Volní jako Schengen Reportáž z míst, kde pád hranic vyvolává radost i obavy

Rozhovor: český malíř v Londýně zpravodajský časopis roku 2006

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU

Čunek jde do nebe Kdo nahradí Kubiceho The Economist: Budoucí války

respekt.cz

45

Volní jako Schengen

Předpl atné v Čr: 20  Kč | SK 4 5 Sk | DE 2 , 30 € | AT 2 ,50 € | BE 2 ,50 €

R o č n í k X V I I I | 5 . –1 1 . 1 1 . 2 0 0 7 | 3 0  K č

Reportáž z míst, kde pád hranic vyvolává radost i obavy

19. 11. VYCHÁZÍ V EDICI RESPEKT PRVNÍ HRA VÁCLAVA HAVLA PO JEHO OCHODU Z POLITIKY. K dostání exkluzivně s týdeníkem Respekt za 75 Kč. Informace také na edice.respekt.cz. Od konce listopadu v běžné knižní distribuci za doporučenou cenu 100 Kč. Předplatitelé Respektu dostanou knihu zdarma.

havel_obalka.indd 1

1.11.2007 11:57:30

45 | 2007 Ročník XVIII Adresa redakce: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 Šéfredaktor: Martin M. Šimečka Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Mira Antonovič Obrazový redaktor: Ivan Kuťák Komentáře: Erik Tabery Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Adam Šůra, Jáchym Topol Ekonomika: Jana Havligerová Zahraničí: Markéta Pilátová Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová- -Vránková Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová Překlad z The Economist: Zuzana Šťastná, Pavla Horáková, Viktor Janiš Design: ReDesign. Použitá písma RePublic (Suitcase Type Foundry), Unit (FontShop). Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík ([email protected]) Fotoprodukce: Kateřina Malá Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik, Michal Šimčík Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o. IČO 61457345 Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda Ředitel inzerce: Jan Bezpalec Inzerce: Milan Černík, Irena Velebilová, tel. 226 216 776–8, fax 226 216 799 ([email protected]) Distribuce: Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl tel. 224 930 999, fax 226 216 799 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press, a. s. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis, s. r. o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 – 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 3. 11. 2007 © Respekt Publishing, a. s.

R E S P EKT. C Z

obsah komentáře

10 Po Čunkovi Jaroslav Spurný 11 S korunou na věčné časy Petr Fischer 12 Problémy s počty The Economist Kdo potřebuje Hlinku Martin M. Šimečka

na pozvání

13 Politika obrazů a chimér Zdenek Slouka Národní blob a demokracie Alexander Tomský

česko

16 Vstup do Schengenu A. Hudalla, T. Sachr 22 Plukovník Kubice odchází J. Spurný, O. Kundra 24 Spor o mistrovství Adam Šůra 25 Velká šance pro Vidnavu Adam Šůra

ekonomika

28 Budoucnost české energetiky Jana Havligerová 30 Třesení CzechInvestem Silvie Lauder

svět

32 Argentina: Co přinese vláda nové prezidentky Markéta Pilátová 34 Rusko: Putinova předvolební kampaň Alexandre Gajdamacký 35 Británie: Boj o BBC Jan Rozkošný

téma

36 Inteligentní vojáci The Economist

rozhovor

42 S Hynkem Martincem Marika Pecháčková

kultura

46 M. Szczygiel: Gottland Tereza Brdečková 48 J. Sádlo: Prázdná země Viktor Šlajchrt S. Beran: Až umřeš Vladimír Karfík 49 Sicko Michaela Moorea Jan Gregor 50 Cena J. Chalupeckého Jan H. Vitvar 52 Rozhovor s B. Bargeldem Tomáš Turek

53 Nová deska Einstürzende Neubauten Pavel Klusák

civilizace

56 59

Lov velryb na Islandu Tomáš Lindner Cena deprese Peter Singer Vražda vnuků TGM Richard Vašek

česko

str. 16

Volní jako Schengen Již brzy nás čeká prostor bez hranic.

trendy

60 Česká sídliště Karolína Vitvarová-Vránková

eseje

62 Ruský soumrak osvícenství Viktor Jerofejev 63 Dějiny jako facka Rudolf Chmel

pravidelně

4 anketa Překlad Kunderových románů do češtiny příštích 7 dní průzkum 6 krátce 8 z kraje Naleziště brání silnici Adam Šůra 9 vaše otázky Patří hrací automaty na nádraží? 14 blog 15 dopisy 31 úspěch Briketář Zdeněk Černý Tomáš Pavlíček 54 kulturní servis 55 prvních 15 minut Architektka M. Kubiszová Karolína Vitvarová-Vránková 59 žádná věda Gotické perly Jiří Suk 64 ve hvězdách Lékařka Anna Bayerová Petr Třešňák 65 jeden den v životě Pondělí učitelky mimochodem Jak je na světě Jaroslav Formánek 66 minulý týden Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

téma

str. 36

Inteligentní vojáci Jak mohou uspět západní armády.

rozhovor

str. 42

S Hynkem Martincem O výtvarné cestě na britské ostrovy.

Civilizace

str. 56

Návrat k harpunám Lov velryb na Islandu znovu povolen.



V osmdesátých letech jsem občas vyšel na kopec Sandberg u Bratislavy, z něhož bylo vidět přes Dunaj hluboko do Rakouska. Lidé odtud často pozorovali rybáře na rakouské straně anebo mávali příbuzným, kteří emigrovali na Západ. Ti se vraceli z celé Evropy k západnímu dunajskému břehu, aby mohli s dalekohledy na očích vidět a pozdravit své blízké, kteří zůstali zajati v komunistickém režimu. Celá Bratislava si tehdy také vyprávěla šťastný příběh uprchlíka, který si tajně sestrojil rogalo a jednou v noci na něm odletěl ze Sandbergu přes dráty a kulomety do svobodné země. Jak je vidět z těchto vět, naše paměť dodává i té nejhorší minulosti jistou romantickou patinu. Ale platí to také naopak: i ta nejromantičtější přítomnost mívá pachuť všedních starostí a obav. Málokterá událost se co do romantičnosti může rovnat zmizení hranic, jež nastane za několik týdnů, ale lidé zejména v pohraničí mají ze vstupu do Schengenu nejen radost. Jejich nálady popsali Anneke Hudalla a Tomáš Sachr (str. 16–21). Jenže svět se nemění vždy jen k lepšímu, jak se nám to může jevit při pohledu do minulosti. Války se nadále vedou téměř po celé planetě, jen mění své podoby. Prošly vývojem od napoleonské ideje organizované pěchoty přes nadvládu kulometů a děl v první světové válce k taktickým bitvám tanků a letectva ve válce následující až po dnešní „čtvrtou generaci“ válek, která se zrodila po americké invazi do Iráku a hlavní roli v ní hraje psychika. Tématu inteligentního vedení války (str. 36–41) se věnujeme ve spolupráci s týdeníkem The Economist. A ještě několik slov ve vlastní věci. Společnost, která vydává týdeník Respekt, se přejmenovala z R-Presse na Respekt Publishing, a. s., a změnila se ze společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost. Tento krok byl dlouho plánován a jeho smyslem je vytvořit nejen standardní vztahy mezi vydavatelem a redakcí, ale také spolehlivé finanční zázemí. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje MARTIN M. ŠIMEČKA

anketa Mají být Kunderovy poslední romány přeloženy do češtiny? foto archiv

Editorial

Jiří Trávníček

Anna Kareninová

Miroslav Balaštík

Antonín Bajaja

literární kritik a vědec

literární publicistka a překladatelka

šéfredaktor literárního časopisu Host

spisovatel

Je neurvalé takto se vůbec ptát. Jistěže by bylo dobré, kdyby byly všechny knihy Milana Kundery (nejen romány) přístupné v češtině, ale to přání je pro mě ve stejné rovině jako má vlastní snaha o zpřístupnění knih Ezry Pounda a L.-F. Célina. V té rovině je respekt. Dílo patří autorovi – on se rozhoduje. V Hostu, kde vycházejí Kunderovy eseje, stojí „počeštil Milan Kundera“. Francouzská a česká verze je odlišná. Česko nemá právo přivlastňovat si dílo jen proto, že jeho část byla napsána česky. To, že Milan Kundera nechce své knihy do češtiny „nechat přeložit“ jako do jiných jazyků, je spíš důkazem, že mu česká podoba jeho díla leží na srdci.

To je otázka pro Milana Kunderu, čtenářům do toho mluvit nepřísluší. Autor má obecně jen minimum možností, aby nějak ovlivnil to, jak bude čtenář jeho knihy vnímat: nemá žádnou kontrolu nad tím, jaké významy, postoje či emoce s nimi prožije. Tím víc by naopak čtenáři měli respektovat autorovo právo vybrat si, kdy, kde a v jaké podobě jeho knihy vyjdou. Ale nechci z toho úplně vyklouznout: samozřejmě bych si rád přečetl Kunderovy knihy v češtině, ale pokud je nepočeští on sám a nechá je přeložit, budou to do určité míry knihy někoho jiného a ty už dnes můžeme číst třeba v angličtině.

Člověku to trhá srdce, když zavítá do knihkupectví ve Varšavě, Záhřebu či Vídni a vidí na pultech Kunderovo kompletní prozaické dílo. Trhá to srdce, že něco takového není k vidění na pultech našich knihkupectví. Mnoho lidí v cizině toto naše kunderovské „specifikum“ nemůže ani pochopit. Nemáme ale ještě polistopadově vydány ani všechny jeho české romány: stále chybí Život je jinde a Kniha smíchu a zapomnění. Než by eventuálně došlo na romány francouzské, bylo by asi žádoucí vydat tyto dva české. A pokud jde o překlad? Zcela jistě přeložit. Ale dost by mi vadilo, kdyby byl jejich překladatelem někdo jiný než Milan Kundera.

příštích 7 dní S Čunkem, nebo bez Čunka? V úterý 6. 11. se v centrále KDU-ČSL v pražském paláci Charitas mimořádně sejde celostátní konference strany. Rozhodne o tom, jestli odstupující ministr pro místní rozvoj a vicepremiér Jiří Čunek opustí i funkci předsedy strany.

zpráva o balkánských uchazečích Evropská komise zveřejní 6. 11. každoroční hodnotící zprávu uchazečů o členství z Balkánu. Zpráva bude kritická, zkonstatuje, že reformy ve většině zemí zaostávají a že vstup zemí jako Bosna nebo Makedonie lze očekávat pouze „ve střednědobém a dlouhodobém horizontu“.

protest zdravotníků Ve středu 7. 11. se budou radit předsedové okresních sdružení České lékařské komory, jakou formu protestů zvolí proti vládě, která navrhuje prodloužit pracovní týden zdravotníků na 48 hodin.



Na první pohled zdá se ta otázka jednoduchá. Při pronikavějším čtení však plodí odpověď, která je stále zamotanější, až se začne podobat románu – a o ten bych zdvořile požádal samotného M. Kunderu. Aby ho napsal „hezky česky“, případně ho pofrancouzštil. Protože: kdyby se mě tak někdo zeptal před 40 lety, považoval bych to za žert, jenže 40 let, to je skoro celý život. Člověk, jemuž se v hlavě (v srdci?) zabydlely dva jazyky, to má složité. Nejde totiž jen o dva rozdílné slovníky. Každý jazyk žije specifickými vzpomínkami, kořeny… a to je pak těžké přecházet z textu do textu. Český čtenář je na rozcestí: buď se naučí francouzsky, nebo M. K. opatří svým francouzským knihám české sourozence.

průzkum Školáci a drogy �

�

��

��

��

��

��

�� %

Marihuana

�� % �,� %

Extáze

�%

Těkavé látky

�% �%

rok ���� rok ����

Z grafu vyplývá, že v minulém roce ve srovnání s rokem 2002 experimentovalo s marihuanou a extází méně patnáctiletých. Zkušenost s těkavými látkami jich naopak přiznalo o něco více. ZDROJ: NÁRODNÍ MONITOROVACÍ STŘEDISKO PRO DROGY A DROGOVÉ ZÁVISLOSTI �ZPRÁVA ZA ROK �����

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

OVLÁDNĚTE ŽIVELNOU ENERGII NOVÝ PEUGEOT 308. NOVÁ SYNTÉZA KVALITY, VÝKONU A BEZPEČÍ

www.peugeot.cz

Více informací:

800 760 760

Jsme od přírody zodpovědní. Proto byla zvláštní pozornost při vývoji modelu 308 věnována technologiím šetrným k životnímu prostředí. Nové benzínové motory vyvinuté ve spolupráci s BMW nabízejí výkon, který odpovídá očekávání zákazníků, a současně výrazně snižují spotřebu paliva. Spolu s HDi motory vybavenými filtrem pevných částic FAP tak vytvářejí nový standard z pohledu výkonu, jízdních vlastností i spotřeby a emisí kysličníku uhličitého (CO2 ). Myslíme na budoucnost, a proto lze 95 % hmoty vozidla na konci jeho životnosti recyklovat. Přijďte se s budoucností cestování detailněji seznámit k autorizovaným prodejcům Peugeot. PEUGEOT LEASING

PEUGEOT. JÍZDA VAŠEHO ŽIVOTA.

Spotřeba a emise CO2 pro model 308 1,6 16V: město (l/100 km)/CO2 (g/km): 9,3/220, mimo město (l/100 km)/CO2 (g/km): 5,2/124, kombinovaná (l/100 km)/CO2 (g/km): 6,7/159.

f ot o kr y st y na v l ac h ov á , čtk , p r o f ime d ia . c z

krátce

Osm symbolických let

Největší tunel s eurodotacemi se začal rozplétat

Al-Káida na ústupu

Spravedlnost přišla po sedmapadesáti letech. Ve čtvrtek byl potrestán vůbec první strůjce zinscenovaného procesu s Miladou Horákovou. Bývalou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou odsoudil Městský soud v Praze na osm let za několikanásobnou vraždu ve spolupachatelství – věděla, že o vině a trestu Horákové a  dalších obžalovaných bylo rozhodnuto předem, a věděla, že jim jde o život. Kdo vítá odvážný rozsudek, ale je mu proti srsti představa nemocné šestaosmdesátileté stařenky za mřížemi, může být v klidu – trest je symbolický, Brožová-Polednová si z něj neodsedí jediný den. Vzhledem k jejímu věku a zdravotnímu stavu je trest podle soudce Petra Brauna „nevykonatelný“. Q

Pokus o zatím největší vytunelování evropských fondů v Česku začal teď rozplétat pražský městský soud. Podle státního zástupce Borise Havla si chtěla vzít desítka podnikatelů a vysokých státních úředníků z  ministerstva pro místní rozvoj dvě stě milionů korun. Tím se měli dopustit „podvodu a  praní peněz“ formou zločinného spolčení. Případ se vztahuje k době, kdy před třemi lety ministerstvo vedl Pavel Němec (US-DEU). Jeho úřad tehdy spravoval více než čtyřistamilionový dotační program EU na podporu podnikání v  nejchudších oblastech Česka. Jenže i když měly peníze doputovat hlavně na severní Moravu a do severních Čech, nikdy se tak nestalo. Místo toho podle žalobce tehdejší Němcův náměstek Petr Forman s dalšími komplici

Počet obětí války v Iráku se v říjnu opět snížil. Čísla různých agentur se sice navzájem liší, celkově však potvrzují příznivý trend nastoupený již v minulém měsíci, kdy se počet mrtvých civilistů a  vojáků snížil v porovnání s předchozími měsíci na polovinu. Americký generál David Petraeus oznámil, že „síť al-Káidy v zemi byla významně narušena“. Za hlavní příčinu změny se považuje posílení počtu amerických vojáků v zemi o zhruba 30 000 a  zklamání sunnitských Iráčanů z násilných praktik al-Káidy, které vedlo ke změně postoje některých kmenových vůdců. Analytici také jako významný faktor posledního vývoje uvádějí ukončení bojových operací jednotek věrných šíitskému duchovnímu Muktadu Sadrovi. Q



Exekuce na Pantera f ot o t v n ova

Referendum o  nové smlouvě EU nebude. Snaha komunistů, aby se o dokumentu, na kterém se předminulý pátek dohodli představitelé členských zemí a který dodatečně upravuje původní evropskou ústavu, rozhodovalo v  plebiscitu, nevyšla. KSČM pro svůj návrh získala jen 28 hlasů, včetně tří sociálnědemokratických a  tří z  ODS. Pro byl i  „rebelující“ poslanec za ODS Vlastimil Tlustý, který své rozhodnutí odůvodnil tím, že „nová smlouva“ je v  podstatě totéž co původní evropská ústava, a proto by o ní mělo rozhodnout všelidové hlasování. S tím ale nesouhlasí vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, podle kterého reformní smlouva nemá ústavní charakter, a navíc je daleko stručnější. Reformní smlouvu EU budou tedy schvalovat obě komory parlamentu. Q

f ot o ar c h i v d . k ř í ž ka

Smlouva EU jen v parlamentu

na ministerstvu vymysleli plán, jak velkou část těchto peněz z ministerstva ukrást. Pokusili se o to přes složité bankovní převody a nastrčené české i zahraniční firmy. „Peníze se nikdy neměly vrátit zpět. Byla to organizovaná skupina, která zneužila svoje postavení,“ komentoval Formanovo jednání žalobce Havel. Všechny peníze se nicméně nakonec podařilo vrátit na ministerstvo, a  to hlavně díky medializaci případu. Jestli a jaký podíl měli na kauze exministr Němec a  později jeho nástupce Jiří Paroubek, není zatím jasné. Policie se jejich rolí totiž blíže nezabývala. Víc by tak mohlo napovědět soudní projednávání, při němž pravděpodobně v roli svědků oba vystoupí. Soud by měl verdikt vynést do konce roku. Q

Respekt ↑

Despekt ↓

Dvacet šest dní a osmnáct hodin plachtil David Křížek bez cizí pomoci přes Atlantik. V mimořádně náročném jachtařském závodě z Francie do Brazílie jako vůbec první český účastník získal třetí místo. Jachtaři na šestimetrových jachtách sami zápolí během závodu s nedostatkem spánku i obtížnými povětrnostními podmínkami.

Po bezproblémovém porodu odjela Eva Hanzelková i se zcela zdravým synem z hořovické porodnice domů. Avšak sociálka na popud lékařů na matku poštvala policii – ta ji během několika hodin odvezla i s dítětem zpět do nemocnice. Důvod deportace vysvětlil jeden z lékařů: „Co kdyby se jim něco stalo? Potřebujeme mít přece krytá záda.“

Na neziskovou protikorupční organizaci Růžový panter uvalil před týdnem okresní soud v  Berouně exekuci. Panter totiž nezaplatil stotisícovou pokutu, k níž byl odsouzen za zmínku o někdejších podnikatelských aktivitách daňového poradce Tomáše Paclíka. Soud rozhodl, že i když byla informace o Paclíkových kontaktech s osobami odsouzenými za přípravu vraždy pravdivá, Růžový panter ji emocionálními výrazy překroutil a podnikatele poškodil. Ihned po verdiktu požádala organizace na svých webových stránkách občany o pomoc a na účtu se skutečně sešlo sto tisíc korun od dárců. Těsně před exekucí stihl Růžový panter po částech poslat 90 tisíc na Paclíkův účet. Ten ale odmítl čekat na zbytek a pokutu označil za nezaplacenou. Soud tak dnes požaduje po Růžovém panterovi plnou výši pokuty plus náklady exekuce. Q

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

↓ inzerce f ot o p r o f ime d ia . c z

Nechceme do Iráku Stovky amerických diplomatů protestovaly na shromáždění se zástupci vedení ministerstva zahraničí proti nucenému přidělení na služební post v  Iráku. Vedení ministerstva rozeslalo diplomatům zprávu, že není schopno obsadit zhruba padesát z požadovaných dvě stě padesáti nových míst na rozšiřující se bagdádské ambasádě a v rekonstrukčních týmech pracujících v provinciích. V e-mailové zprávě se uvádí, že pokud se nenajde dost dobrovolníků, budou diplomaté muset odejít do Iráku pod hrozbou disciplinárních opatření včetně případného propuštění. K podobnému kroku se americké ministerstvo zahraničí uchýlilo naposledy za války ve Vietnamu. Shromáždění diplomaté označili svůj povinný odchod do Iráku za „v podstatě rozsudek smrti“. Q

Kaddáfí a Dárfúr V syrském přístavu Sirta zkrachoval pokus o mírové rozhovory o dárfúrské genocidě mezi súdánskou vládou a dárfúrskými povstalci. Konference pořádané libyjským vůdcem Kaddáfím se účastnili kromě delegace súdánské vlády zástupci Evropské unie, Africké unie, Ligy arabských států, Spojených států, Británie, Číny, Egypta a  Eritreje. Rozhovory, kterým předcházelo jednostranně vyhlášené příměří ze strany súdánské vlády, se zhroutily kvůli bojkotu dvou nejdůležitějších skupin povstalců. Dárfúrští povstalci se rozpadli na 14 skupin, jež se vzájemně neuznávají. Bojkot rozhovorů zdůvodnily dvě rozhodující frakce tím, že Kaddáfí pozval na schůzku také zástupce ostatních skupin. Q R E S P EKT. C Z

Španělské rozsudky nad teroristy Po třech a  půl letech očekávání vynesl prezident španělského soudního tribunálu Javier Gómez Bermúdez rozsudky nad teroristy, kteří spáchali 11. března 2004 nejkrvavější atentát v historii Španělska. Soudní tribunál potvrdil, že za útokem nestála ETA, ale islamistická teroristická buňka, jejíchž osm hlavních členů a strůjců atentátu spáchalo v Madridu kolektivní sebevraždu 3. dubna 2004. Rozsudky nad ostatními členy buňky a  jejich pomahači se pohybovaly od tří do 42 924 let. Jedná se o nejvyšší trestní sazby, jaké kdy byly ve Španělsku uvaleny, i když ve skutečnosti si mohou ve vězení odsedět „pouhých“ 40 let – více španělské zákony nedovolují. Odsouzeno bylo přes dvacet lidí původem ze šesti zemí, mezi nimi také Španělé, kteří pomohli atentátníkům obstarat výbušniny. Sedm obviněných bylo propuštěno. Celý soudní proces je považován za jasné vítězství právního státu nad násilím terorismu. Při atentátu vybuchlo v desetiminutových intervalech celkově deset bomb ve čtyřech madridských vlacích během ranní dopravní špičky. Atentát se odehrál tři dny před parlamentními volbami, v nichž nakonec vyhráli socialisté (PSOE) nad španělskými lidovci (PP). Ti zpočátku uváděli, že za atentátem stojí teroristická skupina baskických separatistů ETA, aby odvrátili volební porážku, kterou mohl vyvolat fakt, že útok zorganizovali islámští teroristé protestující proti účasti španělských vojsk v Iráku, kterou prosadil proti vůli 90 procent Španělů tehdejší lidovecký premiér Aznar. Q



z kraje

Tak tady stálo na sedm set slovanských chýší. (Archeolog Martin Kuna na místě nálezu) foto gÜNTER BARTOŠ

Tudy cesta nevede Početná družina praotce Čecha brání stavbě silnice

H

ejtman Středočeského kraje Petr Bendl má problém. Výstavba silnice, která má propojit Roztoky u Prahy s metropolí, se už několik měsíců nepohnula ani o píď a řešení je zatím v nedohlednu. Každý den zdržení přitom stavbu za dvě stě padesát milionů prodražuje. Tentokrát za tím ale nestojí – jak si stavbaři často stěžují – spory s ochránci životního prostředí. Silničáře zastavili staří Slované. Respektive nález jejich bývalého sídliště, které co do velikosti nemá ve světě obdoby.

Slovanská megapole „O zdejším slovanském osídlení víme už od osmdesátých let,“ říká archeolog Martin Kuna, který nás provází po úzkém pásu země mezi Vltavou a železniční tratí. Právě tudy budoucí silnice povede. Po chvíli chůze narážíme na čtvercové jámy – odkryté základy bývalých středověkých obydlí. Archeologové už je prozkoumali a spolupráce se silničáři při tom prý byla výborná. Jak se ale během výzkumu ukázalo, skutečný počet bývalých slovanských chýší vysoko přesahuje ty nejodvážnější odhady. A nastaly potíže.



„Čekali jsme, že objevíme sto domů,“ vzpomíná Kuna na naděje svého týmu. „A kolegové si přitom ťukali na čelo.“ V Česku se totiž až dosud našlo maximálně deset slovanských obydlí pohromadě. Avšak jak stavební stroje postupně odkrývaly zeminu, nalézali udivení vědci důkazů o osídlení stále víc. „Ve skutečnosti je tady těch obydlí okolo sedmi set,“ odhaduje Kuna. Proč žilo v těžce přístupném vltavském údolí tolik lidí najednou, zůstává pro archeology záhadou. Nic podobného nikdo nikdy neobjevil. Archeologové zatím jenom s nadsázkou říkají, že se u Vltavy zřejmě usídlila družina praotce Čecha.

Sekli se o polovinu Fenomenální objev ale příliš nenadchl úředníky Středočeského kraje. Kraj totiž musí podle zákona archeologický výzkum platit – jako investor stavby silnice. Neočekávané nálezy přitom výzkum prodražily. Sedm milionů od kraje už archeologové utratili a od té doby žádají další čtyři. „Nedá se nic jiného dělat. I pro nás je to naprosto výjimečná situace,“ říká Kuna. Z krajského úřadu však přichází stále stejná odpověď: nedáme, protože

nemáme. „Položku, ze které financujeme takové výzkumy, jsme prostě vyčerpali,“ říká tiskový mluvčí úřadu Martin Kupka. A  hejtman Bendl netají svoje rozčilení: „Chápu, když se někdo v kalkulaci rozpočtu sekne o deset procent. Ale tady se sekli skoro o polovinu!“ Celý spor tak má zatím jediný výsledek: archeologové zastavili výzkumy, a tím pádem stojí i stavba nové silnice. Ta se podle zákona může naplno rozběhnout až poté, co vědci dokončí svoji práci. V  poslední době se přece jen začal rýsovat příslib budoucího řešení. Ministr kultury Václav Jehlička krajským úředníkům po několika urgencích slíbil, že další průzkumy zaplatí z rozpočtu svého úřadu. Jen s tím se ale středočeský hejtman Petr Bendl nehodlá spokojit. Chce prosadit změnu památkového zákona. „Stát by měl mít pro podobné případy trvale vyčleněnou rozpočtovou rezervu,“ říká. Archeolog Martin Kuna souhlasí: zákon podle něj není jasně formulovaný. „Ale princip, že kdo památky ničí, má zaplatit jejich záchranu, tak ten se musí zachovat,“ dodává. Q ADAM ŠŮRA

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

vaše otázky

Patří hrací automaty na nádraží? Na pražském hlavním nádraží probíhá rozsáhlá rekonstrukce, čímž se zmenšila plocha, kde mohou cestující čekat na spoj. Chápu, že po dobu rekonstrukce se sníží komfort cestujících. Nechápu ale, proč bylo do zmenšené plochy přemístěno rozsáhlé centrum výherních automatů. To mi v situaci, kdy si lidé nemají ve špičce kam sednout, přijde jako naprostý výsměch cestující veřejnosti. Je to také výsměch deklarovaným snahám učinit z nádraží důstojný prostor, do něhož se nebudou stahovat problematičtí jedinci. A tak by mě zajímalo, kdo o přesunu dosud „bokem“ umístěných automatů rozhodl? Jak si vůbec ČD představují využití nádraží po rekonstrukci? Budou hrací automaty ve veřejných prostorách nádraží i v budoucnu? Milan Kasimír, Čelákovice

Ptali jsme se Radka Joklíka z odboru komunikace Českých drah a tiskového mluvčího společnosti Grandi Stationi Martina Hamšíka. O přesunu hracích automatů na hlavním nádraží rozhodl podle Radka Joklíka odbor majetkového podnikání Českých drah, protože „z organizačních důvodů nebylo možné zajistit jiný náhradní prostor“. Na všech nádražích ČD provozuje hrací automaty společnost Happy Day. Podle Českých

drah se jedná o prověřenou firmu, se kterou mají dráhy uzavřenou dlouhodobou smlouvu. Podle nich společnost Happy Day přispívá na kamerový systém a  podílí se na úklidu a  ostraze nádraží. „České dráhy,“ říká Radek Joklík, „berou provozování hracích automatů jako běžnou podnikatelskou činnost, která ničemu nevadí.“ O budoucím využití komerčních prostor na hlavním nádraží už nebudou rozhodovat České dráhy, ale společnost Grandi Stazioni, která

PTEJTE SE VÁŽENÍ ČTENÁŘI, POKUD MÁTE NA POLITIKY NEBO ÚŘEDNÍKY NĚJAKOU OTÁZKU, NAPIŠTE NÁM JI. MY VÁM V RÁMCI MOŽNOSTÍ ZAJISTÍME SROZUMITELNOU ODPOVĚĎ. PIŠTE NÁM NA → [email protected]

nyní nádraží rekonstruuje. Společnost má ambici vytvořit takové prostředí, které bude sloužit nejen cestujícím, ale přitáhne i lidi žijící a zaměstnané v centru města. Na volné ploše plánuje kavárny, knihkupectví, banky a obchody s luxusním zbožím. O budoucnosti hracích automatů nicméně společnost jasno zatím nemá. „Jestli a kam je umístíme, je otázka. Na rozhodnutí je zatím dostatek času,“ tvrdí mluvčí Martin Hamšík. Q ↓ inzerce

R E S P EKT. C Z



komentáře odchod vicepremiéra

str. 10

SILNÁ KORUNA

str. 11

IMIGRANTI

str. 12

GLOSA

Po Čunkovi

S korunou na věčné časy

Problémy s počty

Kdo potřebuje Hlinku

jaroslav spurný

petr fischer

the economist

Martin m. šimečka

Odchod Jiřího Čunka z vlády je dobrá zpráva. Je to ale pouze první krok. Tím dalším musí být lepší kontrola moci veřejností.

Česká měna je čím dál silnější, což může škodit celé ekonomice. Pevný termín zavedení eura však stále chybí.

Přistěhovalectví je pro evropské politické strany ošemetné téma. Časy se ale mění a britští politici o něm začínají otevřeně mluvit.

str. 12

Přijetí zákona o zásluhách Andreje Hlinky je důkazem bezradnosti i propadu slovenské politiky do hluboké provinčnosti.

odchod vicepremiéra

Po Čunkovi Nezvýšíme-li kontrolu moci, bude hůř Je to dobrá zpráva o společnosti: má dost sebevědomí a síly, aby neodpustila vicepremiérovi Jiřímu Čunkovi neoprávněné inkaso zhruba dvou set tisíc korun na sociálních dávkách a přinutila ho rezignovat na významný vládní post. Zároveň je to ale společnost, která neprojevila dostatečnou zvídavost. Jak a proč získal Jiří Čunek tři a půl milionu korun, které si jako sociálně slabý občan uložil v bankách? První zvěst nám docela jasně říká, co veřejnosti vadí, co dnes politikům neprojde. Druhá může být začátkem debaty, která vymezí, co by si politici neměli dovolit a jak jim v tom zabránit.

Důležité je, že dostáváme informace, které nám chování politiků objasňují. Před necelým rokem hlasovali Paroubkovi spolustraníci v Senátu proti zákonu, který by dal konečně evropský kabát tuzemskému byznysu v hazardu – donutil by tyto podnikatele platit daně nebo třeba registrovat naprosto nečitelné miliardy, které projdou kasiny, neboť místní normy neumožňují například zjistit, jestli nejde o praní špinavých peněz. Peníze, které přišly na účet Zuzany Paroubkové od majitele heren, nejsou důkazem politické korupce, ale mohou být jasným vysvětlením, proč politici brání přijetí zákonů, které umožňují krást. I Gross nakonec vydělal na prodeji akcií podniku, kterému sociálnědemokratická vláda přiklepla před sedmi lety obchod, na kterém firma vydělala stamiliony.

V jackpotu čeká sponzor Předseda strany, která propaguje heslo, že přídavky by měl brát jen ten, kdo skutečně nemůže pracovat, inkasoval sociální dávky a ve stejnou dobu si na konto uložil velké peníze. Od zveřejnění této informace do rezignace Jiřího Čunka uplynulo pouhých šedesát dva hodin. Šéf lidovců přitom dokázal ustát devět měsíců svou vládní funkci, přestože byl obviněn z korupce a nevysvětlil, kde přišel k několika milionům. Veřejnost, politici, Čunkovi spolustraníci nám dali jasně najevo své priority. Podezření z braní úplatků není provinění, které by bránilo vládnout. Inkasovat neoprávněně dvě stě tisíc na sociálních dávkách se s postem ministra neslučuje. Ještě k těm třem a půl milionu, jejichž původ veřejnost zatím nijak nevzrušil. Jiří Čunek je uložil do banky měsíc předtím, než se stal vsetínským starostou, v době, kdy po komunálních volbách bylo víceméně jasné, že se jím stane. Koupil si Čunka někdo za ty peníze? Slíbil nový starosta, že za tento obolus prosadí nějaké místní zájmy podnikatelů? Nevíme, ale ta otázka je důležitá. Poslední týdny se z médií dozvídáme o statisících, milionech a ještě větších sumách, které jdou na konta politiků. Bývalý premiér Stanislav Gross uzavře obchod, kde prakticky v  přímém přenosu vydělá sto milionů korun, a každý, kdo čte noviny, poslouchá rozhlas nebo sleduje tele-

10

Kde ty loňské sliby jsou

vizi nad obchodní operací jen kroutí hlavou. Další bývalý premiér – Jiří Paroubek – vzápětí přizná, že nadaci jeho exmanželky sponzoruje jeden z králů místního hazardu. Současný premiér Mirek Topolánek vysvětluje složitě poslancům, kde se vzaly peníze pro jeho nadaci Becario. Dozvídáme se také, že policie odposlouchávala a sledovala šlechtice a že tuhle akci, která měla jediný důvod – zabránit restituci ukradeného majetku –, posvětil soud. Přepisy odposlechnutých rozhovorů jednoho z králů tuzemského podsvětí Františka Mrázka s  vlivným šéfem ze státního úřadu, který má v popisu práce dosvědčovat bezúhonnost úředníků a podnikatelů, zase vypovídají o vlivu organizovaného zločinu na zdejší politiku. Mocní prostě zneužívají svůj vliv.

Společnost, která během třiceti měsíců zvládne donutit k rezignaci premiéra a pak významného člena vlády a předsedu koaliční strany, dokazuje, že se umí ubránit. Je ale na místě ptát se, čemu se brání. Neoprávněně vyplaceným sociálním dávkám? Neschopnosti premiéra vysvětlit, kde vzal necelý milion na byt? Tváří v tvář stovkám miliard, které zmizely při tunelování státních bank, v neprůhledných státních zakázkách, při privatizaci státních firem, ve financích vynaložených na stavbu nejdražších dálnic v Evropě a zbraní, které nepotřebujeme, to působí docela podružně. Je dobře, že dokážeme přinutit k odchodu administrátory, kteří provedou něco obecně odsuzovaného. Je však na čase zvýšit naši úspěšnost v kontrole moci i tam, kde nejde jen o trapné a v podstatě drobné přikrádání. Lepších výsledků dosáhneme jen tehdy, podaří-li se nám donutit politiky k větší otevřenosti. Jinými slovy k tomu, aby jejich rozhodnutí byla veřejná a průhledná. Jen tak je totiž budeme s to posoudit. Jde o zásadní změnu přístupu k moci. Vláda nám třeba ústy ministra financí Miroslava R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

Kalouska na jaře slíbila, že informace o průběhu soutěží na všechny státní zakázky budou veřejnosti přístupné na internetu. Kalousek přitom doporučil novelizovat devatenáct zákonů, které zveřejnění umožní. Ty zákony slíbil předložit na podzim, tedy nyní. Blíží se zima a sněmovna neschválila ani jeden z nich. Nikdo – včetně autora tohoto článku – se nezeptal proč. Ministr vnitra Ivan Langer v únoru slíbil, že v boji proti korupci ve státních úřadech uloží ministerstvům udělat hloubkový audit jejich hospodaření – tak zásadní, že ministerstva budou muset podrobně vysvětlit

všechny své investice. Vnitro dostalo od ministerstev v létě pouze formální a nic neříkající rozbory. Nikdo ty hloubkové neshání, média a veřejnost už dávno zapomněly, že se o něčem takovém mluvilo. Politici nebudou otevření do chvíle, dokud se jich nezeptáme na ty správné věci. A když nebudou otevření, přijde dřív či později déjà vu. Dnes s překvapením registrujeme třeba informace o  tom, kam všude dosáhly prsty gangstera Mrázka, jak Grossova vláda schvalovala udělování licencí na lukrativní výrobu biolihu, nebo to, že Paroubkovu

ženu sponzoruje magnát v hazardu. Bude špatné, když se podobné informace o  akcích současné vládní koalice dozvíme až za tři roky a budeme opět jen pouhými registrátory minulé korupce. Čunek odchází z vlády, to je skvělé, ale je to jen první krok. Dokud nevysvětlí nebo nebude přes jeho mlčení odhaleno, kde vzal ty tři a půl milionu korun, není důvod k oslavám. Protože odchod jednoho politika není vítězství, toho veřejnost dosáhne, až dokáže odstranit systémové chyby, které umožnily Čunkovu kariéru. Q JAROSLAV SPURNÝ

Silná koruna

S korunou na věčné časy Sílící česká koruna dělá potíže, ale k euru se vláda nehlásí

Č

eští vývozci se opět bouří. Koruna je podle nich tak silná, že to škodí nejen jejich ziskům, ale celému hospodářství. Tato situace se opakuje minimálně posledních deset let. Už po krizi v letech 1997–1998 ekonomičtí odborníci i  obyčejní novinářští laici předpovídali, že tuzemská měna bude intenzivně posilovat, a už tehdy dovozci vyzývali centrální banku a vládu, aby v jejich prospěch zasáhly a oslabily kurz. Naposledy se tato vlna mohutně zdvihla před pěti lety. Takzvanou Trutnovskou výzvu, požadující státní zásahy do vývoje kurzu, tehdy podpořilo několik stovek podniků. A to byl kurz koruny k euru někde na hranici třiceti korun, dnes je o tři koruny silnější. Posilující kurz po celou dobu působil jako nástroj restrukturalizace podniků. Vývozci si stěžovali, ale sílení měny nakonec vždy ustáli úsporami jinde. To vše, aby mohli cenově konkurovat na zahraničních trzích. Situace se mezitím výrazně změnila. Většina vývozců, mimo jiné díky sílící koruně, která tlačila na růst produktivity, dnes nekonkuruje zdaleka jen cenou, ale i  vysokou kvalitou. Při určování prodejní ceny vyváženého zboží pořád ještě existuje dostatek prostoru k udržení současných cen, protože marže obchodníků mají stále výraznou rezervu. To vše samozřejmě za předpokladu, že se firmy spokojí s jistým poklesem zisků.

Jemný odborný problém Není ovšem vyloučeno, že koruna se už blíží hranici, kdy její posilování ztrácí všechny pozitivní efekty a začíná být ekonomicky škodlivé. Na všem negativním se hledá něco pozitivního. Tentokrát se například zdůrazňuje, že silnější kurz udržuje na uzdě inflaci, která by se jinak stala velkým problémem, a Česká národní banka by musela snížit teplotu ekonomiky zvýšením sazeb. To je sice pravda, ale jen opticky. Nižší růst cen nemusí ekonomice nijak pomoci, jestliže dojde k výraznému poklesu konkurenceschopnosti vývozců. Tento jemný odborný problém má mnoho specifických řešení, což velmi komplikuje rozhodování firem. Jejich plánování do budoucna je tak mnohem R E S P EKT. C Z

složitější. Je proto zcela pochopitelné, že tak intenzivně volají po zavedení eura. Má to i jinou logiku: proč pořád počítat s kurzovými riziky a vyhazovat peníze za pojištění, když naprostá většina českých firem vyváží nejvíce do eurozóny? Existují i další argumenty, které sílení koruny vítají. Nebýt silné měny, byly by dnes ceny benzinu vysoko nad třiceti pěti korunami, což by se negativně promítlo do všech oblastí ekonomiky, včetně těch nejslabších domácností. Proti tomu se nedá nic říct, až na to, že pohyby kurzu koruny k dolaru jsou přímo závislé na pohybech dolaru vůči euru. Po přechodu koruny na euro by tedy ceny pohonných hmot byly zhruba tam, kde jsou dnes. A je tu ještě jedna pádná a málo připomí-

Konzervativní kritici Unie vidí v euru víc než jen symbol. naná námitka. Dražší ropa může mít podobný „restrukturalizační“ efekt jako svého času silná koruna. Vytváří velký tlak na úspory a na vývoj jiných energetických zdrojů, směruje hospodářství na méně náročné výroby, obrací jej k neropným službám a moderním technologiím.

Ideologie nade vše Ale to už jsou v zemi aut a televizí přece jen příliš široké úvahy. Podstatné je, že přechod na euro kurz k dolaru přímo neovlivní. Proč se tedy vláda tolik brání výzvám vývozců, které mají tentokrát mnohem racionálnější jádro než v minulosti, kdy byl v jejich slovech více lobbing než národohospodářský ohled? Proč Topolánkův kabinet zavedení jednotné měny úplně ignoruje? Viditelné jsou pouze ideologické důvody, které už mimo jiné zastavily dobře rozběhnutý stroj CzechInvestu. ODS byla vůči euru vždy chladná. Kromě citlivé nacionální roviny, spojené s  dalším ztrácením české politické suverenity, vytaho-

vala i velmi jednoduché ekonomické argumenty. Dodnes si experti strany myslí, že další posilování koruny vůči euru vytvoří české ekonomice výhodnější podmínky při vstupu do eurozóny. Čím lepší kurz, tím lepší srovnání s ostatními. Ale jak upozorňuje například guvernér ČNB Zdeněk Tůma, pozitivní vliv posilování koruny na celkové přibližování ekonomiky k západnímu průměru a dohánění standardu Evropské unie je od určité úrovně diskutabilní. Protesty a výzvy českých vývozců upozorňují na paradoxní situaci, do níž se česká vláda dostala. Její suverenita jen stěží přímo ovlivní hospodářské procesy v české ekonomice, protože jsou z rozhodující míry dány vnějšími podmínkami, především změnami na zahraničních trzích, z nichž roste síla českého vývozu. Přesto se kabinet brání logickému kroku a odmítá přechodem na jednotnou evropskou měnu usnadnit českým firmám pohyb na trzích, které je živí, a připojit k nim tak definitivně, naplno a s možností plného využití i trh místní. Ale proč, když jde o výhodu společného trhu, kterou ODS i v době největší euroskepse na Evropské unii oceňovala? Společná měna je pro konzervativní kritiky Unie víc než společný trh. Víc než symbol. Je to potvrzení, že společná Evropa může mít hlubší a trvalejší propojení, než nabízí tradiční spolupráce národních států. A  takovému potvrzení, které by bylo i jistým přiznáním porážky vlastní ideologie, se vůdčí a nejsilnější vládní strana zatím snaží vyhnout. Chybí-li ale z těchto důvodů pevný termín zavedení eura, který by z  přijetí společné evropské měny udělal v Česku konečně jasný politický cíl, pak nemá ani smysl dodržovat pravidla, která by vstup do eurozóny umožnila. V takovém případě by vláda měla přestat argumentovat eurem, třeba když potřebuje snížit schodek státních financí. Těžko někdo bude věřit tomu, že to není jen výhodná výmluva. Unie se pořád hodí nejvíc tehdy, když je třeba něco nepříjemného na někoho svést. Q PETR FISCHER

Autor je redaktorem Hospodářských novin.

