Občasník žáků ZŠ Chrudim, U Stadionu
PAVUCINA
ŘÍJEN 2016 Ahoj holky, ahoj kluci. Nové číslo je tu. Tak pěkné počtení. Další komentář je už zbytečný.
Mučení, teda pardon- učení Yes! Středa- je po informatice a já už si to štráduju na oběd. Můj děda vždycky říká: „Po dobrým hodinku, po špatným ani nevstávat.“ No, nedovedu si představit schoulit se v jídelně do klubíčka a pochrupávat. Nicméně dědovým mottem se řídit nebudu, jelikož po úterní hodině příroďáku, kdy jsme se dívaly na pitvu kapra bych si musela dát tak čtyři hoďky intenzivního a hlubokého spánku (nic ve zlém pane učiteli). S Eloušem a Naty.H vyrážíme do kavárny hned vedle Kleopatry. Při pojídání totálně božských dortíků si sdělujeme nejnovější drby o youtuberech, nejčastěji o „Miplayxovi.“ Následuje návrat do školy. Máme žurku. OMG! Můj oblíbený předmět. To samozřejmě neříkám jen, že se na to teď dívá p. uč. Prokopová. Je to má oblíbená hodina hlavně proto, že nemusím kontrolovat i/y a mně/mě, ale prostě píšu spontánně to, co mě napadne a ta skvělá bednička to za mě opraví. O dalších částech jako jsou dotazníky, rozhovory, rébusy, vtipy, kresby…ani nemluvím. Zrovna nedávno jsme učitelů rozdávali minidotazníky . Všechny odpovědi byly fakt libový. Obzvlášť výroky a názory pana učitele Josífa ☺. Určitě doporučuju. No a zpátky k tomu. Jak se vám líbí náš úvodní obrázek? No řekněte, není fanatastickej? Myslím, že tohle číslo bude nejlepší. Mimochodem doporučuju článek „Můj nápad a Co dělat, když mám chuť dát někomu přes hubičku.“ Ptáte se proč? No určitě ne proto, že jsem je psala já. Taky nezapomeňte kouknout na „Psí mámu, Mé vysněné povolání, Polsko, Ach ty sny, Moje milovaná postýlko a Záhadu ztraceného diamantu.“Ano, píšu skoro všechny od nás ze skupiny, protože jsme tady všichni úplně dokonalí. Můj středeční den končí. Jdu k mamce do káblu kde si ještě na tabletu vyplním Eurorébus. Pak odjedeme k babičce, kde už na mě čeká Dix, Tilda, Matylda, Milouš, Walda, Žofka, Boris, Evženka, Maxík, Bady, Ferda, Bubla, Dáša, Líza, Meggi a Tonda (králíčci a pejsek). P.S. Máme hóóóóóóóóódně králíků ☺
Závislost na kyslíku Každý člověk na světě má určitě nějakou závislost. Ať už jste závislí na kafi, cigaretách či na jiných neúplně zdravých věcech, patříte mezi tzv. ,,závisláky“. Například já jsem závislá na kyslíku. Kyslík by měl patřit mezi nejčastější návykové věci, protože na něm vlastně závisí život všech
organizmů na naší planetě. Pokud nemáte rádi kyslík, nebo máte něco proti němu a nebaví vás dýchat, už tu asi dlouho nebudete. A co vlastně to dýcháme? Kyslík je plynný chemický prvek, který tvoří druhou hlavní složku zemské atmosféry. Je biogenním prvkem a jeho přítomnost je nezbytná pro existenci většiny živých organizmů na této planetě. Ale hlavně to s kyslíkem moc nepřežeňte. Protože při dýchání vzduchu o obsahu kyslíku větším než 75 procent totiž dochází k většinou nenávratnému poškození plic. Takže pokud pojedete na výlet do vesmíru, kyslík musí být jedna z hlavních věcí, kterou si nesmíte zapomenout zabalit do kufru! Ve vesmíru totiž kyslíku moc není a nejspíš byste hodně brzo dodýchali. Upřímně… já mám kyslík celkem hodně ráda, ale co když jednou dojde? Možná za pár let Zemi sežehne Slunce a my budeme nuceni žít ve vesmíru, kde budeme válčit a prát se o poslední zásoby kyslíku. Může to být klidně zítra, ale taky za 100 let a naše generace už se toho nedožije. A hlavně kvůli tomu bychom si kyslíku měli užívat, dokud to jde a nesedět doma u mobilu, televize nebo s cigaretami na balkoně. Někteří lidé by se nad tím měli hodně zamyslet, protože až přijde soudný den, bude pozdě. Toť vše o mojí závislosti, která by se měla týkat všech.
Hollywood Možná je trochu nezvyklé, že bych se chtěla podívat zrovna do Hollywoodu, ale je to tak :D. Mám takových snů víc, ale zrovna tenhle je jeden z největších. Jelikož se ráda zajímám o filmový průmysl, tak je pro mě vlastně Hollywood taková třešnička na dortu. Protože podívat se do filmové čtvrti plné celebrit musí být sakra zážitek a pokud se chci stát režisérkou, tak je pro mě tohle místo jako nebe! Hollywood je vlastně čtvrť města Los Angeles v Kalifornii, která leží severozápadně od středu města Downtown. K hlavním památkám v Hollywoodu patří kino Grauman´sEgyptian Theatre postavené v roce 1922. V ulici Hollywood Boulevart se nachází budova Hollywood Roosevelth Hotel postavená v roce1927 ve španělském koloniálním stylu, kde se v roce 1929 poprvé udělovaly ceny filmové akademie. Od 60.let minulého století čtvrť upadala a v současné době ji nejvíce vystihují prázdné bloky mezi ulicemi s oplocenými parkovišti a místy výstavba nových bytových domů a komerčních ploch. Z velkých filmových studií se v Hollywoodu nachází pouze Paramount. Ačkoli je dnes většina filmového průmyslu rozmístěna v okolních oblastech jako jsou Burbank a Westside, podpůrné a technické služby
(filmový střih, filmové efekty, postprodukce a osvětlovači) zůstávají v Hollywoodu. Mnoho historických kin v Hollywoodu se stalo místem konání hlavních filmových premiér a hostí udělování cen Akademie filmového umění a věd Oscar. Tato čtvrť je také oblíbeným cílem turistů a najdete tu i Hollywoodský chodník slávy (ten je taky mezi mými hlavními cíli) či známé Universal Studios Hollywood, kde jsou atrakce inspirované filmy jako King Kong, Mumie, Jurský park, Terminátor 2 nebo Shrek. Za poskytnutí informací můžu poděkovat strýčku Googlovi a doufám, že se mi tenhle sen jednou splní, protože pokud ano, tak to bude nezapomenutelné.
Až budu velká tak...budu mít hodně peněz Myslím, že každý určitě párkrát za své dětství řekl větu: ,,Už chci být dospělý.“ Být dospělý sice má své výhody jako třeba alkohol (mimochodem někteří z nás ho požívají už teď spolu s cigaretami a to jim ani nebylo 15), vlastní příjem peněz, vlastní rozhodnutí atd.. Jenže to má i své nevýhody. Například jako malí si všichni myslíme, že budeme vydělávat velký prachy lusknutím prstů, jenže to takhle vážně nefunguje . Pokud v tomhle světě máte hodně peněz, jste buď úspěšný a vážený doktor, prosperující podnikatel nebo taky podvodník se sklony okrádat stát. Jenže pokud chcete být jednou z vyjmenovaných osob, musíte mít štěstí nebo být chytří a vystudovat vysokou školu (nebo aspoň tu střední, když nám chtějí nacpat povinou maturitu z matematiky), třeba já mám v plánu hodně věcí, jenže být režisér, chirurg a psycholog nejde najednou . Tady už jde vlastně i o to štěstí, kam se dostanete, ale to už bychom odstupovali od tématu. Být dospělý znamená začít zakládat rodinu (hlavně ne v 15 prosím!), hledat si partnera a mít kde bydlet. Tyhle věci se jeví jako primitivní, ale ti kteří je až moc podcení, mohou taky skončit na ulici, což není moc dobré. Také se všichni těší, že budou mít děti, ale to je bohužel velmi těžké břemeno. Pro muže to není až tak hrozné, ale pořád tam nějakou účast mají, takže do výchovy a přebalování pokaděných plínek by se rozhodně montovat měli! Ale i děti mají co dočinění s penězi, takže nejdřív škola, potom práce s penězi a nakonec děti, ale taky není dobré mít děti v 50 letech, protože to vás potom oslovují babičkou/dědečkem. Tohle všechno a ještě hodně věcí bychom měli zvládat. Skoro každý den si říkám: ,,Sakra, kdo by chtěl být dospělý?“ Být dítětem je úžasné, tak nechápu, co je na tom být dospělý tak super. No dobře, do jistého věku vás terorizují rodiče, musí vám pořád podepisovat žákovskou a vaše rozhodnutí jsou jimi často ovlivňována. Hlavně si musíte uvědomit, že si
musíte užívat, dokud to jde, a nemyslet pořád na problémy, které máte, protože jako dospělí jich budete mít ještě víc, pokud se vám nebude zrovna dařit. Je hezké představovat si svůj vysněný život ve vířivce s hercem, kterého zbožňujete, ale takhle to vážně nefunguje a vždycky musíte počítat i se stinnými stránkami! ☺Tak hodně štěstí v dospělosti! (Pokud se toho dožijete.)
