé napsal také teologická a etická díla v knižním jazyce.65 Také podle H.-G. Becka iniciativa používání hovorového jazyka v literatuře přišla „shora“. Podle něj základ jazyka, kterým jsou romány napsány, tvoří jazyk, kterým hovořila vzdělanecká vrstva nejspíše v Konstantinopoli. Aby mohl být tento jazyk použit jako literární jazyk, v kterém by byla psána veršovaná díla, byl následně tam, kde bylo potřeba, obohacen prvky z knižního jazyka.66 Mezi badateli tedy převládá názor, že se vlastně jedná o „umělý literární

62

Lambros, S.: Collection de romans grecs en langue vulgaire et en vers, Paris 1880. Wagner, W.: Histoire de Imbérios et Margaróna (= E. Legrand, Collection de monuments pour servir a l´étude de la langue néo-hellénique, nouvelle série, no 3), Paříž 1874. 64 Dřívější datum 1553 bylo opraveno, viz Beaton, R. 1996, str. 185. 65 Srov. Browning, R. 1995, str. 238. Ale také o dvě století starší pokusy používat hovorový jazyk v literatuře pocházejí z pera vzdělanců, kteří patřili do okruhu císařského dvora a kteří byli zároveň autory děl sepsaných v tradičním archaickém jazyce, jako byl Theodóros Prodromos nebo Michaél Glykas. 66 Srov. Beck, H.- G. 1988, str. 207.

63

15

jazyk“,67 o pokus vytvořit literární jazyk založený na lidovém jazyce, podobně jako tomu bylo v západních literaturách. Původní rytířské romány 14. stol. byly produktem vyšších vrstev a těmto vrstvám byly také určeny. Dva pozdější romány, tedy Flórios a Platziaflóra a především Imberios a Margaróna, ale již nejspíše patřily k oblíbené četbě širšího okruhu čtenářů, o čemž svědčí nejen fakt, že v nich nacházíme mnohem více prvků z lidového jazyka, ale také to, že se zachovaly ve více rukopisech (viz výše). Charakteristickým rysem jazyka rytířských románů je přítomnost velkého množství nově vytvořených kompozit. Oproti staré i nové řečtině je v něm rozšířen způsob, kterým lze nová kompozita tvořit. Nová kompozita se v malé míře objevují již ve 12. století v románech Nikéta Eugeniana a Kónstantina Manassa.68 Ve srovnání s těmito romány, ale také ve srovnání s texty z jakéhokoliv jiného období, je v rytířských románech 14. a především 15. století jejich jejich výskyt mnohem častější.69 Pro veršované romány je dále charakteristický častý výskyt alternativních variant především pro slovesné tvary, ale také pro tvary jmenné. Část z nich tvoří dvojice tvar archaický - tvar současný, ale mnohé z nich byly používány paralelně v tehdejším živém jazyce. Tento jev, nazývaný většinou „polytypie“,70 se v tomto období týká nejen veršovaných textů, ale také textů psaných prózou, a to i neliterárních, jak dokazuje ve své studii M. Hinterberger.71 Tedy v tomto případě se jedná částečně o charakter umělého literárního jazyka, který v sobě zahrnuje tvary lidového jazyka vedle tvarů archaických, ale současně se jedná o jev, který byl rozšířen také v tehdejším neliterárním jazyce a nejspíše souvisel s velkým množstvím morfologických změn, ke kterým v byzantské řečtině došlo. V tomto období se tedy ještě vedle sebe udržovaly staré a nové tvary, než se plně prosadil nový tvar. Ovšem ve veršovaných textech 14.-15. století, tedy i v rytířských románech, je koexistence alternativních tvarů mnohem častější, nejspíš i z toho důvodu, že nabízí další varianty pro potřeby politického verše, ve kterém jsou romány složeny. Politickým veršem72 je nazýván patnáctislabičný jambický verš s césurou po osmé slabice. Je založen na střídání přízvučných a nepřízvučných slabik. Tímto veršem je počínaje

67

Viz též Chadzidakis 1905, I, str. 42, Beaton, R. 1996, str. 237. Srov. Beaton, R. 1996, str. 128. 69 Tento rys není charakteristický ani pro krétskou a kyperskou literaturu 14.-16. stol., srov. Beaton, R. 1996, str. 129. 70 M. Hinterberger dále jako možná označení tohoto jevu uvádí termíny πολυμορφία, διπλοτυπία a διπλομορφία, srov. Hinterberger M. 2001, str. 215. 71 Hinterberger, M. 2001, str. 227ff. 72 Řecky „πολιτικός στίχος”, adjektivum “πολιτικός” zde znamená “obecný”, podle Beatona je možný význam tohoto slova také “běžný”, “všední”, srov. Beaton, R. 1996, str. 133. 68

16

12. stoletím napsána většina děl byzantské poezie psané lidovým jazykem.73 Původ politického verše zůstává nejasný. Názory badatelů na to, jestli tento verš pochází z ústní tradice nebo je výtvorem vzdělaných básníků, se liší. M. Jeffreys se přiklání k názoru, že původ politického verše lze nalézt v aklamacích, kterými byli zdraveni triumfující vojevůdci v republikánském Římě.74 Metrum se podle této teorie v průběhu následujícího tisíciletí vyvinulo v ústním podání do formy obvyklé v pozdně byzantské poezii. Naopak podle L. Politise nebo J. Kodera je politický verš výtvorem některého z básníků, kteří působili na císařském dvoře v Konstantinopoli.75 V každém případě se badatelé shodnou na tom, že politický verš je výtvorem byzantského období, konečnou podobu získal krátce před 10. stoletím a rozšířil se po 11. století.

73

Z 12. stol. pochází např. epos Digenés Akritas nebo Mannasův román Aristandros a Kallithea. Politický verš je také veršem novořeckých lidových písní. 74 Jeffreys, M.: The nature and origins of political verse, Dumbarton Oaks Papers 28, 1974, 141-195. 75 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 257.

17

II. Lidová řečtina pozdně byzantského období

Analyzovaná díla jsou psána smíšeným jazykem, založeným na lidové řečtině, i když významným způsobem čerpají i z jazyka literárního. V této kapitole stručně nastíníme vývoj středověké lidové řečtiny, přičemž důraz bude kladen na pozdně byzantské období.76 Vzhledem k tomu, že se v jazyce textů, které jsou předmětem analýzy, v podstatě nevyskytují žádné dialektismy, v následujícím nástinu dialekty ponecháme stranou. II.1 Fonologie a výslovnost Výslovnost souhlásek prošla od starověku výraznou proměnou. Především souhlásky původně znělé ražené se začaly vyslovovat jako souhlásky třené, tedy [b] [v], [g] [γ], [d] [δ], a aspirované ražené se změnily na spiranty: [ph] [f], [th] [θ], [kh] [χ]. Tyto změny měly za následek disimilaci třených konsonantů, s kterou se ve středověké řečtině setkáváme především u sloves. Významná změna se týká aoristového kmene sloves končících na -εύ(-αύ-) s aoristovým kmenem původně na -εύσ- (-αύσ-) (ale nyní vyslovovaného -efs-, resp. -afs-, viz níže), ve kterém dochází k disimilaci těchto dvou neznělých spirant, kdy se první z nich kvůli snazší výslovnosti mění v raženou konsonantu, tedy υσ /fs/ > ψ /ps/. Další významná změna se týká se koncovek sloves, a to především koncovky aoristu pasiva těch sloves, ve kterých se vyskytuje souhlásková skupina σθ, χθ, υθ (která se nyní vyslovuje jako /fs/, viz níže). Vzhledem ke uvedeným změnám ve výslovnosti konsonant se nyní vedle sebe ocitá neznělá spiranta σ,υ,χ + neznělá spiranta θ. Proto dochází k disimilaci v této skupině spirant, kdy se spiranta θ mění v raženou τ: tedy

σθ > στ, υθ > υτ, χθ > χτ.

Podobné změny nacházíme rovněž v koncovce 2. os. pl. indikativu mediopasiva, imperativu prézentu mediopasiva a imperativu aoristu pasiva, ve kterých dochází k disimilaci ve skupině spirant: σθ > στ.

76

Termínem středověká řečtina rozumíme řečtinu 6.-15. stol. Toto období se obvykle dělí na dvě části: raně byzantské období (6.- 11. stol.) a pozdně byzantské období (12.-15. stol.).

18

Zánik koncového -ν, který se sporadicky objevuje již od od pozdního starověku, je ve středověké řečtině velmi rozšířen.77 Kromě substantiv se týká především adjektiv a sloves. Na druhou stranu se však koncové -ν analogií podle substantiv 1. a 2. deklinace rozšířilo také mezi subst. 3. deklinace, především neutra na -μα se v pozdně byzantském období běžně vyskytují také s koncovým -ν.78 Zdůrazněme, že výskyt paralelních tvarů (tedy bez konc. -ν s ním) byl v lidové řečtině pozdně byzantského období běžný pro substantiva všech tří deklinací, než se ustálily tvary bez koncového -ν. Změny výslovnosti samohlásek byly završeny přibližně v 11. století itacismem. Řečtina nyní rozlišuje 5 vokálů, přičemž všechny vokály jsou krátké. Změnila se také výslovnost diftongů αυ, ευ, ηυ (ve staré řečtině [au], [eu], [éu]).79 Ve středověké řečtině se vyslovuje jako [af], [ef], [if], následuje-li neznělá hláska a [av], [ev], [iv], následuje-li hláska znělá. Středověká řečtina má dynamický přízvuk. Důsledkem dynamického charakteru přízvuku dochází k fonologickým změnám, týkajícím se nepřízvučných vokálů. Jedná se především o aferezi, kdy při styku dvou slov, z nichž první končí na vokál a druhé na vokál začíná, odpadá počáteční nepřízvučná samohláska druhého slova (týká se všech vokálů s výjimkou α). Afereze, jež je kladena do raně byzantského období,80 ovlivnila podobu mnohých substantiv (např. ἡμέρα > μέρα, ὁσπίτιον > σπίτιον), sloves (např. ἐρωτῶ > ρωτῶ, εὑρίσκω > βρίσκω), ale i dalších slov (např. οὐδέν > δέν). Dále vedla k rozšíření oslabených tvarů osobních zájmen na 3. osobu a celý plurál, k postupné ztrátě augmentu, pokud je nepřízvučný, a ke vzniku nové formy předložky εἰς v kombinaci s určitým členem (např. εἰς + τόν > στόν). Charakteristickou pro toto období řečtiny je také synkopa samohlásky ο, nachází-li se ve skupině -ιο-. Tento jev se týká především neuter na -ιον a stal se, spolu se ztrátou koncového -ν, základem pro vznik nové skupiny neuter na -ι, např. παιδίον > παιδί(ν). Rozšířená je rovněž synizése samohlásky [i] nebo [e] s následujícím vokálem, z důvodu historického pravopisu je však v textech těžko vysledovatelná. Podle Horrockse se sporadicky objevuje v lidových textech helénistického období,81 obvykle se rozšíření tohoto jevu klade před 13. století. V lidové řečtině pozdně byzantského období je již synizése doprovázena vznikem semivokálu [j] a posunem přízvuku na následující vokál (např. παιδία > παιδιά).82 77

Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 206. Ibid., str. 220. 79 Tyto změny mají svůj počátek již ve staré řečtině, srov. Babiniotis, G. 1985, str. 119-120. 80 Srov. Browning, R. 1995, str. 81. 81 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 207. 82 Ibidem. 78

19

II.2 Morfologie a syntax

2.1 Jména V pozdním středověku již byl v podstatě ukončen proces, který započal v raném středověku a při němž došlo k přiblížení starořecké 1. a 3. deklinace.83 U maskulin 1. deklinace byla původní koncovka gen. -ου analogií podle koncovky nominativu nahrazena -α (u subst. na -ας) resp. -η (u subst. na -ης),84 stejně tak se u těch feminin 1. deklinace na -α, která mívala gen. na -ης, mění tento gen. působením analogie na -ας. U souhláskových kmenů bývalé 3. deklinace došlo v ak. sg. přidáváním -ν k původnímu -α k přiblížení k 1. deklinaci. Analogií se začal tvořit také nominativ a genitiv podle 1. deklinace, tedy např. ak. ἐλπίδα > ἐλπίδαν nom. ἐλπίδα, gen. ἐλπίδας; ak. πατέρα > πατέραν nom. πατέρας, gen. πατέρα. Také u samohláskových kmenů 3. deklinace na -ις došlo v sg. k podobnému vyrovnání koncovek s tím výsledkem, že v nom. sg. -ις -η, v gen. sg. -εως -ης, v plurálu se ak. -εις -ες. Naopak v plurálu došlo k vyrovnání obou deklinací podle souhláskových kmenů. Nom. na -ες ovlivnil nom 1. deklinace na -αι, takže χῶραι se stává χῶρες, nakonec se -ες prosadilo také v akuzativu obou deklinací. Nové schéma pro substantiva 1. a 3. deklinace je tedy následující: pro mask. v sg: nom. -ς, gen. -0, ak. -(ν), v pl: -ες, -ων, -ες, pro fem. v sg: nom. -0, gen. –ς, ak. -(ν), v pl: -ες, -ων/ῶν, -ες. Plurál některých mask. a fem. však může být nestejnoslabičný většinou na -άδες, některá subst. však mezi oběma typy kolísají.85 Substantiva 2. deklinace zůstávají v podstatě beze změny kromě neuter na -ιον. Důsledkem synkopy v zakončení těchto subst. -ιον > -ι(ν) (viz výše) vzniká nová skupina neuter na -ι(ν), např. παιδί(ν). Jak již bylo uvedeno výše, analogií podle neuter na -ο(ν) a -ι(ν) se koncové -ν začalo přidávat také k neutrům 3. deklinace na -μα, např. θέλημαν. U adjektiv lze sledovat tendenci, aby každému rodu příslušela jedna koncovka. Proto starořecká dvojvýchodná adjektiva patřící do 2. deklinace přibírala ženský tvar na -α nebo

83

Pro snadnější orientaci budeme nadále používat toto rozdělení obvyklé pro starou řečtinu. Příklady nových genitivů lze nalézt již na papyrech v prvních staletích našeho letopočtu, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 218. 85 Podrobněji viz Horrocks, G. C. 1997, str. 219.

84

20

-η.86 K rozsáhlejší přestavbě došlo u adjektiv patřících ke starořecké 3. deklinaci. Zatímco většina dvojvýchodných typů se přestává užívat, υ-kmenová adjektiva, která byla již ve staré řečtině trojvýchodná, prošla transformací. Zařazením tvarů mužs. a stř. rodu k adjektivům 1. a 2. deklinace u některých adj. tohoto typu vznikla nová skupina adjektiv na -ής, -ιά, -ί (σταχτής, σταχτιά, σταχτί). Důsledkem palatalizace se dále od υ-kmenových adjektiv oddělila skupina adj., u kterých kmenovému υ předchází -κ-87 (např. γλυκύς). V této skupině došlo k rozsáhlým změnám především v maskulinu a neutru, ve tvarech rodu ženského došlo, stejně jako u adj. σταχτής,

pouze k posunu přízvuku a ke zjednodušení pravopisu.

Výsledkem je adjektivum typu γλυκός, γλυκιά, γλυκό.88 Adjektiva σ-kmenová zčásti přešla k adjektivům na -ός, -ή, -ό nebo byla nahrazena již existujícími alternativami (např. ἀληθής > ἀληθός příp. ἀληθινός) a zčásti se přetransformovala utvořením nové konc. fem. -ισσα a neut. -ικο.89 Některé změny proběhly také v oblasti určitého členu. U feminin se v nom. pl. ustálilo v průběhu středněbyzantského období -οι místo původního -αι90 a o něco později v ak. pl. pod vlivem konc. substantiv -ες tvar τές místo τάς.91 V průběhu středověku došlo k celkové reorganizaci zájmen. Významně byl přetvořen zvláště systém osobních zájmen. Počátky změn v systému osobních zájmen lze klást již do prvních staletí našeho letopočtu. V nominativu 2. os. sg. je přidáváno počáteční ἐ- analogicky podle tvaru pro 1. os. sg. ἐγώ, tedy σύ > ἐσύ.92 Rovněž podle tvarů pro 1. os. sg. ἐμοῦ, ἐμέ byly analogicky vytvořeny nové tvary pro 2. os. sg. ἐσοῦ, ἐσέ. Následně se k akuzativu sg. silných tvarů 1. a 2. osoby ἐμέ a ἐσέ začalo připojovat koncové -ν, později bylo zájmeno pro 1. osobu přizpůsobeno koncovkou -α 3. deklinaci. K tomuto tvaru bylo spolu s ostatními jmény patřícími do 3. deklinace přidáváno koncové -ν. Zatímco takto vzniklý tvar pro 1. osobu ἐμέναν je doložen již na papyru ze 4. stol., paralelní vývoj pro 2. osobu sg. je kladen

86

Tato tendence byla patrná již helénistickém období, srov. Browning, R. 1995, str. 107. Ale také jiné souhlásky, u kterých dochází k palatalizaci. 88 Podrobněji viz Horrocks, G. C. 1997, str. 222. 89 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 223. 90 Tato změna se sporadicky vyskytuje již na pozdních papyrech, častěji v dílech 12. století psaných lidovým jazykem, srov. Browning, R. 1995, str. 86. 91 Tento tvar byl nakonec v řečtině (kromě kyperského dialektu, ve kterém se dodnes užívá tvar τές) nahrazen τίς, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 221. 92 Horrocks, G. C. 1997, str. 227. 87

21

až do období byzantského.93 Tvary pro nom. pl. 1. a 2. osoby ἡμεῖς a ὑμεῖς, které se již v helénistickém období staly homofonními, se počaly diferencovat a adaptovat analogicky podle tvarů singuláru. Takto byly nejpozději ve středně byzantském období vytvořeny tvary pro nom. ἐμεῖς pro 1. os. pl. a ἐσεῖς pro 2. os. pl., pro ak. ἐμᾶς a ἐσᾶς a k nim slabé tvary μᾶς, σᾶς.94 Pro 3. osobu se začalo používat ve všech pádech zájmeno αὐτός, a to včetně slabých tvarů. Slabé tvary osobních zájmen v postavení za substantivem se zároveň používají jako posesiva. V samostatném postavení bez substantiva, případně pro zdůraznění, se v lidových textech pozdně byzantského období jako posesivum užívá adjektivum δικός (< ἰδικός) ve spojení se slabými tvary osobních zájmen. V oblasti ukazovacích zájmen bylo starořecké ὅδε nahrazeno již v raně byzantském období zájmenem αὐτός. Zájmeno οὗτος/αὕτη/τοῦτο se nadále užívá ve transformované podobě τοῦτος/τούτη/τοῦτο, která vznikla rozšířením kmene τουτ- na celé deklinační paradigma.95 K původnímu tvaru ženského rodu αὕτη byly navíc analogií vytvořeny tvary pro ostatní rody αὗτος/αὗτο (někdy také psáno αὖτος/αὖτο).96 Beze změny zůstalo zájmeno ἐκεῖνος. Vztažné zájmeno ὅς, ἥ, ὅ začalo být nahrazováno, počínaje klasickým obdobím, zájmenem ὅστις, ἥτις , ὅτι, později zájmenem, které se svými tvary shodovalo s tvary s tvary určitého členu začínajími τ- (tj. tvary τόν, τήν, τό). V roli relativa se objevovalo již na papyrech a používalo se přibližně do 16. století.97 V pozdně byzantském období začala být tato relativa nahrazována zájmenem ὁ ποῖος/ὁ ὁποῖος a především neurčitě vztažným zájmenem ὅπου.98 Toto nesklonné zájmeno (původně místní vztažné příslovce) se vyskytuje vzácně již v 5.-6. stol. a znovu pak od 12. stol. s rozkvětem literatury psané lidovým jazykem. Následně došlo u tohoto relativa k posunu přízvuku (tj. ὁπού) a k následné ztrátě nepřízvučného počátečního ὁ-.99 93

Ibid., str. 124 a 227. Ibid., str. 227 a Browning, R. 1995, str. 87. 95 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 226. 96 Ibidem. 97 Srov. Browning, R. 1995, str. 87. Toto relativum zůstalo dodnes zachováno v některých dialektech, srov. Cheila-Markopoulou, 1990-1991, str. 32. 98 G. C. Horrocks tento jev klade přibližně do 13. stol., srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 225, ὅπου bývá kladeno i do raně byzantského období, srov. Cheila-Markopoulou 1990-91, str. 32. 99 Výsledné zájmeno πού je v novořečtině nejčastěji používaným relativem (v novořečtině psáno bez přízvuku). 94

22

V oblasti neurčitých zájmen lze sledovat vznik nových tvarů sloučením κἄν s některými zájmeny a s číslovkou εἷς. Tímto způsobem vznikla např. neurčitá zájmena κάτι, κανείς a κάποιος,100 které nahradilo starořecké zájmeno τις. Zájmena κάτι a κάποιος se někdy vyskytují s prefixem ὁ-, tedy ὁκάτι, ὁκάποιος. V těchto tvarech je počáteční ὁpřidáváno nejspíš analogicky podle vztažných zájmen.101 Zájmeno τις bývá dále nahrazováno číslovkou εἷς ve významu “nějaký”. Tázací zájmeno τίς bylo, kromě tvaru neutra τί, který zůstal beze změny, nahrazeno zájmenem ποῖος, které posunem přízvuku nabylo výslednou podobu ποιός.102

II.2.2 Slovesa Slovesa byla přetvořena významně. Po zániku optativu se způsoby omezily na indikativ, konjunktiv a imperativ. Rody jsou nyní dva (aktivum a pasivum). Velké změny nastaly taktéž ve jmenných tvarech – infinitivu a participiu. Ze dvou kmenů, tedy prézentního a aoristového, pomocí kterých jsou slovesa nyní budována, došlo k rozsáhlým změnám především v prézentních kmenech. Naopak většina starořeckých aoristových kmenů zůstává ve středověké řečtině nezměněna. Změny týkající se aoristových kmenů nacházíme u výše uvedených sloves na -εύω (-αύω), která mění aoristní kmen -ευσ -εψ- (-αυσ -αψ-). Dále se změny týkají sloves, která tvořila asigmatický aorist (např. τρέχω: ἔδραμον > ἔτρεξα).103 Nejvýznamnější změny ve tvarech aoristu lze sledovat u některých sloves athematických a u sloves s prostokmenným aoristem. K těmto změnám došlo v důsledku splývání starořeckého perfekta s aoristem.104 Často se pak v lidovém jazyce místo aoristů začala používat perfekta. Tímto způsobem vznikl například nový tvar aoristu ἔβηκα (transformací z perfekta βέβηκα) místo prostokmenného ἔβην, podobně byly u slovesa εὑρίσκω a ἵσταμαι tvary silného aoristu εὗρον a ἔστην nahrazovány perfektem εὕρηκα a ἕστηκα, také sloveso ποιῶ tvoří nový aorist odvozený od starořeckého tvaru perfekta: πεποίηκα > ἐποίηκα > ἔποικα. Transformovaný aorist mají také slovesa se zdvojkou iótovou, kde se -κ- ze sg. rozšířilo i do tvarů plurálu, tedy např. ἔθεκαν (místo dřívějšího ἔθεσαν), ἔδωκαν (místo ἔδοσαν),

100

V těchto kompozitech se -ν ve slově κἄν se udrželo pouze před samohláskou. Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 280. 102 Ibid., str. 224. 103 Srov. Katsouda 2004, str. 274, Chatzidakis G. N. 1905, I., str. 411-412. 104 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str.118-119, 232-233. 101

23

ἀφῆκαν (místo ἀφεῖσαν). Vcelku však lze pozorovat posilování sloves tvořících aorist pomocí přidávání sigmatického zakončení. Jedná se mimo jiné o nově vytvořená slovesa -άζω, -ίζω, která tvoří aorist na -σα. Jak již bylo řečeno, prézentní kmeny byly transformovány významně. Starořecká athematická slovesa byla z lidové řeči eliminována následujícím způsobem: slovesa se zdvojkou iótovou δίδωμι a τίθημι byla nahrazena thematickými tvary διδῶ (následně δίδω) a τιθῶ (následně θέτω). Sloveso ἵστημι bylo nahrazeno staženým tvarem ἱστῶ, jenž byl následně rozšířen nazálním sufixem na ἱστάνω/ἱσταίνω, později στήνω. K intranzitivnímu ἵσταμαι byl podle nového aoristu ἕστηκα (původně perfekta) vytvořen nový prézentní tvar στήκω/στήκομαι (στέκω/στέκομαι), sloveso ἀφ-ίημι přešlo k slovesům s nazálním kmenem, viz níže. Slovesa ný-ová, tedy slovesa rozšířená v prézentním kmeni příponou -(ν)νυ-, byla většinou přetvořena podle vzorce -(ν)νυμι > -(ν)νύω, např. ὄμνυμι > ὀμνύω. U některých sloves byla poté přípona -νυ- zjednodušena, např. δεικνύω > δείκνω (δείχνω). Přestavba slovesa εἰμὶ započala již v helénistickém období tvary minulého času.105 Ve středně byzantském období se používaly následující tvary: v prézentu εἶμαι, εἶσαι, ἔνι, εἴμεθα, εἶσθε, ἔνι. V 3. os. (sg. i pl.) se následně pod vlivem tvarů pro 1. a 2. os. sg. začal uplatňovat tvar ἔναι a později εἴναι,106 v minulém čase ἤμην, ἦσο, ἦτο(ν), ἤμεθα, ἤσασθε, ἦταν (ἦν, ἦσαν). Ve středověké řečtině je velice produktivní sufix -νω. Pomocí tohoto sufixu se nově tvoří prézentní tvary sloves, která dříve patřila ke kmeni plynnému, za účelem jejich snadnějšího odlišení od kmene aoristového. Toto rozšíření o -ν- se týká především sloves: φέρω > φέρνω, σύρω > σύρνω, ἐπαίρω > ἐπαίρνω (παίρνω), στέλλω > στέλνω, βάλλω > βάνω, ἐγείρω > ἐγέρνω, atd.107 Stejné rozšíření prézentního kmene se dále týká některých sloves, jejichž aorist se tvoří na -σα, jednak samohláskových jako jsou δέω > δένω, χέω > χύνω (na bázi nového aoristu ἔχυσα),108 λύω > λύνω,109 tak některých původně athematických sloves: ἀφήνω/ἀφίνω (z ἀφίημι, na bázi nového aoristu

105

Srov. Browning, R. 1995, str. 92. Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 234. 107 Podrobněji viz Horrocks, G. C. 1997, str. 236. 108 Viz Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 287 a Horrocks, G. C. 1997, str. 235. 109 Ibid., str. 236. 106

24

ἄφησα/ἄφισα110), σβένω (ze σβέννυμι), δώνω (z δίδωμι, δώνω se používalo paralelně s δίδω111), atd. Skupina někdejších kontrahovaných sloves na -όω byla eliminována již v raně byzantském období přechodem ke slovesům končícím na -ώνω. Důležitou roli při této transformaci hrál fakt, že obě tyto skupiny tvoří aorist na -ωσα. Takto bylo např. βεβαιῶ nahrazeno βεβαιώνω, ἀξιῶ bylo nahrazeno ἀξιώνω, atp. Podobně také u dalších kontrahovaných sloves s aoristem na -σα proniká -ν- do prézentních kmenů (περῶ > περνῶ, χαλῶ > χαλνῶ). Transformace prézentního kmene se týká také některých sloves na -άνω. Díky existenci velké skupiny sloves na -αίνω,112 které tvořily aorist na -άνω, bylo toto zakončení chápáno jako aoristové. Proto u sloves na -άνω docházelo k transformaci prézentního kmene na -αίνω (tedy ἱστάνω > ἱσταίνω), a to i v případě, že tato slovesa tvořila aorist odlišným způsobem. Tímto způsobem došlo k transformaci slovesa τυγχάνω > τυχαίνω, μανθάνω > μαθαίνω, λαγχάνω > λαχαίνω poté, co byla odstraněna nosovka před neznělou frikativou. Model ἔ-μαθ-α μαθ-αίνω se následně rozšířil také na další slovesa: ἔ-παθ-α παθ-αίνω (s přechodovou variantou παθάνω) místo původního πάσχω, (ἐ)-πῆγ-α πηγ-αίνω (vedle varianty (ὑ)παγαίνω) místo původního ὑπάγω.113 Pomocí sufixů -άζω, -ίζω a -εύω se v byzantské řečtině často tvoří nová slovesa odvozená ze jmen, např. ἀρχίζω < ἀρχή + -ίζω, γυρίζω < γύρος + -ίζω, ἀδειάζω < ἄδεια + -ζω, αὐθεντεύω < αὐθέντης + -εύω. Některá z nově vzniklých sloves končících na -άζω, -ίζω byla transformována ze sloves samohláskových stažených, např. φωνάζω < φωνῶ, ζωγραφίζω < ζωγραφῶ. Také mnohá další slovesa v důsledku rozsáhlých změn v prézentním kmeni mění původní koncovky na -άζω. Jedná se jednak o starořecká ný-ová slovesa, např. κρεμάννυμι > κρεμάζω, ale především o slovesa končící původně na -σσω (-ττω): ταράσσω > ταράζω, τρομάσσω > τρομάζω, χαράσσω > χαράζω, atd. Vzhledem k tomu, že tyto nové prézentní tvary sloves byly vytvořeny podle vzoru ἔκραξα 110

Tento aorist představoval alternativu ke staršímu tvaru aoristu ἄφηκα, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 236. 111 Novořecké δίνω představuje kompromis mezi těmito dvěma tvary, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 235. 112 Např. κερδαίνω, γλυκαίνω, περαίνω, atp. 113 Podrobněji viz Horrocks, G. C. 1997, str. 237.

25

κράζω114 (ἐτρόμαξα τρομάζω, atd.), tedy podle společného aoristu, přidání nového sufixu jiné změny v morfologii těchto sloves nevyvolalo. K transformaci prézentního kmene došlo dále u sloves na -πτω. Tuto transformaci vyvolala změna v aoristovém kmeni sloves na -εύω (-εύσα > -έψα, viz výše). Po této změně tvořila slovesa na -εύω [-evo] i -πτω stejným způsobem aorist (tedy na -ψα), což vedlo následně ke změně -πτω > -βω, tedy κρύπτω > κρύβω (aorist ἔκρυψα), κλέπτω > κλέβω (aorist ἔκλεψα), κόπτω > κόβω (aorist ἔκοψα), atd. První příklady změny -πτω > -βω spadají již do helénistického a římského období, většina změn však probíhá v období byzantském, a to především v jeho pozdější fázi.115 Ve středověké řečtině dochází dále ke vzniku nové skupiny stažených sloves116 ze sloves, která původně končila na -άγω, -έγω. U těchto sloves dochází k vypouštění intervokálního -γ- a následnému stahování kmenového vokálu s příponou. Tato transformace se týkala sloves (ὑ)πάγω > πάω, λέγω > λέω a konjunktivu aoristu φάγω > φάω. Skupina nových stažených sloves byla následně rozšířena o slovesa ἀκούω, καίω, κλαίω, atd. Také starořecká kontrakta, tj. slovesa, jejichž kmen je zakončen samohláskami α, ε nebo ο, prošla rozsáhlými změnami. Jak již bylo řečeno výše, typ kontrakt na -ῶ (-όω) se transformací na -ώνω zařadil ke kmenům nazálním. Po této přestavbě lze sledovat sjednocení postavení přízvuku u sloves (stávají se paroxytona) a většina sloves končí na -ζω, -νω, -βω a -άω.117 Již na konci starověku v rámci reorganizace slovesného systému započaly změny v oblasti osobních přípon. V důsledku fonetických změn i uplatnění analogie se prézentní přípony indikativu přiblížily prézentním příponám konjuktivu a stejně tak se přípony konjunktivu aoristu přiblížily příponám futura. Změny se týkaly především přípony 2. os. pl., ve které -(σ)ητε > -(σ)ετε, a v 3 os. pl., ve které -(σ)ωσι(ν) > -(σ)ουσι(ν).

118

Ke

konvergenci dochází také u sekundárních přípon. Zde se uplatňují univerzální přípony, které se týkají aoristu, imperfekta (a také perfekta):

114

Viz Chatzidakis G. N. 1905, Ι, str. 280. Srov. Jannaris, A. N. 1897, str. 223. Poznamenejme, že některá slovesa na -πτω (καλύπτω, βλάπτω, atd.) pronikla do obecné novořečtiny z katharevusy. Ale i u těchto sloves zůstalo kmenové β v některých dialektech zachováno (např. βλάβω na některých ostrovech a Eipiru, ἀνακαλύβω na Syru a Mykonu), srov. Katsouda, G. 2003, str. 389. 116 V novořečtině tzv. συνηρημένα ρήματα, podrobněji viz Horrocks, G. C. 1997, str. 240-241. 117 Pro podrobnější výklad změn v oblasti sloves viz Babiniotis, G. 1972, str. 175-202. 118 Viz Horrocks, G. C. 1997, str. 246-247.

115

26

sg.:

-α

pl.: -αμεν

-ες -ατε (-ετε)

-ε(ν) -αν (-ασιν).119

Co se týče dalších změn, u a-kmenových kontrakt došlo již v prvních staletích našeho letopočtu k nahrazování původního -ῶ- v některých tvarech prézentu a imperfekta staženým -οῦ-. V mnoha případech se tyto koncovky rozšířily také na e-kmenová slovesa.120 V pozdním středověku došlo v koncovce 3. os. pl. imperfekta -ουν z důvodu jejího odlišení od shodné koncovky pro 1. os. sg. k jejímu rozšíření o slabiku -σα, tedy -ουν > -οῦσαν. Tento nový typ zakončení se následně rozšířil do 1. os pl., tedy -οῦμεν > -οῦσαμεν.121 K rozsáhlým změnám došlo také v zakončení dalších sloves. Co se týče prézentních mediopasivních tvarů, došlo již v helénistickém období k vývoji v konc. 2. os. sg., ve které -ει > -εσαι analogií podle tvarů perfekta a athematických sloves.122 Ve 2. os. pl. se disimilací mění -εσθε > -εστε. V 3. os. pl. aktivních sloves nacházíme v prézentních tvarech vedle -ουσιν transformovanou konc. -ουν. Také u aoristových tvarů se setkáváme se dvěma variantami: -ασιν a -αν. Důležitou změnu představuje transformace zakončení aoristu pasiva -θην > -θηκα.123 Z participií zůstávají nadále v užívání mediopasivní participia prézentu a perfekta. Činná participia se v lidovém jazyce postupně omezují (také v souvislosti s oslabováním 3. deklinace) na nesklonný tvar na -οντα, ke kterému se začalo přidávat koncové -ς.124 V lidovém jazyce dochází v průběhu středověku také k oslabování infinitivu (konečné stadium zániku infinitivu bývá kladeno do 11. - 17. století), takže se v pozdně byzantském období již téměř neobjevuje. Infinitivní vazby jsou nahrazovány konstrukcemi finitními, nejčastěji konjunktivem ve spojení s částicí (ἱ)νά.125 Paralelně, a to počínaje 12. stol., se objevují významné změny také v morfologii infinitivu, jenž se nyní omezuje na příponu [in] a [thin], někdy také bez konc. -n, tedy [i] a [thi].126 Přes tato omezení funkce infinitivu se v byzantské řečtině objevují jeho nová použití. Jedná se jednak o infinitiv se členem, kterým bývá 119

Ibid., str. 247-248. Ibid., str. 242-243. 121 Ibid., str. 244, následné rozšíření tohoto nového typu zakončení také do ostatních osob imperfekta však patří až do období turkokracie. 122 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 249. 123 Podrobněji viz Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 545-549. 124 K tomuto jevu dochází až v pozdně byzantském období, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 229. 125 Podrobněji viz např. Kurzová, H. 1982 a Tonnet, H. 1985. 126 Změny v morfologii infinitivu mají počátek v 7. stol., tvary infinitivu bez konc. -ν se vyskytují od 10. – 12. stol., podrobněji viz Joseph, B. D. 1978, str. 22, Joseph, B. D. 1990. 120

27

vyjadřován čas. Tato konstrukce se vyskytuje od 10. stol., obzvláště pak ve 12. – 15. stol. Po 15. století bývá nahrazována finitními konstrukcemi.127 Infinitiv je dále používán při vytváření konstrukcí pomocí sloves ἔχω a θέλω (s vysokou frekvencí od 13. stol.).128 Jedná se především o futurum tvořené pomocí θέλω + infinitivu prézentu i aoristu, který došel změny analogicky podle infinitivu prézentu, tedy -(σ)αι > -(σ)ει(ν). Tato konstrukce se vyskytuje ještě v 17. století v krétské literatuře psané lidovým jazykem.129 Futurum se začalo v lidovém jazyce vyjadřovat perifrasticky již v helénistickém období jako důsledek opouštění monolektického futura. Tehdy vznikala celá škála způsobů, jak futurum vyjádřit. Především se jednalo o vazbu ἔχω + infinitiv, která představovala v raném středověku jeho nejčastější vyjádření.130 Méně častými způsoby vyjádření futura, která přešla z helénistického období, byly opisné vazby μέλλω + infinitiv a ὀφείλω + infinitiv. Naopak užívání výše zmíněné vazby θέλω + infinitiv se v byzantském období značně rozšířilo.131 Ve futurálních perifrastických vazbách se uplatňoval také konjunktiv. Ten začal, ve spojení s částicí νά, nahrazovat v opisných vazbách infinitiv. Vazba ἔχω + infinitiv byla tedy vytlačována finitní konstrukcí ἔχω νά + konjunktiv a podobně θέλω + infinitiv finitní vazbou θέλω νά + konjunktiv. V následném vývoji θέλω > θέλει,132 čímž je eliminováno nadbytečné vyjadřování osoby (tu již vyjadřuje tvar konjunktivu). Nejpozději ve 12. století došlo k redukci θέλει > θέ,133 výsledkem je tedy perifrastické vyjádření θέ νά + konjunktiv,134 s kterým se lze již běžně setkat v krétských literárních textech 16. století. V témže století se již sporadicky opět v krétských textech objevuje opisné futurum θά + konjunktiv, ve kterém částice θά vznikla z θέ νά asimilací s následnou elizí (tedy θέ νά > θά νά > θά(ν) > θά). Vzhledem k existenci tvarů prézentních a aoristových u infinitivu a konjunktivu lze těmito

127

Srov. Mihevc-Gabrovec, E. 1973, str. 222. Podrobně o těchto konstrukcích pojednává např. B. D. Joseph, srov. Joseph, B. D. 1978, str. 37-40. 129 D. Holton uvádí příklady z Kornarových děl Erotokritos a Abrahamova oběť, srov. Holton, D. W. 1993, str.123. 130 Srov Bubenik, V. 2001, str. 73. 131 Pro podrobný rozbor viz Joseph, B. D. 1978, str. 117ff a 222ff. 132 Joseph, B. D.- Pappas, P. A. 2002, str. 254. 133 V kyperštině 12. století nacházíme θεννά, srov. Browning, R. 1995, str. 109. 134 Srov. Joseph, B. D. - Pappas, P. A. 2002, str. 258, diagram 1. Josephův a Pappasův diagram vývoje perifrastického futura se výrazně liší od vysvětlení, které nabízí Horrocks. Podle něj θέ νά + konjunktiv vzniklo tím způsobem, že došlo k posílení vyjádření futura νά + konjunktiv redukovaným θέ, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 141. My se přikláníme k teorii Josepha a Pappase, jejichž vysvětlení nahrazením infinitivní vazby konjunktivem ve spojení s částicí νά se jeví pravděpodobnějším vzhledem k obecné tendenci v jazyce tehdejší doby nahrazovat infinitiv konjunktivem s νά. 128

28

novými vyjádřeními futura, na rozdíl od starořeckého monolektického futura, rozlišit vidovou diferenciaci. Tímto způsobem došlo v řečtině k doplnění chybějícího článku do systému založeného na rozlišování dějů na trvací nebo opakované (vytvořené z kmene prézentního) a jednorázové (vytvořené z kmene aoristového). Také pro vyjádření perfekta se v byzantské lidové řečtině používala opisná vyjádření, a to ἔχω + participium perfekta pasivního pro tvary perfekta aktivního a εἶμαι + participium perfekta pasivního pro tvary perfekta pasivního. Tyto konstrukce začaly nahrazovat monolektické perfektum již v římském období.135 V pozdější fázi byly nahrazeny vazbou ἔχω + infinitiv136 (která byla, jak bylo výše řečeno, ve futurální funkci nahrazena vyjádřením pomocí θέλω), odvozenou analogií z takto utvořeného plusquamperfekta εἶχον (εἶχα) + infinitiv.137 Konstrukce εἶχον (εἶχα) + infinitiv začala nejprve - v pozdně římském období až raně byzantském období - vyjadřovat kondicionál,138 později plusquamperfektum.139 Dativ z lidového jazyka v průběhu byzantského období téměř vymizel.140 Ve svých funkcích je nahrazován jednak genitivem a akuzativem (v případě nepřímého předmětu; akuzativ bývá někdy doprovázen předložkou εἰς) a jednak předložkovými vazbami (při adverbiálním užití),141 přičemž po předložkách je preferován akuzativ. U zájmen byl dativ nahrazen genitivem nebo akuzativem.142 Předložky se tedy nyní pojí s akuzativem, s tím důsledkem, že se mnohé předložky, které se pojily s jinými pády, přestávají v hovorovém jazyce používat (ἀνά, ἐπί, περί, πρός, σύν, atd.). Frekventovanou se stává zvláště předložka εἰς a dále také μέ, která vznikla z μετά.143 V oblasti slovní zásoby je charakteristickým znakem především snadnost, s jakou jsou vytvářena nová slova, a to jak kompozicí, tak derivací. Produktivní jsou v tomto období především sufixy -μα, -ᾶς, -ισσα,

135

Srov. Browning, R. 1995, str. 50-51. Podle Browninga se lze setkat s nejranějším příkladem použití této vazby ve funkci perfekta v Kronice morejské (srov. Browning, R. 1995, str. 110), J. M. Egea (Egea, J. M. 1988) na str. 78 uvádí jediný doklad pro použití tohoto perfekta ve verši 4901: ἔχει ἐλθεῖ. 137 Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 600. 138 Srov. Browning, R. 1995, str. 109. 139 Takové případy nacházíme v Kronice morejské, srov. Egea, J. Μ. 1988, str. 78. Podrobněji viz Horrocks, G. C. 1997, str. 228 a především Horrocks, G. C. 1995. 140 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 216. Podrobněji o vývoji dativu v byzantském období pojednává Humbert, J. 1930 a Trapp, E. 1965. 141 Trapp, E. 1965, str. 25-26. 142 Po dlouhé období se setkáváme s oběma pády, v severních dialektech (a také v pontském a kapadockém dialektu) byl preferován akuzativ, v ostatních dialektech genitiv, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 216. 143 Podrobně o předložkách ve středověké řečtině pojednává A. N. Jannaris, srov. Jannaris, A. N. 1897, str. 365-399. 136

29

stejně jako deminutiva středního rodu na -ίδιον, -ίκιον, -πουλον. U sloves zůstávají produktivní především sufixy -εύω, -ίζω, -άζω, -ώνω a -αίνω. Co se týče cizích výpůjček, kromě latinských slov (která přecházela do řečtiny spíše v raně byzantském období) se setkáváme s výpůjčkami z italštiny a francouzštiny (zvláště na územích ovládaných Franky) a dále také z arabštiny a perštiny.144

144

Touto problematikou se podrobně zabývá M. A. Triandafyllidis, srov. Triandafyllidis, Μ. Α. 1963.

30

III. Analýza jazyka románů Kallimachos a Chrysorrhoé, Belthandros a Chrysantza, Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna

III.1. Fonologie

1.1 Změny samohlásek Změny, ke kterým v textech při kontaktu dvou samohlásek dochází, jsou: 1.1.1 Afereze Jak bylo uvedeno v pojednání o lidové řečtině, afereze je v lidovém jazyce byzantského období rozšířeným jevem. Rovněž ve všech čtyřech zkoumaných textech je velmi frekventovaným jevem. Afereze se nejčastěji týká: - substantiv, např.: μάτια (Β 1158, F 994, < ὀμμάτια), μέρα (F 33, < ἡμέρα), πιτραπέζης (F 559, Ι 627, < ἐπιτραπέζης), ψάριν (Ι 610, < ὀψάριον), γιαλόν (Ι 530, < αἰγιαλόν), γουμένισσα (Ι 688, < ἡγουμένισσα), - zájmen, a to především slabých tvarů osobních zájmen, např.: του (F 491, I 236), της (F 799, I 335), μας (Β 199, F 1461, I 490), σας (Β 211, I 61, F 411), τους (K 898, B 1100, F 56, I 517), τας (Β 602), atd., a dále také afereze počátečního ἐ- u zájmene ἐμένα, ἐσένα, ἐκεῖνος: μένα F 1207, σεν F 1153, κείνη(ν) Β 1097, F 1723, κεῖνος Κ 593. - sloves, u kterých především vedla ve tvarech minulého času k postupné ztrátě augmentu, pokud je nepřízvučný, např.: βουλεύτηκεν F 560, δούλευσεν Β 363, γύρευε Β 1138, νίκησε Ι 772, θέλησεν Ι 580, ale také v dalších případech, ve kterých afereze vedla k nové podobě sloves, např. παγαίνει Ι 662, πᾶν Ι 682, πάγῃ Β 82, πῇς Ι 761, παίρνω Ι 800, F 284, Β 542, πανδρεύσω Ι 284, δῇ Κ 1740 (< ἰδῇ). V I a B nalézáme doklad pro vznik nového prefixu ξε- jako důsledku afereze: ξε-φανερωθῇ Ι 739, ξε-βαίνει Β 46, ξε-φαντώσῃ Β 1084, tedy u sloves, u kterých se původně vyskytoval

31

prefix ἐκ-, v minulých časech ἐξ-ε. Prefix ἐξ-ε se rozšířil spolu s augmentem do jiných časů a způsobů a následně došlo ke ztrátě počatečního ε-.145 - předložek, u kterých dochází především ke vzniku nové formy předložky εἰς v kombinaci s určitým členem (εἰς + τόν > στόν): στὸν πύργον F 1352, στὲς χῶρές μου Ι 489, - částic: δέν (< οὐδέν) (K 1541, F 765, 859, I 278), νά (< ἱνά < ἵνα146) passim, - spojek: σάν (< ὡσάν I 747) Ι 401. Tvary s aferezí se však často vyskytují paralelně s původními tvary: μάτια Β 1158, F 994 - ὀμμάτια F 812, K 1694, μέρα F 33 - ἡμέρα F 1590, δέν Κ 1541 - οὐδέν K 970, δῇ Κ 1740 - ἰδῇ Κ 1791, γιαλόν Ι 530 - αἰγιαλόν Ι 554, ψάριν Ι 610 - ὀψάριον Ι 607 atd. Poznamenejme, že kritériem pro výběr z obou variant nejčastěji bývá potřeba dodržet metrum patnáctislabičného verše (podrobněji viz str. 190ff). 1.1.2 Synkopa V některých případech mizí nepřízvučný vokál mezi dvěma konsonanty. Synkopa se často týká slovesa περιπατῶ (K 1156) > περπατῶ: περπατεῖς Κ 721, περπατοῦν Ι 511, 522, νὰ περπατῶ F 1006, περπάτιε F 1139 popř. > πορπατῶ: πορπατῶ F 785, πορπατηξιά Β 715. Tyto synkopované tvary se vyskytují paralelně s původními (např. K 1156, I 554, F 1230). Dále k synkopě dochází v aoristovém kmeni slovesa καθίζω, tedy κάθισ κάτσ-, a to jak v indikativu ἐκάτσαν F 1485, I 505, ἐκάτσεν K 1751, ἐκάτσασιν B 1337, tak v konjunktivu κάτσῃ Κ 1494. Tyto tvary se vyskytují vedle původních tvarů ἐκάθισε B 123, ἐκάθισαν K 1997, ἐκάθισεν F 1698, I 546. περβόλιν Β 917 (< περιβόλιν, např. Κ 314). Ve všech výše jmenovaných případech dochází k zániku ι nacházejícího se mezi dvěma konsonanty. Synkopa se dále týká substantiv starořecké 2. deklinace, a to - neuter na -ιον, ve kterých -ιον > -ιν, např. δακτυλίδιν F 284, ἐγκόλπιν Ι 599 - maskulin na -ιος. U těchto substantiv po synkopě dochází ke změně pravopisu na -ης, např. καβαλλάρης F 599 (vedle καβαλλάριος F 1409), Ἰμπέρης Ι 115 (vedle Ἰμπέριος Ι 158).

145 146

Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 31. Viz Τrypanis, C. A. 1960, str. 313.

32

1.1.3 Elize Elize, tedy odpadání koncové samohlásky prvního slova při styku dvou slov, se v textech značí apostrofem. Před ostrým přídechem druhého slova se mění neznělá koncová souhláska prvního slova ve svoji aspirátu. K elizi nejčastěji dochází v částici νὰ, následuje-li slovo začínající na α- např. ν’ ἀλλάξουν Ι 460, ν’ ἀνασάνω Ι 179, ν’ ἀφηγᾶται F 1509, ν’ ἀκούσετε Κ 1257, ν’ ἀποδράσουν Β 1079. Následuje-li však slovo začínající na ε- nebo ι-, dochází k aferezi (např. νὰ ‘λθη Ι 461, νὰ ‘χω Ι 198, νὰ ‘μαι F 1759, νὰ δῶ F 1417). K elizi po νὰ dochází mnohem častěji v I a F než v B, v K byly nalezeny pouze tři tvary uvedeného typu. Elize je častá také u spojky καί147 (κ’ ἐξεπαρθένευσέν την Β 1046, κ’ ἐδειπνήσασιν Ι 505, κ’ ἐπαραδείραμεν F 1526, κ’ ἐσύ Κ 563) a ἀλλά (ἀλλ’ ὑποκάτω Κ 893, ἀλλ’ ἦλθε Β 870). Dále se s elizí setkáváme u předložky διά: δι’ ἀνάπαυσιν Β 1086, δι’ ἐκεῖνον Ι 878, δι’ αὖτον F 1817, δι’ ἧς Κ 2259 σέ: σ’ αὐτόν Κ 911, σ’ ἐσένα Β 651, σ’ ἐσᾶς F 1092, σ’ ὡραίαν Ι 637 παρά: παρ’ ὅλας Β 882, παρ’ αὐτῆς Κ 393, παρ’ ἐκείνου F 51 κατά: κατ’ ἀρχάς Β 106, κατ’ ἀξίαν F 1589, avšak pokud v K nebo B následuje slovo s ostrým přídechem mění se τ > θ: καθ’ ὥραν Β 1051, καθ’ ἑαυτοῦ Κ 1164, καθ’ ἡμῶν Κ 1277. V dalších dvou textech nebyly případy tohoto typu nalezeny. μετά: μετ’ ἐκείνης Κ 924, μετ’ αὐτοῦ Β 782, μετ’ ἐμέν F 1208, μετ’ ἐκείνην Ι 859. Také v tomto případě se změna τ > θ před slovem s ostrým přídechem týká pouze K a B: μεθ’ ὅσης Κ 806, μεθ’ ἡδονῆς Β 657. Co se týče předložky ἐπί, elizi nacházíme pouze v K a B před ostrým přídechem druhého slova, ἐπί se tedy mění na ἐφ’: ἐφ’ ἱκανάς Κ 145, ἐφ’ ὑψηλοῦ Κ 428, ἐφ’ ἱκανόν Κ 1620, ἐφ’ ἕνα Β 831, ἐφ’ ὅν Β 921. ἀπό: ἀπ’ ἐκείνους Κ 899, ἀπ’ ἄλλην F 1719, v B se můžeme setkat s několika případy změněného π v jeho aspirátu φ, i když nenásleduje slovo začínající samohláskou s ostrým 147

Poznamenejme, že v některých případech elize není ortograficky vyznačena, např. καί ἐκοιμώντον Β 1054.

33

přídechem. Slovem, které následuje, je ve všech případech určitý člen v akuzativu: ἀφ’ τὴν θλίψην Β 1154, Β 1279, ἀφ’ τὰ ξένα Β 1312, ἀφ’ τὸν τρίκλινον Β 442. Zdůrazněme, že v jiných případech v B ( také v I), kdy ostrý přídech skutečně následuje, ke změně π > φ nedochází: ἀπ’ ὅθεν Β 1258, ἀπ’ ὅλες Β 600, ἀπ’ ὅλους Ι 745, ἀπ’ ὅλον Ι 351. Dále se elize často týká slabých tvarů osobních zájmen: μ’ ἐλύπησες Κ 1676, μ’ ἐπότιζε Β 508, νὰ μ’ εὕρη F 1110, μ’ ἔφερνεν Ι 812, σ’ ἔλθη F 1140, σ’ ἔπταισα Κ 1677, γινώσκει τ’ ὁ κριτής Β 855, μὴ τ’ ἀπιστήσῃς F 1647, τ’ ἀφῆκα F 1538 a také jiných zájmen: ἐμέν’ ἀφῆκαν Ι 817, δίχως ἐσέν’ Ι 145, ἐκείν’ ἡ εὐγενική Ι 778, ἐκείν’ οἱ τρεῖς Κ 2241. Elize se někdy vyskytuje také v částicích δέ, μή, μηδέ a οὐδέ. Elizi v částici δέ nacházíme především v K, ve kterém je tato částice nejčastěji zastoupena (např. δ’ ἦλθες Κ 849), méně často v B (např. τὸ δ’ ἕτερον Β 1121). Podobně také u ostatních částic: μή: νὰ μ’ εἶχα Β 844 μηδέ: μηδ‘ ἀναπνεῖν Κ 929, μηδ‘ ἀπὸ πέτρας Κ 1054, μηδ‘ ἔθανε Κ 1810 οὐδέ: οὐδ‘ ἀπολέσω Κ 127, οὐδ‘ ὑπηρέτης Κ 368, οὐδ‘ αὐτή Β 187. Elizi lze pozorovat také u některých tvarů sloves, např.: ἔναι: velmi časté v I a F, např. ἔν’ ὁ λίθος F 278, ἔν’ τοῦ ρυζικοῦ Ι 63, někdy dokonce pouhé ‘ν’: ποῦ ‘ν’ τὰ γονικά Ι 762, ἄσπρή ‘ν’ ὥσπερ F 939, ὅπού ‘ν’ Β 1193 δῶσε: καὶ δῶσ’ τον Κ 1901, δῶσ’ με Κ 1092, δῶσ’ καὶ Β 541, atd. Elize je velmi často uplatňován, aby bylo dosaženo počtu patnácti slabik v politickém verši, např.: Εἰπές τὸ πὼς σ’ ἐκάλεσα κ’ ἦλθες ἐφ’ ὅν σὲ εἶπα Β 921. Poznamenejme, že také v kompozitech dochází v některých případech při skládání slov k vysouvání koncového vokálu 1. komponentu, pokud druhý začíná na α-, např. ἐρωταγάπη Β 624 < ἐρωτοαγάπη, τοιχαρμάριν Κ 572 < τοῖχος + ἀρμάριν. Začíná-li však druhý komponent na ε-, bývá vysunuto toto ε (dochází tedy k aferezi počátečního ε-), jako je tomu v následujících případech: καλοπιτήδειον Ι 747 < καλοεπιτήδειον, κρινοτριανταφυλλόμνοστος F 792 < κρινοτριανταφυλλοέμνοστος.

34

1.1.4 Kontrakce Kontrakce, tedy stažení dvou po sobě uvnitř slova následujících samohlásek, se v textech vyskytuje dvojího druhu: 1.1.4.1 samohlásky jsou identické a výsledkem stažení je a) buď tatáž samohláska ο + ο = ο: χρυσοχός Κ 331 < χρυσοχόος ι + ι = ι: tato kontrakce je častá u slovesa ποιῶ v aoristovém kmeni ποιησ- > ποισ-. Setkáváme se s ní u tvarů konjunktivu (νὰ ποίσω Β 971, ποίσῃς Β 177, νὰ ποίσωμεν F 1724, νὰ ποίσουν Ι 410), imperativu (ποῖσε Κ 635, K 1386, ποῖσον Ι 202, ποίσετε Κ 890) a infinitivu (ποίσειν Κ 2509). Poznamenejme, že se v textech nacházejí rovněž nestažené tvary (viz též str. 194). δείχνει F 102 < δεικνύει, tato zjednodušená podoba se rozšířila i do ostatních tvarů, takže δείκνω, -εις, …, (poté následovala změna κν > χν), k podobnému vývoji došlo u slovesa χωννύω: χώνει F 1631 < χωννύει b) nebo samohláska jiná, pokud došlo ke kontrakci podle starořeckých pravidel: ο + ο = ου : ἄπνους Κ 935 (< ἄπνοος ), ξενόχρους Κ 859 (< ξενόχροος). 1.1.4.2 stahují se samohlásky různé ο + η: βοθᾶτε Κ 1346 < βοηθᾶτε. Poznamenejme, že tvary tohoto slovesa, ve kterých je kmenové η přízvučné, zůstávají nestažené, např. βοήθα Ι 404, βοήθει Ι 568 ι + ω: σώπα Κ 1194 < σιώπα α + η: καμένη F 1262, 1520 < καημένη ε + ω: θωρῶ F 423, Ι 175, Β 1230 < θεωρῶ F 1184, Ι 550, θεωριά F 571, θεωρίαν Ι 398 α + ω: ἐχάσα Κ 1470 < ἐχάωσα.148 Kontrakce se také uplatňuje u několika sloves při kontaktu kmenového vokálu s koncovkou. Jedná se především o prézentní stažené tvary slovesa ὑπάγω: ὑπά Κ 907 < ὑπάει < ὑπάγει B 80, F 1389, I 108, πᾷ Β 559 < πάει < πάγει ὑπάμεν F 92, ὑπᾶμεν Κ 88 < ὑπάουμεν < ὑπάγουμεν πᾶσιν Ι 244 < πάουσιν < πάγουσιν, πᾶν Ι 682 < πάουν < πάγουν. 148

Srov. Andriotis, N. P. 1995.

35

Tyto tvary se běžně objevují v textech také v nestažené podobě. V textech nacházíme také kontrahované tvary slovesa τρώγω, a to konj. aor. (νὰ φᾶ Κ 2465, B 1001< νὰ φάῃ < νὰ φάγῃ) a imperfekta (ἔτρων Κ 1231 < ἔτρωεν < ἔτρωγεν). Stejným způsobem došlo ke kontrakci ve tvaru imperfekta slovesa κρούω (ἔκρουν F 702 < ἔκρουεν < ἔκρουγεν). Tyto tvary jsou v textech ojedinělé a byly vytvořeny nejspíše z metrických důvodů. 1.1.5 Kráze V textech se v některých případech setkáváme se splýváním koncové samohlásky s počáteční samohláskou slova následujícího. Jedná se o κἄν (< καὶ ἄν), které je v K a v B velmi frekventované, např. K 99, B 158, ve F a I se vyskytuje sporadicky (např. F 315, I 724). κἀγώ (< καὶ ἐγώ) Κ 228, 740, Β 765, 1243, κἀμέ (< καὶ ἐμέ) Κ 740, Β 130, 1072 κἀκείνη(ν) (< καὶ ἐκείνη(ν)) Κ 1805, Β 455, κἀκείνο(ν) (< καὶ ἐκείνο(ν)) Κ 2465, Β 466, κἀκείνοι (< καὶ ἐκείνοι) Β 134 a na mnoha dalších místech především v B. κἀντεῦθεν (< καὶ ἐντεῦθεν) Κ 2538, κἀκ (< καὶ ἐκ) Κ 2583, Β 464, 1288 κἀκεῖ (< καὶ ἐκεῖ) Β 456 a κἀκεῖθε (< καὶ ἐκεῖθε) Β 564. Všechny výše uvedené příklady kráze pocházejí ze staré řečtiny a vyskytují se ve všech případech (kromě κἄν) pouze ve dvou nejstarších textech, tedy v K a B. Výsledkem kráze v těchto případech je vždy vokál α. Naopak kráze ου + ε, jejímž výsledným vokálem je ο, náleží jednoznačně do středověkého období.149 V námi zkoumaných textech se vyskytuje sporadicky, a to pouze v K a F. Týká se jednak smíšení tázacího příslovce ποῦ se slovesem ἔναι, jehož výsledkem je smíšený tvar πὄναι, který se ve dvou případech vyskytuje v K: καὶ πὄναι; φέρε την. (1110) ὁ μισθαργός σου πὄναι; (2340) a jednak smíšení vokálů ου a ε vyskytujícího se v témže slově: ἄκουε > ἄκο. Tento tvar imperativu slovesa ἀκούω nacházíme pouze ve F, a to v jediném případě:150 ἄκο τὸ τί τοῦ λέγει (1391).

149 150

Podrobněji viz Andriotis, Ν. P. 1956, str. 2. Tento tvar se vyskytuje rovněž v Kronice morejské ve verši 335 (H).

36

1.1.6 Synizése Synizése, tj. jednoslabičná výslovnost fonému /i/ a další samohlásky, je v textech (s výjimkou K) velmi rozšířeným jevem. Důvodem pro častou synizési je především potřeba dodržet počet slabik v patnáctislabičném verši. V textech je synizése často (ale ne vždy) vyznačena ortograficky posunem přízvuku z původní slabiky na slabiku následující, např.: καμιά F 727, καρδιά Ι 219, F 241, Β 1158, πουλησιά F 915, συντροφιά F 1135, Β 1095, atd. Velmi často se tvary se synizésí i bez ní vyskytují paralelně v témže textu: συντροφιά F 1135, Β 1095 < συντροφία F 291, Β 138, καμιά F 727 < καμία F 929, πικριά F 1037, Β 122, Ι 272 < πικρία Κ 443, F 1456, καρδιά Ι 219, F 241, Β 1158 < καρδία Κ 327, passim, Β 640, F 509, Ι 144, ξενιτειά F 1097, Β 51, Ι 177, passim < ξενιτεία Β 137, Ι 12, F 1099, αὐθεντιά Ι 868 < αὐθεντία Ι 497, Β 58, παρρησιάν Ι 469, F 1539 < παρρησίαν Ι 635, παρηγοριά F 1018, Ι 160 < παρηγορία F 293, Ι 163, θεωριά F 71 < θεωρία F 1306, φορεσιάν F 962 < φορεσίαν F 1270, πουλησιά F 915 < πουλησία F 1041, Σπάνια F 1539 < Σπανία F 1718, ἐγκηδειάν Ι 690 < ἐγκηδείαν Ι 692. Synizési (spolu s posunem přízvuku) můžeme často pozorovat ve tvarech genitivu sg. a pl. neuter končících původně na -ίον a rovněž ve tvarech genitivu plurálu maskulin na -ιος, ve kterých přízvuk zůstával na ί. S posunem přízvuku z předposlední slabiky na slabiku poslední se setkáváme především I (např. νησιοῦ 552, μοναστηριοῦ 575, καβαλλαριῶν 783, ὁμματιῶν 191) a sporadicky také B (κορμιοῦ 628). Posun přízvuku se opět řídí metrickými pravidly, z metrických důvodů zůstává v některých případech přízvuk na původní pozici, tedy např.: παιδίου Ι 93, ταξιδίου F 25, περιβολίου Κ 292, καβαλλαρίων Ι 780. V některých případech dochází k synizési skupiny samohlásek [ea] a [eo], při kterých dochází ke zúžení e, tedy k artikulační změně prvního vokálu z [e] na [i]: νέος > νιός F 824, πλέον > πλιό Ι 631, ὡραῖον > ὡριόν Β 983, πανώριος Ι 347, βασιλέαν > βασιλιάν (F 68, 406, 1112), κονταρέα > κονταριά Ι 411.151 Zdůrazněme, že v K nebyla synizése až na výjimky (synizése uprostřed slova z metrických důvodů: στοιχειοκρατοῦσα Κ 1067, πολυαγαπημένου Κ 3) doložena. V některých 151

Srov. s novořeckým παλιός < παλαίος, εννιά < εννέα.

37

případech se v K (a také v ostatních textech) setkáváme se synizésí u dvou po sobě jdoucích slov. V těchto případech se opět jedná o metrické důvody (např. K 1320), viz též str. 189190. 1.1.7 Proteze V textech se také často setkáváme s protezí, tj. s předsouváním vokálu před začátek slova. Předsunuto bývá ἐ a ὁ. Proteze se týká především zájmen: ἐτοῦτο F 1472, Ι 746, Κ 348 (< τοῦτο analogií podle ἐκεῖνο), ἐσύ Κ 563, Ι 199, F 472 (< σύ analogií podle ἐγώ), ὁκάτι Κ 326, passim, Β 295 (< κάτι analogií podle ὅτι), ὁκάτις Β 25 (< κάτις analogií podle ὁκάτι), ὁκάποτε K 936, I 298, F 304 (< κάποτε analogií podle ὅποτε), ὁκάποθεν Β 1235 < κάποθεν, dále sloves, u kterých bývá počáteční ε- přidáváno analogií podle tvarů minulých časů s augmentem: ἐβλέπει Κ 921, ἐβλέποντα F 675, ἐφτάνω F 552, passim, Β 745, νὰ ἐφτάσῃ Β 745, F 1010, ἐσβένει F 1809, ἐφτειάνουσιν F 1388, ἐγνέφω Ι 373, ἐλησμονῶ Κ 1908, ἐποίσω F 893, ἐγνωρίζω F 598, passim, Β 1232, Κ 2240 (odtud rozšířeno také mezi substantiva ἐγνώρισιν Β 824, ἐγνώρα F 1817, podobně také u substantiva: ἐφωνῇ Κ 1905 < φωνή podle ἐφώναξα). Sporadicky se s protezí setkáváme i v jiných případech, a to u předložky ὀδιά Ι 822 (< διά) a u příslovce ἐτότες Β 1318 (< τότε). 1.1.8 Jiné změny samohlásek: u místo o: πωλῶ > πουλῶ,152 doklad nacházíme pouze ve dvou pozdějších textech - πουλοῦν Ι 566, νὰ πουλήσῃς F 1085, πουλησιάν F 1023 ἄγωρος F 136 > ἄγουρος F 607, ρώφημαν > ρούφημαν Κ 524, σωληνάριν > σουληνάριν Κ 1627, δισσωμίαι > δισουμιές Ι 81 παρό Κ 1002 > παρού Κ 2375, ὑποκάτω Κ 495 > ὑποκάτου B 834, τριγύρω > τριγύρου Κ 1870, Β 160, γύρω-γύρω > γύρου-γύρου Β 475 U cizích výpůjček bývá v některých případech ο v řečtině realizováno jako ου: κουρτίνα Κ 1878 < κορτίνα Κ 1938 < lat. cortina, λουρίκιν Ι 105 < λωρίκιον < lat. lorica, φρουντζᾶτον Κ 1869 < lat. frondeatum, φουσσᾶτον Κ 59, B 230, I 17 < lat. fossatum. (Poznamenejme, že v jediném případě nacházíme o místo u: σολτάνος F 1426 vedle 152

K této změně došlo v pozdním středověku, srov. Andriotis, N. P. 1995.

38

obvyklého σουλτάνος F 1101, Ι 567 < tur. Sultan). Změna ω > ου je častá také v osobních příponách sloves, viz např. str. 107. e místo o: πούποτε Κ 2550 > πούπετε Κ 1482, ἄψογος > ἄψεγος F 940 ἀπό > ἀπέ Β 574, 978, F 108, passim, Ι 209, 343, 358, e místo o nacházíme také v případech, kdy do prézentních tvarů pronikl vnitřní augment u sloves s prefixem ἀπό (ἀπεμένω Κ 680, ἀπεθανοῦσα F 1009): o místo e: ἐμπρός > ὀμπρός Ι 786, Κ 2439, πορπατηξιά Β 614, πορπατῶ F 785 a místo e: středověké ἀπάνω F 1697 < staroř. ἐπ-άνω, podle α ve slově άνω,153 αἰφνίδια > ἀφνίδια F 1632 e místo a: κρεββάτιν Κ 533 < κραββάτιν, σανιδοκράββατον Κ 1099, e místo a nacházíme rovněž v případech, kdy do prézentních tvarů pronikl vnitřní augment u sloves s prefixem κατά (κατεγνωρίζει F 346, 1667, κατεβαίνει F 1481) a παρά (παρέπεσε Κ 987). i místo e: ἔτσι Ι 147 > ἴτσι Ι 430, τάχατε Β 1046 > τάχατι Β 1040, τίποτε > τίποτι B 1138, 1199, ρήγινα Β 796 < ρήγαινα Β 807, γιοφύριν Β 700 < γεφύριν γιόμα F 1460, B 1053 < γεῦμα F 1486 e místo i: κηράν > κεράν Β 924, πάλι Ι 485, Β 1048 > πάλε F 1370, ἰδικός Κ 1689, Β 64 > ἐδικός Κ 887, I 220, F 1080, γήρας > γέρας Κ 1089, σίδηρα > σίδερα Κ 2377 στήκει K 476, στήκεται Κ 1107 > στέκει Ι 342, F 677, Β 670, στέκεται Κ 1007 ὀμνύω F 872 > ὀμνέω F 1507 e místo i nacházíme opět v případech, kdy do prézentních tvarů pronikl vnitřní augment u sloves s prefixem ἐπί (např. ἐπεθυμῶ Β 270, 241, πεθυμᾶς F 1160, ἐπεθυμιά F 1010). 1.2 souhlásky 1.2.1 asimilace -nazála n se mění v m před labiálami p, v, f: συμπεθερίαν F 420, παμφάγου Κ 633, συμβουλεύω F 242 -ve složeninách se nl, nm a nr mění v ll, mm, rr:

153

Chadzidakis, G. N. 1905, I, str. 233. V novořečtině se používají obě podoby, často také bez počátečního vokálu.

39

συλλαλήσει Κ 1715, συμμοιρογραφηθῆναι Κ 708, σύμμεικτος Κ 152, σύρριζος Κ 1704, Β 696. V K a B se setkáváme s asimilací aspiráty, která se týká předložky ἐπί, κατά a μετά: ἐφ’ ἱκανάς Κ 145, ἐφ’ ὑψηλοῦ Κ 428, ἐφ’ ἱκανόν Κ 1620, ἐφ’ ἕνα Β 831, ἐφ’ ὅν Β 921 καθ’ ὥραν Β 1051, καθ’ ἑαυτοῦ Κ 1164, καθ’ ἡμῶν Κ 1277 μεθ’ ὅσης Κ 806, μεθ’ ἡδονῆς Β 657. Výše uvedená pravidla pocházejí ze staré řečtiny a jsou dodržována především autory dvou starších románů. Ovšem některé případy asimilace pocházejí také z pozdějšího období. Jedná se o případy, kdy se v důsledku změn ve výslovnosti souhlásek vedle sebe ocitá znělá a neznělá hláska. U některých takových slov dochází k asimilaci znělosti, která se následně projevuje také v pravopise. Jedná se buď a) o změnu neznělé ve znělou, kdy výsledkem je dvojice znělých hlásek jako je tomu v následujících případech: (ἐ)μπαίνω K 1939 < ἐμ-βαίνω, ἐμπήκασιν Β 980, ἔμπῃ Β 225, 226, 742, ἐμποῦμεν Ι 141. Poznamenejme, že v K a B se paralelně vyskytují také tvary s původním -βse objevují v Κ 1939 a v B 281. ἀκουμπῶ Ι 531 < ἀκουμβέω, v B nacházíme sloveso ἐπακουμβίζω (374) b) o změnu znělé v neznělou, kdy výsledkem je dvojice neznělých hlásek: βγαίνω Ι 291 < ἐβγαίνω metatezí < *ἐγ-βαίνω < ἐκ-βαίνω,154 tuto změnu nacházíme rovněž ve tvaru imperativu ἔβγα Β 923 a konj. aoristu: ἔβγῃ Β 892, νὰ ἔβγω F 1032, νὰ βγῇς F 1027, νὰ βγῇ F 1064, νὰ ἐβγοῦν F 1789. Poznamenejme, že v K nacházíme pouze původní ἐκ-βαίνω (K 1112, 937, 886). ἐβγάνω F 458, Ι 291, 518 < ἐβγάλλω metatezí < *ἐγ-βάλλω < ἐκ-βάλλω ἐβγάζω (I 295, 850) < *ἐγβάζω < *ἐγ(βι)βάζω < ἐκ-βιβάζω. Podobně, ale bez působení metateze vzniká substantivum γδίκη F 1018, které se vytvořilo ze subs. γδίκια nebo γδίκησις pod vlivem substantiva δίκη. Počáteční γ v těchto slovech tedy pochází z předpony ἐκ- slovesa ἐκ-δικοῦμαι (> γδικοῦμαι).

154

Horrocks, G. C. 1997, str. 207.