11

komentáře Imigranti

glosa

Problémy s počty Britští politici začali otevřeně mluvit o přistěhovalectví Pro pravicové politické strany ve většině rozvinutých zemí je to ošemetné téma. Jakmile nastolí téma přistěhovalectví, okamžitě se dočkají nařčení z  rasismu. Když je ale ignorují, popudí tím své skalní stoupence. Před všeobecnými volbami v roce 2005 to britská Konzervativní strana vzala za špatný konec, když celou zemi polepila plakáty hlásajícími otřepanou pravdu: „Omezování přistěhovalectví není rasismus,“ načež voličům podsouvala: „Myslíte si totéž, co my?“ Jelikož ani jedna ze dvou zbývajících velkých stran se o imigraci vůbec nezmiňovala, mohly se obě do této otevřené branky strefovat, aniž k záležitosti samy cokoliv řekly. Jenže časy se změnily. 29. října pronesl šéf opozičních demokratů David Cameron velký projev na téma imigrace. Prohlásil, že pokud by jeho strana vládla, ustavila by sbor pohraniční policie s pravomocí deportovat nelegální přistěhovalce. Omezila by migraci z budoucích členských zemí Evropské unie a stanovila roční kvóty pro pracovní síly ze

Přesný počet přistěhovalců nezná nikdo.

zemí mimo EU tak, aby vyvážila nároky na infrastrukturu s  hospodářskými přínosy. Neevropští manželé a manželky lidí usazených v Británii by se mohli za svými partnery přistěhovat až po dosažení jednadvaceti let.

Kolik jich vlastně je? David Cameron se do tohoto ožehavého tématu mohl pustit také díky tomu, že v poslední době bylo poněkud chaoticky zveřejněno a následně poopraveno hned několik statistik o přistěhovalectví. 8. října ministr práce a důchodů Peter Hain sdělil parlamentu, že od roku 1997 bylo v Británii zaměstnáno 800 000 přistěhovalců. 29. října jeho ministerstvo zvýšilo toto číslo na 1,1 milionu. Mlha zhoustla 30. října, kdy se objevil dopis od předsedkyně statistického úřadu datovaný 18. července s údajem 1,5 milionu. Všechny tři hlavní strany už uznaly, že přistěhovalectví je pro voliče důležité. Podle ekonoma Martina Wealea, spoluautora zprávy o přistěhovalectví z roku 2006, se vláda začala věnovat této problematice tak pozdě také proto, že se nechala omámit zjištěním, že přistěhovalectví celkově vedlo k  hospodářskému růstu. „Ale běžného člověka zajímá, co z toho růstu má on sám,“ říká, „jenže jeho podíl přitom může klesat.“ 30. října místní

12

úřady vládě připomněly, že imigrace v posledních letech v některých čtvrtích silně zatížila kapacity škol a nemocnic a ztížila bytovou situaci. Ještě více se přetřásá otázka, jaký vliv má imigrace na zaměstnanost. Další opravená statistika z  minulého týdne vyvrátila skálopevné tvrzení vlády, že většinu pracovních míst vytvořených od roku 1997 obsadili Britové: byla jich méně než polovina. Během dvou let od jara 2005 našlo v Británii práci 540 000 cizinců, zatímco 270 000 Britů o místa přišlo.

Omezit, omezit, omezit Přestože přistěhovalectví poskytuje stranám značnou politickou munici, řešení, která navrhují, jsou si překvapivě podobná. Dva ze slibů Davida Camerona už obsahuje politika vládní Labouristické strany. Vláda letos zvýšila věkový limit pro partnery při slučování rodin ze šestnácti na osmnáct let a prohlásila, že jej v dohledné době zvýší na jednadvacet. 30. října dostali čekatelé na členství v EU od labouristů jasný signál: Bulharům a Rumunům, kteří se občany EU stali letos, se prodlouží dočasná omezení jejich přístupu na britský pracovní trh. Liberální demokraté, třetí největší strana v Británii, se zase chlubí tím, že „bodový systém“ pro imigranty ze zemí mimo Evropskou unii, který má začít platit v roce 2008, navrhli jako první. Stejně jako toryové chtějí celostátní pohraniční policii a zdůrazňují důležitost místního plánování v přípravě na populační změny. Tato náhlá výřečnost a  všeobecná shoda nastaly také proto, že teprve nedávno vyšlo najevo, jak moc přistěhovalectví od roku 2004 narostlo. Z deseti zemí, které vstoupily do EU v roce 2004, už přicestovalo na 600 000 pracovníků, což je dvacetkrát více, než vláda předpovídala. Přesný počet však nezná nikdo. Ve svém projevu z  29. října David Cameron přistěhovalectví chytře zasadil do širšího rámce témat demografie a  sociální soudržnosti. Přísnější omezení pro přistěhovalectví zahraničních manželů prezentoval jako opatření, které má předcházet sňatkům z donucení, nikoli bránit lidem ve vstupu do země. Jistě však potěšil stoupence pravice, když prohlásil, že imigrace by měla být „podstatně nižší“ – což je výrok, kterému se ostatní strany dosud vyhýbaly. Jedno však v této debatě uniklo téměř všem, a  sice že přistěhovalectví je z  větší části mimo dosah moci politiků. Naprostou většinu nově příchozích tvoří v cizině narození držitelé britských pasů, lidé s  trvalým pobytem v  EU a  manželé a manželky těch, kdo už v Británii žijí. Ti zbývající, na něž jsou tato přísně se tvářící opatření zacílena, jich tvoří nejvýš třetinu. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

Kdo potřebuje Hlinku Nebyla to provokace, že 26. října, dva dny před výročím vzniku Československé republiky, přijal slovenský parlament zákon o zásluhách katolického faráře a politika Andreje Hlinky „o slovenský národ a Slovenskou republiku“. Bylo to jen trapné kouzlo nechtěného a důkaz propadu slovenské politiky do hluboké provinčnosti. O Hlinku se už před dvěma měsíci strhl lítý boj mezi dvěma politickými stranami soupeřícími o to, která je národnější – zda opoziční křesťanští demokraté (KDH), či koaliční nacionalisté (SNS). Ostatní strany jejich slovní bitvě jen trpně přihlížely. Hrůza politiků z toho, že by mohli být pro svůj vlažný postoj k „slovenské otázce“ označeni za špatné vlastence, je paralyzuje a bezděky tak uvolňují prostor pro nacionalisty všeho druhu. Samotný Hlinka je dokonalý mýtus pro každé použití: pro některé byl provinční farář se sklonem k antisemitismu, nacionalismu, bigotnímu katolicismu a fašismu, pro některé vizionář, jenž stvořil slovenský politický národ. Faktem je, že o něm nevyšla ani jedna historická monografie a jeho řídké písemné projevy se nedají číst. Zákon o Hlinkovi, v němž se nakonec po dlouhé při neobjevil pojem „otec národa“ ani paragraf o zákazu poškozování jeho dobrého jména, je však jen jedním ze série parlamentních aktů (jako například deklarace o nedotknutelnosti Benešových dekretů), které ideologicky betonují provinční slovenský nacionalismus. A na rozdíl od první poloviny devadesátých let se to tentokrát děje na základě politického konsenzu koalice i opozice (samozřejmě s výjimkou strany maďarské menšiny SMK). Rozdíl je ale také v tom, že počátkem devadesátých let byli nacionalističtí politici v čele s Vladimírem Mečiarem a Jánem Slotou hnáni davovou psychózou. Dnes už tyto a další ženou do plamenných projevů jen jejich vlastní běsy, neboť veřejné mínění si užívá svého nezájmu a davy se už nesrocují na náměstích, nýbrž v supermarketech. Obsese dějinami, jež se zmocnila současného slovenského parlamentu (viz také esej Rudolfa Chmela na straně 63), má jistě svou příčinu v tradičním obranném reflexu vůči Maďarsku, které ostatně trpí podobnou obsesí. Ale je především důkazem bezradnosti politické elity, která při pohledu do budoucnosti vidí jen mlhu, proto raději zaostří svůj zrak na Andreje Hlinku, jehož voskovou figurínu odhalili v jeho rodném domě. MARTIN M. ŠIMEČKA

aktuální glosy na → Glosy.respekt.cz

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

na pozvání

Štáby zastupitelů s armádou úředníků mají povinnost oddělovat chiméry a realitu. Ale děje se to?

Jako by se zapomnělo, že demokracie je vláda neodborníků a že vláda odborníků je diktát.

Zdenek Slouka

(1923) je profesor politologie. Byl politickým analytikem při americké okupační armádě. Přednášel na New York University, Columbia University. Dále na univerzitě ve Washingtonu a na Lehigh University v Pensylvánii a naposled na Univerzitě Karlově. Od roku 1992 žije trvale v Praze.

Marcus Alonzo Hanna, americký senátor a multimilionář, známější pod jménem Mark Hanna, prohlásil koncem 19. století: „Dvě věci jsou v politice důležité. První jsou peníze. Na tu druhou si nemohu vzpomenout.“ Ale pane senátore, vzpomínejte přece. Roku 1896 jste vzal ze svých oceláren a uhelných dolů nějaké drobné, mrzkých 3,5 milionu dolarů, a za ně jste natolik vylepšil obraz Williama McKinleyho, že právě on usedl do Bílého domu, nikoliv William Jennings Bryan. Obraz, image, to je ta druhá důležitá věc v politice, pane Hanno, račte se upamatovat.

Zářivý obraz Obrazy, dojmy a představy však nemusí být vždy jen koupené za peníze, může to být i naopak, že peníze vycházejí z obrazu. Obraz McKinleyho musel být v amerických očích už dost jasný, aby jej peníze pana senátora Hanny mohly rozzářit. Tak třeba Jana Kavana by do obrazu jasnozřivého a rovného státníka Mark Hanna nepřemaloval, i kdyby na to praskly dvě tři ocelárny a nějaký ten důl. A přesto i matný obraz, tažený negativním štětcem, může přitáhnout peníze. Obraz demokratů se v očích amerických občanů spontánně vylepšil, a hle! – dolary se sypou. Americké Centrum pro reaktivní politiku již zjistilo, že každý z deseti největších amerických průmyslových a obchodních gigantů, kromě ropných, dává vylepšenému obrazu demokratů daleko víc peněz než republikánům. To je jev málem revoluční.

Dušení racionality Ale není i náš domácí politický život stále víc opředen virtuálními obrazy? Do rozhodování o radaru v Brdech vstupují obrazy uhnětené z emocí a dojmů schopných přidusit politickou racionalitu. Totéž platí pro politiku biopotravin, klimatických změn a kdovíčeho ještě. Západní civilizace jsou stále hlouběji ve své obrazové fázi. Vysvětlení je k tomu mnoho. Mezi nimi i toto: občan je stále méně schopen konfrontovat obrazy s realitou, v přemnožených vědomostech této doby tone, ať dlaždič nebo vědec, ba ani důchodce na to nestačí. Už v rané demokracii si občan pořídil štáb zastupitelů s armádou úředníků, aby oddělovali chiméry a realitu. Ale děje se to? Sotva se zastupitel stane zastupitelem, už je mu předložena linie předkreslená jeho politickou stranou, do které pak zastupitel vnáší jen vhodně vybrané útržky reality: opět obraz. A prezident, zastupitel zastupitelů, je už prokazatelně tvůrcem obrazů nejproduktivnějším, mistrem, originálním nad jiné, v umění malířském i v řemesle natěračském. Občan si bude muset pomoci sám, překonat i sám sebe, aby si v labyrintu obrazů našel cestičky k realitě. Trocha vzdělání kříženého s kritickým rozumem není na škodu, než si najdeme podobně vybavené zastupitele. Q R E S P EKT. C Z

f ot o g Ü nter bart o š

Národní blob a demokracie

f ot o i van K u Ť Ák

Politika obrazů a chimér

Alexander Tomský

(1947) je konzervativní filozof. Vystudoval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let London School of Economics. Posléze přednášel politologii v ústavu Keston College. Po návratu do Čech se stal ředitelem vydavatelství Academia a následně nakladatelství Národního divadla.

Cenná je diskusní vřava okolo projektu nové Národní knihovny a znovu potvrzuje, jak užitečná je demokracie, jelikož se můžeme v úsudku tak snadno mýlit. Teď už víme, že konkurz byl neregulérní, protože byla diskvalifikační pravidla změněna, takže nejprve striktně omezovala konkurenci a nakonec neplatila pro vítězný projekt. Víme dokonce, kdo za tenhle podvod zodpovídá. Buď vládne princ, nebo principia. Předsedkyně poroty se diví, že by měla být diskvalifikována jen proto, že je bývalou milenkou projektanta. Všichni zúčastnění se diví, že měl být nejdříve vypracován generální plán Letné, a teprve do něj organicky vkloubena stavba. Laik žasne, že je stavba neekologická, daleko od metra a předstírá, že je dostupná autem (v Praze přibývá 15 000 aut ročně a na Letné bude brzy vjezd do podzemí). Existují i pochyby o její technické funkčnosti jako knihovny. A ta estetika! Zastaralá améba jako by se vyloupla z éry bakelitového věku. Nejde tak trochu o vetřelce z vesmíru, jak praví lidová moudrost? Odborníci zklamali.

Přehmaty humanistické inteligence A přece se celá věc týká estetiky a demokracie. Dnes považují estéti originalitu za umění. Ano, umění musí být také originální, ale nejenom. Originální je i každá pitomost. Veřejná budova, i kdyby nebyla financována z veřejných peněz, se týká veřejnosti, v tomto případě dvojnásob. Jestliže jsou naše daně vynakládány na pseudoumění, na které chodit nemusíme, budiž. Okolo veřejné budovy však chodit musíme. V diskusích o odbornosti posuzovatelů jako by se zapomnělo, že demokracie je vláda neodborníků, vláda odborníků je diktát. Ostatně všechny banální (rozuměj ohavné) pražské novostavby navrhli architekti a někdo je odborně schválil. K čemu nepoctivé konkurzy? Proč neoslovit slavné architekty světa i Česka a jejich projekty nabídnout k posouzení našim zastupitelům? Ať se nám to líbí nebo ne, to oni přece rozhodují. A nevadí, že každý takový projekt bude nakonec kontroverzní. Rozporu líbí/nelíbí se nikdy nevyhneme, dávno už nemáme závazná a univerzální kritéria. Vyhneme se však hrůzným přehmatům naší humanistické inteligence.

Hrdost nade vše Navrhuji proto „populistická“ estetická kritéria pro nový projekt, která by mohla vyhovovat většině: stavba by měla být originální, moderní, senzační, monumentální a pompézní. Měla by lidem brát dech. Všichni by měli žasnout. Jejím smyslem je okázalost. Má přece demonstrovat úctu ke knize a vědění. Měla by hlásat nebesům, tak jako stavby sakrální, že navzdory všem zločinům lidstva existují věci, na které můžeme být hrdí. Q

13

blog.respekt.cz

rozhovory.respekt.cz

Životní partie Garriho Kasparova

První verze článku je jen začátek

O tom, že se Garri Kasparov vzdal své šachové kariéry a kandiduje za opoziční platformu Jiné Rusko na post ruského prezidenta, laskavý čtenář jistě ví. Ovládá-li však laskavý čtenář také šachovou notaci, nabízím možný pohled na jistě životní partii tohoto génia, nesehranou s nikým jiným než se samotným Vladimirem Putinem... Putin: Garri Kimoviči, máte černé a dáte mi napřed obě věže! Kasparov: Ale proč, Vladimire Vladimiroviči? P: Podívejte se, chcete hrát, nebo se přít? K: Nu budiž, máte ty věže mít. P: A ještě jezdce! K: Počkejte, děláte si legraci? Na to nemohu přistoupit! P: Garri, jak nemůžete přistoupit? Zbývají vám přece ještě vaši oblíbení střelci a ty vám nechám! (Kasparov mlčí) Kdo mlčí, souhlasí, nejsou to vaše slova? Tedy? K: Tedy dobrá, přistupuji na tuto nerovnou hru... Partie začíná:

ještě zbývají, hrajte (významně pohlédne na své bodyguardy)! K: Svět to vidí! P: A mlčí! Partie pokračuje: 2. exd5 (+exa7, b7, c7, e7, f7, g7, h7 „e.p.“) Dd5

P: Garri, Garri, teď si postavím druhou dámu, to už je pomalu na vzdání (bezděky bere do ruky krále a  s  vítězoslavným úsměvem si ho prohlíží). K: Vladimire, Vladimiroviči, znáte pravidlo „dotknuto – hráno“? P: Jistě, myslíte si snad o mně, že jsem šachový ignorant? K: To by mne ani ve snu nenapadlo, nicméně si vás dovoluji požádat o  dodržení tohoto pravidla. P: (zjišťuje, že v ruce drží krále) Pravidla, pravidla (s výrazem pohrdání táhne)! Za trest vám ale beru ty vaše střelce! 3. Ke2 (zároveň mete ze stolu Kasparovova střelce) K: S potěšením, Vladimire Vladimiroviči, mat! 3...Qe4#

1. e4 d5

Hodně štěstí, Garri! Q P: Beru vám mimochodem všechny pěšce! K: Ale... P: Žádné ale, střelci vám pořád

14

MARTIN ROSOCHA

Autor je geograf amatér. → ROSOCHA.BLOG.RESPEKT.CZ

→ VÝBĚR Z ON-LINE ROZHOVORU S PETREM TŘEŠŇÁKEM

V posledním roce mám pocit, že v textech Respektu dochází k určitému posunu k „soft“ verzi lákavější pro čtenáře. Nesdílíte se mnou dojem, že čtenář nepotřebuje vědět, jak respondent vypadá a co má právě na sobě? Karolina Ryvolová Určitě pozoruji větší snahu autorů a editorů o čtivost. To samo o sobě není vůbec špatné, dobrý časopis by měl umět podávat vážná témata poutavě. Vždycky je ale potřeba ohlídat, aby se „poutavost“ nestala hlavním a jediným kritériem. Můj názor je, že Respektu se tohle zatím nestalo. Máte ale pravdu, že občas nám snaha vtáhnout čtenáře do děje sklouzne ke zbytečně samoúčelným popisům – jakou kdo měl na hlavě čepici a kolik cukrů si nasypal do kafe.

Jak dnes probíhá redakční práce v Respektu? Jak se redigují Glosy? Dívá se někdo jiný než autor na články kritickýma očima, než se vytisknou? Imre Schäfer Nejprve se poměrně dlouho mluví o nápadech. Sběr informací a psaní textu novináři průběžně konzultují s editorem. První verze článku většinou není konečná, předělává se, znovu se o ní debatuje. Nevím přesně, jak je to dnes, ale svého času byl redakční způsob práce v Respektu v českém prostředí docela unikátní. Péče věnovaná jednotlivým textům je opravdu velká.

nech. Takže největší pocit satisfakce mám, když se mi podaří vytáhnout na světlo a inteligentně zpracovat nějaký problém nebo téma, o kterém se moc neví a které může být pro čtenářův život nebo přemýšlení o světě inspirativní. Z posledních let to byla třeba témata o Vietnamcích v Čechách, umírání doma nebo chartistech z venkova.

Mám trochu pocit, že Respekt (zřejmě i neúmyslně) přebírá určitá témata od jiných. Reaguje na to, o čem se mluví. Kde vy sám nejčastěji nalézáte témata článků? Jak moc využíváte třeba informací z internetu? Radek Marvan Je to takový mix podnětů. Na něco člověk narazí ve svém životě, na něco v zahraničních médiích, od kolegů z redakce. Občas je téma jasné – například výročí – a vymýšlí se, jak ho pojmout. Internet využívám hodně, zejména pro zahraniční témata je to zásadní zdroj informací. Občas jsem s kolegy žertoval, zda bychom neměli uvádět jako spoluautora Google... Ale není to mechanická věc, můj obvyklý postup je najít si, co k tématu napsala světová média, inspirovat se a pak dělat vlastní průzkum. A nová témata – to je velký úkol, bohužel není vždycky ve vašich silách ovlivnit, zda k vám přijdou. Pokud píšeme o něčem obecně probíraném, snažíme se to alespoň dělat jinak.

Co je pro Vás největší satisfakcí za vynaložené úsilí ve vaší novinářské profesi? Co cítíte, když třeba vidíte, jak se podařilo tzv. „nachytat na švestkách“ pana Čunka?

Pan Spurný se minulý týden v on- -line rozhovoru zmínil o zkušenosti s nahlížením státu do jeho soukromí. Setkal jste se s tím i vy?

Ladislav Heller Tuhle otázku řeším často. Má to „stavovskou“ rovinu – kauzy jako Čunek nebo Gross mi dávají jistotu, že média mají smysl. A osobní. Já nejsem investigativní novinář, píšu hlavně o společenských fenomé-

Zdenek Kraus Ne, nesetkal. Jarda je v tomhle ve specifické situaci – vážím si jeho práce i toho, jak snáší rizika. Je to náš 007. Já jsem dvojmístné číslo a takovým už se do soukromí nekouká. Q

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

dopisy Volání hlavy státu Respekt 40/07

Vražda vnuků TGM? Respekt 44/07

Nepolitický prezident je intelektuální fikcí

TGM měl čtyři vnuky

Alexander Tomský se nás ve svém článku snaží přesvědčit, že „prezident nemá být politik“. Byť tento názor vystihuje představu řady intelektuálů i řadových občanů, jsem přesvědčen o tom, že opak je pravdou. Schopnost pohybovat se v politických kruzích není stigma, ale umění a dovednost svého druhu. Kdo nemá zkušenosti z komunálního a politického klání, stane se  loutkou. Otázkou je, co může motivovat intelektuála k tomu, aby se politickému dění vyhýbal a najednou usiloval o nejvyšší politický post, kterým funkce prezidenta bezesporu je? Není to spíše naivita spojená s absencí pokory? Strany jsou vždycky rozhádané a politika je vždy spojena s pletichařením. Není však lepší ten, kdo se této vřavě vyhýbá. Zrání demokracie vede nutně ke kultivaci politických stran, jejichž povinností je navrhovat a volit další prezidenty. Hledat kandidáty mimo politické vření z tohoto hlediska není apolitické, ale pouze ideologicky manipulativní. MUDr. Vít Šlechta (praktický lékař, komunální politik)

Informace v rámečku (Vnuci prezidenta Masaryka) je chybná: TGM měl ve skutečnosti čtyři, nikoli tři vnuky. Jeho syn Herbert měl totiž nejprve syna Herberta (1911–1912), dvojče dcery Anny (1911–1996). Ten tedy ve vašem výčtu mužských potomků TGM v této generaci chybí. Ivan Medek Národní chobotnice Respekt 43/07

Proč se durdit Pokud architekt vyprodukuje něco, co vzbuzuje asociace, pak se nelze divit reakcím. Knihovna má být NÁRODNÍ, tedy pro lidi, tak proč se durdit, že chobotnice zní lidově? Národnímu divadlu dali lidé přízvisko Zlatá kaplička – vzbuzovalo tyto asociace. Je vinou zpupnosti současných architektů, že vytyčují především své ego bez ohledu na místo a okolí. Mohl bych jmenovat klasický příklad z Nových Butovic v Praze. Zde architekti Jiran & Kohout navrhli komunitní centrum sv. Prokopa spolu s kostelem. Kostel byl navržen zcela bez ohledu na sakrální stavby tohoto druhu,

ba typické prvky architekti zcela ignorovali. Výsledek? Kostel byl okamžitě lidmi přejmenován na kotelnu – věž kostela, řešená jako komín v podélném řezu, kotelnu opravdu připomíná. Je tristní zaznamenávat dotazy poutníků, kteří se ptají, kde najdou kostel sv. Prokopa, a vy je musíte upozornit, že stojí před ním! Nikdo si nesplete kostel postavený třeba v secesním stylu s nějakou stavbou jiného určení. Naši předkové stavěli města takovým způsobem, že si dodnes – díky jejich historickým jádrům – nespleteme Prahu s Plzní či Olomouc s Brnem. Zatímco novou zástavbu Anděla v Praze na Smíchově, a to od architekta hvězdné velikosti, lehce zaměníme s jakoukoli jinou „moderní“ zástavbou kdekoli ve světě. Jiří Havelka

OPRAVA V minulém vydání jsme v článku „Čeká Prahu dlouhá noc?“ omylem uvedli, že podle Policie ČR se ve fandovském „tvrdém jádru“ fotbalových týmů Sparta a Bohemians 1905 „pohybuje celá řada osob přímo spjatých s neonacistickou scénou“. Charakteristika se ale měla týkat pouze Sparty. Fanouškům Bohemians 1905 i čtenářům se omlouváme.

PIŠTE NÁM NA → [email protected]

↓ inzerce

R E S P EKT. C Z

15

česko život na hranicích

str. 16

o kom se mluví

str. 22

SPOR

str. 24

REGIONY

Volní jako Schengen

Konec lovce zločinu

ÚOOZ a jeho šéf Jan Kubice k sobě nerozlučně patří. A je jisté, že po jeho odchodu útvar nepřežije příští rok.

Ty peníze za to nestojí

Mistrovství světa v klasickém lyžování naplánované na rok 2009 je díky neshodám s ministerstvem ohroženo.

Velká šance pro Vidnavu

anneke hudalla, tomáš sachr

JAROSLAV SPURNÝ, Ondřej kundra

adam šůra

adam šůra

Koncem roku se dalších devět zemí včetně Česka připojí k prostoru, v němž lze volně překračovat hranice mezi státy.

str. 25

Zapadlý region se snaží za každou cenu odrazit ode dna. Třeba zřízením ústavu pro sexuální delikventy a vrahy.

život na hranicích

Volní jako Schengen Koncem roku se Česko připojí k prostoru, v němž lze volně překračovat hranice mezi státy. Během příprav na oslavy se neuškodí zeptat, jak se na vstup do „Schengenu“ těší ti, kdo na hranicích tráví svůj život. Schengenský prostor

Rozdupou nás

ČR

členské země od roku ���� země, které vstoupí v dalším kole rozšiřování

16

Nedá se říct, že by Jaromír Slíva vůbec nic dobrého nečekal. „Pro turisty to bude určitě lepší,“ říká. „A  pro obchod snad také.“ Více výhod už ho ale nenapadá – když se starosta jihočeských Českých Velenic dívá z okna své prostorné kanceláře, vidí spíš samé potíže. Vpravo, podél silnice z  Třeboně, čekají prostitutky a  doufají, že jim někdo zastaví. Vlevo, kde hlavní silnice odbočuje k rakouské hranici, se na lavičkách malého náměstí večer co večer povalují opilci. Mezi místními bývá i pár Rakušanů, kteří se sem připotáceli ze sousedního městečka Gmünd, aby se co nejlevněji napili a prohráli pár eur v automatech baru El Dorado či Hotelu Euro. „České Velenice mají problém s veřejným pořádkem už dnes,“ říká Jaromír Slíva. A starosta nepochybuje o tom, že až Česká republika a osm dalších nových států Evropské unie vstoupí do schengenského prostoru, potíže se jen zhorší. Z hranic zmizí uniformy a chaos půjde jen těžko zvládat.

Jaromír Slíva není jediný, kdo má ze vstupu do Schengenu smíšené pocity. Ačkoli se podle aktuálního průzkumu společnosti GfK na vstup těší 78 procent Čechů, na obou stranách mizející hranice převládají pochyby. Ve všech směrech – na Liberecku se lidé straší varováním před „zlodějskými Poláky“, Slováci se bojí, že jim severní sousedé rozdupají Tatry. A  politici i  novináři visegrádských států se v posledních měsících opakovaně bouřili kvůli Rakousku: to se bourání závor děsí natolik, že údajně uvažuje o možnosti kontrolovat cizincům pasy i nadále. Jako by střední Evropa zažívala pád do dávných předsudků: staré státy Unie zřejmě stále považují postkomunistické sousedy za líheň kriminality. A ani „nováčci“ si navzájem moc nevěří.

Odstranění hranic mezi státy přitom tradičně patří spíše k událostem, které politici rádi velebí jako „historické“ a „smiřující národy“. To zatím poslední bude od konce roku vypadat tak, že při cestách v  rámci Unie konečně nebudou muset ukazovat pasy už ani občané „nových“ členských států. Z hraničních přechodů zmizí boudy a závory, hraniční policie se stáhne. Přísné kontroly budou pokračovat už jen na „vnějších“ hranicích schengenského prostoru, třeba na pomezí Slovenska a Ukrajiny. Kdo však pojede autem z Prahy do Norimberka, ten na hranici už nebude muset ani snížit rychlost. A kdo sbírá houby v lesích Krušných hor, bude sice doma muset strčit do kapsy občanku, ale jinak ho čeká volný „lov“ bez ohledu na to, na jaké straně hranice se právě nachází. Pro občany Česka, Slovenska či Polska nejde jen o další porci svobody. Vstup do Schengenu je především důležitým krokem k překonávání diskriminace, kterou nové členské státy i tři roky po vstupu do EU stále ještě pociťují: neplatíme v eurech, nesmíme pracovat, kde chceme, takže jsme rádi, že nyní alespoň budeme cestovat stejně volně jako Nizozemci či Francouzi. „Od tohoto okamžiku už nebudeme mluvit o  nových a  starých členských zemích,“ shrnul před pár dny rozšiřování před svými evropskými kolegy portugalský ministr vnitra José Magalhes na pražské schůzce, která potvrdila „jízdní řád“. Ale nejsou to všechno jen vznešené řeči, které se tváří, jako by neexistovaly obavy a předsudky mezi Evropany, kteří se teď mají více semknout, aniž by to vlastně chtěli? Tak to zase ne: kdo se

Tady to bude přísnější. (Slovensko-ukrajinská hranice) f ot o p r o f ime d ia . c z /a f p R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

R E S P EKT. C Z

17

česko covních míst. Navzdory kontaktům žijí Gmündští a Veleničtí ve dvou úplně odlišných světech. V této situaci není divu, že se Rakušané na rozšíření schengenského prostoru dívají trochu jinak než Češi z druhé strany hranice. Obavy a naděje chudého a bohatého souseda jsou ale rozděleny úplně jinak, než by člověk čekal.

Čechů se nebojíme

Těšíme se, ale ne úplně všichni. (Starosta Rumburku Jaroslav Sykáček a jeho kolegyně Karin Berndtová ze sousedního Seifhennersdorfu) f ot o g Ü nter bart o š → dnes ocitne v českém, rakouském či německém

pohraničí, rychle zjistí, že lidé, kteří se na rozšiřování schengenského prostoru dívají s obavou, se nebojí svých stále bližších sousedů. Na hranicích teď panuje spíš nedůvěra k institucím vlastního státu.

Stejní lidé, stejné pasy „Schengenská dohoda je úžasná věc.“ Když Otto Opielka mluví o  velké události, která Gmünd a České Velenice čeká na konci roku, rozplývá se nadšením. Osmapadesátiletý sociální demokrat s knírem a brýlemi stojí v čele radnice v Gmündu už více než deset let. A  teď je rád, že konečně zmizí poslední symbol rozdělení. Na návštěvu svého kolegy do Velenic by Opielka klidně mohl jít pěšky – procházka přes náměstí, podél domů s hezkými renesančními fasádami a přes malou říčku by netrvala ani patnáct minut. Do roku 1920

Gmünd a  České Velenice tvořily jedno město. Rozpad monarchie, studená válka a poté znovuotevření hranice v roce 1989 však způsobily, že si tuto společnou minulost lze představit jenom s  notnou dávkou fantazie. Zatímco ve Gmündu obchody Esprit či Palmers nabízejí značkové džíny a drahé krajkové prádlo, na stáncích Vietnamců v Českých Velenicích visí levné a nekvalitní oblečení. Místo renesančních fasád tady září barevné omítky paneláků a blikající reklamy heren. Přesto za poslední léta mezi oběma městy vzniklo úplně všední pouto. Rakušané jezdí houfně den co den do Velenic na nákupy, ke kadeřníkovi či do restaurace. Naopak Češi rádi nakupují ve značkových obchodech těsně za hranicí. Policisté na přechodu už dávno rezignovali na to, aby stále stejné lidi dokola žádali o tytéž pasy. Obě města navíc spojuje společný průmyslový park, kde za posledních 16 let vytvořilo zhruba 20 firem víc než 800 pra-

Bitva na zelené hranici Dvoutisícové městečko Chlum u Třeboně obklopují ze všech stran husté listnaté lesy. Pohled na jižní cíp známé rybníkářské oblasti má ale pro starostu Jiřího Hájka zvláštní význam. Necelých osm kilometrů za barevnou kulisou podzimního listí leží rakouské město Litschau, se kterým v posledních letech lidé z Chlumu navazují stále přátelštější vztahy. „Dneska jsou to nákupy, výlety nebo potkávání houbařů, kteří si ostatně už dneska chodí po lesích, jak chtějí. Ono to má ale tradici už z první republiky, kdy sem docházely tamní babičky do kostela,“ vysvětluje starosta Hájek a povzdychne si, že cesta, která kdysi obě místa spojovala, už dávno zarostla křovím. Zbyla jen úzká stezka pro kola a pěší. Kdo chce na druhou stranu autem, musí si udělat více než čtyřicetikilometrovou zajížďku přes vzdálený hraniční přechod v Českých Velenicích. Právě tohle se poslední tři roky snaží místní zastupitelé z obou stran hranice změnit – stezku

18

by měla nahradit klasická silnice. „Pokud vůbec chceme mít nějakou šanci na rozvoj, musíme spolu s jižními Čechami tvořit lepší infrastrukturu,“ říká Otto Huslich, starosta Litschau. „A Schengen pro tohle představuje šanci století.“ Autům ale zatím stojí v cestě dvě překážky. O nové silnici nechtějí ani slyšet čeští ochránci přírody. Starosta se proti jejich plánům na stavební moratorium odvolal na ministerstvo životního prostředí, ale potíže jsou i jinde. Na druhé straně lesa proti silnici protestují obyvatelé idylické vesničky Schlagu, která patří do širšího katastru Litschau: „Je tady přece překrásná, kouzelná příroda,“ shrnuje rakouské argumenty devětadvacetiletý Christoph. „Neměli bychom to zničit auty.“ A brýlatý padesátník, který nechce prozradit svoje jméno, bručí: „Nechci tady žádnou dopravu. Tu hranici by neměli odstranit, ale spíše znovu zahradit.“

„Doufám, že díky českému vstupu do Schengenu se konečně dočkáme silnice do Budějovic a dobrého vlakového spojení do Prahy,“ říká Otto Opielka zpěvnou rakouskou němčinou. O silnici do jižních Čech usiluje starosta už dlouhá léta. Zatím celý projekt vázne na nekonečných diskusích o vedení trasy a na liknavosti dolnorakouských úřadů. Přímému vlaku do Prahy zase dosud stála v cestě chybějící elektrifikace trasy na české straně. „Český vstup do Schengenu by mohl zvýšit tlak na obě strany,“ říká Opielka a dodává: „Dobrá dopravní infrastruktura by oživila jak turismus, tak průmysl.“ Starostův optimismus rozhodně nezapadá do obrazu, který o českých sousedech často šíří místní média. Podle něj by měl Otto Opielka už dávno objednat policejní komando schopné odchytávat davy nelegálních migrantů a zlodějů, které od ledna do alpské republiky určitě vpadnou. Takovému hororu se Opielka směje. „Nemám z odbourání hranice ani v nejmenším strach. Vždyť už je přece víceméně otevřená dnes a do budoucna sem určitě nepřijede více zlodějů, než jich je tady už nyní,“ říká. A statistika mu dává za pravdu. Hned po převratu v roce 1989 sice počet krádeží v Gmündu a okolí prudce vzrostl, dnes ale rakousko-české pohraničí už dávno nepatří k střediskům kriminality. „Největší potíže evidujeme kolem Vídně a podél dálnic,“ říká Gerhard Reischer, vedoucí oddělení pro hraniční záležitosti na dolnorakouském bezpečnostním ředitelství. „A  navíc mezi pachateli není příliš mnoho Čechů. Česká republika je spíše průchozí zemí pro zloděje z jiných států,“ dodává. Od českého vstupu do Unie v roce 2004 počet trestných činů v Dolních Rakousích klesl o více než deset procent. Velmi podobně vypadá vývoj i v Horních Rakousích, druhé spolkové zemi, která s Českem bezprostředně sousedí. A tak není divu, že se obyvatelé, kteří se v zamračeném pondělním odpoledni loudají po gmündském náměstí, dívají na český vstup do Schengenu bez obav. Je mi to jedno. U hranice se přece téměř nekontroluje už dnes – tak zní většinová odpověď. „Čechů se vůbec nebojím. Možná mám trochu strach z lůzy z jiných zemí, která sem asi přijde,“ říká asi padesátiletá servírka Rosmarie z kavárny Altstadt. Dva hochy před supermarketem ale ani tento výhled nevyvádí z klidu: „No, je možné, že otevřená hranice přinese nějakou svoloč,“ míní jeden z nich. „Ale strach z otevření? Ten rozhodně nemám.“

Osm statečných Slovo strach by nepoužil ani Jaromír Slíva v Českých Velenicích. Ale obavy z kriminality rozhodně má. „Když nebudou kontroly na hranici, určitě sem přijede z Rakouska ještě více lidí za prostitutkami a do heren,“ říká. „A samozřejmě že otevřená hranice přiláká nové pasáky a obchodníky s drogami.“ Jaromír Slíva by proto byl velmi rád, kdyby si policie od konce roku na návštěvníky Velenic posvítila mnohem silněji než dosud. Zatím to však vypadá, R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

česko že tomu bude spíš naopak. „Až do revoluce jsme tady měli místní oddělení státní policie,“ vzpomíná Slíva. To bylo ale brzy po revoluci zrušeno a s veřejným pořádkem ve Velenicích od té doby pomáhá pohraniční policie. Se vstupem do Schengenu však budou policisté z hranice přesunuti jinam. Kdo se místo nich bude starat o hosty heren a nevěstinců, to starostovi zatím nikdo nevysvětlil. „Hodně jsem se snažil, aby se k nám vrátilo místní oddělení, ale bylo to marné,“ říká Slíva. Stanice nakonec vznikne až 20 kilometrů odtud, v Suchdole nad Lužnicí. Ve Velenicích bude nasazeno jen osm policistů. „Prosím vás, jak to tady mají 24 hodin denně hlídat? To je absurdní,“ zlobí se starosta.

Deset let práce Jaromír Slíva je prostě zklamaný. Nemůže za to Evropská unie ani Rakousko. Je zklamaný z českých úřadů, které podle něho dělají příliš málo pro to, aby život ve Velenicích byl příjemný i po otevření hranic. „Vstup do schengenského prostoru nepovede ke snížení bezpečnosti v pohraničí.“ Tomáš Haišman, vedoucí odboru migrační a azylové politiky na ministerstvu vnitra, který už léta stojí v čele příprav České republiky na zrušení hranic, obavám lidí žijících na hranice nevěří. „Počítáme s celou řadou opatření, která odstranění hraničních kontrol nahradí,“ uklidňuje smutného starostu Haišman. V pásu okolo hranic totiž zůstanou v příštích letech tisíce policistů, aby společně s kolegy z druhé strany hranice zvládli případné problémy.

Přípravy na vstup do Schengenu trvají už deset let. Část předpisů musela Česká republika převzít již před vstupem do Unie. Zbytek se začal řešit teprve před dvěma třemi lety. Podle kontrolorů z Evropské komise dopadlo všechno dobře, ale Česko to (stejně jako ostatní nováčci) s integrací do schengenského systému nemělo vždy jednoduché. Někdy stála v cestě politika. Stalo se tak například při zavádění vízové povinnosti pro občany bývalého Sovětského svazu (kterou dlouho odmítal tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan) či v souvislosti s eurozatykačem (který zase narazil na silný odpor prezidenta Václava Klause). Následovala zabezpečení nových „vnějších hranic“ (tentokrát ne geografických, ale faktických): konzulární oddělení na českých ambasádách dostala vybavení na to, aby mohla udělovat nová „schengenská víza“, která už nebudou platit jen pro Česko, ale pro celou otevřenou Evropu. Pět českých mezinárodních letišť se muselo přebudovat tak, aby měla oddělené prostory pro odbavování letů do Schengenu a mimo něj. Zároveň se musely jasně vymezit zvláštní prostory pro cestující, kterým bude vstup do Schengenu odepřen. To jsou ovšem jen detaily. Jádrem změny je budoucí spolupráce policistů z různých států na obou stranách otevřené hranice. A tady prý vše klape. Podle Unie se Češi po počátečních problémech dopracovali k „schengenské zralosti“.

Proklepněte ho „Po vstupu do Schengenu bude mít pohraniční a cizinecká policie úplně jiné úkoly než dnes,“

vysvětluje budoucnost ředitel Oblastního ředitelství cizinecké a  pohraniční policie v  Ústí nad Labem Milan Babičík. Reorganizace bude mohutná: více než 2300 z  dosavadních 7000 ochránců hranic přejde k dopravní a pořádkové policii. Zbytek bude sloužit v novém cizineckém útvaru. A tady budou mít policisté na starosti úplně to samé, co jejich kolegové v Německu či Rakousku: hledání podezřelých osob a ochranu širokého pruhu okolo otevřené hranice. „V pásmu 30 kilometrů od hranice budou společně s německými, polskými, slovenskými či rakouskými kolegy provádět namátkové kontroly,“ říká Babičík. V  praxi to znamená, že člověk, který jede z Prahy do Norimberka, sice nebude kontrolován na přechodu v Rozvadově, ale klidně se mu může stát, že ho policisté požádají o doklady, když zastaví na pumpě kousek za hranicí. Úspěšnost pátrání mají zajistit i dvě česko-německá policejní centra v  Petrovicích na Ústecku a v bavorském Furth im Wald, kde si pohraničníci a kriminalisté z Čech s německými kolegy přímo předávají své poznatky. Podobná centra se mají brzo otevírat i u rakouských a polských hranic. „Pokud policisté získají pocit, že by bylo dobré se  na toho člověka podívat trochu blíž, zavolají přes vysílačku na centrálu, kde je k  dispozici schengenský informační systém,“ vysvětluje Milan Babičík. Systém, známý pod zkratkou SIS, je databanka obsahující údaje o pohřešovaných nebo podezřelých lidech v rámci celého schengenského prostoru (patří sem například i data hleda- → ↓ inzerce

Respekt v pohybu \ Edice Respektu vydává 19. listopadu exkluzivně Odcházení, první drama Václava Havla po jeho odchodu z politiky. Pouze pro naše čtenáře bude hra k dostání spolu s časopisem za cenu 75 Kč. Knihu si můžete již nyní objednat na ESHOP.RESPEKT.CZ. \ Od tohoto týdne nabízíme čtenářům novou službu s názvem Respekt Reader. Prohlížeč automaticky stáhne z internetu aktuální vydání Respektu. Pak již můžete číst off-line z domova či na cestách v notebooku, pda či mobilních telefonech. Podobný program zatím nabízejí jen renomované světové tituly jako NY Times, Forbes, nebo britský Daily Mail. \ Na on-line rozhovoru se tento týden představí spisovatelka a redaktorka zahraniční rubriky Respektu Markéta Pilátová. Na vaše otázky bude odpovídat v úterý od 11.00 na adrese ROZHOVORY.RESPEKT.CZ. \ Respekt spolupracuje s FAMUfestem. Na našich stránkách si můžete tento týden jako ochutnávku prohlédnout některé zajímavé filmy, které později poběží na festivalu. \ Stále můžete využít 33% slevy předplatného. Předplatitelé svůj výtisk dostávají do 8 hodin pondělního rána kamkoli po Čechách i Moravě. RESPEKT si můžete také objednat do své firmy či kanceláře k pondělní ranní kávě. Volejte 800 100 634, objednávejte na PREDPLATNE.RESPEKT.CZ.

