Objektivem Foto: Václav Lejdar, Ladislav Stuchlík, Jaroslav Voves, Marcel Ba ha

Objektivem

Foto: Václav Lejdar, Ladislav Stuchlík, Jaroslav Voves, Marcel Baha

Autor: Jiøí Sehnal

Bělohradské listy

¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨

4 4

4 4 4 4 4 4 4 4 4 4

Objektivem Bìlohradských listù 2 Fejeton (Jiøí Sehnal) 3 Zeptali jsme se za vás 4 Starosta odpovídá, MÚ informuje 5 Informace z lázní (Lenka Vichnarová) 6 Houslaø z Brtve (Svatopluk Hrnèíø) 7 Poslanec Vlastimil Dlab (Pavel Šubr) 8-9 Jindøich Pižl (Pavel Šubr) 10 - 11 Hospoda U Sušáka (Eduard Èeliš) 12 - 13 Péèe o seniory na Bìlohradsku (Antonie Vanišová) 14 - 15 Pohøešovaný (Josef Špùr) 16 Franta Haòák - Jarní (Pavel Šubr) 17 Z dopisù ètenáøù 18 Události - zajímavosti 19 Typltùv Èaudar (Eduard Èeliš) 20 - 21 Kultura - Svatopluk Hrnèíø (Lenka Vichnarová) 22 Malá galerie Bìlohradských listù Hudebník Alois Mach (Zdenìk Prchal) 23

3

FOTOGRAFIE NA OBÁLCE Str. 1 - Luboš Hoška: Høídelecký kostelík Str. 24 - Alena Fléglová: Bìlohrad od Brtve

Byl první máj, svátek práce a lásky èas. Sluníèko svítilo a høálo, na námìstí ani živáèka. Aèkoli mám pramálo sympatií k masovým oslavám tohoto dne, oné loòské nedìle mnì bylo smutno. Vzpomnìl jsem si totiž na prvomájový prùvod pøed témìø padesáti lety. Tehdy v TOSu parta nadšencù v èele s kutilem Kráèmarem (dej mu pámbù nebe!) sestrojila tank. Morbidní ta atrapa sestávala z papundeklové karoserie, kterou natøeli na zeleno, na štítì vyšperkovali rudou hvìzdou a dlouhou hlavní z roury od koberce. Srdcem tanku byla tovární škodovka tudor, kterou øídil Jarda Jakoubkù (taky už na slávì boží), ze støílny, s Miluškou Škutinovou na klínì, vykukoval tankista Joska Ludvíkù z Hamerského mlejna, a na vratkém kozlíku jsem sedìl já, s tahací harmonikou na hrudi. V roli a uniformì mladého rudoarmìjce jsem mìl hrát veselé a rozverné èastušky, nikoli doma na námìstí, ale na slavnostní pøehlídce alegorických vozù v Nové Pace. Øeditel Šraml mnì za to slíbil, že místo obvyklé dvojky, napíše mnì na vysvìdèení jednièku z chování. Inu, øekl jsem si: nìco za nìco, tak proè ne?

PØIPRAVUJEME: Osobnost Karel Loner Wagnerova chalupa Padesát let s trumpetou Válka v roce 1866 Bìlohradské ètvrti Skaut Lubor Bajer st. Moje bìlohradská praxe - MUDr. Ludovít Popély Sportovní pìtasedmdesátníci Kultura Oldøich Wagner - zakladatel textilu v Bìlohradì

A tak jsme tankotudorem dojeli do sousedního mìsta. Tribuna na námìstí se prohýbala pod èelnými pøedstaviteli mìsta, okresu i kraje, soudruzi generálové se pyšnili nablýskanými øády a medailemi, podniky se pøedhánìly v originalitì svých alegorických kreací. Když ta naše dospìla pøed tribunu, zahákl jsem ruku za pøezku heligonky a spustil nejvìtší hit té doby - francouzskou lidovku Cestáøe. Byla to pjósonka o mladém cestáøi, co na silnici do Prášil roztloukal kamení. A zatímco dav na námìstí si podupával do taktu a nìkteøí i tleskali, prevoschoditìlstvu na tribunì zbledly tváøe a generálùm spadly brady na hruï mezi øády a medaile. A protože se zrovna nᚠtank na chvilku zastavil pøed tribunou, pøidal jsem ještì Vejvodovu Škoda lásky aneb Beer Barrell Polku, pøi níž se nìkteøí dokonce roztanèili. Ti na tribunì naopak zcepenìli a jejich bledé tváøe zezelenaly jak limetky.

DALŠÍ ÈÍSLO BÌLOHRADSKÝCH LISTÙ (LÉTO 2006) VYJDE 23. 6. 2006 v pøíštím èísle mimoøádná pøíloha „K. V. Rais“ Bìlohradské listy

Vydává Mìsto Láznì Bìlohrad Vychází jako dvoumìsíèník Redakèní rada: Ladislav Stuchlík (šéfredaktor), Eduard Èeliš, Svatopluk Hrnèíø, Eva Rejmontová, Josef Špùr, Ing. Pavel Šubr, Mgr. Antonie Vanišová, Ing. Lenka Vichnarová. Povoleno MK ÈR pod è. E 10901 Adresa: Mìsto Láznì Bìlohrad Mìstské kulturní støedisko, Barákova 3, 507 81 Láznì Bìlohrad Telefon: 493 792 208, Fax: 493 792 484 E-mail: [email protected] Sazba a tisk: tiskárna ARPA

Tím však prùšvihùm zdaleka nebyl konec. Pøi zpáteèní cestì se posádka našeho tanku zastavila za viaduktem v hostinci u Stránských. Hospoda praskala ve švech a mladièkého harmonikáøe pøivítali s otevøenou náruèí, neb pivo teklo proudem, ale muziky málo. Posádka našeho tanku se lehce pøiopila a molodìc, zmožen alkoholem, s garmóškou pod hlavou usnul pod stolem. Jak jsem se dostal domù, si nepamatuji, vzpomínám si jen, že když chtìl Jakoubek zajet s tankem do garáže, zapomnìli mu odmontovat tu rouru od koberce, která jako první narazila do futra garáže a celá ta nakašírovaná paráda se rozpadla jako domeèek z karet. Nìkdo mì dovedl (nebo donesl) domù, prospal jsem se a druhý den jsem pevným krokem krasnoarmìjce vkroèil do školní budovy. A tu by se dalo skonèit slovy: konec dobrý, všechno dobré, ale ouha! Zpráva o události se už donesla pøes kopec øediteli školy. Pro dobrotu na žebrotu, dalo by se øíct. Verdikt øeditele byl tvrdý. Žebrota mì chválabohu minula, trojka z mravù nikoli. Avšak nejen ta trojka, ale ani vánoèní besídky jsem se na konci roku se svou heligonkou nesmìl zúèastnit. Snad abych pøed vánoèním stromkem nespustil veselé a rozverné èastušky.

4

Foto: Ladislav Stuchlík

Bělohradské listy

probìhne podle plánu, stavìt by se mìlo zaèít zaèátkem èervence. Objekt vznikne v prostoru mezi tenisovými kurty, fotbalovými høišti a místo stávající haly na stolní tenis. Sociální zaøízení, technické zázemí a šatny budou umístìny ve spojovacím krèku. Ten by mìl v budoucnu propojit tenisovou halu s plánovanou pøístavbou, která bude sloužit stolnímu tenisu. Zde bude mimo jiné vybudován i sportovní bar s prosklenými stìnami ke sledování zápasù ve stolním tenise. Možnost sledovat velký tenis bude z divácké tribunky v hale. Souèástí celé stavby bude i venkovní terasa a posilovna. Hala zùstane v majetku mìsta a v souèasnosti není rozhodnuto jakým zpùsobem se bude provozovat. Podle zkušeností jiných mìst se ale ukazuje, že nejlepší øešení je, pokud správu haly zajišuje mìsto. Jak je to s multifunkèním høištìm u ZŠ? Jak je to s otevøením sbìrného dvora v Lázních Bìlohradì?

Sbìrné suroviny Pokorný Jiøí Jièín ukonèily k 31.12.2005 èinnost. Rada mìsta na svém zasedání 31.8.2005 rozhodla o zøízení sbìrného dvora v prostorách bývalých Sbìrných surovin v Prostøední Nové Vsi. Mìsto oslovilo tøi firmy zabývajícími se odpadovým hospodáøstvím. Pro provozování sbìrného dvora vybralo firmu Ladislav Rund Jaromìø. Investorem akce bude Mìsto Láznì Bìlohrad. Provozní doba: støeda 10 - 17 hod, sobota 10 - 14 hod. Podle zadání bude firma odebírat tyto druhy odpadù: kompostovatelný odpad: (tráva, vìtve), papír, lepenka, textilní materiál velkoobjemný odpad: matrace, lino, koberce, starý nábytek, pneumatiky, autoskla nebezpeèný odpad (jen ve stanovených termínech): tel. obrazovky, lednice, oleje, akumulátory, barvy, lepidla, kyseliny, léky, záøivky. Do dvora budou moci umísovat odpad obèané s trvalým pobytem v katastru Lázní Bìlohradu a chalupáøi po zaplacení poplatku za komunální odpad, ve kterém bude uložení odpadu zpoplatnìno. Pøi dalším postupu bylo zjištìno, že pozemek pro zamýšlený dvùr nebyl pøi likvidaci Státního podniku Sbìrné suro-

viny pøedán do vlastnictví mìsta. Proto v souèasné dobì probíhá jednání s Úøadem pro zastupování státu ve vìcech majetkových o vyøešení situace. Sbìrný dvùr bude uveden do provozu po vyøešení vlastnických vztahù a po provedení nutných technických úprav. Vìra Kunstová - správa komunálního odpadu MìÚ Láznì Bìlohrad V Bìlohradì se pøipravuje stavba tenisové haly, kdy se zaène a kdo ji bude provozovat.

V letošním roce jsme obdrželi ze státního rozpoètu dotaci 15 milionù korun na stavbu tenisové haly. Mìsto vkládá do akce jeden milion korun, který prakticky spolkne projektová dokumentace. Hala musí být letos postavena a zkolaudována, jinak dojde k vrácení dotace. V souèasné dobì probìhlo stavební øízení a pøipravuje se výbìrové øízení na dodavatele stavby. Pokud vše

Mìsto na tuto akci získalo dotaci 15 milionù korun a dva miliony pøidá ze svého rozpoètu. Za tyto prostøedky bude vybudován atletický ovál (ètyødráha) s vnitøní dráhou dlouhou 200 m. Jeho souèástí bude rovinka o šesti drahách s možností bìhu 110 m pøekážek. Povrch drah bude z tartanu. Uprostøed vznikne multifunkèní høištì o rozmìrech 40 x 50 m pokryté umìlým povrchem pro míèové hry. V areálu bude vybudován ještì jeden samostatný kurt na tenis, volejbal a nohejbal. Celé sportovištì bude ozvuèeno a bude mít osvìtlení. Sportovní areál bude otevøen i pro veøejnost, samozøejmì ve stanovené provozní dobì. Celá akce by mìla být dokonèena v záøí. Rekonstrukce stávající sportovní haly SOU bude øešena v další etapì, podle finanèních prostøedkù a podle výsledkù jednání s krajem, kterému hala v souèasnosti patøí. Jiøí Bièištì místostarosta Lázní Bìlohradu

Bělohradské listy

Starosta

odpovídá Proè jste stáhli z dražby stavební parcely u fotbalového høištì na Horní Nové Vsi?

