zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 11
KAPITOLA I.
O ZELENÝ KABÁT 2 (KORUTANY)
Vše nasvědčovalo tomu, že se konec léta roku 1899 v Korutanech vydaří. Krásu idylické přírody táhlého údolí Gailu, lemovaného majestátními dvoutisícovými hřbety Gailských a Karnských Alp, podtrhovalo slunečné počasí a vůně sena z posečených luk kolem řeky. V polovině září však byla tichá pohoda babího léta náhle přerušena břesknými signály trubek, ržáním koní a oblaky zvířeného prachu podél silnic a cest. Nekonečné proudy vojsk vstupujících do údolí ze severozápadu od Lienze a z východu od Klagenfurtu a Villachu znamenaly, že v Korutanech začínají velké císařské podzimní manévry rakousko-uherské armády. Krajina ožila nejen pohybem početných pěších pluků, jezdeckých eskadron a dělostřeleckých baterií. Ruch nastal i v okolních obcích podél údolní silnice a železnice na levém břehu řeky. S manévry byl vždy spojen pobyt císaře, jenž mohl náhle navštívit kteroukoliv z nich, a starostové úzkostlivě dbali na to, aby žádná maličkost příslovečně pedantského monarchu nerozladila. A to nevěděli, že se František Josef tentokrát na návštěvu Korutan vůbec netěší. Jeho podráždění vyvěralo především z faktu, že manévry proběhnou v prostoru táhnoucím se asi šedesát kilometrů podél hranic s Itálií, což mělo připomenout stále nespolehlivějšímu sousedu a smluvnímu spojenci z Trojspolku3 zdatnost rakousko-uherských vojenských sil. To ovšem také znamenalo, že celé cvičení — včetně každé chyby 2 Zelený kabát — Waffenrock z tmavozeleného sukna s límcem z černého sametu a šarlatově červenými paspulemi hejtmanů a štábních důstojníků sboru generálního štábu. Rovněž přezdívka příslušníka tohoto sboru. 3 Trojspolek — vojenské spojenectví mezi Německem, Rakousko-Uherskem a Itálii, uzavřené 20. 5. 1882; rozšíření německo — rakousko-uherské dvojspolkové smlouvy z 7. 10. 1879.
11 O ZELENÝ KABÁT
zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 12
v jeho průběhu — bude bedlivě sledováno přítomnou italskou vojenskou delegací. Navíc byl tento prostor v blízkosti Klagenfurtu nástupištěm pro případné operace na Balkáně, v jejichž vídeňských plánech hrálo stále větší roli možné střetnutí se Srbskem. I odtud tedy budou mnohé oči hledat slabiny cvičící armády potenciálního nepřítele. Císaři však hořkly nejen tyto plody neobratné rakousko-uherské zahraniční politiky. S velkou nevolí sledoval i novou vlnu „vření v Uhrách“, kde se maarští politikové snažili zamezit posilování jeho císařské armády, tentokrát obstrukcí proti novele branného zákona stanovící odvodní kontingenty povolanců do armády. Byl to jeden z palčivých problémů, který Františka Josefa sužoval již od tzv. rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867, kdy se jeho centralistická říše rozštěpila na podivné dvojstátí. Tím se i dosud jednotná císařská armáda rozčlenila na tři vojska: společnou armádu, rakouskou zeměbranu a její uherskou obdobu — honvédy. Právě ty považovali budapešští představitelé za svou národní armádu a jejich snaha získat pro ni každý rok co největší počet rekrutů na úkor obou dalších vojsk císaře krajně znepokojovala. Nebyli to však jen Maaři, kdo mu činili domácí potíže, ale nevděk císařskému veličenstvu projevoval i nepřehlédnutelný počet jeho vlastních krajanů, a to právě zde v Korutanech. Z popudu místních německých radikálů (Deutschradikalen, též tzv. Velkoněmců) byl Klagenfurt připraven přivítat Františka Josefa černo-červeno-zlatými prapory, barvami německé říše, a mnoho radosti neměl ani z toho, že ve Villachu budou jeho příjezd vítat špalíry občanů na třídě, jejíž název Bismarckstrasse 4 v něm vyvolával reminiscence na stále palčivou porážku v prusko-rakouské válce roku 1866. Císař proto jel do Korutan s utkvělou představou, že vše musí proběhnout bezvadně a jeho armáda se ukáže jako spolehlivá