Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013

Maškarinec, P. Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013

75

Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013 Turn to the right: The 2013 Icelandic parliamentary election

Pavel Maškarinec ∗ ([email protected])

Abstract This article deals with the election to the Icelandic parliament (Althingi) held on the 27th April 2013. This election was interesting for several reasons. Firstly, the Independence Party, the most successful Icelandic party ever, achieved its second worst result since 1923. Secondly, the Progressive Party has seen a significant increase, the highest since 1979, which brought center-right parties an absolute majority of votes and secured them a majority of seats in the Althingi. Thirdly, elections resulted in a complete decline for the Icelandic le . Social Democratic Alliance, winner of the 2009 elections, has lost more than half of its voters (the largest single drop in the Icelandic electoral history), and similar loss recorded Le -Green Movement – social democrats coalition partner. The article describes electoral system, situation before the election and analyses election results. The results of the 2013 election are compared with the results of the 2009 parliamentary election.

Keywords Iceland, Althingi, parliamentary elections, political parties, party system

Note Tento text vznikl v rámci projektu „Severská politika I.“, který byl financován z prostředků na institucionální výzkum FF UJEP v roce 2013.

∗ Pavel Maškarinec působí jako odborný asistent na Katedře politologie a filozofie Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně, České mládeže 8, 400 01 Ústí nad Labem, Česká republika/Czech Republic.

76

European Electoral Studies, Vol. 8 (2013), No. 1, pp. 75–87

Úvod Dne 27. dubna 2013 se na Islandu konaly parlamentní volby do jednokomorového parlamentu (Alting). Parlamentní volby přinesly další výrazný posun do podoby islandského stranického systému. Zatímco výsledky předčasných voleb do Altingu v roce 2009 se nesly v atmosféře posunu islandského elektorátu doleva, kdy strany levicového spektra dokázaly poprvé v historii islandských voleb získat nadpoloviční většinu hlasů i mandátů a vytvořit většinový levicový koaliční kabinet, volby v roce 2013 byly jejich téměř přesným opakem. Stejně jako o čtyři roky dříve přitom i letošní volby přinesly několik historických rekordů. Pozici nejsilnější islandské strany získala zpět konzervativní Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn, SF), nicméně zisk 26,70 % hlasů zůstal daleko za jejími dřívějšími zisky. Pouze těsně za SF zaostali agrárníci – Pokroková strana (Framsóknarflokkurinn, FSF) – a právě výrazný vzestup FSF, nejvyšší od roku 1979, přinesl středopravicovým stranám nadpoloviční většinu hlasů a bezpečnou většinu mandátů v Altingu. Naopak naprostým propadem skončily volby pro islandskou levici. Sociálnědemokratické Spojenectví (Samfylkingin, S), vítěz voleb 2009, ztratilo více než polovinu voličů – největší pokles jedné strany v islandské volební historii, a podobnou ztrátu zaznamenal i koaliční partner sociálních demokratů Levicové hnutí – zelená alternativa (Vinstrihreyfingin – grænt framboð, VG). Změny na politické scéně dovršil úspěch dvou nových subjektů: Světlé budoucnosti (Björt Framtíð, BF) a Pirátů (Píratar, P). Volební účast dosáhla 81,49 %, oproti volbám 2009 se snížila o téměř čtyři procentní body a její výše dosáhla vůbec nejnižší úrovně v historii. Do volebního klání se současně zapojil rekordní počet patnácti kandidujících subjektů, což se odrazilo v počtu propadlých hlasů, který narostl o téměř 10 % na historických 11,80 %.

Volební systém Volební systém pro volby do Altingu vychází z pravidel poměrného zastoupení vázaných kandidátních listin s vyrovnávacími mandáty.¹ V současnosti (od roku 2003) je pro volební účely území Islandu rozděleno do šesti volebních obvodů, jejichž velikost se pohybuje v rozmezí 7 až 11 mandátů (bez vyrovnávacích mandátů).² K rozdělování mandátů dochází na dvou úrovních. V první fázi se rozděluje 54 (z celkových 63) mandátů na úrovni jednotlivých volebních obvodů. Pro přepočet hlasů na mandáty na úrovni volebních obvodů je využíván d’Hondtův volební dělitel (dělí se číselnou řadou 1, 2, 3, 4, …) bez využití omezovací klauzule. Při vlastním hlasování disponují voliči několika možnostmi: a) mohou odevzdat svůj hlas celé kandidátce; b) provádět změny na kandidátce (označením kandidátů čísly 1, 2, 3, … mohou stanovit jimi preferované pořadí kandidátů); c) případně vyškrtnout vybrané kandidáty. Mandát následně získávají kandidáti dle počtu získaných hlasů. Voliči nicméně disponují možností změn pouze v rámci kandidátní listiny jednoho politického subjektu. Následného rozdělování devíti vyrovnávacích mandátů, jehož cílem je na celostátní úrovni snížit disproporcionalitu volebních výstupů, se účastní pouze politické subjekty, které překročí 5% celostátní omezovací klauzuli. Rozdělování vyrovnávacích mandátů probíhá metodou nejvyššího průměru. V tomto případě se počet hlasů daného subjektu vydělí počtem mandátů, které daný subjekt získal při rozdělování v první fázi na úrovni volebních obvodů, zvýšeným o 1, 2, 3, … (dle mandátu, jenž má být přidělen).³ Mandát následně obdrží politický subjekt s nejvyšším průměrem, resp. volební kandidátka tohoto subjektu v daném volebním obvodu (Act No. 24 from 16 May 2000 Concerning Parliamentary Elections to the ¹Poměrný systém byl na Islandu zaveden v roce 1959 a Island tak představuje výraznou anomálii v rámci skandinávského prostoru, kde se poměrný systém prosadil již na počátku 20. století. K historii vývoje islandského volebního systému viz Hardarson 2002. ²V roce 2003 byly všechny volební obvody devítimandátové. Ke změně došlo před volbami 2007, vzhledem k vysokému nepoměru mezi počtem hlasů nutných pro získání mandátů v jednotlivých obvodech (srov. HÍ 2004: 5). Počet mandátů ve volebním obvodu Norðvesturkjördæmi byl snížen na osm a počet mandátů v obvodu Suðvesturkjördæmi zvýšen na deset. K další změně došlo před volbami 2013, kdy byl dále snížen počet mandátů v obvodu Norðvesturkjördæmi (na sedm) a na jedenáct zvýšen počet mandátů v obvodu Suðvesturkjördæmi. ³Ve volebních obvodech Norðvesturkjördæmi, Norðausturkjördæmi a Suðurkjördæmi je přidělován jeden vyrovnávací mandát a v obvodech Suðvesturkjördæmi, Reykjavíkurkjördæmi suður a Reykjavíkurkjördæmi norður dva vyrovnávací mandáty.


77

Althing; Landkjörstjórn).

