Obraz extrémistických aktivit v českých médiích Mgr. Peter Gabaľ
„Čím víc se nás nebo našeho oboru nějaká zpráva dotýká, tím snazší je odhalit v ní nesrovnalosti. A čím vzdálenější nám téma je, tím snáze jí uvěříme.“ Michal Kašpárek, novinář na volné noze
Máme věřit médiím? To je zásadní otázka, a zdaleka nejen ve vztahu k referování o extrémistických aktivitách a jejich komentování. Obecně lze říci, že média jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Mohou být cenným zdrojem poučení i zábavy, pokud se nestaneme jejich nekritickými konzumenty, přesvědčenými, že to přece musí být pravda, vždyť to říkali v televizi, psali v novinách. Stejně nezdravé je ale i absolutní přijetí internetové floskule, že média lžou. Objasnění několika důvodů, proč je nutné obsah médií brát s rezervou, ale nemá smysl jej naprosto odmítat, nabízí tento text. Nečiní si nároky být absolutní pravdou: je to jen názor, jeden z mnoha možných. Přes všechnu snah podložit všechna nabízená tvrzení je to jen subjektivní pohled jednoho člověka. Což nás posouvá důležitému tvrzení, které je nutné zmínit úvodem a k němuž se vrátíme později: i novinář je jen člověk. Deník.cz informoval o „střetu mezi policisty a pravicovými radikály“ v litvínovském Janově dne 17. listopadu 2008 v článku pod titulkem Policie během střetů v Janově zaútočila i na kameramana Deníku. Podle úvodní části článku „kameraman se ukrýval před dělobuchem ve skupince deseti radikálů, měl na sobě označení Deníku. Skupina utíkala před policejními těžkooděnci, když byla zahnána do koutu, policie ji napadla. Nikdo na policisty v tu chvíli neútočil.“ Vnímání všech dalších informací článku je čtenářem vnímáno pod dojmem titulku a úvodního tvrzení, že policie napadla neútočící lidi včetně novináře. Začátek násilí Deník.cz v další části článku popisuje nezúčastněnými slovy „k prvním střetům dochází“, z nichž, stejně jako z jiných formulací, není vůbec jasné, kdo na koho a za jakých okolností zaútočil, případně kdo koho vážně ohrožoval. Převládá tak dojem o agresivní policii, útočící na účastníky „povolené protestní akce“.
Tlaková vlna Přestože se čas od času provalí případ, kdy nějaký politik (nebo častěji jeho blízký spolupracovník) v některé redakci přímo intervenoval s cílem změnit způsob informování o něm, v této přímočaré podobě jde o velmi výjimečně případy. Skutečný nátlak, kterému jsou média dnes a denně vystavena, ani zdaleka nemívá podobu přímého naléhání. A jeho zdrojem většinou nebývá svět politiky, ale svět byznysu (byť i ten se někdy může snažit působit ve prospěch nebo neprospěch určitých politických sil). Ve skutečnosti má tento nátlak podobu úsměvu, přátelského popovídání, ideálně s nabídkou alespoň malého pohoštění a drobné pozornosti; podobu pečlivě připravené, srozumitelné a pozitivně vyznívající PR informace, která jako podklad novináři ušetří drahocenný čas při přípravě článku/reportáže a sama nevyvolává žádné otázky.
1
V čistě politické oblasti pak jde o „dobrý zdroj“, který novináři nabízí cenné, často důvěrné a exkluzivní informace. Tento zdroj, a s ním i celá politická síla, kterou reprezentuje, pak může požívat u novináře případně jeho média určitou formu jakéhosi „jemnějšího zacházení“. I novinář je jen člověk. Stejně jako platí ve všech jiných profesích, i novinářské povolání vykonávají lidé s různou mírou píle a talentu. Byť většina z nich dělá podle svého vědomí a svědomí svou práci jak nejlépe umí, jsou to prostě jen lidé omylní, s vlastními problémy, s určitými osobními zájmy a názory, a navíc vystaveni všem výše uvedeným okolnostem a tlakům. Výsledek jejich práce nutně nemůže být dokonalý, což neznamená, že je nutně vždy špatný.