Tyto parcely jsme zaøadili do dražby na základì potvrzení z katastru nemovitostí, že jsou v majetku mìsta. Po zveøejnìní jejich dražby se ale na mìsto obrátila soukromá osoba, že se domnívá, že parcely jsou v jejím vlastnictví. Prozkoumáním podkladù jsme zjistili, že mìstský národní výbor L.Bìlohrad odkupoval v roce 1975 od tehdejších majitelù èást jejich pozemkù na výstavbu øadových rodinných domkù, ale chybným zápisem v katastru nemovitostí došlo k pøepisu všech pozemkù na mìstský národní výbor. Proto jsme uznali soukromé vlastnictví tìchto pozemkù a stáhli jsme je z dražby. Chtìla bych se zeptat, jestli nìkdo nemùže udìlat nìco s „opilci“ v zámeckém parku? Nìkdy je i nebezpeèné parkem projít. Mùžete s tím nìco udìlat nebo je to mimo vaše síly?

Skuteènost, že v zámeckém parku se schází parta „opilcù“, která obtìžuje návštìvníky parku, øešíme ve spolupráci s policií pomìrnì èasto. Podle našich zákonù není ale konzumace alkoholu na veøejnosti ani pøestupkem (na rozdíl tøeba od zákonù v USA), takže pokud tito lidé nevyvolají napø. výtržnost, není možné proti nim zakroèit. Nìkterá mìsta vydala vlastní vyhlášky o zákazu konzumace alkoholu na veøejnosti, nadøízené orgány (krajské úøady, ministerstvo vnitra) jim ale tyto vyhlášky zrušily, nebo obce nemají právo vydávat vyhlášky nad rámec platných zákonù. Policie tak vìtšinou øeší záležitost domluvou. Zámecký park jsme se snažili upravit, aby byl jakousi oázou klidu a kultury v centru mìsta, letos jsme navíc obdrželi dotaci na novou výsadbu

Autor: Pavel Šubr, foto: Ladislav Stuchlík

døevin v parku. Bohužel kvùli opilcùm se ale øada lidí a hlavnì maminek s koèárky zámeckému parku radìji vyhne. V Nových novinách jsem se doèetl, že dáte pùl milionu korun na vydání propagaèních materiálù o mìstì. Považuji to za plýtvání a zbyteèné vyhazování penìz!

Na vydání propagaèních materiálù (prùvodce mìstem, skládaèka, prùvodce dìtskou nauènou stezkou, mapa maratonu horských kol, desky na materiály) jsme požádali o dotaci z fondù Evropské unie. Žádost jsme podali spoleènì s mìstem Dvùr Králové nad Labem, sdružením Podzvièinsko a Lázeòským mikroregionem. Se žádostí jsme uspìli a celkem budou v letech 2006 a 2007 vydány propagaèní materiály za více než 2 mil. Kè, z èehož 80 % (1,6 mil. Kè) pokryje dotace. Mìsto Láznì Bìlohrad vydá materiály za cca 300 tisíc Kè (dotace na nì èiní 240 tisíc Kè) a za dalších 200 tisíc Kè (dotace 160 tisíc Kè) bude vydán prùvodce Lázeòským mikroregionem. Ve zpravodaji mìsta Dvùr Králové jsem se doèetl, že získání této dotace považují za obrovský úspìch. Také já se domnívám, že jde o úspìch a že propagaèní materiály pomohou mìstu v oblasti cestovního ruchu. Dále chceme vydat vlastivìdnou èítanku o našem mìstì, kterou pøipravila MUDr. Èerná, vybudovat dìtskou nauènou stezku a na Byšièky umístit døevìnou sochu poustevníka. Na tyto záležitosti chceme též získat dotaèní, grantové nebo sponzorské prostøedky. O tom, že Bìlohrad nebude nadále patøit pod Finanèní úøad v Nové Pace ale v Jièínì, prý rozhodlo zastupitelstvo mìsta. Je to pravda?

Pravda to není. V roce 2001 pøi reformì veøejné správy a rušení okresù se zastupitelstvo mìsta rozhodovalo, zda budeme patøit pod povìøený úøad III. stupnì v Nové Pace nebo v Jièínì. Rozhodli jsme se pro Novou Paku, ale poté jsme z ministerstva vnitra obdrželi dopis, že vzhledem k tomu, že Choteè, Šárovco-

5

va Lhota, Svatojánský Újezd a Mlázovice (tedy obce, pro které zajišujeme v pøenesené pùsobnosti výkon státní správy) pod Novou Paku patøit nechtìjí, pøestane být mìsto Láznì Bìlohrad obcí II. stupnì. Znamenalo by to zrušení stavebního úøadu, sociálních vìcí, matriky, ovìøování a dalších záležitostí na bìlohradském úøadì a obèané by museli za tìmito záležitostmi jezdit na mìstský úøad v Nové Pace. Proto zastupitelstvo mìsta rozhodlo, že budeme patøit pod mìstský úøad v Jièínì a II. stupeò zùstane v Bìlohradì zachován. Nyní od 1.1.2006 byl schválen zákon, kterým se sjednocují správní obvody povìøených obcí III. stupnì (Nová Paka, Jièín, Hoøice) s územní pùsobností finanèních úøadù. Proto pøechází mìsto Láznì Bìlohrad pod Finanèní úøad Jièín.

24. 3. 2006

uje m r o f n i

Zastupitelstvo mìsta

Další veøejné zasedání zastupitelstva mìsta se uskuteènilo 22. bøezna 2006 v konferenèním sále hotelu Anna Marie. Zastupitelé se zabývali nákupem a prodejem nemovitostí, kde m.j. pøijali informaci, že z 11 stavebních parcel bylo v dražbì prodáno 9, schválili podání žádosti o pøevod haly SOU z KÚ na mìsto, odsouhlasili dodatek ke kupní smlouvì na penzion Pardoubek týkající se prodloužení splatnosti do 30.6.2006 a schválili znìní smluv na bezúplatný pøevod pozemkù z Úøadu pro zastupování státu ve vìcech majetkových na mìsto. Dále vyslechli zprávu o bezpeènostní situaci a schválili pøísedícího u Okresního soudu v Jièínì na volební období 2006 - 2010 a zástupce mìsta na valnou hromadu VOS, a.s. Jièín. Poté se zabývali obchvatem mìsta a schválili, aby investor (SÚS) pokraèoval v práci na projektové dokumentaci západní èásti obchvatu v souladu s územním plánem mìsta. S tímto postupem vyjádøil nesouhlas zástupce o.s. Bílý Hrad. Zastupitelé se zabývali i dalším využitím zámku a uložili starostovi pokraèovat v jednáních se spoleèností pøipravující rekonstrukce zámkù ve støední Evropì na hotely. Schváleno bylo též rozpoètové opatøení è. 1/2006, plán èinnosti pøi mimoøádných událostech, zvýšení odmìn èlenùm zastupitelstva od pøíštího volebního období, podání žádosti o dotaci na rekonstrukci Nádražní ulice a dodatky ke smlouvì o dílo na akci dokonèení kanalizace ve mìstì. Dále vzali na vìdomí finanèní vyhodnocení agendy komunálního odpadu, informaci o nových jízdních øádech ÈD od prosince 2006 a informaci o tom, že schválení zmìny územního plánu mìsta bude odloženo na pøíští zasedání vzhledem k pozdnímu zaslání stanoviska ze strany ÈILZ a nesouhlasu o.s. Bílý Hrad s rozšiøováním lokalit pro bydlení ve mìstì.

6

Autorka: Lenka Vichnarová, foto: archiv ASL, Ladislav Stuchlík

Bělohradské listy

Přivítají lázně hosty z dalekého Murmanska? Hodnì se mluví o útlumu indikaèních programù v lázeòské léèbì. Co by to znamenalo pro èeské láznì? Pøísun pacientù, za které platí léèebný pobyt zdravotní pojišovny, by nebyl urèitì takový jako dnes. Návrh souèasného ministerstva zdravotnictví by totiž velmi razantnì a nekompromisnì zredukoval seznam diagnóz pacientù, kteøí jsou léèeni v èeských lázních. Znamenalo by to snížení dostupnosti zdravotní péèe pro dospìlé i dìtské pacienty, pro které je lázeòská péèe èasto jediným øešením jejich zdravotních problémù. V celorepublikovém mìøítku se v lázních léèí roènì zhruba 319 000 lidí, 15 tisíc pobytù dìtí a 118 500 pobytù dospìlých pøitom bylo hrazeno právì z prostøedkù pojišoven. Podle pùvodního návrhu indikaèních seznamù, který nakonec neprošel, by si vìtšina tìchto pacientù mìla hradit pobyt v lázních ze svého! To by citelnì postihlo i Anenské slatinné láznì, protože vìtšina pacientù dìt- „Vila Stefanie“ ských i dospìlých pøijíždí právì na pobyty, které hradí zdravotní pojišovny a jen menší èást hostù patøí mezi takzvané samoplátce. „Osmdesát procent našich hostù jsou klienti èeských zdravotních pojišoven, proto jsou láznì významnì závislé na zdravotní politice státu, Samoplátci, jak èeští tak zahranièní, tvoøí asi 20 procent klientely. Pøevládají hosté z Nìmecka, nìkolik desítek klientù pøijíždí z Holandska,“ potvrzuje místopøedsedkynì pøedstavenstva doktorka Jitka Ferbrová. O rozsahu indikaèních seznamù se tedy jedná, ale reagovat na pøípadné zmìny až po rozhodnutí o jejich definitivní podobì, by bylo hodnì pozdì. Proto se celý management lázní zamýšlí nad tím, jak zmírnit možný dopad zmìn v indikaèních seznamech. „Získali jsme pacienty z nìmeckých zdravotních pojišoven, snažíme se pro nì vytváøet optimální podmínky a hýèkat také èeské samoplátce. Naší snahou je, aby jich bylo èím dál více a my jsme mohli kompenzovat škrty ministerstva zdravotnictví,“ vysvìtluje Jitka Ferbrová. Vedení lázní se také rozhodlo využít nabídky a prezentovat naše láznì v oblastech Murmanska, Archangelska a Uralu. „Spolu s obchodním øeditelem doktorem Štofirou jsme jednali s øadou zástupcù ces-

tovních kanceláøí i státních institucí,“ popisuje pracovní cestu doktorka Ferbrová. „Lidé mì tam pøekvapili velice pozitivnì,“ dodává. V souèasné dobì probíhají pod záštitou agentury Czechtourism jednání v Rusku o možnostech pobytù pro ruskou klientelu ze støedních vrstev.

Miss Aerobic v Bažantnici? Deset finalistek Miss aerobic absolvuje v lázních soustøedìní pøed televizním finále. Láznì zajistí dva víkendové pobyty pùvabných sportovkyò, jedno se uskuteèní v èervenci a druhé v srpnu. Finalistky soutìže pøi nich absolvují rùzné pøednášky a lekce a budou si v Bìlohradì pøipravovat také svá soutìžní vystoupení. Nìkterá z nich pøedvedou v kulturním sále hostùm lázní i obyvatelùm mìsta.

K relaxaci zve nová parní lázeň Zaèátkem kvìtna bude v lázních k dispozici nová parní lázeò takzvaný rasulbad. Co zájemcùm pøináší? Pøíjemnou lázeò s 80procentní vlhkostí, kde si po prohøátí pokožky a otevøení pórù mùže klient provést tìlový peeling jemnou slatinou pøímo v páøe. Jde o velice pøíjemnou proceduru v exotické parní komoøe, urèenou pro všechny návštìvníky lázní.

