KDYŽ DOPISY MĚNÍ ŽIVOTY

KDYŽ DOPISY MĚNÍ ŽIVOTY… 10. – 21. 12. 2014

1. CO JE MARATON PSANÍ DOPISŮ? „Maraton“ je největší mezinárodní akce na podporu nespravedlivě vězněných, pronásledovaných nebo utlačovaných lidí. Amnesty International ji pořádá každý rok okolo 10. prosince (Mezinárodní den lidských práv) po celém světě. Cílem je společně ručně napsat a poslat co nejvíc dopisů s výzvami vládám či úřadům příslušných zemí a upozornit tak na porušování práv konkrétních lidí. Přímo obětem bezpráví je možné psát dopisy solidarity a vyjádřit jim tak podporu. Výsledky jsou vidět okamžitě. Už v průběhu akce jsou lidé osvobozováni z vězení, nečinné úřady začínají jednat, špatné zákony se mění nebo ruší. Ne ve všech případech se podaří dosáhnout toho, co požadujeme. Jedno však mají společné – dopisy jsou obrovskou podporou pro oběti bezpráví a jejich blízké. Jsou pro ně nadějí a důkazem, že jejich utrpení není zbytečné. „Jsem zavalen lavinou dopisů a pohlednic vyjadřujících mi solidaritu a soucit. V každém jsou patrné národní rysy těch, kdo je píší. Kolem Nového roku jsme měli dva dny odpočinku. Tehdy jsem četl stovky dopisů a pohlednic. Mohu upřímně říci, že jsem nevynechal jediný. Cítil jsem takovou vlnu podpory a účasti, která z nich vycházela. Byl to nepopsatelný Nový rok.“ Ales Běljackij, běloruský disident, reagoval na akci Maraton psaní dopisů v roce 2013 z vězení. Letos byl propuštěn na svobodu a za podporu děkoval příznivcům Amnesty International i při své návštěvě v Praze.

2. 13 PŘÍPADŮ PRO ROK 2014 1) DANIEL QUINTERO (VENEZUELA) 2) ERKIN MUSAJEV (UZBEKISTÁN) 3) CHELSEA MANNINGOVÁ (USA) 4) JERRYME CORRE (FILIPÍNY) 5) JOHN JEANETTE SOLSTADOVÁ REMØVÁ (NORSKO) 6) KOMUNITY V BHÓPÁLU 7) LIU PINGOVÁ (ČÍNA) 8) MOHAMMED AL-ROKEN (SAE) 9) MOSES AKATUGBA (NIGÉRIE) 10) PARASKEVI KOKKONI (ŘECKO) 11) ŽENY A DÍVKY Z MKHONDO (JAR) 12) RAIF BADAWI (SAÚDSKÁ ARÁBIE) 13) OLEG SENCOV (UKRAJINA) Podrobné informace o všech případech najdete ve zvláštním přiloženém dokumentu

3. JAK USPOŘÁDAT MARATON? Do Maratonu se může zapojit každý samostatně, v rámci rodiny nebo skupinky přátel, ale velmi jednoduché je i uspořádat akci pro své širší okolí. Níže najdete základní kroky, jak postupovat, a tipy, které vám pomohou akci zpestřit.

TERMÍN Maraton může proběhnout kdykoli v rozmezí 10. - 21. 12. (Výjimečně je to možné i dříve nebo později – pokud se například ve Vašem okolí koná akce, na níž by bylo vhodné Maraton uspořádat, je možné datum trochu posunout. V každém případě by se však Maraton měl odehrát v prosinci.) Naše tipy:  Zvažte, zda ve vybraný termín budete mít dostatečné kapacity na realizaci (ať se organizátorský tým nerozpadne kvůli zkouškám ve škole nebo adventnímu výletu za příbuznými)  Zjistěte, zda se se v daný den a čas bude na vybraném místě pohybovat dostatek lidí (v kavárně, kde je ve všední den večer rušno, může být v sobotu prázdno)  10. 12. je Mezinárodní den lidských práv, lze očekávat, že tento den budou o akcích informovat i média  V adventním čase se koná mnoho akcí, do kterých by Maraton mohl zapadnout (vánoční koncerty a trhy, přátelská setkání, firemní večírky…) – zkuste zjistit, zda Maraton nelze propojit s vhodnou akcí ve Vašem okolí.

MÍSTO 

kavárna/čajovna – ideální prostor, kde mají lidé klid si sednout a dopisy psát. Pokud budete zvát lidi veřejně, určitě se domluvte s provozovatelem podniku – bude-li vstřícný, můžete se dohodnout i na propagaci akce několik dnů předem (viz. níže – tipy na propagaci)



škola – uspořádat Maraton v prostorách základní/střední/vysoké/umělecké školy, kterou navštěvujete, je skvělý nápad. Můžete mít v hale nebo chodbě stánek a vyplnit psaním dopisů přestávky (obzvlášť strategické bude místo u bufetu nebo automatu na pití), nebo zorganizovat Maraton po dohodě s vedením školy ve velkém a psát dopisy přímo v rámci vyučovacích hodin. Aktivitu při vyučování může zorganizovat učitel nebo studenti po dohodě s učitelem. Výborně se dá Maraton zakomponovat do hodin:

 jazykové výuky – nejlépe AJ, ale i dalších jazyků (v případě zájmu mohu poslat elektronicky karty s popisy jednotlivých případů i ve francouzštině, španělštině nebo arabštině). TIP: Studenti dostanou české znění dopisu a mohou jej postupně na tabuli překládat, totéž pak všichni píší i na list papíru  občanské nauky nebo společenských věd TIP: Studenti jsou rozdělení do 4 skupinek. Každá dostane popis tří případů a společnými silami vybere jeden, který by nejraději podpořila. Potom jeden student z každé skupinky seznámí s tímto případem zbytek třídy. Po krátkých prezentacích si každý vybere případ (nebo více případů), který by rád podpořil a podle vzoru nebo svými slovy napíše dopis.  zeměpisu TIP: Studenti jeden po druhém hledají na mapě světa země, do nichž směřují letošní dopisové akce, mají na to časový limit úměrný jejich věku a vědomostem. Pro každou zemi, kterou student v časovém limitu nenajde, napíší všichni dopis k danému případu (pokud je jich více, tak si každý vybere jednu)  výtvarné výchovy – můžete vymyslet originální podobu dopisu – různé tvary na barevný papír (aktivisté AI rádi používají tvar motýla, holubice nebo svíčky – fantazii se meze nekladou), barevné otisky prstů doprovázející podpis, velkou koláž jako společný dopis několika studentů atd. 

jiná tematicky spřízněná akce – pokud zrovna ve vašem městě probíhá akce, kde by se Maraton hodilo uspořádat, neváhejte takové příležitosti využít. Může se jednat o tematickou výstavu vztahující se k některé z adresovaných zemí, multikulturní koncert nebo divadelní představení, promítání filmu, besedu apod.



volnočasový oddíl, nízkoprahové centrum, kostel, domov seniorů – pro skupinu či komunitu lidí, která se pravidelně setkává nebo společně podniká nějaké aktivity, může být zpestřením se do Maratonu psaní dopisů zapojit. Pokud v takové skupince působíte nebo víte o nějaké ve Vašem okolí, zkuste pro ni dopisovou akci zorganizovat. Inspirovat se můžete tipy pro Maraton ve škole.



rodinné nebo přátelské setkání – Maraton můžete pochopitelně zorganizovat i úplně jednoduše se svou rodinou či přáteli. Pokud odešlete na podporu pronásledovaných lidí několik dopisů a ještě s jejich situací seznámíte své blízké, kteří o problematice nic nevěděli, udělali jste opravdu mnoho!

4. MATERIÁLY, KTERÉ MŮŽETE VYUŽÍT 

Plakát (obr. vlevo) – můžete na něj napsat nebo natisknout termín a místo Vaší akce a libovolně využít (k dispozici bude v ČJ, AJ, ŠJ, FJ a NJ).



Karty k případu (obr. vpravo) – najdete zde popis případu, požadavky, které by se v dopise měly objevit, tipy na vzkazy solidarity v příslušném jazyce a adresy, kam dopisy posílat (dostupné budou v ČJ, AJ, FJ, ŠJ a vybrané v NJ).



Vzory dopisů – vzory všech dopisů v angličtině a jejich český překlad vám s dostatečným předstihem pošleme. Lze je doslovně přepsat, upravit svými slovy nebo přeložit do jiných jazyků.



Propisky - organizátorům Maratonu můžeme poslat dle rozsahu akce žluté propisky Amnesty International, které můžete využít pro akci

Videa – k dispozici bude videospot o Maratonu psaní dopisů a k vybraným případům také videospoty představující jednotlivé případy. Poskytneme rovněž krátký film o Amnesty International a v případě zájmu další spoty nebo krátké filmy, které ilustrují lidskoprávní problematiku jednotlivých případů. Videa lze využít k propagaci akce nebo promítat přímo v rámci akce. Dostupné budou na přelomu listopadu a prosince v AJ s českými titulky, případně i dalších jazycích.

