50 číslo: 50 ročník: IX.
Občasník lanškrounské farnosti - únor 2006 -
neprodejné
Vážení a milí čtenáři, je naší milou povinností Vás seznámit se skutečností, že občasník Svítání vychází již v jubilejním padesátém čísle. Jediný, kdo si toho všiml, byl tiskařský šotek, který k nám zabloudil a prošel se nám po úvodní stránce, jak bedlivý čtenář jistě zjistil. Tuto skutečnost jsme také zaznamenali a jali jsme se rekapitulovat, přemýšlet a plánovat. Nakonec jsme zjistili, že nic z toho nemá cenu, šotka jsme zahnali, aby nám nepošlapal ještě stránky další a do úvodního obrázku umístili padesátku. V zásadě je to takové rozumné číslo, které charakterizuje nejvyšší povolenou rychlost v obci a také to trošku vystihuje způsob vydávání Svítání – pomalu, občas, ale jistě. Počet výtisků občasníku se pohybuje něco mezi 100 – 110 kusy a myslíme si, že je to optimální počet. Charakter a kvalita Svítání asi nedosáhne větších změn, nečiní si ambice nějak překotně měnit způsob a styl vydávání, ale půjde-li to, tak vždy bude uchován charakter nezávislého občasníku, který má za úkol vytvářet prostor pro komunikaci, dát možnost k vyjádření komukoli z farnosti. Tento komunikační prostor je stále otevřen pro každého a pokud snad někdo může mít pocit, že se vícekrát vyskytují stejní přispěvovatelé, je to skutečně dáno jenom tím, že jiní nemají odvahu nebo snahu něco sami vytvořit. Takže pozvání stále platí pro každého, kontaktní údaje jsou uvedeny v každém čísle na poslední stránce. Nezapomeňte také, že můžeme vložit do čísla i jakoukoli inzerci, stačí nám jen zatelefonovat a uvést kontaktní údaje. Počítejte i s touto možností využití. Děkujeme za každého pozorného čtenáře. A jak prověřit čtenáře pozorného a navíc zběhlého v matematice? Připravili jsme pro něj jubilejní testík a jsme zvědaví, jak obstojí a kolik pozornosti a odvahy projeví … ☺ . Takže POZOR, čtenáři bystrý, zaostři svá očka na stopy šotka na okrají časopisu a spočti je, posléze odečti číslo tohoto Svítání. Dále odečti číslo 55. Výsledek, které získáš, zašli na mail nebo mobilní číslo uvedené na konci časopisu a k tomu své jméno a adresu. Odměna sladká Tě nemine. Soutěž je vyhlášena k potěše všech dětí školou povinných, ale pomoci s počítáním mohou dětem i dospělí. Pravidla toto nevylučují. Termín uzávěrky soutěže je přesně do půlnoci 28. února. Takže neváhej a napiš. Žádné losování, každý vyhrává, kdo umí počítat. Odměnu sladkou dostaneš až do domu…☺
Nedávno jsem slyšel příběh o jednom africkém králi, který měl důvěrného přítele, jenž s ním vyrůstal. Tento muž měl ve zvyku dívat se na každou situaci, která se v životě přihodila (ať dobrá nebo špatná), s konstatováním: „To je dobré!“ Jednoho dne byli spolu na lovecké výpravě. Přítel pro krále připravil nabité pušky. Podle všeho udělal u jedné z pušek něco špatně, protože když král vystřelil, přišel o palec. Ve chvíli, kdy se to stalo, přítel jako obvykle automaticky pronesl: „To je dobré!“ Král na to řekl : „Ne, to NENÍ dobré!“ a přítele uvrhl do vězení. Asi o rok později král lovil v oblasti, o níž měl vědět, že je lepší se jí vyhnout a raději zmizet. Chytli ho kanibalové a odvlekli do své vesnice. Svázali mu ruce a zarazili do země kůl, připoutali ho k němu a připravili hranici. Když přišli blíž, aby podpálili dřevo, všimli si, že králi chybí palec. Protože byli pověrčiví, nesnědli nikdy nikoho, kdo by měl nějakou tělesnou vadu. Krále tedy rozvázali a propustili, ať jde svou cestou. Když se vrátil domů, vzpomněl si na událost, při níž přišel o palec, a pocítil výčitky svědomí kvůli tomu, jak se svým přítelem naložil. Šel za ním do vězení, aby si s ním promluvil. Řekl: „Měl jsi pravdu. Bylo dobré, že jsem si ustřelil palec.“ A vyprávěl svému příteli vše, co se právě stalo. „Velmi se omlouvám za to, že jsi byl tak dlouho ve vězení. Moje rozhodnutí bylo špatné.“ „Ne,“ odpověděl jeho přítel, „bylo to dobré!“ Co tím myslíš, že „To bylo dobré?“ Co může být dobrého na tom, že jsem svého přítele nechal sedět rok ve vězení?! A přítel odpověděl: „Víš, kdybych nebyl ve vězení, byl bych na tom lovu s tebou.“
Římanům 8.28 říká: Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.