40

1.2.2 disimilace V několika případech se ve všech textech odráží změna, která již v lidovém jazyce proběhla (viz str. 18), a to disimilace dvou neznělých spirant v aoristu aktivních kmenů zakončených v prézentu na -ευ-, tedy υσ /fs/ > ψ /ps/: ἐχόρεψαν B 1035, ὠλίγεψεν K 2417, πίστεψε F 1804, ἀφέντεψαν Ι 895, ἐμίσσεψαν K 2036, v jednom případě se jedná o sloveso na -έω s aoristovým kmenem původně na -εύσ-: ἔπλεψαν F 1058. Častěji se v textech (především v K a F) setkáváme s disimilací souhláskových skupin σθ, υθ, χθ v koncovkách aoristu pasivního (tato změna v lidovém jazyce rovněž proběhla, viz str. 18): σθ > στ: ἐσβέστηκε F 1769, ἐσχίστηκαν Κ 1984, κατεδροσίστης Κ 1666, ἐμποδιστῇ F 919 (konj.), νὰ σκεπαστοῦσιν Κ 877 (konj.), νὰ γυριστοῦν Κ 1186 (konj.), συμπειραστοῦμεν Κ 1354 (konj.) υθ > υτ: βουλεύτηκε F 560, πραγματευτοῦμεν F 957 (konj.) χθ > χτ: ἐδέχτηκεν F 1449 < ἐδέχθην F 1463. Disimilaci σθ > στ lze sledovat také u koncovky mediopasivního imperativu prézentu (πορεύεστε Κ 60) a pasivního imperativu aoristu (ἑτοιμαστῆτε Κ 1008). Poznamenejme, že v tomto případě došlo zároveň k posunu přízvuku. Disimilaci σθ > στ nacházíme dále též u médiopasivního prézentního tvaru ἀφηγᾶστε F 947. Dodejme, že v K nalézáme případy, kdy se naopak původní στ > σθ: συνι-σθ-ῶσιν Κ 669, ve které však σθ není součástí koncovky tohoto slovesa, nýbrž součástí kmene συν-ι-στ-ῶσιν (3. os. pl. konj. prézentu). V tomto případě se jedná nejspíše o hyperkorektní tvar. Disimilaci σθ > στ nacházíme také v jiných případech: ἔμπροστε F 1439 < ἔμπροσθε(ν) Β 325, Κ 780, στεναρά Κ 458 < σθεναρά μισταργός Κ 1651 < μισθαργός Κ 1672, passim, μισθαργούτσικος Κ 2352 μισταρεύομαι Κ 1650 < μισθαρεύομαι. K disimilaci dochází dále ve skupině spirant σχ, ve které se χ mění v ražené κ: ἀσκόλησιν F 1510 < ἀσχόλησις (např. F 523), σκολεῖον F 239 < σχολεῖον σκήματος F 854 < σχῆμα (např. Β 752), μόσκος Κ 335 < μόσχος

41

a rovněž ve skupině spirant φθ, ve které se θ mění v ražené τ: φθάνω > φτάνω (νὰ ἐφτάσω F 1010, φτάσῃ F 1272, νὰ ἐφτάσῃ Β 745). 1.2.3 V textech nacházíme také další změny ve skupinách souhlásek, ve kterých se mění: νδ > ντ: μανδάτον Κ 2252, Β 1308 > μαντάτον Κ 870, Ι 721. Poznamenejme, že v některých případech dochází naopak ke změně ντ > νδ: skupina hlásek ντ se ve F ve slově κοντάριον(< κοντός + -άριον), resp. κονταρέα (κοντάριον + -έα) mění na νδ: κονδαρέας F 667, κονδάρια F 666 (přičemž v I nacházíme původní κονταριές Ι 411, κονταρέας Ι 415). K podobné změně došlo ve slově ἀνενδρανίζω (Κ 817) < ἀνεντρανίζω (K 493), ve kterém ντρ > νδρ. Dále je v F doložena změna τρ > θρ: v aoristu pasiva slovesa ἐν-τρέφω nacházíme ve F θρ místo τρ, tedy ἐνεθράφησαν (144) nejspíš pod vlivem tvaru aoristu aktivního ἔθρεψα, skupinu θρ nacházíme také u subst. ἀναθροφή (F 155), συνανάθροφος (F 196). V těchto případech se jedná nejspíše o hyperkorektní tvary. 1.2.4 metateze V K nacházíme subst. κρουσάρος (878), které se vzniklo metatezí z κουρσάρος < it. corsaro < střv. lat. cursarius. Ve F a I k této metatezi nedochází - κουρσάρικον Ι 560, κουρσεύω F 413. 1.2.5 zjednodušení ve skupině souhlásek uprostřed slova Rozšířené je vysouvání znělé frikativy před nazálou: γμ μ nacházíme především ve F - πρᾶμαν F 1662 (< πρᾶγμαν), περιπλεμένη F 1720 (< περιπλεγμένη), ποθοερωτοπλεμένα F 1585 a dále v K - στιμήν Κ 1321 (< στιγμήν), θανατοσφαμένην Κ 1441 (< θανατοσφαγμένην), ροδόσταμα Κ 325 (< ροδόσταγμα), ἀναταμούς Κ 2025 (< ἀναταγμούς) υμ μ nacházíme ve všech textech kromě B: γνέμα Ι 378 (< νεύμα), γέμα F 1468 (< γεύμα(ν) F 1486), μαγεμένον Κ 1215 (< μαγευμένον), κατουνεμένος Κ 1228 (< κατουνευμένος), ἀπλικεμένοι F 923 (< ἀπλικευμένοι), παιδεμένα Ι 866 (< παιδευμένα), ἀναγυρεμός Ι 638 (< ἀναγυρευμός F 1027, 1125), ἔμορφος Ι 287, F 279, πανέμορφα Ι 68, πανέμορφος Ι 28, ἐμορφοσύνη Ι 398,

42

ἐμορφοχρυσοκόσμητο F 809 < πανεύμορφα Ι 305, πανεύμορφος Κ 584, εὔμορφος Β 98. Ztráta znělé frikativy před nazálou se v lidovém jazyce vyskytuje běžně s výjimkou /z/ před /m/.155 Takový příklad však nacházíme v B: σμ μ, tedy /zm/ /m/: πικραμός Β 400. Původní tvar πικρασμός se vyskytuje v K (např. ve verších 2391 a 2594). Velmi rozšířená je také ztráta nosovky před neznělou frikativou:156 νθ θ πεθερός157 Ι 464, συμπεθερίαν F 420 < πενθερός Ι 505, 585 παθάνω F 502, 512 < πανθάνω Ι 15, Κ 1826 μαθάνουσιν Ι 846 < μανθάνω Κ 2037, Β 877, F 1072 γχ /nx/ χ: συνετύχαινεν Κ 1231, συντυχαίνει Β 170, συντυχαίνεις F 1652, συντυχαίνει Ι 448, přičemž συντυχάνω < συντυγχάνω συχώρησε F 1775 < συγχώρησε, συχαρίκιν Κ 1685 < συγχαρίκιν Κ 2260, Β 1309, σπλαχνικός Κ 619 < σπλαγχνικός, ἀσπλαχνώδης Κ 753 < ἀσπλαγχνώδης, σπλάχνος Β 49 < σπλάγχνος Β 52 μφ φ: ὀφαλός Β 406 < ὀμφαλός, ἐσύφερεν F 678, 996 < συμφέρει F 677. V ojedinělých případech μ odpadá také před ψ: πέψε F 353 < πέμψε F 87, πέψῃς Κ 1913 < πέμψῃς. Další zjednodušení se týká skupiny υθ /fθ/ φ:

ἀφέντης Ι 197 < αὐθέντης Ι 245,

αὐθεντία Β 58, ἀφέντεψαν Ι 893. 1.2.6 Zánik koncového -ν Zánik koncového -ν se týká především: a) tvarů ak. sg. substantiv 1. deklinace fem. (např. φωνή F 649, κόρη B 858, ὥρα F 486, B 121, κουβέρτα I 385) a mask. (τὸν Μάη F 125) a neuter 2. deklinace (např. νερό (K 1299) a především nové skupiny neuter na -ι(ν) (φαλκώνι B 772, κεφάλι F 894, κοντάρι I 110). Maskulin 2. deklinace se týká vzácně (πόθο Ι 174). b) slovesných koncovek -ομε: δικάζομε F 410 155

Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 214. Ibid., str. 206. 157 V novořečtině přetrval tento zjednodušený tvar. 156

43

-ῶσι:

ζητῶσι Κ 82, ἐρωτῶσι Κ 2141

c) příslovce πάλι (Ι 485, F 99, 954) vedle původního tvaru πάλιν (např. I 483, F 264) d) částice μή(ν), δέ(ν). V některých případech konc. -ν odpádá (např. I 213, I 151). Zůstává zachováno před samohláskou a před raženými souhláskami, někdy i v jiných případech (μὴν λυπᾶται Ι 159). Poznamenejme, že tvar bez konc. -ν nacházíme i před raženou souhláskou (μὴ ξενωθείς F 233). Poznamenejme, že ak. sg. členu určitého τόν, τήν zůstává ve všech zkoumaných textech s koncovým -ν. V některých případech se naopak koncové -ν přidává i ve tvarech, ve kterých se původně nevyskytovalo: a) v 3.os. sg. imperfekta stažených sloves analogií podle sloves 1. konjugace u a-kmenových sloves: ἐσκίρτα-ν F 970, ἐδείλια-ν F 1566 (původní koncovka -α 3. os. sg. a-kmenových sloves přitom v textech zůstává většinou zachována, např. ἐρώτα Κ 2492, ἐτρύγα Κ 781, ἐψηλάφα Β 1143, ἠγάπα Ι 19), a u e-kmenových sloves: ἐφόρειν Κ 1773, ἐπεριπάτειν Κ 1481, ἐφόριεν Ι 383, ἐκράτιεν F 841, Ι 58, ἐπόθιεν Ι 645. b) u neuter na -μα analogií podle neuter na -ο(ν), -ι(ν): Toto přidávání konc. -ν v nom., vok. a ak. sg. je běžné ve všech zkoumaných textech, např.: βλέμμαν (B 286), πρᾶγμαν (F 425, I 147), θέλημαν (F 51, I 109), στρῶμαν (K 801) c) u maskulin starořecké 3. deklinace analogií podle substantiv 1. a 2. deklinace, např. πατέραν (I 95, passim, F 861), ἄνδραν (I 335, B 975), ἄνακταν (K 2451), βασιλέαν (Κ 67, F 200). d) u feminin starořecké 3. deklinace opět analogií podle 1. a 2. deklinace ak. sg. s koncovým -ν se často vyskytuje u následujících substantiv: γυναῖκαν (K 651,F 58, B 1235, I 789), πατρίδαν (K 646, F 1536, I 494), νύκταν (F 337, B 1089, I 511, K 900), φλόγαν (F 445, B 842, K 1621), atd. Slova s konc. -ν a bez konc. -ν se mnohdy vyskytují paralelně v témže textu, např. βλέμμαν (B 286) - βλέμμα (B 715), πρᾶγμαν (F 425, I 147) - πρᾶγμα (F 818, I 211), θέλημαν (F 51, I 109) - θέλημα (F 158, I 139), στρῶμαν (K 801) - στρῶμα (K 798),

44

φαλκώνιν (B 770) - φαλκώνι (B 772), κεφάλιν (F 841) - κεφάλι (F 894), κοντάριν (I 95) - κοντάρι (I 110), βασιλέα (F 83) - βασιλέαν (F 200). 1.2.7 intervokální -γV textech se setkáváme se zánikem intervokálního -γ-, a to především u tvarů slovesa ὑπάγω: ὑπάγει (např. B 80) > ὑπάει s následným stažením dvou po sobě jdoucích samohlásek vzniká tvar ὑπά (Κ 907). Stejným způsobem vznikl také tvar πᾷ Β 559 (< πάει < πάγει), πᾶσιν Ι 244 (< πάουσιν < πάγουσιν), πᾶν Ι 682 (< πάουν < πάγουν) atd. Se stejným jevem se můžeme setkat v K a B u slovesa τρώγω. Zde v původním tvaru imperfekta ἔτρωγεν nejprve zaniká intervokální -γ- ἔτρωεν a následně dochází ke stažení samohlásek ἔτρων Κ 1231. Na stejném principu vzniká také nový tvar konjunktivu aoristu tohoto slovesa: νὰ φᾶ Κ 2465, B 1001 (< νὰ φάῃ < νὰ φάγῃ), νὰ φᾶσιν Β 1009 (< νὰ φάουσιν < νὰ φάγουσιν). Dále dochází k zániku -γ- u substantiva πέλαγος > πέλαος Ι 801. V některých případech se naopak intervokální -γ- přidává. S touto epenthezí se můžeme setkat u následujících samohláskových sloves: καίω: v pasivních tvarech vytvořených z kmene prézentního - κατακαίγομαι F 1530, καίγομαι Β 840 a ve tvarech vytvořených z kmene aoristu pasiva - ἄς καγῇ158 B 624 dále také ve tvarech aktivních vytvořených z kmene prézentního159 slovesa κλαίω:

να κλαίγει F 817, ἔκλαιγεν F 401.

πλέω:

νὰ πλέγουν F 17.

Téměř všechna tato slovesa se vyskytují ve F, stejně tak jako substantivum Μαγιοῦ (F 1575, gen. sg. subst. Μάιος). F a také B se týká také vsouvání -γ- u sloves končících původně na -εύω: καβαλλικεύγω (F 1228, B 743), πεζεύγω (F 1286), κοντεύγω (B 911) (vedle καβαλλικεύω (Κ 1317, Β 81, F 527, Ι 101), πεζεύω (Κ 1010, Β 749, F 705, Ι 428, 793), κοντεύω (Ι 715)).

158

V novořečtině se tento kmen obvykle vyskytuje bez -γ-, srov. též se starořeckým kmenem aoristu pasivního καυθ-. 159 V novořečtině se toto -γ- přidává pouze v pasivu ke kmeni prézentnímu.

45

K vsouvání γ dochází také v dalších případech: ἀπαγκούμπισμαν F 1169 (místo pův. ἀπακούμπισμαν), χρυσογνημάτην Κ 1879 (místo pův. χρυσονημάτην, které vzniklo z χρυσός a νῆμα). Poznamenejme, že středověká slova γνέμα I 378 (< νεῦμα) a γνέφω I 718 (< νεύω) vznikla předsunutím γ. 1.2.8 vsouvání nazály -νV textech se často, i když v různé míře, u sloves setkáváme se vsouváním -ν- mezi prézentní kmen a příponu, a to především v případech, kdy kmen končí na samohlásku -ό. Tato starořecká kontrakta na -όω byla v textech ve všech případech (až několik výjimek, viz str. 89) transformována na nazální kmeny, tedy vsunutím -ν- jejich kmen nyní končí na -ών-, např. πληρώνω (F 169, I 216), ἡμερώνω (I 164), φανερώνω (F 348, 522, I 488, 847), ἁπλώνω (B 542, 659, 799, F 725, 1404, I 696). Vsouvání nazály -ν- lze sledovat také u dalších samohláskových sloves, např.: δέω > δένω K 1746, B 873, F 679, I 239, resp. δήνω Κ 779 χέω > χύνω B 350, 772, 1131, χαῶ > χάνω160 B 1076, F 1020, I 148 ἀφίημι > ἀφήνω K 1095, F 1455 a u sloves, jejichž kmen končil na likvidu, např.: φέρω > φέρνω Κ 1113, Β 949, F 463, Ι 812 σύρω > σύρνω F 649, Κ 1218, Ι 428, σύρνεις Β 1236 ἐπ-αίρω > ἐπαίρνω F 1025, I 538, Κ 899 (> παίρνω Β 659, Ι 470, F 1745) στέλλω > στέλνω Ι 292, περῶ > περνῶ F 32, ἐγείρω > ἐγέρνω Ι 699, F 1742). Tato transformovaná slovesa se vyskytují převážně ve F a v I. Poznamenejme, že přízvuk se ve všech zkoumaných textech klade povinně také na jednoslabičná slova. Některá z nich však svůj přízvuk ztrácejí. Kromě některých tvarů členu a některých předložek se jedná o redukované (slabé) tvary osobních zájmen (např. κηπουρέ μου Κ 1831, ἀγάπη του F 875). Následují-li však tato zájmena po proparoxytonech, získává předcházející slovo přízvuk druhý, a to na poslední slabice, např. βαρέματά μας Κ 2517, ἐξεπαρθένευσέν την Β 1046, θέλημά σου F 265, μὲ τὰς ἀρχόντισσάς των Ι 480.

160

Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 103.

46

Poznamenejme, že ve zkoumaných veršovaných románech jsou časté případy posunu přízvuku z metrických důvodů, např. ἔδωκεν K 567, B 650, ἔδωκαν F 981/ἐδῶκεν K 1723, B 430, F 272, ἔπιασε Β 240/ἐπίασεν Β 803, ἐπιάσα Β 518, ἔποικες K 2584, Β 981, F 1075, Ι 146/ἐποῖκα Κ 1677, ἐποῖκες Β 672, ἔθηκεν Κ 639/ἐθῆκεν Κ 2282, δένδρον K 1759/ δενδρόν Κ 2350 αὐτόν Κ 869, F 68, I 402/αὖτον Κ 1804, F 91, Ι 162, podrobněji viz str. 204ff.

47

III.2. Morfologie

2.1. Člen V textech se nachází člen většinou v té podobě, jak jej známe ze staré řečtiny, tedy pro mask: ὁ, τοῦ, τῷ, τόν; οἱ, τῶν, τοῖς, τούς fem.: ἡ, τῆς, τῇ, τήν; αἱ, τῶν, τάς neut.: τό, τοῦ, τῷ, τόν; τά, τῶν, τά. Dativ plurálu pro feminina a neutra nebyl doložen. Výskyt dativu je nejčastější v K a B, sporadický v F a I: τῷ (K 223, 2127, B 41, 664), τῇ (Κ 321, B 21, I 514), τοῖς (K 223, 1557, B 302, I 171, F 2). Především v I a F, a dále také v B, je zjevný dopad změn v koncovkách jmen (podstatných, přídavných i zájmen) také na členy ve tvarech ak. pl. fem., ve kterých se vedle starořeckého tvaru τάς prosazuje tvar τές (F 139, passim, I 88, passim, B 600, 1000), jehož zakončení je shodné s novým zakončením jmen (viz níže). Tyto členy se vyskytují ve spojení se jmény, ve kterých se uplatňuje nová koncovka, např.: τὲς κονταριές (Ι 411), τὲς συντυχιές (F 236), τὲς βαγίτσες (Β 1000). V jednom případě se v I vyskytuje tento tvar ve spojení s předložkou σέ (στὲς χῶρές μου, Ι 489). Zdůrazněme, že v I je frekventovaný nový tvar nom. pl. fem. οἱ (Ι 315, passim), který se v textu vyskytuje vedle starořecké formy αἱ. Tento nový tvar členu se vzácně nachází také v B a F (οἱ πέτρες B 1279, οἱ κόρες F 800), v K nebyl doložen. Zdůrazněme, že i v tomto případě substantiva 1. deklinace, která následují po novém tvaru členu, mají nová zakončení nominativu plurálu. V některých případech jsou určitým členem doprovázena vlastní jména: ὁ Κρόνος Κ 427, τὴν Ἀθηνάν Κ 436, ὁ Νικοκλῆς Κ 1388, ὁ Βέλθανδρος Β 307, passim, ἡ Φαιδροκάζα Β 1088, ὁ Φλώριος F 166, passim, ἡ Πλάτζια-Φλῶρε, F 238, passim, ὁ Ἰμπέρης Ι 115, passim, tak jak je tomu i v moderní řečtině. Poznamenejme, že v obou mladších textech (tedy v F a I) je výskyt určitého členu před vlastním jménem častější než v K a B.

48

V ojedinělých případech se v obou mladších textech setkáváme také s neurčitým členem εἷς/ἕνας (např. F 1, 1676, I 94, 273, 345).161 Poznamenejme, že tento člen nahradil neurčité zájmeno τις, které je frekventované především v K.

2.2 Substantiva Jak již bylo řečeno v kapitole o lidovém jazyce byzantského období, převážně z důvodů fonetických a také působením analogie došlo k přestavbě jmenného systému s tím výsledkem, že se postupně setřely rozdíly mezi vokalickými a konsonantickými kmeny. Tyto změny se projevily také ve zkoumaných textech, ovšem transformované tvary se většinou vyskytují paralelně s tvary staršími. 2.2.1 Maskulina 2.2.1.1 maskulina, jejichž kmen končí na -o (starořecká 2. deklinace) Tvary substantiv této deklinace zůstaly od starověku téměř nezměněny, a to včetně dativu, který se v několika případech vyskytuje v K: v sg. χρυσῷ (223, nom. ὁ χρυσός), λογισμῷ (503), φόβῳ (556, 654), ὀνείρῳ (673), v pl. ὅρκοις (779), μαργάροις (223), λόγοις (417, 498), οἴκοις (1557), ojediněle v I a F: χρόνοις F 2, βίβλοις Ι 171. V ak. sg. zůstává konc. -ν, např. ἄνθρωπον Κ 351, ἀδελφόν Β 86, πειρασμόν F 885, κόσμον Ι 249, tvary bez konc. -ν jsou ojedinělé: πόθο Ι 174. U proparoxyton dochází v gen. sg., ak. pl. a v gen. pl. k posunu přízvuku: ἀνθρώπου K 348, τοῦ τρικλίνου Β 367, ἀνθρώπους K 1219, ἀνθρώπων K 100. Poznamenejme, že do této deklinace náleží také stažené subst. νοῦς K 280, v ak. νοῦν K 220, resp. νοῦ K 1030. 2.2.1.2 maskulina, jejichž kmen končí na -η nebo -α V prvé řadě se jedná o a-kmenová substantiva (starořecká 1. deklinace), jejichž zakončení bylo následující: v sg. nom. na -ας resp. -ης, gen. na -ου, ak. na -αν resp. -ην, vok. na -α resp. -η, v pl. -αι, -ων, -ας, -αι. K nim se přidružila poměrně hojně zastoupená skupina substantiv na -ης, jejichž koncovka vznikla synkopou z -ιος, tedy -ιος > -ις s následnou 161

Ojediněle se neurčitý člen vyskytuje ve veršovaných textech od 11. stol., srov. Cheila-Markopoulou, D. 1999, str. 539. S neurčitým členem se setkáváme také v Kronice morejské, srov. Egea, J. M. 1988, str. 91, Guilpin, P. 2002, str. 223, zde najdeme také příklady z dalších textů tohoto období.

49

změnou v pravopise (např. κύρης K 1637, νοτάρης Β 1022). V některých případech se obě tyto varianty vyskytují paralelně, např. Ἰμπέριος (I 77, passim) - Ἰμπέρης (I 115, passim), καβαλλάριος F 46 - καβαλλάρης F 599, především z metrických důvodů (viz str. 192ff). Velice časté je substantivum κύρης vyskytující se ve všech zkoumaných textech (např. K 1637, B 1250, F 1203, καραβοκύρης I 643) a dále pak substantiva končící na -άρης (< -άριος), a to jak slova přejatá z latiny (např. νοτάρης < lat. notarius, B 1022, πορτάρης < lat. portarius, K 1149), tak slova nově vytvořená (καμινάρης < καμινάριος < καμίνιον + -άριος K 350, podobně ἀποκρισιάρης < ἀποκρισιάριος162 < ἀπόκρισις + -άριος, F 862). V gen. sg. se většinou udržuje starořecká koncovka -ου např. νεροκουβαλήτου (K 1672), παντουργέτου (F 1770), ποιητοῦ (I 74), δρακόντου (Κ 1380, poznamenejme, že proparoxyton δράκοντας zde zachovává také starořecké pravidlo pro posun přízvuku). Vzácně nacházíme novou konc. -α (u subst. na -ας), resp. -η (u subst. na -ης) vzniklou analogií podle koncovky nominativu (viz str. 20), např. v K 1306 se vyskytuje tvar genitivu σατανᾶ, nom. σατανᾶς, v F 1079 gen. ἐπιτραπέζη, nom. ἐπιτραπέζης (F 357) a v I 331 genitiv ρήγα, nom. ρήγας (< lat. rex, I 60, B 1033). Ve všech případech se jedná o slova z novější slovní zásoby a přejatá slova, která nedodržují starořecké deklinační schéma. Poznamenejme, že subst. ρήγας se v B vyskytuje také v nom. ρήξ (B 1029, B 1086) s genitivem ρηγός (B 768, také I 248), v tomto případě se tedy skloňuje jako substantivum starořecké 3. deklinace s kmenem zadopatrovým. Akusativ sg.: κύρην (F 1203, K 1637), καραβοκύρην (I 643), αὐθέντην (K 1118), ἀμιράν (I 649). Odpadání koncového -ν je ojedinělé: τὸν Μάη (F 125). V ostatních případech výskytu ak. sg. bez koncového -ν (např. ρήγα Β 1049, δούκα F 855, 858 vedle ρήγαν B 749, δοῦκαν F 800) lze stěží určit, jedná-li se o ak. k nominativnímu tvaru ρήξ nebo k tvaru ρήγας, resp. δούξ nebo δούκας (< lat. dux), poněvadž v příslušných textech se vyskytují oba tvary (např. B 1029, 759, F 881, 860).

162

Toto slovo se vyskytuje také v jiných textech pozdně byzantského období stejně jako v současném krétském dialektu, srov. Kriaras, E. 1957, str. 199-200.

50

Vokativ sg. má zakončení na -α u substantiv na -ας, např. ρήγα (Ι 306) a na -η u substantiv na -ης (κύρη (B 1250), αὐθέντη (Κ 2452, F 1455)). Avšak vedle zmíněného tvaru αὐθέντη je v F doložen také tvar vokativu na -α: αὐθέντα (F 1780), a také u dalších substantiv ἐργάτα F 658, δικαιοκρίτα F 700 a δεσπότα (F 863), dále pak v K vokativ δικαστά (K 2452) a v K a B δέσποτα (Κ 964, B 91) (srov. s výše uvedeným tvarem δεσπότα vyskytujícím se ve F, který udržuje přízvuk na stejné slabice jako v nom.). Ve všech případech se jedná o starořecké zakončení vokativu substantiv končících na -της. Navíc v posledním případě dochází k posunu přízvuku jako ve staré řečtině. Vokativ na -α u subst. na -ης nacházíme výjimečně také v I (τοπάρχα 450). Ve F je pro vokativ použit nominativní tvar: κύρης μου F 1422, 1484. V nom. pl. se již můžeme vedle starořecké nominativní koncovky -αι (např. ὑπηρέται F 1734, λῃσταί B 221, ἐργάται K 2401) setkat se zakončením na -ες vytvořeným podle nominativních tvarů 3. deklinace:163 αὐθέντες (I 40, K 2111), ναύτες (I 719). V gen pl. posouvá paroxytonon ὁ τεχνίτης vyskytující se v K přízvuk na poslední slabiku: τῶν τεχνιτῶν (K 320). Vedle starořecké koncovky -ας (např. αὐθέντας K 678, δουλευτάς Κ 1871, 1872) se začíná v ak. pl. uplatňovat, a to zvláště v I, koncovka -ες, vzniklá analogií podle nové koncovky nom. pl. -ες:164 ἀφέντες (I 197). Jedinými doklady pro tvary vokativu plurálu jsou v textech tvary πολεμισταί (F 47) a στρατιῶται (F 47, B 156), dativ není zastoupen. Maskulina končící na -ας se ve srovnání s mask. na -ης vyskytují v mnohem menším počtu, jedná se většinou o slova přejatá (jako jsou např. již uvedená subst. σατανᾶς, ρήγας, δούκας, dále σκουτελᾶς K 1888) a subst. δράκοντας (v K 1380) vytvořené ze staršího tvaru δράκων. Většina těchto substantiv tvoří plurál na -άδες. Tento plurál se vyskytuje pouze ve dvou mladších románech, ve kterých nacházíme tvary nom. pl. ἀμιράδες (F 1088, 1710, nom. sg. ἀμιρᾶς < arab. amir), καμουχάδες (I 463, nom. sg. καμουχᾶς < pers. kamkha), παλαφράδες (Ι 209, nom. sg. παλαφρᾶς < franc. palefroi nebo palefreid).165 Plurál na -άδες tvoří také ρήγας a δούκας (ρηγάδες (F 1113, 420, I 284, 480), ak. pl. 163

Horrocks, G. C. 1997, str. 218. Ibidem. 165 Za turkokracie bude tato skupina rozšířena o substantiva přejatá z turečtiny. 164

51

δουκάδας (F 1821)), což jsou substantiva, která v sg. kolísají mezi 1. a 3. deklinací (viz níže). Řeckého původu je pouze subst. πραγματευτής (πραγματευτάδες (I 674, F 944, ak. pl.) a κεφαλᾶς (κεφαλάδας (I 341, ak. pl.). Tato substantiva vytvořila v moderní řečtině skupinu nestejnoslabičných substantiv.166 Poznamenejme, že výše uvedené subst. δουλευτής, které v K tvoří ak. pl. na -άς (K 1871, 1872), v jiných textech pozdně byzantského období tvoří plurál nestejnoslabičně.167 2.2.1.3 maskulina 3. deklinace 2.2.1.3.1 kmeny souhláskové V ak. sg. je značně frekventovaná koncovka -αν vedle staroř. -α, např. ἄνδραν (I 335, B 975) vedle ἄνδρα (B 988), ἄνακταν (K 2451) vedle ἄνακτα (K 2474), πατέραν (I 95, passim, F 861) vedle πατέρα (B 90), atd. Toto koncové -ν je mnohem častější v textech pozdějších (I a F), např. subst. πατήρ se v ak. sg. bez koncového -ν v I vůbec nevyskytuje. Zdůrazněme výskyt nominativního tvaru místo tvaru akuzativu opět ve dvou pozdějších románech: ἀνήρ (F 57), παντοκράτωρ (I 577). Poznamenejme, že se stejným jevem se setkáváme rovněž u fem. γυνή a θυγάτηρ, viz níže. Co se týče nominativních tvarů, v K se vyskytuje pouze jejich starořecká podoba: θήρ 172, δράκων 221, ἄρχων 221, παῖς 456, φύλαξ 765, atd. Doklady pro nový nominativ vytvořený analogií podle subst. 1. deklinace (viz str. 20) nacházíme v B (γρῦψος 299, zde podle subst. 2. deklinace) a především ve F (κύνας 386, χιτῶνας 120, λιμένας 932, Παντοκράτορας 1210) a dále také v I (πατέρας 70, passim, vedle starořeckého nominativního tvaru πατήρ I 159, poznamenejme, že ve všech ostatních textech se nadále vyskytuje pouze starořecký nominativní tvar πατήρ, např. B 51, F 479, K 31). Tvary gen. sg. (τοῦ δράκοντος Κ 1557, ἔρωτος Κ 22), dat. sg. (πατρί B 41) i pl. (ποσί B 302) zůstávají nezměněny. Zatímco v K se pro tvary vok. sg. uplatňují pouze starořecké tvary, např. ἄναξ 2437, δαῖμον 2584, πάτερ 112, v I vedle starořeckého vok. πάτερ 403 nacházíme paralelní tvar πατήρ 450. Ve F je vok. tohoto subst. utvořen od nom. πατέρας, tedy πατέρα 236. Kromě toho ve funkci vok. nacházíme stejně jako v I nominativní tvar πατήρ (F 167). 166 167

Podrobněji viz Horrocks, G. C. 1997, str. 219. Srov. Kazazis, I. N. - Karanastasis, T. A. 2001.

52

V plurálu zůstávají tvary nom. a gen. beze změn: θῆρες (Κ 190), δράκοντες (Κ 192), ἀστέρων (Κ423), δρακόντων (Κ 739), atd. V ak. pl. nacházíme vedle původní konc. -ας (např. δράκοντας (Κ 904), δαίμονας (Κ 1167) transformovanou konc. -ες (viz str. 20), např. ἄνδρες (F 55), ἄρχοντες (F 373). Jako důsledek transformace subst. uveďme také kolísání mezi 1. a 3. deklinací přejatého subst. ρήξ - ρήγας: nom. ρήξ (B 1029)

ρήγας (B 1033, I 60, F 1784)

gen. ρηγός (B 768, I 248) ak.

ρήγα (I 331)

ρήγα (B 1049)

ρήγαν (B 749) ρήγα (I 306)

vok.

Plurál tvoří toto subst. nestejnoslabičně: nom. ρηγάδες (F 1113, I 284) ak. ρηγάδες (F 420, I 480). Podobné kolísání mezi 1. a 3. deklinací lze sledovat také u subst. δούξ-δούκας: nom. δούξ (F 230) ak.

δούκα (F 855)

δούκας (F 796) δοῦκαν (F 800)

V ak. pl. nacházíme konc. -άδας: δουκάδας (F 1821). Jako subst. patřící do 3. deklinace se skloňuje rovněž přejaté slovo κόμις Β 1227 (z lat. comes). V Β 1231 nacházíme ak. sg. κόμιταν.168 2.2.1.3.2 kmeny samohláskové Nejčastěji používaným subst. této skupiny je βασιλεύς, které pouze v K a v B udržuje, až na výjimky, starořecké schéma: nom. βασιλεύς (Κ 221, B 492)

nom. pl. βασιλεῖς (K 805)

gen. βασιλέως (B 10)

ak. pl.

βασιλεῖς (B 146)

dat. βασιλεῖ (Κ 944, 1216, B 41) vok. βασιλεῦ (Κ 117, B 93, 521, 718) Uveďme vok. βασιλεύς (B 505), který se vyskytuje ve spojení se členem. Zatímco v K se toto subst. v ak. sg. vyskytuje pouze s koncovým -ν (βασιλέαν Κ 67), ve F je situace mnohem pestřejší – vedle původního tvaru ak. βασιλέα, vyskytujícího se

168

Tento tvar se vyskytuje rovněž v Kronice morejské (H 2190). Kόμις byl nakonec nahrazen tvarem κόμης, v pl. κόμητες, jenž se tedy zařadilo do skupiny nestejnoslabičných substantiv.

53

v jediném případě (F 82), nacházíme tvar s koncovým -ν (F 200), dále zdůrazněme výskyt lidového tvaru βασιλιάν (F 406, 1112), v jednom případě se tento ak. vyskytuje bez koncového -ν (βασιλιά F 68). V I se subst. βασιλεύς objevuje pouze dvakrát (je dávána přednost přejatému slovu ρήγας). Další mask. této skupiny se vyskytují v K: ὅφεις (189, nom.pl., 204, ak. pl.), γονεῖς (653, ak. pl.).

2.2.2 Feminina 2.2.2.1 feminina končící na -α (-η) (1. deklinace) U feminin končících na -α v některých případech pod vlivem subst. 3. deklinace v ak. sg. odpadá koncové -ν. S tímto jevem se setkáváme v I (např. κουβέρτα 385, αὐθεντιά 868), sporadicky v B a F (ὥρα F 486, B 121, χώρα B 506, καρδίτσα Β 1177). V K zůstává konc. -ν zachováno (např. γραῖαν 1138). V gen. a dat. sg. se v některých případech dodržuje starořecké pravidlo, podle kterého v těchto pádech (kromě případů, kdy kmenovému -α předchází ε, ι nebo ρ) přechází kmenové -α v -η: θαλάσσης (I 546), βασιλίσσης (B 1326, F 113), δρακαίνης (K 1540), γλώττης (Κ 471), δεσποίνῃ (K 2067), τραπέζης (F 372), δόξης (Ι 893). V jiných případech však kmenové -α trvá: τράπεζας (K 367), δέσποινας (K 2130), βίγλας (K 901), καυχίτζᾳ (Κ 2446), γλώσσᾳ (Κ 676), βαγίτσας F 960, ρήγινας Β 796. Starořecké pravidlo pro posun přízvuku u proparoxyton platí v gen. sg. pouze v případech, kdy kmenové -α přechází v -η. Proto máme: θάλασσα θαλάσσης, βασίλισσα βασιλίσσης, δράκαινα δρακαίνης, τράπεζα τραπέζης. V případech, kdy kmenové -α zůstává, se tedy přízvuk neposouvá: τράπεζα τράπεζας, δέσποινα δέσποινας. Poznamenejme, že ve většině případů vedou autora K k použití starořeckých tvarů spojených s posunem přízvuku metrické důvody. V proparoxytonech se v dat. sg. i pl. přízvuk posouvá: δέσποινα δεσποίνῃ (K 2067), ἔννοια ἐννοίαις (Κ 1766). V I a F se fem. z této deklinační skupiny v dativu vůbec nevyskytují, v B nacházíme pouze καρδίᾳ (Β 1060) a Χρυσάντζᾳ (Β 21). V K je výskyt dativu nejvyšší (viz čtyři výše uvedené případy).

54

V nom. pl. se vedle starořecké konc. -αι, např. δουλεῖαι (K 2135), καρδίαι (K 1971), νάπαι (B 1302), θύραι (K 333), setkáváme častěji s transformovanou konc. -ες: καλογριές (I 687), καμπάνες (I 853), ἐκκλησίες (I 884), χαρές (I 315), ἀρχόντισσες (I 480), πέτρες (I 529), βάγιες (F 967), συμφορές (K 1676, v přímé řeči, ve spojení se členem αἱ). Jak je patrné, nová koncovka se vyskytuje především v I. V témže textu se mohou vyskytovat oba tvary, např. ἡμέρες (K 888) - ἡμέραι (K 2132). V ak. pl. nacházíme transformovanou konc. -ες především ve dvou mladších textech, např. χαρές (I 57), πιδεξιές (I 88), κονταριές (I 411), ἡδονίτσες (I 472, passim), καλογριές (I 582, passim), ἐκκλησιές (I 884), χῶρες (I 252), μυρωδιές (F 125), χῶρες (F 1525), συντυχιές (F 236), βάγιες (F 139), ἀρχόντισσες (F 770), φουδοῦλες (F 770), v B je její výskyt sporadický: χῆρες (Β 204), βαγίτσες (Β 1000). U těch substantiv, ve kterých koncovce -ες předchází ι, dochází k synizési s ortograficky vyznačeným posunem přízvuku. Zatímco starořeckou konc. ak. pl. -ας nacházíme ve F a I vzácně (ἡμέρας F 864, ἀρχόντισσας Ι 66), v K a B je její výskyt běžný, např. γλώσσας (Κ 463), ἐννοίας (Κ 378), πικρίας (Κ 19), χώρας (Β 1284), κλεισούρας (Β 1286). Ve vok. pl. nacházíme vedle starořecké konc. -αί (συμφοραί K 2391) transformovanou konc. -ες (ἀρχόντισσες Β 553, 608). Co se týče feminin na -η, stejně jako v předchozím případě nacházíme ak. sg. bez koncového -ν: φωνή (F 649), κόρη (B 858), ψυχή (B 1061) vedle častějších tvarů s koncovým -ν: λύπην (Κ 443), κόρην (F 67), ἀράχνην (Ι 21), ἀρχήν (Ι 1), φωνήν (Β 1194), βουλήν (Β 960). Dativ se vyskytuje vzácně ve všech textech kromě I: κόρῃ (B 21), γνώμῃ (K 502), τύχῃ (Κ 1729), φωνῇ (F 441), λύπῃ (F 4), μάχαις (Κ 1117). V nom. pl. se vedle starořecké konc. -αι, kterou nacházíme především v K (např. πύλαι 183), uplatňuje nová konc. -ες (např. κόρες F 800). Také v ak. pl. nacházíme vedle starořecké konc. -ας (např. πύλας K 189, ὀδύνας Κ 21, ὄχθας Β 1126, ἀγκάλας Β 1126, στολάς Β 1297, βουλάς F 162) novou konc. -ες (např. λύπες I 186, βρύσες F 768, κόρες F 771). Uveďme dále skloňování vlastního jména Πλάτζια – Φλώρα: v akuzativu nalézáme vedle tvarů Πλάτζια – Φλώρη (F 1075) a Πλάτζια – Φλώρα (F 1091) také nesklonný tvar

55

Πλάτζια – Φλῶρε (F 188, 1517). V gen. se vedle tvaru Πλάτζια – Φλώρας (F 877) vyskytuje Πλάτζια – Φλώρες (F 1613). Co se týče přízvuku, v gen. pl. se u paroxyton posouvá na poslední slabiku: πυλῶν (Κ 1070), συνθηκῶν (Κ 765). 2.2.2.2 feminina na -ος Feminina končící na -ος nacházíme především v K, sporadicky v B a F. V I nebyl zaznamenán výskyt těchto substantiv. Skloňují se jako maskulina na -ος a vyskytují se téměř ve všech pádech: v sg.: ἡ ἄμπελος (K 321), παρθένος169 (F 1354), τῆς μεθόδου (K 1597), συζύγῳ (B 21), τὴν εἴσοδον (K 201) v pl.: αἱ κάμηλοι (K 133), τῶν καμήλων (K 94). 2.2.2.3 feminina 3. deklinace 2.2.2.3.1 kmeny souhláskové Nominativ sg. zůstává ve většině případů starořecký: χείρ (Κ 773), φλόξ (B 271), μήτηρ (K 2579, B 1166, I 186), νύξ (K 1933), χάρις (Κ 1933), γυνή (K 1108, I 54), θυγάτηρ (I 343), ovšem sporadický výskyt nom. zakončeného na -α pod vlivem 1. deklinace lze zaznamenat ve všech čtyřech románech (φλόγα F 999, νύκτα B 124, μητέρα I 826, πατρίδα B 754, F 1798, σάρκα K 795). Ak. sg. se ve většině případů v textech vyskytuje s koncovým -ν: γυναῖκαν (K 651, F 58, B 1235, I 789), σκληρότηταν (K 748), πατρίδαν (K 646, F 1536, I 494), χάριταν (K 683), νύκταν (F 337, B 1089, I 511, K 900), φλόγαν (F 445, B 842, K 1621), μητέραν (I 240), ἰσότηταν (B 287), původní tvary bez konc. -ν nacházíme sporadicky: γυναῖκα (I 788), νύκτα (B 1093). Podobně jako u maskulin nacházíme, tentokrát v I a B, nominativní tvar místo tvaru akuzativu: γυνή (I 33), θυγάτηρ (I 263, 275, 774, Β 421, 736). Gen. sg. zůstává většinou starořecký s koncovku -ος: ἐλπίδος (Κ 682), φλογός (Κ 2590, F 1773), μητρός (F 257, I 227), γυναικός (F 16, B 464), πατρίδος (K 969, B 132), φροντίδος (K 388), γλυκύτητος (Κ 2161), transformovaná konc. -ας (viz str. 20) se vyskytuje sporadicky: γυναίκας (F 57), νύκτας (K 902, srov. s νυκτός Κ 1966). 169

Toto subst. získalo konc. žens. rodu -η (tedy παρθένη) v helénistickém období, srov. Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 96.

56

V I 137 nacházíme transformovaný vok. sg. ἐλπίδα vytvořený analogicky k nom. ἐλπίδα (původní tvar vok. byl ἐλπίς). Tvary dativu nacházíme pouze ve dvou starších textech: νυκτί (B 159), ταῖς χερσί (K 322). V nom. pl. zůstává konc. -ες (např. χιόνες Κ 403). Pod vlivem tvarů nom. pl. se v ak. pl. vedle obvyklé konc. -ας vyskytuje ve F a B, a to velmi vzácně, konc. -ες: γυναῖκες (F 55, B 526, srov. s γυναῖκας B 543), νύκτες (F 1012, srov. s νύκτας F 864). Uveďme neobvyklý tvar ak. pl. χάρεις (Κ 771) vedle χάριτας (Κ 18, passim), který byl v K uplatněn pravděpodobně z metrických důvodů (toto slovo se vyskytuje na konci verše, na místě, na kterém je nutno použít dvouslabičné paroxytonon, srov. str. 196). 2.2.2.3.2 kmeny samohláskové: Kromě dvou případů (ἡ ἰσχύς K 492, ἡ γραῦς K 1086, passim) se jedná o feminina končící na -ις a na -σις. V nom. sg. se v K setkáváme se starořeckou konc. -ις (např. φύσις Κ 22, δύναμις Κ 141, ὕβρις Β 60), častěji se však v textech uplatňuje nové zakončení -η vzniklé analogií podle feminin 1. deklinace: θλίψη (F 866), βρύση (B 125), πρόσοψη (F 1237). V genitivu sg. se vedle nové konc. -ης (např. πράξης (F 433), τέρψης (I 49), παράταξης (Κ 94) nadále udržuje starořecká konc. -εως170 (např. φύσεως Κ 916, I 372, κακώσεως B 53), která ve veršovaných dílech představuje o slabiku delší variantu s přízvukem na 3. slabice od konce (srov. str. 205). V ojedinělých případech v ak. sg. konc. -ν odpadá: σύνθεσι (B 479), θλίψι (B 189, srov. s θλίψιν B 511). Ve vok. sg. se ve F uplatňuje místo původního tvaru (což byl pouhý kmen na -ι) tvar nominativu: ἐνθύμησις (F 1016), ἐμψύχωσις (F 468). V ak. pl. byl vedle starořecké konc. -εις (např. θλίψεις K 1495, I 44) zaznamenán častý výskyt konc. -ες,171 a to pouze ve dvou mladších textech: παραπονέσες (F 1099, I 766, 785), εὐτρέπισες (I 596), ἐξόμπλισες (F 986), ἔπαρσες (F 1142), ὑποθέσες (F 1685), θλίψες (I 216, srov. s θλίψεις I 44). Pokud je substantivum doprovázeno členem nebo adjektivem, vyskytuje se také u nich konc. akuzativu pl. -ες: τές παραπονέσες (Ι 766), εὐτρέπισες μεγάλες (Ι 596), srov. s τὰς θλίψεις (Ι 44). V nom. pl. nacházíme konc. -εις : φύσεις (Κ 247), δυνάμεις (Κ 57).

170

Ostatně pod vlivem psané a církevní řečtiny se tato varianta udržela dodnes, zvláště v oficiálních textech (např. κυβέρνηση - εως). 171 Τento tvar se však v novořečtině neudržel, pod vlivem katharevusy se opět začala používat konc. -εις.

57

Dativ je doložen v jediném případě: φύσει (dat. sg., K 116). Zdůrazněme posun přízvuku v nom. pl. u proparoxytona δύναμις δυνάμεις(Κ 57). Co se týče substantiva γραῦς vyskytujícího se v K, jedná se o archaickou formu, která se skloňuje následujícím způsobem: nom.: ἡ γραῦς (1081), gen.: γραός (2541), γραῦς (1251), vok.: γραῦς (1133), γράυ (1197), ak.: γραῦν(1095). Nominativní tvar γραῦς byl místo gen. sg. použit nejspíše z metrických důvodů. Jako alternativa je k tomuto subst. používáno foneticky i morfologicky jednodušší slovo γραία patřící do 1. deklinace (γραῖαν (ak. sg., K 1138), γραίας (gen. sg., K 1315). Poznamenejme, že v K nacházíme tvar βρύσας (ak. pl., K 856). Zde se tedy toto substantivum skloňuje jako subst. 1. deklinace (tedy s nom. βρύση), kdežto dříve náleželo mezi samohlásková substantiva 3. deklinace (s nom. βρύσις), srov. Kriaras, E. 1969.

2.2.3 Neutra 2.2.3.1 neutra 2. deklinace 2.2.3.1.1 neutra na -ον Skloňování těchto substantiv zůstává nezměněno, tj. v sg: nom., ak., vok. -ον, gen. -ου, dat. -ῳ, v pl.: nom., ak., vok. -α, gen. -ων, dat. -οις. Dativ je doložen pouze v K: μήλῳ (K 2541), ρόδοις (K 2088), ἔργοις (K 21). Tvary nom., vok. a ak. sg. běžně zachovávají konc. -ν, např. δενδρόν (Κ 2350), δακτυλίδιον (F 1187), νερόν (F 996), ἐγκόλπιον (Ι 612), κοράσιον (F 602), τέκνον (Κ 1640), παιδίον (Β 1146), pouze v ojedinělých případech konc. -ν odpadá: φουσᾶτο (K 1038, nom.), νερό (K 1299, ak.), κάστρο (K 1224, ak.). Zdůrazněme, že v některých případech nacházíme tvary ak. pl. na -η (δένδρη (Κ 1962, 1970, Β 285, 864)) vytvořené podle neuter 3. deklinace (s-kmenů typu δάσος – v pl. δάση). 172 Tyto tvary se vyskytují paralelně s původními (např. δένδρα (Κ 92)). Totéž platí rovněž pro subst. κάστρο(ν): τὰ κάστρη (Κ 657, 2513, Ι 10, passim). U proparoxyton se v gen. pl. posouvá přízvuk: παιδόπουλον (K 1091), gen. pl. παιδοπούλων (K 1070).

172


58

Mezi častá subst. této skupiny patří deminutiva končící na -ιον (např. výše uvedené δακτυλίδιον, ἐγκόλπιον, κοράσιον). Tato substantiva již v lidovém jazyce prošla transformací -ιον > -ι(ν) (srov. str. 20), což se v některých případech odráží také ve zkoumaných textech, viz níže. 2.2.3.1.2 neutra na -ι(ν) Skloňování je následující: v sg. nom., ak., vok. -ι(ν), gen. -ιου, v pl. nom., ak., vok. -ια, gen. -ιων, jako je tomu v následujících příkladech: sg.: παιδίν (nom., I 90, vok., K 1085), περιβόλιν (ak., K 314), περιβολίου (K 292), τριχαριοῦ (F 1040), pl.: χέρια (I 143, B 1188), παιδίων (K 675), χερίων (Β 620). Dativ není doložen v žádném ze zkoumaných textů. Tvary, ve kterých konc. -ν odpadá, jsou v této kategorii velmi časté, a to zvláště v B, F a I. Někdy v rámci jednoho textu nebo dokonce jedné stránky nacházíme paralelně tvary s koncovým -ν a bez něj, např. τρυγόνιν (B 1184) - τρυγόνι (B 1135), φαλκώνιν (B 770) φαλκώνι (B 772), κεφάλιν (F 841) - κεφάλι (F 894), κοντάριν (I 95) - κοντάρι (I 110), τοπίτσιν (K 1993) - τοπίτσι (K 2015), v některých případech dokonce všechny tři formy, tedy také původní tvar bez synkopy: δακτυλίδιον (F 1187) - δακτυλίδιν (F 284) - δακτυλίδι (F 272), ἐγκόλπιον (Ι 612) - ἐγκόλπιν (Ι 599) - ἐγκόλπι (Ι 544). Poznamenejme, že v K a v B zůstává pozice přízvuku v gen. sg. i pl. stabilní (περιβολίου, παιδίων, χερίων), kdežto v pozdějších textech dochází ve tvarech gen. sg. k posunu přízvuku se synizésí (srov. str.), např. τριχαριοῦ F 1040, μοναστηριοῦ Ι 575, ψαριοῦ Ι 612. K synizési dochází také v nom. a ak. pl.: μαλλίτσια (I 622), παιδίτζια (K 1522), μάγια (K 2480), χέρια (B 1188, I 143), μάτια (F 849). Zdůrazněme výskyt subst. vzniklých z infinitivu: τὸ φαγίν (B 799, ak. pl. τὰ φαγία, B 1337), které vzniklo z inf. aor. φαγεῖν slovesa ἐσθίω/τρώγω,173 a φιλί (Κ 1915) < φιλεῖν, inf. préz. slovesa φιλῶ.

173

Chatzidakis, G. N. 1905, I., str. 587.

59

2.2.3.2 neutra 3. deklinace 2.2.3.2.1 neutra na -μα Skloňování zůstává starořecké: v sg. nom., ak. a vok. -μα, gen. -ματος, dat. -ματι, v pl. nom., ak. a vok. -ματα, gen. -μάτων, dat. -μασι, např. v sg: πρᾶγμα (ak., F 818, I 211), βλέμμα (nom., B 715), κρῖμα (vok., K 680), σώματος (K 802), θρηνήματος (K 1600), στρώματος (Κ 2206), θελήματι (K 1126), σχήματι (Β 1247), v pl.: σώματα (K 1984), σχημάτων (K 2089), γράμμασι (K 1207), αἵμασιν (B 1043). Tato substantiva tvoří ve zkoumaných textech (a také obecně ve středověké řečtině) velmi produktivní skupinu, vyskytují se však většinou pouze v přímých pádech v singuláru. Ve všech textech je doloženo ve tvarech nom. a ak. sg. velmi časté přibírání konc. -ν.174 Slova s konc. -ν a bez něj se vyskytují paralelně v témže textu: βλέμμαν (B 286) βλέμμα (B 715), πρᾶγμαν (F 425, I 147) - πρᾶγμα (F 818, I 211), θέλημαν (F 51, I 109) - θέλημα (F 158, I 139), στρῶμαν (K 801) - στρῶμα (K 798), atd. Poznamenejme, že tvary s konc. -ν se vyskytují častěji v I a F. Dativ je sporadicky doložen v K a B, viz výše, pouze dodejme, že tvary dativu sg. τῷ παρηγόρημα (K 2034) a τῷ στρῶμα (K 803) místo τῷ παρηγορήματι a τῷ στρώματι, jsou použity velice pravděpodobně z metrických důvodů, srov. str. 196. 2.2.3.2.2 neutra na -ος Tato neutra se skloňují stejně jako ve staré řečtině (s-kmeny): v sg. nom., ak. a vok. -ος, gen. -ους, dat. -ει, v pl. nom., ak. a vok. -η, gen. -ῶν, např.: v sg.: ἔπαινος175 (ak., B 795), γένος (nom., K 2286), ἄνθος (vok., K 2385), γένους (K 115), κράτει (K 2127), θέρει (Κ 1592), τέλει (Β 1346), v pl.: μέλη (nom. K 1161, vok. K 45), βράχη (ak., I 523), μελῶν (K 747). Dativ pl. není doložen. V K se vyskytují také některá další neutra patřící do 3. deklinace: ὕδωρ (K 667), φῶς (K 1469), γέρας (K 1089), πῦρ (K 514, 2244), subst. πῦρ nacházíme také ve F 89.

174

Tento jev je doložen také v dalších textech psaných lidovým jazykem (od 12. stol.), konc. -ν je přidáváno analogií podle neuter na -ο(ν), -ι(ν), srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 220. 175 Ve staré řečtině i v novořečtině se jedná o maskulinum.

60

V žádném z analyzovaných textů se nevyskytují, kromě jednou použitého vlastního jména Πλάτζια-Φλῶρε (F 1517), slova nesklonná,176 všechna substantiva cizího původu byla zařazena do řeckého deklinačního systému. Na základě analýzy substantiv nelze v žádném případě hovořit o ztrátě konc. -ν ve tvarech ak. sg., naopak, spíše převažuje analogické přibírání -ν u subst. 3. deklinace, a to především u neuter (totéž se týká i adjektiv, viz níže). V lidovém jazyce byly obojí tvary po delší dobu paralelně užívány, než nakonec převážily tvary bez konc. -ν.177 Spíše lze hovořit o rozkolísanosti systému, ve kterém probíhají zásadní změny a ve kterém se starší a novější tvary udržují vedle sebe. Ve všech textech s výjimkou K nacházíme v některých případech použití nom. sg. místo ak. sg. u subst. 3. deklinace ἀνήρ, παντωκτράτωρ, γυνή a θυγάτηρ, které je nejspíš zapříčiněno nejistotou při skloňováním starořeckých subst. 3. deklinace.178 Podle našeho názoru však důležitou roli hraje potřeba dodržet metrum (viz str. 196).

2.3 Adjektiva Ve zkoumaných textech jsou doloženy následující typy adjektiv: 2.3.1 adjektiva trojvýchodná Tato adjektiva rozlišují všechny tři rody. Především se jedná o adj. 1. a 2. deklinace, která mají skloňování v mužském a středním rodě shodné se skloňováním o-kmenových substantiv, adjektiva ženského rodu se pak skloňují jako a-kmenová feminina. Dále mezi trojvýchodná adjektiva řadíme adj. na -ύς, -εῖα, -ύ, tedy patřící do 3. deklinace s kmenem na -υ. 2.3.1.1 -ος, -η, -ον Skloňování je v mužském a středním rodě shodné se skloňováním o-kmenových substantiv, adjektiva ženského rodu se skloňují jako feminina 1. dekl. na -η. Podobně jako u substantiv se i zde setkáváme s ak. pl. na -ες

(vedle častějšího -ας):

μεγάλες (I 315, passim), εὐγενικές (I 473), ἄπειρες (I 774, F 757, B 528). Dativ je doložen (i když velmi sporadicky) ve všech zkoumaných textech kromě I: εὐστάτῳ (Κ 502), ὀλίγῳ (Κ 1137), ταπεινῷ (Β 1247), καλῇ (Β 21), παλαιοῖς (F 2).

176

Na rozdíl např. od Kroniky morejské, ve které se vyskytují apokopované nesklonné tvary především pro tituly (např. κυρ, σίρ, μισίρ), srov. Egea, J. M. 1988, str. 42. 177 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 218. 178 Srov. s Horrocks, G. C. 1997, str. 277, kde jsou uvedeny podobné případy z Kroniky morejské.

61

Dodejme, že do této kategorie patří také nová deminutivní adj. na -ούτσικος (viz str. 176): ἐμνοστούτσικον F 642, ξενούτσικον F 699, ὀλιγούτσικη Β 1226, καλούτσικε K 1367. 2.3.1.2 -ος, -α, -ον Skloňování je opět v mask. a neut. shodné se skloňováním subst. 2. deklinace v mask., resp. neut., ale tvary ženského rodu se skloňují jako feminina 1. dekl. na -α. Ve zkoumaných textech se většinou jedná o adjektiva, ve kterých kmenovému -α předchází -ρ-, např. ὀδυνηρᾶς (gen. sg. Κ 471), πικρά (K 2363), μικράν (F 782), μυσαρά (K 2578), καθαρά (B 465), εὐμορφοτέρα (F 928) , avšak v některých případech v pozdějších dvou textech kmenové -α přechází v -η: χειρότερην (F 1002), εὐμορφότερη (I 482). Poznamenejme, že zatímco se v K vyskytují příklady staženého adjektiva končícího na -οῦς, -ῆ, -οῦν,179 konkrétně χρυσοῦν (K 375, 1213), χρυσῆν (K 2109), v I a F nacházíme novější, nestažené formy tohoto adjektiva: χρυσός (χρυσούς, ak. pl., I 389, χρυσήν, ak. sg., F 1346). 2.3.1.3 -ύς, -εῖα (-ειά), -ύ Tato adjektiva náležela ve staré řečtině k samohláskovým kmenům 3. deklinace, ve zkoumaných textech nacházíme především tvary pro mužský a střední rod v sg. nom. a ak.: mask. nom.: μακρύς (I 79), γλυκύς (I 815, B 1275, K 1910), βαρύς (K 2347), παχύς (K 307), v ak.: γλυκύν(I 541, 659), δριμύν (F 400) neut. nom.: γλυκύ (K 1588), v ak.: γλυκύ (K 1969), častěji však tato adj. přibírají koncové -ν: γλυκύν (F 1701, K 781, K 1812), θρασύν (I 382). V plurálu se vyskytuje pouze tvar ὀξεῖς (ak. pl., K 191). Pro feminina nacházíme ve F doklad pro transformovaný tvar γλυκειά, ve kterém došlo k synizési s posunem přízvuku180 (γλυκειά μου ἀγάπη 1671, 1751). V maskulinu a neutru tohoto adjektiva však transformované tvary nenalézáme (nelze tedy hovořit o skupině adj. na -ός, -ιά, -ό, srov. kap. II, str. 21). Snad pouze komparativ γλυκωτέρους (Κ 755) naznačuje existenci tvaru γλυκός, které vzniklo transformací z γλυκύς.

179

U těchto adjektiv vznikla ve staré řečtině konc. -οῦς, -οῦν stažením z -εος > -οῦς, -εον > -οῦν, v ženském rodě pak stažením z -εα > -ῆ(-ᾶ). 180 V novořečtině se používá zjednodušený pravopis γλυκιά, navíc celé adjektivum přešlo k adj. na -ός, -ιά, -ό, viz též str. 21.

62

2.3.2 adjektiva dvojvýchodná, tj. adjektiva, která mají společný tvar pro mužský a ženský rod a odlišný tvar pro rod střední. 2.3.2.1 adj. končící na -ος, -ον Tato adjektiva se skloňují zcela jako o-kmenová substantiva, dativ je zastoupen pouze v K: ἀφιλανθρώπῳ γνώμῃ (Κ 502). Dvojvýchodná adjektiva jsou v K výrazně nejpočetnější,181 méně častá jsou v ostatních textech, přičemž procentuální zastoupení v I, B a F je přibližně stejné. V lidovém jazyce lze u dvojvýchodných adj. sledovat tendenci vytvářet tvar pro ženský rod na -α nebo -η (viz str. 20). Ve zkoumaných textech se tato transformace odráží pouze v omezené míře, např.: ἀνθρωπίνην φύσιν (ak. sg., K 710, ale v následujícím verši nacházíme ak. sg. ἀνθρώπινον καρδίαν), πετρίνην γνώμην (ak. sg., K 746), χάριτας παράξενας (ak. pl., K 832), γλυκόπικρας (ak. pl., K 21), φλισκίνα ... πανεφαίρετη (Β 461). V některých případech nacházíme v K tvary rodu mužského místo ženského: δεύτερον ἡμέραν (K 884), πρὸς τρίτον ἤ τέταρτον κανείς (K 885), τρίτος ἡ ἡμέρα (K 918). Maskulinum řadových číslovek δεύτερος, -α, -ο, τρίτος, -η, -ο a τέταρτος, -η,-ο je zde použito nejspíše ve snaze vyhnout se hiátu, v K 918 by za sebou v opačném případě následovalo η dokonce 3x: τρίτη ἡ ἡμέρα (viz str. 206). Poznamenejme, že v jednom případě zůstává v I tvar nominativu místo genitivu: Τῆς ἄπορος, τῆς ταπεινῆς μητρός σου (I 227), vatikánský rukopis na tomto místě uvádí tvar ženského rodu ἄπορης. Dvojvýchodná bývají někdy také adjektiva z novější slovní zásoby. Jedná se většinou o kompozita:182 θάλασσα ἀγριόφθαλμος (I 165), εὐκολοστάλακτος… ἡ φύσις (B 414), ἐκείνην τὴν ἀγλαόμορφον (F 189), τῆς κακομάγου γραίας (K 1065). Poznamenejme, že rovněž mnohé superlativy vytvořené pomocí slov ὅλος, πᾶς, πολύς, κατά a ὑπέρ jsou dvojvýchodné, např. πανσόφου μηχανῆς (K 425), πολύθλιβε ψυχή (F 1519), καλλονήν…ὑπεράπειρον (B 298), ἡ κόρη ἡ πανεξαίρετος (I 48).

181

Podle Ph. Apostolopoulose tvoří tato adjektiva 27,2 % všech adjektiv zastoupených v K, srov. Apostolopoulos, Ph. 1984, str. 48. 182 Nově vytvořená kompozita jsou v textech 12.-15. stol. psaných lidovým jazykem velmi populární, viz str. 180ff.

63

2.3.2.2 adjektiva na -ης, -ες Tato adjektiva náleží ke starořecké 3. deklinaci (s-kmeny). Jejich skloňování zůstává ve zkoumaných textech starořecké, tj. v sg. v mask. a fem. je v nom. konc. -ης, v gen. -ους, v ak. -η, ve vok. -ες, pro tvary neutra máme konc. -ες, -ους, -ες, -ες. V pl. v mask. a fem. -εις, -ων, -εις, -εις, pro tvary neutra -η, -ων, -η, -η, např. v sg. mask. a fem.: πανδυστυχής (nom., I 831), λυσσώδους (gen., K 662), κρημνώδη (ak., K 79) , neut. εὐῶδες (F 1582), v pl. mask. a fem.: εὐγενῶν (gen., F 159), εὐειδεῖς (K 28), πολυτελῆ (K 130), φλογώδεις (Β 381). Dativ nebyl nalezen v žádném ze zkoumaných textů. Zdůrazněme sporadický výskyt koncového -ν ve tvarech ak. sg. mask. a fem. pod vlivem 1. deklinace:183 παμμεγέθην (B 326), κρυσταλλώδην (K 151), φρικώδην (K 516), κρημνώδην (Β 1096). V textech je patrná tendence tato adjektiva normalizovat podle adjektiv na -ος, -η, -ο, příp. používat paralelně obě formy: ἀληθές (F 1631) > ἀληθός ( τοὺς ἀληθοὺς χριστιανούς F 54), εὐγενής (F 121, I 263) > εὐγενικός (I 473, passim, F 211, passim). Tato adj. bývají ve spojení se subst. z novější slovní zásoby, např. εὐγενικὴ κυράτσα (F 211), ἀρχόντισσες εὐγενικές184 (Ι 473). πανευγενές > πανεύγενον (πανευγενές σῶμαν K 2026 vedle πανεύγενον σῶμα K 795) ὑπερνεφής (K 80) > ὑπέρνεφον (Κ 91). Adjektiva na -ης, -ες jsou velmi frekventovaná v K, v ostatních textech je jejich použití sporadické. Například zatímco v K je použito adj. ληγώδης (Κ 507), v F a B nacházíme adj. ληγερός (Β 1076, F 1574). Autor K v některých případech tato adjektiva nově vytváří z adj. na -ός: ἀσπλαχνώδης Κ 753 < ἄσπλαγχνος + -ώδης δυσβατώδης Κ 76 < δύσβατος + -ώδης. Podle E. Kriarase (viz Kriaras, E. 1969) se v uvedených případech jedná o adjektiva, která se vyskytují pouze v Kallimachovi a to pouze v tomto jediném případě. Podle našeho názoru mohou být důvody pro vytvoření a použití těchto dvojvýchodných adjektiv metrické, neboť si 183 184

O vzájemném působení 1. a 3. deklinace viz str. 20. V tomto případě včetně nové koncovky nom. pl.

64

básník tímto způsobem vytvořil o slabiku delší variantu potřebnou pro dodržení patnáctislabičného verše (viz str. 203). 2.3.2.3 adj. končící na -ων, -ον Tato adjektiva 3. deklinace, jejichž kmen končí na -ν nacházíme pouze v jediném případě: ἀνελεήμων ἄνθρωπος (F 1366). 2.3.3 různosklonná adjektiva πολύς a μέγας Adjektivum μέγας má většinou totéž skloňování jako ve staré řečtině, např. μέγας (I 167), v neutru v ak. μέγα (B 389). Vedle tohoto tvaru však v I nacházíme tvar s analogickým koncovým -ν (μέγαν I 24, 381). Navíc v témže textu nacházíme doklad pro paralelní použití transformovaných tvarů μεγάλος

pro mužský a μεγάλον pro střední rod, které byly

vytvořeny analogií podle tvarů plurálu a v nepřímých pádech sg. (τὸν πλοῦτον τὸν μεγάλον I 671, ἀπὸ μεγάλον γένος I 248). Poznamenejme, že komparativ μεγαλώτερον (Β 365) je také vytvořen z transformovaného tvaru μεγάλος (viz níže). Ve F se v ženském rodě vedle ak. pl. na -ας (μεγάλας F 19), vyskytuje také novější konc. -ες: μεγάλες (F 757). Tuto koncovku nacházíme rovněž v ak. pl. fem. adjektiva πολύς (πολλές F 1099, I 167, 711).

V ostatních případech toto

adjektivum zůstává beze změny: např. v sg. πολύς (I 635), πολύν (Β 795, Ι 427), πολλήν (Κ 41, F 1178), πολλῆς (Κ 73, Β 785), v pl. πολλοί (Ι 269), πολλούς (F 1138), πολλῶν (Κ 26), πολλά (Κ 57, Ι 260). 2.3.4 stupňování přídavných jmen: 2.3.4.1 komparativy 2.3.4.1.1 ke kmeni se nejčastěji připojují koncovky -τερος, -τερα(-η), -τερο, a to u -adjektiv končících na -ος, -η, -ο: θερμότερος (K 1525), νεώτερον (F 1185), δυνατώτερος (F 648), εὐμορφότερη (I 482), μαλακωτέρους (B 108), γλυκωτέρους (Κ 755), μαλθακωτέρους (K 755). V B nacházíme komparativ μεγαλώτερον (Β 365), který byl vytvořen z transformovaného tvaru μεγάλος. Zdůrazněme výskyt také dalšího transformovaného komparativu k adj. μεγάλος: μεγαλυτέρων185 (Κ 1080) (vedle častějšího starořeckého tvaru μείζων, viz níže).

185

Tento tvar komparativu přetrval v řečtině dodnes.

65

-adjektiv s kmenem na σ: ἀκριβέστερον (B 367) -adjektiv s kmenem na υ: γλυκύτερον (K 782), γλυκυτέρων (K 782). Poznamenejme, že v K nacházíme komparativ od adverbia ἔνδον (ἐνδοτέραν, Κ 338) a předložky πρό (πρότερος Κ 1271, passim). 2.3.4.1.2 ke kmeni se připojují koncovky -ίων, -ιον (příp. u starořeckých různokmenných -ων, -ον) κάλλιον (K 2373, Β 540, F 245, 1544, Ι 746, z καλός), κρεῖττον (K 890, F 90) a κρείττονα (K 1916 z ἀγαθός), χείρων (K 2359) a χεῖρον (K 1484) z κακός, μείζων (K 1271), μεῖζον (K 439) a μείζονα (K 285) z μέγας, πλέον (K 1966) z πολύς. Jak je patrno, tyto starořecké komparativy jsou nejčastěji použity v K, v tomto textu je tendence tyto komparativy nahrazovat transformovanými tvary mnohem menší než u ostatních zkoumaných textů. Vedle transformovaných komparativů k adjektivu μέγας/ μεγάλος (komp. μεγαλυτέρων a μεγαλώτερον, viz výše, vedle archaického μείζων) nacházíme rovněž v B nové tvary komparativu: základ tvoří kmeny starořeckých komparativů na -ίων (-ων) a k nim je následně připojena pravidelná komparativní koncovka -τερος καλλιωτέραν (B 529, z καλός), κρειττοτέραν (B 533, z ἀγαθός). Poznamenejme, že v F nacházíme místo komparativu χείρων (K 2359) tvar χειρότερην (F 1002)

vytvořený

rovněž pomocí pravidelné komparativní koncovky -τερος. 2.3.4.2 superlativy 2.3.4.2.1 ke kmeni se nejčastěji připojují koncovky -τατος, -τατη, -τατο, a to u -adjektiv končících na -ος, -η, -ο: λαμπροτάτου (B 246), βασιλικωτάτην (K 64), ἀνετότατον (K 2121), φίλτατε186(I 201), τιμιώτατον (F 1451) -adjektiv s kmenem na σ: φρικωδεστάτῳ (K 762) a φρικωδεστάτοις (K 779) z φρικώδης, ἀληθέστατος (F 360) z ἀληθής. -adjektiv s kmenem na υ: γλυκύτατος (K 1848), γλυκύτατε (F 1116), γλυκύτατον (I 659) z γλυκύς, βαρυτάτων (K 1475) z βαρύς, βαθύτατα z βαθύς. 2.3.4.2.2 ke kmeni se připojují koncovky -ιστος, -ιστη, -ιστον

186

Toto adjektivum vysouvá kmenovou koncovku, tak jako tomu bylo ve staré řečtině.

66

κακίστην (K 750) z κακός, κάλλιστον (B 83) z καλός, μέγιστον (F 361) a μεγίστῳ (K 2275) z μέγας , πρώτιστοι (K 2122) a πρώτιστε (K 2453) z πρῶτος. Poznamenejme, že tvoření komparace pomocí výše uvedených koncovek je nejčastější v K, kde také nacházíme celou škálu tvarů včetně dativu (např. výše uvedené tvary φρικωδεστάτῳ 762 a φρικωδεστάτοις 779), v ostatních textech je dávána přednost tvoření komparativů opisem nebo prefixy.187 Zdůrazněme, že ve většině případů má superlativ funkci elativu, vyjadřuje tedy nejvyšší stupeň vlastnosti, aniž by došlo ke srovnání, stejně jako je tomu v následujících případech.188 2.3.4.2.3 tvoření pomocí prefixů Ve zkoumaných textech je častý výskyt absolutního superlativu (elativu) vytvořeného pomocí κατά, ὑπέρ, ὅλος, πολύς, πᾶς: κατά: κατάχρυσον K 420, κατάμαυρος Ι 85, κατάβροχος Β 587 ὑπέρ: ὑπερανασταλμένος Β 705, ὑπέρκαλος Κ 1658, ὑπεράπειρος Κ 847 ὅλος: ὁλοχρυσομαργάρωτος Κ 420, ὁλόχαρος Κ 2045, ὁλόκαλος Β 480, ὁλόφεγγος Β 124, ὁλόλιγνος Β 707, ὁλόξανθος F 1625, ὁλοέκλαμπρος F 77 πολύς: πολυωνειδισμένος Β 151, πολυπόθητος Ι 123, πολυεύγενος F 625 πᾶς: παμπλούμιστος Κ 1879, πανόχυρος Κ 959, πανεύμορφος Κ 584, πανέμορφος Ι 28, πανεξαίρετος Κ 177, Ι 655, Β 491. Poznamenejme, že v F nacházíme případy, kdy je superlativ vytvořen dvojím stupňováním: k synteticky vytvořenému superlativu je následně připojen prefix παν-: παγκάκιστε (F 732), παμφίλτατε (F 157), παγγλυκύτατε (F 1166). 2.3.4.2.4 opisné tvoření Zdůrazněme rovněž výskyt opisné komparace pomocí neurčitého zájmene

ὁκάτι

(σμαράγδινον ὁκάτι Κ 523, παράξενον ὁκάτι Κ 150, ὁκάτι ξένον Κ 326, ἀβάστακτον ὁκάτι Κ 1874) a v B pomocí πάνυ (πάνυ πανεπιτήδειον189 Β 319) a komparativu πλέον (πλέον ἔμπιστην παρ‘ ὅλας τὰς βαγίτσας Β 882).

187

V byzantské řečtině oproti staré řečtině přibývá případů tvoření superlativů prefixem, srov. Karatzas, S. K. 1949, str. 282. 188 Také v novořečtině je elativ vyjadřován superlativními tvary s výše uvedenou příponou -τατος, opisnými vyjádřeními a kompozity. 189 V tomto případě se jedná o dvojí stupňování.

67

U některých proparoxyton je patrná tendence při skloňování pod vlivem lidové řečtiny přízvuk neposouvat (na rozdíl od staré řečtiny), viz výše uvedená adjektiva χειρότερην (F 1002), εὐμορφότερη (I 482), ἄγρυπνους (ak.pl., K 1148), γλυκόπικρας (ak. pl., K 21), παράξενας (ak. pl., K 832). Většinou je však starořecké pravidlo pro posun přízvuku dodržováno, viz např. κακομάγου (K 1065), πανσόφου (K 425), μαλακωτέρους (B 108), γλυκωτέρους (Κ 755), μαλθακωτέρους (K 755), μεγαλυτέρων (Κ 1080), γλυκυτέρων (K 782), καλλιωτέραν (B 529), κρειττοτέραν (B 533), λαμπροτάτου (B 246), βασιλικωτάτην (K 64), φρικωδεστάτῳ (K 762), φρικωδεστάτοις (K 779), βαρυτάτων (K 1475).

2.4 Zájmena 2.4.1 Osobní zájmena V oblasti osobních zájmen se v textech vedle starořeckých tvarů běžně setkáváme s formami transformovanými (srov. str. 21ff). Pro 1. os. sg. zůstává v nom. ἐγώ (např. Β 211). V akuzativu nacházíme celou škálu tvarů od starořeckého ἐμέ přes ἐμέν, ἐμένα až po ἐμέναν: ἐμέ K 1195, B 610, ἐμέν F 90, passim, I 278, passim, K 1891, 2074 ἐμένα K 1171, 1256, F 237, I 148, 194, B 203, 896 ἐμέναν K 1072, 1258, F 86, passim, I 174, 497, 778 Ve F se kromě toho objevují formy bez počátečního ἐ-:190 μέν F 1745, μένα F 1207, μέναν F 1457. V genitivu nacházíme v K a B pouze od starověku nezměněný tvar ἐμοῦ (např. K 708, B 52). Také v dativu zůstává starořecký tvar ἐμοί (F 202, 391, B 544, 552, 755). Zatímco v I a F se vyskytují pro nom. 2. os. sg. pouze transformované tvary s počátečním ἐ(F 472, passim, I 199, 457), v B nacházíme pouze starořeckou formu σύ (Β 43, 628, 629). V K byl zaznamenán paralelní výskyt obou forem (σύ - Κ 122, 490, ἐσύ - Κ 563, 1078, 1081). V ak. je pro 2. os. sg. situace stejně rozmanitá jako v 1. os.: opět se lze setkat s tvary od starořeckého σέ přes ἐσέ, ἐσέν, ἐσένα až po ἐσέναν: ἐσέ K 1171, B 650, I 200, ἐσέν F 190

K aferezi u těchto tvarů dochází (stejně jako v 2. os. sg., viz níže) z metrických důvodů.

68

266, passim, B 172, ἐσένα F 232, passim, I 230, B 651, 838, ἐσέναν K 1219, F 506, 729, I 502. Starořecká forma σέ se vyskytuje pouze jednou (B 529). V B, I a F se objevují formy bez počátečního ἐ-: σέν F 509, passim, I 203, σένα F 474, B 584, 567. V 2. os. sg. je genitiv použit v jediném případě, a to starořecký tvar σοῦ (K 1450). Analogicky podle něj v raně byzantském období vytvořená forma ἐσοῦ se ve zkoumaných textech nevyskytuje. Dativ nebyl doložen. V plurálu se pro 1. os. v nom. vyskytuje pouze archaická forma ἡμεῖς (K 118, passim, B 153, 964, F 850, I 441, 756). Transformovaný tvar ἐμεῖς, který se již objevuje v některých dílech tohoto období,191 nebyl ve zkoumaných textech doložen. Stejně tak i v akusativu se lze setkat pouze se starořeckým tvarem ἡμᾶς, a to pouze v B a F (B 189, F 1731, 1776). Pro gen. je doložena opět pouze starořecká forma ἡμῶν (Β 798). Dativ není doložen. Pro 2. os. pl. byl nominativní tvar nalezen pouze v B, kde je použit starořecký tvar ὑμεῖς (B 210), a v K, kde se paralelně nacházejí tvary vytvořené analogicky podle sg., a to jednou s počátečním ἐ- (ἐσεῖς K 2319) a jednou bez něj (σεῖς K 2218). V K se vyskytuje starořecký tvar genitivu bez počátečního ἐ-, a to po předložce (μετὰ σοῦ, Κ 1450, 1451). V ak. nacházíme v K starořeckou formu ὑμᾶς (K 47, 2315), ve F formu transformovanou ἐσᾶς (F 1092) a σᾶς (F 1716 - po předložce). Vokativ se v 2. os. pl. vyskytuje pouze jednou, a to transformovaný tvar ἐσεῖς v přímé řeči (B 608). V 3. os. sg. se jako osobní zájmeno většinou uplatňuje původně ukazovací zájmeno αὐτός, αὐτή, αὐτό (např. αὐτός K 597, F 631, αὐτή F 578, αὐτῇ Κ 1723, αὐτά (nom. pl. neutra, B 864), αὐτούς F 50). Vedle této formy se v I a F, tedy v pozdějších textech, vyskytuje varianta tohoto zájmene s přízvukem na 1. slabice αὖτος.192 Tato varianta je nejčastěji použita v akuzativu po předložkách μετ’ a εἰς (např. μετ’ αὔτους F 1284, μετ’ αὖτον F 91, 1472, εἰς αὔτην F 76,

191

Např. v Kronice morejské, viz Egea, J. M. 1988, str. 56. Tato forma s přízvukem na 1. slabice představuje metrickou variantu k původní. Proto se od 12. stol. často uplatňuje ve veršovaných lidových textech, viz také Egea, J. M. 1988, str. 57. Tuto variantu nacházíme také u ukazovacích zájmen, viz níže, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 226.

