Obecné dějiny novověku I. (16. století)

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta

Obecné dějiny novověku I. (16. století) PhDr. Kamil Štěpánek, CSc.

BRNO 2011

Recenzoval: doc. PhDr. František Čapka, CSc.

© 2003, 2011 Kamil Štěpánek ISBN 978-80-210-5568-1 ISBN 80-210-3071-2 (1. vyd.)

Obsah U´vodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Velke´ geograficke´ objevy a prvnı´ vlna kolonia´lnı´ expanze . . . . . . . . . . 2 Renesance a humanismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Evropska´ reformace, katolicka´ obnova (reformace) a protireformace 4 Habsburska´ rˇ´ısˇe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Nizozemska´ revoluce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Na´bozˇenske´ va´lky ve Francii (1562-1598) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Anglie (a Skotsko) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Polsko, Rusko a osmanska´ rˇ´ısˇe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jmenny´ rejstrˇ´ık . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Doporucˇ ena´ literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

3

5 6 13 20 30 36 41 45 50 62 68

U´vodem Pocˇ a´tky novoveˇ ku mu˚ zˇ eme vystopovat jizˇ v renesanci nebo za´morˇskyćh plavbaćh a velkyćh geografickyćh objevech 14. a 15. stoletı´. Ostatneˇ ma´loktera´ epocha lidske´ civilizace se mu˚ zˇ e pochlubit tak dalekosa´hly´mi promeˇ nami jako pra´veˇ tato. Evropsˇtı´ morˇeplavci se ujistili, zˇ e opravdu objevili Novy´ sveˇ t, a zacˇ ali jej kolonizovat. Renesance a reformace patrˇ´ıcı´ mezi mysˇlenkova´ hnutı´ rozbı´jejıćı´ strˇedoveˇ ke´ pojetı´ sveˇ ta pomohla polozˇ it za´klady novoveˇ ke´ho sveˇ ta a cˇ loveˇ ka. Na´sledovaly dalsˇ´ı objevne´ cesty lidske´ho ducha, jezˇ meˇ ly za na´sledek „osidlovańı´ dosud neproba´danyćh u´zemı´ “ veˇ dy, vı´ry a umeˇ nı´, jake´ dosud v lidskyćh deˇ jinaćh nemeˇ lo obdoby. Uva´deˇ ne´ kompendium si neklade za cı´l synteticky pojmout prvnı´ novoveˇ ke´ stoletı´, ny´brzˇ pouze prˇiblı´zˇ it sledovanou epochu na vybranyćh te´matech. Poneˇ vadzˇ bylo nezbytne´ sledovat klıćˇ ove´ historicke´ jevy od pocˇ a´tku˚ , prˇ´ıpadneˇ reflektovat jejich du˚ sledky, vybocˇ uje prˇedkla´dany´ ucˇ ebnı´ text v nutnyćh prˇ´ıpadech za ra´mec inzerovane´ho 16. stoletı´. Po u´vodnıćh kapitolaćh naznacˇ ujıćıćh proces prˇemeˇ n evropske´ spolecˇ nosti: 1. Velke´ geograficke´ objevy a prvnı´ vlna kolonia´lnı´ expanze, 2. Renesance a humanismus, 3. Evropska´ reformace, respektive katolicka´ obnova a protireformace na´sledujı´ popisy vy´voje a mocenskyćh za´pasu˚ nejvy´znamneˇ jsˇ´ıch sta´tu˚ kontinentu s du˚ razem na politicke´ deˇ je. K prohlubujıćı´mu studiu je vhodna´ dalsˇ´ı doporucˇ ena´ literatura, za samozrˇejmou se vsˇak povazˇ uje soubeˇ zˇ na´ praće s historicky´m atlasem a v prˇ´ıpadeˇ kapitoly o renesanci doplneˇ nı´ textu nahle´dnutı´m do obrazove´ cˇ a´sti prˇ´ıslusˇne´ho oddı´lu desetisvazkove´ho souboru Deˇ jin umeˇ nı´ od Jose´ Pijoana (dosud ve trˇech vydańıćh Odeon a Knizˇ nı´ klub). Skriptum prˇedstavuje prvnı´ cˇ a´st sˇirsˇ´ıho peˇ tidı´lne´ho projektu katedry historie Pedagogicke´ fakulty MU urcˇ ene´ho studentu˚ m. Navazujıćı´ ucˇ ebnı´ text Obecne´ deˇ jiny novoveˇ ku II.-III. je veˇ novań 17. a 18. stoletı´, dı´l IV. zahrnuje obdobı´ 1789 azˇ 1918. Svazek V/1 popisuje deˇ nı´ prvnı´ poloviny dvaca´te´ho stoletı´ od roku 1917 do roku 1945 a kompendium V/2 (1945-1990) ˇradu ucˇ ebnıćh textu˚ uzavı´ra´. (Zpracova´vana´ te´mata jsou cha´pańa prˇedevsˇ´ım jako ucˇ ebnice. Za´meˇ r nabı´dnout snazsˇ´ı orientaci v jejich obsahu vedl k prolozˇ enı´ textu trojı´m typem pı´sma: KLIĆˇ OVYĆH OSOBNOSTI´ kapita´lkami, skutecˇ nostı´ vy´znamnyćh v toku historickyćh deˇ jin nebo organizacˇ neˇ v ra´mci kapitoly tucˇ nou kurzı´vou a litera´rnıćh cˇ i umeˇ leckyćh deˇ l – kurzı´vou. Zdali byla tato snaha ućˇ elna´, necht’ posudı´ uzˇ ivatel sa´m.)

5

Kapitola 1.

Velke´ geograficke´ objevy a prvnı´ vlna kolonia´lnı´ expanze Prˇ edpoklady za´morˇ skyćh objevu˚ Koncem strˇedoveˇ ku a pocˇ a´tkem novoveˇ ku se prvorˇady´m cı´lem ˇrady za´padoevropskyćh panovnı´ku˚ , jejichzˇ zemeˇ lezˇ ely v prˇ´ıznive´ zemeˇ pisne´ poloze na pobrˇezˇ´ı Atlantiku, stala Asie: Indie, Cipango, Moluky, Kataj. . . Zacˇ ali podporovat sve´ morˇeplavce, dobrodruhy a dobyvatele, aby nasˇli novou cestu ke zlatu, korˇenı´ a dalsˇ´ımu zbozˇ´ı, ktere´ tehdejsˇ´ı Evropane´ nutneˇ potrˇebovali. Vladarˇska´ podpora vsˇak byla pouze vyvrcholenı´m cele´ rˇady vza´jemneˇ pu˚ sobıćıćh spolecˇ enskyćh, technickyćh, ekonomickyćh cˇ i veˇ deckyćh vlivu˚ , v jejichzˇ du˚ sledku se uzˇ asly´m krˇest’anu˚ m zjevil zcela jiny´ sveˇ t, nezˇ jak si jej s urcˇ itostı´ cela´ staletı´ prˇedstavovali. Jizˇ pozdnı´ strˇedoveˇ k prˇinesl pozoruhodny´ technologicky´ pokrok ve stavbeˇ lodı´ a navigacˇ nıćh prˇ´ıstroju˚ . Gale´ry pohańeˇ ne´ hlavneˇ vesly zacˇ aly strˇ´ıdat neˇ kolikasteˇ zˇ nˇ ove´ lodi s vysokou prˇ´ıdı´ ovladatelne´ i prˇi plavbeˇ proti veˇ tru – karavely a karaky. Rovneˇ zˇ se stalo beˇ zˇ ny´m uzˇ´ıvańı´ navigacˇ nıćh pomu˚ cek: magneticke´ho kompasu, astrola´bu, Jakubovy hole a vy´voj kartografie prˇispeˇ l kvalitneˇ jsˇ´ımi mapami obsahujıćı´mi popisy pobrˇezˇ´ı – tzv. portolańy. Po celou dobu, v nı´zˇ tyto technologicke´ zmeˇ ny probı´haly, obchodovala Evropa s Orientem. Za dova´zˇ ene´ zbozˇ´ı vsˇak jako protihodnota odply´valy na vyćhod drahe´ kovy. V 15. stoletı´ jejich zvy´sˇenou potrˇebu evropske´ doly jizˇ zdaleka nestacˇ ily kry´t a navıć situaci na dosavadnıćh obchodnıćh trasaćh ovla´danyćh Bena´tcˇ any a Janovany zkomplikovala invaze osmanskyćh Turku˚ . Provoznı´ na´klady se neu´meˇ rneˇ zvy´sˇily, rizika pro obchodnı´ karavany da´le stoupla, zisky poklesly. Svu˚ j podı´l na za´morˇskyćh objevech proto nakonec sehra´ly i hlasy renesancˇ nıćh ucˇ encu˚ veˇ domeˇ navazujıćıćh na antickou vzdeˇ lanost. Pra´veˇ v heleńisticke´m sveˇ teˇ se zrodily prvnı´ poznatky o kulatosti Zemeˇ a tudı´zˇ o mozˇ nosti cesty do Asie za´padnı´m smeˇ rem, obeplutı´m Afriky ap. Jako prvnı´ zaha´jili dlouhou ˇradu objevitelskyćh plaveb pocˇ a´tkem 15. stoletı´ Portugalci, a v te´to souvislosti nenı´ bez zajı´mavosti ani individua´lnı´ reakce italskyćh meˇ stskyćh republik. Bena´tcˇ ane´ vytlacˇ ovali Janovany v souboji o vyćhodnı´ trhy na druhe´ mı´sto, a to take´ rozhodlo o jejich postoji k za´morˇsky´m objevu˚ m. Pokracˇ ovali v tradicˇ nı´ orientaci na suchozemske´ spojenı´ prˇes egyptskou Alexandrii a arabske´ kupce, novy´m obchodnı´m trasa´m tudı´zˇ neveˇ novali patrˇicˇ nou pozornost. Naopak Janov (a v mensˇ´ı mı´ˇre financˇ neˇ take´ Florencie) 6

1. Velke´ geograficke´ objevy a prvnı´ vlna kolonia´lnı´ expanze

7

podporoval pravidelny´m prˇ´ısunem zdatnyćh morˇeplavcu˚ a na´morˇnı´ku˚ (Krysˇtof Kolumbus) nova´ na´morˇnı´ spojenı´ vedoucı´ do Asie mimo Strˇedomorˇ´ı.

Pocˇ a´tky za´morˇ skyćh objevu˚ Za prvnı´ krok rane´ fa´ze expanze, v nı´zˇ se Portugalci zameˇ rˇovali na boj s Maury, na africke´ zlato a obchod s otroky, je mozˇ no povazˇ ovat dobytı´ severoafricke´ Ceuty roku 1415. Vy´raznou osobnost tohoto obdobı´ portugalskyćh deˇ jin prˇedstavuje nepochybneˇ mladsˇ´ı kra´lu˚ v syn JINDRˇ ICH MORˇ EPLAVEC (1394-1460), ktery´ obycˇ ejny´m korˇistnicky´m vy´prava´m dodal novy´ objevitelsky´ rozmeˇ r i dlouhodobou perspektivu. Na sve´m za´mku v Sagresu na jihu Portugalska vytvorˇil vy´zkumny´ a organizacˇ nı´ ty´m, ktery´ rok co rok vysı´lal expedice pode´l africke´ho pobrˇezˇ´ı. Polozˇ il tı´m nezbytne´ geograficke´ za´klady pro na´sledujıćı´ za´sadnı´ objevy. Za kra´le Jana II. vypluly dveˇ vy´pravy, z nichzˇ mise BARTOLOMEA DIAZE (asi 1450-1500) v letech 1487/1488 obeplula mys Dobre´ nadeˇ je. Tak se otevrˇela cesta pro dalsˇ´ı vy´pravu VASCO DA GAMY (asi 14691524) do Indie v letech 1497-1498. Vasco da Gama sice ztratil polovinu lodı´ a dveˇ trˇetiny posa´dky, ale na´klad korˇenı´, ktery´ prˇivezl, pokryl bohateˇ vsˇechny vy´lohy. Portugalci, vidouce sve´ sˇance, neztraćeli cˇ as a prˇehnali se rychlostı´ veˇ trne´ smrsˇteˇ Indicky´m oceańem. Beˇ hem pouhyćh dvanaćti let odtud vytlacˇ ili Araby a zrˇ´ıdili opevneˇ ne´ obchodnı´ stanice od Mosambiku prˇes Persky´ za´liv azˇ po Moluky. Roku 1513 prˇista´la jejich lod’v jihocˇ´ınske´m Kantonu a v polovineˇ stoletı´ nava´zali diplomaticke´ a obchodnı´ styky s Japonskem. Na rozdı´l od Sˇ paneˇ lu˚ vsˇak rezignovali na kolonizaci vnitrozemı´, na nizˇ se jim zjevneˇ nedosta´valo sil. Mezi teˇ mito opeˇ rny´mi body vynikala na za´padoindicke´m pobrˇezˇ´ı zejmeńa proslula´ Goa, na Malajske´m poloostroveˇ pak Malakka jako centrum obchodu s korˇenı´m. Pocˇ a´tkem 16. stoletı´ meˇ lo Portugalsko sotva prˇes milion obyvatel, a i na vrcholu sla´vy ve trˇica´tyćh le´tech 16. stoletı´ slouzˇ ilo v na´morˇnıćh silaćh asi trˇi sta lodı´. Proto zu˚ sta´va´ jednı´m z nejpozoruhodneˇ jsˇ´ıch jevu˚ prvnı´ vlny kolonia´lnı´ expanze, zˇ e tato chuda´ zemeˇ vytvorˇila obrovske´ na´morˇnı´ impe´rium a pokousˇela se kontrolovat dva oceańy! V dobeˇ , kdy se portugalske´ vy´pravy probı´jely nezna´my´mi vodami pode´l Afriky do Indie, ucha´zel se u portugalske´ho kra´le o stejny´ cı´l, avsˇak za´padnı´m smeˇ rem, Janovan KRYSˇ TOF KOLUMBUS (1451-1506). Jeho prˇedstavy o velikosti zemeˇ koule vsˇak byly znacˇ neˇ neprˇesne´, dosavadnı´ vy´sledky vy´prav domaćıćh morˇeplavcu˚ na cesteˇ do Orientu prˇ´ılisˇ slibne´, a tak neuspeˇ l. Kolumbus se nevzdal. Obra´til se na sˇpaneˇ lsky´ dvu˚ r, ktery´ vsˇak pra´veˇ vedl va´lku s maursky´m granadsky´m kra´lovstvı´m. Teprve po jeho pa´du vypluly v srpnu roku 1492 trˇi karavely z prˇ´ıstavu Palos. 12. ˇr´ıjna dorazila vy´prava po ˇradeˇ ob-

8

Obecne´ deˇ jiny novoveˇ ku I. (16. stoletı´)

tı´zˇ´ı k ostru˚ vku, jenzˇ nazvala San Salvador. Na pevninu se Kolumbus nedostal. Podnikl v letech 1492 azˇ 1504 celkem cˇ tyrˇi vy´pravy k americke´mu kontinentu, prˇicˇ emzˇ zu˚ stal do konce zˇ ivota pevneˇ prˇesveˇ dcˇ en, zˇ e dosa´hl asijske´ho pobrˇezˇ´ı.

Prvnı´ kolonia´lnı´ rˇ´ısˇe a dalsˇ´ı za´morˇ ske´ objevy Souperˇenı´ „pyrenejskyćh conquistadoru˚ “ o ovla´dnutı´ co nejveˇ tsˇ´ıho za´morˇske´ho u´zemı´ vedlo nevyhnutelneˇ ke sporu˚ m. V letech 1474-1479 vyhla´silo Portugalsko Kastilii va´lku s cı´lem prˇipojenı´ Kastilie k Portugalsku. Pu˚ vodneˇ regiona´lnı´ incident prˇerostl v prvnı´ kolonia´lnı´ konflikt v deˇ jinaćh a byl ukoncˇ en mı´rem, znamenajıćı´m v podstateˇ prvnı´ kolonia´lnı´ deˇ lenı´ sveˇ ta mezi evropske´ velmoci. To vsˇak bylo pouze provizornı´ rˇesˇenı´. Jak Portugalsko, tak Sˇ paneˇ lsko cı´tily potrˇebu vymezit sfe´ru svyćh za´jmu˚ . Jako prvnı´ se takto obra´tili na papezˇ e Ferdinand a Isabela s zˇ a´dostı´ o stanovenı´ demarkacˇ nı´ cˇ a´ry vedoucı´ od po´lu k po´lu. Oboustranny´m jednańı´m v Tordesillasu v roce 1494, zakoncˇ eny´m smlouvou, prˇedcha´zela bula papezˇ e Alexandra VI. Jizˇ objevena´, ale i dosud nezna´ma´ u´zemı´ v Atlantiku byla rozdeˇ lena cˇ arou asi 2000 km za´padneˇ od Kapverdskyćh ostrovu˚ a da´l na za´pad od stanovene´ linie nynı´ patrˇila Sˇ paneˇ lsku, u´zemı´ na vyćhod od nı´ prˇipadla Portugalsku. O trˇicet let pozdeˇ ji vznikla podobna´ hranice urcˇ ujıćı´ za´jmove´ sfe´ry obou velmocı´ i v Tichomorˇ´ı, zda´lo se, zˇ e sveˇ t je natrvalo rozdeˇ len. Atlanticka´ hranice vymezena´ smlouvou nesahala pu˚ vodneˇ tak daleko na za´pad, avsˇak jejı´ definitivnı´ umı´steˇ nı´ sehra´lo v za´morˇskyćh objevech svoji historickou roli. Portugalsky´ kra´l MANUEL I. ´ LVARESE CABRALA (1460-1526) roku 1500 (1495-1521) oficia´lneˇ poveˇ rˇil A stvrzenı´m portugalske´ prˇ´ıtomnosti v Orientu. Lod’stvo vyplulo z Lisabonu sice stejnou cestou jako Vasco da Gama, avsˇak za dodnes ne zcela jasnyćh okolnostı´ nakonec zakotvilo u pobrˇezˇ´ı americke´ho kontinentu. Cabral jej pojmenoval Terra de Vera Cruz – Zemeˇ Prave´ho Krˇ´ızˇ e (pozdeˇ ji ji zacˇ ali nazy´vat Brazı´lie), zabral, zasˇtı´teˇ n smlouvou, u´zemı´ pro Portugalsko a pokracˇ oval da´le do Indie. Kolumbovy a da Gamovy cesty podnı´tily dalsˇ´ı objevitelske´ vy´pravy, ke ktery´m se prˇida´vali i prˇ´ıslusˇnıći jinyćh na´rodu˚ . John Cabot z Anglie v r. 1497 naprˇ´ıklad objevil Newfoundland a Nove´ Skotsko. Francouz Jacques Cartier prozkoumal rˇeku sv. Vavrˇince a prohla´sil za francouzske´ u´zemı´ dnesˇnı´ Kanadu, avsˇak hledaly se prˇedevsˇ´ım nove´ cesty do Indie, ty nenasˇel a Cartierova domovina prozatı´m ztratila za´jem. I Sˇ paneˇ lsko nada´le vysı´lalo sve´ vy´pravy na americky´ kontinent. Roku 1513 ˜ DE BALBOA u pobrˇezˇ´ı Panamy, nebot’meˇ l od Indiańu˚ zakotvil VASCO NUŃES zpra´vy, zˇ e na druhe´ straneˇ hor se rozprostı´ra´ velke´ morˇe. S malou vy´pravou se vydal prˇes hrˇebeny a jako prvnı´ Evropan stanul u Tiche´ho oceańu. Tı´m se


9

potvrdila hypote´za prˇedlozˇ ena´ italsky´m zemeˇ piscem AMERIGEM VESPUCIM (ućˇ astnı´kem vy´prav k pobrˇezˇ´ım Jizˇ nı´ Ameriky), zˇ e pevnina objevena´ Kolumbem nenı´ zˇ a´dna´ Asie, ale kontinent ve staroveˇ ku nezna´my´, prosteˇ „Novy´ sveˇ t“. Roku 1507 jej jeden lotrinsky´ kartograf pokrˇtil na pocˇ est Vespuciho a jak zna´mo, pojmenovańı´ se ujalo – America. Vynikajıćı´ zisky Portugalcu˚ v Asii a dosavadnı´ poznatky o Nove´m sveˇ teˇ vedly Sˇ paneˇ ly v za´ˇr´ı roku 1519 k vypravenı´ peˇ ti lodı´ pod vedenı´m Portugalce ˜ MAGALHAESE ˜ (sˇpaneˇ lsky Fernanda Magellana) (ok.1480-1521), s cı´FERNAO lem objevenı´ skutecˇ ne´ za´padnı´ cesty do Indie. Po trˇ´ımeˇ sıćˇ nı´m hledańı´ objevil konecˇ neˇ nebezpecˇ nou u´zˇ inu vedoucı´ do Tiche´ho oceańu. Teprve v brˇeznu na´sledujıćı´ho roku lodi dorazily k Filipıńa´m, kde byl Magalhães v boji s domorodci zabit. Jen dveˇ lodi pokracˇ ovaly da´le k Moluka´m. Jeden z Magalhãesovyćh du˚ stojnı´ku˚ Sebastian del Cano nakonec po trˇech letech (za´rˇ´ı 1522) doplul se zbytkem posa´dky na poslednı´ lodi nalozˇ ene´ korˇenı´m zpeˇ t do Sˇ paneˇ lska a stal se jednı´m z lidı´, kterˇ´ı poprve´ obepluli sveˇ t. Byl uvı´tań s velkou sla´vou, povy´sˇen do sˇlechticke´ho stavu a v jeho znaku se zaskveˇ la zemeˇ koule, jizˇ jako prvnı´ cˇ loveˇ k obeplul. Plavba kolem sveˇ ta se stala velky´m objevitelsky´m cˇ inem, ktery´ potvrdil, zˇ e je mozˇ no dosa´hnout Indie za´padnı´m smeˇ rem, da´le zˇ e Zemeˇ je kulata´, vyjasnila a uprˇesnila skutecˇ ne´ vzda´lenosti mezi Novy´m sveˇ tem a Asiı´ a ozrˇejmila take´ fakt, zˇ e je tato cesta pro svoji de´lku vlastneˇ neupotrˇebitelna´. Prˇiblizˇ neˇ v dobeˇ , kdy Magalhãesovy lodi bra´zdily zpeˇ neˇ ne´ vody jizˇ nı´ho Atlantiku, vyrazila do Mexicke´ho za´livu jina´ flotila. Ve sluzˇ baćh sˇpaneˇ lske´ho kra´le si pod vedenı´m HERNANDA CORTE´SE nekladla mensˇ´ı cı´l nezˇ podmaneˇ nı´ aztećke´ rˇ´ısˇe. Prvnı´ zpra´vy o nı´ ze svyćh cest prˇivezl Kolumbus a v dobeˇ , kdy ji objevili Evropane´, se jizˇ nacha´zela za zenitem sve´ moci. Kra´l byl volen z princu˚ jako na´stupce boha Quetzalcoatla, ktery´ meˇ l prˇedpoveˇ deˇ t prˇ´ıchod bı´lyćh dobyvatelu˚ z vyćhodu. Te´to za´lezˇ itosti conquistadorˇi u´speˇ sˇneˇ prˇi podmanˇ ovańı´ vyuzˇ ili. Azte´kove´ ovla´dali kmenovy´ svaz porobenyćh Indiańu˚ , kterˇ´ı se rychle prˇida´vali na stranu Sˇ paneˇ lu˚ . Sve´ sehra´li rovneˇ zˇ nikdy nevideˇ nı´ koneˇ , mecˇ e z ocele, pistole, arkebuzy, deˇ la a brneˇ nı´. Neˇ kolik set Sˇ paneˇ lu˚ s indiańskou posilou se tak dostalo rychly´mi pochody azˇ k hlavnı´mu meˇ stu Tenochtitlanu (dnesˇnı´ Mexico City), ktere´ho se snadno zmocnili. Hernando Corte´s okamzˇ iteˇ zajal vla´dce Montezumu a teprve po jeho zavrazˇ deˇ nı´ byl nucen definitivneˇ znicˇ it nebo podrobit vzbourˇene´ Azte´ky silou. Stalo se tak v srpnu 1521. Corte´s prˇejmenoval cele´ Mexiko na Nove´ Sˇ paneˇ lsko a zı´skal ve jmeńu sve´ho kra´le Karla I. nadvla´du nad u´zemı´m, ktere´ bylo veˇ tsˇ´ı nezˇ Pyrenejsky´ poloostrov. Na porˇadu dne nynı´ bylo Peru. Zpra´vy o u´speˇ sˇ´ıch conquistadoru˚ v Mexiku podnı´tily za´jem dalsˇ´ıch va´lecˇ nyćh veterańu˚ pod vedenı´m (negramotne´ho) FRANCISKA PIZARRA (1475-

10


1541) (pu˚ vodnı´m povolańı´m pasa´ka veprˇu˚ ) a Diega de Almagra o bohate´ zemeˇ jihoamericke´ho kontinentu zna´me´ z vypra´veˇ nı´ domorodcu˚ . Incka´ rˇ´ısˇe tu existovala jen velice kra´tkou dobu, nebot’ vznikla sotva sto let prˇed svou likvidacı´. Zato se doka´zala bleskoveˇ rozsˇ´ırˇit od Kolumbie do dnesˇnı´ho Chile dı´ky nekompromisnı´ hierarchicky propracovane´ sta´tnı´, politicke´ a vojenske´ organizaci. Prosperujıćı´ rˇ´ısˇe vsˇak meˇ la jedno slabe´ mı´sto – vesˇkera´ moc se odvı´jela od nejvysˇsˇ´ıho inky. Kdyzˇ v roce 1525 umı´rajıćı´ „syn Slunce“ pominul uzna´vane´ za´kony rˇ´ısˇe (nebylo nikoho, kdo by mu v tom mohl zabrańit) a zanechal dva deˇ dice jako rivaly, zacˇ ala krvava´ obcˇ anska´ va´lka. V te´to, pro dalsˇ´ı vy´voj ˇr´ısˇe osudove´ dobeˇ , se na historicke´ sceńeˇ objevujı´ Sˇ paneˇ le´, a navıć byly do zemeˇ zavlecˇ eny evropske´ nesˇtovice. Ma´lo pocˇ etnı´, ale dobrˇe vyzbrojenı´ dobyvatele´, kterˇ´ı vypluli z Panamy v roce 1531, prˇ´ısˇtı´ho roku prˇekrocˇ ili horske´ hrˇebeny a vynorˇili se na andskyćh na´hornıćh planinaćh. Obdarˇenı´ neuveˇ rˇitelnou, takrˇka sˇ´ılenou odvahou, postupovali podle osveˇ dcˇ ene´ taktiky z Mexika a pozdeˇ ji zajate´ho panovnı´ka Atahualpu, za neˇ hozˇ si nechali zaplatit obrovske´ vy´kupne´, rovneˇ zˇ zavrazˇ dili. Vojska inku˚ zdecimovana´ obcˇ anskou va´lkou, nemocemi a pa´d hlavnı´ho meˇ sta Cuzca 1533 znamenaly konec i tohoto indiańske´ho sta´tu a jeho postupne´ vcˇ leneˇ nı´ do sˇpaneˇ lske´ho kolonia´lnı´ho impe´ria, „rˇ´ısˇe, v nı´zˇ Slunce nezapadalo“. Roku 1580 se rozrostla o portugalske´ drzˇ avy na Da´lne´m vyćhodeˇ , dosa´hla vrcholu sve´ expanze a s nı´ i jejıćh hranic. Kolonizace sˇpaneˇ lske´ Ameriky byla ˇr´ızena Indickou radou (Consejo de las Indijas) a Kontraktacˇ nı´m domem. V prvnı´ fa´zi se sˇpaneˇ lska´ koruna zameˇ rˇila pouze na exploataci bohatstvı´ dobytyćh u´zemı´ a teprve pozdeˇ ji koloniste´ zava´deˇ li evropske´ zpu˚ soby hospodarˇenı´. Mı´stnı´ obyvatelstvo vedla ke katolicke´ vı´ˇre a vyuzˇ´ıvala jeho pracovnı´ sı´lu, avsˇak vysilujıćı´ praće a nemoci zpu˚ sobily vymrˇenı´ cˇ a´sti indiańske´ho etnika, jenzˇ bylo nutno zacˇ´ıt nahrazovat jesˇteˇ v pru˚ beˇ hu 16. stoletı´ masovy´m dovozem cˇ ernyćh otroku˚ z Afriky. V evropske´ historii nenajdeme mnoho temneˇ jsˇ´ıch kapitol nezˇ pra´veˇ tuto. (Pro srovnańı´: Populace Mexika se ztencˇ ila z 27 milionu˚ v roce 1500 na dva a snad i pouhy´ milion o sto let pozdeˇ ji. Podobneˇ drasticky se snı´zˇ il i pocˇ et domorodyćh Peruańcu˚ ve sledovane´m obdobı´ ze sedmi milionu˚ na 500 000.)

Pocˇ a´tky novyćh kolonia´lnıćh mocnostı´ Ve druhe´ polovineˇ 16. stoletı´ se na kolonia´lnıćh vy´bojıćh zacˇ´ınajı´ podı´let dalsˇ´ı zemeˇ . Do poprˇedı´ se dostali zejmeńa Nizozemci, jejichzˇ lodeˇ nabraly vyćhodnı´ kurs a zamı´rˇily do Tichomorˇ´ı, do Indone´sie a na Moluky. Nizozemsˇtı´ obchodnıći brzy pochopili, zˇ e se na vyćhodeˇ prosadı´ pouze tehdy, spojı´-li sve´ sı´ly a proto zacˇ ali zakla´dat obchodnı´ spolecˇ nosti. Roku 1602 to byla zna´ma´ Vyćhodoindicka´ spolecˇ nost, financˇ neˇ kolonia´lnı´ podnikańı´ podporovala Am-


11

sterodamska´ banka zalozˇ ena´ 1609. Nizozemci na Ja´veˇ soucˇ asneˇ vybudovali sve´ nove´ centrum Bata´vii, do poloviny 17. stoletı´ se jim odtud podarˇilo vytlacˇ it Portugalce, zabrańit pronikańı´ Anglicˇ anu˚ a na dalsˇ´ıch trˇi sta let ovla´dli pro sebe celou Indone´sii. U zrodu anglickyćh kolonia´lnıćh drzˇ av nalezneme vy´znamny´ prvek – pira´tske´ plavby, jejichzˇ cı´lem bylo pu˚ vodneˇ narusˇovańı´ sˇpaneˇ lskyćh na´morˇnıćh tras a jezˇ postupneˇ prˇeru˚ staly v objevitelske´ a kolonizacˇ nı´ (sir Francis Drake. Tı´mto zpu˚ sobem Anglicˇ ane´ nakonec pronikli azˇ k prvnı´mu u´zemı´, na neˇ zˇ vznesli na´rok – vyćhodnı´mu pobrˇezˇ´ı Severnı´ Ameriky. Roku 1584-1585 prˇista´l u brˇehu˚ dnesˇnı´ Virginie SIR WALTER RALEIGH (1552-1618), aby se z nı´ o trˇicet let pozdeˇ ji stala prvnı´ kra´lovska´ kolonie. Obchod s koloniemi podporovala akciova´ sdruzˇ enı´: Levantska´ spol. (zalozˇ ena 1581), Vyćhodoindicka´ spol. (zalozˇ ena 1600) a dalsˇ´ı. Anglicˇ ane´ posle´ze zameˇ rˇili svoji pozornost na vlastnı´ Indii a Kanadu, kde v 18. stoletı´ svedli vı´teˇ zny´ boj s Francouzi a polozˇ ili tak za´klady sve´ho budoucı´ho panstvı´. Cˇ a´st dnesˇnı´ Kanady obsadila Francie jizˇ roku 1535, avsˇak skutecˇ ny´ za´jem zacˇ ala projevovat teprve v pru˚ beˇ hu 17. stoletı´. Francouzske´ kolonizacˇ nı´ snahy jsou neodmyslitelneˇ spjaty se jmeńem ministra Ludvı´ka XIV. Colbertem, jenzˇ chteˇ l prˇemeˇ nit cele´ u´zemı´ ve skutecˇ nou Novou Francii a podporoval jejı´ osidlovańı´. V materˇske´ zemi vznikaly podobneˇ jako u sousedu˚ organizace obchodujıćı´ s koloniemi (Kanadska´ zalozˇ ena 1598, Vyćhodoindicka´ zalozˇ ena 1664). Organizace spra´vy za´morˇskyćh u´zemı´ se z dlouhodobe´ho ekonomicke´ho hlediska uka´zala jako rozhodujıćı´, prˇicˇ emzˇ mezi prvnı´mi kolonia´lnı´mi velmocemi Portugalskem, Sˇ paneˇ lskem a jejich na´sledovnı´ky existoval podstatny´ rozdı´l. Prvneˇ jmenovane´ spravovaly sva´ za´morˇska´ u´zemı´ prostrˇednictvı´m centra´lnı´ho rˇ´ızenı´ a sta´tnı´ho monopolu. Nizozemı´, Francie, Anglie a jejich na´sledovnıći odevzdali nejen rˇ´ızenı´ obchodu, ale i vla´dnı´ pravomoci soukromy´m akciovy´m spolecˇ nostem. Tyto meˇ ly pra´vo vydrzˇ ovat vlastnı´ ozbrojene´ sı´ly, ve´st va´lku, uzavı´rat spojenectvı´, zrˇizovat spra´vu apod. Cˇ asto bylo sice obtı´zˇ ne´ rozhodnout, zda se jedna´ o obchodnı´ spolecˇ nost, nebo takovou, ktera´ se zaby´va´ spı´sˇe provozovańı´m pira´tstvı´, avsˇak tento druhy´ zpu˚ sob rˇ´ızenı´ se take´ za´hy uka´zal jako daleko vyńosneˇ jsˇ´ı.