Dům číslo 163 Malé dítě. Malé bezbranné děvčátko vyrůstající za dob komunistů. Žila jsem ve velmi starém, rozlehlém domě. Domě číslo 163. Byl zvláštní, něčím neobvyklý. V celém domě byl cítit pach shnilého dřeva. Co mi přišlo také divné, bylo to, že rodičům se zdál naprosto normální. Dům nejspíš patřil nějakému malíři, protože tu bylo mnoho obrazů, štětců a malířských palet. Z těch tmavých, velmi smutných obrazů šel pořádný strach. Na jednom z obrazů byl nakreslený muž. Byl mladý, mohlo mu být kolem pětadvaceti. Měl hnědé kudrnaté vlasy, snědou pleť a velké, oříškově hnědé oči. Až teď jsem si všimla, že má na hlavě jakési dvě malé bouličky. Na sobě měl rozepjatou vestu v barvě královské modři. Na jeho odhalené hrudi se rýsovaly svaly. Ten muž byl velmi krásný. Pohlédla jsem na jeho svalnaté nohy. Vtom jsem se zděsila. On měl místo nohy kopyto! Teď mi to došlo, byl to čert. V tom domě jsem se opravdu bála. Sice jsem měla pokoj hned vedle rodičů, ale nechtěla jsem v pokoji zůstat přes noc sama. Proto jsem dostala morče. I přes to jsem cítila v pokoji úzkost. Byl tmavý a malý. Byla tu jen postel, malá skříň, stůl a nad ním polička, na které byl květináč a v něm exotická květinka. Pokoj byl tmavý proto, že jediné okno zakrýval svojí korunou mohutný strom. Najednou jsem zaslechla kroky. Srdce se mi rozbušilo a kolena se mi začala třást. Snažila jsem zachovat chladnou hlavu, ale moc mi to nešlo. Představa že… Zase jsem zaslechla další krok. „ Mami, mami! Pomoc! Honem, rychle! Volej policii!“ Až teď mi došlo, jakou jsem udělala chybu. Možná jsem na sebe zbytečně upozornila, třeba by si nikdo nevšiml tohoto pokoje. Kroky byly slyšet blíž a blíž. Kolena se pořád třásla a moje srdce bušilo jako o závod. Své slzy jsem se snažila zadržet, ale moc dobře to nešlo. Dveře k mému pokoji se otevřely. Přitom vydaly tak vrzavý zvuk, že trhal ušní bubínky. Nohy šly samy dozadu, až jsem skončila zády namáčknutá ke zdi. Ve dveřích se objevila černá silueta. Přistoupila ke mně blíž. Dech se mi zařezával v hrdle, žaludek jsem měla sevřený a moje slzy se už koulely po tvářích. Opravdu jsem se snažila slzy zadržet, ale vůbec mi to nešlo. Postava udělala krok směrem ke mně. Pak další a další, až byla jen metr ode mě. Chytila mě za ramena. Chtěla jsem vykřiknout, zavolat o pomoc,
ale nešlo to. Místo toho se má kolena podlomila a já se se slzami v očích sesunula na zem. Teď jsem poznala tu postavu. Byl to ten muž z obrazu! Ano ta podoba. Nebyl úplně stejný jako na tom obraze, byl ještě krásnější. Měl poněkud delší vlasy, větší svaly a po celém těle se mu třpytily kapičky potu. Uvědomila jsem si danou situaci a snažila jsem se od něj odtrhnout. Kopla jsem ho do slabin, ale on mě srazil fackou k zemi. Bála jsem se. Chytl mě za paži, a když jsem stála na nohou, přitiskl mě ke zdi tak silně, že jsem se nemohla hýbat. Na těle jsem cítila jeho horký dech. Opět mě chytil za ramena. Tentokrát jeho stisk byl mnohem silnější. Teď to nebylo jen nepříjemné, teď to bolelo. A to dost silně. Začal se mnou třást. Zavřela jsem oči. Vtom jsem uslyšela ten známý hlas. „Vstávej, Kate! Přijdeš pozdě do školy!“ Tvář mé matky jsem poznala okamžitě. „ Kate! Večer si nevypla počítač a ještě přijdeš pozdě na trénink! Přece tam chceš chodit včas! Nebo už není tenis tvůj nejoblíbenější sport?“ „Ale jo, vždyť už vstávám!“ Doufala jsem, že to celé byl jen sen, ale když jsem v zrcadle uviděla modřinu na svém rameni, tak jsem si tak jistá nebyla…
Fikce x realita Vzala jsem si zrovna do ruky štětec, který jsem namočila do zelené barvy na paletě, abych dokreslila poslední část mého obrazu. A v ten okamžik, kdy jsem se chystala nakreslit košatou korunu stromu, se stalo něco divného. Obraz, na kterém jsem měla nakreslenou školu, do které chodím, okolo školy záhon květin a jeden velký kmen, se začal hýbat. Odskočila jsem o krok dozadu od plátna a štětec, ze kterého ukápla zelená barva rovnou na zem, jsem i s paletou odhodila na mé morče, které pobíhalo okolo. Celý obraz se zatemnil a zpoza kmenu vykukovala černá silueta. Stála jsem na místě jako přibitá a ani nedýchala. Černá silueta se ke mně otočila obličejem. Uviděla jsem čerta. Tedy aspoň podle těch rohů, co měl na hlavě, to vypadalo, že to čert je. Najednou se začal zmenšovat, až tam po něm zbylo pouze roztrhané a špinavé oblečení a z obrazu vyskočila ryba. Plácala se po zemi, když v tom skočila až ke mně. Lekla jsem se dvojnásobně a narazila do poličky, která byla za mnou. Po chvíli váhání jsem rybu vzala do ruky a hodila do skleničky s vodou. Ryba na mě promluvila: „Můžu ti splnit 163 přání.“ Nechtěla jsem tomu věřit, ale tak jsem to toužila zkusit. Řekla jsem tedy rybě: „Chtěla bych, abych měla nový počítač.“ Ryba mi řekla: „Dobře, jak si přeješ.“ A najednou na stole stál úplně nový počítač. Nevěřila jsem vlastním očím, ale nakonec jsem sebrala odvahu a zkusila si přát něco dalšího. „Chtěla bych se dostat do
dob komunistů“ Probírali jsme totiž tuto látku zrovna ve škole, a tak mě to zajímalo. Mé další přání bylo, aby prázdniny byly delší. Dál jsem si přála, abych se dostala na nějaké závody významného sportovce. Ryba mě přenesla na závody, kde zrovna policie vyhazovala vandaly pryč ze stadionu. Najednou jsem ale uslyšela strašný rámus. Trhla jsem sebou... a co myslíte, že to bylo? No přeci budík, který ukazoval 6:30 hod. Zamáčkla jsem ho a uvědomila jsem si, že to byl pouze sen. Oblékla jsem se a vypravila se do školy.
Hokejový příběh Poprvé jsem se projel na bruslích ve svých 4 letech na rybníku v malé vesnici jménem Úherčice. Tehdy mi to moc nešlo, ale později jsem poznal, že je to ten správný sport pro mne. Když jsem se trochu naučil bruslit, tak mě otec dal do základny v Chrudimi. Tam jsem trénoval s pravými trenéry a díky nim jsem se naučil bruslit. Po dvou letech základny jsem postoupil do přípravky. Přišel můj první zápas a potkal jsem se svými spoluhráči. Z některých se stali nepřátelé a z jiných kamarádi, ale vždy jsme hráli jako jeden tým. Po dvou letech jsem postoupil do kategorie elévů. Tam jsem se sehrál s týmem a naučil se hrát opravdový hokej. V této kategorii začali od nás ti lepší odcházet a přicházet ti horší z dalších týmů. Tento rok jsme skončili první v soutěži a pořádně to oslavili. Byl to jeden z nejlepších roků mého hokejového života vůbec. Když tým vyhraje, tak i lidi, které jsem neměl rád, jsem měl rád tak jako nikdy. Po tomto skvělém roce jsem se dostal do kategorie mladších žáků. V těch jsme měli nejlepší tým na ledě, ale v kabině to byl ten nejrozhádanější tým. Až do této doby nás trénovali školení trenéři, kterým na nás záleželo a chtěli vyhrávat a taky si to svým výkonem na lavičce zasloužili. Začal jsem se bavit se svým kamarádem, ze kterého se později stal můj nejlepší přítel. Byl to taky obránce jako já, a tak jsme se spolu sehráli tak, že přes nás málokdo prošel. Podle mě jsme byli spolu propojení, protože když jsem někam nahodil puk, tak on tam většinou byl, aniž by viděl, kam nahraju. On to prostě věděl, kam to poletí. Byl spíš na bruslení a rychlost a já na souboje u mantinelu a střelbu, ale dohromady nám to šlapalo. Po těchto zajímavých dvou letech jsem se dostal do kategorie starších žáků. Já jsem tu zůstal, ale můj kamarád odešel na přání jeho otce do Hradce Králové. Všichni dobří od nás odešli a přišli k nám hodně špatní kluci. Tyto dva roky byly zase naopak nejhorší na ledě, ale v kabině jsme byli v pohodě. Trenérů jsme měli tak málo, že jeden rok musel můj táta pomáhat na střídačce otvírat vrátka a burcovat mančaft.
Když jsem ho viděl, jak trénuje, byl jsem na něj opravdu pyšný. Dříve nás povzbuzoval s bubnem na tribuně, a když bylo potřeba, tak dokázal i trénovat. To se mi líbilo. Měli jsme málo dobrých brankářů, takže za nás musel hrát i můj brácha. Po tom všem, co jsem zažil, jsem musel skončit, protože se naše týmy v kategorii mladšího dorostu spojili s Pardubicemi. Špatné bylo to, že nechávali hrát jen ty, co platili, a ne ty, co to uměli. Rok na to, co jsem skončil, se můj kamarád vrátil do Chrudimi, ale už si se mnou nikdy nezahrál. V tomhle státě byla korupce vždycky, ale nemyslel jsem, že korupce bude i na tak malém a emocionálně krásném místě, jako je chrudimská střídačka.
Jak a kudy na planetu Škola Rád bych vám představil planetu, na kterou létám speciálně navrženým modelem kosmické lodi Boeing desk la 3030. Jmenuje se Škola a létám sem každý všední den, mimo prázdnin. Při proletu atmosférou jménem Školní dvůr vidíme u ping-pongových stolů hrát tvory z národnostních menšin 5., 6. a 7. tříd. Po proletu atmosférou a hlavními dveřmi vidíme po pravé a levé straně různobarevné krabice, do kterých obyvatelé školy dávají všechny své poklady. Po převléknutí z kosmických skafandrů vstupujeme na hlavní tah Tartanroad mezi tělocvičnami a třídami místních tvorů. Je to tříproudá hlavní tepna planety. Pokud pokračujeme rovně na Generalstreet, dostáváme se na velící středisko, kde sídlí „Nejvyšší“. Dále se po pravé straně nachází centrála velících důstojníků. Sídlí zde náčelník prvního stupně a vládkyně mluveného i psaného slova pro druhý stupeň. Ve zbývajících prostorách planety se nachází území tabulí, ukazovátek a kříd, která jsou pod správou poddůstojníků jednotlivých dovedností. Život na planetě Škola je rušný, mění se každým okamžikem. Líbí se mi tu. Smejkal Filip
Jak jsme pekli štrůdl V naší třídě máme velice oblíbený předmět Pokrmpřiprav. Jsme rozděleni na tři skupiny po třech. Naše skupina, ve které je Terminátor, Smejky a já, Rosipson, měla první problém hned na začátku hodiny Pokrmpřiprav. Terminátor a já jsme totiž nepřinesli žádné suroviny. Naštěstí nás zachránil vzorňák Smejky, který předpokládal, že my dva přípravu opět zazdíme. Tak jsme se do toho pustili. Ale řeknu vám, moc dobře to nedopadlo. Když se Terminátor pokoušel nastrouhat jablko, málem jsme
měli nehtoštrůdl, protože se mu nehty každým strouhnutím zkracovaly. A jelikož Smejky použil na přípravu těsta jiný druh mouky, vznikl nám výborovňácký těstlep. Další problém nastal, když jsem do těsta místo vanilia cukr nasypal prachdopečáku. Ale i přes tyto problémy se nám podařilo připravit celý štrůdl na pečpluk a potom i do troubáku. Po chvíli pečákování se štrůdl začal všeljak kroutit, bobtnat a hrát těmi nejrůznějšími barvami, ve kterých převládala černá. Když se z troubáku začalo kouřit, usoudili jsme, že štrůdl bude upečákovaný. Vyndali jsme ho z troubákova, nechali vychladnout a pořádně pocukrovali v naději, že zakryjeme tu černou barvu. Potom jsme ho nakrojili, ale byl velmi dobrý! Lukáš Rozsypal, VII.C
Jak se tvoří hudba v FL studiu Když chceme vytvořit hudbu, je jedno jaký styl, tak k tomu potřebujeme buď hudební nástroj, nebo nějaký program, ale i když vymyslíme melodii nebo pár hezkých akordů, tak je třeba je upravit a doplnit různé bubny nebo třeba tiché basy. Já nejraději tvořím hudbu pouze v tomto programu. Sice to vyžaduje pár let učení (3 roky nejméně), abychom mohli vytvořit něco kvalitního a poslouchatelného. Tento program stojí podle toho, kolik pluginů a funkcí chcete, aby měl. Všechny pluginy se dají dokoupit. Plugin je to, co mění efekty melodií. Je mnoho pluginů, ale nejpoužívanější je Sylenth. Do pluginu se mohou stahovat různé soundbanky, což obsahuje více efektů do pluginu. V tomto programu je třeba znát různé akordy. Je to, jako byste hráli na hudebním nástroji v počítači a zárověn tvořili písničku. V tomto programu pracuje mnoho známých producentů ze zahraničí, např. Martin Garrix nebo Avici. Když chcete mít pěknou písničku, tak musíte dodržovat postup jako třeba úvod, melodii, postupné zvyšovaní frekvence a pak drop, což je to, když se písnička rozjede, zesílí a pak znovu melodie a melodie s bubny a potom se bubny začnou zrychlovat a drop. Mně je 15 let a tvořím v programu 1 rok. Nejhorší je to, když před tvorbou posloucháte nějaké písničky, protože se vám pak dostanou do hlavy a omylem je vytvoříte i v tomto programu. Když zkomponujete třeba 6 písniček, se kterými jste spokojeni, tak můžete napsat nějaké nahrávací společnosti, co má kanál na YouTube, a pošlete jim adresu svého kanálu na Soundclound, kam dáváte své písničky. A pak už jen stačí jet do nějakého klubu či na nějaký koncert, kde můžete své písničky mixovat. Tak hodně štěstí!