192

69

Ι 272, εἰς αὖτον Ι 162, εἰς αὔτους F 1724). Tato osobní zájmena se skloňují jako adjektiva na -ός, -ή, -ό. Dále zdůrazněme výskyt zájmene αὐτοῦνος (F 1419), které vzniklo z genitivu zájmene αὐτός.193 Vedle důrazných forem se ve všech osobách hojně vyskytují nedůrazné, oslabené formy. Především v I a F je výskyt oslabených forem mnohem častější než forem důrazových. Jejich postavení bývá před nebo za slovesem (podrobněji viz str. 145-146). Tyto tvary se nejčastěji vyskytují v akuzativu v souvislosti se syntaktickými změnami. V 1. os. sg. se vyskytuje tvar akuzativu με (K 240, F 100, passim, I 139, 174, 175, 278, 312, Β 674, K 1092), genitivu μου (F 554) a dativu μοι (K 650, passim, B 168, 672,674, 756, 1027, F 555, 568, 627, 1793, 1794, I 277), přičemž v téměř polovině případů se jedná o spojení εἰπέ μοι. V 2. os. sg. nacházíme tvar akuzativu σε (F 99, passim, Κ 1440, passim, Β 104, 650, I 151, passim), genitivu σου (F 624, 1433, 1662) a dativu σοι (K 262, passim, B 183, passim, F 352). Oslabené tvary 3. os. sg. nacházíme pro genitiv: του (F 491, 1447, 1476, I 236, 26, 101), της (F 799, 1613, I 335), nejpočetnější jsou však pro akuzativ: τον (Κ 1498, Β 818, F 1068, passim, I 11, passim), την (K 2022, Β 69, 672, F 1054, passim, I 12, 436, 457, 628), τη (I 579), τηνε (F 834), το (K 1446, Β 843, 902, F 79, 1199, 1258, I 230, passim), τόνε (Β 524). Poznamenejme, že rozšířené tvary τόνε a τηνε nacházíme pouze v těchto ojedinělých případech a to v situacích, kdy následuje slovo začínající na souhlásku. V plurálu je frekvence oslabených forem pro 1. a 2. os. nižší: μας (Κ 2434, Β 199, F 1461, I 490), σας (Β 211, 553, I 61, 66, 173, 676, F 411, 425, 938). Pro 3. os. nacházíme následující formy: τα (K 1922, Β 1071, F 142, 160, 830, 198, I 611, 684), τους (K 898, 907, 955, Β 1100, 1104, 1105, F 56, passim, I 517, 718, 721, F 927), των (K 875, Β 113, 276, F 1522, I 847). Genitiv των se postupem času v řečtině mění na τους,194 v tomto případě však nelze rozhodnout (na rozdíl od případů, kdy των/τους představuje přivlastňovací zájmeno), zda je τους akuzativ 193

Viz Kriaras, E. 1969, toto zájmeno se mimo jiné vyskytuje také v Kronice morejské. Srov. Jannaris, A. N. 1897, str. 154. Archaické των se uchovalo v některých dialektech, srov. Tsopanakis, A. G. 1994, str. 301. 194

70

či nový genitiv. Vzhledem k tomu, že se v F a I setkáváme s gen. τους u přivlastňovacích zájmen (viz níže), že pravděpodobné, že i zde se v některých případech jedná o nový genitiv. V ženském rodě se v B vedle zájmene τας (Β 602, 650, 758) vyskytuje transformovaný tvar τες195 (ὥρισέν τες, Β 1000). Všechny tvary doložené v textech bychom mohli shrnout následovně: 1. os. sg. nom.: ἐγώ gen.: ἐμοῦ (K, B)

μου (F)

dat.: ἐμοί (F, B)

μοι (K, B, I, F)

ak.:

ἐμέ (K, B)

με (K, F, I, Β)

ἐμέν (F, I, K) ἐμένα (K, F, I, B) ἐμέναν (K, F, I) μέν, μένα, μέναν (F) 2. os. sg.: nom.: σύ (Β, K) ἐσύ (Κ, F, I) gen.: σοῦ (K)

σου (F)

dat.: ---

σοι (K, B, F)

ak.: σέ (B)

σε (K, F, Β, I)

ἐσέ (K, B, I), ἐσέν (F, B) ἐσένα (F, I, B),ἐσέναν (K, F, I) σέν (F, I), σένα (F, B) 3. os. sg.: nom.: αὐτός, αὐτή, αὐτό, αὐτοῦνος (F) gen.: ---

του (F, I), της (F, I)

ak.: αὖτον (F, I)

τον (K, Β, F, I), τόνε (Β)

αὔτην (F, Ι)

την (K, Β, F, I), τη (I), τηνε (F) το (K, Β, F, I)

1. os. pl.: nom.: ἡμεῖς (K, B, F, I), 195

Tento tvar se běžně používal ve středověké řečtině, vyskytuje se např. v Kronice morejské, srov. Egea, J. M. 1988, str. 57. V novořečtině však bylo jeho použití omezeno na imperativ a participium, v ostatních případech bylo nahrazeno tvarem τις.

71

gen.: ἡμῶν (Β) ak.: ἡμᾶς (B, F)

μας (Κ, Β, F, I)

2. os. pl: nom.: ὑμεῖς (B), ἐσεῖς, σεῖς (K) ak.: ὑμᾶς (K)

σας (Β, I, F)

ἐσᾶς (F), σᾶς (F) vok.: ἐσεῖς(B) 3. os. pl.: nom.: αὐτά (B) gen.: ---

των (K, Β, F, I)

ak.: αὔτους (F)

τους (K, Β, F, I) τας (Β), τες (Β) τα (K, Β, F, I)

Poznamenejme, že slabé tvary osobních zájmen tvoří součást zájmen určujících (vymezujících), která se používají pro zdůraznění. Ve zkoumaných textech bývají ve spojení s adjektivy ἴδιος (K 1006), μόνος (K 612, passim), μοναχός (Κ 352) a zájmenem αὐτός. V I a F se setkáváme s redukovaným tvarem ἀτός (F 647, passim, I 143, passim).196

2.4.2 Zájmena přivlastňovací Posesiva jsou ve zkoumaných textech nejčastěji vyjádřena slabými tvary osobních zájmen v genitivu v postavení za příslušným substantivem. V některých případech nacházíme v tomto postavení starořecké tvary. Pro důraz nebo v samostatném postavení bez substantiva je ve zkoumaných textech použito adjektivum ἰδικός (příp. ἐδικός a δικός) ve spojení s oslabeným přivlastňovacím zájmenem µου, σου,…, případně starořecké důrazové tvary ἐμός, σός,… 2.4.2.1 slabé tvary osobních zájmen V 1. a 2. os. sg. se tyto tvary shodují se starořeckými přivlastňovacími výrazy bez důrazu: μου (F 177, B 44, K 483, 678), σου (F 173, I 454, B 49, 56, K 1122, 2365) V 3. os. sg. však nacházíme vedle novějších tvarů

196

Srov. Tsopanakis, A. G. 1994, str. 308. Podobně ke ztrátě υ dochází také u adverbia ἀπατά (F 588, 1250) < ἀπαύτα < ἀπ’ αὐτά.

72

του (I 10, passim, F 220, passim, B 0, K 347, 1299), της (F 9, 65, I 236, 273, K 1907) starořecké tvary αὐτοῦ (F 11, 199, B 1062), αὐτῆς (F 10). Také v 1. os. pl. se vyskytují převážně transformované tvary přivlastňovacího zájmene μας (F 254, passim, I 140, B 101, 138, K 136, 1038), v K je však doložen paralelně také starořecký tvar ἡμῶν (K 248, 969, 1277, 1463, 2130). V 2. os. pl. se objevuje pouze nová forma σας (K 1867, B 212, F 1217, I 63, 172). Zatímco v B a K nacházíme pro 3. os. pl. pouze starší formu των (K 1042, B 74, passim), ve F a I se vyskytují paralelně obě formy, tedy των (F 137, passim, I 48) a novější τους (F 666, I 478, 647, 667). Transformované τους tedy převažuje pouze v I. 2.4.2.2 starořecké důrazové tvary Pro 1. a 2. os. sg. se uplatňuje starořecké zájmeno ἐμός, ἐμή, ἐμόν a σός, σή, σόν. 1.os.: ἐμός (K 2505, B 1166, F 1799), ἐμόν (K 2372, Ι 770), ἐμής (B 802), ἐμήν (F 1723), ἐμούς (B 1070), ἐμῶν (K 632, 660, 1221, 2570). 2.os.: σόν (K 2026, 2502), σοῦ (K 2565), σῷ (Κ 2034), σήν (K 711, 752, 1441, 2032, I 142), σῆς (K 990, 2366), σούς (K 2276), σῶν (K115, B 1215). Starořecké tvary pro množné číslo ἡμέτερος a ὑμετέρος nacházíme pouze v F: ἡμέτερος (F 213), ἡμετέρου (F 230) a ὑμετέρα (F 1730). Poznamenejme, že se v těchto případech spolu s archaickými tvary uplatňuje také pravidlo pro posun přízvuku proparoxyton (ἡμέτερος gen. sg. ἡμετέρου, ὑμέτερος fem. ὑμετέρα) a také pro trvání konc. -α po ρ ve tvarech ženského rodu (ὑμέτερος fem. ὑμετέρα). 2.4.2.3 perifrastické vyjádření pomocí adjektiva ἰδικός (ἐδικός, δικός) a oslabeného přivlastňovacího zájmene µου, σου,… Adjektivum ἰδικός je nejčastěji použito v B: ἰδικός του (Β 97), ἰδικόν μου (Β 438, 990), ἰδικόν σου (Β 765), ἰδικήν σου (Β 64…), ἰδικής μου (Β 532, 734), ἰδικοὶ μου (Β 167). V K je nejčastěji uplatněno adjektivum ἐδικός (např. ἐδικοί του 2395, ἐδικής σου 969, ἐδικός του 887),

méně často ἰδικός (ἰδικόν μου 2304, ἰδικής σου 1689). Ve F se

vyskytuje nejčastěji forma ἐδικός (např. ἐδικός μου 88, ἐδικόν μου 485, ἐδικοῦ μου 1001, ἐδικού τους 831), byl zde však zaznamenán také výskyt kratšího tvaru δικός197 197

V novořečtině se nakonec prosadil tento tvar vzniklý aferezí, ἐδικός zůstává v některých dialektech.

73

(δικόν του 1324, τὰ δικὰ των 1522), vzniklého aferezí. V I byly nalezeny pouze 2 doklady pro vyjádření přivlastňování pomocí tohoto perifrastického tvaru, a to ἐδική μου (220) a ἐδικήν σου (215). Poznamenejme, že v ἐδικός je ἐ- přidáváno podle jiných zájmen začínajících na ἐ-.198

2.4.3 Zájmena ukazovací 2.4.3.1 αὐτός, αὐτή, αὐτό Zájmeno αὐτός, αὐτή, αὐτό se v textech používá nejen jako osobní, ale také jako ukazovací zájmeno. V případech, kdy je použito ve spojení se substantivem, stojí v postavení před členem a substantivem, např. αὐτόν τόν κάστρον (Κ 911), αὐτήν τήν κόρην (Κ 1825), někdy také za subst., např. τοῦ δράκοντος αὐτού (Κ 662). Toto demonstrativum nacházíme v K, v ostatních textech je doložena varianta s přízvukem na 1. slabice, viz níže. 2.4.3.2 starořecké ukazovací zájmeno οὗτος, αὕτη, τοῦτο a transformované τοῦτος, τούτη, τοῦτο Tvary neobsahující kmen τουτ- se vyskytují především v K: οὗτος (K 651), ταύτην (K 167, 461, 683), ταύτης (K 590, 658, B 466, F 59), ταῦτα (K 347, 388, F 317). V I toto zájmeno nebylo doloženo. Daleko častěji jsou v textech použity tvary obsahující kmen τουτ- (tedy tvary τούτου, τούτων, τούτοις, τούτους), které jsou shodné s tvary nového demonstrativa τοῦτος, τούτη, τοῦτο:199 τοῦτος (K 2350), τοῦτο (K 140, B 1045), τούτου (K 35), τούτων (K 118, B 1122), τούτους (K 1670). V textech dále nacházíme variantu ἐτοῦτος, ἐτούτη, ἐτοῦτο vytvořenou ze zájmene τοῦτος, τούτη, τοῦτο přidáním počátečního ἐ-:200 ἐτοῦτος (Κ 2477), ἐτοῦτον (Ι 746, Κ 1799), ἐτοῦτο ( Κ 162, 348, 916, Β 210, 268), ἐτούτην (Κ 1543), ἐτοῦτα (Κ 1406). 2.4.3.3 αὗτος, αὕτη, αὗτο (αὖτος, αὔτη, αὖτο) Ve všech textech kromě I se uplatňuje také ukazovací zájmeno αὗτος, αὕτη, αὗτο (resp. αὖτος, αὔτη, αὖτο) vytvořené analogií podle tvaru feminina αὕτη zájmene οὗτος, αὕτη,

198

Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 341. O vzniku tohoto zájmena ze zájmena οὗτος, αὕτη, τοῦτο viz str. 22. 200 Analogicky podle zájmen, která obsahují počáteční ἐ- (ἐκεῖνος, ἐγώ, atd.), srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 226. 199

74

τοῦτο (srov. str. kap II): αὕτη (B 676, K 1937), resp. αὔτην (B 521, 711, 1056, F 894), αὖτον (F 307, 804, K 1804), αὖτο (F 283, 440, 450). Toto zájmeno, které má přízvuk na jiné pozici než původní demonstrativum αὐτός, αὐτή, αὐτό, tvoří ve veršovaných dílech v některých případech metricky vhodnější variantu k αὐτός, αὐτή, αὐτό. 2.4.3.4 ἐκεῖνος, ἐκείνη, ἐκεῖνο Toto zájmeno, které se beze změny udrželo ze staré řečtiny, tvoří téměř polovinu všech demonstrativ v I, v ostatních textech je jeho výskyt řidší. mask.: ἐκεῖνος (Β 188), ἐκεῖνον (K 1253, B 545, I 244), ἐκείνων (K 1417), ἐκείνους (K 308) neut.: ἐκεῖνο (K 419, I 539, 605), v některých případech však neutrum s přidáním konc. -ν: ἐκεῖνον (I 537, 599,602, F 185, 491, K 1254) fem.: ἐκείνη (K 470), ἐκείνην (I 777, 859), ἐκείνης (K 371), v ak. pl. nacházíme pouze transformovaný tvar s koncovkou -ες201 (τὲς καλογριὲς ἐκεῖνες, I 582). Dodejme, že v B a K se vyskytuje varianta bez počátečního ἐ-, která je použita z metrických důvodů: κεῖνος (K 661), κεῖνον (B 242), κείνου (B 481), κείνη (B 463). 2.4.3.5 Ve F se často vyskytují tvary středověkého demonstrativa τέτοιος (< τοίτοιος202): τέτοιον (178, 1723, 1731), τέτοια (1689), τέτοιους (1424), v B nacházíme pouze τίτιους (837) a τίτοιον (326, 523,986). V K je pro vyjádření kvality používáno τοιοῦτος (K 1216, passim). Toto relativum se sporadicky vyskytuje také v ostatních textech (B 458, F 27, I 26). V B se často uplatňuje starořecké τοιόσδε (90, passim). 2.4.3.6 Starořecké demonstrativum ὅδε, ἥδε, τόδε se objevuje zřídka, a to pouze v K (ἥδε 2045, τόδε 588). Kvantita bývá vyjadřována zájmenem τοσοῦτος (K 290, passim, B 16).

2.4.4 Zájmena vztažná U vztažných zájmen lze sledovat velké rozdíly mezi jednotlivými texty. Zatímco v K a B je běžné použití starořeckého relativa ὅς, ἥ, ὅ, které počínaje klasickým obdobím začalo být v mluveném jazyce oslabováno (srov. str.), ve F a I je dávána přednost středověkým formám vztažných zájmen. 201

V ak. pl. dochází u zájmen, která se skloňují jako adjektiva, ke stejné transformaci jako u substantiv a adjektiv. 202 Viz Andriotis, N. P. 1995, str. 362. Forma τέτοιος je dochována v novořečtině.

75

2.4.4.1 ὅς, ἥ, ὅ V K a B jsou zastoupeny téměř všechny tvary: sg.: mask.: ὅς (nom., B 0), οὗ (gen., B 594, 1064), ὅν (ak., např. K 171, 694, B 1250, 400) fem.: ἧς (gen., K 2259), ἥν (ak., B 75, passim, K 456, 531) neut.: ὅ (ak., B 59, K 260, 911, 2146) pl.: mask.: οὗς (ak., K 31, passim, B 766, 1239) fem.: ἅς (ak., K 698, 701, 1837, B 142, 186, 1293) neut.: ὧν (gen., K 135, B 984), οἷς (dat., B 1161), ἅ (ak., K 193, 1827, B 475, 913). Ve F se toto zájmeno vyskytuje sporadicky (ὅς 1778, ὅν 652, ἥν 653, ἅς 236, ἅ 234, 1375), v I nebylo toto relativum doloženo. Poznamenejme, že v B nacházíme smíšenou fomu τὸ ὅ (265),

τὰ ἅ (819). Podle N.

Nicholase se jedná o hyperkorektní tvar,203 ale podle našeho názoru můžou být důvody pro použití této formy metrické, poněvadž člen zde doplňuje chybějící slabiku v patnáctislabičném verši (srov. str. 204). 2.4.4.2 ostatní starořecká relativa Podobný případ nacházíme opět v B ve spojení s emfatickým relativem ὅσπερ: τὸ ὅπερ ἐθεάσατο (Β 11170). Výskyt tohoto relativa je častý v K, v B a F bylo zaznamenáno sporadicky: ὅπερ (Κ 486, passim, F 49, 1080), ὅνπερ (K 1239), ὧνπερ (B 445), ἅπερ (K 12, 632, B 416). V I není toto zájmeno doloženo. Zájmeno οἷος, οἵα, οἷον se objevuje pouze v B a ve F (οἷος (nom., F 1414), οἵα (nom. sg. fem., F 1076), οἷαν (ak. sg. fem., B 805), οἵας (ak. pl. fem., F 721), οἷα (ak. pl. neut., B 762)). Vztažná zájmeno ὅστις je doloženo pouze v K (ὅστις 62), a stejně tak ὅσος (ὅσον K 721), které je jediným kvantitativním relativem. 2.4.4.3 ὁπού (πού) Toto středověké relativum, které vzniklo ze starořeckého ὁπού (srov. str. 22), je vedle členu v ak. (viz níže) nejčastějším vztažným zájmenem, zvláště pak ve F (244, passim) a I (100, passim). V K a B je jeho výskyt sporadický (B 87, 131, 811, K 1148, 1543, 2048, 2052).

203

Srov. Nicholas, N. 1998, str. 305.

76

Velice zřídka se objevuje také forma πού204(< ὁπού odpadnutím počátečního ὁ-), a to ve F 41 a v I 112, 759. 2.4.4.4 zájmeno τόν, τήν, τό Toto relativum, nazývané “vztažný člen”,205 se svými tvary shoduje s tvary určitého členu začínajími na τ- (tj. tvary τόν, τήν, τό, τούς, τάς/τές, τά). Je rozšířeno ve všech zkoumaných textech: sg.: τόν (F 121, passim, K 2046, B 431, I 54), τό ( F 490, passim, I 211, passim, K 1064, 1170, B 558, 656, 1042), τήν (F 158, passim, I 178, 224, 320, K 245, 2258, 2308, B 362) pl.: τά (I 10, passim, F 146, 276, 625, 1447, B 212, 320), τούς (F 1039, K 908), v ak. pl. fem.se vyskytuje jednak starořecký tvar členu τάς (F 1206, K 1506), jednak v I transformovaná forma τές (I 315, 785) ve spojení se členem a subst. s transformovanými koncovkami ( οἱ χαρὲς τὲς βούλεσαι (315), τὲς παραπονέσες τὲς ἔχω (785)). Toto relativum se v některých případech vyskytuje ve spojení s ukazovacím zájmenem ἐκεῖνος: ἐκείνο, τό F 273, 491, K 1228, ἐκείνην, την F 298, 376. 2.4.4.5 ὁποῖος V B a F se sporadicky vyskytuje také vztažné zájmeno ὁποῖος (viz str. 22): ὁποῖον (B 1251), ὁποία (nom. sg. fem., F 797). V některých případech nacházíme toto relativum ve spojení s určitým členem (τὸ ὁποῖον F 1086, τὰ ὁποῖα B 463). Toto spojení bývá přisuzováno vlivu italského a francouzského jazyka a v řečtině se s ním lze setkat v literárních památkách pocházejících z území, která byla pod západní nadvládou.206

Vztažné věty tedy uvozuje celá řada vztažných zájmen. Některá z nich jsou zděděná ze starších fází řečtiny (ὅς, ὅστις, οἷος, ὅσπερ), jiná jsou později vytvořená zájmena (ὁποῖος, τόν/ τήν/τό, ὁπού/πού). Relativum τόν/ τήν/τό je svou podobou totožné nejen s tvary určitého členu, ale také se slabými tvary osobních zájmen v akuzativu. Někdy je proto nesnadné rozlišit, jedná-li se o slabý tvar osobního zájmene v akuzativu v postavení před slovesem, či o vztažné zájmeno (v následujících příkladech by se vztažné zájmeno dalo zaměnit s osobním zájmenem: τούς 204

Toto nesklonné vztažné zájmeno je v novořečtině nejčastěji používaným relativem. Srov. Manolessou, I. 2003, str. 1. 206 Ibid., str. 8. 205

77

φύλακας τούς εἶδεν (K 908), τὸ ὑποκάμισο ἔδωκεν τὸ εἶχε (Β 1042), ὀνόματα τὰ ἔθηκεν τὰ πρέπουν (F 146), ἀπὸ τὰ κάστρη τὰ ὥριζεν (Ι 10)). Tato skutečnost pravděpodobně přispěla k zániku vztažného zájmene τόν, τήν, τό (toto relativum mizí z jazyka nejpozději v 16. stol.) a k jeho nahrazení jinými relativy (ὁποῖος, ὁπού/πού). Tento fakt se však ve zkoumaných textech nikterak neodráží, a to ani v nemladším, Imberiovi, který je kladen přibližně do pol. 15. stol. Naopak, ve F a I se jedná o nejčastější uvození vztažných vět. Zdůrazněme, že v K a B patří mezi nejčastěji používaná relativa archaické ὅς, ἥ, ὅ. Rozdíly mezi dvěma staršími texty (K a B) a dvěma mladšími (F a I) spolu s koexistencí zájmen archaických i novějších v rámci téhož textu potvrzují změny, kterými literární jazyk založený na lidovém jazyce v tomto období prochází.

2.4.5 Zájmena neurčitá Starořecké neurčité zájmeno τις je ve zkoumaných textech nahrazováno jinými zájmeny. To neplatí pro K, ve kterém je toto zájmeno použito často, a to v následujících tvarech: τις (25, passim), τινος (385), v ak. sg. τινα (98), ale také tvar s koncovým -ν τιναν207 (2271), τι (102, passim). V ostatních textech nacházíme kromě gen. sg. τινὸς (F 314) pouze tvary ak. sg. mask. τινάν F 1135, I 25, 267) a nového nom. sg. mask. τινάς (ἄλλος τινάς F 1076, τινάς μὴν τὸ νοήσῃ Ι 508), vytvořeného

analogicky podle tvaru akuzativu.208

Poznamenejme, že v B bývá místo τις ve významu „nějaký“ použito zájmeno ὁκάτις (viz níže) a ve F neurčitý člen εἷς: Βάρβαρος γάρ τις βασιλεύς (Κ 25) - εἷς καβελλάρης εὐγενὴς (F 1). Ve F nacházíme doklad pro výskyt lidového zájmene τεῖντα (F 1570), které vzniklo z fráze τί εῖν’ τὰ.209 Ve všech čtyřech textech je častý výskyt středověkého zájmene κανείς, καμία,210 κανένα, které vzniklo sloučením κἄν s tvary číslovky εἷς:211 κανείς (Ι 29, passim, F 283, 738, B 825, 826, 961, K 885, passim), ak. sg. mask. κανένα (K 2509), fem: v ak. sg. καμίαν (F 844) vedle tvaru bez konc. -ν: καμία (F 845). Podobným způsobem vzniklo také zájmeno κάτι (F 207

Pod vlivem jmen patřících do 1. deklinace. Jako důsledek vzájemného ovlivňování jmen 1. a 3. deklinace. 209 Viz Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 436. 210 Tento tvar vznikl zjednodušením z καμ-μία < κἄν μία. 211 O vzniku tohoto a dalších neurčitých zájmen viz str. 23. 208

78

402, 403 < κἄν τι), jehož varianta s protetickým ὁ- se objevuje v K (326, passim) a vzácně v B (295). V některých případech je však toto zájmeno použito ve spojení s adjektivem ve významu absolutního superlativu (βρύσην ηὕρηκε παράξενον ὁκάτι (B 295), λιβάδιν ἄλλης χάριτος, παράξενον ὁκάτι (Κ 150)). V jiných případech je ὁκάτι použito ve významu „nějaký, jistý“ (ἄλλος ὁκάτι βασιλεύς K 846), v B v tomto významu nacházíme zájmeno ὁκάτις, které vzniklo protezí ze středověkého κάτις (< κἄν + τις):212 Δυνάστης ἦταν βασιλεύς Ροδόφιλος ὁκάτις (B 25), viz též B 6. Ve významu „něco“ se v textech vyskytuje také zájmeno τίποτε (< z fráze τί ποτε), jež je nejčastěji použito v I (152, passim), sporadicky v K a F (Κ 387, F 1375). Kromě toho se lze setkat s následujícími variantami tohoto zájmene: τίποτες (I 141, passim, F 1478), které vzniklo z τίποτε přidáním koncového -ς, τίποτα (< τίποτε podle příslovcí na -α,213 B 1127) a τίποτι (B 1138, 1199). V I dále nacházíme středověké zájmeno καμπόσον (I 89, 842), vzniklé z fráze κἄν + πόσος,214 vyjadřující kvantitu. Vedle uvedených zájmen se v textech vyskytuje také frekventované πᾶς/πᾶσα/πᾶν a vzácně také ἅπας (Κ 789). Archaická neurčitá zájmena se vyskytují především v K.

2.4.6 Zájmena tázací V K se lze setkat povětšinou s archaickým τίς (91, passim), v ostatních textech tento tvar není častý (např. F 1407). Tvar neutra τί nacházíme v K (161, passim), B 106 (τί νὰ εἰπῇ), F 1408 (τὶ γενεᾶς „z jakého rodu“). Poznamenejme, že v některých případech má τί význam „proč“ (F 1235, K 476). Zájmeno ποῖος se vyskytuje v ak. a gen. sg. fem. s posunem přízvuku, který však není ortograficky vyznačen (ποίαν (B 673, 678), ποίας (F 1408)), v jednom případě v nom. sg. bez posunu přízvuku (ποία (B 439). Poznamenejme, že v B nacházíme tvar ak. sg. bez konc. -ν: ποία στράτα Β 1172, srov. v témže verši ποίαν ὁδόν. Dalším interrogativem nacházejícím se v textech je πόσος (např. Κ 1013).

212

Viz Kriaras, E. 1969. Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 100. V novořečtině se používají varianty τίποτα i τίποτε(ς). 214 Srov. Andriotis, N. P. 1995, str. 146.

213

79

Jak údaje ze zkoumaných textů dosvědčují, archaická zájmena se objevují vedle středověkých forem. Toto zjištění se týká především Kallimacha, v menší míře Belthandra a Flória. V Imberiovi, jehož jazyk vykazuje nejvíce lidových prvků, nacházíme již většinou středověké formy. Toto platí obecněji pro jména vyskytující se v textech. Kallimachos představuje text s výraznými archaickými prvky – nacházíme zde feminina na -ος, athematická substantiva, stažená jména či dvojvýchodná adjektiva. Archaičnost Kallimacha umocňuje také časté použití dativu a častý výskyt starořeckých zájmen. Zároveň však ve všech textech (nejčastěji v I, méně často v F a B, nejméně v K) nacházíme inovace ve struktuře jmen. Týkají se především transformace athematických jmen v thematická a vytvoření nové skupiny neuter na -ιν a nestejnoslabičných maskulin. Nová jsou rovněž zakončení u substantiv 1. deklinace: jedná se především -ες v nom. a ak. pl. feminin.

2.5 Číslovky Ve zkoumaných textech nejsou číslovky početné. Jedná se o: 2.5.1 číslovky základní εἷς (K 966, Β 486, F 1483, I 94), δύο (Κ 898, B 894, F 1441), resp. δυό (Β 8), τρεῖς (Κ 74, Β 601), τρία (Β 81), τέσσαρες (Κ 888, B 598, srov. s τέσσαρεις Β 452), πέντε (F 702), ἑπτά (Ι 646), δέκα (Β 269), δώδεκα (Ι 650), εἰκοσιτέσσαρας (Β 112), τριάκοντα (F 1343), τριάντα (B 823, Ι 522), τριάντα ἐννέα (Β 823), σαράντα (Β 526, passim, Ι 41), ἐνενήντα F 1342, ἑκατόν (Κ 1219), χίλιοι (F 1350), δυό χιλιάδες (F 1442). Většina základních číslovek použitých v textech si udržela starořeckou podobu, transformované jsou pouze tvary τριάντα (< τριάκοντα) a σαράντα (< σαράκοντα < τεσσαράκοντα), které nacházíme v B a I. Skloňují se pouze číslovky εἷς, τρεῖς, τέσσαρες a χίλιοι a subst. χιλιάδες. V textech nacházíme tvary genitivu τριῶν (Κ 211), τεσσάρων (Ι 69). Co se týče číslovky εἷς/ἕνας, doložen je nominativ εἷς (K 966, Β 486, F 1483, I 94), dativ (μιᾷ B 806, F 441, I 273) a akuzativ, ve kterém se setkáváme se starořeckými tvary vedle tvarů transformovaných. V maskulinu nacházíme sporadicky starořecký tvar ἕνα (např. Β 601), běžnější je však tvar s konc. -ν ἕναν (Κ 851, passim, Ι 643). Také v ženském rodě se v ak. vyskytují původní tvary

80

s koncovým -ν (μίαν Κ 2414, F 702) i bez něj (μία B 494). V neutru se vedle starořeckého tvaru ἕν (B 548, F 1594, 1676) vyskytuje též transformovaný tvar ἕνα (B 565, 769, 790), v I také s konc. -ν (ἕναν Ι 345, I 609). Poznamenejme, že sporadicky má číslovka εἷς/ἕνας funkci neurčitého členu, srov. str. 49. 2.5.2 číslovky řadové Řadové číslovky πρῶτος (Κ 34, passim), δεύτερος (Κ 884, passim), τρίτος (Κ 457, passim), τέταρτος (Κ 885, passim) se skloňují jako adjektiva na -ος, -η (-α), -ον. 2.5.3 číselná příslovce a číslovky násobné Číselná příslovce i číslovky násobné se v textech vyskytují sporadicky: ἅπαξ (Κ 1100, 1242), δίς (Κ 1100), τρίτον (Κ 1100), διπλοῦν (Κ 1209).

Zdůrazněme, že u jmen (i u číslovek) sice v některých případech koncové -ν odpadá, mnohem častější je však přibírání konc. -ν ve tvarech, ve kterých nemá opodstatnění – u jmen 3. deklinace, dále u zájmen (např. τινάν, ἐσέναν, ἐμέναν) i u číslovky εἷς/ἕνας v maskulinu a neutru.

2.6 Slovesa Přestože ve zkoumaných textech zůstává v oblasti morfologie slovesa tradice archaického jazyka silná, projevují se v nich rozsáhlé změny, ke kterým došlo v průběhu středověku. Jazyk všech čtyř textů nám nabízí – až na malé výjimky – již pouze dva slovesné rody (aktivum a pasivum) a tři způsoby (indikativ, konjunktiv a imperativ). Vedle starořeckých monolektických časů se rovněž setkáváme s jejich perifrastickým tvořením. Slovesné kmeny jsou v textech redukovány na dva kmeny (kmen prézentní a kmen aoristový), pomocí kterých se organizuje veškerá morfologie slovesa. 2.5.1 Prézentní kmeny 2.5.1.1 Starořecká athematická slovesa na -μι Athematická slovesa již byla v textech, až na některé výjimky (např. εἰμὶ, φημὶ, περιτίθησι) transformována na slovesa thematická. Slovesa εἰμὶ, jehož přestavba započala již v helénistickém období (viz str. 24), vykazuje v textech ve 3. os. sg. různé formy. Ve všech textech s výjimkou I je nejčastějším tvarem ἔνι (< ἔνεστι, K 220, passim, B 523, passim, F 81

206, passim), v I se nejčastěji uplatňuje novější forma ἔναι (I 248, passim), která se často vyskytuje také ve F (723, passim), ale sporadicky v K a B (K 2479, 2481, B 563). Vzácně se také již můžeme setkat s tvarem εἶναι (K 310, 1116, F 904, 1344) < ἔναι. Běžné jsou tvary s aferezí a elizí, které bývají často vytvořeny z metrických důvodů, např. ναι (F 1650, I 172), ν (B 1193, I 762, F 939), ἔν (F 151, I 641). Připomeňme také výskyt smíšeného tvaru πὄναι v Κ 1110, 2340. V 1. os. sg. se nejčastěji vyskytuje transformovaný tvar εἶμαι (B 209, 888, F 1333, 1400, 1414, I 829), pouze v K 1757 se můžeme setkat se starořeckým tvarem εἰμὶ. V 2. os. sg. se objevuje výhradně tvar εἶσαι (F 1145, passim, K 473, 587, B 569, I 761). V plurálu nacházíme pro 1. os. jediné dva doklady: εἴμεσθεν K 1191, F 838 (podle vídeňského rukopisu (V), londýnském rukopise (L) je uveden tvar εἴμεθεν215), tvar pro 2. os. se v textech nevyskytuje. Pro 3. os. pl. nacházíme tvar ἔνι (< ἔνεισι, např. K 913), ve F je doložen tvar εἶναι (F 1785), který vznikl z ἔνι stejnou transformací jako ve tvaru 3. os. singuláru. Infinitiv je uplatněn pouze v K: εἶσται (721, inf. préz.), ἔσεσθαι (53, inf. futura). Další prostokmenná slovesa jsou vzácná – kromě výše uvedeného slovesa φημὶ Β 91 se jedná o sloveso κεῖμαι (K 533, B 460). Častěji však toto sloveso nacházíme transformované: κείτομαι216 (např. K 2203, B 482, F 673, I 133). K thematickým slovesům přešlo také κάθημαι (κάθεται Κ 43, B 409, F 250, I 155). Co se týče slovesa τίθημι, nacházíme je (kromě výše uvedeného περιτίθησι) v textech transformované: θέτω (např. θέτουν (Κ 2557, F 1603), θέτω (Ι 795), θέτει (Ι 539, F 589, Β 126, 834, 1191)) s aoristem ve většině případů starořeckým (ἔθηκεν Κ 639, F 1472, ἔθηκε Β 999, θέσαν Β 1295 (zde bez augmentu)), ale v I již transformovaným (ἔθεκαν Ι 420, ἐθέκαν Ι 125, ἐθέκασιν Ι 77). Starořecké δίδωμι se vyskytuje pouze v transformované podobě, např. δίδω (B 539, I 229), δίδει (K 522, F 525, B 537, I 236), δίδουν (I 324), a ve složeninách παραδίδω (F 734), προδίδω (F 1542) a ἐκδίδω (B 54). Starořecká podoba slovesa ἵστημι se vyskytuje pouze v mediopasivu, např. ἵσταται (F 542, 1352), ἵστατο (K 215

Tento tvar má původ v pozdně byzantském období a S. Kapsomenos jej uvádí jako alternativu k εἴμεσθεν, srov. Kapsomenos, S. 1953, str. 322. 216 Podle θέτομαι, srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 316ff.

82

460), a ve složenině παρίσταμαι (F 563), ale daleko častěji se v textech vyskytuje novější tvar στήκω, např. K 1071, F 815, v B však pouze s počátečním ἵ- (ἱστήκει, B 786, 845), ve F nejčastěji στήκομαι (F 945, passim). V I se objevuje pouze pozdější forma tohoto slovesa s kmenovým -ε-: στέκω/στέκομαι (I 120, passim). V K a F nacházíme paralelně obě podoby tohoto slovesa: στήκω (K 476) - στέκω (K 491), στήκεται (F 763) – στέκεται (F 552), στήκουν (F 815) - στέκει (F 1790). Co se týče aktivních tvarů, v B opět nacházíme pouze formu s počátečním ἱ- (ἱστήνω Β 23), v K je frekventované στήνω (Κ 172, passim). Co se týče slovesa ἀφ-ίημι, v K a F je doložen transformovaný tvar ἀφήνω (ἀφήνω F 1455, ἤφηνεν Κ 655), viz též níže (nazální kmeny). Poznamenejme, že deponentní sloveso δύναμαι, které se v prézentu časuje jako ἵσταμαι (např. δύναμαι F 1335, δύνασαι F 1498, δύναται Ι 232, δύνανται Κ 131) má v některých případech tvary jako slovesa 1. konjugace (δύνεται Κ 772, δύνονται I 184, 460). V I 184 místo tvaru οὐ δύνονται, který ve svém vydání preferuje Kriaras, se v rukopisech vyskytuje οὐκ ἐδύνουνταν (Ν), οὐ δύναται (Ο), οὐκ ἠμποροῦν (Η), podobně také v I 460 nacházíme v rukopisech odlišná čtení (οὐ δύνουνται (G), οὐ δύναται (O), οὐ δύνονται (N)). Starořecká slovesa na -(ν)νυμι se v textech v aktivu vyskytují pouze v transformované podobě. Jedná se v prvé řadě o frekventované sloveso δεικνύω (např. F 498), které však častěji nacházíme ve zjednodušené podobě: δείχνω (např. K 2335, F 102, I 614). Poznamenejme, že v mediopasivu nacházíme starořecký tvar δείκνυται F 1770. V textech se sporadicky vyskytují i další slovesa z této skupiny, někdy v rámci téhož textu v různých variantách: ὀμνύω (F 872) - ὀμνέω (F 1507), σβεννύει (F 1200) - ἐσβένει (F 1809). 2.5.1.2 nazální kmeny V textech jsou frekventovaná slovesa končící na -ώνω, vzniklá transformací ze starořeckých stažených sloves na -ῶ (-όω), např. ξενώνω (F 1025, 1036), βεβαιώνω (F 1561), θυμώνεται (Κ 2438), σηκώνω (F 1593, 1624, I 731), ἀξιώνω (F 1813), πληρώνω (F 169, I 216), ἡμερώνω (I 164), φανερώνω (F 348, 522, I 488, 847), ἁπλώνω (B 542, 659, 799, F 725, 1404, I 696), ἀναγριώνω (I 421), ἀμαυρώνω (F 1110).

83

Mezi tato slovesa zařaďme také χάνω (B 1076, F 1020, I 148), které prošlo transformací χαῶ > χαώνω > χάνω217 (s aoristem ἐχάωσα > ἔχασα). Transformovaná slovesa se tedy vyskytují převážně ve F a v I a částečně také v B. V textech se vyskytují i další samohlásková slovesa, mezi které se rozšířil model aorist na -σα préz. kmen na -νω: χύνω (B 350, 772, 1131), δένω (K 1746, B 873, F 679, I 239), přičemž v K se toto sloveso objevuje také s kmenovým -η-218 (δήνουσιν K 779). Tento tvar byl nejspíš vytvořen podle starořeckého aoristu ἔδησα. Poznamenejme, že v lidovém jazyce se tyto změny týkají také slovesa λύνω (viz str. 24), toto sloveso však bylo ve zkoumaných textech v jediném případě, a to v netransformované podobě: λύουσιν (F 1790). Mezi slovesa na nazální kmeny vytvořená na základě výše uvedeného modelu řadíme také bývalá athematická slovesa ἀφήνω (K 1095, F 1455) a σβένω (F 1809). Aorist však nadále zůstává téměř vždy starořecký (ἀφῆκα), doklad pro nový aoristový kmen ἄφησ-/ἄφισ(srov. str. 24-25) nacházíme výjimečně (např. inf. aor. ἀφήσει Ι 832). Slovesa, jejichž kmen končil ve staré řečtině na likvidu, se v textech také většinou vyskytují s kmenem rozšířeným o -ν-. Jedná se především o sloveso φέρνω (φέρνει Κ 1113, φέρνουν Β 949, φέρνουσιν F 463, ἔφερνεν Ι 812) a jeho složeniny ἐπαναφέρνω (Κ 2558), συμφέρνει (F 1318), μεταφέρνει (F 1669). V některých případech se však ještě objevují tvary archaické. Kromě složeného slovesa συμφέρει219 (K 42, F 1742) se jedná o tvary φέρει (K 477, 517), φέρουσι (K 2149) a φέρουσιν (B 956). Dalším slovesem z této skupiny je σύρνω (σύρνει F 649, σύρνῃς Κ 1218, νὰ σύρνωμεν Κ 971, σύρνει Ι 428, παρασύρνει Ι 664, σύρνεις Β 1236), které však v B paralelně udržuje starořeckou podobu (σύρει 207, 1152). S kmenem rozšířeným o nazálu nacházíme také sloveso δέρνω Ι 185, F 1038 (< δέρω). Transformované sloveso παίρνω se vyskytuje v B (παίρνει 659), I (παίρνει 470) a především ve F (παίρνουσιν 1745, παίρνουν 1056). Ve F i v I se však vedle tohoto tvaru 217

Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 103ff a II, str 157. E. Kriaras uvádí tento tvar jako alternativu, která se používala také např. v kyperském dialektu, srov. Kriaras, E. 1969. 219 Přes katharevusu se toto sloveso dostalo do obecné novořečtiny.

218

84

objevuje starší varianta s počátečním ἐ- (ἐπαίρνουν F 1025, 1612, ἐπαίρνει F 1604, I 538). Autor K používá tento starší tvar (ἐπαίρνει Κ 899, 1761), ale nevyhýbá se ani starořecké formě tohoto slovesa (ἐπαίρει Κ 643, 1280, 1310). V I se lze setkat se slovesem στέλνω (στέλνει 292, 444, στέλνουν 609, ἀποστέλνει 445) paralelně s jeho starořeckou podobou στέλλει (297). Ve F se vyskytuje sloveso περνῶ (32), jehož původně samohláskový kontrahovaný kmen byl také rozšířen nazálním elementem, tedy περνῶ < περῶ.220 Dalším transformovaným slovesem je ἐγέρνω (z ἔγειρα,221 aoristu staroř. ἐγείρω): ἐγέρνει Ι 699, ἐγέρνεται F 1742. Poznamenejme, že skupinu sloves, jejichž kmen nadále končí na likvidu -ρ-, rozšířilo sloveso ξεύρω, vytvořené podle aoristu ἐξεῦρον počínavého slovesa ἐξευρίσκω. V textech se kromě jediného případu (ξεύρει, Β 1065) toto sloveso vyskytuje ještě s počátečním ἐ(ἐξεύρεις, Κ 1686, F 473, ἐξεύρει F 977) nebo ἠ- (ἠξεύρεις F 1020, Β 886, 1270). Ve všech textech kromě B se objevuje středověké βάνω (< βάλλω): βάνεις Κ 1834, βάνει F 285, βάνεις Ι 221, a to paralelně se staršími tvary (βάλλει Κ 1669, F 1592). Pouze v I a ve F nacházíme doklady pro transformované sloveso ἐβγάνω (< ἐβγάλλω < ἐκβάλλω, viz str. 40): ἐβγάνουσιν F 458, ἐβγάνει Ι 291, ἐβγάνουν Ι 518, v I také bez náslovného ἐ- : βγάνουν Ι 609. V K se vyskytuje pouze jeho starořecká podoba (ἐκβάλλει 1308). Zdůrazněme dále výskyt transformovaného slovesa πιάνω (F 382, B 1152),222 které patřilo původně ke kmenům končícím na dentálu (tedy πιάνω < πιάζω, což je dórská varianta slovesa πιέζω, s aoristem ἐπίασα). Transformace -άνω > -αίνω223 se cele týká pouze slovesa συντυχαίνω (< συντυχάνω z původního συντυγχάνω po ztrátě nosovky před neznělou frikativou, např. συνετύχαινεν Κ 1231, συντυχαίνει Β 170, συντυχαίνεις F 1652, συντυχαίνει Ι 448. U slovesa μανθάνω se v jednom případě setkáváme s přechodovou variantou μαθάνω (I 846), u které byl učiněn pouze první krok této transformace (tedy μανθάνω > μαθάνω), varianta μαθαίνω však není v žádném textu doložena. Většinou se v textech vyskytuje původní 220

Viz Horrocks, G. C. 1997, str. 236. Prézentní tvar byl vytvořen podle schématu ἔσπειρα - σπέρνω, srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 129. 222 Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 81. 223 Podrobněji viz str. 25. 221

85

podoba tohoto slovesa (μανθάνει Κ 769, Β 877, μανθάνουν F 180). V textech se nesetkáme ani s transformovaným παθαίνω, ale opět pouze s přechodovou variantou παθάνω (F 502, 1643) vedle staršího tvaru πανθάνω (πανθάνεις Κ1604, πανθάνουσιν Ι 15). Středověká varianta πανθάνω224 byla vytvořena k aoristu ἔπαθον starořeckého πάσχω podle modelu μανθάνω - ἔμαθον.225 Starořecké πάσχω se běžně vyskytuje pouze v K (102, passim). Poznamenejme, že v žádném z textů nebyl doložen transformovaný prézentní tvar πεθαίνω (< ἀποθνήσκω), i když v lidovém jazyce již tato změna proběhla.226 Starořecké ἀποθνήσκω nacházíme v K (např. 513). U slovesa ὑπάγω se v textech setkáváme s různými variantami, od původního (ὑ)πάγω (např. K 1255, B 80, F 1389, I 108) přes tvar rozšířený sufixem -αίνω (např. ὑπαγαίνουν Κ 169, ὑπαγαίνεις Β 1236, ὑπαγαίνουσιν F 1223, ὑπαγαίνει Ι 583, 649), který se někdy vyskytuje bez počátečního ὑ- (παγαίνει Β 82, 359, Ι 662) nebo se změnou v kmeni (ἐπήγαινα F 1009), až po stažené tvary původního (ὑ)πάγω (např. ὑπᾷς Κ 1072, πᾷ Β 559, ὑπάμεν F 92, πᾶν Ι 682). V textech nacházíme nově vytvořené sloveso ἀνασαίνω (Κ 154, Β 1099, Ι 179), které vzniklo z ἀνεσ-αίνω < subst. ἄνεσις podle sloves na -αίνω.227 Vliv sufixu -αίνω lze sledovat také u dalších sloves vyskytujících se v textech, a to u původně staženého slovesa φορῶ φοραίνω (K 1761, F 1191, I 581) a u některých transformovaných sloves původně se sufixem -ύνω:228 κοντύνω συγκονταίνω F 1575, πλατύνω (K 2229, B 1303) πλαταίνω F 207. Poznamenejme, že v K tato slovesa zůstávají většinou v původní podobě (μεγαλύνω 2054, βραδύνω 937, φαιδρύνω 2050). 2.5.1.3 kmeny na -άζ- a -ίζV textech se vyskytují některá transformovaná slovesa na -άζ-, která původně náležela mezi slovesa kontrahovaná: φωνῶ φωνάζω F 1625, B 751, 861, δειλιῶ δειλιάζω I 93, 359, ἀγαλλιῶ ἀγαλλιάζω F 1096, Ι 458. Poznamenejme, že u slovesa βαστάζω došlo k opačnému vývoji, tedy βαστάζω βαστῶ. S oběma těmito slovesy se můžeme setkat 224

Tento tvar se v řečtině objevuje od 8. stol., srov. Kriaras, E. 1969. Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 294. 226 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 238. 227 Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 294ff. 228 Podrobněji viz Kujore, O. 1973, str. 292-293. 225

86

paralelně v K (βαστάζεις 1638, βαστάζω 1640, βαστᾷς 1500) a v jednom případě také v F, kde se jedná o prézentní imperativ (βάστα 726). Oproti staré řečtině je však již aorist ἐβάσταξα (viz níže aoristové kmeny). Tvary na -άζω nacházíme také u některých sloves, která končila na άσσ-, např. χαράσσω χαράζω B 867, ὑποτάσσω ποτάζω Ι 26, nebo patřila k ný-ovým slovesům (κρεμάννυμι κρεμάζω229 I 238). Změny v prézentním kmeni postihly také sloveso βιβάζω, u kterého došlo ke ztrátě βι230 a u některých složenin tohoto slovesa došlo k následným fonetickým změnám. Zatímco původní tvar nacházíme ojediněle pouze v K (παραβιβάζει Κ 1819, 2038), ve všech čtyřech textech toto sloveso nacházíme v hojném počtu v transformované podobě: ἐβγάζω (I 295, 627, 850) < *ἐγβάζω < *ἐγ(βι)βάζω < ἐκβιβάζω, σεβάζω F 1521, passim, Β 172, Ι 726 (< εἰσ-βιβάζω), σεμβάζω Β 1190 (< εἰσεμ-βάζω < εἰσ-εμ-βιβάζω), καταβάζω Κ 253 < κατα-βιβάζω (rovněž aoristové tvary: κατέβασεν Κ 1433, νὰ καταβάσῃ Κ 655), παραδιαβάζω Κ 1156 < παραδια-βιβάζω. Sloves zakončených na -ίζω nacházíme v textech velké množství. V mnoha případech se jedná o nově vytvořená slovesa, např. ἀρχίζω (< ἀρχή) Ι 871, φουρκίζω (< φούρκα) Ι 630. Tato slovesa se vyskytují především v I. V několika případech se však jedná o transformaci původně starořeckých sloves, většinou sloves samohláskových stažených (μαδῶ μαδίζω Κ 1337, μαδίζομαι Ι 186), ale také ostatních (σκάλλω σκαλίζω Κ 2213). V některých případech se v textech setkáváme s oběma variantami (καλοψυχῶ F 797 καλοψυχίζω Ι 158, δορυφορῶ F 1184 δορυφορίζω F 1181, τυραννῶ Κ 1682 τυρανίζω Κ 1679, ζωγραφῶ Κ 1828 ζωγραφίζω Κ 510, μάχομαι Κ 1371 μαχίζομαι Κ 963). Poznamenejme, že v některých případech dochází k opačnému vývoji, kdy se slovesa na -ίζω transformují na kontrahovaná, např. ἀρχίζω > ἀρχινῶ Ι 765, ἀποχαιρετίζω > ἀποχαιρετῶ F 1299.

229

Analogicky podle sloves na -άζω, která rovněž mají aor. na -ασα (aorist slovesa κρεμάννυμι byl ἐκρέμασα). 230 Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 323.

87

2.5.1.4 kmeny na -εύV textech jsou velmi frekventovaná slovesa na -εύ-, z nichž mnohá patří do nové slovní zásoby, např. κουρσεύω (F 413), μισσεύω (F 1055, Κ 1944, Ι 247), καβαλλικεύω (Κ 1317, Β 81, F 527, Ι 101), πεζεύω (Κ 1010, Β 749, F 705, Ι 428, 793), κοντεύω (Ι 715). Tato slovesa se někdy objevují s -γ- přidaným ke kmeni (srov. str.): καβαλλικεύγω (F 1228, B 743), πεζεύγω (F 1286), κοντεύγω (B 911). Epentheze se týká pouze B a F. 2.5.1.5 starořecký sufix -πτω Transformace odstraňující tento sufix, která již v mluveném jazyce proběhla (tedy ve většině případů -πτω > -βω, viz str. 26), se zkoumaných textů dotýká pouze v omezené míře. Většina sloves si ponechává starořeckou podobu – κόπτω (F 705, 1243, B 717), κλέπτω (K 1915), σκύπτω (B 78), pouze sloveso κρύπτω (K 1927, 2231) se objevuje ve F a B s novým sufixem (κρύβω F 1631, 1797, B 193). Odlišným způsobem byla přetvořena slovesa ρίπτω a πίπτω. Zatímco původní tvar ρίπτω se vyskytuje v K 1311, F 669 a v I 720, v I lze toto sloveso v jednom případě nalézt s pozměněným kmenem (ρίκτω I 606).231 V I a F se setkáváme s transformovaným tvarem πέφτω (< πίπτω) F 1294, I 279, 600, ve kterém se kmenové -ε- prosadilo pod vlivem aoristu ἔπεσα.232 Původní prézentní tvar πίπτω nacházíme v K 277, B 77 a I 718. 2.5.1.6 počínavá slovesa Počínavá slovesa v textech nalézáme buď transformovaná, např. ἀρέσω Ι 593 (< ἀρέσκω), nebo nahrazena jinými, např. γιγνώσκω bývá nahrazováno slovesem γνώθω F 1570, I 676 (< γιγνώσκω podle aoristu ἔγνωσα) a slovesem ξέρω I 122, I 741 (< ξεύρω z aoristu slovesa ἐξευρίσκω). Téměř beze změny zůstává sloveso εὑρίσκω/βρίσκω (např. K 1318, B 46, F 933, I 97). 2.5.1.7 samohlásková slovesa Některá původně samohlásková slovesa vyskytující se v textech přešla ke kmenům nazálním (δέω > δένω, χέω > χύνω, viz výše). V původní podobě zůstává sloveso λύουσιν (F 1790).

231

Středověká forma byla později nahrazena tvarem ρίχνω, podrobně viz Chadzidakis, G. N. 1905, I, str. 291. 232 Srov. Chadzidakis, G. N. 1905, I, str. 315.

88

Pro slovesa samohlásková kontrahovaná platí, že se kmeny na -όω vyskytují velmi sporadicky (např. ἐκπληροῖς F 1505, ἐκπληροῖ F 1822, 1836), neboť, jak bylo řečeno výše, přešla většina z nich k nazálním kmenům na -ώνω. Νaopak skupina sloves, jejichž kmen je zakončen na -ε nebo na -α, se rozšířila o další slovesa a je v textech velmi frekventovaná. Dodejme, že některá slovesa kolísají mezi oběma skupinami. Významné změny lze vysledovat v osobních příponách těchto sloves. Podrobně se těmito změnami zabýváme níže. Poznamenejme, že v I a K se ve významu „moci“ objevuje sloveso ἐμπορῶ (např. I 55, Κ 1638, < εὐπορῶ), které v lidovém jazyce postupně nahradilo sloveso δύναμαι. Sloveso ἐμπορῶ, avšak s počátečním ἠ-,233 nacházíme ve všech zkoumaných textech (např. ἠμπορεῖ Β 76, ἠμπορῶ F 892, ἠμπορεῖτε Κ 890, ἠμπορῶ Ι 834). Zrůrazněme vedle výše uvedených samohláskových stažených sloves také existenci nově vznikající skupiny kontrahovaných sloves.234 Ta má ve zkoumaných textech skrovné zastoupení. Jedná se především o stažené tvary indikativu a konjunktivu slovesa ὑπάγω: 1. os. sg. ὑπάω Κ 88, πάω I 682 2. os. sg. ὑπᾷς Κ 1072 3. os. sg. ὑπᾷ Κ 907, πᾷ Β 559 1. os. pl. ὑπᾶμεν Κ 88, ὑπάμεν F 92 3. os. pl. πᾶσιν Ι 244, πᾶν Ι 682. Tyto kontrahované tvary se běžně objevují v textech paralelně s nestaženým tvarem ὑπάγω (např. K 1255, B 80, F 1389, I 108) a také s tvarem s rozšířeným kmenem prézentním ὑπαγαίνω (např. Κ 169, Β 1236, F 1223, Ι 583). Sporadicky se setkáváme také s dalšími staženými tvary. V I nacházíme stažený tvar slovesa κρούω (κροῦσιν Ι 421), v K se objevuje stažený tvar ἔτρων (< ἔτρωγεν, Κ 1231) imperfekta slovesa τρώγω vedle nestažených tvarů, např. τρώγει (K 390), τρώγεται (F 1704), ale v tomto případě se jedná o metrické důvody. Poznamenejme, že také v jiných případech nacházíme stažený tvar tohoto slovesa: νὰ φᾶ (< νὰ φάγῃ, Κ 2465, B 1001), zde

233

Toto ἠ- se v prézentním tvaru objevuje nejspíš pod vlivem aoristu ηὐπόρεσα, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 246. 234 V novořečtině tzv. συνηρημένα ρήματα, podrobněji viz Horrocks, G. C. 1997, str. 240-241.

89

se však jedná o kontrakci v aoristovém kmeni. V žádném ze zkoumaných textů nebyly nalezeny kontrahované tvary sloves ἀκούω nebo λέγω.235 Také další slovesa patřící ve staré řečtině k samohláskovým slovesům se v textech vyskytují v pozměněné podobě. Slovesa καίω a κλαίω se v B a F objevují pod vlivem sloves typu τρώγω/τρώω pouze s epenthezí (κατακαίγομαι F 1530, ἄς καγῇ B 624, νὰ κλαίγῃ F 817), v ostatních textech bez ní (např. ἔκλαιεν K 2046, Ι 563).

2.6.2 aoristové kmeny 2.6.2.1 sigmatický aorist 2.6.2.1.1 aorist na -σα Samohlásková slovesa stažená vyskytující se v textech mají většinou kmen aoristový zakončený na -ησα, např. ἐλάλησεν Κ 1999, ἐξύπνησε Κ 2004, ἐμίσησα Κ 2150, ἐκίνησεν F 1696, ἠρώτησε Β 1210, ἐποίησεν Ι 711 (v případě tohoto slovesa však v textech častěji nacházíme κ-aorist ἐποῖκα (např. I 744), podrobněji viz níže). Aorist na -ησα netvoří následující slovesa: περνάω, které zachovává starořecký aorist na -ασα (ἐπέρασε Β 1205, ἐπέρασαν F 1263, I 513), i když již přešlo od sloves, jejichž kmen končí na likvidu ρ236 ke kmenům nazálním (περῶ > περνῶ), πετάω (< πετάννυμι), jehož aorist ἐπέτασεν se vyskytuje v B 722 a ve F 1632, konjunktiv aoristu v K (νὰ πετάσῃ 1555). V I nacházíme pouze tvar aoristu ἀπέταξεν (Ι 128), který předpokládá prézentní tvar πετάζω.237 βαστάω (< βαστάζω), které tvoří aorist na -αξα (ἐβάσταξεν K 1602) místo staršího aoristového tvaru na -ασα, ἠμπορῶ, resp. ἐμπορῶ (< εὐπορῶ), jenž tvoří aorist na -εσα (ἠμπόρεσε Β 1140, 1199), φορέω, které vedle starořeckého aoristu na -ησα (ἐφόρησαν K 2329) tvoří většinou aorist na -εσα (ἐφόρεσεν Κ 441, 1525, Β 928).

235

Na rozdíl např. od Kroniky morejské, srov. Egea, J. M. 1988, str. 68. Ve staré řečtině v těchto případech kmenové α nepřechází v η. 237 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 238-239. 236

90

Samohlásková slovesa nestažená také většinou tvoří aorist stejně jako ve staré řečtině, např. ἴσχυσεν Κ 1266 (ἰσχύω), ἔπτυσεν Κ 1166 (πτύω), ἔσεισεν Ι 417 (σείω), ἤκουσεν F 249, Ι 304, Β 621 (ἀκούω). Zatímco sloveso πλέω, tvořící dříve aorist na -ευσ-, se ve F objevuje s novým aoristovým kmenem končícím na -εψ-238 (ἔπλεψαν F 1058), slovesa καίω a κλαίω, která nacházíme ve dvou starších textech, tedy v K a B, se nadále vyskytují s původním aoristem na -αυσ(ἔκαυσας B 623, ἐξέκαυσεν K 641, ἔκλαυσεν K 614). V některých lidových textech ze 14. stol. se již u těchto sloves vyskytuje nový aorist na -αψ-.239 Aorist na -σα dále vykazují slovesa končící na dentálu, např.: ὥρισεν Β 552, ὥρισες Κ 2258 (ὁρίζω, kmen ὁριδ-) ἐγνώρισα K 751, B 431, F 1636, I 129 (γνωρίζω, kmen γνωριδ-) ἐθαύμασα I 130, K 156, ὑπερεθαύμασεν Β 292 (θαυμάζω, kmen θαυμαδ-) ἀγόρασεν I 567, ἐγόρασαν F 1052 (ἀγοράζω, kmen ἀγοραδ-) ἐσκεύασεν K 2269, B 657, κατεσκεύασεν F 424 (σκευάζω, kmen σκευαδ-) ἔπλασεν B 430 (πλάττω, kmen πλατ-). Poznamenejme, že sloveso κοιτάζω tvoří v K aorist na -σ- (ἐκοίτασε Κ 1967). Avšak v některých lidových středověkých textech (a taktéž v novořečtině) již tvoří aorist ἐκοίταξα.240 Aorist na -σα tvoří nadále sloveso χορτάζω: κατεχόρτασεν K 611, I 175, χορτάσῃ Κ 1806. Dodejme, že toto sloveso, které již v lidovém jazyce prošlo transformací χορτάζω > χορταίνω,241 se v žádném ze zkoumaných textů v prézentním tvaru nevyskytuje. Co se týče slovesa καθίζω, nacházíme vedle původního aoristu ἐκάθισε B 123, ἐκάθισαν K 1997, ἐκάθισεν F 1698, I 546 synkopované tvary ἐκάτσαν F 1485, I 505, ἐκάτσεν K 1751, ἐκάτσασιν B 1337, κάτσῃ Κ 1494. Aorist na -σα tvoří rovněž slovesa z novější slovní zásoby končící na -ίζω a na -άζω (viz str. 177), např. ἐτσάκισεν F 1295 (τσακίζω), ἤρχισε Β 893, F 997(ἀρχίζω), ἐστρίγγισε Κ 1389, 1753, F 1629 (στριγγίζω). 238

Tato změna se týká především sloves s prézentním kmenem na -εύω, viz níže. Srov. například s Kronikou morejskou: ἔκλαψεν (31), ἐκάψασιν (4666). 240 Srov. Kriaras, E. 1969. 241 Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 296.

239

91

Středověké sloveso σεβάζω (< εἰσ-βάζω < εἰσ-βιβάζω, „dávat dovnitř“, „vkládat“) je ve F velice frekventované, sporadicky se vyskytuje v B a I, v K nebylo doloženo. Aorist je ἐσέβασα: ἐσέβασεν Β 172, 890, σεβάσῃ F 1521, ἐσέβασα F 1532, ἐσεβάσαν Ι 726. Sloveso καταβάζω (< καταβιβάζω) nacházíme pouze v K, a to jak aoristové tvary (κατέβασεν Κ 1433, νὰ καταβάσῃ Κ 655), tak prézentní tvar καταβάζω (Κ 253). Aorist ἀνέβασεν (F 1342) předpokládá prézentní tvar ἀναβάζω, resp. ἀνεβάζω, do kterého augment ε pronikl z minulého času (podobně καταβάζω > κατεβάζω). Sloveso διαβάζω (< διαβιβάζω s pův. aoristem διεβίβασα) vykazuje v B aorist ἐδιάβασα (514). Aorist na -σα tvoří dále mnohá slovesa, jejichž prézentní kmen končí na nazálu. Jedná se v prvé řadě o bývalá kontrahovaná slovesa na -όω, u kterých došlo k transformaci -όω > -ώνω (viz výše prézentní kmeny), např. ἐξεπλήρωσαν B 866, ἐπλήρωσεν F 1440 (πληρώνω F 169, I 216), ἥπλωσεν F 1605 (ἁπλώνω F 725), ἐφανέρωσεν K 2191, F 1427, I 372 (φανερώνω F 348), ἐξένωσεν F 1522 (ξενώνω F 1025), ἔχασα I 819, ἔχασεν K 1119, F 711 (χάνω B 1076, F 1020, I 148), a dále o některá bývalá samohlásková slovesa, u kterých došlo v lidovém jazyce k rozšíření préz. kmene nazálou -ν-, např. ἔντυσεν Ι 465 (ντύνω < ἐνδύω, jehož aorist byl ἐνέδυσα), ἔλυσαν B 770, ἔλυσεν K 581 (λύ(ν)ω). Aorist na -σα zůstává nezměněn u některých sloves, u kterých došlo v prézentním kmeni k transformaci, např. ὤμοσα F 1555 (préz. ὀμνύω F 872, ὀμνέω F 1507, < ὄμνυμι), ἔπιασαν I 608, ἐπιάσεν F 1819 (préz. πιάνω F 382, B 1152, < πιέζω), ἐγλύτωσεν F 708 (préz. γλυτώνω F 1294). Tento aorist vykazují také nově vytvořená slovesa končící v prézentu na -νω, např.: ἐσίμωσεν F 1452 (préz. σιμώνω K 1146 (< σιμά + ώνω)), ἐνύκτωσεν Κ 937 (préz. νυκτώνω (< νύκτα + ώνω)). Aorist na -σα tvoří rovněž sloveso ἀρέσει (Ι 593, < z původně počínavého slovesa ἀρέσκει): ἤρεσεν F 1311, Β 217. 2.6.2.1.2 aorist na -ψα Tvoření aoristového kmene na -ψ nadále zůstává u sloves končících na labiálu, např. ἔλαμψεν K 2196, B 1301, F 635, ἔστρεψεν B 730, ἀνέθρεψεν B 362, F 1047, πέμψε F

92

87. Do této skupiny náleží také slovesa končící v prézentu na -πτω242 (např. ἔκοψεν K 1291, I 622, παρέκυψα K 2145, ἔθαψεν B 1132, ἔσκαψεν Β 1132, ἄστραψεν Ι 107). Poznamenejme, že i když v lidovém jazyce dochází u těchto sloves k transformaci prézentního kmene (-πτω > -βω, viz výše), aorist zůstává nezměněn. Výjimku tvoří sloveso ρίπτω vyskytující se pravidelně s aoristem ἔρριψεν (B 286, 402, F 1444, I 376). Ve dvou případech se totiž v I setkáváme s novějším tvořením aoristu ἔρριξεν 426, 427, vytvořeným nejspíš k novému prézentnímu tvaru ρίχνω (po vzoru διώχνω - ἐδίωξα, δείχνω - ἔδειξα). Tento prézentní tvar však nebyl ani v I ani v žádném jiném ze zkoumaných textů zaznamenán. V I nacházíme prézentní tvar ρίκτω (606) (< ῥίπτω). Do skupiny sloves na labiálu nově zařazujeme také slovesa na -εύω (-αύω), jejichž výslovnost je nyní [evo]. V průběhu středověku došlo u těchto sloves ke změnám v aoristovém kmeni: -ευσ- > -εψ- (-αυσ- > -αψ-),243 což se ale ve zkoumaných textech projevuje spíše výjimečně: ἐχόρεψαν B 1035, ὠλίγεψεν K 2417, πίστεψε F 1804 (srov. s ἐπίστευσα K 1798), ἀφέντεψαν Ι 895 (srov. s ἀφέντευσα I 805), ἐμίσσεψαν K 2036 (srov. s častějším ἐμίσσευσα K 1944, F 1271, I 249). Ve všech zkoumaných textech je frekventovanější starořecký aorist na -υσ-: ἔπαυσεν K 2131, ἐδούλευσα F 1493, K 787, B 363, ἐκέλευσε F 601, ἐγύρευσα B 514, ἐβασίλευσε B 6, F 1843, ἐκαβαλλίκευσα B 120, F 640, atd. 2.6.2.1.3 aorist na -ξα Aorist na -ξα nadále tvoří slovesa končící na zadopatrovou konsonantu, např. ἐφύλαξε Κ 696, ἀναστέναξε K 469, ἐστέναξεν B 426, ἔφριξαν K 204, ἐπνίξαμεν B 1217, ἐκατάβρεξεν B 1185, ἐπρόσταξεν B 275, ἔταξα F 1538. Pravidelné tvoření aoristu na -ξα je zaznamenáno u slovesa ἀνοίγω: ἐνοίξασιν F 1697, ἤνοιξεν I 693. Poznamenejme, že se tento aorist používal zřídka již ve staré řečtině vedle tvaru ἀνέῳξα. V I nacházíme doklad pro transformovaný aorist ἔπαιξα (772) slovesa παίζω. Toto sloveso původně patřílo k dentálám (kmen παιδ-) s aoristem ἔπαισα, přešlo však k aoristům na -ξα nejspíš pod vlivem starořeckého tvaru futura παιξοῦμαι (παίξομαι). Podobně sloveso βαστάζω původně patřící k dentálám (kmen βασταδ-) nyní 242 243

Prézentní kmen končící na labiálu byl u těchto sloves rozšířen hláskou j, tedy labiála π, β, φ+j = πτ. Viz str. 19, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 214.

93

tvoří aorist na -ξα (ἐβάσταξεν Κ 1602). Aorist na -ξα tvoří také nově vytvořené sloveso φωνάζω (ἐφώναξε B 209, 881, ἐφώναξαν F 706). Tento aorist, ale také prézentní tvary, nacházíme pouze ve F a B (φωνάζω F 1625, B 751, 861). Aorist slovesa διώκω (kmen διώκ-) zůstává ἐδίωξε (B 219), i když byl prézentní tvar ve středověké řečtině transformován (διώκω > διώχνω). Αοrist na -ξα tvoří stejně jako ve staré řečtině také slovesa, která původně patřila ke slovesům athematickým ný-ovým, ale jejichž kmen končil na zadopatrovou souhlásku: ἔδειξεν F 1817 (δείχνω F 102 < δεικνύω F 498 < δείκνυμι, kmen δεικ-), ἔμιξε B 398 (μιγνύω < μίγνυμι, kmen μιγ-), ἔπηξεν Β 290 (πήσσω < πήγνυμι, kmen πηγ-). Dodejme, že také nově vytvořené μαζώνω < μάζα + ώνω vykazuje aorist na -ξα: ἐμάζωξε Β 648 (i když nově vytvořená slovesa končící na nazálu obvykle tvoří aorist na -σα, viz výše). 2.6.2.2 asigmatický aorist 2.6.2.2.1 κ-aoristy Jak vyplynulo z pojednání o lidové řečtině pozdně byzantského období (kap. II), v mnoha případech se v jazyce místo prostokmenných aoristů začala používat transformovaná perfekta. Ve zkoumaných textech se toto nahrazování týká především slovesa βαίνω a jeho složenin, ve kterých nový aorist ἔβηκα vzniká z perfekta βέβηκα: ἐδιέβηκεν F 1479, ἀνέβηκεν F 1697, ἐσέβηκες F 1795, μετέβηκεν K 1615, ὑπεσέβηκεν K 1150, ἐξέβηκε K 580, ἐσέβηκα I 771, passim. Zdůrazněme rovněž výskyt aoristového tvaru ἐμπήκασιν (Β 980) transformovaného slovesa (ἐ)μπαίνω (< ἐμ-βαίνω). Avšak paralelně s novými tvary aoristu se nadále ve všech textech, především v K, setkáváme s tvary starořeckého prostokmenného aoristu ἔβην, např. ἐξέβην K 937, passim, F 640, I 887, ἐξέβησαν K 2226, B 120, ἐσέβησαν K 770, Ι 697, ἀνέβη K 95, ἐσέβη K 928, ἐκατέβην I 642. Také sloveso γι(γ)νώσκω (např. F 1412) nadále vykazuje prostokmenný aorist ἔγνων: ἔγνω B 1029 (3. os. sg.), ἔγνωσαν K 205 (3. os. pl.). V I nacházíme aoristový tvar, ve

94

kterém bylo σ z uvedeného tvaru 3. os. pl. rozšířeno také do singuláru:244 ἔγνωσεν I 122. Dále se v K ve funkci aoristu v jednom případě vyskytuje starořecké perfektum ἔγνωκα (ἔγνωκας K 844). Podobně byly ve slovese εὑρίσκω tvary silného aoristu εὗρον nahrazovány perfektem εὕρηκα (εὕρηκεν Κ 923, Β 237, ηὕρηκε(ν) Κ 903, Β 930, F 1482, Ι 583). Častěji však nacházíme starořecké tvary (např. εὗρον Κ 149, passim, εὗρε B 1314, ηὗραν F 1278, ηὗρες Κ 2363, ηὗρα B 735, ηὗρεν I 254). Poznamenejme, že pro sloveso φθάνω (Β 89), které rovněž tvořilo ve staré řečtině prostokmenný aorist (ἔφθην), nacházíme v textech aorist sigmatický: ἔφθασα Κ 1791, ἐφθάσαν Β 259. Sloveso ποιῶ většinou v textech vykazuje aorist ἔποικα odvozený od starořeckého tvaru perfekta πεποίηκα (πεποίηκα > ἐποίηκα > ἔποικα): ἔποικα Ι 451, ἔποικες Β 981, F 1075, Ι 146, ἔποικεν Κ 1098, někdy také s posunem přízvuku ἐποῖκα Κ 1677, F 417, ἐποῖκεν Β 418, Ι 744, v plurálu ἐποίκαμεν Κ 2411, ἐποίκασιν Κ 1597, Β 1318, a také tvar bez augmentu ποίκασιν F 1024. Původní indikativ aoristu ἐποίησα se v textech vyskytuje sporadicky: ἐποίησα F 595, ἐποίησεν Ι 251, ἐποιήσατε Β 210, ἐποιήσασιν Κ 1224, avšak tvary konjunktivu, imperativu a infinitivu aoristu jsou tvořeny výhradně z kmene ποιήσ-, příp. ποισ- (např. ποιήσετε F 50, ποίσω Β 971, νὰ ποίσωμεν F 1724, νὰ ποίσουν Ι 410, ποίσετε Κ 890, ποίσω Κ 1255, νὰ ποίσωμεν F 1424, ποίσειν Κ 2509). Asigmatický aorist vykazují rovněž slovesa se zdvojkou iótovou. U těchto sloves se v mnoha případech u aoristových tvarů -κ- ze sg. rozšířilo také do plurálu. Takto transformovaný aorist nacházíme v I u slovesa θέτω (ἔθεκαν Ι 420, ἐθέκαν Ι 125, ἐθέκασιν Ι 77), v B je však doložen pouze aorist se zakončením -σαν (θέσαν Β 1295). Aoristové tvary zůstávají v sg. nezměněny (ἔθηκε(ν) Κ 639, F 1472, Β 999, resp. ἐθέκεν Κ 1149). V K nacházíme sigmatický tvar konj. aoristu νὰ θέσωμεν (Κ 2410). U slovesa δίδω nacházíme v K a B tvar imperativu aoristu (δῶσ’ Κ 562, Β 541), jehož základ tvoří paralelní aoristový kmen δωσ- (kromě toho se v imperativu aoristu uplatňuje starořecký kmen δο- (δότε Β 960, Ι 679)). Výskyt tohoto kmene je však velmi sporadický, s daleko vyšší 244

U některých prostokmenných aoristů a sloves se zdvojkou iótovou došlo v jazyce k vytvoření nového aoristu na -σα rozšířením koncovky 3. os. pl. -σαν na celé paradigma, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 235.

95

frekvencí se vyskytuje κ-aorist, a to jak v plurálu (ἔδωκαν F 981, ἐδώκασιν I 118 (místo dřívějšího ἔδοσαν), tak v sg. (ἔδωκα K 567, ἀνέδωκεν K 1807, ἔδωκεν B 650, F 671, passim, I 416). Zdůrazněme existenci tvarů, u kterých došlo k posunu přízvuku: ἐδῶκεν K 1723, B 430, ἐδῶκες B 673, viz též str. 204ff. Aoristové tvary s posunutým přízvukem vykazuje rovněž sloveso ἀφήνω (F 1156, 1455, Κ 655), a to jak v sg. (ἔφηκα F 1536 oproti ἀφῆκεν K 676, passim, B 70, passim, I 87, ἀφῆκα F 1538) tak ve tvarech pl., ve kterých nacházíme tvary s -κ- (ἔφηκαν K 1783 oproti ἀφῆκαν B 780, ἀφήκασιν K 2154). V I nacházíme doklad pro sigmatický infinitiv aoristu ἀφήσει (Ι 490, 832), v ostatních případech však zůstává aoristový kmen starořecký (např. imperativ aoristu ἄφες Κ 732). Výše uvedená transformace se minimálně týká intransitivního slovesa ἵσταμαι (resp. στήκω/στέκω/στήκομαι/στέκομαι), pro který je v lidovém jazyce aorist ἕστηκα místo původního ἔστην. Tento tvar nalézáme v jediném případě: ἐστέκασιν (Ι 120), avšak spíše ve významu imperfektním („stáli“). Ve významu „postavil jsem se“ je v textech používán aorist pasivní ἐστάθην (např. Κ 565, Β 931, Ι 464), resp. ἐστάθηκεν (Ι 865). Poznamenejme, že u transitivního ἵστημι (ἵστῶ,245 ἱστήνω (B 23), στήνω (K 1172)) zůstává aorist beze změny (ἐστήσαμεν Κ 2266, B 783). U výše uvedených sloves, u kterých, jak bylo ukázáno, převažují κ-aoristy, se tedy v některých případech paralelně vyskytují tvary sigmatické. Ve většině případů se jedná o tvary konjunktivu aoristu. Tyto sigmatické aoristové kmeny v některých případech v pozdější řečtině převážily.246 2.6.2.2.2 vícekmenná slovesa Co se týče vícekmenných sloves, nacházíme v textech následující tvary aoristu: - εἶπον B 156, εἴπομεν, εἶπε(ν) K 90, B 42, I 96. Jako prézens bývá nejčastěji λέγω F 445, B 1341, I 488, ale také φημὶ (Β 91). Poznamenejme, že v B se dále setkáváme rovněž s aoristem slovesa φημὶ (ἔφησε B 551, ἀντέφησε Β 856) a s tvarem perfekta slovesa λέγω (εἴρηκε Β 619).