síla k odstrašení vnějších nepřátel i k udržení vnitřního pořádku monarchie. Mužem, na němž ležela hlavní odpovědnost za úspěch či nezdar manévrů, byl šéf generálního štábu pro veškerou brannou moc, polní zbrojmistr Friedrich von Beck. S císařem ho spojovala naprostá loajalita, opětovaná neméně silnou mocnářovou důvěrou, kterou si Beck získal dlouhodobou službou v jeho blízkosti, zvláště v roli císařova zmocněnce za války 1866 a po ní jako šéfa jeho vojenské kanceláře. Později, když se stal šéfem generálního štábu a zemřel arcivévoda Albrecht,5 první voják monarchie, získal Beck ve věcech vojenských téměř neomezenou moc, což mu vyneslo přezdívku Vicekaiser. 4
Glaise-Horstenau, Edmund: Franz Joseph Weggefährte, Zürich, 1930, s. 398. Arcivévoda Albrecht, rakouský maršál, vítěz od Custozy z roku 1866. Byl v té době pokládán za největší vojenskou autoritu monarchie. 5
12 GENERÁL PODHAJSKÝ
zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 13
Císař František Josef a Vicekaiser polní zbrojmistr Friedrich von Beck (oba narozeni roku 1830), dva živé symboly zanikající starobylé říše.
zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 14
Tento vztah upevňovalo rovněž myšlenkové spříznění obou mužů; byli stejného ročníku narození, blízcí si svou starorakouskou mentalitou i konzervatismem v názorech na armádu, považovanou za jeden z hlavních pilířů monarchie. Beck byl v době rychle se rozvíjejícího vojenství na sklonku 19. století přece jen nucen k některým (podle něj až příliš radikálním) změnám ve vojsku, což císař, by poněkud váhavě, od svého prvního vojáka vždy přijal. Právě korutanské manévry v roce 1899 měly ověřit další významný krok k rozvoji rakouské c. k. zeměbrany (k. k. Landwehr) — postavení osmi zeměbraneckých pěších divizí, které by se staly třetím svazkem dosavadních armádních sborů společného vojska (dosud o dvou pěších divizích).6 Cvičení v údolí Gailu mělo zároveň prokázat, že tyto zeměbranecké svazky dosud podceňovaného teritoriálního vojska jsou schopny zasazení na operační úrovni, v součinnosti s divizemi společné c. a k. armády. Proto se rozehra cvičení připravovala zvláš obezřetně a k manévrům byly vybrány dva spolehlivé starorakouské armádní sbory — innsbrucký XIV., v němž měla hrát hlavní úlohu 13. zeměbranecká pěší divize, a štýrskohradecký III. s 22. zeměbraneckou pěší divizí. Rozhodující pozornost byla soustředěna na 13. divizi, jež měla postupovat vstříc „nepříteli“ údolím Gailu.7 Ve štábech nikdo nepochyboval, že manévry dobře dopadnou, nebo za svého letitého působení v čele generálního štábu zavedl Beck podrobnou metodiku polních cvičení. Ta měla nejen zaručit dosažení stanovených cílů, ale i zabránit nečekaným zvratům v hrané bojové situaci. Případná chyba končila zpravidla blamáží pro některého ze cvičících generálů, což vždy cizí vojenští přidělenci s oblibou a ve šavnatých formulacích hlásili ministerstvům války svých zemí. Tato metodika, známá jako „systém Beck“, byla vcelku jednoduchá. Průběh celého cvičení byl pečlivě dávkován a rozfázován do jednotlivých dní. Stanovením demarkačních čar, kam toho kterého dne mohou jednotky postoupit, se dařilo usměrňovat boj tak, jak předpokládal záměr manévrů. Vlastní iniciativa cvičících velitelů soupeřících vojsk byla omezena na dílčí epizody nebo řešení nahraných situací. V terénu vše řídili všudypřítomní rozhodčí, složení z důstojníků sboru generálního štábu. Je nasnadě, že na těchto mužích ležela velká zodpovědnost; pokud se jim situace vymkla z rukou, vznikla v průběhu „bojů“ nepředpokládaná situace, často i zmatek, a manévry musely být předčasně ukončeny. Pro velitele jedné z bojujících stran to znamenalo velké nepříjemnosti. 6
Die Habsburger Monarchie 1848—1918, Bd. V, Die bewaffnete Macht, Wien 1987, s. 425. 7 Die Manöver des 3. und 14. Corps in Kärnten 1899, Wien 1899.