Shrnutı´ neˇ kteryćh du˚ sledku˚ za´morˇ skyćh objevu˚ Jednı´m ze za´vazˇ nyćh du˚ sledku˚ velkyćh geografickyćh objevu˚ se stal prˇesun dosavadnıćh obchodnıćh tras. Svoji klıćˇ ovou pozici ve sveˇ tove´m obchodeˇ ztratilo Strˇedomorˇ´ı, Severnı´ Ita´lie a hanza ve prospeˇ ch atlantickyćh center

12


jako byly Antverpy, Lisabon, Ca´diz nebo Sevilla na´lezˇ ejıćı´ Sˇ paneˇ lu˚ m, Portugalcu˚ m, respektive Holand’anu˚ m. Od dvaca´tyćh let 16. stoletı´ zaplavil Sˇ paneˇ lsko necˇ ekany´ prˇ´ıliv zlata a strˇ´ıbra a prˇes neˇ pokracˇ oval do cele´ Evropy. Du˚ sledkem byl pokles ceny kdysi nedostatkovyćh kovu˚ a naopak na´ru˚ st cen nejru˚ zneˇ jsˇ´ıho zbozˇ´ı. Krize z nedostatku kovu˚ se tak ra´zem zmeˇ nila v krizi cen obecneˇ oznacˇ ovanou jako cenova´ revoluce. Objevenı´ nezna´myćh novyćh sveˇ tadı´lu˚ vyvolalo vlny kolonia´lnıćh expanzı´. Nejprve Portugalska a Sˇ paneˇ lska. Pozdeˇ ji prˇisˇli na ˇradu Nizozemci, Francouzi a Anglicˇ ane´. Za nimi pak na´sledovaly dalsˇ´ı evropske´ na´rody. V dlouhodobeˇ jsˇ´ım cˇ asove´m horizontu vznika´ skutecˇ ny´ sveˇ tovy´ trh, vzru˚ sta´ mnozˇ stvı´ obı´hajıćı´ho zbozˇ´ı – z obojı´ho doka´zala v obdobı´ rane´ho novoveˇ ku profitovat zejmeńa holandska´ a anglicka´ ekonomika. Za hospoda´rˇsky´ prˇ´ınos lze povazˇ ovat i pozdeˇ jsˇ´ı rozsˇ´ırˇenı´ cele´ ˇrady kulturnıćh plodin, jako byly brambory, kukurˇice, taba´k, bavlna nebo fazole. Objevitelske´ plavby znamenaly te´zˇ prˇ´ınos evropske´ vzdeˇ lanosti. Rozsˇ´ırˇily znalosti o sveˇ teˇ a vedly k rozvoji cele´ ˇrady veˇ dnıćh oboru˚ . Za jine´ uved’me kartografii. Objevitelsky´ duch 16. i prˇedcha´zejıćı´ho stoletı´ tak doplnˇ oval renesancˇ nı´ a humanistickou prˇedstavu o smeˇ le´m a odva´zˇ ne´m cˇ loveˇ ku.

Kapitola 2.

Renesance a humanismus Pojem renesance je odvozen od latinske´ho re-nascio, znamenajıćı´ obrozenı´ nebo znovuzrozenı´. Do cˇ esˇtiny se ovsˇem nedostal z italske´ho rinascita, ny´brzˇ prˇes francouzsˇtinu. Pojmenovańı´ se prosadilo zejmeńa v nove´m pojetı´ lidske´ho bytı´, zˇ ivotnı´ho stylu a umeˇ lecke´ sfe´ˇre. Domeńou filosofie epochy oznacˇ ovane´ termıńem humanismus, se staly prˇedevsˇ´ım spolecˇ enske´ a prˇ´ırodnı´ veˇ dy, literatura a uplatnil se te´zˇ v politicke´ teorii. V samotnyćh za´kladech nove´ epochy sta´la anticka´ kultura, jejı´zˇ odkaz pu˚ sobil nejzˇ iveˇ ji na italske´m u´zemı´. Poveˇ domı´ o vyspeˇ le´ staroveˇ ke´ spolecˇ nosti nevymizelo po cely´ strˇedoveˇ k (do urcˇ ite´ doby vsˇak byla vnı´mańa jako pohanska´ civilizace da´vno prˇekonana´ krˇest’anstvı´m) a italsˇtı´ vzdeˇ lanci a umeˇ lci byli prvnı´, kdo se jejı´ odkaz rozhodli na´sledovat. Za za´sadnı´ je prˇitom nutno povazˇ ovat skutecˇ nost, zˇ e du˚ kladne´ studium antiky nevedlo pouze k bezhlave´mu a nekriticke´mu obdivu, naopak se stalo konstruktivnı´ inspiracı´ a prˇijate´ hodnoty byly prˇetva´ˇreny k dobovy´m potrˇeba´m. Klasicke´ znalosti nikdy zcela nezanikly. Nejlepsˇ´ım dokladem prˇetrva´vajıćıćh vazeb strˇedoveˇ ku s antikou akceptovanyćh cı´rkvı´ se stala osobnost Aristotela. Za dalsˇ´ı pozitivneˇ prˇijı´mane´ autority je mozˇ no povazˇ ovat heleńisticke´ho astronoma a geografa Ptolemaia nebo matematika a fyzika Eukleida. Tam, kde absentovala ućta a prˇ´ızenˇ strˇedoveˇ ke´ Evropy, se o uchovańı´ poznatku˚ postarali Arabove´. Ita´lie rovneˇ zˇ udrzˇ ovala styky, acˇ nijak hojne´, s deˇ dicem ˇr´ımske´ho ˇ eku˚ – Byzancı´. Vy´znamnou roli v teˇ chto impe´ria a potomky staroveˇ kyćh R ˇ ecˇ tı´ ucˇ enci (Argykontaktech sehra´l posle´ze pa´d Konstantinopolu (1453). R ropulos, Laskaris, Chrysoloras, Plethon), kterˇ´ı nalezli v Ita´lii azyl, zacˇ ali se soustavnou popularizacı´ staroveˇ kyćh veˇ domostı´. Nebyli vsˇak zdaleka prvnı´, nebot’jizˇ dlouho prˇed nimi obra´tili domaćı´ nadsˇenci pozornost ke klasicky´m latinsky´m zdroju˚ m.

Projevy epochy v architekturˇ e, malı´rˇ stvı´, socharˇ stvı´ a zˇ ivotnı´m stylu (renesance) Pru˚ lom, jenzˇ vyu´stil v objevenı´ cˇ loveˇ ka a sveˇ ta, nejvy´razneˇ ji ztva´rnilo umeˇ nı´, ktere´ se take´ znacˇ neˇ podı´lelo na formovańı´ jednotlivyćh vy´vojovyćh etap. Prˇiblizˇ neˇ trˇ´ısetlete´ obdobı´ italskyćh deˇ jin od 14. do 16. stoletı´ se obvykle cˇ lenı´ na trˇi fa´ze: trecento (14. stol.), quattrocento (15. stol.) a cinquecento (16. stol.). 14. stoletı´ je prˇitom nejcˇ asteˇ ji povazˇ ovańo za jakousi prˇedfa´zi na´sledovanou ranou etapou 15. stoletı´ s umeˇ leckou metropolı´ Florenciı´. Vy´voj 13

14


kulminuje v pomeˇ rneˇ kra´tke´m cˇ asove´m u´seku mezi le´ty 1500-1520(1527) ˇ ´ımeˇ , aby vyu´stil do pozdneˇ renesancˇ nı´, respektive many´risticke´ s centrem v R fa´ze. Ve fina´lnı´m obdobı´ sehra´ly na italske´ pu˚ deˇ vy´znamnou roli Bena´tky. Ostatnı´ zaalpska´ Evropa se tomuto vy´voji plneˇ otevrˇela se znacˇ ny´m zpozˇ deˇ nı´m prˇeva´zˇ neˇ azˇ v 16. stoletı´. Prˇi vzniku renesancˇ nı´ho umeˇ nı´ by´va´ cˇ asto zdu˚ raznˇ ovańa za´sadnı´ role toskańske´ Florencie. Lidnate´ho, podnikave´ho meˇ sta plne´ho manufaktur na zpracovańı´ sukna a financˇ nı´ku˚ , provozujıćıćh prvnı´ bankovnı´ domy. Zprvu republikańska´ forma vla´dy a pomeˇ rneˇ vysoka´ zˇ ivotnı´ u´rovenˇ umozˇ nˇ ovala znacˇ ne´mu pocˇ tu osob realizovat sve´ umeˇ lecke´ za´jmy i studovat antiku ve zdejsˇ´ı medicejske´ akademii. Za´sadnı´ zlom ve vy´voji nastal po prˇ´ıchodu rodiny Mediceju˚ do cˇ ela florentske´ho sta´tu. Zejmeńa vla´da Cosima de Medici (1389-1464) a jeho vnuka Lorenza de Medici (1449-1492) prˇezdı´vane´ho il Magnifico (Velkolepy´) vstoupila do deˇ jin jako epocha vsˇestrannyćh mecena´sˇu˚ umeˇ nı´, prˇestozˇ e pra´veˇ v tomto obdobı´ dosˇlo k prˇemeˇ neˇ republiky na signorii. Ve vrcholne´ reneˇ ´ımeˇ pontifikove´ Julius II. sanci podobnou roli podporovatelu˚ umeˇ nı´ sehra´li v R (1503-1513) a Lev X. (1513-1521). Obecny´m u´kolem nove´ho umeˇ nı´ se na rozdı´l od gotiky stala oslava pozemske´ho zˇ ivota a bylo nynı´ urcˇ eno cˇ loveˇ ku, ktery´ se ocitl v jeho strˇedu. Humanismus se svy´m odlisˇny´m cha´pańı´m prostoru podepsal i na jine´m pojetı´ architektury. Renesancˇ nı´ stavitele´ zacˇ ali uplatnˇ ovat novou prostorovou estetiku, jejı´mzˇ nejvy´razneˇ jsˇ´ım prvkem se staly kupole. Prostor vsˇak nezakoncˇ ovaly, ale naopak jej otvı´raly. Objevila se cela´ rˇada za´sadneˇ jsˇ´ıch stavebnıćh prˇ´ıstupu˚ jako symetrie, jednoduchost, prˇevaha horizonta´lnıćh liniı´ nad vertika´lnı´mi i dı´lcˇ´ıch nosnyćh a zdobnyćh prvku˚ : troju´helnı´kovyćh sˇtı´tu˚ , pu˚ lkruhovyćh oblouku˚ a sloupu˚ – odvozenyćh z klasicke´ho stavitelstvı´. V malı´rˇstvı´ osvobozene´m od byzantske´ho vlivu se pod dojmem zkoumańı´ antickyćh soch (malı´ˇrske´ vzory zna´my nebyly) a stavby lidske´ho teˇ la projevuje snaha o co nejveˇ rneˇ jsˇ´ı zachycenı´ skutecˇ nosti. Kromeˇ znovuobjevenı´ kra´sy a prˇirozenosti nahe´ho lidske´ho teˇ la ztva´rneˇ ne´ho v umeˇ lecke´m aktu prˇiby´va´ mytologickyćh, sveˇ tskyćh na´meˇ tu˚ a du˚ lezˇ ite´ je zasazenı´ figur do volne´ho prostoru – rovnocenne´ slozˇ ky obrazu. Umeˇ lec vyjadrˇuje svy´m obrazem zcela jine´ mı´sto cˇ loveˇ ka na sveˇ teˇ nezˇ lide´ strˇedoveˇ ku. Prvkem obohacujıćı´m dosavadnı´ zpu˚ soby zobrazovańı´ se stala analy´za za´konitostı´ lidske´ho videˇ nı´, za jejı´zˇ u´speˇ sˇny´ vy´sledek je mozˇ no povazˇ ovat objev linea´rnı´ (Bruneleschi) a vzdusˇne´ perspektivy (sfumato) (Leonardo da Vinci). Socharˇstvı´ jesˇteˇ v gotice cha´pane´ pouze jako doplneˇ k architektury se nynı´ s ostatnı´mi umeˇ lecky´mi smeˇ ry zrovnopra´vnilo. Za´sadnı´ novinkou se oproti vneˇ jsˇkoveˇ dokonale´ tvorbeˇ mistru˚ staroveˇ ku stalo du˚ sledne´ u´silı´ o zobrazenı´ dusˇevnıćh stavu˚ ve tva´rˇi cˇ loveˇ ka.

2. Renesance a humanismus

15

Renesance a humanisticke´ mysˇlenı´ se promı´tly takte´zˇ do zˇivotnı´ho stylu meˇ sˇt’anskyćh a sˇlechtickyćh vrstev. Byl to zejmeńa pozˇ adavek souzˇ itı´ lidske´ bytosti s prˇ´ırodou, ktery´ vedl k prˇesteˇ hovańı´ majitele hradu do pohodlne´ho za´mku, vily nebo letohra´dku od nyneˇ jsˇka obklopene´ho zahradou. Na prˇelomu 15. a 16. stoletı´ se vzdeˇ lane´mu cˇ tena´rˇi posle´ze dosta´va´ cˇ etby, v nı´zˇ rozpozna´va´ sve´ tuzˇ by a zˇ ivotnı´ vzor. Humanismus totizˇ usiloval i o to, aby se plneˇ osvobozeny´ cˇ loveˇ k stal bytostı´ teˇ lesneˇ a dusˇevneˇ rozvinutou. Nynı´ jizˇ nebyl idea´lem rytı´rˇ – va´lecˇ nı´k, ny´brzˇ uhlazeny´ dvorˇan. To byly du˚ vody vy´jimecˇ ne´ho u´speˇ chu Dvorˇana BALDASSARRA CASTIGLIONA (1478-1529). Jedinec meˇ l podle dobove´ mo´dy vyzarˇovat sve´ osobnı´ vlastnosti, vzdeˇ lańı´, udrzˇ ovat si peˇ steˇ ny´ vzhled a elegantneˇ vystupovat. V rane´ fa´zi vy´voje prˇicha´zı´ FILIPPO BRUNELESCHI (1377-1446))s realizacı´ smeˇ le´ kupole na florentske´m do´mu, odvozene´ od kupole ˇr´ımske´ho Pantheonu. Na neˇ j nava´zal a architektonickou problematiku da´le teoreticky rozpracoval vzdeˇ lany´ a vsˇestranneˇ nadany´ LEONE BATTISTA ALBERTI (1404-1472) Ranou fa´zi bezesporu nejvıće ovlivnila v socharˇstvı´ dı´la DONATELLA (1388-1466). Jako jeden z prvnıćh postihl podstatu anticke´ho zobrazovańı´ lidske´ postavy, o cˇ emzˇ sveˇ dcˇ´ı jeho sv. Jirˇ´ı , bronzovy´ akt Davida, cˇ i jezdecky´ pomnı´k kondotie´ra Gattamelaty. Za prvnı´ho skutecˇ neˇ renesancˇ nı´ho malı´ˇre lze povazˇ ovat MASACCIA (14011428), nicmeńeˇ steˇ zˇ ejnı´m umeˇ lcem te´to fa´ze je nepochybneˇ SANDRO BOTTICELLI (1445-1510), jehozˇ mnohovy´znamoveˇ mytologicke´ praće Zrozenı´ Venusˇe a Primavera by´vajı´ pra´vem povazˇ ovańy za jeden ze symbolu˚ cele´ epochy. Do pocˇ a´tku cinquecenta, obdobı´ pontifika´tu Julia II., spada´ stavitelska´ a urbanisticka´ cˇ innost DONATA BRAMANTE (1444-1514) (neˇ kterˇ´ı jej pro radika´lnı´ za´sahy ve stare´ rˇ´ımske´ za´stavbeˇ prˇezdı´vali „mistrem nicˇ enı´ “). Jeho vrcholny´m dı´lem se stala katedra´la sv. Petra, pu˚ vodneˇ zalozˇ ena´ jesˇteˇ na byzantske´ centra´lnı´ dispozici. Trojicı´ univerza´lneˇ nadanyćh jedincu˚ Leonarda, Rafaela a Michelangela umeˇ nı´ italske´ renesance vrcholı´. LEONARDO DA VINCI (1452-1519) snad nejvıće ze vsˇech renesancˇ nıćh umeˇ lcu˚ dovedl sloucˇ it umeˇ nı´ s veˇ dou, teorii s praxı´ a navıć byl jesˇteˇ vynikajıćı´m vyna´lezcem a inzˇ eny´rem. Podle neˇ j prave´ a prˇesne´ veˇ dy jsou veˇ dy mechanicke´, umozˇ nˇ ujıćı´ odhalit skutecˇ ne´ prˇ´ıcˇ iny veˇ cı´, proto se nejvıće ze vsˇeho cı´til inzˇ eny´rem. To mu ovsˇem nebrańilo, aby se soustavneˇ veˇ noval i anatomii, optice, botanice a dalsˇ´ım nauka´m. Postupneˇ pracoval na zaka´zkaćh v Milańeˇ , Bena´tkaćh, Florencii. Je zna´mo da Vinciho autorstvı´ celkem sedmnaćti obrazu˚ , z nichzˇ deset se zachovalo v origina´le. Nejslavneˇ jsˇ´ı je bezesporu portre´t Mony Lisy. Ale mezi vy´znamna´ dı´la se pojetı´m ˇradı´ i nemeńeˇ zna´ma´ Madona ve skalaćh. Leonardovo neusta´le´ experimentovańı´ s neoveˇ rˇeny´mi technikami se podepsalo na sˇpatne´m stavu proslule´ Poslednı´ vecˇ erˇe v refekta´rˇi milańske´ho kla´sˇtera. Pomeˇ rneˇ ma´lo

16


vı´me o jeho socharˇske´ cˇ innosti – zachovaly se pouze kresby a studie, zato proslul jako autor ˇrady architektonickyćh projektu˚ a realiza´tor rekonstrukce milańske´ho do´mu. Prˇes svoji genialitu ovlivnil prˇ´ıtomnost meńeˇ , nezˇ bychom ocˇ eka´vali. Jen nemnozı´ ze soucˇ asnı´ku˚ tusˇili vy´znam jeho na´padu˚ . Leonardo je sa´m nezverˇejnˇ oval a tudı´zˇ o nich ma´lokdo veˇ deˇ l. Navıć pro realizaci oneˇ ch vyna´lezu˚ tehdy chybeˇ ly technologie. U MICHELANGELA BUONARROTIHO (1475-1564) se vlohy k socharˇstvı´ projevily velmi brzy. Pu˚ sobil nejprve pod ochranou medicejskyćh mecena´sˇu˚ , aby po jejich pa´du neˇ kolikra´t rychle vystrˇ´ıdal Bena´tky, opeˇ t Florencii - soˇ ´ımeˇ . Z monumenta´lnı´ho nedokoncˇ ene´ho cha Davida a skoncˇ il nakonec v R na´hrobku Julia II. pocha´zı´ prosluly´ Mojzˇ´ısˇ. Michelangelovou domeńou bylo sice socharˇstvı´, ale jako pravy´ renesancˇ nı´ geńius zasa´hl i do ˇrady jinyćh oboru˚ . Pozdeˇ ji byl poveˇ rˇen vy´zdobou Sixtinske´ kaple, tak vznikajı´ jeho monumenta´lnı´ fresky Stvorˇenı´ sveˇ ta a Poslednı´ soud. Zanechal za sebou rozsa´hlou ba´snickou tvorbu, je autorem ˇrady sonetu˚ a epigramu˚ (v nichzˇ navıć uplatnil novoplatońskou filozofii, jı´zˇ byl stoupencem). Na konci zˇ ivota se intenzivneˇ zaby´val architekturou, v nı´zˇ je mozˇ ne´ spatrˇovat synte´zu vesˇkere´ jeho tvu˚ rcˇ´ı cˇ innosti. Poveˇ rˇen papezˇ em pracemi na chra´mu sv. Petra prˇepracoval nova´torsky´m zpu˚ sobem Bramantovy plańy a pro zastrˇesˇenı´ chra´mu vyprojektoval monumenta´lnı´ kupoli, jejı´zˇ dostavby se vsˇak jizˇ nedocˇ kal. Michelangelo se postupneˇ doka´zal osvobodit od estetickyćh norem renesance a neˇ ktery´mi svy´mi dı´ly se blı´zˇ´ı baroku. Jeho dı´lo vsˇak navıć ve sve´ synte´ze tvorˇ´ı hodnoty obecneˇ nadcˇ asove´. Umeˇ lecka´ tvorba RAFAELA SANTIHO (1483-1520) je spjata zpocˇ a´tku s Urˇ ´ımeˇ v papezˇ skyćh sluzˇ baćh. binem, Perugiou, pozdeˇ ji Florenciı´ a vrcholı´ v R Prˇes sve´ nadańı´ je povazˇ ovań spı´sˇe za genia´lnı´ho dovrsˇitele nezˇ za pru˚ kopnı´ka novyćh cest. Prˇestozˇ e byl cˇ inny´ i jako architekt a docˇ asneˇ rˇ´ıdil stavbu sv. Petra ˇ ´ımeˇ , stal se prˇedevsˇ´ım jednou z malı´ˇrskyćh velicˇ in za´padnı´ civilizace. v R Jako typicky´ prˇedstavitel renesancˇ nı´ho pojetı´ harmonicke´ kra´sy vytvorˇil desı´tky Madon (nejzna´meˇ jsˇ´ı Sixtinska´ madona). Vyzdobil takte´zˇ papezˇ ske´ u´rˇednı´ mı´stnosti ve Vatikańu – Stanza della segnatura celosteˇ nny´mi freskami. Nejpozoruhodneˇ jsˇ´ı z nich je nepochybneˇ Ateńska´ sˇkola oslavujıćı´ rˇecke´ filosofy, ktera´ se stala jednı´m ze symbolu˚ renesance vu˚ bec. Bena´tky s jednou podstatnou vy´jimkou nijak zvla´sˇt’do vy´voje zminˇ ovane´ kulturnı´ epochy nezasa´hly.Vy´znamne´ mı´sto patrˇ´ı zdejsˇ´ı malı´ˇrske´ sˇkole, v nı´zˇ v obdobı´ pozdnı´ renesance pu˚ sobila hveˇ zdna´ trojice Tizian, Tintoreto a Paolo Veronese , z nichzˇ prˇedevsˇ´ım TIZIAN by´va´ povazˇ ovań za nejveˇ tsˇ´ıho malı´rˇe vsˇech dob. Zpu˚ sobil to mimo jine´ zejmeńa jeho nova´torsky´ a genia´lnı´ prˇ´ıstup k barevnosti – kolorismus. Ve meˇ steˇ a okolı´ (Villa Rotonda) rovneˇ zˇ pu˚ sobil


17

vy´znamny´ architekt ANDREA PALLADIO (1508-1580), jenzˇ vy´razneˇ ovlivnil formovańı´ architektury na´sledujıćı´ho stoletı´, a to zejmeńa v Anglii. Jestlizˇ e jesˇteˇ v 2. polovineˇ 15. stoletı´ hledeˇ la veˇ tsˇina Evropy na kulturnı´ a mysˇlenkovy´ vy´voj v Ita´lii zdrzˇ enliveˇ , byl konec veˇ ku jizˇ ve znamenı´ triumfa´lnı´ho sˇ´ırˇenı´ renesance za Alpy. Zpozˇ deˇ nı´ te´meˇ rˇ jednoho stoletı´ vsˇak zpu˚ sobilo, zˇ e se umeˇ lci z ostatnı´ Evropy setka´vali jak s dı´ly rane´, tak vrcholne´ renesance, a k tomu brzy prˇistoupily jesˇteˇ mo´dnı´ trendy many´rismu. Situaci komplikovaly i slozˇ ite´ spolecˇ enske´ podmıńky a vzru˚ stajıćı´ na´bozˇ enska´ roztrˇ´ısˇteˇ nost deˇ lıćı´ zaalpskou Evropu sta´le vıće na zemeˇ protestantske´ a katolicke´. Vsˇe meˇ lo posle´ze najı´t svu˚ j odraz v umeˇ nı´ i mysˇlenı´ doby.

Vlivy epochy v literaturˇ e, filozofii a veˇ daćh (humanismus) Filosofiı´, mysˇlenkovy´m proudem renesancˇ nı´ kultury se stal humanismus: soustava (etickyćh, pra´vnıćh, jazykovyćh, . . . ) na´zoru˚ renesancˇ nıćh vzdeˇ lancu˚ , obsazˇ ena´ v duchovnıćh oborech lidske´ cˇ innosti, v nichzˇ neprˇedpokla´dali bezprostrˇednı´ bozˇ ske´ pu˚ sobenı´. Nazvali je proto studia humana, aby se odlisˇily od teologie a dalsˇ´ıch prˇ´ıbuznyćh disciplin, zaby´vajıćıćh se studiem veˇ cı´ bozˇ skyćh – studia divina. Mysˇlenky humanismu sˇ´ıˇrila prˇedevsˇ´ım literatura. Humanisticˇ tı´ autorˇi se sice zpocˇ a´tku vyjadrˇovali latinsky, ale protozˇ e nara´zˇ eli na barie´ru jazykove´ neznalosti cˇ tena´rˇu˚ , zacˇ ali psa´t vlasˇsky (italsky). Pote´ co se hnutı´ rozsˇ´ıˇrilo do ostatnıćh zemı´, prˇispeˇ lo za´sadnı´m zpu˚ sobem k rozvoji na´rodnıćh literatur a prˇ´ıslusˇnyćh jazyku˚ . Tento proces by neprobeˇ hl zdaleka tak rychle, neby´t vy´znamne´ho technicke´ho vyna´lezu knihtisku. O jeho zavedenı´ se zaslouzˇ il Neˇ mec JOHANNES GUTENBERG (1398-1468) po roce 1450. Vzdeˇ lanci zacˇ ali sve´ znalosti uplatnˇ ovat nejprve ve filologii a pouzˇ itı´m veˇ decke´ komparace dosa´hli prvnıćh badatelskyćh vy´sledku˚ . Odhalili naprˇ´ıklad tzv. Konstantinovu donaci jako padeˇ lek (humanista ve sluzˇ baćh neapolske´ho dvora Lorenzo Valla ji srovnal se starsˇ´ım ˇrecky´m textem). Renesancˇ nı´ Ita´lie vsˇak nebyla osameˇ lou basˇtou veˇ dy a filologie, jejı´m jediny´m kolbisˇteˇ m. Mnoho evropskyćh ucˇ encu˚ one´ doby tra´pily astronomicke´ ota´zky podnıćene´ za´morˇsky´mi plavbami, prˇi kteryćh se nara´zˇ elo na nesrovnalosti u stanovenı´ polohy plavidel. Skutecˇ ne´ postavenı´ obeˇ zˇ nic totizˇ neodpovı´dalo geocentricke´mu na´zoru Ptolemaiovu. V za´sadeˇ spra´vne´ ˇresˇenı´ podal polsky´ ucˇ enec MIKOLA´Sˇ KOPERNI´K (1473-1543) vy´kladem o pohybu planet po kruzˇ nicıćh kolem Slunce. Zby´vajıćı´ neprˇesnosti posle´ze odstranil neˇ mecky´ matematik a astronom JOHANNES KEPLER (1571-1630) zˇ ijıćı´ na prazˇ ske´m dvorˇe Rudolfa II. za´konem o eliptickyćh drahaćh obeˇ zˇ nic, v nichzˇ je Slunce ohniskem. Jizˇ z Kopernı´kovyćh na´zoru˚ vyvodil smeˇ le´ filozoficke´ za´veˇ ry Ital

18


GIORDANO BRUNO (1548-1600). Prˇedpokla´dal totizˇ v nekonecˇ ne´m vesmı´ru nesmı´rne´ mnozˇ stvı´ slunecˇ nıćh soustav jako je nasˇe. Za sve´ postoje byl vsˇak cı´rkvı´ prona´sledovań, veˇ zneˇ n a nakonec upa´len. Jak italsky´, tak evropsky´ humanismus charakterizoval za´jem o antiku, da´vne´, ale pro renesancˇ nı´ epochu nove´ eticke´, zˇ ivotnı´ i mora´lnı´ hodnoty a idea´ly. Na´vrat do staroveˇ ku se stal pouze prostrˇedkem k vsˇestranne´mu poznańı´ cˇ loveˇ ka a k formulovańı´ nove´ koncepce jeho podstaty. Na rozdı´l od strˇedoveˇ ke´ho kolektivnı´ho pojetı´ je zdu˚ raznˇ ovań individualismus. Platoń vyteˇ snil Aristotela. Nejvy´znamneˇ jsˇ´ı z platoniku˚ , florentsky´ myslitel MARSILIO FICINO (1433-1499), vylozˇ il noveˇ platońskou filozofii jako smeˇ rˇovańı´ lidske´ osobnosti k dokonalosti a nadsmyslne´ kra´se. Rukou nerozdı´lnou tu vy´tvarnı´ umeˇ lci spolecˇ neˇ s humanisty zasveˇ tili renesanci ideje cˇ loveˇ ka, jeho sla´veˇ , vesˇkerou tvorbu. Lze tedy prˇ´ımo hovorˇit o antropocentristicke´ koncepci renesance. Pocˇ a´tky nove´ho pohledu na sveˇ t a cˇ loveˇ ka lze rozpoznat jizˇ v litera´rnıćh dı´lech 14. stoletı´ u DANTA ALIGHIERIHO (1265-1321), FRANCESCA PETRARCY (13041374) a GIOVANNI BOCCACIA (1313-1375). Objevujı´ se na´zory povazˇ ujıćı´ cˇ loveˇ ka za Boha na Zemi (Ficino), anebo vznikajı´ dı´la o velikosti a du˚ stojnosti cˇ loveˇ ka (Mirondolla), hledajı´ se mimorˇa´dne´ u´koly a poslańı´. Neˇ kterˇ´ı humaniste´ se od prˇevazˇ ujıćıćh na´zoru˚ na cˇ loveˇ ka vzda´lili. Ve strˇedu jejich za´jmu se ocitlo postavenı´ cˇ loveˇ ka ve spolecˇ nosti, v nı´zˇ zˇ ije, a nikoli jeho u´loha ve sveˇ teˇ . Do te´to skupiny patrˇ´ı Ital Niccolo Machiavelli a Anglicˇ an Thomas More. Oba myslitele´ vycha´zeli prˇi svyćh u´vahaćh ze stejne´ho prˇedpokladu: zˇ e totizˇ cˇ loveˇ ka, jeho osobnost, formujı´ spolecˇ enske´ podmıńky, v nichzˇ zˇ ije. NICCOLO MACHIAVELLI (1469-1527) pocha´zel z Florencie, zı´skal obsa´hle´ humanisticke´ vzdeˇ lańı´ a v letech 1492-1512 pracoval ve vysoke´m u´rˇadu sekreta´rˇe florentske´ republiky. Teprve pote´ zacˇ´ına´ psa´t sve´ trakta´ty, ktere´ teprve na´sledujıćı´ generace bud’prˇijı´maly s velky´m nadsˇenı´m, nebo zcela zavrhovaly. Nejvıće pozornosti zı´skal bezpochyby Il Principe (Vladarˇ ) – obraz mechanismu vla´dy, jenzˇ autor za´rovenˇ doplnil celou ˇradou praktickyćh rad a na´vodu˚ . Prˇestozˇ e nejzrˇetelneˇ ji na povrch dı´la vystupuje mysˇlenka ućˇ el sveˇ tı´ prostrˇedky, je trˇeba se prˇi jeho hodnocenı´ vyvarovat nekritickyćh zjednodusˇenı´. Machiavelli zˇ il v u´zemneˇ roztrˇ´ısˇteˇ ne´ Ita´lii suzˇ ovane´ cˇ etny´mi va´lkami a zahranicˇ nı´mi intervencemi, jı´zˇ se sjednocujıćı´ snahy i takovyćh politicky bezohlednyćh osobnostı´ jako papezˇ u˚ v syn Cesare Borgia jevily ospravedlnitelne´. Jsou vsˇak zna´my i jine´ praće velebıćı´ obcˇ anske´ ctnosti: Rozpravy o prve´ deka´deˇ Tita Livia. Zatı´mco Machiavelli naznacˇ oval, jak v postupovat v jizˇ danyćh spolecˇ enskyćh podmıńkaćh, Anglicˇ an THOMAS MORE (1478-1535) ve sve´m dı´le Utopie podal na´vod, jak tyto podmıńky zmeˇ nit. Jeho schopny´ autor, acˇ neu-


19

rozene´ho pu˚ vodu, zı´skal za´hy titul, du˚ veˇ ru Jindrˇicha VIII. a u´rˇad kra´lovske´ho ˇ ´ımem jej vsˇak prˇivedla ke konfliktu kancle´rˇe. Ota´zka Jindrˇichova rozchodu s R s panovnı´kem a nakonec na roku 1535 na popravisˇteˇ . Dı´lo je rozdeˇ leno na dveˇ cˇ a´sti, prˇicˇ emzˇ prvnı´ poda´va´ obraz hospoda´ˇrske´ho a spolecˇ enske´ho zˇ ivota tudorovske´ Anglie na pocˇ a´tku 16. stoletı´ a za´rovenˇ jejı´ kritiku. Ve druhe´ cˇ a´sti fiktivnı´ kapitań Rafael Hitlod seznamuje cˇ tena´ˇre se zˇ ivotem spolecˇ nosti na neexistujıćı´m ostroveˇ . Syste´m vla´dy je zcela demokraticky´, u´rˇednıći vrcholnyćh orgańu˚ vy´konne´ moci jsou voleni. Na ostroveˇ vla´dne na´bozˇ enska´ tolerance a zdejsˇ´ı obyvatelstvo zcela odstranilo soukrome´ vlastnictvı´. Renesancˇ nı´ vzdeˇ lanci prˇijali dı´lo s velky´m za´jmem a uznańı´m. Za nejveˇ tsˇ´ıho prˇedstavitele humanisticke´ho kriticismu je mozˇ no pova´ strˇednı´ pozici zˇ ovat Nizozemce ERASMA ROTTERDAMSKE´HO (1465-1536). U v jeho tvorbeˇ zaujı´ma´ Chva´la bla´znovstvı´ . Autor prˇedkla´da´ v mistrovske´ satirˇe mysˇlenku o bı´deˇ lidske´ existence stojıćı´ v ostre´m protikladu proti chvalozpeˇ vny´m tońu˚ m. Navazuje na Sofokla, kdyzˇ tvrdı´, zˇ e pouze bla´znovstvı´ prˇina´sˇ´ı lidske´mu jedinci iluzi sˇteˇ stı´ nebo sˇteˇ stı´ skutecˇ ne´. Francouz MICHEL DE MONTAIGNE (1553-1592) se zaby´va´ vlivem geograficke´ho prostrˇedı´ na lidskou spolecˇ nost, a rozvı´jı´ u´vahy o cˇ loveˇ ku, nejkrˇehcˇ´ım ze vsˇech tvoru˚ . Na same´m sklonku renesancˇ nı´ epochy uchopili ota´zky ty´kajıćı´ se smyslu lidske´ existence zcela novy´m zpu˚ sobem myslitele´ typu Anglicˇ ana WILLIAMA SHAKESPEARA (1564-1616) cˇ i Sˇ paneˇ la MIGUELA DE CERVANTES (1547-1616), snazˇ´ıce se novy´m zpu˚ sobem (tragicky´ humanismus) odpovı´dat na ota´zky lidske´ existence. Za´veˇ rem nutno zdu˚ raznit, zˇ e humanisticka´ studia byla pouze za´lezˇ itostı´ spolecˇ enske´ elity a takte´zˇ okruh jejıćh konzumentu˚ byl nutneˇ po celou dobu pu˚ sobenı´ znacˇ neˇ omezeny´. Humaniste´ se ovsˇem nepokousˇeli sveˇ t vylozˇ it jednotny´m zpu˚ sobem, pouze o neˇ m jisty´m zpu˚ sobem uvazˇ ovat. Potom pro neˇ vsˇak nebyl prˇeka´zˇ kou ani zańik jedne´ epochy, v nı´zˇ se zrodily jejich mysˇlenky nebo sta´tnı´ hranice, ani na´bozˇ enske´ vyznańı´ cˇ i socia´lnı´ rozvrstvenı´ a deˇ dictvı´ humanismu se mohlo sta´t jednı´m ze za´kladu˚ novoveˇ ke´ evropske´ spolecˇ nosti.