CO BUDETE DÁLE POTŘEBOVAT:   

Dopisní papíry Obálky Propisky

Dopisní papíry, obálky a psací potřeby (kromě žlutých propisek v omezeném rozsahu) Vám bohužel nemůžeme zajistit. Pokud pořádáte akci pro více lidí, mějte hlavně dostatek obyčejných papírů - pokud nebude dost obálek, můžete zbylé dopisy odeslat dohromady v jedné obálce nebo je odeslat k nám a my je zabalíme a odešleme. Můžete také vyzvat účastníky, aby si papíry a obálky přinesli s sebou, ale počítejte s tím, že tak určitě neučiní všichni.  Známky nebo kasičku pro příspěvky Cílem akce je pochopitelně dopisy odeslat do příslušných zemí. Na akci proto můžete mít připravené známky, které si účastníci odkoupí a nalepí na dopisy, které Vy poté odešlete. Lze také vybírat příspěvky na známku nebo nechat na každém, aby dopis odeslal ze své pošty. Pokud ani jedna varianta není vhodná, můžete dopisy poslat nám a my je vyexpedujeme za Vás. Podrobnější informace níže v dokumentu. Většinu materiálů Vám pošleme v elektronickém balíčku vytvořeném na míru podle Vámi zvolených případů. Budeme vděční, pokud nám ušetříte náklady tím, že si materiály sami vytisknete. Pokud nebudete mít možnost materiály vytisknout, bude možné se individuálně domluvit na jejich zaslání. Organizátorům rozsáhlejších akcí pro větší počet účastníků pošleme v případě zájmu balíček s materiály, které nelze zaslat elektronicky (propisky, samolepky atd.).

5. PSANÍ DOPISŮ OD A DO Z Ať se rozhodnete akci dělat kdekoli a jakkoli, základem je psaní dopisů za nespravedlivě vězněné nebo pronásledované lidi. Jak takový dopis napsat? 1) Každý z vybraných případů má svou kartu, kde najdete stručný popis situace, požadavky, které máme (např. “Žádám okamžité a bezpodmínečné propuštění.“) a adresu nebo adresy, kam dopisy posílat. Vždy lze psát nějakému představiteli státu nebo státního úřadu (prezident, premiér, ředitel věznice atd.). 2) Dopis by měl být napsán v některém ze světových jazyků (angličtina, španělština, francouzština) – je tak větší pravděpodobnost, že jej úřady budou reflektovat. Vzory dopisů vám poskytneme, takže je můžete jen doslovně přepsat a podepsat NEBO vytisknout a podepsat NEBO přepsat svými slovy. Ručně napsaný dopis má vždy větší váhu, než dopis vytištěný. Eventuálně můžete napsat dopis i v češtině, v tom případě ale v dopisu zvýrazněte jméno dotyčného člověka nebo skupiny, aby bylo zřejmé, o co se jedná. Dopis pište jednoduše na obyčejný papír ve formálním stylu. 3) V některých případech lze psát i takzvaný „dopis solidarity“ určený přímo vězněnému nebo pronásledovanému člověku (vždy je to uvedeno na kartě případu). Na kartách najdete návrh na jednoduchý vzkaz nebo aktivitu, kterou můžete dotyčného podpořit a odeslat přímo jemu, a rovněž příslušnou adresu. Dopis solidarity lze psát v jazyce, kterým dotyčný hovoří nebo v některém ze světových jazyků. Na rozdíl od dopisů úřadům lze solidární dopisy pojmout kreativně – můžete kreslit obrázky, použít barevný papír, pohlednice místa vašeho bydliště atd. Neposílejte však žádné cennější dárky nebo peníze – dotyčnému by se do rukou velmi pravděpodobně nedostaly!

4) Napsaný dopis vložte do obálky a nadepište příslušnou adresou. Svoji adresu do levého rohu uvést můžete, ale nemusíte. Obálky na dopisy úřadům volte obyčejné, obálky na solidární dopisy mohou být barevné, pomalované atd. Pokud jsou dopisy jen vytištěné a podepsané, ručně nadepsaná obálka mu pomůže dodat osobní nádech. 5) Pokud organizujete akci pro více lidí, připravte krabici nebo jinou improvizovanou schránku, kam se budou dopisy vhazovat. 6) Ideální je odeslat každý dopis zvlášť. Poštovní známky na dopis mimo Evropu (písmenková známka „Z“) stojí 30 korun. Známky do Evropy (písmenková známka „E“; pro případy z Řecka, Norska a Ukrajiny) stojí 25 korun. Můžete tedy předem podle očekávaného množství účastníků nakoupit určité množství známek (koupíte na každé poště) a na místě je prodávat. Také můžete vybírat do kasičky příspěvek 25-30 korun od každého, kdo do improvizované schránky vhodí dopis k odeslání. Pokud nebude dostatek peněz na odeslání všech dopisů, můžete zbylé dopisy za každý případ poslat dohromady v jednom balíčku nebo velké obálce. 7) Dopisy co nejdříve po akci odešlete z nejbližší pošty. 8) Pokud nechcete na akci prodávat známky ani vybírat peníze na odeslání dopisů, vyexpedujeme dopisy za Vás. Pošlete je prosím v balíčku nebo velké obálce co nejdříve po akci na adresu Amnesty International, Provaznická 3, 110 00 Praha 1. Na obálku připište „MARATON“. 9) Na Vašem osobním profilu organizátora Maratonu vyplňte co nejdříve po Vaší akci celkový počet dopisů, které se v rámci akce podařilo napsat. Právě počet dopisů napsaných v rámci Maratonu v různých zemích a městech dodává akci velkou publicitu – je proto důležité, abychom tyto výsledky mohli průběžně sledovat i v Česku. 10) Do konce prosince vyplňte na Vašem osobním profilu dotazník „Jaký byl můj Maraton“, který je pro nás nesmírně důležitou zpětnou vazbou. Budeme jeho prostřednictvím zjišťovat, jak jste byli spokojeni s průběhem akce a se zajištěním materiálů, kolik lidí se zapojilo, jaké případy upoutaly nejvíce pozornosti atd.

6. OTÁZKY A ODPOVĚDI „Copak ten můj dopis je k něčemu dobrý?“ Rozhodně! Amnesty funguje tak, že za jednotlivé případy apeluje ve většině zemí světa. Právě za tyto případy nyní probíhají podobné akce po celém světě a jen minulý rok se takových dopisů napsaly více než dva miliony. Tak obrovské množství už úřady nemohou snadno ignorovat. Z loňských 12 případů se ve většině podařilo prosadit zásadní změnu, v dalších sledujeme alespoň částečný pozitivní vývoj a velký morální přínos obětem bezpráví a jejich blízkým. „Proč zrovna tihle lidé? Jak se vybírají?“ Kritérií pro výběr je několik. Je jasné, že tito lidé jsou jedni z mnoha, kterým se děje podobné bezpráví. Amnesty se ale snaží vybírat takové jednotlivce, jejichž osud zároveň ovlivní osudy ostatní a vzbudí co největší ohlas veřejnosti, nebo rovnou celé skupiny lidí. Často si vybíráme aktivisty nebo novináře, protože pokud jsou na svobodě, pokračují pak v boji za lidská práva ve své zemi sami. Taková změna „zdola“ je vždy lepší a stabilnější, než změna prosazovaná zvenčí. „Jenže tohle jsou problémy, které si Čína/Saúdská Arábie/Nigérie musí vyřešit sama. Je to otázka jejich zákonů, tradice…“ Amnesty nejde o nic jiného, než aby dané země respektovaly zákony, které dávno přijaly. Trest za protesty proti vládě nelze akceptovat v zemi, která přistoupila ke Všeobecné deklaraci lidských práv. Nesouhlasíme s názorem,

že takzvané vyspělé země by bezpráví měly jen přihlížet. Stačí se podívat o 50 let nazpět do doby, kdy Amnesty vznikla – tehdy bylo zemí porušujících lidská práva mnohem více, spousta zemí, včetně té naší, prošla obrovskou proměnou. Kdyby neexistovali lidé, kteří se o dané problémy zajímají a chtějí je řešit, proces změny by byl určitě mnohem pomalejší. „Jak Amnesty získává informace o vězněných lidech, jak ví, že situaci v dané zemi je třeba řešit právě takto?“ „Amnesty má v každé zemi, která porušuje lidská práva, své výzkumníky. Ti sledují politickou situaci, navštěvují soudní procesy, jsou v kontaktu s příbuznými vězněných atd. Jejich informace jsou obecně respektované – i proto má Amnesty poradní status při OSN a naše výroční zprávy jsou akceptované ve všech vyspělých zemích jako objektivní zprávy o stavu lidských práv.“

