OBJEVUJEME DŘEVĚNÉ KOSTELY aneb jak jsme poznávali cestou na sraz přátel....
Den první S lehkým oteplováním, prodlužujícím se dnem a blížícím se koncem aprílového měsíce úměrně stoupá i pocit "těšení se na". Jarní sraz letos organizuje Jirka JVK a proběhne v Deštném v Orlických horách. Pár týdnů zpátky, náhoda tomu chtěla, že jsem se zakoukal do výkladu jednoho knihkupectví a zaujala mě tam kniha o dřevěných kostelích. Název si už přesně nepamatuji, ale připadalo mi to jako dobrý nápad zastavit se na našich toulkách za historií země české a moravské i na těchto místech a opět poznat něco nového a zajímavého ze staré architektury našich předků. I tyto sakrální stavby mají svou historii a krásu! Pár kliknutí myší a WI-FInka už sosá ze sítě informace, jež se následně pěkně ukládají do patřičné složky. To, že nám naše složka patřičně tloustne je i Jitčina zásluha neb mě nadšeně bombarduje maily plnými užitečných informací, že někdy ani nestíhám vše přečíst a řádně roztřídit. Deštivý a studený týden nezadržitelně spěje k víkendu a tak nezbývá než sesbíraná data patřičně zužitkovat a jelikož víkendová předpověď vypadá slibně, krmím nadšeně GPS-ku novými souřadnicemi. Paráda, vyrážíme!!!! Jsem tak natěšený, že míjím benzínku v Rýmařově (zde je plánovaný sraz s ostatními) a zastavuji chybně až na Skřítku. Po chvíli čekání už je mi to divné, pořád nikdo nikde a tak se snažím mobilovat. No jo dědek Alzheimer si se mnou opět zašpásoval. To teda není pěkný začátek!!! Omlouvám se Jitce a pěkně se červenám, tak raději rychle škopek na hlavu a jedeme!!!!
Sjíždíme dolů kopcem směr Šumperk, ale jen pár stovek metrů. Dřevěný kostelík Sv. Jana Nepomuckého je naše první zastávka a jeho barokní oplechovaná věžička je teď, když jsou stromy bez listí vidět už z hlavní cesty. V ostré pravé zatáčce u hospody Ztracenka v Klepáčově sjíždíme z hlavní a úzkou silničkou přijíždíme až pod kostelík (N 50°00´37.79", E17°08´37.80"). Stavba stojí na kamenné podezdívce se stříškou a jeho stěny jsou poctivá trámová vazba. Je moc hezky opraven a jak zjišťujeme, přispěla na to Česká státní pojišťovna. Jen ta věžička, ta by se mi více líbila dřevěná, ale asi to musí být takhle. Je zamčeno a tak jen nakukujeme okny, ale vidět toho moc není což je škoda. Další zastávkou na trase je vesnička Maršíkov (N 50°02´ 03.89", E 17°04´31.65"). Přijíždíme z
jižní strany dolů kopcem a tak se můžeme už z dálky kochat dominantou obce dřevěným kostelem Sv. Archanděla Michaela (dostavěn 1609). Kostel stojí na volném prostranství uprostřed obce a tak než sklopíme stojany motocyklů, můžeme si jej hezky okouknout. Poctivá roubená stavba s bílými spárami v kontrastu s trámy je moc krásná a hezky mi lahodí i s dřevěnou věžičkou s cibulovitou bání. U vstupu do kostela stíněném mohutnými lípami neušel mé pozornosti památník se symbolem
tzv. Tlapatého kříže (Tatzenkreuz) - hojně to používaného tvaru kříže v symbolice. A pokud si k tomuto kříži přidáme německý nápis "Gewidmet den Helden der Heimat" a letopočet 1914-1918 je hned jasno. Vstup do kostela jest otevřen, ale v zádveří je další zábrana. Ocelová mříž a tak jen nahlížíme dovnitř a snažím se i něco vyfotit, ovšem s malým úspěchem. Loď kostela je 14 m dlouhá a tak oltář patrně ve stylu baroka vidíme jen částečně což je trochu škoda. Pomalu se chystáme k odjezdu a ten nám velice uspíší místní ožrala jelikož se nám motá nebezpečně blízko motorek a jeho vrávoravá chůze, zájem osahat si naše miláčky a popovídat si nepadá k jeho zklamání