Kapitola 3.

Evropska´ reformace, katolicka´ obnova (reformace) a protireformace Prˇ´ıcˇ iny reformacˇ nıćh snah Pa´ty´ laterańsky´ koncil pod taktovkou papezˇ e Lva X. v letech 1512-1517 nedoka´zal odstranit zˇ a´dne´ za´sadnı´ nesˇvary panujıćı´ v katolicke´ cı´rkvi. Nenı´ proto velky´m prˇekvapenı´m, zˇ e jeho za´veˇ r cˇ asoveˇ koresponduje s Lutherovy´m vystoupenı´m. Soudoba´ cı´rkev se jevila veˇ tsˇineˇ krˇest’anstva jako instituce, zaby´vajıćı´ se te´meˇ rˇ vy´hradneˇ opatrˇovańı´m financˇ nıćh prostrˇedku˚ (fiskalismus). Prodej cı´rkevnıćh u´rˇadu˚ za penı´ze (simonie) byl beˇ zˇ nou za´lezˇ itostı´ a vlastnıći takto nabytyćh obrocˇ´ı nebyli schopni dosta´t duchovnı´m u´kolu˚ m na neˇ kladeny´m. Svatı´ otcove´ byli v oneˇ ch dobaćh zvyklı´ jednat cˇ asto zcela sveˇ tsky, navıć u´rˇad cha´pali jako zaopatrˇenı´ pro svoji rodinu (nepotismus) a spolecˇ neˇ s prˇedstaviteli vysˇsˇ´ı cı´rkevnı´ hierarchie se nezrˇ´ıdka uta´peˇ li v pohorsˇlive´m chovańı´. Za nedostizˇ ny´ prˇ´ıklad nad jine´ je v tomto smeˇ ru mozˇ ne´ uve´st jmeńo papezˇ e ALEXANDRA VI. (1492-1503) z rodu Borgiu ˚ . S tvrdou kritikou se setka´vala i snaha ˇ ´ım umeˇ lecky´mi dı´ly a prˇemeˇ nit jej na centrum papezˇ ske´ho dvora vyzdobit R renesancˇ nı´ho umeˇ nı´ a vzdeˇ lanosti. Pochopenı´ nenalezla ani plańovana´ oka´zala´ dostavba Svatopetrske´ho chra´mu, nejveˇ tsˇ´ıho svatostańku krˇest’anstva. Papezˇ stvı´ tak zanedba´valo kvu˚ li teritoria´lnı´m, osobnı´m a sveˇ tsky´m za´jmu˚ m klıćˇ ovy´ u´kol – reformu cı´rkve. Kritika cele´ instituce a vy´zvy k jejı´ reformeˇ se nynı´ spojovaly s vizı´ pu˚ vodnı´ podoby, osobnı´ zbozˇ nostı´, spa´sa se hledala ve vı´rˇe samotne´, nezˇ v oka´zale´ vneˇ jsˇ´ı formeˇ . Viditelny´m tercˇ em nelibosti, ktery´ nebylo nikomu na ulicıćh meˇ st doprˇańo minout, se stal obchod s odpustky – peneˇ zˇ nı´ u´plata za odpusˇteˇ nı´ hrˇ´ıchu˚ . Prˇedstavoval bezpochyby nejprovokativneˇ jsˇ´ı zpu˚ sob zı´skańı´ financˇ nıćh prostrˇedku˚ , udrzˇ ujıćı´ si v cı´rkvi jizˇ po staletı´ neochveˇ jneˇ svoji tradici (soudoba´ verˇejnost byla o neˇ kteryćh absurditaćh dobrˇe informovańa – naprˇ´ıklad sasky´ kurfirˇt Fridrich Moudry´ vlastnil odpustky v mnozˇ stvı´ dostacˇ ujıćı´m na odpusˇteˇ nı´ dvou milionu˚ let v ocˇ istci). Pokusy o reformu jsou ovsˇem mnohem starsˇ´ıho data. Mezi za´sadneˇ jsˇ´ı hlasatele na´pravy patrˇ´ı John Viklef (asi 1330-1384) z Oxfordu – navrhovana´ radika´lnı´ lećˇ ba cı´rkve spocˇ´ıvala v okamzˇ ite´m odebrańı´ sveˇ tske´ moci, i Jan Hus (asi 1371-1415). Kolektivnı´ snahu o na´pravu nejkrˇiklaveˇ jsˇ´ıch nedostatku˚ projevilo te´zˇ koncilia´rnı´ hnutı´, jezˇ se za´rovenˇ pokusilo nadrˇadit nad papezˇ skou autoritu. Sve´ho vrcholu dosa´hlo na dvou velkyćh koncilech 15. stoletı´ kost20

3. Evropska´ reformace, katolicka´ obnova (reformace) a protireformace

21

nicke´m (1414-1418) a basilejske´m (1431-1449). Papezˇ stvı´ se pochopitelneˇ brańilo, jak proti reforma´m, tak proti hnutı´ samotne´mu a jeho snaha byla jesˇteˇ v te´mzˇ e stoletı´ korunovańa u´speˇ chem.

Reformace v Neˇ mecku Na´stup reformace se uskutecˇ nil v zaalpske´ cˇ a´sti Svate´ ˇr´ısˇe ˇr´ımske´ na´roda neˇ mecke´ho, tedy v oblasti, ktera´ byla na pocˇ a´tku 16. stoletı´ nejvıće postizˇ ena ˇ ´ıma. Cı´rkevnı´ brˇ´ımeˇ bylo do te´ doby zmı´rneˇ no korˇistnicky´mi pozˇ adavky R ˇ ´ısˇi. Nenı´ divu, zˇ e ve Francii, Anglii i Sˇ paneˇ lsku, avsˇak nestalo se tak v R sta´le prˇepjateˇ jsˇ´ı financˇ nı´ pozˇ adavky ˇr´ımske´ kurie vyvola´valy rostoucı´ odpor neˇ meckyćh klerika´lnıćh kruhu˚ . Duchovnı´m vu˚ dcem neˇ mecke´ reformace se stal MARTIN LUTHER (14831546). I on vystoupil podobneˇ jako kdysi Jan Hus nejprve proti odpustku˚ m a jeho cı´lem v zˇ a´dne´m prˇ´ıpadeˇ nebylo rozsˇteˇ penı´ cı´rkve, ny´brzˇ jejı´ na´prava, prˇesto na konci reformnı´ho boje zu˚ stalo definitivnı´ rozdeˇ lenı´ evropske´ho krˇest’anstva na dva ta´bory (nepocˇ´ıtame-li drˇ´ıveˇ jsˇ´ı rozkol s pravoslavı´m). Luther pocha´zel ze Saska, zı´skal teologicke´ vzdeˇ lańı´, pu˚ sobil v augustiniańske´m ˇra´du, avsˇak chybeˇ l mu jesˇteˇ humanisticky´ rozhled charakteristicky´ ˇ ´ımeˇ , kde jej sˇokoval pro jeho na´sledovnı´ky. Neˇ jaky´ cˇ as rovneˇ zˇ poby´val v R prˇedevsˇ´ım rozmarˇily´ zˇ ivot papezˇ ske´ kurie. Pozdeˇ ji prˇedna´sˇel na universiteˇ ve Wittenberku a zde se take´ zacˇ aly formovat jeho na´bozˇ enske´ na´zory. ˇ ´ımu se Luther rozhodl v souvislosti s konkre´tnı´ odK vystoupenı´ proti R pustkovou akcı´ porˇa´danou papezˇ skou kuriı´. Pote´ co zacˇ ali zemi opeˇ t obcha´zet zdatnı´ kazatele´ doprova´zenı´ za´stupci obchodnı´ho domu Fuggeru˚ , prˇibil 31. ˇr´ıjna 1517 na dverˇe wittenberske´ho kostela svyćh 95 tezı´ o podstateˇ odpustku˚ . V teˇ chto svyćh cˇ lańcıćh jesˇteˇ podstatu odpustku˚ uzna´val a zaby´val se zatı´m jen dı´lcˇ´ı kritikou, byla to pouha´ vy´zva k odborne´ teologicke´ diskusi, prˇesto cha´pana´ coby vypoveˇ zenı´ poslusˇnosti vyvolala ohromny´ ohlas. Luther sa´m se dostal do situace, kdy nemohl couvnout prˇed otevrˇeny´m bojem s papezˇ skou kuriı´. Na rozdı´l od Husa mohl vsˇak do svyćh sluzˇ eb zapojit technicky´ pokrok. Zatı´mco jeho prˇedchu˚ dci slouzˇ ilo k sˇ´ırˇenı´ mysˇlenek pouze pero a kazatelna, Luther mohl mezi le´ty 1517 azˇ 1520 v evropskyćh zemıćh vytisknout celkem trˇicet spisu˚ ve vıće nezˇ 300 000 exempla´rˇ´ıch s do te´ doby neslyćhany´m a nevı´dany´m ućˇ inkem. Roku 1520 tedy verˇejneˇ za prˇ´ıtomnosti svyćh prˇ´ıvrzˇ encu˚ spa´lil papezˇ skou bulu Exurge Domine zavrhujıćı´ jeho kacı´rˇske´ ucˇ enı´ a stejneˇ neu´stupneˇ si vedl na ˇr´ısˇske´m sneˇ mu ve Wormsu na jarˇe na´sledujıćı´ho roku, kde se odehra´l slavny´ konflikt vzpurne´ho mnicha se samotny´m cı´sarˇem Karlem V. Luther byl pote´ uvrzˇ en do klatby a jeho spisy zaka´zańy. Od dob Husovyćh se vsˇak mnoho zmeˇ nilo a o dalsˇ´ı rezˇ ii dramatu se postarali Lutherovi

22


mocnı´ ochrańci. Sasky´ kurfirˇt Fridrich Moudry´ nechal mnicha „une´st“ na svu˚ j hrad Wartburg, kde reforma´tor stra´vil te´meˇ rˇ rok, aby tu inkognito pracoval na dalsˇ´ıch polemickyćh spisech, prˇicˇ emzˇ take´ prˇelozˇ il do neˇ mcˇ iny Novy´ za´kon. Klıćˇ ove´ na´zory shrnul prˇedevsˇ´ım v pracech O babylońske´m zajetı´ cı´rkve a O svobodeˇ krˇest’ana. Luther ve sve´m ucˇ enı´ o spa´se lidske´ dusˇe vycha´zel z prˇedstavy, zˇ e je mozˇ na´ pouze prostrˇednictvı´m vı´ry v dı´lo Kristovo a v pokorˇe prˇed bozˇ´ım milosrdenstvı´m. Spa´sy tedy podle neˇ j nemu˚ zˇ e by´t dosazˇ eno vlastnı´mi za´sluhami (dobry´mi skutky), nebot’ lidska´ vu˚ le je nesvobodna´, ani vneˇ jsˇ´ımi cı´rkevnı´mi u´kony, a proto zde nema´ zˇ a´dny´ vy´znam zprostrˇedkovatelska´ role cı´rkve. Du˚ sledkem bylo odmı´tnutı´ rˇady cı´rkevnıćh u´konu˚ a neˇ kteryćh sva´tostı´. Pouze krˇest, pokańı´, a prˇijı´mańı´ (podobojı´) si podle neˇ j zachovaly urcˇ ity´ vy´znam. Stejneˇ negativnı´ postoj zaujal ke kultu Panny Marie a sveˇ tcu˚ . Ocˇ istec neexisˇ eholnı´ rˇa´dy postra´dajı´ smysl sve´ existence. Krˇest’an se meˇ l od nyneˇ jsˇka tuje. R opı´rat sa´m o nejvysˇsˇ´ı autoritu bible, zatı´mco ji Luther uprˇel papezˇ i i koncilu˚ m. ˇ ´ımem dovrsˇil porusˇenı´m celiReforma´tor svu˚ j provokativnı´ rozchod s R ba´tu. Uzavrˇel snˇ atek s by´valou jeptisˇkou Katerˇinou von Bora a zplodil s nı´ celkem sˇest deˇ tı´. Lutheru˚ v boj proti cı´rkevnı´ autoriteˇ vyvolal v lidovyćh vrstvaćh ovlivneˇ nyćh tradicˇ nı´m viziona´rˇstvı´m, na´bozˇ ensky´m sekta´ˇrstvı´m i ocˇ eka´vańı´m brzke´ho konce sveˇ ta vy´buch radikalismu a ohrozˇ oval tak u´speˇ ch reformace. Novokrˇteˇ nci a dalsˇ´ı sekta´rˇi odmı´tali ve jmeńu prvotnı´ krˇest’anske´ rovnosti jake´koli sta´tnı´ cˇ i cı´rkevnı´ zrˇ´ızenı´ a veˇ rˇili pouze ocˇ eka´vany´m zjevenı´m. Nakonec propukla v letech 1524-1526 mohutna´ lidova´ povstańı´ zachova´vajıćı´ si v historiografii souhrnny´ na´zev neˇ mecka´ selska´ va´lka. ˇ ´ısˇi prˇedcha´zelo vojenske´ povstańı´ rˇ´ısˇske´ho rytı´ˇrstva Samotne´ va´lce v R v letech 1522-1523. Nezameˇ stnanı´ va´lecˇ nıći si slibovali od reformace sekularizaci cı´rkevnı´ho majetku a pra´vnı´ zmeˇ ny, ktere´ by je uvedly na u´rovenˇ knı´zˇ ecı´ho stavu. Lancknechti pod velenı´m Franze von Sickingen zau´tocˇ ili na trevı´rske´ arcibiskupstvı´ a odvola´vali se prˇitom na Lutherovo ucˇ enı´, avsˇak byli knı´zˇ aty porazˇ eni. Rytı´ˇrstvo pak jako stav ztratilo politicky´ vy´znam. Centrum selskyćh rozbroju˚ lezˇ elo ve strˇednı´m Neˇ mecku v Durynsku, v jihoza´padnı´m Neˇ mecku ve Francıćh a Sˇ va´bsku, da´le pak v alpskyćh zemıćh Solnohradsku a Tyrolsku. Vzbourˇenecke´ pozˇ adavky z chudyćh meˇ stskyćh a selskyćh vrstev formulovali a vzna´sˇeli jejich ideologove´ jako THOMAS MU¨NTZER (asi 1489-1525), Michael Gaismair nebo novokrˇteˇ necky´ kazatel Balthasar Hubmaier. Jejich teologicke´ na´zory byly propojeny s dalekosa´hly´mi socia´lnı´mi a politicky´mi pozˇ adavky. Zˇ a´dali „svobodne´ ka´zańı´ slova bozˇ´ıho“, svobodnou volbu fara´rˇu˚ , odstraneˇ nı´ dosavadnıćh vy´hod sˇlechty a meˇ sˇt’anstva, zrusˇenı´ danı´ a desa´tku, pra´vo na pastvu, rybolov, hon a dalsˇ´ı za´lezˇ itosti.


23

Sedlaći mezitı´m plenili kla´sˇtery a za´mky, borˇili pevnosti a neˇ kdy dokonce pobı´jeli i vrchnost. Protiu´der byl nepomeˇ rneˇ krvaveˇ jsˇ´ı. Pocˇ etneˇ jsˇ´ı, ale sˇpatneˇ vyzbrojenı´ a vojensky nezkusˇenı´ sedlaći se veˇ tsˇinou prˇi strˇetu s lancknechty rozutekli. Ten, kdo se dostal zˇ oldne´ˇru˚ m do rukou byl zabit, vesnice vypa´leny a ˇrada meˇ st sympatizujıćıćh se sedla´ky zpustosˇena (odveta si u´dajneˇ vyzˇ a´dala 100 000 obeˇ tı´). Pora´zˇ ka selske´ho hnutı´ odstranila zbytky stare´ selske´ samospra´vy a omezila rovneˇ zˇ meˇ stska´ pra´va. Vı´teˇ zi se stala zemska´ knı´zˇ ata, ktera´ opeˇ t posı´lila sve´ postavenı´ vu˚ cˇ i cı´sarˇi. Pote´, co v roce 1525 vysˇel Lutheru˚ v spis Proti loupıćı´m a vrazˇdıćı´m houfu˚ m sedla´ku˚ vyzy´vajıćı´ knı´zˇ ata, aby se sedlaćkou vzpourou skoncovala, byly sˇiroke´ vrstvy obyvatelstva v jizˇ nı´m Neˇ mecku reformacı´ zklamańy, a naopak vznikla´ situace nabı´dla bavorske´mu a sˇva´bske´mu katolicismu v dlouhodobe´m cˇ asove´m horizontu dobre´ vyhlı´dky. Dozvuky selske´ va´lky nalezneme jesˇteˇ ve trˇica´tyćh letech v novokrˇteˇ necke´ komuneˇ v Mu¨nsteru ve Vestfa´lsku (1534-1535). Zdejsˇ´ı zalozˇ ene´ „sionske´ kra´lovstvı´ “ zavedlo spolecˇ ne´ vlastnictvı´ a mnohozˇ enstvı´. Po dobytı´ meˇ sta byli vsˇichni kruteˇ odsouzeni a potrestańi. Katolıći se pod vedenı´m Karla V. pokusili dalsˇ´ı osud reformace rozhodnout hlasovańı´m o spra´vnosti Lutherovyćh teoriı´ na sneˇ mu ve Sˇ py´ru roku 1529. Mensˇina podala slavny´ protest – odtud tradicˇ nı´ oznacˇ enı´ protestanti. V roce 1530 prˇedlozˇ il na ˇr´ısˇske´m sneˇ mu v Augsˇpurku kurfirˇt Jan Sasky´ reformovane´ augsˇpurske´ vyznańı´ (Confessio Augustana) zformulovane´ PHILIPPEM MELANCHTONEM (1497-1560), spolupracovnı´kem Luthera. Luther sa´m se v te´ dobeˇ jesˇteˇ nacha´zel v klatbeˇ , pro jistotu sledoval jednańı´ z bezpecˇ´ı jihosaske´ho hradu Coburgu a do vy´voje zasahoval pouze pı´semneˇ . Prˇestozˇ e dokument slouzˇ il jen jako vyćhodisko k disputaci a dorozumeˇ nı´ s katolı´ky se zda´lo mozˇ ne´, Melanchton sa´m nakloneˇ n rˇadeˇ kompromisu˚ a obeˇ tı´ ve prospeˇ ch konsensu s katolı´ky musel konstatovat neu´speˇ ch. Spis se tedy stal za´kladem za´vazne´ho vymezenı´ protestantske´ konfese vu˚ cˇ i vsˇem ostatnı´m krˇest’ansky´m veˇ rouka´m.

Reformace ve Sˇ vyćarsku Zemeˇ uprostrˇed Alp prˇedstavovala na pocˇ a´tku 16. stoletı´ dva zcela odlisˇne´ sveˇ ty, spojene´ pod tlakem staletyćh boju˚ s rˇ´ısˇsky´mi knı´zˇ aty, cı´sarˇem a burgundsky´mi ve´vody do obranne´ konfederace. Jeden z teˇ chto sveˇ tu˚ - lesnı´ (nebo take´ horske´) kantony (Schwyz, Unterwalden) charakteristicke´ chovem dobytka a pastevectvı´m za´rovenˇ znacˇ neˇ profitovaly na zˇ oldne´rˇske´m syste´mu, najı´mańı´ sˇvyćarskyćh sedla´ku˚ do va´lecˇ nyćh sluzˇ eb v zahranicˇ´ı. Lesnı´ kantony byly smluvneˇ spojeny se sˇpaneˇ lsky´mi Habsburky, papezˇ i a francouzsky´mi katolicky´mi kruhy, k reformacˇ nı´m zmeˇ na´m se proto od pocˇ a´tku staveˇ ly odmı´taveˇ .

24


Zcela jine´ pomeˇ ry panovaly v meˇ stskyćh kantonech (Bern, Curych, Zˇ eneva). Sˇ iroke´ meˇ stske´ vrstvy podnikajıćı´ v kvetoucı´m bankovnictvı´, obchodeˇ , ˇremeslech a rozvı´jejıćıćh se manufakturaćh byly od pocˇ a´tku zainteresovańy jak na na´praveˇ cı´rkve same´, tak te´zˇ i na sekularizaci cı´rkevnı´ho majetku. Pocˇ a´tek reformace ve Sˇ vyćarske´m spolku je spojovań se jmeńem ULRICHA ZWINGLIHO (1484-1531). Dostalo se mu teologicke´ho vzdeˇ lańı´ a dı´ky nadańı´ a intelektua´lnı´m schopnostem brzy zakotvil v diplomatickyćh misıćh. Za´sadnı´ vliv na jeho obrat k protestantske´ vı´ˇre meˇ ly zlorˇa´dy panujıćı´ v tehdejsˇ´ı katolicke´ cı´rkvi, vliv humanistickyćh studiı´, ktery´m se pilneˇ veˇ noval (zejmeńa osobnost Erasma Rotterdamske´ho), a takte´zˇ jeho pu˚ sobenı´ u na´mezdnıćh sˇvyćarskyćh oddı´lu˚ v zahranicˇ´ı. Po bitveˇ u Marignana roku 1515 se stal nejveˇ tsˇ´ım bojovnı´kem za zrusˇenı´ tohoto nehumańnı´ho povolańı´ svyćh krajanu˚ . Zwingliho pu˚ sobisˇteˇ m se stal Curych, kde pocˇ a´tkem dvaca´tyćh let 16. stoletı´ provedl vlastnı´ reformaci, v mnoha ohledech radika´lneˇ jsˇ´ı, nezˇ byla reformace luterańska´. V teologicke´ rovineˇ doznala veˇ rouka na´sledujıćıćh zmeˇ n. Bibli oznacˇ il za jediny´ zdroj vı´ry. V ota´zce transsubstanciace (Poslednı´ vecˇ erˇe) – oficia´lnı´ho dogmatu katolicke´ cı´rkve, podle nı´zˇ prˇi msˇi docha´zı´ k prˇemeˇ neˇ chleba a vıńa v teˇ lo a krev Jezˇ´ısˇe Krista, se na´zoroveˇ rozesˇel i s Lutherem a cely´ akt povazˇ oval pouze za symbolickou prˇipomıńku. Zmıńeˇ ny´ rozpor vedl ke krachu spolecˇ nyćh disputacı´ obou reforma´toru˚ v Marburku roku 1529 a zańiku zamy´sˇlene´ jednoty teˇ chto konfesı´. (Tu ostatneˇ narusˇily i Zwingliho predestinacˇ nı´ na´zory.) Zrusˇil msˇi, odebral rovneˇ zˇ ostatnı´m sva´tostem vy´znam prˇisuzovany´ jim katolickou cı´rkvı´ a ponechal jim vy´znam vy´lucˇ neˇ symbolicky´. Bohosluzˇ bu nynı´ tvorˇila pouze cˇ etba bible, ka´zanı´ v na´rodnı´m jazyce a prˇijı´manı´ podobojı´. Takte´zˇ vneˇ jsˇ´ı a vnitrˇnı´ vzhled protestantskyćh kostelu˚ v Curychu prosˇel du˚ kladnou obrazoboreckou ocˇ istou. Socia´lnı´ rovina jeho reforem smeˇ rˇovala k vybudovańı´ krˇest’anske´ obce, ktera´ by tvorˇila samostatnou jednotku podrˇ´ızenou meˇ stsky´m orgańu˚ m s vy´znacˇ nou pozicı´ kneˇ zˇ´ı spojenou v teokraticky´ celek. Zwingli vsˇak musel brzy cˇ elit opozici prˇicha´zejıćı´ ze dvou smeˇ ru˚ . Ostrˇe se proti neˇ mu postavili radika´love´ domy´sˇlejıćı´ du˚ sledneˇ reforma´torske´ mysˇlenı´ – novokrˇteˇ nci (anabaptiste´). Dosˇli k prˇesveˇ dcˇ enı´, zˇ e krˇest deˇ tı´ dokud nemohou mı´t vı´ru, je nespra´vny´ a bezućˇ elny´. Neda´vali krˇtı´t novorozenˇ ata, dokud nedospeˇ jı´ k samostatne´mu mysˇlenı´, a jelikozˇ Zwingli na krˇtech trval, zacˇ ali jej napadat. Meˇ stska´ rada odpoveˇ deˇ la prona´sledovańı´m a zaty´kańı´m. Dosˇlo i na rozsudky smrti. Za ideove´ho otce sekty je povazˇ ovań BALTAZAR HUBMAIER, popraveny´ roku 1528 ve Vı´dni. Novokrˇteˇ nci se prˇed represemi rozutekli do cele´ strˇednı´ Evropy. V drtive´ veˇ tsˇineˇ se neprotivili na´silı´, existovaly vsˇak vy´jimky. V ocˇ eka´vańı´ brzke´ho konce sveˇ ta se stoupenci Melchiora Hoffmanna


25

rozhodli vybojovat ve vestfa´lske´m Mu¨nsteru Bozˇ´ı rˇ´ısˇi zbraneˇ mi (viz. odstavec neˇ mecka´ selska´ va´lka). Proti reformaci se rovneˇ zˇ postavily katolicke´ horske´ kantony zainteresovane´ na zahranicˇ nı´ zˇ oldne´rˇske´ sluzˇ beˇ . Sˇ vyćarsky´ spolek se tak ocitl v obcˇ anske´ va´lce. Sa´m Zwingli se tedy opa´sal mecˇ em a va´lecˇ nou sekerou, vyta´hl do boje a byl zabit. Stalo se v bitveˇ u Kappelu roku 1531. Jeho teˇ lo bylo rozcˇ tvrceno a spa´leno. Ideologicky´ protivnı´k Luther pry´ tehdy bez lı´tosti prohla´sil: „Dostal co mu patrˇ´ı!“ Brzy pote´ dosˇlo k usmı´ˇrenı´ a obeˇ na´bozˇ enstvı´ se stala ve Sˇ vyćarsku rovnocenny´mi. Zwingliho na´stupce HEINRICH BULLINGER (1504-1575) proslulejsˇ´ı spı´sˇe jako diplomat a organiza´tor nezˇ na´bozˇ ensky´ myslitel rozumny´mi u´stupky dosa´hl roku 1566 dohody a spojenı´ obou sˇvyćarskyćh reformnıćh hnutı´. Kalviniste´ a zwingliańi se sdruzˇ ili do tzv. druhe´ helvetske´ konfese. Na´zev helvetske´ vyznańı´ je dodnes beˇ zˇ neˇ rozsˇ´ırˇen. Za dovrsˇenı´ reformace a nejradika´lneˇ jsˇ´ı reformacˇ nı´ proud je mozˇ no povazˇ ovat ucˇ enı´ JEANA KALVIŃA (1509-1564), pu˚ vodem ze severofrancouzske´ Pikardie. Usadil se ve frankofonnı´ sˇvyćarske´ Zˇ eneveˇ , ktera´ od pocˇ a´tku trˇica´tyćh let 16. stoletı´ prˇedstavovala oporu evangelickyćh na´bozˇ enstvı´ a promeˇ nil ˇ ´ımem. ji tak, zˇ e byla nezrˇ´ıdka nazy´vańa protestantsky´m R Kalvıń studoval nejprve pra´va, posle´ze teologii a roku 1533 prosˇel procesem promeˇ n k luterańske´ vı´ˇre. Pote´, co ve Francii vypukly represe namı´rˇene´ proti nekatolı´ku˚ m, odesˇel do exilu, aby nakonec uprchlı´ka prˇijala sˇvyćarska´ Zˇ eneva. Beˇ hem sve´ho prvnı´ho pobytu zde pu˚ sobil jako profesor teologie a potom jako pastor, prˇicˇ emzˇ roku 1536 zverˇejnil sve´ steˇ zˇ ejnı´ dı´lo Za´klady vı´ry krˇest’anske´. Pokusil se zreformovat zˇ ivot meˇ stskyćh obyvatel podle prˇ´ısnyćh evangelijnıćh za´sad – (mimo jine´ byly zapoveˇ zeny i na´sledujıćı´ cˇ innosti: tanec, veselice, lenivost, obzˇ erstvı´, pitı´ alkoholickyćh na´poju˚ , varˇenı´ a pozˇ´ıvańı´ marmela´dy, cˇ etba romańu˚ , nosˇenı´ sva´tecˇ nıćh sˇatu˚ apod.) z pochopitelnyćh du˚ vodu˚ narazil na odpor cˇ a´sti obyvatelstva a byl nucen meˇ sto opustit. V roce 1541 byl povolań zpeˇ t a mohl si diktovat podmıńky. Vytvorˇil synte´zu cı´rkve se sta´tem a teˇ mto institucı´m te´zˇ podrˇ´ıdil vesˇkery´ zˇ ivot obcˇ ana zˇ enevske´ho meˇ stske´ho sta´tu. Kalvıńska´ cı´rkev se ˇr´ıdila demokraticky´mi principy: vu˚ dcˇ´ı pastory volili veˇ rˇ´ıcı´, jaka´koli hierarchie byla zrusˇena. V cˇ ele samospra´vne´ cı´rkevnı´ obce sta´li take´ starsˇ´ı (presbyterˇi) vybranı´ ze sveˇ tskyćh prˇ´ıslusˇnı´ku˚ obce. Spolecˇ neˇ tvorˇili konzistorˇ rˇ´ıdıćı´ na´bozˇ ensky´ zˇ ivot komuny a vsˇechny na´bozˇ enske´ prˇestupky. Mezi uplatnˇ ovany´mi za´sadami, kde mora´lnı´ poklesky byly hodnoceny jako zlocˇ iny, zaujı´mala prˇednı´ pozici za´sada absolutnı´ poslusˇnosti, da´le za´sada netolerance vu˚ cˇ i vsˇem protivnı´ku˚ m v oblasti dogmatu (v te´to oblasti bychom nalezli stycˇ ne´ body s pomeˇ ry jake´ panovaly v katolicke´ cı´rkvi) a proto opozice koncˇ ila nejmeńeˇ ve vyhnanstvı´, ne-li na

26


hranici. Prˇ´ısnost, s jakou se zasahovalo proti odpu˚ rcu˚ m, nelze sice srovnat s pu˚ sobenı´m inkvizice, prˇesto je zna´mo 56 rozsudku˚ smrti a 78 prˇ´ıpadu˚ vyhnanstvı´. Snad nejvıće se do dobove´ho evropske´ho poveˇ domı´ zapsal prˇ´ıpad sˇpaneˇ lske´ho ucˇ ence Miguela Serveta upa´lene´ho v Zˇ eneveˇ roku 1553. S cı´lem napomoci sˇ´ıˇrenı´ nove´ho ucˇ enı´ vznikla roku 1559 v Zˇ eneveˇ kalvıńska´ univerzita sˇkolıćı´ pastory pro celou Evropu. Kalvıń sice vysˇel z Zwingliho ucˇ enı´, avsˇak prˇisoudil veˇ tsˇ´ı vy´znam Stare´mu za´konu. Bozˇ ske´ pu˚ sobenı´ nevyzˇ aduje zˇ a´dne´ho prostrˇednı´ka, takzˇ e jake´koli lidske´ – kneˇ zˇ ske´ zprostrˇedkovańı´ je zbytecˇ ne´. Proto take´ kalvıńi velmi radika´lneˇ odmı´tali jake´koli obrˇadnı´ formy, takte´zˇ msˇe se pro neˇ stala pouhou symbolickou vzpomıńkou. Lidske´ skutky nemohly podle kalvinisticke´ho ucˇ enı´ rozhodnout o spa´se. Spoluućˇ ast cˇ loveˇ ka na sve´m spasenı´ se ve srovnańı´ s luterańsky´m pojetı´m jesˇteˇ zmensˇila. Bu˚ h si na za´kladeˇ tohoto ucˇ enı´ vybral sve´ vyvolene´ a jeho syn Jezˇ´ısˇ svy´m utrpenı´m tyto vyvolene´ spasil. Lidsky´ jedinec byl dvojna´sobneˇ prˇedurcˇ en ke spa´se nebo zatracenı´. Obec vyvolenyćh tvorˇ´ı neviditelnou Kristovu cı´rkev a jejı´m za´kladnı´m znakem je vzorovy´ zˇ ivot podle Bible. Kalvıńi hovorˇili o dvojı´ predestinaci. Varovali sve´ prˇ´ıznivce prˇed prˇ´ılisˇnou sebedu˚ veˇ rou i pochybnostmi, avsˇak prˇipousˇteˇ li na´zor, zˇ e cˇ loveˇ k o pravdeˇ podobnosti vlastnı´ho spasenı´ mu˚ zˇ e usuzovat podle vy´sledku˚ sve´ho pozemske´ho snazˇ enı´. Predestinacˇ nı´ mysˇlenka se tedy nestala demobilizujıćı´. Ve zbozˇ ne´m zpu˚ sobu zˇ ivota, v majetku zı´skane´m podnikavou pracı´ videˇ li kalviniste´ du˚ kaz spra´vnosti sve´ho ucˇ enı´. Tento veˇ roucˇ ny´ krˇest’ansky´ smeˇ r prˇispeˇ l na´bozˇ ensky podmıńeˇ nou vysokou pracovnı´ mora´lkou svyćh zastańcu˚ ke vzniku modernıćh podnikatelskyćh vrstev.

