Obrázky z domova. napsal a nakreslil. Karel Čapek

Obrázky z domova napsal a nakreslil

Karel Čapek www.digiBooks.cz

Obsah Obrázky z Čech.................................................................................... 4 Z NAŠEHO KRAJE ........................................................................ 4 KRAJ JIRÁSKŮV ........................................................................... 5 KOUSEK ZEMĚ ............................................................................. 7 BÁSNÍKOVA SOBOTKA .............................................................. 9 DVĚ MORAVSKÉ ZASTÁVKY ................................................. 11 ZÁZRAČNÝ RYBOLOV ............................................................. 12 PODLE VLTAVY ......................................................................... 15 KRUŠNÉ HORY ........................................................................... 21 VELIKONOCE NA HORÁCH ..................................................... 22 RODNÝ KRAJ .............................................................................. 28 Putování po Praze I ............................................................................ 29 Jak rostla Praha .......................................................................................... 29

RELIEF PRAHY ........................................................................... 29 ZA STAROU PRAHU................................................................... 31 BUDOVA NÁRODNÍHO DIVADLA .......................................... 33 NA HRADĚ PRAŽSKÉM............................................................. 36 SVĚTLA NAD PRAHOU ............................................................. 38 VRCH SVATÉHO KŘÍŽE ............................................................ 39 NA RAFANDĚ.............................................................................. 41 RAZZIE ......................................................................................... 43 NA OKRAJI .................................................................................. 49 JAK VZNIKÁ MĚSTSKÁ ČTVRT .............................................. 51 VYHLÍDKA .................................................................................. 53

Putování po Praze II........................................................................... 55 Pražská zastaveníčka.................................................................................. 55

PRAŽÁK V PRAZE ...................................................................... 55 VELKÁ PRAHA ........................................................................... 55 DÍRA DO SVĚTA ......................................................................... 56 NÁSTAVBY.................................................................................. 56 JIŽ NIKDY... ................................................................................. 57 PAMÁTNÝ DEN .......................................................................... 58 PRAŽSKÉ LÍPY............................................................................ 58 VLTAVA ....................................................................................... 59 V NOVÉ SLÁVĚ........................................................................... 60 HRADČANY OZÁŘENÉ ............................................................. 61 Obrázky ze Slovenska........................................................................ 62 TVÁŘ ZEMĚ................................................................................. 62 ORAVA ......................................................................................... 63 JEDNOU NOHOU POD ZEMÍ..................................................... 70 JEDNOU NOHOU NA TATRÁCH .............................................. 71 MLYŇANY ................................................................................... 73 Pozdravy ............................................................................................ 75

Obrázky z Čech Rodný kraj je kraj dětství, kraj prvních a proto i nejúplnějších dojmů, objevů a poznatků. Člověk se tam nemusí vracet, protože tam vlastně nepřestal žít, ať se octne kdekoli. Rodný kraj je jako rodný jazyk; i kdyby někdo mluvil nebo psal jiným jazykem, nepřestane myslit a snít jazykem svého dětství. To není vliv, nýbrž něco původnějšího a silnějšího: to je kus vlastní duše a osobnosti. /1938/ Z NAŠEHO KRAJE Je to ten kout mezi Úpou a Metují, mezi Babiččiným údolím a mírnou kotlinou Jiráskova Hronova. Kdekoliv se vyleze na kopeček, je vidět na severu Sněžku a na východě Bor a Hejšovinu, velké hraniční kameny země. Těsně kolem jde jazyková hranice; jen v Trutnově jsou Němci, kdežto ve vsích, v Žacléři, v Olešnici a jinde se mluví jazykem, kterému vůbec nikdo nerozumí. Na kopcích žijí tkalci duchaři; podle řek je jedno bojiště za druhým — Trutnov, Skalice, Náchod a dole Sadová, se štíhlými pomníčky, které povídají, kolik tam padlo mladých lidí. Tak to je ten kraj mírných a poněkud chudých políček, březových hájků a dvojí veliké památky: po Boženě Němcové a Alois Jiráskovi. Co se Boženy Němcové týče, snad by byl ještě ledacos věděl můj nebožtík dědeček ze Žernova; jenže toho jsem se zapomněl ptát, dokud byl chudák starý živ. Ale můj tatínek dosud pamatuje pana otce z Ratibořického mlýna, který až do stáří byl šelma veliký, a potom bláznivou Viktorku. Neboť vězte, že nezemřela tak, jak stojí psáno v Babičce; žila ještě velmi dlouho, malá, s drobným kulatým a svrasklým obličejíčkem, prý jako jablíčko, a chodila žebrat i k Čapkům na Žernov; přišla a slova neřekla, dokud nedostala kus chleba; jen se tuze zlobila a vykrákala mého tatínka za vlasy, když za ní kluci daremní pokřikovali.

Proti tomu můj dědeček s maminčiny strany byl z Hronova, obchodoval s obilím a potom byl mlynářem v pazderně. Tedy tenhle dědeček znal tuze dobře tatínka od pana Jiráska; ten byl pekařem a takto i kunčoftem mého dědečka, který jezdil s obilím až do Hradce a vozil tam študentu Aloisovi pozdrav z domova, bochníček chleba a někdy nějaký ten šesták šajnový. Moje babička s té strany byla z máchovských sekerníků; když si v stáru přeříkala celé Jiráskovo „U nás“ (četla nahlas, jako by se modlila), prohlásila uznale: „To je hodný.“ I dávám svědectví, že po paměti i podle doslechu potvrdila všechno, co tam pan Jirásek napsal; řekla, že je to čistočistá prauda. Malé Svatoňovice, mé rodiště, jsou známy svou Panenkou Marií, která sice není tak mocná jako Vambeřická, ale přece je zázračná; za mne tam maminka chodila obětovat vosková prsa, abych byl silný na plíce; avšak tato vosková prsa měla vždy ženská ňadra, což ve mně tehdy vzbudilo podivnou představu, že my hoši nemáme žádné plíce, a marné očekávání, že mi vlivem maminčiných modliteb narostou. Po kraji kolem jsou rozsety staré zemanské statky, kde se rodívali selští rebelové jako ve Rtyni; ale dnes tam vládne průmysl, a kilometry ručníků a grádlů se rozvíjejí z Úpice do světa. Vzpomínám na australské a čínské známky, známky z Indie a Kapské kolonie, které jsem sbírával v koších továrních pisáren; sbíral jsem je s podivem jako tolije nad Žabokrky nebo vstavače na Brendách — dnes na ně myslím jako na malé dokumenty toho, jak se kraj ..Babičky“ a „U nás“ změnil. /1926/ KRAJ JIRÁSKŮV Ten kout podhoří mezi Úpou a Metují byl světem našeho dětství; jeden dědeček hospodařil na živnosti nad Babiččiným údolím a znával ještě bláznivou Viktorku; druhý, pan otec z Hronovského mlýna, vozíval študentu Aloisovi do Hradce bochníky chleba a šestáky šajnů od pekařů Jirásků. Mezi údolím Metuje a Úpy se vlní mírné kopce z červeného

pískovce, proseté stříbrnými hájky březovými a temnými smrčinami a borky; na kopcích rozhozeny samoty, kde ještě za našeho dětství od rána do noci tloukly ruční stavy pohorských písmáků, duchařů a sektářů balcaráků. Kousek výš probíhá klikatá čára jazykové hranice, která se za Náchodem prolamuje do Pruska, do Kladska. To sousedství dvou národností bývalo tiché a pokojné ; Němci ve svých michlovských čepicích a vestách posetých lesklými knoflíky mluvili nářečím, kterému ani rakouské úřady nerozuměly; neměli skoro styků s námi a my s nimi; ta jazyková hranice byla jako konec světa, za kterým už nic není. Blizoučká hranice říšská byla i branou, kudy odcházela a tajně se vracívala náboženská emigrace; tu elegickou tradici najdete podnes v krkonošských hloubalech a duchařích. Přirozený spád celého kraje je k Josefovu a Hradci, městům vojanským a tereziánským; ještě podnes mívají tamní statky vnitřní zdi dvojité, aby sloužily za tajné sýpky pro případ války. Málokterý kraj u nás má tolik válečné minulosti, jako ta mírná končina; Jiráskův historicismus je přímo lokální tradice. Náchodský a ratibořský zámek vyvolává jinou tradici, rokokovou a dvorskou; tradici vévodských domů a pánů Franců, odbojných rychtářů ze Rtyně a osvícených páterů. Ten kout země leží na silnici dějin, ale přitom v intimním a skoro uzavřeném ústraní; velmi stará minulost dožívala v jeho podhorských zákoutích a samotách, v dřevěných chalupách vyřezávaných štítů a sloupků. Minulost, do které se Jirásek vracel, nebyla ještě minulostí v kraji jeho dětství. Dole uzavírá Jiráskův kraj Hradec, město jesuitské a buditelské. Tamní učitelé Aloise Jiráska byli i učiteli našeho otce; byl tam profesor, který místo rakouských dějin přednášel oktavánům po celý rok o francouzské revoluci. Nezapomínejme na starý Hradec, mluvíme-li o Jiráskovi. Říká-li se krajině kolem Hronova Jiráskův kraj, děje se to plným právem; toho čestného přisvojení je hoden Jirásek i jeho kraj. I když Alois Jirásek náleží celému národu a je jím milován, podržel ve svém celém díle tu skoro přírodní krásu a intimnost svého kraje mezi Brendami a Hejšovinou: kraje nepathetického, naivně otevřeného a mírného, cudného a

jemného; kraje, který v dějinách víc lidově trpěl nežli vedl, ale který se tiše a houževnatě udržel v typickém češství na samotném pomezí naší národní oblasti. Na rakvi našeho nejnárodnějšího spisovatele nesmí scházet kytička tolijí a pryskyřníků z vlhkých luk nad Hronovem. /1930/ KOUSEK ZEMĚ Pěkný oblý vršek a na něm kulatý zámeček nebo spíše věž s půlměsícem nahoře a starým hájem dokola; ten zámeček je vidět na míle cesty, a dole je staré dřevěné městečko se spícím náměstím a těžkým kostelem — nu, jste už doma? Vždyť je to Sobotka a ten zámeček je Humprecht, kde žila ta „paní, co ovčáčka milovala“ — což se ostatně zpívá o každém hradu a zámku českém; patrně ovčáctví bylo za starých časů velmi rozšířeno. Na hřbitově leží básník Šolc a na břehu Žehrovky Fráňa Šrámek, který se tam chodí koupat a tvrdí, že to je nejkrásnější místo na světě; a kolem je tichý a sladký kraj, kde začal zeleně a modře malovat Václav Spála. Zeleně, modře a žlutě, neboť nesmíme zapomenout na pěknou úrodu klasů; pak přijdou černé lesy, černé Trosky a černá hora Mužský, a tam docela vzadu, to je Bezděz a Ještěd a modrý Kozákov a ještě mnoho jiných kopců, které vám nemohu pojmenovat. Ale pak jsou tu ještě zelená údolí mezi skalami; ty skály nejsou divoké ani pochmurné, nýbrž mírné a romantické a putujete mezi nimi se zvláště lehkým srdcem, až přijdete k hradu Kosti, kde také žila „paní, co ovčáčka milovala“; chodila s ním asi do údolí Plakánek, kde podnes je vzduch milostný a vlahý. Je to končina trochu od ruky; proto asi je tak hezká a důvěrná; psi ve vsích na vás ani nezaštěkají — nikde na světě jsem neviděl tak hodné psy. Vpodvečer myriády malých žabiček vylézají z příkopů a putují přes silnici směrem na východ; semtínská lípa se dívá přes dozrálá žita na Trosky a Trosky na semtínskou lípu, neboť není známo, kdo z obou je starší. A když se setmí, dřevěné městečko ševců pod Humprechtem honem usíná; čtverečné náměstí si přetáhne peřinu tmy až přes hlavu, neboť, to víte, když

svítí hvězdy, nemusejí svítit lampy, a když hvězdy nesvítí, mají jít lidé spat. Jenom před mnoha a mnoha lety ta paní, co ovčáčka milovala, nemohla usnout tak brzo jako Sobotka; vykradla se v noci z vysokého zámku a šla s tlukoucím srdcem za svým ovčáčkem, ale ani jediný pes ze vsi za ní nezaštěkal, jen pohnul oháňkou a nechal ji tiše jít cestami, jež mírně vedly nahoru a dolů, nahoru a dolů jako dnes. To všechno vám ovšem nemohu nakreslit; ale zato jsem vám nakreslil Fráňu Šrámka, který se tu na tom náměstí narodil. On sice tvrdí, že tak nevypadá, ale není to pravda; když má žízeň, vypadá docela tak, jenom že je brunátný a dívá se blankytně modře a špička nosu mu pořád jede po všech vůních a výparech plodné země.

A tady ve studeném potoce a na palčivých cestách žňových polední, rozběhaný, rozdívaný, křepký a žíznivý všemi smysly, zapomíná nadobro na veliké a hořké trápení, které se jmenuje literatura.

Je tu na jednom kopci místo, odkud je vidět všecko, nebe i zemi; a na tom místě stojí jeho zámek v povětří. Nemusel by to ani být zámek; mohla by to být jen pastouška pro modrookého lyrického ovčáčka... /1925/

BÁSNÍKOVA SOBOTKA Chceme-li popsat kout, ve kterém se Fráňa Šrámek cítí nejvíc doma, musíme jej zabrat hodně ze široka; neboť větří-li Šrámek přírodu, rozběhne se za ní daleko ven, a všechny pěšiny kolem Sobotky jsou cesty Šrámkovy; i ten obzor dokola náleží k jeho domovu. Na jih se to pomalu, mírnými vlnami sváží k labské rovině, které Podhoráci říkají kraj; na východ je Valdštejnův Jičín a Prachovské skály, na západě Mladá Boleslav se svým hradem; a mezi oběma starými městy se obloukem táhne bohatý obrys Českého ráje, pohanská hora Mužský, Kozákov, Hrubá Skála, Panna a Bába, dvojvrší Trosek; a docela vzadu se modrá dlouhé pásmo Jizerských hor a Krkonoš. To tedy je Šrámkův obzor; v jeho samém středu je Šrámková Sobotka, město básníků, ševců a kantorů; nebo ještě přesněji řečeno, čepem a osou toho kraje je starý Černínský zámeček Humprecht, trochu exotická okrouhlíce, trčící na vršku nad kadeřavým hájem. To prý je ten „krásný zámek nedaleko Jičína“, pod nímž žil ovčáček, co měl mladého syna; „a v tom zámku žila panna, ta ovčáčka milovala“, jak praví píseň, při níž Fráňa Šrámek dojatě a mocně přiznává druhý hlas, když přijde jeho chvíle. Sobotka sama: staré městečko, ale už tam taky ubývá dřevěných chalup s podloubími, kde se za starých časů zatloukaly floky do jarmarečních bot. Nad starým náměstím se vznáší mohutný kýl chrámové lodi mezi bachratými bárkami lidských krovů. Byl jsem tam jedné měsíčné noci, kdy se to všechno opravdu houpalo jako lodice ve spícím přístavu; a shora se na to díval zhaslý maják Humprechtu. Bylo to asi po těch vyzpívaných písničkách, kdy Fráňa Šrámek poctivě a věrně přiznával

baryton; a celý sobotecký přístav se od toho rozkolácel na nesmírném oceánu letní noci.

Jeden z těch plecitých měšťanských domů proti kostelu : tam po léta bydlívá u staré maminky mladý hoch Fráňa. Pravda, měl by psát; už je na čase, aby měl z toho rozum; ale místo psaní hodí perem a běží někam ven. Kam by běžel: asi k semtínské lípě, obrovské jako dóm a bzučící včelami jako nesmírný úl; nebo seběhne do údolí Plakánek, kde to opravdu pláče potokem na milostné louce mezi dvojí stěnou lesů a skal. Je-li na světě údolí, kudy mají putovat jenom milenci, a když už někdo sám, ať je to básník — tedy je-li na světě údolí mladé lásky a mladého hoře, pak je to Šrámkovo údolí, které se jmenuje Plakánky. Na dolním konci je zataraseno Kostí, starým a zavalitým hradem, takovým hrozně chlapským zdivem mezi všemi baštami a hlídkami světa; ukrutný příkaz tvrdosti na konci údolí lásky. Anebo je tam v lesích studený potok rusálčin s kaskádami a tůňkami; a tam se koupe ta celá mládež s Fráňou Šrámkem v čele; jakže, tenhle zvučný, svalnatý a rovný parízek, to že je Fráňa Šrámek? Už to tak bude; tady v tom kraji starých hradů a pohanské přírody se neměří čas na desítky let, nýbrž na staletí a vteřiny. A zejména život básníkův se nedá označit léty; neboť je udělán z věčnosti a z okamžiků, které prchají jako třpyt slzy nebo záchvěv bolestně sladkého úsměvu. A ještě je tam jedno místo: hrob básníka Václava Šolce na hřbitově soboteckém. I tam chodívá Fráňa Šrámek s kytičkou vzpomínek; neboť

tady se to, co miluje ve svém kraji, příroda, mládí, něha a rytířství, uzavírá tím, co mu je nejdražší: osudem, který je vrchovatě uložen i jemu; osudem býti básníkem. /1937/

DVĚ MORAVSKÉ ZASTÁVKY Telč Chtěl bych se vsázet, že nikde u nás není náměstí krásnějšího nežli v Telči. Je velmi dlouhé, zavřené branami a dokola vroubené podloubím; každý domek má vysoký štít s pěkným obrysem a štukem a je natřen růžově nebo modře nebo bíle, a je to všecko starodávně čistotné a pokojné; nějakým zázrakem se stalo, že tam není žádná nová radnice nebo škola, nýbrž samé takové důstojné sousedské domky a uprostřed náměstí kašna a kudrnatý sloup a potom v koutě zámek, nevím, komu patří, ale mají tam ve dvoře překrásné arkády a sochu Adama a Evy, kteří jsou velmi hubení a cudní, a velkolepý smrk nebo co to je; ale to náměstí, dlážděné kočičími hlavami, je ze všeho nejkrásnější. Mužové telčtí, nedejte na ně dopustit! Moravské Budějovice Zdá se, že v každém moravském městečku je nějaký zámek; tady je také. Pak je tu kostel s věží dosti podivnou, jak už u nás věže bývají; a posléze tu žil nebožtík páter Kosmák v té pěkné faře s vysokým štítem. Kostel je však zavřen — kam má jít cizinec nejdříve, ne-li do kostela? Zavřený kostel je jako zavřená hospoda; je to odepření asylu. Protože mi nebylo přáno pohlížet na věci posvátné, díval jsem se na husy; neboť vězte, že toto moravské město není pouze město, nýbrž také vesnice s návsí i husami. Ty husy se koupají v malé kašničce, kam se vejdou jenom tři, zatím co ostatní jim to závidí a dělají různé poznámky. A tu některá husa, která by se chtěla koupat, spustí z ničeho nic strašný křik a dá se na

splašený útěk. Ostatní husy se polekají, i ty, co jsou ve vodě, a prchají v divé panice kejhajíce a mávajíce křídly, načež lstivá husa, která je takto napálila, honem vklouzne do uprázdněné kašničky. Obyčejně však se sama poleká křikem ostatních a letí s nimi, načisto zapomínajíc na svou vlastní lest. Jak vidět i v Moravských Budějovicích je čím si krátit čas. /1925/

ZÁZRAČNÝ RYBOLOV Už jsem viděl rybníky zastřené jitřní mlhou i zanícené slunce západem; stříbrné rybníky podzimních chladů i černé tůně v hlubině noci; viděl jsem moře i kalužiny, ale ještě jsem neviděl, jak se vypouští a vy lovu je rybník. Rybník, o kterém nyní mluvím, se jmenuje Staňkovský a je tam dole, za Třeboní, v zemi rožmberských rybnikářů; je velmi veliký a má prý konec až někde u Rakous, ale toho studeného a šedivého rána z něho zbývala jen kalužina vroubená bahnem na dně ohromného a křivolakého písečného kaňonu. V té blátivé kaluži se to tedy odehrávalo.

