Objektivem Foto: Ladislav Stuchlík, Václav Lejdar, Alena Fléglová

em v i t jek

Ob

Foto: Ladislav Stuchlík, Václav Lejdar, Alena Fléglová

Bělohradské listy

¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨ ¨

4 4

Objektivem Bìlohradských listù 2 Fejeton (Stanislav Rudolf) 3 Zeptali jsme se za vás 4 Starosta odpovídá 5 Informace z lázní 6 Soubor Pifferaios reprezentoval ve Vídni (Antonie Vanišová) 7 Hodnocení volebního období (starosta ing. Pavel Šubr) 8 Návštìva v tropech (Antonie Vanišová) 9 Zámecká hospoda (Eduard Èeliš, Josef Špùr) 10 Karel (Eduard Èeliš) 11 Historie bìlohradského Sokola - 2. èást (Hana Friedrichová) 12 - 13 Staletí nad Vøesníkem (Antonie Vanišová) 14 Anna Vojtìchová (Blanka Fraòková) 15 Povídka (Jiøí Sehnal) 16 František Kováøík, Karel Moor a Láznì Bìlohrad (Jiøí Vacek) 17 Z dopisù ètenáøù 18 Události - zajímavosti 19 Motocyklový závodník Jan Volák (Eduard Èeliš) 20 - 21 Kultura 22 Malá galerie Bìlohradských listù Hudebník Augustín Deršák (Zdenìk Prchal) 23 FOTOGRAFIE NA OBÁLCE Str. 1 Václav Lejdar: Podzimní park Str. 24 Václav Lejdar: První bìžci

Od pøíštího roèníku pøipravujeme nové rubriky a jejich øazení. Seriál o hájenkách bìlohradského polesí, pohledy do souèasnosti Lázní Bìlohradu a další. V listech najdete své oblíbené rubriky. DALŠÍ ÈÍSLO BÌLOHRADSKÝCH LISTÙ VYJDE 26. 1. 2007 Bìlohradské listy

Vydává Mìsto Láznì Bìlohrad Vychází jako dvoumìsíèník Redakèní rada: Ladislav Stuchlík (šéfredaktor), Eduard Èeliš, Svatopluk Hrnèíø, Eva Rejmontová, Josef Špùr, Ing. Pavel Šubr, Mgr. Antonie Vanišová, Ing. Lenka Vichnarová. Povoleno MK ÈR pod è. E 10901 Adresa: Mìsto Láznì Bìlohrad Mìstské kulturní støedisko, Barákova 3, 507 81 Láznì Bìlohrad Telefon: 493 792 208, Fax: 493 792 484 E-mail: [email protected] Sazba a tisk: tiskárna ARPA

Autor: Stanislav Rudolf

3

Tak si dnes hezky zopakujeme, èemu se øíká „danajský dar“! Kdo se hlásí jako první? Nikdo, co jsem mohl èekat. Co tøeba Špùr? Špùr nic. Dál… Èeliš?! Edo, vzpamatuj se, taky nic nevíš? Tak spi dál…! To je tøída jedna radost! Vy palice dubový, vždy jsme to nedávno probírali, vzpomeòte si pøece! No koneènì nìkdo! Ještì že Dlabolová! Tak, Hanko, povídej! Teprve teï mùžeme v klidu poslouchat. Ano, danajský dar byl podle øeckého básníka Homéra døevìný kùò zanechaný starovìkým Trojanùm ustupujícími Øeky. Tìm se øíkalo tehdy Danaové. V nìm byli ukryti øeètí bojovníci, kteøí potom boj o Tróju rozhodli. A teï pozor! V pøeneseném významu je to zkázonosný dar. Výbornì, Dlabolová. Nezapomnìla jsi nic. Ano øíkᚠsprávnì: zkázonosný dar - a já píšu jako obvykle u tvého jména další 1*!!! Promiòte, milé ètenáøky! Jsem si vìdom toho, že až pøíliš vìrohodnì jsem dnes zabrousil do své kantorské minulosti, kdy jsem uèil na základce v Lázních Bìlohradì své žáèky èeštinu a dìjepis. Ale když ta metafora se mi v poslední dobì vybavuje stále èastìji! Stále èastìji nìjaký ten danajský dar dostávám. Tedy dostáváme s mou ženou Jarkou dohromady. Jenže ona to tak tragicky nebere. Dokonce za každý s líbezným úsmìvem a mnohoslovnì dìkuje. Já trpím. Jako poslednì. Bylo ještì dopoledne, nemìl jsem povinnost uklízet, luxovat a pátrat po drobeècích i drobeèkách, které mnì ráno odpadly od hu…, pardon, od úst! Takže chci využít tìch pár hodin do obìda a pracovat zase na budoucím skvostu èeské literatury. Sotva zapnu svùj milovaný PC a kliknu na ikonku Jak jsem se mìl ve zkumavce, což bude název mého pøíštího románu, už nìkdo zvoní. Pøebìhnu do kuchynì a nenápadnì se podívám k vrátkùm. Tam stojí naši dva milí pøátelé, manželé Nováèkovi, a v rukou drží ètyøi vrchovaté košíky plné jablek. Strašné!! Vím, co mì èeká. Radostnì jim bìžím v ústrety a pøebírám èást nákladu. Dvojhlasnì se mì zeptají, zda je Jaruška doma, protože jablíèka jsou padaná a potøebují co nejdøíve zkonzumovat. Než dojdeme s nákladem k hlavním dveøím našeho baráèku, je mi jasné, co mì v pøíštích dnech èeká. Èas ukáže, že jsem se nemýlil. Nováèkovi u nás zùstali až do obìda, mile jsme si popovídali, poklábosili, obèas nìkoho zkritli (to øíkáme my, mladí, když nenecháme na nìkom nit suchou!) a v pùl dvanácté se rozlouèili. Vèas jsem staèil jablíèka ve sklepì pøesypat do pøepravek a košíky dárcùm pochopitelnì pøedat. Následuje obìd a už jedem. Naše práce je pøesnì rozdìlena: já loupu, krájím na ètvrtky, osminky, Jaruška je drtí v domácím robotu, vymývá horkou vodou zavaøovací lahve, a rozdrcenou jableènou smìs do nich presuje. Protože jsem odborník na uzavírání sklenic víèky, rád se chopím i této zodpovìdné práce. Do velkého zavaøovacího hrnce se naštìstí vejde pouhých šest plných sklenic. Ale to neznamená, že pøestanu loupat. Zavaøíme je druhý den, možná i tøetí…! A bìhem kruté zimy, která se na nás letos urèitì chystá, si my užijeme jablkového závinu i kompotù. Bolí mì už z toho okrajování a loupání pøíšernì za krkem. Jo a nechytlo mi jedno víèko! Èeská literatura si naopak libuje. A staèily k tomu pouhé ètyøi košíky spadaných jablíèek. Dost laciný danajský dar, nemyslíte?! Ale ten jablkový není rozhodnì v tomhle roce prvním. To už máme za sebou od konce jara ètyøi kapry, dva králíky, jednu lehce pøejetou slepici, jahody, od Novotných tøešnì a broskve, manželé Nových dodali dvì velké krabice borùvek, a ještì slíbili košík brusinek. Odmítaly byste, milé ètenáøky, všechny tyto mlsoty? Rozhodnì ne! Ani já to nedokážu. Ale nejen ze zdvoøilosti. Spíš vìøím, že se v tom nekoneèném øetìzci danajských darù objeví jeden, který si nevezmu. Pøedstavuji si celou situaci pøibližnì tak, že se u našich vrátek objeví tøeba jistý pan Novák, který mi vyslovenì vnutí balíèek bankovek s obrázky pana prezidenta Masaryka a Františka Palackého, které mu jaksi doma pøebývají. Celková hodnota po mém peèlivém pøepoèítání by èinila nìco pøes tøi miliony korun. (Pochopitelnì že bych mu pozdìji prokázal nìjakou službièku.) Ale já takový danajský dar rozhodnì odmítnu!!! V èase, kdy kolem nás frèí miliardy, bych byl, stejnì jako on, taky rád - in!!! Vy byste se snad, milé dámy, chovaly k podobnì skoupému štìdrodárci jinak?

4

Jak dopadly volby v Lázních Bìlohradì 20. - 21. 10. 2006 a kdo postoupil do zastupitelstva mìsta?

Autor: Pavel Šubr, foto: Ladislav Stuchlík

Bělohradské listy

Starosta

odpovídá Nebylo zbyteèné opravovat pomník v letním kinì na Horní Nové Vsi? Vždy tam skoro nikdo nechodí. Já jsem pøesvìdèen, že oprava pomníku urèitì zbyteèná nebyla. Na opravu tohoto pomníku obìtem první svìtové války jsme jednak od Ministerstva obrany obdrželi dotaci, která pokryla veškeré náklady na jeho opravu a úpravu okolí. Dále jsem pøesvìdèen, že i témìø 90 let po skonèení války si musíme pøipomínat hrdinství tìch, kteøí položili život za vznik samostatného Èeskoslovenska a pøipomínat si i hrùzy a nesmyslnost válek obecnì. Postupnì jsme proto opravili pomníky obìtem první svìtové války v Uhlíøích, Dolní Nové Vsi a Brtvi, obnovili nápisy na pamìtních deskách na Frièovì muzeu a opravou pomníku v Horní Nové Vsi jsme tyto práce završili. Jinou otázkou je další využití areálu letního kina, které je nyní i pøes pøíslib poøádání kulturních akcí Sdružením pøátel souboru Hoøeòák minimální. Co Vás ve volebním období nejvíce zklamalo a co potìšilo? Za volební období mì potìšilo více vìcí. Z uskuteènìných investic to byla urèitì rekonstrukce základní školy a výstavba sportovištì. Pøi zahájení rekonstrukce školy jsem obèas slyšel, že si stavíme pomník, který nikdy nedokonèíme, nebo že ubývá dìtí a rekonstruovat a rozšiøovat školu je zbyteèné. Jsem rád, že jsme všechny škarohlídy pøesvìdèili a že moderní škola a sportovištì mohou sloužit souèasné i dalším generacím dìtí. Samozøejmì èlovìka také potìší každá pochvala. Osobnì mì proto velice potìšilo podìkování od žákù ze základní školy i od øady spoluobèanù. Tìch zklamání je také více. Mrzelo mì tøeba, kolik lidí uvìøilo polopravdám uvedeným v petici proti obchvatu mìsta. Zklamáním pro mì bylo tøeba i to, že president Václav Klaus starostùm a zastupitelùm na konci volebního období nepodìkoval ani je nijak nekontaktoval. Pøed ètyømi roky Václav Havel pozval na konci volebního období všechny starosty na Hrad a za naši práci nám podìkoval.

5

Co øíkáte výsledkùm voleb v Lázních Bìlohradì? Výsledky voleb dle mého názoru potvrdily správnost nastoupené cesty ve mìstì, tj. snahu zastupitelstva o získávání dotací na opravy a rekonstrukce objektù ve mìstì (škola, školka, hasièské zbrojnice, komunikace, muzeum, veøejné osvìtlení,…), na výstavbu nových objektù (sportovištì, byty, kanalizace, vodovody, chodníky,…) a o zlepšování vzhledu mìsta. Vždy z minulého zastupitelstva znovu kandidovalo 12 zastupitelù a 11 se jich do zastupitelstva dostalo. Tìší mì volební výsledek Sdružení nezávislých kandidátù - Klubu podnikatelù Bìlohradska, které stejnì jako v minulém období získalo 8 mandátù. Všem obèanùm, kteøí k volbám pøišli, bych chtìl podìkovat a slíbit jim, že i nadále se budeme snažit zlepšovat podmínky pro spokojený život ve mìstì a spolupracovat s každým, kdo má stejný zájem. Jak vysoké jsou odmìny zastupitelù v Lázních Bìlohradì? Ve skonèeném volebním období mìli zastupitelé odmìnu 200,- Kè za zasedání, radní 900,- Kè mìsíènì. Protože tyto èástky jsou hluboko pod možností danou zákonem, schválilo ještì minulé zastupitelstvo zvýšení odmìn po volbách na 1.500,- Kè mìsíènì pro radní a 400,- Kè mìsíènì pro zastupitele.

e j u m r o inf

Zastupitelstvo města

Poslední veøejné zasedání zastupitelstva mìsta ve volebním období 2002 až 2006 se uskuteènilo 20. záøí 2006 v aule Základní školy V. V. Raise. V úvodu jednání obdrželi manželé Rychterovi vìcný dar za dlouholetou organizaci folklorního festivalu „Pod Zvièinou“ a Ing. Jiøí Ulver za zodpovìdnou správu mìstských lesù, poté se zastupitelé zabývali nákupem a prodejem nemovitostí. V dalším bodu programu zhodnotil starosta konèící volební období a zastupitelé byli seznámeni se zadáním zmìny è. 2 územního plánu. Dále zastupitelé projednali a schválili rozpoètové opatøení è. 4/2006, dodatky ke zøizovacím listinám Základní školy K. V. Raise a Bìlohradské mateøské školy, smlouvu o výpùjèce s Bìlohradskou mateøskou školou, veøejnoprávní smlouvu o rozšíøení územní pùsobnosti Mìstské policie zøízené mìstem Nová