Bělohradské listy

Pamìtníci vzpomínají, že brtevská chalupa èíslo 60 bývala obložena døevem. Rolník František Koláø, který se v tom skromném stavení roku 1869 narodil, ho potøeboval nejen k topení, ale i ke své truhláøské a koláøské práci, bez níž se hospodáøství neobešlo. Hlavní pozornost však vìnoval peèlivì uskladnìným javorovým a smrkovým deskám, které èasto pøerovnával, prohlížel a hladil. Nejspíš pøitom slyšel i podmanivé tóny… Nebo František Koláø byl houslaø. Houslaø samouk, který se tvorbì strunových nástrojù sice nevyuèil, ale dokonale ji ovládl.

Autor: Svatopluk Hrnèíø, foto: Bohuslav Markl

7

František Koláø a jeho houslaøská dílna na zápraží rodné chalupy

S houslemi se však od mládí dobøe znal. S brtevskými muzikanty hrával na koncertech, zábavách a pohøbech. Hrál i druhé housle v kvartetu spolu s øídícím uèitelem Dlabolou (první housle), Foitem (viola) a Bartoníèkem (violoncelo). Bìlohradská kronikáøka Marie Hrnèíøová napsala: „Vypráví se, že k výrobì houslí se dostal zvláštní náhodou, èi spíše nehodou. Pøi jedné muzice se kdosi zapotácel a zvysoka usedl na židli, kde byla odložena viola. Zapraštìla a brtevští muzikanti zesinali. Vypùjèenou violu musí nahradit, nebo zaplatit. Ale Koláøe naštìstí napadlo, že by ji mohl spravit sám. Podaøilo se mu to, spoluhráèi ho pochválili a zaèali mu svìøovat opravy svých nástrojù. A brzy za ním s pochroumanými skøipkami chodili lidé z celého okolí. Františka úspìch povzbudil a zaèal vyrábìt housle, které mu byly bližší než viola. A protože byl šikovný, pracovitý, brzy se zdokonalil tak, že se stal uznávaným houslaøem.“ Abychom pøedešli námitkám, že ke zrodu „brtevského Stradivariho“ došlo jinak, dáme slovo dalším znalcùm. Vlastivìdný sborník Novopacko støízlivìji uvádí, že zmínìné kvarteto omrzelo neustálé vypùjèování violy, a tak se ji Koláø pokusil vyrobit. A když se mu to podaøilo, vzápìtí se pustil do houslí. Novopacký fotograf Bohuslav Markl, otec Marie Hrnèíøové, vyprávìl, že vše zpùsobila Koláøem proražená basa. Dle vzpomínky Josefa Smetany rozsedl violu Koláø, a tak si zbytky svázané do uzlíku nesl nešastnì domù. Po nìkolika dnech slepený a naleštìný nástroj pøinesl violistovi a ten, když pøehrál nìkolik taktù, se rozzáøil. Podle brtevského šafáøe prý v té chvíli prohlásil: „Františku, sám Pánbùh ti pomáhal! Vona ta potvora hraje líp než døív!“ Pracovitého Koláøe tvorba houslí zaujala, pohltila, ale pøesto hospodaøit nepøestal. Nezmìnilo ho ani ocenìní støíbrnou medailí, kterou získal již v pìtadvaceti letech na výstavì v Hradci Králové. Na národopisné výstavì v Praze o rok pozdìji získaly jeho dvoje housle pochvalný diplom. Návštìvníky navíc udivil další Koláøùv nástroj, jehož vrchní deska byla složena z opotøebovaných zápalek. (Podle jiné verze šlo o 600 drobných døívek podobných zápalkám.) Anglický hudební èasopis tehdy napsal: „Koláø pøedèil nejen èeskou školu, ale i všechny nynìjší houslaøské školy na svìtì. Takový talent k výrobì houslí od nìkoho, kdo oøe a seje, je pozoruhodný. František Koláø bydlí v Brtvi nedaleko Jièína,

ve vesnici mající 414 obyvatel rolnického povolání. Èeští výrobci houslí musí být hrdí na to, že mají takového umìlce, který dokazuje, že skuteènì talentovaný tvùrce nepotøebuje ani škol, ani mistrù, aby se stal svìtovým.“ Brtevský houslaø získával další diplomy, medaile i uznání koncertních mistrù, mezi nimiž nechybìl ani slavný Jan Kubelík. Ocenìním bylo i to, že Koláøova talentu si všiml K. V. Rais a pøisoudil ho ústøední postavì své novely Nermu. Kamenem úrazu se ale stalo, že autorùv houslaø (nikoliv Koláø z Brtve, ale Nermu z Bøeziny) byl podivín, mrzout a nemluva, který se nevyznal sám v sobì, což vedlo k tomu, že dost èasto vysedával v hospodách. Raise chápeme. Nesepisoval Koláøùv životopis, ale tvoøil povídku o problémech nadaného venkovana, který se nedokáže prosadit. Chápeme však i Koláøe. Stále hospodaøil, navíc vyrábìl housle a naprosto netrpìl rozpory jako „divná nádoba“ Nermu. Proto se pracovitého a skromného houslaøe zmínìná povídka dotkla, a aèkoliv byl velký ètenáø, jednou o Raisovi prohlásil, že je klepna. V poslední den èervence roku 1935 došlo k tragické události. Šestašedesátiletý František Koláø pøi skládání úrody na patro stodoly na voze uklouzl, zøítil se na mlat a byl mrtev. Rozpracované housle, pilky, dlátka, hoblíky, šídla, pilníèky a lahvièky s laky v brtevské chalupì osiøely… Koláøùv hrob je na bìlohradském høbitovì poblíž hlavního vchodu do kostela.

8

Autor: Pavel Šubr

Také naše mìsto mìlo v konèícím volebním období svého zástupce v Poslanecké snìmovnì. Jako nezávislý na kandidátce KSÈM pùsobil ètyøiapadesátiletý Vlastimil Dlab, který se na podzim roku 2003 vrátil natrvalo do míst svého mládí, na Horní Novou Ves. O svých zkušenostech z práce poslance ochotnì povyprávìl na konci bøezna, v dobì kde se naplno zaèala rozebíhat pøedvolební kampaò jednotlivých stran. Jak jste si zvykl na práci v Poslanecké snìmovnì a co Vás na ní nejvíce pøekvapilo? Já jsem byl celý život zvyklý pracovat mezi lidmi, protože od svých 25 let jsem pracoval jako profesionál v dobrovolné požární ochranì. Práce v Poslanecké snìmovnì vyžaduje ale daleko více èasu, protože jednání jsou nejenom v regionu, ale nìkteré záležitosti vyžadují jednání mimo kraj, takže jezdím po celé republice. Nejvíce èasu samozøejmì zabere samotná práce v Poslanecké snìmovnì. Ale není to jenom ve snìmovnì, ale zejména ve výborech, kde se projednávají návrhy jednotlivých zá-

Bělohradské listy

konù. Pokud chce èlovìk tuto práci dìlat poctivì, a to já jsem vždycky chtìl, tak to skuteènì obnáší velké množství èasu, což si málokdo uvìdomuje. A co mì pøekvapilo? Tìch pøekvapení je celá øada. Pøed televizními kamerami je všechno jen pro obèany, tam se pøedvádìjí zástupci jednotlivých stran. Vypadá to, že jednotlivé strany proti sobì bojují a skoro spolu nemluví, což ale není vùbec pravda. V zákulisí, hlavnì ve výborech, spolu musí spolupracovat, jinak by žádné zákony nepøipravili. V jakém výboru pracujete? Pracuji ve výboru pro obranu a bezpeènost a jsem zároveò místopøedseda podvýboru pro integrovaný záchranný systém, mimo to jsem èlenem stálé komise pro kontrolu Bezpeènostní informaèní služby, což je funkce spojená s nìkterými kauzami. Dále vzhledem k tomu, že jsem dlouholetým vèelaøem a zahrádkáøem, tak pùsobím ještì v podvýboru pro myslivost, vèelaøství, zahrádkáøství, chovatelství a rybáøství. Podílel jste se na tvorbì nìkterých zákonù? Podílel, asi nejrozsáhlejší práce byla na zákonì, který jsem pøipravoval s kolegy Hanušem a Orgoníkovou, a týkal se dostavby dálnic a rychlostních komunikací. Šlo i o dostavbu dálnice D11 na Hradec Králové. Tento zákon byl pøijat, ale když nám ho vrátil Senát, nenašli jsme už podporu 101 poslancù, abychom ho prohlasovali dál. Tento zákon se ale stal podkladem pro nový stavební zákon, který je dnes už schválen a podle kterého se od pøíštího roku zaène pracovat. Souèástí tohoto zákona je i zákon o vyvlastòování, samozøejmì za úhradu, který byl sice kontroverzní, ale i ten se opíral o to, co jsme pøipravovali v zákonì o dostavbì dálnic. Další zákon, na kterém jsem se podílel, je zahrádkáøský zákon, který máme pøipraven, a jsem spolupodepsán pod dalšími asi osmi až deseti zákony.