1
Ctnost střídmosti
C. S. Lewis
Střídmost patří naneštěstí ke slovům, která v angličtině změnila svůj význam. Dnes se jí obvykle míní abstinence. V dobách, kdy ale byla druhá kardinální ctnost nazývána "střídmostí", to slovo nic podobného neznamenalo. Střídmost se vztahovala nejen na pití, ale na všechny požitky; a neznamenala něčeho se zříci, ale znát správnou míru a nepřekračovat ji. Je chybné se domnívat, že by křesťané měli být abstinenty; náboženstvím abstinence není křesťanství, ale islám. Může se samozřejmě stát, že některý křesťan nebo všichni křesťané budou nuceni vzdát se v určitou chvíli tvrdého pití, buď že patří k lidem, kteří nedokážou pít, aniž by přebrali, nebo že chce ušetřené peníze dát chudým nebo protože je ve společnosti lidí, kteří mají sklon k opilství a on je nesmí svádět tím, že bude sám pít. Vtip je ale v tom, že se z nějakého dobrého důvodu zdržuje něčeho, co neodsuzuje a z čeho rád vidí druhé se těšit. Jedním z rysů určitého typu špatného člověka je, že se nedokáže něčeho vzdát, aniž by to vyžadoval také od všech ostatních. To není křesťanské. Křesťan jako jednotlivec může být hotov vzdát se ze zvláštních příčin toho či onoho - manželství, masa, piva či biografu; ale ve chvíli, kdy začne prohlašovat, že tyto věci jsou špatné jako takové a kdy začne ohrnovat nos nad lidmi, kteří jich užívají, je na špatné cestě. Moderní omezování významu slova střídmost na pití napáchalo mnoho neplechy. Pomáhá lidem zapomínat, že stejně nestřídmí můžeme být v mnoha jiných věcech. Muž, který učiní středem svého života golf nebo svou motorku, žena, která věnuje každou svou myšlenku oblékání, bridži nebo svému psu, jsou právě tak "nestřídmí" jako někdo, kdo se každý večer zpije do němoty. Pochopitelně to není zvenčí tolik vidět: vlivem golfové nebo bridžové vášně se nesvalíte cestou na zem. Boha nicméně vnější zdání neoklame. z knihy C. S. Lewis: K jádru křesťanství, Návrat Praha 1993, str. 58-59
Reakce autorky na kritiku čtenáře – Svítání č. 49 Vzpomínání – co autorka zapomněla Musím se vrátit k tématu podzemní církve a jejich představitelů, neboť kritické připomínky čtenáře svědčí o tom, že mi vytýká něco, co si buď špatně přečetl, nebo je nedostatečně informovaný. Velmi se mě především dotkl názor, že mé věty o podzemní církvi cítí jako pokus ji znevážit a podsouvá mi špatný úmysl. Měl by se mi omluvit, laskavě si opravit své špatné cítění a cvičit se v empatii. Nevím, z čeho tak „slyšel trávu růst“. Můj pokus o literární žánr, zvaný reminescence neboli vzpomínka, si nečiní nárok sloužit jako historický pramen o podzemní církvi. Na to už je dnes opravdu dost dobré literatury. O biskupu Davídkovi jsem nepsala podle své paměti, ale referovala jsem podle přednášky fundovaného autora, přednesené v roce 2003 na neméně fundovaném fóru církevních teologů a historiků. A především ty dvě třetiny stati sloužily jako úvod ke vzpomínce na Otce Kacálka k jeho výročí smrti o svatováclavské vigilii. Měla to být úsměvná vzpomínka, ale nějak se mi ten úsměv pod tou nevybíravou kritikou ztratil. V té zbývající jedné třetině se ovšem musel objevit pan Fridolín Zahradník. V čem si protiřečím, když jsem zmínila, že biskupské svěcení nebylo po Listopadu církevně uznáno, ale současně jsem přijímala duchovní služby od kněze vysvěceného tamtéž, to prostě neuhádnu, na to moje inteligence na rozdíl od čtenářovy nestačí. Pouze můj selský rozum mi říká, že tedy jeden z pánů církevní podmínky pro uznání svěcení splnil a druhý ne. Nemám z toho radost a mohu se jen modlit, aby se to vyřešilo ke spokojenosti všech. V přednášce se ovšem autor také zmiňuje, že Davídkovo vysvěcení na biskupa proběhlo ne zcela regulérně, protože nebyly zcela dodrženy podmínky dojednané ústně s Vatikánem přes slovenské biskupy. K tomu nemohu nic dodat – jen že to by pak mělo vliv i na další svěcení prováděná Davídkem. Ale co se už stalo, nemůže se odestát. Musí to vyřešit pověřené církevní instituce. Bugelova přednáška o Davídkovi má