Občan a občanská společnost

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY

Občan a občanská společnost Diplomová práce

Brno 2013

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

doc. PhDr. Marta Goňcová, CSc.

Tereza Tkáčová

Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. .......................................................... podpis

2

Chtěla bych poděkovat doc. Martě Goňcové za pomoc a vedení při celém procesu tvorby diplomové práce a za příležitostné usměrňování mého přehnaného idealismu.

3

Obsah 1. Úvod .......................................................................................................................................... 5 2. Občanská společnost – pojem, struktura a funkce ................................................................... 7 2.1. Pojetí občanské společnosti ............................................................................................... 7 2.2. Definice občanské společnosti ......................................................................................... 10 2.3. Funkce občanské společnosti........................................................................................... 14 3. Občanská společnost v kontextu historie a současnosti......................................................... 18 3.1. Historie konceptu občanské společnosti ......................................................................... 18 3.2. Občanská společnost v současném globalizovaném světě .............................................. 23 4. Česká občanská společnost ..................................................................................................... 33 4.1. Historie české občanské společnosti................................................................................ 33 4.2. Podoba současné české občanské společnosti ................................................................ 43 4.2.1. Struktura občanské společnosti ................................................................................ 45 4.2.2. Prostředí .................................................................................................................... 46 4.2.3. Hodnoty .................................................................................................................... 49 4.2.4. Vliv............................................................................................................................. 53 5. Perspektivy občanské společnosti .......................................................................................... 55 6. Dotazníkové šetření: Postoje budoucích učitelů OV k občanské společnosti......................... 62 6.1. Postoje k problémům na lokální, státní a globální úrovni ............................................... 63 6.2. Vztah k občanské angažovanosti ..................................................................................... 71 6.3. Občanská angažovanost ve výuce OV .............................................................................. 74 7. Důsledky pro vzdělávání ......................................................................................................... 79 8. Závěr........................................................................................................................................ 83 9. Literatura................................................................................................................................. 85 10. Přílohy ................................................................................................................................... 89 11. Resumé................................................................................................................................ 105

4

1. Úvod Tématu občanské společnosti byla v poslední době věnována poměrně značná pozornost. Existuje tak množství odborné literatury, která tuto problematiku zpracovává z mnoha hledisek: její pozici v demokratickém státě, její funkce, její potenciál, její reálnou podobu v jednotlivých státech, její vztah k dalším aktérům ve společnosti, apod. Cílem mé práce je zmapovat současnou debatu o občanské společnosti, prozkoumat specifika české občanské společnosti zejména v souvislosti se vztahem občanů k ní a pomocí dotazníkového šetření zjistit, jaký vztah k ní mají mí kolegové – studenti učitelství občanské výchovy na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Tito studenti totiž tvoří skupinu, která hraje z hlediska budoucnosti občanské společnosti zásadní roli. Jelikož v akademických kruzích panuje ohledně pojmu občanské společnosti značná nejednotnost, je v první kapitole občanská společnost nahlížena z teoretického hlediska. Je zde stanoven rozsah pojmu, rozebrány jednotlivé definice a popsány její funkce. V další kapitole je vysledován vývoj pojmu občanské společnosti v pracích teoretiků, protože historie konceptu může pomoci ozřejmit nynější vnímání a fungování občanské společnosti. Součástí je i zachycení debaty o pozici občanské společnosti v současném globalizovaném světě. Následující kapitola je věnována specifikům české občanské společnosti. Z její historie jsou vyvozeny důsledky pro přítomnost, zejména co se týče postojů občanů k občanské společnosti. Rovněž je popsána současná podoba české občanské společnosti. V závěru teoretické části jsou nastíněny perspektivy vývoje občanské společnosti. Jsou naznačena očekávání teoretiků ohledně její budoucnosti i možné překážky jejího rozvoje. V praktické části jsou prezentovány výsledky dotazníkového šetření, kdy byly pomocí kvantitativní dotazníkové metody zjištěny postoje budoucích učitelů občanské výchovy k angažovanosti v rámci občanské společnosti. První část dotazníku se týkala problémů na lokální, státní a globální úrovni. Respondenti měli zvolit problémy, které na dané úrovni považují za nejzásadnější, a vyjádřit svůj postoj k možnostem jejich řešení. Další část byla zaměřena přímo na občanskou angažovanost a případné motivy angažovanosti či neangažovanosti. Poslední část byla směřována didakticky a respondenti v ní hodnotili různé aspekty relevantní při zařazení tématu občanské 5

společnosti do výuky. Závěry dotazníkového šetření jsou propojeny s teoretickou částí a srovnány se závěry jiných zkoumání (dotazníkového šetření Člověka v tísni na středních školách 2012 a zprávy Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje). V poslední kapitole jsou pak z teoretické i praktické části vyvozeny důsledky pro vzdělávání. V českém prostředí je největší kapacitou v oblasti občanské společnosti Karel B. Müller, který se ve svých publikacích zevrubně věnuje jak teoretickému pozadí problému, tak konkrétním aspektům občanské společnosti, zejména v našem státě. Jeho práce tak jsou jedním ze základních zdrojů informací. Ve světovém měřítku hraje klíčovou roli iniciativa Civicus, která si klade za cíl otevírat a moderovat diskuzi o globální občanské společnosti a která se zároveň zaměřuje na praktické zkoumání občanských společností na státní úrovni. Díky ní vznikla také obsáhlá zpráva o stavu občanské společnosti v České republice, jež komplexně pojednává o čtyřech dimenzích občanské společnosti, a je proto poměrně důvěryhodným pramenem. Téma občanské společnosti je aktuálním předmětem odborné debaty, protože v ní někteří spatřují možnost řešení mnohých problémů. Zájem o ní byl obnoven po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě a mezi akademiky se stále často objevují názory, že může být účinným nástrojem na současnou krizi demokratických struktur. Jaké možnosti nabízí občanům, jak ji občané vnímají a co je zapotřebí k tomu, aby byl využit její potenciál, to jsou některé z otázek, na které se tato práce snaží nalézt odpověď.

6

2. Občanská společnost – pojem, struktura a funkce Většina autorů zabývajících se problematikou občanské společnosti má tendenci se v úvodu svých publikací pozastavit nad problémem vymezení pojmu občanské společnosti. Často se jím totiž označuje různá realita. Cílem této kapitoly je tedy prozkoumat jednotlivé přístupy a stanovit definici, který by nejlépe odpovídala stavu věci i potřebám této práce. Následně bude prozkoumán nástroj nazvaný index občanské společnosti, který byl vytvořen iniciativou Civicus pro potřeby zkoumání stavu občanské společnosti a který poměrně přesně postihuje hlavní aspekty občanské společnosti. Rovněž budou popsány funkce, které jsou občanské společnosti obvykle přisuzovány, protože právě funkce mohou o občanské společnosti prozradit více než sebelepší definice.

2.1. Pojetí občanské společnosti Před tím, než bude možné podrobněji popsat strukturu občanské společnosti a její význam pro demokracii, je nejprve nutné stanovit šíři občanské společnosti, tedy to, jakou část veřejné sféry je možné do tohoto pojmu zahrnout. Právě v tomto ohledu totiž existuje značná nejednotnost a jednotlivé prameny uvádějí různé názvy pro různě velké výseče společenského prostoru. Dochází tak ke vzniku různých konstruktů, kdy je občanskou společností myšlen trh, neziskové organizace, občanská sdružení, politické strany, veřejné mínění, sdílené hodnoty, jejich různé kombinace, či dokonce je občanská společnost vnímaná jako pojem víceméně rovný pojmu demokracie. K. Müller uplatňuje strukturně normativní pohled a dělí teoretické přístupy na dva hlavní proudy: sociokulturní a ekonomické.

Ekonomický přístup Tomuto přístupu se Müller nezabývá „pro jeho příliš velké hendikepy“1 a vzhledem k jeho zúženému nazírání reality jej nazývá přístupem redukcionistickým. Levicová verze vychází z Marxe, pro kterého konečné vítězství proletariátu znamená

1

MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 73.

7

konec dichotomie občanské společnosti a státu, protože dojde k jejich splynutí.2 Levicoví redukcionisté se tedy domnívají, že odstraněním třídního konfliktu bude umožněna nepolitická administrace záležitostí a další konflikty již vznikat nebudou. Společenské konflikty jsou tak redukovány na konflikty ekonomické.3 Kapitalistická verze redukcionistického přístupu vychází z libertariánského požadavku na minimální zásahy státu do fungování autonomního trhu, ve kterém platí princip, že jedinec maximalizací svého zisku maximalizuje zisk všech.4 Jedinec pak v podstatě nepotřebuje občanskou společnost, protože je schopen hájit své zájmy bez podpory ostatních nebo státu a obecné blaho, které je většinou cílem snah organizované občanské společnosti, je vytvářeno mimochodem, prostým fungováním trhu. Stát a trh si navzájem nemají překážet a různá sdružení a organizace jsou proto vnímány negativně, protože mohou být postupně integrovány do státního aparátu (a tak sloužit jako nástroj ovlivňování trhu) nebo mohou mít vliv na politiku formou lobování a veřejných kampaní. Tím ale dochází k posilování role státu, což je zde značně nežádoucí.5

Sociokulturní přístup: generalisté, maximalisté a minimalisté Pokud je občanská společnost zkoumána z hlediska sociokulturního, je možné u teoretiků vysledovat různě široký záběr. Do skupiny generalistů řadí K. Müller v návaznosti na V. Péreze-Díaze odborníky, kteří občanskou společnost pojímají široce: jako politický systém, který vykazuje určité rysy (např. pluralismus, volný trh, politická moc řídící se zákony nebo existence veřejné diskuze). Proto ji chápou obecně, jako pojem blízký pojmu demokracie.6 Jejich motivací pro toto uspořádání může být i často proklamovaná teze, že bez občanské společnosti demokracie zkrátka neexistuje. Pro maximalisty je občanská společnost nevládní sférou, tedy souhrnem institucí jako jsou instituce tržního hospodářství, veřejné mínění, vláda práva, politické 2

HABERMAS, Jürgen: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia, 2000, 418 s. Citováno podle: MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 72. 3 srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 72. 4 srov. tamtéž. 5 srov. tamtéž, s. 85. 6 srov. PÉREZ-DÍAZ, Victór. The Public Sphere and European Civil Society. In: Alexander. J. Real Civil Societies. London, Sage, 1998, s. 211-215. Citováno podle: SKOVAJSA, Marek a kol. Občanský sektor. Praha: Portál, 2010. s. 69-70.

8

strany a různé formy společenské spolupráce. V podstatě se jedná o celou společnost mimo státní sféru.7 J. Alexander toto nazývá „deštníkový koncept“8 a podle K. Müllera mezi protagonisty tohoto konceptu patří i známí čeští teoretici občanské společnosti, jako jsou Petr Pithart nebo Václav Havel. Minimalisté pak koncept občanské společnosti ještě více oklešťují a popisují ji jako souhrn kulturních předpokladů, tradic, sdílených hodnot a norem, které ovlivňují chování všech jedinců v dané společnosti. „Občanská společnost je zde synonymem hodnotového

konsenzu,

rozvinuté

komunity,

jež

je

svázána

těsnou

sítí

interpersonálních vztahů loajality, závazků a solidarity.“9 Minimalistická občanská společnost již nezahrnuje trh ani stát, ani oblasti, ve kterých není prostor pro podporu vzájemné solidarity; má totiž být nositelkou univerzálních hodnot a umožňovat tak vznik jednotné identity.10 Jedná se o organizované i neorganizované formy občanské aktivity, které se nezaměřují na zisk. Pro srovnání, maximalisté tuto část reality ve svém pojetí nazývají veřejná sféra. M. Skovajsa tuto klasifikaci napodobuje a zjednodušuje ji do schematické podoby, kdy úzké pojetí občanské společnosti zahrnuje jen sféru mimo stát a trh, střední pojetí tuto sféru a trh a pojetí široké přidává stát jako plnohodnotnou součást občanské společnosti. Pro konkrétnější představu tato tři pojetí stručně charakterizuje: 

Úzké, základní pojetí – vztahuje se pouze na oblast mimo rodinu, trh a stát. Skovajsa je označuje jako základní, protože i organizovaná občanská společnost často chápe samu sebe jako nezávislou na těchto třech složkách.



Střední, nestátní pojetí – veškeré lidské aktivity mimo sféru rodiny a státu, ať už jsou zaměřeny na dosahování zisku nebo jiný cíl, všechny tvoří potřebnou protiváhu státu



Široké, všezahrnující pojetí – zahrnuje sféru mimo rodinu, trh, stát, volný trh a demokratický stát. Pojem je použit pro celou společnost, přičemž je oblast

7

srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 69. 8 srov. ALEXANDER, Jeffrey: Citizen and Enemy as Symbolic Classification. In: ALEXANDER, J.: Real Civil Societies, London: Sage Publications, 1998, s. 96-115. Citováno podle: MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 69. 9 MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 69. 10 tamtéž, s. 70.

9

mimo rodinu, stát a trh (občanská společnost v úzkém pojetí) zdůrazněna jako nezbytnost demokracie.11 Redukcionistický přístup existenci občanské společnosti buď neuznává, nebo ji vnímá jako zdroj určitého nebezpečí pro ideální fungování společnosti. Občané demokratického státu však mají právo ovlivňovat a prosazovat své zájmy v mezích zákona a stát jim tedy má nabídnout nástroje, kterými se mohou bránit proti možné přílišné rozpínavosti moci trhu a státu. Spíš než jako ohrožení společnosti by měla být považována za nezbytnou součást demokratického státu. Navíc se koncepty tohoto typu zdají být, podle K. Müllera, málo atraktivní.12 Co se týče stanovení rozsahu pojmu občanské společnosti, jeví se pro potřeby této práce jako nevhodnější pojetí základní, minimalistické, ve kterém se sleduje zejména veřejný prostor, v němž mohou občané aktivně prosazovat své zájmy ať už organizovaně nebo neorganizovaně. Přestože však nebude do přímého zkoumání zahrnuta státní a tržní sféra, není pochyb, že obě mají na charakter občanské společnosti značný vliv.

2.2. Definice občanské společnosti Pokud je tedy rozhodnuto o přibližném vymezení pojmu občanské společnosti, je možné pokusit se nalézt i příhodnou definici. To je ale úkol velmi nesnadný. Snad ve všech odborných publikacích se totiž v některé z úvodních kapitol pojednává právě o problematičnosti

konceptualizace

občanské

společnosti.

Přesto

se

pak

ale

autoři pokouší sestavit definici, která by vyhovovala jejich záměrům a která by pokrývala žádanou část reality. Uvedení několika z nich by mělo pomoci utvořit nezbytný obraz situace, ze kterého pak bude možné vycházet a problematiku občanské společnosti probrat podrobněji. V. Heinrich a L. Fioramonti si nejednotnost terminologie vysvětlují současnou popularitou tématu občanské společnosti ve vědeckých kruzích. Díky této aktuálnosti totiž došlo v posledních dvou desetiletích k velkému nárůstu odborných statí, přičemž

11

srov. SKOVAJSA, Marek: Občanská společnost a demokratický stát. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 70. 12 srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 69.

10

pojmu občanské společnosti bylo užíváno velice volně. V současné debatě tedy může termín občanská společnost znamenat cokoli pro kohokoli.13 Různí teoretikové si termín ohýbají podle svých potřeb, případně do něj promítají i svá očekávání související se zaměřením jejich práce. Přestože je termín občanská společnost již docela starý (objevuje se už v antice nebo u myslitelů v 18. a 19. století), začal se v akademickém diskursu objevovat s větší frekvencí až v 80. letech minulého století, kdy se vyskytla potřeba popsat protiklad tehdejších komunistických režimů. To, co bylo na Západě do té doby přijímáno jako samozřejmost, začalo být kriticky zkoumáno.14 Byla tedy zapotřebí určitá doba, než se v debatách o občanské společnosti ustanovilo její určité vymezení. Tento proces konceptualizace byl navíc ztížen ideologizací občanské společnosti, ke které docela logicky došlo po pádu komunistických režimů. Sociolog P. Berger ve své stati vytváří svou vlastní pracovní definici občanské společnosti. Vědomě se přitom snaží se o neutralitu a hodnotovou nezatíženost: „Strukturálně odkazuje tento termín k souboru institucí, které stojí mezi soukromou sférou (která zahrnuje zejména rodinu) na jedné straně, a makroinstitucemi státu a ekonomiky na straně druhé. Kulturně termín odkazuje k oněm institucím ‚stojícím mezi‘, které jsou skutečně občanské (ve významu civilní) – to znamená institucím, které zmírňují konflikty a posilují sociální mír.“15 Tato charakteristika má blízko k minimalistickému pojetí, které občanskou společnost pojímá jako „obranný val proti kombinovanému útlaku jak ze strany státu, trhu či jiných společenských sfér“ 16. M. Skovajsa se vzhledem k názvu své publikace potřebuje dobrat k definici občanského sektoru, nejprve se ale zabývá občanské společností jako celkem: „Občanská společnost, kterou chápeme jako prostor jednání a sdružování mezi rodinou, trhem a státem, zahrnuje řadu organizací. Spolky, nadace a církve nebo školy 13

srov. HEINRICH, Volkhart a Lorenzo FIORAMONTI: Introducing the Global Survey of the State of Civil Society, Volume 2: Comparative Perspectives. In: HEINRICH, Volkhart a Lorenzo FIORAMONTI: CIVICUS: Global survey of the state of civil society. Bloomfield, CT: CIVICUS, 2008, s. xxxix. 14 srov. MÜLLER, Karel jr. Češi a občanská společnost. Praha: Triton, 2003. s. 69. a BERGER, P. Náboženství a globální občanská společnost. In: HANUŠ, J., VYBÍRAL, J. Náboženství v globální občanské společnosti. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. s. 10. 15 BERGER, Peter: Náboženství a globální občanská společnost. In: HANUŠ, J., VYBÍRAL, J.: Náboženství v globální občanské společnosti. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 10. 16 PÉREZ-DÍAZ, Victór: The Public Sphere and European Civil Society. In: ALEXANDER. J.: Real Civil Societies. London, Sage Publications, 1998, s. 211-215. Citováno podle: MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 74.

11

a muzea zřízené jako obecně prospěšné společnosti jsou jen některé z příkladů organizací patřících do občanské společnosti. Kromě této organizované části má občanská společnost také část neorganizovanou, do níž patří např. neformální společenství a sítě, veřejná shromáždění a demonstrace a v neposlední řadě také samotní občané.“17 Dodává ještě, že občanská společnost má také neviditelnou část: hodnoty, společenské normy a zvyklosti, které ovlivňují chování občanů a jeho hodnocení ostatními. Občanský sektor pak podle něj zahrnuje jen organizovanou občanskou společnost.18 Vzhledem k praktičtější orientaci Skovajsovy publikace je minimalistické pojetí pochopitelné, důležité je však zdůraznění neviditelného obsahu občanské společnosti, které má na výslednou podobu značný vliv. Co se týče sociologických slovníků, v nejnovějším vydání Sociologického slovníku Jana Jandourka se pojem občanské společnosti vůbec nevyskytuje. Situace je poněkud jiná v rozsáhlejších zahraničních slovnících sociologie. The Blackwell Encyclopedia of Sociology tvrdí, že: „občanská společnost je často chápána jako obrana proti nepřiměřené státní moci a atomizovanému individualismu, což jsou faktory, které umožňují vytvoření podmínek pro autoritářství“19. Podle The Social Science Encyclopedia máme stejně jako v 18. století potřebu definovat a odlišit sféru společnosti, která je oddělena od státu. Občanství spočívá v aktivní participaci v nestátních institucích, které jsou nutným základem pro participaci ve formálních politických institucích.20 Konceptuální

nejednotnost

občanské

společnosti

byla

pochopitelně

v akademických kruzích zaznamenána a empiričnost se do problému rozhodla vnést iniciativa Civicus21, která vytvořila projekt index občanské společnosti, pomocí kterého začala na začátku 21. století analyzovat stav občanské společnosti na státní úrovni po celém světě. Jako empirický základ si zvolili vlastní definici občanské společnosti, která se velice dobře hodí i pro potřeby této práce. Civicus navíc tuto definici pro potřeby 17

SKOVAJSA, Marek: Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 30. 18 Skovajsa upřednostňuje tento pojem nad alternativními užívanými termíny, např. třetí sektor, neziskový sektor, nevládní sektor, dobrovolnický sektor, apod. 19 vlastní překlad z: RITZER, George: The Blackwell encyclopedia of sociology. Malden: Blackwell Publishing, 2007, s. 512. 20 srov. KUPER, Adam a Jessica KUPER: The social science encyclopedia. 2nd ed. London: Routledge, 2001, s. 89-90. 21 Mezinárodní aliance pro podporu občanské společnosti na celém světě.

12

zkoumání reality doplnil analytickým modelem, který se díky své struktuře dotýká různých faktorů ovlivňujících podobu občanské společnosti a umožňuje její přesnější uchopení.

Index občanské společnosti Civicus vychází z této definice občanské společnosti: „aréna nacházející se mimo rodinu, stát a trh, kde se lidé stýkají a spolčují, aby dosáhli společných zájmů“22. Je to v podstatě docela obecná definice, důležité však je, že do značné míry směřuje k významu a funkci občanské společnosti. Slovo aréna má popisovat místo, kde se lidi scházejí, aby debatovali, diskutovali a spolčovali se. Toto místo není blíže specifikované, protože i hranice mezi občanskou společností, státem, rodinou a trhem jsou často těžko identifikovatelné a množství občanských aktivit tak je z hlediska zařazení do kolonek problematické.23 Díky této funkční definici je však tento problém překonán a důraz je kladen na aktivitu občanů a jejich cíle. Co se týče analytické struktury navržené pro projekt indexu občanské společnosti, je při jeho použití hlavní výhodou jeho zaměření. Nespokojuje se totiž s pouhým popisem stavu občanské společnosti, ale snaží se popsat a zkoumat i faktory, které fungování občanské společnosti podporují nebo omezují. Pro potřeby analýzy občanské společnosti jsou tedy ustanoveny tyto čtyři dimenze: 

struktura – charakter, velikost, skladba občanské společnosti, její činitelé (občané a organizace), hlavní charakteristiky, apod.



prostředí – politické, právní, institucionální, sociální, kulturní, ekonomické faktory, postoj státu a privátního sektoru k občanské společnosti



hodnoty – např. demokracie, transparentnost, rovnost pohlaví, ochrana životního prostředí, atd.



vliv – účinky působení občanské společnosti na vývoj společnosti, nejedná se jen o koncový výsledek, ale také na míru aktivity občanské společnosti v určité oblasti24

22

vlastní překlad z: HEINRICH, Volkhart, MALENA C.: Chapter 1. In: HEINRICH, Volkhart a Lorenzo FIORAMONTI: CIVICUS: Global survey of the state of civil society. Bloomfield, CT: CIVICUS, 2008, s. 7. 23 srov. tamtéž. 24 srov. tamtéž, s. 7-8.

13

Pro přehlednost je možné tyto čtyři dimenze zobrazit jako diamant občanské společnosti. Každá dimenze je v dané zemi hodnocena týmem odborníků na škále 0-3.

Obrázek 1 Diamant občanské společnosti (Zdroj: VAJDOVÁ, Tereza. Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005. s. 10.)

Všechny tyto čtyři dimenze jsou pro výsledné hodnocení občanské společnosti podstatné. Vztah občanů k občanské společnosti se pak může do všech v různé míře a různým způsobem promítat. V rámci popisu stavu české občanské společnosti bude použito výsledku zkoumání podle tohoto modelu, přičemž budou vybrány údaje, které souvisí s postoji občanů. I z toho důvodu bude větší pozornost věnována dimenzi hodnot, protože právě ta postoje občanů odráží nejlépe. Otázky a problémy, kterým subjekty občanské společnost přikládají váhu a důležitost, totiž mohou mnoho prozradit o celkovém naladění společnosti a pochopení preferencí těchto subjektů může následně umožnit případnou změnu. Funkční definice, ze které index občanské společnosti vychází, překonává různá omezení ostatních definic (např. spory o rozsah a vyměření pojmu), a bude proto považována za výchozí bod.

2.3. Funkce občanské společnosti Pokud je tedy konkrétněji vymezen obsah pojmu občanské společnosti, je možné se blíže podívat na jednotlivé funkce, které by v demokratické společnosti měla plnit. Některé z nich byly již letmo zaznamenány při analýze různých definic, podrobné prozkoumání očekávání týkajících se fungování občanské společnosti však může ještě 14

více napovědět o tom, proč je v poslední době o problematiku občanské společnosti zvýšený zájem. Najít v odborné literatuře přehledný souhrn hlavních funkcí občanské společnosti není tak lehké, jak by se mohlo zdát. Autoři totiž většinou poté, co se vypořádají s definicí, přikročí rovnou k řešení problémů v oblasti, která je předmětem jejich zájmu, a zaobírají se tak jen určitým aspektem občanské společnosti. M. Skovajsa a K. Müller se oproti tomu snaží postihnout občanskou společnost jako celek, a tak si všímají fungování občanské společnosti hned v několika rovinách. Shrnující a utřiďující Skovajsův příspěvek uvádí tři základní funkce organizované občanské společnosti (tvořené hlavně neziskovými organizacemi): poskytování služeb, advokační funkce (prosazování a obhajování zájmů občanů) a budování komunity (vytváření vztahů mezi jednotlivci).25 Tyto funkce v podstatě odpovídají zvolené definici. K. Müller se na věc dívá z poněkud jiného pohledu a zmiňuje čtyři hlavní funkce, kterými se navíc snaží dokázat význam občanské společnosti pro demokracii a zároveň usiluje o zdůraznění její hodnoty. Vzhledem ke své první, obranné, funkci má občanská společnost zajistit, aby státní moc příliš nebujela, poněvadž politická moc má tendenci k centralizaci, čímž roste riziko jejího zneužití. Občanská společnost by tedy měla být zárukou nezávislosti.26 Druhou funkcí je funkce legitimizační, kdy občanská společnost vytváří společenské zdroje politické moci a legitimizuje tak státní moc. Moc vlády je legitimní pouze tehdy, když má důvěru občanů a když je v souladu s veřejným míněním. „Aby bylo možné takové veřejné mínění formulovat, musí občanská společnost představovat poměrně bohatou strukturu, kde dochází k vyhledávání, pojmenovávání a ověřování společenských zájmů a priorit, které podmiňují a ospravedlňují demokratický stát i politiku vlády.“27 Vláda by tedy měla správné fungování občanské společnosti podporovat, protože bez ní je téměř nemožné zaručit demokratické fungování státu.

