občasník čáslavské farnosti
ŘÍJEN 2014
Většina národa pravidelně sleduje televizní zprávy. Mohutný příval informací, většinou negativně laděný, přesto lačně očekávaný, stále se měnící. Stačí jenom stisknout tlačítko. Jakoby něco z toho bylo charakteristikou vnitřního prožívání současného člověka, který je vydán vnitřním zmatkům, neustálým poryvům měnících se nálad a emocí, žijícím pouze na povrchu. Existují však také místa, kde se vše opakuje beze změny. Rituál Mše sv. je stále stejný a tak umožňuje člověk sestoupit do hloubky a objevit jistotu, která se naštěstí nemění. Je to jistota Boží lásky. Nenechme se o tyto okamžiky okrást, ale žijme z nich co nejvíce, v naší farnosti jsou stále dostupné. Blíží se doba, kdy zvláště myslíme na naše věrné zemřelé a také na všechny duše v očistci. Podle mínění mnohých jsou to právě duše v očistci, které jsou nejvíce odkázány na nás a na naši modlitbu. Neodkládejme naši pomoc duším v očistci, ale i všem potřebným. Jak řekla Matka Tereza – nežijeme ani tolik z lásky, kterou jenom přijímáme, jako spíše z lásky, kterou dáváme. V Římě proběhla synoda o rodině. S napětím se očekávají její výsledky. Snad nás může v této souvislosti napadnout myšlenka – a co mladé rodiny v naší farnosti? Budou děti z těchto rodin pokračovatelé velkého daru víry v naší farnosti? Přeji vám, milí rodiče, abyste stále více prožívali svoje manželství jako svátost, pak se budou moci vaše děti setkávat s láskou Pána Ježíše přímo u vás doma. P. Bohuslav
DĚKANSKÝ CHRÁM SV. PETRA A PAVLA V ČÁSLAVI Dr. V. V. Kremer (1981) Z kapitoly O katolických děkanech v Čáslavi – pokračování, část III. Třetím děkanem v Nožičkově a Pečenkově odkazu byl čáslavský rodák, děkan Alois Dostál, dlouholetá typická a svérázná postava čáslavská. Po smrti Foltově se o čáslavský děkanát ucházeli dva čáslavští rodáci, tehdy novoměstský kaplan Dostál a čáslavský katecheta a předtím kaplan čáslavský, Stanislav Pospíšil. Městskou radou čáslavskou byl vybrán Alois Dostál. Od jeho děkanské instalace 28. února 1914 neznal snad nikdo tak roduvěrného Čáslavana nad tohoto kněze. Byl výborným kazatelem a starostlivým strážcem svěřeného chrámu. V době velkých politických zápasů ve městě, které tu panovaly zejména od roku 1920 až do počátku vzniku tzv. protektorátu, byl stržen i on do tohoto prudkého politického dění, pro kteroužto svoji činnost, zejména v Městské radě čáslavské byl vážen, ale i nenáviděn. Ale byl duch kritický. Dovedl se uchýlit do ústraní z tohoto bojového prostředí, když viděl, že jej již nebude třeba na politickém kolbišti. Nebylo daleko široko tehdy muže, který by nad ním vynikal jako řečník a kazatel. Byl nadán určitou dávkou satyrismu, kterým dovedl odzbrojit i nejprudšího odpůrce, ale ve skutečnosti neuměl nikomu ublížit. Nebyla by úplnou charakteristika tohoto strážce děkanského chrámu, kdyby také nebyl alespoň letmo ukázán jeho profil občanský. Děkan Dostál byl člověk velice společenský. Jeho pravidelné a všeobecně známé posezení s přáteli z okruhu právě protichůdného než církevního ukazuje, jak dovedl být mužem plně tolerantním, který však svým neohroženým, ba přímo bojovným postojem ve věcech víry a náboženství dovedl si vždy získat plný respekt a úctu. V jeho době vznikla ve vnitřní situaci města Čáslavi, pokud šlo o věci církevní a náboženské, situace velmi povážlivá. V roce 1920 došlo z podnětu bývalého katolického kněze chotusického Snížka k založení československé církve v Čáslavi, která ihned si vzala za cíl získání děkanského kostela za svůj kostel farní. Proti vystoupil statečně děkan Dostál, který svým nekompromisním postojem zabránil tomu, že se děkanský kostel nestal místem bojů. Neuchránil