Rozsˇ´ırˇ enı´ reformace v Evropeˇ V prvnı´ polovineˇ 16. stoletı´ prˇijala rozsa´hla´ evropska´ u´zemı´ veˇ rouku a formu cı´rkevnı´ organizace protestantskyćh vyznańı´. Vliv Lutherova pu˚ sobenı´ zasa´hl jesˇteˇ ve 20. letech kromeˇ severnı´ cˇ a´sti dnesˇnı´ho Neˇ mecka severnı´ Evropu. Tato cˇ a´st kontinentu prˇedstavovala na prahu 16. stoletı´ teoreticky jeden politicky´ celek pod dańskou nadvla´dou. Spory mezi reformovany´mi, podporovany´mi kra´lovsky´m dvorem, a katolickou opozicı´ prˇerostly v obcˇ anskou va´lku, zakoncˇ enou vı´teˇ zneˇ mlady´m panovnı´kem Kristiańem III. Roku 1536 sekularizoval majetek cı´rkve a zavedl zemskou cı´rkev po vzoru Saska. Norsku byla vsˇak vnucena jako bezpra´vne´ dańske´ provincii. Pozdeˇ ji ji na´silı´m prosadilo i na Island. Sˇ ve´dsko v permanentnı´m boji za samostatnost vu˚ cˇ i Dańsku postupovalo v ota´zce reformace obdobny´m zpu˚ sobem. Gustav z rodu Vasa zvoleny´ ve dvaca´tyćh letech za kra´le sekularizoval cı´rkevnı´ majetek a prosadil roku 1530


27

augsˇpurskou konfesi. Za´hy byla prˇijata i ve Finsku, organicke´ soucˇ a´sti sˇve´dske´ho kra´lovstvı´. ˇ a´du neˇ Roku 1525 prˇijal luterstvı´ Albrecht Hohenzollernsky´ velmistr R meckyćh rytı´ˇru˚ . Prˇevedl tak Prusko do protestantske´ho ta´bora, stal se lenı´kem polske´ho kra´le a za´rovenˇ sveˇ tsky´m knı´zˇ etem (historicky´ za´klad pro sjednocenı´ Pruska a Braniborska). V prˇiblizˇ neˇ stejne´ dobeˇ prˇijala luterskou konfesi neˇ ktera´ hanzovnı´ meˇ sta ve vyćhodnı´m Pobaltı´ jako Tallin, Kra´lovec cˇ i Riga, ale i ˇrada meˇ st na jinak katolicke´m u´zemı´ Polska – Poznanˇ , Torunˇ . V konfesijneˇ nejednotnyćh Uhraćh zı´skala prˇ´ıznivce prˇedevsˇ´ım na u´zemı´ Sedmihradska (sedmihradsˇtı´ Neˇ mci) a dnesˇnı´ho Slovenska zejmeńa mezi sˇlechtou a meˇ sˇt’any. V obou sta´tech vsˇak byla evangelicka´ vyznańı´ v pru˚ beˇ hu 17. stoletı´ katolickou protireformacı´ potlacˇ ena. Kalvinismus se sˇ´ırˇil Evropou i v druhe´ polovineˇ stoletı´ a ovlivnil vy´voj prakticky vsˇech evropskyćh zemı´, avsˇak s vy´jimkou pozdeˇ jsˇ´ıho Holandska se mu nepodarˇilo nikde zı´skat jednoznacˇ nou prˇevahu. Pocˇ a´tkem 17. stoletı´ se stal ve Spojenyćh nizozemskyćh provinciıćh sta´tnı´m na´bozˇ enstvı´m a blahoda´rneˇ prˇispeˇ l k rozvoji zemeˇ . Znacˇ ne´ za´sluhy za pru˚ nik kalvinismu do jednotlivyćh zemı´ si na sve´ konto prˇipsala zˇ enevska´ akademie vychova´vajıćı´ permanentneˇ od roku 1559 pastory a kazatele. Tak byl prˇipraven pro sve´ poslańı´ Kalvıńu˚ v zˇ a´k a reforma´tor John Knox „architekt“ skotske´ kalvinisticke´ cı´rkve. Radika´lnı´ protestantske´ vyznańı´ tu zakotvilo zejmeńa mezi meˇ sˇt’anstvem a sˇlechtou jako vy´raz opozicˇ nı´ho odporu proti katolicke´ kra´lovneˇ Marii Stuartovneˇ . Predestinacˇ nı´ nauka ˇ ´ısˇe, nejzrˇetelneˇ ji v poryńske´ Falci. Odezvu nase ujala v neˇ kteryćh zemıćh R lezlo Kalvıńovo ucˇ enı´ i v Polsku mezi sˇlechtou a v Uhraćh mezi mad’arsky´m meˇ sˇt’anstvem. Stoupencu˚ m Kalvıńova ucˇ enı´ se dostalo ve Francii oznacˇ enı´ hugenoti v Anglii puritańi. Kalvinismus se znacˇ neˇ rozsˇ´ıˇril i v za´morˇ´ı v Severnı´ Americe, kde svy´m du˚ razem na strˇ´ıdmost, odrˇ´ıkańı´, ka´zenˇ a pı´li plneˇ vyhovoval tamnı´m tvrdy´m zˇ ivotnı´m podmıńka´m. Nove´ osadnı´ky, kterˇ´ı veˇ tsˇinou prchali prˇed na´bozˇ ensky´m prona´sledovańı´m z materˇskyćh zemı´, jejich vyznańı´ motivovalo navıć k podnikavosti a souteˇ zˇ ivosti a brzy se pozitivneˇ projevilo na rozvoji zemeˇ .

Katolicka´ obnova (reformace) a protireformace Katolicka´ cı´rkev se snazˇ ila jizˇ od strˇedoveˇ ku mensˇ´ımi reformami dosa´hnout na´pravy nejkrˇiklaveˇ jsˇ´ıch nedostatku˚ . V 16. stoletı´ prˇiby´va´ teˇ chto snah zejmeńa ve Sˇ paneˇ lsku a Ita´lii. Zatı´mco prvneˇ jmenovana´ zemeˇ teˇ zˇ ila zejmeńa

28


z fanatismu a du˚ razu na dogmatismus, zrozene´ho a upevneˇ ne´ho staletı´mi reconquisty, v Ita´lii byli nositeli teˇ chto mysˇlenek prˇedevsˇ´ım humanisticˇ tı´ vzdeˇ lanci. Zprvu se zda´lo, zˇ e zvı´teˇ zı´ sna´sˇenlivy´ postoj, nakloneˇ ny´ dohodeˇ s evangelı´ky. I u nich vsˇak ve cˇ tyrˇica´tyćh letech prˇevla´dla prˇedstava ostre´ho nesmirˇitelne´ho kursu vu˚ cˇ i vsˇem kacı´ˇru˚ m. Nemeńeˇ vy´znamny´m se stalo pu˚ sobenı´ novyćh na´bozˇ enskyćh ˇra´du˚ : paulańu˚ , kapucıńu˚ , vorsˇilek cˇ i salesiańu˚ prˇicˇ emzˇ , jak se uka´zalo pozdeˇ ji, rozhodujıćı´ u´lohu v protireformaci sehra´li jezuite´. Ve Sˇ paneˇ lsku se jizˇ prˇed vıće nezˇ pu˚ lstoletı´m (1478) aktivizovala Svata´ inkvizice jako represivnı´ instituce proti nepohodlny´m slozˇ ka´m obyvatelstva a roku 1542 na ni nava´zala inkvizice rˇ´ımska´. Reformace zpu˚ sobila katolicke´ cı´rkvi ohromne´ ztra´ty a donutila ji k rozhodujıćı´ ofenzı´veˇ . Na papezˇ ske´m stolci se vsˇak dlouho neobjevovala autorita, ktera´ by byla schopna se dane´ho u´kolu ujmout, azˇ kolegium kardina´lu˚ zvolilo muzˇ e, jenzˇ prˇijal jmeńo PAVEL III. (1534-1549) Jeho patnaćtilety´ pontifika´t znamenal konecˇ ne´ nastoupenı´ dlouho ocˇ eka´vane´ho reformnı´ho kursu. Prvnı´m opatrˇenı´m se stalo potvrzenı´ nove´ho na´bozˇ enske´ho rˇa´du Societatis Jesu – Tovarysˇstva Jezˇ´ısˇova (1540). V cˇ ele stanul sa´m zakladatel ˇra´du, baskicky´ sˇlechtic IGNAĆ Z LOYOLY (1491-1556). Pojetı´ ˇra´du se vy´razneˇ odlisˇovalo od ˇra´du˚ strˇedoveˇ kyćh. Byla zavrzˇ ena meditace, mystika a odloucˇ enost od vneˇ jsˇ´ıho sveˇ ta. Je zajı´mave´, zˇ e neˇ ktere´ metody byly prˇevzaty od protestantskyćh protivnı´ku˚ , zejmeńa ućˇ inek ka´zańı´. Jezuita musel by´t v neusta´le´m kontaktu s lidmi, ucˇ il je, zpovı´dal a pu˚ sobil na neˇ . Vy´znamnou roli hra´la rozumova´ argumentace, jejı´mzˇ u´kolem bylo dolozˇ enı´ vsˇech cı´rkevnıćh pravd a osvojenı´ psychologicke´ho na´tlaku, uplatnˇ ovane´ho zejmeńa prˇi zpoveˇ di. Jezuite´ sami se proto veˇ novali velmi du˚ kladne´mu a sˇiroce pojate´mu vzdeˇ la´vańı´. Uchazecˇ i o cˇ lenstvı´ v rˇa´du byli podrobovańi prˇ´ısne´mu vy´beˇ rove´mu ˇr´ızenı´, v neˇ mzˇ hra´la vy´znamnou roli schopnost bezmezne´ poslusˇnosti. Cela´ instituce byla organizovańa na vojenskyćh principech, a proto se mohla sta´t skutecˇ ny´m na´strojem katolicke´ cı´rkve v boji s protestantskou opozicı´. Vza´peˇ tı´ bylo Pavlem III. za vy´razne´ podpory du˚ slednyćh odpu˚ rcu˚ reformace v kardina´lske´m kolegiu zalozˇ eno Sacrum Officium, nejvysˇsˇ´ı inkvizicˇ nı´ tribuna´l. Za pontifika´tu Pavla III. byl take´ svolań do Tridentu (dnesˇnı´ Trento) vsˇeobecny´ koncil s u´kolem obnovenı´ jednoty cı´rkve. Koncil trval s prˇesta´vkami osmnaćt let: 1545-1563. V druhe´ polovineˇ padesa´tyćh let se shroma´zˇ deˇ nı´ ocitlo ve slepe´ ulicˇ ce. Na svatopetrsky´ stolec byl zvolen vıće nezˇ netolerantnı´ kardina´l Carafa, nechvalneˇ zna´my´ te´zˇ vydańı´m (1559) od te´ doby neusta´le aktualizovane´ho Indexu librorum prohibitorum (seznamu zaka´zanyćh knih). Carafa, jenzˇ prˇijal jmeńo PAVEL IV. (1555-1559), se dokonce pustil do va´lky


29

s Habsburky, oznacˇ uje je za „luterańske´ zra´dce“. Tento postoj jisteˇ k jednoteˇ cı´rkve neprˇispeˇ l. Teprve na´sledujıćı´ papezˇ (Pius IV.) prˇivedl koncil k za´veˇ ru. Mezitı´m se prosadil nekompromisnı´ postoj odsuzujıćı´ vsˇechny nekatolicke´ teze. Koncil systemizoval, utrˇ´ıdil a uprˇesnil dogmata, ktera´ dosud platı´ pro vsˇechny prˇ´ıvrzˇ ence ˇr´ımske´ho katolicismu jako tridentske´ vyznańı´ vı´ry. Vı´ra byla nezbytna´, sama o sobeˇ vsˇak nestacˇ ila. Sneˇ m zdu˚ raznil ućˇ innost skutku˚ pro spa´su dusˇe. Sva´tosti si uchovaly vesˇkerou svoji du˚ lezˇ itost, nebot’ udeˇ lovaly milost. Eucharistie prˇedpokla´dala skutecˇ nou prˇ´ıtomnost Krista a koncil znovu potvrdil transsubstanciaci (prˇemeˇ nu chleba a vıńa v teˇ lo a krev Krista). I v jine´ za´lezˇ itosti katolicˇ tı´ hodnosta´ˇri nepokryteˇ u´tocˇ ili proti tomu, co hla´sal protestantismus, jestlizˇ e v za´veˇ recˇ nyćh usnesenıćh konstatovali: „. . . moc odpustku˚ byla cı´rkvi prˇedańa Kristem. . . “. Otcove´ na sneˇ mu prˇistoupili rovneˇ zˇ k definovańı´ povinnostı´ kneˇ zˇ´ı a odpoveˇ dnosti prela´tu˚ , sepsańı´ katechismu, potvrzenı´ u´rˇednıćh povinnostı´ pro biskupy a vytvorˇenı´ semina´rˇu˚ pro vzdeˇ la´vańı´ kneˇ zˇ´ı. To byly nejvy´znamneˇ jsˇ´ı u´speˇ chy poslednıćh zasedańı´. Neochota ve´st dialog s protestanty prˇispeˇ la k jesˇteˇ veˇ tsˇ´ımu na´bozˇ enske´mu rozkolu v Evropeˇ . Tridentsky´ koncil vytvorˇil prˇedpoklady k nove´mu na´stupu katolicke´ cı´rkve. Jejı´ du˚ lezˇ itou slozˇ ku prˇedstavoval nynı´ diplomaticky´ apara´t rozsˇ´ırˇeny´ do pravidelne´ho syste´mu nunciatur. Papezˇ sˇtı´ nunciove´ se v jednotlivyćh zemıćh stali nezrˇ´ıdka prˇ´ımy´mi organiza´tory protireformace a soustrˇed’ovali kolem sebe horlive´ prˇ´ıznivce. Takove´to okruhy radika´lnıćh katolı´ku˚ byly cˇ asto nazy´vańy podle hlavnı´ opory rekatolizace „sˇpaneˇ lskou stranou“.

Kapitola 4.

Habsburska´ rˇ´ısˇe ˇ ´ısˇe Karla V. R Drzˇ avy cı´sarˇske´ dynastie Habsburku˚ tvorˇily na pocˇ a´tku 16. stoletı´ deˇ dicˇ ne´ a zdeˇ deˇ ne´ zemeˇ rakouske´, Sˇ ty´rsko, Korutany, Kranˇ sko, Tyrolsko, Terst, Burgundske´ ve´vodstvı´ a za´rovenˇ byly nepevnou soucˇ a´stı´ svazku Svate´ rˇ´ısˇe ˇr´ımske´, od roku 1474 doplneˇ ne´ prˇ´ıvlastkem „na´roda neˇ mecke´ho“. Habsburkove´ vla´dli v te´to ˇr´ısˇi jako cı´sarˇi. Dobrˇe organizovane´ stavy jim vsˇak v deˇ dicˇ nyćh zemıćh nedovolovaly vla´dnout absolutisticky. Nejdu˚ lezˇ iteˇ jsˇ´ım cˇ lańkem habsburskyćh drzˇ av se pocˇ a´tkem sˇestnaćte´ho stoletı´ nepochybneˇ stalo burgundske´ deˇ dictvı´. Ve´vodstvı´ burgundske´ tvorˇilo Nizozemı´ (v podstateˇ cely´ dnesˇnı´ Benelux), Alsasko, Lotrinsko a Franche – Comte´. Bohate´ a lidnate´ Nizozemı´ prˇedstavovalo (spolu se severnı´ Ita´liı´) nejvyspeˇ lejsˇ´ı evropske´ u´zemı´. Na jeho rozkveˇ tu se podepsal nejenom u´padek hanzy, ale i vzru˚ stajıćı´ obchod s Novy´m sveˇ tem. Pro Habsburky bylo v nasta´vajıćıćh va´lkaćh du˚ lezˇ ity´m zdrojem krytı´ va´lecˇ nyćh vy´daju˚ . Roku 1516 se panovnı´kem Sˇ paneˇ lska stal KAREL HABSBURSKY´ a pro poddane´ sve´ho nove´ho kra´lovstvı´ to byl od nyneˇ jsˇka Carlos Primiero – KAREL I. (1516-1556). Jake´ deˇ dictvı´ se mu to na Pyrenejske´m poloostroveˇ dostalo do rukou? Sˇ paneˇ lskou jednotu, kterou jsme zvyklı´ datovat od roku 1479, prˇedstavoval velice volny´ svazek Kastilie a Aragonu (na hranicıćh obou zemı´ se nada´le vybı´rala cla). Jednı´m z du˚ vodu˚ va´have´ho prohlubovańı´ spojenectvı´ byla i znacˇ neˇ odlisˇna´ expanzivnı´ orientace. Zatı´mco Aragon byl tradicˇ nı´mi vazbami spjat se Strˇedomorˇ´ım, Kastilie se zameˇ rˇila nejprve na Afriku a oceań a po objevenı´ nezna´me´ pevniny naprˇela na ovla´dnutı´ Ameriky vsˇechny sve´ sı´ly. V polovineˇ 16. stoletı´ byla prvnı´ etapa conquisty zakoncˇ ena a Habsburkove´ kontrolovali veˇ tsˇinu Nove´ho sveˇ ta. Sˇ paneˇ lske´ obyvatelstvo bylo prˇeva´zˇ neˇ romańske´, avsˇak jeho du˚ lezˇ itou slozˇ ku tvorˇili Zˇ ide´ a muslimsˇtı´ Maurˇi. Je zrˇejme´, zˇ e slozˇ enı´ muselo by´t pestre´ i po strańce na´bozˇenske´ a brzy se zacˇ alo projevovat antagonismy. Vla´dnoucı´ romańske´ obyvatelstvo zaha´jilo prona´sledovańı´ Zˇ idu˚ , kterˇ´ı se brańili prˇestupovańı´m ke krˇest’anstvı´. Konverze neprˇinesla zˇ a´doucı´ efekt, nebot’ tu sˇlo i o souperˇenı´ ekonomicke´. Rok 1478 znamenal aktivizaci cı´rkevnı´ instituce soudnı´ho charakteru Svate´ inkvizice udeˇ lenı´m pra´va kra´li Ferdinandovi papezˇ em ke jmenovańı´ inkvizitoru˚ . Tak vstoupil na deˇ jinnou sceńu nechvalneˇ zna´my´ Tomas Torquemada. Jesˇteˇ v roce objevenı´ Ameriky byl vydań edikt vyhańeˇ jıćı´ Zˇ idy ze Sˇ paneˇ lska. Roku 1502 se inkvizice obra´tila proti Mauru˚ m 30

4. Habsburska´ rˇ´ısˇe

31

a muslimske´ obyvatelstvo muselo beˇ hem neˇ kolika meˇ sıću˚ prˇijmout krˇest’anstvı´ nebo emigrovat. Pokusy o panovnicky´ absolutismus jsou v te´to zemi rovneˇ zˇ starsˇ´ıho data. Realizovali je jizˇ na sklonku 15. stoletı´ Ferdinand s Isabelou, jimzˇ ovsˇem nezbylo, nezˇ se poty´kat s tuhou opozicı´. Staletı´ reconquisty dala vzniknout mocne´ vrstveˇ sˇpaneˇ lskyćh grandu˚ vla´dnoucıćh vlastnı´m ozbrojeny´m sila´m rˇa´doveˇ tisıću˚ ozbrojencu˚ . Odpor vysoke´ aristokracie byl nakonec zlikvidovań za pomoci meˇ st spojenyćh do tzv. Svate´ hermandady. Novy´ sˇpaneˇ lsky´ kra´l a ˇr´ımsky´ cı´sarˇ meˇ l nicmeńeˇ o za´kladneˇ sve´ moci jine´ prˇedstavy a opeˇ tneˇ uprˇednostnil pra´va sˇlechty. Sˇ paneˇ lska´ meˇ sta s bohaty´m Toledem v cˇ ele rozhorˇcˇ eneˇ odpoveˇ deˇ la v letech 1520-1521 revoltou zna´mou jako povstańı´ komuneru˚ . Akt neposlusˇnosti se povstalcu˚ m nevyplatil (ovsˇem videˇ no z delsˇ´ıho cˇ asove´ho horizontu – ani odplata vla´dci). Panovnı´k po vı´teˇ zstvı´ meˇ sta zatı´zˇ il obrovsky´mi daneˇ mi, jezˇ zcela podva´zaly obchodnı´ a podnikatelskou aktivitu, naopak sˇlechta byla od bernı´ osvobozena. Du˚ sledkem tohoto postupu se stal plı´zˇ ivy´ hospoda´ˇrsky´ u´padek, jehozˇ postup nemohl zastavit ani prˇ´ıliv americke´ho zlata a strˇ´ıbra. Jizˇ v pru˚ beˇ hu 16. stoletı´ bylo patrne´, cˇ´ım se Sˇ paneˇ lsko ekonomicky negativneˇ odlisˇuje od Francie nebo Anglie.

Proti rodu Valois, Osmanu˚ m, knı´zˇ atu˚ m i papezˇ i Karel I. se pokusil na za´kladeˇ dynasticke´ politiky o vytvorˇenı´ univerza´lnı´ sveˇ tove´ katolicke´ monarchie. Rodinne´ ambice Habsburku˚ se prˇitom strˇetly se za´jmy evangelickyćh ˇr´ısˇskyćh stavu˚ , Franciı´, Turky, papezˇ em . . . ˇ ´ısˇe Karlova leckdy moderneˇ interpretovana´ jako jeden z pokusu˚ o evR ropskou jednotu svy´m integracˇ nı´m a nadna´rodnı´m charakterem jednodusˇe nemohla obsta´t prˇed soudoby´m na´bozˇ ensky´m sˇteˇ penı´m – zapocˇ aty´m (sice nevinneˇ ) renesancˇ neˇ individualistickou potrˇebou prozkoumat svobodneˇ text Bible, avsˇak zakoncˇ eny´m vznikem na´rodnıćh protestantskyćh cı´rkvı´. ˇ ´ısˇi, a nejen evangelicka´, projevovala pokrocˇ ile´ touhy Stejneˇ tak knı´zˇ ata v R po samospra´veˇ – habsbursky´ model byl pro neˇ tudı´zˇ da´vno neprˇijatelny´. Jakmile bylo sjednańo docˇ asne´ prˇ´ımeˇ rˇ´ı, zacˇ al se cı´sarˇ, jenzˇ si osoboval roli ochrańce krˇest’anstva, okamzˇ iteˇ zaby´vat mysˇlenkami na krˇ´ızˇ ovou vy´pravu. Osmanska´ rˇ´ısˇe svı´rala Evropu hned z neˇ kolika stran a nezda´lo se, zˇ e by na va´lecˇ ne´m poli vyrˇkla sve´ poslednı´ slovo. Samostatnou kapitolu prˇedstavovaly konflikty s papezˇ i. Jak dlouho jen cı´sarˇi trvalo (kolik desetiletı´), nezˇ prˇinutil duchovnı´ hlavu krˇest’anstva svolat vsˇeobecny´ cı´rkevnı´ koncil? Shroma´zˇ deˇ nı´, od neˇ hozˇ se ocˇ eka´valo, zˇ e provede za´sadnı´ cı´rkevnı´ reformu a zamezı´ onomu oba´vane´mu rozsˇteˇ penı´ cı´rkve.

32


Je obtı´zˇ ne´ rˇ´ıci, ve ktere´ rovineˇ vlastneˇ renesancˇ nı´ individualismus Karla I(V.) ohrozˇ oval vıće. Jiste´ nicmeńeˇ je, zˇ e jeho politickou podobu – vytva´rˇenı´ suvereńnıćh a navza´jem neza´vislyćh na´rodu˚ (respektive sta´tu˚ ) dokonale zteˇ lesnil FRANTISˇ EK I. (1515-1547), francouzsky´ kra´l z rodu Valois, jenzˇ se stal Karlovi te´meˇ rˇ celozˇ ivotnı´m souperˇem. Mlady´ Habsburk byl vzdeˇ la´vań ve francouzske´m jazyce a vychova´vań v burgundske´ tradici. Jeho volbu za ˇr´ımske´ho kra´le KARLA V. (1519 -1555) ohrozˇ enou zejmeńa francouzsky´m rivalem nakonec rozhodly penı´ze Fuggeru˚ . Zisk titulu jej vsˇak sta´l celkem 852 000 zlatyćh. 28. cˇ ervna 1519 byl tedy v kapli kla´sˇtera svate´ho Bartolomeˇ je ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslneˇ zvolen sedmi kurfirˇtsky´mi hlasy. Na rozdı´l od strˇedoveˇ ku byl s touto hodnostı´ prakticky ztotozˇ neˇ n titul cı´sarˇe. Podobneˇ jako tomu bylo jizˇ za Maxmiliańa I., trˇi dny po obrˇadu dorazil papezˇ sky´ souhlas s uzˇ´ıvańı´m titulu „zvoleny´ cı´sarˇ“. Korunovań byl nejvysˇsˇ´ım pontifikem teprve roku 1530 v Bologni. Habsbursko – francouzsky´ spor se stal za´kladnı´m rozporem za´padoevropske´ politiky. Teˇ zˇ isˇteˇ mocenskyćh za´jmu˚ prˇitom spocˇ´ıvalo v Ita´lii. Neapolsko kdysi patrˇ´ıvalo Anjouovcu˚ m, koncem 15. stoletı´ se je tedy Francouzi znovu pokusili doby´t, podporˇili vsˇak osudove´ sblı´zˇ enı´ Habsburku˚ s panovnı´ky sˇpaneˇ lske´ho sta´tu. O cˇ tvrt stoletı´ pozdeˇ ji zasa´hl do boju˚ na italske´ fronteˇ i Karel V. Spojil se s papezˇ em, Angliı´ a vyhnal Francouze z Ita´lie, prˇicˇ emzˇ prˇenesl dokonce bojisˇteˇ do jizˇ nı´ Francie. Frantisˇku˚ v protiu´tok do Ita´lie se nezdarˇil a jeden z velkyćh strˇetu˚ te´to va´lky bitva u Pavie roku 1525 skoncˇ ila jeho drtivou pora´zˇ kou. Upadl na rok do cı´sarˇova osobnı´ho zajetı´ a byl propusˇteˇ n teprve po podepsańı´ potupnyćh podmıńek Madridske´ho mı´ru (1526). Karlova moc nynı´ dosa´hla takovyćh rozmeˇ ru˚ , zˇ e francouzsky´ kra´l mohl celkem snadno poprˇ´ıt vsˇe co podepsal a vytvorˇit proticı´sarˇskou v ligu Cognacu. Mezi spojenci se pro zmeˇ nu nacha´zeli Anglie, papezˇ , Bena´tky i Milańo. Anizˇ by neˇ co podobne´ho cı´sarˇ pu˚ vodneˇ zamy´sˇlel, jeho zˇ oldne´ˇri nezaopatrˇenı´ patrˇicˇ ˇ ´ıma a neˇ kolik dnı´ omraćˇ eni papezˇ sky´m ny´m platem pronikli triumfa´lneˇ do R bohatstvı´m Veˇ cˇ ne´ Meˇ sto du˚ kladneˇ plenili a drancovali. Zna´silnˇ ovańı´ jeptisˇek a vozenı´ prela´tu˚ na oslech ulicemi meˇ sta patrˇilo k nejoblı´beneˇ jsˇ´ım za´bava´m neˇ meckyćh lancknechtu˚ . Uda´lost z roku 1527 vstoupila do deˇ jin jako Sacco di Roma. Novy´ u´tok osmanskyćh Turku˚ ve strˇednı´ Evropeˇ (oblezˇ enı´ Vı´dneˇ na podzim 1529) nakonec prˇivedl obeˇ strany ke kompromisnı´mu mı´ru v Cambrai z roku 1529. Bolonˇ ska´ korunovace hlavou krˇest’anstva vsˇak pozvedla Karlovo sebeveˇ domı´ tak, zˇ e na sneˇ mu v Augsˇpurku opı´raje se o dobrozdańı´ katolickyćh teologu˚ odmı´tl vsˇe a narˇ´ıdil protestantu˚ m, aby se k urcˇ ite´mu datu (kveˇ ten 1531) podrˇ´ıdili katolicke´ vı´ˇre, jinak proti nim bude postupovańo podle ˇr´ısˇske´ho pra´va. Vza´peˇ tı´ prosadil ve Frankfurtu nad Mohanem volbu sve´ho bratra Ferdinanda ˇr´ımsky´m kra´lem. Volicˇ i postaveni prˇed nebezpecˇ´ı protestantske´


33

jednoty nynı´ souhlasili, acˇ byli pu˚ vodneˇ proti. V reakci nato projevila protestantska´ knı´zˇ ata semknutost jesˇteˇ veˇ tsˇ´ı a pocˇ a´tkem roku 1531 v Hessensku ˇ ´ısˇi nauzavrˇela zna´my´ sˇmalkaldsky´ obranny´ spolek. Na´bozˇ ensky´ rozkol v R bı´ral obra´tky. Zostrˇene´ vztahy mezi cı´sarˇem a evangelicky´mi stavy pomohlo zmı´rnit teprve obnovene´ turecke´ nebezpecˇ´ı z roku 1532, ktere´ se po celou dobu vla´dy Sulejmana I. neomezovalo pouze na strˇednı´ Evropu, ale hla´silo se stejneˇ hroziveˇ i v za´padnı´m Strˇedomorˇ´ı. Karel V. zde dosa´hl alesponˇ cˇ a´stecˇ ne´ho u´speˇ chu dobytı´m Tunisu roku 1535. Francouzska´ diplomacie si velmi brzy uveˇ domila, zˇ e turecke´ karty lze vyuzˇ´ıt ve vlastnı´ prospeˇ ch a bez ohledu na sˇpatnou poveˇ st, kterou si tı´m zı´skala v krˇest’anske´ Evropeˇ , koordinovala s Osmany vojenske´ operace proti Habsburku˚ m. Roku 1536 znovu vpadla do Milańska a boje tu s prˇesta´vkami pokracˇ ovaly jesˇteˇ na pocˇ a´tku cˇ tyrˇica´tyćh let bez viditelnyćh u´speˇ chu˚ . Roku 1544 bylo opeˇ t uzavrˇeno prˇ´ımeˇ rˇ´ı (Cre´py) a Karel V. si tak mohl uvolnit ruce k rozhodne´mu u´deru proti Sˇ malkaldske´ jednoteˇ . Ve Sˇ malkaldske´ va´lce probı´hajıćı´ v letech 1546-1547 hra´ly na´bozˇ enske´ motivy druhorˇadou roli, spı´sˇe dosˇlo k rozhodujıćı´mu za´pasu mezi cı´sarˇem ˇ ´ısˇi. Vu˚ dce jednoty, kurfirˇt Jan Fridrich byl v rozhodua jeho protivnı´ky v R jıćı´ bitveˇ u Mu¨hlberka roku 1547 na hlavu porazˇ en a zajat, ztratil majetek ˇ ´ısˇi vsˇak dosazˇ eno nebylo, nebot’sı´la i hodnost. Ky´zˇ ene´ stabilizace pomeˇ ru˚ v R Karla V. vsˇechny nemile prˇekvapila, dosavadnı´ spojence nevyjı´maje. Na pocˇ a´tku padesa´tyćh let proto vyvolal novy´ francouzsky´ kra´l (Jindrˇich II.) dalsˇ´ı va´lku, protihabsbursky orientovany´ papezˇ Pavel IV. zaha´jil kontakty s Parˇ´ızˇ´ı a na sneˇ mu v Augsˇpurku roku 1555 skoncˇ ila jednańı´ mezi panovnı´kem a evangelicky´mi stavy o rozsahu konfesiona´lnıćh svobod vyhla´sˇenı´m podmıńek na´bozˇenske´ho mı´ru (jednı´m z nejdu˚ lezˇ iteˇ jsˇ´ıch ustanovenı´ mı´ru se stala za´sada cuius regio, eius religio – cˇ´ı zemeˇ toho vı´ra, protestantske´ na´bozˇ enstvı´ bylo uznańo de jure). Pro Karla V. znamenaly pora´zˇ ku. To se vsˇak jizˇ cı´sarˇ nacha´zel ve fa´zi abdikacˇ nıćh aktu˚ , ktery´mi prˇeda´val jednotlive´ zemeˇ sve´mu bratrovi Ferdinandovi a synu Filipovi. Bylo zrˇejme´, zˇ e jeho pokus vytvorˇit jednotnou univerza´lnı´ krˇest’anskou monarchii selhal. Z te´to skutecˇ nosti vyplynuly dalsˇ´ı du˚ sledky: Dohodou o deˇ dictvı´ se oddeˇ lila rakouska´ a sˇpaneˇ lska´ linie habsburske´ rodiny a rovneˇ zˇ do roku 1559 si mı´rem v Cateau-Cambre´sis velmoc z Pyrenejske´ho poloostrova a Francie na dlouhou dobu potvrdily dosazˇ eny´ pomeˇ r sil.