R E S P EKT. C Z

Multikulturní centrum Praha a společnost Člověk v tísni Vás zvou na festival Č

W

O

T

E

N

Í

i t s o t i 07 n a m z UR 20 o r l va KULT e n r KaIALOG topadu D 11. lis 7.R

K

S

H

O

P

Y

FILMY

D I VA D L O

HUDBA

V Ý S TAV Y

Aktuální program a další informace: www.mkc.cz a www.karnevalrozmanitosti.cz Vstup zdarma s výjimkou filmových představení v Kině Lucerna Palác Lucerna, pasáž Egap, Vodičkova 36, 34 a 32, Praha

19

česko

My už spolupracujeme dávno. (Česko-německá hlídka na hranici u Rumburku) f ot o g Ü nter bart o š

→ ných svědků nebo ukradená auta). Se svými 18,5

milionu údajů je SIS mnohem obsáhlejší než databanky, se kterými česká policie pracovala dosud. Mnoho expertů si proto myslí, že vstup do Schengenu povede ke zkvalitnění práce policistů a že pohraničí bude bezpečnější než dnes. Evropská unie sice loni ve své hodnotící zprávě kritizovala, že čeští policisté se systémem neumí pracovat a v akci je brzdí špatná znalost cizích jazyků, ale Tomáš Haišman z ministerstva ani Milan Babičík z ředitelství v Ústí nad Labem tyto obavy nesdílejí. Výtky prý možná platí pro teoretiky z Prahy, ale nikoli pro praktiky v pohraničí. „S německými kolegy provádíme stovky společných hlídek, naši lidé společně sedí v kontrolních boudách na přechodech. Kdo slouží v centrech v Petrovicích či Furthu nebo se účastní společných hlídek, ten se německy domluví,“ tvrdí policejní ředitel. Jsou tedy obavy starosty z Českých Velenic zbytečné? Opravdu přinese Schengen více bezpečnosti a potíž je jen v tom, že se česká policie u vlastních obyvatel těší chronicky špatné pověsti? Cesta na sever naznačuje, že ani v „pořádkumilovném“ Německu slib bezstarostné budoucnosti nepůsobí zrovna přesvědčivě.

Od družby k přátelství Ačkoli se už stmívá, Wieland Masslich v  pozdním pondělním odpoledni stále ještě pracuje ve své dílně. Vlídný devětapadesátiletý muž s brýlemi a zelenou čepicí tady v saském Seifhenner-

20

sdorfu už léta vyrábí vánoční svícny a velikonoční ozdoby – na takové věci člověk potřebuje šikovné ruce a hlavně drahé nářadí. „Neuplyne týden, aby někde nedošlo k vloupání,“ říká Masslich. „Za to, že u mě se jim to nevede, vděčím jen novému ocelovému zámku, který jsem loni dal na dveře.“ Čtyřapůltisícové městečko Seifhennersdorf leží v Horní Lužici, přímo v těsné blízkosti Šluknovského výběžku. Podobně jako České Velenice a Gmünd také Seifhennersdorf a sousední Rumburk fakticky tvoří jedno město – a nebýt policejních budek a závory na hranici, člověk by konec jedné a začátek druhé obce nepoznal. Podél řeky Mandavy se řadí tradiční lužické roubenky s kamennými základy. Prázdné a zchátralé továrny svědčí o tom, že zlaté časy středoevropského textilního průmyslu jsou definitivně pryč. Ačkoli tady byl za socialismu jeden z největších přechodů z  někdejší NDR do ČSSR, vzpomínky na vyhnání Němců a umělá socialistická družba způsobily, že se Seifhennersdorfští a Rumburští po roce 1945 dost odcizili. Po revoluci se však obě strany s elánem vrhly do opětovného sblížení. Na gymnáziu v Seifhennersdorfu se učí česky a na koupališti na saské straně se celé léto cákají Češi a Němci pokojně pospolu. České zdravotní sestry ze střední školy v Rumburku by už brzy mohly pracovat v domech s pečovatelskou službou, které plánuje postavit Seifhennersdorf. Ke společnému rozhovoru na radnici přinese rumburský starosta Jaroslav Sykáček své kolegyni Karin

Berndtové kytici a jejich uvítací objetí působí upřímně a samozřejmě.

Zločin jede z Čech „Většina našich lidí se na český vstup do Schengenu těší,“ říká Karin Berndtová. Starostka čeká impulz především pro cestovní ruch, zatím jedinou naději pro ekonomicky slabý region. „Až donedávna jsme třeba neměli legální možnost, jak se dostat nahoru k Hrádku,“ ukazuje z okna na malý výletní hrad, který vévodí kopci hned za českou hranicí. Byla tam stezka, ale žádný přechod, a pokud Seifhennersdorfští chtěli při nějaké oslavě vylézt na Hrádek, museli buď oklikou přes oficiální hraniční přechod, nebo si v Pirně a Ústí nad Labem vyběhat povolení. V červnu byl sice konečně otevřen přechod pro pěší, ale problémy zůstaly. „Starší lidé se tam pěšky nedostanou,“ říká Karin Berndtová. Teď potíže skončí a na budoucnost se těší i starosta Rumburku Jaroslav Sykáček. „Náš kulturní dům je závislý na tom, aby tam chodili a utráceli i Němci,“ říká. „A když zmizí hranice, určitě přijdou častěji.“ Tomu, aby vztahy mezi oběma městy byly stejně dobré jako před válkou, ale na saské straně brání jeden obrovský problém. Mnoho lidí v Seifhennersdorfu si myslí, že většina kriminality ve městě souvisí s českým sousedstvím. Osmadvacetiletá Manja je právě na procházce se svým synkem a bez okolků říká, že odstranění hraničních kontrol je „na hovno“, protože „sem potom může přijít kdokoli“. Sama sice obětí krádeže ještě nikdy nebyla, ale o ukradených autorádiích už slyR E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

česko Schengenská dohoda Historickou smlouvu zajišťující občanům signatářských států volný přechod hranic bez kontroly dokladů podepsaly Francie, Německo, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko 14. června 1985 v lucemburské vesnici Schengen. Její uskutečnění však trvalo dalších deset let. Nejvíce času zabrala příprava Schengenského informačního systému (SIS), obsáhlé databáze zahrnující především pohřešované a podezřelé osoby. V současnosti se pracuje na zdokonalené verzi, která má obsahovat rovněž biometrické údaje osob (fotografie nebo otisky prstů). Klíčovou roli ve fungování dohody hraje zabezpečení vnějších hranic celého prostoru – zde se kontroly naopak výrazně zpřísnily.

šela hodně. Příliš nadšeni z odbourání hranic nejsou ani Wieland Masslich a dva jeho známí. „Pro české zloděje to znamená volnou cestu,“ říká jeden z nich. „Takhle to nemůžeš říct,“ zlobí se Masslich. „Vždyť to nemusí být Češi. Může jít o gangy z jiných států. Anebo dokonce o Němce, kteří sázejí na to, že tady si stejně každý myslí, že to byli Češi.“ Karin Berndtová má z lidí, jako je Wieland Masslich, radost. V  Seifhennersdorfu jich totiž není mnoho. Počet vloupání se ve srovnání s rokem 2005 v roce 2006 téměř zdvojnásobil a lidé to těžce nesou. O to, že kriminalita v okolí Lipska, tedy daleko od

1995 Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Portugalsko, Španělsko 1997

Itálie, Rakousko

2000 Řecko 2001 Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Švédsko 2007* Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko 2008

Švýcarsko

2009

Kypr

2011

Bulharsko, Rumunsko

vlastní policejní stanici, ale policisté chodí ve čtyři odpoledne domů,“ stěžuje si starostka. Zloději řádí většinou v noci a policisté z okresního města Löbau na místo činu dorazí obvykle až po několika hodinách. Proto byla Karin Berndtová vděčná, že se mezi domy alespoň čas od času objevila hlídka hraniční policie. S  rozšířením Schengenu však tato pomocná policie skončí a starostka má obavy, co bude potom. Nedávno byla na exkurzi na belgicko-německé hranici a z výsledků spolupráce mezi policisty z obou zemí byla velmi dojatá. „Tady v Lužici ale zemská policie začala chodit s českými kolegy na společné hlídky teprve nedávno. A v novinách potom psali, že komunikace kvůli jazykové bariéře příliš nefunguje.“

Na začátku * Plánované datum připadá na 21. prosinec.

českých hranic, je mnohem vyšší, že počet vloupání v Seifhennersdorfu rok předtím naopak klesal a že nikdo neví, co jsou ti zloději zač, se zajímá jen málokdo. „Nezaměstnanost je 25 procent, mladí lidé odcházejí, situace je složitá a lidé rádi hledají viníka,“ vysvětluje Karin Berndtová. I ona si myslí, že pokud má Schengen fungovat, lidé na obou stranách hranice musí mít pocit bezpečí a jistotu, že stát je „nenechá ve štychu“. Saská zemská vláda se podle ní ale stará především o velkoměsta, jako jsou Drážďany, Lipsko či Chemnitz. Pohraničí je v pozadí. „Vybojovali jsme

Důvěra v  růžovou budoucnost tedy zatím ještě chybí. V Seifhennersdorfu to platí stejně jako ve zhruba 400 kilometrů vzdálených Českých Velenicích. Dobrou zprávou je zjištění, že strach, který lidé z rozšíření hranic mají, nepramení výhradně jen ze starých předsudků vůči sousedům. Vyvolává ho spíš pocit, že se erár špatně stará o své lidi. Až tedy Rada ministrů vnitra EU na konci tohoto týdne definitivně doporučí, aby se schengenský prostor rozšířil o devět nových členů, nebude to konec, ale teprve začátek projektu jménem Schengen. A v něm už nejde o to přesvědčit instituce EU, ale vlastní občany. „Za námi je obrovská práce,“ pochválil český ministr vnitra Ivan Langer koncem října na pražské oslavě své lidi. Skutečná práce však teprve začíná. Q ANNEKE HUDALLA, TOMÁŠ SACHR ↓ inzerce

R E S P EKT. C Z

21

o kom se mluví

Konec lovce zločinu ÚOOZ nepřežije plukovníka Kubiceho

J

an Kubice a Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) k sobě nerozlučně patří. Plukovník Kubice je prvním a pravděpodobně i  posledním šéfem této policejní jednotky. Útvar zcela jistě nepřežije ve své dnešní podobě příští rok. Jisté ale je, že přežije organizovaný zločin, stejně jako jeho nejnebezpečnější podoba, spojení se státní správou a politikou. Jedna etapa souboje s vrahy, obchodníky se ženami, únosci, defraudanty, podvodníky a korupčníky prostě končí, pro veřejnost je důležité, jakou podobu bude mít ten budoucí zápas.

Mrázek? Kdo to je? Detektivové sedící v nevzhledných panelácích na zbraslavské centrále jednotky nemají velkou šanci myslet na budoucnost, ani kdyby hodně chtěli. Zabývají se dnes hlavně otázkami různých kontrolorů z Policejního prezidia ČR. Od letošního ledna absolvovala Kubiceho jednotka šestnáct různých prověrek, správným vyplňováním cestovních příkazů počínaje a nákupem pneumatik konče. Před měsícem poslal nový policejní prezident Oldřich Martinů do útvaru hloubkovou kontrolu veškerých vyšetřovacích spisů a detektivové od té doby vysvětlují kontrolorům, co – a proč – kdy udělali. Na podzim museli navíc šéfové ÚOOZ napsat šedesátistránkové sebehodnocení. Detektivové říkají, že by kontroly a sebehodnocení nějak přežili, ale – jak tvrdí – chuť do práce jim bere něco jiného: fakt, že jejich nadřízení z prezidia a ministerstva nereagují na informace o organizovaném zločinu. Kubice, jeho tři náměstci a asi padesátka špičkových detektivů proto oznámili odchod od policie. A to je opravdu vážný problém. V  USA trvalo dvacet let, než se z  malé skupinky zapálených policistů, otrávených v třicátých letech minulého století všudypřítomnou korupcí a spoluprací politiků s gangstery, stala FBI, kterou známe dnes. Tolik času zabralo shromáždit informace o zločincích, navázat kontakty v jejich sítích, vysadit mezi gangstery své agenty – a teprve pak začala práce FBI nést skutečné ovoce. „Počátkem roku 1995, krátce po vzniku útvaru, někdo přede mnou prohodil jméno František Mrázek. Netušil jsem, o koho jde,“ řekl před sedmi lety tomuto listu Jan Kubice. Dnes, když odchází, patří informace o Mrázkovi, jeho obchodech, kontaktech na policii a politiky k základnímu know-how jeho detektivů. Kubiceho lidé nosí v hlavách tisíce informací, které se prostě nedají předat nástupcům. „Jsou to zkušenosti, jména, která nikomu nic neřeknou, ale naši policisté je ihned zařadí, jsou to desítky informátorů, které si budou muset noví lidé hledat,“ říká rovněž odcházející mluvčí ÚOOZ Blanka Kosinová. K  většímu pochopení práce jednotky se však musíme vrátit na skok do historie.

22

Alfa se hlásí V roce 1994 se tehdejší policejní prezident Stanislav Novotný sešel na schůzce se šéfem německé spolkové kriminálky a šéfy americké FBI, kteří se ho zeptali na jeho zkušenost s organizovaným zločinem. „O tom, že něco takového existuje, jsem neměl moc informací,“ vzpomíná dnes Novotný. „Ptali se mě, s kým mohou jejich lidé na této věci v  Česku spolupracovat, a  já neměl moc koho nabídnout.“ Během několika měsíců v něm uzrálo „rozhodnutí, že je potřeba s tím něco dělat“. Policejní prezident společně s vedením ministerstva vnitra proto postavil v roce 1994 tým detektivů s názvem Alfa. Jeho příslušníci dostali od amerických kolegů echo, že se v Praze usazují dva klany ruské mafie, jejichž hlavní základnou se stal proslulý restaurant U Holubů. Alfa tam začala odposlouchávat telefony, prověřovat hosty. A  její detektivové poprvé pochopili, že se mafiáni snaží najít kontakty na vysoké politiky. Schůzky U Holubů s nimi absolvovali třeba tři ministři české vlády. Policisté také zjistili, že jakýmsi hlavním tuzemským zástupcem ruských mafií v Česku je někdejší komunistický rozvědčík Pavel Minařík. A ten se tehdy přátelil s šéfem kriminálky Josefem Douchou. Kariéru tohoto mocného policisty ukončil krátce po vzniku Alfy jeho

výlet do USA, který mu zaplatil Antonín Charouz – muž, který má dnes na svědomí tunely v IPB ve výši sedmi miliard korun. První nitky „prorůstání organizovaného zločinu do státní správy“ byly na světě. Alfa se v roce 1995 stala základem nově vzniklého Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a jeho šéfem byl jmenován Jan Kubice. V tu dobu věřil, že až postaví základy útvaru, od policie odejde. Důvodem, proč neodešel, byla neustálá snaha různých mocenských kruhů jednotku zkompromitovat a zničit, takže Kubice nechtěl vypadat jako ten, kdo utíká z boje. Historie ataků ÚOOZ je známá, pět měsíců po jeho vzniku udělala jednotka razii U Holubů, zatkla desítky mafiánů, vyhostila je z Česka. Při jejich výsleších se dozvěděla informace, které ocenila i FBI, na základě těchto informací bylo ve světě zatčeno na dvacet mafiánů. V Česku vynesla akce Kubicemu stíhání za zneužití pravomoci, které zastavil po několika měsících až vrchní státní zástupce. Útok proti útvaru vedl zmíněný Doucha, tou dobou už právní zástupce mafiánů od Holubů. Kubiceho se v roce 2000 pokusil zbavit funkce ministr vnitra Václav Grulich (ČSSD), o dva roky později byly – to už byl ministrem vnitra Stanislav Gross (ČSSD) – pravomoci jednotky oklestěny. Od R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

Zeman na pouti Připomeňme si zdánlivou drobnost. V únoru 1999 začíná v Praze Matějská pouť. A je to opravdu bombastický začátek: před televizními kamerami otevírá lidovou veselici spolu s poutním principálem Václavem Kočkou i premiér Miloš Zeman (ČSSD). O dva dny později dostává úřad vlády krátké vyrozumění od Kubiceho útvaru: Václav Kočka je už dva roky objektem zájmu ÚOOZ. On a jeho synové jsou spoluvlastníky několika firem spolu s gangstery podezřelými z vražd, pašování drog a obchodu se ženami. Důkazy sice nejsou dost přesvědčivé, aby bylo možné podat žalobu, ale Kubice upozorňuje premiéra Zemana, že není vhodné, aby svým postavením zaštiťoval lidi prověřované útvarem. Jen o pár měsíců později pak říká Kubiceho jednotka premiérovi, že není na místě, aby pro Kočkovy firmy pracovala jako zaměstnankyně jeho manželka. Výsledek známe: tvrdá vládní kritika policejního útvaru a pokus Kubiceho odvolat. Tehdy Kubiceho „zachránil“ prezident Václav Havel, který dal řediteli vyznamenání za dobrou práci. Aféru biolíh, vyšetřování vraždy Františka Mrázka, ve kterém Kubiceho jednotka vcelku přesvědčivě zdokumentovala propojení mafiánů a gangsterů s politiky, už známe. Podobných případů jsou v  šuplících ÚOOZ desítky. Kubiceho detektivové pochopili, že organizovaný zločin je dnes hlavně symbióza zločinu a státní administrativy.

Je mi líto Nakousli jsme případ Františka Mrázka, tak u něj zůstaneme. Dá se říct, že policisté z ÚOOZ mají život tohoto „krále gangsterů“ dokonale zmapo-

Jan Kubice Narodil se v roce 1953. Před rokem 1989 patřil do širšího okruhu disidentů, šířil například zakázané knížky. Živil se jako mistr u stavební firmy. Po revoluci nastoupil k policii, kde měl nejdřív na starosti hlídání ústavních činitelů a v roce 1995 stál u zrodu specializovaného policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), který dostal za úkol potlačovat zvlášť závažné druhy kriminality. S dvanácti lety v čele ÚOOZ je Jan Kubice nejdéle sloužícím důstojníkem na tak vysokém policejním postu.

vaný. Odposlechy, sledování, výslechy. Vědí o Mrázkových schůzkách se sociálnědemokratickými ministry Ivem Svobodou, Jaroslavem Palasem nebo Zdeňkem Škromachem, na kterých se domlouvala třeba privatizace Unipetrolu nebo vládní prodej stamiliardového ruského dluhu. Tři roky odposlouchávali rozhovory mezi Mrázkem a  Martinem Hejlem, vlivným důstojníkem BIS, pak bezpečnostním ředitelem Národního bezpečnostního úřadu. Podle přepisu odposlechů to vypadá, že oba muži pomalu sestavovali vládu a  prosazovali „své“ politiky do vlivných funkcí. Detektivové slyšeli v telefonech Mrázkovy hovory, které ovlivnily udělování bezpečnostních prověrek. Z výpovědí agentů mají slušné informace o třiceti vraždách, při nichž byli zabiti Mrázkovi konkurenti nebo lidé, kteří jej mohli ohrozit. Žádná z těchto informací však nedostala nikoho do kriminálu. Dvanáct let sledují detektivové z ÚOOZ Václava Kočku a jeho syny a za těch dvanáct let nedokázali vznést proti nim žádné obvinění. Proč? Na to není jednoduché odpovědět. Třeba odposlechnuté hovory mezi Mrázkem a Hejlem prověřovala BIS, dostaly se na stůl poslancům z výboru pro obranu a bezpečnost, k dispozici je mělo vrchní státní zastupitelství. „Hovory neprokazují spáchání trestné činnosti,“ zněl vzkaz státních zástupců pro ÚOOZ. Hejl pak opustil státní službu a pátrání skončilo. „Naše práce bude zbytečná, pokud budou politici nadále zaštiťovat různé grázly, pokud budou dávat jejich aktivitám jakousi legitimitu,“ řekl v minulosti Jan Kubice a připomněl zakladatele FBI Edgara Hoovera. „Ten chlapík nepostavil kriminálku jen na informacích, prosadil spoustu zákonů, které umožňují FBI efektivně pracovat. Ochrana svědků, možnost jim slíbit beztrestnost, tvrdé tresty za korupci, dokonalé zmapování toku špinavých peněz, bez toho je naše práce degradována na jakési žalování.“ Kubice a jeho lidé zanechávají po sobě bohaté informace. Za třináct let práce nahlédli, že boj proti organizovanému zločinu se přesunul, už nejde o vymáhání výpalného, ale o rozkrytí systému vztahů korupčníků, podvodníků a gangsterů se státní správou. Není ale jisté, že o jejich dědictví někdo stojí. „Je mi líto, že odcházejí,“ říká stručně ministr vnitra Ivan Langer (ODS). O  budoucnosti boje proti organizovanému zločinu však nechce mluvit. „S lidmi z Policejního prezidia to vyřešíme, dejte nám čas,“ říká. „Už před rokem jsem navrhl řadu kroků, jak s tím bojovat, od speciálních soudních senátů přes možnost nasazení agentů ve zločineckém prostředí až po audity, které mohou prokázat korupci ve státní správě.“ Háček je ale v tom, že žádný z  jeho návrhů nebyl dosud schválen. „Dejte nám čas,“ opakuje dokola Langer. Premiér či ministr spravedlnosti nemluví vůbec. Jisté tak je dnes jen jedno, jeden ze symbolů zdejšího boje proti organizovanému zločinu Jan Kubice spolu se svými detektivy odchází. Veřejně ale nechce vysvětlit proč. V počítačích ÚOOZ po nich každopádně zůstává řada důležitých informací, jejichž dotažení až k soudním verdiktům by v téhle zemi mohlo výrazně pročistit vzduch. Z odpovědí ministra vnitra to ale zatím nevypadá, že on a  jeho lidé touhle cestou půjdou. Co jim v tom brání, zatím není moc jasné. Q

↓ inzerce

loňského června, poté co Kubice informoval sněmovnu o „prorůstání organizovaného zločinu do státní správy“, čelí šéf ÚOOZ šestnácti trestním oznámením a přede dvěma týdny začala inspekce na základě pokynů Nejvyššího státního zastupitelství prověřovat, jestli se Kubice nedopustil sepsáním své zprávy trestného činu. Pokud vyšetřovatelům vyjde, že ano, bude oněch šestnáct trestních oznámení (například od Jiřího Paroubka, Václava Kočky a dalších) vnímáno policisty jako oprávněných a Kubiceho čeká nekonečná série výslechů, v nichž bude vysvětlovat, že se ničeho nedopustil. Co tedy vlastně vedlo moc k neustálým atakům na jednotku a jejího šéfa?

JAROSLAV SPURNÝ, ONDŘEJ KUNDRA

R E S P EKT. C Z

23

česko spor

Ty peníze za to nestojí Liberečtí milovníci lyžování odmítli diktát z ministerstva

Už s tím nemáme nic společného. (Jakub Vodrážka a Ivo Grégr) f ot o kare l c u d l í n

J

eště na začátku léta si v Liberci podával ruku úspěch s rozechvělým očekáváním. Emoce vyvolala „malá česká olympiáda“, mistrovství světa v klasickém lyžování naplánované na rok 2009. Kontroloři z mezinárodní lyžařské federace netajili nad přípravami mohutné akce s miliardovým rozpočtem nadšení a šéfa organizačního výboru Romana Kumpošta přijel do Liberce osobně poplácat po zádech sám premiér Topolánek. V polovině prázdnin se však příběh zašmodrchal. Tehdejší ministryně školství šéfa podniku odvolala. Důvod? Špatné hospodaření. V Liberci to ale viděli jinak a většina dvacetičlenného týmu dala na protest proti direktivě z Prahy výpověď. Teď je podzim a škarohlídi varují, že mistrovství je ohroženo. Rozpačitý dojem poopravuje jen nečekané zjištění, že rebelům záleží na jasných pravidlech hry víc než na jistotě příjemné a dobře placené práce.

To mě nepřesvědčilo „Z dvaceti lidí nám šestnáct dalo výpověď,“ popisuje situaci bývalý sportovní ředitel mistrovství Ivo Grégr. Byl to problém – nové manažery sháněla dosazená šéfka organizačního výboru, lyžařka Kateřina Neumannová, tři měsíce. A  to notně zkomplikovalo přípravu jednoho ze závodů světového poháru, který má letos v zimě otestovat připravenost nově zbudovaných lyžařských areálů na slavné mistrovství. Proč vlastně s Romanem Kumpoštem odešla většina manažerů, když je nikdo nevyháněl? „Nebylo to nic organizovaného. Každý se rozhodoval sám za sebe,“ vzpomíná Jakub Vodrážka, bývalý ředitel běžeckých závodů. „Netvrdím, že Kumpošt nemohl

24

udělat nějaké chyby,“ dodává Grégr. „Ale dodnes nám nikdo pořádně nevysvětlil jaké. Je to náročná práce. To se nedá dělat s pocitem, že vám někdo z Prahy bez diskuse diktuje, kdo bude váš šéf.“ Ministerstvo svůj požadavek na odstoupení Kumpošta oficiálně odůvodnilo „špatným hospodařením se státními prostředky“, ale úplně to nesedí. Se státními dotacemi (ty šly na výstavbu lyžařských areálů) hospodařilo město Liberec. Organizační výbor mistrovství, který má shánět sponzory a připravovat organizační zajištění akce, dostává peníze od mezinárodní lyžařské federace (FIS). Audit nad hospodařením s těmito penězi opravdu přinesl podezření, že něco nebylo v pořádku, ale nikdo přesně nevěděl co. A neví se to dodnes. „Výsledky už jsou, ale zkoumá je ještě naše komise, takže je nemůžeme zveřejňovat,“ říká tiskový mluvčí mistrovství Zdeněk Soudný. „Přesně kvůli tomuto mlžení jsme odešli,“ hodnotí práci svých nástupců Grégr. S jeho kolegou Jakubem Vodrážkou, který měl od konce října šéfovat otevřenému běžeckému areálu v libereckém Vesci, se procházíme v rozestavěné budově u skokanského můstku na libereckém Ještědu. Vodrážka si familiárně potřásá rukou se stavbyvedoucím a ptá se, jak to jde. Budovu prý do světového poháru v únoru dostaví, tribuna se ale zcela jistě nestihne. „Tak co, nevrátíš se?“ ptá se muž ve stavbařské přilbě Vodrážky. „Ne,“ zní stručná odpověď.

Jedeme dál Zrovna o práci Jakuba Vodrážky je přitom mimořádný zájem. Pro jeho návrat do organizačního

týmu se opakovaně vyslovila i nová šéfka Neumannová. „Návratem bych si finančně polepšil, mám dobrou vyjednávací pozici,“ říká otec dvou malých dětí, jehož manažerský plat byl prý „lehce nad průměrným platem v Česku“. Ještě dva měsíce po Kumpoštově odvolání vyčkával, jestli do organizačního týmu znovu nenastoupí. „Pořád byl prostor na to, aby se buď jasně řeklo, co jsme dělali špatně, nebo aby přišla omluva,“ vysvětluje Vodrážka. Ale to se nestalo. Všichni z mocných hráčů kolem mistrovství – od libereckého primátora až po lyžařský svaz – beze slova odporu ustoupili tlaku ministerstva, dali od celé kauzy ruce pryč a Vodrážka dal vysněnému místu definitivní sbohem. Novou práci si sehnal teprve před čtrnácti dny. „Chystal jsem mistrovství šest let. Aby taková akce klapala, je nutná naprostá důvěra mezi všemi,“ říká Vodrážka. „Když do toho vstoupí nějaká vyšší moc, která rozhoduje bez ohledu na pravidla hry, tak veškerá důvěra zmizí. A žádné peníze ji nenahradí.“ Stejně se na liberecký karambol dívá i Markéta Lukešová, která před svým odchodem řídila stovky dobrovolníků, kteří pro mistrovství pracovali, nebo její kolega Libor Stejskal, bývalý ředitel skokanského areálu na Ještědu. Odchod týmu zřejmě nejvíc mrzel už citovaného Iva Grégra. Vrcholné manažerské funkci sportovního ředitele se totiž věnoval v podstatě jako dobrovolník. Živí ho jeho veterinární ordinace a  peníze za práci na mistrovství mu pokrývaly jenom náklady za telefony a cestování. Toho bylo ale víc než dost, takže to odnesl Grégrův rodinný život – manažer se nedávno rozvedl. „Je to křehké. I závody jsou sice produkt, který se prodává, ale jejich příprava hodně stojí na lidech, kteří to dělají z nadšení. Nejde jen o peníze,“ říká muž, který se lyžařským akcím věnuje patnáct let. Podle tiskového mluvčího mistrovství Zdeňka Soudného je letní výkyv úspěšně překonán. Nové vedení sehnalo za rebelující manažery náhradu a teď se prý už shání jen traťoví rozhodčí. „Ono to nebude tak zlé,“ říká Soudný. „Odchod bývalých spolupracovníků nás mrzí, ale díváme se do budoucnosti.“ Ta ovšem není úplně růžová. Příprava již zmíněného únorového světového poháru nabrala kvůli několikaměsíčním peripetiím s výměnou šéfů skluz. A jestli se závod nepovede, může mezinárodní federace v krajním případě rozhodnout, že se mistrovství v zimě roku 2009 bude konat jinde než v  České republice. Bývalá ministryně školství Dana Kuchtová přesto svého letního rozhodnutí ani po několika měsících nelituje. „Roman Kumpošt dělal vážné chyby, které jsou jasně prokázané,“ odkazuje na výsledky auditu. O co konkrétně šlo, ale prý říct nemůže a zájemce o podrobnosti směruje zpátky do Liberce. Q ADAM ŠŮRA

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

česko

Tudy kráčí budoucnost. (Objekt plánovaného ústavu pro vrahy a sexuální devianty)

regiony

Velká šance pro Vidnavu Jak se zapadlý region chystá odrazit ode dna

T

ěšit se na příchod nebezpečných sousedů není v  Česku zvykem, ale ve Vidnavě to neplatí. Velká většina místních tam referendem odsouhlasila plán vlády zřídit v městečku ostře střežené zařízení pro sexuální delikventy a vrahy. „Máme tu už pasťák, takže jsme zvyklí,“ říkají s pokerovým výrazem usedlíci. „A je to pro nás velká šance,“ dodává zcela vážně jejich starostka Eva Pavlíčková. Vidnava leží v jednom z nejodlehlejších koutů Česka a lidé se rozhodli svůj zapomenutý kraj stůj co stůj rozhýbat.

Trochu smutno „Samozřejmě že mám obavy, ale hlasovala jsem pro,“ říká Milada Ptáčková, zametající spadané listí před palácem bývalého teologického semináře. Stavba připomínající menší zámek dnes zeje prázdnotou, už příští rok sem ale strážní eskorty přivezou prvních sto zločinců, se kterými si v obyčejných vězeních nebo léčebnách nevědí R E S P EKT. C Z

rady. Časem má být klientů ústavu dvě stě padesát. „Taky bych tu radši chtěla dětský domov. Ale žádný sem nechce a tohle je prostě možnost, jak sem přinést práci,“ říká paní Ptáčková, která teď po pěti letech na podpoře uklízí městské chodníky. Smlouvu s obecním úřadem má však jenom na dva

Na konci světa

Vidnava

měsíce a práci v novém ústavu by vzala moc ráda. Stejně jako celá řada jejích sousedů. Sehnat ve Vidnavě práci totiž není jen tak. Před revolucí tu většinu místních zaměstnávaly dvě továrny – šamotárna a textilka. Z obou jsou dnes ruiny a podobně velké provozy tu už nikdo nepostaví. Na to má Vidnava příliš špatné spojení s okolním světem. Nepřítomnost velkého zaměstnavatele drží počet lidí bez práce na patnácti procentech – třikrát výš, než je celostátní průměr. A  komu nestačí podpora, má jedinou možnost: putovat za prací do velkých měst, někdy i stovky kilometrů daleko. Problém s dojížděním se netýká jen práce. Cestovat se musí i za vzděláním nebo za zábavou: na gymnázium v Jeseníku jedou děti autobusem přes hodinu, za divadlem do Opavy trvá cesta autem hodiny dvě. Vidnavské kino hraje jednou týdně, pokud se ovšem sejde dost lidí – a to se ne vždy povede. „Je tu prostě trochu smutno,“ říká Lenka →

25

česko

Sem chodila tančit moje babička. (Vlasta Osmančíková)

→ Lorencová, ekonomka místní hudební školy.

„Život se odehrává jakoby mimo nás.“ Její hudební škola se tohle prokletí snaží zlomit: zrovna v době naší návštěvy kantoři finišují s organizačními přípravami hudební soutěže, která se tu koná každý podzim už přes deset let. A Vidnava se chystá na příjezd padesáti hudebních souborů. „Lidé už se za ta léta naučili na koncerty chodit,“ říká paní Lorencová. „Příjemně se to tady alespoň na chvíli rozhýbe.“

Návrat starých časů Pohyb je vidět i jinde, třeba na městském úřadě. „Pojďte dál, zrovna tady vymýšlíme, jak změnit územní plán,“ vítá nás starostka Eva Pavlíčková. „Musíme rozhodnout o místě pro rodinné domky,“ uvažuje nad leteckým snímkem Vidnavy. S chys-

taným ústavem totiž přijdou do města také psychologové, policisté a úředníci. Radní doufají, že alespoň někteří z nich ve městě zůstanou natrvalo a svými penězi i zájmem ho oživí. „Počítáme, že se tu víc rozvinou služby,“ říká starostka. Ústav také potřebuje spoustu technického personálu, takže podle optimistických odhadů zaměstná nastálo až dvě stě starousedlíků. Jak už bylo řečeno, město budovu semináře nabízelo pro domov důchodců nebo dětský domov. Nikdo však neměl zájem. Stát sice chtěl v budově zřídit tábor pro uprchlíky, ale to zase po roční zkušenosti s pobytem kosovských Albánců ve městě odmítlo městské zastupitelstvo. „S těmi Albánci tady byly těžké problémy. Rvačky, krádeže, zranění,“ vzpomíná radní a  bývalý starosta Miloš Haderka. „Žádný argument potom zastupitele

nepřesvědčil, že ne všichni uprchlíci jsou takoví,“ říká s tím, že ani on pro Vidnavu jiný plán, než zřídit tu ústav, nevidí. „Tenhle kraj má problémy už od Marie Terezie,“ říká radní Haderka nad plánem předválečné Vidnavy v muzeu, které tu za přispění původních německých rodáků nechal zřídit ještě za svého starostování. Vidnava patřila ke Slezsku, o které císařovna ve válkách přišla, a město se tak ocitlo v sevření mezi hřebeny hor a státní hranicí. Autem se k ní dnes člověk sice dostane za pár minut po nové silnici první třídy, ale přechod je zatarasený a  dál mohou jenom cyklisté nebo pěší. To kvůli tomu, že se Češi s Poláky nedohodli na tom, jak má být vybavená celnice. Cestě k hranicím proto místní přezdívají „nejdražší slepá ulice ve střední Evropě“ a za levnými nákupy do Pol-

↓ inzerce

26

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

česko jiné oči

Antiamerikanismus

Za vzděláním cesta dlouhá. (Studenti musí dojíždět desítky kilometrů)

ska jezdí přes jediný průchozí přechod patnáctikilometrovou oklikou. „Pro mě je to ale cesta do budoucnosti,“ oponuje Haderka. „Za půl roku tu už žádná hranice nebude a život se sem vrátí jako za starých časů.“ Myslí tím dobu první republiky, kdy se město pyšnilo gymnáziem, teologickým seminářem, kvetla tu řemesla a přes hranice se čile obchodovalo. Válka a vyhnání českých Němců však všechno obrátily vzhůru nohama. Ze semináře se stala dětská ozdravovna, gymnázium nahradil učňák a řemesla z města vytlačilo plánované hospodářství.

Tanec v Račím údolí Přesto není pan Haderka se svou vírou v dobrou budoucnost Vidnavy sám. „Já si myslím, že to tady má skvělou budoucnost i bez ústavu,“ říká mladá hospodská Anna Heckt. Zdejší rodačka, která se do Vidnavy vrátila teprve před půl rokem, po deseti letech života a práce v Evropě. Práce v německých, španělských a rakouských hospodách ji sice bavila, ale nikdy nepřestala pokukovat po příležitosti doma. „Na tenhle kraj se prostě nedá zapomenout. Pořád se vám ve vzpomínkách vrací,“ vysvětluje Anna, co ji táhlo z rušné Evropy domů. „Když se tady na náměstí uvolnila hospoda, okamžitě jsme s přítelem přijeli z Rakouska. Zatím jsme v nájmu, ale chceme to tu koupit,“ říká Anna, která ani po půlroční zkušenosti o  svém rozhodnutí nepochybuje. „Je tu krásně, už přijíždějí turisté a podle mne jich bude čím dál víc. A když lidem nabídnete nějakou vyšší kvalitu, tak si tu snadno vybuR E S P EKT. C Z

dujete dobrou pověst,“ shrnuje svou strategii. V budoucnu by chtěla v domě na náměstí vybudovat i penzion, ale na to je prý zatím dost času do doby, kdy projíždějící turisté zjistí, že se kvůli krásám Vidnavska vyplatí zůstat ve městě přes noc. To zatím není obvyklé a poptávku po noclehu bohatě pokryje městská ubytovna pro třicet hostů. Návyk na genius loci Vidnavska má i Vlasta Osmančíková, učitelka na základní škole v nedalekých Bernarticích. I ona se po studiích v Hradci Králové a tříletém učení na několika tamních základních školách vrátila. „Těžko se to popisuje, ale když jsem učila u Hradce, nikdy jsem neměla chuť poznávat ten kraj a jeho dějiny. Tady je to přesně naopak,“ říká žena, která se s místním sdružením pustila do záchrany unikátní secesní tančírny v  Račím údolí Rychlebských hor. Výletní místo, kam ještě po válce vyráželi lidé z dalekého okolí na zábavy, dnes drží pohromadě jen silou vůle. Jestli České dráhy, kterým teď ruina patří, odsouhlasí prodej, chce ji mladá učitelka společně s dobrovolníky opravit a udělat z ní společenské centrum. Fascinuje ji totiž spolkový život, který původní obyvatelé před válkou v kraji vedli. „Dnes samozřejmě někteří nadávají, že zachraňovat tančírnu nemá cenu, že tam nikdo chodit nebude,“ říká slečna Osmančíková. Ale stejně si věří. „Když děláme v Račím údolí akci, dorazí všichni. Jde jenom o to, dát lidem příležitost.“ Q ADAM ŠŮRA

Kdo jsem? Odpověď na tuto oblíbenou otázku si člověk většinou najde až ve chvíli, kdy je v cizím prostředí. Když už nevím, kdo jsem, pomůže uvědomit si, kdo nejsem. To platí i pro kolektiv: mezi sebou se Evropané sice na společné identitě nejsou schopni dohodnout, jakmile ale spolu třeba Francouz a Čech cestují do Ameriky, docela rychle ji najdou, tu evropskou identitu. To jsem si alespoň vždy myslela. Až se nedávno vydal do USA jeden český známý, který se tam spolu s dalšími Evropany měl zabývat velkými otázkami naší doby. To první, co v „e-mailu domů“ líčil, bylo, jak se skupina Evropanů hned rozpadala na lidi ze „staré“ a „nové“ Evropy: „Samozřejmě že si tu většina strašně libuje v antiamerikanismu,“ psal o těch „starých“. „Takže když jsem jim namítl, že se nebojím Ameriky, ale Evropy, která nemá šikovné lídry a o všem příliš mluví, tak byli dost zaskočení.“ Dost zaskočená jsem však byla i já. Protože se mi nechce věřit, že osmnáct let po pádu komunismu Evropané neumí komunikovat jinak než prostřednictvím povrchních nálepek. Antiamerikanismus – v české debatě se dosud jen málokdo snažil definovat, co tento pojem vůbec znamená. Místo toho se radši větří „antiamerikanismus“ všude, kde lidé mají jiný názor než Washington. Nejsi si jist, zda radar neškodí více, než pomůže? Máš pochyby o tom, že boj proti teroru světí veškeré prostředky? Tak jsi tedy Antiameričan. A „primitivní“ ještě k tomu. Nevylučuji přitom, že část kritiky, která na adresu Ameriky zaznívá, tkví v iracionálním odmítnutí všeho, co je americké – a tedy podle definice ve „skutečném“ antiamerikanismu. Způsob, jakým se ale v české debatě hází do jednoho pytle všichni, kteří mají jiný názor než Pentagon, je z pohledu Západoevropanů nesnesitelný – asi stejně, jako je z pozice Čecha nesnesitelný západoevropský předsudek, že všichni Východoevropané jsou lenoši, kteří jenom chtějí „naše“ peníze. Vedle iracionálního antiamerikanismu existují i rozumné důvody, proč nesouhlasit se vším, co si přeje Amerika. A snad by nebylo ke škodě, kdyby česká debata tyto argumenty brala trochu více na vědomí. Zkušenosti, které jsme za posledních 60 let získali my Západoevropané, totiž nemají menší cenu než vaše východoevropské jen proto, že jsme nezažili hrůzu komunismu. Právě v této rozmanitosti zkušeností spočívá kouzlo a politická váha dnešní Evropy. A neměli bychom je promarnit tím, že se vnímáme jen prázdné nálepky, kterými jsme se vzájemně ocejchovali. ANNEKE HUDALLA

foto gÜnter bartoš

27

ekonomika energetika

str. 28

podpora investic

str. 30

úspěch

Výpadek elektřiny na obzoru

Třesení CzechInvestem

V cizině ano, doma ne

jana havligerová

silvie lauder

tomáš pavlíček

Jaká budoucnost čeká tuzemskou energetiku? Budeme se muset rozhodnout: buď výroba z domácích zdrojů, nebo dovoz.

Ministr průmyslu Martin Říman zařídil odchod dalšího ředitele CzechInvestu. Oficiálně se přitom tváří, že o ničem neví.

str. 31

Zdeněk Černý trpělivě čeká na svoji šanci. Ta přijde, až vláda zakáže topení uhlím škodícímu životnímu prostředí.

energetika

Výpadek elektřiny na obzoru Česko se musí rozhodnout: buď výroba elektřiny z domácích zdrojů, anebo dovoz energie ze zahraničí. Bod zlomu datuje část expertů k roku 2015, jiní až 2025, kdy bude odstavena jaderná elektrárna v Dukovanech. Odhady se zatím různí. Zveřejnění hned několika analýz má ovšem hmatatelný výsledek: kolem české energetiky začíná být politické dusno. O kolik poroste spotřeba V Česku se ročně spotřebuje sedmdesát terrawatthodin elektřiny. Více než sedmina z toho se vyveze. Spotřeba má přitom dál stoupat. I optimistický, takzvaný zelený scénář státní energetické koncepce počítá s tím, že během zhruba dvaceti let vzroste spotřeba elektrické energie o třetinu. Třeba člen bankovní rady ČNB Vladimír Tomšík je ale ve své prognóze mnohem skeptičtější. Podle něj bude nárůst jedenapadesát procent, a to i při započítání zamýšlených úspor (20 % do roku 2020). Tomšíkovy závěry se opírají o předpokládaný růst hrubého domácího produktu v průměru o tři procenta. Tomšík varuje: „Česká společnost může za pomalost při rozhodování o nových zdrojích zaplatit vyšší inflací, snížením hospodářského růstu a růstem nezaměstnanosti.“

28

Šéf zelených Bursík s varovnými prognózami nesouhlasí. Podle něj vlastně nikdo neví, co bude za nějakých patnáct až dvacet let. Tvrdí, že pokud by zemi elektřina scházela, dá se výpadek rychle, prakticky během dvou let, nahradit stavbou nové plynové elektrárny. Česká republika má podle něj také velký modernizační potenciál, málo využívá obnovitelné zdroje, paroplynové elektrárny a vůbec technologie s vysokou energetickou účinností (úsporná svítidla, elektroniku a podobně). A připomíná, že je to cesta, kterou se ubírá EU. Ta plánuje do roku 2020 zvýšit využívání obnovitelných zdrojů energie na 20 procent, na nátlak Česka a Francie, tedy dvou největších vývozců elektřiny, jde ale pouze o doporučenou hodnotu.