část životopisnou, teologickou, o projevech jeho prorockého ducha, a konečné shrnutí. Davídka představuje s porozuměním a sympatiemi. Nezatajuje však jeho osobité jednání vůči církevní vrchnosti, jeho pohrdání různými biskupskými instrukcemi, které pokládal za byrokracii až hloupost. Byl vlastně v neustálém sporu s biskupem Skoupým a pak také se světskou mocí, zvláště po roce 1948. Davídek byl velmi vzdělaný, měl několik doktorátů, ale po 48. roce mu už nedovolili promovat z medicíny, i když studium ukončil. Dr. Bugel se zmiňuje o Davídkově názorovém vývoji v teologii. Ve 40. letech se věnoval antimodernistickým polemikám, ale nakonec došel k Chardinovi a přejal z jeho díla zvláště evoluční charakter historie. Sám na základě vize účelnosti a senzitivnosti evoluce pro očekávání druhého příchodu Krista rozvinul paruziální teologii. Zde má kritický čtenář snad pravdu – užila jsem termín „brzký druhý příchod“, i když Koinotes se starali o „přiblížení druhého příchodu Krista ve slávě“. Omlouvám se. Pastorální teologie byla pro Davídka metodou, jak využít všeho, co může prospět paruzii, tedy očekávanému druhému příchodu. Neznamenalo to očekávání v nečinnosti, ale naopak v šíření evangelia, udělování svátostí, vlastním vzdělávání a zlepšování osobnosti. Proto Aténeum i svěcení kněží. Koinotes rozjímali pozměněné páté tajemství slavného růžence „který skrze sebe přiblížil svůj příchod“. Davídek zformuloval i pojem „paruziální ctnosti“, v nichž se má cvičit křesťan, aby byl hoden paruzie. A tak dále. Dr. Bugel píše, že se Davídek dostával do izolace postupně z různých příčin. Nebylo to jen kvůli svěcení žen a ženatých mužů. Horšilo se mu zdraví, měl havárii, úraz, požár v bytě, kdy mu shořelo množství jeho rukopisů, ale šířila o něm klepy i StB a on je nevyvracel, ale přijímal jako utrpení za církev. V závěru přednášky je úryvek jednoho Davídkova textu, který se mi velmi líbí: „Chceme a děláme všechno pro to, aby budoucnost stála před námi jako jeho paruzie a pak my všichni, abychom zde byli jako nástroje jejího konkrétního příchodu a uskutečnění...“ Dr. Bugel dodává, že můžeme-li vyhodnotit tato slova jako součet jednotlivých Davídkových hodnot, patří vše ponechat především soudu Toho, který Davídka pověřil služebným kněžstvím. Nyní ještě k p. Zahradníkovi. Dlouho jsem myslela, že Fridolín je přezdívka. P. Kacálek vždycky o pokrývačské partě mluvil jako o „Fridolínech“, když sháněl parťáka telefonem, aby se domluvili o práci v Lukové, vždycky žádal Fridolína, ne Zahradníka. Jako o biskupovi jsem se o něm dozvěděla až v roce 2005 z jmenované přednášky, kde byl na něho odkaz v poznámce pod čarou. Proč parta všude dobře pracovala, jen v Lukové se to nepovedlo, nevím, příčin může být mnoho, dnes už se to nezjistí. Přeji mu jen vše dobré, ať pracuje kdekoliv a očekává paruzii osobní nebo celosvětovou, jako všichni křesťané. Helena Králíková
2
Reakce autorky na článek 40 let od koncilu (Svítání č. 49) Když jsem si přečetla shora uvedený článek plný pesimismu, padla na mě velká tíseň. Snad má autor pravdu v tom, že ze závěrů II. vatikánského koncilu nebylo toho v naší církvi ještě moc provedeno. Až na liturgickou reformu. Ale ty výrazy, které používá - „katolický slang“ a „náboženská klišé“... Je opravdu jazyk církve tak nesrozumitelný pro svět? Myslím, že je to trochu i výmluva, aby poslouchat nemusel. Zatím není dobrá vůle a doba pro duchovno. Svět vězí až po krk v konzumismu a pozemských radostech, proč by se měl omezovat katolickou morálkou, kterou má také za zastaralou a nechápe, proč ji papež nemůže změnit, jak by lidé chtěli. Ale každý obor i jednotlivé církve a denominace mají své speciální výrazy. Když používáme mobil, počítač, internet, také se musíme naučit zavedenou řeč, doslova hantýrku, aby nám fungovaly. A nikdo neprotestuje. Svět si od nás pro své účely vypůjčil třeba „křest“ knihy, zvířete aj. „Vyvolení“ chodili do „zpovědnice“ a všichni tomu rozuměli. Katolický tisk autorovi nevyhovuje, má „jahodovou pěnu“, což patrně znamená, že on jako vzdělaný katolík tam nenajde nic pro svou úroveň. Ale náboženské časopisy mají sloužit všem kategoriím, i těm méně vzdělaným a prostým, mladým i starým. Těm zase „jahodová pěna“ třeba vyhovuje. Ve skutečnosti vím, že Katolický týdeník neustále zvyšuje svou úroveň a další také, jako diecézní IKD. Máme i Radio Proglas, které se za deset let trvání hodně vylepšilo. Letos na Velikonoce snad zahájí vysílání první křesťanská digitální televize NOE. Tady už jsou možnosti dalšího otevření světu, aspoň malým okénkem. Naši páni biskupové se na podzim vrátili z návštěvy „Ad limina“ z Říma, kde prý jim bylo doporučeno, aby ta okna do světa více otevírali. Jistě – i my všichni věřící jsme ze křtu povinni spolupracovat na hlásání radostné zvěsti. Vypadá to, že většinou odpočíváme, nebo hlásáme moc potichu. Nebo se rozmýšlíme, jak na to? Naši pastýři odshora dolů by se měli ujmout organizování nějaké akce, třeba národní duchovní obnovy jako před „Anežkou“, tentokrát aby se vzbudila „TOUHA“ po úspěšném hlásání jako tenkrát po svobodě. A je třeba se společně modlit k Duchu sv., aby otvíral srdce i uši lidí, protože jen lidské prostředky, jakkoliv nejmodernější, na to nestačí. Autor nechápe, že už něco přece otevřelo dveře dokořán. Je to ono, proti čemu tak brojí a dost nevybíravě pojmenovává. Svědčí to však o jeho naprosté neinformovanosti. Copak myslí těmi „svátky a svátečky svatých“ - jsou to těch nově blahořečených a svatořečených s novými liturgickými texty? A dále se mu příčí poselství soukromých zjevení a zaslíbení – asi prvních pátků a sobot. Pisatel chce mít podle koncilu ve středu zbožnosti Boha a Ježíše Krista, liturgii a bibli. Nechápe souvislost, nechce ji vidět, že to všechno, proti čemu protestuje, k tomu vede. A navíc se pomáhá výzvami k pokání, k obrácení, modlitbám za svět. Měl by si tedy opravit své názory a neurážet věřící, kteří přijali tento způsob zbožnosti. Myslím, že je v církvi, nebo má být, jednota v různosti, každý si může zvolit řeholi, náboženské hnutí, spiritualitu nebo druh zbožnosti, které mu vyhovují a pomáhají dovést k jednomu společnému cíli – k Bohu. Chce to ovšem vzájemnou toleranci. Měla jsem nedávno tu čest překládat do češtiny Teologický komentář k Poselství Fatimy, který napsal ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Ratzinger, nynější papež Benedikt XVI. Zabýval se soukromým zjevením ve vztahu k biblickému Zjevení. Došel k závěru, že pravé soukromé zjevení vždy pomáhá ve své době lépe porozumět pravdám Zjevení a též zvyšuje zbožnost lidí, vybízí také k pokání a obrácení. Komentář pro své závěry cituje koncilové dokumenty, Písmo sv. i Katechizmus katolické církve, kterou zřejmě nejvyšší církevní autority nepokládají za zastaralý, jak se děsí náš autor, když slyší kazatele použít z něho nějakou větu. A co k těm průvodům se sochami a Božím Tělem? To chce také toleranci. Vždyť se jich nemusí účastnit ten, kdo je proti. Ve Vídni například už po léta mladí i starší katolíci procházejí jednotlivými okrsky města s mariánskou sochou za modlitby růžence a konvertitů mají stále dost. Boží Tělo s průvody venku, to je také stará tradice. Projevuje se úcta Ježíši Kristu ve svátosti, prosí se za úrodu i za odvrácení přírodních pohrom, které přicházejí z různých světových stran, proto ty čtyři oltáře. Holčičky se těší, jak jim budou slušet bílé šaty a chystají si natrhané kytičky do košíčků. Pokaždé se nemusíme ohlížet na nevěřící, jak nás zdrbnou, může nám být ponechána svoboda, jak chválit Pána po našem. Mimochodem, tyto průvody byly obnoveny např. i na Velkém náměstí v Hradci Králové i v ulicích Olomouce, kde jsou vedeny samotnými biskupy. Rovněž tak je tradice Božího hrobu o Velkém pátku a Bílé sobotě s mrtvým Kristovým tělem a po Vzkříšení ve velikonočním oktávu s prázdným hrobem. Několik let po koncilu se s touto tradicí přestalo, pak znovu kvůli lidové zbožnosti obnovilo, protože Eucharistie je nejdokonalejším vyjádřením