Jsem takto z hor a nikdy jsem neviděl opravdový rybolov; jenom z biblické dějepravy jsem znal obrázek zázračného rybolovu, a proto jsem si představoval rybolov tak, jak to tam bylo zpodobeno: že dvanáct apoštolů tahá z vody sítě, jež se trhají tíhou nesčíslných tučných a nahých kaprů a stříbrných candátů a na metr dlouhých štik; že těch dvanáct svatých rybáků si s tou zázračnou úrodou ani neví rady, že to tahají ze sítě rukama, čeřeny i lopatami, že po tom šlapou, že naskákají do vody a vlekou tu síť hojnosti na břeh, zatím co Kristus Pán praví: „Pozor, mládenci, tamhle vám ta síť

povolí!“ Představte si můj úžas, když jsem stál na hrázi Staňkovského rybníka: je to opravdu tak, jako to bylo v biblické dějepravě.

Především bylo jich skutečně dvanáct, těch rybáků; třináctý byl asi jejich pán a mistr, neboť jim velmi nadával. Neměli však řasnaté apoštolské tuniky, nýbrž jakýsi kožený oblek, o němž přesně nevím, jsou-li to vysoké boty sahající až po krk, nebo spíš nesmírná kožená vesta opatřená dole botami, nebo konečně mohutné kožené kalhoty končící dole shrnovačkami a nahoře takovými kšandičkami jako ženská košile; zkrátka je to od podrážky až po krk z jednoho kusu volské kůže a kouká z toho jen vousatá hlava a pár rukou. Nyní opravuji svou představu zázračného rybolovu: apoštolově neměli na sobě tuniky a řízy, nýbrž vězeli až po krk v těchto monumentálních rybnikářských nohavicích a nahoře byli zakončeni šišatými plsťáčky. Co se učedníků týče, ti měli obyčejné štruksové kalhoty a placaté čepice s nehtem, pomáhali jenom na břehu a netěšili se výsadě brodit se vodou a bořit se po pás do bahna. Ženské pak nosily v mokrých plachtách úlovek zázračného rybolovu na vozy, zatím co místní lid a školní mládež přihlíželi na hrázi. Zázračný rybolov sám se odehrával takto: nejdřív tam byla jen hladina vodní a na ní jako by plulo husto divného lupení, jež chvílemi se čeří větrem. Kdepak, člověče, to není lupení, to jsou samé rybí ocásky a ploutve, jež čouhají nad vodou. Dvanáct mužů vězících v kůži smutečním pochodem táhne po břehu síť; potom vlezou do vody a tlukou do ní holemi;

snad chtějí zahnat ryby, nebo to je nějaký obřad. Potom roztáhnou síť po celé šířce rybníka, a když se třináctý dlouho pro cosi zlobil, počnou ji vléci velmi pomalu a těžce. Učedníci a ženské na břehu dostanou konec provazu a táhnou s sebou. V síti to začíná šumět prudce a vířivě. Jsou to ryby.

Čím dál, tím to jde pomaleji; už to není síť, je to masa, je to hemžící se a hučící náklad ryb. Dvanáct kožených rybáků se stěží prodírá tou hustou a rozvířenou rybí hmotou. Tak, teď je síť přitažena k hrázi; teď ji pomalu rozhrnují; a nyní se zjeví zázračný úlovek. Nabírá se to plnými čeřeny, jako byste nabírali sběračkou boby; rychle se to rozhodí do kádí, sem kapři, sem štiky a tamhle nějaký ten sumec; nikdo neříká, že „tohle je chlapík“ a „tohle bude jikrnáč“; to menší spadne mezi kádě a rozšlape se to — kdo by se pro to shýbal? „Dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři,“ počítá apoštol u železné váhy a vysype ženským mrskající sebou masu do plachty. Rybáci nabírají těžké čeřeny v husté omáčce bahna. „Sedm, osm, devět,“ počítá apoštol u vahadla. Nebere to konce; je úžasné, kde se toho v té síti nabere. Díváš se na vylovenou hladinu dna. Jaké to tam plove divné husté lupení? Člověče, to jsou zase rybí ocásky; a dvanáct kožených mužů zas pohřebním krokem vleče po břehu síť k novému zátahu. Až do večera budou takhle vybírat tu blátivou kalužinu, jež po šest nebo kolik let byla krásným hladkým rybníkem třpytícím se mezi lesy; a zase, až se do jara naplní vodou, bude po léta hladkým a sličným rybníkem, aby opět jednoho dne vydal tuhle starodávnou podívanou na zázračný rybolov. /1925/

PODLE VLTAVY Český Krumlov Já nevím, kolikrát se tady Vltava kroutí; nežli projdeš městem, drže se co možná přímo, překročíš ji asi pětkrát a po každé se divíš, že je tak zlatohnědá a že má tak naspěch. Kolik má Krumlov obyvatel, to také nevím, ale hospod má čtyřiatřicet, tři kostely, jeden zámek, ale zato veliký, dvě brány a velikou sílu památek; vlastně celé město je jediná historická památka, což trochu připomíná Sienu nebo Stirling nebo jiná slavná místa.

Tak tedy jsou tu staré štíty, arkýře, vikýře, podloubí, oblouky, ochozy, cimbuří, sgraffita, fresky, schody, nahoru a dolů, balustrády, kašny, sloupy, patníky, kouty, trámy, mázhausy, podjezdy, historické dláždění, klikaté ulice, betlemy, vysoké střechy, gotický kostel, minoriti a všude červené rožmberské růže; kam se vrtneš, vidíš samou malebnost a starodávnost a historickou slávu, ale ve starých předměstích, to už jsou jenom nízké

domečky, rukou dosáhneš na střechu, v oknech geranie a nade dveřmi nápis; tady ještě žijí stará řemesla jako v patnáctém století. Nade vším tady vévodí (opravdu vévodí, a to po vévodech Eggenberských) tamhle nahoře zámek a hlavně věž, jedna z nejvěžovatějších věží, jaké jsem kdy viděl; řekl bych, že věže jsou česká specialita, protože nikde nemají takové divné báně, bachraté cibule, makovice, lucerny, přilepené věžičky a galerie a špičky jako u nás; každé staré české město má svou zvláštní věž, podle které se pozná, že tohle je Hradec a tohle Brno a tohle Budějovice a tohle Český Krumlov. Co se zámku týče, je celý pomalovaný a potažený freskami vnitř i zevně; ale ze všeho nejlepší je barokní knížecí divadélko, ve kterém ještě visí staré dekorace; mohla by tam v tu chvíli strašit nějaká taliánská opera z osmnáctého století, ale nestraší, protože se tu nesmí z bezpečnostních důvodů hrát. Pak tam je letohrádek Bellaria s takovými žertovnými schody na prsou, a spousta jiných barokních věcí; za tři koruny je toho až až.

Vyšší Brod a Rožmberk Vlastně by se tam mělo jet formanským vozem; člověk by podle cesty sbíral houby, a když to nahoře u Nesselbachu příliš fičí, vlezl by pod plachtu a díval by se na vážné, nespěchající zadky koní, jež zachovaly svou starosvětskou formu jako celý ten starý kraj. Cesta by trvala skoro celý den, ale nakonec by se přece jen ukázal bílý klášter vyšebrodských cisterciáků, pěkný a mírný, uzavřený jako městečko, kde je vše: lékárna i pivovar i knihovna i museum i kravín a hlavně ticho, ticho, které už je samo o sobě jakási pobožnost, člověče bezbožný. A v té knihovně je snad padesát tisíc svazků v bílé kůži svinské a hnědé usni hovězí; knihy trochu obstarožné, většinou latina, samé osmnácté století, jako celý ten klášter s rokokovými dvory a freskami. A v obrazárně mají největší poklad, tajemné obrazy vyšebrodského mistra, podivný výkvět české gotiky, kterému se říká jihočeská škola a který se svou zádumčivou a čistotnou urozeností je trochu zázrakem v naší těžké a selské zemi. Bůh sám ví, kde se tohle vzalo; ale i to

je zázrak, že se to zachovalo v bezúhonné neporušenosti u nás, v zemi tolikerého zničení. Ještě gotická křížová chodba a kapitulní síň jsou kousek staré slávy vyšebrodské, a jihočeská Madona v klausuře kostela; ale ty obrazy mluví o duchu, který mnoho viděl a pak se snad uzavřel v teskné a přísné čistotě; člověk příliš jemný a osamělý. Lid se tu živí dřívím, samým dřívím a senem; řídké vesnice a stará městečka, jako třeba Rožmberk s rožmberským hradem a bukvojským zámečkem. Na hradě je mnoho starých řezaných skříní a stolů a seslí, zbroje a popravčí meče, dubové stropy a spousta starých portrétů; je tu i Bílá paní s uslzenýma očima a dlouhým nosem, o níž kastelán říká, že tu strašívá; na Jindřichově Hradci straší také, rovněž v Třeboni a na Krumlově; na svůj věk je to zřejmě dosti pohyblivá dáma. Mimo to jsou tu i mučidla, džbány, staré zámky a památky bujného poreformačního katolicismu, jako třeba karty v podobě breviáře a krucifixy a mnoho jiných starých věcí. A pak pořád dál a dál Vltava, úzké a klikaté údolí se silnou zlatou a černou řekou.

Zastávka Prostě napadne tě to z čistá jasna, a ty vyskočíš z hekajícího vláčku ve staničce, kterou jsi jakživ neslyšel jmenovat; není tu nic, jen pruh louky mezi lesy, řečená stanička a kousek dál bílý dům; a jelikož na Šumavě v každém domě je hospoda, ukáže se, že ten dům je ovšem hospoda. Pak tam teče Vltava, nevím, zda Teplá nebo Studená; sáhl jsem si na ni, zdála se spíše studená. Ted' tu stojíš a nevíš co; pustíš se přes louky, a louka ti mlaská pod nohama a houpe se skoro podezřele; zachráníš se mocnými skoky do lesa, a prvním krokem se proboříš po kolena do mechu, zatím co hůl ti až po rukojeť vjede do trouchnivého pně, o který ses chtěl opřít. Já neříkám, že je to prales; ale je to nějak hluboké; a hub je tu, že to je až strašné: fialové, třešňově červené, bílé, barvy šafránu, ledově průsvitné, ohromné, mokvající, černě rozpadlé, hlízovité, podobné kravským žaludkům, kachním nožkám, palicím a všemu na světě; a co se mechu týče,

ten se vyžívá ve všech odstínech zeleně, od modré až po oranžovou a rašelinově černou, když už nemluvíme o jeho podivuhodné něžnosti, tloušťce a hustotě; nakonec však to, co jsi považoval za pěšinu, ti naprosto nevysvětlitelně zmizí pod nohama, a ty stojíš po kolena v mechu, který je vlastně ležící strom, nevíš kudy kam a najednou si uvědomíš, že široce, nesmírně dunivě hučí hory a lesy (kam jste se poděly, kam jste se poděly, moje mladé časy), že jsi sám, nevěda kde, a že se tady vůbec neozve ptáček. Slyšíš šumět hory a zurčet podzemní vody, ale nedoslechneš ptáka ani mušky; pozor, lidský živočichu, vešel jsi v panství vegetace. A tu na tebe přijde ukrutně krásná hrůza, která tě nápadně rychle vyhodí na kraj lesa; na poli pracují lidé a plnou hubou převalují těžkou horáckou němčinu, mají ohromné dřeváky a v pravém uchu mosazný cvoček. Ale teprve na tvrdé silnici mezi břízami a jeřáby si plně uvědomíš podstatnou lidskou libost: z tvrdých a pevných věcí pod nohama. *** Od té doby jsem viděl pravý prales, ten pod Boubínem. Je to jen kousek reservace, takový, jak se říká, přírodní park; člověk by skoro čekal, že tu budou tabulky s nápisy „Netrhejte stromů“ nebo „Nešlapej po padlých velikánech, cítí jako ty“. Tedy takový prales se skládá hlavně ze stromů více méně vyvrácených; je tam mokro, teče to jako houba a leží tam pně ve všech stupních rozkladu, takže nemůžeš vpřed ani vzad. Je to necháno na ukázku, jaký děsný nepořádek nadělá příroda, je-li nechána sama sobě. Člověk sice nad tím žasne, ale pak je rád, když putuje na Lenoru pořádnými lesy; cítí s nimi jaksi víc solidarity. Körbrův Průvodce sice praví, že tam za těmi větvemi „spí šípková Růženka svůj sen staletý“, ale já ji tam nezastihl; buď bylo na ni příliš chladno, nebo má v pondělí volno.

Na Zlaté stezce Prachatice jsou nesporně chátrající město; od té doby, co se po Zlaté stezce přestala vozit z Pasova sůl, nemohou se jaksi vzpamatovat. Máte-li dosti odhodlanosti a trpělivosti, jeďte tam vlakem; jinak je lépe jít tam odněkud pěšky. Tedy je to tu staré a ošumělé, ale kdysi to bylo celé

pomalované sgraffity a freskami; i tady bylo panství Rožmberků, kteří si patrně libovali v polychromii. Staří prachatičtí měšťané pokryli celou radnici malbami a nápisy; zrovna uprostřed fronty je chlap, má v hubě větev a meč, na prsou lví hlavu, jednu tlapu medvědí a z dlaně sype peníze: nikdo neví, co to znamená. Pak tam jsou malovány všelijaké soudní scény; Prachatičtí zřejmě si potrpěli na vykonávání spravedlnosti a proto tu jsou zobrazeny výkony Šalomounovy a pro zvláštní uspokojení počestných lidí výjev, jak jsou dva provinilci za živa stahováni z kůže. Latinské nápisy velebí občanské ctnosti a správu obce, a jeden český nápis se končí klasickým dvojverším:

Tak je pomalován i starý pivovar a řada jiných ctihodných domů; mnoho maleb už zašlo, a zašel i tajemný nápis na kostele: „Quam cito transit tumana loje.“ Ano, lidská sláva polní tráva. Na kostelních vratech je viděti rány husitských seker a kopí, a je tam v levé lodi i příšerná kobka, v níž prý husité upálili pětaosmdesát prachatických katolíků; ti chtěli utéci oknem, ale jenom ohnuli mříže, kteréžto jsou tam doposud. Já tam vlezl; byl tam kaplan, kostelník a všelijaké kostelní haraburdí. Vedle kostela je

prastará škola, do které prý chodil Jan Hus a dokonce i Žižka. Městečko je dosud uzavřeno hradbami jako tehdy; a jako tehdy svážejí se soumrakem krávy seno prachatických sedlačících měšťanů, zatím co soumarský zvon oplakává bývalou slávu Zlaté stezky. Nyní místo soumarů jezdí údolím Volyňky volarská dráha o jediném vagónku a s lokomotivou, která na každé stanici nabírá vodu a uhlí, aby dojela do druhé. Posléze dojede i do Volar; to je podivné město, kam kdysi nasadili Tyroláky, a ti si postavili tyrolské dřevěné město s tyrolskými nízkými střechami a kameny na nich a alpskými lukami dokola a s volarským jazykem, který se někdy podobá němčině. Pohříchu část Volar kdysi vyhořela; ale i tak Volaráci zůstali Volaráky, jako by žili na ostrově, a Volaračky se nikdy nevyvdají z Volar, aby neroznesly volarské jmění z hnoje a dříví do světa. Volary neměly zastoupení na mírové konferenci; Volary by měly být volarským státem.

Kterákoliv vesnice Vesnice na Šumavě se povšechně vyznačují neobyčejnou délkou; řekněme tak mezi dvěma a dvaceti kilometry. Myslím, že tam jsou vesnice, které ještě nikdo nikdy celé neprošel. Hnůj je před domem místo zahrádky; u každé chalupy vydlabaný kmen, kterým teče pramenitá voda; na každém zápraží řada dře vaků, od těch velikých tahavých po dojemné dřeváčky dětské. Na neděli se takový dřevák nejspíš čerstvě ohobluje a klape se v něm do kostela. Řeč je tu silná a zvláštní; nerozuměl jsem ani slovu; na krávy se volá „uot uot iowa.“ A když přece jen z neznámé příčiny je vesnice u konce, můžeš jít hodiny po cestě mezi břízami a jeřabinami a hodiny lesem a nepotkáš človíčka; jen z dálky před tebou uhne do lesa pašerák, který nese z Bavor šest zelených kloboučků na hlavě a ranec soli na zádech. Potloukáš-li se po kraji těch smutných a krásných lesů, — každý houbař ví, že na kraji lesa najde nejlepší hřiby, takové tlusté a do černá osmahlé; pořád překračuješ takové stružky a mokřiny a třesavá rašeliniska, — ty hory jsou samá voda, to jsem blázen, odkud to všechno teče. Za vlnou

kopce nová vlna, samý les, samý dlouhý a hluboký les; tady je všechno stavěno do nekonečné délky, hory i vesnice i lesy i čas, čas dlouhý a šumící. /1925/ KRUŠNÉ HORY Jsou to, řekl bych, nejmírnější z našich pohraničních hor, na pohled moudré a střízlivé mezi všemi. Kdepak hluboká, kosmatá Šumava, kdepak Krkonoše navalené z nahého kamení; tady je jen táhle zvlněný hřeben, jen takový zavalitý hřbet, který se mnoho nerozvaluje do roviny mocnými údy předhoří a zarostlými podpážími údolů. Rozšafně, povlovným a krotkým rozběhem se to vyklene nad údolím Ohře, a pak se to hledí, abychom tak řekli, udržet na své úrovni; žádné zbytečné průrvy a průsmyky, žádné rokle, žádné příkrosti, jen tak mírně nahoru a dolů, aby se to pěkně šlo a jelo po bílé hřebenové cestě. Nečouhají z toho žádné skály, balvany a ssutky, nic patheticky nahého a původního; málo je hor tak decentně oděných civilisovanými lesy, ovsem a širými lukami; jen tu a tam černé, odkryté rašeliniště s hromadami borků, a jako zvláštní znak kraje tu a tam opuštěná huť nebo úbočí kdysi otevřené krumpáči a teď už zarůstající vřesem a metlicí. Už asi nestojí za to dobývat tady měď nebo cín; dole v údolí hoří a čadí uhelné pánve, ale tady je mrtvo a ticho, a prastaré tajemství rud a kovů tu přežívá svou dobu už jen jako romantický opar lokální historie. Fueramus Pergama. Byly jsme Rudné hory, bohaté na kovy. Jako dítě jsem si to představoval jako magnetovou horu z putování Sindibadova; myslil jsem, že tam jsou skály protkané rudými záblesky mědi a šedivým třpytem cínu; jen udeřit kladívkem, a zaleskne se tam kovová žíla. Vypadá to podstatně jinak; je to mírné a zelené a pasou se na tom krávy a turisti. Je to kraj mírných, neheroických živností. Jsou tu hrozně dlouhé vesnice, samá hospoda, a městečka, která kdysi bývala dost bohatá a následkem toho ztratila už dávno svou krásu a nevinnost. Řekněme, tuhle v Abrtamech se nedělá nic než rukavice; mohlo by se tu narobit kůzlečích

rukavic pro celý vesmír, ale ten, zdá se, už přestává ukrývat své zištné ruce v rukavičkách. Nebo v Božím Daru se paličkují samé krajky. V Schönbachu nebo v Kraslicích, tam si zase všichni lidé vzali do hlavy vyrábět hudební nástroje. Viděl jsem tam trombony tak veliké a lesklé, že si nedovedu představit, kde se taková nádhera nosí; snad se jimi odívá nějaký černošský král o dnech své trůnní slávy, korunován jejich zářícím ústím jako glorií archandělů. A pak tu jsou lokality, ve kterých se lidé živí patrně tím, že navzájem navštěvují své hospody; aspoň tu není vidět jiných zdrojů živobytí kromě zelených luk a pěkných vyhlídek na českou i saskou stranu. Vedle řečených věcí jsou hlavním znakem kraje jeřáby, samé jeřáby podle cest; zavalité, natěsnaných korun, aby se ubránily horskému větru, a ověšené rudými hrozny jeřabin jako veliké kytice z korálů; a pak něco téměř nevýslovného — jak tomu říci? něco jako stesk nebo napětí, něco jako pocit, že jsme na samém konci světa. Nu ano, je to tady napořád hranice; a každé hraniční území má svou pathetičnost, jíž je těžko se bránit. /1933/