25

srov. SKOVAJSA, Marek: Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 42. 26 srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 215. 27 tamtéž.

15

Občanská společnost také umožňuje „efektivnější zapojení občanů do správy veřejných věcí, než jaké mu zajišťují etablované politické strany“28. Podle K. Müllera je občanská společnost na Západě považována za záruku svobody a demokracie a „málokdo ze současných sociálních vědců a politiků pochybuje o tom, že demokracie vystačí s pouhou soutěží politických stran, jež je občanům částečně zprostředkována médii a do níž občané jednou za čas vstoupí prostřednictvím voleb“29. Samotné volby tedy nejsou dostatečnou zárukou toho, aby demokracie byla opravdu vládou lidu. Úkolem občanské společnosti tedy je zajistit decentralizaci moci, aby byl jednotlivcům umožněn snadný přístup ke správě veřejných věcí. Poslední zmiňovaná funkce se svou podstatou od těch předchozích poněkud liší: už se přímo nevztahuje ke státu a státní moci, spíše zdůrazňuje psychologizující aspekt občanské společnosti. Integrační funkce jako by byla pouhým vedlejším efektem fungující občanské společnosti, ale efektem velmi důležitým. V rámci občanské společnosti totiž dochází k vytváření vztahů přináležitosti a loajality a při pozitivní zkušenosti s aktivitou na společenském dění člověk poznává, že společná činnost ve společném zájmu má smysl.30 V důsledku toho pak jedinec získává i pocit přináležitosti k celé společnosti. Pocity sounáležitosti a zakořeněnosti ve společenských strukturách se jeví jako ještě zásadnější v kontextu atomizující se postmoderní společnosti, a proto je žádoucí tuto funkci občanské společnosti zdůraznit. Tento argument je možné podložit i teorií sociálního kapitálu, podle které má síť vztahů a vytváření pout s ostatními lidmi hodnotu samo o sobě a je výhodné jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost.31 K. Müller si je vědom svého veskrze pozitivního přístupu, který v této kapitole zaujímá, a proto se ho v závěru snaží vyrovnat poněkud skeptičtějším pohledem a nabízí alternativní pohled na občanskou společnost: „Koncept občanské společnosti je reflexí základních rizik a úskalí demokracie a možných selhání procesu demokratického politického rozhodování. Jde o nekontrolovatelný růst politické moci, ztrátu legitimity a krizi důvěry, úbytek občanské participace a konečně společenskou atomizaci nebo 28

MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 217. 29 tamtéž, s. 218. 30 srov. tamtéž, s. 219. 31 srov. Definitions of Social Capital. In: Social Capital Research [online]. 2004 [cit. 2012-11-04]. Dostupné z: http://www.socialcapitalresearch.com/definition.html

16

dokonce anomii.“32 Občanskou společnost je tedy možné vnímat jako obranu proti značné části toho, co se v demokratické společnosti může zvrtnout. Její nezbytnost je však i v této pesimističtější perspektivě zdůrazněna: bez občanské společnosti by demokracie existovala jen v teoretických konstruktech. Je patrné, že teoretikové mají ohledně občanské společnosti poměrně velká očekávání a považují ji za univerzální nástroj ke zlepšení mnoha nešvarů současné společnosti. V dnešní době jsou hlavní cennou komoditou informace a díky informačním technologiím jsou vcelku snadno dostupné velkému množství lidí. Lidí, kteří již nemusí obětovat většinu svého času tomu, aby uživili sebe a rodinu, a kteří se tak mohou rozhodnout, jestli svůj volný čas věnují např. tomu, aby ve svém okolí ve spolupráci s ostatními změnili část reality k lepšímu. Tito lidé se díky dostupným informacím a volnému času mohou více zajímat o dění kolem sebe, třeba o to, jak se zástupci lidu starají o jejich záležitosti. Občanská společnost by tedy v současnosti měla mít lepší podmínky, než kdykoli dříve. Snad právě proto je o občanskou společnost v akademických kruzích zvýšený zájem: je zde snaha skrze občanskou společnost vyřešit některé zásadní společenské problémy.

32

MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 220.

17

3. Občanská společnost v kontextu historie a současnosti V této kapitole budou prozkoumány proměny konceptu občanské společnosti v průběhu dějin a také její podoba a možnosti v současném globalizovaném světě. Zabývat se dopodrobna vývojem demokracie a jejího propojení s vývojem občanské společnosti na pozadí strukturálních proměn lidské společnosti ale není vzhledem k cílům této práce nutné. K zajímavým poznatkům totiž lze dospět, i pokud bude občanská společnost prozkoumána z poněkud jiného úhlu pohledu a v užší perspektivě: pokud bude sledován vývoj konceptu občanské společnosti v pracích teoretiků – sociologů, filozofů a politiků. Občanská společnost je totiž vždy přímo spjata s postoji a názory občanů, kteří se podílejí na jejím vytváření, přičemž přední myslitelé v tomhle ohledu hrají velkou roli: jejich publikované názory totiž ovlivnily podobu občanské společnost v dané době, přičemž byly samy danou občanskou společností do jisté míry formovány. Prozkoumání vývoje konceptu umožní přesnější pochopení stavu debaty o občanské společnosti i její reálné podoby v globální i lokální formě.

3.1. Historie konceptu občanské společnosti Pohled myslitelů na úlohu a pozici občanské společnosti ve státě byl ovlivněn nejen tehdejší podobou občanské společnosti, ale i názory teoretiků, kteří se státem a úlohami jednotlivých složek společnosti zabývali před nimi, a přelomovými historickými událostmi, díky kterým se tehdejší státy dostaly do situace, která neměla v dějinách obdoby. Pohled zpět může také mnoho prozradit o současných postojích k občanské společnosti. Až do 18. století byl termín občanská společnost používán ve stejném významu jako stát nebo politická společnost. Termín má „klasický původ“, protože byl překladem Cicerovy societas civilis a Aristotelovy koinonia politiké. John Locke používal výraz občanská vláda jako alternativní termínu občanská nebo politická společnost. Immanuel Kant vnímá bürgerliche Gesellschaft jako konstituční stát, ke kterému směřuje politický vývoj. Pro Jeana Jacquese Rousseaua je état civil státem.33 Všechna tato použití využívají termínu k vyjádření protikladu k necivilizovanému stavu lidstva

33

srov. KUMAR, Krishan: Civil Society: An Inquiry into the Usefulness of an Historical Term. The British Journal of Sociology. 1993, roč. 44, č. 3, s. 376.

18

(ať už je to hypotetický přírodní stav nebo nepřirozený despotický systém vlády) a jejich náplní je v podstatě „společenský občanský systém, kde muži (málokdy ženy) usměrňují své vztahy a řeší své spory v souladu s právním systémem; kde vládne civilizovanost a občané se aktivně účastní veřejného života“34. Koncept občanské společnosti byl zde rozpracován na základě debat o absolutistických praktikách států a možnostech kladení odporu proti tomu, a odrážel tak tehdejší politickou realitu. V následujících teoriích, které se snažily bránit myšlenku na prostor pro veřejnou debatu a sdružování v době, kdy tyto liberální principy nebyly běžně přijímány, se občanská společnost stala autonomní sférou oddělenou od státu. Pro Adama Fergusona vyžadovala občanská společnost rozptýlení moci a státní správy, vládu práva a tolerantní postoje, které by ochránily občany a jejich vlastnictví bez potřeby závazku k mocným.35 Přestože Ferguson používá termín ještě víceméně v jeho klasickém významu (jako protiklad k necivilizovanému), lze jeho dílo považovat za jeden z kroků, které umožnily onu radikální transformaci pojmu. Georg Wilhelm Friedrich Hegel už totiž občanskou společnost zcela odděluje od státu a zároveň se zabývá rozporem mezi střety v oblasti obchodu a požadavkem na sociální soulad. Pro Hegela je občanská společnost rozštěpená mezi morálním chováním a egoistickými soukromými zájmy. Jeho objektivní duch dochází k sebepoznání skrze sféry rodiny, občanské společnosti a státu, které jsou zde již odlišeny. Konflikt mezi bohatými a chudými pak má vyřešit právní stát, který by měl usilovat o propojení morálky se sférou občanské společnosti.36 Občanská společnost je zde součástí morálky a zastupuje prostor mezi rodinou a státem, jejím úkolem je tedy mediace. Subjekt se díky ní sebepoznává jako součást společnosti a uvědomuje si, že pro dosáhnutí vlastních cílů musí spolupracovat s ostatními.37 Hegel tedy zdůrazňuje psychologizující aspekt angažovanosti v rámci občanské společnosti.

34

vlastní překlad z: KUMAR, Krishan: Civil Society: An Inquiry into the Usefulness of an Historical Term. The British Journal of Sociology. 1993, roč. 44, č. 3, s. 377. 35 srov. RITZER, George: The Blackwell encyclopedia of sociology. Malden: Blackwell Publishing, 2007, s. 512. 36 srov. tamtéž. 37 srov. KUMAR, Krishan: Civil Society: An Inquiry into the Usefulness of an Historical Term. The British Journal of Sociology. 1993, roč. 44, č. 3, s. 376.

19

K. Marx považuje vznik občanské společnosti za důsledek větší autonomie a nezávislosti občanů pramenící z nebývalého nárůstu soukromého vlastnictví.38 Zaměřuje se na tento materialistický aspekt občanské společnosti a v rámci své teorie se občanské společnosti zcela zbavuje. Považuje ji totiž za ekvivalent buržoazní společnosti, která je pro něj místem konfliktu, třídního útlaku a iluzorní emancipace. Po vítězství proletariátu má být nahrazena beztřídním společenstvím, kde se již nevyskytuje politická moc ani nesnášenlivost vycházející z občanské společnosti.39 V jeho přístupu jsou společenské problémy redukovány na ekonomické, takže odstranění občanské společnosti je logické. Možná nevýznamnější přispěvatel k tématu občanské společnosti je však Alexis de Tocqueville, který vylepšil Marxovu dichotomii stát-společnost tím, že přidal třetí dimenzi. Podle něho je společnost tvořena třemi sférami: státem (systém formální politické reprezentace), občanskou společností (aréna soukromých zájmů a ekonomické aktivity, jež koresponduje s kapitalistickou společností, kterou Marx ztotožňuje s občanskou společností) a politickou společností. Ta je tvořena různými asociacemi: lokální vládou, stranami, veřejným míněním a občanskými společnostmi jako jsou církve, školy, literární a vědecké společnosti, média, apod. Sama politika vytváří prostředí pro vznik těchto uskupení a naopak tyto asociace rozvíjí dovednost občanů v oblasti politiky.40 Jeho analýza americké společnosti ukázala, že uplatňování moci veřejnosti, která může někdy v rámci státu působit rozkladně, je možné mírnit a kontrolovat skrze zprostředkovatelské orgány (asociace), které operují v rámci právního systému, přičemž nemusí být řízeny vládnoucí skupinou. De Tocqueville si totiž byl vědom nebezpečí nejen vlády většiny nad menšinou, ale i nebezpečí nekontrolovatelného individualismu.41 Jeho politická společnost, která odpovídá současnému konceptu občanské společnosti, má potenciál tyto hrozby vyvažovat.

38

KUMAR, Krishan: Civil Society: An Inquiry into the Usefulness of an Historical Term. The British Journal of Sociology. 1993, roč. 44, č. 3, s. 377. 39 srov. RITZER, George: The Blackwell encyclopedia of sociology. Malden: Blackwell Publishing, 2007, s. 513. 40 srov. TOCQUEVILLE, Alexis de: Demokracie v Americe. Praha: Academia, 2000, 624 s. Citováno podle: KUMAR, Krishan: Civil Society: An Inquiry into the Usefulness of an Historical Term. The British Journal of Sociology. 1993, roč. 44, č. 3, s. 381. 41 srov. DEAKIN, Nicholas. In Search of Civil Society. New York: Palgrave, 2001. s. 86-87.

20

Antonio Gramsci je podle Krishana Kumara nazýván marxistickým de Tocquvillem. Neztotožňuje se totiž s Marxovou čistě ekonomickou interpretací občanské společnosti, ale umisťuje občanskou společnost spíše do sféry státu, který je podle něj tvořen právě jí a politickou společností. Politickou společnost pak vnímá jako arénu donucování a dominance a občanskou společnost jako arénu shody a vedení, přičemž zdůrazňuje centrální úlohy občanské společnosti ve vytváření a zachování hegemonie. Intelektuálové působící v rámci občanské společnosti plní svou klíčovou funkci tím, že dodávají vládnoucí skupině legitimitu a vytváří jejím jménem shodu ve společnosti. Občanská společnost je tak oblastí kultury v tom nejširším slova smyslu, protože se zabývá způsobem, jakým lidí žijí, a protože právě zde jsou vytvářeny a přehodnocovány hodnoty a významy. Je proto nezbytným doplňkem vládnoucí třídy a každá nová skupina, která chce uzurpovat moc ve státě, musí zároveň tento prostor ovládnout.42 Jeho pohled je tedy spíše negativní, protože v jeho podání není občanská společnost místem, kde občané uplatňují svůj vliv, ale nástrojem, díky kterému vládnoucí skupina upevňuje svou moc. Na tomto místě je nemožné nezmínit historické změny 20. století, které měly zásadní vliv na vývoj občanské společnosti i jejího konceptu. Všechny autoritářské režimy této doby totiž při převzetí moci z logických důvodů usilovaly o zničení stávající občanské společnosti (občané usilující o omezení vlivu vládnoucí skupiny jsou pro autoritářský režim nebezpeční). Zároveň se snažily vytvořit novou občanskou společnost, která by jim opět dodávala potřebnou legitimitu. N. Deakin poznamenává, že jedním ze zdrojů růstu síly socialismu byly právě alternativní společenské instituce, které byly vytvořeny okolo strany a které posilovaly solidaritu dělnické třídy.43 Na jiném místě pak poukazuje na shodný rys antiliberálních režimů: všechny kladly důraz na destrukci všech alternativních forem organizace až do soukromé sféry. Dokazuje to na příkladu z nacistického Německa, kde byla většina spolků zničena a zbytek byl nucen přizpůsobit se nové politice (např. představitelé Červeného kříže se nakonec podíleli na konečném řešení). Navíc byly vytvořeny nové organizace speciálně zaměřené na

42

srov. KUMAR, Krishan: Civil Society: An Inquiry into the Usefulness of an Historical Term. The British Journal of Sociology. 1993, roč. 44, č. 3, s. 382-383. 43 DEAKIN, Nicholas: In Search of Civil Society. Basingstoke: Palgrave, 2001, s. 91.

21

indoktrinaci občanů (zejména Hitlerjugend).44 Ze všech vlivů, které přispěly k posílení nedemokratických režimů, by bylo dobré zmínit ten, který nejvíc souvisí se stavem tehdejší občanské společnosti: „slabé kořeny demokracie v evropské politické tradici nabízejí vysvětlení toho, proč byly antiliberální režimy nastoleny s takovou lehkostí a s tak minimálními protesty“45. Nedemokratické režimy si tedy důležité pozice občanské společnosti ve státě byly vědomy a soustředěně pracovaly na potlačení její přirozené, demokratické formy a jejím přetvoření v podobu, která by režim podporovala a upevňovala. Tehdejší občanská společnost však neměla dostatek sil k tomu, aby tyto režimy zastavila. Přesto však byla většina komunistických totalitních režimů nakonec svržena i díky tomu, že se v nich různé formy občanské společnosti udržely v původní nebo obnovené demokratizující podobě. A byl to právě pád komunistických režimů, který vedl k obnově zájmů myslitelů o koncept občanské společnosti. Intelektuálové ze střední a východní Evropy viděli ve vybudování nebo rekonstrukci občanské společnosti ve svém státě záchranu z tehdejší složité situace a jejich příklad inspiroval několik západních myslitelů k přezkoumání konceptu občanské společnosti s cílem zjistit, zda nemá co říct ke stavu západních společností.46 V těch totiž od ekonomické recese v 70. letech docházelo ke ztrátě důvěry v politické instituce, protože se zdálo, že již nenaplňují požadavky na ně kladené. Z toho vyplynuly debaty o tom, zda by se stát neměl vzdát některých svých funkcí.47 Hledání nových cest a nových forem občanské participace tedy bylo v posledních dvou desetiletích věnováno poměrně mnoho prostoru. Z historie konceptu občanské společnosti vyplývá, že teoretikové ji většinou vnímali jako řešení těch neduhů společnosti, které v dané době považovali za jedny z nejzávažnějších. Občanská společnost tak měla být protiváhou absolutistického státu a rozpínavosti státní moci, měla mírnit nekontrolovatelný individualismus, vytvářet společné hodnoty, působit proti totalitarismu a sloužit k obraně demokratických principů, což jsou všechno dosti zásadní úlohy. Mary Kaldor si všímá toho, že navzdory 44

srov. DEAKIN, Nicholas: In Search of Civil Society. Basingstoke: Palgrave, 2001, s. 93-94. vlastní překlad z: tamtéž, s. 93. 46 srov. KUMAR, Krishan: Civil Society: An Inquiry into the Usefulness of an Historical Term. The British Journal of Sociology. 1993, roč. 44, č. 3, s. 375. 47 srov. DEAKIN, Nicholas: In Search of Civil Society. Basingstoke: Palgrave, 2001, s. 102-103. 45

22

rozdílům, měly tyto představy o občanské společnosti společné dvě věci: týkaly se právního státu založeného na souhlasu jednotlivců a byly nevyhnutelně spojeny s teritoriálním státem.48 Tato realita se však v posledních letech dosti zásadně proměnila, protože národní státy již nejsou svrchovanými suverény. Občanskou společnost je tedy nutné nahlédnout také z optiky dnešního globalizovaného světa, které je propojen na mnoha úrovních. S proměnou reality tak patrně opět dojde i ke změně ve funkcích a očekáváních ohledně občanské společnosti.

3.2. Občanská společnost v současném globalizovaném světě Mezi spoustou přívlastků, které současné společnosti dávají sociologové ve snaze pojmout komplexnost a komplikovanost reality, je jednou z nejčastěji zmiňovaných charakteristik právě globalizovanost. Přestože se objevují názory, že svět se v podstatě začal globalizovat již po objevení Ameriky, je nesporné, že v posledních desetiletích dosáhlo propojování světa na různých úrovních nebývalé rychlosti a rozsahu a jedná se tedy o stále vcelku novodobý fenomén. Proto vzniká aktuální potřeba globalizaci reflektovat z hlediska současnosti i z hlediska možného vývoje a na tuto skutečnost musí pochopitelně reagovat jak současní teoretikové občanské společnosti, tak samotná občanská společnost, kterou k tomuto předurčuje již její budoucnostní charakter. Jako už dříve v historii, i dnes jsou očekávání ohledně pozitivního vlivu občanské společnosti velká. Před tím, než bude možné zhodnotit, zda jsou tyto předpoklady reálné, je nutné popsat pozici občanské společnosti ve světě, kde rozdělení moci a vlivu již není tak přehledné a víceméně jednoznačné jako za éry národních států. O tom, že současný svět je globalizací v mnohém poznamenán, zřejmě není sporu. M. Castells tuto skutečnost popisuje v úvodu svého článku, kde mluví o možnostech, které globalizace pro společenský systém představuje. Možnosti technologické zahrnují nové informační a komunikační technologie, rychlou dopravu na velké vzdálenosti a počítačové sítě. Institucionální možnosti se týkají deregulace, liberalizace a privatizace zákonů a procedur, které dříve připadaly národním státům a umožňovaly jim kontrolu nad aktivitami nad jejich územím. Organizační možnosti se 48

srov. KALDOR, Mary: The Idea of Global Civil Society. International Affairs. 2003, roč. 79, č. 3, s. 585.

23

vztahují ke schopnosti využívat networkingu jako flexibilní a interaktivní formy strukturace jakékoli aktivity v jakékoli oblasti.49 Všechny tyto možnosti se pochopitelně k fungování občanské společnosti přímo vztahují, zejména co se organizačních a komunikačních možností týče. I na občanskou společnost se tedy vztahuje Manuelův následující komentář: „Ne všechno a ne každý je globalizován, ale globální sítě, která vytváří strukturu planety, ovlivňují všechno a všechny.“50 I. Bělohoubek pak zmiňuje ještě jeden fenomén, který k rozvoji globální občanské společnosti mohl přispět, a tím je příklon k postmaterialismu51 v globálním měřítku. „Postmaterialismus znamená odklon od kvantity (peněz, materiálních statků) ke kvalitě života. Ke kvalitě života patří i jeho etický a ekologický rozměr, ve kterém hrají svoji roli komunita, spravedlnost, udržitelnost a kontrola nad vlastním osudem.“ 52 Tato hodnotová změna se udála v rozvinutých zemích v reakci na dopady globální politické ekonomie na řadu zejména rozvojových zemí.53 I když je rozšíření této hodnotové orientace mezi občany diskutabilní, bez této (alespoň částečně uskutečněné) změny by vznik globální občanská společnost nebyla myslitelná. Bez ohledu na výše zmíněné rysy společnosti je nutné pozastavit se nad otázkou, zda vůbec globální občanská společnost existuje, či zda se jedná jen o sociologický konstrukt. Autoři zabývající se touto problematikou obvykle dojdou k závěru, že komplikovanost konceptu globální občanské společnosti je dána nevyhraněností a arbitrárností obou termínů (jak globalizace, tak občanské společnosti), z čehož pak pramení různá akademická nedorozumění.54 Navzdory těmto metodologickým problémům však autoři nacházejí souvislosti mezi globalizací a občanskou participací na několika úrovních, čímž poukazují na mnohoznačnost konceptu globální občanské společnosti a zároveň dokazují faktickou existenci téhož. Tímto pojmem tak mohou být myšleny různé formy protestů proti globálnímu 49

srov. CASTELLS, Manuel: The New Public Sphere: Global Civil Society, Communication Networks, and Global Governance. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science. 2008, roč. 616, č. 1, s. 81. 50 vlastní překlad z: tamtéž. 51 Termín sociologa Ronalda Ingleharta, podle kterého si společnost zbavená existenčních starostí začíná více všímat kvality života a etického rozměru. 52 BĚLOHOUBEK, Ivo: Globalizace a občanská společnost. In: DLOUHÁ J.,, DLOUHÝ J. MEZIŘICKÝ V.: Globalizace a globální problémy. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí, 2006, s. 113. 53 srov. tamtéž. 54 srov. SCHOLTE, Jan Aart: Global civil society - Opportunity or obstacle for democracy?. In: Development Dialogue. Uddevalla: Mediaprint, 2007, s. 18.

24

kapitalismu (např. Greenpeace), nové infrastruktury umožňující šíření demokracie a rozvoje, globální solidarita v podobě organizací jako Lékaři bez hranic nebo zkrátka jen rostoucí propojenost obyvatel skrze internet a média.55 J. Scholte tento přístup rozvádí a upřesňuje. Podle něj se globální, transplanetární charakter občanské společnosti projevuje např.: 

globální organizační formou (mezinárodní nevládní organizace jako Přátelé země nebo náboženské organizace)



jako občanské aktivity usilující o změnu pravidel na globální úrovni (Světová fair trade organizace)



globální povahou cílových témat (změna klimatu, AIDS,…)



využitím komunikace v globálním měřítku pro dosažení cílů



globální solidaritou související s neteritoriální identitou (lidé s postižením, diaspory nebo sexuální menšiny)56

Hlavními zmiňovanými kvalitami globální občanské společnosti je tedy možnost komunikace a globálnost řešených problémů. V tomto pojetí tvoří globální občanská společnost jakousi nástavbu národní nebo regionální občanské společnosti, přičemž je v něčem obohacuje a zastupuje je v oblastech, na které již nestačí. Je také vnímána veskrze pozitivně. I M. Castells považuje za podstatné jasně odlišit, co je globální občanskou společností myšleno, protože jsou pojmem často myšleny nesourodé a protikladné organizace. Aktéři lokální občanské společnosti se čím dál častěji zabývají problémy způsobené neomezovanou globalizací, nicméně podle Castellse toto ještě není globální občanská společnost, přestože tyto organizace a projekty podporují její rozvoj. Nejvíc akademiků ji pak považuje za souhrn nevládních organizací, které se ve své činnosti vztahují ke globálním a mezinárodním cílům. Tyto organizace často mají velkou popularitu a legitimitu, zaměřují se na specifické případy a skrze média oslovují a mobilizují veřejnost pro podporu svých cílů, čímž skrze voliče vytvářejí tlak na vlády a skrze konzumenty tlak na korporace. Třetím typem organizací jsou pak sociální hnutí,

55

srov. ANHEIER, Helmut, Marlies GLASIUS a Mary KALDOR: Introducing Global Civil Society. In: Global Civil Society 2001. USA: Oxford University Press, 2001, s. 3. 56 srov. SCHOLTE, Jan Aart: Global civil society - Opportunity or obstacle for democracy?. In: Development Dialogue. Uddevalla: Mediaprint, 2007, s. 19.