velikonočního tajemství Kristovy smrti a vzkříšení. Nad mrtvým tělem můžeme rozjímat, že sestoupil do pekel a pak odešel k Otci na nebesa, ale s námi nepřestává být ve svátosti. Ještě k těm autorem odsuzovaným poutním místům s jejich poutní turistikou, kterou prý provozují i naši farníci a pak nemají čas na práci pro farnost. Musím poznamenat, že to je zase velké nepochopení a netolerance. Poutní turistiku snad provozují turisté v rámci poznávání historických a jiných pamětihodností, ale nikoliv věřící poutníci. Poutě se jednak konají v církvi odnepaměti, konaly se buď za pokání, jako duchovní obnova nebo prosba za vyslyšení, za uzdravení apod. Dnes podobně. Namítá-li se něco proti místům, kde došlo ke zjevením, k zázrakům – církev vždy dlouho zkoumá pravost, než vysloví souhlas. Že kostel je i v naší farnosti, nač tedy zvyšovat zisky „poutního průmyslu“; čiší z toho opět ignorance a mrzoutství někoho, kdo je moc pohodlný a nechce vyhazovat nastřádané peníze těm poutním „byznysmenům“. Přitom toto je zde zcela druhotné. Mohu dosvědčit, že na poutních místech se zažije, jak nebe je blízko zemi a naopak, poutník se posílí duchovně a pak z radostných zážitků žije doma po dlouhou dobu. „Musela“ jsem jet při cestě do Fatimy po Evropě, se zastávkami v jiných poutních místech, po čtrnáct dní několik tisíc kilometrů, abych pochopila, jak vyřešit po léta nastřádané problémy. To byl dar za všechny cestovní potíže. Moudrý pán, jako byl kancléř Konrád Adenauer, jeden ze zakladatelů Evropské unie, nazval poutní místa hlavními městy světa, kde se rozhoduje o osudu lidí, národů i světa. Tento názor použil i náš diecézní biskup Dominik Duka v úvodu ke knížce Dr. Mantkeho „Zjevení Panny Marie ve Fatimě“, kterou mám zase čest překládat do češtiny. Až vyjde tiskem, nabídnu Vám, pane autore, autorský výtisk, abyste se už „nestrefoval“ do těch, kteří poselství zjevení přijali. V letošním roce je v naší diecézi vyhlášen „Rok bible“. To je zcela v intencích koncilu. V Hradci Králové je výstava „Česká bible v průběhu staletí“, budou se konat přednášky o Písmu sv. V Koclířově po celý rok budou semináře a každoměsíční duchovní obnova na toto téma. Na Proglase od pondělí do pátku jsou výklady textů příslušné neděle, v neděli dopoledne se děti mohou zúčastnit biblické soutěže. Božímu slovu se tedy věnuje pozornost jako v předešlém roce Eucharistii. Je vždy na jednotlivci a farnosti, jak se do programu zapojí. Máte tedy, vážený pane pisateli, příležitost k osobní účasti nebo k vyvinutí aktivity, aby se do roku Písma sv. zapojili i další zájemci. ( - Helena Králíková - )
3
Ze serveru www.katolik.cz Zajímalo by mě, proč jsou některé kostely umístěny tak, že míří na východ. Děkuji za odpověď. Je to starobylý křesťanský zvyk, který má vyjadřovat, že Kristus je pro nás pravým sluncem, tím, kdo osvěcuje, dává život a je zdrojem energie. Lidé měli dříve ve svém soužití s přírodou hlouběji zažitý zvyk spojovat s východní zeměpisnou stranou naději a očekávání, což se projevilo nejenom při stavbě chrámu, ale i při křestních obřadech, které používaly symboliku východ-západ k vyjádření dobra a zla. V kostelích, kde se dříve sloužila oběť mše svaté na oltáři přímo u východní stěny, a to vždy jen ráno (večerní mše svaté se nesloužily), to byl jistě důležitý prvek. Koneckonců liturgie by měla v sobě vždy obsahovat něco z těchto hlubších symbolik, které se nemění podle nálady, ale které naopak určitou náladu mohou vyvolat. V mnoha národech byla také Slunci připisována božská moc, proto bylo pro křesťany důležité připomenout si, kdo je jejich pravým Sluncem. O kostelech se také říká, že jsou "orientovány", tedy "zvýchodněny"(podle "oriens", lat. = vycházející, východ). Veškerá orientace vychází od východu, od jitřenky, od Slunce, a pro nás od Krista. Dokonce pro některé východní křesťany, (více než pro nás), není prostředkem k vyznání pravé víry jen slovo, ale i gesto a symbol, je naše rezignace na tento starobylý zvyk nepochopitelná.
