Obsah. dopisy 3. archiv. poezie. z domova. kultura. glosy 83. fotografie. svět v pohybu. Alois Musil a Josef Šusta Dopisy úcty a respektu

Obsah dopisy

3

poezie Josef Mlejnek

Breve a jiné básně ................................... 5

archiv Alois Musil a Josef Šusta

Dopisy úcty a respektu ......................... 52 Roman Ludva

Příběhy na hřebíku II. ............................ 63

z domova

kultura

Lubomír Boháč

Rozhovor s Josefem Mlejnkem

Jan Masaryk a podceněné vyšetřování ........................ 7 Jiří Němec

Zákon o nájemném je urgentní! .......... 10 František Nerad

Kam s bohatými nájemci ...................... 11 Zdenka Ulmannová

Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády ............................................ 13 Martin Hekrdla

Tři čtvrtě století profesora Jičínského ............................. 15 Pavel Pečínka

Boj o moc, pro změnu v zeleném ....... 17 Pavel Šaradín

O překládání a vlastní tvorbě .............. 65 Czesław Miłosz v překladu Josefa Mlejnka:

Orfeus a Eurydika .................................. 66 Jan Bureš

Historik v labyrintu revoluce ................ 69 Jakub Češka

(Ne)známý Milan Kundera .................... 74 František Všetička

Rohový dům v Paříži ............................. 76 Knihy ....................................................... 78 A. J. Liehm

Kde jsou ty časy ..................................... 81

glosy

83

Spor u zelených? ................................... 21

Tomáš Tichák

Pavel Machonin

Radostný První máj? ............................. 87

Dynamika české společnosti ................ 23 Jan Novotný

fotografie

K čemu jsou dobré omyly? .................. 30

Vladimir Krynytsky

Kus života načerno ................................ 88

svět v pohybu Tomáš Halík

Franz König — život jako podaná ruka .................... 31 Otakar Turek

Globalizace — stará a nová .................. 35 Petr Kolář

Francie: prvorozená dcera a její nápadníci ....................................... 39 Ladislava Chateau

Blbej jako harki ...................................... 41 Andrej Školkay

Virtuálna reforma STV .......................... 46 Marcin Król

Největší intelektuální internacionála ... 48 Jiří Olič

Andílci bez křídel a bez viny ................ 51

1

LISTY

dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog Časopis založil v roce 1971 Jiří Pelikán v Římě Ročník XXXIV, číslo 2, vyšlo 16. dubna 2004 Cena výtisku ve volném prodeji 69 Kč/96 Sk Roční předplatné 414 Kč Zahraniční: Evropa 49 Euro, ostatní 59 USD, země V4 (Slovensko, Polsko, Maďarsko) 35 Euro

Vydává: nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o. Komenského 10, 772 00 Olomouc IČO: 48394572

Adresa redakce: Komenského 10, 772 00 Olomouc Telefony: 585 221 183, 585 232 889, 608-454 981 internet: www.listy.cz E-mail: [email protected]

Předplatné zajišťuje: SEND — Předplatné, Praha, tel. 267 211 301, P. O. B. 141, Praha 140 21 e-mail: [email protected], [email protected]

Redakce: Václav Žák (šéfredaktor) Václav Burian, Tomáš Tichák Redakční rada: A. J. Liehm (předseda), Miloš Bárta, Jan Keller, Erazim Kohák, Vladimír Kolmistr, Grigorij Mesežnikov, Martin Profant, Karel Skalický, Jaroslav Šebek, Jiřina Šiklová, Jan Štern, Jiří Vančura, Milan Znoj, Václav Žák Partneři v zemích V4: Tygodnik Powszechny (Krakov), Slovo (Bratislava) Zahraniční spolupracovníci: Jan Čulík (Glasgow), Jiří Hochman (Florida), František Janouch (Stockholm), Aleksander Kaczorowski (Varšava), A. J. Liehm (Paříž), Theodor Münz (Bratislava), Alena Wagnerová (Saarbrücken) Stálí fejetonisté: A. J. Liehm, Roman Ludva, Jan Novotný, Jiří Olič, Tomáš Tichák Ilustrace: Martin Burian Grafická úprava a sazba: Jan Světlík Internetová stránka: Milan Šveřepa

2

Ve volném prodeji rozšiřují: společnosti PNS, a. s., a vybraná knihkupectví Příjem inzerce: Burian a Tichák, s. r. o. Komenského 10, 772 00 Olomouc Telefony: 585 221 183, 585 232 889, 608-454 981 Číslo účtu: 191000420237/0100 KB Olomouc E-mail: [email protected], [email protected] Tisk: Reproprint, Zádveřice Toto číslo vychází v nákladu 2000 výtisků. Registrace MK ČR 5288 * ISSN 1210-1222 Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpný závod Přeprava, č. j. 4835/97, dne 29. 12. 1997

Nevyžádané rukopisy autorům nevracíme. Poskytnutím autorského příspěvku autor souhlasí s jeho rozmnožováním, rozšiřováním a sdělováním internetem v kterémkoli tištěném nebo elektronickém titulu vydavatele. Autor souhlasí s úpravami a odpovídá za právní i faktickou bezvadnost příspěvku. Za užití náleží autorovi honorář podle obvyklých honorářových podmínek vydavatele.

Uzávěrka tohoto čísla: 24. března 2004 Další čísla vyjdou 18. 6., 13. 8., 15. 10. a 17. 12. 2004

Vychází s podporou Mezinárodního visegrádského fondu

dopisy Ve prospěch většiny (k Listům 6/2003) Reaguji konstruktivně na článek Ing. Pavla Mertlíka Nuda nehrozí levici ani pravici. Podnětných diskusí je jako šafránu. Zejména vládní moc postrádá i po šesti letech na vrcholu ucelenou vizi o dalším směřování na urychlené cestě k prosperitě. Ekonomové nemají dobré výsledky při ovlivňování vrcholové politiky a řízení státu u nás, ale ani např. v Polsku. Výjimkou je Ludvík Erhard, tvůrce německého hospodářského zázraku, Obdiv zaslouží za poválečný hospodářský rozvoj, který ovšem probíhal pod politickým vedením Konrada Adenauera. Ekonom se zabývá tím, jak jednotlivci vytvářejí bohatství, a makroekonomika tím, jak to vytvořené bohatství instituce prošustrovávají. Ekonom je člověk, který nám zítra vysvětlí, proč se dnes nestalo, co předvídal včera. Ekonomové pracují s údaji vypočitatelnými, logickými a předvídatelnými a zapomínají, že ekonomika se skládá z lidí nevypočitatelných, nelogických a nepředvídatelných. Nástupem neoliberalismu po pádu železné opony globalizovaný kapitalismus trhá okovy. Rychle se zvětšují majetkové rozdíly nejbohatších (60. léta 12× než průměr, 80. léta 40×, nyní 400×). Svět je znovu organizován výhradně podle představ bohatých. Kapitalistický systém potrvá, dokud nevyčerpá svoji historickou roli. Stane se tak završením globalizace. Nezoufejme ale! Pod koly historie skončily všechny řády. Ka-

dopisy

pitalismus skončí v rozporech, které vytváří. Lze předpokládat, že rozhodující roli sehraje evropský humanismus, který je zárukou pozitivního vyústění globalismu. Přežije i kapitalistickou neoliberální transformaci střední Evropy. Je nejlepším rozměrem lidské kultury. Proto má budoucnost. Autorovy ekonomické pohledy na nové skutečnosti není nutné napadnout. Mohou však být upřednostněna politická hlediska před ekonomickými. Jakási Nová společenská smlouva, zformovaná na základě voleb v budoucnu. Např. již dnes odboráři poukazují na ničím neopodstatněné enormně vysoké platy některých manažerů. Připomeňme minulý podíl ČNB na krizi bankovního sektoru u nás — byly platy a zlaté padáky v souladu s výkonem? Podobně v celé společnosti. Odměny nejsou vázány na výkon a odpovědnost. Vyspravit je potřeba zbytečné černé díry ve státě, pak získáme pravdivější obraz o hospodaření státu jako předpoklad, že se i řadoví občané uskrovní bez reptání. Demografický vývoj je pouze klacek na důchodce. Nechť někdo objasní, proč ti již narození (500 tis.), ač v plné síle, jsou zbyteční a stát je musí živit. Poukaz na poměr aktivních pracovníků k důchodcům v budoucnu je rovněž krátkozraký. Dosud nežádoucí masivní automatizace může být cestou k výrazné náhradě lidí. Kdo si na počátku průmyslové revoluce dovedl představit nynější rozvoj! Bez schopnosti pohlédnout za obzor může ekonom nepodloženě znepokojovat čtenáře.

1. Nynější neoliberalismus, který po odbourání sociální nákazy z Východu se vrací ke své původní brutální podobě 19. století, pohlíží znovu na důchodce jako na přítěž, snižující zisky tím, že je nutné je živit. Proto hořekuje nad každou vyplacenou korunou. To bude nutné překonat politicky volbami. 2. Penzijní systémy ve vyspělých zemích i u nás jsou v krizi, neboť priority ve společnosti jsou určovány bohatými, úspěšnými a většinou sobeckými lidmi, neboť nechtějí platit větší odvody všeho druhu, i když jim příjmy (zisky) během třiceti let stouply — nejbohatším 400× více, než je průměr. 3. Bohatí nejvíce zatěžují planetu (nezdaněné letecké palivo), žijí levně na úkor řadových občanů, ale i budoucích generací. Proto je nutné zavést urychleně ekologickou daňovou reformu, kdy se daně budou platit z dopravy, surovin a energie, které více spotřebovávají bohatí. A odbourají se postupně daně z mezd. 4. Inženýři celého světa pozvolna uznávají fascinující technické možnosti revoluce efektivnosti, kdy ERD činí vše správně ziskovým. Pak poteče kapitál ve velkém množství do výzkumu a rozvoje tisíců nových technologií, efektivnosti využití zdrojů, které jsou dnes sotva myslitelné. Sotva se bariéry uvolní, každý investor bude vědět, kde se nacházejí zisky. 5. Tady mohou nalézt odpověď ti, kteří budoucnost (špatný demografický vývoj a důchodové zabezpečení, energetické zdroje, hlad) posuzují minulými myšlenkovými stereotypy a svým malým

3

věděním či neschopností pohlížet za obzor. Je třeba zaměřit naši zemi na znalostní společnost, ne na industrializaci. 6. Ve vyspělých zemích roste vlivem rostoucí produktivity nezaměstnanost (lidí je nadbytek). Většina z nich nebude v dohledné době (pokud vůbec) pracovat v pevném pracovním místě. Zároveň je snaha snižovat podpory a prodlužovat věk odchodu do důchodů, což má lidi bez práce dále zbídačit. Selský rozum praví, že je něco shnilého v ekonomických pravidlech fungování současného kapitalismu. Řešení problémů na úkor chudobných a bezbranných, kteří nemohou stát vydírat emigrací, je neperspektivní. Je životně důležité promýšlet problémy hlouběji a ve všech souvislostech v týmu tvořivých lidí ve prospěch většiny. Albín Bílek, Fryčovice

Vážená redakce Listů, patřím k vašim předplatitelům. Poslední dva roky jsem se opravdu přemlouval, jestli mám předplatitelství udržet. Musím konstatovat, že od dob úmrtí J. Pelikána se obsahově Listy posunuly do zdlouhavých intelektuálních polemik a informací, které nijak zvlášť „nehýbou světem“. Obsahově se většinou prodírají minulostí a unylou současností, což dnes, ať se to komu líbí či ne, nemá progresivní charakter. Postrádají jiskru, která by čtenáře informovala o nových myšlenkách a vedla ho k polemice. Jsem levicově zaměřený občan. Pro širší rozhled jsem schopen se seznámit i s pravicovými názory. Bohužel ale postrádám v mnoha posledních číslech informace a trendy i o levicových problémech. Za časů J. Pelikána bylo takových článků a názorů nesrovnatelně víc. Přesto jsem v č. 6/2003 objevil článek P. Mert-

4

líka, který mne po dlouhé době velmi zaujal. Čekal jsem, že mne Mertlík jako bývalý sociálně demokratický ministr uvede do své představy o sociálním státu. Stalo se. S překvapením jsem zjistil, že jde spíše o stát asociální. Protože se podílím na vydávání tiskoviny Emancipace, kterou vydává pro vnitřní potřebu pražská organizace Strany demokratického socialismu, napsal jsem do ní informaci o tomto článku a připojil své názory, ke kterým mne vyprovokoval. Více informací lze nalézt na www.sds.cz. Byl bych velice rád, kdyby se Listy více vrátily k vyvážené tematice pro občanský dialog a politickou kulturu. Poskytovaly k přemýšlení náměty, které ostřeji charakterizují zejména politické dění v globálním, evropském i domácím měřítku. Věřím, že můj dopis pochopíte jako upřímnou snahu o zlepšení úrovně Listů, která považuji za potřebný názorový zdroj pro všechny, kteří se snaží o politický dialog a kulturu politické diskuse. Vít Stanislav, Praha

Reakce na reakci: Střihneme si převtělení? (K Listům 6/2003, 1/2004) Idea reinkarnace v hinduismu, buddhismu a dalších náboženstvích je jejich organickou součástí, v těchto věroukách má svou logiku. Módní ponořování do minulých životů v naší euroatlantické kultuře z ní udělalo karikaturu, zábavu, esoterický byznys. Domnívám se, že člověk niterně prožívající svou víru v cokoliv nevezme na sebe roli baviče a nebude se chichotat, chlubit a žvanit o předmětu své víry před kamerou. Aktéři — hosté pořadu, do jehož natáčení jsem se připletla, byli výrazně dryáčničtí, sebestřední a důležití, a já jsem neodolala vylíčit toho bizarního setkání.

Žvanivost spojená s vágní hrou na duchovno a propojení do astrálu má své burleskní prvky, které média vděčně využívají. Neposmívala jsem se ve své zbeletrizované reportáži křesťanům ani hinduistům, ale médiím, která na tuhle strunu ráda brnkají. Samozřejmě že blouznění západních převtělovačů o reinkarnaci má svá slabá místa. Kde se totiž podle nich nabraly nové miliardy duší do dalších miliard lidí, které na Zemi přibyly od vzniku ideji reinkarnace před čtyřmi tisíci lety? Naši baviči cestující časem či klienti regresních terapeutů se totiž pokorně nepřevtělují v pavouka, trs trávy či ve vola, protože by byli se svým líčením příběhů brzy hotovi. Pan Jaromír Němec z Prahy ve své reakci na můj článek správně vytušil, že jsem ateista. Prohlašuji, že jsem přesto nikdy nic neměla s komunistickými komisary z Ukrajiny, neposmívala jsem se věřícím a hladovějícím na Ukrajině ani jinde, nikdy jsem netvrdila, že náboženství je opium lidstva, nejsem dokonce ani přesvědčený materialista, protože coby skeptik nejsem přesvědčená o ničem. Srovnávání mé osoby s masovými vrahy komunistického režimu, doložené navíc usvědčující představou, že komisaři skončili po rusku u vodky a já po česku u piva pokládám sice za urážející, ale neurážím se, protože je to tak krkolomné, až je to legrace. Jen na okraj, nikdy jsem nebyla v KSČ, nikdy jsem se nesetkala s estébákem, novinářkou jsem se stala až v roce 1990. Víra komunistů je mi ještě cizejší než víry ostatní. Odvažuji se předpokládat, že pan Němec je v tomto ohledu se mnou na stejné lodi. Jeho útočná a zmatečná reakce s chlebem, Ukrajinou a komisary byla pro mě jako autorku podnětná. Děkuji. Věra Nosková, Praha

dopisy

poezie Josef Mlejnek

Breve a jiné básně ***

Dusno effervescens

Už po soumraku stíny za matovým sklem. (My k nim neprojdem?)

Dusno večerní pavouk Dusno noční můra Dusno býčí krev Dusno býčí šíje Dusno v červencovém mase Dusno bující Dusno effervescens

*** Řízni se o stín: Nebudu prosit, abys mi zvedla mandli…

Zářijové noci Vím, jaký budu jednou v smrti? Bez opor, nebo v zákrytu, má bosá noho po štěrkové drti? Ubylo měsíce a pachuť blankytu se zplihle proležela do růží. Trne a mrazí po ní, když hvězdy si cloní pod kůži a letem bludné vosy chví se. Smyčec a smyčka,

Slyšet jen Nehýbej se Nebo Hybaj Není tu nikdo Kdo by přikázal Vstaň a choď

Breve (1999)

Neříkej pěšky nebo za vozem, ani tak nemluv. Můžeš si vybrat. Po laně nebo po vodě je celá chůze.

z horečky u dne probuzeni: jablka, jablolíčka. Orloje, orlují se?

poezie

5

Metafyzický deník (úryvek 1998)

Dnes je mi, nejen dnes, dnešním posledním dnem v roce všechno jen vrcholí, jak zchromlému koni. Na to postačí jedna jediná tíseň, jsou-li však tři, čtyři? Banální stěžovat si. A komu také? Málo jsem vytěžil z toho, co započalo před sedmi lety! Matové záblesky. Před týdnem jsem hovořil s tebou i k tobě: chvíli vysvětloval horoucně, chvíli vyznával se vroucně, ale uprostřed myšlenky, uprostřed věty, mnou problesklo, jak je už všechno nepatřičné v prostoru divně ozvučivém jako vystěhovaný byt. Žádný svár, potlačování dokonce. Jenom se cosi pohnulo, sesulo a — utrhne se.

Josef Mlejnek (1946) je básník, kritik a novinář. Jako překladatele jej představujeme na stranách 65 až 68

Záchranný pás Kéž nebe hodí záchranný pás, proti nám jde-li, co je z nás! Malý nietzsche Ještě teď mokvá zdí, o niž roztříštil se, jeho šílenství.

6

poezie

z domova Lubomír Boháč

Jan Masaryk a podceněné vyšetřování Usnesením z 22. prosince loňského roku ukončil vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) policejní rada mjr. Ilja Pravda v pořadí již čtvrté vyšetřování okolností smrti někdejšího ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka. Případ prověřoval na základě podnětu Masarykova demokratického hnutí z 9. února 2001, podaného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně pro důvodné podezření, že ve věci došlo k trestnému činu vraždy, spáchaného ve spolupachatelství. Ke zločinu došlo 10. března 1948 mezi půlnocí a ránem, a to zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Jan Masaryk byl neznámými pachateli fyzicky napaden ve služebním bytě ministerstva zahraničních věcí v Černínském paláci, kam pachatelé nezjištěným způsobem pronikli. Při potyčce byl z obývací ložnice — pracovny zatlačen do koupelny a odtud při plném vědomí násilím svržen z okna na nádvoří budovy. Pádem z výšky 14,5 metru utrpěl četná vážná zranění, kterým na místě podlehl. Průkaznost násilného činu je opřena především o expertizu prof. Jiřího Strause z oboru biomechaniky. Motivem vraždy bylo politické přesvědčení jmenovaného a výkon funkce, kterou zastával. Protože se nepodařilo zjistit a usvědčit pachatele a zahájit trestní stíhání, byl případ odložen. Žalobce Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. Martin Omelka se dne 9. ledna 2004 se závěrem vyšetřování ztotožnil a dal jej k dispozici tisku. Tolik lze odvodit z úředních dokumentů. Z rozhovorů novinářů s tiskovým mluvčím ÚDV, ná-

z domova

městkem ředitele a zejména s vyšetřovatelem mjr. Iljou Pravdou vyšly najevo další skutečnosti. Především že důvodně podezřelé osoby jsou známy, ale zřejmě již nežijí, směřují k nim četné indicie a zprostředkovaná svědectví, ale přímé důkazy chybějí. Dále že stopy vedou do Ruska k NKVD a její agentuře v ČSR. Násilný čin prokazují expertizy z oboru biomechaniky a soudního lékařství, jakož i další dokumenty listinné povahy, především četná svědectví a jeden důkaz povahy materiální, totiž razítko z Masarykovy pracovny, nalezené v kritickou dobu v kapse vojenské bundy podezřelé osoby. Vyšetřovatel Pravda uvedl i jména osob důvodně podezřelých z účasti na zločinu, konkrétně mjr. Augustina Schramma, šedou eminenci prvních poválečných let, jehož možnou účast již prošetřovala Generální prokuratura v letech 1968/69, dále pplk. Vojtěcha Kohouta, v té době vedoucího oddělení Vojenského historického ústavu v Praze a krátce nato šéfa této instituce, označovaného historiky za agenta NKVD, a operativce Státní bezpečnosti Miroslava Picha-Tůmu, působícího ve strukturách Zemského odboru bezpečnosti, nechvalně známého brutalitou vyšetřovacích metod a odpovědného za několik vražd z roku 1948. Všichni jsou důvodně podezřelí ze součinnosti s NKVD. U jmenovaných sdělil mjr. Pravda i konkrétní důvody vzneseného obvinění. Novináři se rovněž dověděli, že o pomoc při vyšetřování byla prostřednictvím příslušných orgánů požádána ruská strana. Šlo o pátrání po agentce NKVD Jelizavetě Parši-

7

ně, která působila po válce jako tzv. nelegál v ČSR. Jmenovaná se v pořadu ČT Československo ve zvláštních službách, vysílaném v roce 2001, k případu vyjadřovala zasvěceně o úloze generála Bělkina, který se na jedné schůzce vysloužilých pracovníků NKVD vychloubal svou účastí při akci v Černínském paláci. ÚDV po ruské straně dále požadoval zpřístupnění příslušných archivních fondů, což by patrně celý problém umožnilo vyřešit. Výsledek byl bohužel negativní, hledaná osoba mezitím zemřela, a pokud jde o přístup k archivním fondům, naše úřady se dozvěděly, že záležitost podléhá zákonu Ruské federace o státním tajemství, a to v souladu s platnými mezinárodními úmluvami. Novinářům se nicméně dostalo ujištění, že ÚDV bude na neobjasněných otázkách případu dále pracovat, a to přes pochyby státního zástupce, že by se případ ještě někdy otevřel k úřednímu šetření. I když mnohé další poznatky z vyšetřování zůstaly v rozhovorech nevysloveny, dozvěděli se novináři vše, co vědět chtěli. Bohužel jen někteří projevili zájem o rozhovor s vyšetřovatelem či jinými kompetentními pracovníky úřadu a se strohou úřední zprávou se nespokojili. Výsledek vyšetřování koriguje nejen závěry prvních dvou šetření z let 1948 a 1968—69, konstatujících Masarykovu sebevraždu, ale též šetření z let 1993—95, které Masarykovu smrt kvalifikuje jako nešťastnou náhodu, za kterou činí odpovědné domácí stranické vedení a jím pověřené „partyzánské komando“. Zatímco Masaryka traumatizovalo dilema jak vyřešit situaci, do které byl vývojem událostí zatlačen, Gottwald a českoslovenští komunisté, kteří těžili z jeho únorového angažmá, neměli v dané situaci nejmenší důvod k tomu, aby se Masaryka zbavovali. Stalin a Sověti naopak viděli v Masarykovi potenciální nebezpečí. Představa, že by mohl dříve či později emigrovat na Západ, ocitnout se v čele československé demokratické emigrace a ohrožovat svými diplomatickými schopnostmi a konexemi jejich plány, je nutila jednat. Situace byla navíc neobyčejně příznivá, aby odpovědnost padla na západní zpravodajské služby. Ostatně tato verze, o které uvažovala StB na žádost sovětských poradců už v roce 1950, nachází úrodnou půdu i v dnešní KSČM (Josef Kojzar, Haló

8

noviny z 8. 1. 2004). Mocenské zájmy Velkého bratra nedovolovaly brát přílišné ohledy na dílčí zájmy bratrských stran. Podívejme se, jak dané téma reflektovala publicistika. V několika prvních dnech po zveřejnění výsledku vyšetřování je v tisku patrná obezřetná zdrženlivost a rezervovanost. Pravda, palcové titulky na prvních stránkách, ale už zdaleka ne vždy v prvním pořadí. A z obsahu článků, statí či sloupků jako by vyprchal významný dosah mimořádně závažné informace, na kterou jsme čekali celých padesát šest let. A vedle oné nezaujaté, až chladně věcné informace, namísto vlastního komentáře vidíme jen pozornost věnovanou oponentním a skeptickým hlasům dvou či tří historiků, z nichž pouze jeden, pokud se nemýlím, se vážněji Janem Masarykem a problémem jako takovým zabýval. A až přemíru prostoru, kterého se dostalo jednomu z Masarykových tajemníků JUDr. Antonínu Sumovi, vytrvalému interpretovi Masarykovy smrti jako dobrovolné oběti coby protestu a výzvy, srovnatelné s činem Jana Palacha. Tato heroická verze nemá bohužel reálný základ. Snad by bylo na místě ještě vytknout poněkud pokleslé, znevažující titulky jako „Jan Masaryk, aneb JFK po česku“, či sloupkový titulek „Tak nám zabili Masaryka“. Tak vypadá profil převážné části denního tisku a dvou týdeníků. Jistěže časový odstup delší než polovina století od tragické události udělal své. Stěží lze očekávat, že dnešní střední a mladší generace, kam lze nejspíše zařadit autory příspěvků, bude reagovat tak emotivně, jak reagovali současníci Masarykovy smrti. A též skutečnost, že už ani nejde o překvapující sdělení, neboť prof. Jiří Straus výsledky své biomechanické expertizy zveřejnil před rokem dosti netaktně a předčasně sám, je důležitá. I když však vezmeme v úvahu všechny tyto okolnosti, přece je zřejmé, že zde není něco úplně v pořádku. Otázka Masarykovy smrti nepochybně patří k základním součástem faktického vyrovnání s komunistickou minulostí a soukromé prohlášení nelze ztotožňovat s výrokem policejního vyšetřování. Ještě vážnější než ona víceméně chladná reakce na výsledky vyšetřování je nedostatek hlubšího profesního zájmu o Masarykovu

z domova

osobnost. Ať už v kontextu dobových událostí včetně Masarykova postoje k únorovému zvratu, kdy zůstává řada otázek neobjasněných, nebo v souvislosti s jeho úlohou v širším dějinném záběru, tj. s jeho činností politickou a diplomatickou v době poválečné. Bez patřičného zájmu zůstala také jedna závažná otázka související bezprostředně s prokazovaným násilným činem. Snad v žádném publicistickém výstupu nechyběl titulek nebo alespoň mezititulek „Stopy vraždy vedou do Ruska“. Skoro nikdo z autorů si však nepoložil otázku, jaká byla vlastně konkrétní motivace této politické vraždy. Přitom vyšetřovatel tuto motivaci ve svém usnesení přesně definuje. A právě motivace zločinu usnadňuje pochopení, proč pachatele musíme hledat mimo republiku, doma jen jeho pomocníky. Ještě horší je, že se z jakéhosi podivného podhoubí vynořily i reflexe vysloveně zcestné. Naštěstí jen zcela výjimečně. Je nesporně právem novináře reagovat i na výsledek úředního vyšetřování kriticky, věcně polemizovat, upozorňovat na slabá místa, případně preferovat názor oponentů. Avšak to není případ dvou vyjádření, diametrálně odlišných, která mají jedno společné. Úřední zprávu o výsledcích vyšetřování hrubě zkreslují. V prvém případě se Luďku Navarovi v MF Dnes (9. 1. 2004) povedlo ztotožnit závěr vyšetřovatele s názorem přímo protichůdným, který byl výsledkem omylu onoho dosti nešťastného vyšetřování kauzy Masaryk let 1993—1995. L. Navara v úvodní části svého článku „Vražda Masaryka, čtyři podezřelí“ naservíroval čtenářům vedle tří podezřelých osob (mjr. A. Schramm, pplk. V. Kohout a kpt. M. Pich-Tůma), o kterých s ním vyšetřovatel hovořil, i osobu čtvrtou. Bez rozpaků uvedl jako dalšího podezřelého partyzána Josefa Vávru-Stař íka. Toho však Pravdovo šetření fakticky vylučuje ze hry na základě odborných expertiz, ale i četných indicií a svědeckých výpovědí z let 1968—69 i 1993—1995. Luděk Navara nemůže přece nevědět, že „Vávrovo komando“, které má údajně na svědomí Masarykovu smrt, je oblíbený fabulační evergreen kroměřížského autora literatury faktu JUDr. Jaroslava Pospíšila, založený na svědectví někdejšího pří-

z domova

slušníka wehrmachtu a zbraní SS, pozdějšího konfidenta StB. Tato Navarova kombinace osob podezřelých z Masarykovy smrti, ať vznikla záměrně či nedopatřením, zkresluje a znevažuje výsledek posledního šetření. V podstatě stejně trapná je reakce historika Pavla Kosatíka (1942), autora řady seriózních prací, mj. solidní biografie Jana Masaryka. Bylo by lépe, kdyby jeho článek „Nekonečný příběh jedné smrti“, uveřejněný v Hospodářských novinách (8. 1. 2004), nevyšel. Autor nepravdivě a nespravedlivě obviňuje vyšetřovatele Pravdu a ÚDV a ubližuje i sám sobě. Hovořit o „informačním polotovaru z ÚDV“ a překrýt neznalost činnosti úřadu i vyšetřovatele povýšeným mravokárným prohlášením, že „způsob, jakým vyšetřovatelé zacházejí s Masarykovou smrtí, je ve vztahu k veřejnosti trapný a ve vztahu k zesnulému ministrovi hanebný“, je nezodpovědné. Jakkoliv se ztotožňuji s kritickým pohledem na vyšetřování z let 1993—1995, musím kategoricky odmítnout zmatený pohled na vyšetřování poslední. Vyšetřovatel Pravda si ani neodnesl spisový materiál jako suvenýr domů, ani z něj nevyfabrikoval zmatenou publikaci a jeho závěry zdaleka netrpí absencí důkazů. Pracoval nesmírně svědomitě a vytrvale. „S nohama na stole“ těžko mohl prostudovat tisíce stránek spisového materiálu dosavadních šetření z let 1948—1950, 1968—69 i 1993—1995. Kosatíkovy výhrady k posudku prof. Jiřího Strause posudky, svědectví a další poznatky vyvracejí. Měl by se s nimi, stejně jako s možnostmi a omezeními manipulace s tělem, dodatečně seznámit. Vzhledem k tomu, jak se dnešní mladší a střední generace dívá na minulost, není ovšem vztah k případu Jana Masaryka nijak lhostejný či odmítavý.

Lubomír Boháč (1926), bývalý vysokoškolský učitel, nezávislý historik, publicista, člen poradního kolegia ředitele ÚDV, se zabývá mj. dějinami perzekuce účastníků protinacistického odboje totalitním režimem.

9

Jiří Němec

Zákon o nájemném je urgentní! Dosavadní stav, kdy dlouhodobě není zvláštním zákonem upraven právní vztah mezi pronajímateli bytů a jejich nájemníky je neudržitelný a přináší oběma stranám jenom problémy a nejasnosti. Často protichůdné výklady současného „bezzákonného stavu“ zbytečně zatěžují naši již i tak dost přetíženou justici. Nikdy jsem nesouhlasil s názorem některých politiků, že zamítnutí či pozastavení procesu projednávání návrhu zákona o nájemném je jakýmsi vítězstvím nájemníků a prohrou vlastníků bytových domů. Neexistence právního rámce jakékoliv oblasti společenských a majetkových vztahů je totiž právně vždy ne úplně jednoznačná a do budoucna stejně neudržitelná; pokud jde o nájemní bydlení, platí to dvojnásob. Stojí ovšem za to opět zdůraznit, že všechny dosavadní řádně uzavřené nájemní smlouvy zůstaly a zůstávají v platnosti, a to samozřejmě i pokud jde o výši nájemného či třeba kategorii bytu, a vlastník bytového domu či bytové jednotky je nemůže jednostranně měnit, ani jinak „přesvědčovat“ či nutit nájemníka k podpisu jiné smlouvy či zvýšení stávajícího nájemného. Opačný postup by byl v rozporu se zákonem a podle míry nátlaku by dokonce mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu útisku podle § 237 trestního zákona, rozhodně by však takovýto právní úkon byl podle mého názoru neplatný. Nájemníkům lze doporučit, aby na změny stávajících nájemních smluv nepřistupovali a případné návrhy nechali posoudit někým, kdo problematice rozumí. O výši nájemného mohou na návrh vlastníka bytu v individuálních případech rozhodovat pouze soudy, a pokud je mi známo, všechny soudní rozsudky zatím potvrdily uvedený právní názor, že změnit výši nájemného lze zatím pouze a jenom dobrovolnou dohodou, v žádném případě jednostranně! O výši nájemného by podle mého názoru měla a mohla v budoucnu spolurozhodovat nejen kategorie bytu (není to dnes už přeži-

10

tek?) a jeho velikost, ale i poloha domu z hlediska dopravní obslužnosti, životního prostředí, vybavení místa službami a obchody a samozřejmě i to, zda se jedná o byt v paneláku nebo ve vile. To by bylo jistě spravedlivější, i když v praxi mnohdy také mnohem složitější, pokud jde o porovnání parametrů, které mohou občas působit i proti sobě (zeleň versus dopravní obslužnost). Spory (v praxi zřejmě velmi četné!) mezi vlastníkem a nájemcem nemají podle posledního návrhu zákona řešit ani zvláštní orgány (třeba arbitrážní komise složené paritně ze zástupců vlastníků, nájemníků a třeba dalších odborníků na oblast bydlení), ani soudy, kterým by to určitě nejvíc věcně patřilo, ale kupodivu pověřené obecní úřady, a to podle správního řádu! Odvolací řízení budou rozhodovat krajské úřady. Kdo zná velmi rozporuplné ustanovení § 5 Občanského zákoníku o obnovení „pokojného stavu“, kterým se z pozice obecních úřadů „řeší“ většinou záležitosti zásahu do pokojného stavu takto neřešitelné (odpojení vody, plynu, elektřiny atd.), mi dá asi za pravdu, že tento způsob je velmi nešťastný, naopak předběžné opatření soudu velmi vhodné a účinné. Navíc připravovaný nový správní řád je natolik složitou procesní nornou, že je pro neprávníka velmi obtížně použitelný. Chudáci obce, co všechno stát na jejich bedra ještě hodí! Zbude jim ještě čas a hlavně peníze na péči o blaho občanů, nebo časem už budou za stát vykonávat jenom státní správu — a navíc teď i rozhodovat spory mezi nájemníky a vlastníky bytů? O nájemném a jeho zvyšovaní se mluvilo, mluví a ještě mnoho mluvit bude. Za velmi pozoruhodnou považuji třeba skutečnost, že nové nájmy nejsou již mnoho let regulované vůbec, zatímco staré, původní, třeba několik desetiletí staré nájemní smlouvy ano. Skutečně zvláštní stav dvojí ceny pro tutéž věc! Na druhé straně však čisté nájemné činí jenom asi třetinu plateb, které za bydlení

z domova

vynakládáme. O těch dvou třetinách, které tvoří především stále rostoucí (většinou monopolní!) ceny tepla, teplé vody, vodného, stočného (DPH!), ale i elektřiny, plynu a dalších služeb, se kupodivu stále mluví podstatně méně než o nájemném. Nájemníky přitom logicky zajímá především celková platba, kterou za bydlení vydají, a ta už je a i bude (především vinou oněch dvou třetin plateb nenájemních) dosti vysoká. Jsem přesvědčen, že můžeme vydávat za bydlení v průměru třetinu rodinných příjmů jako třeba v Německu, ale jen za předpokladu, že vše ostatní, počínaje třeba potravinami a spotřebním zbožím, bude vzhledem k průměrnému platu stejně levné jako na západ od našich hranic. I vzhledem k očekávanému přerozdělování jednotlivých komodit zboží do základní či zlevněné sazby DPH to však u nás zrovna nehrozí.

Nezodpovězených otázek, jakým směrem se bude nájemní bydlení u nás ubírat, je až zbytečně mnoho a ani nové a jinak tolik potřebné legislativní úvahy na ně všechny odpovědi rozhodně nedávají. A tak pouze ti bývalí nájemníci, kteří si od měst a obcí byt do soukromého vlastnictví za rozumné ceny v minulých letech zakoupili, mohou nyní považovat svou investici za dvojnásob výhodnou, neboť jich se starosti s nájemným už netýkají.

Jiří Němec (1955) je právník, člen Komise pro veřejnou správu Asociace krajů.

František Nerad

Kam s bohatými nájemci České představy o bydlení ekonomicky silných Čechů jsou stále silně ovlivněny socialistickým způsobem bydlení. Pohled na tržní bytovou politiku je ostatně silně deformován u všech skupin obyvatel. Poslední hit bytové politiky, zveřejnění jmen některých ekonomicky silných (?) občanů bydlících v nájemních bytech s regulovaným nájemným, hýbe lidovou i politickou scénou. Začnou se tím zabývat zřejmě i soudy, kterým běžný případ vystěhování nájemníka, který neplatí nájem, trvá i několik roků. Lze však v tomto státě nabídnout tržní nabídku bydlení pro všechny skupiny obyvatel a pro ekonomicky silné zvlášť? Tvrdím, že ne a vůbec to není vina bohatých. Je to vina politiků všech vlád, které vládnou od roku 1992. Nezavedli totiž takové podmínky, které jsou na západ od našich hranic běžné. Česká republika kráčí od roku 1992 k trhu

z domova

s byty třetí cestou, o které nikdo neví, kam vlastně vede. Vzpomenu-li na slova ministra z ODS, který řekl v parlamentě při rozpravě o zákonu o stavebním spoření, že to je podobné, jako kdybychom měli rakovinu léčit acylpirinem, musím se po dvanácti létech, kdy onen acylpirin dělá vládě těžkou hlavu, v duchu smát — tomu ministrovi. Vzpomenu-li na rok 1994, kdy jsme ze Svazu bytových družstev varovali vládu před zákonem 72/1994 Sb., o vlastnictvím k bytům a nikdo to nechtěl slyšet, musím se smát, jaké veletoče jsou dnes potřebné, aby se napravily škody vzniklé tímto zákonem. Marné bylo naše upozornění, že vlastníkem bytu nemůže být chudý nájemce, kterému obec prodá panelákový byt za desetinu ceny. Upozorňovali jsme na americký příklad levného prodeje bytů chudým lidem.

11

V roce 1996, kdy jsme za Asociaci pro bydlení nabízeli paragrafové znění zákona o kondominiu, nám tehdejší politici říkali, že tento tržní právní subjekt v Česku nevznikne, protože zde nemá tradici. Musím se dnes smát, a přitom mi je upřímně líto paní Brejchové nebo guvernéra ČNB, když čtu v novinách, že bohatí lidé bydlí v domě s regulovaným nájemným. Kde mají bydlet, proboha? Mají si snad nechat postavit rodinný domek ve stylu podnikatelského baroka, i když k tomu nemají chuť a důvod? Pokud se dobře pamatuji, za socialismu nebyly jiné nájemní byty než s regulovaným nájemným. Dokonce i byty v rodinných domcích větší než 120 metrů čtverečních mohl stát obsadit nájemcem a předepsal mu regulované nájemné. To, že někdo chce bydlet v domě, který mu přirostl k srdci a že tento dům je ještě čtrnáct let po přechodu ze socialismu ke kapitalismu stále stejným socialistickým domem, není přeci vina nájemců onoho domu, ale především politiků. Vzpomínám na projížďku New Yorkem, při které nám průvodkyně hrdě sdělovala, že v tomto kondominiu bydlí B. Streisandová, v tomto kondominiu bydlel John Lennon… Jakou šanci na bydlení v ČR má pan guvernér ČNB? Může bydlet v rodinném domku, kdesi za Prahou, může bydlet v nájemním bytě na Vinohradské třídě, který se v restituci vrátil vnukovi původního majitele. Může bydlet ve „společenství vlastníků“, kteří si spolu s ním koupili svůj dům od města ve „třetí vlně privatizace městských bytů“ a hádat se s pak po večerech se sousedy, zda se opraví střecha, nebo fasáda. Může bydlet na Jižním městě v paneláku v bytě, který mu prodá vlastník, který byt koupil za 120 000 Kč od města a buď vybírá „tržní“ nájemné, které ani nepřiznává ke zdanění, nebo byt nabízí za 1 200 000 Kč. Může bydlet v docela kvalitním „nájemním“ bytě, na který stát poskytl dotaci a bude si jej moci převést za dvacet let do vlastnictví. Ptám se pak ale současně, proč stát poskytl dotaci na výstavbu nájemního bytu zrovna guvernérovi ČNB. Státy na západ od našich hranic poskytují dotace na výstavbu bytů pouze ekonomicky slabým. Proč nemůže bydlet tento člověk v kondominiu, které pro lidi tohoto typu je a kteří

12

takto na Západě běžně bydlí? Chtějí vlastní a drahé bydlení, ale nemají nejmenší chuť uklízet ráno chodník před domem, nemají chuť o sobotách natírat žlábky nebo sekat trávník nebo vytírat chodbu, když na ně vyjde řada podle rozpisu. Chtějí pravidla, do kterých mohou mluvit, ale nechtějí se o ně starat. Nechtějí se stále dohadovat s restituentem o nějaké nájemní smlouvě. Proč všechny vlády od roku 1992 dodnes odmítají uzákonit kondominium jako specifickou právnickou osobu pro bydlení bohatých lidí, kteří nechtějí bydlet ve vlastní vile, ale chtějí bydlet s více stejnými lidmi? Proč by museli zakládat jen bytové družstvo nebo společenství vlastníků, kterým stát předepsal dokonce i stanovy ministerskou vyhláškou? Dvanáctého září 1991 schválila Česká národní rada program přechodu socialistické bytové politiky na tržní systém. Tento program se přestal po volbách 1992 plnit a od té doby žádný jiný parlament neschválil jinou koncepci, které by se musely vlády držet a jejímž cílem by byl trh s byty jako v opravdovém kapitalistickém státě. Stát jako nejvyšší autorita v tržním systému nevyhlašuje přeci výši nájemného po celém státě stejnou nebo vzorové stanovy pro společenství vlastníků bytů. Přesněji — dělal to v socialistickém státním řízení, které jsme, alespoň doufám, demontovali v roce 1989. Bohužel pozůstatky té doby se dochovaly dodnes. Dopadají nejen na lidi ekonomicky slabé, ale jak se ukazuje, i na lidi finančně zajištěné. Představa, že bohatý člověk musí bydlet ve vile s bazénem a nikde jinde, je opravdu z dob předpotopních.