Vývoj po volbách 2009 Výsledek předčasných voleb 2009 přinesl narušení trendu stabilizace islandského systému politických stran, k němuž docházelo, i přes jisté proměny v síle jednotlivých stran, od jeho částečné proměny na konci 90. let 20. století (srov. Hardarson a Kristinsson 2001, 2004, 2008 a 2010b).⁴ Historický úspěch stran levicového spektra islandské politiky (S a VG) umožnil po volbách 2009 poprvé v historii ostrova vznik většinového levicového koaličního kabinetu. Na jedné straně tak islandská levice získala potenciál transformace islandské společnosti, ale na straně druhé naplnění tohoto cíle bylo od počátku velmi obtížné, vzhledem k ekonomickým problémům země, v souvislosti se zhroucením islandských bank.⁵ Výsledek voleb 2009 ale bylo podle islandských politologů Hardarsona a Kristinssona (2010a: 1015) možné interpretovat spíše jako „trest“ pro konzervativce a „odměnu“ pro sociální demokraty (kteří ostatně byli součástí vlády s SF po volbách 2007), než revoltu občanů proti stranickému systému jako takovému. To dokládá i zisk Občanského hnutí (Borgarahreyfingin, BH), které z hlediska úspěšnosti pouze napodobilo další menší subjekty, které pravidelně (krátkodobě) vstupují jako pátá strana do systému;⁶ v letech 1999 až 2009 byli pátou stranou liberálové – resp. Liberální strana (Frjálslyndi flokkurinn, FF). Dalším testem podpory parlamentních stran se staly komunální volby konané rok po volbách do Altingu (29. května 2010). Islandské parlamentní strany dlouhodobě nejsou příliš úspěšné v menších obcích, ale na druhé straně ve čtyřech největších městech (Reykjavík, Kópavogur, Hafnar örður, Akureyri) dlouhodobě držely většinu mandátů.⁷ Výsledky komunálních voleb 2010 ale naznačily možnou proměnu chování voličů, s potenciálním přesahem do celostátní politiky. V hlavním městě (dlouhodobé baště SF) konzervativci poprvé od roku 1930 nepřekročili 40 % hranici a zisk 33,61 % hlasů byl hluboko pod průměrem SF, který v předchozích dvaceti komunálních volbách od roku 1930 dosáhl 50,41 % (Hagstofa Íslands). Vítězem voleb v Reykjavíku se stal protestní subjekt nazvaný Nejlepší strana (Besti flokkurinn, BF) vedený známým islandským komikem Jónem Gnarrem, který získal 34,72 % hlasů a šest z 15 mandátů (SF obdržela pět mandátů). Podobně dopadly volby v Kópavoguru (předměstí Reykjavíku), kde Druhá nejlepší strana (Næstbesti flokkurinn, NBF) a Listina obyvatel Kópavoguru (Listi Kópavogsbúa, LK) získaly 13,84, resp. 10,24 % hlasů a Akureyri (největším městě na severu ostrova), kde Lidová listina (Listi fólksins, LF) obdržela 45,03 % hlasů a 6 z 11 mandátů. Jediným z největších měst, v němž uspěly pouze parlamentní subjekty (SF, FSF, S, VG), se v roce 2010 stal Hafnar örður (srov. HÍ 2010a: 39, 42). Jádrem sporů se v povolebním období stala kompenzace ztrát, vzniklých v souvislosti s hospodářskou a bankovní krizí a pádem islandské internetové banky Icesave, které měly být vyplaceny investorům z Nizozemska a Velké Británie. Vláda sociálnědemokratické premiérky Jóhanny Sigurðardó ir rozhodla o přĳetí odpovědnosti za tyto škody (i přes značný odpor uvnitř druhé z vládních stran VG) a 30. prosince 2009 přĳal Alting vládní verzi zákona (srov. Hardarson a Kristinsson 2010a: 1014).⁸ Ve⁴Na konci 90. let došlo k integračním pokusům na levici, jež vyústily ve vznik S a VG a do velké míry stabilizovaly levý střed a levici politického spektra, rozdělený v 80. a 90. letech do několika vzájemně si konkurujících formací (srov. Kopeček 2003: 127–129). ⁵V letech 2009 a 2010 klesl islandský HDP o 6,6 %, resp. 4,1 %, nicméně již v následujících letech ekonomika zaznamenala růst: 2,9 % (2011), resp. 1,6 % (2012). Podobně začalo docházet k postupnému snižování nezaměstnanosti. Zatímco za vlády středopravicové koalice SF a FSF (2003–2007) dosáhla míra nezaměstnanosti v průměru 2,2 %, v letech 2009 a 2010 vzrostla na 8,0 %, resp. 8,1 %, a k mírnému poklesu došlo až v posledních dvou letech vlády S a VG (7,4 % v roce 2011, resp. 5,8 % v roce 2012) (Hagstofa Íslands). ⁶BH mělo silné kořeny v tzv. „revoluci hrnců a pánví“, která vedla k předčasným volbám 2009. Již po několika měsících po volbách ale vznikly uvnitř BH značné rozpory a všichni čtyři poslanci stranu opustili. Tři z nich založili nový subjekt – Hnutí (Hreyfingin, H), poslední se označila za nezávislou (Hardarson a Kristinsson 2010a: 1015). 18. března 2012 pak došlo ke sloučení BH, H a FF do nového subjektu pojmenovaného Úsvit (Dögun, D). ⁷Celkový počet mandátů parlamentních stran se v komunálních volbách po roce 2000 pohyboval na přibližně polovině: 47,21 % v roce 2002, 51,38 % v roce 2006 a 53,83 % v roce 2010 (Hagstofa Íslands). ⁸Zákon uznával odpovědnost Islandu vyplatit náhrady vlastníkům vkladů z Nizozemska a Velké Británie až do plné výše stanovené evropskou legislativou (vč. způsobu úhrady závazku). Islandský Záruční fond vkladatelů a investorů (Tryggin-