na úrodnou půdu. Jen pár km SZsměrem leží Neudorf (Nová Ves), po nástupu komunistů k veslům byla obec přejmenována na Žárovou (N50°03´14.46", E17°00´52.06"). A stejně zove se i dnes. Pohnutou dobu odsunu Němců po válce připomíná na místním hřbitově řada starých náhrobků, ale my se přijeli kouknout hlavně na místní, letos přesně 400 let starý pozdně renesanční dřevěný kostel. Máme velké štěstí, že poznáváme místního kostelníka pana Jabůrka. Zřejmě dostal echo od místní podoby báby Kelišové ze známého Troškova filmu Slunce,seno........Přiřítil se totiž patrně z hospody od rozpitého půllitru zkontrolovat, kdo že se mu to motá kolem "jeho kostela". A že je tenhle kostel opravdu "jeho" a že hladina alkoholu je přesně na té správné hranici poznáváme vzápětí. Jeho počáteční nerudnost přechází v nadšení a už nás provází kostelem. Jeho výklad je naprosto nepopsatelný a ještě dnes mi jeho slova: "Přijdete do pekla" znějí v uších. Nevíme totiž zhola nic jeho oblíbené svaté Ludmile, jakožto ani o sochách na barokním oltáři. Přesto s námi neznabohy vytrvá a provede nás jak celým kostele, tak i místnostmi kam se normální smrtelník nepodívá. A když nás nechá zahrát na varhany a nakouknout do jejich útrob, tak prohlídka nemá chybu. To nám dnes přálo štěstí!!!!
Snad ještě dvě poznámky. Hluboce opovrhuji těmi "zlatokopy" 90 let minulého století, kteří si demokracii vyložili jako: "Ukradni co můžeš a prodej, nejlíp za marky!!" A poznámka druhá: "Vřelé díky za váš čas, který jste nám věnoval pane Jabůrek!!" Úžasný zážitek z vyprávění nejen o historii kostela nám kazí blížící se tma a taky značné ochlazení a to máme před sebou ještě dobrých 80 kilometrů. Nedá se nic dělat, skoro násilím se loučíme. Na cestu Jitka dostává krásnou pohlednici a myslím, že je přeplněna vyprávěním stejně jako já. Do hotelu Orlice v Deštném dojíždíme skoro za tmy a z pořádné zimy mi už drkotají zuby. Jsme na místě jako poslední a tak dle zaparkovaných motorek odhadujeme kdo že přijel a s kým se budeme vítat. A přivítání s některými je obzvláště srdečné, vždyť jsme se neviděli celou dlouhou zimu!!!! Kdyby jen zimu.....první koho vidím já je Eva, visí napůl z okna penzionu jak zuřivě nás vítá máváním a milými úsměvy. Neviděli jsme se 2 roky. Ano, to je přesně ta doba, co jsme společně objevovali zemi tulipánů...Holandsko. A já už teď mám myšlenky jen na dvě věci. Rychle se zahřát dobrou večeří a popovídat si s kamarády o prvních letošních výletech. Zatím tajemstvím nám zůstává kamže celá naše početná skupina zítra pojede, ale nevadí.....nechám si o tom zdát : -)
Den druhý
Koukám ráno z okna, na nebi vymeteno, sluníčko, ovšem ve stínu stojící motorky pokryté jinovatkou. "Tak to se nikam nepoženeme!!" Na snídani se trousíme po deváté a ostatním se do zimy taky zjevně nechce. Otužilci venku vytlačují motorky na sluníčko asi aby měli teplé sedlo a přijíždějí postupně i další známí, kterým to už včera nevyšlo odpoledne přijet. Tak nějak se postupně scházíme před půl 11-ctou a mezitím vyzvídám co a jak. Nikdo pořádně nic neví kam dnes pojedeme. Šuškalo se něco o podzemním