František Nerad (1951) se zabývá otázkami bytové politiky, je místopředsedou Strany pro otevřenou společnost.

z domova

Zdenka Ulmannová

Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády Vzdělanost a mezigenerační solidarita jsou — měly by být — rysem civilizované společnosti. Platí to? Moderní graduovaní vzdělanci nás vývojem tzv. vyspělých technologií dnes a denně přesvědčují spíše, jak snadno lze vzdělání, a tedy informace, sobecky zneužívat. Komercionalizovaná věda a vzdělání slouží víc než kdy jindy osobnímu prospěchu a soukromému byznysu, ba co hůř, škodí namnoze těm, kdo vzdělání právě z ekonomických a sociálních důvodů nedosáhnou. Leckterý z politiků, válečných štváčů či teroristů, je graduován na nejprestižnějších univerzitách. Pak ale stojí před lidstvem zásadní otázka: je vzdělání — a všeobecná vzdělanost vůbec — pravým klíčem k lepším podmínkám na světě? Dvě technologické světové války jsou důkazem, že neplatí přímá úměrnost mezi vzděláním a ušlechtilostí či humanitou. Vědci vymyslí něco významného. Dělbou vědy, rozhodovací a výkonné moci však nastává paradox: ti, kteří něco vymyslí, jsou zbaveni rozhodování o dalších osudech a dopadech svého vynálezu, to za ně přebírají politici či sponzoři. Komercionalizovaná věda, technika a vzdělání se tak stávají nesvéprávnou služkou, která se ráda zříká veškeré zodpovědnosti za své vynálezy a neláme si hlavu s etikou, jsou-li badatelé dobře honorováni, případně přepláceni. A pokud si přece jen objevitel plně uvědomuje své morální povinnosti a začne poukazovat na rizika, je dělník vědy rychle nahrazen jiným, loajálnějším a úplatnějším. Míru skutečné inteligence neurčuje diplom. Ani sebevzdělanější jedinec není zárukou slušnosti, a naopak i zcela nevzdělaný člověk může mít velmi silný cit pro to, co je správné, etické, a co se má jen jako poctivé a čestné jevit.

z domova

Kam se poděla zodpovědnost vzdělanců dnešní poradenské společnosti za vynálezy? Je delegována do ztracena. Na výhodách rafinovaně zchytralého kolektivního obcování s delegátstvím však obvykle participují opět jen vyvolení a mocní. I v demokracii stojí a padá odpovědnost vědců (poradců) a politiků za činy a rozhodnutí s datem jejich příchodu a odchodu do delegované politické funkce. Politika vzdělanosti bývá jedním z předních bodů každého volebního programu, vlevo i vpravo. Politici skrze ni vedou líté předvolební boje a budují si kariéru. Jaký však ale přístup politických činovníků ke vzdělání vlastně je? Obvykle jim idea vzdělané společnosti poslouží jako výtah do vysoké funkce. Jinak s osvětou a vzdělaností kupčí stejně jako s čímkoliv jiným. Právě jejich vinou a vinou modelů neosvíceného blahobytného chování se vzdělání stává zbožím, kapitálem a nástrojem „business to business“. Kdo kapitál vzdělání vlastní, má otevřeny dveře k dalším životním úspěchům, kdo jej nemá, má prostě smůlu. Přesto je populistickým cílem mocných tzv. bezplatné vzdělání na všech stupních školství. A to dokonce u vědomí toho, že jde opět jen o další utopický chyták, jehož cílem je vypáčit co nejvyšší plošné povinné daně jak od těch, kdo si vzdělání mohou dovolit, tak od těch, kdo na ně nemají. Se zdůvodněním, že vzdělání je klíčem k lepší společnosti, jsou politici ochotni se propůjčit k tomu, že i vysokoškolské vzdělání učiní plně dotované státem. Skutečnost, že jsou to právě již pracující a nuceně solidární vrstevníci, kteří dotují studium, a tedy i ekonomicky perspektivnější postavení šťastnějším kolegům, již příliš nehlásají. Regulérnost soutěže o vzdělání je přitom zpochybnitelná již faktem, že žijeme v ne-

13

rovném netržním vztahu, kdy poptávka po studiu vysoce převyšuje nabídku a reálnou možnost státu a společnosti. Jisté je, že vzdělání je nejlepší soukromá kapitálová investice do budoucna, leč pro větší část populace zůstává luxusní a nedostupnou. Proto je bezplatné vysokoškolské vzdělání nefér vůči společnosti, neboť takto i sociálně nejslabší a nevzdělaní investují do těch, kteří jsou na tom obvykle i tak sociálně a ekonomicky mnohem lépe. Každý ambiciózní středoškolák, který nedostal šanci studovat dál, si samozřejmě položí dříve či později otázku, zda vyvolenost vzdělaných elitářů není podrazem právě na něho. Rozpor si uvědomí hned při prvním setkání se skutečností, že má evidentně větší schopnosti než vzdělaný ignorant, nevidící si ani na špičku nosu, který mu šéfuje jen proto, že má v kapse vysokoškolský dekret. Často trvá velmi dlouho, než je neschopnost graduovaného nedouka obnažena, případně deklasována. Vzdělaní politici se uchylují k násilí jako k prostředku řešení konfliktů a rozdmýchávají války bez ohledu na skutečnou vůli prostých občanů. Světem otřásá strach, bída a chudoba, ale jen málokterý ze vzdělaných mocných je ochoten riskovat osobní postavení, aby bitvy a války rozhodně bojkotoval. Naopak je často, přímo nebo nepřímo, napojen na zbrojní a vojenskou lobby. Jaká je dnes vlastně motivace pro méně vzdělaný „lid“, aby přispíval plošně na vzdělanost vlastního národa? Minimální. Navíc s vědomím, že si pod sebou podřezává větev právě tím, jak chtě nechtě doplácí na budoucí elitu, třebaže ví, že příští vzdělanci pro něj obvykle v elitním postavení sami nejsou ochotni solidárně a nezištně udělat nic než jej znovu a znovu nakonec vydat všanc, navléct do mundůru a zneužít k dobyvatelským podnikům pod rouškou sebeobranného vlastenectví.

14

Zdenka Ulmannová (1954) je předsedkyně Společnosti pro humanitární a sociální vzdělávání, redaktorka, ředitelka komunikační agentury.

z domova

Martin Hekrdla

Tři čtvrtě století profesora Jičínského Kdokoliv na své kůži zažil, aktivně promýšlel či dokonce ovlivňoval několik zásadně odlišných společenských systémů, ideologických poryvů, politických režimů a vnitroi mezinárodních konstelací, nemívá nikde na růžích ustláno. A to ani tehdy, když se nakonec politicky (a v intencích svého života bytostně logicky) vyprofiluje v řadách sociální demokracie — přímo pod znakem růže. Tak jako se vyprofiloval profesor Zdeněk Jičínský, který se letos dožil pětasedmdesáti let. A má věru víc nežli „pět pohromadě“ (a nejen roků!). Tento právník, politolog, politik, poslanec, publicista, pravidelný přispěvatel Práva si dovoluje celé tři čtvrtě století žít a více než půlstoletí, opřen o důvěrnou znalost právničiny, posuzovat svět kolem sebe. A na základě zkušeností a růstu odborného poznání posunovat svůj právní a politický úhel pohledu k záviděníhodné, samozřejmé a klidné preciznosti. Tohle nevýslovně rozčiluje všechny ty dnešní, budoucnost vzývající jepice, které svůj jediný pomíjivý den označují za „konec dějin“. A považují se za oprávněné soudce minulých dnů, do nichž nedohlédnou, a za platné posudkáře lidí, kteří kdysi také zvedli fangle „poslední bitvy“. Mediální „prohozy“ či parlamentní invektivy, jichž byl a je Zdeněk Jičínský poměrně častým terčem, se dnes takřka staly „pravdou“ biografických slovníků. Je shledáván ďáblův chlup „tvrdě stalinského pojetí práva“ v Jičínského nose. Polistopadový odpor letošního pětasedmdesátníka k „diskontinuitě s komunistickým právem“, k lustračnímu a protikomunistickému zákonu je vydáván div ne za projev návaznosti na temno minulé éry. Jakoby tenhle jeho odpor v nové epoše svobody a v nejlepším ze všech možných světů přímo vzešel z toho, že na vysokých školách pomáhal formovat právníky či nomenklaturní rychlokvašky 50. a 60. let, anebo

z domova

z účasti na tvorbě „socialistické ústavy“ 1960. Důkazy „viny“ jsou vždy po ruce, například citáty ze staré Jičínského knihy s dřevním názvem Politická ideologie buržoazní ČSR. Není tu však návaznost, ale „jen“ souvislost, jenže právě opačná a pro dnešek k nezaplacení. Generace zrozená do Velké krize, kdy odepsal kapitalismus i Ferdinand Peroutka, generace formovaná válkou, před níž do svých vod pustily liberální demokracie fašistické mloky, se snadno a zaníceně zařadila do zástupu, jenž se po válce vydal na pochod „z říše nutnosti do říše svobody“. Ale Zdeněk Jičínský přece patřil k těm, kdo brzy neomylně rozeznali hnědou stalinskou polevu této „svobody“. A kdo právě proto pak v každé době zvedali boj proti každému fanatickému i účelovému primitivismu v politice, který se snaží použít právo — včetně práva trestního — jako přímý nástroj moci. Páteří postojů Zdeňka Jičínského dodnes zůstává odmítání „ideologických kategorií“ v právním řádu. Právo musí být samo sebou. Koncem 60. let byl na pořadu dne pokus o reformu v srdci Evropy, dnes opět znevažovaný skoro se stejnou razancí, s jakou Pražské jaro 1968 převálcovaly tanky Velkého bratra. Jičínský byl tehdy v centru dění, a hodně vysoko: v tzv. Mlynářově týmu se vrhl do překopávání politického systému, Šikově ekonomické reformě sekundoval prací na jejích právních aspektech, svou odbornost i demokratické přesvědčení uplatnil při koncipování československé federace. Tehdy také už začíná jeho historie poslaneckého matadora v České národní radě (1968—1969) a Federálním shromáždění (1969—1970), která dodnes neskončila. Logicky následovalo vyloučení z KSČ, sestup z oficiální politiky a akademické půdy do řehole podnikového právníka, krátce i nezaměstnaného. A samizdatového histori-

15

ka, jenž nejprve v Pelikánových Listech a později v Kolíně nad Rýnem vydává studii o českém parlamentu za Pražského jara (Vznik ČNR v době Pražského jara 1968 a její působení do podzimu 1969, 1984). Organicky se rodí disident dusné normalizace, v níž se zabydlují tiší — podle slov Adama Michnika — „neušpinění opatrníci“ a příští hlasití kritikové Zdeňka Jičínského. Přirozeně se Jičínský v normalizačních katakombách mezi „těmi dole“ etabluje jako signatář právnicky koncipované a platného práva se dovolávající Charty 77, jejíž situaci tváří v tvář arogantní mocenské garnituře nastiňuje v přesných formulacích politologicky erudovaného právníka (později vydaných pod názvem Charta 77 a právní stát, 1995). Neméně logicky a organicky vynáší Jičínského „listopadový uragán“ 1989 do pražské Laterny magiky a Špalíčku, sídel „revolučního direktoria“, zvaného Občanské fórum. A znovu do poslaneckých lavic a řídících funkcí Federálního shromáždění (1990—1992), Poslanecké sněmovny (1996 až — po krátkém přerušení v roce 2002 — dodnes). V knihách se ohlíží zpět za šedesátými léty (K vývoji právnického myšlení v Československu v 60. letech, 1991), publikuje aktuální sondy do rozjezdu naší nové demokracie (Problémy české politiky, 1993) i parlamentarismu (Čs. parlament v polistopadovém vývoji, 1993). To jsou opravdová „skripta“, z nichž si lze kromě žulových fakt s trochou štěstí, trpělivosti a osobních dispozic osvojit vzácnou politickou kulturu. Ale v samotném výčtu knih, sborníků, delších statí a kratší soustavné publicistiky, ani ve výčtu rétorických vystoupení, návrhů a protinávrhů z parlamentních řečnišť — v samotném takovém seznamu Jičínského aktivit není jádro pudla jeho politického působení ve veřejném prostoru. Klíčová není ani jeho politická barva, která se už v různých protivětrech uvnitř Občanského fóra jasně otáčela doleva: když si někdejší okresní „opatrníci“ doslova vybouchali do stolů OF „jedinou možnou“ pravicovost („Chceme Klause, chceme pravicovou stranu!“), vlevo od toho řevu se Jičínskému přirozeně nabízelo kultivované Občanské hnutí Jiřího Dienstbiera — a pak už jen sociální demokracie, do níž v roce 1992 vstoupil. Ne, jde o to, na

16

jaká témata klade důraz a jaký způsob politiky takřka pedagogicky předvádí. Především: Právo není hadr na holi, napsané platí a musí být dodržováno. A je to dlouhá léta rostoucí strom, složitě budovaná konstrukce, jejíž pouhé smetení ze stolu — ve jménu „účelu“, „spravedlnosti“ či „vyrovnávání se s minulostí“ — hrozí právní nejistotou, svévolí, neúčelným chaosem, dalšími nespravedlnostmi a — návratem minulosti! Jičínský v tomto punktu pevně „nešel s dobou“ a „míjel se s naší společností“, když proti shora manipulativně vnucovanému účelovému rozpadu federace tvrdohlavě stavěl ústavnost a — požadavkem referenda — přímou demokracii. „Nešel s dobou“, když jiní za potlesku vyhlašovali „druhé revoluce“ a další „jakobinismy naruby“, ani při známém stávkovém angažmá politických spacáků v tzv. televizní krizi, jejíž ne-legální rozuzlení mělo mezi intelektuály, v médiích a v celé společnosti (a také u aktérů dnes vládnoucí koalice) širokou podporu. Názory na ten či onen aspekt podobných pozdvižení mohou být a jsou různé. Nicméně danému problému blízká diskuse Zdeňka Jičínského s Václavem Bělohradským o legitimitě a legalitě se dostala do učebnic a vychovává české politology i právníky k nesamozřejmému myšlení, a tedy k myšlení vůbec. Ke střízlivému odstupu od zapálených davů. Dále: Politika je umění možného, tvrdí (a podle toho i koná) Zdeněk Jičínský, nikoliv „nemožného“, jak definoval „nepolitickou politiku“ Václav Havel. Politika nesmí být amatérská, ale profesionální, ani „silné osobnosti“, natož „kamarádíčkové“ nemohou nahradit instituce a neosobní, leč spolehlivé demokratické procedury. I tolik vysmívaná a ostouzená opoziční smlouva se jevila Jičínského očím jako jedna z běžných a fungujících možností, která v určitém smyslu — praktickou koexistencí předtím zmobilizovaných „protikladů“ — doložila neničivou pružnost liberální demokracie. Všechno je v normálním státě možné a nutné si vyříkat v rámci celého politického života, natož třeba uvnitř sociální demokracie. Rozvaha, reálné cíle a trpělivá strategie na cestě k nim, to je — jak já to vidím — pro letošního oslavence základní deviza trvale

z domova

udržitelné politiky. Ostrý to protiklad k vlajkonošům Velkých zlomů, ať už padesátých či devadesátých let, ať už komunizace nebo globalizace. Nechť si však nikdo nemyslí, že Zdeněk Jičínský je přeopatrně uzavřen v daném pořádku věcí, zadřen v myšlenkových stereotypech a uzamčen v kleci těžce získaných zkušeností. Vím o něm, že se s mladistvým elánem, bez jazykových bariér a ideologických předsudků zajímá o vše, co dnes po světě vymýšlejí různí hledači alternativ. Ti nejenže ještě kupodivu nevymřeli, ale poslední dobou jich nějak přibývá. Když mi kdysi jednu z těchto — kdesi kýmsi vymyšlených

a francouzsky tištěných — vizí vracel, své skeptické poznámky provázel napůl schvalujícím úsměvem. A jedno i druhé bylo mi zárukou, že tentokrát možná — kdopak to může najisto vědět? — už aspoň přihořívá…

Martin Hekrdla (1956) je komentátorem deníku Právo.

Dvakrát o Straně zelených Mezi čtenáři Listů jsou snad mnozí, kteří spojují politické naděje se Stranou zelených. I proto jsme se rozhodli věnovat obsáhlejší prostor hned dvěma autorům, z nichž jeden — Pavel Pečínka — je v současném vývoji strany velmi angažován. Následuje úvaha politologa Pavla Šaradína, který ve Straně zelených vidí naději na oživení naší politiky, ale přece jen ji sleduje s odstupem, daným i jeho profesí. Sluší se dodat, že P. Šaradína inspirovala glosa P. Pečínky z minulého čísla. Texty, které vydáváme nyní, autoři psali, aniž by své příspěvky před odevzdáním do tisku navzájem poznali. -red-

Pavel Pečínka

Boj o moc, pro změnu v zeleném Výskyt „západoevropsky“ naladěných stran zelených ve východní Evropě ovlivňuje mj. její zasažení „západními“ vlivy. Propojení české ekonomiky s evropskou, desetiletá zkušenost s konzumní společností, demokratická tradice, kulturní oživení, výměna informací a pozvolný růst postmaterialistické střední vrstvy na univerzitách, zajímající se o feminismus, práva menšin či ekologii, napomohly k tomu, že od roku 2002 vývoj Strany zelených jako by kopíroval trajektorii západoevropských ekostran. I když — s jistými specifiky. Bezprostřední vliv na čás-

z domova

tečné „poevropštění“ SZ měla Zelená padesátka — iniciativa šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky, v jejímž rámci do tehdy dvousetpadesátičlenné SZ vstoupilo padesát ekologických a „lidskoprávních“ aktivistů, aby ukončili éru zkorumpovaných funkcionářů.

Brněnské jaro Za rok od března 2002 se SZ rozrostla z dvou set padesáti na 750 duší díky taktice, která spočívala v oslovení známých aktivistů. Ivan Dejmal, Karel Jech, Dalibor Stráský, Eva

17

Vavroušková, Jan Wünsch, Dušan Lužný, Petr Uhl, Fedor Gál, Lumír Kolíbal, Jana Strunecká a jiní pak svým jménem lákali další lidi, aby SZ zreformovali. Dohromady pak vytvořili co nejvíc základních organizací tak, aby jejich delegáti v dubnu 2003 na brněnském sjezdu snadno přehlasovali stoupence starého vedení a na jejich místa zvolili předem vybrané zástupce „tmavozelených“. Předsedou SZ se tudíž stal dlouholetý přítel Jakuba Patočky Jan Beránek, šéfkou Ústřední revizní komise (ÚRK) Dita Horová, Jakub Patočka vedoucím programové skupiny, to vše pod příslibem výstavby demokratické, občanským iniciativám otevřené strany. „Tmavozelenou revoluci“ (podle jiných „puč“) podpořilo přibližně dvě třetiny delegátů sjezdu z řad „tmavozelených“ a části sympatizujících „starozelených“. Někteří aktivisté se obávali, že reformovaná SZ se pod Patočkovým vlivem změní v autoritativní sektu. Poukazovali na letité zkušenosti z Patočkovy Duhy a od vstupu do SZ odrazovali. Jiní ale doufali, že v demokratické straně případné autoritářství narazí na odpor. Už na sjezdu a po něm se vyskytly náznaky, že nové vedení si neklade realistické cíle. Předseda požadoval, aby SZ za dva roky (tedy do dubna 2005) zdesateronásobila členstvo. Nyní, v březnu 2004, má stále 700—800 členů, z toho 200—300 tvoří „do počtu“ různí sousedé, spolubydlící). Strana měla pořádat jednou týdně tiskovou konferenci. Nyní se konají přibližně jednou za měsíc. V praktické politice má vhodně kombinovat, co se osvědčilo z konzervatismu, socialismu i liberalismu. Po ustavení nového vedení se brzy rozhořel nový konflikt. Noví lídři se brzy se dostali do rozporu s proklamacemi, kvůli nimž byli v dubnu 2003 do funkcí zvoleni, stejně jako s mnoha lidmi, kteří jim k moci pomáhali. Jakub Patočka, šéf programové skupiny, se při formulování nového programu SZ stylizoval jako historický pokračovatel Masarykovy politiky. Do textu prosadil „neodemokratismus“, a to přes skřípění zubů mnoha spolustraníků. Údajně se tím navazuje na tradici T. G. M. Alternativy k programu a samostatně uvažující osobnosti začaly být nežádoucí. I mír-

18

ně kritické texty k SZ se neobjevovaly v přehledech tisku ani v oficiálním stranickém zpravodaji, mailová konference členů SZ byla kvůli „osobním útokům“, jak vedoucí dvojice chápala kritiku na svou adresu, zrušena. Na dalším, táborském sjezdu SZ v září 2003 už frontová linie vedla mezi Patočkovými stoupenci z řad někdejších „tmavozelených“ i „starozelených“ a jejich odpůrci taktéž z obou táborů, seskupených kolem Petra Uhla. Za oficiální program SZ byla těsnou většinou přijata Patočkova Vize ekologické demokracie, alternativní návrh Uhla a spol., stejně jako jejich připomínky, sjezd odmítl. Sjezd však neodhlasoval jako jedničku pro evropské volby předsedu Beránka, jehož předsednictvo SZ doporučilo do čela kandidátky po údajném nezdaru jednání s exministrem životního prostředí Martinem Bursíkem. Výběr lídra sjezd delegoval na Republikovou radu Strany zelených (RR SZ). Bylo tedy třeba ovládnout Republikovou radu. Použil se k tomu starý trik: manipulace s volebními obvody. Nemá cenu líčit detaily, ale ve stranách, které mají málo členů, je stačí rozdělit tak, aby vzniklo co nejvíce spřátelených základních organizací. Pak jsou volby v suchu. Viděl jsem to zblízka v Novém Městě na Moravě, svém domovském městě. Šlo o hodně: lídrem kandidátky do Evropského parlamentu mohl být Martin Bursík, Jan Jařab — nebo Jakub Patočka.

Křiklavě pestrá Koncem listopadu 2003 skupina opozičníků vydala Prohlášení demokratů v SZ a Přehled některých porušení stanov a demokratických postupů v SZ; říká se mu taky „seznam 33 hříchů“. Patočka s Beránkem se rozzlobili a žádali pořádková opatření mj. proti Dejmalovi, Uhlovi, Wünschovi — za neopodstatněná obvinění. Prohlášení demokratů ze sedmi až osmi set členů SZ podepsalo (od prosince 2003 do března 2004) přes padesát z různých důvodů nespokojených straníků. Našli bychom mezi nimi někdejší stoupence „tmavozelené revoluce“ — bývalého ministra životního prostředí a chartistu Ivana Dejmala, disidenta a publicistu Milana Daniela, Jiřího Gutha,

z domova

spoluzakladatele německých Zelených Milana Horáčka, zetě Josefa Vavrouška Karla Jecha, multikulturalistu Ondřeje Lišku, Martina Macha, Petra Uhla, Tomáše Havlíčka, disidenta Jana Wünsche, Jiřího Zemánka a další, stejně jako některé bývalé funkcionáře SZ Bohumila Bednáře, Jiřího Čejku, Dušana Osleje, aférou kolem zdi v ústecké Matiční ulici před časem „proslaveného“ Václava Puchernu atd., ale též někdejšího sympatizanta ultrapravicové Národně demokratické strany Daria Nosretiho. Je náhoda, že jádro odpůrců ve SZ tvoří intelektuálové, kteří v minulosti, ať už krátce či řadu let, patřili k protistalinské, ovšem sektářské, k trockismu či anarchismu blízké utralevici? Nemyslím. Už dávno stojí na pozicích „lidskoprávně“, sociálně a ekologicky orientovaných liberálů nejspíš proto, že se spasitelskými koncepty a černobílým viděním si prožili své. Většina těchto mužů (žen je zde bohužel poskrovnu) však nemá potřebný „tah na branku“. Šli do politiky, aby zastávali své přesvědčení — nesjednocuje je touha po moci. V mocenské politice je to nevýhoda. Začátkem prosince 2003 mělo v Brně padnout rozhodnutí RR SZ o prvních místech kandidátky do Evropského parlamentu (EP). Patočka, navrhovaný na lídra, delegátům sdělil, že by jako poslanec chtěl dosáhnout, aby si Evropa osvojila jeho Vizi ekologické demokracie, přičemž by rád vyjednával o podpoře SZ s Janem Krausem, Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Havlem, bývalou Miss Helenou Houdovou, kapelou Lucie a Michalem Kocábem. Patočka zaujal posluchače návrhem pozvat na návštěvu české SZ amerického prezidentského kandidáta zelených Ralpha Nadera a úmyslem natočit s vedením festivalu etnické hudby v Rudolfstadtu CD, které by využili zelení v celé Evropě. Vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab, favorit opozičníků, se vyslovil pro argumenty místo autoritářství a kultu výlučnosti, odmítl „zázraky“ a „chození po vodě“. Uvedl, že radikální názory je lépe prezentovat způsobem, který oponenta neurazí, že jeho osoba SZ neštěpí, a mohla by tak získat i tu část veřejnosti, která se stranou sice částečně sympatizuje, ale má odpor k netolerantnímu fundamentalismu. Za Jana Jařaba se postavili

z domova

Ivan Dejmal, Eva Vavroušková, nynější šéf Duhy Martin Ander a sociolog Jan Keller. Spolupředseda zelených v EP Daniel Cohn-Bendit v dopise delegátům mj. diplomaticky napsal: „Jsou tací, kteří mají uvnitř strany silnější pozici, což ale automaticky neznamená, že jsou také lepšími kandidáty… Zelené přesvědčení se zakládá na tom, že živá a udržitelná demokracie není tyranií většiny, ale zakládá si na respektu vůči menšinám — dokonce i uvnitř našich stran“. Když však Republiková rada SZ zvolila do čela evropské kandidátky J. Patočku a místo bývalé náměstkyně na ministerstvu životního prostředí Evy Tylové ze spřízněné ekologicko-liberální Strany pro otevřenou společnost (SOS), s níž měla jít SZ v koalici, se na druhé místo dostala po Patočkově přímluvě jeho favoritka Jana Ulbrychová, odmítli na listině figurovat Jan Jařab, aktivistka z Jihočeských matek Dana Kuchtová, Ivan Dejmal i Petr Uhl. SOS se později rozhodla pro samostatnou účast ve volbách. Jakub Patočka pro svou listinu získal novináře Jaromíra Štětinu, spisovatelku Terezu Boučkovou, romského aktivistu Miroslava Zimu, aktivistku Rut Kolínskou, zpěváka Pavla Dobeše, brněnské ekology Mojmíra Vlašína a Janu Drápalovou či polárníka Jaroslava Pavlíčka a do výboru na podporu své kandidátky i bývalou Miss Helenu Houdovou, rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušku a akademičku Hanu Librovou. Naproti tomu za SOS šly do voleb náměstkyně Eva Tylová, olomoucký akademický ekolog Pavel Nováček, další bývalý náměstek MŽP Slavomír Mlčoch, spisovatelka Eva Hauserová, aktivisté Amnesty International Libor Kysučan a Jana Sobotková atd. Podporu SOS jako nesektářské zelené alternativě naznačili i mnozí opozičníci ze SZ.

Je mnoho sil… Začátkem roku 2004 někteří signatáři Prohlášení demokratů zformovali Otevřenou platformu Strany zelených (OP SZ) s cílem demokratizovat vnitrostranický život. Zároveň ředitel německé Nadace Heinricha Bölla Milan Horáček rozeslal zahraničním zeleným v desítkách kopií dopis, v němž odmítá podporu takto vytvořené kandidátce SZ a označil Patočku a Beránka za podob-

19

né německým zeleným sektářům před dvaceti lety. Böllova nadace spojená s německými Zelenými se původně chystala částkou 1 000 000 Kč podpořit setkání a akce, na něž by byla přizvána i SZ. Ve straně to začalo vřít. Vedení odráželo kritiku jako „ohrožení Strany zelených“, „nepodložené napadání“, „manipulaci s fakty“, „falešný obraz“ atd. Z Milana Horáčka udělal Jakub Patočka frustrovaného manipulátora. Jihomoravská i brněnská SZ projednávaly v půli ledna 2004 můj vyhazov ze SZ kvůli článku V předvečer temnězelené exekuce (13. 1. 2004 na www.neviditelnypes.cz), protože jsem prý poškodil dobré jméno strany na veřejnosti a dobré mezilidské vztahy. Městská rada SZ Brno mi proto uložila nechat si od ní všechny texty o poměrech v SZ předem schválit. Předseda strany Beránek napsal: „Je mnoho sil, které mají z našeho případného vstupu do parlamentní politiky obavy, a snaží se jej zmařit všemi prostředky. Tlak politického, mediálního i ekonomického prostředí proti zvyšování našeho vlivu si neumí představit nikdo… Rozčilené články Pavla Pečínky jsou součástí takového tlaku…“ Snaha uzavřít informační vstupy i výstupy SZ poznamenala i tiskovou zprávu z lednového pobytu Patočky, Ulbrychové a manželů Lomových v centrále evropských zelených v Bruselu. Po návratu byly ihned rozeslány členům SZ Jiřím Lomem pořízené fotografie usmívající se delegace při přátelském pózování s Cohn-Benditem, „zeleným“ horolezcem Reinholdem Messnerem a text dokládající podporu evropských zele-

20

ných současnému vedení. Pasáž o kritice, kterou vyslovili, ze zprávy redakční šotek vygumoval. V reakci na ustavení Otevřené platformy SZ rozeslal Jakub Patočka koncem února 2004 členům SZ provolání Přírodní platformy SZ v podobě žertovného podobenství. Text zároveň upozorňoval, že mezi opozičníky se sešli stoupenci obou kdysi protichůdných křídel zelených: „Pokud chce být například trubcem v naší platformě rasista, může, ale musí si s sebou přivést alespoň jednoho trubce multikulti aktivistu. Trubec, který fandí sudetoněmeckým revizionistům, k nám také může vstoupit, ale musí s sebou přivést alespoň jednoho trubce z Klubu českého pohraničí.“ Vedení rozeslalo hromadně členům taktéž otevřený dopis ZO SZ Čeladná, mj. s tímto textem: „Vyjadřujeme podporu současnému předsednictvu SZ v čele s Janem Beránkem a nesouhlasím s aktivitami úzké skupiny osob sdružených kolem Petra Uhla, které narušují jednotu strany a brání konsolidaci situace ve straně, která se už nacházela před kolapsem.“ Je to doklad, že Jakub Patočka a Jan Beránek mají podporu členů Strany zelených. Je to ale i doklad, jak málo lidí si všímá manipulativních praktik.

Pavel Pečínka (1969) učí na střední zdravotnické škole a na katedře politologie FSV MU v Brně, je členem Strany zelených.

z domova

Pavel Šaradín

Spor u zelených? V Listech 1/2004 se objevila glosa Pavla Pečínky Zelený spor. Zazněla v ní závažná slova, ba obvinění, jimiž je třeba se zabývat. Už z toho důvodu, že loňské reformy ve Straně zelených (SZ) vedly správným směrem: v našem stranickém systému byl, je a bude prostor pro levicově-středový subjekt, který by mohli podporovat intelektuálové, neziskový sektor i lidé, kteří z těch či oněch důvodů nechtějí volit sociální demokracii nebo některé malé středové subjekty, ač k nim mají ideově blízko. Pokud by snaha vytvořit ze Strany zelených kultivovaný, otevřený a poměrně silný subjekt (tedy takový, jenž bude mít potenciál překonat kvórum 5% ve volbách do Poslanecké sněmovny) ztroskotala, mohlo by zklamání z takového vývoje na několik let zastavit etablování ekologické či environmentální strany v naší politice. Což by vzhledem k sílícím pozicím komunistů a občanských demokratů byla obrovská škoda. Navíc změna vedení ve Straně zelených mohla pro řadu voličů znamenat obnovení důvěry v politiku: přeci jen se objevil někdo slušný, koho lze volit.

Nechci čtenáře zaměstnávat teoriemi politických stran, ale jednu poznámku si v tomto směru neodpustím. V každé politické straně, i té, která uvnitř disponuje tolerantním prostředím a svých rozhodnutí dosahuje konsensuálně, musí mít předseda poslední slovo. Měl by se chovat v dobrém slova smyslu tak trochu autoritativně, aby se jeho strana neproměnila v prostý zájmový kroužek. Přirozeně respektovaná autoritativnost se však nedá získat za několik měsíců. Představuji si, že Jan Beránek, kterého si zelení zvolili za předsedu, musel vést spor nejen se straníky, kteří přivedli SZ na mizinu (finanční i politickou), ale také s těmi, kteří ho podpořili. Podíváme-li se na jména těch, kteří mu do čela pomohli, nebo ho podporovali — Martin Ander, Ivan Dejmal, Ondřej Liška, Dušan Lužný, Jakub Patočka, Pavel Pečínka, Petr Uhl, Jana Ulbrychová, Mojmír Vlašín — lze rozpoznat, že od těchto osobností lze těžko očekávat stranickou disciplínu, která vládne například v ODS. O to měl a má Jan Beránek pozici obtížnější. Glosa Pavla Pečínky sestává z poloviny z citace Milana Horáčka, muže úctyhodného a v prostředí zelených váženého. Právě jeho slova ve mně vyvolávají vůči současnému vedení SZ určité pochybnosti. Říká totiž, že byl „v souvislosti s možnou kandidaturou Martina Bursíka na čele listiny a jinými rozhodnutími (Janem Beránkem — pozn. aut.) několikrát obelhán“. Pavel Pečínka však důvody obelhání Milana Horáčka v Listech nesděluje. Přibližně ve stejné době, kdy vyšlo

z domova

první letošní číslo Listů, Pavel Pečínka napsal takřka stejný text i do Britských listů (2. 2.). Zde přidává i jiný citát Milana Horáčka: „Za sametovým a přátelským úsměvem (J. Beránka aj. Patočky — pozn. aut.) se skrývají profesionálně perfektní manipulace, podvody a lži.“ Ve stejném médiu (5. 2.) odpověděl předseda Strany zelených: „Rozčilené články Pavla Pečínky jsou součástí takového protitlaku, ale je zbytečné je přeceňovat. Pavel Pečínka k poškozování Strany zelených používá nepravdivé a hrubě zkreslené argumenty, a proto byl nedávno vyzván městskou organizací zelených v Brně k tomu, aby s ním buď vyjednala, že přestane porušovat stanovy, anebo aby mu ukončila členství. Pan Pečínka otevřeně vyhlásil svůj cíl, aby zelení měli v letošních volbách co nejmenší počet hlasů. Takovou pošetilost by u svého člena jistě nemohla strpět žádná, ani ta nejdemokratičtější strana.“ V Ekolistu (26. 2.) zveřejnil Pavel Pečínka další text, tentokrát jej nazval Několik výzev a textů zevnitř Strany zelených. Uvedl jej takto: „Chci zveřejnit několik textů zevnitř Strany zelených. Byl bych rád, kdyby to šlo, protože se to k ,zeleným‘ lidem asi jinak nedostane, parta Jakuba Patočky skutečně tvrdě cenzuruje tištěný zpravodaj SZ. K hromadnému rozesílači SZ pro 400 adres se taky kromě něj a jeho party nikdo nedostane.“ Ekolist vydal Prohlášení demokratů ve Straně zelených z listopadu 2003, dále Přehled některých porušení stanov a demokratických postu-

21

pů ve SZ, Prohlášení Otevřené platformy Strany zelených, Programové prohlášení Otevřené platformy ve Straně zelených a Výzvu Otevřené platformy ve Straně zelených ke komunikaci. Celkem tedy pět dokumentů. S některými myšlenkami lze souhlasit, nad jinými pokyvovat hlavou, považovat je za banální, nebo naopak za brilantní vyjádření poměrů v jedné politické straně. Bohužel řada z nich je příliš obecných, takže nezasvěcený pozorovatel k nim nemůže zaujmout stanovisko. Nemá však smysl se všemi výtkami a nápady Otevřené platformy zabývat. V každém případě její ustavení považuji za oživení stranického prostředí, které může v konečném důsledku SZ posílit. Pro žádnou stranu ale není dobré, že se kritické informace interního charakteru dostávají na veřejnost. I když signatáři platformy uvádějí: „Uvedená pochybení mají sloužit pouze k vnitrostranické debatě, sledující zlepšení způsobu rozhodování ve straně.“ Pak přidávají 35 konkrétních případů prohřešků vedení SZ, ovšem vše je volně přístupné na internetu. Vesměs jde o závažná obvinění, která ústřední orgány zelených nemohou jen tak přehlédnout. Ve stejném médiu se později objevila i reakce Jakuba Patočky na ustavení této platformy, která byla ovšem velmi nešťastná. Měl jí být humorný text s nadsázkou, který autor nazval Ustavení a provolání Přírodní platformy. Píše v něm například: „Na slavnostním udílení ceny Velký mauglí se bude podávat vepřová pečínka, kterou prodávají v jugoslávském lahůdkářství na Senovážném náměstí v Praze.“ Za dobu, která uplynula od zvolení Jana Beránka za předsedu, se Straně zelených pod jeho vedením podařila řada věcí. Například řešit problematiku stranických financí, zpracovat dobrý politický program nebo v některých oblastech zelené medializovat. Čas od času se kupříkladu objevují v přehledech průzkumů veřejného mínění. Strana zelených nemůže počítat s finanční podporou nejrůznějších dárců jako některé parlamentní strany, ale může se více opřít o jistý druh nadšení, o dobrovolnost a sounáležitost s neziskovým sektorem a nejrůznějšími iniciativami. Zkrátka podchytit prostor, který povede minimálně k překonání kvóra 5% ve volbách do dolní komory, k úspěchu v krajských a evropských volbách a zisku senátora.

22

Od loňského sjezdu šlo však některé věci zvládnout lépe. Především je strana i přesto, že se o ní hovoří více než v předešlých obdobích, málo vidět. Nepodařilo se jí navázat užší spolupráci se Stranou pro otevřenou společnost (SOS), což platí zejména pro „evropské volby“. Oba subjekty kandidují zvlášť, oba kandidaturou riskují: SOS nemusí podpořit ani jedno procento voličů, čímž se jí nevrátí náklady vložené do kampaně. SZ může uniknout pětiprocentní hranice, takže nedosáhne na vytoužený mandát. Stagnuje patrně počet členů a v určitém slova smyslu je neúspěchem Jana Beránka založení Otevřené platformy, ať už jsou požadavky jejích signatářů oprávněné či nikoliv. To, co se odehrává nyní ve Straně zelených, nelze podceňovat ani přeceňovat. Pozorovatel zvenčí, kterým nepochybně jsem, nemůže být soudcem mezi dvěma tábory ve Straně zelených. Ačkoliv si nejsem jist, zda uvnitř zelených existují právě dva tábory. Koho například podporují ti, kteří o straně rozhodovali před příchodem Jana Beránka? Jsou izolováni, podporují svého předsedu, nebo jsou již v Otevřené platformě? Nepochybně věci, které popisuje Pavel Pečínka, se dějí i v jiných stranách. Zde však musíme být přísnější a náročnější, koneckonců po zvolení Jana Beránka o tom psal i Jakub Patočka: „Česká společnost se již příliš mnohokrát musela vyrovnávat se zklamanou nadějí. Kolikrát si to ještě může dovolit? Zelení si nakládají strašlivou odpovědnost, možná mnohem větší, než si velká většina z nich uvědomuje. V Literárních novinách na ně proto budeme o to přísnější.“ (LtN, 14. 4. 2003) Strana zelených je subjektem malým. V takovém vždy existuje velké riziko nestability, malá stranická disciplína a nemožnost obměny stranické elity. Teď se v ní odhalují porodní bolesti subjektu de facto nově vzniklého. Podaří-li se je zvládnout, ukáže samozřejmě čas.

Pavel Šaradín (1969), politolog a publicista, působí na Filosofické fakultě UP v Olomouci.

z domova

Pavel Machonin

Dynamika české společnosti Jaké je současné sociální uspořádání české společnosti a k jakému uspořádání by měla dospět? Jaké je dnes pojetí problematiky sociální rovnosti a nerovnosti, jaký význam pro budoucnost má sociální soudržnost? Cílem autora hluboce zasvěceného do tématu je pravdivý popis skutečnosti bez ohledu na aktuální myšlenkové tendence či ideologické předsudky. -red-

Pod názvem Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí vyšla koncem 2003 v nakladatelství SLON kniha známého sociologa Milana Tučka a kolektivu spolupracovníků, k němuž patří i autor tohoto článku. Jde o další pokračování řady publikací českých a slovenských sociologů věnovaných problematice sociální stratifikace a mobility. Patří k ní knihy Sociální struktura socialistické společnosti (Sociologické problémy soudobé československé společnosti) z roku 1967, spjatá s počátky obnoveného rozvoje české sociologie, Československá společnost (Sociologická analýza sociální stratifikace) z roku 1969, která se nakonec stala jednou z prvních exemplářů pozdější výstavy knih zakázaných za normalizace, i Česká společnost v transformaci (K proměnám sociální struktury), vydaná v roce 1996, která se snažila o nekonvenční pohled na postsocialistickou transformaci, příkře se lišící od tehdy běžné liberální představy o jednoduchém a jednosměrném přechodu od socialismu ke kapitalismu. Kniha o dynamice české společnosti, jako prozatím poslední v řadě, podává přehlednou bilanci významných posunů, k nimž v Česku došlo od počátku devadesátých let až k přelomu tisíciletí, a o realistický pohled na její současnost. Suma sumárum jde o dosti ojedinělou řadu empiricky založených děl (počínaje rokem 1969 se všechna opírají o velká reprezentativní sociologická šetření), mapujících proměny sociální struktury v průběhu historicky nového a zajímavého procesu vytvoření a demontáže státního socialismu a utváření soudobé sociální struktury. Zajímavého jednak z vědeckého hlediska, jednak proto, že tento proces představoval a představuje významný

z domova

sociální rámec, který ovlivnil život několika stále žijících generací. Základní princip, který spojuje dnes už tři generace českých a po dlouhá léta i slovenských sociologů, kteří se podíleli a podnes podílejí na stratifikační a mobilitním výzkumu naší společnosti a byli nebo jsou spoluautory jmenovaných knih, je snaha dobírat se pravdivého obrazu společnosti, ať už se ta pravda komu — včetně mocných tohoto světa a ideologicky předpojatých kritiků — líbí nebo nelíbí. V první části knihy autoři zkoumají institucionální přeměny politického a ekonomického systému, vývoj demografických, regionálních, vzdělanostních a profesních struktur a hospodářský vývoj i diferenciaci životní úrovně a způsobu života obyvatelstva, včetně vnímání těchto procesů jejich aktéry. V druhé část nabízí kniha čtenáři ucelený pohled na dynamiku vývoje sociálních nerovností a okolností s ní souvisejících za celé období dosavadního postsocialistického vývoje, a to na základě srovnatelných empirických údajů z řady šetření (zejména z let 1984, 1993 a 1999) i jiných zdrojů. Třetí část je zaměřena na sociální mobilitu uvnitř generací i mezi generacemi. Na rozdíl od hlediska strukturální dynamiky se výzkum vzestupných, sestupných i stagnačních drah soustřeďuje na osudy jednotlivců a jejich rodinného zázemí, a přináší proto nové informace o tom, jakými cestami se v reálném sociálním životě lidí odehrály velké a hromadné strukturální přeměny, včetně tzv. kolektivní mobility sociálních skupin. Podrobně se také zabývá vnímáním mobilitních přeměn a životními strategiemi jejich aktérů. V závěru knihy se uvažuje o tom, jaké vyhlídky se v důsledku dosavadní společen-

23

ské i individuální dynamiky a jejích sociálně psychologických souvislostí otevírají do další etapy vývoje, která bude klást důraz na moderní kulturně civilizační přeměny při prohloubení sociální soudržnosti v souvislosti se vstupem naší země do Evropské unie.

