O slepičce a kohoutkovi
I. Za potokem pod topolem statek stojí v zádech s polem kolem boků v obě strany vinohrad jak malovaný před vraty má na půl lánu vojtěšky pár tulipánů pod okny a mezi stěny čtyři dvorek uzavřený malý dvorek zablácený slunci z očí uloupený
Za potokem pod topolem statek stojí v zádech s polem dvorek má a na dvorku starou zrezlou motorku která se jak káže zvyk opírala o kurník Za potokem pod topolem statek stojí v zádech s polem kurník má a v kurníku došlo jednou k povyku! SLEPIČKA Kuhruhů! Kuhruhů! Nechci chodit do kruhu před vraty a po dvorečku Nechci závoj nechci vlečku nechci kříž a bílou svíčku nehodím se za putičku
1
Kuhrů! Ať se každý doví že Slepička Kohoutkovi křídlo nedá A že proč? Pro slepičí kvoč! Ta kdákala Tam a sem Až to třáslo kurníkem Starší slípky rázem vstaly – hlasitě se rozkvokaly STARÉ SLÍPKY To je povyýýk! Až ven z vrááat! Snad nám nechce kokrhááat jako kdyby koóóhout byla! Sem ses jednou náárodila – toóó tvůj ženich SLEPIČKA Nechci ho! Jinam půjdu, je tu sto jiných slípek – ta
ta ta které s ním na přes rok rády vyvedou svá kuřata STARÉ SLÍPKY Tááá-a je dobrá Slepička! Kam bude snáášet vááajíčka bez hnízda a beééz kurníku? Kvo kvo kvó kvóo dost! Dost křiku! Dost už toho kóóokrhání nesluší se proóó slepičku! Slepička však nemá stání a i když je po klekání rozběhne se dolů strání – rozběhne se do lesíčku Kohoutek je zčista němý Hledí jako opařený Chvíli druhou třetí stál o Slepičce přemítal
2
Uteklo pár tichých chvil… Pak, jak hrom by uhodil! Kouhoutek- ach! můj ty dvorku! Kohoutek sed na motorku Zahřímal a stará rez zhurta štěkla do nebes Kvočny jak to uslyšely do všech stran se rozletěly Od boudy se okem v plotu Kerberos dal do štěkotu a na plotě naruby se obrátili holubi tím strašlivým leknutím Kohoutek si přidal plyn brýle posadil i k skráni prásk prásk-vrrau! a k lesu strání na motorce za Slepičkou uhání Jen za ní! Za ní!
II. Přešlo jaro léto je tu Za Kohoutka na babetu Slepička si sedává Kohoutka objímává kolem krku kolem zad a nesnadno ho nelíbat když jenom s ní jedinou kopci jezdí dolinou a po polích na babetě S ní jedinou v celém světě Těch sto jiných nechal být a s ní se dal zasnoubit A Slepička? Krásná je jak každá když miluje „Honzo vstávej,“ řekne jednou brzy zrána Slepička „Vstaň půjdeme do alejí hrabat sladká jablíčka trnky oříšky a boby Vstaň půjdeme na zásoby Co nevidět je tu zima musíme mít plnou spíž“ 3
Kohoutek však očka lína převalí se jen SLEPIČKA Ty spíš? Honzo vstávej! KOHOUTEK Kolik je hodin? SLEPIČKA Sedm slepičích Vstávej. Dřív než padne sníh musíme si našetřit hnízdo nastlat, vyzdobit vysmýčit… Je zima vmžiku nevrátím se do kurníku! Vstávej, hop, a uháníme Hnízdečko si připravíme KOHOUTEK Krásné bude, nejkrásnější jen si o něm malou chvíli ještě nechám zdát A síly nastřádat…
SLEPIČKA Kohoutku milý… Kohoutku můj… …a tak dál. A Kohoutek sladce spal.