komplexu Osówka na Polském území, či snad nějaké jiné pozůstatky vojenské mašinérie 2.sv.války, ale státní smutek u severních sousedů tohle asi překazil. Jirka JVK se však rázně ujímá kormidla a vyráží na pár km vzdálený Šerlich, přesněji na parkoviště pod Masarykovou chatou. Zde nám upřesňuje trasu. Sjíždíme dolů kopcem na Kunštát a po 5-stech metrech odbočíme doprava na mostek. Ten tady tvoří česko-polskou hranici. Za mostkem se otáčíme a vypneme na chvíli motory. Uctíme tímto gestem památku obětí v Katyni, z mé strany však spíše myslím na oběti vraždění Stalinsko-Berijovské NKVD. Skupina se zase pomalu rozjíždí směrem k Zemské bráně a Neratovu ovšem až na dva neukázněné členy. V poslední chvíli si totiž všimnu cedule stojící vedle mostku, která upozorňuje na perlu místní architektury-dřevěný kostel v Zalesie. A je rozhodnuto, alespoň v mé mysli!! Ovšem ostatní nic netuší a tak stihnu jen křiknout na Jitku a říci Jibovi: "My vás někde na trase dojedeme!!", a ostatní už mizí v dáli. Jitka kouká co bude, ale nemá námitek a tak znovu otočka a už si to šineme opět do kopce. Hranice tu totiž tvoří jakési údolíčko mezi Orlickými horami a Gurami Bystrzyckymi. Ty jsou o něco nižší, nejvyšší vrcholky Wolarz, Ubocze a Klobuk mají lehounce přes 800 m.n.m. Vjedeme do lesa a po 3 km najednou proti nám kolona obrněných transportérů a pak ještě nějaká štábní vozidla. Silnice je dost příšerná a tak trochu trnu jak se vyhneme a vrtá mi hlavou zda jsem nepřehlídl nějakou značku a nevjel do nějakého vojenského výcvikového prostoru. To už ovšem sjíždíme dolů kopcem do civilizace k vesnici Spalona. Obavy jsou ty tam a taky tělíčko se více
prohřívá s přibývajícím sluníčkem a klesající nadmořskou výškou. Těsně před Nowou Bystrzycí zažíváme příjemné překvapení neb osud nám staví do cesty dřevěný kostel (N50°17´37.40",E16°34´28.17"), o němž si nejdříve myslím, že je to ten námi hledaný. Ovšem data v Gps-ce nesedí a tak je stejně překvapená i Jitka. Ta si taky myslela, že jsme už na místě a o to více máme oba radost z našeho nového "objevu". Vstupujeme na hřbitov a je vidět, že naši severní sousedé jsou silně věřící. Vypadá to tady jako u nás na dušičky a dokonce i německé náhrobky (ano milí čtenáři, i tady jsou) vypadají zachovale. To je jistě překvapivé a musím smeknout, když si vzpomenu na marný boj Poláků za války a jejich 6 mil.obětí. V nudném sobotním dopoledni se tady jistě zastavil čas a tak vzbuzujeme patřičnou pozornost sousedů. A opět jako včera zjevuje se ze sousedního domku pán s klíči a s nemalou pýchou nám otevírá dveře kostela. Jazyková bariéra nehrozí a tak si pěkně vše prohlídneme. Ale kostel stojí na kamenné podezdívce ovšem bez stříšky, trámová vazba zde ovšem není vidět, stěny jsou obloženy svislými fošnami a spáry překryty lištami, ovšem průvodce tvrdí, že pod nimi dřevo je. Věž kostelíka v barokním slohu je docela mohutná, asi největší jakou jsme dosud viděli a tak mám určité pochybnosti. Vnitřek kostela je bíle omítnut a tak to působí jinak než včera v Žárové. Poděkujeme za průvodcovské služby a míříme za dnešním dopoledním cílem do Zalesie. Stoupáme úzkou asfaltkou údolím potoka až ke kostelíku (N50°18´37.77", E16°34´54.23"). Tak tohle je bonbónek a místní atrakce!! Krásný dřevěný kostelík, postavený r. 1717 s dokonalou valbovou střechou a nádhernou štíhlou a poměrně vysokou osmibokou věžičkou krytou osmibokou stříškou tvaru jehlanu. Je velká škoda, že tady se dovnitř nedostaneme a navíc v okolí se pilně pracuje s motorovou pilou, což nám trochu kazí zážitek z prohlídky. Tak kde že jsme se to nyní octli a kudy nazpátek? Kamarády už asi nedoženeme, ale zkusíme se rychle vrátit nazpět do Česka a zamobilovat. Dle směru jejich předpokladané trasy volíme přechod