sice kostelík sv. Alžběty, ale po vytrvalém zápase, trvajícím do roku 1926 byla nucena tato nová náboženská společnost jej vrátit majiteli. Děkan Dostál pak i tento kostelík dal za odborného vedení prof. Dr. Škrdle znova pietně opravit. Dostál byl vnitřně přesvědčeným vlastencem starého typu, blízkého vlastenectví státoprávních politiků, který se dovedl například rozehřát již při pohledu na obraz českých korunovačních klenotů, jež poprvé se slzami v očích spatřil r. 1929 při Svatováclavském miléniu. Jeho láska k vlasti a k církvi byla opravdová. Důkazem toho je jeho nezapomenutelná promluva nad hroby padlých vojínů na čáslavském hřbitově, pronesená při dušičkové slavnosti v prvém roce německého protektorátu r. 1939, v níž přímo bouřil proti Hrob P. Dostála na čáslavském hřbitově německé zvůli, vzpomínaje vděčně zásluh
československých legií a Československé republiky. Byl to tehdy postoj víc než odvážný a statečný. Pokud jde o jeho poměr k děkanskému kostelu, nutno zdůraznit, že jej velmi miloval a co mohl, snášel k jeho další ozdobě. Vedle jeho stálé vnitřní výzdoby, která někdy byla až upřílišněnou i nevkusnou, zaváděl v něm i nové pobožnosti, dřívější upevňoval a rozlišoval a snažil se v něm rozněcovat ducha pravé zbožnosti, zejména svými plamennými a obsažnými kázáními. V poslední době svého života se nemohl již osobně účastnit ani výkonu bohoslužeb, ani života ve městě. Byl upoután na lůžko, na kterém pak zemřel 27. července 1940 a byl za obrovské účasti čáslavského občanstva pohřben na hřbitově v Čáslavi svým přítelem Janem Kostkanem, čáslavským rodákem, tehdy děkanem v Boharyni u Hradce Králové. (z uvedeného díla upravila M.R.)
Petr Fischer: POVÍDÁNÍ O VARHANÁCH (druhá část) Další rozsáhlou přestavbu a opravu prodělaly varhany v kostele sv. Petra a Pavla ve čtyřicátých letech 20. století, zřejmě za druhé světové války. Tuto přestavbu provedl kutnohorský varhanář Jan Tuček. Z dnešního hlediska je tato přestavba poněkud problematická, protože varhanám nic nového nepřinesla, ale naopak spíše uškodila, jak složitostí a nespolehlivostí pneumatické traktury, a zvláště byl poškozen zvukový obraz varhan výměnou nádherných Petrových cínových píšťal za zinkové s lisovanými lábii. Jan Tuček provedl na varhanách tyto úpravy : Odstranil ovládání vzdušnic Barkerovou pákou (instalované Paštikou) a vzdušnice osadil novými tónovými relé a pneumatickými lištami s membránami (tlaková pneumatika). Z toho důvodu bylo nutné instalovat do skříně varhan další převodní relé (výpust - tlak), protože ostatní části (hrací stůl a některé vzdušnice) zůstaly původní. Instalace relé vyžadovala určitý prostor, proto musely být vzdušnice posunuty. Z tohoto důvodu se již nevešly na vzdušnici I. manuálu velké píšťaly rejstříku Principál 16, a byly proto umístěny na novou malou vzdušnici, a ta namontována na zem mezi vzdušnice pedálu a I. Manuálu, čímž byl zcela znemožněn přístup k polovině píšťal (ladění apod.) jak pedálu tak i manuálu. Vzdušnice II. manuálu byla rozšířena o jednu kancelu (rejstřík) a na ní usazen rejstřík Flétna koncertní 8, na její původní místo byl osazen nový rejstřík Klarinet 8 (labiální). Ve druhém manuálu byla dále z větší části vyměněna Mixtura, kde cínové píšťaly byly nahrazeny zinkovými velice podřadné kvality, dále byly vyměněny všechny cínové píšťaly ve spodních oktávách (největší píšťaly) rejstříků Principál houslový 8, Fugara 8, Dolce 8. V prvním manuálu byla vyměněna cínová Gamba 8 za zinkovou, a to i včetně dřevěných píšťal spodní oktávy, rejstříky Mixtura a Cimbál byly upraveny a většina píšťal byla vyměněna za zinkové. Třetí manuál a pedál zůstal naštěstí těchto úprav ušetřen.