25

která se snaží kontrolovat a regulovat proces globalizace a usilovat o globální spravedlnost. Navzdory jejich diverzitě je spojuje sdílená kritika řízení světa. Posledním projevem je posun veřejného mínění k podobě, ve které je ovlivňováno různorodými médii

stejně jako horizontálními, autonomními komunikačními sítěmi, které jsou

využívány jako organizační nástroj a jako prostředek k debatám a kolektivnímu rozhodování, takže slouží zároveň k mobilizaci obyvatel určitého státu i k volání do světa po solidaritě.57 Tento poslední typ globální občanské společnosti se v nedávné době ukázal např. v tzv. „jasmínové revoluci“ v severní Africe v letech 2010-2011. V podstatě se dá říct, že Scholteho a Castellsův model se v zásadních ohledech neliší, přestože z obou jejich popisů vyvstávají poněkud rozdílné podoby globální občanské společnosti. Mary Kaldor se globální občanskou společnost zase snaží popsat z hlediska procesu oslabování moci národního státu. Zajímavá je její interpretace vzniku globální občanské společnosti. Její zrod klade ještě před počátek boomu v komunikačních technologiích, do 70. a 80. let, kdy se disidenti v totalitárních státech východní Evropy a Latinské Ameriky snažili navázat kontakty s aktivisty ze západních zemí a s mezinárodními institucemi. Jejich cílem bylo vytvořit politický prostor skrze apel na mezinárodní instituce (odvolávali se např. na Helsinskou dohodu z roku 1975), protože v rámci jejich států by podobné aktivity neměly smysl.58 Vytvářeli tak tlak na svou vládu v podstatě oklikou a skrze spojení s okolním světem, takže se o jisté formě globální občanské společnosti hovořit dá. Toto odtažení se od státu a příklon ke globálním pravidlům a institucím vnímá M. Kaldor jako signifikantní, protože de facto předznamenalo směr dalšího vývoje. Autorka následně nahlíží globální občanskou společnost poněkud odlišným pohledem než Scholte a Castells a popisuje ji pomocí tří paradigmat. V první „aktivistické verzi“ zahrnuje globální občanská společnost hnutí zabývající se tématy jako mír, lidská práva, změna klimatu, AIDS, apod. Tato hnutí mají svůj počátek v období po roce 1968 a měla vliv na posilování procesu globálního řízení některých

57

srov. CASTELLS, Manuel: The New Public Sphere: Global Civil Society, Communication Networks, and Global Governance. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science. 2008, roč. 616, č. 1, s. 83-86. 58 srov. KALDOR, Mary: The Idea of Global Civil Society. International Affairs. 2003, roč. 79, č. 3, s. 587.

26

záležitostí, který vyústil ve vybudování souboru multilaterálních pravidel, což M. Kaldor označuje za humanitární režim.59 V „neoliberální verzi“ jsou klíčovými činiteli globální občanské společnosti nevládní organizace, které je možné považovat za „zkrocená společenská hnutí“, tedy hnutí, která se institucionalizovala a profesionalizovala, čímž se stala respektovanou opozicí a partnerem ve vyjednáváních. Podle M. Kaldor to ale znamená, že i díky financování se z těchto organizací staly organizace kvazi-vládní, protože na mezinárodní scéně do jisté míry suplují funkce státu.60 Tento pohled na globální občanskou společnost může vést k určité deziluzi. Ve třetí, „postmoderní“ verzi je koncept globální občanské společnosti vnímán jako eurocentrický, vzniklý v západním kulturním kontextu. Sociální antropologové upozorňují, že v ne-západních společnostech plní funkci občanské společnosti jiné druhy organizací, např. v islámských společnostech to jsou náboženské řády, bazary nebo náboženské nadace, kdo tvoří protiváhu státu. Globální občanská společnost je tedy tvořena i novými náboženstvími a etnickými hnutími, protože by zde neměly patřit jen „hodná a dobrá hnutí“.61 Toto pojetí se tedy stejně jako neoliberální verze pokouší jít proti převládajícímu trendu glorifikace občanské společnosti. M. Kaldor pak problematičnost konceptu shrnuje do popisu, který v sobě spojuje všechna tři paradigmata: „Globální občanská společnost je prostor obývaný aktivisty, nevládními organizacemi a neoliberály, stejně jako národními a náboženskými skupinami, kteří zde diskutují, vedou kampaně, vyjednávají nebo lobují ohledně dohod, které pak formují globální vývoj. Neexistuje jedna globální občanská společnost, je jich mnoho a postihují celou škálu problémů – lidská práva, životní prostředí, atd. Není demokratická; neexistuje žádný proces volby, protože na globální úrovni by ani existovat nemohl, protože by to vyžadovalo světový stát. A takový stát – i s demokratickou volbou, by byl státem totalitárním. Globální občanská společnost je také nerovná a orientovaná na severní polokouli.“62 Vypadá to tedy, že globální občanská společnosti čelí větším výzvám a problémům než lokalizovanější formy občanské společnosti jak z hlediska své funkce, tak z hlediska svého sebeopodstatnění. 59

srov. KALDOR, Mary: The Idea of Global Civil Society. International Affairs. 2003, roč. 79, č. 3, s. 588. srov. tamtéž, s. 589. 61 srov. tamtéž, s. 590. 62 vlastní překlad z: tamtéž, s. 591. 60

27

Jedním ze základních problémů, které znesnadňují orientaci v problému, pak zůstává fakt, že oproti éře národních států pozbývá globální občanská společnost očividnou instituci, proti které by se mohla vymezovat, přičemž je možné, že neexistenci této instituce v lecčem supluje. S touto schizofrenní situací se pak musí vypořádat jak teoretici, tak samotná občanská společnost. O. Císař v jistém ohledu zaujímá podobný postoj k debatě o globální občanské společnosti jako Kaldor. Podle jeho slov by bylo dobré pokusit se „deideologizovat celý koncept a zbavit jej jeho napojení na ‚progresivní INGOs‘63 chápané v úzkém smyslu slova“64. Rovněž také poukazuje na fakt, že globální občanská společnost je tvořena také kriminálními a teroristickými organizacemi a zpochybňuje „nevládnost“ nevládních organizací: „Nejenže mnohé z nich fungují jako mluvčí partikulárních vlád a firem – odtud se pak odvozují novotvary, jako jsou GINGOs a BINGOs (tj. governmentcontrolled a business-controlled NGOs) –, ale všechny tyto organizace fungují na základě fondů v posledku generovaných globalizovaným kapitalismem, ať už v podobě státních grandů, nebo grandů soukromých nadací.“65 Autor se tedy snaží k pojmu globální občanské společnosti přistupovat věcně a bez a priori pozitivních očekávání, čímž se docela ostře vymezuje proti většinovému proudu obhajovatelů globální občanské společnosti. Na druhou stranu se mu poměrně dobře daří vystihnout podstatu současné debaty a nabízí opět poněkud jinou perspektivu než M. Kaldor. Podle něj se někteří teoretikové snaží tomuto konceptu dát empirické významy, další v něm spatřují ona ryze pozitivní hnutí, podle jiných pak nejde o nic jiného než o nesmyslné přenášení pojmu, který existuje jen na úrovni národního státu, do oblasti, kde již ztrácí význam, a nemůže tak sloužit pro uchopení složitých a nepřehledných globálních procesů.66 Zajímavé je zde zejména popsání směru, který existenci globální občanské společnosti v obvyklém slova smyslu v podstatě neuznává kvůli nefunkčnosti konceptu ve světovém měřítku.

63

International Non-governmental Organizations = mezinárodní nevládní organizace CÍSAŘ, Ondřej: Vzniká globální občanská společnost? Nestátní aktéři ve světové politice. Mezinárodní vztahy. 2003, roč. 38, č. 4, s. 18. 65 tamtéž. 66 srov. tamtéž, s. 8. 64

28

Je tedy očividné, že orientaci v problematice globální občanské společnosti komplikuje jeden zásadní problém: pojem není jednoznačně ukotven a navíc se jeho definice v čase neustále vyvíjí s tím, jak se proměňuje realita. S tím souvisí i navazující obtíže: pokud se autor rozhodne vyzdvihnout pozitiva nebo negativa globální občanské společnosti, vychází vždy ze svého pojetí, přičemž pak může nastat situace, kdy je toto hodnocení v rozporu s tvrzením jiného autora jen z důvodu odlišné interpretace globální občanské společnosti samotné. Důležitější než posouzení (ne)existence globální občanské společnost a rozhodnutí se pro jednu definici pojmu tak možná bude interpretace probíhající debaty. Její rozsáhlost souvisí s aktuálností probírané problematiky stejně jako s novostí konceptu (nabízí totiž neprobádanou oblast k prozkoumání). Novost konceptu také vysvětluje zmatek ohledně uchopení konceptu – výrazná změna skutečnosti vždy vyvolá potřebu diskuze, která by ustanovila terminologii umožňující fundovanou debatu. Otázkou zůstává, zda je při komplexnosti současného globalizovaného světa vůbec možné k názorové konceptuální shodě dojít. Je tudíž možné, že nevyhraněnost pojmu globální občanské společnosti je inherentní součástí problému, který tím pádem nebude vyřešen postupem času ani ustálením situace. Problém idealizace občanské společnosti je stejný na lokální i globální úrovni: občanské společnosti je přisuzován velký potenciál z hlediska strukturální změny řešení společných záležitostí a je často nahlížena poměrně nekriticky. Značná část autorů má potřebu se ve svých textech vyjádřit k procesu, který s globalizačními procesy souvisí. Téma oslabování moci národního státu již bylo povrchně rozebíráno v části týkající se pojmu globální občanské společnosti. Pokud vztah národního státu a občanské společnosti sloužil některým teoretikům jako východisko pro definování globální občanské společnosti, naznačuje to důležitost tohoto vztahu. Následující dva komentáře patří představitelům dvou táborů, které zaujímají v podstatě opačné stanovisko. M. Castells si všímá rostoucí mezery „mezi prostorem, kde problémy vznikají (globální prostor), a prostorem, kde jsou problémy řešeny (prostor národního státu)“ 67. Z tohoto rozporu pak vyvozuje čtyři typy politické krize: krize efektivity (problémy 67

přel. CASTELLS, Manuel: The New Public Sphere: Global Civil Society, Communication Networks, and Global Governance. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science. 2008, roč. 616, č. 1, s. 82.

29

nemohou být adekvátně vyřešeny), krize legitimity (důvěra voličů v politické reprezentanty klesá, protože jejich moc nedosahuje potřebných kvalit), krize identity (stát a kultura ve stádiu postupného odpojování od mechanismů politického rozhodování motivují lidi k přijetí jiných identit než národních) a krize rovnosti (absence globálního regulativního prostředí způsobuje rostoucí nerovnost mezi státy a sociálními skupinami).68 Vzhledem k těmto deficitům národního státu tak některé jeho funkce přejímají nevládní aktéři, kteří místo něj hájí zájmy a hodnoty občanů. „Snížená schopnost národně založených politických systémů zvládat světové problémy v globálním měřítku způsobila vzestup globální občanské společnosti.“ 69 Globální občanská společnost je tedy pro M. Castellse logickým vyústěním vývoje několika posledních desetiletí a vznikla jako přirozená reakce na krizi národního státu, v jehož moci již není účinné zprostředkovávání naplňování potřeb jeho občanů. Vnímá globální občanskou společnost jako způsob vyřešení krizí, se kterými se národní stát nevyhnutelně potýká. Rovněž zdůrazňuje její význam do budoucna: pokud bude globalizace světa postupovat, bude nabývat na významu i globální občanská společnost. O. Císař problematiku národního státu v globalizovaném světě vnímá z jiné perspektivy, když se ztotožňuje s definicí, která globální občanskou společnost chápe jako „nadnárodní sféru jednání nestátních aktérů, která existuje v interakci s aktéry na jiných úrovních jednání.“70 Uznává, že význam transnacionálně koordinovaného jednání roste, nicméně dodává: „Neznamená to však, že bychom se díky vstupu nestátních aktérů do sféry globální politiky posunuli do éry, která již nezná národní státy. Naopak. Národní kontexty jsou důležitými místy politických interakcí, ty však stále častěji bývají koordinovány transnacionálně.“71 Globální občanská společnost zde tvoří jistou nástavbu jak k lokálním organizacím, tak k mezinárodnímu systému. Interakce mezi lokálním a globálním je pak zásadním okamžikem pro obě sféry a Císař nevnímá současnou situaci jako proces nahrazování národního státu globální občanské 68

srov. CASTELLS, Manuel: The New Public Sphere: Global Civil Society, Communication Networks, and Global Governance. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science. 2008, roč. 616, č. 1, s. 82. 69 vlastní překlad z: tamtéž, s. 83. 70 CÍSAŘ, Ondřej: Vzniká globální občanská společnost? Nestátní aktéři ve světové politice. Mezinárodní vztahy. 2003, roč. 38, č. 4, s. 12. 71 tamtéž, s. 20.

30

společnosti. Podle něj se spíše stát transformuje v prostředí, ve kterém se stává jedním z mnoha aktérů na mezinárodním poli.72 Jeho role tedy nebude zmenšena, nýbrž pozměněna. Který z těchto dvou pohledů se nakonec ukáže jako přesnější, je těžké předvídat. Faktem nicméně zůstává, že vědecká debata má často zpětný vliv na realitu a že pojmenování skutečností může v závěru ovlivnit i její podobu. Odhlédne-li se na okamžik od problematiky národního státu, zbývá ještě vyřešit vztah lokální a globální občanské společnosti. I zde je možné vysledovat protikladné hodnocení reality. Jak již bylo zmíněno, většina autorů neopomíná připomenout zabydlenost lokálně zaměřených hnutí a organizací ve strukturách globalizovaného světa se všemi jeho možnostmi, přičemž je zdůrazňován vesměs pozitivní vliv globalizace. Rovněž je často upozorňováno na vzájemnost lokálního a globálního: „Každá aktivita globální občanské společnosti má zároveň regionální, národní a lokální aspekty. Globální vlastnosti nikdy neexistují nezávisle na regionálních, národních a lokálních kontextech (a skrze ně jsou zároveň šířeny). Na druhou stranu je rovněž obtížné dnes najít projekt občanské společnosti bez nějaké významné globální kvality.“73 Proti tomuto převládajícímu pohledu se opět vymezuje O. Císař, který se přiřazuje ke skupině kritiků, kteří poukazují na fakt, že „globální občanská společnost je tvořena elitními nevládními organizacemi, které sledují své cíle bez ohledu na partikulární lokální kontexty“ a které mají občas tendenci „zneschopňovat lokální politické síly tím, že jim vnucují importované cíle a programy“74. Jejich aktivity tak mohou škodit, pokud zasahují do lokálních struktur necitlivě a nedávají lokálním silám konstituovat vlastní hnutí, což je řešení dlouhodobější a efektivnější. Globální občanská společnost existuje. Jen znamená pro každého autora něco trochu jiného. Debaty snažící se popsat realitu jejího fungování mají svůj význam z hlediska upřesňování pojmu na poli vědy a pojmenováváním nových skutečností otevírají cestu k hledání nových řešení. V této diskuzi hraje velkou roli také 72

srov. CÍSAŘ, Ondřej: Vzniká globální občanská společnost? Nestátní aktéři ve světové politice. Mezinárodní vztahy. 2003, roč. 38, č. 4, s. 1. 73 SCHOLTE, Jan Aart: Global civil society - Opportunity or obstacle for democracy?. In: Development Dialogue. Uddevalla: Mediaprint, 2007, s. 20. 74 CÍSAŘ, Ondřej: Vzniká globální občanská společnost? Nestátní aktéři ve světové politice. Mezinárodní vztahy. 2003, roč. 38, č. 4, s. 18.

31

vyzdvihování možných pozitiv (k budování vize je vždy potřeba trocha idealismu) a upozorňování na možná rizika (ideologická glorifikace má četná úskalí). Přestože si většina teoretiků uvědomuje nebezpečí zaměřování se jen na kladné stránky věci, globální občanská společnost je vnímána jako účinný nástroj k řešení spletitých problémů globalizovaného světa a očekávání jsou tím pádem značná. V této podkapitole bylo popsáno současné vnímání konceptu globální občanské společnosti s ohledem na její vztah k národnímu státu a lokální občanské společnosti. Přestože se občanská společnost zabývá globálními tématy, využívá globálních sítí a reaguje na výzvy vyplývající z globalizace, je stále nejčastěji spojována právě s národním státem a je také obvykle v tomto rozsahu hodnocena a zkoumána. Navzdory propojenosti světa jsou totiž právní prostředí států, národní identity a národní dějiny tak silnými faktory, že se od sebe občanské společnosti jednotlivých států stále velmi liší. V následující kapitole tedy budou vysledována specifika české občanské společnosti.

32

4. Česká občanská společnost Aby bylo možné pochopit současný stav české občanské společnosti, je nezbytné popsat hlavní impulsy a vlivy, které v minulosti společnost tvarovaly a ovlivňovaly. Z tohoto hlediska jsou pak relevantní zejména události posledních dvou století, které způsobily, že česká občanská společnost se často ocitala v daleko náročnějších situacích, než tomu bylo v ostatních, zejména západních, zemích. Historický kontext tak může napovědět mnoho o specifikách občanské společnosti v našem prostředí se všemi pozitivy i negativy. Toto vyzdvihnutí jedinečných charakteristik pak může vést k hlubšímu pochopení principů současné občanské společnosti, protože bez srovnání a vykreslení odlišností hrozí, že se místní zvláštnosti začnou považovat za standard, který se vyskytuje všude. Srovnání zároveň může pomoci odhalit možné nedostatky a limity.

4.1. Historie české občanské společnosti Obecně byl pro rozvoj občanské společnosti v Čechách zásadní zejména vývoj od 19. století. Nicméně i před tímto obdobím je možné nalézt prvky občanské společnosti, a to hlavně v aktivitách církevních institucí a nábožensky motivované dobročinnosti. „Z křesťanské motivace vznikaly špitály, útulky a domovy pro přestárlé nebo chudé jedince, leprosária, dobročinná bratrstva a jiné ústavy a spolky.“ 75 Postupně se do podobných činností začal zapojovat i král, šlechta a města, od osvícenství pak začal plnit sociální funkce také stát.76 Tyto aktivity ale spadají spíše do oblasti organizované občanské společnosti a jejich cílem bylo zmírňování konkrétních negativních dopadů tehdejší společnosti, takže nejspíš ještě nelze mluvit o občanské společnosti ve smyslu arény pro prosazování vlastních zájmů.

75

SKOVAJSA, Marek: Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 49. 76 srov. SMITH, James Allen, BORGMANN, Karsten: Foundations in Europe: The Historical Context. In: SCHLÜTER A., THEN V., WALKENHORST P., Foundations in Europe. London: Directory of Social Change, 2001, 875 s. Citováno podle: SKOVAJSA, Marek: Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 49.

33

19. století Signifikantní byl tedy až vývoj v 19. století, kdy začal český národ usilovat o emancipaci v rámci habsburské monarchie a kdy také dochází k formování občanské společnosti. K. Müller se snaží pojmenovat vnější i vnitřní faktory, které měly na tento proces vliv. Jako stěžejní vnímá podmínky, ve kterých docházelo k nedostatečné identifikaci české společnosti se státem a jeho institucemi. Tyto podmínky podle něj vznikly v důsledku několika spolupůsobících faktorů. Svou roli sehrálo tehdejší pojetí národa jako kulturní nepolitické entity a výsadní postavení německo-jazyčného obyvatelstva v Rakousku, což umožňovalo národní diverzifikaci. Vliv měl i agrární charakter české společnosti, který byl doprovázen jistou segregací (český venkov vs. německá města). V neposlední řadě je třeba zmínit i emancipaci české společnosti na jazykovém základě.77 Rodící se občanská společnost tak stála mimo stát, ale ne v tradičním smyslu opozice, ale zcela mimo struktury. To se později ukázalo jako signifikantní. Většinou je vznik občanské společnosti dáván do souvislosti se vznikem měšťanské třídy, která má díky svým dostatečným finančním zdrojům více volného času, a může se tak věnovat svým zájmům a aktivitám. V Rakousku byl však nástup liberálního měšťanstva zpomalen tehdejší konzervativní politikou. Nepřítomnost silného měšťanstva pak vedla k opožděné modernizaci a liberalizaci společnosti a ke konstituci byrokratického aparátu jako páteře monarchie. Tohle vše spolu s nedostatkem osvícenských tradic a důrazem na jazykovou emancipaci vedlo k tomu, že hlavním činitelem emancipace se stala česká inteligence, která však kvůli své minimální identifikaci s monarchií často volila politiku pasivního odporu a politiku neodpovědnosti, což mělo podle Müllera značný vliv na formování politické kultury.78 K. Müller následně popisuje toto klíčové období takto: „Česká společnost zde procházela demokratizací na národním principu a politizací mimo oficiální struktury státu, což oboje zásadně ovlivnilo proces její emancipace.“79 Hlavním problémem tedy bylo, že přestože se české společnosti dařilo získávat jakousi autonomii, nedošlo

77

srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 170-171. 78 srov. tamtéž. 79 tamtéž, s. 172.

34

zároveň k vytvoření odpovídajícímu vztahu ke státu, který je pro fungování občanské společnosti nezbytný. I z tohoto důvodu se K. Müller zdráhá ztotožňovat emancipaci národa s emancipací občanské společnosti.

Považuje nesamozřejmost existence českého

národa spojený s pocitem ohrožení za tak silný prvek, že nacionalismus a národní jednotu vidí na pozadí všech politických změn. „Autonomní český stát byl tehdy ideálem, který byl ze strany národní a politické elity české společnosti prosazován příliš dlouho v rozporu s realitou.“80 Občanská společnost totiž nevzniká na základě sledování nějakého ideálu, ale konkrétní aktivitou, kdy při respektování formálních pravidel usiluje o prosazování každodenních zájmů.81 Zatímco idea může nepochybně fungovat jako pojící prvek, takto propojené společenství lidí ještě nutně nemusí být občanskou společností, protože nevyvíjí žádnou aktivitu ve prospěch svých cílů. Dalším ne zcela pozitivním důsledkem národního boje bylo vytvoření situace, kdy již v podstatě nehrála roli politika, ale střet kultur. Tím pádem nešlo o politiku ve smyslu střetu zájmů, ale o prosazení jednotného a harmonického národa, kdy byl národní zájem nad zájmem individua. K. Müller proto zpochybňuje existenci občanské společnosti v této fázi vývoje: „Česká občanská společnost té doby byla výrazně limitována jejím národně-organickým charakterem, a její ‚občanskost‘ byla díky tomu charakterizována značným nedostatkem smyslu pro názorový a zájmový pluralismus a to nejen navenek, ale také uvnitř sebe samé.“82 Přestože tedy v 19. století došlo k převratnému politickému, kulturnímu, ekonomickému i sociálnímu vzestupu, nedá se ještě, kvůli převládající a požadované uniformitě cíle v podobě svobodného národního státu, mluvit o rozvinuté občanské společnosti, která vyžaduje pluralitu názorů a usilování o naplňování individualizovaných cílů. K. Müller tuto problematiku pojímá značně konceptuálně a pod občanskou společností vidí opravdu onu arénu, ve které má jedinec možnost se spolčit s ostatními a prosadit tak své zájmy. Nicméně v rámci procesu emancipace národa vznikalo velké 80

MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 174. 81 srov. ALEXANDER, Jeffrey: Citizen and Enemy as Symbolic Classification. In: ALEXANDER, J.: Real Civil Societies, London: Sage Publications, 1998, 246 s. Citováno podle: MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 174. 82 MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 176.

35

množství spolků, které se si právě práci na národnostní otázce kladly za cíl. M. Skovajsa, který se zaměřuje právě na podobu organizované občanské společnosti, situaci popisuje takto: stále existovaly cechy, vědecké akademie a zednářské lóže, vznikala známá sdružení, jako např. Společnost vlasteneckého muzea nebo Matice česká, Měšťanská beseda sdružovala příslušníky sociálních a intelektuálních elit, objevil se vlastenecký pěvecký spolek Hlahol a tělocvičná spolek Sokol, umělci vytvořili Uměleckou besedu, atp. Největší rozmach pak nastal v 60. letech 19. století, kdy se zakládaly spolky kulturní, nacionální, zábavní, profesní, muzejní, střelecké, divadelní, pohřební, ženské a mnohé další. Vznikla česká pobočka Mezinárodního červeného kříže, první hasičský sbor, odbory hájící zájmy zaměstnanců a rozvíjely se metody fundraisingu jako jsou veřejné sbírky (např. Národní divadlo), benefiční plesy, bazary, dražby a loterie.83 Společnost tedy byla propojena na mnoha úrovních a obyvatelům bylo umožněno se scházet v nejrůznějších organizacích a sdílet své názory, nicméně vazby na stát mohly být vytvořeny až po vzniku samostatného Československa.

Období první republiky Ani následující období, období první republiky, však K. Müller nevnímá jako dobu kvalitní demokratické kultury, jak je často s oblibou a nekriticky tvrzeno. Uznává, že k přechodu k demokracii došlo poměrně hladce a že se republika vcelku zdatně vyrovnala s novými požadavky, nicméně poukazuje na deficity všech nástupnických států Rakouska-Uherska, které vznikly v důsledku porážky monarchie a ne díky vnitřnímu demokratickému hnutí: „… demokratické síly neměly možnost využít potenciálu ukrytého v pádu starých autorit a vykrystalizovat v novou politickou autoritu.“84 Všechny země se tak potýkaly s nestabilitou vlád a jen zásluhou významných osobností té doby (Masaryk, Švehla) byl stát relativně stabilní.85 K vytvoření pevnějších struktur, které by snesly větší nápory a obtíže, je však zapotřebí více času a zkušeností, které česká společnost k dispozici neměla. Tato nedostatečná

83

srov. SKOVAJSA, Marek: Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 50-53. 84 MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 178. 85 srov. tamtéž.

36

spolehlivost a potencionální netrvanlivost politického zázemí měla vliv i na fungování tehdejší občanské společnosti a to v ne zrovna pozitivním duchu. Spolkový život byl i v tomto období velmi bohatý. Je třeba ale upozornit na to, že národnostní boj v rámci těchto uskupení ještě zdaleka neskončil a spolkový život tak byl dělen striktně podle etnického hlediska.86 Občanské sdružování tak bylo sice lépe organizované, ale také polarizovanější vinou sociálního a etnického napětí.87 Na druhou stranu však podle K. Müllera dochází k jistému posunu a zájmové struktury začínají pracovat přirozeněji a ne výlučně na národnostních základech.88 Vlastenecké nálady ještě stále hrály ve společnosti (i v té občanské) velkou roli, přestože již nastal proces jejího ozdravování. V rámci občanské společnosti tedy lze hovořit o značnější pluralitě. Jako signifikantnější se jeví další rys tehdejšího spolkového života. Jak již bylo řečeno, v předchozím období se spolky konstituovaly jako alternativa ke státu, se kterým se neidentifikovaly. Za první republiky však dochází k víceméně opačnému vývoji a téměř všechna sdružení jsou nějakým způsobem napojena na některou z politických stran, přičemž jejím prostřednictvím uplatňují svůj vliv. K. Müller toto nekritické přitakání státu přičítá na vrub nedostatku občanské sebedůvěry.89 Rovněž zdůrazňuje negativní vliv, který toto většinové napojení se na politické struktury mělo pro pozdější vývoj: „… nelze kategoricky soudit tento stav jako nedostatečný vztah kontroly, podpory a rovnováhy mezi občanskou společností a státem. Nelze si však nevšimnout, že tato symbióza se stala po komunistickém převratu jednostranným prostředkem kontroly režimu nad spolky – od církve až po svaz zahrádkářů, které se pak vlastně staly reprezentanty totalitního státu.“90 Česká občanská společnost tímto směřováním z extrému do extrému nepřímo napomohla vzniku toho, čemu vlastně měla z principu zabránit: nekontrolované moci státu. Nemalou roli v tom pravděpodobně sehrál i ne dostatečně silný stát, protože občanská společnost mohla

86

srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 186. 87 srov. SKOVAJSA, Marek. Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj. In: SKOVAJSA, M. (ed.) Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 55. 88 MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 188. 89 srov. tamtéž. 90 tamtéž, s. 189.