7. REFERENCE ORGANIZÁTORŮ A ÚČASTNÍKŮ MARATONU V PŘEDCHOZÍCH LETECH Jiří Krejčí, vyučující, Gymnázium Česká v Českých Budějovicích: „Do akce se zapojili dobrovolníci téměř ze všech tříd gymnázia, nejvíce jich bylo z nejstarších ročníků. Rádi budeme s AI v budoucnu znovu spolupracovat.“ Olga Švecová, vyučující, ZŠ Valašská Bystřice: „Dopisy psali žáci osmé a deváté třídy, povídali jsme si nejdřív o otevřených dopisech ve slohu, na internetu jsme si prohlíželi jednotlivé případy, sledovali jsme i některá videa a v angličtině jsme psali podle vzoru dopisy k případům, které nás zaujaly. Maratonu rozumí i žáci na základní škole, z celého týdne mám radost.“ Jakub Gamrot, student, Gymnázium Karviná: „Společně se spolužáky jsme zorganizovali Maraton psaní dopisů poprvé v roce 2012. Akce slavila velký úspěch u studentů i učitelů a místní gymnázium se s počtem 1750 dopisů stalo nejúspěšnějším maratonským místem v celé ČR. Pozdější zprávy o tom, kde a jak dopisy pomohly, byly skvělou motivací, a tak jsme se rozhodli založit vlastní lokální skupinu Amnesty International. Věnujeme se kampaním, vzdělávání a pořádáme veřejné akce - semináře, výstavy nebo přednášky.“ Bára Baliharová, žákyně 8. A ZŠ Na Habru: „Myslím si, že tento projekt nám dal hodně. Naučili jsme se více překládat do angličtiny, naslouchat a pomáhat druhým a hlavně to, že na tom nejsme tak špatně jako chudáci lidé, kteří za nic nemohou.“

8. TRÉNINK (NEJEN) NA MARATON Chcete se dozvědět více o jednotlivých případech a o tom, jak Amnesty International dlouhodobě pracuje na tématech, s nimiž jsou spojeny? Chcete zjistit, jak Maraton probíhá v jiných školách, městech nebo zemích? A především – bavilo by Vás připravovat Vaši akci spolu se zkušenými lektory a dobrovolníky z Amnesty International a organizátory Maratonu z minulých let? „Trénink“ Vás skvěle připraví nejen na samotný Maraton, ale vybrousí vaše dovednosti v přípravě akcí obecně a seznámí Vás s dalšími možnostmi spolupráce s Amnesty International na poli aktivismu či vzdělávání. Všem účastníkům hradíme ubytování a přispíváme na dopravu, program je zdarma. Počet míst je však omezený a přednost mají ti, kteří s Amnesty International již spolupracovali nebo plánují akce ve větším rozsahu (na školách, na veřejných místech atd.). TERMÍN: 27. – 30. 11., Brno (Kaprálův mlýn) - je možné se zúčastnit jen v sobotu a neděli, ve čtvrtek večer a v pátek bude program vyhrazený především nováčkům, kteří se chtějí podrobněji seznámit s činností Amnesty International.

CO JE POTŘEBA K ZAPOJENÍ: přihlášení bude možné po vyplnění závazné registrace k akci Maraton psaní dopisů (od 25. 10.) Účast na Tréninku není podmínkou pořádání Maratonu!

9. CO MÁM UDĚLAT HNED TEĎ?    

Promyslet sám nebo se spoluorganizátory koncept akce (kdy, kde, pro kolik lidí?) a místo si zajistit. Promyslet, jakým případům se v rámci akce chcete věnovat a v jakých jazycích budete potřebovat zajistit materiály. V termínu 25. 10. – 5. 12. se přihlásit prostřednictvím Vašeho osobního profilu (odkaz na něj jsme Vám poslali e-mailem, nebo si o něj můžete napsat). Čím dříve se přihlásíte, tím lépe můžeme řešit Vaše individuální požadavky a garantovat včasné dodání materiálů. Ideální je vyplnit elektronický formulář alespoň 2 týdny před termínem chystané akce. Kontaktovat koordinátorku Maratonu Gabrielu Bártovou na ([email protected]) v případě jakýchkoliv dotazů.

Naše doporučení: Ideální je věnovat se 2-5 případům. Zahrnutí více případů do Vaší akce klade vysoké nároky na zajištění materiálů, schopnost popsat a vysvětlit okolnosti daného případu atd.

DĚKUJEME VÁM ZA PROČTENÍ MANUÁLU A BUDEME SE TĚŠIT NA PŘÍPADNOU SPOLUPRÁCI

PŘÍLOHA – VÝSLEDKY MARATONU PSANÍ DOPISŮ 2013 V České republice se k naší velké radosti akce Maraton psaní dopisů významně rozrostla. Dopisy se psaly na celkem 74 místech a v 33 městech po celé zemi. Většina akcí se konala na půdě škol a univerzit, zapojily se ale i nízkoprahové kluby, skautské oddíly nebo jednotliví aktivisté, kteří Maraton organizovali v kavárnách či knihovnách. Celkem odešlo do světa více než 14 000 dopisů. Česko však bylo jen jednou ze 143 zemí, kde lidé dopisy psali. Celkem jich tak bylo napsáno neuvěřitelných 2 373 422 – byl tak největší akcí Amnesty International všech dob! Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Tři nespravedlivě věznění lidé byli propuštěni na svobodu a v naprosté většině případů jsme zaznamenali pozitivní vývoj: 1) HAKAN YAMAN (TURECKO) Podle Hakanova právníka mezinárodní tlak výrazně pomohl pokročit ve vyšetřování incidentu, kdy byl Hakan brutálně zmlácený policií. Hakan sám podstoupil několik operací a je nyní v mnohem lepším fyzickém i psychickém stavu. „Miluji vás,“ vzkázal všem, kteří na jeho podporu psali dopisy. 2) YORM BOPHOVÁ (KAMBODŽA) Aktivistka za právo na bydlení byla v prosinci 2013 propuštěna z vězení na kauci. Pokračuje v kampaních na podporu své komunity. „Jsem velmi šťastná, že vím, že nejsem sama,“ vzkázala. 3) 13 OPOZIČNÍCH AKTIVISTŮ (BAHRAJN) Na složitý případ prominentních aktivistů odsouzených během protivládních protestů se díky Maratonu podařilo upozornit OSN a Evropský parlament, které projevily zájem na jeho prošetření. 4) TROJICE Z BLATNÉHO NÁMĚSTÍ (RUSKO) Dva ze tří mužů zatčených během protestů na Blatného náměstí byli propuštěni na svobodu. Rodiny všech zatčených vyjádřily hlubokou vděčnost za dopisy, které lidé psali. 5) LIDSKOPRÁVNÍ ORGANIZACE COFADEH (HONDURAS) Sdružení, jehož členové čelili výhružkám a napadání, může nyní pracovat mnohem svobodněji. „Vaše vzkazy nám pomohly zatlačit na vládu,“ řekla nám vedoucí kampaní Bertha Oliva. ům

6) TUN AUNG (BARMA) Doktor Tun, který vystupoval jako mírový prostředník mezi různými etnickými skupinami v Barmě a byl za svou angažovanost odsouzen k 17 letům vězení, se pravděpodobně dostane na svobodu daleko dříve. Trest mu byl po Maratonu několikrát snížen a podle místních nevládních organizací je pravděpodobné, že bude propuštěn již v roce 2015. 7) ESKINDER NEGA (ETIOPIE) Situace novináře uvězněného na 18 let za kritiku vlády zůstává vážná. Jeho žena Serkalem však věří, že tlak na vládu se dříve či později projeví: „Takovému tlaku vláda nemůže čelit věčně.“ Eskindera proto dále podporujeme v rámci kampaně „3 minuty stačí“, k níž se můžete připojit i Vy (www.3minutystaci.cz). 8) IHAR CICHANJUK (BĚLORUSKO) Ihar usiluje o prosazení práv lidí s menšinovou orientací ve své zemi a dopisy jednotlivců pro něj byly nesmírnou podporou: „Znovu se mi vrátilo sebevědomí. Když cítím beznaděj, čtu si ty dopisy a ty mě inspirují.“ 9) DŽÁBAR MÁDŽRÍ (TUNISKO) Mladík odsouzený na 7 a půl roku za nežádoucí příspěvek na Facebooku, byl propuštěný na svobodu.