Bělohradské listy

Foto: archiv Vlastimila Dlaba, Ladislav Stuchlík

Nemyslíte si ale, že zmìn zákonù je až pøíliš a i pro odborníky je problém se v nich orientovat? Je to pravda, zákonù a jejich zmìn je obrovské množství. Jen v tomto volebním období už máme èíslo tisku kolem 1250. Z toho kolem 1000 tiskù jsou zmìny zákonù, navíc jeden tisk v sobì mùže zahrnovat zmìnu nìkolika zákonù. Je to obrovské množství a nejen, že se v tom nevyznají obèané, ale pøestávají se v tom orientovat i právníci. Vidíme, že nìkteré kauzy jsou problematické i z toho dùvodu, že odborníci na pøíslušné právo mají problém se jimi prokousat. Mìla by se provést revize a urèitì by šlo nìkteré zákony zjednodušit a slouèit, což by bylo prospìšné pro obèany i pro úøady. Jaký máte názor na rùzné výhody poslancù, které se èasto rozebírají v médiích? Já jsem tøeba rekreaèní zaøízení snìmovny, o kterých se hodnì psalo, za celé volební období nevyužil pro vlastní rekreaci ani jednou. Je pravdou, že se mnì zdá, že ceny v nich nejsou v souladu s cenami pro obèany, na druhou stranu si ale musíme uvìdomit to, že to není jen zaøízení pro poslance, ale i pro zamìstnance poslanecké snìmovny, a dnes vìtšina podnikù, ale i státních organizací má rùzná rekreaèní zaøízení, ve kterých poskytují rùzné slevy pro své zamìstnance. Myslím si ale, že pro poslance by slevy nemìly být, protože nejsme až tak špatnì placeni, abychom si rekreaci nemohli sami zaplatit. Nezdá se mi ani pøíliš dùstojné pro poslance, aby mìli tak levné zaøízení. Hodnì se také diskutovalo o zmrazení platù poslancù, ke kterému nakonec nedošlo a naopak platy poslancù rostou. Co se týká zmrazení platù poslancù, tak to byla spíše populistická záležitost. Souèasnì se zmrazením platù šla totiž druhá vìc, o které lidé pøíliš nevìdí. Platy se sice mìly zmrazit, ale mìlo dojít k dost výraznému navýšení nìkterých dalších náhrad, a proto jsme pro toto nehlasovali, protože by to v globále znamenalo navýšení našich pøíjmù, nikoliv jejich snížení. Nyní máme ve snìmovnì jiný návrh zákona, který pøedkládá pražské zastupitelstvo, kde se navrhuje, aby poslanci nemìli zdarma hromadnou dopravu. To jsem i já od zaèátku kritizoval, protože bereme náhrady za cestovné a mimo to máme zadarmo dopravu po celé republice. Já jezdím autem, takže kromì veøejné dopravy v Praze jsem této výhody také nevyužil. Hodnì poslancù vykonává kromì poslaneckého mandátu tøeba funkci starosty. Mnì pøipadá, že takováto kombinace funkcí se nedá zvládnout. Ano, takováto kumulace funkcí u nìkterých poslancù existuje, i když mnohem èastìjší je v Senátu, který se neschází tak èasto jako poslanecká snìmovna. Já to vidím ne snad jako støet zájmù, ale skuteènì tyto dvì èinnosti se nedají dìlat souèasnì naplno a nìkde to musí být znát. Buï na obci, pokud chce být starosta dobrým poslancem, a nebo ve snìmovnì, pokud bude chtít být zase poslanec dobrým starostou. Nedovedu si pøedstavit, že uvolnìný starosta, kterému práce na obci, pokud ji chce dìlat dobøe, zabírá celý den, by mohl tøi týdny v mìsíci sedìt v Praze ve snìmovnì. Ale ono to není jen u starostù, ale øada poslancù dìlá ještì zastupitele ve mìstech nebo v krajích, a i tady vidím, že nìkde se práce musí šidit. Øada poslancù má i další aktivity – rùzné firmy, atd. Je to tak, øada poslancù má vedlejší aktivity ve svých firmách, což není zakázané, ale zase si myslím, že práce poslance se dá tìžko skloubit s podnikáním. Myslím si, že kdo chce pracovat v tomto zákonodárném sboru, mìl by veškeré vedlejší aktivity utlumit. Cítím to i jako støet zájmù, protože mùže pro svoji firmu lobovat a jako veøejný èinitel má lepší pøístup na rùzné úøady a ministerstva. Dá se z pozice poslance pomoci i regionu, ve kterém poslanec žije? Samozøejmì se dají rùzné vìci ovlivnit. Správnì by mìla sice práce poslance spoèívat v rámci regionù jenom v konzultaèní èinnosti a hlavní èinností by mìlo být zlepšování zákonù. Ale víme, že každý poslanec odnìkud pochází a snaží se svému regionu pomoci. Já to nepovažuji za špatné, protože poslanec zná pomìry ve svém regionu nejlépe a ví, kde se finanèní prostøedky nechají nejlépe využít na úèelné vìci. Já se snažím navštìvovat

9

starosty ve svém regionu a snažím se jim poradit, jak a kam tøeba podat žádost o dotaci. V Poslanecké snìmovnì se potom i snažím, aby se nìkteré finanèní prostøedky do regionu dostaly. V èervnových volbách budete opìt kandidovat. Co øíkáte rostoucím preferencím Strany zelených? Pøi hodnocení poslancù strany, za kterou jsem kandidoval, bylo øeèeno, že nejsem pasivním poslancem a byl jsem doporuèen znovu na kandidátku na další volební období. Co se týèe Strany zelených, v souèasné dobì mnì to pøipadá trochu jako bublina, protože obèané jsou z politiky znudìni a hledají zmìnu. Ovšem i pøed 4 lety mìla jedna strana preference kolem 10 % a nakonec se do snìmovny ani nedostala. Já si myslím, že Strana zelených se do snìmovny dostane, ale jejich program není až tak odlišný od programù jiných stran. Navíc z nìkterých jejich myšlenek, tøeba návrhu zákazu topení tuhými palivy, mnì pøipadá, že neznají reálné problémy. Mìli by spíše pomoci vytváøet podmínky, aby lidé mohli topit ušlechtilými palivy a ne vydávat nìjaké zákazy. Zatím není jasné, jestli nabídnou spoleènosti nìjaký alternativní program, zatím jde jen o útržky z jiných volebních programù, které si sesazují do sebe. Pro ekologii jsem samozøejmì také, ale nesmí se to pøehánìt.

10

Autor: Pavel Šubr

Bělohradské listy

Dalším významným bìlohradským rodákem, o nìmž se zmiòuje ve svých vzpomínkách bývalý starosta Lázní Bìlohradu pan Josef Pech (v letech 1919 - 1921 a 1927 - 1938), je Jindøich Pižl. Stejnì jako u JUDr. Bedøicha Pacáka jsme vzpomínku Josefa Pecha sepsanou v roce 1960, v dobì, kdy mu bylo již 78 let, mohli použít témìø bez úprav. Zasloužilým bìlohradským rodákem, který se mimoøádnì zajímal o místní spoleèenský a kulturní život, byl Jindøich Pižl. Narodil se 16. srpna 1854 v è.p. 106 na námìstí, kde mìl jeho otec kupecký obchod. Do obecné školy chodil doma a do nižší reálky ve Dvoøe Králové, naèež pøešel na obchodní školu do Prahy. Obchodní praxi nabyl ve velkých obchodech v Praze a ve Vídni. Byl také úøedníkem zdejšího cukrovaru, který byl pozdìji pøemìnìn na tkalcovnu. Když se oženil a pøevzal od otce vedení obchodu, stal se jako mladý, vzdìlaný a spoleèensky velmi obratný muž støedem zdejšího spoleèenského i kulturního života. Za pobytu v Praze poznal naše národní a kulturní hnutí, jehož se sám èile úèastnil. Osobnì pøitom poznal mnohé pøední muže z literárních a nakladatelských kruhù, se kterými

Bìlohradské námìstí s „Pižlovým domem“ a jím založeným stromoøadím pøed rokem 1900.

Foto: archiv

Bělohradské listy

11

i doma udržoval èilé písemné styky. Jeho velkou zálibou bylo divadlo. Sám byl nejen výborným organizátorem ochotnického divadla v Bìlohradì, ale i velmi dobrým hercem. Pamatuji se na øadu divadelních her, ve kterých on vytvoøil hlavní výrazné postavy. Jako režisér byl chloubou divadelních ochotníkù a stal se hnací silou i jiných spoleèenských a zábavních podnikù v mìsteèku. Asi roku 1876 se dùvìrnìji seznámil s o nìkolik let mladším studentem Karlem Raisem. Hráli spolu na ochotnickém divadle a besedovali o pomìrech národnostních a kulturních v našem veøejném životì. Zùstali si pak vždy dobrými pøáteli a kdykoliv K.V.Rais již jako spisovatel do Bìlohradu pøijel, vždy se u Pižlù zastavil na pøátelský pohovor. Sám se o tom ve svých vzpomínkách zmiòuje. Jindøich Pižl se staral i o hospodáøské povznesení rodné obce. Záhy po založení Obèanské záložny, která mìla úøadovnu v jeho domì, stal se jejím administraèním vedoucím èinitelem. Zde uplatnil veškeré své obchodní znalosti a zkušenosti a záložna tím všestrannì prospívala. Postavení Lázeòského hotelu se stalo také jeho pøièinìním, zvláštì jeho úprava a výzdoba. Byl úøedníkem záložny ještì øadu let potom, když se tato pøestìhovala do severního køídla nového hotelu v prvním patøe. Roku 1891 byl zvolen starostou mìsteèka. Jako dlouholetý èlen obecního zastupitelstva i jako starosta vìnoval velkou péèi úpravì a zkrášlení našeho lázeòského mìsteèka. Pìkné stromoøadí na námìstí bylo založeno na jeho podnìt za jeho starostenského úøadování. Byl èlenem témìø všech místních spolkù a vìnoval jim všem svoji pozornost a podporu. U ochotnického divadla byl èlenem èestným.

K. V. Rais s hudebním skladatelem Malátem pøed Pižlovým domem.

dopøán nebyl. Již za ètvrt roku tam v èervnu 1919 zemøel v 65 letech svého rušného života. Je pohøben na zdejším høbitovì. Do dnešních dnù nám èinorodého bìlohradského rodáka Jindøicha Pižla pøipomíná nejen jeho rodný dùm è.p. 106 proti lékárnì, kterému se èasto øíká „Pižlùv dùm“ (dnes by Jindøich Pižl ze stavu svého rodného domu radost urèitì nemìl), ale i další budovy (Frièovo muzeum, Lázeòský hotel, atd), které byly postaveny na pøelomu 19. a 20. století, a na jejichž výstavbì se Pižl významnou mìrou podílel. Pro døíve narozené a pøátele turistiky bude urèitì známá také turistická „Pižlova stezka“ z Lázní Bìlohradu po Horské cestì a pøes Bukovinu na Krkonošskou vyhlídku. Pøipomíná nám, že Jindøich Pižl necestoval jen v zahranièí, ale miloval a propagoval i turistiku v okolí svého bydlištì.

Všech starostí veøejného i obchodního života se Jindøich Pižl zbavil vždy na krátkou dobu tím, že každoroènì až do svìtové války odjel na cesty. Procestoval tak celou støední Evropu, což pøispívalo k rozšíøení jeho vìdomostí a rozhledu. V první svìtové válce pocítil již také tíhu let, a proto se roku 1919 rozhodl odejít na odpoèinek. Obchod prodal panu Františku Kuèerovi, který se u nìho pøed lety vyuèil. Odstìhoval se do Kostelce nad Orlicí k provdané dceøi, kde chtìl už v klidu strávit konec života. Ten klid a odpoèinek mu bohužel Pižlùv dùm dnes.

12

Autor: Eduard Èeliš

Bělohradské listy

Fotka z roku 1940 - Hostinec u Zlaté neboli Modré hvìzdy.

Josef Laušman

15. bøezna 1895 Ferdinand a Hedvika Šinkmanovi žádají o stavbu domu v Lázeòské ulici. V pøízemí krám a v 1. patøe 5 pokojù. Stavitelem je Jan Polièanský, tehdá v Bìlohradì a zvláštì v Lázeòské ulici hodnì tvoøivý. Šinkmanovi otevírají hostinec U Modré hvìzdy èp. 151. Mají syna Otakara a ètyøi dcery. V r. 1925 Hedvika Šinkmanová pøistavuje na dvoøe hostince truhlárnu, kterou provozuje Leikep, ze paní Šinkmanové. Otakar Šinkman vlastní cikorkárnu a barák na rohu Lázeòské a Rašínovy, kde je dnes nádherný Penzion Vìžièka. Hostinec má dcera Šinkmanových, provdaná Pušová. V roce 1932 pøidávají Pušovi k hostinci døevìnou pavlaè a renovují záchodky. Nájemcem hostince U Modré hvìzdy je Václav Pech. Hostinský Pech, silnìjší postavy, pocházel z Dolní Nové Vsi a v létì provozoval i výletní koupalištì na Hlubokém. V devìtatøicátém si pronajímá hostinec Jan Špùr z Brdíku. Jeho zástupkyní a šéfkou kuchynì je 23letá Marta Rumlerová. Špùrovi mají na Brdíku, v té dobì velmi oblíbenou, hospùdku s božskými syreèky, kterou vede mladší Jan Špùr. Poté nastupuje do Modré hvìzdy Josef Laušman. Stejné jméno i pøíjmení jako poslední a dnes nejznámìjší vedoucí hostince - Josef Laušman, mající široko daleko pøezdívku Sušák. Jejich tátové byli bratøi, takže oni bratranci. Dalším nájemcem je Šmíd, jenž vedl i lázeòský hotel. Koncem 40. let pøichází 39letý Josef Laušman, vyuèený èíšník a rodák z Prostøední Nové Vsi /1909-1969/. Kuchyò má na starosti jeho manželka Ludmila /1915-2005/, která pocházela z Vysokého Mýta. Laušmanovi mají dva syny: Pøemysla /nyní 60/ a Petra /58/. Dcera Libuška umírá v patnácti letech. Hlavním sponzorem, psáno modernì, Laušmanových byla Božena Fejtková, sestra Josefa Laušmana.