Den ve škole Když ráno vylezu z pokoje, zvaném Chrápárna, nebo prostě ložnice, moje první cesta vede do zkrášlovny. Potom jdu hodit něco na sebe a rychle uháníme károu do Krajiny písmen a číslic. Najdeme zde místnost zvanou Mučírna, nebo také třída a snažíme se dostat do hlavy spoustu informací. Netrpělivě čekáme, až zazvoní, abychom se posilnili nějakým tím dlabancem. Po přestávce usedáme zase do lavic a snažíme si nastartovat mozek do maximálního výkonu na zbytek vyučovacích hodin. Odměnou nám je návštěva Papárny zvané jídelna. Na závěr školního dne si dáme ještě trochu pohybu a tak spěcháme do Hopskokan nad Běhánkou, kde rozhýbeme tělíčka a oklepeme nadbytečná kilíčka. Nicol Doležalová
Naše školní přestávka Moji rodiče mi vždycky říkali, že přestávka je od toho, abychom se nasvačili, připravili na další hodinu a popřípadě došli na WC. Avšak já a spol. jsme jiného názoru. Vždycky, když přijde tříďas, tak máme nějaký průšvih, protože přestávka probíhá úplně jinak. XY právě odešel. Další nudná hodina nejmenovaného předmětu za námi a ještě k tomu máme domácák, takže vopruz. Zbývá nám ještě devět minut přestávky a to nás ještě čeká překvápko. Po hodině zůstala celá tabulizna od bělošek popsaná, ještě že ty klikyháky nemusím mazat. Při mazání tabulizny skoro po každé vznikne nějaká bitka. Víte proč? Protože se vždycky najde nějaký chytrolín, který nejlíp ví, jak by ta tabulizna měla být smazaná. Tentokrát má službu naše největší drbna A. Ta kecy třídy přímo nesnáší. Hodí tu pěkně mokrou smradlavou křídovou houbu jako první, no a tak vznikne naše každodenní bitka. Samozřejmě to je drbny/kluci. A už vzduchem lítá nejen smradlovka, ale i bělošky a různé jiné věcičky. Najednou do třídy vtrhne tříďas, ruce má zatnuté v pěsti a už máme průšvih. Většinou to musíme co nejrychleji uklidit a pak máme ještě záhul na hodině s tříďasem. Ajaj, máme jen minutku na to, abychom to uklidili, musíme být jako tryskomyši, abychom to stihli. Při vytírání podlahy mně blesklo hlavou. Né, teď máme hodinu s Mickey Mousem a jak ho znám, bude brzo za dveřmi. Upozornění: Povídka je smyšlená a nic takového se většinou neděje. To pro jistotu. Podříznutá větev pod zadkem není totiž nic moc. :D
Nejstrašidelnější místa v ČR Ahoj, nejspíš nemáte rádi horory nebo strašidelné příběhy, proto zde mám seznam míst, která bych vám nedoporučil navštěvovat. A pro ty ostatní, co strašidla a hrůzu rádi mají, to je aspoň dobrý typ na výlet. 1. Pohádka - Už jenom její jméno říká, jak je strašná a hrozná. Chalupa nedaleko od obce Čachrov byla vystavena v 16. století rodinou Pagerlových, která se později přestěhovala do Německa. Statek byl ale proslaven Ivanem Roubalem, známým také jako sériový vrah, který krmil svá prasata ostatky svých obětí. 2. Les Bor - Tady vážně není dobré místo na hledání hub. Les nedaleko od Českých Budějovic má velmi negativní energetickou auru, která se projevuje: zvláštními zvuky, které se linou stále za vámi, mužským hlasem nebo samotnou mužskou osobou levitující nad zemí, která nosí černý oděv. Také zde spousta lidí skončila svůj život oběšení na místních stromech. Naštěstí tyto stromy byly skáceny nebo nebožtíci z nich odstraněni. 3. Velhartický hřbitov – 10 km od Pohádky si můžeme všimnout ponurého hřbitova, ve kterém čerpal sám K. J. Erben inspiraci, má velmi temnou minulost. Je zde kostel, na kterém je vidět jasný obličej. Prý je to samotná žena utíkající před umrlcem. Dále v tomto kostele se prý děly satanistické rituály, kvůli kterým zde má člověk stísněný pocit nebezpečí. 4. Jihlavské katakomby - Prostor pod Jihlavou dlouhý 25 km, který byl vybudován kvůli rozšíření jihlavských prostor, je velmi energetické místo, kde se nachází spousta duchů nebo strašidelných zvuků. Jeden duch zde byl dokonce roku 1997 nafilmován badatelem Stanislavem Motlem. Nejvyšší nárůst energie je zde poznat mezi 4.-5. hodinou. 5. Hrad Karlsberg - taký přezdívaný Kašperk, je velmi strašidelné místo. Podle spekulací dokonce nejstrašidelnější hrad v ČR. Traduje se, že zde umřel jeden ze tří trempů, co se sem přišli schovat, nebo že zde po půlnoci v tajemné místnosti popíjí kostlivci. Pověstí je mnoho a je jen na vás, jestli jim chcete věřit, nebo ne.
Noc v kuchyni 1 Probudila jsem se celá zpocená. Venku byla ještě tma. Mohlo být kolem druhé ráno. Chtěla jsem si jít jenom pro sklenici vody, protože mi úplně vyschlo v krku. Obyčejná sklenka vody. Copak jsem mohla tušit, co se stane? Šla jsem dolů po našich schodech. Vrzaly a skřípěly, jako by
zpívaly nějakou smutnou píseň. S trochou fantazie to znělo jako žena, která v dálce zpívá. Ale v našem domě nestraší, to je jisté. Sešla jsem dolů po schodech a rozsvítila, abych si mohla vyndat sklenici. Když jsem ji ze skříňky vyndala, leknutím jsem ji upustila na zem. O zeď se opíral nějaký muž. Nejspíš to nebyl lupič, protože na sobě neměl rukavice, ani se nějak nemaskoval. Byl vysoký, mohl mít tak 185cm, měl hnědé, nakrátko ostříhané vlasy a zelené oči. Ano, určitě zelené, ty si pamatuji přesně. Byly něčím zvláštní. Ale nyní nebyl čas přemýšlet nad jeho očima, ale nad tím, co tu chce. Pořád se opíral o zeď a podivně se usmíval. Přiblížil se ke mně. Byla jsem tak vystrašená, že jsem dokázala vydat jen koktavé ne. Udělala jsem krok dozadu, ale on dopředu. Najednou byl u mě. Než jsem se zmohla cokoliv udělat, chytil mě pod krkem. Do očí se mi začaly drát slzy. Z části strachem, ale taky tím, že jsem teprve teď poznala tu tvář. Byl to David, nejlepší kamarád Marka, mého bratra. Pořád mě držel pod krkem a já nemohla dýchat. Snažila jsem se z jeho sevření vymanit, ale on jako by byl robotem. V očích měl chlad. Bezcitný, jako by to dělal běžně a nevzbuzovalo to v něm žádné city. Přišle mi trochu jako chladnokrevný zabiják. Až teď mě pustil a mně se podlomila kolena. Rychle jsem se škrábala na nohy a chtěla jsem se natáhnout pro náš nůž, ale on mě srazil velice silnou fackou k zemi. Teď jsem si až uvědomila, co se děje. Nechtěla jsem si tu situaci připouštět, ale nyní mi šlo opravdu o život. Křičela jsem, jak nejvíc mi hlasivky dovolily. Poslední, co si pamatuji, byly zvuky kroků a hlasů, které se ozývaly ze schodů. Mohly to být kroky rodičů, nebo mých dvou starších bratrů. Pak se mnou mrštil o zem takovou silou, že se mi zatmělo před očima a nejspíš jsem omdlela… Hledej pokračování v této pavučině, chceš-li vědět jak bude pokračovat osud Silvie…
Óda na školu Ach jak já školu zbožňuju, vždycky se v ní přezuju. Školu tu mám vážně rád, i když mě v ní vždy čeká pád. Už jsem zase dostal čtyřku, jen proto, že jsem nevěděl Osvaldovu šířku. Kolik už jsem jich jen dostal, asi jsem v 5. třídě zaostal.
Teď kdybych potkal učitelku svou, kde teď ty šířky asi jsou? Já jsem ale srab, a zezadu po mně někdo chňap. To byla naše uklízečka, že prý jestli nejsem ta superstar uchazečka. Já na ní, že nejsem žádná uchazečka, furt to stejný do kolečka. Tohle už je asi konec, víc psát nebudu a zvonec. Víc psát prostě nebudu, oddám se svému osudu... Nechci mít ze sebe pobudu, tedy ve škole ještě nějaký čas pobudu. Právě jsem sepsal absolutní rým, jak říká nedoceněný Jára Cimrman.
Pardubický kraj Památky: Zámek Slatiňany Zámek Litomyšl Radnice v Poličce Zřícenina hradu Kunětická Hora….. Zámek Slatiňany Romantický zámek ve Slatiňanech z přelomu 19. a 20. století. Přes půl století se také mezi zámeckými zdmi uchovává vzácná hipologická sbírka.
Známé osobnisti: Martin Dejdar - herec Roman Šebrle - oštěpař Dominik Hašek - hokejsta Martin Doktor - kanoista Dr. Emil Holub - Cestovatel
Dr. Emil Holub Největší Český cestovatel. Narozen v roce 1849 a zemřel v roce 1902. Nashromáždil přírodopisný a etnografický materiál, který byl velice ceněn po celé Evropě. Jeho cestovatelský život přibližuje od roku 1996 Africké muzeum v Holicích. Povrch:Kralický Sněžník Orlické hory a Velká Deštná Železný hory Žďárské vrchy
Kralický sněžník Kralický sněžník měří 1425 m.n.m. Název pohoří napovídá, že se zde dlouho drží sníh. Tvoří se zde dva stupně 15 m vysokého vodopádu Pod Strašidly. Místním symbolem se stala socha slůněte na podstavci z kamenných kvádrů.
Příběh Psal se rok 2010. Bydlel jsem v Praze a bylo mi 13. Promiňte mi, jsem trochu zbrklý a zapomněl jsem se představit. Mé jméno je Tomáš Krpálek. No, abych se vrátil k tématu. Bydlel jsem s rodiči v Praze v panelovém domě. Měl jsem ve svém pokoji krásné ticho a klid. Okno bylo mírně pootevřené a květiny, které byly na parapetu vedle mé poličky se školní brašnou, morčetem a malířskou paletou, tou dobou nádherně kvetly. Ale teď už konec vyprávění o mém pokojíčku a jdeme na příběh. Bylo parné pondělní ráno a já šel po prázdninách zase do školy. No, co vám budu povídat. Bylo 1.9.2010 a já se zrovna nudil v počítačové učebně, kde jsme hráli hry, ale já byl na facebooku, který jsme měli zakázaný používat. Když vtom se mi objeví nápis TEST. Já ho rozklikl a tam byl napsán název testu: !ČERTOVO ČÍSLO!. Tak proč to nerozkliknout! Udělal jsem 1 klik a tam se objevilo 163S a hned to zase zmizelo. Co to bylo, pomyslel jsem si, no asi nic. Když už byla noc a já byl ve svém pokoji, šel jsem si lehnout. Cože? 1 hodina v noci? Tak to jdu ještě spát. Áááu!!!. Moje záda, no ještě, že se protáhnu alespoň u tělocviku. 12:35 hod. Juhů, končí škola a jdu hrát s klukama můj oblíbený sport, kterým je fotbal. 21:30 hod. Jejej, to je hodin, už jdu spát.7:30 hod. Juhů,
už je ráno!! Ale moment , ten strom před naším oknem nebyl! A co to mám na sobě za nevkusné oblečení a co to je venku za lidi? Musím se tam jít podívat. Halo, pane, prosím vás, dáte mi noviny? „Ano jistě.“ Kolik jsem dlužný? „50 haléřů“, řekl prodavač. „Cože?“ „ No ano, 50 haléřů, ale, že jsi to ty, vezmi si je zadarmo.“ Děkuji pěkně, pane.“ A šel jsem do školy a četl jsem noviny. Ale né, v jaké době jsem, vždyť je tu napsáno něco o komunistech. Ještě, že támhle jsou policisté. „Halo, páni policisté, počkejte.“ „To voláš na nás, chlapče?“ „Ano, páni policisté, na vás volám.“ „Ale my nejsme policisté, my jsme soudruzi z veřejné bezpečnosti.“ „Aha, tak promiňte, že jsem vás obtěžoval.“ Pořád mi vrtalo hlavou, kde jsem a co se stalo, až… jsem se probudil a bylo 21:33 hod. Ale stále mi vrtalo hlavou, proč jsem se tam ocitl a co znamenalo to čertovo číslo 163. Až mi došlo to, že čert je něco zlého, což znamenalo můj zlý sen. A číslo 163S ? Probudil jsem se skoro o tři minuty později a to znamená, že 163S bylo 163 sekund ve zlém snu. Ale je to pravda? To nikdo neví…
Liberecký kraj Liberecký kraj leží na severu ČR a je to skvělé místo k výletu. Je zde například nejstarší ZOO v České republice, ve které se nachází přes 170 zvířecích druhů. Chovají ohrožené druhy, vlastní největší kolekce dravých ptáků v Evropě. Můžete zde spatřit i ohrožený druh tygrů bílých, žirafy, orangutany, šimpanze, takiny čínské a mnoho dalších. Za zmínku stojí i nejmodernější botanická zahrada v Čechách. Vlastní přes 7500 tropických a subtropických druhů rostlin ve sklenících a 1500 druhů venkovních, vzácné orchideje, masožravé rostliny, bonsaje, mokřady, akvária a terária. Pokud nevíte, jak zabavit malé i velké děti a vlastně i dospělé, tak zavítejte do zábavního parku IQLANDIA Liberec. Potkáte tu prvního humanoidního robota v ČR, zažijete nefalšovaný kosmonautický výcvik, prožijete ohnivou bouři i tanec blesků, zjistíte, jak funguje lidské tělo i svět kolem nás - zkrátka tu najdete odpovědi na všechny vaše otázky.
