Objektivem Foto: Václav Lejdar, Ladislav Stuchlík

Objektivem

Foto: Václav Lejdar, Ladislav Stuchlík

Bělohradské listy

¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨

Objektivem Bìlohradských listù 2 Fejeton (Jiøí Sehnal) 3 Zeptali jsme se za Vás 4 Starosta odpovídá, MÚ informuje 5 Informace z lázní (Lenka Vichnarová) 6 Povídka na nedìli (Jiøí Sehnal) 7 Pou na Byšièkách (Oldøich Malý) 8 Hornoveské hospody (Ladislav Stuchlík) 9 Ohrožené památky (TomᚠJavùrek) 10 - 11 Slavnosti písní a tancù „Pod Zvièinou“ (Ladislav Stuchlík) 12 - 13 Jak se žije maminkám v Bìlohradì (Antonie Vanišová) 14 - 15 Bìlohrad v labyrintu tajemna (Svatopluk Hrnèíø) 16-17 Z dopisù ètenáøù 18 Události - zajímavosti 19 Sokolský den (Eduard Èeliš) 20 - 21 Kultura 22 Malá galerie Bìlohradských listù Hudebník Václav Hlavatý (Zdenìk Prchal) 23 FOTOGRAFIE NA OBÁLCE

4 4

Str. 1 - Václav Lejdar: Start RAVO maratonu Str. 24 - Jiøí Sehnal: Trosky od Saxù PØIPRAVUJEME:

4 4 4 4 4 4 4 4

Hospoda u Bílého hradu Rodáci a pøíznivci za 1.republiky Historie Sokola v Bìlohradì Herec Jaroslav Vojta Motocykloví závodníci Sport Kultura Malá galerie osobností DALŠÍ ÈÍSLO BÌLOHRADSKÝCH LISTÙ VYJDE 22. 9. 2006

Bìlohradské listy

Vydává Mìsto Láznì Bìlohrad Vychází jako dvoumìsíèník Redakèní rada: Ladislav Stuchlík (šéfredaktor), Eduard Èeliš, Svatopluk Hrnèíø, Eva Rejmontová, Josef Špùr, Ing. Pavel Šubr, Mgr. Antonie Vanišová, Ing. Lenka Vichnarová. Povoleno MK ÈR pod è. E 10901 Adresa: Mìsto Láznì Bìlohrad Mìstské kulturní støedisko, Barákova 3, 507 81 Láznì Bìlohrad Telefon: 493 792 208, Fax: 493 792 484 E-mail: [email protected] Sazba a tisk: tiskárna ARPA

Autor: Jiří Sehnal

3

S brýlemi jsme se setkali snad každý z nás. Mnozí je nosili už od dìtství, jiní si je posadili na nos v dospìlosti, v pokroèilém vìku se stávají nezbytností témìø pro všechny. Jako každý jiný pøevratný vynález, mají i brýle svou bohatou historii. Jako první použil cosi na zpùsob brýlí císaø Nero, jenž prý sledoval souboje gladiátorù skrze smaragdový kámen, tedy jakéhosi pøedchùdce sluneèních brýlí. Ve støedovìku pak používali takzvané ètecí kameny, což byly hranoly prùsvitného kamene, který fungoval jako zvìtšovací sklo. Kámen se nazýval „beryl“ a odtud odvozeno slovo „brýle“. Já sám jsem se s brýlemi poprvé setkal nìkdy pøed dvaceti lety. Byl jsem na zájezdu ve Francii a navštívil jsem i svìtoznámé poutní místo Lurdy. Pøed jeskyní Massabielle se tísnily stovky turistù u betonového koryta, z nìhož si všichni cákali do oèí zázraènou vodu, aby dobøe vidìli. Prodral jsem se ke žlabu, nabral plnou dlaò vody a vychrstl si ji do oèí. Byla studená jako led a zavánìla chlórem. Když jsem se vrátil ze zájezdu, navštívil jsem oèního lékaøe. Rapidnì se mi totiž zhoršil zrak. Oèaø mi pøedepsal dvojky spojky neboli brejle na ètení, a od tohoto okamžiku se staly mým vìrným prùvodcem èasem i neèasem všedních i sváteèních dnù. Dokud jsem mìl brýle toliko jedny, užil jsem si s nimi nejen dost legrace, ale též èasté trable. První zádrhel se dostavil spolu se šòùrkou na brýle. Na jedné stranì bylo praktické nosit je na krku, na druhé stranì jsem velmi èasto brýle hledal. Našel jsem je pokaždé ve chvíli, když jsem se plazil po kolenou po místnosti. Rozvernì se mi komíhaly na šòùrce na krku. Když nìkdy plastové oèko šòùrky prasklo, situace se opakovala; automaticky jsem sahal na hruï po brýlích, ale brýle nikde. S drzostí sobì vlastní ležely na stole, avšak hledat brýle bez brýlí nebylo zas až tak jednoduché. A pak došlo k nìèemu velmi neoèekávanému; od brýlí odpadla stranice a hledat v koberci miniaturní šroubeèek bylo nad mé síly. Když jsem ho potom koneènì našel, absurdní situace se vyhrotila. Musel jsem si totiž poøídit brýle nové, abych ty staré mohl opravit. A tak jsem mìl brýle dvoje. Dnes už jich mám nejmíò tucet. Jednièky na sledování televize, dvojky na ètení knížek, dvaapùlky, když jím kapra, trojky na telefonní seznam. Na pøíbalové letáky lékù mám lupu. Brýle jsou na místech, kde je potøebuji, tedy všude. U poèítaèe, na psacím stole, v kuchyni nad døezem, v kùlnì na ponku. Brýle samozøejmì nesmí chybìt ani v autì, ani na WC èi v koupelnì vedle holicího strojku. Další nosím po kapsách svých svrškù. Padne-li na mne splín, nasazuji si brýle rùžové. Jsou však chvíle, kdy se k brýlím z pohodlnosti nehlásím. Stalo se mnì pøed nedávnem, že jsem musel na jistém úøadì vyplnit jakýsi dotazník. „Nezlobte se,“ omluvil jsem se slièné úøednici, „ale zapomnìl jsem si brýle.“ Chvíli se ošívala, ale pak vzala dotazník do ruky, kladla mi všeteèné otázky, já ochotnì odpovídal a ona peèlivì zapisovala. Když pak lejstra vyplnila, pøistrèila mi je pod nos: „Tady mi to podepište...!“ Bezdìènì jsem sáhl do náprsní kapsy, nasadil si na nos brýle a dotazník podepsal. Výraz jejího oblièeje bych tìžko svedl popsat slovy, a vìøte mi, že nikdy jsem neopustil úøad tak rychle. Jindy zase mám preventivnì brýle na oblièeji, ale když dojde k vìci, zmatenì je hledám po kapsách. „Máte je na nose!“ potažmo k mému vìku mì taktnì upozorní ti druzí, vìtšinou mladší a neobrýlení. A tak mì napadá, jestli to ve støedovìku nemìli jednodušší. Vláèet se s kameny na krku èi po kapsách nejspíš nebylo pøíliš pohodlné, ale zas mohli úøedníka praštit brýlemi do hlavy, to kdyby jim nìjaký ten dotazník podstrèil.

4

Foto: Ladislav Stuchlík

Podle naøízení Rady EU jsou státy Evropské unie povinny zavést biometrické prvky do novì vydávaných cestovních dokladù. Stávající pasové knížky se pøíliš nezmìní. Novì budou obsahovat èip s digitalizovanými osobními údaji držitele, pøedevším fotografií oblièeje. Každý, kdo od podzimu požádá o cestovní doklad, bude pøímo v kanceláøi úøadu vyfotografován. Digitální snímek oblièeje bude totiž zatím hlavním identifikaèním znakem. Od února 2008 se pak pøidá otisk prstu a do budoucna se poèítá napøíklad se skenováním oèní duhovky. V naší republice se tato povinnost vydávání nových cestovních dokladù s digitálním zpracováním podoby držitele a jeho podpisu zavádí od 1. 9. 2006. Tímto dnem také konèí možnost zapisování dìtí mladších 15 let do cestovního pasu rodièù. Zápisy dìtí v cestovním pasu provedené do 31. 8. 2006 budou platit do 15 let vìku dítìte bez ohledu na novelu zákona. Shora uvedené zmìny se týkají pouze novì vydávaných cestovních dokladù,

staré cestovní doklady zùstávají v platnosti po dobu v nich uvedenou. Posledním termínem pro podání žádosti o stávající pasy na MìÚ v Lázních Bìlohradì je 18. 8. 2006. Tímto dnem konèí na MìÚ Láznì Bìlohrad pøijímání žádostí o vydání cestovních dokladù. Následnì bude pøíjem žádostí pozastaven z dùvodu pøípravy pracovištì na nový systém zpracování tìchto dokladù. Žádat o nový cestovní doklad budou muset od 1. 9. 2006 obèané s trvalým pobytem v Lázních Bìlohradì (a okolních vesnicích) na MìÚ v Jièínì, oddìlení cestovních dokladù. Zmìny správních poplatkù pøi vydávání cestovních dokladù od 1. 9. 2006: 1. Vydání cestovního pasu se strojovì èitelnými údaji a s nosièem dat a) obèanùm starším 15 let 600 Kè b) obèanùm starším 5 let a mladším 15 let 100 Kè c) obèanùm mladším 5 let 50 Kè

Ve dnech 2. a 3. 6. 2006 se uskuteènily volby do Poslanecké snìmovny Parlamentu Èeské republiky. Ve stálém seznamu volièù Mìstského úøadu Láznì Bìlohrad bylo ve dnech voleb zapsáno 3.036 oprávnìných obèanù, kteøí hlasovali v 7 volebních okrscích - Základní škole K. V. Raise, Hasièské zbrojnici Láznì Bìlohrad, bývalé škole v Brtvi, Kulturním domì Jiskra Horní Nová Ves, Kulturním domì Høídelec, Kulturním domì Lány a v Hasièské zbrojnici Prostøední Nová Ves. Voleb v Lázních Bìlohradì se zúèastnili i volièi z jiných obcí, kteøí volili na volièský prùkaz, nebo volièi, kteøí byli nahlášení do zvláštního seznamu Anenskými slatinnými láznìmi z dùvodu jejich léèebného pobytu. Celkem v lázních volilo 150 lázeòských hostù. Pro uskuteènìní voleb Mìstský úøad Láznì Bìlohrad mimo jiné zajišoval servis pro okolní obce, zajišoval naplnìní doruèovacích obálek hlasovacími lístky a jejich distribuci bìlohradským volièùm, pøípravu volebních místností, atd. V 7 okrscích zasedalo celkem 35 èlenù volebních komisí, kteøí po ukonèení hlasování poèítali odevzdané úøední obálky a platné hlasovací lístky se zohlednìnými preferenèními hlasy u jednotlivých kandidátù. Výsledky hlasování za Láznì Bìlohrad byly odeslány do centra v sobotu do 17:00 hodin v rekordním èase v porovnání s minulými volbami. Voleb se zúèastnilo 71,4 % oprávnìných volièù. S nejvyšším poètem hlasù se umístily strany ODS 40,1 %, ÈSSD 27,6 % a KSÈM 11,8 % hlasù. Ještì nás ve dnech 20. - 21. øíjna 2006 èekají volby do zastupitelstva mìsta, které jsou nároènìjší na zjištìní výsledkù hlasování, protože volièi mohou volit tolik kandidátù, kolik èlenù zastupitelstva mìsta má být zvoleno. Zastupitelstvo mìsta Láznì Bìlohrad na svém zasedání dne 21. 6. 2006 schválilo 15 èlenù. Dagmar Blajdová, MìÚ Láznì Bìlohrad