Sˇ paneˇ lska´ monarchie Filipa II. FILIP II. (1556-1598) si na rozdı´l od sve´ho otce zvolil za sı´dlo Madrid a cı´leveˇ domeˇ zacˇ al budovat centralizovany´ sta´tnı´ apara´t. Nenı´ na´hodou, zˇ e si

34


pra´veˇ on vyslouzˇ il charakteristiku prvnı´ byrokrat na tru˚ neˇ a svoji sveˇ tovou ˇr´ısˇi spravoval te´meˇ rˇ vy´hradneˇ z pracovny v Escorialu. V neˇ kteryćh dnech byl schopen prˇecˇ´ıst a podepsat azˇ 400 dokumentu˚ , ktere´ se mu nahromadily na stole. V u´rˇednicke´ praći byl neuńavny´ a mohl pracovat kdekoli a kdykoli. Prostrˇednictvı´m te´to cˇ innosti si vyslouzˇ il poveˇ st „kra´le papı´rnı´ka“. Jednu z vy´raznyćh a temnyćh kapitol Filipovy vla´dy prˇedstavuje pokracˇ ujıćı´ na´bozˇ enska´ nesna´sˇenlivost. Sˇ paneˇ lskou ofenzı´vu proti kacı´ˇru˚ m v 2. polovineˇ 16. stoletı´ prˇedstavovalo jedenadvacet tribuna´lu˚ Svate´ho oficia. Vrchnı´ dozorcˇ´ı orgań tvorˇila rada pro inkvizici nazy´vana´ Suprema. Svate´ oficium cˇ as od cˇ asu konalo slavnosti vı´ry, tzv. autodafe´ na kteryćh se ritua´lneˇ odsuzovali proslulı´ kacı´ˇri s na´slednou popravou provedenou cˇ asto upa´lenı´m zazˇ iva. Filip II. pokud mohl, ućˇ ast na autodafe´ nevynechal. Statistiky hovorˇ´ı prˇiblizˇ neˇ o 40 000 inkvizicˇ nıćh prˇ´ıpadu˚ , ktere´ tribuna´ly Svate´ho oficia v letech vla´dy Filipa II. projednaly, tedy tisıć rocˇ neˇ . Inkvizice ve Sˇ paneˇ lsku obra´tila svou pozornost zejmeńa na pocˇ etne´ morisky. Jejı´ prˇehnana´ aktivita spolecˇ neˇ s necitlivou politikou sta´tu vedla nakonec k povstańı´ te´to etnicke´ skupiny o vańocıćh 1568. Prˇestozˇ e byli moriskove´ podporovańi Turky, byli vojensky porazˇ eni a podrobeni rozsa´hly´m deportacı´m. Prˇedpokla´da´ se, zˇ e prˇiblizˇ neˇ 20% z celkove´ho pocˇ tu 100 000 deportovanyćh zahynulo prˇi prˇesunech. Ti, kterˇ´ı prˇezˇ ili, skoncˇ ili v koloniıćh rozpty´lenyćh po cele´m Sˇ paneˇ lsku. Cela´ prˇesı´dlovacı´ operace nakonec nedosa´hla ky´zˇ ene´ho za´meˇ ru – na´silne´ integrace a moriskove´ byli na pocˇ a´tku 17. stoletı´ definitivneˇ vypoveˇ zeni ze Sˇ paneˇ lska. Toto opatrˇenı´ meˇ lo va´zˇ ne´ demograficke´ a ekonomicke´ du˚ sledky. V letech 1568–72 zaznamenal Filip II. skveˇ le´, zejmeńa zahranicˇ neˇ politicke´ u´speˇ chy a prˇes „horkou pu˚ du“ v Nizozemı´ tuto u´speˇ sˇnou se´rii korunoval uda´lostı´ v sousednı´ monarchii. Roku 1580 vymrˇela v Portugalsku dynastie Aviz. V okamzˇ iku, kdy na upra´zdneˇ ny´ tru˚ n usedl Filip II. a dosˇlo ke sjednocenı´ poloostrova, dosa´hla moc Sˇ paneˇ lska sve´ho vrcholu. Zdejsˇ´ı veˇ tev Habsburku˚ nynı´ kontrolovala skutecˇ nou sveˇ tovou kolonia´lnı´ ˇr´ısˇi a tak tomu meˇ lo by´t na´sledujıćıćh sˇedesa´t let. Sˇ paneˇ lsky´ monopol v za´morˇ´ı vsˇak musel nutneˇ narazit na za´jmy Francie a Anglie. Filip II. se proto v pru˚ beˇ hu osmdesa´tyćh let pokusil prosadit svu˚ j vliv ve Francii zmı´tane´ na´bozˇ enskou va´lkou, zlomit vzpouru Nizozemcu˚ a vojenskou invazı´ zacˇ lenit do sve´ rˇ´ısˇe i anglicke´ kra´lovstvı´. Ke kontrole Anglie se vsˇak nabı´zela te´zˇ jina´ cesta a pro sve´ plańy zı´skal i papezˇ e, jak tomu nasveˇ dcˇ ovala ˇ ´ımem. Zby´valo jesˇteˇ necelyćh deset let, tajna´ smlouva mezi Madridem a R ve kteryćh se zda´lo, zˇ e sveˇ t lezˇ´ı Sˇ paneˇ lsku u nohou. Potom prˇisˇla pora´zˇ ka v kana´lu La Manche, posı´lila povstalce v Nizozemı´ a ve sve´m du˚ sledku oslabila sˇpaneˇ lske´ pozice ve Francii. V roce 1596 Anglie, Francie a Holandsko


35

vytvorˇily mocny´ (greenwichsky´) pakt a prˇinutily pyrenejskou velmoc k dalsˇ´ımu meˇ rˇenı´ sil. Situaci se podarˇilo na cˇ as zklidnit teprve na´stupci FILIPU III. (1598-1621). Trˇebazˇ e se soucˇ asnı´ku˚ m zda´ly financˇ nı´ i vojenske´ zdroje habsburske´ rˇ´ısˇe nevycˇ erpatelne´, nemohla tato dynasticka´ aliance nikdy zvı´teˇ zit nad svy´mi konkurenty. Sa´m Karel rekrutoval ke konci sve´ vla´dy v jednotlivyćh ˇr´ısˇskyćh u´zemıćh na 150 000 muzˇ u˚ , o pu˚ lstoletı´ pozdeˇ ji na pocˇ a´tku dańske´ va´lky se jizˇ jeho syn Filip II. chlubil vıće nezˇ 300 000 muzˇ i. Va´lecˇ ne´ vy´daje rostly ve spira´le a du˚ sledkem se stal nutneˇ trvaly´ za´pas o solventnost. Karel si neusta´le pu˚ jcˇ oval a s tı´m, jak va´zlo splaćenı´, rostly u´rokove´ sazby sta´le nedu˚ veˇ rˇiveˇ jsˇ´ıch banke´rˇu˚ . Prˇi sve´m odchodu z politicke´ sceńy odka´zal synovi sta´tnı´ dluh ve vy´sˇi 20 000 000 duka´tu˚ . Kdyzˇ odcha´zel z jevisˇteˇ deˇ jin Filip II., dluh se zpeˇ tina´sobil a dosa´hl neuveˇ rˇitelne´ vy´sˇe 100 000 000 duka´tu˚ .

Kapitola 5.

Nizozemska´ revoluce Nizozemska´ u´zemı´ netvorˇila jednolity´ celek s dlouhou historiı´. Oblasti se ocitaly postupneˇ pod nadvla´dou Habsburku˚ od panovańı´ cı´sarˇe Maxmiliańa I. va´lkami, koupı´ a snˇ atky a v jednolite´ u´zemı´ byly forma´lneˇ prˇetvorˇeny azˇ roku 1548. Konglomera´t sedmnaćti provinciı´ oby´vali na jihu romańsˇtı´ Valoni a na severu germańsˇtı´ Vla´move´. Kromeˇ na´rodnostnıćh rozdı´lu˚ bychom vsˇak te´zˇ vypozorovali i rozdı´ly mezi zchudlou venkovskou sˇlechtou na jihu a bohaty´mi meˇ sˇt’any na severu. Trˇetı´ odlisˇnost mezi severem a jihem prˇedstavovala odlisˇna´ na´bozˇ enska´ orientace. Podnikave´mu meˇ sˇt’anstvu nesmı´rneˇ vyhovovalo kalvıńske´ ucˇ enı´ o predestinaci, jenzˇ jesˇteˇ vıće posilovalo jeho aktivity, zatı´mco venkovska´ sˇlechta zu˚ stala prˇeva´zˇ neˇ veˇ rna´ katolicke´ vı´rˇe. V dobeˇ , o ktere´ hovorˇ´ıme, prˇedstavovalo Nizozemı´ nejrozvinuteˇ jsˇ´ı hospoda´rˇskou oblast Evropy i sveˇ ta. Rotterdamem a Antverpami procha´zelo prˇes 50% sveˇ tove´ho obchodu. Antverpska´ burza platila za financˇ nı´ centrum Evropy. Jednotlive´ provincie meˇ ly vlastnı´ samospra´vu, svu˚ j sneˇ m, v cˇ ele u´zemnı´ jednotky sta´l kra´lovsky´ mı´stodrzˇ itel. Celek 17 provinciı´ volneˇ spravovaly Genera´lnı´ stavy (mı´stnı´ na´zev pro vsˇeobecny´ sneˇ m), Sta´tnı´ rada a genera´lnı´ mı´stodrzˇ´ıcı´. Mezi domaćı´mi nepanovala zpocˇ a´tku zˇ a´dna´ zvla´sˇtnı´ jednota, avsˇak ve dvou veˇ cech se shodovali vsˇichni. Kazˇ da´ provincie by si meˇ la podrzˇ et kontrolu nad mı´stnı´mi za´lezˇ itostmi a o obecnyćh proble´mech by meˇ l rozhodovat nebo alesponˇ diskutovat genera´lnı´ orgań. Na´bozˇ enska´ politika Madridu nerespektovala ani jednu z teˇ chto prˇedstav, nebot’inkvizice si prˇa´la vyda´vańı´ kacı´rˇu˚ mimo domovske´ provincie a ostatneˇ i cela´ koncepce na´bozˇ enske´ politiky byla vypracovańa ve Sˇ paneˇ lsku a Nizozemı´ vnucena. Filip II. prˇenechal vla´du nad poddany´mi v Nizozemı´ sve´ nevlastnı´ sestrˇe MARKE´TEˇ PARMSKE´ (1522-1586) a za´rovenˇ jmenoval neˇ kolik ra´dcu˚ , mezi nimizˇ si uchoval nejveˇ tsˇ´ı vliv kardina´l ANTOINE GRANVELLA (1517 -1586). Kardina´l jako nejvysˇsˇ´ı cı´rkevnı´ prˇedstavitel byl poveˇ rˇen bojem s reformacı´ a reagoval na sˇ´ırˇ´ıcı´ se kalvıństvı´ jak aktivizacı´ inkvizice, tak i povolańı´m jezuitu˚ roku 1556 do zemeˇ . Nizozemsˇtı´ politicˇ tı´ vu˚ dci jako ADMIRA´L HOORN, VILE´M ORANZˇ SKY´ (1533-1584) nebo HRABEˇ Z EGMONTU (1522-1568) byli rozcˇ arovańi zpu˚ sobem vla´dy Filipa II. Rozhodli se nespolupracovat prˇi prosazovańı´ za´konu˚ o kacı´rˇstvı´, nebot’ se domnı´vali, zˇ e proble´my v na´bozˇ enskyćh za´lezˇ itostech znepokojı´ kra´le nejvıće a pomohou jim prˇi ˇresˇenı´ dalsˇ´ıch spornyćh ota´zek. Nikdo z nizozemske´ politicke´ elity nebyl v te´ dobeˇ protestantem, chteˇ li novy´ 36

5. Nizozemska´ revoluce

37

prvek na na´bozˇ enske´ sceńeˇ pouze vyuzˇ´ıt k zı´skańı´ politickyćh vy´sad. Neveˇ deˇ li ovsˇem, zˇ e podle Filipova pevne´ho prˇesveˇ dcˇ enı´ nemohla by´t na´bozˇ enska´ politika prˇedmeˇ tem vyjedna´vańı´. V reakci na panovnı´kovu neu´stupnost vydala skupina sˇlechticu˚ petici vyzy´vajıćı´ ke zrusˇenı´ inkvizice a zmı´rneˇ nı´ za´konu˚ o kacı´rˇstvı´ a vnutila ji mı´stodrzˇ itelce Marke´teˇ Parmske´. Kalvinisticke´ bohosluzˇ by porˇa´dane´ od jara 1566 kazˇ dou nedeˇ li i sva´tek pod sˇiry´m nebem brzy pojaly neˇ kolik tisıć lidı´ najednou. Iniciativu si neˇ kolik meˇ sıću˚ podrzˇ eli kazatele´ a jimi ˇr´ızene´ masy, azˇ se nove´ aktivity ujala 10. srpna skupina protestantu˚ , ktera´ zacˇ ala ve Flandrech nicˇ it na´bozˇ enske´ obrazy. Beˇ hem meˇ sıće byla takto „ocˇ isˇteˇ na“ veˇ tsˇina kostelu˚ ve vsˇech provinciıćh. Pod tlakem uda´lostı´ byla sice vyhla´sˇena na´bozˇ enska´ tolerance a pozastaveny za´kony o kacı´ˇrstvı´, avsˇak Filip zacˇ al za´rovenˇ verbovat arma´du. Rozhodl se Nizozemı´ vnutit svou vu˚ li silou. Povstalci byli porazˇ eni hned v prvnı´m strˇetu vla´dnı´mi jednotkami na jarˇe 1567 a bylo zrˇejme´, zˇ e nenı´ trˇeba mobilizovat 70 000 muzˇ u˚ , jak se pu˚ vodneˇ zamy´sˇlelo. Hlavnı´ vedenı´ nove´ho desetitisıćove´ho vojska redukovane´ho na sˇpaneˇ lske´ veterańy v Ita´lii bylo sveˇ rˇeno VE´VODOVI Z ALBY (1507-1582). Arma´da dorazila v srpnu do Bruselu a okamzˇ iteˇ zacˇ ala pacifikovat povstalce. Vza´peˇ tı´ zacˇ alo zaty´kańı´ velke´ho ˇ ada opozicˇ nıćh vu˚ dcu˚ , mnozˇ stvı´ osob obvineˇ nyćh ze spoluućˇ asti na vzpourˇe. R ˇ ´ısˇe mimo a mezi nimi prˇedevsˇ´ım Vile´m Oranzˇ sky´, proto radeˇ ji uprchla do R dosah Alby. Roku 1568 vnikla vojska exulantu˚ pod Vile´movy´m vedenı´m do Nizozemı´, aby byla opeˇ t porazˇ ena a vyhnańa. Ve´voda za´rovenˇ tvrdeˇ zakrocˇ il proti teˇ m, kterˇ´ı se mu dostali do rukou. Sˇ paneˇ le´ uva´deˇ jı´ 1000 popravenyćh, protestantske´ prameny zhruba osmkra´t vıće. Na popravisˇti skoncˇ ili i dva vy´znamnı´ prˇedstavitele´ admira´l Hoorn a hrabeˇ Egmont, acˇ koli v dobeˇ represı´ oba konvertovali ke katolicismu a postavili se na stranu Marke´ty Parmske´. Vza´peˇ tı´ byl zkonfiskovań majetek prˇiblizˇ neˇ 9000 osob postavenyćh mimo za´kon. Albovu hru˚ zovla´du je tedy vhodneˇ jsˇ´ı cha´pat jako represivnı´ z pohledu cele´ho konfliktu. Jako prˇ´ıklad poslouzˇ´ı oble´hańı´ Haarlemu. Povstalci nabı´dli za urcˇ ityćh podmıńek kapitulaci, Sˇ paneˇ le´ vsˇak trvali na kapitulaci bezpodmıńecˇ ne´. Boj se pak prota´hl na sedm meˇ sıću˚ a porazˇ enı´ zaplatili za svoji troufalost 1200 popravami. Holand’ane´ se na za´kladeˇ te´to zkusˇenosti v podstateˇ rozhodli bojovat do poslednı´ho muzˇ e. V prˇedjarˇ´ı 1569 byl genera´lnı´m stavu˚ m prˇedlozˇ en na´vrh za´kona prˇedpokla´dajıćı´ho v Nizozemı´ zavedenı´ sˇpaneˇ lske´ho danˇ ove´ho syste´mu zvane´ho alcabala. Tuto soustavu prˇedstavovala jednoprocentnı´ danˇ z majetku, peˇ tiprocentnı´ z transakcı´ s nı´m a prˇedevsˇ´ım desetiprocentnı´ danˇ z prodeje jake´hokoli zbozˇ´ı. Za zhoubnou byla povazˇ ovańa pra´veˇ ona desetiprocentnı´ slozˇ ka a vyvolala tedy znacˇ ne´ pobourˇenı´. Alba sice souhlasil s odlozˇ enı´m platnosti o dva roky, ale prˇesto pod pohru˚ zˇ kou cˇ a´st daneˇ vybral.

38


Aby se vyhnula prona´sledovańı´ cˇ i vyma´hańı´ danı´, odesˇla ˇrada obyvatel do lesu˚ , odkud drobnou guerillovou va´lkou nebo take´ obycˇ ejny´mi loupezˇ emi znesnadnˇ ovala Sˇ paneˇ lu˚ m zˇ ivot. Tito lesnı´ ge´zove´ pu˚ sobıćı´ zejmeńa v jizˇ nı´m Nizozemı´ vsˇak nemohli vy´voj za´sadnı´m zpu˚ sobem ovlivnit. Ze severnıćh provinciı´ se rekrutovali odva´zˇ livci, kterˇ´ı se zmocnili v pru˚ beˇ hu roku 1569 neˇ kolika sˇpaneˇ lskyćh lodı´ a lodı´ jejich prˇ´ıvrzˇ encu˚ – na´morˇnı´ ge´zove´. Svy´mi prˇepady zneklidnˇ ovali zejmeńa sˇpaneˇ lske´ pobrˇezˇ nı´ pevnosti. Beˇ hem dvou let cˇ´ıtala flotila neˇ kolik desı´tek kora´bu˚ , jimzˇ kra´lovna Alzˇ beˇ ta poskytla azyl v anglickyćh prˇ´ıstavech. Mezitı´m sˇpaneˇ lske´ pozice v Nizozemı´ rovneˇ zˇ upevnila vı´teˇ zna´ na´morˇnı´ bitva svate´ ligy u Lepanta (rˇ´ıjen 1571). Pora´zˇ ka Turku˚ italsko–sˇpaneˇ lsky´m lod’stvem pod vedenı´m JUANA D’AUSTRIA (1547-1578), Filipova nevlastnı´ho bratra, by´va´ sice v historii prˇecenˇ ovańa, nicmeńeˇ znacˇ neˇ posı´lila sˇpaneˇ lske´ sebeveˇ domı´. Na´morˇnı´ ge´zove´ donucenı´ opustit sve´ za´kladny v Doveru po pohru˚ zˇ ce va´lky Anglii Sˇ paneˇ lskem se na jarˇe 1572 rozhodli k zoufale´mu cˇ inu – vylodeˇ nı´ u meˇ sta Brielle na nizozemske´m pobrˇezˇ´ı. Akce byla u´speˇ sˇna´ a zaha´jila za´rovenˇ novou fa´zi na´rodneˇ osvobozenecke´ va´lky. Vojska Vile´ma Oranzˇ ske´ho znovu vstoupila do zemeˇ a spolecˇ neˇ s francouzsky´mi hugenoty a meˇ stsky´m obyvatelstvem bylo v pru˚ beˇ hu neˇ kolika meˇ sıću˚ dobyto Holandu, Ze´landu a Geldern. Dordrechtska´ dohoda z le´ta te´hozˇ roku mezi veliteli ge´zu˚ a stavy vyjasnila jednotny´ postoj severnıćh provinciı´, postavila do cˇ ela osvobozenecke´ho hnutı´ Vile´ma Oranzˇ ske´ho a poskytla mu financˇ nı´ pomoc. Zde je mozˇ no vystopovat pocˇ a´tek rozpadu zemeˇ . Hugenotska´ podpora sice po uda´lostech Bartolomeˇ jske´ noci odpadla, avsˇak jizˇ v pru˚ beˇ hu prˇ´ısˇtı´ho roku utrpeˇ li Sˇ paneˇ le´ dalsˇ´ı dveˇ velke´ pora´zˇ ky. Ve´vodu˚ v syn u Alkmaaru a sˇpaneˇ lska´ flotila v Zuiderske´m morˇi. Problematicky´m se stalo pro ve´vodova vojska vy´sˇe zmıńeˇ ne´ dobytı´ Haarlemu prova´zene´ masakry. Ke sˇpaneˇ lske´mu dvoru docha´zelo na Albovu vla´du sta´le vıće stı´zˇ nostı´. Du˚ veˇ ryhodne´ zdroje popisovaly ve´vodovu hrabivost, zkorumpovanost a bezcitnost. V podstateˇ dospeˇ ly k na´zoru, zˇ e poslednı´ odhodlane´ povstańı´ Nizozemcu˚ zpu˚ sobil ve´voda sa´m. Sˇ paneˇ lsky´ dvu˚ r zvazˇ oval, zda se spokojı´ pouze s jeho odvolańı´m, cˇ i jej podrobı´ hanbeˇ vysˇetrˇovacı´ komise. Roky 1573 a 1574 se staly roky nezdaru˚ a samo vydrzˇ ovańı´ flanderske´ arma´dy si vyzˇ a´dalo jen v sedmdesa´te´m cˇ tvrte´m 3,7 milionu zlatyćh zatı´mco jesˇteˇ v roce 1571 pouhyćh 119 000 zlatyćh. V le´teˇ a na podzim 1576 se vzbourˇily sˇpaneˇ lske´ oddı´ly, z nichzˇ neˇ ktery´m byl jizˇ sˇest let zadrzˇ ovań zˇ old, aby v listopadu vydrancovaly hospoda´ˇrskou metropoli Evropy Antverpy. Prˇi pleneˇ nı´ bylo znicˇ eno kolem jednoho tisıće domu˚ a zabito 8000 tisıć obyva-

5. Nizozemska´ revoluce

39

tel. Uda´lost vstoupila do evropskyćh deˇ jin jako nove´ „Sacco di Roma“ nebo „sˇpaneˇ lska´ furie“ a vedla k necˇ ekane´mu prohloubenı´ spolupraće prˇedstavitelu˚ obou cˇ a´stı´ zemeˇ . V listopadu 1576 byla uzavrˇena tzv. gentska´ pacifikace prˇedpokla´dajıćı´ spolecˇ ny´ boj severu a jihu azˇ do u´plne´ho vyhnańı´ Sˇ paneˇ lu˚ ze zemeˇ . Obsahovala ˇradu dalsˇ´ıch du˚ lezˇ ityćh ustanovenı´ pro charakter revoluce – zejmeńa prˇedańı´ na´bozˇ enskyćh za´lezˇ itostı´ do rukou genera´lnıćh stavu˚ , vsˇeobecnou amnestii, restituci konfiskovane´ho majetku atd. Mu˚ zˇ eme ji hodnotit jako poslednı´ va´zˇ ny´ pokus o zachovańı´ jednoty zemeˇ . V te´to pro Sˇ paneˇ lsko obtı´zˇ ne´ situaci se ujal vla´dy novy´ mı´stodrzˇ´ıcı´ Don Juan d’Austria a pocˇ a´tkem roku 1577 podepsal veˇ cˇ ny´ edikt, opı´rajıćı´ se sice v rˇadeˇ ustanovenı´ o cˇ lańky gentske´ pacifikace, ale spı´sˇe mu sˇlo o zı´skańı´ cˇ asu. Jizˇ v cˇ ervenci porusˇil mı´r a zaha´jil boj se silami genera´lnıćh stavu˚ . Doka´zal sice, zˇ e je vynikajıćı´ voja´k, zvı´teˇ zil nad prˇevahou vojsk Vile´ma Oranzˇ ske´ho u Gembloux, avsˇak za´hy po vı´teˇ zstvı´ zemrˇel. Jeho na´stupce Alexandr Farnese sice nedosahoval jeho vojenskyćh kvalit, ale projevil se jako schopny´ diplomat. Obratneˇ vyuzˇ il prohlubujıćıćh se rozporu˚ mezi katolicky´m jihem a protestantsky´m severem. Netolerance radika´lnıćh protestantu˚ zejmeńa z Holandu a Ze´landu jizˇ delsˇ´ı dobu vyvola´vala obavy katolicke´ho jihu, ktery´ se nakonec odvra´til od Vile´ma Oranzˇ ske´ho jako vu˚ dce revoluce, acˇ koli ten usiloval prˇedevsˇ´ım o politicke´ rˇesˇenı´ konfliktu. Farnese snadno prˇimeˇ l jizˇ nı´ provincie Henegavsko, Artois a cˇ a´st Flander k podepsańı´ tzv. Arraske´ unie z 6. ledna 1579. Pod podmıńkou potvrzenı´ stavovskyćh svobod a u´stavy bylo v zemi zachovańo katolicke´ na´bozˇ enstvı´ a Filip II. panovnı´kem. Bylo tak dosazˇ eno cˇ a´stecˇ ne´ konzervace sˇpaneˇ lske´ho panstvı´. Do trˇ´ı ty´dnu˚ reagoval sever vyhla´sˇenı´m Utrechtske´ unie, k nı´zˇ se brzy prˇipojila i vsˇechna vy´znamna´ meˇ sta jihu a va´hajıćı´ Vile´m Oranzˇ sky´, jehozˇ prˇednı´m politicky´m cı´lem zu˚ stalo zajisˇteˇ nı´ jednoty Nizozemı´. Bezmocneˇ nynı´ prˇihlı´zˇ el procesu definitivnı´ho rozdeˇ lenı´. Proces ve svyćh du˚ sledcıćh znamenal pro sever formovańı´ novodobe´ho nizozemske´ho na´roda v cˇ esˇtineˇ oznacˇ ovane´ho Holand’ane´, zatı´mco na jihu bylo vlivem tohoto politicke´ho i na´bozˇ enske´ho rozdeˇ lenı´ vytvorˇeno na´rodnostneˇ smı´sˇene´ u´zemı´ s francouzsky mluvıćı´mi Valony a zbytkem germańskyćh Vla´mu˚ , etnicky i jazykoveˇ prakticky identickyćh s Holand’any (od Bruselu na sever). Za´sadnı´ odlisˇnosti proto spı´sˇe nale´za´me v kulturneˇ na´bozˇ enske´ oblasti. Sever se stal prˇ´ısneˇ kalvinisticky´m a prˇijı´mal nastupujıćı´ kulturnı´ proudy v modifikovane´, pro neˇ j prˇijatelne´ podobeˇ , katolicky´ jih se nebrańil oka´zale´ a na´dherymilovne´ podobeˇ , popula´rnı´ ve Sˇ paneˇ lsku cˇ i pozdeˇ ji Rakousku apod. (nejzrˇetelneˇ ji je snad tento rozdı´l vyja´drˇen v prˇijetı´ baroka). Sˇ paneˇ le´, ktere´ pacifikace cˇ a´sti u´zemı´ posı´lila, pokracˇ ovali v na´poru na sever a Filip II. ucˇ inil z Vile´ma psance vypsańı´m odmeˇ ny na jeho hlavu.

40


Odpoveˇ dı´ genera´lnıćh stavu˚ v Haagu byla detronizace Filipa II. a Prohla´sˇenı´ neza´vislosti svobodne´ho Nizozemı´ (26. 7.) roku 1581, v neˇ mzˇ se objevuje mysˇlenka o opra´vneˇ nosti boje proti panovnı´kovi – tyranovi. Dalsˇ´ı boje, do kteryćh na cˇ as zasa´hla i Francie, sledujıć tu vlastnı´ mocenske´ za´jmy, se vyvı´jely do 1585 v neprospeˇ ch revoluce (rukou fanatika, pravdeˇ podobneˇ podporˇene´ho Sˇ paneˇ ly zemrˇel roku 1584 i sa´m Vile´m Oranzˇ sky´) a teprve pote´ za podpory Anglie prˇesˇly do specificke´ pozicˇ nı´ va´lky. Alzˇ beˇ tiny intervence tak jen uspı´sˇily neodvratny´ konflikt se Sˇ paneˇ lskem.

Kapitola 6.

Na´bozˇ enske´ va´lky ve Francii (1562-1598) Francie prodeˇ lala v druhe´ polovineˇ 16. stoletı´ ˇradu vnitropolitickyćh krizı´, ktere´ meˇ ly podobu obcˇ anskyćh va´lek. Tyto se pak nesly ve znamenı´ na´bozˇ enske´ho za´pasu mezi katolı´ky a hugenoty – prˇ´ıvrzˇ enci radika´lnı´ho protestantismu. Kalvıńovo ucˇ enı´ se v zemi rozsˇ´ıˇrilo zejmeńa na jihu mezi pocˇ etnou drobnou nemajetnou sˇlechtou a podnikavy´m obyvatelstvem provincia´lnıćh meˇ st.Venkovske´ obyvatelstvo se jim vsˇak veˇ tsˇinou prˇesveˇ dcˇ it nepodarˇilo a vesnice zu˚ stala spı´sˇe pod vlivem katolicke´ cı´rkve. Hugenotska´ mensˇina tvorˇila asi desetinu vesˇkere´ho francouzske´ho obyvatelstva, mezi sˇlechtici a meˇ sˇt’any bychom vsˇak zjistili mnohem vysˇsˇ´ı procento. Zvla´sˇteˇ za´vazˇ nou okolnost prˇedstavovalo prˇijetı´ tohoto ucˇ enı´ vedlejsˇ´ı liniı´ kra´lovske´ho rodu Bourbonu˚ , kterˇ´ı zı´skali nevelke´, avsˇak vy´znamne´ kra´lovstvı´ na pomezı´ Francie a Sˇ paneˇ lska.Take´ princ z kra´lovske´ krve Ludvı´k de Conde´ a admira´l GASPARD DE COLIGNY (1519-1572) da´vali najevo nechut’ magna´tu˚ podrˇ´ıdit se kra´lovske´ moci. Obdobneˇ sve´ ambice demonstroval mocny´ ve´vodsky´ francouzskolotrinsky´ rod Guisu˚ takte´zˇ sprˇ´ızneˇ ny´ s panovnı´kem, tentokra´te z militantneˇ katolickyćh pozic. Jako spojenec se nabı´zela propapezˇ ska´ skupina, jejı´mzˇ ja´drem byl noveˇ zalozˇ eny´ ˇra´d Tovarysˇstva Jezˇ´ısˇova. Uprostrˇed teˇ chto na´bozˇ ensko-za´jmovyćh skupin se nacha´zel panovnı´k ˇ ´ımu jizˇ od 15. stoletı´ do znacˇ ne´ mı´ry oprˇeny´ o tradicˇ nı´, galikańskou, na R neza´vislou cı´rkev. Smrtı´ JINDRˇ ICHA II. (1547-1559) roku 1559 byla panovnicka´ autorita ve Francii na dlouho oslabena. Jeho synove´ byli va´zˇ neˇ nemocnı´ nebo nezletilı´ a ke slovu se tedy prˇihla´sila soucˇ asneˇ kra´lovna-matka KATERˇ INA MEDICEJ´ (1519-1589), Bourboni i Guisove´. Prvnı´ signa´ly nestability naznacˇ ovaly SKA uda´losti jako nezdarˇeny´ atenta´t skupiny hugenotu˚ proti rodu Guisu˚ , cˇ i u´mrtı´ mlade´ho kra´le. Na pocˇ a´tku roku 1562 procha´zel se svy´mi oddı´ly severnı´ Franciı´ ve´voda Frantisˇek de Guise. Zastavil se v meˇ stecˇ ku Vassy, a prˇestozˇ e veˇ deˇ l o probı´hajıćıćh disputacıćh mezi katolı´ky a kalvıńy, dal hugenoty, ktere´ zastihl v mı´stnı´ stodole prˇi bohosluzˇ beˇ pobı´t. Tento masakr se stal starte´rem trˇiceti let trvajıćıćh na´bozˇenskyćh va´lek. Hugenoti zaha´jili odvetne´ vojenske´ operace, ktere´ vyu´stily v bitvu u Dreux, byli v nı´ vsˇak na hlavu porazˇ eni. Sta´hli se do opevneˇ nyćh meˇ st, na ktera´ zase nestacˇ ily sı´ly protivnı´ka. Cela´ sˇedesa´ta´ le´ta jsou vyplneˇ na boji a jednańı´mi, kdy na obou stranaćh vystoupilo do poprˇedı´ neˇ kolik 41