Má to být velká dohoda, při níž se nikdo nebude cítit ani jako vítěz, ani jako poražený. Tak si představuje budoucnost české energetiky předseda hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Oldřich Vojíř (ODS). Toho premiér Topolánek pověřil, aby pro ODS vypracoval základ budoucí energetické koncepce státu a pomohl přesvědčit zelené k souhlasu s dalším rozvojem jaderné energetiky. Ve stejný čas pracuje pro vládu komise odborníků (nominovaly je parlamentní strany) vedená šéfem Akademie věd ČR Václavem Pačesem. Ta má do poloviny příštího roku dodat nezávislý názor na to, jaké jsou výhledy české energetiky na dvacet až třicet let dopředu. Pak existuje komise při Bezpečnostní radě státu: ta už letos v únoru – hlavně pod dojmem z lednového zastavení dodávek plynu z Ruska – doporučila, aby Česko vsadilo především na jadernou energii a  uhelné elektrárny. A konečně na své aktualizované energetické koncepci pracují i  úředníci ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Rovněž delegát ODS Vojíř vidí budoucnost hlavně ve stavbě nových jaderných bloků. Postavit by se podle něj měly nejspíš dva, každý o výkonu 600 až 1000 MW (tedy zhruba jako dnešní Temelín). Vojíř tvrdí, že by stavba trvala dvanáct let a stála až 140 miliard korun. Pro srovnání: finská jaderná elektrárna chystaná nyní na ostrově v Baltském moři má mít výkon 1600 MW a má stát tři miliardy eur. Stavbu povolil parlament v roce 2003, konsorcium šedesáti firem začalo stavět letos v září, hotová má být v letech 2010–2011. „Měly by to být reaktory takzvané třetí generace, s nejmodernější technologií a prvky pasivní bezpečnosti. To znamená takové, které se v případě nehody samy vypínají,“ vysvětluje Vojíř svoji vizi. R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

Kolik že stojí tahle energie? f ot o čtk

Ani přesné plány, ani způsob financování nových bloků zatím neexistují. Stejně jako řešení, jak naložit s vyhořelým palivem. Vojíř má také zkusit přesvědčit zelené: nejen o stavbě jaderné elektrárny, ale také o alespoň částečném prolomení limitů těžby hnědého uhlí na severu Čech. Součástí „velké dohody“ by mělo být posunutí zapovězené linie na dole Bílina, který patří Severočeským dolům, tedy firmě ČEZ. Těžba na dole by se tak prodloužila o dvacet let až do roku 2050. V praxi by to znamenalo rozšíření dolu o zhruba 1,5 kilometru území již zbouraných Libkovic. O ně se – právě kvůli těžbě hnědého uhlí – vedly tvrdé boje v devadesátých letech. V roce 1992 tam padlo 300 domů, a tak dnes – jak zdůrazňují zastánci další těžby – už není koho stěhovat. Vyjít vstříc zeleným by se mělo odpisem části zásob hnědého uhlí, které leží pod obcemi Horní Jiřetín a Černice, stavbou dvou a možná i tří plynových elektráren, rozvojem obnovitelných zdrojů a programy na úspory elektrické energie. Žádná přesná čísla však Vojíř nenabízí. Suma sumárum, Vojířova představa energetické koncepce státu se příliš neliší od té, kterou v roce 2004 schválila sociálnědemokratická vláda. I podle ní má jít země dál uhelno-jadernou cestou a podíl obnovitelných zdrojů zvýšit na zhruba osm procent (dnes je to zhruba 5 %). Vojíř tedy klade větší důraz na budování plynových elektráren a obnovitelné zdroje. Dohromady by podle poslance měly dodávat asi třetinu celkové spotřeby elektřiny. Ke zvýšení podílu obnovitelných zdrojů a  úsporám ovšem Česko letos v březnu tak jako tak zavázala Evropská unie.

Bursík říká ne Pokud jde o nukleární reaktory, v Evropské unii stále platí dohoda, že o jaderné politice si každá R E S P EKT. C Z

země rozhoduje sama. A tak ve Francii, Finsku či Velké Británii jaderné elektrárny běží, naopak Německo, Belgie, Nizozemsko, Švédsko nebo Španělsko výrobu z jádra utlumují. A třeba Rakousko, Dánsko, Itálie nebo Irsko jsou bezjaderné. Nicméně v bruselské rétorice došlo na začátku letošního října k jistému průlomu. Předseda Evropské komise José Barroso prohlásil, že EU by se neměla jaderné energetiky bát. Podpořila ho i eurokomisařka pro hospodářskou soutěž Neelie Krosová, která prohlásila, že je „jasně pro jádro“. Kdy budou mít jasno Češi, ale zatím není jisté. Stoupenci jádra totiž tuší, že pokud u nás nemá vládnout velká koalice, bez dohody se Stranou zelených není jaderná cesta možná. Proto se teď Vojíř hodně zlobí. Několik jeho stranických kolegů v čele s místopředsedou bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny Janem Klasem v  dolní komoře ostře kritizovalo vládu za „nečinnost“, tedy za dodržování programového prohlášení, do kterého zelení vloni prosadili zákaz stavby nových jaderných elektráren i prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Klas se přitom opírá o zprávu ministerstva zahraničí nazvanou Zajištění energetické bezpečnosti ČR, stav a riziko hrozeb, kde Bezpečnostní rada státu, jak už bylo řečeno, doporučuje další výstavbu jaderných bloků i uhelných elektráren. Opoziční ČSSD se připojila a bývalý ministr Milan Urban podal v parlamentu návrh, aby rozhodování o energetické budoucnosti převzala sněmovna. „Myslím, že Klasovo vystoupení má jediný výsledek – zavřela se tím cesta k dohodě se Stranou zelených,“ stěžuje si Vojíř. Debata o energetice ve sněmovně totiž začala nápadně připomínat návod, jak vykročit na cestu velké koalice. Předseda zelených Martin Bursík také podle toho reagoval. Debatu označil za politicky namířenou proti zeleným a prohlásil, že v nové energetické poli-

tice vlády (má být hotova do konce příštího roku) prolomení limitů ani výstavba nových jaderných bloků nebudou. Podle něj proto, že se nijak nepokročilo v technologii ukládání vyhořelého paliva a trvá také riziko lidských selhání.

Co (ne)rozhodne komise Doporučení, jak dál v energetické politice, by měla vládě dát i Pačesova komise. Myslet si však, že závěr její práce bude jednoznačný, je omyl. Akademik Pačes i další člen komise, někdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý, říkají, že komise vypracuje různé alternativy. A  na členech kabinetu bude, aby si vybrali. Komise vlastně vznikla proto, že koncepce z  dílny MPO považují zelení za zpolitizované a nevěří jim. O autoritě komise si ale nelze dělat iluze: Pačesa kabinet jmenoval v  lednu, parlamentní strany do ní své odborníky delegovaly téměř o čtvrt roku později. ČSSD nemá o komise zájem vůbec. Vláda také zatím nerozhodla, jak bude práci komise financovat. Ministr Říman navíc k nelibosti zelených ani nečeká na závěry a dál mluví o stavbě jaderných bloků a prolomení limitů těžby uhlí jako jediném řešení. Tímto směrem se totiž ubírá další verze energetické politiky Římanova úřadu. Ta se podle Římana nebude zásadně lišit od verze à la ČSSD, kde se vsázelo právě na další uhlí a uran. Bursík je samozřejmě proti, dá se tedy očekávat další politický střet. Může však také dojít ke kompromisu, tedy volbě mezi další těžbou uhlí a štěpením uranu. Tohle řešení připouští třeba Vladimír Dlouhý. „Bude nutné kousnout do kyselého jablka a přiklonit se buď k jádru, či k prolomení územních limitů na těžbu hnědého uhlí. Osobně dávám přednost jaderné energetice,“ říká Dlouhý. Q JANA HAVLIGEROVÁ

29

ekonomika podpora investic

Třesení CzechInvestem Jak ministr Martin Říman nabízí a pak lituje

P

o pouhých sedmi měsících odchází Roman Čermák za nejasných okolností z čela vládní agentury CzechInvest. Ač se to na první pohled nezdá, nejspíš ho stihl stejný osud jako jeho odvolaného předchůdce Tomáše Hrudu. Kontroverze kolem agentury pod taktovkou ministra Martina Římana budou zřejmě pokračovat dál – do čela totiž míří nová šéfka, která je pro změnu podezřelá ze střetu zájmů.

ček, jak se to děje nyní), Čermák to na setkání zástupců podnikatelů s europoslanci minulé úterý označil za „nebezpečné a nevhodné“. V posledních týdnech prý také šéf CzechInvestu nerespektoval doporučení týkající se personální politiky agentury – dostal třeba doporučení, aby do agentury přijal určité lidi, a on nabral někoho jiného.

Platby se zrychlily

Jako blesk ze zataženého nebe Vládní agentura pro podporu investic CzechInvest platila do jara za příkladnou a Světovou bankou vychvalovanou instituci. Pak ale ministr průmyslu a obchodu Říman ze dne na den a ze stále nejasných důvodů odvolal Tomáše Hrudu a s ním odešla polovina zaměstnanců. Od té doby se CzechInvest těžce stavěl na nohy a teď přichází další zvrat. O  nejnovějším vývoji nejprve známá fakta: před pár dny pronikla na veřejnost překvapivá zpráva („jako blesk z čistého nebe,“ psal týdeník Ekonom), že šéf CzechInvestu Roman Čermák se chystá odejít z čela agentury. Nikdo nevěděl, proč a kam jde, protože sám hlavní aktér byl právě na pracovní cestě v  Japonsku a  ministerstvu průmyslu se do komentářů zrovna nechtělo. Minulé pondělí pak Čermák oficiálně předal ministru Martinu Římanovi rezignaci. Říman oznámil, že „vyhoví této žádosti“, bránit mu nebude, protože přece „nežijeme v nevolnictví“, a nakonec rezignaci „s lítostí“ přijal. Vyšlo také konečně najevo, kam vlastně Čermák míří – má jít do Bruselu koordinovat sloučení tamních poboček CzechInvestu, sesterské organizace CzechTrade a České podnikatelské reprezentace při EU (CEBRE), jež zastupuje Hospodářskou komoru ČR, Svaz průmyslu a dopravy ČR a Konfederaci zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR. Na tom by nakonec nebylo nic divného – manažer zkrátka odchází za lepší nabídkou. Jenže tenhle příběh vykazuje při bližším zkoumání povážlivé trhliny v logice. A to hned po prvním telefonátu do Bruselu s otázkou, proč si k sobě povolali právě Romana Čermáka. A  proč právě generálního ředitele CzechInvestu v klíčové době, kdy se agentura chystá na administraci desítek miliard z evropských fondů? Jenže zmíněné organizace Čermáka nepovolaly, do minulého týdne ani netušily, že nějakého koordinátora potřebují. „Dozvěděla jsem se to až z internetu,“ telefonuje z Bruselu ředitelka CEBRE Blanka Jakubcová. „Netušila jsem, že má být jmenován někdo, kdo by to slučování řídil. Nevím, jestli je třeba, aby to někdo řídil, zatím jsme se domluvili sami.“ Podobně mluví další dotčené organizace. Kdo tedy Čermákovi post nabídl? „Nabídl mi to pan ministr,“ říká překvapivě odcházející ředitel CzechInvestu. Proč se k tomu tedy ministr nehlásí

30

a proč to nekonzultoval s lidmi v Bruselu? Říman odpověď nenabízí, s Respektem mluvit nechce. „Všechno překroutíte,“ říká na „vysvětlenou“. Vysvětlení velmi důležité personální výměny nemají ani Římanovi straničtí kolegové. „Nerozumím tomu,“ kroutí hlavou poslanec sněmovního hospodářského výboru Jaroslav Plachý (ODS). „Rád bych, abychom o  tom mluvili na výboru.“ Opoziční poslanci se v Římanově politice orientují o něco lépe. „Ten přechod na zdánlivě vyšší funkci maskuje něco jiného,“ říká místopřed-

Proč se teď ministr  ke své nabídce řediteli CzechInvestu nehlásí?

seda stejného výboru a bývalý ministr průmyslu a obchodu Milan Urban (ČSSD). Co? „Jsou to moje domněnky,“ upozorňuje Urban. „Ale buď neodolal velkým tlakům z ministerstva, nebo se s nimi na něčem nepohodl, oni ho k rezignaci donutili a nabídli mu místo v zahraničí.“ Známé ale například je, že Čermák a Říman se neshodnou v  klíčových otázkách: ministr třeba stále prosazuje úplné sloučení agentur CzechInvest a CzechTrade (nikoli jen technické sloučení pobo-

Ať už Čermák z CzechInvestu odchází z jakýchkoliv důvodů, výrazně pozitivní stopu tam nezanechal. Zřejmě ne zcela vlastní vinou a do velké míry také proto, že se ve funkci sotva ohřál. „Jeho situace byla nezáviděníhodná a velmi obtížná,“ říká prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl. „Nástup byl tak nestandardní, že naděje na úspěch se limitně blížily nule. Natož v tak krátkém čase.“ Ministr Říman si ovšem myslí pravý opak – Čermák si prý vedl výtečně. Hlavní zásluhou „letního ředitele“ podle ministra bylo, že agenturu zaměstnanců „personálně stabilizoval“. Personálně stabilizovaným lze ale podnik nazvat jen stěží – během půl roku odešlo zhruba 150 ze tří stovek zaměstnanců, prázdnota po nich není dodnes zaplněná. Čermák dnes ostatně sám říká, že neměl šťastnou ruku při výběru některých zaměstnanců. Do jeho týmu nastoupil například bývalý spolupracovník Karla Srby z ministerstva zahraničí za éry Jana Kavana –Pavel Jaroš. Konec personálních rošád je teď navíc v nedohlednu – s Čermákem odchází také dosavadní výkonný ředitel (a bývalý pracovník BIS) Jan Procházka, o odchodu uvažují další zaměstnanci. Říman také CzechInvest v současném složení chválil za to, že se dvojnásobně zvýšilo tempo čerpání plateb z  evropských peněz za období 2004–2006. „Platby se nezrychlily,“ namítá ovšem prezident Hospodářské komory Jaromír Drábek. „Neříkám, čí to je chyba, jen říkám, že to byl problém a problémem to zůstává.“

Kdo za Čermáka Do konce roku má ministerstvo průmyslu a obchodu oznámit Čermákova nástupce – Martin Říman si prý vybírá ze dvou až tří zaměstnanců CzechInvestu. Největším favoritem je současná ředitelka divize investic Alexandra Rudyšarová, kterou ministr ve čtvrtek pověřil dočasným řízením agentury. Rudyšarová byla ale už při svém nástupu v podezření ze střetu zájmů – podle obchodního rejstříku totiž figuruje ve firmách, které podnikají v investicích, reklamě či realitách. A byť byla za to kritizovaná hned při nástupu do CzechInvestu, ze zmíněných firem, soudě podle zápisu v rejstříku dodnes neodešla. Mluvčí ministerstva průmyslu a  obchodu Tomáš Bartovský nicméně říká, že ve „většině firem“ už svoje angažmá ukončila. Q SILVIE LAUDER

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

úspěch

V cizině ano, doma ne Zdeněk Černý trpělivě čeká na zákaz topení uhlím

N

a tuhle chvíli jsem čekal sedmnáct let,“ otáčí v dlaních dřevěnou briketu z vlastní linky Zdeněk Černý (44). Na zdi jeho kanceláře se pod skly lesknou ocenění pro jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů posledních let, ale o tom není řeč. Poprvé od pádu železné opony se zdá, že palivo z biologických odpadů, na kterém vydělal v cizině, dostane zelenou i doma.

Potkal krasavici Nová budova jeho firmy Biomac v Uničově je těsně před dokončením, v soumračném odpoledni září čerstvou žlutí. „Wir liefern wie abgemacht,“ přerušuje Zdeněk Černý omluvy za nepořádek a do mobilu ujišťuje obchodníka z rakouského OBI, že zboží bude včas na svém místě. „Na škole jsme měli takovou semetriku němčinářku, donutila nás se učit a teď z toho žiju,“ říká. „Nepotřebuji tlumočníka.“ V  regálech připravované prodejny už leží úhledné válečky ze všech možných hoblin, odřezků a pilin, které se obvykle sypou z pilařských, nábytkářských a papírenských linek. Stroje Zdeňka Černého „vyplivnou“ za rok 100 tisíc tun biomasy slisované do briket, o  které se perou obchody v polovině Evropy. „V naší rodině se odjakživa topilo uhlím, já jako kluk nesnášel ten sirný kouř a všechno začernalé od mouru,“ vzpomíná skoro dvoumetrový hromotluk. Po škole však nastoupil k  firmě, která paradoxně pomáhala udržovat uhelný průmysl v chodu: vyráběla rypadla pro jeho těžbu. Zlom nastal ve chvíli, kdy tehdejší šéf podniku přivezl v roce 1990 z výletu do Švédska dřevěnou briketu a napadlo ho, že by fabrika mohla dělat stroje na ušlechtilejší palivo. Nabídl panu Černému a několika dalším konstruktérům, aby vymysleli jak na to. „Bylo to, jako když potkáte krasavici a řeknete si, že ji chcete na celý život,“ říká Zdeněk Černý. „Věřil jsem tomu, že se u nás topení tímhle ušlechtilejším palivem rozjede a na vesnicích nebudeme muset dýchat popel.“ Na svatbu s  touhle vyvolenou si ale musel počkat. Vývoj strojů zastavila privatizace, noví američtí majitelé o ně nestáli. Pan Černý vystřídal několik firem, z projektanta se stal spolumajitelem, příběh českého podnikatelského snu to však stále nebyl. Stroje byly hotové, domácí prodej výrobků ale narážel na politický strop: dřevěné brikety spadly do nejvyšší, dvaadvacetiprocentní sazby DPH, a tak nemohly svým uhelným sestrám konkurovat. Zdeněk Černý se proto začal dívat přes hranice do Rakouska: tam bylo uhlí zakázané a dřevěné brikety zatěžovala minimální daň. A protože při vývozu zboží se DPH neplatí, bylo rozhodnuto: „Ano, šel jsem ven,“ říká pan Černý. „Ne proto, abych vydělal, ale abych přežil.“ R E S P EKT. C Z

Zboží je fertig, meine Herren. f ot o t o mki n ě me c

Dovolená na briketě V  Rakousku nejprve objel prodejní řetězce a přišel na to, že mají zájem o různý sortiment zboží od jednoho dodavatele, ale že jim to nikdo nemůže zařídit. „U nich si každá pila koupila jeden stroj a vyráběla jeden druh, kdežto my jsme stroje sami projektovali a mohli jsme vyrobit cokoliv, co chtěli,“ říká pan Černý. „Jejich výrobci navíc každý přijeli s kamionem jednoho typu zboží, ale my jsme poslali kamion namí-

Bylo to, jako když potkáte krasavici a řeknete si, že ji chcete na celý život.

chaný s dodávkou na míru, takže si nemuseli zasekávat sklady něčím, co hned neprodají.“ Rakouský trh si získal i svojí precizností a poctivým přístupem. „Na lince máme nastavenou váhu a briketa je vždycky o něco těžší, než se požaduje, jakmile by měla míň, tak ji stroj vyřadí,“ ukazuje pan Černý digitální počitadlo. Když se zdálo, že se obchod chytil, přišla katastrofa. Zdeněk Černý byl právě v nemocnici po operaci páteře, sotva mu poškozený obratel sešrou-

bovali, volal synovec, že vyhořel obrovský sklad v Újezdě u Brna. Čert vzal rehabilitaci, pan Černý vstal, jak to šlo, a zakrátko už měl před sebou tu spoušť: popelem lehlo skoro tři tisíce tun briket, celá hala se zbortila. „Na depresi jsme si dali asi čtvrt hodiny, pak jsme se zvedli a celá rodina se dala do práce.“ Po šesti měsících dřiny byl úklid hotov, Biomac ránu ustál. A  na vlně úspěchu stoupá výš. „Je to tak,“ říká paní Černá, která se ve firmě stará o účty. „Ale taky je pravda, že se s manželem vidíme jenom v práci, rodinný život jde stranou. Na dovolenou jezdíme jen tam, kde je nějaká briketárna. Člověk v tom jede jako ve vlaku. Vystoupit se nedá.“ Devadesát pět procent výrobků od pana Černého jde zatím na vývoz, přesto se jeho sen o vyčištění zdejších vesnic od uhlí zdá na dosah. Od letošního srpna platí zákon, který dřevěné brikety přeřazuje do pětiprocentní daně, čímž cena jedné tuny spadla z 3650 na 3100 Kč. Na čtyřech tunách, které stačí na vytápění rodinného domku po celou zimu, se tak ušetří přes dva tisíce korun. A do roku 2014 by se topení uhlím mělo úplně zakázat. Pod tímhle dojmem pan Černý chystá expanzi na český venkov. Jeho brikety by mohly doplnit sortiment prodejen stavebnin a zemědělských potřeb, které v zimě nemají co prodávat. „Do roka bych tu chtěl prodávat stejně jako v cizině,“ říká. „Aby měli z našich výrobků užitek i lidi tady.“ Q TOMÁŠ PAVLÍČEK

31

svět ARGENTINA

str. 32

RUSKO

str. 34

VELKÁ BRITÁNIE

Paní Tučňáková a její Argenčína

Strýček Putin to zařídí

Špatné zprávy z BBC

MARKÉTA PILÁTOVÁ

ALEXANDRE GAJDAMACKÝ

JAN ROZKOŠNÝ

Argentinci si zvolili první prezidentku. Ona a sója je možná dostanou definitivně z krize.

Začátkem prosince se v Rusku budou konat parlamentní volby. Výsledek je téměř jistý.

str. 35

Legendární BBC bude hromadně propouštět. Hlavním problémem je však nedostatečná vize budoucnosti.

Argentina

Paní Tučňáková a její Argenčína Argentina už má ekonomickou krizi opravdu za sebou. Před sebou vládu nové prezidentky. A za všechno může sója s Čínou.

V  nedělním odpoledni, když šli Argentinci k volbám, mnozí po cestě zaskočili do obchodu pro brambůrky nebo trochu koly. Ve frontě před  volební místnosti se budou hodit. „Don Lin“ je přece na každém rohu. Čínských rodinných minimarketů vyrostlo po celé Argentině za poslední čtyři roky 5000, jen v hlavním městě jich je přes 2500. Nikdo proti nim neprotestuje, mají sice ďábelskou pověst (chrání je prý čínská mafie a  všechno zboží je kradené), ale nejlepší ceny. Stejně tak žádnému Argentinci nevadí, že z ekonomické krize před šesti lety jejich zemi vytáhla Čína. Tedy sója.

Klíče k úspěchům Sójové „království“ BOLÍVIE

BRAZÍLIE

Santa Fe

H

I

L

E

PARAGUAY

C

URUGUAY

ARGENTINA

32

„Cítím obrovskou zodpovědnost,“ řekla první argentinská prezidentka Cristina Kirchnerová (54), která poněkud neobvykle zvítězila v prezidentských volbách a vystřídala tak v úřadu svého manžela, dosavadního prezidenta Néstora Kirchnera. A zcela jistě má pravdu. Leží na ní zodpovědnost za příští směřování druhé největší jihoamerické země, které se podařilo zotavit se z velké ekonomické krize před šesti lety. Argentina tehdy ztratila schopnost splácet svůj zahraniční dluh a banky zablokovaly účty obyvatel. „Jenže větší či menší ekonomické krize, ty se u nás opakují cyklicky vždycky jednou za deset let, nemyslím si, že by Argentina měla právě tentokrát vyhráno,“ nesdílí nadšení poslední vlády argentinský ekonom Guillermo Lema. Cristina Kirchnerová totiž často říká, že manžel a  jeho vládnutí navrátili Argentině sebevědomí. To jistě potvrzují makroekonomická čísla. Země má nebývalý, osmiprocentní růst, podařilo se snížit velkou nezaměstnanost, již po sobě zanechala krize, a do země se vrací někteří klíčoví investoři. Jenže tohle

všechno nevysvětluje „argentinský zázrak“ posledních šesti let. „Skutečným klíčem k úspěchu byla devalvace pesa, to mělo před krizí hodnotu 1:1 v porovnání s dolarem. Oslabením pesa se posílil export a ten nastartoval ekonomický růst,“ vysvětluje Guillermo Lema. A ještě jedna věc Argentině při vší smůle krize pomohla. Růst světových cen plodin, jako je např. sója. Ta se proměnila v „argentinské zlato“, stejně jako v předválečných letech hovězí maso nebo obilí. Dnes sója tvoří polovinu z celkové produkce argentinských plodin, její pěstování zejména v provincii Santa Fe na argentinském středovýchodě stouplo o 120 % a lodi napěchované sójovými boby, sójovou moukou a  sójovým olejem vyráží za oceán a představují ročně výdělek za desítky miliard dolarů. 30% daň z každé sklizně sóji neboli 420 milionů eur ročně pak stát převede na štědré sociální programy vlády – tedy popularitu. Jinak řečeno, „sójové bohatství“ Argentina projídá, místo toho, aby se snažila o co největší pestrost investic a nebyla závislá na jedné momentálně žádané komoditě. A pokud ano, aby tedy alespoň vkládala bohatství do reforem zdravotnictví nebo školství. „Znova ztrácíme šanci, je to nejlepší moment za posledních 30 let, ale my místo abychom investovali do infrastruktury nebo do vzdělání, děláme stejné hlouposti jako vždycky,“ řekl před volbami stanici BBC místopředseda Asociace argentinských zemědělců Oscar Croensi.

V Číně ani muk Pan Croensi žije ve městečku Pergamino, jednom z největších producentů argentinské sóji. Starosta městečka, kde je dnes nejvyšší příjem na hlavu v zemi, se právě vrátil z Číny. Nebyl na dovolené, R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

Nakrmíme všechny Číňany. (Argentinská prezidentka Cristina Kirchnerová) FOT O i s i fa imag e s er v i c e

ale na sjezdu Čínské komunistické strany. Vztahy s touto asijskou zemí je zapotřebí udržovat. A tak tedy starosta jel oprašovat obchodní kontakty. Čína musí dnes nakrmit více než miliardu lidí. Jsou to jednoduché počty. Argentina má sóju a Čína ji potřebuje. Argentina je dnes po Brazílii druhým největším vývozcem sóji do Číny. Celkově obchodní obrat Latinské Ameriky s východoasijskou velmocí stoupl za poslední tři roky o 500 %. Čína tady hledá zejména základní plodiny, jako je sója, ale také suroviny cín, měď a ropu. Sóju dnes potřebuje i k výrobě biopaliv. A nejen to, čínská ekonomika roste raketovým tempem a země potřebuje investovat své zisky. Kromě obvyklého dovozu laciného oblečení, hraček, bot a elektroniky Číňané ve velkém zakládají v Argentině své rodinné minimarkety, skupují nemovitosti a banky. Do Číny jezdí vysoce postavení politici na zahraniční návštěvy nejméně dvakrát do roka. Ani na jedné ze svých návštěv se však žádný z nich ani jednou nezmínil o otázce porušování lidských práv v Číně. Neudělal to ani Néstor Kirchner, ani jeho manželka, novopečená prezidentka Cristina. Oba politici přitom mají svou kariéru ve vrcholné politice postavenou nejen na ekonomických úspěších a populismu, ale také na boji s temnou minulostí vojenské junty. Čili na obhajobě lidských práv. „Tučňákovi“, jak se prezidentskému páru v Argentině říká kvůli tomu, že Néstor Kirchner pochází, jako mnoho kolonií tučňáků, z chladné R E S P EKT. C Z

patagonské provincie Santa Cruz, vyznávali ideály „perónismu“ (jakéhosi hybridu sociální demokracie smíšené se slepou vírou v oblíbeného argentinského diktátora Peróna a jeho manželku Evitu) už na vysoké škole. A za vojenské pravicové vlády mnoho jejich spolužáků a přátel tzv. „zmizelo“, tzn. bylo uneseno a popraveno. Při argentinském přechodu k demokracii v devadesátých letech se nejen privatizovaly podniky, ale také byla udělena amnestie bývalým příslušníkům junty. Hlavní heslo Kirchnerovy volební kampaně v roce 2003 znělo: „Imunita skončila,“ a o dva roky později byla po dlouhé legislativní bitvě vyměněna většina soudců Nejvyššího soudu a zrušeny zákony, které zaručovaly beztrestnost zločincům z řad junty. V  očištění minulosti se také velmi angažovala nová prezidentka a  během volební kampaně byly často vidět i její velkoplošné fotografie, na nichž se objímá se známým španělským soudcem a obhájcem lidských práv Baltasarem Garzónem. Energicky také vystupuje proti antisemitismu, domácímu násilí a podporuje příbuzné obětí junty. Na vězně svědomí v Číně se však její aktivity nevztahují.

Nadějné kamarádky Argentinci mají znova sebedůvěru, ukládají úspory do bank, kupují si nové byty v luxusních věžácích, jež vyrůstají téměř před očima v malých či větších městech, zejména v  oblastech pěstování sóji, a jsou spokojení se současným eko-

nomickým růstem. Ostatně to dali najevo i tím, že Cristina Kirchnerová suverénně zvítězila se 45 % voličských hlasů hned v prvním kole prezidentských voleb, což se v Argentině nestalo od počátku devadesátých let. Její strana, středo-levá Vítězná fronta (FPV), bude mít také téměř absolutní převahu v senátu a poslanecké sněmovně a jedinečnou šanci, jak ekonomický růst proměnit v konečný průlom cyklicky se opakujících krizí. Jenže ta poslední a  největší změnila Argentinu k nepoznání. Po ní kvůli hrozivě rozevřeným sociálním nůžkám vzrostla kriminalita ve městech, nezaměstnaní si zvykli na štědré státní podpory a  po argentinských městech dodnes kočují se svými vrchovatě naloženými vozíky tisíce tzv. „kartoňáků“. Ti nemají jinou obživu než sběr papíru. Co se za vlády Cristiny Kirchnerové změní, bude zahraniční politika. Bývalá senátorka a poslankyně má za sebou vlastní kariéru, k níž jí rozhodně nepomohl manžel prezident. Má také své názory na to, jestli se Argentina má nebo nemá obracet zády např. ke Spojeným státům. Díky vřelému přátelství Néstora Kirchnera s venezuelským protějškem Hugem Chávezem (ten od Argentiny např. odkoupil zahraniční dluh u Mezinárodního měnového fondu) byly vztahy s Američany na bodě nula. To by se mělo změnit. Cristina velmi obdivuje Hillary Clintonovou, a pokud se i ona stane prezidentkou, jistě se na sebe nebudou mračit jako její muž s Georgem Bushem. Q MARKÉTA PILÁTOVÁ

33

svět RUSKO

Strýček Putin to zařídí Demokratický make-up Ruska se pomalu, ale jistě stírá FOT O p r o f ime da . c z

B

líží se parlamentní volby. Prezident Klaus má pocit, že by jeho strana nemusela vyhrát. Co udělá? Rozjede se s televizním štábem do nejbližšího supermarketu a přinutí vedoucího snížit ceny základních potravin. Sci-fi? V Rusku či Bělorusku ne tak docela.

Stalin je střílel Kampaň před parlamentními volbami v  Rusku, které se budou konat na počátku prosince, se rozběhla naplno a hned se ukázalo, že zemi stále ještě ohrožují všichni, komu se nelíbí Putinova stabilní vláda, prosperita a blahobyt vesměs spokojených spoluobčanů. V říjnu totiž rapidně stouply ceny potravin (u některých druhů zboží až o 40 %). Připomíná to situaci v Bělorusku a známé populistické triky tamního diktátora Lukašenka. Pravidelně se totiž stává, že jakmile se zvedne cena mléka nebo vajec, Lukašenko vyráží do akce a jede s televizním štábem do obchodů, kde pak sveřepě odvolává úředníky – ředitelem obchodu počínaje a ministrem konče. Poskytne interview a ujišťuje lid, že dokud vládne Lukašenko, mohou být všichni klidní. V Rusku jako by docházelo ke změně původně důmyslnějšího stylu. Bývalý „kágébák“ Putin býval rafinovanější než někdejší předseda zemědělského družstva Lukašenko. Nicméně v Rusku se teď děje totéž. Samotný prezident sice moskevské obchody nenavštívil, ale Putinův ministersko-úřednický tým okamžitě reagoval administrativním tlakem na dodavatele, obchodníky a regionální úřady. Jejich vzkaz mezi řádky zněl zhruba takto: „Chcete těsně před volbami poškodit pověst prezidenta? Koukejte neprodleně ceny snížit nebo alespoň zmrazit. Prezident se se spekulanty mazlit nebude. Však víte, jak státní bezpečnost v SSSR s takovými neřády, jako jste vy, zacházela v dobách, kdy byla ohrožena existence země.“ Stalin spekulanty střílel. Potravináři tedy vykázali mimořádnou znalost moderní ruské historie a začali hekticky vynakládat úsilí ve snaze prezidentově prosbě vyhovět. Ze všech krajů a oblastí

Hlavní ruské politické strany l Jednotné Rusko (Putinova strana, která se

vidí jako neutrální střed mezi pravicí a levicí) l Spravedlivé Rusko (středo-levicová) l Svaz pravých sil (liberální pravice) l Jablko (středo-levicová) l Komunistická strana Ruské federace l Liberálně-demokratická strana

(populisté Žirinovského)

34

Tak kdepak zdražili?

zazněla hlášení o  tom, že růst cen je zastaven a jejich úroveň bude vrácena ke stavu před osudovým 15. říjnem, kdy se nejmenovaní pachatelé pokusili okrást pracující a zpochybnit Putinovu schopnost „kontrolovat situaci v zemi“. Nikoho v Kremlu nezajímá, že Rusko má skoro 10% inflaci, a růst cen potravin je tedy nevyhnutelný.

Bez opozice „Potravinová aféra“ zdaleka není jediná podobnost se stylem vládnutí běloruského diktátora. „Demokratický make-up“ ruského autoritářského vůdce Putina se začíná pomalu smývat. V  běloruské poslanecké sněmovně již od roku 1997 není žádný představitel opoziční strany. Rusko ve své Dumě dnes sice má malou skupinu liberálů a komunistickou frakci, ale to je to jediné, co si tamní „suverénní demokracie“ může dovolit. The New York Times píše, že v současné době Putin drsným způsobem vytlačuje z parlamentu konkurenci, protože zde, pokud jeho strana vyhraje, bude působit jako premiér. Dohlíží tedy nejen na ceny potravin, ale i na volební systém země. Nová pravidla procesu hlasování, striktní kontrola médií, všech institucí a úřadů mají v parlamentu zajistit drtivou většinu křesel pro Putinovu stranu Jednotné Rusko. To čím dál více připomíná KSSS, což potvrzují i  Putinovi stoupenci, například předseda Senátu Sergej Miro-

nov, lídr strany Spravedlivé Rusko. Poprvé tento rok samotný Kreml rozhodoval, zdali se ta či ona strana zúčastní voleb či nikoliv. Několik opozičních stran (například Republikánská strana Vladimira Ryžkova) bylo v průběhu „výběrového řízení“ zrušeno. Musely například prokázat, že mají 50 tisíc členů (v minulých volbách to bylo 10 tisíc). Navíc místo dřívějšího 5% prahu se do parlamentu dostanou jen strany, které zdolají 7% bariéru. Říká se, že to dokáže jen Jednotné Rusko… a bude po opozici. Pokud tedy bude Putin jako premiér sestaví vládu, mohlo by to v důsledku znamenat následnou změnu ústavy a posílení jeho pravomocí na úkor moci prezidenta. Ústřední volební komise zaregistrovala 11 politických stran, které se chtějí účastnit voleb. Západ je však vážně znepokojen rozhodnutím Ruska omezit přístup mezinárodních pozorovatelů. Ústřední volební komise například zaslala jen 70 pozvánek Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Přitom před čtyřmi lety parlamentní volby v Rusku sledovalo 400 představitelů této organizace. V roce 2003 bylo v Rusku u voleb kolem tisícovky zahraničních pozorovatelů, jejich počet komise letos zredukovala na tři sta. Přitom poslední parlamentní volby na Ukrajině sledovalo na podzim 2,5 tisíce pozorovatelů ze 13 států. Q ALEXANDRE GAJDAMACKÝ

Autor je běloruský novinář. R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

svět velkábritánie

Špatné zprávy z BBC Britskou veřejnoprávní stanici BBC čeká propouštění a začíná boj o její novou podobu

V

BBC to vře. Šéfové se snaží ušetřit, kde se dá, a odboráři se chystají stávkovat, aby si udrželi svá místa. A obě strany se přitom ohánějí snahou zachovat poslání a odkaz stanice. Generální ředitel BBC Mark Thompson zamýšlí podle svých slov vytvořit „BBC sice menší, ale v lepší formě“ pro éru digitálních médií. Škrty tentokrát nemíří do zahraničního vysílání BBC, které je přímo fi nancováno především z rozpočtu ministerstva zahraničí, jako před dvěma lety, kdy byla zrušena i česká sekce BBC. Šetřit se teď bude v domácím vysílání BBC fi nancovaném z koncesionářských poplatků, podobně jako Česká televize nebo Český rozhlas. Podle šéfů stanice má být v příštích letech zrušeno asi 2500 míst, což by se týkalo zhruba každého devátého pracovníka. Produkce se má celkově snížit o deset procent. To se nelíbí odborářům, kteří vyhrožují stávkami, jak varoval šéf novinářských odborů Jeremy Dear: „BBC musí stáhnout svoje plány a souhlasit s rámcem pro další vyjednávání. Jinak ji čeká stávka.“ A ta se dá čekat už v listopadu nebo začátkem prosince. Stanici, která celosvětově platí za novinářský vzor a která se proslavila především svými dokumenty, tak čeká nejistá budoucnost, kdy bude muset hledat a nově definovat své poslání. V Británii totiž už dávno není vnímaná jako zpravodajská „modla“, jako tomu bylo např. v zemích za železnou oponou. Na první svátek vánoční v roce 1986 běžela televize BBC snad ve všech britských rodinách. V seriálu EastEnders předával Den Watts své ženě žádost o rozvod. Asi nejslavnější scény populárního seriálu sledovalo přes 30 milionů diváků. Koneckonců běžní televizní diváci tehdy v Británii moc na výběr neměli – mohli si volit celkem ze čtyř programů. O 18 let později se na seriál

EastEnders dívalo diváků pětkrát méně. A nejde jen o to, že by seriál vyčpěl – televizních kanálů mají teď diváci na výběr desítky, nebo dokonce stovky. BBC už jednoduše nemá výsadní postavení a musí o přízeň diváků bojovat. Ti přemýšlejí, jestli za svých 135 liber ročně, tedy zhruba 5200 korun, které musí platit BBC na koncesionářských poplatcích každá domácnost s barevnou televizí, dostávají odpovídající službu. A to nejsou ani v Británii úplně malé peníze. Navíc jde o daň z hlavy, kterou platí každý stejnou bez ohledu na výši příjmů.

mojemužskáprsaajá Přitom se zdá, že BBC si může ve srovnání s jinými veřejnoprávními médii ještě pískat. Dohoda s vládou jí letos zaručila růst koncesionářských poplatků o 3 % a stejné to bude i příští rok, v dal-

bbCužnemávýsadní postaveníamusíopřízeň daňovýchpoplatníků bojovat.

ších letech se poplatky budou zvyšovat po dvou procentech. Jenže BBC, s rozpočtem více než čtyři miliardy liber v roce 2005, na české poměry astronomických zhruba 160 miliard korun, takový nárůst poplatků nestačí. V příštích šesti letech prý může vést k deficitu ve výši zhruba dvou miliard liber, a BBC by tak měla problém provozovat osm televizních kanálů, deset televizních sítí, více než 50 lokálních televizních a rozhlasových

stanic, webové stránky a další služby. Zastánci BBC ale zdůrazňují, že kvalita něco stojí. Ještě víc je jim trnem v oku, že se škrty mají týkat právě zpravodajství. Jejich kritika je jasná: jak jde poslání stanice definované prvním generálním ředitelem BBC Lordem Reithem „informovat, vzdělávat, bavit“ dohromady se spoustou údajně nekvalitních zábavních pořadů. A tak se nedávno slavný moderátor Jeremy Paxman ptal sarkasticky přímo jednoho z šéfů BBC: Moje  mužská  prsa a já? – je tohle typ pořadů, které by měla BBC produkovat? Zastánci veřejnoprávních médií navíc tvrdí, že britská vláda si ještě pořád s BBC vyřizuje nižšími poplatky účty za skandál z roku 2003, kdy stanice obvinila vládu Tonyho Blaira, že si vědomě vylepšila důvody pro válku v Iráku. Ani u opozičních konzervativců pak BBC nemůže hledat přílišné zastánce – konzervativní politici často obviňují veřejnoprávní novináře z levičáctví a přílišného nadšení pro Evropu. Britové byli také pobouřeni kvůli falšování diváckého hlasování nebo zavádějící upoutávce, která naznačovala, že královna naštvaně utekla z fotografování. Moderátor Paxman ale svými ironickými poznámkami nepřímo vystihl podstatu problému: Má se BBC snažit získávat co nejvíc nových diváků, posluchačů a internetových uživatelů, nebo se výhradně soustředit na služby, které soukromé kanály nenabízejí? A pokud ano, nerezignuje tak BBC na získávání nových diváků a posluchačů, zejména z řad mladých lidí, kteří sledují veřejnoprávní stanici v žalostně malém množství, a tím vlastně i na své poslání? Hlavním problémem BBC totiž nejsou stávky, ale chybějící vize pro digitální éru. Q jAN RozKoŠNý

Autor je novinář a bývalý redaktor BBC. ↓ INzERcE

6. Veletrh informací o vysokoškolském studiu ve Francii

Prostuduj si originál 15. listopadu 2007 od 830 do 18 hodin v Betlémské kapli (Betlémské náměstí, Praha 1)

rozšiřoVání, hranice a sousedstVí eu v ý ro č n í ko n f e r e n c e e v ro p sk ýc h h o d n ot

o.s .

9. listopadu 2007 od 9:30

Novoměstská radNice, karlovo Náměstí 1, Praha na konferenci mimo jiné vystoupí Soutěž o jízdenky

do Francie Vstup zdarma

Franz Fischler sYlVie Goulard John palmer

registrace a další informace na

borders.europeanValues.net

www.studovatvefrancii.cz R e S P e k t. C Z

35

téma

Po inteligentníc inteligentní voj Nepravidelné války mohou zaměstnávat západní armády celá desetiletí. Chtějí-li v nich uspět a zvrátit tak svou, zatím spíše zápornou, historickou bilanci, budou se muset přizpůsobit.

36

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

h zbraních áci

Příslušník americké armády hlídá zajatce po zátahu v Bagdádu. FOT O p r o f ime d ia . c z R E S P EKT. C Z

37

Tak trochu kamarád. (Britský voják v ulicích irácké Basry) f ot o i s i fa imag e s er v i c e

Vzpoury jsou tak staré jako moc sama a totéž přirozeně platí i pro jejich potlačování. Před téměř dvěma tisíci lety židovští radikálové, takzvaní zélótové, pozvedli zbraně proti tehdejší největší světové velmoci a terorizovali ty, které podezřívali ze spolupráce s ní. Římané si s povstáním v Palestině poradili starými známými metodami – srovnali se zemí každé město, které se jim postavilo na odpor, se zajatci zacházeli tak, že mnoho lidí ve strachu před římským zajetím raději spáchalo sebevraždu, a v roce 70 n. l. vyrabovali a zbořili velký jeruzalémský chrám. „Zatímco svatostánek hořel,“ píše Josephus Flavius, „loupili vše, co jim přišlo pod ruku, a zabili deset tisíc z těch, kterým se nepodařilo utéci… Děti a starci, lidé světští i kněží, ti všichni byli zabiti týmž způsobem.“ Na rozdíl od Římanů za sebou moderní západní armády nemohou zanechat spálenou zem a říkat tomu mír. Moderní války jsou složitá záležitost, která se děje „mezi lidmi“, a  jak nedávno uvedl náčelník generálního štábu britské armády sir Richard Dannatt, také „před reflektory médií a ve stínu expertů na mezinárodní právo“. Ve dvacátých letech v Iráku začala britská armáda průkopnicky používat „vzdušné patroly“, aby co nejlevnějším způsobem zatočila se vzbouřeneckými kmeny; dnes ovšem použití vzdušné síly s sebou často nese velké politické náklady. Čím přesnější jsou moderní zbraně, tím hlasitější křik se ozve, kdykoli navzdory své vyspělé technologii zabijí nebo zraní civilisty.