10) OBYVATELÉ OBLASTI BADIA EAST (NIGÉRIE) Lidé, kteří byli násilně vystěhováni ze svých domovů se konečně dočkali satisfakce. Vláda díky Maratonu rozhodla, že jim bude vyplacena finanční kompenzace. 11) MIRIAM LOPÉZOVÁ (MEXIKO) Pro ženu znásilněnou vojáky byly dopisy především velkou psychickou pomocí. „Děkuji Vám, že mě podporujete, i když mě osobně neznáte. Dodává mi to odvahu dál se domáhat spravedlnosti,“ vzkázala. 12) OBYVATELÉ VESNICE NABÍ SÁLIH (PALESTINA) Neúnavní pokojní protestující, kteří byli vytlačeni ze svých pozemků, našli v dopisech z Maratonu novou motivaci. „Dopisy, které jsem četla, mě přiměly plakat štěstím,“ řekla nám Nariman Tamimi, jedna z protestujících vesničanek.

DANIEL QUINTERO Venezuela: mučení a ponižování ze strany bezpečnostních složek v kontextu protivládních demonstrací Daniela Quintera zatkla Bolívarská národní stráž v únoru 2014, když se vracel z protivládní demonstrace. „Nejdřív mě kopali a bili do obličeje a do žeber. Také mě několikrát pažbami svých zbraní udeřili do čela,“ řekl Daniel. Na motorce ho přesunuli k obrněnému vozidlu, které ho odvezlo k regionální základně v Maracaibu. Po cestě tam násilí pokračovalo. „Řidič mě asi šestkrát práskl koženým páskem do ramene. Taky mě znovu praštili zbraní do hlavy. Potom jeden z nich zapnul natáčení videa na mobilu, podal ho kolegovi a začal na mě dělat obscénní sexuální pohyby. Vyhrožovali mi, že mě ve vězení někdo znásilní a zabije.“ Na základně to nebylo o moc lepší. Asi 150 vojáků ho obklopilo, zatímco mu jejich velitel vyhrožoval, že ho zapálí a mlátil ho obuškem. Poté Daniela převezli do speciálního centra Národní stráže (GAES), kde po něm chtěli jména a telefonní čísla členů nevládní organizace, jíž byl členem. Organizaci s názvem „Venezuela bez střel“ (Venezuela Sin Balas) tvoří mladí lidé, kteří vedou kampaň za zlepšení bezpečnostních podmínek a proti beztrestnosti. Požadujeme: V GAES ho nadále mučili a ponižovali.



Daniel Quintero byl ve svých 21 letech 21. února 2014 zatčen, když se účastnil protivládní demonstrace v Maracaibu ve státě Zulia. Po cestě domů ho zadržela Bolívarská národní stráž. Amnesty International sdělil, že ho od jeho zatčení mučili na třech různých místech. Daniel Quintero sexuálně napadán, vyhrožovali mu smrtí a opakovaně ho bili, zatímco byl ve vazbě. Následně ho převezli do prostor specializovaného oddílu Národní stráže, kde byl nadále sexuálně napadán, nesměl spát a bylo mu nařízeno celé hodiny stát ve zkroucené poloze. Soudce jej nakonec podmínečně propustil. Podle zprávy Národní stráže Daniel vlastnil a uchovával bomby, zbraně i drogy. Ten všechna obvinění odmítá.

Následujícího rána, než byl předveden před soudce, ho vzali do nemocnice, kde se mu podařilo doktorům sdělit původ svých zranění. I přesto, že někteří strážníci byli u vyšetření, se Daniel rozhodl prozradit vše, co se mu stalo. Jeden ze strážníků mu později řekl: „Jsi mrtvý“.



důsledné, nezávislé a nestranné vyšetření stížnosti Daniela Quintera o tom, že ho mučili, a postavení viníků před soud ochranu údajných obětí, svědků a jejich rodin před násilím, hrozbami násilí nebo jinými formami zastrašování, které se mohou vyskytnout v důsledku vyšetřování

Výhružky a agrese konečně ustaly, když se Daniel dostal k soudu, který ho podmínečně propustil. Zpráva představená členy GAES konstatovala, že vlastnil 28 bomb, ostnatý drát, marihuanu, benzín, a že napadl a zranil příslušníka Národní stráže. Daniel vše z toho popírá.

Pozadí případu Venezuela se od února roku 2014 potýká s masovými provládními i protivládními protesty. Amnesty International obdržela desítky stížností na mučení a další nelidské a ponižující zacházení se zadrženým ze strany bezpečnostních složek, které zřejmě mělo být potrestáním za účast na protestech. Mezi obdrženými stížnostmi byly případy bití helmami nebo kopání. Někteří zadržení údajně museli klečet nebo stát na jednom místě po dlouhou dobu, další byli sexuálně zneužiti nebo jim bylo vyhrožováno znásilněním a smrtí. V jednom případě údajně policisté vylili benzín na mladého chlapce.

Maraton psaní dopisů 2014

ERKIN MUSAJEV Uzbekistán: 20 let vězení za zločin, ke kterému se přiznal po mučení Po deseti letech služby pro Ministerstvo obrany Uzbekistánu tuto pozici Erkin Musajev opustil a začal pracovat pro Severoatlantickou alianci (NATO). Později přijal nabídku Rozvojového programu OSN (UNDP). V rámci tohoto programu pracoval v lednu 2006 v Uzbekistánu, když ho zadrželi po cestě na konferenci OSN v Kyrgyzstánu. Podle toho, co řekl své rodině, Erkina Musajeva zadržela Národní bezpečnostní služba (SNB). Nejprve mu policisté řekli, že v jeho tašce našli drogy a vyhrožovali mu zatčením za obchod s drogami. Potom příběh změnili a tvrdili, že v jeho tašce našli disk s tajnými informacemi. Nařkli ho tak ze špionáže, což Erkin Musajev popřel a trval na tom, že mu disk do tašky nastrčili policisté.

Erkin Musajev, bývalý úředník Ministerstva bezpečnosti, pracoval pro Rozvojový program Spojených národů v Uzbekistánu, když ho v lednu 2006 zadržela Národní bezpečnostní služba (SNB). Byl obviněn ze špionáže, držen v zajetí SNB na neznámém místě několik týdnů a údajně se po několik měsíců jeho život skládal z každodenního bití, nočních výslechů a vyhrožování jeho rodině. Nakonec podepsal přiznání za podmínky, že SNB nechá jeho rodinu na pokoji. Erkin Musajev byl po třech nespravedlivých soudech v letech 2006 a 2007 odsouzen k dvaceti rokům vězení za vlastizradu a zneužití úřednické pravomoci.

Po zadržení ho údajně vyslýchali deset dní, během kterých neměl přístup k rodině Požadujeme: ani k právníkovi. Následovaly měsíce  otevření plného, nezávislého a plné bití ve dne a důkladného vyšetřování obvinění, že vyslýchání v noci a Erkin Musajev byl mučen ve vazbě a neustálých výhružek jeho ve vězení a postavení viníků před rodině. Když ho zmlátili, nemohl soud svou rodinu vidět, dokud se mu  propuštění a odškodnění pro modřiny nezahojily. Kvůli Erkina Musajeva mučení a dalšímu nelidskému zacházení, které Erkin Musaev utrpěl, nakonec podepsal přiznání výměnou za to, že SNB nechá jeho rodinu na pokoji. To se ale nestalo a jeho rodina ze strachu ze země utekla. Erkin Musajev byl obviněn a usvědčen ze špionáže pro neidentifikovanou zemi NATO a ze zneužívání fondů OSN. Po třech nespravedlivých soudech v červnu a červenci 2006 a září 2007 byl odsouzen k dvaceti rokům vězení. Všechny soudy připustily jako usvědčující důkaz přiznání, které policie získala na základě mučení, a odmítly stížnosti ze strany Musajeva a jeho právníka, kteří na mučení upozorňovali. V současnosti si Erkin Musajev odpykává trest v trestanecké kolonii na severozápadě Uzbekistánu. Potřebuje kvalifikovanou lékařskou pomoc, které se mu ve vězení nedostává. Od roku 2009 ho navíc několikrát za trest kvůli údajnému porušení vězeňského řádu zavřeli do zvláštní betonové cely, která je malá, často bez oken, topení, světla či ventilace.

Pozadí případu I přes tvrzení vlády, že míra používání mučení se v posledních letech výrazně snížila a přes zavedení nové legislativy pro zlepšení zacházení se zadrženými osobami, dostává Amnesty International neustále věrohodné zprávy o rutinním a všudypřítomném mučení a jiném nelidském a krutém zacházení. Tyto incidenty se odehrávají během zatčení, přesunu, ve vazbě i ve vězení. Metody mučení popsané bývalými vězni včetně ochránců lidských práv zahrnují bití obušky, železnými pruty a lahvemi naplněnými vodou, zatímco jsou vězni připoutaní k radiátoru nebo k hákům na stropě. Dále je běžné dušení plastovými sáčky nebo plynovými maskami bez přívodu vzduchu, zasunování jehel pod nehty, elektrošoky a polévání ledovou vodou. Vláda Uzbekistánu tato tvrzení popírá.