Od této přestavby (opravy) až do zahájení náročné rekonstrukce již varhany neprošly žádnou větší opravou, probíhaly pouze drobné opravy a udržování varhan alespoň v částečně hratelném stavu. Na těchto opravách se podíleli jak profesionální, tak amatérští varhanáři. Během této doby došlo ještě k několika úpravám dispozice. Ve třetím manuálu byla Tercie 1 3/5 přesazena na Flétnu 1, (naštěstí byly zbylé píšťaly uschovány v žaluziové skříni). Ve druhém manuálu byla brutálním způsobem uřezána Flétna 4 a změněna na Kvintu 2 2/3, stejný osud potkal v pedálu rejstřík Cello 8, který byl uřezán na Flétnu 4. Poslední změnou byla elektrifikace ovládání některých rejstříků a pedálu. (pokračování příště)
POVÍDÁNÍ PRO MINISTRANTY (A NEJEN PRO NĚ) Postoje v liturgii Člověk vyjadřuje vztah k Bohu nejen svými slovy, ale také svým postojem. V liturgii má všechno svůj význam. Ministrant a každý mladý křesťan má proto poznat symboly, postoje a gesta. Má dobře znát liturgickou řeč. Jen tehdy se bude moci naplno účastnit oslavy Boha. Proto si zde vysvětlíme nejzákladnější liturgická pravidla: Pokleknutí je vzdání úcty Bohu. Když přicházíme do kostela, pokleknutím pozdravíme Ježíše přítomného v Eucharistii ve svatostánku. Poklekneme na pravé koleno také vždy, když přecházíme kolem svatostánku! Když poklekáme společně, pak se snažíme pokleknout všichni najednou. Klečením vyjadřujeme pokoru. Je projevem klanění se Bohu. Bůh je větší než my. U oltáře klečíme vzpřímeně a tiše. Nesedíme na patách. Sezení - když sedíme v kostele, naznačujeme tím, že nikam nespěcháme, ale máme čas pro Ježíše a chceme mu v klidu naslouchat. Ruce ministrantů mohou být položeny na kolenou. Stání je symbolem připravenosti i bdělosti. Kdo stojí, nespí, ale je připraven vydat se na cestu nebo splnit nějaký úkol. I v každodenním životě vyjadřujeme stáním úctu vůči tomu, s kým mluvíme. Stání v kostele pak znamená nejen připravenost naslouchat, ale také udělat to, co chce Bůh. Stojíme rovně, vzpřímeně, neopíráme se o zeď nebo o lavici. Sepnuté ruce znamenají ochotu sloužit. Při liturgii si je nedáváme za záda, ani nám nevisí volně u těla. Držíme ruce sepnuté a dáváme tím najevo, že se modlíme nejen ústy, ale také srdcem. Dlaně jsou sepnuty k sobě. Takto sepnuté ruce vyjadřují, že modlitba má stoupat vzhůru k Bohu. Dávno v minulosti služebníci vyjadřovali oddanost svému pánu tak, že si klekli a takto sepnuté ruce dali do rukou svého pána. V liturgii tento postoj vyjadřuje, že naším pánem je Bůh. Podáním ruky vyjadřujeme odpuštění, přátelství, jednotu. Při Mši svaté si podáváme ruce před svatým přijímáním po slovech „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje.“ Nejprve podá ruku kněz ministrantům, ti pak navzájem mezi sebou. Při podání ruky se díváme do očí. Ten, kdo podává ruku, říká „Pokoj Tobě“, druhý odpovídá „I s Tebou.“ Lidé v lavicích podávají ruku jen svým nejbližším sousedům. Rozpjaté ruce kněze při modlitbě všem připomínají, že Bůh nás zve k sobě. I my, když máme někoho rádi a chceme mu jít vstříc, vztáhneme k němu ruce. Ruce Ježíše na kříži nám také připomínají to, abychom mu byli podobní. Chůze u oltáře vyjadřuje připravenost k službě. Tedy ne zmatek na bojišti. K oltáři zcela jistě nepatří ani spěch či poklus. Znamení kříže naznačuje, že Ježíš z lásky k nám zemřel na kříži. Na začátku a na konci Mše svaté děláme velký kříž. Také na začátku a na konci modlitby. Pravou rukou se dotýkáme čela, srdce, levého a pak pravého ramene. Malý kříž děláme před evangeliem, tak, že palcem pravé ruky děláme křížek na čele jako symbol, že o Ježíšových slovech budeme rozvažovat, na ústech - o Ježíšových slovech budeme mluvit, na srdci jako