VELIKONOCE NA HORÁCH Hory o velkonocích slouží hlavně lyžařství, turistice nebo pouhému dívání. Co mne se týče, myslím, že nejlíp pochodí ten, kdo se dívá; ale nechci nikomu brát jeho radost. Lyžařský sport o velkonocích pozůstává ponejvíce v hledání sněhu. Kde se mezi klečí nebo v lese objeví čtverečný metr sněhu, vyskytuje se tam jistě i lyžař, který se aspoň střední částí svých lyží (celé se tam nevejdou) projíždí po tomto zasněženém terénu. Člověk si na ně (na ty lyžaře) po chvíli zvykne tak, že se jim dokonce přestane posmívat a pokřikovat na ně. Turistika na horách záleží hlavně ve zjišťování, ve které boudě jsme ještě nebyli. Protože jich je hodně, dá turistika dost práce. V každé boudě je

přívětivý pes, citerista a vepřové carré. U vchodu stojí spousta lyží a mládenci a dívky v těžkých botách. Ty lyže jsou rovněž značně těžké; divím se, proč si lidé nepřipínají na nohy saně, kolejnice nebo traversy. Dále se v boudách prodávají pohlednice, které znázorňují, jak ta bouda vypadá, když na ní a kolem ní leží na tři metry sněhu. Ty pohlednice kupují velkonoční hosté se zvláštní zálibou a píší na ně domů „Pozdrav z hor!“

Konečně pouhé a prosté dívání je nevyčerpatelné a krásné jako celkem všude.

Chcete-li vědět, co se na horách nosí, tedy styl je velmi různý: od gumáků a deštníků přes golfky po lyžařský úbor. Mládenci, kteří si na sobě dávají zvlášť záležet, nosí na hlavách pletené pásky a na nohou čtyřhranné kufry. Čím jsou ty boty hranatější, tím lépe; a báječně to dupe na prknech. ***

Slunce se pěstuje na horách měrou nezřízenou; jednak dělá samo, co může, a svítí, až oči bolí, a jednak je předmětem zvláštního uctívání. To si lidé namažou obličej mastí, lehnou si u horské boudy do lehátek a oddávají se slunečnímu záření s očima zavřenýma, vzdychajíce chvílemi: Bože, to je krása! Slunce pálí a vzduch je ledově břitký a voní turistickými botami; není známo, že by někoho při tomto opalování napadla veliká nebo vůbec jakákoliv myšlenka, ale je to obřad soustředěný a téměř slavnostní, až na to, že po chvíli je člověku odspodu zima.

A najednou přijde člověk na terén, kde na kilometry a kilometry daleko není nic než sníh, jiskřivý, oslepující a téměř rozžhavený; a ten sníh je hustě poset samými černými tečkami a čárkami, které se hemží jako bakterie na agaragaru ve shlucích, zřetězených řadách, v párech a někdy i jednotlivě. To jsou lyžaři zalyžařivší si. Někteří jódlují cosi jako „analytik“ nebo „holdydijó“, a to jsou Němci; někteří volají „Tondóóó“, a to jsou Češi; jinak si jsou podobni až na odznaky na rukávech. Vypadají, jako by od krku dolů pozůstávali jenom z jednoho páru asi dva metry dlouhých nohou, nahoře k sobě připevněných norskou čepicí nebo tou páskou na

vlasy; teprve když se lyžař vymázne, zjistíte, že je složen z úžasného a nečekaného počtu údů a součástí, které potom se značnou námahou hledají, kam co patří a jak se to má zase dát dohromady, aby se to mohlo postavit.

Také lyžařky mají pocit, že nejsou nic jiného než samé dlouhé a štíhlé nohy; zvláštní, jaký rozjařený a osvobozený duch Dianin vjede do žen, když si navléknou kalhoty. I posunují se na svých lyžích se střídavým pocitem strachu a lehkosti; vypadají sice poněkud jinak, než jak si sebe samy představují, ale zato jim to sluší, když po skončeném sportovním výkonu nastupují do bud s lyžemi na ramenou, dupajíce těžkými kopýtky, aby střásly sníh; tehdy jsou najednou podobny dětem.

Neříkám nic proti lyžařství; ale je v něm něco děsného, pozorujete-li hromadný nástup lyžařů, když obléhají horskou boudu, aby se protlačili k obědu, nebo když berou útokem sportovní vlak. Tehdy shledáte, že jste se octli v džungli obrovského dřevěného palachu, který se vám naježil vysoko nad hlavu; přáli byste si mít širočinu, abyste si proklestili stezku tím rachotícím houštím lyží a tyčí; ale protože nemáte s sebou širočiny, vzdáte se raději oběda nebo vlaku; a to ještě buďte rád, že vás žádný lyžař tam nahoře na sněhu nepodťal svými lyžemi, nýbrž minul vás jenom o vlas volaje: „Kdybys dával pozor, astracháne!“

Ty houby, které jsem zde nakreslil, nejsou žádné houby, nýbrž kravince a koňské hromádky na cestách, kde už roztál sníh a led. Je sice přísloví, které tvrdí, že na rozdíl od stromů takový tělesný pozůstatek nemá žádný stín, ale není to pravda; vrhá stín aspoň pod sebe, a proto pod ním sníh dlouho neroztaje a zůstane stát jako ledová nožička nesoucí černý klobouček. Je to zajímavý přírodní úkaz, který potěší každého hledače hub. Tak vida, proto asi houby mají široký klobouček, aby vrhal pod sebe stín a jako deštník kryl útlé výtrusnice. ***

Slunce, slunce, slunce; a najednou se tuhle nebo tamhle zatahuje, člověku před nosem se z mokřiny souká proužek mlhy (tak tady a takto se dělají mraky!) a z čistá jasna se kolem zatřepetají vločky sněhu. A ráno je všechno bílé, až oči bolí; taková útočná a slavná bělost je to. Sbohem, bělosti nejbělejší; což nekvetou u nás už třešně?

Jenom lesy se temní v té oslepující běli; jenže nejsou už na pohled kolmé, jako byly včera, ale vodorovné, celé vodorovně čárkované sněhem napadaným na větve. Vypadají, jako by byly svátečně přečesány velikým hřebenem; člověk by je pohladil a řekl by: „Hodné.“

/1936/

RODNÝ KRAJ Rodný kraj, nebo přesněji řečeno kraj, ve kterém jsme prožili léta svého dětství, není vůbec žádný zeměpisný kraj, nýbrž spousta míst a tajemných zákoutí, se kterými jsme měli co dělat, když jsme byli malí. Na příklad místo, kde rostly lopuchy a dodávaly nám své ježaté kuličky. Místo, kde jsme se koupali, neboť to bylo přísně zakázáno. Mez, na které jsme chytali cvrčky a ještěrky. Hospoda, ve které jsme dostávali rohlík a párek, když jsme putovali do Hronova za dědečkem a babičkou. Jasan, v jehož koruně jsme sedávali, a hrušeň, kam jsme chodili krást hrušky. Dům, kde bydlela naše první láska, když nám bylo osm let. A tak dále: jsou to tisíce míst, ze kterých každé bylo svět pro sebe; každé mělo svou roční dobu, ve které zjevilo své nejvlastnější tajemství. Nedávno mne auto provezlo krajem mého dětství; a už to nebylo to. Teď to byl skutečně kraj, a já viděl po prvé jeho tvář líbeznou a pokornou; ale ta místa, ta nesčíslná místa dětství byla pryč; nebo byla tam ještě, ale já jsem jich nepoznával. Už to nebylo tisíc míst, ale byla to údolí a kopce, bystrá a temná řeka, země a nebe; bylo to hrozně maličké, neboť to už nebylo složeno z nesčíslných míst a zákoutí. Teď to byl rodný kraj, na který jsem se díval dojatě a zklamaně; ale už to nebyl celý svět. /1938/

Putování po Praze I JAK ROSTLA PRAHA RELIEF PRAHY O starém Římu jsme se učili, že byl založen na sedmi pahorcích. Na kolika pahorcích je založena Praha, neví nikdo, snad ani pan primátor, ba ani Státní zeměpisný ústav. Mám zato, že v Praze jsou Údolí a Pahorky dosud neobjevené; že jsou tu místa, na něž dosud nevstoupila lidská noha, nepočítáme-li milence. Vnitrozemský Pražák zná ovšem jen Letnou, Hradčany, Petřín a snad ještě Riegrovy sady; Vyšehrad spíše jen ze starých pověstí a Židovské pece z řečí poněkud ponurých. Je nutno s badatelskou vášní cestovat po samém okraji Prahy od Podolí po Vysočany a od Šárky až po Hlubočepy a Zlíchov, abyste s hrůzou a podivem ohmatali reliéf Prahy; i najdete neznámé hory, kopce, výspy, pahrbky a vypnuliny, srázy, svahy a stráně chudých lásek, údolí, rokle, zmoliny, úvaly, strže a prolákliny, skály a díry, houštiny a jezera; objevíte terén, který je ošklivý i podivně vábný, kroutíte hlavou nad Libuší, kam to zalezla se svou zakladatelskou mánií, i nad lidmi, kteří na této členité půdě nedovedli postavit nejkrásnější město na světě. Najdete pole a zelinářské zahrady uprostřed města; objevíte pouště i stepi u paty ulic; zastavíte se u kozích strání a usednete na mezičku lásky, nezastíněnou jediným stromem. Je to divný, chudý a neobyčejně zpustlý kraj; je to kus země, rostoucí do strašné a někdy zrovna přísné a veliké ošklivosti. Nelze to říci jinak: město roste jako nějaké malomocenství nebo jiná ohavná destrukce; rostouc odvaluje pořád dál na okrajích svou otevřenou ošklivost, svou špínu, svá rumiště, svůj rozvrat; spaluje vegetaci a obnažuje zem na kost; kdyby země mohla křičet, slyšeli bychom za tichých nocí její utýraný řev, který nás obklopuje. To, co před rokem bylo zeleným a mírným polem, obrací se v rozrytý suchopár plný bejlí a smetí; zelený svah

prahne a spéká se v hlinitou strž; země blátivě hnisá, drobí se, mění se v jíl a ssutky. Dál a dál se posunuje bitevní zásek střepů, rzivého plechu a nevýslovného svinstva; zakusuje se denně do nových strání a zavaluje další úvaly. Město podniká výpady do svého okolí; tady se uchytí několika domky na stráni; nechá je tam jako hlídku a vrhá se o stráň dále, obracejíc zem ze sebou v mrtvinu a smetiště. Rozestavělo své hlídky nad Motolem, nad Michlí, na Bohdalci, za Žižkovem, všude, kde byly nenačaté plochy a stráně. Neroste město; rostou samoty v ladech; a s nimi roste pás pusté, zoufalé, zdivočelé země, která se jmenuje periferie. Špinavé potůčky prýští z těch samot ve stružkách zanesených střepy a plechovkami; na zahrádkách jako dlaň zápasí domácí lidé s vazkým jílem, ačkoli tu kdysi bývala ornice; na mezi sedí milenci s prsty do sebe vpletenými, mládenci vrkají na harmoniku nebo tichý samotář po celé hodiny oplétá drátem cívku radioaparátku, podoben ve své trpělivosti ženám, jež ve starém světě pletly punčochy nebo háčkovaly proužky krajek. Tyhle holé, opršelé stráně jsou parky chudých; co stromů by bylo třeba, aby to bylo trochu podobno přírodě, bože, co stromů! Kam se vůbec poděly stromy pražské periferie? Což jich nikdy tato drolivá opuka nemohla uživit? Vždyť tu bývaly vinice a ovocné sady; snad bývaly staré aleje podle těch dlouhých silnic. Je to kraj, který není ještě hotov, nebo kraj, který je z kořene vyvrácen a devastován? Kdybychom se tak spojili a každý daroval této zemi kolem nás jeden zelený stromeček: jak by tu bylo krásně za padesát let! Ne, pojďme domů: ještě jsme nepřišli na to, že stavět město znamená budovat krajinu. /1926/

ZA STAROU PRAHU Bývali jsme z plna srdce s nimi, s ochranáři, když hájili Staré Prahy proti mladočeské radnici a domácím pánům, ochotným zbořit třeba i Valdštejnský palác, aby na jeho místě vystavěli blok třípatrových činžáků v pověstném slohu Mikulášské třídy nebo Riegrova nábřeží. Tedy budiž po pravdě řečeno, že s nimi šly naše sympatie i veřejný zájem; ale budiž po pravdě přiznáno i to, že dnes si s nimi občas nevíme rady, když protestují, aby se rozšířila některá hlavní ulice, při čemž by vzal za své některý starý dům s barokní fasádou, nebo aby byl zbořen nějaký prejzový baráček, krčící se mezi tak zvanými obchodními paláci. Fakt je, že jsme se notně odcizili ochranářskému úsilí; ale otázka je, zda při tom nevyléváme s vaničkou dítě. Tady je několik skutečností, které se spolu špatně rýmují: Stará Praha je skutečně překrásná: my jsme si na ni už příliš zvykli, ale mohl bych vám citovat, co říkají lidé z jiných koutů světa a zvandrovalí po všech městech od Cařihradu až po Lisabon. Tedy to se týká jenom té vzácné krásy Staré Prahy; nadto je tu ta jistá historičnost, to, co státům a městům dodává zvláštní urozenosti. Daleko větší je vznešenost Lorety nebo Křížovnického plácku než všechen lesk nových bank či obchodních paláců. Nejde tu o jeden nebo dva staré baráky, ale o rodovou ušlechtilost starého kulturního ústředí: o hodnotu už nenahraditelnou, jakmile se jednou poruší. Docela jiná skutečnost je ta, že moderní město musí dýchat, musí mít místo pro frekvenci, musí kupovat a prodávat; a rozměry Staré Prahy nestačí na tyto velmi naléhavé potřeby životního provozu. Jděte po Starém Městě a po hlavních tepnách jiných čtvrtí; cítíte zrovna fysicky, jak by ten sevřený a seškrcený život chtěl odstrčit lokty a rameny ty staré zdi, které jej tísní. Mnoho našeho pražského mrzoutství a reptáctví pochází patrně z toho, že naše chůze po ulicích je neladná strkanice mezi lokty chodců. Tedy místo pro pohyb! Místo pro světlo a vzduch! Místo pro veliké krámy a

účelné kanceláře! Město musí sloužit dnešnímu životu; co se mu postaví v cestu, toho neuchráníme. Stará Praha se bude neodčinitelně bourat, dokud bude překážet frekvenci a jiným funkcím městského života; a bude jim překážet tím víc, čím víc se bude z městského centra vytvářet jediné City milionového sídliště. A tady je jádro pudla: všechen pražský obchodní a zábavní ruch se od dob převratu zrovna horečně tlačí do nejtěsnějšího centra Prahy. Obchod, banky, kanceláře, kina, hotely, restaurace, divadla, všechno se překotně cpe do těch několika ulic, narážejících těsně na nejstarší čtvrti pražské; tím se vytváří umělá kongesce, zatím co o několik ulic dál dřímá ospalý život obytných čtvrtí. Žijete v obytné čtvrti, ale nakupovat abyste jeli do středu města; vaše banka, vaše kavárna, vaši dodavatelé, všechno je v těch několika přelidněných ulicích, ať bydlíte na Ořechovce nebo ve Vysočanech. S hlediska moderního urbanismu je to strašný nesmysl; ve všech moderních velkoměstech vidíte opačnou tendenci: obchody, divadla, kina, filiálky bank jdou za svými odběrateli a klienty do periferních a obytných čtvrtí a vytvářejí tam decentralisovaná střediska. Moderní obchod jde k svému odběrateli; nemaří jeho čas tím, že ho nutí běžet tři kilometry, aby si koupil knoflíčky do manžet. O tom by mohla nová Praha nasbírat dostatečné zkušenosti v Berlíně, Paříži i Londýně; ale zatím proděláváme fatální vývoj nesmyslné a přežilé městské centralisace. Bylo by potřeba vést cílevědomou osidlovací politiku, která by podporovala tu decentralisaci městského ruchu. Má-li se zachránit Stará Praha, musíme lépe regulovat život Nové Prahy. Moderní obchodní náměstí v Praze XII nebo XIV zachrání kus Prahy barokní. Jde o to, jak tomu napomáhat: jde o urbanistickou politiku, která by převáděla ruch spotřební frekvence do celého věnce periferních středisk. Boj za Starou Prahu je předem ztracen, nespojí-li se s úsilím o Prahu moderní. Ale s tím ztraceným bojem zahodí moderní Praha příliš mnoho, co by jí mělo zůstat uchováno jako rodinný klenot. /1928/

BUDOVA NÁRODNÍHO DIVADLA Ve dnech, kdy slavíme padesáté výročí položení základů Národního divadla, sluší se vzpomenouti také budovatelů jeho, architektů Zítka a Schulze a celé umělecké „generace Národního divadla“, sochařů Schnircha, Myslbeka a Wagnera, malířů Alše, Ženíška, Tulky, Mařáka, Adolfa Liebschera, Hynaise a Brožíka, všech těch, jichž společnou prací vyrostla tato budova vzácné a ušlechtilé umělecké jednotnosti. Stavební historie Národního divadla od prvních plánů po druhou výstavbu po požáru, ba vlastně až po technické adaptace našich dnů by byla bohatá a samostatná kapitola; jejím hlavním obsahem by byl stálý boj o získání nutného prostoru, boj, o němž skoro nic neprozrazuje klidná a slavná silueta divadelní budovy. Teprve uvnitř, v bludišti komor a chodeb od kotelny po provaziště byste pochopili, jak za těmito harmonickými zdmi všechno přímo praská prostorovou tísní, kterou bylo architektovi přemáhati. Plné vítězství bylo předem nemožné; divadlo vnitřně roste, rostlo již za Zítka, a ani krajní výškové využití zastavěného prostoru nemohlo postačiti tomuto rychlému vnitřnímu vývoji. Proto stavební historie Národního divadla bude se končití teprve druhou, novou a větší budovou českého divadla. Jiná, nade vše utěšená dějinná kapitola by mluvila o podílu výstavby Národního divadla na historii českého umění výtvarného. Nejkrásnější období našeho umění nese jméno Národního divadla. Pohlédněte ještě jednou na Alšovy lunety v divadelním foyer; toto melodické kouzlo, lineární nápěv hrdinný a lyrický zároveň, bohatýrství a něha, vznos a srdečnost, tu máte ryzí a čistě domácí dojmy, jež se vám vrátí u krajin Mařákových v královské lóži, které si snad oživíte v slavnostní a přece intimní architektuře hlediště a které konečně promítnete nejraději do Smetanovy hudby. A i když k nám jiné dekorace mluví snad méně důvěrně, přece s úctou a údivem v nich cítíme proud síly, který rázem dal českému umění zmoci tak veliké úkoly. A tato naráz vytrysklá síla je dějinné tajemství „generace Národního divadla“.