78


řejné mínění a opoziční strany nicméně tomuto kroku výrazně oponovaly (zejména FSF) a podobný postoj zaujal i islandský prezident Ólafur Ragnar Grímsson, který 2. ledna 2010 využil svého ústavou zaručeného práva legislativního veta. Zákon tak musel být předložen k referendu, v němž 6. března 2010 (první referendum na Islandu od roku 1944) 98,1 % islandských voličů zákon odmítlo (účast v referendu dosáhla 62,7 %). Vláda následně připravila novou verzi zákona, ale i ta byla po přĳetí v Altingu vetována prezidentem (20. února 2011) a negativní výsledek přineslo i další referendum 9. dubna 2011, jehož se zúčastnilo 75,3 % voličů, z nichž 59,8 % vyjádřilo odmítavý postoj (HÍ 2010b; HÍ 2011).⁹ Konečné rozhodnutí v této otázce padlo 28. ledna 2013, kdy soudní dvůr Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) zamítl všechna obvinění Kontrolního úřadu EFTA týkající se možného porušení dohody o vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EEA) – více k vývoji celé kauzy viz Iceland Review, 29. 1. 2013. Důležitou událostí volebního období 2009–2013 se stalo rovněž historicky první svolání Ústavodárného shromáždění. Tento orgán dostal za úkol vypracovat návrh nové islandské ústavy, nicméně návrh nakonec připravil tzv. Ústavní výbor (Stjórnlagaráð) poté, co Nejvyšší soud zrušil volby do Ústavodárného shromáždění. Ústavní výbor přĳal novou verzi ústavy 27. července, a o dva dny později předložil návrh Altingu, který 24. dubna 2012 rozhodl o konání referenda (proti byli poslanci SF a FSF).¹⁰ Referendum se uskutečnilo 20. října 2012 a islandští voliči odpověděli kladně na všech šest položených otázek (srov. HI 2013).¹¹ Vláda ovšem do voleb nepředložila zákon Altingu, což vedlo poslance H Þóra Saariho k požadavku na vyslovení nedůvěry vládě. Hlasování se uskutečnilo 11. března a pro odstoupení kabinetu hlasovalo 29 z 61 přítomných poslanců (32 zákonodárců bylo proti) a vláda se udržela v úřadě (Iceland Review, 11. 3. 2013).¹² Zajímavým vývojem prošla na Islandu i otázka vstupu do EU. Na Islandu dlouhodobě docházelo k nárůstu občanů podporujících vstup ostrova do EU, ale zlom přinesla finanční krize. Zatímco ještě v období mezi dubnem a červencem 2008 zaznamenávaly průzkumy nadpoloviční většinu příznivců unie, následný pokles se v únoru 2013 zastavil na čtvrtině elektorátu. Naopak počet odpůrců unie vzrostl ke stejnému datu až na 58,5 %. Současně lze zaznamenat postupný nárůst počtu občanů, kteří se staví za dokončení přístupových rozhovorů. Jejich počet dosáhl před volbami (v březnu 2013) nadpoloviční většiny (54,0 %) proti pouze třetině (34,6 %) těch, jež požadovali okamžité ukončení rozhovorů s unií, zatímco ještě v září 2012 převažovali zastánci ukončení vstupních rozhovorů před respondenty s opačným názorem (47,0 % vs. 42,6 %) (srov. CG 2013a). Vláda S a VG ale již 14. ledna 2013 rozhodla, že do voleb nedojde k otevření žádné nové přístupové kapitoly (práce na prozatím 16 otevřených kapitolách nicméně nebyly přerušeny). To lze interpretovat jako ústupek VG, z něhož se v několika posledních měsících ozývaly hlasy po přehodnocení islandské žádosti o vstup do EU (Iceland Review, 14. 1. 2013), ale rovněž jako pokus odstranit evropské téma z volební kampaně. garsjóður innstæðueigenda og árfesta, TIF) totiž disponoval pouze zlomkem této částky a investorům z obou zemí byly po krachu islandských bank vyplaceny náhrady vkladů vládami jejich zemí (srov. Hardarson a Kristinsson 2010a: 1013–1014). ⁹Aktivní vstup prezidenta do politiky (v minulosti nevídaný) přitom podle islandských politologů Kristjánssona a Indridasona (2011: 190–191) naznačil možný posun Islandu směrem k poloprezidentské formě vlády. Grímsson byl následně 30. června 2012 zvolen do již pátého funkčního období (srov. Maškarinec 2012). ¹⁰Hlavní návrhy změn ústavy se týkaly: a) distribuce moci (vyšší míra oddělení moci mezi exekutivou a legislativou, zavedení konstruktivního veta nedůvěry atd.); b) transparentnosti a odpovědnosti; c) zvýšení možnosti participace občanů na rozhodování (např. možnost, aby 10 % voličů mohlo iniciovat referendum k zákonu přĳatému Altingem, či možnost 2 % voličů iniciovat návrh zákona); d) reformy volebního systému (zajištění rovnosti hlasů); e) návrhu, aby všechny přírodní zdroje, jež nejsou v soukromém vlastnictví, byly prohlášeny za společné a věčné vlastnictví lidu Islandu atd. (srov. Stjórnlagaráð 2011). ¹¹1) Jste pro, aby se návrh Ústavního výboru stal základem návrhu nové ústavy?; 2) Jste pro, aby v nové ústavě byly přírodní zdroje, které nejsou v osobním vlastnictví, prohlášeny za národní vlastnictví?; 3) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení o ustavení (národní) církve na Islandu?; 4) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení umožňující volbu konkrétních osob do Altingu ve vyšší míře než je možné v současnosti?; 5) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení dávající rovnou váhu hlasům odevzdaným ve všech částech země?; 6) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení zaručující určité části elektorátu možnost požádat o vypsání referenda? ¹²Zatímco premiérka Sigurðardó ir ještě 31. prosince 2012 vyjádřila přání, aby návrh byl přĳat parlamentem do voleb, prezident Grímsson návrh ústavy v novoročním projevu tvrdě kritizoval (Iceland Review, 4. 1. 2013), podobně se proti návrhu stavěly SF s FSF.


79

Obrázek 1: Podpora islandských občanů vstupu do EU (%), CG 2013b

Velké přesuny ale probíhaly rovněž na islandské politické scéně. Již před volbami 2009 došlo k výměně ve vedení SF a FSF. Dne 18. ledna byl novým předsedou FSF, po v listopadu odstoupivším Guðni Ágústssonovi, zvolen teprve třiatřicetiletý člen městské rady v Reykjavíku Sigmundur Davíð Gunnlaugsson a o dva měsíce později (29. března) se novým předsedou konzervativců stal devětatřicetiletý poslanec Bjarni Benediktsson poté, co dosavadní předseda Haarde oznámil, že on sám nebude ze zdravotních důvodů usilovat o znovuzvolení do předsednické funkce (Iceland Review, 19. 1. 2009; 27. 3. 2009; 30. 3. 2009). Změny ve vedení se před volbami 2013 nevyhnuly ani vládním stranám. Po oznámení premiérky Sigurðardó ir, že hodlá ukončit svou politickou kariéru, byl 2. února 2013 novým předsedou sociálních demokratů zvolen poslanec a bývalý ministr sociálních věcí (2009–2010), resp. ministr obchodu (2010–2011) Árni Páll Árnason, který v souboji o předsednické křeslo porazil ministra sociálních věcí Guðbjartura Hannessona. Následně došlo i k nečekané výměně v čele VG. Předseda strany Steingrímur J. Sigfússon se po čtrnácti letech překvapivě rozhodl neobhajovat předsednický post (Sigfússon stál v čele VG od jeho založení v roce 1999) a na sjezdu strany byla 23. února 2013 novou předsedkyní zvolena její dlouholetá místopředsedkyně (od roku 2003) a ministryně vzdělávání, vědy a kultury Katrín Jakobsdó ir (Iceland Review, 2. 2. 2013; 18. 2. 2013; 25. 2. 2013). Přesuny na politické scéně se ale odehrávaly rovněž mimo čtyři hlavní strany a byly způsobeny odchody několika poslanců ze svých stran. Situaci dobře demonstruje pohled do Altingu, kde před volbami 2013 mělo zastoupení devět subjektů, z nichž pouze čtyři (S, VG, SF, FSF) toto zastoupení získaly ve volbách. Dvěma mandáty disponovaly BF¹³, Úsvit (Dögun, D)¹⁴ a Duha (Regnboginn, R)¹⁵ a po jednom mandátu drželi Piráti (Píratar, P) footnotePiráti vznikli 24. listopadu 2012 a předsedkyní strany byla zvolena Birgi a Jónsdó ir, původně poslankyně BH a následně H. a Solidarita (Samstaða, S)¹⁶. Mimo těchto stran se voleb 2013 účastnilo dalších sedm subjektů a počet kandidátních listin ¹³BF vznikla 4. února 2012 a založili ji bývalí poslanci FSF Guðmundur Steingrímsson a S Róbert Marshall, spolu s Nejlepší stranou Jóna Gnarra. ¹⁴Úsvit byl založen 18. března 2012 sloučením BH, H a FF a jeho dva mandáty drželi poslanci Margrét Tryggvadó ir a Þór Saari, původně zvolení za BH. ¹⁵Duha byla ustavena v březnu 2013 a za jejím založením stáli poslanci VG Jón Bjarnason (člen Altingu od roku 1999 a v letech 2009–2011 ministr rybářství a zemědělství) a Atli Gíslason (člen Altingu od roku 2007) a bývalý poslanec FSF v letech 2007–2008 Bjarni Harðarson. ¹⁶Solidarita byla založena 15. ledna 2012 a jednou z jejích vůdčích osobností se stala Lilja Mósesdó ir, zvolená v roce 2009 do Altingu za VG. V únoru 2013 nicméně strana oznámila, že nehodlá kandidovat ve volbách 2013.