znamení, že Ježíšova slova chceme uchovávat ve svém srdci. Znamení kříže konejme vždy důstojně, s úctou. Máme si přitom vždy uvědomovat, co děláme. Ústa v liturgii užíváme při odpovědích, zpěvu a službě lektora. Tehdy obzvláště mluvíme a čteme jasně, zřetelně a pomalu, aby nám všichni mohli rozumět. Lze říci, že jistá jednotnost a harmonie přidává liturgii na její kráse. Ale naší snahou při ministrování u oltáře ať není drezúra, ale projev naší úcty a lásky k Bohu ve všem, co u oltáře děláme. (Text si neklade za cíl důkladně popsat liturgii. Z různých pramenů sestavil JAN ŠPAČEK)
PODZIMNÍ ČAS NA ČÁSLAVSKÉM HŘBITOVĚ
NA KONEC SVĚTA A JEŠTĚ DÁL... Ze Žďáru n/S do Přibyslavi Sešlo se nás tu srpnovou sobotu osm poutníků, je připravena trasa 25 km. Od vlaku ve Žďáru jdeme ranním městem do farního kostela sv. Prokopa u náměstí. Je otevřeno, krátce se zastavujeme a přejeme si, abychom dnešní pochod s pomocí Boží dobře zvládli. Vycházíme za město a těšíme se krásným pohledem na Zelenou Horu. Zastavujeme u Mamlase, prvního z výtvorů jednoho žďárského výtvarníka, umístěných v krajině; potkáme pak ještě další. Vcházíme do lesa Vápenice se zrcadlovým jezerem, krásný přírodní úkaz. Kolem cesty na vrchol Peperek (675 m n/m) na nás volají houby, moře hub, ale kam je dát? Sestupujeme okrajem lesa a tu se před námi objeví pořádné překvapení: Konec světa! Je to místo na Českomoravské vrchovině, kudy prochází hranice mezi historickými zeměmi Čechy a Morava. Je zde instalován hraniční kámen obou zemí a strážní budka s trvalou hlídkou! a též lavičky, kde si dopřáváme občerstvení. Jako zákusek dostáváme všichni od mladých manželů, kteří s námi putují, bramborové placky s povidly – výborné! Pan farář ukazuje, kam jdeme, v dáli je vidět rozhledna. Nevěřili jsme tomu, že až tam... Část naší trasy pokračuje po Hamerském vycházkovém okruhu. Cestou se dostáváme ke strmým skálám, jednu z nich, jménem Rozštípená zrovna zdolávají dva mladí horolezci. Pod ní dole překračujeme řeku Sázavu a před námi je odpočívadlo se sochou Mamuta, na které si hrají děti, zase zvíře obrovské velikosti… Přicházíme do vsi Česká Mez s upravenou kapličkou Boží Trojice. Pokračujeme po silnici, do vesnice zvané Rosička, i zde na návsi nás vítá pěkná kaplička. Stoupáme k rozhledně stejného jména – Rosička – 645m n/m. Výhled do okolí, dost to fouká, někteří tak volí spíše odpočinek a pivo u stánku dole Pozvolna scházíme a dostáváme se na novou cyklostezku, vedoucí až do Přibyslavi. Pěkná 10 km trasa pro cyklisty, bruslaře i pěší, původně železniční trať z obce Sázava. Cestou míjíme každý půl km patník; s modlitbou růžence dojdeme svižně až do Přibyslavi, rodiště našeho pana faráře. Žízeň na konci je veliká, posedíme v místní restauraci a dáváme si také něco na posilněnou. Je dost času do odjezdu vlaku i na zhodnocení dnešního výšlapu Žďárskými vrchy: Počasí příjemné, krajina krásná, i houby se hodí... a také, uznejte, na KONEC SVĚTA se jentak každý nepodívá! Marie + Marie