245 246

Horrocks, G. C. 1997, str. 236. Např. ἀφησ-, θεσ-, δωσ-.

96

- εἶδα Β 266, εἶδαν Ι 183, εἴδαμεν Κ 914, F 1527, ke kterým je jako prézens používáno nejčastěji sloveso βλέπω (např. F 815, B 1159, I 526), avšak v jednom případě nacházíme v K starořecké sloveso ὁρῶ (Κ 634). - τρέχω (K 640, F 994): ἔδραμεν K 900, F 1645, ἐδράμομεν K 2513, ἔδραμον K 1976, - πίπτω K 277, B 77, I 718, πέφτω F 1294, I 279, 600: ἔπεσεν K 2131, I 601, συνέπεσεν K 2046. -ἔχω: ἔσχεν Κ 2266. Aorist ἔφαγεν Κ 390, Ι 602 má prézens τρώγω (K 310), který nahradil starořecký prézentní tvar ἐσθίω. U slovesa ἔρχομαι nacházíme vedle obvyklého aoristu ἦλθον, např. Β 255, F 953, K 754, I 603) aoristový kmen s ρ ve kmeni (ἦρθες Κ 2364, ρθουν Ι 468). 2.6.2.2.3 silné aoristy sloves ražených Aorist těchto sloves zůstává povětšinou beze změny (např. φεύγω - ἔφυγα Β 500, Κ 2365, ἔφυγες Β 499, ἔφυγεν F 1635, ἔφυγον Κ 998). U slovesa ὑπάγω - ὑπαγαίνω došlo k transformaci nejen v prézentním kmeni (viz výše), ale také v kmeni aoristovém. Nový aorist (ὑ)πῆγα (např. πῆγεν Ι 397) vznikl ze starořeckého ὑπ-ήγ-αγ-ον247 (který se tvořil pomocí attické zdvojky). Ve většině případů je však ke tvaru aoristu přidáván slabičný augment: ἐπῆγεν F 1469, ἐπῆγες Κ 1438, ἐπῆγαν Ι 726, přestože

-ῆ- ve slově ἐπῆγεν již

představuje přímnožek (časový). Dodejme, že se v K setkáváme s původním aoristovým kmenem slovesa ἄγω, a to ve tvarech infinitivu (ἀποσυν-αγ-αγεῖν Κ 1227, μετ-αγ-αγεῖν Κ 51) a participia (ἀγ-αγών Κ 2211). Změnu v aoristovém kmeni můžeme zaznamenat rovněž u slovesa λείπω, kde se vedle původního silného aoristu (např. κατέλιπα Β 757) setkáváme s novým sigmatickým aoristovým kmenem λείψ- (καταλείψω B 60, ἐκαταλείψαν F 478). 2.6.2.2.4 slovesa plynná Aorist (silný i slabý) plynných sloves (i těch plynných sloves, jejichž prézentní kmen byl rozšířen nazálou, viz výše) je asigmatický:248 βάλλω Κ 1669, F 1592 (resp. βάνω Κ 1834, F 285, Ι 221) má aorist ἔβαλεν K 1777, F 1312, I 695, ἐξήβαλεν K 639. 247

Horrocks, G. C. 1997, str. 237. Ve staré řečtině u slabých aoristů těchto sloves zmizelo původní příznakové σ a došlo k náhradnímu dloužení předcházející samohlásky. 248

97

K aoristu ἔβγαλα (ἔβγαλαν F 1276) nacházíme vedle sporadického ἐκβάλλω (ἐκ-βάλλει K 1308) také transformované ἐβγάνω (ἐβγάνω F 458, Ι 291, βγάνουν Ι 609). Dodejme, že v I nacházíme k tomuto aoristu prézentní tvar ἐβγάζω (ἐβγάζει Ι 295, 850), který (bez počátečního ἐ) v novořečtině převážil nad (ἐ)βγάνω. Tvary minulého času ἔφερε(ν) Β 17, Κ 380, F 510, συνέφερε Β 1280, ἐκατήφερεν Ι 11 představují transformovaný aorist slovesa φέρω (Κ 630, passim, B 956), který nahradil starořecký aorist ἤνεγκα. Poznamenejme, že v textech je frekventovanější prézentní kmen φέρν- (např. φέρνει Κ 1113, φέρνουν Β 949, φέρνουσιν F 463, ἔφερνεν Ι 812). U dalších sloves, u kterých došlo k rozšíření prézentního kmene nazálou, zůstává aorist nezměněn: ἐπαίρνω Κ 899/ἐπαίρω Κ 643: ἀπῆρε Κ 111, Β 559, ἐπήραμεν Κ 2511, ἐπῆρεν I 237 σύρνω F 649, Κ 1218, Ι 428, Β 1236/σύρω B 207, 1152: ἔσυρε(ν) B 231, I 584, παρέσυρεν K 2583 δέρνω Ι 185, F 1038: παρέδειρα K 2563, ἐπαραδείραμεν F 1526. Rovněž aorist sloves na -άνω (příp. -αίνω, které je výsledkem transformace prézentního kmene) zůstává beze změny: (συν)τυχαίνω Κ 1231, Β 170, F 1652, Ι 448: ἔτυχεν K 1552, I 759, ἔτυχα B 897 μαθάνω I 846/μανθάνει Κ 769, Β 877, F 180: ἔμαθεν K 1068, I 76, ἐκατέμαθεν I 72, ἐκατέμαθες F 474, ἔμαθα K 2566 παθάνω F 502, 1643/πανθάνω Κ 1604, Ι 15: ἔπαθε(ν) B 389, I 576, ἔπαθα K 616, F 1534. Poznamenejme, že toto sloveso patřilo dříve s počínavým slovesům. Archaické πάσχω nacházíme pouze v K (102, passim). Také k aoristu ἀπέθανεν K 193, B 1268, I 524, ἔθανε K 1810 nacházíme archaický prézentní tvar ἀποθνήσκω (Κ 1513). Jak bylo řečeno výše (str. 86), v žádném z textů nebyl doložen transformovaný tvar πεθαίνω, i když tato změna již v lidovém jazyce proběhla. Co se týče slovesa λαμβάνω (λαβαίνω), nacházíme vedle aoristu ἐκατέλαβε(ν) B 255, F 488, ἔλαβεν K 481, F 1609, κατέλαβον K 148, ἔλαβαν I 47 také tvar monolektického perfekta εἴληφε (Κ 2606). Nově vytvořené sloveso ἀνασαίνω Κ 154, Β 1099, Ι 179 tvoří jako mnoha jiná slovesa na

98

-αίνω aorist na -ανα: ἀνάσανα F 1529, ἀνέσανεν K 409, stejně tak sloveso μαραίνω F 891: ἐκατεμάρανεν F 890. V K v jednom případě nacházíme sigmatický aorist κερδαίσειν (K 987, inf. aoristu) slovesa κερδαίνω. Také u dalších plynných sloves zůstává aorist beze změny: κρίνω: ἔκρινεν K 38, συνέκρινας K 851, ἐπροέκρινα B 758 μένω: ἔμεινεν Ι 569, ἀπέμεινεν Κ 459, Β 546, Ι 677, ἐπόμεινα F 1634 τείνω: ἐπέτεινα K 1004, ἀνέτεινε K 1752, ἀνατέλλω: ἀνέτειλεν K 919 κάμνω (κάμω F 1148): ἔκαμεν K 1285, I 124. Asigmatický aorist mají také slovesa na -ύνω: ἐπλήθυνεν F 687, μάκρυνε B 841, ἐβράδυνεν K 937. Poznamenejme, že aorist na -υνα ve F nadále zachovává také transformované sloveso πλαταίνω (< πλατύνω) F 207: ἐπλάτυνεν F 635, ἐπλάτυναν F 1576.

2.6.3 Aorist pasivní Aorist pasivní již v lidovém jazyce prošel transformací, na jejímž konci stojí nový typ tvarů na -θηκα, resp. -ηκα u aoristů silných (viz str. 27). Smíšený jazyk zkoumaných textů nabízí oba vývojové stupně. V textech tedy nacházíme: 2.6.3.1 starořecké tvary na -(θ)ην, -(θ)ης, -(θ)η(ν) Ve všech textech s výjimkou I jsou starořecké tvary aoristu pasivního frekventované, např. μετεκινήθην K 413, ἐθανατώθης K 256, ἀπεξενώθη B 1283, ἐπουλήθην F 1124, ἐγεννήθησαν F 1786, ἐφοβήθησαν K 1118 v případě aoristu slabého, ἀπεστάλης K 590, ἐθλίβης K 1608, ἐβάφη K 1646, ἐφάνη F 1623, ἐτράπησαν K 209 v případě aoristu silného, který je utvořen od prostého slovesného kmene bez znaku -θ-. 2.6.3.2 transformované tvary na -θηκα, -θηκες, -θηκε(ν) Transformované tvary nacházíme především v I a F (např. ἐκλήθηκα F 1501, I 501, ἐθυμήθηκα I 809, ἀπεσώθηκες F 1743, ἐγεννήθηκες I 762, ἀπεσώθηκεν F 1648), méně často v B a K (ἐξενώθηκεν B 13, ἐσχίστηκαν Κ 1984). V 3. os. pl. je vedle -θηκαν (např. ἐξενίσθηκαν I 574) také varianta -θήκασιν: στεφανωθήκασιν F 1818, ἀπεχαιρετηθήκασιν F 1830.

99

V textech se paralelně vedle sebe vyskytují tvary starší a nové, tedy po jistou dobu obojí tvary v psaném jazyce přetrvávaly a autor si mohl vybrat, který z nich použije. Jedním z kritérií mohl být fakt, že starší tvar je o slabiku kratší, a tudíž je mnohdy z metrických důvodů vhodnější (viz str. 200): ἐφάνη I 349 - ἐφάνηκεν I 154, εὑρέθην I 578, B 791 εὑρέθηκεν I 851, B 898, ἀποκοιμήθην I 541 - ἀποκοιμήθηκεν I 657 ἀπεξενώθη B 1283 - ἐξενώθηκεν B 13. Uveďme dále tvary, které absencí augmentu a novými koncovkami již získaly podobu velmi blízkou novořecké. Tyto tvary jsou většinou doloženy v I, tedy v nejmladším z textů: ἀποκοιμήθηκεν I 657, πληροφορήθηκεν I 621, ἐνθυμήθηκα I 809, vzácně ve F: βουλεύτηκε F 560 (zde navíc absence koncového -ν). Zdůrazněme, že ve tvaru aoristu βουλεύτηκε došlo dále ke změně θ > τ jako důsledku disimilace dvou spirant (viz str. 41). Původní tvar aoristu pasivního slovesa βουλεύομαι byl ἐβουλεύθην. Podobně ἐδέχτηκεν F 1449 (ἐδέχθην F 1463), ale nejčastěji k disimilaci dochází ve skupině σθ: ἐσβέστηκε F 1769, ἐσχίστηκαν Κ 1984, κατεδροσίστης Κ 1666. V K jsou transformované koncovky sporadické (ἐμνήσθηκα 1775, εὑρέθηκεν 935, ἐσχίστηκαν 1984). V 3. os. sg. je zvláště ve F a I velmi častý výskyt koncového -ν, a to jak u původních tvarů (tedy např. ἐδέχθην místo původního ἐδέχθη), tak u tvarů nových (např. ἐδέχτηκεν).

2.6.4 Aorist média Ve zkoumaných textech se v omezené míře používají také tvary archaického aoristu média. V textech, a to především v K, nacházíme tvary pro všechny osoby kromě 2. os. pl., např. ἐψευσάμην Κ 1754, εἰργάσω Β 94, ἀπιλογήσατο B 200, F 656, ἐδέξατο K 498, ἠρξάμεθα K 2522, ἀνίψαντο K 157, ἐδέξαντο K 2320, ἡγήσαντο B 381. Nejčastěji použitým slovesem je ἤρξατο (Κ 645, passim, B 787, I 87), ἤρξαντο (F 441), po kterém obvykle následuje, tak jak tomu bylo ve staré řečtině, infinitiv. V některých případech bývá tato vazba nahrazována konjunktivem ve spojení s νά (podrobněji viz str. 160ff). Sloveso γί(γ)νομαι, jehož starořecký aorist media ἐγενόμην je doložen pouze v K (ἐγενόμην Κ 637, ἐγένετο Κ 1026), vykazuje častěji tvary transformované, a to jak s

100

kmenovým ε (ἐγένην Κ 1179, ἐγένουν Κ 2568), tak variantu ἐγίνη (Κ 1990, Β 587, Ι 476), která - s koncovkami aoristu aktiva - v řečtině přetrvala dodnes. U slovesa ἀπιλογοῦμαι (ἀπολογοῦμαι) je v pozdějších textech ve významu mediálním mnohdy místo aoristu média ἀπιλογήσατο (B 200) použit aorist pasivní: ἀπιλογήθην Ι 168, ἀπιλογήθη F 557, ἀπιλογήθηκεν F 569. Podobně také sloveso δέχομαι vykazuje místo aoristu média ve F tvary aoristu pasivního: ὁ βασιλεύς ἐδέχθην τους, 952, “král je přijal”, θάνατον ἐδέχθησαν, 1147, “přijali smrt”.

2.6.5 Tvary minulého času slovesa εἰμὶ Ve F jsou doloženy tvary, které již mají novořeckou podobu (1. os. sg. ἤμουν F 772, 2. os. sg. ἤσουν F 764, 3. os. pl. ταν F 1816), transformované tvary nacházíme také v B (3. os. sg. ἦταν B 25, 1. os. pl. ἤμεσθα B 899, 3. os. pl. ἦσαν B 247) a v I (3. os. pl. ἦσαν I 83, 473). Vedle toho nacházíme také tvary pocházející ze starších fází řečtiny (ἦτον K 178, passim, F 667, passim, I 24, passim, B 87, passim, ἦν K 80, passim, F 1063, B 1149). Poznamenejme, že se tyto tvary vyskytují především v K.

2.6.6 Osobní přípony sloves Jak bylo řečeno v kap. II, již na konci starověku v rámci reorganizace slovesného systému započaly změny v oblasti osobních přípon s tím výsledkem, že se prézentní přípony indikativu přiblížily prézentním příponám konjuktivu, resp. přípony konjunktivu aoristu příponám futura. Ke konvergenci dochází také u sekundárních přípon. Zároveň v důsledku fonologických změn a analogie došlo i k dalším změnám v osobních příponách sloves. Ve zkoumaných textech se tento vývoj odráží pouze částečně, nacházíme zde vedle sebe přípony archaické i transformované, takže výsledný obraz je značně nejednotný. 2.6.6.1 primární přípony Pro konjunktiv aoristu sigmatického nacházíme přípony lišící se od přípon starořeckého indikativu futura minimálně: -ω (νὰ γράψω Ι 3, ἄν χάσω F 1562, -ῃς (νὰ δουλεύσῃς Β 182, μὴ νομίσῃς Κ 2255), -ῃ (μὴ νοήσῃ Β 1075, μηδὲν σπαράξῃ Κ 885), -ωμεν (νὰ γυρεύσωμεν Β 1258, νὰ πουλήσωμεν F 913), -ητε (νὰ ἀκούσητε Β 23) vedle -ετε (φθάσετε Β 115, Κ 1009, νὰ ἀκούσετε Κ 1257), -ωσι (ἄς μισσεύσωσι K 2006) vedle častějších přípon -ουσιν (νὰ φορέσουσιν Κ 1519, νὰ φυλάσσουσιν Κ 219, νὰ

101

παίξουσιν Ι 411) a -ουν (νὰ πέψουν F 1613, νὰ πιάσουν Β 206, πράξουν Κ 82). Jak je zřejmé z výše uvedených příkladů, pomineme-li archaický tvar ἀκούσητε a μισσεύσωσι, jsou tvary konjunktivu aoristu již foneticky zcela totožné s tvary indikativu futura, ve 2. a 3. sg. a 1. pl. se liší v pravopise.249 Co se týče konjunktivu aoristu asigmatického, situace je zde obdobná jako u konjunktivu aor. sigmatického: -ω (νὰ λάβω Ι 791, νὰ συντύχω Β 897), -ῃς (ἄν βάλῃς Κ 264), -ῃ (ἄν τύχῃ Β 115), -ωμεν (ἄς φέρωμεν Ι 598, νὰ μάθωμεν K 1850, νὰ φύγωμεν Β 1074, νὰ ἴδωμεν F 948), -ητε (ἴδητε Β 117, μάθητε Κ 2221), -ουσιν (νὰ μάθουσιν Κ 943, νὰ φέρουσιν F 60, νὰ ἔλθουσιν Ι 689) vedle novější přípony -ουν (νὰ ἔλθουν Β 944, νὰ ἐπάρουν Ι 362, νὰ μεταφέρουν Ι 319). Zatímco se v 3. os pl. vyskytují dvě alternativy, tedy ουσιν - ουν (starořecká přípona -ωσι u asigmatických sloves doložena nebyla), které jsou v textech běžné i pro tvary indikativu, v 2. os. pl. nacházíme pouze starořeckou konjunktivní příponu -ητε, tvary s -ετε tedy v tomto případě doloženy nebyly. Co se týče konjunktivu aoristu pasivního, setkáváme se u sloves sigmatických (oproti starořeckým tvarům) v 3. os. pl. s příponou -θοῦσιν (< -θῶσιν, např. νὰ ἀναπαυθοῦσιν F 1286), příp. -θοῦν (νὰ κρατηθοῦν Β 1080). Původní starořecká přípona -ῶσιν se vyskytuje výjimečně v K (νὰ μαχισθῶσιν Κ 980). Co se týče 1. os. pl., v K nacházíme starořeckou příponu -θῶμεν (μὴ νικηθῶμεν Κ 223, μὴ φονευθῶμεν Κ 570), kdežto ve F transformovanou příponu -θοῦμεν (< -θῶμεν, např. νὰ πραγματευτοῦμεν F 957v tomto případě dochází v příponě slovesa k fonologické změně, viz níže). V ostatních osobách zůstávají přípony beze změny: -θῶ (νὰ ξενωθῶ Β 61, F 1044), -θῇς (νὰ τιμηθῇς Ι 280, δεθῇς Κ 720, νὰ δουλωθῇς Β 760), -θῇ (νὰ ξενιτευθῇ Β 40, νὰ ἀρματωθῇ Ι 99, ἐμποδιστῇ F 919). V některých případech dochází v zakončení sloves k fonologické změně:250 σθ > στ:

νὰ σκεπαστοῦσιν Κ 877, νὰ γυριστοῦν Κ 1186, ἐμποδιστῇ F 919

υθ > υτ:

νὰ πραγματευτοῦμεν F 957.

Přípony konj. aoristu pasivních sloves asigmatických nevykazují odchylky od staré řečtiny: νὰ στραφῶ Β 267, F 1213, νὰ χαρῶ Ι 285, νὰ πνιγῇς Β 639, τραπῇς Κ 257, 249 250

Tento pravopis se v řečtině udržel až do reformy pravopisu v r. 1982. Viz též str. 41.

102

κρυβῇ Κ 493, νὰ συνθλιβῇ F 1477, ἄς στραφῶμεν Β 184. Dodejme, že se v K a B můžeme sporadicky setkat s tvary konjunktivu aoristu média, ve kterých se udržují starořecké přípony: -ωμαι (νὰ γένωμαι Β 273), -ηται (ἐργάσηται Κ 2325, γένηται Κ 125, Β 97), -ωνται (μὴ γένωνται Κ 208). Výjimku tvoří δέξεται (Β 1311) s transformovanou konc. -εται. U starořeckého monolektického futura a perfekta zůstávají přípony starořecké. Co se týče futura, nacházíme v textech nejčastěji doklad pro tvary 1. os. sg. s příponou -ω (πέσω K 2018, θέσω K 50, δώσω K 66, στέψω K 67, θήσω Β 60, πληρώσω Β 278, 536, F 362, συνεργήσω F 1475). Pouze ojediněle jsou doloženy tvary pro 2. os. sg. aktiva (εὑρήσεις K 988) i pasiva (ὄψει Β 533) a pro 3. os. pl. s transformovanou příponou -ουν (ποιήσουν F 607). Většina nalezených tvarů pochází z K, stejně jako stažené futurum slovesa συμπαραμένω s koncovkou -οῦμεν (συμπαραμενοῦμεν K 2220). Poznamenejme, že v I nebyl nalezen žádný doklad použití monolektického futura. Také starořecké monolektické perfektum nacházíme ve všech textech s výjimkou I. Zakončení zůstává starořecké jak pro tvary aktiva: -(κ)α (ἔγνωκα K 844, γέγονα K 1392, passim, F 1412), -(κ)ας (ἐλ-ήλυθας Β 499), -(κ)ε(ν) (πέφυκε Β 676, εἴληφεν Κ 2606, εἴρηκε Β 619, εὕρηκεν Κ 923), -(κ)ασιν (γεγόνασιν B 232), tak mediopasiva: -ται (ἤκουσται F 1076, ηὐτρέπισται F 312). Naopak v indikativu i konjunktivu prézentu byly často vedle starořeckých přípon zaznamenány přípony nové. 2.6.6.1.1 1. konjugace Aktivní tvary v prézentu vykazují následující zakončení: -ω, -εις, -ει, -ομε(ν), -ετε, -ουσι(ν)/-ουν. V 1. os. pl. se obvyklá přípona -ομεν (např. ἀποθνήσκομεν Κ 1513, λέγομεν Β 59, ἔχομεν Ι 211) vzácně objevuje bez koncového -ν, tedy -ομε: δικάζομε F 410. Také v 3. os. pl. se původní starořecká přípona -ουσιν (např. κλαίουσιν Β 74, ἀποσώνουσιν Ι 860, λέγουσιν F 936) někdy vyskytuje bez koncového -ν, tedy -ουσι: ὑπάρχουσι Β 1347, λέγουσι Κ 2399, εὑρίσκουσι Κ 2551. Kromě toho se však, zvláště ve F a I, začíná prosazovat nová přípona -ουν (< -ουσιν pod vlivem přípony minulých časů

103

-αν): 251 λέγουν F 957, Κ 946, ὑπάρχουν Β 1345, ἀποσώνουν Ι 880, atd. V B jsou obě varianty přibližně stejně frekventované, v K převažují tvary s archaickou příponou. Ovšem, je-li třeba, například z metrických důvodů, vybírají autoři volně z obou variant, někdy se takto obě varianty dokonce objevují v témže verši (podrobněji viz str. 198), např.: Κλαίουν οἱ δύο, κλαίουσιν τὴν ἀποχωρισιάν των. Β 74, Φέρνουν συντόμως, φέρνουσιν τὰ ρόδα πρὸς τὸν πύργον, F 1615. Rovněž z metrických důvodů došlo k apokopě ve tvaru κρού F 1633 (< κρούει) slovesa κρούω (srov. s κρούει F 670, podrobněji viz str. 199). Přípony mediopasivních tvarů jsou následující: -ομαι, -εσαι (-ει), -εται, -όμεθα, -εσθε, -ονται (-ουνται), např. pro 1. os. sg. πείθομαι Κ 690, ξενίζομαι Β 49, βουλεύομαι Ι 316, pro 3. os. sg. ἔρχεται Κ 491, δέχεται Β 484, δέρνεται Ι 185, κάθεται F 250. Pro 2. os. sg. nacházíme vedle transformované koncovky -εσαι (< -ει252) (např. φαίνεσαι Β 1234, βούλεσαι Ι 223, ἔρχεσαι F 764, διχάζεσαι Κ 1542, γίνεσαι F 1503) vzácně starořeckou koncovku

-ει: φαίνει Κ 1500, βούλει Κ 2456, ἔρχει F 1407. Ve všech

uvedených případech je důvodem pro použití těchto archaických tvarů potřeba dodržet metrum (podrobněji viz str. 198). V plurálu nacházíme doklad pro příponu 1. os. pouze v K (ἀρχόμεθα Κ 2, ἐρχόμεθα Κ 1365). Pro 2. os. se v K a B vyskytuje archaická přípona -εσθε253 (βούλεσθε Κ 1461, Β 204). V 3. os. nacházíme vedle původní přípony -ονται (např. εἰσέρχονται Κ 2009, γίνονται Κ 2231, ἐξέρχονται Β 711, θλίβονται Ι 687, κάθονται F 933) transformovanou -ουνται (συμβουλεύουνται F 818, στρέφουνται Ι 551, σηκώνουνται Β 163, ἁρματώνουνται Κ 169, χαίρουνται Ι 883). Přípona -ουνται (< -ονται pod vlivem aktivní přípony 3. os. pl. -ουν již v raně byzantském období254) se v I a v F vyskytuje častěji než ονται. V K a B výrazně převažuje starší koncovka -ονται. V textech nacházíme pro konjunktiv prézentní následující starořecká zakončení: -ω (např. νὰ κλαίω Ι 195, νὰ ’χω F 1098), -ῃς (νὰ γυρεύῃς Β 142, νὰ σύρνῃς Κ 1218), -ῃ (ἄν θέλῃ 251

V lidovém jazyce se tato přípona objevuje již na začátku byzantského období, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 249. 252 Analogicky podle tvarů perfekta a athematických sloves, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 249. 253 Např. v Kronice morejské se však již používá transformovaná přípona -εστε, srov. Egea, J. M. 1988, str. 85. 254 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 249.

104

Β 116, νὰ βαστάζῃ Κ 1288), -ωμεν (νὰ σύρνωμεν Κ 973, μὴν ἔχωμεν F 909, νὰ γράφωμεν Ι 764). Co se týče 2. a 3. os. pl., v textech nacházíme doklad pouze pro novou příponu -ετε (< -ητε, νὰ προσέχετε Ι 62) a -ουσιν (< -ωσιν, např. νὰ δουλεύουσιν Β 182, νὰ φεύγουσι Κ 113). Poznamenejme, že v textech lze nalézt také novější příponu -ουν (νὰ μὴ στέργουν Ι 151, νὰ σκεπάζουν F 1597, ἄς ἔχουν Κ 134). Transformované přípony nacházíme rovněž

u mediopasivních tvarů konjunktivu, a to

především v 2. os. sg., ve které -ῃ > -εσαι (zde konjunktiv zcela následoval změny v indikativu, ve kterém se rovněž starořecké -ῃ (-ει) > -εσαι), např. νὰ φαίνεσαι F 1141, νὰ καθέζεσαι F 1114, ν’ ἀνδρίζεσαι Κ 1371), ve 3. os. sg. -ηται > -εται, např. νὰ φαίνεται Ι 641, νὰ καθέζεται Β 685, νὰ στέκεται F 549, νὰ δέρνεται Κ 2463. V plurálu se změny týkají 3. os. pl., ve které vedle původního -ωνται (např. νὰ τρέπωνται Κ 113) nacházíme pod vlivem indikativu příponu -ουνται (νὰ πέτουνται F 1320). 1. os. sg. zůstává beze změny (φαίνωμαι Κ 1086). 2.6.6.1.2 slovesa stažená (2. konjugace) Přípony singuláru a-kmenových i e-kmenových sloves zůstávají nezměněny, tedy pro akmenová slovesa: -ῶ (např. βαστῶ Β 842, ἀγαπῶ Β 954), -ᾷς (ἀγαπᾷς Β 151), -ᾷ (μηνᾷ Ι 134, χαμογελᾷ Κ 1115, πηδᾷ Β 166, βαστᾷ Ι 346), pro e-kmenová slovesa: -ῶ (θεωρῶ Β 591, ἠμπορῶ Β 633, F 892, Ι 834), -εῖς (κινεῖς Κ 2499, ἐπιθυμεῖς Β 505), -εῖ (προσκυνεῖ Β 568, ἐπιζητεῖ Κ 597, κρατεῖ Ι 467). V 3. os. množného čísla a-kmenových sloves vedle původního -ῶσιν (σιγῶσιν Κ 1401, ζητῶσι Κ 82, ἐρωτῶσι Κ 2141, ἀναρωτῶσι K 1420), které se uplatňuje především v K, nacházíme novější varianty -οῦσι(ν): κολυμβοῦσι Β 697, μηνοῦσιν Ι 270, θρηνοῦσιν Ι 241 a -οῦν: χαμογελοῦν Ι 84, ἀναρωτοῦν Κ 943. V 1. os. pl. a-kmenových sloves nacházíme pouze starořeckou příponu -ῶμεν: ψηλαφῶμεν Β 1261, πεινῶμεν Κ 1520. Zdůrazněme, že v pozdně byzantském období se v mluveném jazyce již uplatňovalo -οῦμεν.255 Tvar pro 2. os. pl. nebyl doložen. Co se týče množného čísla e-kmenových sloves, přípony zůstávají ve srovnání se starou řečtinou beze změny: -οῦμεν (προσκυνοῦμεν Ι 441, λαλοῦμεν Β 193, θαροῦμεν Ι 758),

255

Ibid., str. 243.

105

-εῖτε (ἠμπορεῖτε Κ 890, ἐπαινεῖτε F 946), -οῦσι(ν) (πουλοῦσιν Ι 802, προσκυνοῦσι Κ 2009, ἀποροῦσιν F 978), pouze v 3. os. nacházíme v obou mladších textech novější příponu -οῦν: πουλοῦν Ι 566, θεωροῦν F 978. Mnohá z nově vytvořených sloves náleží do 1. třídy (a-kmeny), např. ἀρχινῶ (ἀρχινᾷ Ι 765), τσιμπῶ (τσιμπᾷ Ι 511), βαστῶ (βαστᾷς Ι 230), ὀλιγωρῶ (ὀλιγωρᾷ F 1741), κατασκοπῶ (κατασκοπᾷ Β 1152), mnohá další slovesa kolísají mezi 1. a 2. třídou: ἐπιθυμῶ: ἐπιθυμεῖς Β 505 - ἐπιθυμᾷ F 231 λιγοψυχῶ: λιγοψυχεῖ Ι 294, Κ 1770 – λιγοψυχᾷ Ι 878, F 1252 λιγοθυμῶ: λιγοθυμεῖ Ι 294 - λιγοθυμᾷ Ι 878, F 1252, Β 77 φιλῶ: φιλεῖ Κ 194 - φιλᾷ Ι 467, κινῶ: κινεῖς Κ 2499 - κινᾷ F 619 ζητῶ:256 ζητεῖς Κ 604 - ζητῶσι Κ 82, ἀναζητᾷ Β 86 προσκυνῶ: προσκυνεῖ Β 568 – προσκυνᾷ Β 749. V některých textech lze vzácně nalézt kontrakta na -όω s následujícími zakončeními: 3. sg.: -οῖ:

ἐκπληροῖ F 1822, 1836,

3. pl.: -οῦσι: πληροῦσι Κ 1378, které se shodují se starořeckými příponami. V K nacházíme také mediopasivní tvary kontrakt na

-όω: νεκροῦται Κ 1584,

ἀναψυχοῦται Κ 1768. Vzhledem k tomu, že již byl starořecký typ kontrakt na -όω transformován na nazální -ώνω, lze tyto tvary považovat za archaické. Co se týče mediopasivních tvarů a-kmenových sloves, v textech jsou doloženy tvary pro 2. os. sg. s příponou -ᾶσαι (καταρᾶσαι Κ 735, φοβᾶσαι F 553, Ι 231), 3. os. sg. -ᾶται (πληροφορᾶται Ι 617, βρυχᾶται Ι 840, καρδιοδιχοτομᾶται F 993, θρηνᾶται Ι 562, F 1040), 2. os. pl. -ᾶστε (ἀφηγᾶστε F 947) a 3. os. pl. -οῦνται (βρυχοῦνται Ι 580). Změny v těchto tvarech oproti staré řečtině lze sledovat ve slovese καταρᾶσαι, ve kterém -ᾶσαι < -ᾷ, dále ve slovese ἀφηγᾶστε, ve kterém došlo k disimilaci v -ᾶστε (< -ᾶσθε, viz str. 41). V 3. os. pl. nacházíme stejně jako u sloves 1. konjugace změnu ω > ου, tedy -ῶνται > -οῦνται.

256

Toto sloveso patřilo ve staré řečtině k e-kmenovým kontraktům, v průběhu středověku přešlo k akmenovým kontraktům (tedy 1. třídě).

106

U e-kmenových sloves nacházíme v B a K tvary pro 2. os. sg., které prošly podobnými změnami jako slovesa 1. konjugace, tedy ῇ (ει) > -εῖται: ἀρνεῖσαι Β 138, προσκυνεῖσαι Β 144, παραιτεῖσαι Κ 1121. Tvar pro 1. os. pl. φοβούμεθεν (Κ 119) vznikl nejspíše pod vlivem 2. os. pl., 257 zde je navíc přidáno koncové -ν. Ostatní přípony zůstávají beze změny: -οῦμαι (διχοτομοῦμαι F 1744, ἐπιφωνοῦμαι Β 281), -εῖται (κλονεῖται Β 1060, τυραννεῖται F 820, θρηνεῖται F 993), -οῦνται (ἀσχολοῦνται F 1679). Konstatujme, že také v mediopasivu mnohá slovesa i v rámci téhož textu kolísají mezi 1. a 2. třídou: ἀπιλογεῖται F 264 - ἀπιλογᾶται F 176, θρηνεῖται F 993 – θρηνᾶται F 1040, ἀφηγεῖται Κ 371 - ἀφηγᾶστε F 947, φοβεῖται F 1474, Κ 515 – φοβᾶται Κ 1712, φοβᾶσαι F 553. Sloveso φοβοῦμαι však, spolu s λυποῦμαι, přešlo od e-kmenových sloves, kam ve staré řečtině náleželo, ke slovesům a-kmenovým. V textech se tato skutečnost projevuje především v I: φοβᾶσαι Ι 231, λυπᾶται Ι 862 (např. oproti λυπεῖται Κ 2279). V některých případech platí pro konjuktiv prézentu sloves samohláskových stažených totéž, co bylo řečeno o slovesech 1. konjugace, tedy, že jejich přípony konvergují k příponám indikativu prézentu. Takové doklady nacházíme v 1. os. pl.: -οῦμεν (< -ῶμεν, νὰ παρηγοροῦμεν Κ 2403, νὰ κρατοῦμεν Κ 2401, νὰ φοροῦμεν Κ 971) a v 3. os. pl. -οῦσιν (< - ῶσιν, νὰ ἀγαποῦσιν Ι 212, F 1124, νὰ φωνολογοῦσιν Β 253). Poznamenejme, že v F a B se vyskytuje nová konjunktivní přípona -οῦν (< -οῦσιν, νὰ ποθοῦν F 1180, νὰ λαλοῦν Β 253). V ostatních osobách zůstávají zakončení ve srovnání se starou řečtinou beze změn: λαλῇς Β 977, νὰ εὐχαριστῇ Ι 437, να κρατῇ F 846, νὰ θεωρῇ Ι 735, νὰ θεωρῆτε Ι 61, νὰ ἀποπληρῆτε Κ 2311, νὰ βαστᾷς Κ 1500, νὰ μεριμνᾷ Ι 286, F 847, atd. Také u mediopasivních tvarů lze u některých osob doložit konvergenci přípon konjunktivu ke příponám indikativu prézentu, konkrétně se jedná o 1.os. sg., ve které původní -ῶμαι > -οῦμαι, například νὰ ἀφηγοῦμαι Ι 8, νὰ λυποῦμαι F 1012, dále o 1. os. pl., ve které původní -ῶνται > -οῦνται: νὰ βρυχοῦνται F 664, νὰ κοιμοῦνται F 1701, νὰ βαροῦνται Κ 2283. Ve 2. os. sg. nacházíme -ῆσαι (< ῇ) pro slovesa e-kmenová a -ᾶσαι

257

Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 249.

107

(< ᾷ) pro slovesa a-kmenová (nejspíše také pod vlivem přípony 3. os. sg.): νὰ ἐνθυμῆσαι F 1030, μηδὲν λυπῆσαι Κ 1195, νὰ προσκυνᾶσαι F 1115. V ostatních osobách zůstávají původní starořecké přípony: -ῆται (νὰ ἀφηγῆται Β 330, Ι 768) pro slovesa e-kmenová, a -ᾶται (νὰ κοιμᾶται Κ 2004, νὰ ἐνθυμᾶται F 843, νὰ ἀφηγᾶται Ι 765) pro slovesa akmenová. Beze změny zůstává přípona konjuktivu staženého o-kmenového slovesa πληρῶ: νὰ ἐκπληροῖς F 1505. Připomeňme, že toto sloveso nacházíme ve F v dalších dvou případech také v indikativu (ἐκπληροῖ F 1822, 1836). 2.6.6.2 Sekundární osobní přípony Kromě přípon ojediněle se vyskytujícího starořeckého plusquamperfekta a optativu, které zůstávají stejné jako ve staré řečtině (ἐγεγόνει Β 720, πεπλήρωντο Β 662, γένοιτο F 1560 a εἴποις K 799, passim), se jedná o přípony imperfekta a aoristu. 2.5.6.2.1 slovesa 1. konjugace Jak již bylo řečeno (str. 26-27), v lidové řečtině dochází v indikativu minulých časů ke sjednocení osobních přípon. Ve zkoumaných textech se však paralelně s novými příponami vyskytují původní starořecké přípony. Konkrétně pro tvary imperfekta nacházíme v 1. os. sg. vedle častější nové přípony -α (např. ἔλεγα K 1627, F 1169, ἔβλεπα K 1162, ἔπαιρνα F 1395, ἐδούλευα K 1840, ἐπήγαινα F 1009, εἶχα Ι 820) starořeckou příponu -ον (např. ἐνόμιζον F 1111). Podobně u aoristu silného: εἶδα K 1147, F 1664, ἔφυγα B 500, ἔτυχα B 897, εἶχα Ι 775, ἔμαθα K 2566 vedle εἶδον Κ 2567, F 765, ἔφυγον Β 511, παρῆλθον Κ 2534. Slabý aorist vykazuje ve všech textech pouze příponu -(σ)α, např. ἔχασα Ι 819. V 2. os. sg. nacházíme v textech následující tvary imperfekta a aoristu silného zakončené na -ες: ἐδέσποζες Β 594, ἔβλεπες K 315, εὕρισκες F 762, ἤλθες F 1393, ἔφυγες B 499, ἔδωκες B 673, F 912, ἔποικες I 146, B 981. Výjimku tvoří tvar εἶδας K 324 (místo εἶδες), který vznikl nejspíše pod vlivem přípony -ας aoristu slabého. V případě aoristu slabého nacházíme vedle nové přípony -ες (např. ἠθέλησες F 1102, ἔφθασες K 2363, ἐσκότωσες K 2497, ἤρπαξες B 1235) také starořeckou příponu -ας: ἠθέλησας B 140, ἔφθασας K 486, ἐτόλμησας B 1006, I 139. V 3. os. sg. nacházíme v aoristu i v imperfektu příponu -ε(ν), např. ἔλεγεν F 1637, ἤκουσε Β 621, ἐσάγισεν Ι 106, ἐφανέρωσεν Κ 2191. Zdůrazněme výskyt stažených tvarů imperfekta ἔκρουν F 702 (< ἔκρουεν) a ἔτρων Κ 1231 (< ἔτρωγεν). 108

Pro 1. os. pl. nacházíme v aoristu slabém bez výjimky příponu -σαμεν (např. ἐπερπατήσαμεν F 1524, ἐφθάσαμεν Κ 2524). U aoristu silného se můžeme ještě setkat s archaickou příponou -ομεν (εἴπομεν Κ 2437, Β 334), frekventovanější je však -αμεν: εἴπαμεν Κ 2424, εἴδαμεν Κ 914, F 1527, ἐποίκαμεν Κ 2411. Také pro tvary imperfekta nalézáme příponu -αμεν ovlivněnou příponou aoristu slabého: εἴχαμεν Κ 1037, F 1030. V 2. os. pl. je ve F doložena přípona aoristu slabého -ετε (ἐδικάσετε F 575) vytvořená podle aoristu silného (např. ἤλθετε, F 953). Ve tvarech 3. os. pl. aoristu slabého nacházíme v textech vedle přípony -σαν (např. ἐθαύμασαν Κ 156, Ι 130, F 1387, ἔπιασαν Β 901) také rozšířenou příponu -σασιν258 (např. ἡρπάξασιν Κ 726, ἐνοίξασιν F 1697, ἐστρώσασιν Β 998, Ι 101). Archaická přípona -ον se velmi často objevuje jak v imperfektu (např. ἀνέτρεχον Κ 145, ἀνέβαινον Κ 145, ἐχόρευον Β 1302, ἔβλεπον Β 871, ἔκραζον F 1774), tak v silném aoristu: εἶδον Κ 1860, passim, εὗρον Κ 2115, εἶπον Β 1260, παρέδραμον Β 1303. V imperfektu se nová přípona -αν vyskytuje téměř výhradně v Ι: αὐθέντευαν Ι 40, ἔβλεπαν Ι 31, ἔτρεμαν Ι 631. V silném aoristu je situace pestřejší. Zcela běžné, vedle výše uvedených archaických přípon, jsou tvary s -αν (εἶδαν B 222, Κ 209, ἦλθαν Ι 603) spolu s tvary s rozšířenou příponou -ασιν (εἴδασιν Β 205, ἐποίκασιν Β 1318). Mimo to se v B objevuje ve dvou případech přípona -οσαν,259 pravděpodobně ovlivněná tvary aoristu slabého na -σαν: εἴδοσαν Β 848, συνήλθοσαν Β 233. Z výše uvedených příkladů vyplývá, že např. v B lze nalézt následující tvary 3. os. pl. aoristu slovesa βλέπω: εἶδαν B 222 - εἴδασιν Β 205 - εἴδοσαν Β 848, různé tvary má také aorist slovesa ποιῶ: ἐποῖκαν Β 824 (ἔποικαν Β 1206) - ἐποίκασιν Β 1318. V aktivních tvarech minulých časů je tedy k dispozici celá škála osobních přípon, z které autoři zkoumaných textů vybírali podle potřeby. V mnoha případech hrály důležitou roli metrické důvody (podrobněji viz str. 199). Poněvadž aorist média z hovorového jazyka vymizel, tvary, které se v textech vyskytují, lze považovat za archaismy. Přípony u nich nacházíme stejné jako ve staré řečtině, tj. pro 258 259

Tato přípona se v jazyce objevuje pod vlivem starořecké přípony perfekta -κασι(ν). Tvary s touto příponou se objevují již v Septuagintě, srov. Hinterberger, M. 2001, str. 216.

109

singulár v 1. os. -σάμην (ἐψευσάμην Κ 1754, ἐρρησάμην Κ 2537), 2. os.: -ω (εἰργάσω Β 94, ἠρνήσω Β 137), 3. os.: -σατο (ἐδέξατο Κ 498, ἤρξατο Β 787, Ι 87, ἀπιλογήσατο Β 200, F 656, ἐφθέγξατο Β 1247), pro plurál v 1. os. -μεθα (ἠρξάμεθα Κ 2522), 3. os. -αντο (ἐνίψαντο Κ 157). Tvary pro 2. os. pl. nebyly doloženy. Co se týče imperfekta mediopasivního, v 1. os. sg. se uplatňuje starořecká přípona -όμην, např. ἐπειθόμην Κ 664, ἀνεμασσόμην Κ 1662. Pouze v jediném případě se ve F můžeme setkat s novou příponou -ουμουν ovlivněnou zakončením stažených sloves -ούν (ἐθλίβουμουν F 750).260 V 3. os. sg. se vedle velmi frekventované přípony -ετο (např. ἐθλίβετο Β 12, ἤρχετο Κ 853, Β 788, ἐστήκετο F 977) vyskytuje novější -ετον, která tvoří mezičlánek mezi starou příponou a novou (-ετο > -ετον > -οτον > -οταν261): ἐπνίγετον Κ 1651, ἐκαθέζετον Ι 552, ἐσυνεθλίβετον Β 396, ἐκόπτετον F 634. Tuto příponu nacházíme také u frekventovaného tvaru imperfekta ἐκείτετον (K 2203, B 482, F 673, I 133) slovesa κείτομαι, které se transformovalo z κεῖμαι, srov. str. 82. Poznamenejme, že v K a B se lze setkat s imperfektem athematického κεῖμαι s příponou -το pro 3. os. sg. (ἔκειτο Κ 533, Β 460) a -ντο pro 3. os. pl. (ἔκειντο Β 850). Příponu -ντο nacházíme u novějšího slovesa κείτομαι (ἐκείτοντο Β 865). Zdůrazněme výskyt přípony -όντησαν,262 která je v jediném případě doložena v I: ἐχαιρόντησαν (Ι 890). 2.6.6.2.2 slovesa 2. konjugace Co se týče a-kmenových sloves, nacházíme v textech doklad pouze pro tvary 3. os. sg., ve kterých zůstává starořecká přípona -α (ἐρώτα Κ 2492, ἐτρύγα Κ 781, ἐψηλάφα Β 1143, ἠγάπα Ι 19). Poznamenejme, že ve F nacházíme pouze tvary s konc. -ν: ἐσκίρταν F 970, ἐδείλιαν F 1566. Slovesa e-kmenová vykazují v 1. os. sg. starořeckou příponu -ουν (ἐπεθύμουν F 1418), v 2. os. sg. příponu -εις (ἐθώρεις Κ 313, ἐδόκεις Κ 315). Poznamenejme, že novější příponu -ειες, která se používá v lidovém jazyce té doby,263 nenacházíme v žádném ze zkoumaných textů. Zatímco pro 3. os. sg. je nejčastější starořecká přípona -ει (ἐδόκει Κ 816, ὡμίλει264 Β 260

Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 251. Standardní podoba této přípony však byla -όμουν. Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 250. 262 Tvary s tímto zakončením jsou známy také z Kroniky morejské, srov. Egea, J. M. 1988, str. 85-86. 263 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 244. 264 V novořečtině však patří toto sloveso k a-kmenovým slovesům. 261

110

822, ἐθρήνει F 750, ἐπαρακάλει Ι 402), v K nacházíme rovněž tvary s konc. -ν: ἐφόρειν Κ 1773, ἐπεριπάτειν Κ 1481. Tvar s transformovanou příponou -ειε (< -ει přidáním -ε podle 3.os. sg. imperfekta nestažených sloves) se objevuje v jediném případě v B (περιεπάτειε 318 vedle původního tvaru περιεπάτει Β 1135). Častější je přípona -ιεν (< ειε zjednodušením pravopisu a přidáním koncového -ν), vyskytuje se však pouze ve dvou pozdějších textech: ἐφόριεν Ι 383 (srov. s ἐφόρειν Κ 1773), ἐκράτιεν F 841, Ι 58 (srov. s ἐκράτει Β 127), ἐπόθιεν Ι 645. V 3. os. pl. je nejčastější přípona -ουν (ἐζήτουν Κ 201, F 1529, ἐπόθουν F 749), a to i když se jedná o a-kmenová slovesa (ἠγάπουν Β 958). Pouze v B a I se setkáváme s novější příponou -οῦσαν, ve které se -σα začalo přidávat kvůli snadnějšímu odlišení tohoto tvaru od tvaru 1. os. sg. (např. výše zmíněné

ἐπεθύμουν F 1418): ἐπατοῦσαν Β 451,

ἀντιδονοῦσαν Β 864, ἐπροσκυνοῦσαν Ι 631, příp. -ούσασιν ἐθεωρούσασιν Ι 747. V 1. os. pl. však rozšíření slabikou -σα doloženo není, původní -ῶμεν je nahrazeno příponou -οῦμεν265 (ἠμηχανοῦμεν Κ 2407 (ἀμηχανέω), ἐμελετοῦμεν Κ 970 (μελετάω)). U mediopasivních tvarů imperfekta nacházíme doklad pouze pro 3. os. a to jak singuláru tak plurálu: v 3. os. sg. jsou doloženy starořecké přípony, tedy pro a-kmenová slovesa -ᾶτο (ἀνεσπᾶτο Κ 466, ἐθεᾶτο Β 449), pro e-kmenová slovesa -εῖτο (παραιτεῖτο Κ 1059, ἐκαλεῖτο Κ 1586, ἐκαλεῖτο Κ 1586) a pro o-kmenová slovesa -οῦτο (ἀποκενοῦτο Κ 329 (ἀποκενόω), ἐξιλεοῦτο F 691 (ἐξιλεόω)). V některých případech je k nim připojováno -ν, např. ἐλυπᾶτον Ι 622, μυριοκαταφρονεῖτον Β 12. V 3. os. pl. se pro a-kmeny v B používá nadále starořecká přípona -ῶντο (ἐσκιρτῶντο 1302), pro e-kmeny v K transformovaná -οῦνταν (ἐφιλοῦνταν 2113). 2.6.6.2.3 osobní přípony aoristu pasiva Původní starořecké přípony -ν, -ς, -, -μεν, -τε, -σαν prošly rozsáhlou transformací. Ke tvaru 3. os. sg. se začalo přidávat -ν266 (tzv. ν ἐφελκυστικόν), čímž se ale stávaly tvary 1. os. a 3. os. sg. totožné a mohlo docházet k jejich vzájemnému zaměňování. Proto bylo zakončení -ην

265 266

Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 243. Podle tvarů min. časů v aktivu.

111

transformováno na -ηκα267 (po vzoru prostokmenných aoristů ἔβην/ἔβηκα), a následně bylo toto zakončení rozšířeno také do ostatních tvarů. Výsledkem jsou tedy přípony -κα, - κες, -κεν, -καμεν, -κατε, -καν (-κασιν). V jazyce zkoumaných textů obojí přípony koexistují, lze však říci, že v F a I je mnohem častěji dávána přednost příponám novým, ale je-li to třeba (např. metrické důvody), jsou použity tvary s příponami původními. V sg. nacházíme v 1. os. v K, na rozdíl od ostatních textů, tvary s příponami archaickými: ἐκατεπολεμήθην Κ 933, ἀνεστάθην Κ 399.

Častější je však nová přípona -κα

(ἐμνήσθηκα Κ 1775, ἐκλήθηκα F 1501, ἐπεσώθηκα F 1803, ἐπαραπονέθηκα Ι 770, ἐνθυμήθηκα Ι 809, ἐκλήθηκα Ι 501). V 2. os. je situace obdobná. Zatímco v K lze pozorovat častý výskyt tvarů se starořeckou příponou -ς (např. παρεδόθης 626, ἀπεστάλης 590, ἐθλίβης 1608), v I a F se vyskytuje pouze nová přípona (ἀπεσώθηκες F 1743, ἐγεννήθηκες Ι 762). V B nebyl zaznamenán žádný takový tvar. V 3. os. lze nalézt tvary starořecké (ἐβάφη Κ 1646, ἐλύθη Κ 520, ἀπεξενώθη Β 1283, ἐφάνη F 1623, Ι 349) vedle méně častých tvarů s příponou -ν (ἀπεκρίθην Β 583, εὑρέθην I 578, B 791, ἀποκοιμήθην Ι 541). Ovšem nejfrekventovanější jsou v tomto případě tvary s příponou novou (ἐφάνηκεν F 644, εὑρέθηκεν Ι 851, Β 898, ἀπεσώθηκεν F 1648, ἀπεκρύβηκεν Κ 1260, ἐτρώθηκεν Ι 103). V plurálu nacházíme doklad pouze pro 3. os., pro kterou lze říci, že v K jednoznačně převládá přípona starořecká (např. ἐτράπησαν Κ 209, ἐφοβήθησαν K 1118), kdežto v I přípona -καν (ἐχάρηκαν Ι 49, ἐξενίσθηκαν Ι 574) a ve F rozšířená přípona -κασιν (ἀπεχαιρετηθήκασιν F 1830, στεφανωθήκασιν F 1818).

2.6.7 Časy Čas je vyjadřován tvary indikativu. V textech nacházíme prézens, imperfektum, aorist, futurum, perfektum, plusquamperfektum a ojedinělý případ futura exacta. Obvykle jsou ke kmeni prézentnímu, resp. aoristovému připojovány primární nebo sekundární přípony. Některé z časů (konkrétně futurum, perfektum, plusquamperfektum, futurum exactum a

267


112

imperfektum) se však tvoří vedle starořeckého způsobu tvoření rovněž perifrasticky. Poznamenejme, že futurum je možno vyjádřit také konjunktivem (viz níže). 2.6.7.1 futurum Ve zkoumaných textech se odráží skutečnost, že v oblasti vyjádření futura dochází v byzantském období k významným změnám. Nacházíme zde novější perifrastická vyjádření futura i vyjádření pomocí konjunktivu, kromě toho se však udržuje také starořecké futurum. 2.6.7.1.1 starořecké monolektické futurum Monolektické futurum je s vysokou frekvencí použito v K (např. εὑρήσεις 988, passim, πέσω 2018, θέσω 50 (místo původního θήσω B 60), δώσω 66, στέψω 67, atd., a to včetně staženého futura slovesa συμπαραμένω - συμπαραμενοῦμεν 2220), méně často v B a F (např. θήσω Β 60, πληρώσω Β 278, 536, F 362, ὄψει Β 533, συνεργήσω F 1475, ποιήσουν F 607). V I nebyl nalezen žádný doklad použití monolektického futura. 2.6.7.1.2 konjunktiv aoristu Pro vyjádření futura je v některých případech použit prostý konjunktiv aoristu, jako je tomu v následujících příkladech: εἴπῃ Κ 804, λεπτολογήσῃ Κ 804, γνωρίσῃς Β 530, μεριμνήσῃ F 729, φυλάξῃ F 571, ἐξηγηθῇ Κ 804 (konj. aor. pasiva), πιστευθῇ Β 892 (konj. aor. pasiva). Tvary konjunktivu aoristu a monolektického futura jsou následkem změn v osobních příponách rozlišitelné pouze v některých osobách (srov. str. 26). 2.6.7.1.3 νά + konjunktiv Ve všech textech s výjimkou K se ve futurálním významu objevuje také konjunktiv doprovázený částicí νά.268 Ve všech případech se jedná o konj. aoristu: νὰ πληρώσω F 174, νὰ γένω Β 766, νὰ ξενωθῶ Β 61, νὰ ἔλθω Β 61, νὰ ποιήσω Ι 66, νὰ φαρμακωθῶ Ι 181. 2.6.7.1.4 ἔχω + infinitiv aoristu V B a F se v několika případech vyskytuje pro vyjádření budoucnosti opisné spojení pomocného slovesa ἔχω a infinitivu aoristu,269 které představovalo již v raně byzantském období obecnou formu pro vyjádření budoucnosti (srov. str. 128): ἔχεις ποιῆσαι Β 922, ἔχω ποιῆσαι F 172, ἔχει διηγήσασθαι F 302, ἔχεις συνζῆσαι F 484, ἔχουν τρυφῆσαι καὶ χαρῆν, ἔχουν περιδιαβάσαι F 319. 268

Srov. Mirambel, A. 1966, str. 187. Tedy v této formě zatím nelze rozlišit budoucnost jednorázovou, okamžitou a opakovanou, průběhovou. 269

113

2.6.7.1.5 μέλλω + infinitiv S touto konstrukcí vyjadřující budoucnost se setkáváme v jediném případě v B: μέλλομεν δοῦναι Β 1214. 2.6.7.1.6 θέλω + infinitiv Tato perifrastická forma je nejfrekventovanější ve dvou pozdějších románech, tedy ve F a I: θέλει φλέγεσθαι F 209, θέλεις εὑρεῖν F 261, θέλω κατασκευάσειν F 363, θέλω πέψει F 365, θέλει φέρει F 366, θέλει νικήσει F 637, θέλω ἀκουμπήσει Ι 65, θέλει νικήσει Ι 121, 344, θέλω φάγει I 456, θέλεις θαυμάσει Ι 665, θέλει ἀφήσει Ι 490, 832, kdežto v K a B se vyskytuje pouze sporadicky: θέλεις εἶσται Κ 721, θέλεις κερδαίσειν Κ 987, θέλεις λαβεῖν Β 93. Zdůrazněme, že ve dvou případech byla ve F doložena perifrastická forma utvořená pomocí infinitivu prézentního (tj. vytvořený z kmene prézentního) místo aoristového. Futurum vytvořené pomocí prézentního kmene vyjadřuje trvání nebo opakování děje: ὅτι οὐ τόσον τὸ συχνὸν ἐκείνην θέλει βλέπει F 218 ὁποὺ θέλεις περπατεῖ,…, φίλος ἄς εἶσαι F 1227-8. Tímto způsobem došlo v řeckém jazyce k doplnění chybějícího článku do systému založeného na rozlišení dějů na trvací nebo opakované (vytvořené z kmene prézentního) a jednorázové (vytvořené z kmene aoristového), ovšem později tvořeném pomocí konjunktivu (a ne infinitivu), viz níže. 2.6.7.1.7 θέλω νά + konjunktiv Pro toto futurum, vzniklé nahrazením infinitivu ve futuru typu θέλω + infinitiv konjunktivem s partikulí νά (viz pozn. 134), nacházíme v textech jediný doklad: θέλεις εἰς τὸ Μοντόριν ν’ ἀπέλθῃς εἰς τὴν σκόλαν F 225 podle vídeňského rukopisu. Poznamenejme, že v Kriarasově vydání se na tomto místě vyskytuje místo θέλεις tvar θέλω, tedy “chci, abys jel” místo “pojedeš”. Tento typ futura je sporadický i v dalších textech tohoto období.270 Z výše uvedeného vyplývá, že v jazyce zkoumaných textů je použita celá škála pro vyjádření futurálních dějů, v B lze dokonce nalézt všechny ze zmíněných typů futura, ať již se jedná o monolektická či perifrastická, podobně je tomu také v F, kde lze dokonce v jedné větě nalézt tři různé typy futura: …ἔχω καλῶς ποιῆσαι καὶ πράξω καὶ τοὺς ὁρισμοὺς καὶ τὰ προστάγματὰ σου καὶ ὅλα σου τὰ βουλεύματα ἑτοίμως νὰ πληρώσω,…F 172-4. 270

Srov. Joseph, B. D. a Pappas P. A. 2002, str. 261-262.

114

2.6.7.2. Perfektum, plusquamperfektum, futurum exactum a imperfektum 2.6.7.2.1 monolektické perfektum a plusquamperfektum Ve všech zkoumaných textech s výjimkou I se objevují tvary starořeckého monolektického perfekta. Především se jedná o perfektum γέγονα slovesa γίγνομαι, které často nacházíme v K (1392, passim), ojediněle v B (γεγόνασιν 232) a F (γέγονα 1412). Dále nacházíme následující tvary perfekta aktivního: πέφυκε Β 676 (φύω), οἶδα (Κ 851, passim, B 1180), εἴληφεν Κ 2606 (λαμβάνω), εἴρηκε Β 619 (λέγω), ἐλήλυθας Β 499 (ἔρχομαι) i mediopasivního: ἤκουσται F 1076, ηὐτρέπισται F 312. Jak již bylo řečeno výše (str. 94), v některých případech tvary perfekta nahradily aorist, např. aorist ἔβηκα < perfekta βέβηκα (např. ἐδιέβηκεν F 1479), ve funkci aoristu rovněž nacházíme perfektum ἔγνωκα (K 844). Podobně byly ve slovese εὑρίσκω tvary silného aoristu εὗρον nahrazovány perfektem εὕρηκα: εὕρηκεν Κ 923.

Také sloveso ποιῶ

v textech většinou vykazuje aorist odvozený od starořeckého tvaru perfekta: πεποίηκα > ἐποίηκα > ἔποικα (Ι 451). V B nacházíme rovněž tvar plusquamperfekta aktiva ἐ-γε-γόνει Β 720 i mediopasiva πε-πλήρωντο Β 662 (bez augmentu). 2.6.7.2.2 perifrastické perfektum a plusquamperfektum Ve všech čtyřech zkoumaných textech nacházíme doklad pro perifrastické perfektum či plusquamperfektum, které jsou již v lidovém jazyce rozšířené (viz str. 29). Tvoří se pomocí ἔχω + participium perfekta pasivního pro tvary perfekta aktivního: ἔχουσιν κεκρυμμένον Κ 387, ἔχω κεκαρμένας Κ 1506, εἶχα + participium perfekta pasivního pro tvary plusquamperfekta aktivního: εἶχε ἐλαττωμένον Κ 287, εἶχα ἀπολυμένον Β 1340, εἶχαν καλεσμένους Ι 479, εἴχασιν ἡτοιμασμένα F 1057, εἶχεν εὐτρεπισμένον F 308, εἶχε καταχραμένον Β 1043. Pro tvary perfekta pasivního je používána forma εἶμαι + participium perfekta pasivního (např. ἔναι νικημένος F 1443, ἔναι ἀπλικεμένοι F 923). Perifrastická forma ἦσαν κατουνεμένοι Κ 1228 představuje jediný výskyt opisného plusquamperfekta pasivního, perifráze θλιμμένος θέλεις εἶσται Κ 721 sestávající z

115

participia perfekta pasivního a opisného tvaru futura (θέλω + infinitiv) je dokladem pro futurum exactum. Také imperfektum se kromě obvyklého monolektického tvoření vyjadřuje pomocí perifrastické formy skládající se z part. prézentu aktiva a minulého času slovesa εἰμὶ.271 Výskyt perifrastického imperfekta je sporadicky doložen v K: ἦν ἀγανακτῶν Κ 411, ἦν φροντίζων Κ 411, ἦσαν οἰκοῦντες Κ 97.

2.6.8 Způsoby Texty nám nabízejí tři způsoby: indikativ, imperativ a konjunktiv. V případě optativu, který nacházíme v K sporadicky (ἄν εἴποις K 799, passim), ve F v jediném případě (μὴ γένοιτο F 1560), se již jedná pouze o ustálené fráze.272 V textech je častý výskyt jmenných tvarů – infinitivu a participia, jež, jak již bylo řečeno, v mnoha případech tvoří součást perifrastických forem. 2.6.8.1 konjunktiv Tvary konjunktivu se tvoří z kmene prézentního (konj. prézentu) nebo z kmene aoristového (konj. aoristu) připojením konjunktivních přípon. Tyto přípony v průběhu předcházejících staletí prošly proměnou a nyní jsou v některých případech totožné s příponami indikativu prézentu (v případě konj. prézentu), resp. indikativu futura (v případě konj. aoristu), srov. str. 26. Tvary konjunktivu bývají obvykle doprovázeny částicí νά nebo ἄς. Prostý konjunktiv se vyskytuje minimálně, a to především v K.273 Konjunktiv následuje rovněž po některých spojkách (ἄν, ἐάν, μήπως, ἀφοῦ, atd.). Až na několik výjimek (např. K 575 οὐκ ...τρέμῃς, Β 906 οὐ γνωσθῇ) bývá negace μή. 2.6.8.1.1 aktivní tvary U slovesa ποιῶ se tvary konjunktivu aoristu ve všech textech bez výjimky tvoří buď od starořeckého aoristového kmene ποιησ-: ἄν ποιήσω Β 274, Ι 66, νὰ ποιήσουν Ι 409, νὰ ποιήσῃς F 1479, Ι 455, νὰ ποιήσῃ Κ 1204 nebo od kmene ποισ-274 (< ποιησ-): νὰ

271

Tato konstrukce se objevovala zřídka ve staré řečtině, častěji pak v koiné, srov. Browning, R. 1995, str. 50, po 11. stol. se již objevuje sporadicky, srov. Aerts, W. J. 1965, str. 101. 272 Ustálená fráze μὴ γένοιτο je zachována i v novořečtině. 273 Prostý konjunktiv se ojediněle vyskytuje také v Libystrovi a Rhodamně, srov. Tsaggalidis, A. – Valetopoulos, F. 1999, str. 531. 274 Tento kontrahovaný aoristový kmen rovněž nalézáme ve tvarech imperativu a infinitivu aoristového, viz níže.

116

ποίσω Β 971, νὰ ποίσωμεν F 1724, νὰ ποίσουν Ι 410. Připomeňme, že v indikativu je používán aoristový kmen ποικ-, ποῖκ- (viz str. 95). V konj. aoristu se již můžeme v některých případech setkat s novými staženými tvary, které koexistují s tvary staršími, nestaženými. Jedná se o sloveso: ὑπαγαίνω - ὑπάγω: νὰ ὑπάγω Ι 790 - νὰ πάγω B 1249 - νὰ πάω F 1377 νὰ ὑπάγῃ Ι 557 - νὰ ὑπᾷ Ι 585 - νὰ πᾷ F 1223, Β 1084 νὰ ὑπᾶμεν Ι 504, F 92, νὰ ὑπᾶμε Ι 493 νὰ ὑπάγουσιν F 1232 - νὰ ὑπᾶσιν Ι 516 - νὰ ὑπᾶν F 1044 - νὰ πᾶν F 1290 (pro 2. os. sg. nacházíme pouze kontrahovaný tvar: ὑπᾷς Κ 1072) a sloveso τρώγω: νὰ φάγουσιν Ι 607 – νὰ φᾶσιν Β 1009, νὰ φάγῃ Κ 2468 – νὰ φᾷ Κ 2468. Povšimněme si, že v K se obě varianty vyskytují v témže verši. Kromě toho nacházíme stažený tvar νὰ φᾷ v Β 1001. Kontrahované tvary představují o slabiku kratší variantu k původnímu tvaru (viz též str. 194). Některá slovesa vykazují kromě obvyklých tvarů konjunktivu aoristu také tvary s přízvukem posunutým na koncovou slabiku a v některých případech s následným odpadnutím nepřízvučného počátečního vokálu, např. βλέπω: ἄς ἴδω F 1548, Β 1028 – νὰ ἰδῶ F 1329 – νὰ δῶ F 1377, Κ 2569 ἴδῃς Κ 20 – ἰδῇς F 501, νὰ ἰδῇ F 1443, Ι 699 – νὰ δῇ F 1448, Β 1025, Κ 1740 νὰ ἰδοῦν F 1385, νὰ δοῦν F 1421, λέγω: νὰ εἴπω F 465 – νὰ εἰπῶ F 1245, Ι 8 – νὰ πῶ Β 1008 νὰ εἴπῃς Κ 15 – εἰπῇς Κ 536 – νὰ πῇς Ι 761 νὰ εἴπῃ Κ 1332 – νὰ εἰπῇ F 1243, B 106, νὰ ποῦν Ι 319 νὰ εἴπωμεν F 855 - νὰ προειποῦμεν F 1061 ἔρχομαι: νὰ ‘λθη F 966, Ι 461 - νὰ λθῇ F 608 νὰ ἔλθωμεν F 1526 – νὰ ἐλθοῦμεν F 1212 εὑρίσκω: νὰ εὑρῶ F 1090, νὰ εὑρῇς F 1028 νὰ εὑροῦμεν Β 1258, νὰ εὕρουν F 1239 - νὰ εὑροῦν Ι 549. Některé další změny v konjunktivu aoristu se týkají následujících sloves:

117

βγαίνω (< ἐκ-βαίνω), jehož tvary konj. aoristu založené na novém aoristovém kmeni βγ- se nacházejí pouze v F a B: ἔβγῃ Β 892, νὰ ἔβγω F 1032, νὰ βγῇς F 1027, νὰ βγῇ F 1064, νὰ ἐβγοῦν F 1789 (vedle starořeckého tvaru vyskytujícího se v K: παρεκβῇ 886) ἐμπαίνω (< ἐμ-βαίνω): νὰ ἐμποῦμεν Ι 141, ἐμπῇ Β 226 – νὰ ἔμπῃ Β 225. Dodejme, že ve tvarech 1. os. pl. v uvedených případech, ve kterých dochází k posunu přízvuku, je vždy použita transformovaná přípona -οῦμεν275 (νὰ ἐμποῦμεν, νὰ ἐλθοῦμεν, νὰ εὑροῦμεν). 2.6.8.1.2 mediopasivní tvary Také u mediopasivních tvarů nacházíme především ve dvou pozdějších textech přípony ovlivněné příponami indikativními (viz výše). Co se týče konjunktivu aoristu média, v K a B nacházíme starořecké tvary slovesa γί(γ)νομαι: νὰ γένωμαι Β 273, γένηται Κ 125, Β 97, μὴ γένωνται Κ 208. Většinou jsou však preferovány transformované tvary konj. aor. tohoto slovesa,276 které se v některých případech vyskytují paralelně s tvary starořeckými: νὰ γένωμαι Β 273 - νὰ γένω Κ 1001 - νὰ γενῶ Β 1180 νὰ γένῃς Β 43, Ι 280 - νὰ γενῇς F 1462 γένηται Κ 125, Β 97 - γένῃ Κ 2313, Β 764, F 1287 - νὰ γενῇ Κ 1003. Poznamenejme, že v indikativu toto sloveso nacházíme v některých případech s ι ve kmeni (ἐγίνη Κ 1990, Β 587, Ι 476). V B nacházíme tvar konj. aoristu pasivního, který byl vytvořen z nového aoristového kmene pasivního καγ- (ἄς καγῇ B 624, srov. se starořeckým kmenem aoristu pasivního καυθ-). Skutečnost, že tvary konjunktivu splývají s tvary indikativu vede k tomu, že se z důvodu rozlišení těchto tvarů stává částice νά (< ze spojky ἱνά < ἵνα), resp. ἄς identifikátorem funkce konjunktivu. Jak již bylo řečeno, prostý konjunktiv se ve zkoumaných textech vyskytuje zřídka (především v K, např. K 882). Zde také můžeme nalézt konjunktiv ve spojení se starořeckou spojkou εἰ v podmínkových větách (např. K 257, K 493). Poznamenejme, že tuto roli již většinou plní spojka ἄν. Funkce konjunktivu jsou v souladu s výsledky analýzy rozšířeny, často konjunktiv v textech nahrazuje infinitiv, který sice ještě plní důležitou roli při vyjadřování futura pomocí perifrastických forem, ale jeho syntaktické použití je, zvláště v I a F, omezené (podrobněji viz str. 160ff). Dále konjunktiv nahradil již 275 276

Tedy již jako v novořečtině. Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, Ι, str. 385.

118

zaniklý optativ (ten, jak již bylo řečeno, nacházíme pouze v ustáleném rčení μὴ γένοιτο F 1560 a ἄν εἴποις K 799, passim), a to ve vyjádření přání (např. ἄς μάθω Κ 624). V mnoha případech se rovněž setkáváme s nahrazováním záporného imperativu záporným konjunktivem:277 μηδὲν ἀπιστήσῃς F 1647, μηδὲν κρύψῃς F 1793, μὴ μεριμνᾷς F 727, μὴ ἀπελπίσῃς F 728, μηδὲν θέλῃς Ι 207, μὴ θλίβῃς Ι 213, μὴ παραδικήσῃς Β 555, μηδὲν ὑπάγῃς Κ 1278, μὴ φοβηθῇς Κ 554 (vedle imperativu μὴ φοβοῦ Κ 555). Konjunktivem je také nahrazován imperativ 3. osoby (kromě archaických tvarů imperativu, viz níže), např. μηδὲν σπαράξῃ Κ 1256. Konjunktiv je rovněž používán místo imperativu pro 1. os. pl., jako je tomu v následujících případech: σπουδάξωμεν (Κ 1357), ἄς δράμωμεν (Κ 1352). Dále nelze opomenout použití prostého (v některých případech také ve spojení s částicí νά) konjunktivu aoristu ve významu futura, a to zvláště v K a B. K tomu jistě přispěl fakt, že tvary indikativu futura a konj. aoristu jsou v aktivu morfologicky téměř identické. Konjunktivem je dále vyjadřována nejistota, pochybnost, např.: …τί νὰ ποίσω τάλαινα; τί νὰ γενῶ ἡ ξένη; Β 1171, καὶ τίναν προτερήσωμαι, τίναν καὶ κρίνω πρῶτον Κ 49. Poznamenejme, že konjuktivem je ojediněle vyjadřován také kondicionál (např. v K 1599: νὰ φρίξῃς, “zhrozil by ses”). Většinou je však kondicionál vyjadřován konstrukcí εἶχα + infinitiv: μαχαίριν εἶχα πάρει (Ι 143), νὰ μ’ εἶχα σε ἰδεῖ, νὰ μ’ εἶχα σε γνωρίσει (Β 844), dále viz B 427, K 2420) a νά + minulý čas (K 1397, B 632, F 644, I 834). V I nacházíme také vyjádření kondicionálu pomocí imperfekta slovesa θέλω a infinitivu: ἤθελεν μεταπνεύσει (I 475). Poznamenejme, že podobné případy jsou časté v Kronice morejské.278 Ukazuje se tedy, že v jazyce zkoumaných textů je role konjunktivu zesílena, přebírá funkce jiných způsobů – oslabeného infinitivu, zaniklého optativu, dále také imperativu. Dále se ve vyjádřeních futura.

2.6.8.2 imperativ Oproti staré řečtině se tvoří pouze tvary pro 2. os. sg. a pl. Tvary imperativu třetí osoby, se kterými se můžeme v několika případech 277 278

v textech setkat, jsou archaické. Jedná se o

V novořečtině se záporný rozkazovací způsob vyjadřuje již pouze tímto způsobem. Srov. Egea, J. M. 1988, str. 78.

119

následující tvary vyskytující se ve všech textech s výjimkou I: γενέσθω Κ 140, ζήτω279 Κ 1213, στήτω Β 1342, εὐτρεπισθήτω F 350, στραφήτω F 576. 2.6.8.2.1 aktivní tvary 2.6.8.2.1.1 imperativ prézentu U sloves 1. konjugace se tvoří v 2. os. sg. příponou -ε, např. φύλαγε Ι 234, σκίρτιζε Ι 458, πρόσεχε Κ 1089, Ι 498, βλέπε F 100, γίνωσκε F 170, σφάττε Β 55, μάνθανε Β 838, φεῦγε Κ 491, λέγε Κ 587, v 2. os. pl. příponou -ετε, např. τρέχετε Κ 1340, δικάζετε F 407, κρίνετε F 410, γνωρίζετε F 1647, γινώσκετε Β 1339. Kontrahovaná a-kmenová slovesa tvoří tvary imperativu připojením přípony -α pro tvary sg., např. ὅρα F 481, ἀγάπα Ι 213, F 741, ἐρώτα Κ 2487, τίμα Ι 212, σῶπα Κ 1194, βάστα F 277 (imperativ nově utvořeného slovesa βαστῶ < βαστάζω, vedle βάσταζε F 543). Uveďme také imperativ sloves πολεμῶ a βοηθῶ, která dříve patřila mezi e-kmenová stažená slovesa, ve středověkém období však přešla k a-kmenovým kontraktům (ke kterým náleží i v moderní řečtině): πολέμα F 1133, βοήθα Ι 404. Poznamenejme, že ve F se však můžeme setkat se starořeckým βοήθει F 568. V plurálu nacházíme tvar imperativu pouze v jednom případě: βοθᾶτε Κ 1346. U e-kmenových sloves se imperativ tvoří připojením přípony -ει pro tvary sg., např. σκόπει Κ 521, πόθει F 1135, λάλει Β 501, ποίει F 234, δορυφόρει F 1184 (srov. s δορυφόριζε F 1181), κράτει K 1278, F 1199. Vedle tohoto tvaru imperativu slovesa κρατῶ se ve F vyskytuje rovněž středověký tvar κράτιε (F 1192), který vznikl přidáním pravidelné přípony -ε280 imperativu ke tvaru imperativu staženého slovesa κράτι (se zjednodušeným pravopisem ει > ι). Stejným způsobem vznikl také tvar περπάτιε (F 1139). V pl. se imperativ těchto sloves tvoří připojením přípony -εῖτε: κρατεῖτε Κ 1865, ὑποχορεῖτε Κ 1865. 2.6.8.2.1.2 imperativ aoristu U imperativu slabého aoristu se v 2. os. sg. setkáváme přibližně se stejnou frekvencí se starořeckou příponou -ον, např. ἐτοίμασον Κ 985, τυράννησον Β 55, φράσον Β 145, ἄλλαξον Β 155, ἄκουσον F 1106, Ι 665, πίστευσον F 261, ποῖσον Ι 202, σκότωσον Κ 279 280

Tento imperativ se dochoval v novořečtině v ustálených rčeních. Podobný proces proběhl také v koncovce 3. os. sg. indikativu stažených sloves, srov. str. 111.