Paka na území mìsta Láznì Bìlohrad a obecnì závaznou vyhlášku mìsta Láznì Bìlohrad è. 2/2006 o místním poplatku za provoz systému likvidace komunálních odpadù, v níž došlo vzhledem k rùstu požadavkù obèanù na èetnost a množství svozù ke zvýšení poplatku na 450,- Kè roènì. V bodu rùzné se zastupitelé zabývali kontrolou hospodaøení mìsta od zaèátku roku do konce srpna 2006, schválili vstup do klastru zpracovatelù kamene nazvaného Czech stone cluster a pøipojení se k ústavní stížnosti ve vìci nerovnomìrného rozdìlení státního pøíspìvku na výkon státní správy. V závìru jednání vyslovil ing. Jirásko podìkování starostovi a místostarostovi za jejich ètyøletou práci pro mìsto a starosta zdùraznil výbornou spolupráci celého zastupitelstva a mnoho podnìtù od obèanù, které pomohly k realizaci celé øady investic, takže konèící volební období lze považovat z hlediska rozvoje mìsta za úspìšné. Ustavující zasedání novì zvoleného zastupitelstva mìsta probìhlo v pondìlí 30. øíjna 2006 též v aule Základní školy K. V. Raise. Po volbì mandátové a návrhové komise, ovìøovatelù zápisu a zapisovatele složili zastupitelé slib. Poté byl starostou mìsta zvolen Ing. Pavel Šubr, místostarostou Jiøí Bièištì a dalšími èleny rady mìsta Ing. Jiøí Ulver, Miroslav Špicar a Ing. Jaroslav Jirásko. Pøedsedou kontrolního výboru zastupitelé zvolili Eduarda Èeliše a pøedsedou finanèního výboru Vlastimila Dlaba. V závìru jednání starosta podìkoval obèanùm a zastupitelùm za dùvìru a konstatoval, že zaèíná období, kdy Èeská republika mùže získat výrazné dotace z Evropské unie. Proto popøál zastupitelùm hodnì úspìchù pøi jejich získávání a celkovì v jejich práci pro další rozvoj a zvelebení našeho mìsta.

6

Autor: Zdeněk Bareš, foto: Jaromír Kainc

Ètvrtek 2. listopadu 2006 se do historie Anenských slatinných lázní zapíše velkým písmem. V tento den láznì, jako vùbec první v Evropì, obdržely prestižní ocenìní - certifikát EUROPESPA med. Tento certifikát je a bude udìlován vybraným evropským lázním po nároèné kontrole a auditu jejich provozù, poskytované péèe, zdravotní nezávadnosti léèebných zdrojù, péèe o ochranu životního prostøedí a celé dlouhé øady dalších podmínek. Toto uznání udìluje Evropský svaz lázní se sídlem v Bruselu. Kromì tohoto certifikátu je poskytován Evropským svazem lázní certifikát EUROPESPA wellbeing u zaøízení orientovaných na wellnessové pobyty. Slavnostního aktu pøedání tohoto ocenìní se zúèastnila øada významných osobností z oblasti politického a veøejného života, a to jak z Èeské republiky, tak ze Spolkové republiky Nìmecko. Mezi hosty nechybìla námìstkynì ministra zdravotnictví MUDr. Hellerová, námìstek hejtmana Královéhradeckého kraje Ing. Všeteèka, øeditelka Èeského inspektorátu lázní Mgr. Kalfusová, pøedseda Odborového svazu zdravotní a sociální péèe Dr. Schlanger a mnoho dalších. Nejdøíve všechny pøítomné pozdravil starosta mìsta Ing. Pavel Šubr, který ocenil spolupráci lázní s mìstem a pøedevším vývoj, který podstatnì pomáhá regionu. Dále vystoupil s pozdravným projevem MUDr. Milan Cabrnoch, poslanec Evropského parlamentu, který vyzdvihl dlouhodobou a cílevìdomou snahu Anenských slatinných lázní o zkvalitòování péèe a zkulturòování prostøedí tìchto malých lázní. Pan Udo Wendt za Spolkový snìm BKK hodnotil nároènost výbìrového procesu a vyjádøil radost, že právì tyto láznì jsou skuteènì prvními v Evropì, které ocenìní získávají. Nejdùležitìjší souèástí slavnostního dopoledne bylo pøedání vlastního certifikátu generálním sekretáøem Evropského svazu lázní panem Joachimem Lieberem pøedsedovi pøedstavenstva Anenských slatinných lázní ing. Radimu Kalfusovi. Dr. Kurt von Storch ze stejnojmenného institutu ve Wiesbadenu, který se na nároèné kontrole výraznou mìrou podílel, shrnul a vysvìtlil, jak celý proces certifikace lázní probíhal (kontrolováno bylo 420 kritérií). V dopoledním programu vystoupil významný host celé slavnostní akce, pøedseda pøedstavenstva TAUNUS BKK, pan Udo Sennlaub, který se rozhodující mìrou zasadil o tento slavnostní den v Anenských slatinných lázních. Již pøi uzavírání smlouvy na

Udo Sennlaub, pøedseda pøedstavenstva TAUNUS BKK pøedává certifikát pro Anenské slatinné láznì ing. Radimu Kalfusovi

Bělohradské listy

Generální sekretáø Evropského svazu lázní Joachim Lieber pøedává vlajku, která bude pozdìji slavnostnì vztyèena v areálu lázní pøed hotelem Anna Marie

léèbu klientù TAUNUS BKK v loòském roce totiž trval na požadavku, aby láznì touto certifikací Evropského svazu lázní prošly a mìly tak zkontrolováno poskytování svých služeb dle evropských norem a standardù. Pøi pøedání velké plakety této zdravotní pojišovny lázním pak zaznìlo z úst pøebírajícího ing. Radima Kalfuse, pøedsedy pøedstavenstva Anenských slatinných lázní, dvojí podìkování lázní panu Udo Sennlaubovi za pomoc a spolupráci se zdravotní pojišovnou TAUNUS BKK i za certifikát. Na závìr vystoupila místopøedsedkynì pøedstavenstva MUDr. Jitka Ferbrová, která pøedevším podìkovala všem lékaøùm, zdravotnickému personálu, ale i všem ostatním za dobøe odvedenou práci, která byla ocenìna udìlením tohoto významného certifikátu, který s poøadovým èíslem 1 získaly právì Anenské slatinné láznì jako první léèebné láznì v Evropì. Získáním certifikátu Evropského svazu lázní dosáhly naše láznì výrazného úspìchu, vždy dle odhadu pana Dr. Kurta von Storcha splní kritéria Evropského svazu lázní v Evropì pouze 20% lázeòských zaøízení.

Bělohradské listy

Autorka: Antonie Vanišová, foto: Vlasta Kratochvílová

7

Naše bìlohradské flétnistky mají dùvod k velké radosti - v záøí zahájily už svoji 11. sezónu. Celých deset let šíøí soubor Pifferaios nadšeným muzicírováním vìhlas našeho mìsta, letos poprvé i za hranicemi. Byl osloven, aby se zúèastnil na prezentaci krajù Èeské republiky ve Vídni, kde spolu se souborem Kvítek a akordeonovým souborem reprezentoval Královéhradecký kraj. To už mìla dìvèata za sebou vystoupení v Kutné Hoøe, kam je na muzejní noc 20. kvìtna pozval do Muzea støíbra soubor Cantica. Hudba, rozléhající se ve starobylých klenbách, byla nádherným zážitkem. Zájezdu do Vídnì pøedcházel Svatováclavský koncert v Jièínì a tradièní soustøedìní na Pecce. V prostorách hradu Pecka se loni konaly Harantovské slavnosti historického zpìvu, kde byl soubor ocenìn za provedení staré italské hudby. Slavný den nastal 30. záøí, Pifferaios mìl tu sobotu dvì vystoupení. Poøadem provázel zkušený moderátor vídeòského rozhlasu, který svým duchaplným humorem navodil pøíjemnou atmosféru. Hezké èeské flétnistky, jasný zvuk fléten, melodický zpìv a k tomu i krásný sluneèný den pøilákaly na vídeòské námìstí Am Hof mnoho Vídeòanù i cizincù, sešla se tu pestrá smìsice národností. Svùj obdiv nezvyklé hudbì dávali najevo i Japonci. Vždy z pódia neznìl vídeòský valèík, ale stará muzika, místo operetním melodiím naslouchali diváci lidovým písním v krásné úpravì. A tak mìla obì vystoupení velký ohlas. Ve stánku našeho kraje šly na odbyt hoøické trubièky, krkonošská medovina, a úèast byla pro posluchaèe pøitažlivá i slosováním s hlavní výhrou - zájezdem do Prahy s ubytováním v pìtihvìzdièkovém hotelu. Pifferaios stojí na pevných základech. Vedoucí, PaedDr. Ina Václavù, která vyuèuje hru na flétnu na hudební škole v Hoøicích, pracuje se souborem tøetím rokem a vládne mu pevnou rukou. Soubor má i vlastní internetové stránky /www.pifferaios.unas.cz/. Je až podivuhodné, že pomìrnì malé amatérské tìleso celých deset let nejen pracuje, tvoøí, ale vyvíjí se a jde stále za nìèím novým. Uznání Královéhradeckého kraje - spokojenost s úspìšnou reprezentací s tím, že se tìší na další spolupráci - je velkou motivací pro další èinnost. Díky drobným sponzorùm se soubor odhodlal i k finanènì velmi nároèné akci - ve dnech 20. - 22. øíjna nahrával v Raisovì Památníku svoje CD pod režijním vedením Pavla Jurkovièe, autora mnoha skladeb z repertoáru. Pro pøíští rok chystá Pifferaios Svatováclavský koncert v klášteøe ve Slaném a v Roudnici n.L., plánuje i pozvání dalších hostù na svá vystoupení. Dìvèata zaèínají pokukovat po výjezdu do ciziny, do Anglie, což je jedna z jejich vizí. Naše flétnistky jsou skromné, ale soubor tak vynikajících umìleckých kvalit, který nikdy a nikde nevystupuje soukromì, ale prezentuje se vždy a všude jako soubor Pifferaios z LÁZNÍ BÌLOHRADU, zaslouží nᚠobdiv, naši vdìènost a maximální podporu. A se dìvèatùm zdaøí všechny jejich plány!

8

Autor: Ing. Pavel Šubr - starosta města, foto: Ladislav Stuchlík

Vážení spoluobèané, komunální volby, které se uskuteènily ve dnech 20. a 21. øíjna 2006, ukonèily ètyøleté volební období 2002 - 2006. Pokusím se ho nyní ve struènosti zhodnotit. Pøednì bych chtìl podìkovat všem zastupitelùm a radním za jejich práci. Na rozdíl od øady jiných mìst se v našem mìstì nepolitikaøilo, ale snahou a cílem jednání zastupitelù byl rozvoj a prospìch mìsta. To se projevovalo i pøi hlasování, kdy každý zastupitel hlasoval podle svého názoru, nikoliv podle rozhodnutí a pøíkazu nìjakého vyššího, napø. stranického, orgánu. Vlastní hodnocení zaènu investièními akcemi a èísly. Za 4 roky se nám podaøilo získat státní investièní dotace ve výši zhruba 108 milionù Kè a celkem jsme proinvestovali témìø 190 milionù Kè. Nejvìtší investièní akcí byla rekonstrukce základní školy a výstavba školního sportovištì za cca 90 milionù Kè. Bìlohradské dìti tak mohou navštìvovat moderní školu a pøi tìlocviku i pøi mimoškolní èinnosti využívat špièkovì vybavené sportovištì. Dalším zámìrem, který už ale bude øešit novì zvolené zastupitelstvo mìsta, je získat do majetku mìsta halu SOU a pomocí státních dotací ji zrekonstruovat (nové hledištì, nová sportovištì - bowling, squash) a vytvoøit v ní zázemí (šatny, sprchy, sklady, obèerstvení, atd.) pro venkovní sportovištì. Z dalších investièních akcí bych chtìl jmenovat položení dlažby z kamenné mozaiky na chodnících na Tøetí stranì, v Lázeòské a Komenského ulici a spodní èásti námìstí K. V. Raise vèetnì úpravy prostranství pøed veøejnými WC, dále vybudování chodníkù v Kotykovì aleji a Jínovì ulici, opravu komunikací ve Štefanikovì, Jínovì a Bezruèovì ulici a v ulici Karla Moora. U pøíležitosti stého výroèí otevøení Frièova muzea jsme zrekonstruovali i tento objekt (izolace, oprava schodištì, fasády a pamìtních desek), dokonèili jsme opravu kulturního domu ve Høídelci, hasièské zbrojnice v Lánech a veøejných WC. Významnou státní podporu jsme získali na pokraèování výstavby kanalizace ve mìstì (D. N. Ves, Jiráskovo nábøeží, Tøetí strana, U Lva, Nádražní ulice a u Pardoubku) a intenzifikaci èistírny odpadních vod. Pøipravili jsme projektovou dokumentaci na odkanalizování Horní Nové Vsi a Lánù. Investorem této akce za více než 70 milionù Kè bude od pøíštího roku Vodohospodáøská a obchodní spoleènost, a.s. Jièín v rámci akce „Èistá Cidlina“. Vzhledem k této investièní akci jsme zatím odložili výstavbu chodníkù v Horní Nové Vsi. Státní dotaci jsme získali i na dokonèení vodovodu v Lánech, postupnì rekonstruujeme též vodovody ve Høídelci a v Uhlíøích. Ve skonèeném volebním období probìhla také plynofikace Harantovy ulice, Nerudovy a Kotykovy aleje, rekonstrukce veøejného osvìtlení v Mandžusku a v ulicích Za Mostem, Havlíèkovì, Husovì a Štefanikovì, odbahnìní rybníku Pardoubek, rekonstrukce zámeckého parku, zhotovení informaèního systému ve mìstì, nauèné stezky Po stopách K. V. Raise a dìtské nauèné stezky, oprava pomníku obìtem první svìtové války v Horní Nové Vsi, odhalení pomníku posádce B-17 ve Høídelci a oprava kulturních památek (lev s pøilbicí v zámeckém parku, sv. Jan Nepomucký, sv. Blažej, sluneèní hodiny na Památníku K. V. Raise, atd.). Podaøilo se pøipravit 7 stavebních parcel v ulici K. Moora a nìkolik dalších ve mìstì, èímž se umožnilo zájemcùm zahájit výstavbu rodinných domù. V letošním roce jsme ještì zahájili výstavbu tenisové haly, sbìrného dvora, chodníku v Dolní Nové Vsi, bytù pro pøíjmovì omezené osoby na Malém námìstí a rekonstrukci veøejného osvìtlení v ulicích Komenského, Bezruèovì a kpt. Jaroše. Máme též pøipravenou projektovou dokumentaci na rekonstrukci haly SOU, na rekonstrukci Nerudovy aleje, Nádražní a Zámecké ulice, na výstavbu chodníkù v Horní Nové Vsi, re-

