Obavy z pronásledování Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2003 č.j. 10 Az 98/2003-32 Správní rozhodnutí je v případě azylového řízení v České republice založeno na správním orgánem provedeném výkladu neurčitého pojmu „odůvodněný strach z pronásledování" obsaženého v § 12 zákona . Správní orgán se proto musí soustředit nejprve na vyhodnocení významu neurčitého pojmu a jeho rozsahu, poté následuje konstatace, zda subjektivně tvrzené obavy žadatele o azyl lze podřadit pod takto vymezený neurčitý pojem. Je-li tomu tak, je třeba vyhodnotit subjektivní aspekt na pozadí určité objektivní situace protože výraz „opodstatněné obavy" obsahuje subjektivní i objektivní aspekt. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2003 č.j. 10 Az 102/2003-25 Pronásledování není ani případný masový výskyt negativních jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že nejde o součást státní politiky, nejde tedy o jevy státní moci bud' přímo vyvolané, podporované, či státními orgány vědomě trpěné a záměrně nedostatečně potlačované. Pokud orgány státní moci tyto negativní jednání cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státního orgánu nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý či stoprocentní efekt. Z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. května 2003 č.j. 28 Az 75/2003-28 Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná podobná jednání, pokud jsou prováděna či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Bylo prokázáno, že žalobce nebyl ve vlasti politicky aktivní a pouhý nesouhlas s komunistickým režimem nelze považovat za pronásledování ve smyslu výše uvedeného ustanovení zákona o azylu. Z rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. června 2003 č.j. 10 Az 74/2003-15 Soud ve své stabilní rozhodovací praxi vychází z toho, že má-li být splněna podmínka odůvodněného strachu z pronásledování z některého z důvodů uvedených v š 12 ods.t. 1 zákona o azylu musí docházet k tomuto pronásledování přímo ze strany veřejné a to státní moci. Tato skutečnost zjištěna nebyla. Ekonomické problémy žalobce vyplývaly z jeho podnikání, sám žalobce uváděl, že nezaplatil daňový výměr, neboť se mu zdál vysoký. Nečinil ovšem žádné kroky, aby zjistil, zda postup finančního úřadu je zákonný. Okolnost, že částka předepsaná finančním úřadem byla vymáhána, nelze posuzovat jako pronásledování ze strany státních orgánů. Tato povinnost stíhá každého občana i ve vyspělých demokratických zemích. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003 č.j. 4 Azs 14/2003-48 Ostatně stěžovatelem uváděný důvod, tedy strach vrátit se do Ruské federace z obavy před teroristickými akty prováděnými čečenskými teroristy, není z důvodu, že je (teroristické akty) v tomto případě nevykonává státní moc, podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť zákonodárce do zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a ustanovení Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků,
přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, ze kterých zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 30. 4. 2002, č.j. 6 A 709/2001-21 Tento soud proto již opakovaně vyložil ve své konstantní judikatuře, že pojem „pronásledování” v sobě obvykle zahrnuje aktivitu státní moci (exekutivní nebo soudní), pod jejíž svrchovaností se žadatel nachází obvykle jako její státní občan, nepřípustnou z hlediska lidských práv, popřípadě záměrnou či objektivně vynucenou pasivitu státní moci domovského státu, která představuje přímou nebo nepřímou podporu i pronásledování nepohodlných jedinců někým jiným. Nelze tedy zcela apriorně vyloučit také aktivity nestátních uskupení a tedy poskytnutí azylu tam kde státní moc je výjimečně natolik slabá či nefunkční či vůbec neexistující… Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 26. 2. 1999, č.j. 7 A 523/97-37 Aby mohl správní orgán o žádosti rozhodnout, musí být především najisto postaveno, z jakého důvodu v zákoně uvedeného se žadatel přiznání statutu domáhá. Klíčovým pojmem je slovní spojení “odůvodněný strach z pronásledování z důvodů...”. Je věcí správního orgánu, aby správně podřadil ,žalobcova tvrzení pod jednotlivé zákonem předpokládané důvody. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 6. 2. 2002, č.j. 5 A 758/2000-35 Podle přesvědčení soudu je známým jevem v každé zemi (byť v některé více a v jiné méně, nicméně i v zemích nejvyššího standardu ochrany lidských práv a důsledné demokracie), že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti jako xenofobie, animozita, závist, msta za dřívější příkoří domnělá i skutečná, důvodná i nedůvodná obava o bezpečnost, náboženské důvody, strach z ohrožení sociálních jistot atd. To však samo o sobě není ještě pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu (resp. ve smyslu čl.l, bod A.2. Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované v České republice pod č.208/1993 Sb.). Pronásledováním není ani masový výskyt těchto jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že tu nejde o součást státní politiky, že tedy nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, tajně podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 30. 4. 2002, č.j. 6 A 709/2001-21 I v moderních, nesporně demokratických státech s vysokou úrovní právní kultury se v poslední době stávají zcela anonymní, nevinní a apolitičtí občané (bez zřetele na jejich náboženství, sociální původ, národnost, politické přesvědčení atd.) cílem masových ozbrojených útoků náboženských nebo politických extremistů a právem se mohou v některých zemích či oblastech cítit ohroženi. Tento fakt je ovšem prakticky pojmovým znakem terorismu jako násilného a ozbrojeného projevu politického a náboženského extremismu. Takový stav ale není azylově významným „pronásledováním". Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 15. 5. 2001, č.j. 5 A 518/99-74
Je-li tvrzeno, že žadatel byl, event. bude po návratu do země původu, pronásledován, nebo že má z pronásledování důvodný strach, musí taková tvrzení doložit skutečnostmi co možná konkrétními a tato tvrzení musí být alespoň v rámcovém souladu s poznatky o situaci v zemi původu. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 4. 12. 2001, č.j. 5 A 516/99-54 Naplnění subjektivní stránky obavy z pronásledování a posouzení věrohodnosti tvrzení žadatele je samosebou věcí hodnocení důkazů a správního uvážení ve vztahu ke konkrétnímu žadateli, jeho osobním poměrům, vzdělání, věku, rodinnému a ekonomickému zázemí, které opustil a pod. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 20. 11. 2001, č.j. 5 A 707/2000-23 V žalobě samé žalobce tvrdí konkrétně toliko, že rozhodnutí neřeší jeho problém ohrožení jeho života. Aniž by soud chtěl zpochybnit subjektivní obavu žalobce z ohrožení života, nutno k této námitce jednoznačně uvést, že obava z ohrožení žovota v určité zemi, není ještě sama o sobě důvodem pro udělení azylu v jiné zemi, a že podle platné úpravy zákona o uprchlících , podle níž bylo řízení o žádosti žalobce vedeno, musí být prokázáno, že jde o obavu z pronásledování proto, že žadatel má určité politické přesvědčení (vyznává určitou víru, patří k určité národnosti, rase a pod.). Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 25. 10. 1999, č.j. 6 A 509/98-50 Lze připustit, že žalobce se mohl cítit ohrožen za nestabilní politické situace, kdy někteří představitelé státní moci (a mezi ně je zjevně nutno počítat i žalobce samotného s ohledem na funkci, kterou zastával) se stali oběťmi atentátů, prováděných odpůrci stávajícího režimu; žalobce však fakticky byl ne-li součástí, tedy alespoň osobou blízkou moci vládnoucí. To podle přesvědčení soudu sice nevylučuje, že mohl být ohrožen, nikoli však státní mocí samou, ale naopak jako její součást, tedy jejími odpůrci. Pojem „pronásledování” však nelze oddělit od skutečnosti, že uprchlíkem muže být jen ten, kdo z právně relevantních důvodů odmítá nebo nemůže přijmout ochranu své vlasti (srv. čl. 1 odst. A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků). Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 24. 7. 1998, č.j. 5 A 528/96-43 K tomu nutno dodat obecně, že ust. § 2 zákona č. 498/1990 Sb. ve znění zák. č. 317/1993 Sb. není vykládáno restriktivně, je-li zkoumáno, zda pronásledování hrozí žadateli ze strany státní moci jeho domovského státu, tedy nikoli ze strany kohokoliv. Ustanovení § 2 (viz citace shora) jednoznačně říká, že “..... postavení uprchlíka lze přiznat cizinci, který má ve státě, jehož státní občanství má, odůvodněný strach z pronásledování...”. Otázka přiznání statusu uprchlíka, tj. přiznání ochrany jiné země, než země jeho státní příslušnosti, je vždy zkoumána ve vztahu k zemi jeho příslušnosti a situaci v ní. Pokud není tato obava pociťována ve vztahu k zemi původu, resp. k státnímu režimu tam konkrétně vládnoucímu, lze očekávat, že žadatel využije (proti takovým útokům ze strany jednotlivců či skupin) ochrany své země a nepotřebuje ochranu jiného státu a není proto uprchlíkem Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 28. 4. 1998, č.j. 5 A 512/96-33 Sám žalobce v rozkladu za příčinu svého pronásledování,resp. svých obav označil odmítnutí účasti v občanské válce, sám se rovněž dovolával toho, že neochota účastnit se na konfliktu může znamenat ohrožení života, (…). Není proto sporu o tom, že odmítnutí účasti v ozbrojeném občanském konfliktu ať již na jakékoli straně může vyvolat a (…) rovněž v Libérii vyvolávalo, i nucené odvody mužů do bojů každou z válčících stran. Rovněž tak není sporu o tom, že průběh občanské války mohl u