ZBRASLAVICKEM - CESTOU NECESTOU Poslední zářijovou sobotu jedeme vláčkem kousek za Zbraslavice. Scházíme se všichni na stanici Želivec, je nás zase osm. A do toho! Jdeme kousek po silnici směrem na Zruč n/S, ale brzy odbočujeme na lesní cestu. Je vlhko a teplo, odkládáme bundy. Houby nesbíráme, ale vidíme hodně růžovek. Míříme do kostela v Pertolticích, na 10. hod je ohlášená Mše sv. sloužená naším panem farářem; ministrant Václav to má už k svátku. Scházejí se i místní farníci a hezký kostelík, zasvěcený sv. Jiří, je plný. Krásný duchovní začátek pěkného dne. Pokračujeme po značce, jdeme i pastvinami s velikým stádem ovcí, pro nás něco nevídaného. Docházíme do obce Ostrov k zámku a dvoru, podniku LESS. Prohlížíme si celý komplex, nyní žel v insolvenčním řízení, jako i celý podnik pily Ing. Mičánka. Pokračujeme k okraji obce Bohdaneč, kde se stále pracuje na pile podniku LESS. Náves městečka je nově upravena, zdobí ji nový kříž, dar od Ing. Mičánka. Čeká nás pan Ing. Veleta, který působí v obci jako podnikatel, bývalý starosta, zastupitel, varhaník a člověk starající se o opravy kostelíků v širém okolí a... jak to tak vypadá, asi úplně o všechno:-) Jsme v bohdanečském kostele Zvěstování Panny Marie. Pěkně upravený interiér zdobí obrovský křišťálový lustr věnovaný sklárnou Tasice. Často se tu konají koncerty duchovní hudby, v létě i o Vánocích. Rádi nasloucháme zajímavému výkladu pana Velety, pak následuje i občerstvení v jeho konzumu. Dojdeme k rozhledně Bohdanka a k soše Madony v nadživotní velikosti, znázorňující Zvěstování. Ještě nahoru na rozhlednu za výhledem do širokého okolí. Máme před sebou ještě asi 6 km, vydáváme se tedy přes pole a louky k obci Šlechtín a pak už po silnici ke Zbraslavicím. I zde se podíváme ke kostelu sv. Vavřince. Potěšila nás ta krásná krajina; opravená Boží muka, křížky, kostelíky, všude na věžích vidíme hodiny v chodu. Je znát, že lidem se tu líbí a umějí přiložit ruku k dobrému dílu. Máme v nohách necelých 20 km, loučíme se s přáním pevného zdraví do dalšího putování. Na shledanou na dalším výletě - v sobotu 8. listopadu! Marie Prášková
DO ŽELIVI za srdcem SV. FARÁŘE Z ARSU V sobotu 13. září se naše farnost pod vedením P. Bohuslava vydala na pouť do Želivi. Premonstrátský klášter v Želivi hostil ten den další část novény k jubileu diecéze a Roku povolání. Mši svatou v kostele Narození Panny Marie sloužil diecézní biskup Jan Vokál. Želiv se zároveň stala první zastávkou putování srdce sv. Jana Maria Vianneye po hradecké diecézi. Vzácnou relikvii neporušeného srdce sv. Jana M. Vianneye dovezli dva francouzští kněží přímo z Arsu. Jeden z nich, P. Fréderic ve své promluvě řekl: „Očekávejte velké milosti na tomto a všech místech, kde bude relikvie přítomná!“ Každý z poutníků pak mohl vzácnou relikvii osobně uctít a setrvat v modlitbě v její blízkosti. Jak neuvěřitelné zázraky nám Bůh někdy předkládá, aby posilnil naši slabou víru! Odpoledne jsme měli možnost prohlídky kláštera, shlédnutí filmu o sv. Faráři z Arsu a adorace v klášterním kostele. Děkujeme! DEO GRATIAS!