80


Obrázek 2: Preference politických stran 2009–2012 (%), Capacent Gallup

dosáhl rekordních patnácti (po odstoupení Solidarity), přičemž jedenáct z nich kandidovalo ve všech šesti volebních obvodech. Preference většiny (s výjimkou SF, FSF, S, VG, BF, P) ale dosahovaly pouze minimálních hodnot, v nejlepším případě na hranici 3 %. Na druhé straně od předčasných voleb 2009 docházelo k téměř nepřetržitému a výraznému poklesu podpory vládních stran. Naproti tomu preference konzervativců posilovaly, zatímco podpora FSF oscilovala až do konce roku na úrovni volebního výsledku z roku 2009. Nejvýraznějšími výkyvy ale procházel počet respondentů preferujících další strany, jenž v prosinci 2012 vystoupal až na 20 %. S postupným vznikem nových stran ohlašujících svou kandidaturu v nadcházejících volbách začaly výzkumné agentury sledovat i preference těchto subjektů. Již od podzimu 2012 přitom bylo zřejmé, že největším adeptem na místo páté strany systému je BF, kterou zhruba od března 2013 doplnili Piráti, jejichž podpora pomalu, ale setrvale stoupala a na počátku dubna poprvé překonala 5% hranici. I data z roku 2013 potvrzovala propad vládních stran. Větší výkyvy ale ve volebním roce vykazovaly i preference SF a zejména FSF aspirující v průběhu března a dubna na vítězství ve volbách. Nově kandidující BF poté v několika průzkumech mezi lednem a březnem dokonce předstihla S i VG. Samotná předvolební kampaň byla poměrně krátká a ostrá a soustředila se na tři hlavní témata. Prvním byl stav islandské ekonomiky jako celku, druhým hypoteční dluhy domácností vzniklé v důsledku finanční krize a třetím otázka vstupu do EU (Gíslason 2013). Opoziční SF a FSF v tomto ohledu kritizovaly vládu za nevyužití investičních příležitostí, jež mohly zvýšit výkonnost islandské ekonomiky. Důvodem byly podle opozice zejména „nepřátelství“ vůči průmyslovému sektoru a upřednostňování environmentálních otázek. Ne nevýznamná byla podle SF s FSF rovněž ztráta času a energie, jíž vláda věnovala svým „oblíbeným“ projektům, jako byly nová ústava, extravagantní plány na ochranu přírody nebo nová rybářská politika.¹⁷ Opoziční strany pak i přes existenci vysokého islandského dluhu navrhovaly výrazné daňové škrty, které měly podpořit růst ekonomiky, na což vládní strany nebyly do velké míry schopny reagovat (Gíslason 2013: 3).¹⁸ Podobně opoziční strany prosazovaly daňové úlevy pro domácnosti postižené vysokými hypotečními splátkami vzniklými v období, kdy byl realitní trh na svém vrcholu. Zatímco SF ovšem byla spíše ¹⁷Zatímco S, VG, BF a P v kampani prosazovaly přĳetí nové ústavy, opozice tento krok odmítala (SF výslovně uvedla, že odmítá revoluční změny ústavy) (srov. The Reykjavík Grapevine 2013: 16–20), nicméně otázka ústavních změn nepatřila k hlavním tématům kampaně. ¹⁸Např. FSF kritizovala časté změny v daňovém systému za vlády S a VG a jako nástroj stability a rozvoje islandské ekonomiky prosazovala zjednodušení daňového systému (The Reykjavík Grapevine 2013: 19).


81

Obrázek 3: Preference politických stran 2013 (%), Morgunblaðið

opatrnější a představila plán obecných daňových škrtů pro domácnosti ve vážných problémech, FSF přišla s radikálnějším návrhem rozsáhlého daňového oddlužení, bez současného zvýšení veřejného dluhu. Vládní strany naproti tomu prosazovaly pouze omezenou pomoc nejvíce zranitelným skupinám (Gíslason 2013: 3). Konečně třetím důležitým tématem voleb se stal vstup Islandu do EU, tedy téma vytvářející jasné a nepřekročitelné bariéry mezi jednotlivými stranami (Gíslason 2013: 3). Evropská integrace vytváří poměrně jasné rozdělení mezi jednoznačně proevropskými sociálními demokraty a BF a euroskeptickými SF, FSF a VG. Sociální demokraté a BF jsou jediné islandské strany, které prosazují jak vstup do EU, tak přĳetí eura, zatímco VG oba kroky odmítá, stejně jako opoziční SF a FSF. Zatímco ovšem VG před volbami prosazovalo dokončení rozhovorů a konečné rozhodnutí bylo ochotno přenechat občanům v referendu, kongresy SF a FSF přĳaly v únoru 2013 usnesení požadující, aby o otázce pokračování vstupních rozhovorů s EU rozhodli občané v referendu (Morgunblaðið, 9. 2. 2013; 23. 2. 2013). Rozhodujícím se nicméně v tomto ohledu stal výrok v kauze Icesave, který se pozitivně promítl zejména do předvolebních preferencí FSF. Tato strana jako jediná dlouhodobě a nepřetržitě odmítala snahu o odškodnění britských a nizozemských investorů, zatímco např. SF se na počátku roku 2011 připojila ke snaze vládních stran o dohodu s Velkou Británií a Nizozemskem před, v té době v očích strany, nejistým soudním sporem (Gíslason 2013: 4; Iceland Review, 3. 2. 2011).