Mám nejasnosti týkající se úcty před svatostánkem. Slyšela jsem, že v těsné blízkosti svatostánku by člověk měl pokleknout. Když v kostele někdo projde kolem svatostánku, poklekne, to je jasné. Ale jak se má člověk (ne ministrant) zachovat, když např. při mši svaté jde k amboně přečíst čtení z Písma svatého a přitom se ke svatostánku jen přiblíží? (Nejde přímo ke svatostánku, ale vstupuje do jeho blízkosti, do prostoru, kde kněz slouží mši, kam by se normálně při mši svaté nedostal.) Všimla jsem si, že někteří lidé se při příchodu a i po odchodu od ambony uklánějí, někteří poklekají a jiní jen přijdou a odejdou bez pokleknutí a poklekají jen v té těsné blízkosti svatostánku. Co je ale správné? Jak by se člověk měl zachovat? Snad podle toho, jak to kdo cítí? Nebo je to jinak? Prosím o radu. V této oblasti existuje spíš několik obecných zásad, než že by byl nějaký předpis, který by beze zbytku řešil jednoznačně všechny situace v této oblasti. Obecně se tedy dá říct toto: - Úcta k eucharistii se v katolickém prostředí vyjadřuje latinským výrazem cultus latreia, tzn. kult klanění. Protože věříme v reálnou přítomnost Ježíše, Božího Syna v eucharistii. To prakticky znamená ten úzus, že v bezprostřední blízkosti eucharistie člověk s vírou pokleká. - Pokud ta blízkost je jen relativní, to znamená že vejdeme prostě zadním nebo bočním vchodem do kostela na bohoslužbu, jdeme do lavice, z lavice popř. ke čtení k ambonu, pak ke sv. přijímání atd., tak se pokleká jen jednou na začátku a jednou na konci bohoslužby. To platí i tehdy, když člověk během bohoslužby nebo pobytu v kostele překračuje osu kostela a vpředu v centru kostela je svatostánek (pokud je to tento případ). Tedy celkově při bohoslužbě dvojí pokleknutí. Trochu analogie: jako když jdeme na návštěvu a hostiteli podáme ruku na začátku a na konci, nikoli při každé příležitosti, kdy se mu přiblížíme. - V případě, že se pohybujeme blízko oltáře, kde se slaví mše svatá, a v bezprostřední blízkosti je i svatostánek (dost častý případ, především v menších kostelích), pak je ta situace někdy ne zcela jasná. To je zřejmě i případ, který popisujete. Z výše uvedené zásady pokleknu jen na začátku a na konci, pak už ne. Z pohledu teologie by však bylo oprávněné opět pokleknutí směrem ke svatostánku, když se k němu více přiblížím, protože tím vyjadřuji svůj vztah a víru v Ježíšovu přítomnost v eucharistii. A do třetice: z pohledu liturgie bych se měl uklonit směrem k oltáři (procházím-li v jeho ose), protože tam především se odehrává liturgie (což nezřídka znamená i úklona čelem k oltáři, zády ke svatostánku). A tak tu máme tři možnosti a žádná není nějak špatná. Spíše je třeba vycházet ze zcela konkrétního architektonického uspořádání, trochu se nechat vést citem, ptát se, co je nějak přiměřenější, aby to bylo skutečně důstojné a pravdivé vyjádření úcty, a ne jen úzkostlivé - a někdy trochu směšné - plnění předpisů. I vůči druhým je třeba být tolerantní a zbytečně se nepohoršovat, když někdo použil jiné gesto, než by nám bylo po chuti. - Pokleknutí, sklonění hlavy, sepnutí rukou, znamení kříže, podání ruky..., to všechno jsou nějaká vnější gesta, která vyjadřují vztah k Bohu nebo k lidem a mělo by nějak vycházet ze srdce. Protože máme ale rozdílně nastavená cítění pro takový projev, proto jsou tyto projevy do značné míry poprávu ritualizovány. To nám umožňuje snazší porozumění gesta toho druhého, chrání nás to od gest, která by druzí mohli považovat za nepřiměřená. Někdo se samozřejmě bude rozčilovat, že tyto gesta neodpovídají jeho cítění. To sice může být stokrát pravda, přesto to ale nezakládá důvod proto, abychom tato zaužívaná gesta prostě zrušili. Ona jsou totiž jedním z dobrých prostředků k dobré vzájemné komunikaci, díky nim se nemusíme propadat do zbytečného liturgického subjektivismu. Když jdeme k někomu na návštěvu, také dodržujeme především určitou zaužívanou, srozumitelnou etiketu společenských gest. Mohou však přijít situace, kdy z nich trochu vybočíme, protože to ta situace nejen nabízí ale i někdy vyžaduje. Jako kněz, který často stojí u oltáře, bych snad ze zkušenosti doporučil: znalost a zachovávání obecných zásad, použití citu pro danou situaci, toleranci ke gestům těch druhých, a čas od času citlivé projednání těchto otázek s místními lidmi třeba jako součást nedělních ohlášek v kostele.