SVĚDECTVÍ „PRO ŽIVOT“ Každý první čtvrtek v měsíci se konají v našem kostele Mše svaté, obětované za nenarozené děti, jejich rodiče a zdravotníky, za ukončení zla umělých potratů. GABRIEL přináší zajímavý ohlas z lékařské praxe: To jsem ráda, že na miminka někdo myslí! V kolínské nemocnici, kde nyní vykonávám praxi v rámci přípravy na atestaci, občas vidím operační plán a bohužel, právě potraty tam často jsou. Nedávno byl primář na nějakém školení a referoval nám, že v Česku je v rámci Evropy nejvíc (54%) dětí potracených, když rodičům je sděleno jen podezření ze srdeční vady. V jiných zemích Evropy je to 30-32 %. A z těch dětí, co si matky při takovém podezření přesto nechají, pak po porodu zemře 9 % . Takže 91 % jich mohlo žít (i když by třeba nebyly všechny asi zcela zdravé)... Také se nyní zjistilo, že když se tzv. redukují mnohočetná těhotenství, tzn. že zabijí např. jedno z dvojčat, tak v té fázi těhotenství je již prokázáno, že dítě v děloze vnímá bolest stejně jako novorozenec. Ale plodu nedají anestezii, i kdyby mohli, protože by to mohlo ohrozit toho sourozence, co má přežít. Další zajímavostí je fakt, že je snaha gynekologů tento specializovaný skreening srdečních vad dostat do vlastní kompetence - vlastně ho vzít pediatrům, /je dobře finančně hrazený/. To by bylo špatně, protože gynekologové určitě na plod hledí méně citlivě než pediatři, kteří se o ty děti pak dále starají, když si je matka nechá, ti taky lépe znají možnosti léčby. Takže by to pravděpodobně tu špatnou statistiku ještě zhoršilo. Potrat se provádí vstříknutím draslíku přímo přes hrudník dítěte do jeho srdce. Samozřejmě bez anestezie. Přitom centra pro vnímání bolesti jsou umístěna pod mozkovou kůrou a jsou vyvinuta již v 7.-8. týdnu gravidity. To, že se těm dětem nepodává nic pro tlumení bolesti nějak nevzrušuje nikoho v době, kdy se hlídá i to, zda kuřata a prasata jsou před zabitím na jatkách dostatečně omráčena. To jsou paradoxy, že? A ti lékaři si to nějak neuvědomují. Modlím se za ně a za to, aby třeba i mým prostřednictvím a skrze materiály HPŽ alespoň někteří mohli poznat zlo, na němž spolupracují. MUDr. Gabriela Vavřínová
NÁVRAT, aneb zpátky ke kořenům – tábor 2014 Letošní tábor se začal plánovat už brzy a od samého počátku nás potkávalo tolik situací, které nás od jeho realizace odrazovaly, že se až skoro divím, že jsme ho všichni ve zdraví přežili. Ale s pomocí Boží se podařilo vše zařídit, takže se uskutečnil již desátý ročník. Osazenstvo se za ta léta značně změnilo, ale jubilejní ročník s námi oslavilo 27 dětí, 9 vedoucích a 2 úžasné kuchařky.