Hybridní česká společnost Chtěl bych se v tomto článku zamyslet nad pojetím, smyslem a souvislostmi toho, jak se v knize pojednává problematika sociální rovnosti či nerovnosti. Po dlouhá desetiletí, ba staletí dominovaly a v jistém smyslu stále ještě dominují vědeckému pohledu na tyto otázky dva velmi vyhraněné názory, které přímo nebo nepřímo ovlivňují veškeré bádání i laické přemýšlení o této problematice. První z nich je názor liberální, který (přes existenci celé řady svých variací) chápe třídní rozdělení nebo sociální rozvrstvení moderní společnosti jako nevyhnutelný důsledek přirozeného řádu, založeného na svobodě individua vůbec a svobodné tržní aktivitě a vzájemné konkurenci lidí zvláště. Účastníci této aktivity se navzájem liší rozdílnou ekonomickou výkonností a tržní úspěšností, čímž vzniká sociální nerovnost. Pokud liberální řád nebyl nastolen, je třeba v občanské, politické a právní sféře dělat vše pro to, aby nastolen byl. Liberálové přitom přehlížejí, že kromě rozdílů ve schopnostech a výkonnosti lidí, které se opravdu v té či oné míře promítají do tzv. meritokratické (zásluhové) stratifikace, existuje i v moderních společnostech hluboce zakořeněná diferenciace třídní, založená ve velké míře na výsadních pozicích (kapitálech) bohatství, vlastnictví, moci, řídícího postavení, přístupu k informacím a vzdělání a k profesionálnímu postavení, k prestiži, proslulosti a slávě, které se doslova nám před očima přenášejí cestou sociokulturního dědění (mezigenerační mobility) na další a další generace. (I současná Česká republika např. široko daleko vyniká silně omezeným přístupem dětí méně vzdělaných rodičů k vysokoškolskému vzdělání.) Přes všechno ujišťování o opaku je zřejmé, že právě tento typ diferenciace je mocnou překážkou prosazování rovnosti příležitostí a následné spravedlivé, osobnostním předpokladům lidí odpovídající výkonové diferenciace. Pro liberály jsou

24

jakékoli snahy o nejen přímou, ale dokonce i nepřímou společenskou regulaci sociálních nerovností — ať už v měřítku národním, či evropském — třeba v zájmu sociální spravedlnosti, pouze domýšlivým omylem revolučních intelektuálů a socialistických mocipánů, marnou snahou o znásilňování přirozeného řádu věcí. Vše, co se pro chudé, bezmocné a neznámé lidi tohoto světa dá udělat, je prý dobrovolná charita nebo státem řízená reziduální sociální politika — v každém případě jakési rozdělování přebytků. O spravedlivou rovnost příležitostí se má postarat svobodný trh, bez státního vměšování. Ti nejdůslednější z liberálů (F. Fukuyama) klidně prohlásili domnělé konečné vítězství liberálních principů na počátku 90. let za konec dějin. Tento názor se těší stále — sice ekonomickými otřesy uplynulých čtrnácti let mírně pocuchanému, ale v zásadě ještě stále dobrému — zdraví a je lehce rozeznatelný i v soudobých českých společenských vědách a zvláště v české politice, často ve spojení s mezinárodními myšlenkovými proudy globalistickými. Sklon k tomuto typu názorů mají samozřejmě lidé sociálně zainteresovaní na udržení svých dobrých sociálních pozic, mnohdy však, z důvodů politicko-ideologických a psychologických, i mnozí jiní. (Ne všechny odstíny liberalismu ovšem zastávají tak vyhraněná stanoviska. A samozřejmě platí, že liberalismus svým důrazem na individuální svobodu značně přispěl k vytvoření soudobého pojetí demokracie a tržní ekonomiky.) Zhruba od poloviny 19. století se s liberálními názory střetává názor marxistický s celou řadou svých odstínů a pokusů o vnitřní revizi a s celou řadou levicově radikálních souběžných proudů. Přestože soudobí neomarxisté dědictví Marxova myšlení různým způsobem obměňují, jeho základní obsah v oblasti sociálního uspořádání je zřejmý již ze série původních Marxových či Engelsových spisů. Podle nich je vznik tříd vůbec a třídního rozdělení kapitalistické společnosti zvláště přirozeně zákonitým důsledkem historického vývoje, táž přírodně historická zákonitost však zaručuje, že bude nutně překonán cestou třídního boje, socialistické revoluce, diktatury proletariátu, nastolení socialismu a jeho postupného vývoje

z domova

v komunismus, které představují dvě stadia sociální rovnosti — rovnost příležitostí a zásluhovou diferenciaci a ničím neomezenou rovnost uspokojování potřeb. Nahodilé svobodné aktivity lidí, které vedly k živelnému vzniku a fungování kapitalismu, budou nahrazeny plánovitou společnou akcí lidí, která teprve povede ke společenskému uspořádání plně respektujícímu svobodu člověka. Přes otřes, který oficiální marxismus v období od roku 1968 do dneška utrpěl, jsou i tyto názory u nás dosti frekventovány v různých obměnách — od tradičního marxismu-leninismu přes levicové myšlení v politických stranách až po některé úvahy antiglobalistické, antimodernistické, radikálně ekologistické a anarchistické. (Nechávám tu stranou filosoficko-metodologické, ekonomické a historiografické dílo Marxovo a Engelsovo, z něhož lze dodnes čerpat mnoho cenných podnětů. I zde platí, že marxistické učení svým důrazem na sociální rovnost nesporně přispělo k soudobému pojetí společnosti, v tomto případě zejména problematiky sociálně politické.) Česká společnost, národně obrozená v průběhu 19. století, prošla řadou fází a obměn velkého počtu vyhlašovaných dobrých i méně dobrých úmyslů i realizací obou z uvedených teoretických ideologických, politických a ekonomických koncepcí. Koncem 20. let byla považována — do jisté míry právem — za málem vzorovou zemi demokratického kapitalismu, aby vzápětí nato upadla do jedné z nejtěžších ekonomických a národně politických krizí. Na počátku 60. let byla vyhlášena za vybudovanou společnost socialistickou a v roce 1968 dosáhla i jistých pokroků v uplatnění tohoto modelu. Před volbami v roce 1998 vůdčí představitel české konzervativně neoliberální pravice prohlašoval za ukončenou transformaci někdejší státně socialistické společnosti opět ve společnost kapitalistickou a skutečně k jistému pohybu i v tomto směru tehdy určitě došlo. Ani jedno z těchto dvou prohlášení však nebylo skutečně pravdivé jako celek — některé dílčí rysy společenského uspořádání byly prostě neoprávněně vztaženy na celou společnost. Státní socialismus sovětského typu se u nás nakonec realizoval v karikaturní podobě zvenčí řízené, nesvobodné a ekonomicky neprospe-

z domova

rující totalitně rovnostářské společnosti období normalizace. Koncem devadesátých let 20. a na počátku 21, století se, pravda, česká společnost značně změnila. Po překonání totalitně byrokratických politických bariér i příkazové ekonomiky, kterou zavedl státní socialismus, po jejich nahrazení parlamentním demokratickým systémem i značném rozšíření tržních ekonomických principů do celého života společnosti, po mimořádném rozmachu svobody projevu a celé řady dalších svobod člověka a občana u nás propukla ekonomická krize a ukázalo se, jak špatně byly principy tržní společnosti v první etapě transformace zakotveny. Následná politická krize vedla ke vzniku vlád vedených sociálními demokraty, které se pokusily přehmaty a omyly první etapy překonat, dosáhly přitom i jistých ekonomických úspěchů, setkaly se však i s novými problémy, které řešit nedokázaly (mám na mysli zejména masovou nezaměstnanost, demografickou krizi, otázku sociálně dostupného bydlení mladých rodin, platovou diskriminaci odborníků odvětví a skupin povolání závislých na státním rozpočtu ve srovnání s lidmi stejného stupně kvalifikace v podnikové sféře, známé problémy veřejných rozpočtů apod.). V žádném případě, jak ukazují fakta a závěry z naší knihy, nevznikla společnost, která by odpovídala ideálům liberalismu — žádný moderní výkonový a demokratický kapitalistický řád, ba ani jeho skutečně komplexně sociálně reformovaná alternativa — sociální stát (kterou ovšem liberálové neuznávají). Na přelomu tisíciletí jsme analýzou reprezentativních dat a historických fakt zjistili, že česká společnost je z hlediska typu sociálních nerovností či rovností společenským útvarem značně heterogenním či hybridním.

Rozdělení V knize prezentujeme celkový obraz české společnosti jako hybridní kombinace tří typů vertikální sociální diferenciace: a) zděděného a stále udržovaného rovnostářství, které zejména středně a vysoce odborně kvalifikované pracovníky odvětví závislých na státním rozpočtu udržuje ve spodní části žebříčku materiálního postavení; b) jen s obtížemi se rozvíjející přiměřené, tj. spravedlivě zásluhové diferenciace — rozvrstvení ve prospěch

25

lidí kvalifikovaných, výkonných a skutečně pracovně úspěšných; c) nepřiměřené, polárně vyhrocené třídní sociální diferenciace mezi lidmi nezaslouženě vysoce postavenými, z nichž nejeden dosáhl svého postavení prostředky nelegálními nebo nemorálními na jedné straně, a lidmi z různých důvodů chudobnými, bezmocnými a neinformovanými (zejména řadové nekvalifikované dělnictvo ekonomicky nepříliš úspěšných průmyslových odvětví a řadoví zemědělci, také však někteří řadoví pracovníci administrativní) na straně druhé. Část chudobných lidí lze už dnes považovat za vyloučené (v této souvislosti je řeč především o početném seskupení dlouhodobě nezaměstnaných, také však o části romské populace, bezdomovcích, lidech dlouhodobě nemocných a invalidních apod.). Do řad chudobných míří dnes i další početné skupiny dalších řadových pracovníků manuálních i nemanuálních profesí, které můžeme považovat za chudobou ohrožené. V knize najde čtenář i další zřetelné konkrétní ilustrace k tomuto obecnému schématu. Jako výsledek zkoumání sociálního postavení ekonomicky aktivní populace podle tří dimenzí — stupně dosaženého vzdělání, míry účasti na profesionálním řízení a příjmu se v ní navrhuje následující přibližné rozdělení do sedmi významných seskupení: 1. Nižší, převážně nekvalifikovaná a polokvalifikovaná dělnicko — zemědělská a také hůře placená zaměstnanecká a z malé části i (neúspěšná) živnostenská vrstva — 25,4 %. 2. Nižší, spíše kvalifikovaná dělnická vrstva se středními příjmy — 17,8 %. 3. Inkonzistentní seskupení středních odborných zaměstnanců a řadových úředníků, převážně žen, s nízkými platy, které se však v domácnostech mnohdy vyrovnávají na střední materiální úroveň — 16,1 %. 4. Víceméně statusově konzistentní střední vrstva jak samostatně činných, tak odborných zaměstnanců — 24,3 %. 5. Inkonzistentní seskupení vyšších odborníků s pouze středními příjmy — 5,6 %. 6. Malá inkonzistentní skupina nematurantů s vysokými příjmy — 2,3 % 7. Vyšší vrstva odborníků, manažerů a podnikatelů — 8,5 %. Místo obvyklého jednoduchého třídního nebo stratifikačního schématu (např. bur-

26

žoazie, maloburžoazie a proletariát nebo horní, střední a dolní vrstva — s případným jemnějším rozlišením) vidíme poněkud složitější, realitě bližší statusová seskupení, která se vzájemně liší rozdílnými pozicemi na několika statusových dimenzích. — Charakterizujme blíže tři seskupení z uvedeného schématu, obzvláště významná z hlediska sociálně politického, tak jak byly zpracovány až po vydání knihy:

Seskupení 1. Do tohoto seskupení, které je do značné míry reálně ohrožené chudobou, sníženou mírou informovanosti a relativní bezmocí patří především velké statusově konzistentní seskupení 21,6 % ekonomicky aktivních jednotlivců. Skládá se z relativně méně kvalifikovaných řadových dělníků, zemědělců a tzv. provozních pracovníků s nízkými příjmy, častěji ženského pohlaví a vyššího věku. Toto seskupení je hlavním nositelem vpravdě třídních charakteristik. Jde o dědice předválečného a válečného českého proletariátu, který ovšem v letech socialismu v důsledku rovnostářské povahy systému výrazně zlepšil své materiální postavení, v současné době však své postavení relativně výrazně zhoršil. Po dvanácti letech transformace se tato skupina značně početně zmenšila, není však stále ještě zanedbatelná, neboť její funkce výkonu jednoduchých prací nebyla a asi hned tak nebude technologicky překonána. Její postavení na spodní příčce sociálního žebříčku je stabilní a její ohrožení chudobou je zjevné. K tomuto seskupení se co do úrovně příjmů, spotřeby a životního stylu volně řadí malá skupina 3,8 % ekonomicky aktivních, k nimž patří především nepříliš úspěšní samostatně činní bez zaměstnanců, v průměru o něco mladší než příslušníci uvedené dělnické vrstvy, převážně však také ženského pohlaví. Obě uvedená seskupení mají co do materiálního postavení povahu spodní vrstvy, která představuje více než 25,4 % ekonomicky aktivních. Charakteristické rysy této spodní vrstvy se dají heslovitě shrnout takto: Typické skupiny povolání: obsluhující personál v dopravě, pohostinství, ošetřovatelé, strážní, prodavači, manuální zemědělští pracovníci, kovodělníci, strojírenští a jiní tová-

z domova

renští (např. textilní) dělníci, obsluha strojů, montážní dělníci, pomocní dělníci, také však málo úspěšní malí živnostníci, pracovníci pohostinství, komunálních a jiných služeb, maloobchodníci-prodavači, zemědělci, 83,3 % z nich vyučených — nikoli nutně v oboru, ve kterém pracují, z poloviny v oborech s kratší dobou vyučení, 16,7 % se základním vzděláním, při převládající složitosti práce na stupni 2 a 3 na škále 1 — nejnižší až 6 — nejvyšší (v průměru 2,6 bodu). 83 % příslušníků tohoto seskupení se domnívá, že sehnat zaměstnání při jeho případné ztrátě by bylo obtížné až velmi obtížné (pro 46,1 %). Skupiny výrazně výše zastoupené v daném typu než v průměru ekonomicky aktivních: ženy (59,4 %), věk 40—60 a více let (62,4 %), obyvatelé vesnic, menších až středních měst, příslušníci domácností se spotřební úrovní spíše nízkou, individuální příjmy nejnižší — do 5000 Kč — 31,4 % a nízké (5—8 tisíc) 68,6 %, kulturnost trávení volného času na stupnici 1—6 (nejnižší až nejvyšší) 2 a 3 (v průměru 2,4 bodu), domácnost spíše chudá nebo ani chudá, ani bohatá, 80,8 % stabilních dole nebo sestoupivších v letech 1988—1999, intrageneračně stabilních dole 71,8 % a sestoupivších ve srovnání s postavením otce 21,2 %, životní úroveň zhoršená, popřípadě nejvýše stejná jako před deseti lety (81,4 %), osobní život většinou stejný (35,1 %) nebo i horší (39,9 %) než v roce 1989, sebezařazení nižší (6,5 bodů na škále od 1 — nejvyšší — do 10 — nejnižší), zvýšený sociální pesimismus, značný důraz na zodpovědnost státu o zabezpečení životní úrovně, zájem o politiku žádný nebo malý (61,1 %), relativně vyšší preference KSČM, ČSSD a KDU-ČSL.

Seskupení 3. Velké inkonzistentní seskupení sdružující cca 1/6 ekonomicky aktivních jednotlivců, v drtivé většině ženského pohlaví, patří svým (maturitním) vzděláním ke středním vrstvám. Asi 4/5 jeho příslušníků zaujímají řadové zaměstnanecké postavení. Zbylá pětina vykonává nižší řídící funkce. Jde tedy především o středně vzdělané řadové úředníky a střední odborný personál, zejména ve školství, zdravotnictví a dalších podobných činnostech, závislých na státním rozpočtu. Pa-

z domova

radoxem české společnosti však je, že co do materiálního postavení se celé seskupení přibližuje spíše níže postaveným útvarům. Příjmy této skupiny jsou natolik nízké, že její příslušníci jako individua (převážně ženy a často mladí lidé) někdy patří k ohroženým chudobou (ve 20,4 % případů nejnižší, v 79,6 % nízké). Průměrné charakteristiky materiální úrovně jejich domácností však napovídají, že jejich podprůměrné materiální postavení mnohdy vyrovnávají jejich partneři. Započítáváme do něj i malou skupinu (2,1 % z celku ekonomicky aktivních) vysokoškolsky kvalifikovaných odborníků s malými rozhodovacími pravomocemi a opět převážně ženského pohlaví, u nichž hlavním zdrojem inkonzistence jsou nízké příjmy. (V celém seskupení je 86,8 % maturantů a 13,2 % vysokých škol.) Značnou část ekonomicky aktivních v roce 1999 představovali tedy maturanti a výjimečně i vysokoškoláci s nízkými příjmy, kteří se co do svého materiálního postavení pohybovali někde mezi středními a dolními vrstvami společnosti, pokračujíce tak v tradici rovnostářství typického pro státní socialismus. Typické skupiny povolání: učitelé, zdravotníci, úředníci odborní i řadoví, relativně často ve veřejné správě, také však vedoucí menších podniků a provozů a maloobchodníci, při převládající složitosti práce 3—5. Mezi vysokoškoláky s nízkými platy najdeme vědecko-pedagogické pracovníky a učitele, lékaře a kulturní pracovníky, při složitosti práce až na stupni 6. (Průměrná složitost práce celého seskupení dosahuje 4 bodů.) 86,5 % příslušníků skupiny nemá žádné podřízené. 76,3 % by považovalo sehnání nové práce po případné ztrátě zaměstnání za obtížné až velmi obtížné. Skupiny výrazně výše zastoupené v daném typu než v průměru ekonomicky aktivních: střední až vyšší odborní zaměstnanci a rutinní nemanuální pracovníci, již zmínění vedoucí menších jednotek, popř. i samostatně činní, 72,3 % žen, 49,2 % do 29 let, města 20 až 100 tisíc, průměrné příjmy jen nepatrně vyšší než u seskupení 1, spotřební úroveň a majetkové poměry domácnosti na průměru, trávení volného času na stupních 2—4 (průměr 3,4 bodu), stabilní ve středu procentní škály, hodnocení změn životní úrovně jako stejné nebo

27

jako zhoršení v 61,1 % případů (× 51,4 % v celém souboru), sebezařazení jako v průměru (5,8 bodu na škále 1—10), preference ODS a ČSSD, mezi vysokoškoláky KDU-ČSL a US.

Seskupení 5. Menší střední seskupení, které se vyznačuje nesouladem vysokoškolského vzdělání (100 %) a pouze středních příjmů (z toho 43,2 % nižších středních — v průměru cca 12 000 Kč v roce 1999), řadíme někam mezi vyšší a střední vrstvy. Jde ve velké většině o řadové pracovníky, jen výjimečně se středními rozhodovacími pravomocemi. Typické skupiny povolání: vědecko-pedagogičtí pracovníci (40 % ve školství), lékaři, kulturní pracovníci, odborníci ve veřejné správě, také však v informatice a finančních službách, složitost práce na stupni 6, méně často 5, v průměru 5,5 bodu, 62,7 % bez podřízených. Skupiny výrazně výše zastoupené v daném typu než v průměru ekonomicky aktivních: vyšší a střední odborníci, pracovníci státních rozpočtových organizací 58,3 %, muži i ženy, 30—59 let, Praha a velkoměsta i menší města, vysoká, vyšší střední a střední spotřební úroveň, vysoká kulturnost aktivit ve volném čase, domácnost ani bohatá, ani chudá, stabilní ve středu (46,6 %) a nahoře (31,1 %), zachování a zejména zlepšení životní úrovně a osobního života, sebezařazení vyšší střední a střední — v průměru 4,7 bodu, preference ODS, ČSSD a US. Sociální charakteristiky tohoto seskupení jsou portrétem nositelů inkonzistentního sociálního statusu, který přes konstatovanou střední ekonomickou zajištěnost je dalším zdrojem sociální nerovnosti působené rozporem mezi vysokou odborností a příjmy nesrovnatelně nižšími, než jaké jsou typické pro odborníky v lukrativních odvětvích národního hospodářství a správy, pro podnikatele a odborníky ve společnostech se zahraničním kapitálem a ve vedoucích pozicích se srovnatelnou, v některých případech dokonce i nižší kvalifikací.

Nesoulad převažuje Seskupení 3 a 5 jsou příkladem tzv. statusové inkonzistence. Statusovou inkonzistencí rozumíme výrazný nesoulad dílčích statuso-

28

vých dimenzí, v tomto případě vzdělání, postavení v řízení a příjem. Takovým nesouladem se vyznačují skupiny osob, u kterých jejich materiální a mocenské postavení překračuje jejich skutečné kvalifikační předpoklady a pracovní zásluhy na jedné straně, jako jsou např. ty, které jsme označili ve schématu číslem 2 a 6. Mnohem početnější jsou však seskupení lidí, u nichž naopak jejich materiální úroveň a podíl na řízení společnosti je hluboko pod jejich kvalifikací, kulturní úrovní a pracovními výkony, jak je zřejmé z uvedených případů sub 3 a 5. Opačným jevem je statusová konzistence, při níž jde o seskupení lidí, u nichž je kvalifikační úroveň, postavení v řízení a příjem více méně v souladu, jak se tiše předpokládá v teorii tříd, tak sociálního rozvrstvení, aniž by tomu musela odpovídat sociální realita. Příkladem mohou být zejména seskupení 1 a 7, do jisté míry i 4. Ze schématu je zjevné, že v české ekonomicky aktivní populaci převládá spíše statusová inkonzistence, že její podobu neurčuje ani jednoduchá třídní, ani neméně jednoduchá stratifikační struktura, která by vyhovovala tradičním představám o vertikální sociální diferenciaci. Problematika statusové konzistence a inkonzistence je ovšem důležitá. Je totiž prokázáno, že statusová inkozistence má značný sociálně psychologický vliv v tom smyslu, že zvyšuje sklony k radikalismu. Skupiny lidí, které dosáhly vysokého postavení ekonomického a řídícího bez náležité kvalifikace a profesní výkonnosti a obvykle také bez přiměřené úrovně kulturnost životního stylu, mívají sklon k obzvláště konzervativně radikální obhajobě svých pozic a stávajícího uspořádání a ke kritice pokusů o jejich změnu. Ti, u nichž je jejich materiálně mocenské, zejména příjmové postavení nižší než jejich kvalifikace, složitost práce a kulturnost, mívají naopak sklon k radikální kritičnosti vůči současným poměrům a útočnosti vůči jejich obhájcům.

Sociální soudržnost Právě popsaný stav společnosti je jistě stále vzdálen ideálům racionálního a úspěšného sociálního uspořádání — Česká republika ovšem dávno už není státně socialistickou zemí, avšak ani společností s klasickým kapi-

z domova

talistickým uspořádáním, ba ani moderní společností postkapitalistickou. Takto strukturovaná česká společnost se vyznačuje nízkou mírou sociální soudržnosti a zvláštnosti této strukturace dosti přesvědčivě vysvětlují i odvrat velké části společnosti od politiky i negativní reakce obyvatelstva na způsob realizace dosavadní, převážně fiskálně pojaté reformy. Ani váhavé, rozporuplné a málo koncepční aktivity naší rozhádané politické elity, založené na zvláštní kombinaci tvrdohlavého prosazování strnulých doktrinálních prvků a různorodých skupinových zájmů a z toho plynoucí neschopnosti k uzavírání racionálních a dostatečně koncepčních kompromisů v zájmu pozitivního vývoje společnosti jako celku, prozatím neukazují dostatečně jasné optimistické výhledy dalšího vývoje. Nejde tu o naopak dnes zcela běžné kompromisní řešení dílčích nebo dokonce jednotlivých problémů denní agendy nahodilou dohodou těch či oněch politických stran, kterým značná část veřejnosti prostě nerozumí (a v důsledku kterých obvykle se dohodující obě stranická seskupení v očích veřejnosti pouze ztrácejí), nikoli o oportunistickou „reálpolitiku“, nýbrž o politický racionální realismus, založený na důkladném poznání skutečnosti v jejím vývoji od minulosti přes současnost k budoucnosti a o analýzu postavení, potřeb a zájmů různých sociálních seskupení a jejich v úvahu připadajících průniků, o trpělivé, avšak koncepčně založené upevňování reálně dosažitelné sociální soudržnosti a politického konsensu. Taková politika by se musela opírat o přesně definované a pečlivě vyvážené sociálně politické pozadí, z něhož by bylo naprosto zjevné, proč se vlastně reformy dělají, a že se dělají opravdu tak, aby na ně žádné sociální seskupení nedoplácelo převzetím břemen pro ně neúnosných. Musely by brát v úvahu mj. všechny významné úzké profily současné sociální struktury, které odhalily naše analýzy. Musely by tedy přinejmenším zahrnovat a) nejen postih černé a šedé ekonomiky a nelegálně nabytých majetků, ale i přiměřenou progresivitu zdanění vysokých příjmů fyzických osob, b) jednoznačná opatření ve prospěch platového zrovnoprávnění odborných pracovníků závislých na státním rozpočtu a c) solidární opatření ve prospěch chudobných a bezmocných.

z domova

(Představa, že by zrovna sociální demokracie měla v modernizačním zápalu přestat považovat za svou prioritu pomoc chudobným, je podle mého názoru hluboce scestná. Mnohem přesnější by bylo říci, že její představy o modernizaci zahrnují i podporu sociální spravedlnosti a sociální solidarity.) I když si můžeme vážit mnoha přínosů jak racionálně pojatého liberalismu, tak racionálně pojatého marxismu a všech jiných racionálních, avšak méně doktrinálně pojímaných směrů společenskovědního uvažování a z nich odvozených ideologií (pozornosti zasluhují např. úvahy o směřování k postkapitalistické společnosti vědění, vzdělání a informací), můžeme si být po všech našich historických zkušenostech jisti, že žádný z nich nám nemůže poskytnout všespasitelný recept jedině správné, přírodně historickou zákonitostí absolutně zdůvodněné cesty ze současných obtíží k národnímu, evropskému a světovému úspěchu lidské společnosti. Nežijeme na světě proto, abychom budovali tu či onu sociálně ekonomickou formaci, nějaký přirozený či historicky předurčený, tím méně pak ideální společenský řád, ale proto, abychom my i naši potomci prožili život na co nejvyšší dosažitelné kvalitativní úrovni, s co nejvyšší mírou uspokojení a co nejmenší mírou strádání. Poučeni vším rozumným a osvědčeným z Evropy a světa, všemi opravdovými vědeckými moudry a zajímavými, pro naše podmínky vhodnými ideologickými směrnicemi a hesly, musíme nakonec jedině my, občané této republiky, ve spolupráci s okolním světem, především společenstvím vyspělých evropských zemí, hledat správná řešení našich problémů, tj. taková, která povedou k ekonomickému úspěchu a kulturnímu rozkvětu, nikoli však za cenu trvalého narušení sociální soudržnosti a opuštění humanitních ideálů (včetně ideálů sociální spravedlnosti), které zůstávají v měnícím se světě tím jediným, čeho bychom se neměli nikdy zříkat.

Pavel Machonin (1927), doc. PhDr., je sociolog.

29

Jan Novotný

K čemu jsou dobré omyly? K

málokterému člověku z masa a krve jsem pocítil takovou nenávist jako k literární postavě. Když pan Fileas Fogg cestoval kolem světa s věrným sluhou Passepartoutem a — od chvíle její záchrany z rukou fanatiků — se sličnou Audou, sledoval ho jako stín inspektor Fix, přesvědčený, že má co činit se zlodějem velkého formátu. Na území britského impéria se pokoušel pana Fogga zdržet v naději, že jej dožene zatykač vydaný v Londýně. Ten však obdržel až v Americe, kde mu nebyl nic platný. Od tohoto okamžiku Fix Foggovi účinně pomáhal v domnění, že vyhraná sázka může být jediným důvodem, proč se zlosyn hodlá na britské území vrátit. S tlukoucím srdcem jsem sledoval Vernovy hrdiny až do chvíle, kdy Fogg před polednem osmdesátého dne své cesty stanul na britském pobřeží. Vzhledem k solidnosti tamních železnic byla sázka prakticky vyhrána. V té chvíli ovšem k němu přistoupil Fix a po nezbytných formalitách pronesl osudná slova: „Jménem královny vás zatýkám“. Tehdy jsem jsi ještě nezoufal. Byl-li pan Fogg schopen podplatit námořníky, uvěznit kapitána, spálit mu loď pod jejími vlastními kotli a nakonec se s ním rozloučit v dobrém, jistě najde cestu z vězení. Udivovalo mě jeho pasivní chování. Teprve dnes si uvědomuji, že anglický gentleman patrně nemohl jednat proti zákonům vlastní země. Záchrana přišla zvenčí v podobě samotného Fixe, který se vřítil zadýchaný a rozcuchaný do cely, aby Foggovi oznámil, že skutečný zloděj byl již dopaden. Pan Fogg se poprvé a naposledy v životě dopustil násilí — podíval se nešťastnému detektivovi do očí a udeřil jej oběma pěstmi. Bylo však již pozdě na nápravu. Do Londýna dorazil se zpožděním pěti minut. To byla chvíle, kdy jsem zanevřel nejen na Fixe, ale i na Verna. Kdybych takovou zradu tušil, vůbec bych knihu nezačal číst. Výjimečně jsem dal na tatínka, který řekl, že z četby budu mít pravý požitek, když se nepodívám na konec. Že by mě přece jen ještě čekalo překvapení? Jak se zdálo, mělo jím být

30

Audino rozhodnutí vzít si pana Fogga. V mém tehdejším věku mi to připadalo jako velmi ubohá náplast. Můj čtenář ale asi ví, že jen volba nejbližšího termínu pro sňatek dovolila panu Foggovi dovědět se, že není neděle, ale teprve sobota, a v poslední minutě lhůty vkročit do Reformního klubu se slovy: „Jsem zde, pánové“. Fix se svou fixní ideou se rázem odsunul na okraj mého zájmu. Teprve dnes vidím, že i on je velkou postavou příběhu. Pronásledoval a zatkl pana Fogga zcela v souladu se zákonem. Co ho nutilo, aby se o věc dále staral a nenechal ji na příslušných orgánech? A když už se namáhal pomoci Foggovi z cely, získal v jeho reakci skvělý důvod, jak ho v ní s dodatečným ospravedlněním nechat. „Napadení veřejného činitele“ či „ublížení na těle“ jistě v nějaké podobě účinkovalo i v britském zákoníku. Čtenář tisku si nepochybně vzpomene na případy, kdy naši soudcové, policisté i jiní činitelé se zachovali jako pravý opak šlechetného Fixe. Na otázku položenou v titulku zbylo několik řádků a tak se omezím na vyslovení svého názoru: Vlastní omyly nás upozorňují, že nemáme propadat pýše při odhalení omylů svých bližních a pohrdat jimi. Máme také uvážit, zda náš omyl nepovede k řetězu dalších omylů, a udělat, co je v našich silách, abychom tomu zabránili. Kolik šiřitelů omylů se ale takto chová? Možná nebude na škodu se jednou k tématu ještě vrátit. Chtěl jsem zakončit fejeton vyjádřením naděje, že když se panu Foggovi vše rozleželo v hlavě, navštívil Fixe a omluvil se mu za rány pěstmi. S radostí však zjišťuji, co jsem asi před půlstoletím patrně zcela přehlédl. Jak píše Verne, pan Fogg vše, co mu zbylo ze sázky po odečtení cestovních výdajů, rozdělil mezi věrného sluhu a nešťastného Fixe, na kterého se hněvat nemohl.

fejeton

svět v pohybu Tomáš Halík

Franz König — život jako podaná ruka Jen několik měsíců zbývalo, a jeho život by obsáhl celé století. Až do poslední chvíle vystupoval na veřejnosti a udivoval všechny stářím téměř nedotčenou pamětí, neuvěřitelnou svěžestí ducha, noblesou vystupování, pevným jasným hlasem a především vždy promyšleným obsahem toho, co říkal. V naší době, kdy církev je oblíbeným fackovacím panákem médií, byl tento prelát médii trvale vyhledáván a milován, protože se nikdy neuchyloval k bezobsažným frázím. Bývalý vídeňský arcibiskup Franz kardinál König byl aristokrat ducha s okouzlující civilností a laskavou bezprostředností v každém svém gestu; i při našem posledním setkání jsem si všiml, že tento osmadevadesátiletý stařec vždy při vstupu nového hosta do místnosti vstal z křesla a vyšel mu podat ruku. Když zavřu oči, vybavím si nejprve jeho laskavý úsměv a zpytavě pozorný pohled, ale především toto gesto: ano, právě podaná ruka jej charakterizuje víc než cokoliv jiného.

Franz König po počátečním úmyslu vstoupit k jezuitům volí cestu diecézního kněze. Po studiu filosofie a teologie na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě dosahuje doktorátu v obou těchto disciplinách a specializuje se na studium religionistiky, konkrétně starých perských náboženství a jazyka. Po krátkém kaplanském působení je během války pověřen péčí o vysokoškolské studenty. Po válce se habilituje jako soukromý docent religionistiky na Vídeňské univerzitě, poté se stává profesorem univerzity v Salzburgu; v té době vydává třísvazkové dílo Kristus a světová náboženství. V roce 1952 je jmenován pomocným biskupem diecéze St. Pölten, nepřestává však vědecky pracovat — jeho nejvýznamnější publikací je Religionistický slovník. Roku 1956 je jmenován vídeňským arcibiskupem a o tři roky později kardinálem. O dva roky později jen o vlásek unikne smrti při těžké automobilové havárii na cestě na pohřeb jugoslávského kardinála Stepinace; okolnost, že se „podruhé narodil“ v nemocnici v Maďarsku, chápe jako Boží

svět v pohybu

pokyn, aby se systematicky zajímal o církve ze železnou oponou. Prvním plodem tohoto zájmu jsou opakované návštěvy kardinála Mindzentyho, který po rozdrcení maďarského povstání nalezl dlouholetý azyl na americkém velvyslanectví v Budapešti; později vede jménem Vatikánu diplomatická jednání, která vyústí v propuštění Mindszentyho a jeho odchod na Západ. Na pohřbu kardinála Trochty v Litoměřicích v roce 1974 komunističtí „tajemníci pro věci církevní“ nedovolí třem přítomným zahraničním kardinálům koncelebrovat při smuteční mši; později jsem nezávisle slyšel od každého z nich, jak jim tato arogance otevřela oči pro hrůznou realitu postavení katolické církve v tehdejším Československu: právě tento zážitek vede vídeňského Königa, berlínského Bengsche a krakovského Wojtyłu k pevnému rozhodnutí pomáhat podzemní církvi v naší zemi. Nejvýznamnější kapitolou v činnosti kardinála Königa je však jeho aktivní účast na II. vatikánském koncilu v letech 1963—65.

31

Vídeňský arcibiskup je jedním z prvých hierarchů, kteří si uvědomili, že tento koncil může sehrát klíčovou úlohu v moderních dějinách církve. Každý z přítomných biskupů si mohl na koncil přivést svého teologického poradce — König si zvolil největšího katolického teologa 20. století, jezuitu Karla Rahnera. Byla to volba jak moudrá, tak odvážná: Rahner patřil k teologům, na nějž oko římských zastánců tradičního neotomismu hledělo velmi podezíravě. Právě spojení těchto dvou mužů sehraje ve vývoji koncilu — a skrze koncil v dějinách církve — velmi důležitou úlohu. Strategie kruhové obrany a „kontrakultury“ proti modernímu světu, kterou se církev naučila v předcházejících dvou staletích a která vyvrcholila na I. vatikánském koncilu, se prozíravým mužům církve včetně papeže Jana XXIII. začala jevit jako cesta do slepé uličky. II. vatikánský koncil zahájil nový dějinný pohyb ve znamení dvou klíčových pojmů — aggiornamento (přiblížení dnešku) a dialog: dialog s moderním světem a jeho kulturou, s ostatními křesťanskými církvemi, s mimokřesťanskými náboženstvími i s ateismem. Péče o tři směry dialogu je po koncilu institucionalizována v podobě tří sekretariátů (později papežských rad) — pro ekumenismus, pro mimokřesťanská náboženství a pro dialog s nevěřícími (později pro kulturu). Kardinál König se stává prvním prefektem sekretariátu pro dialog s nevěřícími a zastává tento úřad v letech 1965—80. Pod jeho vedením se rozvíjí nový vztah církve k sekulárnímu humanismu — už ne defenzivní polemika, nýbrž trpělivá snaha hledat společné body a místo konfrontace komplementaritu. Což ony velké hodnoty, k nimž se církev přihlásila na koncilu — a které papežové 19. století vášnivě odmítali —, jako jsou svoboda svědomí, náboženská svoboda a tolerance, nevyplývají právě z onoho pojetí důstojnosti člověka jako svobodného Božího partnera, které je zakotveno v Bibli? A nestojí za společnou úvahu zastánců křesťanského i „laického“ humanismu otázka, proč se řada „křesťanských hodnot“ mohla plněji uplatnit v evropském veřejném prostoru až poté, kdy tam křesťanství ztratilo dominující politické postavení?

32

Kardinál König po koncilu rovněž bohatě zúročil svou vědeckou kompetenci v oboru religionistiky. Rozvíjí široké kontakty nejen mezi křesťanskými církvemi — navštěvuje zejména východní křesťanské církve, pravoslavné a kopty, nýbrž vyvíjí průkopnickou činnost v rámci „velké ekumény“ světových náboženství. Setkává se opakovaně s dalajlámou, je prvním křesťanským teologem, který má přednášku na káhirském univerzitě Al-Azhar, světovém centru sunitského islámu. Podniká cesty a církevní i diplomatické rozhovory také v řadě asijských a afrických zemí, dokonce i v Čínské lidové republice. Jeho přednáška „Případ Galilei“ na setkání nositelů Nobelových cen ve švýcarském Lindau v roce 1968 vzbudí světovou pozornost a zahájí proces „překonání schismatu mezi vědou a vírou“, vrcholící o řadu let později rehabiltací Galileiho papežem Janem Pavlem II. Přednáší na univerzitách a vědeckých kongresech po celém světě, zakládá nadace a odborná grémia, získává řadu čestných doktorátů a pozitivní ohlas od lidí nejrůznějších přesvědčení. Mnohé z toho, co světová veřejnost zaznamenala až díky aktivitám papeže Jana Pavla II. — zejména setkávání s představiteli nekřesťanských náboženství — bylo předem prošlapáno cestami a neúnavnými průkopnickými aktivitami rakouského kardinála. V jeho vlastní vídeňské diecézi jsou ovšem někdy arcibiskupovy mezinárodní aktivity sledovány s menším porozuměním; traduje se, že jeho generální vikář zahajoval setkání kněžské rady ironickou poznámkou: „Když jeho Eminence zas jednou projížděla Vídní, rozhodla takto…“ Ke kardinálovým přednostem však patřila i vynikající schopnost obklopit se velmi kompetentními spolupracovníky, vytvářet týmy lidí, kteří byli prodchnuti stejným duchem. Vídeňský arcibiskup měl nesmírný cit také pro politické záležitosti, často a úzce se stýkal s vrcholnými rakouskými politiky a odboráři. Byl to on, kdo při slavném projevu v Mariazell vyhlásil konec tradičního „manželství“ církve s Lidovou stranou a razil zásadu, která se pak objevila v koncilových dokumentech — církev se nesmí úzce vázat na jednu politickou stranu a žádná strana si nesmí nárokovat roli jediného mluvčího křes-

svět v pohybu

ťanství. Byl to neobyčejně vstřícný krok směrem k rakouské levici, který zejména ocenili křesťané v řadách členů a voličů Socialistické strany. Církev podle Königových slov nesmí „politikařit“, nesmí vstupovat do stranických rozmíšek a má se vystříhat konkrétních doporučení, avšak nesmí být „apolitická“: musí jasně promluvit, kdykoliv jde v politice o zásadní etické hodnoty a obranu základních práv a svobod lidské osoby. Ještě několik dní před svou smrtí se kardinál obrátil k politikům a varoval je před lhostejností ve věci uzákonění eutanazie a manipulace s lidskými embryi. Další výrazný zásah kardinála Königa do dějin církve a světa je dnes veřejným tajemstvím — byl to právě on, kdo při posledním konkláve výrazně prosazoval kandidaturu krakovského kardinála Wojtyły. Člověk se ovšem nemůže ubránit otázce, jak by vypadaly současné dějiny církve, kdyby kardinálové při posledním konkláve tušili, že před rakouským architektem koncilu, kterého tehdy v jeho sedmdesáti třech letech už nepovažovali za volitelného, je ještě čtvrtstoletí velmi aktivního života. I když v památných aktech současného pontifikátu — mám na mysli zejména vstřícnost papeže vůči židům, společné modlitby představitelů světových náboženství v Asissi, akt veřejné omluvy za dějinná selhání církve a všestranná podpora dialogu víry a vědecké racionality — došly mnohé iniciativy kardinála Königa dovršení a naplnění, kardinál neváhal — zvláště v posledních letech — vyjádřit svůj nesouhlas s některými příliš úzkostlivými a konzervativními postoji dnešního Vatikánu. Když někteří teologové byli napomenuti za přílišnou vstřícnost k asijským spiritualitám a indickým náboženstvím, kardinál König se jich veřejně zastal. Hořkou kapitolou v jeho životě byla bezesporu ta okolnost, že za jeho nástupce si papež vybral muže, který trvale kritizoval Königův přiliš „liberální kurs“, Hermanna Groera. Po Vídni koloval vtip, že hlavní příčinou Königovy dlouhověkosti je nechuť, aby nad jeho rakví mluvil kardinál Groer. Groerův čas „konsolidace“ rakouského katolicismu však skončil neslavnou pedofilní aférou, která odstartovala nynější vlnu téměř celosvětové antiklerikální kampaně, v níž se už

svět v pohybu

nezřetelně mísí nepříjemná pravda s bulvárním prahnutím po peprných skandálech a oživováním starých předsudků a obrazů nepřítele. Ale právě v této době „nového antikatolictví“, jak tuto mediální vlnu nazvala nedávná britská studie, vyvstala znovu do popředí osobnost starého kardinála, který ukazoval světu zcela jinou tvář katolické církve a křesťanské kultury dialogu. Budiž mi na závěr dovoleno několik osobních vzpomínek. Kardinála Königa jsem osobně poznal v říjnu 1988; v době „perestrojky“ jsem dostal poprvé od roku 1969 dovolení odjet — ještě nikoliv soukromě, nýbrž služebně — na Kongres o rodině do Vídně. Shodou okolností den po desátém výročí svého tajného kněžského svěcení jsem navštívil už pensionovaného kardinála v „domově důchodců“. Mé první překvapení nastalo hned ve dveřích, když mne uvítal muž, který ve svých osmdesáti třech letech působil dojmem svěžího šedesátníka na vrcholu životních sil. Když jsem mu vyprávěl o problémech „podzemní církve“, o spolupráci s kardinálem Tomáškem a počínajícím projektu Desetiletí duchovní obnovy, nestačil jsem se divit, jak podrobně je o naší církevní i politické situaci informován. Tento přehled si zachoval do poslední chvíle: byl například velmi přesně informován o osobnostech biskupů i výraznějších teologů v celém bývalém komunistickém táboře a opravdu velmi dobře věděl, „kdo je kdo“. Tenkrát jsem se domníval, že ono srdečné setkání a důkladný rozhovor bude poslední; ale brzy následovalo další při oslavě devadesátin kardinála Tomáška v Praze — a pak, když padla železná závora komunismu, se staly naše rozhovory častějšími. To on mne osobně seznámil s dalajlámou ve švýcarském Caux v roce 1991, s jeho „glejtem“ jsem mohl navštívit ostrov Athos, kam je vstup katolickým kněžím zakázán, a rozhodnutí papeže Jana Pavla II. jmenovat mne poradcem — jím založené — Papežské rady pro dialog s nevěřícími patrně také nebylo bez jeho vlivu. Na pozvání České křesťanské akademie byl řečníkem na prvých Dnech Josefa Zvěřiny. Když jsem před jeho přednáškou kardinála Königa česky představoval publiku, reagoval na to typicky: „Nerozuměl jsem úplně tomu,

33

co Tomáš Halík o mně říkal. Ale jsem toho názoru, že v mém věku už mne trocha chvály nemůže zkazit.“ Po roce 1990 se můj vnitřní svět začal proměňovat vlivem zkušeností ze setkání s kulturami různých kontinentů a s představiteli nejrůznějších náboženských směrů; na druhé straně některé trpké zážitky z domácího církevního prostředí mne nutily revidovat trochu naivní nadšení někdejšího konvertity a „v ilegalitě“ působícího kněze, který s velkým očekáváním a nadějemi vyhlížel čas svobody církve. Nastávaly chvíle, kdy jsem stál v těžkých rozpacích na důležitých vnitřních i vnějších životních křižovatkách a potřeboval moudrou radu a povzbuzení člověka, který by věcem rozuměl v pohledu značně přesahujícím horizont české zkušenosti. Poznal jsem ve světové církvi dva muže, v nichž se moudrost pronikavého úsudku snoubila nejen s hlubokou vzdělaností, nýbrž s takovým pokladem životních zkušeností a s tak dokonalým přehledem o světovém a církevním dění, že jsem si byl jist, že se na jejich radu mohu spolehnout, byť by radili něco, s čím by naprostá většina lidí kolem mne nesouhlasila. Jeden byl bývalý generální ekonom jezuitského řádu a donedávna výkonný ředitel nadace Renovabis P. Eugen Hillengast S. J. a druhý starý kardinál König. Příležitostí poradit se s kardinálem Königem nebylo mnoho, ale v těch opravdu důležitých chvílích se často nečekaně naskytly — a vždy jsem za ně byl velmi vděčný. Mé poslední setkání s kardinálem Königem se událo v říjnu minulého roku, kdy mi předával cenu nazvanou jeho jménem, kterou mi na jeho návrh udělila jedna z mnoha odborných společností, jež založil. Při té příležitosti tento muž, který byl už v devadesátém devátém roce svého života, ve stoje, vzpřímen, pronesl spatra proslov — jediný mluvil bez mikrofonu, hlasem jako zvon. Pak pozval přítomné do klubu vídeňského arcibiskupství, kde odpovídal před kamerami na otázky novinářů a dlouho do pozdní noci vyzařoval svůj vtip a šarm, bez jakékoliv zřetelné známky stařecké duševní či tělesné ochablosti. „Náhodou“, v níž jsem nemohl nevidět milý Boží vzkaz, se tato slavnost konala v den 25. výročí mé primice a na den

34

přesně patnáct let poté, kdy jsem se s vídeňským kardinálem setkal poprvé. Ještě minulý měsíc jsem obdržel vzkaz, že kardinál König hodlá v květnu navštívit Prahu, a navrhuje, abychom koncelebrovali mši ve studentském kostele Nejsvětějšího Salvátora. Už k tomu nedojde. Píšu tyto řádky v bolesti, i když vím, že za téměř století trvající život, naplněný po okraj a až do poslední chvíle požehnanou činností a ukončený milosrdnou smrtí ve spánku, je třeba spíše děkovat. Moudří, kteří vedli církev, inspirovali veřejný život a byli nám povzbuzujícími příklady a otcovskými rádci, v poslední době odcházejí, jako by neúprosně nastal čas velkého střídání stráží. Těžkostí v církvi i světě spíše přibývá, pokušení k rezignaci se zdá být těžší než kdykoliv dříve. Měli to ale ti, kdo nesli „tíži dne a horka“ v krutém dvacátém století a kteří prošlapávali cestu církve ze zatuchlého sevření k odvaze k dialogu a učili sebe i ostatní křesťany umění vstřícně komunikovat s druhými, snad lehčí? Kardinál König měl ve zvyku v okamžiku loučení mi sevřít paži a s povzbudivým úsměvem říci: „Mach’ gut!“ — dělej to dobře, čiň se! Snad to můžeme přijmout jako jeho vzkaz — jak nám, kteří jsme ho směli poznat, tak těm, kteří to štěstí neměli, avšak jde jim o podobné hodnoty porozumění v dnešním světě a o plodné setkávání duchovních kultur: vytrvejme, snažme se to dělat důsledně, odvážně a dobře!