Celkové výsledky voleb 2013 Oficiální výsledky voleb do Altingu byly vyhlášeny nedlouho poté, co se v sobotu 27. dubna 2013 večer uzavřely volební místnosti. Výsledek voleb znovu výrazně proměnil politickou mapu Islandu a jejich výstupy přinesly několik historických rekordů. Porážka vládních stran dosáhla historické úrovně, když S i VG ztratily více než polovinu voličů. Sociální demokraté obdrželi pouhých 12,85 % hlasů, ztratili téměř 17 %, a jejich zisk byl nejnižší ze všech pěti voleb od roku 1999, jichž se strana, integrující na konci 20. století velkou část levicového spektra, účastnila. Podobně VG přišlo o více než 10 % hlasů a zisk 10,87 % znamenal návrat k podpoře, kterou strana disponovala po svém vzniku ve volbách 1999 a 2003. Neúspěch levicových subjektů je zřejmý zejména při srovnání s volbami 1995, v nichž kandidovaly čtyři strany, které následně vytvořily S a VG. Ty v roce 1995 získaly v souhrnu celkem 37,74 % hlasů, zatímco společný zisk S a VG v roce 2013 se zastavil na 23,72 %. Podle islandského politologa Grétara Þóra

82


Eyþórssona (Iceland Review, 29. 4. 2013) stálo za propadem levice několik důvodů. Prvním byly spory mezi vládními stranami v průběhu celého volebního období, a druhým příliš velké sliby, které nemohly strany vládní koalice naplnit. Krachem skončil jak pokus o potrestání bývalého premiéra Haardeho, jenž byl činěn zodpovědným za finanční potíže Islandu, tak snahy změnit volební systém či přĳmout tzv. občanskou ústavu, kterou Islanďané přĳali v referendu v říjnu 2012. Od těchto kroků si přitom islandští občané slibovali získání většího vlivu na tvorbu politiky. Konečně důležitým tématem, jež ovlivnilo výsledky voleb, se stalo i rozhodnutí v kauze Icesave (viz výše). Zmínit je nutné i poměrně tvrdá úsporná opatření vlády přĳatá z důvodu potřeby záchranné půjčky, kterou Island obdržel od Mezinárodního měnového fondu. Výsledek sociálních demokratů současně narušil dosavadní trend, signalizující, že se straně podařilo úspěšně etablovat jako jedné ze dvou hlavních stran systému. Podobně se jako pouze krátkodobé ukázalo postavení VG jako třetí strany systému, získané na úkor FSF ve volbách 2007 a potvrzené v roce 2009. Největším vítězem voleb se stala FSF, která posílila o téměř 10 % a oslovila téměř čtvrtinu elektorátu (24,43 %). Pouze díky jejímu nárůstu pak obdržely středopravicové strany jak nadpoloviční většinu hlasů, tak zejména bezpečnou většinu mandátů (38 z 63). Konzervativci, jako historicky nejsilnější islandská strana, totiž navýšili podporu o pouze tři procenta a dosáhli druhého nejhoršího výsledku od založení strany (26,70 %). Největším rozdílem oproti minulým volbám byl počet kandidujících subjektů. Na druhé straně ve všech šesti volebních obvodech kandidovalo pouze 11 z celkově 15 kandidujících subjektů, zbývající čtyři podaly kandidátky pouze v jednom či dvou obvodech a jejich zisky nepřekročily 0,2 % hlasů.¹⁹ Konečný výsledek islandských voleb potvrdil zjištění indikovaná předvolebními průzkumy. BF obdržela 8,25 % hlasů a šest mandátů a Piráti 5,10 % hlasů a tři mandáty. Zatímco ale výsledek Pirátů byl spíše úspěchem, pro BF znamenal výsledek spíše zklamání, vzhledem k tomu, že preference této strany se mezi lednem a březnem pohybovaly mezi 15 a 20 %.²⁰ Lze tak pouze spekulovat, do jaké míry se ve výsledku strany projevilo její výrazně proevropské zaměření v situaci, kdy Island zvítězil ve své při u soudu EFTA; BF a S byly před volbami jediné dvě islandské strany, které podporovaly vstup do EU i EMU. Zklamáním volby skončily pro D. Strana vzniklá sloučením BH, H, a FF (tj. de facto strana se zastoupením v Altingu od roku 1999) obdržela pouhá 3,10 % hlasů, tj. v souhrnu více než o 6 % méně, než získaly BH a FF při samostatné kandidatuře v roce 2009. Podpora zbývajících čtyř stran, jež kandidovaly v celé zemi, se pohybovala mezi 1,07 % až 3,02 %, přičemž z celkového pohledu lze konstatovat, že právě rekordní počet nově kandidujících subjektů, které získaly 11,80 % hlasů, do velké míry prohloubil porážku vládních stran. Jejich vznik a následná kandidatura totiž byly vedeny zejména skutečností, že koalice S a VG nebyla schopna splnit mnoho ze svých slibů. Naproti tomu opozice (SF a FSF) dokázala zabránit přĳetí nové ústavy, byla posílena i výsledkem sporu v kauze Icesave a její názor v otázce evropské integrace se také do velké míry shodoval se současným názorem islandských občanů. Konečně většina nových stran se z hlediska ideového profilu nacházela v levé části stranického spektra (Gíslason 2013: 3; srov. The Reykjavík Grapevine 2013: 14–20) a dále odebírala hlasy vládním stranám.

Teritoriální podpora politických stran Pokud při analýze sestoupíme na úroveň volebních obvodů, lze konstatovat, že i přes výraznou proměnu voličské podpory nejsilnějších islandských stran nedošlo v převážné míře k zásadní proměně teritoriálních vzorců jejich podpory.²¹ Výzkumy regionálního rozložení volební podpory islandských politických stran ukazují na poměrně zřetelnou urbánně-rurální dělící linii mezi více urbanizovaným ¹⁹Jednalo se o Stranu venkova (Landsbyggðarflokkurinn, LF), kandidátku Sturla Jónsson (SJ), Humanistickou stranu (Húmanistaflokkurinn, HF) a Lidovou frontu (Alþýðufylkingin, AF). ²⁰V případě Pirátů je nutné upozornit na skutečnost, že strana dokázala získat zastoupení pouze po přidělení vyrovnávacích mandátů a na úrovni volebních obvodů neobdržela ani jediný mandát. ²¹Teritoriálními vzorci voličské podpory je míněno jak rozložení podpory poltických stran v konkrétních oblastech, tak výše této podpory.