III. Přišel podzim. Léto splách jen aby se pobavil Na Slepičku padl strach Celé léto ze všech sil sbírala od pátku k pátku zrna, zrnka, zrníčka nosila je na hromádku a z večera sluníčka se ptávala jak dlouho asi nechá pod sněhem spát klasy kolik nocí kolik dní než se jarem rozední musí vyjít se zobem aby pak na vyhřátá luka mohla s Kohoutkem vyvést svoje kuřata 4
Slunce však vždy zavrtělo hlavou moudrou každým dnem nad kterým kdy vycházelo SLUNCE Nedočkáš se s Kohoutkem jara, Slepičko malá A Slepička hrabala! A hrabala jak jen se dalo Když zas Slunko zapadalo zrnek bylo na hromádce víc než včera. Jedna sladce druhá slaně slibovala rozplývat se v zobáčku Znovu Slepička se ptala Slunce které na mráčku se k spánku zvolna ukládalo: „Sluníčko, mám pořád málo zrní abych s Kohoutkem dlouhou zimu vydržela?“ Slunko prohlédlo si zem a řeklo zas to, co včera: „Nedočkáš se s Kohoutkem jara, Slepičko malá.“
To Slepička slýchala den co den Až babí léto vyhnal prvním mrazíkem podzim ach, ten mladý kmán Po kopcích se s větrem honil v lesích jako elegán před každou se břízkou sklonil klek‘, ten švarný chuligán všem jabloním slzy ronil statný javor polekán jím doruda se zakabonil a podzim ten pil jak Dán dožluta se s jilmem slunil smrky, ty měl za morouse zato s vrbou se rád vlnil v bocích ba i s osikou se spouštěl zkrátka hochštapler a nájezdník a inferál! Zkrátka podzim špatný král Zas Slepička zrána zas Kohoutkovi zvedá hráz spánku z jeho těžkých víček 5
SLEPIČKA Honzo vstávej! KOHOUTEK Kolik je hodin? SLEPIČKA Deset slepičích! Vstávej Honzo. Vždyť už mrazík s jinovatkou máme v peří Vstaň! Dnes večer před večeří obejmem‘ se v našem hnízdě Vstááňáa! Kdéées včera byl? KOHOUTEK Na jízdě s podzimem SLEPIČKA Táááakhle tedy! S ním na tahu! S tím mizerou? Břííidilem? Vždyť vypije cééelou zem! Nenechá jí ani kááapku tepla Podzime ty spratku! Aby sklátila tě rýma! Ještě chvíli bude pít
a nám zbude jenom zima Kdybys Kohoutku jen býval raději mě neodbýval! Kdybys radši místo tahů se zimou si plnil hlavu starostmi. Ach! Poroba! Já se starám za oba V tom Kohoutek oka koutek otevřel a jako proutek ohýbaný k zemi silou vyšvihl se před svou milou. KOHOUTEK Proč tak kdákáš? Jsem snad pakáž? Ještě babetu mi zakaž! Kdy ses naposled má milá za záda mi posadila? Objala mě kolem ramen všem starostem dala amen a se mnou se krásná smělá širým krajem projížděla? Věčně hrabat, samý strach! 6
Nevíš, že je srdce vrah? Že to lásce láme kosti zahledět se do starostí? SLEPIČKA Tóóo je povyk! Až ven z vrááat! Tak ošklivě kokrháááat na Slepičku? Že je čilá! Zááasoby že přííipravila! KOHOUTEK Dávno s tebou už nic není. Chceš mě zavřít do vězení!? Ach, Slepička. Chudák malá. Když slyšela – rozplakala se a dolů do lesíčka utíkala Žádné stání dolů strání běžela Až do klekání bloudila pak v mechu jen a v trávě A plakala usedavě A Kohoutek? Jak se vztekal!