Josef Imlauf /67/, nekorunovaný šéf bìlohradských myslivcù, alias Klepeák: S Laušmanovými jsme do pøíznì, maminka byla sestøenicí Sušáka. Já lítal do téhle hospody s kluky ze Tøetí strany. Pak hlavnì s myslivci. Ti mìli silnou partu a U Sušáka mìli svùj hlavní stan. Já byl takovej elév, mládì. Pøedsedu dìlal malíøský mistr Novotný, pokladníka uèitel Vydra. Fajfr, Janzák, Rezek, Kynèl, Braun, Pìnièka, Müller, další kantor František Divíšek. No a mùj táta, kterej nìkdy v zimì ètyøiapadesátýho, kdy bylo po kolena snìhu, nechtìnì zaøídil velkej úprk pánù myslivcù. V Brtevský obci pøi honu zvednul táta se svým kokrem deset prasat, bachynì a mladý, pøímo proti obestavìný leèi. Lovci šplhali na stromy, zdrhali. Tonda Teimerù to pak zvìènil, oblièeje mìly podobu téhle myslivecké party. Obraz visel øadu let ve výèepu. Co se v hospodì pilo? Hlavnì sedmièka a osmièka pivo. Rum. Kafe s rumem, to byl oblíbenej nápoj Franty Divíškovýho. Zvládnul jich i deset za veèer.

Bělohradské listy

Foto: archiv Petra Laušmana a Mìstského kulturního støediska, Jaroslav Voves

13

Skautský pochod v r. 1969 pøed hostincem.

Když bylo nejveselejc, tak z kuchynì vylítla paní Ludmila a lamentovala: Už toho bylo dost, pánové! To by staèilo! Jinak vedoucí Sušák byl školenej profi-èíšník. Stará, dobrá škola, i když to bylo za doby Jednoty. Pamatuju, jak na Hoøeòáku U Ježkù si poradil s hodnì drzým hostem. Zapøel nohu o futra a milého chlapa, kterej byl o dobrejch dvacet kilo t잚í, mrsknul pøes plot, co mìl ocelový ostrý hroty, ani se na nì nenapích. Profesor Zdenìk Dejl /70/, strojní fakulta TÚ VŠB Ostrava: Uèitel Divíšek pøilít do tøídy. Vztyk. Nazdar. Zdar. Sednout. Zdenìk k tabuli. Spolužákùm jsem diktoval látku a mìl dozor. Divíšek rychle vyrazil k Sušákùm do hospody, huberák za ním jen vlál. Kafe. Rum. Kafe. Rum. Ale než zaèal zvonit konec hodiny, tak se vždycky staèil vrátit do školy.

František Rachota /69/, bývalý hokejový sudí na odpoèinku: Když jsem byl ve druhý tøetí tøídì, tak jsme chodili do potoka pod Hlubokej chytat do hospody velký raky. Sušák je mìl pro nóbl hosty. Za raka vždycky byla èervená nebo žlutá limonáda s bublinkama. Vítìzslava Bludská /83/, dlouholetá sousedka Laušmanových odnaproti: Laušmanovi mìli stálé hosty, pivaøe, mysliveckou partu, mužský na karty. Paní Ludmila byla hroznì pracovitá a peèlivá. Vladimír Fink /60/, technik Depragu CZ: Pan Laušman jezdil se sajdkárou, motorkou s pøívìsem. Zündapem èi s nìèím takovým. Žlutý nátìr, èervený pruhy. Jako kluci jsme mašinu hroznì obdivovali. Od Laušmanù si pùjèili tuhle sajdkáru chlapi kolem Bendži Petøivýho, když jeli nìkam na èundr. Pak už jenom vím, že mìli Laušmanovi psa Lesana. Petr Laušman /58/, syn a lakýrník Depragu CZ: Sajdka byla Jawa 500 OHV a taky si ji pùjèili Honza Zejfart a Honza Janák na dovolenou, nám nechali jejich dvìstìpadesátku. Když jim zlobil motor, tak celej rozebrali a díly dávali na prostìradlo pìknì vedle sebe, aby zase vìdìli, jak zpátky... Táta rád maloval obrazy, fotbalistùm a hokejistùm dìlal plakáty. Když konèila hospoda, tak tam zùstalo plno mysliveckejch trofejí a parohù. Øezali jsme to pilkou na kosti a pálili.

Dnes Komerèní banka

Zaèátkem šedesátých let konèí éra dalšího bìlohradského hostince. Hostince U Modré hvìzdy. U Sušáka. Základní škola zde má uèebnu vaøení, je tady i tøída Mateøské školky, Národní výbor zøizuje Mìstskou knihovnu. Dùm v Lázeòské ulici èp. 151 byl v r. 2000 novì postaven a je v nìm umístìna poboèka Komerèní banky.

14

Autorka: Antonie Vanišová

Bělohradské listy

Souèasný kult mládí v médiích je krásný, fandím mladým a raduji se z jejich síly a elánu, ale nic naplat - každý z nich se ocitne jednou ve vìku svých otcù a dìdù. Pokud ovšem bude mít to štìstí, že se toho dožije. Jak èlovìk stárne, ubývá sil. Jak a kde prožít seniorský vìk, aby byl co nejdùstojnìjší? Nabízejí se rùzné alternativy. Co brát v úvahu pøi takovém rozhodování? Poradit mùže nejlépe paní Jiøina Rùžièková, která prošla praxí geriatrické sestry. V ordinaci MUDr. Popélyho se jako zdravotní sestra dennì se seniory setkává a tìží tak z bohatých životních zkušeností. „Pøednì není pravda, že kdo je starší, musí být nemohoucí. Nìkdo je starý ve ètyøiceti a nìkdo, jako tøeba Anuška Døízhalová, má sluníèkovou povahu, dokáže pøekonat bolest a rozdává kolem sebe slunce. Je naše nejstarší v obvodì a vùbec by jí to nikdo nehádal. Užívá minimálnì lékù, je èiperná, vždy upravená, plná životního optimismu, prostì bezva. Nikdy jsem nevidìla, že by se mraèila nebo zlobila. Dokázala se vyrovnat s osamìlostí. Sousedé svìdèí, že peèe, vaøí, je radost potkat ji ve mìstì, klidnì by si mohla dvacet let odpoèítat. Když se èlovìk dožije vysokého vìku v takové pohodì, je to úžasné! Je duchem mladá, to nìkteøí mladí nebo ve støedním vìku se cítí relativnì hùø. Já osobnì mám antipatii k domovùm dùchodcù, protože lidé vìdí, že tam jdou na poslední štaci. Jednolùžkové pokoje nejsou, vìtšinou minimálnì dvoulùžkové, když ne víc. Ve starším vìku se povaha lidí mìní, vynikají vìtšinou negativní vlastnosti a ostatní nepochopí, že za to ten èlovìk nemùže. S tím se nedá nic dìlat, ale mìlo by se k tomu pøihlížet. Dùchodci tam dostanou najíst, žijí v èistotì, mají i kulturní akce, ale po citové stránce je to horší. Fakt je, že když je nìkdo vážnì nemocný, pøeje si vìtšinou zemøít doma. Je to pro rodinu tìžké, ovšem základní péèi se lze nauèit a jde to rozdìlit si služby.

Pro toho, kdo nikoho nemá a je bezmocný, jiná cesta není, ale pokud èlovìk jen trochu mùže, pøimlouvala bych se za to, aby byl doma. A nebo v domì s peèovatelskou službou.“ To je velké „plus“ Bìlohradu! „Tady v peèovatelském domì je myslím to nejlepší, co mùže být, protože tu lidé mají soukromí. Podle nálady se navštìvují, a když jim není dobøe, poleží si, udìlají si svoje pohodlí. Nedochází tu k žádným nevraživostem, lidé k sobì lnou. Nìkdy tøeba vaøí na poschodí jedna, pozve zbývající tøi, a druhý den zase jiná, nebo svátky, pokud nejedou k dìtem, tráví spolu. To se mi líbí, nejsou žádné hádky. Tak bych si pøedstavovala život seniorù, dùstojnì a v pohodì.“ Máme - li dìdeèka nebo babièku v rodinì a respektujeme - li specifiènost stáøí, jak se k nim chovat? „Jako k malým dìtem, opravdu tak! Pohlazení, polibek, aby cítili, že je máte rádi, že jim oplácíte. Vždy oni vychovali tøeba pìt šest dìtí a to je to nejmenší, co jim mùžete dát, když je pohladíte. Aby vìdìli, že je máte rádi takové, jací teï jsou. Udìlat to, co se udìlat musí, mytí, hygiena, bez reptání, bez nìjakého pošklebování, nadávání. Obzvláštì po mozkových pøíhodách

jsou lidé citlivìjší, plaètivìjší, oni vìdí, že na nì osud dolehl a je jim to líto, proto ta citlivost. Musí se s nimi jako s malými dìtmi, jsou za všechno nesmírnì vdìèní. Vždy já jsem také doopatrovala vlastní rodièe. Když jsem sloužila v Turnovì v nemocnici, leželi tam tøeba starší lidé s komplikovanými zlomeninami. Nìkdy zmatení, považovali mì za vnuèku nebo za dceru, a já jsem s nimi tuhle hru hrála, pro jejich radost, že pøišla dcera - pøitom ona nepøišla. Já mám tuhle generaci seniorù velmi ráda, protože jsou bezprostøední, nebudou si vymýšlet vìci, které se nikdy nestaly. Sdìlí vám holou realitu a øeknou také, jak se máte chovat. Vìøím, že když se èlovìk drží Desatera, vyvaruje se nepøíjemných a nehezkých vìcí.“ Co poradit lidem, jak se pøipravit na stáøí? „To si nikdo nechce pøipustit, na to málokdo má. Pokud se o tom uvažuje - tak usnout a už se neprobudit. Když mluvím se staršími, smrti se vìtšinou nebojí, bojí se trápení, bolesti, dlouhého ležení, aby nemuseli do nemocnice. Je to pøece jen vytržení z prostøedí a pøesadit starého èlovìka, to je jako pøesadit strom. Prostì usychá, mùžete dìlat co chcete.