CHELSEA MANNINGOVÁ USA: 35 let armádního vězení za zveřejnění dokumentů, které poukazovaly na porušování lidských práv Materiály, kvůli kterým byla Chelsea Manningová 21. srpna 2013 odsouzena k 35 rokům armádního vězení, poukazovaly na potenciální porušování lidských práv. Manningová podle svého tvrzení jednala ve víře, že dokumenty mohou otevřít veřejnou debatu o nákladech na války, především nasazení amerických vojsk v Iráku a Afghánistánu, a že zveřejněním dokumentů upozorňuje na zločiny. Vláda USA naopak tvrdí, že Manningová narušila národní bezpečnosti a ohrozila životy. Manningovou drželi v izolaci v předsoudní vazbě sedm měsíců, což Speciální Požadujeme: pozorovatel OSN pro mučení popsal jako kruté a nelidské.  udělení milosti pro Během jejího soudu v červenci Chelsea Manningovou 2013 nebylo Manningov dovoleno představit důkazy  opatření péče pro pro to, že jednala ve veřejném Chelsea Manningovou zájmu a své motivy mohla včetně hormonální vysvětlit až ve fázi, kdy se terapie rozhodovalo o odsouzení. Je znepokojující, že se jí této možnosti nedostalo dříve, jelikož by tímto mohl být nastolen nebezpečný precedent, který by měl negativní dopad na ostatní, kteří věří, že jednají nebo odhalují informace ve veřejném zájmu.

21. srpna 2013 byla Chelsea Manningová odsouzena k 35 rokům vojenského vězení. Tehdejší americký voják, který zveřejnil tajné vládní dokumenty na stránce WikiLeaks, se rozhodl pro hormonální změnu pohlaví – vždy se cítil být ženou. Některé z materiálů, které Manningová odhalila, poukazovaly na potenciální porušování lidských práv a nedodržování mezinárodního humanitárního práva. Manningová byla sedm měsíců držena v izolaci ve vazbě ve Virginii v USA. Amnesty International upozorňuje na to, že by jí měla být projevena milost jako projev uznání motivů, které ji k jejímu konání vedly, kvůli špatnému zacházení v předsoudní vazbě a kvůli procesním nedostatkům během jejího soudu.

Chelsea Manningová se přiznala k zveřejnění utajovaných informací. Armáda proti ní ale vznesla dodatečná obvinění, včetně porušení Špionážního zákona a „napomáhání nepříteli“. Žaloba vznesla jasně přehnaná obvinění a zřejmě se snažila ostře varovat ostatní potenciální whistleblowery (lidi, kteří upozorňují na podezřelé jednání určité organizace), místo aby se zabývala obviněními, ke kterým se Manningová už přiznala. Žádost o milost podaná v březnu 2014 spolu s 38 605 podporujícími podpisy, které nasbírala Amnesty International díky peticím, byla zamítnuta. Chelsea Manningové by měla být udělena milost kvůli motivům, které ji k jejímu jednání vedly, kvůli špatnému zacházení, kterého se jí v předsoudní vazbě dostalo a kvůli procesním nedostatkům během jejího soudu. Její trest by měl být zrušen, ona by měla být okamžitě propuštěna a vláda USA by měla zahájit vyšetřování pachatelů trestných činů, na které Manningová upozornila, spíše než potrestat ji za jejich odhalení.

Pozadí případu Chelsea Manningová pracovala jako vojenský analytik umístěný s armádou v Iráku, když byla v květnu roku 2010 zatčena a obviněna ze získávání a distribuci více než 700 000 utajovaných dokumentů, včetně zpravodajských informací, diplomatických depeší a bojových videí, které mezi listopadem 2009 a květnem 2010 poskytovala serveru WikiLeaks. Nejzávažnějším obviněním bylo „napomáhání nepříteli“. Podle americké vlády Manningová úmyslně pomohla Al-Kájdě a způsobila únik utajovaných informací na internet.


JERRYME CORRE Filipíny: mučen policií a vězněn přes dva roky za zločin, který nespáchal Jerryme Corre, řidič autobusu, žil ničím nerušený život, dokud ho 10. ledna 2012 násilně nezatkli policisté v civilu. Nařkli ho z krádeže a vraždy cizince a policisty. Vzali ho do vazby, kde ho mučili a obvinili z přechovávání drog. Jerryme byl zrovna na návštěvě u své tety v provincii Pampanga, když ho skupina více než deseti policistů v civilu zadržela. Amnesty International řekl: „Přijeli na motorkách… byl jsem zaskočený, když zbraní namířili na mě. Donutili mě lehnout si obličejem k zemi a někdo mě zbraní praštil do hlavy. Bili mě a kopali do krku, břicha a kolen. Zeptal jsem se, kdo jste, jste policie? Jestli jste policisté, řekněte mi, z čeho mě viníte. Máte příkaz k zatčení? Ale oni jen odpověděli, že nemám právo se ptát… (…) Nasadili mi pouta a odvedli mě k místní policejní stanici. Moje teta nás následovala a natočila video na mobil, ale jeden z policistů jí mobil vytrhnul, vyhrožoval jí, že ji obviní z bránění výkonu spravedlnosti, a také ji zatknul.“

Jerryme Corre, řidič veřejné dopravy, byl násilně zatčen policisty v civilu, kteří ho nařkli z okradení a vraždy policisty. Vzali ho do vazby, kde ho mučili a obvinili z držení drog. Už dva roky už zůstává ve vězení. Corre říká, že ho během rozsáhlého mučení stále nazývali „Boyet“, zatímco se ho snažili donutit, aby se jim přiznal. On jim opakovaně sdělil, že jeho jméno není Boyet, ale že má bratrance, který se tak jmenuje. Nabídnul se, že jim ukáže své doklady totožnosti, které měl všechny v peněžence, ale policisté mu odmítli uvěřit. Jednou okolo půlnoci požádala policie místního úředníka, aby Jerryma identifikoval. Ten policii řekl, že zatknuli špatnou osobu. I přesto tomu ale policie odmítla uvěřit. Za svítání následujícího dne Jerrymeho převezli do Protidrogové jednotky (DEU) v policejním kempu. Řekl, že ho donutili podepsat dokument, který si neměl šanci přečíst.

Jerryme byl opakovaně mučen. Zranění po stížnosti Correho manželky vyšetřila a potrvrdila Komise OSN pro lidská práva.

Požadujeme: 

kvalitní právní podporu pro Jerryma Correho, která zajistí, že jeho stížnost na mučení bude u soudu vymáhána, a která zprostředkuje obhajobu v trestním řízení otevření vyšetřování mučení a minimálně dočasné zproštění úřadu podezřelých policistů

Corre podal  stížnost na mučení, ke kterému ze strany policie došlo. Jeden z policistů se ho snažil od stížnosti odradit. Když Corre odmítl, nutil ho podepsat prohlášení, že stížnost stahuje. Případ mučení je nyní v jednání u soudu v provincii Pampanga. Jerryme je mezitím nadále obviněný z držení drog. Ve vězení je už dva a půl roku.

Pozadí případu Mučení a další špatné zacházení, ke kterému na Filipínách beztrestně dochází, zůstává v zemi vážným problémem. Navzdory slibům vlády o řešení situace se oběti nemohou dovolat spravedlnosti a žádný pachatel se dosud, pět let po přijetí zákona proti mučení, za své činy plně nezodpovídal. Z toho důvodu a z obavy o pomstu policejních úředníků pak oběti mučení obvykle nepodají oficiální stížnost. V ohrožení by se totiž neocitli opět jen ony samy, ale i jejich rodiny. Vyšetřování kriminálních případů včetně těch, kde dochází k porušování lidských práv, často skončí v předběžné fázi.


JOHN JEANETTE SOLSTAD REMØ Norsko: transsexuálové si nemohou změnit své pohlaví bez chirurgické operace a návštěvy na psychiatrii John Jeanette Solstad Remø musela skrývat a potlačovat svou transsexualitu mnoho let. Když jí byly čtyři, poprvé ji přistihli, jak si obléká ženské šaty. A znovu pak ve 25 letech. „Bylo dost těžké nemít nikoho, s kým bych o tom mohla mluvit, ale přestála jsem to díky seberealizaci v jiných činnostech a potlačováním svých pocitů.“ Lidé, kteří si v Norsku přejí být právně identifikováni na základě jimi zvoleného pohlaví, musejí podstoupit „úplnou změnu pohlaví“, jak ji definuje Norská státní univerzitní nemocnice (OUS). Proměna zahrnuje psychiatrickou diagnózu a povinnou lékařskou péči včetně chirurgické konverze pohlavních orgánů a sterilizace.

