OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI LISTOPAD - 2003 číslo: 34 ročník: VI.
* ZDARMA *
Vážení čtenáři, od posledního čísla už uběhlo pár měsíců, celé prázdniny a za chvíli tu bude první sníh… Každý z nás zažil, jak vypadá nejteplejší léto, jaké ani pamětníci nepamatují. V minulém týdnu jsme zase byli konfrontováni s ranní jinovatkou a teplotami pár stupínků pod nulou. Čas ale utíká stále stejným tempem a každému měří stejně. Je to veličina nezávislá na lidské vůli, přírodních živlech a nebo zbožných přáních. A tak je v rukou každého z nás, jak tento čas vyplníme, co dobrého a prospěšného učiníme právě v daný okamžik. Lidé se rodí i umírají, prožívají okamžiky neskonalého smutku, beznaděje a nebo naopak okamžiky štěstí, lásky a blízkosti. Život sám se často tváří neutrálně, možná trochu ve vyčkávacím tónu, ale tou hybnou a určující silou se stává lidská vůle, která událostem dává rozhodující směr. Bůh za nás nic neučiní, pokud nevstoupíme na hřiště života a nebudeme se snažit rozehrát partii spolupráce s Ním. Bůh nekalkuluje a nevyčkává, nemstí se a nevyhrožuje, neupřednostňuje ani nezatracuje. Toto jsou bohužel vlastnosti lidské. Snažit se popsat jednání Boha je jako poslouchat krásnou píseň, která zaznívá v nám neznámém jazyce a přesto se ji snažíme pochopit, převyprávět… Textu ale nikdy neporozumíme, pokud nebudeme naslouchat více srdcem. Jedině srdce a rozum zároveň nám umožní nahlížet na Boha, jaký skutečně je ve svém vztahu k člověku, jaký se zjevuje ve slovu Starého i Nového zákona. Chápat Boží jsoucno neznamená ale učinit tlustou čáru za poznáním jakéhosi náboženství a pak svůj život ukolébat v rytmu nábožných manter, úkonů a stereotypů, které se za čas mohou stát bezobsažnou duchovní sentencí. Znamená to víc, vyjít na cestu a svůj vztah k Bohu obnovovat a znovu nalézat. Ježíš v Novém zákoně také vybízí k vyplutí na hlubinu, k cestám, k svědectví, skutkům lásky, úkonům milosrdenství… V listě Římanům dvanácté kapitole je hned v úvodu zmíněna tzv. pravá duchovní bohoslužba, která se v obecném principu projevuje uplatňováním lásky, postojem odpuštění a přáním dobrého vůči všem lidem. Definitivum poznání pravdy není dáno člověku. Člověk se může pouze přibližovat, setrvávat, nahlížet, uskutečňovat, být služebníkem na cestě, ale uchopit Pravdu nikdy nemůže. Bůh nekonečně přesahuje naše poznání, nekonečně zastiňuje každého tvora, nekonečně prostupuje skrze čas a samotnou věčnost. Pokusy člověka přisvojit si Božskou vůli a poznání jsou vždy odsouzeny k nezdaru a často se jedná spíše o jakousi sociální vizi uspořádání společenského systému, kdy jednotlivec nebo skupina lidí se považuje za více „spravedlivé“ a bohužel teprve čas ukáže, že tomu tak nebylo a nikdy nebude. Bůh přesto učinil jednu mimořádnou věc. Poslal svého Syna Ježíše, aby vydal svědectví o Pravdě a stal se obětí, která nebude zapomenuta. A skrze kříž byl oslaven Bůh v Kristu Ježíši. Nový Zákon a celá Bible se stala knihou, která mnohé spojovala a spojuje a bohužel také občas i rozděluje. Přesto její obsah je svědectvím, které inspiruje a bude inspirovat mnohé. Vždyť jak by člověk mohl opomíjet dopis, který mu zanechal sám Bůh? A prvotní církev, která vznikala, s velikou vážností naslouchala příběhům z úst pamětníků a s obrovskou pečlivostí opatrovala a přepisovala texty vztahující se k životu Ježíše Krista, působení apoštolů, událostem v církvi… A