Bělohradské listy

Foto: Ladislav Stuchlík

15

Když jsem chodila do školy a èetla jako povinnou èetbu naše realisty, nemìla jsem ráda povídky K.V.Raise, protože ty vìtšinou konèily smutnì. Dnes o tom pøemýšlím, tenkrát mìl výminkáø smlouvu, že bude mít støechu nad hlavou, že dostane tolik a tolik jídla... Všechno zabezpeèené. A dnes? Øíkám si, kéž by to bylo! Mít zajištìné rodinné zázemí, to je pro nì to nejdùležitìjší!“ Chcete o nìco požádat bìlohradskou veøejnost? „V domì s peèovatelskou službou chybí opravdu naléhavì výtah. I když v každém domì jedna mobilnìjší žena je a ty druhé obejde, je tam tøeba paní Plecháèová, paní Macháèková, které dolù nesejdou a jsou tam uvìznìny. Pøece by šlo nìjak propojit obì budovy nebo pøistavìt výtah zvenèí, aby si mohly, když je teplo, sejít dolù na lavièku, popovídat si. Aby nikdo nebyl uzavøen, abychom to umožnili všem. Když se sem stìhovaly, byly na tom líp a zapomnìlo se na to, že budou stárnout. Ty ženy by si ulehèení zasloužily, vždy je trápí vìtšinou pohybové ústrojí nebo záda. Pøipomínám také dùraznì, že je tu problémem pøíliš vysoký nájem, po zaplacení všeho babièkám moc nezùstane. Jsem pøesvìdèena, že když se sponzorují fotbalisté, mohli by podnikatelé pøispìt i zde nìjakou èástkou, vždy i oni mají starší rodièe. Finance by šly použít tøeba pøi stavbì výtahu a tak spojit pøíjemné s užiteèným.“ Péèe o seniory je tady na Bìlohradsku dobøe podchycená? „Já bych øekla, že je to v poøádku. Jsou lidé, se kterými nejsme v kontaktu, nic nepotøebují, nevím tedy, jak se k nim v rodinì chovají, ale v poslední dobì jsem tu žádné negativní jevy nezaznamenala. Mìlo by to být tak, že senioøi jsou nejváženìjšími èleny rodiny. Èlovìk musí mít ve vztahu k nim èisté svìdomí, že nic nezanedbal, že udìlal všechno, co mìl. Já jsem si tohle povolání vybrala, dìlám svoji práci ráda, a kdybych mìla volit dnes, zvolila bych stejnì.“

Mùže být krásnìjší vyznání vztahu k celoživotnímu povolání? Pøeji vám, milá paní Rùžièková, a se vám láska, kterou tak nezištnì obdarováváte seniory, vrátí stonásobnì! V jejich spokojenosti a ve zdraví a radosti pro vás! Dìkuji za rozhovor.

16

Autor: Josef Špùr, foto: archiv autora

Bělohradské listy

Pohøešovaný Na výšince za Bìlohradem stojí starobylý kostelíèek zvaný Byšièka, jenž své pojmenování až do souèasnosti si zachoval na pamì po vesnièce Byšice za starodávna pøi nìm ležící a snad již v dobì husitských bouøí zaniklé. Je to místo poutní a již odpradávna každoroènì se konávala pou vìøících k tomuto kostelíku. Tak tomu bývalo vždy v nedìli pøedcházející 29.èervnu, tedy dnu výroèní památky sv. Petra a Pavla, právì kterým je kostelík zasvìcen. Pouti se úèastnilo o mnoho více lidí než dnes bývá návštìvníkù, pøišli místní a sousedé z nedaleka pìšky, nemálo návštìvníkù pøijelo i ze vzdálenìjšího okolí. Zavzpomínali pøi hrobech svých blízkých, pohovoøili s pøíbuznými a známými, nìkteøí vyslechli mši svatou a k veèeru se všichni vracívali ke svým domovùm. Tak tomu bylo každoroènì a nikdy se nic neobvyklého neudálo. Až jednou se stala pøíhoda, která se po dlouhá léta tradovala a která ještì v souèasnosti zùstala zachována v pamìti starých na Borku. Snad tomu bylo v r.1883, kdy na pou spolu se sousedy z Vøesníku pøišla i poèetná rodina Špùrových s dìtmi a i nejmladšími dvojèaty Petrem a Pavlem. To byli tehdy malí kluci narození v listopadu r. 1876 a školáèci vøesnické školy, kteøí právì zde své jmeniny mìli oslavit. Dnes již nikdo neví co a jak se sebìhlo, co toho bylo pøíèinou, že malý Petr se ztratil a aè do noci hledán, s rodièi nebo se sousedy a ani sám se domù nevrátil. Jakoby se do zemì propadl a nìkolik dní nebyl k nalezení. Hledali jej po okolí, volali po pøilehlých lesích - i bidly nedaleké rybníky neúspìšnì prohledávali. Již se všichni obávali nejhoršího, až jej domù šastnì dopravili sousedé ze Suché u Nechanic, vesnice takøka 20 km vzdálené. Tam jej zbìdovaného a plaèícího nalezli místní obèané a ujali se jej. Nevìdìl snad ani jak se jmenuje, natož odkud je, kupodivu znal však jméno svého uèitele Šimáka. A to pomohlo! Jak se tam do té vzdálené vesnice dostal a další podrobnosti, to se též v pamìti již nedochovalo. Petr jako školák zøejmì nevynikal bystrostí ducha a asi nebyl zrovna nejhodnìjší dítì ve tøídì, spíše naopak a nepatøil tak k oblíbencùm uèitele, tehdejšího správce vøesnické školy Jana Šimáka. Ten pak v kronice školní zaznamenal další pøíhodu spojenou s uvedeným Petrem, pøi èemž jej i bez servítkù charakterizoval. Zaznamenal: „… r. 1884 po žních shoøelo pøi požáru, který vypukl u Josefa Špùra èd. 27 asi o 2. hod. odpoledne následkem toho, že pøiblblý chlapec Petr Špùr, ponechán byv doma se svojí rovnìž blbou sestrou Marií, zatopil si oheò pod okny jejich pøíbytku. Lidé byli tehdy právì na poli. A než spatøivše oheò, domova dostihli, byla již i stodola a kùlna p.Karla Novotného se vším hospodáøským náøadím, s celou úrodou a hasicím náèiním tam uloženým v plném plamenu“. Asi i to pøispìlo, že dvojèata Petr a Pavel byla již navždy rozdìlena. Pavel odešel na vychování ke strýci na Bezník a Petr zùstal doma u rodièù. V dospìlosti potom domkaøil na Bukovinì a jako spoøádaný obèan dožil v L.Bìlohradì. Vøesnický sedlák Novotný, který bydlel v bezprostøedním sousedství Špùrových, mìl s jejich dìtmi své zkušenosti a jistì èasto mu krev zpìnily. Ostatnì není divu, vždy i v následující generaci se jako žháø uvedl i Václav Špùr, nar. 1908, synovec zmiòovaného Petra. A tak správce školy Šimák ve školní kronice a již bez emocí zaznamenal: „… ve ètvrtek dne 13. 9. 1917 o 3 ½ h. odpoledne vyhoøel stoh slámy p. Karla Novotného è.d. 1 pod jeho stodolou. Požár zavinil 11 - letý Pavel Knìžourek a 9 - letý Václav Špùr è.d. 27 na Vøesníku tím, že blízko stohu pasouc kozy zatopili ohníèek.“ I Václav prožil svùj život jako spoøádaný obèan Pecky a i on již mrtvý odpoèívá na tamním høbitovì. Pohøešovaného a dìtského žháøe Petra a ani jeho synovce Václava jsem neznal, jejich a mùj rod se již dávno v 17. st. oddìlil, leè vzpomenu si na nì a na pøíhody s nimi spojené vždy, kdykoliv míjím Petrùv hrob pøi zdi bìlohradského høbitova. Právì tam se svojí manželkou již 45 let odpoèívá.

Bělohradské listy

Autor: Pavel Šubr, foto: archiv

17

Franta Haòák uprostøed v klobouku

Pøed nedávnem se mnì dostala do ruky útlá knížka s názvem Hlídaè tratì od autora Franty Haòáka, kterou vydala v roce 1929 Knihtiskárna Fr. Erbert v Hoøicích. Tøináct povídek oznaèených v podtitulku jako „první prosy“ doprovázejí døevoryty akademického malíøe Karla Dlaboly. Vìtšinou drsné realistické povídky èasto s tragickým koncem doplòuje povídka Jarní, která se pøímo nabízí do kvìtnového èísla Bìlohradských listù. Bìlohradský rodák František Haòák (narozen 7.3.1906) publikoval ve dvacátých a tøicátých letech minulého století také v èasopise Láznì Bìlohrad - Lázeòský týdeník. Zemøel 14.12.1956 v Praze. Od tìch dob, co nahoøe v lese zastøelil se pro holku nìjaký mládenec, zaèali milenci chodit se svojí láskou právì tam. A je to pìkné místo. Na mírném kopeèku, zdvíhá se k obloze smrkový les, tu a tam nìjaký jeøáb je vidìt, pár jasanù i bøízky se tam bìlají na okraji. Na jaøe voní tu støemcha a vedle cesty šeøík rozlévá sladce vùni omamnou a na láskou roztoužené hlavy tolik pùsobíce. Zaèal sem chodit i mladý uèitel z mìsteèka se svojí milou. Cestou k lesu mluvili o umìní, literatuøe a hudbì, sotva však vkroèili pod klenbu støemchy a jeøábu, vzali se za ruce a tiše beze slova stoupali nahoru, k lávce ukryté v smrkových vìtvích. Králík jim pøebìhl pøes cestu, bažant polekal svým krrr, a nad vrcholky stromù rozesmála se žluva. Jako zázrakem, v lese na jílovém vršku, poznával pan uèitel i Slávinka jeho, jak mají se moc rádi a nevìdìli, zda krása lesa, anebo klid jeho a samota, tolik lásce prospívají. Pan uèitel se Slávinkou chodil na Homolku teprve pùl roku a paní matka Slávinèina rozhodla, že z dùvodu dobré povìsti musí si Slávinku vzít, protože právì v tento èas není všechno v poøádku, a proto bude nejlépe, když vèasným krokem pojistí si oba svoji èest a dobré jméno. Pan uèitel vyvalil oèi, Slávinka pohladila jej po vlasech a za mìsíc bylo po svatbì… Jaro se ohlásilo žhavými paprsky a petrklíèi a pan uèitel s mladou paní pomalu blížili se k místu, kde oba prožili svoje dny nejlepší. Pan uèitel dávno zapomnìl, proè vlastnì se musí ženit a že to byla chytrost jeho tchynì, že do „toho vlez“. Ženuška mu žvatlala, zda vzpomíná, jak se jim vždycky zatajil dech a jak napjatì sledovali cíl své cesty, lavièku, zda není obsazená a potom jak naslouchali zpìvu kosù a nìkdy i vzdálené hudbì z Bažantnice. Pan uèitel pokyvoval, ženuška žvatlala a pomalu pøicházeli k místu, které dalo základ k jejich svazku manželskému. Zase jim tak králíci bìhají pøes cestu, zase žluva volá nad lesem, však co to, lavièka je obsazena… Do paní uèitelové jako když hrom uhodí: to je maminka a na klínì pensisty Dvoøáka. To je pìkné. Venouška vzala za ruku a pøímo k matce. Nìkolik žhavých slov a z pensisty se derou slova, že by tento byl proto, kdyby tento… A za nìkolik týdnù tøaslavý faráø spojil štolou ruku paní Brabencové s rukou pana Dvoøáka… A po èase pan Dvoøák i pan uèitel chodili na procházku radìji k rybníku než na tu Homolku... Tam to chytli…

18

Z dopisù ètenáøù

Bělohradské listy

Vážení pøátelé!