John Jeanette se k Norské asociaci pro transgender lidi (FTPN) připojila v roce 1986, oficiálně se ale ke své identitě přihlásila až v roce 2010. Bylo jí umožněno si změnit své zákonné jméno, ne však pohlaví. Její žádost byla zamítnuta, jelikož nesplnila postup určený Norskou státní univerzitou. Ta zahrnuje psychiatrickou diagnózu a povinnou lékařskou péči včetně operativní změny pohlaví a sterilizace. Její právo na soukromý život je denně porušováno, protože její osobní doklady nereflektují její genderovou identitu.

John Jeanette pochází z vojenské rodiny a očekávalo se od ní, že bude usilovat o kariéru v armádě. Aby naplnila očekávání rodičů, žila dvojí život. Při každé příležitosti se oblékala jako žena, zároveň ale pracovala jako lodivod a velitel ponorky. John Jeanette se přidala k Norské asociaci pro transsexuály (FTP-N) v roce 1986, ale ke své pohlavní identitě se otevřeně přihlásila až v roce Požadujeme: 2010. Opustila armádu a stala se z ní aktivistka pracující pro  možnost právní změny pohlaví všem mnoho různých organizací na bez nutnosti podstoupit sterilizaci, podporu transsexuálů. Změna jejího jména byla relativně snadná, na všech právních dokumentech však zůstává uváděna jako „muž“. Jeanettina transsexuální identita tak nemůže zůstat důvěrná.



psychiatrické vyšetření, diagnózu a všechny ostatní lékařské procedury, které jsou v současné době nezbytné v rámci „úplné změny pohlaví“ odstranění transsexuality z národní klasifikace mentálních poruch

Z tohoto důvodu je její právo na soukromý život denně porušováno. Právní uznání na změnu pohlaví by pro Jeanette znamenalo, že „…by na mě bylo nahlíženo jako na osobu, kterou se cítím být uvnitř. Nikdo by si neměl prožít takové urážlivé příhody. Když musíte strávit celý život snahou být tím, kdo skutečně jste, a přesto jste stále na úřadech a ve všedním životě označován jako muž, nikdy se přes tu část své minulosti nepřenesete,“ říká Jeanette.

Pozadí případu Až do ledna roku 2014 byli v Norsku chráněni před diskriminací na základě pohlaví pouze transsexuálové, kteří podstoupili „úplnou změnu pohlaví“. Nový antidiskriminační zákon explicitně poskytuje ochranu proti diskriminaci založenou na pohlavní identitě a projevům pohlaví. Není však jasné, zda bude mít nová legislativa nějaký dopad na současné problematické praktiky z hlediska právního uznání změny pohlaví a přístupu ke specifické lékařské péče pro transsexuály.


KOMUNITY V BHÓPÁLU Indie: 30 let po úniku smrtícího plynu se oběti stále nedočkaly dostatečné nápravy Letos uběhne 30 let od jedné z největších průmyslových katastrof na světě – úniku plynu v indickém Bhópálu v roce 1984. Tři dekády nato ale oběti a přeživší stále musí usilovat o spravedlnost a zúčastněné společnosti za katastrofu řádně nepřijaly zodpovědnost. Mnoho obětí sužují vážně dlouhodobé zdravotní problémy a přetrvávající kontaminace životního prostředí nadále narušuje lidská práva nových generací obyvatel oblastí, které se nacházejí v blízkosti areálu továrny.

Tento rok si připomínáme třicáté výročí Bhópálské katastrofy. Toto neštěstí má rozsáhlé dlouhodobé a vážné mezigenerační negativní dopady na lidská práva místního obyvatelstva. Více než 500 000 přeživších trpí zraněním či postižením. Především zdraví žen bylo ovlivněno. Předmětem značného znepokojení je stále probíhající kontaminace okolí továrny v Bhópálu, která od té doby, co byla opuštěna po úniku plynu, zůstává zdrojem závažného znečištění a nikdy nebyla řádně zabezpečena. Bhópálská katastrofa je ukázkový případ dosud neúspěšných pokusů získat efektivní nápravu za hrubé korporátní porušování lidských práv.

2. prosince 1984 z továrny na výrobu pesticidů v Bhópálu unikl toxický plyn obsahující smrtelně nebezpečné chemikálie. Během tří dnů od úniku zemřelo 7000 až 10 000 lidí. Desítky tisíc lidí navíc doteď trpí vážnými zdravotními problémy, a to včetně dětí narozených rodičům, kteří s plynem přišli do kontaktu. Požadujeme: Narušeno je především zdraví  aktivní závazek ze strany žen.

indické vlády k úplnému

Továrnu v té době vlastnila vyčištění areálu bhópálské společnost „Union Carbide továrny a jejího okolí do Corporation“ (UCC), která je od jednoho roku roku 2001 dceřinou společností  zrevidování počtů mrtvých a americké „The Dow Chemical zraněných v důsledku úniku Company“ (Dow). Vláda USA selhala ve své zodpovědnosti plynu, aby dané společnosti dohnat zúčastněné firmy zaplatily rodinám plnou výši k zodpovědnosti. Také vládě utrpěných škod Indie se nepodařilo zajistit patřičnou nápravu. Dohody, které se společnostmi uzavřela, jsou neefektivní a nedostačující.

Pozadí případu V naší práci na případu Bhópálu úzce spolupracujeme s místními aktivisty a neziskovými organizacemi. V Bhópálu existuje silná síť občanských skupin, které po desítky let neúnavně bojují za spravedlnost. Velká část pokroků, které se odehrály v oblastech zajištění bezpečnosti a zmírnění utrpení přeživších, je přímým důsledkem aktivistického úsilí těchto skupin. Oběti Bhópálu a aktivisté pokračují ve svých snahách i přesto, že jsou proti nim podnikány právní kroky. Indická dceřiná společnost firmy Dow se snažila dosáhnout soudního zákazu protestů před svými budovami a nedávno chtěla zažalovat demonstranty za obchodní ztráty.


LIU PING

Čína: 6,5 let vězení za snahu o transparentnější vládu Aktivistka Liu Ping byla 19. června 2014 odsouzena k šesti a půl rokům vězení za „vyvolávání hádek a způsobování potíží“, „shromažďování davu k narušování pořádku na veřejném místě“ a „použití zlého kultu ke znevažování práva“. V předsoudní vazbě ji prý v červnu 2013 mučili a nebyla jí poskytnuta adekvátní lékařská péče. Liu Ping je vězenkyní svědomí.

Aktivistka Liu Ping byla v červnu 2014 odsouzena k 6,5 rokům vězení jako důsledek svých protikorupčních aktivit. Je jednou z mnoha aktivistů spojených s „Hnutím nových občanů“ (New Citizen's Movement), kteří byli pronásledováni nebo zadrženi v rámci tvrdého zásahu čínských úřadů. Zákrok proti hnutí, které podporuje aktivity občanské společnosti, účast na občanském životě prostřednictvím konání schůzek, během kterých se diskutuje politická situace, pomoc slabším a sjednocování za účelem sdílení a organizování práce, prokazuje pokrytectví čínských úřadů, které tvrdí, že zasahují proti korupci, ale zatím postihují ty, kteří se ji snaží odhalit. Liu Ping byla údajně v předsoudní vazbě mučena.

Stíhání Liu Ping je zřejmě politicky motivované. Je to jen část tvrdého zásahu vlády proti „Hnutí nových občanů“, síti aktivistů, která má za cíl prosazovat transparentnost vlády a upozorňovat na korupci. Přestože „Hnutí nových občanů“ se v jejím rozsudku nezmiňuje, je jednou z desítek lidí, kteří byli zadrženi a odsouzeni kvůli svým aktivitám spojeným s tímto hnutím. 21. dubna 2013 uspořádala Liu Ping spolu se dvěma dalšími aktivisty demonstraci, která požadovala, aby vysoce postavení úředníci zveřejnili svá jmění, čímž by přispěli k větší vládní transparentnosti. Krátce nato, 27. dubna, Liu Ping zatkli. V předsoudní vazbě drželi Liu Ping o tři měsíce déle než je zákonem povolená lhůta. U okresního soudu potom Liu Ping uvedla, že ji ve vazbě mučili – Požadujeme: policistka ji při výslechu chytla za  uznání odvolání a projednání vlasy a praštila její hlavou o železné případu u odvolacího soudu mříže. Další ji silou zkroutila zápěstí, aby jí odebrala krev. Její  zprostředkování jakékoliv lékařské právníci se soudu nemohli účastnit, péče, kterou Liu Ping může jelikož je nikdo včas neinformoval potřebovat a zajištění, že Liu Ping navzdory povinnému oznámení tři nebude mučena ani jinak týrána dny před konáním soudu. Verdikt  zproštění všech omezení, která soudu dal za pravdu obžalobě. zabraňují Liau Minyue svobodně se Vinnou z „vyvolávání hádek a pohybovat způsobování potíží“ byla Liu Ping shledána například proto, že podle očitých svědků organizovala shromáždění, na kterých se diskutovalo o politických a sociálních tématech, sdílela na webových stránkách fotky ze shromáždění, na kterých ona a jiní aktivisté drží transparenty a během jednoho shromáždění poskytla Liu Ping telefonní rozhovor zahraničním médiím. Její odvolání bylo zamítnuto. Liu Ping trvá na tom, že je nevinná, a že jednoduše zákonně uplatňovala svá práva. Nyní ji drží ve vězení a existují obavy, že nedostává lékařskou péči, kterou potřebuje. Úřady navíc neustále obtěžují členy její rodiny. Její dceři, Liao Minyue, bylo zakázáno účastnit se soudního jednání. 22. června ji navíc úřady upozornily, že nesmí opustit zemi a pokud by neodevzdala svůj pas, byl by zneplatněn. Matce Liu Ping navíc řekli, že pokud nebude spolupracovat, už svou dceru nemusí vidět.