Od jezevců po škvory – všechno lezlo do nory Kohoutek, ach, můj ty dvorku Kohoutek sed na motorku zaburácel zplna plynu vyřítil se na planinu a ztratil se mezi kopci aby někde na jalovci s podzimem, dva žhnoucí knoty na žal zpil se do němoty Pili spolu ve své skrejši pili, čím dál divočejší až pak zlití jako lesy po dešti šli za pačesy tahat vylekané jilmy vrby, břízy, osiky A že zpitý podzim silný bývá – jak sám neví ani – orval listí z celých strání od jeřabin k modřínu Chystalo se na zimu Šestkrát právě z věže bilo Ke spánku se naklonilo Slunce moudré každým dnem 7
kterým těšila se zem Slunce, poutník hnaný létem věčný svědek co svět světem „Slunce, Slunko, Sluníčko zastav se jen maličko shlédni na mě, na Slepičku dej mi okřát na svém líčku Slunko, ach, mě něco hřálo pod peřím mi plápolalo a když snad i přišel chlad lehko bylo pookřát Já ho měla, on mě rád Teď mi není oč se hřát Kohoutek mě srdce zbavil Hnízdečko nám nepostavil Celé léto lenošil, bájil o něm, básnil, snil… Hýřil, řádil, blábolil Slzám se teď ze všech sil Slunko bráním Marně Nač? Nezbývá mi nic než pláč Sluníčko ach řekni mi… Mám strach. Mám strach ze zimy
Kde ji přečkám? Kam jen půjdu? Řekni zda-li živa budu?“ Slunce však neshlédlo na ni Zimy se i Slunce straní otočí se zády a poodejde krůček, dva Neřeklo nic. Jen se zdálo že ozvěnou zašeptalo to společné těm dnům všem: „Nedočkáš se s Kohoutkem jara, Slepičko malá.“ A Slepička plakala Když v tom náhle můj ty pane! listí hnědé, pomuchlané zafučelo z lesa rázem Létá vzduchem, padá na zem proč se však jen všechno chvěje? Kohoutek sem jede! Jeje! Jeje, ten je, pane svatý ten je pane zčista sťatý Oči z hlavy vyplavené hlavu z těla odmočenou Kohoutek se prudce žene 8
a kolem se mračna ženou listí, které podzim, brach řimbaba, vejr, hulvát stáh stromům. Náhle velký chumáč listů spolknul motocyklistu Jaká je podzimu síla! Motorka se převrátila Kohoutek, ten hloupý smělec spadnul rána, kotrmelec a motorka, u všech hrobů vjela do hromádky zobu co slepička nanosila Nic hromádka rázem byla Jak jen se ten podzim smál když zrníčka rozmetal větrem do všech stran. A dál řádit do polí se hnal Němá na to hleděla naše milá Slepička Hnízdo chtěla mít, Kohoutka zobání a vajíčka kuřátka a dost. Ne víc Rázem není vůbec nic
Ale… co se to tam chvěje? Kdo to volá ze závěje listí prosebně a tence? Strašný pohled na snoubence! Slepička je hrůzou bílá vždyť motorka zavalila Kohoutka! Ten hlupák, bloud, nemůže se ani hnout a jen hlásek málem němý tiše šeptá: „Pomozte mi…“ Slepička, ach můj ty dvorku tlačí, táhne za motorku ale marně. Nemá sil „Aby se tak udusil!“ polekaná přemítala Hned se hledat pomoc dala „Travičko, ach prosím, milá co aby ses napřímila? Zvedni hlavu, napni záda Kohoutkovi klesá brada Travičko, ach jémine vždyť on tu snad zahyne“ Ale tráva? Víčka vratká 9
obrostla už jinovatka sotva slyší sotva tuší že ji někdo v spánku ruší
STROMY Vždyť jsme nazí k smrti je nám zima
Za řekou Slepička běžela: „Říčko, jsem zoufalá docela, Kohoutek, ťululum nešťastné bojím se, zle to s ním dopadne Tvůj proud vždy tak mocně rámusí pomoz mu, sice se udusí“
SLEPIČKA Kopce?
Ale řeka? Ani hles Nezašumí v ústrety Mráz se svezl od nebes a už vlnkám na hřbety kreslí modré kudrliny Proud je klidný, lesklý, líný…
Mrazivý jen vzduch a němý SLEPIČKA Včelo! VČELA Máš být mezi svýma! SLEPIČKA Číčo, ty si pokaždé víš rady
SLEPIČKA Řeko proč tě neslyším?