Jsme klub lodních modeláøù ze Dvora Králové n.L. Stavíme modely lodí na dálkové ovládání. Jedná se o vìrné napodobeniny skuteèných lodí zmenšené v urèitém mìøítku. Zúèastòujeme se rùzných soutìží a propagaèních akcí po celé republice. Na letošní rok jsme byli požádáni Svazem modeláøù Èeské republiky, abychom uspoøádali Mistrovství Èeské republiky lodních modeláøù. Jelikož v našem mìstì není vhodná vodní plocha, rozhodli jsme se uspoøádat tuto vrcholnou soutìž ve Vašem mìstì na rybníce Pardoubek. Budou zde k vidìní lodì obchodní, vojenské a uvidíte zde i modely parníkù pohánìných parním strojem. Vìøíme, že se Vám bude celá akce líbit a zároveò Vás všechny prosíme o pochopení, že v dobì konání mistrovství se nebudete moci koupat, jelikož budeme mít nataženy Model britského parníku ze zaèátku devatetratì a jejich potrhání se pracnì opravuje. Celá akce se uskuteèní 2.-3.7.2006. Dì- náctého století „Blazer“ pohánìného šoupátkovým parním strojem - autor Josef Darvaš kujeme a tìšíme se. Za všechny èleny klubu Josef Darvaš, pøedseda Važené mìsto a spoluobèanné. Jsem jedním z bývalích opilcù, kteøí jak øíkáte okupují zámecký park. Chci jen podotknout že èlovìk závislí na alkoholu o sobì moc neví a pro to otázka: „Myslíte si že jediné øešení je spolupráce s policií????” Co takhle spolupráce s nìjakým spolkem AA(anonymní alkoholici) vìøte že èlovìk si v takové situaci sám pomoci nedokáže. Jistì pokud se jedná o pøekroèení zákona, tak potom od toho tu policii máme ale alkoholismus je NEMOC. Zdenda

Folklorní soubor písní a tanců Hořeňáček přijme nové členy Chceš si dát pauzu u poèítaèe nebo televize a pøitom si trošku protáhnout své tìlo a pøijít mezi dobrou partu? Tak se vydej kterýkoliv pátek do Horní Nové Vsi do turistické ubytovny Jiskra, kde od 17,00 h do 19,00 h zkoušíme. Rádi tì mezi sebou pøivítáme a potom s námi mùžeš jezdit vystupovat a reprezentovat naše mìsto jak v Èeské republice, tak i v zahranièí! Vìø, že potlesk, který ti bude odmìnou, je ta nejhezèí melodie.

Tak co, zkusíš to i TY ???

Události - zajímavosti

Bělohradské listy

Po zimì zahájila opìt firma BAK práce na kanalizaèních pøípojkách. Mimo stoky F na Jiráskovì nábøeží, kde se v souèasnosti intenzivnì pracuje, bude vybudována stoka A, od bývalé pošty po Tøetí stranì až do Japonska, dále ulice U Kaèírkù a k technickým službám. Letos bude také provedena intenzifikace èistièky na D.N.Vsi. Celá akce pøijde na 25 mil. korun. (las) Zamyšlení „Až jednou Raisùv kraj opustíš a pùjdeš v širý svìt, pak budou Ti ve vzpomínkách Bìlohradské zvony vyzvánìt...“ Tyto verše urèitì zní všem, kteøí se rozprchli do svìta, ale rádi se do „svého“ Bìlohradu vracejí na dovolenou, k pøíbuzným, ke známým a mnozí jen tak. A vždy jejich oèi se zalíbením spoèinou na všem, co Bìlohrad mìní k lepšímu. Nekažme jim proto tento dojem tím, že na místech pro tøídìný odpad neumíme udržet poøádek a vytváøíme zde skládky mimo kontejnery. Pokud si budeme øíkat „on to nìkdo uklidí“, pak vìzte, že ten nìkdo jsou pracovníci TS mìsta, Vaši spoluobèané a tak tedy: Lidé bdìte! Oldøich Malý

19

ADOPCE NA DÁLKU

Nejstarší zvon Bìlohradska. Na titulní stránce èasopisu je fotografie høídeleckého kostelíka, v jehož vìži je zavìšen vùbec nejstarší a do souèasnosti zachovaný zvon Bìlohradska. Souèasný kostelík byl jako zdìný postaven v r. 1841 a to na místì stržené, pùvodní kaple døevìné, kterou patrnì Jan Jiøík Kule z Chotèe (†1606), tehdejší držitel Høídelce, Okrouhlé a Lužan nechal na pøelomu 16. a 17 st. na svùj náklad postavit a svému patronovi sv. Jiøí zasvìtit. Na její zvonici dal zavìsit zvon zhotovený v r.1600, který pøes všechny peripetie 1. sv. a 2. sv. války se zachoval do souèasnosti a nadále z vìže kostelíka široko daleko po okolí zvoní. (jš, hoš)

Jak vlastnì myšlenka ADOPCE vznikla? Navedla mì na ni spolužaèka Míša Brùnová jednou o pøestávce. “Adoptivní rodièe” si na dálku mohou vybrat dítì z chudé rodiny v Indii, platit mu vzdìlání a i jinak mu pomáhat. Na školním parlamentu jsem tento nápad tlumoèila zástupcùm tøíd, kteøí souhlasili, a tak jsem zaèala hledat rùzné informace na internetu. Naším cílem bylo najít dívku. Nejvíce se nám zalíbila desetiletá Priyanka Tumakannavar z Indie. V prosinci 2004 zaèala na naší škole první dobrovolná sbírka, na kterou pøispìli žáci i zamìstnanci školy. Vybralo se pøes 12 000 Kè a „naše“ Priyanka zaèala chodit do 3. tøídy. Holèièka nám poslala již dva dopisy, ve kterých nás zdraví a dìkuje za podporu. Dopisy jsou psány v angliètinì a v hindštinì. Právì teï ve škole probíhá další sbírka. Všem, kteøí pøispìjí, patøí srdeèný dík. ing. Jaroslav Jirásko

20

Autor: Eduard Èeliš, foto: Jaroslav Voves

Bělohradské listy

Josef Èerný, Mirek Typlt a bìlohradský fotbalový dorost

Miroslav Typlt Letošní tøetí èervnový den mu bude pìtašedesát. Syn známého bìlohradského holièe pana Typlta, který dlouhá léta šéfoval kadeønictví v Nové Pace. Vyuèený automechanik. Šofér, jenž má najeto hodnì pøes dva milióny kilometrù. „Zaèínal jsem jezdit v èéesádé na mlíku, pak další nákladní dopravu, transit. První linku s autobusem do Kopidlna. Jezdil jsem Trutnov, Pomezky, Jihlavu. Pìt stovek kilákù dennì. No a i Prahu s legendárními jièínskými šoféry: Kvasnièkou, Tothem, Khunem, Letošníkem. Nìkdy jsme táhli za sebou i vleèòák s prùvodèím. Toho dìlal Ouhrabka, kterej byl o dost starší než my. V Boleslavi slyším zvonek z vleèòáku, signál, že mohu jet. Vyrážím na Prahu. V Brandejse jsem zjistil, že milej Ouhrabka nikde. Ve vleèòáku cestující bez prùvodèího. Ouhrabka zùstal v Boleslavi. Dal si na autobusáku pár piv a cestou zpátky jsem ho nabral… V sedmdesátým jsem pøešel jezdit do Lesù. Tam jsem byl tøicet let, než jsem šel do dùchodu.“

ČAUDAR Znaèka rumunské fabriky nákladních automobilù, kde dnešní bìlohradský sportovní autobusek v roce 1989 vyrobili. Motor, podvozek je Avia-Saviem. Oznaèení Avia 151. Základní barva kabiny je modro-bílá. Pohotovostní tonហèiní 4,1 tuny, celková tonហ6,25. Státní poznávací znaèka JCI 32-03. Disky 6,5 na 20. Pøipojit se mùže i menší nebrzdìný vlek na 750 kg. K nám do Lázní Bìlohradu doputoval ze Zemìdìlského uèilištì Hlušice v èervnu 2001. Èaudar-Avia 151 má dnes najeto okolo 100 tisíc kilometrù. „U Zívra nám Bajer dìlal generálku motoru. Slávek Fišerù se synem Petrem, kteøí bydlí na Doleòáku, se vrhli na karoserii, dali nové boky, podlahu. Oni mají velkou zásluhu na tom, jak dnes Èaudar vypadá. Montáž, demontហkol má v referátu Vašek Popkù. Konstrukci, jak øíká Jirka Wagenknecht halu, dìlal Mirek Merta. Nový potahy zaøídil Mirek Rychecký. Drobnìjší opravy si dìlám sám. Manželka zase pere podhlavníkové potahy.

Ono se tomu autobusu blbì øíká Èaudar. On už to ani není neoplán. To už je nìco jinýho. Mercedes, Scánia. No, super auák. Jen ta televize chybí, ale já ji nemám stejnì kam zabudovat,“ s velkým zaujetím a s úsmìvem na tváøi hovoøí Mirek Typlt. Nejvíc využívá tenhle autobus pro 21 cestujících bìlohradský fotbal. Pøípravka, žáci, dorost, áèko i rezerva. Jezdí se na Lázeòské poháry. Klimkovice, Luhaèovice, Velké Losiny. S házenou do Ejpovic, Mostu. Nohejbal, kterému šéfuje Mirek Jurica, jezdí Èaudarem na turnaj do Kolína. Šachisté Ládi Brože do Rychnova nad Knìžnou. Na finálový hokejový duel Slavia-Sparta

Bělohradské listy

do Sazka Arény odjíždìl plnì obsazený Èaudar na Velký pátek. Jezdí se ke správnému i falešnému prameni Javorky, na plavání, lyžovat na Míseèky èi Benecko. Roènì za bìlohradským sportem „nalítᓠTypltùv Èaudar deset tisíc kilometrù. „Chodil jsem asi do pátý tøídy a s tátou jsme vyrazili na fotbal. Jelo se nìkam ven. Už nevím kam. Sedìli jsme na korbì náklaïáku a koukali pøes kabinu šoféra. Najednou mnì táta srazil hlavu dolu. On už nestihnul se sklonit a dostal hroznou ránu do hlavy. No, vìtev stromu. Plno krve. Hrùza. A takhle jsme døív jezdili na fotbaly,“ pøidává Mirek pøíhodu. To bylo nìkdy zaèátkem padesátých let. Pak jezdil s bìlohradským fotbalem Stanislav Hradecký. Legendární šofér, co pocházel z Bìlé u Pecky. Fanouškù kupa, lehce by se zaplnily i dva autobusy. My mladí jsme nemìli nárok si vìtšinou sednout. Pouze ke stání. Poté za volant usedli Jarda Jakoubek, Josef Èerný a Eda Ponikelský, ten šoféroval malou erenu – déèko, Hurvínka. Zmapovat jejich dobu a jejich kilometry je na dlouhé povídání. Oni byli pøedchùdci dnešního Èaudaru Mirka Typlta. Václav Popek, majitel bìlohradského pneuservisu nahoøe v Macharovì ulici, je sponzorem Typltova Èaudaru. Koncem dubna obdržel od Popkova servisu Libor Suchý, prezident místního fotbalového klubu, pro autobus pøední pneumatiku 6,50-20 Barum MB 60 v hodnotì 2.200,-Kè. „Hodlám Typltùv bus postupnì sponzorsky obout,“ upøesòuje své zámìry Popek.

Autor: Eduard Èeliš, foto: archiv, Václav Lejdar

21

V sobotu 25. bøezna uspoøádal bìlohradský oddíl národní házené v hale SOU Mistrovství Èeské republiky 2006 v kategorii mladších žákù. Titul získal severomoravský SK Žeravice. Startovalo sedm týmù vèetnì bìlohradského, který i když obsadil poslední, sedmou pøíèku, nezklamal. Naši porazili Opatovice 5 : 4 a v dalších utkáních podlehli velmi tìsnì - Drakenu Brno a TJ Pøeštice. Bìlohradský hráè Martin Zhouf skonèil v hodnocení obráncù na pátém místì a mezi desítkou kanonýrù byli i Ondøej Bajer a Petr Daøílek.

Mladší žáci TJ L.Bìlohrad v tmavých dresech. Zprava: Ondøej Bajer /kapitán/, Jan Flégl a Jan Pavlásek.