Bělohradské listy

konstrukci Památníku K. V. Raise a pøístavbu k tenisové hale (herna na stolní tenis a spojovací krèek s posilovnou a sociálním zázemím) a studie výstavby vodovodu v Brtvi, kanalizace v Brtvi a ve Høídelci a rekonstrukce domu è.p. 28 na námìstí na sídlo mìstského úøadu. Za realizaci všech investièních akcí bych chtìl podìkovat místostarostovi mìsta Jiøímu Bièišovi, který se pøípravì, realizaci a kontrole tìchto akcí vìnoval s mimoøádným úsilím a velice èasto bez ohledu na èas a pracovní dobu. Ještì k investièním akcím: èasto jsem slyšel názor, proè místo napø. tenisové haly nepostavíme koupalištì, proè místo opravy pomníku neudìláme chodníky. Skuteènost je taková, že na vìtšinu investièních akcí jsme získali státní úèelové dotace, které lze použít pouze na pøesnì specifikovanou investici a na nic jiného. V zastupitelstvu mìsta a ve mìstì se také hodnì diskutovalo o dvou záležitostech. Šlo o prodej pensionu Pardoubek a výstavbu obchvatu. Prodej pensionu Pardoubek vysvìtluji v posledním èísle Bìlohradských listù. U obchvatu jsem byl pøesvìdèen, že jeho vybudování by mìstu velice prospìlo, a to nejen zklidnìním centra mìsta, ale i možností využít lokality kolem nìj jak pro podnikání, tak pro individuální bytovou výstavbu. Podobným zpùsobem jsem vidìl vyøešenou dopravní situaci v øadì obdobných mìsteèek v Rakousku, Švýcarsku nebo Nìmecku. Výstavbu obchvatu se ale obèanskému sdružení Bílý Hrad podaøilo pozastavit a navíc zasláním dopisù o nesouhlasu obèanù Lázní Bìlohradu se stavbou obchvatu na rùzné instituce (vèetnì napø. prezidenta republiky a hejtmana) i zviklat snahu tìchto institucí o podporu výstavby obchvatu našeho mìsta. Mìstu se v uplynulých ètyøech letech podaøilo definitivnì získat dvì významné nemovitosti ve mìstì - dìtský tábor U Lva a zámek. Zámek jsme zatím pronajali Støednímu odbornému uèilišti a hledáme jeho budoucí využití. Jeho rekonstrukci bychom chtìli realizovat pomocí finanèních prostøedkù z fondù Evropské unie. Rovnìž tábor U Lva jsme pronajali ÈSAD BUS Semily s tím, že ho mohou využívat zájmové organizace z našeho mìsta. Øadu investic i oprav mìstského majetku jsme provádìli vlastními pracovníky støediska místního hospodáøství. Rovnìž údržbu veøejné zelenì jsme provádìli plnì v režii mìsta. Rok od roku ale roste rozsah veøejné zelenì, kterou udržujeme, i požadavky obèanù pøedevším na sekání trávy a nìkdy se nám

Bělohradské listy

nedaøilo mít vèas všechny plochy posekány, aèkoliv jsme díky dotacím na podporu lázeòství zakoupili víceúèelový traktor Belos a trávníkovou sestavu. Tuto oblast bude nezbytné v nejbližším období dále posílit, vždy napø. pro porovnání menší mìsto Láznì Bohdaneè zamìstnává 4 zahradníky a zahradního architekta. Nepodaøilo se nám vyøešit využití domu è.p. 28 v èele severní strany námìstí. Tento dùm považujeme výhledovì vhodný pro umístìní sídla radnice, bohužel na tento zámìr nebylo možné získat dotaèní prostøedky. Zlepšila se spolupráce s obvodním oddìlením Policie ÈR v Nové Pace, ale chybí postih za porušování pøedpisù v oblasti dopravy. Proto zastupitelstvo mìsta schválilo v závìru volebního období smlouvu o spolupráci s mìstskou policií v Nové Pace. Zastupitelstvu mìsta se podaøilo najít „spoleènou øeè“ a narovnat vztahy s Vodohospodáøskou a obchodní spoleèností, a. s. Jièín, která se finanènì podílela na dobudování kanalizace ve mìstì a bude investorem výstavby kanalizace v Horní Nové Vsi a v Lánech. Na mìstský vodohospodáøský majetek byly s touto spoleèností uzavøeny nájemní smlouvy. Schválili jsme zmìnu è. 1 územního plánu mìsta, kde došlo pøedevším k rozšíøení lokalit pro individuální bytovou výstavbu. Zastupitelstvo mìsta výraznì podporovalo kulturu a sport. Bohužel úèast bìlohradských obèanù na nìkterých kulturních akcích (napø. divadelní pøedstavení, nìkteré koncerty, atd.) je nízká a doplatek na tuto oblast z rozpoètu mìsta roste. Z tohoto dùvodu rozhodla rada mìsta o výrazném omezení promítání kina. Naopak znaèný zájem ze strany obèanù i návštìvníkù mìsta je o èasopis Bìlohradské listy, ale i tento je dotován z rozpoètu mìsta. Podpora sportu, sportovních oddílù a budování a údržba sportoviš byla ze strany mìsta znaèná. Výraznì se nám v této oblasti podaøilo využít podpory sportu ze strany státu. Zastupitelstvo mìsta podporovalo i další zájmové a spoleèenské organizace ve mìstì a poøádání rozlièných akcí. Závìrem mnì, vážení spoluobèané, dovolte podìkovat vám všem za zájem o dìní ve mìstì a pøilehlých obcích Brtev, Lány, Høídelec, Uhlíøe a Dolní Javoøí. Díky vašim námìtùm a pøipomínkám se podaøilo vyøešit øadu záležitostí. Chtìl bych podìkovat i všem zamìstnancùm mìsta na èele s tajemnicí Mgr. Jitkou Košálovou za jejich práci, která èasto není vùbec jednoduchá. Novému zastupitelstvu mìsta, které vzešlo z øíjnových voleb, bych chtìl potom popøát hodnì úspìchù v jeho èinnosti, málo politikaøení a neplodných diskusí, ale spíše dobrou spolupráci a spoleèné úsilí o zlepšení životních podmínek v našem mìstì. V Lázních Bìlohradì 23. øíjna 2006

Autorka: Antonie Vanišová, foto: Ladislav Stuchlík

9

Je to až neuvìøitelné, ale v tìsné blízkosti Lázní Bìlohradu bují neobvyklá tropická a subtropická vegetace, voòavé království pana Antonína Lukscheitera a jeho syna Ondøeje v Chotèi. Rozèepýøené a nadýchané tilandsie se zachytily drápkem na visutých stìnách a už se nepustí, staèí jim k životu jen vzdušná vlhkost. Jsou stejnì houževnaté jako jejich pìstitel, který jde vytrvale za klukovským snem, podníceným èetbou o Frièovi. Úctyhodné množství tilandsií - 300 až 400 druhù, bromeliové kvìtiny, orchideje, kaktusy, sukulenty - vymìnily teplé klima Støední a Jižní Ameriky za Podkrkonoší, kde zapustily koøínky do èeské zemì. V rukou zkušených pìstitelù se jim daøí dobøe. Oba mají hluboké znalosti, sledují nejnovìjší odbornou literaturu, vydávanou v Anglii. Své zájmy rozšiøují i na pokojové kvìtiny, dracény, palmy, durmany. O nároènosti práce svìdèí to, že každá z rostlin vyžaduje kvùli ochranì druhu osvìdèení, povolení k oficiálnímu pìstování. V Chotèi se tak podílejí na záchranì zejména venkovních orchidejí, které jsou ve své domovinì na vyhynutí. Pìstitelé nakupují své kvìtiny od firem v Brazílii, ve Španìlsku, na Sicílii, vymìòují výpìstky se sbìrateli, navštìvují burzy v Holandsku i výstavní akce v naší republice.

Co je na tìchto rostlinách tak pøitažlivého? - „Èím jsou ošklivìjší, tím jsou vlastnì hezèí,“ øíká pan Lukscheiter, „to nejsou rostliny pro okrasu, na kvìt, to není do vázy, je to zajímavost, kterou ocení pøedevším sbìratel.“ Oba pìstitele tìší radost lidí, kteøí si vzácnou rostlinu koupí. K jejich nároèné práci patøí i okamžiky napìtí pøed rozkvìtem nové nádherné orchideje s neobvyklou vùní, i radost z pohledu na nevídané množství kaktusù, které ve sklenících rostou, kvetou, žijí a dýchají v poklidné symbióze. Firma se zabývá pìstováním a prodejem tilandsií již 15 let a sbírky se neustále rozrùstají o nové zajímavé druhy. Prodejní výstava se v Chotèi koná každoroènì od posledního pátku v kvìtnu do první nedìle v èervnu, dennì od 9 do 17 hodin. Když èlovìk propadne kouzlu ušlechtilé záliby, jako v pøípadì Lukscheiterových, naplní to život krásou a bohatstvím. Pøeji obìma, otci i synovi, a se jim podaøí uskuteènit všechny zamýšlené plány - na zøízení laboratoøe i na parkovou úpravu zahrady!

10

Autoři: Eduard Čeliš, Josef Špůr, foto: Jaroslav Voves

Bělohradské listy

Proti bìlohradskému zámku stojí budova, které se hezkou øádku let øíká „dùchod“. Dnes sotva jeden ze sta místních ví, že budova byla zámeckým hostincem. Pùvodní døevìné stavení nechala postavit vrchnost v blízkosti pivovaru, o kterém je zmínka již v roce 1623. Celá staletí stála hospoda na levé stranì „výpadovky“ na Jièín osamocena. Ještì v roce 1841 byla posledním bìlohradským stavením, dále byla pouze panská zahrada a pole. Hospoda za své dlouhé existence nesla mnohá jména - Panská, Zámecká, dle pamìtí K. V. Raise Dolení, a na rozhraní 19. a 20. století i hotel U Bílého hradu. Prvním šenkýøem byl v roce 1696 Jan Kráèmar, pocházející ze starobylého rodu panských ovèákù. V patrovém nájemním bytì žil se svou rodinou i Antonín Šulc, penìzokaz, nejproslulejší místní postava své doby. Poslední majitelkou je Anna Erlebachová, která v r. 1909 prodává objekt hrabìnce Helenì Merweldtové. Bìlohradský pivovar zaniká 1880, hospoda jej pøežila o necelých 30 let. Konèí pohostinská èinnost, hrabìnka zde zøizuje byty pro své hajné, kteøí vìrnì sloužili vrchnosti na dvanácti hájenkách v okolí. Proto název - dùchod. Pùvodní èp. 59, dnes èp. 97. Nové døevìné stavení v r. 1782. Od poloviny 19. st. kamenné. Majitelé a šenkýøi: 1717 - 1730 Jiøí Bayer a po nìm dìti: Jan, Václav a Dorota 1730 - 1780 vrchnost 1788 - 1830 Karel Èížek 1830 - 1865 Václav a Josefa Šnejdrovi, Theodora Mikšová 1865 - 1909 František, Josef a Anna Erlebachovi „V pøízemí byla hospoda, sál, kde se hrálo i divadlo, kuchyò a pøíslušenství. Nahoøe pokoje. Za hotelem velká zahrada. Tu jsme v zimì polévali a vytvoøili tak kluzištì. Bruslit k nám chodila spoleènost pánù a dam, kteøí si øíkali Ašanti. Páni mìli na krku veliké èervené vázanky, dámy široké bílé papírové klobouky. Páni pozvali k nám dámy na èaj. Dámy jim pøipravily hostinu. Jedna donesla košík koblih, druhá dort, tøetí peèenou kýtu, ètvrtá obložené chlebíèky, jiná výborný uzený jazyk. Zkrátka, ženský se daly vidìt. Pak se tanèilo, hrály se hry. Zpívalo se. Hrála jsem na klavír. Nic velkého, mistrovského, ale to, co jsem znala, se dobøe uplatnilo. Zábavy byly družné, veselé. Jiné než dnes. Hosté nenároèní, spokojení s málem. V létì jsme mìli plno. Pøepažením jsme ze sálu udìlali 3 pokojíèky. V jednom paní øeditelová z Benešova, ve druhém nadlesní ze Dvora a øeditel gymnázia. Ve tøetím, nejmenším, korpulentní paní mlynáøka. S tou se v noci rozsypala postel. Byla z toho jen legrace, žádné hubování, žádné mrzuté tváøe. Mezi naše stálé hosty patøili uèitelé: Brouèek, Rota, Smolík, lékárník Èernoch, doktor Josef Lelek, oficiál Hamr, øeditel