Tomáš Halík (1948) je katolický kněz, psycholog, profesor Filosofické fakulty UK v Praze. Nejnověji vydal knihu Oslovit Zachea (Nakladatelství LN, Praha 2003).

svět v pohybu

Otakar Turek

Globalizace — stará a nová Konstatuje-li někdo (jako např. I. Wallerstein), že globalizace je proces probíhající souběžně s rozvojem mezinárodního obchodu již někdy od 17. století, můžeme mu dát za pravdu. Proč ale po celá ta staletí o fenomenu globalizace nikdo vlastně ani nevěděl, proč najednou v posledních letech vtrhl jako nejfrekventovanější téma na stránky odborných časopisů i běžného tisku, na pořad seminářů a dokonce i na vrcholná setkání nejpomazanějších hlav, proč kvůli globalizaci se ve světě až poslední dobou pořádají masové bitky s policií, proč v hrozivě zrajícím konfliktu bohatý Sever — chudý Jih téma globalizace téměř vytlačilo dříve dominující agendu neúnosné zadluženosti rozvojových zemí? Vysvětlení je nasnadě. V posledních zhruba třech dekádách globalizace dramaticky akceleruje a dostává se do kvalitativně nové fáze, přinášející — vedle tradičních pozitivních efektů — i efekty prohlubující nejkardinálnější ekonomické i politické problémy současného světa.

Myšlenka, že globalizace se dlouho vyvíjela jako nevinný proces bez publicity (příznačné je, že společenskou vědou nereflektovaný) a teprve nedávno přešla do fáze přinášející řadu problémů, má nespornou platnost ve vztahu k ekonomice, kde podstatnou roli hrají spontánní procesy. Zdá se mi však přinejmenším sporné, jestliže se dnes hovoří o globalizaci také ve sféře politiky, v níž je charakter procesů podstatně odlišný. Seminář o sociálním pokroku v Kodani (1997) rozlišuje mezi „globalizací jako stadiem historické evoluce lidstva“ a „globalizací jako politickým projektem řídícím svět jistým směrem“. V tom druhém smyslu se z globalizace spontaneita už docela vytrácí. Oxfordský profesor N. Fergusson říká: „Musíme to nazvat pravým jménem. Politická globalizace je galantní slovo pro imperialismus, pro vnucování našich hodnot a institucí jiným“. V souladu s touto úvahou vztahuji pojem globalizace jen k procesům v ekonomice, samozřejmě s vědomím, že politická sféra do nich hojně a stále více intervenuje, a také že s nimi rezonuje.

Statistický obraz globalizace F. Pryor věnuje několik stran své objemné a pozoruhodné knihy The Future of US Capitalism (Cambridge University Press 2002) analýze statistických ukazatelů současné dynamiky globalizace ve vztahu ke čtyřem oblastem: rostoucímu významu zahraničního obchodu, migračním pohybům pracovní síly, tokům mezinárodního kapitálu a tokům infor-

svět v pohybu

mací. Ač kniha pojednává jen o americké ekonomice, obraz, který poskytuje, lze zřejmě bez velkých rizik generalizovat (o otázkách migrace pracovních sil, kde specifika USA jsou příliš výrazná, to ovšem neplatí). Relace dovozu i vývozu vůči hrubému domácímu produktu zůstávala až do roku 1970 zhruba na úrovni prvé dekády 20. století. Během posledních třech dekád však vzrostla zhruba na dvojnásobek. V období po 2. světové válce zůstával vývoz amerického kapitálu až do roku 1970 pod 1 % HDP, pak však začal stoupat až na více než 5 % v roce 1996. Podobně i tok cizího kapitálu do USA nepřesáhl až do roku 1968 1 % amerického HDP, v roce 1996 se však již blížil hranici 6 %. Dolarová hodnota prodejů obligací a akcií přes americké hranice vzrostla ze 4 % HDP Spojených států v roce 1970 na 152 % HDP v roce 1996. Bezprecedentní růst zaznamenaly toky informací. Pryor to vyjadřuje křivkou zobrazující index počtu mezinárodních komunikací na jednoho obyvatele. Za základ volí rok 1970 (= 100), v celém poválečném období až do druhé poloviny šedesátých let index v podstatě stagnuje na úrovni okolo hodnoty 75, v roce 1988 se však již blíží hodnotě 140 a v roce 1995 pak téměř 400 (zde bohužel křivka končí). Jakkoli je analýza statistických ukazatelů současné fáze globalizace cenná, obraz, který nabízí, není zjevně úplný. Kdyby globalizace byla jen tím, co vyjadřují zmíněné ukazatele, byla by procesem až příliš idylickým

35

a mohla by snad i být příznivě přijímána všemi zeměmi světa. Tak tomu ovšem ani zdaleka není a vnucuje se otázka proč.

Globalizace jako konflikt Současnou globalizaci si můžeme představit jako divadelní drama, probíhající v interakcích mezi čtyřmi hlavními aktéry: předně mnohonárodními společnostmi, pak zeměmi, které z globalizace sklízejí ten rozhodující díl ovoce, dále světovými institucemi, jakými jsou Světová obchodní organizace a Mezinárodní měnový fond, a konečně zaostávajícími zeměmi, které jsou v ostré opozici vůči třem ostatním aktérům a které — z úhlu pohledu těch tří — hrají destruktivní roli, nicméně z pohledu, doufejme, sílícího mínění odborníků i veřejnosti oprávněně hájí své zájmy. Zdůrazňuji: máme-li postihnout podstatu současné fáze globalizace, musíme poznávat vzorce chování každého ze čtyř aktérů, jejich společné či konfliktní zájmy a vzájemné interakce. Tam se odehrává ono drama. To, co ukazují statistická čísla, je spíše kulisa, záležitost scénografie. Mnohonárodní společnosti se dostaly na scénu globalizace díky explozi fúzí. Jejich celosvětový objem byl v roce 1985 asi 200 mld. USD, prvý, méně výrazný vrchol byl v roce 1989 — cca 500 mld. USD, po postupném poklesu se v roce 1992 dostal na 250 mld. USD a poté strmě stoupal až k 2300 mld. USD v roce 1999. Uvážíme-li, že celková hodnota kapitálu mnohonárodních společností je sumou hodnoty fúzí v jednotlivých letech a že vedle fúzí dochází k růstu neformálních a také méně transparentních strategických aliancí s výrazně kartelovým chováním, je současná váha monopolních gigantů ve vyspělých ekonomikách bezpochyby mnohonásobně větší (i relativně k míře rozvoje ekonomiky) než váha monopolů v prvé polovině minulého století. Avšak — zatímco tehdy to bylo pro ekonomickou vědu výrazným impulsem pro bádání o podstatě a důsledcích posunu od trhu dokonalé konkurence, odezva ekonomie na dnešní situaci zatím nepřinesla ucelenou teoretickou reflexi. Je to tím absurdnější, že současná gigantická firemní uskupení vnášejí do fungování tržního mechanismu kvalitativně závažnější perverzity a úchylky od učebnicových formulek.

36

Monopoly z prvé poloviny minulého století startovaly ke svému výsadnímu postavení na trhu od zefektivnění výroby, zvětšování kapitálu a rozšiřování měřítek výroby. Když toho dosáhly, vyřadily své konkurenty a profitovaly cenově na úkor svých odběratelů. Dnešní gigantická seskupení startují od imperiální strategie zvyšování své ekonomické moci v globálním měřítku. Cílem je proniknout na další a další trhy na celé zeměkouli, prostředkem pak již zmíněné fúze, ale neméně významné je i zvyšování váhy a vlivu v politické sféře. Známé jsou příklady personálních vazeb na osoby v exekutivě, financování volebních kampaní (samozřejmě s očekáváním protislužeb), hypoteticky můžeme usuzovat na značný korupční potenciál, který může násobit efektivitu lobování, objevují se dokonce zobecnění, že vlády ztrácejí vliv na část své dosavadní agendy právě ve prospěch multinacionálních společností. V ekonomickém chování v užším smyslu shledáváme u obřích seskupení dva „tržně nestandardní“ prvky. Oba souvisejí s určitou změnou strukturální výstavby korporací. Jejich starší model byl strukturován do vzájemně podobných jednotek v mnoha zemích, z nichž každá relativně samostatně obhospodařovala své národní trhy. Novější model jde vstříc vertikální specializaci, rozčleňující výrobní tok na jednotlivé dílčí fáze a komponenty. To vyžaduje striktnější koordinaci a mění tak funkci vrcholného managementu korporací (s nadsázkou: přibližuje ho úloze Státní plánovací komise blahé paměti). Jsou potlačeny tržní vazby mezi jednotkami korporace a řídící centrála rozhoduje, která jednotka bude co vyrábět, od koho odebírat a komu dodávat. Druhá podstatná změna v chování spočívá v tom, že některé fáze výrobního řetězce jsou vyčleněny do továren nejčastěji v méně vyspělých zemích s levnou pracovní silou. Většinou jde o práci ve mzdě. Lze opodstatněně hovořit o tom, že korporace takto těží z levné pracovní síly v méně vyspělých zemích, přičemž efekt je mimořádně vysoký i díky zpravidla hluboce devalvovanému kursu měn dotyčných států. Zatímco tradiční monopoly zneužívaly své výsadní postavení hlavně na úkor odběratelů, nynější giganti obracejí svou agresivitu hlavně směrem k dodavatelům. Vyjednávací

svět v pohybu

síla korporací je přitom tak velká, že mohou podmínky, včetně cen, svým partnerům ze zaostalejšího světa diktovat. Někdy dokonce natolik, že ti často přežívají jen za cenu využívání dětské práce. Navíc: lokální vlády jsou většinou korporacím nakloněny už proto, že přinášejí do země kapitál a pracovní příležitosti. Vlády mateřských zemí nadnárodních společností se dnes dostávají do ambivalentního postavení. Na jedné straně se od nich — jako tvůrců hospodářské politiky — očekává aktivita udržující tržní struktury co nejblíže ideálu dokonalé konkurence (tedy antimonopolní politika), na druhé straně jsou však mnoha zájmy s novými monopolními strukturami přinejmenším solidární. Vedle již zmíněných zájmových vazeb na hranici legality spoléhají vlády na nadnárodní společnosti, mající sídlo na jejich území, jako na hlavní nositele své konkurenceschopnosti v současném závodě mezi vyspělými zeměmi o průnik do absolutní špičky, pokud jde o HDP na obyvatele, resp. o co nejvyšší životní úroveň. Pochopitelně je i dobré se přátelit se subjekty nadanými značnou ekonomickou mocí, protože to padá na váhu v mezinárodní politice, násobí to moc politickou. Na výsledek upozorňuje Pryor: snižuje se efektivita vládní antimonopolní, ale i fiskální a měnové politiky. Měřeno aktivitou, nejdůležitější mezinárodní organizace (WTO, IMF) usilují hlavně o to, aby cesta, po níž globalizace postupuje, byla zbavena překážek. Hlasitě deklarovaným cílem je liberalizace zahraničního obchodu a pohybu kapitálu, které jsou s notnou dávkou pokrytectví vydávány za prospěšné pro všechny země, nicméně — pravdivěji vyjádřeno — směřují k jisté asymetrii v neprospěch třetího světa. Prosazují snižování či dokonce odbourávání celních sazeb, čímž jdou na ruku hlavně vyspělému světu, zatímco stále zůstávají tzv. citlivé položky, u nichž mohou vyspělé země aplikovat dovozní ochranu (i kvótami), i rozsáhlý soubor norem, předepisujících kvalitativní parametry výrobků, které jsou při vývozu z méně vyspělých ekonomik těžko naplnitelné. A volný pohyb kapitálu? K čemu je pro toho, kdo kapitál nemá? Čtvrtého aktéra dramatu představuje fronta proti globalizaci v její současní podobě.

svět v pohybu

Jde bohudík o širší entitu, než je třetí svět a — mimochodem — myslím, že převažují důvody, abychom se i my do ní zařadili (určitě naplno do procesu poznávání empirie a jejího teoretického zobecnění a možná selektivně reálnou angažovaností). Zraje u ní poznání, že globalizaci nelze „zrušit“, a tak se posunula z pozice anti-globalizační k pozici alter-globalizační (asi hlavní výsledek Světového sociálního fóra v Bombaji). Opozice proti současné podobě globalizace staví na nesporné pravdě o prohlubování propasti mezi bohatými a chudými zeměmi, jak je dokumentují čísla o HDP na hlavu i řada reálií, zejména zdravotní stav populace, stav vzdělání apod. Pokud jde o mechanismy, které propast prohlubují, operují alterglobalisté hlavně argumenty o úrocích z dluhů nebo o repatriaci zisků do mateřských zemí kapitálu, působícího ve třetím světě. Jen vágně však vyznívají tvrzení o přímém vykořisťování méně vyspělých zemí právě multinacionálními společnostmi. Bohužel tomu napomáhají i některé poučky ekonomie hlavního proudu, které nejsou tak nesporné, za jaké se všeobecně pokládají.

Banány a odčerpávání bohatství Podívejme se na některé pravdy ekonomie hlavního proudu prostřednictvím modelu, který je na pomezí sci-fi a který by náš pan prezident určitě pokládal za úsměvný. V zemi tropického pásma sklízí domorodec banány za mzdu 1 dolar za určitou časovou jednotku. Během ní sklidí množství banánů, které se na trzích vyspělých zemí prodají za 10 dolarů. Rozdíl 9 dolarů jednak pokrývá náklady na transport, skladování, ochranu proti znehodnocení, distribuci, administrativu atd. a část, třeba 5 dolarů, je zisk nadnárodní společnosti. Alternativně je k česání banánů najat třeba Američan. Jeho produktivita, měřená fyzicky, tedy množstvím sklizených banánů za stejné časové období, je stejná jako u domorodce (víc banánů určitě nenatrhá). Jeho mzda však bude 5 dolarů. Při stejných transakčních nákladech klesne zisk multinacionální společnosti o 4 dolary (rozdíl mezi mzdou obou česáčů) na 1 dolar. Standardní „pravda“ ekonomie, podmíněná i tím, že produktivita se měří hodnotově, tedy přidanou hodnotou na časovou jednot-

37

ku, zní: nízká mzda v ekonomicky nerozvinuté zemi je přirozeným důsledkem její nízké produktivity. Není ale naopak pravdou, že nízká statisticky vykázaná produktivita měřená hodnotou přidané hodnoty je tam důsledkem nízkých mezd? A dále: každé zvýšení mzdy našeho domorodce nad 1 dolar by zvyšovalo HDP v zemi, kde se banány sklízejí, a o stejnou částku by se týž ukazatel snížil tam, kde se snědí. Samozřejmě — model pracuje s vymyšlenými čísly a hlavně ignoruje širší souvislosti fungování trhu, které onu jednodolarovou mzdu domorodce tvrdě determinují. Použil jsem model účelově k jedinému důkazu: právě ta determinovanost mezd trhem má podstatný podíl na nízké produktivitě třetího světa a na jeho bídě. Jsou nicméně některé segmenty i české ekonomiky, na které lze výpovědi modelu ve větší či menší míře vztáhnout. Máme u nás podniky v rukou cizího kapitálu, nově postavené a tedy s technickým vybavením na západní úrovni i se západní produktivitou, pokud ji měříme fyzickým objemem produkce za hodinu. Výrobní náplní je práce ve mzdě pro mateřský podnik v zahraničí; říká se tomu i zušlechťovací proces třeba komponentů dovezených z mateřského závodu. Cizí investor k nám šel proto, že v popsaném případě ho zušlechtění komponentu přijde na (srovnáváme-li s Německem) zhruba třetinu než doma. Zčásti pro nižší hladinu našich reálných mezd, zčásti pak pro podceněnou hodnotu koruny vůči euru. A dohlédněme makroekonomické efekty takového případu. Kupuje-li německý podnik u nás zušlechtěný komponent za třetinu (a předpokládáme-li, že cenu svého finálního výrobku, do kterého komponent vstoupí, nezmění), pak český partner vykáže svoji přidanou hodnotu ve výši této třetiny a dvě třetiny — tedy dvojnásobek přidané hodnoty v našem podniku — zvyšuje přidanou hodnotu německého partnerského podniku (o tolik se totiž sníží hodnota přecházející do ceny finálního výrobku z předchozích fází výroby). To ovšem není jen vadou na kráse statistických čísel, i když je dobré vědět, že naše zaostávání v produktivitě, které nás šokuje svým rozsahem a lhůtou, v níž je šance ho překonat, má zčásti tento fiktivní charakter. Hlavně ale je reálným přesunem hodnot,

38

zvyšujícím primárně zisk (s možností něco z něj pak dát i na zvýšení mezd) v Německu a krátícím mzdy a zisky v Česku. Takže i zde se potvrzuje výpověď modelu, že za jistých okolností nemusí být nízká mzda důsledkem nízké produktivity, ale jiných autonomních příčin, jež se pak projeví i na nižší vykazované produktivitě. Samozřejmě existují u nás i podniky, kde právě popsaný prostor mezi našimi a zahraničními náklady (což je to, co se nabízí k odlivu do zahraničí) nespolkne celý zahraniční partner, náš podnik může exportovat za cenu, která je někde uprostřed mezi oběma nákladovým hladinami, takže se nějak o „kořist“ s importujícím partnerem podělí. To pak máme co činit s bizarní situací, kdy makroekonomická ztráta je na mikroekonomické úrovni chápána jako zisk a funguje jako podnět k rozvíjení takové praxe. Co je pro vědu paradoxem, to často umí hladce vysvětlit selský rozum: co si z kořisti odnese cizí partner, je naší nikým konkrétně nevnímanou, „pouhou“ makroekonomickou ztrátou, to, co z ní zachrání český podnik, je jeho mikroekonomickým ziskem. V každém případě modelem ilustrovaná redistribuce v náš neprospěch existuje. Její rozsah se neoficiálně odhaduje na částku v řádu několika set miliard korun ročně. Globalizace, která deptá třetí svět, ubližuje významně i nám. Rozhodující příčina, proč jsme se do této situace dostali, spočívá v nadměrné devalvaci koruny v roce 1990. Za rozumné pro nás proto pokládám tato poučení: ve světovém „dramatu pro čtyři herce“ se máme solidarizovat s třetím světem, dále bychom měli domyslet i negativní stránky přílivu zahraničního kapitálu k nám (čímž nechci popírat jeho pozitiva, jen si myslím, že za něj platíme příliš velkou cenu), a také hledat hospodářskopolitická opatření k redukci nezanedbatelného bohatství, které nám průběžně odtéká za hranice.

Otakar Turek (1927) je ekonom. Viz např.: Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1995.

svět v pohybu

Petr Kolář

Francie: prvorozená dcera a její nápadníci V Evropě na západ od Osmanské říše označoval výraz náboženství po staletí a zcela spontánně křesťanství. Jedinou nesnadnou výjimkou, potvrzující pravidlo, byla židovská obec. Jinak byli (Západo)evropané křesťany, měli nad sebou jediného Boha a dlouho také jeho jediného viditelného zástupce na zemi, papeže. Ten byl v Evropě prostřednictvím církevní hierarchie nevyhnutelným partnerem světské moci a spolu s ní zajišťoval politickou stabilitu našeho světadílu. Postupem času ji ovšem mnozí Evropané začali pociťovat jak dusivou a osvícenství na konci 18. století se rozhodlo s ní i s propojením duchovní a světské moci skoncovat. Americká Deklarace nezávislosti a po ní Francouzská revoluce stanoví oddělení světské moci od církevní a prohlašují náboženství za soukromou záležitost každého jednotlivého občana. Ve Francii tím bylo zahájeno vleklé rozvodové řízení, doprovázené násilnostmi mezi stoupenci starého režimu a nového pořádku. Trvalo přes sto let a teprve v prosinci 1905 byl po úmorných čtyřiceti osmi zasedáních (!) odhlasován Zákon o odluce církve od státu. Opravdové zklidnění a překonání následné vzájemné nevraživosti však přišlo teprve po druhé světové válce, kdy obě strany došly k názoru, že zvolené řešení je optimální a schopné nastolit spravedlivou rovnováhu mezi rozvaděnými složkami společnosti. To je pozadí dnešního, pro většinu Francouzů překvapivého sporu okolo šátku, který islám ukládá ženám na veřejnosti a zahaluje tak před zvídavými pohledy jejich vlasy a část obličeje. Na veřejnosti — to znamená jmenovitě ve školách, ale také v nemocnicích, na sportovišti nebo ve státní administrativě. Francouzi mají najednou pocit, že

svět v pohybu

muslimové, kteří do země přišli jako uprchlíci ze třetího světa, především z bývalých francouzských kolonií, najednou zatahují celou zem znovu do starých, těžce, doslova krvavě vybojovaných konfliktů a že se navíc prohřešují proti pravidlům slušného chování hostů, za které je nadále považují. Muslimů je ve Francii ovšem mezitím už okolo pěti milionů, druhá a třetí generace se tu už narodila a kategorii „hosté“ pro sebe odmítá. Jsou to mladí Francouzi s více či méně silnou vazbou na vlast rodičů a prarodičů, mají francouzské občanství, mluví zcela bez cizího přízvuku francouzsky, a tak se prostě hlásí o svá práva, v daném případě náboženská. Sotva plnoleté muslimské dívky zorganizovaly ve francouzských městech manifestace proti zákazu nošení muslimského šátku a přihlížející Francouze evropského původu při pohledu na ně dráždily dvě věci: předně skutečnost, že ve Francii vyrostlé dívky se takto veřejně hlásí k islámu s jeho pro ženu ne vždy příjemným zákonodárstvím a dále pořádková služba manifestací, tvořená výlučně vousatými svalnatci, kteří jako by z oka vypadli účastníkům někdejších fundamentalistických manifestací v Teheránu nebo v Bagdádu. Ani novináři se k dívkám v průběhu manifestací nedostali způsobem obvyklým v celém západním světě. Výsledkem jsou množící se spekulace o skrytých silových mechanismech, pravých motivacích a iniciátorech těchto akcí. Hladina politického adrenalinu ve společnosti stoupá, v parlamentu a ve vládě proběhla debata o předloze zákona, který má proti požadavkům islamistů zakročit v souladu s nedávným požadavkem francouzského prezidenta. Názory na připravované opatření jsou ale různé jak uvnitř vládní koalice,

39

tak na straně opozice. Někdejší pravicový ministr Alain Madelin poukazuje na nepřiměřenost odpovědi: Podle údajů ministerstva vnitra bylo v loňském roce zaznamenáno celkem 1260 dívek s šátkem na hlavě při vstupu do školy, z toho bylo dvacet případů ohodnoceno jako „nesnadné“ a jen ve čtyřech případech došlo i na disciplinární postihy (Le Monde z 6. února 2004, Voile, la loi do trop). Charles Pasqua, někdejší pravicový ministr vnitra, proslulý svými přímočarými výroky, označil celý zákon za „typicky francouzský svou nadbytečností“ a dodal, že „kdyby (…) ředitelé škol v tomto ohledu jednali pevně, neměla by vláda žádný důvod k ustavování nějaké komise ani k sestavování nového zákona“ (AFP, 5. února 2004). Je pravda, že už zmíněný zákon z prosince 1905 ve svém čl. 28 stanoví: Je zakázáno prosazovat a připevňovat jakékoliv náboženské symboly na veřejných objektech a veřejných prostranstvích, s výjimkou objektů, sloužících náboženským obřadům, a dále hřbitovních pozemků, sloužících pohřbívání, pomníků zemřelým jakož i muzeí a výstav (překlad autor). Velká část právníků zastává názor, že tento článek opravdu už sám o sobě dostatečně jasně stanoví postoj zákonodárce i k nově vzniklému problému islámských šátků a jejich „ostentativního“ nošení na veřejnosti, jak tuto skutečnost označil Jean-Pierre Raffarin, předseda francouzské vlády (projev v parlamentu dne 3. února 2004). Mnozí se obávají, že by zahájená debata o předloze nového zákona mohla mezi temperamentními Francouzi rozpoutat vášně, které by ve svých důsledcích celou situaci ještě zatížily dalšími problémy, místo aby ji uklidnily, jak si to od nového zákona politici slibují. Na druhé straně ovšem rostou obavy z razantního islámu, který je už nyní co do velikosti druhým náboženstvím v zemi a který se před očima zaskočených Francouzů evropského původu rychle šíří už i mezi nimi samotnými, o demografických parametrech, mluvících jednoznačně ve prospěch islámu, ani nemluvě. Francie je považována za prvorozenou dceru církve. Mnoho Francouzů má dnes pocit, že začíná koketovat s arabskými nápadníky…

40

Petr Kolář S. J. (1941) je novinář, překladatel, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jako exulant působil i v Paříži.

svět v pohybu

Ladislava Chateau

Blbej jako harki Uplynulý rok byl ve Francii rokem francouzsko-alžírským. Původně jím však měl být rok 2002, protože na ten by připadlo čtyřicáté výročí podepsání Évianských dohod. Ty jsou však považovány mnohými za krvavé, proto byl francouzsko-alžírský rok posunut až na rok 2003. Osud harkis, je tragickým příběhem zrady a jedním z nejkrvavějších masakrů nedávné historie; je považován za l’oeil de Caïn, Kainovo znamení francouzské historie. Osmnáctého března 1962 podepsali zástupci vítězné Front de libération nationale, FLN, Fronty národního osvobození, a představitelé Francie v Évian-les-Bains v Hotel du parc dohody, kterými byla ukončena alžírská národně osvobozenecká válka; Francie zaručila Alžírsku úplnou nezávislost a FLN garantovala nearabskému obyvatelstvu bezpečnost a ochranu jeho práv; kromě jiného získala Francie pronájem vojenské základny na Sahaře a v Mers-el-Kebir, včetně koncese na těžbu ropy. Prvním prezidentem République algérienne se stal Ben Bella, za vydatné pomoci Houari Boumediena a jeho tanků.

Zachraň se kdo můžeš! Bohužel podepsané dohody respektovány nebyly a mír nepřinesly, následovala anarchie a atmosféra sauve-qui-peut, zachraň se kdo můžeš; krvavé represe, vraždění, mučení; nejvíce pronásledovaní byli muslimové pro-français, francouzsky myslící a cítící Alžířané, z nichž mnozí bojovali v pomocných jednotkách francouzské armády, tzv. harkis, a pieds-noires, černé nohy, francouzští kolonisté trvale usazení na alžírském území; počet obětí dodnes nelze přesně vyčíslit, odhady se pohybují od sto do sto padesáti tisíc, ba i více. Od samého počátku bylo jasné, že podepsané dohody nebudou dodrženy, že FLN nebude nikdy respektovat zastavení palby, jednání, volby. Navíc francouzská vláda jednala s těmi, které ani neuznávala za před-

svět v pohybu

stavitele státu — onen stát z právního hlediska ještě neexistoval, měl teprve vzejít z nadcházejících voleb. Podepsání Évianských dohod pro FLN znamenalo vražedné pronásledování všech přívrženců Alžírska francouzského. Jeden z hlavních představitelů FLN Krim Belkacem prohlašuje: „Každý nový rekrut, dříve než se stane řádným vojákem, musí zavraždit nejméně jednoho kolonistu a jednoho zrádce.“ (Jen na jaře a v létě 1962 povraždila FLN více než dva tisíce pro-français v každém arrondissement (Alžírsko v té době byl rozděleno na dvaasedmdesát okresů). Přestože byla francouzská armáda stále ještě na alžírském území, bylo 5. července v Oranu, přímo na jedné z hlavních tříd, zmasakrováno několik stovek Alžířanů a pieds-noirs. „Bohužel de Gaullovi připadal špatný mír v roce 1962 lepší než dobrý mír v roce 1965,“ trpce poznamenal bývalý předseda vlády Pierre Mendes France.

Harka Pofrancouzštělý výraz harkis pochází z arabského haraka a znamená pohyb; Larousse z roku 1965 tento výraz ještě vůbec nezná. V letech 1954—1962 byli alžírští domorodci rekrutováni francouzskou armádou, aby spolu s ní bojovali proti povstalcům; harka byla bojující jednotka, složená většinou z dobrovolníků a dobrovolnic (existovala i harka ženská). Mezi harkis vstupovali především ti, jejichž dědové bojovali spolu s Francouzi už v první světové válce u Verdunu a na Marně. Pak ti, jejichž otcové přispěli k vítězství francouzské armády ve druhé světové válce, a posléze vesničané, rolníci, kteří potřebovali zbraně, aby mohli ochránit své rodiny a majetek před řáděním FLN a jiných znepřátelených frakcí, které terorizovaly civilní obyvatelstvo. Jiní se stali harkis jednoduše proto, aby uživili své rodiny, neboť zvláště na venkově byla taková bída, že z dvanácti dětí přežily sotva tři.

41

Tito Alžířané naprosto věřili francouzským slibům, že Alžírsko zůstane francouzské. Jak by také ne, když tomu nasvědčovaly veškeré slavné projevy generála de Gaulla: „Co budu živ, nikdy vlajka FLN nezavlaje nad Alžírskem.“ Známé jsou filmové záběry z roku 1958, kdy de Gaulle z balkonu volá k jásajícím davům v ulicích Alžíru: „Vive Algérie française!“ a stejně nadšeně pokračuje: „Všichni jste Francouzi!“ a dodává: „Bez Alžířanů nebude mír v Alžírsku!“ Totéž se opakuje v Mostaganu a dalších alžírských městech. „De Gaulle zachránil Francii, tak proč by nezachránil Alžír?“ říkali si Alžířané a dětem narozeným v letech 1958 a 1959 dávají jméno Di Gaulle. Vždyť i krédem IV. francouzské republiky bylo: Alžírsko, to je Francie. Jak tomu tedy nevěřit, když Pierre Mendès France, prohlašuje 12. listopadu 1954: „Alžírsko je součástí Francie, a ta nikdy nepřipustí ohrožení své jednoty.“ A o rok později vykonává slavnostní přehlídku jednotek franco-musulmanes tehdejší ministr vnitra François Mitterrand. S návratem do Elysejského paláce a k moci se výroky generála de Gaulla, přezdívaného Girafe, začínají zvolna měnit; na podzim roku 1959 poprvé zmiňuje právo národů na sebeurčení, a to v souvislosti s událostmi v Alžírsku. A 3. května 1961 na Coseil des ministres, Ministerské radě, vybuchne: „K čertu s Alžírskem, když nechce zůstat s Francií!“ Už od roku 1955 upozorňoval Albert Camus na tragédii, ke které se v Alžírsku schyluje; dopisem datovaným 25. březnem 1955 se obrací na komitét Messali Hadje, který také usiloval o nezávislost Alžírska, ale ne s FLN, a píše v něm: „…mé jméno použijte, kdykoliv bude třeba ochránit naše arabské přátele. (…) Jsem při vás v boji proti útlaku (…).“ Svými články se k němu přidává i Raymond Aron, když apeluje na vládu, aby „včas zajistila repatriaci těch, pro které už nebude místo v Alžírsku spravovaném Alžířany.“ V článku napsaném 6. května 1957 zdůrazňuje, že „FLN si zvolila nejhorší formu partyzánské války. Vedle výpadů proti vojenským oddílům se dopouští represálií vůči Alžířanům, kteří se projevili sympatií vůči Francouzům a vlažností vůči národní věci, nebo z toho jsou jen podezřelí (…).“

42

Jeho slova potvrzuje i Germaine Tillionová, významná intelektuálka, etnoložka, která popsala nesmírné utrpení Alžířanů; v roce 1957 jako členka mezinárodní komise navštívila vesnici Mélouze, kde FLN povraždila všechny obyvatele, včetně žen i dětí, podobně jako před dvěma lety v Aures. Tehdy okamžitě napsala: „Udělejme rychle místo všem, kteří jsou v Alžírsku ohroženi, ať patří k jakémukoliv náboženství…“

Sdělení natvrdo Francouzská vláda byla dostatečně informována o nebezpečí, kterému jsou vystaveni harkis i pieds-noirs. Nicméně Louis Joxe, tehdejší ministr pro alžírské záležitosti, sděluje natvrdo: „Français-musulmans, francouzským muslimům, bojujícím na naší straně nebude v budoucnu poskytnuta ochrana. Jediná možnost jejich záchrany je transfer do metropole, avšak ten nelze zaručit.“ Žádný repatriační plán není připravován. Ministerstvo vnitra přichází s nápadem, aby si každý harki podal individuální žádost o poskytnutí azylu ve Francii, věc zcela nemožná; někteří neuměli francouzsky, jiní byli rozptýleni a mnozí si útěkem zachránili jen holý život a neměli ani carte d’identité, občanský průkaz. 19. března 1962 v poledne bylo vyhlášeno zastavení palby kvůli blížícímu se podpisu Évianských dohod. Hned 20. března byli harkis demobilizováni, odzbrojeni a — v pasti. Bývalý harki Mohamed G. Na to vzpomíná: „Řekli nám, že válka pro nás skončila. Vraťte se do civilu. Zůstali jsem sami, bezbranní, opuštěni. Vojenský tábor se vylidnil. Každý se pokusil o záchranu na vlastní pěst.“ Mohamed se sice šťastně dostal do metropole, ale jeho šest kamarádů bylo zaživa upáleno v Tizi-Ouzou. Ministr Louis Joxe přísně důvěrným telegramem z 16. května oznamuje Christianovi Fouchetovi, vysokému komisaři v Alžírsku: „V každém případě je třeba respektovat Évianské dohody, jakékoliv individuální pokusy o tajný transfer Français-musulmans do metropole budou tvrdě trestány; tito muslimové budou vráceni zpět na alžírské území.“ Tak zůstal obrovský počet harkis i s rodinami bez možnosti záchrany, odsouzen k vězení, mučení a smrti. Někteří francouz-

svět v pohybu

ští velitelé odmítli splnit rozkaz; obětovali vojenskou kariéru, snažili se na vlastní riziko dostat harkis tajně do bezpečí, několik velitelů spáchalo ze zoufalství sebevraždu; většina však rozkaz splnila. Plukovník Bastien-Thiery odmítl splnit rozkaz a vyzval ke vzpouře; byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Harkis z Beni Bechir byli francouzskými vojáky násilím vyloděni a vydáni k masakru na alžírském pobřeží. Generál Katz zakázal svým vojákům zabránit vraždění v Oranu.

Bism Allah Francouzská vláda omezila repatriaci harkis na francouzské území přibližně na devadesát tisíc osob; jen od června do září se do Francie dostalo osmačtyřicet tisíc francouzských muslimů a přes milion pieds-noirs.V přístavech v Marseille a Bordeaux se vylodili vyčerpaní, hladoví lidé, s dětmi přivázanými na svá těla, tiše šeptajíce Bism Allah, ve jménu Boha. Na břehu je očekával Červený kříž a vojenské kamiony, které je dopravovaly do takzvaných centre d’accueil des rapatriés d’Algérie, CARA, táborů pro repatrianty z Alžírska; do Burg-Lasticu v Puy-de-Dôme, Larzacu v Aveyron, Saint-Maurice-L’Ardoise et Château-Lascours, Biasu v Lot-et-Garonne a do největšího z nich Rivesaltes v Pyrénéés-Orientales a dalších míst; byly to tábory s pohnutou historií. Rivesaltes, městečko nedaleko Perpignanu, na úpatí pohoří Corbieres: vojenský tábor Camp Maréchal Joffre byl před druhou světovou válkou útočištěm španělských uprchlíků, za války se změnil v internační tábor pro židy, cikány a antifašisty z celé Evropy; muži, ženy, děti, starci, i stovka Čechů tudy prošla. Místu se pro nepříznivé klimatické podmínky říká Sahara du Midi; kamenitá půda, bez vegetace, nedostatek vody, žádná ochrana ani proti slunci, ani proti ustavičnému větru. V letech 1962 až 1964 sem bylo dopraveno pětatřicet tisíc harkis, včetně žen a dětí. Lidé žili namačkáni ve stanech, v lepším případě v provizorních barácích, hygienická zařízení téměř žádná, nefungující elektřina, nebylo čím topit; zima, hlad, sebevraždy, beznaděj. Tábor obehnaný ostnatým drátem, nebylo možné bez povolení opustit. Katolická charita organizuje pomoc. Šance na normální život jsou mini-

svět v pohybu

mální. Obdobná situace je i v ostatních táborech. „Těžko si však mohl někdo stěžovat; neexistovali jsme, žili jsem v bezprávní zóně,“ říká publicista Boussad Azni, který prožil dětství v Bias. Tento tábor byl určen zejména početným rodinám, starcům, válečným invalidům a lidem s duševními poruchami. Ve škole, obehnané drátem, se v jedné třídě učilo až padesát dětí. Sociální pracovníci nutili rodiče, aby dětem měnili arabská jména na francouzská; rodiče souhlasili, snažili se tak svým dětem ulehčit situaci; jméno Amara Menikera se změnilo na Michela Menikera. Lidé trpěli vykořeněním, jazyková bariéra prohlubovala jejich izolaci, pocit nejistoty zaháněli alkoholem. Zvláště těžce nesla tuto situaci élite francisée, francouzsky smýšlející alžírská inteligence; úředníci, absolventi francouzských škol, pocházející často ze smíšených rodin. Cítili se Francouzi, žili francouzským způsobem života, ctili demokratické hodnoty, mnozí z nich také chtěli nezávislost Alžírska, ale odmítali hrůzné metody FLN. Jejich situaci vystihl smutný slogan: „Po zradě, opuštěnost / po opuštěnosti, exil / po exilu, zapomnění.“

Narbonne, Carcassonne 1991 V sedmdesátých a osmdesátých letech početná minorita bývalých harkis dává o sobě vědět; sdružuje se v četné asociace. Revoltuje už seconde géneration, jejich děti, vystavené nezaměstnanosti a jen omezeným možnostem vzdělávání; hladovka před kostelem Madeleine v Paříži, stejně jako v Évianu; stávkující požadují zrušení táborů a zlepšení integračních podmínek. V roce 1976 je poprvé v televizi uveden dokumentární film Dossiers de l’écran, který upozorňoval na existenci bývalých harkis ve Francii. V roce 1991 v Narbonne revoltují už vnuci bývalých harkis; ulice města jsou zataraseny barikádami, vybuchují Molotovovy koktejly a ozývají se výkřiky: „Palestiniens de la France!“ Původní tábory se postupně proměnily v obávaná ghetta; jen tři kilometry dělí centrum města Narbonne od pověstného Cité des Oliviers, před třiceti lety zde byl tranzitní tábor pro zachráněné z Alžírska, desítky rodin zde však stále žily v provizorních barácích, obehnaných mříže-

43

Tři pomníky v Camp Maréchal Joffre ukazují, že tábor zažil neštěstí Španělů, antifašistů, Židů a Alžířanů.

mi. Podobně jako v Carcassonnu. Vláda Edith Cressonové slibuje zlepšení, stejně jako pracovní místa mladým lidem. Také nedaleko Perpignanu vyrostlo Cité du Réart; mladí „Beurs“, jak se říká Arabům narozeným ve Francii, ale v přistěhovaleckých rodinách, vyhlásili intifádu. Daniella Mitterrandová, manželka bývalého presidenta, okamžitě navštívila toto místo a přislíbila veškerou pomoc. 13. července téhož roku pochoduje napříč Paříží více než tři tisíce bývalých harkis ve vojenských uniformách, mnozí z nich mají i nejvyšší státní vyznamenání Légion d’honneur. Rozhlasová stanice France-Culture zařazuje pořady věnované harkis. Nedávno získal filmovou cenu i dokument Algérie, parole de tortionnaires, Alžírsko, slovo z mučidel, stejně jako vzbudil pozornost filmový dokument s názvem Harkis: Francouzi na vedlejší koleji. Vychází kniha Joëla Mettaye L’archipel du mépris, Soustroví ponížení, věnovaná historii táborů CARA.