2. Vydání cestovního pasu bez strojovì èitelných údajù (RYCHLO-PAS platnost pùl roku) a) obèanùm starším 15 let 1.500 Kè b) obèanùm starším 5 let a mladším 15 let 1.000 Kè c) obèanùm mladším 5 let 100 Kè Poplatek za vydání Osvìdèení o státním obèanství ÈR pro osoby do 15 let -100 Kè. Simona Èerná, MìÚ Láznì Bìlohrad

Pozemkový fond Èeské republiky vlastní v našem lázeòském mìstì pozemky v turisticky exponované lokalitì na Byšièkách. Tyto neudržuje, takže jsou zarostlé vysokou travou. Dle vyjádøení øeditelky PF ÈR Jièín není úkolem PF ÈR pozemky udržovat, ale privatizovat. Jak má mìsto záležitost øešit a vysvìtlovat obèanùm mìsta a lázeòským hostùm, proè nejsou tyto pozemky posekané? Prvotním úkolem Pozemkového fondu ÈR, jako právnické osoby zøízené státem, je skuteènì odstátòování státní zemìdìlské pùdy. S ohledem na tuto skuteènost byly pozemky, na nìž se dotazujete, zaøazeny Pozemkovým fondem ÈR do veøejné nabídky pozemkù podle § 7 zákona o prodeji pùdy a budou prodány zájemcùm, kteøí o nì projeví zájem. Ti se pak stanou novými nabyvateli tìchto parcel, zabezpeèujícími i jejich údržbu. Co se týèe odstátnìní uvedených parcel, máme za to, že bude hotovo do konce letošního roku. S pozdravem MgA. Michal Bureš, tiskový mluvèí PF ÈR

Bělohradské listy

Starosta

odpovídá Proti mléèné jídelnì v køižovatce na Hoøice stojí na zákazu stání stále nìkolik aut, nìkdy dokonce oznaèených „prodám“. Jednoznaènì porušují pravidla silnièního provozu. Proè s nimi nìco neudìláte? Se zástupci dopravního inspektorátu Policie ÈR jsme místa ve mìstì, kde dochází k porušování pravidel silnièního provozu, na podzim prošli a bylo nám pøislíbeno, že budou tato místa kontrolovat. V prùbìhu zimy, kdy vozidla zde zaparkovaná omezovala vyhrnování a bránila plynulosti provozu, jsme zaparkovaná vozidla vyfotografovali a s dopisem opìt zaslali na Policii ÈR. Nìkolikrát jsme na policii také telefonovali. Odpovìï jsme do dnešního dne nedostali. Víme ale, že policisté jednají s majiteli tìchto aut a došlo i k udìlení pokut. Rada mìsta nyní pøipravuje øešení situace využitím mìstské policie nìkterého z okolních mìst. Pøed mateøskou školkou v ulici T. G. Masaryka je èasto neúnosná dopravní situace, když zde zastavují rodièe, kteøí pøijíždìjí auty do školky pro své dìti. Nemohli byste pro nì udìlat parkovištì tøeba na zahradì školky?

Autor: Pavel Šubr, foto: Ladislav Stuchlík

Nemyslím si, že by rodièe, kteøí jedou do MŠ pro své dìti, zajíždìli na parkovištì za MŠ. Navíc zahradu využívá pøi pìkném poèasí pravidelnì mateøská školka. V ulici T. G. Masaryka pøipravujeme rekonstrukci chodníkù a chceme zde vytvoøit zálivy pro krátkodobé zastavení aut podobnì jako v Lázeòské ulici. Letos jsme ale upøednostnili rekonstrukci chodníkù v Komenského ulici, nebo tam bude VÈE provádìt kabelizaci elektrického vedení a my budovat nové veøejné osvìtlení, takže dlaždicový chodník se bude stejnì rozebírat. Øadu dopravních problémù ve mìstì (pøedevším v ulicích T. G. Masaryka, Lázeòské a na námìstí K. V. Raise) mìl vyøešit obchvat mìsta. Neuvažujete o prodloužení svodidel na výjezdu z mìsta na Koutech v Horní Nové Vsi? V tomto místì už bylo nìkolik dopravních nehod, kterým by svodidla zabránila. V dobì rekonstrukce silnice II. tøídy na Bìlou u Pecky jsme o prodloužení svodidel s investorem stavby Správou a údržbou silnic jednali. Bylo nám øeèeno, že takto navrhl svodidla projektant a takto byl projekt pøíslušnými orgány schválen a že zmìna není možná. Ve zprávì o hospodaøení mìsta za rok 2005, kterou jste mìli vyvìšenou na úøední desce, je uvedeno jako nedostatek neoprávnìné vyplacení od-

5

mìn. Mùžete vysvìtlit, kdo tyto odmìny dostal? Ve zprávì o výsledku pøezkoumání hospodaøení mìsta za rok 2005 je uveden jediný nedostatek spoèívající v „nesprávném stanovením výše odmìn“. Tedy trochu jiná formulace než uvádíte. Uvolnìní èlenové zastupitelstva (starosta a místostarosta) nedostávají podle zákona o obcích mzdu, ale odmìnu, jejíž èást tvoøí pøíplatek podle poètu obyvatel obce. Od 1. 1. 2005 se zmìnil zpùsob výpoètu tohoto pøíplatku, když se novì poèet obyvatel zaokrouhluje na celé stovky nahoru, zatímco døíve se vycházelo z pøesného poètu obyvatel obce. Nedostatek spoèíval v tom, že mnì a místostarostovi byla v roce 2005 vyplácena odmìna podle starých pravidel, tzn, že jsme každý dostával mìsíènì nižší mzdu o 60 Kè. Rozhodnì nikdo nedostal neoprávnìné odmìny. 22.6.2006

e j u m r o inf

Zastupitelstvo města

Veøejné zasedání zastupitelstva mìsta se uskuteènilo 17. kvìtna 2006 v hotelu Anna Marie. Zastupitelé se nejprve zabývali nákupem, prodejem a smìnou nemovitostí, poté projednali a schválili závìreèný úèet mìsta za rok 2005 bez výhrad, když pøíjmy za uvedené období èinily 67.325.360 Kè, výdaje 69.866.150 Kè a zùstatek k 31. 12. 2005 4.285.570 Kè. Zastupitelstvo mìsta dále projednalo a schválilo rozpoètové opatøení è. 2/2006, plán odpadového hospodáøství a statut sociálního fondu mìsta. Další veøejné zasedání zastupitelstva mìsta probìhlo 21. èervna 2006 v aule základní školy. Zastupitelé schválili prodej pozemku, zmìnu è. 1 územního plánu mìsta, rozpoètové opatøení è. 3 a pøijetí investièního úvìru. Dále projednali a schválili poèet èlenù zastupitelstva mìsta v pøíštím volebním období na 15, zámìr poøízení zmìny è. 2 územního plánu mìsta a další postup øešení nájemní smlouvy za zámek s krajským úøadem. Naopak zastupitelé neschválili poskytnutí pùjèky fyzické osobì. Zastupitelé též ocenili manžele Rychterovi za dlouholetý pøínos kultuøe ve mìstì.

6

Autorka: Lenka Vichnarová, foto: Jakub Joachim

Sedmý roèník Puro-klima open se vydaøil. Chladné a deštivé poèasí, tak vypadalo sobotní ráno 27. kvìtna. Hosty sedmého roèníku PURO-KLIMA OPEN to od pøíjezdu na tenisový turnaj neodradilo, i když poslední dva roky museli øešit opaènou situaci – tropické vedro. Nakonec bylo poèasí pøijatelné, a tak mohly okolo desáté hodiny ráno propuknout na kurtech líté tenisové boje, ovšem v pøátelském duchu. Jako po jiné roky, i letos si zmìøily síly známé osobnosti ze svìta sportu a showbyznysu s hráèi ze spoleènosti PUROKLIMA, All Dent, Anenské slatinné láznì, zástupci nemocnic a dalšími. Mnozí úèastníci vyzkoušeli ještì pøed odehráním prvního fiftýnu procedury v novì zrekonstruovaných prostorách balneo provozu lázeñského hotelu Grand. Bìhem turnaje, kterého se ze známých tváøí zúèastnili tradiènì napøíklad sportovci - internacionálové Antonín Panenka, Jiøí Hrdina, Pavel Richter èi umìlci Václav Vydra nebo Lešek Semelka, našli tenisté èas na ochutnávku specialit z lázeòské kuchynì. Do Bìlohradu a Bažantnice je však nejvíce ze všeho táhne, jak neopomenuli zdùraznit, pøátelská atmosféra a krásné prostøedí. „Tìší mì, že se z turnaje stává tradice, pøi které se sejdou pøíznivci tenisu a pøátelé. Setkání v tomto prostøedí rozvíjí vztahy a pøináší tolik potøebnou pohodu do našeho života,“ poznamenal na závìr turnaje, jehož vítìz si odnesl kromì poháru také velký dárkový koš, pøedseda pøedstavenstva spoleènosti PURO-KLIMA ing. Jaromír Ferbr.

A jak to dopadlo? Tøetí místo obsadil ing. Jiøí Kuèera, druhé místo vybojoval Antonín Panenka a vítìzem se stal Pavel Richter. Ten poznamenal: „Tady bych hrál každý den. Jezdím sem rád, je to tu perfektní a úžasnì se o nás starají.“ Nevadí vám prohra s úèastnicí turnaje? Pøijel jste vyhrát?