38

A čím rozšířenější je internet, tím větší je efekt propagandistických videonahrávek, na nichž povstalci útočí proti západním silám bez ohledu na civilní ztráty. Britové, kteří v 19. století v Súdánu bojovali proti mahdistickým náboženským rebelům, se nemuseli bát, že vyvolají útoky v Londýně. Dnes by teroristická kampaň tohoto typu byla vnímána jako další fronta ve svaté válce muslimů proti Západu. Takovéto konflikty, v nichž je těžké se zorientovat, nazývají někteří vojenští teoretikové válkami „čtvrté generace“, odlišnými od konfliktů předcho-

K vítězství je nutná krajní zdrženlivost a trpělivost nebo krajní brutalita.

zích epoch. Války první generace, s pěchotními liniemi a spořádanými útvary, měly svůj vrchol v době napoleonských bitev. Války druhé generace, v nichž dominovaly kulomety a dělostřelectvo, vyústily v jatka první světové války. Éra válek třetí generace, v  nichž rozhoduje manévrování tanků a letectva, trvala od druhé světové války do invaze v Iráku v roce 2003. Konfliktů čtvrté generace se účastní volně propojená uskupení, jejichž sílu a odolnost zvyšují informační techno-

logie, uvádí Thomas Hammes, plukovník americké námořní pěchoty ve výslužbě. Nejde v nich o to porazit nepřátelské síly, nýbrž „zaútočit přímo na psychiku tvůrců politických a vojenských rozhodnutí nepřítele a ochromit jeho politickou vůli“. Mnozí jiní ovšem považují současné konflikty jen za další z variant prastaré nepravidelné či asymetrické války, ne nepodobné „vleklé válce“ Mao Ce-tunga v Číně, guerillovým útokům Španělů proti Napoleonovým silám na jejich území, nebo dokonce americké válce za nezávislost na Británii. Ať už je ale definujeme jakkoli, „malé války“ mohou mít závažné následky. Za posledních šedesát let byli v jejich důsledku Britové vytlačeni z Palestiny, Francouzi z Alžíru, Američané (a Francouzi) z Vietnamu, Rusové z Afghánistánu a Izraelci z Libanonu. Mohou se Američané a jejich západní spojenci vyhnout obdobnému ponížení v  Iráku a  Afghánistánu? Izraelský vojenský historik Martin van Creveld tvrdí, že už od dob, kdy se nacistickému Německu nepodařilo v Jugoslávii porazit Titovy partyzány, nebylo téměř žádné protiokupační povstání skutečně potlačeno. K vítězství v takovéto válce vedou jen dvě možné taktiky: krajní zdrženlivost a trpělivost, jakou prokázali Britové během téměř osmatřiceti let v Severním Irsku, nebo krajní brutalita, k jaké se uchýlila Sýrie v roce 1982, když její armáda zničila velkou část města Hamá, centra islamistických vzbouřenců, a zabila nejméně deset tisíc lidí. U jakéhokoli jiného postupu vzniká riziko, že bude příliš tvrdý na to, aby se jeho prostředR E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

téma nictvím podařilo získat podporu obyvatelstva, ale ne dost tvrdý, aby se obyvatele podařilo zastrašit a přinutit k poslušnosti. Toto pravidlo je příliš kategorické. Odborníci poukazují na úspěchy, jako je ukončení povstání v  Salvadoru, zlomení moci vzbouřenců z  peruánského hnutí Světlá stezka, konec občanských válek v  Mosambiku a  Angole, zánik italských Rudých brigád a německé Frakce Rudé armády. Velká část diskusí na toto téma se točí kolem definice vítězství a porážky a rovněž významu dalších pojmů, jako je protipovstalecký boj, občanská válka, boj proti terorismu atd. Stoupenci jednoho myšlenkového proudu jsou přesvědčeni, že v  době, kdy američtí politici ztratili ochotu dál bránit severovietnamské konvenční armádě v dobytí jižního Vietnamu, už byl Vietkong téměř poražen. Takové tvrzení však pomíjí jádro věci: v  protipovstaleckém boji může jedna strana vyhrát všechny bitvy, a přece prohrát válku.

Marné lekce Debaty tohoto typu jsou na západních a zejména amerických vojenských vysokých školách na denním pořádku. Za poslední čtyři roky se toho o protipovstaleckém boji napsalo více než v předchozích čtyřech desetiletích. Armáda Spojených států se v sedmdesátých letech do značné míry přestala zabývat problematikou „malých válek“, protože

velitelé slibovali, že už nedopustí „žádný další Vietnam“, a armádní experti se soustředili spíše na to, jak porazit koncentrované síly sovětské armády. Pokořující stažení amerických jednotek z Libanonu v roce 1983 a ze Somálska v roce 1994 přesvědčilo mnoho Američanů, že by Spojené státy – slovy bývalého generála a později ministra zahraničí Colina Powella – neměly vést „nedůsledné války z nepřesvědčivých důvodů“. Rychlé vypuzení iráckých sil z Kuvajtu v roce 1991 toto přesvědčení jen potvrdilo. Protipovstalecký boj se stal druhotným úkolem a k jeho plnění byly nasazovány hlavně americké jednotky zvláštního určení, které někdy k témuž účelu školily i jednotky spřátelených států. Obtíže, s nimiž se američtí důstojníci setkávají v Iráku a Afghánistánu, je nutí si opakovat lekce získané během amerických zásahů v  Latinské Americe a ještě podnětnější jsou pro ně zkušenosti Británie s udržováním pořádku na území bývalého impéria. Proč se Britům v padesátých letech podařilo úspěšně potlačit komunistické revolucionáře v Malajsku, ptají se američtí odborníci, a proč Amerika v šedesátých a sedmdesátých letech naopak nedokázala porazit komunisty ve Vietnamu? Ve své knize z roku 2002 Jak jíst polévku nožem (titul je převzat ze Sedmi sloupů moudrosti T. E. Lawrence) popisuje podplukovník americké armády John Nagl, jak zapeklitou záležitostí je každá „válka proti vzbouřencům“, a dospívá k závěru, že britští

vojáci se lépe než američtí dokázali poučit z vlastních chyb. Generál sir Gerald Templer, britský vysoký komisař v Malajsku (bývalé britské kolonii na území dnešní Malajsie), se nechal slyšet, že střílení je jen tou méně důležitou částí vojenského tažení. Řešením není vysílat do džungle další a další jednotky, ale získat na svou stranu „srdce a hlavy lidí“, říkával a dal tak vzniknout novému slovnímu obratu. Američané ve Vietnamu naproti tomu zůstali povětšinou u „neomezeného a nekontrolovaného užití palebné síly“, uvádí plukovník Nagl, byť se prostřednictvím malých jednotek vyslaných do pohraničních vesnic a civilně-vojenských projektů obnovy pokoušeli i o jiný přístup. Sami britští důstojníci nemají o britské schopnosti poučit se z  vlastních omylů tak vysoké mínění a  tvrdí, že jejich předchůdci často své chyby opakovali. Během nepokojů v  Severním Irsku místní katolíci příchod britských jednotek nejprve vítali. Necitlivý britský přístup, jehož projevem byly například rozsáhlé pátrací operace či zastřelení třinácti civilistů o „krvavé neděli“ v roce 1972, nicméně vehnal mnoho katolíků do náruče Prozatímní irské republikánské armády. Ať tak či tak, americká armáda a  námořní pěchota mají novou příručku o  vedení protipovstaleckého boje. Jeden z jejích autorů, generál David Petraeus, byl po změně strategie a posílení americké vojenské přítomnosti jmenován velite- →

Gatesova kontrarevoluce Zastáncem tohoto směru byl bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Armáda v jeho pojetí měla zeštíhlet a ušetřené peníze měly být investovány do „inteligentních“ zbraní, spojovací a výzvědné techniky. Ideálem byly přesné letecké zásahy a minimální počet vojáků na bojišti. Moderní „pěšák“ se pak měl podobat nejmodernější technikou vybavenému kyborgovi s pancířem, nočním viděním a posilovači končetin. Toto pojetí války skutečně přineslo hladké vojenské vítězství nad iráckým režimem Saddáma Husajna disponujícím jednou z největších armád na světě. Po něm však následoval chaos, který se nasazeným vojákům, jejichž počet byl několikanásobně menší, než doporučovaly generálské špičky, nepodařilo zvládnout. Dnešní ministr obrany Robert Gates tak provádí

Chtějí-li si západní armády zachovat svou převahu, musí být schopny obstát ve střetu se dvěma zcela rozdílnými typy nepřátel. Podle toho také musí vypadat struktura armád. Pokud jsou dnes největší hrozbou nově se vynořující mocnosti jako Rusko a Čína, musí Američané a jejich spojenci investovat do letadel, lodí a vyspělých zbraňových systémů. Pokud je však největší výzvou boj proti ozbrojencům a povstalcům kdekoliv na světě, je odpovědí větší počet vojáků, a především jejich zcela nový výcvik. Dnešní vývoj navíc napovídá, že západní armády se musí připravit na obě varianty. To je velká změna, protože až donedávna se vývoj ubíral pouze jedním směrem – k nejmodernější technice a válkám připomínajícím počítačové hry a vedeným na dálku z řídících center.

Respekt 100x64 mm

17.10.2007

12:45

Stránka 1

v americké armádě reformu číslo dvě. Nejmodernější technika z armády samozřejmě nemizí, větší část rozpočtu se však přesouvá zpět k samotným vojákům. Nová strategie protipovstaleckého boje předpokládá, že „asymetrické války“, kdy hrstky povstalců útočí na nepřátelské cíle kdekoliv na světě a bez zjevných pravidel, jsou nevyhnutelnou reakcí na jasnou konvenční převahu americké armády. Amerika a její spojenci tak musí počítat s tím, že i po počátečním rychlém vítězství bude následovat dlouhá fáze bojů s povstalci, v níž bude obtížné rozeznat jasného vítěze a nebude možné se obejít bez velkého počtu vojáků. Ti se budou často ocitat v roli jakýchsi „sociálních pracovníků“ a kromě běžného výcviku budou potřebovat dobrou lingvistickou a antropologickou průpravu. ↓ inzerce

Ekonomická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

17. Mezinárodní veletrh jazyků, vzdělávání a kultury • Studium a praxe v zahraničí • Překlady a tlumočení • Jazykové kurzy • Kulturní kontakty • Literatura v cizím jazyce

9. - 10. listopadu 2007 Národní dům na Vinohradech náměstí Míru 9, Praha 2 denně 10 - 18 hod.

a rozsáhlý doprovodný program Hlavní jazyk němčina

www.expolingua.cz s podporou: Zastoupení Evropské komise v âeské republice

R E S P EKT. C Z

hlavní mediální partner:

mediální partneři:

přijímá přihlášky do kurzu Management v regionálním rozměru Kurz je určen pro manažery MAS, zemědělských podniků a podniků služeb. Místo konání: EF JU, Studentská 15, České Budějovice Termín Konání: 4. 12. - 5. 12. 2007 Cena kurzu: ZDARMA Informace a přihlášky: 387 772 843, [email protected] Kurz je finančně podpořen ÚZPI.

39

téma → lem amerických jednotek v Iráku. Na to, aby se

dosáhlo zvratu nepříznivého vývoje v  Iráku, je ovšem možná příliš pozdě, a v Afghánistánu nelze vyloučit nárůst násilí. Přesto příručka skýtá určitou útěchu – píše se v ní, že protipovstalecké operace „obvykle mají špatný začátek“ a že pokud chce armáda uspět, musí „být schopná se rychle učit“.

Tenkrát v Asii Podle už otřepaného výroku Mao Ce-tunga musejí být guerilly jako ryby, které plavou ve vodě tvořené obecnou populací. T. E. Lawrence, který během první světové války pomáhal podněcovat arabské povstání proti turecké nadvládě, hovořil o pravidelných armádách jako o rostlinách, které jsou „nehybné, pevně zakořeněné, vyživované pomocí dlouhého stonku až do koruny“. Guerilly naopak přirovnával k páře. Voják podle něj „neví kudy kam, nemá-li terč, vlastní jen to, na čem sedí, a podmaní si jen to, nač podle rozkazu namíří pušku“. Západní armády disponují nedostižnou palebnou silou, mobilitou a špionážní technologií. Hlavními trumfy partyzánů jsou pružnost, moment překvapení, podpora alespoň části obyvatelstva a především čas. Spletitý labyrint iráckých uliček a afghánské opevněné komplexy vyvažují technologickou slabost povstalců. Nová příručka se snaží změnit zaběhnutý armádní přístup: hlavním úkolem v boji proti nepříteli „mezi lidmi“ není podle ní nepřítele zničit, ale zajistit si věrnost civilistů. Všechny prvky tažení – vojenské, hospodářské a politické – musejí být pevně provázané. Tento přístup se hodně opírá o britské zkušenosti z Malajska (více o malajské válce viz rámeček Malajská zkušenost), ovšem od té doby se podmínky nesmírně změnily. „Získat si srdce i hlavy“ za Templerových časů neznamenalo jen chovat se laskavě a získat tak lidi na svou stranu – patřil k tomu i nátlak. Statisíce etnických Číňanů, mezi nimiž povstalci hlavně operovali, byly vytrženy ze svého domácího prostředí a  přesunuty do střežených táborů, takzvaných „nových vesnic“, kde jim byla nabídnuta půda. Když se Britům nedařilo nalézt ryby, rozhodli se přemístit vodu. Britové také chtěli povstalce vyhladovět, a tak obyvatelstvu omezili přísun potravin. V některých oblastech se příděly rýže vydávaly už uvařené, aby se zkazily dřív, než by se stačily dostat k bojovníkům v džungli. Taková opatření jsou dnes již nemyslitelná – vždyť i  výstavba zdí, které mají omezit sektářské vraždění v Bagdádu, pobuřuje iráckou opozici. Kontrolní stanoviště a  zákazy vycházení mají dnes jen omezený dopad.

Neoblíbení, ale trpěliví. (Britští vojáci na ulicích severoirského Belfastu, 1970) f ot o p r o f ime d ia . c z

Templer byl v Malajsku jak civilním, tak vojenským správcem. Kladl důraz na policejní dohled spíš než na vojenské operace a rád využíval domorodé jednotky. Většinová populace Malajců Brity vesměs podporovala. Jako poloostrov mělo Malajsko poměrně dobře střežené hranice a rebelové se nemohli příliš spoléhat na pomoc zvnějšku. A především byli Britové v Malajsku svrchovanými pány. Povstalecká tvrzení o boji proti koloniální nadvládě mohli zpochybnit garancemi rovných práv a slibem nezávislosti, který také nakonec naplnili. Irácké a afghánské hranice jsou naopak propustné. Některé sousední státy se buď k Západu staví nepřátelsky (Írán), anebo nejsou s to zlikvidovat povstalecké základny (Pákistán). Americká prozatímní koaliční vláda fungovala v Iráku rok, dost dlouho na to, aby se Amerika dopustila vyložených chyb, jako bylo například rozpuštění irácké armády a odstavení někdejších představitelů strany Baas od moci, ale ne dost dlouho na to, aby je mohla napravit.

Diskontinuita velení V Iráku se americké úsilí dělí mezi vojenské operace, které organizují generálové, a civilní a politickou práci, o niž se stará velvyslanectví. V Afghánistánu je velení ještě roztříštěnější. Působí tu dvě západní

Koaliční ztráty Afghánistán

250 200

800

150

600

100

400

50

200

0

2001 *

40

2002

K dnešnímu datu

2003

2004

Irák

1 000

2005

Spojené státy

2006

2007*

Kanada

0

Británie

2003

2004

Ostatní

2005

2006

2007*

ZDROJ: ICASUALTIES.ORG

vojenská velitelství – Mezinárodní asistenční síly (ISAF) pod hlavičkou NATO, které poskytují největší množství vojáků, a operace Trvalá svoboda, která se soustřeďuje na lov „cílů vysoké hodnoty“. Kromě nich tu pak funguje nespočet špatně koordinovaných agentur zaměřených na obnovu země. Koalice situaci dále komplikují. Británie, jediný vojensky významný spojenec USA v Iráku, své jednotky pomalu stahuje. A NATO si v Afghánistánu, kde je vojáků v terénu nedostatek, počíná nejistě. Mnozí spojenci se odmítají připojit k boji, který prozatím vedly hlavně americké, britské a kanadské jednotky, a další vlády jsou doma vystaveny tlaku, aby své vojáky stáhly. Kolonialismus ve své nezastřené podobě je mrtev a s ním i velké koloniální armády. Boj proti povstalcům vyžaduje početné bezpečnostní síly. Armády Západu, založené na dobrovolnících, však postupně omezily nákladný personál ve prospěch technologie. Dnes jsou tisíckrát lepší v nalézání a ničení cílů – jenže nejlepší informace z ulice často poskytne voják s obyčejnou „oční bulvou verze 1.0“. Nacionalistické a panislámské vášně jsou navíc mnohem silnější než v minulosti. Informační technologie pomohla džihádistům šířit „pravdu“ o tom, že muslimové jsou celosvětově pronásledováni, a americká rétorika o „globální válce proti terorismu“ toto tvrzení podpořila. Internet je novým a nedobytným útočištěm, z něhož lze šířit propagandu, organizovat a dělit se o taktické zkušenosti. Generálové nicméně žádají více času. Poukazují na iráckou provincii Anbar, kde se sunnitské kmeny obracejí proti al-Káidě. Britský generál Dannatt tvrdí, že v Afghánistánu je potřeba „strategická trpělivost“. Američtí důstojníci citují mezinárodní studie, podle nichž si porážka povstalců v průměru žádá devět let (a často mnohem déle). Ani houževnatost však není zárukou vítězství; mnohá tažení trvala stejně dlouho, ba i déle, a stejně skončila porážkou.

Iráčané v New Yorku Jak v  Pentagonu, tak mimo něj získávají větší váhu názory, že s  povstalci se nejlépe bojuje R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

téma Malajská zkušenost Britské Malajsko BARMA

THAJSKO KAMBODŽA

A

nepřímo, prostřednictvím místních spojenců. „Zdolat povstání v cizí zemi je pro západní mocnosti v  moderní době nesmírně náročný úkol,“ tvrdí Max Boot, autor knihy War Made New (Válka nanovo, 2006). „Zároveň však platí, že jen mizivému počtu povstaleckých hnutí se podaří svrhnout místní vládu. Problém spočívá v  tom, že západní armády ztrácejí vůli udržovat imperiální nadvládu.“ Západní síly mají vždycky možnost odejít domů, ovšem pro místní vlády je boj s povstalci záležitostí přežití. Max Boot tvrdí, že lepším modelem než Malajsko je konec marxistického povstání v Salvadoru v roce 1992. V čele boje nestály americké jednotky. Místo toho malý kontingent necelé stovky poradců z amerických sil zvláštního určení pomohl vládě, která prováděla demokratizační změny, reorganizovat armádu a vyhnout se osudu nedaleké Nikaraguy, která v roce 1979 podlehla sandinistům. Tento přístup má ovšem své problémy: pověst USA pošpinily pravicové salvadorské eskadry smrti. O konec konfliktu a začlenění guerill do novopečené demokracie se nakonec postaraly vnější politické faktory – pád sandinistů v Nikaragui, zčásti dílo povstalců s americkou podporou, a zhroucení Sovětského svazu. David Kilcullen, australský plukovník a hlavní poradce generála Petraeuse v otázkách protipovsta-

a finančních odměn za informace o partyzánech také tvrzení, že právě povstání a nutnost jeho potlačování britskou armádou jsou hlavní překážkou samostatnosti provincie. Britové skutečně urychlili vznik nezávislé malajské armády a Malajsko získalo v roce 1957 samostatnost. Malajská vláda pak vyhlásila oficiální konec výjimečného stavu, a tedy i povstání v roce 1960. V malajské válce proti sobě stálo přibližně 40 000 britských vojáků a okolo 8000 komunistických povstalců. Na straně Britů bojovalo i mnoho Malajců, kteří důvěřovali slibu získání nezávislosti a obávali se, že by vítězství komunistických povstalců znamenalo vznik státu ovládaného Číňany a de facto závislého na komunistické Číně. Malajci však také měli zkušenost s bojem po boku Britů během japonské okupace země za 2. světové války.

VIETNAM

M

Válka britských jednotek s povstalci z Malajské národní osvobozenecké armády probíhala v 50. letech minulého století. Malajsko v jihovýchodní Asii (část dnešní Malajsie) bylo tehdy ještě začleněno do britské koloniální říše, povstání proti Britům vedli převážně komunisté rekrutující se z řad přibližně půl milionu etnických Číňanů. Ti neměli v britské provincii rovné volební právo a byli většinou velmi chudí. Povstalci používali taktiku guerillové války a neměli kvůli své radikálně levicové orientaci a etnickému vymezení velkou podporu mezi většinovou malajskou populací. Britové v boji proti partyzánům operujícím v džungli použili strategii vypracovanou generálem Haroldem Briggsem, jejíž podstatou byla snaha připravit povstalce o jejich přirozenou základnu mezi menšinovou čínskou populací. Hlavní součástí strategie bylo kromě nuceného přesídlování obyvatel sympatizujících s guerillou

L

A BRITSKÉ MALAJSKO

I

Su

m

N

at

D

J

S

I

E Borneo

ra

O

N

É

S

I

E

Jáva

JIŘÍ SOBOTA

leckého boje, uvádí, že boj proti povstalcům v jiné než vlastní zemi je těžký. „Spravovat Bagdád není totéž jako udržovat s pomocí policie pořádek v New Yorku – je to spíše, jako by se irácká policie snažila spravovat New York.“ O mnohém prý podle něj vypovídá příklad indonéských jednotek, které úspěšně potlačily povstání islamistického hnutí Darul Islám v padesátých letech a na počátku let šedesátých, ale nedokázaly už zlikvidovat odpor místních obyvatel po zabrání Východního Timoru. Dilema západních sil v Iráku a v Afghánistánu spočívá v tom, že Západ dost možná nemá prostředky na zajištění vítězství, a přitom jím podporované národní vlády nejsou s to bez jeho pomoci obstát. Západní armády mohou přinejlepším vytvořit politický prostor pro vznik životaschopných vlád. Jenže už to samo o sobě bylo těžké i tam, kde boje skončily a hlavní politické síly spolupracovaly (nebo byly alespoň svolné ke kompromisu), jako v  Bosně a  Východním Timoru. Pod ustavičnou palbou to možná nepůjde vůbec.

Více inteligence, méně svalstva Ačkoli většina armád vstřebala poučení z toho, že síla se nedá užívat neomezeně a že „komplexní přístup“ je důležitý, velitelé si stěžují, že totéž už

se nedá říci o  dalších vládních úřadech. Generál Peter Chiarelli, poradce amerického ministra obrany Roberta Gatese, ve svém nedávném článku píše, že je potřeba vynaložit více peněz nikoli na Pentagon, ale na „nekinetické prvky naší národní síly“. Doporučuje posílit „maličké“ ministerstvo zahraničí a  rozvojovou agenturu USAID (tak malou, že je to „sotva víc než kontraktační agentura“) a oživit agenturu USIA (United States Information Agency). Jak se americká armáda rozrůstá, podplukovník Nagl a další odborníci tvrdí, že potřebuje víc než jen další vojáky, a dokonce víc než lingvisty, styčné důstojníky a  techniky – potřebuje plnohodnotný sbor poradců o síle 20 000 mužů, kteří budou cvičit se spojeneckými armádami po celém světě a začlení se do jejich struktury. Při takové představě armádní velitelé blednou, nezpochybňují však základní předpoklad, z něhož vychází. V následujících letech dostane na Západě slovo „válka“ dost možná význam „boj s  povstalci“. A  i  když si Američané teď nedokážou představit, že by bojovali v dalším Iráku či Afghánistánu, extremisté po celém světě již viděli, jaké škody dokážou mocné Americe způsobit pancéřovky, samopaly AK-47 a sebevražední atentátníci. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007 ↓ inzerce

PRIX R E S P EKT.aC Zpřihlašovací formulář: Podmínky

www.ccft-fcok.cz/prix

Cena Francouzsko-české obchodní komory Společnost roku

Osobnost roku

Student – Vědec

Uzávěrka přihlášek: 15. listopadu 2007 Vyhlášení výsledků: 10. ledna 2008 Oficiální partneři:

Institucionální partneři:

Mediální partneři:

Ambassade de la République tchèque en France

Toute l’actualité tchèque en français

41

rozhovor

Život je jako jízda v TGV S Hynkem Martincem o současném umění a o jeho výtvarné cestě do londýnské galerie Mladý výtvarník Hynek Martinec (26) působí jako klidný a sebevědomý člověk. Před časem odjel do Paříže a Londýna, aby se ve výtvarném světě prosadil na vlastní pěst a letos v září získal za portrét své přítelkyně „Zuzana v pařížském ateliéru“ dvě ceny v nejprestižnější britské portrétní soutěži BP Portrait Award, kterou vyhlašuje londýnská National Portrait Gallery. Letos se poprvé otevřela i pro zahraniční umělce. Z osmnácti set přihlášených vyhrál Hynek Martinec jak v kategorii nejmladších umělců, tak cenu publika. 42

Jak se mladému malíři z České republiky podaří vyhrát britskou národní soutěž o nejlepší portrét? Asi mi nebudete věřit, ale já jsem nechtěl vyhrát. To mě ani ve snu nenapadlo. Chtěl jsem se dostat do Londýna, do meky současného umění. Měl jsem tam sice už svého galeristu, ale chtěl jsem tam i žít a vystavovat.

Váš portrét získal hned dvě ceny najednou: ocenila ho porota i laici... Jak si to vysvětlujete? Ano, to je hrozně zvláštní. Za osmadvacet let existence soutěže se to nikomu nepovedlo. Asi se mi v tom portrétu povedlo otisknout můj příběh, který sice nikdo neznal, ale všichni ho R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

→

R E S P EKT. C Z

43

FOT O M AT ĚJ ST R Á N S K Ý

rozhovor éru, kde jsme s mojí přítelkyní Zuzkou několik měsíců žili...

Změnil se po té výhře váš život? Mám teď v Londýně, kam jsme se nedávno se Zuzkou přestěhovali, stokrát lepší podmínky než kdykoliv předtím doma anebo v Paříži. Slavný ale nejsem, jen na chvíli známý. Média udělala svoje. Už se nám i stalo, že jsme šli po Hyde Parku a nějací Londýňané na Zuzku volali, že ji odněkud znají, a pak se obrátili na mě, jestli náhodou nejsem ten umělec z Čech, že viděli v nějakém magazínu můj obraz. Doteď jsem se z toho vlastně nevzpamatoval. Jsem zvyklý, že je umělec spíš odstrkovaný, žádná sláva, žádné uznání. Zvlášť v mém věku. A najednou jsem se ocitl v Londýně, získávám zakázky a nemusím se nikomu vnucovat. Zákazníci mě začínají vyhledávat sami.

vidět, ale já jsem neměl čas, tak jsem mu dal jako vizitku pohlednici s mým vítězným portrétem. A on najednou vykřikl: „To jste vy? Hynek Martinec?“ A týden nato si u mě objednal portrét své ženy. Moji první zakázku. No a pak jsem dorazil k tomu původnímu kupci, sice se zpožděním, ale obraz koupil hned a bez váhání. A pak nás nasměroval k další „zakázce“. Dohodil mi byt u kamaráda v Londýně, u kterého dnes bydlíme. Skoro ze dne na den nám pronajal podkroví svého domu za velmi dobrou cenu.

Mluvíte o výtvarných zakázkách? Není to rozhodně můj prvotní cíl, ale nebráním se tomu. Učím se i obchodovat. Obraz umělce jako bohéma, který je závislý na mecenáši, je pro mě trochu český folklor. Já věřím tomu, že se jako umělec uživím, a tak dělám i na objednávku. Neberu samozřejmě všechno, musí to být v souladu s tím, co dělám a kam se posouvám. Je to myslím současná tendence ve výtvarném světě: dva roky dělat jen zakázky a počkat si, až se to obrátí, až si budou lidé kupovat to, co namaluje autor sám. A je to podle mě v pořádku: vždyť většina největšího umění vznikla na zakázku, vezměte si jen rod Medicejů... Já si umím dokonce představit, že bych pracoval jenom na zakázku, ale to je v Čechách signálem k poznámkám, že se ze mě stává komerční umělec.

Už vám to někdo vyčetl? Spíš jsem se doma dočkal ještě něčeho horšího. Ticha. Zpráva o mém úspěchu nevyšla snad v jediném českém umělecky zaměřeném časopise, i když se mihla ve všech denících. Výtvarná obec mlčí, protože jsem je obešel. Tady si kurátoři své umělce pěstují, jsou to jejich odchovanci, a když se jim daří, tak je to díky jejich dobrým kurátorským krokům a kontaktům. Je tu rivalita, ale skrytá. V Londýně je samozřejmě také, a dokonce ještě větší, ale tam se člověk ztratí. Na vernisáži jenom někdo mávne rukou, křikne, že je super, co dělám, ale stejně si každý jede to své, protože na pletichy nemá čas. Kdežto v Česku někdo štěkne a strhne se lavina. Všude je to stejné, jen v intimních rozměrech naší výtvarné obce to přináší trochu jiné důsledky.

Jaké zakázky dostáváte? Různorodé. Velmi zvláštní příběh se váže k té první, kterou jsem získal shodou náhod. Šel jsem ukázat jeden obraz kupci do čtvrti Chelsea. Vytisknul jsem si z internetu jeho adresu, a když jsem přišel před dům s popisným číslem 18 a říkám tomu pánovi, který vyšel ze dveří, že nesu portrét, jak jsme domlouvali po e-mailu, dost udiveně se tvářil. Spletl jsem si totiž byt číslo 18 s domem se stejným popisným číslem. Ten pán chtěl můj obraz přesto

44

soustředit na cestu, jinak mě tlak okolí rozdrtí. Londýn je pro mě motivací, jak jít víc do hloubky a ještě víc se zahryznout. Francie mi naopak našeptává, ať se uvolním.

Říkáte, že Londýn je meka současného umění. Jak je na tom pak v tomhle ohledu Paříž?

f ot o ar c h i v h y nka martin c e

→ asi vycítili. Maloval jsem ho v pařížském ateli-

Pro mě byla Paříž vždycky minulost. Tušil jsem, že to nebude centrum současného umění, nečekal jsem nic konkrétního, jen jsem to nechal být, kam nás to zavane. Nechci, aby to vyznělo, že mám právo soudit, jestli je, nebo není pozadu. Vlastně není pozadu. Francouzská kulturní politika jen podporuje konceptuální umění více než jiné obory. A to se tam pořád drží. Stejně tak jako historie ve zdech těch jejich budov a na dlažbách velkých bulvárů. Stahuje to zpátky. Podle mě se pařížský sen uzavřel ve 20. století. My už teď žijeme úplně jinou dobu a Paříž se z toho nemůže probrat. Svět kmitá, zrychluje se, národní identity se vytrácejí a francouzská kultura se v tom neumí udržet, rychlost jí holí vlasy. A tak se uzavírá na můj vkus až moc. Ale to je těžké soudit.

Myslíte, že rozpíjení národní identity je obecný jev současného umění?

„Zuzana v pařížském ateliéru“. (Obraz Hynka Martince, jenž získal cenu BP Portrait Award)

Tehdy jsme ještě žili v Paříži a měli tam velké plány. Měli jsme se za pár týdnů stěhovat do krásného nového ateliéru ve středu Paříže, Zuzka měla dobrou práci v Českém centru, dařilo se nám skvěle. On ale najednou pronesl takovou drobnou věc, šupinku, která vám prolítne kolem hlavy, a když ji nezaslechnete, tak jdete jinam a žijete úplně jiný příběh.

Jak jste se předtím dostal do Paříže? Náš kamarád, malíř Roman Kameš, který v Paříži žije, nám v lednu 2006 napsal, že jede v létě na tři měsíce do Indie a že u něj můžeme bydlet. Já byl v tu dobu v Londýně, kde jsem se zkoušel prosadit už před dvěma lety. Čerstvě jsem našel Mark Jason Gallery, která mě začala zastupovat, všechno se dobře vyvíjelo, a tak se mi do Paříže moc nechtělo. Kdybych si tehdy ty mé životní položky racionálně srovnal vedle sebe, zůstal bych v Londýně. Ale říkal jsem si, co když ta cesta vede přes Paříž?

Rychlost, která holí vlasy

V čem je pro umělce život v Londýně jiný než v Paříži? Rád cituju Karla Čapka, který říkal, že v Paříži se žije nejlíp a v Anglii se člověk potká s nejlepšími lidmi. To platí dodnes. V Londýně dávají velký důraz na preciznost a na detail, kdežto ve Francii jsou liberálnější, volnější, můžu tam jen tak chodit po ulici a přemýšlet. V Londýně se musím

Záleží, na jaké úrovni se pohybujeme. Trendové umění je podobné po celém světě. Má stejný jazyk, jak ten umělecký, tak i dorozumívací. Preferuje se zásadně angličtina, všechno se do ní automaticky překládá. Umělec, který neumí anglicky, vlastně v  trendovém světě neexistuje. Ale pokud umí anglicky a má energii do toho jít, tak má velkou šanci se prosadit.

Vy jste uspěl v Londýně, takže jste taky „trendy“? Já určitě ne. Já jsem spíš samotář, který běhá mimo stadion, a podařilo se mu do něj skočit. Ale nevím na jak dlouho.

Příští týden budou vyhlášeny výsledky Ceny Jindřicha Chalupeckého. Přihlásil jste se do ní někdy? Sám jsem se na ni nikdy nehlásil, protože je vždy dobré, aby to udělal kurátor za svého favorita. Před dvěma lety mě chtěla nominovat profesorka Slavická, ale já nechtěl. Cítil jsem, že mám minimální naději na úspěch. Porota má své představy a já se do jejich škály moc nehodím.

Co se vám na kritériích Chalupeckého ceny nelíbí? Kritéria soutěže jsou oficiálně transparentní a otevřená všem umělcům. Česká scéna ale dost odvisí od známých a kamarádů, kteří ji tvoří, a pokud do ní nezapadám, nemají důvod se mnou příliš zaobírat. Osobně si také myslím, že české umění je pomyslně rozděleno na dva tábory, které se neustále přou. Zdá se mi, že se nedokážou tolerovat, a to mi vadí asi nejvíc. Mám pocit, že je tím Chalupeckého cena dost poznamenaná, i když se samozřejmě jedná o nejprestižnější cenu, jakou u nás může mladý výtvarník dosáhnout.

Jsou mladí čeští umělci uznávaní u nás známí i v Evropě? Někteří ano, ale ke známosti českého umění venku jsem velice skeptický. Svět nás moc nezná R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

rozhovor a ani se o nás nezajímá. A my přitom máme co nabídnout. Jsme sice malá země, ale máme šikovné lidi. Je škoda, že nemají více odvahy jít do světa.

Náš život je, jako když jede TGV. Každý den. Kam jede a kde se zastaví? Mně přijde úžasné vyskočit a dívat se na vlak zpomaleným záběrem. Rychlost ale proniká do všeho.

Praha vám opravdu nestačila?

Musíte být umělcem, abyste z toho vlaku mohl vyskočit?

Působí to tady na mě hrozně tupě. Jako bych byl v nějaké nádobě. Vždycky když chci rozpažit a protáhnout se, tak do něčeho narazím. Nevím, čím to je, ale v cizině ke mně přichází víc věcí. Jedu na víc obrátek. Vadí mi naše svázanost a pevnost. Možná je to i tím, že to tady příliš znám a že mě nic neprovokuje a nemotivuje. Upadám tu rychle do stereotypu, což mě zabíjí, kdežto v Paříži nebo v Londýně na to nemám čas. Pořád mě něco atakuje a musím vymýšlet varianty, pořád jsem v pohybu.

Je tedy možné, že i město a jeho atmosféra mají vliv na to, jak a co malujete?

Určitě ne. Dovedu si představit, že kdyby mě potkal jiný obor, tak budu vlastně úplně stejný. Je mi v podstatě jedno, co dělám. Nechci to takhle doslova říkat, ale vlastně to tak je. Pro mě je mnohem důležitější, jak co dělám a co pro to dělám. Já prostě musím pracovat a potřebuju dělat precizně. Je to fyzická nutnost, a kdybych ji neměl, budu si připadat jako prohnilý a prolhaný člověk, který existuje úplně blbě. Kdybych byl automechanik, vymakával bych auta do úplné šílenosti. Já prostě jen odvádím práci.

Asi ano. Doma v Machově se to podobá šichtě v továrně. Vstanu v šest a pracuju o samotě, dokud to jde. V Paříži jsem byl mnohem více s lidmi, byl to takový bohémský život. Začal jsem tam úplně jinak přemýšlet o čase a ujasnil jsem si, co mě v umění zajímá. Právě v Paříži jsem začal dělat portrét Zuzky. Původně jsem chtěl namalovat Václava Havla, kterého mám hodně rád, ale nakonec to nevyšlo. Potřeboval jsem technicky dokonalou fotografii jako předlohu. Nakonec jsem se rozhodl pro Zuzku a Paříž nám pomohla. Jednou jsme přišli po krásné procházce do ateliéru, zapadalo slunce, bylo tam to pařížské světlo, které jinde neexistuje – medový západ. Začali jsme fotit a po čtrnácti dnech náročného focení to najednou klaplo.

Jak se z vás tedy stal malíř?

Jen odvádím svou práci

narychlo, během pěti minut, nakreslil jednoduchou černobílou linkou kresbu planety s raketkou. Něco naprosto mimo. Tu dětskou soutěž jsem ale vyhrál. Všiml si mě tam akademický malíř Vladimír Rocman, který se mi na příštích dvanáct let stal přísným učitelem, a paralelně jsem začal chodit i k akademickému malíři Josefu Duchacovi. Byli si navzájem pravým opakem a dokonale se doplňovali. Rocman jako přísný Angličan a Duchac jako rozevlátý Pařížan. Ta kombinace byla skvělá škola. Nebo spíš vojna. Podobný dril už mi nedala žádná jiná výtvarná škola nebo instituce.

Zajímají vás i jiné techniky, než je hyperrealismus, kterým jste namaloval portrét Zuzana v pařížském ateliéru? Pokládám se za konceptuálního umělce, zkouším i abstrakci a hyperrealismus nemám vlastně moc rád. Potřeboval jsem si ale vyjasnit, co dokáže přemalovaná fotografie, když se cituje v té nejvyšší technické dokonalosti a v tom nejjemnějším detailu: v jejím zrnu, struktuře digitalismu. Co udělá maximální znásilnění fotografického média. Fotky jsou pro mě totiž mrtvé informace, filmový pás, ve kterém se ztrácím, protože jim příliš věřím – že opravdu ukazují realitu. Práce na tom portrétu byla neuvěřitelná pětiměsíční zkušenost. Poprvé jsem vyeliminoval svůj styl. Žádné rozjímání nad každým valérem nebo tahem štětce, na které jsem zvyklý. Pracoval jsem jako mašina, plošně. A čekal jsem, že to oživne, že tam narvu ten čas, který mi chybí u fotografie. A splnilo se to: v tom obraze je opravdu něco víc než ve fotografii. Je takový udýchaný, fyzicky opracovaný, osahaný. Nějak to lidmi hýbe.

Kam to s nimi hýbe? Asi směrem k lidskosti. Fotka je příliš tvrdá. Na obraze jsou vidět chyby a ty jsou lidské.

Reagujete tvorbou na dnešek? Přijde vám realita tvrdá, technická a nelidská? R E S P EKT. C Z

Začalo to, asi když mi bylo jedenáct let, na soutěži okresní galerie v Náchodě. Bylo nás tam asi padesát dětí, přečetli nám úryvky z knihy Karla Maye a měli jsme malovat něco na motivy, které jsme vyslechli. A já tehdy jen

Kdybych bral své ambice vážně a šel za nimi, byl by ze mě uslintaný magor, který bude všem říkat: „Jsem skvělý.“

Ani Akademie výtvarných umění, kterou jste studoval?

uměleckému nátlaku. Znám některé případy, kde umělecky pomohl, ale i takové, kde zase naopak něco zničil. Ale chápu jeho taktiku, že kdo je silný, nenechá se odradit. Je to takový boj osobností. Jeho studenti podle mě získávají zajímavé myšlení.

Jaká byla na AVU atmosféra? To prostředí nás nutilo k soutěživosti, egoismus tam visel ze zdí. Viděl jsem, co byl tehdy trend, co se vystavovalo v současných špičkových galeriích, a nezdálo se mi to. Přišlo mi to divné a zvrácené, neviděl jsem v tom žádnou logiku. Nechtěl jsem chodit na žádné výstavy a vernisáže, viděl jsem, jak je to šílené, jak záleží jen na známostech, a začal jsem škatulkovat na to, co uznám, a na to, co je pro mě naprosto nepřijatelné, co už pro mě není umění. Nakonec jsem si ale vnitřně uvědomil, že umění je všechno. Dost mi v tom pomohl výrazný a odvážný německý výtvarník 60. let Joseph Beuys, který mi dal svobodu. Dříve jsem měl problém se strategií, nikam konkrétně jsem nesměřoval a to mě znervózňovalo. A pak jsem pochopil, že to ani nejde, vytvořit si nějakou zvláštní strategii, protože lidé stejně vždycky vycítí, že je to hrané. Teprve až když jsem rezignoval na struktury, začaly se odehrávat všechny ty šťastné věci. Bez Beuyse bych nebyl schopný zbořit mantinely. Umění je prostě svoboda. Můžu si dělat, co chci.

Na plátně, nebo i v životě? I v životě. Já zásadně neplánuju. I když to teď asi zní divně, protože samozřejmě musím trochu plánovat. I soutěž v Londýně byl plán. Mám touhy a ambice. Myslím si ale, že je důležité nebrat je vážně, protože když za nimi začnu tvrdě jít, stane se ze mě uslintaný magor, který bude chodit od dveří ke dveřím a všem povídat: „Jsem skvělý.“ Chtěl bych si to udržet přesně tak, jak to mám teď. Malovat, pracovat a přemýšlet jako umělec. Dobře slyšet intuici.

Dá se dělat něco pro to, abyste slyšel intuici? Cvičím. Začal jsem s tím v Paříži. Také jsem se stal vegetariánem. Začal jsem tak mnohem víc cítit svoje tělo, intenzivněji teď vnímám duchovní věci. Potlačila se ve mně agresivita a úplně se mi změnilo vnímání barev. Dřív jsem měl třeba rád černou a dneska ji už vůbec nepoužívám.

Ani AVU, i když přístup pana profesora Zdeňka Berana, u kterého jsem byl v ateliéru, mi velice vyhovoval. Já se během těch šesti let spíš snažil cestovat a záměrně poznávat jiné názory na život a na umění. Byl jsem na dvou stážích v Londýně a v New Yorku, které mi daly strašně moc. Poprvé jsem si uvědomil, co je to žít umělecky a pozorovat život z jiného úhlu, než byl tehdy můj svět na AVU.

Kdy vám intuice třeba dobře napověděla?