Přestávka U nás ve třídě je to něco, jako když se dobíhá dvanáctiminutovka. Všichni už jen čekají, kdy bude konec té dlouhé a trýznivé hodiny. Hned jak zazvoní, všichni rychlostí vesmírné rakety si uklidí učení a začíná „druhá světová válka“. Kluci si jdou házet s míčem, služba si vezme žlutého houbáče a jdou „důkladně“ smazat tabuli, no a my holky drbeme, drbeme a
zase drbeme. Asi každý si dokáže představit, jaký řev je v naší třídě. Jedním slovem zoologická zahrada. Tento bojový stav setrvá pět minut, pak si každý zobne nějaké housky a najednou zvonek. Všem spadne úsměv z tváře a každý se vzorně posadí. Jen kluci v přední lavici se zvednou, vypoulí své oční důlky a jdou vyhlížet učitele. Pak už následuje ta „nejlepší“ část ve škole a to učení. Adéla Dostálová
Královehradecký kraj Královehradecký kraj leží na severovýchodě Čech. Můžete tu navštívit horu Ostaš s překrásnými vyhlídkami, dvěma labyrinty, projít se k prameni Labe, kde najdete vyobrazeny mozaikou větší města, navštívit Medvědí stezku a prozkoumat krásy okolních hor. Za zmínku jistě stojí Křížová cesta na Kuksu, kde najdete sochy různých věcí a vlastností (například: Zvěstování, Vykoupení, Slza, Hledač, Trnová koruna, Lásky bolest a mnoho dalších). Můžete se projít naučnou stezkou podél Prachovských skal, nachází se tam seskupení skalních věží, sloupů a pilířů vysokých až 40 m, soutěsky. Můžete se podívat na hrad Kost aneb Lobkovický hrad. Třebaže Královehradecký kraj není největší, najdete zde mnoho zajímavých míst, které za prozkoumání opravdu stojí.
Otázky na naše učitele Otázky které jsme položili vašim učitelům, jak odpověděli? Víte co chtěli dělat jako děti? Čtěte dál a zjistíte to. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.
Jak jste se dostal/a k učitelství? Čím jste chtěl/a být v dětství? Jak jste si představoval/a vaše povolání? První pocit, když jste poprvé šel/šla učit? Jak se k vám děti chovají, co se týče autority? Jak na vás působí dnešní kolektiv ve třídách? Co s dětmi v hodinách nejraději děláte? Kdyby jste mohl/a co by jste změnil/a?
Paní učitelka Ferešová – Aj, Che, Ma 1. Chtěla jsem tím být od dětství. 2. Popelářkou
3. 4. 5. 6. 7. 8.
Příjemné vzdělávání ostatních, milé vystupování. Těšila jsem se, měla jsem trochu trému. Čím dál tím hůře. Jak kteří, někteří spolupracují, jiní ne. Spolupracuji s nimi. Chtěla bych, aby si žáci uvědomili, že „Učitelé a žáci nejsou nepřátelé na život a na smrt“.
Paní učitelka Grofová – vše na prvním stupni kromě jazyku a informatiky 1. Díky paní učitelce z mateřské školy. 2. Učitelka v mateřské škole 3. Budeme něco tvořit, co bude bavit mě i děti. Budeme s dětmi kamarádi. 4. Strašně nervózní, ráda za nějakou odezvu od žáků. 5. Většinou bez problémů. 6. Mám štěstí na fajn děti. Někde se najdou vyjímky. 7. Tancujeme na Vařila myšička kašičku. 8. Ubrat počet dětí ve třídě. Každý být vlastníkem stolečku, sedět po jednom. Paní učitelka Havelková – Ma, Fr 1. Baví mě to. 2. Právničkou v Bruselu. 3. Asi tak, jaké je. 4. No problem ☺ 5. Smíšené pocity 6. Hodně záleží o jaké třídě je řeč. 7. Počítám, v jazyku určitě konverzace. 8. Aby děti byli míň líné, více se snažili a míň si povídali mezi sebou. Pan učitel Josíf 1. Všichni v rodině jsou učitelé, takže já se k nim přidal. 2. Kosmonaut, učitel ☺ 3. Nebudu ten co úkoly dělá, ale ten kdo je zadává. 4. Pocit svázanosti, strachu. 5. S respektem, jinak bych si jí vynutil. (pozn. redakce. Berte sakra vážně nebo s nadhledem ☺) 6. – 7. Mikroskopuji, komunikuji 8. V každé třídě interaktivní tabuli.
Pan učitel Kudláček – Ze, Př, Vl 1. Studoval určitou školu. 2. Fotbalista 3. Velké očekávání, které se částečně uskutečnilo. 4. Nervózní 5. Autoritu mám, chovají se ke mně hezky. 6. Je to různé, někde dobré, jinde horší. Děti by měli vědět jak se mají chovat k sobě navzájem. 7. diskutuji se třídou 8. snížit počet žáků ve třídách Paní učitelka Lupoměská – Čj, Nj 1. Bude přidáno po domluvě s paní učitelkou. Paní učitelka Lhotková – Aj 1. V 19 jsem se odstěhovala do Prahy, tudíž mě jazyková škola zaujala, angličtinu jsem totiž milovala. 2. Právničkou 3. Že mě bude bavit. 4. Zdravá nervozita 5. Dělají si ze mě legraci, což mě mrzí 6. Někteří to budou mít v životě horší, když mají tak špatný přístup k ostatním. 7. Konverzace 8. Delší hodiny i přestávky, méně žáků ve třídách. Pan učitel Markup – Fy, Ma 1. Bavila mě matematika 2. Napadlo mě to až na konci základky, učit matematiku 3. Trochu jsem se bál vystupovat před hodně dětmi. 4. Bál se, všichni na vás koukají a vy musíte něco říct. Strašně nervózní. 5. Snažím se být se všemi kamarád, ne vždy to funguje. 6. Doba, když jsem chodil do školy se změnila, děti v páté třídě se baví s osmáky, rozhodně je to lepší. Tolerance v kolektivu je na dobré úrovni. 7. V matematice jenom s učebnicí, ve fyzice bez učebnice, vysvětlování. 8. Změnit pravomoce učitele, příjde mi že učitelé se mají řídit podle rodičů, nemá to být naopak?
Plzeňský kraj Plzeňský kraj se rozkládá v jihozápadní části Čech. Sousedí s Karlovarským, Jihočeským a Středočeským krajem. Památky: Synagoga: je 2. největší v Evropě a 3. na světe. Hned po Budapešťské a Jeruzalémské synagoze. Byla vystavěna v letech 1888-1892. Nachází se na Klatovské třídě.Katedrála svatého Bartoloměje: Nachází se na náměstí Republiky a má nejdelší hlavní věž (102,26m.) v Česku. Katedrála byla vystavěna cca od 1295, současná podoba je ovšem až od roku 1884. Na náměstí Republiky je morový sloup či Stará radnice. Město Plzeň bylo osvobozeno od americké armády a díky tomu vznikl památník DÍKY AMERIKO!!, který se v současné době opravuje, protože se již rozpadal.
Noc v kuchyni 2 Probudil mě pípavý zvuk. Ležela jsem v nemocniční posteli. Nad postelí se skláněla máma, táta i moji milovaní bratři. Když jsem se chtěla posadit, tak jsem teprve zjistila, jak jsem ve skutečnosti slabá, ale za pomoci bratříčků jsem to zvládla. V hlavě mi ještě trochu dunělo, ale už to nebylo tak hrozné. Horší bylo, že jsem měla pořádně velkou bouli. Očima jsem se podívala na všechny členy rodiny a máma, jako by četla moje myšlenky. „ Máš otřes mozku a pár modřin. Není to nic hrozného“ ulevilo se mi, ale jen částečně protože jsem se nepřestala dívat tím tázavým pohledem. „Nechytili ho, zlatíčko“ snažila se usmívat, ale přesto na ní bylo vidět, že má velké obavy. Vzápětí dodala: „ Pátrají po něm policisté z celého kraje“ Trochu jsem se uklidnila. Ale v hlavě mi pořád vrtalo, co jsem mu udělala, že mě takhle surově napadl a možná mě chtěl i zabít? Jediným faktem bylo, že mi už několikrát vyznal lásku a já ho odmítla. Ano, měla jsem ho ráda, ale vždy jsem si myslela, že jako kamaráda. Ale to přece není důvod k takovému napadení. Jak dlouho tu asi kvůli Davidovi budu? Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, takže jsem radši šla spát. Když jsem se probudila, bylo devět večer. Rozhodla jsem si pustit nějakou kriminálku, protože je mám opravdu ráda a potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. V tom nejzajímavějším se otevřely dveře. V nich se objevila postava, asi 185cm vysoká. Když jsem siluetu rozpoznala, strachem se mi zastavil dech. Byl to David. Sebrala jsem všechnu svou sílu, abych se postavila. Všechno mě bolelo, ale já vnímala jen ten strach. „Davide, neblázni. Pojďme si v klidu promluvit.“ „ Ne“, odpověděl chladně. I v očích měl
chlad, jako by byl smyslů zbavený. Teď jsem se už opravdu začala bát jako té noci v kuchyni. Opět jsem křičela a snažila se někoho zavolat. Jenže on se na mě znova vrhl. Tentokrát jsem se odvážila bránit. Už jsem věděla, jakou má sílu. Chtěl mě znovu chytit pod krkem a já se mu vyhnula. Než se stačil otočit, kopla jsem ho do zad. Narazil hlavou do zdi, čím jsem ho trochu zpomalila. Když se otočil, po čele mu stékal pramínek krve. Trochu jsem se lekla, ale když jsem viděla, že opět vstává a chce se na mě vrhnout, vyběhla jsem na chodbu a rychle zavřela dveře do pokoje. Znovu jsem zavolala o pomoc. Konečně někdo přiběhl. Byl to lékař. Mladý, mohlo mu být kolem devětatřiceti. I ve dvou bylo obtížné dveře udržet. Všechny svaly mě bolely, cítila jsem, jak se natahují, jak se snaží mi pomoc, ale moje tělo bylo ochablé. Celá rudá jsem se stále snažila. Klíč od dveří k mému pokoji měla sestra, ale ta byla bůhví kde. Znovu jsem musela zakřičet. Už to nešlo tak jako poprvé, protože jsem byla celkem zadýchaná. Přiběhli další lidé. Bylo to akorát, jelikož dveře jsme skoro neudrželi. Pokoj jsme zamkli. Celá zadýchaná jsem si sedla na židli a já se snažila vzpamatovat. Srdce mi bušilo jako o závod a dech se mi zadrhával v hrdle. Chtěla jsem věřit, že je to jen sen, nějaká noční můra. Jenže bohužel nebyl. Z myšlenek mě vytrhly velké rány, to asi jak se David snažil vyrazit dveře, ale zámek byl pevný a vydržel. Přivolaná policie ho zatkla a bývalý nejlepší kamarád mého bratra byl obviněn z napadení, vloupání a ublížení na zdraví. Zase jsem se mohla cítit v bezpečí. Ale, co bude, až ho pustí z vězení? Jak dlouho tam bude? Dokážu na to zapomenout, nebo budu mít noční můry? Nechtěla jsem na to myslet, ale doufala jsem, že mě nikdy nenajde. Možná se mýlím, možná ne…
Zlínský kraj Zlínský kraj se nachází na jihovýchodní časti České republiky. K originalitě kraje přispívá i skutečnost, že se zde setkávají i tři národopisné celky: Valašsko, Slovácko a Haná - to přispívá k originalitě kraje. Nacházejí se zde dvě chráněné oblasti: Beskydy a Bílé Karpaty. Kraj má členitý, převážně kopcovitý charakter, tvořený pahorkatinami a vrchovinami. Zlínský kraj je velmi oblíbenou turistickou oblastí. Jeho atraktivita vyplývá z množství přírodních, kulturních a historických památek. Nikde jinde v ČR nelze najít oblast, která má hory, zahradní architekturu, lázně, vinařská údolí, pozůstatky Velkomoravské říše , řadu církevních památek a historicky cenných staveb, jakož i ojedinělý případ moderní Baťovy funkcionalistické architektury. Nelehký život Valachů
v minulých dobách dokládá například expozice muzea v nově zrekonstruovaném Vsetínském zámku. Kraj je také známý svými ložisky stavebních materiálů, z nichž nejvýznamnější místo zaujímají štěrkopískyty mají celorepublikový význam. Rovněž důležitá jsou naleziště stavebního kamene, vápence, cihlářské hlíny, nebo i ropa a zemní plyn. No a nakonec vám povím můj osobní názor: Já jsem byla ve Zlínském kraji na táboře s koňmi. Jeli jsme asi 3 hodiny a jakmile jsme se blížili k Zlínskému kraji, tak já koukala jako blázen, jak nádherná kopcovitá krajina tam leží. Bylo to tam fakt nádherné. Určitě doporučuji, abyste tam zajeli, stojí to za to.