Pøijíždím si zahrát. Pochopil jsem, že když chci moc vyhrát, tak se to zmìní v trápení a utrpení. Jsem spokojený. Prohrát s Pavlem Richtrem je v podstatì povinnost (smích). Ne, on hraje opravdu dobøe. A když porovnáte turnaj s loòským?

V Lázních Bìlohradì bylo a je moc pøíjemnì vždycky, pøed rokem však bylo vìtší teplo. Chladnìjší poèasí, jako je dnes, maximálnì do 25 stupòù, mám hroznì rád. Tady také vše velmi preciznì a dokonale funguje.

Samozøejmì každá porážka zamrzí, ale nezáleží na tom, zda je od ženy èi od muže. Bylo vidìt, že moje soupeøka pøes zimu trénovala, protože nezkazila jediný úder. Zatímco já jsem kvùli práci držel raketu letos poprvé.

Tøikrát jste byl na tomto turnaji druhý. Jak jste spokojený s výsledkem?

Celý život dìlám sport, jehož smyslem je v duchu fair play vyhrát. Pomalu jsem ve vìku, kdy clovìk témìø všechno prohrává, na to si musím zvykat. Každý úspìch mì trošku povzbudí a trošku oddálí ten èas, kdy budu chodit jen pro míèky (smích). Nezlobí vás vaše tìlo?

Co pro vás tenisový turnaj PUROKLIMA OPEN znamená?

Vždy je tady absolutnì bezvadná nálada a pohoda, z toho dùvodu sem moc rád jezdím. Nikdo tady nesoutìží za každou cenu, proto tento turnaj považuji za krásné zahájení tenisové sezóny a léta.

Mám problémy s kyèlí a letos se to vystupòovalo. Pøi každém kroku cítím bolest a obèas musím i spolknout prášek, abych vydržel hrát celý den. Ráno jsem v lázních absolvoval perlièkovou koupel a myslím si, že mi pomohla. Díky ní jsem to dnes docela slušnì odehrál.

A jedna fotbalová otázka. Koho tipujete na vítìze fotbalového mistrovství svìta?

Nelze tipovat. Jsou týmy, které mají papírovì velké šance, ale vždy se na turnajích objeví nìkdo nový, kdo pøekvapí. Bude záležet na momentální formì hráèù, na zranìní, jaké budou mít klima v mužstvu. Pro mì je nejvìtším favoritem Brazílie.

Napadlo vás nìkdy, že byste jel do lázní?

Rád si zahraji tenis, což mì baví víc než se léèit. Tedy zatím, co bude, to nikdo neví. Líbí se vám tu?

Je tu krásná pøíroda, bezvadní lidé. Zahrajeme si, popovídáme si, odreagujeme se. Schází se zde každý rok okruh podobných lidí. A spoleènì s lékaøi a lidmi z lázeñského mìsteèka vytváøíme dobrou partu. Je tenis vaším nejoblíbenìjším sportem?

Zaèal jsem ho hrát v sedmnácti a baví mì dodnes. Také se vìnuji golfu, který jsem zaèal hrát s Tondou Panenkou asi pøed deseti lety. Na tøetím místì je hokej.

Podle Puro-klima info zpracovala Lenka Vichnarová

Bělohradské listy

Autor: Jiří Sehnal, foto: autor

7

Povídka, která mi už delší dobu leží v hlavì a na srdci, vlastnì ani povídkou není, nebo jí chybí zaèátek i konec, ale hlavnì - pøíbìh. Protože on to není ani pøíbìh, nýbrž vyprávìní, jež je pravdivé a které lze bez nadsázky zaèít slovy „je-není“. Je totiž pevnì zakotvené v èase a prostoru a lze je ukonèit slovy „bude-nebude.“ A to je to, co mi leží na srdci, nebo vím, že chvíle, kdy ono „nebude“ se zázraènou rychlostí pøibližuje a nerad bych ve chvíli, kdy se stane realitou, zaèínal své vyprávìní slovy „bylo-nebylo“. Je nedìle ráno, 07:25, mrholí, zvon na vìži vzdáleného kostela doznìl a ve stoupání, v místì zvaném Na Saxích, zastavuje dálkový autobus. Aèkoli tu není žádná zastávka, expresní bus tady nedìli co nedìli zastavuje už pìkných pár let. Motor tiše vrní, lidé nastupují a autobus se opìt rozjíždí. V létì, v zimì, v èase i neèase. Øidièi dálkového spoje se støídají, lidé jsou stále titíž. Jsou ètyøi. Pan Josef a jeho žena Zdena, paní Blažena a paní Alena. Dohromady je jim tøi sta šestnáct let. Dnes, samozøejmì. Za rok už to bude o ètyøi roky víc. Pakliže nìkdo neodpadne, protože tøi sta šestnáct dìleno ètyømi je sedmdesát devìt, což je vìk, kdy odpadnutí je velmi pravdìpodobné. Ale zatím se drží dobøe, i když èasto jeden druhého, aby neupadli, ale do autobusu ještì všichni nastoupí. Po pár metrech jízdy se pøed jejich oèima otevírá panoráma krajiny, o níž lze bez patosu øíct, že je to „ta krásná zemì, zemì èeská, domov náš...“ Co na tom, že na horizontu se tyèí Trosky, které se tìm ètyøem v autobusu tak trochu podobají. Vždy i ta stará zøícenina støedovìkého hradu je souèástí území, zvaného Èeský ráj. Zemský ráj to na pohled. Nìkdy mám pocit, jestli Kajetán Tyl nepsal text své písnì „Kde domov mùj“ zrovna tady na tomhle kopeèku nad Bìlohradem? Je nedìle ráno, 07:40, hustì prší a dálkový autobus zastavuje pod mými okny. Otevírám støešní okno a potichu si oddechnu: poutníci jsou ètyøi, øidiè Ondra se usmívá, zavírá za nimi dveøe, øadí rychlost a expres se rozjíždí. Také zde není žádná zastávka, ale narozdíl od stoupání Na Saxích, rozjíždí se tady na rovinì. Zvon kostela se opìt rozhoupává a údery jeho srdce zvou poutníky ke mši svaté. Také mnì buší srdce jako pomatené. To proto, že ještì pøed chvílí jsem nemìl jakoukoli jistotu, že budou ètyøi. Èasto se stalo, že vystoupili toliko tøi, a to se mi vždycky srdce témìø zastavilo. Naštìstí za týden nato byli opìt ètyøi. Obèas byl nìkdo nemocný, jindy nìkdo jiný zaspal. Zapla pámbu za to. Vím dobøe, že jednou vystoupí jen tøi, pak dva a nakonec jen jeden, protože ti druzí zaspali na vìky, ale také vím, že i tomu jednomu jedinému v kopci Na Saxích expres zastaví, nebo ona to není pouze dobrá vùle mladých šoférù, on je to jakýsi øád. Zvláštní slovo. Kolik jen øádù obsahuje kdejaká encyklopedie. Øády církevní, øády za zásluhy, organizaèní øády, právní øády, øády všelijakých rytíøù, Øád Bílého lva, øád Zlatého rouna, øád Zlatého úsvitu, atakdále, atakdále. Jen dva øády v lexikonech chybìjí; jízdní øád a øád Boží. Pøitom oba tyto øády mají cosi spoleèného, pøestože nìkdy nejsou tak docela v souladu. Øidièi autobusu porušují jízdní øád, aby se ti ètyøi, co dodržují øád Boží, dostali vèas na mši. Proè to dìlají? Nevím, zda jsou páni Ondra, Mirek, Karel a Josef vìøící, vím však jistì, že jsou to køesani. Nevím jen, jestli to vìdí i oni sami. Buï jak buï, kdyby jimi nebyli, tìm druhým by urèitì nezastavili. Navíc mnì vrtá hlavou, že jede-li na této lince z nìjakých vážných dùvodù náhradní a cizí šofér, zastaví taky. Mám pro to jediné vysvìtlení: stalo se to øádem. Jakýmsi nepsaným jízdním øádem slušných lidí, kteøí se jím øídí podobnì jako mnoho jiných, jež se øídí nepsanými zákony. Nebo slušnost je nepsaným zákonem. Podobnì jako slùvko „dìkuji“, jež ti ètyøi poutníci z obce L. vyslovují jako podìkování za jízdenku, která de facto ani de iure neexistuje. A to je v podstatì všechno, co jsem vám chtìl øíct. Øekl jsem to trochu rychle, pøiznávám, ale jsou vìci, které se nedají odkládat, protože už brzy nebudou. Jednou zaspí i ten poslední a autobusy už zastavovat nebudou. Urèitì ale na kopci Na Saxích pøibrzdí a øidièi pohlédnou do dáli na tu „krásnou zemi, zemi èeskou, domov náš...“ A potichu, velmi tiše, aby je nikdo neslyšel, si povzdychnou: „Taková tu kdysi byla krásná zastávka.“

8

Autoři: Oldřich Malý, Svatopluk Hrnčíř, foto: Bohuslav Klůz, archiv

Bělohradské listy

Pou - jest cesta neboli putování, obzvláštì pak putování k místu posvátnému nebo památnému. Odedávna, hlavnì však ve støedovìku, bývaly podnikány pouti do Svaté zemì a do Øíma a ještì za našich dob jest mnoho míst poutnických, kam putují vìøící ku hrobùm, ostatkùm, obrazùm svatých nebo svìtic. Mohamedáni konají pou do Mekky, Indové k posvátnému Gangu. My putujeme každý rok u svátku Petra a Pavla na místo nad Bìlohradem zvané Byšièka. Zde scházejí se lidé z okolních obcí, aby se zúèastnili mše svaté v místním kostelíku. Døíve bývalo tu jistì hodnì bud, jak mùžeme vyèíst z dobových fotografií, dnes zajišují obèerstvení poutníkù dobrovolní hasièi z Dolní Nové Vsi a pan Laušman z Miletína se svými cukráøskými výrobky. Pøíjemným zpestøením pro úèastníky pouti jsou vyhlídkové lety místního Aeroklubu a posezení pøi dobré muzice. ZE VZPOMÍNEK BOHUSLAVA HRNÈÍØE (1890 - 1977)

Na byšièskou (zkrácenì byšickou) pou jsme pravidelnì chodívali. U kostelíku Petra a Pavla stávalo nìkolik perníkáøských bud, malý stánek s hraèkami a bouda s lavicemi, kde se prodávaly párky, pivo a limonáda. Další prodejce nabízel moèené okurky, jiný tøešnì. Pozoruhodnou atrakci pøedvádìl jakýsi strejc. Sedìl u váleèkového gramofonu a zájemcùm za jeden krejcar zastrkával do uší malá naslouchátka. A co si posluchaè vyslechl? Radeckého marš. Na pouti se prodávala i další „kultura“. Obrazy svatých, strážných andìlù, krajiny s jeleny a pytláky. Jednou, když mi bylo asi šest let, se mi na téhle pouti zalíbila krásná plechová trumpetka s èerveným støapeèkem. Moøil jsem tatínka, aby mi ji koupil, ale ten mi to vymlouval, že se brzy rozláme a že je moc drahá. Stála totiž 30 krejcarù. A tak místo trumpetky se koupilo „pouti“. Pytlík s perníkovými bobky.