Jaký na vás měl tehdy vliv Milan Knížák?

Ve městě, které bude charakter těch dvou metropolí spojovat. Možná New York. Zatím ale jen naslouchám. Q

Milan Knížák byl po dobu mého studia jen profesorem, rektorem už nebyl. Má podle mě velký dar ovlivňovat lidi, takže pokud se student sám v sobě nevzbouří, velice snadno podlehne jeho

Například na Hollarce: něco mi říkalo, že musím zkusit přijímačky na AVU už ve třeťáku, i když jsem věděl, že tam ještě nepůjdu. Vybral jsem si ateliér a oni mě vzali. Ušetřil jsem si tak nervy ve čtvrťáku, kdy každý řeší, co bude po škole. A pak také třeba ta cesta do Paříže. Anebo vlastně do Londýna, ale o tom už jsem vám říkal.

Kde se chcete zastavit?

MARIKA PECHÁČKOVÁ

Autorka studuje dokument na FAMU.

45

kultura film

str.49

výtvarnéumění

str.50

hudba

str.52

arChitektura

str.53

vbojiprotipojišťovnám

kdodávíc

zasloužísitrest

zbouratvilky,přeložittrať

jAN gREgoR

jAN h. vITvAR

ToMአTuREK

KARolíNA vITvARová-vRáNKová

Film Michaela Moorea Sicko o americkém zdravotnictví baví i irituje.

Chalupeckého cena pro mladé výtvarníky dostala konkurenci v podobě Národní galerie.

Rozhovor s Blixou Bargeldem o nahrávacích společnostech a nové desce Einstürzende Neubauten.

Čerstvě vystudovaná architektka Kubiszová by ráda spojila českou a polskou část Těšína.

literatura

Příběhy ze Země Boží Varšavský novinář píše o malých i velkých českých traumatech.

Příběhy o Tomáši Baťovi, Heleně Vondráčkové nebo Stalinově pomníku zná každý Čech starší dvaceti let. Jenže u každého záleží také na tom, kdo, jak, komu a proč ho vypráví. Mariusz Szczygiel, čtyřicetiletý varšavský novinář, je bravurním stylem a s hlubokým záměrem vypráví Polákům. V českém překladu se nyní v knize Gottland dostávají zpět k nám, obohacené o pohled z jiné perspektivy.

nahořesehrbí,dolešlapou Snad poprvé od dob knihy Alana Levyho Pražské  peřeje zajímají Češi a jejich „moderní mytologie“ někoho jiného než je samotné a příběhy tak získávají širší platnost. České dvacáté století je pro Szczygiela obecným symbolem postkomunistického traumatu a Čechy jsou rezervoárem společenských morálních dilemat. Má smysl položit život v předem prohrané válce? Má člověk spolupracovat s nepřítelem ve jménu přežití bližních? Proč je někdo chameleon a kariérista a jiný není schopen se vzdát vlastní tváře? A jaký má smysl po tom dnes pátrat? Osudové i groteskní příběhy Čechů se autorovi hodí k širší úvaze nejspíš proto, že jsou mnohoznačné a překvapivé jako židovské anekdoty. Možná v nich jako Polák nalézá inspiraci, protože nejsou černobílé. A v každém případě je schopen si od nich udržet odstup, protože je pozoruje zvenku. Slovo Gottland v titulu má dvojí význam: je to jednak perverzní samožerné muzeum Karla Gotta v Jevanech a jednak Země Boží, vlast, k níž se lidé vztahují navzdory historickým nepohodám. Gottland účtuje s dvacátým stoletím prostřednictvím chronologicky řazených příběhů. Jejich hrdinové jsou veřejně známí. Všichni byli ve své době povyšováni do role novodobých svatých anebo čelili zatracení. Začíná se líčením života Tomáše Bati a jeho nástupců. Poměr k protektorátu vidí autor

4

očima Lídy Baarové, zamilované do Goebbelse. Stalinismus skrze sebevraždu Josefa Švece, autora Stalinova pomníku. Pražské jaro skrze vzestup a pád Jana Procházky, tragické postavy reformního komunistického hnutí. Normalizaci z dvojího úhlu pohledu Kubišové a Vondráčkové. Je tu i životní příběh chlapce, který se po Palachově vzoru zmateně a zbytečně upálil roku 2003. Jako duch iracionality se tu letmo míhají stíny vedlejších příběhů. Proces s Plastic People, Kafkova neteř Věra Saudková. Sedlák, který v zabraných Sudetech vysvětlil Mileně Jesenské, že se Němců nebojí: „Paní, člověk může umřít jen jednou. A když umře dřív, tak je prostě dýl mrtvej.“ Reportáže jsou rozloženy do románové kompozice, takže knihu vnímáme jako jediný příběh s novým smyslem. A právě tady začíná Szczygielův autorský vklad. Gottland mohl působit jako karikatura, jenže autor nic přímo nehodnotí, sbírá fakta a používá neutrální investigativní metodu. I notoricky známé příběhy se najednou rozrůstají o srovnání a podrobnosti, které na ně vrhají nové světlo. Příklad: začátkem první světové války čelil Tomáš Baťa pádu zlínské fabriky, když zaměstnanci dostali povolávací rozkaz. V poslední chvíli získal exkluzivní objednávku na boty pro armádu podmíněnou slibem, že dělníci nemusí narukovat. Zachránil je. Jeho mladší bratr Jan se podobným způsobem o pětadvacet let později dohodl s fašisty a dodával boty wehrmachtu. Jenže bylo to totéž? Je možné určit provždy hranici mezi cynismem a prostou snahou přežít? Nad mentalitou Čechů zuřil i Hitler: „Čech je jako cyklista: nahoře se hrbí, dole šlape!“ Příběhy v knize mají faustovský nádech smlouvy s ďáblem. Třeba obludná historie o Josefu Švecovi a Stalinově pomníku. Švecova prestiž u komunistů klesala úměrně s opadajícím generalissimovým R e S P e k t 4 5 | 5 . – 1 1. l I S t o Pa d u 2 0 0 7

novinky Ladislav Novák: Malý slovník naučný Dybbuk, 146 stran „Časovaná bomba je jako dílo umlčeného básníka. Čím později vybuchne, tím strašnější výbuch.“ Sborník podobně pojatých „absurdit a zbytečných vědomostí“ básníka a výtvarníka Ladislava Nováka (1925–1999) vznikal od sklonku 50. let do poloviny následující dekády, v době, kdy si Novák podle slov Jindřicha Chalupeckého uvědomil „kritický stav surrealistické poezie“. V plném znění se nyní dostává ke čtenářům vůbec poprvé. Arto Paasilinna: Vlčí léto laponského mlynáře Přeložil Jan Petr Velkoborský, Hejkal,   208 stran Péčí havlíčkobrodského nakladatelství Hejkal u nás vychází další humoristická knížka populárního finského spisovatele. Její děj se odehrává na venkově krátce po skončení druhé světové války a Paasilinnovy fanoušky možná překvapí svou poněkud temnější notou. Pavel Vašák: Šifrovaný deník  Karla Hynka Máchy Akropolis, 144 stran Šifrované Máchovy zápisky z  roku 1835, jež dosti expresivním jazykem popisují jeho vášnivý vztah s Lori Šomkovou, poprvé zpřístupnili ve 30. letech surrealisté. Na české literární scéně ve své době vyvolaly řádný poprask, nyní se k nim ve své studii vrací literární teoretik Pavel Vašák, který se zaměřuje i na osudy Máchovy dávné femme fatale.

kultem a  sebevražda se mu stala východiskem z izolace. Co bylo dál? Szczygiel sebral materiál o demontáži a odstřelení pomníku roku 1962. Stalinovi se tehdy nesměly vložit výbušniny do hlavy. Při odstřelení hrozilo poškození pražského centra a pyrotechnik se po úspěšné explozi psychicky zhroutil. „Co je to hrdinství?“ ptá se v soudobých aktualitách novinářka chodce. „Hrdinství je udělat všechno, co se po nás chce a žádá,“ odpoví muž.

Kdy budeme mluvit o Polácích? Události z historických etap se prolínají a postupně z nich roste obraz společnosti, která za svou identitu a hmotný blahobyt vděčí z velké části hypertrofovanému pudu sebezáchovy. Ze Szczygielovy strany v tom není stopa odsudku. Prostě konstatuje, že své hrbící se a  pilně šlapající cyklisty můžeme těžko zapřít. Za takových okolností lze lidi soudit za zločiny, ale nikoliv za pouhou loajalitu k režimu. K historii patří zrovna tak Havlův Dopis Gustavu Husákovi jako anticharta. Jedno bez druhého by neexistovalo, a proto to nejlepší, co můžeme udělat, je dohledat fakta a vyslovit je nahlas. Ale přece jen: stačí to? Szczygiel je intelektuál dvacátého století narozený za železnou oponou, a  tak mu v  Gottlandu jde nakonec přesně o  to, o čem zdánlivě nemluví. O morální princip. V postR E S P EKT. C Z

komunistické Evropě nelze zůstat nestranný. Jde ale o míru rozhořčení, s níž zavrhujeme idealisty a oportunisty totalitních režimů. Ztráta míry totiž způsobí, že můžeme být směšní, ale také nebezpeční. Pro Szczygiela je například poválečná štvanice na Lídu Baarovou stejně nepřijatelná jako podpisy anticharty. A možná ještě horší. Ďábelsky propracovaný tlak, strach o  život, svobodu a později o kariéru, to všechno otrávilo život pěti českým generacím. Bylo to k něčemu? Szczygielova kniha vznikla v  době, kdy tahle otázka prakticky nikoho v západní Evropě nezajímá, ale zůstává živá na postkomunistickém „středovýchodě“. Řešení morálních postojů vůči totalitě je tady stejně traumatizující téma jako v západní Evropě postkolonialismus. Obojí bychom měli v EU brát velmi vážně, protože naše evropská budoucnost roste částečně právě z minulých traumat. Společenská témata se vyjasňují, teprve když je zkoumají lidé různých mentalit z různých úhlů. Proto má velký smysl mluvit o Češích v Polsku anebo naopak – což bohužel zatím nikdo u nás neudělal. Q TEREZA BRDEČKOVÁ

Autorka je spisovatelka a scenáristka. Mariusz Szczygiel: Gottland Přeložila Helena Stachová, Dokořán, 224 stran

co se čte v respektu Martin M. Šimečka šéfredaktor

Rád čtu britské konzervativní spisovatele, abych si provětral své usedlé liberální myšlenky. Nedávno jsem dočetl Afghánce Fredericka Forsytha (Knižní klub, 2007), ale příznivcům akčních thrillerů – k nimž se počítám – odkazuji, že první polovina knihy je výklad o al-Káidě a Koránu, druhá zase oslavou bílého muže, jenž se obětuje pro svou civilizaci. Mnohem zábavnější – byť to ve srovnání s Forsythem nezní moc pravděpodobně – je kniha šarmantního konzervativce Rogera Scrutona Západ a ti druzí – globalizace a teroristická hrozba (Barrister and Principal, 2007). Scruton už rezignoval na naději, že Evropu může spasit křesťanství, a proto na obranu proti islámu, jenž je z principu nenárodní, staví ideu posilování našich národních států. Číst Scrutona a polemizovat s ním je opravdový požitek.

47

kultura literatura

Poezie jako botanický průzkum

Ještě žijeme, tak co!

Básnický deník biologa Jiřího Sádla

I v Beranově světě je kapka naděje

Moderní básníci občas vyhledávají nezvyklé zdroje metafor i v oblastech poezii na hony vzdálených, jaké spravuje a střeží přísná exaktní věda. Užití odborného pojmosloví v básních (např. v Cantos Ezry Pounda, u nás třeba u pozdního Holana nebo Ivana Diviše) mívá přitom často předvědecký charakter – působí spíš jako magická formule. Vzácnějším úkazem jsou básnící vědci, jakým byl Miroslav Holub, u něj se však poezie často blížila populárně-naučné publicistice a v rovině básnického sdělení byla spíš banální. Oba obory se málokdy podaří propojit tak, aby přitom ani jeden nepřišel zkrátka. RNDr. Jiří Sádlo, Csc., (1958) se odborně zabývá hlavně bádáním o souvislostech mezi botanickým a kulturněhistorickým utvářením krajin, přičemž jej nejvíc zajímá pomezí měst a venkova. Známé jsou například jeho studie o tom, jak rychle by se po zániku civilizace zmocnila divočina území Prahy. Výchozí nápad je v tomto případě docela poetický, zpracování však plně odpovídá odborným nárokům. Jeho nová útlá knížka Prázdná země představuje z žánrového hlediska pravý opak.

Na první pohled nic povzbuzujícího. Lidé jsou tu všední, žijí na vsi či v malém městě, rodinné poměry mají – pokud vůbec nějaké – neuspokojivé, pokud pracují, pak mají zaměstnání nepřitažlivá. Takové jsou postavy a atmosféra prozaické prvotiny Stanislava Berana Až umřeš, nikdo ti nebude chtít sahat  na prsa, souboru pětadvaceti povídek, tematicky, životním pocitem, povahou hrdinů, jazykem i stylem podivuhodně jednotného a soudržného.

psíboudajevolná

Její tvar napodobuje přírodozpytný deník z oboru fenologie, což je poněkud obstarožní nauka o vlivech klimatických cyklů na růst rostlin. Sám text je ale výrazně básnický, jak ostatně napovídá i název, odkazující na Pustou  zemi T. S. Eliota. Rytmizované, expresivně zjitřené záznamy mohou chvílemi dokonce evokovat intenzitu Malých básní v próze Charlese Baudelaira, jenže Sádlo se rozhodně netváří jako prokletý básník. Vždy včas uhne k sebeironii, popřípadě naředí hutný obraz esejistickou úvahou. Když si pak v nějaké polabské hospůdce poručí pivo s fernetem, cítíme, že tak plebejský motiv by Baudelaire s Eliotem do svých estetických destilací zaručeně nevpustili. Poezie v čisté podobě vyvře u Sádla na povrch jen ve vzácně koncentrovaných okamžicích. Většinou se skrývá v popisech všedního konání a pozorování. Objektem je terén, v němž se stýká a potýká organická příroda se stopami a pozůstatky lidských aktivit, subjektem pak „suburbánní obyvatel, profesí biolog“, jak se autor na záložce charakterizuje. Ten do dění vstupuje pouze sporadicky – pije čaj, louská ořechy, chodí na procházky se psem –, nicméně vše vnější, co „objektivně“ vnímá, se mění v zrcadlo jeho pocitů a nálad. Přírodní lyrika takto funguje odedávna, stačí připomenout staré Číňany, jenže tady se příroda setkává s přírodovědcem, který nezachází jen s jazykem básnickým, ale také odborným. I postřeh a porozumění má zbystřeny erudicí. Básník v něm jemně vyhodnocuje materiál, který z reality vytěžil coby odborník. Vybírá symptomy, symboly i znaky, které lze bez ztráty smyslu a hodnoty převést do hájemství krásné literatury. Nevšední forma tu nese nevšední významy. Sugestivně například vyjevuje cyklické pojetí času. Tím, že jsou v datech záznamů vynechány letopočty, stává se proměnlivé střídání ročních dob podstatnějším jevem než lineární plynutí času podle kalendáře. Také často užívaná botanická latina jako by text vracela až někam k baroku. Krajina i s obyvatelstvem, předvedená ve zdánlivě svévolném nakupení podrobností, tu má svou nevědomou paměť. Jiří Sádlo ukázal, že její ohledávání je velkým tématem pro badatele i pro básníka. Q

Ústředním místem, kam Beranovy postavy většinou míří, je hospoda. Právě alkohol je snad jediným průvodcem, někdy i útočištěm v jejich samotě. Není to tedy svého druhu inspirativní haškovsko-hrabalovská česká hospoda, kde pivo uvolňuje řeči jako náhradu všednosti života, ale obyčejná nálevna alkoholu, sice potřebná, avšak bezútěšná, kde jediné oživení způsobí, když se někdo zpije do němoty nebo se začne rvát. Ale i to je vlastně všední: když zůstane v desce stolu zaseknutá lopata, která někoho mohla zabít, hostinská zůstává lhostejná, jenom dává najevo, že jí překáží při roznášení piva. Jeden z Beranových osamělců najde své místo v lokomotivě na vyřazené koleji. Její kovové pláty jsou zprohýbané, jak se je někdo pokoušel urvat a zpeněžit ve výkupu. Mašina mu proto připomíná živého tvora, jemuž se zaživa stahuje kůže, čeká, kdy ji „stejně někdo očeše, urve první plech a sloupne ji jako banán, dostane se jí pod sukni“. Musí v ní však zůstat, „snášet výrostky s mozkem sežraným ředidlem a chlastem a pytláky slídící po kusu železa“. Vždyť jak jinak by ohlídal svou vlastní hromadu starého železa, kterou si ukryl do křoví? Beranova povídková kniha je světem mužů. Když už se zde objeví žena, která netrpí lhostejností svého muže, jeho hrubostí, alkoholismem, žena, která z jeho života náhle nezmizí, aby unesla vlastní život, zanechávajíc prázdný byt a muže v něm jeho bezvýchodnému osudu, je to zázrak. „Normální pěkná ženská. Divný, že takový dneska ještě žijou,“ říká si ráno muž po vášnivé noci, když se k jeho překvapení ukáže, že z takto náhodně prožitého dobrodružství může vzniknout vzájemný vztah. Lidé Beranova světa trpí právě nedostatkem takových poměrů, osaměním, samotou – a absencí lásky. Jejich vztahy doma zevšedněly, okoraly, a tak se utíkají do hospody, ožralí pustnou a smrdí. Jednoho z nich žena nepustí do postele a jemu nezbývá než vyhnat svého psa z boudy, aby se v ní vyspal, a pak smrděl ještě víc. Roztáčí se kolotoč, z něhož neumí vystoupit. Kopáči z maringotky psa zabijí a snědí, jeho osamění je tak znásobené vinou. Psí bouda je volná, ale co teď? Beranovi lidé jdou bez cíle, na jedné železniční stanici nastoupí, na jiné vystoupí, ani rozjařené lesní dělnice je nevzpruží, a jdou dál. Někde v nich je zasutá touha po kuchyni v kamenném domě, odkud by nemuseli ani vytáhnout paty. Jenže jdou dál, kam, to sami nevědí. Jako Evžen, který žil na ulici, podobný toulavému psu. „Jídlo ani nepotřeboval, spíš řešil každé ráno problém, kde sehnat peníze na krabičák.“ Opilec se po ránu ptá: „Jak dlouho tohle může vydržet?“ Sám si s povzdechem odpovídá: „Ještě dlouho, moc dlouho.“ V závěru poslední povídky mu docházejí síly, ale když ho chlapi v hospodě posadí ke stolu a on vidí, že o něj mají strach, jeho pomačkaný somrácký škleb se promění v úsměv. Štěstí tedy snad přece jen existuje. I ve skličujícím světě Stanislava Berana. Q

vIKToR ŠlAjchRT

vlAdIMíR KARfíK

přírodovědecvpřírodě

Jiřísádlo:prázdnázemě–listopadováčástroku Dauphin, 87 stran

4

stanislavberan:ažumřeš,nikdoužtinebudeChtítsahatnaprsa Host, 172 stran R e S P e k t 4 5 | 5 . – 1 1. l I S t o Pa d u 2 0 0 7

f ot o g l o be me d ia / re u ter s

kultura film

V boji proti pojišťovnám Film Michaela Moorea o americkém zdravotnictví baví i irituje

V

 USA nemá téměř 50 milionů lidí zdravotní pojištění a v žebříčku kvality a dostupnosti lékařské péče je země podle statistik WHO až na 37. místě na světě. Neexistuje moc palčivějších témat, která si pro svůj nový film Sicko mohl vybrat nenáviděný i zbožňovaný filmařský Jánošík Michael Moore. Tlouštík s  kšiltovkou, který byl před dvěma lety časopisem Time zařazen mezi sto nejvlivnějších lidí na světě, se opět postavil do čela nespokojených mas a  tradiční kombinací přesně cílené satiry a bohapusté demagogie bojuje za změnu zdravotnického systému založeného na síti soukromých pojišťoven.

Běžný kubánský občan Prvních pětačtyřicet minut filmu patří mezi to nejpůsobivější, co kdy Moore natočil. Režisér, který nikdy neopomene tepat zhoubný vliv televize, se za léta praxe dokonale naučil ve svůj prospěch využívat jejích výrazových prostředků. Klipová poetika, ilustrační ukázky ze starých filmů a popkulturní citace patří mezi základní munice Mooreova arzenálu. Třeba dlouhý seznam chorob, které Američanovi znemožňují získat pojištění, ztvárňuje graficky ve stylu slavné titulkové sekvence Hvězdných válek. Neuvěřitelné příběhy obětí systému, jichž režisér po výzvě v médiích nasbíral údajně tisíce, by se přitom obešly bez formálních kudrlinek. Například vyprávění nepojištěného dělníka, kterému nemocnice dala vybrat, zda chce přišít uříznutý prostředníček za 60  000 dolarů nebo prsteníček za 14 000 dolarů, obstojí svou absurdností samo o  sobě. Moore je ale neuvěřitelný citový vyděrač. Jeden příklad za všechny: zpověď nešťastné matky, která přišla o potomka, se odehrává na hřišti plném hrajících si dětí.

Zavřete oči, odcházím na Kubu. (Premiéra snímku Sicko na festivalu v Cannes)

Do živého tne autor, když prokazuje, jak jsou posudkoví lékaři tlačeni k tomu, aby potvrzovali k proplacení co nejméně lékařských zákroků. Stejně jako když dokazuje, jak pojišťovny nepřímo uplácejí pomocí tučných sponzorských příspěvků politiky v Kongresu. Sarkasmus si Bushův odpůrce neschovává jen pro konzervativce. Své si schytá i Hillary Clintonová, která si poté, co se ve funkci první dámy v devadesátých letech pokoušela protlačit reformu zdravotnictví, nechala senátorskou kampaň financovat právě zdravotními pojišťovnami. Dynamická politická groteska ale ztrácí dech, když se Moore v přestrojení za průměrného Američana vydává za hranice, aby zjistil, jak se s péčí o nemocné vyrovnávají v Kanadě, Velké Británii, Francii a  na Kubě. Moore se v  těchto pasážích vtěluje do role naivního zmateného nevzdělance, který aplikuje svou americkou zkušenost „hloupého bílého muže“ na zvyky v zemi, kterou navštíví, a pak s údivem zjišťuje, že to tam na rozdíl od jeho rodné hroudy funguje jako v ráji. Zatímco v USA se zaměřoval pouze na excesy systému, zdravotnictví a životní standard, ve výše uvedených zemích jednostranně vychvaluje. Na návštěvě u britského lékaře ze státní nemocnice

obdivuje jeho drahé auto a dům za milion dolarů, v debatě s Američany žijícími ve Francii o různých sociálních vymoženostech místních obyvatel si nad představou sladkého života v zemi galského kohouta div neukroutí hlavu. V jedné groteskní scéně se Moore prochází za podkresu slavné písně Je t’aime po Paříži a kamera kromě něho zabírá výhradně šťastně vypadající korzující lidi a zamilované páry v parku. K tomu by měl možná více než recenzent co říci psychoanalytik. Jestliže Mooreova propagandistická adorace zdravotnických systémů založených na všeobecném pojištění sráží pozitivní dojem z  našlapaného rozjezdu snímku, není to nic proti závěru. Tam jako by nekorunovaný král ostrých komediálních pamfletů totálně ztratil soudnost. Vezme na Kubu skupinu odklízečů trosek z WTC a zařídí jim v nějaké protekční, špičkově zařízené nemocnici bezplatnou péči, jaká se podle Mooreových slov poskytuje „běžným kubánským občanům“. Tak tuhle nechutnost si opravdu mohl odpustit. Q JAN GREGOR

Sicko Režie Michael Moore, česká premiéra 1. 11. ↓ inzerce

Gabriel García Márquez: Zpráva o jednom únosu Australská komedie oceněná Zvláštní cenou poroty na MFF Karlovy Vary.

V knize se Márquez věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů. Popisuje událost, kdy došlo k únosům deseti známých novinářů: líčí okolnosti přepadení, postupné podmínky, v jakých mafie zajatce drží, i tragickou smrt dvou rukojmí. Souběžně s tím sledujeme jednání nejvyšších politických kruhů. Hlavními protihráči jsou doktor Villamizara, jehož manželka byla také unesena, a nechvalně proslulý Pablo Escobar.

V kinech od 8. listopadu.

Partner:

Zakoupíte v knihkupectví, v Knižním klubu a na www.knizniweb.cz Vydává: Euromedia Group, k. s. – ODEON

Mediální partneři: Metropololis, Radio 1, Reflex, Respekt Film podpořili: UNHRC, Velvyslanectví Austrálie a Oceánie

R E S P EKT. C Z

Zprava o jednom unosu_Respekt.in1 1

49

10/26/07 12:31:58 PM

kultura výtvarné umění

Kdo dá víc Chalupeckého ceně přibyla konkurence jménem Národní galerie

O

 velkou slávu v ní nejde, na to je tu výtvarné umění příliš okrajovou zábavou. V  Ceně Jindřicha Chalupeckého se spíš soutěží o vnitřní uspokojení umělců: pár zajímavých lidí vám potvrdí, že vaše práce není zbytečná. To v tomhle oboru není málo, stejně jako možnost prožít šest příjemných týdnů v New Yorku. A dostanete peníze, celkem 150 tisíc. Ani to není pro výtvarníky mladší pětatřiceti let, což je věkový limit klání, jehož finalisté své práce právě teď vystavují v pěti pražských galeriích, zanedbatelné. Komu to ale nestačí, má od letoška alternativu: Národní galerie mu ve své konkurenční soutěži slibuje více než dvojnásobek.

333 stříbrných Málokdo z návštěvníků pražského klubu NoD se toho tématu předminulý čtvrtek nedotkl. Vernisáží letošního výstavního finále Chalupeckého ceny se nesla debata, nakolik je odsouzeníhodné, když mladí autoři usilují o  vavříny nasazované generálním ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem. Zatím nejtvrději to řekl kurátor Jiří Ptáček, shodou okolností šéf NoD. V Reflexu napsal, že se soutěž s předlouhým názvem NG 333 – Cena Národní galerie v Praze a Skupiny ČEZ pro mladé umělce do 33 let „otevřeně hlásí k  svůdné moci peněz. Bude zajímavé sledovat, komu tři sta třicet tři stříbrné stojí za hřích,“ a Knížákovi v metafoře nasadil ďáblovy rohy. Jde o hodně. Knížák totiž nyní otevřeně kopíruje soutěž, jejíž originál se právě kvůli němu před šesti lety dostal do potíží. Chalupeckého cena zřízená krátce po revoluci na podporu mladého umění, u jejíhož zrodu stáli Václav Havel, Theodor Pištěk a Jiří Kolář, prožila na přelomu století bouřlivé období. Její finále ve Veletržním paláci patřilo k největším kulturním událostem podzimu. Hádka jejího vítěze z roku 2000 Davida Černého s vládcem Národní galerie, která vyvrcholila výtvarníkovým vyhozením ochrankou a následným Havlovým předáním diplomu před branou paláce, cenu dokonce dostala na první stránky českých deníků. To byla ale labutí píseň soutěže. Rok nato Knížák s jejími pořadateli rozvázal spolupráci, protože mu tak jako Černý nedovolovali zasahovat do podoby výstavy, a klání se ocitlo v provizoriu. Částečně se přesunulo do Brna, jehož Dům umění se pravidelně střídá s pražskými galeriemi v pořádání výstavního finále. Zájem médií opadl a s ním klesl i zájem širší veřejnosti. Může za to i kolísavá úroveň soutěže. Třeba jako loni, kdy porota pro výstavu vybrala jen finalisty, jejichž konceptuální díla jsou těžkým oříškem i pro věrného fanouška umění. Letos v tomto ohledu nastala výrazná změna k lepšímu. Jako by se soutěž vracela ke svým kořenům, kdy vedle podpory výtvarníků šlo o to uká-

50

zat, že umění není jen pro pár vyvolených snobů. Nicméně kvůli Národní galerii přibyla zásadní otázka: neodstaví ji teď NG 333 se svými 333 tisíci korunami pro vítěze na druhou kolej?

Atom za atom Tajemník Společnosti Jindřicha Chalupeckého Dan Merta během zmiňované vernisáže nevypadal, že by si podobné obavy připouštěl. Zrovna totiž zvládl daleko akutnější problém: pořadatelé letos v Praze marně sháněli velký prostor odpovídající potřebám pěti finalistů, a nakonec se proto rozhodli udělat pět samostatných výstav v malých soukromých galeriích. A odvážný nápad se Mertovi vyplatil. Když během společné vernisáže rozvážely autobusy zájemce po síních roztroušených po městě, účastníci výtvarného zájezdu si špeditérský pokus očividně užívali (kdy jindy si člověk může sednout mezi zdejší uměleckou a teoretickou elitu a spolu s ní a řidičem nadávat na dopravní zácpu?) a v závěru se pak všichni sešli v přeplněném NoD. Nicméně i Merta si uvědomuje, že v Národní galerii Chalupeckého cena dostala konkurenta, nad kterým se jen tak nedá mávnout rukou. Práce jedenácti finalistů Knížák představí ve Veletržním paláci až v prosinci, ale už teď je jasné, že se do ní hlásí mnohem víc lidí, než by člověk na první ročník čekal: 130 přihlášených autorů je více než dvojnásobek počtu, který se utkává o Chalupeckého cenu s osmnáctiletou tradicí. K  favoritům NG 333 patří především Jakub Špaňhel, jeden ze současných nejtalentovanějších malířů a  někdejší Knížákův žák. A  skupina Ztohoven se svou letošní akcí, kdy ve vysílání České televize počítačovou manipulací sežehla Krkonoše

Vítězové Chalupeckého ceny 1990 – Vladimír Kokolia 1991 – František Skála 1992 – Michal Nesázal 1993 – Martin Mainer 1994 – Michal Gabriel 1995 – Petr Nikl 1996 – Kateřina Vincourová 1997 – Jiří Příhoda 1998 – Jiří Černický 1999 – Lukáš Rittstein 2000 – David Černý 2001 – Tomáš Vaněk 2002 – Markéta Othová 2003 – Michal Pěchouček 2004 – Ján Mančuška 2005 – Kateřina Šedá 2006 – Barbora Klímová

atomovým výbuchem. V případě vítězství ji čeká paradoxní situace: soutěž totiž sponzoruje ČEZ, který ke štěpení atomového jádra pochopitelně přistupuje s úplně jinými pocity. A laureát NG 333 se bude muset smířit s ještě jedním detailem. Finanční odměnu totiž nedostane jen tak zbůhdarma. Národní galerie mu peníze od sponzorující bezpečnostní agentury Securitas dá za to, že jí dílo prezentované ve výstavním finále věnuje do sbírek.

Nic pro epileptiky Kdyby stejnou strategii zvolili pořadatelé Chalupeckého ceny, museli by letos možná řešit ošemetný problém. Stavěli jste si někdy jako děti z postelových matrací hrady a bunkry? A dokázali jste je dvakrát postavit v úplně stejně? S podobnou atmosférou stísněného prostoru malého bytu, která je v jádru pořád stejná, ale v detailech každý den jiná, pracuje odzbrojujícím způsobem Eva Koťátková (1982). Její prezentace v Galerii Jelení je osvěžujícím důkazem, že současné konceptuální sochařství vždycky nemusí končit těžkopádnými instalacemi, ale naopak dynamickou prostorovou skulpturou, jež se neustále proměňuje. V Jelení Koťátková dokumentuje na videích akce, během nichž se tělem zaklíňuje do různých dřevěných překážek, kterými zaplňuje místnost, z okna pak vysunula tunel-prolézačku, kde si onen tísnivý pocit z nedostatku prostoru může vyzkoušet každý návštěvník. Koťátková se tak rázem zařadila mezi největší favority Chalupeckého ceny. R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

kultura na síti

Kámoši za  všechny prachy

Taky vám bylo někdy v bytě těsno? (Eva Koťátková před Galerií Jelení) foto matěj stránský

Největším outsiderem je naopak rodačka z Košic Pavla Sceranková (1980). Vyrábí důmyslně se vztyčující a padající pohyblivý nábytek, se kterým například dokazuje, jak snadné je protáhnout židli pěticentimetrovou mezerou ve dveřích. V Galerii Entrance, jež sídlí ve vchodu do ateliérů Karlín Studios, nyní nad hlavy procházejících diváků upevnila obří polystyrenovou krychli. Také tohle dílo by se do sbírek galerie nepřevádělo snadno. A navíc by to nepotěšilo autorčinu maminku, která má polystyrenové pláty slíbené na zateplení domu. Ani u Jana Nálevky (1976) se nedá očekávat, že ho porota příští týden vybere jako vítěze. Přesto je jeho videoinstalace prezentovaná v Galerii etc hodná zaznamenání. Nálevka z českých tiskovin vybral reklamní hesla typu „For a better world for you“, rozložil je v počítači na písmena a v galerii jednotlivé litery promítá na stěnu ve zběsilém intervalu čtyři písmena za jednu sekundu. Člověk s dobrým zrakem blikající stroboskop chvíli dokáže sledovat a  dát si dohromady jednotlivé věty. Epileptici by se měli sálu vyhnout velkým obloukem. Zbývá Jakub Hošek (1979) a Zbyněk Baladrán (1973). Hošek v Galerii A.M. 180, kterou spravuje jako kurátor a pořadatel hudebních akcí, ukazuje jednak svá typická monumentální plátna, jejichž divoký obsah se pohybuje kdesi mezi komiksovou rozverností a kaligrafickou přísností, a pak dřevěné plastiky ozdobené plátkovým zlatem, s tvary R E S P EKT. C Z

vycházejícími z jeho obrazů. U těchto objektů je ale otázkou, jestli se tady Hošek nepouští až na příliš tenký led dekoratérství. A Baladrán v NoD promítá snímek Teorie práce. Prostřednictvím herce Karla Dobrého a podrobné instruktážní animace se v něm trpělivý divák dozví leccos o zaujímání profesních pozic, vztazích mezi nadřízeným a podřízeným či rozpoznávání vlastností jedinců podle vnějších znaků. Je to umění přenášené do vědy, nebo věda přenášená do umění? Asi obojí, ve zdejší videoartové, většinou amatérsky snímané hlušině je každopádně zručně natočený snímek velmi příjemným překvapením.

Dva kohouti Bude-li porota Chalupeckého ceny přihlížet k aktuální formě finalistů s přihlédnutím k jejich dosavadní tvorbě, vybere si mezi Baladránem, Hoškem a Koťátkovou. Vítěz dostane 100 tisíc na realizaci výstavy či katalogu, 50 tisíc na ruku, šestitýdenní stipendium v New Yorku a možná si ho všimne některé z velkých médií. Čtrnáct dní nato se bude o stejnou pozornost ucházet vítěz NG 333. Pro výtvarné umění je to zhruba stejně dobrá strategie, jako by se ve stejném termínu vyhlásila dvě mistrovství republiky v juniorské atletice. Nebylo by lepší síly sponzorů, pořadatelů a koneckonců i výtvarníků spojit a konečně u nás udělat soutěž pro umělce, která by tu měla podobnou prestiž jako Turner Prize v Británii? Q

Internetový svět má nového korunního prince. Zatímco předloni byli všichni pobláznění z videoserveru YouTube a loni básnili o internetové síti přátel MySpace, letos je miláčkem odborné veřejnosti konkurence MySpace – sociální síť Facebook. Poblázněnost se měří poměrně jednoduše. Stačí se chvíli prohrabávat starými titulky z novin a žasnout nad čísly. Začátkem loňského roku se psalo o tom, že vlastníci Facebooku jednají o jeho prodeji za tři čtvrtě miliardy dolarů. Před rokem se nabízená suma zaokrouhlila na miliardu, to když o něj usiloval jeden z nejnavštěvovanějších webů světa Yahoo! CNN se ve svém článku divila, zdali je možné, aby Facebook měl takovou cenu. Místo odpovědi se zjevila další spekulace, že o koupi Facebooku jednal Google a byl ochoten zaplatit dvakrát tolik. A zas si všichni ťukali na čelo, co je to za nerozum. Tedy všichni kromě analytiků Yahoo!, kteří sepsali studii, kde Facebook ohodnotili už na pět až šest miliard. Šílené? Na konci října si Microsoft kupuje prťavý podíl 1,6 % a dohodu o reklamní spolupráci za 246 milionů dolarů. To znamená, že Facebook celý by stál patnáct miliard. To je dobré skóre pro necelé čtyři roky starý web. Co je na webu, kde si lidé tvoří profily a přidávají si do kontaktů své kamarády, tak cenného, že se z jeho teprve třiadvacetiletého zakladatele Marka Zuckerberga stal miliardář? Má ohromný reklamní potenciál. Základním kamenem sociální sítě totiž je, že na sebe každý z čtyřiceti dvou milionů uživatelů dobrovolně prozrazuje detailní informace o svých zájmech. Díky tomu se pak snadno vytvářejí reklamy cílené na konkrétní lidi. Zrodil se navíc ďábelský plán. Uvnitř Facebooku lze sice vydělávat na inteligentních reklamách založených na reálných tužbách lidí, jenže Facebook je uzavřený svět a mimo něj byla data nepoužitelná. A to by se mělo změnit tento týden, kdy Facebook oznámí novou reklamní službu SocialAds. Uživatelům se na disk uloží malé datové soubory, tzv. cookies, které o nich ponesou informace, díky nimž se bude kontextová reklama zobrazovat i na cizích webech. Máte rádi počítačové hry? Na některých webech se vám tedy budou na ně zobrazovat reklamy. Otázkou je, jak na to budou reagovat uživatelé. Buď je znepokojí, kolik soukromých informací o nich ví kdejaká firma, nebo se s tím smíří a třeba si inteligentní reklamy oblíbí (když už jim musíme čelit, tak ať jsou co nejvíce k věci). A to by pak začal dávat smysl i nejšílenější odhad šéfa investiční firmy Altura Ventures, který Facebook ohodnotil na sto miliard dolarů, tedy skoro dva české státní rozpočty. ADAM JAVŮREK

JAN H. VITVAR

51

kultura hudba

Nahrávací společnosti si zaslouží trest S těmi lidmi bych nejedl u jednoho stolu, říká Blixa Bargeld o hudebním byznysu f ot o t h o ma s rab s c h

O

  industriálních rockerech Einstürzende Neubauten se už dnes dá těžko mluvit jako o  „berlínské“ kapele. Její šéf Blixa Bargeld žije střídavě v Pekingu, Šanghaji a San Francisku. Skupina v posledních letech opustila nahrávací společnosti a iniciovala společenství „supporters“: sdružuje příznivce, jejichž finanční podpora pomáhá Neubautenům pracovat stranou mediálních struktur. Po tajnosnubném období jim nyní vychází album, které vzniklo s interaktivním přispěním publika a jež míří i k běžnému posluchači. Aristokratický, programově sebevědomý Blixa s námi mluvil v berlínské kanceláři Bargeld Entertainment.

Vaše nová deska se jmenuje Všechno je zase otevřené. Je evidentní, že názvy alb rádi upozorňujete na nové začátky: Tabula Rasa, potom Ende Neu a teď Alles Wieder Offen. Ten název odkazuje k situaci, kdy si po osmadvaceti letech album poprvé vydáváme sami. Jsme svojí vlastní nahrávací firmou. V tomto smyslu je skutečně všechno znovu otevřené, protože vůbec nevíme, jaký bude výsledek. Všechno může dopadnout špatně a celé dobrodružství skončí. Desku jsme vytvořili na základě předplatného. Ti, kdo si ji předplatili, dostanou luxusnější verzi alba s větším množstvím materiálu včetně DVD. Ale jde i do běžné distribuce.

Jak už je dnes tradicí, také vaše nové album uniklo před vydáním na internet. Jak na to reagujete? Nakonec mi to nijak zvlášť nevadí. Nechci být v pozici rozbíječů strojů z počátku průmyslové revoluce, kteří se báli, že jim stroje seberou práci. Přesně tak dnes uvažují nahrávací společnosti: rozbiju lokomotivu a věci budou jako dřív. To je samozřejmě nesmysl. Tyhle problémy jen ukazují daný stav věcí. Hlavní problém je v tom, jak je nastavený copyright, autorská práva. Budu víc než šťastný, když bude každá taková společnost kaputt.

Klidně si to stahujte – v takové Číně stejně žádnou desku neseženete legálně.

A co spousta živořících menších labelů, které se snaží vydávat dobrou hudbu?

Ale přece jen není snadné bez nich distribuovat desku do všech obchodů na světě.

Miluju hudbu a proti malým nezávislým značkám nic nemám. Bavíme se ale hlavně o velkých zvířatech, která se snaží všechno skoupit. Například EMI, která vlastní náš bývalý label Mute, teď vyhodila ze svého vedení lidi, kteří stáli u jeho zrodu. Nahradila je třemi muži, ze kterých jeden vzešel z obchodu s nemovitostmi, druhý se staral o ochranku a třetí byl bankéř. S takovými lidmi bych ani nemohl jíst u jednoho stolu. Takže proto nemám důvod mít s nahrávacími

Jistě. Ale že nahrávka unikla na nějakou pochybnou stránku na internetu, kde si ji můžete stáhnout, mě vůbec neznepokojuje. Když žijete jako já v Pekingu a Šanghaji, stejně nemáte šanci si koupit desku legálně. Všechno, co si tam pořídíte, je totiž beztak pirátské.

52

společnostmi sebemenší slitování. Nechtějí se učit nebo jít dál. Zaslouží si trest.

Bydlíte ale i v San Francisku. Když jsem v Americe, tak také stahuji. Ale následně to vyhodím, protože většina toho jsou

sračky. A když mě něco skutečně zajímá, album si nakonec koupím. Je v tom minimum etiky, myslím si ale, že většina lidí má v sobě právě přesně jen takovéhle etické minimum.

Novou desku jste natáčeli pod dohledem fanoušků, kteří vás během pravidelných webcastů sledovali přes síť. Pokud bych měl pro album najít nějaký koncept, byly by to pouze podmínky, za jakých vznikalo. Žádné instrumentální teze, žádné hledání nových materiálů a zvuků, jako tomu bylo u Perpetuum Mobile. Zato jsme naprosto přesně věděli, jak desku chceme nahrát: Scházejme se každé dva měsíce, hrajme a během webcastů R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

prodiskutujme s přihlížejícími „supportery“, našimi příznivci, vznikající materiál.

Mluvit o něčem tak abstraktním, jako je vaše hudba, je problém. Dokázal byste říct, v čem vaši příznivci konkrétně ovlivnili nové nahrávky? Jedna věc je hudbu hrát a druhá o ní mluvit. To je také důvod, proč jsou hudební recenze tolik apokryfní. Většinou vůbec netuším, o čem recenzenti hovoří. Na fóru neubauten.org lidé projevují různé sympatie jednotlivým rozpracovaným hudebním kusům nebo veršům a my se pak k tomu nějakým způsobem vztahujeme. Některé skladby tak vysloveně zachránili, protože jejich zájem, abychom je dokončili, byl natolik veliký, že jsou teď na albu. A naopak: když vysíláme přenos ze studia a lidé na chatu se baví o něčem úplně jiném, víme, že to, co právě hrajeme, není dobré.

Nejste v pokušení psát víc anglicky? Einstürzende Neubauten se přece už dávno hodně pohybují v anglofonních zemích. Spíš jsem v pokušení psát a zpívat čínsky. Pochopitelně hlavně od doby, co žiji v Pekingu a v Šanghaji.

Zátiší s kletbou Einstürzende Neubauten natočili ztichlou desku, aniž by couvli zpátky

Z

rozhovoru na protější straně se dá leccos poznat. Třeba že Blixa Bargeld rozhodně není prototyp skromnosti nebo člověk bez ega. Z  nového alba Wieder Offten je ale rychle jasné, že je zároveň i po osmadvaceti letech na scéně stále neunaveným tvůrcem.