42


mladyćh bojovnı´ku˚ , kterˇ´ı se beˇ hem na´sledujıćı´ho desetiletı´ stali u´strˇednı´mi postavami cele´ho dramatu. Shodou okolnostı´ se vsˇichni jmenovali Jindrˇichove´. V cˇ ele militantnı´ Katolicke´ ligy stanul JINDRˇ ICH DE GUISE, hugenotske´ za´jmy ha´jil JINDRˇ ICH BOURBONSKY´, zatı´mco kra´lovskou moc reprezentoval pozdeˇ jsˇ´ı JINDRˇ ICH III. (1574-1589). Protestantsky´ admira´l Coligny projevil v pru˚ beˇ hu boju˚ vynikajıćı´ strategicke´ schopnosti, prˇedstavoval pro hugenoty nejveˇ tsˇ´ı autoritu a myslela-li Katerˇina Medicejska´ sve´ usmı´rˇenı´ s kalvıńy zpocˇ a´tku uprˇ´ımneˇ , nebylo jine´ cesty, nezˇ mu udeˇ lit mı´sto v kra´lovske´ radeˇ . Coligny vsˇak jako obratny´ politik zı´skal vliv na mlade´ho kra´le, s cˇ´ımzˇ se nemıńili smı´rˇit radika´lnı´ katolıći. Katerˇina se proto rozhodla zmı´rnit naru˚ stajıćı´ rozpory prˇ´ıpravou snˇ atku sve´ dcery Marke´ty s navarsky´m deˇ dicem Jindrˇichem Bourbonsky´m, o neˇ mzˇ veˇ deˇ la, zˇ e nenı´ na´bozˇ ensky´m fanatikem. Snˇ atek byl stanoven na srpen 1572. ´ speˇ ch na´morˇnıćh ge´zu˚ prˇimeˇ l ve Francii hugenoty a jejich prˇeda´ka adU mira´la Colignyho, aby se snazˇ il na pomoc Nizozemcu˚ m vybudovat a v zˇ ivot uve´st anglo-francouzsko-nizozemskou koalici proti Sˇ paneˇ lu˚ m. Vyhlı´dkou na prˇipojenı´ prˇinejmensˇ´ım cˇ a´sti Nizozemı´ pro Francii zı´skal Coligny souhlas mladistve´ho kra´le KARLA IX. (1560-1574). Proti plańu Colignyho se staveˇ la kra´lovna-matka Katerˇina Medicejska´, protozˇ e rusˇil jejı´ politiku rovnova´hy ˇ ´ısˇ´ı. Vojenske´ vystoupenı´ proti Albovi (Sˇ paneˇ lsku) se Sˇ paneˇ lskem, Angliı´ a R pokla´dala za ohrozˇ enı´ Francie. Tuto situaci zpu˚ soboval prˇevla´dajıćı´ vliv Colignyho na mlade´ho kra´le a proto se rozhodla, zˇ e jej odstranı´ na´silı´m. Jindrˇich Navarrsky´ a Marke´ta byli oddańi 18. srpna. Coligny se jesˇteˇ v pru˚ beˇ hu oslav chystal odjet k arma´deˇ , kdyzˇ jej brzy rańo zranila strˇela z arkebuzy. Pokus o atenta´t se tedy nepodarˇil a Katerˇina si mohla by´t jista, zˇ e odveta hugenotu˚ bude namı´ˇrena proti nı´ a Guisu˚ m. Pokusila se proto zı´skat kra´le povı´dacˇ kou o chystane´m sta´tnı´m prˇevratu. Zı´skala tı´m kra´lu˚ v souhlas k zavrazˇ deˇ nı´ Colignyho a jeho nejblizˇ sˇ´ıch. Podcenila vsˇak fanatismus Guisu˚ a nena´vist parˇ´ızˇ ske´ho obyvatelstva. Zda´ se, zˇ e v poslednı´ chvı´li chteˇ la od plańu couvnout, ale bylo jizˇ pozdeˇ . S Colignym bylo o tzv. Bartolomeˇ jske´ noci na 24. srpna 1572 zabito asi 3000 hugenotu˚ a v dalsˇ´ıch dnech se k nim prˇidaly obeˇ ti z provinciı´. Masakr byl, jak se brzy uka´zalo, velkou chybou. Nejenzˇ e nebyla zlikvidovańa cela´ hugenotska´ sˇpicˇ ka, ale naopak se obeˇ tı´ stalo mnoho rodin, ktere´ ˇ ehorˇ XIII. prˇijal s veˇ cı´ nemeˇ ly nic spolecˇ ne´ho, avsˇak byly bohate´. Papezˇ R zpra´vu s poteˇ sˇenı´m a nechal na pocˇ est te´to „velke´ uda´losti“ razit pameˇ tnı´ minci. Vy´sledkem bartolomeˇ jske´ noci byl dokonce pravy´ opak toho, co zamy´sˇleli jejı´ organiza´torˇi. Sˇ picˇ ka hugenotske´ sˇlechty byla sice vybita, o to tvrdosˇ´ıjneˇ ji se

6. Na´bozˇenske´ va´lky ve Francii (1562-1598)

43

nynı´ na odpor postavila jihofrancouzska´ protestantska´ meˇ sta, ktera´ prakticky tvorˇila sta´t ve sta´teˇ . Karel IX. nemıńil vznikle´ situaci trpneˇ prˇihlı´zˇ et, avsˇak nezˇ stacˇ il cokoli podniknout, necˇ ekaneˇ zemrˇel. Nynı´ byla ˇrada na mladsˇ´ım bratrovi, jenzˇ v podstateˇ uprchl z polske´ho tru˚ nu a nastoupil na francouzsky´ jako Jindrˇich III. Povazˇ oval dalsˇ´ı boj s hugenoty nynı´ jizˇ vedeny´mi Jindrˇichem Navarsky´m za marny´ a byl nakloneˇ n politice tolerance. Pocˇ´ınajıćı´ rozklad sta´tu a oslabenı´ u´strˇednı´ kra´lovske´ moci vsˇak vedlo k polarizaci na opacˇ ne´m krˇ´ıdle. Guisove´ zorganizovali militantnı´ sˇlechticko-meˇ stsky´ svaz Katolickou ligu (1576) a zacˇ ali dalsˇ´ı na´bozˇ enskou va´lku. Ta se s prˇesta´vkami ta´hla do poloviny osmdesa´tyćh let. Novy´ impuls zı´skala po smrti poslednı´ho kra´lova bratra. Prˇedstava, zˇ e by po bezdeˇ tne´m Jindrˇichovi III. meˇ l na francouzsky´ tru˚ n nastoupit hugenotsky´ „Navarra“, mobilizovala vsˇechny katolicke´ sı´ly vcˇ etneˇ sousednı´ho Sˇ paneˇ lska. Strˇet se zmeˇ nil ve va´lku „trˇ´ı Jindrˇichu˚ “. Jako prvnı´ sa´hl k u´kladne´ vrazˇ deˇ coby prostrˇedku k odstraneˇ nı´ protivnı´ka Jindrˇich III. Svolal na za´mek v Blois zasedańı´ genera´lnıćh stavu˚ a Jindrˇicha de Guise, muzˇ e, jenzˇ ovla´dl Parˇ´ızˇ i Katolickou ligu, dal odstranit na´silı´m. Vza´peˇ tı´ se spojil Jindrˇichem Navarsky´m. Tento akt vyhodnotila katolicka´ strana jako definitivnı´ zradu, odpoveˇ deˇ la povstańı´m a vyslala fanaticke´ho vraha, pod jehozˇ rukou kra´l v srpnu 1589 dokonal. Jindrˇich Navarsky´ z rodu Bourbonu˚ mohl jako nejblizˇ sˇ´ı prˇ´ıbuzny´ zcela legitimneˇ nastoupit na tru˚ n. K tomu vsˇak bylo trˇeba doby´t Parˇ´ızˇ dosud oddanou veˇ ci Katolicke´ ligy. Jindrˇich Navarsky´ byl ve sve´ dobeˇ , kdy na´bozˇ enskou toleranci vnı´mali jako slabost, vy´jimecˇ ny´m politikem. Nebyl na´bozˇ ensky´m fanatikem a projevil ochotu prˇestoupit ke katolicismu. Na´sledovala korunovace a te´hozˇ roku (1594) jej prˇijala i Parˇ´ızˇ . Odpor uvnitrˇ zemeˇ sla´bl po Jindrˇichoveˇ konverzi velice rychle a take´ se Sˇ paneˇ lskem se podarˇilo roku 1598 potvrdit mı´rove´ podmıńky z Cateau-Cambre´sis prˇed cˇ tyrˇmi desetiletı´mi. Vza´peˇ tı´ po ukoncˇ enı´ va´lek Jindrˇich, respektive sˇt’astneˇ vybranı´ ra´dcove´, doka´zali rychle rozpoznat, co je trˇeba k obnoveˇ zemeˇ . Jako prvnı´ prˇisˇli na rˇadu Jindrˇichovi spolubojovnıći hugenoti. Jejich pozˇ adavky uspokojil Ediktem nantsky´m z roku 1598. Od nyneˇ jsˇka meˇ li s katolı´ky stejna´ pra´va. S vy´jimkou Parˇ´ızˇ e smeˇ li lega´lneˇ prova´deˇ t sve´ bohosluzˇ by a rovnopra´vneˇ s katolı´ky jim byl umozˇ neˇ n i vy´kon u´rˇednı´ moci. Meˇ li vsˇak sveˇ tit nada´le katolicke´ sva´tky a platit desa´tky vrchnosti. Hugenotu˚ m sta´t povolil nada´le vıće nezˇ sto mı´st, kde mohli udrzˇ ovat sve´ ozbrojene´ sı´ly ze sta´tnı´ pokladny. Sta´t platil i jejich duchovnı´. Zemeˇ a jejı´ finance se ovsˇem nacha´zely ve velmi zˇ alostne´m stavu. Zcela pra´zdna´ sta´tnı´ pokladna byla zatı´zˇ ena astronomickou dluzˇ nou cˇ a´stkou 300

44


milionu˚ livru˚ , prˇicˇ emzˇ v roce Jindrˇichova na´stupu se ocˇ eka´valy prˇ´ıjmy pouhyćh 5 milionu˚ . Paradoxneˇ byly snı´zˇ eny sta´tnı´ daneˇ , aby napoma´haly zotavenı´ venkova. Specificky´m zdrojem zisku˚ se stalo ustanovenı´ o odkazu u´rˇadu˚ jako deˇ dictvı´, jestlizˇ e z neˇ ho bude odva´deˇ n kazˇ dorocˇ nı´ poplatek. Svu˚ j vy´znam meˇ lo i prosazovańı´ za´sady o prˇevaze vy´vozu nad dovozem. Je to te´zˇ doba vzniku prvnıćh manufaktur na luxusnı´ zbozˇ´ı na francouzske´m u´zemı´. Prˇes mı´rovou smlouvu z roku 1598 zu˚ sta´valo v tomto kra´tke´m obdobı´ rychle se obnovujıćı´ francouzske´ stability neprˇ´ıtelem cˇ´ıslo jedna Sˇ paneˇ lsko, respektive habsburska´ dynastie. Jindrˇich se odhodlal znovu otevrˇeneˇ zau´tocˇ it na habsburske´ sevrˇenı´ ve ˇ ´ısˇi vypukl roku 1609 zna´my´ spor o severoporyńska´ knı´zˇ ectvı´ chvı´li, kdy v R Kleve a Ju¨lich. Uprostrˇed va´lecˇ nyćh prˇ´ıprav jej vsˇak 14. kveˇ tna 1610 dostihla dy´ka fanaticke´ho mnicha Ravaillaca. Kra´lovrazˇ da meˇ la dalekosa´hle´ politicke´ na´sledky. Nezletily´ LUDVI´K XIII. (1610-1643) se ocitl ve vleku sve´ matky-regentky z rodu Medici, jı´zˇ vsˇak chybeˇ l politicky´ rozhled. Francie se proto na dalsˇ´ı desetiletı´ octla v zajetı´ sˇpaneˇ lske´ a papezˇ ske´ politiky, prova´zene´ vnitrˇnı´mi rozbroji a zmatky. Jestli si byl mlady´ Ludvı´k XIII. neˇ co schopen uveˇ domit, pak nepochybneˇ fakt, zˇ e vnitrˇnı´ rozbroje oslabujı´ francouzske´ za´jmy a hledal nove´ho schopne´ho ra´dce. Nasˇel jej beze zbytku v osobeˇ KARDINA´LA ARMANDA JEAN DU PLESSIS RICHELIEUE (1585-1642), jenzˇ na´sledneˇ vtiskl svou nenapodobitelnou pecˇ et’ vnitrˇnı´ i zahranicˇ nı´ politice Francie prvnı´ poloviny 17. stoletı´.

Kapitola 7.

Anglie (a Skotsko) Anglie za vla´dy prvnıćh Tudorovcu˚ a anglikańska´ reformace Jindrˇ icha VIII. Ani anglicke´mu kra´lovstvı´ se v prvnı´ polovineˇ 16. stoletı´ nevyhnuly na´ˇ ´ımu bozˇ enske´ spory. V te´to zemi vsˇak nebyly vnı´mańy jako odboj proti R a katolicke´ cı´rkvi, prˇestozˇ e i zde jejı´ bohatstvı´ a kneˇ zˇ ske´ prohrˇesˇky vyvola´valy neprˇa´telske´ na´lady. Podneˇ t k rozluce s papezˇ skou kuriı´ zavdaly proble´my spı´sˇe politicke´ho a dynasticke´ho charakteru. V zemi panovala od roku 1485 dynastie Tudorovcu˚ , zteˇ lesnˇ ovana´ v pocˇ a´tecˇ nı´m obdobı´ osobnostı´ JINDRˇ ICHA VII. (1485-1509). Jeho vla´da je pro Anglii obdobı´m stabilizace a obnovy. Jelikozˇ se stara´ aristokracie vybila ve vı´ru va´lky ru˚ zˇ´ı, umozˇ nil ke dvoru a u´rˇadu˚ m prˇ´ıstup drobne´ sˇlechteˇ z venkova – gentry. Vznikla tak vrstva nove´ aristokracie odlisˇujıćı´ se nejen svou oddanostı´ a pocitem zava´zanosti vu˚ cˇ i panovnı´kovi, ale take´ tı´m, zˇ e se nespokojovala s pouhy´m hromadeˇ nı´m bohatstvı´ a zı´skane´ prostrˇedky obratem investovala do dalsˇ´ıho podnikańı´. Panovnı´k sice posiloval samospra´vne´ slozˇ ky, upevnil vsˇak take´ svoji moc zrˇ´ızenı´m Hveˇ zdne´ komory – zvla´sˇtnı´ instituce soudnı´ho charakteru, zcela neza´visle´ na ostatnıćh orgańech jurisdikce (oznacˇ enı´ se jı´ dostalo podle stropnı´ vy´zdoby mı´stnosti, kde se zasedańı´ konala). Tento orgań meˇ l v pru˚ beˇ hu 16. stoletı´ vyne´st v Anglii ˇradu politicky motivovanyćh rozsudku˚ a byl zrusˇen teprve za Anglicke´ revoluce. Roku 1509 nastoupil po sve´m otci na tru˚ n JINDRˇ ICH VIII. (1509-1547), vladarˇ obdarˇeny´ snad vsˇemi pozitivnı´mi i negativnı´mi vlastnostmi renesancˇ nı´ho panovnı´ka. V dobeˇ , kdy v ˇr´ımsko-neˇ mecke´ ˇr´ısˇi vypukla na´bozˇ enska´ revoluce, vystoupil jako prvnı´ s verˇejnou obranou katolicismu a za sve´ protireformacˇ nı´ trakta´ty obdrzˇ el dokonce od papezˇ e (1521) titul Defensor Fidei (obrańce vı´ry). Jindrˇich sice proslul za´hy jako sve´ra´zny´ snˇ atkovy´ dobrodruh, avsˇak s Katerˇinou Aragonskou jej ozˇ enili ze sta´tnıćh du˚ vodu˚ jesˇteˇ jako mladı´ka. Byl to cˇ isteˇ politicky´ svazek, jehozˇ ziskem se meˇ lo sta´t sˇpaneˇ lske´ prˇa´telstvı´, pro Anglii coby druhorˇadou mocnost bezpochyby vy´znamne´. Za´jmy koruny se vsˇak pod vlivem uda´lostı´ dvaca´tyćh let na kontinenteˇ zmeˇ nily. Sˇ paneˇ lsky´ kra´l a ˇr´ımsko–neˇ mecky´ cı´sarˇ v jedne´ osobeˇ Karel V. se totizˇ bitvou u Pavie (1525), po drtive´ pora´zˇ ce Francouzu˚ , stal pańem Evropy a ovla´dal i papezˇ e. Hrozivy´ vzru˚ st moci habsburske´ dynastie byl ocˇ ividny´, rovnova´ha sil porusˇena a pu˚ vodnı´ cı´l – spojenectvı´ se sˇpaneˇ lsky´m tru˚ nem proti Frantisˇku I. se stal nynı´ vıće nezˇ tı´zˇ ivy´m poutem. 45

46


Jediny´m zˇ ijıćı´m potomkem kra´lovske´ho pa´ru zu˚ sta´vala pozdeˇ jsˇ´ı panovnice Marie a Jindrˇich majıćı´ na zrˇeteli prˇedevsˇ´ım pra´va dynastie po mecˇ i, zacˇ al cı´leveˇ domeˇ usilovat o rozvod. Ostry´ odpor, na ktery´ narazil u papezˇ e, jej vedl nejprve ke svolańı´ parlamentu roku 1529 a kdyzˇ papezˇ nesouhlasil se samovolny´m rozvodem (1533) a novy´m snˇ atkem s dvornı´ da´mou Annou Boleynovou, podnikl ˇradu klıćˇ ovyćh kroku˚ , ktere´ vyvrcholily roku 1534. Prohla´sil se hlaˇ ´ımem vou neza´visle´ anglikańske´ na´rodnı´ cı´rkve, prˇicˇ emzˇ tento rozchod s R legalizoval parlament v za´koneˇ o supremaci (svrchovanosti) v listopadu te´hozˇ roku. Anglikańska´ reformace neprˇinesla zˇ a´dne´ podstatne´ zmeˇ ny v oblasti filozoficke´, cˇ i dogmaticke´. Panovnı´k se vsˇak ra´zneˇ obra´til proti cı´rkevnı´mu bohatstvı´. V letech 1535-1539 dosˇlo zejmeńa na radu kancle´rˇe Thomase Cromwella k sekularizaci cı´rkevnı´ho a kla´sˇternı´ho majetku (za cˇ tyrˇi roky zrusˇeno 563 kla´sˇteru˚ , vyhnańo 9000 mnichu˚ a jeptisˇek). Znacˇ neˇ se prˇitom obohatila nova´ sˇlechta, aby se sve´mu panovnı´kovi cı´tila jesˇteˇ vıće zava´zańa. Na´bozˇ enske´ za´lezˇ itosti byly podrˇ´ızeny politicky´m. Rozhodujıćı´ nebyla ota´zka pravoveˇ rnosti nebo kacı´ˇrstvı´ jako v kontinenta´lnı´ Evropeˇ , ny´brzˇ ota´zka kra´lovske´ svrchovanosti a loajality ˇresˇene´ prˇ´ısahou. Odmı´tnutı´ rˇesˇil za´kon o velezradeˇ . Opozice proti reformeˇ byla bruta´lneˇ potlacˇ ena mimo jine´ za pomoci Hveˇ zdne´ komory a vy´sˇe zmıńeˇ ne´ho za´kona. Nejzna´meˇ jsˇ´ı velezra´dny´ proces s kancle´ˇrem THOMASEM MOREM (1478-1535) skoncˇ il roku 1535 rovneˇ zˇ na popravisˇti. Na´slednicke´, politicke´ i osobnı´ za´meˇ ry a na´roky prˇivedly Jindrˇicha celkem do sˇesti manzˇ elstvı´. (Snˇ atkovy´ maratoń zaha´jily jizˇ vzpomenute´ svazky s Katerˇinou Sˇ paneˇ lskou a vlastnı´ dvornı´ da´mou. Zatı´mco Annu Boleynovou nechal popravit trˇi roky po svatbeˇ , jejı´ na´stupkyneˇ Jana Seymourova´ zemrˇela v za´peˇ tı´ po porodu. Hans Holbein, kra´lu˚ v dvornı´ malı´rˇ, je slavny´ prˇedevsˇ´ım jako prˇedstavitel renesancˇ nı´ho realismu. V prˇ´ıpadeˇ cˇ tvrte´ zˇ eny Anny Kle´vske´ prˇezdı´vane´ „vla´mska´ kobyla“ byl vsˇak jeho sˇteˇ tec, ktery´ vyvolal vzplanutı´ Jindrˇichovyćh va´sˇnı´, asi znacˇ neˇ velkorysy´. Vladarˇ se s nı´ rozvedl kra´tce po snˇ atku pro nedostatek pu˚ vabu, aby sve´ho sluzˇ ebnı´ka vza´peˇ tı´ ma´lem obvinil z velezrady. Pa´tou chot’ v porˇadı´ Katerˇinu Howardovou potkal za podezrˇenı´ z neveˇ ry osud Anny Boleynove´. Azˇ sˇesta´ manzˇ elka Katerˇina Parova´ sve´ho muzˇ e prˇezˇ ila.) Po sedmilete´m intermezzu vla´dy nezletile´ho EDUARDA VI. (1547-1553) nastoupila na tru˚ n dcera Jindrˇicha VIII. a jeho prvnı´ choti Katerˇiny Aragonske´ – MARIE (1553-1558), jezˇ byla rozhodnuta prˇive´st zemi zpeˇ t ke katolicismu. Mnozˇ stvı´ hranic, ktere´ beˇ hem jejı´ kra´tke´ vla´dy vzpla´lo s „kacı´rˇi“(uva´dı´ se asi 300), prˇispeˇ lo posle´ze k obohacenı´ jmeńa o nelichotivy´ prˇ´ıvlastek KRVAVA´.

7. Anglie (a Skotsko)

47

Alzˇ beˇ tinska´ Anglie a Skotsko Dcerˇi z Jindrˇichova druhe´ho manzˇ elstvı´, pozdeˇ jsˇ´ı ALZˇ BEˇ TEˇ I. (1558-1603), se obdobı´ katolicke´ vla´dy podarˇilo prˇezˇ´ıt, a co vıć, zu˚ sta´vala jedinou legitimnı´ uchazecˇ kou o tru˚ n. Beˇ hem Mariina panovańı´ se k te´to princezneˇ sta´le vıće upıńaly nadeˇ je Anglicˇ anu˚ , aby se roku 1558 naplnily. Nebylo pochyb o tom, jaka´ bude politika nove´ kra´lovny, nebot’podle katolicke´ho kanonicke´ho pra´va nenastoupila do u´rˇadu pra´voplatneˇ a dokud tuto veˇ c neupravil parlament, i podle anglickyćh za´konu˚ . Alzˇ beˇ ta I. udeˇ lila anglikańske´ cı´rkvi opeˇ t ˇradu vy´sad. V deveˇ tatrˇiceti Cˇ lańcıćh vı´ry sepsanyćh roku 1563, ktere´ noveˇ vymezily a potvrdily vı´ru anglikańu˚ , je vıće patrny´ vliv kalvinismu, za´rovenˇ vsˇak formulovaly odlisˇnosti od luteraństvı´ a kalvinismu – obou hlavnıćh proudu˚ reformace. Artikuly dogmatu prˇipousˇteˇ ly pouze dveˇ sva´tosti – prˇijı´mańı´ a krˇest. Zu˚ stala nicmeńeˇ zachovańa katolicka´ hierarchie i liturgie. Ta vsˇak zcela opustila latinu a zavedla jako bohosluzˇ ebny´ jazyk pouze a definitivneˇ anglicˇ tinu. Zrusˇena byla takte´zˇ povinnost celiba´tu pro kneˇ zˇ´ı. Reformovana´ anglikańska´ cı´rkev prˇesto da´le nara´zˇ ela na odpor katolı´ku˚ i domaćıćh kalvinistu˚ (puritańu˚ ), jimzˇ se nezda´l anglikańsky´ kompromis dostatecˇ ny´ a chteˇ li prove´st od „papezˇ enecke´ho“ katolicismu du˚ slednou ocˇ istu. Anglie prˇedstavovala v druhe´ polovineˇ 16. stoletı´ nejmocneˇ jsˇ´ı protestantsky´ sta´t v Evropeˇ a pomoc u nı´ tedy hledali vsˇichni vzbourˇenci proti katolicky´m panovnı´ku˚ m. Kdyzˇ Alzˇ beˇ ta prˇebı´rala vla´du nad zemı´, byla tradicˇ nı´m souperˇem kra´lovstvı´ sta´le jesˇteˇ Francie, avsˇak tato situace se meˇ la pomalu, ale nezadrzˇ itelneˇ zmeˇ nit, aby se neprˇ´ıtelem cˇ´ıslo jedna stalo Sˇ paneˇ lsko – zemeˇ s nı´zˇ dosud neexistovaly za´sadneˇ jsˇ´ı spory. Rozhodujıćı´ strˇet vznikl jako vy´slednice slozˇ iteˇ strukturovane´ho souboru politickyćh, na´bozˇ enskyćh i hospoda´rˇskyćh prˇ´ıcˇ in: Filip II. uplatnˇ oval na tudorovsky´ tru˚ n deˇ dicka´ pra´va posilovana´ zneuznany´m postavenı´m Alzˇ beˇ ty v katolicke´m sveˇ teˇ , Anglicˇ ane´ intervenovali ve vzbourˇene´m Nizozemı´, zatı´mco sˇpaneˇ lsky´ vyslanec v Londyńeˇ poskytoval na opla´tku pomoc zdejsˇ´ım katolı´ku˚ m. Dalsˇ´ı ohnisko sporu˚ se poznena´hlu vytva´rˇelo v za´morˇ´ı. Sfe´ry vlivu vymezene´ kdysi pyrenejsky´mi kolonia´lnı´mi mocnostmi v Tordesillasu byly ve druhe´ polovineˇ 16. stoletı´ sta´le cˇ asteˇ ji narusˇovańy obchodnı´mi flotilami Anglicˇ anu˚ a jelikozˇ Sˇ paneˇ le´ odpovı´dali u´tokem, reakcı´ byla v podstateˇ nevypoveˇ zena´ va´lka, v nı´zˇ sehra´li vy´znamnou roli pira´ti, teˇ sˇ´ıcı´ se neoficia´lnı´ prˇ´ızni koruny. K nejproslulejsˇ´ım patrˇili na´morˇnı´ kapitańi John Hawkins nebo Francis Drake, prˇezdı´vany´ Sˇ paneˇ ly pro sve´ oba´vane´ u´toky El Draque (drak). Rozbusˇkou k otevrˇene´mu konfliktu trvajıćı´mu azˇ do roku 1604 se stal nakonec prˇ´ıpad skotske´ katolicke´ kra´lovny.

48


Skotsku vla´dla MARIE STUARTOVNA (1542-1567), po dobu nezletilosti a neprˇ´ıtomnosti zastupovana´ regentkou Mariı´ de Guise. Stuartovna opustila roku 1558 zemi, aby se stala manzˇ elkou francouzske´ho kra´le Frantisˇka II., avsˇak jeho prˇedcˇ asna´ smrt ji donutila k na´vratu do vlasti. Veˇ tsˇina skotske´ sˇlechty mezitı´m prˇestoupila pod vlivem kazatelske´ho pu˚ sobenı´ JOHNA KNOXE (1505-1572) ke kalvinismu. Opakovany´ konflikt s aristokraciı´, jejı´zˇ moc se pokusila potlacˇ it, ji nakonec donutil roku 1568 k prˇedańı´ vla´dy dvoulete´mu synu Jakubovi a u´teˇ ku do Anglie. Katolicky´ sveˇ t prˇipisoval Marii nadeˇ jne´ vyhlı´dky na anglickou korunu a za podpory sˇpaneˇ lske´ho vyslance nebylo daleko ke konkre´tnı´m pokusu˚ m o podpu˚ rna´ povstańı´ a spiknutı´ katolicke´ anglicke´ sˇlechty. Vsˇechny tyto akce byly snadno zlikvidovańy. Sˇ paneˇ lsko Filipa II. si nebylo jisto, zda by vy´slednici nakonec neprˇedstavovalo posı´lenı´ francouzske´ho vlivu, a nebylo proto ve sve´ podporˇe du˚ sledne´. Nemıńilo vsˇak trpeˇ t podporu neposlusˇnosti svyćh nizozemskyćh poddanyćh a tady najdeme skutecˇ ne´ prˇ´ıcˇ iny prudke´ho zhorsˇenı´ vztahu˚ mezi obeˇ ma zemeˇ mi. Nakonec, v uńoru 1587, postavili prˇed soud Marii Stuartovnu a zanedlouho ji popravili. Stacˇ ila jesˇteˇ zbavit sve´ho syna na´roku na anglickou korunu, prˇenesla toto pra´vo na sˇpaneˇ lske´ho Filipa II. a zaprˇ´ısa´hla ho, aby provedl invazi do Anglie. Poprava katolicke´ kra´lovny bastardskou kacı´ˇrkou pochopitelneˇ nahra´vala do Filipovyćh karet. Una´hleneˇ byla tedy vystrojena trestna´ flotila, pokrˇteˇ na´ papezˇ em na Neprˇemozˇitelnou arma´du a prˇipravena dvanaćtimetrova´ korouhev se znakem Sˇ paneˇ lska a na´pisem „Povstanˇ , Bozˇ e, a obhaj svou veˇ c“. Roku 1588 vyplulo ze sˇpaneˇ lskyćh prˇ´ıstavu˚ 130 lodı´ s 10 000 na´morˇnı´ky, 20 000 voja´ky na palubaćh a dalsˇ´ıch patnaćt tisıć zˇ oldne´rˇu˚ se meˇ lo prˇidat cestou – sı´la, ktera´ mohla da´t Anglicˇ anu˚ m jisteˇ porˇa´dneˇ za vyucˇ enou. Na anglicke´ straneˇ bylo nasazeno do nadcha´zejıćıćh boju˚ prˇiblizˇ neˇ dveˇ steˇ mnohem mensˇ´ıch, avsˇak obratneˇ jsˇ´ıch lodı´ s 16 000 muzˇ i posa´dky, vybavenyćh moderneˇ jsˇ´ım, ućˇ inneˇ jsˇ´ım deˇ lostrˇelectvem. Bitevnı´ vrˇava se odehra´vala na pocˇ a´tku srpna pode´l kana´lu La Manche a Sˇ paneˇ lsko v nı´ utrpeˇ lo drtivou pora´zˇ ku. Co neznicˇ ili Anglicˇ ane´, dokonaly bourˇe a pobrˇezˇ nı´ u´tesy. Trosky flotily radeˇ ji obepluly Britske´ ostrovy a vra´tily se do materˇskyćh prˇ´ıstavu˚ . Tak skoncˇ ila prvnı´ bitva o Anglii cˇ astokra´t parafra´zovana´ v kriticke´m roce 1940. Samotna´ uda´lost a jejı´ vy´sledek se staly vy´znamny´m meznı´kem v deˇ jinaćh zemeˇ i mezina´rodnı´m kontextu. Sˇ paneˇ lska´ hegemonie byla zlomena a za´rovenˇ v Evropeˇ vznikla skutecˇ na´ protestantska´ velmoc, jezˇ si pora´zˇ kou mocne´ho souperˇe vytvorˇila prˇedpoklady pro svou budoucı´ britskou kolonia´lnı´ rˇ´ısˇi. Roku 1604 Jakub I. Stuart uzavrˇel se Sˇ paneˇ ly mı´r a teprve ostra´ polarizace politicke´ sceńy v Evropeˇ na pocˇ a´tku trˇicetilete´ va´lky zarˇadila Anglii jednoznacˇ neˇ do protihabsburske´ho ta´bora.

7. Anglie (a Skotsko)

49

Obdobı´ alzˇ beˇ tinske´ Anglie prˇedstavovalo te´zˇ vy´razny´ demograficky´, ekonomicky´, a v relativneˇ svobodomyslne´m ovzdusˇ´ı i kulturnı´ rozkveˇ t. Znacˇ ny´ rozvoj zaznamenalo soukenictvı´, vzrostla teˇ zˇ ba cˇ erne´ho uhlı´, i zˇ eleza. Vznikla rˇada spolecˇ nostı´ obchodujıćıćh se za´morˇ´ım (viz. kapitola Velke´ geograficke´ objevy a prvnı´ vlna kolonia´lnı´ expanze) a na anglicke´m venkoveˇ pokracˇ oval proces ohrazovańı´, tj. likvidace obdeˇ lane´ pu˚ dy ve prospeˇ ch ohrazenyćh pastvin pro vyńosne´ ovce. Klıćˇ ovou roli v kulturnı´ oblasti sehra´lo jednoznacˇ neˇ divadlo a do historie zˇ ańru se zapsaly hry tak vy´znamnyćh dramatiku˚ , jako byli CHRISTOPHER MARLOWE (1564-1593) nebo genia´lnı´ WILLIAM SHAKESPEARE (1564-1616), pu˚ sobıćı´ ve slavne´m londyńske´m divadle Globe.

Kapitola 8.