14 GENERÁL PODHAJSKÝ
zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 15
Nadporučík Alois Podhajský v roce 1890 po přijetí do c. a k. válečné školy ve Vídni.
Tak nadešly hlavní bojové dny korutanských manévrů — 18. a 19. září. V prvním dni probíhalo cvičení jako dosud hladce a k dobré náladě přispělo i stále krásné letní počasí. O to víc se pozornost soustředila na další den, v němž se očekávalo zasazení 13. zeměbranecké divize do útoku v údolí Gailu. Každý její krok byl bedlivě sledován rozhodčími, jimž velel generálmajor Gstöttner. Postup předvoje innsbruckých zeměbranců, zahájený po svítání druhého dne, doprovázel jako rozhodčí pětatřicetiletý hejtman generálního štábu Alois Podhajský. Byl to pro něj mimořádně zodpovědný úkol a jeho pozornost se zvyšovala s každým kilometrem. Věděl, že ze západu, od Villachu, proti nim postupuje čelo terstské 55. pěší brigády jako hrot celého III. armádního sboru. Netrvalo dlouho a zeměbranecký předvoj skutečně zjistil přicházejícího protivníka a začal se rozvinovat do bojové sestavy. Nyní bylo hlavní starostí Podhajského ověřit, zda hlášení o protivníkovi včas pronikla k hlavním silám divize, které měly svým manévrem boj rozhodnout. Ke svému úžasu však zjistil, že za předvojem je prázdno a zprávy není komu doručit, nebo oba zeměbranecké pluky zcela nevysvětlitelně někam zmizely. Teprve později vyšlo najevo, že je mezitím velitelství XIV. sboru náhle přesunulo až na severní okraj Gailských Alp. V Podhajském by se krve nedořezal, protože si uvědomoval, že slabý divizní předvoj, doprovázený dvěma
15 O ZELENÝ KABÁT
zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 16
bateriemi horského dělostřelectva, nemůže před celou brigádou dlouho obstát. Navíc mu okamžitě blesklo hlavou, že terstské pěší brigádě protivníka velí generálmajor Franz Conrad z Hötzendorfu, jenž byl jeho učitelem ve Válečné škole, a tak jak ho poznal, s určitostí předvídal, jak se zachová. Ambiciózní a průbojný Conrad nebude brát ohled na nějaké obtíže protější cvičící strany, naopak — využije příležitost, vrhne se na zeměbranecký předvoj, smete ho z cesty a udeří do boku celé sestavy XIV. armádního sboru. Vznikne ostuda, která si nepochybně vynutí ukončení manévrů. Větší fiasko si hejtman Podhajský nedovedl ani představit. Přesto s vrozenou houževnatostí neztratil hlavu a pokusil se zachránit, co se dá. Věděl, že ředitelství cvičení má být v této době na přesunu, proto načrtal o vzniklé situaci několik hlášení a rozeslal je pomocí jízdních spojek na všechny strany. To vše si ale vyžádalo určitý čas a Podhajský trnul, že Conrad může udeřit každým okamžikem. Snažil se tomu předejít a štval svého koně přímo k němu. Poté, co Conrada našel, požádal ho, aby vyčkal, až ředitelství cvičení vydá upřesňující pokyny. Conrad kupodivu svému bývalému žákovi vyhověl, upozornil však Podhajského, že vyčká nejdéle hodinu; pokud se do té doby situace nevyřeší, vyrazí do útoku. Těžce zkoušenému hejtmanovi nejzůstalo jiné východisko než za každou cenu najít ředitelství cvičení. Zalehl do trávy a psal nové urgence, jež jezdci rozváželi nazdařbůh údolím, nebo žádné jiné pojítko pro pochodující útvary tehdy neexistovalo. Hodina tak uběhla jako voda a Conradova pěší brigáda se dala do pohybu. Náhlé volání „Přijíždí císař!