Dnes však myslím na jinou historii: na nezjevný děj, kterým v těchto padesáti letech budova Národního divadla vrostla do pražské půdy jako žádná jiná stavba. Jsou v Praze tři místa, která ztělesňují celé město, tři symboly, které velikou zkratkou obsáhnou veškeru krásu a slávu Prahy: Hradčany, Staroměstské náměstí a Národní divadlo. Nyní nemyslím na to, čím nám jsou a co nám historicky připomínají, nýbrž na jejich pohledovou hodnotu v rámci Prahy. Hradčany jsou vpojeny tak těsně v krajinný ráz města, že se zdají přímo výstavným výrazem naší půdy; současně se však tyčí ve své přísné samotě vodorovné i kolmé dominanty města, slučujíce takto nejvyšší samostatnost a jednotu ve splnění nekonečné krásy. Podobně Staroměstské náměstí se včleňuje nejtěsněji do města jako jeho uzavřený střed; ale již jeho pevná uzavřenost je stavebně osamocuje a činí z něho celek až příkré samostatnosti, jež vrcholí dvojím ostrým akcentem radnice a Týna. Konečně Národní divadlo srůstá se svým krajinným prostředím tak šťastně jako žádná jiná budova v Praze. Jeho prostředí, to jest světelná, měkká Vltava se svými blaženými ostrovy, vzdušný, jasný koridor Vltavského údolí, naproti zelená vlna Petřína a daleké Hradčany. Není v Praze místa lyričtějšího nad toto. A tu vyrůstá, bohatě a líbezně spojena s půdou svou loggií a podjezdem, bez těžkého podstavce, zlatošedá a měkká v tónu, divadelní budova; tíhu ulice přemáhá mocnými sloupy, neboť zde, v úzkém vjezdu uličním, musí se její vladařství uplatniti už od půdy vysunutým portikem a vítěznou sloupovou perspektivou. Zato směrem k řece není už třeba soustředěné plastické monumentality; volný prostor říční krajiny přikládá se jasně a čistě k širé ploše divadelního boku, budova se rozvíjí v siluetu, lehce a slavnostně klene se do výše oblá báň. Tak Národní divadlo, ovládajíc ulici plastickou monumentalitou a volný prostor vznosnou siluetou, se dvojnásob spojuje se svým krajinným prostředím; připočtěte k tomu lahodnost a jistotu lombardské renesance, sličnou úměrnost členění, velikost bez tíhy, čistotu detailu a konečně nevím jak vyložitelný, vskutku poetický, vskutku důvěrný a slavný melodický vznos

této budovy, a pochopíte, proč mi Národní divadlo srůstá se svým prostředím hloubkou a čistotou svého architektonického lyrismu. Srůstá, ale nesměšuje se. Ovládá své okolí se stejnou svrchovaností jako harmonií. Je monumentálním závěrem krajinně šťastného Františkova nábřeží, slavnostním vjezdem do Ferdinandovy třídy, klenotem poříční partie pražské, ale zároveň tyčí se pro sebe s nesmírnou intensitou a samostatností. Náhoda, která někdy tvoří divy, obklopila je budovami o průčelích zcela plošných a obrysech zcela přímkových. Nic nekonkuruje lineárně ani hmotně s divadelním tělesem. Tak umělecké i krajinné podmínky se sloučily, aby vytvořily v Národním divadle monument nesmírné místní typičnosti. Proto Národní divadlo ztělesňuje spanilost Prahy, podobně jako Hradčany její vertikální a horizontální velikost a Staroměstské náměstí její uzavřený střed. Jistě však i Říp je nejkrásnější česká hora; a přece teprve národní mythus jej posvětil v symbol a představitele naší země. Nevyrovnatelná je krása Hradčan, ale tato krása je zároveň obrazem dějin a příslibem budoucnosti. Nemáme pohledově krásnějšího náměstí nad Staroměstské, ale teprve monument krve činí z něho střed království. Národní divadlo nemá takového mythu ani takové historie, a přece vrostlo do naší půdy a duše stejně mocně jako ona místa pověstná nebo dějinná; a to je ten tajemný a neviditelný děj, kterým žila budova jeho po padesát let. Zrozeno ze slavného lidového svátku, zůstalo jím Národní divadlo podnes. Dnes to cítíme: nejenom drama a opera, nýbrž slavnost, oslava, národní svátek je nám jeho pravým smyslem a obsahem. Veliké a radostné dny je posvěcují. Mythus radosti je obestírá. Nemůžeme si představiti veliký národní svátek bez něho; návštěvy a slavnosti, sjezdy a radosti byly a budou jeho náplní. Proto nám tak v těch padesáti letech přirostlo k srdci, že zvučí nám celé zlatým hlasem velikého svátku. Proto je nám představitelem Prahy radostné, oslavené a jásající. Je jím a bude jím. /1918/

NA HRADĚ PRAŽSKÉM To víte, že pražský hrad má už svou tisícovku let; ale co možná nevíte, je, že už od začátku byl založen skoro navlas ve svých dnešních mezích, tedy v měřítku na tehdejší poměry bezpříkladném. Jenom že tam, kde je dnes Matyášova brána, byl hradní příkop, a tam, kde je první podjezd, byl druhý příkop, a o kousek dál ještě třetí — ale to by vám musil vysvětlit pan stavitel Fiala, který tu zná každý kámen a řekne vám, za kterého zeměpána byl řádně položen na své místo. Tedy ukázal by vám také, jak se pozná románské zdivo od pozdějšího gotického — to románské je totiž lepší a poctivější, neboť od té doby svět ustavičně upadá; a toto románské zdivo obepíná celý Hrad od Matyášovy brány až po Opyš a Jelení příkop, takže podle toho byl pražský hrad největším ve Staré Římské Říši. Ale nejde jen o ten rozsah; dnešní zájem o Hrad se obrací spíše do hloubky, a sice až do hloubky sedmi metrů pod úrovní půdy. Tam pod třetím nádvořím a pod vladislavským traktem Hradu vzniká podivuhodný podzemní labyrint; dnes se tam vrtá na dvě stě padesát lidí s motykami, kolečky a betonem, někdy se musíte schýlit, abyste prošli, jste sedm metrů pod dlažbou; pod sedmi metry rumu a násypu spaly zbytečky všelijakých kumbálů, chodeb, domečků a dokonce i kaplí — tři neznámé dosud kapličky byly vykopány na tom malém úseku hradiště; ale ještě hlouběji se našlo sroubené dříví a trámy z doby ještě předrománské a předkřesťanské, — to dříví je černé a trouchnivé na padrť, ale je to ten nejstarší kousek Prahy. V těch sedmi metrech šutru, který se nakupil na této historické půdě, se našlo ještě ledacos jiného: několik hřbitovů, přemnoho lidských kostiček, spousta střepů, ze kterých šikovný mladý archeolog slepil už několik set hrnků, pánví, džbánů a talířů, z nichž jídali čeští králové a jejich čeleď, ale kromě toho staré botky a krpce naházené do studně, kočky a krysy vyschlé a konservované jako mumie, všelijaké zlomky a zbytky a odpadky lidského života za tisíc let; nejsou to zrovna Ali Babovy poklady, ale zato intimní a téměř dojemné památky rukou, které tyto zbytky, toto historické smetí vyrobily, užívaly ho a pohodily je na smetiště, — smetiště patrně bylo

všude, kde zrovna nestál nějaký barák; a pro příště nadto i památky rukou, které ty fragmenty zdvihly ze země, očistily, slepily a uchovaly s péčí skoro pobožnou. Nuže, na pražském hradě je nyní a zůstane patrno, jak každý nový domácí pán tady něco kutil, boural, přestavoval, přistavoval, zakládal a nedodělal, měnil, stěhoval, rozšiřoval a rušil. Tadyhle stavěl dejme tomu kníže Břetislav, ale už před ním tu něco bylo; pak zbourali trámový strop a postavili nad to valenou klenbu, — to je románský palác pražských knížat, dvě překrásné síně v hloubi sedmi metrů pod zemí, vinné sklepy Jeho Milosti krále, pak skladiště všeho neřádu a dnes největší objev v hradčanském podzemí. Pak nad tím Přemysl Otakar postavil gotické arkády a nový palác, ale Karel IV. zazdil arkády, nadělal tu kanceláří a postavil si byt o patro výš; a zase král Vladislav zazdil, co postavil Karel, a dal tu zbudovat Vladislavský sál pro tehdejší diplomatické čaje a recepce. V celém vladislavském traktu se krok za krokem prostupuje ta řada stavebních údobí; všude zazděná okna, oblouky, arkýře, zapucované (jak říkají zedníci) profily, nemilosrdně probourávané a předělávané dílo předchůdcovo; slepenec dob, skrz sebe prorůstající krystalisace několika věků, rozstříhané a přelepované stránky kroniky. Tehdy si nepotrpěli na bouračku; nový stavitel stavěl na starém zdivu, vedle něho a skrze ně; občas to shořelo, a pak se stavělo zase na tom, co zůstalo stát, přidalo se nové křídlo, prorazily se nové schody a bylo to; a pro nějaké ty korunovace a turnaje se do toho ještě nadělaly chodbičky, pavlače a estrády, zvenčí se přilepily kaple, ambity, krámy, veřejné kuchyně, stáje a ubikace pro všelijaké flákače, pak se tu zařídili Habsburkové ve velkém, srovnali to všechno se zemí a nechali stát zrovna to Vladislavské křídlo; a teď se tam hemží dvě stě padesát kopáčů, zedníků, stavitelů a učenců, aby vyhrabali a přečetli, co ještě lze, svedli podzemní vody, podchytili měkké základy a uchovali na věky tu nesouvislou a výmluvnou stavební historii, zatím co v novém křídle zámku moderní architekt, nadaný zvláštní čistotou a ušlechtilostí, instaluje do těchto labyrintických zdí v hladké žule, tvrdých

cihlách a hlazeném dřevě sídlo presidentů. Pro příštích pár let není kronika Hradu ještě dopsána. /1928/

SVĚTLA NAD PRAHOU Když se člověk blíží v noci k Praze, řekněme od Nymburka, vidí už od Čelákovic na západním obzoru takové bledé, matné záření. „To že by už byla Praha?“ podiví se a nechce tomu ani věřit; vždyť loni ani předloni nebylo světla Prahy z takové dálky ještě vidět, kdepak! A za chvíli vidí, že to vlastně není záření, nýbrž blýskání; na černém obzoru vyhrkne bledá zářička, a už je po ní; a teď zas; a znovu; každé tři vteřinky tam vyskočí kupička záře a zhasíná, nežli řekneš švec. „Vždyť to je jako maják,“ říká si člověk a vzpomíná si na majáky, které kdy viděl zářit a mrkat v černých nocích nad černými vodami moře. Bylo by to s námi lepší, myslí si, kdybychom měli aspoň kousek moře; moře, člověče, to je sám širý svět, cesta do světa, dokořán brána do všech zemí světa; kdežto my, my jsme zavřeni ve svých hranicích jako malý živnostník ve své dílně — Ale u všech všudy, řekne si potom, vždyť to musí být nějaký maják! Hle, teď už je vidět snopek paprsků, který se točí kolem dokola, pořád kolem dokola jako světla majáku; zazáří a mizí, hmatá do bezedné tmy kolem dokola jako maják na výspě noci. Aha, vzpomene si člověk najednou, vždyť je to maják! Jednoduše je to jenom ten letecký majáček na letišti ve Kbelích; ale člověk by řekl, že je to světlo přístavu. Teď už to není kupička záře, nýbrž velké světelné rameno, které násilně prošťuchuje tmu kolem dokola. Vlastně je to krásné. Na obzoru se blýská daleko bouří; klikaté a rozvětvené blesky se vybíjejí mezi nebem a zemí, ale tadyhle každé tři sekundy šlehne veliký a bílý blesk majáku, užitečný blesk ve tmách, urobený člověkem. A teď už se přes celé černé nebe šine ten světelný pás tryskající z jednoho místa na obzoru a krájí tu

bezhraničnou tmu; kdesi blíže — kde to asi je? — řeřaví dvě rudá světla: jedno svítí klidně a druhé mrká v pravidelném rytmu; vypadá to jako boje, jako signály při vjezdu do přístavu. A ještě výše — kde to asi je? — zase bílé světélko; ne, to jsou dvě světélka, bílé a zelené; a tamhle jsou také dvě světélka, bílé a červené. To bílé a zelené světélko se najednou blíží a stoupá — pro pána, vždyť je to letadlo! A to bílé a červené světlo je druhé letadlo, a oba ty páry světel krouží kolem sebe, rozletí se a zase se hledají; je to jako milostná hra dvou letadel v říji — aviony, který z vás je samička? A náhle docela blízko zarachotí třetí letadlo a je zachyceno obrovským světelným ramenem majáku; na okamžik zazáří na černém nebi strašnou kovovou fosforescencí, zaplane leskem obrovské libely a zase je pohlceno tmou; je slyšet jeho tvrdé burácení. Bylo to náhlé a úžasné jako zjevení; vlastně bylo to skutečně zjevení; v tom krátkém a oslnivém záblesku se zjevila vzrušující krása nového věku, a s ní kus budoucnosti. Majáčku letiště kbelského, díky za to; máme už skutečný přístav i s majákem, který označuje ve tmách naše pobřeží; prostor, který nás obklopuje, se rozšířil máváním tvých ramen. Nemáme moře; ale ty, majáčku kbelský, jsi znamením hučících dálek, jež nás oblévají. /1931/

VRCH SVATÉHO KŘÍŽE Spíše se na něj doptáte pod profánním jménem Židovských pecí; ale nejsou tam ani pece ani kříž, ba ani židé; je tam jen nevalná tráva, vykotlané a rozežrané svahy a hlavně žižkovský lid. Je to nahý, sedraný a příkrý hřbítek, tak trochu lomy, trochu dětské hřiště a v pozdních hodinách ledacos jiného; na jedné straně uzavírají obzor Olšanské hřbitovy, jež se svými topoly a cypřiši a kupolemi hrobek a věžičkami vypadají hodně jižně a poeticky; pod nimi zapomenutý Olšanský rybníček, zátoka slizu s vodou zelenou jako horské pleso a hustou jako smetana. Dokola dole Žižkov, černý, očadlý a loupající se, daleko na obzoru Hradčany, odtud opravdu

drobet neskutečné a jen tak symbolicky nadechnuté ; a tuhle na druhé straně temného údolí zelený Vítkov, masivní hranice žižkovské nádrže. A vzadu uzavírá kopec tajemně zazděná zahrada kapslovny, odkud třaskají rány jako ve věčně válečném pásmu. Ve dne jsou tu děti s draky, děti s luky z deštníkových drátů a děti s kartami; výrostci ležící na břiše a mastící karty; mládenci s hlavou položenou na klíně své milé a tváří zakrytou čepicí; milá sebou ani nepohne v tichém uznávání mužské svrchovanosti. Matky ze Žižkova spravují prádlo nebo suší houby; mladí tátové zdola vynášejí na loktech své haranty; staří strejci si sem vylezou se svou fajfkou a sedí nehnuté nad široce rozlezlou čadící Prahou. Vyčouhlý hoch hraje na harmoniku tak koncertně, že by se mohl ukazovat; kolem něho kruh mládenců na břiše, huby opřeny o pěst, se nehnutě oddává divému a vzlykavému vrkání, jímž koncertující mládenec opřádá tenoučkou melodii. Veliká, ohromně těhotná žena stojí nehybně proti nebi jako barbarský monolit. Na rozrytých a vylámaných svazích, na terasách šutru a neřádu, na výspách z plechovek a ssutek rostou dřevěné baráčky stlučené z latí a prkének a starého plechu a papíru; nové lidské příbytky, typ 1924, snad ještě o něco bídnější než jinde, protože tu není ani dlaň půdy, na které by se vypracoval záhonek. Domácí páni kutí něco kolem svých budek a navážejí na kolečkách kamennou drť v marném úsilí zarovnat drobící se svah. Červené a modré peřiny v oknech, mnoho dětí a ječivý ženský křik. Jen docela na temeni se udržel lidový park: úhor bez jediného stromečku, sporá a tuhá tráva mezi rezavým pískem; ale ještě dost, aby tu se soumrakem polodětští milenci zdola usedali, jak se říká, na zelený lajntuch. A v noci, v noci tu člověk nemá co dělat; je to místo poněkud špatné pověsti. Tam dál, až za kapslovnou, jsou za drátěným plotem zahrádky železničních zřízenců; každá je jako dlaň, ale je tam dost místa pro kapustu a slunečnice, ohnivé řeřichy a begonie a jiřiny a takovou jakousi bednu s okýnkem, z níž čouhá plechová roura; nu ano, v těch bednách se patrně bydlí. A kde je trochu vylámán svah, postaví se z prken bouda a natře se růžově nebo bleděmodře, a je to; zas jedna rodina má střechu nad hlavou. A

ještě dál, na posledním výběžku hřbetu je skutečná, dlouhá a smutná kolonie, a za ní písečná končina, podobná povrchu měsíce, rozrytá maličkými horstvy a krátery, na jichž dně zahnívají zelené rybníčky. Tady už opravdu je sám kraj města; na kost obnažená a zraněná půda městských terénů přechází náhle ve sličnou a mírnou oblast obdělaných polí. Lidé, kteří jdou ještě dále nežli sem, do některé z těch samot, rozdrobených podle cest, jsou tiší a umdlení; trousí se po jednom s uzlíčky, ve kterých si ráno nesli do práce oběd, a ztrácejí se v polích dál a pořád dál, až tam, kam nedohlédneš a nikdy snad nedojdeš. A musíš jít moc dlouho zpátky, aby ti zase zacinkala červená tramvaj periferie. /1925/

NA RAFANDĚ Myslím, že to není oficiální jméno nové pražské čtvrti, jež zrovna roste nad vršovickým seřaďovacím nádražím a nad Edenem; avšak okolní lid razil jméno Rafandy patrně na znamení rodinných a sousedských poměrů v tomto zbrusu novém městečku, jež vybujelo tak říkajíc od zimy s rychlostí na naše stavební poměry zázračnou. Nejprve je tam řada městských baráků, kde bydlí elita Rafandy. Jsou to nízké, dlouhé zděné šupny, každé domovní dveře vedou rovnou do jediné místnosti, jež je celým bytem; platí se za to prý 700 Kč činže ročně, a jde-li tudy člověk v neděli, slyší několik gramofonů, spoustu dětí a skřivany na modré obloze. Teprve přes ulici je vlastní, samodílná, moderní Rafanda. Rafanda je dílo lidu; každý si staví sám svůj domek z materiálu, který se mu podaří sehnat: z beden, z latí, ze staré bouračky nebo z papíru. A protože celá tato čtvrt je teprve ve stadiu konstrukce, protože se tam ostošest zedničí, tesaři, bednaří, pokrývá, kamnaří a zahradničí na každém domečku, můžete okukovat způsob práce, dokonalost provedení, technické vymoženosti a lásku k věci.

Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže (ale nesmí to být moc silná paže) , pobije se to prkny a je to; teď z jara ještě moc nevadí, svítí-li slunce všemi spárami prken. Šťastný majitel sedí na střeše a pokrývá ji prkénky, domácí paní pověsí na okénko záclonu, a lidský pár bydlí za pár dní ve vlastním hnízdě. Jsou na Rafandě příbytky ještě jednodušší; koupí se starý komediantský vůz, sundají se mu kola nebo se prostě zahrabou do hlíny a domov je hotov. Je tam jeden takový vozík, bůhví čemu sloužil; je něco přes metr široký a asi půl druhého metru dlouhý; nahlédni dveřmi a vidíš nějaké kufry a bedničky a ženu, která se strojí; v tomto domku bydlí pět lidí, ačkoliv si nedovedeš představit, jak bys je tam vedle sebe složil. To už starý železniční vagon je jinačí dům; polovina oken se zabední, na ventilační komínky se přiklopí staré plechovky a „je tam dost teplo“. A je takový vůz drahý? „Je, muší se za něj dát sedm set, ale zato se nemůže mezi prkny prostrčit ruka jako tamhle u těch,“ praví pyšná obyvatelka, ukazujíc hlavou na své tesaříci sousedy. „A copak až to ohodím,“ povídá děda obyvatel. Ostatní domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů; některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem; je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal. Ale jsou jiné domky, na které se díváš s radostí v srdci, s jakou láskou a důmyslem jsou sroubeny. Je to jen z latí a prken, ale stěny jsou dvojité se vzduchovou isolací, standardní okna, přede dveřmi verandička; vnitřní stěny z cihel, dobrá podezdívka vystlaná škvárou, dobrý cihelný komín; až se to omítne nebo pobije dehtovanou lepenkou, bude to skutečný dům. Jeden starý pán si sám a sám uplácává domek ze škvárového betonu; jiný doma dělaný betonový dům už stojí, černý a pyšný mezi svými prkénkovými sousedy. Kdosi si sroubil dokonce jednopatrový barák, celý pokrytý dehtovanou lepenkou; jeden klempířský dělník si postavil dům se čtyřmi místnostmi, a

nyní s rukama v kapsách se blaženě nadýmá na své příští zahrádce. Ve všech oknech záclonky, na stěnách obrázky, čisto a příjemno; kolem stolů s červeným ubrusem pijí lidé z květovaných hrnečků, neboř v neděli je na Rafandě den návštěv; hosté přicházejí pozávidět a poctít nové domovy. Zahrádky jsou jako dlaň, ale čisťounce připravené, aby nesly květiny a nějakou tu cibuli pro domácnost. Čtyři až pět tisíc prý stojí materiál na tyhle hezké domky; vlastní práce je zadarmo, říkají majitelé s jistou pýchou. Je to tak trochu americké na pohled; tak asi rostly domky zlatokopů kolem nových dolů. Vidíte tu bystré, odhodlané, obratné lidi, kteří si vědí rady a dovedou si pomoci; muže, kteří si chutě hrají na zedníky, tesaře a techniky, hrdi na to, že to dovedou; ženy, jež i prkennou boudu vystýlají čistotou a domácí libostí. Rafanda se nestará příliš o hygienu — jen lepší z domků mají na zahrádce záchodky, ale má svou čistotu. Nemá vodu; a jedinou studni na nádraží prý jim chtí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dál na svazích Bohdalce. Dejte jim vodu a odveďte splašky; neboť roste tu kus budoucího města. Mnoho zdaru, muži se skutečnými kladivy v rukou a ženy, jež jste rozvěsily záclonky domova, kde před týdny byl úhor! /1925/

RAZZIE Kolem půlnoci zatahuje policejní razzie poslední okraj Košíř. Je studená březnová noc zaklopená mraky. Asi osm strážníků a několik civilistů vystupuje k cihelnám. Po měsíce se v nich nepálilo, jsou pusté, a strašně zebou jejich klenuté ochozy; a přece tu najdete lože člověka. Je to kus dehtové krytiny zválené do jakéhosi žlabu; a je to lože. Tuhle v koutě malá hranička dříví; přiložit jen ruku, a pěkně by hořel červený ohýnek ve sklepní temnotě cihelny. Ale dnes je tu mrtvo. I lidská bída má své sezóny.

Šťára se obrací jinam. Do Šavlínova domu. „Zapalte si cigaretu,“ radí komisař, „nevydržíte tam dýchat.“ Strážník bouchá na okno: „Policie.“ Za chvíli přijde otevřít kašlající domovník; docela nic se nediví noční návštěvě. „Máte tam někoho?“ — „Prosím, já nevím.“ Vidíte dlouhou chodbu, hustě vedle sebe dveře jako do vězeňských cel. Komisař tluče na první dveře: „Otevřte, policie!“ Je slyšet bosé tlapy, dveře se otevrou a vyrazí z nich teplá vlna zápachu. Jsou v tom hadry, štěnice, jídlo a něco trouchnivého, co páchne z každé bídy. „Jen pojďte dál,“ nutí komisař, „to stojí za to.“ Žena v košili, která přišla otevřít, beze spěchu navléká spodničku. „Koho tu máte?“ „Prosím, to jsou mé děti.“ „Kde máte muže?“ „Já jsem vdova.“ „A koho máte na posteli?“ „Prosím, to je má sestra.“ „A ten, co s ní leží?“ „To je její muž.“ „Ukažte konskripční list.“ — Zatím se můžete rozhlédnout; jít není kam, prvním krokem zakopnete o hromadu hadrů. Vůbec zdá se, že hadry tu jsou hlavním nábytkem; visí na kamnech a na provazech, leží v koutě a před vámi — ne, to je hromada dětí; zpod té úžasně špinavé kupy cárů vykukuje bez údivu dvanáct dětských očí. Konečně najde žena žlutý lístek. Komisař posvítí na papírek. „Všechno je v pořádku.“ Ano, tak tedy — všechno je v pořádku! Pojďte do druhých dveří. Na posteli se zvedá muž. „Co tu chcete? Proč nenecháte člověka spát? Co sem lezete?“ Komisař si toho tuze nevšímá. „Nemáte tu někoho?“ „Prosím, to všechno jsou naše děti,“ vpadne honem žena; je jich asi osm, leží na zemi pod jedinou peřinou; vidíte jen hlavy a marně se pokoušíte domyslit si to klubko těl pod peřinou. A poslyšte, ta ženská má souchotiny, strašno vidět! „Proč nedáte pokoj? Kdopak vás sem volal?“ roztrpčuje se muž. „Ale tak přestaň, mlč už,“ vrhá se k němu žena v divoké úzkosti. „Páni, neposlouchejte ho, to on jen tak mluví.“ Komisař trochu zahubuje; jinak je tu skoro čisto. „To je dobrá partaj,“ kašle domovník. A ještě jedna dobrá partaj, hned vedle. Dva staří, hromada dětí na zemi, hadry a úžasná spousta švábů. Zpod duchny na posteli čouhají pěkné, mladé ženské paže, položené v rozcuchaných vlasech. „Kdo to tam leží?“ „To je naše dcera.“ „A u ní?“ „Prosím, to je její milý.“ „Je tady hlášen?“

„Prosím, už dva roky.“ Ti dva mladí v posteli se vůbec neráčí probudit; usnuli si v náručí. „Čí je tohle dítě?“ „Její.“ „Co mu je?“ „Nevíme, nějak stůně.“ Nu, všechno v pořádku. Další číslo. „Prosím, to je taky dobrá partaj,“ hlásí domovník. Otevírá mladý muž velmi hezké tváře. Komisař strčí hlavu do dveří. Žena v posteli a jinak skoro nic. Mladý muž sleduje ironickýma očima odcházející patrolu; pod těma očima se člověk trochu shýbne. Jen dál! Špatná partaj. Otvírá žena, a sotva uvidí stráž, pustí se do velkého pláče. Ukazuje dlouhý nůž; tím ji chtěl prý zrovna před chvílí její muž zapíchnout, pak jí sebral peníze a šel pít. „Koho tu máte?“ „Prosím, to jsou mé děti.“ „Kolik?“ „Prosím, sedm.“ Jinak strašlivý zápach, švábi a hadry, ubohé špinavé hadry, a mezi nimi dětské hlavy. Ó bože, těch dětí všude! „Tady něco uvidíte,“ hlásí komisař a tluče na dveře. Otevře žena, ale dovnitř vejít nelze. „Kolik vás tu je?“ „Prosím, třináct. My dva a jedenáct našich dětí.“ Představte si místnost asi tři metry širokou a pět hlubokou. Lampička kmitá po ubohých hromádkách cárů, které jsou lidmi. „Pozor na vši,“ šeptá komisař. Jedna židle, postel a sporák; žádný stůl. Tohle svírá hrdlo jako na pohřbu. Rychle dále! Ještě deset partají má Šavlínův dům. Díváte se na něj zvenčí, je černý a strašný; je to pochodeň zápachu; je to kaverna souchotí; je to skladiště hadrů. A v tom jediném domě žije přes padesát dětí! „Je snad v celé Praze ještě horší bída nežli tohle?“ „Snad na Žižkově,“ míní komisař, „na kraji Žižkova je to ještě horší. Půjdeme do čísla 251.“

Číslo 251 Policejní razzie se zastavuje před velkým činžovním domem. Prohlídka se začíná sklepem; ku podivu, tady ve sklepě je zase „dobrá partaj“; dokonce záclonky, něco obrazů na stěnách, a ovšem velmi mnoho dětí. Číslo 251 má asi třicet partají, a v každé komůrce skoro stejný obraz: mračna švábů, na zemi hromady dětí, nejstarší dcera v posteli se svým

milým. Někde dvě, tři rodiny v jedné komůrce; zpod peřin jako divné kaktusy vyrážejí řady chodidel. Hned vedle nejsou dveře ani zamčeny; vejdete dovnitř, není tu jediného kousku nábytku, u jedné stěny na holé zemi, s hlavami opřenými o zeď, spí muž a žena pod jediným roztrhaným hadrem, a to je vše: ani provaz na prádlo, ani provaz na oběšení. „Jak dlouho tu jsou?“ ptá se stráž domovnice. — „Prosím, už tři roky.“ — A ještě jiná partaj: v jedné posteli dva párky, na zemi asi dvanáct dětí. „Čí jsou ty děti?“ „Tyhle jsou naše a tyhle sestřiny; a tyhle,“ ukazuje do kouta, „jsou chudinské.“ Čtyři děti, chlapci a holčičky, spí úplně nahé pod ubohou duchničkou. Couváte ze strašlivého zápachu. Ó bože, což nemá lidská bída vůbec mezí? Tak tedy, především, snad žádné divoké zvíře nemá doupěte tak hrozného, tak bídného jako člověk. Všechno, co si jen dovedete představit na ubohosti, špíně a sešlosti, je ještě dosti dobré pro nešťastné lidské zvíře a jeho mláďata. Všude, kde byl nájemník dělníkem nebo řemeslníkem, bylo hned vidět slušnou životní míru; ale tihle lidé bez určitého zaměstnání, podělkující pobudové, drobní zloději, pijáci, lidé bez práce, vdovy, tahle spodina kriminální i nevinná, ta by vám ukázala takový obraz člověka, takový průhled do lidského života, že byste se zhrozili a zastyděli za ten strašlivý rozdíl, který je mezi lidmi. A za druhé: jsou tu děti, příliš mnoho dětí. Nelze říci, jsou-li ti lidé tak příšerně chudí, protože mají tolik dětí na krku, nebo mají-li proto tolik dětí, že jsou tak chudi. Snad ta hrozná plodnost chudiny je následek souchotí a pijanství; ale vidíte-li tu bezútěšnou bídu, vidíte-li ty lidské dvojice ustavičně k sobě přitisknuté pod jedinou hubenou peřinou, hřející se sebou samými, zamrzla by vám na rtech poznámka, že „to přece nemusí být“. Chtěl bych, aby všichni naši zákonodárci viděli zblízka tuhle propast bídy. Věřím, že by pak nemohli myslet na nic jiného než na to, jak zachránit ty děti. Řekli by si, že všechno ostatní by snad mohlo počkat, že tento křik bídy je to nejprvnější na světě, co si žádá odpovědi. A tu by uvažovali o dětských koloniích někde v horách, kde je co nejzdravěji; o pěkných, veselých koloniích, kde by se tihle nejubožší maličcí naučili

lidskému životu; o dětských obcích, o školách, jež by vústily v řemeslnické kursy, o internátech pro děti zkažené a sanatoriích pro ty, které stůňou z bídy, o mléce a čisté postýlce pro ty zavšivené kloučky, o čemkoliv, pro boha, o čemkoliv, co by vyrvalo ty dětské červy ze špinavé, páchnoucí, smrtelné ohavnosti bídy. A já věřím, že by řekli: na čemkoliv raději ve státě šetřit, čehokoliv raději si odepřít, jen aby se rychle, naléhavě začala odstraňovat tahle největší hanba lidstva, ta rána nejjitřivější: zkáza nevinných skrze bídu. A vy, politikové, kteří tolik řečníte, kteří vymýšlíte tolik zákonů, interpelací, podpor a nevím čeho ještě, přidržte si šátek k nosu a dejte se dovést do Šavlínova domu nebo do čísla 251; pravím, stojí to za to; jářku, jsme snad opravdu všichni lidmi!

Na Popelkách To je poslední štace razzie. Co ještě vám mám popsat? Kůlnu, kde už po léta bydlí rodina se šesti dětmi? Baráčky, které se ani na noc nezavírají? Můžete volně vejít; jen nešlápněte na lidi, kteří přespávají hned na chodbě. Ano, tady nalevo to bylo: stará bába, dcera a hromada dětí; probůh, těch deset skeletů se ještě hýbá! Jakže, lidské stíny s velkýma očima, vy vskutku žijete? Což se tak nesnadno umírá zoufalstvím a bídou? Bože, jsi-li nějaký nad Popelkami a není-li toto místo zavrženo a opuštěno tebou samým, vysvětli a omluv se, co jsi dovolil učiniti s těmito lidmi! Anebo koho žalovati za tuhle hrůzu? Lidskou společnost? Ta neví o Popelkách a neprojde tudy ani náhodou, cesta skrze Popelky nikam nevede; zde se končí svět. Nebo žalovat humanitu? „Těm lidem není pomoci,“ vykládá komisař. „Děti dostanou ve škole šaty a boty, a staří to hned prodají. Nedá se nic dělat. Polovička rodičů sedí pro zlodějství. Je to bída.“ Myslím, že žádná dobročinnost by nestačila, aby odklidila tu nejkrajnější bídu se světa. Dobročinnost soukromá i veřejná pamatovala nejprve na staré chudáky; stavěla asyly a chudobince pro starce a stařeny práce už neschopné. Moderní humanita rozšířila svůj úkol o sirotky a o mrzácké děti; počala se starati o slepé a rachitické, skrofulosní a idiotické.

To všechno je málo. V jediné rodině na tomto dně života vyrůstá šest, osm, deset dětí; snad jsou jakž takž zdravé tělesně a jistě duševně; a tyto děti plně schopné života, budoucí práce a příštího plození nechává dosavadní humanita bez rozpaků a výčitek růst v prostředí bezmezné, špinavé, ohavné bídy. Nemyslete si, že škola sebemodernější stačí, aby těmhle dětem otevřela lepší život, než jaký žijí jejich rodiče; člověka utváří život daleko více nežli škola. A hlavně nemyslete si, že tahle bída má něco z evangelické ctnosti; podobá se všemu spíše než ctnosti; podobá se strašné nemoci, kletbě a ještě něčemu jinému: jako byste se dívali na jakousi jinou rasu, na jiný přírodní druh, na něco skoro mimolidského. Máme mnoho pěkných a tuze zajímavých statistik degeneračních. Různé tabulky nám ukazují, že tolik a tolik kriminálních subjektů pochází z rodičů pijáckých, toulavých, zlodějských. Nuže, dříve než uvěříte v dědičnost zla, jděte se podívat, v čem rostou ti příští „degenerovaní“; pochopíte pak, že hlavním dědičným a degeneračním zlem je bída. Dobří lidé, nedovedu si představit, co by bylo z vás, co by bylo ze mne, kdybychom se zrodili a od maličká žili v žalostné bídě dejme tomu Na Popelkách. Kde by se v nás nabraly ušlechtilé zásady, důvěra ve společnost, sebeúcta a všechno to pěkné a lidské, co nás šlechtí. A kdyby si ty děti neodnesly z domova docela žádné mravní zkázy, odnesou si dvoje: nenávist a bídu. Problém bídy je problém bědných dětí. Žádná sebeštědřejší almužna nestačí, aby zvrátila život nejbědnějších. Nestačí pomáhat ze dne ke dni. Nemluvme o tom, že se bídě má milosrdně pomáhat; bída se má nemilosrdně odstranit. Má se potírat tak, jako se potírají infekce. Není možno zabránit člověku, aby neupadl do bídy, ale je možno mu zabránit, aby nerostl v bídě a pro bídu. Je to možno výchovou. Ne školou, ale přesazením do jiného života. Máme ústavy pro děti krtičnaté; budiž, ale bída je strašnější a nebezpečnější nemoc než skrofulosa. Myslím a věřím, že jednou bude společnost lidská stavět pedagogické sanatoře pro děti bídy; věřím, že už dnes bylo by možno, — cože, jen možno? zdá se mi, že je to nutno; vždyť přece tahle bída není něco menšího a lehčího než siroba nebo

křivice! Ale ovšem, já vím: je tu otázka nákladu a tak dále. Promiňte, že nedovedu mluvit o této otázce; viděl jsem více než dovedu napsat, a příliš mne děsí otázka bídy, než abych mohl uvažovat o otázce nákladu. Nevím, skutečně nevím, jak to řešiti; prosím vás všechny, abyste mi pomohli myslet; vím jenom — a není to nový objev, ale chtěl bych to křičet, aby to každý slyšel — že není lidsky snesitelno, aby se udržel tento strašný hřích nás všech: bída lidských mláďat. Proboha, mluví se o tom, že lidstvo je pánem světa, moře a vzduchu a kdesi cosi; bylo by žalostně bezmocné, kdyby nemělo prostředků k ovládnutí bídy. Řekněte, že není v naší moci napravit tenhle úžasný stav; běda, jak ubohé je tedy lidstvo, když nestačí na ty nejbližší a nejnutnější úkoly! /1921/

NA OKRAJI Obejít široký okraj města není jen turistika; je to tak trochu výzkum neznámých oblastí. Mnoho Pražáků zná řekněme Tatry jako své boty; daleko méně je těch, kteří prozkoumali Vackov nebo Butovice. Poutník procházející těmito mladými končinami shledá, že je trojí typ osidlování: 1. Samoty. To uprostřed polí, tak na dostřel pistole od nejbližšího stavení, vyroste dům. A na dostřel pistole libovolným směrem vyroste další dům a tak dále. Vede k nim zpravidla pěšina vysypaná škvárou nebo jen tak vyšlapaná rovnou přes úhor. V těch samotách bydlí podle různých známek lidé, ale obyčejně je není vidět; vyhlížejí nedůvěřivě střílnami svých oken a myslí si asi, co se ten chlap tady má co motat. Člověk se marně pokouší nalézt nějaký situační plán a představit si, kudy snad jednou půjdou ulice; ono to vypadá, jako by vítr od města sem zavál nějaké to domovní semínko, jež se náhodou zachytilo ve škvíře suchopáru a vyrostlo v barák, jako roste plevel. Lidé ze samot vypadají, jako by neměli s nikým nic společného; jsou to nemluvové, zavrtaní do svého úkrytu, samotářští brouci, kteří odnikud nic dobrého nečekají.