Pozadí případu V roce 2011 se Liu Ping pokoušela jako nezávislá kandidovat do místního kongresu. Místní státní představitelé ji údajně sledovali, narušovali její kampaň, předvolávali ji k výslechu, libovolně ji zadržovali, zastrašovali její příznivce nebo jí v domě odpojili elektřinu. Nakonec byla z účasti ve volbách vyřazena. V posledních letech byla Liu Ping aktivní v různých oblastech lidskoprávní činnosti, díky čemuž byla často zastrašována, zbita a nelegálně držena.


MOHAMMED AL-ROKEN Spojené arabské emiráty: 69 hromadně odsouzených kvůli své politické aktivitě, mezi nimi i lidskoprávní advokát a člen Amnesty Dr. Mohammed al-Roken je profesor ústavního práva a advokát lidských práv, který si odpykává desetiletý trest ve vězení ve Spojených arabských emirátech (SAE) po tom, co byl 2. července 2013 odsouzen v masovém soudním jednání s 94 aktivisty. To je známé pod značkou „UAE 94“. Mohammed al-Roken je členem Amnesty International a je s organizací úzce spjatý už přes dvacet let. Po více než deset let byl před odsouzením hlavním kontaktem organizace pro práci v SAE. Byl mezi 69 lidmi z 94, kteří byli odsouzeni na 7 až 15 let Federálním vrchním soudem v hlavním městě Abú Dhabí – spolu s ním byli potrestaní nejen další advokáti, ale i soudci, akademici, studenti a aktivisté. Požadujeme: Všichni byli odsouzeni za pokus o  okamžité a bezpodmínečné svržení vlády. Proces propuštění Mohammeda albyl politicky Rokena a dalších motivovaný, s cílem nespravedlivě zadržovaných umlčet hlasy volající vězňů po demokratických  obnovení al-Rokenovy licence reformách.

na praktikování práva

Mohammed al-Roken je profesor ústavního práva a advokát lidských práv, který si ve vězení ve Spojených arabských emirátech odpykává desetiletý trest po tom, co byl odsouzen v hromadném soudním řízení s 94 vládními kritiky a reformními aktivisty. Jeho soud je mezinárodně známý pod značkou „UAE 94“. V tvrdém zákroku proti svobodě projevu a sdružování a pokusu o umlčení výzev k demokratickým reformám v SAE bylo 69 lidí v politicky motivovaném soudu usvědčeno z pokusu o vládní převrat. „UAE 94“ byl značně nespravedlivý soud, poznamenaný řadou porušení lidských práv.

„UAE 94“ byl velmi nespravedlivý soud. Obžalovaným byl odepřen přístup k právníkům, zatímco byli drženi bez možnosti komunikace s okolím na samotce v utajených vazebních prostorách – někteří tam strávili až rok. Mnoho z nich soudci vypovědělo, že je mučili. I přesto byla ale „přiznání“ vynucená na vězních během mučení použita u soudu jako důkazy o jejich vině. V utajených prostorách vězně zadržovali po několik měsíců, jejich rodiny nedostaly žádné informace o tom, kde se nachází. Všem navíc bylo odepřeno právo se odvolat, což je v rozporu se závazky SAE v rámci mezinárodního práva. Mohammed al-Roken je tváří tohoto případu, Amnesty International však vede kampaň i za sedm dalších vězňů odsouzených v „UAE 94“. Všechny z nich odsoudili pouze na základě pokojného využívání jejich práva na svobodu vyjadřování a shromažďování. Mohammeda al-Rokena navíc odsoudili kvůli jeho práci, ve které hájil lidská práva.

Pozadí případu Nezávislá politická činnost je ve Spojených arabských emirátech striktně omezena. Nevelké množství lidí, kteří v zemi od propuknutí masových demonstrací po celém Blízkém východě na začátku roku 2011 volali po větší odpovědnosti, transparentnosti a demokratizaci, muselo čelit silné represi ze strany vládních představitelů. Aktivisté kritizující vládu byli zatčeni a obviněni z nejasně formulovaných trestních činů ohrožení národní bezpečnosti. V zemi byl přijat nový zákon o kybernetické trestné činnosti, podle kterého je mnoho běžných aktivit na sociálních sítích ilegálních a hrozí za ně vězení nebo pokuty.


MOSES AKATUGBA

Nigérie: osm let čekal ve vězení na odsouzení k smrti za čin, ke kterému se přiznal po mučení Po tom, co šestnáctiletého Mosese Akatugbu v listopadu 2005 zatkli kvůli podezření z ozbrojené loupeže, o které prohlašuje, že ji nikdy nespáchal, strávil přes tři měsíce v policejní vazbě. Tvrdí, že se přiznal pouze proto, že ho mučili. V březnu 2006 byl z ozbrojené loupeže usvědčen u soudu. Údajně v Ekpanu na jihu Nigérie ukradl 113 930 nigerijských nair (přibližně 15 000 korun), tři mobilní telefony a další předměty. Moses Akatugba byl jediným zatčeným. 12. listopadu 2013, po osmi letech čekání na soud ve vězení, byl ve 24 letech odsouzen k trestu smrti na základě svého přiznání a výpovědi svědka.

Mosesovi Akatugbovi bylo šestnáct let, když ho v listopadu roku 2005 zatkli kvůli podezření z ozbrojené loupeže, o které tvrdí, že ji nikdy nespáchal. Strávil víc než tři měsíce v policejní vazbě a tvrdí, že se přiznal pouze kvůli tomu, že ho těžce mučili. Moses strávil posledních osm let bez rodiny. Od té doby, co byl v březnu roku 2006 přeložen do věznice, ji vídá pouze dvakrát do měsíce.

Jeho rodinu o jeho zatčení nikdo neinformoval – matka to zjistila od prodavačky, Požadujeme: která pracuje v ulici, kde Mosese zatkli.  zmírnění Mosesova trestu Ten si stěžoval na  konec používání mučení při násilí jak ze strany výsleších policií či jinými vojáků, kteří ho zatkli, bezpečnostními složkami za tak policistů, kteří ho účelem získání informací později drželi ve nebo „přiznání“ od vazbě. Při zatčení ho podezřelých ve vazbě prý postřelili do ruky a udeřili do hlavy. Ve  zvýšit dostupnost vazebních vazbě na policejní zařízení vedených stanici v Epkanu ho bezpečnostními složkami pro potom opakovaně mlátili obušky. Ve lidskoprávní pozorovatele výslechové místnosti ho svázali a pověsili na několik hodin. Policisté mu kleštěmi vytrhali nehty a donutili ho podepsat dva předpřipravené dokumenty o „přiznání“. V době zatčení Moses Akatugba zrovna dokončil střední školu a čekal na výsledky závěrečných zkoušek. Mnoho jeho spolužáků pokračovalo ve studiu na vysoké škole. Moses řekl Amnesty International, že na přání svého otce plánoval studium medicíny. Tvrzení, že byl Moses Akatugba mučen, se nikdy pořádně neprošetřilo – policista, který měl být za mučení zodpovědný, se k soudu nedostavil. Moses Akatugba navíc nikdy neměl být odsouzený k smrti, jelikož v době, když byl čin údajně spáchán, mu bylo méně než 18 let. Mezinárodní právo explicitně zmiňuje, že děti ve věku nižším než 18 let v době spáchání trestného činu nesmí být odsouzeny k smrti.

Pozadí případu Mučení je v Nigérii závažným a rozšířeným problémem, většina případů ale zůstává neprošetřena. Trestněprávní systém je slabý, plný korupce a nechvalně známý díky porušování základních lidských práv. Zjištění Amnesty International odhalila, že policie a armáda pravidelně využívají mučení jako prostředek k získávání informací od podezřelých. Tyto informace nebo „přiznání“ pak v mnoha případech slouží u soudu jako důkaz, což je v rozporu s nigerijským a mezinárodním právem. Ohromné množství vězňů navíc nebylo usvědčeno z žádného zločinu – v lednu 2014 čekalo na soudní řízení 36 000 z celkového počtu 55 000 vězněných osob.