Duch svatý mocně vanul, povzbuzoval a působil mimořádně v církvi. Byl mu dán prostor, prostor důvěry, kdy člověk se vydával do rukou Božích, aby byl svědkem pro Ježíše. Člověk ve víře otevřel své srdce a Bůh mohl do tohoto prostoru vstupovat. V dnešní době je tomu bohužel naopak. Lidé ruce uzavírají, aby jim náhodou neupadlo něco, k čemu mají vztah a čeho se nechtějí zbavit. Uzavírají i svá srdce, aby náhodou nebyli příliš otevření, upřímní a sdílní. Každý má to své „know how“, okruh svých individualistických představ a potřeb. Žádné náboženství nebo hnutí ale nemůže nikdy přetrvávat bez vnitřního dění. A tak je to i s člověkem. Pokud člověk nevstupuje do vzájemné komunikace s lidmi, tak asi těžko lidem porozumí. Stejně tak pokud člověk nevstupuje do rozhovoru, modlitby, četby Písma …, tak neporozumí Bohu a Jeho vůli, nebude zvyklý naslouchat a učit se. Začne upřednostňovat své úvahy a názory a opomíjet Boží vůli a stane se jen pragmatickým a účelovým uživatelem náboženského žargonu. A přitom bude mít stále pocit, jak zodpovědným věřícím vlastně je. A tak se člověk stane slepým, hluchým, stane se soudcem i katem v jedné osobě a nerozpozná, že to, co se odehrává, je už jenom v jeho soukromé režii bez jakéhokoli požehnání ze strany Boží. Bůh ale vybízí ke změně, následování, pokání; přichází uzdravovat a zachraňovat. A ne jako vzdálený bůh a nebo jakýsi neosobní princip, ale jako milující Bůh. Podobenství o Samaritánovi nám přibližuje rovinu Boží vydanosti člověku, kdy Bůh sám se obrazně vydává do rukou všem, ale slitoval se jen ten, kdo měl dostatek soucitu a lásky. To byla v Božích očích priorita nade všechny zákony, slova a rozdíly. Rozpoznat Boha ve svých bližních. V eucharistii se Kristus vydává do rukou čistých i nečistých, do úst, která pronesla mnoho dobrých slov, ale i mnoho špatných. Blízkost Boží je nepředstavitelná, těžko pochopitelná, ale vždy hodná nejvyšší úcty a vroucí lásky. Moderní společnost jakoby postrádala pochopení pro emotivní vztah k Bohu, ke Kristu, ke křesťanství. Raději Boha začlení do filosofických kategorií, náboženské terminologie, církevních schémat a pojmů. Uzavře tak průduchy komunikace a nahradí je povinnostmi, termíny a doporučeními. A podstata vztahu k Bohu se okleští na organizování, moralizování a způsobnost jednání odpovídající předem očekávanému schématu. A tak radost z víry, radost z vykoupení, radost z Krista - vítězného Spasitele, není příliš přítomna a v podstatě je někdy nadšení v tomto směru spíše chápáno jako náboženský fanatismus. A přitom jak zajímavé je sledovat ve Skutcích apoštolů informace o vzniku církve … „Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. (Sk 2. 46-47)
1
Život je jako nádoba... Učitel filozofie přišel jednoho dne do třídy. Když se studenti usadili, vzal ze šuplíku nádobu a naplnil ji až povrch velkými kameny. Potom se zeptal studentů, zda si myslí, že je nádoba plná? Studenti s ním souhlasili, že je. Potom profesor vzal krabičku s malými kamínky a vysypal je do nádoby s kameny, zatřásl nádobou a samozřejmě, že kamínky propadaly mezi kameny. Profesor se zeptal znovu. Je teď nádoba plná? Studenti se pousmáli a souhlasili, že je. Ale profesor vzal krabičku s velmi jemným pískem a vysypal ho do nádoby. Samozřejmě písek vyplnil i ty nejmenší mezírky mezi kameny. Teď už byla nádoba opravdu plná. Potom profesor řekl : "Touto ukázkou jsem chtěl znázornit, že život