2. Druhý typ jsou přivandrovalci, kteří se svým novým domkem vpadnou do staré dědiny na okraji města. Z řádky nízkých starožitných baráčků až po pupek ponořených v zemi vyčouhne z cista jasna cihelný hranol trapně nového činžáku; obyčejně tam bydlí pánský krejčí a má svou oficínu mladý holič, jenž opřen o dveře ve zbytečně čistém plášti vyhlíží marně zákazníka. Mezi těmi starousedlými baráčky a dvoupatrovým vetřelcem je zřejmý konflikt; činžák shlíží s teskným opovržením na ty malé poměry, zatím co ty obstarožní domečky okázale přezírají fórové panstvo, které se chce tady roztahovat. Ty nové činžáky ve starosvětském předměstí vypadají osaměleji než samoty v polích, neboť jsou isolovány tichým a zarytým nepřátelstvím svého uraženého okolí. 3. Třetí typ jsou kolonisté. To někde (kde by to poutník nejméně čekal, bez patrné souvislosti s ostatním osidlováním) vyroste naráz řada domů; nebo ulice; nebo blok; nebo celá malá čtvrtička domů a domků. Zde najdete docela jiný duševní habitus; zdejší obyvatelé stojí na zápraží nebo spolu hovoří přes plot; jsou k sobě vázáni sousedstvím a společnými vyhlídkami na luznou budoucnost, až tudyma půjde komunikace, až sem zavedou vodu a plyn a tak dále. Taková kolonie je už jakýsi sociální celek, komunita se společnými zájmy a jistým lokálním patriotismem. Je tu hospoda a trafika, konsum vonící novotou, život útlý, ale společný. A zde je jako na dlani vidět, co městští usedlíci už zapomínají jako samozřejmost: že opravdu existují drahocenné obecné statky, jako je cesta, světlo a jiné veliké dary boží, a zejména to nejspolečnější a nejsociálnější: sdílená vyhlídka na lepší příští a takový jakýsi optimismus vývoje. /1932/

JAK VZNIKÁ MĚSTSKÁ ČTVRT Nejdřív to byla žitná pole, rozrytá hlubokým úvozem, a ušlapaný suchopár se skládkami popele a jiného neřádu; dále jeden dvorec mokvající prastarou močůvkou, a jedna výletní hospoda, kde v neděli hrál flašinet a zakročovala policie; zkrátka pražská periferie, jak stojí v knize psáno. Ku podivu, tehdy to bylo nesmírně daleko, i když tady za rohem drnčela táž tramvaj jako dnes. Když se sem jel tenkrát člověk podívat, rozloučil se doma se všemi a řekl: „Já nevím, kdy se vrátím; já se jenom jedu podívat tam, co budeme stavět.“ Tehdy se totiž těm polím začalo říkat parcely; zevně se to jevilo jenom tím, že tam místo žita narostlo bodláčí, lebeda a jiná plevel a že se tam utábořili milenci a spousta kluků. Sem se tedy dnešní obyvatel odebíral na místo pusté, ovšem ne aby přemítal a hledal Boha, nýbrž aby se jakožto tak zvaný čekatel na rodinný domek divil, jak na něčem takovém mohou jednou narůst domy a ulice. Nic na světě není totiž tak hrozně ošklivé jako parcela. A pak sem jednoho dne vtrhli lidé, zahnali milence a kluky hrající kopanou a zapíchali do země kolíky. Potom kluci ty kolíky vytrhali a použili jich jako zbraní proti nepřátelům z Vršovic a Strašnic. Byla to heroická doba pro celé okolí. Pak byla tady někde postavena z prken kantina s lahvovým pivem; to už bylo zřejmo, že se něco bude dít, a my čekatelé jsme se na tu kantinu chodili dívat s pocitem, že už i sem vnikají první kroky civilisace. A jednoho dne se sem opravdu přivalili kopáči a začali dělat do země díry; byly malé a sychravé jako žumpy, ale zato vydaly ze sebe neuvěřitelné množství mazlavého jílu a břidlové mrtě. Tehdy jsme my čekatelé přelézali ty valy vykopávek, hledajíce marně díru, která má jednou být naším domkem, a nemohli jsme pochopit, kam se s tím vším jílem půjde. Zatím nastala stávka kopáčů nebo co, a vykopané díry se zalily vodou. Bylo to beznadějné. Tady přece nikdy nebudou moci bydlet lidé.

A vidíte, přece se tím jaksi hnulo; za mohutného práskání bičů a křiku vozků vyjížděl vůz za vozem, naložený vykopávkou, páchlo to zemí a koňmi, ale už do toho začpěla malta a chlebová vůně červených cihel. Základy se zvedaly nad zem, a okukující člověk se divil, že to už má díry pro okna. A pak tu začala bouchat tesařina, celý kus světa halasil mužskými hlasy, Franto, podej mi tohle, a Tondo pocem; kolem červených zdí se ukládaly kulturní vrstvy mastných papírů, slupek od buřtů a jiných zednických dereliktů, lešení rostlo výš, a jednoho dne už mohl čekatel vylézt po žebříku do výše prvního patra a s pocitem pýchy se rozhlížet shůry po tom, co bude novou městskou čtvrtí. Pane, já taky jsem ji pomáhal zakládat. Teď už sem vodí své přátele a ukazuje: tady bude kuchyně, a tohle asi bude koupelna. Tak vida, už kladou i krovy; a člověk musí vylézt nahoru, aby si znalecky hmátl na ty trámy, jež znamenají střechu nad hlavou. Načež přišli pokrývači a parketáři, kamnáři a instalatéři, elektrikáři a sklenáři a klempíři, zahájili postupně práci a stávku, nadělali kolem domků další kulturní vrstvy a potom sbalili své nádobíčko a šli jinam. Teď už stojí na zdusané stráni novopečená kolonie domků, ze kterých to šramotí a klepe veškerými stavebními živnostmi; každý domek je už obehnán tyčkovým plotem, to bude jednou zahrádka; a první kolonisté se přivalili se stěhovacími vozy. Tak, Franto, zdvíhej! Podej na mne tu almaru! Kam přijde tenhle šifonér? Nuže, toto stěhování bylo ještě trochu předčasné; sotva první kolonisté zavěsili své záclonky, vtrhla sem nová četa kopáčů s krumpáči a lopatami. Bude se kopat kanalisace. Bude se klást vodovod a plynovod a elektrika. Utýraná stráň se znovu otvírá až do své syrové hloubi, kolem domků se kupí nové hory jílu, první obyvatelé kolonie přelézali haldy toho, čemu kopáči říkají matriál, balancují na položených prknech a boří se po kolena do jílu. Člověk by ani nevěřil, jaká hrůza se dá udělat ze stráně kdysi se vlnící žitem. Tohle přece se už nikdy nemůže dát do pořádku. My už se nevzdáme tohoto dobytého území, přátelé, ale stane se z nás asi divá jeskynní zvěř.

Nu vidíte: dnes už to je pokojná a stárnoucí čtvrt, kde si lidé zvykli rodit se a umírat; i ty domky už mají leckterou známku prožitého života jako dávno známé a důvěrné tváře; na zahrádkách se houpají vzrostlé břízy, kvetou meruňky a tulipány, — i ty zahrádky už trochu zestárly; kdo by věřil, že tu kdy rostlo žito a bodláčí! Nad hladkou ulicí svítí řetízky světel a vodí se tu milenci za ruce. „Pepo, jak tady voní ten bez, — takový domek bych jednou chtěla mít!“ A kolem narostla ne už nová čtvrt, ale celé nové město, ulice a náměstí; a z dálky je slyšet práskání bičů a rány do travers, jak to město roste dál a dál za naší pionýrskou čtvrtí. Věřte mi, nic není větší školou optimismu a důvěry než stavět novou čtvrt. Vypadá to beznadějně, když se to začne dělat; a pak to začne vypadat ještě hůř, a konce to nebere; a člověk si někdy myslí, že už sakra i ta lidská trpělivost má své meze. Jen počkej a nehoň se; jednou z toho bude klidný a kvetoucí život; ze všeho, s čím jsme se zlobili, se nakonec udělá ten pravý a pořádný život. /1938/

VYHLÍDKA V prvním plánu jsou zahrady a děti. To je samý pokrok, protože to ukrutně roste. Co býval slabý a holý proutek, je už pořádný strom. Co bývalo nahé nunátko, je školačka, která už mívá své vážné okamžiky, nebo klacek bručivý a vytáhlý. A každým rokem to někde v sousedství zabrečí novorozeným hláskem; za nějaký čásek to bude volat „mami, pocem“ a bude to chodit s taškou do školy. Vůbec je to veliká změna; člověk ani nemusí být starým pamětníkem, aby pozoroval, že děti jsou jiné, než bývaly; že dovedou dřív a hlavně víc mluvit, že nejsou tak ustrašené do způsobnosti, že jsou svobodnější, kurážnější a chytřejší; zkrátka je v tom pokrok.

Druhý plán: kousek silnice. Dřív to byla polní cesta na periferii, kudy za úsvitu projel mlékařský vozík s bílou kobylkou. A dnes si to tudy drandí auto za autem, náklaďáky s cihlami, kamiony; cesta se netrhne, řinčí a vlaje praporem prachu, mladá, silácká a hlučná. To je vlastně ta největší změna, protože jí tu je plno, protože sem vtrhla se svým jarým a drsným lomozem, kterým prosypala celý široký kraj. Třetí plán: vojenské cvičiště. I to je veliká změna, neboť se na ně díváme jinak než před dvaceti lety. A také to jinak vypadá než dříve. Prostocviky po pás nahých vojáčků, to dřív nebylo. A dřív to bývalo věčné mašírování celých kumpanií, vpravo bok, vlevo bok, samý křik, samé rovné řady; teď jsou to malé hloučky, každá četa se učí něčemu jinému, není to tak hromadné, ale vypadá to účelněji. Čtvrtý plán: kousek seřaďovacího nádraží. Ještě před pěti lety tam celý boží den projížděly dýmající lokomotivy a přesunovaly vláčky; i v noci to jiskřilo rudými světly a zvonilo příjemným třeskem nárazníků, a podle jejich zvuku se dalo věštit na počasí. Pak to usnulo a bylo mrtvo; pohled na mrtvé nádraží je stejně hrozný jako pohled na vymřelé město. Nechtěl bych to zakřiknout, ale teď se to začíná lepšit; ještě neřinčí nárazníky i v noci, ale aspoň ve dne to začíná žít, lokomotivy mávají chocholem dýmu a posunují řady vagonů, a svět se zdá být hezčí i o ten kus života, a člověk v okně si říká, snad by se i ledacos jiného dalo uvést do pohybu, kdyby se lidé do toho opřeli; železničáři, dejte nám všem příklad a ukažte nám: trať před námi je volná. Pátý plán: kus hřbitova — ten se nemění. A nouzová kolonie, domečky sbité z prken a plechu, kotce pro rodiny, bída, málo víc než cikánský tábor: to se také nemění, toho za deset let jenom přibylo. Stromy zesílily a děti vyrostly; silnice vpadla do kraje svým rostoucím ruchem, až po sám obzor vypučelo nových čtvrtí, jenom ten ostrov bídy trvá; zdá se, že se nikdo pořádně neopřel do toho, aby se tu něco změnilo. Naše vyhlídka se z gruntu nezmění, pokud náš obzor bude uzavírat lidská nouze. /1934/

Putování po Praze II PRAŽSKÁ ZASTAVENÍČKA PRAŽÁK V PRAZE Je známo, že v každém trochu větším městě neobývá člověk celé město, nýbrž jenom svou čtvrt; do těch sousedních čtvrtí se dostane náhodou leda jednou za rok, a do těch vzdálenějších stěží jednou za život. Obyvatel Letné se dostane k Olšanům leda při svém vlastním pohřbu, zatím co obyvatel Královských Vinohrad zavítá spíše do Alžíru než do Petrské čtvrti. Následkem toho se starousedlému Pražanu stává častěji, že se octne prostě v Jiříkově vidění; dostane se dejme tomu do Petrské čtvrti, a pak už si jenom mne oči a vykřikuje „heleme“ a kroutí hlavou až do večera; neboť objeví, že bez jeho vědomí někde narostla celá nová čtvrt, otevřely se nové ulice, zmizely staré kouty a místo nich se tyčí ohromné hladké fasády, jako by bičem švihl. Někdy se Pražák konfrontuje s překvapujícím faktem, že se Praha od gruntu mění, daleko silněji na svých okrajích než ve vlastním středu. A tu si uvědomí také něco jiného: jak jsme si za těch deset let přímo znásobili své možnosti. /1929/

VELKÁ PRAHA Staré, hodné, maloměstské Praze narostla periferie, cosi jako džungle dosud neprozkoumaná; teprve z úředního seznamu nových čtvrtí se dovídáme o lokalitách, jež pouhým jménem mohou nahánět domostrojnému a svéstojnému Staropražanu husí kůži. Jistě něco strašného lpí na Strašnicích a něco zlého slibuje svým názvem pokojný jinak Zlíchov; v době drahoty neblaze zní jméno Dejvice a ne zrovna hostinné jméno je na příklad Podbaba. Libá, radostná jména jako Veleslavín, Libeň, Liboc a Smíchov jsou v mizivé menšině; příšerná Hnusle, válečnický Prosek a

Bráník, vrahounské Hrdlořezy a kanibalská Hostivař, to je nová Praha, jež nalézá i Břevnov v oku svém; nějaké divné zvířectvo naznačuje jméno Kobylisy a rozlohu nového města, v němž se už nevyznáme, jméno Záběhlice. Hrdelní nebezpečí tkví i na jméně Krč a Motol neznamená jistě nic lepšího než motolici, kterou nám působí naše obrovské novorozené velkoměsto. /1922/

DÍRA DO SVĚTA O ledačems se říká, že se tím dělá díra do světa; vzácnější je, když se opravdu dělá do světa velká a dokonale užitečná díra. Jděte se na ni podívat nad Vršovice; tam kde čadil v tunýlku krčský vláček, je vrch Bohdalec rozkrojen ve dví a vybrán skoro až na dno; už je tam široký průsek, kudy půjde z Prahy velká vypadni komunikace na Spořilov a vůbec na jih. Teď je tam síť kolejnic, po kterých drobné vláčky odvážejí materiál; obrovský drapák nabere dvojím zakousnutím plný vagónek šutru, pak zase vláček popojede a drapák, drnče a skřípaje zuby, se zakousne hlouběji do stráně. Díváte se s úžasem na toho žrouta a říkáte si, takhle by se dal rozžvýkat a vyplivovat celý Petřín; je to přece jen silácký chlapík, takový bagr. Ještě tam budou nějaký čas zvonit krumpáče a řinčet drapák, pískat vláčky a čadit malé lokomotivy; ale až přijdeme po druhé, bude tam už hladká a rovná avenue samým středem kopce, do Spořilova bude skok a vršovické údolí vydechne novým širokým průduchem. /1928/

NÁSTAVBY To se rozumí, že naše Praha roste do šíře, do velikosti, do ruchu, do dluhů a do celé řady jiných kvantit; ale letos roste hlavně nahoru. Pomalu v každé ulici se několika domům přistavuje patříčko nebo dvě; nebyl-li

člověk rok v některé ulici, mne si udiveně oči, že ta celá ulice je nějak jinačí a vyšší, než bývala. Ještě dva roky těchto vertikálních příštipků, a Praha nebude ani k poznání; poběžíme se podívat, nepřibylo-li přes noc nějaké patro také k Prašné bráně nebo k Valdštejnskému paláci. Ulice, které ještě vypadaly jakž takž široké a světlé, se nyní povážlivě zúžily; tím růstem do výšky sice přibývá bytů, ale zároveň se byty, které tu už byly, zhoršily; doufejme, že těmi nástavbami získají domácí páni, ale kultura bydlení tím nezíská. Tenhle nikoliv stavební, nýbrž jen nástavební ruch je důsledek toho, že se u nás nedělá stavební politika; že se na příklad nestaráme včas o komunikace, aby se otevřely nové stavební plochy, lacinější než ty v překrveném vnitřním městě. Tohle přelidnění vnitřního města bude jednou nedobrou kapitolou našeho urbanismu. /1928/

JIŽ NIKDY... Již nikdy nebudeš ostrůvkem čekajících, požehnaným místem schůzek pro ty, kdož se hledají, již nebudeš spásnou palubou, které se zachytí, za níž se zachrání poplašená babička nebo pensista se tří stran ohrožený zběsilými elektrikami a auty, už nebudeš svítit svým ciferníkem na tři strany, nebudeš oddechem prostřed nejzamotanějšího dopravního uzlu Prahy, nebudeš klidným intervalem na jediné trochu divočejší pražské křižovatce, ó malá refýži, kruhový chodníčku pod hodinami u Můstku. Včera tě rozkopali, vyvrátili; ani's jim nestál za to, aby tvé bývalé místo přeorali a posypali solí, jako ve starověku činívali vyvráceným městům. Znal tě každý, kdo přišel kdy do Prahy: buď se na tobě retoval z vřavy přeukrutné a spěchu vražedného uprostřed labyrintu, či měl někdy rande na tobě, či o tebe klopýtl, či si na tobě odpočinul a rozhlédl se kam teď. Znal tě každý; a nezbývá již po tobě než dláždění málem zajizvené. A ani tě, historická refýži, neuloží v městském lapidáriu. Nuže sbohem! /1923/