žalobce vyvolat obavu o život. Z tvrzení žalobce jako žadatele o přiznání postavení uprchlíka však nebylo lze dovodit, že by jeho odmítnutí účastnit se vojenských akcí pramenilo z jeho skutečného politického, náboženského nebo morálního přesvědčení nebo pohnutek jeho svědomí. Ani v jednom z pohovorů, ani v žádosti samé či rozkladu žalobce totiž své politické přesvědčení neprezentoval, ani se nevyjadřoval jako přesvědčený pacifista ani výslovně nevyjádřil odsouzení postoje některé z válčících stran. Nešlo proto v jeho případě o obavu z pronásledování z důvodu jeho politického přesvědčení, které by odmítavým postojem vyjádřil, tedy o pronásledování motivované důvodem uvedeným v ust. § 2 odst. 1 zákona. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 28. 12. 1998, č.j. 6 A 516/96-31 Zajisté nelze vyloučit, že někteří policisté v místě bydliště žalobce v Bulharsku měli k žalobcově rodině averzi (jak na to žalobce poukázal); to se mohlo odrazit i v jejich protiprávním chování vůči žalobci při jeho výsleších na policii. V takovém případě ale bylo namístě, aby se žalobce domáhal nápravy cestou zákonných prostředků; k tomu ale žalobce nepřistoupil. Důkazy, které jsou ve spisech soustředěny, nenasvědčují tomu, že by taková obrana proti nekorektnímu zásahu státních orgánů v Bulharsku byla vyloučena nebo zbytečná. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 11. 6. 2001, č.j. 5 A 504/99-71 Z tvrzení žalobce správní orgány seznaly, že svými postoji a to i veřejně vyjádřenými se dostal do střetu s osobami právě v nejbližším okolí, které s jeho názory či přístupem k řešení určitých věcí nesouhlasily, a že tyto osobní rozpory vyústily, prostřednictvím jeho veřejných vystoupení, zveřejnění v novinách, (…) v jakoby všeobecný negativní přístup k jeho osobě, a že důvod jednotlivých skutečností, jak se postupně nastaly (…), žalobce subjektivně kladl do souvislosti s vyjádřeným politickým postojem, objektivně však nic nesvědčí tomu, že skutečnosti nastaly v důsledku státem uplatňované politické perzekuce či diskriminace. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29. 3. 2000, č.j. 6 A 518/97-24 Žalobce v průběhu správního řízení tvrdil, a tvrdí to i v žalobě, že hlavním důvodem jeho odchodu z Alžírska byla obava před pronásledováním ze strany islámských fundamentalistů, kteří mu vyhrožovali zabitím, pokud neodejde z armády (stejně mělo být vyhrožováno bratrovi žalobce, který byl vojákem z povolání, a který byl nakonec zavražděn). Soud má ale shodně se žalovaným za to, že toto vyhrožování nelze podřadit pod důvody podle § 2 odst. 1 zákona o uprchlících. O „pronásledování" v zákonném smyslu tu nejde. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29. 3. 2000, č.j. 6 A 518/97-24 Uprchlíkem však není ten, kdo tvrdí, třeba i věrohodně, že je pronásledován nestátními nelegálními strukturami, má z jejich perzekuce odůvodněnou obavu, a státní moc, přes zřejmé a průkazné úsilí nezákonné aktivity potlačit, toho není z objektivních důvodů schopna. Tu jde typicky o zpravidla rozsáhlé etnické, kmenové nebo náboženské konflikty (typicky v zemích Afriky a Asie), které mohou přerůstat i v masové perzekuce a genocidu, s nimiž si oslabená státní moc je schopna poradit jen omezeně, či za pomoci mezinárodních sil (popř. po určitou dobu vůbec ne). Ani takové tvrzení však ještě neznamená, že běženec, prchající v důvodných obavách o život z místa takového konfliktu, se stává statusovým uprchlíkem. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 25. 4. 2000, č.j. 5 A 511/98-30
To, že si žalobce obstaral v průběhu správního řízení o postavení uprchlíka cestovní pas prostřednictvím svých rodinných příslušníků přímo v Kinshase, je toliko dalším, nicméně významným argumentem pro závěr, že strach žalobce z pronásledování ze strany státních orgánů není odůvodněný. Pokud žalobce neměl za to, že by své rodinné příslušníky vystavil nějakému nebezpečí při obstarávání cestovního pasu, žádné problémy při jeho vystavení ze strany státních mocenských orgánů a úřadů v Kinshase nevyvstaly, o cestovní pas žalobce požádal zcela dobrovolně (byť důvodem mohlo být jen prokazování totožnosti, jak žalobce před správním orgánem uvedl) a dobrovolně jej převzal, dokládá to, že není osobou, jíž by hrozilo v zemi jejího původu pronásledování.