“ zvedlo Podhajského rychle na nohy a udiven zjistil, že skupina jezdců, v jejímž čele poznal císaře Františka Josefa, jede přímo k němu. Teprve nyní si uvědomil, že je jediným rozhodčím daleko široko, nebo všichni ostatní se včas vytratili k hlavním silám 13. zeměbranecké divize. Že byl císař nadmíru rozezlen, o tom svědčilo, jak silně švihal rajtštokem do holení svých jezdeckých bot: „Zajímá mě, proč celá divize ustupuje před jedinou brigádou,“ obořil se na Aloise, a aniž by čekal na odpově, dodal: „Takováto činnost rozhodčího je skandální.“ Než byl Podhajský schopen dostat ze sebe kloudnou větu, mocnář neblahé setkání ukončil: „Důstojníky, jakým jste vy, nemohu ve svém generálním štábu potřebovat.“ Rázně obrátil koně a odcválal s celou svou suitou.8 Trvalo dlouhou chvíli, než se hejtman vzpamatoval. Spíše jej z ochromení vyburcoval Gstöttner, jenž se odkudsi náhle objevil se 8
Zde i dále v první části knihy jsou rozhovory v přímé řeči, názory či výroky Podhajského citovány podle „Zufälle bestimmen oft den Lebensweg“ a dalších záznamů z jeho pozůstalosti (Kriegsarchiv Wien — dále KA, Nachlass Podhajsky).
16 GENERÁL PODHAJSKÝ
zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 17
Revers stále vyhledávané pamětní medaile na zeměbranecké cvičení Klagenfurt 1899.
všemi svými rozhodčími. Podhajský si trpce stěžoval, proč právě on se musel stát obětí císařova rozhořčení, avšak Gstöttner jej bez okolků odbyl: „Vás to bude stát jen zelený kabát. Pro mne by to znamenalo modrý arch.“ 9 Nadobro zdeptaný Podhajský již nebyl ani schopen řádně sledovat, co se kolem něj děje. Krátce po poledni byly pak manévry skutečně odtroubeny, což byl pro hejtmana pokyn, aby se vrátil k ředitelství cvičení do Klagenfurtu. Jízdou zpět mu hlavou táhly vzpomínky na všechny překážky, které se mu v jeho dosavadní službě stavěly do cesty, na to, jak se musel těžce probíjet celým svým dosavadním, již devatenáctiletým vojákováním. Začalo to už při nástupu do košické kadetní školy v roce 1881, kdy byl při lékařské prohlídce shledán tělesně slabým; navíc i jeho výška — pouhých sto šedesát centimetrů — vyvolávala pochyby. Byl tak přijat jen podmíněně (a přece poté vydržel ve vojenské službě 53 let; nepovyrostl sice, ale kdo poznal jeho zavalitou postavu, těžko si jej dovedl představit jako nedochůdče). Studoval s vyznamenáním a své prvenství si udržel i po přeřazení do prešpurské kadetky; zde mu však nastaly opět trampoty s jejím velitelem, suchopárným a strohým majorem Führichem, jež vyvrcholily v roce 1884 při vyřazení ze školy. Podhajský, úspěšný student 9
Modrý arch — dekret o propuštění důstojníka či generála do výslužby.