je jako tato nádoba. Kameny znázorňují důležité věci ve vašem životě. Jako jsou vaše rodina, partner, zdraví, děti..., všechno, co je tak důležité, že kdybyste to ztratili, bylo by to velmi zničující. Kamínky znázorňují ostatní, méně důležité věci. Například vaše zaměstnání, dům, auto... A písek je všechno ostatní. Drobnosti. Když vložíte písek a kamínky do nádoby jako první, nezůstane vám už žádné místo pro kameny. To stejné platí v životě. Když budete ztrácet čas a energii na drobnosti, nikdy nebudete mít čas na věci,které jsou skutečně důležité. Věnujte pozornost rozhodujícím věcem ve vašem životě. Vždy bude čas jít do práce, uklidit dům, uvařit oběd, nakoupit .. Dejte si záležet na kamenech (věci, na kterých vám skutečně záleží).Určete si své cíle. To ostatní jsou jen kamínky a písek……
Radost Bůh je mou radostí
(sestavil Ignác Mucha) www.vira.cz
Bůh je mou radostí (srv. Žl 104,34) Je skutečností, že naše radosti jsou vždy smíšeny s kapkou hořkosti a bolesti. Poznávám ale, že to velice pomáhá k osvobození ode všeho co není trvalé a k pozvedání zraku vzhůru, k prameni trvalé radosti... (Podle sv. Terezie z Lisieux)
TOUHA PO RADOSTI Touha po životě v radosti, kterou v sobě každý nosíme, se hlásí o slovo v nejrůznějších životních situacích: v přírodě, v setkání s druhými lidmi, v úžasu nad malým dítětem, v práci, ale i v nedostatku a trápení ... Denní tisk před několika lety přinesl zprávu o radosti z hokejového vítězství: "Strhujícím, nezapomenutelným vítězstvím na turnaji století završili hokejoví reprezentanti zimní olympijské hry v japonském Naganu, kde získali první olympijské zlato pro český hokej. Na ledě, stejně jako doma u obrazovek a posléze v ulicích propukla nepopsatelná radost. Robert Reichel, duchovní vůdce týmu, s medailí na krku říká: ´Kéž by tohle trvalo věčně´." (MF Dnes 23.2.1998). Okamžiky radosti jsou projevem naší bytostné touhy po nekončící radosti, kterou do našich srdcí vložil Bůh. Tato touha může být naplněna jen ve společenství s ním. Bůh lidem dal do srdce touhu po věčnosti... (Kaz 3,11)
2
DŮVOD K RADOSTI Každý vědomě či podvědomě touží po nekončícím štěstí a radosti. Všichni žijí s otázkou, jak ale k radosti dospět uprostřed života, který je plný starostí a zármutku. Mnohé pokusy o radostný život často totiž končí vnějškovou veselostí, která vede do ještě většího smutku, zklamání a prázdnoty. Aby se člověk mohl skutečně radovat, musí mít pro radost oprávněné důvody. Co jsou ale ty pravé důvody pro radost? Odpovědí může být text biskupa Atanáše, který se před šestnácti stoletími touto otázkou také zabýval: "Máme opět ten čas, který nám nabízí nový začátek: Velikonoce, při nichž byl Kristus obětován a vstal z mrtvých. Milost tohoto svátku se neomezuje na jediný den a jeho jasný paprsek nezapadá, ale vždycky je připraven osvítit každého, kdo po něm touží... Tento svátek nás provází těžkostmi, na něž ve světě narážíme; a Bůh nám denně nabízí radost ze spasení, která z tohoto svátku vyzařuje..."
RADOST ZE SPASENÍ Spasení, o němž mluví Atanáš, je čin Ježíše Krista, kterým nám otevírá přístup zpět k Bohu. K Bohu, jenž sám je původcem a "zdrojem jásavé radosti" (Žl 43,4). Právě Bůh nás stvořil ke svému obrazu - k životu v radosti. Bůh "nám svými skutky působí radost". (srov. Žl 92,5) Spása je tedy stálým Božím působením, skrze které nás doprovází těžkostmi našeho života k naplněnému životu, k životu v radosti.