Pou na Byšièkách v roce 1896. ZE VZPOMÍNEK SVATOPLUKA HRNÈÍØE

Pøipomenu-li si byšièskou pou našeho dìtství, vybaví se mi zalípané prsty od tureckého medu a sladká chu bobkù, což byly perníèky s cukrovou polevou. Jaký byl jejich tvar, už dodávat nemusím. Ale ještì jedna vzpomínka mnì z pamìti vyplouvá... Mezi èetnými návštìvníky poutì se hrdì prochází známý bìlohradský výtržník s nezvyklou ozdobou. Kolem krku mu visí spousta dlouhých šlahounù s nádhernými bìlostnými lekníny, které natrhal na blízkém Bahníku. Zatímco dìvèata žadoní, aby jim kvìty daroval, maminka ustrne a bezohledného „lovce“ leknínù odsuzuje. Asi po dvou hodinách pøi návratu domù jsme pøed láznìmi zmínìného mladíka znovu vidìli. Svou koøist z Bahníku nabízel lázeòským hostùm, zatímco nešastné kvìty vadly a zkomíraly...

Takto vypadala pou pøed 110 lety.

Takto vypadá pou dnes.

Bělohradské listy

Autor: Ladislav Stuchlík, foto: archiv

9

Hartmanova hospoda

Restaurace, hospody, nálevny èi koøalny. Tak se døíve øíkalo vesnickým putykám i podnikùm veskrze dùstojným. Pøi seriálu našich zastávek se ještì jednou podívejme na Horní Novou Ves a zmapujme ty hospody, o kterých jsme ještì nepsali. Informací je o nich veskrze málo, a tak útržkovitì projdìme jejich historii a místa, kde stály. Zaènìme od hranice s Prostøední Novou Vsí, kde stála jako první hospoda U Krušinù nebo také Krušinova hospoda. Ta vznikla v domì penìzokazce Šulce, který požádal o možnost zøídit zde hostinec. Když jej úøady zatkly, dostal se zadlužený dùm i s živností do majetku jeho mladé manželky Anny.Ta si po Šulcovì smrti vzala za manžela Zavadila a když zemøel, vdala se znovu, tentokrát za hostinského Krušinu. Podnik vedla až do své smrti. Hospodu zdìdila dcera provdaná Fléglová a její manžel František živnost provozoval. Byl tady lokál, sál v patøe a øeznický krám. Èasto se stávalo, že žízniví, nebo kouøeníchtiví obèané v noci tloukli na okno a volali: „Krušinová, otevøete a prodejte mnì veržínka.“ Vyhovìla všem. V lokále se i bydlelo. K tomu se váže historka o kouøení. V hospodské místnosti na peci spaly dìti a kolem stolu sedìli sedláci a mazali karty pøi svìtle petrolejky. Kouøili cigára a veržínka tak intenzivnì, že vzduch v místnosti byl velmi špatný, až jim zhášela lampa. Museli ji proto co chvíli sundat z háku a dát k zemi, aby se rozhoøela a posvítila karbaníkùm do listu. A v tom hustém kouøi a špatném vzduchu sladce spaly dìti. Hospoda v tøicátých letech minulého století zanikla. Další neexistující hornoveská hospoda byla Hartmanova. Tu pùvodnì vlastnil velmi podnikavý hostinský Feiks, který pøistavìl sál. V šedesátých letech minulého století byla pøestavìna na kulturní dùm. Dnes v jejím sále zkouší soubor Hoøeòák a má tady svoje technické zázemí. Na místì dnešní Kampelièky a hasièské zbrojnice è.p.24 také stávala hospoda. Majitelem byl Josef Finling. Byla v ní dokonce jedna školní tøída, kde se uèilo od 1. 1. 1876. Ale právì pøi stavbì Kampelièky byla zbourána. Vedle však dodnes stojí dùm, na jehož omítce je zøetelný název - Øeznictví a nad vedlejším vchodem - Hospoda. Tu vlastnil hostinský Lámr. K hospodì patøilo samozøejmì i malé hospodáøství. Hostinský Antonín Lámr øíkal: „Když nepùjde øeznictví, pùjde hospoda anebo hospodáøství.“ Že to ale mìl vymyšleno! O Ježkovì hospodì jsme již psali v BL 6/2004. Naproti Šolcovì továrnì v èísle popisném 43 stávala pøi silnici ještì hospoda Štanerova, pozdìji Rulfova. Na tu pan Hartman z H. N. Vsi vzpomíná: „Než jsme odjeli vlakem na vojnu, v týhle hospodì jsme se sešli. Dali si párek a pak sbohem rodná vísko! Hezky se tam sedìlo i tancovalo.“ V kronice H. N. Vsi se píše ještì o jedné hospodì. Jmenovala se U sedmi smrkù, ale kde stávala, nikdo neví. To je o hornoveských hospodách asi všechno. Lidé se v nich scházeli, bavili se a navzájem informovali. Zdálo by se, že toho hezkého bylo hodnì. Putyky však pøinášely i mnoho strázní a nevole. V kronice hornoveské píše kronikáø Josef Ježek: „Asi od roku 1870 zahnízdilo se v naší obci nadmírné pití koøalky, jež pøetrvalo více jak 20 rokù. Tento koøaleè-

ný mor zavinily èásteènì též úøady, nebo kromì dvou zde stávajících hostincù v èísle popisném 21 a v èísle 43, povolily ještì tøi nové, a sice Antonínu Šulcovi v èísle 121, který byl vystavìn z obecní sýpky, v èísle 24 a 27. Kromì toho bylo možno podle § 38 prodávati koøalku a pivo v èísle pop. 47 a dále v jiných krámech. V krátké dobì tak si na koøalku zvykli zdejší obèané, že mnozí z nich utopili v ní své štìstí rodinné. Mnoho rolníkù pøišlo tehdy o chalupy nebo museli èásti prodati, aby zaplatili dluhy pitím nahromadìné. Zprávy o tomto koøaleèném moru dostaly se široko daleko, takže naše obec v tom èase požívala v širokém okolí velice špatné povìsti. Následky objevily se ještì v pozdìjších letech ve škole, kde špatný prospìch dìtí pøièítali uèitelé nesmírnému pití jejich otcù ve døívìjších neblahých letech.“

Krušinova hospoda

10

Autor: Tomáš Javůrek

Bělohradské listy

V historii památkové péèe se vìtšinou objevují dva typy památek - národního a místního významu. V památkové péèi se pøevážnì setkává hodnota architektonická s hodnotou historie, která daným objektem prošla. Na území Èech byla kategorie místních památek užívána v dobách Rakousko-uherské monarchie a mnohá èeská mìsta se k této praxi opìt vracejí. Má to svou dobrou logiku: Proè by nám památky, které mají svùj význam pøedevším pro Bìlohrad, mìlo chránit ministerstvo kultury? Jestliže si jich sami vážíme, dokážeme si je pøeci ochránit! Když jsem v létì provádìl srovnávací výzkum bìlohradské architektury, setkal jsem se s velkou pozorností, kterou bìlohradská veøejnost od obyvatel až po pracovníky radnice projevovala ke stavbám, které v následujících øádkách popíšu. Vìøím proto, že vedle slavného objektu zámku od architektonické hvìzdy Santiniho mají nadìji na pøežití i památky dùležité z místního hlediska a podporující zdravý patriotismus. Nejvíce na oèích veøejnosti je tzv. Pižlùv dùm, è.p. 106 na námìstí z roku 1881. Je to stavba klasické, velmi harmonické formy se zajímavou štukovou výzdobou a významným umístìním v centru mìsta. Svou historií je spojena pøedevším s bìlohradským kupcem Mikulášem Pižlem a jeho synem Jindøichem, který vynikal svou aktivitou spoleèenskou i podnikatelskou. Po 2. svìtové válce jsme doèasnì pøivykli jejímu užití pro rozvoj motorismu v jeho prùkopnické etapì. Pak se ale benzínová pumpa odstìhovala tam, kam patøí. Dùm osiøel a všichni jsme si zaèali pøedstavovat, jak by mohl zazáøit uprostøed mìsta s adekvátnì opravenou fasádou a odpovídající veøejnou funkcí. Rodina Pižlova v nìm samozøejmì kdysi bydlela, dnes by toto místo ale pro obývání pøíjemné nebylo. Zato se však pøímo nabízí k atraktivnímu užití jako kavárna, restaurace nebo kvalitní obchod. Vìøme, že nový majitel naváže na styl uznávaného m욝ana Pižla a architektonicky kvalitní dùm od mistra Polièanského z Hoøic zazáøí uprostøed Lázní Bìlohradu v nové kráse. Stará pošta na námìstí è. p. 13 má nejen zajímavou historii, ale také mimoøádnì bohatou plastickou výzdobu fasády. Poèátky poštovní èinnosti dnes už patøí k významným prvkùm rozvoje novodobé civilizace mìst. Jen si zkuste pøedstavit, jak na námìstí pøed poštou zastavovaly dostavníky a pan poštmistr Václav Malý zprostøedkovával všechna spojení se svìtem. Po dostavnících pøišel telegraf, po nìm první telefony. V domì byla také hospoda, kde se poøádaly bály, na nìž chodila mìstská honorace a výjimkou nebyla ani návštìva šlechty - hrabat Aichelburkových. Pøi svých pozdìjších návštìvách mìsta zde bydlíval a také tvoøil slavný rodák Karel Václav Rais. Do budoucna nabízí objekt velmi univerzální užití. V každém pøípadì stojí na atraktivním místì Lázní Bìlohradu, které mùže majiteli pøinést odpovídající zisk, s nímž pøirozenì souvisí i vzhled fasády. Zde je dùležité si uvìdomit, že její plastická výzdoba je hlavní architektonickou hodnotou domu. Pokud by se ji nepodaøilo zachránit nebo dokonce byla omylem nahrazena hladkou omítkou, jak tomu bylo zvykem za vlády bolševika, stal by se z ozdobného objektu naopak prvek hyzdící centrum mìsta. Pan Materna, dìdic mimoøádnì hodnotného selského stavení na poèátku Horní Nové Vsi (è. p. 92) to má jednodušší než majitelé pøedchozích dvou objektù v centru mìsta. Vztah k domu mu pøibližuje rodinná tradice. Ještì na obalu DVD filmu o Bìlohradì z poèátku 70. let mùžeme spatøit toto stavení v harmonické souhøe se sousedními tradièními domy. Dnes tento soulad již vzal za své promícháním s novou nesourodou výstavbou. O to více však vynikají kvality tradièních døevìných staveb minulosti. Mnozí si toho jsou vìdomi již nyní, jiní na to