Konverze k islámu Ve Štrasburku v ulici Prechter dodnes žijí v ubohých, provizorních podmínkách bývalí harkis; mnozí z nich propadli alkoholu, jiní hledají útěchu v islámu; nevěří už v intégration à la française. Neblahý trojúhelník školního neúspěchu, nezaměstnanosti a ostrakizmu se pro ně uzavřel. Většina z nich

44

má jen chmurné zkušenosti; všichni se setkali s posměškem „traître“, „zrádce“, stejně jako s nadávkou „blbej jako harkis“. Mohand, čtyřiadvacetiletý hoch, syn bývalého harki, každý den se několikrát modlí, navštěvuje mešitu a studuje Korán. Spolu se svými přáteli důrazně požaduje, aby dívky mohly ve školách nosit muslimské šátky. Muslimský závoj, šátek, hidžáb na dívčích hlavách není už dávno ve Francii projevem submisivity, ale je vlastní volbou, není vynucen rodinnou tradicí; je sebevyjádřením, je zahalenou identitou, je integrací bez asimilace; je touhou být Francouzskou a muslimkou zároveň. K tomu osmadvacetiletá Fatima dodává: „Když jsem doma, tak se chovám spíš jako muslimka, navenek ale spíš jako Evropanka; snažím se chovat autenticky, mám dvě kultury, nechci žít jen podle jedné. Jsem francouzská muslimka a dcera rapatrié…“ V horším případě je však přimknutí k islámu prostředkem k vyřizování účtů; pocit křivdy vedoucí k tragédii, někdy k sebezničujícímu postoji, k intifádě, k heroizaci vlastní osoby, snažící se zvrátit hodnoty uznávané majoritní společností. Mezi potomky peids-noires nachází i politika Jeana-Maria Le Pena mnoho příznivců; jsou totiž přesvědčeni, že mají s Francií nevyrovnaný účet, že jim Francie něco dluží…

svět v pohybu

Camp Maréchal Joffre nelze skrývat Údiv a nelibost vyvolal televizní projev nynějšího alžírského presidenta Abdelaze Butefliky, když 16. července 2002 v Paříži prohlásil, že „pobývání harkis v Alžírsku je nežádoucí,“ neboť, jak dodal: „Bylo by to stejné jako žádat po francouzském odbojáři, aby podal ruku kolaborantovi.“ Jacques Chirac na jeho vystoupení okamžitě reagoval slovy, že „výroky alžírského prezidenta byl doslova šokován. Harkis jsou Francouzi (…) a tuto skutečnost nesmí nikdo a v žádném případě zpochybňovat.“ Germaine Tillionvá zdvořile odmítla setkání s Bouteflikou s tím, že „vládě Houari Boumediena nedůvěřovala a vláda Boutefliky v ní nadšení rovněž nevyvolává.“ Harkis byli dlouho nežádoucími osobami, vykonávali jen nejhůře placená dělnická povolání. CGT, odborové organizace, znemožňovaly jejich přijímání do práce, neboť spolu s komunistickou stranou podporovaly FLN. Komunistická levice považovala harkis jen za collabos a pravice, stejně jako katolická inteligence, o nich nechtěla slyšet, byli obtížným dědictvím. André Malraux, spisovatel a tehdejší ministr kultury, byl zděšen Manifestem 121, který v září 1960 podepsali komunisticky orientovaní intelektuálové, a výzvou ke svržení koloniálního režimu v Alžírsku tak nahrávali FLN. Jiní intelektuálové si však lépe uvědomovali složitost situace a k manifestu se nepřipojili. Teprve s vládou Jacques Chiraca vznikla reálná naděje na zlepšení situace; André Santini, jako první ministr pro rapatriés, začal proces odškodňování, tábory byly postupně uzavřeny. V jednom ze svých projevů řekl: „Dnes nemá smysl vyvolávat pocity viny a výčitky svědomí vůči „ubohým harkis“, ale je bezpodmínečně nutné uvědomit si historii a dát morální příklad těm, kteří přijdou po nás…“

svět v pohybu

25. září je ve Francii Dnem vzpomínky na harkis; president Chirac jim vzdává oficiální poctu. Při této příležitosti byla také v Paříži ve vojenském Muzeu des Invalides otevřena výstava s názvem Osud harkis. Vyhlášení alžírské nezávislosti provázela tragédie a harkis byli její oběti, nikoli zrádci. Za tuto tragédii nesou odpovědnost hlavně politici, ale dosud nikdo z nich chybu nepřiznal a nikdo za ni nepykal. Jejich vina spočívala přinejmenším v tom, že znali pravdu, ale neřekli ji. Dodnes však oficiální uznání odpovědnosti státu za zločiny, které byly na harkis spáchány, naráží na řadu překážek. V roce 1992 vypukla v Alžírsku opět krvavá občanská válka, poté co armáda zabránila, aby se vlády ujali radikální islamisté; zdá se však, že původ politického násilí a teroru spočívá hluboko v minulé době — a ne zcela nedávné. Madame Kerchouche, jejíž dcera Dalila je dnes novinářkou prestižního časopisu l’Expresse, při vzpomínkách na osud vlastní rodiny říká: „Dvanáct let jsem prožila v táborech. Nic Francouzům nevyčítám. Když nás FLN chtěla zavraždit, zachránili nás…“ V Rivesaltes přichází středoškolská profesorka se svými studenty k čerstvě postaveným památníkům a říká: „Nelze přece učit o Dachau a skrývat Camp Maréchal Joffre.“ Foto: autorka

Ladislava Chateau (1950) spolupracuje jako publicistka s Českým rozhlasem Literárními novinami a Lidovými novinami. Žije střídavě v Praze a v Paříži.

45

Andrej Školkay

Virtuálna reforma STV Nový začiatok sa vyznačoval v prvom rade tzv. fanfarónstvom, tj. neodôvodneným, alebo predčasným chvastúnstvom. Po ročnom krízovom režime, veľkom oddĺžení, výraznom znížení počtu pracovníkov a zvýšení koncesionárskych príspevkov, dosiahnutý výsledok nie je ničím výnimočný, a ako si ukážeme ďalej, program z hľadiska štruktúry a obsahu zďaleka nie je bezchybný. Na druhej strane, ide o prvý seriózny veľký pokus o reformu obsahu vysielania a vnútorných štruktúr Slovenskej televízie založených na nových manažérskych princípoch. Ak 11. 1. 2004 riaditeľ STV vyhlási v priamom vysielaní „svojej“ STV, že zmena STV, tak ako je nastavená, bude inšpirovať aj ostatné verejnoprávne televízie (presný citát: „Tento model preberú všetky verejnoprávne televízie v Európe. Je to jediná možnosť“), tak to je najskôr dôkazom toho, slušne naformulované, že Richard Rybníček vôbec nemá čas, alebo záujem sledovať, čo vysiela zahraničná „konkurencia“. Alebo, ako to „natvrdo“ sformuloval Peter Malec (osobná korešpondencia), ide o „demagógiu najhoršieho razenia.“ STV zmenila vonkajšie znaky svojho imidžu: farbu a tvar označenia televíznych programov, mikrofónov, spravodajského štúdia, predelov medzi reláciami atď. Použilo sa nové tzv. virtuálne štúdio. Možno by bolo dobré vysvetliť v osobitnej relácii niektoré zmeny. Napríklad by ma zaujímal výber dosť „divokých“ farieb na označenie obidvoch programov. Súčasná „jednotka“ a „dvojka“ sú ťažko na prvý pohľad identifikovateľné ako Slovenská televízia a dokonca sa môžu zamieňať za iné televízne stanice. Zmena bola potrebná, ale uskutočnená zmena je z hľadiska farebnosti ale aj tvarov málo zosúladená. Aká je zmenená forma a obsah hlavnej spravodajskej relácie, nosnej relácie každej televízie slúžiacej verejnému záujmu? Hlásateľ/ ka spravodajstva sedí za stolom v tvare akejsi pyramídy a miestami sa úplne stráca v diaľke. Vedel by som si predstaviť aj lepšie riešenie. Celkový dojem zo spravodajstva výstižne

46

zhodnotila Miroslava Kodoňová v Slove (č. 2, 2004), podľa ktorej Rybníček stavil na virtuálnu realitu. „Dal zasadiť obsahom nezmenené, naďalej chudobné spravodajstvo, ťažisko verejnoprávnosti, do akéhosi domácky poňatého matrixovského, farebne dosť agresívneho prostredia…“ Podľa Andreja Maťašíka (Nový deň, 17. 1. 2004) spravodajstvo STV je napriek kúpeniu virtuálneho štúdia horšie, studené a namiesto objektívnosti ponúka sterilnosť. Nedá sa nesúhlasiť s týmito názormi. STV vlastne skopírovala programovú štruktúru českej, rakúskej, nemeckej a britskej verejnoprávnej televízie. To nám nakoniec oznámil aj člen manažmentu Branislav Záhradník. Vysielacia štruktúra obidvoch programov nie je ale úplne dôsledná. Pravda, treba priznať, že ani ostatné televízie slúžiace verejnosti nemajú úplne dôsledne vyprofilované obidva programy. V zásade, môžeme sa tešiť najmä na ročné a staršie zahraničné hrané filmy a dokumenty a ešte staršiu domácu produkciu. Niektoré z týchto starších diel boli odvysielané už v prvé večery „novej STV“. Bez vlastnej tvorby to jednoducho nepôjde. Čo sa vlastne rok chystalo? Nosnými programami televízie slúžiacej verejnému záujmu by malo byť spravodajstvo, publicistické relácie a kvalitná domáca dokumentárna a filmová produkcia. Je pripravená? A budú na ňu peniaze? Zatiaľ to vyzerá tak, že „dvojka“ bude príliš často reprízovať archív STV. Razantne propagované „talkshow“ s dvoma milými, ale inak ničím iným nevynikajúcimi moderátorkami ako nosnými piliermi STV pripomína skôr paródiu na službu verejnosti. Podľa Evy Čobejovej (Domino fórum č. 2, 2004) v takejto ľahko zábavnej podobe je to program hodný komerčnej televízie, ale aj komerčná televízia bola v podobnom programe menej povrchná. Nuž veru áno, keď som si náhodou pozrel jednu z prvých relácií Talkshow Andrey Vadkerti, tak ako téma boli blondínky. Nevymýšľam si, skutočne boli pozvané blondínky, aby nás informovali

svět v pohybu

o svojej pozitívnej diskriminácii v spoločnosti. A keď Vadkerti nám oznámila, že o dvesto rokov blondínky nebudú, tak som okamžite prepol na iný kanál — tak dlho žiť veru nebudem… Okrem toho som nevedel, čo je ešte pravda, a čo už humor. STV ponúka diskusnú reláciu moderovanú mimoriadne schopným, ale ideologicky jasne vyhraneným moderátorom. Väčšina doteraz odvysielaných relácií bola ideologicky jednostranná. Štefan Hríb si očividne vyberá za partnerov do diskusie svojich kamarátov a známych. Hlbší „ponor“ z hľadiska výberu účinkujúcich a prediskutovania načrtnutých tém nie je potom, pochopiteľne, možný. Prvý program STV sa medzitým mení na obdobu Markízy alebo Joj, s niekoľkými staršími „kinohitmi“. Na takúto „zmenu“ bolo treba čakať celý rok? Iste, v porovnaní s predchádzajúcim rokom to je neuveriteľný rozdiel, ale nejde o nič „extra“ v porovnaní so susedmi. Samozrejme, pre divákov, ktorí nemajú na výber z ponuky káblovej televízie, alebo nežijú v pohraničných oblastiach, prípadne nemajú možnosť príjmu Markízy alebo Joj, ide o prevratnú zmenu. Lenže takých je už na Slovensku veľmi, veľmi málo. Už dnes môžeme skonštatovať, že bolo lepšie reformovať program STV postupne a bez vyvolávania zbytočne prehnaných očakávaní. Fanfarónstvo, ak sa mieša s polopravdami, nie je cesta k úspechu, dokonca nie ani na Slovensku. Veď čo si máme myslieť o dočasnej „indispozícii“ riaditeľa STV, ktorý zabudol, že podpísal zmluvu za takmer desať miliónov korún? Alebo o vyhlásení člena manažmentu Branislava Záhradníka, ktorý tiež povedal len polopravdu o nákladoch na „nový začiatok“. To potom obhajoval tým, že: „Nevedel som, že vás zaujíma všetko…“ (Pravda, 8. 1. 2004, s. 1). Nuž, ktovie čo ešte a prečo nám títo reformátori taja, alebo prečo hovoria polopravdy. Nakoniec, STV už odvysielala aj „príjemné pocity“ z vymysleného príbehu Pošta pre Teba. Aspoň tu sa potom ospravedlnila. Riaditeľ STV žiada o trpezlivosť, novým reláciam a moderátorom „treba dať šancu.“ Takáto požiadavka by bola v poriadku, ak by sa začalo vysielať nečakane, bez dostatočného času na prípravu. Ale skutočne nechápem, prečo si to nevyskúšali pokusne predtým? Mali na to predsa rok času…

svět v pohybu

Najmä však, čo skutočne nové, originálne prináša STV v porovnaní s ostatnými televíziami? Jedným slovom — málo, ak vôbec niečo. Ako výstižne napísal Jozef Švolík (Pravda, 10. 1. 2004), treba žasnúť nad tým, ako vedenie STV ukazuje svoju spokojnosť s tým, čo „nové“ prinieslo na obrazovky. „Pritom ide o kopírovanie relácií iných (aj komerčných) staníc“, oprávnene dodáva Švolík. Čo sa dá hodnotiť pozitívne, tak športové správy, až na novú „hviezdu“ Ľubicu Kostercovú. V zásade pozitívne sa môže hodnotiť aj relácia Reportéri. Dobrá je aj relácia Super kvíz, až na výhradu, že nejde o nič originálne. Vcelku obstojná je relácia Anjeli strážni. Peter Takáč v Slove (č. 2, 2004), oprávnene pozitívne hodnotí aj predpoklad, že „pravdepodobne aspoň raz v týždni si v najbližších týždňoch nájde každý koncesionár ten svoj film na STV“. Uvidíme ale, ako dlho… Nepochybne, treba oceniť reformné úsilie nového manažmentu. Lenže, samotné úsilie nestačí. Ako napísal Peter Malec, „Richard Rybníček do STV priniesol nie nového ducha, ale nové ligotavejšie pozlátko založené na bombastickej sebachvále.“ Dá sa tiež bohužiaľ súhlasiť s Petrom Malecom, že nový riaditeľ STV fungovaniu televízie ako média málo rozumie. Kto neverí tomuto hodnoteniu, nech sa riadi radou Jozefa Švolíka (Pravda, 10. 1. 2004): „Hodnoťte aj podľa vlastného úsudku, či nás programy STV obohacujú, alebo či sú iba ďalším ohlupujúcim zlodejom času.“ Celkovo sa môže doterajšia reforma označiť za virtuálnu, a to v obidvoch pôvodných významoch tohto slova: po prvé ako potenciálna, a po druhé ako veľmi malá z hľadiska originálnosti (v komparatívnom rámci). Riaditeľ STV síce obhajuje svoju reformu, ale súčasne nám sľubuje nový druhý začiatok, tentoraz od septembra 2004. Keď uvidíme, potom posúdime.

Andrej Školkay (1965) je mediální analytik, vysokoškolský učitel a nezávislý novinář. Text vydalo Slovo. Spoločensko-politický týždenník 21. ledna 2004. Pro Listy jej autor aktualizoval.

47

Marcin Król

Největší intelektuální internacionála Velice, ale opravdu velice zřídka se stává, že politici vyvozují z dějin správné závěry. Ostatně nejen politici, ale také myslitelé, intelektuálové, prostě lidé. Historie totiž není učitelkou života a je zapotřebí zvláštních okolností, aby závěry formulované na základě minulých událostí a někdejšího chybného chování přinesly blahodárné výsledky. Navíc se velice, ale opravdu velice zřídka stává, že vymyšlená, promyšlená a naplánovaná aktivita přináší výsledky blízké těm, o něž skutečně šlo. Myslitelé a politici míní, okolnosti mění. Ovšem po druhé světové válce byla politika spojenců, zvláště pak Američanů, promyšlená a plánovitá, vycházela z reakce na zlé precedenty z minulosti. Byla to navíc do té míry, do jaké to bylo možné (osvobození zemí zabraných SSSR bylo nemožné), politika neobyčejně úspěšná. A co je ještě podivnější, byla to politika úspěšná nejen v oblasti hospodářství (geniální Marshallův plán), ale také v oblasti zdánlivě naprosto nepolitické, tedy kultury a duchovního života.

Slova proti tankům Plodem této politiky byl v roce 1950 vznik Kongresu pro svobodu kultury, jehož dějiny popsal v mimořádně svědomité knize Spiknutí svobody. Kongres pro svobodu kultury v Paříži (1950—1973) Pierre Gremion [polsky vydalo Wydawnictwo Naukowe PWN, Varšava 2004], ale také zrod Svobodné Evropy o dva roky později. Ve všech těchto podnicích, financování skvělých časopisů vydávaných lidmi kolem Kongresu pro svobodu kultury, pořádání slavných sympozií a na veškerých těchto aktivitách měla nemalý finanční podíl CIA, ovšem někdo na to peníze dávat musel, a činili to američtí daňoví poplatníci. Byly by jiné peníze lepší, měly by příjemnější vůni?

48

K této otázce se ještě vrátíme, nejprve však několik vět o tom, jak vznikl Kongres pro svobodu kultury, proč vznikl a kdo se jeho působení účastnil. Nuže, několika intelektuálům, tehdy ještě ne vždy známým, koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let velice záleželo na tom, aby vznikla instituce, která by v intelektuální rovině plnila následující funkce: ukazovala stalinské zločiny, zvláště v oblasti kultury a svobody projevu, čelila tehdy velice silnému vlivu známých západních myslitelů, kteří (Jean Paul Sartre a mnozí jiní) pěstovali z přesvědčení nebo z jiných, nižších pohnutek — značně vlivnou — prosovětskou propagandu, pomáhala spisovatelům a intelektuálům ze zemí uchvácených komunismem. Taková instituce mohla mít k dispozici jen intelektuální metody, totiž setkávání, výměnu názorů a — především — publikace, tedy časopisy, případně knihy, a možnost pomáhat finančně lidem z komunistických zemí, kteří chtěli být nezávislí, chtěli vědět, co se ve světě děje. Jací mohli být lidé, kteří se pro takovéto působení rozhodli? Tady narážíme na jistý paradox, který lidská hloupost často zveličuje nebo rovnou mění v obžalobu. Nuže, většina, třebaže ne všichni zakladatelé a pozdější aktivní činitelé Kongresu pro svobodu kultury byli lidmi, kteří kdysi, za svého ještě nedávného mládí, prodělali více či méně náruživou lásku k marxismu a méně či více náhlý rozchod s ním. Proč tomu tak bylo? Ze dvou důvodů: za prvé oni nejlépe věděli, co je komunismus, a za druhé to byli lidé s temperamentem, kteří chtěli pracovat pro dobro ostatních, a nikoliv intelektuálové uzavření ve svých pracovnách. Tak už to na tom světě chodí, že když chce být někdo aktivní, nejednou se dopouští hlouposti nebo do ní upadá. Zabezpečení ovšem spočívá jen v pasivitě nebo splendid isolation. Aktivita je vždycky spojena s rizi-

svět v pohybu

kem a vyžaduje vůli. Ne všichni chtějí riskovat, protože ne všichni mají příslušné zásoby chuti a energie. Ovšem ti, kteří v časném mládí, v předválečné době, chtěli pracovat pro obecné dobro, neměli mnoho jiných nabídek (kromě fašismu), a proto volili komunismus. A jestliže měli odvahu se brzy stáhnout a říci jasně, jak velmi se mýlili, zaslouží si jen chválu. Za příklad nechť poslouží slavná kniha Arthura Koestlera Tma o polednách, která obrovsky zapůsobila na několik generací a která by nevznikla, kdyby Koestler nechtěl popsat svou zkušenost s komunismem a rozchodem s ním.

Elita elit Kongres pro svobodu kultury tedy vniká na začátku padesátých let a jeho působení, ač ne působení různých jeho odnoží, oficiálně končí roku 1967. Četná a spletitá vyjednávání, institucionální změny, vnitřní spory popisuje podrobně Pierre Gremion a na jeho knihu odkazuji zájemce o tyto otázky. Připomeňme zde však jména lidí, kteří se více či méně aktivně účastnili nejrůznějších prací Kongresu. V roce 1963 to byli kromě jiných: z Ameriky Daniel Bell, Eric Voegelin, Sidney Hook, Norman Podhoretz, Edward Shils, Irving Kristol či poevropštělý Melvin Lasky, z Německa Mac Horkheimer, Ernst Reuter či Carlo Schmid, z Francie Raymond Aron, Jean-Marie Domenach, Pierre Emmanuel, André Malraux a Manes Sperber, z Velké Británie Kingsley Amis, W. H. Auden, A. A. Ayer, Max Beloff, Isaiah Berlin, Stuart Hampshire, Iris Murdoch, Stephen Spender, Hugh Trevor-Roper, z Itálie Nicola Chiaromonte, Ignazio Silone, Altiero Spinelli, ze Švýcarska Jeanne Herschová, Denis de Rougemont, z Polska Józef Czapski, Konstanty Jeleński. Nejrůznější pomoc kromě toho poskytovali například T. S. Eliot, předčasně zesnulý George Orwell nebo Jacques Maritain. Nikdy dřív a nikdo potom nebyla taková intelektuální internacionála, do níž by patřilo mnoho lidí z levého středu, ale taky jiní, pravicovější, ve které v takové shodě spolupracovali Evropané z bezmála všech zemí (i Španělé, i Češi, i Skandinávci) a Američané. Když dnes čteme oficiální prohlášení Kongresu pro svobodu kultury, trošku z nich

svět v pohybu

zavání nuda, protože veškerá pozornost se tam soustřeďuje na boj proti komunismu a obhajobu svobody projevu, což nejsou témata, která by nás dnes vzrušovala, zvláště o komunismu snad nevíme všechno, ale dostatečně hodně. Když ovšem dnes sáhneme po několika nejdůležitějších časopisech vydávaných díky iniciativě a podpoře Kongresu, vidíme, že bez nich by náš myšlenkový svět vypadal naprosto jinak a značně hůř.

Nepodlehl tlaku Nejdůležitější byl samozřejmě Encounter, redigovaný po celou dobu Melvinem Laskym a jeho přáteli, kteří se čas od času měnili. Encounter už nevychází, protože bez ohledu na finanční starosti to byl časopis jednoho redaktora, v mnoha ohledech úžasně podobný pařížské Kultuře Jerzyho Giedroyce. Encounter neměl žádnou politickou linii a nikdy nepodléhal tlaku pokleslejší kultury. Nikdy se nezostudil publikacemi pod úrovní, jakou stanovil Lasky. Ten nevysoký, mimořádně vtipný, okouzlující a vždycky neuvěřitelně aktivní člověk byl titán. Na rozdíl od Jerzyho Giedroyce sice sám taky psal, ale v zásadě jenom jako dopisovatel ze svých nesčetných cest, na nichž potkával nesčetné a vynikající přátele. Po několik desetiletí publikovali v Encounteru všichni a časopis dosáhl dokonce nákladu 35 tisíc výtisků. Potom se to, pokud jde o popularitu, poněkud zhoršilo, nikdy však, pokud jde o kvalitu. Encounter je dodnes vzorem, třebaže už zřejmě není poptávka a touha po takových měsíčnících, které nejsou akademické, nevěnují celé bloky jednomu tématu, publikují povídky, básně a intelektuální úvahy, ba i vynikající filmové recenze. Už není takový duchovní luxus, už nás svět honí tak, že neumíme nabrat dech a z pozice osvíceného diletanta číst o všem, co je důležité a moudré. Druhým listem, jehož vznik Kongres podnítil, byl francouzský časopis Preuves, redigovaný nedávno zesnulým Françoisem Bondym a Konstantym Jeleńským (někdy se hádali a dokonce spolu nemluvili, ale to je přece normální). Encounter měl bezpochyby větší vliv ve světě (mimo jiné proto, že v šedesátých letech začala dosud trvající převaha anglickojazyčné kultury a myšlení), ale Preuves sehrálo obrovskou roli ve Francii,

49

kde byly poměry v intelektuálním a uměleckém prostředí značně nepříznivější a lidé se názorově rozcházeli velmi zásadně, kde konečně působil jeden z největších myslitelů té doby — aspoň tak byl tehdy hodnocen — Jean Paul Sartre. Dnes už je těžké docenit, jak velkou postavou byl tehdy Sartre — a jak nebezpečnou, poněvadž do roku 1956 stál jednoznačně na straně Sovětského svazu. Jen díky přesvědčovacím schopnostem, jakými disponoval Švýcar François Bondy, a díky Jeleńského známostem a orientaci v pařížském intelektuálním světě se podařilo z Preuves udělat měsíčník, který postupně zformoval následující generaci, mj. takové lidi jako François Furet nebo Georges Liebert, kteří pak ve Francii sehráli velkou roli. Existovaly taky příbuzné časopisy v jiných zemích, mezi nimi nejdůležitější italský Tempo presente, potýkající se s podobnými problémy jako Preuves — v Itálii byl politický a intelektuální vliv komunistů a jejich stoupenců ještě větší než ve Francii.

Podivně rozumná CIA Vraťme se nyní k CIA a jejímu vlivu na Kongres pro svobodu kultury a jeho odnože. Přirozeně není dobré, když rozvědka financuje kulturu, ale která rozvědka na světě by chtěla financovat liberály? Nikdy dřív a nikdy potom se nic takového nestalo a už se nestane. Která rozvědka byl navíc měla tolik rozumu, aby věděla, že bývalí komunisté nebudou ohrožením, ale trumfem, a která rozvědka by se díky velice silné osobnosti a postavení šéfa CIA Allena Dullese uměla vzepřít tlaku veřejného mínění i kontrarozvědky a politiků ve své vlastní zemi? Vždyť Kongres vzniká ve vrcholném období maccarthismu ve Spojených státech, kdy i Dullesův zástupce, řídící z odstupu ony intelektuální aktivity, je v jistém okamžiku (protože zamlada chodil na jakési schůze) podle šéfa FBI Hoovera člověkem podezřelým a jeho kariéra visí na vlásku. Konečně jaká rozvědka by investovala peníze a nepletla se (doslova nikdy) do obsahu, jaký předkládaly časopisy částečně financované CIA? Musíme pochopit trpkost intelektuálů, kteří se v roce 1967 dozvěděli, že tehdy působili mimo jiné díky CIA, mnozí z nich, tak jako skvělý Edward Shils, autor epochální knihy Tradice, profe-

50

sor University of Chicago a šéfredaktor vynikajícího časopisu Minerva, nebo samotný Melvin Lasky (zřejmě jeden z nepočetných, kteří to od začátku věděli), ovšem tuto senzaci nebrali příliš dramaticky.

Jsme dlužníky A konečně — v dějinách světa neexistovala tak vynikající internacionála intelektuálů, ani tak skvělá škola učící, že kultura, v každém případě aspoň kultura Západu, je jedna, je společná a že její hodnota spočívá kromě jiného v tom, že všichni mohou se všemi hovořit. Pro mě a mou generaci by byl svět bez Encounteru a také bez knih a cestování umožněného pomocí institucí, které po Kongresu zůstaly a pomáhaly lidem z Východu, mnohem chudší. Máme vůči těm lidem skutečný dluh, i když se za dlužníky nepovažujeme, neboť to dělali pro společné dobro. Mnoho let nám známosti s těmito lidmi otvíraly oči a jejich vliv byl pro náš vývoj rozhodující. Myslím sice na ty, pro něž byla aféra se CIA nepřijatelně kompromitující (podobně jako to, že Svobodná Evropa byla zpočátku bezpochyby zčásti financována CIA), ale nemá smysl jim to dnes vyčítat. Má ovšem cenu si pamatovat, jak neobyčejné jsme měli štěstí, že se našli moudří lidé, kteří dokázali využít příznivého období a podnítit vývoj evropského liberálního ducha, jaký by bez nich nikdy nenastal. Do dneška celý Západ, rozdělený a rozkouskovaný, žije z jejich díla a navazuje na jejich tradice, a že se už nedokáže vznést na takovou úroveň, je vzhledem ke geopolitickým změnám věc na jedné straně pochopitelná, a na druhé tajemná — duch se totiž objevuje tam, kde chce, a dnes prostě není intelektuální konjunktura. (Gazeta Wyborcza 13. března 2004)

Marcin Król (1944) je historik, zabývající se dějinami myšlení, publicista, šéfredaktor časopisu Res Publica Nowa.

svět v pohybu

Jiří Olič

Andílci bez křídel a bez viny Umělci často nevědí jak dál, ale nazírat na

svět dětskýma očima pokládají za zvláštní privilegium a někteří také za cestu z marného hledání a nejistot. Pohled nezkažený zkušenostmi a realitou mnohdy velmi krutou se pokládá za něco mimořádného. Nic proti tomu, nic proti dětskému náhledu na svět a naivitě, která dokáže pohnout a poradit si i s mlýnskými kameny osudu. Ale co děti, ta miloučká stvoření, přirovnávaná k andílkům? Je to různé. Řada tvůrců hovoří také o dětské krutosti a netřeba k tomu mimořádného talentu: ví se o ní všeobecně. Abychom o ní věděli, nemusíme si přečíst Goldingova Pána much, sami a z vlastní zkušenosti dobře víme o dětské krutosti, která je ve své bezelstnosti strašná. Víme, kdo shazuje ptáčkům hnízda, mouchám trhá nožičky a křídla a kočkám na ocas přivazuje pytlík s rachotícími kamínky. Je to ten milý roztomilý andílek, co ještě neumí do pěti napočítat. Ještě se k němu vrátíme. Jen to je zřejmé, že ten andílek bývá občas hotový čert! V jedné knize pamětí se dočteme, že autor Malého Bobše neměl příliš rád děti a rád na ty nezbedníky žertem přivolával Herodese. Také je znám výrok Chandlera, slavného spisovatele detektivních románů, který prohlásil, že rád poslouchá dětské krůčky, ale jen když se od něho vzdalují. A spisovatel a kritik Connoly napsal, že dětský kočárek v předsíni znamená básníkův konec. Měl pro své tvrzení určitě celou řadu příkladů, ale nám, uvažujícím o poezii dětství, se zrovna příliš nehodí. A navíc: jsou to zajisté názory extremní, spíše provokující vtipy. Naše každodenní zkušenost není tak jednostranná a často máme co do činění právě s těmi zmíněnými andílky. Na místě je nicméně opatrnost. To naše dítě je andílek, opakují po babičce šťastní rodičové: právě tomu andílkovi

fejeton

po dvacáté opakovali zákaz chodit k rybníku a teď přemýšlí, proč se už téměř deset minut nepřipomíná svým bohatýrským řevem. Vytáhnou ho ovšem, oživí a osuší a posléze se jim dostane i slavnostního příslibu nikdy nechodit k vodě, ale navíc také zvláštního poděkování ve formě vystřihovánky z docela nového ubrusu. Co udělal ten ubrus našemu neposlušnému chlapečkovi, ptají se? Na to ovšem není odpovědi. Odpovědí je zaryté mlčení a pozorování kočky, která jeví zájem o papouška v klícce. Kdo otevřel tu klec, to je strašné, ozve se za hodinu. Ale je pozdě, ta hodina by byla osudná i pro méně exotického ptáka. Náš andílek nyní kráčí mlčky obývacím pokojem, pod paží krabici Člověče nezlob se. Ale kde jsou figurky? Zdá se, že každý předmět je pro dítě výzvou k experimentu. Co si má dítě počít v zimě, když nemůže na zahradu a pískoviště? Na jaře a v létě je opravdu všechno jiné. Stále častější jsou chvíle, kdy tento andílek nezlobí, nekřičí, neškrtá sirkami a ani nepokračuje v započatém grafitti na dveřích příborníku. Jeho mysl zcela ovládla příroda. Zadumaně chodí po zahradě a zašlapává do země broučky, s bolestným výrazem v očích, neboť broučků dnes vylezlo ven jen málo. Trhá hlavičky květů a zlobí se, že z nich nejde udělat krásná kytice. Tito andílci mají stále něco na práci, od jara do zimy a když v prosinci přinese pošťák první pohlednice s Ladovými obrázky koledníků na zasněžené návsi, dostává česká idyla svůj pravý rozměr reality, která je velice blízká a zároveň velice vzdálená. Andělé bez křídel a bez viny jsou prostě stále mezi námi.

51

archiv

Dopisy úcty a respektu Alois Musil a Josef Šusta ve vzájemné korespondenci Rok 2004 je příhodnou dobou k připomenutí dvou mužů, kteří se v druhé polovině 20. století postupně vytráceli z obecného povědomí, přestože stopa, kterou zanechali v českém kulturním prostředí, je nemalá. V dubnu uplynulo šedesát let od úmrtí Aloise Musila a 19. února 2004 si nejen historikové připomenuli, že se před 130 lety narodil Josef Šusta. Jeden rodem Jihočech, druhý z jižního cípu Hané. Šusta i Musil byly dvě výrazné osobnosti konce 19. století a první poloviny 20. století. Alois Musil (1868—1944) představuje v českém prostředí naprostý unikát. Pouhý výčet některých jeho činností a životních osudů ukazuje člověka nadprůměrně vzdělaného a dobrodruha zároveň, osobnost houževnatou i pokornou — zejména před Bohem. Musil vystudoval teologii, byl katolický kněz a milovník rodné hroudy. Přesto téměř třicet let svého života strávil na studijních pobytech a hlavně expedicích (srovnej dopis z 29. července 1934), většinou v oblastech Blízkého a Středního Východu. Soustavná vědecká a popularizační práce se v něm snoubila s dobrodružnými sklony. Také Josef Šusta (1874—1945) byl člověk zcestovalý, ale dramatické zážitky až rodokapsového zabarvení, které Musil osobně prožíval v pouštích Arabského poloostrova, Josef Šusta nevyhledával a ponechal je postavám svých historických prací. Josef Šusta svými mladšími učňovskými a vědeckými lety kráčel v tradici, jenž byla typická nejen pro historiky: po studiích v Praze a Vídni směřoval do románského světa, do slunné Itálie.

52

Na konci 19. století se Alois Musil nadlouho odebral do světa arabských kočovníků a od Afrického rohu přes Arabský poloostrov až po Irák uskutečnil řadu expedic. Nevázán celibátem jako kněz Musil, Šusta zakládá rodinu a hlavně se rozhoduje pro akademickou kariéru, která vrcholí řádnou profesurou na Karlo-Ferdinandově Univerzitě v Praze, kde od docentských počátků do penzionování v roce 1939 zůstává takřka čtyřicet let. Pracovní nasazení obou vědců bylo obdivuhodné a nemělo daleko k askezi. Ale zatímco Šusta střídal klidnou práci v archivu sepisováním svých děl v Tusculu svého pražského domova, Musil látku pro své vědecké spisy sbíral ze hřbetu velblouda, který jej zanesl nejen do slavných míst jako byla například skalní svatyně Petra nebo starobylá města v Mezopotámii. Během svých expedic Musil uskutečnil také několik výjimečných objevů architektonického a etnologického či kulturně-antropologického charakteru. Nade všechny vyniká nález unikátního opevněného zámku Kusejr Amra (asi 712—715), který spadá do období rané expanze islámu do mezopotamské oblasti. Objevem Amry, dlouhodobým pozorováním společenských struktur a zvyků beduínů z kmene Ruwála ve střední Arábii a encyklopedickými znalostmi oblasti se stal Musil předním světovým arabistou. Šustu s Musilem spojuje loajalita k Rakousku-Uhersku. Historik českého středověku byl v období 1. světové války děkanem pražské filosofické fakulty a bránil se protirakouskému tažení, jak je známe u jiných

archiv

českých vědců. Patřil spolu s Josefem Pekařem k těm význačným Čechům, kteří nevítali Manifest českých spisovatelů z roku 1917. A Musil v době Velké války zastupoval zájmy Jeho Veličenstva na Blízkém Východě, když v letech 1914—1915 a opět v roce 1917 mapoval možnosti rakouské politiky v syrské oblasti (srov. Eduard GOMBÁR, Moderní dějiny islámských zemí. Praha 1999, s. 380). Po převratu v roce 1918 se Josef Šusta i Alois Musil rychle zapojili do budování československého státu, a to nejen z univerzitní katedry. Jejich postoje před rokem 1918 nebyly zapomenuty, ale odkaz na ně nepřesáhl soukromé dopisy kolegů. Tvůrci samostatné republiky si byli vědomi potřebnosti vynikajících odborníků. Masaryk s Benešem počítali s Šustou pro vyslanecké posty v Berlíně či Římě. Prezident, sám původem univerzitní vědec, dobře věděl, že odborník světového významu je pro reprezentaci národních zájmů mnohdy více než kohorta bojovníků. Alois Musil tuto roli bezezbytku plnil. Je pravděpodobně jediným Čechem, kterému prestižní zahraniční instituce vydala sebrané vědecké spisy. I z korespondence s Josefem Šustou vyplývá, kolik úsilí Musil vynaložil, aby Americká geografická společnost v edici Oriental Explorations and Studies vydala ve 20. letech jeho spisy v anglickém překladu. Na domácí frontě dosáhl formálně větších met Josef Šusta. Odmítl sice místo kariérního diplomata — na rozdíl od Kamila Krofty nebo Vlastimila Kybala —, ale přijal funkci ministra školství a národní osvěty. V čele resortu působil pouze rok v úřednickém kabinetu Jana Černého, ale aura bývalého ministra a kontakty z tohoto období Šustovi otevřely mnohé dveře. Šusta i Musil v období první republiky usilovali o rozvoj české vědy a jejich podíl na vzniku význačných institucí je viditelný dodnes. Zatímco Alois Musil budoval Orientální ústav, stál Josef Šusta mimo jiné u zrodu Československého historického ústavu v Římě v roce 1923. Především na počátku republiky Šusta hojně psal pro československý tisk, nejvíce agrární Venkov, do kterého přispíval též Musil. Setkali se také na půdě Učení pro službu konsulární a diplomatickou. Již bylo uvedeno, že o pět let starší Musil zažil publikační vrchol ve 20. letech. Josef

archiv

Šusta se tehdy posunul od dějin posledních Přemyslovců, které nejmistrněji ztvárnil ve Dvou knihách českých dějin (1917 a 1919), až k soudobým dějinám, když během 9 let vydal sedm svazků Dějin nového věku pokrývajících léta 1812—1914 v evropských dějinách a světové politice. Zatímco Josefu Šustovi byla oporou rodina, neměl Alois Musil mimo literární a vědecké činnosti jiných opor. V jednom z dopisů své sestře otevřeně napsal: „Víte, že rodiny nemám, že žiji sám jako kůl v plotě…“ (dopis sestře Marii Janáčkové, 7. 10. 1923 — Musilova pozůstalost v LA PNP). I proto si tolik cenil Šustovy pomoci, když se rozhodl kompletně vydat své spisy o moderních dějinách Orientu. U zrodu melantrišské edice Dnešní Orient stál v polovině 30. let právě Josef Šusta, tehdy již hlavní redaktor nejprestižnějšího počinu nakladatelství Melantrich, tedy Dějin lidstva od pravěku k dnešku. Mimo slovo přímluvy cizeloval Šusta Musilovy texty i korektorským perem. Poslední léta Josefa Šusty i Aloise Musila nabrala zcela odlišné povahy. Stárnoucí arabista trávil většinu času ve svém domově v Otrybech u Českého Šternberka nad Sázavou nebo u příbuzných na Vyškovsku. Josef Šusta se stal v lednu 1939 prezidentem České akademie. V mírových časech funkce snad prestižní, ale v letech válečných obrovská zkouška. Mimo snahy dovršit svá díla, především „lucemburské“ svazky Laichterových Českých dějin a Dějiny lidstva, zachraňoval českou inteligenci a vědu před nacisty i domácími kolaboranty. Zatímco Alois Musil zemřel v roce 1944 v ústraní, dočkal se Josef Šusta osvobození. Ať už ze strachu z psychické choroby či uštván nařčeními z kolaborace, rozhodl se na sklonku května 1945 k sebevraždě. Předkládaná výběrová edice přibližuje část života dvou postav, jejichž osudy by měly být studovány a díla čtena. Za svolení k vydání výběru z korespondence Aloise Musila a Josefa Šusty autor edice děkuje Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví v Praze a Státnímu ústřednímu archivu v Praze, kde jsou konvoluty obou korespondencí uloženy. Jiří Lach

53

Alois Musil Josef Šustovi Slovutný p. professore! Právě jsem dočetl druhou knihu Vašich českých dějin. Četl jsem velice pozorně, poněvadž mne dějiny vůbec a české zvlášť neobyčejně zajímají. Nemohu zatajiti, že jsem byl Vašim dílem přímo okouzlen. Máte jasný názor, vnikáte v podstatu úkazův a líčíte vše tak, že čtenář vidí, že jen tak a ne jinak se mohly tehda naše dějiny vyvíjeti. Nenašel jsem dotud českého spisovatele, jenž by své prameny tak mistrně ovládal a věcně vykládal, jako Vy. A co se mě ještě líbí — jest Váš jadrný sloh. Kéž Vám Alláh dopřeje síly, byste mohl tak jasně podati i dobu Karla IV. a Václava IV.! Pak bychom pochopili vznik a význam Husův. Na další Vaše díla se těší Alois Musil V Rychtářově u Vyškova 25./10. 19

Alois Musil Josef Šustovi V Rychtářově 19. září 1920 Slovutný pane ministře! Po léta jste studoval vznikání dějin a nyní je tvoříte sám. Víte, že si Vás z té duše vážím pro Vaši poctivost a vytrvalost a přeji naší mladé Republice, byste dlouho a dlouho zůstal v úřadě, k němuž Vás náš pan president povolal. Zahojil byste mnohou ránu a zabezpečil zdárnější výchovu nového pokolení. Zkušenosti máte k tomu více než kdo jiný a dobré vůle Vám neupře ani největší závistník. S upřímným pozdravem Váš Alois Musil

Alois Musil Josef Šustovi V Praze, dne 11. prosince 1920 Slovutný pane ministře, přicházím s návrhem a s prosbou. Nemáme na naší universitě profesora jazyků islámských turečtiny a perštiny, nemáme, kdo by se zabýval světem islámským a o kulturu Číňanů a Japonců se nikdo nestará. A přece mají naší krajané veliké nadání pro řeči a bývali ozdobou cizích universit a ministerstev. Hledám, zkoumám a snažím se, bych pomohl k důkladnějšímu vzdělání těm, kdo jeví pro různé obory orientalistiky zájem a pracují svědomitě a vytrvale.