37

být ve svém konání ovlivněna obavami z narušení jeho stability. I to byl možná důvod, proč se proti němu raději ostřeji nevymezovala (což by za jiných okolností byl její primární cíl), a proč jej spíše svými aktivitami nekriticky podporovala.

Nedemokratické režimy – nacismus a komunismus Ještě před nástupem komunistů však česká občanská společnost, které nebyl dopřán dostatek času na vlastní konstituci, utrpěla další ránu v podobě restriktivních opatření v období Protektorátu Čechy a Morava. Kromě likvidace demokratického politického systému, včetně ochrany lidských a občanských práv, došlo k rozpuštění zhruba poloviny spolků a další musely své aktivity omezit nebo zastavit. Nacistické úřady navíc organizovaly sdružování v souladu s vlastními idejemi.91 Tato veskrze negativní zkušenost nicméně neměla na občanskou společnost tak devastující vliv jako následující dlouhé období totalitního režimu. Otázkou zůstává, zda v době komunistického převzetí moci zde vůbec občanská společnost v pravém slova smyslu existovala a zda bylo v jejích silách se proti nově vznikajícímu restriktivnímu státu vymezit a zůstat relativně nezávislou. Karel Müller tuto situaci komentuje následovně: „… díky předcházejícím obdobím nelze zcela jednoznačně hovořit o absenci české občanské společnosti, rozhodně ale můžeme hovořit o její nefunkčnosti či nedostatečné kvalitě. To rozhodně není totéž. Pokud někde občanská společnost nefunguje, ještě to neznamená, že musí nutně také absentovat.“92 Přestože tedy tehdy česká občanská společnost byla poměrně rozvinutá a značně strukturovaná, její kvalita a funkčnost nebyla dostatečná. Navzdory faktu, že Müller tento vývoj považuje, vzhledem k okolnostem, za přirozený, popisuje jej ostrým příměrem: „Struktury, které se zde vyvíjely takřka po staletí, neměly dostatek předpokladu, zkušeností a hybných pák, jak vzdorovat rozrůstající se státní moci, jež se stala totálním monopolem jedné strany, to vše navíc za značně nepříznivých mezinárodně politických podmínek. Zažitý stereotyp, kdy buď stát nebyl náš, kdy nám zcela nepatřil, nebo naopak kdy my jsme patřili zcela státu, připomínal spíše než

91

srov. SKOVAJSA, Marek: Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 56. 92 MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 192.

38

vyzrálou občanskou společnost autistického retardanta, který, jak praví pedopsychiatři, není schopen rozlišit věc o živého tvora.“93 Rozvoj české občanské společnost byl negativně ovlivněn složitými a náročnými situacemi, ve kterých se Češi v přelomových dobách nacházeli. Přestože ideální podmínky pro růst občanské společnosti pravděpodobně nezažil žádný národ, ty české se jeví jako velmi náročné. V kritickém okamžiku pak česká občanská společnost kvůli komplikovanému předchozímu vývoji nedokázala vhodně zareagovat a její stav se místo toho, aby se nadále zlepšoval, nebo alespoň stagnoval, začal postupně zhoršovat. Negativní důsledky totalitního komunistického režimu na mnoha úrovních pak česká občanská společnost pociťuje dodnes. Přestože organizovanost byla za komunistické éry značná, o občanské společnosti se mluvit nedá. Komunistický režim likvidoval společenskou pluralitu a možnou opozici a zákonem z roku 1951 byly zrušeny všechny nevyhovující spolky a nadace, zatímco zbytek byl včleněn do masových organizací nebo zůstal pod přísným státním dohledem. „Dobrovolné organizace“ jako Revoluční odborové hnutí, Československý svaz mládeže, Československý svaz žen nebo Svaz československosovětského přátelství byly společně se zájmovými spolky, vědeckými společnostmi, svazy umělců a povolenými politickými stranami součástí tzv. Národní fronty, která byla plně kontrolovaná komunistickou stranou.94 Původní komunistická idea, kdy samospráva měla postupně nahradit stát, se tak zcela obrátila a uzemní a zájmová samospráva byla zestátněna a státem ovládána a kontrolována.95 Tyto kroky nejen v podstatě destruovaly občanskou společnost, ale zároveň způsobily nechuť občanů k nucené organizovanosti a nedůvěře k této formě aktivit. To mělo za důsledek změny ve vnímání veřejné sféry, které ovlivnily, a pravděpodobně stále do jisté míry ovlivňují, některé stereotypy v myšlení Čechů.

93

MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 192. 94 srov. SKOVAJSA, Marek: Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 56-57. 95 MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 193.

39

Důsledky totalitní zkušenosti pro občanskou společnost Dědictvím komunistického režimu se v předmluvě ke své zprávě zabývá i T. Vajdová: „Toto dědictví se například projevuje v přetrvávající silné roli státu, v paternalistických postojích veřejnosti, v absenci silné střední třídy, v přerušených tradicích dárcovství či dobrovolnictví a tak bychom mohli pokračovat dál. Zkušenost postkomunistické transformace k tomuto dědictví připojuje deziluzi a tolikrát citovanou ‚blbou náladu‘. Vysoká míra nedůvěry ve druhé lidi i v demokratické instituce potom charakterizuje všechny post-komunistické země.“96 Negativní důsledky je tedy možné hledat nejen ve struktuře společnosti a ve vzájemném vztahu občanů a státu, ale i v rovině psychiky jednotlivců. Totalitní režim navíc potvrzoval stereotyp z dob Rakouska, kdy byl stát považován za něco cizího a nepřátelského. To pak vedlo k potvrzování hodnoty a blahořečení soukromé sféry: rodina a soukromí se tak staly místem prožívání, ochrany a kultivace symbolů a tradic, přičemž ale lidé byli z různých, odborných či kariérních, důvodů nuceni vstupovat do veřejné sféry a zde jednat podle nařízených pravidel.97 Tato orientace na vlastní záležitosti a blízké vztahy byla pochopitelná, nicméně přílišná délka trvání tohoto omezení umožnila tomuto uzavření se před světem zakořenit hluboko v myslích lidí a způsobit stále trvající nedůvěru ve smysl společné aktivity v rámci občanské společnosti. Druhým důsledkem bylo znehodnocení veřejné sféry či politiky samotné. „Jakákoli hlubší spolupráce se státními institucemi, politiky či stranou byla považována za nemorální, stigmatizující, za blízkou velezradě.“98 Nechuť k občanské participaci tedy může mít kořeny, mimo jiné, již v komunistické minulosti. Tyto dvě tendence (orientace na soukromí a odvrat od veřejné sféry) se pak promítly do polistopadového vývoje a do jisté míry ovlivňují i současnou situaci. S pádem režimu logicky přišel pokles míry organizovanosti a silná tendence k atomizaci99, což bylo dáno diskreditací veřejné sféry, ke které došlo za komunismu.

96

VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 21. 97 srov. SZTOMPKA, Piotr: Mistrusting Civility: Predicament of a Post-Communist Society. In: ALEXANDER. J.: Real Civil Societies. London, SagePublications, 1998, s. 191-209. Citováno podle: MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 193. 98 srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 193. 99 srov. tamtéž, s. 196.

40

Další vývoj byl také ovlivněn přílišnými očekáváními ohledně znovu nabyté demokracie, protože politika začala být považována za prostor, kde dochází k hledání dobra, pravdy či správného řešení. K. Müller tento zvláštní a nekritický vztah občanů k politice vnímá jako demokratický deficit, ze kterého následně vyvozuje dvě tendence, které tvarují naši veřejnou sféru. První je tendence k odvozování vlastního sebevědomí od vůdců. Charisma se zde stává prostředkem legitimizace moci, což může mít za následek sklony k autoritářskému směřování. Druhou je sklon k expertokracii, kdy je tímto prostředkem zase odbornost.100 Politika tedy není chápána jako střet zájmů a hledání dohody, ale jako cesta za ideálem, přičemž politika si nárokuje výsadní vztah k vědě a morálce. „Demokratická politika ovšem nemůže být primárně o hledání dobra či pravdy, ale o hledání spravedlivého morálního konsenzu. Politika by zde měla být chápána jako ‚amorální‘ a ‚nevědecká‘.“101 Stát by se neměl stát arbitrem ve věcech myšlení a svědomí.102 To ovšem neznamená, že by politici měli právo činit neetická a iracionální rozhodnutí, ba naopak. Jedná se spíš o to, že přílišný idealismus a nesprávná interpretace fungování politiky vede k omezení svobody jedince. „Věda a morálka, mají-li naopak být legitimním zdrojem hodnot a autority, […] musí zůstat mimo moc samotnou.“103 Přílišné naděje, které občané vkládali do nové demokratické politiky po sametové revoluci a které byly vlastně docela pochopitelné i vzhledem k vývoji před komunistickým režimem, poznamenaly a možná stále poznamenávají atmosféru ve veřejné sféře, a v důsledku tak znemožňují správný vývoj demokracie. Politika totiž ze své podstaty nemůže být místem, kde dochází k hledání pravdy a lásky. Dokud ale takto bude vnímaná, budou mít občané buď pocit, že politici mají pravdu a lásku hledat sami, nebo budou mít dojem, že politika je nenapravitelná špinavost (protože přeci má hledat dobro a pravdu a nedělá to), a že tedy nemá cenu se na čemkoli podílet. Toto vyčleňování politiky mimo společnost navíc znemožňuje potřebnou interakci. K. Müller to ukazuje na situaci lobbingu, který je v české politice vnímán jako

100

srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 197. 101 tamtéž. 102 srov. ŠAMALÍK, František: Občanská společnost v moderním státě. Brno: Doplněk, 1995, 279 s. Citováno podle: MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 198. 103 MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 198.

41

něco negativního. I proto se profesionální lobbisté skrývají za jiná povolání, protože jakýkoli náznak provázanosti zájmové skupiny vzbuzuje dojem nepatřičného působení na politiky-odborníky. Tím pádem se objevuje snaha zájmy prosazovat skrytě, místo toho, aby tento přirozený a nutný proces probíhal transparentně a čitelně.104 Důsledkem tohoto deficitního pojetí politiky je pak klientelismus a korupce. Vnímání těchto dvou vysoce negativních jevů jako výsledku nepatřičného idealizování politiky je postojem pravděpodobně značně neobvyklým. Přestože klientelismus a korupce mají celou řadu příčin, stojí tato souvislost za pozornost. Přehnaná očekávání a touha po perfekcionismu může být pro demokracii velkým nebezpečím. K. Müller toto nestřízlivé posuzování demokracie popisuje jako nedostatečnou politickou gramotnost. „Politická gramotnost označuje schopnost tolerantního a přitom ostražitého postoje, který nepodceňuje, ale také nepřeceňuje možnosti demokratické politiky, a jenž chrání každou demokracii před politickým a společenským cynismem. Postoje české společnosti k demokratické politice mají tendencí kolísat mezi těmito dvěma extrémy.“105 Je pravda, že i politická situace se v minulosti pohybovala mezi nejrůznějšími krajnostmi. Česká společnost se tedy zřejmě ještě nenaučila krajnosti spolehlivěji vyvažovat. Pokud za počátek konstituce občanské společnosti v našich zemích budeme považovat 19. století, dá se říci, že se musela již od svého vzniku potýkat s řadou významných problémů a komplikací. Její vývoj negativně ovlivnila nevýhodná pozice česky mluvícího obyvatelstva v rámci Rakouska-Uherska, což ji motivovalo nejprve k existenci mimo tradiční struktury a následně k maximálnímu přilnutí k nově vzniknuvšímu státu, který ji potřeboval ke svému přežití. České občanské společnosti tedy nebyl dán dostatečný prostor a čas, aby mohla začít účinně fungovat, načež jí zdrcující ránu zasadil komunistický režim. Z tohoto období si v sobě pravděpodobně stále nese šrámy, ze kterých se ještě plně nevzpamatovala, ať už jde o nedůvěru ve společnou akci ve veřejné sféře, orientaci na soukromí, přílišnou důvěru k politikůmodborníkům, nebo zklamání vyplývající z nezdravého posuzování politiky. Jaký kus cesty česká občanská společnost ušla od sametové revoluce a zda se jí daří překonávat 104

srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 198. 105 tamtéž, s. 200.

42

deficity demokracie a stereotypy v myšlení občanů ukáže následující kapitola mapující její současnou podobu zejména z hlediska vztahu občanů k ní.

4.2. Podoba současné české občanské společnosti Asi nejspolehlivějším zdrojem informací o občanské společnosti v jednotlivých regionech po celém světě jsou zprávy iniciativy Civicus, která pro potřeby výzkumu a srovnání vytvořila nástroj index občanské společnosti106, pomocí kterého doufá zachytit situaci občanské společnosti v celé její komplexnosti. V České republice tento výzkum realizovala Nadace pro občanskou společnost a v roce 2005 byla publikována zpráva z toho šetření - Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Vzhledem k propracovanosti metodologie a a celosvětovému ohlasu projektu je možné ze závěrů této zprávy vytvořit důvěryhodný obraz stavu současné české společnosti. Navíc žádná podobně rozsáhlá studie neexistuje. Před prezentací dílčích výsledků tohoto výzkumu je ale ještě nutné objasnit pojetí občanské společnosti, které bylo použito. Vzhledem k převládajícímu trendu v českém veřejném i odborném diskursu totiž zde občanská společnost znamená „pozitivní sdružování občanů, které je nezávislé na státu, přispívá k rozvoji občanských hodnot a sociálního kapitálu a je vůči demokracii jako společenskému režimu v podstatě konstruktivní“107. Nezahrnuje tedy různé extremistické skupiny, které jsou jinak vnímány jako součást občanské společnosti. Z různých důvodů také do občanské společnosti nebyly zařazeny politické strany a družstva.108 Ve výsledku tedy bylo pojmu používáno pro neziskové organizace a sdružení s pozitivními cíli. To je v podstatě v souladu s tím, jak občanskou společnosti vnímají samotní občané. Údajně jen 40 % lidí ví, co pojem „občanská společnost“ znamená, přestože se s ním již setkalo dvojnásobné množství lidí. Mnohem známější jsou pojmy „dobrovolník“ a „dobrovolnictví“, se kterými se setkali prakticky všichni a 80 % dotázaných navíc zná i jejich význam.109 V našem prostředí se často používá pojem

106

CIVICUS Civil Society Index VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 22. 108 srov. tamtéž, s. 23. 109 srov. RAKUŠANOVÁ, Petra: Třetí sektor a občanská participace v České republice. Naše společnost. 2003, č. 3-4, s. 33. 107

43

„nezisková organizace“, ale podle P. Friče lidé často „ani neví, co vlastně neziskové organizace jsou (např. neví, že mezi ně patří valná většina fotbalových klubů, hasičských sborů, myslivecké společnosti, církve, odborové organizace, atd.), s jejichž členy a aktivitami se setkávají běžně“110. Pojetí občanské společnosti mezi občany je tedy značně zúžené, což může mít vliv i na jejich postoje k ní. Zároveň může naznačovat nedostatečnou znalost celkového fungování občanské společnosti Výsledky projektu index občanské společnosti jsou obvykle stručně vyjádřeny pomocí vizuálního grafu, diamantu občanské společnosti, který ukazuje stav občanské společnosti ve čtyřech dimenzích: struktura, prostředí, hodnot a vliv.

Obrázek 2 (Zdroj: VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 10.)

Výsledný diamant pro občanskou společnost v České republice je středně velký a poměrně vyvážený ve všech dimenzích a toto lze tedy obecně říct i o české občanské společnosti. O jejím stavu však více prozradí konkrétní závěry výzkumu, ze kterých budou vybrány pouze relevantní informace. Pozornost tak bude věnována zejména postojům občanů a jejich vztahu k občanské společnosti, odhlédnuto pak bude např. od situace uvnitř organizací občanské společnosti, vztahu občanské společnosti ke státu a soukromým firmám nebo od posouzení skutečného vlivu občanské společnosti.

110

FRIČ, Pavol: Dárcovství a dobrovolnictví v ČR. Praha: Agnes a NROS, 2001, 108 s. Citováno podle: VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 22.

44

4.2.1. Struktura občanské společnosti Co se týče aktivní angažovanosti občanů České republiky, dochází T. Vajdová a kol. k překvapivým závěrům: „Čtyřicet sedm procent občanů poskytlo v posledním roce materiální či peněžní dar některé neziskové organizaci. Stejný podíl občanů je členem neziskových organizací a polovina z nich je dokonce členem více než jedné! Téměř 60 % občanů se podílí na nejrůznějších společenských aktivitách v obci, jako jsou brigády, pomoc starším občanům nebo pomoc při organizaci plesů a oslav nebo kulturních a sportovních akcí.“111 Lidské zdroje jsou také považovány za jednu ze silných stránek občanské společnosti: „Organizace občanské společnosti se mohou spolehnout na velký počet lidí, kteří jsou ochotní se angažovat, jsou flexibilní, plní entuziasmu a vzdělaní a odborně kvalifikovaní pro oblast, kde působí (placení zaměstnanci i dobrovolníci).“112 Často zmiňovaná pasivita Čechů by tedy tímto mohla být označena za mýtus. Občanská společnost je aktivní a různorodá, přičemž nejvíce občanů je organizováno v rámci sportovních klubů, odborů, zájmových organizací nebo sborů dobrovolných hasičů.113 Z toho vyplývá, že přestože je míra organizovanosti v České republice poměrně vysoká, většina těchto členů je v organizacích zájmového typu, které se nezabývají palčivými společenskými tématy a problémy a které si nekladou za cíl aktivní ovlivňování veřejné sféry. Přestože je i tato angažovanost důležitá a rozhodně může mít pozitivní vliv na jedince a tím pádem přeneseně i na společnost, nedá se zde mluvit o významnějším celospolečenském vlivu. Proto je třeba mezi různými druhy organizovanosti rozlišovat. Oproti těmto zájmovým sdružením totiž existují i sice člensky slabší, nicméně poměrně vlivné dobrovolné organizace, jejichž fungování je determinováno právě cíleným usilováním o změnu společenské reality nebo alespoň určité její části. Zabývají se tak např. pomocí postiženým nebo sociálně slabším lidem, drogovou prevencí nebo ochranou přírody. Právě ochrana přírody a pomoc sociálně slabším jsou dvě oblasti,

111

VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 11. 112 tamtéž, s. 67. 113 srov. tamtéž, s. 11.

45

kde jsou české neziskové organizace nejaktivnější a nejúspěšnější.114 Tento typ organizací je také často zaměňován za občanskou společnost, a občané si tak pod pojmem občanská společnost představují právě tyto organizace, protože se jedná o velmi viditelné a konkrétní zpodobnění. Její podoba jako nástroje ochrany demokracie a způsobu prosazování vlastních zájmů je tak v českém prostředí spíše opomíjena. 4.2.2. Prostředí V dimenzi prostředí bylo zkoumáno několik subdimenzí, z nichž bude pozornost věnována zejména sociokulturnímu kontextu, vztahu státu a občanské společnosti a vztahu mezi firemním sektorem a občanskou společností a to z hlediska vnímání této propojenosti občany. V oblasti sociokulturního kontextu byly hodnoceny indikátory jako důvěra, tolerance a „veřejný duch“115. Tyto ukazatele totiž poměrně jasně ukazují postoje občanů i celkové naladění společnosti. Jen necelá pětina občanů (17 %) si myslí, že se většině lidí dá věřit116. Nedůvěra je tedy, stejně jako v ostatních postkomunistických zemích, velmi rozšířená.117 Nicméně mezi členy neziskových organizací je důvěra vyšší než mezi nečleny, takže je možné dojít k závěru, že posílení občanské společnosti může napomoci rozvoji důvěry ve společnosti, přestože právě nedůvěra je jednou z překážek rozvoje občanské společnosti.118 Mezi rozvojem občanské společnosti a vzájemnou důvěrou tedy existuje vztah přímé úměry: čím je důvěra mezi občany větší, tím lépe funguje občanská společnost a naopak čím více občané věří jeden druhému, tím více občanská společnost prosperuje. Vzájemná důvěra je tedy faktorem velmi významný a zjištěná nedůvěra tak tvoří závažnou překážku. Dalším ukazatelem je tolerance, jež je v našem prostředí jednoznačně přijímanou normou. Zejména ve vztahu k romské menšině však existuje problém zvýšené xenofobie a netolerance: „Podle průzkumu Občanská společnost 2004 by za 114

srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 11. 115 Tímto výrazem byl přeložen anglický termín „public spiritedness“, který by rovněž mohl být přeložen jako „veřejná kázeň“ a naznačuje tendenci k obcházení veřejných norem. V rámci hodnocení českého prostředí však byl vnímán šířeji, jako schopnost být solidární a nejedenat jen ve vlastním zájmu. 116 Pro srovnání je v Německu podíl důvěřujících lidí 40 % a v Norsku 65 %. 117 srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 41. 118 srov. tamtéž, s. 12.

46

svého souseda snesla Romy dobře jen necelá pětina občanů (19 %). Lidi s AIDS by bez problémů snesla čtvrtina obyvatel (27 %). Sousedství zahraničních dělníků, muslimů, Vietnamců a homosexuálů by snesla dobře jen necelá polovina občanů. Lidi s mentálním postižením by za sousedy bez problémů sneslo již 58 % občanů. Relativně nejtolerantnější by Češi byli v případě tělesně postižených (79 %) nebo Židů (74 %).“119 Přestože tolerance a postoj občanů k občanské společnosti není v tak úzké souvislosti, jako tomu je u důvěry, může tato selektivní netolerance ovlivnit podporu určitých iniciativ, zároveň však potřebu právě těchto iniciativ vyvolává. Obecně totiž platí, že celkově tolerantní společnost je k projevům netolerance citlivější. Posledním zkoumaným indikátorem v subdimenzi sociokulturního prostředí je tendence k obcházení veřejných norem (tzv. indikátor „veřejný duch“), jež je v českém prostředí celkem běžná: „Nejčastěji se projevuje sklon jezdit veřejnou dopravou bez placení – pro více než dvě pětiny lidí (44 %) je „jízda na černo“ alespoň někdy omluvitelná. Podvádět na daních považují za ospravedlnitelné téměř tři desetiny lidí.“120 Pokud je toto téma vnímáno šířeji a je hodnocena i schopnost být solidární, hodnocení stavu je ještě nižší. Souvislost solidarity a občanské společnosti je pak v podstatě přímá. Jednou z příčin může být právě situace za komunismu, kdy nebylo okrádání státu vnímáno negativně a kdy převažovala již zmiňovaná orientace na soukromí. Vztah mezi státem a občanskou společností příliš uspokojivý není. Přestože existují mechanismy zajišťující komunikaci mezi nimi (např. poradní orgány vlády a ministerstev, komise krajských zastupitelstev nebo tripartita), není zatím většina aktérů občanské společnosti v postavení respektovaných partnerů. Výjimku do jisté míry tvoří odbory a hospodářské či profesní svazy, se kterým stát jedná častěji.121 Monitoring médií také ukázal, že pokud stát jedná s občanskou společností, v 70 % případů se jedná právě o odbory a profesní svazy.122 Vzhledem k tomu, že právě tlak skrz média a nastolování nových témat v nich je jedním z nástrojů občanské společnosti, může tento stav hrát velkou roli, pokud se jedná o vnímání občanské 119

VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 41. 120 tamtéž, s. 42. 121 srov. tamtéž, s. 45. 122 srov. tamtéž.

47

společnosti samotnými občany, protože může vzbuzovat významné pochybnosti o skutečném dopadu působení organizované občanské společnosti a ovlivňovat tak motivaci občanů. Podobně to vypadá i se spoluprací firem s občanskou společností, která je stále spíše výjimečná. Situace je vcelku dobrá, co se týče malých firem, které jsou často automaticky součástí dané komunity, a chovají tak lokálně zodpovědně123, aniž by věděly, že tím naplňují koncept společenské odpovědnosti firem.124 Velké firmy, které logicky mají i větší vliv, tak dobrý vztah s občanskou společností nemají. „V regionálních dotaznících popsaly postoj firem k organizacím občanské společnosti téměř dvě třetiny respondentů jako lhostejný.“125 Dvě třetiny lidí se přitom domnívají, že by firmy měly dělat víc než jen vytvářet zisk, přičemž ale zároveň nezodpovědné chování firem tvoří předem očekávanou normu.126 Přestože tedy převládá názor, že firmy by měly zaujmout odpovědný přístup k životnímu prostředí, zaměstnancům a komunitě, atmosféra ve společnosti je ale v tomto směru značně skeptická a laxní, takže zatím nevznikají vhodné podmínky ke změně (např. tlak na vedení firem). Otázku zodpovědného chování firem navíc komplikuje přílišná opatrnost médií i občanské společnosti vůči takovému jednání. V českém prostředí se totiž nejasně rozlišuje mezi korupcí a sponzoringem, takže některé organizace127 jsou v tomto ohledu velmi opatrné. Opatrnost se sice může zdát na místě, protože takové propojení firem a občanské společnosti může být vnímáno jako snaha o legitimizování záporných kroků (např. ve velmi viditelné a diskutované oblasti životního prostředí), nicméně sponzoring může být pochopitelně i aktivitou velmi přínosnou.128 Opět se tedy objevuje problematika velké míry nedůvěry v českém prostředí, zde navíc podpořena

123

Např. podporují komunitní aktivity, nebo materiálně přispívají občanským sdružením (dávají k dispozici atuo, prostory, část výrobků, apod.) 124 srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 42, 48. 125 tamtéž, s. 46. 126 srov. JEŘÁBKOVÁ, Veronika, HARTL, Jan: Společenská odpovědnost firem. Olomouc: AISIS, 2003, 24 s.. Citováno podle: VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 46. 127 Např. Nadace Partnerství (projekty v oblasti ochrany životního prostředí), odmítla dar tabákového koncernu Philip Morris ČR. Dalším příkladem je dar společnosti Appian Group Národnímu parku České Švýcarsko. 128 srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 47.