Bělohradské listy

Foto: Tomáš Javůrek

11

pøicházejí až s odstupem, kdy nastávají módní vlny obdivu rùzných slohù minulosti, což se pak odráží také na pøehnanì rostoucích cenách. Mnohá selská stavení jsou v Bìlohradì ukázkovì opravena. Pøispívají k tomu nejen místní obèané, ale také rekreanti, èasto pocházející z bìlohradských rodù. Je pravda, že tyto stavby nìkdy nejsou zcela pøíjemné pro trvalé bydlení. Na druhou stranu jsou ale mimoøádnì atraktivní pro rekreaci. Pro místní podnikatele se pak zejména s rozvojem lázní a doplòkového soukromého ubytování nabízí zajímavá možnost zisku. Zahranièní zkušenosti øíkají, že o Maternovu chalupu by se mohli v budoucnosti hosté lázní doslova poprat. Je nositelem potenciálního zisku, z nìhož mùže schopný podnikatel mnoho vytìžit. Má nejen mimoøádné architektonické hodnoty, ale také výhodnou polohu vùèi centru a klid ve svém okolí. Zatímco první dvì památky na námìstí, stejnì jako Maternùv dùm, stojí na oèích veøejnosti, poslední z hodnotných objektù je ukryt v ústraní. „Nìmecký kopec“ èní nad Horní Novou Vsí jako jedna ze dvou vzpomínek na odlišné etnikum, které bylo souèástí historie Bìlohradu. Tamìjší komunita mìla i svou malou náves a nedaleko ní stojí velká stavba bývalé hájovny (è. p. 107), nesoucí prvky stylu známého ze Sudet. Dùm dává kolemjdoucím najevo, že zanedlouho by se mohl dostat do stavu, kdy už mu bude jen tìžko (a draze) pomoci. Pokud by nebyl lukrativní pro drobné podnikání neobtìžující obytnou zónu, leží v místech ideálním pro rekreaci. A pokud by investice potøebné pro jeho opravu pøesáhly místní možnosti, je jisté, že pøi dnešním zájmu o kvalitní rekreaèní objekty by se našel zájemce z velkého mìsta. To by jistì byla možnost lepší, než nechat stavebnì zajímavý objekt spadnout. Opravy všech uvedených památných nemovitostí si vyžádají urèité finanèní prostøedky. Mìsto by mohlo jejich památkovou ochranu podpoøit právì finanèním pøíspìvkem. Obce to dìlají napø. formou grantù vypsaných pro opravy vytipovaných hodnotných historických staveb. Záleží jen na rozhodnutí zastupitelstva. A samozøejmì se zde nabízí také klasická cesta - navrhnout objekty za kulturní památky Ministerstvu kultury a žádat o pøíspìvky na jejich údržbu. Je to však komplikovanìjší postup. Vìøím spíše na kulturnost obyvatel Bìlohradu a jejich schopnost se postarat stejnì o svou tradici jako o další rozvoj. autor se zabývá historií architektury a urbanismu

Posílám informativní zprávu ve vìci jednání komise na NPÚ územním odb. pracovišti v Pardubicích 15. 5. 2006 ve vìci návrhù na prohlášení objektù za KP v LB. Budova èp. 13, Stará pošta - komise doporuèila podání komplet. návrhu vè. pozemku, brány s oplocením. Vlastník bohužel nereaguje na výzvy, nutné je zdokumentování interiéru. Dùm èp. 106 Pižlùv dùm komise nedoporuèuje (nevratná poškození architekt. a památkové hodnoty). Roubený seník (Bažantnice) - komise nedoporuèuje, novodobì upravená drobná stavba. HNV èp. 92 Maternova chalupa - komise nedoporuèuje, pouze relikty dekorativních døevìných prvkù, neobydleno, havarijní stav. HNV, hájovna èp. 107 - komise doporuèuje dále sledovat a dopracovat návrh. Byšièky, krásná lokalita s kostelem sv. Petra a Pavla vèetnì opravených Zastavení køížové cesty, upøímné podìkování m.j. zaslouží pan František Koubek a Mìsto LB. Více takových míst! Viktor Blažek, NPÚ Pardubice

12

Autor: Ladislav Stuchlík

Kdo by neznal v Lázních Bìlohradì svátek hudby a tance, jehož 32. roèník nedávno skonèil. Mnozí ho mají v živé pamìti a kdo ho letos nenavštívil, byl alespoò na nìkterém z pøedchozích roèníkù. Málokdo však zná Slavnosti z té druhé stránky, stránky pøípravy a technického zajištìní. Možná, že bude zajímavé podívat se folklóru v Bìlohradì trochu pod poklièku. Zkusme to s øeditelem festivalu Jindøichem Rychterou. Kdy se zaèínají slavnosti pøipravovat? Pøíští festival se zaèíná pøipravovat ve chvíli, kdy souèasný konèí. Je plno nápadù, zkušenosti se posunou o kousek dál a naváží se nové kontakty. Nejprve se musí vybrat soubory. Ty vybíráme pøi vystoupeních souboru Hoøeòák a Hoøeòáèek na podobných akcích, kde vidíme øadu vynikajících folklórních souborù a kde s nimi také nejlépe navážeme kontakt. Sami jich již øadu známe, jsou to tradièní úèastníci, napø. soubor z nìmeckého Altenburgu, nebo nìkteré èeské a moravské soubory. Pak je tu FOS, tedy Folklorní sdružení, které zve zahranièní úèastníky a podle termínu z nich vybíráme. Je to na jejich doporuèení. Podobnì i my pak jezdíme do ciziny a i tam koukáme, kdo by se k nám hodil. Dbáme na to, aby byla kvalita, a myslím, že v Bìlohradì kvalita vždycky byla. Další vìcí, která se dìlá dávno pøed festivalem, je propagace. Zaøazení do katalogù, nabídek, rozhlasových a televizních poøadù je pomìrnì dlouhodobá záležitost. Teprve pak pøicházejí pozvánky, plakáty a místní propagaèní akce. Propagace je vùbec velmi dùležitá, když si pøedstavíte, že je v republice za sezonu více jak 50 folklorních festivalù, musíte o sobì dát vìdìt. Pak jsou tu peníze. Bez nich se nedá taková akce uskuteènit. Je na ni tøeba získat velké sponzory. Èást penìz je od FOSu, od Královéhradeckého kraje a nemalou èástku dá Mìsto Láznì Bìlohrad. Pak jsou tu menší sponzoøi, kteøí dají 20 - 25 000, ale i ti malí, tøeba takoví, kteøí dají tøeba 500 korun nebo bednu koláèù èi hrnec guláše. Když se zaène termín blížit, sháníme ubytování a stravování. Z více než 500 úèastníkù jich tady asi 200 potøebuje nocleh. Nìkteøí úèastníci, napøíklad zahranièní soubory, pøijedou už tøeba ve støedu pøed akcí. Pro nì se pak sjednávají další vystoupení v okolí. Navíc se snažíme jim ukázat Bìlohrad a naše krásné Podkrkonoší. Nìkteøí chtìjí vidìt Prahu, tak je potøeba jim dìlat prùvodce. Hodnì vystoupení se dìlá reciproènì, to znamená, že Hoøeòák nìkde vystoupí, napø. v zahranièí, a zato jejich soubor vystoupí v Bìlohradì, vzájemnì si nic neplatíme. Tìsnì pøed festivalem pøijde velký nápor. Soubory jsou v Bìlohradì, do toho se staví pódia, vozí židle, aparatura, výzdoba a tisíc dalších vìcí. Už je ale všechno v bìhu a nedá se to zastavit. Tak to bylo i letos. Musím podìkovat všem, kteøí nám pomohli a kteøí se úèastnili pøípravy a realizace. Zvl᚝ Mìstu Láznì Bìlohrad. Festival jsme zvládli a jdeme pøipravovat další. Ten v roce 2007.

Bělohradské listy

Bělohradské listy

Foto: Ladislav Stuchlík

13

Záštitu nad letošním folklorním festivalem pøevzal mimo jiné i MUDr. Radim Uzel, sexuolog a veskrze zajímavá osobnost. Pobyl v Lázních Bìlohradì tøi dny, sršel vtipem i moudry a v sobotu veèer mìl na zámeckém nádvoøí samostatné vystoupení nejen o sexuologii. Zastihl jsem jej na procházce pøed sokolovnou a on se ochotnì rozpovídal. Vy nejste prý v Lázních Bìlohradì poprvé?