4
Zajímalo by mne, od jaké doby byl zrušen zákaz jíst v pátek maso? A taky proč, podle mne to zase tak špatné nebylo a možná bych se k tomu i vrátil :-) Kodex kanonického práva z roku 1983 obsahuje možnost záměny postu: Pokání zdrženlivosti od masa nebo jiného pokrmu podle předpisů biskupské konference se zachovává každý pátek ... (CIC 1251) Biskupská konference může podrobněji určit zachovávání pokání zdrženlivostí... (CIC 1253) Páteční abstinence od masa nebyla absolutní, neboť se nevztahovala na těžce pracující, cestující, nemocné a také na studenokrevné ryby, tuky atd. Nedošlo ani k jejímu zrušení, ale pro rozvoj veřejného stravování a dostupnost masa (není již výjimečným pokrmem) lze tomu, kdo se nemůže zdržet masité stravy, užít jiného odříkání. Půst stále trvá: Všichni křesťané, každý svým způsobem, jsou z božího zákona povinni činit pokání; aby se všichni určitým zachováváním pokání navzájem spojili, stanovují se dny pokání, v nichž se křesťané zvláště věnují modlitbě, konají skutky zbožnosti a lásky a také sebezápor tím, že své vlastní povinnosti věrněji plní a že zachovávají pokání újmou a zdrženlivostí.
Ráda bych věděla, jaké části má mít a jak má správně probíhat svátost smíření? Mám tu zkušenost, že naprostá většina kněží se omezuje pouze na to nejnutnější (ve srovnání s Kancionálem), přivítáním a povzbuzením před vyznáním se "obtěžuje" málokdo, někteří vynechávají i rozhřešovací formuli ("Bůh Otec...") atd. Mám pak často pocit, že kněze zdržuji a strašně otravuji, o nějakém slavení je řeč těžko, hovořit jsem schopná též obtížně, zvlášť když zpovědník pouze zavrčí: "Tak spusťe..." :-( Přitom mám zkušenost, že i jen pár slov povzbuzení na začátku může velmi pomoci otevřít se. Vidím tuto věc z druhé strany, a přesto mám naprosto shodný dojem, ale že už sami věřící nic dalšího nechtějí. Často neudělají ani kříž, vynechávají dobu od poslední svátosti smíření, odbývají vyznání generickým „hřešil jsem proti 2. přikázání“, a když chci dát nějakou radu, začnou se omlouvat, abych jejich hříchu nepřikládal důležitost. Končí to tedy právě tím, že jsem spokojený, když začnou znamením kříže, vyznají SVÉ vlastní hříchy a po vybídnutí k pokání ještě vyčkají rozhřešení :-( Kněz obvykle vyčkává; nechává první krok na penitentovi, aby věděl, jakým způsobem k němu přistupovat. Kdo stihne úvod po cestě ke zpovědnici, ten patrně žádné duchovní vedení neočekává. Ten však, kdo upřímně vyznává, co ho trápí, čím schválně zhřešil, nalezne povzbuzení. I já se těším, že svátost pokání budeme prožívat jako návrat marnotratného syna. Kněz k tomu může přispět jejím zformováním k podobě slavnosti a kajícníci zase položením důrazu na upřímné smíření (vyloučením nadbytečných zpovědí z roztržité modlitby i neodbýváním uspěchaných velikonočních zpovědí). Abych však odpověděl přímo na první otázku, tedy obřady pokání tvoří: -
přivítání knězem; znamení kříže alespoň kajícníkem výzva kněze k důvěře v Boha; Boží slovo přednesené knězem; vyznání hříchů kajícníkem a jejich vyjmenování; pomoc kněze radou, pobídkou… určení kajícího skutku; výzva kněze k lítosti; projev lítosti kajícníka; rozhřešení pravou rukou nad hlavou kajícníka; díkuvzdání a propuštění
Svoboda slova a politická korektnost 8.2. 2006 Jiří Karas www.christnet.cz Debata o muslimské bouři odporu k uveřejnění karikatur proroka Mohameda se přelévá z břehu svobody slova k břehu urážky náboženského cítění a obě strany mají svou pravdu. Zobrazení muslimského teroristy s bombou na hlavě by nebylo daleko od reality, kdyby se ovšem netýkalo posvátného proroka, jenž zemřel v době, která časované bomby neznala. Zatímco inkriminované karikatury přebírá stále více evropských médií, Arabové pálí evropské vlajky, vyhrožují redaktorům smrtí a bojkotují evropské zboží. Vydavatelé pod záminkou porušení tzv. politické korektnosti propouštějí editory. Velvyslanci evropských států se muslimům omlouvají, ti však jim zapalují ambasády. Příznačné je, že muslimský útlocit pro posvátnost náboženských symbolů, který se neomezuje jen na muslimský svět, končí na prahu jiných náboženství. Židovské ani křesťanské symboly muslimovi svaté nejsou. To svoboda slova v evropském pojetí a na evropské půdě se nepáře ani s Ježíšem Kristem, jak jsem se o tom sám přesvědčil, když jsem kritizoval publikaci, jež hlavní postavu křesťanství hanobila nejen obrazem, ale i písmem. A nejen, že můj podnět k prošetření, zda se nejedná o trestný čin hanobení náboženského přesvědčení, byl úředně velmi rychle odložen, ale ještě jsem byl obžalován, že nerespektuji svobodu slova. Ze srovnání těchto kauz plyne, že co je možné v Evropě ve vztahu ke křesťanskému symbolu, není možné v Evropě ve vztahu k symbolu muslimskému. Zatímco pro urážky křesťanství platí svoboda slova, proti urážkám islámu chrání „politická