Polsko, Rusko a osmanska´ rˇ´ısˇe Cesta k polske´mu „sˇlechticke´mu ra´ji“ Polska´ sˇlechta si vydobyla jizˇ v rane´m strˇedoveˇ ku silnou pozici a ućˇ inneˇ vzdorovala pokusu˚ m o vytvorˇenı´ silne´ kra´lovske´ vla´dy. V neˇ kteryćh obdobıćh u´strˇednı´ panovnicka´ moc prakticky neexistovala. Jen vneˇ jsˇ´ı nebezpecˇ´ı, zejmeńa u´toky vy´bojne´ho rˇa´du neˇ meckyćh rytı´ˇru˚ , nutily polskou sˇlechtu cˇ as od cˇ asu ke spojenı´ brannyćh sil. V dobaćh mı´ru se vsˇak polsky´ sta´t te´meˇ rˇ rozlozˇ il v domeńy velkyćh magna´tu˚ . Ve 13. stoletı´, kdy v sousedstvı´ probı´hala konsolidace, tento proces vrcholil. Alesponˇ forma´lneˇ se podarˇilo sjednotit polsky´ sta´t teprve VLADISLAVU LOKY´TKOVI (1306-1333) a jeho synovi KAZIMI´RU VELIKE´MU (1333-1370). Vytvorˇenı´ polsko-litevske´ persona´lnı´ unie pod vla´dou Jagelloncu˚ sice posı´lilo mezina´rodnı´ prestizˇ polske´ho sta´tu a pora´zˇ ky krˇizˇ a´ku˚ trvale odstranily nebezpecˇ´ı hrozıćı´ ze severu, ale o vnitrˇnı´ upevneˇ nı´ sta´tu se nova´ dynastie snazˇ ila marneˇ . Polska´ sˇlechta sı´lila hospoda´rˇsky, budovala rozsa´hle´ velkostatky a kdyzˇ pocˇ ala ve druhe´ polovineˇ 15. stoletı´ vzru˚ stat v za´padoevropskyćh zemıćh popta´vka po obilı´, vyuzˇ ila vy´hodne´ lodnı´ dopravy a ve velke´m rozsahu vyva´zˇ ela ze svyćh velkostatku˚ obilı´ na za´padoevropske´ trhy. Tato sˇlechta zatlacˇ ovala do pozadı´ nejen meˇ sˇt’anstvo a drobnou sˇlechtu, ale vytvorˇila i pevnou hra´z proti vsˇem pokusu˚ m panovnı´ka o posı´lenı´ u´strˇednı´ moci. Rozhodujıćı´ moc ve sta´teˇ prˇesˇla do rukou vysoke´ aristokracie a polsˇtı´ kra´love´ se stali jen bezmocny´mi figurkami. Sˇ lechta si pojistila ˇradou kra´lovskyćh privilegiı´ nezcizitelnost deˇ dicˇ nyćh statku˚ , osobnı´ nedotknutelnost, ˇradu hospoda´rˇskyćh vy´sad a zemske´ sneˇ my ovla´dane´ sˇlechtou rozhodovaly o osudech sta´tu a obyvatelstva. Da´valy zemi za´kony, urcˇ ovaly zpu˚ sob a vy´sˇi vybı´rańı´ danı´, rozhodovaly o mı´ru a va´lce apod. Roku 1454 donutila sˇlechta panovnı´ka potvrdit tyto vy´sady tzv. neˇ sˇavske´ privilegium a zpecˇ etit tak sˇlechticky´ charakter polske´ho sta´tu. Roku 1505 prosadila za´kon zvany´ Nihil novi, tedy „nic nove´ho“, ktery´ polsky´m kra´lu˚ m natrvalo svazoval ruce, nebot’ jim znemozˇ nˇ oval meˇ nit dosavadnı´ u´stavu bez souhlasu sˇlechticke´ho sneˇ mu. Znacˇ nou va´hu meˇ ly v politicke´m zˇ ivoteˇ oblastnı´ sneˇ mı´ky zde zvane´ sejmı´ky, ktere´ nejen rozhodovaly o mı´stnıćh za´lezˇ itostech, ale volily take´ za´stupce na zasedańı´ zemskyćh sneˇ mu˚ a sestavovaly politicke´ instrukce pro tyto delega´ty. Po vymrˇenı´ domaćı´ dynastie (1572) se v Polsku 50

8. Polsko, Rusko a osmanska´ rˇ´ısˇe

51

plneˇ prosadila za´sada volitelnosti panovnı´ka, takzˇ e kazˇ dy´ za´jemce o tru˚ n se musel ucha´zet o prˇ´ızenˇ mocne´ sˇlechty a vykupovat zvolenı´ dalsˇ´ımi u´stupky v politicke´ nebo hospoda´ˇrske´ sfe´rˇe. O te´to panovnicke´ bezmoci vypovı´dajı´ vy´mluvneˇ tzv. “Jindrˇichovy artikuly“, na ktere´ musel prˇ´ısahat prˇed prˇijetı´m na tru˚ n francouzsky´ princ Jindrˇich z Valois (brzy z Polska radeˇ ji utekl a dlouho se neobjevovala dalsˇ´ı vhodna´ obeˇ t’). Rozhodovańı´ panovnı´ku˚ prˇ´ısneˇ kontrolovala sta´la´ rada a bez souhlasu sˇlechty neprosˇel ani jediny´ kra´lovsky´ vyńos. Kra´lovo odmı´tnutı´ splnit jaky´koli svu˚ j za´vazek zbavovalo urozene´ poddane´ poslusˇnosti. Na sneˇ mu mohla by´t navıć prˇijı´mańa rozhodnutı´ jen prˇi jednomyslnosti, jediny´ hlas poslance tedy zabrańil rozhodnutı´ vsˇech. Tzv. princip „liberum veto“. V zˇ a´dne´ evropske´ zemi nemeˇ la sˇlechta tak rozsa´hle´ pravomoci a vy´sady jako v Polsku. Tato za´sada jednomyslnosti zpocˇ a´tku sehra´la vcelku pozitivnı´ roli. Umozˇ nˇ ovala mensˇineˇ brańit prˇijetı´ za´konu˚ , jezˇ by ji posˇkozovaly, a v praxi meˇ la jen odkladny´ ućˇ inek. Sneˇ m jednal tak dlouho, azˇ mensˇina uznala potrˇebu podrˇ´ıdit se celosta´tnı´m za´jmu˚ m a vzdala se dalsˇ´ıch na´mitek. Pozdeˇ ji vsˇak prˇeva´zˇ ily negativnı´ strańky principu jednomyslnosti. Jednotlivci sta´le cˇ asteˇ ji zneuzˇ´ıvali sve´ pravomoci a tvrdosˇ´ıjny´m odporem brańili prˇijetı´ usnesenı´ ze zcela malichernyćh du˚ vodu˚ a brzdili za´konoda´rnou cˇ innost sneˇ mu˚ . Polsky´ extre´m nemeˇ l v Evropeˇ obdoby, nepochybneˇ la´kal alesponˇ cˇ a´st sˇlechty neˇ kteryćh zemı´ k napodobenı´, a take´ mnohy´ prˇ´ıslusˇnı´k cˇ eske´ aristokracie jisteˇ za´videˇ l pańu˚ m za humny jejich rozsa´hle´ svobody.

Zahranicˇ nı´ politika polske´ho sta´tu Polska´ diplomacie prodeˇ lala v pru˚ beˇ hu 16. stoletı´ neˇ kolik za´sadnıćh zmeˇ n. Prvnı´ z nich se ty´kala promeˇ ny vztahu se sousedem na severu – krˇizˇ aćky´m rˇa´dem. Ani po torunˇ ske´m mı´ru si Polsko nemohlo by´t jisto jeho poslusˇnostı´. Krˇizˇ aći se plneˇ nı´ za´vazku˚ snazˇ ili vyhnout a takte´zˇ i slozˇ enı´ lennı´ho slibu polsky´m kra´lu˚ m jako svy´m suvereńu˚ m. Tradicˇ neˇ prˇitom spole´hali na pomoc cı´sarˇe. Polskou zahranicˇ nı´ politiku proto prˇ´ıjemneˇ prˇekvapilo, kdyzˇ velmistr rˇa´du Albrecht Hohenzollernsky´ prˇijal luteraństvı´ (1525) a prohla´sil se sveˇ tsky´m knı´zˇ etem. Bylo zrˇejme´, zˇ e od nyneˇ jsˇka nemohl pocˇ´ıtat ani s pomocı´ cı´sarˇe ani papezˇ e a musel se ke sve´mu sousedovi chovat vlı´dneˇ ji. Slozˇ il nynı´ jako prusky´ knı´zˇ e hold polske´mu kra´li, aby na opla´tku naprˇ´ısˇteˇ zasedl na cˇ estne´m mı´steˇ v polske´m sejmu. Jedna kapitola polskyćh deˇ jin se uzavrˇela, nepocˇ´ıta´me-li vsˇak budoucı´ zrod Pruska, neprˇ´ıtele jesˇteˇ nebezpecˇ neˇ jsˇ´ıho. Za panovańı´ ZIKMUNDA II. AUGUSTA (1548-1572) vypukl rozsa´hly´ a vycˇ erpa´vajıćı´ konflikt s Moskevskou Rusı´ nazvany´ podle sporne´ho u´zemı´ livonska´ va´lka (1558-1582). Tamnı´ rˇa´d mecˇ ovyćh rytı´rˇu˚ take´ prˇijal svrchovanost

52


Polske´ koruny a prˇemeˇ nil se na sveˇ tske´ knı´zˇ ectvı´. S tı´m se nesmı´rˇil Ivan IV. Hrozny´, usilujıćı´ za´rovenˇ cı´leveˇ domeˇ o prˇ´ıstup k morˇi. Na´stupci na tru˚ neˇ sedmihradske´mu Sˇ TEˇ PAŃU BA´THORYMU (1576-1586), jehozˇ vla´da je v polskyćh deˇ jinaćh ostatneˇ povazˇ ovana´ za jednu z neju´speˇ sˇneˇ jsˇ´ıch, se sice veˇ tsˇ´ı cˇ a´st Livonska podarˇilo uha´jit, vy´hledoveˇ vsˇak musel pocˇ´ıtat v tomto prostoru se strˇety, a to zejmeńa se Sˇ ve´dskem. Snaha zabezpecˇ it si do budoucna hranice vedla Polsko ke smlouva´m se znacˇ ny´mi historicky´mi du˚ sledky. Jedna z nich prˇivedla na polsky´ tru˚ n sˇve´dske´ Vasovce, jina´ souhlasila s deˇ dicky´m prˇesunem knı´zˇ ectvı´ pruske´ho po vymrˇenı´ zdejsˇ´ı linie na braniborskou. Prioritu v polske´ zahranicˇ nı´ politice v te´to dobeˇ prˇedstavovala vyćhodnı´ hranice. Du˚ sledkem se proto stalo konecˇ ne´ usporˇa´dańı´ vztahu˚ mezi Polskem a Litvou. Litevci si uveˇ domovali, zˇ e rozsa´hlou hranici proti Moskveˇ sami neubrańı´ a byli nynı´ nakloneˇ ni uzˇ sˇ´ımu spojenectvı´. Proto byla dosavadnı´ persona´lnı´ unie prˇemeˇ neˇ na roku 1569 v Lublineˇ na unii rea´lnou – Lublinska´ unie. Polska´ prˇevaha se projevila v prˇipojenı´ cˇ a´stı´ dosud pod litevskou svrchovanostı´ – Volynˇ , Podlesı´ a Kyjevsko (v podstateˇ na u´zemı´ dnesˇnı´ Ukrajiny). Zbytek si vsˇak zachoval samospra´vu. Jednotny´ sta´t meˇ l nynı´ v cˇ ele volitelne´ho panovnı´ka, jednotnou minci a spolecˇ ny´ sneˇ m rozhodujıćı´ o jedne´ zahranicˇ nı´ politice. Svola´vańı´ delega´tu˚ do Varsˇavy ucˇ inilo z tohoto dosud male´ho meˇ sta od konce 16. stoletı´ (1596) novou metropoli. Rzeczpospolita Polska (na´zev vznikl prˇekladem latinske´ho res publica) se v te´to dobeˇ vzˇ ila jako beˇ zˇ neˇ uzˇ´ıvane´ oznacˇ enı´. Pocˇ etnost vla´dnoucı´ho aristokraticke´ho stavu byla tak neobvykla´, asi 10 % vesˇkere´ho obyvatelstva, zˇ e na ni poukazovali i zahranicˇ nı´ pozorovatele´. Sousta´tı´ se pysˇnilo impozantnı´ rozlohou prˇes 800 000 km2 , prˇicˇ emzˇ jen 40 % z 8-9 milionu˚ prˇedstavovali Polaći. Reformace nevynechala ani Polsko. Vliv jednotlivyćh proudu˚ tu kulminoval zejmeńa v sˇedesa´tyćh a sedmdesa´tyćh le´tech, kdy se ve meˇ stech ujalo prˇedevsˇ´ım luteraństvı´, v rˇadaćh sˇlechty pak kalvinismus. Pro zdejsˇ´ı protestantismus se stala typickou nejednotnost, avsˇak polska´ tolerantnı´ spolecˇ nost naplno otevrˇena´ renesancˇ nı´m a humanisticky´m mysˇlenka´m mu zarucˇ ila prakticky u´plnou na´bozˇ enskou svobodu. Dı´ky tomuto moudre´mu prˇ´ıstupu se Polsko v 16. stoletı´, stejneˇ jako Anglie, vyhnulo na´bozˇ ensky´m va´lka´m. Prvnı´ stoletı´ novoveˇ ku je obecneˇ povazˇ ovańo za zlate´ obdobı´ zemeˇ . Rzecpospolita se naplno otevı´rala pu˚ sobenı´ renesancˇ nıćh a humanistickyćh mysˇlenek. Stala se azylovou zemı´ pro rˇadu prominentnıćh osobnostı´ prona´sledovanyćh kvu˚ li sve´mu na´bozˇ enske´mu prˇesveˇ dcˇ enı´. Meˇ sˇt’anstvo i sˇlechta bohatly z obchodu obilı´m a polska´ veˇ da i kultura se sta´valy evropsky proslulou. Za jine´ vzpomenˇ me astronoma MIKULA´Sˇ E KOPERNI´KA (1473-1543) z Toruneˇ , autora heliocentricke´ teorie.


53

Polsky´ sta´t byl nepevny´m u´tvarem neusta´le ohrozˇ ovany´m z vneˇ jsˇku, o cˇ emzˇ v 16. stoletı´ sveˇ dcˇ ilo zvla´sˇteˇ nebezpecˇ´ı tureckyćh vpa´du˚ , ohrozˇ ujıćıćh jihovyćhodnı´ oblasti sta´tu. Politicky´ kapita´l vytvorˇeny´ Ba´thorym se podarˇilo proinvestovat pomeˇ rneˇ rychle po na´stupu dynastie sˇve´dskyćh VA˚ (1587). Zavlecˇ enı´ sta´tu do ˇrady stravujıćıćh va´lek rychle vycˇ erpalo SOVCU sta´tnı´ pokladnu a umozˇ nilo definitivnı´ prˇemeˇ nu panstvı´ magna´tu˚ na sta´ty ve sta´teˇ . Sˇ lechticka´ svoboda meˇ la ˇradu stinnyćh strańek a perspektivy dalsˇ´ıho vy´voje se proto jevily jako znacˇ neˇ neprˇ´ıznive´. Du˚ sledky vnitro i zahranicˇ neˇ politicke´ho vy´voje vyvolane´ enormnı´mi aristokraticky´mi privilegii se meˇ ly projevit v na´sledujıćı´m stoletı´ po trˇicetilete´ va´lce a vyvrcholily plnou silou v 18. stoletı´, kdy se Polsko stalo bezmocnou hrˇ´ıcˇ kou okolnıćh mocnostı´, aby jimi bylo posle´ze vymazańo z mapy Evropy.

Pocˇ a´tky samostatne´ho moskevske´ho sta´tu S u´padkem tatarske´ho sta´tu Zlate´ hordy pokry´vajıćı´ho vyćhodnı´ Evropu sı´lila snaha dosud ovla´dane´ho slovanske´ho obyvatelstva o obnovenı´ vlastnı´ suverenity. V 15. stoletı´ se centrem sjednocovacı´ho procesu stalo Moskevske´ knı´zˇ ectvı´, ktere´ svou pozici v pru˚ beˇ hu druhe´ poloviny te´hozˇ stoletı´ jesˇteˇ upevnilo prˇipojovańı´m dalsˇ´ıch u´zemı´. Nejprˇ´ınosneˇ jsˇ´ı byl dozajista zisk Novgorodske´ meˇ stske´ kupecke´ republiky. K rozhodujıćı´mu meˇ rˇenı´ sil se odhodlal IVAN III. (1462-1505). Prˇestal odva´deˇ t Tataru˚ m poplatky a roku 1480 vydobyl sta´tu vneˇ jsˇ´ı neza´vislost. K te´to uda´losti ostatneˇ dosˇlo v dobeˇ , kdy jizˇ do znacˇ ne´ mı´ry pokrocˇ il proces rozpadu Zlate´ hordy a jejı´ transformace na na´stupnicke´ sta´ty: Kazanˇ sky´ na strˇednı´, Astrachanˇ sky´ chana´t na dolnı´ Volze a Krymsky´ chana´t s Nogajskou hordou na dnesˇnı´ Ukrajineˇ . Jako jediny´ neza´visly´ pravoslavny´ panovnı´k sve´ doby se po snˇ atku (1472) s byzantskou princeznou Sofiı´ Paleologovnou zacˇ al povazˇ ovat za deˇ dice vyćhodorˇ´ımskyćh cı´sarˇu˚ a uzˇ´ıvat jejich znak dvouhlave´ho orla. Implantoval za´rovenˇ Moskevske´ Rusi podle byzantskyćh vzoru˚ za´klady autokracie (samodeˇ rzˇ avı´), ktere´ se budou na´sledovnıći s mensˇ´ımi cˇ i veˇ tsˇ´ımi u´speˇ chy snazˇ it da´le rozvı´jet. V Ivanoveˇ konsolidacˇ nı´m dı´le pokracˇ oval Vasilij III., avsˇak beˇ hem jeho vla´dy nebyl sjednocovacı´, ani centralizacˇ nı´ proces zdaleka ukoncˇ en. Dobovou atmosfe´ru velkoknı´zˇ ecı´ho dvora odra´zˇ elo i cı´rkevnı´ prostrˇedı´, kde byla ˇreholnı´kem Filofejem poprve´ formulovańa teze o historicke´m vy´znamu moskevske´ho sta´tu a nadrˇazenosti pravoslavı´. Ve sve´m poslańı´ carovi napsal: ˇ ´ımy padly, trˇetı´m je Moskva, cˇ tvrte´ho nebude“. „Dva R

54


Moskevska´ Rus za Ivana IV. na cesteˇ k samodeˇ rzˇ avı´ Pote´, co nastoupil na tru˚ n po sve´m otci IVAN IV. (1533-1584) jako trˇ´ılety´, umozˇ nilo vza´peˇ tı´ oslabenı´ sta´tu silny´m sˇlechticky´m rodu˚ m Beˇ lskyćh a Sˇ ujskyćh sva´deˇ t mezi sebou neusta´le´ boje o moc. Regentka matka byla sice k neprˇa´telu˚ m dynastie a sta´tu nemilosrdna´, avsˇak brzy byla pravdeˇ podobneˇ otra´vena a maly´ carevicˇ vyru˚ stal i nada´le v atmosfe´ˇre plne´ na´silı´ navıć jako sirotek. Je velmi pravdeˇ podobne´, zˇ e toto obdobı´ se podepsalo na pozdeˇ jsˇ´ı Ivanoveˇ dusˇevnı´ chorobeˇ i projevech sadismu. V sedmnaćti letech (1547) se nechal korunovat na cara (=ce´zara, cı´sarˇe) vsˇ´ı Rusi, aby tı´m stejneˇ jako prˇedchu˚ dci demonstroval byzantskou absolutistickou koncepci vla´dy, k nı´zˇ se hla´sil. Vstupoval na tru˚ n s nejlepsˇ´ımi u´mysly nebo je alesponˇ da´val verˇejneˇ najevo. V prvnı´ fa´zi panovańı´ provedl celou rˇadu politickyćh, hospoda´rˇskyćh, spra´vnıćh i vojenskyćh reforem prˇina´sˇejıćıćh potrˇebnou stabilitu a dalsˇ´ı posilovańı´ centra´lnı´ moci. Na pocˇ a´tku jeho vla´dy se poprve´ v historii zemeˇ sesˇel skutecˇ ny´ zemsky´ sneˇ m a roku 1550 vydal za´konı´k Sudeˇ bnik Ivana IV., jenzˇ reformoval a sjednotil za´konoda´rstvı´ pro cele´ Rusko. Ve stejne´m obdobı´ zacˇ al budovat pravidelne´ vojsko vyzbrojene´ strˇelny´mi zbraneˇ mi – strˇelci. Ma´lokdo tehdy pochyboval o blahoda´rne´m vlivu mlade´ho panovnı´ka a velikosti zı´trˇku˚ , ktere´ Rus ocˇ eka´vajı´. Zau´tocˇ il proti dveˇ ma pozu˚ statku˚ m Zlate´ hordy na vyćhodeˇ Kazanˇ ske´mu a Astrachanˇ ske´mu chana´tu. Vy´znamneˇ jsˇ´ı pozici z obou na´slednickyćh sta´tu˚ si uchova´vala Kazanˇ . Rusove´ svu˚ j atak uskutecˇ nili roku 1552 a pod carovy´m osobnı´m velenı´m hlavnı´ meˇ sto dobyli. Obyvatelstvo chana´tu se vsˇak urputneˇ brańilo azˇ do roku 1556. Po pora´zˇ ce proto na´sledovalo to, co by´va´ v modernıćh deˇ jinaćh prˇirovna´vańo ke genocideˇ . Prakticky soubeˇ zˇ neˇ (1556) padl i chana´t v u´stı´ Volhy. Moskevska´ Rus se takovy´mto razantnı´m zpu˚ sobem zbavila neusta´le´ho nebezpecˇ´ı na´jezdu˚ z teˇ chto polokocˇ ovnyćh tatarskyćh sta´tu˚ a rovneˇ zˇ ovla´dla du˚ lezˇ ite´ obchodnı´ cesty vedoucı´ do Persie a Cˇ ´ıny. Byl tu vsˇak jesˇteˇ trˇetı´ nemeńeˇ vy´znamny´ aspekt. Prˇed sta´tem Ivana Hrozne´ho se otevrˇely mozˇ nosti expanze do nekonecˇ nyćh prostor za Uralem. Jejich na´sledne´ osidlovańı´ mu˚ zˇ e by´t svy´m rozsahem i vsˇemi pru˚ vodnı´mi jevy smeˇ le srovna´vańo s tı´m, co se odehra´valo na americke´m kontinenteˇ . Skromnou u´vodnı´ kapitolu, jı´zˇ zaha´jil kroniku stejneˇ nelı´tostne´ho kolonizovańı´ Sibirˇe, tu napsal v letech 1582-1585 zna´my´ ataman JERMAK. Pod vlivem kupecke´ rodiny Stroganovovyćh, ktera´ si jej pu˚ vodneˇ najala na ochranu svyćh obchodnıćh za´jmu˚ na Uralu, zau´tocˇ il v cˇ ele tehdy jesˇteˇ nevelke´ho oddı´lu donskyćh koza´ku˚ na sibirˇsky´ chana´t vla´dce Kucˇ umy, nacha´zejıćı´ se doposud ve vazalske´m vztahu k Moskveˇ . Prˇestozˇ e sa´m prˇi bojovyćh operacıćh zahynul, do konce stoletı´ se za´padnı´ Sibirˇ ocitla v ruskyćh rukou.


55

Roku 1558 zaha´jila Moskevska´ Rus va´lku proti ˇra´du livonskyćh rytı´ˇru˚ s cı´lem zı´skat jejich u´zemı´ (zˇ a´doucı´ byl i podı´l na baltske´m obchodu) prˇile´hajıćı´ k Baltske´mu morˇi (prˇiblizˇ neˇ dnesˇnı´ Estonsko a Lotysˇsko) a otevrˇ´ıt tak Rusku „okno“ do za´padnı´ Evropy. Po pocˇ a´tecˇ nıćh u´speˇ sˇnyćh ofenzı´vaćh v livonske´ va´lce 1558-1582 vsˇak prˇisˇly prvnı´ pora´zˇ ky. Ustupujıćı´ mecˇ ovı´ rytı´rˇi chytrˇe rozpustili svu˚ j ˇra´d (1561) a jednotlive´ cˇ a´sti Livonska podrˇ´ıdili sveˇ tske´ svrchovanosti Sˇ ve´dska, Litvy, Polska a Dańska. Ivan doka´zal jesˇteˇ chvı´li vzdorovat cˇ tyrˇem protivnı´ku˚ m, avsˇak jeho vojska se brzy zacˇ ala uchylovat k masakru˚ m na mı´stnı´m obyvatelstvu. Car prˇesveˇ dcˇ en o tom, zˇ e nezdary majı´ na sveˇ domı´ zra´dnı´ bojarˇi, prˇistoupil k zavedenı´ opricˇ ninske´ho teroru (1565). Potı´zˇ´ı se vsˇak nezbavil. K jejich kulminaci prˇispeˇ lo rovneˇ zˇ vytvorˇenı´ nove´ho mocne´ho souseda Polsko-litevske´ unie v roce 1569. Neu´speˇ sˇne´ fina´le znamenal pro Rusko na´stup vojensky zdatne´ho Sˇ teˇ pańa Ba´thoryho na polsky´ tru˚ n. Jeho energicka´ tazˇ enı´ korunovana´ ˇradou vı´teˇ zstvı´ zakoncˇ ila mı´rova´ jednańı´ zprostrˇedkovana´ papezˇ sky´m lega´tem v roce 1582. Moskevska´ Rus se jimi vzdala vsˇech na´roku˚ v Livonsku a vza´peˇ tı´ uzavrˇela podobny´ mı´r i se Sˇ ve´dy. Rekapitulace vycˇ erpa´vajıćı´ cˇ tyrˇiadvacetilete´ va´lky byla vıće nezˇ neprˇ´ızniva´ a historicky´ u´kol dobytı´ Pobaltı´ odlozˇ en ad acta pro Petra I. Vlastnictvı´ pozemku˚ sehra´valo ve strˇedoveˇ ke´m a raneˇ novoveˇ ke´m sta´teˇ klıćˇ ovou roli. V ruske´m sta´teˇ je prˇedstavovala votcˇ ina (v zemi otcu˚ ), deˇ dicˇ na´ drzˇ ba pu˚ dy a pomeˇ stı´, pu˚ da, kterou prˇideˇ loval panovnı´k za sluzˇ by bez deˇ dicke´ho pra´va z novyćh u´zemnıćh zisku˚ nebo vlastnı´ domeńy (protiklad votcˇ iny). Ivan IV. se do historie teˇ chto vlastnickyćh vztahu˚ zapsal jesˇteˇ vznikem u´zemı´, ktera´ sebral za´konny´m drzˇ itelu˚ m a prˇideˇ lil je nove´ oddane´ sluzˇ ebne´ sˇlechteˇ – tzv. opricˇ niny. Za´bor byl kompenzovań v okrajovyćh cˇ a´stech sta´tu – zemsˇtinou. Jizˇ koncem padesa´tyćh let uzra´val caru˚ v u´mysl zbavit se nepohodlnyćh ra´dcu˚ z ˇrad bojarstva, ktere´ v dobeˇ carevicˇ ovy nezletilosti zı´skalo mimorˇa´dnou politickou moc. Na pocˇ a´tku roku 1565 necˇ ekaneˇ obvinil vysokou aristokracii z proble´mu˚ , v nichzˇ se zemeˇ nacha´zı´, a zaha´jil plańovity´ proces jejı´ eliminace. Opricˇ ninu z let 1565-1572 lze cha´pat jako specificky´ politicky´ syste´m, jehozˇ hlavnı´m u´kolem se stala likvidace moci bojarstva. Klıćˇ ovy´ na´stroj tohoto syste´mu prˇedstavovalo rozdeˇ lenı´ zemeˇ na dveˇ odlisˇna´ u´zemı´, opricˇ ninu a zemsˇtinu. Opricˇ ninu tvorˇily u´rodne´ kraje v centra´lnı´ cˇ a´sti sta´tu, ktere´ se nynı´ staly prakticky soukromy´m carovy´m u´zemı´m, v neˇ mzˇ platily bez omezenı´ jeho za´kony. Vsˇichni prˇedstavitele´ starobyle´ sˇlechty (asi dvanaćt tisıć bojarskyćh rodin) zde byli vyvlastneˇ ni a uprostrˇed krute´ ruske´ zimy odeslańi na druhy´ konec zemeˇ do na´hradnıćh meńeˇ u´rodnyćh u´zemı´ (zemsˇtiny). Pod hrozbou trestu bylo obyvatelstvu zapoveˇ zeno poskytovat jim jakoukoli pomoc. Cˇ a´st pu˚ dy v opricˇ nineˇ car rozdeˇ lil u´rˇednı´ku˚ m a nove´ sluzˇ ebne´ sˇlechteˇ . Vytvorˇil se

56


tak zvla´sˇtnı´ u´ˇrednicky´ a vojensky´ apara´t bezmezneˇ oddany´ vladarˇi poveˇ rˇeny´ sˇ´ırˇenı´m teroru. Cˇ a´st specia´lnı´ho u´tvaru – opricˇ nicke´ vojsko na cˇ ernyćh konıćh odeˇ ne´ do cˇ ernyćh mnisˇskyćh kuten, ostatneˇ pu˚ sobıćı´ odstrasˇujıćı´m dojmem jizˇ svy´m vzhledem, meˇ lo u sedla prˇipnuty symboly svyćh „posva´tnyćh“ u´kolu˚ : psı´ hlavu (kousat a slı´dit carovy neprˇa´tele) a kosˇteˇ (zame´st ruskou zemi). Carova patologicka´ zloba vsˇak nepadla pouze na nejmocneˇ jsˇ´ı bojary, ale rovny´m dı´lem i na obycˇ ejne´ dvorˇany a sˇlechtice, postihla mnohem vıće osob z nizˇ sˇ´ıch vrstev a ˇradovy´mi rolnı´ky a meˇ sˇt’any decimovany´mi popravami se jeho sveˇ domı´ vu˚ bec nezateˇ zˇ ovalo. Jen oficia´lnı´ seznam vy´znamneˇ jsˇ´ıch obeˇ tı´, za neˇ zˇ car necha´val slouzˇ it msˇe, cˇ´ıtal 3300 osob. Jestlizˇ e byla opricˇ nina namı´rˇena proti bojarske´ opozici, potom ostatnı´ jmenovane´ obeˇ ti nemeˇ ly zˇ a´dny´ smysl a je trˇeba je prˇicˇ´ıst Ivanovy´m sadisticky´m sklonu˚ m. Podle soudobyćh sveˇ dectvı´ bylo snad nejbruta´lneˇ jsˇ´ım represa´liı´m podrobeno meˇ sto Novgorod obvineˇ ne´ ze zrady, kde umucˇ ili a utopili v pru˚ beˇ hu neˇ kolika dnu˚ v rˇece Volchov asi patnaćt set lidı´. Podle oficia´lnı´ho carske´ho historiografa pleneˇ nı´ a ˇra´deˇ nı´ voja´ku˚ neuniklo ani okolı´ meˇ sta. Celkem bylo povrazˇ deˇ no na sˇedesa´t tisıć osob. Nedlouho po novgorodske´ trage´dii probeˇ hla v Moskveˇ exekuce 130 odpu˚ rcu˚ vynale´zaveˇ popravovanyćh rozrˇezańı´m, uvarˇenı´m v kotli, rozsa´pańı´m psy a podobneˇ . Nenı´ mozˇ ne´ si deˇ lat iluze o podobnyćh praktikaćh v ostatnı´ Evropeˇ one´ doby. Krutost byla navıć prˇ´ıznacˇ na´ nejen pro toto stoletı´, avsˇak Ivan IV. vzhledem k patologicky´m rysu˚ m sve´ osobnosti sve´ soucˇ asnı´ky na Za´padeˇ v te´to oblasti jesˇteˇ prˇedstihl. Osobneˇ se na krutostech podı´lel a cˇ asto je i vymy´sˇlel. V rˇadeˇ prˇ´ıpadu˚ byly u nepohodlnyćh osob soudnı´ procesy zinscenovańy. Atmosfe´ra teroru a strachu, ktera´ se vytvorˇila, s sebou vsˇak nesla ˇradu jevu˚ , ktere´ si rusky´ car neprˇa´l. Rozpadl se syste´m zemske´ hotovosti zpu˚ sobeny´ hromadny´m prˇesı´dlenı´m sˇlechty, avsˇak ani nova´ sˇlechta se nestala ocˇ eka´vanou oporou arma´dy. Obyvatelstvo zatı´zˇ ene´ novy´mi daneˇ mi a sta´le vıće prˇipouta´vane´ k pu˚ deˇ zacˇ alo vylidnˇ ovat u´rodne´ centra´lnı´ kraje, zemeˇ deˇ lstvı´ upadalo. Car pod tlakem livonske´ va´lky navıć konstatoval dalsˇ´ı selhańı´ opricˇ nickyćh vojsk v le´teˇ 1571, kdy mu krymsˇtı´ Tatarˇi provokativneˇ vypa´lili hlavnı´ meˇ sto Moskvu, anizˇ by jeho, pro domaćı´ obyvatelstvo tak oba´vane´ oddı´ly, efektivneˇ ji zasa´hly. Ivan IV. hluboce zklamań vy´sledky cely´ syste´m roku 1572 zrusˇil. Nenı´ pochyb o tom, zˇ e i z historicke´ho hlediska se jednalo o tota´lnı´ omyl. Hospoda´rˇska´ moc bojarstva byla sice podkopańa, avsˇak celkovy´ vy´sledek vyzneˇ l pro Moskevskou Rus naprosto negativneˇ . Souboj mezi stavovskou a panovnickou mocı´ prˇemeˇ nil vladarˇ na nejhlubsˇ´ı teror, ktery´ prˇinesl bez rozdı´lu va´zˇ ne´ ztra´ty vsˇem vrstva´m ruske´ spolecˇ nosti, vnitrˇnı´ ekonomickou krizi i ztra´tu mezina´rodnı´ prestizˇ e.