17 O ZELENÝ KABÁT
zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 18
s nejlepším popisem, právem očekával důstojnický patent s hodností poručíka. V paměti mu utkvěla studená sprcha, které se mu dostalo, když jej Führich požádal, aby odstoupil ze svého premiantského místa ve prospěch jakéhosi Pollhammera, kterému již táhlo na třicátý rok věku. Führicha nebylo možno odmítnout, a tak vyšel premiant Podhajský z kadetky jako všichni ostatní řadoví absolventi v hodnosti kadeta-důstojnického zástupce.10 Pak se mihla světlá vzpomínka na léta 1884—1887 strávená u 98. pěšího pluku v Josefově, která mu alespoň částečně zmírnila tento ústrk na počátku jeho důstojnické dráhy. Jeho josefovský velitel, starý hejtman Lorenz, jenž rozpoznal kadetovy velitelské schopnosti, se u velitele tamní 9. pěší divize genmjr. Jánského zasadil o jeho mimořádné povýšení. Tento pokus, vcelku nevídaný u začínajícího důstojníka, vyšel, a tak se v květnu 1887 Podhajský dočkal své první důstojnické hvězdy. Pozlatit hejtmana Lorenze, nebýt jeho, kdoví jak bych skončil, píše dlouho poté ve svých záznamech. Pro Aloise to bylo mocné povzbuzení i podnět k dosažení vysněného cíle — dostat se na Válečnou školu a stát se důstojníkem generálního štábu. Avšak vynořily se nové překážky. Nepřející velitel josefovského pluku plk. Kählig se pozastavil nad troufalostí sotva jmenovaného poručíka a hodlal jej zařadit jako správce intendantního skladu. V pravou chvíli ovšem podruhé zasáhl divizionář Jánský. A tak v Podhajského obtížné vojenské kariéře opět svitlo. Začátkem října 1890, po šestileté službě, složil úspěšně přijímací zkoušku do Válečné školy a za měsíc byl povýšen na nadporučíka. Zdálo se, že se jeho životní dráha konečně zklidnila. Po dvouletém studiu procházel obvyklou řadou praktických stáží absolventů Válečné školy. Nejprve zamířil k 54. pěší brigádě v Levoči, za další dva roky ke kartografickému mapovacímu oddělení v Bukovině a poté ke štábu košického 6. armádního sboru. Dočkal se i hodnosti hejtmana a zařazení do stavu sboru důstojníků generálního štábu. V roce 1897 byl povolán do Vídně ke službě v ministerstvu války. A nyní, když houževnatě překonal všechny překážky a dosáhl vytouženého cíle, je všemu konec, přichází pohroma a císařovo zavržení. Podhajského ponuré myšlenky náhle před Klagenfurtem přerušilo hrčení kol, mísící se do klapotu kopyt jeho koně. Kočár předjel a z jeho sedadel vyhlédla pro Podhajského důvěrně známá tvář polního zbrojmistra Becka. Jeho přezdívka Vicekaiser nebyla příznačná jen pro jeho postavení, ale dokonale ladila i s jeho vzhledem. Byl skutečně i fyzicky jistou kopií Františka Josefa. Pokud stáli oba vedle sebe, připomínali mnohým dva bratry. Stejně staří, stejné štíhlé po10
Bylo zvykem, že jen dva nejlepší kadeti z každého ročníku všech kadetních škol byli jmenováni důstojníky při vyřazení, ostatní jako důstojničtí zástupci (Cadettofficiersstellvertreter) dosáhli této hodnosti až po třech letech.