KOČKA Ovšem. Chceš znát jak na to a čím?
Řeka na to s duněním: „Tiše, zima přišla. Spím“
SLEPIČKA Pověz!
SLEPIČKA Stromy, prosím, pomozte mi!
KOČKA Všechny rady střádám tady za uchem 10
a žádnou nepůjčím
Červíci!... jste vylekaní?
SLEPIČKA Vinohrad, ten pomůže mi! Ale… jaký pahýl v zemi trčí? Révo, co se stalo?
Tak se u všech pekelníků musím vydat do kurníku
RÉVA Zima je. To je ti málo? SLEPIČKA Kohoutek měl hlavu horkou, spadl, skončil pod motorkou Pomoz mi ach jémine nežli chudák zahyne. RÉVA Co já zmůžu? Jak mám jít? a Kohoutka zachránit? SLEPIČKA Mraky! A vy? Sleťte k zemi! Zachraňte ho, pomozte mi! MRAKY Nejsme svoji vlastní páni
Bouchala, zoufalá plakala, volala: „To jsem já Slepička Bydlela jsem tu od mala co jsem se vylíhla z vajíčka Kohoutek, ten hlupák opilý dojista zemře za chvíli Pomozte! Proč všichni mlčíte? Proč na mě takhle hledíte? Slyšíte? Musíte pomoci, hned! Copak to oněměl celý svět!?“ Už byla Slepička na kraji sil Havran ji perutí poděsil ani tady ani tam – běžela už do všech stran – k pomoci se nikdo neměl Večer houstnul, těžknul, temněl srdce se svíralo Slepičce I volala k první hvězdičce 11
která se na nebi rozsvítila „Hvězdičko, hvězdo moje milá ráda bych Kohoutka zachránila co je však jednomu platné přání? Smrt už se nad ním krutá sklání Kdyby, jen kdyby tu někdo byl kdo by se neštěstí postavil“ A v tom se hvězda v obloze vetknutá jak démant třpytná a netečná do hlubin černých, kde věky jsou minuta do prázdna zániku, do věčna zachvěla, spadla a v závrati zmizela řeřavě bílá klikatice snad ona v té dálce Slepičku slyšela kdo ví? Už na nebi nezáří více Snad ona, slitovná, dala svůj svit aby se Slepičce vyplnit mohlo to zoufalé přání „Proč pláčeš?“ Někdo se náhle ptá SLEPIČKA O pomoc volám, však neozývá se nikdo Jsem docela lhostejná všem Amen je, amen s Kohoutkem
„Že nikdo neslyší? To bych se smál Ustup jen kousíček opodál já si tu motorku na záda hodím hned toho hlupáka osvobodím“ A jak řek, tak rázem udělal Odkud sem přišel a kde se vzal? Neznal ho les ani oblaka švarného Kačera, siláka! Motorku holými křídly vzpírá ach, duše Slepičky teskná, sirá rázem jak hvězda se rozzáří radost se rozlije do tváří v očích jí naděje plápol když Kačer motorku na kola postaví. Jak je to radostná zpráva Kohoutek žije! Volejte sláva! Tak tedy v nejzazší z posledních chvil odnikud Kačer se vynořil jako by bájný rytíř byl a trumberu Kohoutka zachránil IV. 12
Co bylo pak? Jste zvědaví? Nemusíte mít obavy Švarný Kačer, můj ty dvorku vyhoupnul se na motorku Slepička zas dobrá, milá za něho se posadila objala ho křídly svými dvorku, kopcům vprostřed zimy stromům, révě zamávala s Mraky pak a s ním se dala na jih Cíl má jediný je posláním: Dál od zimy A Kohoutek mladý floutek? Ten se vrátil do kurníku kde sto jiných ta ta ta napřesrok s ním milerády vyvedly svá kuřata
13