120

564, σύγκρινον Β 616 a s novější příponou -ε vytvořenou podle přípony imperativu prézentu a asigmatického aoristu: σφάξε Κ 485, σκότωσε Κ 485, γύρευσε Β 95, πρόσεξε Β 175, ποίησε Κ 985, ἀπόκρυψε F 755, χάρισε F 1150, Ι 435, κέρδισε Ι 457, σύγκρινε Β 616, στεῖλε F 1186. Srovnáním výskytu obou typů uvedených tvarů docházíme k závěru, že se v některých případech oba tvary vyskytují v rámci jednoho textu (σκότωσον Κ 564 - σκότωσε Κ 485), někdy dokonce i v rámci jednoho verše (σύγκρινον - σύγκρινε Β 616). V těchto případech je použit imp. na -ε, protože se spolu s následující příklonkou snáze vysloví: σκότωσέ με Κ 485, σύγκρινέ μας Β 616. Imperativ asigmatického aoristu v sg. většinou přibírá příponu -ε, např. ἰδέ Κ 1193 (resp. ἴδε F 260), μάθε Β 1261, λάβε Β 107, φύγε Κ 497, βάλε Κ 1898, συναπόθανε F 517, ἄπελθε Ι 202, εἰπέ Ι 139, Β 951, F 555, passim. Kromě frekventovaného tvaru εἰπέ však v B 921 nacházíme novější tvar imperativu εἰπές s připojeným koncovým -ς.281 Dále se v B můžeme setkat s tvarem πέ Β 997, tedy bez počátečního εἰ-. Ve zkoumaných textech nacházíme následující středověké tvary imperativu: ἔλα Β 1074, F 662, Κ 1831, tedy imperativ slovesa ἔρχομαι místo archaického tvaru ἔλθε, který se nadále vyskytuje pouze ve spojení s předponou: ἄπελθε F 234, ἔξελθε Κ 555, ἔβγα B 923, imperativ slovesa ἐβγαίνω (< ἐκβαίνω), κάτσε Κ 1091, παράκατσε Κ 2425 < κάθισε synkopou v aoristovém kmeni slovesa καθίζω (viz str. 32), ἄμε Β 1193, “běž”, které vzniklo stažením z tvaru 1. os. pl. konjunktivu slovesa ἄγω, tedy ἄμε < ἄγωμεν, v pl. ἀμέτε F 923, ἄκου F 1571, 1791 < ἄκουσον (F 1006). Připomeňme také tvar ἄκο (F 1391), který vznikl z ἄκουε smíšením ου a ε (viz str. 36). V plurálu imp. aoristu sigmatického se v K a B běžně setkáváme se starořeckou příponou -(σ)ατε: κινήσατε Κ 60, ἀκούσατε Κ 2301, καταλείψατε Κ 2413 (aoristový kmen λείψnacházíme v K, v B doložen pouze starořecký kmen λιπ-, κατέλιπα Β 757), καύσατε Κ

281

Tento tvar vznikl pravděpodobně analogií podle imperativu typu δός, θές. V novořečtině se uplatňuje pozdější tvar bez počátečního εἰ-, tedy πές.

121

2589,

προσκαρτερήσατε

Β

1,

καβαλλικεύσατε

Β

114,

φθάσατε

Β

114,

συνθρηνήσατε Β 130, μείνατε Κ 2219, περιμείνατε Β 280. Stejně často se setkáváme také s novou příponou imp. aor. -(σ)ετε, která byla vytvořena analogicky k tvarům imperativu prézentu a asigmatického aoristu: στρώσετε F 1377, Β 113, γοργογυρίσετε Β 119, σκοπήσετε Κ 222, προσέξετε Κ 1257, ποιήσετε F 50 (vedle ποίσετε Κ 890), μισσεύσετε F 1055, πιάσετε F 1439, γυρεύσετε Κ 889, καβαλλικεύσετε Κ 889. Ve tvarech imp. aor. asigmatického se nejčastěji setkáváme se starořeckou příponou -ετε: συντύχετε Β 115, ἔλθετε Κ 1258, δράμετε Κ 1345, φέρετε F 1439, ἐβγάλετε Ι 679, μάθετε F 48, εἴπετε Κ 965, ἴδετε F 392, v B je však tato přípona v několika případech nahrazena příponou -ατε, nejspíš pod vlivem tvarů imp. aor. sigmatického: ἀπέλθατε Β 610, ἔλθατε Β 603, εἴπατε Β 960. V některých případech se u imperativu aoristu setkáváme s transformovanými tvary s příponou -ῆτε, u kterých zároveň došlo k posunu přízvuku: εἰπῆτε Β 116, πῆτε F 966, ἀφῆτε Κ 1866, F 61, 1218 (místo starořeckého ἄφετε), ἐμβῆτε Β 281. Posun přízvuku byl zaznamenán také u δέτε F 48 (místo ἴδετε, zde tedy tvar bez poč. ἴ-). Dodejme, že v B 201 nalézáme imperativ γνώσατε, který vznikl z původního γνῶτε přidáním aoristového -σα-. Co se týče starořeckých sloves se zdvojkou iótovou, nacházíme vedle starořeckých tvarů imperativu (např. ἄφες Κ 732, ἐξάφες Κ 117, μετάθες Κ 114, δότε Β 960, Ι 679) také tvary odchylné (např. θέστε F 1439, z pův. θέτε, nejspíš přidáním -τε k tvaru sg. θές). U slovesa δίδω nacházíme kromě výše uvedeného starořeckého tvaru δότε tvary imperativu tvořící se od aoristového kmene δωσ- (např. δῶσ’ Κ 562, Β 541). Dodejme, že tento kmen se v textech vyskytuje paralelně s transformovaným kmenem δωκ-, který je používán ve tvarech indikativu (např. K 567, B 650, F 671, passim, I 416). 2.6.8.2.2 mediopasivní tvary 2.6.8.2.2.1 imperativ prézentu Imperativ prézentu vykazuje v sg. příponu -ου: ἐγείρου Β 163, F 514, προκρίνου Β 179, χωρίζου Β 619, φείδου Κ 478, φοβοῦ Κ 555, ἀνδρίζου Κ 554, στέκου Κ 1279,

122

ἀναπαύου Κ 2031, ἀγαλλιάζου F 1096, Ι 458, ξενίζου F 111, χαίρου F 314, ἀγάλλου F 314, παρηγοροῦ F 98, ἠγοῦ F 109, v pl. -εσθε: ἔρχεσθε Β 553. Připomeňme, že v K nacházíme tvar imperativu, v němž došlo v příponě -εσθε k disimilaci σθ > στ, tedy -εσθε > -εστε: πορεύεστε Κ 60. 2.6.8.2.2.2 imperativ aoristu Imperativ aoristu média je v textech ojedinělý: εὔξασθε (Β 168, 213). Častější je výskyt tvarů imperativu aoristu pasivního. Zde se v 2. os. sg. setkáváme se starořeckou příponou -θητι:

μνήσθητι

Κ

263,

ἀνεγέρθητι

F

513,

γλυκοπεριλήσθητι

F

835,

πληροφορήθητι Β 194, στήθητι Κ 1325, v některých případech však místo -τι nejspíš pod vlivem přípony aktivních tvarů nacházíme -σε: στάθησε F 726, θανατώθησε F 1518, κρύβησε Κ 497. Avšak častěji se setkáváme s transformovanými tvary imp. aor. pasivního vytvořenými z kmene aoristu aktivního připojením přípony -ου.282 Jedná se v podstatě o starořecký imperativ aoristu média, ve kterém bylo původní -αι nahrazeno příponou -ου:283 δέξου Β 189, F 1149, ἀφηγήσου Β 501, F 1258, ἀφκράσου Β 913, F 346, μισταρεύσου Κ 1650, ἐπιβουλεύσου Ι 148, παραιτήσου F 1139. Ve F se vyskytují dva různé tvary imp. slovesa γίνομαι: vedle starořeckého tvaru γενοῦ F 223 (také K 717), který má, vzhledem k tomu, že sloveso γίνομαι tvoří silný aorist, přízvuk na poslední slabice, nacházíme rovněž nový tvar γίνου284 F 1402, ve kterém se -ί- ve kmeni objevuje pod vlivem prézentního tvaru γίνομαι. Ve F se můžeme dále setkat s novým tvarem imperativu σήκω F 839 (< σηκώσου285) slovesa σηκώνομαι. V 2. os. pl. je doložena přípona -ῆτε, ve které došlo oproti staré řečtině k posunu přízvuku (-θ)η-τε > -(θ)ῆτε286): στραφῆτε (Β 610, F 1217), ἑτοιμαστῆτε (Κ 1008, kde původní σθ > στ).

282

Tato přípona byla převzatá z imp. prézentu pasiva. Tato podoba imperativu se vyskytuje již ve 12. stol. např. v básni Spaneas, srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 492. 284 O odlišném přízvukování těchto tvarů viz Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 133. 285 Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 119. 286 V novořečtině došlo dále ke změně pravopisu -(θ)ῆτε > -(θ)εῖτε. 283

123

Záporný imperativ se vyskytuje v K sporadicky (μὴ φοβοῦ Κ 555, μὴ φείδου Κ 478, μὴ μερίμνα Κ 1194), v B ojediněle (μὴ ἐμβῆτε Β 281), častěji (v I a F výhradně) bývá vyjadřován záporným konjunktivem.

2.6.8.3 Infinitiv Přestože je funkce infinitivu v lidovém jazyce pozdně byzantského období značně omezena (viz str. 27), ve zkoumaných textech je jeho výskyt stále ještě častý, i když, jak uvidíme ve výkladu o syntaxi, je patrné, že infinitivních vazeb ubývá. Obvykle jsou infinitivní vazby nahrazovány konjunktivem ve spojení s částicí (ἱ)νά. V textech nacházíme nejčastěji aktivní tvary, a to jak infinitivu prézentu, tak častějšího infinitivu aoristu. Jak bylo řečeno výše (str. 27), jeho zakončení se v průběhu byzantského období podle pravidla analogie přizpůsobilo koncovce infinitivu prézentu, tedy -(σ)αι > -(σ)ει(ν). Infinitiv slovesa εἶμαι je εἶσται (K 721, inf. prézentu) a ἔσεσθαι (K 53, inf. futura). Ve F nacházíme starořecký infinitiv perfekta aktivního τεθνηκέναι (F 450) slovesa ἀποθνήσκω. 2.6.8.3.1 aktivní tvary 2.6.8.3.1.1 infinitiv prézentu Způsob tvoření zůstává stejný jako ve staré řečtině, tedy ke kmeni prézentnímu se přidává koncovka -ειν (např. λέγειν Κ 772, βαστάζειν Β 76, F 892, κελεύειν F 45, γυρεύειν Β 485, συγκρίνειν Β 552, κλαίειν Β 1157), někdy však tyto tvary ve F nacházíme bez konc. -ν (διώκει F 1188, βλέπει F 1127). Infinitiv stažených sloves zůstává rovněž beze změny (καταγελᾶν Β 910, περπατεῖν F 1127). V K je doložen zpodstatnělý infinitiv prézentu τὸ φιλί (1915) < φιλεῖν. 2.6.8.3.1.2 infinitiv aoristu V textech se můžeme setkat se starořeckým tvořením infinitivu aoristu sigmatických sloves na -σαι, např. πειράξαι Κ 716, ἐξαναπλάσαι Κ 710, λαλῆσαι Β 459, κόψαι Β 66, ἀκοῦσαι Β 56, ἐργάσαι F 1132, Ι 215, βλάψαι F 1201, μονομαχῆσαι F 633, častější jsou však transformované tvary s koncovkou -σειν, např. συμπενθήσειν Κ 1493, ποίσειν Κ 2509, γυρίσειν Β 196, κατασκευάσειν F 363, ἐρωτήσειν F 99, λαλήσειν Ι 717, κερδαίσειν Κ 987 (v tomto případě je oproti staré řečtině (aor. kmen κερδαν-) aoristový kmen tvořen sigmaticky). Ve F a I nalézáme rovněž tvary inf. již bez koncového -ν,

124

tedy mající koncovku -ει:287 ἀφήσει Ι 490, ἀκουμπήσει Ι 65, νικήσει Ι 121, 344, F 637, ἀποκαταντήσει F 1762, πέψει F 365, θαυμάσει Ι 665, μεταπνεύσει Ι 475. Infinitiv asigmatického aoristu se tvoří starořecky, tj. na -εῖν: μεταγαγεῖν Κ 37, ἰδεῖν Κ 34, ἀναδραμεῖν Κ 131, λαβεῖν Β 93, εὑρεῖν Β 1195, F 231, εἰπεῖν Κ 522, 2304. Pouze v I nacházíme v jednom případě nový tvar bez koncového -ν a s posunutým přízvukem, tedy se stejnou koncovkou jakou má výše uvedený transformovaný tvar aoristu sigmatického -ει: φάγει Ι 456. V B nacházíme tento infinitiv zpodstatnělý: τὸ φαγίν (B 799, 1337, “jídlo”). Zdůrazněme výskyt starořeckého tvaru inf. silného slovesa δίδω(μι) ve dvou starších textech: δοῦναι (K 567, Β 1214). 2.6.8.3.2 mediopasivní tvary V mediopasivu je zachován starořecký způsob tvoření. Tvary inf. prézentu mají tedy koncovku -ε-σθαι (φλέγεσθαι F 209), pro stažená slovesa e-kmenová zůstává konc. -εῖσθαι (ἀφηγεῖσθαι Β 320). V B nacházíme doklad pro inf. aoristu média (διηγήσασθαι Β 302) a aoristu pasiva (κωλυθῆναι Β 71). Tyto infinitivy nacházíme v textech ojediněle.

Připomeňme, že infinitiv aktivní (aoristu i prézentu) je součástí perifrastických forem vyjadřujících futurum, viz str. 113. Infinitiv vytvořený z prézentního kmene se ve zkoumaných textech vyskytuje s menší frekvencí než infinitiv aoristu. Nejčastěji je inf. prézentu zastoupen v K, ve F a B jej nacházíme s výrazně nižší frekvencí, v I nebyl nalezen žádný doklad.

2.6.8.4 participium Participium doložené ve zkoumaných textech nevykazuje velké odchylky od staré řečtiny má nadále charakter přídavného jména (vyjadřuje trojí rod, skloňuje se) i slovesnou povahu (rozlišuje rod i časy, atd.). V textech je v aktivu doloženo kromě participia prézentu a aoristu také sporadické participium perfekta. Také v mediopasivu se setkáváme s participiem prézentu, aoristu a perfekta, přičemž v případě participia aoristu se vedle častějšího pasivního participia setkáváme v několika případech se starořeckým participiem média. 2.6.8.4.1 aktivní tvary 2.6.8.4.1.1 participium perfekta

287

Toto tvoření inf. aoristu (aparemfata) přetrvalo až do novořečtiny.

125

Participium perfekta je doloženo pouze v B: νενευκότων 483 (νεύω, gen. pl. neut.), ἐξεστηκώς 721 (ἐξίστημι, nom. sg. mask.), jejichž mužský a střední rod se skloňují jako ve staré řečtině, tedy v mask. -κώς, gen. -κότος, v neut. -κός, gen. -κότος (patří mezi kmeny athematické na -τ) a προεστῶτας 959, ak. pl. mask. part. prostokmenného perfekta slovesa προίστημι. 2.6.8.4.1.2 participium prézentu Jako jména patřící do starořecké 3. deklinace se v maskulinu a neutru skloňují také participia prézentu (konc. -ων, -ουσα, -ον). Tato participia jsou ve všech textech, až na I, velmi frekventovaná, ať už se jedná o slovesa 1. konjugace, např.: mask.: νομίζων F 14, στέκοντα Β 343, δεσπόζοντος Κ 2326, θέλοντες Κ 2005, διαβαίνοντας F 36, fem.: κλαίουσα F 82, συμπαίζουσαν Κ 2216, neut.: γλυκάζον Κ 2196, μέλλοντα Β 1292 či o slovesa kontrahovaná, např. mask.: κατασκοπῶν Β 391, κινηγοῦντα Β 748, τυραννοῦντες Β 346, γειτονοῦντας Κ 984, νυκτοπεριπατοῦντες F 32, ὀμολογούντων F 1763, φορῶντα Κ 1523 fem.: γελῶσα Β 885, ὑπογελῶσα Κ 1909, διακοσμούσας Κ 437, καταφιλοῦσαν Κ 949, κατεχούσης F 586, neut.: προξενοῦντα Κ 14. 2.6.8.4.1.3 participia aoristu Také participia aoristu se skloňují stejně jako ve staré řečtině, to znamená, že part. aor. sigmatického mají konc. -σας, -σασα, -σαν: κατασκοπήσαντες Β 1218, σταθμίσας Β 290, φωνήσαντα Β 490, δειλανδρήσας Β 535, βλέψας Β 583, ἀκούσας F 284, μισσεύσας F 331, φορέσασα Κ 644, καθίσασα Κ 644, kdežto participia aoristu silného mají stejné koncovky jako participia prézentu: εἰπών Β 924, F 557, λαβών Β 1180, μαθών Β 880, ἰδοῦσα Κ 547, λαβόντες F 51, φέρων K 1847, παρελθοῦσαν Κ 2215, ἀπεθανοῦσα288 F 1009. V K je doloženo participium γνόντες (2268, part. prostokmenného aoristu slovesa γι(γ)νώσκω). Pro utvoření part. aoristu slovesa δίδω je však v tomto textu

288

Augment ε se v participiu nachází pod vlivem minulých časů, viz též str. 135.

126

použit nový aoristový kmen δωσ-: δώσαντες Κ 2225 (srov. se staroř. δόντες, poznamenejme, že v některých případech starořecké tvary slovesa δίδω nacházíme např. imp. δότε Β 960, Ι 679, inf. δοῦναι K 567, B 1214, v ostatních případech se však aoristové tvary tohoto slovesa tvoří buď od sigmatického kmene δωσ- nebo od kmene δωκ-). V hovorovém jazyce se jako důsledek slábnutí 3. deklinace vyskytuje nesklonné participium prézentu na -οντα (viz str. 27). Toto participium nacházíme také ve zkoumaných textech: nejpočetnější je v B, ojediněle je doloženo rovněž v K, F, a I: Ὁ Ἰμπέριος …τάς Γραφάς νοοῦντα Ι 484, ὁ Φλώριος ἐβλέποντα F 675, ἐκείνην δὲ μὴ βλέποντα ἐστρίγγιζεν Κ 1419, ἀκούοντα ὁ Βέλθανδρος Β 1010, μικρὸν ἀπεμειδίασε βλέποντά τον ἡ κόρη Β 1004, atd. Toto nesklonné participium je ve všech zkoumaných textech tvořeno shodně pouze z prézentního kmene, i když se v tomto období vyskytovaly také tvary vytvořené z aoristového kmene.289 V textech není doloženo žádné nesklonné participium končící na οντας (< -οντα připojením koncového -ς).290 2.6.8.4.2 mediopasivní tvary Co se týče mediopasivních tvarů, nacházíme rovněž v textech tři druhy participií – prézentu, aoristu (pasivního a mediálního) a perfekta. 2.6.8.4.2.1 pasivní participium aoristu Participium aoristu pasivního používají autoři všech románů s výjimkou Imberia. Toto participium se skloňuje jako ve staré řečtině, tedy patří do 3. deklinace (kmeny na -ντ). V sg. byly nalezeny pouze tvary nominativu a akuzativu, a to ve všech rodech (konc. -είς, -εῖσα, -έν): mask.: στερηθείς Κ 16, φοβηθείς Β 536, περιπλακείς F 730, ἀναγορευθείς Β 1333, στραφείς Κ 642, κορεσθείς Κ 544, σκεπασθείς Κ 500, θορυβηθείς F 389 fem.: nom.: κακωθεῖσα Κ2325, χωρισθεῖσα Β 575, δικαιωθεῖσα F 719, ἀκουτισθεῖσα Β 1196, ak.: πληρωθεῖσαν F 20 neut.: πραχθέν Κ 1656, F 586, θολωθέν F 501, λεχθέν F 210. V plurálu se lze v K a v B setkat s tvary nominativu a genitivu: nom.: περιπλακέντες Κ 1401, ἀφαιρεθέντες Κ 1402, ἀπαλλαχθέντες Κ 2605 289

Srov. Browning, R. 1995, str. 108. K tomuto jevu dochází v pozdně byzantském období, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 229. Tvary na -οντας již mají podobu novořeckého přechodníku činného přítomného. 290

127

gen.: ἐκλαξευθέντων Κ 397, κριθέντων Β 596.

2.6.8.4.2.2 mediopasivní participium prézentu Tato participia se skloňují jako adjektiva 2. a 1. deklinace, koncovka je -όμενος, -ομένη, -όμενον pro slovesa 1. konjugace (např.: τερπόμενος Ι 50, ἀγαλλόμενος Ι 50, θλιβόμενον Κ 2044, κρυπτόμενα Κ 2243, ὀδυρομένη Κ 2489, κλαιόμενη F 60, λεγόμενον Β 988, λεγομένης Β 387, dat. κρυπτομένῳ Κ 553) a -ώμενος, -ωμένη, -ώμενον, popř. -ούμενος, -ουμένη, -ούμενον pro kontrahovaná slovesa (např.: ὁρμώμενος F 1, χαρούμενος Ι 50, ἐμψυχωμένη Ι 474, ποθουμένης Κ 1612, φοβούμενα Κ 1984, ἐνθυμούμενος F 485, μισούμενος Β 18, φιλούμενος Β 18). U těchto participií dochází v ženském rodě k posunu přízvuku. V případě participia κλαιόμενη (F 60) k tomuto posunu nedochází. 2.6.8.4.2.3 mediopasivní participium perfekta Toto participium se s vysokou frekvencí vyskytuje ve všech zkoumaných textech. Koncovky jsou -μένος, -μένη, -μένον. Reduplikace bývá mnohdy zachována, a to jak úplná (např. κεχαριτομένου Κ 149, δεδουλομένη Β 888, πεπληρωμένος F 1777), tak neúplná (ἐστρωμένα Κ 152, ἠγγρισμένος Β 1254, ἠγαπημένους Ι 205). V některých případech však reduplikace zcela chybí (např. θλιμμένης Κ 1864, φαρμακεμένη Κ 2363, πονεμένην F 1011, τιμημένα F 926, βαμμένον Ι 393), a to zvláště jedná-li se o složená slovesa (χρυσοζωγραφισμένα F 982, σφικτοαρματομένους F 46, ποδοσιδηρομένος Β 909, συσσελλοαρματωμένον Ι 425, μυριοανθισμένα Ι 655). 2.6.8.4.2.4 participium aoristu média Uveďme na závěr nemnohá participia aoristu média, která jsou doložena v K: ἁψάμενος 1099, δεξάμενος Κ 2277, παυσαμένη Κ 2259, φιλοφρονησάμενος Κ 2595. Participium perfekta mediopasiva a prézentu aktiva jsou součástí perifrastických forem vyjadřujících perfektum, plusquamperfektum a futurum exactum aktivní i pasivní, jako je tomu např. v následujících případech: ἔχουσιν κεκρυμμένον Κ 387, ἔχω κεκαρμένας Κ 1506, εἶχε ἐλαττωμένον Κ 287, εἶχα ἀπολυμένον Β 1340, εἶχαν καλεσμένους Ι 479, εἴχασιν ἡτοιμασμένα F 1057, εἶχεν εὐτρεπισμένον F 308, εἶχε καταχραμένον Β

128

1043, ἔναι νικημένος F 1443, ἔναι ἀπλικεμένοι F 923, ἦσαν κατουνεμένοι Κ 1228, θλιμμένος θέλεις εἶσται Κ 721. Poznamenejme, že v K nacházíme perifrastickou formu skládající se z participia prézentu aktiva v kombinaci se slovesem εἰμὶ: ἦν ἀγανακτῶν Κ 411, ἦσαν οἰκοῦντες Κ 97. Tato forma, která má svůj původ ve starořečtině, vyjadřuje imperfektum (srov. str. 116). Lze tedy říci, že participium (a to především mediopasivní tvary perfekta a aktivní prézentní tvary) je v textech frekventované. V K je použití participií zcela starořecké, v B a F lze sledovat ústup v jejich použití. Oslabení aktivního participia je patrné především v I (byly nalezeny pouze 3 případy, z čehož jedno participium je nesklonné (I 236) a u jednoho je použito mask. místo fem. (I 484)). Existence nesklonných tvarů, jakož i použití tvarů mužského rodu místo ženského, naznačují změny, které již v lidovém jazyce proběhly.291

2.6.9 reduplikace 2.6.9.1 Prézentní (iotová) reduplikace Některá slovesa nadále v kmeni prézentním reduplikaci zachovávají. Co se týče athematických sloves, prézentní reduplikaci vždy zachovává sloveso δίδω (passim) < δίδωμι a jeho složeniny: παραδίδω F 734, προδίδω F 1542, ἐκδίδω B 54. Rovněž sloveso ἵ-σταμαι se v některých případech vyskytuje ve své starořecké podobě s reduplikací (ἵ-σταται F 542, ἵ-στατο K 460, παρ-ί-σταμαι F 563). Kromě toho se však setkáváme s transformovaným tvarem ἱ-στήκω (B 786, 845), který se však častěji vyskytuje bez počátečního ἵ-, tedy bez prézentní reduplikace (στήκω, např. K 1071, F 815, στήκομαι F 945, passim), příp. s kmenovým -ε-: στέκω (K 491, F 1790)/στέκομαι (F 552). Naopak, sloveso τίθημι se až na výjimky (περιτίθησι Β 1331, ὑποτίθεται Κ 697) objevuje bez reduplikace (θέτω např. K 2557, Β 126, Ι 539, F 589). Co se týče slovesa ἀφίημι, v textech nacházíme pouze transformovaný tvar ἀφήνω (F 1455, Κ 655), tedy již bez prézentní reduplikace. Thematické sloveso γί-(γ)νομαι sice reduplikaci zachovává, v textech se však vyskytuje pouze ve zjednodušené podobě bez kmenového γ: γί-νομαι Κ 665, passim, F 618, Ι 338. Stejně tak sloveso γι-(γ)νώσκω nacházíme s reduplikací, ale (až na jednu výjimku γι291

Podle Browninga činné participium mizí z mluveného jazyka v období 12. až 14. století, srov. Browning, R. 1995, str. 108. Pro podrobnější výklad o participiích v byzantské řečtině viz Mirambel, A. 1961.

129

γνώσκω F 412) pouze bez kmenového γ292 (ἀνα-γι-νώσκοντα Κ 1005, γι-νώσκεις F 696, γί-νωσκε F 170, γι-νώσκετε Β 1339). 2.6.9.2 attická zdvojka V K se lze v několika případech setkat s attickou zdvojkou v silném aoristu slovesa ἄγω a jeho složenin: ἀγ-αγών Κ 2211, συν-αγ-αγαγεῖν Κ 1227, μετ-αγ-αγαγεῖν Κ 51. Ve všech ostatních případech nacházíme transformovaný aorist bez attické zdvojky (ὑ)π-ῆγα (< ὑπ-ήγ-αγ-ον), např. πῆγεν Ι 397, ἐπῆγεν F 1469, ἐπῆγες Κ 1438, ἐπῆγαν Ι 726 slovesa ὑπάγω - ὑπαγαίνω. 2.6.9.3 perfektní reduplikace Ve všech perfektních tvarech vyskytujících se v textech kromě tvarů participia perfekta mediopasivního reduplikace jednoznačně přetrvává. Zvláště v indikativu má reduplikace silnou tendenci se udržet, a to jak úplná: γέγονα Κ 2293, F 1412, γέγονας Κ 1392, γέγονε Κ 1031, passim, γεγόνασιν Β 232, πέφυκε Β 676, , tak neúplná:293 ἤκουσται F 1076, ηὐτρέπισται F 312. Dále nacházíme tvary perfekta, které mají jako reduplikaci εἴ-: εἴληφεν Κ 2606 (λαμβάνω), εἴρηκε Β 619 (λέγω). Mimo to se úplná reduplikace vyskytuje ve tvaru plusquamperfekta ἐ-γε-γόνει Β 720, πεπλήρωντο Β 662, participia perfekta činného νε-νευκότων B 483 (νεύω) a infinitivu perfekta aktiva τε-θνηκέναι F 450, neúplná ve tvaru participia perfekta činného slovesa ἐξίστημι (ἐξ-ε-στηκώς B 721) a προίστημι (προ-ε-στῶτας B 959). Jak bylo uvedeno výše, odlišná je situace v případě participia perfekta mediopasivního, který se, na rozdíl od výše uvedených archaických perfektních tvarů, které z lidového jazyka tehdejší doby již vymizely, v řeckém jazyce hojně používá dodnes. Reduplikace u něj sice ještě v některých případech přetrvává (v K nalezeno 16 participií s reduplikací), v pozdějších textech však jejich výskyt významně klesá (v I byly zaznamenány pouze 3 participia s reduplikací). V textech se tedy setkáváme s reduplikací úplnou, která je velice častá především v K a B (např.: κε-κραμένας Κ 6, κε-χαριτομένου Κ 149, δε-δεμένας Κ 2443, με-μονομένη Κ

292

Toto sloveso se však, stejně jako výše uvedené γί-(γ)νομαι, v řečtině vyskytuje bez kmenového γ již od pozdně římského období. 293 Neúplná reduplikace se, tak jako ve staré řečtině, u kmenů počínajících na samohlásku a některé souhlásky a skupiny souhlásek, rovná augmentu.

130

1071, γε-γραμμένα Β 354, κε-κομμένα Β 257, δε-δουλομένη Β 888, γε-γυμνομένος Β 1162), méně častá ve F (např.: δε-δουλομένος 1333, πε-πικραμένην 1653, πε-πληρωμένος 1777) a ojedinělá v I (τε-τιμημένη 386), a rovněž s reduplikací neúplnou např.: ἠ-γαπημένους Κ 28, Β 29, Ι 205, ἐ-στρωμένα Κ 152, ἠ-γγρισμένος Β 1254, ἡπλωμένος F 673, ἠ-γαπημένε F 1166, ἠ-γλαϊσμένες Ι 466. V několika případech se v B a F reduplikace vyskytuje také v kompozitech, jejichž druhou část tvoří sloveso (γλυκο-πεποθημένον F 1661 (γλυκο-ποθῶ), χρυσο-κε-κοσμημένον F 1706 (χρυσο-κοσμῶ), σεληνο-βε-βαμμένος Β 336 (σεληνο-βάπτω)). U sloves s prefixem bývá reduplikace, pokud je zachována, umístěna až za tuto předponu, a to jak úplná (παρα-πε-φρονημένος Κ 1445, συν-τε-θειμένα Β 247), tak neúplná (ἀπ-ε-γνωσμένος294 Κ 475, ἐπ-η-ρμένος Κ 25, κατ-η-σφαλισμένον Κ 2307, συν-η-ρμοσμένα Β 332). Tvary part. perfekta medpas. se však častěji vyskytují bez reduplikace, a to především u kompozit (např. ἀνα-παυμένης Κ 1992, ἀπο-θαμμένος Κ 935, ἀνα-ταμένος Κ 582, χρυσο-ζωγραφισμένα F 982, σφικτο-αρματομένους F 46, ποδο-σιδηρομένος Β 909, συσσελλο-αρματωμένον Ι 425, μυριο-ανθισμένα Ι 655, ἐρωτο-φορουμένη Κ 808, κακο-τυχημένης Κ 940), ale také v ostatních případech (θλιμμένης Κ 1864, φαρμακεμένη Κ 2363, πονεμένην F 1011, τιμημένα F 926, βαμμένον Ι 393). Některé tvary se vyskytují s reduplikací i bez ní (např. κε-χαριτομένου Κ 149

-

χαριτομένον Β 457, χαριτομένα I 68), v některých případech i v rámci téhož textu: τε-θλιμμένας Κ 1737 - θλιμμένης Κ 1864, νε-νεκρωμένον Κ 2480 - νεκρωμένου Κ 2555, τε-τιμημένη Ι 869 - τιμημένη Ι 873. O slabiku kratší varianta je v těchto případech preferována z metrických důvodů. Nelze však tvrdit, že se vždy jedná o metrické důvody, poněvadž např. tvary s neúplnou zdvojkou (ať už se jedná o kompozita či nikoliv) mají stejný počet slabik s reduplikací i bez ní (např. ἡ-πλωμένος F 673 - ἐξαπλωμένον Κ 549, ἐξαπλωμένος Κ 1113).

294

V novořečtině se tento tvar dochoval s reduplikací, pro srovnání např. v Kronice morejské se objevuje bez reduplikace ἀπογνωσμένος (P 7453), srov. Kriaras, E. 1969, heslo ἀπογιγνώσκω.

131

Lze tedy konstatovat, že v archaických tvarech perfekta je reduplikace zachována, kdežto ve tvarech part. perf. mediopasiva, které se dodnes v řečtině používají, je výskyt reduplikace již značně rozkolísán.295

2.6.10 Augment Ve zkoumaných textech se augment jakožto příznak doby minulé vyskytuje s vysokou frekvencí, zároveň se však projevuje skutečnost, že ve středověké řečtině je již augment značně rozkolísán a jeho použití v mnoha případech nepodléhá pravidlům staré řečtiny. Proto se setkáváme s případy, kdy augment zcela chybí, kdy se vyskytuje před předložkovým prefixem nebo kdy se dokonce ve slovese objevují augmenty dva - před předložkovým prefixem i po něm. 2.6.10.1 augment chybí Případů, kdy augment není přítomen, je celá řada. Největší frekvenci tvarů bez augmentu lze zaznamenat v případech, kdy má sloveso větší počet slabik a augment by se ocitl příliš daleko od přízvuku, ať už se jedná o sloveso s předložkovým prefixem (např. ἀποχαιρέτησαν F 1227, ἀπιλογήθη(ν) F 360, Β 185, Ι 168, ἀπονεκρώθην Κ 1756, ὐπερενδέχετο Β 813, ἀντιδονούσαν Β 864, ἐξαρματώθηκεν Ι 129, ἀποδειπνήσασιν Ι 506), o slovesa s víceslabičným kmenem (např.: πληροφορήθηκεν Β 1276, Ι 621, στεφανοθήκασιν F 1818), či o slovesa složená (μυριοκαταφρονεῖτον Β 12, μυριοκαταφρονᾶτον Β 37). Rovněž v jiných případech mnohdy augment odpadá, a to jak časový (např. ἄρχισε Ι 217, ἄστραπτεν Ι 350, ἀγόρασεν Ι 567, passim, αὐθέντευεν Β 27, αὐθέντευαν Ι 40, αἰσθάνου Κ 1397 (2. os. sg. imperfekta slovesa αἰσθάνομαι)), tak slabičný (βουλεύτηκεν F 560, δούλευσεν Β 363, κάθητο Β 492, ποῖκε Β 652, κράτησεν Β 1001, γύρευε Β 1138, γίνετο Β 1047, σείστηκεν Ι 358, πῆγεν Ι 397, νίκησε Ι 772, θέλησεν Ι 580). Minulé časy bez augmentu nejčastěji nacházíme v B a I. 2.6.10.2 augment se vyskytuje 2.6.10.2.1 starořecký Ve většině případů je augment kladen podle starořeckých pravidel (např. ἐγνώρισα K 751, B 431, F 1636, I 129, ἐθαύμασα I 130, K 156, ἐσκεύασεν K 2269, B 657, ἔπλασεν B 430),

295

Poznamenejme, že v novořečtině se reduplikace dochovala pouze v ojedinělých případech, např. ve slově πεπαιδευμένος nebo ve výše uvedeném part. με-μονομένη.

132

a to včetně vnitřního augmentu u sloves s prefixem (např. ἀνέτρεχον Κ 145, παρέδραμον Β 1303, ἐπεθύμουν F 1418). Vnitřní augment nalézáme také u složeného slovesa ἐρωτοετρώθην (F 202). V některých případech se však setkáváme s použitím augmentu slabičného místo časového: ἐφάνισεν Κ 681 místo ἠφάνισεν (ἀφανίζω), ἀνενδράνισες Κ 817 místo ἀνηνδράνισες (ἀνανδρανίζω), ἐνοίξασιν F 1697 místo ἠνοίξασιν, ἐγόρασαν F 1052 místo ἠγόρασαν, a také časového místo slabičného: ἐξήβαλε Κ 639 místo ἐξέβαλε (ἐκβάλλω), ἐπήδραμε Κ 2229 místo ἐπέδραμε (ἐπιτρέχω) (srov. s παρέδραμεν Κ 1978), συνήφερε Β 110 (συμφέρω), ἠγνώρισε Β 1232, ἤφεραν F 118. V I nacházíme tvar minulého času ἠμολόγησεν (Ι 587) místo ὡμολόγησεν. 2.6.10.2.2 vnější Časté jsou však případy, kdy augment v rozporu se starořeckými pravidly předstupuje před prefix. Jedná se jednak o slovesa, jejichž prefix začíná na souhlásku a augment je tudíž slabičný, např.: κατά: ἐκαταστήσασιν F 137, ἐκατασκεύασαν F 369, ἐκατασκεύασεν Β 708, ἐκαταλείψαν F 478, ἐκαταμάθασιν F 848, ἐκατατόξευσεν Β 793, ἐκαταπόντισεν Β 1105, ἐκατάβρεξεν Β 1185. V K se vyskytuje jediný případ (ἐκατακρίθην 2020), v I nebyl nalezen žádný. συν: ἐσύντυχε(ν) Β 1294, F 345, ἐσυντύχασιν F 1485, Ι 298, ἐσυνάχθησαν F 636, ἐσυνάξασιν F 1591, ἐσύναξεν Β 648, ἐσυντήρα Β 393, ἐσυντρόφευσαν Β 1324, ἐσυνόδευε Κ 1232, ἐσύμφερε Β 85, ἐσύμφερον Β 852. προσ: ἐπρόσταξε(ν) F 394, Β 275, ἐπρόσβαλες Κ 2369, ἐπροσκυνοῦσαν Ι 631, ἐπροσκύνησαν Κ 2226 παρα: ἐπαραδείραμεν F 1526, ἐπαραπονέθηκα Ι 770, ἐπαράτεινα Κ 2392 περι: ἐπεριπατήσαμεν F 1524, ἐπεριπάτει Κ 1467, ἐπεριλάβαν F 269 δια: ἐδιόρθωσε F 1273, ἐδιαφθέντευαν Β 221, ἐδιάβην Β 399, Ι 418, ἐδιάβηκε Β 625, ἐδιάβησαν Ι 42, a dále se jedná o slovesa, jejichž prefix začíná na samohlásku α nebo ε, vnější augment tím pádem tuto samohlásku mění podle starořeckých pravidel, tedy α,ε η:

133

ἤφηνεν (ἀφήνω) Κ 655, ἠμφιβάλλετο Κ 2280. Vnější slabičný augment nacházíme ve F také u kompozit: ἐσυχνόβλεπεν F 297, ἐσυχνοκεντοπτέρνιζεν F 540. 2.6.10.2.3 dva augmenty Časté jsou také případy, ve kterých se jedná o kombinaci obou výše zmíněných postupů, tedy kdy vnitřní augment doplňuje augment vnější, kladený před předložkový prefix, jako je tomu např. ve slově ἐ-κατ-ε-δίκασεν F 556. Nejčastěji se jedná o prefix: δια: ἐδιέβη(ν) Β 722, Ι 816, F 132, ἐδιέβηκε(ν) Β 1037, F 1479, ἐδιέτρεχε Β 1126 κατά: ἐκατεφλόγιζεν F 184, ἐκατεμάραναν F 296, ἐκατεμάρανε F 890, ἐκατεδίκασαν F 450, ἐκατέμαθες F 474, ἐκατέμαθεν F 1611, Ι 72, ἐκατεσκεύασεν F 1080, ἐκατέβη(ν) Ι 642, Β 1144, ἐκατέβηκε(ν) Β 1139, Ι 117, ἐκατέλαβε(ν) F 488, Β 255, ἐκατεσκόπησε(ν) Β 407, 809, ἐκατεσκόπησαν Β 222, ἐκατήντησεν Β 17, Ι 13, ἐκατήντησα Κ 2564, ἐκατελείφθην Κ 2529, ἐκατεπολεμήθην Κ 933, ἐκατεφρόνησεν F 1723, ἐκατεφίλησεν Β 1321, ἐκατεγνώρισα Β 735, ἐκατεπήδησεν Β 847, ἐκατήφερεν Ι 11, ἐκατῆλθεν Ι 260, ἐκατέστησεν Ι 706, ἐκατέπιεν Κ 681 συν: ἐσυνεπήντησαν F 27, ἐσυνέπεσεν F 899, ἐσυνέτυχαν F 1288, ἐσυνήργησεν F 1341, ἐσυνέβη F 1687, ἐσυνήχθησαν F 397, ἐσυνεθλίβετο Β 391, ἐσυνέφερε Β 401, ἐσυνέφερον Β 1209, ἐσυνέτρεχεν Β 746, ἐσυνέλαβεν Ι 51, ἐσυνετρίβης Κ 1608, ἐσυνετάκη Κ 2026. παρά: ἐπαρεξέβηκεν Β 473, ἐπαρέκυψεν Β 831, ἐπαρέδραμεν Ι 260, Κ 977, ἐπαρεπήδησα Κ 2532 μετα: ἐμετεστράφη Ι 258, ἐμετέστρεψαν Β 158, ἐμετεβουλεύθησαν Κ 115, ἐμετεκάθισεν Κ 1613, περι: ἐπεριέτρεχες Κ 1609 προ:

ἐπροέκρινα Β 507, 758.

Dva augmenty vykazuje rovněž kompozitum ἐ-ρρουκανο-ε-τούρνευσεν Β 290 (jedná se o aorist slovesa ρουκανο-τουρνεύω).

134

V několika případech se můžeme setkat také dvěma vnitřními augmenty: ἀντ-ε-κατ-έ-στην F 132, ἀπ-ε-κατ-έ-στησα F 417, ἐξ-ην-η-λλάγην Κ 2107 (aorist pasiva slovesa ἐξαναλλάσομαι). Poznamenejme, že mnohdy lze na téže stránce nalézt tvary téhož slovesa s různě použitým augmentem: συνήχθησαν F 371 - ἐσυνήχθησαν F 397, ἐκατασκεύασαν F 369 – κατεσκεύασεν F 424, συνέφερεν F 1068 - ἐσύφερεν F 996, ἐσύμφερε Β 85

-

συνήφερε Β 110, κατεσκεύασεν Β 700 - ἐκατασκεύασεν Β 708, κατετόξευσε Β 775 ἐκατατόξευσεν Β 793, θέλησεν Ι 580 - ἠθέλησεν Ι 584, νίκησα Ι 772 - ἐνίκησα Ι 787, κατηντήσαμεν Κ 2514 - ἐκατηντήσα Κ 2564. Různé postavení augmentu ve slovese poskytuje alternativy s odlišným počtem slabik, z kterých mohli autoři při skládání veršů vybírat. Avšak, stejně jako v případě reduplikace, nelze říct, že by důvodem pro výskyt těchto alternací bylo pouze metrum. Toto vyvrací existence alternativ, které mají stejný počet slabik, např. ἀποχαιρέτησεν F 1271 ἀπεχαιρέτησεν F 1299, ἀνάζησεν Κ 1411 - ἀνέζησεν Κ 1413. Na závěr se zmiňme o augmentu, který pronikl do prézentních tvarů, a to v indikativu: ἐγνωρίζω F 598, Β 1232, ἐγνωρίζει Κ 2420, ἐλησμονῶ Κ 1908, ἐβλέπει Κ 921, ἐφτάνω F 552, passim, Β 745, ἐσβένει F 1809, ἐφτειάνουσιν F 1388, ἐγνέφω Ι 373, 374, ἀπεμένω Κ 680, κατεγνωρίζει F 346, 1667, ἐπεθυμῶ Β 241, Β 270, πεθυμᾶς F 1160, κατεβαίνει296 F 1481, v konjunktivu: νὰ ἐγνωρίσῃ Κ 350, νὰ ἐφτάσω F 1010, νὰ ἐφτάσῃ Β 745, ἀν ἐποίσω F 893, v imperativu: παρέπεσε Κ 987, προσέμεινε Κ 2183, ἐγνώριζε F 1123, u participií: ἐβλέποντα F 675, ἀπεθανοῦσα F 1009, ἐγνωρίζων F 598. Z výše uvedených dokladů vyplývá, že augment je v jazyce rytířských středověkých románů velmi rozkolísaný a značně oslabený.297 Ve všech textech se často (v K sporadicky) vyskytují případy, kdy augment zcela chybí, dále nacházíme případy použití augmentu slabičného místo

296

Tento tvar se v obecné novořečtině udržel dodnes. Oslabení augmentu v řeckém jazyce souvisí také s tím, že minulý čas je dostatečně a jednoznačně určen již příponami a přízvukem, který má tendenci udržovat se na 3. slabice od konce. Augment se tak stává nadbytečným a nakonec také z obecné novořečtiny mizí s výjimkou dvouslabičných tvarů, u kterých augment zůstává, protože tvoří třetí, přízvukovanou slabiku. 297

135

časového i časového místo slabičného, některá složená slovesa mají vnější augment, resp. augmenty dva. Viděli jsme, že podobná rozkolísanost se týká také reduplikace a participií. Zatímco v K se participia používají v souladu se starořeckými pravidly, v mladších textech (především v I) je jejich výskyt omezen (omezení se netýká mediopasivních participií na -όμενος a -μένος). Dále ve všech textech nacházíme případy chybného použití použití participia (viz str. 158). Oslabení participia naznačuje také výskyt nesklonných tvarů na -οντα, s kterým se setkáváme ve všech zkoumaných textech. Participium je součástí perifrastických forem, stejně jako infinitiv, pomocí kterého se tvoří futurum. Infinitiv je však také omezen, a to především infinitiv prézentu. Změny byly zaznamenány také v koncovkách infinitivu. Rozsáhlá je přestavba prézentního kmene sloves a také osobních přípon. U slovesa εἰμὶ byly ve většině případů athematické aktivní přípony nahrazeny příponami mediopasivními, pouze v K nacházíme původní tvar v 1. os. sg. εἰμὶ a ve všech textech s výjimkou I v 3. os. sg. ἔνι (< ἔνεστι) a v K i v pl. (< ἔνεισι). Vzácně se i v jiných případech setkáváme s archaickými athematickými slovesy. Celkově však lze říci, že v morfologii sloves vykazují texty značné inovace: rod je redukován na dva, optativ až na malé výjimky mizí a jeho roli přebírá především konjunktiv.

2.7 Slova nesklonná Mezi slova nesklonná řadíme (vedle infinitivu, nesklonného participia a některých číslovek) příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce. 2.7.1 příslovce Značná část příslovcí vyjadřujících způsob je ve zkoumaných textech tvořena jako ve staré řečtině sufixem -ως, a to z adjektiv nebo z participií perfekta mediopasivního, např. ἀδίκως (K 1193), φρικτῶς (K 329), μυστικῶς (I 644), κεκρυμμένως (K 2222), κακῶς (B 55), κρυφῶς (F 915). Uveďme dále adverbium κρειττόνως (Κ 2544), odvozené z komparativu κρεῖττον. V textech je častější tvoření adverbií pomocí sufixu -α, např.: σφόδρα (K 412), σύντομα (F 1063), τιμητικά (I 469), θλιμμένα (F 431), χαριτωμένα (I 68). Některá příslovce se tvoří pomocí sufixu -ον, a jsou tak v textu těžko odlišitelná od tvaru ak. sg. neutra adjektiv: σύντομον (K 1847, B 774), γοργόν (K 1008, B 114), μερικόν (K 2053), μικρόν (K 1098, passim, B 1262), κοντόν (Κ 2394), ὕστερον (I 13, 430).

136

V textech jsou také často uplatňována příslovce tvořená pomocí starořecké přípony -θεν: γύρωθεν (B 28, K 1871, F 986, I 529), τριγύρωθεν (B 670, F 1581, I 120), κάτωθεν (K 152, 1240), παρέξωθεν (K 1240, 2219), ἀποκεῖθεν (K 323), ἐδῶθεν (F 1305), ἐκεῖθεν (K 2065, B 1194), παρέμπροσθεν (Κ 2428), ὁκάποθεν (Β 1235), κατόπισθεν (Β 224, 343, 768, F 1290), κατέμπροσθεν (Β 1003), ἐδῶθεν (F 1305) a také pomocí starořecké přípony -σε:298ἐκεῖσε („tam“, K 499, B 28, samotné ἐκεῖ však již znamená „tam“, přípona -σε je tedy v tomto případě pleonastická). Dodejme, že v případě adverbia ἐγγύσε (K 96) se jedná o příponu -σε, ale opřipojení ε ke slovu ἐγγύς (podle ἐκεῖσε). V textech dále nacházíme adverbia s příponou -ς: ἐτότες (Β 1318) < τότε (B 39, I 115), τάχατες (Ι 685) < τάχατε (přičemž τάχατε (např. Β 1046) vzniklo z adverbia τάχα přidáním τε podle τίποτε, resp. τάχατι Β 1040). Ve všech zkoumaných textech se můžeme setkat s mnoha dalšími příslovci patřícími do nové slovní zásoby: ἀκόμη (K 2000, F 474, 256) < ἀκομήν (F 1664) < staroř. ἀκμήν (B 1238), ak. sg. subst. ἀκμή, ἀπάνω (F 1697) < staroř. ἐπάνω, ἐδά (K 2293, B 801, F 108) < δή - ἤδη, „nyní“, „hned“, „již“, ἐδῶ (F 1401) < ze staroř. ὧδε, ὁμάδι (F 1288, 1307) < ὁμάδιον < ὁμάς, παντοῦ (F 1156) < πάντα, πλιό (Ι 631) < πλέον. Některá adverbia vznikla ze starořeckých adjektiv: μέσα (K 155) < adj. μέσος, κοντά (F 1655) < adj. κοντός, πουρνόν “ráno” (F 256, passim) < πωρνόν < πρωινόν,299 σιμά (K 1278) < z adj. σιμός, πάντα (F 198) z ak. sg. starořeckého zájmena πᾶς,300 v mnoha jiných případech vznikla sloučením dvou a více slov: ἀντάμα (I 298, 440) < ἐντάμα (K 786, B 768) < ἐν τῷ ἅμα, ἀπατά (F 588, 1250) < ἀπαύτα < ἀπ’ αὐτά, ἀπέσω (K 298) < ἀπό + adv. ἔσω, ἀπέξω (K 178, Β 845) < ἀπό + adv. ἔξω, ἀποκάτω (K 1994) < ἀπό + adv. κάτω, ἀπόψε (F 255) (ἀπόψα B 939) < ἀποψέ < ἀπ’ ὀψέ, ἐδάρτι (Κ 1191), „nyní“(„hle“), ἐδάρτε (F 1171) < ἐδά + ἄρτι, μόναυτα (Β 810), „ihned“ < μόνον + αὐτά, ὀμπρός (K 2439, I 134, 238, 448) < ἐμπρός301 < předl. ἐν + πρός, πούπετε (K 1482) < ποῦ ποτε, τώρα (Κ 491, B 136, B 168, F 1542, Ι 175) < τῇ ὥρᾳ (vedle

298

Tato přípona měla ve staré řečtině význam „kam?“ Srov. Chadzidakis, G. N. 1905, II, str. 114, 407. 300 Původně se používala celá fráze (τὸν) πάντα (χρόνον), srov. Georgacas, D. 1948-51, str. 223ff. 301 Srov. Chadzidakis, G. N. 1905, I, str. 228. 299

137

starořeckého νῦν, např. Κ 1786). Poznamenejme, že ὁκάποτε (K 936, 1699, I 298) vzniklo přidáním poč. ὁ- k adverbiu κάποτε (< ze spojky κἄν a adverbia ποτέ). V některých případech jsou adverbia zakončena na -ου místo pův. -ω.302 Nejčastěji se s těmito adverbii setkáváme v B: γύρου303 (B 462), γύρου – γύρου (B 475), v K nacházíme adverbium τριγύρου (K 1870), v I ἀπάνου (I 107), na -οῦ končí také nové adverbium ἀλλοῦ (F 852) < staroř. ἄλλος. Jmenujme také další transformovaná adverbia: ἔτσι F 749, passim, Ι 147 (resp. ἴτσι Ι 430) < οὕτω (οὕτωσί),304 μαζίτσα I 427 < μαζί + ίτσα, přičemž μαζί < subst. μαζίον. Adverbium καθόλου má ve většině případů význam “zcela” (K 213, passim, B 234 passim, F 1067, passim), pouze vzácně je nacházíme ve významu “vůbec” (K 901, B 1282). Ve významu “vůbec” je ve F použito οὐδόλως (F 295). Tázací příslovce vyskytující se v textech jsou: πόθεν Β 1270, Κ 473, F 1407 (resp. πόθε Β 145), ποῦ Β 145 a πῶς Κ 419, Ι 139. Starořecké πόθεν (“odkud”) se v I objevuje ve spojení s abundantním ἀπό (ἀπό πόθεν εἶσαι, “odkud jsi”, I 761). V textech, zvláště v K, nacházíme také další adverbia pocházející ze staré řečtiny: νῦν (Κ 1786), τοίνυν (Κ 242, passim), αὐτίκα (Κ 580, passim), παραυτίκα (Κ 906, 1280), αὖθις (Κ 671), παραχρῆμα (Κ 500), χαμαί (Β 1182), ἀπάρτι (Κ 1194, passim, B 969, F 20), τάχα (Κ 208, passim, Β 286, Ι 276), atd.

2.7.2 spojky Podle jejich funkce ve větě dělíme spojky na souřadicí a podřadicí. Mezi nejčastěji vyskytující se souřadicí spojky patří καί, ἀλλά (ἀλλά καί, ἀλλ’ οὐδέ), μηδέ, οὐδέ, ἤ, pocházející ze staré řečtiny. Za souřadící spojky, které mají stejný význam jako ἀλλά, můžeme rovněž považovat ὅμως (passim) a πλήν (K 2006, F 237, I 234, passim). Ve významu „ale, avšak“ je v F použita rovněž spojka μά (F 1422), která je italského původu

302

Podle Chatzidakise dochází k této změně pod vlivem příslovcí ποῦ, ὅπου, srov. Chadzidakis, G. N. 1905, II, str. 309. 303 Tato varianta je doložena v textech od 9. stol. (srov. Kriaras, E. 1968), v novořečtině se nakonec prosadil pravopis s ω, tedy γύρω. 304 Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 591.

138

(viz str. 170). Kromě toho v textech nacházíme ve funkci spojky předložku παρά (K 1076, Β 274, F 247), resp. παρό (Κ 1002) a παρού (Κ 2375, Β 1179, Ι 145). Mezi podřadicí spojky náleží především ἄν, ἵνα, ὅταν (ὅτε), ὡσάν, ὁπού, ὥστε, πώς, vyskytující se ve všech textech a εἰ (εἰ μή, κἄν εἰ), kterou nacházíme především v K. V jednom případě je doložena také starořecká spojka ἡνίκα (Κ 312). Funkci spojky má také tvar λοιπόν (“tedy”) vzniklý z ak. sg. adj. λοιπός. V textech se vyskytuje vedle starořeckých τοίνυν, οὖν (γοῦν < γὲ οὖν) a γάρ. Vedle těchto spojek nacházíme v B a F spojky patřící do novější slovní zásoby: ἀφότις (F 1488),”když”, “jakmile” < ἀφότι, ἀφότου (Β 1011, 1209), „když“ < ἀφ’ ὅτου, ἀφόν (Β 852, 1015) < ἀφοῦ, ἀπήν (Β 852, F 629, 678, resp. ἐπήν F 1125) < ἀπ-ἧς < ἀφ’ ἧς,305 ἀμή (B 211, F 1335, 1421), ἀμέ (F 1370), “ale”, “avšak” < ἄν μή, διατί (Β 591, “protože”) < διά τι.

2.7.3 předložky, částice a citoslovce V textech jsou doloženy všechny předložky kromě ἀνά a ἀμφί. Frekventovaná (zvláště ve dvou mladších textech) je nová předložka μέ, která vznikla z μετά. Kromě toho ve funkci předložky nacházíme δίχως306 (δίχα) (Κ 348, F 247, Ι 109), μέχρι (Κ 160, Β 1362, Ι 52), ἐντός (Κ 1036, F 71), πέριξ (K 1406), χάριν (Κ 1139, F 1213). Poznamenejme, že v některých případech je v textech použito ὡς πρός (Κ 1289, passim, F 82) místo πρός. Z částic je velmi frekventovaná částice νά (passim), která doprovází konjunktiv. Tato částice vznikla ze spojky ἵνα (srov. str. 32). Konjunktiv v některých případech doprovází částice ἄς (K 624, 1352, 2006, B 184, F 1548, I 598), která se transformovala z imperativu ἄφες slovesa ἀφίημι.307 Vedle frekventovaných záporek οὐ (passim), resp. οὐκ, οὐχ, a μή(ν) nacházíme vzácně novou záporku δέν (K 1541, F 765, 859, I 278) < οὐδέν.308 Ojediněle se setkáváme s ukazovací částicí νά („hle“, K 1309, B 656) < ἠνί < ἤν309 a ἰδού (K 1190, B 552, 600, 662), která vznikla z imperativu aoristu média ἰδοῦ slovesa ὁρῶ310 a se starořeckou

305

Srov. Jannaris, A. N. 1897, str. 424. Tento tvar vznikl smíšením starořeckých διχῶς a δίχα. 307 Srov. Andriotis, N. P. 1995. 308 Podle Jannarise se δέν v řečtině objevuje od 10. stol., srov. Jannaris, A. N. 1897, str. 426. 309 Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 100 a 400, podrobněji viz Joseph, B. D. 1981. 310 Ibid., str. 156, pozn. 1. 306

139

částicí εἴθε (Β 844). Častější je výskyt zvolací částice μά používané při přísahách: μὰ τὴν ἀλήθειαν Β 556, μὰ τὴν πίστιν μας F 254, μὰ τὰ ἐγκόλπια Ι 63, μὰ τὰ καρβούνια μου Ι 784, μά τὲς παραπονέσες Ι 785. Starořecké částice δέ a τε nacházíme často ve všech textech (v I výjimečně). Poznamenejme, že tyto částice mnohdy jen doplňují chybějící slabiku ve verši. V případě F a I se jedná o ustálené spojení μικροί τε καὶ μεγάλοι (F 135, 409, 1840, I 130, 242, 336, 883), které ve všech uvedených případech tvoří 2. hemistich. Citoslovce nacházíme v textech většinou starořecká: ὦ (Β 1, F 265, I 823), φεῦ! (K 603, Β 1104), οὐαί! (Β 1104, 1180, 1181), παπαῖ! (Β 1181), βαβαί! (Β 1181). Do novější slovní zásoby patří ἀλλοίμονον (Β 1104) < staroř. ἀλλ’ οἴμοι a ἔδε (B 1173, F 248, I 221) < citosl. ἔ + imp. ἴδε.

Z kapitoly o morfologii jasně vyplývá, že ve všech čtyřech textech se jedná o koexistenci dvou úrovní jazyka – archaického a lidového. Jednotlivé texty se však velmi liší v tom, v jakém poměru je jedna nebo druhá úroveň použita. V případě Kallimacha je nesporné, že jeho autor preferuje jazyk archaický: zatímco prvky lidového jazyka zde nacházíme poskrovnu, starořecká schémata se silně udržují především u jmen. U sloves se spíše objevují ústupky lidovému jazyku, jako jsou perifrastické formy tvořené pomocnými slovesy ἔχω, εἶμαι a θέλω, transformované kmeny i koncovky sloves, oslabování média, augmentu i reduplikace a zánik optativu. Belthandros a Flórios se pohybují na škále směrem k lidovému jazyku- i když i zde nacházíme archaické prvky ve jménech i slovesech, transformovaných tvarů přibývá. V Imberiovi jsou starořecká morfologická schémata vzácná.

140

III.3. SYNTAX

V rozboru syntaktických jevů jsme se zaměřili na předložky, pády, participia, infinitivy a jejich nahrazování konjunktivními vazbami. Ve zkoumaném období považujeme změny a procesy přestavby syntaktických struktur právě u těchto kategorií za nejdůležitější z hlediska vývoje řečtiny.

3.1 Pády 3.1.1 Nominativ a vokativ Nominativ v některých případech nahrazuje vokativ. Použití nominativu místo vokativu je časté ve všech textech s výjimkou K, 311 a to zvláště u substantiv bývalé 3. deklinace: Ι 220 σύστασις ἐδική μου, F 468 ἡμέρα μου, ζωή, ἐμψύχωσίς μου, F 1016-7 ψυχή μου, ἐνθύμησις μου,…,καρδιά μου, ψύχωσίς μου, F 167 ἐμὸς πατὴρ γλυκύτατε, Ι 450 πατήρ μου, αὐθέντη θαυμαστέ, ale také u ostatních substantiv: I 219 καρδιά μου, ἀνασασμός μου, F 1422 κύρης μου, F 1484 καλῶς σὲ ηὗρα, κύρης μου. V některých případech je substantivum doprovázeno členem: I 277 εἰπέ μου, τὸ παιδάκι μου, Ι 191 υἱέ μου, ἡ ψυχή μου, F 566 καβαλλαρίων ὁ εὐγενής, ἀνδρείων ὁ ἀνδρεῖος, F 694 ὁ τῶν ἀγγέλων βασιλεύς, ὁ τῶν ἀνθρώπων πλάστης, Β 505 ὁ τῶν Ἐρώτων βασιλεύς, Β 571 ἡ κόρη. Zmiňme dále nominativ zvolací: τῆς πολλῆς μου δόξης χωρίζομαι ὁ δυστυχής! Β 133. 3.1.2 Dativ Dativ z lidového jazyka v průběhu byzantského období mizí (srov. str. 29). Ve zkoumaných textech se však vyskytuje poměrně běžně. Nejčastěji je zastoupen v K, ve kterém jsou často zachovány starořecké větné konstrukce, ať již se jedná o dativ směrový (např. τῷ κράτει μου προσήγγισαν Κ 2302), stykový (např. συμβουλεύεται τῷ βασιλεῖ Κ 1216, τῷ μὲν δράκοντι συνοικεῖν Κ 673) nebo nepřímého předmětu (např. πείθεται τοῖς λόγοις Κ 498, αὐτῇ εδῶκεν Κ 1723), v ostatních textech se dativ vyskytuje sporadicky (v I velmi vzácně). Jedná se nejčastěji o slabé tvary osobních zájmen, např. τί σοι δεινόν συνέβη Β 934, σοι κατέπλασεν Β 571, προσταχθέν σοι F 352, δοκεῖ μοι Κ 1167. 311

Nominativ se místo vokativu objevoval již ve staré řečtině, viz např. Bortone 2003, str. 327.

141

Zkoumáme-li konstrukce s dativem vyskytující se v K (a částečně v B), zjistíme, že v mnoha případech v F a I se stejná slovesa pojí buď s prostým akuzativem, např.: φαίνομαι: σοι φαίνωμαι Κ 1086 – τὸν ἐφάνηκεν Ι 154, ἐφάνη τὸν σταυραετόν Ι 543 δίδω: αὐτῇ …ἐδῶκεν Κ 1723 - ἡ κόρη τὸν ἐδῶκεν F 272 ἔδωκεν τὸν Ἰμπέριον Ι 416 χαρίζω: τὸ δακτυλίδιν μου χαρίζομαι σοι Κ 262 – θάνατον χαρίζουσιν τὴν κόρην F 443 χαρίζει πρᾶγμαν …τὲς καλογριὲς ἐκεῖνες Ι 582 δένω: συνεδέθημεν ὅρκοις φρικτοῖς, ἀλύτοις Κ 2538 – ὁ Ἰμπέριος δένει τὸν Ἀλαμάνον ἅλυσον Ι 443-4 nebo s předložkou a akuzativem, např. συμβουλεύεται τῷ βασιλεῖ Κ 1216 - συμβουλεύεται μὲ τὴν ὁμόζηγόν του F 250, συμβουλεύεται μετὰ τοὺς ἄρχοντάς του F 1715. Prostý akuzativ v postavení nepřímého předmětu je velmi frekventovaný v F a I (v B a K sporadický), a to rovněž ve větách, ve kterých je přítomen také předmět přímý. V těchto případech se tedy setkáváme se dvěma prostými akuzativy, a to především u slovesa: δίδω: ἀκριβὸν ἐγκόλπιον δίδω σε Ι 229, δίδει το τὴν κόρην Ι 536, τὴν πρώτην τοῦ μοναστηριοῦ δίδουν τὸ γατανίτσι Ι 614, δακτυλίδι ἐρωτικὸν ἡ κόρη τὸν ἐδῶκεν F 272, φαρὶν τὸν δίδει F 525, τοὺς δύο δίδει τ’ ἄλογα Κ 898, ἐσέ τὰς ἔδωκεν Β 650 παραδίδω: τὴν βουλήν μου σήμερον ἐσὲν τὴν παραδίδω F 347, αὐτὸν τὴν παραδίδουν F 68, παραδίδουν τα ὡραίαν τὴν Μαργαρώνα Ι 684 λέγω: λόγια…ἔλεγεν τὸν υἱόν του Ι 190, λέγω σε τὴν βουλήν μου Ι 488 τὴν πρώτην τοῦ μοναστηριοῦ λαλεῖ τὴν συμφοράν της Ι 575 a sporadicky také u dalších sloves (μανδίλιν… τὸν ἔρριψεν Ι 376, δείχνουν το τὴν γουμένην Ι 614, τὴν κόρην νὰ τὴν φέρῃ Ι 535, πέψε με…ὄρνιν φαρμακεμένην F 353, σὲ πέμπει …χαιρετισμούς του F 233).

142

Vedle prostého akuzativu v roli nepřímého předmětu se v některých případech setkáváme s předložkovou vazbou s akuzativem,312 a to ve spojení s předložkou εἰς: ὁρίζει…εἰς ὅλον τὸ φουσσάτον Ι 408 (srov. s ὅρισε τὰ φουσσάτα σου Ι 309), στέλνει τον εἰς τὸν ρήγαν Ι 444, νὰ ποίσωμεν εἰς αὔτους F 1724, σ‘ αὐτοὺς ποιήσετέ το F 50 (srov. s ἔποικεν σοι Β 570) πρός: ὁρίζει…πρὸς ἕνα δοῦλον Ι 110, στέλλει το πρὸς τὴν κόρην Ι 297, τὴν στέλλει πρὸς ἐσένα F 379, ταῦτα λέγει πρὸς αὐτούς K 44 a v některých případech je dativ nahrazován genitivem: ὁρίζει τοῦ φουσσάτου Κ 2596, χαρίζω σου F 624 (srov. s χαρίζει ἀμφοτέρους F 1823), τοῦ ἐχάρισεν F 491, ἐστρώσασίν του τὸ φαρίν Ι 101, δεικνύω σου τὸ πρᾶμαν F 1662 (srov. s δείχνουν το τὴν γουμένην Ι 614). Z výše uvedených příkladů vyplývá, že konkrétní způsob nahrazování dativu ještě není v psaném jazyce ustáleno, některá slovesa se i v rámci téhož textu vyskytují v různých konstrukcích (např. εἴ τι με συμβῇ Κ 240 - ὡσάν πολλοῖς συμβαίνει Κ 245). Nejvíce variant vykazují slovesa λέγω a δίδω: λέγω + akuzativ: λέγει μας K 2434, λέγω σε K 623, λέγει τους K 898, τὸν εἶπεν K 1498, τοιάδε τόνε λέγει B 524 λέγω + dativ: τῷ βασιλεῖ…λέγουσι K 2398-9, εἶπον σοι K 521, 510, 1261, většinou se však jedná o spojení imperativu εἰπέ se slabým tvarem osobního zájmene μοι: εἰπέ μοι K 672, 674, 753, 951, 2340, B 672, 674, I 277, F 555, 1793, 1794 λέγω + genitiv: σοῦ λέγω F 1433, λέγει των Β 113, Β 276, Κ 875, λέγει τῆς βασιλίσσης F 210, εἰπέ μου 554, λέγει τῶν μηνυτάδων 1686 λέγω + πρὸς + akuzativ: λέγει πρὸς αὐτόν K 1085, λέγει πρὸς αὐτούς K 44, λέγει πρὸς αὐτόν B 800, λέγει πρὸς ἐκεῖνον B 554 δίδω + ak.: δῶσ‘ τον K 1901, πῶς νὰ σὲ τὸ δώσω B 579, ἐσέ το δίδω Β 539 δίδω + dat.: ἀπέδωκε τοῖς στεναγμοῖς K 2147, ἀπέδωκε τοῖς θρήνοις K 2147, δώσω σοι B 761, παραδοῦναι τῷ πυρὶ τῷ καυστικῷ F 462

312

Tyto konstrukce začaly nahrazovat dativ přibližně od 3.-9. stol., srov. Giouli, P. 1995, str. 142.

143

δίδω + gen.: δίδει του Β 537, F 1447, Ι 236, του ἔδιδε 26. V I je akuzativ u nepřímého předmětu velmi rozšířen. S dativem se setkáváme výjimečně (viz výše uvedené εἰπέ μοι), genitiv nacházíme sporadicky. Obvykle se v těchto případech jedná o slabé tvary osobních zájmen (δίδει του 236, του ἔδιδε 26). Poznamenejme, že v některých případech jsou v rámci jedné vazby použity různé pády: βοήθει μοι τὴν ξένην F 568, ve které se v dativu nachází slabý tvar osobního zájmene (μοι), kdežto substantivum ξένην je v akuzativu. S podobným smíšením se setkáváme také v B 1180, ve kterém po citoslovci οὐαί ve zvolání313 οὐαί μοι! τὴν ταλέπορον následuje po zájmenu v dativu (μοι) opět substantivum v akuzativu (τὴν ταλέπορον). Dodejme, že ve verši ὑπηρετήσω τὴν βουλὴν καὶ τῷ θελήματι σου (Κ 1126) je o slabiku delší tvar dativu θελήματι místo akuzativu použit nejspíše z metrických důvodů. Přesto, že se dativ ještě v K udržuje poměrně často (v B méně často), i zde se sporadicky objevují ve spojení s akuzativem další slovesa (kromě těch, která jsme již výše jmenovali), jež se ve staré řečtině pojila s dativem: βοθᾶτε τὸν Καλλίμαχον Κ 1346, ἐπολέμησέ σε Κ 1363, ἤρεσεν ὅλους Κ 994, χρησάμενος τὸν θησαυρόν Κ 1051, τοῦτο οὐ ψεύδομαι Β 101, ζώνεται τὸ σπαθίν του B 79, 165. Na závěr uveďme případy výskytu dativu přivlastňovacího: ἐμοὶ μὲν γένος ὑψηλόν Β 755, ὄνομα δέ μοι Βέλθανδρος Β 756, ποῦ δέ μοι κάλλος τώρα; Κ 650 a dativu vnitřního: πυρπολῶ πυρί F 740. 3.1.3 Genitiv Vazby s genitivem se oproti staré řečtině vyskytují s nižší frekvencí, neboť mnohá slovesa, která se pojila s genitivem, již z řeckého jazyka vymizela a mnohá jiná nyní v textech nacházíme ve vazbě s prostým akuzativem, např.: ἀλαζονείαν ἄπεχε (Ι 207), ἐγγίζει τὴν φισκίνα (F 1357), κάρβουνα γέμω (F 1498), ρόδα γεμίζουσιν (F 1577), δοξάριν του γεμίζει (Β 774), γέμει πολλὰς πικρίας (Κ 19), τὴν δρόσον…τὴν γέμουσιν (Κ 1690-1), τὴν συμβουλὴν ἀπελαθόμην (Κ 109), μὴ φείδου κάκωσιν (Κ 478), χωρίζομαι τοὺς ἀδελφούς (Κ 2561). V jiných případech sloveso χωρίζομαι nacházíme s předložkovou vazbou: 313

Např. v románu Libystros a Rhodamné se ve verši 405 toto citoslovce objevuje ve vazbě s akuzativem.

144

χωρίζου ἀπὸ τὰς δύο (Β 619), νὰ τὸν χωρίσω…ἐκ τὴν φουδούλαν (F 215), ἐμὲ χωρίζουσιν ἐκ τὸν ἐμὸν τὸν πόθον (F 1010). Přesto lze konstatovat, že genitiv adverbální se nadále vyskytuje poměrně běžně, a to zvláště genitiv dotykový: ἀκουτισθεῖσα τῆς φωνῆς Β 1196, ἄκουσον τοῦ πατρός σου F 157, ἄκουσον τῆς φωνῆς μου F 221, 1106, καιρὸς ἐγγίζει τοῦ Μαγιοῦ F 1575, genitiv odlukový: ἀποχωροῦν τῆς μάχης Κ 1056, ἀποχωρίζομαι τῶν ἀδελφῶν Κ 1464, χωρισθεῖσα τοῦ χωροῦ Β 575, τῆς πατρίδος μου χωρίζομαι Β 133, τῆς ζωῆς νὰ στερηθῶ Κ 1002, podobně u adjektiv: ἀμέτοχος τοῦ δόλου F 660, θαυμάτων πλήρη Κ 356, οἴνων μεστά Κ 402, γέμων δόλου F 357. Většinou se však v textech tato adjektiva vyskytují ve spojení s akuzativem: ἄνθη καὶ φύλλα γέμων Κ 283, ξυλαλόην ἰνδικὴν… γέμον Κ 354 Také genitiv mnohosti, který nacházíme v B, je v I nahrazen akuzativem: πλῆθος ἀρμάτων περισσῶν…νενευκότων Β 483 – πλῆθος ὀψάριν ἔπιασαν, μικρά τε καὶ μεγάλα Ι 608. Podobně se v některých případech setkáváme vedle genitivu srovnávacího τὸν κάλλιστον τῶν νέων Β 83, πασῶν τὴν καλλιωτέραν Β 529, πασῶν τὴν κρειττοτέραν Β 532, ἀκριβέστερον ἐκείνου τοῦ τρικλίνου Β 367 také s vyjádřením pomocí předložky a akuzativu, a to s předložkou παρά: κάλλια παρὰ τοὺς ἄλλους Ι 746, κάλλιαν παρὰ τὰς ἄλλας Β 540, πλέον ἔμπιστην παρ‘ ὅλας τὰς βαγίτσας Β 882. Poznamenejme, že akuzativ místo genitivu přivlastňovacího je v Β 573 (ἡ τὰς ὀφρῦς σου ἔμιξις) použit nejspíše z metrických důvodů (tvar genitivu ὀφρύων je o slabiku delší). 3.1.4 Akuzativ Jak vyplynulo z analýzy dativu a genitivu, akuzativ přebírá mnohé jejich funkce, zvláště dativ je v pozdějších textech nahrazován téměř vždy akuzativem. Jak uvidíme níže, rovněž většina předložek se pojí s akuzativem. Akuzativ se tedy ve zkoumaných textech stává nejrozšířenějším pádem. Kromě výše uvedených sloves se s akuzativem nadále pojí např. slovesa cítění:

145

οὐ φοβηθῶ τὸν τόπον Κ 103, φοβούμαι τοὺς παῖδας Β 1067, θανάτου συμφορὰν, ποτὲ μηδὲν φοβᾶσαι F 1194, Ι 231, τὸν ἀμιρὰν φοβεῖται F 1474, δειμαίνω τὴν βαγίτσα μου Β 1068. Avšak u slovesa φεύγω se setkáváme vedle obvyklé vazby s akuzativem (οὐ θέλω νὰ ἐκφύγω…τὸν θάνατον F 1757) také se spojením s genitivem: ἀπέφυγεν αὐτὸς τῆς γονικῆς του χώρας Β 14, τῆς φλογός ... ἀποφύγῃ Κ 2590. Ve vazbách dvojího akuzativu se akuzativ předmětu vnějšího a doplňkového vyskytuje v následujících případech: νὰ σᾶς ποιήσω ἀρχόντισσας Ι 66, ἀυθέντην τὸν ἐποίησεν Ι 629, νὰ τὸν πάρῃ ἄνδρα Ι 369, ἄνδρα νὰ τὸν ἐπάρω Ι 454, λαβεῖν γυναῖκαν ἤθελέ με Κ 651, ἡμᾶς δέξου ἐγγυητάς Β 189, ἔχει τοὺς ξένους ἀδελφούς Ι 250. Akuzativ doplňkový je v těchto případech bez členu. V textech se běžně setkáváme rovněž s akuzativem vnitřního předmětu:314βουλὴν βουλεύεται Κ 1047, F 901, πάθος πανθάνει Κ 1826, ζήτημαν ἐζήτησα Κ 1182, ἐνίκησεν τὴν νίκην F 1441, σταλάξαι σταλαγμόν Β 306, χαρίζει χαρίσματα F 1823 a sporadicky s akuzativem zřetelovým (vztahovým): λευκὸς τὰς τρίχας Κ 428, ἐθλίβης τὴν καρδίαν Κ 1608, φιλόσοφος τὴν τέχνην F 1800, χριστιανοὺς τὴν πίστην F 37, který bývá někdy doprovázený předložkou: γενναίους εἰς ἀνδρείαν Κ 30, εἰς ἀξίαν μεγάλοι F 161. Také příslovečné určení času je vyjadřováno akuzativem, např. νύκταν ἡμέραν F 337, τόν...χρόνον Κ 2112. Poznamenejme, že v K bývá čas v některých případech vyjádřen také genitivem, tak jak tomu bylo ve staré řečtině (τοῦ λοιποῦ καὶ τοῦ παρέκει χρόνου Κ 53, „v budoucnu“, τοῦ λοιποῦ K 1195). Na závěr uveďme rovněž příklady akuzativu zvolacího, který je v textech použit v přísežných formulích: μὰ τὴν ἀλήθειαν Β 556, μὰ τὴν πίστιν μας F 254, μὰ τὰ ἐγκόλπια Ι 63, μὰ τὰ καρβούνια μου Ι 784 μά τὲς παραπονέσες Ι 785. Ukazuje se tedy, že zvláště v nejmladším z textů, Imberiovi, je patrná tendence vyjadřovat předmět akuzativem. Akuzativem bývá nahrazován nejen dativ, ale také genitiv. Genitiv

314

O akuzativu vnitřního předmětu ve středověké řečtině podrobně pojednává N. P. Andriotis (srov. Andriotis, N. P. 1937).