5
korektnost“. Ale ani prorok Mohamed nezačal být chráněn touto „politickou korektností“ dříve, než jeho vyznavači nezačali vyhrožovat terorem. Jak je tedy zřejmé, pokud by také křesťané začali hrozit násilím, šel by hanopis „Život Ježíše“ pravděpodobně do stoupy a vydavatelé by se patrně dočkali trestního postihu. Kdyby z tohoto nestejného posuzování obdobných kauz měl být vyvozen obecnější závěr, patrně by musela být pro používání svobody slova přijata určitá pravidla. Zlatým pravidlem by měla být zásada používat svobodu slova s vkusem, citem a ohledem na důstojnost všech lidí, a to zvláště v tak citlivé oblasti, jako je náboženské cítění. A pokud by se přesto vyskytl případ urážky náboženského citu, neměl by mít civilizovaný zákonný postup proti tomuto provinění menší účinnost nežli jiné, tvrdší postupy. Nebyl by žádný důvod se radikalizovat, ale naopak - byla by obnovena důvěra ve slušnost, odpovědnost a spravedlivou vyváženost mezi proviněním a trestem. Autor je poslancem Parlamentu ČR za KDU-ČSL
Hovoří spolu jednou tři duchovní – katolický kněz, imám a rabín – jaký největší zázrak ve svém životě zažili. Katolický kněz: – Jednou jsem šel na jakousi samotu zaopatřovat, když tu najednou se přihnala bouřka, ale opravdu strašná bouřka; lilo jak z konve, blesk za bleskem, vichr, no hrůza. Opravdu jsem měl strach, že nedojdu. A tak jsem se začal modlit: Ó Bože, ty víš, že konám službu Tobě, tak mi pomoz, ať dojdu k tomu umírajícímu a připravím jej na setkání s Tebou. A najednou – zázrak! Všude kolem mě zuří bouře, a nade mnou čistá modrá obloha… Imám: – To nic není. To já takhle jednou jedu do Mekky na pouť, když se přižene písečná bouře, a to je na poušti naprostá katastrofa. Tak padnu tváří k zemi a modlím se: Ó Alláhu, tvůj prorok Mohamed nám přikázal putovat do Mekky, a teď tu mám bídně zahynout? A najednou – zázrak! Všude kolem mě písečná bouře, a v dosahu mého velblouda se nehne ani zrnko písku… Rabín: – No, to já si takhle jednou v sobotu jdu svých tisíc kroků do synagogy, a najednou vidím, že na zemi leží pětistovka. Co teď? Je sabbat, já ji nesmím zvednout, ani se nesmím dotknout peněz, co teď? Tak se začnu modlit: Ó Bože, tys ustanovil sabbat pro syny Izraele, pomoz mi jej zachovat! A najednou – zázrak! Všude kolem mě sobota, a já mám čtvrtek… Chlápek šel takhle lézt po skalách a zrovna v půlce jednoho náročného úseku mu prasklo lano. Zůstal viset za konečky prstů v naprosto bezvýchodné situaci. Před očima mu proběhl celý život a on v náhlém zoufalství obrátil oči k nebi a zvolal: "Je tam nahoře někdo?" A zeshora zahřměl mocný hlas: "Ano, jsem tady!" "Kdo jste?" "Bůh jsem, kdo bych byl." "Prosím, Bože, pomoz mi." "Pomohu ti. Pusť se." "Cože?" "Věř mi, pusť se a já ti pomohu." Chlápek chvilku koukal na nebe a pak zavolal: "Je tam nahoře ještě někdo???" Kostelník nevěří svým očím. Paní Majerová klečí zbožně v lavici, před sebou modlitební knihu a vedle ní umělý chrup. "Asi vás ruší při modlitbě," ptá se se zájmem. "Ale kde, ten chrup patří mému Emilovi. Musela jsem mu ho vzít, on by mi mezitím snědl doma bábovku."
- Pastorační rada se koná ve dnech 4.4. + 6.6. - Duchovní obnova, tzv. Ignaciánské lidové misie se konají 22.3. – 26.3. (vede je P. Koudelka a bude mimo jiné možnost ke svátosti smíření a duchovním rozhovorům)
- 5.6. Ekumenická bohoslužba
- 22.10. Requiem Mozarta – koncert v kostele sv. Václava
- V Adventu 2006 bude duchovní obnova vedená doc. P. Kunetkou ……………………………………………………………………………………………………………………………………… Z technických důvodů nebylo možné provést korektury poslední stránky. Děkujeme za pochopení. (red) Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: Jana a Mirek Kuťákovi textové korektury: Olga Skalická
( Lidická 823, LA )
6
Tel.: 602 828 751, 465 325 166,
miro.kutak@tiscali .cz