48

nedostatkem přesných informací. Negativní hodnocení chování firem pak opět může mít nežádoucí vliv na angažovanost občanů. 4.2.3. Hodnoty Zkoumaná dimenze hodnot může prozradit mnoho o postojích občanů k občanské společnosti i o problémech, kterým občanská společnost i společnost celkově musí čelit. Výsledné hodnocení této dimenze je 2,3, což podle T. Vajdové naznačuje celkově pozitivní hodnotové založení české občanské společnosti.129 V rámci subdimenzí se pak jako problematická jeví transparentnost, která má výrazně nižší hodnocení. Součástí hodnocení byly jak aktivity občanské společnosti na podporu daných hodnot, tak jejich praktické naplňování v rámci neziskových organizací, což se do konečných výsledků promítlo. Od druhé zmíněné oblasti však zde bude odhlédnuto.

Obrázek 3 Přehled hodnocení subdimezí v rámci dimenze Hodnoty (Zdroj: VAJDOVÁ, Tereza. Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 48.)

Demokracie může být vnímána jednak jako hodnota, kterou je třeba aktivně prosazovat a její dodržování kontrolovat, jednak jako režim, s kterým je bytostně spjata. Organizací, které se přímo zabývají podporou demokracie, je v České republice málo.130 Vajdová vidí příčinu tohoto v relativně stabilním demokratickém prostředí v poslední době, kdy demokracie nebyla zpochybňována (jako např. na Slovensku za

129

srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 48. 130 Jsou to např. Demokratický klub, Vzdělávací středisko na podporu demokracie, Sdružení pro výchovu k občanství a demokracii, Český svaz bojovníků za svobodu, apod.

49

éry Vladimíra Mečiara), a tak se zde ani nevyskytovaly zahraniční prostředky určené pro tento typ aktivit.131 V souvislosti se vztahem demokracie a občanské společnosti nelze nezmínit diskuzi ohledně legitimity organizací občanské společnosti. Václav Klaus varoval před hrozbou „postdemokracie“ reprezentované nevládními organizacemi, které chtějí ovlivňovat demokratickou společnost a prosazovat své zájmy bez mandátu vzešlého z voleb. Varováním před nebezpečím NGOismu opět rozvířil dlouhodobý spor s Václavem Havlem, který vždy občanskou společnost a politiku vně politických stran podporoval.132 Organizace občanské společnosti tedy v českém prostředí musely obhajovat svou vlastní existenci před svými eventuálními oponenty (politiky) a pravděpodobně i před samotnými občany. Vztah nevládních organizací k demokracii může být díky tomuto sporu otočen do opačného extrému a občané je mohou vnímat jako nebezpečí pro demokracii, místo toho, aby je považovali za garanta demokracie. Pohled občanů na důležitost existence občanské společnosti z hlediska fungování demokracie je rovněž signifikantní: „Podle průzkumu Občanská společnost 2004 jen polovina občanů souhlasí s tím, že bez dobrovolných neziskových organizací by demokracie nemohla dobře fungovat.“133 Občanská společnost tedy u nás není většinově vnímána jako nezbytná součást demokratického společenství, což je naopak pohled valné většiny teoretiků občanské společnosti. V řadách členů neziskových organizací je již situace poněkud lepší: tři čtvrtiny respondentů souhlasí s výrokem, že bez organizací občanské společnosti by demokracie fungovat nemohla, nicméně z nich „určitě souhlasí“ jen necelá polovina.134 Z těchto výsledků vyplývá, že lidé nevnímají organizace občanské společnosti jako již zmiňovaný val proti nepřiměřené rozpínavosti státu. Spíše jsou obvykle asociovány s dvěma oblastmi, které v českém prostředí hrají klíčovou roli: pomoc sociálně slabším a ochrana přírody. Význam občanské společnosti pro demokracii pochopitelně není v tomto zúženém pojetí dostatečně reflektován. To by vysvětlovalo i fakt, že i členové neziskových organizací, kteří jsou v podstatě v tomto 131

srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 49. 132 srov. BĚLOHOUBEK, Ivo: Globalizace a občanská společnost. In: DLOUHÁ J.,, DLOUHÝ J. MEZIŘICKÝ V.: Globalizace a globální problémy. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí, 2006, s. 116. 133 tamtéž, s. 50. 134 srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 50.

50

oboru profesionály, a mají tedy o situaci daleko větší přehled, nepovažují občanskou společnost za nezbytnou součást funkční demokracie. Otázkou zůstává, jestli v takovém prostředí může občanská společnost efektivně plnit všechny své funkce: pokud ji občané vnímají takto omezeně, nebudou v případě potřeby ani vyhledávat a využívat nástroje, které nabízí. Míra korupce v České republice je výrazně špatně hodnocena jak organizacemi jako jsou Transparency International nebo Freedom House, tak samotnými občany.135 Transparentností a kontrolou korupce se ale navzdory tomu zabývá jen relativně úzký okruh organizací.136 Na druhou stranu, co se týče problémů s jednáním s úřady, je možné považovat za dobrou zprávou fakt, že 60 % občanů souhlasí s tím, že neziskové organizace fakticky pomáhají s bojem proti byrokracii. Kontrolní roli navíc v mnoha ohledech zdatně plní také profesní a hospodářské asociace137.138 Úspěšnost aktivit v této oblasti hodnocena nebyla, nicméně nízké známky, které zde občanská společnost obdržela, ukazují na hloubku a rozšířenost problému korupce. Cílený rozvoj tolerance ve společnosti deklaruje řada organizací občanské společností (zejména se jedná o toleranci vůči Romům, mentálně a zdravotně postiženým a uprchlíkům), nicméně podpora tolerance a osvěta je jedním z vedlejších efektů i řady dalších organizací.139 Sami členové neziskových organizací pak vidí roli občanské společnosti v posilování tolerance jednoznačně jako silnou a pozitivní. Někteří pak ani nevnímají netoleranci vůči menšinám v ČR jako zásadní problém.140 Přestože však aktivita v této oblasti je velká, samotná existence neziskových organizacích podporujících toleranci nezaručuje automaticky tolerantní postoje občanů. K problematice násilí uvádí T. Vajdová, že není ve společnosti závažným problémem, a proto ani aktivity občanské společnosti nejsou v této oblasti rozsáhlé. Přesto však platí, že neziskové organizace jsou vůdčí silou v prosazování nenásilí, 135

srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 38. 136 Mezi tyto „hlídací psy“ patří např. Transparency International ČR, Ekologický právní servis, apod. 137 Hospodářská komora, Svaz zdravotních pojišťoven, Svaz průmyslu a dopravy, Česká lékařská komora, atd. 138 srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 52. 139 srov. tamtéž, s. 53. 140 srov. tamtéž.

51

přičemž většina se věnuje rasově motivovanému násilí (např. Liga etnických menšin ČR, Občanské sdružení Lačo Drom, Občanské sdružení R-Mosty) nebo domácímu násilí (např. ROSA, Bílý kruh, proFem).141 Co se týče podpory rovnosti mužů a žen, existuje v České republice řada organizací věnující se tomuto tématu142, nicméně veřejnost o jejich činnosti nemá velké ponětí. Největší organizací je Český svaz žen, který existoval již před rokem 1989. Ten se ale nezabývá ani aktivním prosazováním práv žen, které deklaruje, ani lobováním či prací s veřejností.143 Tento stav je možné vysvětlit relativně dobrou situací v ČR v této oblasti nebo malým zájmem veřejnosti o toto téma. Boj s chudobou je jedním z hlavních témat řady organizací občanské společnosti144, které samy vnímají svou roli v této oblasti velmi silně, přestože za hlavního garanta řešení tohoto problému je stále považován stát. Závěr, že problematika pomoci sociálně slabším je s českou občanskou společností spojována nejčastěji, potvrzují i výsledky dotazníku, kdy téměř 70 % lidí souhlasí s výrokem, že bez dobrovolných organizací by nejpotřebnější byli odkázáni sami na sebe.145 Podobně výraznou oblastí je ochrana životního prostředí, které se věnují organizace početně významné (Český svaz ochránců přírody) i organizace spíše mediálně viditelné (Hnutí Duha, Arnika, Greenpeace). Kromě toho se množství organizací věnuje také vzdělávání k ochraně životného prostředí. Obecně se dá říci, že tento typ organizací patří k nejaktivnějším a také role občanské společnosti v oblasti životního prostředí je vnímána jako jedna z nejdůležitějších. Navíc jim také silně důvěřují občané, pokud se týká informací o znečištění životního prostředí.146 Tato výjimečná pozice je pravděpodobně dána dlouhodobou zkušeností s touto

141

srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 54. 142 Meziresortní komise pro rovné příležitosti mužů a žen při Ministerstvu práce a sociálních věcí, Bílý kruh bezpečí nebo Jihočeské matky. 143 srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 55. 144 Lidem ohroženým chudobou, bezdomovcům, chudým rodinám s mnoha dětmi se věnují např. Naděje, Azylové domy, Armáda spásy, Charity nebo Český červený kříž a další. Další organizace jsou aktivní v boji s chudobou ve světě (např. Člověk v tísni, Adra). 145 srov. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 56. 146 srov. tamtéž.

52

problematikou, protože životní prostředí bylo velkým a hlavně povoleným tématem i v době komunismu a organizace i tehdy fungovaly s minimálními omezeními. Přestože není možné vnímat aktivitu a úspěchy organizací občanské společnosti v oblasti pomoci sociálně slabším a ochrany životního prostředí jinak než pozitivně, je třeba si uvědomit vedlejší efekty této výsadní pozice pro české prostředí. Může se pak totiž stát to, že další témata jako je ochrana lidských práv, boj s korupcí nebo nezaměstnanost zůstanou v pozadí a díky tomu, že jim není věnována pozornost organizací a médií, nebudou společností považována za problematické. 4.2.4. Vliv V dimenzi vlivu budou zmíněny opět jen závěry, které se spíše než ke společenskému vlivu vztahují k občanům jako jedincům. Co se týče schopnosti občanské společnosti reagovat na celospolečenské zájmy a názoru občanů na tuto schopnost,

je

situace

následující:

„Prioritní

celospolečenské

zájmy

v

ČR

(nezaměstnanost, zdravotnictví, kriminalita) jsou problémy, které z větší části spadají do gesce státu a jejich řešení občané také jednoznačně očekávají od státu. Výsledky průzkumu Občanská společnost 2004 ukazují, že občané vnímají roli občanských organizací až tam, kde problémy již nemůže řešit stát. Na druhou stranu organizace občanské společnosti umí „vytvořit“ téma, které je širokou populací i státem dosud opomíjeno.“147 Je tedy patrné, že místo organizací občanské společnosti je podle občanů víceméně jasně vymezeno a že v otázce řešení nejzásadnějších problémů se spoléhají na stát. Otázkou zůstává, zda by se tento názor změnil, pokud by občanská společnost přestala být vnímána ve svém zúženém profilu. Budování schopnosti občanů organizovat se a řešit společné problémy nebylo ve zprávě věnováno příliš prostoru navzdory faktu, že právě tato schopnost může hrát velmi významnou roli. Budováním komunitních koalic a jejich podporou se zabývá např. Centrum pro komunitní práci. Podle tohoto centra je ale organizací, které by se podobnou činností zabývaly, stále velmi málo.148 Zde je tedy možné najít docela výrazný deficit české občanské společnosti, protože platí často zmiňované přirovnání, 147

VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, s. 62. 148 srov. tamtéž, s. 64.

53

že účinnější je naučit člověka rybařit, než mu stále dávat ryby. Pokud by občané měli potřebné znalosti a dovednosti pro to, aby mohli své zájmy prosazovat sami, byl by výsledný efekt několikanásobný. Navíc ty bezprostřední problémy, které se jedinců týkají velmi úzce, je často možné řešit právě jen jednorázovou komunitní aktivitou. Výsledný obraz podoby současné české společnosti je víceméně pozitivní. Angažovanost občanů je poměrně vysoká a nevyskytují se deficity, které by přímo ohrožovaly demokracii v České republice. Její pozice v rámci společnosti však není příliš silná. Občany je obvykle zaměňována za viditelné neziskové organizace věnující se převážně podpoře sociálně slabších a ochraně životního prostředí a její role je tímto omezována. Společnost ji také většinově nepovažuje za nezbytný předpoklad fungující demokracie, což může mít za výsledek stav, kdy občané nebudou vnímat angažovanost v občanské společnosti jako možnost obrany demokracie a jako způsob vymezení se proti státu.

54

5. Perspektivy občanské společnosti Pokud se teoretikové pouštějí do komentování budoucnosti občanské společnosti, zaměřují se většinou na očekávání, která do občanské společnosti vkládají, vyjmenovávají možná nebezpečí a překážky, se kterými se občanská společnost bude muset pravděpodobně potýkat, nebo popisují obecné neduhy společnosti, na něž by občanská společnost mohla být lékem. Vzhledem ke komplexnosti problému budou postupně prozkoumána očekávání ohledně občanské společnosti na globální, evropské, národní a lokální úrovni. J. Scholte149 má na globální občanskou společnost značné nároky. Doufá totiž, že má potenciál zastavit proces de-demokratizace světa. Tvrdí, že rychlá globalizace v určitých oblastech sociálního života nebyla doprovázena ekvivalentní globalizací demokracie a uvádí čtyři aspekty tohoto problému. Prvním je neznalost občanů v oblasti globálních záležitostí a jejich spravování, druhým defektní fungování institucionálních procesů (veřejnost nemá přístup k procesu rozhodování), třetí se týká strukturálních nerovností (antidemokratické náhodné hierarchie moci jsou ovlivňovány národností, příslušností k venkovu nebo městu, třídou, kulturou, pohlavím, rasou, kastou, generací, atp.) a čtvrtým je nedostatečné uznání různých politických identit (národní identita je stále upřednostňována nad ostatními typy kolektivních identit). Odstraněním těchto čtyř klíčových problémů by demokracie na globální úrovni mohla být opětovně posílena. V souvislosti s tím J. Scholte argumentuje, že právě globální občanská společnost by mohla být účinným řešením těchto deficitů demokracie, a popisuje její dosavadní úspěchy na tomto poli: značný počet iniciativ se snaží podporovat vzdělávání veřejnosti a veřejnou debatu o globálních záležitostech, množství kampaní se snažilo zpřístupnit cesty občanské participace a i ve dvou zbývajících oblastech byly učiněny kroky směřující k řešení. Na druhou stranu však autor uznává, že význam těchto aktivit by mohl být vnímán jako nepříliš velký, až nedostatečný, neboť by podle jeho názoru mohlo být dosaženo lepších výsledků.150 Na otázku, co by měli aktéři občanské společnosti dělat, aby maximalizovali svůj přínos k demokratizaci globalizace, 149

srov. SCHOLTE, Jan Aart: Global civil society - Opportunity or obstacle for democracy?. In: Development Dialogue. Uddevalla: Mediaprint, 2007, s. 21-23. 150 srov. tamtéž, s. 23-24.

55

si v závěru své studie záměrně odpovídá poněkud obecně a povšechně: „Každá iniciativa globální občanské společnosti si musí vytyčit svou vlastní cestu k větší demokracii.“151 Svým příspěvkem však zároveň poukazuje na konkrétní problémové oblasti, čímž doufá určit budoucí směřování aktivit. V podstatě mu jde o vzdělávání občanů v problematice občanské společnosti a globálních problémů a o podporu přístupu k rozhodovacím procesům pro všechny. M. Castells152 připisuje globální občanské společnosti do budoucna ještě větší roli. Vidí ji v podstatě jako možný ekvivalent globálního politického systému. Jako protiklad vládní diplomacie staví veřejnou diplomacii, která by se měla snažit vytvořit prostor, kde by byly vyslyšeny všechny hlasy bez ohledu na jejich různý původ, odlišné hodnoty a protikladné zájmy. Oproti vládní diplomacii, které jde o prosazení moci nebo o vyjednání změny mocenských vztahů, by zde mělo jít o navození komunikačního prostoru, ve kterém by mohly vzniknout myšlenky, které by se následně staly zdrojem pro diplomatická rozhodnutí. Globální občanská společnost by se měla na vytvoření tohoto prostoru podílet, a tak se postarat, aby občané měli možnost podílet se nějakým způsobem na globálních rozhodnutích. M. Castells současnou situaci vnímá jako rozhodující z hlediska řízení globalizovaného světa: „Rozhodnutí, kterému čelíme, je mezi konstrukcí globálního politického systému jako výrazu mocenských vztahů bez kulturně orientovaného vyjednávání a mezi vyvinutím globální veřejné sféry skrze globální komunikační sítě. Z této sféry by pak díky probíhající veřejné debatě mohla vzniknout nová forma konsenzuální globální vlády.“153 Buď tedy budou globální problémy (kterých bude pravděpodobně stále víc) řešeny podobným systémem jako na úrovni států, nebo dojde k potřebným změnám tak, aby do procesu bylo skrze globální občanskou společnost zapojeno co nejvíce občanů. Jako abstraktní konstrukt tato představa zřejmě funguje, praktické uskutečnění je otázkou jinou. Teoretické řešení je však vždy prvním krokem k změně reality. Zatímco tedy M. Castells hledá nové řešení pro organizování globalizovaného světa, M. Kaldor chce na globální úroveň aplikovat to, co funguje na úrovni států. Podle 151

vlastní překlad z: SCHOLTE, Jan Aart: Global civil society - Opportunity or obstacle for democracy?. In: Development Dialogue. Uddevalla: Mediaprint, 2007, s. 27. 152 CASTELLS, Manuel: The New Public Sphere: Global Civil Society, Communication Networks, and Global Governance. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science. 2008, roč. 616, č. 1, s. 91. 153 vlastní překlad z: tamtéž.

56

ní není jiná možnost, než sestavit soubor globálních pravidel založených na všeobecném mínění. „Musíme najít způsoby, jak minimalizovat násilí na globální úrovni, ve stejném ohledu jako se raně moderní myslitelé předjímali občanskou společnost jako způsob minimalizace násilí na vnitrostátní úrovni.“154 Globální občanská společnost tedy má hrát obdobnou roli jako občanská společnost na státní úrovni, má být pojistkou demokracie. V rovině globální se od občanské společnosti většinou očekává, že pomůže formulovat názory nesmírně diverzifikované skupiny lidí a že jim zároveň umožní se jistým způsobem podílet na rozhodování o globálních záležitostech. O budoucí roli občanské společnosti se mluví také v souvislosti s Evropskou unií. V tomto případě je však zdůrazňována její integrační funkce a nutnost obnovy systému zezdola, což jsou v podstatě i hlavní témata v otázce vztahu občanské společnosti a státu. Václav Havel ve svém projevu155 hovoří o potřebě autentické solidarity občanů, jejíž význam pro Evropskou unii ještě zdůrazňuje v protikladu k národnímu státu: „A existuje-li tu ještě tak veliká nadstátní entita, jakou je Unie, a má-li i ona dobře fungovat jako nástroj solidarity, pak o to pevnější a bohatší musí i tento její autentický občanský základ.“ Havel tak Unii vyzývá, aby se na budování občanské společnosti přímo podílela, protože posílením základu bude posíleno i toto nadstátní společenství. Podobně argumentují i Ulrich Beck a Daniel Cohn-Bendit, kteří společně vytvořili v roce 2012 Manifest za obnovu Evropy zespodu – We are Europe!, ve kterém požadují, aby Evropská komise, Evropský parlament a národní vlády a parlamenty vytvořily právní a finanční podmínky pro to, aby mohl být uskutečněn Evropský rok dobrovolnictví pro každého. Podle nich Unie evropskou občanskou společnost nezbytně potřebuje a jejich vize roku dobrovolnictví má sloužit „jako alternativa k modelu Evropy řízené seshora, Evropy elit a technokratů, který až do teď převládal“156. Tento chybný model rovněž viní z toho, že hrozí zničit celý evropský projekt. Doufají, že Evropský rok dobrovolnictví pro každého by mohl zvrátit tento nepříznivý vývoj, a

154

srov. KALDOR, Mary: The Idea of Global Civil Society. International Affairs. 2003, roč. 79, č. 3, s. 593. HAVEL, Václav: Projev prezidenta republiky Václava Havla před poslanci Evropského parlamentu. Štrasburk. 16. 2. 2000. 156 vlastní překlad z: We are Europe. Manifest Europa [online]. [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://manifest-europa.eu/allgemein/wir-sind-europa?lang=en 155

57

Evropa by tak mohla být obnovena zespoda.157 Občanská společnost je tak do budoucna vnímána jako jeden z možných nástrojů posílení evropské integrace, která doposud probíhala spíše na ekonomických a legislativních základech. Zároveň je aktivita občanů v občanské společnosti považována za velmi přirozený proces, pokud jsou k tomu vytvořeny vhodné podmínky. Podobně směřovaná očekávání lze pochopitelně nalézt i na úrovni národních států. Václav Havel, který občanskou společnost považuje za jediný, vskutku pevný fundament demokratického politického systému, považuje za vůbec nejdůležitější aspekt občanské společnosti možnosti, které poskytuje jedinci: „Totiž to, že umožňuje člověku, aby se uskutečňoval vskutku a cele jako ten, kým potenciálně je, totiž jako zoon politikon, tvor společenský. Člověk přece není jen výrobcem, tvůrcem zisku či konzumentem. Je zároveň a možná nejhlouběji i někým, kdo chce být s druhými, kdo touží po různých typech soužití a spolupráce, kdo se chce konkrétně účastnit života lidské obce či pospolitosti, kdo chce mít vliv na to, co se děje kolem něho.“158 Význam této formy seberealizace je možné zdůraznit ještě více v souvislosti s probíhající atomizací společnosti, se kterou je do budoucna rovněž nutné počítat. Podle Václava Havla má občanská společnost potenciál naplnit společenskou potřebu jedince. Podle B. Sieverse může občanská společnost vyřešit rozpory mezi následováním osobních cílů a obecného blaha: „Moderní liberální demokracie spočívá na základně tvořené občanskou společností a občanská společnost obsahuje napětí mezi soukromým a veřejným a zároveň reprezentuje možnost vybalancování těchto dvou polárních sil při hledání řešení problémů veřejného blaha.“159 Občanská společnost může sloužit k vyvážení přílišného individualismu, a pokud se opravdu společnost dostává do období postmaterialismu, může jedincům poskytnout prostor k potřebné seberealizaci. B. Sievers také zdůrazňuje univerzálnost občanské společnosti jako způsobu řešení rozličných problémů. Bez zdravé občanské společnosti a toho, co s ní jde ruku v ruce – informované a zapojené veřejnosti, je obtížné, až nemožné vyřešit ostatní 157

srov. We are Europe. Manifest Europa [online]. [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://manifesteuropa.eu/allgemein/wir-sind-europa?lang=en 158 HAVEL, Václav: Projev Václava Havla na sympoziu „Myšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti“. Macalester Colege, Minneapolis, USA. 26. 4. 1999. 159 vlastní překlad z: SIEVERS, Bruce: What Civil Society Needs. Stanford Social Innovation Review. 2010, roč. 8, č. 4, s. 53.

58

palčivé problémy.160 Tím pádem je možné aktivity podporující fungování občanské společnosti považovat za fundamentální, protože se jedná o nástroj k vyřešení ostatních záležitostí. Co se týče formování a reformování občanské společnosti, shodují se K. Müller161 a V. Havel na tom, že tento proces musí probíhat zespodu: „Občanská společnost je velmi složitě strukturovaný […] organismus, který vznikal přirozeným vývojem po dlouhá desítiletí, ne-li staletí, a který je výrazem […] určitého stupně společenského poznání a sebepoznání, určitého typu občanského vědomí a sebevědomí. Už proto ji nelze po tolika letech praktické neexistence obnovit shora, nějakým zákonem, nařízením či rozhodnutím politického centra. Lze jen trpělivě vytvářet příznivé prostředí pro její rozvoj.“162 Nároky jsou kladeny na občany, stát však může a měl by zajišťovat vhodné podmínky. K. Müller se snaží tyto podmínky vyjmenovat. Podle něj musí být vyloučena jakákoli pochybnost a nejistota ohledně zvratitelnosti demokratického vývoje, politické autority se musí vyhnout projevům svévole a vyžadovat odpovědnost uvnitř i navenek; je třeba garantovat jistoty občanů a jejich lidská práva, vyvarovat se zatajování informací, oddělit ekonomickou a politickou sféru; stát se musí vzdát monocentrismu a podpořit pluralismus ve veřejné správě; politici se musí pokusit zajistit vysokou míru morální a profesionální integrity v „přístupových bodech“, kde dochází k setkávání občanů s politickým systémem.163 V podstatě jde o celkové zlepšování demokratických mechanismů, což je záležitost komplexní a dlouhodobá. Přesto by se o toto měl demokratický stát snažit, protože jiná zodpovědná cesta nevede. Za nejzásadnější překážku, kterou je do budoucna nutné překonat, však Müller považuje nedostatek důvěry, protože právě důvěra mezi lidmi a důvěra v abstraktní principy a dostatečné sebevědomí je pro fungování občanské společnosti nezbytným základem.164 Kromě výše zmíněných opatření je pro překonání krize důvěry klíčová instituce rodiny, protože „pouze dynamická, demokratická a dobře fungující rodina 160

SIEVERS, Bruce: What Civil Society Needs. Stanford Social Innovation Review. 2010, roč. 8, č. 4, s. 49. srov. MÜLLER, Karel jr. Češi a občanská společnost. Praha: Triton, 2003, s. 211. 162 HAVEL, Václav: Projev Václava Havla na sympoziu „Myšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti“. Macalester Colege, Minneapolis, USA. 26. 4. 1999. 163 srov. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 211-213. 164 srov. tamtéž, s. 205-207. 161

59

může poskytnout dětem pocit ‚ontologického bezpečí‘, který je tak klíčový pro utváření sebe-vědomí dítěte a který je předpokladem rozvinutí jeho důvěry a otevřenosti v jiné a cizí“165. Je tedy zřejmé, že k tomu, aby došlo k pozitivnímu vývoji v rámci občanské společnosti, jsou zapotřebí hluboké strukturální společenské změny, které stejně jako všechny změny, které předpokládají změnu vnímání, psychiky a pohledu na svět, vyžadují spoustu času. R. Putnam, který se dlouhodobě zabývá občanskou společností ve Spojených státech, ve svých publikacích popisuje pokles občanské participace a společenské důvěry a společně se svými kolegy navrhuje ve zprávě Better Together několik doporučení, které by měly vést k obnově občanské společnosti. V podstatě jde o to, že každý občan může ve své pozici vykonat větší nebo menší kus práce k posílení sociálního kapitálu166, přičemž je zdůrazněna nutnost posílení občanské výchovy a podpora občanské participace.167 V rámci škol pak R. Putnam konkrétně doporučuje zavedení

komunitní

služby

pro

žáky,

vytváření

menších

škol,

podporu

extrakurikulárních aktivit a posílení relevantnosti občanské výchovy v rámci kurikula (právě občanskou gramotnost tvořenou občanskou znalostí a občanskými dovednostmi a doplněnou občanskými hodnotami považuje R. Putnam a kol. za klíčovou).168 Pokud jde tedy o posílení sociálního kapitálu a následný rozvoj občanské společnosti, je role školy nezastupitelná. Jak je vidět, jsou očekávání ohledně občanské společnosti značná. Mohla by být účinným mediátorem řízení globálních záležitostí, mohla by plnit významnou integrativní roli, mohla by být novou formou vládnutí v době, kdy občané přestávají věřit politikům, mohla by skrze ni být řešena většina ostatních problémů, mohla by být obranou proti atomizaci společnosti, apod. Tato velká očekávání mohou být způsobena jednak novostí konceptu občanské společnosti (nebo obnovením zájmu o něj v poslední době), jednak vzniklou potřebou systémové reformy, která se většinou nejprve objevuje v teoretických statích, aby pak po odborné debatě mohla být reálně uvedena v život. Zda je občanská společnost opravdu hledaným nástrojem obnovy 165

MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, s. 213. 166 srov. Better Together. In: Bettertogether.org [online]. 2000 [cit. 2013-04-02]. s.11. Dostupné z: http://www.bettertogether.org/thereport.htm 167 srov. tamtéž, s. 74-89. 168 srov. tamtéž.