57

Od Rjurikovcu˚ k prvnı´m Romanovcu˚ m Poslednı´ Rjurikovec se sve´mu ambicio´znı´mu otci prˇ´ılisˇ nepodobal. FJOI. (1584-1598) prˇenecha´val rozhodovańı´ ra´dcu˚ m, avsˇak tato okolnost se po otcoveˇ krutovla´deˇ neprojevovala nijak negativneˇ . Panovańı´ Ivanova dusˇevneˇ mdle´ho syna prˇedstavovalo pro Rusko obdobı´ relativnı´ stability, jizˇ take´ proto, zˇ e u´lohu zemske´ho spra´vce po celou dobu vla´dy prˇevzal acˇ negramotny´, prˇesto neobycˇ ejneˇ schopny´ a inteligentnı´ BORIS GODUNOV (1598-1605). Ivan Hrozny´ prˇipravil vlastnı´ dynastii o zˇ ivotaschopne´ pokracˇ ovatele. Syna Ivana, se ktery´m se pocˇ´ıtalo jako s na´stupcem, v zaćhvatu vzteku zabil (1581), Dimitrij byl jesˇteˇ nemluvneˇ , a tak favorizovane´ postavenı´ vyuzˇ´ıvajıćı´ prˇ´ıbuzenske´ho vztahu s carskou rodinou brzy zı´skal pra´veˇ onen Boris Godunov. Jak se za´hy uka´zalo, vedla cesta tohoto muzˇ e azˇ k vladarˇske´mu zˇ ezlu, nebot’ o neˇ kolik let pozdeˇ ji zmizel ze sceńy na´silnou smrtı´ carevicˇ Dimitrij, poslednı´ potomek dynastie. Nechybeˇ lo mnoho, aby se boj o nejvlivneˇ jsˇ´ı post v zemi zmeˇ nil v dynasticky´ za´pas, ktery´ strhl te´meˇ rˇ vsˇechny spolecˇ enske´ vrstvy do obcˇ anske´ va´lky v ruske´ historii oznacˇ ovane´ jako „smuta“ – „smutnoje vremja“ (16051613). Boris Godunov sice doka´zal Rusku vra´tit mezina´rodneˇ politickou prestizˇ a naoko udrzˇ et i domaćı´ klid, prˇesto bylo zrˇejme´, zˇ e zemeˇ speˇ je k obcˇ anske´ va´lce. Vnitrˇnı´ opozice z ˇrad nespokojenyćh bojaru˚ se sjednotila a vyvolala prˇ´ızrak poslednı´ho Rjurikovce (Dimitrije), ktery´ meˇ l za´zracˇ neˇ prˇezˇ´ıt. Nynı´ se necˇ ekaneˇ vynorˇil, ta´hl na hlavnı´ meˇ sto, aby svrhl „uzurpa´tora“ a nechal se rˇa´dneˇ korunovat. Pomoc katolicke´ho Polska vsˇak brzy vyvolala nena´vist Moskvanu˚ a svrzˇ enı´ neprave´ho Dimitrije-Lzˇ idimitrije. Na nejiste´m tru˚ neˇ se dlouho neudrzˇ el ani dalsˇ´ı bojarsky´ kandida´t vybrany´ spiknutı´m z vlastnıćh rˇad VASILIJ Sˇ UJSKIJ (1605-1610). Ohrozˇ ovań novy´mi samozvanci, kterˇ´ı se v neklidne´ dobeˇ rodili jako houby po desˇti – Lzˇ idimidrijem II. (1610) a jesˇteˇ dveˇ ma dalsˇ´ımi, skoncˇ il za´vratnou karie´ru v nedu˚ stojne´ polske´ internaci. Hluboka´ vnitropoliticka´ krize vybı´zela sousednı´ Polsko sta´le du˚ razneˇ ji k vojensky´m intervencı´m a k za´jmu o trvalou uzurpaci tru˚ nu. Okupace zemeˇ vsˇak vyvolala rovneˇ zˇ patrˇicˇ nou reakci – vlnu vlastenectvı´. Po vytlacˇ enı´ polskyćh posa´dek se vytvorˇily podmıńky pro vyćhodisko z krize. Jelikozˇ byli reprezentanti prˇednıćh bojarskyćh rodu˚ zkompromitovanı´ spolupracı´ s neprˇ´ıtelem, zrodila se druha´ ruska´ dynastie volbou sotva sˇestnaćtilete´ho prˇ´ıslusˇnı´ka velmozˇ ske´ho rodu MICHAILA ROMANOVA (1613-1645). Vla´dla v zemi prˇes trˇi sta let azˇ do uńorove´ revoluce v roce 1917. DOR

58


Osmanska´ rˇ´ısˇe v obdobı´ nejveˇ tsˇ´ıho rozmachu Sultań MEHMED II. DOBYVATEL (1451-1481) pokorˇitel byzantske´ Konstantinopole (1453) odka´zal svy´m na´stupcu˚ m mocny´ sta´t v ocˇ eka´vańı´ novyćh vy´boju˚ . Na pocˇ a´tku 16. stoletı´ se Porta skutecˇ neˇ rozhodla soustrˇedit na´por do trˇ´ı hlavnıćh smeˇ ru˚ : 1) Jizˇ neˇ od svyćh dosavadnıćh hranic doby´t Egypt a severnı´ Afriku, 2) na vyćhodeˇ porazit Persii a 3) pokracˇ ovat expanzı´ v jihovyćhodnı´ Evropeˇ na Balkańeˇ , jezˇ byla zastavena pora´zˇ kou u Beˇ lehradu po polovineˇ 15. stoletı´. Nejprve vsˇak bylo nutno ukoncˇ it na´stupnicke´ boje o moc a prˇevraty, ktere´ rˇ´ısˇi prˇechodneˇ oslabily. Situace se stabilizovala pote´, co na tru˚ n dosedl roku 1512 nejmladsˇ´ı ze synu˚ posledneˇ svrzˇ ene´ho panovnı´ka SELIM I. (1512-1520). Aby zabrańil opakovańı´ situacı´, ktere´ tak du ˚ veˇ rneˇ poznal za sve´ho mla´dı´, nechal nemilosrdneˇ povrazˇ dit a odstranit vsˇechny sve´ bratry, bratrance i dalsˇ´ı prˇ´ıbuzne´, kterˇ´ı by mohli vystoupit s jaky´mikoli deˇ dicky´mi na´roky na tru˚ n. Nenı´ teˇ zˇ ke´ uhodnout, procˇ vstoupil do historie s prˇ´ıvlastkem Yavuz (Hrozny´). Turecˇ tı´ sultańi si podmanili ˇradu zemı´. V bezprostrˇednı´m sousedstvı´ jim doka´zala vzdorovat pouze Persie. Od pocˇ a´tku 16. stoletı´ zde vla´dla dynastie Safı´jovcu˚ , ktera´ sjednotila pod odlisˇnou sˇiı´tskou formou isla´mu vsˇechny odpu˚ rce Turku˚ a s jejı´ podporou opakovaneˇ po prˇ´ısˇtı´ trˇi staletı´ vedla pomeˇ rneˇ u´speˇ sˇneˇ s Osmany rˇadu va´lek. Rok 1514 vsˇak mohl ma´loktery´ Persˇan jen steˇ zˇ´ı povazˇ ovat za u´speˇ sˇny´. Vojska Porty vyslana´ proti sˇa´hovi Isma´´ılovi mu prˇipravila v horaćh u Caldiranu (poblı´zˇ jezera Van v dnesˇnı´m vyćhodnı´m Turecku) drtivou pora´zˇ ku a zabrala Persii jejı´ za´padnı´ provincie, cˇ´ımzˇ se ovsˇem osmansky´ sta´t dostal do prˇ´ıme´ho kontaktu s dalsˇ´ı, mamlu˚ ckou rˇ´ısˇ´ı. Selim I. ji beˇ hem dvou let vojensky znicˇ il a roku 1517 padlo i hlavnı´ meˇ sto Ka´hira. Stal se tak nejen pańem Egypta, Sy´rie, Palestiny a velke´ cˇ a´sti Ara´bie, ale prˇipojil ke sve´ rˇ´ısˇi i trˇi nejsveˇ teˇ jsˇ´ı mı´sta isla´mu Mekku, Medıńu a Jeruzale´m, cˇ´ımzˇ nesmı´rneˇ vzrostla jak jeho moc, tak prestizˇ osmanske´ dynastie v isla´mske´m sveˇ teˇ . Dalsˇ´ı dobyvatelska´ vlna pokracˇ ovala za Selimova syna SU¨LEYMANA I. ZA´´ RCE (KA ´ NU ´ NI´) (1520-1566) v Evropeˇ nazy´vane´ho Sulejman Na´dKONODA herny´. V za´peˇ tı´ po na´stupu na tru˚ n byly obnoveny rozsa´hle´ vojenske´ operace na severu. Roku 1521 padl Beˇ lehrad, brańa do Uher. Osamocena´ uherska´ arma´da byla nucena sve´st nesˇt’astnou bitvu u Mohaćˇ e (srpen 1526) proti mnohem pocˇ etneˇ jsˇ´ımu protivnı´kovi a du˚ sledky na sebe nenechaly dlouho cˇ ekat. Jizˇ za trˇi roky (1529) se Turci poprve´ objevili prˇed hradbami Vı´dneˇ . Byli sice odrazˇ eni, ale pro prˇ´ısˇtı´ jeden a pu˚ l stoletı´ zu˚ stali va´zˇ nou hrozbou strˇednı´ Evropy. Do roku 1541 tu s Habsburky sehra´li mocensky´ za´pas, jehozˇ vy´sledkem se stalo rozdeˇ lenı´ zemı´ svatosˇteˇ pańske´ koruny na trˇi cˇ a´sti. Strˇednı´ s hlavnı´m meˇ stem jako Budıńsky´ pasˇalı´k zacˇ lenil Su¨leyman I. do sve´ho sta´tu a jeho


59

na´stupci odtud jesˇteˇ dlouho ˇr´ıdili na´jezdy na jizˇ nı´ Slovensko. Vyćhodnı´ Sedmihradsko udeˇ lil v leńo vazalsky´m ve´vodu˚ m a pouze sever a pruh zemeˇ na za´padeˇ zu˚ stal pod kontrolou Habsburku˚ . Za Su¨leymanovy vla´dy Turci rovneˇ zˇ postupovali z Egypta da´le na za´pad s cı´lem ovla´dnout cele´ severoafricke´ pobrˇezˇ´ı Strˇedozemnı´ho morˇe. Brzy zı´skali pod kontrolu Alzˇ´ırsko (poveˇ stnou pira´tskou za´kladnu). Po epizodickyćh u´speˇ sˇ´ıch cı´sarˇe Karla V. v tomto prostoru (Tunis 1535) vsˇak zisk kontroly nad teˇ mito oblastmi probeˇ hl bez veˇ tsˇ´ıch potı´zˇ´ı (Tunis 1574, Alzˇ´ırsko 1554). Za sultańa Za´konoda´rce ˇr´ısˇe dosa´hla sve´ho nejveˇ tsˇ´ıho u´zemnı´ho rozsahu. Jizˇ ve trˇica´tyćh letech 16. stoletı´ se pocˇ´ıtala mezi sveˇ toveˇ vy´znamna´ impe´ria. Vy´konne´ u´rˇednictvo ovla´dalo cˇ trnaćt miliońu˚ poddanyćh, prˇicˇ emzˇ vy´stavnou metropoli oby´valo vıće nezˇ 500 000 obyvatel – tolik, zˇ e se jı´ zˇ a´dna´ jina´ v Evropeˇ zdaleka nemohla rovnat.

Vnitrˇ nı´ usporˇ a´dańı´ a neˇ ktere´ odlisˇnosti rˇ´ısˇe od soudobe´ evropske´ civilizace Sta´t Turku˚ se jizˇ na prˇelomu 15. a 16. stoletı´ uzavrˇel do sebe, zavrhl vsˇechny pokusy o sblı´zˇ enı´ evropske´ a isla´mske´ kultury a zu˚ stal tak na kontinenteˇ hluboko do novoveˇ ku izolovany´m cizorody´m prvkem. Za´sadnı´ podı´l na tomto vy´voji nesl sultań BAJEZID II. (1481-1512). Nejvysˇsˇ´ı sveˇ tskou i duchovnı´ moc ve sta´teˇ prˇedstavoval sultań a vykona´val ji absolutneˇ . Muslimske´ duchovenstvo bylo velmi vlivne´, avsˇak prˇedstavovalo pouze jednu slozˇ ku isla´mske´ho teokraticke´ho sta´tu. Dalsˇ´ı prvky slozˇ ite´ struktury sta´tnı´ho apara´tu zteˇ lesnˇ ovala u monarchie zalozˇ ene´ na expanzi pochopitelneˇ arma´da a u´rˇednictvo. Naprosto vy´jimecˇ ny´m politicky´m vlivem byli obdarˇeni janicˇ a´rˇi (snadno poznatelnı´ podle dlouhyćh per na pokry´vce hlavy). Tyto pu˚ vodneˇ zfanatizovane´ oddı´ly vybranyćh mladyćh muzˇ u˚ , kterˇ´ı byli zajati beˇ hem balkańskyćh va´lek, koncem 16. stoletı´ sta´le vıće podle´hali svodu˚ m intrik sultańova dvora, do jehozˇ apara´tu se postupneˇ infiltrovali. Za´rovenˇ porusˇili tradice pu˚ vodnıćh prˇ´ısnyćh ˇra´du˚ (prˇestali vychova´vat nezna´me´ krˇest’anske´ deˇ ti, zakla´dali rodiny a posı´lali do sluzˇ by vlastnı´ potomly, cozˇ vedlo postupneˇ k u´padku bojove´ mora´lky). Spra´vu ˇr´ısˇe da´le jednotil velky´ za´konı´k Su¨leymana I., ktery´ upravil postaˇ ´ızenı´ absolutisticke´ho sta´tu se koncentrovalo na venı´ kazˇ de´ho obcˇ ana ˇr´ısˇe. R sultańoveˇ dvorˇe. Za´konı´k take´ proto prˇesneˇ rozdeˇ lil nejvysˇsˇ´ı u´rˇady dvorske´ kancela´rˇe nazy´vane´ podle vysoke´ vstupnı´ brańy (odtud se ujal na´zev pro cele´ impe´rium Vysoka´ Porta). V 16. stoletı´ probeˇ hla rovneˇ zˇ za´sadnı´ promeˇ na v syste´mu drzˇ by pu˚ dy, ktery´ prˇedstavoval prioritnı´ kontrolu sta´tu nad lenı´kem. Dosud byl majitelem

60


vesˇkere´ pu˚ dy sta´t a osoba vykona´vajıćı´ sta´tnı´ sluzˇ bu pouze majitelem vyńosu z nı´. Dotycˇ ne´mu chybeˇ la na rozdı´l od evropske´ho sˇlechtice i soudnı´ pravomoc nad sveˇ rˇeny´m u´zemı´m. Drzˇ itele´ uvedene´ formy leńa se navıć velmi rychle strˇ´ıdali. V pru˚ beˇ hu prvnı´ho stoletı´ novoveˇ ku se zacˇ´ına´ prosazovat deˇ dicˇ na´ drzˇ ba pu˚ dy, vznika´ spolecˇ ensky´ stav podobny´ evropske´ aristokracii, avsˇak nikdy nedosa´hne pra´vnıćh za´ruk. ´ cˇ innou brzdou v prohlubovańı´ tohoto procesu zu˚ sta´val na´zor o vesˇkere´m U vlastnictvı´ pu˚ dy jediny´m veˇ cˇ ny´m majitelem – Alla´hem. Z uvedene´ho faktu pak vyply´vala jesˇteˇ dalsˇ´ı skutecˇ nost. Kazˇ dy´ muslim v osmanske´ rˇ´ısˇi zı´ska´val rea´lnou mozˇ nost vzestupu azˇ po nejvysˇsˇ´ı prˇ´ıcˇ ky spolecˇ enske´ho zˇ ebrˇ´ıcˇ ku na rozdı´l od evropske´ spolecˇ nosti neva´zane´ho na prˇ´ıslusˇnost k te´to urozene´ vrstveˇ . V tureckyćh deˇ jinaćh zminˇ ovane´ho obdobı´ o tom lze nale´zt mnoho dokladu˚ . Nerozhodovala rasa, na´rodnost, ani socia´lnı´ pozice, pouze prˇijetı´ korańu. Obyvatelstvo porobenyćh zemı´, ktere´ odmı´talo k isla´mu prˇistoupit, sice stra´dalo do urcˇ ite´ mı´ry zvla´sˇtnı´m danˇ ovy´m u´tiskem a nejru˚ zneˇ jsˇ´ımi odvody, avsˇak svoji vı´ru si mohlo ponechat. Princip na´bozˇ enske´ svobody uplatnˇ ovany´ ve vztahu k podmaneˇ ny´m na´rodu˚ m byl Osmany uplatnˇ ovań du˚ sledneˇ a ostrˇe kontrastuje zejmeńa s inkvizicˇ nı´mi praktikami katolicke´ Evropy pouzˇ´ıvany´mi i v za´morˇskyćh koloniıćh. Osmanska´ rˇ´ısˇe by ke sve´mu dalsˇ´ımu ru˚ stu potrˇebovala zcela mimorˇa´dne´ vedenı´, avsˇak po Su¨leymanoveˇ smrti prˇevzalo vla´du postupneˇ trˇinaćt sultańu˚ nevalnyćh vladarˇskyćh kvalit. Ke stabiliteˇ neprˇispeˇ ly ani zhoubne´ na´bozˇ enske´ trˇenice na Blı´zke´m vyćhodeˇ . Sˇ iı´tska´ veˇ tev isla´mu usazena´ na u´zemı´ dnesˇnı´ho Ira´ku usilovneˇ odporovala zavedeny´m sunitsky´m zvyklostem a na´bozˇ enske´ rozbroje se do znacˇ ne´ mı´ry podobaly strˇetu mezi katolictvı´m a protestantismem v tehdejsˇ´ı Evropeˇ . Sultań se sice sˇiı´tske´ odpadlı´ky snazˇ il rozdrtit, avsˇak za perske´ho vla´dce sˇa´ha ABBA´SE VELIKE´HO (1587-1628) vzrostl na´bozˇ ensky´ a vojensky´ odpor v te´to oblasti proti Turku˚ m do te´ mı´ry, zˇ e jej nakonec politicky vyja´drˇila osmanska´ ztra´ta Bagda´du. Odpoveˇ dı´ na na´bozˇ enskou vzpouru bylo i zprˇ´ısneˇ nı´ prˇ´ıstupu ke vsˇem forma´m svobodne´ho mysˇlenı´. Proto se dosta´va´ ke slovu cı´leveˇ domeˇ jsˇ´ı ochrana prˇed vsˇemi inovacemi a zkusˇenostmi prˇicha´zejıćı´mi z Evropy. Zu˚ stal zaka´zań knihtisk, export zbozˇ´ı ke krˇest’anu˚ m, prˇehlı´zˇ eny nove´ poznatky v le´karˇstvı´. . . Dalekosa´hle´ du˚ sledky vsˇak prˇinesl konzervatismus v arma´deˇ . Jizˇ koncem 16. stoletı´ se zacˇ alo projevovat zaosta´vańı´ Vysoke´ Porty prˇi stavbeˇ va´lecˇ nyćh plavidel a v ignorovańı´ novinek spojenyćh s vy´vojem palnyćh zbranı´, zejmeńa deˇ lostrˇelectva. V pru˚ beˇ hu na´sledujıćı´ho stoletı´ rˇ´ısˇe nevyhnutelneˇ ustrnula. Sta´le se sice jesˇteˇ jednalo o diplomatickou, vojenskou a obchodnı´ velmoc, avsˇak vnitrˇnı´ boje o tru˚ n, dvornı´ intriky podneˇ covane´ janicˇ a´ry a dalsˇ´ımi vysoky´mi u´rˇednı´ky se odrazily na u´padku jejı´ho mezina´rodnı´ho postavenı´. Teprve velkovezı´rska´


61

dynastie Kopru¨lu¨ (vla´dla v letech 1656-1683) se nakra´tko postarala o sanaci rezˇ imu. Vı´denˇ ane´ pocı´tili konsolidaci sil impe´ria poveˇ stny´m druhy´m oblezˇ enı´m sve´ho rodne´ho meˇ sta roku 1683 a novy´m ohrozˇ enı´m strˇednı´ Evropy, jezˇ vsˇak bylo opeˇ t neu´speˇ sˇne´ a znamenalo definitivnı´ zlom ve vy´voji turecke´ expanze. Od te´to chvı´le byla Osmanska´ ˇr´ısˇe trvale na u´stupu.

Jmenny´ rejstrˇ´ık A Abba´s Veliky´ (1587-1628) persky´ sˇa´h, 60 admira´l Hoorn, hr. z Montmorency (1518-1567) nizozemsky´ sta´tnı´k a vojevu˚ dce, 36 Argyropulos, Joannes (asi 1415-1487) byzantsky´ filolog, 13 Alba de Toledo (1507-1582), ve´voda z Alby, 37 Alberti Leon Batista.(1404-1472) it. renes. filosof a umeˇ lec, 15 ˇ a´du neˇ meckyćh rytı´rˇu˚ , 27, Albrecht Hohenzollernsky´ (1490-1560) velmistr R 51 Alexandr VI. (1431-1503) papezˇ (1492-1503) vl. jmeńem Rodrigo Borghia, 8 Alzˇ beˇ ta I. (1558-1603) anglicka´ kra´lovna, 47 Aristoteles anticky´ rˇecky´ ucˇ enec, 13 Atahualpa (1525-1533) peruańsky´ panovnı´k, 10 B Bajezid II. (1481-1512) turecky´ sultań, 59 Balboa, Vasco Nuń˜ es de (1475-1517) sˇp. morˇeplavec a dobyvatel, 8 Boccacio Giovanni (1313-1375) it. spisovatel, 18 Boleynova´ Anna (1507-1536) 2. manzˇ elka Jindrˇicha VIII., anglicke´ho kra´le, 46 Borgia Cesare (1478-1507) ˇr´ım. sˇlechtic, 18 Botticelli Sandro (1444-1510) it. renes. malı´rˇ, 15 Bramante Donato (1444-1514) it. renes. stavitel, 15 Bruneleschi Filippo (1377-1446) it. renes. umeˇ lec, 15 Bruno Giordano (1548-1600) it. filozof, 18 Bullinger Heinrich (1504-1575) Zwingliho sˇvyćarsky´ na´stupce, 25 Buonarroti Michelangelo (1475-1564) it. renes. socharˇ, malı´rˇ a stavitel, 16 C Cabot John (1450-1498) it. morˇeplavec v angl. sluzˇ baćh, 8 ´ lvares (1460-1526) portugalsky´ morˇeplavec, 8 Cabral Pedro A Cartier Jacques (1491-1557) fr. morˇeplavec, 8 Castiglione Baldassare (1478-1529), it. spisovatel, 15 Cervantes de Saavedra, Miguel (1547-1616) sˇpaneˇ lsky´ ba´snı´k a romanopisec, 19 62

Jmenny´ rejstrˇ´ık

63

Colbert Jean Baptiste (1619-1683) fr. sta´tnı´k, 11 Coligny de, Gaspard (1519-1572) franc. genera´l, prˇeda´k hugenotu˚ , 41 Conde´ de, Ludvı´k (1530-1560) ve´voda z rodu Bourbonu˚ , hugenot, 41 Corte´s Hernando (1485-1547) sˇpanˇ . dobyvatel, 9 Cromwell Thomas (asi 1485-1540) kancle´ˇr Jindrˇicha VIII., 46 D Dante Alighieri (1265-1321) it. ba´snı´k, 18 Diaz, Bartolomeu (asi 1450-1500) portugalsky´ morˇeplavec, 7 Donatello (Donato di Botto Bardi) (1386-1460) it. renes. socharˇ, 15 Drake Francis sir (1540-1596) angl. morˇeplavec a pira´t, 11, 47 E Eduard VI. (1547-1553) anglicky´ kra´l, 46 Erasmus Rotterdamsky´ (1465-1536) nizozemsky´ humanista, 19 Eukleides heleńisticky´ ucˇ enec, 13 F Farnese Alexandr (1545-1592) knı´zˇ e Parmsky´, mı´stodrzˇ´ıcı´ ve vzbourˇene´m Nizozemı´, 39 Ferdinand I. (1526-1564) cˇ esky´ a uhersky´ kra´l od 1556 ˇr´ımskoneˇ mecky´ cı´sarˇ, 32 Ficino Marsilio (1433-1499) it. filozof, 18 Filip II. (1556-1598) sˇpaneˇ lsky´ kra´l, 33 Filip III. (1598-1621) sˇpaneˇ lsky´ kra´l, 35 Fjodor I. (1584-1598) rusky´ car, 57 Frantisˇek I. (1515-1547) francouzsky´ kra´l, 32 Fridrich III. Moudry´ (1486-1525) sasky´ kurfirˇt, 20 Fuggerove´ rodina neˇ m. obchodnı´ku˚ a banke´rˇu˚ , 21 G Gaismair Michael (asi 1490-1532) vu˚ dce neˇ m. selske´ va´lky, 22 Gama, Vasco da (1469-1524) portugalsky´ morˇeplavec, 7 Godunov Boris (1598-1605) zemsky´ spra´vce a rusky´ car, 57 Granvella Antoine (1517-1586) kardina´l, ra´dce v Nizozemı´, 36 Guise de, Frantisˇek (1519-1563) ve´voda, prˇeda´k fr. katolı´ku˚ , 41 Guise de, Jindrˇich (1550-1588) ve´voda, prˇeda´k fr. katolı´ku˚ , 42

64


Gustav I. Vasa (1523-1560) sˇve´dsky´ kra´l, 26 Gutenberg Johannes (1398-1468) vyna´lezce knihtisku, 17 H Hawkins John (1532-1595) angl. pira´t, 47 Hoffmann Melchior (16. st.) radika´lnı´ novokrˇteˇ nec, 24 Holbein Hans ml. (1497-1543) neˇ m. renes. malı´rˇ, 46 hrabeˇ z Egmontu (1522-1568) nizozemsky´ sta´tnı´k a vojevu˚ dce, 36 Hubmaier Baltazar (asi 1485-1528) vu˚ dce novokrˇteˇ ncu˚ , 24 Hus Jan (asi 1371-1415) cˇ esky´ na´b. reforma´tor, 20 Ch Chrysoloras Manuel (asi 1340-1415) byz. filolog, 13 I Ignać z Loyoly (1491-1556) baskicky´ sˇlechtic, zakladatel jezuitske´ho rˇa´du, 28 Ivan III. (1462-1505) moskevsky´ velkoknı´zˇ e, 53 Ivan IV. (1533-1584) rusky´ car, 54 J Jakub I. Stuart (1603-1625) anglicky´ kra´l, 48 Jindrˇich II. (1547-1559) francouzsky´ kra´l, 33 Jindrˇich III. (1574-1589) francouzsky´ kra´l, 42, 43 Jindrˇich IV. Bourbonsky´ (Navarsky´) (1589-1610) francouzsky´ kra´l, 43 Jindrˇich Morˇeplavec (1394-1460), portugalsky´ princ, 7 Jindrˇich VII. (1485-1509) anglicky´ kra´l, 45 Jindrˇich VIII. (1509-1547) anglicky´ kra´l, 45 Juan d’ Austria (1547-1578) ve´voda, sˇpaneˇ lsky´ vojevu˚ dce a admira´l, 38 Julius II. (Giuliano della Rovere) (1443-1513), papezˇ od 1503, 14 K Kalvıń Jean (1509-1564) sˇvyćarsky´ radika´lnı´ protestantsky´ reforma´tor francouzske´ho pu˚ vodu, 25 Karel I. (1516-1556) sˇpaneˇ lsky´ kra´l (a ˇr´ımskoneˇ mecky´ cı´sarˇ), 30 Karel I. sˇpaneˇ lsky´ kra´l, viz.Karel V., 9 Karel IX. (1560-1574) francouzsky´ kra´l, 42 Karel V. (1519-1555) ˇr´ımskoneˇ mecky´ cı´sarˇ (a sˇpaneˇ lsky´ kra´l), 32


65

Katerˇina Medicejska´ (1519-1589) francouzska´ kra´lovna, 41 Kazimı´r Veliky´ (1333-1370) polsky´ kra´l, 50 Kepler Johannes (1571-1630) neˇ m. astronom, 17 Knox John (1505-1572) skotsky´ protestantsky´ kazatel a reforma´tor, 27, 48 Kolumbus Krysˇtof (1451-1506) sˇpaneˇ lsky´ morˇeplavec it. pu˚ vodu, 7–9 Kopernı´k Mikola´sˇ (1473-1543) pol. matematik a astronom, 17, 52 Kristiań III. (1534-1559) dańsky´ kra´l, 26 Kucˇ um (1563-1581) sibirˇsky´ chań, 54 L Laskaris Konstantinos (1434-1501) byz. filolog a humanista, 13 Leonardo da Vinci (1452-1519) it. renes. umeˇ lec a vyna´lezce, 15 Lev X. (Giovanni de Medici) (1475-1521), papezˇ od 1513, 14 Ludvı´k XIII. (1610-1643) francouzsky´ kra´l, 44 Ludvı´k XIV. (1638-1715) franc. kra´l od 1648, 11 Luther Martin (1483-1546) neˇ mecky´ na´b. reforma´tor, 21 M Mu¨ntzer Thomas (asi1489-1525) na´b. vu˚ dce v neˇ m. selske´ va´lce, 22 Machiavelli Niccolo (1469-1527) it. filozof a politik, 18 Magalhães Fernãu (ok.1480-1521), sˇpaneˇ lsky Fernando de Magellan, port. morˇeplavec, 9 Manuel I. (1495-1521) portugalsky´ kra´l, 8 Marie Stuartovna (1542-1587) skotska´ kra´lovna, 48 Marie Tudorovna (1553-1558) anglicka´ kra´lovna, 46 Marke´ta Parmska´ (1522-1586) spra´vkyneˇ Nizozemı´, 36 Marlowe Christopher (1564-1593) anglicky´ dramatik, 49 Masaccio (1401-1428) it renes. malı´ˇr, 15 Maxmiliań I. (1493-1519) rˇ´ımskoneˇ mecky´ cı´sarˇ, 32 Medici Cosimo de (1389-1464) florent. podnik. a sˇlecht. zvany´ Starsˇ´ı, 14 Medici Lorenzo de (1449-1492) vla´dce florent sta´tu, zvany´ il Magnifico, 14 Mehmed II. Dobyvatel (1451-1481) turecky´ sultań, 57 Melanchton Philipp (1497-1560) neˇ m na´b. reforma´tor, 23 Montaigne Michel, de (1533-1592) fr. humanista, 19 Montezuma II (1466-1520) aztećky´ panovnı´k, 9 More Thomas (1478-1535) angl. humanista a kancle´rˇ Jindrˇicha VIII., 18, 46 P

66


Palladio Andrea (1508-1580) it. renes. stavitel, 17 Pavel III. papezˇ (1534-1549) (vl. jmeńem Alessandro Farnese), 28 Pavel IV. (1555-1559) papezˇ (vl. jmeńem Gian Pietro Carafa), 28 Petrarca Francesco (1304-1374) it. humanista, diplomat a ba´snı´k, 18 Pius IV. (1559-1565) papezˇ (vl. jmeńem Giovanni Angelo Medici), 29 Pizarro Francisko (1475-1541) sˇpanˇ . dobyvatel, 10 Plethon (1355-1452) byz. novoplatońsky´ ucˇ enec, 13 R Raleigh Walter (1552-1618) angl. morˇeplavec, 11 Richelieu, Jean Armand du Plessis (1585-1642), kardina´l, prvnı´ ministr Ludvı´ka XIII., 44 Romanov Michail (1613-1645) rusky´ car, 57 ˇ R ˇ ehorˇ XIII. (1502-1585) papezˇ od 1572 (vl. jmeńem Hugon Buoncompagni), R 42 S Su¨leyman I. Za´konoda´rce (Kańuńı´) (1520-1566) turecky´ sultań, v Evropeˇ zvany´ te´zˇ Sulejman Na´dherny´, 58 Santi Rafael (Raffaelo Sanzio) (1483-1520) it. renes. malı´ˇr, 16 Selim I. (1512-1520) turecky´ sultań, 58 Servet Miguel (1511-1553) sˇpaneˇ lsky´ le´karˇ a humanista, 26 Shakespeare William (1564-1616) anglicky´ dramatik, 19, 49 Sickingen Franz, von (1481-1523) neˇ mecky´ va´lecˇ nı´k, 22 Sofie Paleologovna (15. stol.) byzantska´ princezna, manzˇ elka Ivana III., 53 Sofokles, ˇrecky´ anticky´ dramatik, 19 Sˇ Sˇ teˇ pań Ba´thory (1576-1586) polsky´ kra´l, 52, 53, 55 Sˇ ujskij Vasilij (1605-1610) rusky´ car, 57 T Tintoretto (Jacopo Robusti) (1518-1594) it. renes. malı´rˇ, 16 Tizian (Tiziano Vecellio) (1490-1576) it. renes. malı´rˇ, 16 Torquemada Tomas de (1420-1498) sˇpaneˇ lsky´ inkvizitor, 30


67

V Valla Lorenzo (1405-1457) it. filozof a humanista, 17 Vasilij III. Ivanovicˇ (1505-1533) moskevsky´ velkoknı´zˇ e, 53 Veronese Paolo (1528-1588) it. renes. malı´ˇr, 16 Vespuci Amerigo (asi 1451-1512) italsky´ zemeˇ pisec, 9 Viklef John (1330-1384) angl. na´b. reforma´tor, 20 Vile´m I. Oranzˇ sky´ (1533-1584) vojevu˚ dce za nizozemske´ revoluce, nizozemsky´ mı´stodrzˇ´ıcı´, 36 Vladislav Loky´tek (1306-1333) polsky´ kra´l, 50 Z Zikmund II. August (1548-1572) polsky´ kra´l, 51 Zwingli Ulrych (1484-1531) sˇvyć. na´b. reforma´tor, 24

Doporucˇ ena´ literatura DAWSON, CH.: Rozdeˇ lenı´ nebo reforma za´padnı´ho krˇest’anstva? Praha 1998. Deˇ jiny Francie. Praha 1988. Deˇ jiny Ruska. Praha 1995. ˇ IVAN, A. – STELLNER, F.: Kapitoly z deˇ jin evropske´ poliDRSˇ KA,V.- SKR tiky do roku 1648. Praha 1995. CHAUNU, P.: Dobrodruzˇ stvı´ reformace. Sveˇ t Jana Kalvıńa. Brno 2001. ´ Cˇ EK, J.: Stoletı´ za´morˇskyćh objevu˚ . Praha 1959. JANA JOHNSON, P.: Deˇ jiny krˇest’anstvı´. Brno 1999. KINDER, H.- HILGERMANN, W.: Encyklopedicky´ atlas sveˇ tovyćh deˇ jin. Praha 1998. KENNEDY, P.: Vzestup a pa´d velmocı´. Praha 1996. MACKENNEY, R.: Evropa sˇestnaćte´ho stoletı´. Praha 2001. ´ padek a pa´d osmanske´ rˇ´ısˇe. Praha 1996. PALMER, A.: U PARKER, G.: Filip II. Praha 1998. PIJOAN, J.: Deˇ jiny umeˇ nı´ 5. Praha 1979. PIJOAN, J.: Deˇ jiny umeˇ nı´ 6. Praha 1989. POLISˇ ENSKY´, J.: Deˇ jiny Britańie. Praha 1982. PROCACCI, G.: Deˇ jiny Ita´lie. Praha 1997. ROBERTS. M. J.: Ilustrovane´ deˇ jiny sveˇ ta V. Praha 2000. ROBERTS. M. J.: Ilustrovane´ deˇ jiny sveˇ ta VI. Praha 2000. SEIBT, F.: Karel V. Praha 1999. Sˇ USTA, J.: Deˇ jiny lidstva od praveˇ ku k dnesˇku V. Praha 1939. ´ , A.: Deˇ ti Anglie, Praha 2001. WEIROVA

68

Obecné dějiny novověku I. (16. století)

Recommend Documents