Jihomoravský kraj - Vila Tugendhat: Tato vila je považována za nejvýznamnější předválečné dílo německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe, nazývaného otcem moderní architektury 20. století. Je to stavba, která nastavila modernímu bydlení nové rozměry a která spadá mezi prvotní konstrukce funkcionalismu. Nejunikátnější je v celé této budově především obytný prostor se zimní zahradou. Úchvatný je i elegantní a citlivě navržený nábytek v interiéru stavby. Vila Tugendhat byla konstruována kolem roku 1928. V tehdejší době stála pět milionů korun českých a za tuto cenu se dalo postavit 30 běžných rodinných domů. Většina staveb, které tento architekt vytvořil v Evropě, byla ale zničena. V dnešní době mnoho stavitelů napodobuje propojení zahrady s interiérem.
Volná hodina Jak to vlastně probíhá o volné hodině? No vždy, když skončí občanská mučírna, se můžeme přetrhnout, abychom se dostali ven. Když už jsme venku a máme platidla, tak jdeme do sámoshopu. Většinou si koupíme sladkosti a jdeme na pyramidu. Na pyramidu chodím většinou s mou kamarádkou Natkou a dvěma kamarády - Domčou a Erikem. Vždy vylezeme na síť a povídáme si. Nejlepší je, když zapomeneme hlídat čas a sprintujeme na hnusooběd, kde nás většinou překvapí želé maso. Bleeeeeeeeeeeeee. Na další hodinu se netěšíme, protože máme předmět hrůzy, zkouší se a nikdo nikdy netuší, kdo bude vyvolaný. Aspoň že už jsme měli tělocvik první dvě hodiny a nemusíme si kazit zbytek dne. Pohybe, můj zlatý
pohybe. Ach ta má image… Když už jsme najedení, běžíme se nachystat na další hodinu.
Můj sen Konečně! Mám už hotové učení a už se mohu plně věnovat své oblíbené aktivitě. Ježiš! To je doba než to YouTube naběhne. Ano, má oblíbená aktivita je YouTube. Úplně jsem se v něm zhlédla. Přijde mi naprosto boží, kolik lidí mě miluje a kolik je milováno. Proto chci být jako oni. Být milovaný… Proto natáčím videa. Baví mě to. Mám sice jenom pár odběratelů, ale přece každý někdy začínal. Třeba Stejk - ten má přes 400 000 odběratelů a původně měl 0. I Shopaholic Nicol, Hoggy nebo Gogo začínali. Je to můj velký sen a já doufám, že se mi to někdy splní. Asi nikdo na začátku nemá zrcadlovku a světla. Postupně se technika zlepší… doufám… Teď víš můj velký sen. Je to skoro nemožné, ale pořád existuje naděje, že se mi to splní. Šance je malá, ale pořád je to šance! Když o tom teď takto přemýšlím, neplatí to jen o mém snu. Vždycky je naděje! Little girl (Některé sny nevydrží dlouho… tak uvidíme.)
HELENA MERTLOVÁ Módní návrhářka Helena Mertlová vytváří limitované kolekce Její limitované kolekce prêt-à-porter ( neboli ready-to-wear) vystupující pod značkou Helen Mertl. Značka Helen Mertl se specializuje především na modely z luxusních materiálů, zejména hedvábí ( její modely se vyznačují velkou ženskostí, nepodléhají měnící se trendům a září nadčasovou elegancí, často umocněnou lehkými látkami). Tváří a ambasadorem módní značky Heleny Mertlové se stala hollywoodská herečka československého původu Barbara Nedeljakova.
Literární výchova KAREL IV. Vlastní životopis A tak, když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestru, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně
zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech. Z boží milosti jsme dovedli mluvit, psát a číst nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky tak, že jsme byli mocni oněch jazyků stejně jednoho jako druhého. Tehdy náš otec odjel do hrabství lucemburského pro jakousi válku (…) a nám svěřil svou pravomoc nad Čechami po dobu své nepřítomnosti.
KAREL IV. (1316-1378) Pocházel po otci z dynastie Lucemburků. Byl to první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské, a byl posledním korunovaným burgundským králem. Stal se tak osobním vládcem všech království Svaté říše římské. Karel IV. byl syn dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. Byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal při biřmování během své výchovy ve Francii po svém strýci a kmotrovi Karlu IV. Sličném. Karel IV. patřil mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku. Byl neobyčejně vzdělaný a inteligentní, plynně hovořil pěti jazyky - česky, německy, francouzsky, italsky, latinsky. Měl čtyři manželky:1. Blanka z Valois - s ní měl 2 děti 2. Anna Falcká - 1 dítě, malý Václav hned po narození zemrěl 3. Anna Svídnická - 3 děti, jedno po narození zemřelo 4. Alžběta Pomořanská - 6 dětí
Moje závislost Já jsem závislá na uklízení. Vždycky mám ráda pořádek a také srovnané věci (např. ve skříni). Také ráda chodím spát do uklizeného pokoje, vždycky je to lepší, než chodit do neuklizeného pokoje a ráno to všechno uklízet, stejně vám mamka nebo taťka řekne, ať si to uklidíte. Skoro každý víkend s mamkou uklízíme, ale poté přijde taťka a vezme nějaké jídlo a začne hrozně drobit, tak mamka zuří a to samé i já, když přijde bráška a začne tahat hračky a všechno vytahuje ze šuplíků, já poté musím zase jít a všechno to uklidit, protože když to neuklidím, tak pořád zakopávám o hračky. Možná vám to přijde jako velká blbost, ale já to uklízení mám fakt ráda.
Nejlepší dárek-svítící Eiffelova věž Jednou jsem v novinách objevila 3D puzzle. Bylo to 3D puzzle Eiffelova věž. V okamžiku kdy, jsem je spatřila, jsem se do nich zamilovala a hrozně jsem je chtěla. Mamku s taťkou jsem pořád otravovala, že je musím mít. Tak tedy, že mi ho koupí k Vánocům a já zase - jestli ho už koupili, ať ho nevyprodají. První co bylo (když už byly pod stromečkem dárky), jsem hledala krabici, v čem by mohly být. Vtom jsem vykřikla: ,, Mám je!“ Hned jsem začala stavět. Mají asi 260 nebo 280 dílků. Asi za 30 minut byly postavené a já hned hučela jsem do taťky, ať mi sežene baterie, že to musím zkusit rozsvítit. Rychle jsem to zkusila rozsvítit, bylo to překrásné. A já byla spokojená. Nejkrásnější dárek.
Šokující svět zvířat Stegosaurus měl nejmenší mozek ze všech druhů dinosaurů v poměru k velikosti jeho těla .Vážil téměř 2 tuny a byl dlouhý 6 metrů, ale jeho mozek byl srovnatelný s velikostí vlašského ořechu. Největší dinosauří vejce na světě byla objevena v Asii. Patřila masožravému segnosaurovi. Měřila 45 centimetrů. Brazilské druhy pavouků mají nejsilnější působivou jedovou žlázu. Pavoučí zápasy jsou velice populární na Filipínách. Lidé chytají samice pavouků. Vítězem zápasu je ten, který dokonale zahalí druhého pavouka do lepkavého pavučinového vlákna. Výři mohou otočit hlavu až o 270 stupňů. Dospělý ježek má asi 5000 až 7000 ostnů. Během zimního spánku klesá tělesná teplota ježků z 35°C na 10°C, srdeční tep se zpomaluje ze 190 úderů na 20 úderů za minutu a jsou schopni na několik minut nedýchat. Lední medvěd drží rekord dosažením váhy 1002 kilogramy. Na rozdíl od psů a vlků hyeny vyjí s hlavou skloněnou k zemi. Čelisti hyen jsou natolik silné, že dokáží čelit tlaku 800 kilogramů na třenových zubech. Hyena skvrnitá dokáže samostatně zabít dospělou šelmu vážící 3krát více, než váží samotná hyena. Šelmu pronásleduje i více než 5 kilometrů při rychlosti 60 km/h. V České republice se občas vyskytují někteří jedinci vlků, kteří většinou přišli přes hranice. V Čechách byl poslední původní vlk zastřelen v roce 1891.
Orangutan v malajštině znamená lesní muž . Oči krakatice mohou být až 40 centimetrů velké - téměř tak velké jako kolo od auta. Znakoplavka má oči rozdělené do dvou částí: jedna polovina je přizpůsobena k vidění nad vodní hladinou a druhá pod ní. Kolibřík zamává křídly v jedné vteřině 50 krát až 200 krát a pohybuje se tak prudce, že je vůbec nevidíme.