Golista, úøedník továrny Kulhánek. V hotelu U Bílého hradu jsme byli 9 let, pak jsme pøešli do Lázeòského hotelu,“ vybírám ze vzpomínek paní Koláøové, jejíž otec byl jedním z posledních nájemcù. „Název U Bílého hradu se pøed sto lety používal èasto. Josef Lelek postavil v místech dnešní budovy družstva ZEPO hostinec s tímto názvem. Zároveò byl i hotel U Bílého hradu Koláøových. Host hotelu Koláøových byl nìkdy omylem poslán z nádraží k Lelkovým, jejichž Bílý hrad byl velmi blízko. Jinak, my kluci z Lázeòské jsme válèili s kluky z dùchodu. Hráli jsme i hokejový zápas s LTC Dùchod. Ve støedu 28.února 1940 v pùl desáté ráno. Vyhráli jsme 3:1. Za dùchod nastoupili bratøi Matoušovi, Josef a Vašek Šilingovi, Zdenìk Hrnèíø, Pánek a Vorlický,“ vzpomíná spisovatel Svatopluk Hrnèíø na mladá léta a slova dokládá 1. èíslem èasopisu HC Bìlohrad. Èasopis má na titulní stránce krásnì malovaného hokejistu a nápis Hockey zdar! A vùbec je v nìm spousta zajímavostí… „Mùj dìda se uèil zahradníkem u bìlohradského panství. Hned po dovršení ètrnácti let, v roce 1902. Do Bílého hradu chodil s mladým kováøem Václavíkem stavìt kuželky. Pøed nìkolika lety jsme pøi malování objevili typickou starou hospodskou malbu. Ptáci, linky, ornamenty,“ hovoøí 43letý revírník Lesù ÈR Gustav Plecháè. V jeho kanceláøi v domì èp. 97 byla kdysi dávno hospoda. Panská, Zámecká, Dolení, hotel U Bílého hradu. Nìco málo pøes 200 let žila tahle hospoda, hostinec, hotel. V Javorce uteklo za tu dobu hodnì vody. V Hùøe, na Byšièkách, v Dubinì se pokácelo, popadalo a vyrostlo hodnì stromù. Hospoda sloužila desetiletí, staletí. Formanùm projíždìjícím kolem posloužila bìlohradským pivem. Nespoèet pánù, poddaných, sedlákù, øemeslníkù, sousedù, lázeòských hostù a vážených štamgastù sedìlo u jejích stolù. Nejstarší bìlohradská hospoda. Dnes sotva jeden ze stovky místních to ví…

Autor: Eduard Čeliš, foto: autor

Bělohradské listy

V Prostøední Vsi, kde má Javorka splav, byl pøed kovárnou Josefa Václavíka travnatý plac. Dnes je tady barák Stehlíkových a lesík bøízek. Obèas sem v padesátých letech zavítal i menší cirkus. Pro nás, kluky, to bylo fotbalové høištì. S námi chodil kopat i borec o deset let starší, urostlý kolohnát, silný chlap. Klièku nikdy neumìl, techniku neznal. Válcoval a nièil nás svou ohromnou silou. Jednou rukou pøepral tøi kluky. To když jsme zrovna neèutali. Bydlel se dvìma bratry a rodièi v hospodáøském stavení proti mohutným kaštanùm. Sedlácká rodina. V mládí dostal zápal mozkových blan a od šesti let byl celých devìt rokù v Praze v ústavu pro hluchonìmé. Ve dvaceti tahal s konìm po úzkokolejce vozíky rašeliny z Bažantnice do Anenských lázní. Døel na poli i kolem stavení. KAREL BAREŠ.

Karel a fotbal

Mnohdy byl jediným divákem. To když hustì pršelo a kopali žáci. Vrazili mu do ruky i pomezní praporek. Jak byl balón v autu, zvedl praporek, pak ukázal, že bude vhazovat ten ze soupeøù, který byl první u míèe. Ofsajdy nemohl poznat. Naprostý obìtavec. Kufry, jež natahal k autobusùm a na høištì. Tyhle kufry plné kopaèek a dresù všech domácích manèaftù se nedají spoèítat. Karel a tuny výstroje. Na bìlohradském fotbalovém høišti je vìtšinou mezi prvními. Když mì vidí, už bìží s nataženou pravicí. Stisk je silný, chlapský. Ptám se: Karle kolik? A z jeho nìmých úst jasnì slyším: tøííí - nula, súúúp! Ukazuje tøi zdvižené prsty. A je jedno, koho máme za soupeøe. Harant Pecku, SK Jièín èi Spartu s Matušovièem a Lustrinellim…

11

Jak je to se zpìtným odbìrem elektrozaøízení z domácností, likvidaèním poplatkem pøi nákupu nového elektrozaøízení a kde se mohu blíže informovat?

Karel a hokej

Obdobná situace jako s fotbalem. Jen ta výstroj je t잚í a navíc pøiberme i Karlovo vyhrnování snìhu z ledu. Když Franta Rachota fungoval v roli hokejového golmana, nikdy netáhnul betony a ostatní brankáøskou plnou polní. To zaøídil Karel...

Karel a biograf

Dnes již biograf v Bìlohradì nefrèí. Ve slavných dobách sedìl Karel dobrou hodinu pøed zaèátkem na širokých kamenných deskách schodù. Pod ním zahrádka s deskou legionáøe Jana Beneše. Promítat se mohlo cokoliv. Takovou vìrnost místnímu bijáku snad mìly jen paní cukráøová Mistrová a paní Berná.

Karel a kostel

Pan faráø Mokrý nechával Karla o nedìlní ranní bohoslužbì rozsvìcet kostel. Karel si to moc považoval. Vstával v šest ráno a po pùl sedmé byl pøed kostelem. Nedìli, co nedìli.

Karel a bonboniéry

„Patnáctého záøí mìl Karel sedmdesát. Dostal 17 bonboniér. Ty má hroznì rád, èokoládové bonbóny v pytlíku, to není ono. Bonboniéra je nejvìtší dárek pro nìho. Svetr, košile, tisícovka - s tím u nìho neuspìjete. Obèas se ve svém stavení dívá na televizi. Vìtšinou na fotbal, pøed sebou má bonboniéru,“ vypravuje švagrová Jaroslava Barešová, Karlova dobrá duše. „Snad má Karel odmalièka strach z doktorù, z bílého pláštì. Když pøijde k nám na støedisko, tak mám pro nìho pøipravenou nìjakou sladkost, bonbony, sušenky. Hned se cítí líp,“ hovoøím o Karlovi s obvodní sestrou Jiøinkou Rùžièkovou.

Karel a lidé

Myslím, že tohle spojení je nejvýstižnìjší. Má rád lidi, je rád mezi nimi, váží si lidí. Váží si lidí, jež si váží jeho. V našem malém mìstì je spokojen. Lidé znají jeho, on zná je. Ve velkém mìstì by byl ztracen. Jak Otík z filmu Vesnièko má støedisková. Není mu rozumìt, lze mu však porozumìt. Tak, Karle, jedeme dál. Jedem, sedmdesát, nesedmdesát. Súúúp, dobrýýý!

Nakládání s elektrozaøízeními upravuje èást ètvrtá, díl 8 zákona o odpadech è.185/2001 Sb. v platném znìní a provádìcí vyhláška è. 352/2005 Sb. Zákon v § 37g definuje zpìtný odbìr elektrozaøízení jako odebírání použitých elektrozaøízení pocházejících z domácností od spotøebitelù bez nároku na úplatu na místì k tomu urèeném výrobcem (vymezení pojmu výrobce je pod písm. e/ téhož paragrafu). Dle § 37 k odst. 1 zpìtný odbìr zajistí výrobce zaøízení, to znamená, že zajistí, aby byl spotøebitel posledním prodejcem informován o zpùsobu provedení zpìtného odbìru (sbìrná místa, apod.) - viz též § 38 odst. 4 zákona. Poslední prodejce pak ještì musí zajistit, aby spotøebitel pøi nákupu nového zboží mohl zboží použité, stejného typu a poètu kusù odevzdat v místì prodeje nebo dodávky (tzv.- kus za kus, ostatní odevzdá na pøíslušném sbìrném místì). Financování nakládání s elektrozaøízeními z domácností (zpìtný odbìr, zpracování, apod.) uvedených na trh po 13. 8. 2005 zajišuje výrobce, pøièemž vynaložené náklady jsou zohlednìny v cenì výrobku, pøi prodeji se oddìlenì neuvádìjí. Pro zaøízení uvedená na trh pøed 13. 8. 2005, tzv. historická elektrozaøízení, jsou výrobci povinní vytvoøit systém, do kterého pøispívají na zajištìní zpìtného odbìru, zpracování použitých elektrozaøízení. Zavádí se tzv. pøíspìvek na historické elektrozaøízení (PHE), který se mùže uvádìt oddìlenì pøi nákupu nových zaøízení. Pro každou skupinu elektrozaøízení (pøíloha è. 7 zákona o odpadech) zajišuje financování nakládání s historickým zaøízením pouze jeden tzv. kolektivní systém. Z uvedeného je tedy zøejmé, že tzv. „èástka na ekologickou likvidaci“ není urèena k zajištìní likvidace nového zboží, nýbrž na zboží stejného typu, uvedeného na trh pøed 13. 8. 2005. U žárovek lze øíci, že uvedená provádìcí vyhláška v pøíloze è. 1 uvádí zaøízení vyjmutá ze skupiny elektrozaøízení (nevztahuje se na nì tedy povinnost dílu 8 zákona o odpadech), a to jsou mimo jiných také bìžné, pøímo žhavené žárovky a svítidla pro záøivky z domácností. U ceny tohoto zboží by se nemìl platit ani PHE. S pochybnostmi je možné se obrátit pøímo na MŽP, odbor odpadù v Praze. JUDr. Ing. Emil Rudolf øeditel odboru výkonu státní správy Ministerstvo životního prostøedí pracovištì Hradec Králové

12

Autorka: Hana Friedrichová

Bělohradské listy

Sokolové v roce 1913

A pak prùvod všeho Sokolstva Prahou. Øadili jsme se my z Jièínska v Táborské tøídì /pozdìji Legerovì / na Vinohradech. Šlo se jásající Prahou v záplavách praporù a chvoje až na Staromìstské námìstí. Tam Sokolstvo uvítal primátor Podlipný a jemu odpovídal starosta ÈOS dr. Scheiner. A vìru, tìch tøináct tisíc úèastníkù prùvodu se dobøe vešlo na historické námìstí, protože pamatuji, že s bratrem Urbanem jsem se dostal na chodník u knihkupectví Storchova a že tam bylo zcela volnì.

Dopisnice z 5. sletu Pokraèování z minulého èísla

Historie bìlohradského Sokola pokraèuje vzpomínkou Václava Pecha na Všesokolský slet: Sletové cvièištì tehdy bylo na Letné. Nad èelní tribunou, vysoko na støeše, byl náèelnický mùstek a po stranách dvì malá pódia, na kterých pøedcvièitelé pøedvedli nejprve v poøadí jednotlivá prostná. A když po každém pøedcviku zaèalo cvièení 7600 mužù, tu jen èlovìk cítil, jako závan lesního vìtru jednotlivé rozmachy paží a okolo sebe, oko kmitlo, øady bratøí pøede mnou, za mnou, napravo i nalevo ve vyrovnaných øadách, bílá tílka a èerné šponovky. I èapka tu a tam spadla z hlavy na zem, ale nebylo kdy na zvednutí, až po cvièení, kdy pohyb jedince v tom moøi byl divákovi neznatelný.