CESTA K RADOSTI Slož naději v Boha, drž se jeho cesty, povýší tě a obdržíš zemi... (Žl 37,34) "Zemi", kterou můžeme obdržet je "nová země a nové nebe, příbytek Boží mezi lidmi, kde Bůh setře každou slzu z očí, kde nebude ani žalu, ani nářku ani bolesti..." (srov. Zj 21). K tomuto našemu cíli dospějeme, přijmeme-li Boha do svého života a necháme-li se vést Božím Duchem, neboť, jak praví Bible: "dát se vést Duchem je život a pokoj" (Řím 8, 6). Každý, kdo Boha přijímá do svého života a nechává se jím vést, může již v tomto životě zakoušet radost, "kterou tento svět nemůže dát, ani vzít"... Ježíš praví: "Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná." (Jan 16,20-24)
BŮH NADĚJE AŤ VÁS NAPLNÍ VEŠKEROU RADOSTÍ A POKOJEM! RADUJTE SE Z NADĚJE, V SOUŽENÍ BUĎTE TRPĚLIVÍ, V MODLITBÁCH VYTRVALÍ. RADUJTE SE V PÁNU! (Bible, Řím 12,12.15; 15,13; Flp 3,1)
3
„Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen.“ ale víra je nezasloužený dar. Jde to vůbec dohromady? Může být Bůh tak „nespravedlivý“, že by byl ochoten spasit člověka jen na základě toho, zda mu sám něco dá či nedá, jak se mu zlíbí? Jak je to vlastně s tím darem? Ptejme se, jak to vůbec bývá s takovým darem. Představme si dítě, které má narozeniny – řekněme páté. Co bychom mu na místě jeho rodičů byli ochotni a chtěli dát? Co třeba knížku? Jistě existuje mnoho hodnotné literatury, dlouhá řada děl, za něž jejich autorům přičítáme nesmrtelnost; od homérských eposů přes Caesarovy Zápisky, skvosty patristické a scholastické teologie, poezii orientální i evropskou, Komenského Orbis pictus, Shakespearova dramata, Swifta, Scotta, Máchu, Erbena, Sienkiewicze, Remarqua, Bernanose, Čapka až třeba po Křelinu, Zahradníčka, Renče či Skácela, a to už vůbec nemluvím o Písmu svatém. Jenže přežvýká pětileté dítě Máj či Křižáky? A umí takové dítě vůbec číst? Bez ohledu na úžasnou hodnotu krásné literatury či studnici vědomostí z nejrůznějších encyklopedií bude náš maličký znechucen, protože jste mu zkazili narozeniny, Vánoce apod. Čekal nějaký krásný dárek, a dostal tlustý svazek divně počmáraného papíru. Něco takového – byť je to ve skutečnosti cenný dárek – prostě nepřijme. Jistě, jsou děti, které se před pátým rokem naučí číst; ale i u nich musíme začínat s knížkami, které odpovídají jejich věku. Je jim jedno, jak dopadne válka s mloky či co to vlastně vynalezl inženýr Prokop, ale jsou fascinovány tím, že Dášeňka už vidí na obě oči a udělala první krůčky. (Jsou ovšem rodiče, kteří by v rámci nonkonformity a boje proti konvencím klidně svému dítěti dali třeba Camusův Mor. A jsou rodiče, kteří ze stejných pohnutek dávají či dávali chlapečkům panenky a holčičkám autíčka. Jedněm takovým se stalo, že holčička dala svým třem náklaďáčkům jména Máma, Táta a Lízinka a brala je na procházky, zatímco chlapeček ohnul panence končetiny do pravého úhlu, mířil s ní kolem a dělal pif paf. Ale to sem zas až tak nepatří.) Proč děláme tak sáhodlouhý literárněvědný úvod? Zkusme si teď na místě knížek představit víru. Bůh zná každého člověka lépe než jeho nejbližší a vidí do jeho srdce až na samé dno. Jako milující Otec ví o každém, na co stačí a co je schopen přijmout; snad tedy proto se „daru víry“ nedostává každému ve „stejné míře“. Co však pro to může člověk udělat, aby mohl být obdarován? Dítě, které je fascinováno tím, jak jeho rodiče rádi, často a nadšeně čtou, se samo s chutí hrne do učení číst. Jsou-li jeho rodiče vstřícní a chápaví, pomohou mu s tím a číst ho