Já, pokud správnì poèítám, jsem byl v roce 1953, tedy pøed tøiapadesáti lety, jako dítì léèen tady v dìtské léèebnì. Vypadalo to zde úplnì jinak. Pøesto vám nìkteré vìci i po pùl století utkví v pamìti. Napøíklad si pamatuji Bažantnici, kam jsme chodili jako dìti na procházky. Láznì vypadaly také jinak, ve slatinì nás napøíklad koupali ve døevìných škopcích. Mám mnoho veselých zážitkù s kamarády. Vzpomínám na pana uèitele Fóla, který nás tady uèil a který prý umøel docela nedávno, škoda, že jsem se s ním minul. Vzpomínám si na to, že jsem tady poprvé v životì jedl jogurt. My jsme nevìdìli, co to je. Øíkali nám, bude to dobré, když si na to nasypete krystalový cukr. Krásnì v tom jogurtu køupal. Mám opravdu hezké vzpomínky na tìch asi šest týdnù, bylo to pro nás dìti velmi exotické. Dnes, když procházím mìstem, je to úplnì jiné. Asi pøed osmi lety jsem tudy projíždìl a z jakési nostalgie jsem se zde zastavil a mám dojem, že i za tìch pouhých osm rokù se to tady obrovsky zvedlo. A víte, co se mnì vùbec ze všeho nejvíc líbí - ty chodníky. Pan starosta øíká, že to bylo drahé, ale mìsto to ohromnì zvedne. V Praze se k tomu také vrací. Je na první pohled vidìt, že se o to vedení mìsta stará. Zajímavé, kolik dotací se podaøilo mìstu získat, to se musí umìt, mít schopné lidi. Vèera jsem byl na návštìvì v lázních. Já mám také atestaci z lázeòství. Za mlada jsem byl ètyøi roky zamìstnán jako lázeòský lékaø ve Františkových lázních. Pøes sirnoželezitou slatinu mám dokonce kandidátskou disertaèní práci. To je stejná slatina, jaká se používá tady. Ve Františkových lázních se používá k léèbì gynekologických problémù. Navrhoval jsem zdejším kolegùm, že by mohli rozšíøit indikaèní seznam o gynekologickou léèbu. Právì pøi této léèbì je sirnoželezitá slatina nesmírnì užiteèná a ve spojení s klimatickou léèbou by mìla urèitì velký úspìch. Já jsem slyšel, že zdejší ovzduší je velmi èisté, ne-li pøímo nejèistší. Sice napøíklad Karlova Studánka v Jeseníkách, kde jsem mìl chalupu, tvrdí totéž, ale øeknìme, že je to pravda. Chalupu v Jeseníkách jsem prodal, tak mohu kopat za Bìlohrad. Chalupu už sice nechci, ale láká mì, že bych sem pøijel jako pacient. Byla by to taková reminiscence po více jak padesáti letech. Pacient, tehdy jako dítì, teï jako staøec nad hrobem, takže uvidíme. Dìkuji za rozhovor.

14

Autorka: Antonie Vanišová

Léto se rozpuklo jako dozrálé poupì, sluníèko zahnalo mraky a do ulic vyjely maminky s koèárky. Bìlohrad rázem omládl. Koèárky nejrùznìjších typù a barev, modré, šedé, oranžové, zelené, od moderních sportovních trojkombinací po ty klasické, nadýchané bílými deèkami. Rozložitìjší koráby vezou hned dva drahocenné poklady. Miminka povolila oddechovou pauzu a tak matky bìží v poklusu za nákupem, spìchají vyøídit úøední záležitosti, stavit se u lékaøe, sdìlit nìco strašnì dùležitého, co rozhodnì nepoèká, kamarádce. Každá minuta je drahá, vždy mateøská vùbec není dovolená, ale vyèerpávající smìna bez konce, zvláštì s více dìtmi. Jen ty šastnìjší, jištìné doma babièkami a ostatním pomocným personálem, vychutnávají radost z delší poklidné jízdy. Kam jezdí bìlohradské maminky? Procházejí se po

Bělohradské listy

lázeòském korzu, projíždìjí vedlejší tiché ulice, s chutí zamíøí do Bažantnice, do zámeckého parku. V lesním a luèním tichu, silném jako víno, se dìátku tak sladce spí! Koèárkové trasy pro nároèné vedou na Byšièka, do Brtve, pøípadnì na Horní Novou Ves podle Javorky. I na samotném námìstí je tolik pøíležitostí k vítaným setkáním, pochlubit se a popovídat se známými. Koèárky drncají po nových chodnících, hladce kloužou po lázeòské dlažbì, houpají se na parkových cestièkách. Lavièky jsou pøesnì všude tam, kde být mají. Cesty jsou sjízdné, staèí jen vyhnout se místùm ve stavu momentální rozkopanosti. „Vy se v Bìlohradì máte, tolik parkù a tichých míst, je kam jet!“ povzdechnou si èasto maminky novopacké a jièínské. A mají pravdu. Co všechno se dá v Bìlohradì s dítìtem v koèárku zaøídit? Je toho hodnì. Vyøídit potøebné záležitosti na sociálním odboru, na

Bělohradské listy

Foto: Ladislav Stuchlík

15

úøadu práce, zajet na poštu, nakoupit v samoobsluze Jednoty na námìstí. V klidu si vybrat hezouèké obleèení pro dítì v obchodu u Klùzových, koupit si pro pouèení nìkterý z krásných maminkovských èasopisù v trafikách. S dítìtem po boku je možné nechat se zkrášlit v kadeønickém salónu Wella, dopøát si pøíjemné posezení u stolku pøed cukrárnou nebo pøed kavárnièkou na Malém námìstí, pøípadnì si zajet na kávu a zákusek do lázeòské kavárny. Na pravidelnou prohlídku a oèkování do poradny dìtské lékaøky MUDr. Rybníèkové mají koèárky cestièku vyježdìnou, zajíždí se tam zezadu ze dvora. Ale do lékárny nebo na mìstský úøad je už nutné od koèárku odejít, a to zkušené maminky nerady dìlají. Nasycená miminka se blaženì provalují, kopou usilovnì nožièkama, žužlají dudlík nebo si cucají paleèky i celou ruèku. Zaujatì pozorují vìtve stromù, houpající se ve vìtru nad koèárkem, zajímají se o dìní v korunách stromù, zøejmì zpìvu ptákù rozumìjí. Zkoumavì sledují oblaka, soustøedìnì naslouchají šumìní fontány pøed láznìmi i v zámeckém parku. Rozzáøí se úsmìvem nebo nakrabatí bradièku, když do jejich svìta nahlédne cizí zvìdavá tváø. Koèárky vrní, broukají, zpívají si i øvou. Dìtí v Bìlohradì pøibývá, letos se jich do 12. èervna narodilo 11. Všechny mají líbezná jména - Anetka i Natálka, Terezka i Anièka, Lucinka a Jakoubek, Patrick, Vincent, Vaneska, Ondøejek i Michálek. Frekvenci nejèastìji dávaných jmen vede za poslední rok a pùl suverénnì Vojtìch, v Bìlohradì máme už ètyøi. Tøi Honzíèky a Martínky, tøi Anièky a Terezky. Bìlohradští rodièe si pro své novorozence oblíbili i jména David, Ondøej, Nikola, Kristýna, Aneta. Co si maminky pøejí? Oddìlit dìtské høištì aspoò malým plùtkem, aby dìti nemohly vybíhat k silnici, a omezit ve mìstì tìžký dopravní hluk. Všude, kde to jen trochu jde, vybudovat bezbariérový pøístup. Nejbližší plavání pro maminky s dìtmi je až v Jièínì a v Hoøicích, ale bazén je pøece i v Bìlohradì. Funkci mateøského centra s možností kontaktù a výmìny zkušeností s jinými matkami a pro dìti pøíležitosti ke hrám s vrstevníky plní oblíbené dìtské høištì. Však si ho rodiny s malými dìtmi bohatì užívají. A kvetou bìlohradské maminky jako rùžièky a dìtí je jako poupátek! Koèárkùm vítr do plachet a šastnou cestu!

16

Autor: Svatopluk Hrnčíř

Jak se tam naše mìsto dostalo? A nejde o pøehnané tvrzení patriota? Nikoliv. Máme pøed sebou dùkaz. Je to velice pìknì vypravená kniha, na jejíchž èerných deskách se tøpytí zlatý nápis: Labyrintem tajemna aneb Prùvodce po magických místech Èeskoslovenska. (Knihu sepsal Martin Stejskal a v roce 1991 ji vydalo nakladatelství Paseka.) Zatímco Nová Paka a Hoøice mají v této publikaci po jednom „tajemnu“, my tam máme tajuplnosti tøi. Chcete vìdìt, které to jsou? Otevíráme zmínìnou knihu, abyste mohli èíst:

Bělohradské listy

LÁZNÌ BÌLOHRAD

Jihovýchodnì od mìsta podél lesa Úlehliny se táhne od Byšièek smìrem k Lukavci hluboká strouha. Øíká se jí Èertova brázda. Vyoral ji ïábel pluhem, do nìhož byli zapøaženi dva z krutých pohùnkù nìkdejších majitelù bìlohradského panství Schaffgotschù.

Severovýchodním smìrem od Lázní Bìlohradu se vypíná vrch Kamenná Hùra. V místì Na kopci (489 m) bývalo staré hradištì a dosud jsou zde rozeznatelné valy. Podle povìsti tam stával hrad krutého pána, který se jednoho dne i s nashromáždìnými poklady propadl do zemì. Pán hradu se zjevuje v podobì èerného kozla a hlídá své bohatství ukryté v zemi. Podle jiné verze má jeho duch podobu strakatého kocoura. Vypráví se také, že poklad hlídá rota trpaslíkù. Nad tímto místem, známým jako Èertùv sklep, bývají èasto vidìt modravé plamínky. Obèas se tu zjevoval i pøízrak naøíkající Bílé paní, vìštící zkázu celým Èechám. Prý jenom tady, pod Kamennou Hùrou, budou lidé ušetøeni všeobecné zkázy.

Na nevysokém vršku východnì od mìsta stojí bílý, pùvodnì románský kostelík sv. Petra a Pavla. Øíká se zde na Byšièkách. Údajnì tu stávala kdysi ves Byšice, která se kvùli høíchùm svých obyvatel propadla do zemì. Zká-

Bělohradské listy

Kresby: Stanislav Hudeček

17

ze ušel jen kostel, a to díky jedinému místnímu vìøícímu, který se na jeho schodech modlil ke svému patronu, sv. Petrovi. Dosud jsou zde u kostelních dveøí vidìt dva dùlky v tvrdém kameni, které orodovník vykleèel. K tomuto kostelíku se høbitovem i k cestì z Miletína na Byšièky se vztahuje Erbenova balada Svatební košile. Dnes tudy prochází turistická cesta K. J. Erbena. Povìst o pokladu v blízké Èervené Tøemešné se stala pøedlohou balady Poklad. Víckrát než Bìlohrad je v tomto strašidelném místopisu s mnoha mapkami a popisy nadpøirozených bytostí zmínìna Pecka. A protože jedna její kuriozita se týká nás, rovnìž ji pøetiskujeme:

Podle povìsti vycházejí z hradu Pecky tøi podzemní chodby. Jedna vede až do Miletína, druhá na tzv. Kulatý vrch v Hùøe nad Láznìmi Bìlohradem a tøetí ústí poblíž hradu. Vzhledem k tomu, že uvedené báchorky známe pøedevším ze sbírky Františka Èípa (Povìsti, pohádky a lidový humor na Novopacku), zaujalo nás, že Stejskalova publikace je ponìkud doplòuje (les Úlehlina, Èertùv sklep, Bílá paní). Nu a pár nesrovnalostí (vrch Na kopci není v Hùøe, ale u Valù), autorovi snad odpustíme. Malíø a ilustrátor Kamil Lhoták kdysi poznamenal: „Zapla pánbùh, že svìt je tajemnej. Dokud jsou tajnosti, tak je furt nìjaká zábava.“ Buïme tedy rádi, že pøívìtivý Bìlohrad patøí i do labyrintu tajemna.