Spolu s šílenou vědkyní Julií jsme zprovoznili stroj času, který se rozhodl mít vlastní hlavu a přenést nás do jiného období, než jsme chtěli. Dostali jsme se tak do doby Starého zákona a společně prožili dobrodružství, na které nikdy nezapomeneme. Společně jsme poznávali život našich praotců a učili se od nich správně žít. Celé dny byly plné her, sportování, smíchu, ale i společné modlitby a slavení mše sv. Tradičně se uskutečnila táborová olympiáda, byli jsme na celodenním výletě na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou, vycachtali jsme se v bazénu a zjistili, že i v dešti se dá běhat venku. Nikdo se nám neztratil ani při noční stezce odvahy, plenky na ni nakonec také nikdo nepotřeboval a celé to letos tak rychle uteklo, že to snad ani není možné. Předat diplomy a ceny, rychle sbalit, uklidit tu trochu nepořádku, co po nás zbyla, nic nepodpálit při závěrečném táborovém ohni, za vše poděkovat při poslední večerní modlitbě v přírodě a už se jen těšit na rodiče a na měkkou postýlku. Krom fotek nám zbyla velká spousta vzpomínek a zážitků. Díky všem za skvělou atmosféru, která celých deset dní panovala, za kamarádství a spoustu veselých chvil, které jsme společně prožili! Za rok se vydáme za dalším dobrodružstvím a už teď slibujeme, že se máte opět na co těšit! Za (téměř) neunavitelný tým vedoucích Terezie Stajnerová
V neděli 21. září jsme si v našem kostele připomněli
12. výročí kněžského svěcení našeho otce Bohuslava! Srdečným přáním, společnou modlitbou, květinou i dárkem (kněž. košile+knížka) jsme se pokusili vyjádřit mu naši vděčnost...
FANDA SE NÁM ŽENÍ ! Ještě nedávno jsme byli malí špunti, co se sešli jednou za týden na dětské mši sv., pak jsme založili cosi jako „spolčo“ a teď jsme se z něj najednou začali rozutíkat do všech stran. Třeba do Hradce Králové. A začalo to svatbou. Krásnou svatbou, vlastně nejkrásnější, na které jsem dosud byla. A první v sérii spolčáckých svateb. Z počátečního šoku, že se objevila jakási Liduška, se stal šok druhý, ale stejně milý, že se nám Fanda žení. A většině z nás to doopravdy došlo, až když se nám nahrnuly slzy do očí ve chvíli, kdy uličkou kostela kráčel elegantní ženich a za ním jeho nádherná nevěsta. Když si vzájemně slíbili lásku, úctu a věrnost, marně jsme se rozhodovali, jestli slzy maskovat, nechat je téct, nebo se přihlouple usmívat, tak jsme pro jistotu plakali a do toho se usmívali. Naházeli jsme pak na ně trochu rýže…a pak už jen tančili, zpívali a slavili až do pozdních hodin, jak se to na pořádnou svatbu sluší a patří. Jsme rádi, že jsme mohli být součástí tak krásného dne. Jsou mladí, krásní, plní ideálů a zrovna teď naplnění úžasným štěstím a láskou, obojí z nich čišelo na sto honů nejen před oltářem. A tak Vám, Liduško a Fando, přejeme, ať jste takhle šťastní i dál – už napořád, ať se máte rádi stále víc a ať si vždycky pamatujete, co jste si slíbili (koneckonců, všichni kdykoli potvrdíme, že Fanda opravdu slíbil umývat nádobí!) T. Stajnerová
Zveme maminky mladé i starší na obnovené MODLITBY MATEK! Každý druhý pátek - dle ohlášek - hned po Mši svaté na faře. Spiritualita hnutí MM je cesta úplného odevzdání se. Učíme se žít život Ježíšovy Matky. Při modlitbách odevzdáváme sebe, své děti a své drahé do Ježíšových rukou ve velké důvěře, že On může všechno. "Odevzdat se znamená klidně zavřít oči své duše a dovolit Ježíšovi, aby nás přenesl v náručí na druhý břeh;jako dítě, které spí v matčině náručí." Základní zásady: • Neradit: skrze společnou modlitbu hledáme Boží řešení konkrétního problému té které matky. • Nepomlouvat: učíme se milosrdenství vůči bližnímu i tak, že nemluvíme o špatných vlastnostech druhých lidí. • Nevynášet: důvěrné věci, o kterých mluví matky na našich setkáních, nikde jinde nevyprávíme. Často jde o bolestivé a osobní záležitosti. Budujeme tak vzájemnou důvěru.
SPOLEČENSTVÍ DĚTÍ KDE – venku i vevnitř, na hřišti i na faře KDY – každých 14 dní v pátek od 15.00 (souběžně s modlitbami otců) PRO KOHO – pro aspoň maličko poslušné děti od předškolního věku PROČ - smysluplně trávený volný čas, zábava, hry, soutěže, duchovní rozměr, věřící kamarádi Přijďte za námi i Vy!