Paradox tichého industriálu Melodické tišší písně jako Nagorny Karabakh by mohly svádět k pocitu, že má Bargeld na stará kolena sklon k sonorní eleganci, připomínající Leonarda Cohena. Ale na rozdíl od šansoniérského bilancování je pořád nedů-

Umíte už čínsky? Už rok a půl se učím a zatím mi to moc nejde. Také jsem si myslel, že život v Pekingu ovlivní moje texty a hudbu, ale to se nestalo. Když jsem na textech pracoval, řekl jsem si, že je nechám přesně tak, jak ze mne napoprvé vylezou. Žádné změny. A výsledkem je němčina v první osobě.

Je to důkaz, že hlučnost se v dnešním světě až příliš často pojí s něčím jiným než s rebelstvím.

Co když si vaše album povede finančně dobře? Tak budeme natáčet film.

Hraný film? Možná. Jistě vím jen to, že v další fázi má Einstürzende Neubauten v plánu výrobu filmu.

Plánujete k desce stejně masivní turné jako k předchozímu Perpetuu Mobile? Ano. Jen nevím, jestli ještě vůbec kdy zahrajeme v Americe. Tamní promotéři jsou totiž většinou naprostí idioti. Do Prahy ale přijedeme určitě, hraní u vás je vždy vynikající zážitek. Q TOMÁŠ TUREK

Autor je hudební dramaturg Českého rozhlasu 4 – Rádia Wave.

kultura

věřivý a  pátrající. V  Die Wellen (Vlny) jako by věděl o kletbě, již na něj uvalilo poslední století, a hledal jiné ospravedlnění než cestu zpátky k Bohu, která pro berlínské postpunkery pochopitelně neexistuje. Nejdelší Unvollständigkeit (Neúplnost), spíš povídka než rýmovaný song, je pro album klíčová. V  meditaci nad ztracenými věcmi se vypravěč rozhodne zbavit všeho, doslova si vytáhnout hrdlem z útrob vše, co se na člověka za život nalepilo: od peněženky a brýlí až po měsíc a slunce. Pomůže konečně tahle generální očista? Bargeld umí být zábavný (v Let´s Do It a Dada

vzpomíná, jak hrál šachy s  Leninem), ale hlavně je seriózní. Pořád se tu sice v rolích nástrojů objevují plechy, pružiny, plastové potrubí a  turbína z tryskáče, i tentokrát v „rytmické sekci“ pulzuje motor. Ale skupina jako by si řekla, že nemusí ukázat všechno, co dovede. I  touhle střídmostí a  neexhibováním se na album dostává určitý klid. Koneckonců, Neubauteni mohou s  klidným srdcem hrát na chrámové varhany, banjo, mexickou kytaru vihuelu nebo si přizvat smyčcový kvartet a pořád znějí dost industriálně. Společnost „supporterů“, kterou kolem sebe Einstürzende Neubauten vybudovali, v sobě má cosi velmi německého. Je to firma s jasnými pravidly, malý stát ve státě, který žádá peníze a loajálnost, aby za to dodržel smlouvu a dal přispěvatelům, co jim patří. Ale možná si jejich utopie zaslouží méně materiální pohled: je to také kruh milovníků umění, ne nepodobný subskribentům, kteří platí předem, aby mohly vyjít spisy markýze de Sade. Má v  sobě nové album tolik melodičnosti snad proto, že jeho vznik připomínkovali posluchači po internetu? Na každý pád se do něj mocně otiskla metoda vzniku „v ústraní“. Bargeld a jeho parta natočili svou ztichlou desku, aniž by ztratili styl nebo couvli zpátky. Paradox tichého industriálu si v sobě nesli od počátku: teď vyplul na povrch jako znak, že hlučnost se v dnešním světě až příliš často pojí s něčím jiným než s rebelstvím. Q PAVEL KLUSÁK

Einstürzende Neubauten:  Alles Wieder Offen Potomak / EMI → klusak.blog.respekt.cz

↓ inzerce

w w w.d i va d lovce l e t ne.cz

voiceband – minimalismus – performance • • • • • •

Hranice mezi zpüvem a mluvou Slovo – slabika – zvuk Voiceband Strukturovaná improvizace Hlasová polyfonie Gesto a zvuk

Herecký workshop vedený Jiĥím Adámkem a jeho hereckými spolupracovníky Experimentální prostor Roxy / NoD, Praha 1, Dlouhá 33, 1. patro otevĥeno dennü 1100 - 0100, http://www.roxy.cz so 10. listopadu / 10-18 + ne 11. listopadu / 10-14 pĥihlášky do 5. 11. 2007 na [email protected], tel. 606935931 Experimentální prostor Roxy/NoD

david ives

| to nemá chybu režie Jakub Špalek hrají barbara luke ová, petr vobecký

R E S P EKT. C Z

je provozován za podpory Hlavního müsta Prahy.

53

kultura VÝtvarné umění

Keith Jarrett Trio:  My Foolish Heart

TELEVIZE

Imaginární kosmos Dany Puchnarové – práce z let 1960–2006

ECM / 2 HP Velký klavírní improvizátor se opět odráží od evergreenů do vlastního vesmíru. Na koncertech v  Montreaux překvapivě včleňuje do proudu hry starý ragtimový styl.

Nenávist je věčný motiv f ot o p r o f ime d ia . c z

HUDBA

f ot o p r o f ime d ia . c z

Muzeum moderního umění Olomouc, 18. 10.–30. 12. Za normalizace se nebála jako jedna z mála výtvarnic a výtvarníků podepsat Chartu 77, dnes se brzy sedmdesátiletá malířka a grafička nebojí dál zkoumat hlubiny své imaginace, v  posledních letech zásadně ovlivněné studiem buddhismu.

Pavel Brázda: Nové obrazy malované elektřinou Galerie Navrátil, 25. 10.–8. 12. Loňský vítěz kunsthistorické ankety Osobnost roku letos oslavuje dvacáté výročí svého odchodu z  koksové kotelny do důchodu. Nicméně jak je vidět na jeho čerstvé várce nových obrazů, i  v  jednaosmdesáti dál zůstává výtvarně velmi čilý. „Obrazy předvedené v Galerii Navrátil jsou především nápadně malé. Bezmála všechny jsou omezené na formáty A3 a umístěné do standardních rámů, kterých má jejich autor dostatek. Formáty A2 by se tam nevešly. Jenže toto není žádná drobná grafika! Toto jsou obrazy zpravidla natolik monumentálně komponované a technicky perfektní, že by snesly formáty nesrovnatelně větší, to jest nejméně A1 nebo A0,“ píše o  výtvarníkovi v doprovodném textu jeho dávný přítel Přemysl Arátor.

Deerhunter:  Fluorescent Grey

Dirty Projectors:  Rise Above Rough Trade Příběh téměř borgesovský. David Longstreth popaměti (!) rekonstruuje dávné punkové album Henryho Rollinse: nepunkově, s  africkými kytarami a ženskými hlasy. Už prenatálně, když před vydáním uniklo na internet, se album stalo miláčkem nezávislých médií.

f ot o g a l erie nav r á ti l

Kranky / Day After Atlantští shoegazers, čili rockeři se sklony k  (sebe)opojnému vazbení, patří k  objevům posledního roku. Skupina hraje živě v rámci pražského Festivalu FAMU (Archa, 8. 11.).

Annie Lennox: Songs of Mass Destruction RCA / Sony BMG Elegantní, nikoli sterilní pop britské hvězdy. Výraz zachází až k syrovějšímu soulu, zmínky o ložním prádle jsou mainstreamově erotické.

Petr Skoumal:  52 + 2

Jindřich Štreit: Fotografie 1965–2005

Indies MG Records Bilanční trojalbum „Skoumala pro dospělé“ v  rozpětí let 1975–2007. Texty Vodňanského, Šruta, Wernische i  Dědečka, zpívají autor, Vladimír Mišík, Michal Prokop a řada dalších.

Galerie hl. města Prahy, Dům U Kamenného zvonu, 30. 10.–3. 2. Retrospektivu uspořádanou ke Štreitovým loňským šedesátinám viděli návštěvníci galerií v Ostravě, Bratislavě, Olomouci a Opavě, nyní mají stejnou možnost v Galerii hl. města Prahy.

– P@K –

– JHV –

54

Asi to nebude náhoda. V den připomínky neslavné křišťálové noci zařadila Česká televize do vysílání jeden z  nejzajímavějších zástupců žánru filmu noir druhé poloviny čtyřicátých let s názvem Křížový výslech (1947). Šlo o první hollywoodský film, v jehož centru stála otázka antisemitismu. Detektivní příběh vraždy v hotelu, z níž je podezřelá čtveřice válečných veteránů, si na mušku bere rasovou nenávist. Adaptace románového debutu Richarda Brookse se dočkala významné změny – obětí bigotní nenávisti ze strany psychopatického vraha nebyl původně v románu židovský obchodník, ale homosexuál. Téma homofobie ale nemělo u tehdejšího cenzorského úřadu, kontrolujícího podle speciálních kodexů obsahy hollywoodských filmů, šanci projít. Film natočený za minimální rozpočet se stal nečekaným komerčním hitem sezony. Díky mimořádně krátké době natáčení, které trvalo pouhých dvacet dnů, se studiu RKO podařilo snímek nasadit do kin o tři a půl měsíce dříve, než do nich vstoupila Džentlemenská dohoda Elii Kazana, která shodou okolností antisemitismus řešila také. Kazanovu snímku se ovšem lépe dařilo na Oscarech. Režisér Křížového výslechu Edward Dmytryk a producent Adrian Scott však měli v té době už jiné problémy. Ocitli se na černé listině Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti (Dmytryk byl nějaký čas členem komunistické strany) a strávili dokonce jeden rok ve vězení. O charakteru národní hysterie z čerstvě vztyčené železné opony nejlépe svědčí skutečnost, že autor filmu s vyloženě humanistickým poselstvím byl považován za člověka s nepřátelským vztahem k vlasti.

Kapitán Finlay (Robert Young) z  oddělení vražd ve Washingtonu vyšetřuje vraždu Josepha Samuelse. Stopy vedou ke skupině čtyř demobilizovaných vojáků. Past na vraha pomůže detektivovi připravit zprvu odtažitý, ale nakonec ochotný seržant Keeley (Robert Mitchum). Oba ovšem nejdříve musejí najít motiv. Z hvězdného obsazení zazářil Robert Ryan v roli labilního, rasovými předsudky zmítaného vraha. Invenční kamera vynalézavě využívá kontrastu světel a  stínů, neobvyklých úhlů pohledu a  má hlavní podíl na vytvoření pochmurné atmosféry příběhu, který se z velké části odehrává ve tmavých pokojích nebo zakouřených barech. Scénář kromě detektivní zápletky nastoluje otázku, jak konec světového konfliktu ovlivnil životy veteránů. Jeden z vojáků, citlivý Mitchell, trpí něčím, co by současná věda zařadila do škatulky posttraumatického syndromu. Obžalobu rasové nenávisti explicitně v tříminutovém monologu vznáší Finlay, když vzpomíná na irského dědečka, který se jako katolík stal také jejím terčem. Pro dnešní diváky je polopaticky podané poselství o nutnosti vzájemné úcty určitě trochu patetické, ale film jako celek příliš nezastaral. Předsudky vůči skupinám obyvatel jsou totiž věčné. „Nenávist je jako nabitá puška, která může kdykoli vystřelit,“ řekněme si s kapitánem Finlaym v sobotu před polednem. I třeba v souvislosti s kauzou neonacistického pochodu Josefovem je prospěšné mít ty banální pravdy stále na paměti. – JG –

Křížový výslech ČT 2, 10. 11., 10.00

EKT 4455 | | 55. . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7 RREESSPPEKT

prvních 15 minut

zbouratvilky,přeložittrať Architektka Kubiszová by ráda spojila českou a polskou část Těšína

S

lezský Těšín má vypadat úplně jinak. Místo rodinných domků u řeky v něm má vyrůst hotel, obchodní dům a další vícepatrové stavby. Na druhé straně řeky se zruší fabrika na barvy, místo ní bude sportovní klub. Železniční trať se přeloží. Právě tak vypadá ideální Těšín na plánech čerstvé absolventky oboru architektury na pražské AVU Mileny Kubiszové (1979). Minulý týden s projektem vyhrála soutěž diplomových prací absolventů českých architektonických škol. „Češi chodí do Polska do tržnic kupovat oblečení a Poláci na českou stranu pro levný alkohol,“ popisuje architektka v sále České komory architektů život v Těšíně a ukazuje na plánech, které jí právě vychválila porota. „Naše rodina bydlí tady,“ zapichuje prst na českou stranu, kousek od centra. Rozumí ovšem i polsky, má polské jméno a polského prastrýčka a vždycky jí připadalo nesmyslné, že je město rozdělené řekou na dvě poloviny. „Pro mne je řeka a její koryto spíš spojovacím prvkem,“ píše ve zprávě ke svému projektu. Plán dělá z nábřeží česko-polské korzo. Poláci by mohli chodit na českou stranu třeba do školky nebo do kina, Češi na polskou na univerzitu a sportovat. Anebo na oblíbené trhy, které by byly soustředěné v městské tržnici. Bourání ani výstavba ovšem Těšínu v nejbližší době nehrozí. „Je to taková ideální, částečně naivní představa. Kdyby se to mělo uskutečnit, asi bych se už domů nemohla vrátit,“ usmívá se mladá architektka. Její práce tudíž zůstává na plánech a visí na výstavě mezi ostatními diplomkami. Jsou tady také další vize, jejichž realizace by vyvolala celostátní paniku: projekt mrakodrapu ve středu Brna, nová budova Senátu jakožto kostka nad Vltavou či věznice pro Jihlavu. Autoři odvážné projekty odevzdali na jaře a teď mají za sebou prvních pár měsíců, kdy zjišťovali, že něco takového asi nikdy nepostaví.

Kdyby se to realizovalo, asi už bych se nemohla vrátit domů. foTo gÜNTER BARToŠ

Také Milena Kubiszová musela zapomenout na velké vize a zkouší hledat první zakázky. „Po škole se člověk musí vrátit na zem. Naučit se počítat s tím, že do hry vstupují také další věci, jako třeba finance nebo úřady.“ AVU byla už druhá architektonická školu, kterou vystudovala. Předtím se učila na Technické univerzitě v Liberci. „Na život člověka nepřipraví ani jedna. Děláte projekty, ale když pak jdete pracovat někam do ateliéru, zjistíte, že to je o něčem úplně jiném.“ Zatím pracovala ve dvou menších zavedených ateliérech Vyšehrad a Lennox. Mladým architek-

tům zaměstnaným v cizích studiích se někdy nelíbí, že pracují pod cizí značkou. „S tím se počítá. Spíš mně vadí, když se pak s ostatními autory rozcházíme v názorech a přetahujeme se o řešení,“ říká. Kubiszové totiž vyhovuje samostatnost. „Když člověk pracuje ve vlastní kanceláři, udělá všechno podle sebe, a když se to nepovede, sám se z toho poučí,“ říká drobná architektka a vypadá u toho dost odhodlaně. Její plán je proto mít vlastní ateliér. Od poroty teď dostala něco do začátku: dvacet pět tisíc korun a dvě velmi vydesignované židle. Q KARolíNA vITvARová-vRáNKová

pozvánka na cyklus seminářů

↓ INzERcE

NESEHNUTÍ pořádá 5. ročník vzdělávacích seminářů na téma:

gender & rovné příležitosti žen a mužů Semináře se budou konat v Brně od prosince 2007 do dubna 2008 vždy druhou sobotu v měsíci:

~

8. prosinec 2007 – Úvod: gender a rovné příležitosti

~

12. leden 2008 – Historie a současnost ženského hnutí

~

9. únor 2008 – Rovnost příležitostí na trhu práce

~

8. březen 2008 – Rodina, výchova, vzdělání (spojeno s návaznou oslavou Mezinárodního dne žen)

~

12. duben 2008 – Násilí na ženách a gender mainstreaming

Cyklus seminářů je bezplatný, a je určen zejména pro osoby z tzv. pomáhajících profesí a veřejnost. Semináře tvoří uzavřený cyklus, který je třeba absolvovat celý. Proplácíme cestovné. Účast na cyklu je podmíněna výběrem ze všech přihlášených osob, uzávěrka přihlášek: 18. listopadu 2007. Seminaře jsou realizované ve spolupráci s Knihovnou Jiřího Mahena (www.kjm.cz) v rámci projektu Půl na Půl – rovné příležitosti žen a mužů (www.pulnapul.cz), spolufinancovaného Evropským sociálním fondem EU a státním rozpočtem ČR. Bližší informace a přihlášky získáte na adrese: NEzávislé Sociálně Ekologické Hnutí – NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 31, 602 00 Brno, tel./fax: +420 543 245 342 kontaktní osoba: Zora Javorská, e-mail: [email protected], http://zenskaprava.ecn.cz

R e S P e k t. C Z

55

civilizace lov velryb

str. 56

DUŠEVNÍ CHOROBY

str. 59

POLEMIKA

str. 59

TRENDY

str. 60

Návrat k harpunám

Kolik stojí deprese

Proč mlčet o vraždě?

Sídliště: opepřit, zahustit!

TOMÁŠ LINDNER

PETER SINGER

RICHARD VAŠEK

KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ

Sedmdesát procent obyvatel Islandu souhlasí s komerčním lovem velryb. Maso kytovců přitom nikdo nechce kupovat.

Vlády nemohou uzákonit pocit štěstí, předcházet depresi však v jejich silách je.

Přinášíme polemický pohled na smrt vnuků TGM, reakci na článek L. Paukertové-Leharové z minulého čísla.

Podle předpovědí z 90. let to dnes měly být slumy pro chudáky. Nejsou – na sídliště se stěhují mladí a perspektivní.

lov velryb

Návrat k harpunám Islandská vláda loni znovu povolila komerční lov velryb a značná část obyvatel ostrova s tím souhlasí. Zároveň si však Islanďané uvědomují, že maso mořských obrů nejde na odbyt a že jim příjmy z „velrybí turistiky“ ztráty bohatě vynahradí. Jaké jsou argumenty velrybářů a co namítají ochránci přírody?

56

Barevné upoutávky umístěné na malé lodi lákají chodce na „velrybí safari“. Zvídavý návštěvník přístavního mola v  Reykjavíku se ihned vydá pátrat po cenách výpravy, která nabízí pozorování majestátních mořských savců v jejich přirozeném prostředí. Pět metrů od pokladny Whale Watching Centre se přitom stranou pozornosti turistů tiše kolébají čtyři lodě, jejichž černě natřené trupy zdobí nevýrazné nápisy Hvalur 6 až Hvalur 9. Hvalur islandsky znamená „velryba“ a jmenuje se tak i jediná velrybářská firma na ostrově. Vloni na podzim lodě Hvalur poprvé po sedmnácti letech vypluly na volné moře. Postupně se vrátily s úlovkem sedmi plejtváků myšok, druhého největšího živočicha na naší planetě, který může měřit až 27 metrů. Pro ochránce přírody tedy jedna strana reykjavického mola představuje lidskou bezcitnost vůči přírodě, strana protější naopak příklad udržitelného a bezbolestného soužití člověka a zvířat.

Nejezděte na Island Islandská vláda se na vše dívá jinak než ochránci přírody. V  roce 2003 povolila lov pro vědecké účely a vloni se rozhodla udělit povolení k odchytu čtyřiceti velryb čistě pro zisk – poprvé od zavedení celosvětového moratoria na komerční lov, k němuž došlo v roce 1986. Pro zisk dosud velryby zabíjelo pouze Norsko, které se pod ochranářskou smlouvu nikdy nepodepsalo. Japonský trh tamní velrybáři sytí masem živočichů ulovených v rámci nesčetněkrát kritizovaného výzkumného programu. Kromě velrybářských velmocí se dnes na lov těchto mořských savců vydávají pouze některé malé „domorodé“ komunity, jež tak činí pro vlastní potřebu a jmé-

nem zachování své kulturní identity. Se souhlasem Mezinárodní velrybářské komise vyjíždějí jejich lodě na moře v Rusku, na Aljašce, v Indonésii a na dalších místech. Islanďané si vykoledovali smršť odsudků z celého světa. Velvyslanci Británie, USA, Francie, Německa a dalších států společně protestovali u  islandského ministra zahraničí. Západní politici a ekologická sdružení rozhodnutí nazývali šílenstvím, ostudou či úmyslnou provokací. Vlivný britský deník Guardian se dokonce ptal, zda „je vůbec o. k. cestovat na Island“, a Islanďany nazval „párii světového společenství milovníků zvířat“. Ti ale – či přinejmenším většina z nich – nad celým povykem jen nechápavě kroutí hlavou a trvají na svém: velryba je živočich jako každý jiný a náš lov je udržitelný.

Stín zašlé slávy Mezi mystickými, mlhou pokrytými kopci ve fjordu Talknafjördur stojí dvě osamělé chajdy a ruina, ze které ční vysoký komín. Stávala zde velrybářská stanice Sudureyri a z komína kdysi stoupal kouř z továrny, kde se z tuku kytovců vyráběl na olej. Ruina je svědectvím doby, kdy výdobytky průmyslové revoluce propůjčily člověku výhodu v odvěkém souboji s obrovskými mořskými savci. Pro místní obyvatele je však Sudureyri také příkladem udržitelnosti jejich zacházení s velrybami. Mořští savci se zde v omezeném počtu lovili od 9. století, kdy ostrov osídlili Vikingové. Od 16. století do islandských vod připlouvali velrybáři z Evropy – nejprve Baskové, poté i Britové, Holanďané a Norové. Jediná velryba, ať už ulovená či vyplavená na pláž, umožnila osadě přežít drsnou zimu. Stará vyprávění se hemží příběhy o giganR E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

Kořist za 50 milionů korun – jenže ji nikdo nechce koupit. f ot o p r o f ime d ia . c z

tech moře, z jejichž těla dokázali ostrované využít snad každý kilogram. „Vesničané za velrybami vyplouvali na malých lodích, střelili je a  pomalu je přitáhli blíže ke břehu. Trvalo dva až tři dny, než velryby umřely. Jejich maso pak naložili do soli a s ledem zahrabali do země na příští měsíce,“ vypráví Jón Thordason, současný majitel stanice Sudureyri. Moderní masový lov umožnily účinnější harpuny a rychlejší lodě, které na Island dovezli velrybáři z Norska. Ti v roce 1893 postavili i Sudureyri, jednu ze tří velrybářských stanic v  Západních fjordech, odlehlém poloostrově na severozápadě Islandu. Bez jakékoli regulace tu v následujících letech každý rok zabili více než sto velryb. Podobných stanic existovalo na Islandu celkem 13. Z islandských vod kvůli nim v letech 1883–1915 zmizelo odhadem 17 tisíc velryb. Poté na ochranu mizejících zvířat zasáhla islandská správa a jako první na světě zakázala další lov. Tím skončila i éra stanice Sudureyri, která po opětovném povolení lovu v roce 1935 ještě prožila krátké, čtyřleté postskriptum. Islanďané v následujících padesáti letech zabili celkem zhruba 15 tisíc velryb, mnohem méně než dnešní protivelrybářské mocnosti. Kupříkladu Austrálie, jeden z  hlavních mluvčích zastánců moratoria, ve 30. letech lovila více než dvacet tisíc plejtváků obrovských ročně. R E S P EKT. C Z

„Vždycky jsme se uměli o  zdroje v  našich vodách postarat. Proč bychom nemohli velryby udržitelně lovit, stejně jako ostatní zvířata? Když se najdou trhy, na kterých půjde maso prodat, tak lov podporuji,“ říká Jón, který chce v prostorách Sudureyri zřídit malé muzeum pod širým nebem. Jeho názor sdílí také většina Islanďanů – více než 70 procent z nich schvaluje udržitelný lov kytovců, proti se staví pouhá desetina obyvatel ostrova. Pokud jde ale o praktický výstup celé diskuse,

Během moratoria zmizelo velrybí maso z obchodů, mladí Islanďané jej už nejedí. tedy o to, zda skutečně vyplouvat za velrybami se zbraní, či nikoliv, tábory zastánců a odpůrců komerčního lovu jsou dle průzkumů v rovnováze; i mnozí zastánci velrybaření se totiž obávají konfliktu s mezinárodním společenstvím.

Na lovu snímků K  popisu důsledků průmyslového lovu velryb vystačí suchá řeč čísel. Podle muzea v seve-

roislandském Húsavíku klesl počet plejtváků obrovských z odhadovaných 200 tisíc na dnešních zhruba pět tisíc jedinců, počet keporkaků se snížil ze 150 na 25 tisíc kusů, velryb jižních ze sta tisíc na 1500... Dnešní populace velryb by mohly být ještě zdecimovanější, kdyby od šedesátých let neslavila úspěchy celosvětová kampaň za záchranu mořských savců. Za žádného jiného ohroženého živočicha se nebojovalo tak usilovně jako za velryby. Snímky lodí Greenpeace atakujících na otevřeném moři velrybáře se staly ikonou ekologického hnutí a úspěch při vyjednání moratoria se změnil v symbol Greenpeace a ochránců zvířat. I proto dnešní volání Islandu, Norska a Japonska po obnovení regulovaného lovu velryb vyvolává tolik emocí. Některá fakta však hovoří ve prospěch islandské vlády. Během posledního století totiž z oceánů nemizí všechny druhy velryb. Podle výše citované statistiky se počet plejtváků malých dokonce zvýšil z 350 na 850 tisíc, přesto se zákaz lovu vztahuje i na tento druh. Na listině ohrožených druhů nalezneme i plejtváka myšoka. Ve světových mořích skutečně žije jen čtvrtina někdejšího počtu, ale v  severním Atlantiku se udržuje stabilní populace. Pouze těchto dvou druhů se přitom týká obnovený islandský lov, ohrožené druhy tamní úřady →

57

civilizace → chrání již desítky let, déle než mnozí dnešní kri-

tici Islandu. Podle islandského Národního námořního institutu (NMI) nyní v severním Atlantiku žije 70 tisíc plejtváků malých a  necelých 30 tisíc plejtváků myšok. Islandský návrat k harpunám se přitom za minulý rok týkal pouze třiceti plejtváků malých a devíti plejtváků myšok (všechny povolené kusy navíc nebyly uloveny). Vědci z  NMI přitom za udržitelný považují i  odchyt čtyř set, respektive dvou set, jedinců těchto dvou druhů. Na opačné straně barikády stojí ochránci přírody. Ti se obávají prolomení současného tabu a budoucího nárůstu loveckých kvót, jenž některé druhy opět přivede na pokraj vyhubení. Nesouhlasí také s tím, aby byly velryby srovnávány s  rybami. Mořští savci disponují emoční inteligencí, schopností abstrakce, mimořádnou pamětí a komplexním sociálním životem. Dožívají se věku srovnatelného s délkou lidského života, spí zhruba osm hodin denně a rodí obvykle jen jediného potomka, o kterého se musejí dlouho starat. Po zásahu harpunou „král moří“ svou bolest projevuje dlouhým řevem. Často umírá velmi dlouho. „Neexistuje humánní způsob lovu velryb,“ tvrdí slavný dokumentarista sir David Attenborough. „Zvířata při průmyslovém chovu nebo při lovu myslivci trpí ještě více,“ brání se islandská vláda. Na Islandu se proti vládní politice nejhlasitěji ozývají podnikatelé, kteří organizují „velrybí turistiku“, tedy pozorování úctyhodných savců doprovázené pouze cvakáním fotoaparátů. Podnikatelé

se obávají úbytku turistů, vyvolaného poškozenou mezinárodní imagí země. Ve prospěch „lovů beze zbraní“ skutečně svědčí ekonomické argumenty. Vyjížďky za velrybami představují nejrychleji rostoucí byznys v  zemi. V  roce 1995 se na lov snímků vydalo jen 2200 turistů, vloni jejich počet přesáhl 90 tisíc. Podle

Obyvatelé ostrova si myslí, že svým mořím rozumějí lépe než mezinárodní společenství.

Asbjorna Bjorgvinssona, ředitele Islandské asociace pro pozorování velryb, tento sektor přispívá k islandské ekonomice takřka stejně jako velrybaření na vrcholu své éry.

A kdo to všechno sní? Podle průzkumů jen jedno procento Islanďanů jí velrybí maso jednou či vícekrát týdně; přes 80 % mladých lidí ve věku 16–24 let jej nekonzumuje nikdy. „Během moratoria, které vláda dodržovala po celá 90. léta, velrybí maso zmizelo z obchodů. Celá generace na něm tedy nevyrostla a dnes jim už ani nechutná,“ říká osmadvacetiletá Elisabeth Gunnarsdottirová z regionální správy v Húsavíku. Pro příští rok islandská vláda nové kvóty na lov velryb neudělila. Důvod? Mrazáky jsou plné

masa z loňska, které nikdo nechce koupit. Místní trh je příliš malý a mezinárodní obchod s velrybím masem není povolen. Islanďanům se zatím nepodařil plánovaný průnik na trh „spřáteleného“ Japonska. Jediný ulovený plejtvák myšok by přitom velrybářům mohl na konto přispět zhruba padesáti miliony českých korun. „Vloni velrybáři ani nezabili povolený počet kytovců. Prostě chybí trh a nevidím důvod, proč by se tahle situace měla v budoucnu změnit,“ říká ochránce přírody Arni Finnsson. Vláda přesto hodlá lodě Hvalur v  budoucnu opět pustit na volné moře. Proč chce vlastně pokračovat v politice, která je nyní ekonomicky nevýnosná a která zemi kazí pověst? „Politikům jde o  důkaz naší suverenity; o  to, že o  osudu islandského moře bude rozhodovat islandská vláda,“ vysvětluje Jón, někdejší kapitán pětisettunového trawleru. Příjmy Islandu závisejí na jeho mořském bohatství, které ostrov v  minulosti dokázal udržitelně spravovat. Přemnožené druhy velryb nyní (podle silně lobbujících rybářů) decimují rybí populace. Ochránci přírody však takové vysvětlení úbytku ryb v  islandských mořích odmítají. Nicméně je pravdou, že kritika Islandu se často ozývá ze zemí, které nesou zodpovědnost za někdejší neudržitelný lov velryb a které dosud na rozdíl od Islandu nedokážou udržitelně regulovat rybolov. Islanďané si myslí, že svým mořím rozumějí lépe, a proto se svého práva na lov velryb vzdát nehodlají. Q TOMÁŠ LINDNER, REYKJAVÍK

Autor je publicista, na Islandu pobývá v rámci Evropské dobrovolnické služby.

rozhovor

Lov nemá tradici, říká Arni Finnson, předseda Islandské národní asociace pro ochranu přírody Většina Islanďanů udržitelný lov velryb schvaluje. Proč jej odmítáte? Ani těch několik vloni zabitých velryb pan Loftsson (majitel firmy Hvalur, pozn. aut.) nedokázal prodat. Prostě chybí trh a  nevidím důvod, proč by se tahle situace měla v budoucnu změnit. Lov velryb je i proto věcí minulosti a loňské rozhodnutí vlády jen krátkou ozvěnou starých a již zašlých časů. Druhým důvodem je naprosto zastaralý islandský přístup k diplomacii.

Co tím myslíte? Na Islandu převládá názor živený politiky, že lovem velryb dokazujeme svou suverenitu. Takový přístup ale nepatří do 21. století. Dnes podle mého názoru nezávislost dokazujeme spíše tím, že dokážeme spolupracovat na mezinárodní úrovni. Podle naší vlády ty země, které dnes Island kritizují, nesou zodpovědnost za neudržitelný lov

58

f ot o ar c h i v arni f inn s o na

Velryby patří i Čechům velryb v dřívějších dobách. Mnoho Islanďanů si myslí, že kritika, která odtud zaznívá, je znakem pokrytectví a etnocentrismu. Nejde tady ale o Británii, Ameriku a jejich chování v minulosti. Velryby nepatří Islanďanům, ale všem obyvatelům planety, i  Čechům. Proto by o jejich osudu prostě neměla rozhodovat jedna vláda, ale mezinárodní fórum. A to dnes islandskou politiku odmítá.

Neignoruje takový přístup kulturní odlišnost a tradice Islandu? Tuhle propagandu již desetiletí šíří velrybáři i  vláda, je to však čirý populismus. Plejtváci malí se na Islandu loví a jedí až od 20. let minulého století, takže se nejedná o žádnou starou tradici. Navíc velrybí maso nikdy neplatilo za pochoutku. Nikdy jsme ho nejedli v neděli, ale ve středu. Bylo masem chudých. Mnoho Islanďanů se bohužel identifikovalo s tradicí „velrybářského národa“. Přitom se dříve konzumovalo hlavně staré maso na pláž vyplavených kytovců a větší lov byl až do druhé světové války pouze v rukou cizinců. Q – TL –

Velrybí maso nikdy nebylo pochoutkou. R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

civilizace DUŠEVNÍ CHOROBY

žádná věda

Gotické perly

Kolik stojí deprese Léčit tuto duševní nemoc se vyplatí všem – pacientům, firmám i státu

D

eprese je čtvrtým největším zdravotním problémem na světě – měřeno podle počtu let, kdy pacient nemůže žít plnohodnotným životem. Tato nemoc má přitom větší dopad na fyzické zdraví než chronická onemocnění typu angíny, cukrovky, artritidy nebo astmatu. Přesto se pro léčbu či prevenci deprese nedělá dost. Pacienti v rozvinutých zemích mají mnohem nižší pravděpodobnost, že se jim dostane odpovídající péče, než nemocní s artritidou či astmatem. Léčba deprese bývá často, byť ne vždy, účinná. Má přitom smysl do ní investovat. Americké studie ukazují, že „depresní screening“ vedený s cílem najít zaměstnance, jimž by léčba deprese mohla prospět, se zaměstnavateli vyplatí. Snižuje totiž mimo jiné náklady na zdravotní pojištění a zkracuje dobu, kterou pracovník tráví na nemocenské. Podobné výsledky mají pokusy uskutečněné v Británii: dvouletá léčba jednoho pacienta může stát 750 liber, pravděpodobně však umožní nemocnému během tohoto období o měsíc déle pracovat – a měsíc práce navíc má hodnotu 1880 liber. Řada lékařů není však pro rozpoznávání duševních onemocnění dostatečně kvalifikována. Mnozí

nemají informace o nejnovějších metodách léčby. Pacienti ovšem často ani žádnou léčbu nevyhledávají, protože duševní choroby stále nesou určité stigma, kvůli němuž se s nimi lidé smiřují obtížněji než s nemocemi fyzickými. Můžeme se naučit depresi předcházet? Některé formy této choroby jsou podle všeho geneticky podmíněné. Zdá se však, že značná část duševních chorob je výsledkem vlivu prostředí. Řada nedávných studií ukazuje, že lidé, kteří tráví více času s rodinou a přáteli, bývají se svým životem spokojenější. Naopak dlouhá pracovní doba, a zejména hodně času stráveného na cestě do zaměstnání přispívají ke stresu a nespokojenosti. I uvolnění a spokojení lidé samozřejmě mohou trpět depresí, avšak je rozumné předpokládat, že pravděpodobnost deprese je u nich nižší. Vlády nemohou uzákonit pocit štěstí nebo zakázat depresi, mohou však pomoci zajistit, aby lidé měli čas relaxovat s přáteli a aby k tomu měli k dispozici příjemná místa. Q PETER SINGER

Autor je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě. © Project Syndicate 2007

POLEMIKA

Proč mlčet o vraždě? Rodiče vnuků prezidenta Masaryka neměli co ztratit. Kdyby byl jejich syn zavražděn, promluvili by.

Č

lánek Libuše Paukertové-Leharové, autorky biografie Olgy Revilliodové-Masarykové, (Vražda vnuků TGM? Respekt č. 44/07) záslužně připomíná předčasně zesnulé vnuky T. G. Masaryka, bratry Herberta a Leonarda Revilliodovy, jejich osudy i tragickou smrt. Závěry o příčině jejich skonu, které autorka činí nebo naznačuje, je však nutno považovat za subjektivní hypotézy, jež nemají oporu v dosud známých historických faktech ani v logické úvaze. Předpokládaná vražda jednoho, či dokonce obou bratrů postrádá jakýkoliv politický motiv; srovnání jejich významu s významem generála Sikorského je silně nadsazené. Zatímco okolnosti smrti Leonarda Revillioda při leteckém neštěstí byly hned po válce v Československu publikovány, v případě Herbertově se obecně uvádělo, že zemřel na vnitřní krvácení, aniž byla specifikována příčina. Nedávno zjištěný údaj o průstřelu břicha, pocházející z úmrtního protokolu, i mlčení manželů Revilliodových R E S P EKT. C Z

kolem smrti staršího syna navozují spíše dojem, že šlo o sebevraždu (ať už jakkoliv motivovanou), kterou si rodina přála z pochopitelných důvodů utajit. Pokud by opravdu došlo k vražednému útoku na Herberta Revillioda, bylo by mlčení obou rodičů zcela absurdní: po smrti obou synů neměli co ztratit a žili ve svobodném světě, paní Olga ještě třiatřicet let po válce. V dokumentech, které máme k dispozici, ani v dosud publikované memoárové literatuře nenajdeme ani zmínku o podezření, že by Herbert nebo Leonard byli zavražděni. Jakákoli svědectví, jež by třeba jen v náznaku potvrzovala autorčinu hypotézu a  jež autorka eventuálně objeví při svých dalších výzkumech, by zasloužila mimořádnou publicitu. A je možné, že i již publikovaný článek osloví dosud žijící pamětníky a inspiruje je k ohlasům. Q

Pojem historická památka vyvolává dojem něčeho zakonzervovaného a sterilního, umístěného do vitríny nebo obehnaného provazy. Průvodce vyloží historii v kostce a navrch přidá nějakou kuriozitu. Jsou ale i místa, kde objevíte kousek dávné české historie takřka netknutý. Nepatří mezi víkendové a prázdninové atrakce a kdo o jejich existenci neví, najde je spíš náhodou. K takovým místům patří tři malé gotické skvosty – kostely sv. Markéty v Loukově, sv. Martina v Dolním Městě a sv. Jiří v Řečici. Nacházejí se pod majestátním hradem Lipnice v kopcovité krajině západní Vysočiny. Postaveny byly v první polovině 14. století za vlády Lucemburků. Malé kostely tvoří svérázný venkovský protějšek k městským monumentům české gotiky. Pozoruhodná je sama existence svatostánků postavených blízko sebe v neúrodném kamenitém kraji středověké Vysočiny. Náročné úsilí o kolonizaci této oblasti se opíralo o církevní instituce a kostely se pro venkovany stávaly duchovním centrem, kde v každodenním drsném boji o holé živobytí nacházeli požehnání. Architektonicky představují méně náročnou rustikální gotiku a v tom spočívá jejich nenápadné kouzlo. Překročíte-li jejich kamenný práh, ocitnete se na místě, kde zapomenutá minulost trvá. Studený vlhký kámen dýchá mystickou atmosférou dávné venkovské zbožnosti, ve spoře osvětleném sakrálním prostoru najdete pozoruhodné fresky rozvíjející evangelijní příběhy. Ve sv. Markétě se před vámi odvíjí pašijový cyklus – poslední večeře, nástroje umučení Páně, ukřižování, pieta, zmrtvýchvstání. V nedalekém dolnoměstském sv. Martinu příběh pokračuje – v klenbě nad oltářem čtyři evangelisté v podobě anděla, orla, lva a býka nesou mandorlu s žehnajícím Kristem a ve východním okně apokalyptičtí andělé troubí do velikých trumpet. V řečickém sv. Jiří se pak ve fragmentárním výjevu posledního soudu otevírají hroby. O exteriér i interiér chátrajících staveb už šestým rokem pečuje občanské sdružení Přátelé podlipnických kostelů. Postupně opravuje šindelové střechy, kamenné zídky kolem hřbitovů, chystá konzervaci fresek. Několikrát do roka, nejen o poutích, pořádá dny otevřených dveří s přednáškami a kulturním programem. Aktivity sdružení dávají reálnou naději, že malé gotické poklady budou zachovány pro kybernetické 21. století. JIŘÍ SUK

Autor je historik.

RICHARD VAŠEK

Autor je historik, pracuje v Masarykově ústavu – Archivu AV ČR.

Příští týden píše → erika hníková

59

f ot o ma u ra

trendy

Staré paneláky s novými sousedy. (Soubor Na vyhlídce na Proseku a nástavba v Bystrci od architektky Markéty Veselé)

Sídliště: opepřit, zahustit! Česká sídliště, ty betonové vředy českých měst. Podle předpovědí ze začátku devadesátých let to dnes měly být slumy pro chudáky, ještě zpustlejší než za socialismu. Ale nejsou. Naopak. Staví se tu nové byty, do kterých se stěhují mladí a perspektivní. Žůrkovi jsou mladí manželé a jejich nový mezonetový byt vypadá opravdu vydesignovaně: velká obytná kuchyň s cihlově červenou stěnou, dřevěná podlaha, italská světla. A v patře je to ještě lepší: veliká koupelna se skleněnou stěnou, výhled na les a  terasa. Teprve když člověk přijde blíž k zábradlí, vidí paneláky všude kolem. Jsme totiž na brněnském sídlišti Bystrc a tenhle módní byt je na střeše paneláku ze sedmdesátých let. Což by ovšem málokdo poznal: dům je zateplený, má bílá plastová okna a čistou fasádu. Vchody jsou opravené, dlažba na chodbách vyměněná, nový výtah ve skleněném tubusu. „Na přehradu je to kousek, tady pod námi vede běžkařská stopa a za pětadvacet minut jsem v centru,“ vypočítává Simona Žůrková přednosti bydlení na sídlišti. „Že to je panelák? Vždyť to tak ani nevypadá,“ říká. Podle černých předpovědí ze začátku 90. let měla být sídliště touto dobou polorozpadlá a bydlet by tu měli jenom lidé, kterým už opravdu nic lepšího nezbylo. Takové scénáře se zatím nenaplnily. Paneláky se lépe či hůře rekonstruují, někde

60

se povedlo z nich udělat spořádané a příjemné nemovitosti. A do sídlišť se dostavují další byty v nástavbách nebo v nových domech. Koncepce „zahušťování“ novou zástavbou by sídliště měla chránit před propadem do sociální propasti a přivést na ně mladé a úspěšné.

Panelové štěstí Obecně: tuzemská sídliště mají zatím štěstí. Přes jejich nepopiratelnou ošklivost i architektonickou chudobu, onu zatracovanou „šedost“ a „neosobnost“, i přes nedostatky ve vybavenosti to nikdy nebylo bydlení pro spodinu. Naopak, pohodlný byt na sídlišti byl výhra; například lidé, kteří se stěhovali do výškových budov, měli pocit, že si „polepšili“ a zvýšili sociální status, jak dokazují výzkumy ze 70. let. Také místa, kde se sídliště zakládala, patřila k nejlepším: „Například v Praze rostla sídliště na návrších kolem města, na místech s dobrou polohou a s kvalitním mikroklimatem. Kdyby tehdy fungoval trh, byly by tam pozemky nejspíš velmi

drahé,“ vysvětluje Karel Maier, profesor urbanismu z pražského ČVUT. Režim vybavil svá betonová města slušnou infrastrukturou, postavil školy a obchody, v Praze k nim dovedl metro. To všechno jsou důvody, proč lidé zatím nijak houfně neprchají. Profesor Maier zkoumal proměnu sídlišť v průběhu 90. let v rámci evropského projektu SUREURO o udržitelné regeneraci hromadného bydlení. Zjistil, že ze sídlišť většinou ubylo jen nepatrně víc lidí než z vnitřních měst. Jejich obyvatelé také o trochu zestárli. Ti bohatí podle předpokladů vyměnili byt za domek na předměstí. Ale občané se středními příjmy zůstávají, je to pro ně totiž pořád ještě výhodná možnost. „Nevíme, co se stane, až se nasytí poptávka po bytech. Ale zatím k žádným masovým odchodům nedochází,“ shrnuje Maier. U převážné většiny českých sídlišť ceny bytů v panelácích pomalu a setrvale rostou. A developeři se zajímají, kde zbylo jaké volné místo.