Významnou osobností bìlohradského Sokola byl Josef Pech. Starostou Sokola byl zvolen v roce 1910 a s malými pøestávkami zùstal až do roku 1950, kdy byl na vlastní žádost z této funkce uvolnìn. Stal se také starostou našeho mìsta. „Práce v Sokole byla mým životním dílem a mou radostí,“ jsou slova, kterými se louèil pøi odchodu z funkce. Mìstská školní rada vyhovìla žádosti a v roce 1911 zapùjèila Sokolùm tìlocviènu, ve které se konaly i vzdìlávací pøednášky. Obèané svou úèastí o nì projevovali znaèný zájem, do roka bylo uspoøádáno až 12 pøednášek. Ty se týkaly vzpomínek z cest, historie, otázek školství a výchovy i jiné. Kromì pìveckého kroužku byl založen Divadelní spolek, který bìhem roku nacvièil až 3 pøedstavení. S tìlovýchovnými i kulturními programy se jednoty navzájem navštìvovaly. Byly to veselé a radostné zájezdy na žebøinových vozech. S nimi jako majitel povozu Josef Pech

Bělohradské listy

Foto: archiv

13

cù. Váleèná doba sbližovala okolní jednoty, které poøádaly výlety a tìlocvièná a kulturní vystoupení. Tradièní shromáždìní bìlohradských Sokolù se konala vždy 6. èervence v lesíku U Lva. Zaplála vatra, zaznìly oslavné i vlastenecké písnì k uctìní památky Mistra Jana Husa. I tato setkání byla po èase zakázána. Dne 12. listopadu 1915 pøi 500. výroèí Husovy muèednické smrti byla ve vší tichosti v sadech pøed školou symbolicky zasazena Husova lípa. Pøi domovní prohlídce u starosty Josefa Pecha byla nalezena pamìtní kniha Sokola. Do ní Josef Pech zapsal tuto událost slovy vyjadøujícími pocity, s kterými byl tento akt vykonán: Doba 500letého výroèí muèednické smrti neohroženého hlasatele pravdy, mravní èistoty, volnosti a svobody se pøiblížila, jaká však hrozná to ironie osudu, právì uprostøed svìtové války, kdy vše to krásné pro což on bojoval, trpìl a zemøel bylo nejvíce potlaèeno a kdy triumfovalo jen násilí, sobecká panovaènost a vše to, co hrozná válka sebou pøináší. Žijeme však ve válce, ve válce hrozné jaké neznají dìjiny svìta, železný krok dìjin mìní dnes a bude mìniti osudy a žití národù, což jest pak v dobì takové život a osud jednotlivce? Vždy dnes již mnohá drahá hlava našich bratøí a mnohých dobrých obèanù døíme vìèný svùj sen v daleké cizí zemi, ta, která ještì pøed nedlouhou dobou byla plna krásných myšlenek nadšení, nadìjí a také starostí o svoji rodinu, jednotu a porobenou vlast. Jednatel Jaroslav Beneš na valné hromadì v r. 1915 pronesl tato slova:

a koèí jezdil vìtšinou pan Fól, rolník z Prostøední Nové Vsi. Èlenové jednoty mìli za povinnost dodržovat Stanovy Sokola a jejich pomìrnì pøísný øád. V roce 1912 se v Praze konal VI. Všesokolský slet, který symbolizoval jednotu všeho Sokolstva. Z Bìlohradu se jej zúèastnilo 42 èlenù v kroji, 25 v obèanském obleku, 27 cvièencù prostných a 1 družstvo závodilo v atletice. O dva roky pozdìji, 19. èervence 1914, se konal Dìtský den se cvièením dorostu a žactva. Ve škole byla uspoøádaná výstavka pohlednic a upomínek z cest. V tento den byla vyhlášena mobilizace. Hned prvá výzva odvolala 6 bratøí z 12ti èlenného cvièitelského sboru a jednatele Václava Blímu, který byl zanedlouho prohlášen za nezvìstného. K jeho návratu niky nedošlo. Do války bylo z bìlohradské jednoty Sokola povoláno 113 bratøí, 11 jich padlo do zajetí, 20 padlo v boji. Na jaøe roku 1916 bylo dokonce povoláno 16 dorostencù. Dorostenec Josef Holouš z Tikov v této válce padl.

Milé sestry, milí bratøi! Již podruhé je svolán nᚠkroužek k výroènímu úètování èinnosti své v dobì, kdy tvoøí se nové svìty, kdy rozhodují se osudy národù. Rok 1915 bude neblahým písmem zapsán v dìjinách Sokolstva, zùstane trudnou vzpomínkou v kronice všech jednot, bude znamenati brzdu veškeré èinnosti a práce sokolské. Mnoho èlenù z našich jednot jest povoláno do armády, mnoho zdatných pracovníkù zamìnilo dobrovolnou povinnost svoji s nucenou kázní vojenskou, neustále další odcházejí, takže nᚠbratrský kroužek je den ze dne užší. Jednoty jsou zeslabeny - ústøedí rozpuštìno - Sokol byl zasažen v letu zhoubnou bouøí váleènou. Za tato slova byli oba zatèeni a odsouzeni: Josef Pech na 10 mìsícù, Jaroslav Beneš na 8 mìsícù. V prosinci 1916 byla jednota Sokola rozpuštìna. Jaroslav Beneš si svùj trest celý odpykal v Josefovì. Josef Pech byl po dvou mìsících vìzení odvolán na frontu. Ze zdravotních dùvodù byl po èase z fronty odvelen zpìt a na základì superarbitraèního øízení obdržel na 1 rok dovolenou. To se psal již rok 1918 a události váleèné, vojenské i politické spìly rychle ke koneènému vyøešení. Pokraèování v pøíštím èísle

V pamìtní knize jsou zapsána jména všech povolaných do války, všech padlých, 7 legionáøù. Z nich nejvyššího vyznamenání Francie - Váleèného køíže s palmou - se dostalo spolu s povýšením Janu Benešovi. Bohužel, in memoriam. Padl v poslední bitvì u Terronu dne 22. øíjna 1918. Za pár dní nato skonèila první svìtová válka. Janu Benešovi byla dne 3. èervna 1934 na bìlohradské Sokolovnì slavnostnì odhalena pamìtní deska. (1910)

Vrame se však ještì do doby 1. svìtové války. V roce 1915 se opìt zaèalo cvièit, ovšem s menším poètem cvièen-

Prostná žen 1913

14

Autorka: Antonie Vanišová, foto: Ladislav Stuchlík, Jan Petera

Bělohradské listy

Vlevo hradištì Valy v pozadí Krkonoše

„Vøesník je rozložen na staré zemské stezce, která vedla od Hoøic k hranicím. Na pahorkovité vysoèinì, tvoøící pøechod z Labské kotliny ke Krkonošùm, ve výšce 430 m.n.m...“ Tak hovoøí vìcnì kronika. Málokdo ale ví, že historie této úhledné, èisounké obce byla tak dramatická a život pøedkù tak tvrdý. Písemné prameny se poprvé zmiòují o Vøesníku r. 1338 v souvislosti s tìžbou støíbra. Ale pravìcí obyvatelé zde sídlili už v mladší dobì kamenné, jak dokazují nálezy kamenných, z èásti pazourkových nástrojù. Unikátní je mlecí oválný kámen - drtidlo na obilí, nalezený v bývalé pískovnì u Skalek. Doba železná, asi tisíciletí pø. Kr., zanechala halštatské støepy, popelnicový hrob a obìtní kámen. Roku 1958 byla pøi kopání základù pro stavbu kravína na Noskovì poli narušena sídlištní jáma a v hloubce 25 - 50 cm bylo nalezeno mnoho nádob zdobených vlnovkou. Dr. Turek, který vedl právì archeologický výzkum na Valech, pøemístil svou pracovní skupinu na Vøesník a stáøí nálezù urèil do starší doby hradištní, do 7. - 8. století. Pro výjimeènost a stáøí tohoto nejsevernìjšího známého slovanského hradištì pøišla z archeologického ústavu v Praze žádost o pøemístìní budovaného kravína jinam. Sídlištì bylo znaènì rozsáhlé, jádro osídlení bylo na území dnešní vesnice u zdrojù vody. Obyvatelé se kromì zemìdìlství zabývali také výrobou železa z místní rudy z „Èervené skály“ u Skalek, vyrábìly se zde i šperky. O sto let mladší je hradištì Valy, bývalá dùležitá pevnost na pokraji hranièního pralesa, se vzácnou památkou - mohylovým pohøebištìm. Na zalidnìném území Vøesníku je také støedovìké tvrzištì Hrádek. Nález støedovìkých zlomkù kachlù s kvìtinovým a zvíøecím motivem ukazuje na existenci zemanského statku. Snad se dávní pøedkové cítili v kopcovitém terénu bezpeènìji, snad je lákala romantika zdejší krajiny, snad dobrá zemìdìlská pùda. Zpùsob obživy byl vždy pro lidská sídla rozhodující. V 80. a 90. letech 19. století se na Vøesníku celou zimu pilnì pøedlo, každý den spìchaly po návsi pøadleny s kolovraty na pøástvu. Výdìlky z tkalcovské práce byly nepatrné a poèetné rodiny (8, 10 i více dìtí) hladovìly. Chudé dìti chodily i za mrazù do školy bosy. R. 1895 mìla dvoutøídka na Vøesníku nejvíce žákù, navštìvovalo ji 129 dìtí, vèetnì tìch z Vidonì a Tetína. Vìtší výdìlky byly pozdìji pøi výrobì

sklenìných perel, které se vyvážely do ciziny. V 60. letech 19. století byl uèinìn pokus otevøít uhelné doly. Na uhlí se soudilo podle zuhelnatìlých otiskù rostlin a modrošedé hlíny u potùèku, pøitékajícího od Bukoviny. Horníci ze Svatoòovic hledali r. 1854 uhlí v Dubovci, ale marnì. Tajemný Vøesník jistì ještì skrývá své záhady; o mnohém by mohla vyprávìt památná lípa u rybníka i zasnìné lesy na Valech a na Homolce, hoøící do modré oblohy èervenožlutými a hnìdozelenými odstíny. Staletí støídala staletí. „A tak èas neustále plynul jako voda v potoce. Rok za rokem zapadal do moøe vìènosti. Nová pokolení vstávala a hlásila se v osadì k životu a lopotné práci. Starší generace odevzdávala jim tìžce nahospodaøené dìdictví a odcházela koneènì tam, odkud není návratu. Neúprosný zákon života a smrti stále se opakoval...“ zapsal moudøe r. 1924 první vøesnický kronikáø František Novotný. Pokraèování pøíštì

Bělohradské listy

Vzpomínky na moji milou babièku, ale i návod, jak se v dobré fyzické i duševní pohodì dožít 100 let. Svùj kraj a hlavnì svùj rodný Bìlohrad opravdu milovala, a proto si dovoluji podìlit o vzpomínky na její vzácnì dlouhý život se ètenáøi Bìlohradských listù. Babièka se narodila v r. 1906 v rodinì tkalcovského mistra v roubené chaloupce v Dolní Nové Vsi. Rodina byla, jak bylo tehdy bìžné, dosti poèetná. V jedné místnosti pøebývalo s rodièi 5 dìtí. Vzpomínám si na její vyprávìní, jak se ukládali ke spánku, v postelích se spalo po dvou