146

odlukový bývá v některých případech nahrazován akuzativem doprovázeným předložkou ἐκ resp. ἀπό.

Viděli jsme, že vazba nepřímého předmětu je ve zkoumaných textech nejčastěji s akuzativem. V Kallimachovi se setkáváme nejčastěji s akuzativem a dativem. Dativ, jenž z lidové řečtiny do 10. stol. - až na některé ustálené fráze - vymizel,315 je nadále často zastoupen především v Kallimachovi, v ostatních textech je výskyt dativu sporadický. Výskyt dativu v textech přisuzujeme archaické tradici. Vazba s akuzativem je rysem hovorové řečtiny a její častý výskyt v Kallimachovi je dán tím, že tento román byl sepsán v Konstantinopoli a v místní řeči byla v nepřímém předmětu vazba s akuzativem upřednostňována.316 Vazba s genitivem se objevuje spíše ve Flóriovi a v menší míře také v Imberiovi, což může zrcadlit skutečnost, že F, a nejspíš také I, byly sepsány pravděpodobně na Peloponésu, jehož jazyk náleží mezi jižní novořecké dialekty, ve kterých bývá nepřímý předmět, který je vyjádřen slabým tvarem osobního zájmene, v genitivu. Novořecké dialekty se začaly formovat již kolem 10.-12. století317 a použití genitivu nebo akuzativu představuje jedno z hlavních kritérií rozdělení novořeckých dialektů na severní a jižní. Podle Lentari a Manolessou byly do jisté míry vazby s genitivem či s akuzativem ustáleny již do 15. stol., ne-li dříve.318 I když se slabé tvary osobních zájmen v textech pozdně byzantského období vyskytují ve velké míře,319 v K je jejich použití omezené. Slabé tvary osobních zájmen nacházíme daleko častěji ve dvou mladších textech a částečně také v B. Systém kladení zájmen před (proklitika) či za (enklitika) sloveso není ve zkoumaných textech ustálený, mnohdy se v podobných případech zájmeno vyskytuje před nebo i za slovesem.320 Přesto lze vysledovat některé zákonitosti v postavení těchto zájmen ve větě. Zájmeno většinou následuje po slovese, pokud se sloveso nachází na začátku věty (K 485, B 281, F 1305, passim, I 135, passim), pokud slovesu předchází některá spojka slučovací (K 689, F 100, passim, B 213, passim, I 134, passim) či pokud mu předchází předmět – čili v tom případě je zájmeno opakováno (K 653, F 148, passim, B 113, passim, I 12, passim). Naopak téměř vždy je zájmeno v postavení před slovesem, pokud sloveso doprovází νά, ἄς, μή nebo δέν (K 823, K 956, B 591, passim, F 1184, passim, I 142,

315

Srov. Giouli, P. 1995, str. 136. Lentari, T. – Manolessou, I. 2003, str. 403. 317 Srov. Kopidakis, Z. 1999, str. 188. 318 Lentari, T. – Manolessou, I. 2003, str. 402. 319 Srov. Cheila-Markopoulou, D. 1990-1991, str. 38. 320 Podrobně se postavením slabých tvarů osobních zájmen zabývají Joseph, B. D. 1978, Horrocks, G. C. 1992 a Mackridge, P. 1995. 316

147

passim). Pouze v případě imperativu lze sledovat, že se ve většině případů zájmeno nachází až za slovesem (tak jak je tomu i v novořečtině). Důvodem může být fakt, že struktura takové věty vyžaduje, aby se sloveso nacházelo na počátku věty321 – v těchto případech však bývá zájmeno až za slovesem (viz výše). Poznamenejme, že v případě perifrastických forem tvořených infinitivem se zájmeno nachází většinou před infinitivem (např. B 1162, B 2, B 844, K 716, K 987, F 261).

3.2 Předložky Předložky, které se ve zkoumaných textech vyskytují, jsou ve velké míře starořecké. Jejich použití je však redukováno. Objevují se ve větší míře ve spojení s akuzativem, vazby s genitivem a především s dativem jsou omezeny. V textech byly doloženy následující předložky: ἄνευ: Předložku ἄνευ nacházíme pouze ve dvou starších textech, a to ve spojení s genitivem: ἄνευ ζωοτροφίας Β 1207, ἄνευ αὐτοῦ θανάτου Κ 2390. ἀντί: pojí se s genitivem: ἀντὶ λιθομαργάρων Κ 225, ἀντ’ ἐκείνης Ι 292, ἀντὶ τιμῆς F 393, ἀντίς322...τοῦ Φλωρίου F 741 i s akuzativem: ἀντί καλόν Κ 1084, ἀντί ἐμένα F 279, ἀντ’ ἐκείνην F 1298 ἀπό: Ve spojení s akuzativem vyjadřuje nejčastěji příčinu: ἀπὸ τὸν τόσον ἔρωταν F 204, ἀπὸ τὴν τόσην ραθυμιά Ι 178, ἀπὸ τὰ ράσα Ι 741, ἀπὲ τὴν λύπην τὴν πολλὴν F 74, dále původ: ἀπὸ Δαλμάτσια F 115, ἀπὸ ἄλλον τόπον Ι 94, ἀπὸ τὴν Ἀλαμάνιαν Ι 348, ἀπὸ τὰ γονικὰ του Β 13, ἀπὸ τὸ δρακοντόκαστρον Κ 1235, konstrukce s genitivem je méně častá (ἀπὸ ψυχῆς θλιμμένης Κ 469, ἀπὸ χρυσῶν ποικίλων Β 248, ἀπὸ προαιρέσεως F 1148, φρικτὸν ἀπὸ τῆς δοκιμῆς, θρασὺν ἀπὸ τοῦ ἔργου Ι 382). Ve dvou starších textech, tedy v K a B, převažuje starořecká konstrukce této předložky s genitivem, ve F a I je jednoznačně preferována konstrukce s akuzativem, někdy se ale v témže textu vyskytují obě konstrukce paralelně: 321

Srov. Pappas, P. A. 2002, str. 541. Tento tvar vznikl z ἀντί přidáním -ς a je dodnes používán v některých dialektech, srov. Kazazis, I. N. - Karanastasis, T. A. 2001.

322

148

B 530: γνωρίσῃς ἀπὸ σύγκρισιν τὴν ἰδικήν σου μόνος. B 532: ἀπὸ συγκρίσεως, Ἔρων μου, λέγεις τῆς ἰδικῆς μου. S předložkou ἀπό se lze zvláště ve dvou mladších velmi často setkat také ve spojení s adverbiem, např. ἀπὸ μακρόθεν F 1345, ἀπὸ πρῶτα Ι 751, ἀπὸ τοῦ νῦν F 339, Ι 502. Poznamenejme, že v některých případech ἀπό > ἀπέ (Ι 209, 343, 358, Β 574). διά: Předložka διά se v textech vyskytuje ve spojení s akuzativem a genitivem. Konstrukce s akuzativem, která se v K nevyskytuje vůbec, nejčastěji vyjadřuje příčinu (διὰ τὴν δυστυχίαν Ι 738, διὰ τὸ πῦρ Β 517, διὰ τόλμην F 653, διὰ πόθον F 214, διὰ τὴν καταφρόνησιν Β 512) a účel (διὰ παραδιαβασμόν των F 137, διὰ τιμήν σου Ι 210). V některých případech tuto předložku nacházíme ve spojení s νὰ a konjunktivem ve vedlejších větách účelových. Tato konstrukce je frekventovaná v I a F: διὰ νὰ τὸν φαρμακώσῃ F 654, διὰ νὰ τὸν δώσῃ κουφισμόν F 310, γυρεύει διὰ νὰ μάθῃ, διὰ νὰ μὲ ξενώσουν F 1021. V některých případech je použití διὰ pleonastické: οὐκ ἐδυνήθηκεν διὰ νὰ τὸν ἀπαντήσουν Ι 30, οὐκ ἐδυνήθησαν διὰ νὰ τὸν ἀπαντήσουν Ι 352, οὐδὲ καθόλου ἠθέλησε διὰ νὰ τὸν δευτερώσῃ F 676. Konstrukce s genitivem je méně častá (δι’ ἧς Κ 2259, δι’ ὧν Κ 2567, διὰ τῆς ταπεινότητος F 1131, διὰ τῆς ταπεινώσεως I 214, διὰ θαλάσσης F 1266, διὰ λόγου του Ι 563). δίχως323 (δίχα) ve spojení s genitivem: Κ 348 δίχα ἀνθρώπου, F 247 δίχως τῆς κόρης, F 655 δίχα φόβου, F 1358 δίχα δόλου, Κ 377 ἀνθρώπου δίχα. Poznamenejme, že nachází-li se předložka na konci verše, podřízeno verši, je-li poslední slovo jednoslabičné, použije autor tvar s přízvukem na poslední slabice: F 1120 διχώς σου. V F nacházíme tuto předložku také ve spojení s akuzativem, v I se vyskytuje pouze ve spojení s akuzativem: F 547 δίχ’ ἀφορμήν, F 171 δίχα τὴν Πλάτζια-Φλῶρε, Ι 109, 492 δίχως βουλὴν καὶ θέλημαν. εἰς: Tato velmi frekventovaná předložka se ve zkoumaných textech pojí s akuzativem. Nejčastěji vyjadřuje směr: εἰς τὴν ρένταν Ι 123, νὰ ὑπάμεν εἰς τὸ εὐκτήριον F 92, νὰ ἔλθω εἰς 323

Tento tvar vznikl smíšením starořeckých διχῶς a δίχα.

149

χώρας ξενικάς Β 61-2, στὰ ἄκρα τῶν βουνῶν καὶ εἰς τὰς κορφὰς τῶν δένδρων Β 161 a (oproti staré řečtině) také polohu: F 124 ἐγέννησαν εἰς βασιλέως οἶκον, Ι 784-5 ἔχω εἰς τὴν καρδιάν μου,… ἔχω εἰς τὴν ψυχήν μου, εἰς ὤμους του Κ 639, εἰς κάποιον κλεισουρότοπον Β 220, στὰ κάστρη καὶ εἰς τὰς χώρας Ι 37, dále také čas (εἰς τὸν καιρὸν ἐκεῖνον Κ 1793, εἰς ὥρα φθάνουσίν τον Β 121, εἰς καιρὸν ὀλίγον F 181, εἰς τὸ γῆράς μου Ι 137) a záměr, cíl (εἰς κάκωσιν τὸ σῶμά μου …παρεδόθη Κ 479, ὑπάγουν… παιδόπουλα εἰς χρείαν του F 289-290, εἰς ὑποταγὴν νὰ εἶναι Ι 215). V některých případech vyjadřuje relaci, vztah, který byl ve starší fázi řečtiny vyjadřován prostým akuzativem (tzv. ak. zřetelovým): F 6: ἐξαίρετος εἰς ἡλικιὰν, I 38: Ἄλλη οὐκ ἦτο ὡσὰν αὐτὴν εἰς εὐγενείαν καὶ κάλλος, B 33: εἰς κάλλος καὶ εἰς σύνθεσιν μέγας τε καὶ ἀνδρεῖος. Konstrukci předložky εἰς ve spojení s akuzativem, která nahradila ve středověké řečtině nepřímý předmět dříve vyjádřen dativem, nacházíme v I a F poměrně často, např.: σ’ αὐτοὺς ποιήσετέ το F 50, φέρνουν την εἰς τὸν βασιλιά F 68, ὁρίζει…εἰς ὅλον τὸ φουσσάτον Ι 408, στέλνει τον εἰς τὸν ρήγαν Ι 444, νὰ ποίσωμεν εἰς αὔτους F 1724. Zdůrazněme, že toto použití předložky εἰς nebylo doloženo ani v K ani v B. V některých případech především v I a F se již tato předložka vyskytuje v nové podobě, tedy bez počátečního εἰ- a ve spojení se členem, např. στὸν πύργον F 1352, στὲς χῶρές μου Ι 489. ἐκ: Předložka ἐκ je v textech konstruována především s genitivem, tak jak tomu bylo ve staré řečtině, např.: ἐκ λύπης K 7, ἐκ νόσου Κ 1392, ἐξ ἀνδραγαθημάτων Κ 65, ἐκ τοῦ πόνου τοῦ πολλοῦ λιγοθυμᾶ Β 77, ἐξερχόμενον ἐκ στόματος τοῦ γρύψου Β 309, λαξευτὸν ἐκ λίθου Β 370, ὁρμώμενος ἐκ Ρώμης F 1, ἐκ βάθους τῆς αὐτοῦ ψυχῆς F 11, ἐκ φυλακῆς ἐβγάνουσιν τὴν κόρην F 458. Tato předložka vyjadřuje především příčinu. Ve F 1115 se dále setkáváme s konstrukcí vyjadřující původce děje: νὰ προσκυνᾶσαι ἐκ παντῶν. Poznamenejme, že častěji se v této funkci používá tato předložka ve spojení s akuzativem a předložka ἀπὸ.

150

Konstrukce předložky ἐκ s akuzativem324 vyjadřuje příčinu: Ι 208

πολλοὶ γὰρ

ἀπωλέσθησαν ἐκ τὴν ἀλαζονείαν, F 1518 θανατώθησε, καρδιά μου, ἐκ τοὺ πόνους, K 406-7

ἀπὸ τοῦ καύματος…καὶ μᾶλλον ἐκ τὴν μόνωσιν ἐκεῖνος

φλογισμένος, čas: Ι 848 πῶς ἔπαθεν ἐκ τὰς ἀρχὰς ἐκείνη καὶ ὁ Ἰμπέρης, οdluku: K 1722 δακτυλιδόπουλον μικρὸν ἐπῆρεν ἐκ τὴν κόρην, F 130 τὸ βρέφος ἔπεσεν ἐκ τὴν αὐτῆς γαστέρα, součást: Ι 92 κανεὶς ἐκ τοὺς ἀνθρώπους του καὶ ἐκ τοὺς καβαλλαρίους, Β 540 καὶ οἵαν κρίνεις ἐξ αὐτὰς κάλλιαν παρὰ τὰς ἄλλας, Β 876 μία ἐκ τὰς βαγίτσας, Ι 29 κανεὶς ἐκ τὰς παραταγάς, ἀπὸ ὅλον τὸ φουσσάτον. Na tomto příkladě lze demonstrovat stejnou funkci předložky ἐκ s akuzativem a ἀπό s akuzativem. Obě tyto konstrukce byly v jazyce paralelně používány, než bylo ἐκ z jazyka vytlačeno. Poznamenejme, že v K a B výrazně převažuje spojení předložky ἐκ s genitivem. ἐν: Tato předložka se ve všech čtyřech zkoumaných textech vyskytuje, jako tomu bylo ve staré řečtině, pouze ve spojení s dativem. Je frekventovaná pouze v K, ve kterém bylo nalezeno 33 případů oproti 8 v B, 9 v F a 4 v I. I když vezmeme v úvahu délku jednotlivých textů, stále se jedná o výrazný rozdíl, což potvrzuje fakt, že Kallimacha, jehož autor se dativu nevyhýbá, lze považovat za nejarchaičtější ze zkoumaných textů. V mnoha případech v textech (a obecně v lidovém jazyce) funkci předložky ἐν přejímá εἰς, příp. πρός s akuzativem. Předložka ἐν v textech nejčastěji vyjadřuje nejen polohu v prostoru: Κ 427 ἐν χερσὶ τὸν οὐρανὸν συνέχων, Κ 436 εἶχεν ἐκεῖ τὴν Ἀθηνᾶν ἐν θρόνῳ καθημένην, Β 1117 ὅπερ ἐθεάσατο ἐν τῷ Ἐρωτοκάστρῳ, F 189 εἶχεν ἐν καρδίᾳ, Ι 714 στοχάζεται ἄρμενον ἐν θαλάσσῃ, ale také směr: F 17 ὑπόσχεσιν ἐποίησαν νὰ πλέγουν ἐν Γαλίτσαις, čas: Κ 1592 ὡς ἐν τῷ θέρει ψύγεται πολλάκις καὶ τὸ ρόδον, Β 159 ἐν τῇ νυκτὶ ἐκείνη, F 2 ἐν παλαιοῖς τοῖς χρόνοις, I 273 ἐν μιᾷ γοῦν τῶν ἡμερῶν a způsob: Κ 2184 μήποτε πάλιν ἐν κλαυθμῷ τὴν νύκταν παρατρέχῃ, Β 1247 ἐν ταπεινῷ τῷ σχήματι ἐφθέγξατο τοιάδε, F 441

ὡς ἐν μιᾷ φωνῇ ἤρξαντο νὰ

στριγγίζουν.

324

Tato konstrukce byla v 8. stol. již rozšířená, její používání přetrvává až do 16. stol., srov. Ortolá, F. J. 2001, str. 605. V moderní řečtině se předložka ἐκ již nepoužívá ani s akuzativem, přetrvala pouze v ustrnulých výrazech jako je např. ἐξάλλου, ἐξάπαντος atp.

151

ἐντός: Ve významu „uvnitř“, „v“ bývá ve spojení s genitivem (Κ 1036 ἐντὸς τοῦ κάστρου, Κ 292 ἐντὸς τοῦ κήπου, F 71 ἐντὸς τοῦ βασιλέως), v témže významu však v jednom případě nacházíme ἐντός ve spojení s dativem (Κ 1557 ἐντὸς εὑρέθηκεν τοῦ δράκοντος τοῖς οἴκοις). Poznamenejme, že je v textech je ve významu “uvnitř” frekventované spíše adverbium μέσα ve spojení s předložkou ἐκ (resp. εἰς) a akuzativem (viz níže). V K kromě toho nacházíme adv. ἔσω ve spojení s genitivem (ἔσω τοῦ τόπου Κ 917). ἐπί: V konstrukci s genitivem (pouze 4 výskyty v K, jediný v F, žádný v ostatních textech) tato předložka vyjadřuje místo (polohu): F 372 ὁ βασιλεύς ἐκάθισεν ἐπὶ χρυσῆς τραπέζης, Κ 428 καθήμενος ἐφ’ ὑψυλοῦ θρόνου. Sporadické je také spojení této předložky s akuzativem: Ι 303 Ἀλλ’ ἐπὶ τὸ προκείμενον πάλιν ἐπανελθοῦμεν, Β 1332 ἐπὶ τὰς δύο κεφαλὰς.325 Starořecká konstrukce předložky ἐπί s dativem se v žádném z textů nevyskytuje. Ukazuje se, že pozice této předložky je v textech oslabená,326 její roli převzaly jiné předložky, příp. adverbia. κατά: Ve spojení s akuzativem tato předložka vyjadřuje nejčastěji způsob: K 2227 κατὰ τὸ σύνηθες αὐτῶν, κατὰ τὴν τάξιν τούτων, Β 748 κατὰ τύχην ηὕρηκε τὸν ρήγα κινηγοῦντα, F 265 ἀπέρχομαι κατὰ τὸ θέλημά σου a dále také čas: Κ 1583 καθ‘ ὥραν γὰρ ὀλιγορεῖ, κατὰ στιγμὴν στενάζει. Ve spojení s genitivem vyjadřuje polohu (směr): Κ 2410 καὶ στρῶμαν κάτω κατὰ γῆς νὰ θέσωμεν ἐκεῖσε, B 1227 Ὁ κόμις βάρκαν ἔρριψεν τρανὴν κατὰ θαλάσσης, kromě toho bývá použita také ve významu “proti”: Κ 1277 ἦλθεν ἁπλῶς, ἐφώλευσεν καὶ καθ‘ ἡμῶν ὁρμήσῃ, F 457 ὁρίζουν τοῦ μὴ φθέγγεσθαι κατὰ τοῦ βασιλέως. Tato předložka nebyla v I zaznamenána, v ostatních textech je její použití sporadické.

325

V pozdější řečtině byla tato předložka ve významu „na“ nahrazena spojením adverbia (ἐ)πάνω s předložkou εἰς (σέ). Toto spojení se již vyskytuje v námi zkoumaných textech (srov. str. 157). 326 Tato předložka se již v novořečtině nepoužívá, pomineme-li fráze, jako je např. ἐπὶ τέλους nebo ἐπὶ μέρους.

152

μετά: Ve spojení s akuzativem vyjadřuje čas: Κ 516 μετὰ δὲ τὸν ἀναταγμὸν ἐκεῖνον τὸν φρικώδην, Β 72 μετὰ δὲ τὴν συμπλήρωσιν τούτων τῶν πάντων λόγων, F 18 μετὰ δὲ τὴν ὑπόσχεσιν συνέλαβεν ἡ κόρη, Ι 69 μετὰ δὲ τὴν ἀνατροφὴν τεσσάρων ήδη χρόνων a ojediněle také způsob: F 649 σύρνει φωνὴ πρὸς Φλώριον, μετὰ θυμὸν ἐλάλει. Nejčastěji ji však nalézáme ve významu “s”, “spolu s”: K 1219 ἀνθρώπους μόνους ἑκατὸν ἔπαρε μετ’ ἐσέναν, Β 160 ἔμειναν πάντες μετ’ αὐτὸν τριγύρου, F 134 οἱ πάντες μεγιστάνοί τε μετὰ τὸν βασιλέα, Ι 342 στέκεται ὁ ρήγας ὁ φρικτὸς μετὰ τὴν ρήγαινάν του. V témže významu nalézáme tuto předložku také ve spojení s genitivem:327 Κ 72 μετὰ πολλοῦ φουσσάτου, Β 8 μετὰ τῶν δυὸ τῶν υἱῶν αὑτοῦ, F 24 καὶ ἀντάμα ἐποίησαν τὴν ὁδὸν μετ’ αὑτῶν καὶ ἑτέροι, Ι 505 ἐδειπνήσασιν μετὰ τοῦ πενθεροῦ του. μετὰ ve spojení s genitivem dále vyjadřuje způsob: K 276 ὑπερπηδᾷ τὸ πύργωμαν μετὰ καλῆς ἀνδρείας, Β 121 καὶ τρέχουσι μετὰ σπουδῆς, F 60 κλαιόμενη, ὀδυρόμενη μετὰ θλιμμένου τρόπου, Ι 893 ἀφέντεψαν μετὰ τιμῆς καὶ δόξης a spolu se členem v genitivu a infinitivem může sloužit místo vedlejší věty časové, jako je tomu v následujícím příkladu: F 25 μετὰ δὲ τοῦ πορεύεσθαι. μέ: Jedná se o předložku novou, která bývá ve spojení s akuzativem. Tato předložka vznikla z μετά jejím rozdělením (με-τά), neboť τά bylo považováno za tvar určitého členu v plurálu neutra.328 Vyjadřuje způsob: Κ 1290 μὲ τὸ σπαθὶν τὸν κρούει, Β 166 ἐκαβαλλίκευσε μὲ τῆς ἀνδρείας τὸ σχῆμα, Ι 116 μὲ θράσος λέοντος, nejčastěji ji však nacházíme ve významu “s”, “spolu s”: K 881 ἐγὼ δὲ μόνος καὶ μὲ τρεῖς ἄλλους καβαλλαρίους Β 81 καὶ μὲ τὰ τρία παιδόπουλα καβαλλικεύει μόνος, F 43 μὲ τὴν ἐμὴν ὁμόζυγον ν’ ἀπέλθω, Ι 480 ρηγάδες καὶ καβαλλαριούς μὲ τὰς ἀρχόντισσάς των. V K tuto předložku nacházíme také ve spojení s genitivem: μὲ τῶν χαρίτων (Κ 392, 455).

327 328

Tak jak tomu bylo ve staré řečtině. Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 210, 410ff.

153

Srovnáme-li frekvenci výskytu předložky μέ a μετά ve spojení s akuzativem, zjistíme, že ve všech textech s výjimkou K je častější použití předložky μέ. μέχρι: Předložka μέχρι se váže pouze s genitivem: Κ 160 μέχρι τούτου, Β 1362 μέχρι τούτων. Tuto předložku nacházíme také ve významu časovém: Κ 2120 κοιμᾶται μέχρι δειλινοῦ, Β 865 ἐκείτοντο μέχρι νεσονυκτίου. S genitivem je tato předložka také ve spojení se členem a infinitivem, kdy nahrazuje vedlejší větu časovou: Ι 52 μέχρι καὶ τοῦ γεννῆσαι. παρά: Předložku παρά nacházíme nejčastěji ve spojení s akuzativem. Vyjadřuje čas: Κ 1546 ἀλλ’ ὅτι μὴ παρὰ στιγμὴν εἰς τὸ παλάτι φθάνει, Ι 749 ἐχέρισεν νὰ ἐξασθενῇ ὀλίγον παρ’ ὀλίγον, místo: Κ 1815 παρὰ τὴν ρίζαν τοῦ δενδροῦ, Β 495 πίπτει παρὰ τοὺς πόδας a ve všech textech s výjimkou K srovnání: B 882 τὴν εἶχεν πλέον ἔμπιστην παρ’ ὅλας τὰς βαγίτσας, Ι 746 ἐτοῦτον ἐλατρεύασιν κάλλια παρὰ τοὺς ἄλλους, F 651 οὐκ ἔνι δυνατώτερος ἄλλος παρὰ ἐκεῖνον. Vzácněji, a to pouze v K a F, se παρὰ vyskytuje ve spojení s genitivem: Κ 288 παρὰ τοῦ κύπου, K 2126 γραφὴ πρὸς τὸν αὐτάνακταν παρὰ τῶν μεγιστάνων, F 910 ἀκούσας ταῦτα ὁ βασιλεὺς παρὰ τῆς βασιλίσσης. V žádném ze zkoumaných textů nebyla doložena starořecká vazba παρά + dativ. περί: V textech se vyskytuje většinou ve spojení s akuzativem. V těchto případech vyjadřuje polohu (Κ 517-8 φέρει σκαμνὶν…περὶ τοὺς πόδας) a směr (Κ 1819 περὶ τὸν κῆπον ἔρχεται). Ve spojení s genitivem se tato předložka vyskytuje sporadicky, a to pouze v K a v B: K 1068 ὡς ἤκουσεν, ὡς ἔμαθεν περὶ τοῦ βασιλέως, Β 1137 τὰ δὲ περὶ Χρυσάντζας. πέριξ: Tuto předložku nacházíme v jediném případě: πέριξ τοῦ μήλου γράμματα K 1406. πρό: Tuto předložku nacházíme pouze v K, a to ve spojení s genitivem. Vyjadřuje čas (K 1591 πῶς ἐμαράνθη πρὸ καιροῦ) a místo (Κ 121 αἰσχύνομαι πρὸ τοῦ στρατοῦ).

154

Poznamenejme, že pro vyjádření místa v I nacházíme adv. ὀμπρός ve spojení s εἰς a akuzativem (I 238, 448), v ostatních případech ὀμπρός (K 2439, I 134), resp. starořecké adv. ἔμπροσθε (B 325, F 1439) ve spojení s genitivem. πρός: Tato předložka se, na základě údajů získaných z textů, pojí s akuzativem a nejčastěji vyjadřuje směr (Β 89 φθάνει πρὸς τὸ παλάτι, F 199 πρὸς Φίλιππον ἀπῆλθεν, Ι 134 μηνᾷ πρὸς τὸν Ἰμπέριον) i polohu (K 1620 ἐκάθισεν ἐφ’ ἱκανὸν πρὸς τὴν τοῦ κήπου θύραν). V některých případech je v K a F πρὸς doprovázeno částicí ὡς: F 82 ἔλεγεν ὡς πρὸς τὸν βασιλέα, Κ 1289 γράφουσιν ὡς πρὸς τὸν βασιλέα (viz také K 1293, 2124, 2291). V K se můžeme navíc v některých případech setkat s touto předložkou také ve spojení s genitivem:329 K 1793-4 εἶδον τὸν Καλλίμαχον…κείμενον πρὸς τοῦ μεσονησίου. σύν: Tato předložka se v textech pojí s dativem, a to ve významu „spolu s“ (Κ 2230 καὶ σὺν αὐτῇ τῇ γυναικί, Β 21 σὺν τῇ συζύγῳ τῇ καλῇ). V K a B je častěji v tomto významu použita předložka μέ a μετά ve spojení s akuzativem, ve F a I jsou použity pouze tyto spojky, σύν ve spojení s dativem v těchto dvou textech nenacházíme. Předložka σύν se dále pojí také s genitivem: Β 415 τὰ δάκρυα εἶχε πάντοτε σὺν στεναγμῶν νὰ τρέχῃ, F 1823 σὺν τούτων δὲ χαρίσματα χαρίζει. ὑπέρ: Ve významu “více než” je ὑπέρ používána s akuzativem (ἀπέστιλβεν ὑπέρ χρυσῆν ἀκτῖναν τοῦ ἡλίου Κ 813) a také s genitivem (νὰ πυρπολήσῃ καὶ κατακαύσῃ καὶ ἐμέν κρεῖττον ὑπὲρ τοῦ ζῆν με F 89-90). Také ve významu “pro někoho”, “za někoho” bývá ve spojení s genitivem (ὑπὲρ ἀνθρώπων Β 687, ὑπέρ ἀγάπης Κ 1356, ὑπέρ τῆς Φαιδροκάζας Β 1214).

329

Konstrukce této předložky s genitivem se vyskytuje také v moderní řečtině, a to v ustálených spojeních, např. πρός θεού.

155

ὑπό: Předložku ὑπό nacházíme v textech pouze ve spojení s genitivem. Vyjadřuje příčinu (Κ 2485 ἔφριξεν ὑπὸ θάμβους, Β 37 ὑπὸ πατρὸς ἐθλίβετον) nebo původce děje (F 1767 εἰς τὴν φλόγαν ρίπτονται ὑπὸ τῶν ὑπηρέτων). Ve zkoumaných textech je její použití omezené, v I tato předložka nebyla doložena. Příčina bývá nejčastěji vyjadřována předložkou ἐκ + ak. nebo gen. (viz výše), význam „pod“ je v textech vyjadřován adverbiem ὑποκάτω ve spojení s genitivem a také ἀποκάτω (resp. ὑποκάτου) ve spojení s předložkou εἰς a akuzativem (viz níže). χωρίς: Předložku χωρίς nacházíme v textech v některých případech ve spojení s akuzativem: Κ 1772-3 χωρὶς νοῦν τὸ δακτυλίδιν τοῦτο ἐφόρειν, Β 794 τὸ φαλκώνιν ἔμεινεν ἄτρωτον, χωρὶς βλάβην, F 1758 νὰ ζῶ χωρὶς ἐσένα, avšak mnohem častěji se vyskytuje v kostrukcích s genitivem, např.: K 2390 χωρὶς αὐτοῦ τοῦ Χάροντος, Β 777 ὅλον ἄβλαβον, χωρὶς καμίας ἀνάγκης.

Lze tedy konstatovat, že předložkové vazby jsou tvořeny všemi starořeckými předložkami kromě ἀνά a ἀμφί (ty jsou pouze součástí kompozit, např. ἀναγυρεύω F 1257, ἀναφαίνομαι Β 105, ἀμφιβάλλομαι Κ 2280). Nová předložka μέ je ve všech textech s výjimkou K frekventovanější než μετά, z které μέ vznikla. Postavení předložek je před slovem, ke kterému se pojí. Výjimku tvoří předložka δίχα, která se ve dvou případech v K vyskytuje v postpozici (377, 2188). V některých případech jsou mezi předložku a slovo, ke kterému se předložka váže, vsunuta další slova (např. K 1620). Významná je eliminace předložek, které se pojily výhradně s dativem. Místo ἐν bývá v textech použita εἰς + akuzativ, přičemž ale K se tato eliminace týká minimálně. Předložka σύν je v I a F zcela nahrazena předložkami μέ a μετά ve spojení s akuzativem, v K a B je použití předložky σύν omezeno. Významné změny lze sledovat rovněž u předložek ἀπό, ἐκ, διά, ὑπό, ὑπέρ pojících se původně s genitivem. Především ve dvou mladších textech, tedy ve F a I, bývají nahrazovány buď jinými předložkami (např. ὑπό + gen. ἀπό + ak.), případně se nyní pojí především s akuzativem (předložka ἀπό a ἐκ). U předložky εἰς/σέ lze sledovat vysokou

156

frekvenci v jejím použití a rozšíření jejích významů: εἰς/σέ + ak. vyjadřuje také polohu v prostoru či vztah, v mnoha případech v textech přejímá funkci předložky ἐν a v některých případech rovněž nahrazuje dativ ve vazbách nepřímého předmětu (spolu s předložkou πρός). Dodejme, že předložky εἰς/σέ, ἐκ a ἀπό v textech figurují také ve spojení s některými příslovci vyjadřujícími místo. Tyto předložky jsou v těchto případech vždy (kromě níže uvedeného případu) ve spojení s akuzativem. Jedná se o adv. ἀπάνω ve spojení s předložkou ἀπό, εἰς/σε a ἐκ: ἀπάνω ἀπό (ἀπάνω ἀπό τὴν σέλλαν Ι 417), ἀπάνω (ἐπάνω) εἰς/σε (ἀπάνω εἰς τὰ ρόδα, ἀπάνω εἰς τὰ τριαντάφυλλα Ι 657-8, εἰς τὴν κορυφὴν ἀνέβησαν ἐπάνω Κ 146, στὸ στῆθος ἐπάνω Ι 542), ἀπάνω ἐκ (τὸν ἀπέταξεν ἀπάνω ἐκ τὸ φαρίν του Ι 128), ἀπέσω + εἰς: ἀπέσω εἰς τὸ κελλὶν της Ι 695, ἀπέσω εἰς τὴν κλεισούρα Β 226, εἰς τὸ λουτρὸν ἐχάρησαν ἀπέσω Κ 783, ἀποκάτω (ὑποκάτου) + εἰς: εἰς δένδρον ἀποκάτω…κεῖται Κ 1994-5, εἰς δένδρον ...θέτει ἐκεῖ ὑποκάτου Β 834, μακράν + ἀπό: μακρά ἀπὸ τοὺς τόπους μας F 1656, μέσα + ἐκ: μέσα ἐκ τὰ καράβια F 1276, μέσα ἐκ τὸ καράβι Ι 652, ὀμπρός + εἰς: ὀμπρός εἰς τὸν λαιμόν του Ι 238, ὀμπρός εἰς τὸν πατέραν της Ι 448, μέσα + εἰς: toto spojení adverbia s předložkou je časté v I, např. εἰς τὸ παλάτιν μέσα (I 187), sporadické v textech ostatních (εἰς τὸ λιβάδιν μέσα K 155, μέσα εἰς περιβόλιν Β 898, μέσα εἰς τὰ καράβια F 1274). Jak plyne z výše uvedených příkladů, tato adverbia se někdy vyskytují až za předložkou a substantivem. Ve spojení s genitivem nacházíme pouze ἔσωθεν ἐκ: Κ 1284 ἔσωθεν ἐκ τοῦ δάσους. Ovšem frekventované je také starořecké schéma adverbium + substantivum v genitivu: γύρωθεν τοῦ στόματος Β 467, ἔμπροσθε τοῦ τρικλίνου Β 325, ἐπάνω τῆς κεφαλῆς Β 481, ἔσω τοῦ τόπου Κ 917, κάτωθεν τῶν ζῳδίων Β 464, κύκλωθε τοῦ θρόνου Β 467, ὑποκάτω τῶν δενδρῶν Κ 893, παρέξω τοῦ λουτροῦ Β 460, παρέξω τῆς κορτίνας Κ 2206, ἀπέξω τοῦ φρουντζάτου Κ 1947, ἐγγὺς τοῦ στρώματος Κ 2206, σύνεγγυς τοῦ κάστρου Κ 1383, πλησίον τοῦ χρυσοκάστρου Κ 894, πλησίον τῆς θαλάσσης Β 1224, časté je také spojení se slabými tvary osobních zájmen v genitivu:

157

ἔμπροσθέ του Β 931, ἔμπροστέ μας F 1439, ἐπάνω του Ι 117, ἐπάνω μας Ι 140, ὀμπρός του Κ 2439, Ι 134, ὀμπρός μου Ι 786, ὀπίσω μου Ι 138, ὀπίσω σου Ι 204, σιμά μου Κ 1278. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v textech je doloženo paralelní použití obou schémat, tedy starořeckého schématu adverbium + substantivum v genitivu i schématu nového adverbium + předložka (εἰς/σέ, ἐκ, ἀπό) + substantivum v akuzativu. Zatímco se toto schéma stává v lidovém jazyce častějším v pozdně byzantském období (vzácně se vyskytuje i dříve), přibližně v témže období výše zmíněné schéma adverbium + substantivum v genitivu z jazyka ustupuje.330 Jak bylo řečeno, ve zkoumaných textech nacházíme obě schémata, frekvence použití se však velmi liší: zatímco nové schéma je především v I a F, starší schéma převládá v K a B. Poznamenejme, že ve dvou mladších textech se schéma adverbium + substantivum v genitivu vyskytuje nejčastěji ve spojení se slabými tvary osobních zájmen.

3.3 Participium Jak vyplynulo z kapitoly o morfologii (srov. str. 125ff), participium je zastoupeno ve všech textech. Jednotlivé texty se však od sebe liší nejenom frekvencí výskytu participií, ale také šíří jejich použití. Participium mediopasivní (a to jak perfekta, tak prézentu), které ve větě plní roli přívlastku, se běžně vyskytuje ve všech textech bez výjimky. Připomeňme, že z kapitoly o reduplikaci vyplynulo, že se jednotlivé texty liší frekvencí výskytu reduplikace. Situace je však zcela odlišná u aktivních participií. Zatímco v K a B a částečně ve F lze zaznamenat časté použití aktivních participií (běžně se vyskytují tvary participia prézentu, aoristu a v B také perfekta), v I se vyskytují pouze 3 případy použití participia aktivního, z nichž jedno je nesklonné participium prézentu na -οντα (viz str. 27) a u dalšího byl použit rod mužský místo ženského: Οὕτως εἰπὼν ἡ μάννα του Ι 236. Také v ostatních textech v některých případech nedochází ke shodě v rodě mezi participiem a slovem, ke kterému se participium vztahuje.331 Použití tvarů mužského rodu místo ženského je frekventované především v B (nalezeno 10 případů oproti jednomu v I a F a dvěma v K): ἡ καυχίτσα…ἀγαγών Κ 2210-2211, ἡ νύξ…ἐνσωματῶν Κ 1934-5 Ἐστέκετον ἡ ἐλεεινὴ τίποτε μὴ κατέχων F 399, (ἡ Φαιδροκάζα) ταῦτα εἰπών Β 924, ἡ κόρη…ἔφησεν χαμογελῶν Β 1004-5 330

Podrobněji viz Theofanopoulou-Kontou, D. 2000, str. 10ff. K chybnému použití participia docházelo v lidovém řeckém jazyce již od pozdního starověku, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 122. 331

158

(ἡ Χρυσάντζα) ἔχασε τήν ἰδέαν νομίζων Β 1148-9, atd. Nejvyšší frekvenci výskytu aktivních participií lze nalézt v K a B, ve F je jich mnohem méně – v B se ve 1348 verších vyskytuje 83 participií, kdežto v F, který má téměř o 500 veršů více, jich nacházíme pouze 53. V textech se nejčastěji setkáváme s participiem přívlastkovým (např. κεκλεισμένας πύλας Κ 189, δούλα δεδουλομένη Β 888, φίλος ἠγαπημένους Ι 205, ζωήν...πονεμένην F 1011), a to včetně případů, kdy se participium zpodstatňuje členem (např. τόν ἀναγινώσκοντα K 1005, τὸ λεχθέν F 210), omezená je funkce participia doplňkového (např. παῖδας ἔσχεν ἠγαπημένους K 283). V některých případech participium nahrazuje vedlejší větu příslovečnou (participium příslovečné), a to a) časovou, např. τοῦτον τὸν λόγον…ἀκούσας εἶπε Κ 89-90, ἰδὼν ταύτας ὁ Βέλθανδρος ἔφησε πρὸς ἐκείνας Β 551, ἀκούσας ταῦτα ὁ Φλώριος παίρνει τὸ δακτυλίδιν F 284. Věty časové s použitím participia nacházíme nejčastěji v K (např. K 377-378, 640-641). b) důvodovou: ἡμεῖς, μὴ γνόντες τὸν σκοπόν, λοιπὸν ἀνεχωροῦμεν Κ 2268, ἐπιάσα τὸ ἀναπόταμον θέλων ἰδεῖν τὸ τέλος Β 518, θέλων δὲ καὶ τὸν ὁρισμὸν τοῦ βασιλέως πληρῶσαι F 358-360. c) způsobovou: ἐκβαίνει δράκων φοβερὸς ἔσωθεν ἐκ τοῦ δάσους…κρατῶν τὴν γραῦν K 1284-6, καὶ ταῦτα λέγει πρὸς αὐτὸν χαμωγελῶν ὁ ρήγας Β 759, θρηνῶν καὶ κλαίων ἔλεγεν F 504, κατονειδίζων ἔλεγεν Ι 275. d) přípustkovou: ὅμως καὶ μὴ βουλόμενος οὐκ εἶχεν τί νὰ ποίσῃ Κ 1204. Tato participia jsou ojedinělá, v textech bývá přípustka (ale i účel a podmínka) většinou vyjádřena vedlejší větou. Jak bylo řečeno výše (viz str. 115), participium také tvoří součást některých perifrastických forem. V textech se sporadicky setkáváme také s genitivem absolutním: ἔφυγεν...παρελθουσῶν τῶν ἡμερῶν Κ 2353, φέρνουσι πάντων παρισταμένων Κ 2577, πέψε...αὐτῆς μὴ κατεχούσης F 354, συμπληρουμένων τούτων...ἦσαν Β 1048, někdy však participium bývá v nominativu: ὁ βασιλεὺς ὁ Φίλιππος μισσεύσας ὁ υἱός του…λέγει πρὸς τὴν βασίλισσαν F 331-3, κινήσαντες...μόνος ἐκατελείφθην Κ 2529.

159

Ukazuje se tedy, že funkce participia je v B, F a I značně omezena, v K je omezena pouze částečně. Oslabení partipicipia dokládá rovněž výše zmíněné nedodržování shody v rodě mezi ním a slovem (podmětem či předmětem), ke kterému se vztahuje.

3.4 Infinitiv a jeho nahrazování 3.4.1 infinitivní vazby Ve zkoumaných textech je infinitiv běžným jevem. Nejčastěji se vyskytuje po slovesech možnosti (např. δύναται δουλογραφεῖν Κ 932, οὐ δύνανται ἀναδραμεῖν Κ 131, οὐ δύναμαι ἀκοῦσαι Β 56, οὐκ ἠμπορεῖ βαστάζειν Β 76), přičemž zatímco se v K ve spojení s infinitivem uplatňuje pouze sloveso δύναμαι, v B se ve dvou případech objevuje také novější sloveso ἠμπορῶ (srov. str. 89). Konstrukce ἠμπορῶ + infinitiv se v obou případech vyskytuje v záporu. Lze ji v jednom případě nalézt také ve F (οὐκ ἠμπορῶ τὴν συμφορὰν βαστάζειν 892). V I tato konstrukce doložena nebyla. Vedle těchto infinitivních konstrukcí se, v rámci obecného trendu nahrazování v řeckém jazyce infinitivu konjunktivem s částicí νά, ve všech textech vyskytují také konstrukce finitní tvořené částicí νὰ a konjunktivem, a to jak s použitím slovesa δύναμαι, tak slovesa ἠμπορῶ , např. δυνήσεται νὰ μαχισθῇ Κ 963, οὐκ ἠμπόρεσε νὰ ἴδῃ Β 1199, ἠμπορεῖ νὰ γένῃ F 1332, οὐκ ἠμπορῶ…νὰ βαστάζω Ι 834. V K a F se tyto případy vyskytují v minimálním počtu (8 případů oproti 18 infinitivům, resp. v poměru 2:5), v B je jejich počet v poměru vyšší (4:8) a v I již výrazně převažuje konstrukce s konjunktivem (9:2). Co se týče srovnání výskytu archaického δύναμαι a novějšího slovesa ἠμπορῶ, lze konstatovat, že zatímco je v K jednoznačně preferováno sloveso δύναμαι (byl nalezen jediný případ použití slovesa ἠμπορῶ oproti 26 výskytům slovesa δύναμαι), v B a F je poměr výskytů těchto dvou sloves téměř vyrovnaný (5:7, resp. 3:4), v I však výrazněji převažuje δύναμαι (3:6). Počínavé sloveso ἄρχομαι v K a B nacházíme ve spojení s infinitivem, nejčastěji se jedná o tvar aoristu média, např. ἤρξατο λέγειν Κ 645, 2450, κατακρίνειν ἤρξατο Κ 1548, ἤρξατο καταλέγειν Κ 1574, ἤρξατο τρώγειν, ἤρχετο λέγειν Κ 858, ἤρξατο καταγελᾶν Β 910, ἤρξατο συντυχαίνειν Β 965, ἤρξατο κλαίειν Β 1157, ve F se toto sloveso ve spojení s infinitivem objevuje v jediném případě: ἤρξατο κελεύειν και προστάσσειν F 45, v I nebyl nalezen žádný případ použití slovesa ἄρχομαι ve spojení s

160

infinitivem. Poznamenejme, že infinitiv je ve všech případech bez výjimky prézentní a že sloveso ἄρχομαι se ve všech případech kromě jednoho (K 858) vyskytuje v aoristu média. Konstrukci ἤρξατο + infinitiv lze podle Mackridge považovat za archaickou vzhledem k tomu, že aorist média již z mluveného jazyka vymizel.332 Podle Horrockse se ἠρξάμην nadále používalo i v pozdějších obdobích.333 Sloveso ἤρξατο se však v I a v B vyskytuje také ve spojení s νά a konjunktivem: ἤρξατο νὰ στρατεύῃ Ι 87, ἤρξατο νὰ μαθαίνῃ Ι 88, ἤρξατο νὰ τὴν λέγῃ Ι 276, ἤρξαντο νὰ παγαίνουν Β 82, ἤρξατο νὰ λέγῃ Β 1281. V jediném případě nalézáme ve spojení s konj. místo starořeckého ἄρχομαι středověké sloveso ἀρχίζω: ἤρχισεν νὰ κλαίῃ F 997. Sloveso παύομαι bylo nalezeno v jediném případě, a to ve spojení se členem v genitivu a infinitivem (viz níže). U neosobních výrazů nacházíme vzácně vedle infinitivních konstrukcí (δοκεῖ λανθάνειν Κ 2240, ἔδει σε σκεπάζειν Β 1161, σκιρτᾶν, χορεύειν έπρεπεν F 826) také alternativní vyjádření pomocí νὰ a konjunktivu: χρὴ νὰ σὲ δουλεύουσιν Β 182. Dále uveďme infinitivní konstrukci po slovese ἔχω: Οὐκ εἶχεν τί ἀποκρίνεσθαι F 436 a její nahrazení konstrukcí finitní: τὸ τί νὰ γράφω οὐκ ἔχω Ι 55 a εἰς πόλεμον ἔχει νὰ πολεμήσῃ F 613. Místo starořeckého infinitivu účinkového po slovese ποιῶ je v některých případech použita konstrukce konjunktivu s νὰ: ποῖσε νὰ ἰδῶ…τὴν κόρην F 1547, ἐποίκασιν νὰ τρέχει Κ 1597. Co se týče sloves chtění (především slovesa θέλω a sporadicky βούλομαι), opět se vedle infinitivní konstrukce (např. οὐ θέλω ποίσειν Κ 2509, βουλομένους ἀδικεῖν Κ 2473, εἰ…θέλεις γυρίσειν καὶ στραφῆν Β 195-6, θέλων ἰδεῖν Β 518, ἐπιθυμῶν γνωρίσαι Β 519, βούλομαι στραφῆναι F 320, ἐρώτημαν σε θέλω ἐρωτήσειν F 99) vyskytuje konstrukce νὰ + konjunktiv, např.: θέλεις ν’ ἀκολουθήσῃς B 197, θέλει νὰ κακώσει Κ 1801, ἠθέλησες διὰ νὰ τὴν πυρπολήσῃς F 1077, βούλεται νὰ ποτίσῃ Κ 1796, ἠθέλησε...νὰ ἐπιστρέψῃ Ι 259. V některých případech nalézáme obě spojení v jedné větě, např.

332

Podle P. Mackridge mohlo být toto spojení převzato z Nového Zákona, srov. Mackridge, P. 1996, str. 201. 333 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 248.

161

Εἰ…θέλεις γυρίσειν καὶ στραφῆν, παυόμεθα τοῦ λέγειν, εἰ …ὀπισωπατεῖς, οὐ θέλεις ν’ ἀκολουθήσῃς… Β 195-7, ἀναπαυθῆναι θέλω, θέλω μικρὰν ἀνάπαυσιν τοῦ σώματος νὰ δώσω F 781-2. Vzhledem k tomu, že θέλω + infinitiv představuje zároveň perifrastickou formu pro vyjádření futura (srov. str. 114), např: θέλω κατασκευάσειν F 363, θέλω πέψει F 365, θέλει φέρει F 366, θέλει νικήσει F 637, θέλει νικήσει Ι 121, 344, θέλω φάγει I 456, θέλεις θαυμάσει Ι 665, θέλεις κερδαίσειν Κ 987, θέλεις λαβεῖν Β 93, je mnohdy nesnadné rozlišit, zda se v tom kterém případě jedná o význam futurální či o vyjádření vůle. V I má konstrukce θέλω + infinitiv vždy význam futurální. Infinitiv tvoří součást také dalších perifrastických vyjádření futura, jako je μέλλω + infinitiv, které bylo nalezeno v jediném případě (μέλλομεν δοῦναι Β 1214), a ἔχω + infinitiv (např. ἔχεις ποιῆσαι Β 922, ἔχω ποιῆσαι F 172, ἔχει διηγήσασθαι F 302, ἔχεις συνζῆσαι F 484, ἔχουν τρυφῆσαι καὶ χαρῆν, ἔχουν περιδιαβάσαι F 319). Také pro tuto konstrukci nacházíme - v rámci obecného trendu nahrazování infinitivu konjunktivem s částicí νά - konstrukci finitní tvořenou částicí νὰ a konjunktivem. Jmenujme také další příklady použití infinitivu, a to po slovesech προστάττω, ὁρίζω (προστάττει δῶρα λαβεῖν τὸν κηπουρὸν καὶ φιλοτιμηθῆναι K 1924-5, ὁρίζουν, λέγουν…φλόγαν λαμπρὰν ἀνάψαι καὶ μέσον τὴν πανεύγενον ριφθῆναι F 445-6), dále κρίνω, (κατα)δικάζω (ἐκατεδίκασεν τὴν κόρην τεθνηκέναι F 450, κατεδίκασεν πυρὶ παραδοθῆναι F 480, ἐδικάσετε πυρὶ παραδοθῆναι F 575, κρίνουν καὶ ἀποκρίνουσιν αὐτὴν πυρποληθῆναι F 461) a ἐλπίζω (ἐλπίζω εὑρεῖν Κ 1493). I v těchto případech lze doložit alternativní vyjádření pomocí νὰ (ἵνα) a konjunktivu: ὁρίζεις ἵνα κρίνω Β 543, ὅρισε ... ἵνα καβαλλικεύσουσιν Ι 309-311, ὁρίζει ... ἵνα παραμερίσουσιν Ι 408-409. Infinitiv účelový je sporadický (např. ριφθῇ μέσα πυρποληθῆναι F 546), v účelových větách se častěji uplatňuje νὰ a konjunktiv (např. ἐκατασκεύασαν νὰ τὴν συκοφαντήσουν F 369, κατατοξεύουσιν νὰ δείχνουν Β 346, ἠρώτησε νὰ μάθῃ Κ 1105, συντυχαίνει τὸν ἵνα τὸν δράξῃ λόγια Ι 755).

162

Ukazuje se tedy, že ve všech textech s výjimkou I je infinitiv nadále často uplatňován. Kromě toho se však častěji setkáváme s nahrazením infinitivních konstrukcí konjunktivem, a to především v F a v B. V I bývá infinitiv uplatňován především v perifrastických vyjádřeních futura. 3.4.2 infinitiv se členem 3.4.2.1 člen v genitivu Poměrně frekventovaný je infinitiv se členem v genitivu τοῦ, a to u sloves počínavých: παυόμεθα τοῦ λέγειν Β 196, ἤρξατο τοῦ τρώγειν Β 999, u sloves možnosti: οὐ δύναται ἀπὸ συμβουλῆς τινὸς τοῦ κωλυθῆναι Β 71 a u sloves pobízení: ὁρίζουν τοῦ μὴ φθέγγεσθαι κατὰ τοῦ βασιλέως F 457. Ve všech výše uvedených příkladech je podle starořeckých pravidel tvoření infinitivních konstrukcí člen v genitivu nadbytečný. Jiné infinitivní konstrukce se členem v genitivu mohou vyjadřovat a) účel: Β 304-6 τὸ δὲ νερὸν …εἰς τὸ λεκανοπέτρινον εἰσήρχετον ἀπέσω τοῦ μὴ σταλάξαι σταλαγμὸν κάτω πρὸς γῆν ὀλίγον Β 993-4 πέμπει τὴν εὐθέως πρὸς τὸν ρήγαν τοῦ μελετῆσαι τὰ τῆς χρειᾶς τοῦ γάμου F 462-3 ἤγουν οἱ δήμιοι φέρνουσιν βιαίως τοῦ καῆναι, b) čas, a to po předložkách μέχρι: εἶχαν χαρὰς καὶ σκιρτισμοὺς μέχρι καὶ τοῦ γεννῆσαι Ι 52 μετά: μετὰ δὲ τοῦ πορεύεσθαι στράταν τοῦ ταξιδίου,…ἐκεῖ ἐσυνεπήντησαν F 25-7 c) důvod po předložce ἐκ: καὶ τὸ πολὺ τῆς ἡδονῆς ἐλλατωμένον εἶχε ἐκ τοῦ μὴ φαίνεσθαι τινα παρὰ τοῦ κήπου Κ 287-8. Člen v genitivu následovaný infinitivem je použit také při srovnání, a to po předložce ὑπὲρ: Νὰ εἶχεν πέσει ἐξ οὐρανοὺ πῦρ καὶ νὰ πυρπολήσῃ καὶ κατακαύσῃ καὶ ἐμέν κρεῖττον ὑπὲρ τοῦ ζῆν με F 89-90. 3.4.2.2 člen v nominativu Infinitiv se členem v nominativu nacházíme ve všech zkoumaných textech s výjimkou I. Ve F je však jeho výskyt ojedinělý. Infinitiv se členem v nominativu má většinou význam 163

slovesného substantiva: τὸ προσεγγῆσαι λυπηρὸν, ἀνάρμοστον ἐκρίναν τὴν δέσποιναν Κ 2321-2322, πικρὸν τὸ βλέπειν τὴν σὴν ὁμόψυχον νεκράν Κ 1440-1, καλόν…τὸ μὴ πεσεῖν εἰς μέριμναν Κ 1030, καλὸν τὸ κάθησθαι Κ 1630, τὸ μονωθῆναι καὶ ξενωθῆναι …ἀνάπαυσιν εὑρίσκει Κ 2262-3, ἔφθασε κοντὰ εἰς τὸ πνιγῆναι Β 1109 „téměř se utopil“, κρεῖττον εἶχεν τὸ θανεῖν …ἤ τὸν τῆς κόρης ἔρωταν ἁπλῶς ὑστερηθῆναι Κ 1045-6 (srovnání), ale v některých případech se jedná o vyjádření času: τὸ ἰδεῖ τὴν κόρην…πονεῖ, στενάζει F 1703-4, καὶ τὸ ἰδεῖν ὁ Βέλθανρδος ἐγνώρισεν ἐκεῖνον Β 1264, καὶ τὸ γυρεύειν χάριτας Ἐρωτοκάστρου ἄλλας, Ἔρως εἷς ἦλθε Β 485-6. Podle V. Bubeníka tato konstrukce nahradila starořecký genitiv absolutní (participium nespojité).334 3.4.3 smíšení infinitivních a finitních konstrukcí Jak jsme již uvedli, v mnoha případech koexistují v rámci téhož textu infinitivní a finitní konstrukce. Důsledkem této koexistence je výskyt smíšených konstrukcí. V prvé řadě se jedná o konstrukci, ve které po členu v genitivu τοῦ pocházejícího z infinitivních konstrukcí335 následuje νά + konjunktiv: ἔχω τοῦ νὰ σᾶς κρίνω Β 605, ve které došlo ke smíšení infinitivní konstrukce ἔχω (τοῦ) κρίνειν s finitní konstrukcí ἔχω νὰ κρίνω. Výsledkem podobného smíšení jsou také následující konstrukce: μὴ θέλῃς τοῦ νὰ φαίνεσαι F 1141, χρὴ νὰ σὲ δουλεύουσιν, οὐχὶ τοῦ νὰ δουλεύσῃς Β 182. S podobnou konstrukcí se setkáváme, i když je člen v nominativu: ὁρίζει τὸ νὰ φέρουσιν τὴν δέσποιναν Κ 2439, ὁρίζει…τὸ νὰ τοὺς ἀποσώσουσιν Κ 2596-7, ἐμὲ…ἔδωκεν τὸ νὰ τρυγῶ τὰ ρόδα Κ 2083, πικρὸν ἡγούμην τὸ νὰ ζῶ Κ 2491, ὑπάγω τὸ νὰ κρυβηθῶ Κ 1255, v některých případech členu předchází předložka πρός: ἀπόρως ἔχουν ἄπαντες πρὸς τὸ νὰ μαχισθῶσιν Κ 980 ἐμπόδισμαν οὐ δίδουσιν πρὸς τὸ νὰ θεραπεύω Κ 1090 ταῦτα νὰ σκευάσασι πρὸς τὸ νὰ μὲ κακίσουν Κ 2288 πρὸς τὸ νὰ τὸν σιμώσῃ Κ 1783 εἰς: ἠθέλησε εἰς τὸ ν’ ἀποδημήσῃ Β 39. 334 335

Srov. Bubeník, V. 2001, str. 125. Ibid., str. 122.

164

Poznamenejme, že se konstrukce tohoto typu vyskytují také v dalších textech pozdně byzantského období.336

Infinitivní konstrukce tedy bývají často nahrazovány finitní formou s proklitickou partikulí νά, a to především u infinitivu po slovesech možnosti, chtění a po počínavých slovesech. Ukázali jsme, že se v textech infinitivní konstrukce střídají s finitními, přičemž si autoři textů volně vybírají z obou možností. Toto neplatí u nejmladšího z textů, Imberia, ve kterém lze již jednoznačně sledovat upřednostňování typů finitních. Ve zkoumaných textech lze tedy sledovat značnou pestrost v užití starších (infinitivních) forem a novějších (finitních) forem.

336

Srov. Burguiere, P. 1960, str. 214.

165

III.4. SLOVNÍ ZÁSOBA

Z hlediska lexikálního lze slova vyskytující se v textech rozdělit na slova zděděná ze staré řecké slovní zásoby, slova vytvořená v průběhu středověku na jejím základě derivací nebo kompozicí a na slovní výpůjčky z cizích jazyků. V této kapitole se budeme zabývat novější slovní zásobou, která vznikla derivací a kompozicí, a dále také slovními výpůjčkami. Poznamenejme, že mnoho slov zděděných ze staré slovní zásoby prošlo výraznou proměnou. Takto transformovaná slova nalézáme především v I a F. 4.1 cizí výpůjčky 4.1.1 slovní výpůjčky z latiny jedná se především o substantiva: ἄρματα (Κ 135, Β 483, F 625, Ι 334) < arma, “zbraně” βαρέλιν (Ι 639) < βαρίλ(λ)ιον < střv. lat. barile, “sud” βάρκα (Β 1227, Ι 720) < z lat. barca < staroř. βᾶρις337, “loďka” βεργίν (Β 537, Ι 79) < βέργα + -ί(ο)ν, βέργα < virga, “prut”, “ratolest” βίγλα (Κ 901, Β 872, F 35) < vigilia, “stráž”, “hlídka” βούκινον (Ι 118) < bucina, “roh, který se používal jako polnice” βρακίν (Β 1110), “druh kalhot, spodní prádlo”, toto slovo vzniklo jako zdrobnělina slova βράκα < braca βραχέλα (Ι 389) < βραχιέλιν < βραχιάλιον < brachiale, “náramek” γαϊτάνι (Ι 540) (γατάνι Ι 600) < střv. lat. gaitanum, “hedvábná tkanice”, γαϊτανίτσιν Ι 547 (γατανίτσι Ι 615) < γαϊτάνι + -ιτσι δεκανίκιν (Κ 1069) < δεκανός + -ίκιον, δεκανός < decanus, “hůl” δομέστικος (Κ 1889) < domecticus, “velitel”, “sluha” δουκάτο(ν) (Ι 243, F 1322) < ducatus, “druh mince” δούξ (F 230), δούκας (F 796) < dux, “vévoda” ἐξόμπλιον (Κ 187), dem. subst. ἔξομπλον < exemplum, “ozdoba”, ve F nacházíme slova odvozená: ἐξόμπλισις F 525, ἐξομπλισμένος F 536

337

Srov. Αndriotis, N. P. 1995.

166

καβάλλαν (Ι 25) < střv. lat. caballa, “jízda na koni” καβαλλάριος (Ι 21, passim, F 46, passim, Κ 881) (resp. καβαλλάρης F 599) < caballarius, “jezdec”, καβαλλαρική Ι 91, καβαλλίκευμα F 600 (< καβαλλικεύω, viz níže) καμπάνα (Ι 853) < campana, “zvon” κάμπος (Β 747, F 640) < campus, “nížina” κάρβουνο(ν) (F 1498) < κάρβων < carbo, καρβούνιν (Ι 784) < κάρβουνο(ν) + -ι(ο)ν, “uhlí”, zde “smutek”, “žal” καρκάλλιν (Κ 1430) < caracalla, “druh oděvu”, v témže textu nacházíme kompozitum, jehož 2. komponentu toto slovo tvoří: λαμπροκάρκαλλον Κ 1561 κασσίδιον (Ι 106, F 571) < κασσίν + -ίδιον, přičemž κασσίν < cassis, “přilbice” καστελλάνος (F 1363, passim) < castellanus, “kastelán”, καστελλοκυκλωμένος F 1748 κάστρον (Κ 174, Β 216, passim) < castrum, “hrad”, ve F nacházíme pouze kompozitum καστροφύλακας (F 1314) κελλίν (Κ 415, Β 1006, Ι 700) < κέλλα + -ίον (přičemž κέλλα < cella), “cela, kobka, pokoj” κλεισούρα (Β 225) < clausura, “průsmyk”, “soutěska”, v B dále nacházíme kompozitum κλεισουρότοπος (Β 220) κόμις (Β 1227) < comes, “hrabě” κορτίνα (Κ 1938), κουρτίνα (Κ 1878) < ze střv. lat. cortina, “besídka, altánek”, uveďme dále zdrobnělinu κορτινίτσα (Κ 1871) < κορτίνα + -ίτσα κορώνα (Ι 105) < corona < z dórského κορώνα, “koruna” κουβούκλιν (Β 442) , zdrobnělina slova *κούβουκλον < cubiculum, “pokoj”, “ložnice” κούπα (F 985) < cupa, “pohár” κρεββάτιν (Κ 533) < κραβάτιον, “postel”, dem. subst. κράβατος338 < grabatus, v K dále nacházíme kompozitum σανιδοκράββατον (Κ 1099) λουρίκιν (Ι 105) < λωρίκιον < lorica, “brnění” 338

Substantivum κράβατ(τ)ος nacházíme již v Novém Zákoně, viz např. Mk 2,4.

167

μάγουλον (Κ 1338, Β 703) < magulum, “tvář” μαντάτον (Κ 870, Ι 721) < μανδάτον (Κ 2252, Β 1308) < mandatum, “poselství” μαντατοφόρον F 476 μανδίλιν (Ι 376) < μανδήλιον < mantelium (mantilium), “šátek” μάστορας (Ι 593) < μαΐστωρ < magister, “správce”, “učitel”, zde “stavitel” μίλιον (Ι 715) < millia (v sg. mille), “míle” μισσάλιν (Β 999) < μενσάλιον < střv. lat. mensale, μίσσευμα(ν) (B 76, F 1173) < μισσεύω + -μα < missum + εύω, “odchod”, “odjezd” μίσσος (F 374, Κ 358, Β 798) < z pozdně lat. missus, “talíř”, “jídlo” μουλάρι (F 981) < μουλάριον < μοῦλα + -άριον, přičemž μοῦλα < mula νοτάρης (Β 1022) < νοτάριος < notarius, „notář“ (ὁ)σπίτιν (Κ 489, Ι 440) < hospitium, “dům” παλάτι (Κ 1012, Β 89, F 608, Ι 57) < παλάτιον < palatium, “palác” πόρτα (Κ 961, Β 255, Ι 845) < porta, “dveře”, πορτάρης (Κ 1149) < portarius, “vrátný” πουλίν (F 1632) < πουλλίον, deminutivum subst. ποῦλος < pullus, “mládě” πραιτώριον (Β 324) < praetorium, „místnost“ ράσο(ν) (Ι 581) < rasum, “roucho řeholnice” ρήγας (B 1033, I 60, F 1784) < ρήξ (B 1029) < rex, „král“, ρήγαινα (Ι 280, Β 807) (ρήγινα Β 796) < ρήγας + -αινα, “královna” ρόγα (Κ 1187) < roga, “plat” σαΐτα (Β 494) < σαγίττα < sagitta, “šíp”, σαϊτοερωτόξευτον Β 410 Σαρακήνισσα (F127) < Σαρακηνός + -ισσα < střv. lat. Sarracenus,339 “Saracén” σέλλα (Ι 358) < sella, “sedlo”, v I dále nacházíme kompozita σύσσελλος Ι 128, συσσελλοαρματωμένον Ι 425, ἱππόσελλον Ι 527 σκαμνίν (Κ 517) < σκάμνον < scamnum, “stolička” σκουτάριν (F 669) < σκουτάριον < σκούτα < scutum, “štít” σκουτελᾶς (Κ 1888), “číšník”, “správce domu”, odvozeno od scutella,“miska“, 339

Srov. Andriotis, N. P. 1995.

168

“šálek” στράτα (Κ 892, Β 1172, F 1290, Ι 245) < adj. strata, “cesta” τάβλα (Β 783, F 1291), ταβλίν (F 1439) < tab(u)la, “stůl” τοιχαρμάριν (Κ 572), “skříň ve zdi”, kompozitum, jehož druhou část tvoří subst. ἀρμάριν < armarium, “skříň” τροῦλος (Κ 316), τρούλα (Ι 391) < trulla, “kopule” φαλκώνι (Β 772, F 292) < φάλκων < falco, “sokol” φισκίνα (Κ 1298, F 1352) (resp. βισκίνα Κ 1626 a φλισκίνα Β 460) < piscina, “nádrž”, “cisterna” φλάμμουρο (Β 1307) < flammulum, “vlajka” φόρος (F 1737) < forum, “trh”, “tržiště” φουσσᾶτον (Κ 72, Β 230, Ι 17, passim) < fossatum, “vojsko” φρουντζάτον (Κ 1884), φρεντζάτον (K 1952) < frondeatum, “besídka”, “altán” ψίκι (Β 1318) < ὀψίκι(ο)ν < obsequium, “průvod”, ψικεύω (Β 1323) < ψίκι + -εύω adjektiva: μαῦρος (Κ 1344, F 1320, I 106) < maurus, “černý”, “vraník” a kompozita, jejichž jednu část tvoří adj. μαῦρος - κατάμαυρος Ι 85, μαυροπλουμιστομάτα F 191, μαυροφοροῦσα Κ 1334 (vedle μελενδυτῶ Κ 1509, 1540) παμπλούμιστος (Κ 1879), “velmi zdobený”, jehož základ tvoří sloveso πλουμίζω (tedy πλουμιστός < πλουμίζω), jež je odvozeno z πλουμίον < pluma slovesa: ἀκουμπῶ (Ι 531) < accumbo, “lehat si”, (ἐπ)ακουμβίζω (Β 374) < ἀκουμπῶ ἀπλικεμένοι (F 923), part. perf. medpas. slovesa ἀπλικεύω < applicare, “tábořit”, “pobývat” ἀρματώνουνται (Κ 169) < ἄρμα + ώνω, přičemž ἄρμα < arma, λαμπροαρματωμένον Ι 406 (< λαμπρός + part. perf. medpas. slovesa ἀρματώνω), “skvěle vyzbrojen” ἐρωτοπλουμισμένος (Β 816) “zamilovaný” ( doslova “ozdobený láskou”) < ἔρωτας + part. perf. slovesa πλουμίζω < πλουμίον < pluma

169

καβαλλικεύω (Κ 889, Β 81, F 727, passim, Ι 101, passim) < caballicare, “jet na koni” καστελλοκυκλωμένος (F 1748) < καστέλλιον + part. perf. slovesa κυκλώνω, přičemž καστέλλιον < castellum, “tvrz”, “hrad” κουρσεύω (F 413) < κούρσος + εύω, “zajímat”, “brát do zajetí”, přičemž κούρσος < cursus, “loupení”, “plenění” μισσεύω (F 1055, Κ 1944, Ι 247) < missum + εύω, “odcházet”, “odjíždět” φουρκίζω (Ι 630) < φούρκα + ίζω, “odsuzovat k smrti”, φούρκα < furca, “speciální nástroj k trestání”. 4.1.2 slovní výpůjčky z jiných románských jazyků: βάγια (Ι 67, Β 1055, F 967) < βαΐα < it. balia, “chůva”, βαγίτσα (Β 882, F 960) < βάγια + ίτσα κόντος (F 1223) < it. conte, “hrabě” κουβέρτα (F 535, Ι 106) < ben. coverta, “přikrývka” κρουσάρος (Κ 878), které vzniklo metatezí z κουρσάρος, “pirát”. Toto slovo je uváděno od 12. stol.340 < it. corsaro, κουρσάρικον Ι 560 κουρτέσα (Κ 1155) < it. cortese, “urozená”, zde “půvabná dívka”, κουρτεσιά F 100, 611 < κουρτέσης + -ιά, “urozenost”, “ušlechtilost” λίζιος (Β 789) < franc. lige (střv. lat. ligius), “vazal” μά (F 1422) < it. ma, “ale” παλαφρᾶς (I 209) < franc. palefroi nebo palefreid, “kůň určený k použití v boji” πούπολον (Β 1327) < ben. pupola, “lid” ρέντα (F 662, Ι 123, passim) < it. reda, “zápas” σκαρλᾶτος (F 1270) < ben. scarlato, “nachový” σκουδέρης (Ι 379) < it. scudiere, “podkoní” τρουμπέττες (Ι 119) < it. trombetta, “polnice”. 4.1.3 slovní výpůjčky z arabštiny, turečtiny a perštiny: ἀμιρᾶς (F 1311, passim, Ι 649) < arab. amir, “emír” ζαγάρι(ν) (F 292) < tur. zagar, “lovecký pes”

340

Viz Kazazis, I. N. - Karanastasis, T. A. 2001, str. 610.

170

ζάρι(ν) (F 1444) < arab. az-zahr, “hrací kostka” καμουχᾶς (Ι 463) < pers. kamkha, “druh hedvábné látky” Μαχουμέτης (F 746) < Μουχαμέτης < tur. Muhammed, “Mohamed” νεράντζι (Κ 1746) < pers. narang, “pomeranč”, νεραντζέα Κ 1744 < νεράντζι + -έα, “pomerančovník”, νεραντζοερωτοάκουστος F 192, “proslulý svou krásou” σουλτάνος (F 1101, Ι 567) (resp. σολτάνος F 1426) < tur. sultan, “sultán” φαρίν (Κ 1021, Β 113, F 525, Ι 101, passim) < arab. faras, “jezdecký kůň”. 4.1.4 slovní výpůjčky z ostatních jazyků: hebrejštiny: Σατανᾶς (Κ 1306) < hebr. satan, “satan” σατανημένος Κ 2584 ze slovanských jazyků: ροῦχον (Κ 1089, Β 1111, Ι 446) < ruho, “oděv”. Uveďme na závěr frekventované slovo κατούνα341 (např. K 875, Β 692, Ι 442) “přístřešek”, “pokoj”, jehož původ je nejasný. Apostolopoulos342 se domnívá, že pochází z it. canton, podle Kriarase343 je pravděpobný původ v rumunském catun. V řečtině je toto slovo zaznamenáno poprvé v 11. stol. Poznamenejme, že v K nacházíme rovněž slova odvozená: κατουνοτόπιν (Κ 1227), “ležení”, “tábor”, κατουνεμένος (Κ 1228), part. perf. medpas. slovesa κατουνεύω, “tábořit”. Stejně nejasný původ má subst. λουλοῦδι (Ι 655). Zatímco podle Kriarase toto slovo pochází z *λίλι(ον) < lat. lilium, Andriotis se přiklání k názoru, že je původu albánského (< l’ul’e).344 Jak plyne z výše uvedeného, jednoznačně převažují slova přejatá z latiny. Všechna výše uvedená slova jsou přizpůsobena řecké fonologii i morfologii. Jak vyplývá z výše uvedených cizích výpůjček, jsou mnohá tato slova natolik asimilována, že jsou používaná jako původní, z nichž mohou být odvozována další slova nebo mohou být použita jako součást kompozit vytvořených podle pravidel řeckého jazyka. 4.1.5 V textech se vyskytují také slova, jejichž sufixy jsou přejaté z jiných jazyků, ale staly se v řečtině produktivní. Tyto sufixy jsou původu

341

Toto slovo je časté také například v Kronice morejské. Srov. Apostolopoulos, Ph. 1984, str. 170. 343 Viz Kazazis, I. N. - Karanastasis, T. A. 2001, str. 559. 344 Viz heslo λουλοῦδι in: Kazazis, I. N. - Karanastasis, T. A. a Andriotis, N. P. 1995, zde viz též další možné výklady. 342

171

4.1.5.1 latinského -άρης < -άριος < lat. -arius:345 καμινάρης (Κ 350, “topič”), πορτάρης (Κ 1149, “vrátný”), ἀποκρισιάρης (F 862, 880, “posel”). Substantiva s tímto zakončením označují povolání, příp. titul. Poznamenejme, že v lidovém jazyce byl upřednostňován sufix -ᾶς (viz níže). -πουλον, deminutivní sufix, neutrum k sufixu -πουλος < z lat. pullus:346 δακτυλιδόπουλον (Κ 1722), ἐρωτόπουλον (Β 698), μαχαιρόπουλον (F 1293), νησόπουλον (Ι 529), παιδόπουλον (Κ 1007, Β 767, F 1410), τρανόπουλον (Β 1146, “jinoch“). Deminutivní je rovněž sufix -ούλα < lat. -ulla,347 se kterým se setkáváme v jediném případě: ψυχούλα (Β 1193). Nejspíše italského původu je sufix -άτσα < it. azzo:348 κυράτσα (F 211) < κυρά + -άτσα. -ᾶτος < z lat. -atus,349 který byl převzat z adjektiv latinského původu: σκαρλᾶτος (F 1270) < ben. scarlato, “nachový”, ἀργυροπεταλᾶτος (Ι 383), μυριοδενδρογεμᾶτος (F 767), χρυσογνημᾶτος (Κ 1879). 4.1.5.2 slovanského: deminutivní sufix -ίτσα < slov. -itsa:350 βαγίτσα (Β 1068, F 960), βρυσίτσα (Ι 530), ἡδονίτσα (Ι 472), καρδίτσα (Β 624, F 842), καυχίτσα (Κ 1872), κορτινίτσα (Κ 1871), μαννίτσα (Κ 1091). Častý je také deminutivní sufix -ίτσι(ν), což je neutrum k sufixu -ίτσα: βουνίτσι (Ι 512) < βουνό + -ίτσι, γαϊτανίτσιν (Ι 547) (γατανίτσι Ι 615) < γαϊτάνι + ίτσιν, „hedvábná šňůrka“, δακτυλιδίτσιν (Ι 80) < δακτυλίδιν + -ίτσιν, κοπίτσιν (Κ 2468) < κόπος + -ίτσιν, „úsilí“, κορίτσι (F 1659) < κόρη + -ίτσι, μαλλίτσιν (Ι 622) < μαλλίν + -ίτσιν, νησίτσιν (Κ 1241) < νησί + -ίτσιν, παιδίτσιν (Κ 1089) < παιδίον + ίτσιν, πουλίτσιν (Β 468) < πουλίν + -ίτσι, τοπίτσιν (Κ 1993) < τοπίον + -ίτσιν.