83


Tabulka 1: Strana

Výsledky voleb do Altingu v letech 2009 a 2013 (Landkjörstjórn)

2009

2013

Rozdíl 2013–2009

Hlasy

% hlasů

Mandáty

Hlasy

% hlasů

Mandáty

Hlasy

% hlasů

Mandáty

SF

44 369

23,70

16 (2)

50 455

26,70

19 (1)

6 086

3,000

3

FSF

27 699

14,80

9 (0)

46 173

24,43

19 (0)

18 474

9,630

10

S

55 758

29,79

20 (4)

24 294

12,85

9 (1)

VG

40 580

21,68

14 (2)

20 546

10,87

7 (1)

BF

–

–

–

15 584

8,25

6 (3)

−31 464 −20 034

−16,940 −10,810

−11 −7

P

–

–

–

9 648

5,10

3 (3)

9 648

5,100

3

D

13 519a 4 148b

7,22a

5 855

3,10

0

2,22b

4 (1)a 0b

−11 812

−6,340

−4

FH

–

–

0

5 707

3,02

0

5 707

3,020

–

LV

–

–

0

4 658

2,46

0

4 658

2,460

–

HGFF

–

–

0

3 262

1,73

0

3 262

1,730

–

R

–

–

0

2 021

1,07

0

2 021

1,070

–

LF

–

–

0

326

0,17

0

326

0,170

–

SJ

–

–

0

222

0,12

0

222

0,120

–

HF

–

–

0

126

0,07

0

126

0,070

–

AF Celkem

15 584

8,250

6

–

–

0

118

0,06

0

118

0,060

–

187 180

100,00

63

188 995

100,00

63

–

–

–

a ve volbách 2009 kandidovalo BH b ve volbách 2009 kandidovala FF

V závorce počet vyrovnávacích mandátů z celkového počtu mandátů získaných danou politickou stranou.

jihozápadem ostrova a spíše agrárnějším severem a východem ostrova (srov. Maškarinec 2007: 202 až 204; Maškarinec 2009: 186–189). SF a S jsou silnější na urbanizovanějším jihozápadě ostrova a podobný vzorec lze identifikovat i u některých menších stran (např. Islandské hnutí – živoucí země /Íslandshreyfingin – lifandi land, IH/ v roce 2007, či BH v roce 2009).²² Naproti tomu FSF, která vznikla na podporu obrany zájmů rybářů a malých zemědělců na severu a východu ostrova (Kopeček 2003: 120, 132), si udržuje nejsilnější postavení v těchto oblastech, zatímco na jihozápadě ostrova dosahuje výrazně nižších úspěchů. Výjimkami z tohoto vzorce byly pouze VG a FF, které disponovaly vyrovnanější teritoriální podporou jak ve více urbanizovaných oblastech na jihozápadě ostrova, tak na více agrárním severu a východu ostrova. Výsledky voleb 2013 potvrdily tyto dlouhodobé trendy (viz tabulka 2). I navzdory přesunům hlasů, k nimž došlo mezi jednotlivými politickými stranami, ale zůstal vzorec voličské podpory z let 2003 až 2009 do velké míry zachován. Konzervativci si udrželi nejvyšší podporu v obvodech Suðvesturkjördæmi (30,71 %), kde kandidoval předseda strany Benediktsson, a Suðurkjördæmi (28,26 %). Celkově SF zvítězila ve třech obvodech (Suðvesturkjördæmi a obou reykjavických obvodech), zatímco ve volbách 2007 konzervativci zvítězili ve všech obvodech a v roce 2009 v pouze jediném. Nejslabších výsledků naopak strana dosáhla na severu ostrova a v obvodu Reykjavíkurkjördæmi norður, kde počet voličů zůstal pod celostátním průměrem. Nejstabilnější vzorec teritoriální podpory potvrdila FSF, která stejně jako v předešlých trojích volbách oslovila nejvíce voličů v obvodech Norðvesturkjördæmi (35,17 %), Norðausturkjördæmi (34,62 %) a Suðurkjördæmi (34,46 %), kde se FSF stala nejsilnější stranou. Vzestup strany ale nejlépe dokumentuje srovnání s rokem 2009. Ve třech výše zmíněných obvodech zisky FSF narostly o 9,35–14,47 %, ale podobně FSF navýšila podporu (o 6,83–9,98 %) i v jižnějších (tradičně pro stranu voličsky slabších) obvodech. Zcela opačný regionální vzorec voličské podpory potvrdili sociální demokraté, jejichž podpora se na úrovni obvodů snížila o 10,50–18,76 %. Největší ztráty S zaznamenalo ve svých bývalých baštách na ²²V případě SF tento trend do jisté míry narušil výrazný pokles strany ve volbách 2009, kdy konzervativci výrazně oslabili rovněž v Reykjavíku, a slabší výsledek v hlavním městě SF dosáhla i v roce 2013.

84


jihu ostrova a v hlavním městě, kde bez výjimky ztratilo více než 18 %. Zatímco v minulosti byl elektorát S na jihu ostrova oproti severu silnější o přibližně 10 %, v roce 2013 se procentuální podíly téměř vyrovnaly a rozdíl mezi obvodem s nejvyšší (Reykjavíkurkjördæmi norður) a nejnižší (Suðurkjördæmi) podporou pouze těsně převýšil čtyři procenta (4,09 %). Rovněž úbytek hlasů VG dosáhl ve čtyřech z šesti případů dvouciferných hodnot (celkově mezi 8,34–14,35 %). Z teritoriálního hlediska byl ale jediným z obvodů, kde došlo k narušení dlouhodobého trendu obvod Norðvesturkjördæmi, který se po poklesu o 14,35 % zařadil mezi obvody s podprůměrnou podporou strany, kam se tradičně řadí obvody Suðurkjördæmi a Suðvesturkjördæmi. Naopak vyšší míru voličské podpory, přesahující celostátní zisk, VG zaznamenalo v hlavním městě (zejména obvodu Reykjavíkurkjördæmi norður, kde kandidovala nová předsedkyně strany Jakobsdó ir) a ve své tradičně nejsilnější baště obvodu Norðausturkjördæmi. Zde za úspěchem VG stojí kandidatura dlouholetého předsedy strany Steingrímura J. Sigfússona, tradičně vedoucího kandidátku ve svém rodném regionu. Regionální podpora politických stran, jež nově vstoupily do Altingu, také do velké míry potvrdila urbánně-rurální dělící linii islandského stranického systému. BH uspělo zejména v Reykjavíku a obvodu Suðvesturkjördæmi s podporou pohybující se na hranici 10 % (9,22–10,74 %), zatímco ve zbývajících třech obvodech byla podpora tohoto subjektu přibližně poloviční (4,47–6,51 %). Úspěch v hlavním městě a okolí lze spojit se skutečností, že právě v těchto oblastech výrazně uspěly v komunálních volbách 2010 neparlamentní subjekty, přičemž Nejlepší strana Jóna Gnarra (vítězná strana komunálních voleb 2010 v Reykjavíku) byla jedním ze subjektů, jež stály za vznikem BF (sám Gnarr, starosta Reykjavíku, do parlamentu nekandidoval) a na spojení obou subjektů měly ukazovat i jejich totožné iniciály. Podobně voličské jádro Pirátů se rekrutovalo z jihu ostrova (4,72–6,87 %), zatímco na severu strana obdržela pouze kolem tří procent hlasů. Tabulka 2:

Výsledky voleb do Altingu v letech 2009 a 2013 v jednotlivých volebních obvodech ( % hlasů / počet mandátů – strany, které získaly parlamentní zastoupení), Landkjörstjórn 2009 SF

FSF

S

VG

BF

Norðvesturkjördæmi

22,93

2

22,53

2

22,73

2

22,82

3 (1)