PAMÁTNÝ DEN 24. leden 1925 zůstaniž v českých dějinách stejně památný jako datum zrušení nevolnictví. Je to den zrušení mostného na pražských mostech. Zmizí natažená ruka, jež vybírala krejcary, aniž by za to náhradou současně hrála na flašinet. Člověk přejde přes Vltavu nejen suchou nohou, nýbrž také (smím-li tak říci) nevynadán za to, že nemá drobné. Je to patrně také den, kdy se prakticky skončí existence dvouhaléřů; nebylo jich už nikde zapotřebí než na pražském mostě. Žebrák by se cítil právem uražen, kdybys mu strkal dvouhaléř; matička Praha, skromný chudáček, se tím necítila uražena, naopak pan výběrčí se cítíval osobně uražen, podával-lis mu korunu. „Bodejť!“ zavrčel v takovém případě, „to každej dělá, jako by neměl drobný, aby se dostal přes most zadarmo.“ Vyhynou také mladí šampióni v běhu a skoku, kteří utíkali kryti tramvají, aby unikli výběrčímu. Vyhyne hledání zkřehlými prsty v tobolce, aby vylovily přece jen nějaký ten tvrdošíjně se ukrývající krejcárek. To vše vyhyne, jen věčné bručení výběrčích bude strašit na pražských mostech; nebo se spíše přestěhuje do nějakého jiného veřejného úřadu. /1925/

PRAŽSKÉ LÍPY Člověk si říká: Ba ne, ještě není podzim; je zářijové indiánské léto chladných jiter a oslnivého slunce. Ale co platno, na pražských ulicích je už listopad. Podívejte se, jak strašně ubohé jsou lipky na pražských ulicích: těch pár listů, co měly, jsou už uschlé a většinou urvané větrem. Je to ošklivé, je to dokonce smutné a nadto to není přirozené; takhle zdravá lípa začátkem září nevypadá. Buď lípy nepatří do ulic, což by měli městští zahradníci vědět; nebo jsou špatně zasazené, do špatné půdy, nebo se jejich kořeny dusí pod chodníky; nebo sám čert ví, co jiného v tom vězí. Nějaká příčina tu musí být, proč lípy v Praze vypadají tak pro ostudu, zatím co

akátům to jde u nás tak k duhu. Snad i platan by se lépe vydařil než ty paskvily národního stromu, který si nevím kdo v Praze umínil mořit na kraji kdekterého chodníku. Snad se jednou některý zkušený zahradník slituje nad těmi nešťastnými lipkami a poradí městu Praze stromy, ze kterých nebude do pražských ulic po celý rok dýchat smutek a zánik. /1927/

VLTAVA Ještě ji nikdo nezhudebnil do poslední její kapky, do jejího posledního skrytého úsměvu; ještě ji nikdo nenakreslil ani nenamaloval, nepopsal ani nezbásnil tak, jak je, když se čisťounká třpytí v jarním slunci, světlá, zvučná, slavná, oblá a prostá, zcela dívčí v těchto mladých dnech, nebo když za soumraku vplouvá do Prahy, nekonečně modrá a třpytná atlasovými, brokátovými, žehavými odrazy světelné triumfální dráhy rozsvícené Prahy. Podívaná nad všechny podívané, krása krás, nejskvostnější půvab celé Prahy i s jejím nebem, s jejími paláci a zahradami a se vším všudy, co je tu krásy a podívané. A přece, ku podivu... třebaže vltavské parníčky jsou rok za rokem plnější, třebaže už nestačí v letních dnech návalu výletníků, třebaže výlet parníčkem se mění v nesnesitelnou tlačenici místo klidného požitku, třebaže všechno roste — byť pomaleji, než by mělo — vltavská flotila neroste. Ty tři čtyři směšné kafemlejnky a dva tři větší kolové parníky, to je vše: jako před patnácti lety. Vltava v létě stala se mraveništěm naháčů, hřištěm všech sportů, nejvděčnějším průduchem Prahy; ale vltavská flotila dřímá předválečným polospánkem. Načpak něčím hýbat. Nač se namáhat. Když doprava nestačí, tak tam nemusí nikdo jezdit. /1923/

V NOVÉ SLÁVĚ Ano, opravdu v nové slávě kvetou hrnčířské trhy na Kampě. Před válkou to býval veliký a hlučný jarmak na hrnky a pekáče, mísy a džbány a květináče a ostatní nádobí z pěkně vypečené, hnědé hlíny; ale už se mezi to začal míchat špatný porculán a všelijaké zpanštělé šmízo; a po válce se málem zdálo, že starým hrnčířským trhům je už odzvoněno, že už se přestalo dělat zboží z ušlechtilé hlíny, že už je konec staré domácí keramiky. Dobrá, jděte se v těchto dnech podívat na Kampu; budou vám skoro oči přecházet. Ne že by tam bylo tak mnoho hrnků jako před válkou; ale úroveň zboží stoupla jako nikdy dosud. Především je tu celostátní jarmark; máte tu keramiku západočeskou i černokosteleckou, hanáckou (vančáky tu však chybí) , modřanskou i užhorodskou; převládá zboží pěkně polévané a malované, kanafasové hrníčky všelijak kostkované a pruhované, chutné džbánky, vázy, popelníčky, kaktusové květináčky červené jako paprika, tu a tam kousky dokonce pěkné barvou i formou, oproštěné i od folkloristické imitace; ale skoro na každém kousku je vidět rostoucí libost z jasné a živé barvy, z ručně vykrouženého tvaru, z naivního materiálu, z veselé ozdoby. Hrnčířský trh na Kampě prokoukl docela nezvykle; už tam nechodí jen malostranská matka pro pekáč nebo hrnek na vaření brambor; začínají se tam trousit lidé, kteří chtějí něco hezkého a milého do bytu nebo do kuchyně. I ze zboží i z kupců lze se potěšiti; ale nejlepší na věci je, že — jak se zdá — domácí keramika ještě neumřela; ba naopak, že se hrne do života s novou chutí. /1928/

HRADČANY OZÁŘENÉ Teď to je skoro už dokonalé: Hrad září jasněji v prudkém světle reflektorů a palác arcibiskupský, věnčený žárovkami, korunuje výrazněji dlouhou zářící frontu; ale největší světelnou změnou toho překrásného nočního panoramatu je Karlův most, nyní ozářený stejně silně jako Hrad a rámovaný mocnými světelnými masami obou předmostí. Posud se vznášely ozářené Hradčany jako světelná koruna na temném polštáři Malé Strany; nyní však se jejich iluminovaná sláva rozšířila jasnou arkádou Karlova mostu až k Vltavě, překračuje řeku a spojuje se s ozářenou partií u Křížovníků v ohromný světelný cour ďhonneur, uzavřený až ušlechtilou siluetou Národního divadla. Celý světelný prospekt se tím neobyčejně rozšířil: jeho středem už není Hrad, nýbrž třpytná Vltava, proudící pod zářícími oblouky Karlova mostu. Už to není světelná koruna nad Prahou, nýbrž ozářená Praha ve své slávě z dějinné vznešenosti. Je to tak krásné, až člověka mrazí. Při nynějším osvětlení poněkud ztrácí ozářená přilba Mikulášského kostela; snad by se vyzvedla z celkového obrazu, kdyby byla osvětlena jiným, bělejším nebo modravějším světlem. A až ještě bude ozářena celá fronta nábřeží, aby se uzavřel ten slavnostní dvůr světla až po Národní divadlo, bude ta féerie Prahy v lesku dokonalá a vrcholná. /1936/

Obrázky ze Slovenska TVÁŘ ZEMĚ Když my, lidé od Labe a Vltavy, putujeme po slovenské horní zemi, chybí nám zprvu jedno slovíčko, kterým bychom vyjádřili zvláštní charakter krajiny. Ona je jiná než u nás; je zelenější a zarostlejší; je míň modelovaná civilisací, ale přitom je živější, ba přímo zrosená životem. Je starodávnější, epičtější, nějak zpěvnější než krajina u nás. I u nás jsou hory a doly, lesy a potoky, ale kouzlo našeho kraje je jiné. Duch země mluví u nás týmž jazykem, ale šeptá jiná slova. Ale pak — hlavně k večeru, když se vracejí stáda do dědin — najde člověk to hledané slovo. Slovensko není dosud zemí sedláků; zůstalo zemí pastýřů. Je to v charakteru kraj pastorální; není ještě uhněten rukou člověka a modelován pluhem; není vyholen a vysekán a rozdělen rovnými mezemi; zůstala mu geologická a botanická plastika původního kraje božího. Život, který jej tak intensivně prostupuje, je život lidí a stád. Tady lze ještě mluvit o tvorstvu ve smyslu téměř biblickém. Máte-li oči otevřené, uvidíte tu víc ptáků a květin, víc motýlů, víc plodů přírody, větší bohatství všeho, co kvete a žije, hemží se v trávě a létá v povětří; najdete tu samu přírodu v původní hojnosti. Kdybychom dobře naslouchali hlasu země, snad by nám v mnohém poradil, jak hospodařit a co dělat, aby v přírodě tak bohaté nežil člověk tak chudý. /1931/

ORAVA Ono se to začíná drobet jako v pohádkovém světě. Je tam hluboká jeskyně a kdo se do ní odváží, najde tam pod zemí kouzelné království. Musí se tam totiž jeti tunelem u Kralován, jiná cesta tam skoro nevede; ledaže byste byli ryba, řečená hlavatka, a pustili se tam rovnou po řece Oravě. Ono to je na druhé straně Fatry a Liptovských holí; a když se člověk na ty hory dívá od Váhu, ani by neřekl, že se to za nimi tak pěkně otevře a udělá se tam široširý kraj s městem Kubínem a Tvrdošínem a Námestovem, se svými vlastními horami, s hrady a kastely a dědinami tak čistými a líbeznými, že by se v každé z nich mohl narodit Kristus Pán. Kdyby mi to někdo nabídl, snad bych se uvolil býti králem Oravským; byla by to říše strategicky nadmíru příhodně položená (až na otevřenou cestu k Žilině; ale snad by mi Žilinští dali pokoj) .

Oravský kraj sedí na řece Oravě tak samostatně a uzavřeně jako list na svém řapíku a hlavním nervu. Žádná jiná řeka ani potůček se mu neplete do jeho povodí. A jak se řeka Orava kroutí, kroutí se i její údolí. Obyčejná řeka pramení v horách a stéká do rovin. Orava to dělá obráceně: pramení v rovině a stéká pořád těsnější a strmější roklí do hor. Nevěříte-li, jděte se na ni podívat; je to chladná a čirá vodička, oplývající lipni, hlavatkami a raky. Ale abychom to brali po pořádku, pokloňme se nejprve Dolnému Kubínu, městu Hviezdoslavovu. Je to bílé městečko, pozůstávající ze dvou

ulic a jednoho náměstí. Tady sbíral Csaplovics svou knihovnu a zurčel Hviezdoslav svými versi čistými a hovornými jako ta bystrá Orava; potkáte tu zvlášť pěkná děvčata a pány zemany z okolních kastelů, krásných stavbiček s věžičkami nebo empirovými sloupky.

Po památce básníkově největší slávou kraje je Oravský Zámok. Je to hrad, jak mají hrady vypadat; podobá se zámkům v povětří nebo zámkům na měsíci. Správný, dobrý, romantický hrad totiž nevypadá jako produkt pevnostního stavitelství, nýbrž jako dílo čiré a poněkud lunatické fantasie. Řekl bych, že vojenské důvody byly jen záminkou; pravý důvod, proč se stavěly hrady, byla představa, jak se tam nahoře na té skále bude romanticky vyjímati kulatá věž s ochozem.

„Pane šéf,“ říkal takový středověký stavitel tehdejšímu stavebníkovi, „tam na tom nejvyšším fleku bych postavil věžičku, to se bude zdola krásně dělat; a tam na ten výběžek dáme druhou věž a nad tou propastí bychom mohli udělat arkýřek, aby jen tak visel ve vzduchu. A kapli postavíme na ten táhlý hřbet, aby tam bylo více věžiček. A dole se bude dobře dělat padací most a brána s věžičkami. A na druhou stranu také musíme dát věžičku, třeba se střílnami. Bude to sstát o něco víc, ale zato se to bude zdola báječně vyjímat.“

„Když to musí být, tak to udělejte,“ pravil zámecký pán, „ale mně se toho zdá být málo na tom prvním nádvoří.“ „Tak tam taky dáme věžičku,“ navrhl stavitel a stalo se tak. Proto vypadají staré hrady tak naprosto romanticky.

Oravský Zámok pak je z těch nejpěknějších; trčí na několika plošinách kolmé vápencové skály, s jedné strany dokonce převislé, čnící jako prst nebo jako kamenná plotna, postavená na šturc, jak říkají zedníci. A pak je širá a zvlněná země: rovný kraj pod Babí gorou a k polské straně; kraj po obou stranách Kubínské Hole, zvonící zvonci krav; širý údol

od Magurky po jiskřící Osobitou a temné Roháče; údolí, zaříznuté pod vysokým Chočem. Pane bože, co je tu přehlubokých lesů a světlých pasienek, pašeráckých stezek a salaší, bílých silnicí, svahů, pruhovaných políčky, houští z dřínu a ptačího zobu a zimolezu, pasek rudých vrbkou a maliním; a všude v podpaží kopců ty krásné dědiny, které se jmenují Dlhá nebo Křivá, nebo Zázrivá anebo dokonce Vitanova; vesničky, stavěné v řádce, štít vedle štítu, domek jako domek v nesmírné a pobožné jednotě tradice. Jen od dědiny k dědině se obměňují lomenice; nejhonosnější jsou v Hruštíně, kdežto Vitanova je podnes označena vyřezávanými husitskými kalichy; někde jsou ty domečky celé z hnědého dřeva a jinde stojí na bílé podezdívce; všude mají vyřezávaná okénka a v některých dědinách zahrádku, která je až po vysunutý štít obestýlá fazolemi a měsíčky a slunečnicemi.

Jaký je v tom řád života, tato stejnost a řadová kázeň lidských hnízd; jen tu a tam kastel, obehnaný hradbou, či kostel s cintorínem se vážně vsune do pokojné rovnosti u božích lidí. Nikoho nenapadne se odlišit od těch druhých a natřít svůj domeček na modro nebo jej postavit napříč. V té naprosté stejnosti slovenských dědin je zvláštní, řekl bych konstruktivní krása; udrží-li ji Slovensko neporušenu, budeme tam jednou jezdit učit se poesii a kázni ve výstavbě obcí. Dosud se Orava uchovala v čistotě podivuhodné; ale pozor, lidé, pozor na kazisvětství, které není pokrokem.

A nadto je ten kraj přímo utvářen formální silou náboženství. Není křižovatky, sedla nebo kopečku, aby tu nestála naivní boží muka; každá výspa na tváři země označena božím křížem. Zdá se, že tu nejdřív stavěli kostely na oblých a viditelných vrškách; teprve k nim se řadila řádkou dědina, domek vedle domku, všechny stejné, jako chlapi a ženky, klečící v kostele. A jsou tu staré dřevěné kostýlky s renesančními freskami a dětinskými arabeskami jako ten v Tvrdošíně nebo ten maličký v Leštinách; a v Lokci mají kostel, co k němu vede zelený pažit, vroubený křížovou cestou, intimní a něžná via triumphalis; a v Krásné Horce takovou směšnou a pěknou kapličku s osmihrannou věží. Je to chudý kraj, a přece si tu staví nové kamenné kostely; ale v těch asi bude jiný Pán Bůh, než byl ten srdečný a starodávný v těch starých božích domečkách. Lidé jsou tu pěkní a hovorní; ženy jsou brzo zedřené a chlapi jezdí do Kanady rubat dříví; každému starému bačovi, každé babičce je něco přes devadesát let. Starý kroj se tu, chvála bohu, udržel v celé své důstojnosti. Nebudu vám popisovat vyšívané rukávce nebo vzory na čepcích, protože tomu nerozumím; ale krásná je linie toho kroje, vysoký pás ženských sukní, který dává postavě protáhlost poněkud gotickou; a chlapi v bílých kožuších, bílých rozevřených kabátech a přilehlých bílých nohavicích, s černým kloboučkem a starozákonnými opánky, vypadají polo zbojnicky a polo ovčácky v té své ovčí bělosti. A jiný už je kroj v Zuberci, pestrý a

opentlený; a v Zázrivé nosí ženy tuhý bílý čepec, přehozený černou šatkou, takže vypadají jako jeptišky.

A pak ještě stáda krav na stráních se zvonci na krku, vyzvánějící mírné kraví klekání, když se s večerem loudají do dědin; a koně, ctihodné kobyly s hříbaty, starodávná a slavná hojnost stád; a bezpočtu husí, husy v

hejnech, procesích, průvodech, táborech, masách a všeho druhu hromadných útvarech; a klády vonného dříví, vlečené voly pod starozákonným jhem; chudá políčka ovsu a brambor, sporá úroda, sjíždějící v naložených fůrách do dědin, lidé s kosami, zdravící vás ve jménu Ježíše Krista — ano, je to chudé a ponechané stranou; ale nemáte ponětí, co by se z toho dalo udělat, jaká to jednou bude země, stejně slavná jako údolí

alpská; země vzduchu a vůně, lesů a hor; jen až na to lidé přijdou a až se s tou veškerou krásou naučí moudře a šetrně nakládat. U nás je ještě tolik neobjeveného; ale tenhle kout našeho světa je vyhrazen pro zvláštní slávu. Na věky, starý.

/1930/

JEDNOU NOHOU POD ZEMÍ Ať mně to pan Těsnohlídek odpustí; ale kdykoli psával o čarovných krásách demänovského podzemí, připadal mi tak trochu jako doktor, který s nadšením mluví o krásném nádoru nebo jiném krásném klinickém případu. Díra pod zemí je díra pod zemí, i kdyby byla vystlána zlatem a karbunkuly; odjakživa měli pozemští lidé jakousi zdravou nedůvěru k hlubinám podzemním, kde sídlí tma, draci, Hades, duše zemřelých a jiné živly světla se štítící. Nuže, pokud se týče demänovských jeskyní, budiž po pravdě řečeno, že cesta do nich vede až dosud z největší části po jasném a bezpečném povrchu zemském; neboť přírodní památky mívají ten zvyk, že existují většinou v končinách poněkud odlehlých. Prý příštího roku se bude moci jet automobilem až k samým jeskyním; zatím však člověk — tak jako to dělaly osoby v pohádkách — musí „jít a jít, až přijde k veliké jeskyni“. Načež si dodá odvahy, zaplatí vstupné, pomodlí se a sestoupí do pekel. Tedy ať mi pan Těsnohlídek ještě jednou odpustí: všechno je pravda, co psal; jsou tam opravdu brčka a hrášky, zelená jezírka, zkamenělé vodopády, sloupy, záclony, kazatelny, rudé kaskády, zkamenělé lekníny, galerie divů, slapy karfiolu, rajská jablíčka, ovečky, balerinky a skřeti, jakož i bez počtu jiných zázraků a hejblů; je to opravdu podivuhodné a člověk co chvíli vypuká v ryk úžasu a velebení; ale vždycky, říkám, vždycky je to drobet příšerné a děsivé, neboť je to podzemní; jsme na dně propasti. Tuhle čiší tma z komínu, který vede nějaký kilometr dál pod zemí; tamhle se otevírá strop do nějakého vyššího patra; a po všem v krůpějích, čůrkem, ručeji stéká podzemní voda. Nechte si tu na pár vteřin zhasnout světlo; je to strašné; pro všechno je stvořen člověk, jenom pro tmu ne. Příroda je nevyčerpatelně bujná; bortí skály a hraje si s filigránskou věcičkou; někdy dává tajemné a krásné znamení a jindy si dělá legraci. Jsou krápníky podobné střevům a jiné podobné gotickým sochám; je to úžas na pohled, ale hrozné je myslit na tisíciletou tmu, ve které se to všecko rodilo. Je v tom strašlivá trpělivost vězně, který si krátí čas ve svém podzemí.