Extrémy kolem nás Za těchto okolností vstupuje svět médií do složité problematiky extrémistických aktivit, o nichž se v první řadě v každé sebeméně odborné zmínce dočtete, že jde o pojem nepřesný, nevýstižný, sám o sobě nic neříkající. Jaká jsou pak rizika výsledných tvarů? Nepřesnost I připravený a v problematice zorientovaný novinář musí pracovat se zkratkou, v níž není místo pro příliš složitý a dlouhý popis. Nejen v titulku, ale většinou ani v následujícím obsahu. Politology nemilované pojmy pravicový extremismus nebo pravicový extremista jsou pak často tím nejmenším možným zlem. Kvůli zkratkovitosti (a možná i neznalosti) vznikají totiž někdy nálepky mnohem více matoucí. Za neonacisty jsou pak třeba označováni lidé, které lze z hodnotového hlediska zařadit k radikální, možná i krajní pravici, nicméně nemusejí s neonacisty sdílet třeba hodnoty rasismu ani antisemitismu, jejich pravicová orientace může být vyhrocená zejména nacionálně, nábožensky a pod., byť s důrazem na hodnoty práva a pořádku. Nepřesnosti však vedou nejen k matení pojmů, ale také znedůvěryhodňují média. Při demonstraci pravicových radikálů na litvínovském sídlišti Janov 17. listopadu 2008 se těžce zranil mladý extremista. Přišel o všechny prsty na pravé ruce a utrpěl popáleniny. Podle webů sympatizantů a organizátorů pochodu radikálů byl mladík zraněn po výbuchu policejní rozbušky. Tuto zprávu přinesla některá média jako jedno tvrzení bez dalšího komentáře, později se toto tvrzení objevilo s doplněním policejního vyjádření, podle něhož policisté vinu odmítají a zranění asi způsobil vlastní dělbuch extremisty (například článek Lidových novin Zraněný radikál chce odškodné z 5. prosince 2008). Až o pět měsíců později se na veřejnost dostal obrazový záznam události, z něhož bylo zřejmé, že slova policie nejsou popíráním pravdy nebo pouhým dohadem, ale mladík se opravdu zranil sám. Informovala o tom televize Prima a server Novinky.cz v článku Výbušnina připravila extremistu o prsty, radikálové to sváděli na policii.
Zveličování Atraktivita a významnost (případně jen zdání významnosti) tématu jsou komoditami, které prodávají nebo zvyšují návštěvnost. Aniž by docházelo ke skutečné lži, média, když
2
už se rozhodnou nějakému tématu věnovat, umějí zveličit význam události cestou obrazového nebo zvukového doprovodu. I dvacítka lidí může při vhodném úhlu kamery zaplnit celou obrazovku, a několik tisíc lidí může při pohledu z dálky vypadat jako nevýznamný hlouček. Záleží na tom, zde je téma podávané jako hrozba nebo jako něčí neúspěch. Zveličování (nebo jeho opak) vede k zavádění a vytváření klamných dojmů. Dramatizace. V souvislosti se snahou o atraktivitu platí, že zpráva je tím zajímavější, čím je dramatičtější. U pochodů a demonstrací, pokud nedojde k jiné dramatické události, často zástupným a nechtěným tvůrcem dramat bývá policie. Média nikdy nechválí. Buď bylo policistů na místě přehnaně moc, nebo trestuhodně málo. V horším případě – jak si stěžují samotní policisté – když zasáhnou, je zle, když nezasáhnou, je taky zle. Zbytečná dramatizace hledání napětí a problému za každou cenu může vést ke zmatení nejen pojmů, ale i hodnot. A v uvedeném příkladě třeba k pochybnostem o roli policie jako takové. Nevyváženost. Pouhé osobní preference nebo zážitek novináře na místě, kde ho některá ze stran konfliktu ohrožovala, mohou ovlivnit vyznění reportáže přenosem těchto sympatií nebo antipatií do obsahu sdělení. Typickým příkladem nevyváženosti jsou skryté (a zřejmě také nevědomé) sympatie novinářů k levicovým radikálům a extremistům, kteří se postaví demonstraci či pochodu pravicových radikálům a extremistům. Nejsou výjimečné zmínky - když to trochu zjednodušíme a zobecníme - o policii, která bránila neonacisty před anarchisty. Zásah policie pak vyznívá absurdně, jako kdyby se stavěla na stranu pravicového extremismu. Uniká přitom podstata věci, že dokud nezakázaná demonstrace – bez ohledu na smýšlení shromážděných – jakýmkoliv způsobem neporušila zákon, má být podle zákona chráněna před porušováním svobody projevu. A k tomu nezřídka dochází právě ze strany levicových radikálů a extremistů, kteří reagují neohlášenými pochody a použitím násilím. Přitom násilí, pokud není použito k nutné obraně, je nezákonné a nepřípustné jednání bez ohledu na politickou orientaci a bez ohledu na naše antipatie k oběti útoku.