3,33

Norðausturkjördæmi

17,46

2

25,27

2

22,73

3 (1)

29,69

3

2,95

0 0

Suðurkjördæmi

26,23

3

19,99

2

27,97

3

17,11

1

5,12

1 (1)

Suðvesturkjördæmi

27,64

4 (1)

11,55

1

32,17

4 (1)

17,40

2

9,09

1

Reykjavíkurkjördæmi suður

23,18

3 (1)

9,70

1

32,94

4 (1)

22,89

2

8,68

1

Reykjavíkurkjördæmi norður

21,38

2

9,61

1

32,94

4 (1)

24,01

3 (1)

9,56

1

Celkem

23,70

16 (2)

14,80

9 (0)

29,79

20 (4)

21,68

14 (2)

7,22

(4) 1

2013 SF

FSF

S

VG

BF

P

Norðvesturkjördæmi

24,67

2

35,17

4

12,23

1

8,47

1 (1)

4,56

0

3,09

0

Norðausturkjördæmi

22,57

2

34,62

4

10,61

1

15,81

2

6,51

1 (1)

3,03

0

Suðurkjördæmi

28,26

4

34,46

4

10,17

1

5,88

0

4,47

1 (1)

4,72

0

Suðvesturkjördæmi

30,71

5 (1)

21,53

3

13,64

2

7,86

1

9,22

1

5,00

1 (1)

Reykjavíkurkjördæmi suður

26,81

3

16,80

2

14,18

2

12,12

1

10,74

2 (1)

6,17

1 (1)

Reykjavíkurkjördæmi norður

23,35

3

16,44

2

14,26

2 (1)

15,67

2

10,21

1

6,87

1 (1)

Celkem

26,70

19 (1)

24,43

19

12,85

9 (1)

10,87

7 (1)

8,25

6 (3)

5,10

3 (3)

V závorce počet vyrovnávacích mandátů z celkového počtu mandátů získaných danou politickou stranou.


85

Závěr Výsledek voleb jednoznačně předurčil směr sestavování nové vlády a již 30. dubna pověřil islandský prezident Grímsson předsedu FSF Sigmundura Davíða Gunnlaugssona vedením rozhovorů o sestavení nové vlády; volbu Gunnlaugssona před lídrem vítěze voleb SF Bjarni Benediktssonem preferovali i zástupci některých menších stran (Iceland Review, 30. 4. 2013). Gunnlaugsson se poté sešel s předsedy všech parlamentních stran, ale již 2. května se setkal pouze s předsedou konzervativců Benediktssonem. Následně byly 5. května oficiálně zahájeny koaliční rozhovory mezi SF a FSF a v pozdních večerních hodinách 21. května schválily nejvyšší stranické orgány SF a FSF dohodu o vytvoření společné vlády dojednanou lídry obou stran (Iceland Review, 22. 5. 2013).²³ Novým islandským premiérem se stal předseda FSF Sigmundur Davíð Gunnlaugsson a rozdělení postů v desetičlenné vládě, jež se oficiálně ujala úřadu 23. května, je paritní. FSF získala mimo premiérského postu rovněž ministerstvo zahraničí, ministerstvo sociálních věcí a ministerstvo rybářství, zemědělství a životního prostředí (poslední ministerský post připadající FSF zůstal dosud neobsazen). Předseda druhé z koaličních stran Bjarni Benediktsson se stal ministrem financí a ekonomických záležitostí a dále SF obsadila posty ministrů vnitra, zdravotnictví, vzdělávaní a kultury a průmyslu a obchodu. V novém kabinetu zasednou tři ženy ale největším změnou oproti minulým islandským vládám je skutečnost, že žádný z nových ministrů nemá předchozí ministerskou zkušenost, což se na Islandu stalo poprvé od získání nezávislosti v roce 1944 (Iceland Review, 23. 5. 2013). I přes několik možných koaličních formulí tak došlo ke vzniku středopravicové koalice, vládnoucí na Islandu naposledy v letech 1995–2007 (viz příloha 1). Jedním z možných důvodů preference této volby ze strany FSF je fakt, že pro stranu by mohlo být riskantní vstoupit do vlády s novými subjekty. Jak ukázal příklad BH z roku 2009, u těchto subjektů může existovat oprávněná obava z odchodu jejich nově zvolených poslanců k jiným stranám, což by mohlo ohrožovat stabilitu a akceschopnost vlády. Potenciální spolupráci se sociálními demokraty pak značně ztěžuje protikladný postoj obou stran k otázce islandského vstupu do EU a EMU. Výsledek islandských parlamentních voleb 2013 lze označit za historický v tom smyslu, že vrátil podobu stranického systému (v určité míře) do stavu na konci 20. století, kdy dvěma nejsilnějšími stranami byly SF a FSF jako zástupci pravé části stranického spektra, zatímco levicové spektrum bylo rozdrobeno do několika subjektů. Následný vývoj (integrace levice) naznačil možnou modifikaci islandské soutěže směrem k dvoublokové soutěži pravice vs. levice, kterou ovšem volby 2013 alespoň prozatím vyvrátily. Otázkou po volbách 2013 je rovněž budoucnost BF a Pirátů. Pokud by si tyto strany dokázaly udržet zastoupení v Altingu v delším časovém horizontu (což se nicméně dosud většině nových stran nepodařilo), mohla by evoluce islandského stranického systému směřovat k další proměně logiky dosavadního fungování stranického systému. I letošní volby na Islandu tak potvrdily, že islandská politika nabízí mnoho témat ke studiu a i nadále bude zajímavé sledovat směr, jímž se bude politika v tomto ostrovním ministátu v budoucnu ubírat.

Seznam použitých zkratek AB AF AF BF

Lidový svaz (Alþýðubandalag) Lidová fronta (Alþýðufylkingin) Sociálně demokratická strana (Alþýðuflokkurinn) Nejlepší strana (Besti flokkurinn)

²³Koaliční dohoda zahrnovala např. naplnění předvolebního slibu FSF týkajícího se odepsání 20 % hypoték a společný programový bod obou stran znamenající přerušení vstupních rozhovorů s EU do doby, než o případném pokračování rozhovorů rozhodnou islandští občané v referendu. V dalších částech dokumentu se objevil důraz na vytvoření kapitálových statků, udržení sociálního a vzdělávacího systému, zjednodušení daňového systému, vytvoření prostředí povzbuzujícího firmy, snaha o zlepšení v oblasti kontroly rybolovu, podpora inovací, snaha o zastavení vylidňování venkovských oblastí, využití velkých příležitostí v ropném a plynárenském sektoru a vytvoření státem vlastněné ropné společnosti, snaha být lídrem v záležitostech arktického regionu, či neopomíjení otázek životního prostředí. V otázce ústavních změn se obě strany přihlásily k potřebě úprav stávající ústavy, ale současně odmítly ideu kompletní změny ústavy a jako prioritní označily ústavní změny týkající se národního vlastnictví přírodních zdrojů a celostátního referenda (Iceland Review, 22. 5. 2013).