Uhádni domácího mazlíčka Ahojky, jsem malá a roztomilá myšička, ale pozor myš nejsem. Sice mám uši jako ona a taky ocásek (i když mám ho mnohem větší a odlišný než mají myši). Mám velké a dlouhé nohy, po niž se pohybuji. Jsem velký skokan, když mi hrozí nebezpečí, jsem schopný vyskočit až 3 metry do výšky. To je moje obrana, přední nohy spíše slouží k podávání jídla a věcí. Mám hladkou krátkou srst, může být béžová, ale i světle hnědá. Ocásek (jak už jsem říkal) mám dlouhý a na konci ocásku mám černobílé chloupky. Dalo by se říct, že jsem noční živočich. Živím se především semeny trav, hlízami a šťavnatými částečkami místních rostlin. Někdy lovím i hmyz. Mohli jste mě vidět i ve večerníčku. Kdo jsem? Nápověda: (kíbrat)
Blanka Matragi Blanka Matragi je módní návrhářka a designérka narozená 20.2. 1953 ve Světlé nad Sázavou. No to se lehce řekne, návrhářka, návrhářů, kteří pocházejí z Čech je spoustu, ale tato žena je jedinečná. No, ale teď již opravdu jen k ní. Své veleumění zdědila po tatínkovi. Nejprve se vyučila jako brusička skla, a to jen proto, že chtěla jít v jeho stopách. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor oděvní výtvarnictví pod vedením Zdeňky Bauerové. V roce 1976 zíkala 1. místo v celosvětové soutěži Módní tvůrce. Když studovala, seznámila se s Makramem Matragim a roku 1979 se za něj vdala a společně se odstěhovali do Libanonu. 1880 žije v libanonském Bejrůtu, kde si otevřela svůj modní salón. V Libanonu ušila převelice nádherné svatební šaty, které se lidem natolik líbily, že začala šít více a více. Šije jenom pro ženy, jediní muži, kteří nosí její ošacení, jsou páni u policie. Pravděpodobně je jedna z mála
návrhářek, která se nemusí koukat na cenu. Každý její kus je originál, taky si vezměte kolik dnů, měsíců nad tím stráví…
Bolek Polívka Bolek Polívka se narodil 31.července 1949 (66 let) ve Vizovicích. Je to český dramatik a hlavně herec. Vystudoval brněnskou JAMU a v roce 1972 spoluzaložil Divadlo Husa na provázku. V roce 1993 si v Brně založil vlastní Divadlo Bolka Polívky. Hrál ve filmu Domácí péče, Tři bratři, Hodinový manžel, Cesta z lesa atd. Za ztvárnění postavy faráře Holého ve filmu Zapomenuté světlo získal Českého lva a cenu za herecký výkon. Druhého Českého lva dostal za roli ve filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Film byl také nominován na Oscara. Účinkoval v několika filmech Věry Chytilové, např. v komedii Kalamita (1981), ve filmovém přepisu vlastní divadelní hry Šašek a královna z roku 1987 nebo v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992). V televizi uvádí vlastní pořady Manéž Bolka Polívky a Bolkoviny. Je otcem šesti dětí. Nejstarší je dcera Kamila (maminkou je Stanislava Polívková), následuje Anna, která je také herečkou (maminkou je česká herečka Evelina Steimarová), syn Vladimír (narozený ze svazku s francouzskou herečkou Chantal Poullain). Poslední partnerkou je Marcela Černá, se kterou má syny Jana, Františka Antonína a dceru Marianu.
Bratři Bubeníčkovi Jednovaječná dvojčata Otto a Jiří Bubeníčkovi pocházejí z cirkusové rodiny, akrobacie se jim hodila v začátcích taneční kariéry. Tanec vždy brali spíše sportovně a v baletním sále hráli například fotbal. Až na taneční konzervatoři si uvědomili, že by to mohlo být jejich povolání. Na soutěži v Lausanne si jich všimnul John Neumeier. V 18 letech spolu nastoupili do Hamburgu. Oba jsou sólisté svých domovských souborů. Jiří je hlavně choreograf a Otto dělá kostýmy. Klára
Citáty a moudra „Citát je lepší než argument. Lze jím vyhrát spor, aniž byste odpůrce přesvědčily“-Gabriel Laub. Citáty, moudra nebo třeba slavné výroky byli dříve pro naše prarodiče velmi důležité, poučovali se z nich, učili se z nich
a mnohem víc. Já jsem si proto pro vás připravil několik citátů z knihy Moudrá moudra od Michala Ptáčka, vydáno v Albatrosu. Nové přátelství je pevné, ale staré je ještě pevnější. Antifon Uhněte z cesty spravedlnosti, je totiž slepá. Lec Nikdo nemyslí už svobodně, jakmile je součástí společnosti. Paul Nechci živit tvou pýchu, na to si stačíš sám. Eco Kdo věří sám v sebe, ten našel nejlepší podporu. Havlíček Nepleťte si odvahu s bláznovstvím. Hubbard
Co bych změnil kdybych byl starostou.. Začal bych asi u dětských hřišť, staré bych buďto opravil, nebo rozebral a postavil nové. Často na sídlištích není kvalitní umělá plocha na hraní basketbalu nebo fotbalu. Sportoviště bych zkvalitnil a vstup na plochy třeba zpoplatnil, kdyby kvalita odpovídala ceně. Vypsal bych soutěž na nejvíce rozbitou silnici. Do policie bych přivedl další policisty. Na náměstí bych opravil kostky a dodělal střechu kostela. Koupil bych nové učebnice do škol a školy opravil nebo zateplil. Autobusové nádraží bych zmenšil, protože tolik nástupišť je zbytečné. Na to místo bych vysadil nové stromy a keře. Celkově bych přidal ještě zeleně, protože zeleně není nikdy dost !! Zavedl bych po celém městě síť WI-FI, ta by se platila z daní bohatých občanů. Pro bezdomovce bych postavil na zimu ubytování. Platili by podle svých možností nebo by byli zaměstnáni na nenáročné práce . Určitě bych zmenšil počet kruhových objezdů, máme jich v České republice nejvíce na obyvatele široko daleko. ☺
Co mě dělá šťastnou? Každý někdy zažil pocit štěstí. Pro každého to znamená něco jiného. Pro mě to znamená být s kamarády. Nejvíce jsem šťastná když jsem s mojí nejlepší kamarádkou. Ten pocit, když se společně smějeme, bavíme, probíráme kluky a podobně, vždycky mě to zahřeje u srdce. Někomu to nepřijde, ale přátelství, myslím tím opravdové přátelství, to je dar, který
nás potká jen párkrát za život. S mojí kamarádkou si perfektně rozumíme. Smějeme se, domlouváme si plány na narozeniny, i když je máme až za půl roku. Je to úžasné. Mám ji moc ráda, a když se občas neshodneme,tak názor neměním!
Ach ty sny Jednou v noci se mi zdál ten nejlepší a nejkrásnější sen, na který asi nikdy nezapomenu a doufám, že se mi taky splní. Odpoledne jsem šla s kamarádkami na tancování, které probíhalo jako vždy. Rozcvička byla sice dlouhá tři písničky, což je zatím v pohodě a pak přišly na řadu sklapovačky, kliky a další posilovací cvičení. Nejprve nás to rozhodilo, protože jsme nikdy posilovací cvičení nedělali, ale naše lektorka nám řekla, že už jsme dost velký na to, abychom zkoušeli něco nového a něco těžšího. Když jsme skončili s rozcvičkou a měli pětiminutovou přestávku na pití, povídali jsme si, co nás čeká při procvičování naší sestavy. Báli jsme se, že nám přidá něco úplně nového, co nebudeme zvládat. Naštěstí nám jenom oznámila, ať se snažíme a soustředíme, protože na konci lekce dá těm nejlepším tanečníkům šanci jet do Prahy a setkat s těmi nejlepšími zahraničními lektori z celého světa. Když nám lekce skončila, všichni čekali, až nám řekne, koho si vybrala a kdo se setká s lektory z celého světa. Nakonec konečně vybrala tři tanečnice a mezi nimi jsem byla i já! Bohužel jsem se potom vzbudila a musela do školy.
Co dělat, když mám chuť dát někomu přes hubičku Každý z nás už určitě někdy zažil ten pocit, kdybychom nejraději hodili celý svět za hlavu a na všechny se… no prostě byste to nechali plavat. Já takový člověk rozhodně nejsem. Jsem tak trochu agresor. Ne, že bych přišla na ulici a kdykoli by mi něco jen trochu vadilo, prostě bych dala nějakému nebožákovi, který by byl zrovna na ráně, lidově řečeno do ciferníku. To tedy rozhodně ne. Jsem bytost preferující způsob, kdy v sobě všechno dusím a v momentě, kdy číše mojí trpělivosti přeteče, nenápadně odejdu z místnosti, někde se zavřu a „vykřičím“ se z toho. No anebo si doma položím polštářek na postel, chvíli vedle něj sedím a pak řeknu: „Hmmm, hele, kámo, sorry, ale dneska ti to fakt nesluší, musím tě trochu načechrat.“ A začnu do něj bouchat a kousat a štípat a dupat a trhat a řvát a
podobně. Můj milý čtenáři, jelikož čteš tento článek, zřejmě potřebuješ pomoci se svou depresí a stresem. Potřebuješ se někomu vyplakat na rameni. Já s tebou plně soucítím. Tady je pár rad. Když tě naštve: a) kamarád - tak to je vážné. Kudla do zad od přítele? To zabolí. Uvažuj tak, že to možná nebude úplně „BFF“, když tě takhle podrazil. Ty ale ukaž, že si lepší, a zkus se omluvit (ručně vyráběný dárek tomu navíc dodá to pravé kouzlo. Pakliže jsi si jistý, že chyba je na druhé straně, nelámej si s tím hlavu. Chovej se jako obvykle. Nedej na sobě znát hněv a tvůj sok bude muset postupovat podle první možnosti. Když tě naštve: b) příbuzný - zůstaň klidný. Je to běžné. Neznám rodiče, kteří by se nikdy nepohádali s vlastními dětmi. Může to být též sourozenec. Dokonce i babička nebo děda. Ale ruku na srdce, prarodiče jsou nejhodnější osoby světa. Pokud tedy nezapomenou koupit sladkosti. Tento druh hádek se vyskytuje asi nejčastěji. Vyřeš to jako civilista a v žádném případě nezkoušej takové to slavné: „Fotříku, já se ti odstěhuju!“ To prostě ne. Myslíš si, že vaši budou na nervy, když nebudou muset živit o jeden hladový krk méně? Zkus to jako já, maličko je vyprovokuj, jako jsem to jednou udělala já. Taťka mi řekl: „ Už si vezmi mikinu, venku je zima!“ Tak jsem šla na půdu, vytáhla kombinézu a šla ven v kombinéze. Rozesmál se a vztek byl ten tam. Musíš ale poznat kdy je to vhodné a kdy ne. Když tě naštve: c) učitel - tohle je úplně pohoda. Zažil to každý. Samozřejmě kromě prvňáků, kteří ještě nepoznali teror a hrůzy, které na ně číhají ve školních lavicích. Je to ten nejhorší případ. Proč? Protože kamaráda můžeš poslat někam, ale učitele ne. Moje metoda tkví v tom, že se nesmíš nechat vyvést z míry. Vydýchej se a „makej“ dál. Když tě naštve: d) něco jiného - může to být třeba verdikt porotce v tvém oblíbeném seriálu nebo nějaká věc, kterou sis třeba zapomněl doma. Jako co to? Ona si dovolila odpochodovat s mojí taškou, když jsem se nedívala či co? Néééééééé. Nevadí, chovej se jako poctivý člověk, jenž se snaží jít příkladem mladším osobám. Pokud ti od tvojí „depky“ nepomohla ani jedna možnost, buď jako já. Udělej si dlouhou koupel. Relaxuj. Koukni na nějakou „komedošku“, pozvi kámoše a zdlábni chipsy. Nebo se nebudeš chovat jako civilista a zkusíš něco tvrdšího. Např. Voodoo nebo si napiš seznam sprostých slov a ke každému slovu přiřaď osobu, která tě štve. Takže doufám, že jsem ti pomohla a ….. AHOJ☺
Dovolená o prázdninách Morava je daleko! Trochu uvažuju nad otázkou: Mám jet nebo ne? Sužuje mě představa, jak to tam asi bude vypadat, ale na druhou stranu uvidím zámek Lednici, nádrž Nové Mlýny, hrad Děvičky, Pavlov a další památky, které tolik miluju. Jelikož jsem měl na rozhodování asi půl hodiny, protože nám strejda zavolal, jestli s ním někdo jede, neváhal jsem, sbalil si svých pět švestek a už jsem se viděl v autě. Nakonec jsme si „dovolenou“ užili, i když bylo občas deštivo, ale každopádně se mi splnilo přání- viděl jsem zámek Lednici, za což rodičům velmi děkuju, neboť se jim na Lednici příliš nechtělo, ale krásné vzpomínky a zážitky z výletů se z hlavy nevytrácí, a proto jsme zámek navštívili. Koupil jsem si razítko, vizitku, pamětní minci a zase zpátky do „chatek“. Tuto nezapomenutelnou „dovolenou“ mi budou připomínat nejen fotky a už se těším na další vydání za kulturou, památkami a dobrodružstvím. Na závěr bych chtěl podotknout, že až na pavouky pod polštářem jsme si „dovolenou“ vychutnali (teda spíš rodiče) ve smyslu ochutnávek vína. Každý večer nemohlo chybět u stolu víno, z čehož usuzuju, že se rodičům tento prodloužený víkend také vryje do paměti.