Anna Vojtìchová mezi pracovníky lázní

Autorka: Blanka Fraňková, foto: archiv autorky

15

a menší dìti spaly v šuplatech, která byla pøes den zasunuta pod skøíní. Babièka byla druhorozené dítì po bratrovi, tak se musela brzy starat o mladší sourozence a nemohl se jí proto splnit sen stát se uèitelkou. Po absolvování obecné a m욝anské školy musela nastoupit do textilní továrny v D. N. Vsi. Práce u hluèných textilních stavù jí pro její slabou a malou postavu a citlivou povahu zdravotnì nesvìdèila. V zamìstnání ji proto vystøídala maminka a ona se plnì starala o své 3 mladší sestry, domácnost a malé hospodáøství. Ve chvílích volna se ráda procházela po malebném okolí Bìlohradu, ráda chodila zejména na Byšièky. Na svých procházkách se jako mladé dìvèe potkávala dokonce i s K. V. Raisem a vedli spolu asi zajímavé rozhovory, protože na tyto okamžiky èasto vzpomínala. Na procházkách zámeckým parkem se zase obèas potkávala i rozmlouvala s paní hrabìnkou Merveldtovou, majitelkou zámku a lázní. Ta si ji oblíbila a nabídla jí zamìstnání Anna Vojtìchová u lázní v lázních. Povolání lázeòské ji moc bavilo. Pomáhala nemocným lidem a pøitom poznala i mnoho zajímavých lidí z øad umìlcù, kteøí se jezdívali zotavit do bìlohradských lázní. Babièka mìla moc milou a vlídnou povahu a tak svým pøíjemným hlasem, milým úsmìvem i slovem umìla pacientùm pomoci nejen od bolesti, ale i pohladit po duši. O prázdninách jsem k babièce èasto jezdila a ráda jsem za ní chodila do lázní. V pøijímací kanceláøi pracovala i její mladší sestra a já jsem je ráda pozorovala pøi práci. Nejvìtší radost jsem mìla, když jsem se mohla v pátek odpoledne v lázních vykoupat ve velké vanì, ale nemohla jsem tehdy pochopit, že se lidé mohou chodit koupat do toho èerného bahna, tehdy bylo ještì v døevìných kádích. Dnes to již chápu a sama jsem léèivých úèinkù rašeliny nìkolikrát využila. Babièce práce v lázních skuteènì moc svìdèila, strávila tam vlastnì celý aktivní život. Vzpomínám také na to, jak o polední pøestávce sedávali venku na lavièkách pod krásnými vzrostlými smrky, v místì, kde je dnes pøijímací kanceláø. Babièka mìla ráda sladkosti a tak jí kolegové nosívali od obìda zákusky a øíkali jí sladká paní Aninka. I po odchodu do dùchodu pracovnì vypomáhala v lázních ještì o dovolených a i potom sledovala veškerý kulturní život. Pravidelnì se zúèastòovala zájezdù do divadel, ráda mìla nedìlní koncerty v Bažantnici, rùzné výstavy i kulturní pøedstavení, jejichž pravidelnou úèastnicí byla až témìø do 95ti let. Když jí bylo smutno, ráda si zašla na kávièku a zákusek do lázeòské kavárnièky a tam si pøi pozorování lázeòského dìní zavzpomínala na svoje mladá léta. S potìšením sledovala i postupnou modernizaci lázeòského areálu. Doma se bavila hlavnì úpravou své zahrádky, kde pìstovala rùzné skalnièky a léèivé bylinky, které nám umìla pøi rùzných zdravotních potížích i doporuèit. Babièka byla vzácnì pozitivní, trpìlivý a tolerantní èlovìk, nepamatuji se, že by se nìkdy na nìkoho doopravdy zlobila. Už samotná její pøítomnost mne uklidòovala a takto pùsobila jistì i na své okolí. Posledních 5 let života prožila v Domovì dùchodcù v Mlázovicích. I zde dokázala být spokojená, nikdy si na nic nestìžovala, protože nechtìla nikomu pùsobit starosti. Chválila zdejší sestøièky a nikdy nezapomnìla sdìlit, že má vlastnì pìkné stáøí, protože nemusí nic dìlat. Na každé situaci si umìla najít to pozitivní a to ji provázelo skoro celý život. Od svých asi 80ti let nám pøi každé návštìvì opakovala, že má pøedpovìzený život do 100 let a zøejmì díky této víøe a pozitivnímu myšlení se jí to témìø vyplnilo. V 98 letech se dokázala fyzicky zotavit z operace zlomeniny krèku kyèelního kloubu, ale došlo po ní bohužel ke zhoršení intelektu a témìø ke ztrátì sluchu. I tak se ale pokaždé dokázala radovat z donesených sladkostí a nikdy se nezapomnìla zajímat o svùj Bìlohrad. A tak si øíkám, že moje babièka vlastnì skuteènì umìla žít, mìla ráda lidi, umìla pracovat, práce ji bavila, umìla si vyèlenit èas i na odpoèinek a své záliby a umìla kolem sebe šíøit pohodu, a proto jí bylo dopøáno dožít se tak vysokého vìku.

16

Autor: Jiří Sehnal

Bělohradské listy

Hodiny na věži odbily jedenáctou a po okně zadrnčel přemrzlý sníh. Lehounké vločky vanuly podél domu jako bledý dech a o chvíli nato se sníh spustil jako záclona. Mezi mraky tiše proplouval úplněk a chvíli co chvíli prozářil krajinu svým studeným světlem. Předvánoční večer byl jako stvořený pro vyprávění, pro dávno zapomenuté příběhy, pro vzpomínky. Mými hosty byli duchové dávno zemřelých „strýčků“ a dědů“, kteří vlastně ani příbuznými nebyli, ale jako dítě jsem jim tak říkával. Přiložil jsem do kamen a zapálil svíci, v jejímž světle se temné siluety proměnily v lidské tváře. Muži seděli u stolu, nehmotní a bez pohnutí, ale jejich hlasy byly živé, jako bych je byl slyšel včera. Jako první promluvil strýc František, řídící učitel bělohradské školy ve výslužbě. Zapálil si cigaretu a do očí mi vdechl obláček kouře. „Vzpomínáš?“ řekl svým temným zastřeným hlasem: „Když jedenáctá odbila a lampa ještě svítila... a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela...“ Jak bych mohl jen zapomenout, když onen krátký úryvek z Kytice měl takřka čarovnou moc? Těch pár slov úplně stačilo, abych byl alespoň pár dnů hodný. Už jen pohled na tu útlou knížku, z níž mi strýc předčítal ty ponuré verše, mi naháněl hrůzu a slíbil jsem cokoliv, jen aby přestal číst. Po chvíli ticha, přerušovaného jen praskáním dřeva v kamnech, ozval se „děda“ Knejfl. Jmenoval se Karel a kdysi mě zavedl do Hůry, kde mi vyprávěl hrůzostrašné historky o Hejkalovi, napůl člověku a napůl kozlovi, zákeřném stvoření pohybujícím se vysoko v korunách staletých buků, odkud seskakoval dolů přímo na záda zlobivých dětí, jež pak nemilosrdně rdousil a mrtvá těla pod kameny zvané slepence, zahrabával. Od té chvíle jsem se Kamenné Hůře obloukem vyhýbal a ještě dnes, po více než padesáti letech, procházím-li kolem Kulatého vrchu, instinktivně a úkosem pohlédnu vzhůru do korun stromů a po zádech mi přeběhne lehké mrazení, přestože tam vesele víří toliko sýkorky, brhlíci, drozdi a jiní opeřenci, kteří si namísto nervydrásajícho hejkání libozvučně prozpěvují. Vodníka z Pardoubku pak připomněl „strejda“ Olda Hlavatý, jenž poblíž toho rybníka bydlel. Jako kluci jsme na jeho druhý, rákosem hustě prorostlý břeh, chodili na „doutníky“. A jednou, to už jsem uměl plavat, vydal jsem se tam po vodě kraulem, avšak vrátil jsem se bez doutníků, protože když jsem doplaval na druhou stranu, v houští to zapleskalo, suché stvoly rákosů se roztřásly a doutníky se lámaly jeden za druhým. „To byl vodník“, řekl mi pan Hlavatý a dodal, že jsem měl obrovské štěstí, že mě nestáhl ke dnu. Protože těch, kteří na doutníky chodili od Brtve, si nevšímal, ale opovážlivce, kteří se přiblížili k jeho vodnímu hájemství, nemilosrdně utopil. Od té chvíle jsem se už doutníků nedotkl, dokonce ani těch od Brtve, protože díky té lysce, kterou jsem vyplašil, ale o které jsem neměl ani potuchy, jsem báchorce o vodníkovi uvěřil. Už proto, že sto dvacet kilogramů živé váhy „strejdy“ Oldy bylo dostatečným argumentem pravděpodobnosti jeho vyprávění, takže jsem věřil všem pitomostem, kterými mě často krmil. Přesto se ještě dnes občas ptám, jestli to s tím vodníkem nebyla pravda? Protože dnes tam skutečně sedí, by dřevěný, nikoli však v tůni v rákosí, protože tůně vybagrovali a břeh vybetonovali, nýbrž na břehu, s kloboukem na hlavě a s fajfkou v puse. Plamínek svíčky již zvolna skomíral, když promluvil pan Šulc. Starý hrobník byl jako živý; bledý obličej jakoby vyřezaný ze slonové kosti téměř splýval s jeho šedomodrými vyšisovanými montérkami, jeho kostnaté ruce zbavené pigmentace se mu třásly. Suchým hlasem vyprávěl o tajuplné postavě v bílé říze, procházející se při úplňku po hřbitovní zdi na Byšičkách, o krvežíznivém psu s dračí tlamou, z níž mu sršela síra a šlehaly plameny, o poustevníku Augustýnkovi, jenž v hnědé kutaně a s bílým provazem kolem pasu bloumal kolem gotického kostelíka, o bezedném Černém jezírku, v němž se utopila hraběnka i s koněm a jejichž mrtvá těla se nikdy nenašla. Pokaždé mě při pohledu na jeho hladinu lehce zamrazí, přestože tu dnes v polostínu tajemna zimují jen divoké kachny... Svíce zhasla, svítalo, hosté odešli a jejich šlépěje zavál nový sníh a starý čas. O jednom nočním hostu jsem se ale nezmínil; o muži přísného pohledu v brýlích a s mohutným knírem pod nosem, který jen mlčky naslouchal, protože toho v životě navyprávěl až až. Ten člověk byl ve službě pragmatikem, v civilu básníkem. Byl archivářem hlavního města Prahy a jmenoval se Karel Jaromír Erben. „Když jedenáctá odbila...“ Příběhy, a už pravdivé či fiktivní, mají sílu jen tehdy, známe-li důvěrně místa, kde se odehrávaly a pamatujeme-li dobře ty, kdož nám je vyprávěli. A oné sněžné noci jsem se o tom znovu přesvědčil. Šastné a veselé Vánoce...!

Bělohradské listy

Autor: Jiří Vacek, foto: převzato z knihy „Kudy všudy za divadlem“

Co spojuje známého filmového a divadelního herce s naším slavným rodákem? Proaly se nìkdy jejich životní cesty? Jakou roli v tom hrálo naše mìsto? Zaènìme pìknì po poøádku. František Kováøík (1886 - 1984), velký herec, hrál vìtšinou jen malé postavy, do nich však dovedl vnést lidskou høejivost a nefalšovanou srdeènost. Tìžko se vìøí tomu, že nᚠKováøíèek, jak ho nazývali jeho kolegové, sehrál jen na prknech divadla na Vinohradech od r. 1920 do r. 1958 více než 400 rolí. Pøi tom jako herec zaèínal již v r. 1908. Co na tom, že ty role jsou na programu uvedeny tøeba jako ètvrtý voják nebo sedmý chuïas. I v nich záøil svým lidským obsahem a èasto daleko pøevyšoval své herecké okolí, jak na nìho vzpomínají jeho kolegové. Pøipomeòme si ještì jeho více než 80 filmových rolí, z nichž snad každý zná profesora Hrbolka z filmu „Mareèku, podejte mi pero“ èi starého uèitele z filmu „Pasák“. František Kováøík je autorem memoárù „Kudy všudy za divadlem“ a v nich líèí také své herecké zaèátky u koèovných spoleèností. Jako každý zaèínající herec v té dobì vystøídal nìkolik souborù, až pøišel rok 1909. V té dobì byl Kováøík u Chodìrovy spoleènosti. Došlo tam k neshodì, všichni herci podali výpovìï a rozjeli se hledat angažmá jinam. Dejme teï slovo pøímo Františku Kováøíkovi: …Nastoupil jsem do vlaku a ujíždìl ke spoleènosti Karla Moora. Vy mladí možná nevíte, kdo to byl Karel Moor. Byl to vzácný muzikant a dùstojný èlovìk. Když jsem k nìmu pøišel se pøedstavit, vstal a musím øíci, že jsme se dlouho vzájemnì prohlíželi. Táhlo mì to k nìmu proto, že jsem o nìm hodnì slyšel a že mne jako èlovìk neobyèejnì zajímal. Nabídl mi gáži osmdesát korun mìsíènì a mne to docela popletlo:„Pane øediteli, to je moc, já pøece nebudu hrát takové velké role, abych se vám takhle vyplatil!“ Usmál se: „Jen poèkejte, zkusíme to, zkusíme to.“ Tak jseme to zkusili a myslím, že on spokojen celkem byl. Já byl i v malých rolích peèlivý, dbal jsem na kostým i na masku, peèlivì jsem se líèil a to se mu zamlouvalo. Obèas mne i dával za pøíklad. Nemìl rád, když se na divadle nìco odbylo… Karel Moor mìl orchestr. Vedle Zöllnerù to byla snad jediná divadelní spoleènost, která mìla orchestr. Totiž asi osm muzikantù, u piana nìjaký pan Procházka... neobyèejnì dùležitého vzezøení. Všichni ti muzikanti mi pøipadali jako lidé, kteøí jsou si vìdomi, co umìjí a jaká je jejich cena… Karel Moor se pøed nì postavil, odklepal taktovkou a orchestr spustil tøeba Barkarolu z „Hoffmannových povídek“. ...No hrají tu Barkarolu, ale Moor najednou máchne takhle do vzduchu taktovkou. Ticho a teï si je zaèal prohlížet jednoho po druhém odleva doprava a smutnì pokyvuje hlavou:„Kdybyste vìdìli, co hrajete!“ Jeho kumštýøská dùkladnost se tìžce smiøovala s „úsporným“ provedením díla tímto venkovským (rádoby) orchestrem. Ale za chvíli odklepal a - a hrálo se dál. Ale já jsem se pøece jen nezbavil pocitu, že se mu nemohu vyplatit. Mìl jsem tam pøítele, to byl takový mùj utìšitel. Zasvìcoval mne také do operetní praxe, ale nebyl jsem, myslím, pro operetu ten pravý typ. A protože jsem dostal dopis od kamaráda Martina… že je u spoleènosti Markovy… rozlouèil jsem se s operetní spoleèností Karla Moora. Karel Moor to pochopil, hezky lidsky jsme se dohovoøili, on mi dokonce ještì doplatil pøesnì, co byl dlužen. To se opravdu vìtšinou pøi odchodu nedìlalo. Pøipomeòme si nyní osobnost Karla Moora v návaznosti na tuto vzpomínku. Nᚠrodák, dobovì význaèný, avšak osudem trpce pronásledovaný mnohostranný èeský hudebník Karel Moor vystudoval pražskou varhanickou školu, ve zpìvu se potom ještì zdokonalil ve Vídni a v Terstu. Pardubice, Terst, Praha a Brno pak byla místy, kde vždy dva až tøi roky pùsobil jako zpìvák, dirigent, klavírista èi houslista, pøièemž zároveò nemálo komponoval. Pro nás je zajímavé zhruba tøíleté období mezi léty 1909 až 1912, kdy Moor založil vlastní divadelní spoleènost, která pùsobila pøedevším v Poohøí. Èást finanèních prostøedkù mu poskytlo ministerstvo kultury ve Vídni a dva èeští šlechtici - Kolowrat a Lobkowicz. Soubor byl vybaven dobrými kulisami, kostýmy, jevištní technikou apod. Mìl, jak již víme, i svùj orchestr. Karel Moor chtìl promyšlenì zvyšovat úroveò