60

společnosti, zda je jen nerealizovatelným teoretickým konceptem, který má sloužit jen jako ideál, k němuž je možné se vzdáleně přiblížit, či zda se jedná o přeceňovaný a idealizovaný konstrukt, ukáže až čas. Občanská společnost by však jako koncept měla dostat šanci ukázat dostatečně svůj potenciál, k čemuž potřebuje podporu ze strany státu a občany vybavené dostatečnou občanskou gramotností.

61

6. Dotazníkové šetření: Postoje budoucích učitelů OV k občanské společnosti V roce 2012 provedla nezisková organizace Člověk v tísni dotazníkové šetření na českých středních školách (viz Přílohy - Jeden svět na školách: Zpráva z dotazníkového šetření na středních školách 2012)169. Toto šetření se týkalo aktivního občanství mladých lidí a součástí výsledné zprávy bylo i hodnocení největších problémů na lokální, státní i globální úrovni z pohledu středoškoláků a také zmapování jejich postoje k možnosti aktivního zapojení se do řešení těchto problémů. Jedním z cílů mého dotazníkového šetření bylo prozkoumat tutéž problematiku mezi studenty učitelství občanské výchovy na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a získané výsledky porovnat s výsledky středoškoláků. Dalšími zkoumanými oblastmi byla individuální občanská angažovanost respondentů, jejich postoj k občanské angažovanosti celkově a problematika občanské angažovanosti ve výuce občanské výchovy. Cílem tedy bylo zjistit, jaké jsou většinové postoje lidí, kteří se budou s velkou pravděpodobností nejpříměji podílet na vzdělávání a výchově budoucích občanů, kteří pak následně budou utvářet občanskou společnost. Ze srovnání by mělo vyplynout, zda se vztah budoucích učitelů občanské výchovy k občanské angažovanosti pozitivně liší od většinové společnosti či zda tato, z hlediska vývoje občanské společnosti, významná skupina zapadá do průměru. Hypotézou bylo, že postoje budoucích učitelů se od postojů středoškoláků příliš lišit nebudou a že tedy bude převládat spíše negativní a bezmocný postoj k problémům. Dalším předpokladem bylo, že studenti učitelství budou mít negativní očekávání ohledně svého působení na postoje žáků a že se nebudou cítit dostatečně znalostně a metodicky připraveni na to, aby problematiku občanské angažovanosti v hodinách občanské výchovy řešili. Zdrojem tohoto předpokladu bylo vlastní pozorování v hodinách na pedagogické fakultě a nedostatek pozornosti, které bylo této problematice ve výuce věnováno ze strany vyučujících. Dotazník byl distribuován studentům učitelství občanské výchovy. Věkový průměr respondentů byl 23 let, věkové rozpětí pak 21-29 let. Ženy tvořily sedmdesát 169

Jeden svět na školách: Zpráva o dotazníkovém šetření na středních školách 2012. In: Jeden svět na školách [online]. 2012 [cit. 2013-01-10]. s. 12. Dostupné z: http://www.jsns.cz/data/jsns/FILES/PDF/Dotaznikove_setreni_kdo_jiny_2012.pdf

62

procent respondentů, muži zbývajících třicet, celkem bylo získáno 103 odpovědí. Z toho bylo 26 studentů druhého a 37 třetího ročníku z bakalářského a 40 studentů z navazujícího magisterského studia. Studenti z těchto tří skupin odpovídali v různé době: magisterští studenti v druhé polovině prosince 2012, bakalářští studenti ke konci února 2013. Jejich odpovědi tak do jisté míry mohly být ovlivněny turbulentními lednovými událostmi, kdy v České republice probíhaly poměrně vyhrocené prezidentské volby.

6.1. Postoje k problémům na lokální, státní a globální úrovni První část dotazníku se týkala problémů města nebo vesnice, ve které respondenti žijí. Respondenti měli nejprve vybrat pět závažných lokálních problémů, a poté zvolit ten úplně nejzávažnější.

A.1 Za největší problémy města/vesnice, ve které bydlím, považuji: nezaměstnanost nedostatek příležitosti ke kulturnímu vyžití dopravní situaci místní politickou reprezentaci soužití s romskou menšinou bezdomovectví špatné mezilidské vztahy špatné životní prostředí drogy korupci kriminalitu cizince a přistěhovalce rasismus jiné:

45 40 36 32 29 20 17 16 15 11 12 7 2 1 0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

50

Nejčastěji zmiňovaným problémem u studentů učitelství byla nezaměstnanost, následovaná nedostatečným kulturním zázemím a nedobrou dopravní situací. Nezaměstnanost byla také nejčastěji považována za nejzávažnější problém (29 respondenty), hned potom ale přišla na řadu kriminalita (15 respondentů) a místní politická reprezentace (10 respondentů).

Oproti tomu středoškoláci za lokální

problémy nejčastěji označovali soužití s romskou menšinou, kulturní vyžití a drogy, 63

přičemž

soužití

s romskou

menšinou

bylo

zdaleka

nejčastěji

zmiňovaným

nejzávažnějším problémem.170 Rozdíly v hodnocení problémů byly pravděpodobně způsobeny rozdílným životním stylem v souvislosti s věkovým rozdílem. Vysokoškoláci, které v blízké době čeká nástup do zaměstnání a kteří se rozhodují, kde budou trávit svůj budoucí život, řeší jiné věci než středoškoláci. Navíc se pohybují v jiném prostředí, a tak je např. možné, že se středoškoláci s drogami setkávají častěji, a i proto je považují za problém. To ale neplatí pro problematiku romské menšiny: názory středoškoláků se zde neliší od názorů většinové dospělé populace, přičemž jejich vlastní zkušenosti s romskými spolužáky jsou minimální.171 Z toho je mimo jiné možné vyvodit, že české střední školství segregovaný pohled na Romy neoslabuje a spíše jej přenáší na další generaci.172 Ve školách tomuto tématu pravděpodobně není věnován dostatečný prostor, nebo učitelé sdílí pohled většiny populace, a tím stereotypy podporují. Zajímavější je srovnání postojů k těmto problémům. 80 % středoškoláků odpovědělo, že řešení zaškrtnutých problémů ovlivnit nemůže, 10 % souhlasilo s tím, že je ovlivnit může, ale nehodlá to dělat, a dalších 10 % se chystá do jejich řešení zapojit. Víceméně stejné výsledky ohledně postojů středoškoláků pak platí i pro problémy na státní a globální úrovni (vždy okolo 80 % má pocit, že nemohou nic změnit, další dvě možnosti zvolilo po 10 % respondentů).173 Postoje budoucích učitelů k lokálním problémům jsou o něco kladnější.

A.2 Domnívám se, že řešení zaškrtnutých problémů z otázky A.1: nemůžu ovlivnit

17%

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

16% 67%

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

170

srov. Jeden svět na školách: Zpráva o dotazníkovém šetření na středních školách 2012. In: Jeden svět na školách [online]. 2012 [cit. 2013-01-10]. s. 12. 171 srov. tamtéž, s. 23-24. 172 srov. tamtéž, s. 24. 173 srov. tamtéž, s. 26.

64

33 % všech respondentů souhlasí s tím, že řešení problémů je možné ovlivnit, 17 % se navíc chystá aktivně zapojit. Toto srovnání postojů k občanské angažovanosti (které pro budoucí učitele vyznívá pozitivně) ale není příliš přesné. Středoškoláci i vysokoškoláci měli vyjádřit svůj postoj k problémům škálou nemůžu ovlivnit - můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat můžu ovlivnit a chystám se to dělat. Otázka v dotazníku pro středoškoláky se však vztahovala jen k označenému nejzávažnějšímu problému. Podle mého názoru ale odpovědi na tuto otázku nevypovídají dostatečně přesně o celkových postojích respondentů:

respondent,

který

označil

za

nejzávažnější

problém

např.

nezaměstnanost, pravděpodobně bude mít pocit, že není v jeho silách tento problém vyřešit, zároveň však může mít v plánu zapojit se do řešení zbývajících problémů. Z toho důvodu byla otázka v mém dotazníku pozměněna tak, aby se vztahovala ke všem označeným problémům, a výsledky tak nebyly zkresleny příliš zúženou volbou. Pak je ale nutné předpokládat, že odpovědi vysokoškoláků budou pozitivnější než odpovědi středoškoláků. Výsledné srovnání není příliš směrodatné, a proto není možné vyvozovat přesné a zásadní závěry. Pro obecný přehled nicméně výsledky postačují. Za signifikantní však může být považován vývoj v postojích vysokoškoláků v souvislosti s odstudovanou dobou: studenti magisterského studia totiž vnímají situaci pozitivněji – 25 % hodlá problémy řešit a 15 % si myslí, že by řešení ovlivnit mohla. Tím pádem 60 % si myslí, že problémy neovlivní, což je oproti 73 % studentů druhého ročníku, kteří jsou stejného názoru, docela rozdíl. Podobný trend je možné vysledovat i ve výsledcích na státní a globální úrovni. Z toho by se pravděpodobně dalo vyvodit, že studium na pedagogické fakultě nebo vyšší věk pozitivně ovlivňují připravenost studentů k jednání v rámci občanské společnosti. V hodnocení největších problémů České republiky není v odpovědích středoškoláků a vysokoškoláků velký rozdíl. Pořadí problémů u středoškoláků je následující: soužití s romskou menšinou, politická reprezentace, nezaměstnanost a korupce. Vnímání závažnosti toto pořadí v podstatě kopíruje.174 Vysokoškoláci označili stejné problémy, jen pořadí se změnilo: nejčastěji byla za problém považována 174

srov. Jeden svět na školách: Zpráva o dotazníkovém šetření na středních školách 2012. In: Jeden svět na školách [online]. 2012 [cit. 2013-01-10]. s. 15.

65

korupce, pak politická reprezentace, nezaměstnanost a s odstupem soužití s romskou menšinou.

B.1 Za největší problémy České republiky považuji: korupci politickou reprezentaci nezaměstnanost soužití s romskou menšinou kriminalitu ekonomickou situaci vlekoucí se soudní spory špatnou vymahatelnost práva nekvalitní školství a vzdělávání špatné mezilidské vztahy rasismus cizince a přistěhovalce nedobrou práci policie dopravní situaci drogy nekvalitní zdravotní péči špatné životní prostředí prostituci jiné:

74 62 60 48 34 34 32 29 26 20 14 11 11 7 5

3 3 1 1 0

10

20

30

40

50

60

70

Soužití s romskou menšinou už také není považováno za nejpalčivější problém, zde „zvítězila“ korupce (za nejzávažnější ji považuje 28 respondentů), následovaná politickou reprezentací (18 respondentů) a nezaměstnaností (13 respondentů). Vysokoškoláci a středoškoláci se ve svých názorech na závažnost problémů víceméně shodují a výsledky naznačují, ve kterých problémových oblastech by podle mladé generace mělo dojít k významným změnám. Jsou to zároveň problémy, k jejichž řešení by tito lidé mohli být motivováni, pokud by možné způsoby řešení znali a měli přístup k odpovídajícím nástrojům. Poněkud překvapivé výsledky ukazuje graf mapující postoje budoucích učitelů k problémům České republiky.

66

80

B.2 Domnívám se, že řešení zaškrtnutých problémů z otázky B.1: nemůžu ovlivnit 27%

8%

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat 65%

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

V porovnání s výsledky z regionální úrovně totiž lze vyčíst větší připravenost k činnosti (27 % vs. 17 % na lokální úrovni). Přitom by se dalo předpokládat, že občané budou spíše ochotni řešit lokální problémy, které by jim teoreticky měly být nejbližší a jejichž řešení by mělo být také nejpřímočařejší. Opačný výsledek by se však dal odůvodnit obeznámeností občanů s neziskovými organizacemi fungujícími na úrovni státu. Ty se snaží problémy pojmenovávat, informovat o nich společnost a hledat možná řešení. Z toho pak možná pramení chuť občanů se do tohoto procesu zapojit, protože jim pak problémy připadají konkrétnější a srozumitelnější. Zároveň jsou jim prezentovány i úspěchy organizací, což může motivaci k jednání také zvýšit. Lokální neziskové organizace mají obvykle propagaci menší, a občané tak nemusí mít dostatek informací jak o problémech, tak o organizacích samotných, což jim ztěžuje orientaci. Důvodem ale může být i další aspekt lokální občanské angažovanosti. Na úrovni obce je totiž často potřeba, aby se lidi aktivizovali i jednorázově, za účelem konkrétního cíle (např. protest proti stavbě objektu, iniciativa za vyrovnání nedostatku služeb, atp.). Jak už bylo dříve zmíněno, existuje jen málo organizací, které by se zabývaly podporou samostatného sdružování občanů. Je tedy možné, že občanům chybí znalosti a dovednosti potřebné k tomu, aby společně s ostatními vytvořili skupinu, která by účinnými nástroji byla schopna prosadit své cíle vůči lokální samosprávě. Bez tohoto vybavení se pak mohou cítit bezmocně a poněkud ztraceně v otázkách lokálních, a i proto se orientovat směrem k celostátním problémům, jejichž struktura je, stejně jako možnosti angažovanosti, jasnější a srozumitelnější. 67

Na úrovni České republiky je možné poměrně spolehlivě porovnat postoje středoškoláků a budoucích učitelů. Do výsledků hodnocení postojů středoškoláků (81 % - nemůžu ovlivnit, 9 % - můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat, 9 % - můžu ovlivnit a chystám se to dělat)175 se totiž většinou promítlo jen hodnocení pěti problémů vnímaných jako nejzávažnější (soužití s romskou menšinou, politická reprezentace, korupce, nezaměstnanost a ekonomická situace), protože zbytek problémů označilo jako nejzávažnější jen malý zlomek respondentů, od kterého je tedy možné odhlédnout. Zmíněných pět problémů se také objevilo mezi nejčastěji zmiňovanými problémy u vysokoškoláků. Porovnat postoje středoškoláků a budoucích učitelů by tak zde mělo být možné. Mezi budoucími učiteli je o 18 % víc respondentů připraveno ovlivnit řešení problémů České republiky, což už je rozdíl poměrně významný. Otázkou nicméně zůstává, zda by v tak výběrové skupině občanů jako jsou budoucí učitelé občanské výchovy, která má navíc v této oblasti sehrát významnou roli, neměly být výsledné proporce ještě optimističtější, pokud chceme hovořit o pozitivním výsledku. Války a konflikty, terorismus a chudoba v rozvojových zemích se umístily na nejvyšších příčkách závažnosti globálních problémů u středoškoláků i vysokoškoláků. Je zde ovšem možné nalézt i rozdíly. Mezi nejmarkantnější patří „pozice“ konzumního způsobu života: zatímco u středoškoláků tomuto problému přísluší předposlední místo, u budoucích učitelů se nachází na třetí pozici. Navíc je osmnácti procenty respondentů považován za nejzásadnější problém (hned po válkách a konfliktech, pro které se vyslovilo 31 %). Z toho je možné vyvodit, že vysokoškoláci jsou si více vědomi souvislostí a považují konzumní způsob života za příčinu dalších problémů na globální úrovni.

175

srov. Jeden svět na školách: Zpráva o dotazníkovém šetření na středních školách 2012. In: Jeden svět na školách [online]. 2012 [cit. 2013-01-10]. s. 28.

68

C.1 Za největší problémy současného světa považuji: války a konflikty chudobu v rozvojových zemích terorismus konzumní způsob života nedostatečnou ochranu lidských práv špatné životní prostředí nedemokratické režimy přelidnění špatné mezilidské vztahy globalizaci náboženství negramotnost drogy rasismus globální oteplování přistěhovalectví vlekoucí se soudní spory jiné:

64 59 51 51 43 37 28 24 18 14 14 13 12 10 10 5 2 2 0

10

20

30

40

50

60

Postoje budoucích učitelů ke globálním problémům jsou ve srovnání s oběma nižšími úrovněmi nejméně pozitivní.

C.2 Domnívám se, že řešení zaškrtnutých problémů z otázky C.1: nemůžu ovlivnit

15% 9%

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat můžu ovlivnit a chystám se to dělat

76%

Možnost ovlivnit řešení globálních problémů má podle svého názoru jen 24 % dotazovaných, v plánu to pak má 15 %. Ne bez zajímavosti jsou ale rozdíly ve výsledcích mezi jednotlivými věkovými skupinami: ze studentů v magisterském studiu a studenty 2. ročníku totiž 33 a 32 % vidí možné řešení problémů, zatímco ve 3. ročníku je to jen 9 69

70

%. Tento výsledek se poměrně obtížně interpretuje, ale vzhledem k tomu, že ročníky tvoří poměrně uzavřenou skupinu, je možné, že studenti 3. ročníku byli v době vyplňování dotazníku vystaveni faktorům, které jejich postoje ovlivnily.176 Podobné faktory mohly hrát roli i v případě studentů druhých ročníků, jejichž odpovědi ohledně postojů na jednotlivých úrovních vykazují v podstatě opačný trend, než by se čekalo. 8 % se chystá být aktivní na lokální úrovni, 19 % na úrovni státu a 24 % se hodlá podílet na řešení globálních problémů. Pohled na problémy, které považují studenti občanské výchovy za nejvážnější na lokální, státní i globální úrovni, může prozradit, čemu budoucí učitelé přikládají váhu a na co tak pravděpodobně budou soustředit ve svých hodinách. Nejde zde jen o to, zda budou problémy nastoleny jako téma hodin. Učitelé totiž žáky ovlivňují i mimoděk, prezentací svých názorů a obecným pohledem na svět. Přestože je důležité ve výuce hovořit o palčivých tématech, může se stát, že ostatní témata (problémy, které se „umístily níže“) budou upozaděny příliš. Ze srovnání postojů k občanské angažovanosti vycházejí oproti středoškolákům budoucí učitelé pozitivněji (oproti 10 % středoškoláků je v průměru 20 % budoucích učitelů připraveno podílet se na řešení problémů). Jak už ovšem bylo řečeno, výsledky jsou v některých případech zkresleny odlišnou formulací dotazníkové otázky ve prospěch vysokoškoláků. Navíc vzhledem k předpokládané elitnosti zkoumané skupiny (kdo by měl být k občanské angažovanosti připravený víc než budoucí učitelé občanské výchovy) je sporné, zda je možné tento výsledek pokládat za optimistický. Pokud se v otázkách „Domnívám se, že řešení zaškrtnutých problémů...“ sečtou procenta za odpovědi „můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat“ a „můžu ovlivnit a chystám se to dělat“, výsledek by měl ukázat, jaká část respondentů věří, že jedinec může k řešení problémů přispět. V případě středoškoláků je to v průměru 20%, v případě budoucích učitelů asi 30%. Dá se tedy říci, že takové procento respondentů je obeznámeno s fungováním občanské společnosti a věří, že angažovaný občan může efektivně uplatnit svůj vliv.

176

Mohlo se jednat o výuku ve škole, o události ve světě, apod.

70

6.2. Vztah k občanské angažovanosti Druhá část dotazníku byla zaměřena na konkrétnější prozkoumání vztahu budoucích učitelů k občanské angažovanosti. Jelikož toto téma nebylo součástí dotazníkového šetření Člověka v tísni, nebudou už výsledky s tímto srovnávány. První otázka „Dá se dostatečnou občanskou angažovanost považovat účast ve volbách?“ měla určit, zda respondenti považují aktivitu v rámci občanské společnosti za přirozenou součást angažovaného občanství či zda k tomu postačuje volební účast.

D.1 Dá se za dostatečnou občanskou angažovanost považovat účast ve volbách?

18%

11%

rozhodně ne spíše ne 25%

nevím spíše ano

45%

1%

rozhodně ano

Zhruba dvě třetiny respondentů by se spokojila s volební účastí jako dostatečným projevem občanské angažovanosti, zbývající třetině vhození volebního lístku do urny nestačí. Nároky studentů učitelství tedy nejsou příliš vysoké. Dobrou zprávou je, že zhruba polovina budoucích učitelů podle svého názoru rozumí fungování občanské společnosti a zvládla by se případně zapojit.

71

D.2 Pokud bych se chtěl/a více angažovat v občanské společnosti, vím, jakým způsobem to udělat. 3% 12%

rozhodně ano spíše ano

50%

spíše ne

35%

rozhodně ne

Proporce odpovědí v jednotlivých ročnících byla víceméně shodná. Subjektivní obecná informovanost budoucích učitelů je tedy dobrá, nicméně stále platí, že každý druhý student občanské výchovy se v problematice neorientuje. Pokud mají být učitelé občanské výchovy garanty toho, že budoucí občané se budou orientovat ve společnosti, ve které budou žít, a budou schopni své okolí aktivně přetvářet, je tento výsledek neuspokojivý. Na tuto otázku navazovala další, která měla odhalit příčiny případné pasivity v rámci občanské společnosti.

D.4 Neangažuji se v občanské společnosti a ani to nemám v plánu, protože: zapojil/a bych se, ale nemám potřebné dovednosti a schopnosti není to pro mě prioritou, věnuji čas něčemu jinému

29 27

běžný člověk nemá šanci něco ovlivnit

23

chybí mi znalosti

22

jiný důvod

4

řešení společenských problémů je záležitostí politiků a institucí

1

angažuji se

11 0

5

72

10

15

20

25

30

35

Tyto výsledky lze vnímat dvojznačně. Negativní je, že jen asi 10 % respondentů se angažuje, že docela významným důvodem pro pasivitu je pesimismus ohledně možnosti něco ovlivnit a že i budoucím učitelům chybí dovednosti a znalosti. Pokud se ale na věc podíváme z hlediska možné změny, můžeme považovat za kladný výsledek to, že hlavní překážku tvoří dohromady nedostatečné dovednosti a znalosti, což je záležitost, která může být poměrně snadno vyřešena cílenou osvětou. Horší by bylo, kdyby byly překážkou pesimistické postoje, ty jsou totiž vůči změně daleko odolnější a tato změna by také vyžadovala hlubokou celospolečenskou proměnu. Na otevřenou otázku „Bylo by pro mě osobně dostatečným impulsem k tomu, abych se začal/a více osobně angažovat v občanské společnosti, kdyby…“ se většinou objevovaly odpovědi několika kategorií. Nejčastějším požadavkem bylo, aby se politikové více řídili projevenými názory občanů, také by údajně pomohla stabilní politická situace bez korupce nebo celková změna atmosféry ve společnosti. Někteří pak nejvíce postrádají smysl aktivity jako takový. Pro další by bylo impulsem, kdyby se problém dotkl jich, jejich rodiny nebo jejich přímého okolí. Někteří by potřebovali, aby se zapojili jejich známí nebo vrstevníci – tím by měli pocit podpory a zároveň přístup k informacím o možnostech zapojení se. Další část je pak víceméně se situací spokojena, ovšem kdyby došlo ke zhoršení situace v některé oblasti, angažovat by se začali (několikrát byl zmíněn např. nástup komunistické strany k moci). Tyto odpovědi jsou do značné míry shodné s výsledky předchozích otázek, kde je korupce a politická reprezentace označována za hlavní problém ČR a kde většina respondentů odpověděla, že řešení problémů ovlivnit nemůže. Obecně se dá říci, že hlavními faktory ovlivňujícími občanskou angažovanost jsou postoje a znalost fungování občanské společnosti. Zatímco postoje odrážejí celou řadu vnějších i vnitřních vlivů, získání znalostí je poměrně krátkodobou a snadnou záležitostí. Studenti učitelství občanské výchovy by měli být během svého studia vystaveni takovým vlivům, aby došlo jak k pozitivnímu působení na postoje, tak k předání dostatečného množství informací o občanské společnosti. Pokud odhlédneme od postojů (kvůli komplexnosti procesu změny), zůstává nedostatečná informovanost jednoznačný deficitem ve vzdělávání budoucích učitelů.