Kresby Stanislava Hudeèka k prvnímu ilustrovanému vydání Erbenovy Kytice, které vyšlo pøed sto lety (Svatební košile, Polednice, Vodník)

18

Z dopisů čtenářů

Bělohradské listy

Ráda vzpomínám tímto dopisem na vzácného èlovìka, který se výraznì zapsal do novodobé historie Lázní Bìlohradu, zasloužil se o rozvoj zdejšího zemìdìlského školství. Ing. Karel Pumr se narodil 16. 1. 1910 v Tøebechovicích pod Orebem, promoval 4. øíjna 1958 v oboru inženýr - zemìdìlský ekonom. Bìlohrad se stal jeho druhým domovem. Pøipravoval zde podmínky pro vznik zemìdìlské školy, a když byla 24. srpna 1959 v bìlohradském zámku zøízena, byl jmenován jejím prvním øeditelem. Jeho zásluhou se v roce 1975 slouèilo bìlohradské ZOU se ZOU v Mladìjovì a v Jièínì a byla zde vytvoøena i Støední škola pro pracující. Pod jeho vedením byla provedena celá rekonstrukce zámku, vybudováno mechanizaèní støedisko a postavena budova nové školy. Karel Pumr s manželkou Rùženou Ing. Karel Pumr byl dobrým øeditelem. Jako skvìlý organizátor strhával lidi kolem sebe svým zápalem. Byl vytrvalý, neodbytný, houževnatì šel za svým cílem a také ho vždy dosáhl. Mìl ve své funkci porozumìní pro problémy ostatních, dovedl na nì citlivì reagovat. Jednal èestnì, spravedlivì, v pøípadných sporech hájil vždy právo. Jako dlouholetý øeditel byl držitelem titulu „Zasloužilý uèitel“, v roce 1975 mu bylo udìleno státní vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu“. Za svou aktivní a obìtavou práci získal i další uznání. Po celý život si vážil vzdìlání a poctivé práce, kterou dovedl ocenit. Ke svým spolupracovníkùm byl nároèný, dùslednì vyžadoval pøesnost a kvalitní práci, ale sám šel v tomto smìru pøíkladem a na jeho slovo bylo spolehnutí. Na takového èlovìka se nezapomíná. Pøed 25 lety, 18. srpna 1981, z našeho støedu odešel, bylo mu 71 let. Dùkazem velikosti jeho osobnosti je to, že i po letech na nìho jeho spolupracovníci rádi a s úctou vzpomínají. Mgr. Antonie Vanišová Dne 23. 9. 2006 se bude v Lázních Bìlohradì (v areálu ÈSAD U lva) konat Národní výstava psù ruských a asijských plemen. Tuto výstavu specializovanou na plemena kavkazský ovèák, moskevský strážní pes, støedoasijský pastevecký pes a jihoruský ovèák poøádá každoroènì Kynologická organizace Security dogs (KOSD) za podpory mìsta - zástupce mìsta vždy vybere psa, kterému pøedá cenu, kterou vìnovalo mìsto: Vítìz mìsta Láznì Bìlohrad. Na této výstavì je pokaždé možno vidìt rekordní poèet moskevských strážních psù - na výstavì 17. 9. 2005 jich bylo 18, což je nejvíce v Evropì (s výjimkou zemì pùvodu). Srdeènì zveme na výstavu všechny, kteøí se o tato plemena zajímají, i ty, kteøí se jen rádi podívají na krásné velké psy. Za KOSD Jana Zemanová

Chtìl bych se zeptat, zda je nìkdo schopen, a hlavnì kdy, udìlat pøítrž tzv. motocyklovým závodníkùm, kteøí si z ulice v obci, kde je omezená rychlost, viz. silnice z Horní Nové Vsi do Lázní Bìlohradu, dìlají testovací a závodní dráhu. Nejen, že ohrožují ostatní úèastníky silnièního provozu, ale znepøíjemòují život lidem, bydlícím v blízkosti silnice. Mám též pochybnosti o tom, zda jejich jezdecké umìní odpovídá výkonnosti motocyklù, na kterých jezdí. Josef Vrabec, Horní Nová Ves

Poznámka: Na dotaz redakce ohlednì øešení rychlé jízdy a nesprávného parkování v obci odpovìdìla policie: „Situaci øešíme v rámci bìžné služby“.

Oprava! Autorkou èlánku „Adopce na dálku“ v BL3/2006 je Pavla Vernerová, žákynì 9. A tøídy ZŠ.

Bělohradské listy

Dne 6. èervna 1906 došlo k velikému železniènímu neštìstí na „Severozápadní dráze“ mezi Novou Pakou a Bìlohradem. V tom roce šlo o svatodušní pondìlí, tedy svátek, a ve vlaku bylo na 200 cestujících. Neštìstí se stalo v místì nad Valdovem na Uhlíøe, kde je mírný svah. Samozøejmì, že se vše vyšetøovalo a dle odborníkù u vlaku pøílišným napìtím prasklo péro uhláku a následkem toho se vymrštilo všech deset vagónù z kolejí. Podle tehdejšího tisku „nejhùøe odpykal katastrofu poštovní vùz a jeho personál. I další škody nedají se ani vylíèiti. Troskami poštovního vozu byl usmrcen poštovní sluha Jan Fischer, jenž zanechal po sobì 5 nedospìlých sirotkù. Smrtelnì zranìno bylo ještì 5 poštovních úøedníkù, vážnìji bylo zranìno 35 osob, 11 dalších pak lehce. Všichni byli dopraveni do nemocnice v Nové Pace.“ Letos je tomu tedy 100 let! V 19. století prodìlávala železnice bouølivý rozvoj a díky tomu ta v Èesku patøí k nejhustším sítím na svìtì a v Evropì. A nìkolik dat: S vymìøováním severozápadní dráhy se zaèalo v okolí Bìlohradu 4. øíjna 1868 a v dubnu roku 1869 byl u Nové Paky již navrtáván tunel. Jezditi se ale zaèalo døíve na trati Pardubice - Liberec - už v roce 1856. Pro bìlohradské tak nejbližšími stanicemi byly buï Ostromìø a nebo Horka u Staré Paky, naštìstí ne nadlouho. Tam se muselo pìšky. A ještì na vysvìtlenou, proè je øeè o severozápadní dráze? Naším hlavním mìstem byla pøece Vídeò! Dle zápiskù svého otce Jaroslav Kugler.

Autor: Jaroslav Kugler, foto: archiv

19

20

Autor: Eduard Čeliš

Bělohradské listy

Bělohradské listy

Foto: Jaroslav Voves

21

1 - Nástup 108 cvièencù a cvièenek, 2 - Ukázka florbalu. V akci brankáø bìlohradských žákù Filip Kòourek, 3 - Župní náèelník Václav Jírù, 4 - Skladba žen – Zpìv nadìje, 5 - Úvodní øeè starosty bìlohradské Tìlocvièné jednoty Sokol ing.Stanislava Nálevky, 6 - Dana Rejmontová, cvièenka i vedoucí sestavy žen, 7 - 36 mužù ve skladbì Chlapáci II, 8 - Vìrná garda a jejich Ta naše písnièka èeská na muziku Karla Hašlera, 9 - Po cvièení se hrál i malý fotbal.Tým FC Sborná s nejlepším hráèem turnaje Tomášem Lámrem /dole uprostøed/, 10 - 1. FC Bago s brankáøem a prezidentem klubu Zdeòkem Oldou Žampou /nahoøe uprostøed/

Školní sportovní klub Základní školy K. V. Raise má ve školním sportu renomé skvìlého organizátora sportovních akcí pro žáky a žákynì. Patøí k nejèastìjším organizátorùm školních sportovních soutìží na okrese Jièín, ale v posledních letech také k nejlepším školám, co se týká sportovních výsledkù. V letošním roce jsme se úspìšnì ucházeli o poøadatelství Republikového finále žákù základních škol v minifotbale, termín byl naplánován na 13. – 15. èervna. V záøí byl sestaven organizaèní tým ve složení Karel Saal, Eva Lacinová, Marie Hanzlová a Mirka Brychtová, pøípravy, jednání s partnery, shánìní financí a zajištìní zázemí pro úèastníky však zamìstnávalo nejen je, ale témìø celý uèitelský sbor a vedení. A tak není divu, že fotbal hýbal životem základní školy podobnì jako MS v Nìmecku a i zavilí nepøátelé fotbalu a obdivovatelé jiných televizních sportù (jako napøíklad Ordinace v Rùžové zahradì a Rodinných pout) zaèali mít o fotbal trochu zájem, a zjistili (nebo spíše zjistily), že pøi fotbalu se kope do balónu a nejsou tam hokejky. Perfektní organizátorské schopnosti Karla Saala a jeho týmu slavily úspìch. V èervnu probìhlo výteènì zorganizované, finanènì i materiálnì zajištìné finále ve vší slávì. Skvìlá prezidentka turnaje Eva Lacinová vyjednala s vedením školy „øeditelské volno“ pro žáky, škola sloužila jako stravovací zá-

zemí pro mladé fotbalisty a uèitelé spoleènì s poèetnou skupinou žákù se starali o spokojenost mladých fotbalistù. Výborní devááci nás opìt pøesvìdèili o tom, že za absolventy se naše škola stydìt nemusí. Ti letošní byli zvl᚝ super… Systém soutìže byl pøipraven do dvou hracích dnù. První den se hrálo ve dvou skupinách po tøech týmech, závìreèný den byly semifinálové a finálové zápasy. Vítìze pìti krajských kvalifikací – ZŠ Kyjov, ZŠ Strakonice, ZŠ Uherské Hradištì, ZŠ Jana Wericha Praha a ZŠ Smiøice – doplnilo bìlohradské mužstvo, které nepostoupilo a hrálo pouze z postu hostitele. A jak celý turnaj dopadl? Vítìzem se stalo družstvo Základní školy Jana Wericha z Prahy, které ve finále zdolalo tým Kyjova. Tøetí se umístily Strakonice a ètvrtý tým ze Smiøic. Ohlasy na organizaci byly velmi pozitivní, k vidìní bylo mnohé z fotbalového umìní, poèasí bylo krásné, bylo navázáno mnoho nových pøátelství a kontaktù. Zkrátka, akce se vydaøila a vzpomínky zùstanou krásné. Je tomu tak i díky sponzorské a organizaèní výpomoci jednotlivcù i organizací – jmenovitì patøí podìkování za finanèní výpomoc firmám DEPRAG CZ, ALUCON, CK Hoška Tour, Ing. Miloš Nosek a spol., Anenským slatinným lázním a.s., Mìstu Láznì Bìlohrad a Královéhradeckému kraji. Perfektní spolupráce byla s fotbalovým, tenisovým a volejbalovým oddílem a samozøejmì celou akci finanènì a organizaènì zaštiovala Asociace školních sportovních klubù ÈR v èele s pøedsedou krajské rady Josefem Èurdou. Podìkování patøí také všem uèitelùm, kteøí pomáhali turnaj organizovat, a také panu Milanu Lacinovi za všestrannou obìtavou výpomoc. Prožili jsme krásné sportovní dny plné fotbalu, sluníèka a hezkých vztahù. A nám vzpomínka na dny, kdy jsme všichni táhli za jeden provaz, vydrží co nejdéle. Jaroslav Jirásko – øeditel školy