Dušičky Na den 1. listopadu se slaví svátek Všech svatých. Hned další den nás čekají dušičky (neboli svátek zemřelých), nazýván také v anglickém jazyku Halloween. Dušičky slaví valná většina států. Samozřejmě každý po svém. Na českém území se tento svátek slaví od pohanských dob. V naší zemi se o tomto svátku chodí na hřbitovy pokládat věnce a svíčky. Také se věřilo, že se o dušičkové půlnoci duchové schází na svoje bohoslužby. Už i Keltové prý věřili v to, že se na tuto noc mohou setkat s pradávnými předky a se všemi mrtvými. Během dne se děti vypraví na koledu a dlabají velké i malé dýně. Dýně mohou mýt libovolný tvar i legrační, nebo strašidelné obličeje. Mohou si vyzdobit dům i zahrádku různými nočními tvory, strašáky, papírovými pavučinami, nebo dýněmi a tak podobně. V některých družinách škol se konají informační a zábavná odpoledne. Kde se děti dozví i občas něco zajímavého. Zde v naší škole byla možnost přespat ve škole, při které zažily krásné chvíle.
Exotické ovoce - mangostan Příjemná sladkokyselá chuť roste na velmi zvláštních rostlinkách. Mangostanu, který svůj plod nedokáže vydat dříve než po době sedmi až devíti let. Její exotické plody se nejprve musí rozkrojit a odebrat slupku. Uvnitř je bílá nebo lehce růžová kluzká dužnina, která se po upražení můžekonzumovat. Je to jedno z nejchutnějších druhů ovoce.
Exotické ovoce - AverrhoaCarambola něco k rostlině: Averrhoa pochází z jihovýchodní Asie. Je 10 metrů vysoká, je to stálezelený strom. Plody jsou zelené až žluté, oválné, 10-15 centimetrů velké s hvězdicovým průřezem. Má sladkokyselou chuť a velmi osvěží. Plody dozrávají za 4-5 měsíců. využití: Dají se konzumovat čerstvé nebo z nich udělat džusy, džemy, kompoty a ovocné saláty. Dokonce se z nich vyrábí víno, polévky a hlavní jídla. Má všestranné využití.
Halloween V USA, Kanadě, Austrálii, Velké Británii a v dalších zemích se slaví Halloween úplně jinak než u nás, tedy 31.října. Slovo Halloween vzniklo zkomolením slova All Hallow’s Eve, který se ve staroangličtině označoval jako předvečer dne všech svatých. První zmínky o Halloweenu sahají až do roku 1745. Mezi symboly Halloweenu patří vydlabávání dýní, různé kostýmy, masky a strašidelná výzdoba. Děti ten večer chodí dům od domu v kostýmech a při tom křičí “Trick-or-treating“ v překladu to znamená “Dejte mi koledu, nebo vám něco provedu.“ Při Halloweenu se také říkají hororové historky a koná se každoroční Halloweenský průvod. Děti při Halloweenu zažijí nevšední zážitky.
Hodina fyziky Každou hodinu fyziky se přesouváme do „smraďošky“, kde to páchne uzeninou. Proto dnešek není výjimkou. Každopádně nesnáším chvíle, kdy zazvoní školní zvonek a já sedím v lavici zařezaný jak děda po pátém pivu a čekám na ten okamžik, kdy vejde do třídy náš fyzikář se sešity v ruce a s úsměvem, z čehož poznám, že byly zase samé pětky. Říkám si, že jsem vůl a že jsem zase celou písemku opět zvoral.
S trochou štěstí jsem nakonec dostal dvojku, přičemž mi učitel oznámil, že pro začátek to ujde. Můj soused Ondra má fyziku velmi rád a líbí se mi jeho poznámky při těchto hodinách. „Jednou jsem předjel na kole babetu“, poznamenal, když pan učitel vysvětloval látku ohledně pohybu. Zbytek hodiny trávím se zamyšleným pohledem, občas se kouknu na IT a přikyvuji, abych dal najevo, že vše chápu – i když je to naopak. V závěru už jen počítám minuty a připadá mi, že čas v tuto chvíli ubíhá pořád pomaleji, ale ono je to stejně jedno, protože pak přijde angličtina a to je další horor.
Hodina práce s technickým materiálem - „Hurá“ Každý druhý týden má jedna skupina VII.A dvě hodiny práce s technickým materiálem. „Všichni jsou moc rádi“! Po tělesné výchově si všichni sbalí saky a paky a jdeme si stoupnout na japex .Když zazvoní ten ďábelský zvonek, tak se z dozoru připlíží pan učitel. Jdeme za ním temnou uličkou. Pak odemkne dveře. Za těmito dveřmi se skrývá třída, ve které jsou staré stoly a obrázky učiva. Po tom, co nám pan učitel vysvětlí, co budeme tyto hodiny dělat, pustíme se do práce. Začneme brousit a řezat, no prostě jaká nuda pro kluky, tak o to větší nuda pro holky. Mezi tímhle vším je přestávka, je to chvíle úlevy. Občas se modlíme abychom někde neudělali chybu. Zvoníííí. Vlastně nevím… Asi je to dobře, zkusit si manuelně dělat.
Já a přestávky ve škole Když nastane přestávka a odejde učitel ze třídy, vytáhnu mobil z kapsy a začnu na něm pařit hry, tedy pokud nenastane výjimka a nejdu s Terkou a Mončou na chodbu. Na chodbě se setkáváme ještě s dvěma dalšíma holkama. Často si tam ukazujeme vtipy na mobilech, ze kterých poté málem umíráme smíchy, a nebo děláme různé kraviny. Musím říci, že to jsou fakt moc fajn holky. A pokud nenastanou tyhle činnosti, tak si zajdu do své bývalé třídy na pokec. Přestávky jsou tu fajne, na škole jsou to nejlepší. Kdyby ve škole nebyly přestávky, tak by mě z toho asi tady totálně hráblo, ještě že tu tedy jsou. I když tedy nemám moc ráda jednu přestávku, no tu nemá rád skoro nikdo. Nemám ji moc ráda, protože při ní musíme chodit ven, i když je
venku celkem zima. Je to prostě otravná přestávka! Vždycky, když už se chodí zpět do tříd, tak zvenku chodíme jenom jedněmi úzkými dveřmi, což je celkem na prd, všichni se tam kvůli tomu totiž mačkají, strkají, rvou se tam a podobně. Ještě, kdo kdy do prkýnka vymyslel to, že si musíme zouvat boty na tom malým koberečku před dveřmi na tartanu, kde nemůžeme ani jednou nohou šlápnout mimo?! To je podle mě úplně nesmyslně udělané, protože se na ten kobereček vejdou sotva dva lidé a ti, kteří musejí čekat venku, než se na ně dostane řada, to štve. Ale to je jen můj názor. (trocha kritiky)
Já a puberta ! Puberta je hrozně divná věc. Dřív jsem si rozuměla s rodiči a byla jsem ta hodná malá poslušná holčička. Jenomže od té doby, co mi začala puberta, je to jiné, ve škole jsem začala dostávat špatné známky, nebavilo mě to. Začalo to školou, pak jsem se chytla blbý party. Kašlala jsem na školu a raději jsem chodila ven s mými falešnými kamarády. Teď už to vím, nebyli to kámoši, ale lidé, co mne jen využívali. Tady to bylo asi kolem 10 let. Ale pak jsem začala chodit ven se sestrou a ta měla taky svou partu, tak jsem byla s nimi venku. Jenomže jsem byla pořád taková, která chtěla být oblíbená, a když se se mnou začali bavit starší lidé, vždy jsem se cítila být nějak populární. Časem jsem se s nimi také přestala bavit. Když jsem už šla do 6. třídy, dělala jsem opět problémy. A teď už je to opět v pořádku, s rodiči si zase rozumím a mám se dobře i rodiče. (tomu se říká - nahoru, dolů…)
Mé vysněné povolání, které vím, že nikdy dělat nebudu aneb od zpěvačky až k delfínům „Japonsko je můj sen. Stejně jako když máte intenzivní sen, já mám Japonsko. Mám ho v sobě od táty, z dětství. Písmo, obrazy, jídlo, komiksy... Důvěrně známé místo, kde jsem nikdy nebyla. A kdykoliv se mu ráda přiblížím," říká Aňa Geislerová. Nemyslím si, že někdo odsud by se chtěl do této oblasti podívat, ale neříkejte, že nemáte své vysněné povolání. Já ano. Dnes se s vámi o něj podělím. Jako malá jsem chtěla být zpěvačka, ale sestřička mi řekla, že bych neměla čas na rodinu, byly by samé koncerty a to na mě není. Nejsem introvert, ale strach z toho někam jezdit bych nepřekonala a navíc, rodina
je pro mě životní záležitost. A také neumím zpívat… No možná ano…. Maximálně bych mohla vystudovat konzervatoř a věnovat se mému oblíbenému koníčku - hře na kytaru. Ale to také není ono. Když jsme jeli jednou autem, tak jsem si řekla, že by mě bavilo fotografovat. U toho jsem zůstala, ale je to jen část z mé vysněné profese. Další náplní mého povolání by bylo spisovatelství (proto také sedím na skvělé hodině žurnalistiky). Miluji psaní a už několikrát jsem se pokoušelo napsat knihu, ale potom se již nenašel čas. Ale jednou jsem v knize Kdo je vrah chtěla pokračovat, ale jeden pán, který opravoval notebook, tu knihu vymazal. Měla jsem vztek na celý svět. Znovu je to jen kousek z celého snu. Už když jsem byla maličká, tak jsem kreslívala. Od první třídy jsem chodila na výtvarný kroužek, ale letos už jsem přestala. Chtěla jsem mít více času na učení a volný čas. Ale nebojte se, kreslím stále a velice, převelice ráda. Proto bych chtěla do svých knih ilustrovat a vkládat fotografie. No, a protože v horoskopu je o beranovi napsáno, že je workoholik, líbí se mi ještě jeden typ práce. Zvířata? To je moje. Doma vládnou kočky. U nás to není tak, že kočky žijí s námi, ale že my žijeme s kočkami. Prostě jsou vedoucí. Když jsem byla malá (a tady je důkaz, že vše si člověk nese z dětství), prohlížela jsem si obrázky psů. Jeden mě zaujal. Rasa Shiba- Inu ( čti Šiba inu) a poté, asi o pět let později jsem ho viděla v Hradci Králové. Tohoto psa chci doposud, ale nevypadá to nadějně. Jestli si to teď čte sestřička, tak to určitě přestane číst, psa totiž nechce. Toto jí vzkazuju: Klid, pes nebude a klidně si to dočti, už tam nic o něm nebude!!!! Jak už jsem řekla, zvířata jsou pro mě velmi roztomilá a až budu velká, budu mít dům plný zvířat. Když zvířata, tak myslím vážně zvířata, nejen králíčci, pejsci, kočičky…. Ale delfíni. Ano! Čtete správně! Chtěla bych se s nimi potápět a zkoumat jejich podvodní život, rukama se jim držet kolem krku a jen vnímat to mořské ticho. Miluju moře a delfíny. Takže si to shrneme,….. chci být spisovatelka, která si sama ilustruje a fotografuje do svých knih a potápět se s delfíny a také o jejich životě psát. Tato práce je však sen…. Každý sní a pak se ocitne v zavřený „kanclu“ ve velkoměstě. Ale kdo ví? Třeba zrovna toto píše budoucí spisovatelka, která si splnila svůj sen! Možná, že se opravdu stanu tím, kým chci být… Bylo by to neuvěřitelné. Bylo by to jako z filmu, jak Popelka ke štěstí přišla. Nicméně je to můj sen a nikdo mi ho nevymluví.