54

Dr. Tauer, odchovanec Dra Dvořáka a Grünerta se zabývá po mé radě různými nářečími perskými a afgánskými a zvyky a obyčeji tamních kmenů. Má provázeti geologickou a hornickou výpravu po Persii a Belužistanu jako tlumočník. Myslil jsem, že již bude pryč, ale vyjednávání s Bombay se protahuje. Rozbije-li se, tak se přičiním, by se jinou cestou dostal na rok, na dva do Persie. Když by se vrátil, mohl by se habilitovati a měli bychom odborného profesora. Dr. Kuška, profesor na školách Minerviných, bude přijat v nejbližších dnech do ministerstva věcí zahraničních. Má se zdokonaliti v turečtině a rád bych, aby se zabýval mezinárodním a obchodním právem orientálním vůbec a tureckým zvláště. Po roce by přišel na rok, na půldruhého do Cařihradu a mohl by se pak habilitovati na fakultě právnické pro tyto obory. Dr. Tůma, syn učitelův, studuje pilně čínštinu a japonštinu a má přijíti po dvou letech do Pekingu anebo do Tokia, by se tam prohloubil a zdokonalil. I z něho by mohlo něco býti. Ale to jsou všecko naděje do budoucnosti. Potřebujeme nutně a to brzo náhradu za nezapomenutelného profesora Dvořáka. Je to přece hanba, že nemáme ani soukromého docenta pro islámskou filologii. U koho se pak mají naši posluchači učiti? Znám Dra Rypku. Je rodák z Kroměříže na Moravě. Studoval tam a pak na vídeňské universitě orientální filologii. Byl by se rád habilitoval, ale jednak nevraživost mezi Geyerem a Müllerem a jednak jeho národnost tomu zabránily. Jako výtečný filolog stal se korrektorem v tiskárně Holzhausenově pro díla orientální, tištěná jednak pro akademii vídeňskou, jednak pro akademie a učené společnosti anglické, francouzské a egyptské. Za krátko se osvědčil tak dobře, že ho Holzhausen učinil za světové války svým zástupcem. Tím nabyl velkých styků jak s učenými společnostmi, tak i s podobnými závody a po převratu byl převzat od naší Unie a je dnes jejím předním ředitelem. Můžete se na něho přeptati. Dobře se oženiv a zaspořiv si slušný majetek, rád by se oddal působení akademickému, po němž od mlada touží. Byl u mne v neděli 5. t. m. a prosil mne, bych se za něho někde přimluvil, aby dostal třeba jen

archiv

prozatímní místo v VIII. hodnostní třídě buď v některé knihovně nebo v některém ministerstvu a mohl se věnovati svým vědeckým pracím. Vím, že má mnoho vědecké látky a že by nejdéle za půl roku aspoň dvě práce dokončil. Je filologem, ale nikoliv suchým, neboť pozoruje i život kulturní. Takového člověka bychom potřebovali. Pomohl by nám jak svým věděním, tak svými styky, obzvláště v našem Orientálním Ústavě. Přicházím s návrhem. V ministerstvu školství jsou systemisována místa pro knihovnu bratislavskou. Mohl by býti jmenován na některé a přidělen službou buď presidiu anebo ministerstvu vůbec. Zařizujete dvě knihovny a dáváte ročně statisíce podpor na zakupování knih. Myslím, že by ministerstvo velmi mnoho uspořilo, kdyby kupovalo knihy nejen antikvární, ale i nové přímo. Angličtí, francouzští a hollandští nakladatelé dávají 25—33 % při nákupu přímém. Jediná cesta nákupní k nakladatelům a antikvářům anglickým a francouzským by zaplatila jak všecky výlohy, tak i služné úředníkovo. Rypka by se k tomu dobře hodil. Ale kdybyste, pane ministře, s touto druhou částí mého návrhu nesouhlasil a ho za hranice posílati nechtěl, tak byste ho mohl dobře upotřebiti, poněvadž jest svědomitý a umí pracovati, poskytl byste mu času, aby dokončil svá vědecká díla. Jako ředitel Unie je od 8h ráno do 8h večer zaměstnán a bývá 2 i 3 neděle v cizině. Poskytnete-li mu času, tak máme nejdéle za rok odborně vzdělaného soukromého docenta, jenž to, o čem přednáší, také skutečně duševně zpracoval. Je mu 35 let. Na konec Vás, pane ministře, prosím, byste si věc rozvážil a Rypku k sobě telefonicky povolal. Zalíbí-li se Vám, tak může podati žádost a býti jmenován. Jen prosím, abyste tak učinil pokud možno brzo. Nemíníte-li se touto záležitostí sám zabývati, tak ji svěřte buď přednostovi presidia anebo panu ministerskému radovi Mlčochovi, ale vyžádejte si správu, že věc byla skutečně provedena. V úterý večer pojedu k tatínkovi a k mamince. Osvěžím se tam duševně tělesnou prací a vrátím se po Novém roce do Prahy. Přeje Vám, slovutný pane ministře, požehnaných svátků a aspoň tak spokojeného Nového roku, jakým byl pro Vás letošní S pozdravem Alois Musil

archiv

Josef Šusta Aloisu Musilovi Vážený pane kollego! Z Vašeho dopisu, který mne velmi potěšil, vidím, že Vás nedošel můj list, psaný do Sp. St. Zatím Jste již činným v Londýně a Vaše články dosvědčují, že Jste se tam již podle svého zvyku bystře ohlédl. Mám z nich vždy potěšení a přeju Vám, aby Nový rok přinesl mnoho zdaru Vaším pracím. Zde není mnoho nového, co by Vám noviny nepověděly. Až se vrátíte, obohatíte nás ještě mnoho svými zkušenostmi. Zatím Vás zdraví Vám zcela oddaný J. Šusta 28. 12. 1923

Josef Šusta Aloisu Musilovi VESELÉ VELIKONOCE! Vážený pane profesore! Doufám, že Vás tento pozdrav v Londýně ještě zastihne a doufám také, že se Vám dobře daří. Byl bych Vám jisto jistě více psal a vzpomínám na Vás často při četbě Vašich článků. Vskutku krom toho, co stojí v novinách není však, o čem bych Vám dával zprávu. Svět zdejší běží dále svým drobným poklusem a naše osobní starosti jeví se Vašemu oku ze světové perspektivy jistě ještě drobnějšími. Vás zdraví srdečně J. Šusta 17. 4. 1924

Alois Musil Josefu Šustovi 46 Avenue Rd., London N. 6. 4. června 1924 Velevážený a milý pane kollego, za lístek Váš poslaný mně na velikonoce se odvděčuji lístkem na svátky Svatodušní. Nehněvejte se na mně, neboť jsem měl v posledních třech měsících práce, že jsem mnohdy nevěděl, kde mně hlava stojí. Chtěl jsem mermomocí dokončiti anglickou úpravu všech svých děl (podle rozpočtu Putnamova 9—10 svazků) a tří velkých map (jedna o 4 listech), abych se konečně zbavil jha tížícího mne od jara 1908. Na překladatele nebylo spolehu, mnozí nevěnovali nejmenší péče smyslu, tím méně slohu. Piloval jsem anglický sloh s pomocí odborníků na Harward University, Cambridge, Mass. A zde

55

v Londýně v British Museu, prosil, napomínal, hrozil překladatelům, překládal sám, jen abych dospěl ke konci. Největší potíže jsem měl s dílem etnografickým, v němž uvádím na sta arabských písniček a básní v přepisu arabském a v překladu anglickém. Rozmanitost obsahu podmíněná látkou lidopisnou ukládala těžký úkol překladateli i mně. Nesčetné frase arabské nedovolily psáti překlad hned na čisto. Bylo se mně spokojiti s překladem psaným tužkou, jej opraviti, upraviti, až jej konečně má slečna sekretářka opsala na stroji, opravila arabská slova, srovnala překlad s originálem, abych mohl pozorovati a upravovati celek. Začínal jsem mnohdy pracovati o 3 hodinách ráno a dřel průměrně 16 hodin denně. Vždyť mimo dokončení těchto děl anglických jsem měl a mám plno jiné práce neodkladné. Věřte mně, že jsem si za celou dobu svého pobytu v cizině ani neoddechl. Mnohdy se mi zdá, že pod tíhou klesnu. Zešedivěl jsem, zhubeněl, ale dnes jsem rád, že jsou již všechna má vědecká díla s mapami odeslána do Ameriky a že jsem ve zdraví dokončil práci, které jsem věnoval 16 snad nejlepších let svého života. The American Geographical Society vydá všechna má díla. Jsem tomu rád, poněvadž ponese odpovědnost za anglický sloh a postará se způsobem americkým o reklamu a rozprodej. Vyjednává s naší Státní tiskárnou; smlouvu podepíše v těchto dnech a začne tisk. Slíbili závazně, že všechna díla vydají do října 1925. Kéž by jen dodrželi své slovo! Snažím se nastřádati co nejvíce látky pro dnešní vývoj islámu a moderní dějiny Orientu. Přečetl jsem na sta knih, White Papers a různých newspapers. Za dva, tři měsíce vyčerpám snad všechny prameny British Musea. „Věci indické“ se tisknou nebo již vyšly v Zahraniční Politice. „Věci perské“ a „Věci turecké“ pošlu co nevidět některým z našich revue. I ostatní bych rád dokončil za svého pobytu v Londýně, poněvadž tvoře z výpisků celek, poznávám mezery a mohu je snadno doplniti; upravím-li nástin dnešního islámu, nevím. 14. ledna t. r. jsem konal prvou přednášku anglicky ve zdejší Royal Geographical Society, která je nejpřednější z podobných spo-

56

lečností londýnských. Nyní, maje více volného času a znaje lépe anglicky, budu moci více konati ve prospěch naší vědy. Jsem velice rád, že jsem našel příjemný byt u vynikajícího odborníka. Dlím u něho jako paying guest a cítím se býti úplně doma. Hostitelé jsou jen asi o rok mladší než já, mají doma synka patnáctiletého. Dům je velký, pokoj mám klidný, máme dvě zahrádky, okolí milé, neschází mně nic, leda změna zaměstnání. Cítím, že jsem přece jen již hodně starý. Trvalá práce v témže oboru na témže místě mne hodně zeslabuje duševně i tělesně. Zotavení žádného nemám; vždyť i naše hovory při breakfest, lunch nebo supper jsou výlučně anglické, anglicky čtu, již i anglicky diktuji a přitom třeba mysliti, dbáti mluvnice a často trudně hledati patřičné výrazy — není to odpočinek, je to pokračování dřiny. Velikou pomoc mám ve své slečně sekretářce, která mne zbavuje mnohé nepříjemné práce, takže mohu více tvořiti. Kdybych tak měl psáti sám všechny výpisky z knih, které čtu, nevykonal bych za tři léta kolik nyní vykonám za půl roku. Po přání pana presidenta Republiky mám zůstati i budoucí rok v cizině, pokud možno mám pracovati v New Yorku. Bude to s výhodou, neboť budu moci rychleji dokončiti čtení proofsheets a domluviti se s the American Geographical Society, kdežto nyní zodpovědění stručné otázky vyžaduje měsíc času. Je možná, že budu konati přednášky buď na obou tamních universitách nebo v některých odborných ústavech. Byl bych tomu rád, poněvadž bych soustavnými přednáškami získal nejvíce přátel jak Orientu, tak nám a prohloubil bych se ještě více v angličtině, kterou bych si rád osvojil, abych ji mohl užívati jako spisovného jazyka místo němčiny. Jen kdyby mně dal Alláh síly, abych i tamní dřinu vydržel. Tady v Londýně bych nejraději zůstal do října, ba kdybych neměl závazných přednášek v New Yorku, pobyl bych zde ještě déle, ovšem kdyby korrektury nebyly na závadu. Nastínil jsem Vám život českého profesora, který pobyv po léta v poušti je nucen dlíti v největších městech světových a učiti se na stará kolena jazyku, kterým se ve svých mladších letech nikdy nezabýval. Nepřál bych

archiv

Vám, abyste zakusil, co jsem vytrpěl za prvých čtyř měsíců v Americe. Byla to krutá doba, ale zdravá, poněvadž mne donutila, abych se vlomil do tvrdé anglické pronunciation a spelling. Co děláváte Vy? Vím, že tvoříte stále a stále a věřte mně, že Vám závidím Váš obor a Vašeho ducha. Pracujete doma o domácích dějinách a pracujete pro své. Jak šťastným jste, že můžete svá díla vydávati česky, že Vám náš lid rozumí a že si Vás za poctivou práci váží. Nevím, co bych za to dal, kdybych se mohl ubírati Vašimi stopami. Pozdravuje Vaši milostivou a Vás Váš starý Alois Musil

Alois Musil Josefu Šustovi

11. 6. 1924 Vážený pane kollego! Děkuji srdečně za laskavý a zajímavý dopis. Že Vás práce utahuje, věřím. Než komu Allah naplnil dům tak cenným zbožím, jako jest Vaše, dal mu také silná bedra, aby je na trh donesl. Práce, která vnitřně obohacuje a přináší vzrůst osobnosti, je vždy radostí, i když na ni reptáme. Já sám dělám si výčitky, že nemám Vaší obětavosti a nedonutil jsem se letos ani k cestě do Paříže, ani k zájezdu do Wembley, ač by mne zvláště poslední tolik zajímalo. Se srdečným pozdravem Váš J. Šusta

V Rychtářově u Vyškova na Moravě 7. července 1928. Slovutný a milý pane kollego, způsobil jste mi upřímnou radost svou přátelskou pozorností. Víte, že si Vás nejen vážím, nýbrž že Vás mám doopravdy rád a že je mi velmi milé, když člověk tak hodný si na mne vzpomene. Vrátil jsem se z Ameriky nesmírně unaven a nemohu se nijak zvetiti. Měl bych hned na podzim jeti do moří arabských, do Indie a Persie, ale soudím, že budu nucen odjezd odložiti. Bojím se toho, čemu Angličan říká break down. Rovněž se opozdila sazba mé poslední knihy anglické The Manners and Customs of the Rwala Bedouins. Je již úplně vysazena, ale přece vyjde teprve k Vánocům, kdežto mi bylo slíbeno, že bude dotištěna koncem srpna. Oznámil jsem přednášky a uvidím, jak bude. Podzim mého života již minul, nastává zima a věřte mi, milý pane kollego, že bych již byl rád, kdybych mohl zůstati klidně ve vlasti. Jenže moje anglické dílo mi otvírá bránu anglického světa i mohl bych v něm úspěšně působiti pro svou vlast. Plného zotavení Vašim drahým a Vám, milý pane kollego, přeje a na shledanou se těší s pozdravem Váš Alois Musil

Josef Šusta Aloisu Musilovi

Alois Musil Josefu Šustovi

Jemčina 2. července 1928 Vážený pane kollego! Noviny k nám na zapadlý venkov přicházejí velmi pozdě. Teprve dnes v nich čtu o Vaší šedesátce. Přijměte tedy dodatečně moje upřímné přání zdaru v dalším díle životním. Víte dobře, že jsem z těch, kdo ode dávna díla toho si velmi vážili a viděli v něm velmi kladnou položku naší národní rozvahy. Se zájmem bral jsem v Akademii do ruky Vaše anglické svazky; vane z nich dech opravdu světový a zároveň vývoj celého muže, který dovedl býti vždy svým a jíti svou cestou. Přeju Vám ze srdce, aby cesta ta vedla k dalším výšinám, a abyste při tom byl i jako člověk spokojen. Vám zcela oddaný Jos. Šusta

V Praze 8. října 1929. Milý a dobrý příteli, poslal jsem Vám svou prvou cestopisnou knížku Pod ochranou Núriho. Prosím Vás, přijměte ji jako nepatrnou splátku na velký dluh a zařaďte ji do své knihovny jako důkaz úcty, již k Vám odedávna chová Váš Alois Musil

Josef Šusta Aloisu Musilovi

archiv

Josef Šusta Aloisu Musilovi 10. října 1929 Milý pane kollego! Chtěl jsem Vám poděkovati za Vaši krásnou knihu teprve, až bych se byl do ní aspoň poněkud začetl. Vidím však, že to nebude tak hned. Jakmile přišla, ujal se jí totiž můj švakr, plukovník na pensi a nyní tak trochu

57

agrárník, který z „Venkova“ je nadšeným čtenářem Vašich článků. A čte ji teď celá jeho rodina se zájmem prý takovým, že musím posečkati, než se k ní sám dostanu. Těším se na to však opravdu a zasvětím jí asi chvíle prázdné, které mi uloží brzká zajížďka do Curychu na schůzku mezin. bibliografické komise. Pak si o ní jistě někdy pohovoříme. Zatím Vám mnoho a srdečně děkuji. Vám zcela oddaný Jos. Šusta

Josef Šusta Aloisu Musilovi 14. 5. 1931 Vážený pane kollego! Přijměte srdečný dík za „Šammany“. Budu se Vám moci vbrzku odvděčiti závěrečným svazkem své Světové politiky. Jedu právě na několik dní do Vídně a Budapešti k poradám mezinárodního hist. komitétu. Raději bych si ovšem vyšel někam do přírody užíti jara. Vám zcela oddaný Jos. Šusta

Josef Šusta Aloisu Musilovi 30. listopadu 1929 Slovutný pane kollego! Vaše přednáška jest velmi zajímavá a poutala mne při četbě naprosto; tím více bude působiti živým slovem. Jediné, co by snad zajímavou osobu Kemálovu mohlo našemu posluchači ještě více přiblížiti, by snad byla závěrečná zmínka — ovšem dosti triviální, ale pravdivá — o jeho podobnosti s Napoleonem, který rovněž svůj státní převrat založil na záchraně vlasti v rozvratu hrozícímu zvenčí i uvnitř; jeho kariera byla také zdobena soupeřstvím s jinými arrivisty revoluční doby. Také on zachoval, aspoň až do r. 1808, zásadní formu republiky, v níž stojí v čele císař opřený o vůli lidu, kterou zosobňuje. Zachovávaje skutečnou autoritu ve své ruce, prováděl v ohledu sociálním dále dílo administrativní revoluce a modernisace. Zásadní rozdíl ovšem v tom, že Napoleon neměl pevných hranic; moc i ambice jeho byly více všelidské než francouzské, kdežto Kemál má v národním, přesně vymezeném celku pevný útvar, jenž váže jeho ctižádost a tím chrání před katastrofálním rozletem do nebezpečné šíře. Než to jest jen náhodná poznámka. Ostatně bych si dovolil připomenouti, že Váš zpravodaj v Damašku se jednou pomýlil v roce; pochod na Cařihrad byl vskutku 1909 ne 1908; tehdy tím Soluň jen hrozila, a teprve roku následujícího jej provedla spolu se sesazením Abdula Hamida. Aspoň tak se mi zdá, nemýlí-li mne paměť a nezáleží na té věci ovšem nic. Vaše přenáška mne velmi zajímala a jsem jist, že bude totéž u Vašich posluchačů. Vám zcela oddaný Jos. Šusta

58

Josef Šusta Aloisu Musilovi 8. 8. 1932 Slovutný pane kollego! Nevím, zastihne-li Vás ještě tento lístek. Srdečný dík za Vaše milé řádky a vzpomínku. Vrátil jsem se právě ze Ženevy a chystám se odpočinout si trochu na našem venkově v Čerčanech na Sázavě; později v Marian. Lázních. Přeju Vám příjemný pobyt na Slovensku. Váš oddaný J. Šusta

Alois Musil Josefu Šustovi V Rychtářově 28. ledna 1933 Slovutný a milý pane kollego, na svých výzkumných cestách jsem bedlivě pozoroval, účelně se dotazoval a svědomitě zapisoval. Zápisky jsem, pokud bylo možno, hned v poušti podrobně rozváděl a pro vydání upravoval. Látku jsem třídil na mapovou, místopisnou, národopisnou a nápisovou. Každou jsem vydával zvlášť jako vědecký celek. Mé lidové cestopisy spočívají na mých dílech vědeckých. Snažím se v nich podati jednoduchý, avšak pravdivý obraz země, obyvatelů a dějinného vývoje. Bezděky znázorňuji průběh svých jednotlivých výzkumných cest, tedy vracím se k prvotní podobě svých zápisků. Vynechávám schválně léta, zaznamenávám však přesně roční dobu. Obyčejného čtenáře data nezajímají, ba po názoru nakladatelství by ho odpuzovala; odborník je najde v mých dílech vědeckých. Veškeré údaje národopisné, zprávy o zvycích a obyčejích jsou z největší části úplně nové, teprv ode

archiv

mne do světové[ho] písemnictví zařaděné. Podobně i básně a písně. Všechny jsou uceleně zaznamenány v třetím svazku mé Arabia Petraea, jakož i v The Manners and Customs of the Rwala Bedouins. Náčrtky dějepisné jsou rovněž nové. V žádné své cestopisné knize nelíčím událostí, ani neuvádím dobrodružství nezaznamenaných v mých dílech vědeckých. Nikdy jsem se nezdobil peřím vymyšleným nebo cizím. Všechna tak zvaná dobrodružství jsou dosvědčena. Zúčastněné osoby jsou v mých dílech odborných přesně určeny. Zkoumali je Angličané i Francouzi a přesvědčili se o pravdě. Že o nich pochybují mnozí naši lidé, je pochopitelno. Nemo propheta. Přiznávám se, že jsem se snažil vložiti do svých cestopisů to nejlepší, co mně na mysli tanulo. Mým účelem bylo poučovati. Aby se čtenář neunavil a únavou od četby neodvrátil, poutám jeho pozornost a udržuji jeho zvědavost. Srovnejte mou třetí, čtvrtou a pátou výpravu, zaznamenanou v Tajemné Amře s mým odborným dílem Kusejr Amra, vydaným od vídeňské Akademie a najdete, že jsem již 1906 byl na cestě, kterou jsem ukončil 1932. Svou výpravu z Egypta na Sinai a ze Sinaje pouští do Jerusalema, jakož i své prvé dvě návštěvy u Beni Sachr a cestu z Damašku do Palmyry a odtud do Homsu a pohoří Nusejrského jsem nikde odborně nevydal, poněvadž jsem buď pečlivě nezaznamenával, nebo svých zápisků pozbyl. V Tajemné Amře jsem nastínil prvý i druhý svůj pokus proniknouti s Beni Sachr do Amry. Bylo to poměrně snadné, poněvadž se mně tehdejší události význačné vryly hluboce do paměti, avšak scházejí podrobnosti, jakými oplývají mé jiné výpravy. Po přání nakladatelství upravuji své cestopisy pro mládež. Prvá taková knížka vyšla pod názvem Po prvé v poušti. Jejím pokračováním bude V zakletém zámku. Docent Klíma, kterého jsem vůbec neznal, píše ve Střední škole, že by měla býti knížka Po prvé v poušti v ruce každého studenta, který zatouží po četbě dobrodružné. Mimo ni vydala Novina knížku V neznámé zemi, která způsobem mládeži přístupným líčí život v oase a v poušti.

archiv

Letošního roku vydá knížku Mstitel, jednající v Medíně a v Mekce, jakož i Syn pouště, která uvádí čtenáře k Perskému zálivu. U Noviny leží V zakletém zámku a Děti slunce, kde se snažím nastíniti život zvířat pouště. Státnímu nakladatelství jsem odevzdal Za chlebem, obraz snaživého mladíka, křísícího mrtvou půdu. Přes třicet let sbírám látku pro dějiny dnešního Orientu. Vytvářím z ní obrazy jednotlivých států či zemí. Mám pro tisk úplně hotovy tři knihy: Dnešní Arabie; Dnešní Egypt a Dnešní Súdán a Habeš. Velice rád bych je vydal původně v jazyku českém. Nabídl se mi Vesmír, avšak do sazby se nedává, ač mne Dr. Zenkl ujistil, že Dnešní Arabie vyjde do vánoc 1932. Máte mé srdečné díky, že jste mne upozornil na Melantricha. Znáte-li se s tamním historikem, prosím Vás, upozorněte ho na mé knihy a přimluvte se, aby je vydali. Jsem ochoten vzdáti se honoráře, jen abych zachránil svá díla svému národu. Pan president si rovněž přeje, aby mé knihy dějepisné vyšly v jazyku českém a jak mně písemně oznámil, dal rozkaz, aby zakoupili za tisíc korun výtisků knihy, která bude vydána. Před nedávnem si vyžádal Harrassowitz z Lipska můj rukopis Arabien von heute. Poslal jsem mu jej tento týden. Vidíte, milý pane kollego, že konám, co mohu. Jako klerikál a profesor druhého řádu zůstávám v ústraní a snažím se plniti své povinnosti. Do ochrany Hospodinovy Vaše milé a Vás, vzácný pane kollego, poroučí s pozdravem Alois Musil

Josef Šusta Aloisu Musilovi 3. února 1933 Vážený pane kollego! Děkuji Vám za Váš zajímavý a poučný dopis, který jest zároveň svědectvím Vaší podivuhodné energie pracovní. Mluvil jsem s Drem Janem Hertlem, redaktorem knihovny Melantrichu, a řekl mi, že Vám dopíše a požádá o přesnější charakteristiku spisů, které máte k zadání. Závidím Vám, že můžete se projíti trochu na venkovském vzduchu. Mne poutá dna na

59

lenošku a při tom mi včera lékař řezal dáseň ohroženou píštělem. Příští týden státní zkoušky a svět jest vůbec rozkošný. Vám zcela oddaný J. Šusta

Alois Musil Josefu Šustovi Milý pane kollego, vážím si Vás jako učence a mám Vás rád jako člověka, zítra budu u oltáře prosit Hospodina, aby Vám dopřál největšího pozemského daru: vnitřní spokojenosti — a Vás i Vaše zdraví zachoval. S pozdravem Váš Alois Musil V Rychtářově u Vyškova 18. března 1934

Josef Šusta Aloisu Musilovi Vážený pane kollego! Přijměte, prosím, můj upřímný dík za vzácná slova, jimiž jste tak laskavě přivítal mou šedesátku. Vám zcela oddaný Jos. Šusta 4.3.1934

Alois Musil Josefu Šustovi V Rychtářově 25. května 1934. Slovutný pane kollego, spoléhaje na Vaši dobrou vůli požádal jsem Dr. Hertla, aby Vám dal posílati korektury mého rukopisu „Poušť a oasa, Nová Arabie“. Jak je přečtete, napište na ně laskavě mou adresu Rychtářov u Vyškova na Moravě. Za Vaši dobrotu srdečně děkuje s pozdravem Alois Musil

Josef Šusta Aloisu Musilovi 19. 6. 1934 Slovutný pane kollego! Děkuji za Váš milý dopis. Vaši práci jsem četl s plným zájmem. Přináší tolik poučení a uvádí živě do společnosti, která značně zajímá zejména také nás, kdo studujeme středověk s jeho patriarchálním feudalismem. Ovšem nejsem jist, bude-li obecný čtenář sto, aby v některých částech Vašeho vylíčení při záplavě jmen navzájem si příliš podobných bez zmatku sledoval kaleidoskop osobních zápasů. Snad by bylo bývalo možno tu a tam příliš bohatou komparserii trochu redukovati a zcela podružné episodisty potlačiti. Vám

60

však šlo o to, aby všechny podrobnosti byly zjištěny. Nebude vedle mapky připojen výběr několika rodokmenů? Posloužil by čtenáři. Doufám, že dobře užíváte prázdnin. Já tonu ještě ve zkouškách a seminárních pracích za horka pouště, které na Prahu lehlo. Mohu pak v červenci jen na 14 dní pobýti trochu na českomoravské vysočině, druhou polovici měsíce musím věnovati planému mlýnu aktů u Svazu národů v Ženevě. Se srdečným pozdravem Vám oddaný Jos. Šusta

Alois Musil Josefu Šustovi Topolčianky 25. července 1934 Budiž Alláh pochválen, že prohloubíte naše vědění zítra v rozhlase! Je radost Vás poslouchat; vždyť podáváte jádro způsobem každému srozumitelným. — Z Melantrichu mně oznámili, že dají v srpnu do tisku rukopis „Nová Habeš“ nebo, jak knihu pokřtili, „Lev z Kmene Judova. Nová Habeš.“ Směl bych Vás obtěžovati sloupcovými korekturami? Obsah Vás bude jistě lépe poutati než Arabie. Vždyť Vám připomene krásné doby Vašeho pobytu v Římě. — Bydlím zde od začátku července. Právě jsem dokončil Syrii. Všeho dobrého Vašim milým a Vám, vzácný kollego, z té duše přeje s pozdravem Alois Musil

Josef Šusta Aloisu Musilovi 27. července 1934 Vážený pane kollego! Bude mi ovšem potěšením, čísti v korektuře Vaši Habeš, ač jsem jist, že můj laický posudek Vám žádného užitku nepřinese. Četl bych knihu i tak jistě po vydání. Pouze důvěrnou otázku! Nehněval byste se, kdybych Vám tu onde snad navrhl některou jazykovou změnu? Nejsem ani filolog, ani purista jazykový, a proto by moje návrhy — kdyby k nim došlo — byly zcela nezávazné. Netroufal bych si tak ale činiti bez Vašeho souhlasu, který budu míti za získaný, neodmítnete-li výslovně. Včera jsem přijel právě ze Ženevy, kde jsem se potil po deset dní u Svazu národů při rozhovorech o věcech tak vzdálených, jako jest

archiv

třeba nová úprava čínského školství nebo amerických stipendií studijních. Přednáška v rozhlasu, na niž laskavě narážíte a kterou jsem sám několik hodin po příjezdu vyslechl, mi ovšem valnou čest nedělala. Promluvil jsem ji před odjezdem na desku, ale ta se rozbila, a tak ji dali přečísti jakémusi patronovi, který ji trochu podle svého upravil a s nejedním omylem odříkal, že to bylo trapno poslouchati. Doufám, že se Vám dobře vede. Já mám rodinu na Jindřichohradecku, sám zůstanu však některý čas v Praze, abych si něco odpracoval. V polovici srpna pojedu asi s Dr. Matějčkem a Cibulkou na některý čas do Mariánských Lázní. S upřímným pozdravem Vám oddaný J. Šusta

Alois Musil Josefu Šustovi Topolčianky, 29. července 1934. Slovutný a drahý pane kollego, za každou poznámku jsem Vám vděčný, neboť mne nutí přemýšleti a kdo uvažuje, nestárne. Od 1895 do 1920, mimo to 1923—1924, jakož i 1926—1928 jsem dlel v ovzduší cizím. Česky jsem hovoříval hlavně za svého pobytu doma. Mluví se u nás jadrnou hanáčtinou a ta mně zapadla hluboko do srdce. Zamiloval jsem si „Naši řeč“ a pokud ji vydával Zubatý, četl, ba studoval jsem každé číslo, vypisoval a doplňoval. Bartošovu „Rukověť správné češtiny“ mám nejen na stole, nýbrž i v hlavě. Zubatý nejednou chválil můj sloh a vybízel, abych se od něho neuchyloval; snad nelichotil. Co chci říci výrazně, vyslovím hanácky a nadiktuji správnou češtinou. Vědomě užívám našeho nářečí a našich výrazů. Proč opakovati dvakrát, třikrát totéž slovo, když je možný výběr? Mnozí si tvoří vlastní slova; sám se spokojuji hanáckými. Hertl mne ujistil, že dají „Lev ze kmene Judova. Nová Habeš“ do tisku až v srpnu. Zatím jsem dostal sloupcové korektury již dnes 29. t.m. s přáním, abych je do 30. t.m. vyřídil. Mají tam pěkný pořádek! Nevrátím jich, pokud nedostanu Vaše. Vidíte, chudáčku, jak pečuji o Vaše zotavení. Měl bych Vám ulehčovati a zatím přitěžuji. Proč? Poněvadž jste hodný. S pozdravem Alois Musil

archiv

Josef Šusta Aloisu Musilovi 23. listopadu 1934 Vážený pane profesore! Se zájmem jsem četl Vaši přednášku. Připojil-li jsem v první partii jakési nesouhlasné glossy, neznamená to, že bych dovedl věc říci lépe a správněji, kdybych byl nucen spokojiti se s tak málo slovy. Zkrácení nutí tu vždy samo sebou k nepřesnosti a v obecné přednášce jest to jaksi nutné zlo. Jedna věc mi jest však zásadně nová a vzbuzuje poněkud moji skepsi, ač o tom opravdu téměř nic nevím. Totiž, že by Římané byli Persii jako rovnocenné imperium přijímali a výslovně imperiem východu je zvali, své vlastní říši západní název vindikujíce. V kterých souvěkých pramenech se to nalézá? Ale nenamáhejte se, psáti mi o tom. Až se sejdeme, bude mne to zajímati v hovoru. Se srdečným pozdravem Vám oddaný J. Šusta

Josef Šusta Aloisu Musilovi 16. ledna 1935 Slovutný pane kollego! Nemám, co bych poznamenal k Vašemu zajímavému doslovu; snad pouze jen tolik, že podle mých skrovných vědomostí až do 70tých let vůle Anglie zmocniti se Egypta nebyla přece tak důsledná a nepochybná, jak by se z Vašich slov zdálo. Myšlenka ta prožívala jistě ssebou všechny ty záchvěvy vůle k rozšíření zámořské moci i směrů ji v Anglii čelících, které dobu tu v osadní politice britské říše vůbec vyznačují. Vám oddaný J. Šusta

Josef Šusta Aloisu Musilovi 27. 3. 1935 Milý pane kollego! Děkuji Vám srdečně za laskavé věnování krásné knihy a její zaslání. Dovedu si přátelské náklonnosti Vaší po zásluze vážiti tím spíše, že jest tu spojena s cenným dílem, které našemu národu otvírá zrak pro daleké výhledy. Vaši Judei milerád přečtu, doufám však, že mi nezazlíte, bude-li to až v květnu. Mám duben neodkladnou prací tak vyplněn, že se nedostanu ani na velikonoční svátky z Prahy. Přišel jsem s tím do skutečné

61

tísně, takže pro nejbližších pět neděl mám takřka každou hodinu obsazenu. Pak se mi však uvolní a s potěšením zotavím se četbou Vaší zajímavé práce. Vám zcela oddaný J. Šusta

Alois Musil Josefu Šustovi Otryby, p. Český Šternberk n. S., 16. února 1944 Slovutný pane presidente, svatý apoštol Pavel někde píše, že řádně upravená lásku k bližnímu, charita, počíná sebou samým. Kdo se stará o své tělesné a duševní zdraví, může konati mnoho pro svou rodinu, příbuzenstvo, národ, lidstvo. Znám se s Vámi mnoho let a vždy se mi zdálo, že se ve Vašem životě projevuje řád-

62

ně upravena charita. Odtud to obrovské dílo, které leží za Vámi. Své tělesné i duševní zdraví jste upevnil a zachoval, své choti jste byl věrným, milujícím manželem, dětem jste dal základ, na kterém mohou samy budovat, vychoval jste přečetné učitele, otvíral jste čtenářům svých knih neznáme světové obzory, jaký div, že Vás přední zástupci našeho národa postavili v čelo našeho největšího vědeckého ústavu. Z té duše Vám, slovutný pane presidente, přeji, aby Hospodin zachoval Vaše zdraví a upevnil Váš vnitřní klid, toto jediné, opravdové pozemské blaho. Do ochrany Boží Vaše milé a Vás, slovutný pane presidente, poroučí a na shledanou se těší s pozdravem Alois Musil

archiv

Roman Ludva

Příběhy na hřebíku Šestidílný beletrizovaný seriálek o současném figurativním malířství evropského střihu

Část druhá — Salvo N

apřed jsem viděl pár jeho grafik, to bylo před lety v olomoucké Galerii Caesar, hlavně stavby v krajině, figurativnost podivně prozářená, dalo by se říct. Na něco takového divák našinec tehdy mnoho zvyklý nebyl, a koneckonců není ani dnes. Tím spíš, když nechybí nezřídka přehnané konejšivé světlo, které reálný předobraz té či oné krajiny a staveb v ní, často posunutých k prostotě až geometrické, doslova propírá na valše nečekané barevnosti. Zaplaťpánbůh za tu až cukrárenskou prosvětlenost, říkal jsem si později. Ta mě nejspíš ponoukla, abych se o Salva zajímal víc. Barvy někdy líbezné až příliš, pohoda, která lehce provokuje. Ale jen lehce. Provokace klidem a symetrií, nikoli ošklivostmi, jak tomu u současného umění spíš bývá. Líbivost jako pilíř estetické kvality a tajemství výjevu, na který divák kouká. Tak jsem se na to později zeptal. Malíř, co Salva dobře zná, párkrát s ním v cizině vystavoval, jen energicky přikývnul. „No jo,“ usmíval se. „To víš, Sicilan.“ O Sicílii nevím nic, říkal jsem si v duchu, teda vím to, co všichni, kolébán literární a filmovou pověrčivostí — chudý ostrov, vedro a pastevci, nesmrtelná zločinecká organizace, Kmotr, že. „Salvo říká,“ musel tedy vysvětlovat dál, „že dobrý malíř je šťastný malíř.“ To se mi líbilo, moc se mi to líbilo. A kdybych věděl, že se s hlavním aktérem nějaký rok nato letmo setkám, možná bych si veselou spokojeností hned i povyskočil. Takhle si ještě musíme pár řádků počkat. Letos sedmapadesátiletý Salvo, vlastním jménem Salvatore Mangione, italský malíř narozený na Sicílii a už řadu let žijící v Turíně, se ovšem na přelomu 60. a 70. let začal prosazovat nikoli figurativní malbou, nýbrž

fejeton

jako konceptuální umělec. V tomto ranku jsou snad nejdál od jeho současných pláten práce nazvané Salvo žehná Luzernu (1970) a Salvo žije — Salvo je mrtvý (1970): První v pořadí, to jsou dvě černobílé rozměrné fotografie, na nichž mladý malíř s vlasově tenkou linkou svatozáře kolem hlavy činí dvěma prsty to, co říká titul, jednou zabírán zepředu, podruhé zezadu a Luzern pod ním. Tou druhou prací je zcela začerněná plocha, v níž zbývá jen několik bílých písmen — Salvo žije. Stojí za zvláštní pozornost, že o pouhých pár let později Salvo maluje kopii podle Raffaela Svatý Michal bojuje s drakem, ovšem jako autoportrét (1973), a v letech 1974—1978 přidává bronzový reliéf Svatý Jiří s drakem. Od poloviny 70. let vytěsňuje v jeho práci figurativní malba vše ostatní. A nejsou to zdaleka jen stavby v krajině, malované v tónech nečekané, řekněme rovnou salvovské barevnosti, ale třeba i zátiší s knihami, houbami, čajovým servisem a sušenkami, taky se salámem, kusem sýra a bagetou, s růžemi. Anebo plátna Bar sport (1981) a Diskotéka (1988). Na prvním jsou posmutnělí muži v šantánu, i ti, co hrají kulečník, tváří se zasmušile, a na druhém několik postav na ulici před tančírnou, kde tajemné jedovaté světlo nahrazuje neslyšné duc duc, a vzadu z plátna odchází ztemnělá silueta stařenky o holi, shrbená do pravého úhlu. Ano, humor nechybí. Takže jsem byl dvojnásob zvědavý, když jsem se loni na podzim vypravil do Turína. Malíř, co mi před pár lety tak stručně a jasně Sicilana charakterizoval jeho vlastními

63

slovy, tam jel otevřít svoji výstavu. Cestou jsem se ho několikrát ptal, jestli Salvo přijde. Jo, určitě. Vernisáž začala a já znovu, aby mi ho ukázal, víš, jen tak nenápadně kývni… „To nebude potřeba,“ mávnul rukou. Nebylo. Těsně před koncem vernisáže se houf lidí před galerií začal vlnit v rytmu jednoho muže. Příchozí, spíš menší podsaditý chlapík s doutníkem velkým jako předloktí novorozence, se široce usmíval a svými poznámkami vyvolával salvy smíchu. Jeho bonvivánské ovládnutí společnosti, v tom nejlepším slova smyslu, pokračovalo i na

64

banketu, uspořádaném na počest vystavujícího malíře, za kterým chodila turínská smetánka, aby si nechala podepsat katalog k výstavě, a on k podpisu vždy připojil drobnou kresbu. Salvo, to se ví, zůstal hluboko přes půlnoc. A v tom unaveném veselí pak začal se spikleneckým úsměvem brousit kolem katalogů, co zbývaly na stolech. Pokud v nich ještě nebylo věnování a nějaká ta kresbička, nezaváhal. Načrtnul vždy něco drobného, citaci z nějakého obrazu vystavujícího malíře a samozřejmě jakoby jeho rukou, a podepisoval to — Salvo.

fejeton

kultura Rozhovor s Josefem Mlejnkem

O překládání a vlastní tvorbě Nesvazuje překládání autora při jeho vlastní tvorbě, nevzbuzuje v něm spíš trému než inspiraci?

Překládání pro mne po dlouhá léta znamenalo především dialog s autory, ale to jsem si pro sebe překládal filosofy. Když jsem nemohl být jejich posluchačem a být jen čtenářem by nutně vedlo k povrchnosti. Nikdo menší než Avicena prý musel přečíst čtyřicetkrát Aristotelovu Metafyziku, aby ji pochopil, při překládání je některé texty třeba přečíst více než čtyřicetkrát, takže i nám lidem méně nadaným může občas něco sem tam svitnout. Překládat poezii jsem si troufl až teď před šedesátkou a zrovna Czesława Miłosze. Ale on je to metafyzický či přesněji ultra-fyzický básník, dokončuji teď větší výbor z jeho esejů. Jeho ryze básnické výpovědi o světě mají ovšem filosofické a teologické konotace, takže mu snad i lépe rozumím, než kdybych trochu té filosofie sem tam předtím nepochytil. Tréma se s inspirací snad tak úplně nevylučují, a lepší tréma, ne-li nejistota, při překládání i mimo ně, než nejapná suverenita takového pozdního Ivana Diviše, dej mu Pán Bůh nebe (to neber jako floskuli). Je to pouhý dojem, anebo je skutečně poměrně málo těch, které bychom mohli považovat za celoživotní velké překladatele i velké původní tvůrce? Nerozhodne se nakonec člověk nakonec pro jedno, nebo pro druhé?

staven jako AGENS i jako PATIENS, jde jen o to v jakém poměru. Odhlédneme-li od Miłosze, abych pořád nehovořil jen o něm, tak velkým básníkem a překladatelem poezie byl Bohuslav Reynek. Ale asi nejde ráno psát verše, přes den si sem tam zapřekládat, a večer už zase hrnout básně, protože překládání je stavem jakési zvláštní pasivity, zakletí na určitou dobu… Vede pobývání v jiné než české kultuře spíš k ochladnutí k té vlastní, anebo získávaný odstup vyvolává hlubší pochopení? Stalo se, že bys něco z české kultury docenil až při pohledu zvenčí?