86


BF BF BH D FF FH FSF H HF HGFF P IH LF LF LK LV NBF R S S SA-SF

Občanská strana (Borgaraflokkurinn) Světlá budoucnost (Björt framtíð) Občanské hnutí (Borgarahreyfingin) Úsvit (Dögun) Liberální strana (Frjálslyndi flokkurinn) Strana domácností (Flokkur heimilanna) Pokroková strana (Framsóknarflokkurinn) Hnutí (Hreyfingin) Humanistická strana (Húmanistaflokkurinn) Pravicová, zelená lidová strana (Hægri grænir flokkur fólksins) Piráti (Píratar) Islandské hnutí – živoucí země (Íslandshreyfingin – lifandi land) Lidová listina (Listi fólksins) Strana venkova (Landsbyggðarflokkurinn) Listina obyvatel Kópavoguru (Listi Kópavogsbúa) Demokracie se dívá (Lýðræðisvaktin) Druhá nejlepší strana (Næstbesti flokkurinn) Duha (Regnboginn) Solidarita (Samstaða) Spojenectví (Samfylkingin) Sjednocená lidová strana – Socialistická strana (Sameiningarflokkur alþýðu – Sósíalistaflokkurinn) Sturla Jónsson Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn) Levicové hnutí – zelená alternativa (Vinstrihreyfingin – grænt framboð)

SJ SF VG

Přílohy Příloha 1:

Přehled poválečných islandských vlád (Indridason 2005; Stjórnarráð Íslands)

Rok

Premiér∗

Stranické složení

Typ∗∗

Rok

Premiér∗

1944

Ó. Tors

1947

S. J. Stefánsson

SF, SA-SF, AF

V

1983

S. Hermannsson

AF, SF, FSF

V

1987

Þ. Pálsson

1949

Ó. Tors

1950

S. Steinþórsson

1953

Ó. Tors

1956

H. Jónasson

1958

E. Jónsson

1959 1963 1970

J. Hafstein

1971

Ó. Jóhannesson

1974

G. Hallgrímsson

SF, FSF

1978

Ó. Jóhannesson

1979

B. Gröndal

1980

G. Thoroddsen

Stranické složení

Typ∗∗

FSF, SF

V

SF, AF, FSF

V

SF

M

1988

S. Hermannsson

FSF, AB, AF

M

FSF, SF

V

1989

S. Hermannsson

FSF, AB, AF, BF

V

SF, FSF

V

1991

D. Oddsson

SF, AF

V

FSF, AF, AB

V

1995

D. Oddsson

SF, FSF

V

AF

M

1999

D. Oddsson

SF, FSF

V

Ó. Tors

SF, AF

V

2003

D. Oddsson

SF, FSF

V

B. Benediktsson

SF, AF

V

2004

H. Ásgrímsson

FSF, SF

V

SF, AF

V

2006

G. H. Haarde

SF, FSF

V

FSF, AB, SFV

V

2007

G. H. Haarde

SF, S

V

V

2009

J. Sigurðardóttir

S, VG

M

FSF, AB, AF

V

2009

J. Sigurðardóttir

S, VG

V

AF

M

2013

S. D. Gunnlaugsson

FSF, SF

V

SF, AB, FSF

V

∗ Stranická příslušnost premiéra viz první ze stran stranického složení dané koalice. ∗∗ Typ vlády: V – většinová, M – menšinová.


87

Seznam použité literatury Act No. 24 from 16 May 2000 Concerning Parliamentary Elections to the Althing. [on-line]. Dostupné na

http://eng.innanrikisraduneyti.is/laws-and-regulations/nr/6713. Capacent Gallup. [on-line]. Dostupné na http://www.capacent.is/.

CG. 2013a. Já Ísland: Viðhorf til aðildarviðræðna við ESB. Reykjavík: Capacent Gallup. CG. 2013b. Samtök iðnaðarins: Viðhorf almennings til ESB. Reykjavík: Capacent Gallup. G

,I V. 2013. Parliamentary Elections in Iceland. How the Elections Could Affect Future EU Membership. Berlin: Friedrich-Ebert-Sti ung. [on-line]. Dostupné na http://library.fes.de/pdf-files/id/09843.pdf.

Hagstofa Íslands. [on-line]. Dostupné na http://www.hagstofa.is/.

H

,Ó , T . 2002. The Icelandic Electoral System 1844–1999. In G , B., L , A. (eds). The Evolution of Electoral and Party Systems in the Nordic Countries. New York: Agathon Press, s. 101–166.

H

,Ó , T ., K , G. H. 2001. The 1999 Parliamentary Election in Iceland. Electoral Studies. 20 (2), s. 305–339.

H

,Ó , T ., K (7–8), s. 1024–1029.

H

,Ó , T ., K , G. H. 2008. The parliamentary election in Iceland, May 2007. Electoral Studies. 27 (2), s. 373–377.

H

,Ó , T ., K (7–8), s. 1009–1016.

H

,Ó , T ., K , G. H. 2010b. The parliamentary election in Iceland, April 2009. Electoral Studies. 29 (3), s. 523–526.

, G. H. 2004. Iceland. European Journal of Political Research. 43

, G. H. 2010a. Iceland. European Journal of Political Research. 49

HÍ. 2004. Alþingiskosningar 10. maí 2003. Reykjavík: Hagstofa Íslands. HÍ. 2010a. Sveitarstjórnarkosningar 29. maí 2010. Reykjavík: Hagstofa Íslands. HÍ. 2010b. Þjóðaratkvæðagreiðsla 6. mars 2010. Reykjavík: Hagstofa Íslands. HÍ. 2011. Þjóðaratkvæðagreiðsla 9. apríl 2011. Reykjavík: Hagstofa Íslands. HI. 2013. Þjóðaratkvæðagreiðsla 20. október 2012. Reykjavík: Hagstofa Íslands. Iceland Review. [on-line]. Dostupné na http://www.icelandreview.com/.

K

, L. 2003. Politika v ministátu: islandský stranický a politický systém ve 20. století. Politologická revue. 9 (2), s. 116–137.

K

, S., I , I. H. 2011. Iceland: Dramatic Shi s. In B , T., S , K. (eds). The Madisonian Turn: Political Parties and Parliamentary Democracy in Nordic Europe. Ann Arbor: University of Michigan Press, s. 158–199.

Landkjörstjórn. [on-line]. Dostupné na http://www.landskjor.is/.

M

, P. 2007. Parlamentní volby na Islandu – květen 2007. Evropská volební studia. 2 (2), s. 194–210.

M

, P. 2009. Parlamentní volby na Islandu 2009: historické vítězství levice. Evropská volební studia. 4 (2), s. 183–193.

M

, P. 2012. Prezidentské volby na Islandu 2012. Evropská volební studia. 7 (2), s. 22–43.

Morgunblaðið. [on-line]. Dostupné na http://www.mbl.is/frettir/. Stjórnlagaráð. 2011 [on-line]. Dostupné na http://www.stjornlagathing.is/english/.

The Reykjavík Grapevine. 2013. Grapevine Election Guide. The Reykjavík Grapevine, Apríl 5–May 9, č. 4, s. 14–20.

Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013

Recommend Documents