73

6.3. Občanská angažovanost ve výuce OV Poslední část dotazníku se týkala tématu občanské angažovanosti v hodinách občanské výchovy a studenti učitelství zde hodnotili svou připravenost se tomuto tématu věnovat a ovlivnit tak postoje žáků. Více než polovina budoucích učitelů si připadá dostatečně znalostně vybavena k tomu, aby s žáky zmíněné problémy ve svých hodinách řešila, a jen kolem 20 % respondentů se spíše cítí nepřipraveno. Zbytek svou způsobilost nedokázal posoudit. E.1 Domnívám se, že mě fakulta k řešení daných problémů (zaškrtnutých v částech A, B a C) v hodinách OV a ZSV připravila:

23%

velmi dobře

9%

spíše dobře spíše špatně

3% 46%

19%

velmi špatně nedokážu posoudit

Výsledný počet připravených učitelů odpovídá počtu respondentů, kteří se v problematice občanské společnosti orientují. Co se týče možnosti a způsobilosti ovlivnit postoje žáků v rámci hodin občanské výchovy, jsou výsledky překvapivě pozitivní. E.2 Úspěšně motivovat žáky v hodinách OV a ZSV k aktivním postojům v rámci občanské společnosti je podle mého názoru:

50%

rozhodně souhlasím

12% 6% 3%

rozhodně možné

8%

42%

E.3 Domnívám se, že jsem znalostně i metodicky připraven/a těchto změn v postojích žáků docílit.

spíše možné

spíše souhlasím

25% 54%

spíše nemožné

spíše nesouhlasím rozhodně nesouhlasím

74

Více než 90 % si myslí, že je možné žáky v hodinách motivovat k občanské angažovanosti, a 60 % se domnívá, že této změny je schopna docílit. To jsou na české poměry výjimečně optimistické vize. Pořád je ale možné najít souvislost mezi touto připraveností motivovat žáky a znalostí občanské společnosti – poměr se pohybuje kolem 50 %. V další otázce měli dotazovaní vypsat neziskové organizace, které znali. Cílem bylo zjistit, jak se v problematice organizované občanské společnosti orientují v praxi, a podle typů zvolených organizací vydedukovat, s čím je občanská společnost nejčastěji spojována. Největší zastoupení měly dle očekávání organizace zabývající se pomocí sociálně slabším a potřebným: Člověk v tísni, Charita, Adra, Unicef, SOS Dětské vesničky, Armáda spásy, apod. Toto jsou organizace, které finanční prostředky shánějí i skrze média, a proto jsou zřejmě nejhlouběji zapsané v povědomí občanů. Stejně často byly zmiňovány i organizace druhé, v ČR silné oblasti, oblasti životního prostředí: Hnutí DUHA, Greenpeace nebo Nadace Veronika. To potvrzuje výše popsaný trend, kdy Češi organizovanou občanskou společnost zaměňují s těmito typy organizací. V dotazované skupině se však také poměrně často vyskytovala znalost organizací orientujících se na romskou menšinu (Roma service, DROM, IQ Roma), a znalost dalších typů organizací (Amnesty International). Jednou či dvakrát byly zmíněny organizace jako Transparency International, Nadační fond proti korupci nebo Hnutí za přímou demokracii. To neznamená, že by respondenti tyto organizace neznali, spíše je tak blízce neasociují s občanskou společností nebo se s nimi nesetkávají tak často, jako s organizacemi v předchozí skupině. Až na výjimky nebyly zmíněny organizace spolkového typu, což je ve shodě s pohledem většiny občanů (viz výše). Respondenti se také vyjadřovali k možnosti snížení věku pro účast ve volbách na 15 let.

75

E.5 S možností volit již od 15 let: 10% souhlasím nesouhlasím 90%

Je patrné, že drtivá většina je proti tomuto snížení věkové hrance, přičemž nejčastěji uváděnými důvody byl nedostatečný rozhled této věkové skupiny, jejich snadná ovlivnitelnost a zaměřenost na jiné aktuální záležitosti (např. přechod na jinou školu). Otázkou zůstává, zda tato omezení pro osmnáctileté již neplatí. Tato otázka byla zařazena proto, že kdyby patnáctiletí mohli k volbám jít, existuje možnost, že by to zvýšilo jejich zájem o dění ve společnosti, s čímž by pak dalo pracovat v hodinách občanské výchovy. Snížení věku pro volební účast by mohlo sloužit jako motivační prostředek. Respondenti však buď s tímto názorem nesouhlasí, nebo si tuto souvislost neuvědomili. Na závěr dotazníku byl respondentům dán prostor vyjádřit svůj názor na problematiku zapojení tématu občanské společnosti a občanské angažovanosti v hodinách občanské výchovy. Z odpovědí vyplývá, že si jsou vědomi důležitosti tohoto tématu, že se jim nelíbí nedostatečná časová dotace předmětu, která znemožňuje diskuzi o tématech, která se týkají reálného života, že by se aktivní postoje měly budovat skrze praktické a realitu kopírující úkoly a že přehled současných žáků o fungování společnosti je nedostatečný (viz Přílohy). Celkově lze z odpovědí vycítit nespokojenost se současným stavem a uvědomění si nutnosti změny. Budoucí učitelé si tedy jsou vědomi současných deficitů svého předmětu jak z obecného hlediska, tak z hlediska začleňování tématu občanské angažovanosti. To však automaticky neznamená, že se na jejich odstraňování budou ve své praxi podílet. Vize jejich učitelské budoucnosti jsou mezi studenty učitelství poměrně optimistické. Většina souhlasí, že je možné postoje žáků formovat a je podle svého názoru připravena toho docílit. Je pochopitelně možné argumentovat, že jejich 76

očekávání jsou nepřiměřená, protože nemají dostatek praktických zkušeností, nicméně pozitivní vnímání vlastní připravenosti je pro úspěšné splnění cílů nezbytné. Občanská angažovanost je také mezi studenty obecně považována za jedno z klíčových témat občanské výchovy. Výsledky dotazníkového šetření ukázaly, které problémy si podle budoucích učitelů zasluhují největší pozornost. Jsou to problémy, na jejichž řešení by se potenciálně mohli chtít podílet, a zároveň problémy, kterým se s velkou pravděpodobností budou věnovat ve svých hodinách. Z toho vyplývá potřeba takových iniciativ a neziskových organizací, které by se na tato témata zaměřily a nabídly tak občanům možnost se zapojit. Nepřímo vysvítá potřeba nastolit debatu o tématech, která nejsou vnímána jako palčivá, zejména pokud se jedná o přehlížení v důsledku nedostatečné informovanosti. Co se týče postojů, studenti učitelství vidí svou možnost něco změnit pozitivněji než středoškoláci a více jich je také připraveno se na řešení problémů podílet. Vzhledem ke zmiňovaným metodologickým úskalím a vzhledem k výběrovosti skupiny tvořené budoucími učiteli však není desetiprocentní rozdíl příliš velký. Hypotézu, že postoje k řešení problémů budou u středoškoláků a vysokoškoláků stejné, tedy není možné ani potvrdit, ani vyvrátit. Pokud ale společnost od učitelů občanské výchovy očekává, že budou tyto postoje svých žáků pozitivně ovlivňovat (což předpokládá vlastní pozitivní postoj), nemůže být tento výsledek považován za uspokojivý. Ve srovnání s problémy na lokální úrovni se větší procento studentů hodlá zabývat řešením problémů na státní úrovni, přestože lokální problémy by lidem měly logicky být nejbližší. To může být vysvětleno tím, že většina známých neziskových organizací, které podílení se na řešení nabízí, operuje právě na celostátní úrovni. Dalším důvodem je poměrně malá informovanost občanů o způsobech vytváření vlastních iniciativ a sdružení, protože v rámci obce je často zapotřebí krátkodobé spolčení se se spoluobčany za účelem dosažení konkrétního cíle. Malá metodická vybavenost je znát i z odpovědí na otázku zkoumající důvody pasivity v občanské společnosti, kde jedním z hlavních problémů je právě nedostatek znalostí a absence potřebných dovedností. Na druhou stranu jsou budoucí učitelé optimističtí ohledně možného ovlivňování občanské angažovanosti u studentů. 77

Přestože je pro motivovaného učitele doplnění informací o občanské společnosti spíše jen otázkou času, možná by se k těmto znalostem měli dostat během svého vysokoškolského studia i proto, že problematiku občanské angažovanosti považují za jedno z klíčových témat předmětu občanská výchova.

78

7. Důsledky pro vzdělávání Občanská společnost má velký potenciál. Mnoho akademiků do ní vkládá naděje a očekávání ohledně možností, která občanská společnost může nabízet. Zda je opravdu schopná nabídnout a naplnit alternativní řešení problémů na lokální, státní a globální úrovni naplnit, se pochopitelně ukáže až zpětně. Občanská společnost nicméně už v minulosti prokázala značnou schopnost reagovat na potřeby společnosti, a pokud má její potenciál být i teď otestován a využit, musí být společnost o možnostech občanské společnosti dostatečně informována. Z potřeby informovanosti v prvé řadě vyplývá nutnost předání znalostí o fungování občanské společnosti jak z teoretického hlediska (k čemu může občanská společnost sloužit, jaký je její vztah k demokracii, apod.), tak z hlediska praxe (jakou reálnou podobu má daná občanská společnost, jaká je její struktura, jaké jsou možnosti zapojení se, apod.). Pro české prostředí pak zůstává potřeba rozšířit pojem občanské společnosti o demokratický rozměr, aby přestala být vnímána jen jako souhrn ekologických a sociálně orientovaných neziskových organizací a začala být posuzována jako možný obranný val proti státu a jako aréna, kde je skrze spolupráci s ostatními možné usilovat o dosažení vlastních cílů. Největší úlohu zde pochopitelně hraje vzdělávání a výchova v rámci školní výuky, z předmětů se pak jedná o občanskou výchovu a základy společenských věd. Problematika občanské angažovanosti a občanské společnost by do těchto předmětů měla být zahrnuta přímo. Měla by být rovněž zařazena do přípravy budoucích učitelů na pedagogických fakultách. Současná podoba vzdělávání učitelů občanské výchovy totiž kopíruje klasické rozdělení látky do jednotlivých společenských věd a nereflektuje dostatečně proměny a změněné potřeby občanů, žáků a společnosti jako celku. Výuka společenských věd by se měla opírat o poznatky z teorie a historie, nicméně ty by měly být vždy vztáhnuty k současnosti, současným problémům a možnostem jejich řešení, aby výuka byla smysluplnější, propojenější s realitou a studenti učitelství tak byli na svou budoucí práci lépe připravení. Potřeba zahrnutí problematiky občanské společnosti do výuky na pedagogických fakultách je ještě akcentována výsledky dotazníkového šetření: nedostatek znalostí o fungování občanské společnost je jednou z překážek občanské angažovanosti a toto téma je budoucími učiteli vnímáno jako stěžejní pro výuku 79

předmětu občanská výchova. Součástí přípravy učitelů by měla být i související metodologie, nicméně v této oblasti se studenti učitelství cítí poměrně dobře připraveni. Znalosti ohledně občanské společnosti by měly být předávány ve spojení s odpovídajícími dovednostmi, protože znalosti bez dovedností jsou z hlediska praxe víceméně zbytečné. Kromě sociálních a komunikačních dovedností je třeba rozvíjet i dovednosti související s občanskými kompetencemi, mělo by k tomu však docházet napříč všemi předměty, ne jen v hodinách občanské výchovy. Z toho vyplývá potřeba používání praktických a aktivizujících metod, které dobře simulují realitu. Co se týče postojů, zdá se, že ve výuce na všech úrovních vzdělávání stojí poněkud v pozadí. V problematice občanské angažovanosti jsou však stěžejní a měly by stát na prvním místě: bez aktivního postoje je totiž předání znalostí a rozvoj dovedností opět zbytečné (v tom případě může jedinec maximálně získat pocit, že změna je teoreticky možná, a že tedy není zcela bezmocný). Aktivní postoj k občanské společnosti také může sám o sobě motivovat jedince k získání potřebných znalostí a dovedností. Kultivace postojů je věcí náročnou, obtížně měřitelnou a dlouhodobou, přesto však existují způsoby, jak toho docílit. Ve škole by žáci měli být informováni o úspěšných akcích k rámci občanské společnosti, měli by být vystaveni pozitivnímu a optimistickému přístupu učitelů a mělo by jim být umožněno, aby si sami zažili úspěch ve snaze změnit své okolí k lepšímu. Tento úspěch může mít mnoho podob a vnímání a oceňování i drobných pozitivních změn umožňuje udržení si motivace pro další práci. Za dílčí úspěch je totiž možné považovat i částečnou změnu atmosféry ve společnosti, vytvoření pozitivního tlaku na státní správu, zvýšení informovanosti občanů, apod. Na vysoké škole je pak situace ještě o stupeň složitější, protože postoje dospělých lidí už jsou často ustálené a je ještě obtížnější je ovlivňovat. Je však bláhové se domnívat, že budoucí učitelé sami prošli kvalitní výukou občanské výchovy na základních a středních školách a že jim tedy bylo dopřáno dostatečné množství stimulů k tomu, aby jejich postoj byl fundovaně podložen. Zrovna tak je neopodstatněné usuzovat, že jsou studenti učitelství občanské výchovy vzhledem k výběrovosti skupiny sami o sobě pozitivně namotivovaní a připravení k akci. Dotazníkové šetření ukázalo, že je tomu spíše naopak: i v této skupině je, stejně jako ve zbytku společnosti, možné 80

nalézt množství bezmoci, pasivity a častou absenci víry ve změnu. I ve výuce na pedagogických fakultách by se tedy postojům studentů měla věnovat dostatečná pozornost. Změny v postojích jsou však opravdu obtížně docílitelné, protože se formují po celý život a jsou významně ovlivněny i celkovou atmosférou ve společnosti. Nicméně pokud budeme souhlasit s tezí, že pokud má dojít k obnově společnosti ze zdola, je právě atmosféra ve společnosti jednou z oblastí, na které může jednotlivec pracovat např. formou malých nepříliš náročných skutků (viz Přílohy - Co dělat: 100 věcí, které můžete udělat pro budování sociálního kapitálu). Podmínky pro tuto obnovu budou vytvořeny tehdy, pokud žáci (občané) budou mít potřebné znalosti a dovednosti a pokud před sebou budou vidět dobrý příklad (učitel, úspěšně odvedená práce, apod.). Že je v moci učitele pozitivních změn v postojích docílit si dokonce myslí převážná část budoucích učitelů. Se změnou atmosféry ve společnosti souvisí i celkové zaměření výuky ve škole. V současné době se klade sice přirozený, ale možná nepřiměřený důraz na předměty, které jsou nezbytné pro výkon lukrativních (dobře placených) zaměstnání. Materialistické hodnocení reality, které je typické pro naši společnost, se tak promítá i do vzdělávání a je tímto způsobem upevňováno. Otázkou je, zda by školství mělo naplňovat potřeby společnosti a zcela se přizpůsobit požadavkům, nebo zda by se mělo pokoušet o pozitivní změnu a snažit se materialistický tlak vyrovnat. Předmět občanská výchova patrně nikdy nebude patřit k oněm „lukrativním“ předmětům, nicméně může hrát velkou roli, co se týče předávání hodnot. Skrývá v sobě totiž potenciál motivovat k přeorientování se z vnějškově řízeného života na život vnitřně řízený a potenciál motivovat k opuštění modu mít a obrácení se k modu být177. S tím docela úzce souvisí právě téma angažovanosti a občanské společnosti, které v sobě nese prosazování hodnot jako je zdravá komunita, dobré prostředí pro život a kvalitní lidské vztahy a nabízí možnosti, jak o tyto hodnoty pečovat a tímto způsobem se seberealizovat. Pozitivní proměna hodnotové orientace pak může mít dlouhodobý vliv na psychiku jedince a kvalitu života. Zároveň je změna postoje jedinců předpokladem zmiňované obnovy společnosti zespodu.

177

FROMM, Erich: Mít, nebo být?. Praha: Aurora, 2001, 242 s.

81

Tato idealistická vize neklade příliš velké nároky na vzdělávací instituce, učitele ani samotné žáky. Spíš jde o změnu perspektivy a postojů (což je ale často náročnější než např. systémové změny) a o přímé zařazení problematiky občanské společnosti do výuky. Pokud se totiž má společnost obnovit zespodu skrze angažovanost v rámci občanské společnosti, musí o této možnosti nejprve vědět.

82

8. Závěr Zájem, který občanská společnost vzbuzovala a vzbuzuje v odborných kruzích, je patrně dán univerzálností konceptu (dobře fungující občanská společnost může být řešením pro další problémy) a tím, že umožňuje poměrně přímé zapojení občana do demokratického procesu (což by vlastně mělo být jeho podstatou). Nároky kladené na občanskou společnost byly v minulosti značné (pro myslitele představovala řešení neduhů dané doby) a i dnes je pro některé občanská společnost velkou nadějí do budoucna: operuje se s možností, že by rozvoj angažovanosti v rámci občanské společnosti mohl být řešením pro současnou deziluzi z demokratického vývoje. Navíc je pravděpodobné, že by aktivita v občanské společnosti mohla působit jako protiváha negativních důsledků atomizace společnosti. Na globální úrovni si od občanské společnosti teoretikové slibují, že bude fungovat buď stejným způsobem jako na úrovni státu, nebo že bude alternativou k situaci, kdy jsou globální záležitosti řešeny klasickou politicko-diplomatickou formou, která občanům neumožňuje se do procesu zapojit. Globální občanská společnost je v příspěvcích odborníků téměř vždy zcela samozřejmě brána jako hotová, existující věc, nicméně se může zdát, že autoři těchto příspěvků, žijí v poněkud odlišné realitě, než běžní lidé. Ti sice poměrně často přicházejí do styku s globalizací zprostředkovaně (např. skrze výrobky, zábavní průmysl, atp.), avšak stále se vztahují spíše ke svému státu jako organizační entitě. Stejně tak jsou odlišné podmínky různých států rozhodující pro výsledné fungování dané občanské společnosti. Na druhou stranu stranu je možné, že s postupující globalizací budou tyto vize získávat na důležitosti, až jednou budou tvořit základ nové formy řešení globálních problémů. Prozatím však platí, že pro občanskou společnost jsou určující zejména podmínky dané teritoriálním státem. V České republice situaci v občanské společnosti ovlivňují např. důsledky složité minulosti, které se projevují zvýšenou nedůvěrou mezi občany, laxnějším přístupem k některým normám, nevyzrálým vztahem k politice nebo orientací na soukromí. Na vztah občanů k občanské společnosti má vliv také zúžené vnímání pojmu, kdy si pod ním většina obyvatel představí především neziskové organizace zabývající se životním prostředím a pomocí sociálně slabším. Občanská společnost pak pro občany nereprezentuje prostor, kde by mohli spoluprací s ostatními 83

účinně dosahovat svých cílů, ani pro ně není nezbytnou součástí správně fungující demokratické společnosti. Nedostatečná informovanost občanů ohledně občanské společnosti je tak pro ně v podstatě limitující a zároveň se může podílet na jejich pocitu bezmoci. Výsledky dotazníkového šetření ukázaly, že co se týče postojů, jsou na tom budoucí učitelé občanské výchovy o něco lépe než středoškoláci, nicméně u tak výběrové skupiny by za uspokojivý mohl být považován jen daleko pozitivnější výsledek. Vnímání pojmu občanské společnosti se zde shoduje s většinou populace (je omezen na určité organizace občanské společnosti). Přestože se u nich také objevuje poměrně často skepse a pocit zbytečnosti jakýchkoli aktivit, je jednou z hlavních překážek angažovanosti nedostatek znalostí a dovedností. Z toho vyplývá nutnost zařazení tématu angažovanosti a občanské společnosti do vzdělávání budoucích učitelů. Tato potřeba je ještě akcentována tím, že sami studenti učitelství občanské výchovy tuto problematiku považují za jedno z klíčových témat svého předmětu. Lze tedy očekávat, že pokud si budoucí učitelé občanské výchovy doplní potřebné znalosti, bude tématu občanské společnosti v jejich hodinách věnováno dostatek pozornosti. Je také možné, že s lepší informovaností u nich také dojde ke změně postojů. Zcela pozitivní zprávou pak je, že dotazovaní budoucí učitelé se domnívají, že je možné docílit změny postojů u žáků, přičemž zhruba polovina se cítí kompetentní této změny opravdu dosáhnout. Celkové výsledky dotazníkového šetření tedy nejsou veskrze negativní, nicméně je zde spousta prostoru pro výrazné změny ve vzdělávání učitelů i žáků. Jestliže má občanská společnost naplno projevit svůj potenciál, jestliže má opravdu být nástrojem obnovy společnosti ze zdola, musí být nejprve vytvořeny dobré podmínky pro její rozvoj. Pro politiky z toho vyplývá nutnost snahy o posilování demokratických

mechanismů.

Možná

ještě

podstatnější

však

je

dostatek

informovaných občanů, kteří dostali dostatek příležitostí vytvořit si na občanskou společnost fundovaný názor. Zde tedy vyvstává poměrně konkrétní úkol pro učitele i samotné aktéry občanské společnosti.

84

9. Literatura ALEXANDER, Jeffrey: Citizen and Enemy as Symbolic Classification. In: ALEXANDER, J.: Real Civil Societies, London: Sage Publications, 1998, s. 96-115. ISBN 0761958207. ANHEIER, Helmut, Marlies GLASIUS a Mary KALDOR: Introducing Global Civil Society. In: Global Civil Society 2001. USA: Oxford University Press, 2001, s. 3-22. ISBN 9780199246434. ANHEIER, Helmut, Marlies GLASIUS a Mary KALDOR: Introduction. In: Global Civil Society 2004/5. London: Sage publications Ltd, 2005, s. 1-5. ISBN 9781412903073. BĚLOHOUBEK, Ivo: Globalizace a občanská společnost. In: DLOUHÁ J.,, DLOUHÝ J. MEZIŘICKÝ V.: Globalizace a globální problémy. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí, 2006, s. 111-121. ISBN: 80-87076-01-X BERGER, Peter: Náboženství a globální občanská společnost. In: HANUŠ, J., VYBÍRAL, J.: Náboženství v globální občanské společnosti. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 9-32. ISBN 9788073251406. Better Together. In: Bettertogether.org [online]. 2000 [cit. 2013-04-02]. 166 s. Dostupné z: http://www.bettertogether.org/thereport.htm CASTELLS, Manuel: The New Public Sphere: Global Civil Society, Communication Networks, and Global Governance. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science. 2008, roč. 616, č. 1, s. 78-93. Dostupné z: http://ann.sagepub.com/content/616/1/78 CÍSAŘ, Ondřej: Vzniká globální občanská společnost? Nestátní aktéři ve světové politice. Mezinárodní vztahy. 2003, roč. 38, č. 4, s. 5-22. Dostupné z: www.mezinarodnivztahy.com/article/download/91/87 Česká vize: hledání identity 21. století. Brno: Dialog centrum, 2011, 303 s. ISBN 9788025493625. DEAKIN, Nicholas: In Search of Civil Society. Basingstoke: Palgrave, 2001, 233 s. ISBN 0333912799. 85

Definitions of Social Capital. In: Social Capital Research [online]. 2004 [cit. 2012-11-04]. Dostupné z: http://www.socialcapitalresearch.com/definition.html FRIČ, Pavol: Dárcovství a dobrovolnictví v ČR. Praha: Agnes a NROS, 2001, 115 s. ISBN 8090263372. FROMM, Erich: Mít, nebo být?. Praha: Aurora, 2001, 242 s. ISBN 8072990365. GIDDENS, Anthony: Unikající svět: Jak globalizace mění náš život. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, 135 s. ISBN 80-85850-91-5. HABERMAS, Jürgen: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia, 2000, 418 s. ISBN 8070071346. HAVEL, Václav: Projev prezidenta republiky Václava Havla před poslanci Evropského parlamentu. Štrasburk. 16. 2. 2000. Dostupné z www: http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=84_projevy.html&typ=HTML HAVEL, Václav: Projev Václava Havla na sympoziu „Myšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti“. Macalester Colege, Minneapolis, USA. 26. 4. 1999. Dostupné z www: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=106_projevy.html&typ=H TML HEINRICH, Volkhart a Lorenzo FIORAMONTI: Introducing the Global Survey of the State of Civil Society, Volume 2: Comparative Perspectives. In: HEINRICH, Volkhart a Lorenzo FIORAMONTI: CIVICUS: Global survey of the state of civil society. Bloomfield, CT: CIVICUS, 2008, s. xxiv-xxxix. ISBN 9781565492448. HEINRICH, Volkhart, MALENA C.: Chapter 1. In: HEINRICH, Volkhart a Lorenzo FIORAMONTI: CIVICUS: Global survey of the state of civil society. Bloomfield, CT: CIVICUS, 2008, s. 3-18. ISBN 9781565492448. Jeden svět na školách: Zpráva o dotazníkovém šetření na středních školách 2012. In: Jeden svět na školách [online]. 2012 [cit. 2013-01-10]. 71 s. Dostupné z: http://www.jsns.cz/data/jsns/FILES/PDF/Dotaznikove_setreni_kdo_jiny_2012.pdf 86

JEŘÁBKOVÁ, Veronika, HARTL, Jan: Společenská odpovědnost firem. Olomouc: AISIS, 2003, 24 s. Dostupné z: http://www.sof.cz/download%5C781_03_aisis%20bro%9Eura%20sof.pdf KALDOR, Mary: The Idea of Global Civil Society. International Affairs. 2003, roč. 79, č. 3, s. 583-593. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3569364 KUMAR, Krishan: Civil Society: An Inquiry into the Usefulness of an Historical Term. The British Journal of Sociology. 1993, roč. 44, č. 3, s. 375-392. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/591808 KUPER, Adam a Jessica KUPER: The social science encyclopedia. 2nd ed. London: Routledge, 2001, 923 s. ISBN 0415207940. MÜLLER, Karel jr.: Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton, 2003, 271 s. ISBN 807254232x. MÜLLER, Karel jr. a Karel MÜLLER: Evropa a občanská společnost: projekt evropské identity. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008, 238 s. ISBN 9788086429847. PÉREZ-DÍAZ, Victór: The Public Sphere and European Civil Society. In: ALEXANDER. J.: Real Civil Societies. London, Sage Publications, 1998, s. 211-215. ISBN 0761958207. RAKUŠANOVÁ, Petra: Třetí sektor a občanská participace v České republice. Naše společnost. 2003, č. 3-4, s. 31- 34. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a3917/f11/100019s _Treti%20sektor.pdf RITZER, George: The Blackwell encyclopedia of sociology. Malden: Blackwell Publishing, 2007, s. 383-966. ISBN 9781405124331. SCHOLTE, Jan Aart: Global civil society - Opportunity or obstacle for democracy?. In: Development Dialogue. Uddevalla: Mediaprint, 2007, s. 17-27. ISBN 978-91-85214-495.