Pobývání je v mém případě trochu silné slovo, jde jen o ohřívání prstíčků ve francouzském a polském, zčásti i ruském duchovní prostoru. Pobývání, jež máš na mysli, nevede ovšem k ochladnutí ani k relativismu, ale k pořadnosti neboli hierarchii. K oddělování toho, co je skutečně původní, od levného instantního importu nebo domorodého hudlaření. Žádné plazení se před modlami tržiště. Tohle uměl nenapodobitelně Josef Florian ze Staré Říše, toto jeho umění a jeho odkaz lze jen těžko docenit právě i při pohledu zvenčí. -vb-

Nevím, nakolik se může člověk rozhodnout pro psaní poezie. Neměj mne za elitáře, ale hluchý se těžko může rozhodnout k sluchu. Ono jakési „to“ či „toto“, o němž hovoří Miłosz ve stejnojmenné knize, básnická dispozice, dar, je v každém tvůrci na-

kultura

65

Czesław Miłosz v překladu Josefa Mlejnka:

Orfeus a Eurydika Před vchodem do Hádu stál na dláždění chodníku Orfeus choule se ve větrných poryvech. Vítr cloumal jeho pláštěm, prosmýkal se listy stromů, rozháněl mlhové chuchvalce. Nápor mlhy střídavě tlumil světla aut. Stanul u prosklených dveří, v nejistotě, vystačí-li v poslední své zkoušce se silami. Měl stále v paměti její slova: „Jsi dobrý člověk.” Moc tomu nevěřil. Lyričtí básníci většinou jsou, jak věděl, chladného srdce. Je to téměř pravidlem. Dokonalého umění lze dosáhnout jen výměnou za podobnou vadu. Pouze její láska ho hřála, zlidšťovala ho. Pokud byl s ní, uvažoval jinak i o sobě. Nyní ji nemohl klamat, když zemřela. Hnul dveřmi. Procházel labyrintem chodeb, výtahů. Šedavý svit nebyl světlo, ale pozemský mrak. Elektroničtí psi jej míjeli zcela neslyšně. Sjížděl dolů, patro po patře, sto, tři sta pater. Tuhl. Uvědomoval si, že se nalézá Nikde. Pod tisíci vychladlými stoletími, na pohřebišti zpráchnivělých pokolení, v království, které jako by nemělo konce ani dna. Obklopovaly ho tváře tísnících se stínů. Poznával některé z nich. Cítil rytmus vlastní krve. Vnímal silně svůj život spolu s jeho vinou a měl strach ze setkání s těmi, jimž způsobil zlo. Oni však ztratili schopnost upamatovat se, hleděli jako by stranou, lhostejní k té věci.

66

kultura

Na svou obranu nesl devítistrunnou lyru s hudbou země proti propasti, jež všechny zvuky zahluší tichem. Hudba jím vládla. V tu chvíli byl bez vůle. Zaposlouchán poddával se diktované písni. Stejně jako jeho lyra byl pouhým nástrojem. A vešel do paláce správců onoho území. V zahradě uschlých hrušní a jabloní černajících se suchými větvemi a uzlovatými haluzemi mu na trůnu z temného ametystu naslouchala Persefona. Zpíval o jase úsvitu, o řekách plynoucích v zeleni, o vodě s jitřním oparem v růžovém rozbřesku, o barvách, rumělce, sieně pálené, o blankytu. O rozkoši plavání v moři poblíž mramorových skal. O hostině na terase nad hlučícím rybářským přístavem. O chuti vína, soli, oliv, hořčice, mandlí. O letu vlaštovky, letu sokola. O vznešeném letu hejna pelikánů nad zátokou. O vůni náruče bezů v letním dešti. O tom, že skládal svá slova proti smrti a že žádným svým rýmem nevelebil nicotu. Nevím, pravila bohyně, zda jsi ji miloval, ale přišel jsi až sem, abys ji zachránil. Bude ti navrácena. Však s jednou podmínkou. Nesmíš s ní promluvit. A při zpáteční cestě se ohlížet, aby ses ujistil, že jde za tebou. A Hermes přivedl Eurydiku. Její tvář byla jiná, zcela zsinalá, víčka pokleslá, pod nimi stín řas. Pohybovala se toporně, vedena rukou svého průvodce. Moc chtěl vyslovit její jméno, probudit ji z toho snu. Ale zarazil se, věda, že přijal podmínku.

kultura

67

Vyšli. Nejdříve on, a za ním, ne však zároveň, klepot jeho sandálů a drobné kroky jejích nohou obepnutých sukní jako v rakvi. Strmá cesta pod horu probleskovala temnotou, jež byla jako stěny tunelu. Zastavil se a naslouchal, ale v tu chvíli i oni zůstali stát a ozvěna utichla. Vykročil a znovu bylo slyšet jejich dvojzvuk. Jednou se mu to zdálo být blíž, podruhé dále. Za jeho vírou vzrůstala pochybnost a ovíjela si ho jako chladný svlačec. Neschopen pláče hořekoval nad ztrátou lidských nadějí na vstání z mrtvých, neboť nyní byl jako každý smrtelník, jeho lyra mlčela a on snil nezaštítěn. Věděl, že musí věřit, ale věřit neuměl. A nejistá skutečnost vlastních kroků počítaných v znehybnění trvala dlouho. Svítalo. V očnicovém výstupu z podsvětí se rýsovaly ohyby skal. A stalo se, jak předem tušil. Když otočil hlavu, nikdo za ním na cestě nebyl. Slunce. Nebe, a na něm oblaka. Teprve teď to v něm křičelo: Eurydiko! Jak budu žít bez tebe, utěšitelko! Ale zavoněly byliny, nízko nad nimi bzukot včel. A on usnul s tváří na prohřáté zemi. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.

Czesław Miłosz (1911) je polský básník, prozaik, esejista, emeritní profesor Kalifornské univerzity v Berkeley. Žije v Krakově. Báseň, kterou přinášíme, věnoval památce své zesnulé ženy Carol (1944—2002).

68

kultura

Jan Bureš

Historik v labyrintu revoluce Ačkoli od oněch událostí uplynulo již přes čtrnáct let, nemáme stále příliš mnoho skutečně odborných analýz, založených na seriozním badatelském přístupu. Sukova kniha je takovou analýzou, ba v mnoha ohledech je to první pokus o aplikaci poznatků a teoretických přístupů z více oborů (historie, politologie, sociologie) na problematiku událostí z listopadu roku 1989. Autor založil práci na syntéze výsledků studia archivních pramenů (zejména Archivu Občanského fóra, uloženého v ÚSD AV ČR) a poznatků získaných metodou „oral history“ (rozhovory s přímými aktéry událostí, zpracované podle vědeckých kritérií). Tento postup je vhodně doplňován snahou pravdivě vystihnout atmosféru doby. Pokud jde o zkoumání první fáze událostí ze sklonku roku 1989, je originalita Sukových závěrů a poznatků předurčena metodologickými postupy, kterých užívá. V zásadě je podle Suka možno přistupovat k dané problematice: 1) komparativní analýzou, jež nám poskytuje především neotřelé postřehy, netušené analogie a inspirativní i provokativní teze, především politologického charakteru, 2) historickou analýzou, jež se soustřeďuje na hlavní cíl každé čistě historické práce — podrobné popsání událostí, 3) zkoumáním modality změny, které je založeno nejen na detailním zkoumání průběhu revoluce, ale navíc je doplňováno snahou pochopit obecnější politologické aspekty — tj. např. strategii aktérů změny, analýzu všech významných činitelů a faktorů změny, zájmů, způsobů komunikace s veřejností apod. Právě tento třetí přístup zvolil Jiří Suk, když se prostřednictvím analýzy vývoje pražského centra Občanského fóra (dále OF) snaží uchopit širší rozměry politické změny v Československu. Tento přístup je z věcného hlediska jistě správný, neboť OF se brzy po 17. listopadu stalo jedním z hlavních aktérů politických událostí, skrývá ovšem i určitá rizika. Především jde o to, že zkoumání určité historické události skrze hlavního hybatele dění jako instituce může vést

kultura

autora k akceptaci takového výkladu událostí, který v oné době používala právě tato instituce jako svou argumentační základnu v komunikaci s veřejností i státní mocí. Jiřímu Sukovi se ovšem podařilo toto úskalí překonat, neboť zejména v částech analyzujících vyjednávací strategie OF dokáže zaujímat velmi originální a kritická stanoviska, odlišná od argumentační základny OF. Originální a pro českou odbornou literaturu zatím ne příliš typický je způsob, jakým se Suk vypořádává s otázkou revolučnosti listopadových událostí roku 1989. Autor nepovažuje tuto otázku za ústřední, ale nechce se vyhýbat hledání odpovědi na ni. Jen je přesvědčen, že na jednoznačnou odpověď typu revoluce — ano, či ne je příliš brzy, a to zejména z důvodu nedostatečné znalosti všech detailních souvislostí celého procesu československé politické změny v dnešním (stále ještě) počátečním stavu bádání. Jiří Suk požaduje, abychom si uchovali tradiční vnímání pojmu „revoluce“ (ve smyslu teorií revoluce A. Giddense, S. Huntingtona či T. Skocpolové) jako určitou badatelskou hypotézu, jako jisté srovnávací

69

kritérium, ke kterému budeme i nadále vztahovat konkrétní závěry. Přesto se však Suk vymezuje vůči pojetí revoluce Anthony Giddense, aby alespoň v základní rovině podal určitou odpověď na zmíněnou otázku. Giddensovo socio-historické pojetí revoluce stanovuje následující kritéria, nutná pro označení určitého historického procesu právě za revoluci: 1. musí splňovat charakter masového sociálního hnutí, 2. musí vést k procesu zásadních reforem nebo změn, 3. musí v ní být přítomna hrozba násilí či skutečné použití násilí ze strany účastníků — to vychází z představy, že revoluce je politická změna „vynucená na předchozí moci, která by se nevzdala, pokud by se nemusela obávat možného nebo skutečného použití násilných prostředků.“ Chápeme-li tedy československý proces politické změny v celé jeho délce, tzn. od 17. 11. 1989 do voleb v červnu roku 1990 a následně v období do prosince roku 1992 jako přechod k demokracii, který vedl k zásadní změně politického i ekonomického systému státu, je možno proběhlou politickou změnu označit za revoluci, neboť: 1. veřejné protirežimní demonstrace z listopadu 1989 měly masový charakter, 2. z dlouhodobější perspektivy proběhly v Československu v důsledku událostí z konce roku 1989 zcela zásadní politické a sociální změny (jmenujme pouze hlavní systémové změny: ukončení monopolní moci KSČ, uskutečnění svobodných voleb, vybudování demokratického politického systému, transformaci ekonomiky z centrálně plánované na tržně liberální), 3. v případě československých událostí z konce roku 1989 je možno dokladovat pouze násilí ze strany režimních policejních jednotek proti demonstrujícím studentům na Národní třídě dne 17. listopadu. Přesto však potenciální hrozba násilí ze strany demonstrující veřejnosti působila i jako faktor, kterým argumentovala opozice při jednáních o politických změnách v případě, že se dosavadní držitelé moci k těmto změnám obrátí zády. Toto sociologické schéma revoluce doplňuje J. Suk odkazem na Foucaltovu předsta-

70

vu o tzv. dispozici revoluce; v tomto smyslu chápe události roku 1989 jako důsledek „rozvzpomínky“ na skrytou dispozici revoluce, která je v myslích lidstva spojena s nadějemi na změny k lepšímu i s hrozbami násilí a úpadku, jsou s ní spojeny takové archetypy lidské společnosti, jako je touha po spravedlnosti, odplatě, zúčtování, pomstě apod. Pokud jde ale o konkrétní průběh událostí v listopadu a prosinci 1989, a zejména pokud jde o strategie hlavního aktéra změny, tj. OF, jeví se nám označení událostí pojmem „revoluce“ jako značně problematické. Jiří Suk správně poukazuje na to, že čs. opozice sama sebe v roce 1989 nepovažovala za revoluční sílu, že její dlouho udržovanou představou a strategií byla pouze snaha zahájit a vést s držiteli moci dialog o charakteru a hloubce změn (Suk pro to používá výstižný termín „strategie vnější kontroly moci“) — a naopak právě představitelé KSČ považovali členy vedení OF za revolucionáře (v rámci svého dialektického vidění mocenských vztahů). Co však tedy způsobilo, ptá se Suk, že v zemi, kde ani veřejnost nebyla zvyklá řešit politické konf likty prostředky, které by svým charakterem připomínaly revoluční metody (a kde i tzv. disent se choval značně nepoliticky), došlo tak náhle a rychle ke změně režimu, jež se svou hloubkou dá označit za revoluci? Odpověď na svou otázku hledá autor především ve vlivu zvenčí, kdy dění v okolních zemích (zejména Polsku, Maďarsku a NDR) „oživilo otázku revoluce jako poslední a krajní způsob, jímž si občané mohou přisvojit právo rozhodovat o svém osudu.“ V této souvislosti upozorňuje Suk na zásadní vliv médií, která čs. občanům v průběhu druhé poloviny roku 1989 přinášela barvité obrazy (zejména televize a svobodné západní rozhlasové stanice) revolučního dění v okolních komunistických státech. Suk také správně upozorňuje na nutnost vnímat konkrétní podobu přechodu k demokracii v jednotlivých zemích pod zorným úhlem povahy a charakteru konkrétního totalitního režimu, který je odstraňován — neboť podoba režimu měla všude zásadní vliv na odlišnosti v podobě tranzice. Snad nejsložitější otázkou událostí z listopadu a prosince roku 1989 je pro politology,

kultura

sociology či historiky téma strategií, jež v této chaotické a „zrychlené době“ používali hlavní aktéři vývoje — vedení OF (a VPN na Slovensku) na jedné a tým federálního premiéra na druhé straně. Suk upozorňuje, že do čela revoluce se záhy dostali ti, kteří revoluci nepovažovali za svou věc — protože za svou věc nepovažovali ani politiku jako takovou. Má samozřejmě na mysli intelektuály z kulturního prostředí, kteří tvořili většinu zakladatelů Občanského fóra. Je jistě skutečností, že mnoho z těchto aktérů se vyznačovalo pouze teoretickým a více méně abstraktním vztahem k politice, nicméně např. Václav Havel celým svým předchozím literárním, zejména esejistickým dílem ukazuje, že politika pro něj vždy byla jedním z hlavních témat, ne-li tématem ústředním. V tomto smyslu pak Suk vysvětluje první strategii OF, založenou na pouhém vedení dialogu se státní mocí o povaze reforem, jako důsledek absence promyšleného konceptu systémové změny; opozice podle něj hledala určité provizorní řešení, které by jí dalo čas na zformování vlastního odborného zázemí. Z tohoto důvodu se OF snažilo od počátku mírnit revoluční nálady veřejnosti, brzdit radikalitu veřejnosti, ale i vlastních aktérů změny (např. studentů). Opozice i veřejnost byly jednoduše zaskočeny rychlým průběhem událostí, stejně jako masovým charakterem demonstrací, jež se zejména v Praze rozpoutaly počátkem nového týdne po pátku 17. listopadu 1989. Suk tak do značné míry potvrzuje i hypotézu Ladislava Holého, který jako hlavní důvod masové účasti občanů (do té doby naprosto nevídané) na protirežimních demonstracích spatřuje jednak šok z brutality, spáchané režimní policií na nevinných studentech (reminiscence na listopad 1939), jednak opadnutí strachu z lidí tváří v tvář masovosti takových mítinků. Přesto však podle Suka opozice v tuto chvíli ještě nebyla připravena ani ochotna převzít moc, takže volila taktiku zdrženlivosti, opatrného postupu, založeného na pečlivém vyhodnocování účinku všech svých kroků na veřejnost. V této souvislosti Suk upozorňuje na obecný vztah čs. opozice k otázce možného převzetí moci. To, že tato opozice neusilovala o převzetí moci ani o podílu na pří-

kultura

padných politických a ekonomických reformách v období do roku 1985, považuje Suk — vzhledem k politickému vývoji v zemích východního bloku (a hlavně v SSSR) — za pochopitelné. Ale tato samozřejmá apatie již není tak bezproblémová v období po roce 1985, kdy už se o nutnosti reforem hovořilo na všech možných politických úrovních, ať již na nižších článcích vedení KSČ, nebo ještě více v gorbačovovském Sovětském svazu. Skutečně politickým aktérem se čs. opozice vlastně paradoxně stala až díky propuknutí otevřené krize v listopadu 1989 — plná náměstí protestujících občanů vedla k rychlému zhroucení autority vedoucí politické síly, a mocenské vakuum začalo rychle zaplňovat narychlo vzniklé opoziční hnutí, sjednocující rozdílné opoziční proudy. Do jisté míry jako problematické může být vnímáno Sukovo označení Občanského fóra (v první fázi jeho vývoje) jako „hnutí sociálního, které nechtělo být hnutím politickým.“ Chápeme-li obecně pojem sociální hnutí jako hnutí zaměřené na nápravu určitých sociálně-ekonomických problémů společnosti, které má navíc jasně označitelnou sociální základnu, pak je myslím vhodnější označit OF v první fázi jeho vývoje právě spíše za hnutí politické, neboť všechny první požadavky OF byly navýsost politického, nikoli sociálního rázu. Pravděpodobně žádný ze členů vedení OF si v listopadu 1989 neuměl uvědomit hloubku všech sociálních a ekonomických změn, jež s sebou přinese změna politického systému, v oněch dnech se teprve rodících. Občanské fórum podle Jiřího Suka vnímalo samo sebe jako nadstranického garanta přechodu k demokracii, který proces změn teprve připravuje, iniciuje a kontroluje. V rámci záměrného „brždění“ revolučních nálad veřejnosti požadovalo vedení OF, aby KSČ byla i nadále vtažena do procesu politických reforem, protože jedině tak mohla napravit chyby, kterých se jako hlavní viník stavu čs. společnosti za léta svého panování dopustila. Na problematičnost až riskantnost této argumentace OF upozorňuje Suk zejména v souvislosti s chybami, kterých se v zájmu dodržení takových zásad OF dopustilo v prvních dnech listopadových událostí. Toto zcela nerevoluční chování vedlo k tomu, že

71

OF třikrát po sobě ponechalo iniciativu v rukách premiéra Adamce, a to i po jeho závažných selháních ve vztahu právě k OF: 1) poprvé se OF dopustilo chyby, když veřejně podpořilo Ladislava Adamce i poté, co byl demonstranty na Letné dne 26. 11. 1989 vypískán, 2) druhou chybou OF se stala další důvěra Adamcovi poté, co sestavil naprosto nepřijatelnou vládu 15 : 5 dne 3. 12. 1989, 3) potřetí učinilo OF závažnou chybu tím, že nedokázalo Adamcovi zabránit v kandidatuře na prezidenta republiky. Tento třetí Sukův argument se ovšem jeví poněkud sporný. Vedení OF poté, co na své vnitřní poradě v noci z 5. na 6. prosince 1989 došlo k závěru, že snahou Ladislava Adamce je dostat se do nejvyšší ústavní funkce, okamžitě napsalo premiérovi dopis, v němž mu oznámilo, že ho v takovém rozhodnutí nemůže podpořit. Otevřený a veřejný charakter tohoto dopisu byl podle mého jeden z faktorů, který skutečně zabránil Adamcovi pokračovat delší dobu v úvahách o své prezidentské kandidatuře. Velmi zajímavá je Sukova interpretace postupu týmu premiéra Adamce ve vztahu k Občanskému fóru. To hned od počátku uplatňování své „strategie vnější kontroly moci“ vnímalo její problematičnost a neudržitelnost. Vývoj se tak zrychloval, že OF stále více poznávalo, že se stává hegemonem událostí a nemůže se nevymezovat kladně ve vztahu k politické odpovědnosti. Definitivně to představitelé OF pochopili 8. prosince 1989, ale předběžně již po zveřejnění návrhu tzv. vlády 15:5 dne 3. prosince. Podle Jiřího Suka dávali Adamcovi lidé stále více najevo, že nechtějí bojovat o zachování režimu, ale spíše se chtějí s opozicí domluvit. Myšlenku společných jednání u kulatých stolů chápali v tomto smyslu jako nástroj, který měl legitimizovat jejich otřesené postavení a uchovat jim pokud možno alespoň nějaký vliv. V tomto smyslu usilovali o vtažení opozice do politiky. Tuto myšlenku poté Jiří Suk rozvíjí např. také poukazem na zásadní roli Mariána Čalfy při záchraně Občanského fóra před pastí, kterou na něj nastražili komunističtí poslanci Federálního shromáždění návrhem na přímou volbu prezidenta republiky v situaci, kdy OF chtělo

72

pokud možno rychle a bezkonfliktně prosadit do této funkce svého lídra Václava Havla. Nový federální premiér Čalfa, který byl do funkce uveden zejména pro svou ochotu vyjít více než Ladislav Adamec vstříc požadavkům opozice na radikální změny politického systému, se podle Suka zaměřil na splnění symbolicky významného požadavku OF — prosadit V. Havla do nejvyšší státní funkce, a tím pomoci OF nenásilně převzít vládní a později také parlamentní instituce tak, aby se mohly stát základnou nového, demokratického režimu. Podle Suka byl Adamec i Čalfa (a jejich společní poradci) dotlačeni k takovým postupům zejména postoji konzervativců ve vedení KSČ, kteří svými kroky dávali najevo, že naprosto nepochopili hloubku změny, jež v Československu probíhá. Jiří Suk označuje československou revoluci za „spoutanou“ na způsob maďarské „revoluce podle Ústavy“ a poukazuje v tomto smyslu na logickou posloupnost a uspořádanost klíčových politických změn. V ostrém kontrastu s tím se mu však jeví „rychlá divergence a dezintegrace v mocenské, ústavní a národnostní oblasti“. Má zde na mysli především rychlý rozpad československého státu v letech 1990—1992, který považuje za důsledek neschopnosti federativního systému najít modus vivendi se vznikajícím pluralismem demokratického politického systému. Suk přímo označuje čs. federativní systém v této nové politické situace za „příliš komplikovaný a těžkopádný.“ Domnívám se však, že tento závěr má mnohé skuliny, které by se ještě dále měly stát předmětem politologického výzkumu, neboť je otázkou, zda to nebyla spíše neochota či neschopnost mnoha slovenských i českých politiků maximálně využít přednosti čs. federativního systému při vyjednávání o nové podobě česko-slovenských vztahů v rámci jednotného Československa. Za velmi užitečnou pro další výzkum lze považovat typologii hlavních aktérů čs. politické změny, o níž se Jiří Suk pokusil a v rámci které rozlišil tyto základní typy jednajících politiků: 1. občanští političtí aktivisté (nekomunističtí disidenti, lidé ze šedé zóny), 2. exkomunisté (vyloučení po roce 1968),

kultura

3. postkomunisté (politici bývalého režimu, kteří změnili politickou ideologii), 4. neokomunisté (ti, co svou ideologii nezměnili), 5. pragmatici (Sukem vtipně a neotřele, ovšem výstižně nazývaní „revolucionáři poslední hodiny“), 6. staří demokraté (politici pamatující 1. čs. republiku — ti se ovšem téměř nevyskytovali a Suk ani neuvádí konkrétní příklad). Autor si všímá politických osudů politiků z jednotlivých kategorií a konstatuje, že ve vysokých státních funkcích po listopadu převažovali politici prvních tří typů. Charakteristickým rysem exkomunistů a postkomunistů bylo lpění na daných státních strukturách, byrokratických procedurách a vazbách z doby před i po roce 1968. Do konfliktu s nimi se dostávali především občanští političtí aktivisté, kteří nechtěli tyto procedurální zvyklosti starého režimu respektovat. Na závěr si všimněme ještě jedné, nikoli poslední, ale velmi originální a zajímavé Sukovy teorie, vztahující se také k otázce celkového hodnocení československé revoluce. Jiří Suk ji považuje za „revoluci improvizace“, která tímto svým charakterem umožnila vyniknout zejména politickým praktikům, kteří se uměli v prostředí náhlých a častých zvratů dobře pohybovat. Revoluci podle Suka v podstatě přijali za svou všichni, včetně tehdejších komunistů. Z tohoto konstatování poté Jiří Suk také vyvozuje jistě provokativní závěr, že totiž díky podobným okolnostem dodnes není zřejmé, kdo byl v této revoluci vítězem, a kdo poraženým. Jak je vidět z předestřených myšlenek a autorových závěrů, obsáhlou knihu je nutno od chvíle jejího vydání počítat mezi hlavní prameny a první seriozní analýzy polistopadového vývoje, bez jejíhož studia bude jakákoli další práce na dané téma neúplná.

Jan Bureš (1975) působí jako interní doktorand na Ústavu politologie Filosofické fakulty UK, specializuje se na otázky přechodu české a československé společnosti k demokracii po roce 1989.

Jiří Suk: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990), Prostor, Praha, 2003, 507 stran Publikace získala letos cenu Magnesia Litera – Kniha roku 2003

kultura

73

Jakub Češka

(Ne)známý Milan Kundera Psát k výročí Milana Kundery (1. 4. 2004 se dožil 75 let) je samo rozporné, neboť životní jubilea jednak provokují oslavné chorály, jednak popouzejí zádumčivce k reflexi života, zvlášť u autora natolik slavného. Spíše než o autorovi Milanu Kunderovi lze snad nějak mluvit o fenoménu Milana Kundery. Avšak slovo fenomén zde nemá označovat žádnou výjimečnost, ale pouze fakt, že sám Milana Kundera za tímto fenoménem zmizel, snad mohu říci, že jej onen fenomén zbavil řeči. Jméno Milana Kundery se v českém nejen literárním kontextu stalo jménem bez obsahu, prázdným místem, do kterého se vepisují nejrůznější naděje, očekávání, politické postoje, jako i nereflektované fobie. Samo jeho jméno nám tedy může sloužit jako indikátor ztráty smysluplné řeči. Otázkou tedy zůstává, jak zvrátit tuto svízelnou situaci. Odpověď je snadná, změna postoje až nemožná. Stačí přijmout první hygienické opatření: namísto abychom mluvili o Milanu Kunderovi, budeme mluvit o jeho románové tvorbě. Sice se někomu může zdát takové předznamenání banální, avšak stačí prolistovat recenze, které vyšly v českých periodikách po francouzském vydání prozatím posledního Kunderova románu L’ Ignorance: autor je snad bez výjimky ztotožňován s jednotlivými románovými postavami, nakolik toto ztotožňování záleží na libovůli kritika? Stačí srovnat tři recenze, kde v první je Josefem veterinářem, v druhé Irenou, ve třetí má náchylnost ke Gustavovi. Jak je vidět, nezáleží ani na pohlaví postav, ani na zemi jejich původu (Josef je původem Čech, Gustav Švéd). Již v třicátých letech dvacátého století se Karel Čapek marně snažil před kritiky (katolicky a komunisticky založení kritici se nikoli paradoxně, ale nutně shodli) uhájit román Hordubal obdobným atakům, odpovídal prostě: postavy nejsou papírové, kde se jedněm přivěsí na záda stanoviska autora a druzí se stanou pouhými suplenty. Aby mu

74

snad román nerozstříhali na kousky a potom neroztřídily do krabiček s nápisy: přemoudřelý Čapek, zlá postava, dobrá postava, zesměšňovaná postava, trpící postava…, prohlásil, že on je všem těmi postavami. Toto vyhrocené stanovisko (a proto nepřesné a falešné), ve kterém vychází vstříc malomyslnosti kritiků, dává dobře tušit klima tehdejší kritické scény. Stejně jako tehdejší Čapkovy romány i dnešní Kunderovy romány jsou vypravěčsky a tematicky provázané, v tomto ohledu je nelze jednoduše převyprávět. Jako by ono hledání autora za jistými románovými postavami, mělo zjednodušit bohatou románovou výstavbu. Takové selektivní čtení svědčí o ztrátě schopnosti číst. Kunderovy romány nás vyzývají k tomu, abychom si tuto schopnost znovu osvojili. Požadavek náležitého čtení se může sice zdát banální, avšak sama polemika, která vypukla po vydání Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí (Toronto 1985) svědčí o opaku. Tehdy román zanikl v politické diskusi, která byla založena zejména na porovnávání „autentické zkušenosti“ (přízrak autenticity dodnes obchází literaturu), „reálné předlohy“ s románem samým. Sice můžeme nalézat v Kunderových románech odkazy k jisté politické situaci, avšak román není jejím pouhým zrcadlem. Dle mého soudu je to třeba říci rezolutněji, význam jednotlivých událostí se nerodí před literaturou, ale teprve v literatuře. Odkazy k „reálné situaci“ získávají význam vhledem k souvislosti příběhu, vypravěčských komentářů a tematické výstavby. Nedorozumění kolem Kunderových románů je dáno tím, že jsou čteny z perspektivy vně literárních souvislostí (historické a společenské situace, životních osudů autora, z perspektivy jeho psychiky a pod), namísto aby byly čteny zevnitř románové tradice. Jako by se Kundera v komentářích k románové tradici (tyto jsou shromážděny ve dvou knihách ese-

kultura

jů: L’art du roman, Les testaments trahis) snažil navrátit romány literatuře, neboť byly zcizeny nejrůznějšími ideologickými spory. Aby byly jeho romány odříznuty od vně literárních souvislostí, je třeba zabít autora. Exekuce byla sice již s velkou pompou provedena v šedesátých letech dvacátého století v rámci francouzského literárního strukturalismu, avšak při výkladu Kunderových románů je stále základní otázkou, co je to za autora, je vůbec v pořádku, netrpí jistými komplexy a resentimenty, není cynický atp.? Milan Kundera znovu vykoná ono gesto, kterým říká zásadní ne všemu, co je vně románové tradice. V jedné eseji odlišuje autora od romanopisce: autor je v jeho pojetí moudřejší než jeho dílo, avšak pak je dílo pouhým apendixem autorova myšlenkového světa, zatímco romanopisec za svým dílem mizí. Romanopisec naslouchá moudrosti románu, podle slov Milana Kundery: největší romány jsou vždy o něco inteligentnější, než jejich autoři. Touha zmizet za dílem je v esejích Milana Kundery silně přítomna, třebaže si je vědom toho, že v současnosti musí i ta nejnepatrnější věc projít nesnesitelným osvětlením v médiích, které však nechávají dílo zmizet za obrazem autora. Snad aby se Milan Kundera vyhnul tlaku médií, neposkytuje rozhovory, stejně jako i odmítá zveřejňovat jakékoli životopisné údaje. Abych zachoval věrnost Kunderovu umění románu, smlčel jsem záměrně jakákoli životopisná data, neboť ta jsou v české nejenom literárním kontextu dávno zbavena informativního rázu právě obrazem Milana Kundery. Tento militantní obraz se ustavoval v již zmiňované polemice po vydání Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. Nic jiného nemůžeme Milanu Kunderovi přát než to, abychom na něj zapomněli, teprve pak může vystoupit naléhavost románové zkušenosti. Kunderovy romány lze rozdělit podle toho, zda byly původně napsány v českém jazyce, nebo ve francouzštině. Až do románu Nemsrtelnost byly původně napsány česky. Jelikož nemohly před rokem 1989 vyjít na území ČSSR, byly vydávána ve exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu. Román Nesmrtelnost je v mnohém ohledu přelomovým románem. Byť jen z formálního důvodu: hrubá verze byla sice napsána

kultura

česky, ale v závěrečné korektuře pracoval již Kundera s verzí francouzskou, zatímco předchozí romány byly původně napsány česky a teprve poté překládány do francouzštiny. Někdo by se tedy mohl domnívat, že záhy po roce 1989 vyjdou ty romány, které do té doby nespatřily světlo na českém území (Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smích a zapomnění a Nesnesitelná lehkost bytí). Avšak jako první z nevydaných románů vyšla Nesmrtelnost a to v roce 1993, v roce 1997 Valčík na rozloučenou. Od té doby český čtenář marně vyhlíží další tituly. Odkazuji čtenáře k doslovu k českému vydání Nesmrtelnosti, kde Milan Kundera podrobně vysvětluje, proč romány, které vyšly u Škvoreckých v Sixty-Eight Publishers nemůže v nezměněné podobě opět vydat. Snad jen jednu poznámku, jelikož byl Kundera po ruské invazi zbaven českého publika, snažil se najít jazyk, ve kterém by mohly mít jeho romány definitivní podobu, ze které by byly překládány do dalších jazyků. Kolem roku 1985 se pustil do revize všech francouzských překladů, jak sám říká: „věnoval jí tolik energie, kolik by mne stálo napsání dvou nových knih.“ Onen doslov je přínosný ještě v jednom ohledu, neboť v něm autor vysvětluje, proč dal přednost revizi románu Nemsrtelnost, před dřívějšími romány. Jelikož jde Milanu Kunderovi zejména o poetiku románu, chtěl zpřístupnit českému čtenáři právě onen poslední román, neboť v něm se mu podařilo důsledněji uskutečnit jistou románovou poetiku, kterou sleduje již od Žertu. Počínaje románem La lenteur (Pomalost 1995), píše Milan Kundera své romány francouzsky. Dále následuje román L’identité (Totožnost 1997) a roku 2003 vyšel ve Francii prozatím poslední jeho román s názvem L’ignorance (Nevědomost). Tyto romány jsou formálně podobné: první dva jsou rozčleněny do 51 poslední do 53 krátkých kapitol. Podobnost je dána i názvem, který jako by měl být klíčovým slovem, či jejich hlavním motivem. Lze v nich však také sledovat vývoj jeho poetiky, v románu Pomalost jako by pokračoval v tématech z románu Nesmrtelnost: novinová fotografie a záběr kamery lemuje cestu k nesmrtelnosti, kde je však společnost proměněná ve spektákl. Protiváhou této společnosti spektáklu je skrytost

75

a intimita. Ne náhodou odkazuje vypravěč na Epikurovo „Žij ve skrytosti.“ V románu Identita se střídají ve vyprávění stárnoucí milenci Jean Marc a Chantal. Těžištěm románu je Chantalina věta: „Muži se za mnou již neohlížejí“, která v Jeanu Marcovi nalezne falešného adresáta. Věta vyprovokuje k tomu, aby jí psal pod pseudonymem C.D.B. (Cyrano de Bergerac) obdivně zamilované dopisy. Toto Jean Marcovo gesto je motivováno víceznačností lásky, voyerismu a žárlivosti. Tento román lze číst v kontrastu k povídce Falešný autostop, kde je jednak obdobná vyprávěcí situace, jako i tematická výstavba. Nepřehlédnutelným tématem posledního románu Nevědomost je sice emigranství, ale toto téma zakrývá podstat-

nější: v posledním románu dochází k výrazné proměně poetiky: těžištěm předchozích Kunderových románů byly metafory, zatímco v posledním románu přebírají hlavní slovo metonymie. Poslední román tedy svědčí o neustávající vypravěčské meditaci nad poetikou románu.

Jakub Češka (1971) působí na Fakultě humanitních studií UK, letos v lednu obhájil disertaci o Kunderových románech na FF UK.

František Všetička

Rohový dům v Paříži Do roku 1930 pracoval Josef Palivec v Paříži jako tajemník, posléze jako legační rada a konečně jako první tajemník československého vyslanectví. Těmito funkcemi prošel od začátku dvacátých let, kdy se do Paříže dostal. V diplomatických službách pečoval především o kulturní spolupráci s Francií, za tuto práci byl ještě před návratem do vlasti vyznamenán francouzským řádem Rytíře čestné legie. Roku 1930 uzavřel Josef Palivec sňatek s Helenou Čapkovou-Koželuhovou, sestrou bratří Čapků, s níž se rok předtím seznámil za její návštěvy Paříže. Helena Čapková byla tehdy vdovou po advokátovi Františku Koželuhovi, který zemřel roku 1926. Josef Palivec již také prošel jedním manželstvím. Jeho první ženou byla malířka Stéphanie Guerzoniová. K své druhé choti měl neobyčejně vřelý vztah, svědčí o tom nejen jeho korespondence, ale také Pečetní prsten, který jí dedikoval.

76

Roku 1930 vyšla v pařížském nakladatelství Kra Jelínkova Anthologie de la poésie tcheque, na níž se podílel rovněž Palivec. Již předtím publikoval v nejrůznějších francouzských časopisech překlady českých básníků. Pro La Revue Nouvelle a La Revue Européenne uspořádal dokonce zvláštní čísla české a slovenské literatury, v nichž byli zastoupeni Šalda, Hora, Wolker, Nezval, Seifert, Hašek, Čapek, Smrek a další. Samostatně jako knihu vydal překlad Nezvalova Dobrodružství noci a vějíře (L’aventure de la nuit et de l’éventail), jejž vydal pražský Orbis. Pro antologii Hanuše Jelínka přeložil Palivec za přispění Francise Baumala básně Wolkrovy a jeden zpěv Nezvalova Edisona. F. X. Šalda nebyl s touto antologií spokojen, jedinou hřejivou zmínku, kterou Hanuši Jelínkovi adresoval, bylo ocenění toho, jak ve fragmentu z Edisona vystihl básníkův rým. Šalda si ve svém rozhorlení nepovšiml, že právě tuto báseň přeložil Palivec.

kultura

Roku 1930 vydal Josef Palivec bibliofilsky svůj překlad Valéryho Jitřenky. Jeho přebásnění začíná: Zachmuření rozhárané místo spánku seslané roztává, když slunce rané, přelud růže, zaplane. Jdu si v duši pěšinami, víra křídlo připíná mi: toť mé první modlení. Vyjda z písku, nádherněji kráčím pěkně ve šlépěji vlastního si myšlení. Jitřenka byla již třetím Palivcovým pokusem o přetlumočení Paula Valéryho. Roku 1928 vydal jeho Hřbitov u moře (rok před ním jej s touto básní předešel Bohuslav Reynek), roku 1929 zpřístupnil básníkovu skladbu Had. V překládání Valéryho poézie pokračoval téměř celý život, souborně vydal své překlady autora Mladé Parky roku 1966 v Mladé frontě. Kritika na jeho překladech průběžně oceňovala jeho schopnost převést do českého jazyka zvukové a rytmické kvality Valéryho poezie, navíc zdůrazňovala, že v nich vystihl i jeho středomořskou smyslovost. Josef Palivec napsal řadu vzpomínkových črt na své přátele, psal o Horovi, Seifertovi, Halasovi, Josefu Čapkovi, Jaroslavu Křičkovi, z Francouzů o Anatolu Franceovi, o svém příteli Paulu Valérym nám však vzpomínku nezanechal. Pouze ve svém esejistickém souboru Poezie stále budoucí má tuto zmínku: „Když jsem s ním jednou hovořil, řekl mi, že nejen architektura, nýbrž všechna umění jsou dcerami čísla.“ Palivec k tomu vzápětí dodává: „Myslím si, že snad i sám život.“ Do roku 1930 bydlel Josef Palivec v rue Pierre Nicole 17, odkud se v témže roce od-

kultura

stěhoval do Prahy, kde pracoval na ministerstvu zahraničí jako ředitel tiskové služby. Roku 1930 žil Alfons Mucha ve svém vlastním domě v Praze-Bubenči. Tato věta není nelogickým vybočením, neboť mezi Muchou a Palivcem jsou určité svazky. Palivcova matka se za svobodna jmenovala Marie Muchová a byla vzdálenou příbuznou Alfonse Muchy. V Paříži, ovšem jen do roku 1903, měl Mucha ateliér v rue du Val de Grace 6, což je za rohem Palivcovy rue Pierre Nicole. Číslo 17 je dokonce rohový dům do Muchovy ulice. Na Muchově domě je dnes pamětní deska s francouzsko-českým nápisem, která tam byla osazena zásluhou českých exulantů (lví podíl na tom měl Vladimír Peška). Muchův ateliér byl v čísle 6 na nádvoří. Když po roce 1945 vyšlo v Paříži nařízení o množství zeleně, kterou musí každý dům mít, a číslo 6 jej nemělo, byl Muchův ateliér zbourán. Na jaře 1939 byl Alfons Mucha Němci zatčen a několik dní vyslýchán (v témže roce zemřel). Josef Palivec byl Němci zatčen v lednu 1945 a do konce války byl vězněn. Znovu byl zatčen v prosinci 1949, tentokrát Čechy, v dubnu 1951 byl odsouzen k dvaceti letům těžkého žaláře, odseděl si deset let, propuštěn byl v prosinci 1959. Důvod vazby — byl rytíř a básník.

František Všetička (1932), emeritní docent PdF UP v Olomouci, je literární teoretik, prozaik a překladatel.