PARASKEVI KOKKONIOVÁ Řecko: rasistický útok na Romy bez spravedlivého trestu Série rasistických útoků proti Romům se odehrála ve vesnici Etoliko v západním Řecku. Jednou z obětí je i Paraskevi Kokkoniová. Odpoledne 13. října 2012 šla nakupovat spolu se svým tehdy jedenáctiletým synem a Kostasem, třiadvacetiletým mentálně postiženým synovcem. Paraskevi řekla Amnesty International, že když procházeli hlavním náměstím, muž, který seděl v nedaleké kavárně, na Paraskevi ukázal a identifikoval ji jako švagrovou místního vůdce Romů, načež z kavárny vyběhla skupina šesti až sedmi mužů, kteří je napadli. Ji a jejího synovce kopali, mlátili a bili dřevěnými kládami z nedalekého náklaďáku.

Paraskevi Kokkoniová je šestatřicetiletá Romka žijící v Řecku. Ji a jejího mentálně postiženého třiadvacetiletého synovce zmlátili místní při rasistickém útoku. Její tehdy jedenáctiletý syn byl svědkem toho, jak jeho matku a strýce kopali, mlátili a bili dřevěnými kládami z nedalekého náklaďáku. V listopadu 2013 byli tři muži obviněni z těžkého ublížení na zdraví v útoku na Paraskevi a jejího synovce. Nevzaly se však v potaz předchozí rasistické útoky v oblasti a Amnesty International se obává, že vyšetřování se nezabývalo potenciálním rasistickým motivem útoku.

Šla na policejní stanici požádat o pomoc. Sloužícímu policistovi řekla, že ji zbili a že její synovec je nejspíš stále v nebezpečí. Policista jí na to prý odpověděl, že nemůže nic udělat a že se do místa sám jít bojí. Zavolal posily, ale než se na Požadujeme: místo dostavily, útočníci už byli pryč. Její manžel mezitím našel  pokračování soudu a synovce ležícího na ulici odsouzení mužů, kteří v bezvědomí. On i Paraskevi Paraskevi napadli, s ohledem museli kvůli zraněním do na nenávistný motiv útoku nemocnice.



kompenzace pro Paraskevi za

„Policie nás neochránila. Opustili zranění a psychologické jsme Etoliko a přestěhovali se do trauma, které utrpěla Patry, opustili jsme náš domov a nyní jsme v pronájmu. Moje děti se domů vrátit nechtějí, bojí se. Je to můj domov, ale také se nechci vrátit. Bojím se… proč bych se taky vracela – aby mohli zabít moje dítě?“ řekla Paraskevi Kokkoniová V listopadu 2013 byli tři útočníci odsouzeni za vážné ublížení na zdraví. Nevzaly se však v potaz předchozí rasistické útoky v oblasti a Amnesty International se obává, že vyšetřování se nezabývalo potenciálním rasistickým motivem útoku.

Pozadí případu V Řecku sídlí asi 250 000 až 350 000 Romů. Mnoho z nich žije v osadách v chudých podmínkách. Útok na Paraskevi zdaleka není jediný – Amnesty International ví minimálně o jednom dalším rasistickém útoku ve stejné vesnici. Počet rasistických útoků a míra xenofobie v celém Řecku stoupá. Romská komunita se domnívá, že za útoky ve vesnici stojí řecká ultrapravicová strana „Zlatý úsvit“. Amnesty International je znepokojena neadekvátním přístupem řeckých úřadů k trestným činům z rasové nesnášenlivosti.


RAIF BADAWI Saúdská Arábie: 10 let vězení a 1000 ran bičem za založení on-line fóra Raif Badawi, který založil on-line fórum pro politické a sociální diskuse nazvané „Liberálové Saúdské Arábie“, byl zatčen 17. června 2012 a od té doby je zadržován v saúdském pobřežním městě Džidda. Byl obviněn z toho, že porušuje zákon Saúdské Arábie o informačních technologiích a spravováním fóra uráží představitele islámu. Na základě článků a příspěvků zveřejněných na jeho stránce obžaloba žádá, aby ho soud obvinil z „odpadlictví od víry“ – činu, za který se v Saúdské Arábii může udělit i trest smrti. Raif Badawi už jednou odsouzen byl. I přesto, že Obecný soud v Džiddě 21. ledna 2013 rozhodl, že se v jeho případě o odpadlictví nejedná,

od

víry

jelikož

Raif

Badawi neurážel islám, státní zástupce trval na

Raif Badawi byl zatčen v červnu 2012 a od té doby ho drží ve věznici Briman v Džiddě. Je zakladatelem on--line fóra pro politické a sociální debaty „Liberálové Saúdské Arábie“. Byl obviněn z porušování zákona o informačních technologiích a z urážení islámu. Obžaloba vyzývá, aby byl odsouzen za „odpadlictví od víry“, za které mu může být udělen trest smrti. 7. května 2014 byl Raif odsouzen k deseti rokům vězení a 1000 ranám bičem. Navíc dostal vysokou pokutu, desetiletý zákaz cestování a zákaz veřejného vyjadřování názoru prostřednictvím médií nebo sociálních sítí.

opaku.

Případ

dostal

až

se

tak

k Trestnímu

soudu, který 29. června

Požadujeme:   

udělení milosti králem a nařízení propuštění ochranu Raifa Badawiho před mučením nebo jiným týráním poskytnutí veškeré lékařské péče, kterou může potřebovat

2013 Badawiho odsoudil k 7 rokům vězení a 600 ranám bičem za „založení on-line fóra, kde se mohli projevovat nepřátelé Boha a ateisté“ a za „vytváření rouhačských textů“. Právník Raifa Badawiho se proti rozsudku odvolal. Po téměř roce soudních tahanic, během kterých soudce Trestního soudu došel v prosinci 2013 k závěru, že se jurisdikce tohoto soudu na Badawiho případ nevztahuje, ten stejný soudce potvrdil 7. května 2014 předcházející rozsudek a trest přitvrdil na 10 let vězení avve1000 ran bičem. Navíc Badawimu udělil pokutu a na 10 let po skončení jeho trestu ve vězení mu zakázal cestovat a být aktivní v médiích nebo na sociálních sítích. Jeho žena a tři děti po vynesení tohoto rozsudku Saúdskou Arábii opustily a nyní žijí v Kanadě.

Pozadí případu Od března 2010 úřady v Saúdské Arábii neúnavně pokračují ve své kampani vyznačující se utlačováním ve jménu svobody. Jen v červnu 2013 bylo v Saúdské Arábii odsouzeno k trestům vězení nejméně 11 aktivistů. Byli obviněni za údajnou neposlušnost králi, podněcování nepořádku svoláváním demonstrací nebo za poškození obrazu Saúdské Arábie v zahraničí šířením nepravdivých informací prostřednictvím zahraničních skupin. V zemi má král neomezenou moc a jiné politické instituce než vláda, ať už politické strany nebo odborové svazy, se netolerují. Demonstrace jsou zakázané, média omezená, a každý, kdo vyjádří nesouhlas, čelí riziku uvěznění.


OLEG SENCOV Ukrajina: Režisér vězněný za názor Oleg Sencov patřil na Ukrajině k nejuznávanějším mladým režisérům. Za svůj debut Gámer o chlapci závislém na hraní počítačových her sklidil řadu prestižních cen a letos se chystal uvést druhý snímek Rhino. Místo toho je ale v moskevském vězení. Aktivně se totiž účastnil demonstrací „Euromajdan“ v Kyjevě a poté se ostře vymezil proti ruské invazi na Krym. 11. května 2014 byl Sencov zatčen ve svém domě a převezen do moskevské věznice Lefortovo. Zhruba po dvaceti dnech bylo ze strany tajné služby vzneseno obvinění – Sencov prý plánoval teroristický útok z domácí výbušniny a hodlal vyhodit do povětří pomník 2. světové války. Režisér všechna tato obvinění popřel, považuje je za urážku a otevřeně prohlásil, že se Rusko takto brání jeho kritice ruské anexe Krymu. Je známo, že Sencov pomáhal ukrajinským jednotkám, ovšem nikoli dodávkou munice, ale jídla, především pak těm, co byli obklíčeni okupačními a separatistickými vojsky. Zatčení Sentsova přirozeně vyvolalo reakce. Jeho propuštění žádá řada světově renomovaných režisérů, jakými jsou Pedro Almodóvar, Wim Wenders nebo Agnieszka Holland. V současné době Sencov čeká na soud, který byl několikrát odložen a nebude se konat dříve, než v lednu 2015. Ve vazbě je vystaven mučení – jeho advokát vypověl, že Olega zřízenci dusili, bili, znásilnili holí a vyhrožovali mu smrtí.

Znění požadavků a podrobnější informace teprve připravujeme.


KDYŽ DOPISY MĚNÍ ŽIVOTY

Recommend Documents