Úspěšní v haldě trosek „Oh yes, moc pěkný byt to je,“ David a jeho spolubydlící stojí na předzahrádce a dívají se z kopce na rozsvícenou Prahu. Jejich dům je elegantní kostka s nějakými dvaceti byty. Je vidět, že architekt si dal práci a na ničem se nešetřilo, předzahrádka z tropického dřeva, módní hliníkové žaluzie, sladěné barvy, kolem parčík, pěkně nasvícený. „Na autobus to je jen pět minut,“ ukazuje cestu, „zastávka se jmenuje si-dlis-te Pro-sek,“ nejistě slabikuje česky. David přijel do Prahy studovat a za šestnáct tisíc si pronajímá luxusní garsonku. Netuší asi, že sídliště jménem Prosek je „jenom halda trosek“, jak zpívala skupina Panika. Přesto tady za posledních deset let přibylo 800 nových bytů. Třeba tento obytný soubor Na vyhlídce, který láká sloganem „úspěšně žít, dokonale bydlet“. Staví se i na dalších sídlištích, hlavně v Praze, v Brně i dalších prosperujících městech. Například na pražské Lhotce a na Jižním Městě rostou domy na místě zrušených kotelen, přímo mezi paneláky. R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

Parazité a azbest

V Praze 3 se hromadně zabydlují střechy. Podle realitních agentů se nové byty prodávají dobře, hlavně tam, kde je dobrá doprava a blízko do přírody. Není to přitom nic levného ani sociálního: dvoupokojový byt v novém luxusním domě na Proseku je za čtyři miliony, nástavba v Brně Bystrci za dva a půl milionu. Kupují většinou mladé rodiny se slušnými příjmy. To by mohlo zabránit proměně v ghetto starých a chudých, která rozhodně není definitivně zažehnaná.

Injekce mezi domy Urbanista Karel Maier tenhle proces nazývá „sociální injektáž“. Nizozemci pro to mají termín „sociální rekonstrukce“ (sociale vernieuwing). Nizozemsko, podobně jako Francie, Velká Británie či Německo, má se sídlišti nesrovnatelně větší problémy než Česko. Také na Západě totiž městští plánovači začali rýsovat betonové bloky a  výsledek „depresivně připomínal sovětský

Zahušťování může sídlištím pomoci. Pokud se to ovšem nepřežene. blok“, jak to popisuje historik Tony Judt v knize Poválečná Evropa (viz Respekt 38/ 2007). Problémem nebyla ani tak samotná výstavba, přiměřeně ohyzdná, ale hlavně sociální procesy, které se tu nastartovaly. Státem placené sociální byty do sebe vtáhly chudé a  problematické obyvatele, kteří nejsou ochotní ani k  elementární investici do údržby. Řada z nich jsou přistěhovalci, kteří k sobě ilegálně stěhují své krajany. Bydlení v zeleni v praxi obnáší velké, chátrající plochy, rejdiště pro vandaly a asociální živly. A tak dál. R E S P EKT. C Z

Vyprávění o českých sídlištích ovšem není zase tak veselé. Zatímco nizozemští sociální inženýři postupují podle sofistikovaných plánů na deset let dopředu, v Česku se „sociální obnova“, „diferenciace“ a „intenzifikace“ výstavby děje živelně, většinou podle momentálních zájmů radnic a pod tlakem dravých developerů. Podle toho to dost často dopadá. Řada pokusů končí těžkými rozpaky. „Lidi v baráku si o nás myslí, že jsme milionáři. Připadá jim nespravedlivé, že máme hezké nové byty, a oni ne,“ říká Michal Horský (což není jeho pravé jméno). Jejich byt v nástavbě na pražském Proseku je nový, vzdušný a  voňavý. Pod ním je ovšem panelák se vším, co k tomu patří. Otřískané vchodové dveře, špinavé chodby, třicet let stará okna, nepořádek, zmar. Majitel, Městská část Praha 9, prodala střechu soukromému investorovi, aby tam stavěl. Městská část peníze zinkasovala, nic dalšího s domem však neprovedla. „Slibovali lidem, že zateplí fasádu a dům opraví, a udělali... jak se to řekne slušně?“ říká doktor Horský. Podobný obrázek vítá člověka také při příjezdu do Prahy od severu. V Letňanech ho zdraví vysoké řady opršelých paneláků a na nich barevné budky nástaveb. Další nepovedený pokus je z Prahy 3. Nástavby v ulici K Chmelnici vypadají docela vydařeně, při rekonstrukci se ovšem do bytů ve starém paneláku uvolnil karcinogenní azbest a obyvatelé se s městskou částí dosud soudí. Málokde jsou nástavby architektonicky pěkné, řada paneláků dostala nedůstojné křiklavé čepice, stříšky a vikýře a staly se tak svojí vlastní karikaturou. Tam, kde se do sídliště dostavuje ve velkém, vznikají problémy hlavně s dopravou a parkováním; na sídlištích po celém Česku už teď chybí tisíce parkovacích míst. „Problém je, když nová zástavba začne na staré parazitovat. To se stává, když se někde postaví jenom byty a žádná nová vybavenost,“ vysvětluje Karel Maier. Například na pražském Jižním Městě roste několik stovek nových bytů, ovšem počet mateřských škol se snížil z dvaceti čtyř na patnáct. Také urbanista Karel Maier žije na „Jižáku“. Má normální příjmy, akademickou hodnost profesor a rozhodně se nehrabe ze společenského dna. Své dva plus jedna má docela rád a stěhovat se nehodlá: „Byt mi vyhovuje, ale důležité je, zda mi budou vyhovovat sousedé,“ říká. Právě teď se hraje o to, jací sousedé se na sídlištích sejdou. Q

po nákupech Máslo, které je máslo

Všechny noviny píší poslední dobou o másle. Ale řekl už někdo, co to je? Jak ho poznat mezi desítkami alobalových balíčků na regálech? „Vepaří se masnička, postaví se na šporherd, abe veschla, pak se sebere šofánkem smetana, požehná masnička ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a začne se,“ tak popisovali výrobu másla pamětníci Marii Tilschové, etnografce výživy. Je v obchodech ještě něco, co se podobá máslu, jaké si s modlitbičkou stloukali sedláci na Hané? Asi nejblíže „pravému máslu“ je to, co nese nápis čerstvé máslo. Aby si jej kostka vysloužila, musí být utlučena z čerstvé smetany a nesmí být starší než dvacet dní. Když je to jenom máslo, může být staré klidně i několik měsíců. Pak je tu ještě máslo stolní. „To se uchovává hluboce zmrazené. Zamrazuje se většinou v létě, v době přebytků, a vydrží až jeden rok,“ vysvětluje Bohumil Dryák z mlékárny Promil Nový Bydžov. Vše, co si říká máslo, musí obsahovat aspoň 80 % mléčného tuku, který je drahý, a je tudíž výhodné ho něčím naředit. Vznikají tak směsi s kuriózními názvy, jako třeba tříčtvrtětučné máslo. Mají kolem padesáti procent mléčného tuku, zbytek jsou blíže neurčené rostlinné oleje, o jejichž původu není většinou mnoho známo ani samotným výrobcům. Dále je v obchodech řada másel se smetanovým zákysem. Lépe se roztírají, jsou trošku nakyslá a mají historické souvislosti: „Dřív se muselo mléko nechat stát třeba dva dny, než se usadila smetana. Takže se stloukalo často z kyselého,“ vysvětluje Vladimíra Sýkorová, vedoucí muzea másla v obci Máslovice. Jednoznačně nejroztomilejší název na českém trhu má ovšem směsný tuk Mazlíčko. Původně to bylo Maslíčko, ale když se spotřebitelské organizace ohradily, že to je podvod, dovozce je přejmenoval. Co se týče chuti, na pomazlení to zrovna není. Možná by pomohl osvědčený hanácký recept přidat „žečko svěcené vode“. Avšak z nejrůznějších směsí a náhražek typu Mazlíčka máslo neudělá ani boží zásah. – VKV – f ot o p r o f ime d ia . c z

f ot o v i v u s s . r . o .

Nizozemci se na problém vrhli v devadesátých letech a vymýšleli složité know-how, jak na sídliště nalákat lidi z alespoň trochu vyšších příček společenského žebříčku. Uplatnili je kupříkladu v Overvechtu, což je největší poválečné sídliště v Utrechtu (čtyřicet tisíc obyvatel, zhruba jako sídliště Vltava a Máj v Českých Budějovicích). Zavedli tu třeba pravidlo, že nárok na byt mají přednostně páry pod čtyřicet let, z nichž alespoň jeden „má příjmy ze zaměstnání“. Další cestou k vylepšení sociálního profilu je to, čemu říkají „diferenciace bytového fondu“. Město se rozhodlo zbourat část zchátralých sociálních bytů a místo toho vyzvalo privátní investory, aby postavili kvalitnější byty ke komerčnímu prodeji. Cílem je udělat sídliště „atraktivnější pro různé vrstvy obyvatelstva“.

Dolej olej!

KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ

61

eseje

Ruský soumrak osvícenství f ot o čtk

Zákazem vystavovat některá díla soc-artu začíná nové vývojové stadium Viktor Jerofejev

(1947) je ruský spisovatel, uznávaný je i coby editor a literární organizátor. Žije v Moskvě, část dětství strávil v Paříži. Jeho román Ruská krasavice (česky 1992) byl přeložen do více než dvaceti jazyků. V roce 1979 byl jedním z autorů a organizátorů samizdatového sborníku Almanach, který mu vynesl zákaz publikování. Koncem devadesátých let sestavil dnes už slavnou antologii povídek Ruské květy zla.

Ať už byla ruská politika za posledních dvacet let jakákoli, byl to čas, v němž se ruské umění cítilo svobodně. V Rusku, kde stát tradičně dohlížel na umění, uklízel ho, cenzuroval, zaměřoval směrem, jakým právě potřeboval, vypadala ta svoboda jako dar osudu. Ruské umění nezůstalo daru osudu nic dlužno. Tak jako na počátku dvacátého století, kdy se ruská avantgarda stala lídrem světového umění, také ruské umění konce dvacátého století prožilo období úžasného rozkvětu. Dalo světu množství rozličných uměleckých děl: obrazů, koláží, instalací, fotografií. V mnoha západních zemích vzbudilo pozornost tvořivou inovativností: pořádaly se stovky, možná tisíce výstav, které de facto pracovaly ve prospěch kladného obrazu Ruska ve světě. Teď už o tom, podle všeho, musíme mluvit v minulém čase.

Soc-art je ironické umění, sociálněsatirické, místy umění karikatury. Zrodilo se v Rusku ve třetí čtvrtině dvacátého století jako parodie na oficiální umění socialistického realismu, které vládlo v Rusku po desítiletí. Je to umění, které svobodně pracuje s tématy politicky angažovaného sovětského umění. Že se to nemusí v Rusku líbit místním komunistům, bylo jasné od počátku, ale to, že vzbuzuje otevřené pobouření – pokud ne rovnou nenávist – v útrobách dnešní ruské vlády, je zcela nový jev.

Ironie je nepřítel Zakázané práce umělců bychom mohli zařadit do tří směrů. Ten první se ruským úředníkům jeví jako pornografie, druhý jako politická provokace a třetí – jako nepřístojnost vůči pravoslavné církvi

Ostuda? Jak pro koho Skandál, k němuž došlo před pár dny v souvislosti s velkou výstavou ruského soc-artu, která se měla konat v  Paříži s  tím nejlepším úmyslem ukázat výsledky nejnovějšího ruského umění, se může stát signálem nepříjemných změn. Byl jsem bezprostředním svědkem tohoto skandálu, v jehož epicentru se octl můj bratr Andrej Jerofejev, vedoucí oddělení nejnovějších proudů ve slavné Treťjakovské galerii v Moskvě. On byl iniciátorem pařížské výstavy. Umělecká kritika charakterizuje soc-art jako umění neuctivého přístupu k  rétorice moci. Je to vědomá dekonstrukce mocenského diskurzu. Blížila se estetice komiksu a excentrismu raných filmů Charlieho Chaplina. Část z dvě stě čtyřiceti prací – asi dvacet –, které se měly poslat do Paříže, zakázali vyvézt a ministr kultury Ruska, pan Sokolov, veřejně prohlásil, že tato díla jsou „ostudou“ Ruska. Paradoxem je, že výstava soc-artu, kterou otevřeli v pařížské Maison rouge v ochuzené podobě, se letos konala i v Moskvě v Treťjakovské galerii u Krymského mostu, měla velký úspěch a množství pozitivních reakcí v ruském tisku. Jistě, bdělé vedení samotné Treťjakovské galerie i tehdy část děl zakázalo, ale Moskvané je mohli vidět na výstavě Zakázané umění, kterou zorganizovalo nezávislé centrum Andreje Sacharova.

62

Když se obraz posmívá, je to pro společnost lékem. a jejím ideálům. Na počátku dvacátého prvního století vypadají všechna tato obvinění absurdně. Ruského ministra kultury rozhněval zejména ironický obraz Éra milosrdenství od Alexandra Šaburova a  Vjačeslava Mizina, kteří tvoří skupinu Modré nosy (viz Respekt č. 43). Na obraze si dva milicionáři v březovém lesíku dávají polibek na ústa. Zakázaný je i celý projekt této skupiny – 65 prací s názvem Maxišou: fotografie samotných umělců v maskách politiků a jiných celebrit, například Bushe či bin Ládina, Saddáma Husajna, princezny Diany, prezidenta Lukašenka a nedávno otráveného Litviněnka. Zákaz se dotkl i prací ruského karikaturisty Vjačeslava Sysojeva (například obraz Naděje světa, na němž jsou zobrazeni Hitler, Stalin a Mao v mladém věku) a děl mladé ruské skupiny P. G. (Sláva Rusku a Dobytí Moskvy Číňany). Názvy mluví samy za sebe. Říkat po všech těch nespočetných estetických revolucích, jež umění minulého století zažilo, že

nějaký obraz může být škodlivý, je anachronismus. Je to barbarství, návrat do časů doby kamenné. Když se obraz posmívá, je to pro společnost především lék, v žádném případě jed. Je zřejmé, že nejde o obrazy, ale o to, že státní zřízení Ruska zažívá návrat ke kontrolovaným hodnotám. Za Stalina zůstalo umění svobodné déle než politický život, ale státní kyj je nakonec také dostihl. Dnes vstupujeme evidentně do nového vývojového stadia. Ruský stát se s novou silou vrhá podporovat umělce, kteří jsou ochotni mu sloužit, a zahánět do ilegality ty, kteří si cení své svobody. Soumrak osvícenství – jinak se to nedá nazvat.

Pravoslavná civilizace Před čtyřmi roky podnikl stát první pokus dát najevo své umělecké sympatie a antipatie. Tehdy šlo o prudkou kritiku tří nonkonformních spisovatelů, včetně mne, a vyprovokovalo ji prokremelské hnutí Iduščije vmeste. Ale to byly ještě, jak kdysi pravila vdova po básníkovi Mandelštamovi Naděžda Jakovlevna, „vegetariánské časy“, ve společnosti ještě přežívala liberální atmosféra, bylo s ní nutno počítat, takže skandál ututlali. A teď? Církev aktivně usiluje o to, aby v Rusku vytvořila „pravoslavnou civilizaci“, jež svými úkoly dost připomíná islámský Írán. Obrovské množství oficiálních portrétů ruského prezidenta po celé zemi svědčí o tom, že moc se rozhodla odlévat se do bronzu a požaduje maximální loajalitu. Žerty stranou! Vystrašený ředitel Treťjakovské galerie pan Rodionov prohlásil, že Andreje Jerofejeva bude řešit a  že za „šaškárny“ ho trest nemine. Můj bratr předpokládá, že mu zakážou organizovat výstavy a  že se najde vhodná záminka, jak ho vyhnat ze zaměstnání. A tak se z pařížské výstavy, která se skládá z významné části z děl, jež nakoupila samotná Treťjakovská galerie (zbylé práce pocházejí ze sbírek autorů a ze sbírek galeristů v Německu a USA), stala disidentská výstava. Za sovětských časů se nevítané obrazy odkládaly do depozitů. Tak tomu zřejmě bude i teď. Skandál se prodral do nejvyšších sfér – a není to náhoda. Kauzu výstava probírali na nedávném summitu Sarkozy–Putin. Dopodrobna se o ní diskutovalo i  v  diplomatických kruzích v  Moskvě a  v  Paříži. Je třeba říct, že moskevský tisk je z mezinárodního „kulturního skandálu“ takového rozsahu více méně v šoku. Teď si každý Pařížan může jít prohlédnout ruský soc-art a představit si, čeho se bojí oficiální Rusko. Co anebo kdo doplatí na toto neohrabané účtování úředníků s kulturou? Především obraz samotného Ruska, jenž dostal další ránu. Je to opravdu skandál, že stát, ztělesněný ministerstvem kultury, si kazí svůj vlastní obraz. Q R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

Dějiny jako facka f ot o čtk

Andrej Hlinka, Benešovy dekrety a slovenská demokracie Rudolf Chmel

(1939) je literární vědec, žije v Bratislavě. V roce 1990–1992 působil jako velvyslanec ČSFR v Maďarsku, od roku 2002 byl po tři roky ministrem kultury SR. Působí jako ředitel Ústavu slavistických a východoevropských studií Filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze, je šéfredaktorem časopisu OS – Fórum občianskej spoločnosti. Je autorem knih Moja maďarská otázka a Moje slovenské pochybnosti.

Naši slovenští parlamentní dějepisci nedávno sáhli do hlubin svých vědomostí o historii a najednou nám vzkázali, že dějiny vůbec nejsou tak složité, jak si je my, naivní vzdělanci, představujeme. Vše je v  nich přece jasné – jako ta pověstná facka. Zejména, když jde o národního nepřítele, který je také tak nezpochybnitelný a jasný jako ta facka. Nepřítel totiž nespí, čeká jenom na naše selhání. Proto jsme stále ve  střehu, připraveni bojovat o základy, přímo opěrné pilíře naší společnosti. My neselžeme. Dáme našim slovenským rodákům mýty, které nás opět izolují a rozdělují. Proto jsme rádi zvěčnili zásluhy katolického faráře Andreje Hlinky, politika nejen kontroverzního, ale i konfrontačního, který v lepším případě sjednocoval možná tak třetinu národa. Škoda, že se nedožil prvního slovenského státu z roku 1939 – po zavedení nového režimu by ho jistě volilo 99,9 procenta lidí. Zákon o  Hlinkovi, který se nakonec přece jenom nestal „otcem národa“, jak to původně jeho předkladatelé navrhovali, přijal slovenský parlament koncem října. Je jistě výdobytkem parlamentní demokracie, že umožňuje hlasovat také o interpretaci dějin, ale proč tedy v takovém případě rovnou nevyužít její nejvyšší formu – referendum? Sto padesát vyvolených má jistě zredukovaný obraz o dějinách, žádal by si proto širší pohled pěti a půl milionu občanů. Jak k tomu oni přijdou, že se jich na takovou základní věc ani nezeptají!

Přepsané dějepisy Politikové, a  bohužel i  mnozí historikové, kteří kráčeli v  jejich šlépějích, už měnili dějepisy za uplynulých devadesát let přinejmenším šestkrát sedmkrát. Zdá se, že konec jejich svévole je v nedohlednu. Lid však, jak známo, se na rozdíl od politiků nemění. A slovenský lid by jistě rád viděl zákony i o dalších jménech, jako třeba Milan Hodža, Vavro Šrobár, Jozef Tiso, Vladimír Clementis, Gustáv Husák, Alexander Dubček. V čekárně jsou už Vladimír Mináč i Vladimír Mečiar, a možná také Václav Klaus, o starém TGM nemluvě. Všichni R E S P EKT. C Z

tito a mnozí další se přece podle různých názorů lidu zasloužili o slovenský národ i stát. Snad nejméně ten Edvard Beneš, beznadějný milovník čechoslovakismu v české podobě, jehož dekrety se nám však stále tak líbí.

Protichůdné hodnocení Politické znásilňování dějin už není ve sjednocené demokratické Evropě jen provinčním anachronismem, ale také nebezpečným nástrojem rozeštvávání společnosti i národů navzájem. A to už je přinejmenším důvod k zamyšlení. Nejsme v tom sami, jsme možná jen o trochu směšnější. Když už jsme u  toho „otce národa“, jehož chtěli politici vnutit i dalším slovenským sirotkům – luteránským či neznabožským – stojí za to připomenout slova dvou Hlinkových učedníků či obdivovatelů, kteří byli z jednoho „ľudáckého“ tábora. Spisovatel Tido J. Gašpar, jenž byl za prvního slovenského státu prominentem režimu, ve svých pamětech vzpomíná, že Andrej Hlinka byl státněpoliticky opravdu věrným Čechoslovákem, že miloval Československou republiku, že když zemřel, „nacionalistická mládež“ se netajila tím, že „zemřel poslední Čechoslovák“. Ministr vnitra a velitel smutně proslulé Hlinkovy gardy Šaňo Mach v roce 1940 naopak tvrdil, že všichni slovenští vlastenci od Bernoláka až po Hlinku byli vlastně nacionální socialisté, a že Štúr byl dokonce Hitlerem 19. století. Gašpar i Mach patřili do jednoho politického tábora, ale Hlinku hodnotili úplně protichůdně. Jaký paradox, že dnešní slovenský parlament, jenž je politicky tak různorodý, hodnotí Hlinku jednotně!

Bušení do hrudi za dekrety Nedávno jsem slyšel premiéra své země, jak se odvážně a hrdě dušoval, že nikdy nepřipustí zpochybnění Benešových dekretů. K takovému výroku však odvahy či hrdosti není třeba. Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše byly, jak víme, svého času nástrojem k dokončení zápasu s nacismem, denacifikaci a obnově demokracie v Československu. A i když jsou od roku

1992 neúčinné, tedy skutečně nedotknutelné, jak to nedávno objevili také slovenští poslanci, kteří za jejich nedotknutelnost napříč politickým spektrem hlasovali jako jeden muž (s výjimkou poslanců Strany maďarské koalice), patří do historického portfolia České i Slovenské republiky. Dokonce i Evropy. Z  dnešního hlediska nejsou některé z  nich právně či eticky čisté, ale není možné je měnit – není tedy možné se jich ani dotýkat. A to ani v případě, že na kolektivní vinu a – jemně řečeno – nucenou migraci máme dnes už jiný názor. Stavět se však teď, když těmto dekretům historicky vypršela lhůta jejich účinnosti, do pozice jejich neochvějného obránce, je trochu účelový a také donkichotský zápas. Přiznat si, že některé z těchto dekretů byly v historickém kontextu čerstvých válečných hrůz synonymy etnických čistek, by jistě nezpochybnilo jejich nedotknutelnost, jen by věci dodalo lidský rozměr. A přiznat si, že jsme tento klíč kolektivní viny nepoužili vůči možná mnohem většímu počtu našich vlastních kolaborantů s fašismem, než kolik jich tehdy bylo mezi Maďary, by naši hrdost možná spíše posílilo.

Cesta do pekel Kolektivní odsouzení národa bez soudu je cestou do pekel i po tak strašné válce, jakou přivodili světu Němci. Řešením však jistě nemůže být kolektivní zapomnění či proměna někdejších pachatelů na dnešní oběti. Tak jednoduché dějiny nejsou. Ve sjednocené, demokratické Evropě, do které jsme tak chtěli, bude stále méně místa pro etnickou konfrontaci nebo – nedej pánbůh – pro konflikty. Věřme, že bude naopak stále více místa pro spolupráci a porozumění, ačkoliv dnes to tak růžově nevypadá. Ale právě o tuto budoucnost bez konfliktů by se mohli starat politici a zbytek dát na starost historikům, intelektuálům, kteří vědí, že dějepis sám o sobě je spíše překážkou nežli pomocí integračním snahám. Ve střední Evropě o tom snad něco víme. Poradit si s vlastními dějinami je – při vší úctě – nad síly politiků. A žel nejednou i historiků.

Jediné řešení I  v  politice platí to, co říká postmoderna: není jediné řešení, jsou jenom různé modely. Dokonce možná ani kapitalismus není jediným řešením blahobytu pro všechny. Ale nebyl jím ani nacionální socialismus, i když podle Macha měl tradici od Bernoláka po Hlinku. Dějiny jsou příliš složité a držitelé moci jsou jen jejich dočasnými majiteli. V demokracii jsou dokonce politici dočasní už z principu. Naštěstí – jak pro minulost, tak pro budoucnost. Q

63

ve hvězdách

Bojovnice v bílém

1852

Příběh z časů, kdy medicína patřila jen mužům f ot o pam á tn í k n á r o d n í h o p í s emni c t v í

Z

ačalo to zprávičkou v novinách: V roce 1867 získala Naděžda Suslovová jako první Ruska a  druhá žena na světě v  Curychu doktorát medicíny. Přečetla si to jedna mladičká žákyně vyšší dívčí školy v Praze a řekla si – Když ona, proč ne já? Ten sen jí vydržel, i když cesta k jeho naplnění byla nadmíru trnitá.

Proti všem Anna Bayerová se narodila 4. listopadu 1852 v rodině mlynáře ve Vojtěchově u Mělníka. Rodiče sice chtěli mít vzdělanou dceru (taková má větší šanci na dobrou partii), ale o studiích na „pana doktora“ nechtěli ani slyšet. Maxima pro ženy tehdy možného vzdělání v  monarchii – úrovně gymnaziální kvinty – dosáhla tak, že o zkoušky z každého ročníku musela zvlášť písemně žádat ministerstvo ve Vídni. Rakouské zákony ještě nedovolovaly ženám studovat na vysokých školách, to šlo pouze v USA a ve Švýcarsku. Anna byla rozhodnutá se nevzdat. Na podzim roku 1875 odjíždí do Curychu a skládá přijímací zkoušky na medicínu. Peníze z domova chodí nepravidelně, vedle studia v cizím prostředí musí i dávat kondice. Po třech semestrech mění univerzitu – v Bernu je levněji. Studium dokončuje hlavně díky podpoře bohaté kolumbijské spolužačky a 30. listopadu 1881 se jako třiadvacátá žena na světě stává doktorkou medicíny. Rodičům do Prahy se přijela ukázat až na jaře roku 1882. Podala si žádost o nostrifikaci lékařských zkoušek na pražské univerzitě, ale obratem se dozvěděla, „že je to v dané době nemyslitelno, že ministerstvo by toho nedovolilo a profesorský sbor lékařské fakulty ve své většině že je také proti ženskému studiu“. Karolinu Světlou, která se za Annu Bayerovou veřejně postavila, přestali někteří pražští lékaři zdravit. Když Anna pochopila, že doma nepochodí, začala roku 1883 provizorně praktikovat v  horské vsi Teufenu u Sankt Gallenu. O osm let později hledala rakouská vláda lékařky pro Bosnu a Hercegovinu (muslimky nesmějí prohlížet muži). Na otcovo přání Bayerová o  toto místo požádala a  stala se státní lékařkou pro Dolní Tuzlu s  platem 1400 zlatých ročně a uniformou se třemi hvězdičkami na límci. Práce na zaostalém Balkáně byla vyložená rasovina, ale bavila ji. Dokud ji nezačal nový nadřízený šikanovat. Když se vzepřela a dostala důtku, dala výpověď. Její nástupkyní v Bosně se stala druhá z dvojice prvních českých lékařek, méně známá Bohuslava Kecková (ta promovala o rok dřív než Anna).

Válka to změní Na sedm let se přesouvá do Bernu a čile se účastní zdejšího feministického hnutí. „Její bystrost, pohotovost, hluboké vědomosti a organisační talent učinily

64

Ta že má léčit lidi? Nemyslitelné. (Anna Bayerová)

z ní vůdkyni bernských žen... Byla činná ve výboru pro založení školy pro ošetřovatelky, pořádala s bernskými učitelkami kursy pro matky,“ píše Anna Honzáková, první lékařka, která později promovala v Praze a sepsala životopis své předchůdkyně. Koncem roku 1899 Anna konečně dostala nabídku z Prahy; práci lékařky v jednom soukromém sanatoriu. Když ji přátelé ujistili, že jde o perspektivní místo, přijala. Na místě ovšem zjistila, že místo medicíny má dělat společnici pacientkám. Zklamaná lékařka odjíždí zpět do Švýcarska, kde však mezitím přenechala praxi jiné kolegyni, takže začíná od píky. „Upokojila jsem to hloupé srdce své – zkusila jsem vrátit se domů.“ Poté co vyzkouší provozování sanatoria v Ženevě i práci osobní ošetřovatelky nemocné

anglické šlechtičny, se chudá pětapadesátiletá lékařka znovu vrací do Prahy. Po deseti letech. Naději na práci v dětském sanatoriu v Žamberku zhatí protesty tamního lékařstva, a tak Bayerová učí němčinu, po čase i  výchovu a  zdravovědu. Až začátkem první světové války, kdy mnoho lékařů muselo narukovat, dvaašedesátiletá žena konečně získává odpovídající práci – v sokolském lazaretu na Žižkově. Po třech měsících služby ve dne v noci se zhroutí vyčerpáním. Poslední léta života doktorka Bayerová žila v domě rodiny Palackých v Pasířské (dnes Palackého) ulici na Novém Městě. Zemřela ve spánku 25. ledna 1924 na stejné posteli jako Otec národa. Q FRANTIŠEK HOUDEK

Autor je popularizátor vědy. R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

jeden den v životě

mimochodem

Jak je na světě

Je to opravdu  poslání Pondělí učitelky střední školy

Ještě vinohrad Vyzvedávám obě děti, a protože je pěkně, jdeme na zmrzlinu. Pak odjíždíme domů. Dcera si dělá úkoly a syn využívá volného času ke hraní. Já dělám přípravu do hodin a opravuji písemky. Kolem čtvrté hodiny začnu připravovat večeři. Manžel odpoledne přijíždí. Měl dnes úřední den, doma je v šest hodin, takže s námi večeří. Udělala jsem špagety s boloňR E S P EKT. C Z

f ot o ar c h i v au t o rk y

R

áno vstanu v 6.15 a jdu připravit snídani a svačinu pro děti. Manžel je státní zaměstnanec a  odjíždí na magistrát do Brna už kolem šesté, protože mu cesta trvá déle. Ráno se tedy ani nevidíme. O půl sedmé vzbudím děti. Dělám jim k snídani ovesné vločky s mlékem. Pak je naženu do koupelny, aby spáchaly ranní hygienu. Oblíknou se a nalodím je do auta, protože bydlíme v pár kilometrů vzdálené části města. Mladšího syna zavezu do školky, dceru do školy, která je v  Moravském Krumlově, kde učím i  já. Dojíždím před školu a  pokouším se zaparkovat. Vyučování mi začíná v 7.50 a to pro mě znamená, že už v 7.30 musím být ve sborovně připravená na výuku. Většinou mám kolem sedmi vyučovacích hodin denně. Moje aprobace je dějepis a občanská nauka, ale mám i společenskou výchovu a základy ekologie. Na škole cyklujeme sudý a lichý týden. Učím učně, ale i středoškoláky a mám i žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, takže jsme taková multifunkční škola se třemi druhy studentů. Zvoní na první hodinu, tak jdu do toho. Dnes v pondělí v lichém týdnu mám první hodinu hospodářské výpočty ve třídě nástavbového studia. Krátká přestávka a na druhou hodinu zvoní v 8.40, přichází matematika. Žádná sranda, jen počítání. Pak dějepis, to už je uvolněnější atmosféra. Čtvrtou hodinu přichází společenská výchova v 2. C – kuchař. Snažím se žáky zaujmout a motivovat tím, že s nimi diskutuji, což dnes vede až ke konfliktní diskusi. Nakousli jsme téma výměny dětí v nedaleké třebíčské nemocnici. Třída se rozdělila na dva tábory. Jedni zastávali názor, že matka si své dítě pozná, a druzí, že výměna je možná. Došlo to tak daleko, že jsem musela diskusi radikálně ukončit. Pak mám volnou hodinu a přesouvám se mezi budovami. Dnes je to v  pohodě, ale když na to máte 10 minut, je to v  poklusu. Šestou hodinu mám občanskou nauku v 3. C technického lycea. Tato moje poslední hodina končí v 13.00. Na oběd nejdu. Mám dnes konzultační hodiny, ale protože nikdo nepřišel, vedu třídnickou dokumentaci ve své třídě 3. C – umělecký kovář. Dopočítám absenci a pro tento den ve škole končím.

Některý den je dobrý – když se práce s dětmi daří...

skou omáčkou. Děti jsou tradičně špinavé. Poté společně s manželem kontrolujeme dceři úkol a podpisujeme deníčky. Já ještě sednu k počítači, vyřizuji osobní věci a povídáme si s manželem, co se za celý den stalo. Děti mají vše splněno, hrají si, dívají se na večerníček, a protože je všední den, jdou brzy spát, aby si odpočaly a nabraly sílu na další den. V osm hodin jsem ráda, když zalezu do postele i já. Seriály moc ráda nemám, tak si raději vezmu knížku. Navíc jsem knihovnicí, takže s dobrou kriminálkou zalézám do postele. Tím pro mě dnešek končí. Některý den je dobrý, když se práce s  dětmi daří, když vidím, že se vrací to, co do žáků investuji, a je vidět, že jsem je něco naučila. To je pak až euforie. Někdy se zase stane, že odpoledne jsem úplně vycuclá a bez energie. Tím, že dělám duševně, se zase doma nabíjím fyzickou prací, třeba na zahrádce. Žijeme vlastně na vesnici, máme vinohrad a zahradu, teď navíc dostavujeme zimní zahradu, takže práce je pořád dost. Dělám ještě také předsedkyni osadního výboru naší obce. Protože jsem mladá, musím si doplňovat vzdělání, takže aktuálně studuji na Masarykově univerzitě v Brně, obor speciální pedagogika pro středoškolské pracovníky. Všeobecně ale musím konstatovat, že mě má práce baví a učitelství je pro mě opravdu poslání. Q LENKA DOBEŠOVÁ

Nad hlavou sytě modrá oblaka, slaměné slunce a téměř průhledný bílý měsíc. Okolo podzimní koláž z kanárkově žlutých lip, červenohnědých dubů, jilmů, javorů, prošrafovaná hutnou zelení smrků a borovic, stříbrnými pavučinami, klikyháky černých stínů a koláči hustého mechu na zemi. Les na pařížském předměstí. Dopoledne prázdný a tichý jako opuštěný kostel. Šedivý pes spokojeně pobíhá závějemi barevného listí. Na rozcestí se zastaví a zvídavě zvedne hlavu. Po udání směru radostně vyrazí vpřed. Stezka se svažuje k potoku v údolí. Za chvíli je tak slyšet cákání a chlemtání vody. Když ho koupel přestane bavit, vyleze na břeh a začne se válet ve vysoké trávě plné křišťálových perel z ranní rosy. Díky slunečním paprskům i jeho srst září jako chuchvalce vzdálených galaxií. Cesta se vine dál. Po levé straně křoviny a hustý les. Na druhém břehu potoka ploty zahrádkářské kolonie. Pes očichává neviditelnou stopu a nechtěně vyplaší volavku. Pták se pomalu vznese k modré obloze a majestátně zamíří proti proudu. Oči ho obdivně pozorují, dokud se nestřetnou se sluncem. Bolestná slepota rozlitého zlata, šumění vody, klid. Tu se ozve výstřel. Z lesa vyletí hejno vrabců jako hrst broků. Chvíli se opět nic neděje. Pak zaduní další a další. Podle intenzity zvuků se neviditelní střelci přibližují. Náhle zavládne ohlušující ticho. Obraz cesty, potoka i lesa ustrne v nehybný celek. Jakoby se zastavil čas a s ním i veškerý pohyb. Ve vzduchu visí napětí v podobě zvýšeného tepu srdce. Čekání utne dusot kopýtek. Na cestu se vyřítí divoké prase a zabrzdí nad potokem. Současně o kus dál vyběhne skupinka střelců. Nasadí flinty k ramenům, ale za muškou není jen váhající divočák, ale i lidská postava. „K zemi!“ Na rozkaz reaguje pouze prase. Zamíří tam, kde je nejmenší nebezpečí. Blíží se. Psovi se na hřbetě zježí srst. Ruka chňapne po obojku. Černé štětinami porostlé tělo pár metrů před srážkou prudce zahne do lesa. Pes se chvěje vzrušením, kolena se dodatečně rozklepou. „Co tady děláte? Mohli jsme vás zastřelit, občanský průkaz, to je na pokutu,“ hulákají zadýchaní střelci. „Pokutu za co?“ „Radnice zorganizovala hon na divočáky, protože rozrývají cyklostezky. A vy jste to překazil.“ „Jak jsem to měl vědět?“ „Píšou o tom místní noviny.“ „Ty nečtu.“ „Pak se nedivte.“ „Čemu?“ „Že vás příště nějaká kulka nemine.“ JAROSLAV FORMÁNEK

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE → JAN BALABÁN

65

minulý týden

Český dělník zahynul pod zříceným lešením na stavbě tepelné elektrárny v  německém Grevenbroichu. Odboráři oznámili, že vzhledem k  očekávané vysoké inflaci budou pro příští rok požadovat osmiprocentní růst mezd. Zdražilo povinné ručení. Uplynulo 89 let od vzniku Československa. Prezident republiky Václav Klaus nevyhověl senátnímu návrhu a do skupiny významných osobností tradičně dekorovaných 28. října jedním ze státních vyznamenání opět nezahrnul hrdiny protikomunistického odboje bratry Ctirada a Josefa Mašínovy; místo nich dostali medaili Za zásluhy houslista Václav Hudeček a flétnista Jiří Stivín. V rámci dlouhodobého projektu Ztracená duše národa vyrostla na Václavském náměstí imitace komunistického koncentračního tábora, do které tvůrci za ostnaté dráty postavili několik desítek figurín s portréty někdejších politických vězňů a  zavražděných obětí rudého teroru. Nenecháme se přemluvit, a  i  když to naši sousedé neuvidí rádi, budeme svou hranici chránit dál, jen jiným způsobem, prozradil rakouský ministr vnitra

Günter Platter, jak se jeho země těší na lednový vstup České republiky do tzv. schengenského prostoru Evropské unie, v němž mezi členy neexistují hranice. České dráhy se rozhodly od prosince zdražit jízdné. Jihočeská Madeta ohlásila další razantní zdražení už tak drahého másla (z 38 na 60 korun za jednu „čtvrtku“) a  vedení antimonopolního úřadu označilo tento úmysl za „provokaci“. Mladá fronta vypátrala, že zavražděný vládce českého podsvětí František Mrázek měl přes své spojky v tajné službě a Národním bezpečnostním úřadu vliv na členy vlády Miloše Zemana. O  tom člověku jsem se dozvěděl až poté, co byl zastřelen, komentoval pro MF Dnes Mrázkův vliv samotný Zeman, přezdívaný v Mrázkově šifrovaném seznamu Mlha. Jaromír Nohavica přebásnil libreto Dona Giovanniho. Vyšlo najevo, že Jiří Čunek, předseda lidovců, místopředseda vlády a vůdce českého národního boje proti „opáleným lidem, kteří zneužívají sociální dávky“, pobíral v 90. letech státní příspěvek na bydlení a přitom si uložil do banky několik milionů korun; policejní experti spočítali, že uloženou

sumu si Jiří Čunek mohl ušetřit ze svého platu jenom v případě, že neplatil nájem, nejedl, nepil a nic si nekupoval jak on, tak členové jeho neopálené rodiny. Po zveřejnění všech těchto informací Jiří Čunek odstoupil z vlády. Kanada zrušila víza pro Čechy. Každý sedmý obyvatel Česka se v mezinárodním průzkumu společnosti Eurobarometr přiznal, že žije život s pocitem hlubokého štěstí. V Hodoníně začal proces se třemi českými vlastenci, kteří letos v květnu v silné opilosti napadli a ubili k  smrti romského čichače toluenu, aby – jak řekli – očistili město od „zfetovaných cigošů“. Počet psychopatů mezi vedoucími pracovníky roste, jenom je na první pohled nepoznáte – vystupují přívětivě, umějí se dobře vyjadřovat a mají okouzlující fasádu. Jenže pod přívětivou maskou se skrývá bezcitná bestie schopná zaútočit v  ten nejméně očekávaný okamžik, citovaly Lidové noviny amerického psychologa Paula Babiaka, který zkoumal strmě stoupající výskyt tzv. hadů v oblecích mezi řediteli různých podniků včetně velkých i malých mediálních korporací;

do vedoucích funkcí je podle Babiaka majitelé dosazují záměrně, neboť tito jedinci rádi ostatním servírují tvrdost a „necouvnou před sebeostřejším rozhodnutím“. U  krmelce ve Svatoňovicích zabil jelen myslivce. Ruský prezident Putin nabídl EU, že Rusko zřídí v Evropě institut, který by se zabýval dodržováním lidských práv v Evropě. V Lipníku nad Bečvou otevřeli nové nábřeží Járy Cimrmana. Mezi studenty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích propukla podle serveru iDnes nová drogová móda: začali olizovat ropuchy; ty totiž z těla vylučují halucinogen bufotenin, který ovlivňuje psychiku, mění vnímání a vyvolává iluze. „Nabízí se tak otázka,“ komentoval informaci server, „nakolik jsou pravdivé pohádky o  dívkách, kterým se po polibku promění odporná ropucha v krásného prince; kdyby totiž podle biologů bylo bufoteninu na žábě hodně, pak by taková halucinace vzniknout mohla.“ Jihlavský festival dokumentárních filmů vyhrál snímek režisérů Ondřeje Provazníka a Martina Duška Poustevna, das ist Paradies. Q [email protected]

Lidovci na křižovatce

Jiří Čunek, považovaný před rokem aspoň částí lidovců za stranického spasitele, svou roli nezvládl. Najdou lidovci jeho nástupce? A nehrozí mu stejný osud jako Čunkovi? Pátráme uvnitř nejstarší české partaje.

66

f ot o g ünter bart o š

f ot o g ünter bart o š

připravujeme Ďábelská eutanazie

I v Česku už se debatuje o legalizaci asistované sebevraždy. Máme se jí bát, nebo vítat, že smrt bude konečně bezbolestná? Třicetiletá zkušenost Nizozemska ukazuje, že realita je složitější. A zajímavější.

R E S P EKT 4 5 | 5 . – 1 1. l is t o pa d u 2 0 0 7

33 % ušetříte s předplatným Respektu

Další slevy pro studenty a učitele

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ 800 100 634 Ráno v 8.00 ve vaší schránce nebo kanceláři

Enzo Balestrazzi, předseda představenstva BAUMATIC HOLDING, a. s.

„Díky ČSOB můžeme expandovat

ve všech směrech“

„Přestěhovat naše skupinové sídlo z Velké Británie do České republiky,“ říká Enzo Balestrazzi, předseda představenstva BAUMATIC HOLDING, a. s., „jsme se v roce 2004 rozhodli na základě důvěry v kvalitní zázemí. Naší klíčovou aktivitou je výroba a prodej značkových domácích spotřebičů se špičkovou technologií a designem. Vybrali jsme si ČSOB jako spolehlivého a flexibilního partnera pro naše financování nejen v ČR, ale také v celé Evropě. ČSOB nám pomohla především s implementací přeshraničního reálného cashpoolingu s hlavním účtem v ČR.“

ČSOB pro váš úspěch.

www.csob.cz

Korporátní a institucionální bankovnictví