naučí. Člověk tedy, aby přijal dar víry, musí na sobě pracovat podobně jako ono dítě. Při troše štěstí narazí na někoho, kdo mu pomůže s prvními krůčky. Dítě, které umí číst a má ke svým rodičům láskyplný vztah, se nebojí přijít a poprosit je, aby mu nějakou tu knížku koupili. Člověk, který touží po daru víry, o něj prosí. Dítě, které si knížky zamilovalo, pochopitelně s tím, jak roste, čte další a další knížky, přejde od pohádek k beletrii (ovšem na pohádky právem nedá dopustit!) a od slabikáře ke slovníkům. Podobně dar víry se vyvíjí, roste, prohlubuje se a vzkvétá. A krom toho je to s darem víry stejné jako s každým jiným darem – člověk jej musí být ochoten přijmout. Možná kolem sebe vídáme lidi, kterých si velice vážíme, jsou však nevěřící. Mnohdy nás to trápí a hloubáme, proč právě jim nebyl dar víry dán. Musíme si ovšem přiznat, že do nich ve skutečnosti nevidíme, nevíme, nakolik „umějí číst“, netušíme, zda se to právě neučí, a pokud ano, jak na tom jsou a zdali už přelouskají i klasiky. My ne – ale Bůh ano. A ani nemůžeme vědět, zda nabízený dar ke své vlastní škodě neodmítli. Co my pro ně můžeme udělat? Když se babička přimluví a třeba nějakou korunu přidá, dají rodiče dítěti pod stromeček o knížku víc – můžeme se za ně modlit. Krom toho by na nás mělo být vidět, jak nás literatura – tedy život s Bohem – baví a naplňuje. Náš život musí být nenásilným, pravdivým a přirozeným svědectvím. To také znamená, že neodradíme druhé od „čtení“ tím, že ze sebe budeme jen chrlit neupřímné a neosobní vyčtené fráze. Rodič, který hovoří s dítětem slovy novinových titulků, v něm vzbudí odpor k tištěnému slovu. Ne každé dítě pak bude tak chápavé, aby uznalo, že noviny za to nemohou – jako nemůže Radostná zvěst za ty, kteří ji zdeformují křivými ústy a pošpiní nečistýma rukama. Nicméně lze předpokládat, že rozumný člověk nebude odrazen od poezie oplzlými veršíky na stěně veřejného záchodku, byť by to byla první báseň, se kterou se setkal. Copak fakt, že vznikla kniha jménem Mein Kampf, může být argumentem proti psaní knih či snad užívání německého jazyka? A může justiční omyl, úplatný soudce a neschopný advokát popírat justici jako takovou? Vraťme se ještě k našemu podobenství o knížkách. Jsou lidé, kteří říkají: „Proč by mělo být naše dítě pokřtěno? Až vyroste, ať si samo vybere, čemu bude věřit, bude-li chtít.“ Jak bychom se na to asi dívali, kdyby otázka zněla: „Proč bychom učili dítě číst, proč bychom je posílali do škol? Však až vyroste, naučí se to třeba samo.“ Třeba. A třeba taky ne. Bezpochyby je možné naučit se číst v dospělosti, ale jde to dost ztěžka – rozhodně hůř než v dětství. A kdo nám přesně potvrdí, kolik bylo lidí, kteří se naučili číst úplně sami a bez pomoci druhých? Tarzanovi se to prý povedlo, jenže ten zase neuměl mluvit, a pak – věřte opicím, že si to nevymyslely. „Vždyť moderní věda víru popírá, v racionálním světě není pro Boha místo.“ Ale taky se říkalo, že s rozvojem nových technologií vymizí klasické knížky, protože je počítače a kompaktní disky úplně vytlačí. Inu, zatím to tak nevypadá, jsou prostě situace, kdy elektronika na papírovou knížku nemá. A podobně je tomu s vírou – věda a vzdělání je jistě dobrá věc, ale na něco skutečně nestačí; a na něco ani stačit nemůže, protože to není její obor. Vědecké poznání může víru v nejlepším případě podpořit, ale nikdy ne
4