Jakpak jsi dlouho rostl, průsvitný stalagmite? Což je vůbec nějaký čas v podzemí, kde není dne ani noci, jara ani zimy? I čas je zrozen světlem; říkám vám, sám život se děsí tmy, propasti bez času a beze dna. A tu tedy jsem vzpomínal na vás, kteří jste první s páchnoucí karbidovou lampou po břiše vlézali do těchto mokvajících, černých a hluchých štěrbin, koryt a propastí; kteří jste první tykadlem světla ohmatávali stěny a hráze věčné tmy; které lákala každá zející díra slibující další propasti, chodby a síně. Pořád dál do tmy; pořád dál do neznáma. Nebylo suchého místa, na které byste usedli. Každý nový krok byl zatracené dobrodružství. A což, kdyby vám takhle zhasla lampa? Což, kdyby stoupla v korytě voda? Což, kdyby vám uklouzla noha, když jste se drápali do vyšších pater? Nějaká ošklivá hrůza vane z té neznámé tmy; to už raději potkat medvěda nebo příbuzného, než tu zůstat sám. Skoro člověka mrazí, když si představí, že by tu byl sám; ale mrazí ho to divně a lákavě; kdybych tu byl sám, podíval bych se do tamhleté díry, do níž nevede cesta. Kdybych tu byl sám, nešel bych zpátky, ale kupředu. Snad bych našel nějakou novou chodbu nebo síň; i pokřtil bych ji nějak a vylíčil bych její brčka a stalaktity, zelená jezírka a nachové peřeje. Já vím, člověk není stvořen pro tmu a podzemí; ale silnější než hrůza, mocnější než každý zdravý instinkt je veliká radost objevitelská. Vlezl bys i do pekla jen proto, abys je objevil. Pozdrav vás bůh, poutníci do podzemí; je ještě mnoho černých děr v Demänové, jež lákají svou neznámou hrůzou. /1927/

JEDNOU NOHOU NA TATRÁCH To je to: jak si jednou člověk natáhne pumpky a obuje okované boty, vejde do něho nesmírná kuráž a síla, i kdyby byl jinak seberozumnější a pohodlnější; tu se tedy řečené pumpky a boty rozběhnou nahoru, řekněme na Solisko nebo na Bujačí, lezou po balvanech, prodírají se kosodřevinou nebo polomem a pak si nahoře udýchaně sednou, pojídají špek a čokoládu a

prožívají takové zvláštní blaho, složené z únavy, pýchy, závratě a údivu nad podivnou a převelikou krásou světa. Mám-li však tuto krásu vyjádřit podrobněji, musím vyjmenovat aspoň kvetoucí Dianthus glacialis, vyhlídku do bezmezné modrého kraje, pasoucí se stádo kamzíků, různé saxifragy, oblaka, zelená plesa, gentiany, sviště, potůčky a vodopády, polštáře silenky, strašný apetit, divoké útesy, Salix retusa, rokle dýmající v mracích, déšť na horách, černomodré orně je a spoustu jiných úžasných věcí; co se týče těch kamzíků, bylo jich sedm a pásli se u Hinzových ples klidně jako krávy; měli černá břicha, zářivá zrcátka pod ocásky a nohy tak pérované, jako by místo kostí měli gumové pendreky. Avšak znáte-li tak trochu kytky, dožijete se nemenších radostí; když najdete hustý koberec, ve kterém se prorůstá Silene acaulis, Minuartia sedoides a Saxifraga Baumgarteni, a ještě to je posázeno hvězdičkami Primula minima a plstnatým cerastiem, tu padnete na kolena a poděkujete nebi za to, že vám je přáno šlapat po zemi. A to jsem ještě nevyjmenoval zlatý kuklík, saussuren, starček, swertii, zvonečky Schenchzerovy, andromedu, dryas, kamzičník, ba ani vznešené limby aniž co ostatního; říkám vám, jděte se na to podívat. Nuže, když je člověk tak trochu nahoře, odkud se dívá do roviny jako do otevřené propasti, tu může být skromným, zbožným, lidumilným, ba i pokorným tvorem, a přece se neubrání jistému divokému opovržení k lidem, kteří se plazí tam dole; sedí na balvanu tak trochu s pocitem orlím, s pocitem vítězným, s pocitem dobyvatelským a vysokomyslně pohrdá lidičkami, kteří sedí tam dole na židlích, majíce dlouhé kalhoty. Což mu nepřekáží, aby jaksi nepohlížel s nechutí a nenávistí na turisty, které potkává ve své výši. Patrně jim to nepřeje, že to dotáhli také tak vysoko. Pak je ještě jeden kout světa, tamhle na polských hranicích; ale je to trochu stranou. Jmenuje se to Pieniny; teče tudyma zelená řeka Dunajec, na levém břehu je Polsko a na pravém jsme my. Na naší straně je opuštěný a poloprázdný Červený klášter a hospoda se zvláště silným a sladkým vínem; po řece Dunajci pak jezdí takové zvláštní prámy z vydlabaných kmenů a vezou vás po zelených peřejích mezi oběma státy a mezi velmi krásnými vápencovými skalami. Tato jízda je lokální zvláštnost; když odrazíte od

československého břehu, vrhne se s polské strany houf kluků do vody a drží nad vaší pramicí slavobránu z vrbových prutů, začež dostanou po koruně. Tím se projevují s obou stran přátelské a blahovolné city obou sousedních států. Na naší i na polské straně roste růžová kopretina, která se jmenuje Chrysanthemum Zawadskyi; je to evropský unikát, ale ježto, jak řečeno, roste i na naší straně, uchránilo mne to od nepřátelského vpádu na polské území. Místní jazyk se na pravém břehu nazývá slovenštinou a na levém břehu polštinou; voraři z obou států na sebe přátelsky pokřikují, jedni sjíždějíce dolů po peřejích a druzí táhnouce své vydlabané kmeny proti proudu. Tohle tedy je hranice dvou zemí, dvou jazyků, dvou kultur; protože řeka mezi oběma břehy je neutrální, prožijme hodinku neomezené mezistátní svobody; ale užívejme jí mírně, neboť pramice je poněkud vratká a proud dosti prudký. Víte, ale i na ten břeh pak člověk vystoupí s pocitem úlevy, že zas je ve vlasti. /1927/

MLYŇANY Je to tak trochu od ruky, zrovna tam, kde přestávají slovenské kopce a začíná se ta velká dunajská rovina; a na jednom z těch pěkně zaoblených kopečků je mlyňanské arboretum, unikát republiky, místo, na kterém se jednou postavil člověk a řekl, že tady od té terasy až tamhle po ten les nesmí růst žádný jiný strom ani keř nebo porost nebo dřevina než jenom ty, které neshazují listí a jsou vždycky zelené, pročež se jim také říká vždyzeleny. Ze zvláštní milosti boží a ze stejně zvláštní lidské šikovnosti se to skutečně stalo, a tak tu vyrostl park jaksi navzdory našemu podnebí, park věčně zelený s věčně zelenými duby a cedry a všeho druhu jehličinami, s všelikými stromy japonskými a himalájskými, s euforbiemi a araukariemi z druhé polokoule světa, se stromovím tam zdola od teplých moří i s kosodřevinou vysokých hor, což vše tu vedle sebe prospívá a věčně se

zelená na důkaz, že si člověk nedá jen tak poroučet klimatem a že naše dvacetistupňové mrazy nám nemohou bránit, abychom si nezařídili i v našich poměrech vždy zelený ráj. Nyní tedy vím, že stromoví ráje, jenž byl zajisté věčně zelený, nepozůstávalo z jabloní ani z ananasových palem ani z jiných stromů, jež ztrácejí listí, nýbrž ze zimostrázu a zimolezu, různých brslenů, lancourasů, hlošin a dřišťálů, ligustrů, mahonií, cesmin, cotoneastrů a pěnišníků, cistu a kalmií, kalin, barvínků a krušin; pan Mišák v Mlyňanech by vám toho vypočítal stokrát víc, neboť je ochoten vyjmenovat třeba šedesát druhů cesmin a já nevím,kolik střemch a rhododendronů. Většinou to má velmi krásné listy, tuhé jako z plechu nebo z kůže, lesklé a temně zelené, pěkně vystřihované, dokonalé jako vavřín, ostnité jako ježek a pevné jako židovská víra, syté, tvrdé a solidní, jichž nežerou housenky ani mráz; takový list mahonie je klasické dílo, list některých ilexů je tak skvělý jako květ; ale odborník vás táhne k nějakému vytáhlému keříku, na kterém zhola nic zvláštního nevidíte, a vykládá, to že je ten nejkrásnější exemplář z celého arboreta, za kterým prý jezdí botanikové já nevím odkud. Ať dělají botanikové, co jim je libo; co mne se týče, přilnul jsem spíše k bodlinatým cesmínám a mahoniím jako osel oškubávající bodláky; neboť mám rád všechny bodláky, trní i trnky, jakož i kakty a nopály a všechno, co se nedá a brání se, aby nebylo sežráno. Musíš být tvrdý a branný, abys nebyl sežrán. Musíš být velmi vzdorný, abys byl věčně zelený. Velmi četná jsou tajemství přírody; nejsi s nimi nikdy hotov. Jen uvaž, co se dá u nás všechno dělat; tato půda pořád ještě čeká na lidi, kteří ji přinutí vydat nebývalé věci. Tenhle unikátní, věčně zelený park je dílo třiceti let; a kdybychom se do toho pořádně pustili, mohli bychom za třicet let vypěstit ještě mnoho jiného; jenom je třeba moudrých zahradníků. Nemysli si pořád, že u nás poměry nepřipouštějí to a ono; velmi mnoho se dá zařídit, budeme-li se o to pokoušet trpělivě a odborně. Takové Mlyňany, to není jen pěkný park; je to i pěkný příklad, který říká, že na této naší trochu drsné zemi jsou větší možnosti, než jsme zvyklí předpokládat. Takový vzácný keř u nás docela dobře vydrží; musí se jenom hledět, aby to

do něho mrazivě nefoukalo nebo aby jej nespálilo slunce, — ničeho není třeba než péče. A než rozumu. A pak půjde téměř všecko. Pak nám vyrostou třeba i vždy zelené palmy vítězství. /1926/

Pozdravy Člověk si ledacos myslí o národech, a nejsou to vždycky věci, které by si ten národ mohl dát za rámeček; to už je takový zvyk, že člověk jaksi ztotožňuje zemi a národ s jeho politikou, režimem, vládou, veřejným míněním nebo jak se tomu říká. Ale něco jiného je si ten národ nějak názorně představit; to si nemůžete nikterak vymyslet nebo umínit; sama od sebe se nám vynoří vzpomínka na něco, co jste viděli, na něco docela nahodilého a všedního. Bůhví, proč zrovna ta a nejiná drobná zkušenost se vám tak přesilně vtiskla do paměti; prostě stačí, že si vzpomenete dejme tomu na Anglii, a v tu chvíli vidíte —

To tedy nevím, co vidíte vy a máte-li vůbec nějakou představu; ale u mne to je prostě jeden červený domeček v Kentu. Nic na něm nebylo, a zahlédl jsem jej sotva na vteřinu, jak si to perendil vlak z Folkestonu do

Londýna. Vlastně ten dům nebylo pro samé stromy ani vidět; na zahradě starý pán stříhal nůžkami živý plot, a na druhé straně zeleného křoví jelo po rovné cestě děvče na kole. Nic víc. Ani nevím, vypadalo-li to děvče k světu; ten starý černý pán byl snad místní farář nebo obchodník na odpočinku, na tom nezáleží. Ten domek měl vysoké komíny a bílá okna, jako všechny červené domečky v Anglii a víc vám o něm nepovím. A přece jakmile si řeknu Anglie, vidím jasně ten obyčejný domek v Kentu, starého pána se zahradnickými nůžkami v ruce a děvče vážně a rovně šlapající na kole, a začne se mi trochu stýskat. Viděl jsem tam ledacos jiného, třeba zámky a parky a přístavy, viděl jsem Bank of England a Westminsterské opatství a kde co historického a památného, ale to není pro mne celá Anglie. Celá Anglie, to je jenom ten naivní domeček v zelené zahradě se starým pánem a dívkou na kole. Proč, to nevím; povídám jenom, co je. *** Nebo když si chci představit Německo, vynoří se mi stará hospoda ve Švábsku. Nemohu za to, že to není Postupimská brána nebo vojenská paráda; v té hospodě jsem jakživ nebyl, jenom jsem ji zahlédl z vlaku kdesi za Norimberkem. Byl podvečer, a nebylo tam vidět živé duše; a ta hospoda byla vysoká a rozložitá jako chrám uprostřed starého, hračkovitého městečka, natlačeného jako na dlani. Před ní kvetly bezy, a nahoru k šenku vedly kamenné schody. Bylo skoro k smíchu, jak byla ta hospoda důstojná a široká; jaksi připomínala kvočnu dřímající v teplém důlku. Pravda, viděl jsem v Německu věci onačejší a nápadnější a němečtější, než byl ten starodávný švabachový Gasthaus; já vám tam viděl měst a dómů a pomníků, ale nade vším to vyhrála ta ctihodná a rozčapená hospoda: já nevím proč, ale to je pro mne Německo.

***

Nebo si vemte, co všechno si člověk může představit, když si vzpomene na Francii. Moje neodbytná představa je tato: pařížská ulice už docela na okraji města, na celní čáře; ještě je tam několik hospod a benzinových pump mezi zelinářskými zahradami. Před hospodou, která má na plátěné stříšce napsáno Au rendez-vous des chauffeurs, stojí těžká dvoukolová kára, tažená plavým normanským valachem; sedlák ve volné modré haleně a se slaměným širákem pomalu pije před hospodou světlé vínko z tlusté sklenice. To je všechno, nic víc se tam neděje; jenom slunce žhne s křídově bílou tvrdostí, a ruměný sedlák v modré haleně dopíjí svou sklenici. Nemohu si pomoci: to je Francie. *** Nebo Španělsko: to zas je kavárna na Puerta del Sol; u vedlejšího stolku sedí černovlasá maminka v černých šatech a chová v loktech černooké miminko s malou kulatou hlavičkou a slavnostně vážnými černými kukadly; a tatínek s černým sombrerem v týle se nadšeně a šprýmovně šklebí na své černooké niňo. Nic na tom není, to by mohl

poutník vidět všude na světě; jenže tam dole, víte, vypadají maminky víc jako Madony, tatínkové víc jako bojovníci a nunátka víc jako tajemné hračky, než kde jinde na světě. Kdepak, když čtu nebo slyším o Španělsku,

nevidím žádné Alhambry nebo Alcázary, ale slavnostní niňo v loktech černovlasé Madony. *** Nebo Itálie: člověk by si mohl představovat Collisseo, pinie, Vesuv či co, ale kdepak! Vláček je to, drkotavý osobní vláček, myslím že z Orvieta do Říma; je už noc, a proti člověku sedí spící dělník, jen se mu chundelatá palice těžce a bezvládně bimbá. Potom se ten Talián probudil, funěl, mnul si prackou oči a něco ti povídal, pamatuješ se? Ale tys mu nerozuměl a neměl jsi k němu důvěru; a tu on pomalu sáhl do kapsy, vyndal kus sýra zabaleného v papíře a nabídl ti samozřejmým gestem, aby sis kousek ukrojil. Tam je to takový zvyk. Jenže co dělat: ta hrubá ruka se skrojkem ovčího sýra, to je pro tebe ve zkratce celá Itálie. *** Já vím, dnes je hrozně daleko od národa k národu, a člověk si myslí ledacos; pravda, na mnohé se zlobí a říká si, nikdy, nikdy nebude zapomenuto, co se stalo; prosím vás, co si do té nebývalé dálky a cizoty můžeme říci? A pak si člověk vzpomene třeba na Anglii, a najednou vidí před sebou červený domeček v Kentu; starý pán ještě pořád stříhá nůžkami keře a děvče si to rovně a bystře šlape na kole. A vidíš, chtěl bys je vlastně pozdravit. How do you do? How do you do? Pěkné počasí, že? Yes, very fine. — Tak vidíš, to by bylo odbyto, a je ti lehčeji. Teď bys mohl vystoupit po kamenných schodech do té švábské hospody, pověsit klobouk na věšák a pozdravit: Grüss Gott, meine Herren. I poznali by, že jsi cizinec, a mluvili by u stolu trochu tišeji, chvílemi se po tobě zkoumavě dívajíce. Ale když viděli, že otíráš dno svého džbánku o červený ubrus stejně jako oni, byli by méně nedůvěřiví a ptali by se: Woher, woher, mein Herr? — Aus Prag. — So, so, aus Prag, divili by se; a jeden z nich by řekl, že byl jednou v Praze. Před třiceti lety. Eine schöne Stadt, řekl by, a ty by ses přece jen tak trochu

zaradoval. — Nebo by ses zastavil Au rendez-vous des chauffeurs; ten sedlák v modré haleně právě dopíjí svou sklenku bledého vína a utírá si dlaní kníry. Fait chaud, řekl bys. A vôtre santé! — A la vótre, povídá sedlák; dál není vlastně co povídat, ledaže bys mu řekl: Ne, mon vieux, na vás se opravdu nezlobím; co abychom spolu vypili ještě jednu sklenku? — A taky by ses mohl zašklebit na to španělské miminko; upřelo by na tebe vážná a slavnostní kukadla, černovlasá maminka by najednou vypadala ještě o něco víc jako Madona a caballero tatík s kloboukem v týle by ti začal něco po španělsku drmolit, ale ty bys mu nerozuměl. To nevadí, to nevadí; jen když se tě to dítě nepolekalo! — A ještě si musíš ukrojit ždibec toho ovčího sýra. Grazia, grazia, mumláš plnými ústy a na oplátku nabízíš cigaretu. A nic dál; vždyť se toho nemusí bůhvíco namluvit, aby bylo dobře mezi lidmi! Co dělat, je hrozně daleko od národa k národu; všichni jsme čím dál tím víc sami. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého domova; raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a teď nás mějte všichni rádi. Mně po nikom už nic není. A teď můžeš zavřít oči a tiše, docela tiše říkat: How do you do, starý pane v Kentu? Grüss Gott, meine Herren! Grazia, signor! A vôtre santé! /1938/

K digitalizaci použit text knihy: Obrázky z domova - Karel Čapek Vydal Československý spisovatel 1953 K vydání připravil Dr Miroslav Halík