DĚTSKÉ MŠE SVATÉ KDE – kostel sv. Petra a Pavla KDY – každý týden v pátek od 18:00 PRO KOHO – pro všechny Boží děti PROČ – poděkování Pánu za prožitý týden, zvyknutí si na řád bohoslužby, hezké zazpívání si a spojení se v modlitbě s ostatními dětmi PROČ PŘIJÍT již v 17:00 – na faře probíhá každý týden příprava písniček na mši svatou, nenechávejte si svůj hlas a hudební talent pro sebe, každý se počítá Vezmi sebe, svou kytaru, flétnu, housličky, triangl a ukulele a přidej se!
FARNÍ KRONIKA Křty v naší farnosti: 12. 7. 2014 – Nela Marie Nesládková, Čáslav 18. 7. 2014 – Kateřina Marie Tokárová, Čáslav 19. 7. 2014 – Eliška Beata Dvořáková, Čáslav 19. 7. 2014 – David Ivan Oleskiv, Čáslav 19. 7. 2014 – Anna Júlia Žigmundová, Vrdy 26. 9. 2014 – Laura Marie Pompová, Čáslav 9. 10. 2014 – Božena Kmentová, Praha 11. 10. 2014 – Ondřej Spěvák, Vrdy 11. 10. 2014 – Jan Vladimír Trčka, Bousov Pohřby v naší a sousední farnosti: 31. 7. 2014 - Josef Voháňka, Schořov, 93 let 7. 8. 2014 – Marie Slavíková, Čáslav – kostel sv. Petra a Pavla, 76 let 11. 8. 2014 – František Ďuriač, Čáslav – obřadní síň, 83 let 29. 8. 2014 – Věra Karlíková, Čáslav – kostel sv. Petra a Pavla , 84 let Svatby v naší farnosti: 19. 7. 2014 – David Kozar a Kateřina Tokarová, kostel sv. Petra a Pavla 9. 8. 2014 – Lukáš Janota a Dana Křivánková, kostel sv. Václava v Krchlebech
FARNÍ KALENDÁŘ SO SO NE PO SO NE NE PÁ SO NE PO NE NE PO ST
1. 11. 8. 11. 9. 11. 17. 11. 22. 11. 23. 11. 30. 11. 5. 12. 6. 12. 7. 12. 8. 12. 14. 12. 21. 12. 22. 12. 24. 12.
SLAVNOST VŠECH SVATÝCH, Mše sv. 9.00 (sv. Alžběta v 17.00) FARNÍ TURISTICKÝ VÝLET, více v ohláškách MISIJNÍ KOLÁČ na podporu PMDD, po ranní Mši sv. POUTNÍ MŠE SV. u SV. ALŽBĚTY. Zpívá Čáslavská chrámová schola POUŤ DO KATEDRÁLY v HK, závěr oslav 350. výročí diecéze SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE 1. NEDĚLE ADVENTNÍ SETKÁNÍ SE SV. MIKULÁŠEM, v 16h v kostele ADVENTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA, P. Filip Foltán 2. NEDĚLE ADVENTNÍ SLAVNOST NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ P. MARIE, Mše sv. 18.00 3. NEDĚLE ADVENTNÍ 4. NEDĚLE ADVENTNÍ VÁNOČNÍ VÝZDOBA + ÚKLID KOSTELA ŠTĚDRÝ DEN – Mše sv. 16 a 24h.
Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti Čáslav Kontakt: Římskokatolická farnost, děkanství Čáslav Kostelní nám. 186, 28601 Čáslav, tel. 327 312 907 P. Bohuslav Stařík, tel.: 728 501 043, e-mail:
[email protected] Redakce: Marie Rumlová (
[email protected]), Martin Jusko, Jan Špaček.
Děkujeme za Vaše náměty, příspěvky a fotografie! Foto v tomto čísle: B. Novák, J. a M. Práškovi, P. Fischer, V. Stajner, K. Štikovcová, farní archiv.