345

Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 421. Tento sufix, který je v řečtině používán pro tvoření deminutiv, byl produktivní již od 10. století, srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 637, 649. 347 Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 306. 348 Srov. Andriotis, N. P. 1995, str. 43. 349 Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 422. 350 Poznamenejme, že někteří badatelé se domnívali, že tento sufix vznikl palatalizací z řeckého -ίκιον, srov. např. Andriotis, N. P. 1995, str. 137. 346

172

4.3 slova vzniklá derivací 4.2.1 jména 4.2.1.1 jména vytvořená z kmene slovesného Jména vytvořená z kmene slovesného se nejčastěji v textech tvoří pomocí sufixu -μα(ν),351 -μός a -σις. Poznamenejme, že část těchto substantiv patří do starořecké slovní zásoby. Zatímco substantiva na -μός a -σις náležející do novější slovní zásoby nejsou početná (přičemž subst. na -μός jsou početnější než na -σις), se subst. vytvořenými sufixem μα(ν) se setkáváme často ve všech čtyřech textech. Zatímco subst. na -μός a -σις vyjadřovala činnost, subst. na -μα značila výsledek činnosti. Toto rozlišení se však začalo stírat již v helénistickém období,352 takže subst. na -μα mnohdy vyjadřují činnost (např. μίσσευμα Β 76, F 1173, καβαλλίκευμα(ν) F 600). Pro jazyk, se kterým se v textech setkáváme, je typické synchronní tvoření subst. na -μα(ν) a -μός (např. παραβίβασμα Κ 2039 - παραβιβασμός Κ 975) a také na -μός a -σις (např. νεκρωμός Κ 2543 – νέκρωσις Κ 1157, ἀναγυρευμός F 1027, resp. ἀναγυρεμός Ι 638 - ἀναγύρευσις F 1229, Ι 810). Povšimněme si, že tato slova mají stejný (případně velmi podobný) význam. Jak bylo řečeno, nejčastěji v textech nacházíme subst. na -μα(ν), která mnohdy nahrazují starší tvary vytvořené pomocí sufixu -σις, tedy mnohdy nahrazují slova patřící do starořecké 3. deklinace, jež prochází ve středověku významnými změnami: ἀπαγκούμπισμαν F 1169, βρύχισμα Ι 844 (< aor. slovesa βρυχίζω + μα), γύρισμα Ι 527, δόσμα Κ 568, ἐκδίκημαν F 338 “odplata” (poznamenejme, že toto je jediné použití tohoto slova v pozdně středověkých textech psaných lidovým jazykem, většinou bývá ve stejném významu použito subst. ἐκδίκησις, srov. Kriaras, E. 1969), ἐξημέρωμα Β 929, ἐπιβούλευμα F 565, κάλεσμαν F 1463, κάμωμα Β 1071, κενοδόξισμα Β 685 (< κενοδοξῶ), μοιρολόγημα Κ 1671, Ι 187, μόνωμα Κ 2007 (srov. s μόνωσις Κ 269), νεροφόρημα Κ 1641 (< aor. slovesa νεροφορῶ + -μα), ξενοδόχημα F 1140. Velice častá jsou také maskulina vytvořená pomocí sufixu -μός:

351

Ve všech čtyřech zkoumaných textech lze u subst. na -μα zaznamenat časté přibírání konc. -ν, srov. str. 60. 352 Srov. Browning, R. 1995, str. 52.

173

δροσισμός Κ 776 (< aor. slovesa δροσίζω + -μός), θρυνισμός Β 400 (< aor. slovesa θρυνίζω + -μός, srov. s θρήνημα Κ 1600), καλεσμός Ι 891 (< καλῶ + -μός), κλονισμός F 1211 (< κλονίζω + -μός), μαραμός F 1515 (< aor. slovesa μαραίνω + μός), παραδιαβασμός F 137, passim (< παραδιαβάζω + -μός). Pouze v několika případech nacházíme ve F a I feminina z nové slovní zásoby vytvořená pomocí sufixu -σις:

353

ἀνάγκασις Ι 167 < ἀναγκάζω + -σις, ἀποχώρισις F 268 <

ἀποχωρίζω + -σις, ἀσχόλησις F 1640 < ἀσχολῶ + -σις, ἐξόμπλισις F 986, 624 < ἐξομπλίζω + -σις. Také v K a B se nachází větší množství substantiv na -σις, tato substantiva však patří, až na výjimky (např. ὀρθομαρμάρωσις Β 476, ὀρθοδρόμησις K 2051) do starší slovní zásoby. Jak bylo řečeno, v některých případech se slova z nové slovní zásoby vyskytují paralelně se staršími tvary stejného významu vytvořenými pomocí jiného sufixu nebo i s paralelními tvary z nové slovní zásoby. Podle našeho názoru nelze při výběru vhodného slova pominout ani metrické důvody vzhledem k tomu, že se u těchto slov přízvuk vyskytuje na různých pozicích (např. νεκρωμός – νέκρωσις, viz též str. 204). Mezi nové sufixy zařaďme také sufix -ιμον:354 σκάψιμον Κ 2344 < aor. σκάπτω + -ιμον, κράξιμον Κ 1625 < aor. κράζω + -ιμον. V textech ojediněle nacházíme substantiva vytvořená pomocí sufixu -α. Tímto sufixem jsou ve dvou případech vytvořena nová substantiva rodu ženského nahrazující starší tvary končící na -σις: ἐγνώρα F 1817 < γνωρίζω, srov. s γνῶσις K 10, 1178, φρόνα Β 717 < φρονῶ, srov. s φρόνεσις (F 1778, I 169). 4.2.1.2 jména vytvořená z kmene jmenného 4.2.1.2.1 substantiva Ve zkoumaných textech je k vytvoření substantiv rodu ženského k maskulinům používána přípona -αινα a -ισσα. Tyto přípony pocházející ze staré řečtiny (např. δράκαινα, βασίλισσα) jsou produktivní také ve středověké řečtině.355 Zatímco -αινα lze nalézt pouze v B a I, a to u substantiva ρήγαινα Β 807, Ι 734 < ρήγας + -αινα, sufix -ισσα se objevuje s

353

Podle E. Karantzoly subst. na -σις vytvořená v průběhu byzantského období tvoří jen 8% všech subst. na -σις, srov. Karantzola, E. 2004, str. 222. 354 Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 422. 355 Ibid., str. 71ff.

174

vyšší frekvencí: ἀρχόντισσα Β 361, F 770, Ι 66 < ἄρχοντας + -ισσα, αὐτοκρατόρισσα Κ 2076 < αὐτοκράτορας + -ισσα, κτητόρισσα Ι 685 < κτήτωρ + -ισσα, ξενοδόχισσα F 1239 < ξενοδόχος + -ισσα. Podobně bylo vytvořeno také femininum Σαρακήνισσα F 127 (< Σαρακηνός + -ισσα < lat. Sarracenus). Poznamenejme, že subst. γουμένισσα Ι 688 vzniklo z ἡγουμένη podle feminin na -ισσα. Jak je zřejmé, tento sufix je populární zvláště v nejmladším textu, tedy v I, a používá se především u substantiv vyznačujících tituly nebo povolání. Co se týče dalších feminin, frekventovaná jsou slova vytvořená ze substantiv pomocí sufixu ία. Tato slova však, až na výjimky (např. δισουμιές Ι 78 (< δισσωμίαι < δισσός + ὦμος + -ία)), patří do starší slovní zásoby. Poznamenejme, že ve všech textech s výjimkou K dochází často v -ία k synizési s posunem přízvuku, tedy -ία > -ιά (viz str. 37). V textech jsou dále velmi rozšířené sufixy původně deminutivní. Jedná se nejčastěji o přípony, z nichž se tvoří substantiva rodu středního: -ίτσι(ν): βουνίτσι Ι 512, κοπίτσιν Κ 2468, γαϊτανίτσιν Ι 547 (γατανίτσι Ι 615), δακτυλιδίτσιν Ι 80, κορίτσι F 1659, μαλλίτσιν Ι 622, νησίτσιν Κ 1241, παιδίτσιν Κ 1089, πουλίτσιν Β 468, τοπίτσιν Κ 1993 -πουλον: δακτυλιδόπουλον Κ 1722, ἐρωτόπουλον Β 698, μαχαιρόπουλον F 1293, νησόπουλον Ι 529, παιδόπουλον Κ 1007, Β 767, F 1410, τρανόπουλον Β 1146. Zatímco dva výše uvedené sufixy jsou cizího původu (srov. str. 172), přípona -άκι je původu řeckého:356 νησάκι Ι 651 < νησί(ν) + -άκι, παιδάκι I 277, K 1075 < παιδίον + -άκι. Poznamenejme, že v některých případech nacházíme slova téhož významu utvořená pomocí různých sufixů: δακτυλιδόπουλον Κ 1722 - δακτυλιδίτσιν Ι 80, παιδόπουλον Β 767, F 1410 - παιδάκι I 277, také v rámci téhož textu (srov. též str. 203): παιδόπουλον Κ 1007 - παιδίτσιν Κ 1089 - παιδάκι K 1075 νησόπουλον Ι 529 - νησάκι Ι 651. Méně časté jsou sufixy, z nichž se tvoří feminina. Jedná se nejčastěji o slova utvořená pomocí přípony slovanského původu -ίτσα: βαγίτσα Β 1068, F 960 < βάγια + -ίτσα, βρυσίτσα Ι 530 < βρύσις + -ίτσα, ἡδονίτσα Ι 472 < ἡδονή + -ίτσα, καρδίτσα Β 624, F 842 < καρδία 356

Tento sufix pochází z helénistického období (srov. Chatzidakis, G. N. 1905, I, str. 422) a je produktivní i v novořečtině.

175

+ -ίτσα, καυχίτσα Κ 1872 < καύχα + -ίτσα, κορτινίτσα Κ 1871 < κορτίνα + -ίτσα, μαννίτσα Κ 1091 < μάννα + -ίτσα a v jednom případě o substantivum utvořené pomocí přípony -πούλα, která byla vytvořena k -πουλος jako jeho ženský protějšek: δεσποινοπούλα Β 915 < δέσποινα + -πούλα. Ojedinělá jsou subst. vytvořená sufixy ατσα (κυράτσα F 211 < κυρά + -ατσα) a -ούλα (ψυχούλα Β 1193 < ψυχή + ούλα), obojí viz výše. Ženského rodu je také subst. vytvořené sufixem -σύνη z adj. εὔμορφος: εὐμορφοσύνη (Β 649), ἐμορφοσύνη (Ι 398). Co se týče maskulin, ojediněle nacházíme slova vytvořená pomocí sufixu -ίτσης: ἀγουρίτσης F 819 < ἄγουρος + -ίτσης. Častější jsou maskulina označující povolání příp. titul, jež jsou v textech tvořena buď pomocí sufixu latinského původu -άριος (-άρης), viz výše, nebo pomocí nového sufixu -ᾶς: σκουτελᾶς Κ 1888 < z lat. scutellum + -ᾶς, “číšník”, ἀμιρᾶς F 1311, passim, Ι 649 < arab. amir + -ᾶς, “emir”, Σατανᾶς Κ 1306 < hebr. satan + ᾶς. Tento sufix je použit také u dalších maskulin (καμουχᾶς Ι 463 < pers. kamkha + -ᾶς, “druh hedvábné látky”, παλαφρᾶς I 209 < franc. palefroi nebo palefreid + -ᾶς, “kůň určený k použití v boji”). Většinou se jedná o slova, jejichž základ tvoří cizí slovo, vzácně však nacházíme také slova řeckého původu: κεφαλᾶς I 341 < κεφάλι/κεφαλή + -ᾶς, „správce“. Poznamenejme, že v lidovém jazyce se sufix -ᾶς stal velmi produktivním. Substantiva tímto způsobem utvořená se skloňují jako nestejnoslabičná substantiva. 4.2.1.2.2 adjektiva vytvořená z kmene jmenného Mezi sufixy, které jsou ve středověké řečtině produktivní, patří především nový deminutivní sufix -ούτζικος< -ούτσης + -ικός:357 ἐμνοστούτσικον F 642, ξενούτσικον F 699, ὀλιγούτσικη Β 1226, καλούτσικε K 1367, a dále sufix -ώδης, který je původu starořeckého: ἀσπλαχνώδης Κ 753 < ἄσπλαγχνος + -ώδης, δυσβατώδης Κ 76 < δύσβατος + -ώδης, δυσκολώδης Κ 2515 < δύσκολος + -ώδης. Poznamenejme, že význam těchto nových adjektiv na -ώδης se neliší od adjektiv, od kterých jsou odvozena.

357

Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 125.

176

4.2.2 Slovesa Co se týče slovesných sufixů, ve zkoumaných textech převládají sufixy -εύω, -ζω (-ίζω, -άζω, -ιάζω) a -νω (-ώνω, -αίνω). 4.2.2.1 -εύω, který je původu starořeckého, se v textech uplatňuje velmi často. Nalézáme jej jednak ve slovech zděděných ze starší fáze řečtiny, např. γυρεύω (Κ 346, Β 1123, F 1087), πεδεύω (Κ 1208), δεσμεύω (Κ 1208) a dále především u sloves z novější slovní zásoby. Tato slovesa bývají vytvořená ze jmen: αὐθεντεύω Ι 40, ἀφεντεύω Ι 805 < αὐθέντης + εύω, δραγατεύω Κ 2459 < δραγάτης + -εύω, μισταρεύομαι Κ 1650 < μισθάριν + εύω. Slovesný sufix -εύω slouží rovněž k přizpůsobení výpůjček z latiny, jako je tomu v případě sloves καβαλλικεύω (Β 120, F 640) < lat. caballico + -εύω, κουρσεύω F 413 < κούρσος (lat. cursus) + εύω a μισσεύω (Κ 1944, F 1271, Ι 249) < lat. missum + -εύω. Také sloveso κατουνεύω (Κ 1228) je vytvořeno pomocí -εύω ze substantiva pocházejícího z cizího jazyka (κατούνα). Jeho etymologie však není zcela prokázána (viz str. 171). Pomocí sufixu -εύω jsou slovesa tvořená také z adjektiv a adverbií: πεζεύω358 Κ 154, Β 123, F 1829, Ι 530 < adj. πεζός + -εύω κοντεύω Ι 715 < adv. κοντά + -εύω, ὀλιγεύω Κ 2417 < adj. ὀλίγος + -εύω. 4.2.2.2 -ίζω, -άζω, -ιάζω Také pomocí těchto sufixů jsou nová slovesa tvořena převážně ze jmen, např. ἀδειάζω Β 1000 < ἄδεια + -ζω, ἀρχίζω Β 893 < ἀρχή + -ίζω, γυρίζω Κ 180, Β 216, Ι 7 < γύρος + ίζω (resp. γοργογυρίζω Β 119), ζαλίζω Κ 1770 < ζάλη + -ίζω, σαγίζω Ι 106 < σαγή + ίζω, σουσουμιάζω F 1431 < σουσούμι + -ιάζω, συμπεθεριάζω Ι 270 < συμπε(ν)θερία + -άζω, φουρκίζω359 Ι 630 < φούρκα + -ίζω, a také z adjektiv a citoslovcí: ἀνενδρανίζω K 817, ἀνεντρανίζω K 493 < ἐντρανίζω < ἐντρανής + -ίζω, πλαγιάζω Κ 2204 < πλάγιος + -άζω, τσακίζω F 1295 < τσάκ + -ίζω, συχνάζω F 1473 (resp. συχνιάζω Β 1053) < συχνός + - άζω. Zatímco v B je toto sloveso použito ve významu “pobývat, prodlévat”, ve F je jeho význam odlišný: “zahrnovat dary”. Kromě toho nacházíme v textech slovesa, která vznikla transformací ze sloves samohláskových stažených, například 358 359

φωνάζω (F 1625, B 751) ze slovesa φωνῶ,

Středověké πεζεύω „sestupovat s koně“ je odlišné od starořeckého πεζεύω “jít pěšky, cestovat“. Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, II, str. 310.

177

δειλιάζω (I 93) ze slovesa δειλιῶ, καλοψυχίζω (Ι 158) ze slovesa καλοψυχῶ, τυρανίζω (Κ 1679) ze slovesa τυραννῶ, ζωγραφίζω (Κ 510) ze slovesa ζωγραφῶ, ἀγαλλιάζω (F 1096, Ι 458) ze slovesa ἀγαλλιῶ nebo μαδίζω (Κ 1337) ze slovesa μαδῶ. V textech se setkáváme také se slovesy, u kterých došlo k transformaci původní koncovky na -άζω (viz str. 25). Jedná se o slovesa končící původně na -σσω (-ττω): ὑποτάσσω > ἀποτάσσω > ποτάζω Ι 26, χαράσσω > χαράζω B 867, a také o starořecká ný-ová slovesa, např. κρεμάννυμι > κρεμάζω I 238. 4.2.2.3 Velmi produktivní je také sufix -νω. Mnohdy se uplatňuje u sloves, ve kterých lze těžko rozlišit kmen prézentní od kmene aoristového. Jedná se především o slovesa, jejichž kmen končil na likvidu: φέρνω Κ 1113, Β 949, F 463, 812 < φέρω a jeho kompozita ἐπαναφέρνω (Κ 2558), συμφέρνει (F 1318), μεταφέρνει (F 1669) παίρνω B 659, I 470, F 1745, ἐπαίρνουν F 1025, I 538, Κ 899 < ἐπαίρω σύρνω F 649, Κ 1218, Ι 428, Β 1236 < σύρω, στέλνω Ι 292 < στέλλω, περνῶ F 32 < περῶ, ἐγέρνω Ι 699, F 1742 < ἐγείρω. Nový sufix -νω získává také sloveso βάλλω > βάνω Κ 1834, F 285, Ι 221 a ἐκβάλλω > ἐβγάνω F 458, Ι 291. Pomocí tohoto sufixu jsou transformována také některá původně samohlásková slovesa: δέω > δένω K 1746, B 873, F 679, I 239, χέω > χύνω (B 350, 772,1131), χαῶ > χάνω (B 1076, F 1020, I 148) a některá slovesa athematická, např.: ἀφίημι > ἀφήνω (K 1095, F 1455), σβέννυμι > σβένω (F 1809). Z kmene jmenného pomocí sufixu -αίνω je vytvořeno sloveso ἀνασαίνω360 (Κ 154, Β 1099, F 1529, Ι 179 < ἀνεσαίνω < ἄνεσις + -αίνω), ale většina ostatních sloves na -αίνω vznikla transformací z jiných sloves, a to končících původně na -άνω (συντυχαίνω361 Κ 1231, Β 170, F 1652, Ι 448 < συντυχάνω < συντυγχάνω) a na -ύνω (συγκονταίνω F 1575 < κοντύνω, πλαταίνω F 207 < πλατύνω). Zmiňme dále sloveso φοραίνω (K 1761, F 1191, I 581), které vzniklo ze staženého slovesa φορῶ. V textech je frekventované sloveso 360

Srov. Chatzidakis, G. N. 1905, Ι, str. 294. U sloves μανθάνω a πανθάνω se setkáváme pouze s přechodovou variantou μαθάνω (I 846) a παθάνω (F 502, 1643), srov. str. 85-86.

361

178

ὑπαγαίνω (Κ 169, Β 1236, F 1223, Ι 583), které vzniklo z ὑπάγω. Zatímco v B a I nacházíme rovněž παγαίνω (Β 82, 359, Ι 662), novější varianta πηγαίνω je doložena pouze v F 1009. Ve zkoumaných textech jsou častá také slovesa na -ώνω. Především se jedná o bývalá starořecká stažená slovesa na -ῶ (-όω):362 ἀμαυρώνω F 1110 < ἀμαυρόω, ἀμαυρώνομαι Κ 953, ἀναγριώνω I 421 < ἀγριῶ, ἀξιώνω F 1813 < ἀξιῶ, ἁπλώνω B 542, F 725, I 696 < ἁπλῶ, βεβαιώνω F 1561 < βεβαιῶ, ἡμερώνω I 164 < ἡμερῶ, θυμώνεται Κ 2438 < θυμῶ, ξενώνω F 1025 < ξενῶ, πληρώνω F 169, I 216 < πληρῶ, σηκώνω F 1593, I 731 < σηκῶ, φανερώνω F 348, I 488 < φανερῶ, atd., některá další jsou odvozena z kmene jmenného (např. ἀρματώνομαι Κ 169, Ι 99 < ἄρμα + -ώνω, μαζώνω Β 648, Ι 846 < μάζα + -ώνω, περιμαζώνομαι Ι 337, νυκτώνει Κ 937 < νύκτα + -ώνω), ale také z adverbia (σιμώνω Κ 882, Β 1228, F 1452, Ι 715 < σιμά + -ώνω). 4.2.3 Adverbia Většina adverbií vyskytujících se v textech je tvořena z adjektiv adverbiálním sufixem. V prvé řadě se jedná o starořecký sufix -ως, který se kromě adverbií zděděných ze staré řečtiny uplatňuje také u některých adverbií z novější slovní zásoby, například δεσποινικῶς Κ 2078 < adj. δεσποινικός, ἐρωτοενηδόνως F 779 < adj. ἐρωτοενήδονος. V textech však mnohem častěji nacházíme adverbiální sufix -α,363 jímž jsou tvořena adverbia jak z adjektiv, např.: ἄβουλα Ι 491 < adj. ἄβουλος, ἀπόκοτα Β 716 < adj. ἀπόκοτος, δριμέα F 428 < adj. δριμύς, ἔντιμα Ι 692 < adj. ἔντιμος, κοντά F 1655, Ι 597 < adj. κοντός, μεγάλα Β 563 < adj. μέγας (μεγάλος), srov. s μεγάλως Β 732, μέσα < adj. μέσος, σιμά < staroř. adj. σιμός, σύντομα Κ 1701, F 1063, Β 207, Ι 758 < adj. σύντομος, srov. s συντόμως Ι 759, a z participií perfekta mediopasiva: θλιμμένα Ι 862 < θλιμμένος, part. perf. medpas. θλίβομαι, λαμπρυσμένα Ι 469 < λαμπρυσμένος, part. perf. medpas. λαμπρύνω, παιδεμένα I 866 < παιδεμένος, part. perf. medpas. παιδεύομαι, χαριτωμένα Ι 68 < χαριτωμένος, part. perf. medpas. χαριτῶ,

362

Podle Chatzidakise se tento morfém vytvořil z -ῶ a ne prostřednictvím -όω vsunutím ν, srov. Chatzidakis, G. N. 1905, Ι, str. 631. 363 Důvodem pro rozšíření tohoto sufixu byl fakt, že ve výslovnosti začaly splývat adverbia na -ως s adjektivy na -ος, srov. Andriotis, N. P. 1995, str. 2.

179

tak z adverbií: χώρια Β 559 < adv. χωρίς + -α. Z adverbií jsou také tvořena některá nová adverbia pomocí starořeckého sufixu -θεν: γύρωθεν B 28, K 1871, F 986, I 529 < γύρω + -θεν, ἐδῶθεν F 1305 < ἐδῶ + -θεν, τριγύρωθεν B 670, F 1581, I 120 < τριγύρω + -θεν. Uveďme dále adverbium μαζίτσα, vytvořené z adverbia μαζί pomocí sufixu -ίτσα, který je slovanského původu: μαζίτσα I 427 < μαζί + -ίτσα, srov. str. 175.

4.3 Kompozita Údaje, které nám zkoumané texty poskytují, dosvědčují, že řečtina v pozdně byzantském období tvoří kompozita snadno, a to nejenom ze dvou, ale často také ze tří částí. Nejčastěji se jedná o substantiva, slovesa a o adjektiva. 4.3.1 Substantiva 4.3.1.1 Kompozita složená ze dvou substantiv: λιθομάργαρον Ι 291, F 962, λιθομάργαρος Κ 946 (< λίθος + μάργαρος), λιθομαργαρίταρο Ι 446, F 808 (< λίθος + μαργαριτάρι(ν)), ἀσημομάργαρο F 1824 (< ἀσήμι + μάργαρος), ἀστραπόβροντο Β 1090 (< ἀστραπή + βροντή), κηποπότισμαν Κ 1695 (< κήπος + πότισμαν), καστροφύλακας (καστροφύλαξ) F 1314 (< κάστρον + φύλαξ), κυκλοχρόνισμα Ι 7 (< κύκλος + χρόνισμα), Ἐρωτόκαστρον Β 261 (< Ἔρωτας + κάστρον), καρδιοψύχωσις F 876 (< καρδία + ψύχωσις), καραβοκύρης Ι 643 (< καράβιν + κύρης). 4.3.1.2 kompozita složená z adjektiva a substantiva ἐρημονήσιν Ι 663 (< ἔρημος + νησίν), ἐρημοτοπία Κ 78 (< ἔρημος + τόπος), κρυφοκάμωμα Β 825 (< κρυφός + κάμωμα), καλογριά Ι 573 (< καλός + γριά), ἐμνοστολίβαδο F 768 (< ἔμνοστος + λιβάδι), ἀδικοδολοπλόκος F 733 (< ἄδικος + δολοπλόκος). Jak plyne z uvedených příkladů, v některých případech druhá část kompozita mění svou podobu. Vzniká tak slovo, které samostatně stojící nedává smysl: ἐμνοστο-λίβαδο, ἐρημο-τοπία.

180

4.3.2 Adjektiva 4.3.2.1 kompozita složená ze substantiva (příp. dvou subst.) a adjektiva δενδρο-ηλιό-μορφος F 191 (< δένδρον + ἡλιόμορφος) κρινο-τριανταφυλλό-μνοστος F 792 (< κρίνον + τριαντάφυλλον + ἔμνοστος) 4.3.2.2 kompozita složená z adjektiva a substantiva ἰσό-κορμος Β 579 (< ἴσος + κορμός), κιτρονό-χροιος Ι 393 (< κίτρονος + χροιά), καλο-πρόσωπος F 2 (< καλός + πρόσωπο), ἀργυρο-μούστακος F 529 (< ἀργυρός + μουστάκι), λαμπρό-μορφος Β 335 (< λαμπρός + μορφή), ἀγρι-όφθαλμος F 647, Ι 165 (< ἄγριος + ὀφθαλμός). 4.3.2.3 kompozita složená ze dvou (či více) substantiv S těmito kompozity se setkáváme sporadicky ve F: κρυσταλλόχροιος F 5 (< κρύσταλλον + χροιά), κρινοτριανταφυλλόρροδος F 153 (< κρίνον + τριαντάφυλλον + ρόδον). 4.3.2.4 kompozita složená ze dvou adjektiv Ani tato kompozita nejsou početná: ἀφαγόπιος Ι 166 (< ἄφαγος + ἄπιος), γλυκόπικρος Κ 21 (< γλυκός + πικρός), καλοξενοχάραγος Κ 1254 (< καλός + ξενοχάραγος), χρυσοπράσινος F 535 (< χρυσός + πράσινος). 4.3.2.5 kompozita složená ze substantiva a slovesa Ve všech textech s výjimkou K nacházíme rovněž kompozita složená ze substantiva a slovesa: ἀγγελοσουσουμίαστος Ι 406 (< ἄγγελος + σουσουμιάζω), ἀργυροχρύσωτος F 1321 (< ἀργυρός + χρυσώνω), θηριόπρακτος F 1364 (< θηρίον + πράττω), μαργαρόστρωτος Β 1161 (< μάργαρος + στρώνω), μυριοχιλιοκατάδαρτος Β 260 (<μυριο- + χιλιο- + καταδέρνω). 4.3.2.6 Roli adjektiv mají také participia perfekta mediopasiva, mezi kterými se vyskytuje mnoho kompozit, jejichž první část tvoří subst. ἔρωτας: ἐρωτο-επαινεμένος F 194 < ἔρωτας + part. perf. medpas. ἐπαινῶ ἐρωτο-αναθρεμμένος F 153 < ἔρωτας + part. perf. medpas. ἀνατρέφω ἐρωτο-πλουμισμένος Β 816 < ἔρωτας + part. perf. medpas. πλουμίζω ἐρωτο-φορούμενος Κ 808 < ἔρωτας + part. perf. medpas. φορῶ ἐρωτο-ηγαπημένος F 154 < ἔρωτας + part. perf. medpas. ἀγαπῶ a dále μυριο-: μυριο-ευλογημένα Β 1347 < μυριο- + part. perf. medpas. εὐλογῶ,

181

μυριο-ανθισμένα Ι 655 < μυριο- + part. perf. medpas. ἀνθίζω, μυριο-μεριμνημένος F 489 < μυριο- + part. perf. medpas. μεριμνῶ. Uveďme také další kompozita: ἀδολο-φυλαγμένος F 1749 < ἄδολος + part. perf. medpas. φυλάττω γλυκο-πεποθημένος F 1661 < γλυκά + part. perf. medpas. ποθῶ δροσο-μυρισμένα F 1675 < δρόσος + part. perf. medpas. μυρίζω ἡλιο-γεννημένος F 1796 < ἥλιος + part. perf. medpas. γεννῶ καστελλο-κυκλωμένος F 1748 < καστέλλι + part. perf. medpas. κυκλώνω λαμπρο-αρματωμένος Ι 102 < λαμπρός + part. perf. medpas. ἀρματώνω μισο-αποθαμένος Β 850 < μισο- + part. perf. medpas. ἀποθαίνω σεληνο-βεβαμμένος Β 336 < σελήνη + part. perf. medpas. βάπτω συσσελλο-αρματωμένος Ι 425 < σύσσελλος + part. perf. medpas. ἀρματώνω σφικτο-αρματωμένος F 46 < σφικτός + part. perf. medpas. ἀρματώνω. Poznamenejme, že tato participia perfekta mediopasivního se většinou vyskytují bez reduplikace. Tu nacházíme pouze vzácně v F (γλυκο-πε-ποθημένος 1661) a v B (σεληνοβε-βαμμένος 336). V případě participia ἐρωτο-η-γαπημένος (F 154) se jedná o reduplikaci neúplnou. Jak plyne z uvedených příkladů, kompozita jsou skládána pomocí -o-, které však bývá někdy vysouváno, začíná-li druhá část kompozita na α- (např. ἐρωτοαγάπη > ἐρωταγάπη Β 624, τοιχαρμάριν Κ 572 < τοῖχος + ἀρμάριν). Začíná-li však druhé slovo na ε-, bývá toto ε vysunuto (καλοεπιτήδειον > καλοπιτήδειον Ι 747, κρινοτριανταφυλλοέμνοστος > κρινοτριανταφυλλόμνοστος F 792). 4.3.2.7 Kompozita s prefixy ἀ-, εὐ-, δυσJedná se většinou o adjektiva, jejichž druhou část tvoří sloveso (ἀγύριστος Β 205 < ἀ- + γυρίζω, ἀκαταδούλωτος Β 150 < ἀ- + καταδουλώνω, ἀναρμάτωτος F 1389 < ἀν- + αρματώνω, ἄπιος Ι 678, 712 < ἀ- + aor. πίνω, ἄφαγος Ι 678, 712 < ἀ- + aor. τρώγω, sporadicky adjektivum (např. δυσκακότυχος Κ 1083 < δυσ- + κακότυχος).

182

4.3.2.8 Kompozita s předložkovými prefixy Jedná

se o prefixy κατά

(κατάχρυσον

K 420,

κατάμαυρος Ι

85),

συν

(συντυχογλυκόλαλος F 194) a ὑπερ (ὑπερανασταλμένος Β 105, ὑπέρκαλος Κ 1658, ὑπεράπειρος Κ 847). Pomocí kompozit vytvořených s prefixem κατά a ὑπερ je vyjadřován absolutní superlativ (elativ) (viz též str. 67). Absolutní superlativ je tvořen rovněž pomocí adjektiv πᾶς (např. παμπλούμιστος Κ 1879, πανόχυρος Κ 959, πανεύμορφος Κ

584,

πανέμορφος

Ι

28,

πανεξαίρετος

Κ

177,

Ι

655,

Β

491),

ὅλος

(ὁλοχρυσομαργάρωτος Κ 420, ὁλόχαρος Κ 2045, ὁλόκαλος Β 480, ὁλόφεγγος Β 124,

ὁλόλιγνος Β 707, ὁλόξανθος F 1625, ὁλοέκλαμπρος F 77) a πολύς

(πολυωνειδισμένος Β 151, πολυπόθητος Ι 123, πολυεύγενος F 625). Poznamenejme, že v textech nacházíme některá kompozita vzniklá souřadným spojením (dvandva), jež se v jazyce objevují od pozdního starověku:364 λιθομάργαρον Ι 291, F 962, λιθομάργαρος Κ 946 (< λίθος + μάργαρος), λιθομαργαρίταρο Ι 445 (< λίθος + μαργαριτάρι(ν)), λιθομαργαροζάφειρα Ι 466 složené ze tří elementů (λίθος + μάργαρος

+

ζαφείριν,

ἀσημομάργαρο

F

1824

(<

ἀσήμι

+

μάργαρος),

ἀστραπόβροντο Β 1090 (< ἀστραπή + βροντή), γλυκόπικρος Κ 21 (< γλυκός + πικρός), χρυσοπράσινος F 535 (< χρυσός + πράσινος). Častěji se však jedná o kompozita, ve kterých je jeden element podřízen druhému: κηποπότισμαν Κ 1695 (< κήπος + πότισμαν), καστροφύλακας (καστροφύλαξ) F 1314 (< κάστρον + φύλαξ), κυκλοχρόνισμα Ι 7 (< κύκλος + χρόνισμα), Ἐρωτόκαστρον Β 261 (< Ἔρωτας + κάστρον), καρδιοψύχωσις F 876 (< καρδία + ψύχωσις), καραβοκύρης Ι 643 (< καράβιν + κύρης), μαργαρόστρωτος Β 1161 (< μάργαρος + στρώνω), atd.

4.3.3 Slovesa 4.3.3.1 slovesa, jejichž první část tvoří předložka Některé z předložek, tvořící první část složených sloves, se samostatně ve zkoumaných textech nevyskytují (ἀνά, ἀμφί). Přestože většina kompozit, jejichž první složku tvoří předložka, pochází ze staré slovní zásoby, nalézáme některá slovesa pocházející z byzantského období. 364

Srov. Browning, R. 1995, str. 130.

183

Jedná se o slovesa, jejichž první složku tvoří předložka ἀνά: ἀνα-ψηλαφῶ, “hledat” Β 1133, F 1401, ἀν-αγριώνω < ἀνά + ἀγριώνω, “popohnat (koně) Ι 421, ἀνα-γυρεύω F 1404, ἀνα-βάζω, “vyzvednout” F 1342 (< ἀνα-βιβάζω), ἀνεντρανίζω F 493 < ἀνά + ἐντρανίζω ἀντί: ἀντι-κοντῶ F 829, ἀντι-δονῶ Β 864 ἀπό: I když tento prefix v řečtině postupně nahrazuje prefixy ὑπό, παρά, ἐκ,365 v textech se setkáváme pouze sporadicky s kompozity s ἀπο patřícími do novější slovní zásoby: ἀπο-μελανώνομαι, „svléct černý oděv“ Κ 2035, ἀπο-χαιρετίζω Β 168, F 1203. Většina kompozit s ἀπο vyskytujících se ve zkoumaných textech sloves byla zděděna ze starších fází řečtiny. διά: δια-τρύχομαι Β 839, δια-βάζω B 514 (< δια-βιβάζω) εἰς: prefix εἰσ je poměrně vzácný, v podstatě se vyskytuje pouze u frekventovaných sloves εἰσέρχομαι (Κ 275, passim, F 550), εἰσάγω (Κ 41, passim) pocházejících ze staré řečtiny. Častěji se v textech setkáváme s prefixem σε, který vznikl z εἰσztrátou nepřízvučného εἰ-. Vyskytuje se u sloves σεβάζω F 1521, passim, Β 172, Ι 726 (< εἰσ-βιβάζω), σεμβάζω Β 1190 (< εἰσ-εμ-βάζω < εἰσ-εμ-βιβάζω), σεβαίνω366 Κ 770, Β 804, F 1058, Ι 157 (< εἰσ-βαίνω), σεμβαίνω Β 806, 1051 (< εἰσ-εμ-βαίνω). ἐκ: např. ἐξ-αιτοῦμαι F 567 < ἐκ + αἰτοῦμαι. V textech se dále setkáváme s kompozity, u kterých při kontantu předpony ἐκ se slovesem dochází k fonetickým změnám: ἐκλύω > ἐγλύω Κ 496, ἐκλυτώνω > ἐγλυτώσῃς F 1751, γλυτώνω Ι 600. K podobnému procesu, ale s následnou metatezí, došlo také u dalších sloves: ἐκ-βαίνω > *ἐγβαίνω > ἐβγαίνω I 667 > βγαίνω Ι 291, ἐκ-βάλλω > *ἐγβάλλω > ἐβγάλλω > ἐβγάνω F 458, Ι 291, v I také bez náslovného ἐ- (βγάνουν, Ι 609) ἐκ-βιβάζω > *ἐγ(βι)βάζω > *ἐγβάζω > ἐβγάζω I 295.

365

Chatzidakis, G. Ν. 1905, I, str. 456. Toto sloveso je v textech velmi frekventované. V novořečtině však bylo nahrazeno slovesem (ἐ)μπαίνω, viz níže. Sloveso σεβαίνω zůstalo dodnes zachováno v Makedonii (srov. Kopidakis, Z. 1999, str. 161) 366

184

Výskyt nového prefixu ξε-, který vznikl z εξ- ztrátou počátečního ε-, je omezený. Nejčastěji vyjadřuje pohyb směrem ven: ξεφανερώνω, “vyjevit”, “odhalit” Ι 739, ξεβαίνω Β 46, I 661, ξεντερίζω, “vykuchat” Ι 611, nebo má význam “zcela”, “velmi”: ξετσιγαρίζω, “velmi trápit”, Κ 1645. Prefix ἐκ- původně obsahovalo také středověké sloveso ξεύρω (např. Ι 808), vyskytující se ve F ještě s počátečním ἐ- : ἐξ-εύρω F 473 (< z aor. slovesa ἐξευρίσκω). ἐν: U slovesa ἐμβαίνω dochází k asimilaci znělosti, jejímž výsledkem je středověká podoba tohoto slovesa, tedy (ἐ)μπαίνω Β 980 < ἐμ-βαίνω (původní ἐμ-βαίνω nacházíme v Κ a Β (např. Κ 1939, Β 938). Poznamenejme, že sloveso ἐμπορῶ (např. Κ 1638, F 55) nevzniklo kompozicí s předložkou ἐν, ale prefixem εὐ, tedy ἐμπορῶ < εὐπορῶ.367 ἐπί: Tento prefix je velmi frekventovaný u slov zděděných ze staré slovní zásoby. Uplatňuje se též ve slovese ἐπ-αίρνω Κ 899, F 1025, I 538 (< ἐπ-αίρω). V B, F a I toto sloveso nacházíme bez počátečního ἐ- (παίρνω B 659, I 470, F 1745). Dále uveďme tvar ἐπαρμόζω (Κ 187), v němž nedochází k aspiraci π > φ, jak by tomu mělo být podle starořeckých pravidel. Sloveso ἐπι-θυμῶ nacházíme ve dvou případech s ε místo ι (tedy ἐπε-θυμῶ Β 677, F 1090), Toto -ε- do prézentu proniklo z aoristového tvaru ἐπεθύμησα. κατά: nově vytvořená slovesa jsou nemnohá (např. κατα-γυρεύω Ι 550 ve významu “vytrvale hledat”, κατεμπιστεύομαι F 521, “zcela důvěřovat”). Některá slovesa prošla transformovací (např. καταβάζω Κ 253 < κατα-βιβάζω). V některých případech vyskytujících se ve F se prefix κατα- mění na κατε- pod vlivem tvarů minulého času (κατεβαίνω F 1481 podle κατέβην (příp. κατέβηκα), κατεγνωρίζω F 1667 podle κατεγνώρισα). μετά: V K se setkáváme se slovesem s prefixem μετα značícím”opět”, “znova” (μετα-βηματίζω, “opět kráčet” Κ 413). παρά: Slovesa vytvořená pomocí tohoto prefixu, zesilujícího význam slovesa, 367

Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 246.

185

nacházíme vzácně (παρα-βαρῶ, „přehnaně zatěžovat, obtěžovat“ Ι 175). Sloveso παρα-διαβάζω F 1677 má význam “veselit se”. περί: Tento prefix je uplatněn ve transformovaném slovese περι-δια-βάζω Κ 1156, F 319 < περι-δια-βιβάζω. Ve slovese περιπατῶ dochází k synkopě koncového vokálu prefixu περι (srov. str. 32). Nový tvar je tedy περπατῶ (Κ 721, I 522, F 1006), v jednom případě s následnou změnou ε na ο (πορπατῶ F 785). ὑπό: Prefix ὑπό nacházíme ve středověkém slovese ὑπ-αγαίνω (Κ 169, Β 1236, F 1223, Ι 583), který se transformoval ze starořeckého ὑπ-άγω. V textech je rovněž doložen tvar bez počátečního ὑ (παγαίνω Β 82, Ι 662) a se změnou kmenového –α- (πηγαίνω F 1009). Ve slovese ὑπ-άγω má svůj původ také nová stažená forma ὑπάω Κ 88 > πάω I 682 (srov. str. 35). 4.3.3.2 slovesa složená z adverbia a slovesa Ve zkoumaných textech jsou nejčastější kompozita, jejichž první část tvoří adverbium συχνά (συχνο-αναστενάζω Ι 294, συχνο-δαμάζω F 1382, συχνο-καταφιλῶ Κ 2157, συχνο-πυκνογελῶ Β 353, συχνο-κεντοπτερνίζω F 540) a γλυκά (γλυκοπεριλαμπάνω F 835, γλυκο-φιλῶ F 1679). Dále se setkáváme s kompozity, jejichž 1. část tvoří μυριο- (μυριο-καταφρονῶ Β 12, μυριο-καταφιλῶ Β 78, μυριο-ακριβολογῶ Β 626, μυριο-ευχαριστῶ F 1449). Poznamenejme, že se tato slovesa nejčastěji vyskytují v B a F, stejně jako následující kompozita: σφικτο-πολεμῶ F 685, σφικτο-περιλαμπάνω F 1677, γοργο-γυρίζω Β 119, ἀκρο-καρτερῶ Β 1249, ὀπισω-πατῶ Β 197, καλο-δωρίζω Β 683 < καλά + δωρίζω, καλο-γνωρίζω Β 820 < καλά + γνωρίζω. Poznamenejme, že sloveso καλοψυχῶ (F 797) je odvozeno z adjektiva καλόψυχος. 4.3.3.3 kompozita složená z substantiva a slovesa: ἀφεντοπορεύομαι Ι 289 < ἀφέντης + πορεύομαι, “vystupovat jako šlechtic, vládce” δουλογραφῶ Β 360, Κ 511 < δούλος + γράφω καρδιοδιχοτομοῦμαι F 214 < καρδία + διχοτομοῦμαι κονταροκτυπῶ Ι 331 < κοντάριον + κτυπῶ νεροφορῶ Κ 1664 < νερόν + φορῶ

186

νυκτοπεριπατῶ F 32 < νύκτα + περιπατῶ, v jednom případě nacházíme také kompozitum složené z adjektiva a slovesa: μαυροφορῶ Κ 1334 < μαύρος + φορῶ. 4.3.3.4 kompozita složená ze dvou sloves S těmito složeninami se setkáváme vzácně: ρουκανο-τουρνεύω Β 290 < ρουκανίζω + τουρνεύω, ἀστρολογο-σκοπῶ Κ 1067 < ἀστρολογῶ + σκοπῶ.

4.3.4 příslovce Složená adverbia patřící do novější slovní zásoby vznikají nejčastěji kompozicí předložky a adverbia (např.κατέμπροσθεν Β 1003 < κατά + ἔμπροσθεν, παρέμπροσθεν Κ 2428 < παρά + ἔμπροσθεν, παρέξωθεν K 1240 < παρά + ἔξωθεν). Uveďme dále adverbium ὁκάποθεν Β 1235, vzniklé protezí z kompozita κάποθεν < κἄν + ποθεν, „odněkud“. Zdůrazněme, že kompozicí vzniklo také ἀποκεῖθεν K 323 < ἀπό + ἐκεῖθεν, o kterém se však Apostolopoulos domnívá, že vzniklo derivací z adverbia ἀποκεῖ pomocí sufixu θεν (viz Apostolopoulos, Ph. 1984, str. 190). Názor Kriarase, ke kterému se přikláníme, podporuje častý výskyt varianty ἀπεκεῖθεν, u které je zřejmé, že vznikla kompozicí z ἀπ(ό) a ἐκεῖθεν.368

Slovní zásoba jednotlivých textů se značně liší. Zatímco cizí výpůjčky v Kallimachovi tvoří (vzhledem k rozsahu textu) velmi malou část a jsou v podstatě omezeny na výpůjčky z latiny, ve Flóriovi a Imberiovi, tedy textech vytvořených na základě západního prototypu a ovlivněných západní kulturou, jsou v poměru častější a nacházíme zde také častější výpůjčky ze západních jazyků. Co se týče cizích výpůjček, lze Belthandra přiřadit spíše ke Kallimachovi. Všechna přejatá slova jsou zcela adaptována na řeckou fonologii a morfologii a mnohdy se stávají základem pro další slova vzniklá derivací (např. ρήγαινα Β 807, Ι 734, καβαλλίκευμα

F

600)

i

kompozicí

(např.

ἐρωτοπλουμισμένος

Β

816,

καστελλοκυκλωμένος F 1748). Velké rozdíly lze spatřit také v použití archaické slovní zásoby. Pro Kallimacha je charakteristické časté použití slov ze staré řečtiny, ve Flóriovi a v ještě větší míře v Imberiovi je dávána přednost lidovější slovní zásobě. Belthandra řadíme opět mezi Kallimacha a Flória. 368

Srov. Kazazis, I. N. - Karanastasis, T. A. 2001.

187

V textech jsou produktivní sufixy pocházející ze staré řečtiny (např. -αινα, -ισσα, -εύω) a dále také sufixy latinského a slovanského původu (-πουλος, -ᾶτος, -ίτσα). V textech se rovněž setkáváme s novými řeckými sufixy, kterými jsou tvořena jména (-ᾶς, -ούτζικος) i slovesa (-ώνω). Některé sufixy jsou v textech velmi produktivní (např. -μα , -αίνω, -ζω). Co se týče kompozice, kromě kompozit zděděných ze staré řečtiny, s kterými se setkáváme především v Kallimachovi, nacházíme v textech velké množství nových kompozit. Většinou se jedná o substantiva, slovesa nebo adjektiva. Tato kompozita jsou doložena především ve Flóriovi a v Belthandrovi. Jak bylo ukázáno, mnohdy tato kompozita tvoří celý hemistich patnáctislabičného verše (např. μαυτοπλουμιστομάταν F 191, τραχηλομαρμαρόμνοστην F 193, ἐρρουκανοετούρνευσεν Β 290, ἀγγελοσουσουμίαστον, λαμπροαρματομένον Ι 406). V románu Kallimachos a Chrysorrhoé se takto extrémně dlouhá kompozita nevyskytují. Jak už bylo výše řečeno, mnohdy byla tato kompozita použita pouze autorem konkrétního textu, pro který byla vytvořena.

188

III.5. Metrika

Doposud jsme se v analýze zkoumaných textů zabývali podobou jazyka z morfologického, fonologického, syntaktického i lexikálního hlediska. Nesmíme však zapomínat na to, že se jedná o veršované romány, složené patnáctislabičným veršem, který podléhá jistým pravidlům. Nelze tedy činit závěry o podobě jazyka románů, aniž tento fakt vezmeme v úvahu. Jak bylo řečeno v první kapitole, všechny čtyři romány jsou složeny patnáctislabičným veršem lidové poezie, tzv. politickým veršem. Tento verš je založen na střídání přízvučných a nepřízvučných slabik. Bývá rozdělen na dva hemistichy skládající se z 8 a 7 slabik. Konec prvního hemistichu splývá s koncem slova. Na konci jednotlivých hemistichů jsou dodržována pravidla pro skladbu patnáctislabičného verše - zatímco na konci 2. hemistichu je vyžadováno paroxytonon, na konci 1. hemistichu se vyskytují oxytona nebo proparoxytona. Počet slabik a rozdělení 15ti slabičného verše jsou tedy závazné a bývá jich dosahováno, tam kde je třeba, pomocí elize, afereze, synizése, hiátu a někdy také pomocí kráze (viz str. 31ff). Tyto jevy jsou frekventované zvláště v pozdějších textech, tedy v I a F. V mnoha případech však tyto hláskové změny nejsou ortograficky vyznačeny. Např. ve Floriovi a Platziafloře se verš τὸ τρώγω νὰ ἔνι ὀδυνηρόν,

τὸ πίνω νὰ ἔναι πόνος (1013)

skládá z 18ti slabik, ale pomocí afereze a elize ve slově ἔνι a afereze ve slově ἔναι dosahujeme snížení počtu slabik na patnáct. V Kallimachovi a Chryssorhoé je ve verši τὴν γραῦν νὰ παίζῃ ὡς τὸ παιδίν,

ἐρωτικῶς νὰ ὀρχῆται (1320)

dosaženo potřebného počtu slabik z původních 17ti pomocí synizése slabiky -ζῃ slova παίζῃ a následujícího ὡς, jež se tedy nyní vyslovují jako jedna slabika, a pomocí synizése částice νὰ a slabiky ὀρ- slovesa ὀρχῆται. Podobně je k dosažení 15 slabik použita synizése v Imberiovi a Margaroně ve verši Ποιεῖ παράστασιν τρανὴν

ὡραία ἡ Μαργαρώνα (618),

kde v druhém hemistichu dochází k jednoslabičné výslovnosti koncového -α slova ὡραία a určitého členu ἡ a v Belthandrovi a Chrysantze ve verši

189

καὶ πάραυτα ἐπέζευσαν

κἀκεῖνοι οἱ στρατιῶται (134), ve kterém je opět v druhém

hemistichu jednoslabičná výslovnost koncového -οι slova κἀκεῖνοι a určitého členu οἱ (upozorněme v tomto verši na krázi, jejímž výsledkem je κἀκεῖνοι). K dosažení potřebného počtu slabik mnohdy autoři používají alternativní vyjádření, která jsou v konkrétních případech metricky vhodnější (neboť jsou většinou o slabiku delší nebo kratší) a která se vyskytují v textu paralelně s tvary původními. Jedná se o alternativy, jež jsou výsledkem především fonologických a morfologických změn, mnohé varianty vznikají derivací pomocí odlišného sufixu. Důležitou roli hraje rovněž postavení přízvuku. 5.1 fonologické varianty Velmi často se jedná o využití afereze a elize pro vytvoření kratšího tvaru zájmen. Především silné tvary osobních zájmen se v textech vyskytují v několika variantách, ke kterým autoři sahají podle potřeby. Co se týče 1. os. sg., nacházíme v K, B a I dvouslabičné a tříslabičné varianty ἐμέ(ν) a ἐμένα(ν). Dodejme, že ve F k nim navíc přistupují tvary bez počátečního ἐ-, tedy jednoslabičné μέν a dvouslabičné μένα(ν): ὅτι διὰ μέν σὲ παίρνουσιν, σήμερον ἀποθνήσκεις 1745 ὅλας μὲ τὰς ἐλάφρωσες, ἔφυγαν ἀπὸ μέναν 1457, tříslabičnou variantu nacházíme např. ve F 86: ὅτι σ’ ἐμέναν ἔφτασεν τῆς ἀτυχιᾶς ὁ κλόνος. Srovnáme-li poslední dva příklady, mohli bychom dojít k závěru, že při kontaktu tohoto zájmene s předložkou končící na -ε dochází k elizi této samohlásky, kdežto při kontaktu s předložkou končící na -ο dochází k aferezi počátečního ε- zájmene ἐμένα(ν). Toto pravidlo však ve F neplatí vždy, jak lze doložit z verše 237: ἤξευρε οὐκ ἔνι δίκαιον, πλὴν ἀπ’ ἐμένα μάθε. Podobné příklady nalézáme také v K, I a B (v B v menší míře) (viz str. 71). Stejné závěry platí také pro tvar zájmene 2. os. sg. Zatímco ve F a I nacházíme jednoslabičnou variantu σέν a ve F a B dvouslabičnou variantu σένα, trojslabičná varianta ἐσένα(ν) se vyskytuje ve všech čtyřech textech (viz str. 71). Velmi frekventované jsou také různé varianty prézentních tvarů pro 3. os. sg. slovesa εἰμὶ od nejčastějšího ἔνι a ἔναι přes jednoslabičné ναι a ἔν (zkrácené pomocí afereze a elize) až po pouhé ‘ν’ (vyskytující se ve všech textech kromě K), které se připojuje k poslední slabice předcházejícího slova. Zde uveďme pouze příklad dvou variant v I (ostatní výskyty viz str. 82): Τὸ ἀπὸ ποῦ ἐγεννήθηκες καὶ ποῦ ‘ν’ τὰ γονικά σου Ι 762.

190

V tomto případě je, za účelem dosažení počtu patnácti slabik, sloveso ἔναι zkráceno tak, že se spolu s ποῦ vyslovuje jako jedna slabika, dále dochází k aferezi augmentu ve slovese ἐγεννήθηκες (není označeno v pravopise). Naopak v následujím příkladě je třeba v 1. hemistichu použít dvouslabičné ἔναι: Πατήρ μου ἔναι φυσικὸς ὁ ρήγας καὶ ὁ αὐθέντης Ι 825. Připomeňme také tvar πὄναι, který vznikl smíšením tázacího příslovce ποῦ se slovesem ἔναι. Vyskytuje se v případech, kdy bylo potřeba získat kratší tvar: Λέγει: „Καὶ πὄναι; φέρε την. (K 1110, 1. hemistich) ὁ μισθαργός σου πὄναι; (K 2340, 2. hemistich). 5.1.1 tvary vytvořené pomocí již zmíněné afereze jako alternativy k původním tvarům, např. substantiva μάτια - ὀμμάτια ve verších τρέχουν τὰ μάτια θλιβερὰ τὰ δάκρυα ὡς τὸ ποτάμιν (F 994) ὀμμάτια καλοσύνθετα, μαῦρα, μεγάλα νὰ ‘ναι (F 812) nebo ψάριν - ὀψάριν ve verších ψάρια μεγάλα, εὔμορφα καὶ ὡραῖον συναγρίδιν (Ι 610) νὰ πιάσουσιν ὀψάρια νὰ φάγουσιν οἱ ναῦτες (Ι 607), zájmeno ukazovací κεῖνος - ἐκεῖνος, která obě nalézáme v K ve verši 593 καὶ κεῖνος ἀποκρίνεται, λέγει το πρὸς ἐκείνην, viz též Β 242 - Β 545, zájmeno přivlastňovací ἰδικός (ἐδικός), jehož zredukovanou podobu δικός nalézáme v F 1324: Καὶ νὰ τὸν ἔχει εἰς θέλημα καθολικὸν δικόν του vedle o slabiku delšího ἐδικός ve verši: ἐνθυμούμενος θάνατον ἄδικον ἐδικόν μου F 485, δέν - οὐδέν ve verších: καὶ τί βαστάζεις, οὐρανέ, καὶ δὲν χαλᾷς καὶ πίπτεις; (Κ 1541) μάχην ποσῶς καὶ πόλεμον οὐδὲν ἐμελετοῦμεν (Κ 970), δῇ - ἰδῇ ve verších: τὴν κόρην μετὰ προσοχῆς νὰ δῇ καὶ νὰ συντύχῃ. (Κ 1740) οὐκ ἔφθασα νὰ τὸν ἰδῶ καὶ νὰ τὸν ψηλαφήσω (Κ 1791). V těchto a mnoha dalších případech si tedy autoři textů aferezí vytvářejí o slabiku kratší alternativní tvary, ke kterým, jak jsme viděli, podle potřeby sahají z důvodů dodržení metra.

191

5.1.2 tvary vytvořené synkopou Jedná se především o substantiva starořecké 2. deklinace, a to -neuter na -ιον, u kterých synkopou získávají autoři o slabiku kratší neutra na -ιν, jako je tomu např. u slova δακτυλίδιν v F 284: ἀκούσας ταῦτα ὁ Φλώριος παίρνει τὸ δακτυλίδιν vedle původního tvaru ve F 1187: καὶ ἐβγάνει δακτυλίδιον μὲ ἀτίμητον λιθάριν. Podobně je tomu u dvojice ἐγκόλπιον - ἐγκόλπιν v následujících verších: ὡσὰν ἐτσίμπαν ὁ ἀετὸς ἐκεῖνον τὸ ἐγκόλπιν Ι 599 εὑρίσκουν τὸ ἐγκόλπιον εἰς τοῦ ψαριοῦ τὸ ἔντος Ι 612. Povšimněme si, že delší varianta, která je proparoxytonon, se v obou případech vyskytuje na konci 1. hemistichu. - maskulin na -ιος. U těchto substantiv po synkopě dochází ke změně pravopisu na -ης. S delší variantou se opět setkáváme na konci 1. hemistichu u slova καβαλλάριος ve verši καὶ ἄν εἶσαι καβαλλάριος ἐκ τῶν καβαλλαρίων F 1409, kdežto s kratší na konci 2. hemistichu ve verši δίκαια λέγει ὁ εὐγενής, οὗτος ὁ καβαλλάρης F 599. Podobně je tomu u dvojice Ἰμπέριος - Ἰμπέρης ve verších Καὶ τότε ὁ Ἰμπέριος μεγάλως ἐβαρέθη Ι 158 Τότε σιγὰ καὶ ἀνόητα ὑπάγει ὁ Ἰμπέρης Ι 115. K synkopě dochází také u slovesa περπατῶ - περιπατῶ ve verších τὸν χρόνον ὅσον περπατεῖς θλιμμένος θέλεις εἶσται (Κ 721) τὸ τεῖχος νὰ περιπατῇ καὶ νὰ περιδιαβάζῃ (Κ 1156), dále také v Ι 522 (περπατοῦν) Ι 554 (περιπατεῖ), F 1006 (νὰ περπατῶ)– F 1230 (περιπατοῦν) a u aoristových tvarů slovesa καθίζω: ἐκάτσα - ἐκάθισα ve verších ἐκάτσαν κ’ ἐδειπνήσασιν μετὰ τοῦ πενθεροῦ του (Ι 505) εἰς τὸ νησὶν ἐκάθισεν μέσον τὸ τῆς θαλάσσης (Ι 546), a dále také v F 1485 (ἐκάτσαν) - F 1698 (ἐκάθισεν), K 1751 (ἐκάτσεν) - K 1997 (ἐκάθισαν). 5.1.3 tvary vytvořené protezí V těchto případech se před začátek slova předsouvá samohláska a tím autor získává o slabiku delší alternativu k původnímu tvaru. Takovými dvojicemi slov jsou

192

-zájmena τοῦτος - ἐτοῦτος: ἐτοῦτο nalézáme ve všech čtyřech textech (např. B 268, F 1472, Ι 746, Κ 348) ve verších, ve kterých je potřeba získat navíc jednu slabiku, např. πάντως ἐτοῦτο τὸ λουτρὸν οὐκ ἔνι δίχα ἀνθρώπου Κ 348 vedle původního τοῦτο např. ve verši ἠσχύνθησαν, ἡττήθησαν, εἶπον: ”Γενέσθω τοῦτο”. Κ 140, -κάποτε - ὁκάποτε: ὁκάποτε K 936, I 298, F 304 κάποτε najít, ὁκάποθεν Β 1235 -předložka διά - ὀδιά: νὰ μάθω πῶς ἐγένετον ὀδιά τὴν Μαργαρώνα (Ι 822) οὐκ ἔκλαιεν διά λόγου του τὸ πῶς ἐχμαλωτίσθην (Ι 563), -příslovce τότε - ἐτότες: καὶ ψίκι μέγα, θαυμαστὸν ἐποίκασιν ἐτότες (Β 1318) εὐθὺς ἀπεχαιρέτησε τὀν βασιλέα τότε (B 45), -slovesa, u kterých autoři textů získávají o slabiku delší alternativu přidáním počátečního ε(analogií podle tvarů minulých časů s augmentem, viz. str.), jako je tomu u slovesa γνέφω - ἐγνέφω: ἐγνέφει τὸν Ἰμπέριον ἵνα καβαλλικεύσῃ Ι 374 σηκώνεται και γνέφει τους καὶ πάλιν πίπτει κάτω I 718. Podobně je tomu u tvarů slovesa ποιῶ (ἐποίσω F 893 – ποίσωμεν F 1724), γνωρίζω (μὴ ἐγνωρίζων F 598), φτάνω (νὰ ἐφτάσῃ Β 745, F 1010), βλέπω (ἐβλέπω Κ 921, ἐβλέποντα F 675). Z metrických důvodů je ἐ přidáno také k substantivu φωνή v Κ (ἐφωνῇ 1905, srov. např. s φωνήν ve verši 1904). 5.1.4 o slabiku kratší tvary získané kontrakcí Jedná se především o stažené tvary slovesa ὑπάγω, které se vyskytují ve všech textech. Setkáváme se s o slabiku kratšími staženými tvary 2. os. sg., 3. os. sg. a pl. a 1. os. pl., a to opět paralelně s tvary původními, např.: ὑπάγει τὸ παιδόπουλον, τὴν γραῦν ἀφήνει μόνην (K 1095) ὑπᾷ πρὸς τοὺς συντρόφους του, λέγει τους φοβισμένα (Κ 907) εἰς ἄλλον τόπον ὁμαλὸν κινήσωμεν, ὑπᾶμεν (Κ 88). V B se navíc stažený tvar tohoto slovesa vyskytuje bez počátečního ὑ-, autor tedy tímto způsobem snížil o dvě slabiky počet slabik ve verši 559: ἀπῆρε τὴν ἀπόφασιν καὶ πᾷ χώρια κ’ ἐστάθην (Β 559) ve srovnání s ὑπάγει καὶ τὸν Φίλαρμον ἀναίσθητον ἀφῆκεν (Β 80).

193

Podobně je tomu také v ostatních dvou románech (πᾶσιν Ι 244, πᾶν Ι 682 vedle ὑπάγει I 108, ὑπάμεν F 92 vedle ὑπάγει F 1389). V textech nacházíme také stažené tvary konj. aoristu: νὰ πάω F 1377, ὑπᾷς Κ 1072, νὰ ὑπᾷ Ι 585, νὰ πᾷ F 1223, Β 1084, νὰ ὑπᾶμεν Ι 504, F 92, νὰ ὑπᾶμε Ι 493, νὰ ὑπᾶσιν Ι 516, νὰ ὑπᾶν F 1044, νὰ πᾶν F 1290 (vedle nestažených o slabiku až dvě delších tvarů νὰ ὑπάγῃ Ι 557, νὰ ὑπάγω Ι 790, νὰ ὑπάγουσιν F 1232). V K se v jediném verši setkáváme s oběma alternativami tvaru konj. aoristu slovesa τρώγω: νὰ φάγῃ τὸ κοπίτσιν του, νὰ φᾷ τὴν ἔξοδόν του (2468). Stažený tvar je nutný pro dosažení počtu sedmi slabik v 2. hemistichu. Frekventovaný je také konjunktiv aoristu ποίσω, který tvoří o slabiku kratší alternativu k ποιήσω: καὶ νὰ προκρίνῃς τὸ καλὸ κ’ ἐκεῖνο νὰ ποιήσῃς Β 174 καὶ ποίσῃς τον δουλείας του καὶ ἀπὸ ταύτας εὕρῃς Β 177, v I dokonce ve dvou po sobě následujících verších: ἵνα παραμερίσουσιν καὶ ἄδειαν νὰ ποιήσουν Ι 409 νὰ ποίσουν τὸν Ἰμπέριον ἄδειαν νὰ πολεμήσῃ I 410, stejně tak ve F 1724 a F 50. Kratší tvary s kontrakcí v kmeni jako alternativu k tvarům původním nacházíme ve všech textech, kromě konj. aor. se jedná také o paralelní tvary imperativu aoristu, z nichž autoři vybírají vhodný tvar tak, aby dodrželi patnáctislabičný verš, jako je tomu např. v K ve verši 635: ἅψον πυράν, κατάκαψον, στάκτην λεπτὴν τὸ ποῖσε a ve verši 985: ἐτοίμασον τὰς μηχανάς, ποίησε ὅλα, πάντα. (podobně ve tvarech ποῖσον Ι 202, ποίσετε Κ 890, ποίσειν (inf. aor.) Κ 2509). S o slabiku kratší variantou se setkáváme také u slovesa δεικνύω (např. F 498): δείχνω (např. F 102) a u slovesa θεωρῶ (např. F 1184, Ι 550): τώρα μὲ κατεχόρτασεν θωρῶ παραβαρῶ τον. Ι 175 καὶ ἐγὼ θωρῶ τὸν θάνατον αὐτὴ τὸν ἐδικόν μου F 423 5.1.5 synizése V textech je synizése často vyznačena ortograficky posunem přízvuku z původní slabiky na slabiku následující. Slovo καρδιά (καρδία) se často vyskytuje ve spojení s příklonným přivlastňovacím zájmenem μου, proto se proparoxytonon καρδία μου často objevuje na konci 1. hemistichu (např. B 640, F 509, I 144), kdežto paroxytonon καρδιά μου na konci 2. 194

hemistichu (např. B 1158). V jiných případech nacházíme subst. καρδία na konci 2. hemistichu (např. Κ 327). Podobně je tomu také v následujících případech: παρρησιάν Ι 469 (1.) - παρρησίαν Ι 635 (2.), παρηγοριά F 1018, Ι 160 (1.) < παρηγορία Ι 163 (2.). Posun přízvuku se synizesí můžeme často pozorovat také v genitivu sg. neuter končících původně na -ιον. V těchto případech je přízvuk posunut z předposlední slabiky na slabiku poslední a obě tyto slabiky ve výslovnosti splývají v jednu, např. νησιοῦ Ι 552, μοναστηριοῦ Ι 575, κορμιοῦ Β 628, a tato slova jsou tudíž oxytona (srov. s původními tvary na -ίου, v nichž zůstává výslovnost koncovka -ίου dvojslabičná, např. παιδίου Ι 93, ταξιδίου F 25, περιβολίου Κ 292, všechny tyto tvary se nacházejí na konci 2. hemistichu, kde se velmi často vyskytují paroxytona, viz také výše). Totéž platí pro genitiv plurálu maskulin. Zatímco gen. καβαλλαριῶν (Ι 783) se čte jako čtyřslabičné oxytonon, pětislabičné paroxytonon καβαλλαρίων Ι 780 se opět nachází na konci 2. hemistichu. S podobnými variantami (paroxytonon-o slabiku kratší oxytonon vzniklé synizésí posledních dvou slabik) se ve F setkáváme také u substantiva βασιλεύς. Vedle původního βασιλέα (82, 200) se objevují tvary kratší βασιλιάν (406, 1112), resp. βασιλιά (68). Poznamenejme, že v K dochází k synizési výjimečně.

5.2 morfologické varianty 5.2.1 substantiva V pojednání o morfologii substantiv jsme ukázali, že substantiva bývalé třetí deklinace vyskytující se v textech již většinou prošla transformací (viz str. 52ff). Přesto v mnoha případech autoři sahají k původním tvarům, které bývají o slabiku kratší, a to, jak se domníváme, opět z metrických důvodů. Proto se můžeme setkat vedle transformovaného nominativu μητέρα (I 826) s tvarem μήτηρ, např. v I 186: ἡ μήτηρ του ἐμαδίζετον, λύπες μεγάλες κάμνει, a vedle nominativu πατέρας (ὁρίζει ὁ πατέρας του γράμματα νὰ μαθαίνῃ I 70) se starořeckým nominativním tvarem πατήρ: νὰ μὴν λυπᾶται τίποτε τὰ εἶπεν ὁ πατήρ του I 159. Stejně tak je u dvojice ρήξ - ρήγας vždy použit metricky vhodný tvar, např.: ὡς ἔγνω ρὴξ τὸ θέλημα κόρης του τῆς Χρυσάντζας Β 1029 a o několik veršů dále: ὁ ρήγας τοῦ Βελθάνδρου δὲ ἔπιασε τὰ στεφάνια Β 1033

195

Podobně je tomu také u substantiva δούξ (např. F 230) - δούκας (např. F 796). V některých případech jsou takovéto alternativy použity také ve vokativu. Ke kratšímu πατήρ (ale zde se jedná o tvar nominativu) sahá autor F ve verši 167: “ἐμὸς πατὴρ γλυκύτατε, εἴτι ἐμέν προστάττεις,” zatímco níže čteme: “ἐμέν, πατέρα βασιλεῦ, τὲς συντυχιὲς ἅς λέγεις” F 236. V I v jednom případě nalézáme místo obvyklého akuzativu γυναῖκα(ν) substantiva γυνή kratší nominativní tvar: Εἶχεν γυνὴ πανέμορφην, ἐρωτικὴν εἰς θέαν (I 33) vedle ἐπαίρνω τὴν γυναῖκάν μου κρυφὰ ἐκ τὸν πενθερόν μου (I 789). Podobně je použit o slabiku kratší nominativní tvaru θυγάτηρ místo očekávaného θυγατέρα v následujícím verši: Εἶχεν θυγάτηρ εὐγενῆ· ἄλλη ποσῶς οὐκ ἦτον. (I 263). S tímto jevem se setkáváme také v I 275, 774 a Β 421, 736 a dále také u subst. ἀνήρ (F 57) a παντοκράτωρ ve spojení θεὸν τὸν παντοκράτωρ, které v I v několika případech tvoří 2. hemistich (I 577, 758, 854, 885). Důvody jsou podle našeho názoru metrické, ale je zároveň pravděpodobné, že autoři těchto románů si již nebyli jisti starořeckým skloňováním subst. 3. deklinace. Z metrických důvodů jsou v K použity následující tvary: -nominativ misto dativu: τῷ παρηγόρημα (K 2034) a τῷ στρῶμα (K 803) místo τῷ παρηγορήματι a τῷ στρώματι. Že jsou tyto kratší tvary použity z metrických důvodů a ne z důvodu neznalosti gramatiky dokládá skutečnost, že v jiných případech je dativ použit správně (např. τῷ θελήματι σου Κ 1126). -dativ místo akuzativu: ὑπηρετήσω τὴν βουλὴν καὶ τῷ θελήματι σου (K 1126), zde je použit o slabiku delší tvar dativu místo akuzativu -ak. pl. χάρεις (Κ 771) místo o slabiku delšího χάριτας (K 18, passim). 5.2.2 slovesa 5.2.2.1 sloveso εἰμὶ V minulém čase se vedle obvyklého ἦτο(ν) objevuje kratší starořecký tvar ἦν (vzácně v B a F, často v K, viz str. 101). Zatímco je např. v B 87 vhodný tvar delší: ἐκεῖνος, ὁποὺ πρόθυμος ἦτον διὰ νὰ φεύγῃ , v B 1149 bylo nutno použít kratší variantu, aby byl dodržen patnáctislabičný verš: νομίζων ὅτι ὁ Βέλθανδρος ἦν ὁ ἀποθαμένος.

196

5.2.2.2 alternativní aoristové tvary Vedle nového tvaru aoristu ἔβηκα slovesa βαίνω mnohdy v textech nacházíme starořecký tvar prostokmenného aoristu ἔβην, který je o slabiku kratší. Např. zatímco kratší tvar nacházíme v K ve verši 928: Εὐθὺς οῦν ἔρως εἰς αὐτὸν τῆς γυναικὸς ἐσέβην, delší tvar nalézáme např. v K 1150: πῶς φόβος ὑπεσέβηκεν καὶ πῶς ἐδειλανδρῆσαν. Podobné příklady nacházíme ve všech textech (viz str. 94ff). Dvojice delší novější tvar aoristu odvozený z perfekta – kratší původní tvar aoristu se týkají také sloves εὑρίσκω a ποιῶ.

Trojslabičné ηὕρηκεν nacházíme často na konci 1.

hemistichu, např. συνοδοιπόρους ηὕρηκεν, μισσεύει καὶ ὑπαγαίνει Ι 583. Srov. s οὐκ ηὗρεν ἄνθρωπον ποσῶς, ἵνα τὸν ἀπαντήσῃ Ι 254. Podobné příklady opět nacházíme ve všech textech (viz str. 94ff), ale především v K se starořecký tvar εὗρον vyskytuje mnohem častěji než εὕρηκα. Sloveso ποιῶ většinou v textech vykazuje aorist ἔποικα odvozený od starořeckého tvaru perfekta, který je však v tomto případě o slabiku kratší ve srovnání s původním aoristem ἐποίησα. Tento delší tvar je použit např. v K 1224: Τρίμηνον ἐποιήσασιν νὰ φθάσουν εἰς τὸ κάστρο (ve kterém byla další potřebná slabika získána použitím alternativní aoristové koncovky 3. os. pl. -ασιν, viz níže). Pro srovnání uveďme příklad použití kratší varianty v témže textu ve verši 2411: ἡμεῖς κατὰ τὸν ὁρισμὸν ἐποίκαμεν τὰ πάντα. (vznik této kratší varianty a příklady z ostatních textů. Sloveso γί(γ)νομαι ve zkoumaných textech již vytváří transformovaný aorist ἐγίνη (příp. ἐγένην, viz str. 100-101). V K se však sporadicky objevuje také delší starořecký aorist média ἐγενόμην: Τί τὸ λοιπὸν ἐγένετο; Συνάγονται οἱ πάντες (1026) vedle tvaru novějšího: Καὶ τῶν ἐρώτων ἀρχηγός, καλλωπιστὴς ἐγίνη (1990). Podobně nacházíme v témže textu také delší archaický tvar konj. aor. γένηται (125), který je proparoxytonem, a to na konci 1. hemistichu, vedle kratšího tvaru konj. aor. γένῃ (2313) nacházejícího se na konci 2. hemistichu (srov. s konj. νὰ γενῇ (K 1003). Také v B nacházíme varianty konj. aor. tohoto slovesa, a to jednak νὰ γένωμαι (273) na konci 1. hemistichu a jednak kratší tvar νὰ γενῶ (1180).