v Bartošovicích a hned jak se dostaneme přes hraniční řeku Orlici posíláme sms Evě. U kávy a malé svačinky zjišťujeme, že míří na Králíky a tak se je snažíme dojet. Původní informace je ale nepřesná, neb naše čekání na náměstí v Králíkách vychází naprázdno. Ujasníme si druhou sms-kou kde že se vlastně nacházejí a vyjde najevo, že jsou vedle na kopci nad Dolním Hedčem u kláštera. Teda ne přímo u něj, ale papkají si v 400 m vzdálené restauraci Kačenka. No to se musíme taky přidat a tak hup do sedel a za pár minutek už si dáváme černé pivko Porter 19° a restovanou zeleninu po Toskánsku...no musím si dát malou přípravu na tu naši květnovou cestu do Itálie :-) Posilněni si jdeme prohlídnout Klášter Hedeč na Mariánském kopci. V okolí kláštera jsou moc pěkné výhledy na Králický Sněžník a Orlické Hory. Součástí barokního kláštera je trojlodní bazilika, kaple Svatých schodů a ambit s 42 vzácnými obrazy malovanými na plech v krásných dřevěných rámech a s křížovou cestou na 14 velkých obrazech. Prohlídce věnujeme asi hodinu a opravdu stojí za to. Nejvíce mne zde oslovila prohlídka kaple a osobní zkušenost chůze po kolenou do schodů. I pro mne to byl zvláštní zážitek, prvně jsem si vzpomněla na pana Jabůrka, co by nám na to tak asi řekl, ale hlavně jsem chtěla dojít až nahoru což se už po prvních 12 schodech stalo malou torturou. Ale nahoře po vystoupání všech 26 schodů přijde úleva a člověk si tam sám v sobě v tom klidu a pokoře může říct svou malou modlitbičku. V ambitu je zakázáno fotit na což jsem byl hned upozorněn paní pokladní, neb jsem si nevšiml a vyfotil hned první oltář s motivy lebek tzv. Dušičkovou kapli, a tímto málem spustil alarm. S lehce otlačenými koleny nasedáme na motorky. Ostatní jsou už pryč a tak si dnes dopřáváme poslední kostelík na našem dnešním výletě.
Asi 35 km severo - západně stojí ve vesnici Liberk (N50°11´57.07", E16°20´28.40") dřevěný kostel sv. Petra a Pavla a dřevěná zvonice. Kostel byl postaven na konci 17. století a v nynější podobě má asi metrovou podezdívku a je celý krytý dřevěným šindelem. Je postaven na západním konci obce, ale zde si nás nikdo bohužel "nevšiml" a tak nám interiér kostela zůstal nedostupným. Tak se aspoň projdeme po okolí a hledám nejlepší místo na fotky, což je zde trošku problém vzhledem k velikosti kostela a zvonice. Chvíli se pak ještě ohříváme na náměstíčku před obecním úřadem a pak už nezbývá než myslet na návrat. Poslední kilometry dnešní vyjížďky byly pěkně studené, jedeme totiž po 310 lesem a stoupáme až do výšky 878 m.n.m. a že místy jsou ještě příkopy plné sněhu není asi třeba moc zdůrazňovat. Takže je to v tomto chladném podvečeru pěkně cítit. Tak rychle na horký čaj s kamarády!!! A u stolu s pořádnou večeří jsme si navzájem sdělili co jsme viděli. My se pochlubili polskými kostely a ostatní kostelem v Neratově, Zemskou bránou a vojenskou pevností. Večer nám pak příjemně utekl při sledování dvd s cestou po Alpách. A to jsem zrovna potřebovala....nějakou tu inspiraci, protože i my bychom chtěli vyzkoušet natočit malé cestovatelské video z naší květnové cesty po Toskánsku a než usnu, v hlavě mi už běží scénář našeho filmu :-)
Den třetí Znovu si dnes můžeme přispat, počasí ním sice přeje, ale duben zde v horách je ještě chladný a tak je snídaně až na devátou. Dnes se taky naši známí rozprchnou do všech světových stran a tak už někteří, co to mají dál lomozí na chodbě a nabalují motorky. Nás co to máme "přes kopec" čeká něco kolem 250 kilometrů a tak se snídaní a následným balením nespěcháme. Vyjíždíme z Deštné tedy jako poslední. Máme dnes v plánu tři zastávky a jedna je hnedle vedle ve vesničce Dříš (N50°17´56.52",E16°20´32. 10").