plně nahradit. Jenže některé pověry mají zkrátka houževnatý kořínek. („Bůh je mrtev!“ tvrdil kdysi Nietzsche. Počet lidí přesvědčených o opaku od té doby vzrostl; Nietzsche už není mezi živými.) A co my s tím vším? Uvědomme si, že Bůh dává zdarma a plnými hrstmi. Ovšem naše ochota přijmout, naše připravenost, naše „gramotnost“ je naším podílem. Boží vůlí je, aby všichni lidé „číst“ uměli, ale co s těmi, kteří nemají zájem a chodí za školu, protože si raději jdou zakouřit, popít dvě, tři, čtyři… piva … Naštěstí má Bůh víc trpělivosti než všichni pozemští učitelé dohromady. Ovšem po smrti se nikdo číst nenaučil. My jsme zatím naživu. Učme se číst, bojujme proti duchovní negramotnosti, piďme se po knihách, hltejme je plnými doušky a prosme o nové a nové, dokud se před námi neotevře nekonečná knihovna věčnosti. http://www.katolik.cz/texty/view.asp?cis=224
O KRÁSE „Vnější krása je o to cennější, oč více skrývá vnitřní krásy.“ W.Shakespeare V psychologii nám říkali, že při prvním setkání s nějakou osobou již po 5 vteřinách podvědomě víme, zda-li je nám ten člověk sympatický nebo není. A podle toho se prý i řídíme. A mne tak napadlo… „není to škoda???“ Určitě i vám se už stalo, že jste potkali někoho, kdo vám na první pohled nebyl sympatický, ale když jste se s ním dali po nějakém čase do řeči, zjistili jste, jak skvělý človíček to je! Nebo naopak, potkali jste někoho, kdo vám hned padl do oka a chtěli jste si s ním popovídat… tedy do chvíle, než otevřel pusu... To jsou takové dva extrémy. Myslím, že každý z nás už se někdy s jedním či oběma setkal. Když jsem nad tím uvažovala, vybavila se mi slova z Bible: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni…“ (Mt 7,1). Kdo nám dává právo soudit jeden druhého, když ho neznáme? Proč říkáme „s ním nebudu ztrácet čas…“? Jistě, každý si může svobodně vybrat, s kým Pánem darovaný čas stráví. Ovšem nemyslíte, že každý si zaslouží alespoň trochu našeho drahocenného času?? Slova „s ním nebudu ztrácet čas“ by se vás určitě dotkla, kdyby byla mířena proti vám, stejně jako se dotýkají jiných. Nebojme se být opravdovými, beze všech masek, které si navlékáme pro okolní svět a neodsuzujme jiné, pokud se jim to nedaří nebo mají strach. Ublížit je tak snadné, ale získat zpět ztracenou důvěru, to už je těžší. Pro některé lidi je možná nelehké otevřít své srdce a nechat ostatní nahlédnout do svého nitra. Ale pamatujme - žádné srdce nemůže být tak tvrdé, aby se skrze jeho silnou skořápku nedalo laskavým slovem či dobrým skutkem proniknout. Vždyť bylo řečeno: „…tlučte a bude vám otevřeno...“ (Mt 7,7) V dnešní době máme tendenci vidět na druhém hlavně to špatné a srovnávat se s ním tak, abychom z toho my vyšli jako vítězové. Opět se obracím na slova z Písma - Mt (7,1 - 5) Zkusme se jedou podívat na druhého očima Lásky, očima Ježíše Krista. Možná zjistíme, že poselství pravé křesťanské lásky se naplňuje snáz, když se snažíme vidět v druhých to dobré, co dávají světu darem, a teprve pak je upozornit na chyby, kterých se dopouštějí. A kdo ví, třeba i my budeme nakonec šťastněji žít v atmosféře opravdového přátelství s Kristem v našich bližních. Autor: Gabriella
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TROŠKU HUMORU NA ZÁVĚR Dvě babky se baví v kostele: "To víš, že umřela Mařka Nováková?", zeptala se první. "Jo, vím," odpověděla druhá. "A půjdeš jí na pohřeb?", ptá se ta první. "Ne, nepůjdu," odpověděla druhá. "A proč? Vždyť jste byly takové kamarádky…," říká udiveně první. "Co bych jí chodila na pohřeb," vyhrkne nevraživě ta druhá, "vždyť ona mi na pohřeb také nepůjde."