197

5.2.2.3 alternativní osobní přípony V kap. o morfologii slovesa jsme se zmínili také o existenci alternativních osobních přípon. Jedná se především o přípony 3. os. pl. prézentních a aoristových tvarů aktivních a dále také aoristu pasivního. Prézentní tvary mají v 3. os. pl. nejčastěji příponu -ουσι(ν), v případech, kdy to vyžaduje metrum, je však použita o slabiku kratší přípona -ουν (< -ουσιν pod vlivem přípony minulých časů -αν), jako je tomu např. v následujících dvou po sobě jdoucích verších: Λέγουν τὸ λιθομάργαρον καὶ τὸν χρυσὸν τοῦ κάστρου, λέγουσιν καὶ τοὺς φύλακας οὕς εἶδον εἰς τὰς πόρτας, Κ 946-7. Podobně zatímco je v I ve verši 880 použita kratší varianta 3. os. pl. slovesa ἀποσώνω: Φέρνουν καὶ ἀποσώνουν τον εἰς τὸ παλάτι μέσα, ve verši 860 se nachází na konci 1. hemistichu proparoxytonon ἀποσώνουσιν: ὑπᾶν καὶ ἀποσώνουσιν μέσα εἰς τὸ παλάτιν. Νěkdy se obě varianty dokonce objevují v témže verši, např.: Κλαίουν οἱ δύο, κλαίουσιν τὴν ἀποχωρισιάν των, Β 74 Φέρνουν συντόμως, φέρνουσιν τὰ ρόδα πρὸς τὸν πύργον, F 1615. Alternativní tvary končící na -ουσι(ν)/-ουν nacházíme také ve tvarech konjunktivu, a to jak prézentu (např. νὰ δουλεύουσιν Β 182, νὰ φεύγουσι Κ 113 - νὰ μὴ στέργουν Ι 151), tak aoristu (např. νὰ φορέσουσιν Κ 1519, νὰ μάθουσιν Κ 943, νὰ φέρουσιν F 60 - νὰ πέψουν F 1613, νὰ πιάσουν Β 206, νὰ μεταφέρουν Ι 319). Podle našeho názoru je z metrických důvodů použita také archaická přípona -ει 2. os. sg. prézentu slovesa ἔρχομαι ve F 1407: ἀναρωτᾷ τον, λέγει τον: Τίς εἶσαι; Πόθεν ἔρχει; srov. s veršem 764: Φλώριε, πόθεν ἔρχεσαι, εἰπέ με πόθεν ἤσουν. V obou případech se jedná o spojení slovesa ἔρχομαι s tázacím příslovcem πόθεν ve významu “odkud přicházíš”, v prvním případě je však použito dvouslabičné paroxytonon ἔρχει na konci 2. hemistichu, kdežto v druhém případě proparoxytonon ἔρχεσαι na konci 1. hemistichu. Ze stejných důvodů je podle našeho názoru použito v K dvouslabičné paroxytonon βούλει na konci 2. hemistichu ve verši 2456: ποίησον ὥσπερ βούλει. Připomeňme, že i v K, který obsahuje nejvíce archaických prvků ve srovnání s ostatními texty, je častější použití novější přípony -εσαι (srov. str. 104). 198

Τaké kratší tvar 3. os. sg. κρού slovesa κρούω je ve F 1633 použit z metrických důvodů: κρού με τὸ στῆθος, δειλιῶ, στριγγίζω μὴ μὲ φύγῃ, srov. např. s F 670: καὶ ἀποπατεῖ εἰς τὲς σκάλες του, κρούει τὸν σινισκάλκον. V 3. os. pl. aoristu se velmi často setkáváme vedle tvarů s příponou -αν také s novější -ασιν (< -αν pod vlivem prézentního -ουσιν), jako je tomu např. v Β ve verši 1318, ve kterém autor použil delší tvar aoristu slovesa ποιῶ: Καὶ ψίκι μέγα, θαυμαστὸν ἐποίκασιν ἐτότες, kdežto v B 1206 je použita kratší varianta s přízvukem na první slabice, a to na konci 1. hemistichu: Πέντε ἡμέρας ἔποικαν, εἷς τὸν ἄλλον οὐκ εἶδεν. Také ve tvarech κ-aoristu slovesa θέτω nacházíme v I jednak kratší podobu ἐθέκαν ve verši 125: ἐθέκαν τὰ κοντάρια τους καὶ οἱ δύο πρὸς τὴν μάχην a jednak ve verši 77 tvar o slabiku delší s přízvukem na 3. slabice od konce, a to opět na konci 1. hemistichu: ὄνομα τὸν ἐθέκασιν, Ἰμπέριος ὠνομάσθη. U tvarů silného aoristu se kromě výše uvedených přípon objevuje v K a B také starořecká přípona -ον a pouze v B nacházíme ve dvou případech -οσαν (viz str. 109). Použité varianty tedy jsou např. εἶδαν - εἴδασιν - εἴδοσαν ve verších: Καὶ ὡς τὸν εἶδαν οἱ λῃσταί, ἐκατεσκόπησάν τον B 222 ὡς εἴδασιν ἀγύριστον παντελῶς τὸν σκοπόν του Β 205 Ὡς γοῦν ἐστράφησαν οἱ δυό καὶ εἴδοσαν ἀλλήλους Β 848. Co se týče imperfekta, uveďme stažené tvary vytvořené z metrických důvodů vyskytující se v K ve verši 1231: δαίμονας συνετύχαινεν καὶ μετ’ ἐκείνους ἔτρων a v F ve verši 702: ὁπότε μίαν ἐδέχετον, ἔκρουν ἐκεῖνος πέντε. S alternativní příponou se setkáváme také v 3. os. sg. tvarů imperfekta stažených ekmenových sloves. Tato nová přípona -ειε, vzniklá z -ει přidáním -ε podle 3. os. sg. imperfekta nestažených sloves (viz str. 111), tvoří o slabiku delší variantu ke příponě původní, jako je tomu v B 318: Καλῶς περιεπάτειε κατασκοπῶν τὰ πάντα vedle kratšího tvaru ve verši 1135: Τὸ δέ τρυγόνι μετ’ αὐτοῦ περιεπάτει πάντα.

199

Také v 3. os. pl. nacházíme vedle frekventované přípony -ουν (např. ἐζήτουν Κ 201, F 1529, ἐπόθουν F 749, ἐπεθύμουν F 1418, ἠγάπουν Β 958) v B a I o slabiku delší novou příponu -οῦσαν (viz str. 111), a to ve tvarech ἐπατοῦσαν Β 451, ἀντιδονοῦσα369 Β 864, ἐπροσκυνοῦσαν Ι 631. Všechna tato paroxytona se nacházejí na konci 2. hemistichu. V I nacházíme v jednom případě také tvar s rozšířenou příponou -ούσασιν (ἐθεωρούσασιν I 747). Toto paroxytonon se nachází na konci 1. hemistichu. -přípony aoristu pasivního (θ)ην – (θ)ηκα. Výskyt přípon transformovaných vedle původních lze zaznamenat zvláště v I a F, méně často v B, pouze ve dvou případech v K (viz str. 112ff). Mnohdy autoři textů sahají k těmto o slabiku delším variantám z metrických důvodů, jako je tomu např. ve F ve verši 569: Καὶ αὐτὸς ἀπιλογήθηκεν τοιαῦτα πρὸς τὴν κόρην, ve kterém je proparoxytonon ἀπιλογήθηκεν použito na konci 1. hemistichu, kdežto ve verši 557 je použita varianta kratší, paroxytoton ἀπιλογήθη: Οὕτως εἰπών ὁ Φλώριος, ἡ κόρη ἀπιλογήθη. Ve stejné pozici se vyskytují tyto varianty také v následujícím příkladě: Μεγάλος τὸν ἐφάνηκεν ὁ λόγος τοῦ πατρός του I 154 Φαρὶν ἐκαβαλλίκευσεν - εἰς κόσμον οὐκ ἐφάνη- I 349. Zmiňme také použití alternativ στέκω/στέκομαι, např. ve F nacházíme vedle delší alternativy (např. στέκεται (552) vyskytující se na konci 1. hemistichu) tvary s aktivní příponou (např. στήκουν (815), στέκει (1790)). 5.2.2.4 reduplikace Jak bylo vyvozeno v kap. o reduplikaci, některé tvary se i v rámci jednoho textu vyskytují s reduplikací i bez ní, z nich je pak podle potřeby vybíráno tak, aby bylo dodrženo metrum, např. zatímco se v K ve verši 1737 vyskytuje part. perf. medpas. slovesa θλίβομαι s reduplikací : ἀναψυχώσωμεν νεκρὰς ψυχὰς καὶ τεθλιμμένας, o níže nacházíme totéž participium bez reduplikace, tedy o slabiku kratší: ἡ κόρη γοῦν πρὸς τὸν λαὸν ἀπὸ ψυχῆς θλιμμένης Κ 1864. Podobně také v I 869 nacházíme part. perf. medpas. slovesa τιμῶμαι s reduplikací Καὶ ἡ ρήγαινα σηκώνεται ὀρθὴ, τετιμημένη

369

Tento rozšířený tvar imperfekta se objevuje již v Digenisovi, srov. Kazazis, I. N. - Karanastasis, T. A. 2001, str. 135.

200

a o čtyři verše níže totéž participium bez reduplikace “Παρακαλῶ σε, σήμερον, ρήγαινα τιμημένη Ι 873. 5.2.2.5 augment V textech zaznamenáváme koexistenci alternativních variant pro tvary minulých časů sloves s augmentem i bez augmentu. Kratší tvary bez augmentu nacházíme především v I, např. ve verši 580: ἡ κόρη οὐ θέλησεν ποσῶς τοῦτο νὰ τὸ ποιήσῃ, ve kterém je i po použití pouze trojslabičného tvaru θέλησεν v 1. hemistichu stále ještě devět slabik, je nutno tedy vyslovit jako jednu slabiku -ρη subst. κόρη a záporku οὐ, srov. s veršem 584: οὐδὲν ἠθέλησεν ποσῶς ὀπίσω νὰ γυρίσῃ, ve kterém není vyjádřen podmět, a tak naopak je třeba zvolit delší varianty použitých slov (v tomto případě záporku οὐδὲν a sloveso ἠθέλησεν). Více variant lze zaznamenat u sloves s prefixem, ve kterých se vyskytuje augment před prefixem, mezi prefixem a slovesem, někdy lze zaznamenat výskyt obou augmentů a také zde se v některých případech setkáváme se slovesy bez augmentu. Tím pádem autoři vybírají ze čtyř možných variant a při svém výběru se řídí také metrickými důvody. Např. ve F ve verši 397: ἅπαντες ἐσυνήχθησαν, στέκονται κατ’ ἀξίαν použil autor v 1. hemistichu delší tvar, ve kterém je uplatněn druhý, vnější augment, kdežto ve verši 371: τὸ ἄριστον ἠτοίμασαν, συνήχθησαν οἱ πάντες se v 2. hemistichu setkáváme s tvarem kratším obsahujícím vnitřní časový augment. Podobně se v B setkáváme s kratším tvarem aoristu s vnitřním augmentem κατεσκεύασεν slovesa κατασκευάζω na konci 1. hemistichu ve verši 700: Γιοφύρια κατεσκεύασεν ἀπὸ πολλῆς σοφίας, kdežto ve verši 708 nacházíme o slabiku delší tvar s vnějším augmentem ἐκατασκεύασεν: ἁπλῶς ὡς λεπτοκάλαμον ἐκατασκεύασεν την. Podobně je tomu také u následujících dvojic sloves κατετόξευσε Β 775 - ἐκατατόξευσεν Β 793, κατηντήσαμεν Κ 2514 - ἐκατήντησα Κ 2564. Dva augmenty jsou použity v B ve tvaru aoristu ἐρρουκανοετούρνευσεν složeného slovesa ρουκανοετουρνεύω, který tvoří celý 1. hemistich ve verši 290: ἐρρουκανοετούρνευσεν, σταθμίσας ἔπηξέν τα. Tyto možnosti v použití augmentu jistě autorům veršovaných románů vyhovovaly, protože jim poskytovaly alternativy s různými počty slabik, z kterých mohli vybírat při skládání veršů. Ale nelze říct, že by důvodem pro výskyt těchto alternací je pouze metrum. Toto vyvrací existence alternativ, které mají stejný počet slabik, např.: ἀποχαιρέτησεν F 1271 -

201

ἀπεχαιρέτησεν F 1299, ἀνάζησεν Κ 1411 - ἀνέζησεν Κ 1413, συνέφερεν F 1068 ἐσύφερεν F 996, ἐσύμφερε Β 85 - συνήφερε Β 110. O slabiku delší tvary s augmentem nacházíme ve všech textech (nejčastěji však ve F) také ve tvarech konjunktivu, imperativu, indikativu prézentu a u participií, tedy ve tvarech, ve kterých přítomnost augmentu nemá opodstatnění (např. ἐγνωρίζω F 598, Β 1232, Κ 2420, ἐλησμονῶ Κ 1908, ἐβλέπω Κ 921, F 675, ἐφτάνω Β 745, F 1010, ἐποίσω F 893). Další varianty představují například infinitivní konstrukce a jejich nahrazování finitními konstrukcemi s konjunktivem (Εἰ…θέλεις γυρίσειν καὶ στραφῆν... θέλεις ν’ ἀκολουθήσῃς Β 195-7) nebo různá tvoření budoucího času (zde v jedné větě 3 typy futura: ἔχω καλῶς ποιῆσαι καὶ πράξω καὶ τοὺς ὁρισμοὺς... ἑτοίμως νὰ πληρώσω F 172-4).

5.3 tvoření slov 5.3.1 slovesa Jedná se především o sloveso ὑπάγω, které se kromě již výše zmíněného kratšího tvaru vyskytuje v textech paralelně také s tvarem o slabiku delším v kmeni prézentním rozšířeným o -αίν- (viz str.). Tento rozšířený prézentní tvar nalézáme v K 169: καὶ πάλιν ἀρματώνουνται καὶ πάλιν ὑπαγαίνουν, jindy je z metrických důvodů vhodnější původní, kratší tvar ὑπάγω: ὑπάγει τὸ παιδόπουλον, τὴν γραῦν ἀφήνει μόνην (K 1095). Podobné příklady můžeme nalézt v B: ἐκ τῶν γονέων τῶν αὐτῆς, σύρνεις καὶ ὑπαγαίνεις (Β 1236), ὑπάγει καὶ τὸν Φίλαρμον ἀναίσθητον ἀφῆκεν (Β 80), ale také v ostatních textech (πηγαίνω F 1009, ὑπαγαίνω F 1223 - ὑπάγει F 1389, ὑπαγαίνω Ι 583, παγαίνω Ι 662 - ὑπάγει I 108). V některých případech se můžeme setkat také s dvojicemi sloves končících na -ῶ a -ίζω, u kterých byla o slabiku delší varianta vytvořena ze staženého slovesa přidáním produktivní přípony -ίζω. V K 1679 se setkáváme s τυρανίζω: Καὶ τόσον τυρανίζεις με καὶ τόσον κακουχεῖς με, kdežto o tři verše dál je použito metricky vhodnější sloveso τυραννῶ: Σελήνη μου καλόφωτε, βλέπεις τί τυραννοῦμαι· Κ 1682.

202

Podobně je tomu u dvojice sloves končících na -ῶ a -άζω: zatímco ve F 277 nalézáme imperativ βάστα ve verši ἔπαρ’ τὸ δακτυλίδι μου καὶ βάστα το μ’ ἐσένα, ve F 543 se objevuje o slabiku delší tvar imperativu slovesa βαστάζω (< βαστῶ) βλέπει τὴν κόρην- βάσταζε, πολύπονε καρδία! 5.3.2 adjektiva Vedle adj. εὐγενής (např. F 121, I 263) pocházejícího ze staré slovní zásoby je ve F a I použita o slabiku delší nová varianta εὐγενικός (viz str. 64): Εὐγενικὴ κυράτσα μου, τί λέγεις νὰ ποιήσω; F 211, ἀρχόντισσες εὐγενικὲς ἦσαν εἰς τὸ παλάτιν, Ι 473. Podobně se v I vedle tvaru neutra μέγαν (např. I 24, 381) vyskytuje o slabiku delší novější tvar μεγάλον (viz str.): ὅτι ἔναι τοῦ ρηγὸς υἱὸς καὶ ἀπὸ μεγάλον γένος Ι 248. Autor K si ve dvou případech vytvořil o slabiku delší variantu adjektiva na -ος pomocí původně starořeckého sufixu -ώδης. Takto použil ve verši 753 adj. ἀσπλαχνώδης: Εἰς πλᾶσιν ἄλλην σιδηρᾶν, εἰς ἀσπλαχνώδη φύσιν a ve verši 76 adj. δυσβατώδης: παρῆλθον τόπους ἱκανούς, πολλοὺς καὶ δυσβατώδεις. Zdůrazněme, že se tato slova v žádném jiném textu nevyskytují.370 5.3.3 substantiva Jedná se především o deminutiva vytvořená pomocí odlišných přípon a lišící se počtem slabik, např.: νησόπουλον-νησάκιν ve verších: ἧτον νησόπουλον μικρόν, γύρωθεν ἦτον πέτρες (Ι 529) a καὶ πλήρωμαν τῶν ἡμερῶν ἐστάθην εἰς νησάκιν (Ι 651), dále παιδίν - παιδόπουλον - παιδάκι ve verších: ἐκείνη λέγει πρὸς αὐτόν: “Ἄφες, παιδίν μου, ταῦτα· (Κ 1085) ἤκουσεν τὸ παιδόπουλον, λέγει: ”μαννίτσα, κάτσε· (Κ 1091) δύναμαι γάρ, παιδάκι μου, νὰ δώσω θεραπείαν (Κ 1075). γατανίτσι - γατάνι ve verších: γλυτώνει του ἐκ τὸ στόμαν του καὶ πέφτει τὸ γατάνι (Ι 600) τὴν πρώτην τοῦ μοναστηριοῦ δίδουν τὸ γατανίτσι (Ι 615).

370

Srov. Kazazis, I. N. - Karanastasis, T. A. 2001.

203

Dalším způsobem, jak získat chybějící slabiku je použití jednoslabičných slov, která nemění smysl věty. Většinou se jedná o částice δέ, τε a γάρ, které nacházíme často především v K. Z stejných důvodů mohla být podle našeho názoru v B použita smíšená forma, ve které vztažnému zájmenu předchází člen: καὶ πῶς τὸ ἐπιφώνημα τὸ ὅ ἔχει ἡ πόρτα (265), σημάδια τοῦ προσώπου του, τὰ ἃ εἶχεν εἰς νοῦν της (819).

5.4 přízvuk Důležitou roli při výběru vhodného slova hraje také přízvuk, který se může vyskytovat na různých pozicích. Alternativy, které jsou proparoxytony se často soustředí na konci 1. hemistichu, např. παραβίβασμα Κ 2039 (srov. se synonymním παραβιβασμός Κ 975), ἔδωκεν Ι 416, B 650, ἀνέδωκεν K 1807, ἔδωκαν F 981 (na konci 2. hemistichu ἐδῶκεν K 1723, B 430), εὐμορφότερη I 482, ἐσεβάσαν τον Ι 726 (paroxytonon, spolu s příklonkou proparoxytonon; v jiných případech je toto sloveso proparoxytonon, např. ἐσέβασα F 1532), ἔπιασαν I 608, ἔπιασε Β 240 (jinde s odlišným přízvukem ἐπίασεν Β 803, ἐπιάσα Β 518, ἐπιάσεν F 1819), ἔφηκα F 1536, K 1783 (na konci 2. hemistichu ἀφῆκα F 1538, K 676), ἔποικες Β 981, F 1075, Ι 146, ἔποικαν B 1206,Κ 1206, s příklonkou ἐποῖκα την F 417 (srov. s ἐποῖκα Κ 1677, ἐποῖκες Β 672, jež se nacházejí na konci 2. hemistichu), ἔθηκεν Κ 639 (srov. s ἐθέκεν Κ 1149, které se nachází na konci 2. hemistichu), σύντομα Ι 758 (srov. se συντόμως Ι 759, které se opět nachází na konci 2. hemistichu). Jak je patrno, kritériem pro výběr vhodného tvaru není pouze počet slabik, ale také poloha přízvuku, viz např. proparoxytonon ἐγεννήθηκεν F 929, které se nachází na konci 1. hemistichu (oproti o slabiku kratšímu paroxytonu ἐγεννήθη, v tomto případě se tedy jedná o kombinaci obou těchto kritérií). Dalšími alternativami vyskytujícími se ve zkoumaných textech jsou tvary konjunktivu aoristu s posunutým přízvukem. Jedná se především o sloveso βλέπω, u něhož nacházíme převážně ve F a v I vedle původních tvarů s přízvukem na 1. slabice (např. νὰ ἴδωμεν F 948, νὰ ἴδητε Β 117, ἄς ἴδω F 1548, Β 1028) tvary konjunktivu s přízvukem na 2. slabice, ve kterých nepřízvučné počateční ἰ- splývá ve výslovnosti s poslední slabikou předchozího slova (dochází tedy ke synizési, jejímž výsledkem je o slabiku kratší slovo), jako např. ve F ve verši 1329: νὰ δώσῃς λόγον καὶ βουλὴν τὸ πῶς νὰ ἰδῶ τὴν κόρην, viz též νὰ ἰδῇ Ι 699, F 1443, νὰ ἰδοῦν F 1385, νὰ

204

ἰδοῦσιν Ι 267, v jiných případech počáteční nepřízvučné ἰ- zcela mizí (afereze), srov. νὰ δῶ F 1377, Κ 2569, νὰ δοῦν F 1421, νὰ δῇ F 1448, Β 1025, Κ 1740. S podobnými variantami se setkáváme ve tvarech konjunktivu aoristu sloves λέγω. Opět nacházíme vedle tvarů s přízvukem na 1. slabice (např. νὰ εἴπω F 465, νὰ εἴπῃ Κ 1332, νὰ εἴπῃς Κ 15) tvary s přízvukem na 2. slabice (νὰ εἰπῶ F 1245, Ι 8, νὰ εἰπῇ F 1243) a také bez počátečního εἰ- (νὰ πῇς Ι 761, νὰ ποῦν Ι 319, νὰ πῶ Β 1008). Podobně se ve F objevují vedle sebe varianty 1. os. pl. konj. aor. slovesa ἔρχομαι, a to jednak varianta s přízvukem na 1. slabice νὰ ἔλθωμεν (1526) a dále varianta s nepřízvučným ἐ-, které opět ve výslovnosti mizí (νὰ ἐλθοῦμεν 1212). Naopak u sloves εὑρίσκω a ἐμπαίνω (< ἐμβαίνω) dochází v některých případech k posunu přízvuku z koncové slabiky (νὰ εὑροῦν Ι 549, νὰ εὑρῶ F 1090, ἐμπῇ Β 226) na slabiku počáteční (např. νὰ εὕρουν F 1239, νὰ ἔμπῃ B 225). Uveďme dále dvojice γενοῦ (F 223) - γίνου (F 1402), ὑπερνεφής (K 80) - ὑπέρνεφον (Κ 91) a δένδρον (K 1759) - δενδρόν (Κ 2350). Další varianty nacházíme v gen. sg. subst. 3. deklinace, ve kterém se vedle nových tvarů, která jsou paroxytona a která se vyskytují na konci 2. hemistichu (např. ρήγα I 331, γυναίκας F 57), objevují tvary starořecké s přízvukem na poslední slabice a často se vyskytující na konci 1. hemistichu (např. ρηγός I 248, γυναικός F 16). Také v gen. sg. subst. na -ις se liší starší a nový tvar polohou přízvuku. Zatímco starší tvar je o slabiku delší proparoxytonon a lze jej často nalézt na konci 1. hemistichu (např. φύσεως Κ 916), nový tvar je paroxytonon s častým výskytem na konci 2. hemistichu (např. τέρψης I 49, πράξης F 433). Podobně v gen. sg. 1. deklinace vedle sebe nacházíme tvary starořecké, ve kterých přechází kmenové -α v -η zároveň s posunem přízvuku (např. τραπέζης F 372, θαλάσσης I 546, βασιλίσσης B 1326) a tvary nové, ve kterých nedochází ani k posunu přízvuku ani k přechodu kmenové samohlásky (např. τράπεζας K 367, δέσποινας K 2130). Všechna výše uvedená paroxytona se nacházejí na konci 2. hemistichu, kdežto tvary novější s přízvukem na 3. slabice od konce na konci 1. hemistichu. V některých případech je zvolena alternativa, která se snáze spolu s následujícím slovem vysloví. Takto se vedle imperativu aoristu na -ον setkáváme s tvary na -ε (tato koncovka byla převzata z imp. prézentu, příp. aoristu silného), pakliže po nich následuje příklonka, jako je

205

tomu v B 616: σύγκρινον, σύγκρινέ μας (kde máme v témže verši také původní tvar σύγκρινον) a v Κ 485: σκότωσέ με (srov. s σκότωσον Κ 564). Z podobných důvodů je v některých případech v K zvolen tvar adjektiva rodu mužského místo ženského: δεύτερον ἡμέραν (K 884), πρὸς τρίτον ἤ τέταρτον κανείς (K 885), τρίτος ἡ ἡμέρα (K 918). Maskulinum řadových číslovek δεύτερος, -α, -ο, τρίτος, -η, -ο a τέταρτος, -η,-ο je zde použito nejspíše ve snaze vyhnout se hiátu, v K 918 by za sebou v opačném případě následovalo η dokonce 3x: τρίτη ἡ ἡμέρα. Nebylo by však správné dojít k závěru, že příčinou pro existenci alternativ ve zkoumaných textech je pouze snaha o dodržení daného metra. Toto vyvrací především fakt, že mnohé z výše uvedených alternativ se vyskytují také v textech daného období, které nejsou veršované, ať se jedná o literární texty nebo dopisy a jiné písemnosti (např. smlouvy).371 Dalším argumentem je výskyt alternativ, které jsou z metrického hlediska rovnocenné, tj. mají stejný počet slabik a přízvuk na téže pozici. Jedná se o -přípony sloves -ονται/-ουνται (εἰσέρχονται Κ 2009 - ἁρματώνουνται Κ 169, χαίρονται Ι 883 - στρέφουνται Ι 551), -α/-ον (εἶδα K 1147 - εἶδον Κ 2567, ἔφυγα B 500 - ἔφυγον Β 511), -ομεν/-αμεν (εἴπομεν Κ 2437 - εἴπαμεν Κ 2424), -οσαν/-ασιν (εἴδοσαν Β 848 - εἴδασιν Β 205) -slovesa, která kolísají mezi a-kmeny a e-kmeny: λιγοψυχεῖ Ι 294 – λιγοψυχᾷ Ι 878, λιγοθυμεῖ Ι 294 - λιγοθυμᾷ Ι 878, προσκυνεῖ Β 568 – προσκυνᾷ Β 749, ἀπιλογεῖται F 264 - ἀπιλογᾶται F 176, φοβεῖται Κ 515 – φοβᾶται Κ 1712, θρηνεῖται F 993 – θρηνᾶται F 1040, νὰ ἐνθυμῆσαι F 1030 - νὰ ἐνθυμᾶται F 843, -alternativy v prézentních kmenech, např.: ρίπτω I 720 - ρίκτω I 606, πέφτω I 279, 600 – πίπτω I 718, καβαλλικεύω Β 81, F 527 - καβαλλικεύγω F 1228, B 743, πεζεύω F 705 πεζεύγω F 1286, σύρνεις Β 1236 - σύρει B 207, 1152, φέρνει Κ 1113 - φέρει K 477, 517, ὀμνύω F 872 - ὀμνέω F 1507, στήκω K 476 - στέκω K 491, -alternativy v aoristových kmenech, např.: ἀφέντεψαν Ι 895 - ἀφέντευσα I 805, ἐμίσσεψαν K 2036 - ἐμίσσευσα K 1944, -alternativy v zakončení jmen, a to v plurálu neuter na -ο(ν) (δένδρη Κ 1962 - δένδρα Κ 92) a v nom. pl. fem. 1. deklinace (ἡμέρες K 888 - ἡμέραι K 2132). 371

Viz Hinterberger, M. 2001, 227ff.

206

-koncové -ν u jmen (τρυγόνιν B 1184 - τρυγόνι B 1135, καράβιν B 1249 - καράβι B 1306, κεφάλιν F 841 - κεφάλι F 894, κοντάριν I 95 - κοντάρι I 110, τοπίτσιν K 1993 - τοπίτσι K 2015, βλέμμαν B 286 - βλέμμα B 715, γλυκύ K 1969 - γλυκύν K 1812, atd.), -alternativy v zakončení zájmen a příslovcí (τάχατε Β 1046 - τάχατι Β 1040, τίποτε I 152 - τίποτες I 141, τίποτα B 1127 - τίποτι B 1138), -u přejatých slov (φισκίνα Κ 1298 - βισκίνα Κ 1626, σουλτάνος F 1101 - σολτάνος F 1426). Tento jazykový jev, kdy v jazyce koexistuje více rovnocenných tvarů pro tutéž gramatickou kategorii, je obvykle nazýván polytypií. Jak bylo řečeno výše, vyskytuje se nejen ve veršovaných textech, ale v omezené míře také v prozaických, i neliterárních textech pozdně byzantského období. Ve zkoumaných textech se, jak jsme viděli, dvojice (ale i trojice) alternativních tvarů vyskytují s vysokou frekvencí – zde je jejich role důležitá, neboť nabízejí alternativní řešení pro potřeby patnáctislabičného verše založeného na střídání přízvučných a nepřízvučných slabik – především dvojice proparoxyton/oxyton a paroxyton a dvojice slov s vyšším či nižším počtem slabik.

207

Závěr

Analýza veršovaných románů Kallimachos a Chrysorrhoé, Belthandros a Chrysantza, Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna a jejich vzájemné srovnání nám umožňuje učinit následující závěry týkající se podoby i vývoje řeckého literárního jazyka založeného na lidové řeči ve sledovaném období, relativní frekvence užití archaických a progresivních tvarů a vlivu metriky na jejich konkrétní výběr a dále závěry týkající se míry ovlivnění jazyka románů cizími vzory a určení místa vzniku jednotlivých románů. V oblasti morfologie, a to především u substantiv a adjektiv, představuje Kallimachos text s výraznými archaickými prvky - častěji než v ostatních zkoumaných textech zde nacházíme feminina na -ος, starořecké skloňování jmen patřících do 3. deklinace či dvojvýchodná adjektiva. Archaičnost Kallimacha umocňuje také časté použití dativu. Ve všech zkoumaných textech (nejčastěji v Imberiovi, méně často ve Flóriovi a Belthandrovi, sporadicky v Kallimachovi) nacházíme inovace ve struktuře jmen. Týkají se především vytvoření nové skupiny neuter na -ιν a transformace athematických jmen v thematická: setkáváme se s transformovanými tvary, které jsou dokladem vyrovnávání 1. a 3. deklinace (u jmen 3. deklinace přibírání konc. -ν v ak. sg., nom. na -η u fem. na -ις, nom. na -ας u mask. 3. dekl., ak. pl. na -ες u subst. 1. i 3. dekl., nom. na -ες u fem. 1. deklinace). V Imberiovi a Flóriovi je dále doložen výskyt substantiv patřících do nově se tvořící skupiny nestejnoslabičných substantiv. Také v oblasti zájmen můžeme sledovat u těchto dvou textů, tedy v Imberiovi a Flóriovi, častější výskyt transformovaných tvarů (především slabých tvarů osobních zájmen a vztažných zájmen). V Kallimachovi, v menší míře Belthandrovi a Flóriovi, se vedle středověkých forem objevují archaická zájmena. V Imberiovi, jehož jazyk vykazuje nejvíce lidových prvků, nacházíme již téměř výhradně středověké formy. U jmen (a také u číslovek) sice v některých případech koncové -ν odpadá, mnohem častější je však přibírání konc. -ν ve tvarech, ve kterých nemá opodstatnění: nejčastěji u neuter na -µα, v akuzativu mask. a fem. patřících do 3. deklinace, dále u zájmen (např. τινάν, ἐσέναν, ἐμέναν) i u číslovky εἷς/ἕνας v maskulinu a neutru. Nelze tedy v žádném případě hovořit o ztrátě konc. -ν ve tvarech ak. sg., spíše lze hovořit o rozkolísanosti systému, ve kterém probíhají zásadní změny a ve kterém se starší a novější

208

tvary udržují vedle sebe. Ve všech textech s výjimkou Kallimacha nacházíme v některých případech použití nominativního tvaru místo akuzativu u subst. 3. deklinace ἀνήρ, παντωκτράτωρ, γυνή a θυγάτηρ, které je nejspíš zapříčiněno nejistotou při skloňování starořeckých subst. 3. deklinace. Podle mého názoru však důležitou roli hraje potřeba dodržet počet patnácti slabik politického verše (viz str. 196). Metrické důvody vedou mnohdy k použití archaičtějších o slabiku kratších či delších tvarů i u sloves, např. ηὗρεν (vedle ηὕρηκεν), ἐποίησα (vedle ἔποικα), ἐγένετο (vedle ἐγίνη), ἔρχει (vedle ἔρχεσαι), viz str. 197-198. Proto považuji za důležité při uvažování o archaičnosti jazyka zkoumaných textů tyto důvody vzít v úvahu. S archaickými slovesnými formami, jako je aorist média, starořecké přípony u aoristu pasiva či monolektické futurum, se nejčastěji setkáváme v Kallimachovi. V Imberiovi se monolektické futurum nevyskytuje vůbec a je zde častější vyjádření futura pomocí konjunktivu ve spojení s partikulí νά, které naopak v Kallimachovi není vůbec doloženo. V ostatních dvou textech je výskyt monolektického futura sporadický. Podobně vzácně se ve všech textech (kromě Imberia) setkáváme s monolektickým perfektem, které v lidovém jazyce již ustoupilo perifrastickému vyjádření. Ve všech čtyřech zkoumaných textech jsem doložila perifrastické perfektum (resp. plusquamperfektum), tvořené pomocí ἔχω + participium perfekta pasivního pro tvary perfekta aktivního a εἶχα + participium perfekta pasivního pro tvary plusquamperfekta aktivního. Pro tvary perfekta (resp. plusquamperfekta a futura exacta) pasivního je používáno pomocné sloveso εἶμαι.372 Také v případě futura jsou velmi častá perifrastická vyjádření. Ve Flóriovi a v Belthandrovi bylo doloženo perifrastické futurum ἔχω + infinitiv, které v raném středověku představovalo nejčastější vyjádření futura. S konstrukcí μέλλω + infinitiv, která pochází již z helénistického období, se setkáváme v jediném případě v Belthandrovi. Zatímco perifrastická forma θέλω + infinitiv, která byla v byzantském období značně rozšířená, je ve dvou pozdějších románech, tedy ve Flóriovi a Imberiovi, velmi frekventovaná, v Kallimachovi a Belthandrovi se vyskytuje pouze sporadicky. Ve Flóriovi jsem dále ve dvou případech doložila perifrastickou formu utvořenou pomocí infinitivu prézentu (tj. vytvořeného z kmene prézentního) místo obvyklého inf. aoristu. Futurum vytvořené pomocí prézentního kmene v obou případech vyjadřuje trvání nebo opakování děje. Toto dokládá v případě futura doplnění chybějícího článku do systému 372

V žádném ze zkoumaných textů však nebylo doloženo novořecké perfektum ἔχω + infinitiv, které se objevuje již např. v Kronice morejské (14. stol.), srov. Browning, R. 1995, str. 110 a Egea, J. M. 1988, str. 78.

209

založeného na rozlišení dějů na trvací nebo opakované (vytvořené z kmene prézentního) a jednorázové (vytvořené z kmene aoristového), ovšem později tvořeném pomocí konjunktivu (a ne infinitivu). Pro finitní konstrukci θέλω νά + konjunktiv, která nakonec vyústila v novořecké futurum θά + konjunktiv (ve kterém θά < θέ νά, přičemž θέ < θέλει < θέλω) jsem nalezla jediný doklad, a to ve Flóriovi. Podle mého názoru konstrukce θέλω νά + konjunktiv vznikla

nahrazením infinitivu v perifrastickém futuru

θέλω + infinitiv

konjunktivem ve spojení s partikulí νά. V jazyce té doby se totiž projevuje obecná tendence nahrazovat infinitiv konjunktivem posíleným partikulí νά (tato tendence je doložena také ve zkoumaných textech, viz str. 160ff, dále viz Joseph, B. D. - Pappas, P. A. 2002, str. 258, Kurzová, H. 1982, str. 65-66). Z tohoto důvodu považuji uvedené vysvětlení vzniku finitní konstrukce θέλω νά + konjunktiv za pravděpodobnější než vysvětlení, které podává G. C. Horrocks (srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 141, viz též Jannaris, A. N. 1897), že totiž futurum θέ νά + konjunktiv

vzniklo tím způsobem, že došlo k posílení vyjádření futura νά +

konjunktiv redukovaným θέ. Ve všech textech byly doloženy osobní přípony sloves jak starořecké, tak již transformované. Poměr jejich výskytu se však v jednotlivých textech liší: zatímco např. u primárních přípon v Kallimachovi převažuje v 3. os. pl. -ουσιν, transformovaná přípona -ουν je doložena častěji ve Flóriovi a Imberiovi. Také infinitiv prézentu je nejčastěji zastoupen v Kallimachovi, ve Flóriovi a Belthandrovi jej nacházíme s výrazně nižší frekvencí, v Imberiovi nebyl nalezen žádný doklad. Transformace prézentního kmene, která je v Imberiovi rozsáhlá, se pouze v malé míře týká Kallimacha. I v použití augmentu lze sledovat rozdíly: v Belthandrovi a v Imberiovi se často vyskytují minulé časy bez augmentu (častěji než ve Flóriovi), ve všech třech mladších textech augment často předstupuje před prefix, případně jsou ke slovesu připojeny augmenty dva. V případě Kallimacha lze rozkolísanost augmentu sledovat v menší míře. Zde také bývá také nejčastěji uplatňován prostý konjunktiv či participium aoristu média (to v ostatních textech nebylo doloženo). Podobná rozkolísanost se týká také reduplikace a participií. Zatímco v Kallimachovi se participia používají v souladu se starořeckými pravidly, v mladších textech (především v Imberiovi) je jejich výskyt (až na mediopasivní participia na -όμενος a -μένος) omezen a byly doloženy i případy jejich chybného použití. Oslabení participia dokládá také výskyt nesklonných tvarů na -οντα, s kterými se setkáváme ve všech zkoumaných textech. Participium je součástí perifrastických forem, stejně jako infinitiv, pomocí kterého se tvoří futurum. Infinitiv je však také omezen, a 210

to především infinitiv prézentu. Změny byly zaznamenány také v koncovkách infinitivu. Rozsáhlá je přestavba prézentního kmene sloves a také osobních přípon. U slovesa εἰμὶ byly ve většině případů athematické aktivní přípony nahrazeny příponami mediopasivními (až na starořecký tvar 1. os. sg. εἰμὶ, který byl doložen v Kallimachovi, a na tvar 3. os. sg. i pl. ἔνι). Vzácně se i v jiných případech setkáváme s archaickými athematickými slovesy. Celkově však lze říci, že v morfologii sloves vykazují texty značné inovace: rod je redukován na dva, optativ až na malé výjimky mizí a jeho roli přebírá především konjunktiv. Ve všech čtyřech textech se tedy jedná o koexistenci dvou úrovní jazyka – archaického a lidového. Jednotlivé texty se však velmi liší v tom, v jakém poměru je jedna nebo druhá úroveň použita. V případě Kallimacha je nesporné, že jeho autor preferuje jazyk archaický: zatímco prvky lidového jazyka zde nacházíme poskrovnu, starořecká schémata se silně udržují především u jmen. U sloves se spíše objevují ústupky lidovému jazyku, jako jsou perifrastické formy tvořené pomocnými slovesy ἔχω, εἶμαι a θέλω, transformované kmeny i koncovky sloves, oslabování média, augmentu i reduplikace, a zánik optativu. Belthandros a Flórios se pohybují na škále směrem k lidovému jazyku - i když i zde nacházíme archaické prvky ve jménech i slovesech, transformovaných tvarů přibývá. V Imberiovi jsou starořecká morfologická schémata ojedinělá. V rozboru syntaktických jevů byl kladen důraz na předložky, pády, participia, infinitivy a jejich nahrazování finitními vazbami, neboť změny a procesy přestavby syntaktických struktur jsou ve zkoumaném období právě u těchto kategorií považovány z hlediska vývoje řečtiny za nejdůležitější. Ve všech textech s výjimkou Kallimacha je významná eliminace předložek, které se pojily výhradně s dativem. Místo ἐν bývá v textech použita εἰς + akuzativ. Předložka σύν je v Imberiovi a Flóriovi zcela nahrazena předložkami μέ a μετά ve spojení s akuzativem, v Kallimachovi a Belthandrovi je použití předložky σύν omezeno. Významné změny lze sledovat rovněž u předložek ἀπό, ἐκ, διά, ὑπό, ὑπέρ pojících se původně s genitivem. Dativ, jenž z lidové řečtiny do 10. stol. - až na některé ustálené fráze - vymizel, je, až na Kallimacha, v textech zastoupen sporadicky. Jeho přítomnost ve zkoumaných textech přisuzujeme archaické tradici. V Kallimachovi dochází v mnoha případech k nahrazování dativu ve funkci nepřímého předmětu akuzativem. Vazba s akuzativem je rysem hovorové řečtiny a její častý výskyt v Kallimachovi je dán tím, že tento román byl sepsán v Konstantinopoli a v místní řeči byla v nepřímém předmětu vazba s akuzativem upřednostňována. Vazba s genitivem se objevuje spíše ve Flóriovi, což může

211

zrcadlit skutečnost, že byl sepsán pravděpodobně na Peloponésu, jehož jazyk náleží mezi jižní novořecké dialekty, ve kterých bývá nepřímý předmět, jenž je vyjádřen slabým tvarem osobního zájmene, v genitivu. Syntaktická struktura Kallimacha je ve srovnání s morfologií méně archaická, i když i zde jsou ve srovnání s ostatními texty častěji uplatněny předložky pojící se s dativem, dativ také často bývá pádem nepřímého předmětu. Ve srovnání s ostatními texty jsou v Kallimachovi často použity infinitivní vazby (infinitiv se v Imberiovi kromě perifrastického vyjádření futura – vyskytuje ojediněle). Infinitivní konstrukce však bývají často nahrazovány finitní formou s proklitickou partikulí νά, a to (kromě již zmíněného futura) především u infinitivu po slovesech možnosti, chtění a po počínavých slovesech. V textech se infinitivní konstrukce střídají s finitními, přičemž si autoři textů volně vybírají z obou možností. Toto neplatí u nejmladšího z textů, Imberia, ve kterém lze již jednoznačně sledovat upřednostňování typů finitních. Ve zkoumaných textech lze tedy sledovat značnou pestrost v užití starších (infinitivních) forem a novějších (finitních) forem. Koexistence obou forem vedla v některých případech k jejich smíšení, které jsem doložila ve všech textech s výjimkou Imberia. Cizí výpůjčky tvoří v Kallimachovi (vzhledem k rozsahu textu) velmi malou část a jsou v podstatě omezeny na výpůjčky z latiny, ve Flóriovi a Imberiovi, tedy textech vytvořených na základě západního prototypu a ovlivněných západní kulturou, jsou v poměru častější a nacházíme zde také častější výpůjčky ze západních jazyků. Co se týče cizích výpůjček, lze Belthandra přiřadit spíše ke Kallimachovi. Všechna přejatá slova jsou zcela adaptována na řeckou fonologii a morfologii a mnohdy se stávají základem pro další slova vzniklá

derivací

(např.

ρήγαινα,

καβαλλίκευμα)

i

kompozicí

(např.

ἐρωτοπλουμισμένος, καστελλοκυκλωμένος). Velké rozdíly lze spatřit také v použití archaické slovní zásoby. Pro Kallimacha je charakteristické časté použití slov ze staré řečtiny, ve Flóriovi a v ještě větší míře v Imberiovi je dávána přednost lidovější slovní zásobě. Belthandra řadíme opět mezi Kallimacha a Flória. V textech jsou produktivní sufixy pocházející ze staré řečtiny (např. -αινα, -ισσα, -εύω) a dále také sufixy latinského a slovanského původu (-πουλος, -ᾶτος, -ίτσα). V textech se rovněž setkáváme s novými řeckými sufixy, kterými jsou tvořena jména (-ᾶς, -ούτζικος) i slovesa (-ώνω). Některé sufixy jsou v textech velmi produktivní (např. -μα, -αίνω, -ζω). V oblasti fonologie byly doloženy případy asimilace (např. παμγάγου), disimilace (např. ἐσβέστηκε) či zjednodušení ve skupině hlásek (např. πεθερός). Velice častými jevy

212

jsou synizése, elize, proteze, synkopa, kráze, kontrakce a aferese, které především zajišťují počet patnácti slabik v politickém verši. Synizése je v Kallimachovi uplatňována zcela výjimečně, pro dosažení 15ti slabik metra jsou zde častěji používána jednoslabičná slova neměnící smysl věty. Střídání přízvučných a nepřízvučných slabik v politickém verši zajišťují dvojice proparoxyton/oxyton a paroxyton. Dodržet délku 15ti slabik pomáhá rovněž nabídka z dvojic (někdy i trojic) slov s vyšším či nižším počtem slabik (díky různě dlouhým afixům). Jak již bylo řečeno, nelze činit závěry o podobě jazyka zkoumaných textů, aniž vezmeme v úvahu metrické důvody. Domnívám se totiž, že metrickými důvody lze vysvětlit mnoho jevů doložených v textech, např. smíšenou formu, vyskytující se v Belthandrovi, ve které relativu předchází člen (τὸ ὅ, τὰ ἃ) nebo výskyt starořecké částice τε ve Flóriovi a v Imberiovi v často se opakující formuli μικροί τε καὶ μεγάλοι, která ve všech uvedených případech tvoří 2. hemistich (viz str. 140). Zmíněná koexistence více rovnocenných tvarů pro tutéž gramatickou kategorii (polytypie) je ve všech zkoumaných textech velmi rozšířeným jevem. Polytypie, která se vyskytovala také v dalších literárních i neliterárních textech (i když v prozaických textech v mnohem menší míře), nejspíše souvisela také s velkým množstvím morfologických změn, ke kterým došlo v byzantské řečtině. Poněvadž se starší a novější tvary vedle sebe udržují po delší dobu, nelze změny v jazyce zařadit přesně chronologicky. Při uvažování o chronologii jevů v jazyce zkoumaných textů nesmíme dále zapomínat na to, že se nám text románů dochoval v rukopisech pozdějšího data. Dále je třeba brát v úvahu případné zásahy písařů, kteří pořizovali opisy rukopisů. Zkoumané milostné veršované romány tedy nemohou být spolehlivým dokladem pro přesnou rekonstrukci vývoje řeckého jazyka. Jsou však důležitým dokladem toho, že některé obecné změny v jazyce již proběhly, nebo dokonce převládly. Výrazným prvkem jazyka zkoumaných textů je dále výskyt velkého množství nových kompozit. Jedná se o mnohdy neobvyklá slova, tvořící v některých případech celý hemistich patnáctislabičného verše (viz např. Flórios a Platziaflóra, verše 153, 733, 792, 191-194, Belthandros a Chrysantza, verše 290, 336, 816, Imberios a Margaróna verš 406, atd.). V románu Kallimachos a Chrysorrhoé se takto extrémně dlouhá kompozita nevyskytují. Mnohdy byla tato kompozita použita pouze autorem konkrétního textu, pro který byla vytvořena.373 Zastoupení nově vytvořených kompozit je největší v Belthandrovi a Chrysantze a Flóriovi a Platziaflóře. 373

Jak lze doložit z Kriarasova slovníku, ve kterém jsou shromážděna slova z textů pocházejících z 11. - 17. století, mnohá tato kompozita se v žádném jiném textu nevyskytují a v některých případech jsou použita pouze jednou.

213

Belthandros však překvapivě vykazuje také mnohé další společné prvky s Flóriem. V prvé řadě se jedná o epenthezi intervokálního -γ- u sloves na -εύω: κοντεύγω B 911, καβαλλικεύγω B 743, kterou ve Flóriovi nacházíme u slovesa καβαλλικεύγω (F 1228) a dále u slovesa πεζεύγω (F 1286). Zdůrazněme, že v Kallimachovi se slovesa na -εύω vyskytují pouze bez epentheze: καβαλλικεύω (Κ 1317), πεζεύω (Κ 1010). Slovesa καίω a κλαίω se v Flóriovi a Belthandrovi objevují pod vlivem sloves typu τρώγω/τρώω pouze s epenthezí (κατακαίγομαι F 1530, ἄς καγῇ B 624, νὰ κλαίγῃ F 817), v ostatních textech bez ní (např. ἔκλαιεν K 2046, Ι 563). Tento jev se vyskytuje především v krétském a jižních ostrovních dialektech.374 Pro Flória a Belthandra je společná také změna ε ο pod vlivem labiály, která ve slově následuje:375 γιοφύριν (Β 700, < γεφύριν), γιόμα (B 1053, F 1460, < γεῦμα), ale i v jiných případech: πορπατηξιά Β 614, Β 715 < πορπατῶ F 785 < περπατῶ < περι-πατῶ. Původní tvary s ε nalézáme v K a I (K 1156, 2462, Ι 511, 522). V Flóriovi a Belthandrovi dále dochází v některých případech k synizési skupiny samohlásek -εα- a -εο-, při kterých dochází ke změně na -ια- a -ιο-, tedy k artikulační změně prvního vokálu z [e] na [i]: νέος > νιός F 824, ὡραῖον > ὡριόν Β 983, βασιλέαν > βασιλιάν (F 68, 406, 1112) (a také πλέον > πλιό Ι 631). Zdůrazněme, že doklady této změny v Kallimachovi nebyly nalezeny, např. subst. νεραντζέα (Κ 1744) zůstává bez synizése. Jak bylo řečeno v pojednání o relativech, v Flóriovi a Belthandrovi nacházíme relativum ὁ ὁποῖος (τὸ ὁποῖον F 1086, τὰ ὁποῖα B 463), které bývá přisuzováno vlivu italského a francouzského jazyka a v řečtině se s ním lze setkat v literárních památkách pocházejících z území, která byla pod západní nadvládou. Mnohé z prvků hovorového jazyka vyskytujících se v románu Belthandros a Chrysantza lze přičíst zásahu písařů – připomeňme, že se text románu dochoval pouze v jediném rukopise, který kromě Belthandra a Chrysantzy obsahuje některé další texty ze 14. a 15. stol., které jsou složeny v jednodušším jazyce, jímž se psalo především na Krétě a na Dodekannésu. Je proto možné, že některé lidovější jazykové varianty, se kterými se v tomto textu setkáváme, nejsou původní.376 Mezi takové prvky může patřit vysunutí hlásky /z/ před 374

Srov. Kopidakis, Z. 1999, str. 201. Andriotis, N. P. 1995, str. 66. 376 Srov. Chatzijiakoumis, Μ. Κ. 1977, str. 213-215, 228-229. 375

214

/m/. Tento jev, který je znám z krétského dialektu,377 byl doložen ve verši 400: πικραμός (původní πικρασμός nalézáme v Kallimachovi 2391 a 2594). Všechny prvky lidového jazyka však pouze zásahy písařů vysvětlit nelze, například časté nahrazování infinitivu finitními konstrukcemi nebo častý výskyt nově vytvořených kompozit. Přítomnost těchto jevů může buď znamenat, že již jazyk, v kterém byl Belthandros ve své původní verzi sepsán, byl méně archaický než jazyk Kallimacha, anebo může znamenat, že text, který se nám v rukopisu zachoval, by mohl být pozdějším zpracováním (a nejen pouhým opisem) původního textu. Zde se přikláním k názoru, že se jedná o pozdější zpracování původního textu románu, neboť je velmi pravděpodobné, že byl původní text románu napsán v podobném jazyce, jakým je jazyk Kallimacha. Tuto domněnku podporuje jednak to, že oba romány pocházejí z přibližně stejného období (1. pol. 14. stol.), a dále také to, že oba autoři pocházeli z podobného prostředí - autorem Kallimacha je velmi pravděpodobně Andronikos Komnénos Dukas Palaiologos, synovec císaře Michaéla VIII, a také autor Belthandra znal procedury císařského dvora.378 Pro domněnku, že byl původní text románu napsán v jazyce archaičtějším než je jazyk dochované verze románu, hovoří také to, že je Belthandros mimo jiné ovlivněn romány z 12. stol psanými klasicizujícím jazykem (románem Nikéta Eugeniana O Drosille a Charikléovi a nejspíš také Příběhy o Hysmině a Hysminiovi Eustathia Makrembolita). Prokázali jsme podobnost Belthandra a Flória z jazykového hlediska, přičemž jsme se přiklonili k názoru, že v případě Belthandra může jednat o pozdější zpracování původního textu. Připomeňme, že z literárního hlediska jsou do téže skupiny kladeny romány Belthandros a Kallimachos - podobná je celková stavba a koncepce obou románů, v obou případech se jedná o původní díla, která navazují na tradice řeckého románu. Naopak Flórios a Imberios se opírají o západní vzory, u kterých je odlišná motivace děje i mnohé další prvky. Velmi zajímavou otázkou je, zda lze v textech nalézt prvky místních dialektů, které by potvrzovaly místo pravděpodobného vzniku zkoumaných milostných románů, což znamená Konstantinopol v případě Kallimacha a Chrysorrhoy379 i Belthandra a Chrysantzy380 a území ovládané Franky (nejspíše Peloponés) v případě Flória a Platziaflóry a Imberia a Margaróny.381 Podle mých závěrů však prvky místních dialektů (které se ve zkoumaných textech vyskytují pouze výjimečně) toto potvrzují pouze částečně. Flórios do jisté míry 377

Srov. Kondosopoulos, N. G. 1994, str. 31. Srov. Garland, L. 1989, str. 87-95. 379 Humbert, H. 1968, str. 405-422. 380 Garland, L. 1989, str. 87-95. 381 Beaton, R. 1996, str. 183. 378

215

reflektuje rozdělení dialektů na jižní a severní podle toho, je-li dativ v roli nepřímého předmětu nahrazován genitivem či akuzativem: genitiv se zde objevuje častěji než akuzativ. U Kallimacha je naopak jednoznačně preferován akuzativ. Ani pro Imberia, u kterého bychom očekávali podobně jako u Flória genitiv, ani pro Belthandra, u kterého bychom naopak očekávali akuzativ, však nelze vysledovat jednoznačnou preferenci pro ten či onen pád. V Belthandrovi byly dále vystopovány prvky jižních dialektů (krétského dialektu), ale ty jsme přisoudili (stejně jako vliv západních jazyků) pozdějšímu zpracování původního textu. Zatímco Belthandros a Flórios náleží na základě jazykové analýzy mezi lidovější texty a Imberios představuje text lidový s ojedinělými archaickými prvky, domnívám se, že Kallimachos by měl být řazen spíše k textům psaným ve středním stylu s ústupky lidovému jazyku. Mezi texty psané lidovým jazykem může být řazen snad jen pro jednodušší syntaktickou strukturu a použití patnáctislabičného verše lidové poezie, tedy politického verše. Rozdíly v jazyce jednotlivých textů jsou nejvýraznější při srovnání právě těchto dvou románů, nejstaršího, Kallimacha, s nejmladším z nich, Imberiem. Kallimachos, pocházející z 1. pol. 14. stol., patří mezi první nám známá díla tohoto žánru, jejichž základ tvoří lidový jazyk. Vzhledem k tomu, že tyto romány navazovaly mimo jiné na starší tvorbu (12. stol.), která byla psána knižním jazykem, nemohli se první autoři zcela od této tradice odpoutat (připomeňme, že se jednalo o dvorskou poezii). Belthandros (resp. pozdější zpracování Belthandra) a Flórios obsahují časté prvky lidové řeči na všech úrovních jazyka. Imberios již představuje text psaný lidovým jazykem, archaické prvky jsou zde izolované. V případě Imberia se již jistě jednalo o oblíbenou četbu širší čtenářské obce, o čemž svědčí také to, že se tento román zachoval ve více rukopisech a že byl jako jediný z řeckých středověkých románů převeden do rýmované verze a v Benátkách počínaje rokem 1543 několikrát vydán jako lidový tisk. Rozdíly v jednotlivých textech dokládají vývoj, kterým prošel literární jazyk založený na hovorové řeči za přibližně 100 let, jež oddělují dobu vzniku nejstaršího z nich, Kallimacha, od nejmladšího, Imberia. Tento evoluční proces se však na rozdíl od západních jazyků nezavršil – byl přerušen pádem Konstantinopole, po němž se literáti vrátili k tradičnějším formám psaného jazyka. Z tohoto důvodu je jazyk zkoumaných milostných románů důležitým dokladem podoby řeckého jazyka v období přechodu k novořecké formě a jeho analýza přispívá k pochopení zákonitostí tohoto vývoje.

216

Seznam literatury: Texty Τὸ κατὰ Καλλίμαχον καὶ Χρυσορρόην ἐρωτικὸν διήγημα, in: Κριαράς, Ε.: Βυζαντινά ιπποτικά μυθιστορήματα (Βασική Βιβλιοθήκη 2), Αθήνα 1955. Διήγησις Ἐξαίρετος Βελθάνδρου τοῦ Ρωμαίου. In: Κριαράς, Ε.: Βυζαντινά ιπποτικά μυθιστορήματα (Βασική Βιβλιοθήκη 2), Αθήνα 1955. Διήγησις ἐξαίρετος ἐρωτικὴ καὶ ξένη Φλωρίου τοῦ πανευτυχοῦς καὶ κόρης Πλάτζια Φλώρης. In: Κριαράς, Ε.: Βυζαντινά ιπποτικά μυθιστορήματα (Βασική Βιβλιοθήκη 2), Αθήνα 1955. Διήγησις ἐξαίρετος ἐρωτικὴ καὶ ξένη Ἰμπέριου τοῦ θαυμαστοῦ καὶ κόρης Μαργαρώνης. In: Κριαράς, Ε.: Βυζαντινά ιπποτικά μυθιστορήματα (Βασική Βιβλιοθήκη 2), Αθήνα 1955.

Sekundární literatura Agapitos, P. 1993: Η χρονολογική ακολουθία των μυθιστορημάτων Καλλίμαχος, Βέλθανδρος και Λίβιστρος, in: N. M. Panaiotakis (ed.), Αρχές της νεοελληνικής λογοτεχνίας, ΙΙ., Venice 1993, 97-134. Aerts, W. J. 1965: Periphrastica: an investigation into the use of εἰμί and ἔχειν as auxiliaries or pseudo-auxiliaries in greek from Homer up to the present day, Amsterdam 1965. Andriotis, Ν. 1937: Το σύστοιχον αντικείμενον εις την Μεσαιωνική και Νέα Ελληνικήν, Αθηνά 47, 1937, 181-202. Andriotis, Ν. 1953: Η χρήση αμεταβάτων ρημάτων ως μεταβατικών στη Μεσαιωνική και Νέα Ελληνική, Προσφορά εις Στ. Κυριακίδην, Ελληνικά, παράρτημα 4, 1953, 51-62. Andriotis, Ν. 1956: Η κράση του συμπλέγματος ου+ε σέ ο στη Μεσαιωνική καί Νέα Ελληνική, Mélanges Octave et Melpo MERLIER I, Αθήνα 1956, 1-11. Andriotis, Ν. 1995: Ετυμολογικό λεξικό της κοινής νεοελληνικής, Θεσσαλονίκη

217

1995. Apostolopoulos, Ph. 1984: La langue du roman byzantin „Callimaque et Chrysorrhoé“, Athens 1984. Babiniotis, G. 1972: Το ρήμα της ελληνικής, Αθήνα 1972. Babiniotis, G. 1985: Συνοπτική ιστορία της ελληνικής γλώσσας, Αθήνα 1985. Bádenas, P. 1985: Primeros Textos altomedievales en griego vulgara, Erythreia 6, 1985, 163-183. Bakker, W. F. 1966: The Greek Imperative, Amsterdam 1966. Beaton, R. 1996: Η ερωτική μυθιστορία του ελληνικού μεσαίωνα, Αθήνα 1996 (originál: The Medieval Greek Romance, Cambridge 1989). Beck, H.-G. 1988: Iστορία της βυζαντινής δημώδους Λογοτεχνίας, Aθήνα 1988 (originál: Geschichte der byzantinischen Volksliteratur, München 1971). Bien, P. 1972: Kazantzakis and the Linguistic Revolution in Greek Literature, Princeton 1972. Bortone, P. 2003: On the Ancient Greek Nominative, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 23ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 2003. Browning, R. 1995: Η μεσαιωνική και νέα ελληνική γλώσσα, 2. vyd., Αθήνα 1995 (originál: Medieval and Modern Greek, 1969, 2. vyd., Cambridge 1983). Bubenik, V. 2001: Morphological and Syntactic Change in Medieval Greek and South Slavic Languages, München 2001. Burguiere, P. 1960: Histoire de l` infinitif en grec, Paris 1960. Caratsas, S. 1949: Ο σύνθετος υπερθετικός στο έπος του Διγενή Ακρίτα, Παγκάρπεια (Mélanges Henri GREGOIRE), Annuaire de lÍnstitut de philologie et d´histoire orientales et slaves IX, 1949, 227-298. Dawkins, R. M. 1953: The Greek Language in Byzantine Periode, in: Byzantium: an introduction to east Roman civilization, N. H. Baynes and H. Moss (eds.), Oxford 1953, 252267. Dostálová, R. 2003: Byzantská vzdělanost, 2. vyd., Praha 2003. Egea, J. M. 1987: El griego de los textos medievales, Veleia 4, 1987, 255-284. Egea, J. M. 1988: Gramática de la Crónica de Morea, Vitoria 1988.

218

Egea, J. M. 1990-91: La lengua de la historiografia bizantina tras el cambio lingüistico, Erythreia 11-12, 1990-91, 21-32. Egea, J. M. 1993: Les particules en grec médiéval, in: N. M. Panaiotákis (ed.), Αρχές της νεοελληνικής λογοτεχνίας, Venice 1993, 109-117. Garland, L. 1989: The βεργίν τρίκλωνον of Belthandros and Chrysantza: a note on a popular Byzantine verse romance and its sources, Byzantinische Zeitschrift 82, 1989, 87-95. Georgakas, D. 1948-51: Grammatische und Etymologische Miszellen zum Spät- und Neugriechischen, Glotta 31, 1948-51, 199-235. Giouli, P. 1995: Η εξέλιξη της δοτικής, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 15ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 1995, 135146. Guilpin, P. 2002: Η εμφάνιση του αόριστου άρθρου στα Ελληνικά. Διαχρονική μελέτη της έκφρασης απροσδιοριστίας του ονόματος από τη γλώσσα των Ευαγγελιστών εώς το 17ο αιώνα. in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 22ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 2002. Higgins, M. J. 1940-41: Why another Optative Dissertation?, Byzantion 15, 1940-41, 443448. Hinterberger, M. 2001: Το φαινόμενο της πολυτυπίας σε δημώδη κείμενα, in: H. Eideneier - U. Moennig - Ν. Τουφεξής, "Θεωρία και πράξη των εκδόσεων της υστεροβυζαντινής, αναγεννησιακής και μετα-βυζαντινής δημώδους γραμματείας". Πρακτικά του Διεθνούς Συνεδρίου Neograeca Medii Aevi IVa. Αμβούργο 28-31 Ιανουαρίου 1999. Ηράκλειο 2001, 215-244. Holton, D. W. 1993: The Formation of the Future in Modern Greek Literary Texts up to the 17th century, in: N. M. Panaiotákis (ed.), Αρχές της νεοελληνικής λογοτεχνίας, Venice 1993, 118-128. Horrocks, G. C. 1992: Οι κλιτικές αντωνυμίες στην ιστορία της Ελληνικής γλώσσας, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 12ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 1992, 39-51. Horrocks, G. C. 1995: On Condition: Aspect and Modality in the History of Greek, Proceeding of the Cambridge Philological Society 41, 1995, 153-173. Horrocks, G. C. 1997: Greek. A History of the Language and its Speakers, London and New York 1997.

219

Humbert, J. 1930: La disparition du datif grec, Paris 1930. Hunger, H. 1968: Un roman byzantin et son atmosphere: Callimaque et Chrysorrhoe, Travaux et Memoires 3, 1968, 405-422. Chatzijiakoumis, Μ. Κ. 1977: Τα μεσαιωνικά δημώδη κείμενα, Αθήνα 1977. Chadzidakis, G. Ν. 1900: Περί σχηματισμού των ονομάτων εις -ις, -ιν αντί -ιος, -ιον εν τη μεταγενεστέρα ελληνική, Αθηνά 12, 1900, 285-303. Chadzidakis, G. Ν. 1902: Περί των παθητικών αορίστων εις -ηκα αντί -ην, Αθηνά 14, 1902, 343-346. Chadzidakis, G. Ν. 1905: Μεσαιωνικά και Νέα Ελληνικά, 2 τόμοι, Αθήνα 1905. Cheila-Markopoulou, D. 1999: Το αόριστο άρθρο της Ελληνικής: Διαχρονική προσέγγιση, in: Ελληνική γλωσσολογία 97- Πρακτικά του Γ’ διεθνούς συνέδριου για τη γλώσσα, Αθήνα 1999. Cheila-Markopoulou, D. 1990-1991: Προβλήματα διαχρονικής σύνταξης. Οι ελεύθερες αναφορικές προτάσεις στη Μεσαιωνική και Νέα Ελληνική. Γλωσσολογία 9-10, 1990-1991, 13-42. Jannaris, A. N. 1897: An historical Greek Grammar, chiefly of the Attic dialect, as written and spoken from Classical Antiquity down to the present time, founded upon the ancient texts, inscriptions, papyri, and present popular Greek, London 1897. Jeffreys, E. 1979: The popular Byzantine verse romances of chivalry; work since 1971, Μαντατοφόρος 14, 1979, 20-34. Jeffreys, E. 1993: Place of Composition as a Factor in the Edition of Early Demotic Texts, in: N. M. Panaiotákis (ed.): Αρχές της νεοελληνικής λογοτεχνίας, Venice 1993, 310-324. Jeffreys, E.: Some Comments on the Manuscripts of Imberios and Margarona, Ελληνικά 27, 1974, 39-49. Jeffreys, M. 1996: Η γλώσσα του Χρονικού του Μορέως - γλώσσα μιας προφορικής παράδοσης in: H. Eideneier (ed.), Neograeca medii aevi: Text und Ausgabe, Akten zum Symposion Köln 1996, Cologne, 139-163. Jeffreys, E. – Jeffreys, M. 1979: The tradicional style of early demotic Greek verse, Byzantine and Modern Greek studies 5, 1979, 115-139. Jeffreys, E. – Jeffreys, M. 1983: The style of Byzantine popular poetry; recent work, Okeanos: essays presented to I. Ševčenko ( Harvard Ukrainian Studies), 309-343.

220

Jeffreys, E. – Jeffreys, M. 1986: The oral background of Byzantine popular poetry, Oral Tradition 1/3, 504-547. Jeffreys, M. – Jeffreys, E. 1971: Imberios and Margarona: The manuscripts, sources and edition of a byzantine verse romance, Byzantion 41, 1971, 122-160. Joseph, B. D. 1978: Morphology and universals in syntactic change: evidence from medieval and modern Greek, Indiana 1978. Joseph, B. D. 1981: On the Synchrony and Diachrony of Modern Greek Na, Byzantine and Modern Greek Studies 7, 1981, 139-153. Joseph, B. D. 1983: The Synchrony and Diachrony of the Balkan Infinitive: a Study in Areal, General and Historical Linguistics, Cambridge 1983. Joseph, B. D. - Pappas P. A. 2002: On some recent views concerning the development of the Greek future system, Byzantine and Modern Greek Studies 26, 2002, 247-273. Kahane, H. a R. 1983: The hidden Narcissus in the Byzantine romance of Belthandros and Chryzantza. Jahrbuch der Österreichischen Byzantinistik 33, 1983, 199-219. Kapsomenos, S. 1953: Συμβολή στήν ιστορία του ρήματος ειμὶ, Προσφορά εις Στ. Κυριακίδην, Ελληνικά, παράρτημα 4, 1953, 305-325. Karantzola, E. 2004: Μορφολογικές και σημασιολογικές όψεις της ονοματικής επιθηματοποίησης στην πρώιμη νεοελληνική, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 24ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 2004, 218-230. Karatzas, S. K. 1949: Ο σύνθετος υπερθετικός στο έπος του Διγενή Ακρίτα, Annuire de lÍnstitute de philologie 9, 1949, 277-298. Katsouda, G. 2003: Η ερμηνεία της επικράτησης μεταπλαστικών προϊόντων -βω στη ΝΕΚ μετά τον μεταπλασμό της ρηματικής κατηγορίας -πτω, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 23ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 2003, 386-394. Katsouda, G. 2004: Η δυναμική της μέγιστης οικονομικής αντίθεσης των θεματικών αλλόμορφων του ρήματος της Νεοελληνικής κοινής, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 24ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 2004, 273-282.

221

Kazazis, I. N. - Karanastasis, T. A. 2001 a 2003: Επιτομή του Λεξικού της Μεσαιωνικής Ελληνικής δημώδους γραμματείας (1100 – 1669) του Ε. Κριαρά, Θεσσαλονίκη 2001 a 2003. Kondosopoulos, N. G. 1994: Διάλεκτοι και ιδιώματα της Νέας Ελληνικής, Αθήνα 1994. Kopidakis, Z. (ed.) 1999: Ιστορία της Ελληνικής γλώσσας, Αθήνα 1999. Κoukoules, Ph. 1939: Περί αναπτύξεως ερρίνου εν τη νεωτέρα ελληνική, Αθηνά 49, 1939, 79-143. Κoukoules, Ph. 1955: Βυζαντινών Βίος και Πολιτισμός, Τόμος Στ΄, Atény 1955, 459460. Kriaras, E. 1957: Γλωσσικά φαινόμενα σε δημώδη μεσαιωνικά κείμενα, Ελληνικά 15, 1957, 191-202. Kriaras, E. 1969: Λεξικό της μεσαιωνικής ελληνικής δημώδους γραμματείας (1100 – 1669), Θεσσαλονίκη 1969-. Kriaras, E. 1974: Η διγλωσσία στα υστεροβυζαντινὰ γράμματα καὶ η διαμόρφωση τῶν ἀρχῶν τῆς νεοελληνικὴς λογοτεχνίας, Βυζαντινά 8, 1974, 215-243. Kriaras, E. 1988: Μεσαιωνικά μελετήματα, Β’, Θεσσαλονίκη 1988. Kujore, O. 1973: Greek Polymorphic Presents, Amsterdam 1973. Kurzová, H. 1982: K vývoji indoevropské a řecké větné stavby, Praha 1982. Lejeune, M. 1955: Traité de Phonétique grecque, Paris 1955. Lentari, T. – Manolessou, I. 2003: Η εκφορά του έμμεσου αντικεινένου στη Μεσαιωνική Ελληνική εκδοτικά και γλωσσολογικά προβλήματα. in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 23ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 2003, 394-405. Mackridge, P. 1990: Η νεοελληνική γλώσσα, Αθήνα 1990 (originál: The Modern Greek Language, Oxford 1987). Mackridge, P. 1996: The Medieval Greek Infinitive in the Light of Modern Dialectal Evidence, in: Φιλλέλλην: Studies in honour of Robert Browning, Venice 1996, 191-203. Mackridge, P. 1995: Η θέση του αδύνατου τύπου της προσωπικής αντωνυμίας στη μεσαιωνική δημώδη ελληνική, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά

222

της 15ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 1995, 906-929. Manolessou, I. 2003: Οι αναφορικές προτάσεις της Ελληνικής διαχρονική προσέγγιση, 6th International Conference on Greek Linguistics, Crete 2003, 1-12. Manolessou, I. – Nifadopoulos, Ch. 2000: Η ρηματική αύξηση στα Μεσαιωνικά Ελληνικά, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 20ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 2000, 303-314. Manoussacas, M. J. 1952: Les romans byzantins de chevalerie et l` état présent des études les concernant, Revue des Études Byzantines 10, 1952, 70-83. Mihevc-Gabrovec, E. 1973: L’ infinitif temporel en Grec du moyen-age et en Slovene, Linguistica 13, 1973, 219-228. Mirambel, A. 1961: Participe et gérondif en grec médiéval et moderne, Bulletin de la Société deLinguistique 56, 1961, 46-79. Mirambel, A. 1966: Essai sur l` evolution du verbe en grec byzantin, Bulletin de la Société de Linguistique 61, 1966, 167-190. Mirambel, A. 1967: Quelques problémes de láspect verbal en grec byzantin, Extract de “Byzantinoslavica” XXVIII/2, 1967, 237-254. Moser, A. 1988: The history of the perfect periphrases in Greek, PhD. diss., University of Cambridge, 1988. Nicholas, N. 1998. To aper and o opios: Untangling Mediaeval Relativisation. In: Joseph, B.D., Horrocks, G.C. & Philippaki-Warburton, I. (eds.), Themes in Greek Linguistics II. (Current Issues in Linguistic Theory 159), Amsterdam 1998, 283-323. Ortolá, F. J. 2001: Contribución al estudio de la lengua medieva Griega. El caso de Imberio y Margarona y Florio y Platzia Flora, Habis 32, 2001, 597-615. Papadopoulos, A. A. 1941: Από πότε αρχίζει η δημοτική, Λεξικογραφικόν Δελτίον 3, 1941, 3-56. Pappas, P. A. 2002: Η προστακτική και η θέση των προσωπικών στα δημώδη Ελληνικά της υστεροβυζαντινής λογοτεχνίας, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 22ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 2002, 531-542. Politis, L. 1993: Ιστορία της ελληνικής λογοτεχνίας, 7. vyd., Αθήνα 1993. Psaltes, St. B. 1913: Grammatik der byzantinischen Chroniken, Göttingen 1913. 223

Renauld É. 1920: Étude de la langue et du style de Michel Psellos, Paris 1920 Ricks, D. 1990: Byzantine Heroic Poetry, Bristol 1990. Ruge, H. 1969: Ist [j] ein Phonem im Neugriechischen?, Glotta 47, 1969, 243-248. Ruge, H. 1973: Imperfekt Passiv im Neugriechischen, Glotta 51, 1973, 143-159. Sanfeld, Kr. 1930: Linguistique balkanique. Problemes et résultats, Paris 1930. Seiler, H.-J. 1952: Láspect et le temps dans le verbe neo-grec, Paris 1952. Shipp, G. P. 1959: The phonology of Moderne Greek, Glotta 37, 1959, 233-258. Sigalas, A. 1956: Το μυθιστόρημα Βελθάνδρος και Χρυσάντζα και η αποκατάστασή του, in: Mélanges Merlier, II., Atény 1956, 355-377. Slovník spisovatelů – Řecko. Antická, byzantská a novořecká literatura, Praha 1975. Spadaro, G. 1966: Contributti sulle fonti del romanzo greco-medievale Florio e Platziaflora, Κείμενα και Μελέται Νεοελληνικής Φιλολογίας 26, 1966, Atény 1966. Spadaro, G. 1975: Problemi relativi ai romanzi greci delléta dei Paleologi, I. Rapporti tra Ιμπέριος και Μαργαρώνα e Φλώριος και Πλατζιαφλώρε, Ελληνικά 28, 1975, 302327. Spadaro, G. 1978: Problemi relativi ai romanzi greci delléta dei Paleologi III: Achilleide, Georgillas, Callimaco, Beltandro, Libistro, Florio, Imperio, e Διήγησις γεναμένη εν Τροία, Ελληνικά 30, 1978, 223-279. Stergelis, A. 1967: Tο δημοτικό τραγούδι εις το ιπποτικόν μυθιστόρημα Φλώριος και Πλατζια Φλώρα, Παρνασσός 9, 1967, 413-423. Theofanopoulou-Kontou, D. 2000: Τοπικά επιρρήματα και „πτώση“ στην Ελληνική. Διαχρονική προσέγγιση, Γλωσσολογία 11-12, 2000, 1-40. Tonnet, H. 1985: Note sur le replacement de línfinitif par le subjonctif en grec, Cahiers balkaniques 7, 1985, 105-118. Tonnet, H. 1990: Apercu sur lévolution des particules de liaison (joncteurs) en grec, Cahiers balkaniques 12, 1990, 134-150. Trapp, E. 1965: Der Dativ und der Ersatz seiner Funktion in der byzantinischen Vulgardichtung bis zur Mitte des 15. Jahrhunderts, Jahrbuch der Osterreichischen byzantinischen Gesellschaft 14, 1965, 21-34. Triandafyllidis, Μ. Α. 1938: Νεοελληνική γραμματική, 1. τόμος – Ιστορική εισαγωγή, Αθήνα 1938.

224

Triandafyllidis, Μ. Α. 1963: Άπαντα, 1.τόμος- Ερευνητικά, Θεσσαλονίκη 1963. Trypanis C. A. 1960: Early Medieval Greek ἵνα, Glotta 38, 1960, 312-313. Trypanis C. A. 1981: Greek Poetry, London 1981. Tsaggalidis, A. – Valetopoulos, F. 1999: Η υποτακτική αορίστου στην πρώιμη νέα ελληνική, in: Μελέτες για την Ελληνική γλώσσα: Πρακτικά της 19ης Ετήσιας Συνάντησης του Τομέα Γλωσσολογίας της Φιλοσοφικής Σχολής του Αριστοτελείου Πανεπιστημίου Θεσσαλονίκης, Θεσσαλονίκη 1999, 523-534. Tsopanakis, A. G. 1994: Νεοελληνική γραμματική, Θεσσαλονίκη, Αθήνα 1994. Zástěrová B. a kol. 1996: Dějiny Byzance, Praha 1996.

225

Obsah. III.1. Fonologie 31 III.2. Morfologie 48 III.3. Syntax 141 III.4. Slovní zásoba 166 III.5. Metrika 189 Závěr 208 Seznam literatury 217

Recommend Documents