Mé vysněné povolání, které vím, že (asi) nikdy dělat nebudu Každý z nás si už od dětství buduje představy o budoucím životě – povolání, vhodného partnera, dokonce znám lidi, kteří přemýšlejí nad otázkami typu: Kolik budu mít dětí? Ne, o tomhle psát nechci… Už od předškolního věku je mým snem stát se učitelem. Jak jsem starší a starší, toužím učit na základní škole. Mám tady, u nás ve škole několik „vzorů“ – učitelů, u kterých se mi líbí typ učení, jejich zajímavé metody (radši je nebudu jmenovat). U spousty učitelů si všímám jejich zkušeností a léta praxe, podle čehož také usuzuji, jestli je to dobrý nebo špatný učitel. Už na prvním stupni mě bavila vlastivěda, což je na druhém stupni směs dějepisu a zeměpisu. Dějepis je mým nejoblíbenějším předmětem a věřím, že nejsem jediný na této škole, kterého baví dějepis. Tento předmět se totiž liší od ostatních předmětů jedním prostým důvodem: Zatímco se v matematice, češtině a ostatních předmětech učíme o věcech, které nás posouvají dál a snaží se nás co nejlépe připravit na budoucí život, dějepis se zaměřuje na minulost – jací lidé dříve obývali naši vlast, apod. A to je jedna z hlavních příčin, proč mě dějepis baví. Při čtení tohoto odstavce se asi několik čtenářů bude chytat za hlavu, ale baví mě čeština. Vím, že čeština není u některých jedinců zrovna nej předmět (alespoň u většiny), ale dáte mi za pravdu, že spousta dětí si klade otázky: Proč se nepíše v češtině jen jedno i a proč jsou i/y nebo proč ve větě musíme hledat podmět a přísudek… V této chvíli použiji větu paní učitelky Svobodové: „Čeština je krásnej, ale těžkej jazyk“. Dodnes mi vrtá hlavou, jak může nějaký vlastenec, jak se říká „ČECH JAK POLENO“, napsat např. slovo babička s tvrdým y. No, radši pryč od tohoto tématu – nebudu tady dělat lekci češtiny. Každopádně jsem se chtěl dostat k závěru, že chci vystudovat střední školu, nejspíš gympl a potom na vysokou (Pedagogickou fakultu). Ale musím potvrdit význam nadpisu - asi nebudu učitel. Existuje několik důvodů, proč nebudu učitel – tak třeba: nejsem tolik nabyt vědomostmi, abych mohl studovat zrovna češtinu. Ale – toto povolání (učitel) má jednu skvělou výhodu, a sice: prááááááááázdniny. Většina lidí chodí celý červenec a srpen do práce, kdežto učitelé mají „leháro“, prostě když nejsou ve škole děti, učitelé logicky nemají koho učit, takže jsou na prázdninách jako děti, vlastně v jejich případě na dovolené. Tím se jen snažím poukázat na výhody této profese. A přece: BŮH VÍ, JAK TO DOPADNE ☺.
Minidotazník pro naše milé učitele 1. Který předmět byste učili, pokud byste nemohli učit ten svůj? p. uč. Ferešová: tělocvik p. uč. Macasová: D, VV p. uč. Kudláček: žádný – ZE a PŘ jsou nejlepší ☺ 2. Kdybyste se měli převtělit do svého kolegy, do jakého? p. uč. Dušek: Raději do hezké kolegyně! p. uč. Josíf: p. uč. Lhotková – umí krásně angličtinu p. uč. Svobodová: do Oty Duška p. uč. Turynová: ráda jím, tak by to byla jedna z našich kuchařek 3. Kdybyste se měli převtělit do některého žáka této školy, jaký by to byl? p. uč. Mikanová: Zuzka Malinská p. uč. Prokopová: Varhaník, …. již tu není p. uč. Macasová: Prvňáček ☺ p. uč. Josíf: do tebe, protože máš samé jedničky (říká N. Lupoměské) p. uč. Kudláček: např. Horník, Nekvapil – nic je nerozhodí 4. Který z Vašich kolegů Vám připadá jako velký vtipálek? p. uč. Raková: Šárka Ferešová p. uč. Brandstillerová: p. Svobodová (vtipná) p. uč. Ferešová: p. uč. Josíf p. uč. Josíf: JÁ (kdo jiný) p. uč. Lhotková: Mgr. T. Kudláček 5. Jakou nejlepší hlášku jste slyšeli od svých žáků? p. uč. Svobodová: Dobře vy! p. uč. Macasová: obřízka = malá bříza p. uč. Gregovská: vrchní část hlavy: vemeno (místo temeno) p. uč. Ferešová: Máslo získáme tak, že ho vytáhneme injekč. stříkačkou krávě zpod kůže p. uč. Josíf: hrabavý pták …. krtek p. uč. Prokopová: učíme se rádi p. uč. Kudláček: Holocaust je sloven. lidový tanec 6. Chtěli byste se stát dnešní mládeží? p. uč. Ferešová: Vzhledem k tomu, že nemám i – phone …. tak asi ne
p. uč. Prokopová: jasně, mládí znova p. uč. Dušek: ne, nechtěl bych celý den mačkat nějaké čudlíky… 7. Podělte se s námi o nějaký trapas ze školy: p. uč. Josíf: vybuchl mi pokus při praktikách z PŘ p. uč. Mikanová: ťukala jsem na vlastní kabinet a čekala, až se ozve „dále“ p. uč. Brandstillerová: zamknu i kolegyni v kabinetě p. uč. Prokopová: zakopla jsem o školní batoh a letěla přes celou třídu, dopadla a zbytek hodiny jsme se prochechtali, nešlo už učit 8. Jak byste se charakterizovali jedním slovem? p. uč. Gregovská: upřímná p. uč. Macasová: malá ☺ (ale šikovná) p. uč. Josíf: prostě: UČITEL ☺ 9. Udělali jste někdy nějakou odvážnost? Jakou? p. uč. Dušek: Vytáhl jsem tonoucího chlapce z vody. p. uč. Brandsillerová: Když mi hořelo auto, vyndala jsem dceru a věci, než to vybouchlo a shořelo p. uč. Josíf: vyplnil jsem podle pravdy tento dotazník 10. Ochutnali jste někdy nějaké zvláštní jídlo? Jaké? p. uč. Raková: v Rusku raky p. uč. Mikanová: ruské speciality p. uč. Josíf: v naší školní jídelně jakékoliv p. uč. Lhotková: seafood chowder (polévka z mušlí)
Moje milovaná postýlka I Při výběru tohoto tématu mi běhá mráz po zádech. Představím si svou postýlku a říkám si, zda se o ní dá vůbec psát. Ráno, když musím v 5:45 vstávat do školy, zdá se, že má postýlka mě vyhání, já už čekám jen na to, až přijde jeden z rodičů a řekne: „Vstávat, jde se do školy.“ V tuto chvíli se „hrabu“ z postele, i když bych nejradši vyspával ještě nejmíň hodinu. A naopak večer, když jsem unavený, lehnu si do postele a do pěti minut jsem, jak se říká „tuhej“. V některých chvílích svého dosavadního života bych se rád „zahrabal“ do peřin a neukazoval se světu. Tyhle myšlenky na mě přicházejí, když se například stydím nebo se něčeho bojím.
Každopádně mám na svou postel jednoduchý názor: někdy super kámoš, někdy pěkný „prďoch“, který mě chce „vykopnout“ ze snů, abych už „mazal“ do školy. Někdy se zamyslím a uvažuji nad myšlenkami: Vždyť chybí té posteli už jen oči a pusa. Mé zážitky z postýlky neodmyslitelně zasahují do dob mého dětství. V dětských letech jsem měl však na svou postel docela jiný názor. Vzpomínky, ve kterých si ještě vybavuji strach z postele, tehdy mi postel připadala jako klec, jako vězení, ze kterého se nemůžu dostat ven a dumám a přemýšlím a tiše šeptám sám pro sebe, naříkám, vztekám se a hlučím, neboť stále nemohu najít způsob, jak se dostat ven, do té věčné svobody.
Moje milovaná postýlka II Když mi byly asi 3 roky, tak mi moje mamka s taťkou koupili postel. Byla to palanda a já spala dole a můj starší bratr Denis spal nahoře. Jak šel čas, tak jsme tu palandu rozřízli a udělali jsme z toho dvě postele. Tu postel mám strašně ráda. Když mi je zima, postel mě zahřeje. Když jsem unavená, tak jediný, na koho myslím, je moje postel. Tuhle postel mám už 12 let a ano, sice jsem si ji na chvíli vyměnila s bratrem, protože
měl větší, ale pak si bratr našel přítelkyni, která u nás často spala, takže mi vrátil zpět moji milovanou postýlku. Vůbec nevím proč, ale teď když jsem starší, tak když spím jinde než doma, třeba u babičky, tak se lépe vyspím na jiných postelích,než na té mojí, ale když na ní spím jednou za čas, tak se vyspím vážně krásně. Zase teda musím říct, že bych asi svoji postel nevyměnila. Už s ní mám pouto, přece jenom je se mnou už 12 let a ještě další roky bude. Je to moje druhé já. Říkám jí vše, ale ona vždy je zticha a nikdy mi neodpoví. To mě trochu štve, ale tak co, je to přeci postel :D
Moje milovaná postýlka III Moje milovaná postýlko, chci ti něco říci. Když jsem byla malá, tak jsem tě moc ráda neměla, ale teď toho lituji, protože tě teď přímo miluji ♥. Miluji, když do tebe mohu ulehnout po náročném dni plném práce a přemýšlení. Jsi tak pohodlná na ležení. Kéž bych na tobě mohla ležet věčně. Bohužel se vídáme jen pár hodin denně a to jen v noci při spánku. Ráno se s tebou musím rozloučit, ale nerada. Bohužel musím do školy. Ale kdyby mě škola „nevolala“, tak u tebe zůstanu a jak moc ráda. Ach jak nerada od tebe odcházím! Celý den vždy na tebe myslím a těším se, až přijdu domů a zalehnu zas do tebe. Jsi tu pro mě vždy. I když nemám moc dobrou náladu a je mi do pláče, mohu přijít k tobě s tím, že si do tebe lehnu se zabořenou hlavou
do polštáře, abych se mohla vyplakat, to mi vždy udělá dobře. Jsi něco jako můj lék na uklidnění. Děkuji, že tu pro mě jsi. Mám tě moc ráda ♥.
Můj nápad Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, co nebo spíš o čem budu vlastně psát. Dumala jsem a přemýšlela a nakukovala k sousedům. Ne a ne na něco přijít. Při českém jazyce (při slohu) na nějaké to téma vždycky kápnu, ale teď najednou jako bych měla v hlavě černou díru, která všechny moje úvahy, myšlenky a nápady vcucne a nikdy je nevrátí zpět. Začala jsem rudnout, jak jsem byla nervózní. Panika se dostavila. Všichni okolo mě píšou. Slyším jen chrastění propisek a otáčení stránek. Hádám, co kdo asi bude psát. Natálka H. možná nějakou zajímavou pohádku nebo něco o zvířatech, Víťu tipuju na zážitek z prázdnin (Morava frčí☺), Tomáš možná nějaké SCI-FI. O holkách z „béčka“ Týny a Dáni toho moc nevím. Nevím, co praktikují, co prožili, co se jim líbí nebo o čem nejraději píšou. Lucka je milovnice zvířátek myslím si, že bude psát o zvířatech nebo snad nějaký zážitek. A nakonec Any naše „excéčačka“ tu opravdu na nic neodhaduji, je velmi skromná a celkem uzavřená. Zase tady jen tak koukám na ostatní, jak si lámou hlavy, jestli mají napsat i nebo y či snad mně nebo mě. Já mám naštěstí po obou stranách nápovědky, takže když si nejsem jistá jsou mi plně k dispozici. Ale co to nevidím, všichni končí. Naposled pročítají své články, zacvakají propisky a zavírají sešity. A pak se to stalo. Přišel nápad. Konečně. Pan Bůh mi ho snad konečně vmáčknul do hlavy. A tak jsem začala. „Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to…“
Nejlepší den prázdnin Jednoho rána jsme se probudili. Zrovna jsme byli v Maďarsku. Jakmile jsme se nasnídali a vyčistili si zuby, tak jsme museli odjet, ale to jsem ještě netušila, že se stavíme v aquaparku v Rakousku. Když jsme zaplatili vstupné a vešli jsme dovnitř, tak jsme byli všichni šťastní. Můj bráška Radek pořád jezdil na tobogánech a já taky, zatím co rodiče leželi na lehátku a četli knížku. Vtom mě Radek strčil na tobogán, na který jsem nechtěla. Radek doběhl dolů a šel se zeptat, jak se mi ta jízda líbila. A opravdu se mi ta jízda líbila. Jenže pak přišel večer a my jsme museli jet domů, protože domů jsme to měli daleko. Když jsme dojeli domů, pomysleli jsme na to, že to byl náš nejlepší den prázdnin.