Jedná se o poutní dřevěnou kapli Blahoslavené Panny Marie, postavenou r.1809, ke které je trošku horší silnička, ale přesto se nám podaří dojet až přímo na místo. Kaple stojí ve svahu v pěkném místě, a cesta k ní je lemována výjevy z křížové cesty. Její současná podoba je z roku 1996, kdy byla opětovně vysvěcena. Vesnička ležící na silnice č.36 necelých 5 km východně od Holic zove se Veliny a zde je naše další zastávka u kostela Sv. Mikuláše (N50°04´16.84",E16°03´10.42"). Kostel ležící těsně u silnice je bezesporu dominantou hezky upraveného okolí. Mohutná jednolodní stavba na kamenné podezdívce s jasně viditelnou trámovou vazbou působí impozantně. JV směrem loď přechází do apsidy taktéž roubené. Je zde krásně vidět práce starých Mistrů tesařského řemesla. Valbová střecha krytá dřevěným šindelem dotváří dokonalý dojem. Škoda jen oplechování věžičky a jejích poměrně malých rozměrů vzhledem k mohutnosti stavby trošku ruší, dle mého, proporce stavby...Malý bonbónek leží v severní části hřbitova!!! Jde o dřevěnou zvonici postavenou rovněž na kamenné podezdívce. Její osmiboký tvar jako by evokuje tvary baptisterií viděných např. loni na našem výletu do Toskánska. Celý hřbitov, včetně staveb, jest obehnán dřevěným oplocením s podezdívkou a stříškou a tak to vše tvoří dokonalý celek a pýchu obce. V nedalekém Ostretíně ukojíme žízeň a jelikož je už pozdní odpoledne namíříme k domovu. Přesto si neodpustíme ještě jednu malou zastávku a to u dřevěného kostela v Dobříkově (N50°00´05. 13", E16°08´11.10") Pohnutá historie tohoto unikátu, dnes v majetku Církve Československé husitské, je skoro neuvěřitelná a už jen to, že pochází ze Zakarpatské Rusi a byl zakoupen, rozebrán, převezen a znovu postaven zní naprosto neuvěřitelně. Dost mě tady mrzelo, stejně jako ve Velinách nemožnost prohlídnout si interiéry. Bohužel i tady byl kostel uzavřen. Jde o pravoslavný kostel a tak mě moc mrzela právě zde nedostupnost jeho zajímavých pokladů skrytých uvnitř stavby. Tak snad někdy příště? Určitě ano!
I exteriér je velice zajímavý a tak milý čtenáři jistě i Ty koukneš na naše fotky neb tady mi mé chatrné znalosti architektury dost dobře nedovolí popsat dosti odlišný styl stavby (cosi jako uherský typ kostelů, střihnutý Rusíny a evropskou gotikou jak se dozvídám z pramenů a letáků na brance). Prostě úplně jiný typ budovy než dosud viděné, o to však zajímavější. Beze sporu lze toto jarní setkání označit jako vydařené a příjemné setkání s přáteli po dlouhé a nekonečné zimě, s krásnou vzpomínkou na dřevěné unikáty v okolí severních hranic naší vlasti. Nezbývá, než se těšit na další. Čeká nás teď od 13. května opět Toskánsko a tak už se nemohu dočkat dalších zážitků..... ......já! To budou zcela jiné kostely, s jinou historií, v jiném stáří, jiných slohů a v úplně jiném prostředí. A přesto, že z nich nedýchá teplo dřeva, vyzařují svou tajuplnou energii dávných dob.............Také i ty milý čtenáři nebudeš tohoto ukrácen neb naše další poznání zjeví se zde patrně koncem května. Tak zatím si popřejme:
"Šťastnou cestu!!!"