87

SIEVERS, Bruce: What Civil Society Needs. Stanford Social Innovation Review. 2010, roč. 8, č. 4, s. 49-53. Dostupné z: www.ssireview.org/articles/entry/what_civil_society_needs SKOVAJSA, Marek: Občanská společnost a demokratický stát. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 61-85. ISBN 9788073676810. SKOVAJSA, Marek: Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj. In: SKOVAJSA, M. (ed.): Občanský sektor. Praha: Portál, 2010, s. 30-58. ISBN 9788073676810. SMITH, James Allen, BORGMANN, Karsten: Foundations in Europe: The Historical Context. In: SCHLÜTER A., THEN V., WALKENHORST P., Foundations in Europe. London: Directory of Social Change, 2001, 875 s. ISBN 1900360861. SZTOMPKA, Piotr: Mistrusting Civility: Predicament of a Post-Communist Society. In: ALEXANDER. J.: Real Civil Societies. London, SagePublications, 1998, s. 191-209. ISBN 0761958207. ŠAMALÍK, František: Občanská společnost v moderním státě. Brno: Doplněk, 1995, 279 s. ISBN 8085765454. TOCQUEVILLE, Alexis de: Demokracie v Americe. Praha: Academia, 2000, 624 s. ISBN 8020008292. VAJDOVÁ, Tereza: Česká občanská společnost 2004: Po patnácti letech rozvoje. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2005, 123 s. ISBN 80-7204-379-X We are Europe. Manifest Europa [online]. [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://manifest-europa.eu/allgemein/wir-sind-europa?lang=en

88

10. Přílohy Dotazníkové šetření: Postoje budoucích učitelů OV k občanské společnosti A.1 Za největší problémy města/vesnice, ve které bydlím, považuji: nezaměstnanost

45

nedostatek příležitosti ke kulturnímu vyžití

40

dopravní situaci

36

místní politickou reprezentaci

32

soužití s romskou menšinou

29

bezdomovectví

20

špatné mezilidské vztahy

17

špatné životní prostředí

16

drogy

15

korupci

11

kriminalitu

12

cizince a přistěhovalce

7

rasismus

2

jiné:

1

0

A.2 Domnívám se, že řešení zaškrtnutých problémů z otázky A.1: nemůžu ovlivnit můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat můžu ovlivnit a chystám se to dělat

5

10

15

20

25

30

35

40

45

50

A.3 V seznamu v otázce A.1 považuji za nejzávažnější: nezaměstnanost kriminalitu místní politickou reprezentaci korupci dopravní situaci špatné mezilidské vztahy drogy nedostatek příležitosti ke kulturnímu vyžití rasismus jiné

17% 16% 67%

89

29 15 10 8 7 6 6 3 1 1

A.2 Studenti Mgr. studia

A.2 Studenti 3. ročníku

A.2 Studenti 2. ročníku

nemůžu ovlivnit

nemůžu ovlivnit

nemůžu ovlivnit

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

můžu ovlivnit a chystám se to dělat 8%

14%

25%

19%

16% 15%

60% 70%

73%

B.1 Za největší problémy České republiky považuji: korupci

74

politickou reprezentaci

62

nezaměstnanost

60

soužití s romskou menšinou

48

kriminalitu

34

ekonomickou situaci

34

vlekoucí se soudní spory

32

špatnou vymahatelnost práva

29

nekvalitní školství a vzdělávání

26

špatné mezilidské vztahy

20

rasismus

14

cizince a přistěhovalce

11

nedobrou práci policie

11

dopravní situaci

7

drogy

5

nekvalitní zdravotní péči

3

špatné životní prostředí

3

prostituci

1

jiné:

1 0

10

20

90

30

40

50

60

70

80

B.3 V seznamu v otázce B.1 považuji za nejzávažnější:

B.2 Domnívám se, že řešení zaškrtnutých problémů z otázky B.1:

korupci politickou reprezentaci nezaměstnanost ekonomickou situaci špatnou vymahatelnost práva nekvalitní školství a vzdělávání špatné mezilidské vztahy kriminalitu soužití s romskou menšinou zdravotní péče jiné rasismus špatné životní prostředí dopravní situaci

nemůžu ovlivnit můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat můžu ovlivnit a chystám se to dělat

27%

8%

65%

28 17 13 9 8 5 4 4 3 1 1 1 1 1

B.2 Studenti 3. ročníku

B.2 Studenti 2. ročníku

nemůžu ovlivnit

nemůžu ovlivnit

nemůžu ovlivnit

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

B.2 Studenti Mgr. studia

19%

27%

33%

8% 59%

8%

65%

8%

91

73%

C.1 Za největší problémy současného světa považuji: války a konflikty chudobu v rozvojových zemích terorismus konzumní způsob života nedostatečnou ochranu lidských práv špatné životní prostředí nedemokratické režimy přelidnění špatné mezilidské vztahy globalizaci náboženství negramotnost drogy rasismus globální oteplování přistěhovalectví vlekoucí se soudní spory jiné:

64 59 51 51 43 37 28 24 18 14 14 13 12 10 10 5 2 2 0

C.2 Domnívám se, že řešení zaškrtnutých problémů z otázky C.1: nemůžu ovlivnit můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat můžu ovlivnit a chystám se to dělat

15% 9%

76%

10

20

30

40

50

60

70

C.3 V seznamu v otázce C.1 považuji za nejzávažnější: války a konflikty konzumní způsob života chudobu v rozvojových zemích terorismus špatné mezilidské vztahy nedostatečnou ochranu lidských práv špatné životní prostředí globální oteplování nedemokratické režimy negramotnost náboženství rasismus náboženství jiné přistěhovalectví přelidněnost drogy globalizace

92

29 17 10 9 5 4 3 2 2 2 2 2 2 2 1 1 1 1

C.2 Studenti Mgr. studia

C.2 Studenti 2. ročníku

C.2 Studenti 3. ročníku

nemůžu ovlivnit

nemůžu ovlivnit

nemůžu ovlivnit

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

můžu ovlivnit, ale nechystám se to dělat

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

můžu ovlivnit a chystám se to dělat

6%3%

20%

24%

13%

8% 67%

68% 91%

D.1 Dá se za dostatečnou občanskou angažovanost považovat účast ve volbách?

D.2 Pokud bych se chtěl/a více angažovat v občanské společnosti, vím, jakým způsobem to udělat.

rozhodně ne

18%

spíše ne

11%

3% 12%

spíše ano

25%

nevím 50%

45%

rozhodně ano

1%

35%

spíše ne

spíše ano rozhodně ne rozhodně ano

93

D.4 Neangažuji se v občanské společnosti a ani to nemám v plánu, protože: zapojil/a bych se, ale nemám potřebné dovednosti a schopnosti

29

není to pro mě prioritou, věnuji čas něčemu jinému

27

běžný člověk nemá šanci něco ovlivnit

23

chybí mi znalosti

22

jiný důvod

4

řešení společenských problémů je záležitostí politiků a institucí

1

angažuji se

11

0

5

10

E.1 Domnívám se, že mě fakulta k řešení daných problémů (zaškrtnutých v částech A, B a C) v hodinách OV a ZSV připravila:

15

20

25

30

35

E.2 Úspěšně motivovat žáky v hodinách OV a ZSV k aktivním postojům v rámci občanské společnosti je podle mého názoru:

velmi dobře

23%

spíše dobře

9%

spíše špatně

3%

19%

rozhodně možné

8%

46%

42%

velmi špatně

50%

spíše možné spíše nemožné

nedokážu posoudit

94

E.3 Domnívám se, že jsem znalostně i metodicky připraven/a těchto změn v postojích žáků docílit.

E.5 S možností volit již od 15 let:

rozhodně souhlasím

10%

spíše souhlasím

12% 6% 3%

souhlasím

nesouhlasím

spíše nesouhlasím

25% 54%

90%

rozhodně nesouhlasím nedokážu posoudit

D.3 Bylo by pro mě osobně dostatečným impulsem k tomu, abych se začal/a více osobně angažovat v občanské společnosti, kdyby: Mgr. se názory obyčejných lidí dostali na vyšší pozice k vládnoucím osobách a byly brány v potaz při rozhodování měl jistotu, že můj hlas není pouze jeden z mnoha, ale že je to ten rozhodující se politika dělala pro lidi a odstranila se politická a ekonomická mafie bylo vidět, že názory plynoucí z "lidu" jsou brány v potaz a instituce a politikové nemyslí jen na sebe, ale také na ostatní, "obyčejné" lidi, kterých se to týká především jsem měl pocit, že ostatní mají také zájem byla ambicioznejsi se zakázal prodej sladkostí to mělo dostatečný význam to vážně netuším Impulsem by mi bylo, kdyby se zásadní věci přihodily přímo mně nebo mým blízkým. Takto jsou pro mě problémy příliš abstraktní, protože se mám dobře a nepravosti se mě přímo nedotýkají... na mě více doléhala špatná situace, momentálně za statusu studenta nemám potřebu se angažovat kdyby to dělal někdo v mém okolí, kdo by mi dokázal radit a určitým způsobem mě nasměrovat a pomáhat mi; každopádně bych k tomu musela mít určitý vztah a optimismus nepotřebuji impuls se problém dotkl mě osobně nebo mému blízkému okolí se dalo reálně něco změnit pokud by měly naše ročníky alespoň nějakou šanci něco změnit a nebyli v tom brzděni současnými politickými špičkami. Kdybych věděla, že moje snaha nepřijde vniveč. Také by mi na klidu přidala stabilní politická situace bez afér a korupce. Kdyby se situace ještě více zhoršila - v jakékoliv sféře Kdybych měla více času a znalostí o dané problematice a měla větší jistotu, že moje angažovanost bude mít vliv třeba i na jednu osobu. Kdyby náš stát opět více kráčel vstříc lepším, zítřkům slibovaným totalitními politickými uskupeními (jako třeba KSČM, Fašisté a pod.)

95

se mlčící většina začala bouřit to mělo nějaký smysl to mělo smysl a chtělo by to víc lidí. sám člověk nic nezmůže. nevím kdyby se k vládě dostali komunisté jsem znala nějaký konktrétní případ, kdy angažovanost něco změnila se zapojilo do tohoto o mnoho více lidí, tím by toto získalo na vážnosti a skutečnosti Kdybych si myslela, že lze něco skutečně změnit. Stát začal omezovat svobodnou vůli jedince. Kdyby existoval vzájemný vztah mezi morálními a legálními věcmi, kdyby si člověk uvědomil, že pravda je za smysly a za rozumem. Kdybych sám řešil nějaký konkrétní problém, který by mě motivoval se více angažovat. Kdyby se lidé v mém okolí začali více angažovat. u nás byla zavedena přímá demokracie bylo více na výběr, někdy, když člověk nemá z čeho volit,je demotivován před samotnou akcí měl větší možnost zasáhnout do politiky - referenda byla přímo dotčená moje rodina kdybych viděla, že nejsem sama, kdo se angažuje Kdybych věděla, že to má nějaký smysl. 3. ročník byla ohrožena moje rodina či mé okolí zavládla rasová segregace, ke které došlo v USA v první polovině dvacátého století. To nevím, myslím, že by všichni začali reagovat, až by tato situace nastala. kdyby byl impulzem nějaký problém, který by se dotkl mě, mé rodiny... kdybych se nemohla vnitřně srovnat s něčím, co se děje v mém okolí kdybych se nedokázal vlasními silami vymanit z již dosti nesvobodného způsobu života Impulsů je v dnešní době dle mého až dost a stačí si jen vybrat. Počínaje legislativou, přes zdravotnictví, školství, neprůhlednost státního financování až po drzost politiků vůči občanům, díky nimž se na svých postech nacházejí. Tudíž omluva nedostatkem impulsů je alibismem. Taktéž omluva odvolávající se na nedostatek času, dovedností či kompetence politiků. Bohužel je v ČR znát těch 40 let totality a lidé jsou aktivní tak akorát v hospodě, neb se domnívají, že změnit stejně nic nejde, což je velice smutné a s takovým přístupem se situace jen zhorší a poslouží k čím dál tím větší angažovanosti a oblíbenosti extrémně (ať už levicově či pravicově) založených skupin. mí vrstevníci také začali dělat něco pro společnost. Pravda, láska a logická dedukce převážila korupci, peníze a lež'!!! to bezprostředně mělo vliv na mou rodinu se mě problém dotýkal osobně kdybych věděla, že se o nápravu nesnažím jen sama mi to říkal můj vnitřní hlas, kterému jsem se za léta tréninku už vcelku naučil naslouchat. kdybych věděla, že to bude mít smysl. Už se mi stalo, že jsem předložila návrh k realizaci na úřad, ovšem byl smeten ze stolu jako totální hloupost. Ovšem jsem měla vazbu na velký počet lidí, kteří o tento projekt stáli. Kdybych viděla, že je můj hlas jako občana slyšet a výsledky se dostaví. Příklad - odvolatelnost politiků.. Osoba vůdčí, která by dokázala zburcovat k angažovanosti (a tou já nejsem a ani ji ve svém okolí nemám, bohužel) Kdyby noví lidé, co se dostanou do politiky, také tu politiku nějak měnili. Kdyby to se takto angažovali všichni. ...kdybych viděl smysl a reálnou možnost něco změnit to vypadalo, že u moci bude komunistická strana. alespoň trochu politika přitahovala impulsem by bylo mé vlastní přesvědčení o touze k osobní angažovanosti a prosperitě (není myšleno finanční) osobní angažovanosti brali naši státní představitelé připomínky občanů vážně

96

2. ročník Komunistická strana s čssd by vyhrála nadcházející volby. ve společnosti nepanovala taková beznaděj, rezignovanost, pesimismus a nesnášenlivost by to tu vypadalo ještě hůř, než je to doposud to mělo význam kdybych věděla, že můj hlas a názor dokáže lidi donutit k tomu, aby začali přemýšlet i nad jiným řešením kdybych cítila podporu kolegů v tom, co dělám (konkrétně ve škole - učitele) kdybych měl větší procentuální jistotu, že něco změním a že má snaha nepřijde vniveč jsem viděla, že to má smysl jsme se o tomto tématu více bavili ve škole a diskutovali o něm se změnil celkové charakter lidí a nechtěli si vším jen přilepšit lepší možnosti, příležitosti, zkrátka lepší situace ve společnosti se angažovalo více známých lidí ještě další zhoršení aktuálního stavu na to měla více času a prostředků škola, město, apod. nabádala řešit určitý problém se proměnil přístup nejen politiků, ale i občanů ve společnosti nebyla tak rozmohlá korupce a moc peněz vědomí smyslu mé angažovanosti o ní věděla více se zmírnila míra korupce v politice apatie lidí dělat něco užitečného pro všechny, ne jen pro sebe, byla menší bylo méně korupce - viditelná rozhodnutí vlády aj. na základě rozumu, ne finanční odměny

E.6 Můj komentář k zapojení problematiky občanské společnosti a osobní angažovanosti do hodin OV a ZSV obecně: Mgr. velmi záleží na učiteli a jeho přístupu, myslím si, že by se této problematice mělo věnovat hodně času ve výuce, protože na tom stojí fungování naší společnosti v budoucnosti jednoznačně patří do hodin OV a ZSV, ovšem je potřeba také přihlédnout na to z hlediska časové dotace OV a ZSV na školách. Nynější časová dotace na už tak obsáhlou OV a ZSV je příliš malá a u středních odborných škol to je ještě horší + právě tyto školy odsouvají předmět OV nebo ZSV v podstatě až na druhou kolej, kdy stěžejní předměty jsou ty odborné a přitom my máme z dětí vychovávat plnohodnotné občany... Více se zaměřit na vlastní názory - i v testech, spousta lidí si předměty chodí jen odsedět, pak se něco "našprtají" bez toho aby si udělali kritický názor Podle mého názoru je nutné zvýšit občanskou gramotnost v populaci a OV a ZSV jsou právě předměty, kde k tomu je prostor. Je to nezbytné. Dnešní "deváťáci" nemají absolutně přehled o tom, co se v zemi děje nebo jak vlastně funguje. Právě mám za sebou praxi na vesnické ZŠ a rozhled žáků je takřka nulový. Probírali jsme Ústavu, čili tématem byl celý státní aparát, a to, co jsem se tam dozvěděla, resp. nedozvěděla, bylo žalostné - žáci nemají elementární znalosti, mají zmatek v pojmech, po desetiminutové diskuzi o soudech nedokáží logicky vyvodit jednoduchou definici soudu (a to jsem chtěla slyšet, že to je instituce, která rozhoduje o vině a nevině, potažmo trestu)... Z mého hlediska by bylo vhodné zvýšit hodinovou dotaci OV na ZŠ a vyžadovat znalost. Protože potom dochází k tomu, že lidé nechápou, co se to vlastně v zemi děje, proč na to a ono mají nebo nemají nárok, atd. Myslím si, že by to mělo být hlavní náplní tohoto předmětu. Toto tema by melo byt hlavne v ucebnicich dobre zpracovane, aby meli ucitele z ceho cerpat. záleží na definici občanské společnosti, podle vašeho konceptu je OS i třída dětí, která se snaží dosáhnout spol. cíle. Např. zdeptat učitele. Jinak samotná OV vychází z potřeb zapojení dítěte do OS.

97

Stačí si přečíst RVP a jednotlivé cíle Výchovy k občanství... velice důležité nejdůležitější je naučit žáky utvářet si vlastní, kritický pohled na problém, čemuž by mělo být věnováno nejvíce času Celkově by se v hodinách OV mělo probírat co nejvíce praktických věcí, a znalost toho, jak se angažovat k tomu jistě patří. Bohužel časová dotace nám neumožní probrat ani základní věci. Je nutné, poukazovat na problematiku občanské společnosti v hodinách, i kdyby to zaujalo jen jednoho žáka, obecné podvědomí by měli mít. jistě patří ov má k angažovanosti děti vést Zapojení problematiky občanské společnosti a osobní angažovanosti do hodin OV a ZSV je pro žáky velice důležité. Občanská společnosti ovlivňuje kvalitu života v dané zemi. Lidé se musí naučit spolupracovat a vycházet mezi sebou. Myslím si, že osobní angažovaností můžeme zamezit některým jevům, jako je kriminalita, korupce, apod. Začít se někde musí, zřejmě proto by se mělo nejdříve začít na regionální úrovni. Myslím si, že je velmi aktuální, vyplývající ze samotné podstaty OV, bohužel v hodinách častokrát velmi zanedbávaný. Posilování občanské angažovanosti u žáků je potřeba nejen v rámci teorie, ale i praxe. Například si uspořádat svoji vlastní školní demonstraci, která však bude řádně nahlášena na úřadech a proběhne. Může se demonstrovat třeba za kratší vedení, to je jedno, ale aby žáci dostali nejen teoretickou, ale i praktickou průpravu k občanské angažovanosti. Je třeba žáky vést k uvědomění si jejich vlivu na chod společnosti, na jejich sílu a možnostech měnit směr vývoje. Na druhou stranu je třeba je upozorňovat na rizika z toho vyplývající. Bylo by vhodné se této problematice v hodinách více věnovat nejen teoreticky ale snažit se žákům přiblížit i realitu - návštěva radnice či různých neziskových organizacích. určitě je důležité vybudovat v žácích aspoň povědomí o tom, že se mohou zapojit, udělat něco pro to když se jim ve společnosti něco nelíbí Myslím, že vždy zaleží na konktrétním učiteli nemusí to být přímo učitel OV i když ten by k tomu měl mít nejblíže. Používání vlastních výukových materiálů, které budou žákům sedět více než ty konvenční. je to potřeba, ale na druhou stranu ze zkušenosti vím, že je ve školách mnoho učiva a zdaleka ne všichni jej dokážou vstřebat, pro ně se složitější tématika stává nezajímavou a většinou vyrušují apod. Dle mého názoru se jedná o velmi důležitou věc, která by do výuky měla být rozhdně zařazena. Neboť jsem se sama za své studium na ZŠ ani SŠ ve škole nesetkala s tím, že by s námi někdo výazněji rozebíral politickou situaci. v rámci projektové výchovy, se zaměřením na etiku 3. ročník Je určitě hodně důležité tuto problematiku zapojit a docela mi vadí, že OV a ZSV dostávají prakticky na většině škol, alespoň podle mého názoru, strašně malou hodinovou dotaci oproti jiným předmětům. Mě by třeba na střední škole bavilo každý týden diskutovat o aktuálních problémech u nás i ve světě, než si jen drtit do hlavy pojmy. Mělo by se nám o tom určitě něco v hodnách říci ;-) Myslím, že v předmětu etika, ale i v jiných předmětech jako jsou dějiny politiky či evropská integrace je tato problematika dostatečně zapojena. Problematika občanské společnosti je zajisté velice důležitá a měla by patřit do hodin jak OV tak i ZSV. Jako budoucí učitelé bychom se měli snažit zapojit naše žáky,aby pochopili, jaké problémy kolem nás vůbec jsou a co by s nimi mohlo být uděláno. Je hodně malá, a když už nějaká je, tak pouze teoretická, aby to mohla učitelka zkoušet. Hodiny OV a ZSV by na tom měly být založené primárně. Omezit teoretické hodiny (ať už základů sociologie nebo filozofie) a mnohem více se zabývat hodnocením současné skutečnosti, diskuzemi, analýzou zpráv, rozborem médií, politické situace. Zkoušet si různé věci "nanečisto" - ať už volby, politické diskuze atd. Určitě si myslím, že by se v hldinách OV a ZSV měla rozvíjet tato problematika a třeba se nám potom podaří něco v občanské společnosti změnit k lepšímu

98

Měla by se vyhradit určitá část hodin v osnově věnována diskuzí nad aktuálními tématy a problémy společnosti s návrhy jejich řešení a to minimálně od 1. ročníků středních škol, ne-li od druhého stupně školy základní. Učitel by zde měl sloučit jako vedoucí diskuze, avšak neměl by moc vehementně prosazovat své osobní názory, ale oprostit se od svých zájmů a dívat se na problémy globálně. Dle mého názoru je důležité diskutovat s žáky o této problematice. Nejen přednášet, ale vyslechnout si jejich připomínky a nenápadně je nasměrovat na správnou cestu. Podle mě je potřeba aby si lidé, mladí lidí uvědomili, že i oni mohou něco změnit v hodinách se až příliš často řeší pouze teorie, nikoliv praktické příklady ze života kolem nás, což není dobře Jsem jednoznačně pro zapojení této problematiky do školních osnov. Bylo by dobré mít větší dotaci hodin OV a ZSV, aby se tato problematika mohla probrat dopodrobna. Blíže seznámit žáky s tím, čeho můžou dosáhnout. byla bych za to ráda, sama cítím, jak mi rozhled chybí, a je potřeba vytáhnout jedince z anonymity davu V hodinách by se mohly uvádět konkrétní situace, na kterých by si žáci uvědomili, jak se můžou zapojit/zachovat. Hlavně by se měl překonat názor, že jeden člověk stejně nic nezmůže. Tak jako jiné oblasti a předměty, měly by se i hodiny OV a ZSV věnovat tematice občanské společnosti a motivaci žáků k osobní angažovanosti. Měl by se klást důraz na pozici člověka v občanské společnosti a přesvědčit žáky o využití možnosti angažovat se v tomto směru.

99

Jeden svět na školách: Zpráva z dotazníkového šetření na středních školách 2012178

178

Jeden svět na školách: Zpráva o dotazníkovém šetření na středních školách 2012. In: Jeden svět na školách [online]. 2012 [cit. 2013-01-10]. s. 12-26. Dostupné z: http://www.jsns.cz/data/jsns/FILES/PDF/Dotaznikove_setreni_kdo_jiny_2012.pdf

100

101

102

Co dělat: 100 věcí, které můžete udělat pro budování sociálního kapitálu179

179

Better Together. In: Bettertogether.org [online]. 2000 [cit. 2013-04-02]. s. 102-103. Dostupné z: http://www.bettertogether.org/thereport.htm

103

104

11. Resumé Tato diplomová práce se zabývá vztahem občanů k občanské společnosti. Občanská společnost je neprve nazírána z teoretického hlediska – je stanovena definice, rozebrána historie konceptu a popsány její funkce v demokratické společnosti. Kromě toho je pozornost věnována jejímu fungování na různých úrovních lokální, státní i globální. Nastíněny jsou také možné perspektivy vývoje občanské společnosti v budoucnosti a očekávání, která jsou na ni kladena. Součástí je rovněž kapitola o historii a současnosti české občanské společnosti, ve které jsou popsána zejména její specifika. V praktické části jsou pak prezentovány výsledky dotazníkového šetření mezi studenty učitelství občanské výchovy na Pdf MUNI, které se týkalo jejich postojů k občanské společnosti. Z výsledků jsou pak vyvozeny důsledky pro vzdělávání.

This diploma thesis deals with the relationship between the citizens and the civil society. The civil society is discussed from the theoretical point of view – its definition is specified, the history of the concept is mapped and its functions in a democratic society are described. Apart from this, the civil society is observed at various levels – local, state and global. The possible perspectives of its future development and the related expectations are explored as well. A chapter dealing with the specifics of the Czech civil society (the historical development and the current state) is also included. The core of the practical part is the presentation of the results of the questionnaire survey. The survey was undertaken among the students of Civics education at Pdf MUNI and it was focused on their attitudes towards the civil society. The results are thereafter discussed in relation with the necessary changes in education.

105

Anotace Diplomová práce rozebírá vztah občanů k občanské společnosti. Zabývá se občanskou společností jako teoretickým konstruktem a popisuje její fungování na lokální, státní i globální úrovni. Pozornost je věnována zejména české občanské společnosti. Jsou zde prezentovány výsledky dotazníkového šetření mezi studenty učitelství občanské výchovy na Pdf MUNI, které se týkalo jejich postojů k občanské společnosti.

Annotation This diploma thesis discusses the relationship between the citizens and the civil society. It deals with the civil society from the theoretical point of view and it describes its function on the local, state and global level. It focuses on the Czech civil society in particular. The core of the practical part is the presentation of the results of the questionnaire survey. The survey was undertaken among the students of Civics education at Pdf MUNI and it was focused on their attitudes towards the civil society.

Klíčová slova občanská společnost, občanská angažovanost, globální občanská společnost, česká občanská společnost, postoje, hodnoty, demokracie, občan

Key words civil society, civil engagement, global civil society, Czech civil society, attitudes, values, democracy, citizen

Bibliografický záznam TKÁČOVÁ, Tereza. Občan a občanská společnost: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, 2013, 105 l. Vedoucí diplomové práce Marta Goňcová.

106