18 GENERÁL PODHAJSKÝ
zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 19
stavy; Beck byl sice poněkud menší než císař, což však vyrovnala vysoká kulatá služební čepice („komín“), která zároveň skryla Beckovy vlasy a císařovu pleš; stejné licousy zastřely detaily obličejů. Jediný znatelný rozdíl byl ve stejnokrojích, v šedomodrém waffenrocku císařově a tmavozeleném genštéblerském Becka. Na zbrojmistrův pokyn nyní Podhajský popojel ke kočáru a zastavil svého koně. Čekal další výtky, avšak to, co na něj Beck zavolal, jej ohromilo: „Vím o tom všem, kamaráde. Poznal jste císařskou nemilost. Ale nezoufejte, všechno se dalo do pořádku. Sám jsem Jeho Veličenstvu vysvětlil, že jste postupoval zcela správně.“ Jeho slova zněla ještě po mnoha letech Podhajskému v uších. Ožil a ve velkém stanu na nádvoří Zemského domu v Klagenfurtu, kam přicházeli k obědu pozvaní místní hodnostáři, vyšší velitelé a důstojníci ředitelství cvičení, již opět nabyl ztraceného sebevědomí. Pak vstoupil císař, aby přítomné před pozváním ke stolu pozdravil podáním ruky. Když obešel všechny excelence a přistoupil k hloučku mladších důstojníků-rozhodčích, stojících v pozadí, došlo i na Podhajského: „Vedl jste si velmi dobře, pane hejtmane. Těší mě, že mám ve svém generálním štábu tak schopné důstojníky.“ Veřejná pochvala byla u Františka Josefa vzácným zbožím. Učinil-li tak navíc před celou suitou místních veličin, bylo to již něco zcela mimořádného. Oči všech přítomných, sledující každý krok císaře, nyní spočinuly na dosud neznámém hejtmanovi a během oběda musel Podhajský zvědavým hostům mnohé vysvětlovat. Z jídla sice moc
Po předčasném ukončení korutanských manévrů 1899 opouští rozzlobený císař bojiště.
zlom_1.qxd
9.9.2009
8:51
StrÆnka 20
neměl, ale cítil dokonalé zadostiučinění. (Nejen Podhajský, ale i císař si tuto epizodu zapamatoval. Když se po jedenácti letech, v roce 1910, Podhajský hlásil panovníkovi jako plukovník a nový velitel vídeňského 24. zeměbraneckého pěšího pluku, byl to sám František Josef, jenž mu připomenul jejich dramatické setkání na korutanských manévrech.) V listopadu 1900 tak mohl z vídeňských kanceláří spokojeně odcházet do řadové služby k 100. pěšímu pluku v Krakově, kdyby se tento odchod znovu neobešel bez hořké pilulky. Vzorným důstojníkům odcházejícím z praxe na ministerstvu války k vojskům byla zpravidla udělována záslužná medaile Signum laudis nebo Vojenský záslužný kříž. To, že Alois přišel opět zkrátka, mu zdůvodnil sám ministr války generál Krieghammer. Jak se vyslovil, nemohl jej císaři navrhnout, nebo návrh na medaili čekali dva služebně starší hejtmani, sloužící na ministerstvu již čtyři roky. A tak vzal Podhajský alespoň za vděk, že jde sloužit do Krakova a nikoliv do nějaké bohem zapomenuté zablácené posádky u ruských hranic. Již za dva roky byl jmenován šéfem štábu 43. zeměbranecké pěší divize ve Lvově, hlavním městě Haliče. V této haličské metropoli se tehdy úroveň života a služby vyrovnala poměrům vnitrorakouských provinčních center; přesunul se sem již jako šastný manžel a otec dcery Zdenky. Lvov mu však připravil další nemilou zápletku jeho života, v níž už nešlo o medaili či hvězdu na límci, ale v sázce se ocitla celá Aloisova existence a osobní svoboda.
20 GENERÁL PODHAJSKÝ