5
V jednom skotském městě dal pastor kolovat klobouk, aby tam věřící vkládali almužny pro kostel.Po nějaké době se klobouk vrátil, samozřejmě prázdný. Pastor obrátil oči k nebi a pravil vděčně:"Děkuji ti, Bože! Vrátili mi klobouk !" Po rušné ulici kráčí duchovní, hledíc kamsi nahoru. Právě má vstoupit na vozovku, když ho zastaví policista: "Otče, když se nebudete dívat tam, kam jdete, půjdete tam, kam se díváte!" Sejdou se tři faráři a všichni si stěžují, že mají v kostele netopýry. První vypráví: "Zkoušel jsem všechno. I hudební terapii. Pouštěl jsem jim v kostele pop, rock, jazz i metal. Nic nepomohlo."Druhý si stěžuje: "Mně se je podařilo dokonce všechny pochytat. Vyvezl jsem je dvacet kilometrů za město, ale ráno byli všichni zpět!" Třetí na to: "Já už nemám v kostele ani netopýra! Pokřtil jsem je, pobiřmoval - a od té doby se v kostele ani neukázali!" Kněz praví na mši svým věřícím: "Příští neděli budu kázat o lži a chci, abyste si všichni přečetli sedmnáctou kapitolu Marka."O týden později se před kázáním ptá z kazatelny, kdo všechno četl sedmnáctou kapitolu. Zvednou se ruce všech přítomných. Kněz s úsměvem povídá: "Marek má jen šestnáct kapitol. Takže teď začnu kázat o hříchu lži." Pan Vomáčka zaklepe na nebeskou bránu. "Tak pojďte, pane Vomáčka, podíváme se, jestli sem patříte," otevírá svatý Petr, listujíc ve své tlusté knize. "Vomáček, Vomáčík, aha, Vomáčka, už vás mám. Pomáhal jste starým lidem, nelhal... Ale moment, co tady ty krádeže v obchodě?" zvedne obočí sv. Petr. Pan Vomáčka se zadívá upřeně Petrovi do očí a pak třikrát zakokrhá: "Kykirikíí, kikirikíí, kykirikíí...!" Sv. Petr se zarazí a rychle ho okřikne: "No, tak nerejpejte. Jste přijat."
Zápis z jednání pastorační rady dne 11. 9. 2003 Omluveni : Gregora, Macháček, Novák. Projednány požadavky PFR na smlouvu s provozovatelem Kavárny U pastýře. Byli jsme seznámeni se základními ekonomickými požadavky chystané smlouvy. Na biskupství podána žádost o možnost zaměstnat M. Wendligovou jako pastorační asistentku. Základní informace o chystaných kulturních akcích ve farnosti /adventní koncerty, benefice pro RDD/ Zapsala: V.Reslerová
Zápis z jednání pastorační rady dne 7.10. 2003 Přítomni:
P.Zbigniew Czendlik, Pavel Doleček, Vladimíra Reslerová, Ludmila Šebrlová, Miroslav Kuťák, Jiří Novák
1. Termíny setkání pastorační rady:
2003 2004
11.11. – v.p.r., 9.12.2003 - p.r. 13.1.– v.p.r., 10.2.2004 - p.r., 9.3.- v.p.r., 6.4.- p.r., 11.5. – v.p.r, 8.6. – p.r. 2. Přemístění učebny - do prostor bývalé kavárny Tyto prostory budou od kavárny odděleny. Bude mít vlastní sociální zařízení Předpokládá se m.j. využití i pro nedělní setkání po mši svaté 3. Rodinný dětský domov – zařazení do programu Ministerstva práce a sociálních věcí - dofinancování - požadavek na dokončení do 2 let 4. V jednání s biskupstvím je vytvoření 1 pracovního místa (1/2 úvazek) pro výuku náboženství a práci s dětmi Zapsal: Jiří Novák PROSÍME VŠECHNY, KTEŘÍ MAJÍ INFORMACE VHODNÉ KE ZVEŘEJNĚNÍ A TÝKAJÍCÍ SE ŽIVOTA FARNOSTI, ABY JE ZASÍLALI KDYKOLI NA NÍŽE UVEDENOU MAILOVOU ADRESU. TOTO SE TÝKÁ TAKÉ ČLÁNKŮ, PŘÍBĚHŮ NEBO LITERÁRNÍCH PRACÍ JAKÉHOKOLI DRUHU. DĚKUJEME VÁM ZA VAŠI PŘÍPADNOU SPOLUPRÁCI. P.S.: NEBOJTE SE A PIŠTE. COKOLI.
Redakce: Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA Textové korektury: Olga Skalická
Tel. 465 325 166, 602 828 751
[email protected]
(z časových důvodů na straně redakce nebylo možné zabezpečit předání tohoto čísla ke korekturám)
6