17

pøedstavení venkovských koèovných spoleèností. Jeho soubor tomu mìl dát potøebné pøíklady a podnìty. Tyto ušlechtilé myšlenky však narazily na malý zájem veøejnosti a Moor se dostal do finanèních potíží. Zjara roku 1912 musel v Libochovicích na Litomìøicku od svých plánù ustoupit. Rozpustil spoleènost a rozprodal divadelní fundus, pøièemž tehdy libochoviètí ochotníci získali vybavení, které jim pozdìji pomohlo k rozvoji jejich záslužné èinnosti. Poté ho neklidná povaha ještì zavedla do mnoha míst. Zadar, Bìlehrad, Moravská Ostrava, Plzeò, Lublaò, Sarajevo jsou místa jeho pùsobení. Teprve roku 1923 se natrvalo usadil v Praze. Karel Moor prožil bezpoèet šastných i katastrofických událostí, pøišel požárem o svùj venkovský dùm s bohatým notovým a skladatelským archivem. Vždycky však zùstal poctivým èlovìkem a výteèným hudebníkem a naše mìsto si ho právem váží. Pokraèujme dále vzpomínkou Františka Kováøíka: Po létech, to už jsem byl dávno na Vinohradech, jsem jel za ženou do Lázní Bìlohradu, kde byla na léèení. A ona mne pro pøekvapení - na procházce pøivedla ke hrobu Karla Moora. Upravený hrob, plný kvìtin, které mu tam dávali obyvatelé jeho rodného mìsta. Tak jak jsem tam stál, hlavou se mi prohnalo - to je vám rychlost najednou - co jsme spolu prožili, a ze vzpomínek se mi vyloupl Karel Moor jako èlovìk i jako muzikant. A já si ho vážil v obou tìch rolích…

18

Z dopisů čtenářů

Bělohradské listy

dovolte mi, abych reagoval na èlánek paní, kritizující chování motorkáøù v našem mìstì. S ostrými slovy souhlasit mohu. Porušování pravidel silnièního provozu je nepøípustné, odsuzující a velmi nebezpeèné! Není ovšem motorkáø jako motorkáø. Dnes motocykl mùže vlastnit každý, o tom není pochyb. Víte, srdeèní motorkáøi zastávají názor: „Není totiž dùležité na èem jezdíme, ale hlavnì že jezdíme.“ Z toho vyplývá, že není podstatná kvalita, cena, výkon ani maximální rychlost. Jet rychle dokáže každý.

Firma Alucon, kterou v polovinì roku 2003 pøevzal nový majitel, nìmecký nadnárodní koncern Freudenberg Haushalstprodukte, je výrobcem znaèkových kovových potøeb pro domácnost. Žehlící prkna a sušáky na prádlo pro vnitøní použití z výroby v Lázních Bìlohradì dodává na trhy celé Evropy pod obchodní znaèkou „VILEDA“. V letošním roce se firma rozhodla rozšíøit svoji výrobu o nové linky na výrobu nìkolika rùzných typù venkovních sušákù na prádlo. V novì postavených halách o velikosti 4.500 m2 již dnes stojí montážní linky pøestìhované z Anglie. Prvních 100.000 kusù výrobkù bude v prosinci letošního roku pøipraveno ve skladech na prodej na jaøe 2007. Rozšíøení výroby pøineslo i další pracovní pøíležitosti pro Láznì Bìlohrad. Alucon vytvoøil 60 nových stálých pracovních míst, kde mohou místní lidé najít uplatnìní na montážních linkách, v údržbì, skladu nebo technickém úseku. V souèasné dobì pøi rozjezdu výroby, který je velmi rychlý, pomáhá asi 40 pracovníkù z Polska, Slovenska a Ukrajiny, kteøí budou postupnì nahrazeni stálými zamìstnanci firmy. Pøestìhováním výroby venkovních sušákù na prádlo se firma Alucon stala jednou z významných firem koncernu, která je jako jediná zamìøena na výrobu kovových potøeb pro domácnost. (sn)

Dùležité je chovat se jako motorkáø. To znamená dodržovat pøedpisy, být tolerantní, ohleduplný a hlavnì pøedvídavý. Pøedvídavý pøedevším pøi setkání s autíèkáøi, pro nás plechovkáøi. Ne všichni jsou špatní. To, co si ale dokazují nìkteøí z nich na silnicích, je do nebe volající. Nebezpeèná jízda, bezdùvodnì pomalá èi agresivnì rychlá, nesprávné pøedjíždìní, atd. Pøestupky, jež udìlá motorkáø, odnese. Když je zpùsobí autíèkáø, následky nese opìt èlovìk v sedle motocyklu. Bìhem letošní krásné sezóny mìli dva kolegové z Bìlohradu a okolí pády. Ošklivé pády. Pøežili! Viníci? Vždy plechovky. Nezastavení na stopce, vjetí do protismìru. Bez komentáøe!!! Neházejte nás proto do jednoho pytle. Jsme také jen lidé, kteøí mají svùj zájem a záleží na každém z nás, jak k nìmu pøistoupíme. A tak to je se vším. Závìrem mi dovolte, abych vám popøál hodnì pohody a štìstí na cestách a nám motorkáøùm a motorkáøkám krásné chvíle na mašinách. S pozdravem Jan Meèíø - Meèiar, Obèanské sdružení Motožmolci Láznì Bìlohrad 3. 10. 2006

O Lázních Bìlohradì jsem slyšela mnoho chvály. Nejen na samotné malebné mìsteèko s milými obyvateli, ale také na zajímavé okolí s pøekrásnými vyhlídkami na Krkonoše, vyhaslými sopkami, hoøickým sochaøským parkem, slavným novopackým muzeem i mnohými poutními kostelíky a kaplemi. Ráda jsem proto pøijala nabídku pøátel, abych s nimi strávila dovolenou na jejich bìlohradské chalupì. Nachází se mezi rodinnými domky obklopenými zahradami. Tìšila jsem se na klidné posezení v ovocném sadì, který dokáže dávat podle potøeby slunko stejnì jako chladivý stín. Brzy jsem však zjistila, že naše soudobá civilizace trpí hlukem a zápachem z aut stejnì ve velkém mìstì, jako na venkovì. Jako èlovìk pøivyklý mìstskému ruchu jsem nevìøila svým oèím (nebo spíše uším), kolik osobních aut, tìžkých náklaïákù i traktorù od rána do pozdního odpoledne projíždí Bìlohradem. Abych si neodnesla z dovolené mnoho nepøíjemných zážitkù, zaèala jsem chodit na procházky po okolí a vysedávat na stráních nad Bìlohradem, dostateènì daleko od rejdiš motoristù. Klid se brzy vrátil do mé duše. Jen jsem pøi tom myslela na nešastné obyvatele bìlohradských domkù sousedících s hlavní silnicí táhnoucí se podél Javorky celým mìsteèkem. Pøijdou domù z práce a už aby utíkali ze svých krásných zahrad pryè do lesa. Ale oni se musí o své zahrady starat. A ani potom, zejména v zimních mìsících, když vejdou do svých domù, se obtìžujícího hluku mnozí díky poloze svých oken nezbaví. A kolik takto nešastnì postižených je! Dlouhá mnohakilometrová silnice prochází pøevážnì kolem rodinných domkù. Jak pomoci? Tìžko hledat radu. Ale na dovolenou budu svým pøátelùm Bìlohrad vøele doporuèovat. A budu jim radit, že nejen na stráních okolních kopcù, ale i v samotném mìsteèku je mnoho klidných míst k posezení. Napøíklad v zámeckém parku nebo u kávy na pøíjemné kavárenské terase lázeòské budovy, kde jsem po svých procházkách okolím nakonec vždy odpoèívala. F. Sedláèková Vracím se k Vašim BL z 28. 7. 2006, kde je èlánek „Hornoveské hospody“. Domnívám se, že hospoda u Sedmi smrkù byla na místì dnešní Kampelièky - hasièské zbrojnice. Vím, že jsme tam bydleli, ne dlouho, a mnì mohlo být tak 5 rokù (1936). V pamìti ještì mám, že dùm byl vlhký a patøila k nìmu velká zahrada v rohu se smrky. Jiøina Šepsová, Nová Paka

Události - zajímavosti

Bělohradské listy

Žijí mezi námi

domu èíslo 105 na Malém námìstí probìhl 4. 11. 2006. Ve tøicátých letech to býval výstavný dùm obchodníka Lederera, za války umuèeného nacisty. Po válce pøipadl do vlastnictví mìsta a sloužil jako nájemní dùm. V posledních letech byl jeho stav velmi špatný, proto se mìsto rozhodlo dùm strhnout a postavit zde nový. Na podzim loòského roku byla ve výbìrovém øízení vybrána jako dodavatel firma STYLBAU s.r.o. Hradec Králové s cenou 6,5 mil. korun. Ta v prosinci 2005 zaèala s demolicí a následnì se stavbou nového domu. Firma postupovala velmi korektnì a dodržela sjednanou cenu a dohodnuté termíny. Vícenáklady, které vznikly, si buï vyžádalo mìsto rozšíøením dodávky, nebo vznikly nutností zajistit sousední domy, jimž po demolici hrozilo narušení statiky a zatékání do støech. Toto zajištìní bylo nad rámec projektu a tím i sjednané èástky za stavbu domu. Celkové navýšení èinilo 365 tis. korun. Mìsto získalo na stavbu domu 3.850 tisíc korun ze Státního fondu rozvoje bydlení. Firma STYLBAU pøedala dùm ve velmi dobré kvalitì. Návštìvníci dne otevøených dveøí se mohli pøesvìdèit o tom, že vznikly další velmi pìkné byty a podaøilo se i navrácení pùvodní tváøe domu smìrem do Vojtíškovy ulice. (las)

Mìsto Láznì Bìlohrad dìkuje Jindøichu Svobodovi za finanèní pomoc pøi vydání Vlastivìdné èítanky.

Øíkejme jim hraèièkové, kutilové, výtvarníci amatéøi, lidoví umìlci, øíkejme jim zkrátka jak chceme, ale jsou mezi námi a nevíme o nich.

Jedním z tìchto „neznámých“ je Láïa Kluèák, rodák z Nové Paky, kterého si bìlohradská veøejnost pamatuje v profesi kominíka. V souèasné dobì jako zamìstnanec Povodí Labe se „sblížil“ s motorovou pilou, která je vìrnou pomocnicí pro jeho koníèka - práci se døevem. Jeho výtvory zdobí nejednu zahradu, zahrádku nebo zákoutí nejen v Bìlohradì, ale v širokém okolí. Co více dodat - snad jen to, že Láïa má rád svoji práci, své koníèky a také dobrou slivovièku. (om, pj) N e v ì ø í t e - v ì ø t e.