S trenérem Janem Pavláskem pøi time-outu.

Také nejmladším vyznavaèùm celuloidového míèku skonèila mistrovská sezona. V bìlohradské hernì Bažantnice se konal závìreèný turnaj play-off žákovských manèaftù. Okresním pøeborníkem se podle pøedpokladù stalo Béèko Jièína. Pomìrnì neèekanì získal støíbro celek Lázní Bìlohradu se Zleva: Jiøí Novotný (úspìšnost 72,9%), Jakub Kordík (62,5%), dvìma mladšími žáky. LukᚠMalý (83,3%) a trenér Josef Václavík. Celkem v okresním pøeboru hrálo 14 týmù a druhá pøíèka našich mladých stolních tenistù pod vedením trenéra Josefa Václavíka je vynikající. Bìlohradští veteráni - Petøivý, Rolf, Šotek, Žáèek, Špùrové – nemusí mít obavy o své následovatele.

Zleva: Josef Václavík, 4.hráè TomᚠKout, LukᚠMalý, Mirek Malý, Jakub Kordík, Marian Sláma, Jiøí Novotný junior a senior. Mirek Malý, Marian Sláma a Jiøí Novotný senior tvoøili podpùrnou trojku trenéra.

22

Kultura

Autor populárních knih pro dìti a mládež a èlen redakèní rady Bìlohradských listù 21. kvìtna oslaví 80. narozeniny. Narodil se v Lázních Bìlohradì na Tøetí stranì v chalupì dìdeèka Antonína Hrnèíøe, který byl spolužákem K.V.Raise - dnešní chalupa u Eliášù. Studoval gymnázium v Novém Bydžovì, za války se vyuèil knihkupcem a pozdìji absolvoval knihovnickou školu. Tatínek Bohuslav Hrnèíø byl mnoho let bìlohradským kronikáøem a knihovníkem a hrál rovnìž ochotnické divadlo. Maminka Marie pøispívala do bìlohradského lázeòského èasopisu a velmi se zajímala o dìjiny Bìlohradu, znala historii všech starých domù a chalup a spolu s manželem poøídili model starého Bìlohradu, který je vystaven v Raisovì památ-

Bělohradské listy

níku. Od rodièù pøevzal Svatopluk Hrnèíø pøirozený zájem o místní život, lásku k rodnému kraji a zároveò vztah k literatuøe. Stal se také aktivním èlenem skautského hnutí, pod vedením mladého uèitele Bohuše Mencla. Ve 40. letech již mìl Svatopluk Hrnèíø za sebou první literární pokusy, mimo jiné vydával svùj èasopis a psal první povídky. Hodnì ho ovlivnil Jaroslav Foglar, byl pilným ètenáøem Foglarova èasopisu Mladý hlasatel, po jehož výzvì založil hlídku Hoši z Podhùøí. Pozdìji se dokonce s Foglarem seznámil osobnì a v dobì, kdy byl jeho vzor na indexu, mu umožnil publikovat v dìtské pøíloze Svobodného slova. Kromì redaktorské práce v èasopisech Junák, Vpøed, Pionýr a Ohníèek zaèal od padesátých let Svatopluk Hrnèíø psát knihy pro mládež. První se jmenovala Pøípad skonèil v pátek a byla hned zfilmována jako Zpívající pudøenka. V nìkterých svých knihách Svatopluk Hrnèíø pøímo navazuje na Jaroslava Foglara, by je jeho pojetí vyprávìní trochu odlišné. Mnoho z dvou desítek knížek autora je spojeno s Bìlohradem a okolím. Jsou to napøíklad veselé a napínavé klukovské pøíbìhy Prázdniny s pradìdeèkem, Ostrov uprostøed mìsta, Kapsa ohnivého mloka, Lovci z ohòové hory a Osada na konci svìta. Tyto pøíbìhy se odehrávají vždy v malém mìsteèku, jehož pøedobrazem je Bìlohrad, i když se v knize jmenuje Javoøí, Mlázovice nebo Èikvásky. Najdeme zde mnoho dùvìrnì známých místních jmen Chlumy, Kamenná Hùra,

Nebesa, Kulatý vrch, U Lva, Zátiší èi Èerné jezírko. O kraji se ètenáø dozví i nìkteré ménì známé vìci, napøíklad v Kapse ohnivého mloka pátrá parta klukù po pramenech øíèky Javorky a pøitom objeví malé údolíèko v lese zvané Myší díra. Dále narazí na Kazabrud neboli Kässebrot, skalku vypadající jako chleba se sýrem. Najdou také ztracenou vesnici Javoø, což jsou ve skuteènosti Vidovice, obec vypálená za tøicetileté války, a Krakonošùv prst, neboli pozùstatky vìtrného mlýna u Borovnice. Všechna tato místa existují.

Z díla Svatopluka Hrnèíøe • Pøípad skonèil v pátek 1959 • Prázdniny s pradìdeèkem 1963 • Únos krále hádanek 1977, ocenìná na knižním veletrhu v Itálii jako nejhezèí dìtská knížka • Ostrov uprostøed mìsta 1976 • Kapsa Ohnivého mloka 1983 • Talisman spiklencù 1998 • Lovci z ohòové hory 1988 • Ostrov uctívaèù ginga 1999 • Poklad uctívaèù ginga 2000 • Maják uctívaèù ginga 2005 • Cour a Courek 1983 • Osada na konci svìta 2003 kniha ocenìná Zlatou stuhou jako nejhezèí dìtská kniha • Klub dobrodruhù 2004 Lenka Vichnarová

dalšího) I. roèník slavností Vodomila Pardoubského (nikoliv Paroubského), vydání vlastivìdné publikace Bìlohradsko a Veèer poezie a varhanních improvizací. Pokud jste trudomyslní, neváhejte a vstupte do našeho spolku. Kontaktujte nás na adrese: [email protected] nebo na mobilním telefonu 736 681 265. Tìší se Jaroslav Jirásko - úøadující Kancléø spolku, Miloslav Stehlík - úøadující Posel spolku a všichni ostatní. (jj)

V záøí roku 2005 byl zaregistrován ministerstvem vnitra bìlohradský Spolek Friè. Nápad založit spolek se zrodil v hlavách tøí nadšencù - PhDr. Miloslava Stehlíka, MUDr. Mileny Èerné a Ing. Jaroslava Jiráska již v prùbìhu roku 2004, k definitivní dohodì o stanovách a náplni došlo však až v roce 2005. Èím se chce spolek zabývat? Chceme navázat na tradièní spolkovou èinnost a aktivovat obèanské soužití v Lázních Bìlohradì. Domníváme se, že kouzlo obèanství (nebo chcete-li sousedství) spoèívá ve vzájemné komunikaci, setkávání se, poznávání se a porozumìní si navzájem. Tímto smìrem je také zamìøena naše èinnost - pravidelnì se setkávat, sdružovat lidi za úèelem kvalitní kultury, poøádání besed, vydávání drobných periodik a publikací - a hlavnì - brát život s nadhledem, mít smysl pro recesi a nemít „blbou náladu“. Za existenci spolku se podaøilo (kromì pøílivu dalších èlenù - je nás již 11) uspoøádat nìkolik akcí: Adventní veèer poezie a klavírní improvizace, promítání dokumentu o Františku Škroupovi, jazzový koncert Traditional Foto z koncertu poøádaného 22.4.2006 Spolkem Friè spoleènì s Mìstským kulturním Bandu Pavla Smetáèka. Pøipravujeme (kromì støediskem Láznì Bìlohrad v sále ASL.

Malá galerie Dnes už se ani nechce vìøit, že kromì výborné mìstské dechové kapely mìlo mìsto Láznì Bìlohrad také schopné orchestrální sdružení. Je to k neuvìøení proto, že dnes bychom na nìco takového tìžko shánìli hudebníky. Dobrých houslistù je dnes poskrovnu, hráèù na violu ještì ménì a violoncellisté a kontrabasisté jakoby vymizeli. A pøece tady kdysi bývali výborní houslisté a i ti violoncellisté se tu v každé dobì našli. Vzpomeòme mìstského kapelníka Josefa Pecha, pozdìji kováøe Josefa Václavíka a zejména vynikajícího violoncellistu uèitele Josefa Stejskala. Byli schopni hrát v orchestru i jemnou komorní hudbu v kvartetu. Orchestrální sdružení s názvem Lázeòská kapela se zabývalo hlavnì koncertní èinností. Oproti Mìstské kapele stáli v èele uèitelé, nebo jinak odbornì školení hudebníci. Prvním dirigentem Lázeòské kapely byl Bohuslav Beneš /1890-1895/, následovali Jan Kulhánek /1896-1898/, Vilém Dlabola /1899 - 1904/ - otec akademického malíøe Karla Dlaboly, Bohumil Tomᚠ/1904-1907/, øeditel kùru, který pro výchovu dalších orchestrálních hráèù založil dìtskou kapelu, Alois Mach /1907-1912/, F. Braun /1913 -1914/. Když vypukla I. svìtová válka èinnost kapely zanikla. Lázeòská kapela byla schopna zahrát napø. 9. èervna 1894 pøi slavnostním otevøení Lázeòského hotelu slavnostní pochod z opery Libuše od Bedøicha Smetany. O tom, jak byla oblíbená, svìdèí i to, že když Bohuslav Beneš odcházel na své nové pùsobištì do Plznì, dostal od vdìèného publika na rozlouèenou briliantový prsten. Po delším èase byla koncertní èinnost tohoto orchestrálního sdružení znovu obnovena vojenským kapelníkem majorem Václavem Fejtkem /1893-1956/. Sdružení uskuteènilo øadu úspìšných koncertù v letech 19451953. Smrtí Václava Fejtka èinnost orchestrálního sdružení zanikla. Vzpomeòme nejvýznaènìjšího dirigenta Lázeòské kapely, kterým byl

V Hoøicích se uèil høe na klavír a lesní roh, varhanní základy mu dal È.Pilaø. V letech 1898-1901 studoval na pražské konzervatoøi varhany u J. Klièky, teorii u K. Steckera a skladatele Antonína Dvoøáka. Po ukonèení studia nastoupil vojenskou službu u vojenské hudby v Terezínì /1901 -1904/, potom byl uèitelem na hudební škole v Èeských Budìjovicích až do roku 1907. Kapelníkem lázeòského orchestru a øeditelem kùru v Lázních Bìlohradì se stal roku 1907 a pùsobil v této èinnosti až do roku 1912. V téže dobì byl také èlenem a pozdìji sbormistrem zpìváckého spolku Malát a jeho „dámského odboru“. Vìnoval se i komponování, skládal taneèní a pochodové skladby, písnì a chrámové skladby /mše, moteta/. V Bìlohradì byl èasto hrán jeho Pochod vítìzný, Pochod Jína a valèík Bìlohradské vzpomínky. Od roku 1912 pùsobil jako kapelník pìšího pluku v Kutné Hoøe, v I. svìtové válce pak v Uhrách a na italské

frontì. Po pøevratu se stal opìt kapelníkem posádkové hudby v Kutné Hoøe /1918 - 1919/. V letech 1919 - 1931 byl kapelníkem hudby pìšího pluku 4 v Hradci Králové, tam v jeho kapele hrál také na klarinet Jindøich Vais z Brtve. Svou bohatou hudební èinnost zakonèil jako inspektor ès. vojenských hudeb v MNO, kde pùsobil od roku 1935 v hodnosti podplukovníka. Zemøel 28. kvìtna 1939 v Praze.

Zdenìk Prchal