22

Bělohradské listy

Vzpomínková akce k 80. výroèí úmrtí bìlohradského rodáka, spisovatele Karla Václava Raise probìhla v Lázních Bìlohradì 5. èervence. K výroèí byla pøipravena øada akcí. Ve Frièovì muzeu byla zahájena vernisáží výstava starých pohlednic mìsta. Tu sem zapùjèil další místní rodák Viktor Teimer. Více jak 600 pohlednic, jež se zde do konce záøí presentují, je jenom malou èástí rozsáhlé sbírky. S jistou nostalgií dokumentují vývoj mìsta od konce 19. století do nedávné doby. Dopoledne byla také otevøena dìtská nauèná stezka „Putování Raisovým krajem s dìtmi“, která kopíruje èást nauèné stezky „Po stopách K. V. Raise“ a zábavnou formou seznamuje dìti se zdejším krajem a jeho povìstmi. Odpolední èást programu zahájilo otevøení rozšíøené expozice v Památníku K. V. Raise, která mapuje spisovatelovo dílo, životní cestu a podmìty, ze kterých èerpal ve svých knihách. Je také ukázkou doby, ve které Karel Václav Rais žil. Návštìvníkùm Památníku zahrála dechová hudba Javorka. Velmi se vydaøilo dìtské odpoledne, které na Pardoubku u jednoho zastavení dìtské nauèné stezky uspoøádalo Obèanské sdružení Friè. Velké množství dìtí soutìžilo, hrálo si a seznamovalo se s Bìlohradskými povìstmi za pøítomnosti Vodomila Pardoubského, který sem zavítal se svou družinou. Hlavní veèerní program byl zahájen v 19,30 v sále Lázeòského hotelu ÈSAD. Vystoupila v nìm v Bìlohradì velmi známá operní pìvkynì Edita Adlerová, herec Radovan Lukavský a Bìlohradský ženský sbor. Do posledního místa zaplnìný sál naslouchal Dvoøákovým áriím a ukázkám z Raisovy tvorby v mistrném podání Radovana Lukavského. Vynikající výkon podal Bìlohradský ženský sbor, který se po létech znovu v omezeném obsazení sešel a pøednesl k Raisovu výroèí nádherný program. Celým veèerem zasvìcenì a velmi citlivì provázel Zdenìk Prchal. (las)

Úvodem mi dovolte ocitovat závìr dopisu, který mi nedávno poslal spisovatel Ludvík Vaculík: „A teï chodím každé pondìlí veèer do Penklubu, kde máme skupinu pìveckou, která se jmenuje Wlastenci. Zpíváme si jen pro sebe! Když je ale nìjaký spoleèenský dùvod, jdeme také zpívat a svùj úkol jsme si definovali takto: infikovat spoleènost zpìvem. Totiž když si zazpíváme pár písní, lidé se pøidávají, líbí se jim to a diví se, proè si vlastnì sami nezazpívají.“ Jeho slova pùsobila na mne jako pohlazení. Dlouhou dobu totiž s lítostí pozoruji, jak zpìvnost našeho národa upadá. Ve spoleènosti se zpívá èím dál ménì, v rodinách se pøestalo zpívat úplnì. A to se tam døíve nejen zpívalo, ale i muzicírovalo! Když jsem uèil v dìtské léèebnì, sjíždìly se tam dìti z celé republiky. Pokud jsem se zeptal, co ve škole zpívají nebo kterou lidovou píseò znají, vždy jsem narazil u menších dìtí na ostych, u vìtších na pøezíravou nechu. Cítil jsem, že zazpívat si lidovou píseò považují za nìco ménìcenného. Stav a souèasná úroveò naší zpìvnosti má trochu hlubší dopad. V dobì mistrovství svìta ve fotbalu jsem patøil mezi ty, kteøí prožívali u televizoru vzrušující chvíle, jež tato hra pøináší. K fotbalu se nemíním vyjadøovat, to patøí fotbalovým odborníkùm na jiných stránkách jiných listù. Já jsem se zájmem pozoroval chování hráèù tìchto reprezentaèních mužstev pøi hraní hymny svého státu. Krásný pohled byl na Italy. Radostnì, s nadšením, ba pøímo jásavì zpívali spontánnì svou hymnu. Jejich fanoušci na stadionu je ve zpìvu podpoøili. Nìmci nezpívali svou hymnu tak spontánnì jako Italové, ale opìt ji zpívali všichni s hrdì vztyèenými hlavami. K jejich zpìvu se pøidaly nejen tribuny, ale zpívala ji s nimi i nìmecká kancléøka, paní Angela Merkelová - a s jakou chutí !!! Nebudu se zmiòovat o dalších mužstvech, staèí øíci, že svou hymnu si rádi zazpívají i sportovci z Afriky. Právem bychom oèekávali, že naši sportovci, kteøí reprezentují národ proslulý svou hudebností, znají svou hymnu a budou ji také zpívat. Omyl! Sotva se zaèala hrát naše hymna, brankáø Èech i "malý Mozart" Rosický svìsili hlavu a dívali se do zemì a vìtšina hráèù v èele se svým trenérem Brücknerem zarytì mlèela. Pohled na nì byl opravdu tristní. Zpìv hymny není vìcí jenom toho, kdo umí nebo neumí zpívat. Je to vìc národní cti, vyjadøujeme tím národní hrdost, hrdost nad pøíslušností ke svému národu. Dlouhá léta jsem uèil dìti ve škole naši hymnu zpívat, vždy jsem øíkal, že je to píseò ze všech nejkrásnìjší a snažil jsem se v nich pìstovat lásku a úctu k ní. Pohled na vrcholové sportovce, kteøí svou národní hrdost nedokáží projevit, mì zarmucuje. Zdenìk Prchal

Malá galerie V Bìlohradì nebývala nikdy nouze o dobré uèitele hry na hudební nástroje. Zájem o nové žáky mìli pøedevším sami kapelníci, kteøí se tak starali, aby mìli své kapely dobøe a plnì nástrojovì obsazeny kvalitními a dobrými hráèi a zájem o výuku mìli i rodièe dìtí, kteøí chtìli mít v rodinì muzikanta. A tak bylo zvykem posílat kluka „do houslí“, nebo tìmi se zpravidla zaèínalo, než se kluk rozhodl pro jiný nástroj, tøeba dechový. Tam, kde mìli dceru, patøilo k dobrým mravùm posílat ji na hodiny klavíru. Mezi ty uèitele hudby, kteøí ovládali hru na více hudebních nástrojù, na které také vyuèovali, patøil i bìlohradský kapelník

Bydlel v Dolní Nové Vsi, kde pùsobil jako poštovní doruèovatel. Hudba mu byla víc než koníèkem, byla to jeho velká láska. Byl hudebnì velmi nadaný, ovládal hru na nìkolik hudebních nástrojù, z nichž housle ovládal pøímo mistrovsky. Èásteèná nedoslýchavost byla pro nìho urèitì znaèným handicapem a také dùvodem, proè na smyèec pøi høe obèas trochu více pøitlaèil. Pøesto byl za svého života nejlepším houslistou, jakého Bìlohrad mìl. Hrával 1. housle ve smyècovém kvartetu, které hrálo ve složení: 1. housle Václav Hlavatý, 2. housle Stanislav Stránský, viola František Fól, violoncello Josef Stejskal. Bylo to velmi dobré složení nadšených hudebníkù, kteøí si s chutí zahráli i díla našich pøedních klasikù. Za více než tøicet let, které uplynuly od doby jejich pùsobení, se už žádné další smyècové kvarteto nebo jiný komorní soubor, zabývající se vážnou hudbou, v Bìlohradì nevyskytl. Pokud bylo tøeba pøi koncertech smíšeného sboru Malát nebo Bìlohradského dìtského sboru doprovázet nìkteré skladby orchestrem, vždy byl Václav Hlavatý vedoucím prvním houslistou. O tom, jak zapálený muzikant byl Václav Hlavatý svìdèí i to, že se ještì v pozdním vìku jezdil zdokonalovat ve høe na housle k profesoru Josefu Muzikovi, našemu pøednímu koncertnímu mistru a žáku Otakara Ševèíka. Kromì houslí ovládal také hru na akordeon, klavír a kytaru. Na tyto nástroje vyuèoval své žáky v hudební pracovnì svého bytu. Jako hudební pedagog byl pøísný a nesmlouvavý a žáci, kteøí prošli jeho školou, dostali opravdu dobré základy. Z nadaných žákù sestavil malý orchestr, se kterým vystupoval i v místních lázních. Pøi koncertu nedirigoval, ale stál pøed nimi a hrál první housle. Tzv. vážnou hudbu mìl Václav Hlavatý rád, ale rád si zahrál i hudbu k tanci. Pùsobil v Bìlohradì také jako kapelník taneèního orchestru, ve kterém sám hrál na klavír. Skladby pro jednotlivé nástroje si sám aranžoval a hrával je pak s kapelou nejèastìji v restauraci v Bažantnici, kam si pøišli zatanèit nejen lázeòští hosté, ale i místní obèané. Dnes už tato restaurace nestojí. Václav Hlavatý zemøel 14. kvìtna 1974 ve vìku 74 let, ve stejném roce, ve kterém zemøel kapelník bìlohradské dechovky, Jindøich Hrnèíø. Bìlohrad se tak rozlouèil v jednom roce se dvìma oblíbenými kapelníky, jejichž odchod zpùsobil mìstu citelnou ztrátu. Zdenìk Prchal