Vývoj medializace pravicového extremismu Publicita pravicového extremismu měla do poloviny roku 2009 vzestupný charakter, přičemž vrcholu dosáhla v druhém čtvrtletí roku 2009 (8 487 příspěvků), a to především v souvislosti se žhářským útokem v severomoravském Vítkově. Hlavně tato událost a její dozvuky byly důvodem toho, že i po zbytek sledovaného období publicita extremismu klesala jen velmi pozvolna. Zároveň postupem času narůstal podíl negativně hodnotící medializace pravicového extremismu. Zatímco v období od 1. 7. 2008 do 31. 3. 2009 vyznívala většina publicity (56 procent) neutrálně, v období od 1. 4. 2009 do 31. 12. 2009 byl dominantní podíl negativně zabarvených příspěvků (74 procent). V prvním čtvrtletí roku 2010 tvořily negativní zprávy již 78 procent. Z publikace Obraz pravicového extremismu v českých médiích, kterou zpracovala společnost NEWTON Media s podporou Nadace Open Society Fund Praha v období od března do července 2010.
3
Závěrem Text obsahuje několik ukázek toho, jak různě lze podat tutéž událost v různých médiích. Událost, která se skutečně odehrála, byla důležitá, dramatická a ostře sledovaná mnoha různými médii. Pokud v úvahách zajdeme dále, můžeme obohaceni touto zkušeností přemýšlet o tom, proč některé celostátní médium uvede jako hlavní událost dne něco, co jiným médiím nestojí ani za zmínku nejen tentýž den, ale vůbec. Různost toho, co a jak se v médiích zobrazí, se pokusil vysvětlit tento text na zmínění obecných faktorů a okolností vysvětlujících práci médií. Pro většinu lidí je jistě přinejmenším časově náročné sledovat více zdrojů informací o stejných událostech. Těm, jejichž práce vyžaduje určitou míru mediální gramotnosti, včetně učitelů zejména společenskovědných předmětů, ale nezbývá než pravidelně sledovat zpracování předmětu jejich zájmu a společenského a politického dění vůbec ve více médiích souběžně a tvořit si obraz až vzájemným porovnáním jejich výstupů. Obrázek z jediného úhlu pohledu sice nemusí, ale může a být – a často i je – jen malým výsekem mnohem složitější skutečnosti. „V totalitním režimu je poměrně snadné číst noviny, protože člověk ví, čemu má a čemu nemá věřit. Ve svobodných poměrech je četba novin mnohem obtížnější, protože případné lži mohou mít tisíce různých motivů.“ Miloš Čermák, novinář na volné noze
4
Doporučená literatura Institut Terezínské iniciativy: Extremismus a media, 18. 7. 2009, holocaust.cz Daniel Anýž: Internet a média: Velké lži a drobné fauly; Hospodářské noviny, 26. 7. 2010 Jiří Pehe: Proč patří česká média do Středomoří; Deník Referendum, 26. 4. 2010 Michal Kašpárek: Proč věříme médiím?; psychologie.cz, 31. 8. 2010 Michal Kašpárek: Jak se bránit manipulaci; psychologie.cz, 22. 9. 2010 Irena Ryšánková: Proč 62 procent občanů věří médiím; referát na konferenci Centra globálních studií FLÚ AV ČR a FF UK, 11. 11. 2010 Miloš Čermák: Proč nikdo nemá rád novináře (aneb jsou média vymknuta z kloubů)?; Přednáška na sympóziu Média jako překážka v komunikaci v Litoměřicích, 25. 5. 2002 Milan Kruml: Proč nemají média ráda konec roku; mediář.cz, 15. 12. 2010 Československá anarchistická federace: Mediální lži v oficiálním tisku
5