77

Knihy Historie státního útvaru, který po více než čtyřech desítkách let své existence zmizel z mapy Evropy a sotva kdy na ní ještě své místo najde. Přesto relativně nedlouhá historická epizoda trvání tzv. Německé demokratické republiky představuje téměř třetinu společných dějin moderní německé státnosti od vzniku císařství v roce 1871. A třetinu národních německých dějin nelze samozřejmě pominout. Z tohoto přesvědčení tedy vzniklo již před lety (první vydání 1985) dílo sociologa a historika, profesora univerzity v Mannheimu Hermanna Webera. Více než kronikou společenských dějů je především podrobným a bystrým pohledem do systému politické moci představované nesmlouvavou vedoucí úlohou strany stalinského typu — SED — ve všech jejích zdánlivých i skutečných přeměnách v toku času. Hermann Weber: Dějiny NDR, Nakladatelství Lidové noviny, edice Dějiny států, Praha 2003, 439 s., cena 355 Kč. -mt-

Zygmunt Bauman není neznám čtenářům, kteří se zajímají o sociologii, globalizaci a postmodernu. O všech těchto tématech psal a u nás vyšly jeho knihy, které prozrazují svěžest a pronikavost myšlení pozoruhodného muže. Sociologické nakladatelství SLON, které je u nás téměř jeho domovským, přišlo na trh s knihou Modernita a holocaust. Ta vyšla v Británii koncem osmdesátých let a vzbudila velkou pozornost. Právě díky ní se polský emigrant stal světově uznávaným sociologem, jenž přesvědčil, že dokáže své poznatky opřít o obecnou sociologickou teorii moderny a jejích mezí. Kniha patří k významným pokusům vidět holocaust nejen jako „židovskou tragédii“, nejen jako „dě-

78

sivou konsekvenci rasismu“, ale příkladněji a principiálněji jako odvrácenou stranu „evropské modernity“ samotné. Zde je ovšem nutno zmínit především Počátky totalitarismu Hannah Arendtové. U Baumana však je „židovská tragédie“ součástí širšího děje moderny směřujícího k totalitnímu panství. Autorova argumentace je přímočařejší a soustředěná právě na holocaust. Opírá se o sociologické postupy a teorie, a přesto je neustále podrobuje morálně zabarvené kritice. Sociologické pojetí morálky se mu jeví jako nedostačivé a omezené, v sociologickém podání je morálka chápána jenom jako integrační faktor společnosti a je sociálně konstruována. Leč Bauman přesvědčivě poukazuje na to, že zlo holocaustu je absolutní. Sociologie, jež popisuje, jak morálka ve společnosti funguje, se tváří v tvář této morální výzvě jeví jako relativizující činitel. Bauman svůj výklad modernity dovádí až k jejím mezím. Holocaust odhaluje druhou tvář moderní společnosti, jejíž jednu, osvícenou a racionální, známe a obdivujeme. České vydání přináší novou autorovu předmluvu, kterou napsal už v tomto 21. století, tedy poté, co jsme byly svědky masakrů v mnoha oblastech světa, z nichž ne všechny se dají připsat na vrub „odvrácené strany modernity“, např. ve Rwandě. Bauman proto v předmluvě již více rozlišuje. Snad to není tolik předmluva, jako dodatek. Bauman zde poukazuje na to, že kategoriální vražda (tj. vraždění, jež není dáno osobním vztahem, ale je nějak „sociálně konstruováno“) může mít dvojí podobu: buďto je odvrácenou stranou společnosti (Gesellschaft), anebo pospolitosti (Gemeinschaft). Odvolává se na klasické Tönniesovo rozlišení. Bauman zjevně nyní připouští, že nejen západní, anonymní, technická, tedy moderní společnost plodí kategoriální zlo, ale i kmenové, uzavřené a fanatické pospolitosti mají své temné stránky. Posun, v němž se odráží zkušenost současného světa. Zygmunt Bauman: Modernita a holocaust, Slon, Praha 2003, 231 s., cena 295 Kč -mz-

kultura

Hitlerův fašismus nás svedl dohromady, Stalinův komunismus nás rozdělil navždy, povzdechne si v úvodu knihy Trudie Bryksová a deseti slovy tak shrne příběh jednoho válečného manželství anglické dívky a českého pilota RAF z malé hanácké vesničky. Řečeno moderním jazykem telenovel je osud Josefa a Trudie story bez happy endu. Na konci krátkého manželství je smrt válečného hrdiny v komunistickém kriminále. Z pohledu všech možných „přátelských sitcomů“, v němž se postavy zamilovávají na život a na smrt co pět minut, je vyprávění Bryksové staromodní a skoro těžko uvěřitelné. Vždyť kdo by ve zrychleném čase věřil, že je možné i padesát let po smrti partnera stále uctívat jeho památku a neúnavně připomínat v zemi, která ho zahubila a k jehož ženě se chovala nepřátelsky, jeho odvahu. Bryksová to dělá. Své vzpomínky řadí chronologicky, osou vyslovenou nebo jen tušenou je ale na každé stránce Pepa neboli plukovník Josef Bryks, rodák z Lašťan, pilot RAF, člen řádu Britského impéria a komunistický mukl, který v roce 1957 zemřel ve vězení. Knížka — bohužel velmi špatně přeložená a redigovaná — není klasickým memoárovým čtením. Vypravěč je v případě Trudie Bryksové jakoby nedůležitý, důležitý je objekt vyprávění. Ale Trudie skrze Josefa vydává i svědectví o ženě, která se snadno nevzdává. Pokud by příběh Bryksových tlumočil profesionální vypravěč, určitě by dal knížce větší švih a spád, vynechal by některé kontextové historické pasáže, dokázal by jako na divadle více a lépe nastínit exponovaná místa, vhodnými adjektivy by dal více barev vyprávění a hlavně by držel sveřepě dramatickou linku lásky. Asi by to byla čtivější kniha. Otázka je, zda by to byl i pravdivější příběh. Myslím, že ne. Trudie Bryksová: Naděje a beznaděje, z angličtiny přeložila Alice Raschelová, Votobia, Praha 2003, 240 s. a obrazová příloha, cena neuvedena -ipu-

Čítanka textů, kterou seriózní badatel přivítá. Editorem je Miroslav Hroch, který sám patří k vynikajícím znalcům problematiky, jeho publikace dosáhly mezinárodního uzná-

kultura

ní. V čítance shromáždil klíčové texty, počínaje klasickými výklady Ernesta Renana a Friedricha Meineckeho po soudobé rozbory víceméně konstruktivistické orientace, z nichž největší proslulost asi získalo pojetí „imagined community“ Benedicta Andersona. Editor knihu doprovodil předmluvou, v níž na poměrně malé ploše, ovšem srozumitelně a výstižně uvedl hlavní směry vědeckého studia národa a nacionalismu. Základní přístupy metodologicky utřídil a výstižně charakterizoval, mozaika dává docela dobrou představu o minulosti a současném stavu bádání. Nevadí nijak, že přitom upřednostnil historickou školu před sociologií a soudobou politickou teorií, jen by si mohl odpustit jisté „historické argumenty“, tvrdí-li například, že protinárodní zaujetí soudobých konstruktivistů připomíná argumentaci internacionalistů (Rosu Luxemburgovou) v socialistickém hnutí před sto lety. Je to ovšem dobře uvážený výběr textů, cenná pomůcka nejen pro badatele a studenty. Začíst by se mohli mnozí našinci s představou, že Češi nemají s nacionalismem nic společného a jenom shodou okolností jsme nakonec dospěli až k čistě etnickému národnímu státu. Miroslav Hroch (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů, přeložili Alena Bakešová, Marie Černá, Adela Gjuričová, Jana Ogrocká, Jiří Ogrocký, Petr Šafařík, Slon, Praha 2003, 451 s., cena 620 Kč -mz-

Při čtení soukromé korespondence cítí čtenář zprvu stud — není v tom trochu voayerství? „O té nemoci psát — to nežádáš, viď… Matouš beztoho dostával denní zprávy… Kdybych byla zemřela a on psal můj životopis — nesmělo by tu nic chybět, ta nejmenší maličkost…“, píše však sama Božena Němcová Janu Helceletovi (17. 12. 1851). První díl edice dochované korespondence největší české spisovatelky (dopisů jejích a jí adresovaných) je sugestivní čtení nikoli pro zařazení listů dříve „diploma-

79

ticky“ vypouštěných, ale kvůli pocitu bezprostřednosti — jako bychom sami otevřeli zaprášenou truhlu na půdě. S hlavní hrdinkou prožíváme její trápení, zapomínáme na to, co se teprve má stát, i na její slávu. Poznáváme ji zblízka a nezprostředkovaně. A současně tehdejší život — nejpůsobivější jsou detaily, poznámky, drobné příhody. Pečlivý a přitom hutný poznámkový aparát, zařazený na konci knihy, pouze pomáhá v orientaci. Božena Němcová: Korespondence I, 1844–1852, vědecká redakce Jaroslava Janáčková, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, 392 s., cena 299 Kč -tt-

Obsáhlý výbor z kázání a příležitostných promluv Tomáše Halíka zdaleka není sbírkou časových textů, jakými se často, a povětšinou marně, snaží zvěčnit žurnalisté, přestože také zde se setkáváme s komentáři k aktuálním událostem. Ačkoli i tyto pasáže obstojí ve zkoušce času (a navíc se týkají témat, která nás oslovují stále, jako např. česko-německých vztahů či terorismu), podstatnou kvalitou knihy je působivá, moudrá a přitom pokorná žeň „plodů kazatelovy osobní víry“, jež vychází z přesvědčení, že spiritualita, pokud je otevřená, má i v dnešní české společnosti smysl. Proto je potřeba oslovovat hledající a přemýšlivé nezúčastněné pozorovatele, jakým byl celník Zacheus na stromě v Lukášově evangeliu. „Když Kristovi učedníci vyšli po pádu komunismu… svobodně na veřejnost, vnímali všude kolem množství lidí, kteří jim tleskali, a snad i ty nemnohé, kteří jim dosud hrozili pěstí. Nevšimli si však, že stromy okolo byly plné Zacheů.“ Tomáš Halík: Oslovit Zachea, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, 502 s., cena 295 Kč -tt-

Tadeusz Różewicz patří k polským básníkům u nás zdomácnělým. Nyní vychází skvěle vypravený další výbor jeho básní. Vyjádřeme přesvědčení, že není třeba tohoto básníka českému čtenáři naléhavě doporučovat a využijme příležitosti k poctě té, která se o jeho přítomnost u nás zasloužila nejvíce. Vlasta

80

Dvořáčková je literární veřejnosti známá jako básnířka generace kolem časopisu Květen i jako překladatelka děl polské, německé a anglické literatury. Narodila se 27. 2. 1924 ve Žďáru nad Sázavou. Gymnázium vystudovala v Havlíčkově Brodě, bohemistiku a polonistiku na UK, kde v roce 1952 obhájila doktorát ze slavistiky. Působila jako redaktorka nakladatelství Práce, později ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (od r. 1965 Odeon) až do odchodu do důchodu v roce 1979. Vydala řadu sbírek poezie, je autorkou i rozhlasových her. Z polské literatury přeložila kolem čtyřiceti románů a sbírek poezie. Z nejznámějších připomeňme Starou báji J. I. Kraszewského, Na fujarce M. Konopnické, Pana Wołodyjowského H. Sienkiewicze, Dopisy paní Z. K. Brandyse, Profil bílé dámy M. Pawlikowské-Jasnorzewské. Stojí za připomenutí i sbírky a výbory známých současných polských básníků — J. Czechowicze, Z. Herberta, Cz. Miłosze, T. Różewicze aj. Za jedinečný překladatelský počin lze pokládat překlady barokního polského autora A. Morsztyna Divy lásky, výbor z polských balad Paní pána zabila i nový překlad Balad a romancí A. Mickiewicze. V. Dvořáčková byla za svou překladatelskou činnost odměněna polským Důstojnickým křížem. Je neúnavnou překladatelkou a propagátorkou poezie polské nositelky Nobelovy ceny W. Szymborské. Není divu, že ji polská kolegyně a přítelkyně pozvala na slavnostní předání ceny do Stockholmu v roce 1996. Dopisovatelka dánského deníku Politiken D. Schmidtová zachytila v reportáži Pocta plaché básnířce (Lidové noviny 12. 10. 1996, příloha Národní, č. 41) atmosféru v penzionu Astoria v Zakopaném, která nastala po oznámení o Nobelově ceně pro W. Szymborskou. Titul reportáže si dovolíme parafrázovat ve vztahu k překladatelce: tento skromný medailon nechť se stane „poctou plaché překladatelce“ paní Vlastě Dvořáčkové k jejím nedávným narozeninám. Tadeusz Różewicz: Mezi apokalypsou a…, vybrala, přeložila a studií o autorovi doplnila Vlasta Dvořáčková, Paseka, Praha–Litomyšl 2004, 144 s., cena 189 Kč, pro členy KPP 169 Kč -lm-

kultura

A. J. Liehm

Kde jsou ty časy

K

de jsou ty časy, kdy český prezident a jeho projevy (říkalo se jim proslovy), rozhovory, besedy, nemizely ze stránek českého tisku, z rozhlasu či televize. Texty to byly inteligentní a měly tu znamenitou vlastnost, že se (až na malé výjimky) nedotýkaly našich kruhů. Jejich čtenáři, posluchači či televizní diváci je rádi četli, poslouchali, sledovali, aniž si z nich moc pamatovali, a po projevu usínali stejně klidně jako před ním. Ať už byl původně určen pro konzumenty zahraniční (z velké části) nebo domácí. Nový prezident, kterého nám všechny politické strany a obě sněmovny důmyslně vybraly, se čte a poslouchá hůř a méně často. Zatím. Ale má tu nevýhodu, že se našich kruhů dotýká, ruší je a občas nám komplikuje usínání. Jako třeba, když k výročí 17.listopadu sdělil MF Dnes: „Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, nedemonstrovali, nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů v několika seskupeních sedmdesátých a osmdesátých let. Reakcí oné masy obyčejných občanů na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy…“ Vybavuje se mi nad tím textem vzpomínka na to, jak před lety jeho autor zatočil se svým předchůdcem — který se nesměle pokusil začít o občanské společnosti — v televizním diskusním pořadu, nazvaném „Intelektuálové a obyčejní lidé“. A obecně nemohu zapomenout, jak se mnozí, až příliš mnozí obyčejní lidé v Protektorátu i po něm vyjadřovali o odboji a o celonárodní pasivní rezistenci.

fejeton

Ale o to nejde. Jde o to, že prezident má v podstatě pravdu (podobně, i když ne stejně, jako ji měli ti, kteří věděli, že odboj Hitlera neporazí, že budou muset jiní a jinde). Pyramida komunistické moci byla od samého začátku budována vertikálně jako ostatně všechny diktatury. Obyčejní lidé — ten pojem jistě patří do učebnic — mohli se společností komunikovat pouze vertikálně jako po žebříku, na jehož další příčce už stála moc. To platí i o komunistech a jejich straně. Horizontální spojení neexistovalo a každý pokus o ně byl potlačován, neb lépe potlačen. Ať už šlo o spojení se sousedy nejen vzdálenými, ale i blízkými, se stejně smýšlejícími obyčejnými lidmi pracujícími třeba nejen na různých místech, ale i v různých oborech atd. Však to znáte. Šedesátá léta se pokusila tento systém nahlodat a obnovit horizontální vazby mezi obyčejnými lidmi, ať už pracovali rukama nebo hlavou, i mezi nimi a hrstkou intelektuálů. Na sklonku šedesátých let přinesly tyto snahy ovoce a společnost se pod jejich tlakem skutečně začala měnit. Z obyčejných lidí se stávali občané a dávali to velice hlasitě najevo, přestože režim a jeho sponzoři byli daleko silnější než o dvacet let později. Až je umlčely tanky. Dvě desetiletí normalizace zahnala zase každého jednotlivce do jeho vlastního kouta s tím, že bude-li se starat především o vlastní zájem a nebude-li se plést do věcí veřejných, může svůj zájem realizovat nejen pasivně a relativně svobodně, ovšem na svém

81

písečku, bez pokusů spojit se s dalšími. Přímo laboratorně se potvrdilo, že komunismus u moci nemá nic společného s kolektivismem, jak se rádo říkalo, ale že jeho důsledkem je naprostá atomizace společnosti, krajní individualismus a sobectví. Když pak normalizace skončila a komunismus padl obyčejným lidem i většině intelektuálů na hlavu, byli na tuto změnu dobře připraveni a zapojili se do budování kapitalismu. Bez pravidel a mantinelů pod heslem, co bylo dosud obecně zakázáno nebo nejvýš občas trpěno jen v individuálním rozměru, je dnes obecně dovoleno. Léta normalizace se ukázala být velkou školou pro drtivou většinu. Triumf reálného socialismu, říkáte? Možná. Tato většina jej ovšem nesvrhla, to se odehrávalo jinde. Ale nesvrhli ho ani disidenti. Jejich zásluhou ovšem zůstává, že obhájili před zemí i před světem čest národa, který především díky jim mohl vstoupit do posttotalitního období se vztyčenou hlavou. Sice v naší středoevropské oblasti poslední, ale

82

přece. (Není jistě náhodou, že i Právo mi v rozhovoru s dirigentem Kurtem Masurem — který se tak zasloužil o masovou demonstraci v Lipsku, jež pod heslem My jsme národ urychlila pád komunismu v NDR — škrtlo tohle jeho svědectví: „Velký český dirigent Václav Neumann mi řekl: Když jsme vás viděli, dodali jsme si i my odvahy…“) Takže nový prezident má pravdu, i nemá. Nemá ji tak, jako ji neměli ti, kteří po válce prohlašovali, že obyčejní lidé uvědoměle sabotovali válečné úsilí. Má ji, pokud uzná — neboť to samozřejmě v — že prostě využívali všech možností, které jim systém, v tomto případě protektorátní, poskytoval k snesitelnému přežití. Normalizace těch možností pochopitelně poskytovala postupně víc a víc a přinesla zkušenosti k nezaplacení. Kde jsou ty časy, kdy nás nikdo nenutil, abychom o tomhle všem znovu přemýšleli. Nový prezident, který to tak dobře zná z jiné strany než jeho předchůdce, nám jistě ani v budoucnu nedovolí klidně usínat na trochu uschlých vavřínech, což bude dobře.

fejeton

glosy K narozeninám Pomozme si slovy autority. Henry Kamm z New York Times, laureát Pulitzerovy ceny, pravil totiž v Paříži 2. března 2004, v den osmdesátých narozenin předsedy redakční rady Listů: „A. J. L. je zdrojem mé občasné pýchy na to, že jsem novinář.“ Jedna z řady oslav Liehmova jubilea se konala v Olomouci 24. března na hojně navštívené živé besedě. Ze záznamu vybíráme pár jeho slov na jediné téma. A. J. Liehm je totiž sice patrně taky rád chválen, jako většina z nás, ale jako novinář se domnívá, že se časopis nemá zaneřáďovat formálními, třeba upřímnými gratulacemi. Jak je to na Západě, který znáte: mohl by se tam časopis, jako jsou Listy uživit sám, bez grantů, bez sponzorů? Ne. Jak asi víte, ve Francii jsem založil v roce 1984 časopis pro evropskou politickou kulturu a kulturu vůbec Lettre Internationale. Vycházel po celé Evropě. Celý šťastný jsem ho přivezl roku 1990 do Prahy, ale tuzemské vydání vydrželo dva roky, protože ho nikdo nechtěl číst. Dnes, po dvaceti letech, zanikl taky ve Francii, ale stále existuje v Německu, v Itálii, ve Španělsku, v Maďarsku, v Rumunsku. Němci čtou, Francouzi méně. V Německu Lettre prodává dvacet tisíc výtisků. Časopis typu Listů může na Západě vycházet, pouze když se může opřít o velké nakladatelství nebo velký časopis, prostě o velikou infrastrukturu. Na časopise není nejdražší ho napsat, sestavit, ba ani vytisknout, nejdražší je ho distribuovat, inzerovat, uvést do povědomí čtenářů… Lettre jsou ve

glosy

všech zemích, kde vycházejí, napojeny na nějaký velký podnik, který takový časopis chce, abych tak řekl, jako perlu v koruně. Ve Francii vychází slavný časopis, z něhož kdysi na začátku minulého století vzešla veliká spousta nápadů a spisovatelů, La Nouvelle Revue Française. Existuje dodnes, a pokud vím, teď se to trochu zlepšilo, ale před pěti lety vycházel časopis v nákladu pěti set výtisků. Samozřejmě je to strašně ztrátový podnik, ale nakladatelství Gallimard ví, že je nesmírně důležitý. Ukažte mi u nás mamutí podnik, který by chtěl něco takového držet. I na Západě ovšem v podstatě zmizely kulturní týdeníky, protože jejich roli převzaly deníky. Velké deníky mají denně rozsáhlé kulturní rubriky, a ještě větší a náročnější přílohy na sobotu a neděli. Samozřejmě i kulturní rubriky dejme tomu Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Süddeutsche Zeitung čte relativně malý počet jejich čtenářů, ale to nikomu nevadí. Mizení samostatných kulturních časopisů je světový trend. Samozřejmě Amerika a velký anglosaský svět, to je něco jiného. My hrajeme podle docela jiných pravidel. -red-

Místo rozloučení Jiří Ruml (8. 7. 1925–20. 2. 2004)

V roce 1988 jsem poslal do Lidových novin dopis, kterým jsem se zapojil do jedné z okrajovějších diskusí té doby. Poslal jsem ho na adresu z tiráže, samozřejmě s pochybnostmi, zda dojde. Proto jsem dovnitř vložil frankovanou pohlednici se svou adresou a s prosbou o potvrzení, zda při-

šel. Potvrzení se mi skutečně vrátilo, podepsané Jiřím Rumlem a s výzvou, ať zas něco napíšu. Do té doby jsem jinak než v samizdatu strojopisném nepublikoval, a tak se mi nikdy dřív ani nemohlo dostat pochvaly od slavného novináře, který by pro mě byl autoritou. Na drobný, ale přece jen navázaný kontakt jsem se spolehl, když jsme za listopadové revoluce lákali do Olomouce slavné Pražany, aby promluvili na náměstí či v divadle. Jiří Ruml přijel, a než jsme odešli na mítink, vyprávěl — jako mnohokrát předtím i potom — o své nedávné dobrodružné cestě z ruzyňské věznice na Letenskou pláň. Až nedávno jsem si vzpomněl, že jsem si jeho vyprávění nahrával, a našel jsem kazetu. Tu nahrávku, pořízenou doma a nijak nerežírovanou, by bylo možné jen lehce sestříhat, proložit jinými dobovými záznamy a vysílat jako strhující reportáž. Po poslechu onoho záznamu mi bylo znovu líto, že moje generace nemohla poznat Jiřího Rumla v jeho vrcholném rozhlasovém období; zároveň jsem rád, že ho moje generace vůbec ještě stihla. Václav Burian

Ústavu neupospíchat! Na vojně odnepaměti platí, že vojín prvního ročníku má sice třeba stejnou hodnost jako vojín druhé nástupního termínu, ale jejich reálné pravomoci jsou velice odlišné. Něco podobného zřejmě ukazují některé ekonomicky a politicky silnější státy stávající evropské patnáctky ve vztahu k nově přistupujícím — třeba geopoliticky nesporně silné Polsko má údajně časem litovat svého rázného postoje v Bruselu. Přitom je jasné, že ať

83

už bude hlasovací síla Francie, Německa či Anglie v institucích EU jakákoliv, reálný vliv je a zůstane vzhledem k jejich politické a ekonomické síle obrovský. Zřejmě jen náhodou (?) se objevil hned po bruselském ústavním neúspěchu požadavek šesti „starých“ členů na snižování rozpočtu EU v dalších letech, tedy když z něj mají čerpat hlavně nově přistoupivší státy… Brusel také ukázal věc, která byla od začátku zřejmá: jednalo se především za zájmy jednotlivých současných členských a přistupujících států, nejdřív zájmy mojí země, teprve pak Brusel, a když už Brusel, tedy aby vyhovoval především mému národnímu zájmu. Pak jsme zaregistrovali, že polská delegace, která se o svůj národní zájem v Bruselu zřejmě hodně prala, po návratu málem sjednotila politickou scénu, opozice neopozice. Ostatně: fakt chceme jednou Spojené státy evropské v čele s evropských prezidentem? Vždyť evropská historická zkušenost (jak je to dlouho, co naše federace se Slováky zanikla?) nemá s federalismem příliš dobré zkušenosti. Nebude vznik celoevropského federativního státu znamenat za deset, dvacet či víc let posílení vlivu dnes na úbytě skomírajících nacionalistických stran a hnutí? A třeba i velký třesk rozpadu takovéto federace zpět na národní státy? Vůbec nechci malovat čerty na zeď nebo střílet další góly do české branky, ale zatímní neschválení ústavy je snad pozitivní a mělo by vést evropské státy a jejich představitele k vážnému zamyšlení, jakou Evropu vlastně chceme mít, teď, za pět či za dvacet let. Lepší schválit evropskou ústavu za rok či za dva v obecně přijatelné formě než to proces upospíchat s výsledkem nakonec třeba kontraproduktivním. Jiří Němec

84

Hra na prezidenta Článek Václava Klause k loňskému výročí 17. listopadu vyvolal řadu polemik (Petr Pithart, Václav Havel, Jan Ruml a další), ale i mnohé souhlasné či sympatizující reakce některých komentátorů a čtenářů denního tisku. Klaus tím jen potvrdil, že je kontroverzní osobou, která má i nadále dostatek vůle, politické a mediální podpory, s jejichž pomocí úspěšně nabízí české veřejnosti svůj politický koncept a interpretaci společnosti. Co je příčinou jeho relativně dlouhého politického života a jak hodnotit fenomén Václava Klause? Je beze sporu, že prezident republiky byl zvolen sice velmi těsnou většinou dvou hlasů, nicméně demokraticky. Ovšem volbu lze hodnotit i dle jiných kritérií. Václav Klaus je prvním polistopadovým prezidentem, který nebyl konsensuálním a oficiálním kandidátem demokratických stran občanského typu, ale pouze kandidátem své strany a pragmaticky hlasujících komunistů. Přitom Václav Klaus v roli předsedy ODS dvakrát za sebou jasně neuspěl v demokratických volbách a jako premiér pravicové vládní koalice nese plnou politickou odpovědnost za bezprecedentní „nakládání“ se státním majetkem v první polovině 90. let, korupci a následný klientelismus. Již z toho je zřejmé, že volbu Klause prezidentem nelze označit jinak, než že i demokracie je schopna produkovat defektní jevy, a tedy jeho volba je aktem mimořádně nešťastným. Příčiny neúspěchu stran vládní koalice při prezidentské volbě byly mnohokrát prodiskutovány. Mnohem zajímavější je vzájemný vztah Václav Klause a české veřejnosti, médií, politických komentátorů a publicistů.

Zatímco řada komentátorů mimo okruh redakcí zareagovala na prezidentskou volbu převažující kritickou analýzou, okruh redakčních komentátorů nakonec zůstal na povrchu. Velmi rychle přijal Klause za našeho prezidenta, k němuž je nutno býti loajální, který sice má za sebou jistá selhání, ale přeci jen se poučil, jak sliboval ve svých volebních projevech a nevypadá vůbec špatně (umí anglicky a vybrat si kravatu — Mf Dnes). Nakonec pak minimálně „po steigerwaldsku“ zabojuje s úhlavním nepřítelem socialistou Špidlou. Jak si lze vysvětlit tento v mnohých případech zásadní obrat a nedostatek kritického odstupu? Je to dáno tím, že české populární deníky MF Dnes, Lidové noviny či deníky Bohemia jsou čteny v nejširších okruzích čtenářů a jsou tedy na nich závislé? Domnívám se, že je zde spojitost s nespornými kvalitám nového prezidenta: pohotově reagovat na změny nálad veřejnosti a adekvátně je politicky využít. Klausova ideologie sice vždy nesla určitý příklon k pravému vidění světa, ovšem spíše byla ideologií oportunisty, který se dokázal přizpůsobit změnám v jednotlivých fázích polistopadového vývoje: od zásadového občanského demokrata a monetaristy počátku 90. let, přes překvapivého nacionalistu druhé poloviny 90. let, kdy „Národ volil Klause“, až k všelidovému prezidentovi s porozuměním pro naše komunisty a s názory, jež jsou obvykle v souladu s postoji české veřejnosti (v době irácké války). Klaus tak reprezentuje nejen svou voličskou skupinu, která se etablovala politicky a majetkově v první polovině 90. let, ale zároveň díky svému oportunismu a schopnosti uzavírat jakékoliv

glosy

účelové koalice a spojenectví (M. Zeman, V. Železný, M. Grebeníček) dokáže získávat širší politickou podporu. Paradoxně i zásluhou komunistů je Klausova volba snahou o zpětnou legitimitu neprůhledných majetkových přesunů, mnohdy s kriminálním podtextem, a politické korupce první poloviny 90. let. Docela by mě na toto téma zaujal „fundovanější“ pohled Miloslava Randsdorfa nebo někoho z liberálněji uvažujících komunistických politiků. Volba Klause nejen destabilizovala situaci uvnitř ČSSD, ale nepřímo dopomohla k pádu Cyrila Svobody a téměř neuvěřitelnému návratu souputníka Klausova pokleslého politického stylu, Miroslava Kalouska, na post předsedy KDU-ČSL. Zmiňovaný článek k výročí 17. listopadu je zásadním vodítkem k pochopení Klausovy popularity. Souvisí se schopností rozpoznat některé negativní vlastnosti a stereotypy chování české společnosti a politicky je využít. První je jistá míra plebejství a nestatečnosti, kterou trefně vystihuje český historik Jan Boris Uhlíř a kterou lze zobecnit. Ten o období protektorátu Čechy a Morava poznamenává, „že byl mnohdy šokován statečností, s níž odbojoví pracovníci dávali všanc životy své i svých rodin, aby přispěli k likvidaci nenáviděného režimu a osvobození vlasti. Jejich hrdinství, neměnná deviza, na nichž bychom měli stavět, je však dávno zapomenuta, protože česká společnost o něj z řady důvodů nestojí, protože by současně s jeho definicí musela pojmenovat a konkretizovat lhostejnost a zbabělost, která v naších dějinách nesporně opticky převažuje a jež se stala běžnou součástí našich životů let normalizačních“. Zde si nelze nevzpomenout na Klausovu „masu

glosy

obyčejných občanů“, kteří svou pasivitou svrhli komunistický režim. Klausova interpretace je sice naprosto ahistorická a manipulativní, umožňuje však ztotožnit se s „věcně uvažujícím panem prezidentem“ a dává možnost pohodlné inkluze do současné společnosti. Nabízí se nám srovnání s předešlým prezidentem. S Václavem Havlem jako politikem nelze vždy souhlasit, je člověkem, který svým životem vzbuzuje respekt — ovšem jak u koho. Havel má oproti Klausovi tři nepopiratelné nevýhody v očích části české veřejnosti. Za prvé osobní odvahu — zatímco většina řečeno Klausem reagovala rezistencí, nevýkonností a náhradními individuálními aktivitami, Havel přikuloval svoje sudy v pivovaru a odseděl celkem pět let v komunistických kriminálech. To může být příčina jisté neobliby, jako špatně skrývaný pocit osobního selhání, při vědomí, že ne všichni byli v rezistenci. K tomu ještě přidejme v Čechách vždy přitěžující fakt osobního bohatství, specifické až hanlivé označení intelektuál, a je hotovo. Jan B. Uhlíř období 1945— 1948 charakterizuje takto: „Třetí republika byla dobou paradoxů. Z těch, kteří využívali bismarckovské sociální výhody třetí říše a stali se typickými představiteli mlčící většiny, se přes noc stali hrdinové, stačila k tomu páska revolučních gard na klopě, zatímco skuteční vedoucí odboje byli obviňování z kolaborace“. Dnes jsme svědky interpretace dějin, kdy „obyčejní občané svou pasivitou“ vytvořili předpoklady pro 17. listopad, zatímco onu skupinu intelektuálů tvořili většinou komunisté… Klaus potvrzuje Marxovo rčení, že historie se vždy opakuje,

avšak podruhé již jako fraška. Ovšem je jen na nás, zda budeme opět svědky další frašky. Nevyžaduje to mnoho: dávat si věci do širších souvislostí, přemýšlet kriticky. Na našich občanských postojích záleží, jak daleko připustíme dnešní hru na rozumného tatíčka prezidenta, kterou někteří očividně rádi hrají… Tomáš Jarmara

Moc a nemoc novináře Přihodilo se mi kdysi coby novinářské novicce, že službu mající důstojník hasičského sboru mi do telefonu chybně označil lokalitu, na níž noc předtím hořelo. Měla jsem s tím pak hromadu nepříjemností, a přitom jsem byla bez viny. Nebylo v mých silách jít se o místě požáru na vlastní oči přesvědčit; šlo totiž o napsání jedné ze dvanácti noticek do stálé rubriky 24 hodiny v Praze a ta měla uzávěrku v jedenáct hodin dopoledne. Uvádím tento dávný případ jako ilustraci prekérnosti novinářské práce. Zvlášť v deníku, tísněn časem, je novinář vydán na milost a nemilost svým informátorům. Ti se ovšem mohou mýlit nebo i vědomě klamat. Do hloubky ověřovat sdělenou informaci bývá jen málokdy možné. Je to jedna z těžko odstranitelných „nemocí“ novináře. Ve zvýšené míře to platí o takzvané investigativní žurnalistice. Existovala vždycky, i když se jí tak neříkalo, stačí si vzpomenout třeba na jednu z nejslavnějších reportáží Egona Ervína Kische „Jak jsem se dozvěděl, že plukovník Redl je vyzvědač“ ještě z doby před první světovou válkou. Podle mého mínění je tato metoda novinářské práce použitelná pouze v ojedinělých případech. Investigace znamená vyšetřování, pátrání, a jak dlouho trvá na-

85

příklad policejním vyšetřovatelům, vybavených náležitou technikou a příslušnými pravomocemi, než rozkryjí komplikovanější kauzy? Novináři se něco takového podaří jen zřídkakdy. A také jen výjimečně kterýkoliv šéfredaktor nějakého periodika uvolní své lidi na déletrvající prošetřování čehokoliv. Kdyby tak činil častěji, musel by silně zvýšit počet svých redakčních zaměstnanců anebo svůj deník či týdeník přeměnit na občasník. Do hloubky permanentně pátrající novináři by sotva stihli plnit své aktuální zpravodajské povinnosti. Vede se — v souvislosti s mediálními aférami nedávné doby — diskuse o tom, mají-li novináři právo na omluvitelný omyl. Komentátor Lidových novin konstatuje, že žádné médium v Česku ani jinde nemá prostředky, aby ve svých pátracích reportážích ověřilo reálie do všech detailů. Zároveň se ptá, je-li česká společnost připravena odpouštět novinářům nepřesnosti a přešlapy a uvěřit jim, že jejich cílem je odhalování pravdy, nikoliv osobní prospěch. Jako pouhá nezúčastněná čtenářka bych na takovou otázku s klidnou myslí odpověděla ano. Všichni se přece mýlíme, proč bychom tedy tuto přirozenou lidskou vlastnost upírali novinářům? Ale sotva bych si tento luxus velkorysého náhledu dopřála, být například v kůži, přesněji v taláru — děkana univerzitní fakulty, obviněného ze závažné krádeže. Jakkoli by později ono bombastické sdělení uvedl soud na pravou míru, uspěchaný cejch pašeráka novozélandských orchidejí zůstane s osobou dotyčného spjat nadlouho, ne-li natrvalo, a velmi uškodí jeho občanské i profesní pověsti. To vůči loni dopadenému vrahovi pražských stařenek, navíc

86

mnohonásobnému lupiči a zloději, byli novináři mnohem ohleduplnější. Třebaže mu policisté všechna vznesená obvinění prokázali, byl pro noviny neustále jen Miroslav S. Uveřejnit ještě před vynesením rozsudku jeho fotografii si nikdo nedovolil. Ve všech slušných zemích, které si na sobě zakládají, přece platí presumpce neviny, a taky tu máme uzákoněnou ochranu lidských práv a osobních údajů, že? Podle mě ale hlavním důvodem oné novinářské „ohleduplnosti“ vůči těžkému zločinci je něco jiného: Fotka nějakého kriminálníka není zdaleka tak zajímavá, jako správný portrét provinivšího se pana děkana s univerzitním kloboukem na hlavě… A to je další z „nemocí“ novináře: Touha co nejvíce upoutat, ohromit, šokovat čtenáře, leckdy za každou cenu… „Největším nepřítelem myšlení je lačnost po senzaci, která tak velmi vyznačuje moderní dobu,“ napsal roku 1938 Josef Čapek. Platí to i dnes. Už nějakou dobu není tisk sedmou velmocí, jak se o něm tradovalo ještě do poloviny uplynulého století. Spolu s rozhlasem a televizí je v současnosti velmocí číslo jedna! Vyhrává a prohrává války, vytváří hrdiny i padouchy, zatracuje nebo vynáší, dělá ostudu, dohání k sebevraždám či k megalomanskému chování, buduje anebo ničí něčí slávu, pověst nebo existenci, způsobuje vzestupy i krachy firem, a také vyvolává nebo pohřbívá četné naděje a očekávání. — Taková je moc necenzurovaného slova, které číří komunikační média. Někdy jde z toho strach. Nebude od věci připomenout si jednu starou anekdotu. Vlak uhání fádní anglickou krajinou. V kupé spolu sedí mladý

baronet a starý lord. Mlčí. Po nějaké době zkouší mladý baronet ticho prolomit. „Pohleďte, sire, tamty ovce byly právě ostříhány.“ Starý lord se předkloní, dívá se oknem ven a po chvíli řekne: „Ano, z téhle strany určitě…“ Možná by tato anekdota měla být součástí učebnicových textů pro budoucí novináře. Olga Šulcová

Opomíjená kultivace S češtinou a její pěstěnou tváří to lingvistické instituce nemají lehké. Ve vysílání ČT jsou takové pořady jen popelkou a je jim v pondělním jitru před sedmou hodinnou ranní vyhrazeno několik minut. Pravopisný diktát Zdeňka Svěráka je sice jednou za půl roku zpestřujícím zážitkem, ale nemůže vztah k jazykové normě podstatně ovlivnit. Zásadní význam mají ovšem denně sledované televizní programy včetně reklam, které divákům slouží jako vzory a jejichž úroveň bývá často velmi špatná. Řada moderátorů kulturních pořadů na ČT nemůže být svou češtinou vzorem. Naprosto jinak se ke svému rodnému jazyku chová polská veřejnoprávní televize. Každý týden v sobotu ve sledovaných dopoledních hodinách zařadila na druhém programu téměř půlhodinový program o jazyce, který vede oblíbený profesor Miodek z Vratislavské univerzity. Na prvním programu každý týden v sobotu a v pondělí je odvysílán půlhodinový program v kvizové formě s názvem Zabawy językem polskim. Je určen zejména mládeži. Na satelitním programu Polonia odpovídá profesor Bralczyk v neděli k večeru v půlhodinovém pořadu na dotazy diváků. Marcela Hutarová

glosy

Tomáš Tichák

Radostný První máj? J

e to určitě velká úleva pro komunální politiky, že den vstupu do Evropské unie připadá na svátek jara. Mnohé radnice si dlouho lámaly hlavu, do jaké míry a za kolik peněz mají tu ošemetnou událost slavit. Až pak si uvědomily, že prvomájový ruch spolehlivě přehluší trapné ticho, jež by mohlo na náměstích a návsích zavládnout ve všednější den, ba dokonce že vydaří-li se počasí, vloudí se do tváří občanů i úsměv, sám od sebe a zdarma. Kdyby takový rozpačitý závěr cesty do Evropy věštil nějaký prognostik před čtrnácti lety, nikdo by mu nevěřil. Vlastně by byl vypískán, už kdyby předpověděl délku té cesty. Možná to ale právě tím zpožděním začalo: Evropská unie si pokazila renomé tím, že neopětovala naši otevřenou náruč a místo toho hledala kdejakou záminku, jak by naše přijetí zkomplikovala. My jsme mezitím na oplátku zjistili, že i ona má pořádné vady na kráse: jedni ji odhalili jako pobočku Socialistické internacionály, jiní jako nový pokus o uskutečnění odvěkého německého Drang nach Osten. A nejvíce všech jako zdroj ohrožení národních zájmů — o to větší, že nevíme, jaké vlastně jsou. Komunisté brojí proti skupování české půdy německými revanšisty, představitelé ODS líčí temné vize německých policistů s nabitou pistolí a eurozatykačem v ruce odvlékajících české občany z jejich domovů. Netýká se to ale zdaleka jen politiků. Zemědělci volají o pomoc, smutní celníci a speditéři, reptají provozovatelé restaurací a všemožných služeb, hořekují důchodci. Nespokojenost s EU projevují vlastně všechna odvětví a společenské skupiny, kromě těch, jež protestují z jiných příčin již dlouho a tak vehementně, že nemohou více. Kdo by se tedy měl radovat? Náladám veřejnosti opět vyšel vstříc prezident Václav Klaus, když se svěřil tisku s dilematem, má-li vstup České republiky do Unie strávit na Řípu, nebo na Blaníku. Druhá varianta by byla určitě taktičtější, nelze totiž vyloučit, že sledují-li blaničtí rytíři česká média, tentokrát už opravdu procitnou.

fejeton

Jenže co když je to úplně naopak? Co když onou nespokojeností prokazujeme, že jsme k přijetí mezi vyspělé evropské státy zralí? Třeba to jen my, kteří jsme strávili podstatnou část života v nesvobodě, nejsme schopni poznat. Vzpomínám si na své ohromení, když jsem se za dávných časů doslechl o občanech Nizozemska žehrajících na tamější poměry. Byl jsem přesvědčen, že nízká volební účast na Západě je způsobena spokojeností s politickou situací. Stávky a demonstrace, o nichž škodolibě informovala komunistická propaganda, jsem pokládal za pouhé folklorní rituály horkokrevnějších národů. Nyní mne však stále víc sžírá pochyba, zda spokojenost lidu má vůbec nějakou souvislost se svobodou, blahobytem, čistotou ovzduší či jinými statky, jež jsou obecně považovány za nejdůležitější a kterých se občanům vyspělých zemí nepochybně stále víc dostává. Vždyť jak by potom museli protestovat předkové před sto lety, když dnes slyšíme ze všech stran o kalamitě, potápějících se Titanicích, spálené zemi? Zdá se, že míra spokojenosti vychází více z lidských niter, z lidské povahy a okamžité nálady než z objektivní situace. A také že dobro a zlo rozlišuje většina společnosti podle aktuálních, nikoli historických měřítek. To, že ve spojující se Evropě nebyla již šedesát let válka, se teď nejeví tak důležité, jako výkupní ceny mléka či platy evropských poslanců. Zřejmě je v tom i cosi zdravého, společensky sebezáchovného — dobro a zlo jsou sice v demokracii vždy jen menší či větší, ztráta rozlišovací schopnosti nebo rezignace na jejich hodnocení by však mohla být v důsledku stejně zhoubná jako kdykoli v minulosti. Někdo nicméně onu historickou perspektivu připomínat musí. Proto jsem rozhodnut jít Prvního máje na náměstí s vlaječkou Evropské unie. S nadějí, že bude dobré počasí.

87

fotografie Vladimir Krynytsky

Kus života načerno Otázka, jak jste se v našich končinách ocitl, se samozřejmě nabízí jako první.

Přijel jsem do Česka v březnu roku 1996. Tehdy jsem doma dělal na šachtě a vzal jsem si měsíc dovolené, abych si tady zkusil přivydělat. Kamarádi, se kterými jsem přijel, se pak octli na různých místech, v Ostravě, v Rakovníku, ale já jsem se nějak zabydlel v Olomouci. Tady jsem začal poznávat, co fotografie opravdu může být. Vzpomínám si, že první výstava, kterou jsem navštívil, byla výstava Miloslava Stibora ve zdejším Muzeu umění, pak výstavy Jindřicha Štreita a Josefa Sudka ve Šternberku. Fotografování vás tedy zajímalo, ale…

Doma jsem se k literatuře nebo k dobrým fotografickým publikacím kromě Revue fotografie moc nedostal, pocházím z rodiny spíš hudební. Bylo mi jasné, že na sobě musím pracovat. Když jsem se dozvěděl o Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, nazvětšoval jsem nějaké fotografie a vypravil jsem se tam, ovšem na přijímačkách pan Štreit tak nějak zavrtěl hlavou, jako že se to nehodí. Vrátil jsem se do Olomouce, že to zkusím příští rok. Jak jste tedy na sobě pracoval?

Seznámil jsem se s fotografem Vladislavem Galgonkem z ČTK, který mě poslal za paní Milenou Valuškovou na Základní uměleckou školu. Vzala mě, i když školní rok už začal, a tam jsem začal nacházet odpovědi na miliony svých otázek. Paní Valušková byla první, kdo mě nasměroval a kdo asi vycítil, co by mně bylo nejbližší. Jeli jsme se podívat do Nových Zámků u Litovle. S klienty tamního sociálního ústavu jako bych nacházel společnou řeč, začal jsem tam jezdit pravidelně, zajímalo mě to čím dál víc.

88

Další mé téma vyplývá z osobní zkušenosti. Doposud se pohybuji taky v prostředí ukrajinských dělníků, které je mně pochopitelně blízké, a tak jsem začal fotografovat i v něm. Jak dopadl další pokus o přijímací zkoušky?

To už jsem si připravil snímky ze souboru Život na zámku z toho sociálního ústavu a z cyklu Kus života načerno o ukrajinských dělnících — které už se už líbily. No a tak jsem teď ve třetím ročníku a pracuji na diplomce. Jak jste se učil česky?

Doma jsem s češtinou nepřišel do styku, a tak se mi stávaly různé směšné příhody. Třeba když jsem přišel do obchodu a paní prodavačka řekla „Prosím?“, nechápal jsem, o co mě prosí. Ale od Čechů jsem se postupně naučil. Čím se živíte?

Zatím manuální prací. Dlouho jsem byl vázán k jedné firmě, což vyžadují předpisy, a záviděl jsem Čechům, že si mohou hledat práci sami. V některých firmách se s lidmi zachází jako s lidmi, jinde je to horší. Od loňského roku už mám ale trvalý pobyt, takže jsem volnější. Postavením se od Čechů liším už jenom tím, že nemohu volit a být volen, což mi nijak nechybí. -vb-

Vladimir Krynytsky (1973) se narodil ve městě Antracit na východní Ukrajině, už na ukrajinsko-ruském pomezí. „Na ryby už jezdíme na Don,“ říká, aby nám to přiblížil. Je posluchačem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Přinášíme ukázku z cyklu s názvem Kus života načerno.

fotografie

fotografie

89

90

fotografie

fotografie

91

92

fotografie

fotografie

93

94

fotografie

fotografie

95

96

fotografie