19

Stejnì jako v minulých letech, tak i letos pøichází spoleènost Snowhill s nabídkou pro vyznavaèe sjezdového lyžování. Skibusy zaènou jezdit za podpory mìsta Láznì Bìlohrad pravidelnì od poloviny prosince letošního roku a budou vozit zájemce z mìsta a blízkého okolí do Skiareálu Herlíkovice. Skibus nabízí rychlou a pohodlnou dopravu pøímo do srdce areálu. Usnadní vám cestování tam i zpìt, parkování, a navíc se nemusíte bát o své vlastní vozidlo. Na veèerní lyžování budou skibusy odjíždìt z Lázní Bìlohradu od budovy Èeské spoøitelny v pondìlí, ve støedu a v pátek v 16.45 hodin, na celodenní lyžování v sobotu v 7.45 hodin. Cesta skibusem vyžaduje pouze pøedchozí rezervaci na speciální telefonní lince 737 222 456. Zde se vede evidence o poètu lidí na zastávce, a tím se pøedchází nedostateèné kapacitì autobusu. Skiareál Herlíkovice se peèlivì pøipravuje na nadcházející zimní sezónu. Mùžete se tìšit na novou ètyøsedaèkovou lanovou dráhu, kvalitní obèerstvení, pùjèovnu lyží se zcela novým vybavením od firem Blizzard a Westige, lyžaøskou školu a další služby. Bìhem sezóny je areál Herlíkovice v provozu dennì od 8:30 do 16:00 hodin a pro veèerní lyžování od 18:00 do 21:00 hodin. Bližší informace o skibusech, Skiareálu Herlíkovice a další zajímavosti získáte na internetových stránkách www.herlikovice.cz nebo na uvedeném telefonním èísle 737 222 456. Již teï se všichni tìšíme, aby snìžilo. (mer)

Neobyèejnou ukázku šikovnosti pøedvedl košíkáø Gustav Nosek z Lázní Bìlohradu, Tøetí strany. Upletl proutìnou sajdkáru k motocyklovému veteránu typ A. J. S M5 roku výroby 1925. Neúplný vrak obnovil do pùvodní krásy pan Ludìk Fejfar z Hoøic v Podkrkonoší. Tøešnièka na dortu - proutìná sajdkára zbyla na bìlohradského košíkáøe. Celá motorka je dùkazem toho, že šikovné lidi není tøeba hledat za hranicemi, ale že žijí i mezi námi. (las)

20

Autor: Eduard Čeliš

Bělohradské listy

Motocyklové mistrovství svìta sleduji na Eurosportu èi ÈT 2. Zajímavá podívaná, ne nudné kroužení ef jednièek. Mé motocyklové znalosti jsou velmi slabé a neporadil mnì ani kamarád Bohdan, jenž pøed dávnými lety dìlal poøadatele na Prachovì pøi Velké cenì Jièína. Za párek jej angažoval šéf bìlohradského AMK hajný Popek… Svého moto - poradce jsem pøeci jenom našel: František Pekaø. 58letý Hoøièák, jenž pøes ètyøicet let bydlí a pracuje v Bìlohradì. Franta nemá auto, na motorce Jawì 350 ccm má najeto za 20 let 130 tisíc kilákù. V Brnì byl na závodech osmnáctkrát, poprvé v 61. roce, kdy mu bylo tøináct. Známý nìmecký Sachsenring vidìl o tøi roky pozdìji. 300 tisíc divákù a Gustav Havel druhý za Redmannem. U nás v Èechách není okruh, kde by on nebyl jako divák. Nemohl jsem si vybrat fundovanìjšího znalce. Co øíká Franta Pekaø o Janu Volákovi: „Honzu moc obdivuji. Není lehké jezdit František Pekaø mašiny od 125 ccm po litrové. Od dvaceti, tøiceti koní až po 170 koní. Jeho všestrannost je až neskuteèná. Zároveò je obtížné závodit na starých tratích. Jezdci a diváci mají k sobì 10 metrù, ne jako na velkém autodromu, kdy z tribuny vidíš malé èervené, žluté teèky - jezdce. Rozdílné jsou i tratì v jednotlivých úsecích. Jiný je asfalt nahoøe na Borku, na sluníèku rozpálený. Na Dachovì v lese zase studený i kluzký. LukᚠPešek, co jezdí MS stopìtadvacítek, øíká, že se má natolik rád, že by Hoøické zatáèky nejel ani jako exhibici. Honza posezem a stylem mnì pøipomíná Japonce Noricka Abe, co jezdil moto GP. Dobržïováním, driftingem zase Garryho McCoye, Australana ve stejné tøídì. S Honzou Volákem sedím v pøíjemném prostøedí báreèku No. 109 na Malém námìstí. Co øíkᚠpøirovnání Franty Pekaøe k Abemu a McCoyovi? „Myslím, že to docela sedí, pan Pekaø to odhadl.“ Rychlé motorky nejsou laciná záležitost. Beze sponzorù to asi nejde. Jaké máš, Honzo, sponzory? Co fanoušci?

Bělohradské listy

„Pøedevším pomáhá táta a jeho firma TAKO, dál motodoplòky ERMAX, pan Fišar - kovovýroba na Doleòáku, Tázler - prášková lakovna, barvy Debeer Klamprt a kamenolom Javorka na konci Hoøeòáku. Bìlohraïáci, kamarádi mì jezdí povzbuzovat a jsem jim za to moc vdìèný. V Hoøicích v Lukavecké vraceèce, co je odboèka na Dachova, mají svùj flek. Motožmolci, poèetná skupina Œtefanových, Bernkopfových a další fandové. Sponzoøi a kámoši, bez nich by se nedalo jezdit. Jo a velký dík patøí i mámì do Nedìlištì.“ Na rychlých motorkách se mi nelíbí, a nejsem asi sám, když nìkdo letí po Bìlohradu stodvacítkou a rychleji. Jaký je tvùj názor? „Rychlost patøí na okruh, ve mìstì jezdím, jak se má. Kdo chce závodit, a to ukáže na okruhu.“ S tím nelze než souhlasit. Jaké mᚠplány do dalších sezón? „Chtìl bych zkusit tøídu superstock s litrovou Yamahou R1. Superstock se jezdí v Maïarsku, Polsku, Srbsku a u nás. Mým snem je Tourist trophy na britském ostrovì Man. Okruh nároèný, úzký, samá zatáèka. Dlouhý pøes šedesát kilákù. Na Manu kraloval pøed pùlstoletím Franta Šastný.“ Nìkdy my, lidé, o sobì v Bìlohradì moc nevíme. Já to mám k Volákovým Na Zátiší asi sto metrù. Že je ve svých tøiceti mistrem rychlých kol, jsem nevìdìl. Znal jsem ho jako kluka, který bìhá okolo motorek. Jak øíká s nadsázkou kámoš a trochu i sekretáø Honzy Pavel Žïárský: „To mᚠjasný. V Èechách jsou tøi jezdci - LukᚠPešek, Jakub Smrž a Honza Volák!“

Foto: Holan a Jaroslav Voves

21

Milý pane starosto, jsme s manželkou velmi rádi, že jsme Vás osobnì poznali. Návštìva u Vás byl pro nás opravdový zážitek. ڞasnì pøíjemná spoleènost, hezká atmosféra, vynikající obìd, nádherné poèasí, bezvadný stadiónek, velká návštìva, hezké zahájení s Tomášem, který se pøekonával s dìtmi ... no prostì nemìlo to chybu. Takže Vám ještì dodateènì, jménem atletiky, dìkuji za vše, co jste dokázali a pøeji, aby atletika a sport vùbec mìl v Lázních Bìlohradì vždy zelenou. A pøeji Vám i moc zdaru do komunálních voleb, a mùžete uskuteèòovat další „smìlé“ sny. S pøátelským pozdravem Karel Pilný s manželkou, pøedseda Èeského atletického svazu

Vážený pane starosto, jsem obèankou mìsta Láznì Bìlohrad a chci Vám opravdu upøímnì a ze srdce podìkovat. V pátek 22. 9. 2006 jsem se zúèastnila slavnostního otevøení sportovního areálu za Základní školou. Byla jsem dojata. To, co jsem slyšela z úst Vašich a pana øeditele školy Jiráska, mì opravdu dojalo: 5 let pøestavby školy, pìt let nutného provizória bìhem stavitelských prací, 5 let trpìlivosti, ale také „lví síly“, když nìkde nìco drhlo. A teï tam stojíme, slunce svítí, sportovec pan Dvoøák se usmívá, dìti do sebe nadšenì pošuchují. Srdce matky, obèanky a také uèitelky bylo dojato. A z Vás, pana Bièištì i pana Jiráska vyzaøovala spokojenost, ale hlavnì skromnost a pravdivost. Takže ještì jednou DÍKY, úplnì lidské a prosté. Dìkuji za tu práci, kterou dìláte a jak ji dìláte. S upøímnou úctou Eva Mílková V Lázních Bìlohradì 23. 9. 2006

22

Kultura

Bělohradské listy

Mimoøádnì pùsobivým zážitkem byl Svatováclavský veèer hudby a poezie, který poøádal Spolek Friè ke cti a slávì vévody zemì èeské 30. záøí v chrámu Všech svatých v Lázních Bìlohradì. MUDr. Milena Èerná upoutala v úvodu zajímavým výkladem o postavách svìtcù na oltáøním obraze A. Mühla. Mladý umìlec Jan Strakoš rozehrál pak varhany skladbami J. S. Bacha, J. K. Kuchaøe, J. Pachelbela a M. Kozáka. Hudba se støídala s recitací básní, vybraných z díla J. Seiferta, R. M. Rilkeho, F. Tomka a F. Halase. Nádherné tóny varhan citlivì ladily s procítìným pøednesem Jošuy Stehlíka, koncert byl umìlecky vyvážený. Mùžeme se už tìšit na další krásné, hluboké zážitky! (av, mè) Výstavu vlastních obrazù pøipravil pan Václav Bartoníèek z Brtve ve svém domì. Výstava byla otevøena k pøíležitosti doèesné ovoce z rodinných sadù. (las, af)

Státní svátek vzniku novodobého Èeskoslovenska 28. øíjna si pøipomnìli obèané Horní Nové Vsi u novì opraveného památníku obìtem první svìtové války. Za úèasti zástupcù dodavatelských firem položil starosta mìsta ing. Pavel Šubr k pomníku kvìtiny. Byla tak završena investièní akce, na kterou mìsto dostalo státní dotaci z Ministerstva obrany v celkové èástce témìø 950 tis. korun. (las) Jak mùže žák posloužit svému uèiteli, dokazoval poslední léta pan Jiøí Dìdic. Dennì jsme ho mohli vídat ve spoleènosti pana Františka Koubka, svého bývalého uèitele, jak spolu kráèí po bìlohradském námìstí. Jiøí Dìdic se o svého uèitele nezištnì staral, pomáhal mu, a byl mu oporou až do posledních dnù jeho života. Za tuto péèi mu patøí velký dík. (las)

Malá galerie V nedìli, dne 1. srpna 1915, v dobì první svìtové války, se v Bìlohradì objevil plakát oznamující, že se v sále Lázeòského hotelu v Lázních Bìlohradì koná „Hudební veèer“, který je poøádán „ve prospìch stravování chudé školní mládeže“. Vstupné na tento koncert èinilo: køeslo 2 K, I. místo 1,20 K, II. místo 80 h, III. místo 60 h, k stání 40 h. V programu vystoupili: na housle a klavír pp. V.Vykoukal a K. Hurdálek, na klavír zahrály sleèny M. Malá a J. Mindlová, melodram pøednesla sleèna L. Flugrová. Dále v programu vystoupil dámský pìvecký kroužek. /Smíšený sbor Malát vystoupit nemohl, protože muži byli na frontì/. Co nás ale bude zajímat, je údaj, že „zpìvy nacvièil a øídí p. Augustin Deršák, øeditel kùru“. Kdo to by ten pan Deršák?

V Lázních Bìlohradì pùsobil bìhem celé první svìtové války v letech 1914 -1919 jako øeditel kùru, uèitel hudby a sbormistr ženského sboru. Konzervatoø absolvoval v letech 1909 -1912, místo øeditele kùru zastával nejdøíve v Mladé Boleslavi, pak v Èáslavi až v roce 1914 zakotvil v Lázních Bìlohradì, kde také pùsobil jako uèitel hudby na m욝anské škole. V Bìlohradì zakotvil i jinak. Oženil se zde s Annou Novákovou, rozenou v Lázních Bìlohradì. Tady se jim také narodili tøi synové /Zdenìk 1916, Augustin 1917 a Vítìzslav 1919, ètvrtý syn Jaroslav /1920/, který se stal pozdìji sólistou opery Stát. divadla v Ostravì, se narodil již ve Spišské Nové Vsi, kam Augustin Deršák s rodinou pøesídlil v roce 1919. Ve Spišské Nové Vsi se stal profesorem na uèitelském ústavu a zaèal intenzivnì rozvíjet skladatelskou èinnost. V roce 1924 založil šedesátièlenné Pevecké sdruženie slovenských uèitelov, které øídil do r. 1929. Pro sbor upravoval a skládal písnì - vyšly v r. 1925 tiskem pod názvem Nová sbierka ¾udových piesní slovenských zo Spiša. V roce 1929 odešel do Bratislavy, aby zde vyuèoval na stát. uèitelském ústavu, na konzervatoøi a pedagogické akademii. O rok pozdìji /1930/ pøevzal sbormistrovství dìlnického pìveckého spolku TATRAN. Sborové skladby prof. Aug. Deršáka zaznìly v Slovenském národním divadle 5. 3. 1935. V roce 1939 odešel ze Slovenska do Prahy, kde pokraèoval ve své èinnosti uèitelské i hudební jako profesor Amerlingova uèitelského ústavu /1939 -1948/. V Praze žil a pùsobil až do své smrti. Zemøel 22. záøí 1972. S jeho synem Jaroslavem, sólistou opery Stát. divadla v Ostravì, jsme se v roce 1987 sešli v Èernínì, pìknì jsme si spolu zazpívali a dohodli se, že uspoøádáme ke 100. výroèí narození jeho otce v Bìlohradì koncert z jeho skladeb, ve kterém vystoupí Jaroslav jako sólista a Bìlohradský ženský sbor, který mìl tehdy nìkteré skladby Augustina Deršáka v programu. Bohužel Jaroslav potom onemocnìl a koncert se už neuskuteènil. Zdenìk Prchal